Minimální preventivní

Výchovný ústav, dětský domov se školou, základní škola, střední škola a školní jídelna Ž L U T I C E, J i r á s k o v a 3 4 4

Výtisk číslo: Počet listů: 11 Přílohy: 7/11

Č. j.: 1127/14 .ledna 2014 Schvaluji: ředitel školského zařízení Mgr. Michaela CASTKOVÁ

Minimální preventivní program

Žlutice, leden 2014

Pedagog-vychovatel Petr NAVRÁTIL Pořízeno ve 2 výtiscích: Výtisk č.1- úsek školy (sborovna); pro spis 2- úsek výchovy (založen u VVZ) Zpracoval: Petr Navrátil, Ing. Jeník Napsal: Ing. Jeník Skartovat: trvale platný dokument

PRIMÁRNÍ PREVENCE SOCIÁLNĚ PATOLOGICKÝCH JEVŮ U DĚTÍ, ŽÁKŮ A STUDENTŮ VE ŠKOLÁCH A ŠKOLSKÝCH ZAŘÍZENÍCH Prevence je v souladu s § 29 odst. 1 a § 30 odst. 3 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů, § 18 písm. c) zákona č. 379/2005 Sb., o opatření k ochraně před škodami způsobenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Koncepcí státní politiky pro oblast dětí a mládeže, Národní strategií protidrogové politiky, Strategií prevence kriminality a Strategií prevence sociálně patologických jevů u dětí a mládeže v působnosti resortu školství, mládeže a tělovýchovy.

Primární prevence sociálně patologických jevů je v našem zařízení zaměřená na:    

záškoláctví, šikana, rasismus, xenofobie, vandalismus, kriminalita, delikvence, užívání návykových látek (tabák, alkohol, omamné a psychotropní látky – dále jen „ OPL“) a onemocnění HIV/AIDS a dalšími infekčními nemocemi souvisejícími s užíváním návykových látek,  závislost na politickém a náboženském extremismu,  netolismus (virtuální drogy = počítače, televize, PC hry),  patologické hráčství (gambling) Aktivity jsou cíleně směřovány k efektivní prevenci a eliminaci aktivit z oblasti neúčinné primární prevence.

2

VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ PRIMÁRNÍ PREVENCE SOCIÁLNĚ PATOLOGICKÝCH JEVŮ základním principem strategie prevence sociálně patologických jevů je výchova žáků a mládeže ke zdravému životnímu stylu, k osvojení pozitivního sociálního chování a zachování integrity osobnosti. S cílem zabránit výskytu rizikového chování v daných oblastech, nebo co nejvíce omezit škody způsobené jejich výskytem mezi žáky.

NESPECIFICKÁ PRIMÁRNÍ PREVENCE veškeré aktivity podporující zdravý životní styl a osvojování pozitivního sociálního chování prostřednictvím smysluplného využívání a organizace volného času, například zájmové, sportovní a volnočasové aktivity a jiné programy, které vedou k dodržování určitých společenských pravidel, zdravého rozvoje osobnosti, k odpovědnosti za sebe a své jednání.

SPECIFICKÁ PRIMÁRNÍ PREVENCE aktivity a programy, které jsou zaměřeny specificky na předcházení a omezování výskytu jednotlivých forem rizikového chování žáků. Jedná se o : - všeobecnou prevenci, která je zaměřena na širší populaci, aniž by byl dříve zjišťován rozsah problému nebo rizika,  selektivní prevenci, která je zaměřená na žáky, u nichž lze předpokládat zvýšenou hrozbu rizikového chování,  indikovanou prevenci, která je zaměřena na jednotlivce a skupiny, u nichž byl zaznamenán vyšší výskyt rizikových faktorů v oblasti chování, problematických vztahů v rodině, ve škole nebo s vrstevníky,

EFEKTIVNÍ PRIMÁRNÍ PREVENCE kontinuální a komplexní programy, interaktivní programy, především programy pomáhající čelit žákům sociálnímu tlaku, zaměřené na zkvalitnění komunikace, nenásilné zvládání konfliktů, odmítání návykových látek, zvyšování zdravého sebevědomí, zvládání úzkosti a stresu apod.

NEÚČINNÁ PRIMÁRNÍ PREVENCE zastrašování, citové apely, pouhé předávání informací, samostatně realizované jednorázové akce, potlačovací diskuse,  hromadné aktivity nebo promítání filmu by měly být pouze doplňkem, na který by měl vždy navazovat rozhovor v malých skupinkách.

3

SPECIFIKACE PRÁCE S UŽIVATELI DROG A JEDINCI S PRVKY RIZIKOVÉHO CHOVÁNÍ V ZAŘÍZENÍ VÝCHOVNÉHO ÚSTAVU Vzetí klienta do nařízené ústavní výchovy může otevřít prostor pro změnu jeho dosavadního životního stylu. Vnější důvod (omezení svobody) přeruší stereotyp, v němž se klient často již dlouhou dobu pohybuje a z něhož není schopen se sám vymanit. Konfrontace s následky užívání návykových látek nebo rizikového chování se tak pro něho může stát impulsem pro úvahy o možné změně. Při práci s klientem ve VÚ lze vycházet z principů motivačního tréninku. Poradenské služby pro klienty do jisté míry kopírují obdobné služby poskytované v rámci NZ. Při vlastní práci s klientem je však třeba vzít v úvahu jistá specifika, která vyplývají z prostředí VÚ. Jednou z důležitých proměnných, které ovlivňují charakter i průběh kontaktu, je vlastní režim zařízení. Pracovník i klient jsou povinni se podřizovat režimu daného zařízení, dodržovat vnitřní řád a bezpečnostní předpisy. V praxi to např. znamená, že čas vymezený pro práci s daným klientem může být zkrácen s ohledem na chod zařízení, což je třeba respektovat. Práce s klientem je proto někdy poznamenána časovým stresem, kdy pracovník nemůže klientovi zaručit, že daná poradenská konzultace bude mít standardní délku. Dalším specifikem, které se promítá do kontaktu s klientem, jsou omezené prostorové podmínky, v jakých vlastní konzultace s klientem probíhá např. v tzv. kulturních místnostech, kde se klienti běžně věnují jiným aktivitám (sledování TV, rukodělné práce apod.). Pracovník ve většině případů nemá vlastní prostor určený pouze pro konzultace s klientem. Vlastní práci s klientem ovlivňuje také to, jak klient zvládá prostředí VÚ. Zejména u nově příchozích klientů dochází často v důsledku ztráty soukromí a neznalosti prostředí k pocitům bezmoci až šoku. Během kontaktu s klientem je proto třeba zohlednit jeho aktuální psychický stav a opakovaně zjišťovat, jak zvládá prostředí VÚ. V případě potřeby mu poskytnout informace, na koho z personálu se může obrátit s prosbou o pomoc, případně tento kontakt zprostředkovat. Vzhledem k podmínkám, za jakých je kontakt navazován – pracovník přichází za klientem, nikoli klient za pracovníkem - je třeba věnovat zvláštní pozornost zakázce klienta. Očekávání explicitně vyjádřené klientem v rámci úvodního kontaktu nemusí být jeho skutečnou zakázkou. Svou roli zde může hrát účelovost kontaktu – např. klient se nudí a jakékoli vytržení z každodenního stereotypu je vítané; klient očekává výhody plynoucí ze spolupráce apod. Vyskytují-li se u klienta zpočátku tyto důvody pro navázání kontaktu, neznamená to zásadní překážku pro práci s klientem. Důležité je, zda se podaří tyto důvody rozkrýt, pracovat s nimi, popř. podporovat klienta v hledání dalších, již nosnějších motivačních zdrojů. Dále je třeba věnovat pozornost tomu, zda klient vstupuje do kontaktu dobrovolně. Někdy může být veden spíše snahou vyhovět personálu než vlastním zájmem, což může jen velmi těžko otevřeně sdělit pracovníkovi (min. v rámci prvního kontaktu). V souvislosti s povahou důvodu, z něhož byl klient umístěn ve VÚ, se může objevit potřeba bagatelizovat závažnost svých činů. V pozadí tohoto jednání obvykle stojí klientova potřeba být pracovníkem akceptován. Někteří klienti se za tyto důvody, stydí. Pod tlakem prostředí VÚ, resp. ostatních klientů se však často staví ke svému důvodu umístění ve VÚ tak, aby imponovali svému okolí. V kontaktu s pracovníkem se ale setkávají s jiným hodnotovým systémem, než jaký vládne mezi klienty, a dovolují si vypadnout ze své „role“. V takové chvíli se pak někdy může objevit tendence zkreslovat či bagatelizovat vlastní důvody umístění - vykreslit se v lepších barvách, aby pracovník klienta neodsoudil, ale přijal (i v emoční rovině). Ze strany pracovníka je žádoucí, aby neignoroval důvody umístění klienta a jasně se vůči ní vymezil. Současně je ale třeba, aby dal klientovi najevo, že odsuzuje daný důvod umístění, nikoli jeho samotného. V teoretické rovině je tento postup zcela zřejmý, nicméně v praxi – již obtížnější. Prostředí VÚ kromě jiného omezuje spektrum služeb, které mohou pracovníci klientovi nabízet, a proto je žádoucí, aby rozvíjeli také spolupráci s personálem, zejména tzv. specialisty (etoped, výchovný poradce apod.) Tito odborníci mohou klientům pomoci v oblasti sociální, psychologické či lékařské; ať se jedná o vyřízení OP či medikaci psychofarmaky v případě, že se u klienta vyskytnou psychické obtíže a klient má zájem o odbornou lékařskou pomoc. 4

Věnujeme-li větší pozornost výše zmíněnému spektru služeb nabízených ve VÚ, je třeba úvodem říci, že těžiště této práce spočívá v individuálním kontaktu s klientem. Realizace skupinových aktivit ve VÚ má obvykle podobu skupinových besed. Kde má setkání pracovníka s klientem víceméně nezávazný charakter, mohou být cestou k navázání kontaktu s klientem. Tyto besedy mají obvykle informační a osvětový charakter (př. struktura léčebné péče, možnosti léčby ve VÚ apod.). Klient může pracovníky poznat a rozhodnout se, zda chce využít jejich nabídku individuálního poradenství. Individuální kontakt může mít různou podobu a může se také vyvíjet v závislosti na měnící se zakázce klienta. V zásadě lze rozlišit tyto typy individuálních kontaktů: informační, podpůrný a poradenský. Informační kontakt zahrnuje obvykle jednu, max. dvě konzultace. Klient se obvykle zajímá o informace sociálního, zdravotního či právního charakteru. Je časté, že se z informačního kontaktu následně vyvine poradenský kontakt, kdy úvodní informační konzultace klientovi slouží k nezávaznému setkání s pracovníkem a otestování jeho důvěryhodnosti. Podpůrný kontakt není ve VÚ výjimkou. Bývá realizován u klientů, kteří obtížně snášejí prostředí VÚ a zásadní změnu svého dosavadního životního stylu zatím neplánují. Poradenský kontakt má charakter předléčebného poradenství a probíhá s klienty, kteří přicházejí se zakázkou zprostředkování protidrogové léčby. Častěji jsou však klienti identifikování po namátkových a informačních preventivních testech na přítomnost drogy v tělesných tekutinách klientů. (před. Odběr a scriening moči)Důležitou službou, kterou pracovníci poskytují v případě potřeby všem klientům ve VÚ, s nimiž jsou v kontaktu, je krizová intervence. Typicky je poskytována klientům v průběhu jejich pobytu ve VÚ, kdy jsou jim např. doručeny závažné informace, závažnosti trestného činu, z něhož byli obviněni, úmrtí v rodině atd. V rámci individuálního poradenského kontaktu ve VÚ může významnou roli hrát doprovodný písemný kontakt zvlášť tehdy, není-li osobní kontakt s klientem intenzivní (méně než 1x týdně). V rámci písemného kontaktu lze s klientem navazovat na témata z individuálních konzultací a zintenzívnit tak poradenskou práci. Tento způsob práce lze s klientem využít i pro mapování jeho motivace ke změně – např. zadáváním úkolů, jako je napsání životopisu. Písemný kontakt je možné využít také v případech náhlého převozu klienta mimo VÚ (dovolenka, hospitalizace apod.). U této formy kontaktu mohou být znevýhodněni klienti, jimž psaní činí obtíže, ať již z důvodu sníženého intelektu nebo výskytu specifických poruch učení, zejména dysgrafie či dysortografie. Proto je třeba pečlivě zvážit, zda klientovi tuto možnost kontaktu nabízet a v jakém rozsahu, aby se pro něho nestala spíše zátěž

5

UVEDENÍ V PRAXI Volba terapeuta pracujícího s klientem ve VÚ vyplývá z již výše uvedené specifikace, padá na kmenového vychovatele klienta. Kmenový vychovatel na tuto práci nezůstává osamocen a plně využívá konzultací s odborníkem (etoped, výchovný poradce). Prioritou zůstává diagnostika stupně nebezpečnosti klientova rizikového chování. Zda je zvládnutelné v prostředí VÚ za využití nástrojů, která jsou k dispozici (režimový pobyt, zátěžové terapie, sportovní aktivity, činnosti apod.) Nebo jeli nutná intervence dalších odborníků, či volbu pobytu ve speciálním zařízení se specifickým zaměřením. Dalším důležitým faktorem je diagnostika vazeb klienta k ostatním klientům v zařízení. Kdy je primárně důležité zjistit a rozklíčovat vazby jednotlivců na celou skupinu a skupiny na jednotlivce. Zejména vznik patologických podskupin v zařízení se silným negativním motivačním spouštěčem rizikového chování (užívání drog, šikana atd.). Zde dochází k vytváření prostoru dalších rizikových faktorů (distribuce, přechovávání návykových a psychotropních látek apod.) K zajištění prevence jsme zakoupili soupravy na kontrolu drog, které se provádí zkouškou dotekovou (ruce, pracovní desky atd). Dále používáme testy na zkoušku marihuany pomocí moče, které provádíme pravidelně 2x za měsíc u všech chlapců v zařízení. Dosažené výsledky jsou evidovány a zasílány jak rodičům chlapců, tak i OSPOD, jednotlivých chlapců. Pokud jsou tyto výsledky u jednotlivců časté, jsou hlášeny na příslušný soud při žádostech o zrušení ústavní výchovy. Při kontrolách jsou přítomni vychovatelé muži (pokud se jedná o odběr moči) dále pak vedoucí vychovatel zařízení a též i zástupce ředitele zařízení. Kladem těchto zkoušek je, že ve spolupráci s rodiči, či OSPOD jsou pozitivní výsledky řešeny zákazem odjezdu chlapce na dovolenku, dále pohovorem s příslušným kurátorem dotyčného chlapce.

6

PRAXE PRAKTICKY PRÁCE TERAPEUTA (vychovatele)  Určení klienta  Pozitivní test  Označení se samotným klientem  Identifikace znaků rizikového chování klienta

 Vlastní práce s klientem  Vedení motivační pohovoru (příloha č. 1)  Arteterapie  Aplikace terapií org. zařízením  Písemné projevy klienta na daný problém  Konzultace s interními odborníky  Cílová diagnostika  zvážení rizik narušení dynamiky výchovné skupiny  zvážení externí intervence ve speciálním zařízení  ordinace vhodných terapií  vyhodnocení úspěšnosti pedagogicko-psychologické intervence

PRÁCE PREVENTISTY (určený vychovatel s danými předpoklady)  Určení klienta  konsultace s terapeutem  Vymezení skupiny klientů s podobnou diagnostikou  určení vazeb mezi jednotlivci  vymezení skupiny a její vazby (sociometrie)  vyhodnocení rizik disociálního chování skupiny  Zhodnocení možností a rizik práce s klientem  podávání doporučení na práci s klienty

7

Minimální preventivní program Protidrogová prevence Zneužívání THC a dalších psychotropních a omamných látek a) Primární prevence  Screening přítomnosti látek v těle klienta - Toto se provádí u všech klientů zařízení v pravidelných a daných termínech, jako doplněk již daných procedurách daných již režimem zařízení viz VŘ zařízení. - při návratu do zařízení – z dovolenky, z celodenní vycházky, po útěku, z jiného zařízení (asi 80procent testů) - při podezření pracovníka zařízení – namátkově (asi 20% testů)  prohlídka osobních věcí či prostor, které klient obývá, prohlídka těla - Ve většině případů se využívá prohlídka těla a věcí, které má klient u sebe při návratu do zařízení. Ostatní prohlídky se provádí v případě důvodného podezření zaměstnance.  činnosti organizované zařízením - Povětšinou mimoškolní aktivity zařízení na vyplnění volného času, které se dají shrnout do pojmu Pedagogika volného času s jistou mírou psychologické intervence poskytované nejen odborníky (etoped, psycholog), ale většinou v rámci lidské, profesní a sociální psychologické gramotnosti vychovatelů – pedagogů. - Spektrum činností: výtvarné a rukodělné, muzikoterapie, keramika, cykloturistika, rybářství, sportovní – lehká atletika, teamové hry, turistika- zátěžové a poznávací akce, geocaching S výsledky screeningu jak s pozitivním či negativním výsledkem jsou korespondenčně obeznámeni nejen OSPOD, ale i zákonní zástupci, zde je vytvářen prostor pro komunikaci a zpětnou vazbu. Stejné kontrolní mechanizmy jsou zaměřeny i na tzv. legální drogy jako je tabák a alkohol. b) Sekundární prevence  Motivační pohovor  přemístění do zařízení se zaměřením na závislostní chování toto je aplikována u jedinců, u kterých je již další produktivní n spolupráce nemožná v rámci možností a vybaveností zařízení. Další práce s klientem vykazuje již nebezpečné nebo neproduktivní známky. (hrubě narušuje chod zařízení, dynamiku ve skupině apod.)

8

MINIMÁLNÍ PREVENTIVNÍ PROGRAM Riziková chování klientů    

krádeže šikana útěky ze zařízení agresivita

Veškerá tato riziková chování jsou zvládána za pomoci nástrojů daných VŘ zařízení. Tyto principy i nástroje jsou shodné s již výše uvedenými nástroji v protidrogové prevenci. Zejména:  režimový pobyt viz VŘ časový rozvrh dne,  činnosti organizované zařízením,  kontrolní činnosti a metody kázeňských trestů a odměn viz VŘ zařízení,  motivační pohovor Kouření:  ve školském zařízení je zákaz kouření ve všech prostorách domova a školy dle  Zákona 379 / 2005 Sb., ve znění platných předpisů.  chlapci kouří mimo zařízení, tabák a cigarety si přivážejí z domova, či si je kupují při vycházkách, často kouří i v prostorách školy (WC, nebo domova, či jiných prostorech zařízení), za porušení zákazu jsou udělovány výchovné opatření. Opatření:  v novém školním roce 2009/2010 zajistit větší kontrolu při příjezdech z dovolenek, především u žáků ZŠ, dále důsledně kontrolovat balíčky a řešit možné porušení řešit s OSPOD a rodiči Kofeismus:  zjištěno, že především chlapci ze SŠ si přiváží z dovolenek kávu, kterou si především ve večerních hodinách vyžadují vařit, není vhodné pro psychickou stránku, následně vliv na spánek, soustředění atd. mohou být i problémy zdravotní, jako je vysoký, nebo nízký tlak, bušení srdce. Agresivita:  projevuje se v současné době především u chlapců nižšího věku a to ZŠ, jsou to chlapci především ti, kteří jsou medikovány, a buď léky berou, či odmítají léky brát. Zvyšuje se agresivita, především na slabší jedince. Opatření:     

pohovory s chlapci okamžitě po agresi; oznámení rodičům jak agresora, tak i postiženého dítěte; oznámení kurátorům jednotlivých dětí o činu a agresi; oznámení na Policii, pokud dojde k ublížení na zdraví, sepsání protokolu o ublížení na zdraví; zvýšený dozor u chlapců, kteří mohou býti napadáni agresory (při přechodu (do školy, při odchodu ze školy, na mimoškolní činnosti, odděleni na jednotlivé oddíly)

9

Prevence pro školní rok 2013/14 ještě více zapracovat do plánu práce na školní rok. Zaměření na vytipované jednice, zařazování do jednotlivých skupin v oddílech. Snaha o větší koordinovanou práci zařízení, OSPOD a rodiče. Pokud by trvala agresivita i přes veškeré opatření, které lze použít, následně oznámit soudu, že nelze zrušit ústavní výchovu. Využití sportovní činnosti pro větší zatížení chlapců se sklony k agresivitě (zátěžové akce, Pěší pochody, adrenalinové sporty, atd). Vytipovat prostory jak ve škole a v domově, které jsou využívány k agresi a zaměřit dozory tak, abychom agresi předcházely.

Prevence zaměřená především k aktivitě chlapců na sportovní činnosti, turistiku 1. Sportovní aktivita a) sportovní soutěže mezi oddíly- soutěže v atletických disciplínách, kopané, nohejbalu, posilovací cviky, b) sportovní soutěže v rámci výchovných ústavů- aktivita pořádaná jinými zařízeními v kopané, nohejbalu, „Železný chovanec“., střelba ze vzduchovky, zábavné sportovní soutěže, c) sportovní činnosti v rámci města- se účastní především v kopané mezi školy, ZŠ a SLŠ Žlutice. 2. Turistika a) pochody na delší tratě- nově zavedené aktivity, kdy podle buzoly a mapy chlapci překonávají vzdálenosti v terénu, b) pochody se zaměřením k přežití (vaření, přespání v přírodě)- pochody do určených prostor v přírodě, kde se chlapci zaměřují na jednoduché vaření, c) rozdělávání ohně dle požárních předpisů, vybudování přístřešků na přespání, otužilost, vytrvalost je hlavním kreditem této činnosti, d) turistika zaměřená na běh v terénu, různé úkoly zručnosti- turistika spojená s během v terénu, kde chlapci překonávají různé překážky, běh v terénu dle vyznačených cest, plnění různých úkolů zručnosti, ale i znalosti první pomoci, střelba, (branné závody). e) cykloturistika- K výletům do okolí Žlutic používáme i jízdu na kolech, kde si chlapci sami připravují kola na jízdu, tím se učí i kola opravovat, dále vytrvalost a znalosti silniční dopravy a chování na silnicích.

AKCE S CHARAKTEREM VEŘEJNĚ PROSPĚŠNÝCH PRACÍ  záchrana luk a chráněných bylin,  čištění řeky Střely,  v rámci pracovní aktivity lze zařadit i pracovní aktivity v zařízení na úpravy areálu domova a školy,(sekání trávy, drobné úklidy, hrabání trávy, úklidu sněhu atd.). Doplňkové aktivity – projekty  výtvarný a rukodělný, Muzikoterapie, arteterapie, keramický, rybářský, geocaching

10

Všechny aktivity směřují k jednomu cíli, a to, aby se chlapci podíleli na činnostech, které jsou plánovány a připravovány v rámci mimoškolní činnosti. Dále aby se zdokonalovali v činnostech, které směřují k překonání lenosti, aby naplňovali svůj volný čas činnostmi, které odstraňují sklony v alkoholu, kouření, ale i v konzumaci omamných látek, a především k odstraňování agrese mezi sebou.

11

Výchovný ústav, dětský domov se školou, základní škola, střední škola a školní jídelna, Ž L U T I C E , J i r á s k o v a 3 4 4

Příloha číslo: 1 Výtisk číslo: 1 Počet listů: 2

PRINCIPY MOTIVAČNÍHO ROZHOVORU Motivační rozhovor je speciální metodou, která se při práci s uživateli návykových látek ukazuje jako metoda velmi účinná. Jedná se o metodu, která je zvlášť vhodná u lidí, jejichž vztah k případné změně lze popsat jako ambivalentní. Motivační rozhovor „…pomáhá lidem poznat svůj existující nebo blížící se problém a něco s ním udělat“. Motivační rozhovor je zaměřen právě na práci s ambivalencí, napomáhá ji překonat a umožňuje tak klientovi učinit první kroky ke změně. Terapeut nepřijímá roli experta, ale ponechává odpovědnost za změnu na klientovi. Motivační rozhovor tedy uplatňuje spíše podporující než donucovací postupy. Cílem je vytvořit ve vztahu s klientem pozitivní atmosféru, která napomůže posílení klientových vnitřních motivačních zdrojů. Výsledná změna je pak způsobena namísto vnějších motivačních faktorů proměnou klientova postoje a jeho rozhodnutí. Motivační rozhovory uplatňují pět základních principů:

Vyjadřování empatie – „Přijetí napomáhá změně.“ Motivační rozhovory jsou bez empatie v terapeutově přístupu nemyslitelné. Empatie a reflektivní naslouchání napomáhají terapeutovi pochopit nejen klientovy pocity, ale i jeho postoje, aniž by musel klienta hodnotit či kritizovat. Terapeut tak klienta lépe a hlouběji poznává, i když s jeho názorem či pohledem nemusí být zajedno. Toto poznání terapeutovi pomáhá v další práci s klientem a k orientaci, kde se klient nachází ve svém uvažování či rozhodování o změně. Klíčový je respekt terapeuta ke klientovi a jeho přijetí takového, jaký je. Cítí-li se klient terapeutem přijat, posiluje se jeho sebedůvěra a mezi ním a terapeutem vzniká určitý typ pracovní koalice. Terapeut od klienta neočekává neochvějný postoj a s jeho nerozhodností či ambivalencí pracuje jako s přirozeným fenoménem, který k procesu změny patří.

Rozvíjení rozporů – „Rozpor mezi stávajícím chováním a důležitými životními cíli motivuje ke změně.“ Druhý princip navazuje na první a v zásadě ho lze popsat jako proces, během něhož si klient postupně uvědomuje rozpor mezi tím, kde je v současné době, a tím, čeho by chtěl dosáhnout nebo kam by chtěl dojít. Spouštěcím momentem je uvědomění si klienta, jak vysokou cenu platí za svůj stávající styl života. Pokud je tento jeho styl v rozporu s tím, čeho by chtěl dosáhnout, je pravděpodobné, že se rozhodne pro změnu a začne ji uskutečňovat. Uvědomění si rozporu je prvním krokem ke změně. Motivační rozhovory se proto na tento rozpor zaměřují, pracují s ním a jejich cílem je, aby klient sám v sobě dozrál k rozhodnutí pro změnu – např. z toho důvodu, že za svůj stávající životní styl platí již příliš vysokou cenu (hovoříme-li o uživatelích drog, pak takovým klientem může být například člověk užívající injekčně heroin a živící se prostitucí a krádežemi). Hlavní zásadou je to, že důvody pro změnu objevuje a formuluje sám klient. Terapeut „pouze“ naslouchá klientovým obavám („Mohl bych se nakazit virem HIV. To mi za to možná nestojí…“) a podporuje v jeho rozhodnutí pro změnu.

Vyhýbání se argumentaci – „Odpor je signálem, že je třeba změnit postup.“ Třetí princip spočívá ve vyhýbání se přímé konfrontaci s klientem. Konfrontace do motivačních rozhovorů patří, ale měla by sloužit k tomu, aby si klient jasně uvědomil své problémy i potřebu na nich pracovat. Objeví-li se v klientově chování odpor, je to pro terapeuta signál, že by měl přehodnotit svůj dosavadní postup a změnit ho. V okamžiku, kdy terapeut vnímá klientovu situaci jako problematickou a klientův náhled je diametrálně odlišný, může být terapeut stržen k silné

argumentaci, aby klienta o velikosti jeho potíží přesvědčil. V takovém případě může dojít k tomu, že klientovi začne stanovovat diagnózu či ho jinak „nálepkovat“, což vede pouze ke zvýšení odporu ze strany klienta. Je proto třeba začít pracovat s každým klientem tam, kde se právě nachází, a netlačit ho prostřednictvím nálepkování ke změně jeho postoje.

Využití odporu – „Klient sám je cenný zdroj řešení svých problémů.“ V tomto principu je opět přítomný respekt ke klientovi a jeho volbě. Proti jeho pohledu na věc nemusí jít terapeut přímo, ale může s ním pracovat tak, že nabídne klientovi jiný úhel, z něhož by se mohl na svoji situaci podívat. Jde o to nabízet klientovi nové možnosti spíš než předkládat nové cíle. Miller a Rollnick (2002) v této souvislosti hovoří o postupu „vezmi si, co můžeš, a zbytek nech být“. Klient si tak sám může svobodně rozhodnout, čím se nechá oslovit a co nechá ležet. Zmenšuje se tak prostor pro konfrontaci mezi terapeutem a klientem a současně se otevírá prostor pro vlastní aktivitu klienta.

Podpora vlastních schopností klienta – „Klient sám je zodpovědný za to, že se rozhodne pro změnu a učiní ji.“ Podpora vlastních schopností klienta, důvěra terapeuta v klientovu kompetenci mohou zlepšit klientovo sebevědomí a sebedůvěru a mohou tak napomoci jeho úspěšnému zvládnutí cesty ke změně. Je vhodné zaměřit se na konkrétní úkol či problém a následně posilovat klientovu sebedůvěru, že je kompetentní se s daným problémem úspěšně vypořádat. Jednou z možností, jak posílit klientovu sebedůvěru, je zdůraznit, že je nezbytné, aby sám za sebe převzal zodpovědnost. Terapeut se nestaví do role toho, kdo klienta změní, ale do role pomocníka ve smyslu – chceš-li se změnit, jsem tu od toho, abych ti pomohl. Motivující může být pro klienta také setkání s úspěšnými klienty nebo terapeutem vyprávěné pozitivní příběhy z jeho praxe. Selže-li klient ve zvoleném léčebném programu, lze to chápat jako signál, který říká, že toto není vhodná cesta a je třeba hledat jiné možnosti. Selhání tak nemusí být nutně vnímáno a prožíváno jako neúspěch. Úkolem terapeuta je pak rozšířit spektrum nabízených možností a hledat s klientem dál, co by pro něho bylo optimální.

Použitá literatura: Miller,

W.,

Rollnick,

S.

(2002).

Motivační

rozhovory.

Praha:

Sdružení

SCA



EXTÁZE Extáze je nejtypičtějším zástupcem skupiny tzv. tanečních drog. Jedná se o semisyntetickou stimulační látku. Na nelegálním trhu se nejčastěji objevuje v podobě tablet s vylisovaným obrázkem, méně často pak jako jemný bílý prášek – volně či v gelových kapslích, případně ve formě roztoku. Základní substancí extáze je MDMA (3,4-methylendioxymetamfetamin) - stimulační látka, která má mimo jiné i euforické a empatické účinky. Jedna dávka MDMA v tabletě se pohybuje mezi 80-160 mg. Jako optimální dávka se uvádí 2 mg/kg tělesné hmotnosti. Užívá se obvykle orálně (zaznamenáno bylo i šňupání) a působí zhruba po třiceti minutách. Při vyšších dávkách roste stimulační charakter drogy na úkor empatických účinků.

Závislost Při pravidelném užívání MDMA fyzická závislost na droze nevzniká, ale často se objevuje závislost psychická posilovaná závislostí prostředí (v tomto případě tanečních parties). Prvotním příznakem psychického návyku je, že pravidelnému víkendovému uživateli extáze připadají všední dny bez drogy obyčejné, šedivé a nudné. Celý týden přemýšlí o tom, jakou extázi si dá příště, kde, s kým a kdy už konečně. Většina potěšení, radosti a zábavy je pak spojena s drogou. Hodnotu věcí často přepočítává na tablety („Tak drahá knížka? Za to by mohly být dva koláče, to si kupovat nebudu!“). Často uživatelé extáze v průběhu jedné párty nezůstanou u jedné tablety. Většina uživatelů užívá extázi zhruba 1-4× za 2 měsíce, což je obvykle interval dostatečně dlouhý na regeneraci organismu, což vede k tomu, že se u většiny z nich neobjevují žádné subjektivní ani objektivní potíže související s užíváním extáze. Při častějším užívání či užívání vyšších dávek se objevují problémy podobné jako při užívání ostatních stimulantů - hubnutí, ztráta zájmů a koníčků, psychické poruchy (stihomam, paranoia apod.), které mohou v ojedinělých případech vést k vážnějšímu či trvalému poškození organismu.



Amfetaminy Termín "amfetaminy" označuje skupinu drog zahrnujících benzedrin (l-amfetamin), dexedrin (damfetamin nebo dexamfetamin) a metyl amfetamin (také označovaný jako metamfetamin). Tyto drogy jsou klasifikovány jako stimulanty centrálního nervového systému a mají velmi dlouhou historii užívání nejen po celé Evropě, ale i také jinde ve světě. Na černém trhu se amfetaminy objevují v podobě bílého prášku či krystalků. Pro amfetaminy se pak užívá slangového označení speed, metamfetamin pervitin má spoustu různých označení, např. piko, peří, péčko apod. Lze se setkat i označením „led“, kterého se užívá pro krystalický methyl amfetamin hydrochlorid, upravený ke kouření ve formě páry vzniklé po zahřátí. Led bývá obvykle velmi čistý. Obliba amfetaminů má své kořeny v takových účincích, jako je pocit zvýšené, energie, inteligence, hovornosti, důvěry a sebedůvěry, odolnosti, snížené citlivosti k bolesti a únavě, pocit zdraví a pohody, schopnost snižovat chuť k jídlu vedoucí ke snížení váhy a snížení potřeby spát, která je obvykle nakonec závislá na dávce a způsobu podání.

Historie Amfetaminy byly poprvé synteticky připraveny v roce 1887 a jejich stimulační vlastnosti poprvé popsány v roce 1933. Později ve třicátých letech bylo American Medical Association schváleno užívání amfetaminů pro široké spektrum poruch a farmaceutické společnosti Smith, Kline a French lékařům jeho užití klidně doporučovaly, neboť „nebyl pozorován častější výskyt negativních reakcí“. V letech 1932 až 1946, farmaceutický průmysl našel pro amfetaminy uplatnění v medicíně ve 39 oblastech, včetně léčby schizofrenie a závislosti na nikotinu. Zatímco se začalo užívání amfetaminů v zemích EU přísně kontrolovat, v některých zemích mohly být amfetaminy preskribovány k terapeutickým účelům, jako například u narkolepsie, hyperkinetického syndromu u dětí, snížené chuti k jídlu, depresích a při únavě. Mnohem vzácněji mohly být amfetaminy v některých zemích preskribovány lidem trpícím závislostí na nich.



PERVITIN Pervitin je stimulační drogou, která má na našem území hluboce zakořeněnou tradici. Dlouho byl spojován především s injekčními uživateli v komunitách blízkých vařičům. Devadesátá léta minulého století jej však z uzavřené drogové scény přenesla do klubů. A „šňupání pika“ dnes do jisté míry vytváří kokainovou iluzi bavící se smetánky. Chemicky je pervitin definován jako derivát amfetaminu – metamfetamin.

Historie Cesta, jakou pervitin ušel od svého objevení, není ani hezká ani povzbuzující k jeho užívání. O amfetaminech ví věda od roku 1887. Ve třicátých letech měly amfetaminy sloužit jako medicínský preparát při léčbě opiátových závislostí. Následovaly četné pokusy s jejich budivými účinky. Po dlouhodobém užívání se však objevily amfetaminové psychózy a od obojího se upustilo. První zmínka o zneužití drogy pochází z roku 1937, kdy amfetaminy užívali studenti Minnesotské univerzity ve snaze zabránit únavě a zlepšit své studijní výsledky. Historie pervitinu nebyla nijak humánní. Říká se, že jej vyvinuli nacisté během 2. světové války jako speciální stimulant pro vojáky v bojových akcích. Pak prý putoval do Japonska, kde jej jako povzbuzovalo, užívali piloti smrtonosných kamikadze.

Účinky Celková stimulace organismu je základním účinkem pervitinu. Osoba, která jej užila, zaznamená obrovský příval energie, kterou ale často nemá jak rozumně vybít, zvýšené sebevědomí, ztrátu chuti k jídlu. Vytratí se únava, bolest není cítit či je snesitelná a neuvědomovaná. Mozek registruje mnohem více informací z vnějšku, než by mu obranné mechanismy za normálních okolností dovolily přijmout. Málokdy je ovšem schopen takovou hromadu podnětů smysluplně a užitečně zpracovat. Psychika také dostane pořádnou injekci, takže se intoxikovaný jedinec může cítit uvolněný, nestresovaný a bez zábran. Proto je pervitin vyhledáván osobami s nízkým sebevědomím. Seznámit se najednou vůbec není problém. Fyziologickými projevy intoxikace pervitinem jsou nejčastěji zvýšení srdečního rytmu, rozšíření zornic, neklid a aktivita. Méně příjemné je pak silné synteticky zapáchající pocení, třas. Uživatel pervitinu riskuje úzkostné stavy, agresi, neopodstatněné paranoidní prožívání reality, nespavost. Ani dojezdy, doba, kdy účinek drogy odeznívá, nebývají nic příjemného. Často se projevují nečekaně velkou únavou a vyčerpáním, bývají provázeny depresí, neklidem či neopodstatněným strachem. Pak následuje dlouhý spánek.

Nebezpečné užívání Nikomu není radno pervitin užívat, vůbec už ne užívat jej často a dlouhodobě. Pervitin totiž odplácí plíživě a pro uživatele většinou překvapivě. Ti, které od pervitinu neodradil zdravý rozum, se mohou připravit na mnohé negativní následky. Mezi prvními se objeví nápadné hubnutí – objevili se i tací, jež užívali pervitin jako anorektikum. Postupně se přidají další problémy – poškození vnitřních orgánů a ústní dutiny včetně padání zubů, oslabení organismu. Navíc tu hrozí okamžitá rizika podobná intoxikaci extází – tedy dehydratace a vyčerpání organismu, pokud podlehnete pervitinovému zdání, že jste neunavitelní, silní a nepotřebujete pít. Pokud se uživatel pervitinu uchýlí k nitrožilní aplikaci – což dnes není ani v prostředí tanečních párty výjimkou, koleduje si kromě zmíněného také o nezáviděníhodné infekce, např. hepatitidy či HIV. Navíc spolu s pervitinem vpraví do oběhu také spoustu příměsí, které samy umí napáchat dost škody, třeba ucpání cév.



LSD, Trip LSD je halucinogenní droga, která má za sebou barevnou historii. LSD je metabolický produkt houby Claviceps purpurea, která roste na žitě a ječmeni a která je příčinou onemocnění způsobeného námelem (Paličkovice nachová). Během středověku byl námel příčinou neštěstí zvaných „Oheň sv. Antonína,“ která se periodicky objevovala ve vesnicích, v nichž jmenované obiloviny tvořily základní součást stravy. Ilegální LSD se v Evropě většinou užívá per orálně (ústy) ve formě malých papírových čtverečků nesoucích potisk, které jsou napuštěné roztokem obsahujícím LSD. Nazývají se „tripy“. Termín „trip“ se však také užívá pro označení zážitku samotného, jenž se často může zdát jako „výlet“ s jasným začátkem, prostředkem a koncem.

Účinky Doba od podání drogy do nástupu účinku závisí na takových faktorech, jako je množství potravy v žaludku, a může variovat od 30 minut do dvou hodin a více. Také velikost dávky je významným určujícím faktorem rychlosti nástupu, doby vyvrcholení a celkové délky zážitku. Obecně účinek LSD nastupuje ve vlnách. Každá další vlna má vyšší vrchol, než ta poslední. Maximální efekt se většinou dostavuje mezi 4. – 6. hodinou s celkovou délkou trvání okolo 8–12 hodin. Po užití LSD postupně dochází ke změnám vnímání obvykle ve smyslu dramatického zintenzívnění barev, víření vzorů, pohybech objektů, které jsou v dané chvíli nehybné, iluse a pseudohalucinace. To vše může někdy nabýt až mystického rázu. Skutečné halucinace vzniklé účinkem drogy, při kterých lidé v důsledku ztráty nadhledu propadají přesvědčení, že se jedná o skutečné jevy, nejsou běžné. Vyšší dávky mohou produkovat synestézie, při kterých je vjem jedné modality vnímán jakoby jiným receptorem (např. hudba může být viděna jako barva). LSD obecně nevyvolává sluchové halucinace nebo trvalejší klamy. Mohou se objevovat hlubší časové distorze, obvykle ve formě objektivně krátkých časových úseků, během nichž se zdá, že se čas vleče. Ve vnímání času se může dostavit efekt, kdy to vypadá, že se vše zastavilo. Pocit ztráty hranic může vést k pocitu splynutí se svým okolím či jinými přítomnými lidmi. Klíčovým znakem prožitků s LSD je vysoká citlivost pro smysluplné prožitky, které mohou vést k rozvoji rysů mystického či religiózního prožitku, během kterého může intoxikovaná osoba cítit, že objevila základní tajemství Života či Universa. Poměrně běžný prožitek grandiozity, někdy doprovázený vírou ve vlastní nadlidské schopnosti může mít vážné následky. Zlepšený může být vhled do sebe i druhých. Lidé se stávají zvýšeně sugestibilní, ale také se mohou smát pokusům o sebekontrolu nebo mohou mít vlastní názor na rádoby manipulování s veselou náladou. Panující nálada je nestálá a může variovat z extatické blaženosti do hluboké deprese a extrémně nepříjemných panických atak („bad trip“).



Heroin Heroin je hlavním představitelem skupiny opiátů. Chemicky diacetylmorfin, (slangově háčko, héro, ejč, herák) se vyrábí z opia a poprvé byl syntetizován v 70. letech 19. století. Pokud je heroin čistý – jde obvykle o bílý či narůžovělý prášek. Většinou se však vyskytuje s příměsemi, které mohou být při aplikaci do žíly nebezpečnější než samotný heroin (např. strychnin, omítka, soda, křemičitan hořečnatý, cukr) - potom má podobu hnědého prášku nebo hnědých granulek. Hnědý heroin je zásadité povahy a je vhodný ke kouření nebo inhalaci z alobalu, bývá s příměsí strychninu. Hůř se rozpouští, proto je vhodné pro přípravu k i. v. aplikaci použít kyselinu citrónovou. Bílý heroin - hydrochlorid, je možno aplikovat po rozpuštění ve vodě bez dalších úprav. Obsah účinné látky bývá až 90%, proto je velké riziko předávkování a smrti. Podobné účinky má i "China white", látka nejčastěji dovážená z východní Asie, která je solí heroinu. Lze ji také rozpustit pouze ve vodě a nemusí se dále upravovat. Obsahuje ale také až 95% účinné látky, což ztěžuje přesné dávkování. Ke smrti potom dochází ochrnutím dýchacího centra.

Užívání Heroin byl dříve častěji vdechován, nyní je nejrozšířenější nitrožilní aplikace (i. v.), ale je možné jej aplikovat i do svalu (i. m.) nebo pod kůži (s. c.), případně inhalovat kouřením. Nejméně nebezpečné je kouření přes alobal (tzv. "hulení z plechu") – snižuje se riziko předávkování, přenosu AIDS, žloutenek (hepatitid), nedevastují se žíly. Při injekční aplikaci je vhodné užít drogu po částech – nikdy není jisté, jaké a jak nebezpečné příměsi obsahuje. Při prvních známkách nevolnosti je bezpečnější aplikaci přerušit. Právě kvůli nejisté kvalitě, existuje u heroinu velké nebezpečí předávkování a smrti. Účinek nastupuje ihned, během 4–10 sekund a trvá 6–8 hodin. Mezi účinky heroinu patří: celkový útlum organismu, zpomalení psychického tempa, uvolnění, úlev od starostí, krátce po aplikaci slastné pocity - vnitřní euforie, ospalost, zúžení zornic, strnulost, neschopnost pohybu, zpomalené dýchání, netečnost, zklidnění, potlačené vnímání bolesti, sedace (útlum), deprese dýchacího centra (zástava dechu), pokles tělesné teploty, těžká zácpa, svědění kůže, typické je škrábání se po celém těle (i v bezvědomí), lenost, ztráta vůle, ztráta libida a potence, deprese, infekce (celkové - oslabením imunitního systému, hepatitidy, AIDS, místní - abscesy, a vzniklé např. nesterilní aplikací drogy), poruchy menstruace, bolesti svalů, kloubů, křeče, zimnice, kazivost zubů. Heroin je tvrdou drogou s velkým rizikem závislosti. Závislost na heroinu se nazývá heroinismus, vzniká po 5–10 aplikacích (individuální). Závislost má složku psychickou a fyzickou. Fyzická závislost se projevuje vzestupem tolerance a potřebou zvyšovat dávky (pro zachování stejného účinku). Psychická závislost - se vyznačuje ztrátou kontroly nad užíváním drogy a neovladatelným dychtěním po ní. Pravidelní dlouhodobí uživatelé se dostávají na dávky, které jsou mnohonásobkem smrtelné dávky pro prvouživatele. Důležitý je fakt, že při abstinenci od opiátů rychle klesá tolerance a dávka, která před odvyknutím byla běžná, se stává smrtelnou! Příznaky odvykacího stavu vznikají asi 10 hodin po poslední dávce s vrcholem 2. – 3. den a trvají zhruba 10 dní. Jejich síla závisí na množství podané látky. Příznaky jsou v lehčích případech bolest břicha, průjmy, dále neklid a nespavost. V těžších případech - pocení, zvýšení teploty, slzení, pokles krevního tlaku, úporná nespavost, poruchy řeči, třesy, nechutenství a dehydratace. Může dojít i ke kolapsu a úmrtí. Pro odvykání není důležité, jaký byl způsob aplikace, nýbrž dávka a pravidelnost užívání.



KONOPÍ A JEHO PRODUKTY (MARIHUANA, HAŠIŠ) Cannabinoidy patří mezi látky s halucinogenním účinkem. Zásadní účinnou látkou je THC (delta-9tetrahydrokanabinol). Nejčastějším způsobem aplikace je kouření, dalším pak požití. Pro kouření je typický velmi rychlý nástup i odeznění účinků (zhruba do 3 hodin), při požití droga účinkuje zvolna a nepravidelně, dávkování bývá těžko odhadnutelné a efekt trvá déle (6 a více hodin). Účinek cannabinoidů je možné rozdělit do několika fází. V prvních okamžicích může nastat sevřený, úzkostný stav. Druhá fáze bývá obvykle prožívána jako euforie, blažený, spokojený stav často spojený s bezdůvodným smíchem. Může ale nastat i opačná situace, tedy prohloubení úzkosti z první fáze intoxikace. Po odeznění účinku přichází únava, ospalost, otupělost, případně zmatenost. Pro všechny fáze je pak typické narušení kontaktu s realitou. Mění se vnímání času, zostřují se smyslové vjemy, dochází k poruše krátkodobé paměti, což může vést k atypickému chování.

Rizika Pro většinu uživatelů konopných produktů je kouření trávy mírumilovnou součástí duchovního života nebo neškodnou zábavou. Život v zajetí iluze může být také volbou, leč podívejme se i na opačnou stranu mince. Nejdřív fyzička. Dlouhodobé kouření marihuany vede k následujícím potížím: akutní či chronický zánět průdušek, poškození slizniční výstelky průdušnice a velkých průdušek, riziko rakoviny vyšší než u cigaret, poškození dýchacích cest, zápal plic a obecně větší náchylnost k infekcím dýchacího systému, ohrožení srdce a cév vyplývající z poškozování výstelky cév a srdce toxickými zplodinami, což se může dál vyvinout v kornatění tepen a z toho vyplývající vysoký krevní tlak, srdeční infarkt nebo mozková mrtvice. Pro těhotné ženy a jejich očekávání je kouření marihuany také velice rizikovou záležitostí. Psychická stránka by vás také mohla odradit. Dlouhodobé užívání cannabinoidů vede k charakteristickým změnám osobnosti. Uživatelé se vyznačují typickou pomalostí, hloubavým se zabýváním detaily a poruchami krátkodobé paměti. Konopí může být spouštěcím mechanismem latentních psychických poruch. Predisponované osoby mohou také trpět depresemi, ztrátou motivace. Na všechny pak doléhá jakási akutní emoční labilita, či dlouhodobé snížení emocionality.

Minimální preventivní

Recommend Documents