LÖW & spol., s.r.o. Studie, plány a projekty pro krajinu a vesnici Vranovská 102, Brno Tel.: ,

LÖW & spol., s.r.o. Studie, plány a projekty pro krajinu a vesnici Vranovská 102, 614 00 Brno Tel.: 545575250, 545576740 E-mail: [email protected] IČ: 46990798 DIČ: CZ46990798

Brno 2014

Preventivní hodnocení krajinného rázu na území CHKO Český ráj

Preventivní hodnocení krajinného rázu na území CHKO Český ráj Zadavatel:

Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky Kaplanova 1931/1 Praha 11 - Chodov, 148 00

Zhotovitel:

LÖW & spol., s r.o. Vranovská 102 Brno, 614 00

Řešitelský tým:

Doc. ing. arch. Jiří Löw – vedoucí projektant Mgr. Tomáš Dohnal Mgr. Jaroslav Novák Dr. Pavel Hartl, CSc. Ing. Eliška Zimová Bc. Dan Zahradník

Obsah TEXTOVÁ ČÁST: 1. ÚVOD A CÍL STUDIE ....................................................................................................................... 2 2. VYMEZENÍ ŘEŠENÉHO ÚZEMÍ..................................................................................................... 2 3. METODIKA HODNOCENÍ KRAJINNÉHO RÁZU ......................................................................... 3 3.A. Metodická východiska ................................................................................................................ 3 3.B. Diferenciace krajiny .................................................................................................................... 3 4. PŘÍRODNÍ PODMÍNKY.................................................................................................................... 4 5. KULTURNĚ HISTORICKÝ VÝVOJ KRAJINY .............................................................................. 4 6. DIFERENCIACE ÚZEMÍ Z HLEDISKA KRAJINNÉHO RÁZU .................................................... 6 6.A. Typologická diferenciace české krajiny ...................................................................................... 6 6.B. Individuální diferenciace krajiny............................................................................................... 41 6.B.1. Oblasti krajinného rázu ...................................................................................................... 43 6.B.2. Místa krajinného rázu......................................................................................................... 63 7. TYPY SÍDEL A PLUŽIN NA ÚZEMÍ CHKO ČESKÝ RÁJ .......................................................... 72 8. ZÁVĚREČNÉ POUČENÍ O KRAJINNÉM RÁZU CHKO ČESKÝ RÁJ ....................................... 85 9. DOPORUČENÍ Z HLEDISKA OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU .............................................. 90 10. ZÁVĚR............................................................................................................................................ 98 11. SEZNAM POUŽITÝCH PODKLADŮ ........................................................................................ 100 Příloha č.1: Zjednodušená souhrnná tabulka oblastí krajinného rázu CHKO Český ráj a doporučení na jejich ochranu Příloha č.2: Tabulka sídel na území CHKO Český ráj (samostatná příloha)

GRAFICKÁ ČÁST (samostatné přílohy): mapa č. 1: Rámcové typy krajin CHKO Český ráj mapa č. 2: Oblasti krajinného rázu CHKO Český ráj mapa č. 3: Místa krajinného rázu CHKO Český ráj mapa č. 4: Sídelní charakteristiky CHKO Český ráj Na titulní stránce: pohled z Trosek na severozápad.

1


1. ÚVOD A CÍL STUDIE Cílem studie je vytvořit podklad pro stanovení odstupňované ochrany krajinného rázu a stanovení hodnot krajinného rázu v CHKO Český ráj, využitelný pro činnost správy CHKO a jiných orgánů státní správy zejména při vydávání souhlasů a stanovisek podle § 12 a § 44 zákona č. 114/1992 Sb., vydávání stanovisek z titulu dotčeného orgánu (spolupráce s orgány územního plánování v procesu tvorby územně plánovací dokumentace), tvorbě plánů péče, stanovení rámcových podmínek pro zamýšlené zásahy do krajinného rázu ještě před zpracováním projektové či jiné dokumentace záměru. Tomuto hodnocení předcházela hodnocení krajinného rázu z let 1999 (Jeřábek F., Hodnocení krajinného rázu CHKO Český ráj, Turnov, 1999) a námi zpracované hodnocení z roku 2008, které již řešilo území CHKO Český ráj po jeho rozšíření v roce 2002. Současná práce z naší předchozí samozřejmě vychází a zachovává základní přístup k řešené problematice. Aktualizuje a zpřehledňuje užitou metodiku, jež doznala na základě zpětné vazby určitých změn (zejm. v části věnované místům krajinného rázu) a zcela nově se zabývá hodnocením jednotlivých sídel na území CHKO a možnostmi jejich rozvoje. Studie v řešeném území vymezuje oblasti a místa krajinného rázu, uvádí jejich charakteristiky a určuje hodnoty vyžadující zvláštní ochranu. Oblasti krajinného rázu odpovídají supervizuálním krajinným celkům. Konvizuální krajinné celky jsou na základě svých charakteristik a stupňů ochrany slučovány do souborů, jež odpovídají pojmu místa krajinného rázu. Supervizuální krajinné celky (SvC) i konvizuální krajinné celky (KvC) byly vymezeny na základě vizuálního - prostorového členění krajiny, zejm. utváření reliéfu. Typy krajin (sídelních krajin, typů využití krajin a typů reliéfu krajin) tvoří matrice jednotlivých SvC, ale byly jako typologické členění krajiny vymezovány nezávisle na členění individuálním. Vymezené oblasti a místa krajinného rázu jsou blíže specifikovány a popsány včetně identifikace jejich hodnot a dominantních znaků. Z toho vycházejí závěrečná doporučení pro vytvoření pravidel a zásad ochrany hodnot těchto míst a oblastí a jejich zakotvení v procesu územního plánování, včetně stanovení doporučeného stupně ochrany.

2. VYMEZENÍ ŘEŠENÉHO ÚZEMÍ Řešené území je vymezeno hranicemi CHKO Český ráj po jeho rozšíření v roce 2002 a zahrnuje tři prostorově oddělené části chráněné krajinné oblasti.

2


3. METODIKA HODNOCENÍ KRAJINNÉHO RÁZU 3.A. Metodická východiska Krajinný ráz určitého území je výsledkem působení přírodních, kulturních a historických činitelů. Procesy a jevy v krajině probíhající jsou velmi složité a mnohonásobně provázané jak prostorově, tak časově (včetně informačních toků). Tento vysoce heterogenní a složitý systém je proto účelné členit na dílčí subsystémy, které se řídí obdobnými typy zákonitostí a mají i obdobné chování v prostoru. Složitý systém vztahů a vazeb v krajině lze zjednodušeně rozčlenit do tří základních systémových vrstev (primární, sekundární a terciární), podle jejich procesní závislosti na základních charakteristikách prostředí a na lidské populaci v nich žijící, hlavně však dle charakteru zákonitostí, kterými se tyto vztahy řídí. •

Primární krajinný systém je tvořen prostorově funkčními danostmi, které se řídí ryze přírodními zákonitostmi a vztahy (např. hydrologická síť jako odraz reliéfu, přírodní ekosystémy) - tedy bez vlivů člověka jako myslící a tvořící bytosti. Systém vytváří v krajině všudypřítomnou vrstvu primární krajinné struktury. • Sekundární krajinný systém je prostorově funkčním vyjádřením člověkem vytvářených (a využívaných) struktur krajiny. Projev tohoto systému tvoří v krajině nejvýraznější vrstvu - sekundární krajinnou strukturu. Sekundární krajinný systém, tj. systém aktivit člověka pro uspokojení jeho fyzických potřeb se řídí především ekonomickými zákonitostmi (v rámci určitých přírodních podmínek). • Terciární krajinný systém je prostorově funkční vyjádření lidských představ (individuálních i skupinových) o vnímané realitě. Řídí se ryze psychologickými zákonitostmi (vše co se odvíjí od lidského vnímání prostředí jako jeviště individuálního života). Jeho součástí je i umění. Tento systém v krajině vytváří často skrytou, ale vždy reálně existující terciární krajinnou strukturu, promlouvající k nám pomocí znaků a symbolů. Krajinný ráz vnímáme jako sjednocený obraz primární, sekundární a terciární struktury. Obraz krajinné struktury, který je hlavním předmětem zkoumání krajinného rázu, nazýváme (obdobně jako v petrografii) krajinnou texturou. Krajinná textura je tedy uspořádání viditelných povrchů struktury krajiny. Obraz krajiny, potažmo krajinné struktury projevující se navenek její texturou, k nám mluví pomocí typických znaků. Typické znaky krajiny jsou jednotlivé, člověkem v krajině smyslově přímo i zprostředkovaně vnímané charakteristiky krajiny, které spoluvytvářejí její obraz a určitý prostor pro člověka identifikují, a tím vytvářejí její ráz.

3.B. Diferenciace krajiny Pro samotné hodnocení krajinného rázu a případná doporučení pro jeho ochranu je nutné řešené území rozčlenit na menší segmenty, které jsme schopni dostatečně popsat a vymezit. Základním úkolem je tedy diferenciace krajin a stanovení jejich hodnot. Toto členění může být buď typologické (podle podobnosti) anebo individuální (podle prostorových, v našem případě logicky především vizuálních souvislostí), přičemž každé vnímá a hodnotí krajinu z jiného úhlu pohledu. Pro kvalitní, komplexní hodnocení krajinného rázu území je nutné provést jak individuální, tak typologické členění krajiny. • Individuální diferenciace krajiny Individuální členění vyzdvihuje jedinečnost a neopakovatelnost každé krajiny, kterou pojímá jako soubor vizuálně spojitých prostorů, které vymezují přirozené krajinné předěly (většinou utváření reliéfu). Tímto postupem byly v řešeném území vymezeny tzv. supervizuální krajinné celky (oblasti krajinného rázu), které byly jako základní krajinné obrazy individuálně popsány svými typickými znaky (viz kap. 6.B.1). Elementární 3


kompoziční prostory krajiny, tzv. konvizuální krajinné celky byly na základě podobných charakteristik a vnitřní krajinářské hodnotě spojovány do souborů KvC a odpovídají pojmu místa krajinného rázu (viz kap. 6.B.2). Bližší popis a vysvětlení pojmů je uvedeno na začátku jednotlivých kapitol v části věnované individuální diferenciaci krajiny (6.B.). • Typologická diferenciace krajiny Typologické členění naopak pracuje s opakujícími se charakteristikami krajin a jednotlivé typy vymezuje na základě vnitřní podobnosti a odlišnosti vůči okolí. Krajinné typy vyskytující se na území CHKO jsou popsány v kapitole 6.A. Krajinný ráz je třeba chránit tak, aby zůstaly zachovány nejhodnotnější segmenty všech typů krajin (dle typologické diferenciace) a zároveň, aby si maximální část území udržela alespoň své základní charakteristiky (dle individuální diferenciace). Právě toto propojení zmíněných přístupů by mělo potenciálně zajistit náležitou územní ochranu krajiny.

4. PŘÍRODNÍ PODMÍNKY Jak již bylo zmíněno, je znalost přírodních podmínek, tedy primární krajinné struktury, nezbytnou součástí hodnocení krajinného rázu jakéhokoliv území. Tyto přírodní charakteristiky jsou pro řešené území již nadstandardně zpracovány jak v materiálech AOPK a Správy CHKO (např. Chráněná území ČR, svazek III., Liberecko – CHKO Český ráj, Plán péče CHKO Český ráj 2014-23), tak ve zmiňovaných hodnoceních krajinného rázu a není tedy účelné je zde obsáhle uvádět. Přesto se přírodními podmínkami jednotlivých krajinných typů na obecné, republikové úrovni částečně zabývá i kapitola věnovaná typologickému členění (viz kap. 6.A). Přírodní charakteristiky, které považujeme za zásadní z hlediska krajinného rázu řešeného území, jsou pak zvláště vyzdvihnuty v kap. 7. Zde pouze krátce zdůrazněme, že základem primární struktury řešeného území jsou u nás ojedinělé, na povrch vystupující druhohorní kvádrové pískovce na okraji české křídové pánve, místy proražené třetihorními vulkanity. Rozhodujícím geomorfologickým činitelem je vodní eroze, jež postupně vymodelovala členitý georeliéf z tektonickou činností vyzdvihnutých a nakloněných pískovcových vrstev. Druhým rozhodujícím fenoménem je hluboce zařezané údolí Jizery, prořezávající masiv Ještědsko-kozákovského hřbetu, který vznikl podél významného geologického zlomu, tzv. lužické poruchy (přesmyk tektonických ker).

5. KULTURNĚ HISTORICKÝ VÝVOJ KRAJINY Pro pochopení současného stavu krajiny je vedle přírodních podmínek nutné znát i její kulturně historický vývoj. Zvláště je nutné věnovat pozornost takovým událostem, které významně ovlivnily hospodaření a využívání krajiny, a tím pádem i její vzhled. Přestože existuje rozsáhlá literatura, věnující se historii řešeného území a i Správa CHKO má tuto problematiku pro své potřeby dostatečně zpracovánu, zmíníme zde stručně nejvýznamnější období, která byla pro současný ráz krajiny řešeného území stěžejní. Přestože nejstarší doklady přítomnosti člověka sahají hluboko do pravěku (nálezy ze staršího paleolitu v Klokočských skalách), první zemědělské osídlení, jež významněji měnilo krajinu je datováno do neolitu (od cca 5. tisíciletí př. n. l.). Jedná se o lokality v Pojizeří a údolí Žehrovky, kde je v okolí dnešního Turnova doloženo několik osad a výšinné hradiště Hrada. Podél Jizery vedla od nepaměti významná stezka spojující českou kotlinu s Lužicí. Postupné rozšiřování osídlení pokračovalo i v navazujícího eneolitu a během doby bronzové. Od 12. století př. n. l. byly osidlovány i pískovcové oblasti na území dnešního CHKO (např. nálezy z hradiště na Čertově ruce), které však byly později, zřejmě kvůli vyčerpání a erozi půdy, opuštěny a opět zarostly lesem. Od zhruba 7. století př. n. l. ovládly území keltské 4


kmeny, které zřejmě kolem přelomu letopočtu vytlačily kmeny germánské, jež od zhruba 6. st. n. l. vystřídali první Slované. Tyto změny v etnickém osídlení se však zřejmě neprojevovaly ve využití krajiny řešeného území, které z větší části pokrývaly lesní porosty. Bezlesí se vyskytovalo jen v úrodnějších částech a v okolí hradišť, které později sloužily jen jako útočiště. Během středověké kolonizace (zhruba od 12. st.) docházelo zejména k odlesňování okrajových a přístupnějších částí, od 13. století pak byly v území budovány četné hrady, v jejichž podhradí vznikaly vsi, a v okolí byla zakládána první města jako mocenská a správní centra. Během středověku pak bylo osídleno téměř celé řešené území (vyjma Kozákovského hřbetu a části skalních měst). Novověké rozptýlené osídlení později osadilo Kozákovský hřbet a části strmých údolí. Druhotně se částečně rozšířilo i na části již v minulosti osídlených území. Odlesňování pokračovalo i během následujících století, od 16. století byly navíc budovány četné rybníky. Na hospodářskou kultivaci krajiny postupně probíhající až do Bílé hory, navázalo významné období rozvoje v době vévodství Albrechta z Valdštějna, který si zde začal budovat své mocenské a strategické centrum. Za jeho vlády se mimo jiné významně rozvinulo lesní hospodaření, včetně řízené obnovy porostů. Po jeho zavraždění v r. 1634 nastává doba úpadku a následné stagnace. Po skončení válek byly hrady postupně opouštěny a některé z tvrzí přebudovávány na zámecké areály, jež se staly novými šlechtickými a správními centry území. Během 18. a 19. století dochází k rozvoji lidové architektury, jejíž charakter se částečně dochoval dodnes a významně se tak spolupodílí na obrazu dnešní krajiny. Lesní zákon z poloviny 19. století zabránil dalšímu snižování výměry lesů, místy byly neúrodné lokality dokonce zalesňovány. Rozvoj průmyslu se v krajině řešeného území mimo údolí Jizery příliš neprojevil, začalo však docházet k prvním snahám o intenzifikaci zemědělství (odvodňování luk a jejich rozorávání). Do poloviny 19. století sahají počátky turistického využívání území, které postupem času stále nabývalo na intenzitě, a ojedinělá krajina získává i svůj romantický název. Trendy ve vývoji krajiny nastoupené v předcházejícím století pokračují i ve století 20., ovšem k významnému zlomu dochází zhruba v jeho polovině. Likvidace židovského etnika během 2. světové války a následný odsun německého obyvatelstva výrazněji nezasáhly charakter osídlení v převážně českém venkovském prostředí na území dnešní CHKO. Pro krajinu daleko zásadnější změnou byla kolektivizace zemědělského hospodaření po komunistickém převratu, která přerušila kontinuitu v zemědělském obhospodařování území. Velká většina historického členění plužiny byla setřena při scelování pozemků. Dříve běžný typ zemědělského obhospodařování, tj. pole a louky s ovocnými stromy, byly prakticky zlikvidovány a smíšené pěstování ovocných stromů a polních plodin zcela zaniklo. Místo nich vznikly rozsáhlé plochy polí bez dřevin, případně plantáže nízkokmenných ovocných stromů, které mají oproti původním vysokokmenným výsadbám zcela odlišný charakter. Dalším důsledkem kolektivizace zemědělství bylo opouštění obtížně obdělávatelných ploch. Na druhou stranu byla v roce 1955 jako první chráněná krajinná oblast v Československu vyhlášena právě CHKO Český ráj. Ani tento status však nedokázal zabránit narušování krajinného rázu území, a to zejména rozvojem kolektivní i individuální rekreace. Snahy o její intenzifikaci, avšak v jiných formách, v podstatě pokračují i po roce 1989 a jsou zřejmě hlavním ohrožujícím faktorem krajiny Českého ráje. Po dlouhodobých snahách se v roce 2002 podařilo území CHKO rozšířit o Prachovské skály, Klokočské a Betlémské skály, Maloskalsko a část Kozákovského hřbetu (zdvojnásobení původní rozlohy). Kvůli atraktivitě krajiny stále přetrvává nemalý tlak na výstavbu či intenzifikaci rekreačního využívání území CHKO. Rovněž intenzita sezónního turismu je v nejatraktivnějších lokalitách velmi značná a způsobuje narušování krajinných hodnot. Nezanedbatelný negativní vliv na krajinu má i neustále rostoucí objem silniční dopravy, především tranzitní (zejm. v severní části CHKO), potažmo snahy o budování větších dopravních koridorů narušujících charakter krajiny (zkapacitnění silnice S5, původně dostavba úseku R35). Okrajové lokality méně úrodných zemědělských pozemků místy zarůstají nálety. 5


6. DIFERENCIACE ÚZEMÍ Z HLEDISKA KRAJINNÉHO RÁZU Rázovitost krajiny je obrazem krajiny v naší mysli, kdy jsou nám její charakteristiky zprostředkovávány pomocí typických znaků. Tyto znaky tedy pro nás vytvářejí krajinný obraz a určitý prostor pro člověka identifikují. Charakteristiky ani rázovitost krajiny nejsou výslednicí estetických hodnot krajinářských návrhů, ale tvořivého života stovek generací našich předků v daných přírodních, kulturně historických a sociálních podmínkách. Rázovitost velmi přesně syntetizuje tyto charakteristiky krajin a umožňuje jejich typologické (podle typů znaků, viz kap. 6.A.) i individuální (podle místní kombinace znaků, viz kap. 6.B.) definice a členění.

Percepční (vizuální) souvislosti a prostorové vztahy řešeného území Vizuálně je území CHKO Český ráj tvořeno třemi prostorově odlišnými částmi (viz obr. Části CHKO Český ráj na str. 2). Hlavní část CHKO je v podstatě tvořena jednou velkou kuestou. Na severu je výrazně ohraničena strmým zlomovým svahem a pozvolně se sklání k jihu, kde zvolna přechází v běžný typ krajiny. Charakteristický je plochý, zarovnaný reliéf, nad který výrazně vystupují sopečné vrchy Mužského, Trosek a Vyskře. Do vyzvednutých plošin se strmě zařezaly vodní toky. Ty v okolí výrazného svahu a ve svazích svých údolí vypreparovaly skalní města. V nadhledech plochý a zarovnaný reliéf je tak v detailu značně vertikálně i prostorově členěn. Mnohem pestřejší je severní část CHKO. Plošiny, mírně se zvedající z údolí Libuňky jsou ostře ukončeny strmými svahy. Kuesta Klokočských skal je dokonce tvořena skalní stěnou. Nad jednotvárný reliéf plošin v západní části území výrazně vystupuje vrch Sokol. Dominantním krajinným prvkem však je zejména hluboké, široce zaříznuté údolí Jizery. Jihovýchodnímu výběžku dominuje mohutný Kozákovský hřbet. Osou východní části CHKO je zalesněný výrazný hřbet, který odděluje údolí Libuňky na severu a Jičínskou kotlinu na jihu. Tato krajinná veduta je akcentována několika vrchy. Jedním z nich je i vrchol Prachovských skal, které mají pro skalní město netypický kopcovitý tvar.

6.A. Typologická diferenciace české krajiny U tohoto členění je třeba zdůraznit, že popis typických znaků a jejich členění či aglomerování není popisem vlastních přírodních a socioekonomických vlastností území, ale jejich obrazu – nepopisujeme tedy prakticky věcnou strukturu, ale vzhledovou texturu krajiny. Krajinné megatypy Nejvyšší, na celoevropské úrovni vytvořené členění krajin Evropy, vymezuje krajinné megatypy. Tým nizozemských vědců v tzv. „Dobříšské zprávě“ rozdělil Evropu na 8 kategorií krajin a ty dále účelově rozčlenil do 30 krajinných megatypů. U nás jsou však identifikovány pouze tři: - v kategorii krajin alpinského bezlesí (v severských vrchovinách s vřesovišti a rašeliništi Skotska, západního Irska a Norska a části vysokohoří nad alpinskou hranicí lesa s keříčkovou vegetací jako analogii tundry, směrem dolů s přilehlým sledem regionálně rozmanitých vegetačních stupňů s charakterem „extrazonální tajgy” - Pyreneje (Španělsko, Francie); Alpy (Francie, Itálie, Švýcarsko, Rakousko); Vysoké Karpaty (Slovensko, Polsko, Ukrajina, Rumunsko); Vysoký Balkán (ve státech bývalé Jugoslávie): 9. Pohoří (pouze nejvyšší části Krkonoš a Hrubého Jeseníku);

6


- v kategorii uzavřených až polootevřených krajin – bocage (atlantské pobřeží mírného pásma a polootevřené zemědělské krajiny Evropy, vedle Španělska je soustředěn výhradně do oblastí střední Francie, jižního Německa a i na naše pohraniční hory): 11. Semibocage (velká část naší krajiny mimo zemědělských nížin a pahorkatin); - v kategorii krajin otevřených polí – openfields (nejrozšířenější evropská kategorie zemědělských krajin, včetně České republiky): 17. Středoevropská scelená pole (otevřené zem. krajiny většiny našich nížin a pahorkatin). Rámcové krajinné typy ČR Celostátní rámce vycházejí z evropské typizace krajin na krajinné megatypy, které byly pro naše území rozčleněny na makrotypy, tj. rámcové krajinné typy - Typologie české krajiny (v rámci grantu MŽP ČR č. VaV 640/01/03, LÖW & spol., s.r.o., 2005). Rámcové krajinné typy, jak naznačuje jejich název, vytvořily pevné hodnotící rámce našich krajin, usnadňujících srovnání individuálních, případkových hodnocení na nižší úrovni. Rámcové krajinné typy jsou průnikem tří souborů charakteristik krajin – rámcových sídelních typů (celkem 7), rámcových typů využití území (celkem 6) a rámcových typů georeliéfu (celkem 19). Rámcové typy osídlení v sobě zároveň integrují vývoj osídlení, historické typy sídel a jejich plužin, archetypy lidových domů, klimatické charakteristiky a biogeografické jednotky. Rámcové typy využití území popisují strukturu aktuálního stavu využívání území. Rámcové typy georeliéfu popisují jeho relativní členitost a výjimečnost v rámci ČR. Navržené typy krajin tvoří rámce pro členění krajiny na regionální úrovni. Jednotlivé typy jsou vymezeny a popsány z hlediska přírodního, socioekonomického i kulturněhistorického. Vznikly tak tři vůdčí rámcové krajinné typologické řady postihující přímo či zprostředkovaně hlavní typologické rámce vlastností české krajiny, zjednodušeně shrnuty v: I. Rámcové sídelní krajinné typy Vznikly na základě sjednocení vůdčích charakteristik: - historické typy venkovských sídel a jejich plužin a korigovaná na základě ortofotomap ČR, - vývoj osídlení krajiny (převzato z řady příslušných prací – starosídelní oblasti z historického atlasu, korigováno podle prvních historických zmínek o obci), - typy lidového domu, - vegetační stupňovitost (převzatá z vymezených biochor biogeografického členění ČR), - biogeografické podprovincie. Syntézou těchto pěti vůdčích charakteristik bylo vymezeno 7 rámcových typů krajin, které postihují jejich základní vlastnosti a jejich změny na stanovených osách. Jako nejlépe vystihující provázanost těchto charakteristik se ukázalo členění podle doby vzniku dané sídelní krajiny. Projev stejných osídlovacích principů se však výrazně lišil podle celkového charakteru reliéfu krajiny a makroklimatických vlastností, vystižených odlišnostmi biogeografických podprovincií. Doba osídlení krajiny dané biogeografické podprovincie pozoruhodně koreluje s příslušnou vegetační stupňovitostí, odpovídá ji i typ sídla a plužiny a lidového domu. Období, kdy se krajina stala sídelní a tedy člověkem osvojené se tak ukázalo jako vhodné souhrnné označení jednotlivých sídelních typů krajin. Jsou tak u nás vymezeny tyto rámcové sídelní typy krajin: 1. starosídelní krajina hercynského a polonského okruhu 2. starosídelní krajina panonského okruhu 3. krajina vrcholně středověké kolonizace hercynského okruhu 4. krajina vrcholně středověké kolonizace karpatského okruhu 5. krajina pozdně středověké kolonizace hercynského okruhu 6. krajina novověké kolonizace hercynského okruhu 7. krajina novověké kolonizace karpatského okruhu 7


V řešeném území jsou zastoupeny čtyři typy sídelních krajin (podtrženě). Velká většina území CHKO Český ráj náleží do krajin pozdně středověké kolonizace hercynského okruhu, menší část pak do krajin vrcholně středověké kolonizace. V několika menších segmentech se v řešeném území objevují i krajiny novověké kolonizace hercynského okruhu. Pro ně je typické rozptýlené osídlení, to druhotně vzniklo i na řadě dalších míst, pro malou velikost jejich areálů však na většině míst nebylo samostatně vymezováno. Pouze malé okrajové partie území chráněné krajinné oblasti, náleží ke starosídelním krajinám hercynského a polonského okruhu. II. Rámcové krajinné typy způsobů využití území Druhou vůdčí charakteristikou typologické řady je struktura využití ploch v osách krajiny přírodní – krajiny přírodě blízké – krajiny člověkem podmíněné, až přeměněné. Jde o vůdčí charakteristiku sekundární krajinné struktury. Tato charakteristika krajinu ČR člení podle převažujícího způsobu využití území. Tomu odpovídá dlouhodobě i typ aktuálního pokryvu zemského povrchu -les, -bezlesí (zemědělské kultury), -mozaika lesa a bezlesí, -mozaika vodních ploch, -zastavěná území, -mozaika porostů nad horní hranici lesa. Tato charakteristika též přeneseně vyjadřuje i intenzitu antropické přeměny přirozených stanovišť. Nejméně přeměněné jsou krajiny horských holin (nad horní hranici lesa) a lesní krajiny, nejvíce přeměněné jsou zemědělské a zejména urbanizované krajiny. Na tomto účelově zjednodušeném základě lze v ČR vymezit 6 rámcových typů využití území: Z – zemědělské krajiny M – lesozemědělské krajiny L – lesní krajiny R – rybniční krajiny U – urbanizované krajiny H – krajiny horských holí V řešeném území je zastoupeno pět rámcových typů využití krajin (podtrženě). Na území CHKO Český ráj plošně mírně převažují lesozemědělské krajiny nad lesními. Na okrajích řešeného území jsou enklávy zemědělských krajin. Z ostatních typů krajin se v CHKO vyskytují menší segmenty krajin rybničních, jižní okraj Turnova již můžeme řadit do krajin urbanizovaných. V řešeném území se tedy nevyskytují pouze krajiny horských holí, jež se nacházejí až nad horní hranicí lesa, kam samozřejmě ani nejvyšší vrchol území zdaleka nedosahuje (Kozákov 744 m n. m.). III. Rámcové typy reliéfu krajin Třetí vůdčí charakteristikou typologické řady jsou typy reliéfu krajin. Ty jsou vymezovány na základě jejich výraznosti a vzájemné odlišnosti. Tak bylo vymezeno 19 typů reliéfu krajin: běžné typy reliéfu 1 – krajiny plošin a plochých pahorkatin 2 – krajiny členitých pahorkatin a vrchovin Hercynika 3 – krajiny členitých pahorkatin a vrchovin Karpatika výjimečné typy reliéfu 4 – krajiny rovin 5 – krajiny rozřezaných tabulí 6 – krajiny hornatin 7 – krajiny sopečných pohoří 8


8 – krajiny vysoko položených plošin 9 – krajiny vátých písků 10 – těžební krajiny 11 – krajiny širokých říčních niv 12 – krasové krajiny 13 – krajiny výrazných svahů a skalnatých horských hřbetů 14 – krajiny ledovcových karů 15 – krajiny zaříznutých údolí 16 – krajiny izolovaných kuželů 17 – krajiny kuželů a kup 18 – krajiny vápencových bradel 19 – krajiny skalních měst V řešeném území je zastoupeno 9 typů krajin dle utváření reliéfu (podtrženě). Oproti většině území České republiky je CHKO Český ráj specifické převahou výjimečných typů reliéfu nad běžnými typy. Nejvýznamnější jsou krajiny skalních měst, mnohem méně rozčleněné plošiny pak řadíme do typu rozřezaných tabulí. Výrazné údolí Jizery a jejích přítoků patří do typu zaříznutých údolí. Vrch Kozákov řadíme do krajin sopečných pohoří a svahy Kozákovského hřbetu do typu výrazných svahů. Dolní toky Libuňky a Žehrovky již náležejí do krajin širokých říčních niv. Výrazné vrchy Trosek, Vyskře a Mužského pak řadíme do krajin izolovaných kuželů. Běžné typy reliéfu, dle členitosti dělené na krajiny plošin a plochých pahorkatin a krajiny pahorkatin a vrchovin hercynika leží převážně v okrajových částech. (viz mapa č. 1: Rámcové typy krajin CHKO Český ráj). Popis jednotlivých rámcových typů krajin v rámci ČR je převzat z projektu VaV 640/01/03 Typologie České krajiny, LÖW & spol., 2005. Konkrétní upřesnění pro řešené území je psáno kurzívou.

Ad I. Charakteristiky rámcových typů sídelních krajin 1. Stará sídelní krajina hercynského a polonského okruhu Vymezení: - 2. vegetační stupeň Hercynika a 3. vegetační stupeň. Polonika v České republice, - sídelní typy vesnic jsou ve velké většině tvořeny návesními ulicovkami a vesnicemi návesními s nepravými traťovými, příp. délkovými plužinami, - pro oblast je charakteristický lidový typ českého a moravského roubeného domu, jde o oblast nepřetržitě osídlenou již od neolitu, - v řešeném území se jedná o dva větší segmenty (údolí Libuňky jižně od Libuně a dolní tok Žehrovky) a osm velmi malých segmentů v okrajových polohách. Přírodní charakteristiky: Běžně se vyskytuje reliéf plošin a pahorkatin, charakteristické jsou měkké tvary tvořené plošinami, pánvemi a plochými i členitými pahorkatinami. Převažuje mírná modelace terénu bez výraznějších převýšení. Jde o plochý až zvlněný reliéf o relativní členitosti do 150m. Z výjimečných typů reliéfu se typicky vyskytují roviny a široké říční nivy. Okrajově se zde objevují i rozřezané tabule rozčleněné zaříznutými údolími. Ojediněle se vyskytují další výjimečné typy reliéfu: podél řeky Labe nacházíme váté písky, jihozápadně od Prahy se objevuje krasový reliéf a v severních a severozápadních Čechách se objevují kupy a kužele a sopečná pohoří. V mírně zvlněné krajině starého sídelního území jsou pohledově velmi významné izolované kužele. V půdním pokryvu plošně převládají černozemě na spraších s přechody do šedozemí a hnědozemích šedozemí na spraších a sprašových hlínách. Ve vyšších a vlhčích polohách je 9


doplňují hnědozemě na spraších a luvizemě na sprašových hlínách a hlinitých sedimentech. V širokých nivách velkých řek převládají typické fluvizemě, méně se vyskytují černice, částečně oglejené. Starosídelní krajina Hercynika a Polonika typicky zahrnuje všechny polohy druhého vegetačního stupně a pouze nejpříhodnější polohy třetího vegetačního stupně. Souvislý výskyt 2. vegetačního stupně je vázán na teplou klimatickou oblast T 2. V přirozených lesích 2. v. s. dominuje dub zimní. Doplňují jej buk lesní, habr obecný, lípa srdčitá aj. (v sušších oblastech pravděpodobně přirozeně bez účasti buku). Zpravidla se jedná o vícepatrové lesní porosty. Staletým pařezinovým hospodařením byly zpravidla přeměněny na dubohabřiny. Ty jsou dnes často považovány za vegetaci potenciální. Na dubech zde často roste ochmet evropský. V nivách řek rostla neustále se měnící mozaika lužních lesů s převahou dubu letního, jilmu vazu a jasanu ztepilého (tzv. tvrdý luh). Nejvlhčí, často zaplavované partie - tzv. měkký luh tvořily vrby (v. bílá) a topoly (t. černý). V souvislosti s antropicky podmíněnou změnou vodního režimu ve středověku, začaly v lužních lesích vrbo-topolová společenstva převažovat. Na vátých píscích a jiných hydricky omezených stanovištích se vedle dubu zimního uplatňovala i borovice lesní. Hydrologicky patří toto území do povodí Labe. Konkrétně se jedná o území kolem jeho středního a dolního toku s výběžky podél vodních toků. Opavská (Polonská) část je v povodí Opavice. Kulturní charakteristiky: Rámcový typ je tvořen převážně zemědělskými krajinami, místně i leso zemědělskými, což znamená, že zastoupení lesních porostů je menší než 30%. Prakticky celá oblast se kryje s řepařskou zemědělskou výrobní oblastí a jde tedy v rámci ČR o velmi úrodné oblasti. Zemědělské půdy jsou ve velké většině zorněny, relativně významné je zastoupení intenzivních sadů a chmelnic, raritně i vinic. Větší lesní celky jsou vázány na členitější výjimečné typy reliéfu a okraje širokých niv. Struktura osídlení je na venkově statická, středisková, leží v ní však zároveň většina krajin urbanizovaných, spojených s aglomeracemi v Podkrušnohoří (Ústí, Teplice, Chomutov, Litvínov, Most), Pražskou a Hradecko-pardubickou aglomerací a urbanizačním koridorem Polabí a dolního Povltaví. Typická jsou i vysoce průmyslová menší městská centra. Venkovské osídlení je zásadně soustředěné, vsi jsou převážně větší, v kategorii 200 - 1000 obyvatel. Převažují vsi návesní a návesní ulicovky s plužinou nepravou traťovou. Mimo ně se zde ve významných enklávách vyskytují i vsi ulicové s délkovými plužinami Téměř všechny vsi jsou dnes doplněny o další výstavbu, v klasických postupných krocích zaplňující náves, obestavující výjezdové silnice a nakonec za socialismu zaplňující soustředěnou zástavbou bývalé „zbytečně velké“ zahrady. Prakticky každá ves je dnes doplněna obrovským industriálním areálem bývalých zemědělských středisek, dnes využívaných zcela libovolně. Jde o oblast s nejvíce setřenými původními plužinami, což umožňoval především plochý reliéf, nebránící scelování pozemků. Původní plužiny jsou proto vzácností, hodnou ochrany. Celá oblast je typická tvaroslovím původního českomoravského roubeného domu, pouze v západní části – od Vltavy na západ s tvaroslovím západoevropského domu hrázděného. V řešeném území se jedná typicky o zemědělské krajiny, výjimku tvoří rybniční krajina v okolí rybníka Žabakor a lesozemědělský segment severně od Turnova. V rámci sídelních charakteristik se zde návesní vsi pojí výhradně s úsekovými plužinami, doplňují je panské dvory a dominikální plužiny. Historické charakteristiky: Jde o nejstarší sídelní oblast Čech, kultivovanou již od mladší doby kamenné, tj.od 5 300 př. Kr. Celková délka kultivace tak přesahuje 7300 let a její působení je tak již srovnatelné a obdobími klimatickými.

10


Nejstarší osídlení v neolitu se díky kočovnému způsobu života s žárovou zemědělskou soustavou projevilo zásadně rozvolněním lesních masivů a zavlečením prvních cizích kulturních plodin s plevely. První trvalý zásah je spjat až s orbou, kdy v eneolitu došlo k pevnější fixaci obdělávaných (a trvale kultivovaných) pozemků, kdy se také v krajině objevuje první přímka a pravý úhel (orba do kříže). Až do ranného středověku tato krajina procházela postupnými změnami spojenými s technickými inovacemi (bronz a železo) a spolu s nimi s přechodem (pozvolným a často se vracejícím) na přílohové zemědělské soustavy v době bronzové (2200 - 750 př. Kr.). Osídlení bylo roztroušené v malých osadách, nebezpečné doby podnítily budování útočištných hradišť, která přerostla, díky stále posádce a usazeným řemeslníkům, v obchodní a výrobní centra. Je přitom typické, že největší hradiště vznikala právě na okrajích v té době osídlených krajin. S nástupem středověku postupně došlo k opuštění sídel v nivách (díky změnám v dynamice odtoků a povodním) a jejich přesunutí na okraj teras nad nivou. Osídlení mělo stále spíše charakter větších či menších enkláv s většími či menšími přetržkami, trvalá přítomnost bezlesí však již byla významná. Trvalé usazení v rodových vsích (hromadného typu s úsekovými plužinami) vedlo nejen k trvalé fixaci ploch polí, ale i k zvýrazňování jejich hran sedimentačními a orebnými procesy. Běžné bydlení bylo v polozemnicích a běžný stavební materiál kůlové konstrukce z houžvových výpletů s mazanicovou omítkou. Mimo tyto hlavní koncentrace ležely další dvě enklávy osídlení (a tedy historicky vzato starosídelní krajiny) v plzeňské kotlině, českobudějovické pánvi a na Chebsku, přináležícímu však mimo naše osídlení. Velikost enkláv (i když z hlediska historického významných) měla malý vliv na další vývoj krajiny a blížila se enklávám na mezinárodních obchodních stezkách. Nejsou proto v rámci účelového zjednodušení do tohoto typu krajin zařazeny. Velká středověká kolonizace, spojená s emfyteutickým právem a novým trojpolním systémem, vstoupila do starosídelního typu rovněž revolučně. Stávající struktura osídlení byla překryta novou strukturou, která jednak výrazně zahušťuje stávající osídlení, jednak je reorganizuje podle potřeb trojpolního systému. V jádrových, pro zemědělství nejpříhodnějších plochých oblastech, kde to umožňoval reliéf (včetně antropogenních tvarů) došlo k úplné změně struktury osídlení i organizace plužiny a vznikly zde vsi ulicové s délkovými plužinami, v ostatních oblastech došlo k reorganizaci na vsi návesní a návesní ulicovky s nepravou traťovou plužinou na osnovách původní úsekové. V celém starosídelním území bylo vytvořeno kontinuální osídlení v docházkovém schématu na sebe navazujících plužin. Sídelní schéma se rozvíjelo od hran niv, které ač neobytné, poskytovaly vysoké výnosy píce a pastvu, relativně prudší terasy nad nivami byly využívány především pro sady a vinice. Od tohoto pásu vesnic u niv se sídla klasicky situovala v mělkých údolích a jejich zakončeních. Krajina byla maximálně odlesněna a lesní porosty (vypásané, výmladkové) signalizují v krajině neoratelné „kazy“. Od druhé poloviny 15. století, po populační katastrofě husitských válek, dochází k útlumu využívání krajiny a k přechodu na nové formy jejího využívání. Nedostatek pracovních sil vedl ke vzniku režijních velkostatků, rozšíření chovu ovcí a ke značnému rozvoji rybníkářství. Rybníkářství obsazovalo především zamokřená a obtížně obdělávatelná místa, vyžadovala však velká koncentrovaná panství a větší areály jsou proto výjimkou. Neúnosná hygienická situace ve městech a ztráta vojenského významu hradů vede k výstavbě či přestavbě panských sídel na první zámky se zahradami okolo. S tím (ale i s výstavbou dalších účelových staveb) došlo k velkému otevření intravilánů sídel a do krajiny vstoupila celá řada typů samot. V 17. a 18. století, po třicetileté válce - největší populační katastrofě v naší historii dochází k dalšímu útlumu využívání krajiny. Ta se začíná typicky členit na zónu vždy zoranou, zónu vždy pastevní a zónu používanou střídavě pro oba účely, podle aktuální potřeby. Vlivem dlouhodobě stabilizovaných polí a jejich hran se plně vyvinuly agrární meze a úvozy všeho druhu na hranách pozemkových bloků, využívané pro doplňkovou pastvu. Ta v polní krajině zcela omezila keřové patro a stromy ve volné krajině byly, mimo ovocných, 11


pouze z rovných, rychle rostoucích druhů s praporcovitými korunami. Staré solitérní stromy signalizovaly drobné sakrální stavby, které se v té době objevují hromadně a ukazují na velkou přirozenou religiozitu té doby. Nejpestřejší částí katastru jsou pastviny obsazující abnormální stanoviště. Lesní porosty jsou již pevně vymezeny a panské lesy (zejména bažantnice) jsou postupně převáděny na vysokokmenný les. Ostatní lesy jsou prosvětleny pastvou dobytka a neřízenou těžbou palivového dřeva. V širokých nivách se zvyšuje rozkolísanost průtoků (i díky zavedení pěstování brambor ve vyšších polohách), provázená častějšími povodněmi. Na tuto skutečnost je reagováno vytvářením místních regulačních systémů povodňování, které znamenalo zvýšení produkce sena. Sídla si udržují své původní půdorysy, právě v této oblasti však dochází velmi brzy k přechodu z domu roubeného na dům zděný. Zámky, jako centra velkostatků a správy panství, vytvářejí hierarchii vesnických sídel – základ střediskové soustavy osídlení, prakticky existující dodnes. Ke konci období přichází do krajiny nová – střídavá zemědělská soustava, typická pěstováním pícnin místo úhorů (čtyřpolí) a zaváděním osevních postupů. V této době se krajina dostává do relativně vyvážených vztahů mezi silami člověka a přírody, založených na přirozené, trvale obnovitelné energetické úrovni, s maximálním ziskem pro člověka. Je to náš archetyp krajiny, dodnes podvědomě hledaný. V 19. století se s průmyslovou revolucí regulační síla přírodních podmínek ztrácí a vývoj nově založený na dodatkové energii fosilních paliv se vymyká ustáleným a ověřeným principům. Rozvoj železniční dopravy umožnil první urbanizační vztahy a vznik urbanizační sídelní struktury, především koridorů kolem tratí a průmyslových a těžebně-hutnických aglomerací. Do venkovské krajiny zasáhla doprava počínající regionální specializací zemědělské výroby. Postupné zavádění brambor zásadním způsobem zvýšilo úživnost většiny méně úrodných oblastí a umožnilo masové snížení pěstování potravinářského obilí ve prospěch krmného, především však zavedení cukrovky, jako hlavní tržní plodiny oblasti. Pro pěstování cukrovky byly využívány těžké, vlhké půdy nově rušených rybníků a jejich soustav a vedly k první monofunkčnosti celých rozsáhlých areálů. Objevily se první snahy zvýšit využívání aktivních niv regulacemi toků, které v dalším období dosáhlo právě v této oblasti maximálního rozsahu. Do krajiny také vstoupila hluboká orba a zdokonalené masivní hnojení (umožněné i trvalým ustájením dobytka). Specializace umožněná regionální dělbou práce vedla i ke specializaci na chmelařství a ovocnářství. Do vesnických sídel vstoupily první průmyslové provozy – cukrovary a lihovary. Další historie je již současností, postupující v neustálených, ale všeobecně platných krocích, většinou devastujících. V řešeném území i v okolí nedošlo k jinde běžné vrcholně středověké transformaci osídlení. Úsekové plužiny tak zde nebyly nahrazeny plužinami traťovými.

3. Krajina vrcholně středověké kolonizace hercynského okruhu Vymezení: - 3. a většina 4. vegetačního stupně, - sídelní typy vesnic v naprosté většině tvořeny návesními (a návesními ulicovými) vsemi s pravou traťovou plužinou. Zejména ve východní, Jesenické části k nim okrajově přibývají i lesní lánové vsi se záhumenicovou plužinou, - pro oblast je typický český a moravský roubený dům, v severozápadní části sem přesahuje i dům západoevropský hrázděný, v Jesenické oblasti i roubený dům slezského pomezí, - jde o oblast nepřetržitě osídlenou od vrcholného středověku, tj. od 13. a 14. století, rozhodně již v r. 1200 a před rokem 1350, - jižní a západní část hlavní části CHKO, severozápadní polovina východní části CHKO a široce rozevřené údolí Jizery v severní části CHKO.

12


Přírodní charakteristiky: Georeliéf je v naprosté většině tvořen členitými pahorkatinami a plochými vrchovinami, v jižních Čechách i chladnějšími rovinami pánví. Lokálně se objevují i ploché pahorkatiny a členité vrchoviny. Kromě plošin se jedná o zvlněný reliéf. Převažující relativní členitost reliéfu je 75 až 200 (300) m. Vrchoviny se vyznačují delšími, zpravidla táhlými svahy, převážně s konkávním profilem. Jejich svahy bývají kryty balvanovými proudy a na úpatích mívají podmáčené sníženiny. Vrcholy vrchovin jsou zpravidla výrazné, často se skalkami, pod nimiž se nacházejí menší akumulace kamenných bloků. Skalky a blokové akumulace se místy nacházejí i na bočních hřbítcích a svazích. Svahová údolí nebývají hluboce zaříznuta. Běžně se vyskytující krajiny vrchovin Hercynika zahrnují i údolní, převážně úzké, nivy menších vodních toků. Z výjimečných typů reliéfu jsou zde význačně zastoupena výrazná, zaříznutá údolí, v některých částech reliéf izolovaných kuželů, rozčleněných tabulí, rovin, širokých říčních niv, výrazných svahů, místy i sopečných pohoří, kupy a kužele skalních měst a krasů. Lokálně byl původní georeliéf natolik přeměněn lidskou činností, že jej označujeme jako reliéf těžební (Sokolovsko). Klimaticky je jedná o oblasti o MT – mírně teplé oblasti (MT2, MT3, MT4, MT5, MT7, MT9, MT10, MT11). Plošně nejvýznamnější jsou oblasti MT3 a MT5. Pro ně je charakteristické normální až krátké léto, mírné až mírně chladné, suché až mírně suché, přechodné období normální až dlouhé, s mírným jarem a mírným podzimem, zima je normálně dlouhá, mírná až mírně chladná, suchá až mírně suchá s normálním až krátkým trváním sněhové pokrývky (60 – 100 dní). V jihočeských pánvích a podél vodních toků (Vltava, Sázava, Berounka aj.) převažují teplejší klimatické oblasti MT10 a MT11. Pro ně je charakteristické dlouhé léto, teplé, mírně suché až suché, krátké přechodné období s mírně teplým jarem a mírně teplým podzimem, krátká zima mírně teplá a velmi suchá, s krátkým trváním sněhové pokrývky (50 – 60 dní). Průměrné roční teploty vzduchu kolísá od 8°C v nejteplejších údolí řek až k téměř 6°C ve vrcholových partiích. Průměrný roční úhrn srážek kolísá od hodnot kolem 500 mm k hodnotám přesahujícím 700mm. Délka hlavního vegetačního období se pohybuje v rozmezí 120 – 160 dní. Suma teplot za období s průměrnou denní teplotou vzduchu ≥ 10°C se pohybuje v rozmezí od 2 000 do 2 600°C (s převažující hodnotou kolem 2 300°C. Jen velmi okrajově zasahuje do typu CH – chladné oblasti (CH7). V půdním pokryvu se střídají typické kambizemě a kyselé typické kambizemě, ve vlhčích polohách pseudoglejové. Doplňují je ostrůvky luvizemí typických až pseudoglejových i primárních pseudoglejů na sprašových hlínách, hlinitých sedimentech a polygenetických hlínách. Okrajově se vyskytují i hnědozemě. Ve sníženinách a pánvích dominují gleje a organozemě typu slatin. Na ostrůvcích vápenců se nacházejí eutrofní kambizemě, hnědé rendziny a rendziny. Na výchozech podložních kompaktních hornin a na svazích zařezaných údolí jsou kamenité kambizemě, rankery a litozemě. Na pískovcích skalních měst jsou vyvinuty kyselé arenické kambizemě s přechody do arenických podzolů. V nivách podél vodních toků převažují typické fluvizemě, doplněné fluvizeměmi glejovými a gleji. Potenciální vegetaci tvoří společenstva třetího, čtvrtého a velmi okrajově i pátého vegetačního stupně (a druhého v údolích). Souvislý výskyt 3. v.s. je vázán na mírně teplou klimatickou oblast, zejména MT 9, MT 10 a MT 11. Ve 3. v.s. je dominantní dřevinou buk lesní, významné zastoupení má dub zimní, zpravidla je přimíšen habr. Z dalších dřevin se diferencovaně podle stanovišť uplatňují lípy, javory, jilmy a jasan ztepilý. Ve 3. stupni končí směrem od nižších vegetačních stupňů přirozený výskyt lípy srdčité, babyky a břeku. Začínají se naopak častěji uplatňovat javor klen, jilm horský, vrba křehká. Zpravidla se jedná o dvou až třípatrové lesní porosty. Na výrazně suchých stanovištích se v hlavní úrovni uplatňuje borovice lesní, od 3. stupně býval v suťových lesích přimíšen tis. Keřové patro zapojených lesních společenstev je druhově chudé. V důsledku po staletí uplatňovaného pařezinového hospodaření došlo k ústupu buku a k výraznému zvýšení podílu habru a dubů. V potočních nivách dominují olše lepkavá a jasan ztepilý. V potenciální vegetaci 4. v.s. ve většině případů 13


dominuje buk lesní. Jiné dominantní dřeviny se uplatňují na minerálně chudších půdách a na sušších, stanovištích, především dub zimní a jedle bělokorá. Na bohatších půdách je dřevinné patro druhově bohatší, nad bukem zde zpravidla převládají javor klen, javor mléč, lípa velkolistá, jasan ztepilý, jilm horský. Na skalních ostrožnách jsou časté výskyty borovice lesní, považované za reliktní. Na kyselých a zamokřených půdách se uplatňuje tzv. dubojehličnatá varianta bukového vegetačního stupně. V níž se uplatňují zejména dub letní a jehličnany. Tato varianta je charakteristická zejména pro jihočeské pánve. Ve vyšších nadmořských výškách, především na vlhkých hlinitých půdách, se spolu s bukem stále častěji uplatňuje jedle bělokorá. V potočních nivách jsou dominantními dřevinami olše lepkavá a vrba křehká, přimíšeny jsou jasan ztepilý, javor klen a jilm horský. Kulturní charakteristiky: Typ je tvořen v naprosté většině lesozemědělskou krajinou, lesní a zemědělská krajina tvoří pouze enklávy. To znamená, že zastoupení lesních porostů se pohybuje především mezi 10 – 70%. Vzhledem k vlastnostem reliéfu geologicky starých hercynských pahorkatin a plochých vrchovin se zarovnanými povrchy se ustálil typický sled využívání území tak, že vrcholové plošiny jsou orány a pouze místně, na skeletovitých výchozech jsou lesy, vesnice jsou typicky lokalizována v horních ukončeních bočních údolí. Svahy zaříznutých údolí jsou zalesněny, boční údolí jsou i pastvinami a na dně údolí jsou louky, dnes často opuštěné. Typ leží v bramborářské zemědělské výrobní oblasti, s pomístními přesahy oblastí řepařských a horských. Přirozená úrodnost typu je tak průměrná, v mezinárodním porovnání však je úrodná méně, což signalizuje i její využívání až ve středověku. Lesní porosty mají v naprosté většině změněnou druhovou skladbu ve prospěch kulturních smrčin, často až monokulturních. Přirozenější skladbu tak mají často paradoxně menší remízky na svazích údolí. Sídelní struktura je statická, středisková. Osídlení je zásadně soustředěné, vsi jsou převážně menší, v kategorii do 500 obyvatel. Souvisleji urbanizovaná území do této oblasti zasahují jen zcela okrajově (Sokolovsko, Plzeňsko a Českobudějovicko). Větší je zastoupení vysoce průmyslových menších městských center. Převažující vsi návesní a návesní ulicovky s plužinou traťovou jsou často dobře dochovány. Uvnitř typu jsou navíc typicky roztroušeny malé enklávy dalších sídelních typů – hromadných vsí s úsekovou plužinou a vsi lesní návesní s plužinou záhumenicovou. Všechny vsi jsou dnes doplněny o další výstavbu, v klasických postupných krocích zaplňující náves, obestavující výjezdové silnice a nakonec za socialismu zaplňující soustředěnou zástavbou bývalé „zbytečně velké“ zahrady. I zde je prakticky každá ves doplněna obrovským industriálním areálem bývalých zemědělských středisek, dnes využívaných zcela libovolně. Jde o oblast s až překvapivě dochovanými osnovami pozemkových bloků původních plužin, především díky členitému reliéfu s velkými agrárními valy. Úplně zachované plužiny jsou však vzácností. Celá oblast je typická tvaroslovím původního českomoravského roubeného domu, v severozápadní části sem přesahuje i dům západoevropský hrázděný, v Jesenické oblasti pak roubený dům slezského pomezí. Mimo menší okrajové oblasti a enklávy, kde se až donedávna dochovalo německé prostředí, šlo o převážně české osídlení. Historické charakteristiky: Jde o území, které stálo dlouho mimo sídelní krajiny a až prakticky do středověku bylo tvořeno neprostupnými pralesy, protkanými pouze obchodními stezkami s odlesněnými enklávami strážních bodů a na okrajích s hradišti. Až v 12. století nastal sílící proces osvojení těchto krajin, které se dělo jednak klášterními založeními, jednak výstavbou obranných zeměpanských hradů a obchodních vsí na zemských stezkách. 14


Osídlení typu nastalo až v rámci velké středověké kolonizace, spojené s emfyteutickým právem a novým trojpolním systémem, které během 150 let osadilo celé území tohoto typu. Vznikající sídelní struktura, neomezovaná staršími osnovami, se plně rozvinula podle potřeb trojpolního systému. Kde to umožňoval reliéf, došlo k úplnému propojení jednotlivých plužin, vznikly zde kolonizační vsi s pravými traťovými plužinami. Ustálil se tak dodnes typický sled využívání území, kdy úzká niva byla loukou, svahy zaříznutého údolí byly lesní a vyšší plošiny polní. Boční údolí byla mozaikou lesů a pastvin, sídla byla typicky situována v jejich mělkém zakončení, v centru plužin, členěných lesními celky, většinou signalizujícími extrémně mělké, skeletovité či zamokřené půdy. Lesy byly již od počátku prosvětlovány a degradovány intenzivní pastvou a těžbou, takže i v této oblasti došlo v historii vůbec k největšímu odlesnění. Vodní toky, převážně lipanového a parmového pásma, jsou od středověku přetvořeny soustavami splavů a náhonů u mlýnů, takže je jejich charakter změněn až k pásmu cejnovému. Od druhé poloviny 15. století, po populační katastrofě husitských válek, dochází k útlumu využívání krajiny, k částečnému návratu zalesnění a následně k přechodu na nové formy využívání krajiny. Nedostatek pracovních sil vedl ke vzniku režijních velkostatků, především však velkému rozšíření chovu ovcí a ke značnému rozvoji rybníkářství. Rybníkářství obsazovalo především zamokřená místa a rybniční oblasti zde proto dosahovaly svého největšího rozšíření a dodnes se dochovaly. Neúnosná hygienická situace ve městech a ztráta vojenského významu hradů, vedla k výstavbě či přestavbě panských sídle na první zámky se zahradami okolo. V souvislosti s těmito změnami (ale i s výstavbou dalších účelových staveb) došlo k prvnímu velkému otevření intravilánů sídel. V 17. a 18. století, po třicetileté válce - největší populační katastrofě v naší historii dochází k dalšímu útlumu využívání krajiny. Právě v tomto, ale i v následujících typech, dochází k přímému opouštění sídel a jejich plužiny zčásti zarůstají lesem. Plužina se i zde začíná typicky členit na zónu vždy zoranou, zónu vždy pastevní a zónu používanou střídavě pro oba účely, podle aktuálních potřeb. Vlivem dlouhodobě stabilizovaných polí a jejich hran v dramatickém reliéfu se plně vyvinuly vysoké agrární valy všeho druhu, využívané pro doplňkovou pastvu. Krajina tak byla výrazně otevřená. Staré solitérní stromy signalizovaly drobné sakrální stavby, které se v té době objevují hromadně a ukazují na velkou přirozenou religiozitu té doby. Nejpestřejší částí katastru jsou pastviny obsazující jinak nevyužitelná stanoviště. Lesní porosty jsou již pevně vymezeny a panské lesy (zejména bažantnice) jsou postupně převáděny na vysokokmenný les. Ostatní lesy jsou prosvětleny pastvou dobytka a neřízenou těžbou palivového dřeva. Sídla si udržují své původní půdorysy i starý typ roubeného domu. Zámky, jako centra velkostatků a správy panství, vytvářejí hierarchii vesnických sídel, která právě v tomto rámcovém typu krajiny plně funguje dodnes. Ke konci období přichází do krajiny nová – střídavá zemědělská soustava, typická pěstováním pícnin místo úhorů (čtyřpolí) a zaváděním osevních postupů. V 19. století se s průmyslovou revolucí ztrácí regulační síla přírodních podmínek a vývoj využívání území se vymyká ustáleným a ověřeným principům. Rozvoj železniční dopravy umožnil první urbanizační vztahy, i když jejích rozvoj v tomto rámcovém typu byl mnohem menší. Postupné zavádění brambor zásadním způsobem zvýšilo úživnost celého typu a umožnil výrazný nárůst populace, jejíž přebytky se stěhovaly do měst. Objevily se první snahy po využívání zamokřených pozemků pomocí meliorací. Vysoké zornění i širokořádkové plodiny, radikálně zvýšily erozi půd a její splavování. Specializace umožněná regionální dělbou práce vedla i ke specializaci právě na bramborářství. V střediskových vesnických sídlech se objevily první menší průmyslové provozy – lihovary a škrobárny. Další historie jej již současností, postupující v ustálených a všeobecně platných krocích, většinou devastujících. Během vrcholně středověké kolonizace zde nevznikaly jinde běžné traťové plužiny, uspořádání pozemků si zachovalo úsekové uspořádání, často však bylo doplněné úsekovými záhumenicemi, ty však vždy tvořily pouze menší část plužiny. 15


5. Krajina pozdně středověké kolonizace hercynského okruhu Vymezení: - typ je tvořen krajinou hercynika z části ve 4. a zcela v 5. vegetačním stupni, - sídelní typy vesnic jsou v části území tvořeny okrouhlicemi s paprskovitou záhumenicovou plužinou, a z části lesními lánovými vesmi se záhumenicovou plužinou, - pro typ ve vnitrozemí je typický českomoravský roubený dům, v severních příhraničních oblastech se v něm projevuje vliv roubeného domu slezského pomezí a západoevropského domu hrázděného, - jde o oblast nepřetržitě osídlenou až od pozdního středověku, tj. od 2/2 14. století, rozhodně po r. 1350 a před rokem 1500, - většina hlavní a severní části CHKO a centrální a jihovýchodní část východní části CHKO. Přírodní charakteristiky: Reliéf je v převážné většině tvořen členitými i plochými vrchovinami a hornatinami. Objevují se i členité pahorkatiny, ty jsou svou členitostí srovnatelné s reliéfem, mnohem déle osídlených, výše popsaných sídelních typů, leží však ve výrazně vyšších, klimaticky daleko méně příznivých polohách. Proto byly tyto oblasti osídleny až v pozdním středověku. V Třeboňské pánvi, jež sem zčásti taktéž náleží (díky půdním vlastnostem), se vyskytují ploché pahorkatiny i roviny (ty jsou vylišeny jako výjimečný typ reliéfu). Relativní členitost terénu se tedy pohybuje od 30 m do 600m, převažuje relativní členitost 150 – 300. Lokálně, např. v případě skalních měst, bylo pozdní osídlení dáno extremitou reliéfu, jenž nebyl vhodný k přeměně na ornou půdu. Většina tohoto sídelního typu ale leží ve vyšších polohách a v členitém vrchovinném reliéfu. Vrchoviny se vyznačují delšími, zpravidla táhlými svahy, převážně s konkávním profilem. Jejich svahy bývají kryty balvanovými proudy a na úpatích mívají podmáčené sníženiny. Vrcholy vrchovin jsou zpravidla výrazné, často se skalkami, pod nimiž se nacházejí menší akumulace kamenných bloků. Skalky a blokové akumulace se místy nacházejí i na bočních hřbítcích a svazích. Hornatiny se vyznačují dlouhými, strmými, kamenitými svahy, výraznými skalnatými vrcholy a hlubokými, úzkými údolími vodních toků. Z výjimečných typů reliéfu se poměrně běžně vyskytují rozčleněné tabule a izolované kužele. Objevují se i sopečná pohoří, hornatiny, výrazné svahy, zařízlá údolí, kupy a kužele. V Třeboňské pánvi se objevují i široké říční nivy a roviny, v severních Čechách skalní města. Ojediněle, převážně na severní Moravě, se vyskytují raritní enklávy krasového reliéfu. Naprostá většina ploch tohoto sídelního typu leží v MT – mírně teplých klimatických oblastech (MT2, MT3, MT4, MT5, MT7, MT9, MT10, MT11) a okrajově zasahuje do chladné klimatické oblasti CH7. Většina ploch leží v klimatické oblasti MT3, pro niž je charakteristické krátké léto, mírné až mírně chladné, suché až mírně suché, přechodné období normální až dlouhé, s mírným jarem a mírným podzimem, zima je normálně dlouhá, mírná až mírně chladná, suchá až mírně suchá s normálním až krátkým trváním sněhové pokrývky (60 – 100 dní). Nejvyšší partie leží v klimatické oblasti CH7, ta se vyznačuje velmi krátkým až krátkým, mírně chladným a vlhkým létem, dlouhým přechodným obdobím, mírně chladným jarem a mírným podzimem a dlouhou, mírnou, mírně vlhkou zimou s dlouhou sněhovou pokrývkou (100 – 120 dní). Průměrné roční teploty se pohybují kolem 5°C v nejvyšších polohách. Průměrný roční úhrn srážek je v této sídelní oblasti diferencovaný. V oblastech deštného stínu Krušných hor je nízký (od 550 mm), v oblastech srážkově normálních činí 650-800mm. Délka hlavního vegetačního období je 120 – 160 dní. Suma teplot za období s průměrnou denní teplotou vzduchu ≥ 10°C se pohybuje v rozmezí 1 600 až 2 400°C.

16


V půdním pokryvu na kyselejších substrátech se střídají typické kambizemě, kyselé a dystrické kambizemě, často oglejené až pseudoglejové, na plošinách ostrůvky primárních pseudoglejů na těžších hlínách. Na hlubších písčitých substrátech plošin skalních měst převládají arenické podzoly a arenické dystrické kambizemě. Na skalnatých stanovištích přecházejí arenické podzoly do oligotrofních rankerů a typických litozemí. Ve vyšších a vlhčích polohách jsou kambizemní podzoly až podzoly. Na výchozech podložních hornin a sutích jsou vyvinuty rankery a litozemě. V plochých sníženinách a pánvích se vyskytují větší plochy primárních pseudoglejů, glejů a ostrůvky organozemí (slatiny, rašeliny). Na sprašových hlínách jsou vyvinuty pseudoglejové luvizemě a luvizemní hnědozemě. Na živných substrátech jsou vyvinuty eutrofní kambizemě nebo mezobazické chudší kambizemě, na skalních výchozech jsou ostrůvky trofických rankerů a litozemí. Na křídových opukách a jílovcích jsou pararendziny typické a kambizemní, na vápencích kambizemní rendziny. Podél vodních toků se vyskytují typické a glejové fluvizemě, místy gleje. V potenciální vegetaci 4. v.s. silně dominoval buk lesní. Další dřeviny se uplatňují na minerálně chudších půdách, především dub zimní a jedle bělokorá. Na bohatších půdách je dřevinné patro druhově bohatší, nad bukem zde zpravidla převládají javor klen, javor mléč, lípa velkolistá, jasan ztepilý, jilm horský. Na skalních ostrožnách jsou časté výskyty borovice lesní, považované za reliktní. Přirozené porosty jsou zpravidla vícepatrové. Ve vyšších nadmořských výškách, na hranicích 5. vegetačního stupně se spolu s bukem stále častěji uplatňuje jedle bělokorá. V potočních nivách jsou dominantními dřevinami olše lepkavá a vrba křehká, přimíšeny jsou jasan ztepilý, javor klen a jilm horský. Na kyselých a zamokřených půdách se uplatňuje tzv. dubojehličnatá varianta bukového vegetačního stupně, v níž se uplatňují zejména dub letní a jehličnany. Tato varianta je charakteristická pro Třeboňskou pánev. Jedlobukový 5. vegetační stupeň je prvním stupněm, který má těžiště rozšíření v chladné klimatické oblasti, především v oblasti CH 7, zasahuje též do chladnějších a srážkově vydatnějších částí mírně teplé oblasti MT 3. Hlavními porostotvornými dřevinami jsou buk lesní a jedle bělokorá, alespoň jako příměs se pravidelně vyskytuje smrk, jehož podíl stoupá na lokalitách s přídatnou vodou, kde může být i hlavní dřevinou. Ve slezském předhoří Hrubého Jeseníku má v tomto stupni těžiště rozšíření modřín. V suťových lesích bývá hlavní dřevinou javor klen. V potočních nivách a na prameništích se významně uplatňuje olše šedá. Do 3. v. s. zasahuje typ jen okrajově na reliéfově či substrátově nepříznivých stanovištích. Hydrologicky leží toto území na horních tocích řek nebo přímo v jejich pramenných oblastech. Kulturní charakteristiky: Typ je tvořen v drtivé většině lesozemědělskou, často však i lesní krajinou, zemědělská krajina tvoří pouze enklávy. To znamená, že zastoupení lesních porostů se pohybuje nad 10%, převážně však okolo 50%. Vzhledem k vlastnostem reliéfu a klimatickým podmínkám na okraji úživnosti, jsou plužiny různě velké a zemědělské využití vždy oscilovalo na okrajích plužin s lesem. Vyšší zastoupení lesa je tak dáno i jeho masivní přítomnosti mezi plužinami. Ty tak na sebe přímo nenavazují a tvoří více či méně uzavřené enklávy s lesními okraji. Typ leží na přechodu bramborářské a horské zemědělské výrobní oblasti. Přirozená úrodnost typu je tak podprůměrná, v mezinárodním porovnání je nízká, což signalizuje i její využívání až v pozdním ve středověku. Lesní porosty mají většinou změněnou druhovou skladbu ve prospěch kulturních smrčin, často až monokulturních. Přirozenější skladbu tak mají často paradoxně menší remízky na svazích a náletové plochy. Sídelní struktura je statická, středisková. Osídlení je zásadně soustředěné, vsi jsou převážně menší, v kategorii do 200 obyvatel, často však (zejména v pohraničí) mnohem větší překrytím pozdější industrializací. Souvisleji urbanizovaná území do této oblasti zasahují jen

17


na severu – Libereckou aglomerací. Zde je i větší zastoupení vysoce průmyslových menších městských center. Všechny vsi jsou dnes doplněny o další výstavbu, v klasických postupných krocích zaplňující náves, obestavující výjezdové silnice a nakonec za socialismu zaplňující soustředěnou zástavbou bývalé „zbytečně velké“ zahrady. Prakticky každá ves je dnes doplněna industriálním areálem bývalých zemědělských středisek. Jde o oblast s logicky velmi dobře dochovanými plužinami, včetně jednotlivých lánů, především díky členitému reliéfu s velkými agrárními tvary (meze, úvozy, kamenice...). Ve vnitrozemí je typický českomoravský roubený dům, v severních příhraničních oblastech se v něm projevuje vliv roubeného domu slezského pomezí a západoevropského domu hrázděného. Smíšená česko - německá kolonizace byla postupem doby změněna na převážně německou. Historické charakteristiky: Jde o území, které stálo dlouho mimo sídelní krajiny, a až prakticky do pozdního středověku bylo tvořeno neprostupnými pralesy, protkanými pouze obchodními stezkami s odlesněnými enklávami strážních bodů a na okrajích s hradišti. Až v 14. století, v poslední fázi velké středověké kolonizace, došlo i k osazení těchto pro zemědělství nejméně příhodných oblastí. I zde emfyteutické právo a trojpolní systém jednoznačně definovaly způsob využití území. Vznikající sídelní struktura v nově osazované lesní krajině byla vzhledem k přírodním podmínkám mnohem rozvolněnější a ani ve vrcholné etapě osídlení neobsáhla celou krajinu. Plužiny se tak do okolních lesních masivů rozšiřovaly postupně, v individuálních záhumenních pruzích. Hloubka záboru záhumenice se měnila stejně jako její skladba. Uspořádání těchto záhumenicových plužin se lišilo podle převažujících tvarů reliéfu. V mírnějším a plošším reliéfu jižní části se rozvíjel typický půdorys paprskovité plužiny se sídlem typu okrouhlice, v jednoznačnějším reliéfu hlubších protáhlých údolí převážil typ řadový. Lesy byly prosvětlovány méně, i když i zde došlo ve středověku k největšímu odlesnění v historii. V druhé polovině 15. století, po populační katastrofě husitských válek, dochází právě zde k nejvýraznějšímu útlumu využívání krajiny, k částečnému návratu zalesnění a dokonce opuštění celých vsí. To si vyžádalo nové formy využívání krajiny. Nedostatek pracovních sil vedl ke vzniku režijních velkostatků, především však velkému rozšíření chovu ovcí, méně již k rozvoji rybníkářství. Rybníkářství obsazovalo především zamokřená a obtížně obdělávatelná místa. Neúnosná hygienická situace ve městech a ztráta vojenského významu hradů vedly k výstavbě či přestavbě panských sídle na první zámky se zahradami okolo. S tím (ale i s výstavbou dalších účelových staveb) došlo i zde úplnému otevření intravilánů sídel. V 17. a 18. století, po třicetileté válce, dochází k dalšímu útlumu využívání krajiny. Právě v tomto rámcovém typu opět dochází k přímému opouštění sídel a jejich plužiny zčásti zarůstají lesem. Plužina se i zde začíná typicky členit na zónu vždy zoranou, zónu vždy pastevní. Vlivem dlouhodobě stabilizovaných polí a jejich hran v dramatickém reliéfu se plně vyvinuly vysoké agrární tvary všeho druhu, výrazně však převažují kamenice a naorané meze, využívané pro doplňkovou pastvu. Keřové patro liniových porostů je běžnější, díky většímu zastoupení nepasených kamenic, stromy ve volné krajině již nejsou pouze ovocné. Drobné sakrální stavby, které se v té době hromadně objevují, signalizují velkou přirozenou religiozitu té doby. Lesní porosty jsou v té době na vrcholu degradace více než pastvou dobytka, těžbou důlního a stavebního dřeva a výrobou dřevěného uhlí. Sídla si udržují své původní půdorysy i starý typ roubeného domu. Zámky, jako centra velkostatků a správy panství, vytvářejí hierarchii vesnických sídel – dodnes fungující střediskovou soustavu osídlení. Ke konci období přichází do krajiny nová – střídavá zemědělská soustava, typická pěstováním pícnin místo úhorů (čtyřpolí) a zaváděním osevních postupů. 18


V 19. století se s průmyslovou revolucí, založenou na využívání fosilních paliv, vývoj využívání krajiny vymyká ustáleným a ověřeným principům. Do venkovské krajiny zasáhla doprava počínající regionální specializací zemědělské výroby. Objevily se první snahy po využívání zamokřených pozemků pomocí meliorací. Vysoké zornění i širokořádkové plodiny radikálně zvětšily erozi půd a její splavování. Specializace umožněná regionální dělbou práce vedla i ke specializaci právě na bramborářství. Do vesnických sídel vstoupily první průmyslové provozy – lihovary a škrobárny. Další historie jej již současností, postupující v ustálených a všeobecně platných krocích, většinou devastujících.

6. Krajina novověké kolonizace Hercynského okruhu Vymezení: - typ je tvořen krajinou hercynika z části v 5. a ve všech vyšších vegetačních stupních, - typické sídelní typy vesnic jsou řadové vsi se záhumenicemi, typicky doplněné rozptýleným osídlením osamělých dvorců s plužinou úsekovou, - typ je z hlediska kulturních okruhů vyhraněn vnějšími vlivy, kdy v severovýchodních pohořích převažoval v klasické formě roubený dům slezského pohraničí, na Krušnohorsku vystřídaný západoevropským domem hrázděným a na Šumavě dokonce alpským roubeným domem, - jde o oblast osídlenou až v novověku, tj. nejdříve od 16. století. - V řešeném území se jedná o Kozákovský hřbet a navazující údolí Koberovského potoka, Klokočské skály, část skalního údolí Žehrovky a okolí Kacanov. Přírodní charakteristiky: Georeliéf je převážně tvořen hornatinami. Ve vysokých polohách se často uplatňuje velehorský reliéf, v nižších polohách zase členité vrchoviny. Relativní členitostí se pohybuje převážně v rozmezí 300–600 m a více. U výjimečného typu reliéfu, vysoko položených plošin, se objevují i členité pahorkatiny a ploché vrchoviny. U nich je velmi pozdní osídlení dáno jednoznačně drsnými klimatickými podmínkami, na rozdíl od „běžné“ novověké sídelní krajiny, kde ke klimatickým charakteristikám přistupuje ještě vysoká členitost reliéfu. Vrchoviny se vyznačují delšími, zpravidla táhlými svahy, převážně s konkávním profilem. Jejich svahy bývají kryty balvanovými proudy a na úpatích mívají podmáčené sníženiny. Vrcholy vrchovin jsou zpravidla výrazné, často se skalkami, pod nimiž se nacházejí menší akumulace kamenných bloků. Skalky a blokové akumulace se místy nacházejí i na bočních hřbítcích a svazích. Hornatiny se vyznačují dlouhými, strmými, kamenitými svahy, výraznými skalnatými vrcholy a hlubokými, úzkými údolími vodních toků. Z výjimečných typů reliéfu se často vyskytují výrazné svahy a skalnaté horské hřbety a hornatiny. Častější jsou i zaříznutá údolí. V českých pohořích i vysoko položené plošiny. Ojediněle se objevují i široké říční nivy, rozčleněné tabule, kupy a kužele, sopečná pohoří, krasové reliéfy, izolované kužele, skalní města. Pro novověké sídelní krajiny Hercynica jsou specifické ledovcové kary. Převážná většina novověké sídelní krajiny Hercynica leží v chladných klimatických oblastech – CH6, CH7. Pro ně je charakteristické velmi krátké až krátké léto, mírně chladné a vlhké až velmi vlhké, přechodné období je dlouhé, chladné až mírně chladné jaro a mírně chladný až mírný podzim. Zima je dlouhá až velmi dlouhá, mírná až mírně chladná, mírně vlhká až vlhká s dlouhou sněhovou pokrývkou. Nejvyšší polohy České republiky leží v naší nejchladnější klimatické oblasti CH4. S velmi krátkým, chladným a vlhkým létem, s velmi dlouhým přechodným obdobím a chladným jarem a mírně chladným podzimem, s velmi dlouhou, velmi chladnou vlhkou zimou s velmi dlouhým trváním sněhové pokrývky. Okrajově sem zasahují i mírně teplé oblasti – MT3, MT4, MT7. V Českém Švýcarsku se jedná dokonce o teplou klimatickou oblast T2. To je však dáno značnou extremitou reliéfu, který je zcela nevhodný pro zemědělské využití. Průměrné roční teploty vzduchu se pohybují 19


v rozmezí 6 až 2°C (V případě Českého Švýcarska 8°C). Průměrný roční úhrn srážek kolísá od 700 mm do 1 600 mm. Délka hlavního vegetačního období je v nejchladnějších oblastech jen 80 dní, v nejteplejších dosahuje až 160 dní. Suma teplot za období s průměrnou denní teplotou vzduchu ≥ 10°C se pohybuje v rozmezí 1 600 až 2 200°C. V půdním pokryvu v nižších polohách převažují dystrické kambizemě a kambizemní podzoly. Na plošinách jsou kambizemní podzoly oglejené nebo zrašelinělé. Na živnějších horninách jsou menší plochy kyselých typických kambizemí, eutrofní kambizemě a ostrůvky typické rendziny, které na čedičích doplňují ostrůvky eutrofních rankerů a kambizemí. Ve vyšších chladnějších a vlhčích polohách jsou vyvinuty typické podzoly, na skalních výchozech strmých svahů a v ledovcových karech kamenité rankery a litozemě, na sutích balvanité typy kambizemí. V plochých sníženinách i na plošinách jsou vyvinuty velké plochy organozemních glejů, v údolích ostrůvky organozemí typu slatin a rašelin, na plošinách ostrůvky velmi chudých organozemí vrchovištních rašelin. V potenciální vegetaci celkově převažují lesní společenstva 5. – jedlobukového vegetačního stupně. Významně se uplatňují i lesní společenstva 6. – smrkojedlobukový a 7. smrkového vegetačního stupně. Nejvyšší partie leží až v 8. klečovém vegetačním stupni (a fragmentálně i výše), tedy již nad přirozenou horní hranicí lesa. Výjimku (jinak než klimaticky podmíněnou) tvoří krajina ve 4. – bukovém vegetačním stupni. V 5. vegetačním stupni jsou hlavními porostotvornými dřevinami buk lesní a jedle bělokorá, alespoň jako příměs se pravidelně vyskytuje smrk, jehož podíl stoupá na lokalitách s přídatnou vodou, kde může být i hlavní dřevinou. Ve slezském předhoří Hrubého Jeseníku má v tomto stupni těžiště rozšíření modřín. V suťových lesích bývá hlavní dřevinou javor klen. V potočních nivách a na prameništích se významně uplatňuje olše šedá. V 6. v. s. v přirozené dřevinné skladbě hydricky normálních stanovišť se společně uplatňují buk, jedle a smrk. V tomto stupni končí výskyt buku jako hlavní porostotvorné dřeviny, jeho vzrůst je v tomto stupni nižší, má omezenou kompetiční schopnost. V suťových lesích je hlavní dřevinou javor klen. Na hlubokých horských rašeliništích se vyskytuje převážně klečová forma borovice blatky, kleč, případně jejich hybrid Pinus x pseudopumilio. Na šumavských rašeliništích se jako glaciální relikt vyskytuje bříza trpasličí. V prameništních společenstvech a podél potoků převládá olše šedá. V 7. v. s. je hlavní, a často jedinou dřevinou, smrk ztepilý, který je oproti nižším vegetačním stupňům omezeného vzrůstu. Směrem k horní hranici lesa se jeho vzrůst stále snižuje a porosty se rozvolňují. Často je přimíšen jeřáb ptačí. Pouze ojediněle se vyskytují buk lesní a javor klen zakrslého a netvárného vzrůstu. V nejvyšších polohách přechází zapojený les v polootevřenou mozaiku, tvořenou převážně porosty kosodřeviny a keříčků s ostrůvky zakrslých smrčin a přirozené vysokohorské bezlesí horských holí. To na vrcholech již zcela převládá. V nejvyšších partiích se přirozeně objevuje i holá půda, kameny nebo obnažené skály. Ojediněle se zde objevuje jeřáb ptačí olysalý. Vzácným endemitem Krkonoš je jeřáb sudetský. Reliktem alpinských holí Krkonoš a Hrubého Jeseníku jsou vrby (laponská, bylinná, dvoubarvá, šípovitá). Hydrologicky se v naprosté většině případů jedná o pramenné oblasti či horní toky. Kulturní charakteristiky: V typu je zastoupena především krajina lesní. Znamená to, že vysoce převažují lesy (70% i více). Vzhledem k vlastnostem reliéfu a klimatickým podmínkám za hranicí přirozené úživnosti, jsou plužiny co největší a přecházejí až v rozptýlené osídlení s individuálními úsekovými plužinami. Sídla v době svého založení nebyla klasickými vesnicemi a hlavním důvody vzniku byly nezemědělské. Rozhodující roli v zaměstnanosti však hrála a hraje původně železářská a sklářská výroba, později především textilní. Typ leží bezezbytku v horské zemědělské výrobní oblasti.

20


Lesní porosty mají v převážné většině druhovou skladbu přírodě blízkou, ovšem s výraznou preferencí kulturních smrčin, často až monokulturních. Lesy v severní části typu jsou významně postiženy fytotoxickými imisemi. Sídelní struktura, původně statická, byla v severních oblastech typu výrazně překryta dynamickou, koridorovou strukturou urbanizační. Osídlení je soustředěné i rozptýlené, vsi jsou původně menší, v kategorii do 200 obyvatel, často však mnohem větší, překrytím pozdější industrializací. Souvisleji urbanizovaná území typu aglomerací zde však nejsou. Vsi jsou dnes doplněny o další výstavbu, především rekreační, významná síť rekreačních objektů je na svazích a v horských polohách. Turistika a rekreace dnes ve využití území převažuje. Smíšená česko- německá kolonizace byla postupem doby změněna na německou. Historické charakteristiky: Jde o území, které stálo dlouho mimo sídelní krajiny až prakticky do novověku, a bylo tvořeno neprostupnými horskými lesy, protkanými pouze obchodními stezkami s odlesněnými enklávami strážních bodů a ojedinělých starších důlních středisek. Až od 16. století docházelo i k osazení těchto pro zemědělství nepříhodných oblastí. Důvody tohoto osídlení však již nebyly prioritně zemědělské. Zejména tepelné technologie železářství a sklářství vyžadovaly velké objemy palivového dřeva, a to co nejblíže od výroby. Tyto stále nevyčerpané zásoby již byly prakticky pouze v oblastech hor. Vznikající sídelní struktura v nově osazované lesní krajině byla vzhledem k přírodním podmínkám ostrůvkovitá a sporadická. Osady byly většinou situovány na dnech údolí u vodních toků (hamry, pily). Pole, louky (zde fakticky převažující) a pastviny byly rozloženy v dolních polovinách svahu. Zaměření na živočišnou výrobu bylo od počátku převažující. Plužiny byly záhumenicové. V 17. a 18. století, po třicetileté válce, dochází k dalšímu útlumu využívání krajiny. Zdejší sídla s nezemědělskými základy a jejich plužiny však zůstaly zachovány a s rostoucím významem podomního tkalcovství se dokonce osídlení rozšiřovalo, formou rozptýleného osídlení ve svazích, s individuálně vymezovanými úsekovými plužinami. Nepříznivé přírodní podmínky však vedly i k návratům k přílohovému hospodaření a zásadně převažovala pastva. Sídla v údolích si udržují své původní půdorysy i staré typy roubených a hrázděných domů. Zámky, jako centra velkostatků a správy panství, vytvářejí hierarchii vesnických sídel, i když mnohem méně jasnou. Ke konci období přichází do krajiny nová plodina – brambory a střídavá zemědělská soustava a zavádění vícehonných osevních postupů. Rozvoj železniční dopravy v 19. století a přechod podomácké textilní výroby do prvních továren vytvořil první urbanizační vztahy. Do venkovské krajiny zasáhla doprava počínající regionální specializací zemědělské výroby, v tomto případě především zaměření na dobytkářství. Zavádění brambor zásadním způsobem zvýšilo úživnost celého typu a umožnilo výrazný nárůst populace, jejíž přebytky potřebovala rozvíjející se průmyslová odvětví. Přesto však celé široké úseky rámcového typu žily stále na hranici chudoby (např. Tachovsko). Další historie jej již současností, postupující v ustálených a všeobecně platných krocích, většinou a právě zde (i opuštěním krajiny po odsunu německého obyvatelstva) devastujících.

21


Ad II. Charakteristiky rámcových krajinných typů způsobů využití území Z. ZEMĚDĚLSKÉ KRAJINY Lidskou kultivací silně pozměněný typ krajin, jehož využití je však stále odvislé od přírodních procesů. Původní vegetační pokryv (zpravidla les) byl na naprosté většině ploch zemědělských krajin nahrazen kulturními biotopy (pole, louky, pastviny, ovocné sady, vinice, chmelnice, vesnická sídla). Krajinnou matrici zemědělských krajin tedy tvoří především bezlesé formace. Biotopy zemědělské krajiny, podmíněné činností člověka, by po jejím ukončení zanikly. Jejich vznikem a dlouhodobým udržováním se však výrazně zvýšila i druhová biodiverzita české krajiny. Zemědělské krajiny jsou minimálně z 90% tvořeny výše zmíněnými zemědělskými biotopy. Nedílnou součástí zemědělské krajiny je i vesnické sídlo, které tvoří základní obytněhospodářskou jednotku využití každé plužiny. Součástí zemědělské krajiny jsou nutně i plochy porostlé dřevinnou vegetací, tj. háje, skupinky dřevin a solitéry, především však liniové porosty, které jsou pro všechny typy zemědělských krajin typické (větrolamy, břehové porosty, porostlé meze a kamenice, aleje u cest apod.). Často se vyskytují drobné vodní plochy, hliníky, lomy apod. Všechny tyto „nezemědělské“ plochy se musí vyskytovat ojediněle, bez výrazného narušení bezlesého, otevřeného charakteru krajiny. Vegetační pokryv zemědělskou krajinu pohledově otvírá. Mezi zemědělské krajiny řadíme pouze plošně rozsáhlejší území odpovídající výše zmíněným kritériím. Jejich minimální velikost je cca 15 km2 a přitom mají kompaktní tvar (otevřené zemědělské krajiny lze pohledově obsáhnout ve větších prostorech, než pohledově uzavřené krajiny lesní, a proto je jejich minimální velikost větší). Ze zemědělských kultur výrazně převládá orná půda. V chladnějších oblastech se významněji uplatňují i trvalé travní porosty (louky a pastviny). Intenzita zemědělského využití kolísá od intenzivního využití velkých polí, sadů, vinic a chmelnic po extenzivně využívané či přírodě blízké využívání luk a pastvin a extenzivních sadů. Krajinářsky jsou zemědělské krajiny často narušovány nevhodně situovanými stavbami (především rozsáhlými areály zemědělských závodů na okrajích vesnic, ale i inženýrskými sítěmi a dalšími), které jsou navíc v této otevřené krajině zvlášť rušivé. Zemědělské krajiny jsou typické pro naše nejúrodnější oblasti, vyznačující se buď vhodnými klimatickými, nebo alespoň geomorfologickými podmínkami. Rozhodující část těchto krajin proto leží v nížinách a úvalech, kde lze vznik tohoto typu krajin klást již do eneolitu, zemědělské krajiny ve vyšších polohách vznikly mnohem později, až ve středověku. K největším změnám v těchto krajinách došlo za socialismu, kdy právě tyto krajiny nejvíce prodělaly několik katastrofálních změn, především scelením polí, melioracemi půd a rušením rozptýlené zeleně. Ve vzácných, méně úrodných oblastech, zde nyní hospodaření často upadá a vznikají zde lada. Zemědělské krajiny jsou běžné v jižním, západním i východním okolí řešeného území a do CHKO spíše jen zasahují částmi svých poměrně rozsáhlých areálů. Největším z nich je území mezi Sobotkou a Libošovicemi, dále údolí Libuňky mezi Jinolicemi a Libuncem, okolí Holína, Zámostí – Blat, a Žďáru. Okrajově pak u Kněžmostu a v několika velmi malých segmentech na okrajích chráněné krajinné oblasti. Zemědělské krajiny se zde vyskytují výhradně na běžném reliéfu plošin a pahorkatin. M. LESOZEMĚDĚLSKÉ KRAJINY Z pohledu vnitřní struktury se jedná o heterogenní, přechodový krajinný typ, charakteristický střídáním lesních a nelesních stanovišť. Zastoupení ploch porostlých dřevinnou vegetací kolísá mezi 10% až 70%. Zjednodušeně se dá říci, že mezi lesozemědělské krajiny řadíme krajiny, které nesplňují kritéria ostatních, jednostranně vyhraněnějších krajin. Toto typické míšení signalizuje polohy zemědělsky méně úrodné, či stanovištně abnormálně pestré. 22


Z hlediska druhové rozmanitosti patří lesozemědělské krajiny mezi bohaté. Nacházejí se zde druhy vázané na lesní prostředí i na nelesní stanoviště a celá škála ekotonů. Krajinnou matrici tvoří mozaika lesních a zemědělských ploch, jejichž vzájemný poměr je lokálně velmi proměnný (místy převažují lesní, místy nelesní formace). Lesozemědělské krajiny zahrnují i menší vodní plochy, území vesnic a ostatní plochy. Ze zemědělských kultur převažují pole, v chladnějších oblastech se významně uplatňují louky a pastviny s různou intenzitou hospodářského využití. Ve vzácnějších, teplejších oblastech, se místy uplatňují i vinice, chmelnice a intenzivní ovocné sady. Právě v lesopolních krajinách se nejčastěji vyskytují i extenzivní, vysokokmenné ovocné sady. Automatickou součástí bezlesých částí jsou vesnice (sídlo obyvatel převážně se v plužině živících). Naprostá většina lesů je intenzivně hospodářsky využívána a převažují v nich stanovištně nepůvodní druhy jehličnanů. Významným refugiem stanovištně původních druhů je, krom zbytků přirozených lesů, rozptýlená vegetace v krajině. Krajiny mají charakter převážně polootevřený. Krajinářsky jsou lesozemědělské krajiny znehodnocovány, obdobně jako lesní a zemědělské krajiny, zásahy jsou však díky částečné pohledové uzavřenosti často méně viditelné, než v otevřených zemědělských krajinách. Tento typ krajiny je typický pro středně až méně úrodné krajiny, v krajinách úrodných signalizuje výjimečné typy dramatických reliéfů. Vznik těchto krajin je možno datovat především do středověku, často však až novověku. I v těchto krajinách došlo k největším změnám v období socialismu, scelování polí však zde, oproti zemědělským krajinám, mělo daleko větší terénní překážky a základní struktury bloků se tak v plužinách dochovaly dodnes. Mnohem více jsou lesozemědělské krajiny postiženy melioracemi půd s důsledkem změn odtokových poměrů. V posledních letech dochází zejména v podhorských oblastech k útlumu zemědělství a často jsou zatravňovány celé katastry (plužiny). V řešeném území nejčastější typ krajin dle využití území, jenž plošně převažuje ve všech třech částech CHKO. Vyskytuje se jak na běžných, tak i na výjimečných typech reliéfu. L. LESNÍ KRAJINY Lidskými zásahy méně pozměněný, vzácně až přírodní, typ krajin. Lesní krajiny jsou charakteristické velkou převahou lesních porostů, lesy ve vymezených segmentech vždy zabírají nejméně 70% plochy a tvoří tedy krajinnou matrici. Nezáleží přitom na jejich druhovém složení. Rozpětí antropického ovlivnění kolísá od jednodruhových lignikultur přizpůsobených mechanizaci lesních prací, až po přirozené lesní porosty, nacházející se převážně na extrémních stanovištích a horských svazích. Minimální velikost lesní krajiny je 800 ha (8 km2), jedná-li se o jednolitý, kompaktní celek. To se však týká jen případů, kdy je příslušný krajinný segment vymezen pouze na základě pokryvu. Na základě výjimečnosti reliéfu jsou vymezeny některé, prostorově malé segmenty (např. izolovaný kužel, výrazný svah), jejichž pokryv je tvořen výhradně lesem. A jsou řazeny do lesních krajin, i když nesplňují minimální prostorové parametry kladené na lesní krajiny vymezené pouze na základě pokryvu. Lesy se zachovaly převážně na půdách nevhodných pro zemědělství. V níže položených částech republiky se proto omezují na extrémní stanoviště (podmáčené či zaplavované polohy, výchozy skalních a kyselých hornin, strmé svahy atp.). Ve vyšším a členitějším, pro zemědělství méně vhodném území, již lesy převažují. Jádrem každé lesní krajiny je větší lesní celek. Lesní krajiny někdy zahrnují i menší nelesní enklávy v podobě sídel, zemědělských ploch, vodních ploch, komunikací atd. Jedná se však o menší, izolované a lesem zpravidla zcela obklopené plochy. Lesní krajiny jsou charakteristické pohledovou uzavřeností. V důsledku různorodých fyzickogeografických charakteristik (půd, klimatu, georeliéfu) jsou přirozené lesy tvořeny mozaikou různých lesních typů, jež se v terénu 23


zákonitě střídají. Tato mozaika však byla většinou setřena lesním hospodařením zaměřeným na pěstování jehličnatých lignikultur. Ty dnes tvoří tři čtvrtiny českých lesů a jsou tak všeobecně vnímanou běžnou charakteristikou lesních krajin, zejména v Hercyniku. Pouze místy, zejména na extrémních stanovištích, se vyskytují přírodě blízké porosty, z části ponechané samovolnému vývoji. Lesní krajiny jsou odedávna využívány především jako zdroj dřevní hmoty. I většina jejich sídel v podhorských částech byla v minulosti založena jako dřevařské, sklářské či hutnické osady, a jen nejpříhodnější části katastrů byly využívány pro zemědělství. Krajinářsky jsou lesní krajiny často narušovány zejména necitlivě umístěnými stožárovými a liniovými stavbami, velkoplošnými holosečemi a plantážemi jehličnatých monokultur. Patrně nejmenší rozloha lesních krajin byla v 14. století. Jejich rozvoj byl v historii většinou spjat s drastickými úbytky populace za husitství a třicetileté války. Již minimálně jedno století však dochází v České republice k nárůstu lesnatosti, zalesňují se především půdy nevhodné pro zemědělství, tedy zejména ty ve vyšších polohách. V řešeném území druhý nejrozšířenější typ krajin dle využití území. Menší celky lesních krajin se objevují ve všech částech CHKO, v centrální části se pak nacházejí dva poměrně rozsáhlé lesní celky. Nejčastěji se lesní krajiny váží na reliéf skalních měst. R. RYBNIČNÍ KRAJINY Jsou charakteristické vysokým zastoupením vodních ploch. Podle odlišného charakteru lze odlišit dvě jejich základní varianty - “velký rybník” a “rybniční soustava”. Varianta “velký rybník” je charakteristická dominancí jedné velké vodní plochy (zpravidla velká, mělká vodní nádrž) a dále zahrnuje jen relativně úzký pohledově spojitý pruh území podél jejích břehů. Zde tvoří vodní plocha většinu plochy vymezené rybniční krajiny. Krom několika velkých rybníků, založených již ve středověku, je převážná většina těchto rybničních krajin tvořena údolní nádrží postavenou ve 20. století. Většina vodních nádrží u nás však využívá zaříznutých údolí, kde má více či méně skrytou polohu, a nevytváří tak díky prostorové omezenosti vlivů samostatné krajiny, ale je součástí (často devastující) krajin předchozích. Rybniční krajina varianty “rybniční soustava” je tvořena množstvím převážně menších vodních ploch - rybníků. Často se jedná o skutečné rybniční soustavy. Pro zařazení určité krajiny do tohoto typu tak není limitujícím faktorem převaha vodních ploch jako takových, ale spíše jejich množství a vzájemná poloha (průběžně patrná přítomnost vodních ploch) v krajině. Vodní plochy rybničních krajin lze tedy charakterizovat i relativní mělkostí vodních nádrží a mírnými břehy. Rybniční krajiny, kromě vodních ploch, zahrnují i pestrou, prostorově se značně měnící mozaiku typů pokryvu: lesních porostů, mozaiky lesních a zemědělsky využívaných ploch, vesnických sídel, mokřadní společenstva atp. Charakter a způsob využití krajiny v okolí rybníků je zpravidla totožný s lesozemědělskými krajinami, odlišný je vyšší podíl mokřadních společenstev a rákosin. Vybudování každé významnější vodní plochy je významný zásah do prostředí a vede k likvidaci původních společenstev. Vodní plocha, je li vhodně uspořádána, se však postupem času začlení do okolní krajiny a je osídlena vodními a mokřadními společenstvy. Přiměřeně velká a vhodně využívaná vodní nádrž se tak postupem času stává obohacením krajiny. Tradičním prvkem rybničních krajin jsou úzké břehové porosty či aleje kolem rybníků. Ač prostorově zabírají minimum plochy, jsou krajinářsky velmi významné, neboť krajinu pohledově člení. Rybniční krajiny tak mají charakter převážně uzavřený až polootevřený. Vznik rybničních krajin (nikoliv rybníků samých) lze datovat od středověku (především však v 15. a 16. století) a je spjat s růstem a scelováním dominikální držby do 24


velkých teritorií. Navíc po populační katastrofě 15. století bylo tak reagováno na nedostatek pracovních sil v zemědělství, výhodné odbytové podmínky pro ryby a snahy využít méně úrodných poloh. Vedle vlastních rybníků samozřejmě vznikala i funkčně jiná vodní díla, jejich vizuální charakter však je podobný. Až v minulém století se u těchto nádrží výrazněji prosazují i jiné potřeby (retence, rekreace, závlahy, výroba energie apod.). Protože se však v krajině jedná o víceméně podobné vodní plochy, jsou zahrnuty do jednoho typu krajin. V řešeném území se jedná o tři malé segmenty, v okolí rybníku Žabakor, Jinolických rybníků a rybníků na říčce Klenici. U. URBANIZOVANÉ KRAJINY Člověkem nejintenzivněji ovlivněný typ krajin, který je často zcela přeměňuje. Je charakteristický převahou budov, zpevněných ploch a otevřených technologií. Jedná se zejména o funkční typ ploch pro městský typ bydlení, průmyslovou výrobu, rekreaci a technickou infrastrukturu. Může tedy jít o krajiny městské, těžební, průmyslové i suburbanizované. Urbanizované krajiny zahrnují plošně rozsáhlejší sídelní jednotky, výjimečně může být urbanizovaná krajina tvořena jen jedním funkčním typem, např. areály velkých průmyslových podniků (např. Temelín, Chemopetrol). Osídlení je typické dopravní s funkční provázaností a ztrátou prvovýrobních funkcí. Rozhodující pro tyto krajiny jsou intenzivní urbanizační procesy, které zrušily tradiční funkční jednotku naší krajiny - plužinu s vesnicí (sídlem obyvatel v plužině se živících) a nezemědělské funkce sídla přerostly v autonomní, s prvovýrobou nesouvisející aglomeraci bydlení, průmyslové výroby a služeb. Urbanizované krajiny tak poprvé v historii přerušují vazbu mezi přírodním prostředím a jeho cíleným využíváním člověkem. Přírodní prostředí se stává pouhým hmotným substrátem pro uměle vytvořené prostředí dnes již převažující části lidské populace. Urbanizované krajiny jsou na druhé straně charakteristické vysokou horizontální i vertikální členitostí svého pokryvu a velkou pestrostí umělých ekotopů. Ty umožnily vznik velkého množství synantropních společenstev, která tento prostor osídlila. Z pohledu některých rostlin a živočichů se urbanizovaná krajina paradoxně mění na „skalní města plná dutin“ a na potravně pestrý a lákavý životní prostor. Za specifickou formu urbanizované krajiny považujeme i v podstatě holý či částečně pionýrskou vegetací porostlý povrch aktivních velkolomů, výsypek a hald. Reliéf i aktivní povrch jsou zde neustále přetvářeny, což neumožňuje vznik trvalého vegetačního pokryvu. Tato území jsou proto časově i prostorově velmi nestabilní. Po ukončení těžby často jsou a budou využívány v převážné většině rovněž pro funkce urbanistické, především rekreační. Velikost i tvar urbanizovaných krajin se odvíjí od jejich vnitřní organizace a jejich rozvoj má různou podobu. Základní prostorově funkční charakteristikou jsou dopravní systémy, které se však z obsluhy území často mění v samotný cíl urbanizace. Doprava pak zpětně některé sídelní funkce vtahuje sebou do krajin ostatních (suburbanizace). Urbanizované krajiny mohou obsahovat i nezastavěné plochy (parky, zahrady, chatové kolonie, zbytkové enklávy krajin předchozích - menší plochy lesa, rybníků, zemědělských kultur). Urbanizované krajiny jsou fenoménem spjatým s rozvojem hromadné dopravy a průmyslovou revolucí Verneovských dob 19. a 20. století, klasické podoby však nabývá až v současnosti, kdy se i nadále rozvíjí v různých formách. Její dynamická sídelní struktura překryla starší sídelní strukturu statickou. Urbanizované krajiny – jejich ochrana a tvorba jsou výsostným předmětem urbanismu a v krajinné typologii mají specifické postavení, kdy jsou sice vymezeny, pro jejich vnitřní uspořádání a vývoj však mají krajinné hodnoty, mimo jasných přírodních limitů, spíše inspirativní charakter. Do řešeného území okrajově zasahuje urbanizovaná krajina Turnova. 25


Ad III. Charakteristiky rámcových krajinných typů dle reliéfu Běžné typy reliéfu: 1. Krajiny plošin a plochých pahorkatin Pro krajiny plošin a pahorkatin jsou charakteristické mírně zvlněné a měkké tvary tvořené rozčleněnými plošinami, pánvemi a plochými i členitými pahorkatinami. Jde o plochý až zvlněný reliéf o relativní členitosti do 150m. Geologický podklad tvoří především sedimenty, od druhohor po kvartérní sedimentární pokryv. Povrch plošin je rozčleněn mělkými údolími vodních toků a menšími depresemi. Od okolního reliéfu bývají plošiny odděleny svahem se zářezy vodních toků. Pahorkatiny jsou tvořeny charakteristickými pahorky oddělenými širšími a plochými sedly. Údolí jsou široce otevřená, ve sprašových oblastech jsou úpady. Hřbety jsou široké, temena jsou oblá nebo plochá. Na svazích se místy vyskytují strže. V potenciální vegetaci původně dominovala společenstva prvního a druhého vegetačního stupně, doubravy a bukové doubravy. Dnes je krajina, až na menší lesní enklávy, odlesněna. Ve využití převažuje intenzivně využívaná orná půda. Nacházejí se převážně na okrajích řešeného území. Větší segmenty leží v údolí Libuňky a v okolí Žďáru. 2. Krajiny členitých pahorkatin a vrchovin Hercynika Pro krajiny vrchovin Hercynika je typický zvlněný reliéf členitých pahorkatin a plochých a členitých vrchovin s relativní členitostí od 75 do 300 m. Geologické podloží tvoří převážně krystalické horniny, méně vyvřeliny a sedimentární horniny. Svahy jsou delší a mírné, hřbety mají oblá nebo plochá temena, místy s výchozy skalního podloží. Ze hřbetů se zdvihají vyvýšeniny budované odolnějšími horninami. Drobné skalky se místy vyskytují i na svazích. Pod výchozy podložních hornin se vyskytují sutě. Svahová údolí jsou mělká, s prameništi a podmáčenými depresemi. Údolí vodních toků jsou široce otevřená a mělká, směrem po toku se zahlubují. Nivy jsou převážně úzké a nevýrazné. V potenciální vegetaci převažovala společenstva třetího a čtvrtého vegetačního stupně, okrajově i druhého a pátého vegetačního stupně. Ve využití plošně převažuje mozaika zemědělských a lesních ploch. V polohách s příznivějšími reliéfovými a půdními podmínkami převažují zemědělsky využívané plochy. Lesní porosty dominují v členitém reliéfu a na půdách nevhodných pro zemědělské využití. Krajiny členitých pahorkatin a vrchovin Hercynika převažují ve východní části řešeného území. Rozsáhlý areál se nachází na Sobotecku. Menší plochy pak leží v údolí Libuňky, v okolí Olešnice, Turnova, Frýdštejna, Jenišovic a Koberov. Výjimečné typy reliéfu: 5. Krajiny rozřezaných tabulí Krajiny rozřezaných tabulí tvoří plošiny a zvlněné plošiny na subhorizontálně uložených pevných sedimentech. Mají výrazné, rozřezané okraje. Ukloněné plošiny na okraji vytvářejí výrazné asymetrické hřbety (kuesty). Reliéf rozřezaných tabulí je tvořen mírně zvlněnými plošinami zvolna se sklánějícími k říční ose křídové pánve, tedy v Čechách především k Labi. Podloží tvoří subhorizontálně uložené pevné (skalní) křídové sedimenty, především písčité slínovce (opuky), křemité slínovce a v omezené míře i vápnité pískovce a kvádrové pískovce. Východní a severovýchodní okraj České křídové tabule je značně tektonicky porušen, plošiny jsou rozlámány a kry jsou ukloněny k západu a jihozápadu a vytvářejí asymetrické hřbety (kuesty), oddělené brázdami. Kuesty se v terénu projevují nápadnými jednostrannými hřbety se strmými východními srázy na opukách (Třebovské stěny, Hřebečov). Jednotlivé segmenty 26


tabulí jsou odděleny tektonickými sníženinami nebo nivami větších vodních toků. Okraje tabulí jsou rozčleněny zářezy menších vodních toků, které jsou výrazné, strmé, místy skalnaté a mají až charakter mělkých kaňonů. Povrch tabulí je často překryt pokryvy spraší a sprašových hlín. Plochý povrch bývá rozčleněn systémem často rovnoběžných údolních zářezů, výjimečně se objevují i průlomová údolí. Díky propustnému podloží je zde řídká údolní síť, zvláště menší údolí jsou suchá. Na sprašových pokryvech se ojediněle vyskytují pseudozávrty. Okraje plošin jsou postiženy odsedáním svahů a sesuvy. Na bázi propustných sedimentů se v zařezaných údolích nacházejí významná prameniště. Reliéf rozřezaných plošin má charakter ploché pahorkatiny s členitostí 30 - 70 m až členité vrchoviny s výškovou členitostí 200 - 300 m. Půdy jsou z hlediska chemismu kontrastní. Na výchozech opuk na svazích jsou vápnité, zpravidla charakteru pararendzin, na plošinách zpravidla odvápněné, kyselé kambizemě až podzolované kambizemě. Zvláštností je hydrický režim plošin, kdy vlivem snadného průsaku srážek do propustného podkladu je zde řídká vodní síť. V sedimentárních souvrstvích jsou však značné zásoby podzemní vody. Biota respektuje rozdíly v kyselosti půd a výrazně orientaci svahů, k jižnímu sektoru obrácené svahy mají i ve vyšších nadmořských výškách teplomilnou biotu (viz Třemošická stráň ve v. Čechách). Na plošinách dominují rozsáhlá pole, ve vyšších polohách jsou jehličnaté plantáže. Na svazích malých suchých údolí jsou často opuštěné travnaté porosty. Vyšší příkré svahy jsou zalesněny, často s příměsí přirozených dřevin (dub, habr, buk), či přímo s dubohabřinami a bučinami. Prameniště na úpatí tabulí jsou v ČR nejvydatnějšími zdroji podzemní vody. Krajiny rozřezaných tabulí jsou typickým fenoménem České křídové tabule a nacházejí se zejména po jejím obvodu. Ve východních a severovýchodních Čechách jsou vyzdviženy a ukloněny, vytvářejí kuesty. V malé míře podél Svitavy zasahují až na Moravu. Krajiny rozřezaných tabulí tvoří plošiny na skalních křídových sedimentech s výraznými okraji. Specifikem typu je maximální kontrast mezi rovinnými plošinami a strmými svahy po obvodu. Místy vznikají až stolové hory. Ukloněné plošiny vytvářejí na čelech souvrství zvláštní tvary - výrazné hřbety s asymetrickým profilem - kuesty. Ke specifikům patří suchá údolí, mohutná prameniště a kontrastní typy bioty. Spolu se skalními městy se jedná o nejrozšířenější typ reliéfu řešeného území. Tvoří jej zahloubenými údolími rozčleněné plošiny. Poměrně rozsáhlé areály nacházíme v centrální a v severní části CHKO. V severní části je součástí tohoto typu i velmi dobře vyvinutý asymetrický svah – kuesta. 7. Krajiny sopečných pohoří Krajiny sopečných pohoří jsou vrchovinami a hornatinami budovanými výlevnými vulkanickými horninami. Zpravidla neobsahují výrazné kužely, ale jsou tvořeny lávovými příkrovy o mírných svazích. Nejvýznamnější je relativně zachovalý mohutný vulkán Doupovských hor. Jejich reliéf má charakter ploché hornatiny s výškovou členitostí 300 - 450 m, v údolí Ohře až členité hornatiny s členitostí do 520 m. Jižní svahy pohoří jsou plošší, mají charakter členité vrchoviny s členitostí 200 - 300 m. Reliéf odráží geologickou stavbu – je to denudační troska mohutného stratovulkánu budovaná čedičovitými horninami a jejich pyroklastiky. Střed pohoří tvoří kotlinovitá kaldera otevřená údolím potoka Liboce k východu a obklopená hřbety podkovovitého tvaru, které se periklinálně sklánějí k okraji bývalého vulkánu. Jejich svahy jsou rozčleněny erozí potoků stékajících radiálně na všechny strany. Západní a severní stranu lemuje hluboký údolní zářez Ohře, jsou zde i nejstrmější svahy, často se skalními výchozy a sutěmi. Vzhledem k střídání lávových pokryvů a pyroklastik mají svahy často stupňovitý průběh. V Českém středohoří jsou spíše zbytky lávových příkrovů. Verneřická část Českého středohoří má převážně charakter ploché hornatiny s výškovou členitostí 300 - 450 m, svahy spadající do údolí Labe a v okolí nejvyšších vrcholů mají charakter členité hornatiny s výškovou členitostí až 550 m. Ploché úseky lávových příkrovů mají charakter pouze členité 27


(až ploché) vrchoviny s členitostí 150 - 200 - 300 m. Značnou členitostí reliéfu se vyznačují okrajové části, jádro oblasti však tvoří ploché hřbety a plošiny na vulkanických příkrovech. Plošiny jsou rozčleněny ze stran mladými, strmými erozními údolími i s vodopády. Skalní útvary jsou vázány především na tato údolí. Charakteristické jsou živné ultrabazické půdy s biotou v širokém rozsahu od 1. vegetačního stupně až po 6. v. s. Tedy na jednom konci škály na extrémních teplých a suchých stanovištích bývá teplomilná stepní biota s kavylem, na opačném horský bukový les. Typický je ostrý přechod teplomilných společenstev do bučin. Typické jsou i bohaté suťové lesy na strmých svazích. Ve využití převažuje lesnictví, lesní porosty jsou zejména na výrazných příkrých svazích. Plošiny lávových příkrovů mají pestřejší využití – mozaika lesních porostů, luk a pastvin, orné půdy a sadů. Pro rozšíření polí a sadů do značných nadmořských výšek byly příznivé velmi úrodné půdy. V Doupovských horách jsou velké plochy bylinných lad s porosty keřů – součást vojenského výcvikového prostoru. Kromě rozsáhlých vulkanických pohoří Doupovských hor a Českého středohoří jsou do typu zařazeny i menší plochy členitých pahorkatin a vrchovin na vulkanických horninách v západních a severních Čechách a na severní Moravě. Krajiny sopečných pohoří jsou tvořeny zbytky souvrství láv a strusek sopek mladších třetihor. Svým dramatickým vznikem, zvláštními tvary povrchu a živnými stanovišti s bohatou biotou jsou velmi atraktivní. V řešeném území se jedná o jeden malý segment ve vrcholové partii Kozákova. 11. Krajiny širokých říčních niv Krajiny širokých říčních niv se nacházejí v nížinách a úvalech podél větších vodních toků a dosahují šířky od 1 do 6 km. Nivy v Čechách jsou v průměru užší a jsou sevřeny nízkými terasami. Nivy tvoří rovinné povrchy, které jsou v detailu členěny až 3 m hlubokými starými koryty a až 2 m vysokými břehovými valy a dalšími vyvýšeninami. Vlastní nivu vytvářejí akumulace povodňových jílovitých až jemně písčitých hlín o proměnlivé mocnosti. V zákrutech a meandrech vystupují lavice podložních štěrků a písků. Do povrchu povodňových hlín jsou místy vloženy akumulace vátých písků a zbytků starších teras. Široké říční nivy jsou akumulační roviny, které jsou formovány fluviálními procesy v pleistocénu a holocénu. Významná je erozní, transportní a akumulační činnost vodního toku, která se znásobuje za vysokých vodních stavů při povodních. Nivy jsou členěny meandrujícím vodním tokem, starými koryty, břehovými valy, písečnými přesypy, říčními terasami, náplavovými kužely. Překládáním koryt řek vznikají mrtvá ramena, která jsou postupně zazemňována. Přirozený dynamický vývoj niv byl na většině jejich plochy přerušen realizovanými vodohospodářskými úpravami. Zejména v 19. a 20. století byly všechny významnější toky ČR, až na nepatrné výjimky, regulovány a přirozený vývoj niv se zastavil. Lidskou činností v nivách naopak přibývají nové antropogenní tvary – náspy, hráze, příkopy, jezy. Přírodní úseky niv větších řek jsou velmi vzácné, patří sem některé úseky řeky Ohře, Moravy a Odry. Půdy jsou charakteristické dostatkem až nadbytkem vláhy (s výjimkou vátých písků a terasových zbytků). Biota je pestrá, s typickým sledem od zarůstajících hladin tůní, přes vrbiny štěrkových lavic a mokřadní olšiny, topolový luh po tvrdý luh s dubem letním a jasanem a na vyšších nivních stupních s habrem. Rozhodující pro život plnohodnotné nivy jsou záplavy za vysokých vodních stavů. Po provedených vodohospodářských úpravách je většina niv zorněna, původní nivní louky byly rozorány. Omezení nebo úplné vyloučení záplav umožnilo změnit i druhovou skladbu lužních lesů. Dnes dochází opět k částečnému zatravňování orné půdy, na opuštěných nebo podmáčených plochách se rozvíjejí ruderální bylinné porosty a rákosiny. Přes četné

28


škody na majetku se do niv stále rozrůstají sídla – dříve především chudinské kolonie, později průmysl a dnes prakticky cokoliv. Krajiny širokých říčních niv se nacházejí v nížinách, pánvích a kotlinách. Nejrozlehlejší segmenty se nacházejí podél Moravy, významné nivy jsou podél Ohře, Labe, Orlice, Úhlavy, střední Lužnice, Dyje, Svratky a Jihlavy, na severu Odry, Ostravice, Olše a Opavy. Krajiny širokých říčních niv vznikly, na rozdíl od jiných typů, usazováním písků a hlín při povodních řek. Řeky jsou jejich neoddělitelnou součástí. V přirozeném stavu se jedná o velmi dynamický typ krajiny, s častými změnami koryta toku, povodněmi, maximální produkcí biomasy a zvláštními typy lesů. Na rozdíl od jiných našich krajin měly množství tůní. Ohrázování vodních toků brání pravidelným záplavám. Vyloučení záplav umožnilo rozsáhlé a intenzivní zemědělské využití niv a ovlivnilo i druhovou skladbu dřevin v lužních lesích. Krajiny širokých říčních niv mají ze své podstaty protáhlý tvar. V řešeném území se jedná o údolní nivy na dolním toku Libuňky a Žehrovky. 13. Krajiny výrazných svahů a skalnatých a horských hřbetů Krajiny výrazných svahů jsou součástí některých vrchovin a především hornatin. Jejich výšková členitost dosahuje převýšení od 150 m výše. Skalnaté a horské hřbety se vyznačují členitým reliéfem, vzácně až charakteru skalnatých hřebenů. Jsou charakteristické pro vrcholové části hornatin a vzácněji vyšších vrchovin. Do tohoto typu krajiny jsou zařazeny výrazné svahy a skalnaté a horské hřbety pohledově exponované, které zejména v dálkových pohledech vytvářejí výrazné dominanty a předěly v krajině. V Hercyniku se nacházejí na metamorfitech a plutonitech, v Karpatech na flyši. V Hercynských pohořích jsou příkré až strmé svahy proměnlivě rozčleněny hřbety a hřbítky, rozsochami a svahovými údolími, v horních částech často zařezanými. Ve strmých svahových údolích se mohou vyskytovat i menší vodopády, obří hrnce a skalní prahy. Na odolných horninách jsou skalnaté hřbety a hřebeny, skalní stěny, skalnaté rozsochy a vrcholy. Pod skalami na svazích jsou rozšířeny sutě. Ojediněle můžeme nalézt skalní výchozy o výšce 25 – 30 m vystupující nad lesní porosty. Ve vyšších polohách se objevují i tvary mrazového zvětrávání – zejména mrazové sruby s kamennými moři a balvanovými proudy. Na svorech jsou charakteristické tvary zvětrávání – žlábky, skalní hřiby, pokličky, skalní okna. Na vložkách vápencových hornin se roztroušeně vyskytující krasové jevy (jeskyně, závrty, ponory a vyvěračky). V nejvyšších částech jsou balvanové pokryvy a skalní plotny, ojediněle i lavinové dráhy. Reliéf svahů v pohořích Karpat je členitý se značnými výškovými rozdíly. Příkré svahy jsou členěny řadou hlubokých zářezů pramenných úseků vodních toků. Malá údolí oddělují svahové hřbety spadající příkře do údolí. Svahová údolí mají velkým sklon, malé vodní toky v nich tvoří peřeje, výjimečně i vodopády. V horních úsecích svahů je řada pramenišť. Na svazích se omezeně vyskytují izolované skalní výchozy vypreparovaných vrstev odolných pískovců a slepenců s řadou pseudokrasových jevů. Častěji se vyskytují drobné skalky a kamenité povrchy i sutě a akumulace balvanů, lokálně na svazích i sesuvy. Reliéf hřbetů v Hercynských pohořích má charakter výrazných protáhlých a plošších hřbetů; v nižších polohách sem byly zařazeny jen výraznější skalnaté hřbety. Na odolnějších horninách jsou hřbety kratší, vystupují z nich různě výrazné vrcholy, které mají občas charakter ostrých suků. Tyto vyvýšeniny většinou vzhledem k odolným horninám převyšují okolní reliéf. Mnohé vrcholky jsou skalnaté, od menších skalek s výškou do 12 m až po mohutnější až 30 m vysoké mrazové sruby, pod nimiž akumulace balvanů, balvanové proudy i kamenná moře. Vypreparované skály vystupují i ze strmých svahů. Ve skalních výchozech se vyskytují skalní mísy. Na hřbetech ve vyšších polohách 8. vegetačního stupně jsou často izolované skály (tors), kryoplanační terasy, polygonální půdy, periglaciální sutě. Jemnozrnnější materiál se nashromáždil pouze v sedlech, kde pak vznikla drobná vrchoviště. 29


Reliéf hřbetů v Karpatech je typický protáhlými, dlouhými, převážně úzkými hřbety s rozsochami. Výškově jsou hřbety vyrovnané až nevyrovnané s výskytem sedel a vrcholů. Svahy hřbetů jsou příkré. Nejvyšší hřbety jsou poměrně úzké s velkými výškovými rozdíly a strmými svahy. Skalní tvary a izolované skalní výchozy jsou velmi řídké a nedosahují významné velikosti, na méně odolném flyši 2 m výšky, na výchozech vypreparovaných vrstev odolných pískovců a slepenců s výškou i přes 10 m. Zpravidla se na nich vyskytují pseudokrasové jevy (voštiny, jeskyně, skalní okna, skalní mísy, pseudoškrapy). Mimo morfologicky významné skalní tvary je zde roztroušena celá řada menších skalních výchozů často doprovázená kamenitými svahy, suťovisky, v nejvyšších polohách i kamennými moři. Dobře patrné je odsedání svahů, vznikající gravitačním roztržením horských hřbetů (podél vrstevních ploch pískovců), někdy vytvářející až dvojitý hřbet. Okraje hřbetů nad příkrými svahy jsou často postiženy sesuvy, vzácněji i rozesedáním hřbetů za vzniku hlubokých trhlin, rozsedlinových (pseudokrasových) jeskyní a propastí. Vyšší hřbety a hřebeny jsou již pod vlivem vrcholového fenoménu. Vrcholový fenomén se projevuje zvýšením biodiversity pod vlivem zvláštních geomorfologických a klimatických podmínek na hřbetech. Vlivem neustálé pomalé eroze materiálu na hřbetech jsou obnažovány podložní horniny, a tak se mohou projevit všechny zvláštnosti jejich chemismu a mechanických vlastností. Zpravidla se na hřbetech vyskytují skalky a drobné sutě. Velmi významným klimatickým faktorem je expozice vůči větrům. Větry se na výraznějších hřbetech podílejí na snížení vzrůstu stromů a jejich prořeďování. Podílejí se tak i na snížení horní hranice lesa v 7. vegetačním stupni. Svahy a hřbety jsou zpravidla zalesněny, převažují jehličnaté kultury, časté jsou ale fragmenty přirozenějších lesů a v Bílých Karpatech jsou zachovány komplexy květnatých bučin. V nejvyšších polohách horských hřbetů nad hranicí lesa jsou horské trávníky. Jehličnaté lesy, zvl. na kyselém podloží, byly v posledních 40 letech značně poničeny imisemi, větrnými kalamitami a hmyzími škůdci. Dnes se zde zpravidla nacházejí rozvrácené zbytky smrčin a převažují imisní holiny, místy zalesněné nepůvodními dřevinami. V polohách chráněných před imisemi se v některých pohořích udržely zbytky lesa s přirozenou dřevinnou skladbou. Mírně lepší situace je v Jeseníkách a ještě více na Šumavě. Významné části hřbetů v Karpatech byly původně kryty nízkým lesem a byly změněny v průběhu valašské kolonizace v pastviny. Přesto i zde se nacházejí zbytky přirozených lesů. Hřbety, jako turisticky nejatraktivnější části pohoří, jsou v posledním století pod silným turistickým tlakem, který vedl k výstavbě nových cest, hotelů, lanovek a věží (především telekomunikačních), což vše se odrazilo v k dalšímu narušení jejich bioty. Krajiny výrazných svahů, skalnatých a horských hřbetů se vyskytují převážně v hornatinách, méně ve vrchovinách a po celém území České republiky. Charakteristicky jsou zastoupeny především na Šumavě, v Krušných horách, Krkonoších, Orlických horách, Hrubém Jeseníku, Beskydech, Javorníkách a Bílých Karpatech. Okrajově se vyskytují ve vyšších členitých vrchovinách Hercynika a na příkrých svazích kuest ve východních Čechách. Krajiny výrazných svahů a skalnatých a horských hřbetů se tyčí nad okolní krajiny. Jsou pohledově exponované, vytvářejí horské orámování české kotliny a moravských úvalů. Další výrazné svahy a hřbety vytvářejí výrazné dominanty a předěly v krajině vrchovin a pahorkatin. Většinou jsou zalesněné. Jsou to „naše hory“. Do tohoto typu v řešeném území řadíme výrazné svahy Kozákovského hřbetu. 15. Krajiny zaříznutých údolí Tyto krajiny jsou tvořeny výraznými údolními zářezy, které zpravidla dosahují hloubky od 60 m do 300 m. Údolí často vytvářejí četné zákruty a zakleslé meandry, četné úseky jsou skalnaté a se sutěmi. Profil údolí bývá asymetrický se strmějšími svahy nad nárazovými břehy. Geologické podloží tvoří celá řada kompaktních hornin Hercynika, od usazených vápenců až po kyselé hlubinné vyvřeliny (žuly); čistě vápencová údolí jsou však řazena do 30


krasových krajin. Ke geologickým faktorům patří větší pestrost hornin, daná tím, že eroze vodního toku obnažila i menší žíly a vrstvy, které jsou jinde skryty pod zvětralinami a na povrchu se neprojevují. Krajinu zaříznutých údolí tvoří výrazná hluboká údolí, značných délek a proměnlivé šířky, nápadně odlišná od okolního, zpravidla ploššího reliéfu. Typickými znaky jsou vysýchavé terénní hrany, zarostlé skalky i holé velké skály, sutě, výslunné i stinné svahy, chladná vlhká úpatí, relativně rovná úzká údolní niva. Přítoky jsou hluboce zařezané, časté jsou peřeje a náplavové kužele u jejich ústí. Údolí vznikla za spolupůsobení vodního toku, který často vytváří zákruty, zaklesnuté meandry i okrouhlíky, v detailu pak tůně, peřeje, mělčiny, mrtvá ramena. Mnoho údolí je přeměněno výstavbou údolních přehrad, jejichž nádrže zničily značnou část významných údolí. Většina nezatopených údolí je pak znehodnocena vedením dopravních koridorů. Nejvýznamnějším segmentem je údolí Vltavy, od Hluboké nad Vltavou až po Prahu, v délce přes 120 km. Dnes je však z velké části zatopeno údolními nádržemi Vltavské kaskády. Významný je údolní fenomén což je jev podstatného zvýšení biodiversity vlivem nahloučení velkého množství malých segmentů ekotopů, často kontrastních. V údolích je tak často "koncentrována" biota celé okolní krajiny a zpravidla ještě něco navíc. V údolích se výrazně projevují teplotní inverse, kdy při dně je chladněji a žijí tam druhy vyšších poloh a při horní hraně jsou teplé zóny s relativně teplomilnou biotou. Významným transportním médiem je řeka na dně. Údolní svahy byly vždy hůře přístupné a obdělávatelné, takže zde se dlouho a ve velké míře zachovaly relativně přirozené ekosystémy lesa, ale i bezlesí na skalách. Fragmenty údolních luk byly v posledních 50 letech zpravidla buď zorány, nebo opuštěny a zarostly náletem. Velkou devastací byla výstavba údolních přehrad, jejichž nádrže zničily většinu specifik údolí. V rámci České republiky se krajiny zaříznutých údolí nacházejí především v kompaktních horninách Hercynika, nejčastěji ve středních polohách. Tyto krajiny jsou charakteristické svým výrazným ostře řezaným reliéfem, příkrých až strmých svahů ostře oddělených výraznou terénní hranou od okolního reliéfu. Svou divokostí, pestrostí a odlišností od okolí jsou velmi atraktivní, k tomu přispívá i vodní tok na dně, místy s peřejemi. Nejvýznamnějším zaříznutým údolím chráněné krajinné oblasti je výrazné, mohutné a poměrně široce rozevřené údolí Jizery, včetně jejích menších přítoků. Zaříznutý charakter má i řada dalších toků. Předně se jedná o střední část údolí Žehrovky, o údolí Jordánky a horní část údolí Klenice. Svahy těchto údolí jsou však převážně tvořeny skalisky. Tato skalní údolí pak považujeme za specifickou formu skalních měst, a proto nejsou zařazena do typu zaříznutých údolí. Zaříznutý charakter pak má i řada dalších, převážně drobných vodních toků, ty jsou však nedílnou součástí typu krajiny rozřezaných údolí. 16. Izolované kužele Izolované kužele mají převážně okrouhlý tvar, zahrnují strmý vrchol i mírnější úpatí. Zpravidla vystupují z běžného reliéfu pahorkatin s plochými temeny. Velkou většinou jsou tvořeny neovulkanickými kužely - lakolity vypreparovanými z okolních měkčích hornin, vzácněji denudačními zbytky čedičových lávových příkrovů. Výjimečně sem byly zařazeny izolované kuželovité vrchy na opukách, žulách atd., podobného vzhledu. Úpatí často bývá na měkčích horninách (slíny, opuky...). Podle relativní výškové členitosti (60 – 400 m) náležejí do pahorkatin až hornatin. Izolované kužele mají okrouhlý tvar a zahrnují strmý vrchol, svahy o přibližně konstantním sklonu a mírnější konkávní úpatí. Na svazích se vyskytují drobné skalky vzácně i větší skály a pod nimi rozsáhlé, často nezpevněné a holé sutě. Časté jsou opuštěné i aktivní lomy. V hercynských okrajových pohořích vrcholy dosahují nadmořských výšek 850 - 1115 m (Božídarský Špičák), celkové převýšení kopců je 200 - 350 m. V tomto typu krajin je výjimečný vrchol Sněžky budovaný muskovitickými svory. Tvoří výrazný izolovaný vrch se suťovými poli, skalními žebry a hřbítky, skalními žlaby. 31


Půdy jsou velmi kontrastní dle charakteru substrátu, často úrodné, vápnité, ale kamenité. Na úpatních slínech bývají často sesuvy. Velmi významné jsou klimatické faktory, především výrazná expozice vůči větrům. Větry se podílejí u výše položených segmentů na snížení vzrůstu stromů a jejich prořeďování. Tento projev vrcholového fenoménu je zde ještě výraznější než na hřbetech. Biota je vzhledem k pestré mozaice stanovišť také velmi pestrá, zvl. výrazně se projevuje rozdíl v teplomilnosti bioty mezi jihozápadními a severovýchodními svahy. Využití izolovaných vrchů bylo v nižších vegetačních stupních omezeno na pastviny a netvárné pařezinové lesy, ve vyšších vegetačních stupních byly kryty bučinami a suťovými lesy s příměsí jedle a smrku. Část lesních porostů má změněnou druhovou skladbu dřevin s převahou smrku, příměsí modřínu a borovice. Vzhledem k extrémním reliéfovým podmínkám a relativně vysoké úživnosti substrátu se na tomto typu reliéfu více než v ostatních kategoriích reliéfu zachovala přirozená lesní společenstva, v nižších vegetačních stupních i velmi cenné stepní trávníky. Lesy ve vyšších polohách byly postiženy působením imisí a následnými kůrovcovými kalamitami. Na Sněžce převažují kamenná moře a skály s ojedinělými přežívajícími nízkými křovitými smrky a keři kosodřeviny a travnaté alpínské hole s hojným vřesem. Vrcholy byly často využity pro stavby telekomunikačních věží a rozhleden a jsou poškozovány nadměrnou návštěvností. Izolované kužely se v ČR nacházejí převážně v Hercyniku, v pruhu přes západní a severní Čechy, ojediněle až do východních Čech a na severní Moravu. Izolované kužely jsou nápadné svým kontrastem od plochého reliéfu v okolí nebo výrazně vystupují nad úroveň horských hřbetů. Kontrast v reliéfu se odráží ve způsobech využití ploch. Značně výjimečný je výrazný vrchol Sněžky nad horní hranicí lesa. Výraznými dominantami řešeného území jsou izolované kužele Trosek, Vyskře a Mužského. 19. Krajiny skalních měst Krajiny skalních měst jsou tvořeny tektonicky zdviženými a rozpukanými pískovci, rozčleněnými následnou hloubkovou erozí vodních toků. Charakteristický je reliéf skalních věží, stěn a skalních soutěsek, kaňonů. Krajiny skalních měst jsou typické členitým reliéfem s převýšením 75-450 m. Podloží tvoří křídové kvádrové pískovce české pánve. Pískovce jsou převážně křemité, s jílovitým či kaolinickým tmelem a zpravidla mají kamenito-písčitý rozpad. Tyto horniny i jejich zvětraliny jsou velmi kyselé. Výjimečně se v nich vyskytují vložky vápnitých pískovců, především v horních souvrstvích. Tektonické zdvižení a rozpukání pískovců s následnou hloubkovou erozí vodních toků vedlo k vývoji skalních soutěsek a pokračující erozí poboček se vyvinuly spleti kaňonů přecházející až do věžovitých skalních měst. Reliéf je členitý i v detailu – skalní stěny věží s četnými mikrotvary zvětrávání (voštiny, pseudoškrapy), skalní okna, brány, věže, pukliny, osypové kužele pod skalami, rozsedlinové jeskyně. V pahorkatinách mohou být skalní města tvořena stěnami kaňonů zahloubených pod úroveň okolního plošinatého reliéfu, často krytého sprašemi. Výška stěn je kolem 20 m. Jiným typem jsou skalní města zdvižených tabulí, kde jsou pískovce zpravidla rozčleněny do věží vystupujících nad okolní plošinatý reliéf. Ve vrchovinném reliéfu výška skalních věží a stěn dosahuje 40 až 100 m. Skalní rokle jsou zde značně hluboké. V hornatinách jsou skalní města ve vyvýšené poloze na soklu z podložních hornin, výška skalních stěn nepřesahuje 50 m, stěny a věže se vyskytují v několika patrech nad sebou. Pestrý reliéf vytváří škálu velmi odlišných ekotopů - suchých osluněných vrcholků skal, různě ozářených stěn, chladných tmavých puklin, středně exponovaných pískových osypových kuželů pod skalami, chladná dna stinných roklí. Exponované skály nejlépe snáší borovice a bříza, příznivější stanoviště na dnech žlebů osídluje kromě borovice i smrk a buk.

32


Využití krajin se skalními městy bylo vždy komplikované a nebylo nikdy intenzivní. Skalnatý, nepřístupný reliéf způsobil, že lesnatost těchto území zůstala až do dnes téměř stoprocentní a zachovala se i přírodě blízká až přirozená dřevinná skladba lesů s převahou borovice lesní, ve vyšších polohách se smrkem a bukem. Lesní porosty v exponovaných vyšších polohách byly značně poškozeny imisemi. Tento typ krajiny je v České republice součástí národních parků, CHKO nebo je chráněn jako maloplošná zvláště chráněná území. Atraktivní reliéf skalních měst je velkým turistickým lákadlem. Nadměrná návštěvnost a horolezectví způsobuje narušení lehce zranitelné vegetace písčitých osypů, skal a vede k rušení živočichů. Krajiny se skalními městy se v ČR vyskytují na křídových sedimentech ve středních, severních a východních Čechách. Krajiny skalních měst jsou turisticky atraktivní pískovcová skalní města s věžemi, soutěskami a skalními stěnami. Vypreparované skalní útvary působí velmi romanticky a mnohdy v nich shledáváme tváře, postavy apod. Zvláštností je také inverzní (obrácený) sled bioty. Nejvyšší polohy jsou nejteplejší a nejsušší a naopak obvykle teplejší nižší polohy jsou chladnější a vlhčí. Pro CHKO charakteristický typ krajin nacházíme v řadě segmentů ve všech částech řešeného území. Převažují menší segmenty, v centrální části se však vyskytují i plošně rozsáhlé celky. V severní části se nachází skalní města: Klokočské skály, Drábovna a Suché skály - Zbiroh, ve východní části: Prachovské skály, Přivýšina a stěna u Hrdoňovic, v centrální části pak rozsáhlý areál od Příhrazských skal, přes oboru Žehrov, skalní údolí Žehrovky, Jodránky a Plakánku, Apolenu až po Hruboskalské skalní město a menší segment Kozlov. Toto členění naší krajiny v evropských souvislostech se pokouší postihnout jednotu přírodních, sociálních a kulturních podmínek v historickém kontinuu. Níže jsou popsány krajinné typy vyskytující se na území CHKO Český ráj.

Krajinné typy vyskytující se v CHKO Český ráj (viz mapa č. 1: Rámcové typy krajin CHKO Český ráj) 1Z1 - starosídelní zemědělská krajina plošin a plochých pahorkatin V rámci České republiky se jedná o severní okraj jeho rozšíření. Nacházíme jej pouze v okrajových partiích řešeného území. Významněji do území zasahuje na horním toku Libuňky (jižně od Libuně) a J od rybníku Žabakor, pouze okrajově pak S od Kněžmostu, u Podháje, v okolí Kamenice, V od Hrdoňovic a Z od Újezdu pod Troskami. Pro tento typ je typické zásadně soustředěné osídlení v návesních, příp. hromadných vsích. U části vsí se postupem času rezignovalo na veřejný prostor návsi a získaly tak hromadný charakter. Charakteristický je pás převážně ovocných zahrad po obvodu sídla. Převážně plochý reliéf, členěný mělkými údolími, umožňuje velkoplošné hospodaření. Původní maloplošné úsekové uspořádání plužiny bylo během kolektivizace přeměněno na scelené lány. To se týká i dominikálních plužin s původně relativně velkými poli lemovanými alejemi. Přeměna byla absolutní, původní členění plužin se nikde nedochovalo, částečně byla zachována jen struktura cestní sítě. Rozorány byly i původně luční údolní nivy vodních toků. Dřeviny se omezují na úzké linie břehových porostů a občas i jako doprovod silnic a cest, příp. ojediněle dochovaných mezí. Tradiční prvek, ovocné aleje podél silnic a u dominikálních plužin prakticky kolem všech polí, je dochován jen ve fragmentech. Více jsou dochována sídla, zejm. jejich urbanismus. V řešeném území však leží pouze Malé Jinolice, Javornice a Podháj. Část z nich byla doplněna o novou obytnou výstavbu (Malé Jinolice, Podháj). Charakter krajinného typu je narušen zejména intenzivní, velkoplošnou zemědělskou činností a jejími provozy a stále častěji i novou výstavbou. 33


1M1 – starosídelní lesozemědělská krajina plošin a plochých pahorkatin Do řešeného území okrajově zasahuje jeden malý segment v prostoru severně od Turnova. Jedná se o malou plochu zemědělského bezlesí a o části intravilánu uliční, resp. hromadné uliční vsi Malý Rohozec, část Kolonie. Díky omezenému prostoru zde má zemědělské bezlesí spíše maloplošné uspořádání. Charakter sídel narušuje novodobá zástavba, jejíž rozvoj je potenciálně největším narušitelem dochovaného krajinného rázu. 1R11 - starosídelní rybniční krajina širokých říčních niv V řešeném území se jedná o širokou nivu dolního toku Žehrovky s rybníkem Žabakor a s ním vizuálně spjaté okolí. Rybník Žabakor vyplňuje celou šířku údolní nivy. Rozlehlý rybník je částečně členěn dvěma ostrovy a směrem proti proudu přechází v rozsáhlý mokřadní litorál. Úzký a hustý břehový porost lemuje většinu jeho břehů. Pouze levý břeh je narušen nevhodně situovanými stavbami, které snižují jinak dobře dochovaný charakter tohoto krajinného typu. 3Z2 - vrcholně středověká zemědělská krajina členitých pahorkatin a vrchovin Tento typ byl v řešeném území vymezen zejm. v jednom rozsáhlém segmentu (Sobotecko), ve dvou menších prostorech (Zámostí-Blata, Olešnice) okrajově pak Z od Holína a Střehomi. Obdobné, ale prostorově menší, a tedy samostatně nevymezované území, nalezneme např. V od Rovně. Vymezené segmenty mají plošší charakter než je běžné u tohoto typu. Podobají se tak typu starosídelní zemědělské krajiny plošin a plochých pahorkatin. I zde nekladl reliéf kolektivizaci zemědělství významné překážky. Z původní struktury úsekových plužin se nedochovalo prakticky nic. Odvodněna a rozorána byla i naprostá většina relativně široké údolní nivy Žehrovky (u Zámostí). Krajina má dnes charakter scelených lánů, prakticky bez rozptýlené zeleně. Původní návesní vsi zčásti rezignovaly na veřejný prostor návsi a nabývají uličně - hromadný charakter. Celkově je ale urbanistický charakter sídel překvapivě dobře dochován (Vesec, Nepřívěc, Střehom, Zámostí, Olešnice). Netypickou částí je členitější území severně od obcí Zámostí - Blata, kde druhotně došlo ke vzniku rozptýleného osídlení. Domy jsou zde obklopeny množstvím ovocných i neovocných dřevin. Zájem o tuto lokalitu vede k zahušťování rozptýlené zástavby. Pokračování tohoto trendu povede ke změně charakteru území – rozptýlené osídlení se změní na řídce, ale kompaktně zastavěné území. Krajinný typ je narušený zemědělským hospodařením a potenciálně nevhodnou zástavbou. 3M2 - vrcholně středověká lesozemědělská krajina členitých pahorkatin a vrchovin Jeden z celorepublikově nejběžnějších typů reliéfu se v CHKO Český ráj nachází ve čtyřech segmentech: v údolí Javornice mezi Jilolicemi a Libuncem, v okolí Střelče a Olešnice a zcela okrajově v údolí Libuňky u Hnanic. Převážně hrubozrnná mozaika lesních a zemědělských ploch je osazena návesními, hromadnými vsemi s úsekovou plužinou. Sídla ležící v tomto typu (Březka, Střeleč, částečně i Hnanice) jsou urbanisticky dobře dochována. Krajinný typ je narušen zejména scelenými lány a potenciálně novou výstavbou. 3M5 - vrcholně středověká lesozemědělská krajina rozřezaných tabulí V řešeném území se nachází několik segmentů tohoto krajinného typu: v okolí Vyskře, Mužského a Dobšína, v prostoru Kněžmost - Branžež a okrajově v Kamenici a SV od Mladějova. Reliéf rozřezaných tabulí se zde objevuje v podobě plošin se zaříznutými údolími s ostrými terénními hranami mezi nimi. Jedná se o jakýsi mezistupeň mezi běžným reliéfem plošin a výjimečným reliéfem skalních měst. Do tektonicky vyzdvižených plošin se zařezávají vodní toky. Jejich údolí mají skalnatý až skalní charakter a výraznou horní hranu ostře je oddělující od plošin nad nimi. Výrazněji rozčleněná území jsou pak již řazena do krajinného typu skalních měst, např. údolí Žehrovky jižně od Vyskře. Např. v okolí Mužského je tak území tohoto typu tvořeno pouze fádní plošinou. Nejtypičtěji je tento typ vyvinut v centrální části – v okolí Vyskře. Tradiční charakter krajiny tvořený návesními vsemi s úsekovými 34


záhumenicemi a úsekovou plužinou je narušen zejména kolektivizací zemědělství i rušivou novou výstavbou (obytnou, průmyslově-zemědělskou i rekreační). Velké lány polí, příp. ovocných sadů jsou typicky členěny zalesněnými zaříznutými údolími, jejichž dřevinné porosty vytváří vizuální předěly. Členitější údolí již byla zařazena do krajinného typu skalních měst. 3M15 - vrcholně středověká lesozemědělská krajina zaříznutých údolí V CHKO Český ráj se jedná o velký zaříznutý meandr řeky Jizery a sousedící údolí Vazoveckého potoka. Šířka údolí Jizery a mírnější charakter části svahů způsobily jeho netypické osazení několika převážně hromadnými vesnicemi, z nichž osada Loužek je velmi dobře dochována. Údolí Vazoveckého potoka bylo později osídleno formou rozptýleného osídlení. Kolektivizace zemědělství podstatně zvýšila velikost polí, zmizela tak většina, zvláště pro Rakousy typických mezí s ovocnými stromy. Krajinný typ je částečně narušen novou výstavbou. 3M16 a 5M16 -vrcholně a pozdně středověká lesozemědělská krajina izolovaných kuželů V CHKO Český ráj se jedná o tři malé segmenty – sopečné vrchy Trosek (5M16), Vyskře a Mužského (3M16). Právě výjimečnost těchto míst je důvodem jejich samostatného vymezení na tak malých plochách. Charakteristický zalesněný dvojitý vrch Trosek je korunován zříceninou hradu. Jeho silueta je jednou z nejznámějších charakteristik Českého ráje. Historicky zemědělsky, zejm. pastvou obhospodařovaný vrch Vyskeř s kaplí na vrcholu byl v minulosti druhotně zalesněn, ovšem v nedávné době byly jeho horní partie opět odlesněny. Po staletí odlesněný vrch Mužský dnes postupně podléhá sukcesi dřevin. Typ je částečně narušen existencí nepůvodního lesa na Vyskři a potenciálně pokračováním zastavování jeho úpatí. 3M19 - vrcholně středověká lesozemědělská krajina skalních měst Byť poměrně malý, pro CHKO Český ráj jeden z nejtypičtějších typů krajin. Tvoří jej tři menší segmenty se značně odlišnými tvary reliéfu - zalesněné skalnaté až skalní čelní svahy přecházející do skalních měst, ležící na západním okraji hlavní části CHKO, skalní údolí Plakánku, tvořené úzkou údolní nivou lemovanou skalnatými srázy až skalními stěnami, a převážně plochý denudovaný reliéf s převýšenými skalními věžemi, skalisky a skalními stěnami v prostoru Srbsko – Branžež. Tento třetí segment je poměrně netypický. Z geologického hlediska se jedná o poslední stádium vývoje skalních měst. Návesními vsemi a hromadnými vískami s úsekovou a dominikální plužinou byly osazeny pouze plošší části tohoto typu. Velmi členitý čelní svah byl pouze ojediněle osazen samotami. Tento vzácný typ krajin je poměrně dobře dochován. Částečně byl narušen rušivou, zejména rekreační výstavbou. 3R2 - vrcholně středověká rybniční krajina pahorkatin a vrchovin V CHKO Český ráj se vyskytuje v jednom segmentu na dolním toku Klenice. Jedná se o rybniční soustavu čtyř průtočných rybníků (v CHKO leží tři z nich). Plochý reliéf zde umožnil (obdobně jako v okolních zemědělských krajinách) totální přeměnu úsekových a záhumenicových plužin na scelené lány. Zachována zůstala jen kostra cestní sítě. To se ale netýká údolní nivy, jež zůstala výjimečně dochovaná. Rybníky jsou lemovány břehovými porosty a mají bohatý litorál. Mokřady, louky a lesy pokrývají i zbylé části nivy. Překvapivě dobře jsou dochovaná i výhradně kompaktní sídla - při hrázi rybníka ležící hromadně uliční Střehom a výjimečně dochovaná návesní ves Ošťovice (žel již mimo CHKO). Tradičními samotami byly mlýny při hrázích rybníků. Jedná se o dobře dochovaný krajinný typ, navíc vzhledem k relativně snadné obnově navazující nezastavěné zemědělské krajiny, s potenciálně nejvyšší krajinářskou hodnotou.

35


3L2 - vrcholně středověká lesní krajina členitých pahorkatin a vrchovin V CHKO Český ráj se tento běžný typ reliéfu nachází v jednom segmentu v okolí Střelečské hůry (Velká hora). Lesy na svazích tohoto výrazného vrchu jsou narušovány zejména pěstováním nepůvodních monokultur a velkými, často pravidelnými holosečemi. Na několika místech zde byly vybudovány rekreační areály. 5Z1 - pozdně středověká zemědělská krajina plošin a plochých pahorkatin Do řešeného území okrajově zasahuje jeden velmi úzký segment zahrnující intravilán obce Žďár a malé navazující plochy zemědělského bezlesí. Pro tento segment je charakteristický velmi plochý reliéf a zemědělská krajina s dominancí orné půdy. Žďár má charakter lesní lánové vsi se záhumenicovou plužinou. Historické členění plužiny bylo při scelování pozemků zcela setřeno. Půdorysná struktura Žďáru však zůstala velmi dobře dochována. Nevhodná nová zástavba je tak největším nebezpečím pro dochovaný krajinný ráz. 5Z2 - pozdně středověká zemědělská krajina členitých pahorkatin a vrchovin V CHKO se tento krajinný typ vyskytuje ve dvou segmentech, v okolí Libošovic a Holína. Od předchozího typu se odlišuje zejména větší členitostí reliéfu. Osídlení je také vedle dlouhé lesní lánové vsi (Holín, vlastní sídlo však již leží mimo řešené území) tvořeno také kompaktní vsí (netypický složený půdorys okrouhlice a krátké řadové vsi). V obou případech na sídlo navazuje záhumenicová plužina (u Libošovic navíc doplněná o plužinu úsekovou). Scelováním pozemků byla prakticky zcela setřena půdorysná struktura obou plužin. Urbanistická struktura Libošovic byla významně narušena demolicemi i novou výstavbou. 5Z11 - pozdně středověká zemědělská krajina širokých říčních niv Nachází se v nivě Libuňky a v nivě dolního toku Žehrovky. Po staletí byly údolní nivy tvořeny loukami s meandrujícím tokem, rybníky a rozptýlenou zelení. Ve 20. století došlo k regulaci větší části vodních toků a k rozorání většiny území, čímž byl značně změněn jeho charakter. Sídla jsou typicky situována na okraji, nikdy ne přímo v nivě. Do ní částečně zasáhly až neuváženým rozvojem ve 20. století. Největším nebezpečím je další rozvoj zástavby v nivách vodních toků. Obrovskou příležitostí nejen pro ochranu krajinného rázu je obnova meandrování toků, rozptýlené zeleně, údolních luk včetně jejich periodického zaplavování. 5M2 - pozdně středověká lesozemědělská krajina členitých pahorkatin a vrchovin Tento běžný typ reliéfu zasahuje do CHKO převážně pouze okrajově, a to celkem 15 převážně malými segmenty roztroušenými většinou po okrajích řešeného území. Mezi významnější segmenty patří okolí Koberov, Kozlova a Stéblovic, Pařezké Lhoty, Ktové a jižní úpatí Prachovských skal. Osídlení je převážně tvořeno okrouhlicemi a krátkými řadovými vsemi s paprsčitou a záhumenicovou plužinou, příp. doplněnou plužinou úsekovou a úsekovými záhumenicemi. Na řadě míst pak bylo druhotně doplněno o samoty a drobné areály rozptýleného osídlení, které však pro svou malou velikost nejsou vymezeny jako samostatný krajinný typ. Území je tvořeno převážně velkoplošnou mozaikou zemědělských a lesních ploch, lokálně si však krajina uchovala i drobnější členění (např. Z od Ktové). Historické členění plužin bylo při scelování pozemků z velké většiny zlikvidováno. Většina sídel byla také narušena novou výstavbou, některé však zůstaly velmi dobře dochovány (Stéblovice). Nová zástavba představuje i do budoucna největší nebezpečí pro ochranu krajinného rázu. 5M1 – pozdně středověká lesozemědělská krajina plošin a plochých pahorkatin V řešeném území se jedná o jeden segment zahrnující sídla Příhrazy, Žehrov, Skokovy. Od předchozího typu se odlišuje pouze více plochým reliéfem. 36


5M5 - pozdně středověká lesozemědělská krajina rozřezaných tabulí Jeden z významných typů krajin v CHKO Český ráj, který se výrazně podílí na utváření charakteru území – zejména jeho centrální a severní části. Reliéf rozřezaných tabulí se zde objevuje v obou charakteristických typech tvarů – plošin se zaříznutými údolími a kuestami. V prvém případě se jedná o jakýsi mezistupeň mezi běžným reliéfem plošin a výjimečným reliéfem skalních měst. Do tektonicky vyzdvižených plošin se zařezávají vodní toky. Jejich údolí mají skalnatý až skalní charakter a výraznou horní hranu ostře je oddělující od plošin nad nimi (výrazněji rozčleněná území jsou pak již řazena do krajinného typu skalních měst, např. údolí Žehrovky ležící severně od nejrozsáhlejšího segmentu tohoto typu). Nejtypičtěji je tento typ vyvinut v centrální části v prostoru Meziluží – Roveň. Dále jej najdeme v okolí Trosek, kde se však jedná převážně pouze o plošinu (zaříznutá údolí a převýšené strmé svahy v jejím okolí již řadíme mezi skalní města) a rovněž J od Hrubé skály, v okolí Ondříkovic a v dlouhém pásu Besedice – Loučky – Klokočí – Rotštejn – Chutnovka. V okolí Besedic, Louček a Klokočí se jedná o výjimečně dobře vyvinutou kuestu, která je ze západu rozrušována zaříznutým údolím (pro svou velikost již řazeno do typu zaříznutých údolí) a na východě je ostře ohraničena strmým svahem. Charakter krajinného typu byl narušen kolektivizací zemědělství v 2. polovině 20. století a místy i nevhodnou novou výstavbou. Ta představuje do budoucna největší nebezpečí. Území tohoto typu bylo osazeno okrouhlicemi a krátkými řadovými vsemi s paprsčitou a záhumenicovou plužinou a částečně i úsekovou plužinou s úsekovými záhumenicemi. Členění plužin z velké části setřela kolektivizace. Lokálně, zejména na katastrech obcí Libošovice a Troskovice, bylo osídlení druhotně doplněno o samoty a drobné areály rozptýleného osídlení, které však pro svou malou velikost nejsou vymezeny jako samostatný krajinný typ. Velké lány polí jsou typicky členěny zalesněnými zaříznutými údolími. Členitější údolí již byla zařazena do krajinného typu skalních měst. 5M7 - pozdně středověká lesozemědělská krajina sopečných pohoří V CHKO Český ráj se nachází pouze v jednom segmentu na vrcholu a horních částech Kozákova. Typický reliéf sopečných pohoří zde není příliš výrazně vyvinut. Na okraji území se nachází Votrubcův lom, což je významná mineralogická lokalita. Typ je na území CHKO částečně narušen pěstováním jehličnatých monokultur a holosečným kácením. Na vrcholu je vybudována rozhledna a historická turistická chata. 5M13 - pozdně středověká lesozemědělská krajina výrazných svahů Do řešeného území okrajově zasahuje jeden malý segment na jihozápadních svazích Kozákova. Je pro něj charakteristická převýšená pohledově exponovaná poloha a maloplošná lesozemědělská mozaika s velmi dobře dochovaným členěním paprsčité plužiny. Do řešeného území částečně zasahuje velmi dobře dochovaná krátká řadová ves – Komárov. Nebezpečím pro velmi dobře dochovaný krajinný ráz je vedle nevhodné nové zástavby i zarůstání a neobhospodařování zemědělských pozemků. 5M15 - pozdně středověká lesozemědělská krajina zaříznutých údolí Do tohoto typu na území CHKO Český ráj patří severní část údolí Jizery, včetně údolí Frýdštejnského potoka, a dva malé segmenty Kaškovického a Vrátského potoka. Typické jsou strmé zalesněné svahy a zemědělská údolní niva (v případě Jizery). Část údolí byla později osazena vískami a samotami. Údolí Jizery je narušeno zejména zástavbou Malé Skály (mimo CHKO), která zcela překryla původní krátkou řadovou ves se záhumenicovou plužinou. Údolí Frýdštejnského potoka je částečně narušeno nevhodnou novou výstavbou. Další rozšiřování zástavby je největším nebezpečím pro dochovaný krajinný ráz.

37


5M19 - pozdně středověká lesozemědělská krajina skalních měst Jedná se o jeden malý segment v severní části CHKO - skalní hřbet Pantheon – Frýdštejn a o rozsáhlý segment mezi Troskami a Vyskří včetně části skalního údolí Žehrovky. Úzký skalní hřbet Pantheon - Frýdštejn je pro svou výraznost a exponovanost zařazen do skalních měst i přes své prostorově omezené parametry. Výrazné skalní stěny jsou akcentovány kaplí na Pantheonu a věží někdejšího hradu Frýdštejna. Dobře dochovaný, vzácný krajinný typ je částečně narušen nevhodnou výstavbou na jeho úpatí. Rozsáhlý segment v centrální části CHKO je tvořen hustou sítí zalesněných skalních údolí, které mezi sebou svírají převážně malé plochy zemědělsky využívaných plošin. Plošiny byly v minulosti osazeny menšími návesními a hromadnými vsemi a vískami s navazujícími úsekovými záhumenicemi a úsekovou plužinou. Druhotně zde pak vzniklo několik samot. Charakter osídlení tak není příliš vyhraněn a spíše se jedná o přechodné formy mezi vrcholně a pozdně středověkým osídlením. Skalní údolí byla osazena samotami mlýnů, často doplněné rybníky vyplňujícími celou šířku úzkých údolních niv. Skalní stěny místy vyrůstají přímo z vodní hladiny. Historické členění plužin bylo při kolektivizaci zemědělství téměř zcela setřeno, husté rozčlenění plošin zaříznutými údolími však způsobuje, že krajina nemá velkoplošné měřítko. Charakter osídlení je velmi dobře dochován. Pro CHKO charakteristický, velmi dobře dochovaný krajinný typ. 5L2 – pozdně středověká lesní krajina členitých pahorkatin a vrchovin V řešeném území se jedná o jeden celek v okolí vrchu Přivýšina ve východní části CHKO. Převýšený, pohledově exponovaný lesní celek není osazen žádným sídlem. Druhotně je v něm situováno několik rekreačně turistických objektů. Lesy na svazích tohoto výrazného vrchu jsou narušovány zejména pěstováním nepůvodních monokultur a velkými, místy kalamitními holosečemi. 5L15 - pozdně středověká lesní krajina zaříznutých údolí Tento krajinný typ zasahuje na území severní části CHKO pouze v malém segmentu v prostoru údolí Vranského potoka, kde je však poměrně velmi dobře dochován. Jedná se pouze o strmou pravobřežní část zahlubujícího se přítoku Jizery. 3L19 a 5L19- vrcholně a pozdně středověká lesní krajina skalních měst Vzácný typ reliéfu, tvořící jádrová území CHKO Český ráj. Mezi skalní města řadíme tři typy skalních formací: velké skalní stěny, skalní údolí a vlastní skalní města. V hlavní části CHKO se jedná o dva rozsáhlé segmenty Příhrazské skály-Žehrovsko a Hruboskalsko a dvě menší skalní města východně od Všeně a východně od Troskovic. Ve východní části CHKO jsou to Prachovské skály, Přivýšina a malý segment jižně od Hrdoňovic (ten jediný řadíme mezi vrcholně středověké sídelní krajiny, protože však není osídlen, neliší se ve svých charakteristikách od ostatních skalních měst). V severní části se jedná o skalní město Drábovna a Besedické skály. Ve středověku byla část území kolonizována. Z někdejších vesnic však zbylo jen pár samot a krajinný typ je dnes bez sídel, výjimku tvoří ves Zbirohy. Na samém okraji skalního města Drábovny pak leží řetěz usedlostí Borek – Záborčí – Převahy. Jinak vzácné samoty jsou doplněny kulturními póly Hrubé Skály a Valdštejna. Celkově dobře dochovaný typ je narušován zejména nešetrným lesním hospodařením s pěstováním monokultur a velkými holosečemi a výstavbou rekreačních a obytných objektů. 5R2 - pozdně středověká rybniční krajina členitých pahorkatin a vrchovin Jedná o jeden menší segment ve východní části CHKO západně od Jinolic v bezprostředním okolí soustavy tří rybníků obklopených loukami a lesy. Území bylo narušeno výstavbou kempů a zahrádkářské osady. Na okraji leží dochovaná ves Malé Jinolice. Největším nebezpečím je další rozvoj rekreační zástavby na dosud přírodě blízkých březích. 38


5U2 - pozdně středověká urbanizovaná krajina členitých pahorkatin a vrchovin Území v okolí Mašova a Pelešan na J okraji Turnova je již stavebně a funkčně propojeno s tímto městem, a proto je řadíme k urbanizovaným krajinám. V rámci nich se jedná o relativně kvalitní území s poměrně jednotným typem zástavby a dostatkem rozptýlené zeleně. 6M5 – novověká lesozemědělská krajina rozřezaných tabulí V řešeném území se jedná o jeden celek v prostoru sídel Pohoří a Kacanovy. Území je charakteristické dobře vyvinutým reliéfem rozřezaných tabulí s plošinami a strmými skalnatými údolími. Lesozemědělská mozaika má převážně (zejména v údolích) maloplošný charakter. Plošina v severní části segmentu byla osazena vsí s malou návsí a úsekovou plužinou. Na východě pak byla založena krátká řadová ves se záhumenicovou plužinou. Tato dvě, pro novověké krajiny netypická sídla sem byla zařazena z důvodů nezbytné prostorové generalizace. Většina území, zejména svahy údolí, však byla osazena rozptýleným osídlením s úsekovou plužinou. To bylo postupně v centrální části zahuštěno do té míry, že ztratilo rozptýlený charakter. Další zahušťování zástavby je největším nebezpečím pro zachování velmi dobře dochovaného krajinného typu. 6M13 - novověká lesozemědělská krajina výrazných svahů Na území CHKO je zastoupen výrazným Kozákovským hřbetem a v rámci něho třemi segmenty. Na části jeho převýšených, pohledově exponovaných svahů jsou skalní výchozy. Nejsou však příliš velké ani pohledově exponované a nebyly proto vymezeny jako skalní města. Jedná se o maloplošnou lesozemědělskou mozaikou s dobře dochovaným historickým členěním plužiny. Jedna z nejlépe dochovaných krajin, kde převažuje rozptýlené osídlení s úsekovou plužinou. Výjimečně dochovaná je i ves Prackov a její záhumenicová plužina. Díky množství rozptýlené zeleně i skutečnosti, že druhotně nedošlo k zahuštění její zástavby, působí tato víska v krajině jako součást rozptýleného osídlení, které se nachází v jejím okolí. Místa nejvyšší ochrany krajinného rázu. 6M15 – novověká lesozemědělská krajina zaříznutých údolí V řešeném území se jedná o jeden segment v údolí Koberovského potoka na severovýchodním okraji a zejména o údolí Podloučky v jádru severní části CHKO. Maloplošná lesozemědělská mozaika na svazích zahlubujících se údolí byla osazena rozptýleným osídlením s úsekovou plužinou. Segment v údolí Podloučky je výjimečně dochován. Přes částečné zahušťování zástavby v horní části Koberovského potoka se i zde jedná o velmi dobře dochované území. Velkým nebezpečím je zejména další výstavba vedoucí k zahušťování zástavby a ke ztrátě jejího rozptýleného charakteru. 6M19 – novověká lesozemědělská krajina skalních měst V řešeném území se jedná o jeden segment v údolí Žehrovky a jejího přítoku Skalanského potoka. Jedná se o typické skalní údolí se skalnatými až skalistými svahy a úzkou údolní nivou. Samotami mlýnů bylo toto území osídleno již ve středověku. Druhotně se v něm pak rozšířilo rozptýlené osídlení s úsekovou plužinou. Velmi dobře dochovaný krajinný typ s maloplošnou zemědělskou mozaikou. 6L13 - novověká lesní krajina výrazných svahů Jedná se o lesní celek na západním, výrazném svahu Kozákova, jenž je členěn skalními stěnami. Ty však nejsou pohledově příliš exponované (nebyly proto zařazeny do typu skalních měst) a rozhodující charakteristikou tak zůstává výraznost svahu. Krajinný typ je narušen pěstováním nepůvodních monokultur a holosečnými způsoby obnovy lesa. Krajinný typ není osídlen ani zemědělsky využíván. 39


6L19 - novověká lesní krajina skalních měst Jedná se o jeden segment skalního města – Klokočské skály v severní části CHKO Český ráj. Kromě skalního města se jedná zejména o skalní údolí a skalní stěny. Menší část nerozrušené plošiny byla teprve v relativně nedávné minulosti odlesněna (zřejmě poslední zemědělské odlesňování na území CHKO Český ráj) - v sevření lesa se nachází menší ves a samota. Celkově dobře dochovaný vzácný krajinný typ. Nebezpečím je zejména případný masivní rozvoj zástavby v Rozumově. Shrnutí • Celkem bylo vymezeno 34 typů krajin. • Naprostou většinu území CHKO Český ráj tvoří vzácné typy krajin (1R11, 3M5, 3M15, 3M16, 3M19, 3R2, 5Z11, 5M5, 5M7, 5M13, 5M15, 5M16 5M19, 5L15, 3L19, 5L16, 5R2, 6M5, 6M13, 6M15, 6M19, 6L13, 6L19) • Všechny vzácné krajinné typy by měly být zvýšeně chráněny. • Význam a legitimnost plošné ochrany na základě výskytu vzácných krajinných typů v rámci ČR. Opodstatnění existence CHKO z hlediska typologického členění krajiny ČR. Pozn.: Typologické členění krajiny bylo dle stejné metodiky vypracováno i v předcházejícím Preventivním hodnocení krajinného rázu z r. 2008. I když během následujících let došlo k určitým změnám v krajině, nebyly natolik podstatné, aby se projevily ve změnách krajinného typu. Změny ve vymezení krajinných typů oproti předchozímu hodnocení byly způsobeny zejména mnohem preciznější analýzou historických typů osídlení, kterou umožnilo internetové zpřístupnění historických katastrálních map. Ty v roce 2008 ještě nebyly k dispozici. Takto nově získané detailní informace vedly k nutnosti přepracovat sídelní charakteristiku území. V omezené míře jsme provedli také úpravy ve vymezení typů krajin dle reliéfu, kde jsme se snažili více zohlednit vizuální působení jednotlivých typů (např. jsme do běžných typů reliéfu zařadili okrajové, málo výrazné segmenty rozřezaných tabulí). Provedenými změnami se tak podstatně zpřesnilo vymezení jednotlivých krajinných typů a zároveň se zvýraznil rozdíl mezi běžnými a výjimečnými typy reliéfu. Krajinné typy vystihují základní charakteristiky krajin na celorepublikové úrovni. Jejich použití je nejvhodnější na mapách malých měřítek (1: 500 000, 1 : 200 000 atp.). Výborně se tedy hodí k charakteristice krajinných matric jednotlivých oblastí krajinného rázu. Vzhledem k velké členitosti a pestrosti krajin Českého ráje, jež jsme se pochopitelně snažili ve vymezení krajinných typů co nejpřesněji vystihnout, jsme se dostali na samou hranu toho, co lze ještě považovat za samostatnou krajinu a tedy i krajinný typ. I přesto nezbytná míra generalizace vede v detailu u jednotlivých míst k nepřesnostem. Krajinné typy mají především vytvářet rámce pro hodnocení krajiny v širším měřítku. V detailu je nutné místo krajinných typů použít jednotlivé typy matric konvizuálních krajinných celků a jejich souborů (viz dále).

40


6.B. Individuální diferenciace krajiny Individuální členění krajin z hlediska jejich rázovitosti je rozhodující postup jak definovat a vymezit v zákoně o ochraně přírody a krajiny stanovené kategorie místa a oblasti krajinného rázu. Individuální diferenciace krajiny vychází z principu jedinečnosti a neopakovatelnosti jednotlivých částí krajiny. Naše vnímání krajiny je především vizuální. Individuální členění proto musí nutně vycházet ze základních způsobů tohoto vnímání krajiny jako vnitřně souvisejících celků. Místem tak nemůže být individuální bod v krajině, ale celé místo, které je ve společném a bezprostředním pohledovém propojení. Stejně i oblast musí mít společné rámce, v nichž je vnímána. Oblasti i místa krajinného rázu jsou tedy vymezovány na základě utváření reliéfu, který vytváří rámec pro vizuální vnímání krajiny. Proto za základní individuální jednotky členění krajiny považujeme tzv. konvizuální a supervizuální krajinný celek. Konvizuální krajinný celek (zkráceně KvC) je „individuální krajinný prostor, vymezený pohledovými bariérami, jež je uvnitř sebe pohledově spojitý z většiny pozorovacích stanovišť“. Konvizuální krajinné celky mohou být pohledově uzavřené, polootevřené i zcela otevřené. Ani otevřené části by však neměly přesahovat délku 3 km. Vedle tohoto horizontálního vymezení se v krajinách s dramatickým georeliéfem v hlubokých údolí skladba konvizuálních celků rozvíjí i vertikálně, kdy výšková úroveň dna údolí tvoří jeden celek, úroveň středních svahových poloh druhý a vrcholky třetí. Konvizuální krajinný celek je elementárním kompozičním prostorem krajiny. Vzhledem k tomu je množství KvC vymezitelných v řešené krajině velmi velké (předchozí PHKR z roku 2008 vymezilo více než 2,5 tisíce KvC). Z předchozích prací vyplývá, že tato podrobnost není úrovni plošného preventivního hodnocení krajinného rázu přiměřená, neboť nemůže relevantně obsáhnout celé řešené území v takovémto krajinném detailu (úroveň hodnocení jednotlivých záměrů a studií). Z těchto důvodu byly KvC s podobnými charakteristikami a vnitřní krajinářskou hodnotou spojeny do souborů KvC. Tyto soubory KvC pak odpovídají svým pojetím zákonné kategorii místo krajinného rázu. Dle našich zkušeností ze zpětné vazby od zadavatelů by tento metodický posun měl též usnadnit využívání našich výstupů. Za okraji konvizuálních krajinných celků, které tvoří jejich ohraničení, se často pohledově uplatňují další vzdálenější krajiny či převýšené horizonty a části jejich pohledově exponovaných svahů, projevujících se jako krajinné veduty. Vzdálené krajinné horizonty a veduty vytvářejí v nadhledech nadřazené – supervizuální krajinné celky. Supervizuální krajinný celek (zkráceně SvC) je tedy „individuální část krajinného prostoru, vymezená krajinnými ohraničeními (horizonty a vedutami), která je uvnitř sebe v nadhledech pohledově spojitá“. Jeho největší vnitřní vzdálenost se řídí viditelností za průměrných atmosférických podmínek a pohybuje se u nás až okolo 40 km. I on může být pohledově uzavřený, polootevřený i zcela otevřený. SvC je tedy největším, vnitřně členěným a ze země vnímaným, kompozičním krajinným celkem. Tyto celky tvoří základní autonomní prostory krajiny a jsou prioritním předmětem našeho zájmu. Tyto celky pojetím odpovídají zákonné kategorii oblast krajinného rázu. Při vnitřním uspořádání SvC, ale i větších konvizuálních, se jednotlivé kompoziční prvky projevují zjednodušeně: jako krajinné ohraničení a matrice (pozadí), akcentované krajinnými singularitami (kompozičními osami a póly). Matrice je tvořena běžnými, opakujícími se typickými znaky krajinného rázu, singularity tvoří znaky výjimečné. Krajinné ohraničení vymezující jednotlivé krajinné celky může být uzavřené, polootevřené i zcela otevřené. Způsob ohraničení i velikost krajinných celků, se významně liší podle krajinných typů. Může být jak nuanční, tak akcentované singularitami. Ohraničení jsou nejcitlivějšími místy kompozice a tvoří je především čelní svahy, hřbety a hřebeny - tedy reliéf, projevující se jako krajinné veduty a horizonty. 41


Krajinné horizonty – převážně liniový typ ohraničení, jehož charakter závisí na reliéfu. Jednoznačnou linii tvoří na výrazných terénních zlomech (ostré hřbety, skalní stěny atd.). Naopak v případě plochého reliéfu linii horizontu mění či může měnit i malá výšková změna kdekoliv na temeni svahu. Krajinné horizonty supervizuálních celků (oblastí krajinného rázu), jsou místa viditelná ze širokého okolí a jedná se tedy o místa prioritní ochrany krajinného rázu. V mapě jsou vymezeny liniově jako uzavřené hranice SvC. Krajinné veduty – jsou tvořeny převýšenými okraji krajinného celku - buď čelními, a proto pohledově exponovanými svahy, nebo horskými hřebeny či vysokopodlažní bariérou zástavby. Veduty supervizuálních celků (oblastí krajinného rázu) jsou pohledově velmi exponované, a proto jsou místa prioritní ochrany krajinného rázu. Zvláštní pozornost je třeba věnovat především krajinným vedutám pohledově uplatňujícím se v širokém okolí, které tím pádem mají nadregionální význam. Naopak svahy hlubokých zaříznutých údolí se v nadhledech projevují pouze omezeně. Výjimkou jsou asymetrická údolí, kde je jeden svah mnohem vyšší než druhý. Vyšší svah se pak uplatňuje v dálkových pohledech. Krajinná matrice je tvořena běžnými a převažujícími typy uspořádání - strukturami krajiny či jejich opakujícími se kombinacemi. Matrici tvoří i typická krajinná mozaika z opakujících se individuálních prvků. To, co je v dané krajině běžné, je logicky i základní platformou pro hodnocení nových zásahů do ní, zejména na úrovni KvC. Na úrovni SvC, tj. oblastí krajinného rázu se vždy jedná o určité kombinace několika typů ploch, a proto se jejich krajinné matrice dají dobře vystihnout popsanými rámcovými krajinnými typy (viz kap. 6.A.). V krajinném detailu (na úrovni KvC a jejich souborů) již většinou můžeme mluvit o homogenních typech ploch, a proto matrice míst krajinného rázu charakterizujeme níže popsanými typy prostorových struktur (viz kap. 6.B.2.). Matrici tvoří jak výsledky různého způsobu využívání území, tak i běžné stavby a zařízení. V krajinách rurálních převažují matrice lesní, zemědělské či smíšené s venkovskými sídly, v krajinách urbánních matrice různých typů zástavby. U matrice je důležitý soulad jejího vzhledu s funkcí, jako výslednice průniku jejích přírodních podmínek a způsobů využívání. Krajinné singularity – krajinné osy a póly: jsou místa v krajině s výjimečným, neopakovaným účinkem. Tvoří tedy výjimky oproti dané krajinné matrici a není rozhodující, zda jsou jednotlivé prvky matrice výrazné či nikoliv (i vilová zástavba složená z výrazně individualistických forem tvoří, přes snahu jednotlivých tvůrců, běžnou, i když celkově neuspořádanou matrici). Je logické, že singularit musí být v daném celku málo, jinak se stávají součástí matrice. Vzhled jednotlivých singularit a jejich vzájemné uspořádání určité krajinné celky identifikují, a proto se jedná o místa prioritní ochrany krajinného rázu. V některých případech však může singularita působit v určitém celku rušivě až nepatřičně – nemusí být proto nijak chráněna. Krajinné osy jsou liniové singularity, které protkávají krajinu a vytvářejí osy krajinné kompozice daného celku. Mohou být charakteru přírodního (vodní toky a údolí, svahové zlomy, ale i biokoridory apod.), kulturního (urbanistické osy) i historického (prostorové stopy minulých linií) a jejich kombinací. Krajinné póly jsou bodové singularity s výjimečným účinkem, tvořící akcenty v dané krajinné matrici. Odvíjejí se od místně koncentrovaných, přitom však výrazně odlišných, částí prostorů. Opět mohou být jak přírodní (izolované tvary georeliéfu, skály či výrazně odlišný vegetační kryt), kulturní (stavební dominanty, náměstí nebo jiné funkčně zvláštní plochy atd.) či historické (stopy historických pólů), často se však jedná o jejich vzájemnou kombinaci. Póly mohou tvořit jak krajinné dominanty, tak výrazná kompoziční ohniska významová. Supervizuální a konvizuální celky jsou základní krajinné obrazy, které lze individuálně popsat jejich typickými znaky matric, ohraničení a singularit. Zatímco supervizuální celky (oblasti krajinného rázu) jsou dále popsány všemi uvedenými charakteristikami, konvizuální celky, potažmo jejich soubory (místa krajinného rázu) jsou vzhledem k podrobnosti studie popsány pouze jejich matricí, jež je rozhodující charakteristika na této úrovni. 42


6.B.1. Oblasti krajinného rázu Na základě utváření reliéfu bylo vymezeno 13 oblastí krajinného rázu (supervizuálních celků - SvC), které zasahují na území CHKO Český ráj. Z hlediska georeliéfu se celkově jedná o velmi různorodé území, o čemž svědčí přítomnost velkého počtu krajinných typů reliéfu (viz výše). Vzhledem k této reliéfní pestrosti a zejména kvůli vymezení CHKO (tři oddělené části, navíc převážně vystupující nad okolní území) přesahuje naprostá většina vymezených SvC hranice řešeného území, a to i velmi významně (viz mapa č. 2: Oblasti krajinného rázu CHKO Český ráj).

Oblasti krajinného rázu CHKO Český ráj: 1 2 3 4 5 6 7 8 8u 9 10 11 11u

Jičínsko Údolí Libuňky Prameny Žehrovky Skalní údolí Žehrovky Sobotecko Branžežsko Mnichovohradišťsko Turnovsko Turnovské údolí Jizery Besedice - Loučky - Klokočí Pod Kozákovem Podkrkonošsko Maloskalské údolí Jizery

Oblasti krajinného rázu jsou charakterizovány:

ohraničením matricí singularitami

Krajinné ohraničení - krajinné horizonty a veduty: Krajinné veduty jsou pohledově nejexponovanější typ ohraničení. Není tvořen jen linií horizontu, ale celou plochou výrazného svahu, často včetně jeho úpatí. Nejvýraznější krajinnou vedutou na území CHKO Český ráj je Ještědsko – kozákovský hřbet, který je akcentován singularitami Kozákova a Suchých skal. Významná je i veduta hřbetu Brada - Přivýšina - Prachovské skaly - Střelečská hůra, tvořící většinu východní části CHKO. Charakteristické jsou krajinné veduty zlomových svahů na S a SV okrajích vyzdvižených plošin, které jsou strmé a až desítky metrů vysoké. Součástí těchto vedut jsou i kulturní akcenty: Hrubá Skála, Valdštejn, Všeň, Drábské světničky, Hrada a Klamorna, Valečov, Vyskeř a především zásadní přírodní dominanty celé CHKO Český ráj – sopečné vrchy Trosek, Vyskře a Mužského. Tyto výrazné veduty jsou akcentované skalními výchozy až stěnami převyšující lesní porost. Krajinnými vedutami nižšího řádu jsou skalní defilé Betlémských a Klokočských skal a strmý svah kuesty západně od Stebenky. Za krajinnou vedutu lze považovat i svah jižně od Zámostí – Blat (v těsné blízkosti, ale již mimo CHKO). Tyto krajinné veduty nedosahují vysokého převýšení (do 50 m) a vymezují relativně malá území, přesto však výrazně ohraničují části krajiny, které pak můžeme považovat za samostatné oblasti krajinného rázu. Velmi vysoké (cca 200 m) a z pohledu z údolí i velmi výrazné jsou svahy údolí Jizery. Jsou však skryty v zaříznutém údolí (byť v tomto případě nezvykle širokém), a proto je nemůžeme považovat za krajinné veduty. 43


Vzhledem k utváření reliéfu a k logice jeho zobrazení se staly součástí vedut i území, jež se v dálkových pohledech neuplatňují. Jedná se zejména o skalní údolí a skalní města. Tato území zpravidla mají vysokou přírodní hodnotu. Částečně se jedná i o malé segmenty plošin. Krajinné veduty jsou místa prioritní ochrany krajinného rázu. Krajinné horizonty tvoří převážně liniový typ ohraničení, jehož charakter závisí na reliéfu. Velmi výrazný je horizont tvořený skalním hřebenem Pantheon – Frýdštejn. Další krajinná ohraničení jsou tvořena méně výraznými horizonty hřbítků, hřbetů a terénními hranami atp. Nejméně výrazné jsou horizonty na pískovcových plošinách. V případě plochého reliéfu do linie horizontu zasahuje širší území. Krajinné horizonty jsou místa viditelná ze širokého okolí. Jedná se tedy o místa prioritní ochrany krajinného rázu.

Krajinné matrice Krajinnými matricemi rozumíme prostorové struktury, které v daném území převažují a významnou měrou tak utvářejí celkový ráz území. Na úrovni oblastí se vždy jedná o určité kombinace několika typů ploch. Matrice oblastí krajinného rázu je vhodné charakterizovat pomocí výše popsaných rámcových krajinných typů. Na území CHKO se nachází následujících 34 typů krajin (jejich popis je uveden na konci předchozí kapitoly od str. 33): 1Z1 - starosídelní zemědělská krajina plošin a plochých pahorkatin 1M1 – starosídelní lesozemědělská krajina plošin a plochých pahorkatin 1R11 - starosídelní rybniční krajina širokých říčních niv 3Z2 - vrcholně středověká zemědělská krajina členitých pahorkatin a vrchovin 3M2 - vrcholně středověká lesozemědělská krajina členitých pahorkatin a vrchovin 3M5 - vrcholně středověká lesozemědělská krajina rozřezaných tabulí 3M15 - vrcholně středověká lesozemědělská krajina zaříznutých údolí 3M16 - vrcholně středověká lesozemědělská krajina izolovaných kuželů 3M19 - vrcholně středověká lesozemědělská krajina skalních měst 3L2 - vrcholně středověká lesní krajina členitých pahorkatin a vrchovin 3L19 - vrcholně středověká lesní krajina skalních měst 3R2 - vrcholně středověká rybniční krajina členitých pahorkatin a vrchovin 5Z1 - pozdně středověká zemědělská krajina plošin a plochých pahorkatin 5Z2 - pozdně středověká zemědělská krajina členitých pahorkatin a vrchovin 5Z11 - pozdně středověká zemědělská krajina širokých říčních niv 5M1 - pozdně středověká lesozemědělská krajina plošin a plochých pahorkatin 5M2 - pozdně středověká lesozemědělská krajina členitých pahorkatin a vrchovin 5M5 - pozdně středověká lesozemědělská krajina rozřezaných tabulí 5M7 - pozdně středověká lesozemědělská krajina sopečných pohoří 5M13 - pozdně středověká lesozemědělská krajina výrazných svahů 5M15 - pozdně středověká lesozemědělská krajina zaříznutých údolí 5M16 - pozdně středověká lesozemědělská krajina izolovaných kuželů 5M19 - pozdně středověká lesozemědělská krajina skalních měst 5L2 - pozdně středověká lesní krajina členitých pahorkatin a vrchovin 5L15 - pozdně středověká lesní krajina zaříznutých údolí 5L19 - pozdně středověká lesní krajina skalních měst 44


5R2 - pozdně středověká rybniční krajina členitých pahorkatin a vrchovin 5U2 - pozdně středověká urbanizovaná krajina členitých pahorkatin a vrchovin 6M5 - novověká lesozemědělská krajina rozřezaných tabulí 6M13 - novověká lesozemědělská krajina výrazných svahů 6M15 - novověká lesozemědělská krajina zaříznutých údolí 6M19 - novověká lesozemědělská krajina skalních měst 6L13 - novověká lesní krajina výrazných svahů 6L19 - novověká lesní krajina skalních měst

Krajinné singularity Krajinné singularity, jak již bylo konstatováno, jsou místa v krajině s výjimečným, neopakovaným účinkem, výrazně odlišná od okolní matrice. Zpravidla vytváří ve smyslu zákona krajinné dominanty. Tvoří „figury“ krajinné kompozice stejně, jako matrice tvoří jejich „pozadí“. Singularity se tak zásadním způsobem projevují v kompozičním uspořádání krajiny. Zejména od krajinných os se v praxi odvíjí celá organizace krajinných struktur. U singularit kulturních (ve smyslu vytvořených lidmi) je důležitý soulad vzhledu a funkce stavby či zařízení, či využití území. Zejména u staveb je nutné si uvědomit, že drtivá většina staveb slouží v sídlech běžným funkcím (bydlení, malá výroba, běžná infrastruktura, atd.), kterým by měla odpovídat i běžná architektonická a urbanistická forma a měly by tedy být součástí krajinné matrice. Pouze stavby s výjimečnou funkcí mohou být prezentovány neobvyklým, výjimečným ztvárněním. Tyto výjimečné stavby na venkově proto vždy byly pouze kostely, zámky (ne jako obydlí, ale jako centrum správy), školy, úřady apod. Až později k nim přibyly i stavby industriální, jejichž technologie vyžadovaly neobvyklá měřítka a tvary, posléze i velkovýrobní zemědělské objekty, dálnice apod. Singularity tedy musí být nositelkami celospolečensky vnímané výjimečnosti a pamětihodnosti. V případě, že v dané oblasti je singularit stejného typu více než cca 4, přestanou být vnímány jako „figury“ - singularity a stanou se součástí „pozadí“ – matrice, kterou ovšem pozmění. Singularity (i nové) tedy musí být relativně velmi vzácné. Za singularity s kladnou hodnotou pro krajinný ráz je, ve smyslu základního cíle celé ochrany krajiny – trvalé udržitelnosti jejího využívání, možno považovat typické znaky těch krajinných charakteristik, které trvale udržitelné jsou. Jediným způsobem ověření trvalé udržitelnosti složitých krajinných systémů je přitom prokázání dlouhodobosti existence bez degradačních trendů. Singularity - krajinné póly a osy jsou v praxi tvořeny: - výjimečnostmi reliéfu – izolované vyvýšeniny, hlavní údolí s toky, zvláštní reliéfy (skály apod.); - výjimečnostmi stanovišť a jejich ekosystémů (stepní, mokřadní či skalní lokality, hrany niv), odlišujících se od okolní matrice; - výjimečností způsobu využívání lokality (lomy, haldy, rybníky, apod.); - výjimečnostmi typů staveb a jejich souborů (věže, kostely, zámky, náměstí, komíny, dálnice apod.), ale i běžných stavebních typů v matrici jiných, zcela odlišných (např. historická jádra sídel, památkové soubory v sídlištích); - výjimečností památek, jak kulturních (významné sídlo, klášter, poutní místo, dochované historické cesty, staré rybniční soustavy, apod.), tak historických (místa celospolečensky akceptovaných významných událostí).

45


Krajinné singularity je možné dělit podle způsobu vzniku na přírodní a kulturní. Toto kritérium však nelze brát absolutně, neboť většina krajinných singularit, zejm. pólů má kombinovaný charakter - přírodní útvar byl později dotvořen člověkem. Převážně přírodního charakteru jsou krajinné póly, jejichž přírodní původ je pro jejich charakter určující (např. výrazné skály, kužely či vrchy by byly krajinnými póly i bez hradních věží, kaplí či rozhleden). Mezi kulturní póly naopak řadíme takové, jejichž význam je sice často umocněn jejich lokalizací na exponovaná místa, ovšem místa sama by jen stěží mohla být řazena ke krajinným pólům (hradní a hradištní ostrohy, skaliska nebo okraje plošin, menší kopce).

Krajinné póly CHKO Český ráj Výrazné vrcholy vytváří krajinné póly s převažujícím přírodním charakterem. Pro svou pohledovou exponovanost z širokého okolí jsou to místa prioritní ochrany krajinného rázu. Jejich ochrana se musí vztahovat na celou hmotu krajinných pólů – nemůže se omezit pouze na vrchol. Významné krajinné póly vrchů na území CHKO: Brada (438 m n. m.) - výrazný zalesněný vrchol nad stejnojmennou vískou, na východním okraji CHKO budovaný kvádrovými pískovci. V minulosti na vrcholu stával hrad, dnes sakrální architektura a lavičky pod dominantním jasanem. Při odlesnění (v současnosti vlivem mýtní těžby) rozhledy na Jičínsko. Hlavatice (380 m n. m.) - výrazná osamocená pískovcová skála s vyhlídkou na vrcholu. Chlum (358 m n. m.) - též zvaný Kozlov, někdejší hrad na skalnatém okraji rozřezané pískovcové plošiny. Díky strmým svahům ostroh výrazně vystupuje nad údolí. Kozákov (744 m n. m.) - nejvyšší vrchol CHKO Český ráj. Nejvýraznější vrch jižní části Ještědsko-kozákovského hřbetu je sopečného původu. Významná mineralogická lokalita. Na západním svahu pískovcové skalní stěny. Na vrcholu turistická chata a rozhledna s mimořádně atraktivními rozhledy. Křineč (cca 260 m n. m.) - skála na břehu Komárovského rybníka, výrazně vystupující z plochého dna údolí. Mužský (464 m n. m.) - výrazný třetihorní sopečný vrch lesozemědělského charakteru vystupující nad okolní křídové tabule. Chráněné území a místo atraktivních rozhledů. Prachovské skály (451 m n. m.) - jedna z nejznámějších lokalit Českého ráje. Zalesněné skalní město, netypicky výrazně vyvýšeného charakteru. Přivýšina (464 m n. m.) - mohutný zalesněný vrch budovaný kvádrovými pískovci. Kolem vrcholu je vypreparované menší skalní město. Na nejvyšší skalce vybudována vyhlídka. Sokol (562 m n. m.) - výrazný, převážně zalesněný vrch, budovaný křemennými pískovci a malými výchozy terciérních vulkanitů. Na vrcholu skaliska a atraktivní rozhledy. Sokolka (322 m n. m.) - mohutné skalisko výrazně vystupující nad okolní povrch. Typická dominanta Branžezska. Střelečská hůra (456 m n. m.) - výrazný zalesněný vrch nad obcí Střeleč. Jedná se o terciérní vulkanit vystupující nad okolní jílovce. Suché skály (430-522 m n. m.) - výjimečný skalní hřeben akcentovaný výrazně vystupujícími skalisky, chráněné území. Trosky (488 m n. m.) - charakteristickou dominantu Českého ráje tvoří dva vypreparované čedičové sopouchy terciérního vulkanitu. Ve středověku zde stával hrad s věžemi na vrcholech a palácem mezi nimi, dnes zřícenina. Z vyhlídek daleké rozhledy. 46


Vyskeř (466 m n. m.) – třetihorní, z části lesnatý sopečný vrch výrazně vystupující nad okolní křídové tabule. Na vrcholu se nachází poutní kaple sv. Anny, k níž vede křížová cesta lemovaná starými lípami. Historicky byl vrch bez lesních porostů. Nedávné odlesnění horních partií dnes částečně umožňuje rozhledy do širokého okolí. Na území CHKO Český ráj bychom našli řadu dalších přírodních výtvorů, jež můžeme považovat za přírodní póly. Jejich význam je však menší. Jedná se například o sopečné vrchy u Koberov (Čertí kopec) a Skokov nebo řada výrazných skalních útvarů u Frýdštejna, západní svah Bukoviny, Hejlovka, atd. Významné krajinné póly kulturně-historického charakteru na území CHKO Český ráj: Drábské světničky - z někdejšího skalního hradu na okraji pískovcové plošiny se dochovala řada ve skále vytesaných místností. Jedno z nejznámějších míst Českého ráje. Frýdštejn - zřícenina hradu zbudovaného na pískovcovém skalisku, na mohutné věži vybudovaná rozhledna. Hrada-Klamorna - výšinné sídliště na skalnatém ostrohu a plošině. Od neolitu vyhledávané sídliště řady kultur včetně Slovanů. Hrubá Skála - zámek vybudovaný na okraji skalního města, jedno z nejznámějších míst Českého ráje. Z věže atraktivní rozhledy do údolí Libuňky i na skalní město. Humprecht (340 m n. m.) - barokní zámeček, jehož elipsový půdorys připomíná Galatskou věž v Istanbulu. Stojí na terciérním vulkanickém vrchu, porostlém listnatým lesem. Kost - jeden z nejlépe dochovaných gotických hradů u nás. Přestože stojí na pískovcové skále, zůstává kvůli své poloze v údolí, skryt dálkovým pohledům. Libošovice - vesnice s dominantou pozdně gotického kostela sv. Prokopa. Pantheon - upravená hradní zřícenina s kaplí v exponované poloze na vrcholu výrazné skalní stěny. Sedmihorky - znovuobnovený lázeňský areál. Valdštejn - někdejší sídlo Albrechta z Valdštejna postavené na třech pískovcových skaliskách, po požáru hrad zpustnul, později zčásti obnoven. Valečov - díky své poloze na okraji pískovcové plošiny zdaleka patrná zřícenina typického skalního hradu. Všeň - vesnice posazená na vyvýšeném úpatí pískovcových plošin s dominantním gotickým kostelem sv. Filipa a Jakuba. Vyskeř - vesnice s dominantou kostela Nanebevzetí P. Marie se rozkládá na úpatí stejnojmenného, výrazného čedičového vrchu, jenž je jednou z nejvýznamnějších dominant Českého ráje. Působení dominantní kostelní siluety je tak potlačeno působením dominantního vrchu s kaplí sv. Anny na vrcholu. Rovněž kulturních pólů bychom v Českém ráji našli více, jejich význam je však pouze lokální. K takovým pólům patří např. kompaktní vesnice ostře kontrastující s polní krajinou v okolí nebo statek či turistická chata uprostřed lesa, zemědělský nebo průmyslový areál v zemědělské krajině. Významné krajinné póly za hranicí území CHKO Český ráj: Území CHKO je pochopitelně součástí krajiny jako celku. Charakter území tedy dotvářejí i významné krajinné póly za hranicemi CHKO Český ráj. Nejvýznamnější z nich jsou:

47


Bezděz (604 a 577 m n. m.) - dominantní zalesněné sopečné vrchy Velkého a Malého Bezdězu s hradem na vrcholu a přírodní rezervací na svazích. Čeřovka (331 m n. m.) - zalesněný sopečný vrch na severním okraji Jičína, na vrcholu novogotická vyhlídková věž Milohlídka, svahy pokrývá lesopark. Ještěd (1012 m n. m.) - výrazný, nejvyšší vrchol Ještědsko-kozákovského hřbetu. Na vrcholu známá stavba vysílače s hotelem. Charakteristická dominanta širokého okolí. Kumburk (642 m n. m.) - výrazný zalesněný sopečný vrch na severní hranici Jičínska. Na vrcholu zřícenina gotického hradu. Ralsko (696 m n. m.) - dominantní zalesněný sopečný vrch se zříceninou hradu na vrcholu a přírodní rezervací v jeho okolí. Svatá Anna (358 m n. m.) - čedičový vrch J od Prachovských skal. Na vrcholu raně barokní kaple. Dubohabřinou porostlé svahy jsou chráněné jako přírodní památka. Tábor (683 m n. m.) - výrazný zalesněný melafyrový vrch na JV okraji Kozákovského hřbetu. Na vrcholu barokní poutní kostel Proměnění Páně a turistická chata s rozhlednou, na severním svahu kaple křížové cesty. Veliš (429 m n. m.) - sopečný vrch výrazně vystupující z Velišského hřbetu. V minulosti zde stával významný hrad, jehož zbytky byly zničeny těžbou čediče. Zebín (400 m n. m.) - výrazný, izolovaný lesozemědělský vrch sopečného původu, dominanta Jičínska, přírodní památka. Na vrcholu barokní kaple sv. Máří Magdalény. Hrubý Rohozec - zámek na okraji plošiny nad zaříznutým údolím Jizery. Jičín - historické městské centrum s dominantou Valtické věže chráněné dnes jako městská památková rezervace. Klášter Hradiště nad Jizerou - dominantou obce je původně staroslovanské hradiště, na jehož místě byl později vybudován klášter a následně zámek, který byl nakonec přebudován na pivovar. lom Hrdoňovice - rozlehlý, pohledově exponovaný lom na sklářské písky, ležící mezi hlavní a východní částí CHKO, značně narušující rázovitost okolní krajiny. Mnichovo Hradiště - historické městské centrum, chráněné jako městská památková zóna. Semily - městské centrum. Sobotka - historické městské centrum chráněné dnes jako městská památková zóna. Turnov - historické městské centrum, dnes chráněné jako městská památková zóna. Újezd pod Troskami - výrazná dominanta kostela na okraji obce. Železný Brod - historické městské centrum. Krajinné osy CHKO Český ráj Za krajinné osy přírodního charakteru lze v řešeném území považovat výrazná údolí větších vodních toků, které mj. slouží jako biokoridory regionálního nebo nadregionálního významu. Shodou okolností jsou tyto říční krajinné osy odlišného charakteru. Údolí Jizery - řeka Jizera svým zahloubením vytvořila v severní části CHKO hluboké, široké a ostře zaříznuté údolí. Svými až místy monumentálními rozměry značně vyniká v porovnání s ostatními zaříznutými údolími v řešeném území. Údolí Libuňky - říčka Libuňka na severním okraji hlavní a východní části CHKO protéká širokým mělkým údolím s výrazně asymetrickým profilem. Široká říční niva je na levé 48


straně ohraničena vysokým a strmým zlomovým svahem se skalními výchozy až skalními stěnami, pravý břeh je naopak tvořen jen mírně se zvedající plošinou. Údolí Žehrovky - říčka Žehrovka se z plochého reliéfu na horním toku zařezává do pískovcových plošin střední části CHKO a je v tomto úseku typickou ukázkou údolí zaříznutého do pískovcových tabulí. Údolí je ostře vymezeno výraznou terénní hranou, jeho svahy jsou velmi strmé a skalnaté přecházející až do skalních stěn, údolní niva je úzká a podmáčená. Na dolním toku opouští Žehrovka vyzdvižené tabule a vytváří širokou říční nivu v plochém reliéfu širokého údolí Jizery. Údolí Jordánky - Jordánka je nejvýznamnější přítok Žehrovky a stejně jako ona je typickou ukázkou údolí zaříznutého do pískovcových tabulí. Rovněž její údolí je ostře vymezeno výraznou terénní hranou, jeho svahy jsou velmi strmé a skalnaté přecházející až do skalních stěn, údolní niva je úzká a podmáčená. Často se v ní nacházejí rybníky, vyplňující prakticky celou šířku údolního dna. Výrazné údolí Jordánky překračuje nevýrazné rozvodí a přes rybníky Hrudka a Rokytnický de facto spojuje Údolí Žehrovky s Údolím Libuňky. Údolí Klenice - říčka Klenice odvodňuje jižní okraj CHKO, na jehož území vytváří typické údolí zaříznuté do pískovcových tabulí, zejm. v údolí Plakánek. Údolí je ostře vymezeno výraznou terénní hranou, jeho svahy jsou strmé a skalnaté přecházející až do skalních stěn, údolní niva je úzká a podmáčená. Na okraji CHKO opouští Klenice vyzdvižené tabule a vytváří širokou říční nivu. Na toku je vytvořena celá soustava rybníků, a to jak v zaříznutých údolích, tak v navazujícím plochém reliéfu. Podloučky - bezejmenný vodní tok s přítoky vytvořil hluboké, nálevkovitě se rozvětvující údolí, které tvoří jádro oblasti krajinného rázu. Kvůli své relativně malé rozloze a přímému vyústění do dominantního údolí Jizery je jeho uplatnění v krajinné kompozici potlačeno. Stebenka - menší vodní tok odvodňující výrazně asymetrické údolí mezi mohutným Kozákovským hřbetem a strmým svahem kuesty, kopírovaný hlavní komunikací i řetězcem sídel. Krajinné přírodní osy lokálního charakteru pak jsou zejména údolí menších vodních toků. Mezi významné krajinné osy kulturně-historického charakteru lze na území CHKO Český ráj zařadit pouze trasy historických obchodních stezek. Významná historická stezka údolím Libuňky, Javorky a Cidliny spojující Turnov s Jičínem vede severním okrajem hlavní a východní části CHKO a jedná se o přírodně podmíněnou kulturní osu. Ještě významnější je historická stezka vedoucí údolím Jizery až po Turnov, která prochází západně od hlavní části CHKO a její trasu dnes symbolicky stvrzuje dálnice. Vedení stezky severně od Turnova není zcela jednoznačné. Je však pravděpodobné, že v úseku Turnov – Železný Brod opouštěla údolí Jizery a vedla po plošinách snad po ose Michovka – Besedice – Vrát. Pro tuto nejednoznačnost nebylo pokračování osy severně od Turnova do výstupních map zakresleno. Kulturní osy nižšího řádu jsou zejména dopravní komunikace. Krajinářsky hodnotné jsou zejména silnice a cesty lemované alejemi dřevin.

49


Charakteristika oblastí krajinného rázu CHKO Český ráj Jak již bylo konstatováno, zákonné kategorii „oblast krajinného rázu“ odpovídá supervizuální krajinný celek (SvC). Na území CHKO Český ráj bylo vymezeno třináct SvC, z toho dva údolní. Základními rámci pro jejich vymezení jsou nejvýznamnější terénní tvary – Kozákovský hřbet, vrchy Hrada – Přivýšina – Střelečská hůra. Ostatní reliéf pískovcových plošin je jen mírně zvlněný a hranice jednotlivých SvC tak převážně vedou po nepříliš převýšených horizontech. Tento poměrně jednotvárný reliéf převyšuje pouze několika vrchů, z nichž nejvýraznější jsou tři vulkanické kužely – Trosky, Vyskeř a Mužský, které území prostorově člení a jsou tak součástí ohraničení jednotlivých oblastí (viz mapa č. 2: Oblasti krajinného rázu CHKO Český ráj). Většina území je odvodňována řekou Jizerou a i když leží na jejím středním toku, můžeme v podstatě celé řešené území nazvat pramennou oblastí. Kromě Jizery na území CHKO Český ráj pramení prakticky všechny vodní toky, které se v území nacházejí. Díky výši erozní báze vytváří záhy část vodních toků mělká široká údolí. Naopak na vyzdvižených plošinách se vodní toky rychle zahlubují do typických hluboce zaříznutých údolí. Tyto hluboké zářezy se v krajinném obraze SvC neuplatňují (mimo případu pozorovatele přímo na hraně údolí) a ani nové SvC nevytvářejí. Uplatňují se jako pohledově skrytý krajinný suterén se spojitými soubory KvC. Tyto specifické údolní soubory KvC mohou mít různou velikost, a to od malých bezejmenných přítoků, přes typická zaříznutá údolí Žehrovky nebo Jordánky až po mohutné široké údolí řeky Jizery. Protože je údolí Jizery svými rozměry srovnatelné s velikostí menších SvC, byly v něm vymezeny samostatné údolní SvC, které byly popsány spolu s ostatními. V následující tabulkové části jsou uvedeny vymezené oblasti krajinného rázu, tj. supervizuální krajinné celky (SvC). Jednotlivé sloupce obsahují stručný popis a vymezení oblastí, jejich krajinné charakteristiky, krajinné hodnoty a jejich ochranu a v neposlední řadě doporučení z hlediska ochrany krajinného rázu. Její zjednodušená verze je rovněž součástí přílohy č. 1: Zjednodušená souhrnná tabulka oblastí krajinného rázu CHKO Český ráj a doporučení na jejich ochranu. Celé území CHKO je součástí západní poloviny geoparku UNESCO Český ráj, který má téměř čtyřikrát větší rozlohu. Až na zanedbatelné okrajové části na východě je území CHKO součástí CHOPAV Severočeská křída. Vysvětlivky k používaným zkratkám: S, J, V, Z – světové strany MPR – městská památková rezervace MPZ – městská památková zóna VPR – vesnická památková rezervace NKP – národní kulturní památka CHKO – chráněná krajinná oblast (v tomto případě vždy míněn Český ráj) PřP – přírodní park PP – přírodní památka NPP – národní přírodní památka PR – přírodní rezervace OP – ochranné pásmo MZCHÚ EVL – evropsky významná lokalita soustavy Natura 2000 (ptačí oblast se v CHKO nenachází) SvC – supervizuální krajinný celek, odpovídá legislativnímu pojmu „oblast krajinného rázu“ Matrice – krajinná matrice SvC Veduta a ohraničení – krajinná veduta a ohraničení SvC Osy – krajinné osy SvC Póly – krajinné póly SvC

50


Supervizuální krajinné celky jako oblasti krajinného rázu – krajinný terén CHKO Český ráj Č.

NÁZEV OBLASTI

1

Jičínsko

VYMEZENÍ A POPIS

CHARAKTERISTIKY

Rozsáhlá krajinná oblast tvořená plochým reliéfem, v CHKO leží jen její malá SZ část. Většina ohraničení SvC je velmi výrazných, na území CHKO se jedná o vrchy Brada, Přivýšina a Prachovské skály. Na JZ ohraničuje SvC výrazný Velišský hřbet, na S od Brady nevýrazné rozvodí mezi Libuňkou a Cidlinou a výrazná JV část Kozákovského hřbetu. Ohraničení jsou akcentovaná krajinnými póly. Dva izolované póly kuželů – Zebín a Čeřovka leží uprostřed oblasti. Pro reliéf jsou typická široká a mělká údolí vodních toků a plochý, mírně zvlněný povrch. Sídelním jádrem oblasti je město Jičín.

Matrice: starosídelní zemědělská krajina v běžném reliéfu plošin a plochých pahorkatin. Zemědělská krajina má charakter scelených lánů. Z od Jičína má část území charakter rybničních krajin. Jičín sám je již starosídelní urbanizovanou krajinou. V okrajích převažují vrcholně až pozdně středověké, lesozemědělské krajiny běžného reliéfu členitých pahorkatin a vrchovin a skalní města. Veduty: Brada – Přivýšina Prachovské skály a severní ohraničení oblasti (mimo CHKO). Póly: Brada, Prachovské skály a Přivýšina; mimo CHKO: Zebín, Čeřovka, Svatá Anna, Rumburk, Tábor, Veliš, Maxinec, historické jádro Jičína. Osy: pouze mimo CHKO - řeka Cidlina volně kopírovaná dopravní infrastrukturou, historická cesta Sobotka-JičínN.Paka, dnes překrytá silnicí I/16.

51

HODNOTY A JEJICH OCHRANA

Výrazná ohraničení – veduty. Z nich pouze veduta Brada Přivýšina-Prachovské skály leží v CHKO. Na severozápadě SvC se nachází část PR Prachovské skály. Mimo CHKO: - výrazné izolované vrchy Zebín a Svatá Anna jsou chráněny jako PP; - část rybníků v rybniční krajině chráněna jako PP; - historické centrum Jičína chráněno jako MPR. Ráz území v CHKO – nad běžnou lesozemědělskou krajinu vystupuje lesnatý hřbet výjimečného typu reliéfu pískovcových skalních měst.

DOPORUČENÍ

Zvýšenou ochranu je třeba uplatňovat u všech pólů, říční osy, vedut a ohraničení. Důležité je u krajinných pólů a vedut chránit i jejich úpatí. Zachovat volný charakter krajiny a ráz krátkých řadových a

hromadných uličních. Obnovit zrušené polní cesty a vysázet ovocné aleje. Vrch Brada udržovat pastvou v bezlesém stavu. Podporovat maloplošné obhospodařování půdy mozaikou zemědělských kultur (polí, luk, sadů a pastvin).

Preventivní hodnocení krajinného rázu na území CHKO Český ráj Č.

2

NÁZEV OBLASTI

Údolí Libuňky

VYMEZENÍ A POPIS

CHARAKTERISTIKY

Podélně protažená krajinná oblast má asymetrický profil a na území CHKO zasahuje jen na svých okrajích (od SV do hlavní a východní části, z J do části severní). Její osou je řeka Libuňka s přítokem Javorky. Na J je SvC rámována výrazným hřbetem Střelečská hůra - Prachovské skály Přivýšina - Brada. Od JZ oblast vymezují nejvyšší polohy vyzdvižených plošin s dominantou Trosek. Převážně otevřený charakter má ohraničení na Z, kde pod Turnovem překračuje údolí Libuňky. S a SV ohraničení je tvořeno výrazným masivem Kozákovského hřbetu, který pohledově převyšuje mnohem menší hraniční horizont tvořený skalním okrajem Klokočských skal a horní hranou kuesty, sklánějící se do údolí Libuňky mírnými svahy. Na V je ohraničení nevýrazné jdoucí po plochém rozvodním hřbetu. Pro oblast je charakteristický plochý reliéf tvořený říční nivou a terasami a mírně ukloněnými plošinami.

Matrice: vrcholně až pozdně středověké zemědělské a lesozemědělské krajiny širokých říčních niv, rozřezaných tabulí a pahorkatin a vrchovin; na S a Z pozdně středověké až novověké lesní krajiny skalních měst. Zemědělská krajina má dnes charakter scelených lánů. Veduty: tvoří prakticky celé jižní ohraničení Brada-PřivýšinaPrachovské skály-Střelečská hůra a celý SV okraj hlavní části CHKO tvořený výrazným zlomovým svahem; výraznou krajinou vedutu na S až SV tvoří svahy Kozákovského hřbetu. Póly: Brada, Přivýšina, Prachovské skály, Střelečská hůra, Trosky, Hlavatice, Kozákov, Hrubá Skála, Valdštejn, Sedmihorky, Újezd pod Troskami, lom Hrdoňovice. Osy: údolí Libuňky, obchodní stezka údolím Libuňky, směrově kopírovaná a překrytá silnicí I/35. Údolí Libuňky a Javorky je široké a mělké, jejich přítoky se ostře zařezávají do strmého i mírného svahu. Do oblasti patří i část vyzdvižených plošin od zlomového svahu po nevýrazné ohraničení. Oblast má výrazně protáhlý – průchozí charakter bez jednoznačného střediska. 52


Zásadním krajinotvorným prvkem jsou levobřežní skalnaté veduty s dominantou Trosek a Libuňka s údolní nivou. Větší část Libuňky a její údolní nivy jsou stejně jako levobřežní veduty a skalní města chráněna v rámci území CHKO (I a II. zóna), navíc často i jako MZCHÚ - PP Libunecké rašeliniště, PP Libuňka, PR Prachovské skály, PP Oborská luka, PP Rybník Vražda, PR Apolena, PR Podtrosecká údolí, PP Trosky, PR Hruboskalsko, PR Bažantník, PR Klokočské skály. NPP Kozákov na SV okraji SvC. EVL Průlom Jizery u Rakous, EVL Podtrosecká údolí, EVL Jeskyně Sklepy pod Troskami a EVL Podhájí – chalupa. Nejvýraznější skalní útvary v údolí zaříznutých toků chráněna v PP Borecké skály (mimo CHKO). Urbanisticky i architektonicky dochované vesnice (Malé Jinolice, Javornice, Libunec, Březka, Ktová). Ráz území v CHKO – nad zemědělskou až lesozemědělskou krajinu vystupují lesnaté hřbety výjimečného typu reliéfu pískovcových skalních měst, místy s vedutami skalních stěn.

DOPORUČENÍ

Zvýšenou ochranu je třeba uplatňovat u všech pólů (mimo lomu u Hrdoňovic), říční osy, vedut a ohraničení. U krajinných pólů vrchů a vedut je důležité chránit i jejich úpatí. Zachovat ráz území - kompaktní vsi jen vzácně doplněné samotami. Na Libuňku a její nivu je nutno pohlížet jako na říční kontinuum s navazující úplnou fluviální sukcesí sérií nivních biotopů. Je třeba je chránit jako funkční celek. Je nutno revitalizovat tok Libuňky a obnovit charakter nivy jako rozsáhlých zaplavovaných luk s dřevinami. Povýšit vysokou retenční schopnost tohoto území na jednu z priorit jejího využití a dotační podpory. Zachovat ráz dochovaných vesnic, příp. jejich historických jader. U hůře dochovaných vesnic dbát na jejich kompaktní charakter. U všech vesnic zachovat ovocné zahrady na okrajích. Podporovat maloplošné způsoby obhospodařování půdy mozaikou zemědělských kultur (polí, luk, sadů a pastvin). Ve volné krajině obnovit ovocné aleje a stromořadí, zejm. chránit a obnovovat lipovou alej TurnovSedmihorky (aleji přizpůsobit i modernizaci dopravní infrastruktury, zejm. silnice S5) a navazující aleje do kempu Sedmihorky.


3

NÁZEV OBLASTI

Prameny Žehrovky

VYMEZENÍ A POPIS

CHARAKTERISTIKY

Menší krajinná oblast zaujímá horní povodí Žehrovky a svou necelou polovinou zasahuje od Z do východní části CHKO. Nejvýraznější a vrcholy akcentované je ohraničení na V a SV, tvořené Prachovskými skalami a hřbetem Střelečské hůry. Ohraničení se dále k SZ sklání k Mladějovu a opět zvedá k Mladějovské horce. Z a JZ hranice vede po plochém, nevýrazném a převážně zemědělsky využívaném hřbetu. Na JV ohraničuje SvC plochý hřbet s několika vulkanickými výchozy. Pro oblast je typický plochý reliéf s širokou říční nivou a mírnými svahy. Východní polovina na území CHKO má výrazné krajinné ohraničení.

Matrice: vrcholně středověká zemědělská krajina plošin a pahorkatin hercynského okruhu; na V pozdně středověké lesozemědělské a lesní krajiny skalních měst. Zemědělská krajina má charakter scelených lánů. Veduty: lesnaté svahy Střelečské hůry a Prachovských skal. Póly: Střelečská hůra, Prachovské skály. Osy: horní tok Žehrovky.

53


Rozsáhlé skalní město Prachovských skal je PR. Dobře dochovalá ves Zámostí. Plochý reliéf s kompaktními vesnicemi a rozptýlené osídlení na svazích nad nimi. PP Dubolka (mimo CHKO). Ráz území v CHKO – z běžné zemědělské krajiny vystupuje lesnatý hřbet s rozsáhlým pískovcovým skalním městem výjimečný krajinný typ.

DOPORUČENÍ

Zvýšenou ochranu je třeba uplatňovat u všech pólů, osy, vedut a ohraničení. U krajinných pólů a vedut je důležité chránit i jejich úpatí. Revitalizovat tok Žehrovky a obnovit tradiční charakter nivy jako rozsáhlých luk s dřevinami. Povýšit vysokou retenční schopnost tohoto území na jednu z priorit jejího využití a dotační podpory. Zachovat charakter na sebe navazujících typů osídlení, tj. kompaktními vesnice v plochém reliéfu a rozptýlené a rozvolněné osídlení na svazích nad ním. Stavebně nerozvolňovat kompaktní vesnice a „Na Horce“ (S od jádra vsi Blata) nezahušťovat rozptýlený charakter osídlení (v západní části již spíše pouze rozvolněný uliční). Zvýšeně chránit ves Zámostí. U všech vesnic i samot zachovat ovocné zahrady na okrajích. Ve volné krajině obnovit ovocné aleje a stromořadí. Podporovat maloplošné obhospodařování půdy s mozaikou zemědělských kultur (polí, luk, sadů a pastvin).


4

NÁZEV OBLASTI

Skalní údolí Žehrovky

VYMEZENÍ A POPIS

CHARAKTERISTIKY

Krajinná oblast zaujímá střední část povodí Žehrovky ve východní polovině hlavní části CHKO a okrajově zasahuje do části východní. V CHKO leží většina oblasti. Ohraničení na V vede po hřbetu Střelečské hůry, na J přes Mladějovskou horku a plochý hřbet Hůry. JZ, Z a S ohraničení je nevýrazné, tvořené plochými vrcholy pískovcových plošin. Jako výrazné dominanty z nich vystupují vrchy Trosky a Vyskeř. Osou území je zaříznuté, převážně skalní, údolí Žehrovky. Pro reliéf jsou typické pískovcové plošiny, výrazněji se zvedající jen k Vyskři a do nich ostře zaříznutá, převážně skalní údolí Žehrovky a jejích přítoků.

Matrice: převážně vrcholně a pozdně středověké lesozemědělské krajiny rozřezaných tabulí a skalních měst. Póly: Střelečská hůra, Trosky, Vyskeř, ves Vyskeř, lom Hrdoňovice. Osy: hlavní osu tvoří údolí Žehrovky, do něhož kolmo ústí údolí Jordánky.

54


Dominanty Trosek (NKP), Vyskře a Střelečské hůry. PP Trosky a PP Tachovský vodopád, okraj PR Apolena. Skalní údolí Žehrovky a jejích přítoků, zejm. Jordánky (PR a EVL Podtrosecká údolí). Zachovalé vesnice na plošinách: Tachov, Bohuslav, Krčkovice, Malá Lhota, Lažany, Malechovice, Křenovy, Kozlov, Střeleč a Stéblovice. Zachovalé samoty mlýnů v Podtroseckých údolích. Celkový ráz krajiny silně rozřezaných plošin, přecházející v údolích až do specifických skalních měst.

DOPORUČENÍ

Zvýšenou ochranu je třeba uplatňovat u všech pólů (mimo lomu u Hrdoňovic), os, vedut a ohraničení. Spolu s póly a vedutami prioritně chránit i jejich mohutná úpatí. Zachovat odlesněnou vrcholovou partii Vyskře a zemědělsky ji obhospodařovat. Zachovat převažující charakter osídlení i způsobů využití území: volná krajina s kompaktními vsemi jen vzácně na okrajích plošin a údolí doplněna samotami. Přednostně zachovat ráz dochovaných vesnic, příp. jejich historických jader. U hůře dochovaných vesnic dbát alespoň na jejich kompaktní charakter. U všech vesnic zachovat ovocné zahrady na okrajích. Ve volné krajině obnovit staré cesty a vysázet ovocné aleje a stromořadí. V údolí Žehrovky nezvyšovat hustotu osídlení historicky danou počtem mlýnských samot. Podporovat maloplošné obhospodařování půdy mozaikou zemědělských kultur (polí, luk, sadů a pastvin). Zachovat zemědělský charakter plošin včetně počátků zaříznutých údolí. Nepřipouštět intenzivní způsoby pěstování sadů, jež mění krajinnou matrici, zejm. v okolí Trosek.


NÁZEV OBLASTI

5

Sobotecko

VYMEZENÍ A POPIS

CHARAKTERISTIKY

Krajinná oblast od jihu zasahující svojí necelou severní polovinou do středu hlavní části CHKO. Ohraničení oblasti je zpravidla nevýrazné - na SV je to plochý hřbet Hůry, na Z zemědělsky využívané rozvodí a na SZ ploché nejvyšší části pískovcových tabulí. Základním znakem území je běžný zvlněný pahorkatinný reliéf s širokými údolími. Západní okraj má již charakter skalního města a skalní údolí Plakánek a Prokopské údolí se do běžného reliéfu ostře zařezává.

Matrice: na území CHKO vrcholně středověká zemědělská krajina plošin a plochých pahorkatin přechází na SZ do pozdně středověké lesozemědělské až lesní krajiny rozřezaných tabulí až skalních měst, na ostatních okrajích pak do lesozemědělské krajiny členitých pahorkatin a vrchovin Hercynika. V dolní části toku Klenice je menší rybniční krajina. Zemědělské krajiny mají charakter scelených lánů. Póly: Sobotka, Humprecht, Kost, Libošovice. Osy: tok Klenice a její zaříznutá údolí (zejm. Plakánek) směrově kopírovaná komunikací; mimo CHKO pak historická cesta Kněžmost-Jičín, dnes překryta silnicí I/16.

55


Rybniční krajina a Údolí Plakánek (chráněno jako PR a EVL) na řece Klenici. Architektonicky i urbanisticky výjimečně dochované vsi: Vesec u Sobotky (VPR), Nepřívěc, Dobšice, Meziluží, Střehom a Rytířova Lhota. MPZ Sobotka (mimo CHKO). Zámek Humprecht (NKP) a hrad Kost (NKP, EVL). Celkový ráz pohledově otevřené zemědělské krajiny s kompaktními vesnicemi, obklopených prstencem zahrad.

DOPORUČENÍ

Zvýšenou ochranu je třeba uplatňovat u všech pólů, říční osy a ohraničení. U krajinných pólů dominant je důležité chránit i jejich úpatí. Přednostně zachovat ráz dochovaných vesnic, příp. jejich historických jader. U hůře dochovaných vesnic dbát alespoň na jejich kompaktní charakter. U všech vesnic zachovat ovocné zahrady na okrajích. Ve volné krajině obnovit staré cesty a vysázet ovocné aleje a stromořadí. Zvýšeně chránit rybniční krajinu včetně vsí Střehom a Ošťovice. Revitalizovat zemědělskou krajinu v jejím okolí. Podporovat maloplošné obhospodařování půdy mozaikou zemědělských kultur (polí, luk, sadů a pastvin). Plošnější výsadby sadů na původně orné půdě jsou možné jen při vhodném členění a umístění ploch a zejm. tradičních způsobech pěstování. Rozhodně se nesmí jednat o novodobé ovocné plantáže překrývané fólií, jež zcela vizuálně mění tradiční zemědělské matrice.


NÁZEV OBLASTI

6

Branžežsko

VYMEZENÍ A POPIS

CHARAKTERISTIKY

Celá oblast se rozkládá na západě hlavní části CHKO v okolí Branžeže a Komárovského rybníka. Jedná se o poměrně široké pramenné údolí Kněžmostky, která z oblasti odtéká zaříznutým údolím. Ohraničení oblasti vedou převážně po nevýrazném horizontu pískovcových plošin, zčásti rozčleněných do podoby skalních měst. Oblast je uvnitř akcentována několika víceméně izolovanými vrchy a výraznými izolovanými skalisky. Reliéf je tvořen plochým, širokým údolím, které směrem k okrajům přechází do rozřezaných tabulí a skalních měst.

Matrice: vrcholně a pozdně středověká lesozemědělská až lesní krajina rozřezaných tabulí až skalních měst. Póly: Mužský, Sokolka, Křineč. Osy: bez výraznějších krajinných os.

56


Zalesněné krajiny skalních měst s výraznými izolovanými skalisky. Jen zčásti chráněné vyšším stupněm ochrany v rámci MZCHÚ, zbytek I. a II. zóna CHKO. EVL a PR s OP Příhrazské skály, EVL Drhleny. Na pomezí se SvC 8 Turnovsko leží VPR Mužský. Údolní niva s Komárovským rybníkem a loukami.

DOPORUČENÍ

Zvýšenou ochranu je třeba uplatňovat u všech pólů a ohraničení. U krajinných pólů je důležité chránit i jejich úpatí. Přednostně zachovat ráz dochovaných vesnic, příp. jejich historických jader. U hůře dochovaných vesnic dbát alespoň na jejich kompaktní charakter. Zachovat kompaktní charakter vesnic a nedopustit další výstavbu objektů ve volné krajině, zejm. v okolí Komárovského rybníka. U všech vesnic zachovat ovocné zahrady na okrajích. Ve volné krajině obnovit staré cesty a vysázet ovocné aleje a stromořadí. Podporovat a chránit maloplošné obhospodařování půdy mozaikou zemědělských kultur (polí, luk, sadů a pastvin). Cestami (nejlépe s alejemi vysokokmenů) rozčlenit velkoplošné sady v okolí Mužského. V sadech v okolí Mužského nepřipouštět intenzivní způsoby obhospodařování, které mění krajinnou matrici.


7

NÁZEV OBLASTI

Mnichovohradišťsko

VYMEZENÍ A POPIS

CHARAKTERISTIKY

Rozsáhlá oblast, do CHKO zasahuje pouze SV okrajem. Na severu se oblast otevírá údolím Jizery do Turnovska. SV ohraničení mezi Dnebohem a Bosní je velmi výrazné, tvořené zlomovým svahem, který je navíc akcentován zříceninou Valečova. Dále na SV a V je ohraničení poměrně nevýrazné vedoucí po plochém horizontu k severu se zvedajících pískovcových plošin. Pro reliéf jsou typické roviny a plošiny. Přirozeným sídelním jádrem oblasti je Mnichovo Hradiště.

Matrice: starosídelní zemědělská krajina rovin a běžného reliéfu plošin a plochých pahorkatin; v okrajích vrcholně středověké lesozemědělské až lesní krajiny pahorkatin a vrchovin, rozřezaných tabulí a skalních měst. Veduty: okrajově na SV zlomový svah pískovcových plošin. Póly: Valečov, Mnichovo Hradiště, Klášter Hradiště nad Jizerou. Osy: historická obchodní stezka podél Jizery, kopírovaná a překrytá dopravní infrastrukturou, zejm. rychlostní silnicí R10.

57


Veduta čelního svahu přecházejícího do skalního města. Zalesněné skalní údolí, postupně se zařezávající do mírně se zvedajícího svahu, prostoupené zemědělskými plošinami – jižně od CHKO. Mělce zaříznuté údolí Jizery Z od CHKO. Ze SV zasahuje do SvC EVL Drhleny. MZCHÚ mimo CHKO (zejm. vrch Baba, Řečkov).

DOPORUČENÍ

Zvýšenou ochranu je třeba uplatňovat u všech pólů, říční osy, veduty a ohraničení. U krajinných pólů a veduty je důležité chránit i jejich úpatí. Přednostně zachovat ráz dochovaných vesnic, příp. jejich historických jader. U hůře dochovaných vesnic dbát alespoň na jejich kompaktní charakter. U všech vesnic zachovat ovocné zahrady na okrajích. Ve volné krajině obnovit staré cesty a vysázet ovocné aleje a stromořadí. Nedopustit další výstavbu objektů ve volné krajině ani rozvoj chatových osad. Zvýšenou ochranu krajinných hodnot zasluhuje i území u Solce a Malobratřic.


NÁZEV OBLASTI

8

Turnovsko

VYMEZENÍ A POPIS

CHARAKTERISTIKY

Rozsáhlejší oblast zaujímající široké údolí Jizery západně od Turnova. Do řešeného území zasahují pouze její okrajové části na SV (severní část CHKO) a zejména na JV (severní třetina hlavní části CHKO). Ohraničení SvC je na území hlavní části CHKO velmi výrazné - tvoří je zlomové svahy a okraje skalních měst, navíc akcentované kužely vrchů Mužský a Vyskeř. Výrazně SvC rámuje Ještědsko-kozákovský hřbet od S. Na V až SV se oblast pohledově otevírá údolím Libuňky a částečně i přes nevysoký hřbet - v nadhledech se tak uplatňují další vzdálenější horizonty Klokočských skal, kuesty V od Klokočí a zejm. Ještědsko-kozákovského hřbetu. Od SZ až Z rámují SvC svahy táhlého hřbetu nad údolím Mohelky. Rozhodující osou území je řeka Jizera, jež nad Turnovem teče v hluboko zaříznutém údolí (popsáno samostatně), JZ od něj naopak zase v širokém a mělkém údolí. Pro reliéf jsou typické roviny širokých říčních niv a říčních teras a mírně ukloněné sprašové plošiny. Do strmého levého i mírného pravého okraje širokého údolí se zařezávají přítoky Jizery.

Matrice: převažují starosídelní zemědělské krajiny širokých říčních niv a běžného reliéfu plošin a plochých pahorkatin, které mají charakter scelených lánů. V prostoru Turnova se jedná o krajinu urbanizovanou. Do okrajových částí významně zasahují vrcholně až pozdně středověké lesozemědělské až lesní krajiny členitých pahorkatin a vrchovin, rozřezaných tabulí a skalních měst. Širší okolí Kacanov je řazeno do krajin novověké kolonizace. Na S se vyskytuje lesozemědělská krajina zaříznutých údolí. Veduty: téměř celé jihovýchodní ohraničení oblasti tvořené zlomovým svahem vyzdvižených tabulí. Póly: Mužský, Vyskeř, Sokol, Chlum (Kozlov), HradaKlamorna, Všeň, Drábské světničky, Turnov, Hrubý Rohozec, Pantheon, Frýdštejn. Osy: údolí Jizery s nivou, kterým procházela významná obchodní stezka, dnes kopírovaná a překrytá dopravní infrastrukturou.

58


Rozsáhlé oblasti skalních měst a rozřezaných plošin na vyzdvižených tabulích se zvýšeným stupněm ochrany (MZCHÚ a I. a II. zóna CHKO). PR a EVL Příhrazské skály, PP Vústra, PR a EVL Podtrosecká údolí, PP V dubech. Široce zaříznuté údolí Jizery. Rybníky Žabakor a Oběšenec (PR Žabakor). Na V okraj EVL Průlom Jizery u Rakous. Vrch Mužský (součást PR). V severní části se nachází Ondříkovický pseudokrasový systém (PP s OP). Na severní část CHKO okrajově navazuje PřP Maloskalsko. Architektonicky i urbanisticky dochované vsi Mužský (VPR), Pohoří, Mladostov a Kacanovy.

DOPORUČENÍ

Zvýšenou ochranu je třeba uplatňovat u všech pólů, říční osy, vedut a ohraničení. U krajinných pólů a vedut je důležité chránit i jejich úpatí. Udržovat vrchol Vyskře s kaplí odlesněný. Přednostně zachovat ráz dochovaných vesnic, příp. jejich historických jader. U hůře dochovaných vesnic dbát alespoň na jejich kompaktní charakter. U všech vesnic zachovat ovocné zahrady na okrajích. Nedopustit další výstavbu objektů ve volné krajině. Nezastavovat údolní nivy a i v Turnově tak ponechat volné široké přírodní a povodňové koridory. Ve volné krajině obnovit staré cesty a vysázet ovocné aleje a stromořadí. Revitalizovat tok Žehrovky a obnovit tradiční charakter nivy jako rozsáhlých zaplavovaných luk s dřevinami. Povýšit vysokou retenční schopnost území na jednu z priorit jejího využití. Podporovat a chránit maloplošné obhospodařování půdy mozaikou zemědělských kultur (polí, luk, sadů a pastvin). Cestami rozčlenit velkoplošné sady v okolí Mužského.


8u

NÁZEV OBLASTI

Turnovské údolí Jizery

VYMEZENÍ A POPIS

CHARAKTERISTIKY

Jedná se o soubory KvC v široce zaříznutém údolí Jizery ležící v oblasti Turnovska. JZ a S ohraničení je v ose údolí otevřené, jinak je oblast na S orámována výrazným skalním hřbetem Frýdštejn – Pantheon – Suché skály, což jsou zároveň jeho výrazné akcenty. Boční hranice vedou po horních hranách zaříznutého údolí, zčásti jsou na horních okrajích tvořeny skalisky až skalními stěnami. Celé území je tvořeno zaříznutým údolím se zalesněnými strmými svahy a zemědělským údolním dnem a mírnějšími částmi svahů.

Matrice: vrcholně a pozdně středověké lesozemědělské krajiny zaříznutých údolí a skalních měst. Póly: Sokol, Suché skály, Pantheon, Frýdštejn. Osy: rozhodující osou je řeka Jizera.

59


Celkový charakter širokého, hluboce zaříznutého údolí, se zalesněnými skalními svahy a otevřenou údolní nivou. Skalní stěny nad údolím přecházející do skalních měst. NPP Suché skály, PP Podloučky, PR Bučiny u Rakous, PR Na Hranicích, PR Klokočské skály. Většinu území SvC zaujímá EVL Průlom Jizery u Rakous. Severní polovina SvC součást PřP Maloskalsko (ještě před rozšířením CHKO). Architektonicky i urbanisticky dochovaná ves Loužek. NKP Dlaskův statek.

DOPORUČENÍ

Zvýšenou ochranu je třeba uplatňovat u všech pólů, říční osy, vedut, ohraničení a horních částí zaříznutého údolí. U krajinných pólů a vedut je důležité chránit i jejich úpatí. Zachovat ráz území: zalesněné svahy a zemědělská niva s malými kompaktními vesnicemi pomístně doplněnými rozptýleným osídlením. Zvýšenou ochranou chránit ves Loužek, nezahušťovat rozptýlené osídlení. U hůře dochovaných vesnic dbát alespoň na jejich kompaktní charakter. U všech vesnic zachovat ovocné zahrady na okrajích.


9

NÁZEV OBLASTI

Besedice Loučky Klokočí

VYMEZENÍ A POPIS

CHARAKTERISTIKY

Relativně malá krajinná oblast v severní části CHKO, jejímž jádrem je zaříznuté údolí Podloučky, nad nímž jsou situovány sídla Besedice, Loučky a Klokočí. Celé území se svažuje k západu. Ohraničení na SV a V vede po hraně asymetrického hřbetu a má částečně polootevřený charakter (převyšuje jej výrazný Kozákovský hřbet). Na S rámuje SvC masiv vrchu Sokol, jehož snižující se hřbet postupně přechází v plošinu a tvoří ohraničení i na Z. Na J a JZ je oblast ohraničena výrazným skalním defilé Klokočských a Betlémských skal. Toto ohraničení je sice výrazné, avšak nepříliš vysoké a z nadhledů z vyšších poloh se tak SvC částečně pohledově otevírá do oblasti Turnovska i do údolí Libuňky. Pro oblast je typický plochý reliéf mírného svahu kuesty, do nějž se od západu intenzivně zařezává levostranný přítok Jizery (údolí Podloučky).

Matrice: na pozdně středověkou lesozemědělskou krajinu rozřezaných tabulí navazuje novověká lesozemědělská krajina zaříznutých údolí. Veduty: skalní defilé Klokočských a Betlémských skal. Póly: Sokol. Osy: údolí Podloučky.

60


Skalní defilé Klokočských a Betlémských skal, chráněno vyšším stupněm ochrany (PR s OP Klokočské skály a I. a II. zóna CHKO). Zaříznuté údolí s bučinami a rozptýleným osídlením a samotami (PP Podloučky). Obě předchozí území jsou součástí EVL Průlom Jizery u Rakous. Relativně dobře dochovaná plužina Michovky.

DOPORUČENÍ

Zvýšenou ochranu je třeba uplatňovat u krajinného pólu Sokola, vedut a uzavřených ohraničení. U pólu a vedut je důležité chránit i jejich úpatí. Nedopustit zahušťování dochované hustoty rozptýleného osídlení v zaříznutém údolí Podloučky. Přednostně zachovat volnou krajinu a ráz dochovaných vesnic, příp. jejich historických jader. U hůře dochovaných vesnic dbát alespoň na jejich kompaktní charakter. U všech vesnic zachovat ovocné zahrady na okrajích. Podporovat maloplošné obhospodařování půdy mozaikou zemědělských kultur (polí, luk, sadů, pastvin) a nejlepší ukázky chránit - vedle údolních poloh např. i relativně dobře dochovaná, resp. částečně obnovená plužina Michovky. Cestami rozčlenit velkoplošné sady a nepřipouštět jejich intenzivní obhospodařování, které mění krajinnou matrici. Obhospodařováním části strmého svahu kuesty, zachovat rozhledy na Kozákovský hřbet.


10

NÁZEV OBLASTI

Pod Kozákovem

VYMEZENÍ A POPIS

CHARAKTERISTIKY


Severojižním směrem protažená oblast ležící na východě severní části CHKO. Velmi výrazné ohraničení na SV tvoří masiv Kozákovského hřbetu korunovaného jeho vrcholem Kozákovem s rozhlednou. Ohraničení na Z vede po hraně kuesty, jež je do SvC přivrácena svým strmým svahem. Přestože je poměrně výrazná, je mnohem nižší než Kozákovský hřbet, a vyšší polovina oblasti se tak v nadhledech pohledově otevírá na Z až JZ do oblasti Turnovska a do dolní části údolí Libuňky. Vnitřní prostor oblasti je akcentován menším sopečným vrchem J od Koberov (Čertův kopec). Běžný reliéf v údolí přechází ve výrazné svahy.

Matrice: pozdně středověké a novověké lesozemědělské až lesní krajiny členitých pahorkatin a vrchovin hercynika a výrazných svahů; okrajově (vrcholové partie Kozákova) krajiny sopečných pohoří. Veduty: Ještědsko-kozákovský hřbet, kuesta Z od Vesce. Póly: Kozákov, Sokol. Osy: tok Stebénky kopírovaný komunikací a řetězcem sídel.

Výrazné svahy Kozákovského hřbetu jsou jedny z krajinářsky nejhodnotnějších území CHKO NPP Kozákov. Severní cíp SvC součást PřP Maloskalsko (ještě před rozšířením CHKO). Výjimečně dochovaná krátká řadová ves Prackov se záhumenicovou plužinou. Rozptýlené osídlení obklopené velkými ovocnými zahradami, loukami, pastvinami a lesy.

61

DOPORUČENÍ

Celý výrazný svah Kozákovského hřbetu chránit nejvyšším stupněm ochrany. Na nižší úrovni dále zvýšenou ochranu uplatňovat u všech pólů, říční osy, vedut a ohraničení. U krajinných pólů a vedut je důležité chránit i jejich úpatí. Nedopustit zahušťování rozptýleného osídlení - týká se celého hřbetu i v okolí Koberov. Zachovat velké neoplocené, ovocné zahrady v bezprostředním okolí rozptýlených samot. U hůře dochovaných vesnic dbát alespoň na jejich kompaktní charakter a zachovat ovocné zahrady na okrajích. Podporovat maloplošné obhospodařování půdy mozaikou zemědělských kultur (polí, luk, sadů a pastvin) a nejlépe dochované segmenty chránit. Zemědělsky obhospodařovat alespoň část strmých svahů na západním ohraničení oblasti – zachování atraktivních rozhledů na Kozákovský hřbet.


11

NÁZEV OBLASTI

Podkrkonošsko


VYMEZENÍ A POPIS

CHARAKTERISTIKY

Rozsáhlá krajinná oblast rozkládající se v JZ podhůří Krkonoš zasahuje pouze okrajově od SV do severní části CHKO. Její JZ ohraničení je tvořeno výrazným Ještědsko – Kozákovským hřbetem, který je akcentován Kozákovem a Suchými skalami. Pro oblast je typický členitý reliéf a zaříznutá údolí.

Matrice: na území CHKO pozdně středověká a novověká lesozemědělská krajina členitých pahorkatin a vrchovin, zaříznutých údolí, výrazných svahů a okrajově i sopečných pohoří. Veduty: Ještědsko-kozákovský hřbet. Póly: Kozákov, Železný Brod, Semily (ostatní ve značné vzdálenosti od CHKO). Osy: hlavní osu vytváří řeka Jizera.

Zaříznuté údolí Jizery a jejích přítoků, výše položené svahy doplněné rozptýleným osídlením i zemědělská plošina Vrátu nad zaříznutými údolími. Na území CHKO pouze PP Na Vápenici a okraj NPP Suché skály (ostatní MZCHÚ rozsáhlého SvC jsou ve větším v prostorovém odstupu). Na CHKO od severu navazující území PřP Maloskalsko.

Matrice: pozdně středověká lesozemědělská krajina zaříznutých údolí. Veduty: Ještědsko-kozákovský hřbet. Póly: Suché skály, Pantheon, Frýdštejn. Osy: řeka Jizera.

Skalní hřbet tvořící J až JZ ohraničení. Sevřené údolí Jizery pod Železným Brodem. Segmenty kulturní krajiny na svazích. Výjimečný skalní výchoz Suchých skal (NPP). PřP Maloskalsko navazující na CHKO od severu.

11u Maloskalské Jedná se o soubor KvC údolí Jizery v hluboce zaříznutém údolí Jizery ležící v podkrkonošské oblasti. Většina ohraničení vede po horních hranách zaříznutého údolí. Do oblasti Turnovského údolí Jizery se pohledově otevírá jen omezeně, převážnou část tohoto ohraničení tvoří výrazný skalní hřbet Pantheon – Suché skály.

62

DOPORUČENÍ

Zvýšenou ochranu je třeba uplatňovat u krajinného pólu Kozákova, říční osy, vedut a ohraničení. U krajinného pólu a vedut je důležité chránit i jejich úpatí. Nedopustit zahušťování dochované hustoty rozptýleného osídlení. Zachovat volnou krajinu plužin. U Vrátu dbát alespoň na jeho kompaktní charakter. U všech vesnic zachovat ovocné zahrady na okrajích. Podporovat maloplošné obhospodařování půdy mozaikou zemědělských kultur (polí, luk, sadů a pastvin) a nejlépe dochované segmenty chránit. Zvýšenou ochranu je třeba uplatňovat u všech pólů, osy, vedut a ohraničení. U krajinných pólů a vedut je důležité chránit i jejich úpatí. Nedopustit zahušťování dochované hustoty rozptýleného osídlení (Prosíčka, Libentiny). Zachovat volnou údolní nivu. Prioritně chránit skalní hřbet Suchých skal a Pantheon – Frýdštejn, dále sevřené údolí Jizery – S od CHKO. Podporovat maloplošné obhospodařování půdy mozaikou zemědělských kultur (polí, luk, sadů a pastvin).


6.B.2. Místa krajinného rázu Jak již bylo konstatováno, zákonné kategorii „místo krajinného rázu“ odpovídá soubor konvizuálních krajinných celků (soubor KvC). Na území CHKO Český ráj bylo vymezeno více než šest stovek souborů KvC (viz mapa č. 3: Místa krajinného rázu CHKO Český ráj). Tyto soubory KvC sdružují prostorově související konvizuální celky, které mají podobnou převažující krajinnou matrici a vnitřní krajinářskou hodnotu. KvC a jejich soubory jsou, tak jako SvC, vymezeny dle prakticky neměnného utváření reliéfu, přičemž konvexní tvary vytváří ohraničení a konkávní vnitřní prostředí celků. U SvC je tento přístup dostatečně přesný a exaktní, protože převýšení reliéfů v těchto nadřazených celcích je natolik výrazné, že jej zástavba ani vegetace svou dimenzí nemohou změnit. Jiná situace je na úrovni KvC, kde je jejich reliéfní ohraničení sice pevné, uvnitř některých celků se však může významně drobit zástavbou i vegetací na celky menší. Část z nich je součástí zaříznutých údolí, neuplatňují se tedy v dálkových pohledech, ale vytvářejí funkční i pohledové celky v tzv. krajinném suterénu. Toto velké množství KvC (v PHKR z roku 2008 bylo na území CHKO vymezeno více než dva a půl tisíce KvC) nelze v rámci plošného preventivního hodnocení krajinného rázu zcela adekvátně individuálně popsat (jedná se spíše o úroveň hodnocení jednotlivých záměrů). Navíc ze zpětné vazby od Správy CHKO na naše předchozí PHKR z roku 2008 se ukázalo, že to není ani úplně účelné. Vymezené soubory KvC je tak nutno brát jako pevné rámce, které se uvnitř dále člení na jednotlivé KvC. Zatímco SvC jsou tedy jednoznačně identifikované a lze je individuálně podrobně popsat, KvC jsou popisované pouze po skupinách, tzv. souborech KvC, do kterých jsou KvC sdružovány podle matric, v nichž leží, a dle jejich současné krajinářské hodnoty. O tom, jak KvC, potažmo jejich soubory, chránit před novými zásahy rozhoduje: • jaké jsou jejich charakteristiky, zejm. typické znaky matric; • jak významná je expozice KvC v širších vazbách - v SvC, tedy zda jsou součástí významných krajinných horizontů či vedut nebo singularit; • jakou mají současnou krajinářskou hodnotu, stanovenou expertním posouzením.

Charakteristiky míst krajinného rázu – krajinné matrice Pro postižení rozhodující charakteristiky KvC – krajinné matrice, je použito vymezených prostorově-funkčních struktur zastavěného i nezastavěného území. Na základě této rozhodující charakteristiky byly KvC slučovány do souborů KvC. Krajinná matrice může být buď modální (jeden typ struktury) nebo složená (více typů struktur v jednom KvC). Stejně tak to platí i pro soubory KvC, kde je vzhledem k větší rozloze logicky složená matrice daleko častější. Při definici matric vycházíme z kategorizace způsobů využívání území. Toto využívání vytváří v rámci KvC a jejich souborů prostorové struktury, tj. krajinné matrice, které jsou jejich základní charakteristikou.

63


Prostorové struktury: Pohledově otevřené Z zemědělské (lučně-polní) - pole, louky, pastviny, trávníky, zahradnictví, lada R rybníky a vodní plochy - větší rybníky a přehradní nádrže s navazujícím okolím T těžební - plochy lomů, pískoven, výsypek, hald a deponií Pohledově polootevřené N novodobá nízkopodlažní zástavba - převážně samostatně stojící, maximálně dvoupodlažní domy postavené po r. 1950 K druhotné rozptýlené osídlení - původně trvale obydlené samoty typicky obklopené ovocnými sady, políčky a loukami I industriální a agroindustriální areály - továrny, sklady, zemědělská družstva a jejich doprovodné plochy H zahrádkářské a chatové osady - kompaktní areály malých pozemků s mozaikou okrasných i užitkových záhonů, ovocných i neovocných dřevin s boudou či chatou O ovocné sady - plošně rozsáhlejší výsadby ovocných stromů E rekreační a sportovní areály - kempy a podobná rekreační zařízení tvořená rekreačními chatkami, sportovišti nebo domky rozptýlenými v zeleni Pohledově uzavřené L lesní - souvislé porosty různých typů lesa B lesní se skálami - lesy s vysokým podílem balvanů a skal V tradiční vesnická a historická zástavba - tradiční vesnická stavení původních vesnických jader s hospodářskými budovami a humny a historické stavby Kombinované M lesozemědělské - mozaika lesních a zemědělských ploch U údolní katény - zaříznutá údolí s mozaikou typů lesů (světlé až stinné), zpravidla s luční údolní nivou J skalní údolí - strmě zaříznutá údolí se skalními okraji, mozaika typů stanovišť od skalních biotopů po různé typy lesních porostů S skalní města - les rostoucí mezi skalními stěnami a věžemi, z nichž nejvyšší převyšují koruny stromů a jejich vzájemné kombinace. Na území CHKO Český ráj tedy můžeme rozlišit 16 prostorových struktur (typů matric) plus jejich vzájemné kombinace. Pouze část KvC je tvořena jen jedním typem matrice, často se jedná o jejich kombinace. V převážné většině konvizuálních celků ale nejsou více než dva typy matric. Dvoumístné kódy, jako kombinace typů matric, jsou tedy dostačující pro charakteristiku jednotlivých souborů krajinných celků. Matrici logicky tvoří to, co udává charakter krajiny, to co v ní převažuje. Jednotlivé prostorové struktury tedy musí být dostatečně velké, musí tvořit nejméně třetinu plochy jednotlivých krajinných celků. Soubory KvC s více typy matric jsou označeny kombinací příslušných písmen, přičemž písmeno matrice uvedené první v pořadí, znamená její vyšší zastoupení. Obecně lze konstatovat, že některé typy struktur mají přirozeně sníženou obytnou či krajinářskou hodnotu (T, I, H, E) jiné naopak přirozeně zvýšenou (R, K, O, V, U, J, S).

64


Základní prostorové struktury – popis krajinných matric na území CHKO Český ráj zemědělské (lučně-polní) – jsou tvořeny řadou zemědělských kultur: pole, louky, pastviny, trávníky, lada bez dřevin, plantáže ovocných keřů, ovocné školky. Tradiční typ matrice, který se může měnit podle zastoupení a velikosti ploch jednotlivých kultur. Obecně platí, že čím menší jsou jednotlivé plochy, čím víc rozptýlené zeleně je v krajině a čím větší mozaika kultur se společně pěstuje, tím je krajinářská hodnota větší. Zásadní roli však musí hrát i udržitelnost hospodaření. Způsoby hospodaření, při kterých dochází k degradaci půdy, nejsou dlouhodobě udržitelné. Neměly by tedy být předmětem ochrany krajinného rázu. Přirozenou součástí zemědělské matrice jsou soustředěná vesnická sídla, jež byly vždy předpokladem pro zemědělské obhospodařování okolní půdy, tzv. plužiny. Krajinářská hodnota zemědělských matric je snižována zejména rostoucí velikostí půdních bloků a situováním objektů v ní (zejména industriálních a infrastrukturních staveb, ale i větších agroindustriálních areálů). M lesozemědělské – tradiční, velmi různorodý typ matrice tvoří velmi proměnlivá mozaika lesních a zemědělských ploch. Nejhodnotnější jsou maloplošné mozaiky různých kultur a šetrně obhospodařované lesy. Přirozenou součástí matrice jsou soustředěná vesnická sídla, jež byla vždy předpokladem pro zemědělské obhospodařování okolní půdy, tzv. plužiny. Hodnotu snižují rozsáhlé zemědělské plochy, nepůvodní monokultury s pravidelnými holosečemi a rušivé stavby a areály (zejm. industriální, agroindustriální a infrastrukturní). L lesní – tento původně přírodní typ matrice je dnes z velké části významně přeměněn člověkem. Je tvořen souvislými porosty různých typů lesa. Krajinářsky nejhodnotnější jsou přirozená a přírodě blízká společenstva a šetrně obhospodařované plochy. Krajinnou hodnotu snižují rozsáhlé monokultury nepůvodních druhů a na ně potenciálně vázané velké kalamitní holiny, velké holoseče pravidelných tvarů a nevhodně ztvárněné a situované stavby. B lesní se skálami – v rámci ČR se jedná o vzácný typ matrice. Různé typy lesa jsou zde průběžně prostoupeny balvany, skalními výchozy a vzácněji i skalisky. Přírodní typ matrice po staletí přetvářen člověkem. Nejhodnotnější jsou přirozená a přírodě blízká lesní společenstva a šetrně obhospodařované plochy. Krajinnou hodnotu snižují kalamitami ohrožované monokultury nepůvodních druhů a velké holoseče pravidelných tvarů, a také nevhodně ztvárněné a situované objekty. J skalní údolí – jsou velmi vzácný a atraktivní typ přírodní matrice. Tvoří je strmě zaříznutá údolí se skalními defilé na okrajích s mozaikou typů stanovišť: holé skály a skalní stěny, skalní stepi, lesostepi, světlé háje a husté, stinné i suťové lesy. Ze staveb jsou v nich ojediněle situovány izolované samoty bývalých vodních mlýnů (dnes často rekreační zařízení), místy se vyskytují rybníky nebo luční nivy. Nejvyšší hodnotu mají údolí se šetrně obhospodařovanými lesy na svazích, příp. i s luční údolní nivou a dochovanými objekty bývalých vodních mlýnů. Krajinářskou hodnotu naopak snižují rušivé a špatně umístěné stavby a rekonstrukce (zvláště exponovaná poloha je na horních okrajích údolí), dále pak monokultury nepůvodních druhů, velké a pravidelné holoseče a regulace vodních toků. S skalní města – velmi vzácný a atraktivní typ přírodní matrice tvoří různé typy přirozeného i kulturního lesa rostoucího mezi skalními stěnami a věžemi, z nichž nejvyšší převyšují koruny stromů. Jedná se o lokality s průběžným vysokým podílem skalních stěn a věží. Nejvyšší hodnotu mají území s přirozenými a šetrně obhospodařovanými lesy. Krajinářskou hodnotu naopak snižují monokultury nepůvodních druhů a velké holoseče, příp. rušivé a nevhodně situované stavby (zejm. rekreační chaty). Z

65


U

V

K

O

R

údolní katény – vzácný typ matrice tvoří zaříznutá údolí s mozaikou typů vegetace: od ostrůvků skalních stepí, stepních lad, přes lesostep a světlé háje až po husté, stinné i suťové lesy, zpravidla s luční údolní nivou, ze staveb zpravidla pouze navzájem pohledově izolované samoty specifických vodních zařízení (mlýny, pily, hamry apod.) se splavy a náhony. Nejvyšší hodnotu mají údolí se šetrně obhospodařovanými lesy na svazích a luční údolní nivou, příp. s dochovanými objekty bývalých vodních mlýnů. Krajinářskou hodnotu naopak snižují rušivé a špatně umístěné stavby a rekonstrukce, dále pak monokultury nepůvodních druhů s velkými pravidelnými holosečemi a regulace vodních toků. Zvláště exponovaná poloha je na horních okrajích údolí. tradiční vesnická a historická zástavba – typ matrice tvoří tradiční vesnická stavení s hospodářskými budovami a humny. Matrice se liší podle typů jednotlivých sídel. Tradičními kulturními póly bývají kostel a škola. Nejvyšší krajinnou hodnotu mají architektonicky i urbanisticky dochované vesnice nebo jejich části. Krajinnou hodnotu snižují především rušivé novostavby a rekonstrukce, novodobé zemědělské areály a přeměna ovocných zahrad v okrasné zahrádky. Vesnická zástavba menších sídel je často přirozenou součástí zemědělské a lesozemědělské matrice a netvoří tak v rámci krajinných celků matrici samostatnou. Matrice historické zástavby je tvořena jednak rozsáhlejšími areály zámků, klášterů a hradů, včetně jejich hospodářských stavení, příp. i historických industriálních provozů, jednak dochovanými historickými městskými jádry. Objekty a často i navazující plochy jsou zpravidla památkově chráněny. druhotné rozptýlené osídlení – tradiční typ matrice tvořený původně trvale obydlenými samotami, obklopenými ovocnými sady, políčky a loukami. Typické jsou zejména ovocné, neoplocené sady v těsném okolí domů, na něž navazují pole a louky. Hustota osídlení je dána velikostí ploch patřící k jednotlivým usedlostem. Krajinářskou hodnotu snižuje zejména přílišné zahušťování zástavby, likvidace nebo oplocování ovocných zahrad a architektonicky nevhodné objekty obytných domů i zemědělských areálů. Krajinářsky hodnotná je zejména maloplošná neoplocená mozaika ovocných sadů s domy a otevřených zemědělských ploch s celkově vyšším podílem rozptýlené zeleně. Matrici rozptýleného osídlení netvoří jedna samota s pozemky – ta je singularitou v zemědělské krajině. Abychom mohli mluvit o matrici, musí mít rozptýlené osídlení plošný charakter. ovocné sady – jsou tradiční součástí venkovských krajin. Tradiční extenzivní sady s širokými spony vysokokmenných stromů a ovocné zahrady se nedochovaly dostatečně velké, aby vytvořily vlastní typ matrice. Dnešní rozsáhlé výsadby vznikly v 2. pol. 20. stol. a jsou tedy novodobým typem matrice. Krajinářskou hodnotu snižuje velká rozloha plošných výsadeb a často i jejich oplocení, dále velká hustota a malý vzrůst stromů, případně jejich konstrukční opory a zejména oplachtění, jež de facto mění vzhled krajinné matrice. Naopak krajinářsky nejhodnotnější jsou malé sady se starými stromy a širokými rozestupy mezi nimi. rybníky a vodní plochy – - vzácnější, tradiční typ matrice. Kromě zcela ojedinělých přírodních jezer se díky budování rybníků významně rozšířil již ve středověku. Po jejich částečném rušení v 18. a 19. století dochází ve 20. století opět k jejímu rozvoji zejména v souvislosti s budováním vodních nádrží. Matrici tvoří větší vodní plochy rybníků a vodních nádrží a jejich bezprostřední okolí: litorální zóna, mokřady, vlhké louky, břehové porosty, lužní lesy a další bezprostředně navazující plochy. Krajinářskou hodnotu zvyšuje členitost vodní plochy se zálivy, poloostrovy a ostrovy, kvalita litorálu a břehových porostů. Hodnota je naopak snižována geometrickými tvary vodní plochy, absencí břehového porostu a litorálu, technickou úpravou břehů a zejména nevhodnou výstavbou a přestavbou objektů na březích.

66


N

I

H

E

T

-

novodobá nízkopodlažní zástavba – jedná se o novodobý typ matrice. Je tvořena převážně samostatně stojícími, maximálně dvoupodlažními domy stavěnými od poloviny 20. století do současnosti. Ty mají zpravidla modernistické formy, a až na výjimky nerespektují tradiční charakter domů v oblasti. Kvůli velké rozličnosti forem a tvarů se často jedná o poměrně nesourodou matrici. Domy zpravidla stojí na malých pozemcích, kde převažuje charakter okrasných a ovocných zahrad. Krajinářská hodnota je snižována nesourodým až disharmonickým charakterem zástavby, často doplněné např. výrobními objekty. Hodnotu matrice naopak zvyšuje jednolitost a kompaktnost zástavby, té je zpravidla docíleno správně stanovenými regulativy. industriální a agroindustriální areály – novodobý typ matrice tvořený továrnami, sklady, rozsáhlými zemědělskými družstvy a jejich doprovodnými plochami. Tyto objekty zpravidla tvoří negativní singularity v krajině, velké areály však již mohou vytvořit samostatné matrice. Míra jejich rušivého působení je dána především velikostí, tvarem, lokalizací jednotlivých objektů a jejich zapojením do krajiny. Tyto areály často působí výrazné narušení krajinných hodnot. zahrádkářské a chatové osady – novodobý typ matrice, pro který jsou typické kompaktní areály malých, někdy navzájem oplocených pozemků s mozaikou okrasných i užitkových záhonů, ovocných i neovocných dřevin s boudou či chatou. Krajinářská hodnota je snižována zejména charakterem objektů, často novodobě přestavovaných a rozšiřovaných, jejich vysokou hustotou v pravidelném uspořádání a charakterem zeleně. Krajinářsky nejméně rušivé jsou osady vzniklé stavbou menších rekreačních objektů ve starých extenzivních sadech, jejichž charakter zůstává zachován. Tyto rekreační osady jsou často součástí okolní matrice a v rámci krajinných celků tak nevytvářejí matrici samostatnou. rekreační a sportovní areály – novodobý typ matrice tvořený kempy a podobnými rekreačními zařízeními s budovami, rekreačními chatkami, bazény a sportovišti rozptýlenými v zeleni. Typ vznikl v souvislosti s rozvojem turistického ruchu. Krajinářskou hodnotu snižuje zejména vzhled a rozmístění rekreačních budov a chat. Zvyšuje ji naopak vhodná parková úprava a citlivé začlenění objektů do krajiny. těžební – malé lomy na výchozech kvalitních hornin můžeme považovat za tradiční, krajinu obohacující prvek. Těžební matrici však tvoří až mnohem větší lomy, výsypky a haldy. Krajinářskou hodnotu snižuje zejména velikost a jednotvárnost ploch bez vegetace a navazující zpracovatelské budovy a stroje. Zvyšuje ji větší členitost lomu. Ten se později, po alespoň částečném návratu dřevin, může stát přírodním i krajinářským obohacením krajiny. polní sady/ovocná pole – v minulosti tradiční a hojný způsob využití území se dochoval jen vzácně v malých fragmentech (kolem samot a na okrajích vsí). Samostatné matrice tak již dnes nikde nevytváří. Pohledově velmi atraktivní matrice byla tvořena malými, převážně obdélnými poli lemovanými řadami vysokokmenných ovocných stromů. Tento v minulosti běžný, dnes se nevyskytující typ matrice, je žádoucí na řadě míst obnovit.

a jejich vzájemné kombinace Pozn.: Poměrně často se objevují i matrice typu LZ či ZL tedy lesozemědělské matrice s převahou lesních nebo zemědělských ploch. Tomu však odpovídá i matrice označená jako M – lesozemědělská. Toto zdvojení slouží k odlišení ploch tvořených stejnými matricemi, avšak s jinou prostorovou strukturou. Jako M jsou označeny lesozemědělské matrice s mozaikou (tedy s víceméně pravidelným střídáním) lesních a zemědělských ploch. Označení LZ nebo ZL jsou charakterizovány KvC se dvěma zřetelně odlišnými typy matric (část matrice je tvořena lesem a část zemědělskými plochami).

67


Vnitřní krajinářská hodnota konvizuálních krajinných celků Hodnocení krajinných hodnot je poměrně složité a obtížné. Přesto je nutné stanovit alespoň orientační význam vymezených souborů KvC, které je založeno na expertním hodnocení. Kvalita vizuálních celků je hodnocena na základě dvou kritérií: - homogennost a harmonie uvnitř vymezeného prostoru (velikost jednotlivých ploch, zachovalost tradičních znaků); - estetická hodnota jednotlivých prvků a jejich celkové působení, celkový estetický charakter. Krajinářská hodnota míst krajinného rázu je stanovena v těchto stupních: 1.

zásadní - nejhodnotnější celky (historické nenarušené soubory, výjimečné přírodní nebo krajinářské celky, relikty tradiční kulturní krajiny), místa prioritní ochrany; 2. významná - hodnotné celky (harmonická městská i kulturní krajina, např. dochovaná vesnická jádra, nenarušená či v zásadě tradičně využívaná krajina), místa zvýšené ochrany; 3. střední - méně hodnotné celky (převážně homogenní, avšak esteticky středně kvalitní celky, např. kompaktní zástavba, kolektivizovaná krajina s přiměřeně velkými půdními bloky doplněné rozptýlenou zelení), převažující „běžná“ krajina se základním stupněm ochrany; 4. snížená - nekvalitní a rušivé celky (disharmonie prvků uvnitř celku, významné estetické narušení krajinné kompozice, negativní působení na okolí, rušivé kontrasty – např. holá velkoplošná zemědělská krajina s agroindustriálními areály) se sníženým stupněm ochrany; 5. nízká - narušená krajina (významná devastace krajiny) bez ochrany krajinného rázu. Problémem tohoto zjednodušeného bodového hodnocení jsou rozdíly ve velikosti souborů vizuálních celků a jejich vnitřní heterogenita. U malých, sevřených prostorů, je většinou zřejmá převažující charakteristika a bodové hodnocení je signifikantní. U širokých prostorů se dostávají do kontrastu velmi kvalitní a esteticky hodnotné partie s lokalitami devastovanými nebo problematickými. Nekvalitní enkláva potom logicky snižuje hodnotu celého místa (souboru KvC). Výsledné hodnocení takových celků je potom shrnutím převažujících, především estetických dojmů. Pod stejnou hodnotou se mohou skrývat plochy různého charakteru. Např. hodnota 3 může skrývat průměrnou zemědělskou krajinu s poměrně velkými bloky orné půdy a určitým podílem zeleně, ale také výjimečně dochovanou krajinu s pestrou mozaikou kultur s nevhodně postaveným objektem. Krajinný ráz není zcela neměnný a postupem času se může vyvíjet. To samo o sobě nemusí znamenat jeho nižší hodnotu (např. luční krajina s liniemi dřevin v plužině Prackova si zaslouží nejvyšší ochranu, i když neodpovídá tradičnímu charakteru pruhů orné půdy s kamenicemi mezi nimi). Často nespornou indikací zvýšené hodnoty je poloha v MZCHÚ, VPR, VPZ, MPR, MPZ. Takto definované KvC jsou základní osnovou krajinářských vztahů. Vlastní hodnocení a způsob ochrany je ovšem především věcí individuálního hodnocení a posouzení při úvahách o nových zásazích do nich. Míru zásahu do KvC, jako elementárního krajinného celku rámcového „místa krajinného rázu“ (souboru KvC), lze hodnotit podle typů matric, závažnost zásahu do krajinného rázu lze hodnotit podle expozice místa v širších vztazích a podle jeho vnitřní krajinářské hodnoty. Matrice tedy určuje míru možného narušení, ostatní indikuje objektivní stupeň potřebné ochrany před ním.

68


Prostorové vztahy - expozice krajinných celků v širších vazbách Celé KvC, či jejich části, se v různé míře podílejí na krajinném obrazu nadřazených a širších SvC. Zvlášť významnou roli hrají KvC, které jsou součástí jejich krajinných vedut ohraničujících horizontů či singularit - dominant. KvC jako součást matrice SvC: Základní vlastností KvC, v jeho působení v širších matricích, je příbuznost jejich prostorových struktur. Čím je struktura KvC odlišnější od matrice okolí, tím více podporuje vznik nové singularity formou pólu. Odlišnost matric v dálkových pohledech je zjednodušená, prakticky na osách hrubozrnná (např. panelové sídliště) – jemnozrnná (např. pole) nebo tmavá (lesy, sady a dřevinná vegetace vůbec) – světlá (pole s dozrávajícími plodinami či pod sněhem). Příbuznost matric KvC a SvC je tedy základní podmínkou přijatelnosti vzájemného působení. Naopak čím odlišnější je matrice od okolí, tím výraznější singularita. KvC jako součást ohraničujícího horizontu SvC: KvC jako součást horizontu se projevuje podle typu horizontu. U plochých temen svahů se projevuje čelními frontami - kulisovými horizonty, kdy např. zástavba na okraji může zcela zastřít vlastní terénní horizont za sebou. Vliv matrice KvC na plochém ostrohu je tedy sice liniový, ale může být kdekoliv v jeho ploše. KvC, ležící na tomto temenu, musí být chráněn v celé své ploše, a to do výšky dosahující kóty horizontu. KvC jako součást krajinných vedut SvC: U temen svahů s ostrými horními zlomovými hranami je horizont jednoznačný, pod ním se však uplatňuje i část jeho svahu pod horizontem a vytváří tak krajinnou vedutu. KvC jako součást krajinné veduty se zásadním způsobem podílí na obraze celého SvC a vzájemné působení jejich matric a singularit je zvlášť závažné. Na jeho kvalitu musí být kladeny obzvláště vysoké nároky. KvC jako součást singularit SvC: Singularity, tvořící výjimky oproti daným matricím a členěné na osy (liniové singularity vytvářející osy krajinné kompozice) a póly (bodové singularity s výjimečným účinkem tvořící akcenty v dané krajinné matrici), jsou zásadními součástmi krajinného obrazu SvC, tj. oblastí krajinného rázu. Svou zvláštností prakticky vytvářejí jejich individualitu, a proto rovněž zaslouží zvýšenou ochranu. Principem singularit je jejich výjimečnost v daném obraze a musí jich proto být málo, ale za to co nejvýraznějších a nejkvalitnějších. Všechna KvC, ležící v těchto singularitách zaslouží zvláštní pozornost. Nejvyšší ochranu krajinného rázu tedy zasluhují ty KvC, které jsou součástí horizontů, vedut a singularit SvC.

69


Hodnocení snesitelnosti zásahu do místa krajinného rázu Připravovaný zásah do místa krajinného rázu je především třeba definovat jako typ matrice (či ohraničení) a tu potom srovnáváme s matricí (či ohraničením) stávající: 1. Zásah stejného typu s matricí KvC a jejich souborů Znamená, že se nic zásadního v kompozičních vztazích neděje a nezasahuje-li nevhodně do ohraničení KvC je přijatelný bez problémů. 2. Zásah jiného typu oproti matrici (či ohraničení) KvC a jejich souborů Vyskytuje-li se v KvC již jako singularita, je třeba posoudit, zda nezvýší počet singularit nad hranici výjimečnosti, aby se singularity nestaly součástí nové matrice a jestli singularita má dostatečnou hodnotu. • Doplňuje-li současné singularity, je zásah přijatelný. • Mění-li matrici či vytváří novou singularitu, je nutno zjistit, zda k lepšímu či horšímu. • Zhoršení není přípustné u všech KvC zvýšeně chráněných (viz níže). Zvýšená a snížená ochrana hodnot krajinného rázu jednotlivých KvC: Zvýšenou ochranu zaslouží ty soubory KvC, které jsou: • součástí horizontů, vedut a singularit-dominant SvC; • jsou součástí vzácných typů krajin (1R11, 3M5, 3M15, 3M16, 3M19, 3R2, 5Z11, 5M5, 5M7, 5M13, 5M15, 5M16 5M19, 5L15, 3L19, 5L16, 5R2, 6M5, 6M13, 6M15, 6M19, 6L13, 6L19); • mají vnitřní krajinářskou hodnotu 1 a 2; • tvořeny vzácnými typy krajinných matric (S, J, B, U); • tvořeny matricemi s dochovanou historickou strukturou krajiny; • jsou součástí 1. a 2. zón CHKO, maloplošných zvláště chráněných území, městských a vesnických památkových rezervací a zón. Sníženou hodnotu, a tedy zároveň šanci na zlepšující změny, mají zejména: • KvC s vnitřní krajinářskou hodnotou 4 a 5; • KvC jejichž snížená hodnota má původ ve způsobech hospodaření.

70


Shrnutí postupu hodnocení nejběžnějších zásahů: Následující popis zjednodušeně shrnuje postup při hodnocení nejběžnějších zásahů (většinou se jedná o různé typy staveb), které se odehrávají nejčastěji na lokální úrovni (v měřítku KvC a jejich souborů). Ojediněle však mohou ovlivňovat i nadmístní úroveň oblastí krajinného rázu (SvC). Při případných pochybnostech či nejasnostech ohledně vyhodnocení záměrů a jejich vlivu na krajinný ráz je vhodné věc konzultovat s příslušnými odborníky. a) Jakýkoli záměr (nejčastěji výstavba, příp. jiná změna využití plochy) je nutné posuzovat jako zásah do krajinných charakteristik KvC, zejm. jeho krajinné matrice, případně jeho kompozičních vztahů (ohraničení, singularity - póly a osy). Záměr ve většině případů alespoň některou z charakteristik KvC mění, nejčastěji stávající matrici (jinak by nebylo nutné ho posuzovat), a proto je nutné vyhodnotit jakým způsobem. b) Není-li záměr v souladu se stávající matricí, potažmo jejími typickými znaky (viz popis krajinných matric KvC), vytváří novou, zpravidla lokální krajinnou singularitu (častěji krajinný pól než osu), v případě plošných záměrů pak novou krajinnou matrici. V těchto případech je nutné rozhodnout, jak změny narušují stávající krajinné charakteristiky a kompoziční vztahy. Obdobně je třeba postupovat i při změnách stávajících singularit (např. přestavby). Zvláště citlivá místa vůči jakýmkoli zásahům jsou na ohraničení krajinných celků a jejich krajinných vedutách (graficky vymezeno). c) Zjednodušeně a na obecné úrovni se dá tvrdit, že převážná většina snah o změnu dochovaných krajinných charakteristik v hodnotných krajinných celcích (obecně změny využívání ploch, zejm. stavebního charakteru), potenciálně znamenají zhoršení krajinného rázu území. Opak je zpravidla nutné prokázat v případovém hodnocení vlivu zamýšleného záměru na krajinný ráz, jehož součástí je i jeho vizualizace. Zhoršování krajinného rázu není přípustné u všech KvC zvýšeně chráněných, což zjednodušeně znamená, že u KvC, které: - jsou součástí ohraničujících horizontů a vedut SvC (graficky vymezeno), je nezbytné zabránit narušování tohoto ohraničení, u krajinných vedut je nutné navíc chránit i pohledově exponovanou krajinnou matrici (strukturu) v celé její ploše (viz níže); - jsou součástí singularit SvC, je nutné zabránit narušení dané krajinné singularity (graficky vymezené póly a osy) a jejímu uplatnění v krajinné kompozici (závisí na charakteru singularity vyplývajícího z jejího slovního popisu); - jsou součástí vzácných typů krajin (matrice SvC), je nutné chránit jejich základní charakteristiky (viz popis rámcových typů krajin v typologickém členění krajiny); - mají vnitřní krajinářskou hodnotu 1 a 2 (graficky vymezeno), je nutné chránit typické znaky jejich krajinné matrice (viz popis krajinných matric KvC) i jejich konkrétní krajinnou strukturu; - jsou tvořeny vzácnými typy krajinných matric KvC, je nutné chránit typické znaky této krajinné matrice (viz popis krajinných matric KvC) i jejich krajinnou strukturu, a to u všech KvC, kde se nacházejí (tj. bez ohledu na jejich vnitřní krajinářskou hodnotu); - jsou tvořeny matricemi s dochovanou historickou strukturou krajiny (viz dochovanost plužin a urbanismu vsí v tabulce sídel), je nezbytné chránit všechny typické znaky matrice v dané prostorové struktuře (viz popis typů sídel a plužin) ve všech lokalitách, kde je zachována; - jsou součástí 1. a 2. zón CHKO, maloplošných zvláště chráněných území, městských a vesnických památkových rezervací a zón, je nutné navíc respektovat specifická omezení vyplývající z charakteru a způsobu jejich speciální ochrany.

71


7. TYPY SÍDEL A PLUŽIN NA ÚZEMÍ CHKO ČESKÝ RÁJ Nejvýznamnějšími charakteristikami osídlení jsou: -

typy sídel typy plužin (včetně vazeb mezi sídlem a plužinou) typy lidového domu / architektura

Typy osídlení patří spolu s reliéfem a způsoby využití území mezi nejvýznamnější činitele utvářející charakter krajiny. Právem tedy patří mezi tři vůdčí charakteristiky krajinných typů, kterými popisujeme krajinu na regionální úrovni. V detailním měřítku (na úrovni míst krajinného rázu) pak můžeme každou vesnici charakterizovat příslušným typem sídla a zemědělskou krajinu zase typem plužiny (viz mapa č. 4: Sídelní charakteristiky CHKO Český ráj). Od r. 2008, kdy bylo zpracováno předchozí Preventivní hodnocení krajinného rázu, nedošlo v charakteru osídlení k podstatným změnám (historický typ osídlení se pochopitelně nezměnil vůbec). Podstatně se však změnily možnosti studia historických forem osídlení, jejichž poznání je podstatou k pochopení současného stavu a východiskem ke způsobům usměrnění budoucího vývoje. Vzhledem k finančním a časovým možnostem není reálné v rámci této práce provádět detailní historické a archeologické výzkumy, které by podrobně zmapovaly vývoj osídlení v minulosti. Těžiště práce tedy v tomto směru spočívá ve studiu historických mapových děl. A právě digitalizace historických mapových děl v posledních letech zásadně pokročila. Zatímco v roce 2008 byly sídelní charakteristiky zjišťovány z map I., II. a III. vojenského mapování, tedy z map středních měřítek (1: 28 800 a 1: 25 000), které pouze přibližně zobrazují půdorys sídla, typ plužiny pak zcela nedostatečně (typ plužiny byl často určován na základě analogií s jinými, lépe probádanými územími). Dnes již jsou na internetu veřejně přístupné i podrobné katastrální mapy stabilního katastru (1 : 2 880). Z nich jsou pro tuto práci nejdůležitější tzv. indikační skici, ve kterých jsou vedle detailních půdorysů sídel a plužin, uvedeny i majitelé jednotlivých usedlostí a pozemků a lze v nich tedy studovat i vzájemné vlastnické vztahy mezi sídlem a plužinou. Vzhledem k dostupnosti těchto nových podkladů bylo nutné charakteristiku osídlení znova zpracovat a využít při něm tento podrobnější materiál. Výsledná charakteristika se od té předchozí zásadně odlišuje. Řada dnes z katastrálních map zřejmých informací nám nebyla v době zpracování předchozího hodnocení z r. 2008 známa. Původní vymezení dle vojenského mapování analogicky vycházelo z podobnosti s námi známým územím (především Moravy). Podrobné studium historických katastrálních map však ukázalo, že situace v Českém ráji se i přes podobnost v zobrazení na mapách vojenských mapování, zásadně odlišuje od situace na Moravě. Charakteristická je např. téměř úplná absence traťových plužin. Na území Českého ráje se potkává řada typů osídlení. V rámci charakteristik osídlení se jedná o velmi pestré a komplikované území. Pro starosídelní území, na jehož okrajích Český ráj leží, jsou charakteristické hromadné návesní vsi, doplněné hromadnými a hromadnými uličními vsemi. Tato sídla převážně obklopuje úseková plužina. Převážně na okrajích některých sídel, méně často i samostatně, jsou situovány panské dvory, ke kterým se váže dominikální plužina. Sídelní typ vrcholně středověké kolonizace je tvořen stejnými typy sídel a plužin jako ve starosídelním území, s tím rozdílem, že významnější roli hraje vlastnická vazba mezi sídlem a plužinou. Jedná se o specifickou formu záhumenicového uspořádání pozemků, tzv. úsekové záhumenice. Pro krajiny pozdně středověké kolonizace jsou typické lesní lánové vsi, krátké řadové vsi a okrouhlice s paprsčitou a záhumenicovou plužinou.

72


Pro novověkou kolonizaci je charakteristické rozptýlené osídlení s úsekovou plužinou. Samoty, jejich skupiny, příp. celé areály pak často druhotně obsazovaly i části původně volných, nezastavěných, zejména úsekových plužin. Na území Českého ráje se tak potkává a mísí řada historických typů sídel a plužin. Ty jsou pak druhotně doplněny dalšími novodobými typy. historické typy sídel - vsi návesní a hromadné návesní vsi - silnicové a ulicové vsi a hromadné silnicové a ulicové vsi - hromadné vsi - lesní lánové vsi - krátké řadové vsi - lesní návesní vsi (okrouhlice) - samoty a rozptýlené osídlení - města, s centrálním náměstím a navazující městskou zástavbou historické typy objektů samostatně stojících v plužině - vodní, ojediněle i větrné mlýny - hájovny, myslivny - panské dvory - panská obydlí (hrady, zámky, zříceniny, letohrádky) - kostely, kaple, hřbitovy - lázeňské objekty - cihelny - převážně až druhotně pak běžné zemědělské usedlosti novodobé typy zástavby - novodobá obytná zástavba (ulicová, kobercová) - rekreační a sportovní objekty a areály (hostince, hotely, rozhledny, parkoviště, turistické chaty, kempy, sportoviště, golfová hřiště, koupaliště) - chaty a chatové a zahrádkářské osady - průmyslové a zemědělské objekty a areály historické typy plužin - traťová a pásová plužina - dominikální plužina - úseková plužina - záhumenicová plužina - paprsčitá plužina - úsekové záhumenice - úseková plužina s rozptýleným osídlením novodobé formy využívání území - scelené lány - intenzivní nízkokmenné sady - fotovoltaické elektrárny - plantáže rychle rostoucích dřevin

73


Historické typy sídel Vsi návesní a hromadné návesní - jedná se o soustředěné osídlení v kompaktních vesnicích. Typický je centrální veřejný prostor – náves. Pro hromadné návesní vsi je charakteristické nepravidelné uspořádání. Pravidelný tvar nemá náves ani pozemky které ji obklopují. Rozličné prostorové uspořádání mají i jednotlivé usedlosti. Někdy se navzájem usedlosti dotýkají, jindy jsou mezi nimi mezery. Usedlosti vymezující náves zpravidla leží na okraji pozemku. U navazující zástavby, často druhotné je běžné situování usedlostí k okraji i uvnitř pozemku. V řešeném území můžeme hovořit o hromadných návesních vsích. Na hospodářská stavení, převážně složeného půdorysu navazují zahrady, kde tradičně převažují vzrostlé ovocné stromy. Vesnice je tak od volné krajiny typicky oddělena prstencem zahradního stromoví. Veřejný prostor návsi je zpravidla vymezen přímo hmotou usedlostí, příp. pak malou předzahrádkou. Obvykle se návesní vsi typicky pojí s traťovou, příp. nepravou traťovou a délkovou plužinou, v řešeném území se však jedná výhradně o plužinu úsekovou, často ve vazbě na sídlo doplněné o tzv. úsekové záhumenice. Osídlení je zásadně soustředěné. Samoty se ve volné krajině (v plužině návesních vsí) objevují pouze výjimečně. Vždy se jednalo o výjimečné typy staveb (mlýny, panské dvory, hájovny, cihelny). Až druhotně se na část původně volných plužin začalo šířit rozptýlené osídlení. Jedná se o starý sídelní typ, jež je typický pro starosídelní a vrcholně středověké sídelní krajiny. Základním znakem je kompaktní vesnice s centrálním prostorem (příp. dominantou kostela), obklopená prstencem ovocných zahrad, který sídlo jasně ohraničuje od volné, nezastavěné zemědělské krajiny. Hromadné vsi – jsou kompaktní soustředěná sídla. Typická je absence významnějšího veřejného prostoru – návsi a pravidelné vnitřní struktury. Menší veřejné prostory (nad rámec komunikací) se však mohou vyskytovat. Charakteristickým znakem je nepravidelnost zástavby. Přímé komunikace bývají zpravidla velmi krátké. I pozemky, které se řadí podél komunikace, mají nepravidelné, velmi rozličné tvary a pouze velmi vzácně se vedle sebe řadí pozemky stejného tvaru. I umístění domů na pozemcích je velmi různorodé (od okraje až do hloubi pozemku). Není zde uliční čára ani shodná orientace staveb. Hromadné vsi se v řešeném území vážou výhradně na úsekové plužiny. Osídlení je zásadně soustředěné. Samoty se ve volné krajině (v plužině hromadných vsí) objevují pouze výjimečně. Vždy se jednalo o výjimečné typy staveb (mlýny, panské dvory, hájovny, cihelny). Až druhotně se na část původně volných plužin začalo šířit rozptýlené osídlení. Jedná se o starý sídelní typ, jež je typický pro starosídelní a vrcholně středověké sídelní krajiny, často však vzniká až druhotně neplánovitým růstem sídla a může se tak objevovat ve všech sídelních krajinách. Hromadné vsi často vznikají např. druhotným zastavěním návsi. Některé vsi vznikly zahuštěním původně rozptýleného osídlení. I přes rozdílnou dobu a okolnosti vzniku jsou si tyto typy vsí dnes dosti podobné, a proto jsou vymezovány společně. Základním znakem je kompaktní vesnice bez pravidelné vnitřní struktury, obklopená ovocnými zahradami a volná, nezastavěná krajina. Ulicové vsi jsou kompaktní vesnice s centrální osou tvořenou komunikací. Podél této komunikace jsou zpravidla hustě seřazeny domy, které se často i vzájemně dotýkají. Ulicové vsi jsou typické pro starosídelní krajiny, patří tak mezi nejstarší sídelní typy vůbec. Kromě nejstarších dob se ojediněle budovaly i v novověku, zejména v blízkosti panských domů. To je např. případ vsi Vazovec, která vznikla až v novověku, přestože shodou okolností leží ve starosídelní oblasti. Na rozdíl od jejích starších příbuzných zde na domy nenavazují prostorné ovocné zahrady, které ostře oddělují vesnici od volné nezastavěné krajiny. Samoty se ve volné krajině v okolí objevují pouze výjimečně. Vždy se jednalo o výjimečné typy staveb (mlýny, panské dvory, hájovny, cihelny). Až druhotně se na část původně volných plužin

74


začalo šířit rozptýlené osídlení. Ulicové vsi se typicky pojí s nepravými traťovými plužinami. Jsou-li založeny až později při panských dvorech, obklopuje je plužina dominikální. Základním znakem je kompaktní ves, v níž jsou domy seřazeny podél cesty. Ovocné zahrady je pak oddělují od volné, nezastavěné krajiny. Má-li zástavba výrazně volnější charakter, klasifikujeme ji jako rozvolněnou uliční ves, jedná se o přechodnou formu mezi uliční vsí a řetězcem usedlostí (který je charakterem území podmíněnou formou rozptýleného osídlení) Pravidelné ulicové vsi se v řešeném území prakticky nevyskytují. S výjimkou Vazovce se vždy jedná o ojedinělé malé segmenty o několika pravidelně uspořádaných domech. V řešeném území však nacházíme tzv. hromadné uliční vsi. Osou sídla je i zde komunikace, domy jsou však kolem ní uspořádány zcela nepravidelně. Liší se tvarem pozemku, orientací domu, vzdáleností od komunikace i od hranice pozemku. Další zástavbou často přecházejí v hromadné vsi. V řešeném území se vyskytují společně s úsekovými, příp. dominikálními plužinami, příp. jsou doplněné úsekovými záhumenicemi. Lesní lánové vsi – jedná se o soustředěné osídlení liniového charakteru. Lesní lánové vsi jsou těsně spjaty se záhumenicovou plužinou. Vesnice jsou protaženy podle své osy, kterou býval vodní tok, později jí mohla být i cesta. Zpravidla kolmo na tuto osu jsou vymezeny jednotlivé lány (pásy pozemků patřících k jednotlivým statkům). V každém pásu pak v blízkosti vodního toku stál příslušný statek. Lánové vsi tak prakticky nemají centrální prostor. Původně řídká hustota osídlení se postupně zvyšovala zastavováním volných prostor kolem původních statků (Žďár byl však zřejmě již původně založen v hustém, téměř ulicovém charakteru). Domy jsou obklopeny zahradami, v nichž převažují ovocné stromy. V typických příkladech (např. Žďár, Holín) ves prochází téměř celou délkou katastru. Osídlení je soustředěno do tohoto pruhu. Samoty se ve volné krajině (v záhumenicové plužině) objevují pouze výjimečně. Vždy se jednalo o výjimečné typy staveb (mlýny, panské dvory, hájovny, cihelny). Netypické kratší formy, tvoří přechodné typy ke krátkým řadovým vsím, ke kterým jsou také řazeny. Lesní lánové vsi jsou typické pro krajiny pozdně středověké kolonizace. Tento typ vsí se pojí se záhumenicovými plužinami. Později pak vznikají další lánové vsi, ty ale už nemají téměř žádnou plužinu (zemědělství již nebylo výhradním zdrojem obživy). V Českém ráji je časté, že se rozptýlené samoty nepravidelně řadí podél cest. Jejich postupným zahušťováním vznikají vsi obdobného charakteru. Základním znakem je soustředěné osídlení v liniově protažené vsi. Ovocné zahrady oddělují vesnici od volné, nezastavěné krajiny. Krátké řadové vsi – jsou kompaktní vesnice bez výrazného centrálního veřejného prostoru a převážně bez pravidelné vnitřní struktury. Krátké řadové vsi mají zpravidla krátce protažený tvar. Typické je nepravidelné uspořádání pozemků různých tvarů v obci i lokalizace domů na parcele, přesto se jedná o kompaktní obce. Půdorysně mohou být krátké řadové vsi dosti variabilní. Mohou mít sevřenější či volnější půdorys, může se jednat o jednu nebo častěji o dvě linie objektů (pásy záhumenicové plužiny pak vycházejí z obce na jednu nebo více stran). Rozestupy mezi usedlostmi mohou i nemusí být pravidelné (někdy se jedná spíše o několik malých shluků, např. Vesec pod Kozákovem, Smrčí). Domy většinou bývají soustředěny uvnitř sídla a obklopené prstencem zahrad. V severním sousedství řešeného území jsou pak časté vsi, kde jsou domy situovány spíše po obvodu sídla a uvnitř jsou velké, druhotně často zastavované zahrady (usedlosti se neobracejí do středu sídla, ale k obvodové cestě, i když se ve středu obce někdy nachází obecní pozemek, např. Vrát). Půdorysně mohou být krátké řadové vsi velmi podobné vsím hromadným, zejména po jejich velmi častém druhotném zahuštění. Zásadně se však odlišují navazující plužinou. Ta v případě krátkých řadových vsí vlastnicky navazuje na usedlosti v sídle. Domy jsou obklopené zahradami s ovocnými stromy.

75


Osídlení je výhradně soustředěné. Samoty se ve volné krajině objevují pouze výjimečně. Vždy se jednalo o výjimečné typy staveb (mlýny, panské dvory, hájovny, cihelny). Až druhotně se na část původně volných plužin začalo šířit rozptýlené osídlení. Krátké řadové vsi se typicky objevují v pozdním středověku a pojí se s různými typy záhumenicových plužin (záhumenicová, paprsčitá, úseková záhumenice). Zpravidla má však záhumenicové uspořádání pouze část plužiny a okrajové části mají úsekové uspořádání. Základním znakem je soustředěné osídlení nepravidelného uspořádání, oddělené ovocnými zahradami od volné zemědělské krajiny. Původní středověké krátké řadové vsi měly nízkou hustotu zastavění, dnes bychom měli tendenci je někdy řadit k rozptýlenému osídlení. Jako u lánových vsí, i zde na každou usedlost navazoval pruh záhumenicové nebo paprsčité plužiny. Výjimečně dochovaný, pozdějším zahušťováním zástavby nedotčený, je Prackov. Výjimečně dochovaná je i jeho plužina. Každý statek tak dodnes samostatně stojí uprostřed svého záhumenního pruhu, který pokračuje na konec katastru. Jedná se o místa nejvyšší ochrany krajinného rázu. Lesní návesní vsi (okrouhlice) – jsou kompaktní vesnice s centrálním veřejným prostorem – návsí. Jsou často de facto shodné s návesními vsemi. Ty jsou ale starého data, kdežto okrouhlice vznikaly až v pozdním středověku. Místo traťové či úsekové plužiny jsou lesní návesní vsi typicky doprovázeny paprsčitou formou záhumenicové plužiny (příp. úsekovými záhumenicemi). Způsobem hospodaření, organizací plužiny a vazby sídla na plužinu jsou tedy shodné s lesními lánovými a krátkými řadovými vsemi, mají však kompaktní charakter a centrální veřejný prostor – náves. Osídlení je i zde výhradně soustředěné. Zahrady s převahou ovocného stromoví oddělují ves od okolní volné krajiny. Samoty se ve volné krajině (v paprsčité plužině) objevují pouze výjimečně. Vždy se jednalo o výjimečné typy staveb (mlýny, panské dvory, hájovny, cihelny). Až druhotně se na část původně volných plužin začalo šířit rozptýlené osídlení. Obecně to není pravidlem, avšak v řešeném území jsou okrouhlice oproti návesním (i hromadným návesním) vsím méně pravidelné. Domy se často obracejí spíše do plužiny než do návsi. Objevují se tak neurčité přechody mezi krátkými řadovými vsemi a okrouhlicemi, které (vzhledem k častému druhotnému zahušťování) řadíme ke krátkým řadovým vsím. Jedná se o typické osídlení krajin pozdně středověké kolonizace. Základním znakem je soustředěné osídlení s centrálním veřejným prostorem návsi. Ta je obklopena domy, na něž navazují ovocné zahrady, které oddělují sídlo od volné krajiny charakteru paprsčité plužiny. Samoty a rozptýlené osídlení – jsou z pohledu stávající sídelní struktury výhradně novověkou záležitostí. Až do novověku bylo osídlení výhradně soustředěné. Samoty byly v krajině velmi vzácné. Vždy se jednalo o výjimečné typy staveb (mlýny, panské dvory, hájovny, cihelny atp.). Rozptýlené osídlení je charakteristické absencí vesnického centra a souvislé zástavby. Samostatně nebo v malých skupinkách (do čtyř) stojící usedlosti jsou obklopeny kompaktními pozemky – úsekovou plužinou. Okolí domů je typicky tvořeno mozaikou způsobů využití území: polními i lučními sady, políčky a lukami. Tyto plochy, v bezprostřední blízkosti usedlostí se jedná převážně o sady, jsou nedílnou a spoluurčující součástí rozptýleného osídlení jako specifického sídelního typu. Navazující pozemky navíc nejsou oploceny a jsou součástí volné zemědělské krajiny. Malebnost a pestrost území s rozptýleným osídlením je tudíž umocňována vysokou prostupností krajiny. Rozptýlené osídlení je typickým znakem krajin novověké kolonizace, kde obsazovalo extrémní, stále však ještě obdělávatelné stanoviště. Jejich neúrodnost a odlehlost si již vynutila rozptýlený charakter osídlení. V řešeném území se k novověkým krajinám řadí svahy Kozákovského hřbetu a některé segmenty zaříznutých údolí. Kromě dosud neosídlených horských celků obsazovalo rozptýlené osídlení i okraje již v minulosti osídlených území. V těchto případech se jedná o tzv. druhotné rozptýlené osídlení. Jednotlivé samoty nebo

76


skupiny samot se postupně začaly objevovat na svažitých pozemcích v údolích, pod lesy nebo na rozhraní plošin a zaříznutých údolí, vždy ale na okraji již existujících plužin (postupně se však místy šířily i do jejích středů). Jen ojediněle došlo k vyšší koncentraci samot a můžeme tak již mluvit o areálech rozptýleného osídlení. Specifickým případem je okolí Troskovic, kde se samoty objevují přímo na plošinách a areály rozptýleného osídlení tedy vznikly ne na okraji, ale na úkor starší plužiny. Samoty v řešeném území také často lemují komunikace. Areály rozptýleného osídlení pak mají výrazně lineárně protažený charakter. Jejich dalším zahušťováním pak vznikají obdoby hromadných uličních či lesních lánových vsí. Základním znakem jsou solitérně nebo v malých skupinkách stojící domy, obklopené neoplocenými sady a dalšími zemědělskými pozemky. Shluk usedlostí, víska – takto nazýváme malé sídelní útvary o cca 4 až 10 usedlostech. Kromě malé velikosti je jejich základním znakem nepravidelný hromadný či hromadně uliční charakter. Vísky se nejčastěji pojí s úsekovými plužinami. Vznikaly buď primárně jako malé sídelní útvary, častěji však druhotnou zástavbou v sousedství samot či v areálech rozptýleného osídlení. Města s centrálním náměstím a navazující městskou zástavbou tvoří přirozená střediska vesnického osídlení. Přímo v řešeném území se nenacházejí, řada měst však leží v jejich sousedství. Historické typy objektů samostatně stojících v plužině Mlýny, hájovny a myslivny – jsou nejběžnější historické typy samot. Mlýny se pochopitelně vázaly na vodní toky, hájovny zase na okraj lesa, ojedinělé větrné mlýny pak na větrná stanoviště na návrších. V případě vodních mlýnů se jednalo o hospodářské objekty, jejíž součástí byly rybníky, splavy a náhony. Dnes již tyto objekty neslouží svému původnímu účelu a převážně slouží k bydlení, turismu a rekreaci. Občas kolem nich vznikly i další objekty. Panské dvory – jednalo se o velké zemědělské usedlosti obhospodařující desítky hektarů. Velikosti obhospodařované plochy odpovídala i velikost hospodářských budov. Ty byly zpravidla řazeny do čtverce a vytvářely uzavřený prostor - dvůr. Panské dvory zpravidla obhospodařovaly souvislé pozemky ve svém okolí – dominikální plužinu. Byly situovány buď na okraji sídel, anebo samostatně ve volné krajině. Panská obydlí (hrady, zámky, letohrádky, a druhotně z nich zříceniny) patří mezi pohledově nejexponovanější typy osídlení. Zejména hrady byly budovány na vyvýšených, dobře hájitelných místech (hrad Kost je svojí lokalizací výjimečný). Ztvárněním i mírou zachovalosti se jedná o značně rozličné objekty, které dnes již neslouží svému původnímu účelu. Prakticky ze všech jsou dnes turisticky vyhledávané objekty a jsou kladně vnímanými póly nejvýznamnějších krajinných vedut. Kostely, kaple, hřbitovy – na významných místech bývaly budovány církevní stavby (nejčastěji kaple) i volně v krajině, často na pohledově velmi exponovaných místech. Tam se z nich staly kladně vnímané krajinné póly. Hřbitovy tradičně obklopovaly církevní stavby. Je-li tomu tak dodnes a hřbitovy se nacházejí v intravilánu obcí, nejsou samostatně vymezovány. Část těchto funkčně i charakterově specifických ploch se však již od časů Josefa II. nachází ve volné krajině. Lázeňské objekty – v návaznosti na minerální prameny byly v Sedmihorkách vybudovány lázně s řadou vzhledově i funkčně specifických objektů. Cihelny – vedle kamene a dřeva byla hlína tradičním stavebním materiálem. Byla získávána na vhodných místech v tzv. hlinících, jejich součástí byly i funkčně specifické objekty.

77


Zemědělské usedlosti – v novověku kolonizovaných krajinách se jejich běžnou součástí staly i zemědělské usedlosti, tedy objekty s běžnou obytnou a zemědělskou funkcí. Ty stály buď samostatně, anebo v malých shlucích po několika staveních a charakteristicky osazovaly území ve větším počtu – vytvářely tak areály rozptýleného osídlení. Druhotně pak zemědělské usedlosti začaly vznikat i na okrajích již existujících plužin. Tento trend – tato nová sídelní vrstva, započal pravděpodobně v 18. století a pokračoval až do poloviny 20. století. Nová výstavba se zpravidla omezila na několik samot, místy však můžeme hovořit o vzniku nových areálů – druhotného rozptýleného osídlení. Tím došlo k podstatné proměně charakteru krajiny. Případná další intenzivní výstavba vede ke ztrátě rozptýleného charakteru osídlení a ke vzniku zcela nového typu – plošné zástavby. To opět vede k zásadní proměně území. Novodobé typy zástavby Novodobá obytná zástavba - pod tento pojem zahrnujeme plošně rozsáhlejší výstavbu od druhé pol. 20. stol. po současnost, kterou již nelze přiřadit k žádnému z historických typů sídel. Jedná se o samostatně stojící domy modernistických forem, doplněné malou zahrádkou. Tento typ zástavby dnes můžeme najít jak na vesnicích, tak ve městech, prakticky ve všech částech republiky. Vyskytují-li se pouze v omezeném rozsahu, bereme je jako rušící součást historického typu sídla. Nová zástavba může mít buď ulicový, anebo plošný (kobercový) charakter. V masivnějších výstavbách již sídlo ztrácí svůj původní charakter a je řazeno do tohoto typu. Na území CHKO Český ráj se jedná o jižní předměstí Turnova (Mašov) a zejména o Koberovy. V menším měřítku se tento typ objevuje na řadě dalších míst (Záholice, Doubrava, Podůlší, Doubravice, Libošovice, Dobšín, Nová Ves atd.). Tento typ stírá původní různorodost typů osídlení a jeho další rozšiřování je v CHKO Český ráj nežádoucí. Rekreační a sportovní objekty a areály (kempy, hotelové areály, sportoviště, koupaliště, hostince, turistické chaty, rozhledny, parkoviště, golfová hřiště, turistická a informační centra, muzea apod.) – vznikaly s rozvojem turistického a rekreačního využívání území. Zpravidla se jedná o otevřené travnaté plochy s rozptýlenou zelení, doplněné nahodile či schematicky rozmístěnými rekreačními objekty, sportovišti atp. Jedná se o nový typ zástavby, jež logicky není předmětem ochrany krajinného rázu. Vzhledem k turistickému využívání území je však jeho existence na území CHKO ryze funkční záležitostí a je třeba hledat cesty, jak stávající objekty lépe začlenit do krajiny. Významné rozšiřování tohoto typu je však vzhledem k únosné míře rekreačního využití území a ochraně dochovaného krajinného rázu nežádoucí. Chaty a chatové a zahrádkářské osady – vznikaly především kvůli potřebě individuální rekreace. Areály zahrádkářských osad jsou rozparcelované na malé, vzájemně oplocené pozemky. Téměř každý pozemek je opatřen boudou nebo chatou, často značně rozdílného vzhledu. Využití pozemků je velmi různorodé: zeleninové záhony, ovocné sady, okrasné zahrady a jejich rozličné kombinace. Běžně je pěstována řada nepůvodních druhů. Zahrádkářské a chatové osady, jako zcela nový typ zástavby narušují tradiční charakter krajinného rázu a je tedy nežádoucí je dále rozšiřovat. Ve většině případů je také nevhodná přeměna zahrádkářských a chatových osad na trvalé bydlení. Průmyslové a zemědělské areály – ve významnějším měřítku vznikají od druhé poloviny 20. století. Zpravidla se jedná o několik nízkopodlažních ale prostorově velkých budov, skladových a manipulačních ploch a cest. Za jakési předchůdce zemědělských areálů bychom mohli označit panské dvory. Jejich vzhled a zasazení do krajiny je ale u dvorů mnohem lepší. Zemědělské areály vznikly v důsledku kolektivizace zemědělství. Pokud kolektivní způsob hospodaření přetrvává, je nutná i existence zemědělských areálů. Zásadní však je jejich velikost, vzhled jednotlivých objektů a jejich celkové zasazení do krajiny. V současné době zemědělské areály značně narušují krajinný ráz území ve svém okolí. Průmyslové areály (mezi ně nezahrnujeme malé provozovny) není žádoucí na území CHKO stavět.

78


Typy plužin Plužinou rozumíme vyživovací zázemí obce. Jedná se o zemědělské pozemky náležející příslušné obci. Podle převažujícího tvaru, velikosti, uspořádání pozemků a jejich vlastnické struktuře zařazujeme plužiny do několika typů: Traťová a pásová plužina – traťová plužina vznikla v důsledku trojpolního způsobu hospodaření a používání těžkého pluhu. Jsou pro ni typické úzké a dlouhé pruhy pozemků. Každý sedlák v obci měl pruh pole v každém z třech bloků traťové plužiny. Pásová plužina má také charakter pásů, šířka jednotlivých pozemků je však mnohem větší než u traťových. Tyto plužiny se nejčastěji pojí s návesními, silnicovými a hromadnými vsemi a jsou typické pro starosídelní a vrcholně středověké sídelní krajiny. V řešeném území se však traťové plužiny vůbec nevyskytují. Fragment pásové plužiny pak nacházíme v několika malých segmentech (Nepřívěc). V okolí řešeného území se tyto typy plužin vyskytují výhradně ve vazbě na města (Kněžmost, Dolní Bousov, Turnov, Rovensko pod Troskami, Jičín, Železnice, Mlázovice a Mnichovo Hradiště). Dominikální plužina – je tvořena pozemky patřícími k panskému dvoru. Celá plužina patřila jednomu majiteli - vrchnosti. Dominikální plužiny se tedy neváží na vesnici, ale na dvůr (případné menší vsi při dvorech vznikly až mnohem později). Jednotlivé pozemky byly relativně velké (stále však mnohem menší než pole vzniklá kolektivizací zemědělství) a často měly pravidelný, zejména obdélný tvar. Typické pro ně bylo lemování jednotlivých polí řadami nebo alejemi ovocných stromů. Dominikální plužiny by se tak mohly stát inspirací při budoucí revitalizaci rozsáhlých socialistických lánů. Dominikální plužiny bývají zásadně volné, bez rozptýleného osídlení. V novověku byly pomístně v severní polovině řešeného území druhotně doplněny o samoty a menší areály rozptýleného osídlení. Záhumenicová plužina – se uplatňuje až po přechodu k individuálním formám hospodaření. Typické jsou pro krajiny pozdně středověké kolonizace. Při zavádění záhumenicových plužin v pozdním středověku mohlo dojít k přeparcelování původní starší plužiny u již existujících vsí, a proto se mohou objevovat i ve starších sídelních typech. Vzhledem k hojnému výskytu úsekových záhumenic to však není v řešeném území pravděpodobné. Záhumenicové plužiny vznikaly společně s lesními lánovými a krátkými řadovými vsemi. Podél vodního toku se v daných vzdálenostech stavěly domy. Pozemky náležející k danému statku ležely v jednom pásu (v něm stál i dotyčný dům), který se táhl až na konec katastru. Cesty vedly po hranicích pozemků do jednotlivých statků, podél nich vznikaly i kamenice. V minulosti občas docházelo k rozdělení statku a polností mezi více dědiců. Nová usedlost vznikla buď rozdělením původní, anebo byla nově postavena v její blízkosti. Rozdělen byl také k usedlosti náležející pozemkový pás záhumenicové plužiny. Někdy docházelo k jeho pravidelnému mnohačetnému příčnému dělení, častější však bylo četné, nepravidelné úsekové dělení. Došlo-li k tomu u více usedlostí, často i na celém katastru, získalo území na první pohled charakter úsekové plužiny. Záhumenicový původ takové „dělené záhumenicové plužiny“ je však stále patrný z průběhu cest a z pravidelného střídání dvou, či tří vlastníků v jednom pásu. V místech, kde to utváření reliéfu umožnilo, setřela kolektivizace zemědělství druhé pol. 20. století charakter záhumenicových plužin. Ve vzácně dochovaných segmentech hodných prioritní krajinářské ochrany (zejména Prackov s plužinou) byly jednotlivé záhumenicové pruhy zatravněny a kamenice na hranicích spontánně zarostly dřevinami. Záhumenicové plužiny navazují na výrazně protáhlé lánové vsi i kratší krátké řadové vsi. Jedná o volnou nezastavěnou krajinu. V novověku byly lokálně okraje těchto plužin druhotně doplněny o samoty. Ty jsou v těchto plužinách novým, netypickým prvkem.

79


Paprsčitá plužina – je vlastně typem záhumenicové plužiny. Pojí se však s kompaktními sídly – okrouhlicemi a krátkými řadovými vesmi. Každý pozemkový pruh náležel statku, z něhož vycházel a postupně se rozšiřujíce pokračoval až na okraj katastru. Cesty vedly po hranicích pozemků do jednotlivých statků, podél nich vznikaly i kamenice. Kolektivizace zemědělství druhé pol. 20. století setřela charakter paprsčitých plužin. Zachovala se jen část hraničních linií. Často jsou nejlépe dochované fragmenty na okrajích vesnic. Paprsčitá plužina je typickým znakem krajin pozdně středověké kolonizace. Při zavádění paprsčitých plužin v pozdním středověku mohlo dojít k přeparcelování původní plužiny u již existující návesní vsi. Paprsčité plužiny se tak mohou objevovat i ve starších sídelních typech. V minulosti občas docházelo k rozdělení statku a polností mezi více dědiců. Nová usedlost vznikla buď rozdělením původní, anebo byla nově postavena v její blízkosti. Rozdělen byl také k usedlosti náležející pozemkový pás paprsčité plužiny. Někdy docházelo k jeho pravidelnému mnohačetnému příčnému dělení, častější však bylo četné, nepravidelné úsekové dělení. Došlo-li k tomu u více usedlostí, často i na celém katastru, získalo území na první pohled charakter úsekové plužiny. Paprsčitý původ takové „dělené paprsčité plužiny“ je však stále patrný z průběhu cest a z pravidelného střídání dvou, či tří vlastníků v jednom pásu. Jedná se o území soustředěného osídlení. Paprsčitá plužina je tedy volná, nezastavěná domy. V novověku byly okraje těchto plužin lokálně druhotně doplněny o samoty. Ty jsou v těchto plužinách novým, netypickým prvkem. Úseková plužina – byla zřejmě nejstarším způsobem organizace zemědělských pozemků ve starosídelních krajinách. Ve středověku však (se změnou způsobu hospodaření) byly tyto staré plužiny přetransformovány na traťové a nepravé traťové plužiny. V řešeném území k tomu však zjevně nedošlo, osnovy úsekových plužin v Českém ráji jsou tak pravděpodobně velmi staré. Úsekové plužiny se mohou vzájemně lišit velikostí a tvarem jednotlivých pozemků. Vždy se však jedná o nepravidelné uspořádání převážně kompaktních pozemků, nepravidelných a velmi rozličných tvarů. Druhotně často docházelo k dělení usedlostí i jednotlivých bloků úsekových plužin. Tím se snižovala velikost úseků, někdy zůstala nepravidelnost úseků zachována, jindy došlo k jejich pravidelnému páskovému dělení. V řešeném území se úsekové plužiny pojí s návesními, uličními a hromadnými vsemi, často také tvoří menší okrajové pásy záhumenicových plužin. Později pak nově vznikaly úsekové plužiny v souvislosti s novověkým dosídlováním krajiny. Rozptýlené osídlení a úsekové plužiny jsou typickými znaky krajin novověké kolonizace. Druhotně také vznikaly parcelací dominikální půdy, v takových případech bylo dělení mnohem pravidelnější a vznikaly tak „dělené úsekové plužiny“. Jedná se o volnou nezastavěnou krajinu. V novověku byly mnohde okraje těchto plužin druhotně doplněny o samoty a menší areály rozptýleného osídlení. Ty jsou v těchto plužinách novým, netypickým prvkem. To se netýká v novověku kolonizovaného území, kde úsekové plužiny vznikaly společně s rozptýleným osídlením, jenž je v těchto místech jejich integrální součástí. Rozptýlené usedlosti jsou typicky obklopeny ovocnými sady, jež nebývají oploceny. Až za nimi bývají situovány pole a louky (často členěné řadami ovocných stromů). Úsekové záhumenice – pro nás v řešeném území nově objevená specifická varianta úsekové plužiny. Má stejně jako běžné úsekové plužiny charakter nepravidelných a neuspořádaných úseků. V návaznosti na sídlo však řada na sebe navazujících úseků (aniž by tvořily pravidelný pás jako u záhumenicových a paprsčitých plužin) náleží k jedné usedlosti, na niž bezprostředně navazují. Uspořádány však takto zpravidla nejsou celé plužiny, ale většinou jen jejich části situované blíže k sídlu. Předpokládáme, že tato forma úsekové plužiny vznikla během vrcholně středověké transformace stávajícího osídlení, anebo při současně probíhající kolonizaci nového území. V řešeném území zjevně zůstalo zachováno

80


starší úsekové uspořádání pozemků, v návaznosti na usedlosti v sídlech však došlo v jejich okolí k vlastnickému soustředění úseků. V rámci sídelní typologie pak řadíme plužiny úsekových záhumenic do krajin vrcholně středověké kolonizace. V minulosti občas docházelo k rozdělení statku a polností mezi více dědiců. Nová usedlost vznikla buď rozdělením původní, anebo byla nově postavena v její blízkosti. Rozděleny byly také k usedlosti náležející úseky. Někdy docházelo k jejich pravidelnému mnohačetnému příčnému dělení, častější však bylo jejich četné, nepravidelné úsekové dělení. Jedná se o volnou nezastavěnou krajinu. V novověku byly mnohde okraje těchto plužin druhotně doplněny o samoty a menší areály rozptýleného osídlení. Ty jsou v těchto plužinách novým, netypickým prvkem. Novodobé formy využívání území Scelené lány – novodobá forma plužiny, která vznikla v druhé polovině 20. století v souvislosti s kolektivizací zemědělství a scelováním pozemků nahradila na většině území všechny historické typy plužin. Charakteristické jsou velkoplošné měřítko krajiny, rozsáhlé půdní bloky, špatná prostupnost krajiny, minimum polních cest, zvýšená vodní eroze a intenzivní, velkoplošný způsob hospodaření. Její existence je na řadě ploch nejvýznamnějším způsobem narušení krajinného rázu, jenž však lze poměrně snadno potlačit. Stačí stávající rozsáhlé půdní bloky vhodně rozčlenit, nejlépe na osnovách historických typů plužin (např. při komplexních pozemkových úpravách). Intenzivní nízkokmenné sady – jsou tvořeny hustou pásovou výsadbou zakrslých forem ovocných dřevin, které jsou obdobně jako vinná réva pěstovány na opěrných konstrukcích a navíc jsou po část vegetační doby plošně zakryty sítěmi či dokonce foliemi. Prostor pod malými, uměle zavlažovanými stromy je zpravidla mechanicky nebo chemicky udržován jako černý úhor, meziřadí jsou zatravněna. Výsadba je vždy celoplošně oplocena po obvodu. Jedná se o zcela nový typ využívání území, resp. nový způsob pěstování ovocných stromů, který kromě existence ovocných dřevin na pozemku nemá s tradičním pěstováním vysokokmenných ovocných stromů nic společného. Pěstování ovoce je však tradičním způsobem využívání území. Navíc je prováděna na někdejší dominikální půdě, která byla tradičně místem, kde se prvně zaváděly moderní formy hospodaření. Na druhou stranu je však tento nový typ matrice významných zásahem do charakteru krajiny CHKO. Tradičním znakem krajiny Českého ráje a zvláště dominikální půdy byly aleje dřevin, které krajinu člení a vizuálně částečně potlačují působení ploch mezi nimi. Aby byly intenzivní nízkokmenné sady na území CHKO přijatelné, je nutné je vhodně rozčlenit alejemi neovocných, anebo i vysokokmenných ovocných dřevin, které je svým vzrůstem několikanásobně převýší a významně tak potlačí jejich rušivé vizuální působení v pohledově otevřené zemědělské krajině. V takovém případě dojde ke snížení výměry ovocných plantáží o jednotky procent, jejich rušivý vliv se však významně sníží. Ovšem v případě oplachtění plantáží foliemi je i toto řešení nedostačující. Vizuální projev je natolik rozdílný, že dochází k plošné změně krajinné matrice a významnému ovlivnění krajinných charakteristik. Na území CHKO, kde je plošně chráněn dochovaných krajinný ráz, včetně tradičních krajinných struktur, by měly být tyto formy pěstování plantáží vyloučeny. Fotovoltaické elektrárny – novodobý typ využívání území, kdy je zemědělská půda využívána k výrobě elektrické energie. Tento nový typ matrice nemá v řešeném území historickou paralelu a není vhodné jej do chráněné krajinné oblasti umisťovat. Zásadně nežádoucí je jejich situování na pohledově exponovanější stanoviště.

81


Plantáže rychle rostoucích dřevin – jsou novodobý způsob využívání území. V podstatě se jedná o víceleté pěstování dřevin na orné půdě. Zpravidla se pěstují uměle vyšlechtěné klony exotických dřevin. Jejich pěstování lze tedy chápat jako výsadbu a pěstování monokultur nepůvodních dřevin, které je obecně na území chráněné krajinné oblasti nežádoucí. V případě, že budou k výsadbě plantáží použity místní druhy dřevin (olše, vrby, topoly apod.) měla by být individuálně posouzena vhodnost jednotlivých míst, tak aby jejich pěstováním nedošlo k narušení dochovaného krajinného rázu. Obecně lze konstatovat, že není vhodné jejich pěstování ve výjimečných typech krajin, v areálech s dochovaným historickým členěním plužiny a v návaznosti na velmi dobře dochovaná sídla.

Komentář k mapě sídelních charakteristik CHKO Mapa č. 4: Sídelní charakteristiky CHKO Český ráj prezentuje aktuální typy sídel. Ty vycházejí z historických půdorysných typů. Nová zástavba je často dotváří (např. zahušťuje). Pokud si sídlo i přes novou zástavbu zachová charakter původního typu, je podle něj klasifikováno. To se rovněž týká nové zástavby, která některá sídla prostorově rozvíjí. Má-li stejný charakter jako původní zástavba sídla, je zakreslena jako jeho součást. Pokud je odlišného půdorysného charakteru, je vymezena jako jiný typ (často bezprostředně navazující na původní). Jestliže však druhotná zástavba zcela přeměnila původní typ, je v mapě zakreslen typ nový (např. když se rozptýlené osídlení změnilo v hromadnou uliční ves). Jako novodobá obytná zástavba je vymezen takový typ druhotné obytné zástavby, který svým charakterem neodpovídá typům historickým. Od původních typů se vedle novodobého charakteru objektů odlišuje zejména pravidelností zástavby a částečně také jejím plošným rozsahem. Jednotlivá sídla jsou v mapě znázorněna plošně polygony, jež vymezují stávající zastavěné území. Výjimkou je specifický typ sídla – rozptýlené osídlení, jehož polygony vymezují celé území, kde je zemědělská krajina průběžně doplněna samostatně stojícími usedlostmi (příp. jejich malými shluky). Jednotlivé samostatně stojící usedlosti, příp. jiné typy objektů jsou v mapě vymezeny bodem. Zatímco u sídel je v mapě zobrazen jejich aktuální stav, v případě plužin se spíše jedná o jejich historický typ. U všech historických typů plužin docházelo druhotně k jejich nepravidelnému dělení, čímž de facto všechny typy získaly před 20. stoletím charakter úsekových plužin. V souvislosti s kolektivizací zemědělství na počátku 2. poloviny 20. století pak zase velká většina území získala charakter scelených lánů, který zůstal až na několik výjimek zachován až do současnosti.

82


Komentář k tabulce sídel na území CHKO V tabulce je u každého sídla uvedena řada charakteristik, které ovlivňují míru ochrany jednotlivého sídla. Z hlediska ochrany krajinného rázu je nutné u sídel uplatňovat odstupňovanou ochranu: - nejvyšší stupeň - vysoký stupeň - zvýšený stupeň (obecně vyplývající z polohy v CHKO) - základní stupeň (území svým charakterem neodpovídá umístění v CHKO) Nejvyšším stupněm ochrany je nutno chránit nejlépe dochovaná sídla (v tabulce zvýrazněna tučným písmem). Tato sídla si po staletí zachovala svůj historický půdorys, často dokonce i stejný počet stavení. Tuto výjimečně dochovanou středověkou sídelní strukturu je třeba zachovat i do budoucna. Pokud se po staletí rozsah sídla a počet stavení v něm prakticky neměnil, lze chápat každou novostavbu jako částečné narušení dochovaného stavu. Proto v rámci nejvyššího stupně ochrany doporučujeme v těchto sídlech nestavět žádné další objekty. Pokud by z jakýchkoliv důvodů nebylo možné toto omezení dodržet, je nezbytné v těchto případech pro novou výstavbu vyžadovat nejpřísnější kritéria architektonické i urbanistické (půdorys, výšková úroveň a vzhled objektu, půdorysný typ sídla, zasazení do terénu, charakter oplocení i zeleně v okolí domu, atd.). Vysokým stupněm ochrany je třeba chránit velmi dobře dochovaná sídla, příp. jejich části, sídla ležící v jádrových oblastech, na krajinných osách, pólech a vedutách. Dále sídla, příp. jejich části, ležící ve výjimečných typech krajin a matric, na ohraničení oblastí a míst krajinného rázu, sídla ležící v území, jehož krajinářská hodnota matric dosahuje úrovně 1 až 2 (zásadní až významná) a také segmenty krajiny s výjimečně až velmi dobře dochovaným členěním plužiny. Charakteristika, která indikuje vysoký stupeň ochrany sídla nebo jeho části je v tabulce vyznačena tučně. V mapách, jež jsou přílohou preventivního hodnocení, jsou pak prostorově vymezeny. Zvýšený stupeň ochrany, který obecně vyplývá z polohy v CHKO, není v tabulce nijak zdůrazněn, zahrnuje tedy sídla, která nejsou zahrnuta do vyššího stupně ochrany. Základní stupeň ochrany je aplikován v územích, které svým charakterem neodpovídají umístění v CHKO. V řešeném území jej můžeme ojediněle vymezit v okrajových částech území: v severním cípu Mašťova, v Záholicích, okrajově pak v jižní části Malého Rohozce (část Kolonie), Podůlší, Doubravě a Zavadilce. Největším nebezpečím pro ochranu dochovaného krajinného rázu je rušivá nová výstavba. Usměrňování nové výstavby tak, aby území nenarušovala, ale harmonicky se do něj začlenila, je v současnosti největší výzvou pro ochranu krajinného rázu na území CHKO. Vedle konkrétního vzhledu objektů (architektury) je zásadní zachování historických urbanistických typů sídel. Nová zástavba proto vždy musí respektovat urbanismus daného sídla. Usedlosti Domy mají buď jednoduchý nebo zahnutý („L“), či hákový („U“) půdorys. Nejčastější jsou jednoduché obdélné objekty. Zemědělské usedlosti charakteristicky vytvářely dvory, které jednotlivé stavby obklopovaly ze dvou, tří a někdy i čtyř stran. Málokterý dvůr však měl pravidelný čtvercový či obdélný půdorys, častější byly nepravidelné tvary. Většinou pouze nezemědělské, nejčastěji druhotné domkařské objekty stávaly často samostatně, aniž by vytvářely dvůr. 83


Sídla V případě jižní části Malého Rohozce a částečně také u Žďáru, Doubravy a Babylonu u Hrubé Skály jde o zachování víceméně pravidelného uličního charakteru zástavby. Ve všech ostatních případech je pravidelná zástavba cizorodým novodobým prvkem. U návesních vsí a okrouhlic (liší se v podstatě pouze vazbou na plužinu, proto urbanistické zásady mohou mít společné) je důležité zachovat hmotu usedlostí, které vymezují náves. Pokud zde není možné zachovat původní usedlost, je nejvhodnější stavět na původním půdoryse. U případné navazující nové zástavby mimo historický návesní půdorys je nutné dodržet nepravidelný hromadný nebo hromadný uliční charakter. Krátké řadové vsi byly původně dosti různorodé. Ojediněle se objevovaly soustředěnější (až ulicové) formy (Hamštejn, Hrubá Skála), kde každá usedlost ležela v poměrně úzkém pásu a tedy poměrně blízko sousedních usedlostí (obdobně jako u lesní lánové vsi Žďár). Mnohem častější však byly rozvolněné formy, kde každou usedlost obklopovala rozlehlá zahrada (jedinečnou ukázkou druhotně nezahuštěné formy je Prackov). Sídla mohla mít buď kompaktní charakter (např. Vrát, Kozákov) anebo krátce protažený (např. Pařezská Lhota, Horní Lochov). Hromadné vsi, které však měly pouze kompaktní charakter, se od předešlých odlišovaly v podstatě pouze vazbou na plužinu, a proto mohou mít společné urbanistické zásady (výjimku tvořily druhotně vzniklé domkařské vsi, např. Roveň, kde byla zástavba pravděpodobně již od počátku mnohem kompaktnější). Prakticky všechny hromadné a krátké řadové vsi byly a stále jsou druhotně doplňovány o nové objekty, které nejprve vyplňovaly velké nezastavěné prostory uvnitř sídla (řada z nich se pak začala i prostorově rozvíjet). Zástavba většiny vsí je tak dnes mnohem soustředěnější než byla v minulosti. Hromadné uliční vsi se od předcházejících odlišují pouze v tom, že zástavba nemá plošný charakter, ale je soustředěna podél jedné komunikace. Pro hromadné, hromadné uliční i krátké řadové vsi je charakteristické nepravidelné uspořádání zástavby. Nepravidelnosti se vyskytují prakticky ve všech ohledech. Různá je vzdálenost i orientace domů vůči komunikaci. Přímé úseky komunikací jsou zpravidla velmi krátké. Nepravidelné, převážně však protáhlé tvary mají ve většině případů i parcely, na nichž domy stojí. Jednotlivé objekty bývají situovány jak na okrajích pozemku, tak v jeho hloubi. Pouze vzácně však stávaly uprostřed pozemku, jak je to běžné u novodobých forem zástavby. Pravidelné novodobé formy zástavby jsou v území cizorodým prvkem a je nežádoucí je v CHKO dále prostorově rozvíjet (rozsáhlejší segmenty jsou v mapě vymezeny jako novodobá plošná zástavba). U všech výše uvedených typů se jedná o kompaktní soustředěná sídla, která jsou jasně ohraničena od volné krajiny. Pouze vzácně bylo toto jasné ohraničení částečně narušeno výstavbou polosamot v blízkosti sídla. Zatímco u všech předchozích typů můžeme chápat zahušťování zástavby jako jejich přirozené dotváření, u rozptýleného osídlení vede postupné zahušťování zástavby ke ztrátě jeho charakteru a přeměně na jiný půdorysný typ (řetězce usedlostí se mění na hromadné uliční vsi a celé areály na hromadnou nebo novodobou plošnou zástavbu). Jedním z cílů CHKO je chránit dochovaný krajinný ráz. Nemělo by tedy již docházet k přeměnám dochovaných půdorysných typů sídel. Přílišné zahušťování zástavby je nežádoucí. Zcela zásadně pak nesmí docházet k přeměnám historických typů na novodobé formy zástavby (např. rozptýlené osídlení na novodobou plošnou zástavbu). Případná konkrétní specifika pro krajinný ráz nenarušující rozvoj zástavby jsou v tabulce pro jednotlivá sídla uvedena v poznámkách.

84


8. ZÁVĚREČNÉ POUČENÍ O KRAJINNÉM RÁZU CHKO ČESKÝ RÁJ Z hlediska vlivu georeliéfu v území je nutno vyzvednout: -

Velká část území je tvořená plochým reliéfem údolních niv a mírně ukloněných vyzdvižených plošin, do nichž se ostře zařezávají údolí vodních toků. Strmé svahy často přechází až do skalních stěn.

-

Dominantní povrchové tvary jsou tvořeny vulkanickými vrchy Trosek, Vyskře a Mužského, mohutným Kozákovským hřbetem a čelními svahy vyzdvižených plošin.

-

Vyzdvižené pískovcové plošiny, postupně se měnící z běžného reliéfu přes rozřezané tabule na skalní města, jsou určujícím znakem reliéfu Českého ráje.

-

Zaříznutá skalní údolí v podstatě vytvářejí specifický typ skalních měst.

-

Postupujícím zahlubováním a rozrušováním pískovcové plošiny se skalní údolí mění na skalní města s množstvím skalních věží i stěn. Další rozrušování vede ke vzniku nového zarovnaného povrchu, z kterého vystupují jen nejodolnější skalní věže nebo bloky.

-

Dalším typem výjimečného reliéfu jsou kuesty (okraje vyzdvižených tabulí), jejichž strmý svah je tvořen skalní stěnou. Vznikají tak zdaleka viditelná skalní defilé.

-

Mírné svahy kuest Českého ráje se sklánějí k jihu až jihozápadu, strmé svahy naopak k severu až východu.

-

Asymetrický hřbet v severní části CHKO je ukázkovým typem kuesty. Terénní hrana oddělující mírný a strmý svah je zde nebývale výrazná.

-

Dva neovulkanické suky Trosek jsou unikátním tvarem.

-

Na dolních tocích Jizery, Libuňky i Žehrovky se vytvářejí široké údolní nivy, kryté povodňovými sedimenty.

-

Na území CHKO Český ráj převažují výjimečné až vzácné typy reliéfu nad tzv. běžným reliéfem kopců a údolí, který převažuje na většině území republiky.

Reliéf CHKO tedy můžeme z hlediska krajinného rázu rozdělit na tyto fenomény: -

izolované vrchy;

-

strmé, skalnaté až skalní svahy kuest;

-

mírně ukloněné plošiny;

-

plošiny rozřezané zaříznutými údolími;

-

skalní města;

-

výrazný Ještědsko-kozákovský hřbet;

-

roviny říčních teras a niv.

Z hlediska geologického je nutno vyzvednout: -

Tektonickými pohyby vyzdvižené a následnou denudací modelované křídové tabule dávají vzniknout fenoménu pískovcových skalních měst.

-

Při tektonických pohybech v terciéru došlo k průniku neovulkanitů – výrazné sopečné vrchy Trosek, Vyskře a Mužského.

-

Tektonickými pohyby podél zlomů vznikly výrazné čelní svahy – krajinné veduty. 85


-

Sopečná krajina Kozákova je významnou mineralogickou lokalitou.

-

Pískovec, jako nejvýznamnější stavební kámen, zásadním způsobem formoval kamenné tvarosloví staveb. Místní lomy se skalními profily jsou v krajině typické.

-

V minulosti se v území vyskytovaly žilné výchozy třetihorních vyvřelin, tzv. čertovy zdi, které však byly postupně rozebrány na stavební kámen.

Z hlediska hydrologického je třeba vyzvednout: -

Kvůli vyzdvižení pískovcových plošin má většina území charakter pramenné oblasti.

-

Vzhledem k hydrogeologickým vlastnostem podloží (propustnosti kvádrových pískovců) se jedná o významné území přirozené akumulace podzemních vod s významnými prameny v údolích.

-

Říční nivy jsou tvořeny mocnými povodňovými sedimenty. Rozlivy vodních toků do niv jsou součástí jejich přirozeného hydrologického režimu. Velkoplošné hospodaření plošně snižující retenční schopnost krajiny povodňový režim ještě umocňuje.

-

Široké říční nivy Libuňky a Žehrovky mají obrovský retenční prostor. Jejich zaplavováním se bude zásadně snižovat povodňová křivka a významně se tak sníží povodňové nebezpečí.

Z hlediska pedologického je nutno vyzvednout: -

Strmé skalnaté svahy kuest nebo erodované okraje plošin jsou pokryty chudými kamenitými půdami typu ranker.

-

Pískovcové plošiny byly často převáty spraší. Na nich se vyvinuly poměrně úrodné hlinité, byť odvápněné půdy.

-

Údolní nivy jsou tvořeny povodňovými sedimenty, jedná se o velmi úrodné půdy, vzniklé díky povodním.

-

Nejnižší, podmáčené polohy říčních niv, mají glejový charakter.

Z hlediska biologického je nutno vyzvednout: -

Různorodost rostlinných a živočišných společenstev je primárně dána složitou geologickou i geomorfologickou stavbou a geografickou polohou na rozhraní nížin a hor, sekundárně pak dlouhodobým využíváním krajiny člověkem.

-

V potenciální vegetaci by zcela převažovala lesní společenstva. Pouze v okolí největších skal by byly ostrůvky skalních stepí. Kontrastní typy stanovišť hostí řadu druhů organismů na relativně malém území. Mají tedy zásadní význam pro uchování biodiverzity.

-

Druhovou bohatost území Českého ráje v historické době zásadně zvýšil člověk tím, že část území odlesnil a využívá je jako pole, louky, sady, rybníky a pastviny.

-

Vlivem intenzifikace zemědělství a lesnictví v posledních cca 200 letech (mnohem silněji pak od 2. pol. 20. století), dochází opět k ochuzování druhové rozmanitosti území.

-

Významnými přirozenými biokoridory jsou zaříznutá údolí. Řada typů odlišných stanovišť je příčinou jejich vysoké druhové rozmanitosti. Z hlediska sledu bioty je pro údolí charakteristická inverze – polohy v údolí jsou chladné a vlhké a horní hrany (jižně exponovaných) svahů jsou teplé a suché.

86


-

MZCHÚ reprezentují především společenstva skalních údolí a skalních měst, příp. lesních biotopů.

-

ÚSES nadregionální a regionální úrovně reprezentují rovněž tato společenstva, doplněná lučními a mokřadními společenstvy.

Z hlediska historického vývoje je třeba vyzvednout: -

Území Českého ráje je na svých okrajových částech, kde se jedná o údolí největších vodních toků a o sprašové plošiny, trvale osídleno již nejméně 7000 let.

-

Skalní města s řadou úkrytů byla lidmi hojně vyhledávána prakticky ve všech dobách. Za útočiště však sloužila většinou jen dočasně.

-

Útočištní hradiště byla často zakládána na příhodných místech. Ideálním místem byly skaliska a skalní ostrohy na okrajích tehdy osídlených krajin, např. hradiště Hrada či Poráň.

-

Nejstarším sídelním typem jsou vsi návesní příp. hromadné. Jsou typické pro starosídelní a vrcholně středověké osídlení. Ovocné zahrady je oddělují od volné krajiny – úsekových plužin.

-

Ve středověku byly kolonizovány velké plochy dnes zalesněných plošin nad skalními útvary, kolonizace však nebyla úspěšná a převážná většina území se opět vrátila lesu.

-

Částečně již ve vrcholném, ale zejména v pozdním středověku, vznikají dlouhé lesní lánové vsi i kompaktní okrouhlice a krátké řadové vsi. Řidčeji zastavěné a více nepravidelné vsi jsou taktéž lemovány ovocnými zahradami. Volná krajina má charakter záhumenicových a paprsčitých plužin, částečně i úsekových záhumenic. Postupně dochází ke zvyšování hustoty zastavění.

-

Panské dvory často obhospodařovaly i stovky hektarů půdy specifického uspořádání, tzv. dominikální plužinu. Poměrně velká pole obdélného tvaru byla typicky lemována ovocným stromovím. Dvory zachovávaly hmotu tradičních statků, jenom byly adekvátně větší. Později v jejich blízkosti vznikaly, zpravidla podél cesty, domky jeho pracovníků. Některé se postupem časem rozrostly v menší vesnice.

-

Krom novodobých sídel (např. na hranici CHKO ležící Vazovec) a u lesní lánové vsi Žďáru, kde má zástavba pravidelný charakter, můžeme konstatovat, že pro zástavbu v CHKO Český ráj je typická nepravidelnost, pravidelná forma uliční zástavby je zde tedy novodobým rušivým prvkem.

-

V novověku dochází formou rozptýlených samot k osídlování i velmi svažitých poloh na hřbetech i v údolích. Druhotně se rozptýlené osídlení objevuje i na okrajích starších plužin. Typické je nepravidelné řazení samot podél komunikace. Samoty jsou doprovázeny úsekovými plužinami. Typické jsou velké neoplocené zahrady v bezprostředním okolí samot.

-

Charakter krajiny Českého ráje a jeho poloha stranou hlavních historických obchodních tras (krom trasy podél Jizery) způsobila, že v CHKO neleží žádné významné historické ani současné středisko městského typu. Osídlení území má výhradně venkovský charakter.

-

V 19. století začal velkoplošný převod přirozené skladby dřevin v lesních porostech na smrkové a borové monokultury, které dnes převládají na většině území.

87


-

Vyhlazování židovského obyvatelstva během druhé světové války a následný odsun německého obyvatelstva nemělo na charakter krajiny v řešeném území, narozdíl od jiných částí republiky, větší dopad.

-

Po staletí postupně utvářený ráz krajiny výrazně změnila kolektivizace zemědělství během éry komunistické diktatury. Vedle zpřetrhání majetkových a citových vazeb k zemědělské půdě, zrušila pozemkové dělení jednotlivých tratí, včetně menších, naoraných mezí. Důsledkem mimo jiné byla zvýšená vodní eroze.

-

Turismus a rekreace, jako nové způsoby využívání území, si vynutily vznik nových typů staveb, např. rekreačních areálů, chatových osad, kempů atd. Trendy rozvoje obcí posledních desetiletí: - vzrůstající zájem o novou výstavbu a prosazování nepřiměřených rozvojových ploch v ÚP obcí; - výstavba modernistických forem domů, jež nevychází z místní lidové architektury, místy i plošného charakteru; - nahrazování velkých ovocných zahrad malými okrasnými zahradami, často ohraničovaných nevhodnými typy oplocení (např. kompaktní podezdívkové ploty); - výstavba samot v doposud volné, nezastavěné krajině; - nová výstavba zahušťuje rozptýlené osídlení a mění jeho charakter na vsi připomínající lesní lánové, hromadné a krátké řadové vsi, v horším případě pak na plošnou zástavbu; - rozvolňování původně ostrého rozhraní kompaktních vsí od volné krajiny výstavbou polosamot v blízkosti obce; - snahy o intenzifikaci rekreačního využití území spojené s rozvojem trendových, relaxačně-sportovních aktivit, projevujících se ve volné krajině (venkovní sportoviště a bazény, golf, lanová centra apod.).

Z hlediska kulturních hodnot a vztahů: -

Území CHKO Český ráj nemá jednoznačné centrum. Území na východě má centrum v Jičíně, na JZ zase v Mnichovu Hradišti a většina území v Turnově.

-

V území prakticky neexistuje žádné sídlo charakteru městského střediska lokální úrovně. Určité náznaky středisek mají Libošovice, Vyskeř, Troskovice a Koberovy.

-

Dominují soustředěné typy osídlení, v severní polovině řešeného území hojně doplněné samotami nebo areály rozptýleného osídlení.

-

Zpravidla převažují menší kompaktní vsi (návesní, hromadné, okrouhlice, krátké řadové), méně pak větší, podlouhlé vsi (lesní lánové).

-

Tradiční kulturní póly jsou hrady, zámky a vesnice s dominantními siluetami kostelů.

-

Tradičním typem byl roubený, příp. roubený a kamenný dům podélného nebo zalomeného typu. Z jihu a jihozápadu do území proniká pojizerský roubený dům, místním specifikem je jeho tzv. sobotecký typ - patrová varianta s bočními podstávkami, pavlačí a sdruženými okny ve štítě. Při severním okraji území vyznívá vliv západoevropského hrázděného domu.

88


-

Mezi nejlépe dochované vsi patří: Vesec u Sobotky, Mužský, Zámostí, Prackov, Březka, Malé Jinolice, Nepříveč, Rytířova Lhota, Javornice, Střeleč, Tachov, Bohuslav, Pohoří, Malá Lhota, Stéblovice, Kacanovy, Mladostov, Střehom, Loužek, Lažany, Roudný u Pohoří, Meziluží, Rakousy, Melechovice a Loužek.

-

Původní hustota zastavění v areálech rozptýleného osídlení je dána velikostí ploch patřících k jednotlivým domům. Malebnost takových území má i duchovní rozměr daný udržitelností a vyvážeností tradičních (desítkami let ověřených) způsobů využívání území.

-

Nejhodnotnější areály rozptýleného osídlení se dochovaly na svazích Kozákovského hřbetu, v Chloudově a v okolních svazích údolí Zbytského potoka (SV od Koberov), v údolí pod Loučkami, v údolí Vazoveckého potoka, v okolí Tachova a Trosek, v Rybníčkách – Podmoklicích, v části Kacanov, pod Valečovem, v údolí Žehrovky pod Vyskří (Poddoubí), Prosíčka a Podloučky.

-

Krajinářsky hodnotné jsou Podtrosecká údolí se samotami mlýnů.

-

Krajinářsky rušivá nová výstavba je po kolektivizaci zemědělství v 2. polovině 20. století druhým nejvýznamnějším činitelem snižujícím hodnotu krajinného rázu a do budoucna představuje největší nebezpečí.

-

Novodobá výstavba nejvíce narušila charakter Koberov, Nové Vsi u Branžeže, Doubravice, Rohlin, Podúlší, Mašova, Dobšína, Čížovky, Kamenice, Libošovic, Pelešan, Vyskře, Pařezské Lhoty a Blat.

-

Území má velký rekreační potenciál v individuální letní pobytové rekreaci. Dnešní turistický ruch se značně koncentruje do několika nejexponovanějších lokalit.

-

V současné nové výstavbě dominují domy s malými plochami okrasných zahrad, které se svým charakterem i vzhledem značně liší od tradičních vesnických zahrad.

89


9. DOPORUČENÍ Z HLEDISKA OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU Jedním z hlavních poslání CHKO je především komplexní péče o celou dochovanou kulturní krajinu. Znamená to, že management se musí věnovat jak přírodním, tak kulturním hodnotám území, které se navíc často vzájemně prolínají. Lidské aktivity se v krajině projevují především obhospodařováním půdy a zástavbou. Přestože počátky osídlení území Českého ráje sahají do pravěku, zemědělská kolonizace, se kterou souvisí plošná a dlouhodobá kultivace krajiny člověkem, proběhla na většině území CHKO až ve středověku. Zemědělské bezlesí se sídly zaujímá zhruba polovinu řešeného území, zbytek pokrývají lesní porosty se značně změněnou druhovou skladbou. Jejich relativně větší zastoupení je dáno zejména členitým reliéfem, kdy mnoho ploch bylo velmi komplikované jinak využít. Částečně došlo k ústupu bezlesí i v nedávné době, kdy se stromové a keřové porosty rozšířily na neobhospodařované lokality. Ani v současnosti, kdy turistické, rekreační a sportovní využívání území je velmi intenzivní, se nejedná o čistě rekreační krajinu. Velká část návštěvníků přijíždí z okolí na jednodenní výlety, a proto je tlak na výstavbu kapacitních ubytovacích objektů částečně tlumen. Naopak poměrně velká nabídka ubytování je na úrovni pronajímatelných chalup a obytných domů a menších penziónů. Navíc rozdíl ve funkčním využití mezi obytnými a rekreačními stavbami se často stírá, případně jeden účel, třeba i sezóně, doplňuje či přechází na jiný. Jako obytná zástavba je tak stále deklarovaná většina objektů sídel, i když skutečné využití může být značně odlišné. Významným problémem je z hlediska krajinného rázu CHKO neustálý tlak na rozšiřování tohoto smíšeného typu rekreačně-obytné zástavby. Důvodem je zejména v rámci ČR značná atraktivita území a relativně malá vzdálenost řešeného území od městských aglomerací. Stálých obyvatel, včetně vlastníků převážně rekreačních objektů deklarujících se jako usedlíci, na území CHKO je tudíž ve srovnání s našimi ostatními VZCHÚ poměrně mnoho a jejich činnosti se významně podílí na utváření krajiny. Neutuchající zájem o bydlení se v krajině projevuje zejména plošným růstem zástavby, která má místy až městský, kobercový charakter. Roste tlak na obsazování nových, atraktivních lokalit mimo vlastní, urbanizovaný prostor sídel, často nerespektujících jejich původní urbanismus. Nová zástavba tak novými strukturami vstupuje do dosud volné, převážně lesozemědělské krajiny. Novostavby navíc často málo respektují charakter tradiční zástavby a místy dokonce vznikly i zcela neadekvátní stavební singularity. Běžnou zemědělskou a obytnou funkci sídla plnila vždy většina jeho zástavby, mající tím pádem obdobný, běžný vzhled. Tuto funkci doplňovaly atypické, funkčně výjimečné stavby (kostely, sklárny, hutě, pily, správní budovy atd.). I většina dnešních novostaveb má funkci obytnou, a proto i jejich vzhled má být běžný, tzn. respektovat základní tvarosloví tradičních domů. To platí i pro rozměrově obdobné ubytovací stavby, jejichž vybavení je v zásadě stejné jako u běžných obytných staveb. Výjimečné mají být pouze objekty, které nemají běžnou funkci, a proto nemusejí a často ani nemohou mít běžný vzhled. Takovéto stavby můžou významně zasáhnout do obrazu krajiny a pozměnit její základní charakteristiky. Proto je nutné jednotlivé záměry individuálně posoudit, zda jejich dopad na krajinu bude negativní, přijatelný či dokonce zda nebude pro ni přínosem. Správa CHKO samozřejmě nemůže regulovat socioekonomické a demografické změny spojené s vývojem společnosti, které plošně ovlivňují krajinný ráz území. Hlavním problémem je, že zmiňované trendy výstavby začínají zcela přetvářet některá sídla, a to nejen na okrajích území CHKO. Jestliže se tyto trendy obecně prosadí, dojde k plošné a nevratné změně vzhledu kulturní krajiny. Růst zástavby, vzhledem připomínající příměstské suburbie, nemůže být v souladu s ochranou dochovaného krajinného rázu. Každé vesnické sídlo má určitou hranici rozvoje, kterou když překročí, tak získá městský charakter. Pro zachování

90


rázovitosti venkovské krajiny v řešeném území je zásadní tuto míru najít a nepřekračovat. Důležitá je také, co největší identifikace usedlíků i chalupářů s hodnotami krajiny, spojené s pochopením jejího vývoje a současných změn. Aktivní ovlivňování samospráv místními obyvateli může významně podpořit zájmy Správy CHKO nebo naopak být s nimi v rozporu. Výše popsané trendy rozvoje sídel významně mění charakter zástavby, a tím pádem i rázovitost dotčené krajiny. Je třeba pečlivě zvážit, kde je určitá změna přijatelná a kde nikoli (např. přeměna rozptýleného osídlení v krátkou řadovou ves). Cílem by mělo být usměrnit rozvoj území tak, aby nedocházelo k narušování dochovaného krajinného rázu. Pro zachování původních sídelních a krajinných struktur je potřeba respektovat určité zásady. Následující doporučení by měla rámcově formulovat hlavní podmínky ochrany krajinného rázu v celém řešeném území, případně jeho specifických částí (zásady pro jednotlivé oblasti krajinného rázu, tj. supervizuální krajinné celky – SvC jsou kvůli přehlednosti uvedeny v tabulce v kap. 6.B.1., doporučení pro jednotlivá sídla jsou součástí samostatné přílohy). Pro celé řešené území: -

Celoplošně avšak odstupňovaně chránit krajinný ráz CHKO. Nejpřísněji chránit nejlépe dochované části.

-

Reprezentativně chránit všechny zastoupené typy krajin na území.

-

Zvýšenou ochranu na úrovni oblastí krajinného rázu zasluhují krajinné póly a osy (nejsou-li označeny za negativní), krajinné veduty, krajinné horizonty i ostatní uzavřená a polootevřená krajinná ohraničení. Krajinné póly i veduty je třeba chránit v širších vizuálních souvislostech.

-

Zvýšenou ochranu zasluhují místa krajinného rázu, která jsou součástí horizontů, vedut a singularit oblastí krajinného rázu, a dále ty, jejichž matrice je výjimečně nebo velmi dobře dochovaná. Připravovaný zásah do místa krajinného rázu je především třeba definovat jako nový typ matrice, který potom srovnáváme s matricí stávající.

-

U singularit kulturních (ve smyslu vytvořených lidmi) je důležitý soulad vzhledu a funkce stavby či zařízení nebo využití území. Zejména u staveb je nutné si uvědomit, že drtivá většina staveb slouží v sídlech běžným funkcím (bydlení, malá výroba, běžná infrastruktura atd.), kterým by měla odpovídat i běžná architektonická a urbanistická forma a měly by tedy být součástí krajinné matrice. Pouze stavby s výjimečnou funkcí mohou být prezentovány neobvyklým, výjimečným ztvárněním. Tyto výjimečné stavby na venkově proto vždy byly pouze kostely, zámky (ne jako obydlí, ale jako centrum správy!), školy, úřady apod., později místy doplněné o stavby industriální. Singularity tedy musí být nositelkami celospolečensky vnímané výjimečnosti, popř. pamětihodnosti. Jednotlivé záměry musí být individuálně hodnoceny, jak z hlediska adekvátnosti jejich účelu, tak architektonické kvality. Některé typy singularit neslučitelných s hlavním posláním CHKO jsou obecně nepřijatelné na celém jeho území (např. větrné elektrárny).

-

Singularity (i nové) musí být velmi vzácné. V případě, že v dané oblasti je singularit stejného typu více než cca čtyři, přestanou být vnímány jako „figury“ - singularity a stanou se součástí „pozadí“ – matrice, kterou ovšem pozmění.

-

Nepřipouštět vznik neadekvátních stavebních singularit.

-

Za singularity s kladnou hodnotou pro krajinný ráz je, ve smyslu základního cíle celé ochrany krajiny – trvalé udržitelnosti jejího využívání, možno považovat typické znaky těch krajinných charakteristik, které trvale udržitelné jsou. Jediným způsobem ověření trvalé udržitelnosti složitých krajinných systémů je jejich dlouhodobá existence bez degradačních trendů. 91


-

Jestliže chráníme dochovanou venkovskou krajinu, neměla by být narušována plošně rozsáhlými novodobými způsoby využití území (např. golfová hřiště, fotovoltaické elektrárny, výrobní areály ale i intenzivní plantáže apod.), které mohou výrazně ovlivnit či zcela změnit matrici krajinných celků. Takovéto záměry mohou být kvůli své podstatě jen velmi zřídka v souladu s rázovitostí dochované krajiny, a proto by neměly být v řešeném území vůbec realizovány.

-

Menší záměry podobného charakteru (viz výše), které svým měřítkem mohou krajině lépe odpovídat, je nutné individuálně posoudit (obdobně jako novodobou stavbu).

-

Na obecné úrovni se držet zásad na ochrany přírody a krajiny stanovených v platném Plánu péče o CHKO na období 2014-2023.

Pro přírodní společenstva: -

Vycházíme z předpokladu, že nejreprezentativnější přírodní společenstva jsou součástí první zóny ochrany, a ta by měla být již dostatečně biotopově chráněná. Pro zachování druhové rozmanitosti a ekologické stability jsou v řešeném území vymezeny Územní systémy ekologické stability (ÚSES) a vyhlášeno 24 MZCHÚ s různorodými společenstvy od stepních a lučních trávníků, přes hluboce zaříznutá skalní údolí a skalní města, mokřadní a vodní společenstva až po lesní porosty s přirozenou druhovou skladbou. Jejich ochrana by měla být zajištěna příslušnými plány péče.

-

Zcela adekvátní je vyhlásit navrhované MZCHÚ, tj. PP Besedické skály, PP Drábovna a PP Komárovský rybník. Pro lepší ochranu fenoménu skalních údolí by bylo žádoucí rozšířit PR Podtrosecká údolí z údolní nivy i na skalnaté až skalisté svahy.

-

MZCHÚ a zejm. přírodní rezervace, jako i jádra biocenter, by měla ve vyšší míře chránit všechny reprezentativní typy přírodě blízkých společenstev.

-

Málo ovlivněné vodní toky a jejich nivy s přirozeným vodním režimem ponechat samovolnému vývoji – jsou přírodními osami krajiny.

-

Věnovat zvláštní pozornost zbytkům lesních porostů přírodního charakteru a chránit jejich přirozený, člověkem málo ovlivňovaný vývoj. Poznatky o jejich druhové skladbě i vývojových cyklech by měly sloužit ke zlepšování hospodaření v kulturních lesních porostech.

-

Spontánnímu vývoji ponechat i přirozená nelesní stanoviště.

-

Vzhledem k dlouhodobé kultivaci území je výskyt společenstev přírodního charakteru, která jsou jen málo ovlivněná člověkem, velmi vzácný. Proto je vhodné veškeré aktivity zcela podřídit jejich ochraně. Kvůli jejich stabilizaci je vhodné uvažovat o částečném zvětšení rozlohy některých MZCHÚ (např. PR Na Hranicích).

Pro hospodářské lesní porosty: -

Naprostou většinu lesních porostů v řešeném území tvoří kulturní lesy. Při jejich obhospodařování preferovat maloplošné, šetrné způsoby hospodaření s převahou stanovišť původních druhů a zcela vyloučit nekalamitní velké holoseče pravidelných tvarů a pěstování monokultur stanovištně nepůvodních dřevin.

-

U zbytků přírodě blízkých lesů preferovat přirozenou obnovu. Smrkové a borové monokultury přeměňovat na skupinovitě smíšené lesy s postupně se zvyšujícím podílem původních dřevin, tzn. převážně listnáčů (zejm. buku, dále i jilmu, klenu, a lípy) a jedle, prioritně zejména v rámci ÚSES a MZCHÚ.

92


-

Zachovat tradiční, nezastavěný charakter lesní krajiny. Samoty v ní byly vždy výjimečné a jednalo se o specifické objekty mlýnů a hájoven. Až později k nim přibyly turistické chaty, příp. rozhledny.

-

Důsledně chránit existující a funkční skladebné části ÚSES a postupně realizovat navržené části ÚSES všech úrovní na území CHKO Český ráj.

Pro zemědělské bezlesí: -

Kulturní bezlesí, tzn. pole, louky, pastviny, případně sady, se významně podílí na rázu krajiny. V současnosti je vedle sídel nejvíce narušovanou součástí řešené krajiny. Proto je při jakýchkoli záměrech nutné dbát na zachování jeho základních typických znaků.

-

Zachovat stávající rozsah bezlesí na většině území. Případná dílčí redukce rozsahu bezlesí je v zásadě možná, žádná z plužin však nesmí být zcela pohlcena lesem.

-

Zachovat dominantně soustředěný charakter osídlení, obecně nepovolovat ve volné krajině žádné nové objekty. Zcela výjimečně a pouze v odůvodněných případech (není-li jiné řešení) je možné připustit stavby přímo související se zemědělskou prvovýrobou, a to pouze pod podmínkou nenarušení krajinných hodnot (individuální posouzení vlivu záměru na krajinný ráz). Rozhodně nesmí docházet k výstavbě obytných či rekreačních objektů ve volné krajině v odtržené poloze od současné zástavby. V areálech rozptýleného osídlení zásadně nepřipustit zahuštění zástavby a přeměnu rozptýleného v plošnou formu zástavby.

-

Důsledně chránit dochované segmenty tradičních typů plužin, což zahrnuje jejich vhodné obhospodařování a ochranu jejich historických ohraničení před destrukcí. Původní strukturu plužiny obcí chápat jako kulturní stopu zaniklého venkovského života, která připomíná historii osídlení území, a je tak důležitou součástí paměti krajiny.

-

V okolí výjimečně dochovaných vesnic (např. Vesec u Sobotky) je vhodné maximálně obnovit původní strukturu plužin. Zde by měla tradiční struktura zemědělské krajiny přirozeně navazovat na památkově chráněnou vesnici. Jelikož vesnice a její plužina spolu po staletí tvořily logický a funkční celek, měly by být i spolu chráněny.

-

Rozčlenit velké scelené lány. Při jejich dělení využívat osnovu původních plužin. Pokud by tyto opětovně vymezované pozemky byly při jejich obhospodařování znehodnocovány erozí, raději volit nový směr parcelace pozemků, který umožní jejich udržitelné využívání.

-

Způsob uspořádání zemědělských pozemků se postupem času měnil v závislosti na měnících se znalostech, potřebách a způsobech hospodaření. Při revitalizacích proto není cílem přesná obnova historických typů, ale zachování tradičních charakteristických znaků krajiny a nové racionální členění půdních bloků. To by mělo umožnit jejich moderní obhospodařování, které nebude způsobovat znehodnocování, ale naopak zúrodňování půdy.

-

V rámci pozemkových úprav preferovat řešení obnovující původní prostorovou strukturu plužin a dalšími opatřeními podporovat udržení vody v krajině.

-

Dominikální plužina s několika hektarovými obdélnými pozemky polí, vzájemně oddělenými alejemi ovocných dřevin, se může nejen obnovit na původních osnovách, ale může být i inspirací jak nově rozčlenit scelené lány na někdejších úsekových, paprsčitých i záhumenicových plužinách.

93


-

Přednostně revitalizovat zemědělskou krajinu ve vzácných typech krajin (krajiny skalních měst, rozřezaných tabulí, širokých říčních niv, rybniční krajiny).

-

Zachovat charakter skalních měst a rozřezaných tabulí s lesozemědělským využitím (ve smyslu zemědělské plošiny a zalesněných svahů údolí). Pro otevřený charakter plošin je důležité zachovat zemědělské kultury i v zahlubujících se počátcích údolí. Právě ty bývají jako první zalesňovány.

-

Podporovat maloplošné způsoby hospodaření v krajině a navracet do volné krajiny tradiční tvary ovocných stromů – ovocné řady na hranicích pozemků a ovocné aleje podél cest.

-

Podporovat extenzivní a vysokokmenné formy pěstování ovocných sadů, příp. i navazující zpracování a výkup ovoce. Jistota odbytu ovoce je nejlepším způsobem jak dlouhodobě zajistit existenci ovocných stromů v krajině.

-

Novodobé formy intenzivního pěstování ovoce se značně liší od tradičních extenzivních způsobů. Nízkokmenné odrůdy často vyžadují pěstování na oporách a k ochraně těch choulostivých se běžně používá nejenom sítí, ale i fólií a plachet. Na místo sadu se tak tyto kultury podobají spíše plochám fóliovníků. Vizuální projev je natolik rozdílný, že dochází k plošné změně krajinné matrice a významnému ovlivnění krajinných charakteristik. Popsané změny kultur v území, kde je plošně chráněn dochovaných krajinný ráz, včetně tradičních krajinných struktur, jsou v rozporu s ochranou rázovitosti jeho krajiny, zvláště pak obsazují-li pohledově exponované svahy. Z uvedených důvodů, a přestože se jedná o prospěšnou, tuzemskou produkci ovoce, je lokalizace intenzivních ovocných plantáží na území CHKO značně nevhodné (existuje dostatek vhodných pozemků mimo území VZCHÚ). Aby bylo pěstování intenzivních nízkokmenných sadů na území CHKO ještě přijatelné, je nezbytné se bezvýhradně vyvarovat použití fólií. Dále je nutné plantáže vhodně rozčlenit alejemi neovocných nebo vysokokmenných ovocných dřevin, které je svým vzrůstem několikanásobně převýší a významně tak potlačí jejich rušivé vizuální působení v pohledově otevřené zemědělské krajině.

-

Intenzivní pěstování rychle rostoucích dřevin na zemědělské půdě je rovněž novodobým způsobem obhospodařování, které mění krajinou matrici. Z hlediska krajinné struktury a využití území se v podstatě jedná o změnu matrice ze zemědělské na lesní. V některých případech může dojít je změně kompozičních vztahů a vnímání obrazu krajiny. Z uvedených důvodů je obecně v CHKO nevhodné vysazovat plantáže těchto nepůvodních dřevin, zvláště pak na větších či pohledově exponovaných pozemcích.

-

Neoplocovat volnou krajinu. Výjimkou je nezbytného oplocení pastevních areálů, které je nutné řešit adekvátní a běžnou formou (elektrický ohradník, vodorovná dřevěná kulatina – „farmářský plot“). Ani v tomto případě však nesmí docházet ke snižování prostupnost krajiny přehrazováním cest.

-

Rušivé zemědělské objekty je žádoucí alespoň vhodně odclonit zelení. Případné nové zemědělsko - podnikatelské zóny u vesnic přednostně situovat v kontaktu se současnými agroindustriálními zónami a dbát u nich kromě vegetačního doprovodu i na jejich vzhled, velikost a zejm. na jejich umístění v prostoru.

-

Zachovat bezlesý charakter vrchu Brada (např. pastvou). Dnes mýtní těžbou odlesněný vrch Brada skýtá atraktivní rozhledy a jasanový solitér na vrcholu je spolu s křížkem krajinářsky přijatelným vrcholem významné dominanty.

94


-

Udržovat bezlesí na vrcholu Vyskře. Získá se tím velmi atraktivní rozhledový bod, obnoví jeho tradiční charakter a vynikne nejen samotná kaple a k ní vedoucí křížová cesta lemovaná starými lípami, ale i celý vrch, jakožto významná krajinná dominanta řešeného území.

-

Revitalizovat toky Žehrovky a Libuňky a obnovit luční charakter jejich niv. Povýšit vysokou retenční schopnost těchto území na jednu z priorit jejich využití. Zaplavované louky s dřevinami jsou krajinářsky, biologicky i retenčně ideálním způsobem obhospodařování údolních niv.

-

Jelikož většina území má charakter pramenné oblasti, měla by být posilována plošná retenční schopnost území a retence malých soustředěných odtoků malými vodními nádržemi, charakteru i dnes běžných rybníků a tůní. Zaplavováním využívat retenční potenciál širokých říčních niv. Klimatické posuny, stejně jako často se zhoršující vlastnosti povodí, zvyšují váhu povodňových ohrožení na dolních tocích, o míře jejich rozkolísanosti se však rozhoduje zde.

-

Podporovat výstavbu malých rybníků a vodních nádrží. V rámci jejich budování preferovat i malé nádrže sloužící jako místní přírodní koupaliště.

-

Nepovolovat výstavbu nových a významnější rozšiřování stávajících rekreačních areálů, příp. chatových osad. Rozvoj chatových osad nejlépe již dále nepřipouštět či pouze o jednotlivé záměry. Při rekonstrukcích musí být zachována stávající funkce objektu. Proto je nezbytné nepovolovat přestavby chat na objekty k trvalému bydlení s nároky na běžnou technickou infrastrukturu.

-

Při plánech rekultivací lomů preferovat využití s ohledem na zájmy ochrany přírody. Využívat poznatky ze studií, zabývajících se samovolnou, případně částečně řízenou sukcesí rekultivovaných ploch.

Pro vesnická sídla: -

Bydlení, ubytování a rekreace jsou dnes funkčně běžnými typy staveb. Svým charakterem tedy musejí být součástí matrice a nikoliv vytvářet singularity.

-

U většiny obcí zachovat charakter malých vesnic až osad. Nedopustit stavební propojování obcí.

-

Zachovat dominantně soustředěný charakter osídlení. Případnou novou výstavbu povolovat jen v bezprostřední návaznosti na stávající a při respektování historické urbanistické struktury sídla.

-

Přísněji regulovat charakter zástavby na pohledově exponovaných lokalitách.

-

Naprosto nepřípustná je kobercová forma nové zástavby u sídel venkovského charakteru.

-

U urbanisticky nejlépe dochovaných sídel, která si po staletí (často již od svého založení) zachovaly stejný rozsah, nepřipustit narušení tohoto výjimečného stavu a to i za cenu úplné eliminace jejich prostorového růstu.

-

Jen zcela výjimečně a pouze v jinak neřešitelných případech povolovat ve volné krajině stavby přímo nesouvisející se zemědělskou prvovýrobou. Rozhodně nesmí docházet k výstavbě obytných či rekreačních objektů ve volné krajině v odtržené poloze od současné zástavby.

-

Zachovat charakter dochovaných typů vesnic.

95


-

Přísně chránit celé architektonicky i urbanisticky výjimečně dochované vsi např. Vesec, Mužský, Loužek (návesní typ vsí) a Prackov, část Kacanov (krátké řadové vsi a rozptýlené osídlení). Veškeré stavební úpravy musí respektovat tradiční vzhled i půdorys domů. Zachována musí být i tradiční velikost obcí a tedy i přímá návaznost původních statků, přes dvory a zahrady (humna) na plužinu, u lesních lánových a krátkých řadových vsí přímo na navazující záhumenicový pruh. Stejně jako u domů je nezbytné uchovat i tradiční charakter humen tvořených vysokokmennými ovocnými stromy.

-

U vesnic poškozených na okrajích novou rušivou výstavbou, zvýšeně chránit dochovaná jádra, příp. jiné dochované části obce.

-

U vesnic významněji narušených novou výstavbou není účelné striktně trvat na dodržení všech historických charakteristik osídlení. Důležité je zachovat celkový charakter a krajinářské působení sídla. Důraz by měl být kladen zejména na celkovou velikost objektu, podélný tvar, sedlovou střechu a štíty. Neméně důležité je zachování ovocné (listnaté) zahrady, která zásadně utlumí případné negativní působení dalších tradiční ráz nerespektujících stavebních prvků. Zachování tradičního ohraničení obcí velkými ovocnými zahradami je možná významnější než přísná regulace drobných stavebních prvků domu. Vyvarovat se při řešení venkovských zahrad městských manýr.

-

Ideální je oplocení zahrad tradičním dřevěným plaňkovým plotem, přijatelné je i drátěné pletivo. Velmi nevhodné jsou masivní zděné a betonové sloupy a podezdívky příp. celé ploty. Zásadní význam má regulace charakteru zahrady a oplocení v pohledově exponovaných lokalitách (ve volné krajině, na okrajích vesnic a ve výrazných svazích).

-

U vsí návesních, okrouhlic a hromadných zachovat, případně obnovit veřejný prostor návsi jako přirozené centrum obce.

-

U návesních vsí a okrouhlic chránit prostor návsi zachováním veřejného prostoru a ochranou hmoty domů, které ji vymezují.

-

U okrouhlic, návesních, hromadných, lesních lánových a krátkých řadových vsí zachovat kompaktní charakter vsí, ovocnými zahradami oddělených od volné krajiny.

-

U rozptýleného osídlení nedopustit jeho zahuštění do souvislého typu osídlení. Ve výjimečně dochovaných areálech rozptýleného osídlení nezvyšovat hustotu osídlení vůbec (např. v údolí Z od Louček), v ostatních případech povolovat nové stavby jen značně omezeně, aby nebyl změněn charakter osídlení.

-

U lesních lánových vsí zachovat lineární charakter obce. Novou výstavbu neprovádět kolmo ale rovnoběžně s osou obce.

-

Zachovat tradiční charakter převážně neoplocených ovocných sadů v sousedství samot.

-

Pečlivě posuzovat rekonstrukce zbylých historických objektů. Jsou významným kulturně – historickým znakem krajiny, který novodobá zástavba nemůže nahradit.

-

Jedná-li se o výstavbu objektu na místě zaniklého, tak pokud tomu nebrání významné přírodní či krajinářské hodnoty, je nejvhodnější situovat stavbu na historický půdorys.

-

Preferovat rekonstrukce historických staveb. Většinu z nich je možné a vhodné opravit. Zcela nevhodná je výstavba nových objektů poblíž chátrajících.

96


-

Změnit trend současné unifikované výstavby novostaveb na malých čtvercových pozemcích. Vhodnější je přistupovat k jednotlivým sídlům i jejich částem individuálně, např. v sousedství veřejných prostor ve středu obcí nemusejí mít domy prakticky žádné větší soukromé zahrady, ale na okrajích vesnic jsou směrem do krajiny žádoucí tradiční typy velkých ovocných zahrad.

-

U výjimečně dochovaných segmentů krajiny i sídel, které jsou narušené pouze jedním až dvěma rušivými objekty, zajistit opětovné zvýšení jejich hodnoty odstraněním kritických staveb (nejjednodušší forma je nechat je dožít, ale neobnovovat),

-

Při rozvoji obce Vyskeř brát ohled na její zásadní pohledovou exponovanost. Zvlášť nežádoucí je zastavovat úpatí a svahy stejnojmenného vrchu. Případný prostorový růst obce realizovat na JV obce. Nerozvíjet výstavbu Za Hůrou a nedopustit její stavební propojení s obcí po úpatí vrchu.

-

Nestavět v údolních nivách i za cenu, že obce jako Žďár se nebudou na území CHKO prakticky vůbec rozvíjet.

-

Podporovat využití místního kamene a dřeva, včetně odpovídajících technik zdění.

-

Na vesnicích podporovat vznik rekreačních zařízení pro letní pobytovou rekreaci (letní byty) a agroturistiku. Nejlépe formou citlivého přebudování stávajících zemědělských usedlostí pro potřeby rekreace.

-

Přísně dbát na přesné dodržení projektové dokumentace, kterou Správa CHKO schválí. Pokud je možné dojednat se Správou projekt a pak postavit zcela jiný a dodatečně jej zlegalizovat, pak nemá smysl hovořit nejen o ochraně krajinného rázu, ale ani o statutu CHKO vůbec.

Pro infrastrukturu, zejména komunikace: -

Neměly by být budovány nové silnice a ani při rekonstrukcích stávajících by nemělo docházet k výraznějším úpravám jejich historické trasy. Výjimkou by měly být pouze případné obchvaty některých sídel na trasách páteřních silnic na okrajích CHKO. Přestože se v současnosti již neuvažuje o výstavbě úseku rychlostní silnice R35 v prostoru CHKO, dopravní studie doporučují zkapacitnění stávající trasy údolím Libuňky – silnice S5. Její trasace by se neměla výrazněji odklonit od stávajícího dopravního koridoru a zároveň by nemělo technické řešení narušit stávající krajinné hodnoty, např. historickou alej Turnov-Sedmihorky.

-

Cyklistické i turistické stezky by měly pro své trasování maximálně využívat starých historických cest. Vzhledem k tomu, že se jedná o rekreační využití, není nevýhodou, budou-li delší, než kdyby vedly paralelně se silnicemi. Kromě silnic, zajišťujících obsluhu obcí a chybějících úseků páteřních cyklostezek, není na území vhodné vytvářet cesty s asfaltovým či panelovým povrchem.

-

Zachovat a udržovat starou cestní síť s nezpevněnými povrchy. Cesta určuje pohyb člověka v krajině, a tím i její vnímání.

-

Jako tradiční znak kulturních krajin chránit a obnovovat aleje lemující cesty. V řešeném území tvoří aleje výhradně listnaté dřeviny, především jsou běžné ovocné druhy. Kromě vlastní obnovné výsadby je důležitá i jejich náležitá údržba.

-

Vedení elektrických sítí, zejména VVN, se často velmi výrazně vizuálně uplatňuje, a to nejen v otevřené zemědělské krajině (samotné konstrukce), ale i v územích lesnatých (široké průseky). V případě projektování nových vedení VVN by bylo nejlépe se území CHKO zcela vyhnout, u sítě nižší řádů se alespoň vyhýbat

97


exponovaným temenům a svahům. U stávajících, nejrušivějších vedení by bylo vhodné uvažovat o jejich přeložení. Reálnost pozitivních změn je však velmi malá. -

Nepřipouštět výstavbu nových telekomunikačních stožárů, pro nová zařízení požadovat využívání existujících staveb.

-

Koridory hlavních železničních tahů jsou dnes konsolidovány a nepředpokládá se budování nových. Problematické však může být i zkapacitnění stávajících (např. Turnov - Hradec Králové). Naopak vytížení některých lokální tratí klesá. Vhodné je proto podporovat jejich provoz jako alternativy k automobilové dopravě i jako součásti turistické infrastruktury.

10. ZÁVĚR Tato práce zpracovává preventivní hodnocení krajinného rázu pro území CHKO Český ráj na základě zákonných kategorií oblasti a místa krajinného rázu. V úvodu nastiňuje metodiku naplnění příslušných ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Část věnovaná typologické diferenciaci krajiny zasazuje řešené území do širších evropských a národních prostorových souvislostí a popisuje jeho typologické charakteristiky jako podkladu pro vlastní definici hodnot jeho krajinného rázu. V části zabývající se individuálním členěním krajiny na základě vizuálních souvislostí jsou pomocí supervizuálních celků vymezeny jednotlivé oblasti krajinného rázu a popsána jejich krajinně-kompoziční struktura. V tabulce jsou i stručné popisy jejich hlavních hodnot a doporučené ochrany. Pomocí souborů konvizuálních celků jsou vymezena jednotlivá místa krajinného rázu. Kvůli jejich velkému počtu však nejsou popisovány individuálně, ale pomocí klíčových charakteristik, tj. typu krajinných matric, vnitřní krajinářské hodnoty a funkce místa v krajinném obraze nadřazených oblastí krajinného rázu. Od nich se pak odvíjí hodnocení vlivů nových zásahů do jednotlivých míst krajinného rázu a jejich ochrana. Zvláštní kapitola je věnována plošné typizaci venkovských sídel a jejich plužin na území CHKO. Následuje část shrnující poučení o základních krajinných hodnotách a nejdůležitějších charakteristikách řešeného území, které formují jeho specifický krajinný ráz. Závěrečná část na základě všech předcházejících souboru poznatků o krajinném rázu na území CHKO obsahuje podmínky jeho ochrany i případná doporučení a inspirace pro Správu CHKO, samosprávy dotčených obcí a ostatní místní a regionální politiky. Jedinečnost krajiny Českého ráje tkví především v primární krajinné struktuře, tzn. v přírodních podmínkách, zejména pak v utváření výjimečného reliéfu pískovcových skalních měst a údolí. Ovšem i bez ohledu k již pravěkému osídlení území, také člověk po staletí kultivuje celé území, vytváří matrici jeho využití i duchovní hodnoty, tedy sekundární a terciální krajinnou strukturu. Dle svých možností obyvatelé vždy využívali hospodářský potenciál území. Od počátku trvalého osídlení se jednalo zejména o těžbu dřeva a nerostných surovin a zemědělské hospodaření, které bylo pro obživu obyvatel i utváření kulturní krajiny rozhodující. Zhruba až během posledních stopadesáti let se těžiště využití území postupně přesunulo jinam. Rozhodující změny pak nastaly zejména v druhé polovině 20. století, kdy mnohé lidské aktivity svou formou a intenzitou využívání přetvářely obraz po staletí formované krajiny. Kolektivní, velkovýrobní hospodaření zásadně změnilo nejen strukturu krajiny a její obraz, ale také fungování venkovských komunit. Zaměstnanost v zemědělství se snižovala a díky zvyšující se mobilitě obyvatel se přesouvala mimo vlastní území, a to 98


především do okolních měst. Už během komunistické diktatury, a zejména pak po jejím skončení, se zaměstnanost z průmyslu a zbylého zemědělství částečně přesunula do oblasti poskytování služeb, a to i na území CHKO. Jednalo se především o služby související s turistickým a rekreačním využíváním atraktivní krajiny pískovcových skal. V primárně zemědělské kulturní krajině tak dnes hospodaří zlomek z trvale žijících obyvatel, což je však problém fungování našich venkovských regionů obecně. Během posledních pětadvaceti let také neustále roste zájem o bydlení a plošný rozvoj zástavby některých obcí, zejm. v okrajových částech CHKO. Souvisí to s přetrvávajícím ideálem bydlení v samostatných domech mimo vlastní města a přitom v dojezdové vzdálenosti od nich. S jiným způsobem života se změnily i nároky na využívání krajiny – dnes převážně rezidenčně obytné (u stálých obyvatel) a rekreační (u návštěvníků), které sebou nese další stírání krajinné struktury a rázu venkovské krajiny. Dochází tak k situaci, kdy velká část obyvatel jezdí v pracovních dnech mimo řešené území a naopak velké množství návštěvníků přijíždí o víkendech a v sezóně do turisticky nejatraktivnějších lokalit. Relativně menší rozloha a rozdělení CHKO do tří oddělených částí zvyšuje citlivost území vůči narušování krajinných hodnot. Z hlediska jejich dlouhodobé ochrany je řešené území hned pod dvojím tlakem – na jedné straně požadavek na rozvoj zástavby sídel (obytné i rekreační), na straně druhé snaha o maximální využití jeho turistického a rekreačního potenciálu. První narušuje jeho volnou zemědělskou krajinu a dochovaná venkovská sídla, druhý ohrožuje jeho přírodní hodnoty výjimečné krajiny pískovcových skal. Úkolem Správy CHKO je dlouhodobě hledat řešení, která umožňují do krajiny včlenit přiměřené, novodobé nároky na využití území tak, aby zůstaly zachovány její přírodní a kulturně historické hodnoty. Zájmy ochrany přírody a krajiny můžou být vnímány jako protikladné vůči většině ostatních, zejména ekonomickým aktivitám. Některé záměry jsou a vždy budou naprosto a principielně neslučitelné s posláním CHKO a z něho vyplývající plošné ochrany krajinného rázu. Domníváme se však, že adekvátní záměry, tzn. odpovídající funkce a měřítka, lze včlenit do krajiny bez degradujících dopadů a právě Správa CHKO v tom může sehrát klíčovou roli. Dokáže-li Správa svou pozici obhájit a vysvětlit před veřejností i investory, a případně nabídnout přijatelné alternativy, budou přírodní a krajinné hodnoty území zachovány a stanou se tak základem jeho trvale udržitelného využívání. Tato práce by měla přispět k naplnění tohoto ideálního stavu, jehož dosažení nebude nikterak jednoduché, neboť i sama krajina je komplikovaný a mnohovrstevnatý funkční systém.

99


11. SEZNAM POUŽITÝCH PODKLADŮ Literatura: BUČEK A., LACINA J. (1999): Geobiocenologie II. - MZLU, Brno. CULEK M. et al. (1996): Biogeografické členění České republiky. - Enigma, Praha. CULEK M. (2005): Biogeografické členění České republiky, II. díl. - AOPK ČR, Praha. CZUDEK T. (1976): Regionální členění reliéfu ČSR. Mapa 1:500 000. - Geografický Ústav ČSAV, Brno. DEMEK J., MACKOVČIN P. (2006): Hory a nížiny. Zeměpisný lexikon ČR. - AOPK Praha. HRNČIAROVÁ T., MACKOVČIN P., ZVARA I., et. al. (2009): Atlas krajiny České republiky. - Praha: Ministerstvo životního prostředí ČR, Průhonice: Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v. v. i. JEŘÁBEK F. (1999): Hodnocení krajinného rázu CHKO Český ráj. - AOPK ČR, Turnov. KOLEKTIV (2014): Plán péče o chráněnou krajinnou oblast Český ráj na období 2014-2023. - AOPK ČR a Správa CHKO Český ráj, Turnov. KOLEKTIV (2006): Historický lexikon obcí. - Český statistický úřad, Praha. KOLEKTIV: Geologická mapa ČR 1:50 000. Soubor map. - Ústřední ústav geologický, Praha. KOLEKTIV (1991 - 2014): Turistická mapa 1:50 000. Soubor map edice KČT. - Klub českých turistů, Praha. LÁZNIČKA Z. (1956): Typy venkovského osídlení v Československu. - Práce Brněnské základny Československé akademie věd, sešit 3, spis 338. LÖW J. et al. (1995): Rukověť projektanta ÚSES. - MŽPČR a LÖW & spol., s. r.o., Brno. LÖW J., MÍCHAL I. (2003): Krajinný ráz. - Lesnická práce s.r.o., Kostelec nad Černými lesy. MACKOVČIN P., SEDLÁČEK M., KUNCOVÁ J. (eds.) (2002): Liberecko In: Mackovčin P., Sedláček M. (eds.): Chráněná území ČR, svazek III. - AOPK ČR a Ekocentrum Brno, Praha. MENCL V. (1980): Lidová architektura v Československu. - Nakladatelství ČSAV, Praha. NOVÁK P. et al. (1991): Syntetická půdní mapa České republiky. Soubor map 1:200 000. Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy, Praha. QUITT E. (1971): Klimatické oblasti ČSR. - Studia Geographica 16, Geografický ústav ČSAV, Brno. QUITT E. (1975) : Klimatické oblasti ČSR. Mapa 1 : 500 000. - Geografický ústav ČSAV, Brno. RAUŠER J., ZLATNÍK A. (1966): Biogeografie I. Mapa 1: 1 000 000. In: Atlas ČSSR. - Academia, Praha. SÁDLO J. (2008): Krajina a revoluce. - Malá Skála, Praha. ŠKABRADA J. et al (1999): Lidové stavby, architektura českého venkova. - Nakladatelství Argo, Praha. VITURKA M. et al. (1987): Zemědělské přírodní oblasti ČSR. Mapa 1:500 000. - GÚ ČSAV, Brno. VAŘEKA J., FROLEC V. (2007): Lidová architektura. - Nakladatelství Grada Publishing a.s., Praha. WALDHAUSER J. (2006): Český ráj očima archeologie. - Knihy 555, Liberec. Projekty: Projekt: VaV 640/01/03 Typologie České krajiny. Projekt VaV 640/1/99 Péče o krajinu II. Projekt VaV/640/6/02 Zajištění realizace Evropské úmluvy o krajině v další činnosti MŽP. Projekt VaV/620/16/03 Vyhodnocení potenciálu krajiny ČR z hlediska možného dalšího územního rozvoje v chráněných krajinných oblastech v ČR. Elektronické zdroje: http://geoportal.gov.cz/ http://www.uhul.cz/ http://ochranaprirody.cz/ http://mapy.nature.cz/ http://www.mapy.cz/ http:// kontaminace.cenia.cz/ http://oldmaps.geolab.cz/

http://archivnimapy.cuzk.cz/ http://www.zanikleobce.cz/ webové stránky správy CHKO a jednotlivých obcí topografické mapy 1: 10 000, 1: 50 000, 1: 100 000 letecké snímky podklady poskytnuté zadavatelem

100

LÖW & spol., s.r.o. Studie, plány a projekty pro krajinu a vesnici Vranovská 102, Brno Tel.: ,

Recommend Documents