Hana Jílková, Dana Chmelíková, Hana Knotová Seminář pro protohistorii a raně středověké období Letní semestr 2010
Markomanské války Z písemných pramenů, které se zabývají Markomanskými válkami, se do dnešní doby dochovalo jen velmi malé množství. Cassius Dio (kolem 155 nebo 163/164 – po roce 229) v 72. knize Historie líčí spíše různé kuriosní příhody, které se měly odehrát během války a příliš neřeší historicky důležité události. Navíc se jeho dílo zachovalo jen velmi fragmentárně, většina v opisu byzantského mnicha Xifilana z 2. poloviny 11. století. Další písemné svědectví o tažení proti Germánům poskytují zmínky v životopisech Marca Aurelia a Commoda v Historia Augusta, která byla sepsána během vlády císaře Diokleciána a Konstantina I. (284 – 337). Významným epigrafickým pramenem pro střední Evropu je římský nápis vytesaný do Trenčínské skály (viz níže). Události Markomanských válek jsou zobrazeny na reliéfech sloupu Marca Aurelia na Piazza Collonna v Římě a také na 11 reliéfech, které se zachovaly z císařova triumfálního oblouku. Jsou tam zachyceny bitevní scény, odvádění zajatců, stavění cest a náspů, prosekávání lesů, přechody přes řeky…Důležité informace také přinášejí prameny numizmatické. První markomanská válka Ke vpádům barbarů na římské území docházelo již dříve, ale žádný z nich nebyl tak rozsáhlý, jako vpád na počátku druhé poloviny 2. století našeho letopočtu, který zaplavil celé Podunají a ohrozil i Itálii a Balkánský poloostrov. Důvodem expanze byl zřejmě tlak Gótů, kteří sídlili na dolním toku Visly a dali se na pochod k jihovýchodu. Kmeny uvedené v pohyb gótským přesunem přenášely tlak, kterému musely ustupovat, zase na své sousedy v Podunají, ale ty neměli už dostatek prostoru pro vlastní posun, protože jejich území sousedilo s opevněným římským limitem. Limes tvořil hraniční pásmo mezi územím germánských kmenů a provinciemi spravovanými Římskou říší. Hranice byla osazena pevnostmi střežícími ústí údolí, kterými vedly nejdůležitější cesty z barbarika k Dunaji. Koncem roku 165 (za vlády císaře Marca Aurelia) překročilo 6000 langobardských a obijských bojovníků Dunaj v hornopannonském úseku (asi někde u ústí Moravy nebo Váhu). Germáni využili dočasného oslabení římského limitu, které bylo způsobeno přesunem některých římských legií do Sýrie, kde Řím válčil s Parthy. Proti jejich vlně vyrazili M. Macrinius Avitus Catonius Vindex (velitel praporu kopiníků v blízké Arraboně, nyn. Györ) a Kandidus (velitel hornopannonské legie I. Adiutricis). Výprava byla úspěšná a vetřelci se obrátili na útěk. Ve strachu před římským útokem vypravilo jedenáct podunajských kmenů poselstvo k hornopannonskému legátovi M. Ialliu Bassovi, do něhož každý z nich delegoval jednoho zástupce, vyjednávat o mír. V jeho čele byl markomanský král Ballomarios (Ballomar). Mír byl uzavřen s podmínkou, že Germáni budou nadále zachovávat pokoj.
1
Smluvený mír neměl dlouhého trvání. Nového vpádu na římské území v roce 166 se účastnily všechny kmeny, které sousedily s Říší na Dunaji (na raetských hranicích Hermundurové a Naristové, na norických a hornopannonských hranicích Markomani a Kvádové, na dolnopannonských ilyrští Osové a sarmatští Iazygové z Velké uherské roviny). Tato válka trvala téměř bez přerušení až do prvního roku vlády Markova nástupce Kommoda (180). Tehdy se o ní mluvilo jako o výpravě Germánské a Sarmatské. Útok všech přidunajských kmenů na limes, provedený na několika místech současně, byl příliš silný, aby mu mohla opevněná hranice, dlouho odolávat. Mezerami mezi pevnostmi se příval útočníků převalil přes limes a zaplavil všechny římské provincie v středním Podunají, Raetii, Noricum, obě Pannonie i Dákii. Nebezpečí ohrožující už samu Itálii bylo tak veliké, že Marcus uznal za nutné, aby se na bojiště roku 168 vypravili oba spolucísařové osobně („Nakonec se oba spolucísařové vydali do války jako velitelé, neboť Viktualové spolu s Markomany a jinými kmeny vyvolávali nepřehledný zmatek. I jiné národy prchaly před tlakem barbarů ze severu a hrozily Římanům válkou, nevpustí - li je na své území.“ Portréty světovládců, Životopis filozofa Marka Antonina, 14). Oba, provázeni kohortou tělesné gardy, dospěli až do Aquileie. Jejich příchod nahnal barbarům takový strach, že se dali na ústup a obrátili se na císařské legáty s omluvou za svůj vpád. Slibovali zachovat mír a potrestat ty, kteří je svedli k překročení hranice. Lucius Verus chtěl po uzavření dohody s kmeny tažení zanechat a vrátit se zpět do Říma, ale Markus barbarům nevěřil a rozhodl se ve výpravě pokračovat. Oba císařové překročili Julské Alpy a dosáhli vítězství v těžké bitvě s barbarskými kmeny. Teprve když v provinciích zavládl klid, vrátil se Markus se svým bratrem do Aquileje. Ve městě chtěl císař strávit zimu a na jaře měl v úmyslu zahájit ofensivu a nebezpečí hrozící od severu definitivně odstranit. Tento plán se neuskutečnil. V zimě roku 169 se epidemie moru v Aquileji nebezpečně rozšířila a Markus se rozhodl v zájmu vlastního zdraví vrátit do Říma. Ale na cestě byl Lucius Verus hned nedaleko za Aquilejí, u Altina, raněn mrtvicí a v lednu nebo v únoru 169 tam zemřel. Po Verově smrti celá tíha vedení války dopadla na Marka Aurelia. Germáni viděli ve ztrátě spolucísaře pro Říši těžkou ránu. Využili Markovy nepřítomnosti a těžkých ztrát, které způsobila morová rána, a znovu vpadli do Podunají. Barbaři se tentokrát dostali ještě dále do římského území než v loni. Zvítězili v krvavé bitvě, při níž padlo na 20 000 římských vojáků. Germáni zaplavili Noricum a Pannonii, překročili Julské Alpy a pronikli až na půdu vlastní Itálie. Stará pohraniční pevnost Aquileja odolala jejich obléhání, ale Opitergium (Oderzo v Benátsku) bylo vypleněno. Císař se na podzim roku 169 z Říma osobně vypravil do vojenského ležení. Vlastní válečné operace začaly až na jaře roku 170 a dosáhly v létě úspěchu. Následujícího roku byli Markomani a Kvádové poraženi a museli vyklidit římské území. Zásluha o vítězství se přičítá samotnému Aureliovi, ale je jasné že na bojišti operovali i jiní vojevůdci. Roku 169 nebo 170 padl dácký místodržitel M. Claudius Fronto. V letech 170/1 se vyznamenali Ti. Klaudius Pompeianus, který se při správě své dolnopannonské provincie v roce 167 osvědčil tak, že mu Markus, dal Verovu vdovu Lucillu, svou dceru, za manželku. Jeho mladší spolupracovník v provincích, P. Helvius Pertinax, pozdější císař, velitel brigetionské legie I. Adiutricis se zasloužil vyčištění Raetie a Norica od nepřítele.
2
Po starších zkušenostech, že útočníci, zlákaní výhodnými klimatickými podmínkami a vyšším životním standardem, po zotavení vojska svůj vpád na římské území zopakují, rozhodl se císař přemístit své ležení do hornopannonského Karnunta. Jeho plánem bylo zanést válku na území vetřelců. Marcus Aurelius zahájil útok počátkem roku 172, překročil v čele svých vojsk Dunaj po pontonovém mostě zřízeném pravděpodobně u Karnunta. Potom postupoval kvádským vnitrozemím údolím řeky Moravy. Prameny se zmiňují o zvláštním projevu přízně bohů k císaři, prý si modlitbou vyprosil blesk, který zničil trámové lešení, pomocí něhož se chtěli Germáni dostat do obleženého římského kastellu, ležícího na jejich území. Císař pro zdar svého tažení využil i kmenových rozporů mezi samotnými barbary. Síly, s kterými císař vytáhl proti Kvádům, byly tak veliké, že nebylo třeba nějaké rozhodující bitvy, aby Germáni požádali o mír. Dosáhli ho s podmínkou, že zruší své spojenectví s Markomany, a že nepovolí ani jim ani Iazygům vstup na své území ani průchod jím. Kvádům byl zakázán přístup na římská tržiště, aby tam nemohli provozovat vyzvědačství a nakupovat zboží a nástroje, které by pak použili proti Římanům. Dále Kvádové Říši vydali množství koní a skotu, všecky zběhy a 13 000 zajatců. Za krále jim Řím dosadil Furtia, svého loajálního stoupence. Do Karnunta přijížděla další poselstva barbarských kmenů nabízejících mír a ochotných za jeho povolení postavit Římanům i kontingenty bojovníků. Císař nabídky přijal, ale postavená vojska odeslal do vzdálených provincií. Početné skupiny barbarů byly usazeny v postavení dedititiů (polosvobodných rolníků) na opuštěných pozemcích v Pannonii, v Dákii a v Moesii, aby tam doplnily mezery v řadách obyvatelstva způsobené válkou a morem. Pokořením Kvádů se císaři podařilo izolovat jejich sousedy na západě i na východě, takže místo silné koalice tří spojeneckých národů stáli proti němu na východě Iazygové a na západě Markomani. V utkání obou stran nejdřív vítězili Markomané. V bitvě s nimi přišel o život druhý římský prefekt M. Macrinius Vindex. Nakonec, ale nedostatek jednotného velení, discipliny a vojenské morálky u barbarů prohrál s ukázněnými a lépe technicky vybavenými římskými silami. Markomanské tažení ukázalo, že císařův úspěch nad Kvády byl velmi pochybný. Kvádové poskytovali markomanským bojovníkům útočiště na svém území a také pomáhali Iazygům. Navíc svrhli a vyhnali krále Furtia a zvolili si místo něj Ariogaisa. Žádali Marka o jeho potvrzení, ale císař jejich žádost zamítl a zahájil proti nim roku 173 nové tažení. Tentokrát bylo východiskem výpravy Brigetio nebo Salva (u Ostřihomi). K této výpravě se váže jedna z nejpamátnějších událostí markomanských válek, záchrana římského vojska „zázračným deštěm“. Zázračný déšť je válečná epizoda, vyobrazená na jednom z výjevů, které nese sloup Marka Aurelia vztyčený v Římě na oslavu císařova vítězství v markomanských válkách. Scény dokládají, že válka se na obou stranách vedla velmi nesmlouvavě. Římské oddíly dislokované poblíž ústí Hronu do Dunaje postupovaly proti Kvádům k severu a v hornatém terénu padly po vyčerpávajících bojích do obklíčení. („V úmorném letním žáru strádali legionáři žízní, řada z nich navíc utrpěla vážná zranění. V kritické situaci na pokraji vyčerpání, se na obloze náhle nakupily mraky a strhl se prudký liják. O záchranu římských jednotek se zasloužil mág Arnúfis, který Marka na tažení doprovázel a získal si přízeň samotného boha Herma.“ Cassius Dio, Římská historie 72, 8). Křesťanský historik Paulus Orosius (375 – 418?) naopak připisuje zázračný déšť modlitbám křesťanů sloužících 3
v římském vojsku. Rozhodujícího úspěchu císař dosáhl v létě 174 a tak došlo k definitivní úpravě poměru mezi Markomany a Kvády na jedné a Říší na druhé straně. Oba kmeny musely vyklidit územní pruh podél levého břehu Dunaje v šířce 76 stádií (asi 14 km). Kvádský král Ariogaisos byl internován do egyptské Alexandrie. Po zkrocení Markomanů a Kvádů zbývalo pro bezpečnost provincií na středním Dunaji porazit jejich sarmatské spojence, Iazygy. Bez svébské podpory byli Iazygové poraženi na podzim roku 175 a Marcus Aurelius uzavřel se sarmatským králem mír s podobnými podmínkami jako u Markomanů. Bohužel Aurelius musel urychleně opustit dolnopannonské ležení, protože ho zastihla zpráva o povstání Avidia Cassia v Sýrii. Druhá markomanská válka Jediný rok Markovy nepřítomnosti stačil, aby výsledky jeho šestiletých bojů v Podunají byly úplně rozvráceny. Roku 177 vypukla nová válka s Germánskými kmeny. Příčina ani místo prvních bojů nejsou známy. Jisté je, že se v prvním válečném roce povstalcům nedařilo. Zřejmě zásluhou prefekta M. Bassaea Rufa, jenž byl vyznamenán za „vítězství germánské a sarmatské“. Své vítězství však Bassaeus dlouho nepřežil a stal se třetím z velitelů císařovy tělesné stráže, kteří zahynuli v markomanských válkách. Bassaeovou smrtí se situace na bojišti radikálně změnila a barbaři začínali mít nad Římany převahu. Marcus Aurelius se svým synem Commodem se vypravil do pole 3. srpna 178, ale jejich příchod nezpůsobil hned obrat. Teprve roku 179 dosáhl Tarrutenius Paternus úspěchu v jedné z nejkrvavějších bitev markomanských válek. Toto veliké vítězství umožnilo Římanům, aby poprvé po třinácti letech válčení přeložili zimní ležení na nepřátelské území. M. Valerius Maximianus (legát II. pomocné legie z Aquinka) zřídil zimní tábor v Laugariciu (poblíž Trenčína). Jménem jedné jednotky, která se zasloužila o úspěch Římanů v germánsko – sarmatských válkách, Maximianus věnoval bohyni vítězství, VICTORIAE AVGVSTORVM, monumentální děkovný nápis, vytesaný do trenčínské hradní skály na památku největšího podniku své vojenské kariéry, přezimování na nepřátelském území, 120 km na sever od hranic římského limitu na Dunaji. Dobyté území se mělo stát římskou provincií. Nakonec k tomu však nedošlo. S ukončením válečné sezóny se zamýšlený plán nestihl dokončit a Markovi nebylo dopřáno, aby v něm na jaře 180 pokračoval. 17. března se císař stal obětí moru v zimním ležení ve Vindoboně („Pak se soustředil na dokončení války, ale v jejím průběhu zemřel. Válku s Markomany, Hermundury, Sarmaty a Kvády vedl po tři roky, a kdyby byl žil jen o rok déle, byl by učinil z jejich zemí provincie.“ Portréty světovládců I, Životopis filozofa Marka Antonina, 27/9,10), Jeho nástupce Commodus nějaký čas pokračoval ve válčení s germánskými kmeny, ale pak se rozhodl války zanechat a uzavřít mír. Formálně byla válka ukončena 22. října 180. Poté se nový císař vrátil do Říma a ochranu limitu svěřil místodržícím tamějších provincií. Mír, který uzavřel Commodus s Germány znamenal naprostý rozchod s dosavadní zahraniční politikou. V jeho rezignaci na připojení markomanského a kvádského území k Říši, bylo spatřováno opuštění správné politiky jeho otce a dokonce zrada na zájmech římské říše („Přerušil i válku, kterou jeho otec téměř úplně dokončil, vyhověl podmínkám 4
nepřátel a vrátil se do Říma.“ Portréty světovládců I, Commodus Antoninus 3/5). Faktem je, že Římu chyběli vojáci na obranu dosavadních hranic. Zůstává otázkou, zda by Říše dokázala účinně bránit území posunuté až k hřebenům Sudet a Karpat. V této situaci bylo správné ponechat hranice vymezené Dunajem. Nakonec ani Commodus nespoléhal jen na mírové smlouvy a zhustil dunajský systém opevnění vybudováním nových strážnic (burgus).
Doklady přítomnosti římských vojsk na území českých zemí a na Slovensku v druhé fázi markomanských válek Při řešení problémů vývoje našeho území v prvních stoletích našeho letopočtu věnovali pozornost archeologové a historici otázkám zásahu římských vojenských jednotek v hornodunajském barbariku. Zabývali se i charakterem stop, které mohly na krátce obývané ploše zanechat. Bylo zřejmé, že nejméně v závěrečné fázi markomanských válek, v době vrcholného úsilí Marka Aurelia o ovládnutí území na levém břehu středního Dunaje, musely v tomto prostoru vznikat stavby jiných typů než dosud známé lokality se zděnými budovami. Významným dokladem o přítomnosti Římanů na území severně od Dunaje jsou římské pochodové vojenské tábory, které měly přechodový ráz a skýtaly jednotkám ochranu při delších taženích. Po objevu římských polních táborů v Rakousku a Slovensku se tento druh objektů dal předpokládat i na území Moravy (Bálek – Droberjar – Šedo 1994). Zatímco na Slovensku je největší koncentrace těchto táborů v okolí Iže u Komárna, na Moravě je to jednoznačně okolí dominantní římské pevnosti Mušova – Burgstallu. Zajímavých výsledků dosáhl již Anton Gnirs ve 20. letech při výkladu reliéfních výjevů ze sloupu Marka Aurelia z Piazza Collona v Římě, který dal postavit roku 185 Markův syn Commodus. Rozeznal při tom nejen různé typy římských zděných vojenských staveb, které v barbariku užívali Římané v průběhu markomanských válek, ale i dřevozemní a pochodové tábory. Pokusil se zároveň o lokalizování některých scén do geograficky konkrétního prostředí. Část událostí lokalizoval do prostoru řek Svratky a Jihlavy a do blízkosti Mušova. Využil přitom poznatky získané v průběhu výzkumu, který uskutečnil na římské stanici Burgstall v Mušově. Výšinná fortifikace na Mušově – Burgstallu, zůstávala až do objevu polních táborů jedinou lokalitou, kde bylo možné v moravském prostředí bezpečně doložit římskou vojenskou aktivitu. Právě prostor v okolí Mušova patří k nejlépe prozkoumaným moravským regionům. Běžné postupy archeologické práce však v minulosti nevedly ke zjištění polních táborů. Ukázalo se, že je lze identifikovat pouze pomocí letecké prospekce. Mezníkem v tomto výzkumu byl rok 1991. Při letu, který byl uskutečněn společně s J. Kovárikem z jihomoravského muzea ve Znojmě, byly objeveny v jižní části katastru Mušova, v trati „Na pískách“, rozsáhlé kvadratické útvary v okolí řeky Dyje, rozkládající se na ploše kolem 2,4 km. Mají pravidelný čtvercový tvar, jsou tvořené přímými liniemi, které spojovala zaoblená nároží. Tyto linie se v obilním poli projevovaly výrazně tmavším (sytě zeleným) zbarvením porostu a signalizovaly umělý zásah do podloží, z čehož se dalo odvodit, že růstové příznaky vyznačují průběh příkopů na obvodu římských polních táborů ) (Bálek – Droberjar – Šedo 1994). O římské provenienci objevených objektů na Moravě svědčí celkový tvar a jejich rozměry, orientace vchodů, tvar nároží a typické hrotité příkopy, jejichž velikost odpovídá mnohdy přesným vojenským předpisům pro budování táborů, tak, jak je známe 5
např. u Flavia Vegetia Renata (viz níže). Bližší časové zařazení je možné určit s velkou pravděpodobností do období markomanských válek. Již dnes je možné jeden z táborů (tábor III) dát do souvislostí s táborem v dolnorakouském Kölnbrunnu, jejichž tvary a rozměry, jakožto i příkopů jsou identické a jsou zřejmě stopou po tažení jedné legie (XIV. z tábora Carnunta nebo X. z tábora Vindobony). Není vyloučeno, že dojde k objevu dalších táborů, které budou objeveny výzkumem a teoreticky ověřeny (Bálek – Droberjar – Šedo 1994). Problém je, že tyto tábory často překrývají germánská sídliště. Poněkud dále od mušovského hradiska (cca 8km) se nacházel další římský vojenský tábor – na katastru obce Přibice (o. Břeclav). Nedaleko od případu v Přibích, na intravilánu obce Ivaň (o. Břeclav), se nacházelo podobné stanoviště římských vojsk. V obci Hrušovany nad Jevišovkou, 15km jihozápadně od Mušova – Burgstallu se nachází nároží dalšího tábora. Okruh těchto území byl zřejmě důležitým shromaždištěm římských vojsk (PDM, 445). V pozdějších letech se na území dnešní Olomouce objevil římský vojenský objekt z období markomanských válek, který vyvolal v této problematice nové dohady. Olomouc leží téměř 200km severně od Dunaje. Právě tato stanice uzavírá severní hranici římských vojenských aktivit na střední Moravě (Hošek 2002, 127). Porovnáme – li tuto situaci se sousedstvím Moravy, dojdeme k závěru, že v Čechách takovéto římské vojenské aktivity nejsou prokazatelné, protože římská obrana ležela na Dunaji. Naproti tomu, na Slovensku, ve vzdálenosti 120km od Dunaje, v oblasti dnešního Trenčína jsou tyto aktivity jednoznačně doloženy, především díky známému nápisu na skále, který byl vytesán na památku římských vítězství v poslední válečné zimě (179 – 180). Zpravuje nás o tom, že na místě Laugaricio rozložilo vojenský tábor 855 vojáků II. legie z Akvinka pod vedením M. Valeria Maximiana, která zde roku 179 porazila Kvády (PDM). O tom navíc svědčí i spisy Zanovy. Otázkou je, kdy byly tyto vojenské oblasti založeny a kdy byly opuštěny. Opuštěny byly pravděpodobně v letech 178 – 179, po porážce Markomanů a Kvádů. To však nevylučuje existenci silných okupačních vojsk na jejich území. V Markově životopise se dočteme, že byla vedena tříletá expedice (177 – 178) Germanica Secunda proti Markomanům, Hermundurům, Sarmatům a Kvádům (Hošek 2002, 127). Jeden z pramenů popisuje, že se jejich sídliště rozkládala od Carnunta až po centrum Galie. Z písemných pramenů dokonce zjišťujeme, že zde Maecus Aurelius chtěl založit provincii Markomania. Vojenská stanice v Olomouci odpovídá té v Trenčíně. Jednalo se totiž o strážné oblasti na nepřátelském území (Hošek 2002, 127). O posádkách římského vojska na barbarském území nás zpravuje římský historik řeckého původu Kassius Dio: „Kvády i Markomany nenechávalo dohromady 40 000 vojáků, sedících v pevnostech, ani pást, ani obdělávat půdu, ani cokoli jiného dělat, přičemž se po žádné stránce neměli zle; měli dokonce koupelny a nadbytek všemožných potřeb“. (PDM, 445) K tomuto líčení můžeme přiřadit mnohé archeologické nálezy: výzkumy na Stupavě (římská tvrz) a na Hradisku u Mušova byly odkryty lázně, o nichž se Kassius Dio zmiňuje. Z této písemné zmínky je zřejmé, že v druhé fázi markomanských válek Římané kontrolovali široké pásmo na levém břehu Dunaje a museli zde mít tedy velký počet vojenských stanic (na Slovensku např. Iž, Stupava, Pác, Bratislava) (Marsina 1998, 165). Tato římská přítomnost nepochybně hluboce zasáhla do morálky Germánů. Římané se v tomto směru soustředili především na germánskou elitu, kterou se snažili získat pro svou politiku. Stopy tohoto vlivu můžeme sledovat například na známém knížecím hrobu 6
v Mušově nebo v písemných pramenech. Kassius Dio poznamenává o Kvádech: „proto se…, nehodlajíce snášet to pevnostní obklíčení, pokusili hromadně všichni přesídlit…“ (PDM, 447). K závěru nelze opomenout také zmínku Kassio Diona o zázračném dešti, který zastihl vyčerpané římské vojsko v boji proti Kvádům: „Věru, až po mnohých těžkých zápasech a nebezpečenstvích si Marcus Aurelius podrobil Markomany a Jazygy. Ba proti takzvaným Kvádům z toho povstala velká válka a podařilo se mu neuvěřitelné vítězství, téměř to byl dar od boha…, když se Římané ocitli ve vysoké tvrzi, kde byli unaveni a zraněni, vystaveni žáru slunce, a kde již nemohli ani bojovat, ani nikam ustoupit… shluklo se veliké množství oblaků a spustil se hustý liják, což se stalo jistojistě na boží zásah.“ V úvahách o římských mocenských zásazích musíme počítat i s přílivem středogalské terry sigillaty a dalších římských artefaktů (římské sklo, okrouhlé či destičkové spony, římský hliněný kahan aj.) Mnoho předmětů antické provenience sem začalo pronikat právě ve spojitosti s těmito událostmi a nacházíme je především v bohatých hrobech germánské elity. Podoba římských pochodových táborů (castra) Jak je výše uvedeno, nesmírně cenným úkazem přítomnosti římských jednotek na našem území jsou pochodové vojenské tábory. Pro jejich zakládání existovala určitá pravidla, stejně jako pro vojenský výcvik a vedení boje. To nám velice pomáhá při archeologických interpretacích těchto objektů. Tábory byly budovány samotnými členy jedné legie a mohly dosahovat rozměrů až 20ha, nejčastěji o délce stran 400 x 500m (Hošek – Marek 1990, 202). Flavius Vegetius Renatus jim přikládá obrovskou důležitost. Pro římské legie na válečném tažení byly tyto tábory naprosto nezbytné a každý rekrut měl být poučen o jejich zakládání. K tomu, kde by se tábor měl založit, poznamenává: Tábor má být vždy – a tím více ovšem v blízkosti nepřítele – na bezpečném místě, tak aby zároveň byl zajištěn dostatek dřeva, píce a vody. Také místo musí být zdravé, zvlášť počítá – li se s delším pobytem. Je třeba vyhnout se tomu, aby tábor ležel pod nějakým blízkým pahorkem nebo horou, neboť z takové polohy by mohla vzniknout škoda, kdyby tato vyšší místa byla obsazena nepřítelem. Také je třeba prozkoumat, zda rovina nebývá zaplavována bystřinami, aby vojsko neutrpělo pohromu“.(Marek 1977, 431) Zkrátka bylo dobré tento tábor založit na místě s vhodnými přírodními podmínkami. Nesměl být založen na místě, kde mohl být bezprostředně ohrožen nepřítelem, nebo tam, kde hrozily záplavy. Dále poznamenává, že rozměry tábora byly dány počtem členů armády a tvar tábora se zas musí přizpůsobit místu, kde bude založen – může být čtvercový, trojúhelníkovitý, či polokruhový, podle toho, co povaha místa vyžaduje (Marek 1977, 431-432). Stavbu tábora řídil většinou učený tribun. Nejprve bylo určeno místo pro stan vrchního velitele (praetorium) od něhož se vyměřily dvě základní táborové osy: 1) osa sever – jih určovala hlavní táborovou ulici, na jejímž konci pak byla v hradbách či náspech levá a pravá táborová brána; 2) osa západ – východ pak určovala velitelskou cestu (via pretoria), která spojovala příbytek velitele s hlavní přední táborovou branou, která směřovala k východu a směrem k nepříteli. Za zadní bránou se měli usazovat kupci. Tábor měl mít tedy celkem čtyři brány (Slovník antické kultury 1974, 594). Velká pozornost se věnovala budování hlubokého příkopu, který měl podle Flavia Renata být devět stop široký a sedm hluboký, pokud však nehrozí bezprostřední ohrožení ze strany nepřítele, pokud ano, musí být dvanáct 7
stop široký a devět stop hluboký (Marek 1977, 433). Nad ním se navrší násep z hlíny vyhloubené z příkopu do výšky čtyř stop. Tak toto opevnění docílí celkem 12 stop šířky a 13 stop výšky. Nahoře se do náspu zarazí silné kůly, které vojáci s sebou nosí na pochodu. Pro tyto práce je záhodno mít vždy po ruce kopáče, rýče, pletené koše a jiné potřebné nástroje (Marek 1977, 433). Uvnitř budovaného opevnění se přesně podle předpisů budovaly příbytky velitelů, pěchoty, jízdy, elitních jednotek, ošetřovna, fora, věštírny, umisťovaly se válečné stroje, dobytek a zásoby potravin. Vybudování takového pochodového tábora mělo zabrat pět hodin času – tj. do setmění (Hošek – Marek 1990, 202). Z táborů, které byly budovány pro delší pobyt (castrum stativum) se vyvinula v podstatě vojenská města, které se stalo jednak ochranou, jednak centrem okolních táborů. Hliněný násep byl nahrazen kamennou hradbou a stany kamennými či cihlovými budovami. Markus Aurelius měl v době markomanských válek taková sídlištní centra například ve Vindoboně (Vídeň), Carnuntu (východně od Vídně) a Sirmiu (Mitrovica na Sávě).
Hradisko u Mušova Hradisko u Mušova, v cizojazyčné literatuře nazývané Mušov-Burgstall, se nachází v okrese Břeclav, přibližně 17 km od Mikulova na návrší převyšující se nad okolní terén asi 50 m. Leží na levém břehu řeky Dyje a toto strategicky významné místo umožňovalo zřejmě kontrolu obchodních cest u soutoků řek Jihlavy se Svratkou a Svratky s Dyjí. První zmínku o tomto místu máme ze 17. století od Pešiny z Čechorodu, který podal zprávu o nálezech římských mincí. Dále pak v 18. století F. J. Schwoy uvedl, že zde stálo římské město. Dále se prameny zmiňují ještě o nálezech římských lamp a keramiky. První archeologická zjištění učinili J. Matzura a J. Lieber st., kteří v roce 1925 provedli na vrcholu kopce menší odkryv. Získali tak římské pálené cihly s kolky LEG X GPF. Tento objev upozornil na význam lokality a tak nedlouho poté zde bylo provedeno několik dalších výzkumů. Hned o rok později zde proběhla zjišťovací sondáž pod vedením Antona Gnirse ze Státního archeologického ústavu v Praze. Při té byly objeveny zbytky zděných staveb a tak v půrběhu dvou dalších let zde byl proveden systematický výzkum, který se zaměřil, jak tehdy bylo zcela běžné, na odkrývání základů budov. Byly zde objeveny dva pozůstatky budov. Během let 1949 a 1951 zde došlo k menším sondážím a v letech 1976-1977 byl proveden revizní výzkum jedné z budov objevené A. Gnirsem. Teprve až roku 1984 byl zahájen pod vedením J. Tejrala systematický výzkum lokality pod záštitou AV ČR v Brně, podporovaný granty až do roku 2007. Výzkumu se zúčastnili například J. Bouzek, P. Červák, E. Droberjar, D. Jelínková, B. Komoróczy, J. Musil. Od roku 1984 až do roku 1993 byla zkoumána severní strana Hradiska. V letech 1993 – 1994 byly zkoumány objekty v trati Neurissen na svahu Hradiska a to pod vedením M. Bálka a O. Šeda. V roce 1994 se vedoucím výzkumu stal B. Komoróczy a od tohoto roku až do roku 2001 se výzkum soustředil na vnitřní zástavbu na východním svahu. Zároveň v letech 1995-2007 se realizovaly sondážní řezy fortifikací. Výzkumy v letech 2004-2007 se soustředily na zástavbu v jihozápadním nároží opevněného areálu (Komoróczy, B. 2008, 391-392).
8
Výzkumy přinesly mnoho nálezů, které nám pomáhají k interpretaci Hradiska a i k jeho datování. Celé Hradisko se rozkládalo zřejmě na rozloze přibližně 20 ha a sloužilo jako římský tábor během markomanských válek. Je to vlastně nejvýznamnější římská vojenská stanice u nás. Jeho přesnější datací se budu zabývat později. Opevnění tvořil hliněný val a většinou tři příkopy. Hliněný val se na pár místech alespoň částečně zachoval. Jeho výška se odhaduje na přibližně 2 m, šířka pak na přibližně 6m. Uvažuje se, že val byl postaven na základech valu prehistorického, ale tato otázka není ještě dořešena. Humusovitá hlína, podle které se tak usuzuje, se mohla na val dostat sekundárně. Zřejmě byl obložen z obou stran nepálenými cihlami, které se ve valu nebo poblíž našly. Val pak podpírala palisáda umístěná na jeho vnitřní straně, po které se našly kůlové jamky. Za valem se nacházela berma, čili část opevnění mezi valem a příkopem, která byla velká přibližně 6m. Hradisko zřejmě obklopovaly celkem tři příkopy, které podle všeho fungovaly najednou a které byly na jihozápadní, západní až severní straně. Severovýchodní strana nebyla příliš archeologicky řešena, ale je možné, že zde byl terén tak příkrý, že stačilo vybudovat jeden příkop, který zde doložen je. Na jihovýchodním svahu se trojice příkopů rozvolňuje a směrem k terase Neurissen pokračuje ve větších rozestupech, což by mohlo vytvářet jakési „předhradí“. Příkopy měly tvar písmene V, široké byly cca 3,5-4 m a hluboké cca 2,5 m pod úrovní dnešního terénu (Komoróczy, B. 2008, 402). Věže zde byly nalezeny, ale jen na hraně terasy Neurissen a stejně tak je odtud známa jediná brána. Je ovšem pravděpodobné, že to je jen tím, že další věže nebo brána nebyly rozpoznány nebo dochovány. Vnitřní zástavba byla zřejmě rozdělena na několik částí. Jednou z nich byl stavební komplex dvou budov na temeni Hradiska. Jedná se o ubytovací zařízení poměrně luxusní, které mělo dva pokoje a ještě o lázně, které se nacházeli v blízkosti první budovy. První budova byla A. Gnirsem označena za tzv. velitelskou budovu, protože podle něho byla v centrální části Hradiska, což, jak dnes víme, není pravda. Budova sloužila zřejmě jako luxusnější ubytovací zařízení a je možné, že bylo součástí většího uzavřeného, poměrně luxusnějšího stavebního celku. Stejně tak je i možné, že pokud by se v blízkosti provedl další archeologický výzkum, byly by nalezeny podobné konstrukce. Nelze ale vyloučit, že by se mohlo jednat o budovu sloužící pro potřeby Praefecta castrorum nebo osoby, která některé jeho činnosti v areálu zastávala – to je například zásobování vojska, dozor nad řemeslným a stavebním doprovodem, přímá kontrola nad vojenským sídlištěm a podobně. Podobnou funkci měla zřejmě i dřevěná budova na terase Neurissen. Ta vykazuje znaky vyšší sociální prestiže – jedná se především o mimořádné rozměry budovy a apsidou zakončenou místnost, která se vyskytuje v budovách především vilového charakteru a je typickou formou centrální místnosti. Na mírném svahu na jihovýchodě byly nalezeny jednoduché dřevo-hlinité domy. Takovýchto staveb se zde nalezlo nejméně 6. Mají obdélníkový půdorys a jsou mírně zahloubené do původního terénu (přibližně 0,5 m). Budovu tvořila jedna místnost. Nosné kůly se nacházely v rozích a ve středech delších stran. Zároveň se mezi domy našly pozůstatky minimálně pěti kruhových pecí s předpecní jámou. Tato část Hradiska je interpretována jako okrsek dílen (Komoróczy, B. 2008412-413). Řemeslná výroba byla zaměřena především na zpracování kovů a to tedy hlavně oprav výstrojí a výzbrojí, minimálně pak na výrobu jednodušších věcí. To dosvědčuje i velké množství kovových předmět, které jsou zde 9
nalezeny a týkají se hlavně vojenství. Některé výzbroje a výstroje na sobě nesou známky oprav, kromě toho se zde nalezly poškozené, nefunkční či zcela fragmentarizované kovové předměty, které byly zřejmě určeny k sekundárnímu zpracování. Tyto dílny jsou svou architekturou v rámci římských táborů nestandardní. To, co nám jednoznačně ukazuje, že Hradisko sloužilo Římanům, je téměř výhradně římský nálezový soubor. Našlo se zde hodně úlomků terry sigillaty a velký počet mincí, což nám může pomoct v dataci. Otázka je, v které části se nacházelo ubytování pro vojáky. To totiž nikde doloženo s jistotou není. Je možné, že jistá část hradiska byla vyhrazena právě pro vojáky, ale je tu i možnost, že na Mušově se vyskytovala jen velící složka a větší vojska se nacházela v krátkodobých táborech v jeho blízkosti. V dataci nám pomáhají nejen nálezy, ale i písemné prameny. Když se podíváme na průběh markomanských válek, vidíme, že první fáze kladená do let 166 – 171 n. l. byla tedy z pozice Říma spíše defenzivní. Nemůžeme tedy čekat, že by v této době bylo možné na území, kde se Hradisko nachází, budovat římské tábory. Až teprve v druhé fázi je Řím ofenzivní a podaří se mu v roce 171 n. l. vytlačit nepřátele z provinciálního území. Vznik Hradiska u Mušova by se tedy dal datovat zhruba do roku 172 n. l., kdy Markomané byly z tohoto území vytlačeni. Jak se budu dál zmiňovat, celý areál měl dvě stavební fáze. Ta první spadá právě do této doby. Ale terénní výzkum nám o tomto mnoho informací nedal, takže rozlišit například které budovy nebo jaké opevnění se v první fázi nacházelo, říci nemůžeme. Jediné co se díky terénnímu výzkumu může říci, je jen to, že celý areál měl zřejmě dvě stavební fáze a vidět je to jen na valu, který vykazuje určité známky někdejšího poškození. Písemné prameny naznačují, že v roce 173 byla římská ofenzíva posunuta na východ. Archeologická data nám ale neukazují, že by v rámci postupu dále na východ byla tato lokalita, jako jiné, vyklizena a opuštěna. Naopak, mohla zde zůstat menší posádka, která dohlížela na dění v okolí. To se týká i doby v letech 173/175 až 177/178, kdy písemné prameny naznačují, že Hradisko u Mušova bylo Římany opuštěno. Ale jak jsem již říkala, z archeologických výzkumů pro to nemáme žádný jednoznačný důkaz, kromě již zmíněného valu, na kterém známky poškození mohly vzniknout ale nejen opuštěním Hradiska, ale i pouhým nestaráním se o něj, kdy posádka zde mohla celou dobu pobývat (Komoróczy, B. 2008, 424). Jednoznačně to v písemných pramenech nemáme a archeologické prameny nám pro to tedy taky nedávají žádný jasný důkaz. K plnému obnovení Hradiska došlo v třetí fázi markomanských válek, kdy bylo opevnění opraveno a možná i rozšířeno, ale to nám s jistotou nic nepotvrzuje – jak jsem již napsala, rozpoznat ke které stavební fázi která budova nebo část opevnění patřila, z výzkumů nebylo možné. Na Hradisko se v této době už zřejmě kladl i větší důraz a byla tu zřejmě i koncepce o trvalé ústřední roli této vojenské stanice v rámci správy. Konec Hradiska u Mušova a jeho konečné opuštění římskými vojáky můžeme datovat na základě především historických pramenů, pomáhají nám zde ale i prameny archeologické. Z archeologických nálezů nám pro konec mluví především mince – nejmladší ražba zde nalezená je z roku 178 n. l. – tento nález v relativní chronologii označen jako post quem, nám říká, že konec hradiska přišel nejdříve v roce 178 n. l. Ale v tomto období, jak víme právě z písemných pramenů, se válka stále ještě vedla a nebyl jediný důvod, proč by Římané opouštěli právě toto strategické místo. K vyklizení Hradiska došlo zřejmě až v roce 180 n. l.,
10
kdy římský císař Commodus válku ukončil, s většinou hlavních protivníků uzavřel mír a své jednotky z tohoto území stáhl (Komoróczy, B. 2008, 425). Literatura Bahník, V. a kol. 1974: Slovník antické kultury. Svoboda, Praha. Bálek, M. – Droberjar, E. – Šedo, O. 1994: Die Römischen Feldlager in Mähren (1991 – 1992). PA LXXXV, 59 – 74. Burian, J. – Mouchová, B. 1982: Portréty světovládců I. Praha. Dobiáš, J. 1964: Dějiny československého území před vystoupením Slovanů. Praha. Friesinger, H. – Tejral, J. – Stuppner, A. 1994: Markomannenkriege. Ursachen und Wirkungen. Brno. Hošek, R. – Marek, V. 1990: Řím Marka Aurelia. Praha. Hošek, R. 2002: Die Römer in Nordmittelmähren. In: Zwischen Rom und dem Barbaricum. Festschrift für T. Kolník zum 70. Geburstag. Nitra, 127 – 128. Komoróczy, B. 2008: Hradisko (Burgstall) u Mušova ve světle výzkumů v letech 1994-2007. In: E. Droberjar – B. Komoróczy – D. Vachůtová (eds.), Barbarská sídliště. Archeologie barbarů 2007. Spisy archeologického ústavu AV ČR Brno 37. Brno, 391-438.
Marsina, R. 1998: Pramene k dejinám Slovenska a Slovákov. Územie Slovenska pred prichodom Slovanov I. Bratislava. Pauer, M. a kol. 1980: Laugaricio: Zborník historických štúdií k 1800. výročiu rímského nápisu v Trenčíne. Košice. Podborský, V. a kol. 1993: Pravěké dějiny Moravy. Brno.
11
