1
M. M. Cabicar
STRUNA DO KRÁJEČE
2
Copyright: Autor: M. M. Cabicar Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou 2014 ISBN: 978-80-7512-039-7 (ePub) 978-80-7512-040-3 (mobipocket) 978-80-7512-041-0 (pdf)
3
STRUNA DO KRÁJEČE Byl na mne spáchán atentát jak na prezidenta Klause! Jenomže na mne nezaútočil Kotrouš z davu, ale vlastní dcera. A nestřelila mne airsoftovou pistolí, ale sedla si mi na záda, a pak si prdla. Mám uprostřed těla díru, jak silnice I 34 u Havlíčkova Brodu.
Dnes byla Viki obzvlášť hladová. Při přípravě snídaně mne sledovala jak lékařské konzilium prezidentovy játra.
"Kde bereš pořád ty nápady na ptákoviny?" - zeptala se Káťa a popíjela ze skleničky plné gumových medvídků. "Jak já to jenom dělám, viď?..."
"Penisi, vstávej, jdeme ven." "Neříkej mu penisi, je to Dennis!" "Ale já řekl Dennis." "Neřekl, ty jsi řekl... No to je jedno." "Tak pojď, Kazišuku." "Martine!" "No ták, pohni, ty zkamenělino z Tutanchamonovy hrobky." "Martine, já vstanu a kšírky dostaneš ty!" "Tak už vstávej ty zombie pejsku." Vedle něco vrzlo. "Bombovej pejsku jsem říkal! Bombovej! Je úžasný! Dennísek náš malinký..." Ticho. Nikdo nejde. Tak jsem jen šeptem doplnil: "...kříženec syrečků a tchořů." Nikdo nepřišel, ale na zádech mi přistál gymnastický míč. Dennis se přesto ani nehnul. "Když on ten Vyplňovač místností strašlivými prdy nechce vstát." "Tak mu řekni Dennisi." "Vždyť je hluchý jako žížala, co má uši pořád plný hlíny... Tak dobře: Dennisi." Dennis vyskočil a postavil se. To nebylo normální. Musel to být nějaký trik! Hledám na něm paralyzér, který by ho tak vymrštil. Nebo stádo jeřábů. Nic. Jen Káťa se tajemně usmívá...
Viki mi přinesla brýle. Pochválil jsem ji, poděkoval, nasadil si je a koukám, že mám najednou 6 dětí. Jednu rozmazanou holčičku a 5 fleků.
Víte, pánové, co nosí v kabelce malé dvouleté slečny? Viki mi ji přinesla ukázat a všechno z ní vyndala, takže jsem měl jedinečnou příležitost prozkoumat ten tajuplný obsah. Ne moc mužů má šanci nahlédnout ženě do kabelky. Takže bylo tam: jeden plyšový had, jedna samolepka s dinosaury, jedna masážní koule s ostny, jedna propiska, jedna vybitá baterka, jedna sponka do vlasů, dva
4
staré, k ničemu nepatřící klíče, jeden potrhaný kapesník, jedna krabička od prášků, čtyři papírové kapesníčky, dvě víčka od PET lahve, jednu urvanou hlavu od růžového slona se zvednutým chobotem, zbytek role papíru z pokladny, jeden kolíček na prádlo, jeden vylitý bublifuk, jedno leporelo s Ferdou Mravencem a jeden angličák. Takže celkem nic nového. Prostě takové ty kraviny, co tam s sebou všude tahá úplně každá ženská.
"Táto! Tatí!" - volala na mne dvouletá Viki z obýváku. Nakoukl jsem tedy vedle. Seděla na koberci, pod máminou velkou sukní a výskala radostí: "Domecek! Domu!" Jak mne uviděla, hned mne zvala dovnitř: "Poď! Poď! Sem! Sem!" To má z Krtečka. Dokáže naprosto přesně napodobit jeho hlas, artikulaci i gesta. V podstatě máme doma malého krtka. Furt se v něčem hrabe. Spustil jsem se na všechny čtyři. Ženyto moc nechápou, ale my muži nemáme ani ánung, jak si hrát s miminky a u všech běžných her, do kterých nás nutí ženy si připadáme trapně. Kromě takzvaných "rodinných typů", což je druh muže, kterému to jde s prcky samo. Jako by se pro to narodil. Samozřejmě obdivujeme takové muže, tiše závidíme a rádi je pozorujeme. Hlavně, když je někdo zatlouká do země baseballovou pálkou. Tahle hra ovšem vypadala schůdně, tak jsem zaklepal na neviditelné dveře, otevřel si je a vlezl k Viki do bytečku mezi manželčiny nohy. Dost prima bejvák! Dva hladké, štíhlé sloupy po stranách, nad hlavou lehká, látková střecha. Dokonalé bylo to vedro, díky kterému Káťa měla na sobě jen tu sukni. Pochválil jsem Viki bydlení, jak to tu má hezky zařízené a zeptal se, jestli se můžu natáhnout na tu huňatou kůži z grizzlyho, co je vzadu na stěně. Jenže jak jsem to udělal, domeček vypískl, najednou se boční stěny sevřely a úplně mi uvěznily hlavu. Zajímavé je, že pokud ležítě na kožešině z grizzlyho, je to tak pohodlné, že je vám to úplně jedno. Horší bylo, když mi do hlavy začala bušit klávesnice od počítače s křikem: "Jaký grizzly?!" Pak jsem na chvíli omdlel. Když jsem se probral, už jsem nebyl v domečku. Domeček byl "šuč", jak říká Viki, asi ho vzalo tornádo. Což by vysvětlovalo, proč jsem zasypaný hromadou věcí z celého obýváku. Jako třeba televizí nebo velkým květináčem. Ale pořád na to vzpomínám. Tak hezké bydlení to bylo. To vám žádná realitka nesežene... Ačkoli, mohl bych se zkusit zeptat. "BĚDA TI!" - vyděsil mne hlas těsně za mnou, až jsem si ucvrnkl do vynálezu pana Trenkyho. Nesnáším, když si žena za mnou čte, co zrovna píšu. Snad zase nebudu muset spát na gauči... Káťa mne uklidnila, že ne. Jsem rád, že to bere tak sportovně. Někdo zvoní, mám prý jít otevřít. Kdo to může tak pozdě... A hele, ony to moje kufry. Co tu zase děláte, kluci zjančený, vy tu jste na chodbě každý druhý den. A kruci, zavřeli se za mnou dveře. Úplně samy. Nemám klíče. To nic, zazvoním a Káťa mi hned otevře. Asi průvan. Crrrr. Crrr. Že by neslyšela? Crrrr. "Dobrý den." Sousedka. "Káťo, otevři, mám na sobě jenom trenky!" Crrrr. Crrrr....
Nešel internet, ani televize. Při obědě jsme se museli spokojit jen s tím, co jsme našli stažené na druhém počítači. Nakonec jsme koukali na instalaci firefoxu a pak se dívali na jednu starou tabulku v excelu. Káťa teď hledá další tabulku, aby se dozvěděla, jestli se ty dva sloupce vezmou.
5
Už budu nosit jenom trenky. Jednou si člověk vezme bílé slipy, přiběhne dvouletá Viki a začne kolem poskakovat, že mám "Plínu! Plínu!". Pak mi ještě ukáže do rozkroku a prohlásí, že mám "Buchtu!" - což je zcela zavádějící pojmenování pro holčičí rozkrok, které ji naučila Káťa. No, že jo? Já se taky nejdříve lekl, do čeho jsem si to sednul a kontroloval, jestli se mi mezi půlkama nevalí tvaroh nebo povidla.
Už jsem byl svědkem mnoha nehod, ale tahle byla nejpraštěnější, jakou jsem kdy viděl. Bez policie, ale zato se svědky z celého náměstí. Okamžitě jsem otočil hlavu, jak jsem slyšel skřípění brzd. Hned mi bylo jasné, co se stalo: SUV si to řítilo ulicí, aniž by přibrzdilo před přechodem a do něj nečekaně vstoupil chodec. Ano, budeme tomu individuu říkat chodec, přestože evidentně chodit příliš schopen nebyl. Pravděpodobně to byla nějaká bytost, zťukaná jak datel, kterou právě vyzvracela nejbližší hospoda. Odlétl dobré dva metry a na svůj stav, vzhledem k tomu, že byl vyřízený jak kanadské vízum, se celkem rychle vyškrábal na podlamující nohy. Nezdál se vůbec otřesený, pravděpodobně vůbec nic necítil, protože byl narvaný jak taška z Lídlu. Vlastně bylo dost jisté, že cokoli by se mu dnes stalo, bude cítit nejdříve zítra ráno. Spolu s pocitem sviště s kulichem v puse. Měl jsem dojem, že ještě když ten chlápek, nasátej jak motyka, letěl, zaslechl jsem takové: "A jejky!" To většina obětí autonehod neříká. Většinou říkají něco jako "PRSK!", "ŘACH!" nebo "AUUU!" On skoro jistě řekl: "A jejky!" Pak se tedy to nacucané, jak tepláky hozené do potoka, sebralo, dopotácelo se k čumáku SUVéčka, začalo mu rukávem leštit mřížku a blekotalo: "Sorry, sorry, kamaráde, já nechtěl. Seš v porádku?" Z tmavého auta vyskočil řidič, což byl úplně obyčejný blonďatý muž v šortkách a teniskách. Byl tak překvapený z toho, co se stalo, že se ještě nestačil ani leknout. "Nestalo se vám nic?" - volal na oběť nehody, která byla ožralá jak nachlemtaná doga. Skunk potácivý zamrkal, zaostřil a zasípal: "Ale to ste nemusel kvůli mě zastavovat! To ste hodnej!" Něco takového jsem ještě neslyšel. Často můžete slyšet sprostá slova, všelijaké urážky, blouznění, výkřiky... Ale že by někdo někoho přetáhl autem, on se postavil a řekl: "Ale to ste hodnej!" Tak blbý snad není ani Švejk. A myslím, že i Mirek Dušín by řekl aspoň: "Ty plantážníku! Zkur..." - ne, to už by neřekl, ale hodilo by se to. Takže "Ale to ste hodnej!" - ten zlinkovanej jak notový sešit řekl, vážně to zaznělo. A řidič se rozesmál, skoro hysterickým smíchem: "No to jsem musel! Vždyť bych vás dočista přejel! Skočil jste mi přímo před volant, vůbec jsem nestihl zareagovat. Málem jste byl mrtvý, kdybych nestačil zastavit!" Ani Jako připravovaná verze nehody to neznělo dobře. Člověk, když stačí zastavit, obvykle neodhodí oběť o dva metry. Nicméně připomnělo mi to strejdu, když srazil zajíce. Přesněji řečeno kompletně přejet. Naložil ho dozadu do kufru, v klidu zase nasedl a povídá: "Ještě, že jsem stačil zastavit." Naprosto neuvěřitelná byla reakce toho, co byl nalitý, jak autobus ze Štúrova: "Co? Tohle? To nic nebylo, počkejte, co mi udělá manželka, až dojdu domu." A dál nic. Rozloučili se a ta opička jak z praku počítala sloupy, než bude doma. No, kdo ví? Třeba bude jeho žena hrdá. Odešel manžel a vrátí se jí zrychtovaný carský důstojník. Jenže úplně sťatý...
6
Ze své postýlky dvouletá Viki již vyrůstá, rozhodně již nemůže ležet napříč, jako když jsme ji donesli z porodnice, ale v mé posteli se úplně ztrácí. Jednu chvíli se mi v ní úplně ztratila, nakonec se mi ji podařilo vyklepat z polštářů. Mimochodem, nikdy to nedělejte z okna. Ještě, že se tak pevně držela knoflíků. Pak jsme si hráli na jídlo. Nejdříve jsem z Viki a dvou polštářů udělal hamburger, potom jsem ji zavinul do deky coby palačinky a děsně se jí líbilo, když jsem potom trhnul za konec a vykulil ji ven. Tedy, myslím, že se jí to líbilo, protože se chechtala, ale celkově mi přišla dost vytočená. Jako Káča. A teď nemyslím její mámu. Na složeném přehozu, za asistence několika jejích plyšáků jsem z ní připravil i obloženou mísu. Malé dítě též velmi dobře poslouží, pokud na dece vyrábíte pizzu. Viki dělala ančovičku. Bohužel, maminka nám to pořád kazila, takže jsme nesměli pizzu zapéct, ani hlubokozmrazit. Byli jsme z toho oba moc smutní. Naštěstí je osvědčený recept na dobrou náladu, tak jsem si z Viki a deky ubalil jointa, Káťa jí zapálila hlavičku a já tu teď bafám nožičky. Tenhle je obzvlášť veselý, pokaždé vám drobné prstíky nakopou do tlamy. He. Hehe. Hehehehehéééé!
Úžasná domácí sekaná! Původně to měly být telecí medailónky, ale Káťa mne nechala vyzkoušet můj nový Tomahawk a pak musela upravit recept. Řeknu to takhle: seká dobře, ale na jemnou práci to není. Z nepřítele toho opravdu nezbude mnoho. I když tenhle nepřítel měl tak 30 deka. I s papírem. Zítra budou hovězí věnečky. Tak, konec, dopsáno. A teď jdu vyzkoušet svou novou harpunu. Slyšel jsem, že v moři zvaném Kuchyně teď řádí tři nebezpečné steaky...
Přišla ke mně zezadu manželka a začala mne líbat na záda. Zdvihl jsem ruce, že se vzdávám a může si se mnou dělat, co chce. Pak zmizela a já v jedné ruce držel oprašovátko a v druhé smeták. Tak to dopadne, když jsou domácí potřeby vedle erotického obchodu a Káťa si stále nenechala spravit brýle. Teď si můžu akorát oprašovat, dokud mi neuschne. A pak si ho zametu.
Už 700 000 lidí u nás má tablety, prý se šíří rychleji než chytré telefony nebo čtečky. To bych řekl! Dokonce bych se vsadil že jich musí být mezi lidmi mnohem víc, vždyť jenom kolik jich mám já, nejméně stovky! Třeba hned tady vedle na stole: Multivitamín. 200 tablet.
Mluvící opice je jedna z hraček dvouleté Viki. Běžně to funguje tak, že se opici zmáčkne břicho a mluví. Jenže Viki přišla na svůj způsob: popadne opičku za nohy a šlehne s ní o zem. A opička mluví! Překvapení... Na tom by ještě nebylo nic strašného, jenže zvídavá Viki se rozhodla prozkoumat, jestli i další její hračky neoplývají podobnými, skrytými schopnostmi. A tak tu flákla se Šášou, Méďa třikrát políbil zem, ale ani nemukl a Delfínek... Rybí maso je sice krásně naklepané, nicméně dál mlčí jako ryba. V nestřežené chvíli čapla za packy
7
i psího dědka Dennise a snažila se ho rozmluvit, ale toho to ani nevzbudilo. Starého psa novým kouskům nenaučíš. Později to začala zkoušet na všech dalších věcech, co kde našla, žádný pejsek, co jsme potkali, nebyl si před ní jistý. Co kdyby mluvil?! Jen se tomu musí trochu pomoct... Všichni lidé si mysleli, jak se to dítě krásně honí s jejich mazlíčky, ale kdyby Viki chytila toho dobrmana, ten by se divil! Je malá, ale má švih. Nikdo však už nemluvil. Ani další hračky, ani pejskové, ani ty dva klacky, co našla v aleji. Pak chytla i holuba. Živýho, s křídlama. Držela ho za pařátky, třískla s ním o zem tak profesionálně, že snad po nocích musí cvičit judo, ani jsme ji nestačily chytit. A holub nic. Jen se oklepal, najednou se před námi hluboce uklonil a povídá: "Dobrý déén, těší mne, že vás poznávám a vrkůůů líbám! Prosím vás, nevíte, kde je nejbližší nemocnice? Myslím, že mi v mozku praskla hematoencefalická bariéra. Nebojte se, nebude to nic vážného, to víte, mám jen ptačí mozeček." Tak jsme mu ukázali směr, on poděkoval a odešel. Budu si muset s Viki promluvit. Následně totiž přišla na to, že i vozidla někdy mluví. Ale bude humánnější, když nejdříve nechá lidi vystoupit, než s těmi auty práskne.
"Došel můj čaj, tak jsem si musel udělat levandulový z toho velkého pytlíku a pěkně to smrdí." - informoval jsem manželku. "Cože?? Z jakého velkého pytlíku?" "No ten plátěný, udělal jsem to do velkého hrnce a skoro se to nedá pít." "Ty sis uvařil ten pytlíček, co dávám mezi oblečení do skříněk??" "Ne, já... Cože?" Káťa se nějak začala smát. "Co se kam dává?" Není schopná odpovědět, teď se zkroutila v křeči smíchem. "Odpověz mi! Co to je za pytlík, já už to vypil!" Začala mlátit pěstičkami do postele. "Mluv se mnou! Co to je za pytlík??" Je úplně rudá a nemůže dýchat. Může to být nějaký záchvat? Co se to děje? Co se stalo??
Na pískovišti bylo dneska rušno. Přišlo tam dítě o hezkých pár měsíců mladší než dvouletá Viki, přesně v tom věku, kdy si kecne jen na kraj a ráda podává nástroje. Viki si rychle vzpomněla na své oblíbené období a nabídla holčičce lopatičku. Vzala si je. Pak hrabičky. Opět si je vzala a usmála se. A pak už to šlo ráz na ráz. Viki podávala, co bylo v dosahu, holčička si všechno brala a zase je vracela. Ta hra zaujala všechny děti natolik, že se také zapojily, veškeré práce se zastavily a nastala obrovská přejímka zboží. Začalo to tam vypadat jako na dálnici D1. Spousta výměn názorů, předávání čehokoli sem a tam, ale nemakal tam vůbec nikdo.
Proboha, stalo se něco strašného! Spadla mi flashka, na které jsem měl Windows a přímo na psa, co chrápal pod mým křeslem. Tak nějak, pod ocas, tak nějak... do zadku. Bál jsem se ji sebrat a jak jsem váhal, stalo se to Dennisovi osudným, protože nějakým způsobem je jeho řiť kompatibilní s USB 3.0 a windows se asi nainstaloval. Nemám žádnou jistotu, jen indicie, ale když se konečně probral, odešel do obýváku a cestou dvakrát spadnul. Zkoušel jsem mu dát piškot, ale nebyl schopný ho sníst. Musel jsem mu šlápnout na packu, aby se spustil Průzkumník. Už předtím byl hluchý jako pařez, ale teď neslyší,
8
protože má mezi zadníma packama puštěný Media Player na plné koule. Když jsem s ním byl venku, nedokázal se vyprázdnit, dokud jsem mu na prdeli neklikl na "Vysypat koš". A pak 3x potvrdit. A když jsem to chtěl po něm na ulici uklidit, zjistil jsem, že vys... kakínkal ikonky na plochu. V tom psovi musí být nejděsivější wallpaper na světě. Navíc budu muset koupit nové vodítko, protože na starý ovladač nereaguje. Teď leží v předsíni. Uložil se do režimu spánku. Nicméně se neprobral, ať jsem stiskl kterékoli tlačítko na klávesnici. Jen jednou trochu zamrkal. Myslím, že čumák je Enter.
Dikce! Dikce, správné vyjadřování a výslovnost je naprosto zásadní. Víte, jak říká tchýně penězům? Má tolik možností: prachy, chechtáky, prašule, money, kačeny, lupení, mařeny... Ale ona používá singulár "peníz". Vem to nešť, ale kdyby to alespoň vyslovovala správně! Každý ví, že "i" po "n" měkčí a je z toho "ň". A na konci je "z" a ne "s". A teď si představte, že jsem s manželkou a tchýní v řeznictví, tchýně se nabídne, že zaplatí, přičemž na celý krám zavolá s tou svou příšernou výslovností: "Počkej, jenom, co si vytánu peníz." Co se dělo pak, netuším, protože všichni s řevem utekli z obchodu. Já to vedl. Chce to dikci! Dycky!
Cosi se mění. Viki jsou sice stále dva roky, ale každý den je jiná. Rozdíl mezi druhým a třetím rokem života je prý nejdramatičtější změnou vůbec. Vždycky se ráda vozí v nákupním vozíku, ale teď se cítí už tak velká, že si sama došla pro košík. Tak si ta metrová osůbka štrajdá hypermarketem a já ji sleduji jako taxík. U pokladny zase budu za debila, který se nedokáže rozhodnout mezi kšandama a opaskem, tak si bere obojí. A skutečně, jak jsme nakupovali a Viki si brala všechno do košíku, pak už ho neutáhla a chtěla naložit. Ještě, že jsem měl ten taxík. Dvouleté děti jsou každý měsíc zručnější, nakupování už neprobíhá tak, že se jen snaží chytat ostatní lidi za kabáty nebo občas ukořistí nějaké to zboží. Kdepak, Viki je víc než dva a čtvrt a klidně se natáhne do košíku, pro cokoli chce. Takže vezmu sýr, vyrvu mláděti z tlamy broskev, vyberu housky, utrhnu z malých tesáků sýr s prokouslým obalem a pak vybírám ze zoubků zbytky igelitu. Pro nás je to možná hypermarket, ale pro dvouleté děti je to restaurace "sežer, co můžeš!". Kdyby chtěli být obchodníci "family-friendly", ušetřilo by rodičům i ostraze hodně nervů, kdyby prostě prckům u vchodu narvali do tlamy kasu i s paní pokladní. Pak ještě vydržet markování ohlodaných výrobků, kdy si každý klepe na hlavu, proč si proboha nevyberu nepoškozené zboží? Platili jsme u krajní pokladny, hned po nás obsluha zmizela pod pultem i se sluchátkem, a zatímco jsem ukládal nákup do tašek, ozývalo se zespoda: "Šéfe? Zase tu jsou krysy! Teď u mne byla hygiena! ...No jistě, že to musela být ona, kdo jiný by si kupoval nakousaný sejra!" Takže pokud chcete ve svém okolí dokonale deratizovaný obchod, mohu zapůjčit vlastního hlodavce. "Viki ale vyplivni ty špagety! Vypadáš, jako bys žrala dikobraza!"
9
Káťa prohlásila, že jestli ještě jednou na ni budu přes celé náměstí mávat balíkem dvaceti toaleťáků a volat: "UŽ MŮŽEŠ!", tak si pořídí burku a už z ní nikdy neuvidím ani palec u nohy.
3 hodiny nakupování bot s manželkou. Něco, co by žádný muž neměl být nucen prožít. Pokud to není součást výslechu na Guantánamu. Každá žena se rodí s takzvanou "poruchou stonožky", díky čemuž má jen mlhavou představu o tom, kolik párů nohou skutečně vlastní. Třeba tchýně dokáže obout jeden a půl housenky. Skutečně, jednou jsem ji viděl, když měla všechny boty na sobě a druhou půlku zadku měla úplně naboso. Dámské boty se vyskytují ve všech možných tvarech, barvách a materiálech, často vůbec nevypadají jako boty. Po dvou hodinách jsem již byl tak zblblý, že jsem i vešel do prodejny zeleninových salátů a dál si prohlížel boty. Docela se mi líbily ty na majonéze s jarní cibulkou. V jednom obchodě mi Káťa řekla, ať také nějaké vyzkouším a pak mne kopala pryč z oddělení lodiček, i když mi jedny dokonale padly. Jen měly tak vysoký podpatek, že se mi z toho poblila pata. Některé boty, co jsem viděl, ani vůbec nebyly boty. To byly takové artistické variace na motivy "co vznikne", když šlápnete do Jablonecké bižuterie, když prokopnete vázu nebo když rozšlápnete kočku. Nakonec si jedny Káťa vybrala. Byly moc hezké, chtěla, abych je zkontroloval. Tak jsem se podíval na podrážku, ověřil pevnost šití a lepení, pak mi řekla kolik stojí a já pro jistotu ještě zkontroloval olej a najeté kilometry. A ona si je nekoupila. Takže mne to čeká znovu...
Návštěvy mrazáku nesnáším. Od dětství, takové trauma. Do mrazáku se totiž u nás dávalo všechno. Hlavně ovoce, aby bylo v zimě, ale v zimě se nejedlo, protože se pořád šetřilo a tak vždycky zbylo až do dalšího léta, kdy už bylo nové čerstvé ovoce, které bylo třeba zamrazit. Takže jsme nikdy čerstvé ovoce nejedli, protože jsme museli nejdříve sníst všechno to z loňska, aby bylo místo v mrazáku na to letošní. V mrazáku bylo vždycky narváno. Vyndat něco z něj se rovnalo spousty přerovnávání, takže cesta do mrazáku byla ekvivalentem cesty do Himalájí. K tomu připočtěte mé inteligentní bratry, kteří si rádi dělali legraci z nejmladšího sourozence a tvrdili mi, že je v druhém regálu strašlivý mamut. To byla úplná blbost a nejhorší je, že jsem tomu věřil a bál se tam lézt. Mamuta tam samozřejmě naši měli zamraženého, už ani nevím, kde ho táta našel, ale vůbec nebyl strašlivý. Taky mi tvrdili, že je tam zamražený dědeček, ale tomu už jsem nevěřil. Moc dobře jsem věděl, že tam žádný dědeček není. Protože by se k těm dvěma strejdům a jedné tetičce už nevešel. Kecám. Ona to nebyla naše tetička. Myslím. Aspoň se to říkalo. Nicméně já, když jsem vyrostl, jsem mrazák nikdy nepoužíval a rozhodně nemám tyhle mánie zamrazit, co se dá. Od masa, přes zeleninu a ovoce ke chlebu, sýrům a kdoví, co ještě. Já si dával do mrazáku jen počítač. Mimochodem je to ta nejlepší PC skříň na světě.
10
Skoro půl páté a dvouletá Viki se právě probudila, čímž vytvořila svůj osobák v poledním spánku. Babička, která s ní dopoledne byla venku, říkala, že se byli trochu projít a pak si sedli na lavičku před hřištěm, ale zjevně ji protáhla něčím, při čem by chcípnul i Šebrle. Nic proti, jen houšť a větší kapky! Teď jen vykoupat, udělat večeři a jdeme zase spinkat. No není tohle sen každého rodiče? Bohužel, každodenní realita je taková, že dnes pravděpodobně budu výjimečně psát, až do čtyř do rána. Možná to nebude úplně dávat smysl, ale můžeme se těšit na to, co Viki přes noc vytancuje na klávesnici. Ta už neusne. Nikdy.
Fenomén dnešní doby: vyfotit dítě, když brečí a napsat k tomu kvůli čemu. Říkal jsem Kátě, že bychom to měli také vyzkoušet. "Blázníš?" - divila se Káťa "Víš, kolik by to bylo fotek za den?" Pak se na chvíli zamyslela a povídá: "No, možná to není špatný nápad, kdyby to udělal každý rodič, klesl by podíl porna na internetu o desítky procent."
Co dělá dvouleté dítě? Několik minut jsem sledoval činnosti prováděné mou dcerou a zde je výsledek: Maže lampičku krémem proti opruzeninám. Přinesla mi kostku v sáčku na psí exkrementy a chce, abych ji snědl. Když jsem se jako zakousl do červeného jablíčka, namalovaného na jedné ploše, otočila kostku, kde je namalovaná láhev mléka a chce, abych ho vypil. Prohlíží si reklamu na houpací lehátka pro miminka a volá: "Ryba!" Snaží se nacpat psovi dudlík do ucha. Najednou prohlásila: "Zima!" a sundala si kalhoty. Rýpá se ve svačině. Třemi lžičkami. Snaží si lehnout do krabičky od čaje. Hladí vysavači hadici a říká mu "Majej, majej." Sedla si do velkého oranžového náklaďáku a snaží si pod zadek narvat kostku ze stavebnice. Zalezla pod deku a děsně se tam hihňá. Dala vyčůrat bagr do svého nočníku. Asi se opravdu vymočil, protože když ho oklepala, něco na mne cáklo. Vzala si paličky od xylofonu, chvíli s nimi hrála na své pitíčko a pak je obě strčila do pusy. Asi dělá, že to jsou lízátka, dávala líznout i mámě, když nechtěla, pokusila se je nacpat Kátě do nosních dírek. Drží panenku za nohy, mává s ní, jako když chce uhasit hořící klacek a říká: "Houpy, houpy."
V hypermarketech sice seženete všechno a vaše děti se tam pěkně proběhnou, přesto úplně bez dozoru je nechat nemůžete. Vlastně je třeba na ně dávat víc pozor, než se věnovat nákupům nebo se vám stane to, co nám. Přijdeme k pásu, pokladní markuje náš nákup, samé drobné položky jako banány, sušenky, sýr... Dvouletá Viki se natahuje z košíku po věcech, dosáhne dokonce až k pokladnímu, takže se její pěstičky ocitnou nad scanerem - a najednou hup: s pípnutím naskočí na displeji televize Philips. Viki se lekne, stáhne se a já jen koukám. Přes 20 000 korun za něco k večeři mi přijde dost. Myslel jsem, že Viki se jmenuje Viktorie a ne Philips. V duchu jsem si udělal poznámku, že musím našemu LCD v pokoji rozbít držku. Manželka už si bude prohlížet jen obrázky v knížkách. A běda, jestli se mi příště narodí leporelo! Nevěřili byste, jak obtížné je vysvětlit poďobanému klukovi za kasou, že moje dcera není
11
televizní přijímač. Myslím, že celkově to chápal, ale jak se to tam dostalo, bylo mimo jeho schopnosti. My, dlouholetí rodičové, protože Viki - vlastně Philipse - máme od začátku, víme, že děti rádi seškrabují cokoli, co se odlepuje. Dokonce i když se to neodlepuje. A pak se to na ně přilepí. Takže trik je v tom prohlížet prckům pěstičky, zda v nich neschovávají čárkové kódy, než s nimi projedete pokladnou. Což jsme bohužel neudělali. Ale na naši omluvu: ještě nikde nám Viki, vlastně Philipse, nemarkovali. A to už párkrát i seděla na páse. Nechtěla se pustit mléka. Pak přišel šéfpokladní. Moje vysvětlení, že má dcera je televize asi nebylo příliš objasňující. Vlastně chtěl zavolat ochranku. Aby zavolala na psychiatrii. Potom hledali televizi. Dokonce jsem před nimi roztahoval trs banánů, což mimochodem nedělejte na veřejnosti, vypadá to vulgárně. Nabízel jsem, že je případně i svléknu, protože kdo ví, co skrývají pod slupkou. Z nějakého důvodu je to spíš štvalo. Nikde nenašli nic, co by se televizi podobalo, a pokladní trval na verzi, že mu to načetlo dítě. Zkoušeli všechno z jejího oblečení, ale nic to nebralo. Viki baštila housku a na ručičky se jí nikdo nedíval. V jejich uvažování patrně převládl názor, že taková televize by se jí do dlaní dost těžko vešla. Káťa také moc nepomohla, když jim vysvětlila, že televize je hranatá, žere jenom energii a nehraje si s bábovičkama, kdežto batole je docela buclaté, sežere i housku a nemá DVB-T. Šéfpokladní jen zbrunátněl a začal funět. Nakonec to resetovali. Zkoušel jsem se ještě zeptat, jestli by nebylo k Philipsovi i dálkové ovládání, jako vypnout, zapnout, režim krmení, kadění, čůrání, hraní, učení... Ale šéf vztekle odešel a poďobaný pokladní se s námi vůbec nebavil. Jednomu banánu dokonce natloukl. Doufám, že mu pod slupkou nepraskla obrazovka. Teď tu můj Philips leží v postýlce a pěkně spinká. Ovladač na něj nefunguje. Jednu chvíli jsem měl pocit, že jde hlasitost, jenže pouze zvýšit, když jsem snižoval, tak nic. Zítra ještě zkusím vyměnit baterky.
Dodělávám sklenici s medem. Přišla Káťa s mobilem na uchu: "Tak kdy bude ta snídaně?" Pantomimicky jsem naznačil, že když už je medu málo, lze nabrat jen trošku a trvá to, než nanesu dost na chleba. Káťa odešla. Z obýváku se pak ozvalo: "No jo, Martin tam jen stojí a čeká, až mu ukápne." Já se divím, že k nám ještě někdo volá.
Přes 10 ulic mne dvouletá Viki převedla, aby se dostala na hřiště. Nechal jsem ji vést a ukazovat cestu, přitom jsem žasl, že přesně ví, kam chce. Jenže hřiště bylo zrovna zavřené. Před ním seděl na rantlu páreček tak sedmnáctiletých a Viki nenapadlo nic lepšího, než právě vedle nich udělat hačí. Snažil jsem se jí potichu naznačit, že bychom je neměli rušit, když se ten kluk holce zrovna snaží sníst hlavu. Ale Viki se posadila a požadovala to i po mě. Věděl jsem, že je lepší jo poslechnout, pokud to má proběhnout nenápadně. Kudlanka po kopulaci s tou holkou si nás stejně ani nevšimli. "Opšít!" - nařídila Viki a tak jsem se musel ještě opřít o zeď, jinak to není regulérní hačí. Kluk neotevřel ani oko, co ta holka netuším, její obličej nebyl vůbec vidět, když ho měl ten kluk v tlamě. Viki se jim pokusila ještě nabídnout pitíčko, ale nikdo nereagoval. Holka byla zrovna u kluka na exkurzi hltanu a kluk se snažil holce dosáhnout
12
až na krční mandle. Do toho ještě zvuky, jako když se v bahně perou dva obrovské hovězí steaky. Popadl jsem Viki a dal si ji na ramena, i když jsem slíbil, že ji nebudu nosit, protože se musí naučit chodit sama i delší trasy. Jenže tady začínalo přituhovat a neměli bychom být u toho, až vypukne výroční burza tělesných tekutin.
Zamotat se kamkoli tak, že ten pes nemůže vylézt je Dennisova specialita. Na to, jak je starý, dokáže akrobatické kousky. A je hodně starý, vzhledem k tomu, že období jeho mládí jsou obsaženy v prvních třech kapitolách paleontologie. K tomu připočtěte, že je prakticky slepý, hluchý a s orientací zmagnetizované střelky kompasu. Na chvíli mi zmizel, což samo o sobě je zvláštní, nechal jsem ho běhat na trávníku. No dobře, "běhat" není to správné slovo, několik rozmlácených ulit šneků, kteří to do něj nabořili, protože před ním nestačili dobrzdit, svědčí, že si to protiřečí. Přesto, zmizet na plácku s trávou je téměř nemožné. A Dennisovi obvykle stačí k "běhání" asi tak metr čtvereční. Je to, jako byste venčili své oblíbené těžítko. Rozhlédl jsem se pozorněji a všiml si čehosi zvláštního na živém plotu, který trávník obepínal. Z plotu čouhala černá, chlupatá psí prdel. Nic nedělala, jen tak si trčela, žádné známky toho, že by se snažila dostat ven. Nebo dovnitř. Téměř bych se nechal zviklat, že to byl záměr zahradního architekta. Narušení monotónosti. Živý plot, živý plot, živý plot, psí prdel, živý plot, živý plot... Jenže naši architekti nejsou tak tvůrčí a psí ani jiné prdele do zahrad nezakomponovávají. Nějak mi ten zadek přišel povědomý. Tak jsem přišel k ní a zaklepal na ni. "Mrsk, mrsk." - odpověděla psí prdel vyčnívající prdel z plotu svým ocasem. No, když nic jiného, je tam spokojený. Ten blbec nejen, že se napasoval dovnitř, ale ještě si zaklížil hlavu mezi dva kmínky. Nebylo, jak ho dostat ven, protože Dennis odmítá couvat. Lehce jsem ho zatahal za ocas, abych mu naznačil směr. Znovu zavrtění. Kdyby to byla má dvouletá Viki, ozvalo by se: "Hehehehe! Etě! Etě!" Kolem nás se začala zastavovat doprava. Nikdo nevěřil, že by tam ten pes vlezl sám, žádný pes přeci nemůže být tak blbý. Začali si šuškat o tom, že jsem ho tam vstřelil. Jedněm Italům jsem naštěstí vysvětlil, že to je takový pražský ekvivalent jejich atrakce pod podloubím kostela Santa Maria in Cosmedin na náměstí Piazza della Bocca della Veritá. Jenže tohle nejsou "Ústa pravdy", ale "Prdel pravdy". A když mu strčí ruku do řiti, tak pokud řeknou lež, prdel si prdne. Ani jeden z turistů to nechtěl vyzkoušet, všichni mi věřili. Nakonec jsem musel přistoupit k vyprošťovacímu stylu "Tahal dědeček řepu". Co já bych dal za to, aby to byla řepa... Dennise jsem vyprostil a kolemstojící začali tleskat. Dennis se chtěl předvést, tak ukázal další svou specialitu: zakopnutí o vlastní hlavu. Živý plot najednou už nebyl tak živý, Chyběl mu ten mezinárodní symbol, skulptura Existence vypovídající o běhu všech věcí, kde nakonec všechno skončí. V prdeli. A je tam tma. Ovšem moudrý, starý Dennis nám všem dává poučení: i když jste v prdeli, pořád se dá vrtět ocasem.
Umělohmotné mističky jsou prima hračka. Dvouletá Viki si je všechny rozložila kolem sebe a začala u každé dělat: "Ňami. Ňami. Ňami..." Z každé ochutnala něco imaginárně dobrého, jen u poslední se zarazila a prohlásila: "To nécí." Pro
13
dospělého je záhadou, proč si to škvrně připravuje neviditelné jídlo, které nejí, připomnělo mi to lorda, kterého zachránili po letech z pustého ostrova a našli tři chatrče. Lord prohlásil: "V jedné bydlím a v druhé je klub, do kterého chodím." "A co je v té třetí?" "To je klub, do kterého nechodím." Navíc, občas, v noci, kdy už má Viki dávno spát, se z postýlky ozve velmi přísné a káravé: "Hají!" Ona si normálně sama nařídí, že má jít spát. Pak zaslechnu fláknutí do postýlky, jako když se do ní svalí ze stoje a pak hlasité chrápání, kdy sama před sebou předstírá, že tvrdě spí. To mi pro změnu připomnělo holčičku, která si sama naplácala přes ručičky, než si začala hrát s plynovým sporákem, na který měla zakázáno sahat. Mám pocit, že s vývojem a osamostatňováním dítěte úloha rodičů stále klesá. Velmi rychle přijde den, kdy si jako otec promítnu dětství své dcery a zjistím, že jsem v titulcích uvedený jako "muž v davu".
Přestože jsou si naše jazyky, čeština a slovenština, nesmírně podobné, existují mnohé nuance. Například slovenský výrok "Martin bude dobrý vodič" vás může potěšit, protože byl pravděpodobně pronesen ve chvíli, kdy jste poprvé usedli za volant, v češtině vás moc nepotěší, protože byl pravděpodobně pronesen ve chvíli, kdy jste poprvé usedli na elektrické křeslo.
Schovávaná mezi sloupy je jedna z nejoblíbenějších her dvouletých dětí, ale na jednom z nejstřeženějších míst u nás, před velkou bankou, to není dobrý nápad. Nejspíš si nás s Viki všimli na jedné z mnoha kamer a jeden z ostrahy se šel podívat, co tam blbneme. Takže jsem udělal "BAF!" na jednoho šulína bezpečáka. A leknul se opravdu hodně, možná by mne i zabil, kdyby nebyl tak v šoku. Abyste správně rozuměli, vůbec nechci urážet ostrahu banky, nechápejte to jako pejorativní označení, ale jako ještě poměrně slušný popis události. Musíte si uvědomit, že dvouleté děti mívají tak metr, což je pro dospělého muže asi tak výška pasu. A já bafal na dvouleté dítě, takže pochopitelně v jeho výšce. Ovšem, bohužel, dospělí lidé v té výšce nemívají obličej, ale rozkrok. A navíc, součástí hry s dcerou je, že ji při bafnutí polochtám, drapnu, někdy vytahám za uši nebo za tváře, kdy se mi podaří vykouzlit na tom obličejíčku dost srandovní úsměv, případně jiný škleb. Batolata mají obličejík značně tvárný. Nutno říci, že to, co jsem s bafnutím vytahal bezpečákovi, nebyly uši, ani buclaté tvářičky, protože, jak jsem již poznamenal, muži v metrové výšce nosí úplně jiné věci. Rozhodně to byl jeden z nejtrapnějších okamžiků, chcete udělat "BAF!" na dítě a místo toho protřepete fusak na míčky. Podle výrazu ostrahy s tímto typem útoku nepočítal ani jeden protipřepadový manuál banky. Ona ostatně je obtížně představitelná kapitola s názvem "Co dělati, když vám útočník třese kulotaškou." V tu chvíli jsem byl vděčný, že Viki ještě neumí moc mluvit, protože kdyby doma vyklopila, co jsem dělal... Pánská kuličkiáda manželství moc neprospívá. Jsem slyšel. Já ale mám dokonalou manželku, jakkoli bych byl raději, kdyby se příhodě prostě zasmála a nekomentovala to slovy: "Takže říkáš, že to bylo na pytel." A potom zase přišla, že si jde dělat čaj, jestli si nechci pohrát se sáčkem, abych byl v noci klidný. Vážně blbý vtipy. A teď mi pro
14
změnu píše... Cože to? Aha, jenom co zítra k obědu. NE NECHCI POLÍVKU Z PYTLÍKU!!!
Mercedes S 350 BlueTec je dost prima auto. Jel jsem s ním teď s kamarádem, který mimochodem z nějakých důvodů opravdu nesnáší Volkswagen. Pokaždé, když jel nějaký kolem, tak si odfrkl. Pak odešel na benzince, během čekání jsem otevřel všechny dveře, přední i zadní kapotu, i speciální střešní okénko jsem zdvihl. Potom jsem si znovu sedl do auta a v pohodlí vyčkal na příchod řidiče. Přicházel k autu, strnul a zděsil se: "Co se to proboha stalo?!" Nevzrušeně jsem pokrčil rameny: "Já nevím, jel kolem Volkswagen a celý se takhle naježil." Jeli jsme dál a skoro nebyl schopný řídit. Pořád se uchechtával a chvílemi něžně hladil volant…
Praha má hodně co dohánět, aby se stala světovým velkoměstem. Nemá zatím ani jeden mrakodrap, o supermoderní čtvrti ani nemluvě. Nemá rychlodráhu, takže z centra na Jižní Město jedete stejně dlouho, jako do Brna. Nemá ani superrychlostní tratě propojující Evropské metropole. A dokonce v žebříčku deseti měst Evropy nejvíce okrádajících turisty je až sedmá.
"Ne, dneska s pejskem nepůjdeš, venku prší, jen bys zmokla, na tu chvilku to nestojí za to." - vysvětluji posté dvouleté Viki. "Já! Já!" Trvá si urputně na svém. "Ne, Viki, prší tam, fakt, prší." Dokonce mi zablokovala dveře vlastním tělem. "No tak dobře, tak se obleč, ale prší tam, nebudeš si moct kreslit ani vzít kočárek." Po čtvrthodině se jí podaří zmítající a natěšenou obléct. "Ano, musíme si vzít dlouhý rukáv, prší tam... Ano tyhle botičky, ne sandály, prší tam... Ano, musíme si vzít i bundičku, prší tam... Ano ještě pláštěnku, protože tam prší!!" Konečně připraveni. "Tak pojď, ale prší tam, stejně se ti tam nebude líbit." "Pááááá!" - vřeští Viki radostí. Před dveřmi ji navléknu kapucu přes hlavu: "Ne, nesundavej si ji pořád, prší tam!" Vyjdeme ven, zaklapnou za námi dveře, Viki zůstane stát na schodě s vytřeštěnýma očima do toho počasí, bleskově se otočí, vyskočí na mříže a s téměř hysterickým křikem lomcuje dveřmi: "Plší! Plší! Domu!! Plší!! Domu!!!" Věřili byste tomu - někde jsem četl že existovaly děti, které se dožily i tří let?
Skupinku bavících se maminek potkáte kdekoli. I jako otec si s nimi samozřejmě můžete pokecat - třeba o tom, jak vás bolí prsa z kojení, jak pořád nemůžete shodit kila z porodu, že se vám ještě nevrátila menstruace - a je i spousta dalších témat, u kterých si připadáte jako úplný debil a snažíte se předstírat, že jste neviditelný plášť Harryho Pottera. Skupinku otců jsem potkal dnes poprvé. Určitě hoříte nedočkavostí, o čem si tak pánové, tátové povídají. Je spousta témat, třeba: kolik otoček udělá vaše dítě, když ho vyhodíte do vzduchu, jak vysvětlit manželce, proč jste dítěti oblékli všechno naruby nebo za kolik to uděláte s kočárkem přes Václavák. Dnešní téma ovšem
15
