MÉDIA A TRESTNÍ ŘÍZENÍ

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra trestního práva

Bakalářská práce

MÉDIA A TRESTNÍ ŘÍZENÍ Mgr. Dagmar Doležalová 2007/2008

„Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Média a trestní řízení zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.“

Obsah: SLOVO ÚVODEM ........................................................................................................ 4 1.

2.

3.

MÉDIA JAKO PROSTŘEDEK MASOVÉ KOMUNIKACE ....................................... 6 1.1.

Pojem médií ............................................................................................. 6

1.2.

Vliv médií ................................................................................................ 7

1.3.

Média a jednotlivec .................................................................................. 8

TRESTNÍ ŘÍZENÍ ............................................................................................. 10 2.1.

Výklad pojmů ........................................................................................ 10

2.2.

Zásady trestního řízení ........................................................................... 11

INFORMACE O TRESTNÍM ŘÍZENÍ V MÉDIÍCH................................................ 14 3.1.

4.

Právní předpisy ...................................................................................... 14

MÉDIA – ZÍSKÁVÁNÍ A PUBLIKOVÁNÍ INFORMACÍ ........................................ 15 4.1.

Získávání informací od orgánů činných v trestním řízení ..................... 15

4.2.

Získávání informací z jiných zdrojů ...................................................... 17

4.3.

Zveřejňování informací o trestním řízení ze strany médií ..................... 18

4.3.1. Nepřípustnost úvah o vině osoby a kritika rozhodnutí soudu ............ 18 4.3.2. Uvádění jmen a identifikačních znaků podezřelých .......................... 18 4.3.3. Respektování procesního postavení ................................................... 20 4.3.4. Média a oběti trestných činů .............................................................. 20 5.

MÉDIA,

VEŘEJNOST A JEDNOTLIVÁ STÁDIA TRESTNÍHO ŘÍZENÍ ................. 22

5.1.

Přípravné řízení ...................................................................................... 22

5.2.

Předběžné projednání obžaloby ............................................................. 23

5.3.

Hlavní líčení ........................................................................................... 23

5.3.1. Média a zpravodajství ze soudní síně ................................................ 24 5.3.1.1.

Pořizování záznamů během jednání soudu ................................ 24

5.3.1.2.

Pořizování přímých přenosů ...................................................... 25

5.3.1.3.

Pořizování obrazových záznamů ............................................... 26

5.3.1.4.

Pořizování zvukových záznamů ................................................ 27

5.4.

Opravné řízení........................................................................................ 27

5.5.

Vykonávací řízení .................................................................................. 28

5.6.

Média a soudnictví ve věcech mládeže.................................................. 28

2

6.

PRESUMPCE NEVINY ...................................................................................... 30

7.

OCHRANA ZDROJE INFORMACÍ ..................................................................... 35 7.1.

Ochrana zdroje informací dle tiskového zákona.................................... 35

7.2.

Utajení zdroje a trestný čin nadržování podle § 166 tr. zákona ............. 36

7.3.

Trestné činy nepřekažení trestného činu podle § 167 tr. zákona a neoznámení trestného činu podle § 168 tr. zákona ............................ 36

8.

PRÁVNÍ OCHRANA OSOBNOSTI A POSTIH ZA PŘEKROČENÍ LIMITŮ .............. 37 8.1.

Trestněprávní ochrana osobnosti ........................................................... 38

8.2.

Soukromoprávní ochrana osobnosti....................................................... 39

8.3.

Ochrana osobnosti v mediálním právu .................................................. 39

8.3.1. Institut odpovědi ................................................................................ 40 8.3.2. Institut dodatečného sdělení............................................................... 41 9.

PROBLEMATIKA ÚNIKU INFORMACÍ Z VYŠETŘOVACÍCH SPISŮ A JEJICH PUBLIKOVÁNÍ V MÉDIÍCH .............................................................................. 43

10. ZÁVĚR ............................................................................................................ 47 11. RESUMÉ ......................................................................................................... 49 12. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ ................................................ 51 12.1.

Literatura ................................................................................................ 51

12.2.

Zákony ................................................................................................... 52

12.3.

Judikatura ............................................................................................... 52

12.4.

Elektronické zdroje ................................................................................ 53

3

Slovo úvodem Pro svoji bakalářskou práci jsem si vybrala téma Média a trestní řízení, které již podle názvu spojuje dva světy – svět sdělovacích prostředků a svět trestního práva. Tyto dva světy existují vedle sebe, jsou navzájem propojeny, ale protože každý sleduje jiné cíle, stojí i proti sobě. Přitom se navzájem potřebují. Média plní funkci veřejné kontroly trestního řízení a svou informativní funkcí plní i úkoly na úseku prevence před trestnou činností. Nelze jim upřít i určitý podíl na pomoci při odhalování trestné činnosti, zde nejvýraznější podíl televizního vysílání. Mnozí pachatelé trestných činů jsou zadrženi na základě televizních relací – zpravodajství, speciální programy (pořad Na stopě apod.). Média však mohou být vnímána ve vztahu k trestnímu řízení jako určitý problém zejména ve vztahu k porušování osobnostních práv a porušování zásady presumpce neviny, což je problém, který může dotčené osoby vážně poškodit. Spolupráce obou světů je nutná, a problémy, které se zde vyskytují na základě protichůdných zájmů, by se měly řešit širokou odbornou diskuzí a vzájemným dialogem mezi odborníky na trestní právo a zástupci sdělovacích prostředků. K obsahu práce uvádím, že jsem se snažila o srozumitelnost a uvádění konkrétních příkladů, aby i osobám bez právnického vzdělání přinesla zdroj zajímavých informací. Práci pojímám interdisciplinárně, proto přináší dvě úvodní části – jedna čtenáře zavede do světa médií, vyčlení pojem, zmíní jejich vliv na společnost i jednotlivce. Úvodní část věnovaná trestnímu řízení přináší objasnění pojmů, které jsou dále v práci používány, a základní zásady trestního řízení, které jsou dále v práci zmiňovány - zejména zásada veřejnosti a zásada presumpce neviny. Kapitola Informace o trestním řízení v médiích přináší právní normy, které se informování o trestním řízení v médiích týkají. Informování sdělovacími prostředky o trestních věcech jsem rozdělila na oblast získávání informací a posléze na problematiku jejich zveřejňování, kde jsem pojednala o nejčastějších problémech. Kapitola Média, veřejnost a jednotlivá stadia trestního řízení se dívá na problematiku možnosti informování z hlediska jednotlivých stadií trestního řízení a šířeji se věnuje možnostem informování ze soudní síně. Presumpci neviny jako jedné ze zásad trestního řízení, která je často médii porušována, je věnována samostatná následující kapitola. Ochrana zdroje informací a právní ochrana osobnosti vč. trestných činů, které je možno spáchat při informování veřejnosti, je obsahem předposledních

4

kapitol. Závěr práce je věnován úniku informací z vyšetřovacích spisů a jejich publikování v médiích. Do své práce jsem čerpala informace zejména z článků odborných časopisů a několika málo knižních publikací, které se problematikou zabývají, doplnila je o informace získané z internetu a různých hodnotících článků. Seznam pramenů je přiložen. Snažila jsem se seznámit čtenáře s problémy, které se vyskytují při informování médii o trestním řízení. Pokud v práci nenajde informace, které vzhledem k tématu snad očekával nebo pokud se mu třeba jiné zde uvedené zdají být nadbytečné, může to být způsobeno širokým záběrem tohoto tématu. Současně podotýkám, že přes nespornou atraktivnost a zajímavost tohoto tématu mi v současné době kromě většinou časopiseckých článků není známa žádná knižní monografie, která by se daným tématem zabývala, a tím také seriozně určila hranice či obsah problematiky.

5

1. Média jako prostředek masové komunikace 1.1. Pojem médií Co to jsou média? V našem právním řádu se pojem „média“ nevyskytuje, což je dáno širokým vymezením pojmu. Ze slova „médium“ je zřetelně patrný jeho původ. Vychází z latiny a znamená prostředek, prostředníka, zprostředkující činitel – tedy to, co něco zprostředkovává, zajišťuje.1 Média v širším slova smyslu jsou totiž veškeré zprostředkující činitelé či prostředí, tedy vše, co umožňuje komunikaci, a vše, co slouží jako prostředek k uchování a přenosu sdělení v prostoru a čase.2 Média se vyznačují tím, že jsou přístupná všem zájemcům podle vlastního výběru a finančních možností.3 Mezi nejstarší média patřily knihy, noviny, film a rozhlas. Po 2. sv. válce nastal rozmach televize a v posledních letech je převratnou novinkou, která se dočkala masového rozšíření, počítač a počítačové sítě, zejména internet. Pojem média neznamená jen technický prostředek, ale i komunikační kanál a také instituce, které se šířením masové komunikace zabývají a rozšiřují ji. Vedle médií, která slouží k dorozumívání mezi dvěma jednotlivci (chat na internetu, dopis, telefon), pak existují tzv. masová média. Hlavní rozdíl je v tom, že masová média slouží ke komunikaci mezi jedním výchozím bodem (vysílatel) a blíže neurčeným velkým množstvím lidí (příjemci informace). Tito příjemci se navzájem prakticky neznají, nemají mezi sebou žádné vazby, tvoří masu. O těchto médiích pak hovoříme jako o celospolečenských. Média lze ještě dělit podle různých jiných kritérií (z hlediska nosiče na tištěná, elektronická, multimediální, z hlediska dosahu na celoplošná, regionální, lokální, z hlediska vlastnictví, podle zaměření na konkrétní publikum, podle periodicity apod.). Pro potřeby této práce se domnívám, že postačí definice sdělovacích prostředků uvedená v Komentáři k trestnímu řádu4, který říká, že sdělovacími prostředky jsou tisk, rozhlas, televize a zpravodajský film, ale i internet, zejména pak služba WWW (World Wide Web). Tato práce používá slovo média ve významu hromadného sdělovacího prostředku a ve významu sociální instituce, která zprostředkovává, rozšiřuje a produkuje sdělení a informace.

1 2 3 4

Jirák J., Köpplová, B. Média a společnost. Praha: Nakladatelství Portál, 2003, str. 16 Rozehnal, A. Mediální právo. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2004, str. 7 Rozehnal, A. Mediální právo. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2004, str. 7 Šámal, P., Král, V., Baxa J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. 4. vydání. Praha: C.H.Beck, 2002, str. 74

6

1.2. Vliv médií Masová média jsou zdrojem moci – potenciálním prostředkem vlivu, ovládání a prosazování inovací ve společnosti; pramenem informací životně důležitých pro fungování většiny společenských institucí a základním nástrojem jejich přenosu5, prostředím, kde se odehrává řada událostí z veřejného života, zdrojem výkladů sociální reality a představ o ní, klíčem ke slávě a postavení, hodnotově vymezují, co je normální. Média jsou také prostředkem zábavy a určují nejběžnější způsoby trávení volného času.6 To všechno jsou důvody, proč média přitahují pozornost a proč jsou i kriticky hodnocena, neboť jejich vliv nemusí být vždy jen kladný a informace přinášené nemusí být jen pravdivé nebo v úplném souladu se skutečností. Jakou moc mají dnes ve společnosti média, to je otázka, kterou se zabývají teoretikové, politologové, sociologové, filozofové, umělci, novináři a mnozí jiní. V souvislosti s médii se často používá výraz „sedmá velmoc“. Toto sousloví bylo poprvé použito německým říšským kancléřem Otto von Bismarckem, který v sedmdesátých letech minulého století (předminulého – pozn. autorky) prohlásil, že na světě k šesti stávajícím velmocím – měl na mysli Anglii, Francii, Německo, Itálii, Rakousko a Rusko – přibyla další, neméně silná velmoc, a tou se stal tisk.7 Dnes se hovoří o médiích jako o čtvrtém pilíři demokracie (moc ústavodárná, výkonná, soudní). Výrazně ovlivňují život většiny spoluobčanů, a to od rozhodnutí banálních, týkajících se jen našeho soukromého života, až po rozhodnutí, koho budeme volit v příštích volbách a tím ovlivníme směr vývoje naší země. Média jsou mocná, ovlivňují veřejnost, nikoliv ovšem absolutně. Jejich postavení a moc závisí také na ochotě veřejnosti přijímat informace, které předkládají (nabízejí). Moc znamená mít možnost rozhodovat, mít vliv znamená být pouze jedním z faktorů, které na rozhodování působí. Veřejnost však informace nemá jen nekriticky konzumovat, ale konfrontovat se svým názorem a znalostmi, s ochotou a schopností hledat pravdu a informace si přebrat podle svého, a nikoliv je jen nekriticky přijímat.

5 6 7

McQuail, D. Úvod do masové komunikace. Přeložili Jirák, J., Kabát, M. Praha: Portál, 2002, s. 21 McQuail, D. Úvod do masové komunikace. Přeložili Jirák, J., Kabát, M. Praha: Portál, 2002, s. 21 Bezdíček, V., Žantovský, P. , editoři. Média a moc. Praha: Votobia, 2000, s. 46

7

1.3. Média a jednotlivec O tom, že média výrazným způsobem ovlivňují společnost, není pochyb. Ovlivňují i jednotlivce, který přijímá sdělení – jeho postoje, názory, vzdělání. Role jednotlivce není pasívní – může si informace vybírat, odmítnout, prověřit nebo nesouhlasit s nimi. Někdy však může dojít k tomu, že média neovlivní jen názory člověka, ale dotknou se integrity jedince, aniž by on o to stál, a dokáží negativním způsobem změnit jeho život. Navíc média tuto informaci předají ve velmi krátkém čase velké mase příjemců. Vzhledem k výše uvedenému je nutno apelovat na to, aby média byla objektivní, spravedlivá a nesla odpovědnost za informace, které uvádějí, a ve vztahu k trestným činům zejména ctila presumpci neviny a ochrany osobnostních práv. Jestliže sdělovací prostředky napíší nebo uvedou, že ten či onen je podezřelý z trestného činu, nevina se dokazuje těžce a stigma už dotyčnému „zůstane“, s těžkým dopadem na jeho sociální vztahy. Sdělovací prostředky si vybírají jen některá témata, tím také do značné míry zvyšují pozornost veřejnosti k uváděnému tématu či problematice. Naopak – o čem se nepíše, je většinou na okraji zájmu společnosti, ať již oprávněně, či z toho důvodu, že téma není dostatečně aktuální, zajímavé či, bohužel, i bulvární. Nedá se jednoznačně určit, čemu média přednostně věnují svou pozornost. Většinou jsou široce medializovány případy, ve kterých jde o osobnosti politického nebo uměleckého života. Tito lidé se zvýšeným zájmem médií (myšleno i negativním) musí vzhledem ke své „veřejnosti“ počítat.8 Do hledáčku sdělovacích prostředků se „obyčejní lidé“ většinou dostávají jen v případě mediálně zajímavých kauz – většinou v případě závažných trestných činů. Zajímavým pro média se však může stát každý z nás. I při morálním a bezúhonném životě můžeme být označeni za pachatele trestného činu, můžeme se stát obětí my nebo naši blízcí. Pak nám bude osobně velmi záležet na způsobu, jakým o našem případu budou média informovat. Možná si pak budeme klást otázky, zda svoboda tisku a slova znamená, že se dá

8

„Práva na ochranu osobnosti se mohou samozřejmě domáhat i politikové a ostatní veřejně činné osoby, měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou však v jejich případech mnohem měkčí ve prospěch novinářů a jiných původců těchto výroků.“ Nález Ústavního soudu ze dne 4.4.2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04

8

napsat všechno? Jakým způsobem média informace získala? Kdo reguluje, co je možno uveřejnit? Zachovávají se platné zákony? Nedochází uveřejňováním informací k porušování ochrany osobnosti? Jakým způsobem se můžeme bránit? Jak jsem již uvedla výše, zkoumáním a posuzováním vlivu médií na náš život se zabývají osobnosti z různých společenských oblastí. Jde o oblast velmi rozsáhlou a složitou, na kterou je možno pohlížet z mnoha hledisek. Tato práce přinese krátký exkurz do zatím nepříliš publikované problematiky médií a jejich vztahu k trestnímu řízení.

9

2. Trestní řízení 2.1.

Výklad pojmů

Jestliže mají novináři přinášet kvalitní informace z průběhu trestního řízení, je nutné požadovat, aby byli v oblasti práva a soudního řízení vzděláni tak, aby jim byly známy základní právní pojmy, zásady trestního práva procesního a principy trestního řízení. Trestní řízení: Trestní řízení je zákonem upravený postup orgánů činných v trestním řízení, popř. i jiných osob zúčastněných na trestním řízení, jehož úkolem je náležitě zjistit, zda byl trestný čin spáchán, a je-li tomu tak, zjistit jeho pachatele a uložit mu podle zákona trest nebo ochranné opatření, učiněné rozhodnutí vykonat, popř. jeho výkon zařídit, dále působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti a k výchově občanů.9 Trestním řízením se podle tohoto ustanovení rozumí řízení podle trestního řádu, trestním stíháním pak úsek řízení od zahájení trestního stíhání až do právní moci rozsudku, případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé a přípravným řízením úsek řízení podle trestního řádu od sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení nebo provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mu bezprostředně předcházejí, a nebyly-li tyto úkony provedeny, od zahájení trestního stíhání do podání obžaloby, postoupení věci jinému orgánu nebo zastavení trestního stíhání, anebo do rozhodnutí či vzniku jiné skutečnosti, jež mají účinky zastavení trestního stíhání před podáním obžaloby, zahrnující objasňování a prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a vyšetřování.10 Cílem přípravného řízení je zjistit, je-li podezření ze spáchání trestného činu proti určité osobě do té míry odůvodněno, aby byla podána obžaloba (návrh na potrestání) a věc odevzdána soudu.11 Z tohoto důvodu se v přípravném řízení zajišťují důkazy, které svědčí o vině obviněného, nebo které podezření vyvracejí a dokazování se provádí v takovém rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, zda má být podána obžaloba, nebo zda je na místě jiné vyřízení věci. 9

10 11

Císařová, D. a kol. Trestní právo procesní. 3. aktualizované a rozšířené vydání. Praha: Linde, 2004, s. 16. Tamtéž, str. 379. Tamtéž, str. 379

10

Orgány činnými v trestním řízení (§ 12 odst. 1 tr. řádu) je myšlen soud, státní zástupce a policejní orgán.

2.2. Zásady trestního řízení Znalost základních zásad trestního řízení umožňuje pochopit trestní řízení, jeho cíle a smysl. Lze je rozdělit na: •

obecné zásady (zásada stíhání jen ze zákonných důvodů, zásada spolupráce se zájmovými sdruženími občanů, zásada zajištění práva na obhajobu)

•

zásady zahájení řízení (zásada oficiality, zásada legality, zásada obžalovací)

•

zásada veřejnosti

•

zásady dokazování (zásada vyhledávací, zásada bezprostřednosti a ústnosti, zásada presumpce neviny, zásada volného hodnocení důkazů)

•

zásada materiální pravdy (zásada náležitého zjištění skutkového stavu orgány činnými v trestním řízení jakožto jeden z cílů trestního řízení.).12

Některé z nich jsou uvedeny v Ústavě České republiky, v Listině základních práv a svobod a v mezinárodních smlouvách zavazujících Českou republiku. Všechny jsou však uvedeny v § 2 tr. řádu. Aniž bych podceňovala důležitost uvedených zásad, dále rozvedu jen ty, které se nejvýrazněji uplatní (nebo by se uplatnit měly) při informování médii o trestním řízení a nejvíce se týkají tématu této práce: Zásada presumpce neviny (§ 2 odst. 2 trestního řádu) – dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen. Tato zásada je těsně spjata se zásadou materiální pravdy a napomáhá významně jejímu uplatnění. Vyjadřuje požadavek, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny úplně a nepochybně prokázat vinu obviněného a obžalovaného.13 V případě, že se tak nestane, platí pravidlo, že nedokázaná vina má stejný význam jako dokázaná nevina. Z toho také plyne požadavek, aby orgány činné v trestním řízení postupovaly vůči obviněnému či

12

13

Císařová, D. a kol. Trestní právo procesní. 3. aktualizované a rozšířené vydání. Praha: Linde, 2004, s. 77-78. Císařová, D. a kol. Trestní právo procesní. 3. aktualizované a rozšířené vydání. Praha: Linde, 2004, s. 71.

11

podezřelému nestranně, ať je jejich subjektivní názor jakýkoliv. Nelze s nimi jednat jako s osobami provinilými. Musí být poučeny o svých právech, zejména o právu na obhajobu, což je jedna ze zásad trestního řízení. Zásada presumpce neviny vyjadřuje princip, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. čl. 40 odst. 1 Listiny), a to rozsudkem14. Podrobněji v kapitole 6. – Presumpce neviny. Zásada veřejnosti (§ 2 odst. 10 tr. řádu) – trestní věci se před soudem projednávají veřejně tak, aby se občané mohli projednání zúčastnit a jednání sledovat. Při hlavním líčení a veřejném zasedání smí být veřejnost vyloučena jen v případech výslovně stanovených v tomto nebo zvláštním zákoně. Jedná se vzhledem k čl. 96 odst. 2 Ústavy a čl. 38 odst. 2 Listiny o zásadu ústavní. Je významným prostředkem kontroly občanů nad výkonem trestního soudnictví.15 Za současného stavu svobody projevu plní funkce veřejné kontroly mnohem víc než přímá účast občanů účast zástupců sdělovacích prostředků a jejich referování o průběhu procesu.16 Zásada veřejnosti umožňuje plnit výchovnou a preventivní funkci trestního řízení, neboť právě při veřejném projednávání věci se nejúčinněji projevuje výchovné působení trestního řízení na širokou veřejnost ve smyslu jejího aktivního zapojení do úsilí trestné činnosti zamezovat a jí předcházet.17 Zásada veřejnosti je vztahována zejména k soudnímu stadiu trestního řízení, ale přeneseně se uplatňuje ve všech stádiích trestního řízení, i v přípravném, kde se jinak uplatňuje zásada opačná, protože skutečnost, že věc bude předmětem veřejného projednání u soudu, vede orgány činné v trestním řízení k odpovědné práci. Zásadu ústnosti a bezprostřednosti krátce zmiňuji zejména s ohledem na kapitolu Média a zpravodajství ze soudní síně. Zásada ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. řádu) – jednání před soudy je ústní; důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají.

14

15

16

17

Císařová, D. a kol. Trestní právo procesní. 3. aktualizované a rozšířené vydání. Praha: Linde, 2004, s. 71. Císařová, D. a kol. Trestní právo procesní. 3. aktualizované a rozšířené vydání. Praha: Linde, 2004, s. 64. Šámal, P., Král, V., Baxa J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. 4. vydání. Praha: C.H.Beck, 2002, str. 33. Tamtéž, str. 33.

12

Zásada bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. řádu) – při rozhodování v hlavním líčení, jakož ve veřejném i neveřejném zasedání smí soud přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny.

13

3. Informace o trestním řízení v médiích 3.1. Právní předpisy Možnost informování médii o trestním řízení, ochrana osobnosti a opravné instituty jsou upraveny normami trestního práva procesního, tiskového i občanského. Jedná se zejména o tyto předpisy: •

zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod

•

zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon

•

zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)

•

zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže)

•

zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)

•

zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon)

•

zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník

•

zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů

•

zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi

•

zákon č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu

•

zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů

14

4. Média – získávání a publikování informací Trestní věci se těší velkému zájmu sdělovacích prostředků. Žádá si to tak veřejnost a média jí informace přinášejí. Dle výzkumů se většina obyvatel této země nejčastěji setkává s vandalismem, krádežemi a drobnou kriminalitou a nejvíce se obává odcizení svého auta, vloupání do bytu a kapesních krádeží. Se závažnými trestnými činy, naštěstí, bývá konfrontována zřídka, zpravodajství však často připomínají černou kroniku a většinou informují o závažných trestných činech. Přesto se domnívám, že zveřejňování zpráv o trestných věcech má význam. Již svým informováním sdělovací prostředky plní určitou preventivní funkci a ochranu před kriminalitou. Na druhé straně se dotýkají soukromí osob a mohou se dostat do kolize s ochranou osobnostních práv. Sdělovací prostředky a orgány činné v trestním řízení, ačkoliv jejich vztah není vždy úplně bezproblémový, se navzájem potřebují. Média potřebují informace od orgánů činných v trestním řízení, ale ne suchopárnou řeč paragrafů a pojmů, kterým veřejnost nerozumí. Média musí umět informace získat a současně je umět podat tak, aby i obyčejný člověk bez právnického vzdělání porozuměl obsahu, při zachování všech požadavků, které se na tyto informace kladou. Ve vztahu sdělovacích prostředků a trestního řízení je možné sledovat dva aspekty věci, a to a) problematiku získávání informací b) problematiku zveřejňování informací

4.1.

Získávání informací od orgánů činných v trestním řízení:

Poskytování informací v trestním řízení je upraveno v § 8a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení orgány činné v trestním řízení (§ 12 odst. 1 tr. řádu) tj. soud, státní zástupce a policejní orgán, informují o své činnosti veřejnost poskytováním informací sdělovacím prostředkům. Přitom dbají toho, aby neohrožovaly objasnění skutečností důležitých pro posouzení věci (např. předčasné nebo zevrubné zveřejnění výsledků trestního řízení, které může zmařit nebo podstatně ztížit objasnění věci a zjištění a usvědčení pachatele. V této souvislosti by neměly být uváděny žádné hodnotící údaje, ale pouze příslušná informace18, neměly by být zveřejňovány

18

Růžička, M. Komentář k trestnímu řádu. Poskytování informací. § 8a. ASPI, LIT 15823CZ, 1998.

15

o osobách, které mají účast v trestním řízení, údaje, které přímo nesouvisejí s trestnou činností (což se týká nejen obviněného - obžalovaného, svědků, poškozených a zúčastněné osoby, ale i znalců, tlumočníků a dalších osob, rozsah informace by měl být stručný, omezovat se jen na zásadní fakta týkající se věci, a vyhnout se podávání neověřených informací), a neměla by být porušena zásada, že dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen (zásada presumpce neviny). Podle odst. 2 cit. ust. orgány činné v trestním řízení odepřou poskytnutí informací. Ani při snaze dodržet ustanovení § 8a tr. řádu není poskytování informací orgány činnými v trestním řízení zcela bezproblémové. Vyskytují se určité nedostatky,

které

se

týkají

oprávněnosti

informaci

poskytnout,

odborné

kompetentnosti, způsobu a postupu poskytnutí informace, jejího obsahu (rozsah, význam, smysl, správnost), ze strany subjektu přijímajícího a dále předávajícího informaci, pak také kvalifikace, garance obsahu, prezentace informace, případně i další okolnosti (čas a místo poskytnutí informace apod.).19 Proto by styk se sdělovacími prostředky měl zprostředkovávat kvalifikovaný pracovník, který má zkušenosti se sdělovacími prostředky a zvládající komunikaci s nimi. Někteří autoři uvádějí výhrady k práci policejních mluvčích s poukazem na skutečnost, že ne vždy mají vzdělání právního zaměření, a informace jimi podávané v některých případech přesahují meze zásad trestního řízení, což však pochopitelně nelze tvrdit o každém z jejich vystoupení.20 Orgány činné v trestním řízení by měly s médii najít společnou řeč a snažit se vyhovět (v rámci zákonných omezení) jejich touze po informacích, jinak se obrátí na jiné zdroje nebo zveřejní informace zkreslené nebo nevhodné. V návaznosti na uvedené problémy poukáži na osmnáct principů, kterými by se měly řídit orgány činné v trestním řízení při poskytování informací, které formuluje Doporučení č. 13 přijaté výborem ministrů Rady Evropy v r. 2003. Doporučení se snaží předejít případnému konfliktu práva na spravedlivý proces, práva na ochranu soukromého a rodinného života, presumpce neviny a svobody projevu a nalézt rovnováhu mezi uvedenými zájmy.21

19 20

21

Více Vesecká, R., Chromý, J. Státní zastupitelství, 2007, č. 7-8, s. 5-11. Šabata, K. Státní zastupitelství, 2007, č. 10, s. 15. Protože tato práce není primárně zaměřena na poskytování informací sdělovacím prostředkům, doslovné uvádění těchto doporučení by zbytečně zvětšilo rozsah této práce. Zájemce si podrobnosti může vyhledat u autora: Kmec, J. K otázce poskytování informací o trestním řízení. Trestní právo, 2004, č. 10, str. 2, taktéž ASPI, LIT27104CZ.

16

Poskytování informací veřejnosti o trestním řízení nepodléhá obecné úpravě přístupu k informacím. Podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím státní orgány povinnost informovat o trestním řízení nemají [§ 11 odst. 4 písm. a )], čímž ale § 8a trestního řádu není dotčen.22 Ust. § 8a trestního řádu uvádí povinnosti při podávání informací pro orgány činné v trestním řízení, nevymezuje však povinnosti ve vztahu k trestnímu řízení po média. Média mohou informace zjišťovat nezávisle na orgánech činných v trestním řízení a zveřejňovat je, včetně svého komentáře (Listina základních práv a svobod, čl. 17). Pouhým doslovným zveřejňováním oficiálních informací orgánů činných v trestním řízení by tisk ztratil roli „hlídacího psa demokracie“. Zveřejňování vlastních informací a komentářů představuje významnou kontrolní úlohu médií ve vztahu k mocenským orgánům.23 Při informování veřejnosti o trestním řízení ovšem média přece jen jsou omezena – jednak etickými normami žurnalistů, jednak trestněprávními sankcemi (viz kapitola 8. – Právní ochrana osobnosti a postih za překročení limitů).

4.2. Získávání informací z jiných zdrojů Informace získané od orgánů činných v trestním řízení můžeme označit za základní, ale často nikoliv jediné ve vztahu k trestnímu řízení. Jakým způsobem jsou o trestním řízení získány informace, kterými v tu chvíli nedisponuje ani obhájce, zůstává otázkou. V takových případech buď byly novináři někým neoprávněně, v rozporu s § 8a trestního řádu sděleny informace, které nemají oporu ve sděleném obvinění ani provedených důkazech. Zřejmě se jedná o překročení pravomoci osobou, která takové informace poskytla. Nebo tyto informace orgány činné v trestním řízení novináři neposkytly, ten si je však v širším kontextu nesprávnou dedukcí dovodil a ve snaze po senzaci zveřejnil.24 Autora předchozí věty bych si dovolila doplnit ještě o možnost novinářů opatřit si informace vlastním šetřením, tzv. investigativní žurnalistiku, která při zachování serióznosti může mít i pozitivní efekt (zjištění dosud neobjevených svědků či podezřelých).25 Získávání informací z těchto nejasných zdrojů však bývá často kritizováno. Je pochopitelné, že novináři nejsou ochotni odtajnit zdroj svých informací, neboť by tím ohrozili vlastní práci. Právo na

22 23 24

25

Bartoň, M. Svoboda projevu a její meze v právu České republiky. Praha, Linde, 2002, s. 202. Bartoň, M. Svoboda projevu a její meze v právu České republiky. Praha, Linde, 2002, s. 204 Vantuch, P.: Informace o obviněném ve sdělovacích prostředcích a presumpce neviny. Bulletin advokacie, 1996, č. 5, s. 41 – 54. Kmec, J. K otázce poskytování informací o trestním řízení. Trestní právo, 2004, č. 10, str. 2, taktéž ASPI, LIT27104CZ .

17

ochranu zdroje informací je součástí českého právního systému a bude rozebráno v kapitole 7. – Ochrana zdroje informací.

4.3.

Zveřejňování informací o trestním řízení ze strany médií

Co se týká zveřejňování informací o trestním řízení ze strany médií, s výjimkou zák. č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže, není nikde stanoveno, co vlastně média mohou uveřejnit. Trestní řád ani jiné zákony takovou informaci výslovně neuvádějí. Jedná se spíše jen o etickou rovinu, která musí najít rovnováhu mezi zájmem na ochraně soukromí a zájmem na informovanosti veřejnosti. Např. Etický kodex novináře ČR a Etický kodex České televize se podávání informací o trestním řízení a hledání této rovnováhy věnují, je nutno však zdůraznit, že se jedná o samoregulační normy. Základní premisou, která při informování o trestním řízení v médiích nesmí být porušena, je zásada presumpce neviny, které je věnována následná další kapitola. Kromě této zásady lze vyzdvihnout či lépe řečeno zdůraznit ještě další principy, které však se zásadou presumpce neviny těsně souvisí. Jedná se zejména o: 4.3.1. Nepřípustnost úvah o vině osoby a kritika rozhodnutí soudu Zcela nepřípustné jsou případné úvahy médií o vině osoby, která nebyla pravomocně odsouzena, neboť konstatace viny je záležitost výhradně soudu a jakékoliv spekulace médií o vině před pravomocným rozhodnutím jsou nejen protiprávní, resp. protiústavní, ale též neetické a neprofesionální.26 Je možné, že by média svými úvahami mohla ovlivňovat konečné rozhodnutí soudu, resp. by mohlo dojít k nařčení soudu v tomto smyslu po vynesení konečného rozhodnutí. Sdělovací prostředky by rovněž pravomocný rozsudek neměly napadat a zpochybňovat, pokud tento není v hrubém rozporu s obecným chápáním spravedlnosti. 4.3.2. Uvádění jmen a identifikačních znaků podezřelých Mohou média ještě před vynesením pravomocného rozsudku uvádět jména, iniciály, obrazovou dokumentaci či jiné informace o podezřelých, ze kterých by mohli být identifikováni? Ztotožněním osoby nepochybně dojde k zásahu do jejích osobnostních práv. Existuje zde oprávněný celospolečenský zájem, který by tuto identifikaci umožňoval? Odpověď na tuto závažnou otázku zřejmě najdeme trochu paradoxně v zákoně č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, který uvádí, že

26

Rozehnal, A. Mediální právo. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2004, s. 206-207

18

nikdo nesmí jakýmkoliv způsobem zveřejnit žádnou informaci, ve které je uvedeno jméno, popřípadě jména, a příjmení mladistvého, nebo která obsahuje informace, které by umožnily tohoto mladistvého identifikovat, a to i po nabytí právní moci rozsudku. Z toho zřejmě a contrario vyplývá, že zveřejňování takových informací o osobách starších osmnácti let možné je.27 Informování o trestním řízení v médiích ve vztahu k odkrytí identity obviněného probíhá obvykle čtyřmi způsoby: 1. Celkové odkrytí totožnosti obviněného uvedením jména a příjmení, bydliště, pracoviště, příp. i pracovního zařazení. Tímto dochází k porušování zásady, že dokud není pravomocným odsuzujícím rozsudkem vyslovena vina, nelze na osobu, proti níž se vede trestní řízení, hledět jako by byla vinna (§ 2 odst. 2 tr. ř.). Navíc zde nebyla chráněna osobnost obviněného a došlo k neoprávněnému zveřejnění jeho osobních údajů.28 2. Uvedení jména obviněného a iniciál jeho příjmení, příp. další údaje umožňují malou možnost zjištění totožnosti obviněného veřejností. V tomto případě obvykle nedochází k zásahu do soukromého a rodinného života obviněné osoby. 3. Uvedení pouze iniciál jména a příjmení obviněného, jiné údaje jsou sděleny takovým způsobem, že totožnost obviněného veřejností není možné zjistit. Tento způsob je považován za nejserioznější, protože respektuje čl. 19 LPS, a § 8a tr. řádu. 4. Jméno a příjmení při informování o trestní věci není vůbec uvedeno, čímž je vyloučeno zjištění totožnosti obviněného veřejností. Vydavatelé periodik ani jejich čtenáři, diváci a posluchači neakceptují tento nekonkrétní způsob neosobního a neadresného informování o trestním řízení, když v mnoha jiných případech se o obviněném dozvědí každý detail z jeho života.29 V současnosti převažuje z výše uvedených způsobů informování o trestních věcech ten první, obsahující maximum informací o obviněném (podezřelém), který je

27

28

29

Rozehnal, A. Mediální právo. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2004, s. 207 Vantuch, P.: Informace o obviněném ve sdělovacích prostředcích a presumpce neviny. Bulletin advokacie, 1996, č. 5, s. 41 – 54. Vantuch, P. Úniky informací o trestním řízení z vyšetřovacího spisu. Bulletin advokacie, 2007, č. 4, s. 19.

19

z pohledu sdělovacích prostředků a obdobně i veřejnosti nejzajímavější a také veřejností nejvíce žádaný.30 Důvod, proč je u různých osob použit různý rozsah podání informací, závisí zřejmě na závažnosti trestné činnosti, příp. na tom, zda se jedná o veřejně známé osoby. 4.3.3. Respektování procesního postavení V souvislosti s ochranou osobnosti a s principem presumpce neviny již bylo uvedeno výše, že média při podávání informací o probíhajícím trestním řízení musí respektovat procesní postavení toho, proti komu je řízení vedeno. Pokud je tedy konkrétní osoba obviněna či obžalována, nemůže se o ní ve sdělovacích prostředcích informovat jako o „pachateli loupeže“ či „vrahovi“, ale jako o osobě podezřelé (obviněné, obžalované) z daného trestného činu. Definitivní označení konkrétní osoby jako pachatele trestného činu je možno zveřejňovat až po právní moci soudního rozhodnutí.31 Současně nelze zapomínat ani na to, že chráněno má být i soukromí všech zúčastněných osob, nikoliv jen obviněného. 4.3.4. Média a oběti trestných činů Veřejnost se prostřednictvím médií dozvídá informace, které prozradí totožnost oběti a rovněž často identifikují i její rodinu. Necitlivé zveřejňování údajů může způsobit sekundární traumatizaci oběti a zejména negativní reakce veřejnosti na malých městech a vesnicích mohou oběti ještě více ublížit a poznamenat další život jak její, tak jejích příbuzných. Ke zvláště zranitelným obětem patří děti, senioři, zranění a nemocní a lidé s duševním nebo tělesným handicapem. Ukázkovým příkladem nevhodné medializace dětí je kauza zneužívaného Ondřeje z Brněnska (jaro 2007), kde byly v televizních reportážích opakovaně prezentovány záběry nahého chlapce zavřeného v malé komoře bez oken.32 Novináři by měli respektovat soukromí oběti, nenutit ji k poskytování informací, měli by se k oběti chovat a o oběti se vyjadřovat způsobem, který bude respektovat její lidskou důstojnost, nevysvětlovat zločin jako chybu oběti, zásadně by se měli vyhnout publikování smyšlenek a polopravd. Kromě toho by se také novináři s ohledem na oběti trestných činů, jejich pozůstalých a vlastně celou společnost měli

30

31 32

Vantuch, P. Úniky informací o trestním řízení z vyšetřovacího spisu. Bulletin advokacie, 2007, č. 4, s. 19. Bartoň, M. Svoboda projevu a její meze v právu České republiky. Praha: Linde, 2002, s. 84 Vymětal, Š., Vitoušová, P., Čírtková, L., Kloubek, M.: Novináři a oběti trestných činů. Praha: Themis, nakladatelství Tiskárny MV, 2008, s. 38.

20

vyhnout oslavování odsouzených zločinců a nevytvářet z nich celebrity.33 Novináři mohou obětem aktivně pomoci zveřejňováním preventivních a posilujících informací, poukázáním na hrdinské stránky oběti, její dobré zvládnutí situace, prezentováním povzbudivých reakcí lidí, vyjádřením lidské solidarity a zveřejněním příkladů, kdo a jakým způsobem oběti pomohl, diskuzí na téma prevence a předcházení trestné činnosti apod.

33

Např. pozornost věnovaná odsouzenému Kajínkovi, jeho reklama na billboardech, plánované natočení filmu…

21

5. Média, veřejnost a jednotlivá stádia trestního řízení Ve vztahu médií a jejich informování veřejnosti o trestním řízení jsem přesvědčena, že je možné pohlížet na problematiku i z hlediska jednotlivých stadií trestního řízení, a to opět vzhledem k možnosti získávat informace i k možnostem jejich zveřejnění. Přestože se toto členění prolíná s mnohými již uvedenými zásadami a informacemi, jsem přesvědčena, že nabídne pohled z jiného úhlu.

5.1. Přípravné řízení Přípravné řízení jako předsoudní stadium trestního řízení (§ 12 odst. 10 tr. řádu) je členěno na dvě stádia: -

postup před zahájením trestního stíhání (§ 158 až § 159b tr. řádu), který zahrnuje objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin

-

vyšetřování (§ 160 až § 170 tr. řádu) začíná zahájením trestního stíhání sdělením obvinění až po podání obžaloby nebo jiným vyřízením věci.

Možnost informování sdělovacími prostředky: jestliže v hlavním líčení jako stadiu trestního řízení se uplatňuje zásada veřejnosti, v přípravném líčení se uplatňuje zásada opačná, která vyplývá ze specifik odhalování a vyšetřování trestné činnosti. I zde však působí zásada veřejnosti, byť zprostředkovaně, neboť o případné vině obviněného a trestu se později zásadně rozhoduje ve veřejném hlavním líčení.34 Přípravné řízení je neveřejné. Veřejnost se neúčastní úkonů přípravného řízení a nemá ani právo seznamovat se se spisovým materiálem vedeným o vyšetřování. Jednak není žádoucí předčasné zveřejnění některých informací, které by mohly ohrozit práci orgánů činných v trestním řízení, jednak v přípravném řízení není jistá vina obviněného. Neznamená to ovšem, že by orgány činné v trestním řízení v tomto stadiu nemohly poskytnout médiím informace nebo že by veřejnost na informace neměla právo. Naopak. Orgány činné v trestním řízení informují dle ust. § 8a trestního řádu, ale jen za podmínky, že poskytnutí informací dle § 8a odst. 2 trestního řádu neodepřou. Zatím neobvyklé a diskutabilní je využití sdělovacích prostředků v přípravném řízení samotným obviněným (příp. jeho advokátem). V případě, kdy se tak stalo,

34

Šámal, P., Král, V., Baxa J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. 4. vydání. Praha: C.H.Beck, 2002. s. 33

22

Česká advokátní kancelář na základě stížnosti podané Policií ČR nezjistila porušení zákona, ale postup advokáta označila za neetický. Což nevylučuje, že by takto nemohl postupovat sám občan, který zveřejní text obvinění a další dokumenty získané procesně korektním způsobem, občan, který není advokát a jedná ve své vlastní věci, např. z důvodu, aby ustaly spekulace kolem jeho případu. Tato činnost ovšem může být (a v daném případě skutečně byla) negativně vnímána orgány činnými v trestním řízení.35

5.2. Předběžné projednání obžaloby Předběžné projednání obžaloby (§ 185 a násl. tr. řádu) je obligatorním stádiem trestního řízení, a ačkoliv v převážné většině případů probíhá formou neveřejného zasedání, rozhodnutí se musí vyhlásit veřejně. Možnost informování sdělovacími prostředky: vzhledem k neveřejnosti tohoto stádia se podávání informací v tomto stádiu tr. řízení prakticky neuplatňuje.

5.3. Hlavní líčení Hlavní líčení je povinnou a nejdůležitější fází trestního řízení, uplatňují se zde základní

zásady

trestního

řízení,

zejména

zásada

veřejnosti,

ústnosti

a bezprostřednosti. Po nařízení hlavního líčení se obviněný označuje jako obžalovaný. V hlavním líčení se přezkoumává obvinění uvedené v obžalobě a provádějí důkazy za účasti procesních stran. Končí zpravidla rozsudkem, který obvinění potvrdí a obžalovaného uzná vinným nebo obvinění zamítne a obžaloby zprostí. Možnost informování sdělovacími prostředky: informace získané novináři přímo v soudní síni jsou důležitým zdrojem informací o probíhajícím trestním řízení. Ze zásady veřejnosti (§ 2 odst. 10 tr. řádu) vyplývá, že na jednání soudu má zásadně přístup širší veřejnost, čímž je vykonávána kontrola nad výkonem soudnictví v trestních věcech. Za současného stavu svobody projevu plní funkce veřejné kontroly mnohem víc než přímá účast občanů účast zástupců sdělovacích prostředků a jejich referování o průběhu procesu.36 Při tomto zpravodajství stojí na jedné straně právo obžalovaného na ochranu jeho osobnosti a jeho právo na spravedlivý proces, na druhé straně je zde zájem veřejnosti na informování o daném soudním

35

36

Sokol, T. Přípravné řízení v přímém přenosu. Bulletin advokacie, 2003, č. 8, s. 76-83. Šámal, P., Král, V., Baxa J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. 4. vydání. Praha: C.H.Beck, 2002, s. 33.

23

procesu, ale i zájem na řádném průběhu řízení.37 Veřejnost soudních jednání je stanovena v čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR, ale trestní řád a občanský soudní řád může stanovit výjimky, za kterých je veřejnost vyloučena. Dle ust. § 200 trestního řádu může být veřejnost vyloučena, jestliže by projednání věci ohrozilo utajované informace chráněné zvláštním zákonem, mravnost nebo nerušený průběh jednání, anebo bezpečnost nebo jiný důležitý zájem svědků. Rozsudek se ale vždy vyhlašuje veřejně. Veřejnost samotnou můžeme vymezit jako neohraničený okruh osob, které jsou odlišné od subjektů řízení a jejichž účast na sledování průběhu trestního řízení je zcela dobrovolná.38 Zástupci sdělovacích prostředků samozřejmě do této definice také patří – s tím, že cíl jejich účasti na soudních jednáních je „pracovní“, jejich prostřednictvím se informace o probíhajícím trestním řízení dostanou mezi další širší veřejnost. Novináři by měli dbát na vyvážené informace ze soudní síně, poskytnout ve svých zpravodajstvích prostor i státnímu zástupci, znalcům a svědkům obžaloby včetně poškozeného nebo pozůstalých. Pozitivní, objektivní a vyvážené informace o férových soudních jednáních mohou zvýšit ochotu poškozených oznamovat trestné činy a ochotu občanů v takových případech svědčit.39 5.3.1. Média a zpravodajství ze soudní síně 5.3.1.1.

Pořizování záznamů během jednání soudu

Novináři mohou být stejně jako jiná veřejnost přítomni v soudní síni a mohou si pořizovat vlastní písemné poznámky, ale na druhé straně musí respektovat jistá omezení v souvislosti s užíváním audio a video techniky v průběhu líčení. Podle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, je možno rozlišit tyto druhy pořizování záznamů: -

obrazové nebo zvukové přenosy (tzn. přímý přenos formou rozhlasového nebo televizního vysílání), které je možné pořizovat jen s předchozím souhlasem předsedy senátu nebo samosoudce

-

obrazové záznamy (fotografie, videokazeta nebo film), které je možné pořizovat jen s předchozím souhlasem předsedy senátu nebo samosoudce

37

38 39

Rozehnal, A. Mediální právo. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2004, s. 208. Šámal, P., Král, V., Baxa J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. 4. vydání. Praha: C.H.Beck, 2002, s. 1293 Vymětal, Š., Vitoušová, P., Čírtková, L., Kloubek, M.: Novináři a oběti trestných činů. Praha: Themis, nakladatelství Tiskárny MV, 2008, s. 25 - 27.

24

-

zvukové záznamy (nahrávka soudního jednání formou vnímatelnou zvukem) lze pořizovat s vědomím předsedy senátu nebo samosoudce. Kdyby způsob jejich provádění mohl narušit průběh nebo důstojnost jednání, může předseda senátu nebo samosoudce jejich pořizování zakázat. 5.3.1.2.

Pořizování přímých přenosů

Při povolování televizních nebo rozhlasových přenosů zákon žádná kritéria nestanoví, a tak soudce ve svém rozhodnutí není ničím limitován. Přímé přenosy ze soudní síně u nás, přestože nejsou zakázány, obvyklé nejsou. Pro zajímavost uvedu, že připravovaný přímý televizní přenos ze soudního jednání s Karlem Srbou v r. 2003 vyvolal v určitých kruzích značnou nevoli.40 Soudce nakonec rozhodl tak, že právo na obhajobu je nadřazeno právu veřejnosti být přítomna řízení prostřednictvím televize. Kamery zůstaly v jednací síni a pořizovaly záznam; v přímém vysílání však proběhlo pouze vyhlášení rozsudku. Pokus České televize však nebyl vnímán pouze negativně a vyvolal širokou diskusi na dané téma.41 Prezident Soudcovské unie naopak rozhodnutí o povolení přenosu veřejnoprávní televizí přivítal.42 Dále např. v komentáři BBC43 byl záměr přímého přenosu ze soudní síně hodnocen jako možnost změnit způsob dosavadního podávání informací o justičních kauzách a zároveň jako možnost změnit vnímání veřejnosti o soudní moci jako o moci tajemné, rozhodující za zavřenými dveřmi, pomalu a nespravedlivě, což by i dle mého názoru bylo jistě prospěšné. Soudce navíc povolením přenosu neztrácí kontrolu nad řízením jednání a mohl by jej kdykoliv zastavit nebo přerušit (např. v případě příliš stresujícího vlivu na určitého svědka). Samozřejmě by záleželo i na tom, jaké kauzy by si televize vybírala a jakým způsobem by o nich referovala. Některé případy (vraždy dětí vlastními rodiči, heparinový vrah apod.) jsou doprovázeny tak silnými emocemi veřejnosti, že by přímý přenos ze soudní síně jistě vhodný nebyl. Naopak pro absolutní zákaz hovoří možnost nátlaku médií na soud v případě možnosti udělit výjimku či přenos povolit.

40

41 42

43

Vl. Špidla označil rozhodnutí České televize přenášet průběh soudního procesu za neetické. Proti přenosu se postavil i stínový ministr zahraničí ODS Jan Zahradil. Podobnou nelibost vzbudil přenos ze soudní síně i u místopředsedy ODS Petra Nečase. Více na http://zpravy.idnes.cz/domaci.asp?r=domaci&c=A031024_155810_domaci_has&l=1, ze dne 24.10.2003 Diskuze „Televize v soudní síni“ http://www.ejustice.cz/?action=art&num=6, ze dne 30.11.2003 Herczeg, J., Kučera, P., Richter, M. Svoboda tisku a soudní řízení. Trestní právo, 2004, č. 3, s. 2 6. Štindl, O. Osvěta ze soudní síně. BBC, 31.10.2003, dostupný z: http://www.bbc.co.uk/czech/domesticnews/story/2003/10/031031_analyza.shtml

25

V zahraničí je přenos ze soudních síní většinou zakázaný (Velká Británie, Spolková republika Německo44), v USA proběhl u několika mediálně známých kauz45 a praxe se v různých státech liší – někde je možné přenášet téměř všechno, jinde vůbec nic. Americké zkušenosti ukazují, že přítomnost médií často výrazně ovlivňuje chování účastníků soudního procesu (pro advokáty je to příležitost ke zviditelnění a získání dalších klientů, soudce se snaží ukázat v co nejlepším světle a je dokonce dokladován případ, že jeho rozhodnutí bylo ovlivněno názory veřejnosti, svědci mají šanci své výpovědi dobře zpeněžit u bulvárních médií). Nelze asi naprosto jednoznačně říci, který systém je lepší, zda přímé přenosy ano či ne. Evropské tradice jsou nám zřejmě bližší, o čemž svědčí i doporučení Rady Evropy, které vychází z toho, že přímé zpravodajství ze soudního jednání by zásadně nemělo být možné. Takové zpravodajství by mělo být povoleno jen tehdy, když to s sebou nenese závažné riziko přílišného vlivu na oběti, svědky, účastníky řízení, poroty (senáty) nebo soudce.46 Zřejmě všechny výše uvedené skutečnosti jsou důvodem, proč v současné době v České republice přímé přenosy ze soudní síně neprobíhají a možnosti médií v soudní síni se tak omezují pouze na natočení „němých“ ilustračních záběrů, případně je jim povoleno zvukově sejmout vyhlášení rozsudku. Z výukového hlediska je pro ty, kteří mají zájem seznámit se s průběhem soudních jednání a rozšířit si tak obzory, aniž by jej sami navštívili, možno doporučit např. televizní pořad Podle práva, který diváky alespoň zprostředkovaně zavede do zákulisí soudních síní. 5.3.1.3.

Pořizování obrazových záznamů

Obrazové záznamy a fotografování může předseda senátu povolit nebo zakázat. Jak to vypadá v praxi? Ruší pořizování obrazových či zvukových záznamů důstojnost a průběh jednání či nikoliv? V době psaní této práce budí obrovský mediální zájem kauza heparinového vraha. Malá ukázka, jak o chování novinářů referují

sama

média:

Desítka

kameramanů,

dvacítka

fotografů

a třicítka

novinářů…Je vás tu hodně, domluvme se na jasných pravidlech…promluvil

44

45

46

Spolkový ústavní soud zamítl stížnost televizní stanice, které bylo zakázáno pořízení obrazového záznamu z hlavního líčení proti vysokým představitelům bývalého východoněmeckého režimu také s odůvodněním, že lidé mění před médii své chování a mohou se obávat říci věci intimní, trapné či nečestné, což v může ohrozit proces nalezení pravdy. V zájmu nerušeného hledání pravdy byl stanoven zákaz přenosů ze soudní síně. např. slyšení Billa Clintona o vztahu s Monikou Leninskou, případ O. J. Simpsona, Lorena Bobittová, která manželovi uřízla penis. Jsou zde specializované TV stanice na soudnictví. Herczeg, J., Kučera P., Richter M. Trestní právo, 2004, č. 3, str. 4, citace Doporučení výboru ministrů Rady Evropy ke zpravodajství o trestních věcech Rec (2003) 13 D.

26

(předseda senátu – pozn. autorky) před začátkem procesu hlavně směrem k novinářům. „Pořizovat obrazový materiál můžete před začátkem a po skončení soudního jednání. Pokud řeknu konec, poslechnete mě. Nahrávat zvukový záznam je přísně zakázáno. A vypněte si telefony…“. Leč neuspěl…mobil…zazvonil hned několikrát…na internetu se objevila fotka obžalovaného během výpovědi…když prý novinářská nekázeň neustane, bude muset nařídit neveřejný (mediálně nezajímavý) proces.47 Není divu, že pokud mají soudci takové zkušenosti, mohou někteří zastávat názor, že pořizování a fotografování plynulost soudu narušuje vždy, vede ke zbytečnému dohadování novinářů se soudci a mělo by být zakázáno.48 5.3.1.4.

Pořizování zvukových záznamů

V případě pořizování zvukových záznamů může předseda senátu nebo samosoudce jejich pořizování zakázat v případě, že je dán některý ze zákonem uvedených důvodů, tzn. narušení průběhu nebo důstojnosti jednání. Novináři běžně používané diktafony by měly být povoleny, důvody pro omezení nahrávky na diktafon musí být v konkrétním případě zdůvodněny, samo nahrávání na diktafon obvykle průběh ani důstojnost nenaruší a proto bezdůvodný zákaz takového záznamu by byl zřejmě nezákonný.49 Pro novináře je pořízení zvukového záznamu výhodné; mají jej ihned k dispozici pro další zpracování a nemohou být nařknuti ze zkreslování informací. Je zákaz pořizování zvukových nebo obrazových záznamů slučitelný se svobodou tisku a právem na informace? U našich nejbližších sousedů, na Slovensku, ústavní soud rozhodl, že zákazem vyhotovit zvukový záznam ze soudního jednání byla porušena slovenská Ústava.50 U nás zatím podobný případ rozhodován nebyl.

5.4. Opravné řízení Opravné (odvolací) řízení má za úkol přezkoumat napadené rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo s cílem zjistit, zda rozhodnutí i řízení, na jehož základě bylo vydáno, je v souladu se zákonem.51

47

48 49 50 51

Samek, M. Mediální cirkus kolem Zelenky aneb Výchova v soudní síni. Týden.cz , 23.1.2008. Dostupný z: http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/medialni-cirkus-kolem-zelenky-aneb-vychovav-soudni-sini_40664.html Lněnička, J. Svoboda projevu a trestní řízení. Právní praxe, 1995, č. 4, s. 219 Herczeg, J., Kučera P., Richter M. Trestní právo, 2004, č. 3, s. 3 Rozhodnutí Ústavního soudu Slovenské republiky ze dne 12.5.1997, sp. zn. ÚS 28/96 Nett, A. a kol. Trestní právo procesní. Brno: Masarykova univerzita, 2005, s. 58

27

Možnost informování sdělovacími prostředky: v případě odsouzení by média měla uvést, zda je rozsudek pravomocný či zda je proti němu možné odvolání; měla by také výsledku odvolání věnovat stejnou pozornost jako předchozím stádiím trestního řízení.

5.5. Vykonávací řízení Vykonávací řízení má za cíl zajistit, aby soudní rozhodnutí respektive povinnosti v nich stanovené byly ze strany povinných osob splněny.52 Samostatné procesní stadium tvoří výkon rozhodnutí, jen jde-li o výkon odsuzujícího rozsudku.53 Možnost informování sdělovacími prostředky: novinářům by mělo být povoleno udržovat kontakty s osobami ve výkonu trestu odnětí svobody, pokud to není na újmu řádnému výkonu spravedlnosti, právům vězňů a vězeňského personálu nebo bezpečnosti ve věznicích.54 Pokud se trestný čin po odpykání trestu nestal znovu předmětem veřejného zájmu (např. po opětovném spáchání trestného činu), neměla by média po propuštění z výkonu trestu o případu informovat, aby nenarušila začlenění osoby do společnosti, ledaže by s tím tato osoba souhlasila. Rozhodně by nemělo být důvodem k opětovnému informování a oživování případu pouhé výročí události.

5.6. Média a soudnictví ve věcech mládeže Považuji za vhodné se krátce zmínit i o řízení ve věcech mládeže, které je upraveno v zák. č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže. Ve vztahu k trestnímu řádu jde o úpravu speciální, která má přednost. V tomto zákoně je nově pojatá a chápaná ochrana soukromí osob mladistvých a dětí mladších patnácti let, která spočívá v utajení identity mladistvého. Hlavní líčení je neveřejné, resp. je možné jen v přítomnosti v zákoně vymezených osob (v případě souhlasu mladistvého veřejně probíhat může). Rozsudek se vyhlašuje veřejně, ale je omezena možnost zveřejnění rozsudku. Média by při podávání informací měla být s těmito zákonnými omezeními seznámena a respektovat je. Kromě neuvádění identity mladistvého nesmí ani uvádět specifické okolnosti případu (bydliště, škola, věk, fotografie rodičů apod.), která by mohla mladistvého

52 53

54

Tamtéž, s. 59 Císařová, D. a kol. Trestní právo procesní. 3. aktualizované a rozšířené vydání. Praha: Linde, s. 381. Kmec, J. K otázce poskytování informací o trestním řízení. Trestní právo, 2004, č.10, s. 2, též informační systém ASPI, LIT271104CZ.

28

identifikovat. V souvislosti s touto úpravou byl před časem diskutován střet ochrany soukromí mladistvých v trestních věcech s právem na informace.55

55

Přestože je tato úprava v souladu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, vyvolala diskuzi, která vyústila v podání návrhu soudců Okresního soudu v Kladně na zrušení části zákona č. 218/2003 Sb. upravující utajení identity, k Ústavnímu soudu. Neúspěšně.

29

6. Presumpce neviny Nejdůležitější zásadou při informování sdělovacími prostředky v trestních věcech je kromě pravdivosti uváděných tvrzení dodržování presumpce neviny. Zásada presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. řádu) – znamená, že dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen (více viz kapitola 2.2. Zásady trestního řízení). Civilní spory plní stránky novin většinou pouze v případě mimořádných kauz nebo v případě sporů na ochranu osobnosti mediálně známých osob, ať politiků nebo hvězd showbyznysu. Informace o trestním řízení však stránky novin a televizní a rozhlasové vysílání zaplňují téměř denně a jsou veřejností sledovány s pozorností. Jednotlivé případy často obsahují mnohé „atributy zvýšení sledovanosti“ – násilí, krev, lidské tragedie, emoce, škodu, příp. známé jméno a dostávají se na přední místa sledovanosti, ba často se jimi zpravodajství zahajuje (televize Nova). Jsou prezentovány jako událost dne, senzační informace; ne vždy je v nich však také obsaženo jasné odsouzení spáchaného činu. Veřejnost některými kauzami žije – jsou rozebírány na pracovištích, v rodinách, deníky přinášejí rozhovory s rodinnými příslušníky jak pachatelů, tak obětí…a pak se jakoby vytratí a přijdou zase jiné. Kolikrát jsem si již položila otázku, jak to nakonec dopadlo s tím a oním? Byl skutečně pachatelem? Byl skutečně odsouzen?

Veřejnost soudí, ne snad

z pomstychtivosti, ale často je jí to „jasné“, domnívá se, že zná dost informací, a vynese svůj většinou „odsuzující rozsudek“ nad „pachatelem“ ještě před tím, než je věc projednána soudem – a pak se třeba výsledek diametrálně odlišný od svého hodnocení ani nedozví… Ona už to totiž není tak senzační informace, aby opět plnila stránky novin či zpravodajství. Zejména ve fázi ověřování podezření z trestného činu je nutné zajistit utajení určitých informací o podezřelém (později obviněném), aby byl co nejvíce omezen difamující účinek trestního řízení na podezřelého, u něhož nebude podezření z trestného činu v dalším řízení potvrzeno. Nelze vyloučit, že za mnohými trestními oznámeními je snaha poškodit konkrétní fyzickou či právnickou osobu. V mnohých případech se však až po dlouhodobém prověřování zjistí, že se oznámení nezakládalo na pravdě či se jej nedopustila podezřelá osoba. Důsledky neoprávněně zveřejněných informací o podezřelých osobách však pro dotyčné mohou znamenat nenávratné poškození pověsti, rodinných a pracovních vztahů, případně i zdraví. Přesto

30

v praxi dochází k případům, kdy informace v této fázi podávány jsou.56 Pokud orgány činné v přípravném řízení samy takovou informaci médiím sdělily, nejde o únik informací, neboť tak činily na základě zjištěných poznatků o podezření osob z trestné činnosti; avšak za situace, kdy nebylo zahájeno trestní stíhání sdělením obvinění, toto má pro dotyčné důsledek v tom, že nemohou využít svého práva na obhajobu. Obvinění proti nim oficiálně neexistují, a proto ani nemohou vědět, proti čemu se vlastně mají bránit…Fakticky jsou ve složitější situaci než samotný obviněný. („Cítím se jako v Kafkově Procesu - všichni tvrdí, že jsem obviněn, ale nic mi nebylo doručeno.“)57 V těchto případech by se orgány činné v trestním řízení ke kauzám neměly vyjadřovat a měly respektovat § 8a odst. 2 trestního řádu odepřením poskytnutí informací z důvodů uvedených v § 8a odst. 1 trestního řádu. Pokud se jedná o obviněného, v našich podmínkách často dochází k tomu, že obviněnému je doručeno obvinění či obžaloba a týž den je orgány činnými v trestním řízení informován tisk. Dotyčný je pak atakován novináři, aniž by mohl řádně reagovat, protože dosud neměl možnost obvinění prostudovat. Otázkou tedy je, zda z práva na spravedlivý proces vyplývá nárok obviněného na přiměřený čas na prostudování obžaloby před tím, než státní zastupitelství informuje veřejnost.58 Ve Spolkové republice Německo Ústavní soud dovodil, že informování veřejnosti je možné teprve poté, co se obviněný s obžalobou řádně seznámil. Pokud je o kterékoliv osobě zveřejněno, že je podezřelá z trestné činnosti a bude obviněna, aniž je vyžádáno její vysvětlení [vysvětlení dle § 158 odst. 3 písm. a) trestního řádu, pozn. autorky], potom státní zástupce de facto sděluje, že názor podezřelého považuje za nepodstatný a podezřelému v usnesení o zahájení trestního stíhání sdělí obvinění bez ohledu na obsah vysvětlení, který by mohl podezřelý sdělit. Přitom je známo, že v důsledku vyjádření mnohých podezřelých dochází v praxi k zásadní změně směru šetření, k následnému vyvrácení podezření směřujícího vůči podezřelému a buď k odložení věci, nebo k zahájení trestního stíhání vůči jiné osobě, která byla původně mimo jakékoliv podezření.59

56

57 58 59

Např. informace ČTK o ministru Vl. Mlynářovi http://www.itpoint.cz/zprava-itpoint-archivtelefonie.asp?id=5358&ico=49645943&arch=1, deník Právo 21.4.2004 o vyšetřování advokátů Sokola a Nováka, případ Věry Jourové aj. http://www.itpoint.cz/zprava-itpoint-archiv-telefonie.asp?id=5358&ico=49645943&arch=1, Herczeg, J. Meze svobody projevu. Praha: Orac, 2004, s. 131 Vantuch, P. Informování veřejnosti o podezřelém. Právní rádce. ihned..cz /citováno 27.6.2007, dostupný z: http://www.pravniradce.ihned.cz

31

Sdělovací prostředky poskytují informace o trestním řízení před zahájením trestního stíhání zejména v případech, kdy se jedná o mediálně známé osobnosti. Je pochopitelné, že veřejnost projeví zájem o známá jména - v případech, kdy se nejedná o veřejně známé osoby, bývají tyto informace uváděny méně často nebo se jedná o mimořádně závažné trestné činy se značnými důsledky na život, zdraví či majetek. Sdělování takových informací má zřejmě vazbu na prodej či sledovanost konkrétního média. Uvedením úplné totožnosti obviněného, často s uvedením i jeho bydliště, pracoviště, pracovního zařazení a televizních záběrů na dům, zvonek se jménem apod., však dochází naprosto jasně k porušování zásady presumpce neviny. Média tak např. informovala o manželské dvojici Stodolových v době, kdy začali být podezřelí ze spáchání několika vražd, obdobně případ Petra Zelenky („heparinový vrah“). V těchto zmíněných případech se podezření potvrdila a osoby byly odsouzeny; ale v jiných případech by tomu tak být nemuselo. Zveřejnění informace o několika vraždách bez toho, že by podezřelá osoba byla někdy obviněna, by mohlo mít pro ni a její rodinu nedozírné důsledky. Z těchto důvodů by měla být veřejnost informována až po převzetí usnesení o zahájení trestního stíhání obviněným. Současně média při podávání informací o probíhajícím trestním řízení musí respektovat procesní postavení toho, proti komu je řízení vedeno. Pokud je tedy konkrétní osoba obviněna či obžalována, nemůže se o ní ve sdělovacích prostředcích informovat jako o „pachateli loupeže“ či „vrahovi“, ale jako o osobě podezřelé (obviněné, obžalované) z daného trestného činu. Definitivní označení konkrétní osoby jako pachatele trestného činu je možno zveřejňovat až po právní moci soudního rozhodnutí.60 V souvislosti s tímto je možné zmínit vzhledem k emocím pro někoho až překvapivou profesionalitu šéfredaktora jistého internetového deníku, jehož dcera byla zavražděna, a který přestože den před nalezením těla sám zveřejnil podezření ze spáchání vraždy jejím manželem, v rozhovoru s novináři odmítl označení zetě za vraha s tím, že tento je pouze podezřelý z vraždy.61 K otázce poskytování informací ze strany médií ke kauze „heparinového vraha“ ještě jedno zamyšlení – na veřejnost příliš nepronikly informace o tom, že dotyčný

60 61

Bartoň, M. Svoboda projevu a její meze v právu České republiky. Praha: Linde, 2002, s. 84 „Ještě bych protestoval proti tomu, že ji zavraždil. Je pouze podezřelý. Já jsem se na ten způsob provedení toho činu ptal a v té chvíli mi ještě policie nedokázala odpovědět s tím, že celé tělo ještě nebylo vyzvednuté z hrobu.“ Pokorný, J. Dcera spisovatele…/citováno 13.3.2008/. Dostupný z: http://zpravy.idnes.cz/dcera-spisovatele-neffa-byla-zavrazdena-k-cinu-se-priznalmanzel-pxi-/krimi.asp?c=A080313_142859_krimi_klu

32

pobíral vysoké dávky uklidňujících léků a mohla u něj vypuknout psychická nemoc (jak v rozhovorech pro média informoval jeho otec). Tzn., že média ho označila za vraha, ale teoreticky (v tomto či jiném případě) dotyčný nemusel být příčetný, což je jedna z podmínek trestní odpovědnosti. Zásadu presumpce neviny musí respektovat jak orgány činné v trestním řízení, tak média z hlediska způsobu informování veřejnosti. Respektování presumpce neviny osoby, proti které se trestní řízení vede a současně soukromí osob, které jsou soudním řízením jinak dotčeny, by mělo být etickým pravidlem každého žurnalisty. Etický kodex novináře ČR v čl. 3 písm. e), Tiskový kodex Unie vydavatelů denního tisku v čl. 5 a obdobně např. Kodex České televize v čl. 14 výše zmíněná pravidla obsahují. Informování o trestním řízení ze strany orgánů činných v trestním řízení by přesahovalo zadání této práce; v základních rysech se o něm také již zmiňuji v jedné z předchozích kapitol; přesto k tomuto tématu ještě krátkou poznámku, kterou považuji za hodnou pozornosti z hlediska presumpce neviny: Část orgánů činných v přípravném řízení nevychází ze zdůvodněného výkladu § 8a trestního řádu obsaženého v Beckově komentáři k trestnímu řádu. Proto nerozlišuje mezi informováním o postupu před zahájením trestního stíhání, kdy není možné informace o podezřelém poskytovat, a mezi vyšetřováním, kdy informace o obviněném poskytovat lze. Proto by bylo vhodné, aby s ohledem k výkladu § 8a trestního řádu v Beckově komentáři k trestnímu řádu bylo de lege lata judikováno: „Informace o podezřelém, ani o tom, že bude obviněn, nelze ve fázi ověřování podezření z trestného činu sdělovat. Je přípustné zveřejňovat, že určité osobě bylo sděleno obvinění, a to poté, co převzala usnesení o zahájení trestního stíhání.“ 62 Orgány činné v trestním řízení před pravomocným rozsudkem o vině konkrétním trestným činem proto nemají uvádět plné jméno a příjmení obviněného (obžalovaného), popřípadě další údaje, z nichž by bylo možno jednoznačně dovodit, o jakou osobu se jedná. Nepřípustné je zveřejnit údaj, že se uvažuje o tom, že ve vztahu ke konkrétní osobě bude zahájeno trestní stíhání.63 Zásada presumpce neviny určitě neznamená toleranci k pachatelům trestných činů či k trestné činnosti jako takové. Znamená však určitá pravidla hry pro trestní

62

63

Vantuch, P. Informování veřejnosti o podezřelém. Právní rádce. ihned..cz /citováno 27.6.2007, dostupný z: http://www.pravniradce.ihned.cz Růžička, M. Komentář k trestnímu řádu. Poskytování informací. § 8a. ASPI, LIT 15823CZ.

33

řízení. Znamená humanitu trestního řízení, humanitu vnímání a řešení problémů ve společnosti. Právě podle úcty k této zásadě se pozná skutečný demokrat.64

64

Šabata, K. Zásada presumpce neviny, zásada veřejnosti trestního řízení a zájem médií. Státní zastupitelství, 2007, č. 10, s. 13.

34

7. Ochrana zdroje informací 7.1.

Ochrana zdroje informací dle tiskového zákona

Dle § 16 zák. č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku, ochrany požívá fyzická (tj. novináři, vydavatelé) nebo právnická osoba (vydavatelé), která se podílela na získávání nebo zpracování informací pro uveřejnění nebo uveřejněných v periodickém tisku. Tyto subjekty mají právo odepřít soudu, jinému státnímu orgánu nebo orgánu veřejné správy poskytnutí informace o původu či obsahu těchto informací a právo odepřít předložení nebo vydání věcí, z nichž by mohl být zjištěn původ či obsah těchto informací. Obsahem informací jsou myšleny informace, které mají teprve být zveřejněny (tj. do doby zveřejnění). Tímto právem není narušena povinnost daná předpisy v oblasti trestního práva nenadržovat pachateli trestného činu a překazit nebo oznámit trestný čin. Podobnou úpravu obsahuje i ust. § 41 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Přesto někdy může dojít k situaci, kdy se střetnou zájmy novinářů chránit zdroj informací a zájem jednotlivce či instituce na odhalení tohoto zdroje, kdy je pak úkolem Ústavního soudu posoudit takový konflikt testem proporcionality a vážit, zda je v konkrétním případě veřejný zájem na odhalení zdroje novinářovy informace natolik silný, že převáží i ústavní právo na svobodu projevu, jehož derivátem je i právo sdělovacích prostředků na utajení zdroje informace.65 Přes svoji nespornou důležitost jako garanta svobody projevu je institut ochrany zdroje informací předmětem kritiky z toho důvodu, že privilegia odepření vypovídat se může dovolávat každý, aniž by soud měl možnost důvodnost odepření přezkoumat, což může vést k jeho zneužívání, zejména v souvislosti s tím, že právní řád České republiky pojem „novinář“ či „žurnalista“ nijak nedefinuje. Zájem společnosti na svobodě projevu končí i tam, kde začíná pomoc pachateli trestného činu.66 Dovolávat se ochrany zdroje informací nelze v případě, kdy by se mlčením novinář dopustil trestného činu nadržování podle § 166 zák. č. 140/1961 Sb., tr. zákona, nepřekažení trestného činu podle § 167 tr. zákona a neoznámení trestného činu podle § 168 tr. zákona.

65 66

Nález Ústavního soudu ze dne 27.5.2005, spis. zn. I. ÚS 394/04 Herczeg, J. Meze svobody projevu. Praha: Orac, 2004, s. 39

35

7.2. Utajení zdroje a trestný čin nadržování podle § 166 tr. zákona Novináři zejména při investigativní žurnalistice často získávají informace přímo od pachatele nebo od lidí spjatých s kriminálním prostředím. Klíčovou otázkou je, zda se při odmítnutí prozradit svého informátora dopouští trestného činu nadržování podle § 166 tr. zákona, podle kterého je trestný ten, kdo pachateli trestného činu pomáhá v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu. Není zde obecná oznamovací povinnost, postihována je aktivní činnost. Ústavní smysl institutu utajení zdroje je garance svobody projevu a umožnění fungování nezávislé žurnalistiky nejen jako „hlídacích psů demokracie“, ale též jako základního nástroje informování společnosti o jevech nežádoucích či přímo nezákonných.67 V případě trestního stíhání novináře za nadržování v případě, že utají zdroj své informace, by došlo k zeslabení kontrolní úlohy médií, kterou ve společnosti mají. Rozhodující bude posouzení, zda odmítnutí sdělit zdroj informace bude možno kvalifikovat jako „pomáhání“ a zda toto jednání bylo učiněno „v úmyslu umožnit“ pachateli, aby „unikl trestnímu stíhání“, tzn. zda byla naplněna subjektivní a objektivní stránka trestného činu nadržování, což je věcí posouzení nezávislých soudů v případě jednotlivých trestních řízení.

7.3. Trestné činy nepřekažení trestného činu podle § 167 tr. zákona a neoznámení trestného činu podle § 168 tr. zákona Ustanovení se týkají jen závažných trestných činů. Podle těchto ustanovení trestního zákona má novinář povinnost oznámit přípravu nebo páchání uvedených závažných trestných činů a těchto trestných činů se dopustí, pokud tuto činnost nepřekazil (§ 167) nebo neoznámil, jestliže se o jejich spáchání hodnověrným způsobem dozvěděl. Trestného činu dle § 168 odst. 3 trestního zákona se nedopustí a oznamovací povinnost nemá osoba, která se o spáchání trestného činu dozví při výkonu svého povolání. Touto osobou je myšlen advokát nebo advokátní koncipient a duchovní registrované církve a náboženské společnosti, nevztahuje se však na novináře.

67

Bartoň, M. Svoboda projevu a její meze v právu České republiky. Praha: Linde, 2002, s. 228

36

8. Právní ochrana osobnosti a postih za překročení limitů Jak získávání informací, tak jejich následné zpracování novináři se liší – není třeba zmiňovat rozdíl mezi bulvárem a kvalitními tisky, příp. programy. Nelze vkládat naděje do čtenářské veřejnosti v tom smyslu, že by ve větším měřítku rozeznávala hodnoty a vybírala si jen kvalitní periodika, příp. programy. Naopak. Stálá popularita jednodušších tiskovin svědčí o tom, že vítězí ten, kdo dokáže informaci vykřičet rychle a hlasitě. Možná i proto, že jsme denně zahlceni informacemi, z nichž mnohé ke svému životu ani rozhledu skutečně nepotřebujeme. Mnozí čeští novináři by měli svoji profesionalitu založit na zodpovědném a solidním podání získaných informací. Není sporu o tom, že žurnalisté jsou často v těžké situaci. Informace, po kterých je poptávka, musí získávat rychle a často mají minimum času na ověření jejich objektivnosti, pravdivosti a úplnosti. Přesto by informace sdělované médii měly být aktuální a zároveň pravdivé. Toto je třeba požadovat zejména při sdělování informací, kterými může dojít do zásahu osobnostních práv. Sdělovací prostředky totiž při zveřejňování informací nejsou nijak omezovány, resp. Listina základních práv a svobod v čl. 17 (zák. č. 2/1993 Sb.) umožňuje svobodu projevu a její omezení je možné jen za podmínek v zákoně uvedených. To znamená, že média samozřejmě mohou v případech informování o probíhajícím trestním řízení zveřejňovat i informace, které nezískaly od orgánů činných v trestním řízení, což může působit jako významný kontrolní faktor, na druhé straně přinést riziko uvedení informací nepravdivých či zkreslených, které mohou negativním způsobem výrazně zasáhnout do osobnostních práv dotyčné osoby. Sankce za porušení právních povinností ze strany médií jsou uvedeny v zákoně č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v zákoně č. 200/1990 Sb., o přestupcích a v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Listina základních práv a svobod v čl. 17 (zák. č. 2/1993 Sb.) zaručuje svobodu projevu; důvodem, pro který by toto právo mohlo být omezeno, je ochrana práv a svobod druhých osob. Čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zaručuje právo občanů na zachování jejich lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochrany jména. Jestliže je posláním médií přinášet informace, a to pochopitelně i informace kritické, snadno se mohou dostat do střetu s právem osob na ochranu jejich osobnosti. Při střetu práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv stojících na stejné úrovni, je

37

především věcí obecných soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu zvážily, zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým.68 Zprávy mohou být s ohledem na širokou základnu čtenářů zjednodušeny, aniž by to znamenalo zásah do osobnostních práv, důležité je to, aby pravdě odpovídalo celkové vyznění informace.69 Pokud se nějaká osoba informováním médií cítí být dotčena na svých právech70, v České republice jakožto v demokratickém státě se může domáhat právní ochrany osobnosti dle ust. § 11 a násl. (dle § 19b osoba právnická) občanského zákoníku, § 206 trestního zákona zakotvuje trestný čin pomluvy, § 49 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona obsahuje přestupek proti občanskému soužití; v případě zveřejnění výroku v médiích je možno se domáhat uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení dle § 10 a § 11 tiskového zákona nebo dle § 35 a násl. zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání.

8.1. Trestněprávní ochrana osobnosti Trestněprávní ochrana osobnosti před nactiutrhačnými výroky je zakotvena v ust. § 206 hlavy páté (trestné činy hrubě narušující občanské soužití) tr. zákona. Podle tohoto ustanovení se trestného činu pomluvy dopustí, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména: a)

poškodit jej v zaměstnání

b)

narušit jeho rodinné vztahy

c)

způsobit mu jinou vážnou újmu

Předmětem útoku může být jen fyzická osoba, ochrana pověsti právnické osoby podle § 206 tr. zákona není možná. Jedná se o trestný čin ohrožovací, tzn., že k následku uvedenému v ust. § 206 tr. zákona nemusí dojít. Ustanovení se nevztahuje na ochranu právnických osob. V případě, že by předmětem útoku byl státní orgán, jednalo by se o trestný čin podle § 154 odst. 2 tr. zák., který je ve vztahu k tr. činu pomluvy speciální. Trestného činu pomluvy se lze dopustit pouze nepravdivým tvrzením. V případě hodnotícího soudu by se mohlo jednat jen o přestupek proti

68 69 70

Rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 2.2.1998, sp. zn. ÚS 154/97 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.8.2006, sp. zn. Rc 30 Cdo 2796/2005 Např. kurdský lékař a podnikatel Y. Uzunoglu se chystá podat celkem šedesát žalob na česká média, důvodem je způsob, jakým média o něm v souvislosti s jeho kauzou informovala. Citováno 11.12.2007. Více dostupné z: http://tyden.cz/rubriky/domaci/uzunoglu-zaluje-ceskamedia..

38

občanskému soužití dle § 49 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona. Jedná se o trestný čin, který vyžaduje úmysl. Ochrana cti je soukromým zájmem jednotlivce a právní řád umožňuje, aby se bránil jak žalobou na ochranu osobnosti, tak podáním trestního oznámení. Tato skutečnost bohužel v našich podmínkách vede ke zneužívání institutu pomluvy a velký počet trestních oznámení neúnosně zatěžuje orgány činné v trestním řízení.71

8.2. Soukromoprávní ochrana osobnosti Podle § 11 občanského zákoníku má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Toto ustanovení tak vyslovuje obecnou zásadu ochrany osobnosti a současně uvádí nejtypičtější složky a projevy osobnosti, rozvedené dále v § 12 odst. 1 obč. zákona (písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a zvukové záznamy).72 Rozdíl mezi ochranou osobnosti soukromoprávní a trestní je v tom, že trestného činu pomluvy dle § 206 tr. zákona je možné se dopustit pouze nepravdivým tvrzením a zákon vyžaduje úmyslné zavinění, kdežto občanský zákoník omezuje svobodu projevu na základě intenzity zásahu daného výroku do osobnostních práv73 a není podstatné, zda původce nepravdivosti tvrzení tak činil úmyslně nebo nedbalostí. V občanskoprávním řízení žalobce (dotčená osoba) nese důkazní břemeno, v případě trestněprávní ochrany důkazy o trestném činu obstarává policejní orgán. Co se týká náhrady škody, pachateli trestného činu pomluvy lze uložit náhradu škody majetkové (skutečné škody a ušlého zisku), v případě civilního řízení může být požadována v penězích i nemajetková újma.

8.3. Ochrana osobnosti v mediálním právu Odpovědnost za obsah periodického tisku je odpovědností objektivní a nevyžaduje tedy zavinění vydavatele.74 Vydavatel je zodpovědný i za článek, který nevyjadřuje stanovisko listu nebo autora, tzn., že poznámka, kterou můžeme často číst v tisku a která mívá znění v tom duchu, že článek nevyjadřuje stanovisko a názory vydavatele, na této odpovědnosti nic nemění.

71 72 73 74

Herczeg, J. Meze svobody projevu. Praha: Orac, 2004, s. 82 Tamtéž s. 64 Herczeg, J. Meze svobody projevu. Praha: Orac, 2004, s. 81 Rozehnal, A. Mediální právo. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2004, s. 27

39

Tiskový zákon (zák. č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku), obsahuje dva instituty, tzv. odpovědi a dodatečného sdělení, které jsou významnými mechanismy ochrany osobnostních práv v tisku. Oba instituty se uplatňují i v oblasti rozhlasového a televizního vysílání. Podmínky uveřejnění a podávání a náležitosti žádosti o uveřejnění odpovědi a dodatečného sdělení jsou uvedeny v § 12 a § 13 zákona. Podle nich má vydavatel povinnost uveřejnit odpověď či dodatečné sdělení ve stejném periodickém tisku, ve kterém zveřejnil napadené sdělení, a forma, umístění a rozsah by měl být přiměřený napadenému sdělení. Vydavatel sdělení uveřejní na vlastní náklady s označením „odpověď“ nebo „dodatečné sdělení“, ve stejném jazyce jako původní informaci a uvede jméno žadatele. Žádost o uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení musí být písemná a musí být doručena vydavateli do 30 dnů ode dne uveřejnění napadeného sdělení nebo do 30 dnů od právní moci rozhodnutí, kterým bylo řízení pravomocně skončeno. Pokud tato lhůta není dodržena, právo na uveřejnění dodatečného sdělení nebo odpovědi zaniká (prekluzivní lhůta). Lhůta pro uveřejnění odpovědi a dodatečného sdělení je osmidenní a začíná dnem doručení žádosti vydavateli. Pokud odpověď nebo dodatečné sdělení není možné v této lhůtě uveřejnit, musí se tak stát v nejbližším vydání tisku (v případě měsíčníku). Neuveřejní-li vydavatel odpověď nebo dodatečné sdělení, na návrh poškozené osoby o tomto rozhodne soud. Pokud osoba, které se sdělení týká, zemře, právo na uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení mohou uplatňovat manžel a děti, příp. rodiče této osoby. Institut odpovědi a dodatečného sdělení se uplatňuje i ve sféře rozhlasového a televizního vysílání (§ 35 a 36 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání) prakticky na shodných principech a za shodných podmínek. 8.3.1. Institut odpovědi Institut odpovědi je upraven v § 10 tiskového zákona. Spočítá v tom, že osoba má právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi v případě, kdy bylo uveřejněno v periodickém tisku sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí fyzické osoby nebo jména a dobré pověsti právnické osoby. Institut odpovědi lze použít jen proti skutkovým tvrzením, která jsou

40

nepravdivá nebo pravdu zkreslující.75 Pravdu zkreslující tvrzení je např. tvrzení neúplné nebo nepřesné. Skutkovými tvrzeními nejsou hodnotící úsudky, posudky, vyjádření hodnocení apod., protože tato tvrzení jsou subjektivní

a nelze je

objektivně prokázat. Periodickým tiskem se rozumí noviny, časopisy a jiné tiskoviny vydávané pod stejným názvem, se stejným obsahovým zaměřením a v jednotné grafické úpravě nejméně dvakrát v kalendářním roce.76 Obsah odpovědi si formuluje sama dotčená osoba, která tak zároveň vymezuje rozsah své satisfakce, která je dána odpovědí.77 Vydavatel však žádosti o uveřejnění nemusí vždy vyhovět (§ 15 tiskového zákona) – a to v případech, kdy -

uveřejněním navrženého textu by spáchal trestný čin nebo správní delikt

-

uveřejnění by bylo v rozporu s dobrými mravy

-

pokud napadené sdělení bylo citací třetí osoby a jako takové bylo prezentováno78

-

pokud osoba původně s uveřejněním napadeného sdělení prokazatelně souhlasila

Není povinnost uveřejnit opravu nebo odpověď, pokud jde o sdělení či informace uveřejněné na základě předchozího souhlasu dotčené osoby nebo pokud by uveřejněním textu opravy byl spáchán trestný čin nebo porušeny dobré mravy nebo pokud jde o sdělení, která jsou doslovnou citací z jednání některé z komor Parlamentu.79 8.3.2. Institut dodatečného sdělení Institut dodatečného sdělení je upraven v § 11 tiskového zákona. Informace o obvinění určité osoby je pro tisk zajímavá a často je o ní veřejnost informována na první straně novin či v hlavním vysílacím čase, informace o skončení trestního stíhání, zvláště v případě osvobozujících rozsudků, již vlastně nikoho nezajímá

75

76 77

78

79

Boulová, K. Institut odpovědi a dodatečného sdělení. Právní rádce, 2001, č. 2, str. 21, přístupný též z: ASPI LIT 22434CZ 2001 Herczeg, J. Meze svobody projevu. Praha: Orac, 2004, s. 83 Rozehnal, A. Mediální právo. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2004, s. 214 Neplatí absolutně – Ústavní soud se neztotožnil s názorem, že je vyloučena vždy odpovědnost vydavatele v případě, že zpráva obsahuje citaci třetí osoby – III.ÚS 73/02 (Sb.n.u.US Sv. č. 32 Nález č. 21 str. 193) Důvodová zpráva k zákonu č. 46/2000 Sb. ze dne 16.5.1999, ASPI, LIT 14068CZ

41

a obvykle se krčí někde v koutku.80 Princip dodatečného sdělení spočívá v tom, že pokud bylo v periodickém tisku (rozhlase, televizi) uveřejněno sdělení o trestním řízení proti konkrétní osobě v době, kdy řízení nebylo ukončeno pravomocným rozhodnutím, je vydavatel (příp. provozovatel) povinen na žádost této osoby zveřejnit informaci o konečném výsledku řízení (o pravomocném zproštění). Institut dodatečného sdělení by měl tedy sloužit k většímu respektování principu presumpce neviny v médiích.81

80 81

Herczeg, J. Meze svobody projevu. Praha: Orac, 2004, s. 84 Bartoň, M. Svoboda projevu a její meze v právu České republiky. Praha: Linde, 2002, s. 83.

42

9. Problematika úniku informací z vyšetřovacích spisů a jejich publikování v médiích Problémy s únikem informací v průběhu trestního řízení nejsou novinkou posledních let, jen se o nich stále více hovoří. Problém je dlouhodobý a dle některých autorů se v praxi vyskytuje nejméně 15 let.82 Neuplyne snad den, kdy by nebyly v médiích zveřejněny části vyšetřovacích spisů nebo se alespoň ve sdělovacích prostředcích i o samotném úniku informací ve známých kauzách nediskutovalo. Přesto seriózní informace k tomuto problému chybějí. Zřejmě by k nim nedocházelo, kdyby po nich nebyla poptávka, resp. kdyby média informace získané nečistým způsobem neuveřejňovala. Těžko jim však vyčítat, že využijí atraktivní informace ke zvýšení sledovanosti a prodejnosti, nakonec, hlavní viníci jsou jinde. Únik informací způsobuje problémy jak osobám podezřelým či obviněným, které jsou mnohdy zbytečně kompromitovány, tak orgánům činným v trestním řízení. V neposlední řadě však může poškodit i osoby, které s trestním řízením nemají vůbec nic společného. K únikům informací dochází od policejních orgánů, státních zástupců i soudů. Informace mohou uniknout také od zapisovatelů a různých administrativních pracovníků, tiskových mluvčích, obviněného a jeho obhájce, příp. i od dalších osob. Zveřejnění informace, která „nějak“ unikla z trestního spisu, v jediném deníku, má obdobný dopad jako její zveřejnění na tiskové konferenci“.83 Únik informací rozhodně nepodporuje důvěru veřejnosti v práci orgánů činných v trestním řízení. Jedná se o fakt úniku informací jako takového, a také o skutečnost, že uniknou jen určité informace, které mohou celý případ zkreslit. Jestli je motivem osob, které informace někdy poskytly či poskytují, snaha o informování veřejnosti či nějaký vlastní zájem, je pochopitelně těžko zjistitelné. Sami zúčastnění se nepřiznají a novináři chrání zdroj svých informací. Viníka se ani po šetření policie vypátrat nedaří. Jeden z nejznámějších případů úniku informací byl případ vyzrazeného policejního zásahu proti ruské mafii v restauraci U Holubů v Praze v r. 1995. V tomto medializovaném případě šlo o boj s organizovaným zločinem a prozrazení informací mělo za následek zmaření policejní akce. Situace mohla být ještě vážnější – snadno si lze představit i ztráty na lidských životech; přestože se s přísně utajeným spisem mohl seznámit jen omezený počet osob,

82

83

Vantuch, P. Úniky informací o trestním řízení z vyšetřovacího spisu. Bulletin advokacie, 2007, č. 4, s. 22 Tamtéž

43

nepodařilo se zjistit, jak informace unikly. Novináři svůj zdroj neprozradili. Případů, které se „proslavily“ únikem informací, je pochopitelně mnohem více, aktuálně zejména případ vicepremiéra Jiřího Čunka, ztráty spisů podnikatele Krejčíře, týrání dětí v Kuřimi aj. Jednou z možností, jak dochází k úniku informací, jsou přímo ztráty částí spisů, a jedním ze způsobů, jak je získat, může být praxe, kdy např. na soudech si kdokoliv z těch, kteří mají právo nahlížet do spisů, vypůjčí spis a může si z něj dělat poznámky. Vedoucí kanceláře při jiných pracovních povinnostech nemůže osobu po celou dobu studia spisu hlídat, a nemusí zjistit při vrácení spisu, že v něm nějaká část chybí. V budoucnu by se problém mohl vyřešit elektronizací spisu,84 příp. zřízením speciálních „studoven“, ve kterých by měl dozor v pracovní náplni jen „hlídání osob studujících spisy“.85 Další z možností úniků informací je zveřejnění informací v rozporu se sděleným obviněním. Jedná se o situaci, kdy orgány činné v trestním řízení mohou po zahájení trestního stíhání informovat veřejnost v souladu s ust. § 8a trestního řádu, ale uvedou informace, které nejsou obsaženy v usnesení o zahájení trestního stíhání, tzn. informace, které byly získány postupem dle § 158 trestního řádu, ale nebyly dále prokázány. Orgány činné v trestním řízení jsou však většinou při sdělování informací opatrné, protože si uvědomují možnost ztížení objasnění věci a usvědčení obviněného. O úniku informací můžeme hovořit v případech, kdy přes odmítnutí podání informací sdělovacím prostředkům dle § 8a odst. 2 tr. řádu sdělovací prostředky informace o trestním řízení získají a uveřejní. Je to díky kontaktům, které mají s orgány činnými v trestním řízení nebo s jejich spolupracovníky. Je otázkou, zda osoba, jež je zdrojem informací z vyšetřovacího spisu, poskytuje tzv. investigativnímu novináři informace z čirého entuziasmu, nebo z lukrativních důvodů. Pokud jde o opakovaný zdroj informací z přípravného řízení, nelze předpokládat, že osoba

84

85

K elektronizaci a ztrátám částí spisů i ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil: „…odstraníme to, co bohužel bývá pro českou veřejnou moc typické, že se nám ze spisu občas ztrácí nějaké materiály. Budeme-li mít elektronický spis, pak vám dámy a pánové garantuji, že odstraníme to, že nám ze spisu tu chybí nějaký důkaz, tu nějaký dokument. Proto je tak dobré zavést elektronický spis, protože je mnohem bezpečnější ve vztahu k občanovi, více chrání jeho práva.“ Kolaja, D. Ejustice: Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil varuje: Pozor na krádeže v soudních spisech! 20.6.2007 http://www.ejustice.cz/?action=art&num=228 jako je tomu v nedávno zřízeném justičním areálu na Míčánkách

44

riskující opakovaně různé druhy postihu, včetně ztráty zaměstnání za poskytnutí neveřejných informací, tak činí jen z vnitřního přesvědčení.86 Problém úniku informací a jejich následné zveřejnění v médiích úzce souvisí s presumpcí neviny, protože jak již bylo uvedeno výše, podezřelí či obvinění jsou mnohdy zbytečně kompromitováni. Základní význam přípravného řízení spočívá v tom, opatřit podklady pro rozhodnutí, zda má být podána obžaloba a věcí se má zabývat soud, či zda má být od dalšího trestního stíhání upuštěno.87 Pokud informace ze spisu uniknou a stanou se veřejně přístupnými, někteří novináři bez ohledu na to, že vyšetřování je na počátku, mohou již vyslovovat názor o vině či nevině konkrétní osoby a poškodit ji v očích veřejnosti. Proto i obviněný má právo na ochranu před neoprávněným zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě (článek 10 Listiny, § 12 odst. 2 OZ, § 8a TrŘ). Tudíž je třeba omezit se na podstatné informace týkající se věci, které jsou dosud provedenými důkazy dostatečně prokázány.88 Někdy se objeví v médiích informace, které nemá k dispozici ani obhájce. Přitom často je to on, kdo je zmiňován v souvislosti s únikem informací. Obhájce obviněného má však povinnost zachovávat mlčenlivost, které ho může zprostit jen klient. Ten většinou nemá zájem na zveřejňování informací o probíhajícím trestním řízení v médiích. Znamenalo by to pro něj komplikace v osobním i pracovním životě. Jen zcela výjimečně obhájce zveřejní informace, to když považuje na nutné objasnit skutečnosti o obviněném, které již dříve unikly na veřejnost nebo v případě, že obviněného média líčí jednostranně negativním způsobem, jak již bylo popsáno výše. Tyto případy nelze považovat za únik informací v pravém slova smyslu. Vypátrat viníka úniku informací je složité. Úniky jsou, viníci ne. Jenomže pokud se nezjistí pachatelé, těžko zjistit příčiny a způsoby úniku informací a těžko najít způsob, jak jim zabránit. Neexistuje žádná instituce nebo kontrolní orgán, který by se úniky informací speciálně zabýval. Případy podezření úniku informací ze strany policistů se zabývá Inspekce ministra vnitra. V těchto případech by se mohlo jednat o trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 tr. zákona a trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji dle § 178 tr. zákona.

86

87 88

Vantuch, P. Úniky informací o trestním řízení z vyšetřovacího spisu. Bulletin advokacie, 2007, č. 4, s. 25 Tamtéž, s. 26 Tamtéž, s. 27

45

Jak zabránit únikům informací z vyšetřovacích spisů je otázka, na kterou kompetentní orgány nenašly dosud odpověď. V úvahu přicházejí pochopitelně opatření personální i technická. Ideální by bylo mít takové zaměstnance, kteří z morálních důvodů únik informací nedopustí, event. pod hrozbou citelné sankce. Osoby, které přicházejí se spisem do styku, je třeba přesně evidovat, v případě elektronické podoby spisu by to neměl být problém. Údajně chystané speciální technické prostředky pro zabezpečení spisů zatím nebyly kompetentními pracovníky blíže specifikovány. V případě již známých případů úniku informací by ovšem měly být využity všechny možné prostředky ke zjištění pachatelů a k jejich exemplárnímu potrestání. Opatření k zabezpečení spisů by měla být naprosto stěžejní, nějaké ztráty a zapomínání spisů na jakýchkoliv místech by mělo být naprosto vyloučeno. Co se týká sdělovacích prostředků, těžko chtít nějakou zodpovědnost či neuveřejňování těchto atraktivních informací, které určitě významně zvýší sledovanost nebo prodejnost jejich titulů. Nebylo by ale spravedlivé stavět novináře jen do pozice viníků. Objektivně připusťme, že nebýt jich, mnohé případy, které se týkají např. veřejně činných osob a korupce nebo jiných nešvarů ve společnosti, by se na veřejnost vůbec nedostaly. Přestože únik informací obecně je negativní a nemělo by k němu docházet z principiálního hlediska, zřejmě by se mělo spíše řešit, čeho se informace týká a jaké odhalení přinesla. Novináři své zdroje chrání; jak bylo rozebráno v kapitole 7. - Ochrana zdroje informací, dle ust. § 16 zák. č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku, nemusí prozradit zdroj svých informací, což potvrdil i Ústavní soud s tím, že pro novináře bez prostředků k ochraně jejich důvěrných zdrojů by byla značně omezena jejich schopnost klást překážky např. korupci státních úředníků, popř. vykonávat investigativní žurnalistiku vůbec.89 Řešením by mohla být novelizace tiskového zákona, a to tak, aby nemohli beztrestně krýt zdroj úniku informací alespoň ve dvou případech. Jednak v případech, kdy zveřejnění informací zmařilo či mohlo zmařit zjištění skutečného skutkového stavu věci bez důvodných pochybností, jednak v případech, kdy zveřejní informaci o podezřelé osobě před zahájením trestního stíhání osoby jako obviněné dle § 160 odst. 1 TrŘ, tedy před převzetím usnesení o zahájení trestního stíhání obviněným.90

89 90

Nález Ústavního soudu ze dne 27.9.2005, sp. zn. I. ÚS 394/04 Vantuch, P. Úniky informací o trestním řízení z vyšetřovacího spisu. Bulletin advokacie, 2007, č. 4, s. 29

46

10. Závěr Média jako prostředek masové komunikace mají v dnešním světě obrovský význam zejména rychlostí šíření informací a množstvím adresátů. Pokud informují o trestné činnosti a upozorní i na možnosti ochrany před ní, plní významnou preventivní funkci. Současně mají význam i jako veřejná kontrola trestního řízení, což je v souladu se zásadami trestního řízení. Zkušenosti s účastí médií na trestním řízení však nejsou výhradně kladné a prospěšné. Způsobem podávání informací však mohou být negativním způsobem ovlivněny životy jak podezřelých či obviněných z trestných činů, tak dalších osob na trestním řízení zúčastněných, zejména obětí trestných činů a jejich příbuzných. Poskytování informací orgány činnými v trestním řízení je upraveno v § 8a tr. řádu, není zde ovšem striktně stanoveno, jaké informace, nakolik podrobné a v jakém množství orgány činné v trestním řízení mohou podávat, což by mělo být řešeno de lege ferenda. Jakým způsobem se získanými informacemi sdělovací prostředky pracují, záleží spíše na jejich zodpovědnosti a v dodržování etických norem. Podobně se dá zhodnotit i získávání informací, které může procházet celou škálou – od získávání oficiální cestou prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení, přes tzv. investigativní žurnalistiku, až po zveřejňování informací získaných evidentně cestou nelegální. Situace při hodnocení úniku informací je ještě složitější v tom, o jakou informaci se jedná, zda má primárně někoho poškodit či poukázat na různé nešvary ve společnosti. Zřejmě největším problémem při podávání informací o trestním řízení v médiích je porušování zásady presumpce neviny (která v určité rovině nekoresponduje se zásadou veřejnosti) a odhalení identity osob, což může vést k nenapravitelným škodám v životě zúčastněných, a to zejména v případě, kdy se obvinění nepotvrdí, resp. o jejich vině není pravomocně rozhodnuto soudem. I když pouze soud je příslušný k vyslovení viny či neviny obviněných, společnost v čele s médii mohou o případech diskutovat ještě před vynesením rozsudku. V případě, že informují způsobem, kterým se osoba cítí být poškozená, má tato možnost domáhat se ochrany své osobnosti soudní cestou. Další možnosti ochrany dotčenému skýtá institut odpovědi či dodatečného sdělení dle tiskového zákona, i když je otázkou, zda tímto způsobem dojde k jeho úplnému očištění v očích veřejnosti. Ani v případě soudního sporu však žurnalista nemusí sdělit zdroj a obsah svých informací. Umožňuje mu to

47

ochrana zdroje informací podle tiskového zákona. Ve sporných případech pak rozhodne nezávislý soud. Nesdělení zdroje informací by však v některých případech mohlo naplňovat skutkovou podstatu některého z trestných činů. Možnost informování médií o trestním řízení je upravena v několika právních normách. Během psaní této práce jsem přečetla množství více či méně odborných časopiseckých článků, úvah laiků i odborníků, textů na téma média a ochrana osobnosti, diskuzí ohledně úniku informací v tištěných i elektronických médiích. K danému tématu se vyjadřují mnozí, často s protichůdnými názory; odborná seriozní publikace věnující se zmíněným problémům však zatím chybí. Pokud daná problematika se všemi svými problémy nemá být řešena vznikem nové právní normy, jasná a všemi respektovaná pravidla musí být stanovena širokou a odbornou diskuzí mezi zástupci sdělovacích prostředků a odborníky na trestní právo. Stanovení pravidel by mělo odbourat nastíněné problémy při informování médii ve vztahu ke všem osobám, kterých se podávání informací týká a současně stanovit i pravidla získávání informací. Pokud se takové diskuze dočkáme, určitě se stane východiskem a zdrojem informací vzniku nových, bezesporu zajímavých publikací.

48

11. Resumé The present thesis is an interdisciplinary analysis of the mutual relationship between the media and criminal law. By mediating information about criminal proceedings, the mass media, characterized by its immediacy and speed of communicating information to multiple addressees, perform two functions. First, they meet their fundamental duty of informing the public in harmony with the freedom of speech and the freedom of the press; and second, they provide a public check over criminal proceedings, which is harmony with the principles of criminal proceedings. Where the media inform about criminal activities, they will simultaneously perform an important social function by cautioning about possible prevention. Moreover, by spreading information, they can also assist in detecting crime (cf., e.g. special TV programs with reconstructions of unsolved cases) and apprehending offenders. The media, however, need not have only advantages. By revealing information, the media not only inform its anonymous recipients but may also negatively affect the integrity of specific individuals reported on – such as suspects or accused as well as victims, their relatives and others. The revelation of their identities may result in the breach of their personality rights while any violation of the presumption of innocence may seriously harm their personal and professional lives. Any preliminary or inopportune publication of information may also affect the investigation of criminal acts. The provision of information by criminal authorities is regulated by Section 8(a) of the Criminal Code. This, however, does not describe how detailed such information can be – this matter should be covered de lege ferenda. Journalists may obtain information by other means, e.g. by investigative journalism and other more or less legal methods. What is essential, however, is the selection and the manner of communicating the information to the public. The way the media operate with the information they obtain depends rather on their responsibility and observation of ethical norms than any specific legal norms, which are few and far between. Any person who feels harmed by the manner in which they are covered by the media may seek protection of their personality by filing a court suit. Other protection is available through the institutes of ‘reply’ and ‘additional explanation’ under the Press Act, i.e. the duty of the publisher to print a reply or an additional explanation in the same periodical that published the challenged statement.

49

Journalists are not obliged to disclose their sources and contents of information even in the event of any court dispute. This right to protect one’s source of information is guaranteed by the Press Act. Any contentious case is decided by an independent court. However, the failure to reveal one’s source of information could, in certain cases, meet the elements of some offences. As regard the manner of obtaining information, this would have to be commented on by journalists themselves. They, however, protect their sources; which concerns also information leaks from files of cases that are being investigated. The thesis is structured into two parts, concerning the media and criminal proceedings. The section on providing information about criminal proceedings is divided into subsections on obtaining information and on publishing information. The chapter on “Media, the public and the particular stages of criminal proceedings” considers the issue of providing information from the point of view of the individual stages and reporting of ongoing court trials. The next chapter deals with the presumption of innocence as one of the principles of criminal proceedings which tends to be frequently violated by the media. The final chapters describe the protection of the source of information, legal protection of personality and information leaks from case files. The issue of obtaining information and its subsequent publication without affecting the constitutionally guaranteed freedom of the press and personality protection could be dealt with, most likely, only on the basis of a new legal norm setting out clear and well respected rules. This has to be preceded by a broad discussion by representatives of the media and experts in the area of criminal law.

50

12. Seznam použité literatury a pramenů 12.1. Literatura Knižní publikace: •

Bartoň, M. Svoboda projevu a její meze v právu České republiky. Praha: Linde, 2002.

•

Bezdíček, V., Žantovský, P., editoři. Média a moc. Praha: Votobia, 2000.

•

Císařová, D. a kol.: Trestní právo procesní. 3. aktualizované a rozšířené vydání. Praha: Linde, 2004.

•

Herczeg, J. Meze svobody projevu. Praha: Orac, 2004.

•

Jirák J., Köpplová, B. Média a společnost. Praha: Nakladatelství Portál, 2003.

•

Nett, A. a kol. Trestní právo procesní. Brno: Masarykova univerzita, 2005.

•

McQuail, D. Úvod do masové komunikace. Přeložili Jirák, J., Kabát, M. Praha: Portál, 2002.

•

Rozehnal, A. Mediální právo. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2004.

•

Šámal, P., Král, V., Baxa J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. 4. vydání. Praha: C.H.Beck, 2002.

•

Vymětal, Š., Vitoušová, P., Čírtková, L., Kloubek, M.: Novináři a oběti trestných činů. Praha: Themis, nakladatelství Tiskárny MV, 2008.

Časopisecká literatura: •

Boulová, K. Institut odpovědi a dodatečného sdělení. Právní rádce, 2001, č. 2, str. 21, přístupný též z: ASPI LIT 22434CZ 2001

•

Herczeg, J., Kučera P., Richter M. Trestní právo, 2004, č. 3, str. 3

•

Kmec, J. K otázce poskytování informací o trestním řízení. Trestní právo, 2004, č. 10, str. 2, taktéž ASPI, LIT27104CZ.

•

Lněnička, J. Svoboda projevu a trestní řízení. Právní praxe, 1995, č. 4, str. 218 – 222.

•

Sokol, T. Přípravné řízení v přímém přenosu. Bulletin advokacie, 2003, č. 8, str. 76 -83.

51

•

Vantuch, P.: Informace o obviněném ve sdělovacích prostředcích a presumpce neviny. Bulletin advokacie, 1996, č. 5, str. 41 – 54.

•

Vantuch, P.

Úniky informací o trestním řízení z vyšetřovacího spisu.

Bulletin advokacie, 2007, č. 4, str. 17 – 29. •

Vesecká, R., Chromý, J. Státní zastupitelství, 2007, č. 7-8, str. 5-11.

•

Šabata, K. Zásada presumpce neviny, zásada veřejnosti trestního řízení a zájem médií. Státní zastupitelství, 2007, č. 10

12.2. Zákony •

zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod

•

zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)

•

zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon

•

zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže)

•

zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)

•

zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon)

•

zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník

12.3. Judikatura •

Nález Ústavního soudu ze dne 4.4.2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04

•

Rozhodnutí Ústavního soudu Slovenské republiky ze dne 12.5.1997, sp. zn. ÚS 28/96

•

Nález Ústavního soudu ze dne 27.5.2005, spis. zn. I. ÚS 394/04

•

Rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 2.2.1998, sp. zn. ÚS 154/97

•

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.8.2006, sp. zn. Rc 30 Cdo 2796/2005

•

Nález Ústavního soudu ze dne 27. září 2005, sp. zn. I. ÚS 394/04

52

12.4. Elektronické zdroje: •

idnes.cz: Špidla: Přenos soudu se Srbou je neetický. /24. 10. 2003/ http://zpravy.idnes.cz/domaci.asp?r=domaci&c=A031024_155810_domaci _has&l=1

•

Č. televize a soudy: Zůstane jen u přímých přenosů? /30.11.2003/ www.ejustice.cz/?action=art&num=6

•

Štindl, O. Osvěta ze soudní síně. 31.10.2003 bbc.czech.com. Dostupný z: http://www.bbc.co.uk/czech/domesticnews/story/2003/10/031031_analyza.s html

•

Samek, M. Mediální cirkus kolem Zelenky aneb Výchova v soudní síni. Týden.cz, /23.1.2008/. Dostupný z: http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/medialni-cirkus-kolem-zelenky-anebvychova-v-soudni-sini_40664.html

•

Pokorný, J. Dcera spisovatele…/citováno 13.3.2008/. Dostupný z: http://zpravy.idnes.cz/dcera-spisovatele-neffa-byla-zavrazdena-k-cinu-sepriznal-manzel-pxi-/krimi.asp?c=A080313_142859_krimi_klu

•

Vantuch, P. Informování veřejnosti o podezřelém. Právní rádce. ihned.cz /citováno 27.6.2007/, dostupný z: http://www.pravniradce.ihned.cz

•

Týden.cz. Uzunoglu žaluje česká média. Chce omluvu a odškodnění. ČTK. Citováno

11.12.2007.

Dostupný

z:

http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/uzunoglu-zaluje-ceska-media-chceomluvu-a-odskodneni_34413. •

Kolaja, D. Ejustice: Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil varuje: Pozor na krádeže

v soudních

spisech!

/20.6.2007/

http://www.ejustice.cz/?action=art&num=228 ASPI: •

Růžička, M. Komentář k trestnímu řádu. Poskytování informací. § 8a. ASPI, LIT 15823CZ

•

Boulová, K. Institut odpovědi a dodatečného sdělení. ASPI LIT 22434CZ

•

Důvodová zpráva k zákonu č. 46/2000 Sb., ASPI, LIT 14068CZ

53