Maturitní témata ze společenských věd

Maturitní témata ze společenských věd

1.) Psychologie - věda o psychice (=projev centrální nervové soustavy), zabývá se duševními vlastnostmi, procesy a stavy i jejich příčinami a projevy - předmětem psychologie je zkoumání duševního života člověka, psychických procesů, stavů a vlastností (chování, jednání, vědomí, podvědomí, prožívání…) prožívání – všechny vnitřní, subjektivní psychické procesy a stavy; prožívání se navenek projevuje v chování člověka chování – vnější projevy, které jsou zpracováním a vyjádřením vnitřní situace člověka - expresivní – bezprostřední výraz prožívání - adaptivní – předstírání, zastírání, stylizace Psychologie patří mezi empirické (tzn. založené na zkušenosti) vědy, které zahrnují vědy přírodní (biologie, chemie ...) a humanitní (sociologie, kulturologie...) Psychologie – přírodní i humanitní věda (psychika člověka je ovlivňována a utvářena na jedné straně biologickými faktory a na straně druhé faktory společenskými) Její hranice se prolínají s: - biologií (vědní obor studující živé soustavy, všechny fyzikálně chemické aspekty života s cílem poznat jeho podstatu a zákonitosti) - sociologií (věda o společnosti; studuje zákonitosti jejího vývoje, zkoumá zejména pravidla života sociálních skupin) - filozofií (věda zabývající se problémy bytí, poznání, světa a člověka) - antropologií (věda o člověku; o původu,vývoji a zákonitostech jeho fyzických změn) - kulturologií (vědní obor zabývající se studiem zákonitostí vzniku, vývoje a fungování sociokulturních systémů v čase a prostoru) Vývoj psychologie Psyché = duše  duch, dech – duše chápána jako oživující princip těla Logos = věda -

toto slovo je řeckého původu, jako samostatná věda se zformovala v 2.polovině 19.století z filozofie

experimentální psychologie – Wundt - poznávání duševních pochodů pomocí vědecké introspekce behaviorismus – Watson - chování člověka = reakce na podněty psychoanalýza – Freud - rozhodujícím činitelem psychického vývoje jsou pudy, zejména sexuální analytická psychologie – Jung - teorie o společném kolektivním nevědomí lidstva tvarová psychologie – Wertheimer, Köhler - biologické, psychické a sociální jevy a procesy mají nedělitelnou povahu humanistická psychologie – Maslow, Rogers - zdůraznila vědomí a sebeuvědomování

Členění psychologie Psychologické disciplíny: I. základní II. speciální III. aplikované / užité / praktické ad I. 1) psychologie obecná – vymezuje předmět, základní zákonitosti, terminologii, metody, přehled teorií, dějin 2) psychologie ontogenetická (vývojová psychologie) – zkoumá vývoj člověka od početí po smrt (psychický i tělesný) 3) psychologie fylogenetická (vývojová psychologie) – zkoumá vývoj nervových soustav (od primitivních orgánů po člověka) 4) psychologie sociální – interakce (vzájemné působení) mezi jedincem a společností 5) psychologie osobnosti – zkoumá vývoj osobnosti, strukturu, vlastnosti… 6) psychopatologie – psychické poruchy, odchylky od normy ad II. 1) 2) 3) 4) 5)

psycholingvistika – vztah mezi myšlením a řečí zoopsychologie – srovnání psychiky zvířat a lidí farmakopsychologie – dopad léků a drog na psychiku člověka psychometrie – vytváření testů psychohygiena – duševní zdraví

ad III. 1) 2) 3) 4) 5) 6) 7) 8)

uplatňují se v praxi v různých oborech lidské činnosti psychologie práce – určuje složení pracovních týmů, motivace pracovníků… vojenská psychologie psychoterapie – v nemocnicích; hipoterapie poradenská psychologie – pedagogicko-psychologické poradny psychologie sportu – motivace, odbourávání stresu psychologie reklamy – manipulování s lidmi psychologie forenzní (=soudní) – zkoumá stav obžalovaného pedagogická psychologie – výuka přiměřená věku, schopnostem

Obecná psychologie - do dnešní doby byly vysloveny 4 názory na předmět psychologie: 1. předmětem psychologického zkoumání je duše - o jejím význam se uvažovalo především v rámci filosofie a) duše je substancí oživující tělo - je v něm uvězněná a svobodná až po smrti b) duše dává lidské existenci smysl (slabomyslní lidé dle tohoto názoru neměli duši) - experimentální psychologie – Wilhelm Wundt 2. předmětem psychologického zkoumání je vědomí 3. předmětem psychologického zkoumání je chování - behaviorismus (vznikl v USA – John B. Watson) 4. předmětem psychologického zkoumání je psychická struktura - člověk je komplexní bytost, skládá se z mnoha nejrůznějších složek, které výrazně ovlivňují jeho chování a prožívání

metody (=soubor pravidel, prostředků a zásad, kterými se řídí vědecký postup)

-

a) kvalitativní (subjektivní) biografické - životopis psychoanalytické - rozhovor sebepozorování (=introspekce) b) kvantitativní (objektivní) experimenty dotazníky posuzovací škály testy pozorování (=extrospekce)

metoda chce být validní (platná) a reliabilní (spolehlivá) rozdělení metod: - výzkumné (nové poznatky) - diagnostické (zkoumají osobnost z hlediska normality) -

obecně použitelné (v každodenním životě) speciální (pro odborníky)

výzkumné přístupy: - longitudinální (=podélný, dlouhodobý) způsob studování – i po dobu několika let - transverzální (=příčný, průřezový) – současný vývojový stav určitých jedinců

2.) PSYCHOLOGIE OSOBNOSTI - je součástí obecné psychologie nebo samostatná základní psychologická teoretická disciplína základní termín: osobnost: neexistuje jednoznačná definice- co člověk, to osobnost (bez hodnotícího charakteru) - specificky lidský pojem - člověk jako psychologický celek, jednota vrozeného a získaného, která je typická pro daného jedince, projevuje se v chování, prožívání - osobnost je sjednocení duševní a fyzické stránky člověka (také vrozeného a získaného) - každá osobnost je jedinečná, zvláštní, relativně stálá, současně dynamická - formuje se během života- sociální vlivy.. TEORIE OSOBNOSTI: 1. mezi introgenní teorie patří Psychoanalytická teorie osobnosti: - zakladatelem je Sigmund Freud, který osobnost člověka rozdělil do tří vrstev: a) id=ono, jádro, pudová podstata člověka založená na principu dosahování slasti b) ego=já: princip reality, koriguje chování c) superego=nadjá: souhrn společenských norem, pravidel, které pozorují a kontrolují já - člověk je podle této teorie iracionální bytostí hnanou pudy 2. mezi exogenní teorie patří Behavioristická teorie osobnosti: - podle této teorie je člověk, osobnost souhrnem reakcí na vnější podněty, produktem učení 3. personalistická teorie osobnosti – hl. představitel Američan Allport 4. sociologizující teorie osobnosti – největší vliv na osobnost člověka má společnost

TYPOLOGIE OSOBNOSTI: 1. Hippokrates: 5/4 stol.BC (vrchol starověkého Řecka) řecký lékař, který rozlišil 4 typy temperamentu dle převládající tělesné šťávy, Klasická teorie a)sangvinik: krev - vyrovnaný, aktivní, přiměřeně reagující, živý; citové vzrušení: povrchní, nestálé; základní nálada: veselá b) melancholik: černá žluč - vážný, hloubavý, emotivně založený; citové vzrušení: silné, hluboké, trvalé emoce; základní nálada: smutná c) cholerik: žluč - prudký, vznětlivý, citové vzrušení: výbušné citové reakce, špatné sebeovládání; základní nálada: mrzutá d) flegmatik: sliz - nevzrušivý, stálý, citové vzrušení: citová vyváženost, nesnadná vzrušivost; základní nálada: vyrovnaná 2. Karl Gustav Jung: švýcarský psychoanalytik, žák Freuda - podle vztahu k sobě samému a k okolí rozlišil dva typy lidí: a) introvert: zaměřený do svého nitra, uzavřený vůči okolí, nedůvěřivý, plachý, neprůbojný, samotářský b) extrovert: zaměřený na okolí, aktivní, společenský, přizpůsobivý, bezprostřední, povrchní, sdílný 3. Kretschmer: německý psychiatr, který na základě pozorování pacientů sestavil obecnou typologii lidí na základě tzv. somatypu(konstituce, vzhled, který má souvislost s psychickým typem osobnosti) Somatypy osobnosti: a) pyknik: zavalité krátké tělo, kulatá hlava, měkké svalstvo b) astenik: - leptoso- dlouhá, štíhlá postava, plochý hrudník, slabě vyvinuté svalstvo, dlouhé, slabé údy c) atletik: silně vyvinutá kostra, výrazné svalstvo, široký hrudník, široká ramena Psychické typy osobnosti: a) pyknik: cyklotivní typ, společenský, aktivní, přizpůsobivý, srdečný, dobrácký, náladově labilní b) astenik: schizoidní typ, rozporuplní, nepřístupní lidé s bohatým vnitřním životem, vlastní ideální svět - není jednoznačně orientován, trvá mu až si najde svůj cíl, na který se zaměří; sklony k schizofrenii c) atletik: viskózní psychologicky nevýrazný, pomalejšího rozumu; klidní, bez citových vzruchů STRUKTURA OSOBNOSTI: 1) SCHOPNOSTI: psychické vlastnosti osobnosti, které jedinci umožňují vykonávat určitou činnost - nejsou vrozené jako takové, jsou získané - schopnosti se rozvíjí na základě vloh = vrozená dispozice pro utváření schopností - ovlivněna prostředím, ve kterém žiji - schopností je celá řada např. intelektové schopnosti= inteligence: všeobecná rozumová výkonnost člověka – má jakési tři vývojová stadia: a) nadání – soubor dobře rozvinutých schopností b) talent – vyšší fáze c) genialita – nejvyšší fáze s nejlepšími vlohami - 1905 BINET – vymyslel první inteligenční testy, snažil se změřit inteligenci - STERN – přišel s IQ – inteligenční kvocient a že se měří se pomocí IQ testů: mentální věk se dělí věkem biologickým a výsledek se vynásobí stem 2) RYSY OSOBNOSTI – POVAHOVÉ VLASTNOSTI - psychické vlastnosti, které se projevují určitým způsobem chování, jednání a prožívání jedince - relativně stálé a neměnné, v průběhu života se částečně pozmění a) temperamentové rysy osobnosti b) charakterové rysy osobnosti Temperament: - soustava psychických vlastností, které se projevují způsobem reagování v chování a prožívání jedince - projevuje se hlavně v citovém a emotivním jednání - je vrozený a stálý, nelze jej změnit seberegulací ani výchovou Charakter: - soubor vlastností osobnosti, který umožňuje kontrolu a řízení jednání člověka podle společenských a sociálních norem (pravidel); charakter = povaha; charakter není vrozený, lze ho výrazně pozměňovat výchovou

PSYCHICKÉ JEVY: Klasifikace, třídění psychických jevů: 3 skupiny podle časového hlediska: psychické procesy, stavy, vlastnosti - hlavním kritériem je míra proměnlivosti a stálosti dle časového hlediska - souvisejí s funkcí mozku a NS, během života se pozměňují, vyvíjí se a vytváří velmi složitý a ucelený systém - jsou nesmírně variabilní u každého jedince jsou jiné, jinak intenzivní 1. psychické procesy: mají velmi krátké trvání- okamžik, sekundy a) poznávací procesy – představivost, vnímání, fantazie atd. b) paměť c) motivační procesy 2. psychické stavy: tvoří relativně stabilní prvek psychiky - vyjadřují přechodnou charakteristiku jedince - ovlivňují průběh psychických procesů (přesnost, dynamiku, výkonnost jedince) - jsou trvalejší než procesy a jsou relativně stabilní, nemění se tak rychle ( únava, tréma, rozptýlenost, nálada) 3. psychické vlastnosti: dlouhodobé, relativně stálé - zásadně ovlivňují lidské chování a jednání - patří sem: schopnosti, rysy, temperament, charakter - menší: klidnost, výbušnost, vytrvalost, zodpovědnost, logické myšlení… - psychické dispozice – podmínky, které doplňují psychické jevy; dílčí psychické předpoklady pro vykonávání činností, patří sem: dovednosti, vědomosti a zájmy A. POZNÁVACÍ PROCESY: 1. Čití: nejjednodušší poznávací proces - činnost smyslových orgánů (analyzátorů) - získání nejjednodušších informací (barva, tvar, teplota, zvuk..) - výsledkem je počitek: nejjednodušší elementy našeho poznávání, které si ani neuvědomujeme 2. Vnímání: psychický proces, kterým zachycujeme to, co v přítomném okamžiku působí na smyslové orgány - výsledkem je vjem: celistvé vnímání (jeden vjem má třeba pět počitků) - je ovlivněno řadou faktorů- zkušenost, prostředí, motivace, psych.a fyz. stav Psychologie zformulovala některé zákony vnímání: a) zákon blízkosti: nějakým způsobem se snažíme uspořádat, srovnat to, co vidíme b) zákon uzavřenosti: tendence doplňovat tvary Vnímání podléhá různým klamům- tzv. smyslové klamy 3. Představivost: poznávací proces, jehož výsledkem je představa: názorný obraz něčeho, co v daném okamžiku nepůsobí na naše smysly, ale kdysi to muselo působit - představy mohou vzniknout pouze na podkladě vjemů vjem: výraznější, detailnější, vzniká periferně- činností smyslových orgánů představa: útržkovitá, méně zřetelná, vzniká pomocí mozku a NS - Fantazie: obrazotvornost, zvláštní druh představivosti; je výsledkem činnosti mozku - obraz předmětu nebo jevu, který působí na naší psychiku, ale nikdy jsme se s sním nesetkali 4. Myšlení: složitý poznávací proces, který slouží k řešení problémů; nejvyšší forma poznávacího procesu - založeno na postihování vztahů mezi předměty a jevy, na jejich zkoumání - základní stavební jednotka myšlení je: a) pojem: obecné a podstatné znaky určité skupiny jevů, je vyjádřen slovy b) soud: vyjádření vztahu mezi dvěmi pojmy c) úsudek: vyjádření vztahu mezi dvěmi soudy Myšlenkové operace: postupy, např.: 1) analýza- problém rozebereme na několik částí 2) syntéza- jednotlivosti skládáme do celku 3)třídění-od nejdůležitějšího k nejjednoduššímu+naopak 4) srovnávání – s jinými problémy 5) abstrakce – zobecňování, od konkrétního k abstraktnímu (zobecnění do definic a vzorců) 6) konkretizace – postup od obecného ke konkrétnímu 5. Řeč: spjata s myšlením, je nástrojem myšlení; nejdůležitější prostředek dorozumívání - nejdůležitější prostředek komunikace mezi lidmi druhy řeči: vnitřní: komunikace sama se sebou ; vnější: mluvený projev nahlas, mezi lidmi

B. PAMĚŤ: schopnost NS uchovat si nabyté zkušenosti a vybavit si je; paměť je uchováním minulé zkušenosti - jako proces má 3 fáze: 1. zapamatování: uložení poznatku do paměti; 2. uchování: přebývání v paměti 3. vybavení: aktualizace informací Člověk není schopen zapamatovat si vše- nastupuje zapomínání: vymazání paměťových stop Druhy paměti: 1. krátkodobá: zajišťuje uchování informace po dobu několika vteřin, minut, 2. dlouhodobá: zajišťuje trvalé uchování informace 1. bezděčná: pamatujeme si něco, aniž bych o to usiloval, TV, knížky 2. záměrná: řízena cílem, záměrem, jde mi o to, abych si to zapamatoval C. MOTIVACE: souhrn činitelů, který jedinec potřebuje; aktivizuje nebo naopak tlumí k vykonávání činnosti Motiv: motivační síla, pohnutky, vedoucí k jednání člověka - motivy dělíme do dvou skupin: a) vnitřní – vede k uspokojení vlastních potřeb b) vnější – vede k uspokojení potřeb ostatních (např. děti chtějí být chváleny) Mezi základní motivy patří: 1) potřeby: stavem nadbytku, ale i nedostatku něčeho a) fyziologické (nezbytné pro zachování člověka, hlad, spánek, odpočinek..), b) psychologické (začlenění jedince do společnosti, seberealizace, jistota, bezpečí) 2) zájmy: dlouhodobé soustavné zaměření aktivity jedince, záliba=nejdůležitější zájem 3) návyky: zažitý způsob chování a reagování v určitých situacích 4) perspektivy, cíle – motivy, které vedou naše snažení k dosažení výsledku, udávají směr 5) postoje – tendence realitně stále něco hodnotit – situaci, jev, člověka 6) hodnoty – to čemu člověk dává přednost – hierarchie hodnot 7) city – velmi silný vztah člověka k něčemu/někomu D. POZORNOST: psychický stav, který zajišťuje jedinci soustředěnost po určitou dobu na jeden jev, činnost a) bezděčná: neúmyslná- nové, atraktivní věci, zvláštní znaky působícího podnětu b) záměrná: úmyslná- vyvolaná záměrným nebo volním (od slova vůle) úsilím člověka - učení - je ovlivněna vnějšími, vnitřními podmínkami (faktory): a)vnější: prostředí, síla podnětu, atraktivnost b)vnitřní: motivace, vůle, stav organismu E. CITY: emoce, subjektivní prožívání vztahu k někomu, něčemu (působícímu podnětu) - city se projevují navenek v našem chování: a) zčervenání b) gestikulace c) řečový projev - charakteristické znaky citů: a) subjektivnost citů b) polarita citů – láska X nenávist b) spontánnost citů - bezprostřednost d) přenosnost citů-dítě radost, také matka Dělení citů: 1. Podle průběhu: a) afekt: prudká, krátkodobá, silná, emoční reakce o velké intenzitě - může mít negativní důsledky – vražda apod. b) nálada: slabý, trvalejší emocionální stav, ovlivňuje psychický život c) vášeň: dlouhodobý, pevný, stabilní hluboký cit, ovládá myšlení 2. Podle úrovně: a) nižší: spojeny s uspokojováním základních biologických a psychických potřeba b) vyšší: uspokojuje touhu člověka po vědění, krásnu a vzdělání - překonávají biologické rozměry, tím se lišíme od zvířat - nejsou nutné pro přežití jako nižší city a) morální (etické) city-přátelství, vlastenectví b) estetické – hudební a výtvarné dála c) intelektuální city – radost po vyřešení problému F. VŮLE: označení psych. procesů a vlastností, které zajišťují dosahování cílů - cílevědomé úsilí, záměrné, směřující k dosažení cíle překonáváním překážek Fáze volního jednání: 1. přípravná: začínají působit pohnutky, motivy, předběžné vytyčení cíle 2. rozhodovací: střetávání různých motivů, výběr z možných cílů, rozhodnutí 3. uskutečnění:provedení rozhodnutí, překonávání vnitřních překážek: - únava, lenost, nedostatek zkušeností 4. dosažení cíle – radost, uspokojení

volní vlastnosti = vlastnosti vůle: - člověk jako osobnost si je vytváří; - specifické u lidí různě vyvinuté ( rozhodnost, vytrvalost, odolnost, stálost, soustředěnost, sebekázeň)

Psychologie osobnosti 2 Psychologie osobnosti se vydělila jako svébytný obor začátkem 20. století z obecné psychologie. Jako psychologická disciplína se konstituovala ve 30. letech a za jejího zakladatele je považován Gordon W. Allport, který v roce 1938 publikoval práci shrnující tehdejší poznatky o osobnosti. Osobnost:

souhrn vlastností, procesů, stavů, návyků, postojů apod., které tvoří celistvou strukturu a dynamiku, individualitu konkrétního člověka. Každá osobnost má své jedinečné psychické, biologické a sociální vlastnosti.

Teorie osobnosti Složky osobnosti:

- tělesné vlastnosti -

psychické procesy

-

psychické stavy

-

dílčí psychické předpoklady

-

psychické vlastnosti

-

zařazení do společnosti

Psychická struktura osobnosti je tvořena uspořádáním psychických vlastností a rysů osobnosti. Organizace stálých osobních charakteristik, které se trvale projevují v chování a prožívání člověka. Ke struktuře se váže především pojem rysů osobnosti, které mohou být jak vrozené tak získané. Psychické vlastnosti osobnosti jsou relativně trvalé charakteristiky jedince, kterými se vyznačuje a které ovlivňují chování, prožívání čí myšlení. Na jejich základě můžeme předvídat, jak se asi člověk zachová, jak bude jednat. Typ osobnosti vyjadřuje pozorovatelnou konstelaci vlastností a rysů osobnosti, které spolu souvisejí, takže tuto konstelaci můžeme pojmenovat na základě zobecnění společných znaků těchto vlastností. Rysy osobnosti jsou psychické vlastnosti člověka projevující se v jeho chování a jednání. Jsou příznačné pro určitého jedince, odlišují ho od ostatních. Tento termín by se dal přirovnat k hovorovému „ povahové vlastnosti“.

Dynamikou rozumíme motivaci ( důvody ) lidského chování. S oblastí motivace jsou spojeny pojmy potřeb, cílů, zájmů, postojů a hodnot. Obecné principy motivační dynamiky shrnují teorie motivace.

Etapy vývoje osobnosti Prenatální období - období nitroděložního vývoje Ranné dětství - novorozenec – 1. měsíc života - kojenec – 1. rok života - batole – 2. a 3. rok života Předškolní věk - asi 3 až 6 let Mladší školní věk - dítě navštěvuje první stupeň základní školy ( 6 až 11 let ). Střední a starší školní věk - puberta ( 13 až 15 let ) - adolescence ( 20 až 22 let ) Dospělost - mladší dospělost ( 20 až 30 let ) - střední dospělost ( 30 až 45 let ) - pozdní dospělost ( do 60 až 65 let ) Stáří - po 60 až 65 roce

Psychické jevy osobnosti Psychické jevy jsou funkcí mozku, zformovali se vlivem společnosti, zvláště způsobem výchovy. V průběhu lidského života se mění a vyvíjejí.

1.

2.

psychické vlastnosti -

temperament

-

schopnosti

-

charakter

-

motivy a postoje

-

volní vlastnosti

-

poznávací

-

procedí paměti

psychické procesy

3.

-

motivační procesy

-

stavy pozornosti

-

citové stavy

psychické stavy

Psychické vlastnosti osobnosti Teorie temperamentu

1.

Hippokrates, Galénos

sangvinik – čilý, veselý, společenský, nestálý cholerik – rychlý, samostatný, vzteklý flegmatik – klidný, lhostejný, netečný, pomalý melancholik – vážný, zodpovědný, skleslý

2.

Jung

introvert – člověk zaměřený do svého nitra, plachý, nejistý extrovert – zaměřený na vnější svět, společenský, přístupný

Schopnosti

1.

nadání

2.

talent

3.

genialita

a.

verbální – chápat a vyjadřovat vztahy pomocí slov

b.

prostorová představivost – orientace v prostoru

c.

numerické – schopnost práce s čísly

d.

paměťové – krátkodobá, dlouhodobá,

e.

percepční pohotovost – rychlý postřeh

f.

psychomotorické – více pohybů na jednou

g.

umělecké

Charakter ( emoční inteligence )

1.

znalost vlastních emocí

2.

zvládání emocí

3.

schopnost sám sebe motivovat

4.

schopnost vnímat emoce jiných lidí

5.

schopnost dobrých mezilidských vztahů

Motivy a postoje - motivy jsou pohnutky, psychologické příčiny reakcí, činností a jednání člověka zaměřené na uspokojování určitých potřeb. - potřeby dělíme na biologické a sociální - Maslowova pyramida potřeb

Psychické procesy osobnosti - jak jednotlivé osobnosti věci vnímají, jak přemýšlejí, učí se, pamatují si apod…… vnímání – psychický proces, který zachycuje to, co zrovna v daném okamžiku působí na naše smyslové orgány. -

zrakové

-

čichové a chuťové

-

sluchové

-

pohybový analyzátor

-

vnímání doteku

-

hmat

-

vjem

-

počitek

- dva druhy zážitků

představa – názorný obraz něčeho, co v daném okamžiku nepůsobí na naše smyslové orgány. fantazie – obrazotvornost, psychický proces, ve kterém vytváříme relativně nové představy. paměť – soubor procesů, které umožňují osvojení informací, jejich uchování a vybavení.

myšlení – schopnost člověka na základě smyslového poznání a spolu s ním poznávat obecné, zákonité, podstatné souvislosti a na základě toho určovat cíle své činnosti. učení – aktivní a tvořivý proces, který rozlišuje vrozené dispozice a rozšiřuje možnosti jedince. - vědomosti - dovednosti - návyky city – psychické procesy, které hodnotí různé skutečnosti, situace, události, průběh a výsledky činnosti jedince. vůle – psychické procesy a vlastnosti, které zajišťují řízení činnosti a dosahování cílů, zj. v situacích, kdy je potřeba se rozhodnout mezi několika možnostmi nebo překonávat překážky. konflikt – obecně rozpor, neshoda, srážka, střetnutí

druhy -

konflikt dvou pozitivních sil

-

konflikt dvou negativních sil

-

konflikt mez pozitivní a negativní silou

-

dvojitý konflikt kladných a negativních sil.

Psychické stavy osobnosti pozornost – psychická stav projevující se soustředěným vnímáním a dalších psychických procesů na jeden jev, případně na jednu činnost. vědomí – psychický stav jedince, který je schopen reagovat na podněty, vnímat, prožívat, myslet a tyto procesy si uvědomovat. Je to část psychiky, která zahrnuje vše, co si jedinec uvědomuje.

3.) Vývojová psychologie -

19. st., základní psychologická disciplína pomáhá zdůraznit a zdůvodnit vznik psych. vlastností a jejich vývoj předmět: sleduje, vysvětluje změny průběhu lidského života v prožívání, chování, pozorování, ve struktuře osobnosti a snaží se najít příčiny těchto změn, určit u nich zákonitosti cíl: předvídat další vývoj, chrání duševní zdraví

Etapy vývoje osobnosti -

vývoj osobnosti člověka ovlivňují etapy života, které mají svá biologická, sociální a psychologická specifika ve vývoji člověka se tedy mění nejenom kvantitativní údaje (věk apod.), ale i kvalitativní (změny lidské osobnosti)  Prenatální období – období nitroděložního vývoje, nejdůležitější roli hraje psychohygiena těhotné ženy  Rané dětství  novorozenec (první měsíc života)  kojenec (první rok života)  batole (druhý a třetí rok života)  Předškolní věk (asi 3-6 let)  Mladší školní věk – dítě navštěvuje první stupeň základní školy (asi 6-11 let)  Střední a starší školní věk  puberta (asi kolem 13-15 let)  adolescence (asi do 20-22 let)  Dospělost  mladší dospělost (asi 20-30 let)  střední dospělost ( 30-45 let)  pozdní dospělost (asi do 60-65 let)  Stáří (po 60.-65. roce)

V psychologii existuje mnoho teorií dělení etap vývoje osobnosti, které se liší přístupem i teoretickými východisky. Mezi nejznámější patří Piagetova kognitivní teorie, Freudova psychoanalytická a Eriksonova teorie, která navázala a rozvinula Fredovu teorii. Jean Piaget (1896-1980) - švýcarský psycholog, představitel strukturalismu - kladl důraz na přizpůsobení se jedince vnějším podmínkám - Piagetova kognitivní teorie – člení výboj od narození do dospělosti na 5 etap z hlediska poznávacích procesů a způsobu myšlení Erik Erikson (1902-1994) - americký lékař a psychoanalytik německého původu - zdůrazňoval soc. a kulturní vztahy před biologickou determinací člověka¨ - Eriksonova psychoanalytická teorie – je vázána na biologické faktory, ale také na společenské, kulturní a historické podmínky vývoje dětí, vývoj člení do 8 etap

Vývoj osobnosti a základních osobnostních dimenzí 1.

2.

3.

4.

5.

6.

7.

8.

Kojenecký věk je fázi zaměřenou na dosažení základní důvěry ve svět, která umožňuje rozvoj určitých osobnostních vlastností, a s nimi spojených způsobů chování. Potvrzení jistoty a bezpečí eliminuje úzkost a rozvíjí se otevřenost vůči okolnímu světu, tj. sociální vstřícnost. Kvalita prvotní vazby mezi matkou a dítětem ovlivňuje jeho pozdější emoční prožívání i sociální adaptibilitu. Batolecí věk je fází první emancipace, směřuje k osamostatňování na různé úrovni. Rozvíjí se uvědomění sebe sama, dítě prožívá první zkušenost se sebeprosazením a uvědomuje si hranice svých možností. Učí se pravidlům chování, která je třeba dodržovat, ale tyto normy ještě nefungují bez vnější kontroly. Rozvíjí se vůle a sebeprosazování. Lze říci, že tato fáze je zaměřena na dosažení základní důvěry v sebe sama, ve své schopnosti. Předškolní věk je označován jako fáze iniciativy, aktivity, která začíná být ve větší míře korigována společenskými normami, určující hodnotu dětského projevu. Pod vlivem výchovy se rozvíjí základy svědomí a s nimi související pocity viny. Rozvíjí se kontakty s dalšími lidmi, především s vrstevníky, dít získává různé zkušenosti, které ovlivňují a rozvíjejí jeho sociální vstřícnost. V tomto období nedochází k žádným zásadním proměnám osobnosti, jde spíše o její plynulý rozvoj. Školní věk je definován jako fáze snaživosti, dítě usiluje o dobrý výkon a jeho prostřednictvím o své uplatnění a prosazení. Rozvíjí se intelekt, tj. otevřenost zkušenosti, ale i vztah k práci, povinnostem, tj. svědomitost. Vztah k sobě je definován na základě hodnocení, které vyplývá z výkonu, ale i mírou pozitivní akceptace jinými lidmi, která přispívá k sebepotvrzení. Po celé dětství převažuje extraverze a pokud dítě není nepříznivě disponováno a nebylo vystaveno zvlášť nepříznivé zkušenosti, tak i emoční stabilita. Dospívání je fází rozvoje identity, to znamená, že se významně mění a dále rozvíjí sebepojetí. Rozvíjí se i rozumové schopnosti, tj. faktor intelektu, otevřenost nové zkušenosti je značná, dospívající chtějí poznat vše nové, často odmítají konvence i tradici. Dochází k určitému posunu směrem k introverzi, otevřenost sociálním podnětům, tj. vstřícnost. Většino adolescentů má potřebu patřit k určité skupnině lidí a zde se chová vstřícně, zatímco jinde mohou jednat bezcitně a bezohledně. Vztah k práci, tj. svědomitost, rovněž kolísá, dospívající je schopen tvrdě pracovat, umí být vytrvalý, pokud má pro něj daná činnost dostatečný význam. Raná dospělost je stadiem intimity, člověk který si vybudoval dostatečně pevnou identitu, je připraven sdílet s milovanou bytostí společnou,párovou identitu. To znamená, že je zde kladen důraz na vstřícnost, především selektivního charakteru, obecně dochází k rozvoji těchto vlastností, sociální adaptibilita dospělých je větší než v populaci adolescentů. Dospělost je rovněž fází generativity, to znamená obdobím, kdy je hlavním cílem něco vytvořit, ať už je to potomstvo nebo úspěch v profesi. Roste a stabilizuje se svědomitost, která se uplatňuje v péči o děti i v profesní oblasti. S tím souvisí i další rozvoj a stabilizace individuálně typických projevů sociální vstřícnosti, dospělý člověk se k lidem chová určitým, pro něj charakteristickým způsobem. Krize středního věku, tj. období kolem 40 let, může být spojena s proměnou či dalším posunem ve všech osobnostním složkách. Stáří je označeno jako fáze integrity, tj. přijetí celku vlastního života s jeho potitivním hodnocením. Starý člověk akceptuje i své osobnostní vlastnosti, které se v tomto věku mohou dále měnit. Otevřenost zkušenosti se snižuje, staří lidé bývají více konvenčně orientováni, nové poznatky často vnímají jako rušivé a nepříjemné. Bývají egocentričtí, více závislý na svém okolí, ale často i soucitní a důvěřiví. Vztah k práci, tj. svědomitost, už nemá takový význam – dochází k jejímu útlumu, ať už v důsledku soc. změn (odchod do důchodu), nebo úbytku fyzických i psychických sil.

Seznam literatury: 1) Základy psychologie, Marie Vágnerová, Karolinum 2004 2) Odmaturuj ze společenských věd, Marcela Krausová, DIDAKTIS 2003

4. SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGIE 

Sociální psychologie se soustřeďuje na analýzu sociálních stránek činnosti, psychických

procesů i struktury osobnosti, a to především z hlediska toho, jak jedinec realizuje své sociální vztahy s druhými jedinci, se skupinami a se společností jako celkem, a co vzniklo v průběhu jeho socializace vlivem těchto sociálních vztahů 

19.století −−> dynamický rozvoj věd včetně vzniku nových vědních oborů, připravilo i vznik

sociální psychologie 

PŘEDSTAVITELÉ:

 Comte 

(1798-1857)



zakladatel sociologie jako vědy.



tvůrce a zakladatel pozitivismu



Soudí, že člověk existuje pouze v rámci společnosti, individuum je vlastně pouhou

fikcí - prvotním elementem ve společnosti je pro něho nikoliv individuum, ale rodina.

 H. Spencer 

(1820-1903)



V „Principech psychologie“ se pokouší zkoumat z evolučního hlediska lidské myšlení.

Od přírodního prostředí dlišuje prostředí, vytvořené člověkem (nástroje, stavby, jazyk, obyčeje, a náboženství ad.), tedy to, co se později označuje pojmem kultura.

 G. Tarde 

(1834-1904)



francouzský filozof, sociolog, kriminolog.



Zabýval se kolektivním chováním (chováním davů)

 E. Durkheim 

(1858-1917)



sociolog, filozof, pedagog,



zakladatel francouzské sociologické školy



Společnost není pouhým součtem indiviuí (která jsou předmětem zájmu individuální

psychologie), ale něčím kvalitativně novým (např.skupina myslí, cítí a jedná jinak, než by myslili, cítili a jednali jednotliví její členové, pokud by byli vzájemně izolovaní).



SOCIALIZACE

= proces, během kterého se jedinec začleňuje do společnosti. Probíhá-li socializace úspěšně, individuum má v sobě zakotveny sociální normy (obyčeje, mravy, zákony), hodnoty, vystupování, ale také i sociální role svého společenského a kulturního okolí.



DĚLENÍ SOCIALIZACE

Socializace se rozlišuje na primární, sekundární a terciální.  Primární socializace Primární socializace probíhá v rodině a končí s uzavřenou individualizací jednotlivce. Normy, které se během této socializace vstřebají, platí jako stabilní, ale mohou se během života ještě změnit. Primární socializace trvá do třetího roku života.

 Sekundární socializace Sekundární socializace připravuje individuum na jeho roli ve společnosti a probíhá zejména v rodině, ve škole a v kontaktu s vrstevníky. Probíhá zhruba od třetího roku života.  Terciální socializace Terciální socializace se uskutečňuje v dospělosti a označuje přejímání, které individuum neustále uskutečňuje v interakci se svým sociálním okolím.



DUŠEVNÍ HYGIENA 

vznik na počátku 20. století



stojí na pomezí lékařství, psychologie a



sociologie



= soubor pravidel k udržení, prohloubení či znovuzískání duševní rovnováhy a

duševního zdraví



PSYCHOHYGIENA 

nauka o tom, jak si chránit a upevňovat (případně znovu získat) duševní zdraví a jak

zvyšovat odolnost člověka vůči nejrůznějším škodlivým vlivům. 

Psychohygiena poskytuje návod, jak cílevědomě upravovat životní styl a životní

podmínky tak, aby se nejen zabránilo nepříznivým vlivům, ale aby se co nejvíc uplatnily vlivy posilující naši duševní kondici, duševní rovnováhu. Má člověka naučit, jak předcházet psychickým obtížím. Pokud již nastaly, učí ho, jak je nejlépe zvládat.



SOCIÁLNÍ ROLE A POZICE 

Základem formálních vztahů je sociální pozice (sociální status) a socilní role, která je

s touto pozicí svázana  sociální role  = soubor očekávaných chování člověka, odráží jeho postavení ve společnosti, je tím, co se od člověka v danném postavení očekává  člvoěk hraje souběžně několik rolí např. žena může hrát roli matky, dcery, sestry, manželky, sekretářky…

 sociální pozice

 = hodnota postavení, které člověk zaujímá v nějakém sociálním útvaru. Toto postavení má vzhledem k jiným postavení určitou hodnotu a je svázano s výkonem určité role  je obvykle vymezena postavením člověka (někdo je lékař, právník, učitel apod.)

 1

POUŽITÉ PRAMENY Kolektiv autorů: Odmaturuj ze společenských věd. Brno: Didaktis, 2003. s. 224. ISBN 80-86285-68-

5. 2

http://cs.wikipedia.org/wiki/Du%C5%A1evn%C3%AD_hygiena

3

www.andragogika.ff.cuni.cz/files/stepanekBC

4

http://cs.wikipedia.org/wiki/Socializace

5

Ilona Gillernová, Jiří Buriánek, Základy společenských věd –základy sociologie a psychologie,

Praha 1, Fortuna, 2001, s. 160, ISBN 80-7168-749-9

5.) PSYCHOPATOLOGIE Patopsychologie se zabývá poruchami duševního života. Pojem "norma" je v oblasti duševního života značně složitý, často nemá přesně vymezenou hranici. Když se přesto hovoří o poruchách duševního života, tj. o odchylkách od normy, máme na mysli jednak to, že určitý psychický stav u daného jedince se statisticky významněji odchyluje od normy, a jednak to, že jednotlivec dočasně nebo trvale projevuje chování, které je sociálně i biologicky neadekvátní. Protože výskyt některých duševních poruch (např. neuróz) je v populaci současné civilizace tak vysoký, že převyšuje statistické chápání odchylky od průměru, normy, je při posuzování psychické poruchy, abnormality významnější druhé uvedené kritérium. Příčiny vzniku duševních chorob

Biogenní příčiny Jsou v podstatě zvýšenými předpoklady vzniku duševních poruch.  dědičně získané předpoklady  poškození zárodku během těhotenství a při porodu (zejména poškození mozkových částí)  zvýšená náchylnost k některým chorobám (doprovázenými chorobnými psychickými příznaky)  některé projevy biologického růstu (puberta, úchylky v pohlavním životě, nepříjemné sexuální zážitky)  některé typologické zvláštnosti (nevyrovnaná nervová činnost, tělesný stav) Somatogenní příčiny  poškození mozku a analyzátorů (vyvolané úrazem, infekcí, stařeckou demencí, otravou, narkomanií, tělesnými chorobami, které narušují funkčnost nervové soustavy a jsou doprovázeny duševními jevy, vyvolanými např. dlouhodobou nemocí)

Psychogenní příčiny Nedají se vždy přesně odlišit od sociogenních příčin (prolínají se). Jsou to ty příčiny, které koření ve zvláštnostech individuálního prožívání.  dlouhotrvající vnitřní konflikty  frustrační, deprivační i stresové stavy  akutní psychotrauma, vyvolané silným zážitkem záporného rázu (ztráta blízké osoby, zážitek z nehody) Sociogenní příčiny Mají původ v okolním sociálním prostředí.  disharmonické, nepřínivé, sociální prostředí (rodina, manželství, škola, práce…)  prožívání a chování vzniklé při základní změně životního nebo pracovního prostředí (vystěhovalectví, přestěhování z vesnice do města, odchod do důchod…)  vznik psychických poruch, vyvolaných soužitím s duševně narušenými lidmi (psychická infekce) Na rozhraní psychogenní a sociogenních příčin  vlastnosti, které znemožňují plnit v potřebné míře požadavky sociálního prostředí ( např. pracovní chování, čímž se osobnost dostává do konfliktu) Druhy psychických poruch Porucha může postihnout pouze některou psychickou funkci (dyslexie, disgrafie…)  poruchy čití a vnímání (hluchota, slepota…)  porucha paměti (amnésie)  porucha myšlení nebo celou osobnost – ty se dělí na abnormální odpovědi reaktivní stavy neurózy psychopatie psychózy oligofrenie demence Abnormální odpovědi - akty chování, ve kterých osoba uplatňuje nižší systém odpovědí v porovnání s tím, který je běžný (neadekvátní chování vzhledem k situaci)  déletrvající primitivní chování (způsobené např. rozumovou zaostalostí)  zkratkové jednání (častěji se vyskytující afekty, zlosti, pokusy o sebevraždu…) Reaktivní stavy – opakovaně se vyskytující psychické stavy nepřiměřené působícím podnětům nebo neadekvátní dané situaci (většinou stavy emoční) přechodné : afektivní reakce na nepatrné podněty (pláč, zlost, strach…) afektivní krize (zmodrání, zastavení dechu…) nával zlosti (křik, vzdorovitost…) poruchy vegetativních funkcí deprese (ochablost vůle…) plachost senzitivní vztahovačnost (osobnost se domnívá, že budí pozornost svým defektem) žárlivost hypochondrie dlouhodobé: když jinak adekvátní odpovědi na mimořádné události (žal, deprese…) dlouho nebo trvale přetrvávají i po zániku příčin, které je vyvolaly (chronické deprese, bludy…)

Neurózy – poruchy sociálních vztahů; narušení běžných normálních mezilidských kontaktů, hladkého, bezkonfliktního mezilidského soužití.  neurastenie (nejčastější; označuje funkční poruchy v činnosti tělesného organismu – zejména vegetativního nervového systému; chronická únava, poruchy činnosti vnitřních orgánů – srdeční činnost, dýchání, zažívání, pocení, červenání, impotence…, emocionální citlivost)  hysterie (zvýšené výkyvy emocionální oblasti, zvýšená činnost fantazie; snaha upoutat pozornost a nekritický postoj k vlastní osobě; zvýšená citlivost, náladovost, emocionální labilita; v oblasti bolestivých počitků vznikají hysterické křeče a obrny, hysterická slepota, hluchota atd., tiky, snížené ovládání motoriky, představy přecházející až do halucinací; při hysterickém záchvatu i porucha vědomí)  psychastenie (zvýšená citová zranitelnost, vedoucí k přetrvávání citového napětí, které způsobí zvláštní, neadekvátní chování; vytváření specifického obranného systému vůči traumatizujícím podnětům – např. časté mytí rukou z obavy před onemocněním, hyperkritičnost, fóbie, nutkavé myšlenky…)  charakterová neuróza ( zvýšená emocionální přecitlivělost a emocionální stav vedoucí k sebekritičnosti; osoby opouští např. zaměstnání, protože se nepovažuje za schopného ho vykonávat…)  monosymptomatická neuróza (různé izolované tělesné funkční poruchy – bolesti žaludku, bušení a bolesti srdce, tiky, zlozvyky, zajíkavost v řeči; např. před zkouškou, mimo daný příznak se osobnost chová normálně, příznačné pro děti a mládež) Psychopatie - těžší a trvalejší psychická porucha, ostatním lidem připadá přinejmenším jako divný člověk, označován jako blázen. zvýšená touha po moci a vládě, tendence po sexuálních zážitcích…asociální a trestné činy (znásilnění, vražda, krádeže…), morální zvrhlost. Osoba si je své psychopatie vědoma, ale nesnaží se ji překonat.  thymopatie (úchylky v pudovém a citovém životě – citová výbušnost, náladovost, neopodstatněný a přetrvávající citový optimismus, lehkomyslnost, hyperaktivita…)  vyšinutost (úchylky vyplývající z narušeného hodnotícího systému reality – podivíni, názoroví fanatici…) Psychózy – vážný stupeň duševního onemocnění, postižená osoba ztrácí kontakt s realitou, neuvědomuje si chorobný stav, ztrácí odpovědnost za vlastní chování. Psychózy jsou považovány za celkovou duševní poruchu, ale v důsledku metabolických poruch i chorobu celého organismu. Dělí se na: endogenní (schizofrenie, manie, parafrenie, paranoia) exogenní (Banhoeferovy psychózy) somatogenní  Schizofenie (znaky – autismus, rozštěpení osobnosti, zanedbávání denních povinností, ztráta zájmů, narušení objektivní hodnocení reality, nepřiměřené citové reakce a stavy – bezdůvodný hněv, smích , smutek; objevují se bludy, nelogické a nesouvislé myšlení – počínaje myšlenkovými skoky a konče tzv. myšlenkovým salátem; halucinace, opakování stereotypních pohybů, setrvávání v divných polohách – např. stání na jedné noze, nelogičnost, neadekvátnost, neočekávanost)  manie (maniodepresivní psychóza – náladovost, s druhou osobou hovoří nápadně rychle, že působí dojmem, jako by hovořil sám k sobě, nesouvislá řeč – nedokáže zverbalizovat své myšlenky, bludy, nadměrná iniciativnost, agresivita, extrémní mimika a gestilkulace, míva ale i období normálního stavu)  parafrenie (blízká oběma předcházejícím, množství halucinací vedoucím k bludům, nejčastěji z pronásledování)  paranoia (zveličování významu škodlivosti negativních zážitků pro vlastní osobu, citová zranitelnost, chorobná vztahovačnost, paranoidní bludy – o pronásledování, žárlivosti, genialitě, často se vytvoří systém bludů se zdánlivou logikou, agrese, násilí)  Banhoeferova psychóza (vyvolaná infekčními chorobami organismu nebo přímým poškozením mozku úrazy, kvalitativní poruchy vědomí – ztráta vědomí, blouznění, mrákoty…poruchy jednání, chování, halucinace, poruchy myšlení, náladovost)  somatogenní psychózy (způsobeny orgánovými poruchami – metabolické choroby vnitřních orgánů a štítných žláz, nadledvinek, mozkové nádory…;příznaky podobné exogenním psychózám) Oligofrenie – projevuje se v intelektuální oblasti. Znamená mentální méněcennost, rozumovou zaostalost. Vyvolávají ji buď vrozené faktory, poškození mozku v průběhu vývoje nebo výrazná psychická deprivace (chyby výchovy v nejširším smyslu slova). Demence – znamená postupnou ztrátu osvojených intelektuálních vědomostí a rozvitých schopností, spojenou s celkovým úpadkem psychických funkcí. Nejprve mizí vyšší city (stává se sobeckým, zanedbání estetického vzhledu, ztráta morálních a společenských zábran). Potom se dostavuje porucha myšlení a paměti, nakonec v chování převládnou nižší pudové tendence, ztráta kontroly vegetativních funkcí. Je vyvolávána mozkovými chorobami, ale také je průvodním jevem stárnutí.

Prevence a léčení psychických poruch Prevence spočívá v dodržování zásad duševní hygieny a v předcházení a ve včasné léčbě tělesných onemocnění (zejména týkajících se nervové soustavy). Perspektiva léčby Léčení se dříve nevěnovala velká pozornost, protože duševně nemocní byli dlouho pokládáni za "posedlé zlým duchem". Od 2. poloviny 19. století se jim lékařství začalo věnovat. Ještě dnes ale léčení stále zaostává za ostatními lékařskými disciplínami. Kladné prognózy jsou u abnormálních odpovědí, reaktivních stavů, neuróz a oligofrenií exogenního původu. U většiny psychóz jsou prognózy nepatrné nebo žádné, oligofrenie a demence jsou nevyléčitelné. Léčebné instituce Ve vyspělých zemích se poruchy léčí v poradnách (oslabení vlivu psychotraumatizujících faktorů), v psychologických a psychiatrických ambulancích (ambulantní léčba reaktivních stavů, neurózy a psychopatie). V psychiatrických léčebnách s kratším nebo dlouhodobějším pobytem se léčí psychózy, psychopatie a těžší neurózy. Druhy léčení Medikamentózní léčba – sleduje léčení somatické nemoci, která přímo nebo nepřímo podmiňuje duševní onemocnění, působí na nápravu psychického onemocnění použitím několika druhů léků (excitancia – odstraňují únavu; sedativa – uklidňující léky). Psychoterapie – systematické působení na pacienta psychologickými metodami, které mu pomáhají orientovat se v příčinách a podstatě choroby (autogenní trénink – sugesce, zejména v hypnóze; speciální výcvik – např. správná výslovnost při zajíkavosti) Psychodezinfekce – úprava sociálního prostředí pacienta, odstranění vlivů způsobujících onemocnění. V mnoha případech je nutno přistupovat k lidem z pacientova okolí stejným způsobem jako k pacientovi.

6.) SOCIOLOGIE Sociologie – z řeckého slova societa = společnost a z logos = rozum, věda Sociologie je společenská věda zkoumající sociální život jednotlivců, skupin a společnosti. Snaží se podat celkový obraz společnosti, její strukturu a zákonitosti jejího vývoje. Formuluje obecně platné principy společenského vývoje a snaží se poznat pravidla života sociálních skupin. V obecném slova smyslu je předmětem zkoumání sociologie společnost a její struktura. Vývoj sociologie Jako samostatná vědní disciplína vznikla v první polovině 19. století v kontextu převratných hospodářských a sociálních změn, zejména pod vlivem Velké francouzské buržoazní revoluce a průmyslové revoluce v Evropě. Tenkrát věda nahradila náboženství v procesu poznání. Za otce sociologie je považován francouzský filosof Auguste Comte, který také v roce 1839 poprvé užívá slovo sociologie v díle Kurz pozitivní filosofie. Díky tomu se dostáváme k pozitivistické sociologii a Comtově představě o ni. Sociologické směry a jejich představitelé 19. století Pozitivistická sociologie - POZITIVISMUS  měla být nástrojem změn ve společnosti, které by nastolily harmonické sociální vztahy v Evropě  hlavní představitelé: Auguste Comte(1798-1857)

Organicistický směr - EVOLUCIONISMUS  vychází z předpokladu, že společnost je obdobou biologického organismu, je velmi ovlivněn evoluční teorií  hlavní představitel: Herbert Spencer(1820-1903) 2. pol. 19. st. – 20. st.- mezi nejvýznamnější představitele sociologického uvažování tohoto období patří Émile Durkheim(1858-1917), Karl Marx(1818-1883),Max Weber(1864-1920). Émile Durkheim definoval sociologii jako vědu o sociálních faktech. Sociální fakta jsou vymezena dvěma podmínkami:  jsou vůči člověku vnější  působí na člověka nátlakem Sociální fakta- reálné skutečnosti nezávislé na lidském vědomí. Durkheimovo vymezení předmětu sociologie se nazývá sociologický realismus. Max Weber definoval sociologii jako vědu o sociálním jednání. Sociální jednání je definováno dvěma podmínkami:  je to smysluplné jednání, obvykle zaměřené na určitý cíl  je orientované na druhé lidi Sociologie se má podle Maxe Webera zabývat pouze takovým jednáním, kterému lidé přisuzují smysl a jež dělají s ohledem na druhé lidi. Toto vymezení předmětu sociologie se nazývá sociologický nominalismus. Karl Marx spatřoval v moderním průmyslovém kapitalismu příčinu problémů moderního světa a upozorňoval na rozpory a boje mezi různými sociálními skupinami. V tomto se lišil například od Comta, Spencera i Durkheima. Tímto svým názorem otevřel Karl Marx spolu s Friedrichem Engelsem zásadní debatu o povaze moderní společnosti. 20. století – 3 hlavní směry  funkcionalistický přístup, představitelé: Talcott Parsons (1902-1979), Robert King Merton(1910)  konfliktuální přístup, představitelé: Lewis Coser (1913), Ralph Dahrendorf(1929), Randall Collins (1941)  interpretativní přístup, představitelé: George H. Mead (1863-1931), Erwing Hoffman(1922-1982) Člověk jako kulturní bytost Podstata veškerého lidského jednání je kulturně podmíněna. Není dána jednou provždy a není neměnná. Co je považováno za normální a obvyklé v jedné kultuře, nemusí být normální pro jiné kultury. Komunikace Sociální komunikace je proces při němž se sdělují či vyměňují informace. dělení komunikace:  verbální, slovní komunikace  neverbální; mimoslovní komunikace; sdělení, které je vědomě či nevědomě předáváno; rozdělení: proxemika(vyjádření vztahu k druhému ve vzdálenosti, kterou od sebe komunikující subjekty zaujmou), haptika(dorozumívání se pomocí dotyků), posturika(vyjádření polohou a postojem těla), mimika( vyjadřování pomocí výrazu ve tváři, očního kontaktu,...) kinezika a gestika Vývoj komunikace je a byl ovlivněn pokrokem lidstva. Tento vývoj by se dal rozdělit na pět epoch:  znamení a signály  mluvení  psaní  tisk  masová komunikace Masmédia neboli hromadné sdělovací prostředky slouží k předávání informací najednou velkým skupinám lidí. Mají velký vliv na společnost jako celek. Příkladem jsou noviny, internet nebo rozhlasové a televizní vysílání. Počátek masové komunikace je spojen s příchodem novin na poč. 19. století a s rozšířením rozhlasu, televize a filmu počátkem 20. století.

Funkce  orientační a informační  interpretační  veřejná kontrola moci pomocí médií  socializační  zábavní a oddechová Masmédia jsou velmi důležité a mají jak své klady tak své zápory. Socializace Proces během kterého se dítě zařazuje do společnosti, osvojuje si a poznává kulturní normy a hodnoty. Nejintenzivněji probíhá v prvních rocích života dítěte. I když ne tak intenzivně, probíhá během celého života v rámci každodenního sociálního života člověka. Dítě si neosvojuje pouze jazyk, ale také specifické vidění světa, určité názory, postoje, přesvědčení a hlavně identitu. Cílem celého tohoto procesu je zespolečenštit člověka tak, aby byl schopen vycházet s druhými lidmi a mohl existovat ve společnosti. V procesu socializace hrají podstatnou roli nejbližší příbuzní, kteří tvoří tzv. primární skupinu vzhledem k dítěti. V rodině se dítě učí hrát určité sociální role. V pozdějších letech se člověk rovněž učí a osvojuje si způsoby chování. Avšak už nemluvíme o socializace, nýbrž o resocializaci a později o sociálním přizpůsobení se ve středních letech a stáří. resocializace  

jde o přijetí nových norem hodnot, obvykle spojených s novým sociálním postavení například: když se stáváme rodičem či nastupujeme do povolání atd.

sociální přizpůsobení se ve středních letech a stáří 

označuje životní etapy spojené s opuštěním určitého životního stylu, hodnot a představ a přijetí nového životního stylu

Základními zprostředkovateli socializace jsou: 

 

Rodina – má ze všech zprostředkovatelů socializace nejvýznamnější roli. Dítě si v rodině osvojuje hodnoty pravidla chování a spoustu dalších důležitých věcí, souvisejících se zařazením se do společnosti. Proces socializace neprobíhá ve všech rodinách stejně, liší se podle socioekonomického postavení rodičů. Vrstevnická skupina – v současné době je považována za konkurenta rodiny v procesu socializace. Jde o to, že v určité době začnou děti akceptovat spíše názory svých kamarádů a vrstevníků než rodičů. Masmédia – přenášejí informace a vědění velkému počtu lidí. Ovlivňují tak názory a postoje a formulují hodnoty a způsoby chování.

Sociální deviace Sociální deviace znamená určité odchýlení od pravidel vytvořených společností a osvojených během socializace. Sama podstata deviace je v existenci pravidel, protože bez těchto pravidel byl deviace neexistovala. Chování je deviantní proto, že se odlišuje od uznávaných norem a pravidel a tyto pravidla v podstatě porušuje. Sociální deviace je v podstatě určená tím, co je normální pro společnost. Zdroje: Odmaturuj ze společenských věd www.slovnik-cizich-slov.abz.cz www.wikipedia.cz sešit z psychologie(komunikace)

7.) Sociální vztahy, sociální struktura, sociální pojetí společnosti, soc. stratifikace; sociální útvary, formální, neformální; sociální skupiny, rodina; Sociologie je společenská věda, která zkoumá sociální život jednotlivců, skupin a společností. Socializace (lat. socialis = společný) je sociologický pojem, který označuje proces začlenění jedince do společnosti.

Sociální vztahy - vztahy v každé společnosti, sociální organizace: 1) formální vztahy – vymezené určitými neosobními pravidly, přístup člověka je veden vnějšími skutečnostmi př. autorita, moc; symbolická vzdálenost mezi lidmi, vnější úcta, vykání, jen určitá konverzační témata  podstata formálních organizací 2) neformální vztahy – vřelé, emocionální, vedené osobním zájmem, neřízené vnějšími pravidly; symbolická blízkost, tykání, osobní pomoc; podstata neformálních organizací; Sociální struktura = síť vztahů jedinců, pozic a rolí a uspořádání vztahů ve společnosti - sociální postavení, role, sociální stratifikace společnosti - SOCIÁLNÍ ROLE = soubor očekávaných chování člověka, odráží jeho postavení ve společnosti, je tím, co se od člověka v daném postavení očekává; př. žena – několik rolí – matka, dcera, manželka, učitelka… - SOCIÁLNÍ POZICE = hodnota postavení, které člověk zaujímá v sociálním útvaru; má určitou hodnotu a je svázáno s výkonem určité role - sociální role je chování plynoucí z dané soc. pozice – status bez role nemůže existovat stejně jako role bez statusu Sociální stratifikace = sociální rozvrstvení – různé typy strukturování společnosti - nerovnost ve společnosti – pohlaví, věk, vzdělání, příjem, náboženství… - vertikální stratifikace – nerovné rozdělení dané př. ekonomickým kapitálem - horizontální stratifikace – rozdělení dané př. místem bydliště - stratifikační kritérium se v různých společnostech liší - 60. léta 20. stol. Gerhard Lenski – teze: stratifikace společnosti má 3 obecné dimenze: majetek, vzdělání, moc; - sociální mobilita – přesun z jedné společenské vrstvy do jiné

Sociální útvary = skupiny lidí, které jsou vymezené vztahy mezi nimi - neformální – př. rodina - formální – př. armáda, politická strana…

Sociální skupiny - formální skupiny – hierarchie sociálních postů, velmi patrný vztah podřízenosti a nadřízenosti; př. škola, nemocnice, podnik, úřad… - neformální skupiny – osobní až emocionální vazby; př. rodina, skupina přátel… RODINA = skupina jedinců s příbuzenskými a citovými vazbami, nejdůležitější sociální skupina – základní článek sociální struktury;

- rodina je samostatnou ekonomickou jednotkou, výchovnou jednotkou – rodiče jsou odpovědni za socializaci a výchovu svých dětí

- dříve měla rodina funkci ekonomickou, zabezpečovací, výchovnou, vzdělávací, obrannou - dnes tyto funkce přebral stát (ve větší míře) zdroje: 1.) „http://cs.wikipedia.org/wiki/Socializace“ 2.) Odmaturuj ze společenských věd – nakladatelství DIDAKTIS – Brno 2003, vydání první, 224 stran

8.) Základní teorie státu 1) 2) 3) 4) 5) 6) 7)

Základní teorie státu Funkce státu Národ Občan a jeho postavení v demokracii Teorie vzniku státu Typy a formy státu Právní stát

1) ZÁKLADNÍ TEORIE STÁTU 

STÁT= organizované společenství lidí, žijící trvale na určitém území  sdružuje obyvatele určitého území v právní celek  měla by být zachována státní suverenita státní moc nezávislá, neodvozená od žádné jiné  stát není podřízen žádnému vyššímu orgánu, může ale dobrovolně převzít závazky vyplývající z členství v nadstátních společenstvích (NATO, EU), vstup do nadnárodních org.: ekonomické a bezpečnostní důvody  vnitřní i vnější záležitosti si řeší každý stát sám = právní subjektivita



Znaky státu:    

organizace státu = soustava státních orgánů spjatá se státním aparátem právo = prostředek pro stanovení obecně závazných politických, hospodářských a kulturních úkolů dané společnosti, stanovení mezí a pravidel chování lidí v souladu se zákonem území, obyvatelstvo státní suverenita

2) FUNKCE STÁTU a)

vnitřní    

bezpečnostní (zabezpečování fungování státu,orgánů, institucí, bezpečnost občanů a majetku) právní (zajištění respektování práv. řádu, svobod a práv občanů) ekonomická (určení podmínek pro chod ekonomiky, garance sociální (zajišťuje nemocné a staré občany, lidi po

ztrátě prostředků obživy) kulturní (péče o kultur. dědictví, rozvíjí hmotnou a duchovní kulturu, rozvoj školství, vědy..)



vnější

b)

  

zajišťuje vztahy s jinými státy zahraniční obchod – stanovení podmínek, okolností ochrana území před napadením a zapojení se do boje pro světový mír, mezinárodní bezpečnost

3) NÁROD = společenství lidí – společný jazyk, shodné národní tradice, zájmy, pocit národní spolupatřičnosti a) vlastní stát b) federativní nebo autonomní stát v rámci vícenárodního   

národnost= společný jazyk,zvyklosti-příslušnost,víra národní stát= politická jednotka tvořená jedním nár. národní příslušnost= člověk získá: - narozením - přijetím určitého život.stylu - přiznání stát. občanství

4) OBČANSTVÍ = plnoprávné členství jedince v daném státním útvaru  v demokracii zaručuje rovnost mezi občany, garantuje komplex vzájemných práv a povinností (stát vs. občan)  občan ochraňován státem uvnitř i vně státu 

Povinnosti občana:



 dodržovat zákony  platit daně  vykonávat vojenskou službu Práva a výhody občana:     

bezpečnost ochrana občanů sociální jistoty zdravotní péče vzdělávací soustava

5) TEORIE VZNIKU STÁTU 1.

prvotní stát = vzniká usazením (konec kočování) kmenů, národů na určitém území za účelem řešit problémy společně (ohledně potravy) v organizovaném útvaru stát vzniká násilným podmaněním nějakého slabšího národa (zejména v minulosti) stát vzniká růstem počtu obyvatel a jejich soustředění se v územním celku

2.

druhotný stát = malé samostatné státy se spojují ve vetší celky (Itálie, Německo – 19.stol) nebo se naopak velké státy rozpadají a na jejich území vznikají menší nástupnické státy (např. RakouskoUhersko)  války, revoluce – častější pro vznik státu  klidný mírový vznik – méně časté



základní teorie vzniku:  teorie smluvní – smlouvou mezi lidmi vznikl stát, na jejímž základě se lidé zorganizovali a založili jej (ztráta osobní suverenity ve prospěch celku)  teorie náboženská – božský původ státu = boží vůle  teorie patriarchální – vznikl postupným rozšiřováním

rodiny, státní moc monarchy (monarcha=hlava rodiny)  teorie mocenská – stát je vláda silnějšího nad slabšími  teorie násilí – stát je produkt uplatnění síly 6) TYPA A FORMY STÁTU = forma je daná:



1. formou vlády 2. politickým režimem 3. státním zřízením

forma vlády = způsob organizace státní moci  demokratická (občané se podílí na řízení státu)  nedemokratická (vládne úzký kruh lidí nebo jedinec) nedemokratické formy vlády:  aristokracie (vládne privilegovaný stav)  plutokracie (vláda např. úzké skupiny bohatých)  oligarchie (např. vláda privilegované vrstvy)  nomokracie (např. vláda jedince, diktátora)  dále: sofokracie(moudří), byrokracie(úředníci) tinokracie(bohatí), technokracie(technici) meritokracie(nejschopnější), ochlokracie (lůza)  autokracie = antidemokratické formy vlády (orientální despocie, starověké a středověké městské tyranie, absolutní monarchie, novodobé diktatury a totalitní systémy = vyhrocené autokracie)





typy státu = jednotlivé druhy státního zřízení, založeno na tradici 1. Monarchie:  absolutistická – panovník  konstituční – moc panovníka velmi omezena ve prospěch parlamentu - dědičná a doživotní vláda panovníka 2. Republika  prezidentská (Francie, Rusko, USA)  parlamentní (Irsko, Itálie)  kancléřská (Německo, Rakousko) - vládci voleni na základě ústavy, nikoli dědičně - kancléř – větší kompetence než ministerští předsedové jiných států



formy státu  

 

unitární stát(jednotný)-jedna vláda s nedělenou mocí federace – státy s velkou rozlohou, složena z více celků s vlastní vládou, zákony (federální parl., federální vláda), jednotní jsou však s ministerstvem zahraniční, obrany a obchodu konfederace(USA,Švýcarsko) – často přechodným stádiem při rozpadu nebo sjednocení států, v jednotlivých částech jsou přizpůsobené zákony unie – z jednotlivých států (EU, Rusko), vlastní domluva (celní pravidla, stejná měna)

7 PRÁVNÍ STÁT = vztah mezi občanem a státem vymezen pomocí práva  právní řád stanoví i pravidla chování státních orgánů, aby nemohla být jejich moc zneužita proti občanům  právní řád stanoví pravidla chování občanů ve státě  prosazována vláda práva

   

hlavní zásady zaneseny v ústavě VB-zvykové právo (nepsaná ústava) ide: stát slouží občanovi, nikoli naopak stát je vázán ústavou, zákony a demokratickými principy (pluralismus, spravedlnost, legitimita aj.)



suverenita občana dána kodexem lidských a občanských práv, možnosti účastnit se politického dění zárukou správného fungování jsou nezávislé soudy

 

vztahy mezi občanem a státem:   

občané mohou činit vše co jim zákony výslovně nezakazují stát smí konat pouze to, co mu zákony výslovně dovolují povinnosti mohou být ukládány jen na základě zákona

9.) Lidská práva Def: Právní vyjádření postavení člověka v určité organizované společnosti, tj. jeho vztahů ke společnosti jako celku a vztahů k ostatním členům této společnosti. Lidská práva jsou stanovena v ústavě a dalších dokumentech tvořících právní řád dané společnosti. Ústava ČR Def: Souhrn základních právních norem o politické organizaci společenské a hospodářské soustavě a postavení občanů, které jsou závazné pro všechny orgány a občany daného státu. Ve většině států existuje psaná ústava, která se považuje za základní zákon. -

ústava ČR nabyla účinnosti dne 1. ledna 1993 současně se vznikem České republiky.

Členění ústavy:         

Preamubule hlava I. hlava II. hlava III. hlava IV. hlava V. hlava VI. hlava VII. hlava VIII.

Základní ustanovení Moc zákonodárná Moc výkonná rozdělena na dvě části prezident republiky a vláda Moc soudní tři části Nejvyšší kontrolní úřad Česká národní banka Územní samospráva Přechodná a závěrečná ustanovení

Preambule - úvodní část, předmluva (slavnostní) obsahující zásady a cíle listiny (např. p. ústavy)

Hlava I.

ZÁKLADNÍ USTANOVENÍ

Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát. Hlavním městem je Praha. Lid v ČR vykonává veškerou moc ve státě prostřednictvím volených orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Každý občan smí dělat všechno, co není zakázáno a nikdo nesmí být nucen dělat něco, co zákon nepřikazuje. Součástí právního pořádku ČR je Listina základních práv a svobod.

Státní symboly: 1. malý státní znak

6. státní pečeť

2. velký státní znak

7. státní hymna 3. státní barvy

4. státní vlajka

5. standarta prezidenta

Hlava II.

MOC ZÁKONODÁRNÁ

- vykonává parlament – 2 komory: Poslanecká sněmovna Senát členové: 200 poslanců 81 senátorů ke zvolení: min. 21 let 40 let voleni na: 4 roky 6 let (po 2 letech 1/3) volí: předsedu, místopředsedy předsedu, místopředsedy - volby: 13 dnů před koncem volebního období (do 60 dnů po rozpuštění posl. sněm.), občan ČR – min. 18 let - nikdo nesmí být členem obou komor - skládání slibu - zřizují výbory a komise - přestupky: podléhá pravomoci disciplinární komory, jíž je členem - nelze trestně stíhat - zadržení na 24 hodin – oznámení komoře - způsobilost k usnášení – min. 1/3 všech – k přijetí nadpoloviční většina přítomných - vyhlášení váleč. stavu, vysílání vojáků – nadpoloviční většina všech - ústavní zákon, ratifikace mezinár. smluv – 3/5 většina posl., 3/5 většina přítomných senátorů

Zákon:

Poslanec (skupina) Senát Vláda zastupitelstvo

návrh návrh o st. rozpočtu

Poslanecká sněmovna zamítnut nad1/2 pozměňovací návrhy

Senát

Prezident (vyjádření do 30 dnů)

- přijatý zákon: podpis předseda Posl. sněmovny, před. vlády a prezident - platnost po vyhlášení

Hlava III.

MOC VÝKONNÁ

Prezident - od 40 let, volen na společné schůzi obou komor na 5 let, zvolen max. 2x - návrh podává min. 10 poslanců nebo 10 senátorů - 1. kolo nadpoloviční většina všech poslanců i senátorů, 2. a 3. kolo nadpoloviční většina přítomných - slib - nelze zadržet, trestně stíhat – velezrada – Ústavní soud (žaloba Senát, trest ztráta fce) - fce: jmenuje do urč. funkcích, zastupuje stát navenek, některé výkonné pravomoce…

Vláda -

prezident jmenuje předsedu vlády a na jeho návrh ost. členy - žádá posl. sněmovnu o vyslovení důvěry nezíská – znovu znovu nezíská – prezident jmenuje předsedu vlády na návrh předsedy PS slib usnesení se o vládě – nadpoloviční většina všech jejich členů vrcholným orgánem výkonné moci

Hlava IV.

SOUDNÍ MOC

Ústavní soud - ochrana ústavnosti - 15 soudců na 10 let, jmenuje prezident se souhlasem senátu - min. 40 let, 10 let praxe, VŠ - slib - trestní stíhání se souhlasem Senátu, zadržení max. 24h - fce: - vše musí být v souladu s ústavou - ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí - ústavní žaloba Senátu proti prezidentovi - věci týkající se referenda, voleb poslanců a senátorů …. Soudy - chrání práva, rozhodují o vině a trestech - Nejvyšší soud – Nejvyšší správní soud – vrchní, krajské a okresní soudy - rozsudek vyhlášen vždy veřejně

Hlava V. -

kontrolní úřad – kontroluje hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu

Hlava VI. -

ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA

nezávislá hlavním cílem: udržovat stabilitu měny

Hlava VII. -

NEJVYŠŠÍ KONTROLNÍ ÚŘAD

ÚZEMNÍ SAMOSPRÁVA

základní správní celek = obec, obce se sdružují ve vyšší správní celky vytvářejí zastupitelstva (volena na 4 roky) mohou mít vlastní majetek, rozpočet mohou vydávat vyhlášky

Hlava VIII.

PŘECHODNÁ A ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ

Ústava České republiky vymezuje v článku 112 ústavní řád (pořádek): . Listina základních práv a svobod

1. 2. 3. 4. 5. 6.

Hlava první - obecná ustanovení Hlava druhá - lidská práva a základní svobody Hlava třetí - práva národnostních a etnických menšin Hlava čtvrtá - hospodářská, sociální a kulturní práva Hlava pátá - právo na soudní a jinou právní ochranu Hlava šestá - ustanovení společná

-

všichni jsou si před zákonem rovni, mají svá práva a povinnosti

Historie české státnosti Def: Představuje sounáležitost občanů, je to historická identita českého státu, souvisí se zásadními momenty českých dějin. 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14.

příchod Slovanů na území Evropy 9./10. stolení Velkomoravská říše – čes. stát podmaněn VM (Spytihněv) přemyslovská knížata – Boleslav I. – formování českého státu 1086 – povýšení na království (Vratislav II.) země Koruny české – Karel IV. 1458 – I. český zvolený král Jiří z Poděbrad 1526 - nástup Habsburků až do r. 1918 28. října 1918 – vznik Československého státu 1. října 1938 – 15. března 1939 II. republika 15. březen 1939 – 8. květen 1945 Protektorát Čechy a Morava 1948 – nástup komunismu 1963 ČSR se mění na ČSSR (Československá socialistická republika) 1990 ČSSR se mění na ČSFR (Česko – Slovenská federativní republika 1. 1. 1993 vznik České republiky

Státní svátky: 1. ledna – Den obnovy samostatného českého státu, zároveň Nový rok 8. května – Den vítězství 5. července – Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje 6. července – Den upálení mistra Jana Husa 28. září – Den české státnosti 28. října – Den vzniku samostatného československého státu 17. listopadu – Den boje za svobodu a demokracii

Použité zdroje: http://encyklopedie.seznam.cz/ http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html Slovník cizích slov, Lumír Klimeš Dějepis pro gymnázia 2 – 4, Petr Čornej

10. Stát a demokracie, principy, druhy demokracie, dělba státní moci, legislativní proces, politické strany, volby DEMOKRACIE: = forma politického zřízení, která umožňuje všem plnoprávným občanům účast na správě a řízení státu. Je založena na principu podřízení menšiny většině a uznání svobody a rovnosti občanů.

a) Principy demokracie: - princip suverenity lidu - princip parlamentarismu - cílem státní moci je sloužit všem občanům - princip dělby moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní - vztah občana a státu je vymezen právním řádem - právně zakotvená základní lidská práva a svobody - pluralita politických subjektů - politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny, ale dbají na ochranu menšin - decentralizovaná státní správa a samospráva - právo na soukromé vlastnictví a svobodné podnikání - ochrana a sociálně-ekonomické zabezpečení starých, nemocných a nezaměstnaných občanů - svoboda tisku a projevu b) Druhy demokracie: - Přímá demokracie: založena na přímé účasti občanů na rozhodování formy přímé demok.: - referendum - plebiscit - iniciativa - odvolání -

Nepřímá demokracie: občan se účastní poli. rozhodování zprostředkovaně, jeho podíl na moci přechází na zvoleného zástupce formy nepřímé demok.: - volby

DĚLBA STÁTNÍ MOCI: Princip oddělení mocí:

MOC ZÁKONODÁRNÁ

MOC SOUDNÍ

MOC VÝKONNÁ

- Moc zákonodárná (legislativa): vydávání zákonů – parlament - Moc výkonná (exekutiva): vykonává vládní agendu – vláda + prezident - Moc soudní (jurisdikce): kontrola dodržování zákonů - soudy

Princip brzd a rovnovah: LEGISLATIVA LEGISLATIVA EXEKUTIVA JURISDIKCE

EXEKUTIVA

JURISDIKCE

vykonává zákony

právo zrušit nařízení vlády

právo udělit milost, amnestie

interpretuje zákony

vydává zákony parlamentní kontrola,právo přehlasovat prezidentovo veto

Demokracie: 1) prezidentská: prezident a parlament jsou voleni v oddělených volbách občany a nemají právo se navzájem odvolat; prezident je zároveň hlavou výkonné moci, která není odpovědná parlamentu (např. USA)

2) parlamentní: vláda vzniká podle výsledků v parlamentních voleb a musí získat důvěru parlamentu, který ji může později i přimět k demisi, hlava státu mívá slabší pravomoci (např. ČR) LEGISLATIVNÍ PROCES: = proces přijímání zákonů, jehož pravidla bývají zakotvena v ústavě a jednacím řádu parlamentu Základní stádia: 1) Zákonodárná iniciativa: návrh zákona podávají poslanci nebo jiné orgány 2) Projednání návrhu zákona: zákon je posuzován, vytváří se konečném znění 3) Schválení návrhu zákona: hlasování o návrhu zákona a podpis zákona 4) Vyhlášení zákona: vydání ve zvláštním publikační orgánu (Sbírka zákonů) POLITICKÉ STRANY: = organizovaná dobrovolná sdružení občanů se stejnými polit. názory a cíli, která se účastní polit. života. Vzájemnou konkurencí se snaží získat polit. moc a prosadit svoji polit. vůli. Znaky moderních evropských polit. stran: - vlastní polit. program, kde jsou vysvětleny zájmy a cíle - účast ve volbách do nejvyšších zákonodárných orgánů a do orgánů místní samosprávy - působení na veřejnost, získávání členů a voličů - disponují stálou, demokraticky volenou organizační strukturou - činnost financují z členských příspěvků, příjmů z vlastní hospodářské činnosti a z darů od sponzorů a ze státních dotací LEVICE sociální politika a jistoty sociálně odpovědný silný stát výsledků kolektiv st. ochranářství, regulace trhu odstranění nezaměstnanosti splynutí

priority stát rovnost člověk ekonomie ekonomické priority společnost

PRAVICE podpora podnikat. aktivit minimalizace kompetencí státu příležitostí jednotlivec liberalizace a deregulace snížení inflace oddělení

VOLBY: = akt., při kterém volí oprávnění voliči své zástupce do určitých funkcí nebo orgánů. Rozlišují se volby parlamentní, prezidentské a komunální Funkce voleb: - pokojná změna vlády a řešení politických konfliktů - zajišťují aktuální rozložení polit. sil ve společnosti - udělují legitimitu parlamentu - zahrnují zpětnou vazbu pro politiky a občany Základní znaky voleb: -

svobodné všeobecné: aktivní volební právo (volit) i pasivní volební právo (být volen) má občan po dovršení požadovaného věku rovné: hlasy všech voličů mají stejnou váhu přímé: voliči hlasují přímo pro politické subjekty tajné: volič projeví svoji vůli tajně

Parlamentární volby: - volební kraj: vyšší územně správní jednotka, v níž se volí poslanci - volební obvod: územní jednotka, v níž se volí senátor - volební okrsek: část volebního obvodu, stanovená pro příjem volebních lístků Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR: - konají se podle zásady poměrného zastoupení ve 14 volebních krajích. Poslanecká sněmovna má 200 poslanců volených na čtyři roky. Poslancem může být člověk starší 21 let. - oprávnění voliči jsou zapsání ve stálých seznamech v místě svého trvalého bydliště - každá politická strany či hnutí podá nejpozději 66 dnů před volbami kandidátní listinu pro jednotlivé volební kraje, spolu s příspěvkem 15 tisíc korun - volič zvolí jednu kandidátní listinu, na níž může označit kandidáty - přepočítání volebních výsledků a rozdělování mandátů probíhá ve dvou kolech sčítání hlasů. Do prvního kola postupují jen strany, které překonaly hranici 5 %. Volby do Senátu Parlamentu ČR: - senát má 81 senátorů, kteří jsou voleni na dobu šesti let. Každé dva roky se obnovuje třetina senátorů. Senátorem může být člověk starší 40 let. - zvolen je kandidát, který obdržel nadpoloviční většinu odevzdaných platných hlasu. Pokud žádný kandidát vece než 50 % hlasů nezískal, koná se druhé kolo voleb, do nějž postupují dva kandidáti s nejvyšším počtem hlasů v kole prvním. Krajské a komunální volby: Volby zastupitelstva kraje: - volby do krajských zastupitelstev se konají podle podobných pravidel jako volby do poslanecké sněmovny. - zastupitelstvo se skládá z členů, jejichž počet se určuje podle počtu obyvatel v kraji. Právo volit a být zvolen má občan starší 18 let Volby zastupitelstva obce: - zastupitelstvo se skládá z členů, jejichž počet stanoví na každé volební období stávající zastupitelstvo podle počtu obyvatel obce. Právo volit a být volen má občan starší 18 let s trvalým pobytem v obci. - volby do obecního zastupitelství se konají každé 4 roky systémem poměrného zastoupení Prezidentské volby: -

volba prezidenta probíhá v ČR prostřednictvím parlamentu., tzn. nepřímo. prezident je volen ne 5 let, celkem může ve funkci zůstat maximálně dvě funkční období

Volby do Evropského parlamentu: - poslanci Evropského parlamentu jsou voleni an dobu 5 let Češi jich mají celkem 24 - v ČR se při volbách uplatňuje systém poměrného zastoupení, podobně jako při volbách do Parlamentu ČR

11.) Základní teorie práva Pojem a význam práva (historie práva)       

právo = soubor předpisů, podle kterých se organizuje život v lidské společnosti Historický vývoj práva počíná nepsanými pravidly. Toto právo může nazvat například: zvykové, obyčejové či právo silnějšího mezi jedny z nejstarších psaných zákoníků patří kodex babylonského krále Chamurapiho (1800 př. n. l.) značného rozkvětu dosáhlo právo v období antiky – římský Zákon dvanácti desek dlouhým a složitým vývojem dospělo právo až k současnému pojetí práva v podobě písemných předpisů tyto předpisy vydává a předepsaným způsobem zveřejňuje stát, a jejichž dodržování vynucují patřičné státní orgány

Právní normy     

jsou obecně závazná pravidla lidského chování upravují pouze některé společenské vztahy stát si je vynucuje sankcemi tvoří a vydávají je příslušné st.orgány předepsaným způsobem a v předepsané formě stát upravuje právními normami jen ty vztahy, ve kterých musí účastníkům poskytnout právní jistotu a ochranu = právní vztahy  každá právní norma je logicky strukturována, tvoří ji: a) hypotéza b) dispozice sankce Druhy Právních norem: 1.) Dle toho jak vymezují chování účastníků - zavazující – zakazující - přikazující -opravňující 2.) Podle závaznosti -kogentní-závazné bezvýhradně -dispozitivní-závazné jen tehdy neupraví-li si své vztahy účastníci jinak

3.) Podle obsahu -právní odvětví: -normy práva: - občanského - obchodního - pracovního - rodinného - trestního Právní řád      

tvoří uzavřený myšlenkový celek souhrn všech právních předpisů ve státě (povinnost jej dodržovat) obsahuje všechny právní předpisy normy ze kterých se skládá tvoří logický celek (doplňují se, navazují na sebe a nesmí být vzájemně v rozporu) každý právní řád se vyvíjí v závislosti na potřebách státu a jeho občanů neustále se vyvíjí a mění

Základní členění práva 

rozeznáváme dva základní pohledy na právo: A. Subjektivní právo B. Objektivní právo

Právní ochrana  v právní ochraně je velmi často využíván systém soudnictví  tento systém chrání v demokratických zemí dodržování práva Orgány právní ochrany  každý občan, který se domnívá, že vylo porušeno jeho právo, má možnost domáhat se nápravy u soudu  rozlišujeme dva základní typy soudů: a) civilní (obchodní a správní) b) trestní Soustava soudů okresní soudy krajské soudy vrchní soudy nejvyšší soud ústavní Právní vztahy  

je vztah existující na základě práva a v souladu s právem, v němž vystupují jako nositelé oprávnění a povinností stanovených právními normami k existenci právního vztahu je třeba dvou podmínek: 1. je dána právní norma, která určuje rozsah oprávnění a povinnosti subjektů právního vztahu a podmínky jeho vzniku, změny a zániku 2. vznik, změna nebo zánik právního vztahu jsou spojeny s právně významnými okolnostmi, tzv. právními skutečnostmi



prvky právního vztahu a) subjekty (účastníci) b) obsah c) objekt (předmět)  subjekty právních vztahů Důležitá právní odvětví   



Mezinárodní právo Právo vnitrostátní Veřejné právo a) ústavní právo b) trestní právo c) správní právo d) finanční právo Soukromé právo a) rodinné právo b) občanské právo c) obchodní právo

12.) Trestní právo Trestní právo je souhrnem právních norem, které chrání společnost, stát a občany před nežádoucím jednáním. Vymezuje jednotlivé trestné činy a tresty, které se za ně ukládají. Dělí se na: Trestní právo hmotné: vymezuje, co jsou trestné činy a jaké tresty se za ně ukládají. Jeho hlavním pramenem je trestní zákon. Trestní právo procesní: upravuje postup při zjišťování trestních činů a jejich pachatelů, při soudním řízení a při výkonu trestu. Je obsaženo v zákoně o trestním řízení soudním (trestní řád). Trestní zákon je rozdělen na část obecnou a zvláštní. Část obecná obsahuje podmínky trestní odpovědnosti a další společná ustanovení týkající se všech druhů trestných činů. Ve zvláštní části je definováno téměř 200 druhů trestných činů s uvedením trestů, které se za ně ukládají. Trestný čin je jednání nebezpečné pro společnost, jehož znaky jsou uvedeny ve zvláštní části trestního zákona. Pachatelem trestného činu může být pouze fyzická osoba, popř. skupina fyz. osob (spolupachatelé). Za účast na trestném činu je trestně postižitelný i pachatelův návodce, pomocník nebo organizátor. Trestnost se vztahuje na nedokončený trestný čin (pokus), popř. na přípravu k trestné činnosti. Protiprávní jednání se dělí na: Trestné činy – uvedeny v trestním zákoně, mají vysoký stupeň společenské nebezpečnosti, sankcí = odnětí svobody, peněžitý trest, atd. Přestupky – řeší se na základě jiných právních norem, např. zákona o přestupcích, mají nižší stupeň spol. nebezpečnosti, sankcí = napomenutí, pokuta, zákaz činnosti, aj. Orány činné v trestním řízení: policie, státní zástupci, soudy Základní zásady trestního práva procesního: - nikdo nemůže být trestně stíhán jinak než ze zákonných důvodů a zákonným postupem - trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby podané státním zástupcem - dokud není vina vyslovena pravomocným odsuzujícím rozsudkem, nelze pohlížet na toho, proti komu se trestní řízení vede, jako kdyby byl vinen - obviněný má právo na obhájce - obviněný není povinen při výslechu odpovídat a nesmí být donucován k výpovědi a k doznání

- jednání před soudem je ústní a veřejné, pokud se nevyskytne důvod pro vyloučeni veřejnosti V trestním řízení má důležitou úlohu státní zástupce. Státní zastupitelství zastupuje stát u soudu. Jeho hlavním úkolem je podávat jménem státu obžalobu v trestním řízení. Průběh trestního řízení: - trestní řád upravuje 5 stádií trestního řízení:  1) přípravné řízení (zjišťují se informace o tr. činu, pachateli, shromažďují se důkazy, osoba pachatele se nazývá obviněný, v dalším stadiu řízení pokračuje před soudem. Osoba proti níž se tr. řízení vede, se po podání žaloby nazývá obžalovaný)  2) předběžné projednání obžaloby  3) hlavní líčení (soud rozhoduje o vině a o trestu)  4) odvolací řízení (koná se, jestliže se obžalovaný nebo státní zástupce proti rozsudku soudu prvního stupně odvolá)  5) vykonávací řízení (uskutečňuje se za účelem vykonání trestu, když odsuzující rozsudek nabyl právní moci) Uložené tresty se zaznamenávají do Rejstříku trestů, který vede Nejvyšší státní zastupitelství v Praze).

Státní obžaloba je zastupována státním zastupitelstvím. Jeho úkolem je dokazování viny pachatele a dozor nad zákonností vyšetřování ze strany policie. Státní zastupitelství je příslušné k soudu, v jehož obvodu sídlí. Soustava soudů Okresní soudy, Městské soudy (např. Praha, Brno), Obvodní soudy (Praha), Krajské soudy, Vrchní soudy (Praha, Olomouc), Nejvyšší soud, Ústavní soud, Nejvyšší správní soud Pozor! Chybí tresty a příklady trestných činů, resp. Jejich kategorizace! Or

13.) Rodinné právo, vznik manželství, vztahy mezi rodiči a dětmi, majetkoprávní vztahy mezi manžely, zánik manželství, Občanské právo, vlastnické právo, dědictví Rodinné právo - prameny – Zákon o rodině, Občanský zákoník, Listina základních práv a svobod, Úmluva o právech dítěte, předpisy správního práva - zabývá se vznikem a zánikem manželství, vztahy mezi manžely, vztahy mezi rodiči a dětmi, vyživovací povinností, náhradní rodinnou výchovou - upravuje osobní a majetkové vztahy mezi členy rodiny Vznik manželství - manželství = spojení mezi mužem a ženou do právního vztahu, zákonem stanoveným procesem - hlavním účelem manželství je založení rodiny a řádná výchova dětí - muž a žena mají předem poznat navzájem své charakterové vlastnosti a svůj zdravotní stav - manželství se uzavírá svobodným a úplným souhlasným prohlášením muže a ženy - prohlášení se činí veřejně v přítomnosti dvou svědků - musí se dohodnout na příjmení - manželům nejsou známy okolnosti bránící vzniku manželství - NEMOHOU HO UZAVŘÍT: - nesvéprávní lidé - lidé mladší 18 let - partneři stejného pohlaví - pokrevně příbuzní, ani nevlastní bratr/sestra - adoptivní syn s vlastní dcerou (jsou to vlastně sourozenci, i když ne genetičtí) - výjimka – od 16 let může manželství povolit soud (zplnoletí) - NEPLATNÉ: - vynucené pod výhružkou - špatná totožnost - uzavření nezletilým mladším 16 let - FORMY: - církevní – v kostele - občanský – na úřadě, na radnici (konzulární – oddává konzul na území jiného státu) Vztahy mezi manžely - mají stejná práva a povinnosti - žít spolu, být si věrni, pomáhat si, společná péče o děti, vzájemná vyživovací povinnost - mají hradit společné náklady na domácnost - o záležitostech rodiny rozhodují manželé společně - mohou se navzájem zastupovat v běžných záležitostech - majetek - společné jmění – jmění získané za dobu manželství - do společného jmění nepatří dar a dědictví

Vztahy mezi rodiči a dětmi - rodičovská zodpovědnost = souhrn práv a povinností při péči o nezletilé dítě, při jeho zastupování a při správě jeho mění

- RODIČE - chránit zájmy dítěte, řídit jeho jednání a vykonávat nad ním dohled - mohou využít přiměřené výchovné prostředky - mají rozhodující úlohu ve výchově dětí - být příkladem svým dětem - zastupování dítěte při právních úkonech - spravovat jmění dítěte - odevzdat jmění dítěti, když dosáhne plnoletosti - vyživovací povinnost - DĚTI - musí pomáhat rodičům podle svých schopností - přispívat i na úhradu společných potřeb rodiny, pokud má vlastní příjem - ctít a respektovat své rodiče - mají společné příjmení rodičů nebo jednoho z nich Zánik manželství - smrtí – pokud jeden z manželů zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého - rozvod – na návrh některého z manželů - hledá se příčina a viník - manželství trvající déle než 1 rok, 6 měsíců spolu nežijí → dohoda → rychlý soud bez zjišťování příčiny - do 3 let musí soud rozhodnout - dělení majetku – dle smlouvy, napůl nebo dle dohody Výchova dětí po rozvodu - soud určí komu bude dítě do výchovy svěřeno a jaká bude vyživovací povinnost - SVĚŘENÍ DO VÝCHOVY: - jednoho z rodičů - střídavá – napůl - společná – žijí společně Vyživovací povinnost - narozením dítěte – oba rodiče podle schopností a možností - po rozvodu se vychází z platu - dítě vůči rodičům, pokud je rodič nemohoucí - mezi manžely – vzájemná - po rozvodu – pokud se 1 z manželů není schopen uživit - mezi příbuznými - kolizní opatrovník – prostředník - stará se o dítě, hledá mu novou rodinu, zastupuje dítě u soudu, podává zprávy úřadům o dítěti Výchovná opatření - omezení rodičovské zodpovědnosti určuje soud → náhradní rodinná výchova - FORMY: - kolektivní náhradní výchova – ústavní - individuální: - osvojení (adopce) – do 18 let - prosté – v rodném listě jsou biologičtí rodiče - nezrušitelné – pokud se dítěte zřekli, pokud byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti, po 2 měsících narození neprojevili zájem o dítě - pěstounská péče – pokud nelze dítě osvojit, protože rodiče projevili zájem o placená státem – živ. minimum o do 18 let o původní rodiče mají vyživovací povinnost a rozhodují o důležitých záležitostech

- poručnictví - když rodiče zemřeli, byli zbaveni svéprávnosti či rodič. práv vůči dítěti - poručníkem může být i práv. osoba (když je dítě v ústavu) - opatrovník - určován soudem - může být určen pro dědické řízení, aby hlídal majetek dítěte - hlídá zájmy dítěte Občanské právo - souhrn všech právních norem, které upravují majetkové vztahy FO a PO, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem a vztahy vyplývající z práva na ochranu osobnosti - předmětem – věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty - v občanském právu za věci nelze považovat ovzduší, tekoucí voda.... Vlastnické právo - představuje nejvyšší a úplnou moc nad věcí - opravňuje vlastníka věc držet, užívat, disponovat s ní - vyvlastnění věci nebo vlastnické právo lze omezit pouze na základě zákona - u movitých věcí – převzetí - u nemovitých věcí – zápis do katastru nemovitostí na základě právních dokladů Dědičné právo - souhrn všech právních norem, které upravují přechod majetku zemřelého na jejího právního zástupce - nabití zděděného majetku potvrzuje soud (všechny podklady pro soudní řízení poskytuje notář) - vlastnické právo přechází na dědice již dnem smrti - když neexistují dědicové, dědí stát - dědí se podle zákona, závěti a dle 4 skupin - 1. skupina – zůstavitelé děti a manželka – každý stejným dílem; tento způsob pouze v případě, že zůstavitel zanechal alespoň 1 potomka - 2. skupina – zůstavitel nezanechal potomka, manžel/ka dědí nejméně polovinu dědictví - když zůstavitel neměl manželku, vše dědí rodiče - 3. skupina – sourozenci zůstavitele a osoby spolužijící – zůstavitel nezanech děti, manžela, rodiče - 4. skupina – prarodiče zůstavitele – když nejsou prarodiče, dědí tety a strýcové Závěť - právní úkon → vždy písemně - FORMY: - vlastnoručně psaná závěť – datum, podpis, přesné určení osob a vymezení majetku - píše 2. osoba za účasti 2 svědků - musí být podepsána zůstavitelem a svědky - notářský zápis - NEPLATNÁ – zfalšování, úmysl – zapomenutí na nezletilého potomka, závěť neobsahuje potřebné náležitosti - dědicové dědí veškerý majetek po pozůstalém, včetně dluhů - vydědění – vydědit lze osobu, která spáchala trestný čin vůči zůstaviteli nebo jeho rodině

Použité zdroje: 1, 94/1963 sb. Zákon o rodině - http://www.kurzy.cz/zakony/94-1963-zakon-o-rodine/ 2, občanské právo - http://www.vysokeskoly.cz/maturitniotazky/otazky/zaklspolved/ObcanskePravo.htm 3, vlastnické právo - http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/nabyvani-vlastnictvi/vlastnictvi-a-jehonabyvani/1000827/7106/ 4, učebnice Odmaturuj ze společenských věd – str. 49 až 53

14.) Mezinárodní vztahy, definice, ČR v mezinárodních organizacích Věda o mezinárodních vztazích se zabývá nalézáním bezpečnějších a efektivnějších prostředků organizace vztahů mezi lidmi, společnostmi, vládami a ekonomikami. Soustřeďuje se na vývoj a strukturu mezinárodního společenství. K nutnosti spolupráce mezi státy je nutná integrace. Integrace je proces sjednocování, v případě Evropy jde o spojování jednotlivých států ve vyšší celek v zájmu hospodářské a politické stability, ale při zachování státní suverenity členů. MEZINÁRODNÍ ORGANIZACE    

vyšší forma spolupráce mezi státy, vznikem organizace jsou tyto vztahy institucionální spolupráce státu v organizacích je trvalá a rozvíjí se rozvoj organizací: koncem 19.století první organizací byla Svatá aliance (vznik 1815, Rak + Rusko + Prusko, boj proti republikánům a liberálům)

Dělení organizací: Podle velikosti Podle oblasti zájmů

=> globální (celosvětové, OSN, NATO) => regionální (činnost jen v některých oblastech světa) => politické => hospodářské => oborové (výměna informací a zajištění spol. pravidel)

ORGANIZACE SPOJENÝCH NÁRODŮ (OSN)     

nejznámější celosvětová organizace cíl: je udržovat světový mír a spravedlivé vztahy mezi státy poskytuje členských státům pomoc (humanitární a rozvojovou) vznik: 26.6.1945 na konferenci v San Francisku na základě přijetí charty OSN 50 státy sídlo: New York

Orgány OSN      

Rada bezpečnosti – nejvyšší výkonný orgán, má 15 členů, odpovídá za udržení míru Valné shromáždění – každá země má při hlasování 1 hlas, volí generálního tajemníka OSN Mezinárodní soudní dvůr – v Haagu, 15 soudců na 9 let, kteří jsou voleni RB a VS, řeší mezinárodní spory mezi státy a firmami Hospodářská a sociální rada - sleduje hospodářskou situaci a vytváří analýzy vývoje => navrhuje opatření vládám Poručenská rada - dozor nad správou poručenských území (poručenství = omezení suverenity státu ve prospěch jiného) Sekretariát - tvořen generálním tajemníkem (=nejvyšší správní úředník, Kofi Annan z Ghany od 1996) a dalšími

Mezinárodní trestní tribunál - vznik v 90. letech po vzoru norimberského tribunálu pro válečné zločince z roku 1945 - stíhá pachatele zločinů proti míru a lidskosti, nejvyšší trest je doživotní vězení bez amnestie Mírové síly OSN - tzv. modré barety jsou vojenské jednotky, které poskytnou státy OSN k udržení míru v nestabilních částech světa Mezinárodní organizace v systému OSN 

Mezinárodní měnový fond – vznik 1944 v Bretton Wood, sídlo ve Washingtonu

  

Světová banka – vznik 1944, Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj UNESCO - vznik 1946, OSN pro výchovu, vědu a kulturu, ,sídlí v Paříži, v seznamu 11 českých památek UNICEF – Dětský fond, vznik 1946, pomáhá zlepšovat život dětí

Další: UNHCR - Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky, UNEP - Program pro životní prostředí, FAO Organizace pro výživu a rozvoj, WHO– Světová zdravotnická organizace, IAEA - Agentura pro atomovou E, WIPO - Organizace pro duševní vlastnictví SEVEROATLANTICKÁ ALIANCE (NATO)    

nejvýznamnější vojensko-politická organizace na světě cíl: společná obranná politika a armáda členských států vznik: 4.4.1949 ve Washingtonu sídlo: Brusel

Členské země   

16 evropských států + USA, Kanada a Turecko evropské => VB, NĚ, FR, ŠP, IT, NOR,DÁN,ISLAND, BENELUX, PORT, ŘECKO, POLSKO MAĎ,ČESKÁ REPUBLIKA mají závazek podílet se na společné obraně a v případě potřeby poskytnout pomoc jinému členskému státu

Orgány NATO      

Rada NATO – nejvyšší politický orgán, rozhoduje o společné zahraniční politice Severoatlantické shromáždění – širší politický orgán NATO Generální tajemník - nejvyšší reprezentant, pravomoci má omezené Vojenský výbor a výbor pro plánování - rozhoduje o vojenských záležitostech, plánují a realizují provedení vojenské akce, podřízeny radě NATO Vojenský výbor a Výbor pro plánování – rozhoduje o vojenských záležitostech Partnerství pro mír - založeno v lednu 1994, cíl: posílit bezpečnost a stabilitu v Evropě

DALŠÍ VOJENSKO-BEZPEČNOSTNÍ ORGANIZACE INTERPOL    

Mezinárodní kriminální policie vznik:: 1923 ve Vídni, sídlo: Lyon cíl: potírání mezinárodního zločinu a výměna informaci mezi kriminální policii členských zemí v posledních letech především zaměřena na boj proti terorismu

ZÁPADOEVROPSKÁ UNIE (ZEU)  

vznik:: 1954 v Paříži pro kontrolu znovuvyzbrojování Německa, sídlo: Brusel sdružuje země západní Evropy, působí vedle NATO a EU, ale nemá takový vliv

DALŠÍ VÝZNAMNÉ MEZINÁRODNÍ ORGANIZACE Světová obchodní organizace (WTO) – 1995, sídlo Ženeva, prosazuje zjednodušení výměny zboží i služeb mezi státy a odstranění obchodních bariér ve světovém obchodě G8 – volné politické sdružení osmi hospodářsky nejvyspělejších států světa: USA, Kanada, Rusko, Japonsko, Německo, Velká Británie, Francie a Itálie, spolupráce s OECD Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) – 1961, sídlo Paříž, sdružuje hospodářsky vyspělé státy a prosazuje liberalizaci obchodu, každý rok vydává ekonomickou analýzu a hodnocení států

Mezinárodní červený kříž – 1863, sídlo Ženeva, poskytuje humanitární pomoc státům postiženým válkami nebo přírodními katastrofami, několik Nobelových cen za mír, v Československu založen v roce 1919 Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) – 1955, sídlo Vídeň, prosazuje principy kolektivní bezpečnosti přijaté na Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) v Helsinkách v roce 1975, vysílá vlastní pozorovatelské mise do míst konfliktů. Evropský soud pro lidská práva – 1955, sídlo Štrasburk, spadá pod Radu Evropy, občané členských států se na něj mohou obracet kvůli porušování lidských práv EVROPSKÁ UNIE     

mezinárodní organizace, která sdružuje evropské státy cílem je politická a hospodářská integrace vznikla 1.1.1993 v Maastrichtu vystupuje jako jeden subjekt mezinárodního práva (členské země omezily suverenitu) buduje další vztahy s OSN a OECD

1952 - Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) 1957 - Evropské hospodářské i společenství (EHS) 1958 - Společnost pro atomovou energii (EURATOM) 1967 - sloučení těchto 3 organizací a vznik evropské společnosti – summit v Haagu (nejprve se vytvořila celní unie) ROZŠIŘOVÁNÍ 1951 - Benelux, Francie, Německo, Itálie (zakládající země) 1973 - VB, Irsko, Dánsko 1986 - Portugalsko, Španělsko, Řecko (81) 1995 - Rakousko, Finsko, Švédsko 2004 - ČR, SR, Maďarsko, Polsko, Slovinsko, Pobaltské země, Malta, řecká část Kypru (1.5) 2007 - Rumunsko a Bulharsko SMLOUVY EU 

  

Maastrichtská smlouva (1992) - evropské společenství se přejmenovalo na EU - vytvoření měnové unie s jednotnou měnou - zvýšení hospodářských nároků - posílení integrace - vstup Rakouska, Švédska a Finska Shengenská smlouva (1995) - zrušení hraniční kontroly a celních poplatků - zrychlení přepravy, ochrana osobních údajů Amsterodamská smlouva (1997) - cílem je politická unie, společná zahr. politika a sladění sociálních systémů - položila základy evropského občanství Smlouva z Nice (2000) - reformace vrcholných orgánů - součástí je princip solidarity – všechny členské státy přispívají do společných fondů, ze kterých je financována pomoc nejchudším regionům Unie

CÍLE EU Hospodářská Unie – sladění hospodářské politiky členských zemí a prosazení 4 zákl. svobod: volného pohybu lidí, zboží, služeb a kapitálu Měnová Unie – vytvoření Evropské centrální banky a stejné měny, 1.1.2002 většina států ji přijala, společná měna EURO – kurzem blízká dolaru, platí v zemích unie jako státní měna

Politická Unie – země jsou ochotny zdát se části své suverenity, zejména Evropské komisi, sladit zahraniční politiku a poskytnou občanská práva na svém území (občanství Unie) ORGÁNY EU      

Evropská Rada – hl. rozhodovací orgán, schvaluje všechny legislativní akty, tvořena: předsedové vlády členských států a předsedou Evropské komise, schází se 2x ročně, dává podněty Evropské komisi Rada EU – sídlí v Bruselu, tvořena: ministry členských států, schvaluje právní akty mající platnost zákonů, může rozhodovat o všech otázkách integrace Evropská komise – sídlí v Bruselu, nejvyšším orgánem výkonné moci, tvořena: 17 členů (jmenováni vládami jednotlivých států na 4 roky), je subjektem mezinárodního práva, má právo ukládat sankce Evropský parlament – sídlí ve Štrasburku, výbory v Bruselu, nejvyšším orgánem zákonodárné moci, má 724 poslanců (volební přímo obyvateli na 5 let), hlasuje o rozpočtu, vydává právní akty a má kontrolní právo vůči Evropské komisi Evropský soudní dvůr – sídlí v Lucemburku, nejvyšším soudním orgánem, řeší spory mezi státy, institucemi , podniky a soukromými osobami podle evropského práva, zákony EU musí být nadřazené zákonům států, tvořen: 15 soudců na 6 let Evropský účetní dvůr – sídlí v Lucemburku, tvořen: 15 nezávislých účetních kontrolorů, jmenováni Radou EU, přezkoumávají výdaje a příjmy EU

ČESKÁ REPUBLIKA V MEZINÁRODNÍCH ORGANIZACÍCH          

dnes členem asi šedesáti mez. organizací, přizpůsobuje se evropským normám v politické i ekonomické oblasti, k cílům patří integrace EU (Rada Evropy, Evropský parlament – od 1.5.2004) ZEU (Západoevropská unie) OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě) Partnerství pro mír Visegradská skupina – sdružení Polska, Maďarska, Slovenska a ČR, usilují o vstup do evropských struktur CEFTA (Středoevropské sdružení volného obchodu – ČR od 1992) OSN (od 1993) NATO (od 12.3.1999, ČR se podílela na mírových misích v JV Evropě (Bosna, jugoslávské Kosovo a tažení proto terorismu - Kuvajt, Afghánistán) usiluje o místo v Radě bezpečnosti, aktivně se podílí v UNESCO, FAO, ECOSOC, WTO

15.) NÁBOŽENSTVÍ Základní podoby náboženství: 1. panteismus – uctívání Boha v souvislosti s přírodou 2. polyteismus – uctívání více bohů 3. monoteismus – uctívání 1 Boha 4. ateismus – neuznává a popírá existenci Boha 5. animismus – přírodní sílí jsou božské („moře si ho vzalo“, moře – jednající osoba) 6. fetišismus – uctívání předmětu (kultů) Nauka o Bohu a náboženství = teologie Věda, která zkoumá náboženství a jeho dějiny = religionistika Základní náboženství: Islám - nejmladší, založeno Muhammadem v 7. st. na Arabském poloostrově - monoteistické – bůh Alláh - základní náboženská kniha Korán - 5 základních pilířů: 1. vyznávat jediného boha (šahád) 2. modlit se předepsaným způsobem (salát) 3. postit se v ramadánu (saum) 4. dávat almužnu potřebným (zakát) 5. vykonat pouť do Mekky (hadždž) - dva proudy islámu: suité šíité - šaria = systém zákonů vycházejících z náboženského práva - fatva = největší trest za porušení pravidel náboženství Křesťanství - vzniklo kolem počátku našeho letopočtu na území dnešního Izraele - nejrozšířenější náboženství v Evropě a Americe - monoteistické náboženství, navazující na judaismus - vyznávání sv. Trojice (Bůh – Otec, Ježíš Kristus – Syn, svatý Duch) - základní písmo je Bible (Starý, Nový Zákon) - 4 evangelia - Marka, Lukáše, Matouše (synoptická = shodují se, mají společný obsah), Jana Hinduismus - vzniklo v 2 tis. př. n. l. - čerpá s posvátných spisů = védů - uznává stovky bohů (Brahma, Višnu, Šiva - duchovní učitelé hinduismu = tzv. guru - víra v nesmrtelnou duši, myšlenka reinkarnace (převtělení) - kastovní systém - karma – to, jak žijeme, se odrazí v našem příštím životě Buddhismus - pochází z Indie - zakladatel Sidhárta Gauthama (6. – 5. st. pře. n. l.) - víra v koloběh životů - snaha dosáhnutí nirvány (stav naprostého duchovního naplnění) - 4 vznešené pravdy: na světě existuje pouze utrpení utrpení pramení z chtění možnost utrpení odstranit – překonat strasti, zbavit se tužby k odstranění utrpení vede cesta (cesta Dhama) Judaismus - vzniklo ve 13. st. př. n. l. - monoteistické náboženství – bůh JHWH (= nevyslovitelné jméno Boha), Elohim - Zákon s Desaterem (Starý zákon) - Tóra = Pět knih Mojžíšových = Pentateuch

- Talmud = nepsaná Tóra - tradice - židovské svátky např.: sabat, šábes = 7. den pro židy (rodinný svátek, nepracovat) roš hašana = Nový rok chanuka = svátek světel (osmiramenný svícen) Nová náboženská hnutí - vznikají ve 2.pol. 20. - někdy mají znaky sekt (sekta = která je v opozici k oficiálnímu náboženství) - v čr je asi 50 sekt (sekta=organizace, která je v opozici k oficiálnímu náb. Rysy sektářských náboženských skupin: - důraz na poslušnost vedení - potlačování svobodného myšlení - utajovaní informací o svém učení před veřejností, nezájem o život vnější společnosti - omezování svobody jedince, izolace od příbuzných, zájmů - nemožnost důstojného odchodu z organizace Sekty s původem v: křesťanství: Mormoni - církev Ježíše Krista svatých posledních dnů - založil Joseph Smith - usilovná misijní činnost - odmítají drogy, alkohol – vše, co mění psychiku člověka - důležitý je pro ně rodinný život Svědci Jehovovi - vznik 1918, 1931 přijímají název - dva časopisy - interní Strážná věž - veřejný Probuďte se - jsou pacifisté - zakazují transfuze - světí sobotu islámu: Bahá-í hinduismu: Haré-Kršna psychokulty: Scientologové - zakladatel Hubbart - cíl: probudit v nás Boha - oxfordský test inteligence okultní a magické pozadí: Satanismus, Woodoo

16.) Předsokratovská filozofie a Sokrates. Od mýtu k logu, vznik a vymezení filozofie -

z řeckého filein = milovat, sofiá = moudrost, láska k moudrosti filozof – ten, kdo miluje moudrost (první se tak označil Pythagoras) kritické uvažování o světě kolem nás, našeho postavení v tomto světě, smyslu našeho života vznik: přelom 7. a 6. stol. př. n. l. v Malé Asii 18. stol. – samotná vědecká disciplína

    -

Filozofické disciplíny Ontologie = metafyzika – nauka o existenci (např. co je plně skutečné a co pouhé zdání) Gnoseologie (noetika,teorie poznání) – nauka o poznatelnosti světa noetika – samostatná věda od 19. stol. Agnosticismus – nemožnost poznání mimo sféru zkušeností Noetická skepse – nemožnost poznání vůbec Hermeneutika – teorie vysvětlování a porozumění textům Filozofická antropologie – nauka o člověku (např. vztah duše a těla, smysl života) Etika = praktická filozofie– nauka o hodnocení dobrého a zlého a o jejich rozlišení axiologie – teorie hodnot ekoetika – věda o etických problémech ekologie

Další disciplíny (doplňkové, pomocné)  Logika – nauka o správném úsudku  Estetika – nauka o krásnu  Filozofie přírody – nauka o přírodě (např. její změny a formy)  Dějiny filozofie  Filozofie dějin Kromě výše zmíněných existuje i mnoho dalších filozofických disciplín. Dějiny filozofie  – – –

Předfilozofický postoj člověk věří v mýty (nábožensky zaměřený názor na svět, přírodu a lidské bytí filozofie na počátku protikladem mýtu mýtus = většinou náboženského rázu; vysvětlení různých přírodních zákonitostí (blesky → Zeus), lidských citů (láska → Afrodita), původů států, měst atd.

 -

Teoretický postoj lidé se začínají divit věcem kolem sebe (východ a západ slunce) → vytržení ze samozřejmosti světa = cesta od mýtu k logu (logos – nutnost)

 -

Antická filozofie otázky na vznik světa (řecky = arché, latinsky = principium – princip)

-

Miléťané = Milétská škola Milét = nejbohatší město na maloasijském pobřeží, významná obchodní křižovatka mezi východem a západem počátek – řecky arché, latinsky principium (princip) vycházeli z existence nějaké formy pralátky nejstarší materialistická škola materialismus = základní princip veškeré skutečnosti → látka (hmota)

 -

Thales (asi 624-545 př. n. l.) zakladatel Milétské školy a starořecké matematiky (Thaletova věta) a astronomie obchodník, politik, inženýr, hydrotechnik, matematik, filozof předpověděl zatmění slunce, změřil pyramidy pomocí stínu země = plovoucí disk (voda = arché)

-

 -

Anaximadros (asi 610-546 př. n. l.) první nakreslil zeměpisnou mapu a řekl, že člověk pochází z jiného živočišného druhu autor prvního (neduchovní) řecké filozofické dílo „ O přírodě“ arché = apeirón = nesmrtelná hmotná pralátka, která je v neustálém pohybu; z ní vznikají dva protikladné principy, jejich kombinacemi vznikají ostatní živly – země, voda, vzduch, oheň

 -

Anaximenés (asi 585-525 př. n. l.) arché = vzduch

-

Pythágorovci zkoumání světa na základě čísel (číslo = podstata všech věcí, prvopočátek světa) učení o převtělování duší – vysvobození duše díky dodržování přísných životních zásad nábožensko-mystický řád (hetairie) živý politický život číselná mystika – každé číslo od 1 do 10 něco znamená

 -

Pythagoras ze Samu (580-500 př.n.l.) arché = číslo (nehmotné, abstraktní) → svět kombinací čísel a veličin díky jeho učení vznik numerologie metafora kosmického řádu – hudba (vesmír je nádherná neslyšitelná hudba) matematika – Pythagorova věta jediný cíl lid. života = studium matematiky a filozofie

-

Herakleitos z Efesu (535-475 př.n.l) arché = oheň přezdívka „temný filozof“ spis „O přírodě“ – myšlenka věčného pohybu, forma aforismů, paradoxy, není možný jednoznačný výklad světu vládne dění, změna – slabší ustupuje silnějšímu, boj = oheň → podřízený zákonu zavedl slovo logos (rozum, řád, zákon) → řídí celý vesmír ne každý může být filozofem, někdo žije celý život ve „spánku“ (nevědomost)

-

Elejská škola západoitalská Elea nové otázky ohledně podstaty, jevu, prostoru a pohybu oddělení smyslů od rozumu při hledání otázek

 -

Xenofanes z Kolofoniu (565-473 př.n.l.) zakladatel školy

 -

Parmenides (540-480 př.n.l.) svět – pouze přítomnost a myšlenka pohyb je jen zdání, pravdivé lze poznat jen myšlením báseň „O přírodě“ – forma: aforismy, alegorie nic se nemění, neexistuje prázdný prostor a pohyb

 -

Zenon z Eleje (490-430 př.n.l.) pohybové aporie (neřešitelný rozpor) Aporie dichotomie (rozpůlení) Achilles a želva Letící šíp Mladší fyzikové předchůdci atomismu dynamický princip – působení na neměnná tělesa, rozložení na základy

 -

Empedokles (490-430 př.n.l.) arché = oheň, voda, země, vzduch pohyb díky lásce a sváru (láska částečky spojuje, svár rozděluje) prokázala hmotnost vzduchu, zdůrazňoval význam pokusů

-

 -

Anaxagoras (500-428 př.n.l.) současník Perikla uznává hmotnou substanci arché = semena (homoiomereiai, stejné dílky) semena do pohybu uvede rozum („nús“)

-

Atomisté atom (atomos – nedělitelný) = hmotné, stejnorodé, různý tvar zákon kauzality – nic se neděje bez příčiny cílem života – ataraxie (neotřesitelnost)

 -

Leukippos (500-440 př.n.l.) zakladatel atomismu zákon dostatečného důvodu – nic se neděje nadarmo

 -

Demokritos z Abdéry (460-370 př.n.l.) vše je z atomů (drsné, kulaté, hranaté) – i duše člověka svět = jednota atomů a prázdného prostoru, atomy mají přesně danou dráhu pohybu vesmír – stále se měnící kombinace atomů (forma, spojení, poloha) dle zákonu rozumu důraz na rozumové poznání dialetik (uznává všeobecnou příčinnost a nutnost) stoupenec demokracie nejvyšší dobro – dobrá mysl ze střídmosti a umírněnosti

-

Sofisté nejprve všichni učenci, od 2.pol. 5.stol. př.n.l. učitelé filozofie hl.otázkou je člověk a jeho praktické jednání (antropologický obrat) s důrazem na etiku vyučovali za peníze rétoriku, logiku, gramatiku, psychologii a připravovali své žáky na politickou kariéru jejich odpůrce – Platon užití sofismat (logické klamy v usuzování a dokazování) sofisma Rohatý (autor: Eukleidos z Megary 450-470 př.n.l.) „Co jsi neztratil, to máš. Neztratil jsi rohy. Tedy máš rohy.“

 -

Protagoras (480 – 410 př.n.l.) dialektika (umění vést rozhovor) ohledně pravdy – noetická skepse (pravda se vytváří, neobjevuje) etika – skepse ohledně dobra a zla (nemoc – zlá pro nemocného, dobrá pro lékaře) spis „O bozích“ – bozi nic nevědí, ani to,jestli jsou nebo ne

 1. 2. 3.

Gorgias z Leontin (483-375 př.n.l.) nemožnost absolutního poznání spis „O nejsoucím neboli o přírodě“ Nic není. Kdyby něco bylo, bylo by to poznatelné. Kdyby něco bylo poznatelné, bylo by to poznání nesdělitelné.

-

Sokrates (462-399 př.n.l.) syn sochaře a porodní báby, působil v Athénách důraz na živý dialog sokratovská metoda – systematické kladení otázek, nejprve rozpor („ironie“), pak pravdivý závěr maieutika – porodnické umění – pomáhal při rození myšlenek všichni lidé jsou dobří – špatné chování plyne z nevědomosti vnitřní hlas – daimonion – dnes nejspíš hlas svědomí k jeho odkazu se hlásily tři menší sokratovské školy (megarská, kyrénská, kynická) a Pierre Abélard (křesťanský filozof) jeho žákem byl Platon (Sokrates = hl.postava jeho Dialogů) učil bezplatně kladl si otázku, v čem spočívá lidské štěstí a o poznání sebe sama

-

etický intelektualismus – vědění vede ke ctnosti mravní pojmy – platné pro všechny lidi lid má vést aristokracie (ti nejlepší), nepohodlný pro demokraty obžalován z kažení mládeže, odsouzen k smrti, poprava vypitím číše s bolehlavem Platon – spis „Obrana Sokratova“ (zachytil poslední minuty S. života)

Zdroje: 1. Hladík, J. Společenské vědy v kostce. Havlíčkův Brod: FRAGMENT, 1996. ISBN 80-7200-044-6 2. Kolektiv autorů Odmaturuj ze společenských věd. Brno: DIDAKTIS, 2003. ISBN 80-86285-68-5 3. Parkan, F. a kolektiv Přehled učiva k maturitě Společenské vědy. Český Těšín: FORTUNA, 2006. ISBN 80-7168-970-X

17.) Platon, Aristoteles, filosofie helénismu, konec antiky

Platon - vlastním jménem Aristoklés, 427-374 př. n. l. Patří k nejvýznamnějším filozofům antiky. K filozofii ho přivedl Sokrates – na něj také navazuje, ovlivněn je i například Pythagorem. Je autorem myšlenky o existenci dvou světů – světa idejí (poznáváme ho rozumem, naše duše v něm žila před svým prvním vtělením) a svět smyslový. Ten je pouze odrazem dokonalého světa idejí, je na něm závislý, je pouze jeho nedokonalou napodobeninou. V něm žijeme náš každodenní život, poznáváme ho smysly a omylem ho považujeme za jedinou a pravou skutečnost. Proto si Platón neváží umění – je podle něj odvozené, zobrazuje to, co už je obrazem. Pro veřejnost tento názor vysvětluje v podobenství o jeskyni – kromě myšlenky dvou světů ukazuje i proces poznání jako rozvzpomínání se na svět idejí. Lidskou duši staví Platón vedle samostatného světa idejí a vedle světa jevů, jako protiklad nečistého materiálního těla. Považuje ji za nesmrtelnou. Ve spisu Ústava se pokouší Platón vyložit svou politickou teorii. Jeho vize ideálního státu spočívala ve striktním oddělení jednotlivých společenských tříd. Ideální státní formou je podle něj monarchie nebo aristokracie – tedy vláda těch, kteří vědí, co je pro společnost nejlepší. Jeho díla mají formu dialogů, z jeho nejvýznamnějších jsou to například Obrana Sokratova, Faidros, Symposion, Protagoras… Platon je filozof s největším vlivem na celé další dějiny lidského myšlení – na jeho učení reagují v antické epoše novoplatonikové, křesťanská patristika, renesanční platonismus, v novověku Galileo, ve 20. století například Heidegger, Russell apod. Aristoteles - 384-322 př. n. l. Navazuje na svého učitele Platóna – byl jeho nejvýznamnějším žákem a zároveň jeho nejdůraznějším kritikem. Po jeho smrti zakládá peripatetickou školu v Athénách (jeho žákům se říkalo peripatetikové podle sloupořadí, ve kterém se členové školy procházeli). Tvrdí, že podstata smyslové věci je v ní samé, především jako jednota látky a formy. Prvotní impuls ke všem pohybům (proces působení formy na látku) dává první hybatel, ten je zároveň poslední příčinou v řetězci příčin. Aristoteles je považován za zakladatele několika vědných disciplín. Například ve svém spisu Organon jako první systematicky pojednává o logice – považuje ji za základ všech věd, za univerzální nástroj. Za základní podmínku mravní odpovědnosti člověka vůbec považuje svobodu. Tvrdí, že člověk je vždy odpovědný za své chování – zbavit člověka schopnosti volit znamená zbavit jej mravní odpovědnosti. Podle Aristotela není nejvyšším cílem v životě úsilí o dosažení absolutního dobra, což je ve skutečnosti nemožné, ale o život blažený. Opravdová blaženost podle Aristotela spočívá ve ctnostech. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří Organon, Metafyzika, Etika Nikomachova a Poetika.

Kromě Peripatetiků jsou za Aristotelovy pokračovatele považováni v období scholastiky Tomáš Akvinský, v 19. a 20. století například Franz Bretano a Jacques Maritain. Aristoteles ovlivnil na dlouhá staletí vývoj přírodních věd. Helénismus – 4.-1. století př. n. l. Helénismus jako epocha počíná výboji a vytvořením říše Alexandra Makedonského (Aristoteles působil jako jeho vychovatel). Řeší hlavně otázku jak žít v novém historickém klimatu - tato doba přináší řadu sociálních, politických a kulturních změn (díky rozšiřování hranic dochází ovlivnění řecké kultury jinými civilizacemi, dochází k rozkladu městských států). Filozofie se orientuje převážně na etiku – učí člověka, jak mravně, hodnotně a smysluplně žít. Tento způsob filozofie přinášejí stoikové, epikurejci, antičtí skeptikové a novoplatónismus. Stoicismus Stoicismus chápe filozofii jako jednotu etiky (té je vše podřízeno), logiky (studují kritérium pravdy – pravdivé je to tvrzení, které není možno vyvrátit rozumem) a fyziky (přírodních věd). Hlavním heslem stoiků je Žij ve shodě s přírodním řádem, což znamená žít ctnostně. Míní tím především adaptaci na nutný a osudový řád světa, tedy rozum vládnoucí světu = LOGOS. Podrobení se nutnosti přináší člověku štěstí v klidu a člověk se stává svobodným. Kdo nepozná svůj životní úděl nebo proti němu bojuje nikdy nedosáhne klidu. Mezi představitele stoicismu patří – z řeckého období Zenón z Kitia (?332-262), z římského Seneca (4-65, byl vychovatelem Nera), Marcus Aurelius (121-180). Epikuros ze Samu - 341-270 př. n. l. „Je třeba současně se smát a filozofovat.“ Je zakladatelem epikureismu, jedním z atomistů. Buduje filozofii jako jednotu logiky, fyziky a etiky. Odmítá Demokritovo pojetí pohybu atomu po předem určených drahách, naopak přičítá mu svobodnou odchylku. Ta je základem svobody člověka, ale i jeho zodpovědnosti za svůj život. Jako přirozený stav člověka etika podle Epikura staví tvrzení, že cílem života je slast. Tu charakterizuje jako neexistenci bolesti, strasti (jednou ze strastí je strach ze smrti), tělesné i duševní. Filozof usiluje o ideál trvalé slasti jako úplného klidu. Epikuros byl jedním z prvních ateistů – slavnou se stala otázka, jak je možné ospravedlnit všemohoucího a dobrého boha za existenci zla na světě. Skepticismus Skepticismus reaguje na spor mezi dvěma dogmaty – stoickým a epikurovským. Skepticismus vyjadřuje stanovisko pochybování o možnostech a zejména hodnověrnosti lidského poznání. - Pyrrhón z Elidy (365-275 př. n. l.) Je zakladatelem skepticismu. Tvrdí, že povaha věcí, jaké skutečně jsou, je nepoznatelná. Poznávám je pouze tak, jak se nám jeví – pokud jsou jinak nepoznatelné, nelze o nich nic tvrdit. Pokud si to uvědomím, dojdu klidu. Střední skepse zavádí kategorii podobnosti pravdě – naše poznání nevede k pravdě, je však pravdě podobné. Novoplatonismus Východiskem pro středověkou křesťanskou filozofii byl novoplatonismus (navazuje na Platona), poslední filozofický systém antiky, vznikající ve 3. stol. n. l. Nejvýznamnějším představitelem je Plótinos (205-270).

18.) Apologetika, patristika, scholastika, středověká filosofie, středověká univerzita APOLOGETIKA A) Teologická disciplína zaměřená na obhajobu a zdůvodnění křesťanského učení B) Počáteční období křesťanské teologie, po němž následovala patristika

APOLOGETI - křesťanští autoři 2. – 3. století -

obhajují křesťanství, polemizující s gnosticismem

-

představitelé: JUSTIN MUČEDNÍK, TERTULLIANUS ,..

STŘEDOVĚKÁ FILOSOFIE – PATRISTIKA A SCHOLASTIKA

PATRISTIKA -

počátky křesťanského myšlení

-

označujeme tak veškerou křesťanskou literaturu 2.-7. století, v níž do sebe křesťanství vstřebává prvky antické moudrosti a zároveň se s ní kriticky vyrovnává

= období první filozofické reflexe křesťanské víry -

využívá duchovní odkaz platónismu, aristotelismu a stoicismu

-

patristika se nazývá jako „Učení církevních otců“

UČENÍ CÍRKEVNÍCH OTCŮ - mezi hlavní filozofické problémy patří: -

vztah křesťanské moudrosti a moudrosti pohanské

-

vztah víry a rozumu

AURELIUS AUGUSTINUS -

zpočátku vedl spíše bohémský život, stal se členem sekty, která odporuje křesťanství

-

navázal na Platóna, ale jeho myšlení vyměnil za křesťanského Boha

-

vychází ze zásady „Věř, abys rozuměl.“

-

významným tématem je pojetí času, které interpretuje v rovině duše jako prožívání času

-

nejvýznamnější díla: Vyznání, O učiteli, O boží trojici, O boží obci

SCHOLASTIKA = systém nauk a vyučování na středověkých školách, později také filozofické směry druhého období vývoje křesťanského myšlení -

osou jejich snažení bylo nalézt proporce mezi teologií a filozofií, pravdami víry a pravdami rozumu

-

historicky je scholastika rozdělena na ranou, vrcholnou a pozdní

-

je to období rozmachu lidského rozumu a myšlení,

RANÁ SCHOLASTIKA (9.-11. století) -

dominantním problémem se stal spor o univerzália (problém nastolen Porfýriem). Jde o problém, zda jsou obecniny tělesné či netělesné, zda existují odděleně od smyslových věcí nebo v nich spočívají nebo jsou to pouhá jména, která si na základě poznání jednotlivin vytváří člověk

-

=> spor o to, kdo měl pravdu, zda Platón nebo Aristoteles

-

Platón – božské ideje, předcházejí věcem => ante res (před věcmi)= realisté

-

Aristoteles – nominalisté – in res (ve věcech), pojmy, ideje současně s věcmi - radikální nominalisté – post res (po věcech) => nejprve věc, poté idea

- představitel: Joannes Scottus Eriugena (810-877) - byl ovlivněn novoplatónismem Anselm z Cantebury -

bůh je nejdokonalejší existenční bytost

-

hovoří o nutnosti vycházející z Boha

-

zkoumá, kde se vzalo přesvědčení „co je krásné“

VRCHOLNÁ SCHOLASTIKA (asi do roku 1300) -

reaguje na příchod myšlenek antického filozofa Aristotela do křesťanského světa

-

rozvíjela se univerzitní výuka a vědecká činnost dominikánského a františkánského řádu

-

Františkánský řád – založil ho František z Assisi, který se snažil vrátit k původním hodnotám křesťanství, chudobě a k lásce k přírodě a člověku

-

Dominikánský řád – věnovali se osvětě lidu a vědecké práci

-

Představitelé: Tomáš Akvinský, Albert Veliký

Tomáš Alkvinský -

stal se hlavní postavou vrcholné scholastiky

-

očistil Aristotela od arabských vlivů

-

přichází, když spor o univerzáliích vrcholí a musí ho vyřešit

-

v boji se prokazuje jako realista a tvrdí, že obecniny existují před věcmi, zároveň i ve věcech a stejně tak i po věcech

-

staví koncepci, aby pravda rozumu a pravda zjevná byly v souladu – obě mají počátek v Bohu

-

pravdy zjevné jsou rozumem nedokazatelní, avšak boží existenci dokazujeme racionálně ze stvořeného (5 důkazů boží existence)= první příčina dění

-

hlavní spisy: Summa teologická, Spisek o bytí a bytnosti

POZDNÍ CHOLASTIKA (14.-15. století) -

vyznačuje se přírodní filozofií, pozdním nominalismem a mystikou (= přeneseně: zavřít oči a nahlížet vnitřním zrakem)

Jan Duns Scotus (1265-1306) -

pokusil se o spojení Tomášových názorů a františkánské školy

William Occam - považován za posledního scholastika - byl nominalstou - Bůh je absolutně svobodná vůle - chtěl oddělit vědu a víru -

trval také na skutečnosti, že co nelze ze zkušenosti prokázat nemá význam = Occamova břitva – pojmy musí vyjadřovat to, co známe

STŘEDOVĚKÁ UNIVERZITA -

první středověké školy se byly církevní, od 6. století se pak rozvíjí školy klášterní, katedrální (v sídlech biskupů), a školy farní (učení širších vrstev o základech křesťanství)

-

vzdělání tvořilo jak náboženství tak i sedmero svobodných umění, které se skládalo z trivia a kvadrivia

-

v pozdním středověku začaly vznikat i školy městské = základ pro vznik vysokých škol

-

KARLOVA UNIVERZITA – založena Karlem IV. roku 1348

-

církev se zde snažila uplatnit svůj vliv

-

univerzita se skládala ze 4 fakult: Artistická, Teologická, Lékařská a Právnická

- 1. evropské univerzity: vznikly ke konci 12. století - v Itálii – Bologna, ve Francii Sorbonna, ve Španělsku – Salamanca a v Anglii – Cambridge a Oxford Použitá literatura: učebnice - Základy společenských věd - sešit občanské výchovy - encyklopedie Diderot

19.) ? 20.) Německá filosofie Immanuel Kant (1724 - 1755) - německý filosof spjatý s Královcem (Königsberg, dnešní Kaliningrad) - snaží se položit základy metafyziky jako vědy - základní otázky jeho filosofie: Co mohu vědět? Co mám dělat? V co smím doufat? Co je člověk? - „koperníkovský obrat“ = nesnaží se zkoumat svět jako takový (objekt), ale zkoumá možnosti poznání u subjektu - poznání je umožněno dvěma apriorními formami: prostorem a časem (podobně přistupoval k poznání už Aristoteles) - Kant dělí výpovědi o světě (soudy) na analytické (to jsou ty, které jsou už obsaženy v samotném pojmu, nedozvídáme se z nich nic nového, např. tělesa jsou prostorová - přičemž těleso je samo definováno jako prostorový útvar) a syntetické (složené) - syntetické soudy jsou apriorní (např. matematika, která je v podstatě postavena na principu 1+1=2) a aposteriorní, které vznikají až na základě odvození, pozorování, experimentu - samotný svět o sobě je nepoznatelný, věc o sobě je nepoznatelná (srovnejte s fenomenologií) - přestože se nás svět jakoby dotýká, obraz o něm (svět pro nás) si vytváříme sami - Kant se snažil položit i základy etiky: dosavadní hypotetické imperativy (jestliže - pak) se pokusil nahradit kategorickým imperativem: Jednej vždy tak, aby tvé chování mohlo být zákonem pro ostatní (volně přeformulováno) - „Dvě věci mě naplňují nekonečným úžasem: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“ - estetické a mravní odvození ideje Boha - významná díla: Kritika čistého rozumu, Kritika praktického rozumu, Kritika soudnosti, Základy metafyziky mravů, K věčném míru Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770-1831) - pruský „oficiální“ filosof - obdivoval Kanta (nikdy ho pravděpodobně nepochopil) - základem Hegelovy filosofie je dialektika (učení o rozpornosti světa, o protikladech), Hegel k ní přidává syntetizující složku = teze, antiteze, synteze - Hegel je idealista - tvrdí že bytí a duch je to samé - úkolem filosofie je svět a dění (pohyb) popsat a vysvětlit (odklon od Kanta), bytí se ukazuje podle H. především v dějinách (duch dějin - bytí ducha pro sebe, mimo sebe, o sobě) - jeho projekt systému filosofie jako celku byl nesmírně ambiciózní, stejně jako neuskutečnitelný - významná díla: Fenomenologie ducha, Filosofie dějin Karl Marx (1818-1883) - pokračovatel Hegela, ovšem jako jediné bytí nevidí ducha, ale hmotu (materialista) - „Dosud filosofové svět vykládali, jde o to ho změnit.“ - důležité u M. jsou opět dějiny, hmota se vyvíjí (dialektický pohyb - kvalitativní změny) od jednoduchých forem k nejsložitějším - k člověku - dějiny člověka jsou dány především materiálními (ekonomickými) vztahy - smysl poznání odhaluje až praxe - analyzuje „kapitalistický“ systém ekonomiky, výrobní prostředky jsou základnou společnosti - ideologie jsou jen „nadstavbou“, staví se proti náboženství - zakládá komunistickou stranu - významná díla: Kapitál, Manifest Artur Schopenhauer (1788-1860) - nesnášel Hegela - představitel iracionální filosofie - hledal v hlubinách člověka jeho podstatu a nalezl pud, chtění, vůli

-

nepokoj, trýzeň, které vůle člověku přináší lze adekvátně uspokojit ne honbou za věcmi, ale askezí v umění nebo filosofii dílo: Svět jako vůle a představa

Friedrich Nietzsche (1844-1900) - navazuje na Schopenhauera, ale odmítá jeho asketismus - zavrhuje dosavadní filosofii, etiku i náboženství (obdiv pouze k Herakleitovi - pravá dialektika) => filosof s kladivem - v člověku vidí pouze mezistupeň od zvířete k nadčlověku (Übermensch), hnacím motorem této možné změny je u něj vůle k moci - žádá oproštění člověka od křesťanské „pokrytecké“ morálky (Bůh je mrtev), nadčlověk tvoří novou morálku svými vlastními činy - literárně (až básnicky) laděné texty - dílo: Tak pravil Zarathustra, Radostná věda, Mimo dobro a zlo, Soumrak model, Nečasové úvahy Francouzská filosofie charakteristika osvícenství - nastupující sekularizace, odklon od náboženství, „volnomyšlenkářství“ - nedůvěra k tradici - důvěra v člověka, ve vědecké poznání, technický pokrok - fascinace exotikou, novými zeměpisnými objevy - snaha o systematizaci vědění (Encyklopedie) - politická filosofie Voltaire (Francoise-Marie Arouet) (1694-1778) - deista – Bůh je nejvyšší bytost bez vlastností (podle mnohých tehdejších církevních činitelů zástěrka pro ateisty) - kritizuje metafyziky (např. Leibnitze) - angažuje se v politické a sociální oblasti - nevytváří žádnou systematickou filosofii - vyzývá k mezináboženské toleranci - je přesvědčeno pokroku a významu dějin, dává základ modernímu dějepisectví – dějiny civilizací - dílo: Candide (karikatura metafyziků), Filosofický slovník Montesquieu (Charles de Secodat, baron de la Brede a de Montesquieu) (1689-1755) - předchůdce sociologie (sociální statiky) - teoretik práva - požaduje oddělení moci výkonné, zákonodárné a soudní - dílo: O duchu zákonů

Denis Diderot (1713-1784) - jeden z prvních materialistů - spoluvydavatel Encyklopedie - zaměřený na biologii předznamenává transformizmus (od jednobuněčných org. k mnohobuněčným seskupovním jednotlivých organismů) - jeho návrat k přírodě je jiný než u Rousseaua, spoléhá se především na instinkt - staví se za uvolnění morálky ve věcech sexuality - dílo: Myšlenky o výkladu přírody

Jean Jacques Rousseau (1712-1778) - kritik moderní společnosti, žádá návrat k „přirozenému stavu“

-

vysloužil si nepřátelství téměř všech tehdejších myslitelů (především Voltaira) i oficiálních představitelů (prchá z Francie) teorie „společenské smlouvy“, ta, pokud se stává pro jednotlivce nevýhodnou, může být zrušena (revoluce) věnuje se pedagogice, objevuje specifičnost dětství (vývojové fáze, postupné vzdělávání) dílo: Emil neboli O vychování, Rozprava o vědách a umění, O společenské smlouvě, Rozprava o původu a základech nerovnosti mezi lidmi

Pozitivizmus August Comte (1798-1857) - reaguje na anarchii francouzské revoluce - poznání se má soustředit na pozitivní skutečnosti - kritizuje metafyziku - hledá vědecký přístup k filozofii - zakládá sociologii, cílem je předvídání skutečnosti (vědět, abychom mohli předvídat) - nejproblematičtější je jeho vize nového náboženství (předmětem uctívání má být „Nejvyšší bytost“ - dílo: Kurz pozitivní filosofie Vypracoval Or literatura: Blecha, I.: Filosofie(základní problémy); Durozoi, G., Roussel, A. Filosofický slovník; Störig, H., J.: Malé dějiny filosofie

21.) Filosofie 20. století I. Novopositivismus (též logický positivismus) - navazuje na positivismus, jehož zakladatelem byl August Comte (i zakladatel sociologie) - tato filosofie se orientuje na positivní fakta - positivistický způsob myšlení odmítá neověřená tvrzení - další představitel David Hume - v novopositivistické filosofii schází přesný jazyk – poukazuje na nepřesnost a nesrozumitelnost jazyka - analýza vědeckého jazyka - návrh na vytvoření jednotného jazyka vědy, měl jím být jazyk fyziky - soustřeďuje se na filosofii jako vědu - rozvoj logiky a odmítání metafyziky (= filosofická disciplína, která je v protikladu s přírodními vědami, zabývá se podstatou, jsoucnem a "nejvyšším jsoucnem" – Bohem) - klasické výroky metafyziky jsou bezesmyslné – vymykají se ověřitelnosti - má blízko k materialismu a idealismu - hlavními představiteli: Bertrand Russel, tzv. Vídeňský kruh: Rudolf Carnap, Ludwig Wittgenstein Psychoanalýza (též freudismus) - zakladatelem Sigmund Freud (vídeňský psychiatr, zabýval se výkladem snů, nevědomými psychickými procesy, lidskou sexualitou, odbouráváním neuróz pomocí hypnózy, odhalením a léčbou traumat; svými analýzami přesáhl i do náboženství) - zavedl 3 vrstvy osobnosti:  Vědomí – např. uvědomuji si, že mám hlad  Podvědomí – automaticky provádím naučené věci  Nevědomí – skryté, např. traumata - psychoanalýza se zabývá právě učením o nevědomí - Freud rozdělil osobnost:  Id = nevědomí; pudová energie, poddává se snům a fantazii, cílem je dosáhnout slasti  Ego = naše já; racionální, logické, produkt výchovy  Superego = naše nadjá; korekce našeho já, osobní morálka – způsobuje konflikty - konflikt mezi Egem a Superegem vede ke komplexům - Freud objevil 2 typy komplexů : Oidipovský komplex a Elektřin komplex (= citová příchylnost dítěte k rodiči opačného pohlaví a soupeření až nenávist k rodiči stejného pohlaví) - stadia vývoje dle Freuda (orální, anální, falické, genitální) - Freud kladl přílišný důraz na sexualitu a sex. pudy – často odsuzován - z jeho názorů dále čerpali: Carl Jung, Erich Fromm - Freudův žák Jung zavedl pojem kolektivní nevědomí (potřeba lidí společných předem naplánovaných rituálů, např. fotbalové utkání) - na Freuda navázala Neopsychoanalýza - psychoanalýza, která hledá zdroj konfliktů v sociální sféře, v raných dětských zážitcích - přídavek sociologie, už nepřevádí vše na sexualitu - představitel Erich Fromm Pragmatismus - z latinského pragma = jednání, čin, praxe - vznikl v USA, navazuje na empirické a positivistické tradice Huma, Comta, Spensera - klade důraz na osobní zkušenost, užitečnost - kritérium pravdivosti je v pragmatismu jejich prospěšnost, užitečnost, praktičnost a využitelnost - ztotožňování pravdivosti s užitečností

- odmítá evropskou spekulativní metafyziku - neohlíží se "dozadu", ale "dopředu" (nezdůvodňuje lidské činy a poznatky, ale zaměřuje se na jejich výsledek) - pragmatismus má člověku umožňovat realizaci a seberealizaci v praktickém životě - představitelé: Charles Peirce, William James, John Dewey

Fenomenologie - z řeckého slova fainomenon = jev, učení o jevech - zakladatelem Edmund Husserl - tato filosofie se zabývá tím, co je nepochybně dáno, co je fenomén Fenomén = vše, co se ukazuje ve zkušenosti; např. vnější věci (domy, auta, stromy) a obraz v našem vědomí (naše přání, touhy, myšlenky) - fenomén nemá rozměr, není v prostoru - označuje filosofii jako vědu esencí (analýza fenoménů tak, aby jako danost vystoupily esenciální fakty), v protikladu jsou ostatní vědy - jsou empirické, tzn.vědy o faktech - Husserl chce žít v odpovědnosti na základě porozumění věcným i hodnotovým dimenzím světa - stala se filosofickým základem existencialismu - českým představitelem je Jan Patočka (mluvčí charty 77) - známé jsou jeho úvahy o lidské existenci a 3 aspektech pohybu (akceptace, reprodukce, transcendence) - fenomenologická redukce = "uzávorkování světa"; uzávorkování mé víry o existenci světa, pomáhá nám nazírat na podstatu věci - intencionální myšlení = toto myšlení se vztahuje k nějakému předmětu, nemůžeme myslet na "nic" - představitelé: Edmund Husserl, Max Scheler, Jan Patočka

Hermeneutika - z řeckého herméneuein = vykládat, vyjádřit, vypovědět, vyložit - nauka o výkladu, vysvětlování, rozumění, chápání, pochopení textů, událostí, faktů atd. - impulzy hermeneutice dala teologie (výklad Písma svatého) - snaha nalézt metody interpretace textu za účelem porozumění sledovaných jevů - často kladená otázka v hermeneutice: Jak je porozumění možné? - hlavní význam má jazyk - hermeneutický kruh = každé rozumění předpokládá určité předrozumění; např. když chci zjistit, co znamená slovo "šoufek" podívám se do slovníku, definice ve slovníku však používá slova, kterým musím předem rozumět) - problém historiografie – dějiny musí být neustále v každé době přepisovány (význam historických událostí není nikdy jednoznačně jistý) - představitel: Hans Georg Gadamer

Filosofická antropologie - disciplína, která se zkoumá podstatu člověka jako zvláštního jsoucna - zakladateli byli Kierkegaard a Nietzsche - sjednocující motiv v úsilí o uchopení reálné, plné existence člověka - „Člověk pouze nežije, nýbrž vede svůj život.“ (A. Gehlen) - zkoumá komplexně člověka– jeho biologickou, duchovní i kulturní stránku - zabývá se člověkem v rámci metafyzických principů, zkoumá podstatu lidského života - zabývá se otázkami typu:  Co je člověk?  Je člověk přirozeně dobrý?  Jaký je smysl lidského života?  Nakolik patří k přirozenosti člověka kultura?  Jaké je místo člověka ve vesmíru?  Disponuje člověk svobodou, nebo je k ní „odsouzen“?  Co je posledním cílem člověka? - představitelé: Max Scheler, Helmut Plesner, Arnold Gehlen

Zdroje: www stránky: http://sk.wikipedia.org/wiki/Neopsychoanal%C3%BDza http://cs.wikipedia.org/wiki/Metafyzika http://cs.wikipedia.org/wiki/Pragmatismus http://cs.wikipedia.org/wiki/Fenomenologie http://cs.wikipedia.org/wiki/Filozofick%C3%A1_antropologie literatura: Petr Nesvadba, Slovník základních pojmů z filosofie, Praha, Fortuna, 1999, 150 stran, ISBN 176-988-99 Hans Joachim Störing (přeložili: M. Petříček, P. Rezek, K. Šprunk), Malé dějiny filosofie, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2000, 630 stran, ISBN 80-7192-500-2 Jaroslav Hladík, Společenské vědy v kostce, Havlíčkův Brod, Fragment, 1996, 108 stran, ISBN 80-7200-044-6

22.) Filosofie 20. století II. Existencialismus - dvě větve: francouzská (Sartre, Camus) – označení Existencialismus německá (Jaspers) – označována za filosofii existence - společným impulsem 1. světová válka – člověk byl politickou a ideovou součástkou rozvoj industriální společnosti s jejími negativními jevy(odcizení, tzv. blahobyt) - základní pojem - existence jako způsob bytí, jakým je lidská bytost lidská existence – nelze popsat racionálně, lze ji nepřímo zakusit - je individuální, je možností, která není uzavřená, stálá či statická - nadána specifickou časovostí (existence teď) - existencí ve světě ( existence tady) - mezi jinými lidmi (příčinou mé nesvobody vedle věcí je i jiný člověk, svoboda jiného je hranicí mé svobody) - vždy dějinná - svobodná(do svobody jsem násilím vržen) - spojena s volbou odpovědnosti - konečná (bytí ke smrti) - mezní životní situace – člověk je konfrontován s otázkou smysluplnosti či nesmyslnosti(prožitek blízkosti smrti, smrt někoho blízkého, pocit viny...) představitelé: Martin Heidegger, Karl Jaspers, Gabriel Marcel, Jean-Paul Sartre, Albert Camus Karl Raimund Popper (1902 – 1994) - Rakouský filozof - Označil soustavu svých filozofických, sociologických a politologických názorů jako kritický racionalismus - věnoval se fi vědy – formuloval ji jako alternativu novopozitivizmu. - usiluje o modernizaci programu fi – do čela staví problém poznání - věnuje se: - Metodě filozofie – nastoluje do všech věd metodu jakékoli racionální kritiky

- podstatou je jasná formulace problému a kritické prozkoumání jeho řešení - Metodologické skepsi – věda nemůže člověku přinést konečnou a neotřesitelnou pravdu o světě - může přinést dočasnou představu o tom, jak se věci mají - Falzifikacionalismu – teorie nikdy nejsou dostatečně verifikovatelné (správné) - teorie jsou vždy falzifikované – teorie je vědecká pouze tehdy, jestliže je v budoucnosti vyvratitelná - dějiny vědy – jsou dějinami vyvrácených hypotéz a současných falzifikovatelných teorií - Teorii tří světů – 1. svět = materiální 2. svět = svět mentálních stavů 3. svět = svět obsahů myšlení, produktů lidského vědomí (příběhy, mýty, vědecké teorie...) - sociálnímu kriticismu – staví koncepci otevřené společnosti proti uzavřené spol. díla: Logika vědeckého objevu, Otevřená společnost a její nepřátelé Křesťanská filozofie 20. století - nejvlivnější ze směrů – novotomismus, počíná vydáním encykliky(papežský okružní list adresovaný původně biskupům, dnes zpravidla i kněžím a věřícím na celém světě. Obsahuje poučení papeže o církevních zásadách v závažných otázkách víry a mravů.) Lva XIII – zde byla nauka Tomáše Akvinského povýšena na oficiální filozofii římskokatolické církve - novotovismus – završuje tomistickou metafyziku, gnozeologii i sociálně politickou nauku - tomismus - Filozofický a teologický směr vycházející z díla Tomáše Akvinského. - gnozeologie - teorie poznání, filozofická disciplína zkoumající problémy a zákonitosti poznávacích procesů Filozofie původně učení o poslední a absolutní podstatě jsoucna - představitelé: Etienne Gilson, Jacques Maritain, Metoděj Habáň

Strukturalismus - metodologický přístup zkoumání (projevuje se v lingvistice, literární vědě, estetice...) - metodologie = Metodologie se zabývá studiem způsobů řešení problémů a hledání odpovědí. struktura – objektivně existující jev, nezávislý na subjetku - cíl – nalézt vztahy mezi strukturami uspořádané do sítí - celek je více než jednotlivé struktury - člověk při komunikaci i činu podléhá strukturám, jsou na něm nezávislé představitelé: J. M. E. Lacan, Jacques Derrida, Michel Paul Foucault

Postmodernismus - postmoderna – termín pochází z architektury - není pouze to, co následuje po moderně, existuje s ní a dotváří ji - úlohou je nalézt podmínky a prostředky vývoje vědění nebo komunikace ve společnosti a vědě - hlavní námět – nahrazení myšlenkové totality moderního světa postmoderní pluralitou názorů představitelé: Jean-Francois Lyotard, Gianni Vattimo, Gilles Deleuze, Jacques Derrida

Seznam literatury:

1) Odmaturuj ze společenských věd, rok vydání 2003 2) www.wikipedia.cz

23.) Etika, rozdělení etiky dle jejího založení, problémy svědomí a svobody, etika a právo Etika, též teorie morálky -

je filozofickou disciplínou, která zkoumá morálku. je disciplínou praktické filosofie. vznik v antickém Řecku j. součást filosofie. éthos = zvyk, obyčej, charakter. se zabývá teoretickým zkoumáním hodnot a principů, které usměrňují lidské jednání v situacích, kdy existuje možnost volby prostřednictvím svobodné vůle. hlediska dobra x zla, spravedlnosti x nespravedlnosti. morálka (blíže konkrétním pravidlům) x etika (společné a obecné základy, na nichž morálka stojí, popř. usiluje morálku blíže určit a zdůvodnit.) se dále dělí: e. analytická, e. autonomní, e. environmentální, e. evoluční, e. individuální, žurnalistická etika atd.

Základní přístupy v etice Deskriptivní etika popisuje mravní hodnoty, které ve společnosti platí, konstatuje stav ve společnosti. Normativní etika se zabývá otázkami povinností (co by člověk dělat měl) a otázkami hodnot (co utváří dobrý život). Hledá odpovědi na to, zda je něco morálně správné či nikoli. Meta etika logické zkoumání jazyka morálky. Co to skutečně znamená, když řeknu, že něco není správné? Není to jenom moje osobní preference? (-> utilitarismus) Aplikovaná etika patří k nejdůležitějším, řeší konkrétní, praktické otázky týkající se etických rozhodnutí. Základní pojetí etiky Nekognitivní - Jazyk etiky podle tohoto pojetí neříká nic objektivního, pouze vyslovuje osobní preference mluvčího. V takovém případě by etika neměla význam. Relativistický - V tomto pojetí nelze srovnávat dvě situace, protože žádné dvě situace nejsou naprosto stejné. Není absolutní základ, ke kterému by se různé situace mohly vztahovat, a tak vše zůstává relativní. Absolutistický - Snaha vytvořit myšlenkový rámec, který umožňuje tvrdit, že něco je vždy správné a něco vždy nesprávné. Nemusí to nutně znamenat, že existují neměnná, pevně daná pravidla, toliko říká, že mravní chování lze vztahovat k univerzálně použitelným principům. Vývoj etiky Antika Sókratés - mluví o tom, že jej vede daiomon (svědomí), věří, že poznání je ctnost a neřest je důsledkem neznalosti. Platón - idea Dobra je transcendentní. Dobrý a spravedlivý je pro Platóna totéž. Aristoteles - zastáncem teorie středu („zlatá střední cesta“). Špatné jsou pouze extrémy. Například hněv je dobrý, pokud člověka podněcuje, ale hněv ve svém extrému (zášť, nenávist) je špatný, stejně jako v druhém extrému (netečnost, apatie). Etika znamenala nejen vědět, co je dobré a co špatné, ale také podle toho žít.

Středověk

Tomáš Akvinský - rozvinul etiku na základě přirozeného zákona. Vycházel z křesťanské tradice. 4 základní ctnosti: rozumnost, spravedlnost, statečnost a uměřenost.

Společenská smlouva novověk: etika se vypořádávala s otázkou, co tvoří základy morálky -> Thomas Hobbes (1588-1679) – cestou k vytvoření norem má být dohoda mezi vládcem a jedinci. Vládce by neměl obavu z anarchie. John Locke (1632-1704) – poukázal na potřebu společenské smlouvy - nutný arbitr pro nestranné řešení sporů. Autorita nemá být v rukou vládce, ale náleží státním institucím. Na tomto základu stojí i dnešní moderní demokracie a oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní. Utilitarismus J. Bentham byl zakladatelem utilitarismu, zastával Princip užitečnosti. Činnost je užitečná, jestliže vede k co největšímu a nejtrvalejšímu štěstí co nejvíce lidí. Záleží tedy především na následcích každého činu, soulad s normami je až druhořadý. Immanuel Kant (1724-1804) si byl vědom, že nepoznáváme věci „o sobě“, ale věci, jaké se nám jeví. Morálku proto zakládá na dobré vůli. Kategorický imperativ: Morální vůle přikazující konat dobro pro dobro samo. Pouze j. příkaz sám sobě – autonomní morálka. Kantova morálka je apriorní - platí bez ohledu na důsledky. J. S. Mill (1806-1873) řekl, že lidé nejsou příliš předvídaví, představil tzv. utilitarismus pravidel. Společnost se podle něj neobejde bez zásad. Morálka a moc Friedrich Nietzsche (1844-1900) tvrdil, že smyslem všeho je nadčlověk - směřování ke zdokonalení lidstva. Existencionalismus M. Heidegger (1889-1976) mluví o vrženosti do světa a o maskách, které si oblékáme. Cesta k převzetí odpovědnosti vede skrze uvědomění si omezenosti svojí existence - smrti. Jean-Paul Sartre (1905-1980) tvrdí, že neexistuje žádný apriorní účel nebo smysl lidské existence. Existence předchází esenci - tedy napřed člověk existuje a pak teprve určuje, čím bude. Dále je velmi důležité „být sám sebou“ a ne jen přijímat role. Svědomí a svoboda Významnou roli hraje svědomí. V sekulárním pojetí je svědomí založeno na svobodě a poznání dobra, vychází z toho, co nás naučila společnost, případně z pudů atd. Svědomí je vysoce univerzálním činitelem a vytváří základ mravní argumentace napříč kulturami. Svoboda je nutnou podmínkou i hodnotou k naplnění morálních cílů.

23.) Etika 2 -

vznik v antickém Řecku ze slova ethos zakladatel Aristoteles

Základní definice: Etika je filozofickou disciplínou, která zkoumá morálku. Je to nauka o správném jednání člověka z hlediska dobra a zla.

Dělení etiky: 1) dekriptivní = empirická - zabývá se tříděním morálních názorů a jednání - součást psychologie 2) proskriptivní = normativní - popis norem lidského chování a) teorie norem = správného jednání b) teorie hodnot = dobra 3) formální - z normy si vysvětlíme konkrétní mravní prožitek 4) materiální - normy vázány na konkrétní mravní prožitek 5) individuální - normy se soustředí na jedince 6) sociální - zkoumá normy různých společenství a sociálních skupin (rodiny) 7) teoretická - zkoumání etiky filozoficky 8) praktická - zkoumání mravního jednání v konkrétních situacích Morálka Základní definice: Morálka je určitá představa o tom, jak se má jednotlivý člověk i lidská skupina v určité době chovat. DOBRO – nejvyšší mravní ideál, vše prospěšné a hodnotné ZLO – to co ruší, kazí a škodí Historické kořeny morálky: 1) 2) 3) -

vědecké systémy náboženské systémy autoritativní zákonodárce, od něj vychází morálka, předává se ústně později předávání na základě posvátných textů filozofické systémy Antika – z přirozeného stavu, řádu společnosti existencialismus = vychází ze vztahu člověka k sobě samému a hlavně ke světu evropská morálka má kořeny v Antice = ctnost: 1. moudrost 2. statečnost 3. spravedlnost

Na rozdíl od morálky se etika snaží najít nějaké obecné a společné základy na kterých morálka stojí. Morálka je blíže konkrétním pravidlům. Mrav Základní definice: Mrav jsou obvyklé způsoby chování ve vzájemných vztazích dané společnosti nebo skupiny.

Srovnání Mrav – obvyklé jednání lidí Morálka – společné představy o tom, jak by měli jednat Etika – teoretický výklad morálních zásad Dějiny etiky Antika Démokritos - obec mají tvořit občané, kteří si jsou rovni a jsou svobodní - staví svobodu a solidaritu výše než majetek Sofisté - rozvíjejí spor o zákonech – zda-li jsou dány přirozeností a jsou věcné a neměnné, nebo jsou dány lidským úkolem a jsou změnitelné - zaměření na jednotlivce Sókratés - hlavní cíl života – blaženost - žít ctnostně = znát dobro a konat dobro - mravní autorita = vnitřní božský hlas Platón -

představitel monarchického směru myšlení idea dobra – vrchol dílo Ústava – ideální stát – nerovnost mezi lidmi je daná, rozlišuje 3 vrstvy – podle schopnosti poznat dobro, nejvýše stojí vládce filozof spravedlnost – plnění povinností

Aristoteles - zakladatel etiky – dílo Etika Nikomachova - nejvyšší cíl v životě – život blažený, ne absolutní dobro ale alespoň jeho hledání - dobro – žití sám se svojí přirozeností - morální charakter – formování na základě zvyku - základní pravidla lidského chování – zákony obce - možnost volby – předpokladem veškeré morálky Epikureismus -

zakladatel Epikuros hledání k duševní slasti – stažení se do soukromí a oddanost filozofickému myšlení člověk najde dobro, když se zbaví strachu z bohů, z bolesti a ze smrti

Stoicismus -

představitelé: Marcus Aurelius, Seneca ideál – dosažení duševního a neotřesitelného klidu = ataraxie dobro – není život sám, ale dobrý život

Středověk -

křesťanství – základní morální poselství = Desatero odmítá cyklický čas a osvobozuje od zajetí přítomnosti

Aurelius Augustinus - ovlivněn novoplatonismem - názor o predestinaci = boží předurčení - hlásal, že mimo církev není spásy

-

církev nadřazena všem světským panovníkům

Tomáš Akvinský - ovlivněn Aristotelem - uznává svobodu lidské vůle Renesance Niccolo Machiavelli - základní motiv politického jednání – touha po moci a majetku - nejvyšší ctnost je schopnost a síla k jednání a překonání osudu – osvobozená od morálního hodnocení - správné je jednat nemorálně k dosažení touženého cíle - takové jednání = machiavelizmus Novověk Thomas Hobbes - ovlivněn anglickou revolucí - snaží se najít původ moci ve společnosti - morálka a náboženství – nástroje vlády - společenská smlouva – lidé se vzdali svých práv, aby přežili Benedikt Spinoza - původně žid, později přijal křesťanství - veškeré lidské jednání je podřízeno přírodním zákonům David Hume - empirista - morálka není z rozumu, ale citů a emocí Jean Jacques Rousseau - představitel osvícenstí - morálka jednotlivců je závislá na společnosti, v níž žijí - lidská přirozenost – dobrá, kazí ji společnost - původ všeho zla = vznik soukromého vlastnictví - klade důraz na výchovu – dílo Emil, čili O výchově Immanuel Kant - ovlivněn Rousseauem - dobré jednání je jen to, jehož účelem je dobro - motivem jednání má být imperativ = morální příkaz konat jen dobro pro dobro - dvě dělení morálky - 1) heteronomní morálka – příkaz plníme ze strachu z trestu nebo z naděje na odměnu - 2) autonomní morálka – základ rozum - kategorický imperativ = jednej tak, aby se tvoje chování dalo považovat za obecně platný zákon, aby bylo vzorem pro druhé - kategorický imperativ je nezpochybnitelný Georg Wilhelm Friedrich Hegel - dialektický pohled na dějiny – boj protikladných sil - teorie odcizení – řeší vztah pána a otroka, otrok se podřizuje i myslí - význam tvořivé práce – otrok, který se podřídil pánovi neztratil svoji tvořivost Karl Marx - německý filozof navazující na Hegela - morální normy = třídní zájmy – každá společenská třída chce něco jiného, pro ni to nejlepší - morálka se vyvíjí se společností - nerovnost mezi lidmi – vykořisťovaní dělníci a vykořisťující fabrikanti Friedrich Wilhelm Nietzsche - vůle k moci – primární

-

rozum je služebníkem vůle dobré je to, co podporuje růst vůle k moci nejvyšší úkol lidstva – vytvořit nadčlověka rozlišuje dva typy morálky – morálku otroků = ctnost jsou otrocké vlastnosti a morálku pánů = příklad je křesťanství

Erich Fromm - německý filozof a psychoanalytik - člověk je produktivní a tvořivá bytost - morální zlo – způsobeno zablokováním tvořivosti - dobro = život v souladu se společenskou a tvořivou přirozeností - šťastné svědomí = souhlas člověka se sebou samým Další pojmy v etice morální norma – pravidlo, požadovaného jednání nebo chování - je velmi obecná - nelze trestat, pouze svědomí - svoboda – nutná podmínka i hodnota k naplnění morálních - je to soužití rovnoprávných individuí společně záležitosti - svoboda vůle – vnitřní schopnost volit mezi více - vnitřní svoboda = zbavení vnitřních tlaků - vnější svoboda = nikdo nám nic nenařizuje - svědomí – vnitřní hlas, který hodnotí chování člověka – - je zcela individuální - obsah svědomí vytváří systém vnitřních hodnot -

24.) Logika a problémy vědy (Problém pravdivosti, logické zásady, metoda) Osnova: 1. Co je logika 2. Předmět zkoumání logiky 3. Historie logiky 4. Zásady a zákony logiky 4.1 Aristotelův sylogismus 4.2 Leibnizovy zákony 4.3 Zásada kontextu 5. Metody 5.1 Důkaz sporem 5.2 Wittgensteinovy pravdivostní tabulky 5.3 Euklidova axiomatická metoda 5.4 Metoda dedukce a indukce 6. Problém pravdivosti neboli paradox 7. Významní logikové Seznam použité literatury a zdrojů

1. Co je logika

citů rozhodujících o společné možnostmi posuzování vlastního chování

Logika (z řeckého logos = slovo, pojem, výraz) je v moderním pojetí chápána jako disciplína, která se zabývá studiem vztahů logického vyplívání. Tradičněji se logikou rozuměla nauka o zákonech a formách usuzování, v širším smyslu i teorie poznání. Původně byla logika součástí filozofie, v současnosti je pokládána za samostatnou disciplínu, která má blízko k filozofii a matematice (matematická logika). Logika je myšlenková cesta, která vede k daným závěrům. Je to věda zkoumající právě tento způsob vyvozování závěrů. 2. Předmět zkoumání logiky Při konverzaci lidé debatují a snaží se navzájem přesvědčit o tom, že mají pravdu. Že jejich závěry plynou z něčeho, co jeho protějšek přijme. Zkrátka, že jedna věc vyplývá z druhé. Logika zkoumá vyvozování závěrů, které plynou z daných předpokladů, jaké jsou správné způsoby dokazování apod. Jednoduše řečeno logika zkoumá argumentaci. Argument či úsudek je posloupnost tvrzení, která je obecně strukturovaná do dvou částí: předpokladu a závěru. Pokud je argument logicky správný nebo-li platný, pak poslední tvrzení takové posloupnosti, tzv. závěr vyplývá z tvrzení, která jej v posloupnosti předcházejí, tzv. předpokladů neboli premis. Př.: „Jestliže Jana nečte Kanta, pak Viktor medituje. Erika nečte Kanta. Viktor medituje.

3. Historie logiky Logika je stejně stará disciplína jako filozofie. Objevuje se od 6. stol. př.n.l. v Indii, Číně a především Řecku. Za zakladatele logiky je považován řecký filozof Aristoteles (384-322 př.n.l.), který je autorem prvního systematického pojednání o logice – šesti dílného spisu Organon (=nástroj). Aristoteles v tomto spisu logiku rozčlenil takto: pojmy, soudy, úsudky, induktivní metoda, přesvědčování, chyby a úskoky v argumentaci. Teoretické základy matematické logiky položil Eukleidés z Alexandrie (asi 276-194 př.n.l). Ve 3. stol.př.n.l. začali stoikové užívat termínu logika v dnešním slova smyslu. Zkoumali výrokovou logiku a poprvé se zaobírali problémem paradoxu lháře. Ve středověku logika úzce navazovala na Aristotelovo dílo a byla ve svých aplikacích úzce spjata s teologií. Na základech středověké logiky se v 17. století vyvinula tradiční logika. Prudký rozvoj začal v 19. století v souvislosti se sbližováním s matematikou. Na konci 19. se o rozvoj moderní logiky zasloužili němec Gottlob Frege (1848-1925), který položil základy predikátové logiky prvního řádu, a jeho následovníci B. A. W. Russell (1872-1970) a A. N. Whitehead. Výsledky moderní logiky jsou široce využívány v moderní počítačové vědě. 4. Zásady a zákony logiky 4.1 Aristotelův sylogismus Aristoteles rozdělil věty takto: 1. singulární: Sokrates je člověk. 2. univerzální: Každý člověk je smrtelný. 3. partikulární: Někteří lidé jsou smrtelní. Věci, o kterých mluvíme Aristoteles nazývá subjektem věty. To, co o subjektu říkáme Aristoteles nazval predikátem. Jestliže sestavíme úsudek ze tří výroků, kde subjekt prvního výroku je predikátem druhého (tyto výroky nazýváme premisami) a třetí výrok (závěr)je složen ze zbývajících částí, pak pravdivost závěru je zaručena pravdivostí premis. Př.: 1. Všichni lidé jsou smrtelní. 2. Sokrates je člověk. 3. So je smrtelný.

nebo

1. Všichni ptáci mají křídla. 2. Některá zvířata nemají křídla. 3. Některá zvířata nejsou ptáky.

4.2 Leibnizovy zákony Německý filozof, vědec a logik Gottfried Leibniz (1646-1716) přišel s myšlenkou zacházet v výroky jako s rovnicemi v aritmetice. Leibniz zavedl znaménko rovnosti do logiky, aby ukázal, že „a“ je totožné s „b“. To je známé jako Leibnizův zákon. 1. „a = a“ (př. „Sokrates je Sokrates.“) 2. Jestliže „a je b“ a „b je c“, pak „a je c“ . (př. „Všichni lidé jsou smrtelní Sokrates je člověk, tedy je smrtelný.“) 3. „a = ne (ne a)“ (př.„ Jestliže Sokrates je smrtelný, pak Sokrates není nesmrtelný“) 4. „a je b = ne-b je ne-a“ (př. „Sokrates je člověk. Jestliže nejste člověk, pak nejste Sokrates.“)

Vše je totožné se sebou samým (a = a) Zákon nerozpornosti - žádný výrok není zároveň pravdivý i nepravdivý. Zákon vyloučení třetího - každý výrok je buď pravdivý, nebo nepravdivý. Zákon nahrazení – umožňuje nahradit jeden výraz druhým a přitom zachovat pravdivostní hodnotu, neboli (a je b) a (b je c) = a je c. Př.: „Všichni lidé jsou smrtelní, Sokrates je člověk, tudíž Sokrates je smrtelný“. Když se zákon nerozpornosti a zákon vyloučení třetího dají dohromady, zaručí, že každý výrok, který lze formulovat v logice, musí mít pouze jednu pravdivostní hodnotu – musí být buď pravdivý, nebo nepravdivý. Z toho lze pak vyvodit, že výrok je nepravdivý, když není pravdivý. S těmito poznatky se dostáváme k Leibnizově metodě důkazu sporem. 4.3 Zásada kontextu Gottlob Frege navrhl zásadu kontextu, která říká, že nejmenší jednotkou, s jakou logika může pracovat je výrok ve tvaru subjekt-predikát, neboli tvrzení. Např. slova „Cítím chlad.“ se dají použít k rozdílným tvrzením, v závislosti na okolnostech, za jakých se použijí.

5. Metody Moderní logika se dá rozdělit na tři související oblasti: matematická logika, symbolická logik a filozofická logika. Společným rysem těchto odvětví logiky je teorie důkazu,, která umožňuje rozpoznat, jestli jeden výrok vyplývá z jiného. Teorie důkazu obsahuje nejrůznější metody, které ukazují, co logicky plyne z nějaké logické věty. 5.1 Důkaz sporem Tato Leibnizova metoda je nástrojem, který logikové a filozofové používají dodnes. Od doby co Leibniz důkaz sporem vymyslel, se velmi často používá. Ukažme to na tomto rozhovoru: policejní vyšetřovatel k podezřelému: „Kde jste byl včera v noci?“. podezřelý: „Nebyl jsem při té loupeži. Hrál jsem fotbal.“ policejní vyšetřovatel doktorovi: „Dobrý den pane doktore. Mohl podezřelý hrát včera fotbal?“. doktor: „Nikoliv. Den před tím si zlomil nohu.“ policejní vyšetřovatel: „Ten večer jsi měl zlomenou nohu, takže jsi nemohl hrát fotbal se zlomenou nohou! Tvá výpověď vede k rozporu. Takže lžeš! Při této metodě důkazu sporem předpokládáme, že výrok je pravdivý, a hledáme jaké závěry z něj lze vyvodit. Pokud, stejně jako v předešlém rozhovoru, při odvozování těchto závěrů dostaneme rozpor, víme, že počáteční výrok je nepravdivý, protože rozpor je vždy nepravdivý. 5.2 Wittgensteinovy pravdivostní tabulky Rakouský Žid Ludwig Wittgenstein (1889-1951) objevil metodu, jak zachytit logické spojky (a, nebo, ne) v jednoduché tabulce: „p“ = „Obloha je šedá“ „q“ = „Prší“

T = pravda F = lež

logická spojka „&“ ( „a“) p T T F F

q T F T F

p&q T F F F

Když „p“ je pravdivé a „q“ je pravdivé, pak „p&q“ bude pravdivé. Když ale jedno nebo obě budou nepravdivé složená věta nemůže být pravdivá.

logická spojka „v“ („nebo“) p T T F F

q T F T F

pvq T T T F

¬q F T

p T F

Tato spojka je pravdivá, jestliže buď „p“, nebo“q“ je pravdivé, a je nepravdivá pouze tehdy, jsou-li obě věty nepravdivé. V češtině se dá nahradit výrazem „a nebo“. logická spojka „¬“ („ne“) Tato spojka se používá pouze na jednu větu a odpovídá zhruba českému „není pravda, že“. Př.: „Není pravda, že prší.“

Logické symboly se dají kombinovat, což pomáhá při výpočtu pravdivostní hodnoty libovolné logicky složené věty. Např. „p v ¬q“ dostaneme následující pravdivostní tabulku: Když má nějaká věta pod sebou v tabulce pouze písmena T, znamená to, že je vždy pravdivá. Věta „Buď prší, nebo neprší.“ nemůže být nepravdivá. Logikové to nazývají tautologií. V tautologii plyne jedna pravda nutně z druhé jen díky logické syntaxi. Víme tedy, že každá věta se stejnou logickou syntaxí bude vždy pravdivá. to je důležité pro teorii důkazu, protože poskytuje pevný základ při dokazování, že nějaké logické tvrzení je pravdivé. Tyto pravdivostní tabulky se využívají třeba pro jednoduché elektronické přístroje. p T F

q F T

pv¬q T T

5.3 Euklidova axiomatická metoda Nejběžnější metodou moderní logiky je axiomatická metoda důkazu. Je založena na myšlence, že všechny logické tautologie můžeme odvodit ze dvou nebo tří jednoduchých výroků, které považujeme za pravdivé. Základy této metody položil řecký matematik Euklides (325-265 př.n.l.). 5.4 Metoda dedukce a indukce Astronom a fyzik Galileo Galilei se domníval, že rozpor by se měl vyřešit pokusem. Pomocí geniální dedukce přišel k závěru, že kdyby Země obíhala kolem Slunce, ovlivňovala by pohyb kyvadla. Galileo požadoval, aby byly přírodní jevy vystaveny pečlivému zkoumání a přesnému měření. Galileovy metody se staly součástí metodologie, vědy, kterou vypracovali filozofové Francis Bason (1561-1626) a rené Descartes. Ve vědě se nejprve provádí pokusy a pak se zobecňují jejich výsledky, a tak se získají přírodní zákony.Od těchto zákonů se pak může odvodit, co by se mělo stát. Descartes a Bacon Představují dvě formy usuzování – dedukci a indukci. Dedukce je metoda, jak ukázat, že jedna teorie vyplývá z druhé. Indukce je metoda, jak odvodit obecné pravidlo z několika případů. např.: induktivní usuzování → „Tento krkavec je černý. Tamten krkavec je černý …. Všichni krkavci jsou černí.“ deduktivní usuzování → „ Všichni krkavci jsou černí. Tamto je krkavec. Tudíž je černý.

6. Problém pravdivosti neboli paradox Praktická stránka použití teorie důkazu se často jeví jako omezená. Předností teorie je její schopnost zaručit jediný opakovatelný výsledek pokaždé, když je použita na konkrétní řetězec symbolů. Pokud ale daný řetězec symbolů obsahuje rozpor, účinnost metody selhává, neboť z rozporu lze vyvodit cokoli. Paradox je výrok, který obsahuje svou vlastní negaci. Pro logiky je to noční můra, protože nezáleží na tom, zda předpokládáme, že věta je pravdivá nebo nepravdivá, a vždy dojdeme ke sporu. Je velmi těžké držet se

zákona nerozpornosti (žádná věta nemůže být zároveň pravdivá i nepravdivá). Slovo „paradoxů je řeckého původu. skeptikové chtěli ukázat, že rozum nemůže vést absolutnímu poznání a paradox byl jejich hlavní zbraní.

příklady paradoxů: 1. Nejznámějším paradoxem je takzvaný „paradox lháře“ od Zénóna z Eleje (495-430 př.n.l.). → Mluví pravdu ten, kdo říká: „Lžu“ ? Mluví-li pravdu a říká, že lže, pak lže. Ale jestli lže a říká, že lže pak mluví pravdu. 2. Chrýsippovi ze Soloi je připisováno „krokodýlí dilema“. Chrýsippos: Máš dítě? Kupující: Proč? Chrýsippos: Představ si, že chodí po břehu řeky a unese je krokodýl. ten ti slíbí, že ti ho vrátí, když mu pravdivě odpovíš, jestli se rozhodl ti dítě vydat nebo nevydat. Tak řekni, jak se rozhodl? Problém je v tom, že pokud by odpověď zněla nevydat, kupující by měl pravdu a krokodýl by dítě vydat měl. Jestliže by je ale vydal, pak by se stala odpověď kupujícího nepravdivou a krokodýl by dítě vydat neměl. 3. A co takhle nápis: „TATO VĚTA JE NEPRAVDIVÁ“. Ať předpokládáme, že je věta pravdivá, nebo nepravdivá, vždy to vede k rozporu. Je to nejznámější příklad autoreferenčních paradoxů, kdy věta vypovídá sama o sobě. 4. značka dole je nepravdivá značka nahoře je pravdivá

Pokud je značka nahoře pravdivá, pak je značka dole nepravdivá. Pokud je značka nahoře nepravdivá, pak značka dole je pravdivá.

5. Dalším neřešitelným paradoxem je tvar: „Následující věta je nepravdivá. Předchozí věta je pravdivá.“ 6. Zenónův paradox pohybu: „Hrdina Achilleus nepoběží nikdy tak rychle, aby chytil želvu, která je o určitou vzdálenost před ním. Proto aby ji chytil, musí nejprve uběhnout polovinu vzdálenosti mezi ním a želvou.“ Zénón chtěl ukázat, že pohyb je nemožný. Zénónův argument pro jeho tvrzení spočíval v tom, že pokud by měl pohyb existovat, vedlo by to k rozporu. 7. Soritův paradox neboli paradox hromady: „Mám hromadu písku. Když jedno zrnko písku odstraním, bude to stále hromada. Na jednom zrnku přece nezáleží. Co když odstraním další zrnko písku? Stále to bude hromada. A další zrnko … Nyní mi zbylo jediné zrnko. Je to hromada? Sotva. Přesto jsem v každém kroku pouze odstranil jediné zrnko, které nebylo důležité.“ Samozřejmě v logice existují další paradoxy jako Gödelova věta o neúplnosti, Russelův paradox či paradox krkavce od Karla Hempela. Ale popisovat zde všechny paradoxy je velmi náročné a zdlouhavé.

7.Významní logikové: Aristoteles (384-322) Euklidus (325-265) Chrýsippos ze Soloi (asi 280-206) Gottfried Wilhelm Leibniz (1646-1716) Jan Lukasiewicz (1897-1920) George Cantor (1845-1918) Rudolf Carnap (1891-1970 David Hilbert (1862-1943)

Kurt Gödel (1906-1978) Bertrand Russell (1872-1970) Alfred Tarski (1902-1983) Ludwig Wittgenstein (1889-1951) Alan Turing (1912-1954) L. E. J. Brouwer (1881-1966) Seznam použité literatury a zdrojů: CRYAN, D., SHATIL, S., MAYBLIN, B. Logika. Praha: Portál, 2002. KOLÁŘ, P. Argumenty Filosofické logiky. Hradec Králové: Filosofia, 1999. KRAUSOVÁ, M. a kolektiv. Odmaturuj ze společenských věd. Brno: Didaktis, 2004. http://encyklopedie.senam.cz/heslo/137149-logika

25.) Globální problémy = jsou problémy, které se týkají celého světa a na to, aby došlo k jejich odstranění je zapotřebí opět spolupráce celého světa - jejich neřešení by mohlo vést až ke globální katastrofě lidstva - globalizace - srůstání světa, sbližování národů, globalizace zasahuje všechny z nás - následky globalizace jsou pozitivní i negativní - jedni s rostoucí propojenost těží, jiní se naopak ztrácí v problémech, které přináší Mezi největší globální problémy lidstva řadíme: Chudoba - odvíjí se od životní úrovně společnosti - za chudobu je považována situace, kdy nemáme prostředky na to, abychom si vytvořili základní podmínky pro život: potraviny, voda, oděv, zdravotní péče, vzdělání, bydlení … - měří se podle výše peněz, kterých je za potřebí pro uspokojení základních potřeb; za hranici extrémní chudoby je celosvětově považován příjem jednoho amerického dolaru na den - chudoba je však relativní pojem, určitá skupina se může považovat v určité společnosti za chudou, ale v jiné může být považována za bohatou - nejvíce se vyskytuje v Africe (rozvojových zemích), ale díky velkým rozdílům ve společnosti - nerovnoměrné rozložení bohatství - se chudoba projevuje i ve vyspělých zemích - v rozvojových zemích a hlavně v Africe nejsou ani vhodné podmínky pro zemědělství a v Afrických zemích, převážně okolo rovníku se vyskytují často i vážné choroby - malárie - tímto problémem se zabývá mnoho vyspělých zemí světa a snaží se najít různá řešení: podpora zaměstnanosti, investice do rozvojových zemí, odbourání obchodních bariér - přístup na mezinárodní trh, odpouštění dluhů … - zapříčiňuje podvýživu a jiné zdravotní problémy - šíření nemocí (AIDS) Migrace - stěhování obyvatelstva - emigrace = vystěhování z vlasti do jiné země - imigrace = přistěhování do cizí země - tato situace může vzniknout jak dobrovolně, tak i nedobrovolně - nejvíce emigrantů přichází z oblastí, kde dochází k častým konfliktům: Palestina, Afganistan - vzniká z důvodů: nespokojenost s životní úrovní, za prací, za rodinou, konflikty, … - vše vyvolává další negativní jevy - xenofobie (strach z cizinců) a rasismus - nesnášenlivost

jiné rasy - masové stěhování lidí může vyvolat konflikty

Populace - v roce 2050 by se měla světová populace ustálit na 9,5 mld lidí - k tomu, aby se takové množství lidí uživilo, je třeba vypěstovat 10 mld tun obilí - to s sebou nese odlesňování, velké zatížení krajiny - prodlužuje se i průměrná délka života - rozvojové země: chudoba → podvýživa, špatný přístup k pitné vodě, nekvalitní zdravotní péče, hygienické podmínky → šíření nemocí - dalším problémem je negramotnost, ta avšak klesá → šíření vzdělanosti - politická nestabilita → války - nerovnovážná věková struktura → ekonomické problémy (natalita, mortalita) Ekologie - globální oteplování - růst skleníkových plynů → změny klimatu (záplavy, ještě sušší období, zvýšení hurikánů, změny mořských proudů …) největší problém - tání ledovců → růst hladin moří a zvyšování teplot - znečištění ovzduší → vysoké hladiny ozónu, oxidu uhelnatého a emisí → zdravotní problémy znečištěním vznikají kyselé deště, které poškozují lesy, při boji proti znečištění ovzduší vznikly různé smlouvy, které redukují obsah skleníkových plynů v atmosféře - těžba dřeva, hledání nové úrodné půdy → odlesňování pralesů → vysychání řek, snížení množství srážek; přitom amazonské pralesy jsou považovány za „plíce světa“ - odlesňování; ničení mokřad; výstavby silnic, ropovodů, dolů; nadměrný rybolov … to vše má za následek ničení ekosystémů → mnohem více živočichů považujeme za „ohrožené“ - rozšiřování pouští – tomuto napomáhá také odlesňování, pálení lesů a pěstování plodin určené pro export - ztráta půdy, zvyšování teploty → vysychání vody + znečišťování vody + čerpání vody pro zavlažování => nedostatek pitné vody - pěstování geneticky upravených plodin by mohlo v budoucnu přinést ekonomické problémy rozvojovým zemím Terorismus, konflikty - hlavním důvodem → politická nestabilita - největší výskyt konfliktů: Asie (Čečensko, Afghánistán, Palestina), Jižní Amerika (Kolumbie) Afrika (Zimbabwe, Angola, Sierra Leone, Uganda, Kongo …) - důsledkem jsou: destabilizace regionů, bída, ztráta na životech … - za příčiny terorismu se považuje: chudoba, nedostatek vzdělání, zdravotnické péče, náboženství … - náboženství se nedá politicky regulovat => stává se útočištěm radikálů - objevuje se i státem podporovaný terorismus -> Severní Korea, Irák, Írán, Kuba … => jednotlivé globální problémy jsou mezi sebou vzájemně propeny, jeden problém vyvolává další => musíme bojovat proti všem globálním problémům

Zdroje: www.rozvojovka.cz;

www.wikipedia.cz