LEGIONÁŘI Z OBCE
PODOLÍ
Radim Chrást
VZNIK ČESKOSLOVENSKÝCH LEGIÍ Československé legie vznikaly v Rusku, Itálii a Francii v období 1. světové války z řad Čechů a Slováků, kteří žili v zahraničí nebo přeběhli v průběhu války na druhou stranu fronty. V zahraničí tvořili samostatné jednotky, bojující za svoji samostatnost na straně Dohody. Většina mužů, kteří vstoupili do československých legií, prošla výcvikem v rakousko-uherské armádě. Když se ocitli na druhé straně fronty (po zběhnutí nebo zajetí), byli umístěni do zajateckých táborů. Z těchto táborů se dobrovolně hlásili do jednotek bojujících za samostatnost Československa po boku Spojenců. Tito legionáři stále zůstávali formálně občany rakousko-uherské monarchie a jako na "dezertéry" na ně byla vypsána peněžitá odměna. Pokud by byli chyceni, čekal by je neprodleně válečný soud a poprava. Obavy z možné perzekuce rodinných příslušníků na území Rakouska-Uherska způsobovaly, že mnozí legionáři neměli prakticky až do října 1918 se svými blízkými žádný kontakt. Hned od začátku války vznikaly zajatecké tábory v Rusku a jejich počet zde dosáhl několika tisíc. Jedním z nejvýznamnějších byl zajatecký tábor v Darnici u Kyjeva. V něm byl zahájen nábor dobrovolníků do československých jednotek. Původně šlo o nábor slovanských zajatců do srbských a později do československých jednotek. Situace v srbských zajateckých táborech byla negativně ovlivněná průlomem srbské fronty bulharsko-německo-rakouským útokem. Téměř 50 000 vojenských zajatců, mezi nimi polovina čechoslováků, se dala na ústupový pochod přes území Albánie. Útrapy dvouměsíčního pochodu dokázala překonat necelá polovina českých a slovenských zajatců (téměř 10 000 jich zemřelo). Ze zátoky Valona byli potom převezeni do Itálie a Francie. V Itálii vznikaly zajatecké tábory od léta roku 1915 po jejím vstupu do války po boku Dohody. Největší soustředění českých a slovenských zajatců bylo v táboře Santa Maria Capua Vetere, později v táborech Padula, Sulmona a Avezzano. Právě v táboře Santa Maria Capua Vetere byl položen základní kámen ke vzniku československých legií v Itálii. Při evidenci zajatců a zprostředkování prvního písemného kontaktu s rodinou hrála významnou roli Mezinárodní organizace Červeného kříže. Za československou samostatnost bojovalo v legiích a ve spojeneckých armádách více než 130 000 Čechů a Slováků. Během "Velké války" z nich vzniklo legendární vojsko, které se zúčastnilo těžkých bojů od francouzského pobřeží a italské Piavy až po Vladivostok. Složitou situaci měly československé legie v Rusku. Tam byly vtaženy proti své vůli do zuřící nepřehledné občanské války a aktivně se účastnily bojů až do počátku roku 1920, kdy již jejich vzdálená vlast byla již dávno svobodná a v míru. Českoslovenští legionáři prožili roky 1914 - 1920 často v promáčených zákopech nebo ve vagónech určených pro uhlí a dobytek. Svým chrabrým jednáním i válečným uměním si však získali úctu a dosáhli významného ocenění u Spojenců - ti uznali vojsko československé ještě dříve než vznikl samostatný československý stát.
ČESKOSLOVENSKÉ LEGIE V RUSKU Byly to dobrovolnické vojenské jednotky na ruském území v letech 1914–1920, jejichž základ tvořila Česká družina. Tu tvořili především Češi žijící na území carského Ruska (žilo zde cca 100 000 Čechů a 2000 Slováků, byli to poddaní ruského cara českého původu, či čeští kolonisté, osadníci, krajané, lidé v té době pobývající v Rusku pracovně (Stanislav Čeček), ale jejími veliteli byli Rusové). Družina měla sloužit také jako vzor ostatním slovanským menšinám v Rusku, aby se připojily k ruské armádě. Její vznik byl v podstatě bez problémů. Situace se zhoršila až později, kdy mělo dojít k jejímu rozšiřování z válečných zajatců. Ruští velitelé se vzpírali podle hesla: kdo zradí přísahu jednou, může zradit i podruhé. Nikdy nebojovala jako celek, její části byly většinou využívány k výzvědné činnosti a průzkumné činnosti (oddíly jež vedli Jan Syrový, Stanislav Čeček, Josef Jiří Švec a další). Družina byla 2. února 1916 přetvořena na Československý střelecký pluk Sv. Václava pod velením plukovníka Václava Platonoviče Trojanova a následně 19. května 1916 na Československou střeleckou brigádu. Dne 7.ledna 1919 bylo z brigády vytvořeno Československé vojsko na Rusi, které již bylo součástí Československé armády a samozřejmě francouzské (velitelem legií byl Maurice Janin). Československé vojsko na Rusi tvořily tři divize, jejichž jádrem bylo 12 pluků střeleckých a dva pluky jízdní a několik dělostřeleckých baterií. Po bitvě u Zborova (2. července 1917), ve které se československé legie vyznamenaly, zrušila ruská vláda na naléhání předsedy Československé národní rady profesora T.G. Masaryka, který od 15. května 1917 legie v Rusku organizoval, omezení při vytváření československých jednotek a postupně vznikly další jednotky, které 9. října 1917 vytvořily československý sbor v Rusku. Koncem roku 1917 bylo v Rusku 38 500 dobrovolníků v legiích (ve dvou divizích o osmi pěších a dvou jízdních plucích, po Zborovu počínajíc 4. Prokopa Velikého na doplnění 1. divize a 5. plukem pražským T. G. Masaryka, již ve druhé divizi) a přes 60 tisíc v zajateckých táborech ve spolcích, které Masaryk organizoval jako rezervu legií (základ 3. divize). Jako přítel všeho moderního, založil Masaryk v legiích leteckou školu, z níž se po válce vyvinula Masarykova letecká liga. Letadla většinou nenesla bomby ani kulomety, měla jen ruční zbraně a byla používána při přesunu a boji zejména k průzkumným účelům. I tak přispěla při „sibiřské anabázi našich legionářů“ k záchraně několika mostů (ty bolševiky vyhozené do povětří musely oddíly našich ženistů s přispěním i amerických specialistů rychle postavit znovu) a zejména až na jediný k záchraně čtyřicítky bajkalských železničních tunelů na transsibiřské magistrále (to, že bolševici podminovávají tunel č. 39 sice letadlo zjistilo, ale nemělo prostředky je od díla zkázy odehnat – zničený a zasypaný tunel zdržel postup druhé části legií do Vladivostoku o 14 dní). Masaryk „opustil“ svoje legionáře na Rusi v den svých 68. narozenin 7. března 1918, když předtím zajistil, aby se vojsko ještě neexistujícího státu stalo součástí francouzské armády. Vydal se na strastiplnou cestu přes Sibiř lazaretním vlakem a stal se kvartýrmajstrem čs. legionářů na magistrále až do Vladivostoku. Poté se Němci začali tlačit na Ukrajinu a Petljurovy pluky před nimi začaly ustupovat a prosily naše legionáře o pomoc. Protože mír s bolševiky ještě nebyl uzavřen, došlo mezi Němci a legionáři ke krvavým bojům u Doče, kde se vyznamenali pozdější naši generálové Kadlec a Červinka, kapitán Jungr a zejména pozdější generál Stanislav Čeček, který u Bachmače Němce porazil a donutil je uzavřít s námi příměří, pro volný průjezd našich ešalonů bachmačským železničním uzlem. V boji o Doč se vyznamenala rovněž kulometná hanácká rota Colt z „Olomouckého“ 6. pluku. Bolševici, zejména velmi mladí a v boji nezkušení chlapci, leckdy dokonce stříleli omylem do vlastních řad. K našim dvěma obrněným vlakům, přidali proti Němcům jeden broněvik (obrněný vlak). Jen tak bylo možno poškodit most přes řeku Desnu a zabránit tak Němcům ve vstupu do bachmačského železničního uzlu, kde v klidu projížděly naše ešalony na Sibiřskou magistrálu k Čeljabinsku a Penze.
Po uzavření německo-sovětského míru v Brestu Litevském (březen 1918) opustily československé jednotky Ukrajinu, jelikož ukrajinská vláda povolila ze strachu před bolševiky obsadit své území německou armádou, avšak už v této době obsadil Ukrajinu bolševický velitel Muravjev. Legie se měly přes Archangelsk a Murmansk přepravit do Francie, odkud nakonec odpluly jen dva transporty, jednak přístavy zamrzly a jednak byly obavy, aby je nepotkal osud Srbských legií, které byly odzbrojeny a zajaty, internovány do Kazaně a osvobozeny teprve s příchodem našich legionářů na Volhu. Ještě T.G. Masaryk změnil plán na odsun vojsk po magistrále a kolem světa na bojiště do Francie. Dánské jednotky se probojovaly na Krym, odkud se jim podařilo úspěšně odplout. Po takzvaném Čeljabinském incidentu v souvislosti s odevzdáváním zbraní bolševikům a prvním sjezdem Československého vojska na Rusi jednotky zamířily také do vnitrozemí. Naši legionáři dobyli všechna velká města Sibiře i Jekatěrinburg, avšak carskou rodinu se jim zachránit již nepodařilo (necelý týden před příchodem našich legií do města byla vyvražděna na přímý příkaz z Kremlu). Následně došlo k obsazení transibiřské magistrály a dalšímu přesunu jednotek přes Sibiř do Vladivostoku, přes vojenský odpor bolševiků. Legionáři museli kromě jiného v boji zničit i celou Golikovovu bolševickou armádu Centrosibiře, aby se podstatný zbytek vojsk dostal za Bajkal. Z rukou bolševiků museli vyrvat poměrně hladce i město Vladivostok. Z Vladivostoku se na spojeneckých lodích i na prvních československých, které zakoupil TECHOD (technické oddělení legií) v Japonsku (první československá loď Legie), dopravili do Československa. Při ústupu z Ukrajiny došlo k bojům u Bachmače, kde společně s Rudými gardami zadní voje zadržovaly velmi rychlý postup německých jednotek. Pod tlakem dalších událostí, které vrcholí odevzdáváním zbraní a Čeljabinským incidentem, došlo k bojům mezi legiemi a bolševiky na Sibiři a v Povolží (např. střetnutí po napadení štábního vlaku u Zlatoústu, u Marianovky, u Mariinska, bitva u Lipjag, u Beznčuku, bitva o Murino, dobytí Simbirska, Permi a Kazaně), které byly vždy vítězné a trvaly téměř po celou dobu přesunu do Vladivostoku (do 7. února 1920). V Kazani převzali naši legionáři celý zlatý ruský státní poklad obrovské hodnoty, který později předali Kolčakovi (který jej poněkud zmenšil výplatami svých vojsk). Na výzvu spojeneckého velení se pak dostal zlatý poklad pod ochranu legionářů ještě jednou. Vlády spojeneckých států (Francie, Velké Británie, USA) plánovaly československé legionáře ponechat na Rusi a vytvořit z nich jádro intervenčních sil, které by zasáhly proti bolševismu. Plynulo to z toho, že Československé legie kontrolovaly podstatnou část Sibiře – konkrétně oblast okolo jižního Uralu – a byly jedinou dobře organizovanou silou v Rusku, jejíž velení podléhalo Francii, nejvyšší velitel spojeneckých vojsk na Sibiři byl generál Maurice Janin, jenž vydal i rozhodnutí k ochraně Kolčakova vlaku. Posily spojenců, které do Vladivostoku dorazily, však byly pouze symbolické, (převážně se v pomoci legiím angažovala americká YMCA, Japonci, a asi 10 000 Angličanů, Francouzů a Číňanů) a z plánované intervence sešlo. Japonci pomohli našim při obsazování železničních uzlů nad Vladivostokem a při bojích na Ussuri i dobytí Chabarovska. Následně však vzhledem k vývoji událostí došlo k ústupu legií dvěma cestami: z Vladivostoku lodí do Ameriky, vlakem přes kontinent a lodí dále do Evropy, či jižní cestou přes Japonsko, Hong Kong, Ceylon, Suezský průplav do italského Terstu, velké americké, původně německé lodi President Grant a Amerika urychlily evakuaci. Posledním transportem byla americká loď Heffron 2. září 1920. Někteří naši legionáři umírali ještě při námořním přesunu a spočívají na dně Indického a Tichého oceánu.
ČESKOSLOVENSKÉ LEGIE VE FRANCII První čs. jednotkou nasazenou na francouzsko-německé frontě byla rota zvaná "Compagnie Nazdar". Vznikla 23. srpna 1914 z krajanů žijících ve Francii, zejména organizovaných ve spolku Sokol a Rovnost. Tvořilo ji na 300 dobrovolníků. Rota byla zařazena do C praporu 2. pochodového pluku Cizinecké legie. Ve městě Bayone obdržela svůj bojový prapor a za českého lva na něm obětovala zakrátko mnoho svých mladých životů. Rota Nazdar zahájila svou frontovou činnost v prostoru Champagni jako součást Marocké divize. Po různých bojích v první linii nadešel její osudový 9. květen 1915. V tento den dostala rota v rámci Fochovy ofenzívy úkol dobýt kótu 140 blízko Arrasu. Rota dobyla za velkých ztrát 3 německé linie zákopů, přičemž z 250-ti mužů zůstalo bojeschopných pouhých 100. Mezi padlými byl i náčelník pařížského Sokola Josef Pultr, předseda Rovnosti Josef Šíbal, poručík Dostál a další. Po ztrátách za druhého útoku u Arrasu dne 16. června 1915 byl prapor C rozpuštěn. Rota Nazdar přestala existovat. Zbývající čeští vojáci z roty byli pak roztroušeni do mnoha jednotek pluků Cizinecké legie, se kterými bojovali dokonce na Sahaře. Dekretem z 19. prosince 1917 povolila francouzská vláda organizaci autonomní čs. armády. Z dobrovolníků, přepravených z Ruska, Rumunska, USA, Itálie, z Cizinecké legie a ze zajatců ze Srbska vznikl 12.1.1918 v městečku Cognac 21. čs. střelecký pluk. Po výcviku v prostoru Darney působil na frontě v rámci francouzské 53. pěší divize. V bojích u Terčinu dosáhl příkladných bojových úspěchů. Z vyčleněných jednotek 21. pluku vznikl dne 20.5.1918 v Jarnaku 22. čs. střelecký pluk. Zařadil se do vzniklé Československé brigády ve Francii a zúčastnil se spolu s francouzskou 134. pěší divizí bojů v oblasti Vouziers. 29. června 1918 francouzská vláda jako první uznává právo Čechů a Slováků na ustanovení samostatného svrchovaného státu v historických hranicích svých zemí. Oba pluky (21. a 22. čs. střelecký pluk) pak 30. června 1918 v Darney za přítomnosti francouzského prezidenta R. Poincaré, mnoha ministrů, dr. E. Beneše, zástupců spojeneckých armád a města Paříže složily slavnostní přísahu a převzaly prapor, vyšitý pařížskými ženami. (Tento den je v České republice od roku 2002 uznáván jako Den ozbrojených sil AČR.) Je nutné připomenout, že do června 1918 bojovalo několik desítek čs. legionářů v rámci Marocké divize ještě v prostoru Champagni, Chemin des Dames, u Verdunu a St. Michael. Teprve v červenci 1918 byli přemístěni zpět do své národnostní brigády. Československé brigádě po celou dobu působení velel francouzský generál Philippe. Prapory obou pluků byly vyznamenány Československým válečným křížem, 22. pluk navíc i Francouzským válečným křížem. Válečné pomníky padlých vojáků v Arrasu, Vouziers, Paříži, Champagne, v Argonech, ale i v dalších městech připomínají smutnou skutečnost: z celkového počtu 9 600 československých legionářů bojujících ve Francii se 630 nedočkalo konce války. Válka skončila 11. listopadu 1918 v 11 hodin podpisem kapitulace Centrálních mocností v přistaveném vagónu v Compiegne.
LEGIONÁŘI Z PODOLÍ Legionáři z naší obce byli běžní muži, kteří většinou byli povoláni do Rakousko – Uherské armády na počátku války. Mobilizace se v roce 1914 týkala všech ročníků od roku narozeni 1872 do 1892. Mladší ročníky byly povolávány průběžně. Studenti a absolventi středních škol byli povoláváni jako tzv. jednoroční dobrovolníci. Z naší obce odešli v té době téměř všichni muži v produktivním věku, na frontě padli Blaha Josef, Fronc Josef, Horký Rudolf, Horký František, Horký Václav, Kaňa Josef, Dočekal Jan. V ruských legiích pak padl Jaroslav Blažek. Spousta mužů padla do zajetí, podle dat, kdy byli zajati níže uvádění legionáři se dá předpokládat, že u našich mužů nepanovala moc velká chuť bojovat za rakouské pány a ochotně se vzdávali při první příležitosti po svém odvelení na frontu. Na frontě, ale i v zajetí mnozí poznali i spoustu hladu a utrpení, ale i přes tyto skutečnosti se dobrovolně hlásili do dalších bojů. Legionáři z naší obce se zapojili každý dle svých možností, ale se ctí se vrátili zpět ke svým rodinám. Při svém odjezdu asi netušili že objedou takřka celý svět a domů se dostanou až za dlouhých 6 let.
BLAŽEK Jaroslav Narozen 13.2. 1895, Podolí u Nového Města na Moravě. Po absolvování reálného gymnázia v Novém Městě na Moravě se stal bankovním úředníkem. Obdobně jako většina mužů z obce nastoupil vojenskou službu u 81. pěšího pluku v Jihlavě. Díky svému vzdělání a schopnostem absolvoval v Rakousko – Uherské armádě školu pro důstojníky v záloze a stal se poručíkem . S 81. pěším plukem absolvoval jeho bojovou cestu po boku svých krajanů až k postavení na řece Stryj v obci Konjuchy ( dnes ležící na Ukrajině ), které zaujali v měsíci březnu 1917. Jarní období probíhalo ve znamení upevňování postavení. 81. pěší pluk se v tomto postavení nacházel v sestavě tzv. Jižní německé armády. Obec Konjuchy se nachází jižně od městečka Zborov. Dne 1.7.1917 zahájila Ruská armáda tzv. Karenského ofenzivu. Postavení čety poručíka Blažka se ocitlo v prostoru útoku 7. ruské armády a ještě ve stejný den byl poručík Blažek zajat. Obdobně jako většina zajatců z tohoto bojiště pravděpodobně prošel přijímacím zajateckým táborem v Dárnici u Kyjeva. Zajatci byli z tohoto tábora posíláni dále na východ a obdobně i Jaroslav Blažek zamířil do centrální části Ruska, zde se ve městě Penza setkal s Československými vojáky a přihlásil se dobrovolně ke službě v Čs. armádě. Službu nastoupil jako vojín střelec 1. Kurgánského pochodového praporu dne 13.4.1918 - osobní číslo dobrovolníka 89197. Následně i na základě prokázaných zkušeností a velitelských předpokladů mu byla uznána získaná hodnost v RU armádě a byl povýšen na proprčíka ( tehdejší ekvivalent poručické hodnosti v ruské armádě ) a byl zařazen ke 3.rotě 1.samostaného. úderného praporu. Úderníci byli v té době elitou naší armády a do jejích řad byli zařazováni pouze nejschopnější vojáci a důstojníci, později konkrétně 3.rotu proslavil ve svých knihách spisovatel Josef Kopta. 3. rota byla jako elitní jednotka určena k ochraně štábu celého Čs. armádního sboru. V létě 1918 byla 3. rota 1. samostatného úderného praporu zařazena do podřízenosti k tzv. Čeljabinské
skupině, jíž velel plukovník Sergej Vojcechovskij. V rámci této skupiny prodělávala rota tvrdé boje s bolševickými jednotkami na území Uralu.V říjnu 1918 byl celý prapor shromážděn k doplnění odpočinku v Jekatěrinburgu. Koncem října byl prapor na rozkaz generály Gajdy odeslán na tzv. samarskou frontu s úkolem vytlačit nepřítele za řeku Ik v prostoru města Belebej ( ve městě Belebej pobýval na jaře 1919 i tehdejší bolševický politický komisař 5. armády ). Ve městě Belebej ( v současnosti ležící v Ruské autonomní republice Baškorostán ) se prapor ubytoval v budově místního reálného gymnázia a do okolí posílal jízdní rozvědky pro zjištění situace a roty intenzivně cvičily. Dne 10.11.1918 prapor vyrazil ke splnění zadaného úkoly, zatlačit nepřítele za řeku Ik a vyčistit okolní oblast.
Znak Československého úderného praporu Za dva dny se podařilo vyčistit oblast k vesnici Konstantinovka, dne 13.11.1918 vyrazil prapor společně s 5. dělostřeleckou baterií 1. dělostřelecké brigády, po dobití obce v ní byla ponechána bdělostřelecká baterie a na její ochranu polní stráž pod velením praporčíka Blažka, prapor pak pokračoval dál v pronásledování nepřítele a dobil vesnici Kandik-Tamak. V té době se ze směru ot Konstantinovky ozvaly první výstřely, které se následně slily v prudkou střelbu, prapor okamžitě reagoval a vyrazil zpět k obcí, již cestou potkali ujíždějící baterii, které se pod ochranou stráže podařilo před nepřáteli ujet, prapor se rozvinul a zahájil útok, v náročném nočním boji se podařilo Konstantinovku opět dobít, celkově však ztratili 6 mrtvých a 22 zraněných. Jedním z mrtvých byl i praporčík Jaroslav Blažek, který odmítl utíkat před přesilou nepřátel a umožnil se svými vojáky ústup dělostřelecké baterii. Údajně byl střelen ve chvíli kdy se byl nucen zvednout k překonání plotu při změně palebného postavení. Na základě výslechu zajatých se ukázalo že malou stráž ve vesnici napadl celý 3. prapor V. tverského pluku, který byl považován za jeden z nejlepších, snažil se přes vesnici ustoupit zpět ke svým jednotkám, což se mu ale i díky hrdinnému boji strážní jednotky nepodařilo. Nepřítel nechal na bojišti více než 100 mrtvých, 20 kulometů, spoustu pušek i munice, polní kuchyň, muniční vůz, sanitní vozy. Mrtví čs. vojáci byli včetně prap. Blažka převezeni do města Belebej, kde byli za všech poct pohřbeni na místním hřbitově. Hrob se do dnešních dní bohužel nezachoval, celý starý hřbitov, kde byli tehdy vojáci pochováni je ve velmi špatném a neudržovaném stavu. Nově vzniklá republika na své hrdiny nezapoměla a tak byl i praporčík Jaroslav Blažek in memoriam povýšen 21.8.1923 na nadporučíka. Rodina Jaroslava Blažka žije v obci dodnes. HRBEK JAN Narodil se dne 12.5.1885 v Podolí, ještě před válkou se odstěhoval za prací do Brna a bydlel v části Žabovřesky. Po mobilizaci narukoval podobně jako většina jeho kamarádů z rodné obce k 81. pěšímu pluku do Jihlavy v hodnosti vojína. Dne 21.12.1914 byl zajat u polského Tarnova. Podobně jako ostatní zajatciprošel přijímacím táborem a poté byl odvezen daleko na východ. V zajetí pobyl dlouhé 3 roky, jeho přihláška podobně jako u mnoha dalších zajatců pobývajících na daleké Sibiři dlouho nebyla vyřízena a až při příjezdu našich vojska o obsazení města Omsk, mohl dne 11.8.1918 nastoupit k 1. záložnímu pluku. 1. záložní pluk byl využíván k výcviku a zajišťoval strážní službu, postupně byli vojáci umísťovány k jednotkám a pluk byl reorganizován na rotu. Od 1: záložního pluku nastoupil vojín Hrbek k Československému dopravnímu oddělení. Toto oddělení zajišťovalo životně důležité tranporty potřebné pro bojové aktivity a přesun jednotek na východ. Do oddílu byli vybíráni specialisté podle profesí, hlavně železničáři.
Zajišťování dopravy nebylo jednoduché. Srážky byly velmi časté. Jan Hrbek se vrátil zpět do vlasti na jednom z posledních transportů v závěru roku 1920 v hodnosti četaře. Po měsíční repatriační dovolené byl dne 15.1.1921 oficiálně demobilizován. Po návratu žil v Brně.
KÁŃA BONIFÁC Bonifác Káňa se narodil v Podolí dne 14.5.1893 v domě číslo 13. Obecnou školu navštěvoval nejdříve v Bobrové a poté i u příbuzných v Břeclavi. Reálné gymnázium studoval v Novém Městě na Moravě od září 1904 do července 1911. Po úspěšném dokončení zahájil v říjnu 1911 studium na Vysoké škole technické. Po obdržení povolávacího rozkazu byl nucen studium v srpnu 1914 ukončit. V srpnu 1914 nastoupil jako jednoroční dobrovolník k zeměbraneckému pluku číslo 8 v Praze, kde do října absolvoval základní vojenský výcvik. V říjnu 1914 pak zahájil vojenské studium na důstojnické škole také v Praze. V únoru 1915 školu úspěšně ukončil a byl jmenován velitelem čety u svého pluku. V květnu se svojí jednotkou odjíždí na východoevropské bojiště. V červnu je povýšen na kadeta. V létě 1915 se jednotka nachází v prostoru polského Lublinu. Na stejném místě, na straně nepřítele operují zařazeni do ruských jednotek rozvědčíci České družiny, jejich úkolem je také navazovat spojení s českými vojáky na rakouské straně a dávat vědět o možnostech boje za svobodné Čechy. Dne 6.8.1915 byl kadet Káňa v prostoru městečka Lubartow zajat. Již od počátku svého zajetí projevoval snahu aktivně se zapojit do boje po boku slovanských bratří, bohužel Česká družina v té době nemohla do svých řad přijímat zajatce, byl tedy umístěn v zajateckém táboře, ale již počátkem roku 1916 se dobrovolně hlásil k boji v rámci Srbských armády, která pro nedostatek vlastních důstojníků přijímala i dobrovolníky z řad čechů.
Do Srbské dobrovolnické divize se dostalo asi 90 důstojníků a 200-300 vojáků. Zejména čs.důstojníci nižších hodností, bylii snad v každém srbském pluku. V květnu se Bonifác Káňa stal velitelem čety 2. pluku Srbské dobrovolnické divize a 4.7.1916 mu byla udělena v ukrajinském městě Halič hodnost podporučíka srbské armády, v té době se také již jednotka přesunovala na bojiště do oblasti rumunské fronty. Bojové nasazení Srbské dobrovolnické divize souviselo s úsilím dohodových vlád přesvědčit Rumunsko, aby vstoupilo do války proti Bulharsku, Rakousko-Uhersku a Německu. 27.8.1916 vypovědělo Rumunsko válku centrálním mocnostem. Srbská dobrovolnická divize, spolu s dalšími jednotkami, očekávala tento krok u Dunaje, na rusko-rumunské hranici. 6.9.1916 se vojáci Srbské dobrovolnické divize dostali do prvních bojů na rumunském území.
Podporučík Káňa se zúčastnil bojů u Dobruži, Tenidereši a Kokardži. Později byl za boje v rámci divize vyznamenán ruským řádem Sv. Anny III. stupně s meči a bantem, rumunskou Medailí Milana Obiliče Za statečnost (zlatá medaile), Pamětní medailí na osvobození a sjednocení, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a Pamětním válečným křížem 1916-1918. Boje v Rumunsku byly neobyčejně tvrdé, za 14 dní, od 6. do 20.9.1916 divize ztratila 40 % svého stavu! 25.10.1916 byly zbytky divize vyvázány z bojů a vracely se do Ruska na doplnění a odpočinek, do oblasti jihoukrajinské Oděsy. Stejně jako většina z Československých důstojníků i Bonifác Káňa na jaře 1917 přešel ze srbského vojska k Československé armádě, která byla ještě stále zařazena do podřízenosti Ruské armády a v březnu se stal velitelem pěší čety u 2. střeleckého pluku „ Jiřího z Poděbrad „ , 14.3. mu byla přiznána první důstojnická hodnost – praporčík ruské armády. Společně s jednotkou pak zažil soustředění Československých pluků a přesun do prostoru bojiště u Zborova. Ještě před samotnou bitvou je v červnu převelen na funkci velitele spojovací čety ve svém 2. střeleckém pluku. 2.7.1917 se zúčastnil slavné Bitvy u Zborova a následně při Tarnopolském ústupu bitvy u Volosovky. Po bitvě u Zborova byl 26.8.1917 povýšen na podporučíka ruské armády. Po těžkých bojích se vojska doplňovala a reorganizovala v oblasti česky obydlené Volyně. Dne 15.1.1918 byla Československá vojska převedena do podřízenosti Francouzské armády a začala se stahovat z oblasti Žitomiru k hlavnímu městu ukrajiny, Kijevu. 7.2.1918 byl Bonifác Káňa jmenován podporučíkem legií. Na konci února převzal 2. stř. pluk obranu přechodu přes Dněpr a sváděl boje s přicházejícími německými jednotkami. Zde stáli společně s bolševickými jednotkami proti německému 350. zeměbraneckému pluku a ukrajinským jednotkám. Most a průchod se podařilo úspěšně ubránit a všechny jednotky se stáhli na bezpečný východní břeh.
Po úspěšném ústupu přes železniční uzel v Bachmači se vojska dostali do centrální části Ruska, Kurské oblasti a na základě dohod se připravovali na přesun do Francie, probíhal výcvik jednotek a kurzy francouzštiny. V březnu začalo předávání části výzbroje bolševikům a pomalý přesun na východ. V květnu byl podporučík Káňa jmenován spojovacím důstojníkem 2: střeleckého pluku. V červnu se účastní dobití města Trojicka a dále prudkých bojů s bolševickými internacionálními oddíly u Marjanovky ( tyto oddíly byly složené z maďarských, německých, ale i českých zajatců a dalších vojáků kteří byli najímáni do rudé armády ) a obsazují Kurgan. V červenci bojují u Njazepetrovska. V srpnu a září se zapojili do bojů o Kazaň, při kterém byl získán ruský zlatý poklad. V těchto bojích se podporučík Káňa i přes skutečnost že byl spojovacím důstojníkem aktivně velitelsky zapojuje do bojových operací. V září se pak zúčastnil bojů u Nižního Tagilu. 1.10.1918 povýšen do hodnosti kapitána legií, účastní se bojů o Trojick, Nižnij Tagil. V listopadu se pluk stáhl z fronty na odpočinek a reorganizaci, která probíhala do jara 1919. V březnu 1919 se stal posluchačem nižších kurzů všeruské akademie generálního štábu v Tomsku a na konci června je jako jeden z pouhých 7 československých posluchačů úspěšně vyřazen. Od července 1919 zařazen jako spojovací důstojník Velitelství dálného východu. Z této funkce zajišťoval udržování spolehlivého spojení s částmi pohybujícími se po magistrále směrem k Vladivostoku.
Dalším z úkolů kapitána Káni byla činnosti důstojníka a lektora v technickém oddíle důstojnické školy, kde měl na starosti výuku spojení. V roce 1919 byl za svoji bojovou činnost v průběhu působení v legiích vyznamenán ruským Řádem Svatého Vladimíra 4. třídy s meči a mašlí a Československým Řádem Sokola s meči. Na jaře 1920 vrcholí transporty vojáků zpět na území svobodné republiky a jedním z nich odplouvá i kapitán Káňa. Cestu absolvoval pravděpodobně se štábem legií na americké lodi President Grant, která po cestě Suezským průplavem přistála v červnu 1920 ve středomořském přístavu Terst. Červenec 1920, po více než 5 letech se vrací domů do svém rodné obce, zde se také dozvídá, že jeho bratr Josef padl v řadách Rakousko-Uherské armády. 15.8.1920 je přijat oficiálně do Československé armády v hodnosti kapitána pěchoty. Do měsíce září si užíval zaslouženou repatriační dovolenou. V září 1920 nastupuje do ročního Kurzu pro důstojníky generálního štábu, který úspěšně ukončil v srpnu 1921. Nastupuje jako důstojník velitelství Divize 6 v Brně a vzápětí v listopadu pokračuje ve studiích na Válečné škole v Praze, kterou absolvoval v září 1923. Jeho spolužákem na obou školách byl přítel ze srbské armády a legií, budoucí armádní generál Vojtěch Luža. V průběhu studia byl Bonifác Káňa povýšen, dne 2.12.1921 na štábního kapitána pěchoty a následně i zařazen do skupiny důstojníků generálního štábu , 1.10.1923 jako štábní kapitán generálního štábu. V roce 1921 mu byl také udělen Československý válečný kříž 1914-1918. Po ukončení studia nastupuje v září 1923 jako profesor na Učiliště pro vzduchoplavectvo, následně přejmenované na Učiliště pro letectvo do Chebu. Zde je 31.12.1923 povýšen na majora generálního štábu. V roce 1923 je mu udělena Mezispojenecká medaile vítězství a Revoluční medaile. V únoru 1924 je zařazen do funkce přednosty oddělení štábu Divize 3 v Litoměřicích. Od září 1924 na funkci náčelníka štábu Divize 8 v Opavě. 14.12.1927 povýšen na podplukovníka generálního štábu. V dubnu 1928 se stává podnáčelníkem štábu Zemského vojenského velitelství v Brně a od října 1929 je velitelem praporu Pěšího pluku 10 v Brně. V této době se také seznamuje a následně i žení se svojí manželkou Boženou ( narozenou v Brně 21.5.1902), která je zubní lékařkou. V září 1930 se stává profesorem na Velitelské škole v Praze a v dalším školním roce od září 1931 zástupcem velitele Velitelské školy v Praze. 31.3.1931 je povýšen na plukovníka generálního štábu. Od října 1932 velitelem Pěšího pluku 47 v Mladé Boleslavi. V září 1933 se B. Káňa stává zástupcem velitele Válečné školy v Praze, ale v prosinci téhož roku se vrací zpět do funkce velitele Pěšího pluku 47. V lednu 1935 nastupuje ke studiu Kurzu pro vyšší velitele v Praze, v červenci se vrací do funkce velitele Pěšího pluku 47, ale již od září 1935 je povolán profesorem v Kurzu pro vyšší velitele v Praze. Od prosince 1936 velitelem Pěší brigády 10 v Písku. 21.7.1937 je povýšen do hodnosti brigádního generála.¨ Od prosince 1937 opět profesorem v Kurzu pro vyšší velitele až do léta 1938. V červenci a srpnu 1938 jako nezařazený generál mimo službu. V září v rámci branné povinnosti náčelníkem štábu „ Červeného velitelství „ v Bystřici nad Pernštejnem. Od 1.11.1938 ve výslužbě.
Plukovník generálního štábu Bonifác Káňa
Svatební foto Bonifáce a Boženy Káňových
V napjaté předválečné situaci bydlel generál Káňa se svojí manželkou v Brně, Králově Poli, ulice Svatopluka Čecha 86. V té době byl jeho velmi dobrý přítel generál Luža zemským vojenským velitelem v Brně a generál Káňa patří do úzkého kruhu jeho přátel se kterými se připravují na nadcházející okupaci. V březnu 1939 po okupaci německými vojsky stojí generál Káňa při plánování a organizaci moravské struktury Obrany národa v úzkém kruhu spolehlivých osob kolem generála Luži. V prosinci 1939 je při prvním velkém zatýkání členů Obrany národa zatčen Brněnským gestapem a podroben intenzivním výslechům. Pro nedostatek důkazů je začátkem roku 1940 propuštěn, ale pod neustálým dohledem. Je mu jasné, že pokud zůstane v Brně, dalšímu zatčení se nevyhne, a proto se vrací zpět na rodnou vysočinu. Nechce ohrozit rodinu své sestry s malými dětmi žijící na rodném statku v Podolí, nastěhuje se tedy do sousední Bobrové, k příbuzné rodině Kolouškově ( na místě jejich domu dnes stojí nákupní středisko ). Generál Káňa byl i zde pod neustálým dohledem, jeho zdravotní stav byl ovšem špatný a po přestálých výsleších i vzhledem ke špatné mezinárodní situaci a vítězícím německým armádám také jeho psychika byla velmi narušená. Po velkém narušení organizace Obrana národa se zapojuje do odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme a jeho manželka Božena se stává velmi cennou spojkou mezi brněnskými odbojovými organizacemi zastoupenými generálem Lužou a pražskými organizacemi, byla napojena přímo na generála Eliáše. V roce 1941 je generál Káňa léčen v Brněnských nemocnicích, ale přesto dne 14.7.1941 ve věku pouhých 48 let umírá. Pohřben byl na hřbitově kde odpočívají i jeho rodiče v Horní Bobrové. Doktorka Božena Káňová pokračovala v odbojové činnosti až do intenzivního zatýkáni po smrti R. Heydricha, poté byly její kontakty zpřetrhány, až do konce války pomáhala rodině generála Luži a dalším rodinám odbojářů, po skončení války dokonce u B. Káňové žil syn generála Luži Radomír i se svojí manželkou.
Po převratu v roce 1948 byla doktorka Káňová přinucena Státní bezpečností k výpovědím proti Radomíru Lužovi a po jeho emigraci byla sama zatčena a uvězněna. V Pardubické věznici v rámci svého trestu poskytovala ostatním odsouzeným zubní péči. Zubní lékařka zemřela bezdětná v Brně dne 28.10.1967.
MuDr. Božena Káňová
KŘÍŽ KLEMENT Narodil se 15.7.1879 v Řečici, v roce 1900 se přiženil do obce Podolí k rodině Sedmerově pocházející z Horní Rozsíčky, žijící v domě číslo 5. Po vypuknutí 1. světové války byl mobilizován k Zeměbraneckému pěšímu pluku číslo 24, ke 3. praporu ve Znojmě. V té době u tohoto pluku bylo pouze 3% českých vojáků, zbytek tvořili rakušané a němci. Vojín Kříž byl tedy povolán do silně protičeského prostředí, snad i proto se brzy po nasazení na haličské frontě, dne 21.10.1914, blízko ukrajinského města Sambor vzdal ruským vojákům. Po přijímacím pobytu v zajateckém táboře byl jistě jako většina řadových vojáků slovanského původu odeslán buď do některého z větších táborů při průmyslových závodech, ale pravděpodobněji pro svůj rolnický původ skončil v některé z mnohých zemědělských vesnic, kde zajatce s jeho zkušenostmi vítali s otevřenou náručí, v hospodářstvích v té době pracovali jen ženy a starci, muži bojovali na frontě. Mnozí ze zajatců prožili na těchto zemědělských usedlostech relativně spokojené období několika let, kdy neměli ani potuchy o vzniklé Československé armádě, až po vítězství bolševiků v roce 1917 začali pronikat i do těch nejzapadlejších oblastí političtí komisaři kteří velmi znepříjemňovali zajatcům život. V té době také začali aktivněji pracovat emisaři našeho vojska a Československé legie se rychle rozrůstaly. Podobným způsobem se o vojsku dozvěděl asi i Klement Kříž. V roce 1918 je Klement Kříž zařazen jako pracovník k 4. československému střeleckému pluku Prokopa Velikého. Pracovník byla funkce při které byl zařazen k technickému či hospodářskému zabezpečení jednotky, pracovníci se starali o opravy vlaků, zbraní, výstroje a výzbroje, ale také ošetřovali koně a celkově poskytovali jednotce služby nezbytné pro její chod a bojovou připravenost. Pracovníci sice nebyli primárně bojovníci, ale mnohdy se stávalo že i oni museli sáhnout po svých zbraních a stanout například při obraně vlaku po boku vojáků.
4. československý střelecký pluk se účastnil bojů u Bachmače, Penzy, Lipjag, Samary, Buzuluku, Syzraně a ochrany sibiřské magistrály. Od ledna 1920 se pluk přesouval do Vladivostoku a v 23.4.1920 odplul na lodi Amerika. Loď Amerika odvážela domů asi 6.000 československých vojáků, její cesta směřovala přes Hong-Kong, Singapur a Kolombo do Suezu, cílovým přístavem byl Terst. Po cestě se stala havárie, do lodě narazila v arabském přístavu Port Said loď Morabo, naštěstí bez vážnějších následků.
Loď Amerika na které se vrátil Klement Kříž domů
7.6.1920 přistála loď v přístavu Terst a vojáci odcestovali vlakem přes rakousko domů do Československé republiky. Klement Kříž se šťastně vrátil ke své rodině a jeho potomci žijí v obci dodnes. MIČKA FRANTIŠEK František Mička se narodil 12. prosince 1878 v Podolí u Nového Města na Moravě, v rodině rolníků, číslo popisné 28.Do obecné školy chodil v Bobrové a již zde se projevoval jeho velký výtvarný talent. Na přímluvu řídícího školy absolvoval keramickou školu v Bechyni. Po škole pracoval na Moravě, v Německu a také ve francouzské Paříži. Od roku 1906 trvale žil v USA a roku již 1912 pracoval v Národním muzeu ve Washingtonu, kde v antropologickém oddělení Dr. Aleše Hrdličky modeloval panoramatické skupiny indiánů pro výstavy v San Diegu a San Francisku. Od roku 1915 pracuje v New Yorku v dílně sochaře Borgluma. Dne 17.10.1917 se v New Yorku přihlásil do československého dobrovolnického vojska. Byl jmenován velitelem transportu více než 2000 československých dobrovolníků.
Po příjezdu do Francie dne 03.01.1918 byl prezentován u 23. polního pluku v hodnosti desátníka a poslán do důstojnické školy v St. Maixent, kde působil jako tlumočník a asistent učitele kreslení. Poté bojoval krátce na frontě u 22. polního pluku \a odtud jej odeslali zpět do USA k náboru dalších dobrovolníků.
Po podepsání příměří byl povolán zpět do Paříže a v roce 1919 přijíždí do Prahy. Byl povýšen do hodnosti poručíka a vyslán jako vedoucí hospodářské mise do USA. Demobilizován z legií byl 07.04.1921 ze stavu 23. polního pluku. Ve Washingtonu pak do roku 1922 pracoval v československé delegaci.
Po skončení práce pro delegaci se vrátil k umělecké činnosti a na různých místech USA se podílel na několika významných sochařských pracích (např. spolupráce na vojenském pomníku v Jacksonville na Floridě, fontána u knihovny v Miami a také na monumentálním sousoší čtyř amerických presidentů v Mount Rushmore). Od roku 1934 žil trvale v Miami, kde i zemřel a byl pochován. Přesné datum úmrtí není známo.
PAVLÍK FRANTIŠEK Narodil se 8.12.1877 v Podolí. Mobilizován byl k 8. pěšímu pluku do Brna se kterým odjel na haličskou frontu. Dne 15.9.1915 zajat u ukrajinského města Rovno. Do roku 1918 pobýval v zajateckých táborech a jako zemědělský dělník, naposledy v Novonikolajevské oblasti. V květnu 1918 když Československé legie začali pronikat i do této části Ruska, podařilo se i Františku Pavlíkovi dostat k naší armádě. Jeho přihláška byla přijata dne 4.5.1918 V Novonikalajevsku ( nynější Novosibirsk ). Zařazen byl jako vojín k 7. střeleckému Tatranskému pluku, který se v tu dobu nacházel v Novonikalejevsku. Velitelem pluku byl v té době kapitán Radola Gajda. Tento pluk byl založen s myšlenkou na vytvoření čistě slovenské jednotky, slovenští vojáci sem byli soustředěni z ostatních pluků, ale pro jejich nedostatek byl postupně doplňován i čechy a moravany. Do prvních bojů se v rámci svého pluku zapojil hned v květnu, kdy byl vojensky obsazen Novonikolejevsk a dobit Marinsk. V červnu pluk bojoval o Bernaul, v červenci pak obsazení Irkutska a až do srpna boje o železniční trať kolem Bajkalského jezera.
Příjezd 7.pluku do Irkutska
Od října 1918 bojoval pluk na kungurské frontě. Zimní na této frontě byli velmi obtížné, v noci teploměr běžně klesal na 40 stupňů pod nulou. V lednu 1919 pokračovali další boje v permské oblast. Na konci ledna se začal pluk stahovat na východ k ochraně magistrály, postupně chránil jednotlivé úseky až do března 1919, kdy převzal obranu úseku mezi městy Tajga a Tomsk, kde byla bolševická armáda velmi aktivní a probíhali zde intenzivní boje jak o udržení měst, tak o zachování průjezdnosti železniční dopravy, celý úsek dlouhý téměř 100 kilometrů musel být velmi pečlivě střežen.a kontrolován. Postupně byl v průběhu roku chráněný úsek rozšiřován až na téměř 400 kilometrů. V říjnu 1919 začala postupná evakuace pluku, která vyvrcholila 26.11.1919 přesunem na východ a přebráním úseku mezi městy Zima a Polovina od částí 4. pluku. Začátkem roku 1920 pokračuje pluk v přesunu na východ s postupným střežením jednotlivých úseků v průběhu cesty až do přístavu Vladivostok. Vojín František Pavlík se vrátil do vlasti na jaře 1920 a 12.4.1920 byl demobilizován. Po návratu z války žil ve své rodné obci, kde dodnes žijí jeho potomci.
STARÝ ARNOŠT Narodil se 24.2.1893 v Podolí. Po mobilizaci v roce 1914 nastoupil také k 81. pěšímu pluku do Jihlavy. S jednotkou odjel na haličskou frontu a zde byl v hodnosti svobodníka u Tarnova zajat den po svém kamarádovi z obce a jednotky Janu Hrbkovi dne 22.12.1914. V zajetí se dostal až do carského sídla města Petrohrad, kde pracoval v některém z průmyslových závodů. Arnošt Starý podal přihlášku hned poté, co se dozvěděl o existenci České družiny, pro liknavost ruských úřadů bylo ale většině se zajatců, kteří se do Čs. jednotek hlásili umožněno vstoupit do armády až po vítězné bitvě u Zborova. Arnošt Starý byl povolán ke službě dne 7.7.1917 a zařazen byl k nejstaršímu a slavnému 1. střeleckému pluku „ Mistra Jana Husi „ v hodnosti vojína. 1. střelecký pluk byl složen z nejstarších příslušníků našeho vojska, takzvanyých starodružiníků. S jednotkou se zúčastnil Tarnopolského ústupu a následujícího více než 2 roky trvajícího bojového nasazení. Bránil postup němců u Bachmače. Po vystoupení bolševiků proti našim vojákům se 1. stř. pluk ocitl v tzv. Penzenské skupině, která absolvovala ty nejtěžší bitvy při své cestě na východ, stála v nejtěžší situaci. Velitelem této skupiny byl budoucí generál Stanislav Čeček.
Teploty v zimě při stráži běžně dosahovaly 40 stupňů pod nulou
Svoji cestu si Penzenská skupina musela vybojovat ve střetnutích s přesilou vojsk u Penzy, Bezenčuku, Lipjag, Samary. Skupina se probojovávala nejlépe vyzbrojenou a obsazenou částí evropského ruska. Po úspěšném spojení s Čeljabinskou skupinou následovali boje na povolžské frontě. Obsazení měst Syzraň, Volsk a Kazaň. 19.11.1918 byl pluk stažen z fronty k odpočinku a reorganizaci, od jara 1919 pak začala ochrana magistrály na úsecích Krasnojarsk, Kansk a Irkutsk. Na podzim 1919 byl pluk stažen do přístavu Vladivostok a začali přípravy na evakuaci této nejstarší Československé jednotky zpět do vlasti. Jeho jednotka jako nejstarší část Československého vojska na Rusi dostala právo odjet zpět do své vlasti jako první z jednotek po transportech invalidů, kteří začali odjíždět již od ledna 1919. V prosinci 1919 se vojín Arnošt Starý nalodil s částí své jednotky na loď Traz-Os-Montes a 18.12.1919 navždy opustil Rusko. Po návratu byl dne 2.2.1920 demobilizován a vrátil se zpět do své rodné obce. Potomci Arnošta Starého žijí dodnes v okolních obcích.
Doslov : Informace o Legionářích z Podolí jsou neúplné a u většiny chybí jakákoliv vlastní fotografie, budu velmi vděčen za jakoukoliv novou informaci či materiál.
Použité zdroje : http://www.cslegie.wz.cz, www.wikipedia.cz , Kronika 1. úderného praporu, Vojenský ústřední archiv, www.valka.cz, V.Černý, P.Kopečný, F.Vašek -Legenda bez legend, R.Luža - V Hitlerově obětí, http://www.politictivezni.cz/vlasta-jakubova.html, http://www.choteborskaedice.cz/padli/prilohy.htm, http://www.cslegie.wz.cz/rusko.htm, Seznam legionářů za 1. sv. války z okresu Žďár nad Sázavou – Ivo Filka
