Louky Zaorlicka bezlesí v údolí Divoké Orlice od Trčkova k Zemské bráně

Orlické hory a Podorlicko 19: 169-185 (2012)

© 2013 MGOH Rychnov n. Kn., ISSN 0475-0640, ISBN 978-80-86076-52-1

Louky Zaorlicka – bezlesí v údolí Divoké Orlice od Trčkova k Zemské bráně Alžběta Čejková Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Správa Chráněné krajinné oblasti Orlické hory a krajské středisko Hradec Králové, Dobrovského 332, 516 01 Rychnov nad Kněžnou, e-mail: [email protected]

Úvod Louky na Zaorlicku v údolí horního toku Divoké Orlice v Orlických horách prošly v průběhu 20. století značnými změnami. V rozsahu a zejména stavu lučních biotopů se v údolí Divoké Orlice v úseku od Trčkova na severu až po Zemskou bránu na jihu prolíná historie vysídlení sudetských Němců, zarůstání a zalesňování bývalých luk a polí a dopady socialistického hospodaření v krajině. Po odsunu sudetských Němců byla velká část luk a opuštěných polí zalesněna především smrkem. Tím citelně došlo k plošné redukci bezlesí v celé krajině Zaorlicka a v některých oblastech v podstatě až ke vzniku pouze izolovaných lučních enkláv namísto dříve souvislé zemědělské krajiny první poloviny 20. století. Následně nastoupilo socialistického zemědělství a s tím související rozsáhlé meliorace na konci 70. let 20. století, které zapříčinilo další devastaci zbývajících luk. V 90. letech 20. století s nástupem tržního hospodářství zanikly postupně pole a poklesla plocha a intenzita zemědělsky obhospodařovaných luk. Díky zemědělským dotacím se posléze začala znovu pravidelně obhospodařovat většina lučních porostů české strany údolí Divoké Orlice včetně zatravněných bývalých polí. Přednostně však byly obhospodařovány pouze snadno dostupné běžnou zemědělskou technikou. Jednotné zemědělské dotace přinesly ale také svá negativa v podobě unifikace hospodaření na jednotlivých lučních enklávách. Jmenované zásahy luční porosty značně ovlivnily a narušily jejich původní druhové složení. Zemědělsky se dnes v oblasti Zaorlicka hospodaří na necelých 1 200 ha, dalších přibližně 50 ha je střídavě udržováno prostřednictvím Správy chráněné krajiné oblasti Orlické hory. V území Zaorlicka nám přes všechny negativní vlivy zůstalo zachováno několik druhově velmi bohatých lučních zón zahrnujících celou škálu typů luk od suchomilnějších smilkových trávníků, přes mezofilní a vlhkomilné louky a lada až ostřicovo-mechová rašeliniště. Najdeme je zejména při okrajích lesů, na strmějších částech svahů a v terénních depresích velkých lučních celků; nebo se jedná o menší luční enklávy v lesích či naopak přímo v obcích a jejich okolí. Převážná část lučních porostů je pravidelně kosena nebo pasena, ale část doposud druhově bohatých a intenzivním hospodařením málo pozměněných luk na svazích a v nivách zarůstá dřevinami nebo na živiny náročnějšími druhy bylin. Zarůstáním jsou ohroženy zejména lesní rašelinné a prameništní loučky, strmé části mezofilních svahů a drobná přechodová rašeliniště v nivě Divoké Orlice.


Obr. 1. Pastviny skotu na Vrchní Orlici. Foto A. Čejková 2011.

biotop kód

název

rozloha (ha)

T1.1

mezofilní ovsíkové louky

250

T1.2

horské trojštětové louky

916

T1.3

poháňkové pastviny

15

T1.5

vlhké pcháčové louky

13

T1.6

tužebníková lada

20

T2.3B

horské smilkové trávníky

10

R2.2

nevápnitá mechová slatiniště

10

R2.3

přechodová rašeliniště

5

X5

intenzivně obhospodařované louky

590

Tabulka 1. Přibližné rozlohy jednotlivých lučních biotopů jsou extrapolovány z podkladů aktualizace vrstvy mapování biotopů České republiky z roku 2012 AOPK ČR. Jedná se o přibližné výměry daných typů lučních biotopů. Kódy a názvy biotopů odpovídají Katalogu biotopů České republiky (CHYTRÝ et al. 2010).

170

Čejková A.: Louky Zaorlicka – bezlesí v údolí Divoké Orlice od Trčkova k Zemské bráně

Vegetace luk Mezofilní ovsíkové louky – T1.1 Mezofilní ovsíkové louky, společně s horskými trojštětovými loukami, jsou v území plošně nejrozšířenější luční biotop. Ovsíkové louky se nacházejí v různém stavu od zachovalých květnatých a pravidelně kosených luk až po opuštěné a značně degradované travní porosty. V současnosti druhově chudší louky byly v minulosti negativně ovlivněny intenzivními zemědělskými postupy (dosevy jetelotravními směskami, přeoráním, hnojením). Část mezofilních lučních porostů také vznikla zatravněním bývalých polí po odsunu německého obyvatelstva a také v druhé vlně zatravňování orné půdy na přelomu 80. a 90. let 20. století. Rozsáhlé plochy mezofilních travních porostů se vytvořily také na plochách, které byly velkoplošně zmeliorovány v 70. letech 20. století. Takto poznamenané louky jsou často obtížně klasifikovatelné, protože původně se mohlo jednat o jiné typy luční vegetace a jejich současné složení je výsledkem degradačních procesů. Jednotka tvoří typicky přechody k horským trojštětovým loukám, pasené plochy inklinují k poháňkovým pastvinám, osluněné svahy a hrany zase ke smilkovým trávníkům, na vlhčích místech přecházejí mezofilní porosty ve vlhké pcháčové louky. Z pohledu fytocenologické klasifikace jsou tyto luční biotopy řazeny do svazu Arrhenatherion elatioris, do podhorské asociace kostřavovo-trojštětových luk Poo-Trisetetum flavescentis. Bylinné patro je typicky tvořeno vysokými travinami Arrhenatherum elatius, Trisetum flavescens, Festuca rubra agg., F. pratensis, Dactylis glomerata i nižšími Anthoxanthum odoratum, Agrostis capillaris, Poa pratensis, Briza media, Luzula campestris agg., z bylin pak Ranunculus acris, Campanula patula, C. rotundifolia, Rumex acetosa, Leucanthemum vulgare agg., Alchemilla sp., Galium album, Heracleum sphondylium, Knautia arvensis, Leontodon hispidus, Plantago lanceolata, z ohrožených druhů se v těchto loukách vyskytuje Platanthera chlorantha. Složení bylinného patra, zejména převažující dominanty, jsou však ovlivněny množstvím živin, způsobem hospodaření včetně různé intenzity kosení. Horské trojštětové louky – T1.2 Horské trojštětové louky jsou společně s mezofilními ovsíkovými loukami plošně nejrozšířenějším lučním biotopem charakteristickým pro toto území. Oba typy byly v minulosti ovlivněny stejnými negativními faktory, které vedly ke změnám, jež u části takto poznamenaných druhově ochuzených porostů způsobují problematické vymezení, o který typ luk se jedná. Charakteristické jsou zde navíc různé přechodné varianty právě k ovsíkovým loukám, dále horským smilkovým trávníkům a vlhkým pcháčovým loukám. Jedná se o společenstva svazu Polygono bistortae-Trisetion flavescentis, řazené do asociace Geranio sylvatici-Trisetetum flavescentis. Porosty jsou obvykle středního až vyššího vzrůstu, z travin ponejvíce převažuje Festuca rubra agg., F. pratensis, Agrostis capillaris, Trisetum flavescens, Anthoxanthum odoratum, Holcus mollis, Dactylis glomerata, Deschampsia cespitosa, Alopecurus pratensis, Luzula campestris agg., z bylin se pak častěji objevují diagnostické druhy Hypericum maculatum, Vero171


Obr. 2. Přechody horských trojštětových a vlhkých pcháčových luk v přírodní rezervaci Bedřichovka s Cirsium heterophyllum. Foto A. Čejková 2009.

nica chamaedrys, Sanguisorba officinalis, Cerastium holosteoides, Plantago lanceolata, Alchemilla sp., Ranunculus acris, Cardaminopsis halleri, Carduus personata, dále Bistorta major, Silene dioica, méně Geranium sylvaticum, Phyteuma spicatum, Rhinanthus minor, Cirsium rivulare a ojediněle C. heterophyllum. Ponechání ladem ovlivňuje druhové složení luk ve prospěch šíření jedné dominanty. Na některých lokalitách byly zaznamenány zvláště chráněné a další ohrožené druhy rostlin, např. Arnica montana, Gymnadenia conopsea, Platanthera bifolia, P. chlorantha, Trollius altissimus, Crepis mollis subsp. hieracioides. Poháňkové pastviny – T1.3 Pastviny svazu Cynosurion cristati se vyskytují na mezických stanovištích typu mezofilních ovsíkových/horských trojštětových luk, se kterými tvoří nejčastěji přechodné biotopy. V údolí Divoké Orlice jsou to obvykle druhově chudé porosty s převahou nitrofilních druhů a druhů snášejících sešlap. Přestože jsou rozsáhlé plochy této oblasti udržované pastvou nejedná se o typické společenstvo v tomto území. Podstatná část soudobých pastvin je vývojově relativně novodobá. Pastviny skotu v současném rozsahu jsou záležitostí v území Zaorlicka až od 90. let 20. století a zahrnují obvykle plochy zmeliorovaných travních porostů a zatravněných bývalých polí. 172


Vlhké pcháčové louky – T1.5 Louky trvale vlhkých stanovišť se na podmáčených, živinově bohatších půdách vyskytují po celém území zejména v nivě Divoké Orlice s přítoky, v údolních polohách, terénních depresích a prameništích. Vytvářejí plošně menší až středně rozsáhlé porosty. V minulosti byly tyto louky značně postiženy rozsáhlými melioracemi a velká část jich tak byla zřejmě přeměněna na mezofilní travní porosty, které jsou obhospodařovatelné i velkou zemědělskou technikou. Právě podmáčenost stanovišť vede často k jejich ponecháním ladem. V počátečních stadiích vývoje při ponechání ladem přecházejí nejprve v tužebníková lada, která postupně při dlouhodobé neúdržbě ruderalizují. Na velmi zvodnělých stanovištích posléze převládnou monodominantní porosty Scirpus sylvaticus, na sušších častěji Phalaris arundinacea, později následuje zarůstání dřevinami, zejména olší, vrbami a smrkem. Porosty Phalaris arundinacea jsou charakteristické především pro nivu Divoké Orlice. Obvykle se v Zaorlicku z vlhkých pcháčových luk svazu Calthion palustris objevují asociace Scirpetum sylvaticii na zvodnělých a živinami relativně bohatých plochách, Cirsietum rivularis a Angelico sylvestris-Cirsietum palustris zejména při okrajích rašelinných luk a Chaerophyllo hirsuti-Calthetum palustris na stinných, zvodnělých stanovištích při okraji lesních porostů, prameništích a v lesních světlinách. Vlhké pcháčové louky často vytvářejí mozaiky s rašelinnými loukami, přechodovými rašeliništi, vlhkými

Obr. 3. Vlhké pcháčové louky na kontaktu s nevápnitými mechovými slatiništi a prameništi v přírodní rezervaci Trčkovská louka s Dactylorhiza majalis, Tephroseis crispa a Valeriana dioica. Foto A. Čejková 2011.

173


tužebníkovými lady, smilkovými trávníky a horskými trojštětovými loukami. V bylinném patře většinou dominují druhy Scirpus sylvaticus, Cirsium rivulare, C. oleraceum, C. palustre, Bistorta major, Chaerophyllum hirsutum, Deschampsia cespitosa, Angelica sylvestris, Carduus personata. Pravidelně se vyskytují druhy: Achillea ptarmica, Alopecurus pratensis, Anthriscus sylvestris, A. nitida, Caltha palustris, Cardamine amara, Carex nigra, Crepis paludosa, Equisetum fluviatile, E. sylvaticum, Festuca rubra agg., Filipendula ulmaria, Geranium sylvaticum, Geum rivale, Juncus effusus, J. filiformis, J. conglomeratus, Lathyrus pratensis, Lysimachia vulgaris, Myosotis nemorosa, Potentilla erecta, Sanguisorba officinalis, Senecio ovatus, Viola palustris, ojediněle Cirsium heterophyllum. Ze vzácnějších druhů se v biotopu vyskytuje Dactylorhiza majalis, D. fuchsii, často Tephroseris crispa, Valeriana dioica a Trollius altissimus. Vlhká tužebníková lada – T1.6 Obvykle dlouhodobě nesečené nebo jen nepravidelně sečené porosty s převahou širokolistých vlhkomilných bylin vyššího vzrůstu se vyskytují na vlhkých půdách na obdobných stanovištích jako vlhké pcháčové louky, podél toků a na prameništích. V území se tento biotop nachází maloplošně nebo v mozaice s jinými typy vlhkomilné luční nebo rašelinné vegetace a lemovou vegetací potoků. Fytocenologicky tyto porosty náleží do ve svazu Calthion palustris asociace Lysimachio vulgaris-Filipenduletum ulmariae v nižších polohách a asociace Chaerophyllo hirsuti-Filipenduletum ulmariae ve

Obr. 4. Nekosené nivní louky zarostlé Phalaris arundinacea na Nové Vsi s výskytem Aconitum variegatum. Foto A. Čejková 2010.

174


vyšších polohách na místech s proudící chladnou vodou. K dominantnímu druhu Filipendula ulmaria se často přidává Petasites hybridus, Phalaris arundinacea, Carduus personata, Scirpus sylvaticus, Anthriscus sylvestris, A. nitida, Chaerophyllum hirsutum, Cirsium oleraceum, C. rivulare, Angelica sylvestris, Caltha palustris, Crepis paludosa, Equisetum fluviatile, Geranium sylvaticum, Geum rivale, Achillea ptarmica, Lysimachia vulgaris, ze zajímavějších nebo vzácnějších druhů pak Valeriana excelsa subsp. sambucifolia, Thalictrum aquilegiifolium, Valeriana dioica, Tephroseris crispa, Aconitum variegatum, Doronicum austriacum, Dactylorhiza majalis. Stanoviště místy ohrožuje zarůstání dřevin. Podhorské smilkové trávníky – T2.3 Krátkostébelné, obvykle relativně výsušné travní porosty se vyskytují maloplošně, převážně na chudších půdách ve svahových polohách, na mezích, ale i na střídavě vlhkých místech plochých terénů. Typicky tvoří mozaiky a přechody zejména s mezofilními horskými loukami, a dále s různými typy rašelinné vegetace. Tento typ luk společně s mokřady patří k travním porostům, na nichž se velmi často přestalo zcela hospodařit. Takovéto plochy jsou druhově ochuzené, ruderalizují, postupně zarůstají vysokostébelnými mezofilními travinami a bylinami a nakonec i dřevinami. Značná část smilkových luk zarostla nálety, zejména smrku a břízy, nebo jsou představovány degradovanými porosty, kde převládají často druhy Calamagrostis villosa, Holcus mollis a Senecio ovatus. Tyto horské a podhorské trávníky ze svazu Violion caninae lze do jisté míry na některých mezofilnějších stanovištích, zejména na kontaktu s rašelinnými loukami, přiřadit k as. Festuco capillatae-Nardetum strictae a na výslunných, často skeletovitých hranách svahů k as. Campanulo rotundifoliae-Dianthemum deltoides. Vedle obvykle se vyskytující Nardus stricta, která netvoří vždy dominantu, se často z travin objevuje Agrostis capillaris, Anthoxanthum odoratum, Avenella flexuosa, Deschampsia cespitosa, Festuca rubra agg., Calamagrostis villosa, Holcus mollis, Carex ovalis, C. pilulifera, z bylin jsou přítomny Hypericum maculatum, Hieracium pilosella, Pimpinella saxifraga, Potentilla erecta, Campanula rotundifolia, Galeopsis sp., Dianthus deltoides, Calluna vulgaris, Galium saxatile obvykle v nekosených trávnících, Polygala vulgaris, Rumex acetosa, R. acetosella, Sanguisorba officinalis, Silene vulgaris, Thymus pulegioides atd. Ve vlhkomilných variantách se přidává Cirsium palustre, Equisetum sylvaticum, Juncus filiformis, Bistorta major, Viola palustris, výjimečně Juncus squarrosus, z mechorostů Polytrichum commune a Sphagnum sp. K vzácným a chráněným druhům, vyskytujícím se ve smilkových trávnících, patří Pedicularis sylvatica, Arnica montana, Gymnadenia conopsea, Platanthera chlorantha, P. bifolia, ojediněle Ligusticum mutellina. Nevápnitá mechová slatiniště – R2.2 Prameništní a rašelinné louky se vyskytují roztroušeně v nevelkých rozlohách na podmáčených a živinami chudých stanovištích po celé oblasti jak v lesních komplexech, tak v otevřených bezlesých enklávách. Často jsou na kontaktu s vlhkými pcháčovými loukami a přechodovými rašeliništi, nebo k nim inklinují. Jedná se 175


buď o ostřicovomechovou vegetaci minerálně bohatých slatinišť s kalcitolerantními rašeliníky sv. Sphagno warnstorfii-Tomentypnion nitentis, as. Sphagno warnstorfii-Eriophoretum latifolii (zejména PP Velká louka), nebo častěji o vegetaci mezotrofních rašelinných luk svazu Caricion canescenti-nigrae, odpovídající obvykle as. Caricetum nigrae. K charakteristickým a převládajícím druhům těchto stanovišť patří Eriophorum angustifolium, z ostřic Carex flava, C. panicea, C. nigra, C. canescens, dále Tephroseris crispa, Equisetum fluviatile, Viola palustris, Potentilla erecta, Epilobium palustre, Galium uliginosum, ojediněle E. latifolium. Druhová garnitura je doplňována četnými druhy typickými i pro vlhké pcháčové louky. Rašelinné a slatinné louky patří k významným společenstvům Zaorlicka, protože na tato stanoviště jsou vázány bohaté populace ohrožených druhů Dactylorhiza majalis, D. fuchsii, Valeriana dioica, vzácněji Parnassia palustris, Carex davalliana, C. pulicaris, C. lasiocarpa. Přechodová rašeliniště – R2.3 Druhově chudá přechodová rašeliniště jsou typická zejména v nivě Divoké Orlice a na prameništích v otevřených enklávách lesních porostů. Obvykle nepříliš hluboká rašeliniště se většinou objevují v mozaice nebo v přechodech s vlhkými pcháčovými a nevápnitými slatiništi. Fytocenologicky jsou tato stanoviště řazena k svazu Sphagno-Caricion canescentis, typická asociace území je Carici echinatae-Sphagnetum. Bohatě vyvinuté mechové patro tvoří různé druhy rašeliníku a často také výrazné bulty Polytrichum communis na mělké rašelině. Významnou součástí druhově chu-

Obr. 5. Přechodová rašeliniště na Černé Vodě. Foto A. Čejková 2009.

176


dého bylinného patra jsou zejména Carex canescens, C. echinata, C. nigra, C. rostrata, Calamagrostis villosa, Eriophorum angustifolium, E. vaginatum, Vaccinium myrtillus a V. vitis-idaea. Uvedené druhy místy doprovází Juncus filiformis, Potentilla erecta, Viola palustris, Calluna vulgaris a z ohrožených a vzácných druhů ojediněle Drosera rotundifolia (PP Rašeliniště pod Předním vrchem). Intenzivně obhospodařované louky – X5 Nejedná se o intenzivně obhospodařované travní porosty jako takové, ale o druhově chudé louky s převahou travin nebo nitrofilních bylin vzniklých na bývalých polích, na plochách po melioracích, po rozorání a různých dosevech travních směsek. Jsou to mezofilní porosty, jejichž omezené druhové spektrum se odvíjí od mezofilních ovsíkových a horských trojštětových luk a samozřejmě také od poháňkových pastvin, jejichž nejdegradovanější fáze vlastně představují. Na místech s dožívajícími melioracemi, kde se vlivem průsaků projevuje povrchové zamokření jsou tyto monotónní travní porosty pomístně obohacovány o vlhkomilné druhy rostlin (např. rod Juncus, Stellaria alsine, Scirpus sylvaticus, Ranunculus repens aj.). Nejčastěji tento typ luk slouží v současnosti jako pastviny skotu, a to přibližně již od 90. let 20. století. 3. Vývoj bezlesí a významné nelesní porosty v současnosti Pro vymezení změn v rozsahu zalesnění v údolí Divoké Orlice na české straně od Trčkova po Zemskou bránu byly použity archivní materiály dostupné např. na geoportal.gov.cz: mapy II. vojenského mapování z let 1836–1852, historické letecké snímky z roku 1953, a relativně současné letecké snímky z roku 2008. Vymezení jednotlivých typů lučních biotopů v mapách je extrapolováno z podkladů aktualizace vrstvy mapování biotopů České republiky z roku 2012 AOPK ČR. Místa s výskytem významných, tzn. druhově bohatých, zachovalých nebo vzácnějších rašelinných luk, jsou v jednotlivých mapách přibližně lokalizovány hvězdičkou. Označené lokality zahrnují nejen rozsáhlé bohaté luční porosty, ale také drobné fragmenty význačnějších lučních společenstev. Trčkov – Kunštát u Orlického Záhoří V oblasti kolem nynějšího Orlického Záhoří došlo mezi lety 1852–1953 k minimálním změnám rozloh bezlesích enkláv (bezlesí ustoupilo pouze na Trčkově a v oblasti Zelenky). Od roku 1953 došlo především k rozsáhlému zalesnění svahů zvedajících se z širokého dna údolí Divoké Orlice. Nejzachovalejší luční porosty se v současnosti nacházejí zejména v maloplošně chráněných územích: přírodní rezervace Bedřichovka, Hraniční a Trčkovská louka, přírodní památka Velká louka. Druhově bohaté vlhké pcháčové a rašelinné louky se vyskytují také v nivě Divoké Orlice nebo v oblasti Zelenky.

177

Obr. 6. Rozsah lesa/bezlesí v oblasti Trčkov – Kunštát u Orlického Záhoří v letech 1836–1852, 1953 a 2008 s promítnutým současným výskytem lučních biotopů. Popis ke kódům v legendě je uveden v Tabulce 1.


178

Obr. 7. Mapa lučních biotopů v oblasti Trčkov – Kunštát u Orlického Záhoří. Významné luční porosty jsou přibližně lokalizovány hvězdičkou.

Obr. 8. Rozsah lesa/bezlesí v oblasti Černá Voda – Neratov v Orlických horách v letech 1836–1852, 1953 a 2008 s promítnutým současným výskytem lučních biotopů. Popis ke kódům v legendě je uveden v Tabulce 1.


180


Obr. 9. Mapa lučních biotopů v oblasti Černá Voda – Neratov v Orlických horách. Významné luční porosty přibližně lokalizovány hvězdičkou.

181

Obr. 10. Rozsah lesa/bezlesí v oblasti Vrchní Orlice – Zemská Brána v letech 1836–1852, 1953 a 2008 s promítnutým současným výskytem lučních biotopů. Popis ke kódům v legendě je uveden v Tabulce 1.


182


Obr. 11. Mapa lučních biotopů v oblasti Vrchní Orlice – Zemská Brána. Významné luční porosty přibližně lokalizovány hvězdičkou.

183


Černá Voda – Neratov v Orlických horách Hranice les/bezlesí se v uzavřenější části údolí Divoké Orlice od Černé Vody po území Neratova v období 1852–1953 neposunula. O to více je markantní změna po roce 1953, kdy došlo k zalesnění téměř celého území. Zbylé luční enklávy tvoří v porovnání s minulostí pouze uzavřené ostrovy kolem současného osídlení. Na tak rozsáhlé poválečné zalesnění měla mimo jiné vliv také skutečnost, že v této části má údolí Divoké Orlice značně strmé svahy. K velmi cenným loukám v této částí patří komplex horských trojštětových luk na Nové Vsi, dále na Podlesí a v přírodní rezervaci Neratovské louky, kde se přidává i společenstvo vlhkých pcháčových luk. Pro lesní porosty vzniklé v minulosti zalesněním svahů je charakteristický početný výskyt drobných zrašeliněných louček a pramenišť, které představují zbytky předchozího bezlesí. Vrchní Orlice – Zemská Brána V území kolem Bartošovic v Orlických horách došlo mezi lety 1852–1953 také pouze k minimálním změnám ploch bezlesí ve prospěch lesa. Více lesních enkláv se na rozdíl od roku 1852 objevuje pouze v nivě Divoké Orlice a Bartošovického potoka. V druhé polovině 20. století došlo k postupnému zalesnění především příkrých svahů nad Vrchní Orlicí, ale i v některých místech severozápadně a jihovýchodně od Bartošovic a Ostrova u Zemské brány. V této oblasti máme relativně nejméně dochovaných významných lučních společenstev. Vyjma mozaiky vlhkých pcháčových a nevápnitých mechových slatinišť v lokalitě zvané Údolíčko se jedná dále pouze o menší podmáčené louky pod silnicí Bartošovice – Vrchní Orlice nebo nivní louky na Ostrově, či drobné přechodové rašeliniště a rašelinné louky směrem na Zaječiny. Závěr Mezi první polovinou 19. století a polovinou 20. století se rozloha bezlesí v údolí Divoké Orlice téměř nezměnila. Radikální posun rozloh lučních porostů nastal až v druhé polovině 20. století, kdy došlo k rozsáhlému zalesnění především ve střední části území mezi Černou Vodou a Vrchní Orlicí. Na zalesněných plochách převažují z botanického hlediska fádní smrkové monokultury, do nichž jediné obohacení vnáší staré kamenné snosy zarostlé listnáči (Fraxinus excelsior, Acer pseudoplatanus, Fagus sylvatica). Avšak právě v nejvíce zalesněné oblasti mezi Černou Vodou a Vrchní Orlicí máme dochovanou největší pestrost významných fragmentů podmáčených a rašelinných luk a jedny z nejzachovalejších horských trojštětových luk v oblasti Zaorlicka (Nová Ves). Z hlediska rozlohy se však jedná až na výjimky (PR Neratovské louky, louky na Nové Vsi) o velmi malé plochy. Oblast kolem Orlického Záhoří a Bartošovic v Orlických horách nebyla sice v minulosti zalesněna v tak velké míře, ale proběhly zde o to větší degradační změny lučních porostů. A to zejména díky plošným melioracím, které začaly koncem 70. letech 20. století. Toto je také zřejmě důvod, proč se ve jmenovaných území nevyskytují tak četně fragmenty druhově bo184


hatých lučních společenstev. Na druhou stranu o to plošně relativně větší komplexy květnatých a ostřicovo-mechových porostů zde zůstaly zachovány, např. zejména přírodní rezervace Trčkovská louka a částečně přírodní rezervace Bedřichovka v oblasti Orlického Záhoří. Summary Zaorlicko meadows – grassland vegetation on the valley of Divoká Orlice river from Trčkov to Zemská Brána. Grassland vegetation has changed markedly in the valley of Divoká Orlice river from Trčkov to Zemská Brána during 20th Century. Area of forests was almoast the same during 19th to first half of 20th Centuries. Changed has happend after Second world war, when the region was abbandoned and part of Divoká Orlice was reforested above all region between village Černá Voda a Vrchní Orlice. Remained extensive meadows around Orlické Záhoří and Bartošovice v Orlických horách were used by intensive socialistic agriculture and drained at the end of 1970th. The rest of enclaves with rich grassland vegetation has remained in whole area of the Divoká Orlice river valley. Typical are wet Cirsium meadows, montane Trisetum meadows and also mesic Arrhenatherum meadows, Cynosorus pastures, waste Wet Filipendula grasslands, Submontane and montane Nardus grasslands and valuable Acidic moss-rich fens and transitional mires. Literatura CHYTRÝ M. [ed.], 2007. Vegetace České republiky 1. Travinná a keříčková vegetace. –Academia, Praha. CHYTRÝ M. [ed.], 2011. Vegetace České republiky 3. Vodní a mokřadní vegetace. – Academia, Praha. CHYTRÝ M., KUČERA T., KOČÍ M., GRULICH V. et LUSTYK P. [eds.], 2010. Katalog biotopů České republiky – Ed. 2. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR. KUBÁT K., HROUDA L., CHRTEK J. jun., KAPLAN Z., KIRSCHNER J. et ŠTĚPÁNEK J. [eds]., 2002. Klíč ke květeně České republiky. – Academia, Praha. http://geoportal.gov.cz/web/guest/wms/#wmts

185

Louky Zaorlicka bezlesí v údolí Divoké Orlice od Trčkova k Zemské bráně

Recommend Documents