„Nejoceňovanější kámen mezi lidmi je démant, ale krásu získává zušlechtěním. Je třeba ho obrousit. Takovému brusiči a majiteli démantu se podobá spisovatel, který má námět, nápad a nadání, které obrušuje jako přírodní diamant, aby odevzdal klenot…“ (Z nedokončené předmluvy Arnošta Lustiga)
Markéta Mališová Nepřestávej, miláčku
Markéta Mališová (*1957 Praha), nakladatelka a publicistka, vystudovala Přírodovědeckou fakultu UK. Od roku 1985 pracovala v Krátkém filmu. Po roce 1994 začala s vlastní tvorbou dokumentárních filmů. Natočila snímky o česko-německých vztazích, portréty Františka Kupky a Angela Waldsteina, cyklus o pražských galeriích a muzeích, dokument o vzniku Musea Kampa a další. Od roku 2002 vede Centrum a Nakladatelství Franze Kafky. Publikuje v různých časopisech, je autorkou řady článků o Franzi Kafkovi a rozhovorů s Arnoštem Lustigem. S ním také spolupracovala na vydání třinácti knih, na dvou jako spoluautorka. Dva Lustigovy romány vydala v česko-anglicko-hebrejské verzi. V roce 2009 debutovala povídkou v edici Česká povídka.
Souborem devíti povídek Markéty Mališové prostupuje ústřední téma vztahů mezi mužem a ženou. Často jde o umělce, intelektuály, vztahy s výrazným věkovým rozdílem, ale i o obyčejné lidi, kteří před sebou a svými partnery skrývají různá tajemství. Autorka se nevyhýbá ani snové poetice či lehkému sci-fi žánru, bedlivě pozoruje a barvitě popisuje rozmanitá prostředí a v nich se odvíjející lidské osudy.
Markéta Nepřestávej, Mališová miláčku
Cena 180 Kč
e r o i k a
1
2
Markéta Mališová Nepřestávej, miláčku Eroika
3
4
Markéta Mališová Nepřestávej, miláčku
Eroika
5
© Markéta Mališová, 2012 © Eroika, 2012 ISBN 978-80-87409-16-9
Postavy v povídkách jsou smyšlené a podobnost může být čistě náhodná.
Autorka děkuje za podporu této knihy firmě Sigma Group, a. s., a jejímu předsedovi představenstva Ing. Milanu Šimonovskému.
6
Arnoštovi
7
8
Žít vedle malíře a nevidět fialovou tam, kde je obvykle zelená, nelze. Žít vedle spisovatele a neuvěřit mu, že i ty to dokážeš, je nemožné. Mít šťastné dětství je zázrak.
9
10
Obraz
Pomalu otevírala oči. Ještě ne, říkala si a otočila se na druhou stranu. V okně se vlnil závěs, přes který chvílemi pronikaly ostré paprsky ranního slunce. Ložnice byl nejkrásnější pokoj jejich starého bílého domu. Závěs milovala. Velké hnědozelené květy a listy, které připomínaly tropický prales, dálky, cesty. Džungli na ostrově Mahé Seychelských ostrovů, vlhké teplo starého parku v Singapuru. Takový dekor se už dnes nedělá. Ještě ne, je neděle a budu se jen tak povalovat v posteli, přikazovala si znovu. Tony stále spal. Bylo to nezvyklé. Kdykoliv se ráno jen trochu zavrtěla, okamžitě se probudil. Stačilo se pohnout. Jakmile se potichoučku vysunula z postele, aby se mohla vyčurat, pootevřel oči a řekl: „Kam odcházíš?“ „Jen spi. Neboj se, jsem hned zpátky.“ A to se opakovalo s každodenní pravidelností. Jak mohl mít tak vytrénovaný cit a sluch na její ranní odcházení? Nikdy se jí nepodařilo tiše zmizet. Přitom tvrdil, že je nahluchlý. Je to hrozný, pomyslela si. Vždyť ho nemohu ani trochu opustit, ale nakonec nemám proč. Ale jen ta možnost ji lákala.
11
Sluníčko hřálo stále více. Je příjemné nechat se lechtat ranními paprsky. Vystrčila nohu zpod peřiny a přehodila ji přes Tonyho. „Miláčku, nech mě spát.“ Převrátila se zpátky na záda, roztáhla ruce a začala se protahovat. Chytla se za čelo dubové postele a protahovala si záda. „To je ale den,“ řekla nahlas a začala zvedat nohy a držet se za bříško. „Osm, devět, deset,“ počítala. „Ty ses snad zbláznila,“ ozval se Tony. „Prostocviky, říkal Kafka a měl pravdu. Roste mi břicho.“ „Kde, prosím tě? Vždyť jsi hubená jak žížala.“ „No ještě jsem, ale už bych nemusela být. To jsou ty tvoje čokoládičky ke kávě, co mi pořád nutíš.“ „Já ti nic nenutím, ale ty se neumíš ovládat.“ Přestala cvičit a přitulila se k němu. Měl rád, když si schovala prdelku do jeho klína. Leželi jako dva zaklínění skrčenci. Odkopala peřinu a vystrčila ven obě nohy. Se zalíbením se dívala na malou pihu, kterou měla ve vnitřní jamce kolena. Taková malá tečka. Tu samou měla na levé půlce zadečku a těsně v důlku pod spodním rtem. Tony jim říkal moje něžné pižky, mé potěšení, a pokaždé je na konci zlíbal, když se vzpamatoval. Škoda že neměla čtvrtou a pátou na prsou. Ty chtěla líbat nejvíce. Mohla mu to
12
říct, ale neřekla. Muž si to musí objevit sám a musí ženu dobývat. To byla výchova jejích rodičů. Pěkná hloupost, jak časem zjistila. Život letí tryskem a člověk si nemá odříkat malá potěšení, ale ani ta velká. „A co to tu máme?“ zabloudila Anna pod peřinu. „No, něco tam je.“ „Takové malé nepatrné nic,“ provokovala Anna. „Můžu vám popřát dobré jitro?“ mluvila Anna jako do mikrofonu. „Dneska, prosím tě, ne,“ usmál se Tony. „Víš, že mám rozmalovaný obraz, a já se po tom nemůžu soustředit. Večer ti to vynahradím.“ „Tak tedy jo. To je ale neděle…“ zakoulela očima. „Miláčku, pochop to. Nestíhám. Začátkem října musí být obraz suchý a připravený k převozu.“ Anna to chápala i nechápala. Proč je zrovna Tony tak přísný. Nikdy si při malování nedá ani skleničku. Úplně zbořil její představy o malířích a jejich bohémském životě. Jídlo, pití, ženy, a pak přijde múza. Myslela si, že ateliér je přes den místo k malování a večer k milování a mejdanům. Místo toho ji Tony do ateliéru nepustil třeba měsíc. Nesnáší při malování nikoho, kromě modelu a černého kocoura. Němá tvář. Neruší. Nemá rád hluk, ruší ho dětský křik, ruší ho cizí pohledy. Někdy jí připadá, že tam nesnese ani sám sebe. Když ho volá k obědu, opatrně zaklepe a čeká.
13
„Kdo je?“ obvykle se ozve Tony. Odemkne, vystrčí hlavu a z očí mu kouká zaujetí, nepřítomnost a rozrušení. Domů už přijde uklidněný. Poslední dobou je často velmi rozmrzelý. Místo aby měl radost, že může po letech vystavovat v Paříži, jak po tom dlouhá léta snil a toužil. Tony ještě ležel. Vstala, rozhrnula závěs a sedla si na postel s nohama křížem. Slunce osvítilo celý pokoj. „Zdá se mi, že akvarely na stěně ztrácí barvy,“ řekla Anna, natáhla si nohy do lepší pozice a dál se dívala po pokoji, který ji vracel do teplého Středomoří. Tam je spolu malovali. To byla krásná doba. Jen láska, barvy, moře a dobré víno. Dnes už nemají na nic čas, ani na sebe. Anna je stále v práci, samé večírky, hodně cestuje. „Já už bych je dávno sundal,“ pohladil ji Tony a upřeně se díval na Annino čelo, které zpola osvětlovalo slunce a zpola odráželo nachovou barvu peřin. „Když já je mám tak ráda. Nemohl bys z nich udělat kopie?“ „Miláčku, to mi už říkáš po desáté.“ „Tak to udělej.“ „Co si dáme k snídani?“ zeptal se Tony. „To je tedy otázka, vždyť si dáme to, co každý den. Kafe a housku a máslo a med. Ale mohl bys mi ji
14
dnes pro změnu opéct na toustovači?“ To zase bude hostina, pomyslela si. „A nechceš ohřát párek s hořčicí?“ provokovala ještě více Anna, protože dobře věděla, že by se toho nedotkl ani holí. „Toho bych se nedotkl ani holí,“ nezklamal Tony. Měl svá rčení, která někdy milovala, protože z něj dělala malého kluka. Jako třeba když místo kakao říkal stále kakavo. Ale někdy je přímo nesnášela, protože jí tím připomínal, a nevěděla proč, rozumbradu a starého radivého dědu. „A co uděláme k obědu?“ zeptal se Tony. „Tak my ještě ani nesnídáme, a už myslíš na oběd. Jsi jako moje babička. Co budeme vařit, milánkové? Často říkala. Máme doma něco dobrého?“ zeptala se Anna. „Nic moc. Tady nekoupíš dobré maso,“ postěžoval si Tony. „Od té doby, co tě opustila tvoje milovaná řeznice, já vím. Ta si tě předcházela.“ Tony měl zvláštní libosti. Kolikrát volal do divadla, že má pro ni překvapení. Čekala náruč pivoněk či narcisů, pěknou halenku či parfém. Ale buď to bylo kilo syrového sádla, nebo jitrnice. Sám to skoro vůbec nejedl, takže se nákupem překonával. „Víš, já bych si dal třeba jehněčí nebo telecí, nebo kachnu.“
15
„To tedy dnes už nekoupíš.“ Anna ležela na polštáři a přemýšlela nahlas: A co třeba svíčková nebo koprovka nebo rajská omáčka, na které odrostly její děti. „To nejím a po svíčkové jsem se nedávno div nepozvracel.“ „Anebo dobrá bramboračka se sušenými houbami, jenže ty nám sežrali moli.“ Tony vzal Annu za ramena, zasnil se a řekl: „Už to mám, to bude překvapení.“ Anna s napětím poslouchala a strčila si ukazováček do pusy. „Klidně se nasnídáme, nikam nebudeme pospíchat, nic nakupovat. Uděláme si hezký nedělní den a k obědu si uvaříme brambory s tvarohem, tvaroh máme,“ řekl Tony s vážnou tváří. Anna se zasmála. „To je vtip, no ale tak si klidně uvař brambory a já zavolám Michalovi. Je to labužník a jsem si jistá, že na oběd se mnou půjde moc rád.“ Tony se zatvářil uraženě. Hleděl do stropu a přestal mluvit. Anna se začala smát. Stále se tvářil netečně. Aha, tak to není vtip. Tony se naštval a to dobře znala. Netvářil se jen jako naštvaný, ale opravdu byl. Dovedla dobře číst jeho tvář. Skulila se mu z ramen. Tony ještě chvíli hleděl do stropu a vstal. Anna se zachumlala do peřiny a přemýšlela
16
o mužích. Jak jim někdy nerozumí a jak oni nechápou ji. Bylo jí to líto. Proč má být stále jen šašek a udobřovač ona. Za co se má omlouvat a stydět? Za vtip, který někdo nepochopí? Líbá mu ruce nohy a dělá psí oči, samozřejmě jen jako. Chce to opravdu? Chtěl by takovou holku? Možná ano, ale která by toho byla skutečně schopna? Intelekt, hloupost, upřímnost a přetvářka. Co by volil? Oba vstali. „Jdeš do koupelny teď, anebo pak?“ zvedl oči Tony. „Kdy pak?“ „No až se najíš.“ „Ne, půjdu s tebou a napustíme si plnou vanu a budeme se spolu ráchat,“ pokusila se ještě o smír Anna. „Já se jdu nasnídat, nakoupit a pak hned do ateliéru,“ odsekl Tony. Anna věděla, že na nákupy chodí rád. Sice nic nepřinesl, ale byla to pěkná procházka. Byly to vlastně jeho ranní rituály. Den co den stejně. Rozčilovalo ji to a snažila se mu je nabourávat, ale nešlo to, a to ji rozčilovalo ještě víc. Měla ráda změnu, rozmanitost, potřebovala vdechovat stále něco nového. On chtěl stabilitu. Stále. Stejnou. Mohli ho z ní vyvést jen cizí lidé nebo doktoři. Ale také pevně věděl, co chtěl. A nenechal se zviklat. Když se pro něco rozhodl,
17
bylo to tak a už o tom nepřemýšlel. Byl nekompromisní v citech, umění i lásce. Anna byla pravým opakem a neustále váhala. Jak říká přísloví, vždy se jí zdála tráva na protějším svahu zelenější než ta jejich. Ráda se bavila, tančila a opíjela lidmi, nedělala, co musela, ale co ji bavilo. Anna vstala a začala se otáčet před zrcadlem. Zálibně si prohlížela svůj pas, boky a prsa. Ještě to docela jde, ale už ani kilo navíc. Přemýšlela, co si na sebe oblékne. Vzala si modrou sukni a červené tílko. Hmm, je to pěkné, ale bude mi zima a sukně je krátká, zamyslela se. Ještě nemám opálené nohy, zalitovala. Hodila oblečení na postel a zkusila bílé šaty s volánky. Ty mám ráda, ale Tony je nesnáší. Dolů. Tak tříčtvrteční džíny s pruhovanou halenkou. Nějak jsem ztloustla, zhrozila se, a džíny mi nejsou pohodlné… Pokračovala ještě deset minut, až si nakonec opět vzala modrou sukni s červeným tílkem a bílou bundičku. „Snídaně,“ ozvalo se z kuchyně. „Už jdu,“ řekla Anna a šla si rychle vyčistit zuby a namalovat se. Bylo krásné nedělní ráno. „Ty jsi se ale zase zmalovala, jdeš k cirkusu?“ řekl Tony a mazal chleba máslem. „Už se nezlobíš?“ Tony zvedl oči s výrazem – a co mám s tebou
18
dělat. Vtom se zarazil a jeho pohled se změnil v rentgen. To Anna znala. Co teď vidí, říkala si a dělala jakoby nic. „Co vlastně maluješ do Paříže?“ „Proč se ptáš? Víš, že ti to stejně neřeknu a ne ukážu, dokud obraz nebude hotový a suchý. Tentokrát to bude asi až v Paříži.“ Napila se čaje a cítila, že se na ni Tony stále upřeně dívá. Vtom si všimla rozhoupané hladiny čaje v konvici, kterou prostupovaly sluneční paprsky. Spolu s červeným ubrusem odrážely barevné plochy, které tvořily zvláštní modelaci krku, brady a špičky nosu. Všechno viděla v malé čínské dóze na šperky se sklapovacím zrcátkem. „Podívej se na mě,“ řekl Tony. „A zůstaň!“ dodala Anna a zasmála se. To byl pokyn ke zkamenění, protože právě v tu chvíli měla správný sklon hlavy a správné světlo. To už dobře znala, když ji portrétoval. Nejhorší bylo, že tak musela setrvávat i několik hodin. Bylo to proti její přirozenosti a obdivovala modely, které se nehnuly hodiny. Annino tělo bylo soustavně elektrizováno, a tak se stále vrtěla a trpěla ona i Tony. Proč nemaluješ rajčata a hrušky, ty se nehýbou, vykřikovala, když už ji brnělo celé tělo. „Budu to já?“ Tony mlčel a díval se.
19
Teď je to jasné, v Paříži budu viset já, honilo se jí hlavou. Pravděpodobně portrét. V Grand Palais. Tři měsíce. A možná obraz i koupí. Zalil ji náhle pocit štěstí. A Tony bude slavný a já s ním. Budu viset v Paříži, budu slavná! A bude to velké plátno. Všichni oněmí nad jeho technikou a malbou a nad výrazem a duší modelu. A budu tam krásná. Začala překotně přemýšlet. Co si vezmu na sebe? Do Paříže! Musím si koupit něco extra. Ale kde?! „Tak já jdu nakoupit,“ řekl Tony a bouchly dveře. Nevnímala ho. Co si teda mám koupit? Pařížanky jsou ležérní a elegantní. Kostým? Ne, to se nehodí, byla bych jako nějaká ředitelka. Džíny, samozřejmě značkové, s bílou košilí a hezkým sakem? uvažovala. To mám ráda, ale co když přijde někdo z vyšší společnosti, z politiků? Ne. Krátká sukně? Říkají, že mi sluší, ale vloni v létě je tam nikdo nenosil. A musím si koupit kabelku a boty. A co udělám s vlasy? Ostříhat? Ne, nechám si dlouhé s kaštanovým přelivem od L’Oréalu. Parfémy mám dobré. Fendi? Ne, je italský, vezmu si radši J’adore od Diora. Jemná nevtíravá vůně. „Tak já jdu malovat,“ znovu bouchly dveře. Už to mám, koupím si novou halenku u Anne Fontaine. Bílou organtýnovou s volánky a k tomu černé kalhoty. Elegantní lesklé a rovné. Černé
20
kožené nízké boty s třpytivou přezkou a černý pásek se zirkony. V tom můžu jít i k prezidentovi. Jak já to všechno stihnu, vždyť mám už jen měsíc. Kabelka se bude hodit od Gildy Tonelli. Černá z lakované kůže, co jsem viděla za výlohou. Snad ji ještě mají, zadoufala. A co kdybych si pro jistotu vzala tmavé modročerné šaty ke kolenům podstřižené pod prsy, s bílými manžetami a bílým límečkem? V těch vypadám mladě! Anna si je hned oblékla, utíkala přes zahradu do ateliéru a zaklepala. „Myslíš, že v tom můžu jet do Paříže?“ „Jo, ale vypadáš jako námořník na pohřbu.“ „Já ale nemám co na sebe!“ „Zase?“ pousmál se Tony a zavřel dveře. A tak plynuly dny, kdy oba byli čím dál nervóznější. Tony proto, že obraz nestihne namalovat, a Anna, že nemá co na sebe. Chvíli se zdálo, že do Paříže ani nemůže jet. Její práce tiskové mluvčí Národního divadla značně trpěla. Přes den běhala po obchodech, večer všechno líčila Tonymu. To, co zatím nakoupila, stále nebylo dost dobré. Měla i další starosti. Musela si připravit řeč, až se na ni jako na hlavní motiv a živoucí senzaci budou obracet novináři z Le Mondu a dalších novin a magazínů. Určitě přijde i televize.
21
Tony stále maloval. Již se nemohla dočkat, až v Paříži pozve hoteliéra pana Chevriéra, vystudovaného filozofa a literáta, který se chlubil, že zná Ondřeje Nepelu a ví, kam chodí nakupovat v sobotu Milan Kundera, do Grand Palais na Tonyho vernisáž. Byla jako opilá. Konečně vstupuje do síně slavných žen. Jako Kleopatra, jako da Vinciho Mona Lisa, Goyova Maja, jako Rembrand tova Saskia a další. A to jsem z nich nejkrásnější, pro jistotu si v duchu dodala. Viděla plný sál diváků a obraz zakrytý bílým plátnem. Ten údiv a úžas, až ho strhnou. To dlouhé ach, co zašumí sálem. Těšila se jako malá holka. Bude to slavný den! Tony domaloval a ve zvláštním obalu, aby barvy ještě mohly doschnout – dělala mu starost kadmiová oranž –, odeslal obraz speciální spedicí do Paříže. Anna Tonymu věřila. Byl vynikající malíř. Patřil k těm nejlepším. Neřídil se žádnými módními trendy, věřil jen sám sobě a svým pronikavým očím. Malování bylo pro něj od dětství posedlostí. Namaloval mnoho portrétů, nad kterými se tajil dech. Věděla, že na tomto mu moc záleží. Konečně vystavoval ve městě, kde před čtyřiceti lety studoval na École des Beaux-Arts, než odešel do Itálie. Den před odjezdem do Paříže si Tony balil tašku.
22
Obsah Obraz / 11 Ukradený oltář / 28 Tady je ale tma
/ 47
Modrý dům / 55 Vlak / 70 Káva bez zákusku / 85 Ty psi / 99 Záletná žena / 111 Oběd / 123 Chiméra / 132 Poděkování
159
/ 157
