Mária Kotorová-Jenčová

zpravodaj

III / 2012

48. Mezinárodního festivalu poezie sobota 27.10.

Mária Kotorová-Jenčová LetoŠNÍ VÍTĚZKA ii. KATEGORIE A LAUREÁTKA CENY JIŘÍHO DEMLA Festival pořádá Kulturní zařízení města Valašského Meziříčí, příspěvková organizace. Finanční podporu poskytlo Ministersvo kultury ČR, město Valašské Meziříčí a CS CABOT, ve spolupráci s NIPOS ARTAMA Praha a Národným osvetovým centrom Bratislava.

48. Mezinárodní festival poezie

Slováci naše recitátory obohacují a přináší nové trendy, říká Hana Kofránková Rozhlasová režisérka Hana Kofránková byla na festivalu v Meziříčí tolikrát, že už si ani nevzpomíná, kdy to bylo poprvé. Snad v roce 1974. Mrzí ji jen to, že už tady nikdy nepotká některé ze svých přátel, ať to byl Jiří Demel nebo Josef Fabián. Kromě role předsedkyně poroty se letos představila jako vedoucí projektu Kadiš, což je pásmo textů a písní ruského autora Alexandra Galiče v podání studentů pražské DAMU. Hana Kofránková zdůrazňuje, že Galič a ruští literáti jsou jí velmi blízcí. „K ruským autorům mám silný vztah a vážím si jich. Ale nejen umělců, také současných ruských disidentů. Moje velká hrdinka je paní Anna Politkovská, kterou v roce 2006 zavraždili v den Putinových narozenin. Potěšilo mě, že po ní teď pojmenovali park v Karlových Varech,“. K Rusům vždy patřila silná a tragická témata… Ale nejen ta. Jsou tam i rozmarní autoři, třeba Jerofejev a jeho knížka o opilcích cestujících vlakem Moskva – Petušky, kterou také přeložil Milan Dvořák a letos ji vydalo Argo. Ale je pravda, že vedle nevázané psiny se i tady na pozadí objevuje vážnější sdělení. Obdobně působí i Charms, v něm je kromě srandy cítit tíseň. Jaký je váš vztah k meziříčskému festivalu? Nedovedu si ho bez vás představit. Jezdím sem strašně ráda a už strašně dlouho. Myslím si, že jsem tu byla poprvé tak v roce 1974. Ještě jsem zažila zakladatele festivalu pana inženýra Brolla a díky tomu vím, proč se tu zvedají čísla nad hlavu. On měl inženýrský mozek a ta čísla mu připadala jako totálně spravedlivá. Tuto metodu hodnocení ale občas někdo kritizuje… Jistě, někomu to dnes připadá naprosto neurvalé a neskutečné. Jenže kdybychom po odrecitování odešli do zákulisí jako skupina sedmi svobodných jedinců, kteří se nenechají ovlivňo-

Hana Kofránková s přáteli vat jeden druhým, a dali se do diskuze, dopadne to stejně jako ta okamžitě tasená čísla se seškrtanými extrémy. Skutečně. Myslím si, že by to dalo v podstatě stejný výsledek. Je tam jeden rozdíl, který je nemilosrdný ne vůči recitujícím, ale vůči porotcům. Celý sál vás sleduje a kontroluje. Jestli si někdo myslí, že od sebe stihneme hodnocení opisovat, tak to prostě nestihneme. Takový drobnohled, taková lupa na porotce není nikde jinde. Je podle vás dobré, když je porotce zároveň excelentním recitátorem? Porotce nemusí být excelentním prezentátorem textu, ale pochopitelně je dobré, když má nějakou zkušenost za sebou. Nemusí ovšem rozhodně být excelentní, to by tam seděli samí herci. Je dobré, když jsou v porotě prostřídány všechny možné pohledy, které nějak souvisejí s textem. Svého času tam býval i básník.

Osobně si myslím, že herec a básník by v porotě měli být a chybí mi tam. Aleš Vrzák i já jsme letití a zkušení interpreti poezie – i když už to skoro neděláme, jak je to dávno. Možná ale máte pravdu a měli bychom přizvat básníka. Jak se za dobu, co přehlídku sledujete, proměňuje pojetí přednesu? Mám pocit, že je to kyvadlo mezi několika póly. Je hrozně dobře, že se tady potkáváme se Slováky. Velice často se stávalo, že oni přinesli jinou vlnu, jiné chápání. Ono je to nakažlivé. Sice to chvíli trvá, ale když díky tomu sbírají ceny, tak i Češi nad tím začnou přemýšlet a ta móda je doběhne. Ale pak se to zase posune někam jinam. Záleží to na době a společenském milieu. Osobně rozlišuju recitátory na dvě velké party. Obou part si vážím, ale – to bych neměla říkat jedna z nich je mi milejší. O jaké party jde? Nemusíte říkat, která je vám bližší… Jedni, kteří přinášejí text, o kterém jsou přesvědčeni, že by měl zaznít a že je to důležité sdělení světu. A že se tím, když se to jaksepatří řekne, ve světě něco stane. A pak jsou druzí, kteří mají texty, ve kterých cítí, že mohou předvést sami sebe. Svoje nitro. To jim sedí a dovedou na tom dobře ukázat své niterné problémy. To jsou dva docela odlišné přístupy jednou je ten text cílem a jednou je prostředkem. Sami si tipněte, co mám radši. Děkuji za rozhovor. Pavel Stojar

Hana Kofránková v porotě s Jaroslavou Čajkovou. 2

festivalový zpravodaj III/2012


Galič a Kadiš – silná témata, která se vryla do duše

studenti DAMU v pátečním programu s názvem Kadiš Doprovodný program Mezinárodního festivalu poezie hezky koresponduje s filozofií přehlídky. To, co tu letos vidíme, prostě dává smysl. Byli to Radošinci, kteří nám zahráli na slovenskou notu a připomněli, že i komediální výpověď může mít hluboké sdělení. A byl to také skvělý program, který sem přivezla Hana Kofánková se svými studenty a Milanem Dvořákem. Je pěkné, když se tady porotci, nebo lidé jinak spjatí s festivalem, představují takovým způsobem. Tak se tedy trochu blíž podívejme na páteční pásmo a na Alexandra Galiče. Podle Hany Kofránkové se toho o Alexandru Galičovi v Čechách moc neví. „Patří do trojhvězdí s Okudžavou a Vysockým. Je z nich nejméně známý, ale možná je to ten největší básník z nich. A jeho osud je navíc obestřený tajemstvím,“ podotýká Hana Kofránková. Program, který včera účastníci a návštěvníci festivalu viděli, byl složený ze dvou bloků. To byl dramaturgicky velice chytrý nápad. Silné studentské pásmo by bylo samo o sobě na jednu stranu krátké, na druhou stranu příliš skličující. A navíc před tak vnímavým a citlivým publikem prostě stálo za to něco o Alexandru Galičovi říct. A kdo jiný je k tomu povolanější než Milan Dvořák – překladatel ruských autorů, znalec jejich tvorby i životních osudů? Ten navíc závažnému programu v některých místech dodal rozvernou notu. „Milana Dvořáka jistě všichni znají, i když o tom ani neví jako autora skvostných překladů Volodi Vysockého. Například písní Dialog u televize a Pravda a lež, které zpívá Jarek Nohavica,“ upozorňuje Hana Kofránková. A pak druhý blok Kadiš. Je to program, se kterým nynější třeťáci oboru činoherní herectví festivalový zpravodaj III/2012

na DAMU nejen absolvovali předchozí ročník, ale také uspěli na Poděbradských dnech poezie, kde získali Cenu diváka. „Dnes už je sice neučím, ale hrozně ráda na ně vzpomínám,“ říká Hana Kofránková. Jak toto studentské pásmo vzniklo? Impuls přišel přímo od mladých herců. „Jednou jsem jim to přečetla, a když jsem zvedla oči od textu, viděla jsem jejich zvlhlé pohledy. Strašně moc chtěli toto pásmo realizovat. Přiznávám – myslela jsem si, že na to nemají. Ale oni to nevzdali a šli do toho. Jeden student se kvůli tomu dokonce naučil hrát na kytaru, tak moc to chtěli dělat. Text je strašně silný a to je neslo dopředu,“ říká Hana Kofránková. Pásmo dali dohromady Izabela Firlová, Iva Holubová, Tereza Krippnerová, Marie Radová, Josefína Voverková, Vojtěch Bartoš, Marek Mikulášek, Michal Necpál a Ondřej Vacke.

A proč Kadiš, co to znamená? V židovské tradici je to modlitba za mrtvé. Modlitba, kterou se modlí syn za zemřelého otce. V našem případě jde o smuteční zpěv za Janusze Korczaka, který za války vedl sirotčinec ve varšavském ghettu. Ačkoliv mu bylo nabídnuto, že může vyváznout, tak šel s dětmi do Treblinky do plynu. Silný příběh… Hana Kofránková byla před začátkem večerního programu notně nervózní. Ještě těsně před začátkem pásma ho se studenty v M-klubu zkoušela, aby všechno klapalo, jak má. „Program uváděli jen při absolutoriu a pak v dubnu na přehlídce v Poděbradech. A to už je hodně dlouho, takže se trochu bojím, jak to dopadne,“ vysvětluje Hana Kofránková. Byl to úplně zbytečný strach. Její bývalí svěřenci předvedli strhující výkon. Pavel Stojar

Milan Dvořák 3


Jiříkovo vidění Óda na Žalobej

První letošní Vidění jsem věnoval poezii života – a učebnicovým příkladem právě takového propojení literatury s realitou je fenomén mystifikace, schopnosti vydávat výmysl či polopravdu za pravdu tak, aby klamaný nebyl schopen obé rozlišit. V české literatuře má dlouhou a barvitou tradici, která vrcholí v drobných motivech hrabalovským pábením a ve velkolepém rozmachu zneuznaným géniem českého národa Járou da Cimrmanem. Jak píše literární historik Radko Pytlík, za vynálezce mystifikace bývá označován „vídeňský satirik Karl Kraus, jenž uveřejnil v roce 1913 senzační, hodnověrně se tvářící lokálku o tzv. Grubenhundovi, důlním psovi, jenž prý štěkáním zvěstuje očekávaný sesun půdy“. Zároveň však upozorňuje, že ještě před ním použil klasickou mystifikaci Jaroslav Hašek, když v časopise Svět zvířat publikoval senzační zprávy o nových druzích zvířat, která byla většinou (ale ne vždy) vymyšlená. Jeho následovníkem a jedním z nejnápaditějších mystifikátorů byl podivínský básník T. R. Field (1891-1969), o němž se pohříchu donedávna příliš nevědělo. Patří ale mezi mistry jazykového vtipu a některé jeho básnické kreace jsou vskutku gerojské. Považuje se například za autora patrně nejdelšího českého absolutního rýmu – pětislabičného: Tam v Ústí nad Labem / stál u stínadla Bém. Ostatně už jeho jméno zaslouží delší povídání. Narodil se jako Theodor Adalbert Rosenfeld v rodině pražského židovského lékaře venerických chorob. Za II. sv. války se nechal překřtít na Bohdana Vojtěcha Šumavanského (podle svého rodiště – Domažlic). Publikoval ale pod jménem T. R. Field (ta písmena samozřejmě znamenají Theodor Rosenfeld). Jak už jsme naznačil, patřil mezi tvůrce, kteří byli natolik svérázní, že je jejich současníci prostě nedokázali docenit a byli „objeveni“ až dlouho po své smrti – jako byl třeba Jaroslav Hašek nebo dnes kultovní Josef Váchal. Nutno ovšem podotknout, že sám Field Váchala neměl příliš v lásce (podobně jako většinu svých kolegů), a věnoval mu jeden z mnoha svých nactiutrhačných pamfletů směřovaných na literátské kolegy:

sáhlejších mystifikací české literatury, která došla vyvrcholení ve sbírce Lomikel na dlásnech aneb Rumplování v kumbále (1937). Podrobně popsal a vlastní mytologií opatřil imaginární národ Krhútů, který vyznává víru v Prakršno a jeho transcendentním středobodem je bůh kanálů Lomikel (Není dobr ani zel /bůh kanálů Lomikel). V budování tohoto umělého mýtu naplno využil svůj jazykový talent – vytváření bizarních novotvarů, prolínání současných a historických jazykových vrstev, přesmykování hlásek, využívání fonetického základu slov atd... Svůj národ obdaroval nejen historií, ale také řadou básní a písní, které údajně byly součástí krhútské liturgie a zvykosloví (např. Lomikel na dlásnech). Jedinečnou a takřka iniciační písní tohoto národa je Žalobej, znamenitá mystifikační báseň, vysoká škola hry s jazykem:

Žalobej Pajú kuhy žalobej, mřezom žguty padú, Baha ruk vod suda čol, kaži duša kadú! Kaži jej put z kimorín, z tratora son zbryjdi, da huhlavy mhlivý dvar zdaraváša dyjdi! Neoslyš ny Lomikel, daji žor i litva – – Bjadoch! Achú! Úvy! Žel! Nastáše – ponikva. Už napohled je to bizarní a zvukomalebný text, který ještě daleko více ocení znalec historické mluvnice a starých křesťanských písní.

Josef Váchal, skřet vršovický a koruna bludařství olšanského Malíř čmertů Josef Váchal nekřesťanskou knihu spáchal. Text a stvůry satanské načisto jsou křesťanské a tak nekřesťanská je na knize té jen její cena! Ale abychom se vrátili k jádru věci: už ve Fieldově rané rukopisné sbírce Prakršno (1914) se objevuje základ jedné z nejlepších a nejroz4

T. R. Field festivalový zpravodaj III/2012

48. Mezinárodní festival poezie ještě někde v teple poseděl, popil nebo něco prodal, třeba obraz, knihy atp. Ponikva je i ztráta nohy, ruky, zubů, vlasů, zdraví, mladosti a vůbec všeho, po čem zbývá v duši beznadějná prázdnota.“ Mystifikace T. R. Fielda má tedy nejen svůj vlastní propracovaný mýtus, ale i vlastní jazykovou podobu, jejíž původ nachází Radko Pytlík jazykového novotaření profesora Jakuba Hrona Metánovského i v poetice „nonsensu“ Christiana Morgensterna, což přiznává v jedné z básní sám Field:

Karikatura básníkova od Václava Teichmanna Nebudeme ale ztrácet čas rozborem, když sám básník napsal k Žalobeji „vysvětlivky“: „Žalobej, to slovo jsem vytvořil podle hláskového symbolismu, však také z každé slabiky se ozývá hlas velkého, hlubokého žalu ze zániku toho, co už na věky minulo, je to první moje žalnička. Pajú kuhy = pějí žalobej. Kuhy jsou stařeny v černých salupech, ploužící se v pohřebním průvodu, mřez je mé slovo pro mřížový rošt, žgut je ještě žhavý oharek kosti, padú je padají. Baha ruk vod suda čol znamená: Boha (Boží) ruko, vodveď (od voditi) suda, tj, osud, čol, tj. člověka, kaži duša, tj. ukaž duši, z kimorín, tj. z kimorína. Kimorín, je jakýsi kenotaf, na jehož dně je posvátná voda z řeky Mejknína, má tu vlastnost, že žgut se promění v páru, ta se vznese do chladu stratosféry, tam se srazí ve vodu, která sprchne k zemi v krůpějích, to pláčí oči boží nad

smrtí člověka. Trator je voda, do níž tekou a tak se tratí všechny řeky světa, tedy i voda Mejknína, son – slunce, zbryjdi je vzplaň, to je mnou utvořeno od šumavského neb chodského slunce bryjdí, tj. pálí, praží. Do huhlavy mhlivy dvar zdaraváša dyjdi! Huhlava je místo, velká dvorana, tj. dvar, kde stíny mrtvých huhlají v podsvětí, zdaraváša dyjdi, tj. ve zdraví, celičká duše, dyjdi čili dojdi! Neoslyš ny LOMIKEL, neoslyš nás LOMIKEL, daji, tj. dar, žor, tj. žír, jídlo, i litva – –, litva je, co se leje do hrdla, tedy nápoj, pití proti žízni – – Bjadoch! Achú! Úvy! Žel!, tj. Běda! Ach! Ouvej! Žel(bohu)! Výkřiky bědování. Nastáše, tj. nastala ponikva! Ponikva je konec, zánik, poniknutí toho, po čem člověk k svému hlubokému žalu žije dál. Např. ztráta zraku, trvalé oslepnutí, osiření, ztráta zbožňované bytosti, lásky atp. Ponikva je po policejní hodině, když všechny hospody a podobné podniky se zavřou a piják nebo flamendr nemá kam jít, aby

Sžíravých vtipů lesk, kouzelných hříček říš, náhlých nápadů blesk – kampak s tím na Dobříš! Jasné jitřenky svit – toť z Morgensterna zář, růžových polí třpyt – totiž Rosenfeldů tvář… Celou krhútskou mytologii už bohužel T. R. Field nestačil rozpracovat, velký část zůstala v rukopisech. Ty později objevil a využil Ervín Hrych, jenž je rozšířil v obsáhlou Krhútskou kroniku (podle kritiků bez jasného označení, že se jedná o původní práci Fielda). Zlomky originálního mytického Prakršna můžete najít třeba v později vydaných výborech Lomikel a jiné zádrhele (1990), Mým domovem tichá je putyka (2003) nebo v souborném vydání Kosočtverce na ohradách (1998). Hledejte a čtěte, ale neopomeňte slova Mistra: každé ajta má své alebrž a kdo se směje naposledy, ten se směje – naposled! Jiří Jurečka

Ohlédnutí za 48. ročníkem MFP očima porotců Bezprostředně po skončení posledního přednesu jsem zamířila do zákulisí, abych si vyslechla názory poroty na letošní ročník MFP. Přestože jsem je vyrušila od porady, kávy a zákusků, ochotně se se mnou podělili o své postřehy. Chtěla jsem se vás zeptat, jak hodnotíte tento ročník festivalu. Jste spokojeni? Hana Kofránková: Budu trošku přehánět, ale myslím si, že se musíme odrazit ode dna. Tím samozřejmě nemyslím výkony poslední skupiny, kde byla taková ta smetánka. Ale jinak to vidím na horší ročník. Libor Vacek: Vypadá to, jako by se zde zase vyměňovaly generace, což je dobře. Stává se to ve víceméně pravidelném rytmu, takže letos tu máme ročník jisté výměny. Pokud se nepletu, je tady spousta lidí prvně, což se na tom samozřejmě podepisuje. Sice je úroveň ve srovnání s minulými roky mnohem nižší, ale zase na druhou stranu je tu naděje, že se to příště zvedne, protože je to vyhecuje. Spousta lidí, kteří byli v předchozích letech hlavními osobnostmi v první kategorii, by letos už věkově spadala do druhé kategorie. festivalový zpravodaj III/2012

Možná je to jeden z důvodů, proč tady nejsou. Libor Vacek: Hodně jich nepřijelo. Pravděpodobně tady poměrně dost lidí, kteří by letos mohli zvednout laťku, z neznámých důvodů není. Uvidíme příště. Ještě nepropadáme panice. Marcel Šustek: To se stává. Je dost smutné konstatovat, že navzdory skutečnosti, že tohle je jediný festival svého druhu na území bývalého Československa, neobsahuje v sobě to nejlepší z českého a slovenského přednesu, co momentálně tato scéna nabízí. To je vážná otázka směrem k organizátorům, proč tomu tak je. Jsem přesvědčený, že na tomto poli, hlavně pro první kategorii, je mnoho interpretů, kteří jsou poučenější, orientovanější než mnozí z těch, kteří zde byli tento rok. Určitě někde jsou, tak proč se sem nedostali? Libor Vacek: To není mířeno jako výzva ke zdejším organizátorům, spíše vůči celému zázemí a systému, ke kterému patří i NIPOS ARTAMA na české straně a pravděpodobně i NOC na slovenské. Já o tom nechci moc mluvit, protože do toho nevidím, ale v České republice jsme prošli určitými problémy. Ovšem i tam svítá určitá

naděje na zlepšení. Zřejmě se tady nezávisle na sobě sešlo několik vlivů, které se potkaly v jeden okamžik. Bohužel, spíše negativně… Jaroslava Čajková: Ale zase druhou kategorii tak katastroficky nevidím. Opravdu, některé přednesy zazněly celkem zajímavě, jako by přinesly takovou lidskou tématiku. Hana Kofránková: Ale to byli ti dříve narození. To bylo velmi obšťastňující. (úsměv) Jaroslava Čajková: I v první kategorii bylo pár dobrých výkonů, ale ta druhá byla pro mě více vyvážená. Řekla bych, že oproti předchozím ročníkům byla o třídu nebo dvě výše. Libor Vacek: Třeba to bude pro ty mladší inspirací. To je taky pozitivní, vždycky se stávalo, že ti, kteří sem přijeli s menší dávnou zkušeností, měli šanci se zde natěsno potkat s lidmi, kteří už přednášejí s profesionální kvalitou. Na mnoho účastníků to působilo motivačně a vyhecovalo je, aby na sobě více pracovali. Tak třeba se dočkáme… Nika R.

5


Na pár slov s porotcem Petrem Zemaníkem Dobrý den, po kolikáté jste na MFP? Ja to nemám už ani spočítané, po koľký raz tade som, ale takých dobrých pätnásť, dvadsať ročníkov.

vojnovým korešpondentom československej televízie, pretože som bol korešpondentom v tej nešťastnej vojne, ktorá sa rozpútala vo Slovinsku, Chorvátsku, a potom v Bosne a Hercegovine

Mohl byste porovnat letošní festival například s loňským? Každý festival je iný a ja veľmi nerád prirovnávam festivaly, pretože na každom mám iné zážitky a ja si ich vždy chcem pamätať v kontexte toho ročníka, takže naozaj si ani netrúfnem a ani nechcem hodnotiť, či tento festival bol lepší ako tento, či tohoročný než ten predchádzajúci. Ja som vďačný za každý festival, ktorý môžem zažiť, a veľmi sa teším z každého jedného prednesu, ktorý na festivale počujem, či už v úlohe porotcov, či v úlohe diváka, lektora. Veľmi si vážim odvahy a výkonu každého recitátora, ktorý sa postaví na javisko s tým, že nám chce niečo povedať.

A to jste natáčel přímo válečné reportáže? Vzhľadom k tomu, že už vtedy mala československá televízia veľmi špecifický postoj k svojmu financovaniu a k peniazom, tak nie vždy som si mohol dovoliť buď zobrať vlastný štáb, alebo si prenajať takýto štáb v Chorvátsku, Slovinsku či kdekoľvek. Áno, robil som aj obrazové reportáže, ale väčšinou som sa spoliehal na tie telefonáty, ktoré som posielal z navštívených miest do

Účastnil jste někdy se tohoto festivalu i jako soutěžící? Bohu žiaľ, nikdy som na Valmeze nerecitoval, aj keď som recitoval na Slovensku, pretože v časoch, kedy som súťažil, sa vo Valmezu ešte neprednášala próza. Prózu sem doniesli organizátori tesne po tom, čo ja som prestal recitovať aktívne, čo im do dnes zazlievam, pretože som tým pádom nikdy vo Valmezu súťažne nerecitoval. Nelámem však nad sebou palicu, pretože už niekoľko desiatok rokov sa odhodlávam k tomu, že pôjdem znovu do súťaže na Slovensko a potom možná i na Valmez. Slyšela jsem, že recitaci i vyučujete. Co člověk musí udělat pro to, aby se stal vaším studentem? Ale ja ju nevyučujem, ja som iba lektor, lektor amatér, ja sa tým neživím. Na Slovensku sa snažím pomáhať mladým recitátorom. Jediná vec, ktorú musí urobiť, prísť za mnou a spýtať sa, či chcem s nimi robiť na nejakej poézii či próze. Nemám žiadne prijímačky. Máte velmi bohaté pracovní zkušenosti. Vy jste pracoval i v médiích? Bol som vo slovenskej televízii a teraz ešte trošku koketujem so slovenským rozhlasom, a to sú také moje mediálne úlety, ktoré dodnes ešte praktizujem a myslím, že mi pomáhajú sa trošku dostať do takej inej než tej reálnej roviny. Liečim si tam svoje absťáky a úlety, ale v tej intelektuálnej rovine. Dočetla jsem se, že jste byl zpravodajem pro bývalou Jugoslávii a velmi mne to zaujalo. Mohl byste mi o tom něco říct? Áno, v rokoch 1990-95 som bol spravodajcom československej a potom slovenskej televízie v Budapešti a bol som akreditovaný aj pre bývalú Juhosláviu. A s nemalou dávkou možno pýchy a možno hrdosti hovorím o sebe, že som bol od skončenia druhej svetovej vojny prvým 6

Peter Zemaník v porotě 48. MFP vysielania a ktoré sme ilustrovali takými všeobecnými zábermi. Niektoré posielali vo výmenných sieťach medzinárodne agentúry. Když jsem četla nějakou literaturu o této válce, zdálo se mi, že je ve většině případů buď proti Srbům, či proti Chorvatům velmi zaujatá. Bylo těžké zůstat nestranným? Ja som sa práve musel snažiť, respektíve som musel dodržovať pravidla nestrannosti. Stretol som sa tam samozrejme po čas toho môjho pobytu aj so srbskými kolegami, chorvátskymi kolegami, ktorí chtiac-nechtiac zaujímali isté stanoviska v prospech tej, nebo onej strany, myslím teraz bojujúcej strany, nie v politickom slova zmysle strany. Ale čo je veľmi ťažké nielen v pozícii bojového spravodajcu, ale vôbec v pozícii novinára, zostať nad vecou a nebyť zaujatý pre niekoho, nebo proti niekomu. Ťažko sa to vysvetľu-

je, to je určite téma skôr na nejaký dlhý seminár lebo prednášku. Ale mal som niekoľko zážitkov, ktoré ma utvrdili v tom, že to spravodajstvo nie vždy bolo objektívne, a veľmi ma to mrzelo samozrejme, lebo to do istej miery zasiahlo moju novinársku česť a potom sa ťažko vysvetľovalo kolegom či doma lebo niekomu, čo tam nebol, že ono to nie je celkom tak, ako to niektoré média podávajú (teraz nechcem menovať, lebo by som možno nechtiac ukrivdil), ale to sa delo nie len v Juhoslávii, to sa deje v rôznych krajinách, kde sú konflikty. Človek chtiac-nechtiac je konštruovaný tak, že je ochotný a schopný sa skôr postaviť na ochranu toho slabšieho. A bohu žiaľ v každom konflikte je niekto slabší, takže tá tendencia ochraňovať, postaviť sa na jeho stranu lebo na obranu na kvázinespravodlivo obvineného či napadaného, tá dá potom za príčinu práve to, že objektivita, nestrannosť a základná informácia bývajú často skreslené. Na druhej strane, ešte musím povedať jeden môj zážitok z minulého týždňa, ktorý sa takisto týka vojny v Juhoslávii. Zažil som jeden mladý divadelný súbor mladých absolventov divadelnej fakulty z Nového Sadu, ktorí boli na festivalu v Banskej Bystrici – mladé deti od 22 do 23, 24 rokov. Predstavili jednu nádhernú generačnú výpoveď o Srbsku a o minulosti, súčasnosti a budúcnosti ich generácie. Hovorili o veciach, ako je napríklad vojna, ktorú oni zažili, a mňa hlboko zasiahli tou svojou generačnou výpoveďou – práve preto, lebo ja som mal podobný zážitok z tej vojny, ako mali oni, takže aj dnešní mladí ľudia dokážu o takýchto veciach rozprávať, a to si myslím, že je dôležité. Děkuji za velmi zajímavou a vyčerpávající odpověď. Teď bych se vrátila zpátky k poezii. V dnešní době mezi mladými zájem o poezii upadá. Jak byste je k ní opět přitáhl? To nie len problém, že záujem o poéziu upadá. Dnešní mladí ľudia majú dnes toľko podnetov, ktorým môžu a musí čeliť a musí si medzi nimi vybrať. Ak niektorý z tých mladých ľudí náhodou alebo cílene medzi tými podnetmi natrafí na poéziu a zostane pri nej, tak je to obrovské šťastie, nie len pre tú poéziu, ale i pre toho mladého človeka. Ja som hlboko presvedčený o tom, že do poézie je treba i čiastočne dospieť, a keď to človek dokáže, tak tá poézia mu sprostredkuje nádherné zážitky z obrazov, metafor, z čítania, zo súvislostí, proste poéziu sa vyplatí objavovať, to by som podal mladým ľuďom. Ještě mám na vás poslední otázku, s jakým básníkem, žijícím, či už mrtvým, byste rád poseděl u kávy? Fíha, ja mám to šťastie, že poznám aj dosť veľa súčasných básnikov, tak zostanem radšej pri tých, ktoré poznám a so ktorými ešte na kávu chodiť môžem, ale tých je toľko, že ich mená nechcem spomínať. Petra Zemaníka zpovídala Tereza Volfová. festivalový zpravodaj III/2012


Bohemian Rhapsodies Paula Wilsona – neformální učebnice nedávné historie

Publicista a překladatel Paul Wilson Pro milovníky publicistických dokumentů, literatury faktu a zájemce o československou historii, kulturu i společenské události zasazené do politických souvislostí letos vyšla kniha Bohemian Rhapsodies kanadského autora Paula Wilsona. Bývalý zpěvák rockové kapely The Plastic People of the Universe, učitel angličtiny na českých školách a jeden z nejvýznamnějších překladatelů české literatury do angličtiny, je znamenitým pozorovatelem. Jeho soudy vycházejí ze znalosti českého prostředí a zároveň jsou hodnotné schopností vidět drobné i dějinné události s jistým odstupem. Paul Wilson, jako mladý levicový intelektuál, přišel koncem léta roku 1967 do tehdejšího Československa rovnou ze studijního pobytu v Londýně, inspirován Orwellovou vizí 1984 a zároveň motivován představou, že teoreticky neexistuje důvod, aby socialismus nefungoval. Tu jistotu však zviklalo náhodné setkání se dvěma českými inženýry, kteří byli na návštěvě Londýna. Oba zvídavému studentovi tvrdili, že v praxi je naopak naprosto nemožné, aby takový systém fungoval. Že všechny předpoklady jsou špatně nastavené a reálný vývoj se ubírá jiným směrem, než se očekávalo. Nicméně, oba inženýři dokázali v té době z totalitních poměrů vycestovat na Západ a oba se také hodlali domů vrátit. Na otázku „proč?“ dostal kanadský student jednoduchou odpověď: „Jestli to fakt chceš vědět, proč nepřijedeš do Československa a nefestivalový zpravodaj III/2012

podíváš se sám?“ V roce 1967 tedy začalo Wilsonovo desetileté dobrodružství, které dokonale změnilo jeho život a určilo směr jeho dalších osudů. Naučil se tu česky, oženil se, našel zde nekonformní přátele, pronikl do českého undergroundu, seznámil se s disentem a v létě chartovního roku 1977 byl jako antisocialistický element vyhoštěn z ČSSR. Paul Wilson od té doby soustavně a intenzivně píše v kanadském a americkém tisku o české kultuře a politických událostech. Pětisetstránkový svazek Bohemian Rhapsodies je autorským výběrem jeho textů v překladu Martina Machovce, Aleny Přibáňové, Jaroslava Riedela a Kateřiny Sidonové, takto vůbec poprvé sestavených (víceméně chronologicky) do knižního celku. Soubor jeho esejů a článků s českou tematikou je pro zdejší čtenáře cenný nad jiné tím, že nahlíží český underground, disent, literaturu a politiku nezaujatě a přitom zasvěceně, že umožňuje spatřit mnohé z toho, co „tak dobře známe“, z neobvyklého úhlu, bez předsudků a sentimentu. Pohled kultivovaného intelektuála formovaného otevřenou společností je skutečně jedinečný, například v sérii reportáží pro americký tisk, mapujících československé události z let 1990–1992. Z dnešního pohledu je v nich řada přesných a nadčasových postřehů. Autor tu nemá potřebu aktéry společenských a politických změn obhajovat ani glorifikovat. Například Wilsonův „portrét“ komunistického politika Alexandra Dubčeka nebo

komentář rozdělení Československa tady představují elementární materiál k pochopení klíčových událostí z let 1968 a 1992. Wilsonovy texty u nás zatím vycházely jen příležitostně. Ale i z toho mála, co bylo v češtině zveřejněno, zřetelně vyplývá, že Wilson je vynikajícím publicistou. Pětisetstránková kniha Bohemian Rhapsodies v souhrnu přináší to podstatné, co Paul Wilson napsal o české kultuře a politice, a lze ji směle doporučit jako neformální učebnici nedávné historie. Na texty zachycující období politického uvolňování na konci šedesátých let, přes nadějné Pražské jaro a následnou okupaci, až po začátek Husákovy normalizace, zde navazují autorovy ilustrace listopadových událostí roku 1989 a politického vývoje po Sametové revoluci. Známé jevy a významné osobnosti zde často defilují v novém světle. Leccos pak dovysvětlí i rozsáhlý životopisný rozhovor, v němž autor vzpomíná poznanou nutnost umění zvládat život v nepřátelském režimu, střízlivě rekapituluje svou rockovou minulost, vysvětluje, jak později vydával českou hudbu ve svém kanadském vydavatelství, a hovoří o anglických překladech Václava Havla, Josefa Škvoreckého, Bohumila Hrabala či Ladislava Klímy. PAUL WILSON Bohemian Rhapsodies Vydalo nakladatelství TORST Karel Prokeš 7


Čas je jen „Kuře v hodinkách“ Zhudebněná poezie je krásný fenomén české rockové muziky. K těm nejkvalitnějším činům v historii rockové hudby podle mě patří nezapomenutelné album Kuře v hodinkách od skupiny Flamengo (1972) s texty geniálního básníka Josefa Kainara. Pro mnohé hudební kritiky je Kuře v hodinkách vůbec nejlepší rockovou nahrávkou československé bigbítové scény. S tím nelze než souhlasit. Nepíšu o tom náhodou. Tohle geniální dílo letos oslaví 40 let od svého vzniku a já si nenechám ujít turné Vladimíra Mišíka a pro tuto příležitost znovu sestavené skupiny Flamengo. Velká sláva zazní příští týden dva dny za sebou v ostravském hudebním klubu Parník. Když byl Josef Kainar téměř na smrt nemocen a zdálo se, že jeho tvůrčí dny jsou sečteny, přišli za ním mladí muzikanti z Flamenga. Spolupráce s režimem a životem utrápeným básníkem se jim tehdy nejdřív moc nezdála. Když si ale Kainar poslechl jejich hudbu, napsal texty pro Kuře v hodinkách v posledním velkém básnickém vzepětí údajně za pouhé dva dny. Byla to poslední věc, co napsal, a mnozí tvrdí, že ta nejlepší. Texty, jejichž ústředním motivem je plynutí času, hledání, láska a taky touha zachytit smysl existence, znějí daleko přesvědčivěji než tyto mé řádky. Ve spojení s ohromnou energií kapely, která hraje jako o život, jde o nenahraditelný prožitek. Ostatně vydání alba se skupina Flamengo již nedočkala. Josef Kainar před jeho vydáním zemřel. Komunisté album brzy zakázali. Album Kuře v hodinkách je skvělým propojením bigbítu s novátorskými trendy včetně jazz rocku, nezestárlo dodnes. Naopak zraje jako víno a i po čtyřiceti letech působí jako živá voda. Co na tom, že se skupina Flamengo rozpadla, a že Vladimír Mišík pokračoval ve zhudebňování

Flamengo s Vladimírem Mišíkem v době největší slávy Kainara již s formací Etc. Zůstalo dílo, které dává také poezii nový rozměr. Písňové texty jsou jiné než klasická poezie, rytmus jim diktuje muzika. Klasik by řekl, že poezii schází svobodný rozmach, že texty hudbě jen slouží. To ale není případ Kuřete v hodinkách, v tomto díle je to geniální propojení poetiky hudební s tou textovou. Zřejmě není album, které bych poslouchal tolikrát jako právě tohle od Flamenga. Znovu a znovu v něm objevuji něco nové, inspirující a neumím si již představit, že by nebylo součástí mé životní poetiky. A to jsem jej pro sebe objevil až téměř po čtvrtstoletí mého pozemského bytí. Pozdě, ale přece. Díky za to. Pokud se rozhodnete Kuře v hodinkách také poznat a nejste ani bigbíťáci ani jazzrockoví fanoušci, nenechte se odradit. Je to jako poznávat operu moderní muziky. Stojí za to vydržet a zamilovat si ji. Přeji vám, abyste se ke Kuřeti proposlouchali, věřím, že mé chvále dáte za pravdu. A ti, kteří dobře vědí, mi jistě prominou můj patos a souhlasně přikývnou. Fakt, že už čtyřicet let nic tak geniálního na poli muziky a zhudeb-

něné poezie nevyrostlo, je trochu melancholický. Ovšem čas je relativní, čas je jen „Kuře v hodinkách“ a já věřím tomu, že Flamengo jednou někdo napodobí. Věřím tomu tak pevně, jako věřím poezii. Aleš Linduška Kuře v hodinkách Mám pro svou cestu krásný koráb – bílý, v mém lanoví tam vítr zuří a pílí, kýl řeže brázdu dávných moří, pán lodě jsem a žádných bouří – se nelekám. Život je bílý koráb s cukrem a vínem, lásky se nedožijem na moři líném, kdo má strach v podpalubí pod plachtou prasklou, jakživ se nedoplaví za snem a láskou. Ten nikdy nežil, jenom spal, ten ať je mrtvý klidně dál. (…) (Text písně Kuře v hodinkách ze stejnojmenného alba skupiny Flamengo)

Vysokoškoláci se k poezii moc nedostanou Občas si říkám jako stará babka: Kde jsou ty časy, kdy… jsem vzala do ruky normální tištěnou knížku, jsem naposledy četla beletrii, jsem byla naprosto uchvácena Prévertovými veršíky ve francouzštině? Odpověď je smutná: pryč. Co se stalo s mým časem? Pohltila ho vysoká škola, práce a dospělost. Přestože se snažím ubránit nátlaku modernizace, seč můžu, a vážně neupřednostňuji elektronické knížky před klasickými, i já se občas musím přizpůsobit. A i když si v duchu říkám, že malé ústupky nejsou zase tak zlé, ony se sčítají, až najednou zjistím, že jsem úplně jinde, než jsem chtěla být. Vysoká škola se všemy svými harmonogramy, zkouškovými a průběžnými pracemi je prý nejkrásnější období života. Naprosto souhlasím, ale také je to období, kdy byste se měli postavit nohama na zem a začít přemýšlet o tom, jak se uživíte. Máte tolik možností, tak hlavně žádnou nepro8

marnit! A přesto, že žijete ze dne na den, v tom všem spěchu, akcích, učení, sezení u počítače a podobných aktivitách, které vás mají připravit na budoucnost, nemáte čas. Na dobrý příběh si čas vždycky najdu, možná si říkáte. Nebo si vybavíte vaše ukradené momenty se sbírkou básní. Ale popravdě, většinou se vám stane, že kromě učebnic a jiné, jistě hodnotné, odborné literatury si na nějakou tu knížku, kterou máte už měsíce rozečtenou pod postelí, ani nevzpomenete. A když už se konečně na hodinu zastavíte s jasným plánem v hlavě, že si budete číst, neumíte to. Vaše myšlenky jsou stále na řádcích výzkumu, který jste dávali dohromady celý semestr, nebo v hlavě přepočítáváte inventury a vymýšlíte nový článek do novin na aktuální téma. Po nějakých dvaceti minutách si zapamatujete obsah prvních pár stran, které jste v důsledku malého soustředění museli číst pětkrát, a zjistíte, že vás

veškerá nálada na čtení přešla. Pokud se něco takového stává právě někomu z vás, gratuluji, vítejte v dospělosti. Přesto i nám, vysokoškolákům (budoucím i minulým), svítá naděje. Naše lidská, poetická touha po kráse a vlastních snech se občas projeví, prorazí na povrch většinou o zkouškovém. Ve chvílích mezi zoufalým hysterickým smíchem nad 1284 stránkovým Goodwinem, rozebírajícím metodologické postupy, a noční žravkou, která vás vyžene ve tři ráno z postele, jenom abyste se setkali u ledničky se spolubydlícími, kteří trpí podobným problémem… přesně tehdy to přijde, mávnete rukou nad roztrhanými náčrtky z nepovedené anatomie, nalijete si sklenku červeného a posadíte se zabaleni do deky na židli v kuchyni spolu s něcím, co vás dokáže unést nespočet kilometrů daleko, s knížkou… Nika R.



Jedna hodina vytržená z kontextu dne Nejsem žádný kvalifikovaný hodnotitel recitátorských výkonů. Jsem laik, prostý pozorovatel skutečnosti kolem sebe, a tak i tuto črtu berte s rezervou, jako popis mých pocitů. Také tady nemám prostor na to, abych popsal celé druhé kolo. Omezím se proto na jeden ucelený blok, který velmi zajímavě gradoval. Každý z recitátorů byl jiný, každý svůj. Začnu v deset dopoledne, kdy na pódium vyšla Jana Machalíková. Wislawa Szymborska Malá holčička stahuje ubrus - to byla pěkná volba. Velice osvěžující hravý textík. Dětský svět, do kterého pan Newton ještě nemá co mluvit… Nový pohled na banální věci kolem nás, co všechno se dá dělat s prostřeným stolem. Projev recitátorky byl sympaticky civilní, ale myslím, že si zasloužil větší výraznost. Úplně jinou polohu ukázala Tereza Svěráková s anonymem Žár a peklo lásky. „Ať smrt si ho najde, ať vzteklinou zajde.“ Text o nenaplněné lásce, která se proměnila ve vztek. Velice sympatické mi bylo, jak mladá recitátorka pracovala s hlasem a snažila se o dramatičnost. Na druhou stranu možná až příliš. Chce to ještě trochu vyzrát. Ano, mám pocit, že dobří recitátoři tady lety zrají jako dobré víno.

Protipólem dramatického přednesu Terezy Svěrákové byl civilní přístup Pavola Náthera. Angažovaný aktuální text Robinsona Jefferse o stavu současného světa přednesený klidně a s přehledem. S ironickým ostnem, který byl textu cítit přesně tam, kde má být. Civilní poloha, která ale přesto dokáže vyburcovat. A do třetice něco zase úplně jiného. Jarek Jurečka, to byl underground. Ivan Wernisch mu sedl. Recitátor se snažil o civilní, snad až ležérní a záměrně ledabylý projev. Nepopírám, šlo mu to. Ale ubralo to na výraznosti, místy byl příliš tichý. A teď přijde zlatý hřeb, Mária KotorováJenčová – vítězka druhé kategorie letošního festivalu – a text Lýdie Gavorníkové. Proto jsem si vybral právě tento blok přehlídky. Popravdě řečeno, nejdřív mi její projev připadal pomalý a nevýrazný. Ale to byl evidentně záměr. Díky tomu vznikl prostor k tomu, aby přednes mohl vygradovat. A když naprosto přesně načasovány přišly zpívané vsuvky, dramatická stavba příběhu vrcholila. Pak přišlo závěrečné ztišení. A konec. Tichý, ale silný konec. Dostalo to snad každého. Evidentně i porotce, když rozhodli, jak rozhodli. Pavel Stojar

Tereza Svěráková skončila v celkovém hodnocení na 6. místě.

Martin Řehák: „S diskvalifikací jsem počítal“ Jaká byla tvá očekávání a pocity před soutěží? Byl jsem trochu nervózní. Byla tam ta tréma a taky štěstí, že jsem tady.

Takže nejsi zklamaný? Ne, protože to byl vtipný text. Lidi se smáli a pro mě byla hlavně důležitá ta odezva.

Znáš tady někoho, nebo jsi tu sám? Jsem tady sám, znám lidi jenom od vidění z krajského kola a z Prostějova.

Máš nějaký dobrý tip na divadelní hru? Můžu doporučit brněnské divadlo, které režíruje Jana Burešová, jmenuje se Škola základ života. Je to výborná komedie.

Jak dlouho už se přednášení věnuješ? Recituju už 8 let v ZUŠ, přivedl mě k tomu kamarád ze základky ve 3. Třídě. Byl to šok, když tě diskvalifikovali? Měl jsi docela vysoké hodnocení. Věděl jsem, že je to trochu na hraně. Počítal jsem s tím, že můžu i přetáhnout, takže mě to ani nepřekvapilo. Byla to sice škoda, ale šok ne, byl jsem s tím docela smířený.

Kdyby sis mohl zajít na kafe s nějakým básníkem či spisovatelem, kdo by to byl? Rád bych se setkal s Karlem Čapkem, protože to byl ohromný spisovatel. Jeho texty jsou skvělé, hodně filosofické. Text, který jsem recitoval, byl třetí, který jsem od něho měl. Nika R. a Tereza V.

Martin Řehák

Angažovaná poezie Co se skrývá pod názvem „angažovaná poezie“? Je to poezie, která se věnuje aktuálním světovým problémům – hlad, chudoba, válka. Zabývá se politikou, snaží se ovlivnit čtenáře a často jim doslova vnucuje svůj subjektivní názor na konkrétní politickou situaci. Mohlo by se zdát, že se jedná o nový druh poezie, který je doménou 21. století. Vzpomeňme si ale, že o špatných životních podmínkách však psal už i „bard slezského lidu“ Petr Bezruč či Svatopluk Machar, který se zaměřoval na nevyrovnané postavení žen ve společnosti. A když se podíváme dále do festivalový zpravodaj III/2012

minulosti, zjistíme, že si básníci vlastně politicky „stěžují“ odedávna. O angažovanosti se v poslední době mluví zejména v souvislosti s kontroverzním básníkem Janem Těsnohlídkem ml. a jeho poetickými sbírkami Násilí bez předsudků a Rakovina. Obě vyvolaly v literárním prostředí bouřlivé debaty, především báseň Rasistická poezie zvedla ze židle nejednoho kritika. Někteří literáti proto označili Těsnohlídka za nacistu a xenofoba. Je pravda, že báseň na první pohled působí jako nenávistný a rasistický text namířený proti nepřizpů-

sobivým občanům. Básník se však snaží o pravý opak. Jde mu hlavně o to, přitáhnout pozornost k problémům s menšinou. A to se mu povedlo. Sbírka a především tato báseň přilákala široký okruh čtenářů a rozvířila vody v jinak klidném literárním světě. Ne vždy pochopíme smysl básně po letmém přečtení. Stejně jako u Rasistické poezie, i u celé angažované poezie je proto důležité pozorně sledovat hlubší význam básní. Jana Bajanová

9


Listina oceněných 48. ročníku MFP I. kategorie

1. Alžbeta Kovaničová - SR Jelenec

2. Sidónia Féderová - SR Vištuk

3. Jarek Jurečka - ČR Plzeň

2. Soňa Pariláková - SR Humenné

2. Annamarie Jerigová - SR Kapušany

Cena Jiřího Demla Mária Kotorová-Jenčová

Cena Starosty města Valašské Meziříčí Lenora Nátherová

II. kategorie

1. Mária Kotorová Jenčová - SR Miňovce

Speciální ocenění

Cena Jiřího Brolla Juraj Bako

10



7

6

6

5

4

Samuel Beckett Tak povediac

J. H. Krchovský Básně

Aztécká poezie Motýl z Obsidiánu

Ján Botto Práčka na Rimave

Jozef Mokoš Praskanie krvi

2 BAKO

3 RUSKOVÁ

4 PELIKÁN

5 SCHUMEROVÁ

6 ILAVSKÁ

Annamarie

KOTOROVÁJENČOVÁ

Mária

A. Dobrovodský Prvá montáž Bety K.

16 KOVANIČOVÁ

Alžbeta

Úplne prázdny byt

D. Daubnerová-Hornáčková

7

6

7

Milan Rúfus

Či jesto pravda na svete

6

6

9

L‘udmila Podjavorinská

Utopená

Václav Renč Popelka nazaretská

Lýdia V. Gavorníková

Odobierka s vinohradom

15 MIHÁLOVÁ

Lucia

14 PARILÁKOVÁ

Soňa

13 NÁTHEROVÁ

Lenora

12 JERIGOVÁ

11

8

Ivan Wernish Pelyněk

10 JUREČKA

Jarek

7

5

Zázraky a obrazy světa

R.J. Lawrence Ferlinghetti

anonym Žár a peklo lásky

9 NÁTHER

Pavol

8 SVĚRÁKOVÁ

Tereza

Jana W. Szymborska 7 MACHALÍKOVÁ Malá holčička stahuje ubrus

Adriana

Mária

Martin

Kateřina

Juraj

5

7

Bohuslav Tablic Babylonská Zuzana

1 FÉDEROVÁ

Sidónia

Peter Zemaník

Autor Název textu

Jméno Příjmení

7,5

7

8,5

7,5

8

9

6,5

6,5

4,5

7

5

6

6

6

5

7

David Kroča

7,5

8

9,5

8

9,5

10

7

7,5

6

6,5

6,5

5,5

6

5,5

7,5

8

Jaroslava Čajková

6,5

7

8

7,5

8,5

10

6,5

7

5

8,5

5,5

6

5

4

6

7

Hana Kofránková

6,5

7

7,5

7,5

8,5

8

7

5,5

6,5

6

5

6

5,5

4,5

6,5

7,5

Marcel Šustek

Tabulka hodnocení druhého kola

7,5

7

8

7,5

8,5

9

5

7

5

8

5

5

5

6,5

6

8

Libor Vacek

6

6,5

9

7,5

8

8

5

6

5

7,5

6

6

5

5

6

5

Aleš Vrzák

35

34,5

41

37

41,5

45

32

33,5

26

35

26,5

28,5

27,5

27

31,5

36,5

Body II. kolo

34,5

38,5

38,5

36

36

40

34,5

35

33

31

30

34

31,5

31,5

30,5

33

Body I. kolo

69,5

73

79,5

73

77,5

85

66,5

68,5

59

66

56,5

62,5

59

58,5

62

69,5

Body celkem

2.

6.

3.

4.

2.

1.

3.

7.

8.

5.

7.

5.

8.

6.

4.

1.

2. 5.

II.kat. 2.-3. II.kat. 2.-3.

1.

4.

II.kat. 4.-5.

I.kat. 1.-2.

3.

1. II.kat. 4.-5.

II.kat. 1.

3.

6.

II.kat. 6. I.kat. 1.-2.

6.

7.

II.kat. 8. I.kat. 4.-5.

8.

4.

8.

7.

5

2

I.kat. 8.

I.kat. 3.

II.kat. 7.

I.kat. 6.

I.kat. 7.

I.kat. 4.-5.

Umístění Umístění Umístění II. kolo I. kolo celkem

3:51

9:38

8:29

9:03

8:45

9:43

5:58

5:18

2:57

1:55

5:06

4:44

4:05

3:37

4:53

8:56

čas


11


Co čtete vy? Během včerejšího dne jsme na chvíli vykoukli z redakce, abychom prováděli průzkum ve vašich řadách. Ptali jsme se na oblíbeného autora a postavu. Můžete tento malý seznam využít jako doporučení, pokud byste nevěděli, co si zrovna přečíst, nebo si alespoň ověřit, nakolik jste sečtělí, a co všechno už znáte.

V. Bartoš: T. Pratchatt; Gaspard Deburau

(Racek)

M. Necpál: W. Disney; Hamlet

N. Reiler: G. R. R. Martin, M. Kundera;

A. Berčíková: O. Wilde; Sherlock Holmes

Markétka (Mistr a Markétka)

T. Vacek: W. Shakespeare; Othello

T. Volfová: M. Kundera; Midori (Norské dřevo)

T. Svěráková: Z. Müller; Krteček

A. Kovaničová: A. Ginsberg, P. Šabach; Dievča

J. Jurečka: Boris Vian; Jago (Othello)

T. Jelínková: J. Austen; pan Darcy (Pýcha

O. Vacke: Ondřej Sekora; Evžen Oněgin

a předsudek)

O. Smolka: Oproti loňsku jsem si nepolepšil. Stále zůstávám kulturním barbarem.

I. Firlová: Juliusz Stowacki; Balladyna

A. Hartingerová: B. Stoker; Drákula

M. Mikulášek: V. Nabokov; Hercule Poirot

H. Trázníková: P. Gripari; Čarodějnice

M. Radová: R. Rolland; Petr a Lucie

u kumbálu

I. Holubová: V. Havel; šašek (Král Lear)

E. Hadravová: A. P. Čechov; Medvěděnko

K. Prokeš: Mám desítky oblíbených autorů zpravidla čtu 5-6 knih najednou., kardinál Richelieu Nika R.

Malá glosa o češtině a slovenštině v tomto zpravodaji V redakci festivalového zpravodaje jsme vedli debatu, co dělat, když píšeme rozhovor s někým, kdo mluví Slovensky. Nebo můžeme mít plynulý text, do kterého přímou řečí vstupuje někdo slovensky hovořící. Co s tím? Napsat otázky česky a odpovědi Slovensky? Nechat přímou řeč v původní podobě nebo přeložit všechno do češtiny? Neshodli jsme se. Jsem odchovaný roky práce pro české noviny a tam nás vždycky vedli k tomu všechno a důsledně překládat. A tak to dělám dodnes. Neberte to jako neúctu ke slovenskému jazyku. Naopak. Já ho miluju a vážím si ho. Ale zároveň vím, že bych text nikdy nedokázal přepsat zcela správně a bez chyb. Dopadlo by to hloupě a bylo by to vůči Slovenštině nefér. Úplně jiná věc je, když dotazovaný odpovídá na otázky písemně. V takovém případě ať odpovědi zůstanou ve Slovenštině. Zvlášť na tomto skvělém česko-slovenském fóru. Takže. Odpusťte nám, když k vám v některých textech budou Slováci promlouvat v Češtině. Pavel Stojar

Organizaci soutěže měly na starosti: Magda Siekliková, Dana Půstová a Hana Marková

Festivalové menu Nakládaný hermelín, chléb 45 Kč Párek v rohlíku 15 Kč Utopenec, chléb 39 Kč Kuřecí hamburger 35 Kč Kyselice, chléb 29 Kč Kotlíkový guláš, chléb 69 Kč Davelská klobása, chléb, hořčice 35 Kč Kuřecí steak na grilu 65 Kč Vepřový steak na grilu 65 Kč Zeleninový salát 55 Kč Hranolky 25 Kč Chléb 5 Kč Tatarka, kečup 10 Kč partneři

12

Místo pro vaši reklamu Volejte 571 684 470

Zpravodaj 48. Mezinárodního festivalu poezie pro účastníky festivalu vydává Kulturní zařízení města Valašského Meziříčí. Redakce: Karel Prokeš – šéfredaktor, Ondřej Smolka, Pavel Stojar, Nika Reiler, Tereza Volfová, Jakub Feranec, Aleš Linduška, Jiří Jurečka, Jana Bajanová.


Mária Kotorová-Jenčová

Recommend Documents