MIC VIEW HAL EGH NA DVO ŽIDL U ÍCH
NAK
LAD ATEL S
T VÍ P
ETRO V
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
NA DVOU ŽIDLÍCH Občas v nadsázce říkávám, že mám životní rozpolcenost v genech: rod Vieweghů, jak zjistil jeden vzdělaný jmenovec při pátrání po původu našeho společného příjmení, má totiž své kořeny v Německu, přičemž jednu větev tvořili vesničané pasoucí krávy a druhou vážení měšťané a nakladatelé. Tak přesně tuhle sedlácko-intelektuální DNA jsem zdědil, tenhle hybrid, tvrdívám lživě, neboť pravý otec mého dědečka se jmenoval Lukeš. Jenomže ono to příjmením zdaleka nekončí. Posuďte sami: Narodil jsem se v Praze, dokonce pár metrů od staroslavného Vyšehradu, ale celé dětství jsem byl nucen prožít v mrňavém středočeském městečku kdesi u Uhlířských Janovic. Dědeček z matčiny strany byl právník, dědeček z otcovy strany horník; s jedním jsem chodil na výstavy o době rudolfínské, s druhým na fotbal a na ryby do Řevnic. Babička Líba byla učitelka, babička Věra kožešnice; ta první na mě mluvila německy a francouzsky a po večerech hrála na klavír, druhá na mě až do mých patnácti šišlala (česky) a večer se dívala na Televarieté. Už chápete? Tohle mi skutečně zůstalo, na těchto dvou židlích sedím dodnes. Ani ryba, ani rak. Ani
7
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS179778
vzdělanec, ani sedlák. Kočkopes. Klasicky rozdvojená osobnost jako ve známých hororech: přes den diskutuji o postmodernismu a zasedám v uměleckých radách — a večer doma zatáhnu závěsy, vycením tesáky a směju se nahlas americkým komediím. Píšu parodie na Danielu Steelovou — a hned nato románky pro ženy. Jezdím přednášet na zahraniční literární konference, ale za manželku mám zdravotní sestru. Na vesnicích jsem tradičně neoblíbený pražský intelektuál, zatímco na večírcích pražských intelektuálů hraji roli blbce k večeři. A tak dále. Někdy si představuji, že to nad mojí kolébkou muselo probíhat zhruba následovně: „Bude žít prostým venkovským životem — trochu ospalým a intelektuálně mdlým, ale zato šťastným,“ pravila první sudička, která odjakživa sympatizovala s obézními kojenci. „Ale jen do dvaceti let,“ řekla zlověstně druhá sudička, která tlusté děti naopak přímo nesnášela. „Potom se píchne do prstu o kancelářskou sešívačku a zamiluje si Literární noviny a program ČT 2.“ Načež se obě sudičky do krve pohádaly, obě budoucnostní prognózy se nepříjemně pomíchaly — a já se v tom plácám dodnes. Příliš jednoduchý pro jedny, příliš komplikovaný pro druhé.
8
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS179778
SNÍDANĚ S MILIONÁŘEM Mezi nejproblematičtější dovednosti mojí mladé, a tudíž zvídavé manželky patří schopnost položit mi během jediné snídaně až čtyřicet dva otázek, týkajících se zejména politiky, ekonomiky, školství, zdravotnictví, mediální sféry, lesního a vodního hospodářství a jaderné energetiky. Dokud chodila do práce, snídali jsme společně jen o víkendu, ale teď, co je v domácnosti, se v politologa, ekonoma a jaderného experta musím měnit sedmkrát týdně. Například předevčírem ráno: než jsem se prokousal první stranou novin (oba čteme u snídaně denní tisk), stihla se mě zeptat, co si myslím o přímé volbě prezidenta, o tureckých islamistech, o monopolu Microsoftu, o Viktoru Koženém, o zemědělské politice Evropské unie, o alternativních porodech a o zemětřesení v Quitu. „O zemětřesení v Quitu nevím nic,“ odpověděl jsem už trochu popuzeně. „Jsem vypravěč českých příběhů, nikoliv ekvádorský seizmolog.“ „Hm. A co si myslíš o milionářské dani?“ „Jsem pro,“ plácl jsem bezmyšlenkovitě, neboť jsem nechtěl manželku odbýt dvakrát po sobě. „Jen ať je pořádně zkrouhnou! Kdo ví, jak k těm prachům
9
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS179778
vůbec přišli…“ dodal jsem se škodolibým zadostiučiněním. Aniž jsem vzhlédl od novin, vycítil jsem její udivený pohled. V rychlosti jsem si v duchu spočítal svůj průměrný měsíční příjem — a najednou mi to taky došlo. Šlo o logicky vysvětlitelnou setrvačnost: když tři čtvrtiny života prožijete na hranici chudoby a když ještě počátkem devadesátých let činí váš (učitelský) plat necelé tři tisíce korun, slovo milionář se vás ještě dlouho poté podvědomě vůbec netýká (respektive týká se vás asi stejně jako slova ocelový ingot nebo Tasmánie). Odložil jsem příbor, beze slova jsem vstal a šel se na sebe podívat do zrcadla. Manželka mě následovala s rozečtenými novinami v ruce. „Vysvětlil bys mi, co to děláš?“ Žena v domácnosti tohle nemohla pochopit. „Měním se v milionáře,“ pravil jsem poněkud upjatě (na sobě jsem měl domácí manšestráky a vytahané tričko se skvrnou od jogurtu). „Tak dělej, nebo ti vystydnou ty vajíčka.“ „Vajíčka,“ řekl jsem pohrdavě. „Kaviár bych měl snídat! Vypadám jako milionář?“ „Ne,“ zasmála se. „Vypadáš tak na šest tisíc hrubýho.“ Znovu nahlédla do novin: „Skoro dvě třetiny lidí s milionářskou daní souhlasí. Co si o tom myslíš?“ „Že je to závistivá lůza!“
10
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
KOMUNIKACE S DCERAMI Mám dvě dcery. Té starší je osmnáct a kromě obvyklé generační propasti nás dělí i několik časových pásem: kdykoli jí totiž přes den zavolám, spí (už několikrát mi zakázala, abych o ní psal, ale to by mohl říct každý). „Kolik je u vás ve Střešovicích hodin?“ ptám se pokaždé překvapeně (její přítel bydlí ve Střešovicích). „Tady v Nuslích bylo před dvěma hodinama poledne.“ „Ha ha,“ mumlá rozespale. Momentálně jí navíc nemůžu ani zavolat, protože si svůj v pořadí čtvrtý mobilní telefon polila pivem (první dva ztratila a třetí jí ukradli). Už pár týdnů proto volám na mobil jejího přítele, ale ten přes den spí taky. Loni usnul i při maturitní písemce z češtiny, což mě upřímně šokovalo, ale dcera se tomu smála. To je další věc, která nás se starší dcerou dělí — skoro vždycky se směje úplně jiným věcem než já. Uvedu příklad: jdeme spolu třeba na oběd do restaurace a objednáme si kuřecí prsíčka. „A jakou přílohu?“ chce vědět číšník.
11
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS179778
„Pro mě rýži,“ požádám ho. „Pro mě červený marlbora,“ říká dcera, a ještě se tomu směje. S mladší dcerou jsem naopak v kontaktu denně, neboť nás dělí pouze manželčina břišní stěna. Každý večer jí pokládám dlaň na hlavu (alespoň předpokládáme, že ta boule je hlava) a vyprávím jí pohádky úměrné jejímu věku. V duchu si samozřejmě připadám jako idiot, ale manželka tvrdí (předtím vždycky jednou nebo dvakrát říhne), že dcera pohádky plně vnímá. „I loutkové?“ ptám se posměšně. Manželka už už chce přikývnout, ale potom si všimne mého výhružného pohledu. „Loutkové asi ne,“ připustí neochotně. Mluvené slovo se však mladší dceři zřejmě opravdu líbí, protože když s vyprávěním skončím a chystám se ruku odtáhnout, vždycky mě kopne. Řekl jsem jí, že mi to připadá krajně nevděčné, zvlášť poté, co jsme za ni v obchodě s kojeneckými potřebami utratili dvacet tisíc, a to se ještě ani nenarodila, ale manželka se mi opatrně smála. Musí se smát opatrně, protože ji bolí břišní vazy. Mažu jí proto břicho různými drahými olejíčky, v důsledku čehož naše matrace začíná připomínat obzvlášť mastný bramborák. Kromě toho je to neekonomické. „Kdybys používala stolní olej, bylo by to levnější, a navíc bychom mohli na konci týdne vyždímat to prostěradlo do friťáku,“ navrhl jsem jí, ale opět se mi vysmála.
12
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS179778
Já se své manželce zásadně nesměju, a to i přesto, že poslední dobou vypadá v posteli jako jedna z těch velryb, které tu a tam uvíznou na mělčině. „Ještě že nám kvůli kočárku nezbylo na ty Kanáry,“ říkám. „Kdyby tě na pláži objevili lidi z Greenpeace, odtáhli by tě na hloubku.“ „Auuu!“ směje se obezřetně manželka a drží se za dceru. Nakonec vzkaz pro tu starší: dneska už musím končit, ale jestli mi do tří dnů nezavoláš, bude to příště mnohem horší!
13
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
BŮH A AVIVÁŽ Samozřejmě jsem věděl, že vybrat si pro první návštěvu supermarketu v životě třiadvacátý prosinec je podobná chyba, jako když si křehká sedmnáctiletá dívka pro své sexuální zasvěcení zvolí narozeninovou oslavu kapitána ragbyového mužstva — ale moje žena tvrdila, že pondělí je přece pracovní den, a dopoledne tudíž bude většina lidí v práci. O tom, že se pochopitelně mýlí, svědčily už podivně vyhaslé pohledy řidičů, které jsme potkávali v protisměru, a především pak zcela zaplněné parkoviště před oním chrámem konzumu, nicméně už po patnácti minutách všeobecného nervózního popojíždění, hromadného hysterického couvání a geometricky složitých vyhýbacích manévrů se mi kupodivu podařilo najít volné místo. Když jsem vystoupil a pohlédl na dlouhou řadu aut, na která se dosud nedostalo, uvědomil jsem si, že Bůh ve mně skutečně musí mít jistou zálibu a že nemine ani jediný den, aby mi nevyjevil svou laskavou tvář. Z tichého vánočního rozjímání mě vytrhl teprve řidič nejbližšího čekajícího vozu. „Už dlouho jsem nikoho neviděl takhle blbě parkovat,“ pravil, když si předtím stáhl boční okénko. „Parkuješ jako hovado.“
14
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS179778
