Mapa ostrova Hällristingaru

• Mapa ostrova Hällristingaru •

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

námahou otevřel oteklá víčka a pootočil hlavu, až ho do tváře zastudila kamenná dlažba. V zešeřelém sále dohořívaly a čadily poslední louče. Dým se snášel k zemi, plazil se po podlaze a štípal ho do očí, ale když se pokusil zvednout ruku a protřít si je, aby se mohl lépe rozhlédnout, nešlo to: bolest vystřelila tak prudce a silně, že málem znovu omdlel. Ležel a pomalu, zhluboka oddechoval. Postupně si uvědomoval, jak ho cosi nepříjemně svědí na tváři, zvláštní sladký pach všude kolem, protivný kouř a naprosté, nehybné, ničím nerušené ticho. Nejhorší však bylo, že se nedokázal pohnout, jen bezvládně ležet a lámat si hlavu, co se vlastně stalo. Koutkem oka postřehl, jak se pod schody ve slábnoucím světle cosi zlatě zalesklo. V tom okamžiku se mu všechno vybavilo: lomoz zbraní, zoufalé výkřiky i rozzuřený řev, zmateně pobíhající dvořané v pestrobarevně vyšívaných těžkých pláštích, rozlité víno a mezi tím vším černé postavy s černými pery na přilbách. Jarl v ohromném vyřezávaném křesle zdobeném hlavami draků, s proříznutým hrdlem a hlavou zvrácenou dozadu. Jeho zlatá koruna s drahokamy se odkutálela po podlaze, paní Gunnlang mu padla k nohám, probodnutá černým šípem. Zlato a rozlité víno, ale hlavně krev. Smrt. Zvedl se mu žaludek a znovu upadl do bezvědomí. ••• Když nás dostihly zprávy o Vpádu a o Povstání, hned bylo jasné, že hraničáři budou brzo muset vzít nohy na ramena, protože odteď se všechno změní – a sotva se to pro nás bude vyvíjet dobře. Celá staletí jsme se starali o bezpečí jarlovy rodiny a její členy jsme si zvykli bránit do posledního dechu a poslední kapky krve, tak co s námi, když jsou všichni mrtví… Že nás čeká černá budoucnost, to se zdálo jisté, ale jinak jsme se mohli jenom domýšlet. Taky proto Aldafir vyslal několik zvědů na průzkum do města. Pokud to půjde, měli jsme se pokusit proniknout i do paláce; upřímně řečeno, na to, aby se člověk dostal bez povšimnutí do hořícího města plného lidí, kteří se starají hlavně o své děti, domy a cennosti, nemusí být zrovna král stopařů. Dokonce ani palác nebyl tak střežený, jak jsme se obávali. Možná si Harnenští říkali, že na rabování zatím nikdo nebude mít ani pomyšlení. Vlastně měli pravdu. Anebo rabovali sami. Snorri si na Drakkishaedu neodpustil poznámku, že se mu to tam zdá nějaké mrtvé, ale smích nás brzy přešel. Stačilo otevřít dveře do hodovní síně. Jakmile jsme spatřili ty hromady těl – museli tam snést a odtahat zabité z celého hradu – ztratili jsme poslední zbytky naděje, které jsme si snad bláhově hýčkali. I v chabém světle našich maličkých luceren to vypadalo, že je všechno doslova poseté zasychajícími skvrnami sražené krve. Ovšem, byla to velká slavnost s mnoha hosty, pořádaná jako každý rok na oslavu letního slunovratu. Fjandinn, neudržel jsem se a zaklel při pohledu na jarla Øysteina a zhroucenou mrtvolu jeho ženy. Tady už se nedalo dělat vůbec nic, plakat jsme se dávno odnaučili. Zhasli jsme a opatrně se plížili ven, když Snorri zakopl o jednoho z ležících vojáků. Ani nestačil zasyčet nadávku: ten člověk zasténal!

2

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

V tom otupujícím tichu nás to vyděsilo stejně, jako by zničehonic zařval drak. V mžiku jsme se kolem zraněného shlukli a viděli jsme, že v takovém stavu se toho od něj moc nedozvíme. Obličej měl ulepený krví, tělo nepřirozeně zkroucené. Přesto jsme zadoufali, že ho náš léčitel s pomocí bohů zachrání a třeba nám pak ten chudák prozradí něco víc o tom, co přesně se na Drakkishaedu odehrálo. Opatrně jsme ho zvedli a pomalu táhli ven, ke sklepům a zadnímu východu z paláce. Tvář měl bílou jako křída, ale už nesténal. Po pár krocích zase omdlel. ••• Jakmile mi Sari prozradil, co se chystá, začal jsem horečně přemýšlet. Jak představenému vysvětlit, že jsem šel v noci ven z kláštera, místo abych spal nebo vysedával nad knihami a léky? Jak ho přesvědčit, aby mě – snad jen na pár dní – pustil pryč? Mám se do Bjarkö vůbec vracet? Na práci v klášteře beztak nemám ani pomyšlení, služba neslužba. A co když Saemir o všem ví? Ví, že jen co se setmí, utíkám za hradby – a že mu lžu… … No dobře. Vrátím se a všechno mu vyklopím, všechno. Ať si s tím naloží, jak bude chtít. Dám mu možnost být rozumný. ••• „Co že ti mám věřit? Pohádky o zrádcích, povstalcích, nájezdnících? Ten tvůj hraničář ti nakukal samé nesmysly, jestli vůbec existuje! Mám propustit jednoho z nejnadanějších kvůli nějaké báchorce? Kdo ví, kam couráš! Nezapomínej, že jsi složil přísahu. Sám ses tady dobrovolně uvázal, nemůžeš si přicházet a odcházet, jak se ti zlíbí. Ani za mák mě netrápí, že jsi byl jarlův syn! Tady to nehraje roli. Jarl tu nikoho nezajímá. Dost na tom, že jsem zatím zavíral oči nad těmi tvými nočními výpravami! Jenže s tím je konec, rozumíš? Nebudeš celý život pořád jenom utíkat. A jestli se o to zase pokusíš, přísahám, že bohové ti to nikdy neodpustí!“ Takhle vzteklého jsem Saemira ještě nikdy nezažil. Na naše poslední setkání to bude mizerná vzpomínka. ••• Přes zeď jsem se soukal píď za pídí, s největší obezřetností. Musel jsem se obejít bez zavazadel, nic jiného než hůl bych beztak nepobral a navíc by mi zátěž překážela. Kdyby byla s představeným bývala rozumná řeč, mohl jsem si z klášterních stájí půjčit koně. Takhle půjdu přinejmenším až do Skógurhólu, nejbližší vesnice, pěšky – a to mě zdrží; na dvůr do Hällristingaru už to nemůžu stihnout. Zkusím aspoň Thrymheim. Kdo ví, jestli mi bohové útěk z kláštera odpustí nebo ne, ale jestli jim z těch havraních spárů nevyrvu aspoň Ydalir, neodpustím si to já sám. ••• Raněný ležel se zavřenýma očima a pomalu začínal vnímat okolní zvuky: praskání ohně, tlumené hlasy a kroky, šum větru v korunách stromů a někde opodál bublání vody na kamenech. Kožešiny ho hřály, ale na tváři cítil příjemný chlad, který ho postupně úplně probudil. Zvedl

3

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

hlavu, pak i horní část těla, opřel se o lokty a rozhlížel se. Došlo mu, že ho bolest opustila a že se díky tomu zase může hýbat. Teprve když zkusil vstát, zadržel ho mírný hlas. „Zůstaň ležet, příteli. Potřebuješ ještě odpočívat, než dorazí pán Aldafir a promluví si s tebou.“ „Kdo je Aldafir? To jméno mi nic neříká,“ opáčil. „To mě nepřekvapuje. Hraničáři se s lidmi od dvora moc nestýkají a svá jména rozhodně nevypráví každému na potkání, ani když jsou to šlechtici.“ „Cože? Jak jsem se u všech bohů ocitl u hraničářů? A co je tohle místo vlastně zač? Takové lesy přece kolem Hällristingaru nerostou.“ „Máš pravdu, od města jsme daleko. Víc ti říct nemůžu. Teď si dej ještě trochu medoviny a zkus usnout. Velitel Aldafir by měl dorazit za úsvitu.“ Jak mám teď usnout, pomyslel si strážný. Myšlenky a otázky mu v hlavě vířily jako v úle, spolu s blednoucími útržky hrozivých vzpomínek. Už ho ale neděsily; zůstalo jenom prázdno a beznaděj. ••• Vyděděný a zavržený jarlův syn, uprchlý mnich a nakonec ještě ke všemu zloděj. To jsem to dopracoval, napadlo mě, ale mohl jsem se tomu jenom trpce pousmát. Statný šedivý a huňatý valach, který ještě donedávna patřil hostinskému, mě k přístavu unášel překvapivě rychle a lehce. Možná byl rád, že má na zádech místo tlustého funícího chlapa takovou vyhublou třísku, jako jsem já. Kdyby jezdce vůbec neměl, vyšlo by to skoro nastejno – z klášterní kaše se člověk zrovna nevykrmí. Po nekonečných hodinách jízdy jsem v dálce zahlédl první mihotavá světýlka přístavu. Samé obyčejné lucerny a lampy v domech, u vrat hostinců a v oknech hampejzů, žádné běsnící plameny. Jedu včas, guði sé lof! Ještě tady nepřistáli. Užijte si tu poslední noc, pomyslel jsem si. Zanedlouho z vašeho města nejspíš moc nezůstane. Teď už měl valach co dělat, aby zdolal svah před hlavní městskou bránou. Celý zpocený, u huby pěnu, ale dokázal to. Ospalému strážnému zavřely zobák peníze a hliněná lahvice medoviny – kromě koně další úlovek z hostince. Kdybych aspoň měl něco jiného na sebe než ten zatracený mnišský hábit, aby na mě všichni tak nezírali… Teď ale honem k paláci, gaefa mín! Stačilo pár kroků po nádvoří a začaly se mi vracet vzpomínky na dětství. Strávil jsem ho tady skoro celé, abych svému „drahému“ otci nemusel moc často na oči, zato matka sem jezdila často; jestlipak je pořád tak smutná? Nikdy se neusmála. Ani se nedivím, otec nebyl zrovna srdečný společník a Drakkishaed nijak veselé místo… Nejspíš ani jednoho z nich už v životě neuvidím. Kdovíproč se mi z toho sevřel žaludek. Cestu palácem jsem si snadno zkrátil tajnými průchody a chodbičkami, pamatoval jsem si je i po těch letech všechny. Hádal jsem, že Ydalir bude nejspíš spát ve stejné ložnici jako všechny děti jarlů celé generace před námi – a nespletl jsem se. Chůva pořád stejně jako za mých časů

4

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

pochrupovala v křesle u dveří, jinak nikde nikdo. Proplížil jsem se kolem, uvnitř pokoje jsem potichu sundal ze stěny louč a zapálil ji. Ydalir ležela v posteli zahrabaná v kožešinách a tvrdě spala. Málem bych ji už nepoznal. Člověk ale přece nemůže úplně zapomenout na vlastní sestru. ••• Něco se mi zdálo, už si vůbec nevzpomínám, co to bylo. Když se začal ozývat povědomý hlas a volal na mě: „Ydalir! Ydalir, vstávej, prosímtě! Ale potichu,“ nejdřív jsem si myslela, že sen pokračuje, a jenom se otočila na druhý bok. Jenže hlas si nedal pokoj. Teprve potom, co se mnou někdo začal třást, jsem se úplně probudila a ve slabém světle louče spatřila obrysy kdysi tak dobře známé tváře, byť o hodně pohublejší a starší, než jsem si ji pamatovala. „Vstávej, prosím, rychle a hlavně tiše! “ naléhal zoufale. Nikam se mi nechtělo, byla jsem rozespalá a zmatená a taky jsem se ho trochu bála. „Teple se obleč a pojď, později ti všechno vysvětlím,“ žadonil. Váhala jsem. Pak mě ale vzal za ruku a už mě nepřemlouval, jen se na mě smutně a bezradně díval a čekal, jak se rozhodnu. Dala se do mě zima. Nakonec jsem jenom přikývla a šla si pro šaty a plášť. Tak se stalo, že jsem všechny svoje přátele navždycky opustila bez jediného slova rozloučení a že mi kromě toho, co jsem na sebe ve spěchu stihla navléknout, nezbylo vůbec nic, co by mi připomínalo tehdejší bezstarostný život. Všechno potom se odehrálo tak rychle, že se mi to v paměti slévá v jednu rozmazanou šmouhu: kradmý úprk chodbami do stájí, první koně, co se namanuli, střemhlavá jízda městem a rozražená brána. Rozruch, který jsme způsobili, probudil snad půl města. A to bylo jedině dobře – na pobřeží už se z mlhy vynořovaly první přídě a snad si jich víc lidí stačilo všimnout a útěkem se zachránit. Já tehdy ovšem pořád vůbec nechápala, co se vlastně děje. ••• „Někdo ze dvora jim musel pomáhat, jinak by se do paláce nikdy nepozorovaně nedostali.“ „Pomáhat? Jak to myslíš? Že by mezi hosty byl zrádce?“ zeptal se velitel hraničářů překvapeně. Aldafir seděl u ohně spolu se zachráněným Hagalem z jarlovy stráže a nechtěl věřit svým uším. Neurčité zvěsti o chystaném vpádu se hraničáři sice doslechli, ale jarl Øystein je s takovými „báchorkami“ několikrát vyhodil. Povstání ve městě se opravdu zdálo předem připravené. Jenže zrada přímo na jarlově dvoře? Nesmysl, o tom byl Aldafir přesvědčený. „Proč nikdo nevyhlásil poplach? Nikdo je totiž neviděl vcházet dovnitř. Museli se tam dostat zadním vchodem, ten jim ale musel někdo otevřít: někdo z paláce, ze služebnictva, z hostů nebo jejich doprovodu,“ nedal se Hagal. „No dobře, jak myslíš. Kéž nám to bohové pomůžou objasnit. A co dál? Říkals, že do sálu vpadli vojáci v černém. Nebojovali jste snad?“ „Ale jistě že ano, pane. Při Thorově kladivu přísahám, bojovali jsme všichni, do posledního. Jenže pochop, byla to přece hostina na oslavu letního slunovratu. Hosté neměli skoro žádné

5

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

zbraně, jen holé pěsti, snad pár nožů. A i my jsme měli být spíš čestná stráž, několik vojáků. Přesila byla hrozivá, ti černí nešetřili nikoho, šípy svištěly vzduchem v celých hejnech. Zasáhli mě do spánku, zamlžil se mi zrak a zatočila hlava. Než jsem se sesypal na schody, ještě jsem zahlédl, jak k raněnému jarlovi přistupuje nějaký ohromný chlap a sklání se nad ním, ale pak už nic nevím.“ „Velký chlap? Hm, možná velitel… Co? Nedokázal bys ho popsat líp?“ „Těžko říct, pane, zahlédl jsem ho jenom na okamžik a zezadu. Vlastně… neměl černé oblečení a zbroj jako ti ostatní. To je mi divné, když nad tím teď přemýšlím. V tu chvíli mě to vůbec nenapadlo.“ ••• Odpočívali jsme pod vysokým černým smrkem, potmě, bez ohně. Ydalir se třásla; noci tady na ostrově bývají i v létě chladné. Možná se však třásla spíš pláčem než zimou. Už jsem jí stačil všechno vypovědět: jak hraničáři našeho otce jarla varovali, ale on jejich neurčitým zprávám nevěřil, dokonce se jim vysmál a poslal je pryč. Jaké bylo štěstí – nebo snad vůle bohů? –, že pár dní před slunovratem onemocněla a matka jí zakázala zúčastnit se oslav; místo toho ji poslala k léčiteli do Thrymheimu. Jak jsem se po nocích tajně setkával se Sarim, který mi nosil ty nejčerstvější zprávy a odmítal mi prozradit, odkud je má. Co se dělo předminulé noci, kdy se hraničáři náhle dozvěděli, že Vpád se má nečekaně uskutečnit už o slunovratu. A jak jsem se kvůli hádce s představeným a tajnému útěku z kláštera zdržel, takže jsem z celé rodiny dokázal zachránit jenom ji. Co se mělo dít dál, to netušil ani jeden z nás. ••• „Bratře, nejsou o nich pořád žádné zprávy. Neměli bychom se je vypravit hledat?“ „Neměj starosti, Aldarisi, znáš přece Sigbjörna. Neumím si představit, co by ho zastavilo, když si něco umane. Koneckonců, z města je to sem dost daleko, i pokud znáš cestu, a oni budou po tom všem určitě unavení a vyčerpaní.“ „Jak myslíš,“ odvětil hraničář nejistě. „Co Hagal, jak se mu daří? Je na tom lépe?“ obrátil list velitel Aldafir. Jeho mladší bratr se zasmál. „Ten už je zdravý jako rybička! Sariho medovina mu očividně prospívá, možná až moc, za chvíli abychom si dávali pozor na zásoby.“ Pak ale zase zvážněl. „Jen ho to občas přepadne – sedí s hlavou v dlaních a s nikým se nebaví. Nepřekvapuje mě to. Spíš se divím, že s takovými vzpomínkami má ještě vůli žít.“ „Pálí ho touha po pomstě, řekl bych,“ odpověděl Aldafir. „Předevčírem jsme spolu totiž všechno dlouze probírali a narazili jsme na jednu nejasnost. Pak jsem o tom ovšem ještě uvažoval a už mi to tak nejasné nepřipadá.“

6

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

„Narážíš na něco nebo někoho určitého, bratře?“ „Přesně tak. Víš, Hagal se totiž zmínil o nějakém velkém chlapovi, co se skláněl nad jarlem a byl oblečený jinak než ti ostatní, ne v černém. Taky tvrdil, že ty vrahy musel do paláce vpustit někdo zevnitř, kdo jim pomáhal. Všichni dobře známe jednoho šlechtice, který je ohromně mohutný a silný. Oslavy slunovratu se určitě zúčastnil – a hlavně, s jarlovým rodem rozhodně nikdy nevycházel ani trochu dobře.“ „Cože? Snad nemyslíš…“ Aldarise bratrovo obvinění zaskočilo; spory mezi dvořany jsou jedna věc, ale zradit jarla a s ním vlastně i celou zemi, to už předpokládá skutečnou, hluboce zakořeněnou nenávist. Jenže to všechno dávalo smysl. „Ingevir Kladivo Skallagrímsson se s jarlem nesnášel, stejně jako celá jeho rodina, to nebylo žádné tajemství. Umím si představit, že by se stal zrádcem, jen aby dokázal svoji moc. A Hagalovi to nejspíš došlo taky.“ ••• Z dalšího děsivého snu se probudil s hlasitým výkřikem. Posadil se a zíral do tmy; hraničáři kolem tvrdě spali, oheň jenom doutnal. Přemýšlel a brzy se v něm zase začal vařit vztek. Jak jsme mohli být tak slepí, nadával si v duchu. Nemluvě o těch zprávách od hraničářů! To my jsme jarlovi tvrdili, že je to celé nesmysl… Počáteční hrůza a zoufalá beznaděj se v Hagalovi postupně přetavily v pocity viny a hanby, jenže i ty zanedlouho místo pouhé lítosti přerostly v palčivou chuť se pomstít. Za každou cenu a co nejdřív, než ten trollův syn napáchá další hanebnosti. Vzteky uhodil pěstí do země; pak se pomalu vysoukal zpod kožešin, chvíli vyčkával a nakonec opatrně a tiše zamířil pryč od ohniště, do hloubi lesa. ••• Jak si mohl myslet, že se ho na to nezeptám? Před lety si prostě zmizel a nikdo mi o něm nechtěl vůbec nic říct, jako by neexistoval. Teď se zničehonic zase objeví, navíc za takových okolností, a já bych měla předstírat, že se nic zvláštního neděje? Nebo snad čekal, že budu celou cestu brečet? Nejsem malá holka, i když mu tak možná připadám. ••• „Prostě jsem odešel. Jarlův trůn mě nelákal, chtěl jsem studovat a pomáhat lidem. Nesnesli jsme se s otcem, to je všechno. Proč tě to zajímá? Teď už na tom nesejde. Nic ti do toho není.“ Neodsekávej jí, varovalo mě svědomí. A hlavně zase nelži, bylo to přece trochu jinak! Na vyprávění bude ještě dost času. Možná – když se mi bude chtít, odpověděl jsem mu v duchu. Ydalir mě jenom probodla pohledem, ale neříkala nic. Náhle jsem měl dojem, že mi snad čte myšlenky. •••

7

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

Zapraskání kroků mezi stromy mě vzbudilo. Nikdo z našich to určitě nebyl a přes hraničářské hlídky by se zase nedostal nikdo zvenčí… No jistě. Kdo jiný než Hagal. Chová se čím dál podivněji, skoro s nikým se nebaví. Na léčitele Sariho se večer dokonce utrhl, že už o ty jeho mastičky nestojí. Teď nejspíš nemůže spát. Hlavně aby neprovedl nějakou pitomost. ••• Konečně, byli jsme na místě. Unavenější jsem se v životě necítila. Sigbjörnův vyhublý obličej a tmavé kruhy pod očima prozrazovaly, že ani on na tom nebude lépe. „Teď hlavně opatrně, sestřičko. V klidu a tiše, ať se děje, co se děje. Nelekni se.“ Dojeli jsme na kraj mýtiny. Tam jsme sesedli z koní, chytili je za ohlávky a vystoupili ze stínu hustého lesa do prudkého slunce, které nás úplně oslepilo. V mžiku nás ze všech stran obklíčily maskované postavy v zeleném a mířily na nás šípy. Stačil by jim jediný podezřelý pohyb. Polekalo mě to, ale nevykřikla jsem. Bratrovi jsem důvěřovala a zajímalo mě, co se bude dít. Napřímil se – zdálo se, že všechna únava a útrapy z něj spadly. Už tam nestál špinavý, shrbený, vyhladovělý mnich, ale vysoký a hrdý jarlův syn. Vyzařovala z něj moc a důstojnost. Levou ruku si položil dlaní na prsa na znamení pozdravu a krátce se uklonil lučištníkovi, který stál nejblíž. „Gipta hylli! Jmenuji se Sigbjörn Luitir a toto je má sestra Ydalir z velkého rodu Drakonissů. Jdeme za vaším pánem, Aldafirem Völungarem. Očekává nás.“ ••• „Co teď chcete dělat? A co máme dělat my? Máš něco v plánu?“ Velitel hraničářů Aldafir přihodil na oheň další velké poleno, protože tušil, že dnes v noci budou venku sedět a rozmlouvat ještě dlouho. „Pořád si s tím lámu hlavu, musím si to pořádně promyslet. Rozhodně nemůžeme zůstat tady; jakkoli tvým hraničářům důvěřuji, hordy harnenských ozbrojenců na ostrově mění situaci. Těžko bychom se dokázali ukrývat na jednom místě, aniž by nás dřív nebo později našli. A až – jestli – zjistí, že se zachránil někdo z jarlovy rodiny, tím hůř.“ „Milý Sigbjörne, mohu ti odpřisáhnout, že sem se nikdy nikdo nedostane, ale nechci se hádat. Stejně musíme něco podniknout, a to co nejrychleji. Nevěřím tomu, že by se lidé z Hällristingaru se vším prostě smířili – určitě by se nechali vyburcovat a s jejich pomocí bychom se Harnenských snadno zase zbavili… Potřebují jenom, aby je někdo vedl.“ „Bojím se, příteli, že věc bude o hodně složitější: především nevíme, kolik zrádců mezi naší šlechtou vlastně je! Ingevir Kladivo, jistě, na tom jsme se shodli; ale kdo další? Povstání nemohl připravit jeden člověk, ani jedna rodina, byť sebevlivnější. A naopak, na koho se dá spolehnout? Komu máme věřit?“ Sigbjörn se zamračil a díval se do tančících plamenů. Když znovu zvedl hlavu, aby ještě něco dodal, všiml si, jak mladý hraničář Aldaris upřeně pozoruje jeho sestru. Ta seděla opřená zády o nedaleký strom a vypadalo to, že odpočívá a nikoho si nevšímá. •••

8

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

Ráno dorazil léčitel Sari a nejmladší z nás tří, Andafin. V jejich očích se třpytily hvězdy a pěna na vlnách, z tváří jim vycházela jemná záře, v dlouhých vlasech měli sůl a byli cítit mořem. Hřívy jejich koní se leskly jako hedvábí. Ze sedlových brašen zdálky opojně voněly sušené byliny. Já s Aldafirem jsme je šli přivítat jako první. „Vítejte zpátky, gipta hylli! Jak vidím, vaše výprava byla úspěšná,“ poznamenal Aldafir a srdečně objal nejdřív Andafina, pak Sariho. „Velice úspěšná, pane. Mám nové zásoby bylin a dalších věcí potřebných k léčení a tobě samozřejmě vezu čerstvé zprávy, ale to zatím myslím počká. Už dorazil Sigbjörn a jeho sestra? Něco jsme jí totiž přivezli,“ usmál se Sari tajemně. „Bude mít radost,“ odpověděl jsem. „Zajdu pro ně.“ Ydalir a Sigbjörn se procházeli v lese nedaleko a tiše o něčem hovořili. „Pojďte sem,“ zavolal jsem je. „Právě dorazil Sari a můj druhý bratr. Chtějí vás vidět.“ Sigbjörn a Sari se radostně objali. „Konečně se zase potkáváme, příteli. Doneslo se mi, že jste se prý s představeným zrovna nepohodli,“ ušklíbl se léčitel. „To by mě zajímalo, kam na ty novinky chodíš,“ podivil se mnich. „Hlavně, že všechno dopadlo aspoň tak, jak to dopadlo; mohlo být o dost hůř. Nevěřil mi ani slovo, hlupák. Nejspíš mě ještě teď podezřívá, že jsem utekl za nějakou ženskou. Škoda mluvit.“ Na okamžik se zamračil a zmlkl. Pak se probral: „To je ona, moje sestra Ydalir. A tohle je můj dobrý přítel Sari, hraničář a vynikající léčitel, který mi po nocích tajně předával zprávy. Jeho pomocník Andafin je nejmladší bratr pána Aldafira a Aldarise.“ Oba se Ydalir uklonili a políbili jí ruku. „Je nám ctí tě poznat, paní,“ řekl Sari. Usmála se na něj. „Mně také – ale těch zdvořilostí snad můžeme nechat. Hodně vám dlužím.“ Drobná mladá dívenka, neznalému by nejspíš připadala jako dítě; zároveň však krásná, důstojná a vážná jarlova dcera, která toho ve svém věku zažila jako málokdo. „Ovšemže,“ přitakal Sari. „Hraničáři však provždy zůstávají služebníky jarlova rodu, tedy i tvými. Stále jsi dědičkou trůnu,“ dodal s další úklonou. Ydalir posmutněla, skoro jako by chtěla poznamenat, že na tom pramálo záleží. Bylo mi jí líto. Andafin si toho také všiml, a aby prolomil tíživé ticho, připomněl povzbudivě: „Rádi bychom ti předali dárek z naší cesty, paní.“ „Dárek? Od koho?“ podivila se. „To bude určitě zajímat i tvého bratra,“ odpověděl Sari a otočil se k Sigbjörnovi. „Častokrát ses mě vyptával, příteli, odkud mám své zprávy. Teď ti to konečně smím prozradit: navštěvujeme s Andafinem mořské elfy v jejich přístavu na severním pobřeží.“ ••• Tu noc jsem vůbec nešla spát. Dárek, který mi Sari s Andafinem přivezli, byl překrásný: jemný řetízek s drobnými perličkami a přívěskem ve tvaru stříbrného lístku s kapkou rosy. Ačkoli byl

9

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

z chladného kovu, vypadal až do nejjemnější žilky jako skutečný, rosa jako by každou chvilku měla skápnout do trávy a kouzelným uměním elfů dokonce sladce voněl. Zatímco můj bratr s velitelem Aldafirem, Sarim a dalšími hraničáři horečně probírali nejnovější zprávy, já a Aldaris jsme seděli opodál a očarovaně naslouchali Andafinovu vyprávění o elfech a nádherným písním, které dokázal zpívat v jejich řeči. Beznaděj a smutek z hrozných událostí posledních dní mě pomalu opouštěly; nové přátelství s sebou přineslo naději. ••• Hagal klopýtal přes spletené kořeny, šlahouny ostružin jej lapaly za kotníky, větve šlehaly do obličeje, nesčetněkrát zakopl o kámen a málem upadl. Nikdy by býval nevěřil, že by v lese mohla být taková neproniknutelná tma. Dávno se nesnažil jít potichu, jak měl původně v úmyslu, ale dosud ho nikdo nezadržel ani nikoho nepotkal. Přemítal, zda vůbec prošel kolem hlídek a jestli ho některá viděla. Nemohl tušit, že hraničáři dostali rozkaz nechat jej svobodně odejít, bude-li si to přát nebo pokusí-li se o to tajně; Aldafir předpokládal, že na to dříve nebo později dojde, a rozhodně nechtěl nikoho věznit proti jeho vůli. Dobře věděl, že Hagal cestu zpátky do ležení nikdy sám nenajde a kruhem hlídek by tak jako tak nepozorovaně nepronikl. Přál si jen, aby vojáka jeho touha po pomstě úplně nezaslepila. Vyčerpaně bloudil celou noc a stromy pořád neměly konce. Když zničehonic nic v dálce zahlédl světélko, plápolající ve studené ranní mlze, nejdříve se zaradoval, brzy ho však přepadly pochybnosti. Nakonec se rozhodl, že oheň raději obejde, a otočil se. Ve stejném okamžiku se z okolního šera téměř přízračně vynořily dvě postavy a vrhly se na něj. Přilby jim zdobilo černé havraní peří. ••• Ingevir Kladivo Skallagrímsson se veliteli a jeho mužům v černé zbroji uklonil a odcházel z místnosti, následován synem Dordovirem. „Jak můžeš dopustit, aby se v jarlově paláci usadil nějaký cizák, otče? Myslel jsem, že ty sám chceš…“ „Buď zticha, hlupáku,“ zasyčel Kladivo. „Nejde tady o palác, ale o vliv! Lepší je tahat za nitky zpovzdálí, než se moc ukazovat a nastavovat vlastní krk, aspoň než se všechno trochu uklidní. Skallagrímsson na jarlově místě, to už tady kdysi bylo – a sám snad dobře víš, jak neslavně to dopadlo. Tentokrát bychom všichni skončili na šibenici.“ „Harnenský císař by tě přece jako spojence určitě podpořil,“ namítl Dordovir. „To zrovna!“ vyštěkl otec vztekle. „Ten potřebuje hlavně někoho, kdo tady všechno oddře a na kom si bude moct vylít zlost, když to nepůjde podle jeho představ. Děkuju, ale nechci. Takhle mi do mých záležitostí nikdo mluvit nebude, stačí, abych jen trochu spolupracoval.“ Dordovira urazilo, že ho otec považuje za omezence, kterému se musí všechno vysvětlovat, neodvážil se však nic namítat. Kladivo by ho zase nechal spráskat, jako už tolikrát.

10

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

••• Jak jsme si v novém útočišti zvykli, procházeli jsme se s Ydalir mezi vznešenými, vysokánskými smrky a povídali si. „Co se ti honí hlavou, bratře?“ zeptala se mě Ydalir, když jsem se na chvíli odmlčel. „Ale… nic zvláštního,“ mávl jsem rukou. Pořád jsem totiž jen nerad vyjadřoval své myšlenky nahlas – život v klášteře, jemuž jsem za dlouhá léta přivykl, byl mnohem tišší a uzavřenější než ten venku. Jenže ona se na mě zase zadívala tím svým pátravým pohledem a já ho nevydržel. „No… vlastně nedokážu přestat myslet na elfy… na to, jak Sarimu s Andafinem zářily oči, když se od nich vrátili. A na ty krásné, smutné písně, které nám Andafin včera zpíval.“ Stříbrný lístek na sestřině krku se zablýskl v paprsku slunce. „Ano, v tom ti úplně rozumím,“ přikývla. „Tolik toho vyprávěli! Znělo to až neuvěřitelně.“ Na to jsem jen povzdechl. Mezi stromy se však najednou objevil Sari a zamířil přímo za námi. „Potřeboval jsem si s vámi promluvit o samotě; včera před ostatními jsem musel držet jazyk za zuby. V přístavu jsem hovořil přímo s artaherem, pánem mořských elfů. Říkají mu Lainadan Luimë.“ Odkašlal si. „Požádal mě, abych vás za ním přivedl – chtěl by poznat dědičku hällristingarského trůnu a jejího bratra.“ „Odkdy se elfové zajímají o lidské panovníky?“ zapochyboval jsem nahlas. V duchu jsem však zajásal: setkat se s elfy, dokonce přímo s artaherem! Něco takového bych si nepředstavoval ani ve snu. Sari se rozesmál. „O panovníky? Vůbec ne! Popravdě řečeno, ti se o ně nezajímají vůbec. I kdybyste byli žebráci, znamenalo by to pro Lainadana totéž, jeho důvod je totiž jiný: kdysi se… dobře znal s vaší matkou.“ ••• „Hagal není k nalezení, Aldafire,“ přiběhl za bratrem Aldaris. „Prostě se během noci vypařil.“ Velitel se zachmuřil, ale mlčel. Po chvíli pokrčil rameny: „Snad to tak bohové chtějí. Nejsem ničí věznitel, tím míň někoho, komu jsem zachránil život. Třeba se ještě někdy setkáme.“ „Ty ho nechceš jít hledat? Vždyť byl sotva pár dní na nohou! A vůbec, kdo ví, na koho může venku narazit!“ namítl rozčileně Aldaris. Aldafir ale klidným hlasem odpověděl: „O jeho zdraví starost nemám, v Sariho schopnosti mám naprostou důvěru. A jak jsem říkal, nehodlám tu nikoho držet násilím – jakkoli mě mrzí, že se nerozloučil nebo nám aspoň nenechal vzkaz.“ „Třeba se bál, abychom mu odchod nerozmlouvali… Asi máš pravdu, bratře,“ připustil nakonec Aldaris neochotně. Už se úplně rozednilo a zanedlouho se na mýtině začali scházet první hraničáři, vracející se z noční hlídky. Jejich náčelník Snorri zamířil rovnou za Aldafirem a s úklonou oznámil: „Pane, jak jste nejspíš zjistili, Hagal nás opustil. Krátce po půlnoci pronikl vnějším kruhem hlídek, mířil víceméně na východ. Prošel přímo kolem mě; netušil, že tam jsem. Podle tvých pokynů jsem ho nechal být. Dál už o něm nikdo nic neví.“

11

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

Aldafir přikývl. „Děkuji ti za zprávu. Prozatím je tedy celá tahle záležitost vyřešena. Hagal nám pověděl všechno, co si pamatoval, Sari ho uzdravil a jeho další osud není v našich rukou. Teď si jděte odpočinout, Snorri. Zítra půjdeš ty a část tvojí skupiny vyprovodit Sariho, Andafina a Sigbjörna s Ydalir na cestu.“ ••• Hned po příchodu na mýtinu jsem si všimla Aldarise, jak sedí sám u malého ohně, stranou od ostatních. Nevěděl o mně, a tak jsem ho chvíli potají pozorovala: díval se skrz plameny někam do prázdna a čas od času do nich nepřítomně přihodil kus dřeva. Rozhodla jsem se jít za ním. Kývl na pozdrav a pokusil se o úsměv, v koutcích očí se mu však leskly slzy; vzápětí svůj pohled zase odvrátil a zůstal mlčet. „Mrzí tě, že ti Aldafir nedovolil jet s námi? Vždyť nejspíš budeme za pár dní zpátky,“ snažila jsem se ho povzbudit. Pořád nic neříkal, a tak jsem pokračovala: „Nebo ho mám zkusit přemluvit? Byla bych ráda, kdybys jel.“ Zvedl hlavu a konečně se mu podařilo aspoň trochu se pousmát. „Třeba tě doprovodím někdy příště, Ydalir. Přemlouvat Aldafira nemá smysl. Navíc to zrovna na něm asi nezáleží,“ zamračil se a odkopl kamínek ležící poblíž daleko do tmy. „Jak to myslíš?“ nechápala jsem. „Tvůj bratr tě střeží stejně žárlivě jako trpaslíci svoje poklady, a asi to tak ještě dlouho zůstane,“ odpověděl smutně. „Nejspíš ti hodlá vynahradit všechna ta ztracená léta a dávat na tebe o to větší pozor.“ „Nestojím o to, aby někdo rozhodoval za mě! Sigbjörn je můj starší bratr, ne otec. Sám by si mohl pamatovat, jaké to je,“ rozzlobila jsem se. „Myslí to dobře,“ namítl Aldaris, „a tohle rozhodně nejsou klidné časy… i když nebýt toho všeho, možná bychom se nikdy nepotkali. Je mi líto, že nepojedeme společně a nějakou dobu se neuvidíme, ale na bratra se nezlob. Já tě budu čekat, i kdyby to mělo trvat léta, než se vrátíš.“ Zatvářil se povzbudivě. Zato já se cítila mizerně. „Vždyť jedeme pryč jen na pár dní,“ trvala jsem zoufale na svém a chtělo se mi brečet. Přemáhala jsem se ze všech sil, aby to na mně nebylo vidět. „To není tak jisté,“ opáčil Aldaris vážně, políbil mě na tvář a odešel. ••• Vstávali jsme časně. Sluneční paprsky ještě ani nestačily rozpustit mlhu, ptákům však lezavý ranní chlad nevadil. Snorri postupně přivedl koně. Hraničáři nás vybavili vším potřebným, Sigbjörn se přesto nakonec rozhodl nechat si svůj starý mnišský hábit s kápí a teplý zelený plášť si přehodil navrch. I já jsem dala přednost vlastnímu oblečení, byla jsem ale vděčná za pohodlné, vysoké holínky, kápi s kožešinou a měkké kožené rukavice, dlouhé až po lokty. Sari, Andafin, Snorri a pět dalších hraničářů, kteří nás měli doprovodit kus cesty za vnější kruh hlídek, si oblékli obvyklý stejnokroj – kromě nezbytného pláště s kápí, holínek (už notně ochozených) a rukavic

12

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

s nátepníky to byla jednoduchá zelená svrchní halena ke kolenům s nastřiženými širokými rukávy, přepásaná širokým koženým opaskem bohatě zdobeným raženými vzory, a úzké kožené kalhoty. Vybavili jsme se dlouhými luky, dýkami a tesáky, jiné zbraně jsme však neměli, nepočítám-li Sigbjörnovu hůl. „Může být mnohem nebezpečnější než tvůj luk,“ odpověděl mi tajnůstkářsky, když jsem se ho zeptala, na co je mu vlastně dobrá. „Ale o tom si povíme až někdy jindy. Dones si věci a vyrazíme.“ Celé ráno jsem se pokoušel najít Aldarise, dokud mi jeden z hraničářů neprozradil, že před rozbřeskem vyrazil na hlídku. Když jsem se ale shýbla pro svůj cestovní vak, našla jsem u něj kytici drobných bílých kvítků a vespod lístek: „Cesty mohou věrné přátele odvést daleko od sebe, ale na jejich kroky budou svítit pořád tytéž hvězdy. Kéž září i v hodinu, kdy se opět setkáme!“ Po přečtení jsem vzkaz políbila, složila a pečlivě ukryla do taštičky na opasku, zastrčila si květy do spletených vlasů, posbírala zavazadla a vrátila se ke koním. „Vyrážíme,“ zavelel Sari. ••• Ydalir jela přede mnou. Seděla zpříma a zvědavě se rozhlížela po okolí. Ač ještě dívenka, je to hrdá jarlova dcera, krásná po své matce, uvědomil jsem si; vlasy jí žhnuly jako oheň, ozdobené bílými kvítky, šperk na krku se třpytil. Teplo poledního slunce nás přimělo svléknout kápě i pláště. Potěšeně jsme mu nastavovali tváře a s chutí vytěsnili to, co všechno se v posledních dnech událo. Hlavou se mi honila sestřina slova o tom, že bych se neměl chovat jako její otec. Má pravdu. Vím až příliš dobře, jaké to je, když se vám někdo snaží řídit život. Představa, že by se jí – jí, jediné, poslední – mohlo stát, mě však děsila, a to nejen jako bratra. Dobře jsem věděl, že právoplatná dědička trůnu, která by dokázala sjednotit lid, vyhnat nájezdníky a zbavit se zrádců, je naší jedinou nadějí, jakkoli zatím slabou a nejistou. Čím usilovněji jsem o tom přemítal, tím neodbytněji se mi nabízelo řešení: výchovu a ochranu Ydalir by si mohli vzít na starost mořští elfové, pokud by souhlasili. A já bych jí mohl předat aspoň část znalostí a umu, které jsem získal u Zasvěcených. Jistěže to pravidla řádu to přísně zakazovala, ale co na tom. Toužil jsem hlavně, aby byla Ydalir v bezpečí a dokázala se o sebe postarat – a až jednou přijde její čas, mohla se stát opravdovou, moudrou a silnou hällristingarskou jarlinn. Dokud mi to přání nevyplníš, neopustím tě, sestřičko, zapřísahal jsem se v duchu. Už nechci nikam utíkat. Teď už ne. ••• Pozoroval jsem je, jak projíždějí kolem. Schoval jsem se mezi stromy, a tak o mně neměli tušení – přinejmenším ona a Sigbjörn určitě. A ačkoli si mě skoro určitě všimli ostatní hraničáři, nedali nic

13

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

najevo. Les byl klidný, v korunách šuměl vítr a ptáci šveholili, sem tam zapraskala větvička pod kopyty koní, čas jako by se zastavil a já tam jen tak nehybně ležel, vyčkával, díval se a pro sevřené hrdlo téměř nedokázal dýchat. Původně jsem tam vůbec jít nechtěl, touha věnovat jí poslední pohled mě však přemohla. Jarlinn. Květinami ode mě si ozdobila vlasy. „Sbohem, ástin mnía,“ zašeptal jsem, když zmizeli za zákrutem cesty. ••• Čtyři vysocí, mohutní vojáci v černé a těžké plátové zbroji postupně odložili přilbice s havraními pery. Zatímco seděli kolem ohně a opékali si maso, plameny jim slabě osvětlovaly bledé, ostře řezané obličeje. „Rád bych se konečně dozvěděl, co je ten zatracenej chlap vlastně zač,“ zabručel jeden z nich a hlavou pokynul k muži, který byl přivázaný ke stromu opodál. Držela jej hrubě utažená pouta, potrhaný oděv nesl stopy od krve a tvář měl plnou podlitin po bití, hlavu však držel z posledních sil vzpřímenou a upřeně zíral do tmy lesa, aby se vyhnul pohledu na své trýznitele. „Žádnej obyčejnej vesničan to není, to vidíš. Jen se koukni na ty hadry a zbraně! Jenže co naplat, když jsme z něj nevypáčili ani slovo,“ ušklíbl se druhý voják a vztekle si odplivl. „Však zejtra všechno vyklopí, velitel to zařídí,“ uchechtl se první. „Jak že se jmenuje to město, kam máme ject?“ „Glad-… Počkej… Jo, Gladsheim. Nějakej přístav, tadyhle,“ ukázal zamaštěným prstem na mapě na severovýchodní pobřeží. „ Máme se hlásit přímo u toho Ingevira Kladiva nevímjakdál,“ dodal snaživě další z vojáků, o poznání mladší. Přivázaný muž sebou trhl. ••• Putovali jsme už druhý den. Les, kde tábořili hraničáři, jsme dávno nechali za sebou; většina průvodců v čele se Snorrim se ráno obrátila na zpáteční cestu. Až do večera jsme já, moje sestra a Sari s Andafinem sami projížděli pustými, zvlněnými loukami. V dálce jsme sice ještě ráno občas zdálky zahlédli kouř z vesnických komínů, ale zásoby všeho druhu jsme měli víc než hojné a nijak nás nelákalo opouštět úlevné ticho a klid volné přírody. Čím níž klesalo slunce, tím častěji louky na naší pouti ustupovaly holým, kamenitým pláním, pouze místy porostlým hrubou žlutou trávou. Náhle mě na obzoru po levé straně zaujal tmavý pruh hustě rostoucích stromů. „V těchhle končinách jsem nikdy nebyl. Co je tamto za les?“ obrátil jsem se na Sariho. „Tudy nejezdívá skoro nikdo, lidé tenhle kraj opustili,“ odpověděl. „Nevedou tu žádné obchodní ani jiné stezky a poslední obydlené oblasti jsou daleko. Místní se lesu vyhýbají, mají z něj strach. Nijak se mu neříká, pro ně je to prostě Les. Jakmile ten výběžek, který vidíš, objedeme zprava, budeme už téměř na místě. Ne že bych se zrovna já stromů bál, ale cestovat tamtudy za tmy by nás zbytečně zdrželo, Les je příliš hustý a těžko prostupný, i když by se to vzdušnou čarou zdálo

14

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

kratší. Takhle nám na cestu pěkně posvítí měsíc a hvězdy. Na vřelé uvítání se můžeš těšit kolem půlnoci,“ uzavřel s úsměvem. Díky napjatému očekávání jsem únavu z putování téměř nevnímal. Když se úplně setmělo, zvedl se vítr a přinesl s sebou výraznou, slanou vůni moře. Sundal jsem si kápi a nechal jsem ho, aby mi hladil tváře. ••• Příjezd do rušného přístavního města probral Hagala z netečnosti a otupělosti. Aby svým věznitelům nezavdal příčinu k další ráně, celou cestu mlčel a zarytě zíral do země, teď mu však mysl i smysly začaly pracovat na plné obrátky. Gladsheim nikdy předtím nenavštívil, a tak se snažil pochytit cokoli, co by mu mohlo být později k užitku: kudy vede hlavní cesta od vstupní brány na náměstí a nahoru ke Skallagrímssonovu paláci; vyvolávání obchodníků z nedalekého tržiště; slanost a pach ulovených ryb, které mu ukázaly, jakým směrem hledat rybáře a především jejich lodě. Nejvíc ho ale potěšilo, když zjistil, že sami černí vojáci se ve městě ani trochu nevyznají. Několikrát se dokonce museli vyptávat na směr místních, kteří se netvářili kdovíjak ochotně. Jakýsi stařík dokonce přesvědčivě předstíral hluchoněmého a Hagal musel přemáhat smích, když o malou chvíli později zdálky zahlédl, jak někomu dalšímu cosi vykládá a zuřivě při tom gestikuluje. Jiný, na první pohled zámožný měšťan jim sice přeochotně ukázal cestu, ta je ale vzápětí zavedla do spleti křivolakých, úzkých a smrdutých uliček, odkud se dlouho vymotávali. To už se šeřilo – do města dorazili pozdě odpoledne – a ruch začínal ustávat. Hagal pomalu sbíral odvahu: jestli se o něco nepokusí hned, je konec. V paláci budou všechny naděje ztracené. Bohové mu přáli. Aniž by tomu černí vojáci věnovali zvláštní pozornost, ulice se úplně vylidnila. V nepříjemném tichu se z okolních domů začaly vynořovat špinavé postavy v otrhaných šatech, s maskami a šátky na obličejích a nejrůznějšími prapodivnými, podomácku vyrobenými zbraněmi v rukou. Dohromady jich mohlo být kolem dvaceti. Vojáky i s vězněm nejprve donutili zpomalit a postupně je ze všech stran obkličovaly. Cestující nakonec museli zastavit; otrhanci si je zlověstně měřili. Jeden z černých vojáků konečně sáhl po luku. Než stačil na tětivu vložit šíp, přímo do hrdla se mu zasekla mistrně vržená, smrtelně ostrá malá dýka. „Pusťte toho člověka, fordæmdur trollsynir, než skončíte stejně,“ zavrčel jeden z útočníků se spoustou nožů za pasem, který stál ke skupince nejblíž. Když druhý den ráno vyšlo slunce, visely na narychlo stlučeném břevně přímo na náměstí hlavou dolů čtyři černě oblečené, zohavené mrtvoly. ••• Černočerná tma dýchající vůní hlíny, tlejícího listí a kvetoucích bylin – to se mi vybaví, když pomyslím na onen cíp Lesa, kolem kterého jsme projížděli. Nebyl to strach, co jsem pociťoval, spíš posvátná úcta, jako když jsem kdysi poprvé vkročil do chrámu v Bjarkö; už jen to, jak jsme se ke stromům troufale přiblížili, mi připadalo nepatřičné. Výběžek naštěstí nebyl rozsáhlý a objeli jsme jej poměrně rychle.

15

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

Tím jsme zároveň překonali poslední překážku mezi sebou a mořem a to nám téměř okamžitě a velice důrazně dalo pocítit svoji blízkost. Směrem k jeho hladině pobřeží nejprve zvolna, pak čím dál tím prudčeji spadalo v hrubých, větrem ošlehaných skaliscích, v jejichž úžlabinách se držely jen ty nejhouževnatější rostlinky: zažloutlé, šustící trávy, mech, lišejník a dole už jen vyplavené řasy a chaluhy. Vlny se rozbíjely o kameny a bílá pěna se třpytila v měsíčním světle; drobné oblázky na kamenité pláži se leskly a vypadaly ne jako obyčejná žula, ale jako ty nejvzácnější drahokamy. Ještě nikdy jsem si tak jasně neuvědomil, jak je moře překrásné a obdivuhodné. V tu chvíli jsem naopak nechápal, jak může někomu nahánět hrůzu – a přece takových nebylo málo, vždyť v těch nespoutaných vodách skončily životy stovek námořníků. Všichni jsme mlčky stáli na hraně útesu a čekali na nějaký zlomový okamžik, který by naše pohledy odtrhl od nekonečných vod. Znamení přišlo zanedlouho. Úplně dole, mezi zdánlivě zcela nedostupnými skalisky, zamrkalo malé bílé světélko, jako by se z hlubin jeskyně osvobodila hvězda. „Sesedněte z koní,“ poradil nám Sari. „Teď budeme všichni muset být co nejopatrnější.“ Sestup byl skutečně náročný, nikoli však nemožný, jak jsem se obával. Když jsme téměř dosáhli mořské hladiny, ukázal Sari na velkou čnící skálu, kterou obíhala úzká římsa. Koně po ní jen tak tak prošli, ale kupodivu byli zcela klidní; přejít nám pomáhal také prudký vítr, tisknoucí nás k chladnému, vlhkému kameni. Za výčnělkem se před námi otevřel tmavý, zvenčí neopracovaný vstup do jeskyně. Uvnitř stál velice vysoký, šlachovitý a opálený muž s vlasy úplně vybělenými od slunce. Připomněl mi hällristingarské rybáře, vracející se po létě stráveném na moři domů. Na sobě však měl pouze jednoduchou, volnou šedou halenu z tenkého plátna s dlouhými rukávy a o něco tmavší široké kalhoty, dosahující skoro až na zem; byl bos a před studeným větrem ho nechránil ani žádný plášť. V ruce držel malou stříbrnou lampu – tu, jejíž světlo nás volalo z útesu. Sari a Andafin vykročili dopředu, mlčky se mu poklonili a elf jejich úklonu s vážnou tváří opětoval. Vzápětí se mu však na tváři objevil srdečný úsměv. „Alatúlië, přátelé, vítejte,“ pozdravil nás jasným, zpěvným hlasem. „Artaher už je celý netrpělivý, ale zdá se mi, že po cestě nejdřív oceníte pohár něčeho teplého a povzbudivého,“ dodal se smíchem, když si všiml, jak se v průvanu začínáme třást zimou – a to jsme byli zachumlaní do plášťů a kožešin. „O tom vůbec nepochybuj – dobře víš, že vaši medovinu ze zásady neodmítám, ani když se sedí pěkně v teple,“ přitakal Andafin. Milé uvítání a vyhlídka na odpočinek okamžitě smazaly veškerou únavu z předcházejících dnů. Zmocnil se mě zvláštní pocit; připadal jsem si, jako bych se právě vrátil domů. ••• V táboře bylo ticho. Nikdo nezpíval ani se u ohně nechvástal historkami z hlídek; ti, kdo zrovna neplnili úkoly mimo tábor, většinou posedávali kolem stanů a odpočívali. Aldaris si o hliněný

16

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

pohár horké medoviny hřál ruce, prochladlé podvečerním větrem, a vychutnával si její plnou, silnou bylinnou vůni. Představoval si Ydalir, jak si u artaherova stolu možná zrovna připíjí tím stejným nápojem, veselí se a poslouchá šumění vln a elfí písně. Při tom pomyšlení se podvědomě usmíval. Aldafir, který se v tu chvíli neslyšně vynořil ze tmy, jeho úsměv postřehl a potěšilo ho, že bratra snad konečně opouští zasmušilost. „Můžu si přisednout?“ zeptal se. „Nebudu tě rušit?“ „Jen se posaď,“ odpověděl bezbarvě Aldaris. „Sedím a zírám do lesa, nic víc.“ Neodvracel při tom zrak od štíhlých kmenů a medovinu bratrovi nenabídl. Velitel hraničářů unaveně zívl. „Jde na mě spaní, ale co nadělám, dneska se musím udržet vzhůru. Aspoň než se vrátí večerní hlídky.“ „Proč? Děje se snad něco?“ podivil se Aldaris a usrkl medoviny. „Pořádně vlastně nic. Jen mám obavy, že zanedlouho nás začne pálit půda pod nohama: jedna skupina se totiž vypravila jihovýchodním směrem, celkem daleko, a v místech, kam dřív nikdo jiný než hraničáři nechodíval, narazili na úplně čerstvé ohniště. Muselo u něj prý být víc lidí, nejspíš pět, dokonce měli i koně. A vůbec se nesnažili zahladit stopy, takže se nikoho neobávali – nebo to tam neznali a mysleli si, že nemůžou na nikoho narazit. Nějak se mi to prostě celé nezdá. Poslal jsem raději další lidi, aby to prozkoumali blíž.“ Aldafir se zakabonil: Aldaris jako by mu vůbec nevěnoval pozornost „Náramná zábava, být velitel. Ani vlastní bratr už se se mnou nebaví, leda ze zdvořilosti,“ utrousil. Aldaris se na něj omluvně zadíval. „Pošli mě taky na nějakou výpravu,“ požádal bratra po chvíli. „Musím se nějak zaměstnat, jinak se zblázním.“ „To nebude dlouho trvat,“ odvětil Aldafir. „Ale teď pro tebe mám na práci něco lepšího. Kvůli tomu jsem za tebou vlastně přišel. Na psaní jsem nikdy moc nebyl a beztak na něj nemám čas.“ S těmi slovy bratrovi podal velké, tmavé kožené desky plné svázaných listů pergamenu a jemné kovové pero s vyrytým symbolem harfy rodu Völungarů. ••• „Co proti tobě ty zasraný cizáci vlastně měli?“ vyzvídal od Hagala postarší, prošedivělý a jizvami poznamenaný vůdce pouliční bandy. Nebýt jeho, nejspíš by teď řval v mučírně nebo hnil v nějaké zapadlé a vlhké kobce Skallagrímssonova paláce. Seděli spolu na rozviklané lavici u stolu posetého sprostými čmáranicemi ve špinavé přístavní špeluňce, kde to smrdělo rybinou; zato pivo měli vynikající, husté, silné a hořké. Z jarlova dvora byl sice Hagal zvyklý na mnohem přívětivější prostředí, ale ani ve snu by ho nenapadlo si stěžovat. Navíc se mu zalíbila myšlenka, že by mohl tuhle zuřivou a nejspíš všeho schopnou tlupu dobře využít pro své plány. Jenom si zatím nebyl jistý, nakolik se jim dá důvěřovat. Nakonec váhavě odpověděl: „V hlavním městě přepadli mého pána, významného šlechtice. Ovšemže jsem ho bránil, ale byli v přesile, neměli jsme šanci. Když zjistili, že jsem jako jediný

17

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

z družiny přežil, rozhodli se mě odvést ke Skallagrímssonovi. Třeba si mysleli, že by ze mě mohl vytáhnout něco užitečného,“ pokrčil rameny. „Podle toho, jak tě za vodměnu zřídili, jsi jim dal dost práce, řek’ bych,“ uchechtl se jeho společník. „Nic mně po tom teda není, ale co chceš teďka dělat?“ dodal. Nebyl to žádný hlupák. Podle Hagalovy vybrané mluvy a toho, že Harnenským stálo za to vléct jej s sebou až do Gladsheimu, správně odhadl, že onen „významný šlechtic“ byl nejspíš někdo ode dvora. Vysvobozený zajatec ho začal zajímat. Hagal si odkašlal, zhluboka se nadechl, podíval se mu přímo do očí a potichu, aby to nikdo jiný neslyšel, ucedil: „Je ti určitě jasné, že to nehodlám lidem vykládat na potkání. S tebou si o tom promluvím rád – jen ne tady a teď.“ Doufal, že svojí odpovědi, za daných okolností poněkud troufalé, nebude muset brzy litovat. Vůdce však jeho upřený pohled opětoval a naprosto vážně odvětil: „Z mejch lidí nikdo nedostane ani slovo, to si buď jistej, ale rozumím. Až dopijem, půjdeš se mnou. Beztak nemáš kam se vrtnout a v přístavu by ti šlo o krk, obzvlášť jestli tě viděli v mý společnosti. Asi bys to do mě neřek’, ale nenocuju po hospodách – mám ženu a bydlím kousek vodsud. Proberem to doma.“ Na to si bez dalších řečí připili. ••• Celé to slézaní skalnatého útesu mi připadalo neskutečné. Čím dál tím hlasitěji burácející vítr, řvoucí vlny a obloha černější než uhel, přízračné světlo měsíce a hvězdy, které jako by tady zářily jasněji než kdekoli jinde na světě. Z elfů jsem měla trochu strach, asi jako každý, kdo netuší, co ho čeká, ale přivítání nebylo ani trochu chladné nebo odměřené a jeho srdečnost mě i Sigbjörna zbavila posledních obav a rozpaků. Elf, který nás u vchodu do jeskyní očekával, byl artaherův pobočník a Sariho a Andafinův dobrý přítel Raina; vzápětí nás odtamtud jednoduchou, nevyzdobenou chodbou odvedl do nízkého a nevelkého klenutého sálu. Tam na lavicích kolem dlouhých dřevěných stolů seděl tucet dalších elfských námořníků a místností se rozléhal jejich hlasitý zpěv, zvuk nástrojů a hlučný smích. V krbu hořel velký oheň a na stolech stály řady plápolajících svic a luceren. „Taková obyčejná přístavní hospoda, já to tady mám nejradši, je tu hezky útulno – a teplo. Dalo mi ale práci Rainu přemluvit, aby vás sem vzal,“ poznamenal Sari a mrkl při tom na našeho průvodce. Jeden z elfů sedících poblíž jeho slova zaslechl, otočil se k nám a zazubil se: „To ti tak bude někdo věřit, vždyť už tě za ty roky dobře známe – strávíš tady vždycky půl návštěvy! Beztak sem jezdíš jenom kvůli medovině,“ popíchl Sariho a jeho spolustolovníci horlivě přikyvovali. V takové společnosti jsem se cítila dobře, něco podobného jsem na dvoře nikdy nezažila. Žádná obřadnost a kamenné tváře: všichni byli tak bezprostřední a vstřícní. Poprvé jsem zatoužila pobýt v tajemném skalním přístavu déle. Posadili jsme se ke krbu a vynikající horká medovina nás konečně zahřála. Přesto jsme i v té vytopené síni byli rádi za svoje vlněné pláště, zatímco elfům v jejich slabounkých plátěných halenách zima očividně vůbec nebyla. Všichni se sobě navzájem zvláštně podobali: nedokázala

18

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

jsem určit jejich věk, byli stejně jako Raina ošlehaní mořských větrem, opálení, vysocí a šlachovití; jemné, dlouhé vlasy měli vybělené od slunce, pořád se smáli a oči orámované vějířky vrásek jim zářily. Ačkoli jsem jazyku jejich písní ani trochu nerozuměla a nástroje, na něž hráli, bych nedokázala pojmenovat, cítila jsem se mezi nimi bezstarostně a v bezpečí. Zanedlouho mě začala přemáhat únava. Jakmile si Raina všiml mého potlačovaného zívání, vstal a vybídl nás k odchodu. „Vaši koně už si můžou odpočívat do sytosti, ale na nás ještě pořád čeká artaher! Tak pojďte, ať mu tam neusnete,“ zavelel a spiklenecky na mě mrkl. Dlouhé, úzké chodby směřovaly hluboko do útrob pobřežních skal. Byly hladce a pečlivě vytesané, stěny zdobily reliéfy a malby rostlin a mořských tvorů a křehké kovové lampy vydávaly chladné modrozelené světlo. Pak se chodba začala rozšiřovat a zanedlouho jsme po krátkém schodišti sestoupili do velkolepého sálu. Celá místnost ztichla. Převysoko nad našimi hlavami zářily lucerny, rozvěšené do podoby souhvězdí, takže strop připomínal noční oblohu; nad artaherovým trůnem s vysokým stříbrným opěradlem se třpytila mozaika měsíce v první čtvrti. V úžasu a ohromení jsme pomalu kráčeli k artaherovi – vpředu Sari s Andafinem, pak můj bratr a nakonec já. Před trůnem jsme se poklonili. Lainadan Luimë si nás svýma velkýma, pozornýma očima chvíli opatrně prohlížel. Když konečně pomalu vstal, nejdřív přivítal jako staré známé Sariho a Andafina, s teprve potom váhavě přistoupil k Sigbjörnovi a mně. Zarazilo mě, když se na jeho tváři zaleskly slzy. Zadívala jsem se proto pozorněji a náhle mi to konečně došlo. Artaher Lainadan a můj bratr Sigbjörn stáli proti sobě tváří v tvář a byli si až neuvěřitelně podobní: stejně úzký, jemně řezaný obličej plný drobných vrásek, stejně štíhlá a vysoká postava a dlouhé, hubené prsty, ale hlavně ty velké, hluboké, tmavě šedé oči. Nemohlo být pochyb o tom, že na sebe hledí otec se synem. ••• Ingevir Kladivo Skallagrímsson byl vzteky celý bez sebe; z dosahu se mu klidili i ti nejotrlejší členové jeho vlastní osobní stráže. Dordovir to štěstí bohužel neměl, a tak se otcova zlost, jako obvykle, snesla na jeho hlavu. „Čtyři zabití Harnenští – v mém vlastním městě! Bohové, kdo to kdy viděl? Ten císařův poskok mě přijede vlastnoručně pověsit!“ S těmi slovy ztěžka dosedl do svého bytelného křesla a na okamžik skryl obličej do dlaní, vmžiku ale zase vstal a začal neklidně přecházet sem a tam po místnosti. Klel a kopal do všeho, co se mu připletlo do cesty. „Co s tím? No řekni, jak to udělat, ty skopová hlavo, aby se to všechno neobrátilo proti mně? A nemysli, že sám z toho vyvázneš – kdo má na starosti městské stráže, ha? Jsi budižkničemu, já to věděl!“ hulákal na bledého a roztřeseného Dordovira. „Myslím, otče, že by snad stačilo… někoho z té lůzy exemplárně potrestat… ehm… uspořádat veřejnou popravu, aby si pro příště každý dvakrát rozmyslel…“ Větu nestačil dokončit, protože Ingevir svou ohromnou pěstí praštil do stolu, až nádobí zařinčelo.

19

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

„Kolikrát už jsem tohle zkoušel! Jenže ty svině se mi vždycky vysmějou do ksichtu – a teď si umanou dělat dokonce takovéhle problémy, zatraceně!“ „Ty si myslíš, ehm… otče,“ začal opatrně Dordovir, „ty myslíš, že to byla ta banda z přístavu? Vždyť už po nich takovou dobu nebylo ani vidu, ani slechu…“ „A kdo asi, omezenče?“ Dordovir zrudl. Nepřál si nic jiného, než aby to celé měl konečně z krku, jenže Ingevir Kladivo zuřil dál. „Svině mizerný! Však já je naučím. Jako vždycky – nikdo nic neviděl, nikdo nic neví a všichni se mi chechtají za zády. Konec, s tím bude odteď konec! Já jim to osolím. Do ulic pošlu posílené stráže, po setmění žádné vycházení, přitvrdím tresty. Ještě mi hlavu toho svého podělaného velitele sami přinesou na stříbrném podnose!“ Ingevirův vztek, jak se zdálo, pomalu vychládal. Dordovir si oddechl a pomyslel si, že to nejhorší má za sebou. To se ale pletl. Otec se na něj upřeně zadíval, div ho svýma baziliščíma očima nepropíchl, a ledově chladným hlasem mu oznámil: „Ty za to poneseš osobní zodpovědnost. Jestli do dvou týdnů nedostanu do spárů celou bandu nebo aspoň toho mizerného Thorgara, živé nebo mrtvé, pověsím místo nich tebe! Hned zítra to dám vyhlásit, aby místodržící viděl, že to míním smrtelně vážně. Posloužíš mi aspoň jako důkaz dobré vůle, když jsi jinak jenom na obtíž.“ Dordovirův kostnatý obličej doslova zbělel. Mladý šlechtic se nezmohl na žádnou odpověď, nedejbože na odpor, a Ingevir Kladivo ho s pohrdavým úšklebkem chvíli znechuceně pozoroval. „Třeba se ti bude pod tlakem líp pracovat,“ dodal nakonec jedovatě. Potom se otočil, vyšel z místnosti a s ohlušující ranou za sebou práskl dveřmi. ••• Ve špeluňce „U ďasa“ to po západu slunce jako obvykle ožilo. Námořníci, kupci, rybáři i zlodějíčci horečnatě probírali nejnovější události, u toho samozřejmě hodně pili a tlustý hostinský si potěšeně mnul upatlané ruce. „Řikám vám, že si za to ty kurvy mohly samy. Co sem lezou? Kdo je zval? Mně to může bejt fuk, mizerně se budu mít furt, ale proč bych se měl starat vo nějaký cizí vojáky?“ rozčiloval se vousatý dědek v záplatované košili a všichni jeho společníci odhodlaně přikyvovali. „Vždyť to je jasný,“ přidal se umouněný pekař. „Když si sem přitáhnou kdovívodkud, nemůžou přece čekat, že je budem s jásotem vítat!“ „Ať vypadnou k mořskýmu ďasu, vodkud přilezli!“ přisadil si třetí, ošlehaný a plešatý námořník. Ve svém zápalu ani nepostřehli, že si k jejich stolu přisedl nový host, drobný a nenápadný mužík s těkajícíma očima a neklidnými prsty. Jakmile však nově příchozí promluvil, všichni rázem zmlkli. Malé runové tetování na jeho vyžilém krku jim okamžitě prozradilo, s kým mají tu čest a že bude jistější držet jazyk za zuby. „Dávejte všichni dobrej pozor, co vám teď povim,“ začal přihrbený skrček naléhavým šeptem a po očku při tom neustále sledoval okolí. „Ty čtyry Harnenský – myslím ty zabitý – vedli ke starýmu Kladivounovi vězně. Skallagrímsson je totiž s těma cizincema spřaženej. Nejspíš se jich tu brzy začne vobjevovat čím dál tím víc. Nějakej jejich místodržící si to tady prej chce celý zabrat pro sebe – nejen tendle přístav, celej vostrov. A to bysme nechtěli, že ne?“ zeptal se řečnicky a

20

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

výhrůžně se rozhlédl po svých posluchačích. Ti jenom vyjukaně zírali a vrtěli hlavami. Mužík tedy pokračoval: „Takže, jak jim někdo bude pomáhat, má to spočítaný. My se vo tom dozvíme! S kurvama, co se paktujou s cizákama, brzo zatočíme. Povězte to i svejm ženskejm a harantům. Nějaký votázky?“ Rybář, pekař i námořník mlčeli jako zařezaní, ale vousáč se po chvilce odhodlal. „C-co se s-stalo s tim z-zajatcem?“ vykoktal roztřeseně. Ostatní se na něj pro jeho zvědavost pohoršeně zamračili, až se skrček rozchechtal. „Ten je teď jedna ruka s naším velitelem, zbytek si nechám pro sebe. Na, tumáš za vodvahu,“ řekl a hodil rybáři zlatou minci. Tomu úžasem spadla čelist. „A vy nebuďte tak posraný strachy,“ dodal směrem k ostatním. „Budem se potřebovat. Jsme na jedný lodi.“ Pak náhle vstal, a než se všichni stačili vzpamatovat, byl ten tam. ••• Julla seděla na nízké stoličce u okna a netrpělivě pozorovala přístav. Strachy beztak nedokázala usnout: ačkoli byla ráda, že její muž Thorgar už nikam nevyplouvá, neznamenalo to, že by se o něj méně bála. Ve městě pořád svítila spousta světel a vítr s sebou ještě dlouho po půlnoci přinášel křik, hudbu i opilecký zpěv. Konečně se ozvaly blížící se kroky – ne jednoho člověka, nýbrž dvou. Na okamžik strnula a uklidnilo ji teprve zašramocení klíčů v zámku. Takže Thorgar vede hosta, pomyslela si a vstala, aby je mohla přivítat. Ramenatý vůdce banditů se vzápětí objevil ve dveřích a zamířil přímo k Julle, aby ji objal a políbil; Hagala při pohledu na ně napadlo, že připomínají medvěda a krásnou pannu. Teprve potom ho Thorgar představil své ženě. „Tohohle chlapa jsme dneska vytrhli z drápů těch cizejch vojáků, co se poslední dobou potulujou po městě, jak jsem ti povídal. Vezli ho ke starýmu. Člověk si nemusí moc domejšlet, jaký s ním měli úmysly, však ho vidíš.“ Hagal se chabě pousmál a Julla mlčky přikývla. Byl z ní trochu nesvůj; půvab by jí mohla závidět leckterá dáma ze dvora, přesto působila poněkud zvláštně; nespouštěla z něj pátravý pohled a v obličeji se jí nehnul ani sval. Thorgar pokračoval: „Vo sobě a vo tom, co je zač, mi slíbil říct víc mezi čtyřma vočima, tak jsem ho vzal sem.“ Julla mu věnovala vyčítavý pohled: To ti teda pěkně děkuju, přeložil si ho Hagal v duchu. Jakmile se společně usadili k velkému, bytelnému stolu, hostitel Hagala vybídl, aby neotálel s vyprávěním. „Tak prosím. A jestli chceš nocleh a něco k večeři, tak jedině pravdu, koneckonců kvůli tobě riskujem vlastní kůži. Julla toho sice moc nenamluví, ale na lidi má nos a zaručeně pozná lháře.“ To věřím. Potlučený voják ze všech sil přemáhal únavu, víčka se mu klížila a utržené rány bolely, ale hlavu měl čistou a bylo mu jasné, že vytáčky a výmysly by mu v Thorgarových očích jedině uškodily. Přes počáteční neochotu se proto nakonec rozhodl nevynechat žádné podrobnosti; tomuhle zasmušilému chlapovi i jeho mlčenlivé ženě s podezřívavýma očima instinktivně věřil, co mu ostatně zbývalo? Zhluboka se nadechl a začal vyprávět. ••• Nejdřív jsem vůbec nechápal, co se děje a proč. Vstoupili jsme do překrásného, rozlehlého sálu a pomalu došli k artaherovu trůnu. Všude kolem stáli nebo seděli elfové – muži i ženy, vysocí a

21

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

dlouhovlasí, někteří tiše hovořili a smáli se, jiní nás zvědavě sledovali, hrála jemná hudba. Jakmile však artaher Lainadan pozdravil Sariho s Andafinem a přistoupil ke mně, sál zničehonic zcela umlkl. Nebylo slyšet ani hlásku, sluhové přestali roznášet jídlo a hráči odložili nástroje a jako by se náhle všichni upřeně dívali naším směrem. Netrvalo to však dlouho, vzápětí se sálem začal rozlévat vzrušený šepot, který jsem byl s to vnímat jen jako mlhavý, nevýznamný šum kdesi v pozadí. Soustředil jsem se totiž na artaherovu plačící tvář a konečně to začalo docházet i mně: jako bych se díval do zrcadla na svůj vlastní odraz. Tu neuvěřitelnou podobu nemohly zastřít ani bohaté kadeře, které mu na rozdíl ode mě rámovaly obličej. Na mysl se mi drala Sariho slova: „Artaher Lainadan se kdysi dobře znal s vaší matkou.“ Jistě, ten její věčný smutek a dlouhé cesty na domovské sídlo v Severním podhůří. Moje neustálé hádky s otcem, který se mnou od dětství jednal s chladným nezájmem a později s otevřenou nenávistí. Osobní pozvání od artahera, pro něhož jsou všichni jarlové jen nicotnými, zaměnitelnými a křehkými figurkami… V duchu jsem se na sebe vztekal, že nedokážu přemoci slzy, ale snad poprvé v životě jsem se nebyl schopen ovládnout. „Otče,“ vypravil jsem ze sebe roztřeseně. Když jsme si padli do náručí, pocítil jsem ohromnou úlevu, jakou jsem dosud nezažil. Už jsem nebyl nechtěné, odstrkované a vzpurné dítě, vyděděný následník, jeden z mnoha členů obrovského řádu ani pouhý host v cizím paláci – našel jsem svůj skutečný domov, tím opravdovější, že z toho starého téměř nic nezůstalo. ••• Temně modrá obloha byla posetá hvězdami. Odraz měsíce se tříštil ve vlnách a vítr od moře vál tak silně a studeně, až jsem se třásla zimou, ale zpátky dovnitř jsem jít nechtěla. Potřebovala jsem přemýšlet a být o samotě, takže mě moc nepotěšilo, že za mnou po okraji útesu kdosi přichází. Naštěstí to byl Sari. Jako obvykle se usmíval, v jedné ruce nesl velkou vlněnou přikrývku a ve druhé hliněný pohár s horkou medovinou, ze které se ještě kouřilo. Pohár mi bez řečí strčil do ruky, přikrývku přehodil kolem ramen a posadil se. „Ty… ty jsi o tom věděl?“ zeptala jsem se ho po chvíli, nejspíš trochu hloupě. Podíval se mi do očí a opatrně přikývl. „Nechtěli jsme tobě a bratrovi záměrně lhát nebo vám svévolně něco zatajovat,“ začal omluvně. „Je to celé velice smutný příběh a já přísahal, že zůstane navěky tajemstvím. Jenže ta, které jsem to slíbil, je po smrti stejně jako všichni ostatní, jimž by pravda mohla ublížit. Nikdo nemohl tušit, co se stane. Kdybych si všechno dál nechával pro sebe, pochybnosti a nejistota by tě stravovaly jako jed. Pokud bys to ale raději zanechala minulosti, pochopím to. A budu mlčet.“ S odpovědí jsem váhala. Zatímco jsem pozorovala tanec vln, uvědomovala jsem si bolest, která naši rodinu zasáhla dávno před tím, než ostrov napadli Harnenští – jenom jsem ji nikdy nedokázala pojmenovat. Sari vyčkával. Nakonec převážila touha dozvědět se podrobnosti a teprve pak tuhle kapitolu s klidným srdcem uzavřít. „Pověz mi o tom, prosím,“ požádala jsem ho. „O mojí matce a otci a o artaherovi, a vůbec o tom všem.“ •••

22

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

Sňatek budoucího jarla Øysteina s Gunnlang Rusovlasou ze Severního podhůří byl smluvený, jak to často bývá, dlouhá léta dopředu. Obě mocné a vlivné rodiny se dobře znaly, Gunnlang s Øysteinem se přátelili už od dětství a jejich pozdější manželství naplňovala vzájemná úcta a důvěra. Následníkovi však neustále přibývalo povinností a jeho mladá žena si zvykla navštěvovat příbuzné v Severním podhůří, aby zaplnila volný čas. Z hradiště se vydávala na dlouhé cesty po kraji, kde znala každý strom a kámen, a tak ji většinou nikdo nedoprovázel. Jednoho slunečného a svěžího dne vyrazila obzvlášť časně a hnaná nenadálou zvědavostí zajela dál než obvykle: dostala se až na pobřeží, k vysokým žulovým skaliskům, mezi kterými svištěl vítr. Sesedla z koně, procházela se po okraji útesu a vtom se jí pod nohama utrhl kus skály. Zřítila se do malé prohlubně ve svahu a při pádu ztratila vědomí. Oddrolené kameny ještě chvíli rachotily po srázu, než dopadly na hladinu hluboko dole. Probudila se na měkké trávě v závětří velkého balvanu, přikrytá pláštěm. Její kůň postával opodál a pokojně se pásl. Jenom pár odřenin, nic vážnějšího, pomyslela si s úlevou. V duchu děkovala neznámému zachránci, který ji odnesl ze skály, ale okolí bylo liduprázdné. Chvíli čekala a přemýšlela; nakonec se rozhodla vstát a raději vyrazit na zpáteční cestu, když zaslechla tiché kroky. Vzápětí se zpoza skaliska se vynořil hubený a opálený mladý muž s výraznýma šedivýma očima a copem dlouhých tmavých vlasů. Ačkoli ze všeho nejvíc připomínal námořníka, Gunnlang nechápala, kde by se v takové kamenité pustině vzal. „Jsem rád, že jsi v pořádku,“ řekl se zvláštním přízvukem. „Mé jméno je Lainadan. Můžu pro tebe ještě něco udělat?“ Hovořil pomalu a váhavě, jako by promýšlel každé slovo. „Já jsem Gunnlang. Bydlím… pocházím z podhůří,“ vyhrkla a ani se nepozastavila nad tím, že s ní ten cizinec nehovoří právě nejuctivěji. „Budou se o mě bát, asi už bych měla vyrazit zpátky.“ Věděla, že to tak je, ale ve skutečnosti se jí odjíždět nechtělo. „Ráda bych se ti za tvou pomoc nějak odměnila,“ dodala po krátkém váhání a sáhla po váčku s penězi. Lainadan se jenom usmál a zavrtěl hlavou. „Nic nechci, žádné cennosti. Nejkrásnější odměnou by mi bylo zase tě spatřit.“ Gunnlang se začervenala. „Třeba zase někdy přijedu, pobývám tu často,“ odvětila dřív, než si stačila rozmyslet, co to vlastně říká. „Ale jak tě najdu? Kde bydlíš? A co jsi tady vlastně dělal?“ Přespříliš dobře si uvědomovala, že by se měla ovládnout. Rozum jí napovídal, že se nesluší, aby se vdaná žena, nadto manželka budoucího jarla, scházela s kdovíjakým námořníkem – i když jí možná zachránil život. Jenže si nemohla pomoci: srdce si nepřálo nic jiného, než se s ním znovu potkat. „Přijeď a já tě budu čekat,“ odpověděl prostě. „Až budeme mít víc času, všechno ti vypovím.“ Pohlédli jeden druhému do očí a krásná Gunnlang náhle pocítila, že svůj život nemá tak pevně v rukou, jak si dosud myslela. Lainadan ji na rozloučenou políbil na konečky prstů a sledoval, jak odjíždí, dokud mu úplně nezmizela v dálce. Ať už tak rozhodli bohové, osud, nebo jen jejich vlastní srdce, Gunnlang začala za Lainadanem jezdit pravidelně a často. Scházívali se zpočátku na divokém, opuštěném pobřeží, později v artaherově podzemním paláci. Pramálo jim záleželo na původu nebo závazcích toho druhého a

23

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

pouto jejich vzájemné lásky a touhy bylo čím dál tím pevnější. Øystein se však mezitím stal jarlem, všichni očekávali potomka a dědice a jeho ženu mezitím tížilo svědomí. Trápila se a stále častěji ji sužovaly neduhy, se kterými si dvorní lékař nevěděl rady. Nakonec si nechala poslat pro léčitele – a s úlekem spatřila známou tvář muže, jejž několikrát potkala v Lainadanově společnosti. „Neboj se, má paní,“ uklidňoval ji. „Vím, co je tvým štěstím a trápením zároveň. Věř mi však, že u mě je tvoje tajemství v bezpečí. Není mým úkolem tě soudit. Tvému tělu dokážu pomoci, ale tvojí duši ne – to musíš zvládnout sama.“ Snad i proto, že se díky bylinám brzy zase začala cítit dobře, návštěvy Gunnlang u artahera Lainadana nepřestaly. Jednoho dne zjistila, že čeká dítě, a nepochybovala o tom, komu patří. Jako moudrá, dospělá a hrdá žena pochopila, že nastal čas pro konečné rozhodnutí. Ještě jednou, naposledy, si zavolala léčitele. „Nadešel okamžik volby, a proto volím: povinnost před štěstím, rozum před láskou a zodpovědnost před bezstarostností. Budu matkou dědice trůnu a zůstanu jarlovou ženou; moje rozhodnutí je pevné a konečné, byť zoufalé. Nedokážu mu to říct do očí a až nadosmrti se za to budu sama sobě hnusit, ale nemohu jinak. Předej mu prosím můj dopis a prsten. Snad mi jednou odpustí. Cítím však, že jej miluji z celého srdce, a děsím se, že by mě mohl ovládnout takový stesk a smutek, který by mou vůli zlomil. Proto mám k tobě poslední prosbu: připrav mi nápoj, po němž na Lainadana navždycky zapomenu – je-li takový. Jinak si snad kvůli té bolesti budu muset vzít život.“ Hovořila naprosto klidně, bez vypjatých emocí, takřka bezbarvě, já však poznal, že ke svému odhodlání dospěla teprve po velkém boji a že ovládnout svého ducha i vůli ji stojí nesmírné úsilí. Obdivoval jsem ji a zároveň litoval. Hlas se mi zadrhl; místo odpovědi jsem se zmohl jen na mlčenlivé přikývnutí. Na druhý den jsem jí připravil slíbený nápoj, rozloučil se a odjel za artaherem. Nápoj účinkoval. V duši Gunnlang však navždy přetrval neurčitý smutek, který jen zesílil, kdykoli pohlédla do tváře svému prvorozenému synovi. Jak vyrůstal, jeho nezvyklé rysy – ani v nejmenším podobné jarlovi – mnohé zarážely, nikdo se ale neodvažoval vyslovit své pochyby nahlas. Malý Sigbjörn musel snášet podezřívavé pohledy a ústrky, a já mu nesměl nic říci ani vysvětlit. Snažil jsem se alespoň pomáhat, jak se dalo. ••• Když jsem své vyprávění dokončil, Ydalir nehnutě seděla a mlčela. Pak se na mě váhavě otočila a zeptala se: „Co artaher Lainadan? Na konci jsi ho vynechal. Jak to všechno přijal?“ „Miloval a miluje ji pořád,“ odpověděl jsem. „Pochopil její rozhodnutí a odpustil jí, to ano. Elfové ale nedokážou zapomenout – nikdy. Neumíš si představit, co to pro něj znamená, když se k němu jeho syn vrátil a přijal ho. Zvlášť teď, když je Gunnlang po smrti: jako by v Sigbjörnovi žila dál.“

24

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

Ydalir smutně pokývala hlavou. Vytušil jsem otázku, kterou se neodvážila vyřknout: A co já? Co bude se mnou? „Nemusíš se ničeho bát. Artaher Lainadan je laskavý, a rád by ti poskytl pomoc, i kdyby ho s tebou nepojilo vůbec žádné pouto. Elfové a tvůj bratr se o tebe budou s láskou starat, než dospěješ a rozhodneš se jít svou vlastní cestou.“ Zachumlala se hlouběji do přikrývky a schoulila se ke mně. Ještě pořád jsi mladičká dívka, na kterou toho bylo poslední dobou trochu moc, pomyslel jsem si. Ale dřímá v tobě síla velkého rodu. ••• Hagal domluvil a protáhl se. I když ho dlouhé vyprávění zmohlo, spát už se mu nechtělo. Thorgar seděl bez hnutí, zakaboněný pohled upíral do stolu a kousal se do rtu. Julla se k němu naklonila, vzala ho za ruku a ustaraně si povzdechla. Ve vzduchu viselo napětí a tíseň. „Tak už víš všechno, co jsem ti jen mohl říct,“ prolomil jej nakonec Hagal. „Považoval jsem za svoji povinnost odhalit pravdu člověku, který mi zachránil život, ale přece jen bych rád o tobě taky něco zjistil. Máme společné nepřátele a možná se ještě budeme navzájem potřebovat.“ Thorgar pomalu přikývl. Potom naklonil hlavu na stranu a ukázal prstem na runu þ, kterou měl černě vytetovanou na krku. Kousek pod ní se přes celou přední stranu hrdla táhla dlouhá, rovná jizva, zčásti zakrytá ušmudlaným šátkem. „Vidíš tu runu? To je znamení, co nosej všichni mí chlapi. Námořníci se nechávaj potetovat, aby je někdo třeba poznal, kdyby se utopili a mořský bohové se je rozhodli vydat. Já sám byl totiž dřív kapitánem a tuhle značku jsem nechával dělat svý posádce. Vyplouvali jsme často a na povel Ingevira Kladiva jsme kradli a přepadali jiný lodě, hlavně obchodníky. Samozřejmě, že on s tím naoko neměl nic společnýho a my byli pod přísahou, ale šuškal si o tom vždycky celej Gladsheim.“ Thorgar se znechuceně ušklíbl. Kývl na Jullu, která odběhla a za okamžik se vrátila s poháry a džbánem piva. Jakmile se napili, pokračoval: „Nejspíš by to takhle pokračovalo furt, až do samýho Ragnaröku. Jenže já si v hampejzu v přístavu vyhlídnul jednu krásnou holku a začal jsem přemejšlet, že ji vykoupím. Hned po příštím návratu z moře jsem za ní šel, jenže ona mi otevřela celá ztlučená, samá modřina, a pořád jenom brečela. Málem jsem vylítnul z kůže, jak jsem byl nasranej na toho, kdo jí to udělal, ale nechtěla mi za žádnou cenu nic říct. Tak jsem se vydal za bábou, co to tam vede, a ztropil pěknej kravál, že něco takovýho dovolí. Málem jsem jí to tam rozštípal na třísky, než z báby vylezlo, že k nim chodívá samotnej Ingevir. Holky prej vždycky mlátí, kdysi to jedna dokonce nepřežila. ‚Tak by to teda dál nešlo, éttu skít!‘ rozeřval jsem se. ‚Při Thorově kladivu přísahám, že tomu trollímu zmrdovi rozbiju držku!‘ Všichni okolo jen stáli, čučeli a nezmohli se na slovo. Jasně, kdekdo by vo mně moh’ říct, že jsem svině korzárská, sám jsem krad’ a zabíjel. Ale ubližovat bezbrannejm, to teda nikdy…“ Odkašlal si a zhluboka se napil; Hagal by odpřisáhl, že mu zvlhly oči. „Zaskočil jsem ještě za Jullou a slíbil jí, že naposledy vypluju na moře, jen abych vydělal ještě nějaký prachy, a pak se pro ni vrátím a odvedu si ji. A to byla moje nejstrašnější chyba, kterou si nikdy neodpustím. Někdo z hampejzu – možná sama bába, co já vím – ten můj výstup napráskal Ingevirovi a vyklopil mu i to, za kým jsem tam chodil. Ten skíthaell se pak vydal rovnou za Jullou, a i když se zapřísahala, že nikomu nic neřekla, nechal ji za to, že o něm šíří pomluvy, zbičovat a vyříznout jí jazyk. Chuděra, nezbylo jí než protloukat se všelijak, živořit a

25

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

žebrat v přístavu, dokud jsem se nevrátil. Takže asi chápeš, proč bych Ingevira nejradši hned a vlastníma rukama zamordoval, a dávno bych to byl udělal, nebejt toho, že dostat se k němu není vůbec snadný. Ale dojde na něj, to ti povídám, leží v žaludku hodně lidem. Obzvlášť teď, co se dal dohromady s těma Harnenskejma. Zakrátko se k nám určitě rádi přidaj další – a třeba to nebudou jen nebožáci z ulice, propuštěný vězni a vysloužilý námořníci,“ uzavřel a významně se na Hagala zadíval. Ten pozvedl pohár a prohlásil: „Myslím, že jsi právě jednoho nováčka získal,“ a s těmi slovy vypil pivo až do dna. ••• V pokoji bylo cítit vlhko a vychladlý popel, a tak se Ydalir, rozpálená z koupele v horkých pramenech, rozběhla přímo k oknu a otevřela ho dokořán. Vzápětí jí holou kůži ovanul studený vítr od moře, které se před ní rozkládalo v obrovské šedomodré ploše zdánlivě donekonečna: jeho dokonalost nerušil žádný ostrov, záliv ani proplouvající lodě. Teprve když se hodně vyklonila, spatřila hluboko pod sebou odlesky bílé pěny na vlnách, rozbíjejících se o skaliska. Při tom pohledu se jí zmocňovala omamná závrať. Vychutnávala si dotek vánku na nahém těle a nechávala ho, aby jí sušil vlhké vlasy, když ji vyrušil tlukot ptačích křídel a na okenním parapetu se usadil velký stříbrošedý racek. Z leknutí sebou trhla, ale nevyplašilo ho to: zůstal stát na svém místě s hlavou nakloněnou šibalsky na stranu, jako by ji sledoval. Pobavilo ji to a zároveň trochu zneklidnilo, pak nad tím ale mávla rukou a začala se česat. Vtom se ozvalo zaklepání na dveře a do pokoje vešla půvabná drobná elfka s tácem, na kterém nesla dva poháry vína a misku se sušenkami. Jakmile si všimla racka v okně, zarazila se a několik okamžiků si ho prohlížela; pak se pousmála, zavrtěla nevěřícně hlavou a odložila podnos, aby mohla Ydalir pomoci s česáním. „Není ti zima?“ prohodila jakoby mimochodem. „Vůbec ne, vždyť je léto,“ opáčila dívka. „Jsou všichni místní rackové tak drzí?“ zeptala se vzápětí se smíchem, protože pták si ji teď nepokrytě prohlížel a nezdálo se, že by hodlal odletět. Elfka na něj po očku mrkla a po krátkém zaváhání máchla rukama směrem k parapetu, aby ho zahnala. Racek však na její nazlobené „Jedeš!“ jen pohodil hlavou a zatřepotal křídly. Teprve když odložila hřeben a vykročila k oknu, zakřičel, vznesl se a byl ten tam. „Ty asi racky nemáš zrovna v lásce, viď?“ zeptala se pobaveně Ydalir. „Všichni racci nejsou tím, čím se zdají být,“ pokrčila rameny Lalwendë. ••• Slunce pomalu zapadalo, obzor měnil barvy z jasně rudé do tmavě fialové a na pobřeží se začala zvedat neproniknutelná mlha. V bledém večerním světle vypadala přízračně, stejně jako Lainadanova tvář. Stál u okna a díval se střídavě ven na moře a na malý portrét, který sundal ze stěny a držel v ruce. Byla na něm krásná rusovlasá žena se smutným obličejem.

26

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

Ozvalo se zaklepání na dveře. „Pojď dál,“ vyzval artaher svého návštěvníka. Udýchaný Raina vešel a usadil se na nízké sedátko u stolu doslova zavaleného mapami, kresbami, spoustou per a lahviček a hromádkou prázdných pergamenových svitků. Trpělivě čekal, až mu Lainadan vysvětlí, proč si ho nechal zavolat. „Dlouho jsem přemýšlel, co bych teď měl udělat. Jsem koneckonců artaherem hällristingarských elfů; životy místních lidí nebo jejich vládců by mě nemusely vůbec zajímat – co na tom, že jedna z nich byla mojí milenkou. Jenže naše osudy se propletly víc, než kdokoli mohl tušit. Cítím vůči dětem Gunnlang, ale i vůči tvým přátelům hraničářům a vlastně i těm ostatním ubožákům z tohoto ostrova povinnost. Jsou vlastně tak bezbranní! Neúrodná skalnatá půda, ledové moře a ten jejich směšně krátký život… Kdo navíc dokáže odhadnout, co budou Harnenští znamenat pro nás? Co když jich připluje tolik, že se nebudou muset bát ani hor, ani skal, ani Lesa? Dojdou dřív nebo později až sem? Já nechci zase utíkat, stejně není kam. Všude jsou lidé.“ Zmlkl a obrátil se na cána Rainu, který souhlasně přikyvoval. Lainadan tedy pokračoval: „Největší ochranou jsem povinen Sigbjörnovi a Ydalir. Ukryjeme je zde, budou jako jedni z nás. A Sarimu s Andafinem vyřiď, že se s nimi chci zítra sejít a probrat všechny možnosti, jak bychom hraničářům mohli přispět na pomoc. Nejspíš bych měl co nejdřív navštívit přímo jejich velitele… Děje se něco?“ zarazil artahera Rainův překvapený výraz. „Ne, jenom nemůžu uvěřit… jako by ses znovu narodil. Je to strašlivé, co se na ostrově děje, ale… jsem vážně rád, že se cítíš lépe, příteli,“ zamumlal nakonec jeho pobočník poněkud rozpačitě. Artaher se jen posmutněle usmál, naposledy se podíval na portrét ve své ruce a odložil ho na stůl, zadní stranou navrch. Pak se otočil k oknu. „Vyrazíme během dvou, nejdéle tří dnů,“ řekl bezbarvě a pozoroval šumící déšť, nekonečné šedé moře a chuchvalce mlhy. ••• Oslepující blesky a provazce deště už hodiny bez ustání šlehaly celý přístav. I ti nejotrlejší mořeplavci raději zalezli jako krysy hluboko do podpalubí nebo potemnělých přístavních hostinců. Bohové zuřili a rozhodli se to dát obyvatelům celého ostrova patřičně najevo: vichr rval plachty, lámal stěžně a strhával střechy. Někteří hällristingarští si přesto ve své pýše bláhově mysleli, že to je jenom mizerné počasí; jedním z takových byl Ingevir Kladivo Skallagrímsson, který všechno pozoroval z bezpečí svého bytelného kamenného paláce a doufal jen, že na lodích nebudou moc velké škody. Po chvíli okno zavřel a usadil se do kožešinami bohatě vystlaného, širokého křesla. Bouře venku nepřestávala burácet. Oheň v krbu pomalu vyhasínal a do Ingevira se dala zima, a tak vstal a do prázdné chodby zařval, aby mu někdo přinesl horkou medovinu a přišel mu zatopit. Čekal neobvykle dlouho. Teprve když se ho začínal zmocňovat vztek, ozvalo se tiché zaklepání a vešla služka. Kohosi mu připomínala, ale na tom mu koneckonců pramálo záleželo; než se nad

27

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

tím stačil zamyslet, rozfoukala oheň, postavila pohár na stůl a beze slova, se sklopenýma očima se zase vytratila. Ingevir se znovu pohodlně uvelebil, zhluboka se napil a začal uvažovat, jak se bez úhony vyvléct z té ošemetné záležitosti s pobitými Harnenskými. Náhle mu útrobami pronikla ostrá, pichlavá bolest, za okamžik další a pak zas a znovu, až se bodání změnilo v nepolevující křeče. Ingevir lapal po dechu, na celém těle mu vyrazil ledový pot, prsty zatínal do kožešiny; bolesti a křeče neustávaly. Nakonec se mu zatmělo před očima, ztratil vědomí a zhroutil se z křesla na zem. Nikdo nic neslyšel – chodba byla prázdná a venku pořád kvílela vichřice. ••• Přestože už nepršelo, vítr z vysokých jedlí dál setřásal kapky vody. Aldaris se vsedě choulil v nízkém plátěném přístřešku, který se neustále vzdouval; malá olejová lampička mu co chvíli zhasla a tmavý les hlasitě šuměl, hraničář však trpělivě a soustředěně plnil knihu na svém klíně drobnými, hustými řádky. Po nějaké době svazek zavřel a z desek vytáhl malý kousek pergamenu. Rozložil si jej na knihu a znovu začal psát. „Moje milá Ydalir, zdá se to tak dlouho, co jste odjeli, a přitom ještě neuplynul ani měsíc. Všechno tady je opět při starém, jen Aldafir je čím dál tím znepokojenější, protože stále častěji narážíme na stopy cizích lidí. Všichni máme obavy, že tu zanedlouho přestane být bezpečno a že se budeme muset přesunout výš do hor. A tak jsem nakonec rád, že jsi daleko odsud a že o Tebe nemusím mít strach, i když…“ Na okamžik zaváhal. „… i když se mi stýská. Pořád na Tebe myslím.“ Počkal, až zaschne inkoust, a lístek opatrně svinul a převázal. Ani si nevšiml, že vytrvalý a silný vítr mezitím ustal a v lese se rozhostilo ticho. ••• Rozlehlou kruhovou síní s vysokou klenbou, podpíranou zdvojenými sloupy s hlavicemi fantastických tvarů, se nesly vzrušené hlasy. Kulatý stůl uprostřed osvětlovaly svou bledou září stříbrné lampy a okolo společně seděli elfové a lidé. Z vyvýšených křesel na ně s vážným, slavnostním výrazem ve tváři shlíželi artaher Lainadan Luimë a jeho syn Sigbjörn Luitir, ustrojení v bílých, perlami a rybími šupinami vyšívaných oděvech a těžkých, světle šedých brokátových pláštích. Jakmile dal artaher rukou znamení, hosté utichli. „Aiya, přátelé a spojenci! Je to dávno, co tato síň naposled viděla pohromadě tolik hrdých, věrných a udatných mužů a žen. Vážím si toho, že jste přijali mé pozvání.“ S těmi slovy se lehce uklonil na levou i pravou stranu a přitom se rozhlédl. Seděli zde všichni, kdo slíbili dorazit a které toužil vidět: velitel hraničářů Aldafir s oběma svými bratry, Aldarisem a Andafinem, léčitel Sari i hlavní posel a zvěd hraničářů Snorri; mladá dědička Ydalir v doprovodu elfky jménem Lalwendë, sestry cána Rainy. Ani ten samozřejmě nechyběl, stejně jako několik elfů z přístavu a z Lesa, mezi nimiž zaujal čestné místo vrchní kapitán artaherova loďstva Raegbund a vedle něj zasmušilý Idhrenion, vyslanec elfů žijících v Lese nedaleko pobřeží. Všichni napjatě naslouchali. „Svolal jsem vás s trojím záměrem. V první řadě chci těm, kdo ještě neměli tu čest, představit svého syna Sigbjörna, jenž se od tohoto dne stává mým spoluvládcem.“ Sálem zašumělo, někteří

28

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

elfové totiž o existenci Lainadanova potomka neměli tušení, především je ale zarazilo jeho neelfské jméno a zvláštní vzezření. Dobře si to uvědomoval a cítil se poněkud rozpačitě, jen Ydalir se na něj povzbudivě usmála. Ani artaherovi tázavé pohledy neunikly, a proto pokračoval: „Sigbjörn Luitir je potomkem mým a Gunnlang Rusovlasé z rodu hällristingarských lidí. Dlouhá léta žil jako člen mnišského řádu Zasvěcených. Nyní nebudu říkat více, neboť je to pro mě věc doposud příliš bolestná. Nezmiňoval bych ani to, kdyby tato záležitost – svazek mezi elfy a lidmi – neměla další, velmi důležitý význam. Tak se dostávám k druhému důvodu svého pozvání: ostrov, kde jsme všichni až do dnešních dnů žili v míru, byť třeba skryti, napadli nepřátelé. Ovšemže bychom si my elfové ve svém přístavu – a nejen my,“ dodal při pohledu na Sariho – „mohli myslet, že se nás to netýká. Vždyť o nás kromě pár hraničářů nikdo neví, a zachováme-li utajení, ani vědět nebude. Jak ale mohu klidně přihlížet, když cizí nájezdníci vraždí příbuzné mého vlastního syna? Jak mohu předstírat, že nevidím rabování nádherných, hlubokých lesů, zabíjení nevinných a nesmyslné ničení? A jak si můžeme my sami být jisti, že Harnenští jednoho dne náhodou či zásahem zlého osudu nenarazí na naše vlastní obydlí? Plenění a vraždění ohrožuje i nás, nás všechny.“ Odmlčel se a vyčkával. Jako první vyslovil své pochyby Idhrenion: „Chápu tě, můj pane. Naznačuješ-li však, že bychom se měli spojit a lidem pomoci, jak si takovou pomoc představuješ? Máme se snad odhalit a nabídnout ostrovanům své lodě nebo meče? Nebo jim naopak chceš pomoci nepřátelům uniknout, ať to bude kamkoli?“ Lainadan přikývl. „Sám jsi mě přivedl k poslední, třetí záležitosti, již vám je třeba objasnit. Situace hällristingarských lidí je totiž složitější a v mnohém souvisí právě se Sigbjörnem a jeho sestrou Ydalir, která je zde dnes také s námi.“ Potom vyzval Sariho, aby elfům vysvětlil okolnosti Povstání a Vpádu. Snorri jej doplnil, když byla řeč o vypálení hlavního města a masakru na jarlově dvoře, a nakonec vyprávěl Sigbjörn o svém útěku z kláštera, záchraně sestry a o tom, jak se společně uchýlili k hraničářům a posléze přijali artaherovo pozvání. Elfové užasle naslouchali. Jako poslední promluvil Aldafir: „Naše nesnáze jsou vskutku veliké a artaherova nabídka pomoci je nanejvýš vítaná. Nicméně věříme, že naše šance spočívá v tajném, nikoli otevřeném boji, alespoň prozatím. Především musíme uchránit dědičku a upevnit její postavení mezi těmi šlechtici, kteří přežili, a také mezi obyvatelstvem; v tuto chvíli nikdo kromě nás neví, že je vůbec ještě naživu. Nájezdníci obsadili celý ostrov, ke břehům dennodenně připlouvají další lodě a Věrných je příliš málo. Do doby, než Ydalir dospěje a bude moci stanout v čele svého lidu, do doby, než proti Harnenským vystoupíme otevřeně, chceme spíš pomáhat. Zajistit lidem z vydrancovaných vsí jídlo a střechu nad hlavou před blížící se zimou, vybavit je vším nezbytným a chránit je před bezprostředním nebezpečím – a zároveň si tak budovat síť přátel a spojenců a dodávat jim odvahu a víru. Jednoho dne se totiž chopíme zbraní a tento ostrov osvobodíme.“ Velitel hraničářů hovořil klidně, avšak přesvědčivě. Když se posadil, opět navázal artaher Lainadan: „Jedná se tedy o ochranu, nikoli pomstu; o potravu a přístřeší, nikoli zbraně; o uzdravování, nikoli ničení – vždyť především v tom spočívá naše síla a náš um. Naléhavě prosím všechny z vás, abyste můj návrh pečlivě zvážili. Nerozdělují nás totiž vzájemné spory či neshody, nýbrž dosavadní nezájem a lhostejnost o osud těch druhých. S tím je třeba skončit.“

29

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

••• „Já ale nemůžu… zkrátka a dobře nesmím, chápeš?“ Sigbjörn rozčileně rázoval místností sem a tam, krabatil čelo a kousal se do rtu. „Už tak jsem si dovolil dost, když jsem si odnesl tohle,“ kývl hlavou směrem ke své těžké a pevné holi z tmavého dřeva, opřené o křeslo. „Troufalé od tebe bylo vůbec odejít,“ přitakal rozvážně Sari. Sigbjörn se na něj zaraženě zadíval. „Tak vidíš. A to mi naznačuješ, abych…“ „Troufalé, ale hlavně statečné,“ přerušil ho léčitel. „Vím, že ti nedělá potíže riskovat. Klidně vlastní krk, když na to přijde. Nechybí ti nic, co je potřeba: vědění i jeho odznak, hůl, s jejíž pomocí navíc dokážeš čerpat sílu. Nikdo další takový tady není. Musíš to být ty.“ „Nezapomínej, že jsem z Bjarkö utekl jako zloděj uprostřed noci. Už nejsem jeden ze Zasvěcených, ale jen vyděděnec, odpadlík, vyvrhel. Snažit se v tomhle postavení využívat schopnosti, které jsem získal díky řádu, by bylo…“ Sari ho nenechal domluvit: „… troufalé, jistě. Přesto sám víš, že být ,Zasvěcenýʻ je pouhá nálepka. Řád může sice rozhodovat o tom, kdo se čemu naučí, ale nabyté poznání už ti vzít nemůže. Nemá kontrolu nad tím, jak s ním naložíš – jakmile se jednou vysvobodíš z jeho spárů. Takové, co se k tomu odhodlali, bys mohl spočítat na prstech jedné ruky, existují však. A kdyby nikdo jiný, ty si to můžeš dovolit.“ „Chceš tím říct, že větší vyvrhel už být ani nemůžu?“ odfrkl Sigbjörn. „Je pravda, že už jsem si pěkně dlouho nevyšel jen tak do hosp…“ „Teď není čas na žerty,“ skočil mu do řeči Sari. „Věc se má zkrátka tak, že potřebujeme oslovit První a požádat je o pomoc – a ty jako jediný z nás to můžeš udělat, jménem lidí i elfů. Jestli nám skutečně pomůžou, to nedokážu odhadnout, ale musíme to aspoň zkusit.“ Sigbjörn dál váhal, mračil se a usilovně přemýšlel. Najednou zvedl hlavu. „Proč za nimi vlastně nejdeš sám? Něco mi říká, že bys s nimi dokázal mluvit, snad dokonce líp než já.“ Sari na něj upřel svoje sytě zelené oči, polkl a opáčil: „Nemůžu se jít doprošovat pomoci od svých vlastních lidí. I já jsem totiž vyvrhel.“ ••• Starý Árni si znechuceně odplivl – právě totiž procházel vylidněným náměstím kolem šibenice, na níž se od včerejšího odpoledne pohupovala další zohavená těla. Oběšenci, rozsudky, pranýřování a mučení na denním pořádku… To je teda hnus, pomyslel si. Zlatej Ingevir, a jaká to byla svině. „Kurvy harnenský,“ zaklel ještě potichu, když pochmurné místo opouštěl. Stačil se došourat sotva pár kroků, když se z příšeří u vchodu jednoho z domů vynořili dva strážní s černě opeřenými helmami. Železná tlapa na rameni pajdavého staříka přiměla, aby zastavil. „Zopakuj mi, ty špíno, co jsi zrovna říkal,“ zasyčel ozbrojenec. Děda se ale napřímil a v očích mu blýsklo. „Táhněte zpátky k mořskýmu ďasu, trollský zmrdi,“ vypravil ze sebe

30

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

chraptivě a nenávistně. Voják nejprve ztuhl překvapením a vzápětí napřáhl volnou ruku k ráně, která ale nestačila dopadnout. Ranním tichem zahvízdl šíp a přibil mu dlaň k dřevěnému ostění dveří. Stařík se muži okamžitě vysmekl a překvapivě hbitě uskočil stranou. Druhý ozbrojenec vytasil meč a pátravě se rozhlížel, vzápětí se však pootevřelo okno protějšího domu, vylétl z něj další šíp a strážný se sesunul k zemi. Poslední střela mířila jeho sténajícímu druhovi přímo do srdce. Z otevřeného okna se vyklonila postavička se zamaskovaným obličejem. „Koukej se ztratit, dědo,“ zavolala potichu a spiklenecky mrkla. Ani jí nestačil poděkovat. Vmžiku zabouchla okenice a zmizela uvnitř domu. ••• Když Andafin dozpíval a odložil malou, stříbrem vykládanou harfu, nikomu se nechtělo prolomit nastalé ticho. Všichni pociťovali tíhu a smutek; pořád se ještě úplně nesmířili s tím, že museli tak narychlo opustit nejen svůj starý a bezpečný lesní tábor, ale i své nejdražší. Mnoho hraničářů přišlo při útěku do hor o život a další zahynuli v kruté zimě, která v onom nešťastném roce přišla nezvykle brzy. Přesto však byli bohům vděční, protože nyní – rok po Povstání a Vpádu – už stály první příbytky nového, pečlivé ukrytého dvorce nedaleko vysokého Severního průsmyku. S jeho stavbou jim pomáhali elfové, vyslaní samotným artaherem na Aldafirovu prosbu. Díky jejich dovednostem a zkušenostem se dvorec rychle rozrůstal. Pojmenovali jej Glitnir podle polární záře, nad níž žasli první noc, kdy na místo dorazili. Věřili, že je to dobré znamení. Důkladná dřevěná palisáda stála v širokém kruhu stromů, rostoucích v těsné blízkosti. Mezi jejich kmeny se pnuly růže s drobounkými bílými kvítky a dlouhými trny a lesklý, šťavnatý břečťan. Rostliny se vzájemně proplétaly a spolu s menšími stromky a trnitými keři vyplňovaly všechny mezery a volná místa, až vznikla takřka neproniknutelná, hustá a zároveň nenápadná zelená hradba. Tady se hraničáři neobávali prozrazení, i proto, že elfové rostliny naučili vycítit nepřátele: pokud by se kdokoli se zlými úmysly přece jen pokusil proniknout křovinami, ve chviličce by jej nemilosrdně spoutaly provazce trnitých šlahounů a dlouhých větví. Andafin a jeho společníci dál zadumaně seděli kolem vyhasínajícího ohniště. Co přijde teď? Doposud stále prchali a skrývali se, jen občas se střetli s některou z malých skupinek Harnenských, kteří kvůli nim pročesávali hällristingarské lesy, k žádným rozsáhlejším bojům ale obvykle nedocházelo. Zatím. ••• Meče řinčely a šípy hvízdaly; koně zbrocení krví a potem divoce ržáli, ranění řvali a sténali bolestí a všechen ten hluk se rozléhal táborem a nesl se mýtinou a dál okolními lesy, údolími a po jejich úbočích. Plameny z rozkopaných ohnišť se bezostyšně rozlézaly a drze pohlcovaly stany a přístřešky stejně jako mrtvá těla.

31

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

Aldaris se během kratičkého okamžiku oddechu rychle rozhlédl kolem sebe: ano, tamhle je Andafin se Sarim, jako vždy bok po boku, a na druhé straně paseky se malá skupinka hraničářů semkla kolem svého milovaného velitele Aldafira. Vzápětí však musí přestat myslet, tady se hraje o život. Harnenští útočníci mají převahu a sil kvapem ubývá. Najednou zaslechne bratra, jak jasným a pevným hlasem volá: „Ústup, ústup!“ Hraničáři rozdávají poslední rány a postupně se vytrácejí do lesa, doufajíce, že stezkami a pěšinami, které znají jen oni a zvěř, se alespoň některým podaří uniknout. Aldaris zůstává na pasece poslední se samými nepřáteli. ••• Probudil se zalitý ledovým potem v měkkém a pohodlném lůžku. Zase ten sen, co ho nepřestával trápit: doteď neměl potuchy, jak se tehdy z onoho strašného místa dostal, paměť mu úplně vypověděla službu. Jistě věděl jen to, že nad ním museli držet ochrannou ruku sami bohové. Svoje druhy našel podle stop o několik týdnů později vysoko v horách a oni tomu setkání zprvu vůbec nedokázali uvěřit, protože ho už oplakali. Zlé vzpomínky Aldarise od těch dnů pronásledovaly i tehdy, kdy byl v naprostém bezpečí – i tady, na Glitniru. Noc byla neobvykle tmavá a bezhvězdná a mezi hustými stromy nebylo vidět na krok. Roztřesený chladem a špatnými sny se rozhodl projít, aby se zahřál. Tiše kráčel mezi roubenými přístřešky, když zaslechl známé hlasy: naléhavý šepot cána Rainy a obou svých bratrů. ••• Na návrší, úplně holém a ověnčeném prastarými, pokroucenými a vrásčitými stromy fičel vítr. Lomcoval větvemi, honil otrhané listí i ulámané větve a opíral se do hladkého šedého kamene stojícího uprostřed. Obloha, ještě před chvílí jasná, ztemněla do černa a pak ji znenadání, s ohlušujícím prásknutím, proťal blesk. Sigbjörn viděl, že nastal čas. Vyšel ze stínu stromů, a přestože ho vichřice vzápětí málem smetla, pevnými kroky zamířil přímo ke kameni. Když k němu došel, byl prochladlý na kost a bledý jako stěna. S vypětím všech sil se napřímil, rozpřáhl paže a s holí pozdviženou v pravé ruce zvolal, jak nejhlasitěji dokázal: „Tan, douar, dour, aer! Oheň, země, voda, vzduch!“ Znovu uhodil hrom a přehlušil všechny ostatní zvuky, takže i potom, co dozněl, zdálo se být naprosté ticho. Sigbjörn se zachvěl, ale pokračoval: „Menez-tan, torgenn, gwag, awel! Sopka, kopec, vlna, vítr!“ Teď mu připadalo, že se zastavil čas. Všechno ztuhlo a zamrzlo v napjatém očekávání bez sebemenšího pohybu. Hluboký nádech před skokem do rozbouřené vody. A do toho zazněl Sigbjörnův chraptivý křik:

32

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

„Karantez, nerzh, buhez, frankiz! Láska, síla, život, svoboda!“ Vichřice a bouře se vzepjaly k poslednímu, drtivému úderu. Burácení se rozléhalo, odráželo se od kmenů a vracelo se s nepolevující silou. Vítr strhl Sigbjörna na zem. Zaťal prsty do ledově studeného kamene a křečovitě se ho držel. Čekal. Musí trpělivě čekat a oni přijdou. Vichr postupně polevil, bouřka přešla a Les se uklidnil. Tehdy Sigbjörn otevřel oči a na kraji návrší, ještě ve stínu stromů, je konečně spatřil – matně, v náznacích, protože jejich hnědozelená kůže splývala s kůrou a mechem. Byl si však jistý. Vstal a vydal se za nimi. ••• Zelený muž, nejvyšší a nejmohutnější z nich, mu vykročil vstříc. Lístky a lišejník na jeho těle i tvářích se chvěly. „Co chceš, ostiziad?“ zeptal se hrubým, dunivým, podzemním hlasem. Sigbjörn, rozechvělý vyčerpáním, se mu zadíval do brčálově zelených očí a – on, hrdý Zasvěcený, muž, který dosud nepoznal slabost ani pokoření – padl na kolena a rozplakal se. V slzách se z něj řinula všechna bolest, prožitá za poslední rok, smrt a ztráta, strach, věčné obavy, neustále potlačovaný pocit bezmoci. „Pomoc, pane… nic víc… ani méně,“ vypravil ze sebe nakonec přerývaně. Snažil se zhluboka dýchat, aby se uklidnil. Pak se Zelenému muži podíval do očí: „Pro nás i elfy. Pro tenhle ostrov.“ ••• Když gladsheimský přístav ovládl věčně zasmušilý a nasupený Dordovir Skallagrímsson, otevřených hostinců a krčem zůstalo jen málo. I díky tomu to za dlouhých večerů „U ďasa“ ožívalo ještě víc než za starých časů, kdy býval jen zaplivanou špeluňkou, v níž se scházela městská spodina všeho druhu. Teď hostinec prospíval, protože ho z nedostatku jiných možností začali kromě starých štamgastů pochybné a ještě horší pověsti navštěvovat i blahobytnější měšťané, kupci nebo cestující. Sál praskal ve švech, hostinský spokojeně tloustl a truhlice se mu plnila zlaťáky. Na první pohled nebylo v Gladsheimu nač si stěžovat. Nedostatkem tu netrpěli, obchody šly jako po másle, v zálivu kotvilo víc lodí než kdy dřív. Po náhlé smrti Ingevira Kladiva začali Skallagrímssonovci harnenské nájezdníky otevřeně podporovat, takže přístav nebyl vypleněn ani vypálen, ačkoli takový osud stihl většinu ostatních velkých měst, Hällristingar nevyjímaje. Už na druhý pohled však nebylo městu co závidět. Dordovir Skallagrímsson se po prvotních nepokojích, nesčetných vzpourách a neúnavných potyčkách mezi ostrovany a Harnenskými rozhodl znovunastolit pořádek, ať to stojí, co to stojí, a v tom – kdyby v ničem jiném – šel ve stopách svého nenáviděného otce: špehováním, krutými výslechy, přísnými tresty a veřejnými popravami za poměrně krátký čas dosáhl toho, že se Thorgar se svými kumpány i další podobné bandy stáhli do ústraní a přestali cokoli podnikat. Přinejmenším naoko a prozatím.

33

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

Prvním náznakem, že ne všechno jde podle Dordovirových plánů, bylo to, když jedné noci několik špehů dorazilo do paláce s vyříznutým jazykem a hrůzou v očích. Netrvalo to dlouho a v ulicích znovu mizely harnenské hlídky i udavači a jejich mrtvoly se objevovaly pro výstrahu pověšené na hradbách nebo je na břeh přinášelo moře. Zdálo se, že povstalci zase získávají na síle, a mezi gladsheimskými se opět šířilo napětí a neklid. ••• Elfí družina jela pomalu a zcela neslyšně. Koně našlapovali zlehka a tiše, houpavým krokem nesli své pány ztemnělým Lesem a nejistě pofrkávali. Náhle se artaherův kůň Rocco na místě zarazil a odmítl pokračovat v cestě. Cáno Raina se pátravě rozhlížel, ale bez výsledku. „Ne, nic ani nikoho není vidět,“ pokrčil rameny Lainadan, „ale věřím Roccovi, když se mu něco nelíbí.“ „Pošlete zvědy, ať se tu porozhlédnou,“ rozhodl Raina. Hned nato čtyři elfové seskočili z koní a rozplynuli se ve tmě. Les, jakkoli tmavý a mimo cesty neprostupný, se zdál prázdný, klidný a na pohled bezpečný. „Kousek odsud je palouk se studánkou. Třeba tam zrovna bylo pít nějaké divoké zvíře a koně to vyplašilo,“ nadhodil kdosi. Artaher se však zatvářil pochybovačně. „Ne, to není obyčejné divoké zvíře. Začínám to vnímat i já: Moc. Nevím, zda je dobrá či špatná, ale pohybuje se někde blízko.“ Vyčkávali a přemýšleli, co dál – zvědové se pořád nevraceli a koně dál stáli jako přikovaní na místě. Vzduch jiskřil a v bezvětří se nepohnulo ani stéblo. Vtom Lesem zarachotil smích, jako když se ze svahu sype lavina drobných kamínků, a ze stínu stromů se vynořila v šeru nezřetelná, nevysoká a podsaditá postava. Artaher Lainadan se jí zlehka uklonil a zemitý smích se rozezvučel znovu. Bytost popošla o několik kroků blíž, ale od elfů si pořád udržovala odstup; ti si zaraženě prohlíželi rozpraskanou, vráskami rozbrázděnou tvář orámovanou hrubými vlasy, ze které na ně hleděly bystré a nepokojné zelené oči. Když Zelený muž promluvil, jako by si jen těžko vybavoval slova. „Moji řeč nejspíš neznáte a já zase neumím tu vaši – i když ji v Lese občas slýchám,“ dodal a v očích mu blýsklo. „Nezbývá nám tedy jiná možnost, než se domluvit tou třetí,“ povzdechl si. „Říká se mi tu Gwer Den. Ty jsi prý artaher všech zdejších elfů,“ obrátil se k Lainadanovi. Ten nedal nijak najevo své překvapení nad tím, že ho ten zvláštní muž zná a ví, kdo je, ba co víc, ví, jaký užívá titul; místo odpovědi pouze přikývl. Gwer tedy pokračoval: „Uvědomujete si snad, že elfové nebyli na tomto ostrově první. Třebaže vám to nikdy nikdo přímo neřekl, jsem si jistý, že jste to museli vytušit. Těm, kdo znali svět za starých věků, se možná ostrov nezdá velký, ale místa tu bylo vždy dost i pro nově příchozí, ať už jste to byli vy nebo lidé. Nazývali jsme vás ostizidi, hosté, a soucítili jsme s vámi, neboť vás přivedla nouze a neštěstí. Vy jste si nás nevšímali nebo o nás nevěděli. Ale teď je to jiné. Stromy padají k zemi pod údery tisíců seker, lesy hoří, prameny vysychají a mí lidé se nemají kam uchýlit. Máme strach.“ Zavládlo ticho. „Potom to cítíme stejně, Gwer Dene,“ přitakal Lainadan. •••

34

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

Thorgar se na tajnou schůzku povstalců vypravil pozdě, ale přestože tam ještě k tomu všemu dorazil notně posílený pivem a kořalkou, nikdo se neodvážil mu to mít za zlé. Zvěsti o tom, jak se svou znovuobnovenou posádkou a ukradenou pašeráckou lodí potopil jeden z velkých harnenských korábů, se městem rozlévaly jako tichá povodeň. Kapitán Thorgar se tak stal všeobecně váženým hrdinou dne – a někdo takový si přece přípitky rozhodně zaslouží. „Jen co se vobjevila naše Dračí hlava, ty připosranci už skákali do moře,“ vykládal snad už posté svou verzi toho, jak se přepadení odehrálo. „Hrůzou zbělela i ta jejich vrána na vlajce, to mně věřte!“ Posluchači řvali smíchy, bezstarostně objednávali Thorgarovi (i sobě) další a další plné poháry a tvářili se, jako by se jim vzdal sám vládce celé Harnenské říše. Hagal nervózně pozoroval všeobecné veselí a nemohl se dočkat, až odvede namol opilého Thorgara domů. Radost z vítězství samozřejmě sdílel, ocenil by ale, kdyby ho oslavovali někde jinde; leckteré pohledy hostů v sále se mu ani trochu nelíbily. Kolikrát Thorgarovi radil, aby na Ďasa zapomněl. Jenže se mu tam mohlo nelíbit sebevíc, mohl stokrát tvrdit, že schůzky na jednom místě prostě nejde udržet tak dlouho v tajnosti – kapitán měl vlastní hlavu, a pořádně tvrdou. „Hele, já tomu rozumim, utajení a tohle všecko, ale tohle je něco jinýho. Hostinskýmu bych svěřil vlastní krk, držíme spolu vod dětství a vim, že je na něj spoleh. Kdyby se mělo něco dít, zavčasu mě varuje,“ omílal pořád dokola. Bývalý jarlův strážný seděl jako na jehlách. S nedostatečnou obezřetností měl příliš špatné zkušenosti, aby se nechal tak snadno uchlácholit, jenže nakonec mu nezbývalo nic jiného než se spolehnout na boží přízeň a doufat, že Thorgar mluví pravdu. Náhle si uvědomil, že se atmosféra v hostinci změnila. Rádoby utajení povstalci byli teď jediní, kdo dál halasil, smál se a prozpěvoval. Ačkoli jejich rámus zněl najednou zvláštně nepatřičně, nevěnovali tomu žádnou pozornost. Vzduch jako by zhoustl, ostatní hosté zmlkli. Hagala vzápětí zarazilo, že místo hostinského najednou obsluhuje jeho starší syn Hafni, který se jindy motal spíš kolem kuchyně. Byl to pobledlý, kostnatý mladík se slámovými vlasy. Hagal se s ním už docela dobře znal, snad i díky tomu, že byli podobně staří. Tentokrát mu ale připadal ještě pobledlejší než obvykle. Mávl na něj, a když Hafni – poněkud váhavě – konečně přišel, Hagal vybafl: „Kde máš tátu?“ Snažil se při tom překřičet přisprostlou námořnickou odrhovačku, kterou zrovna Thorgar a jeho kumpáni hulákali na celé kolo. Hostinského synek polkl, až mu poskočil ohryzek. Chvilku zavrtával pohled do země, nejistě přešlapoval na místě a muchlal v ruce hadr; po dalším rozmýšlení se kradmo rozhlédl po sále a nakonec Hagalovi nenápadně pokynul, aby šel za ním do kuchyně. Bohové museli mít Hagala ve zvlášť velké oblibě. Sotva Hafni zavřel vrzající dveře a odložil tác s prázdnými poháry na špinavý a mastný stůl, ze sálu se ozvaly hlasité rány, následované řinčením železa, ostrými rozkazy a vyplašeným křikem: do hostince vtrhli Harnenští. Hafni i Hagal na okamžik úplně zkameněli; vzápětí se Hagal vrhl zpátky ke dveřím, ale mladý hostinský ho zadržel. „Stůj, to nemá cenu,“ šeptal naléhavě, až mu přeskakoval hlas, a ze všech sil táhl vzpouzejícího se Hagala za paži. „Pojď radši tudy,“ vedl ho k malým dvířkům na opačné straně místnosti. „Přes sklepy se dostaneš dolů do přístavu,“ vysvětloval ještě, zatímco rozklepanou rukou odemykal. „Přece je tam nemůžu nechat,“ odporoval Hagal zbědovaně, ale do sálu už se nehrnul.

35

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

„Co tam sám zmůžeš?“ zasyčel Hafni netrpělivě. „Zachraň se a varuj ostatní!“ Hagal beze slova přikývl a vkročil do tmavé chodby. ••• „No tak, Aldafire, nebuď takový mrzout,“ naléhal Raina se smíchem. Seděl s hraničářem u ohně a společnost jim dělal ještě velitelův nejmladší bratr. „Jen řekni, Andafine, že artaherovy hostiny stojí za trochu trmácení,“ dodal neodbytně. „Už jsem Muinahópu jednou viděl a stačilo mi to,“ zabručel Aldafir. „V lesích je mi líp než v podzemí. A kromě toho tady nemůžou hraničáři zůstat bez velení.“ „Nezvu vás kvůli paláci. Slavíme yestarë. Začíná nový rok a přichází jaro. Je čas hodit starosti aspoň na chvíli za hlavu,“ namítl elf. „Co to slyším? Hostina? A náš bratříček nechce jet?“ Ze stínu se vynořil rozespalý Aldaris a všichni se rozesmáli, dokonce i zakaboněný hraničářský velitel. „Snorri se o Glitnir postará. Je klid, Harnenští i Skallagrímsson se nejspíš přehrabují ve zlatě,“ přemlouval bratra Aldaris a Andafin s Rainou horlivě přikyvovali. Aldafir potřásl hlavou a ještě chvíli váhal, než se rozhodl. „Jak myslíte. Pojedeme. Stejně jsem z toho nesvůj. Taková lehkovážnost.“ ••• Úzkou boční uličkou pospíchala shrbená postava v plášti s kápí, staženou hluboko do obličeje, co chvíli se ale zastavovala a pokradmu ohlížela. Potemnělá ulice byla liduprázdná, a přeci ne: za každou okenicí, za každou škvírou ve dveřích se mohly ukrývat nepřátelské oči. Jakmile za zatáčkou konečně problesklo třepotavé světlo, ještě přidala do kroku. Na posledním rohu se pro jistotu ještě jednou rozhlédla a vešla do kruhu slabě ozářeného pochodní, připevněnou na hradební zdi u malých kovaných dvířek. Vedle stál voják na stráži. Návštěvníka si jen letmo prohlédl, beze slova ho vpustil dovnitř a zase pečlivě zamkl. Po zachřestění klíčů se ulicí znovu rozhostilo zlověstné ticho. Na nebi se honila mračna. Strážný podupával, aby se zahřál, a přemáhal ospalost a kručení v břiše. Pomyšlení na misku kaše se slaninou, která na něj měla čekat po skončení služby, ale bylo to poslední, co mu ještě stačilo blesknout hlavou; pak se pod ním podlomila kolena a s chroptivým zabubláním se sesunul na zem. Po dláždění se pomalu rozlévala kaluž krve. Druhý noční host se zamaskovanou tváří zastrčil do pochvy u pasu krátkou černou dýku. Odtáhl mrtvého pryč ze světla, obrátil ho na záda a prohrábl mu kapsy. To, co potřeboval, nemusel hledat dlouho. Zakrátko i za ním cvakla vrátka. ••• V krbu praskal oheň a mihotavé světlo jeho plamenů se odráželo od bohatého zlacení a pestrobarevných smaltů na Dordovirově poháru. Nebylo to tak dávno, co patřil jarlovi, ale teď

36

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

měl své místo – stejně jako spousta dalších cenností – v gladsheimském paláci. Bereme si zpátky, o co nás okradli, prohlásil Ingevir Kladivo, když s ním poprvé pyšně připíjel. Dordovir nepříjemnou vzpomínku na svého otce rychle zaplašil. Tenhle problém už je vyřešený. Zato se objevily nové, mnohem horší. Svými bledými pavoučími prsty nervózně poklepával o stůl. Mám jí věřit? ptal se v duchu sám sebe při pohledu na drobnou ženu v ošuntělém dlouhém plášti a nuzných šatech, která trpělivě stála u okna a zarytě se dívala do země. Jako by mu však dokázala číst myšlenky, náhle zvedla tvář a zadívala se mu do očí: Věř, víš dobře, že já ti nelžu. Já ne. Slyšel v hlavě její hlas, přestože rty se jí ani nepohnuly. Už jen tahle schopnost hovořit beze slov naznačovala, že není tak obyčejná a neškodná, jak se na první pohled jeví. Těma svýma očima by dokázala člověka probodnout, napadlo ještě Dordovira. Otřásl se. „Takže ty mi chceš tvrdit, že nejsou všichni mrtví? Nemožné. Hällristingar, Bjarkö, Thrymheim – naši lidé byli všude. Nemohli vyklouznout.“ Věštba to říká. Krev jarlů nevystydla. Tak to je. „Neumím si vysvětlit, jak…“ To není moje věc. Dordovira bodlo ve spáncích. Krev jarlů nevystydla. Potvrzují to všechna znamení. Runy. Ptáci. Stromy. A tys to tušil. Přiznej si to. Nenáviděl ji za to, že měla zase pravdu. Jeho strach byl však větší. „K ďasu! Co teď, zatraceně? Měli jsme je mít už dávno z krku, a místo toho… Nedokážeš mi aspoň říct, o koho z nich jde? O kterého z těch červů, abych ho mohl zašlápnout?“ Dokážu. Ale nejdřív naše domluva. Řada je na tobě. „Je dole. Nechceš se s ním zajít rozloučit?“ uchechtl se a naznačil přitom, jako by si otíral slzy. Není chvíle na žerty. Zase ta bolest. Rozloučím se s ním na šibenici. Až mu necháš vyříznout jazyk, aby cítil, co jsem cítila já. Aby trpěl. Pak mu přijdu plivnout do ksichtu. „Dobrá, dobrá, nechme toho.“ Slepá pomstychtivosti z ní přímo sálala. „Vím, zač ti dlužím.“ Ať jsi jakákoli, bezpochyby jsi užitečná. Zamračila se. „Za dva dny. Zítra přijde místodržící. Zkusíme z něj ještě něco vyrazit.“ Nezabijte ho. Nezaslouží si to. „Ovšem. A teď už běž.“ Mávl rukou ke dveřím. Tím, že odejdu, mě ze svojí hlavy nevyženeš. Pouta mezi námi se nezbavíš. Naposledy po něm střelila pohledem a vzápětí byla pryč. Dordovir si oddechl. •••

37

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

Maskovaná postava v černém se protáhla oknem a obratně jako kočka se během okamžiku ukryla ve stinném výklenku. Na chodbě nebylo nikoho vidět a skomíraly tu poslední dvě louče, které ještě nestačily dohořet. Tajemný návštěvník se pomalu chystal vyrazit, když vtom zaslechl slabý šelest látky a zpoza rohu se vynořila drobná postava v dlouhém plášti. Nebylo jí vidět do tváře. Přitiskl se ke zdi a čekal. Prošla kolem něj bez povšimnutí. Ten krok znám, uvědomil si s úlekem. ••• Žena v plášti došla k vrátkům v hradební zdi a zaklepala smluvené znamení. Nic se nestalo. Na druhé straně panovalo tvrdošíjné mlčení. Tak sebou pohni. Zaklepala znovu, ostřeji. Pořád nic. Ani do třetice. Rozhlédla se po temném průchodu mezi dvěma sousedními vysokými budovami, kterým přišla. Bylo tu pusto a prázdno, jen odkudsi ze vzdáleného konce hradu se neslo slabé řinčení železa. Nesvítilo se ani v žádném z oken. Měsíc zašel za mraky. Nahrbila se a vyskočila. Velká netopýří křídla ji snadno vynesla na vrchol hradby, odkud spatřila bezvládné tělo zabitého strážného. Zlehka se snesla vedle něj. Ještě pár okamžiků vyčkávala, a jakmile se ujistila, že je vzduch čistý, vyrazila zpátky do města. ••• Palácem se celé odpoledne rozléhalo řinčení zbrojí a dupot mnoha nohou, rozkazy a volání velitelů. Hluk chvílemi doléhal až do vězeňských kobek. Hluk však postupně utichl a zajatci úplně osaměli – všechny stráže odběhly kamsi nahoru a odnesly s sebou i lampy a louče. Thorgarovi to při vší bídě a beznaději připadalo jako dobré znamení. Usilovně si lámal hlavu, jak nastalé situace využít. Kolem se zprvu opatrně a zakrátko už docela bez zábran rozproudil hovor, ale nikdo z vojáků nepřišel zajatce okřiknout. Třeba nás tu teď prostě nechají pochcípat, pomyslel si Thorgar zachmuřeně. Náhle se ve tmě roztančil drobounký plamínek a pomalu se přibližoval, ale nebylo vůbec poznat, kdo jej nese. Černý stín našlapoval téměř neslyšně a co chvíli se zastavoval a naslouchal. Hovor umlkl, jako když utne. Jakmile se však ozvalo polohlasné zavolání: „Thorgare! Jsi tu?“, všem vězňům poskočilo srdce radostí: ten hlas znali a pochopili, že jim konečně vysvitla naděje na záchranu. „Hagale! Tady!“ zavolal kapitán v odpověď a světlo zamířilo přímo za ním. Zachřestily paklíče, cvakl zámek, vrzla mříž – a byl venku. Když mu Hagal odemkl i pouta, masíroval si odřená a rozbolavělá zápěstí. „Tumáš, napij se,“ podal mu lahvici s pivem a Thorgar si v tu chvíli pomyslel, že už asi z hladu blouzní. „Kde se tu bereš? A co se děje nahoře?“ začal se hned vyptávat, jen co se občerstvil. „Šel jsem náhodou zrovna kolem,“ odsekl Hagal. „V paláci není ani noha, všichni Dordovirovi muži jsou ve městě. Proč, to ti vysvětlím později. Ale teď sebou hněte, musíme vypadnout.“ S těmi slovy se vydal do tmy a postupně odemkl ostatní kobky, osvobodil zbylé

38

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

zajatce z pout a dal jim napít. Skupinka se rozrostla a povstalci byli zvědaví, jak se dostanou pryč, aniž by je někdo chytil. „Bez obav,“ zarazil jejich pochybnosti Hagal a zavelel k odchodu. Tentokrát se s ním Thorgar nepřel. ••• Starý Jarve zívl a protáhl se. Počasí venku bylo mizerné, jako ostatně většinu času, ale v malé dřevěné boudě se u ohně sedělo dobře, i když vítr profukoval škvírami a lomcoval okenicemi. V místnosti bylo šero. V koutech se povalovaly zaprášené balíky a bedny a na policích nářadí, ne zrovna dvakrát pečlivě uklizené. Nezdálo se, že předák ve zdejších dolech by toho měl příliš na práci. Přilehlá vesnička Skírn, obývaná hlavně horníky, měla časy své největší slávy dávno za sebou. Když byla vytěžena poslední, kdysi vyhlášená železná ruda, pece vyhasly a zvonění kovadlin utichlo a místní se protloukali, jak se dalo. Odejít však nechtěli – světem zapomenutá, opuštěná osada vysoko v horách měla své kouzlo. Mohli si tu žít po svém a nikdo jim do toho nemluvil. Navíc se vyprávělo, že věhlas se Skírnu jednoho dne vrátí, a pár snílků, kteří pamatovali lepší časy, tomu dokonce věřilo. Jarve byl jedním z nich, a tak celá léta dál přebýval v otlučené boudě, kde hlídal vchody do dolů. Co kdyby, říkal si. Zrovna uvažoval, že si půjde nachystat něco k snědku, když ho vylekalo zaklepání na dveře. Opatrně je pootevřel a spatřil mohutnou postavu v černém plášti s kápí staženou hluboko do obličeje. V ubývajícím světle se na ní zatřpytily stříbrné nitky. „Jen pojďte dál, velkomožný pane,“ drmolil Jarve úslužně. „Mizerný počasí, určitě jste úplně promoknul, pojďte se ohřát,“ zval ho a při tom se neustále klaněl, zaskočený návštěvou zjevně velmi bohatého a důležitého hosta. Ten beze slova přikývl, postavil se ke krbu a začal si mnout a nahřívat zkřehlé ruce. Z těžkého pláště se pomalu odpařovala vlhkost. Kápi si však nesundal. „Něco na zahřátí, pane, dáte si? Pití, mám tu taky nějaký sušený maso…“ nabízel nejistě stařík, ale návštěvník zavrtěl hlavou. „Potřebuji si s tebou mluvit, Jarve,“ řekl nakonec rozvážně. Ten hlas zněl Jarvemu povědomě. „Jak znáte mý jméno, pane?“ divil se. Nato se muž v plášti otočil a stáhl si kápi: starý předák ohromeně zíral do tváře Eihwaze Ehwazssona Hrítningsgjörtura, s jehož otcem se v mládí dobře znal. Ačkoli ho naposledy viděl jako malého chlapce, ta podobnost ho nenechala na pochybách. Šlechtic se usmál. „Pane, to jste měl dát vědět, že se sem chystáte, připravili bysme vám jinačí přivítání. I když to tady teď za moc nestojí, to je teda pravda, asi jste si ráčil všimnout sám. Bohové, jak já vás rád vidím!“ Ačkoli Eihwaze staříkovo dojetí potěšilo, vzápětí zase zvážněl. „Jarve, nechci, aby někdo věděl, že jsem tu byl, jasné? Aspoň zatím,“ žádal naléhavě. „Je to důležité. Nejdřív ze všeho mi prosím pověz, co vy a Harnenští,“ zeptal se. „Harnenský? No nic zvláštního. Něco jsme se doslechli od lidí, co jezdívají dolů do města, ale jináč nám můžou bejt celkem ukradený. A my jim, co by tu taky hledali, že jo. Dříví mají jinde lepší, zvěře tu není dost ani pro nás a kdo by staral o holý skály.“ „Takže žádné hlídky? Vojáci? Špiclové?“

39

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

„Vždyť vám to povídám, pane, co by dělali. Jo dřív, když jsme ještě bejvali bohatý město, ale dneska…“ Eihwaz přikyvoval a tvářil se spokojeně, jako by mu starý předák vyprávěl spíš o tom, že Skírn roste a vzkvétá. „A místní? Je na ně spoleh? Kdo tady rozhoduje?“ „No, abych pravdu řek, tak něco jako starosta jsem tady asi já,“ soukal ze sebe Jarve rozpačitě. „Moc do ničeho nemluvím, ale co řeknu, to se udělá, že jo. Spolehnout se na sebe musíme navzájem všichni, jinak bysme tu už dávno vychcípali.“ „Tak to jsem k vám nejel nadarmo,“ řekl Eihwaz a zpod pláště vytáhl naditý měšec z krásné, jemné červené kůže. Jarve nechápavě vyvalil oči. „Něco od vás budu potřebovat a nebude to snadné ani bezpečné, ale třeba se díky tomu Skírn zase trochu pozvedne,“ vysvětloval šlechtic a s těmi slovy položil měšec na stůl. „Sedneme si na to. A napijeme se.“ Jarve hbitě přinesl láhev s pálenkou a malé plechové kalíšky. „Abych ti to vysvětlil – snažíme se proti Harnenským bojovat a znepříjemňovat jim život, jak jen to jde. Nebudu ti říkat kdo, pro všechny případy pro tebe bude lepší to nevědět. Ale co nám zoufale chybí, to jsou zbraně. Je čím dál tím těžší nějaké nakoupit, natožpak vyrobit: obsadili všechny doly a na obchodování se surovinami i hotovými věcmi přísně dohlížejí. Tak jsem si vzpomněl na vás.“ „Hm, když to bude těžký, pane. Ne teda, že bych se bál vám pomáhat, chraňte bohové, to teda ne. Zbraně – no, možná by se tu nějaký zbytky našly, co se neprodaly nebo si je už nikdo nevyzvedl. Prvotřídní, samozřejmě, ale sotva víc než pár kousků. Ale jak vyrobit nový? Vždyť už není z čeho.“ „Vážně ne? Slyšel jsem nějaké povídačky, že by se možná ještě něco našlo, hluboko dole…“ „No jo, povídačky a nic jinýho. Tam vám půjdou kopat leda trpajzlíci, s prominutím, pane. Na pár místech to nejdřív vypadalo nadějně, ale pak se to sesypalo a lidi mi tam nevlezou. Taky už nemáme techniku, podpěry jsou zchátralý, nářadí rezavý a vůbec,“ mávl rukou Jarve. „Trpaslíci, hm? Uvidíme,“ zamyslel se Eihwaz nahlas. ••• Pláň porostlá nízkými keříky hlodaše a lišejníkem a posetá šedivými, rozpraskanými balvany se táhla do dálky a mírně se svažovala směrem k moři, nad jehož zpěněnou hladinou se náhle lámala v ostré hraně vysokého a nepřístupného útesu. Proháněl se tu neúnavný vítr a všude kolem kroužili rackové, desítky dalších posedávaly po kamenech. Ydalir jsem objevil teprve po chvíli usilovného mžourání v oslepujících paprscích slunce, drobounkou ztracenou postavičku daleko vzadu. Dlouhé rusé vlasy jí vlály a perlami a šupinami vyšívané elfské šaty se třpytily, až oči přecházely. Vydal jsem se za ní. Rackové s křikem vzlétali do vzduchu a připojovali se k vířícím hejnům. Když mě spatřila, usmála se. Oči ale měla zarudlé a opuchlé od pláče.

40

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

••• Stála jsem na tom útesu snad celé hodiny. Nevěděla jsem, proč mě to tam tolik táhne, a přesto, ať jsem zamířila kamkoli, kroky mě tam nakonec vždycky dovedly. Všude okolo poletovali rackové, slunce hřálo a vlny hluboko dole šuměly. Nechtělo se mi zpátky. Myslela jsem na matku a otce, které už nikdy nespatřím; i když jsem našla nové přátele a znovu se shledala s bratrem, pořád se mi stýskalo. Kéž by věci mohly být zase tak jako kdysi. „Neruším tě?“ ozvalo se najednou vedle mě. Překvapeně jsem se otočila a uviděla Aldarise. Teprve teď jsem si uvědomila, jak hlasitě se rackové rozkřičeli a jak divoce tlučou křídly. „Vůbec ne. Já… jsem ráda, žes přišel.“ Zrovna ty. Otřel mi slzy a pohladil mě po tváři. „Neplač, má milá. Nejsi sama. Neopustíme tě. Všechno se obrátí k dobrému, uvidíš.“ „Kéž by,“ opáčila jsem. Ale smutno už mi nebylo. Opuštěný útes mi náhle připadal jako nejkrásnější místo na světě. „Jak probíhají přípravy?“ obrátila jsem list. Když jsem odcházela, elfský palác připomínal včelí úl. Oslavy yestarë se blížily. „Musel jsem utéct,“ zasmál se. „Aldafir se taky nejspíš někde toulá. Jenom Andafin a Sari dokážou s elfy držet krok. A bez tebe…“ zarazil se a kousl se do rtu. Nemusel nic dalšího říkat. Vyčetla jsem to z jeho tváře. ••• Do paláce se vraceli společně. Artaher Lainadan seděl na kamenné lavici u vchodu, obrácené k širému moři, a pozoroval jeho nekonečný tanec. Už zdálky si ale všiml, jak se vedou za ruce, a bezděčně se usmál. „Maiwiollo má zvláštní kouzlo,“ poznamenal, když došli až k němu. Ydalir se začervenala. „Maiwiollo?“ zeptal se Aldaris. „Maiwi-ollo. V naší řeči to znamená Racčí útes,“ vysvětlil mu Lainadan. „Je to nejkrásnější místo široko daleko. Vlny a vítr a ptáci si tam spolu povídají, přes den ho hladí sluneční paprsky a v noci se koupe v záři měsíce a hvězd. Neodvažujeme se tam ale příliš často chodit. Nepřátelské oči můžou být všude a pláň je až příliš dobře vidět z moře i z pevniny.“ Ydalir sebou polekaně trhla. „Neobávej se,“ uklidňoval ji elf. „Dnes byli široko daleko jenom rackové. Všude je klid.“ Na chvíli se odmlčel, bylo však znát, že má ještě něco na srdci. Pak se znovu obrátil k Ydalir. „Víš, na tom útesu jsem se poprvé setkal s tvou matkou. Na Maiwiollo se budu ve vzpomínkách vždycky vracet. Pořád ji tam vidím.“ Ydalir spatřila v jeho očích hluboký, neutišitelný smutek a pochopila, proč ji to místo tolik přitahovalo. Cítila to. „Je mi to líto. Kéž by se čas dal vrátit,“ povzdechla si. „Jenže pak by se nestalo ani to dobré, co přišlo později,“ namítl Lainadan. Aldaris jí stiskl ruku. •••

41

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

„Neseď v koutě, bratříčku!“ vybízel Aldafira se smíchem jeho nejmladší bratr. Obnošenou hraničářskou kazajku vyměnil za šedivou halenu z lehké šedé látky, jakou nosívali elfové, ve vlasech měl zapletený vřes a v ruce si nesl harfu. Sálem zněly hlasy, hudba i zpěv, hovor a taneční kroky. „Je čas se radovat!“ Aldafir se při pohledu na něj musel usmát. Kéž by tak dokázal být stejně bezstarostný. Krásné tváře a líbezná hudba jako by pro něj neexistovaly, vnímal je jenom zpola a ztrácel se při tom v mraku černých myšlenek. Neuměl starosti hodit za hlavu. Celou cestu do Muinahópy i teď ho pronásledovalo neblahé tušení. „Však se raduješ za nás oba,“ opáčil. Andafin zvážněl, odložil nástroj a posadil se vedle něj. „Tak to není,“ namítl. „Nedokážu se veselit, když se tváříš takhle. Hraničáři se bez tebe přece chvíli obejdou. Velí jim Snorri. Těžko bys našel lepšího zástupce.“ „Nejde o to, že bych Snorrimu nedůvěřoval,“ ohradil se Aldafir. „Mám jen špatný pocit, že jsem odjel zrovna teď. Tuším potíže – v Gladsheimu se něco chystá. Kdoví, čeho se můžeme nadít. A já si tu mám jen tak popíjet a prozpěvovat?“ „Nejel jsi sem přece jenom kvůli yestarë.“ „Ovšemže ne. Jenom kvůli tomu bych sem nejel vůbec. Necítím se tu dobře. Pod zemí? Je mi líp v lese. Jsem tu cizí.“ „Ale no tak. Aspoň to zkus!“ Andafina už zase ovládla rozjařená nálada. „Připijme si na zdraví! A na zdraví Ydalir – a Aldarise!“ dodal a potutelně mrkl. Aldafir zalétl pohledem ke svému druhému bratrovi, jak sedí na lavici po boku jarlovy dědičky. Vypadal opravdu šťastně. Přál mu to. Andafin má pravdu: je proč se radovat. Vstal a pozvedl svůj pohár s medovinou. „Tak tedy na zdraví,“ zvolal. Odpověděl mu celý sbor hlasů. ••• „Neblázni, Bekki. Nechoď přece nikam. Vždyť už je hrozně pozdě,“ žadonila Ista, rukama lomila, ale marně. „Nepleť se do toho, ženská,“ odstrčil ji nasupeně dřevorubec a zabouchl za sebou dveře od chalupy. Obešel dům, pod přístřeškem si vzal velkou sekyru a zamířil přímo do temného lesa za osadou, kde se k němu připojilo šest dalších nezřetelných, hřmotných postav. Nepadlo ani slůvko. Na nevelké mýtině ozářené přibývajícím měsícem se mezitím objevili tři muži. Ačkoli byli statní a silní, únavou sotva klopýtali. Ošuntělé šaty měli po celodenním trmácení lesem potrhané a ušpiněné od smůly a bláta, vláčeli s sebou těžké nářadí a trýznil je hlad. Jakmile spatřili mýtinu, nejmladší – černovlasý, skoro ještě chlapec, s jemnými rysy a pichlavýma očima – zbědovaně padl na kolena a s tlumenými vzlyky složil hlavu do dlaní. Jeho dva druhové začali rychle a nesrozumitelně klít.

42

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

„Mermegaltas, my se snad z toho zatracenýho lesa nevyhrabem!“ ulevil si jeden z nich, ramenatý a podsaditý chlapík s opálenou pleší. Pytel se železnými klíny, který nesl, se zařinčením odhodil na zem. „Nesnáším to tady. Jak já celej tendle vostrov ne-ná-vi-dím! Proč já jen nezůstal doma?“ stěžoval si trpce třetí muž, vousatý a prošedivělý, opřený o velkou dvouruční pilu. „Jako kdyby u nás nebylo dřeva taky dost. Ale to von si pan císař usmyslí, že to jinde bude mít lepší – zadarmo!“ přisadil si plešoun. „Držte huby, voba dva, sami jste se sem hnali za snadnýma prachama,“ zvedl hlavu klečící a okřikl je. „Kdybyste aspoň tušili, kde jsme se to octli!“ „Že jseš tak chytrej, najednou! Co sem přivedlo tebe? Jseš snad nějakej misionář?“ odsekl plešoun, ale po chvíli mávl rukou. „Chlapi, pojďme tady přenocovat, dneska už cestu zpátky nenajdem. Sarmales, vždyť tu není vidět ani na nebe,“ dodal otráveně. „Rozděláme si oheň a budem radši držet hlídky. Ráno za světla snad trefíme,“ navrhl nejstarší. ••• Zář plamenů je přivolala jako můry. Co možná nejkratší cestou a zároveň co nejtišeji se blížili ke spícím dřevorubcům a v rukou pevně svírali podomácku vyrobené zbraně. Mladík na hlídce klimbal. Smyčka se pomalu, ale neodvratně utahovala. Spáče zničehonic probudilo zašramocení křoví, nebo snad zapraskání zlomené větvičky; s leknutím se posadili a znepokojeně se rozhlíželi kolem. Ať však napínali zrak, jak chtěli, vidět nebylo nic. Právě ve chvíli, kdy je únava začala znovu přemáhat a chystali se opět ulehnout, se u okraje mýtiny zaleskl měsíc na ostří velké dřevařské sekyry. Ze tmy mezi stromy vystoupilo sedm mužů, kteří si je výhrůžně měřili. „Zloději,“ ucedil Bekki nenávistně. To slovo cizinci znali, slýchávali ho ve městě na svou adresu často. I když nerozuměli, dobře věděli, že to není žádná lichotka. „My… nechtít sem… poslat… my muset,“ soukal ze sebe plešoun a vyděšeně vrtěl hlavou. „Ztratit… domů, město, kudy?“ žadonil plačtivě mladíček a držel při tom ruce nad hlavou. Třetí, nejstarší, mlčel. Jako by chápal. Hällristingarští dřevorubci se nedali obměkčit. Bekki na nejbližšího z cizinců plivl a jeho bratr se vzápětí rozmáchl k ráně. Sekyra se jenom blýskla a další ji vmžiku následovaly. Opodál, ze stínu stromů, to všechno pozoroval Gwer Den. „Zbytečně prolitá krev. Umírají nevinní,“ mručel si pro sebe a chvěl se potlačovanou zlobou. „Vymyká se vám to z rukou, ostizidi. Smrt za smrt. Tím to začíná.“ •••

43

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

„Ne, ani my si nepřejeme slepou mstu a zbytečné vraždění, Zelený muži,“ řekl artaher Lainadan rozvážně a díval se přitom, jak se dva rackové prohánějí za okny velkého sálu. „Za to, o čem jsi mi vyprávěl, nesou vinu jen ti, kdo ten hrozný skutek spáchali. Zatíženo je jejich svědomí, ničí jiné. Ale rozumím ti – lidé se ke krvavé mstě uchylují až příliš snadno.“ Ptáci třepotavě odlétli z dohledu. Lainadan se odvrátil a vyměnil si pohled nejprve se Zeleným mužem a poté se svým synem, který postával opodál. „Opravdu nechceme, aby ve jménu nepřátelství umírali bezbranní, to ti mohu odpřisáhnout – za všechny, kdo stojí při mně a Ydalir a chtějí tenhle ostrov osvobodit od uchvatitelů,“ ujišťoval Sigbjörn pevně nedůvěřivého hosta. „Ano, odpřisáhnout to můžeme,“ přikyvoval Lainadan zamyšleně. Pak zvedl hlavu a tvář se mu rozjasnila. „Kam se vlastně poděl Sari?“ ••• „Jak to myslíš, zmizeli? Chceš mi snad říct, že nedokážeš uhlídat ani vlastní palác, o městě a přístavu nemluvě?“ Dordovir Skallagrímsson se zachvěl. Harnenský místodržící, vyslaný samotným císařem, hovořil zdánlivě naprosto klidně, přesto bylo znát, že pohár jeho trpělivosti brzy přeteče, pokud nedostane uspokojivou odpověď. „Proti nadpřirozeným mocnostem se lze těžko ubránit, pane…“ začal opatrně. „Hodláš to svádět na nějaké čáry máry? Kapitán zamával kouzelnou hůlkou a byl fuč? Nedělej ze mě hlupáka,“ přerušil ho místodržící ledově. „Promiňte, pane, ale při vší úctě je v tom všem až příliš mnoho prapodivných náhod. Mého otce před více než rokem kdosi otrávil a dodneška se nic bližšího nezjistilo. Zrovna v době, kdy jste ráčil dorazit a já sebral téměř všechny své muže, abychom vám zajistili bezpečnost, z mých nejhlubších a nejzapadlejších kobek záhadně zmizeli vzácní zajatci, a přitom zámky na mřížích zůstaly zcela nepoškozené a po uprchlících nezbyla jediná stopa. Nezlobte se, pane, jestli se mi to zdá nepřirozené. S takovými věcmi si neumím poradit ani já sám, ani nikdo z mého dvora.“ Místodržící propaloval Dordovira pátravým pohledem a mladý šlechtic musel napnout veškerou svou vůli k tomu, aby neuhnul. Přece nestáhnu ocas před takovým nafoukaným tlusťochem, pomyslel si. „Pojď sem,“ pokynul mu místodržící a přešel k vysokému oknu, orámovanému bohatými, pestrobarevně malovanými a zlacenými řezbami. Štíhlé sloupky obrůstaly bujné popínavé rostliny a mezi jejich úponky se proplétali hadi a ještěrky, na větvičkách seděli ptáci a po kmíncích šplhali skřítci. Za oknem se rozléhalo veliké město s mnoha kamennými i dřevěnými domy, obehnané několikerými hradbami s mohutnými strážními věžemi. Slunce dosud zářilo, ale stíny vysokých hor na západní straně už se začínaly dloužit. „Císař mě sem vyslal, abych tady zjednal pořádek. Proto ti rád pomohu se vším, na co ti nestačí síly,“ začal místodržící blahosklonně. Vzápětí však důrazným tónem dodal: „Žádám za to

44

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

naprostou oddanost z tvé strany. Odměny se dočkáš jedině tehdy, budeš-li konat přesně podle mojí vůle a v zájmu císařství Harnen. Je to jasné?“ Veškerá blahovůle z jeho hlasu vymizela a zbyla pouze tvrdost. V Dordovirovi kypěl vztek a hořkost: takhle to tedy s otcem neplánovali. Hodlali se zbavit jarla a ve zmatku, jenž nastal po vpádu, to měli být Skallagrímssonovci, kdo se ujme trůnu a bude coby vazal Harnenu ovládat celý Hällristingar. Jenže císař ostrovanům zjevně nedůvěřoval a na nově dobyté území raději vysílal vlastní lidi. Proto z jarlova trůnu, který si Ingevir Kladivo přivezl z Drakkishaedu, namísto Dordovira shlížel místodržící Saxarachilos a potomkovi starého a váženého rodu nezbylo než mlčet a poslouchat, jestliže si chtěl uchovat aspoň nějaký vliv. No tak?“ vybídl ho místodržící netrpělivě. „Jistě, pane, děkuji vám, pane,“ odpověděl mu nepřítomně Dordovir s hlubokou úklonou. Jen si nemysli, nebudeš tady věčně, dědku. ••• Po večeři se v hlavním sále paláce sešla početná rada. Saxarachilos se usadil v čele stolu a na Dordovira zbylo místo až daleko na druhém konci, takže sotva slyšel, o čem se mluví. Jednotliví poslové postupně přednášeli své zprávy. „Povstalců přibývá a čím dál tím častěji napadají naše muže. Jsou dobře organizovaní, a co je ještě horší, začínají se vyzbrojovat vynikajícími – a drahými – zbraněmi. Musí je vést někdo schopný, dosud jsme ale neodhalili, kdo to je ani kde se skrývá,“ oznámil statný mladík s krátce střiženými, jako hřebík rovnými uhlově černými vlasy. Místodržící zadumaně přikyvoval. „Mezi lidmi se vykládá o jarlově dědičce, prý přežila povstání. Třeba to je ona,“ připojil se další, stejně mladý voják. „To je nesmysl,“ skočil jim v tu chvíli do řeči Dordovir. Všechny obličeje se otočily jeho směrem a pohoršeně na něj zíraly, až se z toho zapotil. „Pro… promiňte,“ zakoktal se. „Ale opravdu, vždyť to byla malá holka,“ hájil se. Krev jarlů nevystydla, znělo mu v hlavě. Potvrzují to všechna znamení. „I kdyby byla ještě naživu, takový spratek přece nemůže dělat velitele povstalcům,“ vysvětloval omluvně. „Copak vy nevíte, jestli byla při povstání tady v paláci?“ podivil se Saxarachilos. „Kdo to tu měl na starosti?“ zeptal se a rozhlížel se přitom pátravě po přítomných. „Já,“ přihlásil se starý, vousatý a zachmuřený voják po jeho pravici. „Všechny mrtvoly se tehdy odnesly na hromadu za město a spálily. Žádné děti si ale nepamatuju,“ ohradil se. „Tak to hleďte ověřit!“ zaburácel místodržící. Leknutím nikdo ani nepípl. „Kde je ta holka, ať už živá nebo mrtvá? Měl jarl ještě nějaké příbuzné? Co s nimi je? A kde ti povstalci berou zbraně a zásoby, kde se schovávají, kdo jim pomáhá? Mermegaltas, to snad nemyslíte vážně! Tady je bordel jako někde na konci světa!“

45

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

Harnenští i hällristingarští poslové, vojáci a šlechtici bez rozdílu snaživě a horečně přikyvovali, jen Dordovir místo toho usilovně přemýšlel. Počkal, až nastane ticho, a pak důležitě pronesl: „Pane, odpusťte, ještě něco. Jarl měl syna, staršího než ta holka. V mládí ho ale vyhnal, takže přišel o následnictví a schovával se prý někde v klášteře. Celé roky o něm nikdo neslyšel, jako by vůbec neexistoval.“ Konečně cítil, že nabral správný směr. Saxarachilos se spokojeně ušklíbl. ••• Nad nepočetným pohřebním průvodem se vznášely kvílivé vzlyky, dunění bubnu doprovázel chraptivý monotónní zpěv a v korunách stromů šuměl vítr. Sytě oranžové slunce, které se pomalu propadalo do nafialovělého oparu mraků, jako by do sebe vpíjelo všechnu barvu z mrazem zkřehlé krajiny. Zatímco ptáci umlkali, chřupání sněhu pod nohama připadalo Loftrún čím dál tím hlasitější. Protože nehodlala jaksepatří hystericky vzlykat a trhat si vlasy, vysloužila si opovržlivé pohledy sousedů i příbuzných. Radši se tedy loudala úplně vzadu, pár kroků za ostatními, a tvrdohlavě si v duchu opakovala, že si to ten parchant na márách zasloužil. Všichni o tom přece věděli; všichni o tom věděli, ale zavírali oči, protože jim naháněl strach. Loftrún nedokázala zahnat vzpomínky na jeho mastné pracky a smradlavý dech, když za ní v noci přilezl, většinou opilý tak, že se sotva držel na nohou. Před očima jí vyvstával matčin věčně utrápený výraz a modřiny po ranách, pro které nikdy nešel daleko. A už vůbec nesvedla pořád nemyslet na tu noc, kdy vpadl do chalupy, brunátný ve tváři, párkrát zahekal a s chroptěním se skácel k zemi. Stála tam tehdy nad ním, zatímco sestry i matka tvrdě spaly, a s úlevou sledovala, jak z něj vyprchává život, jak ten jeho náhle vyděšený ksicht pomalu tuhne. Bohové mě vyslyšeli. Proč bych teď měla předstírat, že je mi to líto? Vlastně se jí chtělo radostí tancovat. Jen ať si všichni ti pokrytci lomí rukama, jestli je to baví. Najednou ji z úvah vytrhlo zapraskání větví a Loftrún si s leknutím si uvědomila, že na zasněžené stezce osaměla. Zešeřilo se a po průvodu nebylo ani vidu, ani slechu. Zachumlala se do kožešiny a přidala do kroku, ale ať pospíchala sebevíc, světla pochodní se jí dohnat nedařilo. Vtom ze tmy lesa zazněl sladký tón, jemný a tichý na samé hranici slyšitelnosti. Jak polehoučku a rozechvěle sílil, vábil dívku k sobě, až zapomněla na cestu a bez váhání si to namířila rovnou mezi stromy. Zakrátko se bořila do závějí, nejdřív po kolena, pak téměř po pás, ale nezadrželo ji to a plahočila se tvrdošíjně dál, dokud nedorazila na místo, odkud ta snově krásná hudba přicházela. Stála na břehu rozlehlého jezera, jehož temně modrá, dokonale hladce zamrzlá hladina posetá hvězdami se táhla daleko do lesní černoty. U břehu z vody vyčnívalo několik omletých balvanů a v místě, kde se do jezera vlévala bystrá říčka, na jednom z nich kdosi seděl. Loftrún po pár dalších, znejistělých krůčcích zřetelně spatřila nahého mladého muže s dlouhými plavými vlasy, jak se zavřenýma očima hraje na housle a slabě si při tom pobrukuje čarovnou melodii. Zprvu si dívky zdánlivě nevšímal, jen zasněně hrál. Loftrún však cítila, jak ji jeho hudba volá, mámí a spoutává, až se jí chtělo tančit, plakat i smát se zároveň. Dalším krokem už se ocitla na samém břehu. V tu chvíli muž přestal hrát, zvedl hlavu a zadíval se jí přímo do očí.

46

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

Jestli si Loftrún dosud zachovávala aspoň špetku opatrnosti, v tom okamžiku ji veškerou pozbyla. Bez rozmyslu sestoupila ze břehu na led a zvolna kráčela vpřed, jako v mátohách kladla jednu nohu před druhou a přihlouple se usmívala. Když došla dost blízko, natáhla ruku; muž ji chytil, přitáhl si dívku k sobě a políbil ji, dlouze a studeně. Náhle ucítila, jak průzračný led pod jejíma nohama praská a vlastní tíha ji stahuje do mrazivé vodní tříště – pomaličku, zato s nezvratnou jistotou. Celou tu dobu si zároveň uvědomovala pevný stisk mužovy ruky, sladkou chuť polibku a upřený pohled jeho zelených očí, ale i když jí prolétlo hlavou Já tu nechci umřít, nevzepřela se ani neodvrátila, dokud nezmizela pod hladinou. Nøkken se skláněl nad vodou, hleděl do dívčiny bezkrevné tváře a pozoroval drobné bublinky, které jí vycházely z promodralých rtů. Nedokázal se přimět, aby pustil její nehybnou ruku. Hvězdy na jezeře se třpytily, les šuměl, nad jeho stíny se vyšplhal bledý měsíc a dívka k němu vzhlížela svýma prázdnýma očima. Když se konečně odhodlal a s povzdechem sevření povolil, ledově studená ruka v tomtéž okamžiku náhle stiskla a Loftrún se s vypětím sil vydrápala nad hladinu, prskala a kašlala a plivala vodu. Aniž by si nøkken uvědomoval, co dělá, natáhl se pro ni a pomohl jí ven. Jen co se ocitla v bezpečí na suchu, znovu se políbili a jejich těla se propletla v horečném objetí. Do konce života se Loftrún nedozvěděla, jak se tehdy ocitla zpátky ve vsi. Už během zběsilého úprku lesem ji zachvacovala horečka, a jen co nad ránem z posledních sil zabušila na dveře chalupy, zhroutila se v bezvědomí na práh. Probrala se teprve po dlouhých týdnech blouznění, zimničných křečí a nesouvislých výkřiků. „Maminko,“ zašeptala chabým a unaveným hlasem, jakmile nad sebou rozpoznala známou tvář. Matka však odvrátila zrak, mlčky jí strčila do ruky pohár s vodou a odešla pryč. Loftrún se za ní nechápavě dívala. „Pro nás všechny by bývalo bylo lepší, kdybys umřela,“ ozvalo se vedle lůžka a Loftrún spatřila svou nejmladší sestru, které si prve nevšimla. Než se jí stačila zeptat, co tím u všech bohů myslí, i ona zmizela a zabouchla za sebou dveře. Loftrún se schoulená do klubíčka zalykala pláčem, dokud se úplně nevysílila. Pak už jen ležela a přemítala, co se vlastně stalo – a tehdy si pomalu začala vybavovat otcův pohřeb, mámivou hudbu, cestu potemnělým lesem a polibky na břehu zamrzlého jezera. Tehdy si sáhla na vystouplé břicho a uvědomila si, že čeká dítě. ••• „Vypadni z mýho domu, ty děvko, a už se nikdy nevracej!“ Vzteklý řev zburcoval půl vsi. V oknech a pootevřených dveřích se začaly objevovat znechucené a nepřátelské obličeje, pohrdání sousedů však nebylo to nejhorší. Nejbolestnější byl pohled na matku, jak stojí vedle svého nového manžela, rty má stažené do úzké čárky a uhýbá očima před Loftrúninými němými prosbami. Dívka pomalu a neochotně couvala pryč z vesnice a naposledy si vrývala do paměti každičkou podrobnost, dokud na ni nepoštvali psy. Teprve pak sevřela dítě v náručí, otočila se k domovu jednou provždy zády a rozběhla se do lesa.

47

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

Zanedlouho musela zastavit. Celá uřícená trhaně oddechovala a zoufale se rozhlížela kolem, zatímco plavovlasé dítě klidně spalo, pobrukovalo si a šťastně se usmívalo. Po chvíli se znovu vydala na cestu a nahodile křižovala lesem sem a tam, dokud úplně neztratila pojem o čase a o směru. Přestože se jí s ubývajícím světlem začala zmocňovat nezvladatelná únava, bloudila dál, až se znenadání ocitla na místě, které pro ni tolik znamenalo: mezi dlouhými stíny stromů se zrcadlila nehybná jezerní hladina. Když došla k balvanům na břehu, dlouho bez hnutí stála a prohlížela si to opuštěné, bezútěšné místo. Potom si sundala vlněný šátek s dítětem, pečlivě ho zabalila a položila na ohlazený kámen. „Sbohem, synáčku,“ špitla a vykročila do vody. ••• Už z dálky se nesl tichý zpěv. Vzápětí zašustilo listí a mezi křovinami na břehu se objevil nøkken. Polekaně sebou trhl, když zaslechl dětský pláč. Zvědavě se sklonil, aby si ten plavovlasý uzlíček se zelenýma očima prohlédl, a koutkem oka při tom ve vodě postřehl bledý odlesk. Stačilo mu pár kroků, aby zjistil, co to je: pod hladinou se vznášelo bezvládné tělo utonulé dívky. Té dívky, díky níž poprvé poznal lásku. Teď ho zaplavil soucit. Se slzami v očích vytáhl mrtvou Loftrún na břeh a položil jí hlavu mezi kapradí, uhladil vlasy a ozdobil čelo drobnými žlutými kvítky lomikamene. S dítětem v klíně se pak posadil na svůj kámen, vzal do ruky housle a začal hrát tesklivou, žalostnou píseň. ••• Žádná tma není taková jako v noci uprostřed hlubokého lesa. Tma, kdy si nevidíte ani na špičky bot, ale doslova cítíte, jak je plná prapodivných zvuků, nepředvídatelných tvarů a živých bytostí. Přesně takováhle tma teď panovala všude kolem. Sigbjörn si sedl zády k rozsochaté jedli, zachumlal se do pláště, k ruce si přichystal tesák a zavřel oči, aby se aspoň trochu prospal, než se znovu pokusí najít cestu zpátky. Strachem se dvakrát netrápil. Ve svých jedenácti letech ani neměl proč; připadalo mu to celé jako náramné dobrodružství. Když si vzpomněl, jak zmateně pobíhali mezi stromy a volali jeho jméno – a otec, málem puknul vzteky! Při tom pomyšlení se škodolibě pousmál. Výprask ho čekal až zítra. Jen co trochu zabral, probudilo ho hlasité šramocení. Rozechvělý zimou a přece jen i špetkou obav pevně sevřel jílec tesáku a pátravě se rozhlížel. Zvuky vzápětí ustaly a kolem se znovu rozhostilo ticho. Už už by nad tím mávl rukou, když se zapraskání ozvalo znovu, tentokrát z bezprostřední blízkosti. Tehdy Sigbjörna bodla u srdce vlastní hloupost: K čemu je ti zbraň ve tmě, kde není vidět ani na krok? Přece jen si měl rozdělat oheň. Ať už se na něj ale přišlo podívat cokoli, nezdálo se, že by mu to chtělo ublížit; vnímal spíš zvědavost než hrozbu. Vyčkával, a protože se pořád nic nedělo, začala ho přemáhat ospalost. V tu chvíli se vedle něj začal ozývat jemný,

48

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

houpavý nápěv beze slov, čistý a uklidňující, a chlapci se proti jeho vůli klížily oči. Tesák mu zakrátko s cinknutím vypadl z ruky. Probudilo ho teplo slunečních paprsků na tváři a bzukot včel. S trhnutím se posadil a zašátral po zbrani, když si všiml, že u něj kdosi sedí: chlapec v jeho věku, s dlouhými a zacuchanými vlasy plnými listí a větviček a hlubokýma, brčálově zelenýma očima. Usmíval se. Sigbjörnovi se ulevilo. „Ehm, ahoj,“ pozdravil váhavě. Chlapec místo odpovědi zvědavě naklonil hlavu na stranu a dál si ho prohlížel. „Říkají mi Sigbjörn. Jak tobě?“ Chlapcovo zatvrzelé mlčení ho znejistilo. Dospěl však k závěru, že nevypadá nebezpečně, a tak zasunul tesák do pochvy, vstal a začal si oprašovat svůj těžký vlněný a bohatě vyšívaný plášť. Jen tak mimochodem si při tom dál povídal, spíš sám pro sebe. „Mám hrozný hlad. Musím domů. To zas bude průšvih.“ Po očku se podíval, jestli ho mlčenlivý společník poslouchá, a s překvapením zjistil, že zmizel. Vzápětí ho však spatřil, jak se vrací. V dlaních nesl plástev medu a hrst brusinek. „Díky,“ zaradoval se Sigbjörn a s chutí všechno zhltl. Představa nasupeného otce mu hned dělala menší starosti. „Nevíš, kudy odsud?“ zkusil to ještě. Zelenooký chlapec se znovu usmál a natáhl k Sigbjörnovi ruku. Ten ji po chvilce váhání přijal a nechal se chlapcem vést, byť zprvu trochu nedůvěřivě. Šli tak dlouho, slunce mezitím vystoupalo vysoko na oblohu a udělalo se teplo. Občas zastavovali, a zatímco Sigbjörn odpočíval, jeho průvodce odbíhal do lesa a nosil mu další hrsti lesního ovoce, medové plástve a chladivou vodu; cestou mu ukazoval zvířecí nory, ptačí hnízda, tajemné kamenné útvary a květy, jaké Sigbjörn v životě neviděl. Les, zpočátku hustý a těžko prostupný, postupně řídl. Náhle je ovanul silný vítr, přinášející s sebou slanou vůni moře, a zakrátko stanuli na hranici stromů a v dálce spatřili rozbitá skaliska pobřeží. Chlapec se zastavil a pustil Sigbjörnovu ruku. Vypadal posmutněle. Sigbjörnovi se nechtělo odejít. Přemýšlel, co by svému průvodci mohl dát na památku, a zatímco šmátral po kapsách, všiml si, že chlapec ukazuje kamsi do dálky. Upřel oči tím směrem; když napínal zrak dost dlouho, zdálo se mu, že vidí dvě drobné pohybující se tečky. Přibližovaly se a po chvilce rozeznal, že jsou to dva jezdci. „To bude někdo z našich,“ otočil se k chlapci, aby se s ním rozloučil, ale ten už byl pryč. Sigbjörn s povzdechem vyrazil vstříc jezdcům. Jak se k němu přibližovali, uvědomil si, že to není nikdo od dvora; jeli na šedivých, neosedlaných koních a nebyli ozbrojeni. Jeden z nich na sobě měl dlouhý, tmavě zelený plášť, ošumělé hnědozelené šaty a zablácené holínky – nebýt na koni, téměř by splynul s krajinou. Druhý jel dokonce bos a byl oblečený v jednoduchých bílých kalhotách a haleně pošité perlami, které se ve slunci leskly. Zanedlouho se setkali. Sigbjörn vzdorovitě stál, ruku položenou na jílci tesáku, připravený rozkázat jim, aby ho odvezli na hradiště. Jenže ti dva nevypadali jako poslušní poddaní. Seskočili

49

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

z koní, a teprve když došli k chlapci, muž v zeleném plášti se zlehka uklonil. „Buďte zdráv, pane. Jmenuji se Sari. Patřím k jarlovým hraničářům.“ Druhý jezdec mlčel. Takže ví, kdo jsem, pomyslel si Sigbjörn. „Neznám tě,“ opáčil. „Není divu, pane. Naposledy jsem vás viděl v kolébce.“ Usmál se a Sigbjörn si všiml, že má úplně stejně zvláštní oči jako ten chlapec v lese. „Ráno jsme se ale doslechli, že je po vás od včerejšího lovu sháňka. Hned mě napadlo, že vás najdu tady.“ Sigbjörnovi neuniklo, že při těch slovech zalétl pohledem ke stromům. „Ztratil jsem se,“ přiznal neochotně. „Hlavně, že jste se zase našel,“ odvětil hraničář spiklenecky a pomohl chlapci na koně. „Matka se o vás bála,“ poznamenal, když se posadil za něj. „Hmm,“ zabručel Sigbjörn provinile. „A jak vyváděl otec, to si asi dovedete představit,“ pokračoval hraničář a Sigbjörn by se byl vsadil, že to znělo potěšeně. Ušklíbl se. Ve třech klusali po pláni, Sari se Sigbjörnem na jednom šedákovi a jejich záhadný společník na druhém, nikam nepospíchali a povídali si. Chlapec si pomyslel, že jeho noční dobrodružství zase tak špatně nedopadlo. Když se den skláněl k večeru, spatřili před sebou známé kopce. Les, který objeli, se za nimi tmavě rýsoval a zakrýval jim výhled na moře. Zastavili. Mlčenlivý jezdec v bílém se naposledy zadíval na Sigbjörna a s rukou na srdci se oběma poklonil na rozloučenou. „Namárië, onya,“ řekl a bez ohlédnutí odklusal pryč. Sigbjörnovi to bylo kdovíproč líto. „Kdo to vlastně byl?“ zeptal se. „Elf,“ odpověděl hraničář prostě a bylo vidět, že víc k tomu říkat nehodlá. „Tak pojeďme.“ ••• Hradiště Severní podhůří doslova praskalo ve švech. Jarlova družina se rozrostla o pěknou řádku čestných hostů a návštěvníků, kteří mu přicházeli poblahopřát k narození dalšího potomka, jarl si s nimi halasně připíjel a vyjížděl na lovy a jeho žena zatím odpočívala, opečovávána matčiným i vlastním služebnictvem. Sigbjörn jako by tady najednou byl tak trochu navíc – což mu naprosto vyhovovalo. Sari otevřel dveře do ložnice a postrčil chlapce před sebe. „Tak tady ho máte, má paní,“ oznámil zvesela. Jarlova žena Gunnlang zvedla hlavu. Oči měla červené a oteklé od pláče a Sigbjörn by se v tu chvíli nejradši propadl hanbou. Když ho ale hraničář významně dloubl do zad, rozběhl se a padl matce do náruče.

50

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

„Ztratil jsem se,“ hlásil omluvně, „ale tady Sari mě našel.“ Hraničář přikývl. Uzavřeli nepsanou dohodu: nic nerozmazávat. Přesto měl Sigbjörn pocit, že aspoň něco ze svých zážitků by měl matce svěřit. „Viděl jsem elfa,“ řekl nakonec. „Elfa?“ zavrtěla nevěřícně hlavou. „Nepovídej.“ ••• Bledý Dordovir si se zaťatými pěstmi prohlížel zbitého vězně. Ten před ním klečel na holé kamenné podlaze, ruce pevně svázané za zády, a třásl se. „Vstaň,“ zasyčel Dordovir. Zajatec pomalu a s obtížemi zvedl hlavu a pokusil se alespoň vkleče napřímit, jak jen to šlo. Tvář měl plnou podlitin a šrámů, kolem nosu i úst zaschlé pramínky krve, ale hleděl zpříma a odhodlaně. Ztěžka a chraptivě se nadechl – a plivl. Dordovir se vzteky neudržel a nakopl ho do obličeje. Vzápětí se na celou místnost rozječel: „Odveďte tu svini! Odveďte ho, do sklepení s ním! Mám toho dost!“ Snorriho sevřely železným stiskem silné ruce ozbrojenců a se škubnutím ho postavily na nohy. Kdyby ho stráže nepřidržovaly, nejspíš by okamžitě zase upadl, na to ale nebyl čas, musel se zařadit do zástupu a nechat se odvléct pryč, hluboko dolů do tmavých, vlhkých kobek Skallagrímssonovského paláce. Nasupený výraz nepříčetného, ale zcela bezmocného Dordovira ho přes to všechno naplňoval škodolibou radostí. Neměl ponětí, kolik času uplynulo od chvíle, kdy se náhle probudil na tvrdé hrbolaté podlaze, ve tmě a zimě. Dny a noci se mu slévaly v neměnný, neskutečně pomalu plynoucí koloběh. Občas dostal trochu sušených ryb a pár kapek vody – tak málo, že to jeho žízeň spíš přiživovalo, než hasilo – a párkrát ho vytáhli do velkého sálu, kde se z něj Dordovir, obklopený cizokrajně vyhlížejícími muži v honosných černostříbrných oděvech, usilovně snažil vypáčit alespoň nějaké informace. Mžoural tam na ně, oslepený záplavou jasného denního světla, stráže ho při sebemenší zámince tloukly, ale nikdo z něj nevypáčil ani slovo a mladý Skallagrímsson byl z naprosto neúspěšných výslechů čím dál tím rozzuřenější. ••• Další zdánlivě nekonečná, ubíjející hlídka. Všude kolem klid, zatažená obloha, vlhký a lezavý chlad. Snorri zívl a promnul si oči. Bojoval s nutkáním jít vzbudit dalšího – nejen proto, že ve dvou by čas ubíhal o poznání příjemněji, ale hlavně kvůli nepříjemnému tušení, které v něm od rána narůstalo. Přitáhl si plášť k tělu a dál upíral zrak do černočerné tmy lesa. Náhle doslova zkameněl leknutím. Pár kroků od něj stál Aldafir; ve tváři byl bílý jako křída, šaty měl potrhané a plné skvrn od zaschlé krve a v levé paži mu zela hluboká, otevřená rána. Ruka mu bezvládně visela podél těla, v pravé svíral ztupený a zubatý meč. Konečně se Snorri zmohl ke slovu. „Bratře, co se stalo?“ zeptal se rozechvěle. „A kde ses tu vzal? Vůbec jsem tě neslyšel přicházet.“ „Přepadli nás,“ odvětil velitel hraničářů bezbarvým hlasem a odmlčel se.

51

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

„Kdo? A kde? Jsou někde poblíž? Co máme dělat?“ vyptával se netrpělivě. Aldafir se mu zdál jako vyměněný. Jindy tak rozhodný a nezlomný, dokázal vždy velet a bít se až do posledního dechu, a teď tu odevzdaně stál a hleděl do prázdna. Co strašného se asi muselo přihodit? „V Kamenitém žlabu, u cesty na Tvíburar. Všechny zajali a vlečou do Gladsheimu,“ pokračoval zničehonic Aldafir. „Vezmi své lidi. Musíte je zachránit. Vyrazte hned. Třeba je dostihnete, ještě než…“ Zapotácel se. „… než dojdou do města.“ „A ty?“ „O mě se nestarej. Nezdržujte se.“ Snorri zaváhal. Bál se, že pokud tu svého velitele nechá bez pomoci, bude to pro něj znamenat jistou smrt. „Neměl by tu s tebou aspoň někdo zůstat? Jsme tu čtyři. Jeden by snad mohl…“ „Nepřichází v úvahu. I tak na vás budou v přesile. Běž už.“ Ztěžka oddechoval a opíral se o meč. Otočit se a odejít Snorrimu málem utrhlo srdce. Doufal, že Aldafira nevidí naposledy. Nakonec přikývl a vyrazil pro své druhy. Koutkem oka ještě zahlédl, jak se velitel hraničářů sesunul na zem; na okamžik zaváhal, ale nevrátil se. ••• Čtyři hraničáři se kradmo, ale zato velkou rychlostí ubírali na sever, k místu, kde podle Aldafira mělo dojít k přepadení. Odtamtud chtěl Snorri zajatce stopovat; v horských průsmycích se vyznal jako málokdo, proto věřil, že by se jim skutečně mohlo podařit únosce dostihnout a na příhodném místě zajaté osvobodit. Jenže vtom zaslechl řinčení železa a pochopil, že padli do léčky. Všude kolem se to hemžilo postavami v černém. Dva z jeho mužů už leželi na zemi. Jak je tohle možné? Aldafir by nás přece nikdy nezradil! pomyslel si zoufale, když se na něj sesypali, vyrazili mu zbraň z ruky a začali ho svazovat. Poslední, co mu ještě stačilo prolétnout hlavou, než ho tupá rána připravila o vědomí, byla vzpomínka na hraničářského velitele: ne na toho zbídačelého, odevzdaného chudáka, kterého zanechal v lese, ale na statečného a moudrého muže, který před dvěma dny odjížděl se svými bratry a kladl mu na srdce, ať se má na pozoru. „Nepřítel přichází, když to čekáš nejméně,“ byla jeho poslední slova. Snorri si s děsem uvědomil, že měl tehdy na sobě úplně jiné oblečení a místo meče si bral luk a šípy. S trhnutím se probral z černých myšlenek. V zámku těžkých dveří, které uzavíraly chodbu ke kobkám, cvakl klíč. Přes neproniknutelnou tmu vycítil, že se kdosi blíží. Podle dechu poznal, že se zastavil přímo u jeho mříže. Strnul, když zaslechl šepot. „Sss… ty jsi ten hraničář?“ Snorrimu poskočilo srdce, bál se však další léčky, proto raději mlčel. Chvěl se. „Neměj strach,“ chlácholil ho hlas. „jsem s vámi. Zachránili jste mě po masakru na Drakkishaedu. Nebýt vašeho léčitele – Sari se jmenuje, jestli si dobře vzpomínám – už bych tu nebyl.“

52

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

„Hagale! U všech bohů, jak je tohle možné?“ vyhrkl překvapeně Snorri. „To je na dlouhé vysvětlování. Teď jde spíš o tebe, příteli. Musíme tě odsud dostat… ale ještě chvíli budeš muset vydržet. Vyslýchal tě už?“ Snorrimu se vybavil vzteklý Dordovir, kopance a rány, bolest. Řekl však jen: „Ano. Víckrát.“ Po chvilce váhání pokračoval: „Vyptával se na dědičku a jejího bratra. Něco ví nebo tuší. Mám velké obavy. Hagale… já selhal. Aldafir mi věřil a já…“ Polkl. „Zapomeň na mě. Musíš je varovat.“ ••• Seděli v prázdném sále. Stoly byly plné prázdných mis a talířů, ohořelých svic a vypitých pohárů. Za oknem šuměl vytrvalý déšť a racci se choulili v prohlubních skal. V paláci vládlo ticho. „Kdybych tehdy býval věděl, že ten, kdo mnou tak pohrdá, vlastně není můj skutečný otec… Těžko říci. Třeba bych to snášel lépe? I když… Vždycky mně bylo líto hlavně jí. Jako by si na nás potají všichni pořád ukazovali, špitali si, posmívali se – a on jim v tom nijak nebránil. Pak přišla Ydalir… a my jako bychom přestali existovat, i pro otce. Najednou jsme nikoho nezajímali. Mně se ulevilo. Sari nade mnou držel ochrannou ruku. To on mi byl rádcem i opatrovníkem, starším bratrem, věrným přítelem. Doutnal ve mně hněv, ale on mě naučil odpuštění. Nebýt jeho…“ „Vím. Jsem mu za to navždy zavázán. Ale tobě svůj dluh nikdy nebudu moci splatit, synu. Ani jí.“ „Tak jsem to nemyslel! Vyčítat ti…“ „Měl bys na to plné právo,“ zarazil ho Lainadan. „Věděl jsem už od narození o každičkém tvém krůčku. Stačilo tak málo…“ „Nebyl bych to dopustil,“ vložil se do rozhovoru Sari, který do té doby mlčky postával u okna. „Musel dozrát čas. Musel jsem čekat.“ Sigbjörn vzdychl. Věděl, že na všechna kdyby už je pozdě. „Měli bychom co nejdříve spojit síly s Prvními,“ obrátil list Sari. „Dokud je čas.“ „Jak to myslíš, spojit síly? Vždyť už nám Gwer Den sám přislíbil pomoc. Copak od něj můžeme chtít víc?“ opáčil Lainadan. „Přislíbit pomoc a zavázat se přísahou jsou dvě různé věci. A navíc, žádáme-li o pomoc, musíme i my nabídnout něco na oplátku. Sám jsi viděl, jak Gwer Dena pohněvala krvavá slepá msta těch dřevorubců na nevinných lidech. Ani my si nic takového nepřejeme, s tím souhlasím. Pokud zajistíme, aby k ničemu podobnému nedocházelo – aby lidé svůj hněv neobraceli proti těm, kdo za nic nemohou – získáme si jeho přátelství a přízeň, ba co víc, důvěru. Pak bude naše spojenectví skutečně nerozdělitelné.“ „Ale jak chceš něco takového dokázat? Museli bychom zahájit organizovaný odpor, vytvořit sítě… na to máme příliš málo lidí,“ namítl Sigbjörn.

53

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

„Možná je málo těch, o kterých víš. Věrných, těch, kdo stojí na straně dědičky, málo není. Ne všichni šlechtici podlehli Skallagrímssonům. Oslovme je – čekají na to,“ navrhl Sari. „To by znamenalo vystoupit z utajení. Není na to příliš brzy?“ zapochyboval Sigbjörn. „Ydalir je přece jen ještě…“ „Ne, není,“ zarazil ho Sari. „Ydalir už není malé dítě. Je téměř dospělá – a nadto nestojí sama. Korunujme ji. Vyzvěme Věrné. Svažme spojenectví lidí, elfů a Prvních neporušitelnou přísahou. A jednoho dne společně osvobodíme ostrov z havraních spárů.“ V Sariho očích blýskal zelený plamen. „Spojenectví, jaké tu ještě nebylo. Dva synové dvojí krve… Co už může být nerozlučnějšího?“ pokyvoval hlavou Lainadan a usmíval se. „Sari má pravdu.“ Sigbjörn přikývl, ale mlčel. ••• Znovu, snad už posté. Vláčení po schodech, prudké oslepující světlo v sále, surové bití, Dordovirův nepříčetný řev. Pořád dokola ty samé otázky: kde je Sigbjörn, kde je dědička, jak se jim podařilo zmizet, kde se skrývají hraničáři, kdo jim pomáhá. Snorri to všechno vnímal v mlze, chvílemi se propadal do bezvědomí a vzápětí se z něj probouzel, aby zjistil, že to není jen zlý sen, ale holá, neměnná, krutá skutečnost. Uvědomoval si, že už dlouho nevydrží. Náhle svým zastřeným zrakem v sále zaznamenal cosi nového: u okna stála rozložitá postava v bohatém, vyšívaném a pestrém oděvu. Okno bylo otevřené dokořán; jak k němu Snorri natočil tvář, ucítil lehké pohlazení chladivého vánku. Neznámý v cizokrajném rouchu pokynul a dva ozbrojenci popadli klečícího Snorriho za paže a přivlekli ho blíž. Neznámý si Snorriho pátravě prohlížel a vlídně se usmíval, ale pohled měl pichlavý a záštiplný. Jakmile se hraničářovy oči s tím pohledem střetly, vzedmula se v něm vlna odporu. Nedopustím, abyste jí ublížili. Mně nedostanete. Pomaličku, s nesmírnou námahou se pokusil postavit. Ozbrojenci ho chtěli srazit zpátky na zem, ale Saxarachilos je mávnutím ruky zastavil. Stáli tak proti sobě, zbitý hraničář a pyšný místodržící, a hleděli si navzájem do tváře. Čím déle to trvalo, tím více v Saxarachilově tváři převládaly pochyby, zatímco hraničář stál hrdě a vzpřímeně. Nenávidíme vás. Nikdy se vám nepoddáme. Vtom se ozvalo zakašlání. Dordovir netrpělivě přešlapoval. „Pane, to nemá…“ Nestačil však větu dokončit. Saxarachilos se k němu obrátil a Snorri vycítil příležitost. Teď, nebo nikdy. Dordovir zkameněl úlekem. Stráže vyrazily, příliš pomalu. Místodržící marně natáhl ruku po hraničářově plášti, který vzápětí zmizel v okně. Když se vyklonil, u rozbitého krvácejícího těla hluboko dole pod věží už se sbíhali lidé. •••

54

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

„Hoď sebou, zatraceně, ty mořská kryso,“ sykl Hagal a zatřásl s rozespalým Thorgarem. Ten jen zaúpěl a otočil se na druhý bok. Hagal obrátil oči v sloup, s proudem nadávek si posbíral věci, a když Thorgar stále nejevil chuť vstávat, nemilosrdně ho nakopl do žeber. „Netahal jsem tě z vězení, aby nás Harnenský nebo Dordovir pár dní nato vyčmuchali v lese.“ „Však ses nemusel zdržovat s tím mizerným hraničářem,“ odsekl Thorgar, ale přesto vstal a protáhl se. „Jako bys píchnul do vosího hnízda.“ „Dobře, že jsem to udělal, i když vím, jak riskantní to bylo. Jak dlouho myslíš, že bychom se dokázali potloukat se po přístavu, než by nás chytili? Podruhé už by ses ven nedostal, přestože máš víc štěstí než rozumu. Aspoň víme, kam jít.“ Máme před sebou úkol, který můžeme splnit. Vyrovnat dluh. „Akorát zabloudíme v zatracený divočině a chcípneme hlady,“ ušklíbl se Thorgar. Opustit Gladsheim a nechat tam za sebou celý svůj život, své muže, svou loď, ji… a nejspíš se už nikdy nevrátit… nejraději by tu směsici výčitek svědomí, smutku a vzteku utopil v kořalce. Nebo ve vlnách. Hagal se na něj zadíval a vyčetl mu to z tváře. Přes hrubá slova s tím mužem soucítil. Od chvíle, kdy mu pověděl, kdo je zradil – nechtěl mu to říkat, ale musel, protože Thorgar pořád tvrdohlavě trval na tom, že chce Jullu aspoň vidět – jako by se v kapitánovi něco zlomilo. Sice Hagala následoval na útěku z města, ale všechno bylo špatně, špatné plány, špatná cesta a ještě horší vyhlídky. Hagal doufal, že ho to přejde. Neustálé handrkování kvůli každé maličkosti ho začínalo unavovat. Konečně byli oba připraveni k odchodu. Kromě polehané trávy po nich nezůstala ani stopa. Terén už od včerejška pozvolna stoupal. Mířili podle Snorriho pokynů k průsmyku Legarsystir. Přestože zdejší kraj neznali, díky popisu nacházeli cestu snadno. Aspoň zatím. Tu nejtěžší část měli teprve před sebou. Kolem poledne už se drápali do prudkého srázu, sotva popadali dech a pot se z nich jen řinul. Za krkem je pálilo slunce, před kterým se mezi omšelými balvany nebylo kam schovat. Poslední stromy dávno ustoupily nízkým porostům prořídlé kleče a vřesu. Stezka se vytrácela a znovu vynořovala, ale nemuseli se bát, jejich směr byl víc než zjevný: pořád nahoru, do úmorného stoupání k rozeklanému průsmyku Legarsystir, který se tyčil vysoko nad jejich hlavami. Brzy pochopili, že bude lepší se tam nedívat. Místo toho se soustředili na vlastní dech, na každý krok, na nekonečnou cestu před sebou. Když se Hagal po dlouhé době odhodlal zvednout zrak, málem se rozplakal úlevou. Průsmyk se náhle zdál na dosah ruky – dva, tři dlouhé skoky a jsou tam. Obrátil se k Thorgarovi, aby se o to zjištění mohl podělit, když vtom zaslechl zachřestění kamínků z nečekaného směru; jeho přítel to nebyl, ten se zastavil a stejně jako on si vychutnával pocit vítězství po zdolaném výstupu. Navzdory únavě Hagal ztuhl, vytasil zbraň a stáhl Thorgara do úzké prolákliny mezi skalisky. Vyčkával. Bylo ticho, jenže Hagal už toho zažil příliš, aby tak snadno polevil v ostražitosti. Zničehonic se ozvalo další zachřestění, o něco blíž, ale jen co se za zvukem otočil, přímo před

55

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

očima mu blýsklo ostří masivní obouruční sekyry. Sekyry, kterou svíral statný, zrzavý a vousatý rozzuřený trpaslík. Od té chvíle už se Hagal nechal vést instinktem, zkušenostmi a dokonale nacvičenými bojovými reakcemi. Jeho ruce i nohy jako by samy věděly, co dělat, jako by je vědomě neřídil. Jenže Thorgar takovou průpravu neměl a únava také dělala svoje. Brzy měli plné ruce práce, aby ve dvou vůbec dokázali odrážet trpaslíkovy rány, když se objevil další nepřítel: mohutný muž v černém plášti a s těžkým obouručním mečem. Hagal zaúpěl. Ještě chvíli vydrželi klást odpor, ale netrvalo to dlouho a oba cítili, že sotva zvedají ruku k další ráně. Pod Hagalem se podlomila kolena. Muž ho okamžitě chytil pod krkem, přitáhl si jeho tvář k sobě a zblízka se mu zadíval do očí. Na hrdle Hagala zastudil kov. Zamrkal… a zaostřil. Ten obličej znám… prolétlo mu hlavou. Kde by se tady vzal? oponoval sám sobě, jenže ta myšlenka se nedala odbýt. U všech bohů… „U všech bohů, pane, nezabíjejte mě! Při jarlově památce, nezabíjejte…“ vypravil ze sebe ještě, než se zhroutil vysílením u nohou překvapeného Eihwaze Ehwazssona. ••• „Je zázrak, že jsme vás tu našli,“ uzavřel Eihwaz, když si od Hagala vyslechl jeho příběh a Snorriho varování. „Blíží se bouřka. Kdoví, jak byste nahoře v průsmyku dopadli.“ V dálce slabě zahřmělo. Trpaslík přiložil klestí na oheň a plameny se ve větru divoce roztančily. „My ale musíme dál, pane,“ namítl Hagal. „Máme naspěch. Zdrželi jsme se. Každá ztracená hodina…“ „Ty mi nerozumíš,“ zarazil ho Eihwaz. „Copak nechápeš, po tom všem, co jsem ti vyprávěl? Jsme na jedné lodi. Budu hraničářům nápomocný, jak jen bude v mých silách.“ „Ano, pane, tomu rozumím, vážím si tvojí nabídky a hraničáři za ni budou jistě vděční. Ale teď potřebujeme hlavně rychlost, a pokud nedovedeš zařídit, aby mi narostla křídla…“ „Tak to opravdu neumím,“ zasmál se Eihwaz. „Což neznamená, že ti nedokážu pomoci. Grimbure?“ Trpaslík se na něj tázavě zadíval. Eihwaz přikývl. „Tam, kam potřebujete, vede ještě jiná cesta než přes hory. Pod nimi. Trpasličí stezka. Rychlá, zato temná. Ukážu vám ji.“ „Co za to budeš chtít?“ zeptal se Hagal opatrně. Nepředpokládal, že by jim trpaslík prozrazoval tajemství svého lidu pro nic za nic. „Že by trpaslík udělal něco jen tak, z čistýho srdce, tomu bys nevěřil, co?“ ušklíbl se Grimbur. „Máme tady s Eihwazem pár nevyřízených účtů. Poprosil mě o to.“ „Odpusť, nechtěl jsem tě urazit, já…“ začal se Hagal omlouvat. Grimbur jen mávl rukou.

56

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

„Nechme to být. Až se najíte, můžeme vyrazit. Vchod je nedaleko. Nejdéle pozítří uvidíte slunce vycházet na úpatí Tvíburar.“ ••• Při pohledu na velkolepý výjev Sigbjörn oněměl úžasem. Mihotavé světlo louče v rukou představeného ho zavedlo do prostorného sálu v samém jádru paláce. Aby dohlédl až na vysokánský strop s přebohatými, pestře malovanými a zlacenými řezbami, musel úplně zaklonit hlavu. Dvěma řadami úzkých oken po obou stranách pronikaly dovnitř zářivé prsty slunečních paprsků, ale dole zůstávalo šero. Přímo před očima ohromeného mnicha, na dokonale hladké kamenné stěně, se skvěl největší div kláštera v Bjarkö: malovaný výjev zachycující zápas orla s drakem. Námět byl nejen jemu dobře známý, ale tak živé a působivé ztvárnění dosud nespatřil. Oči obou tvorů žhnuly, peří a šupiny se leskly, zaťaté spáry zanechávaly v soupeřově těle krvavé šrámy a svaly a šlachy se napínaly, jako by zvířata měla z obrazu každým okamžikem vyletět. Představený klidně stál a vyčkával. Sigbjörn mlčel. „Víš, co ten výjev představuje?“ zeptal se představený po chvíli. „Ovšemže,“ pousmál se Sigbjörn nad jednoduchostí té otázky. „Symbolicky zachycuje, jak můj…“ Zarazil se, představený mu totiž věnoval ne zrovna vlídný pohled. „… jak Haakon Sigurdsson zabil v ledové zemi Iss draka. Na počest toho skutku si jarlův rod začal říkat Drakonissové a…“ Představený ho mávnutím ruky umlčel. „Haakon Sigurdsson měl leda tak nebetyčnou drzost přisvojit si cizí vítězství. Orel? Spíš vypelichaný vrabec,“ ušklíbl se a dodal: „Tak či onak, nebyl to tvůj příbuzný. Nemáš rodinu. Jsi Zasvěcený. Nezapomínej na to.“ Sigbjörn pokorně přikývl. „Čí tedy bylo to vítězství, když ne jeho?“ osmělil se po chvilce. „Náleželo tomu, koho vidíš před sebou,“ odvětil představený. „Ten obraz není symbolický. Zachycuje skutečnost: poslední zápas velkého Gullörna s ledovým drakem Ískaldurdrekim. To až lidové báchorky z nich udělaly obyčejného námořníka s ptákem na štítě a nějakou pitomou ještěrku.“ Na úsvitu věků, když byl náš svět ještě mladý, se za zemí Iss rozprostírala už jen nehostinná mořská pustina. Rozbité, krami a balvany poseté pobřeží bičovaly vlny a pod šedou oblohou, kam slunce nedosvítilo, se proháněl vražedně studený vítr. Nikde ani živáčka. Jediným tvorem v téhle poušti byl Ískaldurdreki, ledový drak, nezměřitelně obrovský, vždy bdělý, krutý a nelítostný vládce. Jednoho dne se však jeho říše ocitla v ohrožení: mraky se znenadání protrhaly a mrazivé země se poprvé letmo dotkly sluneční paprsky, které Ískaldurdrekiho nakrátko oslepily. Ve své zuřivosti zařval: zvedla se ohlušující vichřice, burácela a bouřila celým krajem, až byl vzduch plný kamenných střepin, ledové tříště a droboučkých kapek mořské vody. Pod tím náporem se však oblaka rozestoupila ještě víc a náhle se mezi nimi zjevil Gullörn, zlatý orel, jeden z poslů boha Baldra. Mávání jeho křídel také probouzelo vítr, ale ten byl mírný a hřejivý a hladil zkroušenou zemi jako hojivá ruka.

57

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

Ískaldurdreki běsnil. Přikrčil se a prudce vyrazil, v letu se vrhl na Gullörna a srazil jej k zemi. Tam, kam dopadli, se lámala a prohýbala země a vznikaly hory, dračí dech všechno pokrýval námrazou, tlukotem křídel se zvedaly další a další nápory vichru. Orel však byl drakovi rovnocenným protivníkem. Zanedlouho se mu podařilo vyprostit se ze smrtícího sevření a vyletět do vzduchu; drak jej okamžitě následoval. Teď spolu zápasili na obloze, stín a záře, dokud moře neztmavlo krví z jejich ran. Gullörn cítil, že slábne. V posledním vzepětí, jakmile na kratičký okamžik získal navrch, proto do Ískaldurdrekiho zaťal spáry, vší silou zamával křídly a zřítil se spolu s ním do moře. Zmítání dračího ocasu rozbouřilo vlny, takže to vypadalo, jako by se oba tvorové společně ocitli v jednom obrovském vroucím kotli. Voda ale nevřela doopravdy: byla mrazivě ledová a její vražedný chlad pronikal až do morku kostí. Gullörn přesto své sevření nepovolil a dál draka držel pod hladinou, dokud neucítil, že jeho vzepjetí povolilo. Ve stejný okamžik, kdy si s úlevou uvědomil, že mu jeho krutý soupeř podlehl, však i jeho opustily poslední zbytky sil. Tlukot křídel ustal a severními zeměmi se rozhostilo ticho, přerušované jen šploucháním vln a sykotem větru mezi kameny. Nedaleko pobřeží se v moři tyčil nevelký ostrov. Na vrcholcích jeho hor se třpytil sníh, který v paprscích slunce pomalu tál a ve stříbrných řekách stékal do údolí. Na svazích začala rašit tráva, holé koruny stromů obrůstaly listím a ve větvích se probouzeli první práci. Slunce zvítězilo nad zimou. „Teprve o mnoho, mnoho let později dorazili ke břehům ostrova první lidé, přisvojili si ho a dali mu jméno Hällristingar. A příběh o orlu a drakovi postupně upadal do zapomnění a vytrácel se, dokud z něj nezbyly jen útržky.“ Sigbjörn zkoumal výjev na stěně novýma očima a přemýšlel. „Co se s nimi vlastně stalo?“ zeptal se nakonec. „Opravdu zahynuli?“ Představený si mladičkého mnicha chvíli zkoumavě prohlížel. „Uvažuješ dobře,“ pochválil ho pak. „Ne, nezemřeli. Napůl božské bytosti jako oni doopravdy zemřít nemohou. Spí pod hladinou, zaklesnutí ve svém zápasu, a zůstanou tak, dokud…“ Zaváhal. „Dokud co?“ Představený vzdychl. „To je právě to. Tady se věštby a vidění rozcházejí, jsou nejasné, některé si protiřečí. Jedny říkají, že se tak stane, až dva synové dvojí krve společně padnou bok po boku v boji proti temnotě. Podle jiných k tomu dojde až o samém Ragnaröku, až se probudí mocnosti zla a zaútočí na náš svět. Některé však – a tomu věřím já i většina Zasvěcených – varují, že ten okamžik může nastat mnohem dřív. Srdce ledového draka je totiž ukryto v hoře Himinbjörgu. Proto je posvátná, proto tam nikdo nesmí, jen Zasvěcení a jedině v nejkrajnější nouzi. A v okamžiku, kdy na horu a na dračí srdce dopadne byť i jediná kapka ještě teplé krve, krve prolité z horoucí nenávisti, Ískaldurdreki se probudí, rozpoutá zkázu a zima se vrátí. Nikdo neunikne.“ Sigbjörnovi vyvstalo před očima strašlivé vidění: mrazivý vichr, oslepující sněhová vánice, tříšť ledových úlomků, rozbouřené vlny, vše prostupující chlad. Doprovázela ho neodbytná předtucha, že věštba hovoří pravdu a že on, Sigbjörn, v tom všem sehraje svou roli. Zavřel oči a poslepu se vypotácel ze sálu.

58

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

••• Sotva si stihli trochu odpočinout a už se zase drápali do kamenitého srázu. Tady už nebyl ani náznak stezky, ale Grimbur je vedl najisto, svižným krokem, ani se při tom nezadýchal. Čas od času se ohlédl, a když viděl, jak všichni tři muži ztěžka funí, na tvářích se jim perlí pot a kolena se podlamují únavou, neváhal to uštěpačně komentovat, přesto vždycky trpělivě čekal, než zase popadnou dech. Po pár hodinách konečně zastavili na malé skalní plošině. Z jedné strany ji chránila vysoká, hladká stěna a proti tmavé obloze se rýsoval ještě temnější obrys vysoké hory. Hagal, Thorgar i Eihwaz se sesunuli na zem, opření zády o chladný kámen. Klížila se jim víčka. „Tohle je po vašem Trollbjörg,“ ukázal Grimbur na vrcholek nad jejich hlavami, „ale my na něj šplhat nebudeme.“ Ušklíbl se, když si všiml, jak se jim znatelně ulevilo. „Půjdeme pod ním, jakkoli je to ode mě troufalost, vzít cizince naší tajnou stezkou. Jednou jsem vám dal svoje slovo a to dodržím, musím vás však požádat o jednu věc: půjdete se zavázanýma očima.“ Eihwaz chtěl něco namítnout, ale trpaslík ho zarazil. „Nemusíte mít strach. Cesta je bezpečná, znám ji dobře a povedu vás opatrně.“ Muži se po sobě podívali. Nikomu z nich se jít poslepu nechtělo, jenže co jim koneckonců zbývalo? Beztak byli už nyní vydáni trpaslíkovi napospas. „Jak si přeješ,“ pokrčil nakonec rameny Eihwaz a druzí dva neochotně přikývli. Grimbur spokojeně mlaskl. „Tak to bychom měli. Teď si můžete chvíli odpočinout, jsme tu brzy. Vzbudím vás, až bude čas.“ K tomu je nemusel pobízet dvakrát. Ještě než domluvil, Eihwaz i Thorgar pravidelně oddechovali. Hagal ještě chvilku seděl se zakloněnou hlavou a zpod přivřených víček pozoroval trpaslíka, jak přechází po rovince sem a tam a hlubokým, bručivým hlasem si prozpěvuje píseň v jakémsi nesrozumitelném jazyce. Pak spánek přemohl i jeho. Probudilo ho, když s ním kdosi prudce zatřásl. Měl pocit, že sotva zavřel oči, ale měsíc už na ně shlížel zvysoka a všechno kolem se ponořilo do strašidelného ticha. Chvěl se zimou. Thorgar poskakoval na místě a třel si ruce a paže. „Vyrazíme dovnitř,“ oznámil jim Grimbur. Muži se nechápavě rozhlíželi. Trpaslík se smíchem ukázal na hladkou skalní stěnu. „Tudy,“ dodal. „Ale nejdřív si zavažte oči.“ Poslechli ho. Neviděli tak, jak z váčku u pasu vytáhl drobný stříbrný klíček, přistoupil ke skále, přejel po ní rukou a cosi zamumlal. V kameni se objevil sotva znatelný obrys dveří a uprostřed něj složitý runový symbol – a pod ním klíčová dírka. Grimbur do ní zastrčil klíč, zámek cvakl a dveře se neslyšně, pod lehkým dotykem otevřely. Muži slyšeli jen tiché šramocení trpaslíkových kroků a po chvilce cítili, jak je postrkuje a řadí do zástupu s rukama na ramenou toho před sebou. Hagal, ze všech nejvyšší, šel poslední. Na Grimburův pokyn se dali do pohybu, pomalu a obezřetně, a zakrátko vnímali, že se ocitli v krytém prostoru, kam nedosáhl lezavý vítr. Znovu se zastavili a pak za sebou uslyšeli cvaknutí zámku. Na okamžik strnuli hrůzou, než se ze tmy opět ozval trpaslíkův hlas: „Tak pojďme. Jen doufám, že to zvládnete i rychleji.“

59

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

Cesta pod horami byla jedním z nejpodivnějších zážitků v Hagalově životě. Zprvu se sotva šourali, ale když přivykli slepotě a uvědomili si, že je chodba pohodlně široká a podlaha hladce opracovaná, získali jistotu a pokračovali docela slušným tempem, přesto je trpaslík čas od času netrpělivě popoháněl. Na začátku mnohokrát změnili směr a sešli několikero schodišť, potom však dlouho pokračovali stále týmž směrem a v jedné rovině. Pod zemí bylo teplo, jen sem tam na tváři ucítili lehký průvan z příčných chodeb. Vzduchem se nesl slabý, sotva slyšitelný hukot, přehlušený tu a tam ťukáním do kamene nebo zaduněním, které k nim ale přicházely z velké dálky, a jednou je naopak v bezprostřední blízkosti vylekalo burácení vodopádu a na tváře a ruce jim dopadla sprška studených kapek. To Hagalovi připomnělo, jak má ústa vyprahlá žízní. Úplně ztratil orientaci v čase. Celou dobu šli mlčky a bez zastavení, takže neměl ponětí, kolik minut, hodin nebo snad dní uplynulo, než znovu narazili na schodiště a začali opět stoupat. Zanedlouho zastavili, vzápětí se ozvalo cvaknutí a ovanul je studený vítr. Když vyšli ven a konečně si směli sundat šátky, nemohli uvěřit svým očím: horské svahy pod jejich nohama prudce klesaly do rozlehlého lesa hluboko dole, dosud ponořeného v mlze, a nad hlavami se jim tyčila dvojice ostrých vrcholků Tvíburar. Nebe růžovělo úsvitem. „Děkujeme ti, Grimbure z Manzargilu,“ pronesl Eihwaz slavnostně. „Jsme ti nadosmrti zavázáni.“ „To zrovna ve vašem případě nemusí trvat kdovíjak dlouho,“ mávl rukou trpaslík. „Ty hlavně nezapomeň na naši dohodu.“ Eihwaz přikývl. „Bez obav. I já držím slovo. Sejdeme se ve Skírnu.“ Při vyslovení toho jména se Thorgar zamračil. Věhlasná skírnská ocel mu byla dobře známá, zbraně z ní bývaly leckdy cennější kořist než zlaté poháry, drahokamy nebo šperky. Ale kde byl skírnským dolům konec? Trpaslík se mezitím uklonil a zmizel mezi skalami. Eihwaz se obrátil ke svým společníkům. „Musíme si pospíšit. Zkratka nás urychlila, přesto není času nazbyt, mají-li se věci tak, jak ti vypověděl hraničář. Musíme donést zprávu na Glitnir a varovat je.“ Hagal souhlasil. Už při cestě podzemím si v duchu opakoval popis zbývající cesty, z cesty na Tvíburar do Kamenitého žlabu, pak podél potoka k mohyle a odtamtud lesem přímo na západ ke křižovatce několika lesních pěšin u rozložitého, prastarého dubu… „Ano, pojďme. Máme před sebou ještě dlouhou cestu.“ ••• Držel Ydalir za ruku, ale ona upírala nepřítomný pohled do dálky a v myšlenkách bloudila po ostrově. Seděli spolu v úžlabině skal na Maiwiollu, všude kolem se tak jako každý den třepotali rackové a tváře jim hladil vítr, dnes hřejivý a vlídný. Náhle jeden z ptáků hlasitě přistál na kamenné římse nad jejich hlavami. Trhla sebou a usmála se. „Nejsem zrovna dobrá společnice,“ řekla omluvně. „To by se matce nelíbilo.“

60

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

„Mně stačí dívat se na tebe,“ odvětil Aldaris a pohladil ji po vlasech, zapletených do těžkého copu, který jí ozdobil drobnými kvítky. „Někdy se bojím, jak dlouho to ještě bude trvat, než…“ „Než co?“ zeptala se udiveně. Vzdychl. „Než to všechno skončí,“ pokračoval nakonec. „Než odejdeš někam pryč, ke dvoru, nebo než nás vyslídí Harnenští a já skončím s černým šípem v těle.“ „Já ale nechci nikam ke dvoru,“ namítla chabě. „A navíc bys…“ „Nemohl,“ dořekl za ni. „Moje místo není ve městě. Trpěl bych tam stejně jako můj bratr tady. A kromě toho, jarlova dědička si nikdy nevezme hraničáře,“ dodal. „Nedovolí ti to.“ „Nebudu se přece ptát, koho si smím vzít!“ ohradila se. „To si myslíš teď,“ opáčil Aldaris. „Ale to nevadí. Na tyhle chvíle, kdy jsem s tebou a můžu se ti dívat do očí, budu vzpomínat celý život. Jsi jarlinn, jarlinn tohohle ostrova i mého srdce, a já tě budu bránit až do posledního dechu.“ Objala ho, vzala jeho obličej do dlaní a políbila ho. „Nemysleme teď na to. Nemysleme na to, co přijde pak.“ Racek nad nimi se načepýřil, křikl a nazlobeně odletěl. ••• „Aldarisi, vyrážíme! Kde se ještě touláš? Aldarisi!“ neslo se prázdnou chodbou bez odpovědi. Aldafir zamračeně rázoval zpátky k bráně, když ve dveřích narazil na cána Rainu. „Neviděl jsi Aldarise? Chtěli jsme už vyjet, ale není k nalezení…“ Raina pokynul hlavou směrem k boční chodbě. Zazubil se. Oba dobře věděli, ke kterým pokojům ta chodba vede. Aldafir si povzdechl. „Už abychom byli pryč. Má z ní úplně popletenou hlavu.“ „Divíš se mu?“ opáčil elf. Aldafir se zatvářil nechápavě. „Jak to myslíš?“ Jejich rozhovor přerušil Sari, přicházející od brány v doprovodu Rainovy sestry. „Měli bychom jet, pane,“ připomněl. „Zajdu tam,“ dodala Lalwendë a rychlým krokem zamířila boční chodbou k Ydaliřiným dveřím. „Váš velitel nepodléhá lehce ženským půvabům, že?“ nadhodil Raina směrem k Sarimu, zatímco se společně vraceli k bráně. „Narozdíl od jiných,“ odvětil léčitel a významně se přitom na elfa zadíval.

61

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

Aldafir se zasmál. „Tak takhle to je,“ poznamenal. „V tom případě rozumím. Ale budeš se muset poohlédnout jinde.“ Na to Raina neřekl nic. ••• Čtyři zeleně oděné postavičky na koních se zakrátko ztratily mezi kameny. Drobně mžilo a travnaté drny pod jejich nohama byly nasáklé vodou. Ydalir seděla na parapetu okna, choulila se do kožešiny a uplakanýma očima se dívala za nimi. Vtom zaslechla tlukot křídel a vedle ní se usadil stříbrošedý racek. Jakmile ho spatřila, usmála se a natáhla k němu ruku. Chvíli jen seděl s nakloněnou hlavou a pozoroval ji, jak míval ve zvyku, ale zakrátko popošel blíž a lehounce ji klovl do prstu. „Ach tak,“ pochopila okamžitě. „Odpusť. Zanedbávala jsem tě, viď.“ Racek znovu pohnul hlavou, jako by přitakával. Rozesmálo ji to. „To musíme napravit,“ prohlásila vážně. Vstala, došla ke stolku se zbytky od snídaně a vrátila se k oknu s hrstí drobečků. Nasypala je na parapet a racek se do nich dychtivě pustil. Když dojedl, neodletěl, ale popošel ještě kousek blíž a spokojeně se usadil těsně vedle ní. Pohladila ho po křídlech. „Aspoň nebudu tak sama,“ špitla posmutněle. ••• Klopýtali zešeřelým lesem, bez chvíle oddechu, bez zastavení. Hagal se jako první prodíral podrostem, sveřepě, ale s rostoucími obavami. Eihwaz ho mlčky následoval. Thorgar se vlekl jako poslední. „Kdoví, jestli vůbec jdeme správně,“ brblal si pod vousy, ale dost hlasitě na to, aby ho bylo slyšet. „Jak tady v té tmě poznáš, kde leží západ, to je mi záhada.“ „Jdu přímo za nosem,“ odsekl Hagal. „Klidně se můžeš vrátit. Stačí chvíli posedět v Kamenitém žlabu a Harnenští se o tebe už postarají.“ „No tak,“ mírnil je Eihwaz. „Jsme zkrátka pomalejší než hraničáři, to se dalo čekat. Snad už to nebude daleko, myslím, že…“ „Tamhle!“ přerušil ho Hagal radostným výkřikem. Mezi stromy se matně rýsovalo světlejší prostranství s velikánským, rozložitým dubem. Na koncích dlouhých vrásčitých větví mu zbývaly jen chomáče listí a ve kmeni zely černé pukliny, ale palouk lemovaly zástupy jeho potomků. Mezi nimi vedly do lesa na různé strany čtyři cesty. „Asi máš hraničářskej nos,“ poznamenal Thorgar s úlevou. Hagal se uchechtl. „Kudy teď?“ zeptal se Eihwaz.

62

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

„Tamhle,“ ukázal Hagal po chvilce rozmýšlení na nejmenší z cest, uzounkou pěšinu, téměř ztracenou v křovinách. V místě, kde opouštěla prostranství, na sobě ležely dva velké ploché kameny, porostlé lišejníkem. Chvilku ještě vyčkávali, ale všude kolem panovalo naprosté ticho. Poslední zbytky světla se vytratily, padla noc a lesem se rozhostil klid. „Tak pojďme,“ zavelel Hagal. „Chovejte se obezřetně a tiše. Na hraničáře už tu můžeme narazit na každém kroku,“ dodal s varovným pohledem na Thorgara a vykročil. Jakmile přešel kameny a vstoupil na pěšinu, ucítil škubnutí za kotníky, něco mu podtrhlo nohy a vzápětí už visel hlavou dolů ze stromu, mimo dosah svých společníků. Thorgar hlasitě zaklel, ale než s Eihwazem stačili začít přemýšlet, jak ho z pasti vysvobodit, strnuli leknutím: obklopovalo je na tucet maskovaných mužů v kápích a zelenohnědých šatech a mezi stromy se objevovali další. Na trojici zajatců ze všech stran mířily šípy. Eihwaz zvedl ruce nad hlavu. „Kde je váš velitel?“ zeptal se a rozhlížel se při tom kolem. Hraničáři se ani nepohnuli. „Jsem Eihwaz Ehwazsson z rodu Hrítningsgjörturů, věrný této zemi, jarlovi i jeho dědičce. Máme pro ni důležitou zprávu. Chci mluvit s Aldafirem Völungarem, velitelem hraničářů a kdysi i mým přítelem.“ „Tvým přítelem je stále,“ ozvalo se kousek od něj a z hloučku se oddělila jedna z postav. „Odložte zbraně, bratři, a rozvažte toho nahoře,“ zavelel muž a na přivítanou se s Eihwazem objal. „Obávali jsme se nejhoršího,“ poznamenal na vysvětlenou. „Ale máloco mi v poslední době udělalo takovou radost jako vidět tě.“ „… živého,“ doplnil Eihwaz. „Kdepak, na mě Harnenští ani Dordovir ještě těmi svými špinavými prackami nedosáhli.“ Mezitím se ozvalo žuchnutí a hraničáři začali hbitě rozvazovat pouta lapenému Hagalovi. Jakmile ho Aldafir poznal, vytřeštil oči. „Ty?“ nevěřícně kroutil hlavou. „Nečekal jsem, že tě ještě někdy potkám,“ řekl. „Tak to je další radostná novina. Vítej zpátky.“ Vzápětí ale zase zvážněl. „Jen mě mrzí, že já pro tebe dobré zprávy mít nebudu. Snorri – pamatuješ se na něj? Tvůj zachránce, našel tě polomrtvého na Drakkishaedu…“ Hagal mlčky přikývl. „… ztratil se i se svojí družinou. Naposledy víme, že měli v těchto místech hlídku, jenže…“ Hagalův upřený pohled ho zarazil. „… proto jsme měli strach, že…“ pokusil se ještě dokončit myšlenku, ale uvědomil si, že to není třeba. „Ty… vy něco víte?“ zeptal se naléhavě. „Jsem nejspíš poslední, kdo viděl Snorriho živého,“ odpověděl Hagal. „Právě proto jsme tady.“ ••• Ydalir neklidně přecházela po pokoji, tam a zase zpátky, zas a znovu. V paláci vládlo ticho, za okny hučel příboj a rackové se střemhlav vrhali do moře, aby se vmžiku vynořili s rybou v zobáku. Vtom se ozvalo zaklepání na dveře.

63

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

„Ano?“ zavolala Ydalir nedočkavě. Snad to bylo jen tím, že celý den neměla stání a nečinnost ji ubíjela, snad na okamžik zadoufala, že se ve dveřích objeví on… nakrátko totiž pocítila zklamání, když dovnitř vstoupil Sari. S úsměvem přinášel podnos s poháry a desky se silným, neuspořádaným svazkem pergamenových svitků. „Rozumím ti, Paní, že by sis přála vidět někoho jiného,“ prohodil mimochodem léčitel, jako by jí četl myšlenky. „Přišel jsem tě aspoň trochu rozptýlit. Tvůj bratr má před sebou velký úkol, ale brzy se vrátí a pak už nebude a zahálení čas. Ještě ráda si…“ Zarazil se a zamračeně se zadíval na velkého stříbrošedého racka, usazeného na okenním parapetu. Potřásl hlavou a pták křikl a odletěl. Ydalir to vytrhlo ze zamyšlení, posadila se a pokynula léčiteli, aby učinil totéž. Sari už se zase usmíval, nalil oběma medovinu a navázal na nedokončenou větu. „… ještě ráda si vzpomeneš na dobu, kdys neměla co na práci. Něco jsem ti přinesl.“ S těmi slovy rozvázal desky, rozprostřel po stole jednotlivé listy a zatížil je, aby neodlétly. Všechny byly hustě popsané runami a obsáhlé texty doprovázely pečlivé, detailní kresby různých osob, bytostí a tvorů. Ydalir se k nim sklonila blíž a některé z nich okamžitě poznala: jedna z kreseb zachycovala vážnou tvář artahera Lainadana, orámovanou bohatými prameny vlasů a ozdobenou korunou ze stříbra, perel a rybích šupin, z jiné se usmívala krásná Gunnlang, na další stál hraničářský velitel Aldafir, opřený o svůj dlouhý štíhlý luk. Některé postavy však byly Ydalir docela neznámé a nebyla si ani jista, zda to jsou vůbec lidé, elfové, anebo někdo jiný. Ukázala prstem na jednoho z nich, podsaditého muže se zvláštní vrásčitou kůží, vlasy plnými listí a větviček a hlubokýma očima. „Kdo je to?“ zeptala se. „Říká si Gwer Den,“ odpověděl Sari. „Už jsi o něm slyšela:Lainadan se s ním setkal. Nabídl nám pomoc, má totiž obavy o svůj lid.“ „Svůj lid?“ „První – první obyvatele tohoto ostrova. Jsou starší než lidé, protože se zrodili spolu se zemí samou a zůstávají její součástí. Lidem i elfům se vyhýbají. Většina z nich.“ Pohled mu přitom zalétl ke kresbě půvabného nahého mladíka, který seděl na kameni u jezera a hrál na housle. V hluboké tůni bledě prosvítalo vznášející se tělo utonulé dívky. Ten výjev působil děsivě a kouzelně zároveň. „A tohle?“ vyzvídala Ydalir, jíž Sariho pohled neunikl. „Nøkken,“ odvětil léčitel bezbarvě. „Přebývá u jezera a na svůj krásný zpěv a čarovnou hru láká mladé panny… a topí je.“ Ydalir se zachvěla. „S tím bych se setkat nechtěla,“ poznamenala.

64

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

Sari jen pokýval hlavou, a tak pokračovala v prohlížení. Obličeje, gesta, oděvy, šperky, lesní zákoutí i vrcholky hor, útesy a mořské vlny, to vše podané živě a věrně dovednou, lehkou rukou, s nepřeberným množstvím doprovodných poznámek a zápisků. „Tohle všechno je tvoje dílo?“ Sari přitakal. „Aby se na nikoho nezapomnělo,“ dodal na vysvětlenou. „I ty tam budeš mít svoje místo. Ale počkám si, abych tě mohl zpodobnit korunovanou.“ Usmála se. „Věřme, že na to dojde. A pokud ne – pak by moje jméno ani nestálo za pamatování.“ Ještě chvíli mlčky usrkávali horkého nápoje a pak se Sari pomalu zvedl k odchodu. „Nechám ti to tady. Ať ti lépe ubíhá čas.“ „Ani nevíš, jak ráda si to pročtu,“ odvětila Ydalir vděčně. „Děkuji ti, že jsi přišel.“ Hraničář se s úsměvem uklonil na rozloučenou a odešel. Ydalir se posadila zpátky ke stolu a v hromádce pergamenů vyhledala dva: drobného a štíhlého hraničáře ve vysokých botách a kožešinou lemovaném plášti, zachyceného, jak sedí u stolu a soustředěně cosi zapisuje do těžké knihy, a vysokého, šlachovitého elfa se světlými vlasy vlajícími ve větru, stojícího bosýma nohama na útesu nad mořem. Dlouho a zkoumavě na ně hleděla, dokud se palácem nerozezněly zvonky, znamení k večeři. Rackové za okny už ztichli, zato chodbami se nesl šum mnoha hlasů. ••• Voda ze zmoklých větví Sigbjörnovi promáčela plášť a pod nohama mu čvachtalo mazlavé bláto. Od chvíle, kdy se rozloučil s Aldafirem a jeho bratry, bloudil bezcestím Lesa a doufal, že ty, které hledá, objeví dřív, než úplně ztratí pojem o čase a směru. Skoro se zdálo, že se mu to nemůže podařit – na nebi, prosvítajícím mezi větvemi, už se objevily první hvězdy. Pak ale konečně zaslechl zvuk, na který čekal celý den, kroky v listí. Zastavil se a nutil se nemyslet na to, jak mu je v promoklém oblečení chladno. Zaťal drkotající zuby. Ani nevěděl jak, a náhle se díval do hlubokých zelených očí ve tváři zbrázděné vráskami. Nezmohl se na slovo, jazyk jako by se mu přilepil k patru a celé tělo ztuhlo. Pak se ale muž usmál a divný pocit Sigbjörna opustil stejně znenadání, jako se objevil. „Buď zdráv, Sigbjörne,“ řekl muž. „Čekali jsme tě.“ „Jak to, že znáš moje jméno?“ podivoval se půlelf. „A jak jste věděli, že přijdu?“ „Chtěl jsem, abys přišel, a proto jsem věděl, že se to stane,“ odpověděl muž. „A tvoje jméno znám už léta, sám ses mi představil.“ „Cože? Nevzpomínám si…“ začal, při tom se však znovu zadíval do těch zelených očí a uvědomil si, že je opravdu zná: vybavil si svůj útěk kdysi v dětství a záhadného společníka, který ho tehdy vyvedl z Lesa. A také jiné oči, které vídal poslední dobou často, oči svého přítele a rádce Sariho, stejně hluboké a se stejnou zelenou jiskrou.

65

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

„Jsem Gwer Den,“ pokračoval mezitím muž a pokynul Sigbjörnovi, aby ho následoval. Najednou se šlo pohodlně, jako by jim křoviny samy uhýbaly z cesty. Gwer Den dál hovořil. „Setkal jsem se s tvým otcem a nabídl mu pomoc,“ připomněl. „Jenže pak se staly věci, kvůli nimž váhám. Nechci, aby se váš boj, který sám o sobě považuji za spravedlivý, zvrhl v krvelačné zabíjení. Nechci, aby umírali nevinní, protože pak by bylo jen otázkou času, kdy – třebas omylem – zahyne i někdo z mého lidu.“ Sigbjörn přikyvoval. „Chápu tě. Ani má sestra nehodlá svoji vládu pošpinit nespravedlností, věř mi ale, že ti dřevorubci nezabíjeli proto, že by je k tomu kdokoli podněcoval. Daří se jim špatně, hněvají se, cítí křivdu, a tak si svoji zlobu vybíjejí, jak dovedou. Pokud jim sami podáme pomocnou ruku a vysvětlíme, jak se věci mají… doufám a věřím, že k ničemu podobnému už docházet nebude.“ „Můžete se za to zaručit?“ otázal se Gwer Den. Sigbjörn zavrtěl hlavou. „Je mi líto, ale to ti slíbit nemohu. Jsme pořád jenom lidé.“ Gwer Den přikývl. „Vidím, že tvá slova jsou míněna upřímně. Už se k tomu tedy nebudu vracet. Pověz mi ale – nepřišel jsi jen kvůli tomu, je to tak?“ Sigbjörn se usmál. „Mám dojem, že odpověď znáš. A že víš, proč přicházím zrovna já.“ V tu chvíli došli na kraj palouku, stromy se rozestoupily a návrší zalévalo bledé měsíční světlo. Sigbjörn přivřel oči a opřel se o hůl, aby neztratil rovnováhu. Nečekaný příval Moci ho málem smetl. ••• „Bohové,“ zvolala polekaně Ydalir, jakmile spatřila potácející se špinavou postavu v roztrhaném rouchu, která mířila ke vchodu do jeskynního paláce. Seběhla ze schodů a vyrazila jí naproti. Když však bratra objala a vzala jeho obličej do dlaní, viděla, že má sice propadlé tváře a strhané rysy umazané mechem a blátem, ale usmívá se. „Dokázal jsem to,“ vypravil ze sebe bez bližšího vysvětlení. Ydalir se nevyptávala, věděla, že k tomu bude ještě dost vhodnějších příležitostí. Místo toho bratra podepřela a doprovodila ho dovnitř, kde už na ně čekal Sari. Hned za vchodem se Sigbjörn vysílením zhroutil. Sari zavolal Rainu a společně ho odnesli na lůžko. „Dokázal jsem to,“ zopakoval půlelf zastřeným hlasem, jakmile znovu přišel k sobě. „Já vím,“ odpověděl Sari. „Jinak bys tu nebyl.“ ••• Hagal se s trhnutím probudil a okamžitě sáhl po zbrani. Teprve když ji nenahmatal a místo toho hrábl rukou do hromady kožešin, uvědomil si, kde je a jak se tam ocitl.

66

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

„To je dost,“ ozval se opodál chraplavý hlas. „Už jsme se sázeli, jestli prochrníš další den.“ „Líný vši jako ty totiž spát nepotřebujou, to je mi jasný,“ opáčil rozespale Hagal. „Jenom když se vožerou,“ zachechtal se Thorgar a vyklopil do sebe další pohár. Hagal jen zavrtěl hlavou. Mezitím se u nich objevil Aldafir a Hagal rychle vyskočil, aby se mu mohl poklonit. „Odpusť, pane,“ řekl omluvně s pohledem na Thorgara, který se dál věnoval svému životabudiči. Velitel jen mávl rukou. „Klidně seď,“ odvětil, „na to my tady stejně moc nehrajeme. Jsi statečný člověk, Hagale, to jsem ti přišel říct. Málem jsi zaplatil životem, ale tvoje zpráva nejspíš zachránila spousty dalších.“ Hagalovi se ulevilo, přesto zapochyboval. „Já… popravdě mi úplně nedochází, co se stalo. Poslední dny mám v úplné mlze.“ „Poslední dny, než jsme vás objevili, myslíš,“ zasmál se Aldafir. „Tvůj přítel měl pravdu. Prospal jsi týden v kuse.“ „Cože?“ nemohl Hagal uvěřit. „Bylo to náramně zábavné,“ vložil se do jejich rozhovoru Andafin. „Postavil ses tady před bratříčka, jako bys mu měl podat vojenské hlášení, všechno jsi ze sebe vychrlil – o Snorriho zajetí, o Dordovirovi a místodržícím, o vašem útěku, o té trpasličí stezce – a pak jsi usnul ve stoje, jako kámen, až jsme se báli, že je po tobě,“ vyprávěl a velitel přikyvoval. „Kdyby tví Eihwaz s Thorgarem tvoje slova nepotvrdili, býval bych se bál, jestli nemluvíš z cesty,“ doplnil Aldafir. „Hned poté jsme však rozhodli, že musíme varovat dědičku a elfy. Aldaris okamžitě vyrazil, vzal si koně. Většina ostatních hraničářů už bude na Glitniru. Postupně se tam shromáždíme. Čekali jsme jenom, až se probudíš.“ „Co si počneme?“ zeptal se Hagal bezradně. „Co když nás Dordovir nebo Harnenští vyslídí…“ „Nevyslídí,“ zarazil ho velitel. „Ne všechny. Hlavní je chránit dědičku – to, kde se skrývá, ví jen hrstka lidí, a ti všichni by raději zemřeli, než aby ji prozradili. A všichni hraničáři by položili život za to, aby ochránili členy jarlovy rodiny. Jednoho dne se Ydalir beztak bude muset s Harnenskými střetnout. Jestli se teď roznese, že žije… třeba se to nakonec ukáže být ku prospěchu.“ ••• Uřícený kůň začínal klopýtat, zpomaloval a od huby mu odletovala pěna. Když konečně dojeli na kraj útesu, Aldaris ještě v běhu seskočil a pospíchal na stezku. Kůň ho loudavě následoval. Hraničář se snažil zklidnit, aby si na skalách nezlámal vaz. Moc se mu to sice nedařilo, ale netrvalo dlouho a ucítil pod nohama jistější půdu v místě, kde se stezka ke vchodu do jeskyní začínala konečně rozšiřovat. Než se stačil zamyslet nad tím, jak se dostane dovnitř, ve dveřích se objevilo světélko lampy a spolu s ním léčitel Sari.

67

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

„Co tady u všech bohů děláš? Co se stalo?“ neudržel se při pohledu na svého zchváceného přítele. „Jsou tady Ydalir a Sigbjörn?“ odpověděl Aldaris otázkou. „Ovšemže,“ přisvědčil nechápavě léčitel. „Ale proč…“ „Dordovir má Snorriho a už – kdovíjak – vytušil, že dědička i její bratr přežili Povstání. Přicházím je varovat.“ Sari zbledl. „Pojďme dovnitř,“ vybídl hraničáře. „To je krutá novina.“ ••• Když se zaklepání na dveře Jarveho boudy ve Skírnu ozvalo znovu, v otevřených dveřích se Eihwaz Ehwazsson neobjevil sám. Jeho společník byl malého vzrůstu, podsaditý, vousatý a zamračený. „Tohle je Grimbur z Manzargilu, z jeskyní pod Trollbjörgem,“ představil ho staříkovi, který si trpaslíka prohlížel trochu nedůvěřivě, ale pozval oba dovnitř a na přivítanou jim nalil své pálenky. Jen co se trochu zahřáli a odpočinuli si, Eihwaz se pustil do vysvětlování. „Grimbur tvrdí, že tady ve Skírnu ruda rozhodně nedošla. Že bude možné dál těžit, pokud se bude vědět, jak na to. A že nám s tím trpaslíci pomůžou – za jistých podmínek.“ „No a co to je za podmínky?“ nastražil uši Jarve. Vyhlídka na obnovení těžby se mu zdála lákavá. V duchu si hned začal malovat městečko plné života, opravené domy, výstavní ulice, obchodní ruch, vlastní pohodlný dům. Ale s pomocí trpaslíků? Tušil, že to nebude zadarmo. „Prvních pět let nám zůstane všechno kromě železné rudy, co se vytěží,“ oznámil prostě Grimbur. „Za to vám pomůžeme se znovuotevřením, prohloubením a zabezpečením dolů, přivezeme nářadí, obnovíme techniku. Dodáme vám taky všechno, co je ke zpracování rudy a železa potřeba a co vám chybí. Tratit nebudete – ta vyhlášená ruda, co se tady těžila dřív, bude proti tomu, co se tu ještě najde, úplná hlína, za to ručím.“ „Mně se to nějak nezdá,“ pochyboval Jarve a při tom se obracel na Eihwaze. „To si za to všechno trpaslíci nechají akorát šutry? A nám zůstane ta úžasná ruda, co o ní mistr Grimbur tak básní?“ Grimbur se dal do smíchu. „,Akorát šutry,‘ cha, to bys mě pobavil. Ale co, třeba to vidíš jinak, rubíny si jeden na chleba nenamaže, že jo.“ Potměšile zamrkal na Jarveho, který nechápavě vrtěl hlavou. „Snad mi nechcete tvrdit, že se tu vyskytujou i drahokamy? To bych o tom musel něco vědět…“ Trpaslík se rozchechtal tak, až mu začaly slzet oči. ••• Vzduch v místnosti byl prosycený kouřem, dýmem z bylin a zápachem z bublajícího kotlíku, až se z toho Dordovirovi zvedal žaludek. Přidržoval si u úst šátek a snažil se nedumat nad tím, co se to ve vroucí tekutině nad ohněm vlastně vznáší. Julla se posměšně ušklíbla a zamíchala temně rudou

68

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

směs dlouhou hůlkou s vyřezávanými runovými symboly, ohmatanou od letitého používání. Mladý Skallagrímsson sledoval její počínání se zjevnými pochybami. Kdykoli však otevřel ústa, aby to celé ukončil – a konečně mohl odejít na čerstvý vzduch – věnovala mu takový pohled, že na to zase radši rychle zapomněl. Postupně upadl do netečného polobdění, při němž se mu před očima ztrácela hranice mezi skutečností a snem. Jullin pomalovaný obličej se proměňoval ve vraní zobák, cípy pláště v černá křídla a ruce v dravčí spáry, kouř nabýval prapodivných tvarů… Oklepal se a protřel si oči, aby se vzpamatoval, a vtom si uvědomil, že čarodějnice začala potichu a bručivě zpívat zvláštní melodii beze slov, která ho zakrátko strhla, až se nakonec společně pohupovali do jejího pomalého rytmu. Píseň zesilovala, aby po chvíli náhle a prudce umlkla. Dordovir se s trhnutím přestal pohybovat a překvapeně si uvědomil, že měl celou dobu zavřené oči. Teď se mu doširoka otevřely údivem: celá místnost byla sice dál utopená v neproniknutelném dýmu, ale zřetelně v něm rozeznával několik postav. Postav, které dobře znal. „Jak je tohle možné?“ hlesl. Říkala jsem ti, že i mrtví mohou mluvit. I proti své vůli. „A ty přeludy…“ To nejsou přeludy. Vidíš očima toho hraničáře. Dordovir polkl. Vybavil si, jak si Julla vyžádala jeho mrtvolu, a radši nechtěl vědět, co s ní prováděla. Zadíval se na matné kouřové postavy: útlou dívku s rusými vlasy, vyhublého mnicha s oholenou hlavou, ostře řezanými rysy a velkýma šedýma očima, maskovaného lučištníka v dlouhém hnědém plášti s kápí a nenápadného muže neurčitého věku se svazkem bylin v ruce. O něčem spolu zaujatě hovořili, když je znenadání vyrušil čísi příchod a oni zvedli hlavy a zadívali se přímo na Dordovira. Polekaně sebou trhl. To už se ale postavy pomalu rozplývaly a měnily tvar: teď mohl pozorovat skupinku tří mužů, lučištníka z předchozího výjevu a dvou dalších, kteří se sobě navzájem podobali jako bratři, smáli se a zjevně si prvního dobírali. Veselí však vzápětí vystřídala hrůza – lučištník, celý zakrvácený, se opíral o strom a lapal po dechu, než naposledy zavřel oči a sesunul se na zem. To se mi povedlo, usmívala se Julla zlomyslně. Dordovir konečně pochopil, jak se jí podařilo nebohého hraničáře nalákat, takže sám vběhl vojákům do rukou. Toho lučištníka kdysi viděl na vlastní oči u jarlova dvora… jak on se jen jmenoval? Aldamir? Prozatím nad tím mávl rukou a soustředil se na první vidění. „Ta holka – to byla ona? A který z nich je ten její bratr?“ Julla mezitím u ohniště rozhodila hrstku kůstek. Chvíli je ve světle vyhasínajících plamenů rovnala a zkoumala, než konečně zvedla hlavu a přikývla. Krev jarlů nevystydla. Ta dívka mi ale uniká. Obestírá ji zvláštní moc. Její bratr… ten mnich. Je nebezpečný.

69

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

„Nebezpečný? Vždyť se sám vzdal následnictví, to nemůže odvolat. A nakolik je známo, když se dal k Zasvěceným, pokračovatele rodu zplodí jen těžko –“ Mlč. Nemáš vůbec ponětí, o čem žvaníš. Copak myslíš, že Zasvěcení jen opisují knihy a vaří vesničanům lektvary? „Víceméně…“ začal Dordovir, ale pod jejím pohledem toho raději nechal. Obrátil list. „Jsem ti nesmírně vděčný. Nezapomenu ti to.“ Na tvůj vděk nejsem zvědavá, odpověděla mu nazlobeně. Ty víš, co chci. ••• „No vždyť říkám, čarodějnice,“ zdůraznil voják s dordovirským rackem vyšitým na onošeném kabátci, lokl si piva a otřel si ze rtů pěnu. Jeho společník, rovněž voják, pochybovačně vrtěl hlavou. „Kdo ví, cos viděl. Čarodějnice a bylinkářky – za těma chodívají leda ženský, když potřebujou zbavit outěžku…“ „Ať si tam vodí třeba čarodějnice, co na tom?“ vložil se do debaty třetí. „Co je mně po tom, jaký má náš pán libůstky?“ přisadil si a svoji poznámku doplnil náležitě výmluvným gestem, aby bylo jasné, jaké záliby měl na mysli. Všichni spolustolovníci, tři vojáci a několik kupců, rybářů a řemeslníků, se rozchechtali. „O tomhle samosebou nemám úplně přesný informace,“ uznal se smíchem první z vojáků. „Koneckonců to ale nebylo to nejzajímavější, co jsem…“ „Co ještě? Měl tam taky tu pěknou novou kuchařku?“ skočil mu do řeči druhý a vyvolal tak u svých společníků další výbuch hurónského řehotu. „Nebo vílu?“ „Ovci?“ „Trpaslici?!“ začali se předhánět ostatní, až se jejich řevem otřásal celý hostinec a slzely jim oči. „Vy mizerný trollsynir, kdybyste radši chvíli drželi huby,“ snažil se voják znovu získat jejich pozornost. „Sami byste si měli do hampejzu zajít, abyste dokázali myslet taky na něco jinýho,“ plísnil je a pokračoval ve vyprávění. „Čarodějnici vezmi ďas, ale to, co říkala… Že prej jarlova dcera není mrtvá a ten její bratr, pamatujete si ještě na něho? Taky prej ne. A že hraničáři nejspíš něco chystají.“ V sále, ještě před chvílí tak hlučném, zavládlo napjaté ticho. Všichni zmlkli jako zařezaní, vrhali na vojáka znepokojené pohledy nebo si raději upřeně prohlíželi dna prázdných pohárů, zbytky jídla na talířích nebo strop plný pavučin, jen aby to nevypadalo, že je jeho řeči snad nedej bohové zajímají. Hostinského syna Hafniho, který v tu chvíli zrovna roznášel pivo, polilo horko. Okamžitě se ale vzpamatoval a silou vůle se přinutil rádoby bezstarostně pokračovat v práci.

70

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

Jakmile o desku stolu cinkl první pohár, začala se znovu vzdouvat vlna hlasitého hovoru. Všichni si však dávali zatracený pozor, aby o dědičce nebo hraničářích nepadla ani sebemenší zmínka. „Kdybys radši sám držel jazyk za zuby,“ uzemnil nejstarší z vojáků svého prostořekého společníka, hodil na stůl drobné a zvedl se k odchodu. Ten, který měl celou nepříjemnost na svědomí, mlčky dopil pivo, zaplatil a vydal se v jeho stopách. Nedošel daleko, když na rameni ucítil těžkou ruku v rukavici se stříbrnými cvočky. „Ty půjdeš s námi,“ zavelel těžkooděnec v černé zbroji, kterému patřila. ••• Toho večera však bylo U Mořskýho ďasa příliš mnoho lidí a příliš mnoho uší, a to, co se doslechli, jim nepřestávalo vrtat hlavou. Novinka se šeptem roznesla nejprve v přístavu, pak ve městě a zanedlouho po celém ostrově – jako lesní požár, který sice není na první pohled vidět, ale šíří se a doutná mezi kořeny a nikdo netuší, kdy propukne naplno a plameny vyšlehnou na povrch. ••• „Pane Aldafire, mohli bychom s tebou mluvit?“ Velitel hraničářů zvedl hlavu od ohniště, nad nímž zaujatě hovořil s veliteli jednotlivých hlídek, a spatřil Hagala s Thorgarem. Nejistě přešlapovali a kapitán si upřeně prohlížel špičky svých bot. „Odpusť, jestli vyrušujeme…“ začal se omlouvat Hagal, ale Aldafir ho zarazil. „To je v pořádku,“ řekl, kývl na ostatní hraničáře a vstal. „Co máte na srdci? Zdá se, že je to důležité. Jen doufám, že se nehodláš zase vypařit,“ poznamenal. Hagal rozhodně zavrtěl hlavou. „Právě naopak, pane. Já… lituji, že jsem tehdy chtěl jednat na vlastní pěst. Vztek mě zaslepil. Neuvědomil jsem si, kolik škody jsem mohl napáchat…“ „Nakonec to ale dobře dopadlo. A nebýt tvého setkání s Thorgarem… To vaší společnou zásluhou teď Dordovira jeho vlastní město nenávidí,“ opáčil Aldafir. „Děkujeme ti za tvoje slova, pane,“ odpověděl Hagal. Thorgar se konečně odhodlal zvednout hlavu. „Já to sice nedovedu říct tak pěkně,“ dodal, „ale podle mýho bojujete na správný straně a nevzdáváte to, i když se to zdá beznadějný, a to se mi zamlouvá. A kromě toho – nemít co na práci, nejspíš bych se uchlastal k smrti. Akorát…“ zaváhal a Aldafir udiveně zdvihl obočí. „Akorát co?“ zeptal se opatrně. „Akorát škoda, že jste takový suchozemský krysy,“ zachechtal se bývalý kapitán. Hagal se ušklíbl a znovu se ujal slova. „Abych to uzavřel, pane, přáli bychom si, aby se pro nás mezi hraničáři našlo místo.“

71

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

••• Dordovir pomalu kráčel chodbou a ze všech sil se snažil vypadat důstojně, ačkoli měl stažený žaludek a ze setkání s místodržícím ho obcházely mrákoty. Hlavně nespěchat. Už tak si o sobě myslí kdovíco – ale ve vlastním paláci jsem pořád pánem já, honilo se mu hlavou. Bytelné, zdobně kované dveře do síně mu otevřela dvojice strážných, jeden Harnenský a jeden z jeho vlastních mužů. A hned za nimi čekal nasupený Saxarachilos. „Co ti tak dlouho trvalo?“ obořil se na Dordovira. „Omluvte mé zdržení, pane,“ odvětil mladý Skallagrímsson chladně a bez dalšího vysvětlování. Místodržící mu nabručeně pokynul, aby se posadil. „Tak kolik vězňů ti upláchlo tentokrát?“ začal jízlivě. „Připomíná to tady potápějící se děravou loď, ze které horem dolem utíkají krysy. Hodláš s tím konečně něco dělat?“ „Na můj příkaz už se začalo s výstavbou a opravami, pane. Zvýší se hradby a nabírám další muže, abychom mohli posílit hlídky.“ Saxarachilos cosi zamumlal, zřejmě spokojeně. „A co ti vaši hraničáři, jak jim říkáte? A ty jarlovy děti?“ Dordovir věděl, že ta nepříjemná otázka musí padnout, ale žádnou kloudnou odpověď se mu vymyslet nepodařilo. „S hraničáři je to těžké, pane,“ začal váhavě, „znají místní kraj příliš dobře, v lese jsou jako stíny, nedají se snadno polapit…“ „Pár jste jich snad už pochytali, ne?“ skočil mu místodržící netrpělivě do řeči. „Bohužel jen jednoho živého,“ utrousil ještě sarkasticky. „Ovšem, pane, ale to byla spíš souhra náhod, a nemůžeme očekávat, že by se totéž podařilo i příště, na to jsou příliš vychytralí. Když už jsme u toho, ta holka a její bratr se podle všeho schovávají právě u nich.“ „No tak na co čekáš?“ rozlítil se Saxarachilos. „Chci konečně vidět nějaké výsledky, tohle má prvořadou důležitost! Měl by ses začít pořádně snažit, aby si to císař náhodou nechtěl vykládat špatně…“ Dordovir, viditelně pobledlý, mlčel. „Ledaže…“ navázal místodržící zamyšleně a Skallagrímsson nervózně polkl. „Ano, pane?“ „Ledaže bych si osobně vyžádal na pomoc jisté obzvlášť schopné posily. A troufám si hádat, že mi budou ochotně přiděleny. Koneckonců jim velí můj vlastní syn.“ •••

72

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

„Nepřichází v úvahu, něco takového zkrátka nepřichází v úvahu!“ rozlítil se navzdory své slabosti velmistr Saemir, vzápětí ho však znovu opustily síly a zhroutil se zpátky na lůžko. Křeče se už několikátý den stupňovaly, chvílemi se mu zatmívalo před očima a ztrácel vědomí; v klášteře zavládlo ticho a chmurné mlčení. Sif si odkašlal. „Odpusť, velmistře. Mám za to, že bychom se měli cizí nadvládě nad ostrovem vzepřít, nebo se proti ní alespoň vyslovit – přinejmenším z hlediska víry se přece také ocitáme v nepříznivém světle – ty však pravíš, že tomu tak být nesmí. Rozumím tvému zápalu pro neporušitelnou neutralitu řádu, nejsou však situace jako tato výjimečné?“ zeptal se trpělivě. Velmistr vzdychl. „Harnenské naše víra neohrožuje. Chtějí nám krást dřevo, lodě, plody moře – ale bohy? Nezdá se, že by o ně jevili zájem.“ „Zatím,“ namítl Sif. „Co když začnou ničit svatyně, posvátné háje…“ „Kdyby bývali chtěli, už by s tím začali,“ vedl si Saemir svou. Sif se rozhodl nechat si pochybnosti raději pro sebe. Věděl, jak neústupný velmistr dokáže být, a kromě toho nechtěl kazit jeho nejspíš poslední hodiny hádkou. Nemocný jako by mezitím už zase zabloudil duchem do jiného světa. Když konečně znovu přišel k sobě, ztěžka dýchal. „Slib mi, Saemire,“ zasípal, „slib mi, že neporušíš naše odvěké zásady,“ hlesl se zavřenýma očima a úporně při tom svíral tuku svého nástupce. „Slibuji… slibuji, že pro řád učiním to nejlepší, co bude v mých silách,“ odvětil po krátkém zaváhání Sif. To už ale velmistr vydechl naposledy. ••• V síni to zašumělo. Sif si ve velmistrovském křesle pořád připadal trochu nesvůj, tím spíš, že ho teď provrtávalo očima čtyřiadvacet představených klášterů, kteří do Bjarkö přicestovali na jeho pozvání. Nepředpokládal, že jeho návrh uvítají. A nepletl se. „Troufáš si takto špinit odkaz svého předchůdce, jenž dbal na čistotu řádu jako nikdo jiný, sotva pár týdnů po jeho smrti?“ horlil Akureyri, zarputilý Zasvěcený magického směru s prošedivělými vousy a žilnatýma rukama, jimiž křečovitě svíral svou hůl. „Sloužím bohům a řádu, v tomto pořadí, nikoli svým předchůdcům,“ namítl ledově Sif, „a také lidem této země. Nemůžeme se přece zamykat ve svých klášterech a předstírat, že se zhola nic neděje, jestliže umírají nevinní lidé a jsou ničeny jejich domovy. Nezajímá mě politika, ale osud mých bližních ano.“ „Já s tebou souhlasím,“ přihlásila se o slovo Fagridalur, drobná představená s uhlově černými vlasy a bledou pletí. Hrstka dalších souhlasně přikyvovala, jiní však pohoršeně vrtěli hlavami a zaklínali se jako před rouháním. „Dosud váhám, velmistře,“ zapojil se do rozhovoru stařičký a vetchý Gundakar. „Záleží na tom, jak si tu pomoc představuješ?“

73

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

„Každý může za Věrné prosit při svých modlitbách,“ odpověděl Sif, „podle vlastního uvážení a svědomí. Nabízí se však i účinnější, ač o to nebezpečnější pomoc – léčení, jídlo, úkryt v případě nouze. Komukoli, kdo o to požádá; jak jsem se doslechl –“ střelil při tom zlostným pohledem po skupince představených kolem Akureyriho „– opakovaně byla hraničářům odepřena, jako prašivým psům. To nepřipouštím.“ „Poskytneme tak Harnenským pohodlnou záminku, aby nás mohli zničit,“ oponovala Kaunaz, léčitelka s vlasy zrzavými jako liška. „Uvědomte si, jaká se věci na ostrově mají. Pakliže si Harnenští usmyslí, že nás vyhladí, žádnou záminku k tomu nebudou potřebovat. Nezapomínejme na jedno: Kentoc'h mervel eget bezañ saotret. Lepší smrt než potupa.“ Sif začínal pociťovat únavu a přemáhaly ho pochybnosti, jestli to celé byl dobrý nápad. Když se ale rozhlédl a zkoumal tváře zúčastněných podrobněji, uvědomil si, že většina z nich už se na něj nedívá nepřátelsky a podezřívavě, ba naopak, že přemítají a pomalu, byť váhavě přikyvují jeho slovům. „Pro mě je zásadní jedno: za svého nástupce si tě zvolil Saemir sám, a ať už měl na tuhle záležitost jakýkoli názor, jistě věřil, že osud řádu předává do dobrých rukou,“ prohlásil nakonec Gundakar. „Říkáš-li tedy ,Pomůžeme‘, poslechnu tě,“ uzavřel. „I já,“ přidala se Fagridalur. „Bezohlednost a neúcta Harnenských znamenají obrovské riziko – krev na Himinbjörgu. Všichni víme, co by to mohlo způsobit.“ Akureyri pohrdlivě vyprskl. „To už vám došly argumenty, že vytahujete zrovna tohle?“ dodal kousavě. „Ne, já nesouhlasím a nechci s tím mít nic společného. Klášter Hvězdy, dokud budu živ, se na tomhle podvracení podílet nebude,“ prohlásil rezolutně, vstal a bez úklony rázným krokem opustil síň. Několik dalších v čele s Kaunaz ho následovalo. „Toho jsem se obával,“ vzdychl Sif při pohledu na poloprázdnou síň. „Ale na mám rozhodnutí to nic nemění.“ ••• Z bublajících bazénků stoupala oblaka horké páry a nevábný pach síry a neprostupnou mlhu jen občas protrhly ostré krápníky nebo paprsky slunce, které sem pronikaly úzkými puklinami ve skalních stěnách. Lalwendë se přesto s elfí lehkostí proplétala mezi nebezpečnými jezírky a půvabným tanečním krokem přeskakovala ostré kameny. Teprve na konci, u východu z podzemí, do čehosi vrazila a zavrávorala. „Co tu děláš? Vždycky jsem si myslela, že dáváš přednost vlnám,“ vrtěla hlavou a sbírala ze země popadané šaty. „Hledám inspiraci pro svoje písně,“ odvětil s vážnou tváří Raina. Pomohl sestře na nohy a chystal se doprovodit ji ven, jako by se nechumelilo, když vtom se ozvalo hlasité šplouchnutí a jeskyní zazvonil Ydaliřin smích. Oba sebou trhli. Lalwendë se zamračila. „Copak, sestřičko? Připadám ti slabý?“ ušklíbl se. „Každý nemá tvou železnou vůli.“

74

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

„Pro náš lid vzešlo z takových svazků vždycky víc zlého než dobrého,“ opáčila tiše, jako by hovořila spíš sama se sebou. „Ale no tak. Měla by sis už…“ „Mlč,“ zarazila ho, bledá jako stěna. „O tom ty nemůžeš nic vědět.“ Ohlédla se za rozjařenými hlasy, které se nesly z horkých koupelí. „A měl by sis pospíšit. Za chvíli půjdou pryč.“ ••• Ydalir se naposled slastně ponořila do teplé vody. Hlavou jí přitom problesklo, jak by bylo úlevné zůstat tady už napořád, schoulená v bezpečí pod zemí, ukrytá před starostmi i nebezpečím, a už nikdy nevylézt. „Brzy by ti chyběl vítr a slunce,“ namítl Sigbjörn, jako by jí četl myšlenky. Stál k ní zády na okraji jezírka a sušil se. Vtom si Ydalir všimla, že má plece pokryté sítí drobných i větších jizev. Při bližším pohledu jejich obrys připomínal tvar košatého stromu s hustou spletí kořenů. „Strom světů,“ poznamenal její bratr na vysvětlenou. „Symbol Zasvěcených a moje památka na klášter.“ Přejel si dlaní po holé hlavě. „Ne jediná.“ „Slíbils, že mi o tom někdy povíš víc,“ využila Ydalir příležitosti. „O Bjarkö… O tom, co ses tam naučil.“ Sigbjörn se zakabonil. „Na to se určitě najde vhodnější příležitost.“ Rozesmála se. „Tajnůstkáři! Vůbec ses nezměnil. Přesně takhle ses na mě šklebil, kdykoli jsem za tebou jako malá přišla, aby sis se mnou hrál nebo mi něco vyprávěl.“ Zvážněla. „A jak jsi to přitom uměl, když už jsem tě přemluvila. Stýskalo se mi.“ „Odpusť. Mrzí mě to. Ale nerad o tom mluvím. Vlastně bych vůbec neměl. Pořád… Pořád mám pocit, jako by někdo sledoval každý můj krok. Jako když tě v zátylku šimrá něčí pohled.“ ••• Při odchodu z jeskyní s prameny se Ydalir zdálo, jako by zaslechla tlukot ptačích křídel, nevěnovala tomu ale větší pozornost. Teprve když potkali artahera Lainadana, který na ně čekal v chodbě, osmělila se a zeptala se ho. „Žijí v těch jeskyních rackové?“ „V tom horku?“ divil se elf a zadíval se tím směrem. Náhle se zarazil, jako by v chodbě cosi zahlédl. Přinutil se obrátit pohled zpátky k dědičce. „Kdepak,“ usmál se. „Mají tu spoustu lepších obydlí.“ Pak oslovil Sigbjörna. „Jestli Ydalir dovolí, musím ti něco důležitého ukázat. Pojďme. Raina dorazí za námi.“ Sigbjörn přikývl a vzápětí společně vyrazili dlouhou svažitou chodbou, osvětlenou stříbrnými lampami se studeným namodralým světlem. Ornamenty na stěnách se v jejich stínu mihotaly jako mořské hlubiny.

75

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

Ydalir se za nimi chvíli dívala a pak se s povzdechem vydala do svého pokoje. Z chodby se za okamžik vynořil cáno Raina a zamířil za artaherem a jeho synem. ••• Sestupovali čím dál tím hlouběji. Chodba zatáčela, měnila směr a dovedně využívala přírodní pukliny. Náhle přestala klesat a zakrátko jim pod nohama zašustil písek. Posledních pár desítek metrů už lampy na stěnách svítily jen slabě a Sigbjörnovy oči tak postupně přivykly tmě. Zanedlouho vcelku snadno rozeznal obrys vysokých dveří. To, co čekalo za nimi, si nedokázal představit ani ve snu. Vysoko nad hlavami tří společníků se klenul strop obrovitánské jeskyně a před nohama se jim rozprostíral skrytý mořský záliv, ohraničený prudkými kamenitými svahy. Hladina se třpytila v paprscích slunce, které sem dopadaly seshora úzkou puklinou ve skále, ale úbočí už tonula v šeru. Jen tu a tam svítily bílé věžičky a stěny opuštěných staveb se zejícími tmavými okny. Vlnky na břehu líně pleskaly o kýly štíhlých lodí a odevšad se ozýval hlasitý křik racků. „To je… krása,“ hlesl ohromeně Sigbjörn. „Krása?“ ozvalo se poblíž. „Mně to přijde spíš k pláči.“ Z malého domku u mola vyšel obzvlášť vysoký a ramenatý elf, oblečený jen do půl těla a s vlasy svázanými do těžkého uzlu. Venku na sebe navlékl jednoduchou, mnohokrát zašívanou halenu a uklonil se artaherovi. Lainadan pokýval hlavou. „Máš pravdu, Raegbunde. Takové skvělé lodě, uvězněné u břehu jako neklidný kůň ve stáji! Ale krásné jsou pořád. Kéž bych tak mohl znovu stát na palubě, cítit vítr v plachtách…“ „Kvůli tomu tu přece jsme,“ vytrhl artahera ze snění jeho pobočník. Lainadan se na něj usmál. „Ovšem,“ přitakal. Obrátil se k Sigbjörnovi. „Tohle je moje flotila, yondo. Naše flotila.“ Půlelf se zadíval na svého otce. Teprve pomalu si uvědomoval hodnotu daru, který měl před sebou. „Takže vy byste byli ochotni vyplout na moře? A třeba i bojovat?“ Artaher i cáno přikývli. „Možná jsme to měli udělat už dávno,“ zabručel Raegbund. ••• Z bublajících bazénků stoupala oblaka horké páry a nevábný pach síry a neprostupnou mlhu jen občas protrhly ostré krápníky nebo paprsky slunce, které sem pronikaly úzkými puklinami ve skalních stěnách. Lalwendë se přesto s elfí lehkostí proplétala mezi nebezpečnými jezírky a půvabným tanečním krokem přeskakovala ostré kameny. Teprve na konci, u východu z podzemí, do čehosi vrazila a zavrávorala. „Co tu děláš? Vždycky jsem si myslela, že dáváš přednost vlnám,“ vrtěla hlavou a sbírala ze země popadané šaty.

76

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

„Hledám inspiraci pro svoje písně,“ odvětil s vážnou tváří Raina. Pomohl sestře na nohy a chystal se doprovodit ji ven, jako by se nechumelilo, když vtom se ozvalo hlasité šplouchnutí a jeskyní zazvonil Ydaliřin smích. Oba sebou trhli. Lalwendë se zamračila. „Copak, sestřičko? Připadám ti slabý?“ ušklíbl se. „Každý nemá tvou železnou vůli.“ „Pro náš lid vzešlo z takových svazků vždycky víc zlého než dobrého,“ opáčila tiše, jako by hovořila spíš sama se sebou. „Ale no tak. Měla by sis už…“ „Mlč,“ zarazila ho, bledá jako stěna. „O tom ty nemůžeš nic vědět.“ Ohlédla se za rozjařenými hlasy, které se nesly z horkých koupelí. „A měl by sis pospíšit. Za chvíli půjdou pryč.“ ••• Ydalir se naposled slastně ponořila do teplé vody. Hlavou jí přitom problesklo, jak by bylo úlevné zůstat tady už napořád, schoulená v bezpečí pod zemí, ukrytá před starostmi i nebezpečím, a už nikdy nevylézt. „Brzy by ti chyběl vítr a slunce,“ namítl Sigbjörn, jako by jí četl myšlenky. Stál k ní zády na okraji jezírka a sušil se. Vtom si Ydalir všimla, že má plece pokryté sítí drobných i větších jizev. Při bližším pohledu jejich obrys připomínal tvar košatého stromu s hustou spletí kořenů. „Strom světů,“ poznamenal její bratr na vysvětlenou. „Symbol Zasvěcených a moje památka na klášter.“ Přejel si dlaní po holé hlavě. „Ne jediná.“ „Slíbils, že mi o tom někdy povíš víc,“ využila Ydalir příležitosti. „O Bjarkö… O tom, co ses tam naučil.“ Sigbjörn se zakabonil. „Na to se určitě najde vhodnější příležitost.“ Rozesmála se. „Tajnůstkáři! Vůbec ses nezměnil. Přesně takhle ses na mě šklebil, kdykoli jsem za tebou jako malá přišla, aby sis se mnou hrál nebo mi něco vyprávěl.“ Zvážněla. „A jak jsi to přitom uměl, když už jsem tě přemluvila. Stýskalo se mi.“ „Odpusť. Mrzí mě to. Ale nerad o tom mluvím. Vlastně bych vůbec neměl. Pořád… Pořád mám pocit, jako by někdo sledoval každý můj krok. Jako když tě v zátylku šimrá něčí pohled.“ ••• Při odchodu z jeskyní s prameny se Ydalir zdálo, jako by zaslechla tlukot ptačích křídel, nevěnovala tomu ale větší pozornost. Teprve když potkali artahera Lainadana, který na ně čekal v chodbě, osmělila se a zeptala se ho. „Žijí v těch jeskyních rackové?“

77

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

„V tom horku?“ divil se elf a zadíval se tím směrem. Náhle se zarazil, jako by v chodbě cosi zahlédl. Přinutil se obrátit pohled zpátky k dědičce. „Kdepak,“ usmál se. „Mají tu spoustu lepších obydlí.“ Pak oslovil Sigbjörna. „Jestli Ydalir dovolí, musím ti něco důležitého ukázat. Pojďme. Raina dorazí za námi.“ Sigbjörn přikývl a vzápětí společně vyrazili dlouhou svažitou chodbou, osvětlenou stříbrnými lampami se studeným namodralým světlem. Ornamenty na stěnách se v jejich stínu mihotaly jako mořské hlubiny. Ydalir se za nimi chvíli dívala a pak se s povzdechem vydala do svého pokoje. Z chodby se za okamžik vynořil cáno Raina a zamířil za artaherem a jeho synem. ••• Sestupovali čím dál tím hlouběji. Chodba zatáčela, měnila směr a dovedně využívala přírodní pukliny. Náhle přestala klesat a zakrátko jim pod nohama zašustil písek. Posledních pár desítek metrů už lampy na stěnách svítily jen slabě a Sigbjörnovy oči tak postupně přivykly tmě. Zanedlouho vcelku snadno rozeznal obrys vysokých dveří. To, co čekalo za nimi, si nedokázal představit ani ve snu. Vysoko nad hlavami tří společníků se klenul strop obrovitánské jeskyně a před nohama se jim rozprostíral skrytý mořský záliv, ohraničený prudkými kamenitými svahy. Hladina se třpytila v paprscích slunce, které sem dopadaly seshora úzkou puklinou ve skále, ale úbočí už tonula v šeru. Jen tu a tam svítily bílé věžičky a stěny opuštěných staveb se zejícími tmavými okny. Vlnky na břehu líně pleskaly o kýly štíhlých lodí a odevšad se ozýval hlasitý křik racků. „To je… krása,“ hlesl ohromeně Sigbjörn. „Krása?“ ozvalo se poblíž. „Mně to přijde spíš k pláči.“ Z malého domku u mola vyšel obzvlášť vysoký a ramenatý elf, oblečený jen do půl těla a s vlasy svázanými do těžkého uzlu. Venku na sebe navlékl jednoduchou, mnohokrát zašívanou halenu a uklonil se artaherovi. Lainadan pokýval hlavou. „Máš pravdu, Raegbunde. Takové skvělé lodě, uvězněné u břehu jako neklidný kůň ve stáji! Ale krásné jsou pořád. Kéž bych tak mohl znovu stát na palubě, cítit vítr v plachtách…“ „Kvůli tomu tu přece jsme,“ vytrhl artahera ze snění jeho pobočník. Lainadan se na něj usmál. „Ovšem,“ přitakal. Obrátil se k Sigbjörnovi. „Tohle je moje flotila, yondo. Naše flotila.“ Půlelf se zadíval na svého otce. Teprve pomalu si uvědomoval hodnotu daru, který měl před sebou. „Takže vy byste byli ochotni vyplout na moře? A třeba i bojovat?“ Artaher i cáno přikývli. „Možná jsme to měli udělat už dávno,“ zabručel Raegbund. •••

78

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

Dokonce i ti, kdo Harnenské potají proklínali, kudy chodili, chovali v úctě jejich námořnické umění a obdivně si prohlíželi velkolepou plachetnici, která jednoho dne přistála v gladsheimském přístavu. Její vznosné boky z tmavého cizokrajného dřeva se doslova ježily vesly a ráhna s obrovskými svinutými černými plachtami se pohupovala v mírném větru mezi vrzajícími lany. Ne, tohle nebyla žádná obyčejná vojenská loď, ale exotická kráska z dalekých zemí, která nenechávala nikoho na pochybách o tom, že na její palubě pluje někdo, kdo si rozhodně potrpí na přepych a pohodlí. Na lodi i kolem ní vládl ruch a shon. V ranním slunci se třpytily šperky, drahokamy a krumplované brokáty a proti obloze se rýsovalo krajkoví bohatě vyřezávaných zábradlí spolu s půvabnou mořskou pannou na přídi. Kolem už se stačil shluknout dav a stráže měly co dělat, aby tlačenici zvládli. Vzrušený hovor přehlušil i věčné pokřikování racků. Námořníci na sebe volali pro ostrovany nesrozumitelným jazykem, služebnictvo pobíhalo sem a tam, nosiči vláčeli bedny a balíky. Najednou, jako na povel, se všichni postavili do pozoru a vytvořili uličku, která vedla od dveří z podpalubí přes široký můstek až na břeh. Jako první z lodi sestoupil jezdec na koni, černém jako uhel, vysokém a bujném – takového na Hällristingaru ještě neviděli. Jezdcovo brnění odráželo oslepující odlesky a čumilové před ním vylekaně couvali. Za těžkooděncem následovala dvoje nosítka, jedna zdobená a barevná, druhá černá a jednoduchá. K nosítkům se pak připojilo početné služebnictvo a průvod uzavírala smíšená jednotka harnenských a místních vojáků. Zamířil rovnou ke Skallagrímssonově paláci. ••• Nádvoří bylo zaplněné téměř do posledního místa, jakmile se však ozval klapot kopyt, dav se začal okamžitě uctivě rozestupovat. U brány paláce čekal šťastně rozzářený místodržící Saxarachilos a vedle něj o to pobledlejší Dordovir. Když jezdec dojel až k nim, sesedl a uklonil se. Dordovir s nelibostí zaznamenal, že jako prvního pozdravil Saxarachila, a ne jeho, ale škrobeně mu pokynul. Vzápětí se před nimi objevila obě nosítka, ztěžka dosedla na zem a dvířka, dosud zatažená tmavými závěsy, se otevřela. Vystoupili z nich muž a žena. On vysoký, světlý s plavými vlasy a modrýma očima, ostrými rysy a vojenským držením těla, oblečený v černém sametovém kabátci vyšívaném stříbrnými nitěmi, ona naopak malá a útlá; v pestrobarevných šatech zářila jako cizokrajný pták, tvář jí rámoval složitý účes z hustých černých vlasů a zpod zlaté čelenky hleděly hluboké, mandlové oči. Dordovir se při pohledu na ni zachvěl. Jako by to vycítila, otočila se k němu, ale neusmála se, jen si ho dlouze, vážně a zkoumavě prohlédla. Saxarachilos se mezitím objal s mladíkem a hned nato mladou ženu srdečně políbil na obě tváře a na čelo. Pak se hrdě obrátil k Dordovirovi. „Tohle je Dordovir Skallagrímsson, náš hlavní zdejší… spojenec,“ představil ho. „Seznamte se – to je můj syn Zopyros a má dcera Syagrie.“ Dordovirovi úplně vyschlo v krku.

79

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

••• „Díky, Eihwazi. Kdy příště?“ zašeptala ve tmě téměř neviditelná postava. Druhá, v dlouhém černém plášti s kápí, stejně tiše odvětila: „Příští novoluní. Ale tentokrát už ne tady.“ „U Thorova dubu?“ Chvilka mlčení. „Dobře. A kolik? Zase dvacet?“ „Víc. Musíme vyzbrojit naše v Askja, Hverfellu, Drangsnes a Skrukkli. Taky nějaké hroty k šípům. A aspoň pár nožů – pro gladsheimské.“ „O ty nože bych se mohl postarat já,“ nabídl Eihwaz, ale druhý rozhodně zavrtěl hlavou. Šlechtic pokrčil rameny. „Jak myslíš. Zbytek bude. Ať bohové provází tvé kroky, Aldafire. Gipta hylli.“ S těmi slovy se obrátil a v mžiku se rozplynul ve tmě. Aldafir a jeho tři druhové osaměli. Všichni na sobě měli nenápadné odění hraničářů a tváře zakryté šátky, takže i v občasném záblesku slabého měsíčního světla mezi stromy úplně splývali s listím. Tma jim nevadila, v tomhle lese znali každý kámen. Na zemi mezi kmeny se rýsovalo pět podlouhlých kožených vaků a jeden objemný plátěný pytel. Beze slova si náklad rozdělili a vydali se každý na jinou stranu, do divokých hor. ••• Kap, kap, kap. Kapky pleskaly o listí a padaly na zem do velikánských louží a tůněk, plných mazlavého bláta, nahnilých větví a stop po zvířecích tlapkách. Kmeny stromů jen pár kroků od Andafina se rozplývaly v našedlé a studené mlze. Stál tam mlčky v promoklém plášti, promoklých šatech, promoklých botách a s mokrými vlasy, co se mu protivně lepily na obličej. Všude kolem panovalo – až na to neustálé krápání deště – přidušené ticho; zvířata měla dost rozumu na to, aby zůstala zalezlá ve svých norách nebo se choulila pod hustými křovinami a skalními převisy. Andafin dál ztrápeně sledoval okolí. Byla to rutina, hlídkovat, vyčkávat, postávat; už od dětství každý rok, den za dnem, pořád dokola. Vydržel stát bez pohnutí jako vytesaný z kamene třeba celé hodiny, když na to přišlo, až ho i lesní zvěř míjela takřka bez povšimnutí. Kéž by stejně tak dokázal znehybnit i svůj mozek. Z úporného přemáhání nepříjemných myšlenek ho rozbolela hlava. Vtom se ozvalo prask, prask. Chvilička ticha. A pak znovu. Zamlaskala bota v blátě, zašustily větve. Zatraceně. Troubové. Jenže postava, která se vynořila z mlhy, nebyla tím, koho očekával. ••• „Jste blázni, blázni! Za dnešní situace? Radši tu holku honem rychle odvezte někam hodně daleko. A toho jejího bratra taky, jestli se pokusí schovat v nějakém klášteře, zakrátko budou drancovat i ty – a ještě vám za tu příhodnou záminku poděkují! Co tě to posedlo, Eihwazi? Vždyť můžeš být rád, že sis vůbec zachránil kůži, a ještě na sebe takhle upozorňuješ. Nemluvě o tom, kdo tě mohl sledovat až sem…“

80

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

„Nerad bych tě dostal do problémů, Örvare, ale neměl jsem…“ „Kdybys mlčel, hlavo jedna skopová paličatá! Jen ať přijdou, trollsynir,“ mávl rukou zrzavý vousáč Eihwazova věku. Ruce i tváře měl poznamenané jizvami z mnoha bitev a vráskami z bezpočtu starostí, ale v jediném průzračně modrém oku mu blýskalo. „Jako bys mě neznal, copak bych se zrovna já k tobě obrátil zády? Vlastně bych se skoro urazil, kdybych nebyl první, za kým půjdeš.“ ••• „Ano, abych byl upřímný, něco se ke mně doneslo,“ odvětil rozvážně nevýrazný, pohublý šlechtic se slámovými vlasy, když mu Eihwaz Ehwazsson podrobně vylíčil situaci. „Takže dědička žije? A kde teď přebývá?“ „Odpusť, Fjólare, ale to ti nemohu prozradit. Je v dobrých rukou.“ „Jak mám vědět, že to nejsou jen nějaké báchorky, nebo tvoje vlastní pletky?“ „Musíš mi věřit. Prozatím.“ „A nebojíš se, že tě vydám Dordovirovi? Koneckonců je to můj příbuzný.“ Eihwaz se mu zadíval do očí neurčité barvy a zaváhal. „Nebojím se ničeho,“ řekl nakonec. ••• „Buď zdráv, bratránku! Jak rád tě vidím!“ přivítal Eihwaze halasně mohutný muž v bohatě vyšívaném plášti, srdečně ho objal a vzápětí ho postrkoval ke stolu plnému medoviny, piva a masa. „I já tebe, Grettire. Těší mě, že se ti nedaří špatně.“ „Ále, co člověku dneska zbývá, než si pořádně nacpat břicho, že?“ „Měl jsi nějaké potíže? Se Skallagrímssonem? Nebo s Harnenskými?“ Grettir se zasmál a mávl rukou. „To nestojí za řeč. Pusťme je aspoň na chvíli z hlavy a radši si připijme!“ Eihwaz pozvedl svůj pohár k přípitku, ale neuniklo mu, že bratrancův úsměv působí trochu strojeně. ••• Sigbjörn zaslechl šramot, otočil se a znenadání se díval to ostře řezané tváře Zasvěceného jen o málo staršího, než byl on sám. Stromy v Lese zlověstně vrzaly a v jejich korunách šuměl vítr, ale neznámý mávl rukou a vše kolem ztichlo. Pak udeřil holí do země a obklopila je tma, jako by zničehonic padla noc. Sigbjörn však bez váhání poklekl a během okamžiku se mu v dlaních rozsvítila jiskřička zlatavého světla. Nejprve mu ozařovala jen ruce, ale postupně rostla a nabývala na síle a zakrátko se chvěla mezi nimi jako zlaté pulzující srdce.

81

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

„Nezeptáš se, jak jsem tě našel?“ promluvil Zasvěcený. „Myslím, že víš o každém mém kroku. Vnímal jsem to, ale doufal jsem, že…“ „… že už nám na tobě nezáleží? Ano, Saemir tě odepsal. Ale já ne. Vždycky jsem tě svým způsobem obdivoval, a když jsem se dozvěděl, co se stalo, mrzelo mě to. Bratře.“ Uklonil se. „Jmenuji se Sif a jsem nový velmistr řádu.“ I Sigbjörn se uklonil a na okamžik zaváhal. „Při vší úctě, bratře,“ odpověděl nakonec, „vážím si tvých slov, ale pokud jsi za mnou přišel proto, abys mě přesvědčil k návratu do Bjarkö, obávám se, že ti nebudu moci vyhovět.“ „Právě naopak, Sigbjörne. To já přišel za tebou, abych ti nabídl pomoc.“ ••• Za kopci svítalo a ve studeném ranním vzduchu šla Eihwazovu koni od nozder pára. Malé zablácené nádvoří dosud zelo prázdnotou. „Gipta hylli, Eihwazi,“ rozloučil se s nočním hostem zrzavý vousáč. „Doufám, že tě nevidím naposledy.“ „Gipta hylli,“ odvětil šlechtic a nasedl. „A díky za všechno, Örvare.“ ••• Diskusí s Fjólarem strávil mnoho hodin a cítil se úplně vyčerpaný. „Jako na mučidlech,“ zamumlal bezděčně. Když ho jeho hostitel vyprovodil ven a Eihwaz se na zádech svého vytrvalého koně vydal do sychravé noci, měl problém si vybavit, jak ten člověk vlastně vypadá. ••• „Však tu s námi ještě zůstaň! Kam bys pospíchal?“ naléhal přiopilý Grettir. Eihwaz zdvořile, ale rozhodně odmítl. „Mám mnoho důvodů, proč nezůstávat delší dobu na jednom místě,“ omlouval se. „A ani tobě by to neprospělo, to mi věř.“ „Jsi samé tajemství, bratránku! Jestlipak ty potají nenavštěvuješ nějaké nešťastně ovdovělé a osiřelé šlechtičny?“ dodal rádoby laškovně. „Kdo ví,“ odvětil Eihwaz upjatě. ••• Na holém pahorku uprostřed Lesa byly vztyčeny nové kameny: vedle prastarého, větrem ošlehaného a ohlazeného obelisku stály teď po obou stranách dva další s jedním dlouhým plochým kamenem položeným napříč, takže to vypadalo, jako by k pilíři vedly dvě brány. Rozrytá zem ještě nestačila porůst travou. Šeřilo se, obloha byla bezmračná a mezi stromy lehounce povíval vítr. Náhle se k šumu listí připojil šepot mnoha hlasů. Začátek setkání se blížil.

82

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

Zástupy se seřadily do kruhu okolo kamenů a zvědavě se navzájem prohlížely. Tolik různých bytostí, a přece se ve všech očích stejně odrážely hvězdy a svit měsíce: lidem i elfům, vílám, trollům, skřítkům, stromovému lidu i mnoha dalším podivuhodným tvorům, pro něž ani Sigbjörn neměl jména. Byl zcela ohromen tou rozmanitostí a různorodostí, kterou viděl všude kolem sebe, a jeho přátelé se cítili stejně – až na Sariho. Měsíc stoupal výš a výš a tichý hovor postupně umlkal. Vtom se řady rozestoupily a ke kamenům přicházeli zástupci všech, kdo se k setkání připojili. První kráčel Gwer Den, Zelený muž, vedle něj artaher Lainadan, za nimi Sigbjörna po jeho boku Ydalir, následovaní Aldafirem a Eihwazem. Na vrchu pahorku se zastavili a vytvořili kolem kamenů malý vnitřní kruh. Gwer Den čekal, až zavládne naprosté ticho, a pak promluvil. „Sešli jsme se na tomto posvátném místě, abychom stvrdili vzájemné spojenectví a přísahy, které jsme dříve učinili. Moc, jež zde působí obzvlášť silně, je všudypřítomná, a dokáže ochránit sliby a potrestat ty, kdo by se je snad pokusili porušit.“ Na okamžik se odmlčel. „Já, Gwer Den, sem přicházím přijmout závazek jménem všech tvorů Lesa, všech Prvních obyvatel tohoto ostrova.“ „Já, artaher Lainadan Luimë, přicházím jménem elfů, těch z přístavu i těch přebývajících v Lese. Jménem těch, kdo žijí v ústraní a v skrytu.“ „Já, Sigbjörn Luitir, bych mohl být zástupcem elfů i lidí, neboť pocházím z obou. Jsem zde však hlavně za Zasvěcené, za lid víry, za ty, kdo ovládají Moc a přejí si, aby sloužila dobru.“ „Já, Idunn Gunnlang Ydalir z rodu Drakonissů, jsem byla již před vpádem nepřátel a smrtí hällristingarského jarla uznána jeho nástupkyní a dědičkou. Přicházím proto ve jménu svého lidu, který nyní trpí, neboť si nic nepřeji víc, než mu vrátit svobodu a mír.“ „Já, Aldafir Völungar, chci hovořit jménem hraničářů, v jejichž čele stojím. Proti uchvatitelům tohoto ostrova nebojujeme proto, že bychom si libovali v prolévání krve a v násilí. Nenávidíme však nespravedlnost, útisk, zlovůli a křivdu.“ „Já, Eihwaz Ehwazsson, jsem vzdáleným příbuzným dědičky a jedním z mála šlechticů, kteří přežili vraždění. Přicházím přijmout závazek jménem všech Věrných, kteří se doposud cítili bezmocní, ale nyní mají naději.“ Gwer Den udělal krok dopředu, pozvedl ruce a s pohledem upřeným na kameny chvíli pronášel sotva slyšitelná slova v neznámém jazyce. Kameny se rozzářily slabým, mihotavým, stříbřitým svitem. „Přistupte blíž,“ vyzval ostatní. Poslechli ho a každý z nich pak položil svou pravou dlaň na chladný, do noci zářící kámen. „Toto je Brána smlouvy,“ prohlásil artaher Lainadan. „My, kdo jsme zde, přísaháme, že budeme stát při sobě a pomáhat si, navždy spojeni poutem nerozdělitelného přátelství a věrnosti. Přísaháme, že budeme sloužit dobru, že se vyvarujeme zbytečného násilí, msty a krveprolévání. Přísaháme, že uděláme, co bude v našich silách, aby mohli všichni tvorové na tomto ostrově žít společně v míru a svobodě. Přísaháme, že tomuto slibu zůstaneme věrní, vždy a všude.“ „To přísaháme,“ zaznělo jednohlasně.

83

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

••• „Nezlobte se, to nemůžu sloužit. Pan Hrítningsgjörtur není doma.“ „Kdy se vrátí?“ „Netuším, pane. Nic neříkal.“ „Bývá pryč často?“ Pod upřeným pohledem vojáka v černém se sluha začal ošívat. „Ano.“ „Kam jezdí? Kde bych ho našel?“ nenechal se odbýt neznámý návštěvník. „To nevím, pane. Nesvěřuje se mi. Ale panství je veliké…“ Jenže to už voják mezitím pobídl koně a beze slova rozloučení odklusal do šera. „Zpotil jsem se až na zadku, pane,“ ulevil si mužík, jakmile za Harnenským zabouchla vrata a z boční chodbičky se vynořil Eihwaz. „Nezapomenu ti to,“ odvětil šlechtic. „Doufal bych, že je tady dlouho znovu neuvidíme, ale obávám se, že to bude spíš naopak,“ dodal s povzdechem. „Z toho si nic nedělejte, pane,“ uklidňoval ho sluha. „Radši bych jim vydal vlastní ženu než vás.“ „Až na to, že žádnou nemáš, ty mizero,“ ušklíbl se Eihwaz. ••• „Nezastihl jsem ho, pane,“ oznámil Dordovirovi voják, uklonil se a odešel. Skallagrímsson chvíli rozčileně poklepával prsty o stůl a pak zazvonil. Za okamžik přispěchal sloužící a přivedl s sebou zavalitého muže, zahaleného v kápi. „Říkals, že bude doma. A nebyl.“ „Nejspíš se nechává zapírat,“ namítl muž. Dordovir se zamyslel. „Nesmíme ho vyplašit. Poslat do Breidabliku jednotku a obrátit to tam vzhůru nohama můžeme vždycky, ale stejně by nejspíš upláchl nějakou dírou. Počkáme a uvidíme. Ozvi se mu, jak jsme se domluvili. Však už budeš vědět, co dál.“ „Zajisté,“ přikývl muž. Když si s Dordovirem potřásli rukou, ve světle lamp se zablýskly masivní zlaté prsteny. Jakmile byl pryč, Dordovir se šel podívat z okna na přístav. Všechno vypadalo tak malebně: mihotavá světélka v městských ulicích, moře táhnoucí se do dálky, lodě pohupující se na vlnách. I ve tmě matně rozeznával obrysy harnenské plachetnice. Párkrát se zhluboka nadechl, aby se uklidnil, a vydal se za místodržícím. •••

84

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

Saxarachilos seděl u stolu se svým synem Zopyrem a zapáleně o čemsi diskutovali. Místodržící byl zjevně výborně naložený a hned Dordovira zval, aby si k nim přisedl, a nechal mu přinést víno. Skallagrímsson si s ním uctivě připil a ze zdvořilosti usrkával vzácný nápoj, který mu připadal nechutně kyselý. Nenápadně se přitom rozhlížel po Syagrii, ale nebyla nikde k vidění. „Kdepak, můj poklad má na práci lepší věci než poslouchat řeči o vojácích,“ poznamenal místodržící. Dordovir by se začervenal, kdyby to při jeho pobledlosti bylo možné. „Nesu vám novinky,“ snažil se rychle změnit téma a dostat se tak na pevnější půdu. Jakmile Harnenským vypověděl všechno o svém večerním hostovi a o Eihwazovi, Saxarachilos uznale pokýval hlavou. „Dobrá práce, mladíku,“ pochválil ho. „Vypadá to, že se konečně začínáš učit.“ ••• „Možná dnes takhle spolu sedíme naposledy, má nejdražší,“ poznamenal Aldaris posmutněle a pohladil Ydalir po tváři. Trhla sebou. „Naposledy? Proč?“ „Chystá se přece tvoje korunovace. A svatba. Copak jsi zapomněla?“ podivoval se. „Ach tak,“ odfrkla. „Ale to přece nic neznamená. Všichni vědí, že můj sňatek s Algizem je čistě…“ Něžně ji umlčel a zavrtěl hlavou. „Ne, nejdražší. Žádný sňatek není formální. Pro mě ne. Už jsme se o tom koneckonců kdysi bavili.“ „Však jsem ti taky tehdy říkala, že si nikoho jiného než tebe nevezmu. Bývalo by stačilo, kdyby ses vyjádřil. Sigbjörn by přece určitě souhlasil, vždyť je to dobrý přítel Sariho i tvého bratra.“ „Synové našeho rodu vždycky bývali, jsou a budou hraničáři. Moje místo je v lesích. Ty na Glitniru navěky nezůstaneš – z celého srdce ti přeji vítězství a upřímně v něj věřím, i kvůli naší zemi – a až znovu usedneš na trůn na Drakkishaedu, naše cesty by se jednou provždy rozešly.“ Neodpověděla. Zkoumavě se na něj dívala a z jejího výrazu postupně vyprchávaly emoce. Po chvíli pustila Aldarisovu ruku, narovnala se a otřela si slzy, které jí proti její vůli stouply do očí. „Jsem ráda, žes mě navštívil,“ pronesla nakonec bezbarvým, chraptivým hlasem. „Ale teď už prosím odejdi.“ „Vždycky budu bojovat ve tvém jménu a jednoho dne ti položím k nohám svůj život,“ odpověděl s úklonou Aldaris. Nato bez jediného ohlédnutí odešel. Ydalir ještě chvíli nevěřícně hleděla na zavřené dveře a prázdný pokoj. Pak se s drásavým pláčem zhroutila. •••

85

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

Když za nějaký čas vyšla ven, pobřeží bičovala vichřice a prudký příboj. Na okamžik zaváhala, ale nakonec se rozhodla pokračovat v cestě, opatrně překračovala pukliny a šplhala po svahu, dokud se neocitla na vrcholku útesu. Zachumlala se do kožešiny a pozorovala moře, nad kterým zářil obrovský stříbrný úplněk. Vítr jí osušil slzy a zchladil opuchlé oči, hladil ji po tváři a čechral dlouhé rozpuštěné vlasy. Na okamžik měla pocit, jako by na krku ucítila čísi dech, ale když se otočila, nebylo kolem ani živáčka – jen v proláklině mezi kameny se choulil osamělý racek. ••• Aldafir ohromeně zíral na vesnického chlapce v seprané a mnohokrát záplatované vlněné haleně a starých děravých krbcích, který se před ním znenadání objevil na lesní pěšině. Tvář měl sice špinavou a pohublou a zimomřivě se choulil do ovčí kožešiny, ale stál zpříma a vypadal odhodlaně. „Co tu pohledáváš?“ zeptal se ho hraničář nedůvěřivě. „Chci se k vám přidat, pane.“ „Koho tím myslíš, ,k nám‘?“ Vždyť je to ještě děcko, bohové! „K hraničářům, pane,“ odpověděl smrtelně vážně. Aldaris se zamračil. „Nevím, jak ses o nás dozvěděl, a nechci to vědět. Zapomeň, žes mě kdy viděl, a upaluj domů. Hraj si radši někde na dvorku s kamarády. Jestli tě tu ještě někdy uvidím, příště už milosrdný nebudu.“ Nebo hloupý. „Promiňte, pane, ale… já už žádné doma nemám, pane,“ opáčil chlapec a bylo znát, že má co dělat, aby přemohl pláč. „To oni… vypálil naši osadu a zabili… všechny zabili, lidi i zvířata. Já se schoval. Nikdo… nikdo jiný nezůstal.“ Aldafir vzdychl. Kéž bys byl jediný takový. „To je mi líto. Postaráme se o tebe, ale pak budeš muset…“ „Já nechci, abyste mi jen dali najíst a potom mě poslali pryč! Tolik se o vás vypráví. Starý Olvar povídal, že bojujete proti nim. Já budu taky bojovat!“ Zamával přitom sukovicí tak vehementně, až musel hraničář uskočit. „Vypráví, říkáš? Tak to mi musíš ještě povědět, co všechno se o náš říká.“ Mám z toho mít radost? „Odvaha ti nechybí, zdá se. Tak pojď.“ S těmi slovy vzal chlapce kolem ramen a odvedl ho po neviditelné stezce do hloubi lesa. ••• Gamlimu projela nohou prudká bolest. V duchu zaklel a ohmatal si kotník. Už otékal, ale na zlomeninu to nevypadalo. Hraničář se tedy párkrát zhluboka nadechl a vstal; jestli nedopajdá na Glitnir, v noci venku zmrzne. Nebo něco horšího. Občas míval pocit, jako by ho stromy pozorovaly.

86

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

„Měl byste si to ovázat, takhle daleko nedojdete,“ ozvalo se znenadání za jeho zády. Vylekaně se otočil a málem znovu upadl: mezi stromy stála malá, rusovlasá dívka. Za pasem měla meč, v ruce malovaný štít a vůbec to nevypadalo, že by se sem zatoulala náhodou. Gamli rázem zapomněl na podvrtnutý kotník a automaticky sáhl po zbrani, dívka však netasila. „To bych na vašem místě nedělala,“ poznamenala. „Nerada bych, aby se vám smáli, že jste prohrál s holkou.“ „Co tu chceš?“ zmohl se konečně na slovo hraničář. „A kdo vůbec jsi?“ „Á, pán taky mluví, a jak je dvorný! Neměl byste se dámě představit první? Přes ten šátek ani nevidím, jak vypadáte. Ale co, máme tu mimořádnou situaci. Jmenuju se Draga a hledám hraničáře – zdá se, že úspěšně. Tak si sedněte a ukažte mi tu nohu, uvidíme, co se s tím dá dělat.“ ••• „Přibývá jich tolik, že nám začínají docházet zbraně a výstroj,“ poznamenal ustaraně Aldafir. „Však máme domluvenou další zásilku ze Skírnu,“ namítl Aldaris. „Už za týden. „Opravdu? Výborně. Nějak ztrácím přehled.“ „Neztrácíš. Jenom nemůžeš být u všeho a na všechno osobně dohlížet a jsi z toho na nervy. Vždyť tě znám,“ zazubil se. „Když to říkáš. A do toho všeho ještě ta sláva…“ Aldaris se zakabonil, ale mlčel. Bratr se na něj soucitně podíval. „Odpusť. Neměl jsem o tom začínat.“ „To nic,“ opáčil Aldaris a polkl. „Já tam stejně nepůjdu. Řekl jsem jí, že moje místo není u dvora, tak to dodržím.“ „Ty nepůjdeš na korunovaci? To přece…“ „Na korunovaci bych třeba i šel,“ přerušil ho Aldaris. „Ale dívat se na to, jak mi ji bere ten medvěd Algiz, nemusím.“ ••• „Začíná přituhovat,“ poznamenal Gamli. Seděl u ohniště a převazoval si dlouhou sečnou ránu na noze. Několik dalších hraničářů kolem souhlasně přikyvovalo. Sari v kotlíku zamíchal byliny a obrátil se k nim. „Jak to myslíš? Přibývá jich?“ Mladík přitakal. „To taky. Ale hlavně jako by byli troufalejší a líp vycvičení. A čím dál tím častěji dojde i na meče – dřív jsme je kolikrát stačili vyřídit dřív, než se vůbec dostali blízko.“ Sari se tvářil zadumaně.

87

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

„Tak to abychom začali pořádně cvičit taky,“ nadhodil Hagal. „Máme spoustu nových lidí… a učit se zacházet se zbraní přímo v boji je sice možná efektivní, ale kolikrát pozdě.“ ••• Nádvořím gladsheimského paláce se neslo řinčení mečů. Dvojice, trojice i větší skupinky vojáků se cvičily v šermu, posilovaly a trénovaly lukostřelbu. Ze schodiště to spokojeně pozoroval Zopyros Kantakuzenos a občas sešel dolů, aby některému z vojáků poradil nebo mu předvedl správné kroky, držení a seky. V jeho rukou jako by zbraně ožívaly, blýskaly se a míhaly smrtonosnou rychlostí. Když se vrátil k otci, ani nebyl udýchaný. „Nejsou nějak moc nalehko?“ divil se Saxarachilos. „To schválně, otče,“ odpověděl uctivě Zopyros. „Ti hraničáři jsou proti nim ve výhodě: schovávají se v lese, kde to znají tisíckrát líp než my, ale hlavně se dokážou neuvěřitelně snadno a rychle přemisťovat, a když je potřeba, úplně vypařit. Naši chlapi po chvíli funí a na nějaké pronásledování nebo boj zblízka nemají ani pomyšlení. Kromě toho budeme potřebovat mnohem víc lučištníků.“ Místodržící uznale přikyvoval. „Vidím, že jsem udělal dobře, že jsem tě sem povolal,“ podotkl. „Potěšení je na mé straně, otče,“ ušklíbl se Zopyros. „Už jsem se doma začínal nudit.“ ••• Zatímco se prořídlá harnenská jednotka blížila k okraji hvozdu, v údolí, kde ještě před chvílí svítilo slunce, začala padat studená mlha. Jako by se vařila mezi stromy a plazila se po zemi v úzkých cárech směrem k vojákům. Jejich odhodlání sláblo, ale jen do chvíle, než z mlžného příkrovu vyletěl první šíp a proťal jednomu z Harnenských krční tepnu. Během okamžiku se spustil ryk, šípy hvízdaly z obou stran, ozývaly se první rány čepelí. Aniž by si to uvědomovali, dostávali se útočníci do lesa čím dál tím hlouběji, až se rozptýlili a navzájem poztráceli. Náhle, jako když utne, zavládlo ticho. Batzas, drobný černovlasý lukostřelec, se rozhlédl kolem a okamžitě pochopil, že tohle je konec. Vylekaně se otočil za hlasitým zapraskáním větví. Byla to opravdu ženská postava, co zahlédl mezi stromy? Váhal, jestli se vydat za ní, anebo upalovat pryč, když vtom zjistil, že má nohy spoutané šlahouny ostružin. Poslední, co na tomhle světě spatřil, byl pár velkých a nekonečně hlubokých zelených očí ve vrásčité tváři, rámované slámovými vlasy. ••• Takže tohle je ono? To, na co mě připravovali od dětství, na co jsem si jako malá hrála a po Vpádu naopak nevěřila, že toho vůbec kdy dosáhnu? Sedím za stolem, který překypuje hojností jídla a pití, všichni kolem se baví, nacpávají si břicha a prolévají hrdla a tváří se, jakoby tohle už bylo vítězství. Ještě nikdy jsem si nepřipadala tak sama. Koruna mě tlačí na čele, těžký vyšívaný plášť tíží na ramenou, v krku mi vyschlo. A vedle mě… Ne ten, kterého jsem milovala, po jehož boku bych se postavila třeba samotnému císaři. Se všemi si připíjí, celý brunátný, dohaduje se

88

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

s otcem a hloučkem dalších šlechticů o vojenské taktice, huláká a bouchá pěstí do stolu. Algiz Eihwazsson Hrítningsgjörtur, můj manžel. ••• „Na můj vkus moc lidí,“ prohodil Aldafir a přisedl si k Sigbjörnovi do tmavého koutu. Síň hučela neutuchajícím hovorem, ve světle lamp se leskly mastné brady stolovníků a hudebníci s Andafinem v čele je už poněkolikáté bavili halasnou pijáckou písní. „Co mám říkat já,“ opáčil půlelf s úsměvem a zhluboka se napil. Nadechl se, jako by chtěl ještě něco dodat, ale při pohledu na Ydalir si to rozmyslel. Aldafir si toho všiml. „Měl to být šťastný den. Mrzí mě, že to takhle dopadlo.“ Soucitně se zadíval na mladičkou jarlinn. Jídlo před ní leželo netknuté a duchem bloudila kdesi v dálce. „Ústy se směje, ale očima pláče,“ poznamenal s povzdechem. „Vítězství si žádá oběti,“ namítl Sigbjörn. „Svazku s hraničářem by se dvůr vysmál.“ Aldafir se zamračil. „Teď mluvíš přesně jako tvůj otec,“ odsekl. „Myslím samozřejmě starého Øysteina,“ opravil se. „Jarl Øystein nebyl můj otec,“ odvětil Sigbjörn se smrtelnou vážností, „zato Ydalir je moje sestra a já za ni cítím zodpovědnost, ačkoli už je dospělá. Udělám všechno pro to, aby žádné z jejích dětí nemuselo vyrůstat v tom, v čem jsem vyrůstal já: opovržení a pomluvách.“ Aldafir mlčel. ••• Jako poslední předstoupil před trůn cáno Raina. „I já ti za náš lid přináším dar,“ pronesl s úklonou a položil na stolek před jarlinn perletí vykládanou truhličku z dubového dřeva. Ydalir ji nedočkavě otevřela a uvnitř se zablyštěl vzácný kov: zlatý pohár zdobený motivy mořských koníků, ryb a ptačích křídel a drobnými modrými drahokamy, které připomínaly mořské kapky. Když ho vyndala z tmavě zelené sametové podušky, přihlížející zalapali po dechu údivem. Raina pokynul sloužícímu a ten pohár v Ydaliřiných rukou naplnil hustou a opojně voňavou medovinou z Lesa. Potom poklekl před trůnem a vzal pohár také do rukou, takže ho teď s Ydalir drželi společně a dívali se na sebe přes obláčky sladké páry. „Za svůj lid připíjím na tvoje štěstí a na naše společné vítězství, jarlinn. Almiën, melda heri!“ Když se oba napili, dodal ještě: „Áva sorya, Ydalir. Teď musíš být silná, ne smutná. Melin tirië hendutya sílalë yá lalat.“ Něžně ji pohladil po ruce a ještě jednou se s povzbudivým úsměvem uklonil. •••

89

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

Ruce se mi pod jeho dotekem chvěly tak, že jsem pohár málem upustila. Odevzdanost konečně vyprchala. Jak jsem mohla být tak hloupá? Tohle přece není konec světa. Naopak. To je teprve začátek. ••• „Nechal jsem tam vytepat jedno vaše přísloví: Sá vinnur sitt mál, sem þráastur er. To mi poradil Sigbjörn.“ „Ve válce jenom ten vyhraje, čí palice dost tvrdá je,“ zarecitovala Ydalir a zasmála se. „Jak pravdivé.“ ••• Sari se Sigbjörnem to všechno pozorovali zpovzdálí. Při přípitku léčitel sykl: on jediný ze všech hostů uměl natolik dobře elfsky, aby rozuměl, co cáno říkal. „Je to tak, jak si myslím?“ obrátil se k němu Sigbjörn. Sari přikývl. „Ano. Teď už není cesty zpět.“ ••• Slunce malebně zářilo nad městem, mezi stěžni a svinutými plachtami v přístavu se vesele proháněli ptáci, na trhu hlasitě pokřikovali obchodníci a řemeslníci. Konečně zase jednou slibný den, pomyslel si Dordovir spokojeně a protáhl se. Honem přitom zaplašil nepříjemné tušení, že ty nejslibněji vyhlížející dny obvykle dopadnou nejhůř ze všech. Ozvalo se zaklepání na dveře. Vzápětí dovnitř proklouzla služka, s pohledem upřeným do země položila na stůl podnos se snídaní a vytratila se stejně nenápadně, jako se objevila. Nebýt slabounkého zacinkání nádobí, Dordovir by si jí ani nevšiml. Hladově se vrhl na snídani, ze které ho vyrušilo teprve zašustění šatů za jeho zády. „Tak to nebyl sen,“ prohodil napůl pro sebe. Usmála se, přiložila si prst na ústa a zmizela za závěsem, který ukrýval dvířka k tajnému schodišti. Než se Dordovir znovu pustil do jídla, drahnou chvíli hleděl na nehybnou plochu gobelínu a doufal, že večer zase přijde. Na slyšení k místodržícímu šel tentokrát s lehkou hlavou. V sále už na něj kromě Saxarachila čekal i jeho syn Zopyros, zdálo se však, že je myšlenkami jinde. Zdlouhavá jednání považoval za ztrátu času, což otci dával uctivě, přesto důrazně najevo – na rozdíl od Dordovira si to mohl dovolit – a obvykle, jakmile to bylo možné, pospíchal za svými vojáky. Skallagrímsson toho člověka v skrytu duše obdivoval a vážil si ho, ačkoli z něj měl zároveň trochu strach. Jiný strach než z místodržitele: tušil, že mladý Zopyros je ve skutečnosti mnohem, mnohem nebezpečnější než jeho otec. Dokonce i Dordovirovi vlastní muži k harnenskému veliteli vzhlíželi a poslouchali ho na slovo. Byl to ten typ člověka, za nímž by se bez váhání vypravili třeba do nejtemnějších hlubin Helheimu a kterého bylo za každých okolností lepší mít na své straně. Dordovir se v duchu

90

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

zasmál, když si jako jeho protivníka představil Algize Hrítningsgjötura. Nesaháš mu ani po kotníky, ušklíbl se. Místodržící si odkašlal. „Jaký je vývoj? Nějaké novinky?“ obrátil se nejdřív na svého syna. To by ses divil, pomyslel si Dordovir, ale držel jazyk za zuby a dál se tvářil zaujatě. „Situace se zklidnila,“ odpověděl Zopyros. „Ztráty máme velké, ale v posledních týdnech jako by se stáhli. Nejspíš sbírají síly, pokud vůbec ještě nějaké mají. Potyčky téměř ustaly a nedávají o sobě vědět.“ „To zní… Co to má znamenat, mermegaltas?“ rozkřikl se Saxarachilos, protože se ozvalo hlasité zaklepání a ve dveřích se objevil Skallagrímssonův sloužící. „Říkal jsem snad dost jasně, že nás nemá nikdo rušit!“ „Odpusťte, pane,“ uklonil se sloužící, „ale je to naléhavé.“ S těmi slovy se obrátil k Dordovirovi: „Pane, dorazil posel a dožaduje se okamžitého přijetí. Nedal se odbýt.“ Skallagrímssonovi přeběhl mráz po zádech. Tak už je to tady: slibný den právě skončil. „Posel? Čí?“ „Odmítá nám cokoli říct, pane. Ale na sponě má znak s dvěma hady a sekyrou.“ „Hrítningsgjörturové,“ ucedil Dordovir. „Pošlete ho sem.“ Posel dorazil za okamžik. Beze slova se Skallagrímssonovi uklonil a předal mu svinutý pergamen s velkou rudou pečetí. Oba Harnenské ignoroval, což místodržícímu samozřejmě neuniklo. Dordovir svíral list v třesoucích se rukou a jako opařený hleděl na pečeť s erbem Drakonissů, drakem a lukem se třemi šípy. Doposud si hýčkal nepatrnou a bláhovou naději, že se věštba mohla splést, že žádná dědička nežije, že jsou to všechno jenom řeči. Svitek v jeho rukou mu tu naději během vteřiny s konečnou platností rozmetal. „No tak, co zíráš?“ obořil se na něj Saxarachilos. „Mám to snad otevřít sám?“ Dordovir neodpověděl, ale rozlomil pečeť a začal číst. Dordovire Ingevirssone Skallagrímssone, rozhodl ses spojit s našimi odvěkými nepřáteli a zradil jsi tak svoji zemi. Okrádáte bezbranné, vraždíte nevinné a krutě týráte ty, kdo se nenechali zastrašit. Jenže oni už nejsou bezbranní. Jsme tu my, Věrní, a je nás víc, než by sis dokázal představit v těch nejhorších nočních můrách. Jsme všude: ve městech, na vsích, na moři i na souši, dokonce i ve tvém vlastním paláci. Chtěli jste krev? Máte ji mít. Ale bude to ta vaše. Idunn Gunnlang Ydalir Øysteinsdóttir Drakonissä jarlinn ostrova Hällristingaru a země Iss

91

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

Bledý vzteky předhodil dopis místodržícímu. Zopyros se otci díval přes rameno, a jakmile dočetl, zavrčel jen: „Plané žvásty,“ a znechuceně se odvrátil. V tutéž chvíli si však uvědomili, že dosavadní čilý ranní ruch města, který se k nim nesl otevřenými okny, se změnil v chaos, řev a řinčení zbraní. ••• „Bylo to o fous, ale za ten pohled na nasupeného Skallagrímssona to stálo,“ zakončil svoje vyprávění Örvi. „Gladsheimská posádka notně prořídla, výcvik nevýcvik. Velkou zásluhu na tom má Thorgar. Dostal jsem se odtamtud jen díky jeho lidem.“ Kývl uznale kapitánovým směrem a napil se. „Nikdo tě nepoznal?“ zeptal se Aldafir. Örvi zavrtěl hlavou. „Myslím, že ne. A i kdyby ano – co na tom? Beztak brzy zjistí, že se můj otec přidal k Věrným. Válka začala, nač se dál skrývat?“ Aldafir přikývl. „Máš částečně pravdu, přinejmenším pokud jde o tebe. My hraničáři přece jen ještě ukrytí zůstaneme.“ Zamyslel se a dodal: „Takže ten nový vojenský velitel je Saxarachilův syn?“ „Říká se to,“ potvrdil Örvi. „Místodržící ho nechal povolat až z Harnenu, připlul prý na lodi i se svou sestrou. Má cenu mnoha mužů: vládne mečem, jako by mu požehnal sám Týr, a vojáci ho poslouchají na slovo.“ „Což znamená, že bude potřeba se ho co nejrychleji zbavit,“ uzavřel hraničář. ••• „Jak to vypadá ve skírnských dolech?“ obrátila se Ydalir na Eihwaze. „Můžeme se spolehnout na další dodávky?“ „Čekal jsem tvou otázku, paní,“ odvětil šlechtic uctivě. „K jejímu zodpovězení tu však mám někoho povolanějšího, pokud dovolíš.“ „Ovšemže,“ přikývla a na Eihwazův pokyn se ze dveří vynořil trpaslík v naleštěné kroužkové zbroji, tmavomodrém sametovém plášti a s dlouhým, pečlivě zapleteným plnovousem zastrčeným za opasek. Na čele se mu třpytil umně vybroušený safír. „Dovol, abych ti představil Grimbura z Manzargilu,“ uvedl ho Eihwaz a trpaslík jarlinn věnoval hlubokou úklonu. Opodál sedící cáno Raina se nespokojeně zavrtěl a Grimbur po něm šlehl pohledem, ale ani jeden nic neřekl. „Nuže?“ vybídla ho Ydalir. „Prý jsi ten nejpovolanější k tomu, abys nám pověděl, jaká je situace ve Skírnu. Dokážete vyzbrojit další jednotky?“ Trpaslík se uchechtl. „Další jednotky? Zvládli bychom vyzbrojit ostrov do posledního děcka, a ještě by zbylo pro jejich vnoučata,“ odpověděl. „Zásoby skírnské rudy jsou obrovské. Tedy nejen

92

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

rudy,“ podotkl a ukázal přitom významně na svou čelenku. „Dřeme dnem i nocí, a pokud můžu mluvit za svoje lidi, bohatě se nám to vyplatí…“ To rozhodně, pomyslel si Raina. „… takže s naší pomocí můžete počítat. Spíš je otázka, co přesně byste potřebovali? Doposud jsme vyráběli hlavně menší věci: hroty k šípům, nože, tesáky. S tím přece nemůžete vystačit.“ Ydalir přelétla pohledem shromážděné Věrné. Kromě Eihwaze Ehwazssona a cána Rainy zastupujícího elfy tu seděli Örvar Hjortholt se synem Örvim a Fjólar Ragnarsson s dvěma dcerami v plné zbroji. Úplně vzadu, kam pro nedostatek světla už skoro nebylo vidět, se schovávala skupinka maskovaných hraničářů; mezi nimi, jak věděla, byl i Aldaris, který z ní nespouštěl oči. Algiz cvičil s vojáky v Breidabliku. „Eihwaz se ti už nejspíš zmínil, že se situace poněkud změnila,“ obrátila se jarlinn zpátky ke Grimburovi a ten přikývl. „Vyhlásili jsme válku. Někteří budou sice dál bojovat v lesích, ale většina se bude s nepřítelem od nynějška střetávat v otevřeném poli. Proto budou potřeba pořádné zbraně: meče, sekyry, kopí. A také zbroje, přilby a štíty. Podrobnosti dohodnete později s Eihwazem. Zvládnete to?“ „Konečně pořádná práce,“ zamnul si ruce trpaslík, „s radostí.“ Ještě jednou se Ydalir dvorně uklonil a spokojeně odkráčel. Jakmile zmizel za dveřmi, ozval se Raina. „Nezdá se mi moudré spoléhat tolik na trpaslíky,“ namítl. „Jen se na naší situaci snaží vydělat.“ „Špatně se jim nedaří, to je očividné,“ souhlasila Ydalir, „ale nebýt jich, skírnské doly by zely prázdnotou, tamní surovina by ležela ladem a moji lidé by se mohli bránit leda klacky. Přenechat jim za to třeba celou horu drahokamů se mi nezdá jako špatná cena.“ ••• „Myslel sis, že se jen tak vypaříš?“ zastoupila mu s úsměvem cestu Ydalir. „Tentokrát ti to neprojde.“ Aldaris se zarazil a křečovitě zaťal ruce v pěst. Několik nekonečných vteřin váhal, než promluvil. „Nemuč mě,“ zachraptěl. „Nech mě prosím odejít.“ „Ale já nechci, abys odcházel,“ namítla a pohladila ho po tváři. „Ani nemusíš. Algiz je pryč.“ Hraničář ztuhl. „K tomu už jsem ti minule řekl své poslední slovo,“ odsekl. „A to pořád platí.“ Ydalir nakonec neochotně udělala krok stranou. „Jak chceš,“ hlesla. „Tedy sbohem.“ „Sbohem,“ zašeptal za ní Aldaris, když odcházela. Ani se neohlédla. ••• Glitnir už dávno utichl, jen Ydalir se v prázdném pokoji nepokojně převalovala. Otevřeným oknem pronikala dovnitř vůně jedlí a borovic spolu s nočními zvuky lesních obyvatel. Někde blízko zašustila křídly sova. Nakonec snahu usnout vzdala, odhodila přikrývku a došla k oknu.

93

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

Opřela se o parapet a pozorovala jasně zářící hvězdy a neproniknutelnou čerň mezi stromy. V bezvětří se nepohnul ani lísteček. Náhle sebou trhla: znovu, jako už tolikrát, ucítila něčí upřený pohled. „Je tu někdo?“ zeptala se roztřeseně do tmy a opatrně zamířila k lůžku, vedle kterého nechala postavenou lampu. Vzápětí jí došlo, že ji nejspíš nemá čím zapálit, a v duchu zaklela. Vtom se zarazila, protože uslyšela zavrzat podlahu. Takže se jí to nezdálo! V místnosti opravdu někdo byl. Co teď? Má křičet? Utéct oknem? Nebo se pokusit bránit? Než se stačila rozmyslet, ucítila dotek dlaní na bocích a měkký polibek na šíji. Polilo ji slastné horko, když ji kdosi zezadu něžně objal a přitiskl jí rty k uchu. „Přišel jsem za tebou, melda heri,“ zašeptal hlas. „Přišel jsem za tebou, abych tě rozveselil.“ ••• „Otevřete! Pro všechno na světě, otevřete!“ bušil Torve z posledních sil na dveře kláštera a nepřestával se přitom vyděšeně ohlížet za sebe. Na rameni cítil váhu svého druha, kterému mezi prsty prosakovala krev z rány na břiše. Co chvíli zasténal bolestí a Torvemu připadalo, že jeho hlas musí být v tiché noci slyšet na hony daleko. Brána zůstávala zavřená. Snad není opuštěný, napadlo hraničáře. Ale neměl by, vždyť Sari říkal… Vrata se zničehonic neslyšně otevřela. V temné chodbě za nimi poblikávalo slabé světlo louče, ale z postavy, která ji držela, bylo vidět jen tmavý obrys. Torvemu se zježily vlasy v zátylku, nezbývalo však než jít dovnitř, do vlhkého a studeného tunelu. Když neznámý zaslechl, jak druhý z hraničářů sténá, zastavil se, předal Torvemu louči a lehce zraněného zvedl do náruče. Došli tak k dalším dveřím, o poznání zdobnějším. Otevřely se stejně zlehka a zdánlivě samy jako ty první. Vevnitř bylo o poznání přívětivěji. V nevelké komnatě plápolal krb, stěny byly obložené dřevem a na dlouhém stole ležely rozházené hromady svitků s nákresy a poznámkami. U stolu už je očekávala kněžka, aby je uvítala. „Gipta hylli,“ pozdravila Torveho. Nepřirozenou bledost jejích tváří podtrhovaly uhlově černé vlasy, pronikavé černé oči a černé roucho. Všimla si, že znepokojeně sleduje, jak její služebník odnáší raněného pryč. „O svého přítele se neboj,“ uklidňovala Torveho. „Bude o něj postaráno. Co ty? Jak jsi na tom?“ „Vyvázl jsem skoro bez škrábnutí,“ přiznal hraničář. „Ale byla to řež. Vůbec nevím, kam se poděli ostatní. Doufám, že mě někdo nesledoval.“ „Můžeš zůstat klidný,“ odvětila kněžka. „Klášter je dobře chráněn, možná nejlépe ze všech, i když strážci nejsou vidět.“ „Máte tu hraničáře?“ podivil se Torve. „Nějací by se tu našli, ano,“ odpověděla záhadně kněžka. „Já jsem zdejší představená, jmenuji se Fagridalur. Možná ti moji služebníci budou připadat poněkud… zvláštní, ale nemusíš se jich bát.“

94

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

„Oni toho moc nenamluví, co?“ „Nejen to. Nemluví, nejedí, nepijí, nedýchají vzduch. Zato mě poslouchají na slovo.“ Torve zůstal zírat s otevřenou pusou. „Tak-takže j-je t-to prav-pravda,“ vykoktal po chvíli. „Kklášter ne-nemrtvých…“ Kněžka se usmála. „Těší mě, že mě můj věhlas předchází,“ prohodila. ••• Návrat do Muinahópy přinesl Sigbjörnovi dlouho nepoznaný klid, ačkoli předvídal, že ne všechny rozhovory, které ho čekají, budou příjemné. Cesta na koních z Glitniru byla úmorná i v příjemné společnosti Sariho a Andafina; teprve když na obzoru spatřili šedivou čáru moře, začalo jim být opět do zpěvu. Co se hudby týkalo, nemohl se Sigbjörn ani s jedním ze svých přátel měřit. Andafin měl zvučný hlas a harfu, kterou mu vyrobili elfové, ovládal s nedostižným umem, vedle Sariho však jeho umění bledlo. Léčitelův zpěv dokázal potěšit, pohladit, rozveselit i vyburcovat, ať už k tanci, nebo k boji, dovedl jím ale také uspat či očarovat, pokud si to přál. „To může být užitečná zbraň,“ poznamenal kdysi při jednom z jejich setkání Sigbjörn. „Přísahal jsem, že k ničemu takovému se nikdy nesnížím,“ odpověděl s vážnou tváří Sari. Ostrý šleh větru probral Sigbjörna ze vzpomínek. Dorazili na hranu útesu a začali sestupovat. V paláci zjistili, že je cáno Raina předstihl. Spolu s artaherem poutníky přivítali v zaplněném hodovním sále a Sigbjörnovi stačilo vyměnit si s nimi jediný pohled, aby se utvrdil v tom, že všichni – Lainadana nevyjímaje – vědí, jak se věci mají. Objal otce i Rainu, byť ne tak srdečně jako jindy, a posadil se ke stolu vedle Sariho. Andafin je brzy opustil a připojil se k elfským hudebníkům, s nimiž jako obvykle strávil celý večer. Artaher nechal donést další medovinu a pak ještě další a čtyři společníci v malém kroužku postupně zůstali sami. V příhodném okamžiku už se Sigbjörn odhodlával načít věc, která mu tolik ležela na srdci, ale Raina ho předešel. Dolil mu pohár a naklonil se k němu blíž. „Příteli, uzavřeme dohodu. My všichni bychom za Ydalir bojovali do posledního dechu, ať už z jakýchkoli pohnutek; my všichni ji svým způsobem obdivujeme a milujeme. Nepleť se do věcí, do kterých už ani jako její bratr nemáš právo mluvit, a já ti můžu odpřisáhnout, že i kdyby se od ní odvrátil celý svět, já ji neopustím. Copak jsi neviděl, jak zářila, když jste odjížděli?“ „Vypadala šťastně, jako už dlouho ne,“ přiznal Sigbjörn, „ale nechci, aby dopadla jako moje…“ Vtom se zarazil, bílý jako stěna. Lainadan, který je celou dobu pozorně poslouchal, pomalu a rozechvěle postavil pohár na stůl a zadíval se do prázdna.

95

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

„Odpusť, otče,“ vypravil ze sebe se staženým hrdlem Sigbjörn. „Tak jsem to nemyslel! Já přece vím, že…“ Artaher ho gestem ruky zarazil. „Nevíš. Nechápeš nic.“ Zadíval se synovi do tváře. „Přestaň se na svět pořád dívat lidskýma očima, Sigbjörne.“ S těmi slovy vstal a odešel. Sigbjörn se zhroutil, hlavu v dlaních. „Odpusťte,“ zašeptal. „Odpusťte mi to všichni.“ Sari ho poplácal po zádech a Raina mu přistrčil pohár s medovinou. „Na usmířenou,“ vybídl ho s úsměvem. ••• „Tak tohle mají být ty dokonale vycvičené jednotky?“ ušklíbl se Algiz a otřel si zakrvavené ostří obouruční sekyry do listí. „Strach má velké oči, zdá se.“ Louka se před ním táhla do mírného svahu, korunovaného chlumkem stromů. V jejich větvích posedávali krkavci a lačně na sebe pokřikovali: jen se podívejte na tu hostinu, bratři! A měli pravdu. Kdysi malebná zelená pastvina byla zdupaná a rozrytá těžkými botami ozbrojenců a místo odpočívajících ovcí se tu jedna přes druhou vršily mrtvoly nebo to, co z nich zbylo, potrhané praporce a zlámaná kopí. Mezi tím vším procházeli Algizovi muži a pod nohama jim mlaskalo krvavé bláto. „Nějak se mi to nelíbí, chlapče,“ mračil se Örvar. Familiérnost by mu Algiz odpustil, ale ty věčné pochybnosti ho rozčilovaly. Snad i proto, že hlodaly i jeho samotného. „Co se ti zase nezdá, starý?“ odsekl. „Myslel jsem, že to bude horší, to je všechno. Netvrdím, že nám nedali zabrat.“ Zalétl pohledem k lesu. Ani řada jejich vlastních padlých nebyla nijak malá a zbylí vojáci pořád přinášeli další. „Copak ti není divné, že se vůbec neobjevil Zopyros? Vždyť to bylo naše zatím největší otevřené střetnutí s Harnenskými. Podle toho, co se říká, to není ten typ velitele, který by vysedával v paláci a čekal, jak to dopadne.“ „Vím já? Třeba měl pro něj tatíček nějakou důležitější práci.“ „Právě toho se obávám,“ odvětil Örvar. Algiz jen mávl rukou. „Nechme toho. Však máme kolem zvědů dost. I kdyby se Harnenští chtěli o něco pokusit, musejí sem nejdřív dojít.“ Zavelel k odchodu a jako první zamířil do nedalekého ležení. Než se zešeřilo, bojiště opustili poslední vojáci. Krkavci mohli konečně začít nerušeně hodovat. ••• Tábořiště se rozkládalo nedaleko, na terase ve svahu sousedního, o něco vyššího kopce. Před větrem a deštěm ho ze tří stran chránily vysoké stromy, které se za paloukem spojovaly do zdánlivě neproniknutelné hradby. Zatímco směrem do údolí dosud prosvítaly poslední paprsky zapadajícího slunce, v lese už panovala černočerná tma.

96

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

Algizovi to místo nahánělo husí kůži. Nepomáhalo ani vědomí, že kdyby se cokoli stalo, útěk do lesa je jejich jediná naděje. Ležení se totiž nacházelo hluboko na území nepřítele: za jasného dne by se na obzoru třpytilo moře a na jeho břehu by bystré oči mohly rozeznat gladsheimský přístav. Přesto se i tady lesem proplétaly hraničářské stezky. Algiz ty podivíny nikdy neměl zrovna v lásce: pořád jen samé přepady ze zálohy, maskování, rychlá smrt šípem od neviditelného střelce. Bavit se s nimi taky pořádně nedalo, vždycky se drželi v těch svých uzavřených, zakaboněných skupinkách. Urozený nebo vesničan, člověk mezi nimi ani nepoznal rozdíl. Algiz dával přednost oceli, boji tváří v tvář. Chtěl se svému protivníkovi dívat do očí, aby si pak mohl o to víc vychutnat ten okamžik, když mu padne k nohám, děsit ho svým řevem a probíjet se burácejícím mořem bojiště. Jestli ale trávili celý život v lese, jako je tenhle, vlastně na tom nebylo nic překvapivého. Zvláštní tma, neznámé zvuky, pohybující se světélka, šustění listí a praskání větví dokázaly člověku napínat nervy k prasknutí. Stačila jediná noc, a to ani člověk nemusel odejít z dosahu slabě zářících loučí. Na druhou stranu to byli opravdu užiteční spojenci, a tak jim Algiz dokázal ledacos prominout. ••• Probudil se zničehonic uprostřed noci. Louče dávno zhasly, měsíc zašel a na nebi zářily hvězdy, ze všech stran se tu a tam ozývalo chrápání. Tábor na první pohled klidně a nerušeně spal, přesto Algize neopouštěl podivný pocit: šestý smysl, za léta strávená v leženích podobných tomuhle vycvičený k dokonalosti, mu napovídal, že něco není v pořádku. Odhodil kožešinu, vstal a protáhl se. S rukou položenou na jílci meče – ten dotek ho uklidňoval jako máloco – zamířil k okraji tábořiště. Jak tam tak stál, zíral do tmy a dávala se do něj zima, zaváhal, jestli mu z toho lesa už vážně nestraší v hlavě. Právě v okamžiku, kdy zabručel šťavnatou nadávku a chtěl se obrátit zpátky, mezi listím postřehl lesk bělma. Ztuhl překvapením stejně jako ten, komu oči patřily. Ještě několik vteřin na sebe civěli, než se první z nich probral. Naštěstí byl tím prvním Algiz. ••• Té noci si Algiz rámusu boje, křiku a řinčení oceli užil vrchovatou měrou. Už když se s řevem rozbíhal do středu tábořiště, aby vyhlásil poplach, zaznívaly první rány. Co zatraceně dělaly hlídky? Vem to ďas. Hlavní bylo zastavit ten příval černých uniforem, který se na ně hrnul ze všech stran jako armáda mravenců. Örvarova předtucha byla správná: uprostřed vřavy zahlédl Algiz vysokého mladíka v černém, stříbrem vyšívaném kabátci. Svým dlouhým obouručním mečem se oháněl se smrtící jistotou, sledoval okolí jako šelma neustále připravená k útoku, bez jediného špatného kroku, bez sebemenšího zaváhání, a kromě toho ještě stačil vykřikovat rozkazy. Harnenští vojáci ho poslouchali na slovo, podobní děsivým strojům.

97

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

Při pohledu na něj se Algiz nedokázal ubránit jistému obdivu a zároveň se ho zmocňovala jistota, že tohle je nad jejich síly. Po dlouhém pochodu v plné polní a celodenním boji byli jeho muži příliš unavení na to, aby Harnenským způsobili výraznější ztráty, o možnosti je porazit nemluvě. Během okamžiku přelétl pohledem sotva rozeznatelné bojiště, údolí v dálce, hvězdnou oblohu a hradbu stromů. Pak se zhluboka nadechl a z plných plic zavelel k ústupu do lesa. ••• Vrzání, praskot a šelest. Slábnoucí volání. Tlumené výkřiky. Tma černá jako hluboká tůň, protkaná šedivými skvrnami časného ranního světla. A za zády nepřítel. ••• „Na, napij se,“ vybídl kdosi Algize a podepřel mu hlavu. Nápoj příjemně hřál a teplo se mu rozlévalo až do konečků prstů, přesto se dál cítil příliš unavený na to, aby otevřel oči. „A teď spi,“ rozkázal jemně hlas. Algiz bez okolků poslechl. ••• „Vítej mezi živými, chlapče,“ pozdravil ho zvesela Örvar, jakmile se znovu probudil. Tvářil se povzbudivě, i když se mu přes celou levou tvář táhl dlouhý rudofialový šrám a pravé oko měl krhavé, orámované nazelenalými podlitinami. Bez ustání škubavě procvičoval ztuhlé, bolavé prsty pravé ruky, zavěšené v pásce. „Mezi živými? Sám vypadáš, jako bys zrovna vylezl z hrobu,“ zasípal Algiz. Smích ho bodal do žeber. „Pravda, v klášteře nemrtvých byste oba zapadli dokonale,“ vložil se do jejich rozhovoru třetí muž. Vypadal staře, tvář měl plnou vrásek a v ní uhrančivé zelené oči. Ten hlas Algiz poznával: hlas, který k němu mluvil a volal ho, když blouznil. „Ty jsi… ten hraničář,“ rozpomněl se náhle. „Byl jsi na Glitniru. Na korunovaci.“ Odmlčel se. Mluvit ho unavovalo. Sari přikývl. „Musím uznat, že to bylo veselejší setkání než tohle,“ pokrčil rameny. „Snad tě ale naše pohostinnost nezklame.“ Algiz se v duchu zastyděl. Nikdy hraničářům nedůvěřoval, a teď jim dlužil vděk za to, že mu zachránili život. Zároveň se nemohl dočkat, až se bude moci vrátit do svého živlu, na bitevní pole. „Kde… kde jsou ostatní?“ zeptal se s námahou. Cítil, jak ho opět opouštějí síly. „Byli na tom podobně jako vy dva, ale většina už se dala dohromady a vydala se pod Örviho vedením na cestu. V dnešních časech není dobré zdržovat se ve velké skupině dlouho na jednom místě.“ •••

98

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

Z chodby vedoucí do přístavu Sigbjörna pořád mrazilo, přestože už jí šel kdoví po kolikáté. Modravý přísvit lampy, vědomí obrovské skalní masy nad hlavou a hlavně fantastické malby mořských hlubin na stěnách na něj působily tísnivě a úchvatně zároveň. Vždycky se mu ulevilo, když mu po nohama konečně zachřupaly kamínky a chodba se otevřela do nesmírné jeskyně, v níž se ukrývalo elfské pobřežní město. Od Sigbjörnovy první návštěvy se proměnilo téměř k nepoznání. Lodě se sice pořád stejně tiše pohupovaly na vodě a ze svahů na ně shlížely domy s prázdnými okny, ale všude panoval ruch, pobřeží se hemžilo postavami a z teras tu a tam zaznívala hudba a zpěv. Bylo slyšet Raegbundův mohutný hlas, jak udílí rozkazy, kolem poletovali racci a překřikovali ho, elfové se smáli a smaragdová hladina zálivu se třpytila ve slunci. „Nevěřil bych, že takhle ještě někdy v životě Muinahópu uvidím,“ poznamenal Lainadan, který se zničehonic objevil po Sigbjörnově boku. „Je to nádhera, atarinya. Nikdy mě to na moře netáhlo, ale když to vidím…“ „Záleží jen na tobě, jakou cestu si vybereš. Ale jednoho dne se budeš muset rozhodnout, kým chceš být.“ Artaher objal svého syna kolem ramen a ukázal na největší z lodí. Na jejím stěžni se třepotala stříbrozelená vlajka; znak nebylo vidět. „To je má loď,“ řekl. „Až nadejde čas, budeme připraveni.“ ••• „Gipta hylli, sestřičko!“ pozdravil půlelf s hlubokou, přehnaně dvornou úklonou. „Sigbjörne!“ rozzářila se Ydalir a rozběhla se mu vstříc. „Už jsem měla strach.“ „Ty jsi ta, o kterou se musíme bát,“ odvětil vážně a objal ji. „Nějaké novinky?“ „Všelijaké.“ Zamračila se. „Algiz a Örvar dál vedou tažení proti Harnenským. Vybojovali nám několik vítězství, ale ztráty jsou velké. Zopyros nechal při ústupu vypálit Nordheim.“ Kousla se do rtu. „Lehl popelem do poslední stodoly.“ „A hraničáři?“ „Ti jim několikrát zachránili kůži, což Algiz nenese zrovna dobře,“ ušklíbla se. „Ovšem nebýt Prvních…“ „… neměli bychom šanci,“ dokončil za ni Sari. „Vítej, příteli.“ „Sari! Rád tě vidím. Takže máme co oslavovat?“ zazubil se. „Rozhodně. Přináším totiž zprávu, kterou ani půvabná ouška naší jarlinn ještě neslyšela.“ ••• „Pssst!“ zamračil se Aldafir. „Stůjte! Hagale?“ Hraničář přikývl, pokynul dvěma dalším a během okamžiku se společně rozplynuli ve tmě.

99

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

Obloha se jim klenula vysoko nad hlavou a třpytila se hvězdami a hraničářům v bledém měsíčním světle žhnuly oči. Ještě před pár okamžiky všude vládl doslova božský klid: vraceli se z obřadu a posvátný háj vyzařoval nadpřirozenou moc. Drobounký jazýček ohně, který probleskoval v dálce mezi stromy, jim však vlil krev do žil. Čekání se zdálo dlouhé. Velitel si s kněžkou vyměnil znepokojený pohled, náhle se však konečně znovu objevili zvědové. „Jsou to Harnenští, pane,“ oznámil Hagal a potvrdil tak Aldafirovy nejhorší obavy. „Kolik?“ „Jen tři, pane. A nezdá se, že by se měli příliš na pozoru.“ „Nepostavili hlídku?“ divil se velitel. „Člověk by čekal, že už se poučej, co?“ vložil se do jejich rozhovoru Thorgar se zlomyslným úšklebkem. „Tak na co čekáme?“ dodal. Aldafir se trpce usmál. „Jistě.“ Na jeho pokyn se ze skupiny oddělilo několik postav a s Hagalem v čele se vydali směrem k ohništi, aby vetřelce obklíčili.  „Kde jste se tu vzali? Co tu chcete?“ opakoval Aldafir snad už posté, ale Harnenský jen vrtěl hlavou a vzlykal. Na tváři měl tmavě fialové podlitiny a rty celé rozpraskané. „Pít, pít,“ chraptěl pořád dokola. „Napít dostaneš, až vyklopíš, co jste měli za lubem,“ utrhl se na něj Thorgar a rozpřáhl se k ráně, ale Aldafir ho zarazil. „Z tohohle nic nedostaneme,“ řekl. „Kdoví, jestli vůbec rozumí naší řeči. Přiveďte druhého.“ Dva hraničáři se vzápětí objevili s hubeným mladíkem, kterému v paži zela hluboká rána. Spíš ho nesli, než vedli, a vypadalo to, že je při vědomí jen napůl. „Proč mu to nikdo neovázal?“ rozzlobil se velitel. „Jsme snad zvířata?“ Nikdo neodpovídal. Tváře hraničářů, kteří je v kruhu obklopovali, zůstávaly kamenné. Už aby se vrátil Sari, pomyslel si Aldafir. Pak se obrátil k vězni. „Kde jste se tu vzali?“ Nic. Harnenský se díval do prázdna, nehýbal se, nepromluvil. Nepohnul se ani, když ho Thorgar vztekle přetáhl býkovcem. „Mluv! Co jste tu dělali?“ Věnoval Thorgarovi káravý pohled, ale vlastně se mu moc nedivil. Muži začínali být nervózní. Kdoví, kolik se jich tu kolem potlouká? Nejspíš budou muset zase přestěhovat tábořiště – a doufat přitom, že nenarazí na nějaké nemilé překvapení.

100

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

„Přiveďte sem toho posledního, u všech bohů, snad aspoň ten nám něco řekne,“ rozkřikl se hlasitěji, než by sám býval chtěl. Třetí Harnenský vyvázl na první pohled nejlépe – a taky kladl největší odpor. Potům navzdory se zmítal tak, že hraničáři měli co dělat, aby ho vůbec udrželi. Před Aldafirem si klekl teprve tehdy, když mu Hagal podkopl nohy. „Radím ti zůstat v klidu,“ oslovil ho Aldafir. „I kdybys utekl, daleko se nedostaneš. Naše šípy jsou rychlejší než tvoje nohy.“ Po těch slovech se Harnenský podvolil, ale vzpurně se na velitele podíval a odplivl si. Vzápětí ho k zemi srazila Thorgarova rána. „Už vím, že mi rozumíš,“ začal Aldafir ledově. „Tak povídej. Co tu pohledáváte?“ Odhodlání mlčet Harnenského opustilo přesně v okamžiku, kdy mu Thorgar zkroutil ruku tak, že zařval bolestí. „Utekli jsme,“ zasípal. „Moc mrtvých. My nechtěli.“ Ztěžka oddechoval. „Utekli? Odkud? Jsou tu v okolí ještě nějací další?“ Harnenský si kousal ret a neodpovídal. Thorgar ho nakopl do žeber, až to křuplo. Už i Aldafir ztrácel trpělivost. „Nuže?“ „Ve vsi,“ vypravil ze sebe po kratičkém zaváhání, jakmile za zády zaslechl Thorgarův pohyb. „Celá jednotka.“ „Kdo jí velí?“ zeptal se Aldafir se zvláštní předtuchou. „Ptám se, kdo těm vojákům velí?“ rozkřikl se, když se mu zdálo, že zajatec s odpovědí otálí příliš dlouho. „Mám ti uštědřit ještě jednu lekci?“ zahulákal Thorgar a významně pohladil svůj býkovec. „Velitel… je místodržitelův syn.“ Nato ztratil vědomí. Mezi hraničáři zavládlo hrobové ticho.  „Nejbližší vesnice je Skrukkli,“ uvažoval Aldafir nahlas. „Tam máme svého člověka. Chtělo by to si nejdřív ověřit, jestli mluvil pravdu.“ Hagal přikývl. „Mohli bychom se tam s pár lidmi vydat v přestrojení,“ navrhl. „Co když je to léčka?“ „Souhlasím. Zjistěte, co a jak, a vraťte se zpátky. Pak se rozhodneme.“ „Promiňte, pane,“ přihlásil se o slovo Thorgar. „Nestačilo by unést Zopyra? Nejspíš budou v přesile, sami na ně nebudeme stačit, na to je nás málo. Chytit takovou velkou rybu…“ Velitel se nad tím zamyslel a nakonec kývl. „Budete muset improvizovat,“ řekl Hagalovi. „Pokud by se vám opravdu podařilo ho přivést, měli bychom v ruce skutečný trumf.“

101

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

 Skrukkli tvořilo pár chalup, shluknutých na břehu malého a špinavého rybníčku. Na tak malou ves tam ale bylo až příliš živo. Díky tomu hraničáři poznali, že přinejmenším co se harnenských vojáků týče, zajatec nelhal. Hagal svou družinu podle pokynů, které dostal od Aldafira, zavedl k osamělému domku na okraji vesnice. Pak je zanechal v úkrytu mezi stromy a sám se vydal zaklepat na nízké zadní dveře. Po chvilce se ozvalo smluvené znamení a ostatní hraničáři se šerem proplížili za ním. Uvnitř je přivítalo teplo a kotlík čerstvě uvařené polévky. „Prý je místodržitelův syn opravdu tady,“ vysvětlil svým druhům Hagal. „Usadil se v krčmě, jak jinak.“ Jejich hostitel přitakal. „Jsou jako morová rána,“ stěžoval si. Zakrátko nám nezbudou žádný zásoby na zimu. A lidi jim ze strachu ještě sami podstrojujou.“ „Neboj se, příteli,“ uklidňoval ho Hagal. „Už to nebude dlouho trvat.“ Kéž by tomu sám věřil.  „Tak honem, kde to vázne? Vyschlo nám v krku!“ obořil se voják na krčmářku. Když před něj na stůl postavila korbel s medovinou a mísu se skopovým – ne zrovna jemně – nakrčil nos. „Nic lepšího než to smradlavý skopový tam nemáš?“ zabrblal, ale chopil se vidličky a pustil se do jídla. Jeho společníci se na svoje jídlo vrhli jako vyhladovělí vlci. „Dovolte, pane, kdybyste si přál, pane, můžu nechat poslat pro ryby. Vynikající uzené, pane…“ zadrmolil fojt a pro jistotu se i uklonil. „Jen pošli, pošli,“ vybízel ho blahosklonně voják a šťoural se přitom v zubech. „Však my si rádi pochutnáme, co, chlapi?“ „Jasně, veliteli,“ přikyvoval horlivě jeden z mužů. Pokukoval mlsně nejen po bohatě naplněných mísách a talířích, ale taky po fojtově dceři, která stydlivě postávala v koutě a červenala se. Jakmile na ni otec mávl, s očividnou úlevou vyklouzla ven. Velitel se zhluboka napil medoviny a vyprskl. „Co to má znamenat? Kdo má tohle pít?“ „Víno nemáme, pane,“ omlouvala se krčmářka tónem, který nesvědčil o přehnané zdvořilosti. Harnenský nakonec mávl rukou a pozvedl pohár. „Tak na vítězství, chlapi!“ „Na císaře!“  „Sss!“

102

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

Dívka sebou trhla, ale pak se rozhlédla kolem, a když se ujistila, že prostranství před krčmou je prázdné, obešla dům, aby zjistila, odkud zvuk přišel. Na první pohled to vypadalo, že je dvorek prázdný. Asi se mi to jenom zdálo, pomyslela si a chtěla se otočit zpátky, když se sss! ozvalo znovu. Teprve pak zachytila pohyb za hromadou dřeva. S malou dušičkou tam zamířila a vzápětí ztuhla leknutím. Z šera na ni vyhlíželo několik ozbrojených postav se zamaskovanými tvářemi. Jeden z nich si stáhl šátek, usmál se a vybídl ji, aby šla až k nim. „Jmenuji se Hagal,“ představil se s mírnou úklonou. „A ty?“ „Gudrún,“ pípla dívka. „Potřebovali bychom od tebe pomoc, Gudrún,“ řekl. Přikývla. „Jsou tam vevnitř Harnenští?“ „Spousta. Jednomu říkají velitel.“ „Jak vypadá?“ „Vysoký, dlouhé světlé vlasy, černý kabátec se stříbrným vyšíváním…“ Hagal si s ostatními hraničáři vyměnil významný pohled. „Nevíš, jak se jmenuje?“ „Ne, pane.“ „Nemusíš mi říkat pane. My jsme…“ „… hraničáři. Já vím, pane. Prosímvás…“ „Copak?“ zeptal se Hagal ustaraně. „Prosím, neubližujte tatínkovi.“ „Neboj se, Gudrún. Kvůli němu tady nejsme. A teď už raději běž.“  „Co ti tak trvalo, holka?“ plísnil svou dceru fojt, když se konečně vrátila s košíkem uzených ryb. „Pane, tady jsou ty ryby, pane. Dovolím si říct, že ty nejlepší, jaké můžete ve zdejším kraji dostat, pane,“ oslovil velitele Harnenských s podlézavým úsměvem. „A tohle je moje dcera Gudrún, pane,“ dodal a popostrčil dívku blíž. „Máš pěknou dceru, jen co je pravda… Jak že se jmenuješ?“ „Ingvar, pane,“ klaněl se fojt až k zemi.

103

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

„… Ingvare. Pojď, děvče, posaď se s námi ke stolu.“  „Copak nikdy nevyleze?“ stěžoval si znechuceně jeden z hraničářů. Čekali za krčmou už celé odpoledne a ze zápachu hnojiště se jim zvedal žaludek. Najednou se však ve dveřích objevil pruh světla a v něm vysoká mužská postava s dlouhými vlasy. „…sím se vychcat,“ oznámil svým společníkům uvnitř a nejistým krokem se vydal na zadní dvorek. V tomtéž okamžiku se ze stínů vynořilo několik tmavých postav.  „Copak bude asi místodržící říkat, až se dozví, že máme jeho synáčka?“ přemítal nahlas jeden z hraničářů. „Věnuje ti výměnou za něj půl císařství a svou dceru k tomu, ty osle,“ zasmál se Hagal. Šlo to hladce – až podezřele hladce. Ale co by se mohlo pokazit? Unesli místodržitelova syna a v lese je nikdo neměl šanci objevit. „Nebránil bych se, dceru má prý pěknou, ale co s císařstvím?“ Odpovědí mu byla salva smíchu, kterou hned nato zmrazil nečekaný zvuk: řinčení železa. Hraničáři ztuhli na místě. „Přichází to od našeho tábora,“ prohlásil Hagal. „Jdeme!“ Rozběhli se a svázaného velitele za sebou vlekli jako loutku. Měl co dělat, aby neklopýtl a neskončil na zemi. Jakmile vyběhli z lesa na mýtinu, kde stával hraničářský tábor, naskytl se jim hrozivý pohled: téměř všechny stany byly rozbořené a všude mezi nimi ležela mrtvá těla. „Zastavte! Máme vašeho velitele, místodržitelova syna Zopyra!“ zahulákal Hagal z plných plic, když konečně vpadli doprostřed boje. Nedaleko od něj se napřímil jeden z Harnenských: vysoký voják s dlouhými plavými vlasy, oblečený do stříbrem bohatě vyšívaného kabátce. V rukou svíral nablýskaný obouruční meč, ze kterého odkapávala krev. „Co to žvaníte?“ obořil se na Hagala. „To je přece nesmysl!“ Boj na okamžik ustal. Příchozí si všimli, že na kraji tábořiště klečí se zavázanýma očima Aldafir. Ústa měl ucpaná roubíkem a jeho harnenský strážce mu držel na krku nůž. „Zajali jsme ve Skrukkli vašeho velitele!“ namítl Hagal. „Tady je!“ S těmi slovy postrčil zajatce dopředu. „Necháme ho žít, když nám vrátíte našeho velitele Aldafira!“ Harnenský voják se rozesmál. „Tohle že má být velitel? Vždyť je to dezertér!“ Hraničáři při těch slovech úplně zkameněli. Zároveň teprve teď začínali tušit, koho mají před sebou.

104

ollo-f.net

Ollo

[email protected]

„To já jsem místodržitelův syn! Já jsem Zopyros Kantakuzenos!“ zvolal a znovu se rozmáchl mečem. V tom okamžiku jako by pominulo kouzlo a začala krvavá řež.  Ydalir zbledla. „Jak to dopadlo?“ „Jak myslíš, paní? Stál bych tady snad? Zopyros je mrtvý, stejně jako všichni jeho muži.“ „Co Aldafir?“ naléhala. „A Aldaris?“ dodala po krátkém zaváhání. „Oba budou v pořádku,“ odpověděl Sari se zvláštním pohledem. „Našli jsme je s Andafinem hned následující den. Nakonec přežilo docela dost mužů, i když mají těžká zranění.“ „Díky bohům,“ oddechla si Ydalir. Teprve pak jako by si pomalu začala uvědomovat význam toho, co se stalo. Tvář se jí rozjasnila. „Měli bychom oslavovat!“ zvolala vesele. „To ano,“ souhlasil Sari. „Pro místodržitele to bude velká rána. Jen se bojím, že Dordovir z toho bude mít radost stejně jako my.“ „Proč?“ podivil se Sigbjörn, který doposud jen mlčky poslouchal. „V Harnenu se úřady dědí a Saxarachilos měl jen jednoho syna a jednu dceru. Ať se propadnu do země, jestli do měsíce nebude svatba,“ odpověděl s povzdechem Sari. „Dordovir a místodržící?“ ujišťoval se nevěřícně Sigbjörn. „Zatím jenom místodržící,“ opáčila bezbarvě Ydalir.

105