Leges Bibliothecae z roku 1685 Bernarda Sanniga ( ) v knihovně kláštera františkánů u Panny Marie Sněžné v Praze

J. KAŠPAR: LEGES BIBLIOTHECAE

Z ROKU

1685 BERNARDA SANNIGA

Leges Bibliothecae z roku 1685 Bernarda Sanniga (1637–1704) v knihovně kláštera františkánů u Panny Marie Sněžné v Praze JAN KAŠPAR

D

ějiny knihoven na našem území obecně vzato představují téma, jemuž se dostává, zejména v posledních letech, čím dál větší pozornosti, což se týká pochopitelně i historie knihoven církevních. Výjimku v tomto směru nepředstavují ani klášterní bibliotéky františkánského řádu, jimiž se v nedávné době zabývalo několik badatelů, jako Matyáš Franciszek Bajger, Michaela Bäumlová, Václav Bok, Zbyněk Černý, Miroslava Jouzová-Streitová, Jan Kašpar, Jindřich Špinar nebo Martina Zemanová. Z jejich pera vzešly jak souhrnně koncipované přehledy,1 tak především specializované studie zaměřené na konkrétní lokality (Bechyně, Český Krumlov, Hejnice, Jindřichův Hradec, Cheb, Praha, Slaný, Zásmuky).2 01

Matyáš Franciszek BAJGER, Česká františkánská knižní kultura, rigorózní práce, Filozofická fakulta Ostravské univerzity (katedra české literatury, literární vědy a dějin umění), 2008; TÝŽ, Jak františkánské řády v českých zemích nakládaly s církevně zakázanými knihami, in: Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska 17, 2009, s. 227–241; TÝŽ, Cesty knihoven františkánských řádů v 1. polovině 20. století, in: Knihy a dějiny 16–17, 2009–2010 [2010], s. 76–112.

02

Jindřich ŠPINAR, Bechyně, Český Krumlov, Jindřichův Hradec. Charakteristika knihoven řádu sv. Františka, in: Jitka RADIMSKÁ (ed.), K výzkumu zámeckých, měšťanských a církevních knihoven. Pour une étude des bibliothèques aristocratiques, bourgeoises et conventuelles (= Opera romanica 1), České Budějovice 2000, s. 215–223; Václav BOK, K německým rukopisům a starým tiskům knihovny chebských františkánů, in: Sborník Chebského muzea, 2000 [2001], s. 38–43; Miroslava STREITOVÁ, Františkánský klášter v Zásmukách a jeho knihovna, in: Práce muzea v Kolíně – řada společenskovědní 7, 2001, s. 187–195; Zbyněk ČERNÝ, Spolek Franciscus-Bücherei v Chebu, in: Sborník Chebského muzea, 2002 [2003], s. 172–184; TÝŽ, Knihy Bernarda Sanniga v chebské františkánské knihovně, in: Sborník Chebského muzea, 2002 [2003], s. 280–284; Jan KAŠPAR, Knihovna kláštera františkánů u Panny Marie Sněžné v Praze (dějiny, knižní fond a současný stav), in: Historia Franciscana 2, 2005, s. 225–268; TÝŽ, Knižní odkaz Františka Bertrama von Bertrab klášteru františkánů u Panny Marie Sněžné v Praze, in: Jitka RADIMSKÁ (ed.), K výzkumu zámeckých, měšťanských a církevních knihoven „Vita morsque et librorum historia“ (= Opera romanica 9), České Budějovice 2006, s. 397–416; Michaela BÄUMLOVÁ, Inkunábule z knihovny františkánského kláštera v Chebu, in: Sborník Krajského muzea Karlovarského kraje, 2006 [2007], s. 9–30; J. KAŠPAR, Fond knihovny bývalého konventu františkánů ve Slaném, in: Slánský obzor 15, 2007 [2008], s. 5–15; M. BÄUMLOVÁ, Typografické jednolisty 15. století v knihovně chebských františkánů, in: Sborník muzea Karlovarského kraje, 2008 [2009], s. 7–28; J. KAŠPAR, Novoměstský radní Jan Sferýn ze Sferýnu a část jeho knižní sbírky v knihovně františkánů u Panny Marie Sněžné, in: Documenta Pragensia 27, 2008 [2009], s. 337–381; k tomu srov. též pojednání TÝŽ, „Actio Calvinistica cum Catholicis Neopragensibus Anno 1620“. Rukopisné svědectví pražského měšťana Jana Sferýna ze Sferýnu, in: Jitka RADIMSKÁ (ed.), K výzkumu zámeckých, měšťanských a církevních knihoven „Jazyk a řeč knihy“ (= Opera romanica 11), České Budějovice 2009, s. 41–66 obsahující několik doplňků k Sferýnově sbírce v pražské františkánské knihovně; Martina ZEMANOVÁ, Historická rekonstrukce knihovny konventu františkánů v Hejnicích (1691–1945/1950), diplomová práce, Technická univerzita v Liberci (katedra historie), Liberec 2010.

195

KNIHY,

KNIHOVNY A JEJICH OSUDY

Následující příspěvek převážně materiálové povahy doplňuje předchozí studii týkající se historie pražské františkánské knihovny.3 V době, kdy byla psána (2003– 2004), nebyly totiž kvůli nutnému restaurátorskému zásahu k dispozici dva důležité prameny a v danou chvíli bylo třeba spokojit se s informacemi z jiných zdrojů včetně sekundární literatury.4 Příslušných prací se zhostil Jiří Vnouček, tehdy vedoucí restaurátorského oddělení Národní knihovny České republiky, a dokončil je v roce 2005. Nařízení z 15. ledna 1685 a na ně navazující knihovní řád pravděpodobně z téhož roku, které byly určeny pro františkánskou knihovnu v Praze, úzce souvisejí s aktivitami Bernarda Sanniga, jedné z nejvýraznějších postav v dějinách české františkánské provincie. Bernard Sannig, původem slezský Němec narozený 31. ledna 1637 v Bischofswaldu, od roku 1655 řeholník františkánského řádu, v letech 1675–1678 a 1684–1687 provinční ministr, který zemřel 10. září 1704 ve Znojmě,5 se kromě jiného velmi výrazným způsobem zasloužil o rozvoj knihovny pražského konventu a v podstatě jí i vtiskl dnešní podobu. Roku 1678 nechal nákladem blíže neznámé donátorky, pravděpodobně šlechtičny, vystavět severní vnější trakt kláštera na nádvoří před chrámem Panny Marie Sněžné a zde v prvním poschodí, nad kaplí později zasvěcenou sv. Janu Nepomuckému, dal zřídit knihovní sál vyzdobený freskami, kde byl zprvu umístěn i archiv provincie a muzeum.6 Ohledně muzea není nic bližšího známo, starší literatura pouze uvádí, že Sannig v něm uložil obrazy, mapy, plány, řezbářská díla či mince, přičemž mu byla vzorem muzea v Římě a Miláně.7 Pravděpodobně ho přitom inspirovalo i slavné římské „Musaeum Kircherianum“, jež zde v roce 1651 založil německý jezuitský učenec a polyhistor Athanasius Kircher (1602–1680). Pro03

J. KAŠPAR, Knihovna kláštera františkánů ..., op. cit. v pozn. č. 2.

04

TAMTÉŽ, zde viz zejména s. 231–232 a s. 260, příl. č. 3.

05

K Sannigovi podrobně zejména Klemens MINAŘÍK, Provinciál P. Bernard Sannig, učenec, spisovatel a organisátor františkánské provincie (1637–1704), in: Časopis katolického duchovenstva 61–71 (86–96), 1920–1930; 1920, s. 1–7, 81–91, 237–241, 295–302; 1921, s. 33–38, 65–71, 144–150, 197–212, 270–276; 1922, s. 24–28, 109–113, 169–174, 237–243; 1923, s. 20–28, 227–230, 425–432, 536–539; 1924, s. 39–48, 188–120, 327–336, 495–502, 661–666; 1925, s. 129–134, 276–281, 454–491; 1926, s. 27–31, 213–219, 320–326, 470–476, 598–605; 1927, s. 74–82, 254–260, 468–474, 670–678; 1928, s. 27–32, 306–321, 540–546, 721–727, 1040–1047; 1929, s. 42–48, 343–348, 543–547, 689–704, 906–912; 1930, s. 41–46, 173–181, 448–455, 616–624, 779–785; k tomu srov. Národní archiv ČR (dále NA), fond Řád františkánů (dále ŘF), inv. č. 2078, kart. 64; též Severin VRBČANSKÝ, Nucleus minoriticus ..., Praha, Jan Karel Hraba, 1746 (Knihopis č. 16674), s. 47 a Provinční nekrologium (soubor výpisů z nekrologií jednotlivých konventů převedený do elektronické podoby), provincialát u Panny Marie Sněžné.

06

NA, ŘF, inv. č. 409, kniha 26, fol. III 2v–3r; inv. č. 411, kniha 28, fol. III 2v; Chronica fratrum minorum de observantia Provinciae Bohemie, Knihovna Národního muzea, sign. VIII F 75, s. 408. Dále srov. K. MINAŘÍK, Provinciál P. Bernard Sannig ..., op. cit. v pozn. č. 5, 1923, s. 172; Jan Kapistrán VYSKOČIL, Šest století kostela a kláštera u Panny Marie Sněžné, Praha 1947, s. 161; Dalibor BALCAR, Vznik, vývoj a možnosti současného využití fondů klášterních knihoven spravovaných Státní knihovnou ČSSR v Praze (se zvláštním zřetelem k prvotiskům), diplomová práce, Institut osvěty a novinářství Univerzity Karlovy (katedra knihovnictví), Praha 1962, s. 28. Nejnověji J. KAŠPAR, Knihovna kláštera františkánů ..., op. cit. v pozn. č. 2, s. 229.

07

Viz K. MINAŘÍK, Provinciál P. Bernard Sannig ..., op. cit. v pozn. č. 5, 1923, s. 172.

196


Z ROKU


vinční archiv, jehož pořádání věnoval Sannig značnou pozornost, byl pak roku 1706 přestěhován do nové kapitulní síně, takzvané Františkovy cely.8 I svou další iniciativou Bernard Sannig v mnohém usnadnil práci všem pozdějším historikům české provincie, nevyjímaje ani ty současné. Po roce 1678 nařídil vést ve všech konventech jednotně uspořádané pamětní knihy, které dnes představují cenný pramen k dějinám jednotlivých domů.9 Literatura uvádí, že pamětnice byly vedeny ve čtyřech exemplářích, z nichž jeden měl zůstat v příslušném klášteře, druhý v provinčním archivu v Praze, třetí v Brně (později v Dačicích) a čtvrtý ve františkánském archivu v Římě.10 Tyto údaje lze do značné míry potvrdit. Exempláře z prvních dvou zmíněných řad jsou dnes deponovány v Národním archivu v Praze, kam se dostaly jak z jednotlivých domů, tak i coby součást archivu provincie, a třetí řada knih se dnes nachází v Moravském zemském archivu v Brně jako součást fondu dačických františkánů. Stran exemplářů určených pro Řím nelze v tento okamžik nic přesnějšího říci. Knihy jsou rozděleny na oddíly týkající se kupříkladu historie klášterů či oprav kostelů a konventních budov, dále obsahují seznamy představených, paměti řeholních domů, soupisy dobrodinců či seznamy pohřbených bratří, terciářů i laiků. Co se týče pražského konventu, nejstarší dochované pamětnice vznikly nejspíše ještě před Sannigovým nařízením a zahrnují období let 1460–1686.11 Pamětní kniha pro léta 1627–1745 vzala svůj počátek patrně na základě výše zmíněného Sannigova příkazu.12 Od poloviny 18. století pak začaly být vedeny další dvě série pamětnic, z nichž druhá je dovedena až k roku 1948.13 Osobně pak Sannig sepsal v letech 1677–1678 rukopisnou kroniku české provincie14 a podobně jako v případě pamětních knih zaslal její opisy i jinam, a to do kláštera ve Velkém Hlohově (opis později uložen ve Vratislavi), do Brna (později uložen v Dačicích) a do Říma.15 V roce 1685 pak začal pracovat na pokračování této kroniky.16 08

Chronica fratrum minorum ..., op. cit. v pozn. č. 6, s. 408; NA, ŘF, inv. č. 409, kniha 26, fol. III 4v; inv. č. 411, kniha 28, fol. III 4r; k tomu srov. J. K. VYSKOČIL, Šest století ..., op. cit. v pozn. č. 6, s. 163; J. KAŠPAR, Knihovna kláštera františkánů ..., op. cit. v pozn. č. 2, s. 229–230; podrobněji k dějinám provinčního archivu Jitka KŘEČKOVÁ, Archiv české františkánské provincie, in: Historia Franciscana 2, 2005, s. 214–224.

09

Přehledně J. KAŠPAR, Knihovna kláštera františkánů ..., op. cit. v pozn. č. 2, s. 230.

10

K. MINAŘÍK, Provinciál P. Bernard Sannig ..., op. cit. v pozn. č. 5, 1922, s. 171–172; J. K. VYSKOČIL, Šest století ..., op. cit. v pozn. č. 6, s. 174; Martin ELBEL, Bohemia Franciscana. Františkánský řád a jeho působení v českých zemích v 17. a 18. století, Olomouc 2001, s. 97–98.

11

NA, ŘF, inv. č. 407–408, kniha 24–25.

12

NA, ŘF, inv. č. 406, kniha 23.

13

NA, ŘF, inv. č. 409–410, kniha 26–27; inv. č. 411–412, kniha 28–29. Právě tato řada byla zřejmě uložena přímo v konventu, kde byla průběžně doplňována aktuálními zápisy.

14

Bernard SANNIG, Chronica de Origine et Constitutione Provinciae Bohemiae Ordinis Fratrum Minorum ..., NA, ŘF, inv. č. 400, kniha 17. Dále srov. K. MINAŘÍK, Provinciál P. Bernard Sannig ..., op. cit. v pozn. č. 5, 1922, s. 171 a 1929, s. 543–547; M. ELBEL, Bohemia Franciscana ..., op. cit. v pozn. č. 10, s. 97.

15

Chronica fratrum minorum ..., op. cit. v pozn. č. 6, s. 408.

16

K Sannigovým aktivitám souhrnně J. KAŠPAR, Knihovna kláštera františkánů ..., op. cit. v pozn. č. 2, s. 230–231.

197

KNIHY,


Bernard Sannig nebyl však v první řadě dějepiscem, ve své době představoval především učence zabývajícího se skotistickou teologií a filozofií a literárně činný byl proto zejména na tomto poli.17 Téměř veškeré jeho spisy se nacházejí i v pražské knihovně. Mezi nejzávažnější Sannigova díla patřily oblíbené učebnice, čtyřdílná Schola Theologica Scotistarum (1675–1681)18 a trojsvazková Schola Philosophica Scotistarum (1684–1685).19 K prvně zmíněnému dílu Sannig obdržel od císaře Leopolda I. (1656–1705) privilegium na tisk po dobu deseti let.20 Tyto knihy byly určeny zejména pro řádové studenty. Jejich oblibu a stejně tak i potřebu uchování jistým způsobem dokládá nařízení, které vydal tehdejší provinciál Archangelus Mascul (tento úřad zastával v letech 1681–1684 a zemřel 17. prosince 1699 v Praze)21 dne 28. listopadu 1681, který pod hrozbou přísných trestů zakázal bez svého výslovného svolení komukoli odnášet či půjčovat mimo dům jakýkoli svazek Sannigovy Scholae scotisticae.22 Zásady fungování františkánských knihoven v té době upravovala především provinční statuta z roku 1674, která obsahují v 5. kapitole nazvané De modo laborandi, odstavcích 7–9 příslušná nařízení, která se v nezměněné podobě objevují i ve statutech z roku 1686.23 Směrodatné byly v tomto směru také některé papežské buly. Z těchto starších ustanovení vycházel také provinciál Sannig, který vydal 15. ledna 1685 nařízení, v němž pod přísným trestem zakazoval jakýmkoli řeholním, duchovním či světským osobám zapůjčovat mimo klášter své teologické a filozofické spisy, uložené ve zvláštní místnosti a určené pro řádové studenty, přičemž dohledem nad dodržováním svého příkazu pověřil provinční ministry, kteří také měli v případě opotřebování a zničení knih opatřit za ně adekvátní náhradu. Odvolával se přitom na dekret vydaný provinční kapitulou konanou v Opavě dne 28. července 168124 17

Komentovanou bibliografii děl Bernarda Sanniga sestavil K. MINAŘÍK, Provinciál P. Bernard Sannig ..., op. cit. v pozn. č. 5, 1929, s. 42–48, 343–348, 543–547, 689–690.

18

B. SANNIG, Schola Theologica Scotistarum seu Cursus theologicus completus ad mentem doctoris subtilis Joannis Duns Scoti ..., Tomus I. Daniel Michálek, Praha 1679, Tomus II. Arcibiskupská tiskárna, faktor Jan Mattis, Praha, Tomus III., IV. Urban Baltazar Goliáš, Praha 1675, 1676 (Bibliografie cizojazyčných bohemikálních tisků z let 1501–1800 – CD ROM, dále BCBT, San 070–077).

19

B. SANNIG, Schola Philosophica Scotistarum seu Cursus philosophicus completus ad mentem doctoris subtilis Joannis Duns Scoti ..., Tomus I. Kateřina Černochová, Praha 1684, Tomus II., III. Jan Mikuláš Hampel, Praha 1685 (BCBT, San 059–069).

20

NA, ŘF, inv. č. 303. Otiskl J. KAŠPAR, Knihovna kláštera františkánů ..., op. cit. v pozn. č. 2, s. 258–259, příl. č. 1.

21

Provinční nekrologium; S. VRBČANSKÝ, Nucleus minoriticus ..., op. cit. v pozn. č. 5, s. 47.

22

NA, ŘF, inv. č. 2571, kart. 105. Latinský originál otiskl J. KAŠPAR, Knihovna kláštera františkánů ..., op. cit. v pozn. č. 2, s. 259, příl. č. 2, český překlad tamtéž, s. 231.

23

Statuta et decreta Fratrum Minorum Sancti Patris Francisci Reformatorum Provinciae Bohemiae Sancti Wenceslai Ducis et Martyris ..., [Praha, 1674] (BCBT, Spl–Sta 046–050), s. 43–45; Statuta Provincialia Almae Provinciae Bohemiae ..., Jan Mikuláš Hampel, Praha 1686 (BCBT neuvádí), s. 31–32. Přetiskl J. KAŠPAR, Knihovna kláštera františkánů ..., op. cit. v pozn. č. 2, s. 260–261, příl. č. 3. Srov. dále M. F. BAJGER, Česká františkánská ..., op. cit. v pozn. č. 1, s. 101–102.

24

S. VRBČANSKÝ, Nucleus minoriticus ..., op. cit. v pozn. č. 5, s. 47. Pro sledované období se však nedochovala kapitulní akta, nýbrž pouze výtahy z nich, viz NA, ŘF, inv. č. 461, kn. 68, Acta praecipua et notabilia conclusa in Capitulis Provincialibus, 1614–1759. Zde je však na s. 4 konání kapituly

198


Z ROKU


a zvláštní výnos generálního ministra řádu Pietra Mariniho z roku 1683.25 Tento Sannigův příkaz tedy do značné míry koresponduje s již zmíněným starším nařízením Archangela Mascula z 28. listopadu 1681. Dokument zachovaný v knihovně pražského konventu je psán na papíře většího formátu s přitištěnou pečetí provincie a vlastnoručním podpisem provinčního ministra Bernarda Sanniga, pro zpevnění je podlepen plátnem, opatřen dřevěným rámem a kovovým očkem k zavěšení. Jeho stav však již není příliš uspokojivý, postupem času došlo k vyblednutí inkoustu a poškození papíru, a restaurátorský zásah pouze zpomaluje další degradaci.26 Z těchto důvodů je text nařízení také již dnes obtížně čitelný. Stejné provedení a podobný fyzický stav mají i Leges Bibliothecae, tedy knihovní řád určený pro pražskou bibliotéku.27 Není datován, ale z kontextu celkem jasně vyplývá, že vznikl zřejmě nedlouho po výše zmíněném nařízení a zcela určitě v době druhého provincialátu Bernarda Sanniga (1684–1687). Lze jej proto klást do roku 1685. Tímto zarámovaným řádem byly svého času zřejmě opatřeny všechny knihovny provincie.28 Svědčí o tom rovněž fakt, že Leges Bibliothecae identického znění jako pro Prahu se dochovaly také v Hostinném,29 Moravské Třebové30 a Plzni,31 doklad o jejich existenci je i z Kadaně32 a nelze zcela vyloučit ani výskyt dalších exemplářů, v Opavě datováno, pravděpodobně nesprávně, 24. červnem 1681 a žádné nařízení týkající se knih není uvedeno, a to ani v oddíle Statuta praecipua ..., taktéž s. 4, kde je opavská kapitula zmíněna rovněž a se stejnou datací. 25

Dochovaný soubor patentů a dekretů generálních ministrů františkánského řádu v NA, ŘF, inv. č. 825, kart. 5 zahrnuje období až od roku 1726 do roku 1940. Pro poslední třetinu 17. století jsou pak z dochovaných kopiářů těchto dokumentů relevantní pouze knihy z františkánských konventů v Hájku a ve Slaném, kde se však k roku 1683 vyskytuje pouze jediný Mariniho patent z 31. srpna 1683, jenž se ovšem týká nařízených pobožností po smrti francouzské královny Marie Terezie Habsburské (1638–1683) a nikoli záležitostí spjatých s knihami, srov. NA, ŘF, inv. č. 470, kn. 77, Liber pro Patentibus et Obedientias Fratrum Peregrinum adventatium in Sylvam Sanctam, fol. [72]r–[73]v a NA, ŘF, inv. č. 475, kn. 82, Liber in quo Patentes Superiorum maiorum ad hunc Lauretanam Sanctisimae Triadis extra Slanam Conventum missae, [1661] 1672–1725, fol. [78]r–[79]v.

26

Popis a edici viz příl. č. 1.

27

Popis a edici viz příl. č. 2.

28

Jako první uvádí tuto informaci K. MINAŘÍK, Provinciál P. Bernard Sannig ..., op. cit. v pozn. č. 5, 1925, s. 277–278, který podává i vcelku přesný rozbor řádu, i když místy jej nepříliš přehledně směšuje s provinčními statuty a s nařízením z 15. ledna 1685 a také jej takto datuje; dále srov. Vladislav DOKOUPIL, Dějiny moravských klášterních knihoven ve správě Universitní knihovny v Brně, Brno 1972, s. 280–281; podle Minaříka a na základě statut též J. KAŠPAR, Knihovna kláštera františkánů ..., op. cit. v pozn. č. 2, s. 231–232 a dle Dokoupila M. F. BAJGER, Česká františkánská ..., op. cit. v pozn. č. 1, s. 101–103.

29

NA, ŘF – Hostinné, kart. 3, sl. 2.

30

V. DOKOUPIL, Dějiny moravských ..., op. cit. v pozn. č. 28, s. 280–281; M. F. BAJGER, Česká františkánská ..., op. cit. v pozn. č. 1, s. 102 a M. F. BAJGER, Jak františkánské řády ..., op. cit. v pozn. č. 1, s. 236, pozn. 36.

31

Marie HÁLOVÁ, Vývoj a dnešní stav plzeňských historických knihoven, rigorózní práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 1980; M. F. BAJGER, Česká františkánská ..., op. cit. v pozn. č. 1, s. 102 a M. F. BAJGER, Jak františkánské řády ..., op. cit. v pozn. č. 1, s. 236, pozn. 36.

32

Svědčí o tom nepřímo inventáře klášterního archivu z 18. století, NA, ŘF, inv. č. 2765 a 2773; M. F. BAJGER, Česká františkánská ..., op. cit. v pozn. č. 1, s. 102.

199

KNIHY,


zatím skrytých v příslušných archivních fondech. Obsah těchto pravidel byl v literatuře zatím jen povšechně shrnut,33 proto bude dále položen zevrubnější rozbor. V prvním odstavci Sannig zakázal pod trestem exkomunikace odnášet bez vědomí knihovníka jakékoli svazky z knihovny, a odvolával se přitom na ustanovení odstavce 7 z 5. kapitoly provinčních statut34 a nařízení papežů. S největší pravděpodobností měl na mysli konkrétní bulu Sixta V. (1521–1590) Cum sicut accepimus z 3. října 1587, která upravuje fungování františkánských klášterních knihoven a obsahuje též ustanovení o exkomunikaci, s jehož zněním jeví Sannigův řád značnou podobnost.35 Navíc právě opis úvodní části této buly se dochoval, v podobné úpravě jako Leges Bibliothecae, opět v konventní knihovně v Hostinném.36 33

Viz pozn. č. 28.

34

Viz pozn. č. 23. Znění příslušného odstavce je znovu pro úplnost přetištěno i zde: „7. Laborabunt Patres Quardiani pro viribus, ut formales Bibliothecas et instituant, et institutas conservent; cum nihil adeo necessarium sit, et utile; pro quarum incremento solliciti sint superiores locales, ut saltem unum librum concionatorium, aut moralistam, aut alium utilem procurent. Hujusmodi quoque Bibliothecarum indemnitati consulere cupientes, omnes et singulos, quoscunque librum aliquem, aut quaternum, vel etiam rem aliquam in Bibliotheca repositam, sine expressa Bibliothecarii a Patri Provinciali Ministro constituti licentia, extrahere contigerit, Excommunicationis latae Sententiae ipso facto incurrendae vinculo innodamus, a quo extra mortis articulum nullatenus possit absolvi, nisi ab ipso Patri Provinciali Ministro; licebit autem Bibliothecario, tot libros cuilibet Fratri (nulli autem saeculari, vel alterius Ordinis aut Status Ecclesiastici Personae) concedere, quot juxta singulorum qualitates et officia necessarios Superior judicaverit.“

35

Úplný text buly přináší např. Bullarium diplomatum et privilegiorum Sanctorum Romanorum Pontificium Taurinensis editio, 8, Torino 1858, s. 928–931.

36

NA, ŘF – Hostinné, kart. 3, sl. 2. Oproti původnímu textu buly jsou v tomto dokumentu však některé kratší pasáže vynechány. Autentický úplný přepis následuje, vynechané části jsou, na základě bullaria citovaného v předchozí poznámce, doplněny ve složených závorkách. „Sixtus Papa V. Ad perpetuam Rei Memoriam. Cum sicut accepimus nonnuli parum attendentes procedere via quae ducit ad salutem, sub variis respectibus ausi fuerunt et in dies audent, contra formam litterarum felicis recordationis Pii Papae V., Praecedessoris nostri, in forma Brevis, sub datum Romae IV. Novembris [1568], Pontificatus sui Anno IV, asportare libros, quinterna, folia et res existentes in Bibliotheca Monasteriorum seu Domorum Fratrum S[anc]ti Francisci de Observantia. Idcirco, volentes plenius providere praedictis, Tenore praesentium, motu proprio ac ex certa scientia nostra et de Apostolicae potestatis plenitudine, in virtute S[anctae]. Obedientiae et sub Excommunicationis latae Sententiae poena, ipso facto, sine alia declaratione, per contravenientem in singulis casibus infra scriptis incurrenda, a qua nisi a Romano Pontifice, praeterquam in mortis articulo, possit absolvi, et nisi in primis satisfacto omni damno dictarum Bibliothecarum, mandamus omnibus Ministro ac Commisario Generalibus, Ministris, Provincialibus, Commissariis, Guardianis caeterisque Fratribus, quocumque nomine nuncupatis, dicti Ordinis, aliisque omnibus et sigulis Personis Ecclesiasticis, saecularibus et Regularibus, cujusvis Status, Ordinis, {conditionis} etiamsi Pontificali dignitate praefulgeant, vel alias hic specifice nominandi fuissent, {praesentibus et futuris, ne, sub quovi praetextu, causa et ratione, etiam quibus dici posset, si nobis expressa fuissent} vel de his cogitavissemus, non sic ordinavissemusaudeant seu praesumant, per se vel alium seu alios, nec pro minimo quidem temporis spatio, dictos libros, quinterna, foli nec res alias in dictis Bibliothecis amovere, asportare, tollere, seu amoveri, asportari, nec tolli facere vel consulere, neque verbo vel facto, in aliquo ex praedictis alicui auxilium aut opem praestare. Quinim[m]o ex praedictis quilibet teneatur quidquid in predictis audiverit aut sciverit factum vel fieri tentatum in praejudicium Fratrum worumque Bibliothecarum, notificare Guardiano, et, in ejus absentia, Vicario Domus seu Monasterii, in cujus Bibliotheca aliquid ex praedictis contigerit. Qui Quardianus et Vicarius teneatur, juxta omne eorum suorumque Superiorum et aliorum quorumcunque posse, quorum auxilio indignerint, quod per quoscunque eis praestari mandamus, curare cum effectu omnia restitui in pristinum, et satisfieri omni damno successo in dicta Bibliotheca per

200


Z ROKU


Druhý odstavec pak stanovil, že bibliotekář může každému z řeholníků zapůjčit jen tolik knih, kolik mu jich k jeho studijním či jiným potřebám povolí místní představený, tedy kvardián konventu. I toto pravidlo již obsahoval odstavec 7 z 5. kapitoly provinčních statut.37 Dále zde bylo pod přísným trestem jak knihovníku, tak kvardiánovi zakázáno jakýmkoli řeholním, duchovním či světským osobám zapůjčovat knihy mimo klášter či je dokonce darovat nebo jinak zcizovat. Zvláště byl tento zákaz zdůrazněn v případě teologických a filozofických spisů Bernarda Sanniga, s odvoláním na dekret opavské kapituly z roku 1681 a výnos generálního ministra Pietra Mariniho. Tato část tedy hovoří ve stejném duchu jako již několikrát zmíněné starší nařízení Archangela Mascula a navazuje rovněž na Sannigův příkaz z 15. ledna 1685. Třetí odstavec zněl v tom smyslu, že každý si má vyhotovit seznam zapůjčených knih, které přechovává v cele, a jeho kopii odevzdat kvardiánovi, a zároveň zakazoval hromadění knih v celách. Toto ustanovení obsahovala též statuta v odstavci 8 z 5. kapitoly, kde se však nadto hovořilo ještě o tom, že bratři laici nesmějí v celách přechovávat vůbec žádné knihy, pouze ve výjimečných případech jeden či dva spisy, ale pouze duchovní cvičení nebo výklad řehole.38 Podle čtvrtého odstavce nesměli řeholníci odcházející do jiného konventu odnášet zapůjčené knihy s sebou a naopak je měli dle seznamu, který měl u sebe kvardián, před svým odchodem všechny vrátit. Pátý odstavec zakazoval, aby si řeholníci již jednou vypůjčené svazky soukromě poskytovali mezi sebou a přenášeli je z jedné cely do druhé. Šestý odstavec s poukazem na přehlednost knihovny nařizoval, aby byly jednotlivé svazky uspořádány, tedy roztříděny podle oborů, a ukládány podle svých signatur, vždy na místo, kam patří. V sedmém odstavci se řešila otázka kacířských knih, které měly být uloženy v zamčené skříni. Klíče od ní u sebe přechovával kvardián nebo určený knihovník a žádný z těchto svazků nesměl být zapůjčen nikomu, kdo by neměl zvláštní povolení, že příslušné dílo potřebuje ke svému studiu.39 V literatuře se uvádí, že v uvedeném období nebylo jednoduché takové svolení získat. Byl k němu nutný souhlas nejvyšších církevních autorit, členů Svatého officia nebo dokonce přímo papežů. Ostatně 3. srpna 1662 jej obdržel i Bernard Sannig.40 Pro pozdější dobu lze však doložit, že tuto pravomoc z pověření papežského stolce získaly příslušné arcidiecéculpabiles ex praedictis etc. etc. Datum Romae apud S[anctum]. Marcum sub Annulo Piscatoris die 3. Octobris MDLXXXVII Pontificatus nostri Anno Tertio. Concordat cum tenore Bullae, ita testor F[rate]r Bernardus Sannig, M[i]n[iste]r Pro[vinci]alis Pro[vinci]ae Boemiae m[anu] p[ropri]a.“ 37

Viz pozn. č. 23, 28 a 34.

38

Viz pozn. č. 23. Příslušný odstavec je zde opět přetištěn: „8. Teneatur quilibet Cathalogum librorum, quos in cella retinet Superiori tradere, et sub poena inobedientiae contentus esse iis, quibus ad officii sui functionem, vel devotionem, vel sui propriam instructionem indiget; et copiam ad instar privatae Bibliothecae prorsus vitare. Fratres Laici non possint habere in cella libros; nisi unum, aut alterum spiritualem, vel regulare expositorem; verum omni nisu, et diligentia suis satisfacere officiis pro augmentando salutaris obedientiae merito adlaborent.“

39

K tomu srov. též M. F. BAJGER, Jak františkánské řády ..., op. cit. v pozn. č. 1, s. 235–236.

40

TAMTÉŽ, s. 232–233. Zde též několik dalších příkladů.

201

KNIHY,


ze, na něž se řeholníci se svými žádostmi obraceli. V případě Prahy logicky šlo o tamní arcibiskupství.41 Osmý odstavec nařizoval totéž v případě spisů zakázaných Tridentským koncilem, respektive prohibit, která byla na indexu. V devátém odstavci byl kladen důraz na pořízení dostatečného množství skříní na knihy a na rozšiřování knihovny. Desátý a závěrečný odstavec stanovil, že při vyjmutí svazku z knihovny je třeba zaznamenat jeho signaturu a název knihy i jméno toho, kdo si ji vypůjčil, zapsat na tabuli v knihovně zvláště k tomu účelu připravenou. Pro úplnost je třeba ještě dodat, že odstavec 9 z 5. kapitoly provinčních statut, který se ovšem netýkal přímo spravování knihoven a tudíž není v Sannigově řádu traktován, také navíc stanovil, že žádný řeholník nesmí pod hrozbou trestu dát k tisku své dílo bez předchozího schválení generálního ministra řádu. Po pročtení spisu měli místní představení zajistit opravy dle dispozic generála. I nové vydání již jednou publikované knihy musel povolit provinciál.42 Knihovní řád Bernarda Sanniga měl však zřejmě své předchůdce a je dost pravděpodobné, že se o ně do značné míry také opíral. Pravidla s velmi podobným zněním jsou totiž doložena k roku 1673 v Olomouci43 a vydal je tehdejší provinciál Vilém Antonín Brouček (úřad zastával v letech 1672–1675 a zemřel 20. května 1690 v Bechyni).44 Zatím jen hypoteticky je možno připustit, že takových starších nařízení mohlo být více, ale že se buď nedochovala, nebo zatím nebyla nalezena. Na druhou stranu lze pro srovnání uvést knihovní řád (Directorium) o téměř století pozdější, z roku 1778, který je součástí katalogu kadaňské klášterní knihovny,45 jenž vyhotovil tamější knihovník Eleuter Ritter (zemřel 5. června 1784 v Kadani).46 Obsahuje v mnohém podobná ustanovení jako řád Sannigův, jako zákaz půjčování knih mimo klášter a jejich zcizování pod trestem exkomunikace, nutnost evidence půjčovaných knih i jejich navrácení před odchodem do jiného kláštera, jakož i udržování pořádku v knihovně a ukládání svazků na správná místa. Kromě toho je zde třeba i ustanovení, že knihy, které měli řeholníci k svému užívání (pro simplici usu),

41

Pro 18. století viz řadu dokladů týkajících se i členů jiných řádů v NA, fond Arcibiskupství pražské.

42

Viz pozn. č. 23. Odstavec je zde znovu přetištěn: „9. Nullum quantumqunque opusculum typis mandari queat ad quoquam, absque expressa Reverendissimi Patris Ministri Generalis licentia et authoritate, sicut per totum Ordinem jam observatur, et a nostris eo amplius observandum, partim, quia praedictus Reverendissimus Generalis Minister et libenter similia audiet, et facile hisce petitis annuet; partim, quia nos in reformatione omnibus modis ejusdem nutui, et beneplacito subjacere debemus; qui contravenire ausus fuerit, poena privationis vocis activae et passivae ad quinquennium sit obnoxius. Cavere etiam debent authores, ne pro animi libitu censores quaeritent, sed eos a Patri provinciali determinari petant. Antiquum item opusculum nemo reimprimi faciat absque scitu et ennuentia ejusdem Patris Ministri Provincialis.“

43

M. F. BAJGER, Česká františkánská ..., op. cit. v pozn. č. 1, s. 102.

44

Provinční nekrologium; S. VRBČANSKÝ, Nucleus minoriticus ..., op. cit. v pozn. č. 5, s. 47.

45

Knihovna konventu františkánů u Panny Marie Sněžné v Praze – historické fondy, bez sign., Inventarium Bibliothecae Conventus Caadanensis, 1778, fol. 3r. Viz příl. č. 3.

46

Provinční nekrologium; zpráva o úmrtí též Inventarium Bibliothecae Conventus Caadanensis, 1778, fol. 2v, srov. příl. č. 3.

202


Z ROKU


mají být po jejich smrti zařazeny do bibliotéky a zapsány v katalogu. Directorium má také pozoruhodnou úvodní část, která klade důraz na přehledné uspořádání bibliotéky, přičemž následně nabádá knihovníky k jeho udržování, aby knihovna nepřipomínala, jako v roce 1777 (tedy zřejmě před jejím uspořádáním, které Ritter provedl), spíše Augiášův chlév (stabulum Augiae). Pravidla z Kadaně svědčí o tom, že obecné zásady správy františkánských knihoven se ani po sto letech příliš nezměnily. A tak lze říci, že podobně jako všestranná organizátorská činnost Bernarda Sanniga a iniciativa v oboru františkánského dějepisectví a písemnictví, ovlivnily také jeho Leges Bibliothecae fungování konventních knihoven velmi výrazným způsobem a na poměrně dlouhou dobu.

203

KNIHY,


PŘÍLOHY 47 Příloha 1.48 Praha, 1685, 15. ledna, latinsky, originál, papír, inkoust poněkud vybledlý, papír částečně mechanicky poškozený, ve středu dolní poloviny stopa po oválné přitištěné pečeti české františkánské provincie s vyobrazením sv. Václava („SIGILLVM MINISTRI PROVINCIAE BOHEMIAE REFOR[MATAE]“ || „SANCTVS WENCESLAVS“), papír nalepený na plátně vypnutém v dřevěném hnědě mořeném rámu, uprostřed horní části rámu na zadní straně stopy po kovovém kroužku na zavěšení, 34 × 43,5 cm (rám), 25 × 34,5 cm (plátno + papír), 68 × 43 mm (pečeť) Knihovna konventu františkánů u Panny Marie Sněžné v Praze – historické fondy In Dei Nomine Amen Volens ego infra scriptus consulere posteritati per [...]49 provisionem librorum pro studiis nostris Provinciae Bohemiae, philosophiae et theologiae: Tenere harum seriose ordino et [...]50 omnibus Superioribus Localibus Conventus nostri Pragensis S[anctae]. Mariae ad 47

Veškeré dokumenty vydávané v příloze a citované výše v poznámkách pod čarou byly transkribovány se snahou co nejvíce zachovat grafickou podobu originálu a zcela v souladu s ediční praxí běžnou při vydávání latinských textů z doby po roce 1600, již shrnuje např. Ivan ŠŤOVÍČEK a kol., Zásady vydávání novověkých historických pramenů z období od počátku 16. století do současnosti. Příprava vědeckých edic dokumentů ze 16.–20. století pro potřeby historiografie, Praha 2002, zvl. s. 62–64. S ohledem na zachování autenticity editovaných pramenů byly převážně iniciálové a kontrakční zkratky (vyjma obvyklé etc.) důsledně rozepsány v hranatých závorkách, oproti tomu běžná grafická zkrácení textu (typu ne = neque) byla rozepsána bez dalšího upozornění. Psaní velkých písmen na začátku slov maximálně respektuje předlohu. Majuskule proto byly ponechány, kromě vlastních jmen a zeměpisných názvů, také u výrazů označujících specifické církevní reálie (Capitula, Constitutio, Ecclesia, Excommunicatio, Fides, Officia, Ordo, Persona Ecclesiastica, Religiosus, Sanctus etc.), tituly, úřady a hodnosti (Frater, Minister Generalis, Pater, Superior Localis, Quardianus etc.), konventy (Conventus, Domus) a dle originálního dokumentu též u názvů měsíců roku (Januarius etc.), slov Annus, Bibliotheca, Bibliothecarius a Cathalogus (přičemž u tří posledně uvedených výrazů byl způsob zápisu sjednocen dle převažující varianty, tedy Bibliotheca, Cathalogus a nikoli Biblioteca, Catalogus). Naopak u slov, kde počáteční velká písmena poněkud postrádají funkci, došlo v souladu s citovanými zásadami k jejich nahrazení minuskulemi (liber, philosophicus, theologicus, tomus etc.) a podle pravidel byly rovněž části textů psané majuskulemi přepsány (až na počáteční písmena) minuskulemi (In Nomine Dei Amen, Leges Bibliothecae namísto IN NOMINE DEI AMEN, LEGES BIBLIOTHECAE etc.). U chronogramu v příl. č. 3 byla velká písmena ponechána a pro přehlednost tučně zvýrazněna, stejně jako v příl. č. 2 římské číslice označující jednotlivá ustanovení. Porušená místa a nečitelná slova (zejména v příl. č. 1), která nelze emendovat na základě jiných zdrojů ani dle kontextu, jsou nahrazena třemi tečkami v hranatých závorkách, přičemž na doplňky i problematické pasáže zvlášť upozorňují příslušné poznámky.

48

Vzhledem k mechanickému poškození psací látky a vyblednutí inkoustu nelze text v úplnosti číst a v současné době není k dispozici pramen, na jehož základě by bylo možno porušená místa doplnit.

49

Jedno slovo nečitelné.

50


204


Z ROKU


Nives ne nullum opus exemplar ex tomis philosophicis et theologicis a Fratre Bernardo Sannig elucubratis et deputatis pro studiis publicis nostrae Provinciae Bohemiae ex hoc cubiculo extrahere et ad usum Conventus applicare, minus saecularibus, aliis Religiosis et Ecclesiasticis Personis concedere, [donare aut]51 alio quovis modo alienare: Sed singuli [...]52 praecise ad dispositionem A[dmodum]. R[everendi]. P [atris]. Ministri hujus nostrae Reformatae Provinciae Bohemiae, ut is in casu defectus, destructionis, abolitionis aut inveterationis similium tomorum rursus paterno providere valeat studiis et substituere ibidem nova exemplaria pro praelectione publica studiosorum imposterum continuanda, juxta mandatum Capituli Provincialis Oppaviensis MDCLXXXII [sic – recte 1681] celebrati die XXVIII. Julii et speciale Decretum R[everen]d[i]ssimi P [atris]. Petri Marini Sormanni Ministri Generalis editum MDCLXXXIII. Requiruntur fraterne A[dmodum]. R[everendos]. Patres Ministri Provinciales Provinciae Bohemiae, qui pro tempore fuerint, ut hanc meam rectam ordinationem manu tenere velint et dictorum tomorum dispositionem sibi reservare [... ... ...]53 studiorum [...],54 ut in ista cella sicca, secura et libris recondendis accomodata perpetuo repositi [... ... ...]55 applicationem in studiis. Actum Pragae Anno MDCLXXXV die XV. Januarii. Fr[ate]r Bernardus Sannig, iterato M[i]n[iste]r Pro[vinci]alis Pro[vinci]ae Boemiae m[anu] p[ropri]a.

51

Doplněno dle kontextu, srov. ustanovení II. Leges Bibliothecae v příl. č. 2.

52


53

Tři slova porušena.

54


55

Tři slova porušena.

205

KNIHY,


Příloha 2.56 Leges Bibliothecae Conventus Neo-Pragensis [Praha], [1685], latinsky, originál, papír, silně zahnědlý a částečně mechanicky poškozený, ve středu dolní poloviny zbytky oválné přitištěné pečeti české františkánské provincie s vyobrazením sv. Václava („SIGILLVM MINISTRI PROVINCIAE BOHEMIAE REFOR[MATAE]“ || „SANCTVS WENCESLAVS“), papír nalepený na plátně vypnutém v dřevěném hnědě mořeném rámu, uprostřed horní části rámu na zadní straně v přibitém očku kovový kroužek na zavěšení, 37,5 × 44,5 cm (rám), 27 × 35 cm (plátno + papír), 68 × 43 mm (pečeť) Knihovna konventu františkánů u Panny Marie Sněžné v Praze – historické fondy Leges Bibliothecae Conventus Neo-Pragensis ad B[eatissimae]. V [irginis]. [Mariae] ad Nives Fratum Min[orum]. S[ancti]. P [atris]. Francisci Reformatorum I. Meminerint omnes et singuli Provincialis Constitutionis cap[itulo]. 5. § 1 num[ero]. 7. interminantis omnibus et singulis Excommunicatione latae Sententiae, ipso facto incurrendam, qui librum aliquem, aut quaternum, vel etiam rem aliquam in Bibliotheca repositam sine expressa Bibliothecarii licentia extraxerit, a qua Excommunicatione extra mortis articulum non nisi ab ipso Ministro Provinciali absolvi possit. Quae Constitutio compluribus Summorum Pontificium Ordinationibus innititur. II. Poterit quidem discretus Bibliothecarius libros cuilibet Fratri tot extradere ex Bibliothecae Conventus, quot juxta Singulorum Officia et qualitates necessarios Superior Localis judicaverit. Nulli autem saeculari nullique Religioso alterius Ordinis, vel Personae Ecclesiaticae neque Bibliothecarius, neque Superior Localis ullum librum dictae Bibliothecae Conventus incorporatum extra Conventum concedere, donare aut alio quovis modo alienare possit, sub eadem gravissima poena. Quod vel maxime intelligendum de tomis theologicis et philosophicis F[rat]ris Bernardi Sannig nuper Decreto Capituli Oppaviensis [28. Julii 1681] et speciali Mandato [1683] R[everen]dissimi Patris Petri Marini Sormanni Ministri Generalis ordinatis ad publicam praelectionem in scholis Fratrum studentium nostrae Provinciae Bohemiae, ne in casu extractionis et alienationis dictorum tomorum defraudentur occasione recurrendi ad eosdem quando opus fuerit. III. Quilibet Cathalogum librorum quos in cella retinet Superiori tradere teneatur et sub inobedientia poena contentus esse iis, quibus ex officii sui functionem, vel devotionem, vel instructionem indiget et copiam ad instar privatae Bibliothecae prorsus vitare meminerint. IV. Nullus Patrum aut Fratrum e Conventu abiturus et alibi permanensurus dimittatur priusquam librorum (quos juxta Cathalogum ad Superiorem retinet depositum) exactam rationem reddideris. V. Caveant Patres et Fratres indifferenter libros de cella unius in cellam alterius distrahere et tempore statuto non repetere, nisi gravioribus poenis Superiori Locali arbitrariis in qualitate delicti succumbere velint. VI. Ut autem habeatur formata Bibliotheca libri singuli in debitos ordines discriminentur et singuli sub symbolis sibi debitis locentur certaeque classes constituantur. VII. Libri haeretici constituantur in repositoriis clausis, quorum claves Superior Localis, aut probatus Bibliothecarius, penes se habeant, nec ulli inde con56

Text nečitelný kvůli poškození psací látky byl bez dalšího zvláštního upozornění doplněn na základě identických Leges Bibliothecae určených pro konvent v Hostinném, NA, ŘF – Hostinné, kart. 3, sl. 2.

206


Z ROKU


cedatur liber de Religione tractans, nisi is debitam in scriptis habeat licentiam. VIII. Idem fiat cum libris sive nominatorum sive anonymorum virorum, qui in Sacro Tridentino Cathalogo annotantur, cujus regulis Sacrosanctis, ut pote per nostros S[anctae]. Matris Ecclesiae subjectissimos omnino standum erit. IX. In Bibliothecae repositoria sint competentia et augmentum eorundem exhiberi possit. X. Dum liber e Bibliotheca extrahitur, locus notetur et liber una cum accipiente in tabula ad hoc praeparata inscribatur, quamvis id non facile permittatur, sed si quid quarendam est ibi quaeratur, describatur, et liber in loco competentem reponatur. Fr[ate]r Bernardus Sannig, M[i]n[iste]r Pro[vinci]alis Pro[vinci]ae Bohemiae m[anu] p[ropri]a.

207

KNIHY,


Příloha 3. Inventarium Bibliothecae Conventus Caadanensis [Kadaň], 1778+1784, hnědá kožená slepotisková vazba na dřevě, hřbet šit na šest vazů, mosazné nárožnice, puklice a pukly, trnové spony, červená ořízka, 43,5 × 31 cm, 109 fol. ([6], 165, [47] pag.), fol. 1rv (pag. [1]–[2]), 86v (pag. [1] na konci), 87v–109v ([3]–[47]) nepopsány, fol. 4r–100v (pag. 1–165, [1]–[29]) s perem nalinkovanými rámci, fol. 4r–86r (pag. 1–165) s arabskou původní paginací. fol. 2r (pag. [3]) – iluminovaná titulní strana Inventarium Bibliothecae Conventus Caadanensis ad SanCtos QVatUorDeCIM AUXILIatores F.F [ratrum]. Ordin[is]. Min[orum]. S[ancti]. P [atris]. Francisci Reform[atorum]. Provinciae Bohemiae Sancti Wenceslai D[ucis]. et M[artyris]. fol. 2v (pag. [4]) Gratae Posteritati: Originem suam Cathalogus hic debet ordinemque suum praesens Bibliotheca Venerando P [atre]. Eleutherio Ritter, vita functo die 5 a Junii A[nn]o 1784. CVJVs NoMen In beneDICtIone, SpIrItVs Vero eJVs In perennI GLorIa sIt. fol. 3r (pag. [5]) Directorium pro M[ultum?].57 et Venerandis P.P [atribus]. Bibliothecariis Cum in quavis Domo Religiosa ad sapientiale studium verasque doctrinas conquirendas nil magis necessarium incomperto habeatur, quam formalis, ac bene coordinata Bibliotheca, eiusdemque industriosque ac indefessa conservatio: illa quidem; quoniam e contentis in ea voluminibus seu de fontibus scaturiunt studioso ingenio rivi conceptuum, veraeque Fidei Orthodoxae amplissimae lugubrationes; haec vero, quia, quemodum in quibusvis aliis universi hujus arcturis sine ea, ita et hec omnia perire luce meridiana clarius est. Inde sequitur I. Ut ii, qui de ordinatione superium Bibliothecarii nominati sunt, omni, qua par est, cura, munditiam in concredita sibi Bibliotheca conservent, ne contingat, prout 1777 factum, in ea non conservatorium librorum, sed potius stabulum Augiae a superiore majore deprehensum fuerit. Proinde II. Caveant pro semper, ve vel ipsi, minus ex Bibliotheca commune repositorium futilium quarumvis rerum sibi efforment, experitentia enim indignavit, quod per eiusmodi ibidem dispersum chaos mures receptacula fixerint, ac non exiqua damna in libris causitaverint. III. Cum quae piam pro Sacristia in eadem recondita sint paramenta, nunquam saeculares, minus pueri, sed ipse P [ate]r. Sacrista, aut eius adiunctus pro iis levandis illuc accedat. Porro IV. Si qui Patrum pro studio, aut quacunque lectione libros postulaverint, P [ate]r. Bibliothecarius eis exhibeat, aut illi in praesentia eiusdem exquirant; caveant autem, ne in longiori disquisitione omnia susque deque disjiciant, libros apertis clausuris, sive ligaturis extra suum ordinem transponant, numerum vero librorum, pro quavis vice sibi excerptorum cum 57

Význam zkratky není zcela nepochybný, jelikož pravděpodobná varianta M[ultum]. V [enerandus]. P[ater]. je poněkud problematizována výskytem následující spojky et.

208


Z ROKU


annotatione in charta tituli cujuslibet Patri Bibliothecario tanquam reversales immanuabunt. Unde V. Dum quis Patrum in alium Conventum, aut de vita discesserit, invigilabunt PP [atres]. Bibliothecarii, ne pro illo immigrationis tempore, aut post abitum de vita cellae per alios illico libris denudentur, ac hinc inde transportentur; sed juxta consignationem eorum in eisdem vel conserventur, aut in Bibliothecam juxta classes suas ordinate denuo reponantur. Quia vero VI. 1778 ille ipse, qui hunc Cathalogum actu perfecit, casu fortituo comperit, quod in Domo urbana quidam libri retineantur ad nos pertinentes: sciscitanti igitur, qua via huc devenerint, eidem ab hero Domus repositum est, quod ab amico suo nuper defuncto in partem haereditatis ei obvenerint, ubi tamen in capite cujuslibet libri scriptum fuerit: pro Bibliotheca ad SS[anctos]. 14 Auxiliatores. Hinc VII. Strictissime inhibitum sit P.P[atribus]. Bibliothecariis, aliisque quibusvis librum ternum, aut quaternum e Bibliotheca, aut cellis saecularibus, aut aliis quibuscunque personis concedere, aut plane alienare; meminerintendum Excom[m]unica[t]ionis ipso facto incurrendae; ni fors in urgentissimo casu cum annutu Superioris Localis, ac pro hac duntaxat vice ad triduum, vel quatriduum, quo elapso liber illico est repetendus. VIII. Si qui post obitum alicujus Patris pro eiusdem usu simplici procurati remanserint, per P.P[atribus]. Bibliothecarios adnumerentur Bibliothecae; signentur ut alii; in suas classes inducantur, ac in inventarium inserantur.

209

KNIHY,


Zusammenfassung Bernard Sannigs (1637–1704) Leges Bibliothecae aus dem Jahre 1685 in der Bibliothek des Franziskanerklosters zu Maria Schnee in Prag JAN KAŠPAR Der vorliegende, eine ältere Studie ergänzende Beitrag über die Geschichte der Prager Franziskanerbibliothek behandelt die Anordnung vom 15. Januar 1685 und die daran anknüpfende Bibliotheksordnung wohl aus dem gleichen Jahr. Die beiden bis heute erhaltenen Dokumente wurden vom damaligen Provinzminister Bernard Sannig (1637–1704) herausgegeben, der sich dabei auf die Provinzstatuten von 1674, auf das Dekret des Provinzkapitels von Troppau vom 28. Juli 1681, auf den Sondererlass des Generalministers seines Ordens sowie auf einige päpstliche Bullen stützte. Sannig verbot am 15. Januar 1685 allen Ordensleuten sowie geistlichen und weltlichen Personen, seine theologischen und philosophischen Schriften außerhalb des Klosters zu verleihen, wobei er mit der Überwachung seines Gebots die Provinzminister beauftragte. Die Leges Bibliothecae, eine für die Prager Franziskanerbibliothek bestimmte Bibliotheksordnung, sind zwar nicht datiert, aber aus dem Kontext ergibt sich ziemlich eindeutig, dass sie offensichtlich bald nach der oben erwähnten Anordnung entstanden und in das Jahr 1685 zu legen sind. Diese Bibliotheksordnung gab es seinerzeit in allen Bibliotheken der Provinz, die Leges Bibliothecae vom identischen Wortlaut sind ebenso in Hostinné (Arnau), Moravská Třebová (Mährisch Trübau) und Plzeň (Pilsen) erhalten, einen Beleg über ihre Existenz gibt es auch aus Kadaň (Kaaden). Im ersten Absatz der Bibliotheksordnung verbot Sannig unter Strafe der Exkommunikation, ohne Wissen des Bibliothekars jegliche Bücher aus der Bibliothek zu entfernen. Der zweite Absatz legte fest, dass der Bibliothekar einem Ordensangehörigen nur so viele Bücher zu Studien- oder anderen Zwecken borgen dürfe, wie viele ihm der örtliche Vorgesetzte, das heißt der Guardian des Konvents, erlaubt. Des Weiteren wurde sowohl dem Bibliothekar als auch dem Guardian unter strenger Strafe verboten, irgendwelchen Ordensleuten, geistlichen und weltlichen Personen Bücher außerhalb des Klosters zu leihen, oder gar zu schenken bzw. auf andere Weise zu veräußern. Dieses Verbot wurde im Falle von theologischen und philosophischen Schriften Bernard Sannigs besonders betont. Der dritte Absatz sprach darüber, dass jeder Angehörige des Ordens ein Verzeichnis von Büchern anfertigen solle, das er dann in seiner Zelle zu behalten und dessen Kopie dem Guardian abzuliefern habe; zugleich wurde ein Anhäufen mehrerer Bücher in der Zelle verboten. Dem vierten Absatz zufolge durften die in einen anderen Konvent ziehenden Ordensmitglieder die ausgeliehenen Bücher nicht mitnehmen, sondern vor ihrem Weggang alle gemäß dem beim Guardian aufbehaltenen Verzeichnis zurückgeben. Im fünften Absatz wurde verboten, dass die Ordensleute die entlehnten Bücher privat untereinander weiter verleihen und dass die Bücher aus einer Zelle in eine andere gebracht würden. Der sechste Absatz ordnete im Sinne der Übersichtlichkeit der Bibliothek an, dass die einzelnen Bücher nach Fachbereichen sortiert und gemäß ihren Signaturen immer an ihren Standort gestellt werden sollten. Der siebente Absatz behandelte die ketzerischen Bücher. Sie waren in einem abgeschlossenen Schrank aufzubewahren; die Schlüssel zu diesem Schrank hatte der Guardian oder der von ihm beauftragte Bibliothekar bei sich. Keines dieser Bücher durfte von jemandem ausgeliehen werden, der keine Sondergenehmigung hätte, dass er das betreffende Werk zu seinem Studium brauche. Der achte Absatz ordnete das Gleiche im Falle der vom Tridentinum verbotenen Schriften sowie der im Index verzeichneten Prohibita. Im neunten Absatz wurden die Notwendigkeit der Anschaffung einer ausreichenden Anzahl von Bücherschränken sowie die ständige Erweiterung des Bücherbestandes betont. Der zehnte und letzte Absatz bestimmte,

210


Z ROKU


dass bei jeder Entnahme eines Bandes aus der Bibliothek die Signatur, der Titel des Buches sowie der Name des Entleihenden zu verzeichnen und an die in der Bibliothek zu diesem Zweck dienenden Tafel zu schreiben sind. Die Bibliotheksordnung von Bernard Sannig hatte offensichtlich ihre Vorgänger. 1673 hatte in Olmütz der damalige Provinzial Vilém Antonín Brouček († 1690) eine sehr ähnliche Bibliotheksordnung erlassen. Zum Vergleich kann auch eine fast ein Jahrhundert jüngere Bibliotheksordnung (Directorium) herangezogen werden, die 1778 Eleuter Ritter († 1784), Bibliothekar der Franziskanerbibliothek von Kaaden, ausarbeitete, und die einen Bestandteil des Bibliothekskatalogs bildet. Diese Ordnung enthält viele ähnliche Bestimmungen wie die Bibliotheksordnung von Sannig, nämlich das Verbot des Verleihens von Büchern außerhalb des Klosters sowie ihrer Veräußerung unter Androhung der Exkommunikation, die Notwendigkeit der Erfassung der ausgeliehenen Bücher und deren Rückgabe von einem in ein anderes Kloster ziehenden Ordensmitglied sowie die Einhaltung der Ordnung in der Bibliothek und das Zurückstellen der Bücher an ihren richtigen Standort. Darüber hinaus findet sich hier die Bestimmung, dass diejenigen Bücher, die die Ordenleute für ihren „einfachen“ Gebrauch besaßen (pro simplici usu), nach ihrem Tod der Bibliothek einverleibt und in den Katalog eingetragen werden sollten. Das Directorium hat auch einen bemerkenswerten Einleitungsteil, in dem eine übersichtliche Anordnung der Bibliothek betont wird, damit sie nicht wie im Jahre 1777 (also offensichtlich vor ihrer Anordnung durch Ritter) eher an den Augiasstall (stabulum Augiae) erinnere. Die Bestimmungen von Kaaden legen ein Zeugnis darüber ab, dass sich die allgemeinen Grundsätze der Verwaltung von Franziskanerbibliotheken nicht einmal nach hundert Jahren besonders geändert haben. Deshalb kann gesagt werden, dass die Leges Bibliothecae von Sannig den Betrieb von Franziskanerbibliotheken auf bedeutende Weise und für eine relativ lange Zeit beeinflusst haben. Übersetzt von Václav Bok

211

KNIHY,


Resumen Leges Bibliothecae de 1685 de Bernard Sannig (1637–1704) en la biblioteca del monasterio franciscano de Nuestra Señora de las Nieves en Praga JAN KAŠPAR Esta contribución es complemento de un estudio anterior relativo a la historia de la biblioteca franciscana de Praga y trata de la orden del 15 de enero de 1685 y del consecuente reglamento bibliotecario, al parecer, del mismo año. Ambos documentos, conservados hasta hoy, fueron publicados para la biblioteca franciscana de Praga por el entonces ministro provincial Bernard Sannig (1637–1704), el cual se basó para ello en los estatutos provinciales de 1674, el decreto provincial capitular de Opava, de 28 de junio de 1681, el edicto del ministro general de la orden y en algunas bulas papales. Sannig prohibió el 15 de enero de 1685 a toda persona regular, eclesiástica o secular sacar del monasterio sus escritos teológicos y filosóficos, al tiempo que encomendaba la vigilancia del cumplimiento de sus órdenes a los ministros provinciales. Leges Bibliothecae, el reglamento bibliotecario destinado a la biblioteca de Praga, no tiene fecha, pero del contexto se deduce con facilidad que pudo ser elaborado poco después del edicto mencionado, por lo que es posible situarlo en el año 1685. Todas las bibliotecas de la provincia fueron dotadas a su debido tiempo de tal reglamento. Otros Leges Bibliothecae con el mismo contenido se han conservado en Hostinné, Moravská Třebová y Plzeň, al igual que justificantes de su existencia en Kadaň. En el primer párrafo del reglamento, Sannig prohíbe bajo pena de excomunión sacar cualquier volumen de la biblioteca sin conocimiento del bibliotecario. El segundo párrafo establece que el bibliotecario puede prestar a cada uno de los regulares tantos libros para su estudio u otros usos como le autorice su superior local, es decir, el prior del convento. Además, se prohíbe bajo pena severa que el bibliotecario o el prior presten libros fuera del monasterio a regulares, eclesiásticos o seculares, así como la donación o enajenación de aquéllos. En particular, esta prohibición fue reiterada respecto a los documentos teológicos y filosóficos de Bernard Sannig. El tercer párrafo indica que cada cual debe confeccionar una lista de los libros que tome en préstamo y entregar una copia al prior, prohibiendo el almacenamiento de libros en las celdas. Conforme al cuarto párrafo, los miembros de la orden que partieran a otro convento no debían llevarse los libros tomados en préstamo, debiendo por el contrario devolverlos en su totalidad con arreglo a la lista que conservaba el prior, antes de su partida. El quinto prohíbe que los miembros de la orden entreguen a otros los volúmenes tomados en préstamo o que los transporten de una celda a otra. El sexto párrafo determina respecto a la transparencia de la biblioteca que todos los volúmenes estén colocados, es decir, clasificados por tema y ordenados por su signatura, en su sitio. En el séptimo se trata la cuestión de los libros herejes que deben ser depositados en armarios cerrados con llave. Ésta quedaba en poder del prior o de un bibliotecario determinado, no debiendo ser prestada a nadie ninguna de tales obras en ausencia de un permiso especial para consultar una obra determinada. El octavo párrafo determina en cuanto a los escritos prohibidos por el Concilio de Trento, así como las obras prohibidas por el índex. El noveno párrafo insiste en la necesidad de disponer de suficientes armarios para los libros y de ampliar la biblioteca. El décimo y último establece que para retirar un volumen de la biblioteca es necesario incluir su signatura y el título del libro y anotar el nombre del que lo toma en préstamo en la pizarra dispuesta al efecto en la biblioteca. El reglamento bibliotecario de Bernard Sannig tuvo al parecer un antecedente. En 1673, el entonces provincial de Olomouc, Vilém Antonín Brouček († 1690), dictó unas normas con un contenido muy similar. A título comparativo, cabe mencio-

212


Z ROKU


nar también un reglamento bibliotecario con cien años menos (Directorium), de 1778, que forma parte del catálogo de la biblioteca franciscana de Kadaň, elaborado por su bibliotecario Eleuter Ritter († 1784). Recoge unas disposiciones muy parecidas a las del reglamento de Sannig: prohibición de prestar libros fuera del monasterio y enajenarlos, bajo pena de excomunión, obligación de anotar los libros prestados y de devolverlos antes de partir a otro monasterio, al igual que de mantener el orden en la biblioteca y colocar las obras en su sitio. Además, se encuentran otras disposiciones, como aquélla que establece que, al fallecer un regular, los libros que tuviera en su poder para su uso (pro simplici usu) deben ser incorporados a la biblioteca e inscritos en el catálogo. El Directorium tiene también una introducción curiosa en la que insiste en el orden transparente de la biblioteca, para que ésta no se pareciera, como en 1777 (antes de que Ritter la pusiera en orden), al establo de Augías (stabulum Augiae). Las normas de Kadaň nos demuestran que los principios de administración general de las bibliotecas franciscanas no han cambiado a lo largo de los siglos, por lo que podemos decir que el reglamento Leges Bibliothecae de Sannig influyó en el funcionamiento de las bibliotecas emplazadas en los conventos franciscanos con gran intensidad y durante mucho tiempo. Traducido por Miguel José Cuenca Drouhard

213

Leges Bibliothecae z roku 1685 Bernarda Sanniga ( ) v knihovně kláštera františkánů u Panny Marie Sněžné v Praze

Recommend Documents