Ročník XVI.
l u
Květen 1986, č.3
J- A
Časopis československé
socialistické
opozice
V
Andersová
Filip
Fischl
Fleischmann Frýbert Galileová Goldstücker
Gruša
Havel
Binar
Hrabal
Kaufmann
Brousek
_
Hühl
Civrný
Jelínek
Kautman
Kabeš
Kantůrkové
Klíma Kohout
Kotík Král
Kriseová Krůtová Machonin
P T F N T T
Martínek
M A
X XjI M
XiIxjL
T
Nápravník
P T O
I i • i X Vy
1986 Obdržálek
Pecka
L.Procházková Rotrekl v
Šimečka Trefulka
Ruml
Pele
Reimannová Steigerwald
v
Skvorecký L.Vaculík
I.Procházková Richterová Stiborová
Sviták
v
Srych
Uhde
O.Vaculík Vejvoda
Urbánek Vladislav
Po sedmé Vám neseme Čtení na léto, které jsme před lety tak trochu v legraci začali jako součást letního čísla LISTŮ a ze kterého se mezitím stal tlustý almanach, manifestující jednotu české — a pokud možno slovenské — literatury. Dnes už ho není třeba představovat, uvádět, propagovat nebo omlouvat Jenom jako pokaždé: Autory řadíme v podstatě podle abecedy, texty z Československa tiskneme bez vědomí a souhlasu autorů, a jak už nejednou řečeno, často ani nevíme, jak se k nám dostaly. Pokud se Vám zdá, že některý autor chybí, máte zřejmě pravdu. Většinou je to náhoda, zřídka naše vina.
Ilustrace Nejmladší ze sedmdesátníků, Jan Kotík, Berlín
OBSAH Jaroslav Seifert: Sen Ludvik Vaculík: Velmi vážený starý pane . . . Ivan Binar: U stolu Antonín Brousek: Grafologický rozbor Znovushledání Lumír Čivrný: Ceník lítosti Symbol Prahy Ota Filip: Jak nám rozsekli Seiferta Viktor Fischl Druhá paní Jobová. Ivo Fleischmann: Kapitola osmá Petr Frýbert Verše Eva Galileová: Zblbělost Eduard Goldstücker Faraónův pekař. Jiří Grušcl- Další let do horského města O literatuře Václav Havel Výkřik prozření Bohumil Hrabal Proč píšu Bambino di Praga Milan HťlbL- Plotňáčtina Ivan Jelínek: Terst Petr Kabeš: Slabika se rouhá slovu -kb: Zpráva o stavbě Eva Kantůrkovi Sen o zlu. František Kautman: Z biblických reflexí Albert K a u f m a n n : Záznamy IvanKlímcu Čapkova moderní apokalypsa Pavel Kohout Početní gramota Atest J a n Kotík: Oidipus a Sfinx Descartes v Holandsku Petr Král Pořád
1 1 8 10 10 11 14 18 19 22 27 28 31 33 35 39 41 43 50 52 55 56 57 69 71 73 80 81 94 95 96
Eda Kriseová: Orchideje, pušky a šavle J a n a Krútová: Docela obyčejná sobota -gfm-: Národní písně a národní umělci Sergej Machonirv Velké a malé dějiny Lubomír Martínek: Linka č. 2 Milan Nápravník: Tráva Karel Pecka; Pohořelý básník Jan Pele: Tři setkání Bohumil Obdržálek: Piknik Iva Procházková: Vdova po básníkovi Lenka Procházková: Pohádka pro tátu Nataša Reimannová: Autorův příběh Sylvie Richterová: Náčrty Zdeněk Rotrekl Le fieuve — řeka Jiří Ruml Díra v hlavě Karel SteigerwaldL' Tatarská pouť Věra Stiborová: Pudivítr Ivan Syiták: Nicejský koncil automobilů Josef Škvorecký: Hovoří Josef Škvorecký Josef Šrych: Milá Milado Jan Trefulka: Agricolina bonus Tristia ~mj-: Za Oldřichem Kryštofkem Milan Šimečka: Kde najdem teď zastání? Milan Uhde: Čemu učí básník Zdeněk Urbánek: Muž na svém místě
96 99 103 105 109 115 118 121 124 125 137 148 155 158 164 168 186 189 193 198 199 203 204 205 206
Ludvík Vaculík: Odpovědi Ondřej Vaculík: Pochvala Jaroslav Vejvoda: Předposlední Jan Vladislav: Pařížský deník Devátý
207 209 212 216 219
1901 - 1986
Jaroslav Seifert Sen Jako dítě i jako kluk míval jsem divný sen. Mívám ho dosud — tíživě úzkostný — a zároveň vzrušující nadějí: hledám svazek klíčů klíčů otevírajících všechny zámky, dveře k blahobytu a brány ráje, ale při tom to nejsou paklíče ani se paklíčům nepodobají. Neskřípou v zámcích nejsou ze železa, nejsou z tvrdé oceli,
nejsou z kovu. V tom je jejich tajemství. Po procitnutí jsem se sám sobě smával. Kdepak něco takového! Ale teď vím, že jsou. A jsou tři: jeden je pokoj mezi národy jeden je nenásilná vláda, jeden je mír v duši, kéž by se našly! J9S5
Motto: Dalo by se tu i žebraiJ (Jaroslav Seifert* Morový sloup)
Velmi vážený starý pane, u příležitosti Vašeho stáří vracím se ke svým obavám z mého budoucího stáří, o němž nevím nic. Moje obavy mají dva body: 1. jaký budu, až budu starý; 2. jaký bude svět, v němž budu případně starý. 1. Co se týče mne, který jsem rok od roku nedokonalejší ve srovnání s potřebou, bojím se, co se ze mne stane, až budu starý. Když už dnes jsem nevlídný a často zlý, když ani nechci přemáhat nechuť k lidem, kteří mě ničím nezajímají, když se mi skoro na nic ne chtívá čekat a raději se na to vykašlu, když se mi pořád víc věcí zdá být blbost, když někdy neřeknu, co by bylo vhodné říci, jen proto, že nemám chuť mluvit, když se mi nechce čistit si boty a jiné, když stále častěji váhám jít na návštěvu, jen abych nemusel návštěvu uvítat, když mě občas bolívají nohy a žaludek, když často nevyřídím nějakou věc proto, že potřebný čas ztratím představami, jak ji vyřizuju, když upouštím od chůze někam, jelikož si umím dobře představit, jaké to tam je, když stále víc začínám uvažovat o různých akcích z hlediska, stojí-li mi to za to, když už se umím na pohlavní konání podívat jako na tajtrlictví nehodící se pro dospělého člověka, když užívám hrubých slov, jež jsem v mládí potírával, když jsem si téměř přestal kupovat knihy, když se mi už hůře vstává ze země, když bývám při řeči mého společníka nervózní a netrpělivý, protože zpravidla vím, co řekne, když nové vědomosti, jež se snažím získat, nezůstávají v mé paměti bez hrozné drezúry, když mi nestojí zato nasazovat při všedních příležitostech lepší stránky mé povahy a
když mě jaksi popuzují mladí lidé a protiví se mi stáří. Já zřejmě nemám té správné a možná žádné lásky k lidem, a oni mi za to připraví špatné stáří, ale stejně nevím, jak bych tomu předešel. Tedy, mladí lidé mě dráždí pravděpodobně tím, jak bez zásluh očekávají dobré zážitky, j a k j s o u módní, ale nikam nepřijdou včas, jak škaredě píší, jak neumějí dostatečně dlouho pracovat zdarma nebo za špatnou odměnu, jak jim chybí postřeh, duchapřítomnost a osobitý vtip, jak jsou všichni stejní a neřeknou nikdy nic nového, jak neumějí zpívat, jak musejí kouřit, jak vyvíjejí mluvenou češtinu hnusným směrem, jak snadno pracují špatně, nepozorujíce, že se tím přizpůsobují režimu, a jak bezmyšlenkovitě, bez vědomí dalekých následků upravují všecko jen k potřebě své chvíle. Staří jsou mi zas protivní nejspíš tím, že jsou pořád jaksi naladěni proti mladým, že jsou nevrlí, zarytí a že ztratili důstojnost a vliv. — O nich teď podrobněji. Všímám si už dávno, Že staří lidé, zvláště ženy, mají často ve tváři jakýsi zlostně uražený a sobecký výraz, který s ničím nesouvisí. Když vidím, jak se jim všecka špatná hnutí neodstranitelně zasekla do tváře, pocítím k nim nepřátelství a vzpomenu si, že jsem v dětství přece jen vídal častěji laskavé stařenky a dobromyslné dědky, a rychle se snažím upravit výraz svého obličeje. Ale zpravidla už za chvíli mě znovu vztekne tramvaj, ministr Školství nebo nějaká bába. O co vy, starý pane, opíráte svůj poměrně velmi přívětivý výraz tváře? Dalším odpudivým projevem starých lidí bývá monotématická žvanivost Dovedou jednu věc opa1
kovat pořád dokola. Umiňuju si, že až budu starý, budu se kontrolovat, abych nemlel pořád to samé. Rád bych věděl, co se jim to stane, že melou to samé, zvláště staré báby. Ne, až budu starý, nemíním říkat jednu věc pětkrát! Nechápu, jak si mohou nevšimnout, že to, co říkají, řekli už aspoň pětk r á t Já, až budu starý, promluvím, doufejme, jen když budu moci říct něco dalšího, a řeknu to stručně. Kdo to nepochopí, bude blbec! Také mě u starých lidí zlobí, ale někdy dojímá, jak jsou nepěkně oblečeni. Chodívají v odložených šatech, totiž v těch, které odložili, ale pak si je z nouze či znetečnosti vzali ještě pro jedno období. Vím, nemají většinou peníze, ale vím také, že mnozí z nich si myslí, že už nemusejí mít nový oblek, pěkné boty, elegantní plášť a klobouk v barvě ladicí s barvou toho elegantního pláště. Na jedny i druhé mívám chuť zařvat přímo na chodníku: Vy starý vole! Proč jste pořád pracoval jen na své nevzácné děti a proč všecko, co jste snad měl, jste někomu postoupil nebo si nechal vzít? Jaký nelákavý zjev jste ze sebe vypracoval a jak jste se před lidmi, k t e n myslí, že věci mají cenu, ponížil! A j ak jste tím povýšil ty věci! Péči a lásku, tu dávejte svým dětem pořád, ale poslední rozhodnutí o svých věcech ponechte si na poslední chvíli! Jen ať pracují, ať hezky dřou, ty vaše úplně obyčejné, velké a silné děti, které se tak pachtí za věcmi, jež přece, jak starý člověk ví, nemají na světě hlavní cenu! — Kupodivu však zbytečných krámů a hader si starý Člověk, jenž prodal, rozdal nebo ztratil všecky cennější věci, umí vždycky nashromáždit dost. Onehdy jsem jel tramvají, přistoupila nějaká babka a průvodčí požádal cestující: Prosím, uvolněte někdo místo té paní! — Opakoval to třikrát, než jsem pochopil, že to vlastně říká mně: byl jsem tam očividně nejmladší. Stojící mládež a další staří lidé se na mě dívali výsměšně. Tedy, jestliže jsem ve svých pětačtyřiceti letech nejmladší sedící cestující, tak jsem znechucen i zneklidněn. Od kterého věku — ptal bych se prosím — může člověk už klidně sedět, celou cestu si Číst a nerozhlížet se s pocitem nezaviněné hanby, kdo nám to ráčil přistoupit? Panebože, jak jsem si už předem protivný: dědek lezoucí do tramvaje a zavile se rozhlížející, zda mu nějaká mládež hbitě uvolňuje sedadlo! Tady už není chyba jen ve výchově, tady musí být vada v dopravě a v režimu. Nebo je těch starochů prostě už moc! J e j i c h čím dál víc, ale pořád čekají napůl vztekle, napůl plačtivě, že je mladí budou považovat za vzácnost. Nemají už továrnu, o níž by mohli prohlásit, že ji založili. Sotva nám mohou ukázat ústav, který pod jejich nepřetržitým ředitelováním přišel krozkvětu. Nesedí ve vysokých seniorátech, kde by moudře rozhodovali o našich záležitostech. Nenashromáždili slušné jmění, abychom napjatě čekali, komu z nás je o d k á ž í . . . Ale nezorganizovali ani sen svých mladých hloupoučkých let, tu „spravedlivější společnost", v níž má člověk být ceněn podle svých schopností, za zásluhy nebo aspoň pro svůj poctivý a dobrý charakter. Nepostarali se, naši starci, vlastně ani sami o sebe tak, aby nám imponoval jejich způsob života a jejich úbor, nevy2
tvořili a neformulovali nějaká zvláštní a lákavá práva, kterých by se nabývalo teprve stářím, abychom se mohli trochu těšit. Z těch starých lepších časů, o nichž někteří z nich melou vždycky pětkrát dokola, nám nepřinesli na památku nic. Oč se má opírat nějaká spontánní úcta k nim? Přemýšlím, proč se to stalo, a nepřicházím na jiné vysvětlení, než že si to zavinili hlavně sami, a to už jako mladíci a muži ve středním věku. A jakožto právě středňák ohlížím se pochopitelně, co bych pro sebe mohl ještě včas udělat, než budu staroch. Ale krom státního převratu mi nic slušného nenapadá. Nebylo však převratů u nás už dost? A z každého vyšli právě staří lidé chudobnější a bezmocnější. Převrat z roku 1918 není poslední toho druhu! Což nebyl na světě vypracován nějaký úspěšnější způsob, jak si zajistit klidné a vlivné stáří? O tom všem, starý pane, musel jste Vy mít už hodně myšlenek. 2. Stále méně věcí je pro mne. Oblasti, jež se mi nelíbí, se rozšiřují. Musím si nechávat odpadat od srdce kraj za krajem. Co j s e m se například natrápil pro své rodné místo! Při každém našem shledání zdálo se mi zničenější, až jsem se začal setkání s ním bát. Krajina, obec, domy, obyvatelstvo, všecko se slepě měnilo k horšímu. Když tento vývin dosáhl nesnesitelného stupně, a přitom bylo vidět, že lidé, kteří tam zůstali, žijí spokojeně a bez pocitu katastrofy, pochopil jsem, že je to prostě už jiný kraj, ne ten můj. Napsal jsem pak o svém kraji knížku, a jako bych se s ním takto rozloučil a vybrečel se, nastal ve mně zvolna klid. Samozřejmě, dál trvá kraj mého dětství: ve mně, ale já se už nesnažím mučivě zjednávat mezi těmi dvěma odlišnými místy identitu. — A tak je se vším. Neměl-li jsem se utrápit, musel jsem zestárnout. Stárnutí je zdravé, neboť jsem zachráněn. Když lidský tvor postřehne protipohyb svého života a běhu světa, nejspíše rezignuje: najde si náhradní, Často pomyslné území pro svou osobní svrchovanost, a v praktickém životě jde, musí nějak jít s dobou. Ale má pocit, a už vždy ho bude mít. že doba jde okrouhle vzato k horšímu. Tím je nalezen a stvrzen rozdíl mezi přirozeně krásným směřováním lidského života a nedůvěryhodnými tendencemi světa běhu, rozdíl, jehož důsledky se mírný člověk naučí přičítat sobě: svému romantismu, své nepolepšitelné dobré vůli, své hlouposti. Tradiční uvažování se domnívá, že lidský život je stejnosměrný se světa během alias s dějinami, protože události v životě člověkově i v dějinách mají jednu společnou povrchní vlastnost: jdou po sobě, a nikoli napřeskáčku. Mate nás jistě i to, že dějiny jsou podněcovány, neseny či projevují se řadou lidských akcí, činů a výkonů. Příklad: objevili j s m e světadíl, pak jsme ho dobyli, potom kolonizovali, pak v něm rozvinuli určitý politicko ekonomický systém, pak s ním expandujeme do dalších světadílů, obhájíme jej ve válkách, startujeme do v e s m í r u . . . Povrchnímu pozorovateli, jímž je každý, se musí zdát, že tímto směrem, jímž jdou události, jde i vývoj. Jednak tedy ztotožňuje dějiny světa s jeho vývojem, jednak se domnívá, že ději-
ny a život mají stejný směr. — Ale proč tedy nemůže soudný starý člověk spokojeně přidat své stáří k aktuálním podnikům nestalých? Proč nemůže nakonec — a třeba ještě svou smrtí — vehementně podtrhnout a podepsat, co je právě řízeno, a proč vidíme, jak musí světu z posledních sil odpouštět, nechce-li se s ním rozejít ve zlém? Nasazuje všechnu svou shovívavost, dobrotu a moudrost, aby zadržel oprávněné zklamání a skončil větou v tom smyslu, že „ta hra se dnes hraje jinak", neboť nechce říci, co bez ohledu na následky řekl starý pološílený Váchal: Svět se řítí do ďáblovy nti. Velmi vážený starý pane. Jste stařec nadaný a nadějný. Využívám této příležitosti, abych před Vámi porozvinul svou úvahu, jíž se chvilkami obírám už několik let, ale dosud jsem se nepokusil ji zformulovat. Dnešní příležitost je mi vhod proto, že tato kniha má vyjít v jediném exempláři; věru bych si netroufl vrhnout to, co tu píšu, mezi čtyřicet tisíc starců. Starý pane, Vy líp než já víte, že všecko, co jsme my i druzí, živí i již mrtví, v dobré víře udělali, učinili v vykonali, vyvolali a odehráli, bylo míněno jinak. Říká se, i my řekneme, že líp. A věří se, že jenom určité chyby, opomenutí, vnější zásahy a nepřízeň osudu, hvězd, počasí, Boha nebo — proč to neříct — pouze naše stálá a všudypřítomná nezpůsobilost ke vznešeným úkolům zavinily, že správný a dobrý úmysl vyšel trochu jinak než — proč to neříct — obráceně. Někdy se z bezmocnosti až směju. Jak to přijde, že přes všecky naše dobré vektory je náš výsledný pohyb prašpatný? Napadlo mi, není-li ten vleklý nezdar zaviněn prostě tím, že všechny dosavadní lidské úmysly byly vystřeleny proti ohromnému neviditelnému vanu: totiž proti skutečnému, vnitřnímu vývoji světa, což je něco jiného než pouhá časová posloupnost událostí dodatečně vykládaných tak, aby tvořily fabuli, jež by dávala smysl. Proto nás žádná aktivita nepřibližuje harmonickému úspěchu, a směrem ke štěstí nebylo dosaženo ničeho: ten úkol se každým vítězstvím jen strašlivě rozvírá! Naše události jdou řádně za sebou a stále vpřed, jak tomu má být; avšak jejich náboj je obrácený: bijí nám do tváří, srážejí nás na zem a kutálejí k výchozímu bodu. Ve fičení protivichru lapáme po poučení jako po vzduchu, ale poučení, jež nalézáme, jsou jen návody k dalším nezdarům, neboť jsou to poučení, jak znovu a lépe provésti škodlivou akci. Jsou a umějí to být poučení jen ze života jedné, nanejvýš tří generací. Ostatní je papír. A zatím správné živé poučení, jež nelze ze zkušenosti několika generací nalézt a řádně odůvodnit, by možná, možná znělo jinak: Všecko bylo špatně, včetně dobrého, neboť my se máme vyvíjet jinam! Na dějiny, dle tohoto poučení, je třeba pohlížet jako na soupis událostí, které se neměly s t á t Jak praví básník: „Moci se vrátit jednou zpět a usednout u orloje." Život prožitý proti svým lepším tušením, život spálený jako pohonná hmota v lokomotivě jakýchsi dějin, jež se nedějí nikam a jsou v bezvědomí unášeny vesmírným driftem, takový život se nepotkal se svým smyslem.
I ten však obsahuje dávku vědomí, z něhož se líhnou nadějné pochybnosti. Nevím jen, zda se energie oddělených pochybností může spojit přes hranice odžitých a pochovaných generací. Nespojena však se marně ztrácí. „Když dohořívá keř života," praví básník, „zkušenosti jsou bezcenné." Z živočišné povahy našich životů plyne, že potřebujeme svého času mladou radost a důvěru v budoucnost, abychom uživili a donosili tu drahou pochybnost, a j s m e staří, když je konečně šťastně na světě. Bohužel však právě před rozbřesknutím poznání, co se má dělat, asi umíráme; nevím to jistě. Neumím si odpovědět na otázku, kam směřuje ten zmíněný vývoj, ani co má být jeho obsahem. A nechci hned, pro každou maličkost a jen proto, že něco nevím, mluvit o Bohu a myslit na něho. Mimochodem, neuznávám zastaralou dělbu mezi spiritualismem a materialismem. Je pouze jedno, spojité a souvislé nazírající lidské vědomí, jež se vychyluje od hrubého materialismu k jemnému solipsismu — dle osobní letory, výchovy, a bojím se, že nejvíc dle pouhého metabolismu nazírajícího subjektu. Proč jinak by si každý volil něco jiného z metod a poznatků, jež jsou přece k dispozici všem stejně? Nejsem však ani agnostik; myslím si prostě, že je úplně jedno, jak kdo vykládá svět, neboť každý výklad je stejně jen výpovědí o vykladači, nikoli o vykládaném. A hlavně: svět bezesporu je, co je, Ať už to o něm víme či budeme vědět, nebo nikdy vědět nebudeme. Z toho hlediska nezaráží mě ani ostrý termín ďáblova řiť, jelikož není rozhodující, jak se ta či ona společenská formace označí. Smutno je člověku už tady. Ale co jsem to chtěl říct? Starý pane, úvahy, jež tu snad čtete, smolím už několikátý den, to je hanba, jak já strašně pomalu píšu a jak se mi hrozně nechce, takže Čeho se pro případ svého stáří bojím nejvíc — že nebudu schopen dělat už nic, zvláště ne psát, ačkoli teprve pak bude to, co si budu myslit, opravdu zajímavé. Škoda. A Vy píšete snad pořád, aspoň trochu, já to nevím. Už dříve, bez souvislosti s Vámi, mě několikrát napadlo, že bych chtěl vědět, co si myslí nějaký starý, případně velmi starý Člověk, ale takový, který myslí pořád dál a dál. Není přece jedno, je-li mozek v činnosti padesát, nebo sedmdesát let! A soustava odůvodněných a vypracovaných názorů člověka devadesátiletého — ta mě dokonce velmi napíná! Nevím, jsou-li myšlenky devadesátiletých lidí poměrně málo známy proto, že oni je už nedovedou Či se jim je nechce někomu vykládat, nebo proto, že se nikdo nechce s těmito lidmi tak důkladně bavit Čemu se však divím už dávno: hovoří-li se o lidstvu, jež myslí a jedná, míní se tím vlastně jen určitá výseč lidstva, rozhodně s vynecháním nejstarších lidí. Není to překvapivé? Co jsem to však chtěl říct? Víte, co mě u starochů také dráždí? Že buďto zapomínají, co chtěli říct, a řeč se jim rozplizává, nebo — snad aby se tomu vyhnuli — melou jednu věc pětkrát dokola. Ale myslím si, což jsem vlastně chtěl původně říct, že pokud udržují obsah svého myšlení pohromadě a v použitelném stavu, je vědomí starců jediným zbylým, jakoby vyrýžova3
ným výtěžkem veškeré industrie, dopravy a spotřebovaných potravin na zeměkouli. Svět však je v rukou jiných lidí. Lidí, kteří nejsou ani mladí, ani staří. Nemají už ani ideály a malé děti, ani ještě skeptickou moudrost a cit vděčnosti za každý pěkný den. Mají jen sílu a zdatnost, s níž jdou za osobními úspěchy, za rozkoší a mocí, a pro každodenní hnusnou činorodost nevyjde jim ani hodinka na přemýšlení jen tak. Může z nich nejít hrůza? Mířím tedy zpovzdálí k vývodu, že po stále opakovaném fiasku tolik propagovaného mládí, mládí, mládí můžeme něco zcela nového očekávat jen od stáří. Stáří — naděje národa. Stáří vpřed! — Divné heslo, ale já je odůvodním. V předindustriální stavovské společnosti byly hodnosti a funkce vázány na věk. Vliv, moc a majetek člověka rostly souběžně s jeho věkem. Ve výrobních společenských vrstvách té doby, v rolnictvu a řemeslnictvu, záviselo postavení starých lidí na tom, k jakému výsledku přivedli svá hospodářství. Majetkový census, pro některé situace předepsaný, pro mnohé jiné zakotvený v přísném obyčeji, byl nepřímo i censem věkovým: člověk musel po určitá léta úspěšně pracovat, než mohl promluvit na určité téma a v určité společnosti, byťjenom v hospodě. Vláda prostřednictvím vlastnického práva zachovala se ve větší části světa dodnes. Starý člověk se však může takového druhu vlády vzdát a ponechat si z ní jen možnost odtrhnout se od dění, k němuž nadále nemá důvěry nebo sil, a zajistit si do smrti život podle své úrovně a ve svém stylu. I toto nevlivné, ale aspoň nezávislé postavení dává jeho věku jakousi prestiž. Zatímco ve staré společnosti byla tedy stabilizující až konzervující úloha stáří přímo vestavěna, nová společnost ji podrážděně ruší. V moderních parlamentních systémech přicházejí lidé do funkcí jinou, volnější cestou, jsou to tedy jiní lidé: prosazují se kombinací osobních vlastností s dalšími vlivy — bez závislosti na věku. V této soutěži mají staří lidé teoreticky stejná práva a stejné podmínky, ale skutečné dění, jehož obsahem jsou sociální změny s revolučními hesly, nahrává lidem mladším, kteří startují na novém hnutí do života, umějí se rychleji usadit na vlně a hlavně dovedou — v demagogické atmosféře mládí jako pokroku — radikálně ničit dosavadní institucionální i morální vazby. Politická reprezentace nabývá tedy povahy mladého člověka: převažuje v ní fyzická výkonnost, pimžnost, řvavost, ukvapené zaujetí, obětavá bezohlednost, ustupuje kritická soudnost, schopnost ucelenějšího vidění v souvislostech, opatrnost, smysl pro to, co je neměřitelné a co nelze koupit nebo vyhlásit. Vědomí systému odlučuje se od souhrnného vědomí lidí, kteří v něm žijí. Názory a charakter nejzkušenějších a dozrálých lidí nevcházejí do rozhodování společenského stroje. Klasické ctnosti člověka — křesťanské, stavovské, vojenské, čest oboru a slovo odborníka — stávají se nepotřebnými mimo vlastní dům. Vedle politické reprezentace vytváří však rozvíjející se výrobní síly společnosti svou vlastní reprezentaci, která v hospodářské oblasti funguje nejprve s relativní autonomností. Tady je ovšem živel soutěžení, podnikavosti, pragmatismu a uti4
litarismu až cynismu na svém vlastním poli, tu je aréna mužů, kteří v jinošském věku začínají od píky a ve čtyřiceti jsou zhruba nahoře, protože v tomto věku zdatný člověk musí něčím být, sice nebude nikdy ničím. Ale jako politická reprezentace usiluje o řídící postavení ve výrobě, chce hospodářská reprezentace dosáhnout politické moci. Nakonec se řízení státu stává v podstatě řízením výroby a ti, kdo řídí životy občanů, je jako výrobu taky řídí. Všechno ostatní je zahnáno do filozofie, do umění nebo prostě do soukromí. Touž dobou, prosím, je konec vytlačování starých lidí a začíná jejich vyhánění. Jak bylo někdy před dvěma sty lety zákonem dáno, kdy musí dítě do školy, je teď dáváno, kdy stařec musí domů. Starý člověk — to je znehodnocená pracovní síla bez nejvyšší lidské svrchovanosti, o jakou může mladý a činný člověk aspoň bojovat. Starý člověk, jenž ve vlivném věku nemohl rozhodnout ani o tom, jak strmé mají být schody v domě, do něhož se jednou z důvodů, jež netušil, postěhuje, a jenž neměl možnost rozhodnout o způsobu a úrovni svého zajištění, je teď nejhorší chudák, protože je odkázán doslova na to, co těm mladším pro něj zbude. Starý člověk zaslouží však našeho politování i jako bloud, který celý život spolupracoval na tomto svém umístění ve stupnici hodností. „A moudrost je k smíchu," říká náš básník. Bylo už nejrůzněji vykládáno, proč a jak dochází ke zhovadění státu, ale jak se zdá, ušla pozornosti badatelů tato poněkud postranně umístěná skutečnost že z myslícího a jednajícího tělesa společnosti byla bez velikých úvah vyťata část, v níž se akumulují závěrečné poznatky lidského rodu a vrcholí pocit jednoty života nejen lidského, ale života na zemi vůbec. Můžeme čekat, že taková reakce zůstane bez účinku na vědomí a charakter institucí, jež o tomto životě rozhodují? Jen se podívejme, a co vidíme? Všecky naše záležitosti spravují lidé, kteří jsou jen omezenou výsečí populace. Mluvívá se o hospodářském a politickém životě určitého společenství, ale nic takového neexistuje: existuje jen jeho podání z vůle a rukou v podstatě dosti přesně ohraničené smečky chlapů v nejhorším věku — mezi čtyřiceti až šedesáti léty! Tato láje manažérů, ředitelů, ministrů, stranických tajemníků a jiných profesionalizovaných bojovníků stále za něco panuje nad myšlenkami, návrhy a úmysly ostatních. Tito lidé nepovolí nikomu jinému nic, co sami nemají či neumějí. Oni podle své výšky rozhodují, jak vysoko budeme všichni mít strop od podlahy. Přitom nesmírná zaměstnanost a nedostatek samoty nedovolí ani lepším z nich poctivě o něčem zauvažovat Z ničeho nemají strach, než z chyby, pro kterou by mohli ze svého kolektivu vypadnout Veřejné mínění je nedostihne, voliči si mezi nimi nevyberou, a tak se neodpovídají nikomu vyššímu, protože i svých otců se zbavili tím, že je za souhlasu vždy pitomé mládeže degradovali a dehonestovali. Rozpadl se řád a nastala džungle. — A básník slibuje: „Ještě nás čeká jeden chod." Musím však vyřídit dvě očekávané námitky: že všichni činní a vlivní lidé mezi čtyřiceti až šedesáti léty nejsou takoví, jak j s e m pravil, a že — za dru-
hé — známe i staré lidi, kteří zastávají významné funkce. Ano, mnoho stredňáků koná svou funkci s bolestným smyslem pro odpovědnost a s dospělým citem pro složitost života. Jenže takoví neudávají ráz svého souboru. Působí pod diktátem a hrozbou, o nichž jsem mluvil. Troufám si říct, že vlastně větší část své energie dají na vzdorování svému prostředí místo vlastnímu postupu v něm. Jejich ušlechtilá činnost se dá přirovnat k počínání Člověka, který svědomitě čistí dno svého pokoje, v němž samozřejmě nemá vůbec žádná voda být A totéž o starých lidech na vedoucích místech: povšimněme si, kdo z nich je sám sebou v tom smyslu, o němž jsem mluvil. Jedni se tam udrželi, protože přijali hlediska i způsoby stredňáků a jednají podle jejich programů, jiní se tam dostali až ve stáří, bez souvislého vývoje, a hltavě si odžívají, co jim bylo, jak se domnívají, nespravedlivě upřeno v mládí. Nevím, kolik zbývá těch, kteří mají možnost a také dovedou pracovat podle svého vlastního dávného úmyslu, jejž vyvíjeli a zdokonalovali po celý život Jen takové mám na mysli a takové postrádám. Proč tu nejsou? Mají přece tvořit urovnanou sociální skupinu, ne však v nynějším ubohém významu starobně sociálního problému, ale jako svébytný sociální psychotyp: nejstarší skupinu obyvatel se společnou zkušeností, spojených bohatými vztahy nejen soukromými, ale i formálními a institucionalizovanými podle jejich představ a přání. Mají mít svou vlastní koncepci pro ně důležitých plánů, která by byla alternativou našich řešení. Jen takoví starci mohou mě zajímat Kde jsou? Čím se zabývají? Chci, až budu starý, budu-li, se svými osvědčenými a zkušenými přáteli a vrstevníky, drahými spolubojovníky, jichž bude bohužel ubývat smrtí i demencí, mít právo vystupovat s našimi vlastními názory. Chceme, až nám bude šedesát, mít své vlastní organizace, jejichž silou bychom se mohli podílet na zkvalitňování pojmu pokrok, aniž bychom se o tom museli bavit s osmnáctiletými sopláky. Říkám to včas. Říkám také dopředu, za sebe i za své přátele, že hodláme založit své vlastní časopisy, v nichž budeme vykládat vývoj a které nebude smět cenzurovat nějaký padesátiletý blbeček! Jak žili staří lidé dodnes, nemohou dále žít. Budou se muset vrátit do Čela pokroku. Protože pokrok — co o tom soudíváte, starý pane? — je slovo, jež může dávat smysl jen v ústech Člověka pokročilého věku. Co je pokrok, nemůže vědět nikdo, kdo neučinil všecky zkušenosti s přítomností a pak se, hnán krajní nouzí, nezačal zajímat o minulost Minulost, zdá se mi, ukazuje, že budoucnost vždycky dávala za pravdu kvalifikovaným starým lidem. Pokrok je tedy na straně starých, třebaže pokračující události jsou vždy proti nim. Neboť jak jsem před chvílí velmi správně řekl, něco jiného jsou události a něco jiného je jejich smysl. Něco jiného jsou dějiny a něco jiného vývoj, jejž postřehnout a správně přečíst může jen starý člověk. On poznal, že spin vědomého života je týž jako spin vývoje, kdežto na dějiny je třeba pohlížet jako na soupis událostí, jež se neměly s t á t
Velmi vážený starý pane, dospěl jsem před Vašima očima — pokud ještě čtete — k důkazům, že další lidský postup vpřed je věcí starých lidí. Jsem nad tím v rozpacích. Bojím se, že až se to doví — a jednou se to bude muset dovědět — těch čtyřicet tisíc starců, nesetkám se s nadšením. Mnozí samozřejmě mou úvahu ani nedočtou. Z těch, kteří ji dočtou, mě mnozí pošlou někam říkajíce, že tohle už jednou slyšeli, nebo třikrát, a že s tím užili už dost. Budeme je muset trpělivě přesvědčovat, že tentokrát jde opravdu o něco jiného a už naposled. Nejhorší práce bude však s těmi, kteří má slova pochopí jako výzvu k opětovnému nástupu do staiých funkcí. Už je vidím, jak se křepkým krokem odebírají někam, kde je jich víc, a začínají vzpomínat, jak to bylo v osmnáctém, osmatřicátém, osmačtyřicátém a osmašedesátém, kdo byl tehdá předsedou a kdo pokladníkem, a na prstech sumarizují, kolik jich ještě zbylo. Začnou, obávám se, moc hlučet, přijde strážník, vyrve jim z rukou, co to Čtou, a na mně už zase bude, abych — řečeno s básníkem — „za nejapné konverzace škrtil se trémou neblahou v límečku jako na oprátce". Bojím se, že pravých lidí, schopných tomuto úkolu vůbec správně porozumět, je katastrofálně málo. Proto se obracím zatím jen na Vás, pane Seiferte, abychom se domluvili, respektive nebudeme se domlouvat, to bude lepší. Je třeba postupovat s maximální dosažitelnou opatrností, prozíravostí a s využitím veškeré Vaší laskavé moudrosti, již máme spolu k dispozici. Domnívám se, že bude nejlepší, když s touto mou úvahou seznámíte velmi důvěrně své nejlepší přátele, kromě Václava Černého, možno-li. Z toho, že od Vás nedostanu žádnou zprávu, pochopím, že se mnou ve všem souhlasíte, a z toho, že se v budoucnu nebude vůbec nic dít, poznám, že naše věc pokračuje dobře. Kdyby však přesto vznikla nutnost vysvětlit některým našim úřadům obsah a smysl této písemnosti, domnívám se, že z nás dvou nejsem já ten pravý, kdo bude schopen správně jej vysvětlit, uvážíme-li můj poměrně nízký věk a nedostatek oné zralé moudrosti, o níž jsem správně hovořil výše. Básník sice praví: „A život, cestu krásnou, dlouhou, teprve míti před sebou." Já však se vrátím k tomu, co jsem chtěl původně říct: U příležitosti Vašeho stáří myslím na své stáří, dožiju-li se ho shodně s Vámi, a vracím se ke svým obavám, jaký budu a jaký bude s v ě t — Samozřejmě, gratuluju Vám k sedmdesátým narozeninám a přeju vše nejlepší, to jsem už jistě řekl. — Má obava pochází z toho, že jak vidím, zestárnout tak, aby se člověk nezošklivil sobě i druhým, zestárnout při duševním zdraví, bez hanby a rozedraného kabátu, aspoň s hrdostí, když už bez veřejných poct, zestárnout s tváří nerozrytou sobeckými vzteky, jeví se mi úkolem stále těžším. Neodvažuju se tvrdit, že to dokážu. Necítím však bohužel zatím ani dost pokory, která ve vhodných případech může odvahu dobře zastoupit Ale nejste mi povinen žádnými povzbudivými slovy k mým příštím pětaČtyřicátínám. Je všecko, co má b ý t «971)
LUDVÍK
VACULÍK 5
Krista
Andersová
Konec jednoho stromu Mé květy přirovnávají k bílým svícím, listy se jim zdají nej krásnější na podzim. Můj dech po léta zaznívá v jejich pokojích, nahlížím k nim a zacláním jim, jejich vztah ke mně je oslabován láskou ke slunci. Ráno se vyklánějí z oken a večer okna zavírají, když je zima, touží po teple a když je teplo, volají po zimě. Odcházejí a vracejí se kolem mě, jejich kroky rozechvívají zemi jako dopadající voda. Vodu dokážu zadržet kořeny a přimět ji, abych ji cítil a měl, oni mi unikají. Voda je mokrá a slunce horké, oni umějí být suchou vodou a studeným sluncem, znají množství proměn. Jejich oči" a dlaně mi zarostly do kůry, pouze za tmy, kdy jsem ohromným stínem bez podrobností, bývám vyrovnaný. Dopadne na mě ranní rosa a opět si uvědomím tíhu jejich slov a skutků, pouta jejich očí a dlaní. Vyhlédnou ven, aby zjistili, jaké je počasí a já se záchvějů radostí a bázní. Můj přítel míval vlasy, podobné koruně. Zasadili mě, když se narodil. Jeho láska proudila jako vítr, který s listů setřese prach. Přicházel rovnou od talíře, přiložil dlaň a pohlédl vzhůru. Přál hnízdům i hejnům, odlétajícím na jih, j)táky neplašil, byl nemluvný. Můj přítel už nepřijde. Říkají tomu umřít, zdá se mi to příliš stručné. Vždyť mi bylo stejně, jako když ode mě odejdou listy, jenže míza se nestáhla do kořenů, ale vystřelila do koruny, všechno se převrátilo a já si přál padnout, letokruhy se zúžily a kořeny se chtěly dát na útěk. Zvykl jsem si. Lidé jsou pro mě úsekem, umírají a já zůstávám, mám hodně času a musím stát, mám neustále široký rozhled. Nemohu postoupit a zkrátit tu dálku kolem sebe, nemohu se přiblížit, couvnout, nemohu se skrčit a schovat I v hrůze se tyčím, i v bolesti se dívám, i v radosti zacláním slunci, jsem připoutaný a pevný, neuniknu ničemu, co mě má potkat Potkala mě láska i nenávist Ta, kterou nenávidím, přichází sípavě, její kroky se zadírají, její dotek protíná. Tiskne se ke mně, dcera ji odtrhuje a vleče pryč, chce jí dát začátek. Nový život může začít ten, kdo v sobě uvolní místo, ta, kterou nenávidím, se zaplnila vylhanými podobami mého přítele. Vytrhne se, rozeběhne se zpět a opět je u mě, přitiskne se a její srdce kovově zvučí, Šeptá a její dech Škrábe. „Hladil mě a hlavu mi pokládal do klína, je mi, jako by mi narostla křídla, říkal, máš takovou zvláštní vůni, cítím ji a nepotřebuju jíst ani pít, neznám hvězdu, která by se ti vyrovnala tajemností a oheň, který by hřál jako ty. Miluju tě, ženo." Jsem modlou, vylhanou vzpomínkou, falešným důkazem, ta, kterou nenávidím, obelhává skrze mě sebe i druhé. Za vylhaným ohněm jejích očí jsou temné kouty a v nich je zima, její minulost není taková, jak ji líčí. Nemiloval ji. Říkal mi to, když jeho roztrpčení dosáhlo onoho vrcholu, jehož je třeba, aby lidé hovořili se stromem. Zakláněl hlavu a ztráceli jsme se v sobě. Běhala k nám a křičela, že mě dá porazit „Seš dřevo jako on, co mám z jeho kaštanů, co mám z tvejch pár stovek a hloupejch řečí, každej podzim abych hrabala listí a tebe abych celý roky krmila, nikdy jsi nic nedokázal, ještě pořád chodíme po svejch!" Můj přítel skončil a ona si uvědomila, že vdovy nemají budoucnost a proto nosí černé šaty. Zůstal po něm strom, jako vdova se přitiskne ke kmenu a všem a všemu předvede šíři své lásky! Prožívá chtěnou lásku, nesouhlasím, ta, kterou nenávidím, neslyší. Nebo snad ženy rozumějí šumění listů? Můj přítel si někdy zacpával uši a prosil, abych mlčel, věděl, že kaštany jsou mojí nadějí. Ona nevnímá moji bolest ani vůni mých listů, jsem pro ni jen důkazem její horoucnosti a horlivosti. Hladí mě a zalévá, jak je to směšné, jak to zraňuje! Proniká mi do mízy, jsem nemocný, nenávist mi bere radost a sílu, křičím ponížením. Truchlící vdova šeptá příběhy lásky a já se zamotávám do pavučin její duše, ztrácím velkorysost Větru vyčítám chlad a nevnímám, že voní deštěm, hlíně vyčítám chudobu a děsím se, že ji jednou svým tělem obohatím. Bojím se smrti a život mě bolí, vyrovnanost už nepřichází ani v noci. Dcera namítá. Nenávidí komedii, nenávidí mě. Je to pro ni snazší než se obrátit proti matce, s mužem neustále probírají, že by mě měli skácet Dceři chybí závěr, cítí prudce, ale nekoná. Muž musí neustále vyrovnávat její neschopnost, tvrdí, že by to tchyně nepřežila. Já ale vím, že se iriuž bojí zabít, protože ve všem cítí chvění života. Přichází ke mně, má-li jistotu, že ženy usnuly, hlasitě dýchá a já jsem rád, že mu nevidím do tváře. I dnes ke mně přišla ta, kterou nenávidím. Hladí mě a prodlužuje jeho jméno, pláče, blyští se a barva jejího stáří se zvýrazňuje. Cítím vzdálení jejích očí. „Prší, prší," nastaví dlaně do slunce. „Voda omývá." Zvrátí se na mě a blábolí, rukama hněte hlínu. Její tělo je drsné a hořce voní, vnímám živiny, které mně, všemu kolem už brzy poskytne. Vnímám chůzi, které se obává. „Nepůjdu," sténá. „Nepůjdu." 6
Utichá, ruce jí klesly. Sedí o mě opřená, usnula. Mé větve jsou dlouhé a jejich seskupení široké, připadám si proti té, kterou nenávidím, nesmírně veliký. Zdrobněla, její téměř holá hlava připomíná hlavu dítěte, slabě se usmívá. Jako by zkrásněla, jako by byla krásná! Dívám se a nerozumím, nechci rozumět. Tušení mnou prostupuje jako chlad, ta, kterou nenávidím, spí a já mlčím. J e večer, dcera s mužem se vrátili. Rozsvítili a objevili se v oknech, dcera se vyklání do tmy a volá, vrací se do světla a rozčíleně si mne Čelo. Vyklání se do tmy, objevuje se a ztrácí, podivně mě to vzrušuje. Ta, kterou nenávidím, neodpovídá. „Běž," šumím, „chci samotu." Probuď se! Mám kořeny! Neuteču! Přibíhá dcei*a, skloní se. „Je mrtvá," řekne tiše. Poklekne, zmámená a okouzlená. „Nikdy bych nevěřila, že takhle nenápadně, jako když padá rosa." Převezme její tíhu, vydechnu. Zvedne matku a zapotácí se. Přibíhá muž a bere tu, kterou jsem nenáviděl, do náruče. „Potřebujeme slunce," řekne žena. „Celé rokyjsme se dívali do jeho listů a v zimě harašil jako kostlivec, máme z toho vlhké pokoje. Krade světlo, k ničemu není, zmámil otce, zmámil matku, u nás se mu to nepodaří. Teď už nám nikdo nebude vykládat, co smíme a co ne, hned ráno se do něho pustíš." Odnášejí mrtvou a já mám do rána Čas. Měsíc je ohromný a lhostejný, tráva se vyděšeně dohaduje, kterým směrem padnu, pouliční světlo hltavě rozvírá oči a křičí, že je právě tak silné, jako denní, že má právo vidět totéž, co denní. Vítr obchází listy a vykládá jim o svých cestách. Pokouším se stáhnout mízu do kořenů, abych ráno necítil bolest. „Chci být s tebou," šeptá míza a utíká před mým přáním. Vyrostl jsem do veliké výšky, obvod mého kmenu je značný, to je vše, co mně napadá. Třesu se, země přitiskne dlaně k mým kořenům. Čekám, myšlenky se zmateně splétají. Chtěl jsem vyrůst a ž . . . bolí mě jizva, bude asi pršet, větvím se musí donekonečna opakovat, kterým směrem mají růst, když jsem byl malý, málem mě vyvrátila vichřice, příliš veliké květy nenesou plody, před lety bylo takové sucho, že mi popraskaly kořeny, první slovo, které kaštan zná je Růst. Mám horký dech, tma před ním ustupuje. Pojmenoval jsem si hvězdy, slunci nijak neříkám, protože mi k tomu schází odvaha, je pravda, že se bojím blesků, ale netvrdím, že nejsou k ničemu, mám rád vůni trávy a rána, ráno umřu, kdo se narodí, ten i umře, chtěl jsem vyrůst a ž . . . chtěl jsem se dočkat až . . . Můj dech pálí, tma před ním ustupuje. Strach mě vyčerpává,, j e š t ě se vyspi," Šeptá země. „Ohlídám tě a včas probudím, nechci, abys o něco přišel." Propadám se do její něhy a síly, bolest prožívám jako sen. Skutečnost je provoněná ránem. Slunce visí nad obzorem, ptáci sedí na mých větvích a zpívají, vítr rozechvívá mé listy. Umřu, říkám si a je to neuvěřitelné. Muž má unavené kruhy pod očima, žena zbledla vzrušením. Jde první, několik kroků ode mne se zastaví. „A vyděláme na tom," řekne. „Za dřevo se dobře platí." Muž se odhodlává, míza horlivě proudí, několik ptáků se zvedlo a odlétlo. „Jestli chceš, zesílím," říká vítr, „mám tě v sobě," říká země, „kam asi dopadne," děsí se tráva. Muž potěžkává sekeru, olizuje si suché rty. J s e m připoutaný a zrychlený, všechno ve mně letí, ještě nikdy jsem tak zběsile neprožíval. Křičím na muže své radosti a utrpení, křičím na něho zážitky a zkušenosti, vykřikuju ten hojný proud, který mě zaléval. Křičíme na sebe své pravdy, ptáci mávají křídly, žena se vytřeštěna dívá na svého muže. „Nemám strach," je to poslední, co říkám. „Ani já!" Muž se rozmáchne a zatne sekeru. Zatíná sekeru, vlasy mu padají do čela, ze stromu odlétne první klín. Žena ho zvedne a prohlédne ze všech stran, s uspokojením zjišťuje, že dřevo je zdravé. Muž buší do stromu a jeho zpocené srdce si uštvaně uvědomuje samo sebe. Je opuštěné, nesmírně opuštěné. Zasaď strom," říká muži. Freiburg
7
Ivan Binar
U stolu
(volný tok slov) Zbloudil jsem v čase — v čase, který uplynul — a znovu se našel u stolu jak na začátku. Jako bych odtud nevytáhl paty, jako bych se tu narodil a měl tu umřít, na Červené židli s polštářem pod zadkem. Och, jak jsem velký! S polštářem pod zadkem přehlédnu čtyři řady klapek psacího stroje; nového, oranžové barvy. Chybí mu středník; ten musím dělat z dvojtečky: a z č á r k y O h m a t á v á m jazykem vnitřek úst a zjišťuji, že už tam nejsou; ty, co bolely, vytrhli nemilosrdně Milosrdní bratři v nemocnici „U Milosrdných bratří" ve 2. okrese, kousek od nás, 90,— 6S za kus; zmizely v kyblíku na vytrhané zuby (kam to pak dávají?) spolu se zuby ostatních pacientů, ale jen těch, kteří netrvali na tom, aby si své vytržené zuby mohli odnést zabalené v papírovém kapesníku Tempo. A jsou i takoví, kteří na svých zubech lpejí i po jejich vytržení, třeba si dělají sbírku a nemohou se dočkat okamžiku, až bude úplná. U Milosrdných bratří se zuby jenom trhají. Jde to jako na drátku, jsou proslaveni v celé Vídni trháním zubů. Ty, co mě nebolely, ještě nebolí. Jednoho dne však i ony zmizí v kyblíku. I tak lze, nekvalifikovaně a neobjektivně, zcela svérázně, měřit čas. Při svém bloudění narazil jsem na muže, ležícího ve vodě a v krvi. Dokonce jsem viděl, jak se to přihodilo. Takto: muž vyletěl z hospody, v níž se Čepuje pivo Puntigamer (ve 2. okrese, kousek od nás), v níž pije popelář Gofry a na hlavě nosí plnou osminku vína od výčepu až k záchodům, bravurně, aby pobavil přítomné, aby se předvedl a sklidil ovace; muže z hospody nevyhodili, vyletěl z ní sám, nezvládl gravitaci a schůdky, pršelo, mezi dvě zaparkovaná auta upadl a obarvil kaluž krví z rozbitých ú s t Pomohl jsem mu na nohy, vylovil mu zuby z louže, zabalil je do svého kapesníku Tempo a vložil do jeho kapsy. Pak jsem se šel do té hospody zeptat, zda ho neznají. Znali ho, hospodská se k němu chovala s něžnou laskavostí. S hubou od bláta a od krve mě ten člověk obvinil z krádeže zubů a dvaceti šilinkové bankovky, na níž je vyobrazen Carl Ritter von Gheta a železniční viadukt v Semmeringu. Tak špatně však na tom nejsem. Jakýpak volný tok, když slova netekou, když se jich nedostává. Jsem noční pták, na křídlech neslyšných vznáším se nad městem, nad zemí, temný stín na temném nebi. Jakýpak jsem já pták! Křidýlky mávám a dřepím pár pater nad zemí jak překrmená husa, jak sova s křídly zlomenými — aby jim neupláchla — dívám se do tmy kulatýma očima a kdybych už nebyl velký, kanulo by z nich. Co s papírem? Co s knížkou, co s nocí načatou a n e d o d ě l a n o u . . . Volný pád do hlubin? Mezi zaparkovaná auta, do kaluží, do psích hovének? Vždyť by mi mohl nějaký přivandrovalec ukrást zuby. Což o to, tekla by, jedno za druhým, slova, slova, slova . . . Odkud však, kudy a kam? Proti průjmu je živočišné uhlí. Co proti slovům? Nečíst! Po bytě nám chodí kočka, je ještě mladá, koťátko ledva odrostlé, dosud nešoustané. Ale co pak, až sejí zachce? Sterilizovat? Nekoupili jsme šiji, máme ji v úschově a už to tak vypadá, že by nám mohla zůstat, jenomže já ji nechci. Důvody už jsem uvedl. Je černobílá, packy a břicho od mléka, černou škrabošku na obličeji. — Vrahu! — říkám tomu zvířeti, neboť i nezdařený čin se posuzuje, jako by byl spáchán. Bojím se velkých tlustých slov, jako například „vrah". Jsou ještě jiná: nenávist, pokoření, hrdinství, buď proklet - prokleta - prokleto; zrada a podlý zrádce, nepřítel, na věčné časy, vždycky, nikdy, nejhorší, vyvrhel (-ka) atd. Vyhýbám se slovům jen tlustým, třeba: obrovský — když můžeme uvést míry a váhu; nebo obludný — což je relativní, stejně jako ošklivý, hnusný, zavrženíhodný (kvůli čemu a kým?), odpudivý (čím?), odpuzující (koho?) atd. Mám ostych před slovy velkými: láska, víra, naděje, B ů h . . . a neměl bych, jenom je umět správně použít Oběť, přátelství, šlechetnost, milost, pravda, bližní, krev, radost, pokora, jaro, srdce, cit, slunce, d e c h . . . Proč jsem se nestal malířem, barev není tolik, kolik je slov a přesto jsou obrazy krásné (pěkné? hezké?). Maluju slovy a nevím. Říká se u nás na Moravě: „ . . .jako když sere a maluje". Což znamená, že to (cosi) dělá pomalu. Ano, i hovna se dá použít pro obraz, je-li ho tam třeba. Maluju obraz z rozmanitých slov. — Vrahu! — říkám (s něžností?) té malé kočičce, která se prochází bytem. Málem zabila malou holčičku Josefínku, zcela bezděčně, jenom tím, že se procházela po jejich bytě, tím, že je. Josefínka leží v nemocnici na zádech, v ruce má zabodnutou dutou jehlu, kterou jí do žíly teče výživa a lék. Ve Vanovicích přebytečná koťata (nezaměňovat za „přebytečnými koťaty"!) topili v rybníce, nebo je strkali tetičce Pekařové pod vrata. V dolnorakouské obci Gerweis sedlák Marchsteiner pronajímá pokoj lufťákům z Vídně a má opravdickou živou sovu. V Gerweis se nosí přebytečná koťata Marchsteiiierovic sově. Josefínka o prázdninách tak dlouho loudila (prosila), až zachránila černobílé koté s podmínkou, že š i j e o pololetkách odveze. Po pololetních prázdninách způsobila kočka svou přítomností v městském bytě Josefínce astmatický záchvat Intenzívní stanice Vilemíniny nemocnice holčičku zachránila a černobílá kočka chodí po našem bytě se vztyčeným ohonem. Spává v křesle, brousí si drápky o mé americké kalhoty a o kůži mých nohou, naše holčička Markéta ji tahá sem a tam a raduje se, když se ten vrah vrhá po zmačkaném papíru. Žere to zvíře Kitekat z konzervy a čerstvá játra, chodí na záchod a dívá se, co píšu. Všichni ji máme rádi; jenom já si dělám starosti co s ní, až se začne mrouskat Tetička Pekařová už nežije. Nechcete kočku? Zdál se mi této noci sen o panu Vládním Radovi: narostl mu pod nosem černě obarvený knír a promlouval na mne česky. Co si ten mozek v noci nevymyslí! Zdálo se mi to u stolu, když jsem zadřímal nad 8
slovy. Víc toho nebylo. Ve skutečnosti je pan Vládní Hada velmi oholen (3x denně). Není-li to vrtoch . . . Pan Vládni Rada mi dal stůl (Dejte mi stůl, práci už si najdu!), židli a kupu jízdenek, slušnou mzdu. Sedím u stolu na židli a dívám se na jízdenky. Kdo by je ode mne dostal, mohl by jet do Vídně a zpátky, nebo do Baden a zpátky, nebo jenom tam a ušetřil by hromadu peněz, které nemá. Stůl je u okýnka s nápisem INFORMACE. K okýnku přicházejí cizinci, dívají se na jízdenky a promlouvají ke mně slovanskými i jinými jazyky. Chtějí, abych jim jízdenky dal, neboť by rádi do Vídně, nebo do Baden, nebo jinam. Já však mohu dát jízdenky jenom těm, kteří mají určitý papír s určitým datem a určitým razítkem; a těch je pohříchu málo. Jsem raději, když ke mně promlouvají neslovanskými jazyky, to pak mohu předstírat, že jim nerozumím. Je to ode mne pokrytecké, neboť vím, že i Maďaři, Albánci, Rumuni a Afgánci chtějí jízdenku, i Habešané. Stačilo by třikrát orazítkovat, odtrhnout kupón a d á t . . . Jenže nesmím. Pan Vládní Rada mi to zakázal. — Jak to, že to nejde, když to šlo? — ptají se mne cizinci a ti troufalejší dodají: — Od té doby to nejde, co jste tu vy, zajímavé . . . — Od té doby to nejde, co to pan Vládní Rada zakázal — odpovídám slovansky a cizinci mi nevěří. Stojí dál u okénka INFORMACE, dívají se na jízdenky a na mne, na razítka a na razítkovací podušku, neodcházejí, pokoušejí se mne obměkčit vyprávěním o tom, kolik peněz nemají a co tam, kam jim nedám jízdenku, potřebují zařídit a že je to životně důležité. A já za tohle dostávám plat, který uživí mne, mou ženu, mého syna, mou dceru a toho malého černobílého vraha. Nechcete kočku? Kdybych skládal cihly, to bych se musel ohánět! Nakonec odejdou i ti nejzatvrzelejší. I pan Škopíček jednou přišel, ačkoli je majitelem mopeda Steyer-Puch. Jakmile jsem ho spatřil, přitiskl jsem prsa na jízdenky, objal jízdenky rukama a zvolal: — Nedám, nesmím! — Byl však ke mně hodný. Pan Škopíček nenaléhal, nastartoval moped a odjel. Od té doby jsem ho neviděl. Od té doby mám pana Škopíčka ještě raději. Takhle to bylo s panem Skopíčkem: před čtyřmi roky, když byl odmítnut Kanadou a Spojenými státy americkými (USA), zkusil to u Australanů. Vyplnil dotazník, odevzdal ho a čekal. Pak si ho australský konzul pozval na rozhovor, který měl rozhodnout, zda se panu Škopíčkovi dostane cti odletět k protinožcům. — Ano, pane ŠkopíČku, jste přijat — řekl konzul po ukončení rozhovoru a podal panu Škopíčkovi ruku. Tlumočník to přeložil do češtiny a pan Škopíček se mocně zaradoval. I on promluvil a to neměl dělat — Pane konzule — řekl, — hned jak přijedu do Austrálie, postavím vám tam fabriku na boty. Ale to nebudou jen tak obyčejné boty, pane konzule, pane konzule, to budou boty neobyčejné, pane konzule, budou mít špičky vzadu! — A tlumočník to konzulovi slovo od slova přeložil do australštiny. Kdyby to byl býval neudělal — a mohl to neudělat — nepoznal bych pana Škopíčka. Ráno mě budívá budík o půl šesté; sám si ho večer natahuju a je mi jak na žebřinách-mučidle při představě, že o půl šesté zavelí. Jsem noční pták, jsem sova neslyšná, toulám se nocí a houkám — hú! Lovím si slova v hlavě a kladu je vedle sebe; je to pud? Toulám se v čase, který uplynul, na zítřek raděj nemyslet. Koukám se na svět sovíma očima a vidím, že má boty špiČkama vzadu; vykračuje si v nich jakoby se nechumelilo a ono se chumelí. Myslím si, že to bylo loni lepší (zřejmě proto, že už to máme za sebou). Jsem historický optimista. Když je slov hodně, hodně jich přeškrtám; takto: Jde to mnohem rychleji. Pak sedím u stolu v kuchyni a dívám se na plakát Jsou na něm písmena: velká a malá, modrá. Svoboda je modrá jak nebe. Ten plakát navrhl a vytiskl Tomáš Hrdélko Krček, Internacionální Geniální Hotovitel Bizardností, vynálezce a šiřitel sítotisku, prezident a Člen zájmového uměleckého společenstva ARSCHIMEDES. Koncem roku 1977 mi poslal jako novoročenku rozvinutý prezervativ, na nějž vytiskl svým vynálezem toto: „p.f. 78". Není to povzbuzující? V šest vysílají zprávy. Poslouchám je, abych věděl, jak je venku. Kolik bylo stupňů v pět hodin ráno, jaká síla větru, pHpadně srážky, abych věděl, jak se zařídit Zesílím rádio, aby mi slova neutekla. Většinou mi však utekou, neboť jsem sova a dokážu usnout, aniž bych spal. Pak přijde kočka a hodlá si brousit drápky o mé kalhoty, o mé úřednické, pěkně do hloubky. Nespolknu ji, jen jí to zakážu a loknu si vystydlé kávy. Dívám se na plakát už léta každé ráno a nevím, co je na něm vytištěno. Modrá slova. SVOBODA. To není předmět ani situace, je to postoj. Jsou situace, v nichž se svobodě daří lépe než v jiných. Svoboda je postoj individuální; někdo ho vůbec nezaujme. Myslel jsem si, že je to jenom pojem, abstraktum; protiklad nesvobody. Je to však rozhodnutí. Teď musím vstát od stolu, uklidit nádobí po snídani a jít do práce, protože chci; svobodně jsem se k tomu rozhodl. Vždyť bych si mohl nacpat pár potřebných věcí do plastikových tašek s rozmanitými nápisy a vyobrazeními, různých velikostí, ověšet jimi kolo a vydat se na jih; nebo bych si mohl vyhledat dutý strom a živit se jedlými odpadky — je jich všude d o s t Jenomže tohle nechci, vždyť nesu odpovědnost za sebe a za všechny své živé, kterými jsem se obklopil, i za všechny své mrtvé, které si nesu sebou. A v práci se mnou počítají. Jsem svobodný svým postojem a rozhodnutím, v situaci příznivé. V zemi, odkud jsem přišel, vážený pane listonoši, kdybych se rozhodl nechodit do práce, vsadili by mě do vězení. I za slova zavírají, ulovená ve vlastní hlavě a kladená vedle sebe; já to vím. Jsem závislý na společnosti, to je mi dáno příslušností k živočišnému druhu. Ve zdejší společnosti nemusím porušovat zákony a nařízení, v té předchozí jsem musel, neboť tam měli i zákony a nařízení proti svobodě. A proti pravdě. Nevím, co je to pravda, mám jenom jakési tušení. Vím, že pravda není jen ji m í t Pravda je to, co hledám. Je to Bůh? Vyženu kočku z klína, obuju si boty a jdu nedávat jízdenky potřebným i nepotřebným -—jak rozlišit u okýnka s nápisem INFORMACE kdo je kdo? Raději nikomu. Pan Vládní Rada mi to přikázal (zakázal?). Nezbývá mi než se zvednout od stolu a vydat se do světa; probíhá v něm zrovna volební kampaň a prší, říkali v rádiu. S tím však nic nenadělám. Jazykem si spočítám zuby a zjišťuju, že mi něco času ještě zbý9
vá, že se ještě mohu proskotačit při shánění obživy, že na ten velký román, který všichni nosíme v hlavě, snad jednou dojde; ještě není vše ztraceno. Opouštím své doupě slov, modrého plakátu a papírů popsaných i popsatelných; udělám kšc! na kočku, aby neproklouzla na chodbu a nasadím si strašidláckou hučku do deště. Jdu po schodech a kolem dveří sousedů; na každých mají nejméně tři zámky — co tam uvnitř ukrývají? Na ulici je šero; v tom šeru a dešti, v kaluži vody, jakýsi Člověk opravuje auto. Předpokládám, že je ten člověk celý, přestože jsou vidět jenom nohy, rozprostřené po chodníku; trup, hlavu a ruce ukrývá auto. O zeď domu je opřeno postarší kolo ověšené pestrými plastikovými taškami s rozmanitými nápisy a vyobrazeními. Mé kroky jsou v té ulici samy — je brzy zrána. Slyším je a jsem jim rád, vnímám ty kroky a asfalt s loužemi, jdu za svým cílem, nespěchám, neboť jsem vstal tak, abych spěchat nemusel; neboť jít po ulici je krásné — odehrává se to teď a já si uvědomuju, co činím. Jdu. Vím odkud, kudy a kam, vím přibližně, co mě tam Čeká. — Mohl byste mi pomoci? — řekl muž zpod auta slabým hlasem, když jsem ho míjel, zabrán do chůze a v myšlenkách na ni. Teprve teď jsem si všiml, že nic nespravuje, že to patrně není jeho auto, že tam jen tak leží a kaluž vody že je červená. Zvednu ho tedy na nohy — dech na něj prozradil, že nebyl této noci střídmý — na čele má rozšklebenou ránu. Otřu mu krev papírovým kapesníkem Tempo a trochu se obávám, že budu zase nařčen z krádeže zubů a bankovky nepatrné hodnoty. Tento opilec však, už druhý, je jiné přirozenosti nežli ten první. — Mohl byste mi povědět, kde to vlastně jsem? — Ve Druhém okrese a nejbližší nemocnice je U Milosrdných bratří. — Kterým je to směrem, prosím vás? — ptá se zdvořile a namíří, kam ukážu. — Není to vaše kolo? — ptám se ho ještě. — Ano, děkuju mockrát, málem bych na ně zapomněl a víc nemám. — Jdeme kousek spolu a s kolem drobným deštěm, pak se naše cesty rozcházejí. Dobrý den.
Antonín
Brousek Grafologický rozbor Znám písmo toho muže, jež stránkou se roztěká. Schovej před ním kdo můžeš dobrého člověka, jenž by ho chtěl povzbudivě po rameni poklepat, když ho tu tak vidí civět bezmocně do světa, jako by propadal bídně duševní poruše. Nesnažte se mu vlídně promlouvat do duše, nemá to zapotřebí. Vleče kříž samoty, zarezlé tesařské hřeby a masa flákoty dere krvavými prsty, pravnouče řezníka. A drží rozum v hrsti. A tiše naříká. Brémy,
30. 11. 1982
Znovushledání s první deskou Karla Kryla Kam jsi se propad? Jen vzdorovitý hlas dál mele svou v kroužícím černém víru, jako by v hajzlu nechroptěl k Čertu spláchnutý čas modrokošiláčů a prvních pionýrů, po jejichž komžích andělských se špička jazyka plazí, krvavě rudá, radši prokousnutá. Točí svůj flašinet sebekritičtí vrazi a nad dálnicí podzimu posvistává si knuta. Z nás nikdo nesdíral jak z této krajiny bílé řemeny zbezcitnělé kůže. A odseděli jsme si nanejvýš hodiny v samotce slov, která dělají muže. Neshořeli jsme jako fakule jako náš bratr, u něhož se všichni přihřívají. Slézáme svoji horu Říp, tu děsnou kupu let, která jsou nenávratně kdesi v háji. Co si jen počít s touto samotou, s propadlým krovem v zpustlém pohraničí, bratříčku v polobotkách? A tak jdem žebrotou, my, vnuci Klémy, co má pod Čepicí.
Jan Kotík
Prosím vás, nechte je, ty slepé mládence, ať prorokují dál, ať skuhrají jen zmar. Nic neotřese pravé vlastence. S pozdravem: Práci čest! a Míru zdar! Ze sbírky Vteňnové
10
smrti
Brémy, 20. 12. 1982
Lumír
Čivrný
Ceník lítosti Ze všeho nejdřív se mne kluci ptali, jestli umím kopat Tedy hrát fotbal. Myslel jsem si, jste pěkný vejtahové, děláte, jako by vám třída patřila. Proč se ptáte vy mne, přece bych se mohl ptát taky já vás. Ale došlo mi, že oni se většinou znají z dřívějška, když spolu chodili do obecné, a ti druzí přespolní jako já, že se seznámili o zkouškách. Já jsem dělal přijímačku na boudu sám, protože mě rodiče pozdě přihlásili. Ale stejně: nám záleží na každém žáku, jsme menšinový ústav, tak vám hocha připustíme i dodatečně, zvláště když prospěch by tu byl, a výborný. To řekl rodičům ředitel. Inu, to mi spadl kámen ze srdce, pravil otec. Správně měl spadnout matce, ona mě pozdě přihlásila. Tak jsem klukům vytahování nezapočítal a klidně jsem je informoval, že kopu. A sice na pravém křídle, v halfu anebo na beku, ale nejradši v halfu. Na to nás bylo víc. Tak mě uznali za křídlo, protože jsem měl běhy, a tam jsem pak až do konce fotbalu zůstal. Jednou jsem zahrál na halfu a tak skvěle, že si mě všiml z kvinty Möglich, nejlepší hráč, co dal patičkou góla. Ale ani to nebylo nic platné. Příště jsem se zase honil na křídle. A tak je to se vším. Hochu, měl bys trochu fedrovat sám sebe, jináč ti nepomůže, že hlavu máš, radil mi občas otec. Ale jak se sám sebe fedruje, to mi neřekl; a co on? Kdyby to věděl, moh to sám někam dopracovat, otáčela to matka. Nejslabší byl, jak se ukázalo, Šváb Karel. Jenže se nikdy nebál do ničeho mluvit a každý nápad si přivlastnil. Též nebyl nikdy ve smutné náladě a když, tak se začal prát a bylo mu veselo. Praní ho nebolelo. Byl ze všech stran jako vypolštářovaný, ačkoli snad nikdy nejedl nic než chleba s tvarohem nebo se sádlem. Krajíce však dlouhé, přes celý bochník. Jednou jsem se ho zeptal, jak mu to vždycky tak vyjde, a on řekl: Matka každý den odpoledne nakrojí čerstvý pecen kvůli mně: patka je moje. Půlka na večeři praskne, a tak mám ráno dva krajíce přesceláky. Ale stejně jsme se mu smáli. Jednou matky mluvily mezi sebou, když jsme měli jet na exkurzi do mydlárny, že k čemu to je a kde na to mají brát, na jízdné a na jídlo a na naše vyražení. Copak někdo z nás bude dělat mýdlo? Karlova matka se nerozčilovala a s klidem pravila: A to já našemu hochovi nedám nic a to mu stačí. Karel si musel stále odhrnovat vlasy z obličeje. Nedržely mu a převrátily se mu hned přes oči, ať je máčel, jak chtěl. Jako by mu stříkaly nad nosem z Čela. Skrz ně musel koukat a mluvit a když měl dát při fotbale hlavičku, mockrát se netrefil do míče. Ale zato ho nebolelp, ani když míč byl úplně nacucaný vodou. Jednu chvíli to zkoušel se sponkami jako holky, ale na těch žlutých drátech mu nic nedrželo. S míčem byla starost Patřil klukům z vyššího a ti nás stavěli, jenom když se jich sešlo úplně málo. Ještě k tomu nás hodně faulovali a všelijak zesměšňovali. Oktaván Mach nás dokonce roznož-
kou přeskakoval. Přitom jsme my z nižšího mnohem lip kličkovali, jen dělovky jsme nedokázali. Nejhorší jsem to měl já na křídle, když jsem měl kopat roh nebo centrovat z dálky přes branku, Moglichovi rovnou na hlavu. Půlmetrákovou merunou! Na pravém halfu za mnou hrál Braun Josef, co se mnou nějaký Čas seděl v lavici. Dobrý kluk, ale při hře zdivočí, kope okolo sebe a nedívá se. A pořád je stavěný na halfu. Jednou mě nabral do holenní kosti. Vlastního spoluhráče! Hodnou chvíli jsem se bolestí převaloval v blátě. Braun nosil na botkách podkůvky a na špičkách železné polokroužky. Aby mu podešve vydržely. On a Šváb pak kecali, že simuluju. Když jsem ukázal po zápase modrou kost, rozseknutou kůži a přiškvařenou krev zmlkli. Potom však Braun Josef stejně drze řekl: To ti udělal oktaván Mach. Kluci z vyššího suroví jinak, namítl jsem, a pak nemají na botách želízka. Braun Josef to musel uznat. Od té doby se při hře držel víc vzadu, aby mě nemusel nakopnout Tak jsem někdy neměl komu přihrát. Šváb Karel a on a hodně ostatních kluků si však s vyšším gymplem koplo čím dál tím míň. Byli malí. Jen mne a Jeníka Ludvu vyšší stavěli. Bobka Josefa by bývali chtěli, ale on nechtěl, jak se ukázalo. Šváb Karel se kvůli vyššímu stále více pral, jak ho to mrzelo. Jednou tak lilo, že jsme museli sedět v útulku. Braun Josef Švába na chvíli usadil. Praštil ho příložníkem mezi oči, takže Šváb poprvé brečel. A byl klid. Kdyby ses pořád ne vytahoval, řekl Jeník Ludva. Patří ti to. Radši kdyby se přemýšlelo. O tom fotbalu. Musela by se mít svá meruna, jen pro náš nižší, pravil Braun. Mně tedy celej nižší může bejt ukradenej. Mně by stačila meruna jen pro naši kládu, abysme si konečně kopli. Pro celej nižší, to by se na nás dostalo zas jen tak jednou za měsíc, řekl Jeník Ludva. Moc nemluví a je hrdý. Myslí si, že když umí kopat a je stejně velký jako kluci z vyššího, že nemusí dolízat. Někdy nenastoupí, ani když ho staví. Když už si řídíme merunu, tak hned taky trička, trenýrky a štulpny. A síť na branku, ať máme kompletně všecko, řekl Šváb Karel. w A co rohový praporky a lajnovačku, ušklíbl se Šrůtek Antonín. Náhodou by byly taky dobrý, chytráku, odpověděl Šváb. A válec a šatna se sprchama a klubovna a odznaky a vlajka a zájezdovej autobus, ty by teprve bodly, řekl Šrůtek jakoby nic. Váleli jsme se smíchy. Bobek Josef měl z nás jediný náprsní tašku. Nosil sako s kapsou v podšívce, a jedině v saku se dá náprsní taška užít, aspoň co se vědělo. Pomalu ji před námi vyndal a otevřel a položil před sebe na lavici něco obrázkového, co v ní měl. Sport Svoboda Praha, přečetl uznale Šváb. To je teda něco jinýho, dodal, aby si napravil pověst Byl to ceník a bylo v něm všecko, co jsme potřebovali, míče, trička a trenýrky a všechno možné, 11
co jsme potřebovat nemohli. A co je tohle, zeptal se Braun. Tréninkový oděvy ve všech barvách přece, i s kedskama, vysvětlil Bobek. Co sou to kedsky, zeptal jsem se. Ty to nevíš, divil se upřímně Bobek. Nevěděl to z nás druhých nikdo. Sportovní boty od firmy Keds a Hood, řekl Bobek, zavřel ceník a strčil ho do kapsy i s taškou. Nikdo jsme se neodvážili půjčit si ho do ruky. Sou plátěný a spodek maj z gumy. Na kotníkách maj takový polštářky, taky z gumy, dodal ještě. ^ Dívali jsme se na úplně nového Bobka Josefa. Žil si klidně kdesi v nedosažitelném světě a my o tom neměli tušení. Keds a Hood! Šváb Karel se pokusil zachránit aspoň něco: Ty tréninkový oděvy a kecky, s těma mi teda můžeš, Bobku. Jenže Švábova sportovní reputace už byla v čudu. Náhodou tréninkový oděvy jsou moc užitečný skoro na všecky sporty, řekl klidně Bobek. Co dělá takovej sprintér mezi dvěma rozběhama? Podle tebe se klepe zimou v trenýrkách, dokud ho nevodvezou do špitálu. Když může mít tréninkovej oděv, chytráku, zakončil Bobek Josef oblíbeným Švábovým usazovacím slovem. Mlčeli jsme a pozorovali jsme ho. Teď na něm bylo vidět, že je o dva roky starší. Že dvakrát proletěl, to se mu mezi námi stejně nezapočítávalo. Dřív jsme si leda utahovali z jeho špičatých uší a z uhrů za krkem. Teď jsme mu je záviděli. Naše beznadějně hladká kůže nás usvědčovala. Já bych myslel, aby ses nám kouknul na cenu nějaký lacinější meruny, tázal se Šváb Karel skromným hlasem To vím zpaměti. Nejlacinější potah, štípenkovej, stojí šedesát kaček. Duše se kupuje zvlášť. Přestávali jsme dýchat Trička a trenýrky se ztrácely v nedohlednu, štulpny a síť prostě pustil z hlavy i Šváb Karel. To by se muselo střádat a šeredně dlouho, řekl Braun Josef. Já bych třeba nechodil do bijáku. Stejně musím do přespolního, když chci na nepři stupák. Prima. Tak za dva za tři roky máme na merunu. Už ve vyšším, ušklíbl jsem se. A co když někdo prolítne a pude z boudy, to mu jeho díl musíme vrátit Přeci ho nevokrademe, zajišťoval se Šváb. To by chtělo něco si vydělat, usadil nás opět Bobek Josef. Já si vydělávám.Chodím na Eská dělat hříště. Uhrabovat trávník, laj no vat a tak. To je teda prima. Sichr nás vemeš do party, řekl Braun Josef. Asi sotva, hošánkové. Je tó kšeftík tak akorát pro mne. Musíte si sami trochu lámat hlavičku, odpověděl Bobek s výše své dospělosti. Copak ty se s námi nepovezeš? divil se Šváb Karel. V tomhle ne. Netoužím. Neříkej, že si v Eská ani nekopneš, přisadil si i Jeník Ludva. Tebe by přece vzali i do dorostu. Právě že si kopnu. Pučujou mi kopačky a všecko. Ale já jednoduše svý prachy na fotbal dávat ne12
budu. Střádám si na kolo. Mě baví závodní cyklistika. Četli ste už vo Tourdefranci? Bobek Josef nám opět unikal, sotvajsme se mu přiblížili. Teď nás nechal plácat v dětinských starostech, oblékl huberťák a že se jde podívat do filatelie na novinky. Jistě taky kšeftuje se známkama, usoudil Braun. Seš přece blbej, pravil Šváb Karel, řek to jen tak, poněváč de za holkou. Ačkoliv jsme začínali vědět, jak jsme na to všecko krátcí, smluvili jsme se. Zůstalo nás sedm. Já, Braun Šváb, Jeník, Šrůtek, Pavlů a Jirků. Každý se zavázal dát měsíčně nejmíň pětikačku. Tak za půl roku by se mohly dát dvě stovky do kupy. Vydělat peníze? Radši hochu prospívej ve škole. Ž kopaný jsou jen ourazy, mínil otec. Neřekl jsem, že jsme se zavázali, jen že jsme jako mluvili. Matka nic. Druhý den utrousila: Věděla bych vejdělek, akorát pro tebe. Sbírat na tenise míčky. Už se mě v rodinách ptali, jestli bys nechtěl chodit Moh by sis vydělat i na sebe. V rodinách, to znamenalo, kam chodila na posluhu. A vydělat na sebe znamenalo koupit si třeba novou kalhotu ze silnějšího štofu. Zrovna pravila, že na mně všecko hoří. To by pohořel fotbalovej fond, pomyslel jsem si. A nahlas jsem pravil: Radši ať prospívám ve škole. Matka mlčela, však věděl jsem, jak se diví. Počasí bylo už jarní a to znamená, že se tenis hraje čím dál častěji. Mohlo se chodit sbírat vždycky, když se přijelo ze školy už ve dvě, a to bylo někdy třikrát v týdnu. Sobota a neděle k tomu. Ale nesmělo se vynechávat, aspoň ne moc. Jenže kam dát ségru, když jsem ji měl na starosti? Nechodila ještě do školy. Budu sbírat s Kulhánkem a dám ji k němu. Má taky ségru, stejně starou. Byl to nápad. Kulhánka jsem snadno přemluvil a již jsme sbírali. Tenis hrajou samí lepší lidi, šířila se matka, když mě chtěla získat pro vydělávání. Lepší byl tedy ve Skaličce Emerich Just se ženou, oba hráli špatně. Lepší byl Drtina se ženou a dvěma dcerami a Netval Jindřich se ženou, a nejlepší byl, to se rozumí, Nymš a Nymšová z vily. On nosil na kurt bílou čepičku se štítkem a ona modrý fáč kolem hlavy, jako by ji bolela. Mluvili správně, ještě než promluvili, ale taky hráli špatně. Lip hrál taneční mistr Semerák, skládací Pepík, neboť byl velice dlouhý, ale ten vždycky ustoupil ze hřiště jiným. Nechce si rozzlobit zákazníky, pravil oktaván Janota. Ten uměl hrát dobře ^j enze směl, jen když na hřišti nikdo nebyl než Semerák. Říkali mu ten děvkař, ačkoli jeho táta byl taky lepší. Takže skutečně lepší lidi hráli špatně a čím horší lidi, tím hráli lip. Motej lek, co seděl na tři měsíce, protože ukradl policajtovi Samkovi služební kolo a propil ho právě se Samkem, by musel být mistrem republiky anebo alespoň kraje. Ale nehrál tenis vůbec. Oktaván Janota mi nikdy nedal korunu. Vyndal ji, jako by mi ji už podával, a pravil: Že mi ji dopříště pučíš, sokole, neměl bych na retka.
Já jsem se jen zašklebil. Oktaván Janota se mi líbil, ač mi blbě říkal sokole, protože uměl hrát a byl děvkař a někdy mi místo koruny dal klidně pětikačku. Kulhánek přišel sbírat málokdy a vždycky se vytáčel. Radši neměl chodit vůbec. To se mi ukázalo zrovna ve špatnou chvíli. Ta špatná chvíle jako vždycky začínala moc dobře. Sel jsem sbírat a měl jsem náladu. Nejdřív hrál Janota se Semerákem a já jsem se ještě lip naladil. Semerák se na Janotu vždycky vytáhne, myslel jsem si, ale on to vysvětlil jinak: Holt se soupeřem vyrostu. Tím se mi zalíbil skoro k Janotovi. Nymš hrál špatně, ale uměl jeden trik. Hodil míček tak, aby mu odskočil kolmo nahoru, a pak padal, nabral ho zespodu raketou a vystřelil dělovkou kolmo do nedohledna. Trvalo to, než míček dopadl. Nymš zůstal stát na fleku a čekal. Jeho žena nemohla ječet, když byla lepší, ale Netvalová nedbala a ječela: Z toho kouká otřes mozku, až tě trefí. Odvezou tě na Hořičky. Nymš se však nebál a stál. Ale já jsem věděl, že vevnitř se bojí, protože jsem taky věděl, že tak přesně trefit nemůže, aby měl spoleh, kam míček spadne. My sběrači jsme ho pak museli najít. Vrátil se do hřiště, na to byl Nymš nejhrdější. Říkalo se tomu udělat tečku. Ten den Nymš strašně pospíchal. Dnes ani neuděláš tečku? ptala se ho žena. Ten vyndal raketu znova z futrálu, odpálil a už u brány pravil: Vy mi ho příště dáte. Tím myslel nás sběrače. Když míček dopadl, tůrovali už Nymšovi svou pragovku k odjezdu. Hledal jsem míček, ale marně. Proslídil jsem kurt znova metr po metru. Vtom jsem zahlédl, jak se Kulhánek nakřivo šklebí. Znal jsem to. Že tys ho stopil. Neblbni a dej ho sem, povídám. Pročmuchal jsi celej kurt a teď budeš kecat, že sem ho stopil? Buďto ho máš sám, nebo se starej ve spěchu netrefil a míček dopad bůhvíkam. Budeš mít pěknou hledačku, řekl a zmizel. Vzteky jsem se necítil. Hledat za plotem byla blbost, Nymš měl trik v malíku. Tak jsem šel domů a klepal jsem se, co bude. Druhý den si Nymš na míček nevzpomněl. Hrál nejdřív se ženou a pak že si dají s Justovými debla. Tak jsem sbíral a byl jsem čím dál nervóznější. Nymš a všichni mě jako sběrače chtěli. Brzy jsem pochytil, kdo a do kdy má servis. Kulhánkovi se muselo napovídat, komu má míček hodit. A tu, jak mi Nymš raketou brnkal na nervy, vidím, že přišla ona. Měla krásné šaty. Je jako žlutá růže, řekla Justová. Myslela tím je jsi, ale to říkala jen mně. Jí říkala je. Nyní jsem věděl, že i Květa možná ví, jak je žlutě krásná. To mě ještě víc rozčílilo, ale nic. Přece ji nevidím. Když Nymš dohrál singla,. vzpomněl si na míček. Musel jsem všechno vypravovat. Snažil jsem se Kulhánka vynechávat, ale vycházelo to na něho stejně. Jen jestli nelžeš, pravil mi Nymš. Díval jsem se do země. Měl jsem od sbírání okopané botky a styděl jsem se za Kulhánka a ještě k tomu, že jestli nelžu.
Ten nelže nikdy, řekl najednou její hlas. Asi si vzpomněla, jak jsem se jediný přiznal, když jsme kantorce, co suplovala, kreslili na židli a na tabuli křídou nemravné obrazce, abv si je otiskla. • v Tu jsem se styděl ještě víc, protože jsem žlutě krásnou nesměl vidět. Ale Nymš mě už nechal a že míček pro tentokrát oželí. Na tenise jsem si sbíráním vydělal dvakrát tolik, než na mne připadlo. Zeptal jsem se tedy matky, co si mám koupit na sebe, a ona mě doběhla: Radši mi ty prachy dej, já pudu a uvidím. Tím se ukázalo, že jsem měl pravdu, když jsem jí od začátku neřekl, že sbírám, a když jsem si teď nechal fotbalové prachy stranou, než jsem jí sbírání přiznal, Dospělí člověka krásně učí mlčet a myslet si svoje, čím víc do něj vtloukají, aby mluvil a myslel si jejich. Ta kantorka mě ale stejně zapsala, Sám jsem já na to podal pero a díval jsem se ji hrdě do očí, až pravila: Nono, jen si nemysli, že jsi nějaký Jan Hus, když ses přiznal; ten by mi takové nemravnosti nekreslil. Asi byla hrdá na to, že mě zapsala. Já však jí to nezazlívám. Každý jsme hrdý na něco jiného. Pak mi kluci řekli, že jsem vůl, a tak se mi teď ta kantorka zdá lepší než oni. Když jsme dali prachy dohromady, napsali jsme na adresu od Bobka Josefa, aby nám ty potřeby poslali na dobírku: sedm trenýrek, sedm triček, sedmkrát štulpny, merunu t duši a hustilku. Školník nás jednou vyvolal ze třídy, ať k němu někdo jdeme zásilku zaplatit. Šlo nás všech sedm kvůli ulejvce. Štěstí, že byl zemák, tomu učí tělocvikář a ten se nedivil. Schválil nám všecko a uznale pravil: To je prospěšná akce, za takovou se žáci nemusí stydět. My bychom se nestyděli, ani kdyby nás sjezdil. Ještě ten den se nám podařilo vyjednat s kvintou, že proti nám nastoupí. Taky mohla stavět jen sedm hráčů, neboť měla dvakrát tolik holek než kluků. Měla na nás vztek, že jsme ji na podzim porazili. A to jen kličkováním a uličkami, neb na dělovky jsme slabí. Zítra lilo a z hřiště čněly jen ostrůvečky, i když přes poledne pršet přestalo. J e n í k L u d v a a j á j s m e navrhovali, aby se zápas odložil, až bude hezky. Ale byli jsme přehlasováni. Ste srabi, profesionáli hrajou za každýho počasí. Lidi maj vstupenky už koupený, vy padavkové, řekl Šváb. Nové bleděmodré trenýrky měl už na sobě, z opatrnosti přes kalhoty, co mu šly do půli lýtek. Kvintě o nic nešlo, míč byl náš. Tak nastoupila. Za dvacet minut se nová meruna ze štípenkové kůže tak nacucala, že když Šrůtek na levém křídle kopl roh, chytil se za nohu a odkulhal. Meruna se ani nehnula. Šrůtek však má tak tenké nohy, že nosí pod kalhoty a pod punčochy ještě pletené trubky na způsob nátepnic. Jinak by se snad ani nepoznalo, že má lýtka. A tak byl v podezření, že je slabota. Přeběhl jsem na levé křídlo a roh jsem kopl za něj, pravou, ale mizerně. Jak jsem si stavěl merunu, všiml jsem si, že se stehy rozlézají. Zápas se nedohrál. Kvintě bylo jedno, že prohrávala; ještě se řehtala, jak jsme si zrasovali 13
dresy. Pořídili si to podle ceníku Sport Svoboda Praha a múzou to zahodit, posmívali se. Když jsme jeli domů, podávali jsme si smutně merunu. Vemu vám ji kustódoj na Eská, jestli by ji nespravil, n e b o j e to hroznej šmejd, těšil nás Bobek Josef. Lepší by stála dvakrát tolik, pravil nahlížeje do ceníku. S lítostí jsme sledovali, jak listuje. Nikdo však netušil, jaká je moje lítost vevnitř.
Mám dobrou hlavu. Nikdy nelžu. Kopu rohy za jiné, co se vytahujou. A všecko dohromady mi je houby platné. Žlutě krásnou nevidím. Zavázal jsem se sám sobě. Lítost mě ohryzává ze všech stran. Co je proti tomu Keds a Hood! PRAHA
Z rukopisu knihy menších textů JÍT JEN TAK
Symbol Prahy zmizelé i ponorné Mohlo to být v druhé půlce ledna 1940. Seděl jsem způsobně v rohu u zdi v přijímacím salónu Pečkámy. V nedělním obleku, v tomtéž, v němž jsem byl v listopadu gestapem sebrán, tedy už značně zmýceném. Čekal jsem, zda budu zavolán k výslechu, a pozoroval jsem, jak službu konající strážný esesák předvádí nezkrotnou žízeň po poznání. Vytáhl z pochvy dýku a pokoušel se vrýpnout do řezby na sloupu. Obložení bylo zřejmě příliš tvrdé i na jeho solingenskou ocel; nechal toho a rozhlédl se nespokojeně po salónu. Jeho zrak padl na mne; otíraje bodlo o rukáv, jako by jím právě pojedl jelito, namířil očištěným hrotem na mne a tázal se, docházeje na dosah: „Co jsi? Pasák?" „Nikoli, student," odpověděl jsem hloupě po pravdě. 17. listopad byl ještě Čerstvý, se vším, co přišlo po něm: českých studentů byl plný sachsenhausenský koncentrák, Esesák se uchechtl, koukejme, student, a objel dýkou mého tři měsíce nestříkaného havla, který mi padal na ramena. Sednout, zařval náhle a srazil mě pěstí na židli. Vsát, zavelel, znovu mě srazil a opět. Pak poručil položit ruce na kolena: „Takhle se sedí." Potom s pocitem dobře vykonané práce poodešel ohlédnout se po nových možnostech. Zavládlo ticho. U přijímacího stolu zkoumal „Ďábel", malý zamindrákovaný zuřivec, papíry právě přivedeného cuvakse. Tu prošly kolem něho dvě ženy v pískových bundách pankráckých vězeiikyii. J e d n a tak v mém věku, druhá starší, vyšší a silnější. Milena Jesenská. S ní jsem byl v jejím bytě jedné listopadové neděle zatčen, když gestapo vysledovalo její dceru, kterou si poslala pro ilegální tiskoviny. Rozhlédla se po salónu; v tu chvíli vytrhla své kolegyni z rukou dlouhý smeták s mokrým hadrem a kbelík, vrazila jí do ruky svůj smetáček a lopatku, a mávajíc volnou paží jako křídlem kulhala svým obvyklým způsobem ke mně. Chromou nohou, jejíž koleno nešlo ohýbat, opisovala kruh a vyrovnávala to kroužením volné paže. Pohybovalasepřesevšechno půvabně, s úsměvem odhazujíc z čela nezkrotné kučeravé vlasy, jako by její způsob pohybubyl jejím nejnovějším nálezkem, který se m u s í před14
vést i zde. Také ona byla, myslím, v těchže tmavomodrých šatech, jako když ji v listopadu sebrali. Po pár zastávkách, jež měly dodat jejímu směřování nenápadnosti, dorazila až ke mně, zatímco chápající mladá žena zametala o pár kroků za ní. Nevychyluje se z přikázaného posedu ucítil jsem, jak se cpe za opěradlo mého sedadla, dolujíc smetákem podél stěny neexistující smetí. Najednou jsem ucítil na uchu její dech: výbušnými slovy mi šeptala, na Čem mám u výslechu trvat „Kdyby tě chtěli utlouct, jsi u nás domácím učitelem a nic jiného, rozumíš! Jen to a nic jiného!" A pak přidala ještě pár slůvek, jež s tím peklem nesouvisela. Vteřinu byl jsem na mučidlech: alespoň se otoč a podívej se na ni. Neudělal jsem to. „Ďábel" ovšem bděl. „Co ty tam," zařval, a jeho napřaženou pěst zarazilo jen tiché šelestění smetáku o kus dál. . Když skončila práci a odcházela, hodila po mně Milena ještě povzbudivý úsměv. Tak jsem ji viděl naposledy. Nějaký den potom, po výsleších, rázovali jsme v mrazivém ránu po dlážděném tejráku věznice na Karlově náměstí, dva a dva chlapi, poklusem, pochodem, poklusem. Vyměňuje si postupně místo ve dvojicích, doskákal ke mně muž v Milenině věku. „Ty jsi Lumír? Mám tě pozdravit od Mileny, mluvil jsem s ní pár slov v antonu. Nezdolná optimistka, říkala, že se to s ní vyvíjí lip a lip." Klusali jsme dál vedle sebe a on mi telegraficky, na půl huby osvědčoval, jaká je logika v paktu o přátelství, uzavřeném mezi nacisty a Sověty. Byl to ZáviŠ Kalandra, uMileny vždy Závišek. Mél si odkroutit v nacistických momách černou dobu až do května 1945, kdy se vrátil Milena se nevrátila; když si odseděla nějaké měsíce a měla být propuštěna, poslalo ji gestapo do Ravensbrilcku. Tam 17. května 1944 umřela. Já jsem se řídil Mileninou radou z přijímacího salónu PeČkárny a gestapo mě pustilo z drápů, ač jsem nebyl jen nevinný preceptor. Zachován jsem zůstal snad proto, aby do mé kůže mohla být vpisována ještě jiná poučení, jinými drápy.
Milena Jesenská není jedno jméno a jeden životy byť sebe významnější. Je symbol. Nevím dnes už přesně, kdy jsem ji poznal, zda 1937 nebo 1938. Sjednal to kolega, který mě doporučil Mileně, abych její dceři dával kondice. (Také on, nadaný historik, zůstal kdesi v drápech nacistů.) Neměl jsem to snadné. Tehdy jedenáctiletá Honza, člověk až na životní zkušenost málem dospělý, uměla skvěle využívat vnéjšího zdání, zeje dítě: aby se od ní něčeho dosáhlo, bylo nutno přijímat její vlastní hru, její ironický výsměch světu daných autorit Byla to jakási zmenšená Milena. Tají také prezentovala mne jako autoritu, ale ovšem s rošťáckým zábleskem v očích. Honza, když ve mně narazila na residua mechanismů, s nimiž učitel přistupuje k žáku, začala s ironii v prostředí půlrodinky, v němž otcovský prvek zcela chyběl, začala mi říkat bůh-otec. Já, lyrický naivka, tvrdě opohlavkovaný životem proletářského synka, ale ne tvrdý, měl jsem sto chutí vzdát. Nevím taky, zda jsem Honzu něčemu naučil a hlavně, zda jsem zlepšil její vztah ke škole a k učení, beznadějně nahlodaný. Avšak propadl jsem výjimečnému prostředí, do něhož jsem vstoupil, a zůstal jsem, vlivem Mileny. Ta se tehdy dívala na všechny mužské bez výjimky s výše zkušeností svých dvaačtyřiceti let v duchu refrénu staré služkovské písně: „Mužský, to nejsou lidi " Připouštěla, že ten či onen může mít značný rozum a ovšem profesionální skvělost a tak, anebo zase oplývat citem a city, ba někdy i citem a rozumem, ale aby k tomu měl ještě charakter, to už by musela být bytost pohádková. Přitom každý sebevětší hlupák Či hrubec se pohybuje po světě vyztužen vlastní důležitostí, jako by spolkl pravítko. Mému dotud podvědomému feminismu, z něhož jsem vyjímal kromě svého otce jen dva tři další mužské, dostalo se tak jednak ideologie, jednak praktického stvrzení ve výjimečném obrazu ženy. Milena byla vyhraněný typ novodobé ženy, zformované rozmanitými a protichůdnými proudy životních zkušeností a myšlenek. Dcera z patricijské a patriarchálně držené rodiny univerzitního profesora, Českého nacionalisty, jíž se dostalo středoškolského vzdělání v proslulé „vyšší dívčí", byla bludičkou lásky vytržena a přesazena do židovsko-německého prostředí ve Vídni a zároveň do chudoby a plahoČivého odříkání, spojeného s krutou manželskou deziluzí. Chudým se svět jeví drsně, zchudlým a opuštěným ještě trpce. Když pak se tato bytost vrátila do Prahy a novinařením módní referentky vplula do života mladé generace českých intelektuálů, jejich avantgardy, byla uzpůsobena pro jejich revoltu. Pro usilování o nový řád estetický i společensko-politický. Ale tiž měla také za sebou cosi zcela jedinečného: prožitek přátelství s geniálním spisovatelem, jehož výjimečnost poznala a první také Česky vyjádřila, s Franzem Kafkou, (Na křídlech jeho slávy prošlo pak světem její jméno Milena, když už ona sama nežila.) Vplula v třicátých letech do nejradikálnějšího proudu radikální mládeže a vstoupila do komunistické strany. Avšak její nesmlouvavá kritičnost ji rozvedla i z tohoto
manželství, jež netrvalo ani pět let Zdaleka ani tak dlouho nedrželo manželství s mladým, n a d a ným architektem, s nímž měla dceru Honzxi, Po krátkém výsluní přišlo opět odříkání a plahočení, tvrdý chleba nezávislé novinářky, smiřování a rozchody s otcem, a nade vším soumrak samostatnosti české a krize světová. V těch osudových letech vypracovávala se Milena Jesenská u novinářku, jak si ji sama představovala. Už když v mládí psávala do módních hlídek, přesahovaly její Články daný střihá mířily od toho, co by Člověk měl nosit, k tomu, jaký by měl být, od věcnosti v poměru k věcem k opravdovosti v lidských vztazích, od vkusu k činorodé dobrotě. V třicátých letech, když byla Členkou strany, která se dosud vemlouvá do pozornosti jako strana prorážející cestu do zářné budoucnosti člověčenstva, zabarvovaly se i Mileniny články do patřičného bojového tónu. Jedním rysem se však od normy lišily: byly vždy o jeden rozměr nad vymezené téma bohatší. Jak třeba taková Stráň chudých lásek, přesně zpodobující ubohé dětství na městské periférii, vystihuje zároveň zvláštní přírodu na kraji měst, zuboženou, byť nezdolnou. Nadání mladého novináře se zhusta obrací k věcem zajímavým, které si jaksi samy říkají o pozornost; novinář zralý, který mluví k lidem a zároveú na ně, soustřeďuje se na jevy podstatné, významné pro život a osud národa. Dovede se kriticky podívat pravdě do očí a povědět to bez obalu, aniž tím zdrtí a odzbrojí. Pro Milenu nebyl takový vývoj snadný. Dlouho nemohla zakotvit v programově jí odpovídajícím listě a musela ťukat na různé dveře, kde by našla džob. Pro její hrdou povahu bylo to jistě krušné. Její profil se ustálil do ostře řezané podoby, když se dostala do Přítomnosti, redigované Ferdinandem Peroutkou ve vydavatelství Lidových novin. Pro listy tohoto koncernu psalo tehdy víc břitkých per — Čapek, Bass, Poláček, E. Konrád, Schrich a jiní a jiní. S nimi má Milena společné jedno: smysl pro dobrou, přesnou Češtinu, pro sloh bez frází, pro věcnost a konkrétnost. Přichází zároveň s něčím svým, s nesmlouvavostí a zároveň se schopností vcítit se. Kdyby byla žurnalistická činnost Mileny Jesenské shrnuta v antologii, jak si dávno zaslouží, ukázalo by se, jak je rozsáhlá a mnohotvará a současně důsledná v úporném usilování o úspornost, jak je bohatá v mapování lidských osudů, jak je jadrná v jazyce a podnětná, neotřelá v myšlenkách. Do kritické doby národní vyvinula se — a řekněme rovnou i protrpěla se Milena Jesenská ve vyhraněně nový typ ženy, nespoléhající na nikoho, zvyklé tvrdě pracovat a odvážně riskovat, ba vzývat osud, a přitom citově bohaté a něžné. By la to u ní „moderní něha z hlubin / bolestných zkušeností /slzami broušený rubín / rozkvetlý na moudrosti jak napsal básník. V toku let i pro ni osudově temnících, osmatřicátého a devětatřicátého roku, prokázala Milena jako novinářka neobyčejnou prozíravost a pevnost Květnová i zářijová mobilizace, projevy národní energie a vůle, i Mnichov a okupace, výsledky mezinárodního ústupu Hitlerovi a spiknutí zbabě• 15
losti a násilí ji zastihly připravenu: její články vynikají realismem a povzbudivou silou v časech, kdy se do násilím zmenšené republiky táhly zástupy běženců, českých, německých, židovských, a kdy se naděje mohla posouvat jen kamsi do mlhavé, neznámé budoucnosti. Měla odvahu říci i okupantům slova odvahy a pravdy za umlčené lidi. V tom, jak psala a jak žila, nebylo u ní rozvoru. Willy Haas (jemuž svěřila jasnozřivě a nezištně Kafkovy dopisy) ji nazval „Člověkem do nepohody". A opravdu, zazářila v té době mnoha facetami démantové nepodlehlosti. Dokázala pozvedat a stavět na nohy lidi podlomené a vydávala tolik úsměvné jistoty, jako by dohlédala za všechny kamsi do bezpečného přístavu, který jen ona v dálkách tuší. Její dny byly doslova narvány horečnou činností a starostlivostí, a přece, kdokoli zničehonic vstoupil do toho k prasknutí napjatého přediva aktivit, mohl se nadít její pozornosti. Jak se dokázala vciťovat a přitom nezranit! Ještě v noci, když už byla krajně vyčerpaná, brala telefon a volala tam, kde tušila sklíčenost, a pak naslouchala a vrhala do tmy útěchu a povzbuzení. Jako by sama měla v sobě bezednou zásobu síly. Ve skutečnosti žíznila po povzbuzení, po účasti. Nedovedla se jí však doplakávat dolovala účastnou něhu z ironie a sarkasmu. „Z těch nebylďs, na něž zapomíná f Člověk pro jiné. / Dnes vím: Na tom světě žádná jiná. j A ty taky ne." Tohle závěrečné Čtyřverší z elegie Františka Gellnera, básníka, který zmizel kdesi na bojištích první světové války, bylo jí milejší než vyznání lásky jiných poetů, ba bylo jí vyznáním lásky. S tímhle svým mužským blížencem povzdechla si občas ráda: „Šelsice život kolem ?iás, / ale nevyrušoval" O něčem takovém nemohla ani snít, ale také by to nesnesla. Jí nestačilo, že nenacházela nikde poklidnou zátočinu; schválně se vrhala do nejdivočejších zákrutů proudu. Od léta devětatřicátého roku byla zabraná do podzemní činnosti proti okupantům. Psala Články, kolportovala tiskoviny, sbírala peníze na podporu persekuovaných a sdružovala k takové činnosti lidi hodné důvěi~y. Pod tím vším v nížil velký sen, absurdní vzhledem k jejím životním zážitkům, zdálo by se, ale nepokořitelný. Sen o možné, uskutečnitelné harmo?iii. Na tuhle její potřebu nejspíš odpovídala hudba. Hudba jediná. Stejně symfonická skladba jako písnička z filmu. Když na to nebyl dlouho čas, vyrazilo z ní nečekaně: ,^Ach, takhle si moci poslechnout Schubertův Forellenquintett!" Byla městský člověk naveskrz, ale nosila v sobě zakleté samoty, lesní zákoutí, úvozy s šípkovými keři, hladiny rybníků. Byly to zdejší krajiny. Nábožně je laskala, ale s rošťáckým smíchem vyprávěla, jak lákala v kavárně svého kolegu z Prager Tagblattu Rudyho Thomase do medlovských lesů a jak on ji přerušil „Víš co, vyfotografuj to tam všecko a pak mi ty snímky přines sem do kavárny." S tímhle Thomasem mě seznámila. Chce prý si tak dvakrát týdně pohovořit s někým, kdo má dobrou, jadrnou češtinu. Bude to honorovat. Mluví česky dobře, ale chce hovořit k nerozezná16
ní a do všech jemností. Aby nemusel mít s němectvím už vůbec nic společného. Sešel jsem se s ním na tu konverzaci asi dvakrát, v kavárně ovšem. Po třetí nepřišel; spáchal se svou ženou sebevraždu ... Takové rány přicházely jasi navíc ke všemu ostatnímu a Milena je snášela s vypětím sil. Někdy už to nešlo dál Tu sahala po knížce. Tehdy, po svém nádherném Září 1938, napsal Vladimír Holan ještě fantastičtější básnickou skladbu Sen, obraz tehdejšího světa a soud nad ním. Začínala: „To, co by v rakvi součkem bylo / jak luna tuhne nad městem..." Milenu polil ruměnec, když se do toho začítala, když ty kruté verše cítiin. úl piic.h vřesnosti. To byla tehdy poezie pro ni. tak jako Seifertova panychida za Masaryka Zhasněte světla, nebo Dykovy staré Lehké a těžké kroky. Byl v tom osud všech. Nemohu si už upřesnit, jak jsem se tenkrát díval dopředu, ale vím, že mě ani mentem nenapadlo připouštět si hlubinu tmy- Nacistickou okupaci a nadcházející válku viděl jsem jako něco nutně konečného. A Milena? Dohlédala zrakem vědmy za tu tehdejší tmu do té pozdější. Byla z hrstky lidí, kteří chápali, že vstupem do Čech otevírá Hitler dveře druhému diktátoru, který přijde jednou po něm. Snažila se prorazit bio kádu mé tehdejší politické zaslepenosti. Diskutovala se mnou vášnivě, ale nepoužívala na mne hotových nálepek. Dostávala mě do úzkých argumenty. Když už jsem se cítil u zdi, vytasil jsem se s poslední námitkou: co nám zbývá, o koho se my malí můžeme proti nacistické obludě opřít? O sověty. Zesmutnělcu Zdánlivá opora je přece horší než žádná. Když není kde hledat oporu pro svobodu, musí se člověk dopracovat něčeho v sobě: dna, z něhož se už nedá ustoupit, světla, které v tobě nemůže nikdo zhasnout. Viděla mě rozporného. Ve verších, které jsem tehdy psal — nacistický cenzor jim v knižní podobě nedovolil vyjít, tak jako o třicet let později jiný cenzor jiným mým vysázeným řádkům — nacházela úsilí dopracovat se vnitřní hlubiny bezpečnosti. Mému politickému horlení naslouchala ironicky, lítostivě. Nedovedla se zrovna nadchnout ani revolučními romantiky obrozenskými; Havlíček byl jí cenný smyslem pro realitu, statečnou Činorodostí v denní šlamastice. Viděla v něm spřízněnou povahu. Jak asi šokovala nacistické pohlaváry, když se s nimi dostala do styku. Věděla o nich předem víc, než mohli tušit. S jakým uspokojením se nořila do Nietzscheho, shledávajíc na stránkách jeho Ecce homo sarkastické soudy o určitých Němcích. Vyzbrojovala se. A mohla dobře vyzbrojovat i jiné, pokud v sobě měli bezpředsudečnou schopnost překračovat navyklá schémata. Psala tehdy článek za Článkem, dokud ji nacisté neprohlédli. Dokud neprokoukli celý ten Časopis, jehož šéfredaktor už z vězení odmítl kolaborovat za cenu propuštění. Když je armáda na ústupu, držet pozici zadního voje je hořká úloha. Tím trpčí, čím méně se ví, zda se ústup vůbec zastaví. Milena Jesenská byla pro takovou úlohu vnitřně zformovaná. Celou svou životní cestou,
ale hlavně tím, že dokázala dohlédnout dál než kdo jiný tou dobou. Já jsem ji tehdy sledovat nedokázal. Ale vzpomínal jsem na ni, když jsem si měl o třicet let později vytáhnout z osudí podobnou lílohu — držet pozici zadního voje. Mileně bylo možno se svěřit, otevřít se před ní; patřila k těm vzácným lidem, kteří chápou. Pojem korektnosti neměl v jejím morálním kodexu valnou cenu; byrokraticky studený nos lidí korektních, kteří „měří všem stejně" a nerozlišují, vysvětloval, proč nedovedou pochopit. V tom se stýkala s Dostojevským, kterého milovala, 5 Ch. L. Philippem, kterého — nemýlím-li se — překládala. Nepokládala se za bezvadného člověka, dovedla přiznat, že překračovala pod tlakem potřeby meze společenského kodexu. Byla pravdivá: mnohem víc pro ni znamenalo být nežli zdát se, jevit se. Pohrdala majetkem a vnějšíparádou, dovedla nosit měsíce denze dne jedny šaty, ale jako raný Wolker „milovala věci". Dokázala vidět, co jiní nevidí. Byla též, jako Gellner, „bez konfese", ale vevnitř byla člověk v podstatě náboženský, ve smyslu velkých básníků. Její nekrolog za Franzem Kafkou publikovaný asi tři dny po jeho smrti byl prvním hodnotícím soudem o tomto velkém Pražanu v češtině. Byla už mrtvá, když se světem rozletělo v překladech dílo tohoto jedinečného spisovatele a s ním jeho Dopisy Mileně. Byla jeho první překladatelkou, když ho až na pár přátel nikdo neznal. Byla snad v gestu, s nímž odevzdávala ty dopisy Willymu Haasovi, v poslední chvíli, před Haasovým útěkem z obsazené Prahy, předtucha, že se s a m a nedožije? Jak by se byla asi postavila k tomu či onomu výkladu z nepřehledné řady kafkologických spisů, kdyby se byla dožila? Jméno Mileny Jesenské je doma od zatčení gestapem 11. listopadu 1939 tabu, do roku 1945 a přes něj dál do roku 1968. V tomto jediném roce, stejně nadějném a stejně osudném jako rok 1938, vyšly konečně v českém překladu Kafkovy Dopisy Mileně v důstojném nakladatelství Academia (Čs. akademie věd). Autor úvodní studie o Kafkovi dr. František Kautman je od té doby doma rovněž tabu. V malém nakladatelstvíčku Klub mladé poezie vyšla pak na poslední chvilku roku 1969 v nákladu 1 000 výtisků ještě knížka Adresát Milena Jesenská. Byl to první a dodnes také poslední v Češtině napsaný a vyšlý literární portrét Milenin. Napsala jej její dcera Jana Černá, Honza. Od té doby je po dalších dotud 16 let Milena Jesenská ve své domovině opět tabu. Mně se poštěstilo o ní veřejně promluvit jednou v Uruguayi. V lednu 1965 byl jsem Svazem čs. spisovatelů spolu s Norbertem Frýdem vyslán do Latinské Ameriky. Národní knihovnou v Montevideujsme byli požádáni, abychom utřídili materiál pro výstavu Franze Kafky a zahájiliji. Frýd hovořil na vernisáži o Kafkovi, já o Mileně. Zpráva o tom předešla n á s do dalších zemí (v Santiagu de Chile přišla nás česky pozdravit neteř Franze Kafky, která se tam po hrůzách holocaustu usadila...) Byli bychom mohli s těmi přednáškami uspořádat turné po Latinské Americe. Jen doma to nebylo možné...
Roku 1933 řídila Milena Jesenská, tehdy ještě Krejcarová a komunistka, stranický časopis Svět práce — spolu s Ladislavem Štollem, Tehdy vyšel v devátém Čísle listu článek „Když soudí kontrarevoluceu od Záviše Kalandry. Tento vzdělaný, skvělý publicista, v něm reagoval na nacistický proces s Jiřím Dimitroverru Rozebíral .okolnosti soudů nad Thomasem Mílnzerem, Guillaumem Callem, Tomem Wylerem, Babeufem, nad komunardy a Dreyfusem, a uzavíral: „Justiční vraždy z let 1525,1794-97 a 1872 byly diktovány ještě více zuřivostí vítězů, právě vyváznuvších ze smrtelného nebezpečí, nežli jejich stracřie?n před nebezpečím budoucnosti (podtrženo Z. K.) Ono vraždění bylo především odplatou zvítězivší kontrarevoluce po porážce revolučních sil —Hitlerova justice pracuje dnes jako nástroj preventivní (podtrženo Z. K. ) kontrarevoluce, provedené ze strachu před proletářskou revolucí: proto si museli Hitler a Góring svoje viníky* teprve najít, teprve stvořit. A o to bylo inscenování lipského procesu ještě hanebnější, než bylo rozvinutí jiných velkých procesů kontrarevoluce Dimitrovovi pomohlo mezinárodní pobouření a solidarita na svobodu, Kalandra přežil nacistické žaláře a vrátil se 1945 do Prahy — aby byl popraven v procesech, které se konaly v Praze koncem roku 1952 a otřásly světem snad ještě víc, než proces s Dimitrovem. V roce 1933 napsal prorocká slova o svém vlastním osudu: stvořili si z něho „viníka" osnovatelé preventivní odplaty, strůjci procesů z padesátých let, Osudové souvislosti se nechtějí z dějin vytratit. Zářím 1938 a srpnem 1968 je vymezeno tragické a definitivní zmizení Prahy, jaká se už nikdy nevrátí. V ní žily vedle sebe, vzájemně se prolínajíce a oplodňujíce (Často soupeřením) tři kultury, česká, židovská a německá. Vrcholným květem (anebo labutí písní, chceme-li) byl vzmach prvních čtyřiceti let našeho věku, kdy se k sobě řadí velká jména Kafka, Čapek, Brod, Rilke, Langer, Hašek, Werfel a další a další s poselstvím humanismu, jenž nese nezaměnitelné znaky svého původu a své tradice. K nim patří i jméno Milena Jesenská. Zatímco tato Praha byla vytlačována ze svých ulic tanky diktátoru, stávala se už od podzimu 1938 skutečností Praha jiná: Praha ponorná. Do jejích uliček a pasáží a nábřežních mlh zapadají a z nich se vynořují tváře jiné; existují, ač nejsou, nemají jméno, ač jsou zhmotněny v lidské podoby, nesmějí mluvit, ač nemlčí a ač jejich jazyk je práv úkolu mluvit za jiné, za ty, kdo nemají slov. Jsou to jména svobodných tvůrců v písemnictví, v umění a ve vědách, kterým veřejně mluvit není dovoleno, opět už po Šestnáct let. I mezi nimi je jméno Mileny Jesenské, jako symbol Prahy zmizelé a zároveň Prahy ponorné. Praha, listopad 1985
Lumír
Čivmý
Ota Filip
Jak nám rozsekli Seiferta ... Jak lze z jedné knihy pomocí dvou překladatelů a jednoho nakladatele bez zábran udělat vlastně tři, mi v roce 1985 předvedl mnichovský nakladatel, jehož jméno radši neuvedu, abych si nevykoledoval nejméně tři žaloby pro porušení západoněmeckého občanského i trestního zákona. Je řeč o německém překladu Seifertovy kouzelné knihy Všechny krásy světa, tedy o případu, který nemá obdoby; doufám, že se nebude opakovat, ačkoli si nejsem zcela jist. Případ s rozseknutým Seifertem začal velkou radostí' shora neuvedený mnichovský nakladatel mi někdy zjara 1985 poslal německý překlad Všech krás světa. Přebal knihy převzal ze společného vydání, které vyšlo Česky v 68 Publishers a v Indexu, jenže německy vyšla kniha na lepším papíru a ve větším formátu. Protože jsem Seifer ta měl recenzovat pro jeden mnichovský deníkt hledal jsem tři dny vznešená slova chvály o „dobrém čuchu" shora neuvedeného nakladatele, který si hned poté, kdy Mistr ob držel Nobelovu cenu, hbitě zajistil německá práva na překlad Všech krás světa. Ostatní zaváhali, věděl jsem přesné, že byli čtyřit ale tak už to ve zdejším nakladatelském. světě běží: kdo dřív přijde, ten dřív mele. Nejmenovaný mnichovský nakladatel přišel první, německá práva řádné od pražské Dilie koupil a dal se hned do Seiferta. Jak to dopadlo, vylíčím v dalších odstavcích. Německý překlad Seifertových memoárú jsem nečetl, nač taky, když jsem český originál znal skoro zpaměti? Začal jsem tedy psát německou recenzi a chtěl jsem se v ní zabývat především kouzelnou atmosférou, která mě ovanula, když jsem Mistrovo milosrdné vzpomínání četl. V třetím odstavci jsem chtěl německy citovat dvě věty z 91. kapitoly Malíř a smrt, tak jsem ji v německém vydání hledal a — nenaše 1. To mě vyděsilo. A málem mě trefil šlakf když jsem zjistil, že německý překlad končí kapitolou Pár minut před smrtí a pokračuje pak už jen doslovem Gabriela Lauba, v němž přítel z Hamburku doznává, že to byl on, který shora ?ieuvedenémzi nakladateli poradil, aby Mistrovu knihu vydal ve dvou dílech. Marné jsem však na překrásném přebalu, v německém podtitulku nebo v tiráii hledal nakladatelovo upozornění, že jde pouze o překlad prvního dílu knihy; tuto skutečnost nejmenovaný nakladatel před veřejnosti utajil. Laubovo doznání je zastrčeno v posledním odstavci doslovu, který se obvykle nečte. A potom se na mě hrnul jeden malér za druhým, všechny skrzeva roztižených Všech krás světa. V recensi jsem samozřejmě nakladateli rozseknutého Seiferta od plic vynadal, jenže redaktorka mnichovského deníku, které se můj příspěvek dostal do ruky, ho poopravila tak, že jsem se v novinách skoro nepoznal. Přiznám však, že mé nejjedovatější pasáže proti shora neuvedenému nakladateli poyiechala, což můj počáteční hněv přece jen poněkud uchlácholilo, zato však vyškrtla 18
všechny uvozovky, v nichž jsem citoval Gabriela Lauba, čímž jsem ho samozřejmé nechtě naštval Příběh se Seifertovými Všemi krásami světa pokračuje i dnes, tedy 22. 11. 1985, kdy píšu příspěvek pro Čtení na léto. V bavorské akademii krásných umění — Jaroslav Seifert je společně s Janem Skácelem a Václavem Havlem člen-korespondent — budeme dne 5. prosince pořádat čtení zMistrova díla. Franz-PeterKünzel přednese svůj esej o Seifertově díle, Barbara Königová, německá spisovatelka původem z Jablonce, přečte Künzelův překlad Morového sloupu, Reiner Kunze své překlady Seifertových básní. A já jsem se rozhodl číst z druhé, dosud německy nepublikované poloviny Seifertových Všech krás světa. Napsal jsem tedy shora neuvedenému nakladateli z Mnichova velmi slušný dopis a požádal o několik stránek překladu druhého dílu, jestli jsou ovšem už k dispozici. V odpovědi mi nakladatel sdělujef že druhá polovina druhé části Seifertovy knihy je přeložena, takže si mohu vybrat něco ze čtvrté části Obloha plná havranů. Dále jsem se z dopisu dovědět dvě další šokující novinky: 1. Druhou část Všech krás světa překládají do němčiny dva překladatelé. 2. Kniha vyjde na počátku roku 1986, nikoli však pod titulem Všechny krásy světa, díl druhý, ale pod titulem jiným, dosud neurčeným ... Nuž, tak budeme mít z jedné knihy tři Seiferty: první část Všech krás světa v překladu Hanse Gaertnera, a druhou, která vyjde pod dosud neznámým titulem, překládají nebo už přeložili opět pan Gaertner a Pavel Taussig, překladatelé tak rozdílných temperamentu, že to prostě nemůže dopadnout dobře. Druhý díl měl překládat jeden nebo druhý; překládají-li dva, každý jednu část, obvykle vznikne... radši na to nemyslet. Zbývá otázka: z jakých důvodů se shora neuvedený nakladatel rozhodl roztrhnout Seiferta na dvě části? Vysvětlení je zdánlivě jednoduché: shora nejmenovaný nakladatel chtěl Seiferta, nového nositele Nobelovy ceny za literaturu, zřej mě „hodit na trh co nejdříve, dokud se o něm mluví", takže ho z ryze ekonomického zájmu roztrhl na dvě části a rozdělil mezi dva překladatele. Jaroslav Seifert se proti tomuto nakladatelskému barbarství nemůže bránit; byl by právně bezmocný i v případě, kdyby shora nejmenovaný nakladatel vydal Všechny krásy světa v sešitech na pokračování... Mnichov
L. Vaculík: Milí spolužáci, první dva svazky autorových deníků (Kniha indiánská, Kniha dělnická) s mnoha fotografiemi, vycházejí v červnu 1986, Index.
Viktor Fischl
Druhá paní Jobová Job sestupoval zvolna po svahu Olivetské hory s hrstkou přátel, kteří ho vyprovázeli ze hřbitova, kde právě pohřbili jeho ženu. „Bůh dal, Bůh vzal, jméno boží budiž požehnáno," chlácholil ho Elifaz Temanský, neboť se zdálo, že ač dávno minul Čas božích zkoušek a Job byl při dobrém zdraví a na svých sedmdesát let — jeho žena se dožila šestašedesáti — také statný a zas v plných silách, je mu třeba útěchy. Až to Elifaze trochu udivovalo, neboť věděl, že ač spolu měli sedm synů a tři dcery, nebylo mezi Jobem a jeho ženou mnoho lásky. Aspoň ne takové, kterou by si byli navzájem projevovali. Bylo dost obecně známo, že Jobovo manželství nebylo právě z nejlepších. V době, kdy na Jobovu hlavu dopadala rána za ranou, si zlé jazyky dokonce vyprávěly, že po tom, co přivodil smrt všech jeho dětí, Satan měl v úmyslu navrhnout Hospodinu, aby zkoušel Joba dál a vztáhl ruku i na jeho ženu, včas si však věc rozmyslel a usoudil, že bude pro Joba těžší zkouškou a větším trápením, bude-li s touto ženou muset žít O tom všem teď přemýšlel Elifaz, i ještě o všeličem jiném, co věděl o Jobově manželství, nahlas však řekl jen: „Bůh dal, Bůh vzal, jméno boží budiž požehnáno." „Byla mi dobrou ženou," řekl až po hodné chvíli Job, ale ani on nevyslovil vše, nač v té chvíli myslel. Nebylo mu ve skutečnosti tolik třeba útěch nad utrpěnou ztrátou, jako obrany proti vlastnímu svědomí, které se teď začalo hlásit a vracelo se neodbytně znovu a znovu. Musel si teď, cestou ze hřbitova, doznat, že se nechoval ke své ženě, jak by byl měl. Jistě ne vždycky. Nerozmlouval s ní, jak manžel má rozmlouvat se ženou, s níž byl spojen v jedno, sotva s čím s e j í svěřoval, jejím radám nenaslouchal, zval ji jen bláhovou hlupačkou, a napíše-li Zofar Naamatský nebo Bildad Suchský věrně rozhovory, jež s nimi vedl a co jim sám vyprávěl o svém trápení, najde čtenář v jejich záznamech o ní sotva zmínku a nebude nikdy znát ani její jméno. Pravda, nevynikala právě moudrostí a její slova byla často nerozvážná a někdy i ukvapená a bláhová. Nikdy, například, nezapomněl, jak v nejtěžší hodině nejbolestnějších zkoušek mu v bezradném zoufalství radila raději vrhnout život Bohu v tvář a zemřít, než se dát hlodat a trýznit krutým trápením, jehož konce nemohli dohlédnout To všechno mohlo snad na chvíli utišit jeho svědomí, ale hned tu zas byly výčitky v plném náporu. Jak mohl připustit, že každý mluvil vždycky jen a jen o ranách Jobových a nikdo nikdy nevzpomenul jí ani slovem? Což všechny jeho nebohé děti nebyly jejími dětmi snad ještě víc než jeho? Což pro matku smrt sedmi synů a smrt tří dcer, jež všechny v bolestech porodila a ve starostech odchovala, snad byla menší ranou než pro něj? A přece se v tom, co vyprávěl svým přátelům a co oni svěří dalším, nezmínil jediným slovem ani o jediné z ce-
lého moře slz, které uronila. Ani slovo jim neřekl o tom, co se po celý život od rána do noci napracovala, nic o tom, co se pro něj a pro děti našila, naprala, nauklízela, kolik stehů napíchala, kolik hrášků prosila, kolik kroků proběhala mezi kuchyní a stolem, u kterého jedli a hostili jeho hosty. Ani slovo o tom všem. Jen si jim ještě postěžoval, že se v čas, kdy ho Bůh navštívil vředy a neduhy, štítila jeho dechu. Ne. Věděl teď, že se k ní nechoval vždy, jak by byl měl. I jemu táhlo hlavou ještě mnoho myšlenek na manželství, které se teď skončilo, i 011 však řekl nahlas jen: „Byla mi dobrou ženou." I bylo tehdy Jobovi sedmdesát let a Hospodin — jehož svědomí po tom, co ho tak dlouho a těžce zkoušel, nebylo snad také nejklidnější — požehnal Jobovi teď víc než zpočátku, takže místo sedmi tisíců ovcí, které ztratil, jich měl teď čtrnácte tisíc, a šest tisíc velbloudů místo tří tisíců, o něž přišel, a dvakrát tolik oslic a dvakrát tolik, tedy tisíc volských spřežení, než míval dřív. A jeho pole a vinice rodily dvojnásob úrody, jakou nosily vinice a pole druhých, a žil vůbec v hojnosti všeho a bohatství a neznal nedostatku a nemoc a neduhy se vyhýbaly jeho domu dalekým obloukem. Měl vše, ale byl sám. Měl arci bratry a sestry a přátele, kteří ho nepřestávali navštěvovat a těšit se s ním ze všeho dobrého, čím mu teď Hospodin splácel všechno to zlé, co na něj předtím byl uvedl. Přece však byl sám a nepřestával truchlit nad ztracenými syny a dcerami a nad odchodem ženy, která s ním prošla peklem zlých dní a let a nechala ho tu samotného právě tehdy, když se pro něj konečně obrátilo všechno k dobrému.... Jediný, s kým o tom všem hovořil, byl nejstarší z jeho služebníků, dobrý muž Eliezer, správce jeho stád, kterého znal od dětství a ve kterém teď už dávno viděl nejen věrného šafáře, ale i přítele ze všech nejlepšího. Eliezer byl prostý muž, ne výmluvný jako Elifaz a ne tak znalý všeho, co o čem bylo psáno, jako Zofar nebo Bildad, zato však dovedl naslouchat jako nikdo jiný, a nebylo třeba slov z jeho úst, aby Job byl jist, že rozuměl-li vůbec někdo tomu, co se v něm tou dobou dělo, byl to právě tento muž, který mu byl už dávno víc bratrem než služebníkem. Obcházeli spolu pole a vinice, drtili mezi prsty zrna klasů, prohlíželi výhonky rév, odhadovali vyhlídky úrody, radili se o tom, kdy kde sít a žnout, vážili, zda déšť prospěl, zda noční mráz čemus ublížil, zkoumali zralost plodů, ale při tom všem zbývalo dost času na to, aby se Job svěřoval s mnohým z toho, co zaměstnávalo jeho mysl, a aby Eliezer pouhým pokynem hlavy dal mlčky najevo, že chápe a rozumí všemu, co tíží jeho pána i přítele. Někdy osedlali velbloudy a vyjížděli spolu i dál od Jobových stanů (jež stály někde blízko místa, kde dnes leží kibuc Kiryat Anavim), aby chválili krásu kraje, jenž nese na hlavě Jaruzelém jako korunu královskou. Rozmlouvali však i při těchto vy19
jížďkách zas také o všem, co leželo Jobovi na mysli a na srdci. Na jedné z těchto obdivných cest dospěli až na místo, kde se sbíhá údolí Hinnom s údolím Kidronským. Po dlouhé deštivé zimě procitlo právě jaro, obě údolí se přes noc zazelenala, mandloně na svazích se rozpučely, rozkvetly lidem před očima a vyhlížely jako včera ještě bezradná děvčátka, jež nevěděla co se sebou počít, z nichž se pojednou staly překrásné cudné nevěsty. „Snad i jen pro tohle samo stálo všechno za to," řekl Job při pohledu na místo, k němuž je velbloudi nesli zvolna vlnivým krokem po stráni. A starý služebník, jako vždy, jen mlčky přikývl. Dole stály ve skupinách věkem pokřivené olivy, podobající se starým ženám, které se sešly, aby prosívaly moudrosti jako čočku a plely faleš ze záhonů pravdy. Temné cypřiše rostoucí každý o samotě, jen tu a tam dva vedle sebe, stály jako důmyslně rozestavené stráže hlídající poklidnou krajinu, jež teď o polednách,jako by ležela v závěji ticha. Jen až docela dole, v soutoku obou údolí — mluvím o soutoku, neboť se stráně, po níž sjížděli, Hinnom i údolí Kidron vypadala opravdu jako koryta řek, jimiž místo vod protékal čas — až docela dole tady si ve stínu rozsochatého stromu slibujícího dobrou úrodu svatojanského chleba, hrály dětí. Nesestoupili až tam, kde bylo vidět skotačící kloučky, ale zastavili velbloudy a sesedli o něco výš u vodní nádrže (dnes ostatně známé pod jménem Bir Ayyúb, Studna Jobova), k níž právě v ten čas přicházely dcery mužů z blízké vsi, aby vážily vodu. A byla mezi nimi dívka překrásná k pohledění, která nalezla na první pohled zalíbení v očích Jobových. Zdálo se pak těm očím, že ač se už rozhlížely po všem kolem po plných sedmdesát let, neviděly nikdy nic krásnějšího než tuto dívku blížící se půvabně plavným krokem s nádobou na rameni k roubení studny. Pojednou z nich spadla všechna únava let a zdály se být mladší a čerstvější než kdy dřív a hladká oblost dívčiny tváře a pravidelnost jejích rysů i líbeznost celého zjevu se v nich odrážely jasněji a věrněji než cokoli jiného, nač kdy pohlédly. A Job slyšel sám sebe šeptat zas to, co řekl jen před chvílí při pohledu na kouzelnou krajinu: „Už i jen pro tohle samo stálo všechno za to." A slyšel to i Eliezer a přistoupil k dívce, jež právě navážila vody ze studny a chystala se k návratu, a řekl: „Dáš mi napít trochu vody ze svého džbánu?" A ona sňala džbán z ramene, podala mu jej a řekla: „Dej napít svému pánu a i ty se napij a já zatím navážím vody do koryta pro vaše velbloudy." I viděl Job, že byla nejen krásná, ale i dobrého srdce a hbitých rukou a bystré mysli, neboť poznala, kdo z nich byl služebník a kdo pán, ač vyjížděli na občasné toulky podobné této, oděni vždy v burnusy z vlny téže barvy a sedlo na žádném z velbloudů nebylo krásnější a honosnější než druhé. I zeptal se Eliezer ještě na její jméno a čí byla dcerou, a odpověděla: „Jsem Dina, dcera Jakuba, syna Amramova." 20
Oba pak, Eliezer i Job věděli hned, o kterého Jakuba tu šlo, že to byl právě onen první z pokolení Ezauova, jemuž na znamení smíru s pokolením Jakubovým bylo dáno toto jméno, a Joba také hned napadlo, že snad právě proto z Diny, z každého jejího kroku, pohybu, slova, vyzařovalo tolik míru. Eliezer však od chvíle, kdy zase nasedli, aby na Jobovo naléhání pokračovali v cestě, uvažoval jen o jednom. Proč toto setkání u studny, jež se v tak mnohém tak na vlas podobalo setkání jiného Eliežera u jiné studny s jinou, stejně krásnou dívkou, když Abraham poslal jeho jmenovce nalézt ženu pro Izáka, proč by toto setkání nemělo vést ke stejně šťastnému konci. Znal ovšem dobře odpověď, ale nic nepomáhalo a tatáž otázka mu zněla v uších stále znova. Proč? Proč ne? Byl však jen služebník, a i když nejstarší, a i když dávno věděl, že Job nevidí v jejich vztazích jen poměr mezi pánem a služebníkem, neuchýlil se nikdy od pravidla, že ne on, ale Job musel být ten, kdo pronese první slovo na znamení, že chtěl o čemsi hovořit, ať už šlo o cokoli. Tentokráte však znamení nedalo na sebe dlouho čekat Job náhle zastavil svého velblouda, vyčkal až Eliezer dojel až k němu a po cestě dosti široké pro dva jeli pak vedle sebe. I pak ještě trvalo chvíli než se Job rozhodl. „Není krásná?" zeptal se trochu nesměle. A Eliezer nepředstíral překvapení, ani se neptal, o kom to jeho pán mluví a odpověděl bez dlouhého rozmýšlení: „Krásnější než kvetoucí strom." Zas chvíli jeli vedle sebe, než Job řekl: „Mohla by být mou dcerou." Znělo to natrpkle. Eliezer si však dodal odvahy a řekl: „Dcerou? Snad i vnučkou. Ale . . . " „Ale co?" „Ale neřekl jsi jednou ty sám o všemohoucím: «On jest, kdo roztáhl půlnoční stranu nad prázdnem a zavěsil zemi na ničem»? A jindy: «Železo z prachu vzato bývá a kámen rozpuštěný dává měď»? A neřekl ti Elihu, nejzbožnější z tvých přátel, že jen všemohoucí Bůh rozhodne, zda kdo zahyne neduhy a věkem či omládne tělo jeho a navrátí se ke dnům mladosti své? A smí-li k tomu i tvůj služebník něco dodat, pak to: Když obcházíme tvá pole a vinice, opírám se vždy o hůl, kterou jsem si před lety přiřízl z větve staré jabloně. Nemusím zkoušet její sílu. Vím, že mne unese, jakkoli těžce se o ni opírám. Ani moc boží nemusím zkoušet Prostě věřím a vím, že zarazím-li svou hůl kdekoli v poli do země, záleží jen a jen na něm, bude-li chtít, aby se hůl rozrostla v peň a rozvětvila se ve strom, který rozkvete a ponese plody. Neboť on může vše. Tak tomu věřím." Pak jeli dlouho beze slova, stále ještě jeden vedle druhého, až si nakonec Eliezer znovu dodal odvahy. „Smí ti," řekl, „tvůj pokorný služebník připomenout snad nej moudřejší ze všech tvých slov? Řekl jsi jednou: «Dobré-liž jen věci bráti budeme od Boha, zlých pak nebudeme přijímati»? Nuže, smímli, ptám se, proč by neměl platit i opak. Zlé-liž jen věci bráti budeme, jež na nás sesílá, dobrých pak,
jež nám ve své dobrotě nabízí, nebudeme přijímali?" Job neodpovídal. Po chvíli však pobídl velblouda k rychlejšímu kroku, předejel Eiiezera a vraceli se pak zvolna domů. Jeli teď už mlčky, jeden za druhým. Ani nazítří, ani den nato nikdo neslyšel slova z Jobových ú s t Vlastně ho nikdo ani pořádně neviděl, protože se stáhl a sotva vyšel ze stanu a rozmlouval jen sám se sebou a s Bohem. Až třetího dne povolal k sobě Eiiezera a řekl mu: „Přesvědčil jsi mne. I já teď věřím. Jdi, vezmi deset velbloudů a nalož je rouny beránků nejbělejších a koberci a látkami barvenými nachem nejdražším, a nádobami zlatými a stříbrnými a náramky zdobenými kameny vzácenými a čelenky přidej a náušnice a šperky nejkrásnější, a vrať se s těmi dary k Jakubova, otci krásné Diny a mluv k němu za mne. I řekni mu, že mé staré srdce roztálo mládím při pohledu na krásu jeho dcery, jejímž služebníkem chci být navždy, přisvědčí-li být mou ženou. Mluv pak k Jakubovi, synu Amrama, jako jsi mluvil ke mně a budiž požehnán, přesvědčíš-li ho jako jsi přesvědčil mne. Vrať se však s jeho dcerou jen tehdy, přisvědčí-li ne on, ale ona sama." A tak bylo. „Chceš-li jiti s tímto mužem?" zeptal se jí její otec a ona řekla: „Půjdu." I zeptal se Eliezer: „Půjdeš, protože je to přání tvého otce, anebo proto, že sama si toho přeješ?" I odpověděla Dina: „I pro to, i pro ono půjdu. Nade vše však proto, že věřím, že Bůh vedl tvé kroky a že je to jeho přání." A pak, ač znala vše, čím prošel Job, neboť nebylo v zemi nikoho, kdo by o něm nevěděl — a možná, že i právě proto — dodala: „Tvůj pán je i mým pánem." I vstala Dina a děvečka její, nasedly na velbloudy a jely za mužem Eliezerem, přítelem i služebníkem Jobovým. I sňal Job roušku, jíž zastřela svou tvář, a uvedl ji do stanu a měl ji za manželku, a miloval ji. I omládlo jeho tělo a navrátilo se ke dnům mladosti své, jak řekl Elihu, nejzbožnější z Jobových přátel, pro kterého víra přenášela hory a řečiště dávno vyschlá plnila mocným proudem. I milovala Dina manžela svého Joba, s něhou provázela každý jeho krok od rána do večera, a v noci ulehala s ním na lůžko jako by ulehala vedle muže mladého. A dala mu deset dětí, sedm synů a tři dcery. Požehnání na dětech bylo pak jiné než to, kterým požehnal Hospodin Jobovi na ovcích, velbloudech, oslicích a volských spřeženích, jejichž počet byl zdvojnásoben. Synů a dcer měl Job s Dinou právě tolik jako před časem těžkých zkoušek — (neboť neplatí jen «Bůh dal, Bůh vzal», ale také «Bůh vzal, Bůh navrátil») —, jeho dcery Jemina, Kecya a Kerenhappuch byly však zato krásnější než dcery všech ostatních v celé zemi. I byli spolu šťastni Job a manželka jeho Dina, a bylo Jobovi sto čtyřicet let, když, jak se praví, „usnul s otci svými". Dina pak, jež ho provázela na každém kroku, šla i tentokráte za ním a následovala jen jen o dva dny, jako o dva krůčky, později.
NOVE KNIHY v exilových nakladatelstvích
J. Krejčí: Miroslav Tyrš — filozof, pedagog a estetik českého tělocviku, nová objevná práce o zakladateli Sokola, Index, 120 stí'., 15,— DM. L. Martínek: Představeni, rozsáhlá novela ze zákulisí dnešních pražských divadel, provázena fotografiemi J. Šnobla, Index, 120 str., 18,— DM. K. Goliath-Gorovský: Zápisky ze stalinských koncentráků, vyprávění českého autora, který strávil 17 let v sovětských lágrech, Index, 135 str., 17,-- DM. H. Nováková: Nevina, detektivka s politickým pozadím z Prahy padesátých let, Index, 160 str., 18,— DM. C. MUosz: Hymnus o perle, práce největšího žijícího polského lyrika, nositele Nobelovy ceny, v Českém překladu, Index, 120 str., 17,— DM. J.Pelc:... a bude hůř! Provokativní prvotina českého autora z prostředí domácího undergroundu, nejvíce diskutovaná kniha posledních měsíců, Index, 500 str., 28— DM. J. Zamjatin: MY, ruský předchůdce Orwella líčí budoucnost totalitarismu, Index, 200 str., 20,— DM. J. Klofáč
Sociální struktura Československa a jeji
změny od r. 1945, Index, 180 str., 18,— DM. M. Šimečka: Kruhová obrana, eseje, Index, 200 str., 20,— DM. Martin M. Šimečka: Žabí rok, novely (slovensky), Index, 260 str., 18,— DM. G. Konrád: Spoluviník, román známého maďarského opozičního spisovatele, Index, 330 str., 12,— DM. F. Janouch: Ne, nestěžuji si, normalizační mozaika, Index, 220 str., 18,— DM. E. Hostovský: Dobročinný večírek, román, Publishers 68, 240 str., 8,75 kan. $. J. Škvorecký: Ze života České společnosti, povídky „vyprávěné dětmi tří generací", Publishers 68, 300 str., 10,95 kan. $. P. Taussig: Jedinečné svátá, nereálné příběhy z reálného socialismu (slovensky), Publishers 68,250 str., 9,95 kan. $. J. Kolář: Prométheova játra, padesátá léta zachycená v poezii, v záznamech, v próze, Publishers 68, 225 str., 10,50 kan. $. K. Kaplan: Poválečné Československo, edice Národní politiky, 250 str., 19,— DM. B. Kubešová: Romance pro Žoržinu, ilustrace L. Radová, Konfrontace, 180 str., 18,— DM. I. Diviš: Sursum, poezie, Poezie mimo domov, 90 str., 18,— DM. J. Dufková Modlitby a kytice, poezie, PmD, 52 str., 18,— DM. K. H. Mácha: M ^/Necenzurovaný deník z roku 1835,
PmD, 125 str., 18,— DM. L. Procházková . . . a co si o tom myslíte Vy? Odpovědi na anketu, PmD, 24,— DM. S. Richterová Slova a ticho, eseje o české literatuře, edice Arkýř, 150 str., 20,— DM. J. Kovturu
Slovo má poslanec Masaryk, z projevů
TGM, edice Arkýř, 200 str., 20,— DM. F. Peroutka: Muž přítomnosti, vzpomínky na velkého novináře a ukázky z jeho prací, fotografie, Konfrontace, 230 str.. 20 — DM.
Z knihy Figarova zlatá svatba
21
Ivo
Fleischmann
Kapitola osmá Pařížská noc již dávno sestoupila do mých oken, ale všimnul jsem si teprve teď, že píši obklopen úplnou tmou. Kam jsem se to jen zadíval, že j s e m si to uvědomil tak pozdě? — Zřejmě jsem si přál již drahnou chvíli rýsovat výhradně neviditelné rytiny, které by byly určeny jen mně, mně jedinému. Protože šlo o vzpomínky, které by měly zůstat utajeny před pohledy těch druhých. Smutná sbírka anonymního muzea, obecenstvu nepřístupná a schraňující svou cenu jen pro sebe! Malá Ruth byla tak přívětivá, dobrá a štědrá, že vzpomínka na ni by měla být uložena jen v jakémsi tajném fondu, protože by se jinak mohlo stát, že by lidé odmítali jiná a nová setkání. Nicméně vám musím vylíčit alespoň některé její rysy, z toho přísného důvodu, že psaný text vyžaduje svou část smrti, aby nebyl zlehčován život. Od začátku nic neslibovalo nějaké štěstí. Vyprávěl jsem vám už o společném rozhodnutí, mém i J., že poctíme svou přítomností ony taneční hodiny, které byly současně zábavné i strašné. Když jsme tedy vstoupili do oné místnosti, která se tvářila navzdory dobrému rozumu jako vlastenecká, překvapilo mě, že jsem ji tam uviděl. Alespoň na první pohled to byla docela malá dívenka, která ve svých večerních modrých šatech upadla do osidel veselosti, která byla pouhou přetvářkou. Do jakési pasti, do níž ji vylákal její mladý věk a neopatrnost jejích blízkých. Protože malá Ruth neměla co dělat v tanečních. Právě naopak. O tom vás nemusím, milý příteli, již dávno přesvědčovat: měla být už dávno v Anglii. Bohužel, byly to statky, jak se říká, výhradně nemovité, které rodina usoudila odeslat na onen ostrov včas. Už jsem vám koneckonců říkal, že i nejreálněji uvažující pražský izraelista Franz K. soudil o drápech „matičky Prahy", že když se zatnou, nepustí. Ale došel by i tak daleko, aby si dokázal představit, že ještě po nacistické okupaci ona tajemná přitažlivost byla s to připoutat k místu tisíce a tisíce předurčených obětí? Už i sem vám koneckonců říkal, že i nejreálněji uvažující pražský izraelita Franz K. soudil o drápech „matičky Prahy", že když se zatnou, nepustí. Ale došel by i tak daleko, aby si dokázal představit, že ještě po nacistické okupaci ona tajemná přitažlivost byla s to připoutat k místu tisíce a tisíce předurčených obětí? Ať už, jak už, maličká, stejně jako její blízcí, ba konečně i bližní Kafkovi, kteří byli tehdy ještě naživu, zůstali. S výjimkou Věry, dcery nejoblíbenější. K.-ovy sestry, se později již nikdo z nich neobjevil v pražských ulicích. Pokud jde o mne, přikláním se k ukrutnější odpovědi, než by bylo pouhé odvolávání se na city, omámení, či prostě jen strach z vykořenění. Víte již, co si myslím o městě, kde všechno není poplatné tomu, co je jen viditelné. 22
Jak že jsme trávili čas od deseti do jedenácti na vyleštěných parketách mistra Č.? V rozptýlení. Začalo to docela zábavně. Už výtah byl legrační. Říkalo se mu „Pater noster", protože když dojel až nahoru do posledního poschodí, udělal trhavý boční pohyb a svezl nás žase dolů. Dvakrát, třikrát, desetkrát. — Pravý růženec! Pak došlo k našemu vpádu pod křišťálové České lustry, za zvuků lehké taneční hudby na bálu, který byl stejně skvělý, jako maskovaný. Na první pohled nebyl patrný ten nejmenší smutek. Už jsem řekl, a opakuji to tu znovu, že jsem si pro sebe vyhrazoval jen ty nejhezčí dívky, jako třeba onu dceru „protektorátního" ministra! J. se musel spokojit jen s dcerou obyčejného bankéře. Že tatíčkové se spustili s okupanty? — Nevěřili jsme na kolektivní rodinné odpovědnosti. Ať se to zdá jak chce překvapující, ministerská dcerka nepostrádala humor. O hodně let později jsem ji potkal v trolejbusu, kterým jsem jezdil do úřadu. Velice nás rozveselilo, když mi proštípla jízdenku svými služebními klíštkami. Uniforma průvodčí jí zajisté slušela méně než večerní toaleta, ale nicméně zůstala stejně vtipná, jako kdysi. Zůstala také stejně zlá, protože se mne optala, jestli mě ještě baví úloha básníka. Onoho večera, toho tanečního, měla na sobě krásné červené šaty, o nichž se obvykle říká, že je nosí čertice. Místní pořadatelka věděla, o koho jde a tak přimhouřila oči. Na parketě zbylo jen několik odvážných párů, které se účastnily našeho rozpustilého tance. Ty ostatní se způsobně stáhly, buď aby popily limonády Či aby se šly poklonit garde dámám. Nakonec mi má vtipná partnerka řekla: „Vidím, že se nudíš!" A ani se příliš nemýlila. Leda v tom, že šlo o nudu poněkud jinou. Abych řekl pravdu, vlastně jsem se nikdy nenudil, i když mi někteří lidé často vyčítali m ů j výraz. Neměl jsem nikdy nic společného s typy oněginovskými Či s jinými hejsky. Pokud jde o romantiky, nepochopil jsem nikdy jiného, než Máchu, to jest romantika, který by se velice rád obešel bez tragédií. Čarodějnice v červeném mi lehce prstem naznačila dvojici, která byla zabrána do zřejmě velice živého rozhovoru v koutku sálu, vyklizeném následkem naší divé kavalkády. Podíval jsem se tím směrem a uviděl jsem terč. Byla to docela malá blondýnka, tak mladičká, že ji sem vlastně neměli pustit, i když Šlo o kurs pro začátečníky. Její pohyby byly velice živé, protože se zřejmě pokoušela ze všech svých sil vyložit některé myšlenky mému milému J., který obyčejně, alespoň pokud šlo právě o myšlenky, na dívky nikdy neútočil. Ale k mému velkému překvapení, můj kamarád diskutoval se zájmem.
Připadlo mi to docela neobyčejné. u „Vezmi si ji! vyzvala mě má ďáblice. — Nikdy by mne to nenapadlo. Odcházeli jsme později z místa tance a neřesti, protože i k ní došlo mou vinou a díky rozhovoru, který jsem zapředl dlouho po skončení valčíku s malou a živou holčičkou. J. mlčel a já také. Stávalo se nám to často, protože jsme se tolik stýkali, že jsme nepotřebovali vždycky mluvit. Nicméně bylo zřejmé, že tentokrát bylo naše mlčení jen přípravou ke střetnutí. Řekl jsem vám už, že ten uličník J. byl daleko větší mravokárce, než by se dalo usuzovat? Vymýšlel si například hluboké vášně, které mu pak poskytovaly tklivé noci. Vlastně byl jedním z oněch romantiků, kteří mají větší strach ze srdce, než z toho, čemu bych říkal na rozdíl od onoho svalu duše, kdybych nebyl tak často nucen vysvětlovat tento podle mne tak docela přístupný pojem. Abych vám, milý příteli, řekl všechno, J. byl jedním z těch, kteří se domnívali, že Máchovi rozumějí, ačkoliv to byl romantik, který měl neochvějnou nedůvěru k pomíjivým citům právě proto, že věděl, že je sám zranitelný, jako každý jiný. Ale vykládejte to Pickovi nebo Honzovi! Zkrátka můj kamarád J. se dal za našeho nočního návratu prázdnými ulicemi do prožívání jedné z těch horeček, které bývají vyvolány podrážděnou ješitností a také podrážděnou pokožkou, která má pocit, že byla připravena o rozkoš, která se zdála na dosah. Nebyl to snad on, kdo první obejmul svou tlapou dívčí pás? Byl tudíž připraven o své nepopiratelné právo na docela běžné „Ius primae noctis", jež přes veškerá demokratizační úsilí stále ještě dřímalo v jeho mladistvé demokratické hrudi, coby málo odstranitelný přežitek minulosti. — Já jsem rozhodně nebyl nic než vetřelec, obtížné individuum a navíc cynik! Jaká svinstva jsem asi vykládal té maličké, že se na mě dívala s takovou hrůzou? — J. to docela určitě uhodl! Nejen báchorky, ale také věci nestydaté! Víme konečně, co si myslet o mých poetických úvahách! „Podívejme se," řekl jsem si v tu chvíli. „Nesešel se J. náhodou v poslední době s Pickem?.. J. konečně dovodil s velice klidnou myslí a s určitým politováním, že jsem jen podvodník. Divil se sám sobě, že se mnou ztrácí drahocenný Čas, když je tolik zajímavějších lidí, kteří mají o něho zájem. Navíc doba je těžká, není-liž pravda, a rozhodně není čas na rozpustilosti. Jak jste si jistě povšimnul, J. docela zapomněl, že právě on byl nejčastějším spoluúčastníkem mých darebáctví! A tak se také, jak se dalo očekávat, brzy uklidnil. A tak se také stalo, že lunatický romantik a ochránce dívčí duševní nevinnosti se odhodlal LISTY, Via del Corso 57, 00186 Roma.
vsadit svou vášeň na „orla nebo pannu". Stačila na to Česká koruna. A já nevím, jestli tím, že jsem v oné okupační noci vyhrál „pannu", jsem také neztratil poslední zbytky lehkosti, které jsou tak potřebné, aby člověk mohl žít bez přílišných výčitek, to jest, aby žil jako většina lidí, aby žil poněkud přirozeněji. Aby se vyzývala náhoda pomocí České mince, říká se skutečně „panna nebo orel" a ne „rub či líc". Sám nevím, odkud se vzal tento poetický obrat. Orel pochází asi ještě z Rakouska, ale „panna"? Jde snad o i*ozsévačku, vyraženou na jedné straně naší koruny? — Ale v tom pádě, proč jí nečelí z druhé strany lev, ten lev, který na rozdíl od starého, zašlého a dvojhlavého ptáka má alespoň dva ocasy. Mezitím spěl osud mého otce k svému vyústění. Byla to dlouho utajovaná choroba nebo spíš rozhodnutí skoncovat se vším a dát volný průchod zlu, které se konečně projevilo otevřeně? Otec už nevstával a nemluvil, leda když blouznil. Jednou se spletl v datech, když tvrdil, že jsem starší než on a ne ubohý osmnáctiletý mladíček. Jindy zas šlo o jeho sekretářku, která určitě přenášela nejtajnější spisy rovnou na německé úřady. To všechno bylo pronášeno s důrazem, který nesnášel odmluvu. Když se někdo pokoušel navrátit ho do skutečnosti, blednul vztekem. O skutečnosti nechtěl slyšet ani to nejmizernější slovíčko, a měl pravdu. Protože skutečnost byla doopravdy mizerná. V domě se to hemžilo podivnými přízraky, které když byly vyhnány z jeho pokoje, trávily dlouhé, úplně fantomatické chvíle u maminky. Ovšem místo, aby přispěchaly na pomoc manželce zcela bezradné bez manželovy opory, ony podivně rozšklebené tváře ji přicházely jen vydírat. Tak zvonily u našich dveří nepřeryvné zástupy lidí, které jsme sotva znali či dokonce neznali vůbec. Asi se kdysi trousily podél otcovy právnické minulosti. A všichni bez rozdílu vyžadovali svou Část kořisti. Nakonec došlo k postupnému mizení některých vzácných předmětů, které otec příležitostně sbíral. Dověděli jsme se také, že z jeho kanceláře ve středu města zmizela i křesla, zmizely židle, koberce, psací s t r o j e . . . Všechno bylo odvezeno pod plachtami nazelenalých kamiónů s utajeným určením. Podle příkazu okupační správy, podle „práva na konfiskaci nearijského majetku". — Či prostě jen proto, aby byla ukojena touha po loupežení, která je jednou provždy zakleta v hloubi srdcí některých prospěchářů, kteří nikdy nezamhouří oka. Zlodějna tehdy docela určitě slavila úspěchy, s nimiž v oněch černých či spíše hnědých dnech nezvaní hosté snad ani nepočítali. Je třeba říci, že tváří v tvář tomu kroužení supů, větřících zdechlinu, jsem nebyl o nic méně přiomráčený, než má ubohá matka. Dravci létali tak nízko, že musím doznat — a nejsem na to podnes nijak pyšný — že jsem jí v ničem nepomohl; což byl jen znak slabosti a vůbec ne znak nějaké přílišné jemnosti, jak se později mylně tvrdívalo. Došlo i k překvapující návštěvě jednoho mat23
čina velice blízkého příbuzného, o němž jsme již dávno neslyšeli.. Navrátilec pociťoval náhle potřebu jí pomoci. — Jak? — Nu přece tak, že by se prohlásilo, že všechno, co nám patří, patřilo ve skutečnosti vždycky jenom jemu, a že to tudíž byl majetek ryze arijský. Když jsme mu nesměle vysvětlili, že už nezbývá takřka nic, co by se dalo přepsat na jeho jméno, opustil nás ten hrdý člověk tak rychle, jak se objevil. Neopomenul ovšem dodat s velikou přímostí, že se mu ulevilo, že si nebude muset špinit ruce židovským majetkem. Čtvereční metr po čtverečním metru se tak dům pozvolna zbavoval všeho nezbytného a ponechával si jen předměty tak zvaně užitečné. Zbyly také dvě bytosti, kterým se zdálo, že se jim jen něco zdá, že nejde o pravý život, který byl ve skutečnosti ovšem velice životný. Nicméně a navzdory všemu rozumnému, byl to naopak klid, který u nás převládal. Bezpochyby to bylo mizení některých předmětů a především obrazů, které bylo u zdroje hlubokého, jako by hedvábím podšitého ticha. Protože ve skutečnosti to jsou předměty, předměty zdánlivě neživé, které zalidňují všechna obydlí. Dovedete si představit, že tolik prastarých kultur by jinak tak dlouho bezdůvodně uctívalo domácí bůžky? Tím, že mě zbavili těchto neživých a především nemluvných druhů, ti, co mě okradli, mě nejen zprostili určitých dědičných pout, ale navíc mi navrátili jakousi nijak ne nedůležitou svobodu. Když si na to dnes vzpomínám, uvědomuji si stále jasněji, že jsem tehdy dosáhl onoho stadia, které se obyčejně považuje za přechod do věku dospělého, ale které bych, pokud jde o mne, spíš označil jako smrt a současně vzkříšení mladého muže. Smrt se představila v podobě otcova odchodu. Pokud jde o mé vzkříšení, velice odlišné třeba od vysvlékání ze staré hadí kůže či od jakéhokoli ptačího línání, otřáslo mnou dotykem nového a zcela jinak úplného cítění. Poprvé jsem totiž pocítil onu otřesnou sílu i stejně otřesnou lítost, signalizující, že patřím jen velice málo k běžnému okolí, které je vlastně jen folklorní a především náhodné. Vyvlastněn, cítil jsem se paradoxně navrácen dědictví, přesahujícímu veškerá místa i veškeré okolnosti. Byl jsem prostupován určitou volností, která berouc zřetel i na minulost, umísťovala ji na místo, které jí příslušelo. Příležitostné. A tak jsem také uviděl otce umírat i maminku plakat s bolestí, která byla současně hrozná i smiřující se. Ostatní osoby, které jsem v onom stádiu proměny potkával, jsem zařazoval způsobem, o němž bych řekl, že byl málo ortodoxní, pokud šlo o morálku, která mi byla až doposud, a po mém vkusu dost mylně, vštěpována. Bez jakékoli milosrdné kontemplace jsem je řadil buď na stranu dobra či naopak, a docela chladnokrevně, na stranu zla. S lidskou bestialitou před očima, dával jsem se ovládat volností, která mi připadla společně se ztrátou práv, která by normálně měla příslušet 24
každé lidské bytosti, která je pochopitelně také bytostí společenskou. Vyloučen, necítil jsem se být ponížený ortelem, který vylučuje, ale právě naopak jsem měl pocit, že jsem nabyl záldadní nárok otroka. Pocítil jsem, že nejsem stvořen, abych se plazil, nýbrž abych se vztyčil. Odmítl jsem vidět pouze pouliční bláto. — Otec skutečně zemřel v listopadu, v měsíci, kdy téměř nepřetržité deště pokrývaly ulice blátem. Jednou brzy ráno jsem našel otce na kuchyňských dlažkách. Asi se sem dovlekl, aby se napil. Odnesl jsem ho na jeho postel. Byl velice lehký, protože v posledních týdnech strašně zhubnul. Měl zavřené oči a hlučně dýchal. Sáhnul j s e m po telefonu a pokoušel jsem se volat o pomoc, tak trochu všemi směry. Ale všude se dech těch, jichž jsem se dovolal, zdál ještě chorobnější, než dech umírajícího. „Ne, nebylo možno připustit nearijce do jejich ústavů." Nakonec tatínek, který po celý život nepříslušel k žádné běžně uznané církvi, dokonal v nemocnici U milosrdných bratří, jen pár kroků od místa, kde zakladatel české moderní poezie Karel Hynek (Ignaz) Mácha prožil dětství. Z okna bylo vidět na protější letenský vrch, kam jsem po mnohonásobných četbách umístil noční výlet hrdiny prvního Kafkova delšího textu, který známe, nazvaného Popis zápasu. Na tomto vrchu, jak si vzpomínáte, potkal mladý hrdina mnohou žalostnou bytost Na stejném vrchu také o několik desetiletí později, vybudovali někteří nerozumní lidé gigantický monument na oslavu hlavní osoby nejpřeludnějšího lidského dramatu: památník Stalina. Zkrátka můj otec zemřel v bodě určeném s nejpečlivější přesností jakousi trigonometrií, jejíž pravidla vlastně nikdo nezná. Hluboké sny, které oživují národní skupiny, jsou stejně určující, jako atavismy, které vedou stáda slonů dokonat na velice přesně určená místa. Jak jsem již řekl, otec nepříslušel k žádné běžně uznávané církvi. Jedním z jeho prvních Činů, když dosáhl plnoletosti společně s koncem jednoho století, spočíval v tom, že se šel dát vypsat z rejstříku, kam ho dali po jeho zrození zapsat pod jménem, s nímž měl prožít svůj lidský život. Od té doby se pak snažil řešit své základní problémy bez jakéhokoli cizího vměšování, jako ojedinělá, za sebe zodpovědná bytost Nicméně bych zde, na tomto místě mého vyprávění, chtěl vzdát nejpokornější poctu oněm křesťanským a katolickým bratřím, kteří ho přijali koncem devětatřicátého roku, ve chvíli, kdy ho všichni ostatní odmítli v jeho agónii. Těch několik řeholníků, jejichž jemnost se dala srovnat jedině s jejich odvahou, plnili zajisté jen svůj úkol, úkol posvátný, a který by měl být jaksi samozřejmý. Nicméně, když si právě na něj znovu vzpomínám, uvědomuji si, že tehdy učinili skutečně čin nejvzácnější, alespoň vezme-li se v úvahu velice běžnou praxi, prováděnou moderními lidmi ve všech oborech. — Splnit svou povinnost! — To se vám zdá normální? Mám snad ještě dodat pro větší upřesnění, že Bratří zřídili v jedné místnosti svého milosrd-
ného ústavu „místnost pro nearijské nemocné". Dlouze jsem zkoumal otcův obličej, když spočíval v rakvi uprostřed neveliké smuteční kaple, kam uložili tělo před odvozem do krematoria. Klidný obličej se zbavil všech svých vrásek a dokonce se zdál lehce usměvavý. Ozdobil jsem mu klopu rudým karafiátem, tak jak to často činíval, asi proto, aby měl lehčí, o několik let mladistvější pocit, než později, když již nesloužil ideálu, byť ne nejpodstatnějšímu, ale už jen výhradně úředním věstníkům. Obřadní síň byla zpola prázdná. Vidím na fotografii, že nakláním hlavu k matčině rameni. Bylo to asi ve chvíli, kdy hráli slavné duo z Toscy, duo milostné, předcházející nástupu popravčí Čety. Vybral jsem onen kousek, protože jsem jej často slyšel stoupat za zavřenými dveřmi otcova pokoje. Rakev sklouzla po kolejnicích za zvuků národní hymny: „Kde domov můj? . . . " — Dozajista to teď již asi věděl. — Ačkoli v ě d ě t . . . Jaké to slovíčko ze slabikáře nevědomců! Tiskli nám, mamince i mně ruce a mručeli těch několik rituálních v ě t Příbuzný, o němž jsem již řekl, že se mu ulevilo, že si nebude muset špinit ruce majetkem zesnulého, před nás předstoupil způsobem tak řízným, že se zdálo, že je ještě sešněrován ve staré uniformě, té královské a císařské, kterou o něco později rychle vyměnil za jinou, tu, která méfa zabezpečovat republikánský řád. — Byl jsem všemu tak málo přítomný, že jsem se jeho gestu ani nevyhnul. Venku pršelo a kouř se ztrácel v mokrém nebi, klesajícím na Prahu. Zahlédl jsem ještě několik známých a také několik neznámých tváří. Byly tu také obličeje, které mě hroužily do ještě hlubšího snu. Jako by šlo doopravdy o ženy, zahlédnuté jen ve spánku, z nějž vyprchal jakýkoli přiznatelný sen. Malá Ruth a otec kamaráda J., který zůstal v Praze ještě po synově odjezdu, se k nám připojili a doprovodili nás dolů do Prahy. Nedá se říci, že by Picek kdy pociťoval k malé Ruth Či k J. nějakou zvláštní, prudkou zášť. V podstatě to byl kluk docela obyčejný. Ale byly to jeho občasné záchvaty hrozných nálad, vyvolaných okolnostmi, které zdaleka přesahovaly jeho schopnost uvažovat rozumně, které způsobily, že se stal později tím, čím se stal. Už jsem vám vyprávěl, že byl schopný velice něžných citů, když jsem hovořil o jeho sestře. Řekl jsem již také, které to byly koneckonců přiznatelné důvody, proč viděl v mém otci nepřítele. — Víte, ač se to zdá málo uvěřitelné, nikdy ho nenapadlo, že by mi mohl ublížit, když ho šel u d a t A také ho ani ve snu nenapadlo, že bije bezbranného, když proklínal člověka, který byl jen zámožný. Picek byl schopný — a také to prokázal — sloužit všem křižáckým výpravám, jako oddaný a samozřejmě podváděný pěšák. Včera proti plutokratům, dnes proti kapitálu, imperialistickému, americkému a sionistickému. Ve vlastních očích byl Picek jen proletář, který ve skutečnosti stejně jako obrazně se zbavoval vlastních okovů. A tak si mohl dovolovat všechno, není-liž pravda? Nebylo to tudíž příliš divné, že jsme ho uviděli
hned po návratu z krematoria. Přišel s kytkou a zamumlal pár slov, z nichž se mi zdálo vyrozumět chválu na „vynikajícího člověka". O něco později zazvonila u dveří Pickova matka, která přišla omluvit svého na lůžko připoutaného manžela. — Vlastně to tedy nebyli lidé úplně pomatení, ani úplně špatní. Ale — a to říkám výslovně — dalo se z nich udělat i šílence i zločince. A rozhodně se je vždycky dalo přesvědčit, že za jejich bídu je zodpovědný ten, co bydlí naproti. Katalog napravovatelů zel z ideologických pozic je totiž přeobjemný. Představte si, že včera, když jsem pročítal staré časopisy, narazil jsem na velice důmyslnou stať jednoho velice známého intelektuála, který uváděl, že zápas dobrého vojáka Švejka nakonec odpovídal zápasu K., a to tehdy, když se ten poslední bránil po celý zkonstruovaný proces proti nejroztodivnějším obviněním, která vlastně jen předpokládal. — Jako by K.-ův proces nebyl daleko solidnější, než ten Svejkův, který koneckonců útočil jen proti blbosti končícího systému. — Ale samozřejmě, zámek jako zámek! Ten Habsburgů, jako ten Kafkův! Cožpak někdo kdy zahlédl ten zeměměřičův jinde než všude? A tak také Picek, jako by se nechumelilo, otevřel v mém pařížském bytě další láhev calvadosu a prohodil jako by nic: „A co ta židovička, kterou jsi jednu dobu všude vodil? Cožpak o to, holka to byla pěkná! A co ten J,, který zdrhnul dřív, než mu mohli ukázat, co je vlastně zač? Kam se všichni poděli? Asi se flákají někde tady po tom zavšiveném kapitalistickém ráji, protože vrátit se domů by jim nevonělo. Ono se u nás musí makat a žádní pečení holubi nelítají do otevřených hub! — Zbytek jeho proslovu pak zanikl v jakémsi neartikulovaném brumlání. Ale byl to doopravdy Picek, který pronesl tyhle větičky, které se mi vepsaly do paměti? Promiňte mi to, ale hodina byla již velice pokročilá a já také už padal ú n a v o u . . . Ale když se rozpomínám se svěží hlavou, tak se mi zdá, že bych málem vložil do úst přiožralého policajtíka něco, co jsem ve skutečnosti slyšel jinde. — Ve skutečnosti to nebyl ubohý Picek, ale jeden náměstek ministra, jeden z prominentů nomenklatuxy strany a vlády, který se jednou rozpovídal o zmizelých způsobem, který neprávem připisuji prostému pěšáku nenávisti. Což není zrovna o mnoho potěšitelnější... Ba, právě naopak! Je také zajímavé, že báchorky z jiných, než našich zemí, nesdělují takřka nikdy nic o malérech čertů, kteří bývají hloupí. Doopravdy, náš folklor, který je zajisté o něco fundovanější než náš dnešní usměrněný tisk, věděl o hloupých čertech odedávna. O Čertech, které pravidelně dokázali oklamat lidé a kteří pak za to byli seřváni čerty výše postavenými. Nu, Picek se podobal jednomu z těch malých čertíků, kteří zůstávají naivní přes všechna čertovská školení, kterými museli projít, ať už u nás nebo hlavně jinde, trochu víc na východě pekla, kde mají větší počet výchovných ústavů. Pokud jde o náměstka vnitra, který se mi na chvíli vybavil v mysli, nemusíte si o něho dělat 25
žádné starosti. Poučuje ještě dnes a jsem přesvědčen, že bude-li jednou, a ne náhodou, nýbrž ze zájmu o sebe, Číst tento můj text, psaný v hloubi exilové noci, že se rozpomene i on. Vzduch byl svěží a sníh, který pokrýval periferii, byl čerstvě napadaný. Když jsme stoupali po mírných kopcích, zapadali jsme až po kotníky. — Je mi to tak trochu líto, že vám svěřuji těchto několik záběrů, protože s časem zůstává všechno stále totožné. Včera v noci jsem se zase jednou přistihnul, jak svírám pěsti a ptám se nepohnutě stejné sfingy: „Proč? Ale proč?" — A stejně neoblomná odpověď byla jako vždy nijaká. Maličká byla šťastná, když mohla vyjít ven bez žluté hvězdy. Prakticky to nepředstavovalo žádné nebezpečí, protože těch několik málo sousedů, kteří neodcházeli časně ráno do práce, stejně vzpomínali s nostalgií na včerejšek anebo zůstávali doma, protože zima dvaačtyřicátého roku byla obzvlášť krutá. Navíc to bylo ještě před atentátem na Heydricha a mnoho pokojných občanů si ještě nepředstavovalo, že smrt číhá za každým rohem. Ruth trávila většinu času ve svém pokoji, předělaném na malou dílnu, kde to vonělo kůží. Protože nemohla dál studovat, dala se na vyrábění kabelek, pouzder, peněženek. Takto se jí lépe žilo a víc kouřilo. Nepamatuji si již, kolik stály cigarety na Černém trhu, ale osoby, jejichž potravinové lístky byly jinak orazítkované, než těch druhých, nefasovaly takřka nic. Cigarety byly vlastně jedinou neřestí, které podléhala, jestli tu ovšem šlo o n e ř e s t Měla přísnou výchovu, o jejímž opodstatnění podnes pochybuji. Někdy jsme se trochu líbali, ale hlavně jsme mnoho diskutovali. Chvílemi odstrkovala mou ruku a dělala si ze mně legraci. Bohužel, její smích se postupně stával křečovitější a ten můj zase lhostejnější. Pro mladého muže mého věku bylo těžké nezmocňovat se a tak jsem se zařídil jinak. Byl jsem snad Špatný? Neptala se mně a já jsem jí zas pochopitelně nic neříkal. Ale stejně vždycky, když jsem se loučil, bývala stále bledší a já zas uspěchanější. Nechci tvrdit, že ta urychlovaná loučení byla zdůvodněná jen mými zálety. Na začátku roku 42 jsem se již vydal na cestu, po které jdu podnes. Byl jsem již v odboji. V oné době to bylo paradoxně snazší, než kdy jindy. Alespoň pokud Šlo o mne. Nepociťoval jsem žádný strach. Bylo to zvláštní, ale ať mě nikdo nenutí, abych to připisoval mladické nevědomosti. Jestliže mi chyběla ona ochromující představivost, které se říká strach, pak jsem se za to nořil hluboko do sebe, kde jsem nacházel svou orientaci. Nenarážel jsem na žádné nepřekonatelné rozpory, z toho jednoduchého důvodu, že jsem se dával vést svrchovanou samozřejmostí. Poslední zpráva, kterou jsem dostal od malé Ruth, mi byla předána neznámým člověkem. Když ji o několik let později četla má žena, dala se do pláče. Zpráva, která se nedomnívala, že je poslední, byla napsána na slamníku, rozprostřeném
na podlaze Veletržního paláce, který byl obdobou zdejšího Zimního velodromu. Maličká v ní popisovala, jak strávila den, společně s velkým počtem lidí, které neznala a o kterých si zejména ani ve snu nedovedla dřív představit, že by se s nimi mohla seznámit právě zde. Psala večer, kdy si dokonce dokázala vykouřit cigaretu. Její dědeček, kterému bylo nedávno osmdesát, spal klidně o něco dál. — Svěřovala mi, že všechno dopadne dobře, protože po krátkém pobytu v Terezíně, budou všichni mladí a zdraví posláni na polní práce do Polska. Dědeček si alespoň odpočine v bývalé městské tvrzi Marie-Terezie, matky vaší MarieAntoinetty a také moudrého Josefa II., který za svého panování udělil židům některá občanská práva. Ruth měla důvěru. Po nějaké době se znovu setkáme a prožijeme krásný život — Ani j s e m vám vlastně ještě neřekl, že na počátku onoho dvaačtyřicátého roku jsem byl nejen přesvědčen o konečné porážce nacismu, ale také o budoucnosti, která i když nebude zářivá, bude nicméně zajištěna ve své celistvosti dobrým Sovětským svazem, jak jsem se domníval, naším jediným upřímným spojencem za Mnichova. Nebyla snad německá ofenzíva zastavena před Moskvou vojíny, kteří směšovali režim s vlastí? — Ruth samozřejmě sdílela mé představy. Zmizela v lublinském distriktu. Ale asi tam musí být podnes, v té či oné podobě. Skutečně mi nedávno řekli, že jedna má básnička právě vyšla v revui, která tam vychází. A Šlo právě o báseň inspirovanou nepřetržitou přítomností mých zesnulých, — Navíc polští vydavatelé nemohli nevědět, že mé texty jsou zakázány ve všech zemích, o nichž se tvrdí, že jsou socialistické. Má žena našla v jedné zásuvce mé pražské knihovny ještě jeden dopis; dopis, v němž se se mnou loučil J.-ův otec, kterého nikdy nenapadlo, že by měl odejet z Prahy a zejména od svého hráčského stolku v zadní místnosti jedné slavné kavárny na Václavském náměstí. Otec mého přítele mi přál lepší osud, než byl ten jeho, o němž si na rozdíl od Ruth nedělal žádné, ani ty nejvzdálenější iluse. Byl daleko skeptičtější, než jsme mohli být my a zejména znal vzdálený Sovětský svaz. Starý J.-ův otec mi prostě přál zázrak: ten, který spočívá ve schopnosti uskutečnit to, po čem toužím. „Nestačí jenom vědět, ale také moci", dodal nakonec, protože byl, jak jsem již řekl, inteligentní. Tyto všechny soukromé dopisy již nemám. Zmizely. Nedávno. Společně s knihami z mé knihovny, a to docela jednoduše. Stačil na to kamionek, postavený pod okna. Knihy i všechny písemnosti jím byly pohlceny, po volném pádu s otevřených oken. — Takhle mi to alespoň vylíčili očití svědci. Ach, ty dopisy! Jak bych je rád měl! Doopravdy, ještě raději než většinu zmizelých knih, i když ve většině z nich byla věnování, napsaná historickými otci národa či dokonce i některými klasiky revoluce, jejichž myšlenky jsou dnes pečlivě nevysvětlovány. Pafíř
Z románu Arcanes aux cent tours (Flammarion 1983)
Petr Frýbert
Oui même le poète parfois . . . . . . a zelená vůně montgomeráků zvlhlých rosou obutá do motocyklistických brýlí budí nás často svítilnou zploštělou častým užíváním vyvádí nás do slídové noci těla sunoucí se po neověřitelných drahách dávno zasutá pod hromadami rezavých koster bicyklů dávno zapomenutá střetnutí na zválené trávě bezedných podvečerů žňový úmor a opuštěná kormidla půllitrů lesy vonící plyšovými křesly a mokvajíeí sádrou pilinami vysypaná past na Měděnou Karkulku klobouk s pokřiveným hromosvodem přelidněné zatáčky filmů s padajícími víčky porcelánové sáně uvízlé v jistotě kalendáře z písku a cihel vůně kapradí zavanulá až na symbolické přední sklo tatínkovy bugatky (jako sen mozolnátýma rukama zarytě rozhrnující ornici ledva navršenou) zakousnutý do roubíku chutnajícího trochu dehtem klusám klusám ano i básník někdy se v neděli prochází kalhota bílá širší košile s proužkem vzducholoď stříbrná snad nebem propluje brýlemi kalhotám mávajíc
Železné plíce rezavý plát léta půlí zpocené plátěné plíce bílých čepic paluba z udusaného křiku bělmo nadmuté šedivou vichřicí v divokém křoví oblohy lanoví skřípe jehly se pozpátku zabodávají pod připláclá víčka gumové holínky slábnoucích očí azbestové koule
na ojíněném kulečníku bílé lišky jsme na svatební noci lože je z ledu moje ruka jak blyštící autokar se řítí po zježené dálnici mžikající špičky lyží v záblescích borové zeleně krev a sníh a mráz že uchem bys otevřel láhev souložíme opřeni bokem o ledovou skálu z devíti desetin ponořenou do zpěněné krve namísto srdce kopací míč zalykající se čekáním z přetopených plic píšťala po píšťale varhany krvácejí do obvazu žulové klenby napjatá mincí ucpaná hrdla horečkou strhané oči uši křišťálové tělo jak cínový džbán z kouta syčí uniká z kouta svítí bliká ulička tuberkulózně na kost prosvícená ulička jenom z kamení a šutrů z kouta místnosti pomalu všechno ofungovávají železné plíce hlavně snů se máslově lesknou ve tvých očích hlídka v mlze tlumeně mává šavlí jako v knížkách se beznadějně motají starobylé kabáty ptáci s krasopisně vyvedenými cedulkami tváře bukvicemi vyboulené hlava po vlnách naděje plyne vstříc zákoníkům z prdele trčí hvězdami poseté vysvědčení zachovalosti všemi mastmi mazané nebo aspoň vyválené v exotických omáčkách revmatický prst naděje s olověným prstenem rozkročené napřažené vidle železné plíce s proužkem houslový klíč na zdi přikovaná píseň kladivem zvěčněné zařvání že by se rumu nedořezal.
Ze sborníku Generace 35-45 (připravuje edice Arkýř v Mnichové)
27
Eva
Galileová
Zblbělost aneb
Balada o smíchu Na dotaz ošetřujícího lékaře, jak se mu daří, Alexandr prohlašoval: „Trpím zblbělostí, a myslím, že mi není pomoci. Nevíte, že život člověka je v podstatě určen prostředím, do kterého se narodí a v němž musí žít proti své vůli?" Pak se otočil k lékaři zády a odpochodovaljako načasovaný automat stylizovaným krokem, připomínajícím německý parádemarš, k WC v témze patře, kde zatím pokračovala ranní vizita. Dveře nechal za sebou otevřené do široké chodby. Zastavil se před toaletou, označenou panáčkem, položil si pravou ruku na srdce, hluboce se několikrát uklonil jako při výkonu náboženského rituálu a potom se s vážnou nehnutou tváří takřka bez mimiky vzpřímil a vykřikl slavnostním hlasem, rozléhajícím se po prostorných chodbách a místnostech psychiatrického ústavu, pocházejícího zdob Marie Terezie:„Napíši na tebe ódu!Na tebe, má jediná, má svatyně, která bereš na vědomí mé soukromí a odoláváš špehům. Takřka, musím dodat, pánové, takřka, jelikož i této místnosti byla odepřena možnost uzamčení a je nestoudně opatřena kukátkem pro ty, jež o náš život a zdraví tak pečují. Můj Čas prodlení v Tobě je vymezen, drahá, ale i za to, za tento nepatrný nárokf který tu na sebe smím uplatňovat, sterý dík!" Potom jeho obličej náhle pohasl, nemocný se otočil na podpatku a stejným, značně stylizovaným parádemarŠem, se vrátil do pokoje pacientů, kde ještě neskončila vizita. Nápadně obřadně se zastavil před lékařem a zvolal s výrazem křečovitého veselí: „Jsem vám k službám, já ens homorid, já homo rideris, jsoucno homoridální, jsem vám k službám!" „Značně svým chováním narušuje kázeň ostatních pacienttl, p a n e doktore," řekl tiše aponěkud podrážděně lékaři jeden z ošetřovatelů, aby to Saša neslyšel „Při skupinové psychoterapii, respektive při pantomimě, které se měl včera zúčastnit, se vitbec nechoval jako p o d d a j n é a podrobivé zvíře, klidně nesoucí náklad nebo přežvy kující slámu, ale vyhazoval jako splašený kůň, div ostatní nezmrzačil, rozbil při tom u okna dva květináče s ozdobnými kaktusy, a sestra, která pomáhala vést skupinu, doplatila ňajeho chování modřinami na nohou i na rukou. Víme samozřejmě, že jde o nemocného, ale mělo by se udělat nějaké radikálnější opatření v zájmu uchování klidu a pořádku na oddělení" „ ... Dovedl byste, pane doktore, přijmout v kolektivu roli osla, aniž byste přestal být normální?" vklouzl do hloučku pacientů kolem lékaře Alexandr, který vše zaslechl, a několikrát hlasitě zahýkal 28
„...Jsi v podstatě jen docela milý stříbrák, Sašo, potřeboval bys pouze u sebe takového RamoseJiméneze, který by o tebe pečoval," usmál se vlídně lékař. Alexandr se přestal pitvořit a hýkat a tiše se schoulil na židli ve vedlejší společenské místnosti. „Zajímalo by mne, kdo vymyslel nesmyslné náměty skupinové pantomimy," obrátil se po vizitě ve své pracovně na pracovní skupinu vedoucí lékař oddělení. „Ze mne by se stal asi také nebezpečný šílenec," dodal tiše. „Nenapadá vás opravdu nic rozumnějšího?" Zdálo se, že i přes svou značnou snášenlivost byl způsobem i námětem skupinové léčby nemocných značně pobouřen. „Příště chci být o tématech předem informován. Je to stejně závažné, jako léčba psychofarmaky „Připravte mi Alexandrův dekurs," pokračoval. „Chci si s ním sám podrobněji promluvit" dodal zamyšleně. „Zavolejte mi ho." Za chvíli stál Alexandr, vytáhlý, asi třiadvacetiletý mladík, tváří v tvář lékaři v jeho pracovně. „Posaďte se, prosím." „Kdo?" „Vy, Sašo." ,Já neexistuji, pane doktore. Vlastně neexistuje už vtlbec nic ." „Myslíte a sdělujete mi, jak pociťujete sebe a svět kolem vás. Existujete tedy přece." „Ne. Nedá se to nijak dokázat. Nemám pro to žádné důkazy." „Mluvíte jako Berkeley, který také říkal, že nic neexistuje, protože se to nedá dokázat, ale myslím, že vám nejde o důkazy v Berkeleyově smyslu." „Toho pána neznám. Jsem přece Nikdo. Nerozvitá hodina. Země nikoho. To nevíte? Jsem závěj smíchu, chcete-li revolucionář, který zabíjí prostitutky tvarů. Dovedete se vžít do situace vločky, která víří ve sněhové chumelenici? Co vidíte před sebou je podvrh mé osoby. Plagiát." „To je něco trochu jiného. Nejste tedy Nikdo, ale Někdo jiný, člověk, kterého možná okolí zfalšovalo, zahnalo do nevlastní role. Může nastat situace, kdy Člověk přestane nebo přestává existovat nebo může mít alespoň takový pocit, pakliže není druhými viděn, není-li přijímán takový, jaký je, nebo jaký by chtěl nebo mohl být Člověk vlastně může existovat jedině tak, zeje přijat, viděn, slyšen, objeven druhými lidmi." „Ano. To je přesné. Já tedy právě neexistuji. Můj život nemá smysl" „Z hlediska celkového přírodního dění lidský život zřejmě smysl nemá, Sašo. Ale Člověk je jediný tvor ve vesmíru, který má výjimečnou možnost ho hledat a stvořit si ho..."
A co když je vydán napospas někomu, kdo tvoři jen podvrhy? Kdybych to měl říct přesně, pane doktoref já jsem spíš asi ještě v tom stádiu před stvořením světa. Já se vlastně ještě nenarodil. Ještě jsem nezačal existovat Nebo jsem přestal, možná ze strachu, aby ze mne neudělali padělek. Teď jsem jako hnaný větrem, jako bych rotoval ve spirále, nemám sílu to zvládnout, vláčí mě to. Jsem zaklet v bludišti trychtýřů... Každý, i jen tušený obrys okamžitě zkapalní, každý význam, každá představa se obrací naruby neuvěřitelnou rychlostí. Nemohu žít v té královské lučavce vlastního mozku — v té krajině směšného děsu. Nemohu se zastavit, nemohu udělat normální pohyb — pekelná vrtule pohání myšlenky, jež rotují všemi směry, slyším slova, chrastí jako prázdné kostry a procházejí bez konce smrtícím nádražím úst. Je to stav, který nelze zachytit a popsat snad úplná ztuhlost a zkamenělost, topomá nehybnost v manickém třeštění. Neznáte lék proti tomu příšernému maratónu? Spát. Vypnout ten tanec. Jaká by to byla úleva!" Sašova tvář, přes svou strnulost, vyjadřuje obrovské vnitřní napětí. Tělo se náhle přikrčí jako tělo šelmy, která se připravuje ke skoku. „Nemohu teď nic udělat. Nemohu se teď nijak chovat." „Proč?" „Cítím, že by to bylo nebezpečné ." „Nebezpečné?" „Mohl bych třeba i zabít..." „Proč byste to dělal?" „Je lepší být zločinec než žebrák " „Musel jste v sobě prožít peklo, Sašo, když tohle říkáte. Připadáte si jako žebrák, který všechno ztratil, nebo který nic nemá?" „Jako dítě, jako někdo, kdo marné prosí, které nikdo nepotřebuje... " „Volil byste raději jakoukoli roli v životě než žádnou?" „Nevím, snad. Vražda nebo sebevražda mi proti tomuhle mučení připadá jako hotové vysvobození. Potřeboval bych poctivé nepřátele." „Myslíte, že byste tak spíš získal sebevědomí?" „Snad bych konečně pocítil, že jsem, že existuji, že mám nějakou váhu. Zatím klesám do propasti v otřesné Šroubovici lhostejnosti. Když s vámi teď mluvím, mám sice chvílemi pocit, jako by se mi vracela řeč, ale ve skutečnosti nemám jazyk. Rodiče mi vyřízli jazyk už v dětství. V ústech i v srdci mám jenom obrovskou Černou jámu a v mozku mi narostlo město ze soli nenávisti." Sašova ústa se stahují do grimasy, otevírá je dokořán, říká: . . . ten je umělý, u-mě-lý." Ukazuje na jazyk. „Naroubovaný, cizí, ovládaný zvenčí a na dálku, jako mé srdce a můj mozek" „Jak jste se cítil včera ve skupině?" ,Jako doma. Stejně zpronevěřený. Jako prostitutka. V původním slova smyslu. Rozumíte? Prostitutka, to znamená někoho zastupovat, někoho pravého nahrazovat, být pouze prostředkem k něčemu, vzít na sebe jinou roli než vlastní, mluvit cizím jazykem, nebo nemluvit vůbec. Nebýt prostě
sám sebou. Ten doktor, co vedl skupinu, asi také snil o absolutní moci, před níž se musí kleknout a která donutí lidi, aby se vzdali sami sebe. A ti,úspěšní1 pacienti, t i , n a d ě j n í ' , se vzdali a přijali roli oslů pro potěšení principála. Bez legrace. Všichni brali tu komedii vážně. Zatoužil jsem najednou po pořádném karnevalu. Po pořádném povy ražení. Po smíchu, který by to všechno vyhodil do povětří a s m e t l . . . " Lékař nahlédl do dekursu. Četl sekundářovy poznámky: Pacient je negativistický, pošklebuje se, na dotazy většinou neodpovídá, někdy nejasně a planě žertuje, nemotivované se směje. Kromě hebefrenní symptomatologie trpí představou, že neexistuje, že mu rodiče vyřízli jazyk; počínající paranoidně psychotické tendence jsou zjevné: tvrdí, že jsou mu imputovány cizí myšlenky, že je manipulován zvenčí cizími silami, jeho myšlení je ovládáno zvenčí..., že je zde iriternován za účelem úplného zblbnutí. „Řekl jste, že jste se cítil na skupině jako doma. Co jste tím myslel?" „Doma mi také pořád říkali:,Musíš se přizpůsobit. Chovej se spontánně. Buď přece trochu aktivní, musíš mít trochu sebevědomí' — ale přitom mne přibíjeli očima ke zdi a naráželi můj ob ličej, mé myšlenky a city do cizích, pitvornýchforem a masek. Cítil jsem instinktivně, jak ohrožuji jejich moc, když přestávám být nemocný. Nejdřív jsem se bránil, protože jsem cítil, jak mne to vyvrací z kořenů, jak se ztrácím sám sobě. Ale pak jsem už neměl sílu, a tak jsem se vzdal Možná jen na oko. Byl jsem podroben dřív, než jsem mohl být sám sebou. Nebylo kam uniknout, byl jsem obklíčen ze všech stran Tak jsem se tedy začal chovat jako,protéza', jako někdo jiný, kdo udržuje moc druhých. To je vlastně jako Nikdo. Přitom jsem stále víc cítil, jak se ztrácím, jak za mne jedná někdo jinýř druhý, mně úplně cizí Člověk, nulový bod stále uměle udržované rovnováhy. Já vlastně musel přestat existovat, abych neohrožoval jejich sílu. Přestal jsem existovat, odevzdal jsem se jejich manipulátorskému, záludnému vědomí, abych jim potvrdil, že mne ,milují', že mají proč žít a mají o mne zásluhy. Že mají nade mnou moc. Musel jsem se naučit mluvit mnohoznačným a neproniknutelným jazykem, jejich jazykem, který pokaždé ústil v nule. Řečí bez jazyka. Pokaždé, když jsem se snažil mluvit, abych jim porozuměl, zbavili mne řeči. Znáte tu krásnou Morgenstemovu říkanku? Kraklakvakve? Kora nere! Ksonsirýfi — guelira: Brifsi, brafsi; gutužere: gasti, dasti k r a . . . Lalu lalu lalu lalu la! Chandraradar sísajádra tesku tes py pi? Vahapádra pryvešádra klukpukpiei li? Lalu lalu lalu lalu la! atd. * * pfeklad J. Hiršala
29
Vidíte, jak se dá hovořit, aniž člověk cokoli řekl Teď jsem tedy protéza. Prostitutka. Je to někdy snesitelnější než ten zmatek, úzkost, panika, ta nulová existence bez tvaru, ta nemožná svoboda. Teď tedy neexistuji jako já, Saša. Existuji jako někdo jiný, prožívám a cítím jako někdo jiný, jen jako prostředek. Zvykl jsem si na tu manipulaci zvenčí, na hlasy a pohyby, rozkazy, které mne ovládají jako loutku. Člověk se může přizpůsobit tak dokonale, že ani nepozná, že vlastně existuje. Možná, že je to výhoda. Snad i pohodlí. Časem jsem si zvykl když jsem začal existovat, poslali mne do blázince. A dokonce — vidíte, i tady — . Když jsem se bránil přijmout roli osla, když jsem odmítl další nevlastní roli, vyloučili mne ze skupiny, stěžují si na mě jako na nepřizpůsobivého. Nevím, zda zlepšení stavu spočívá v přizpůsobení se oslům. Vidím, že i tady, abych byl v očích lékařů normální, se musím vlastně stát šílencem. Doma to bylo vlastně stejné. Rodiče žádnou společnou řeč neměli. Nikdy jsem aspoň neslyšel, že by hovořili společným jazykem. Potřebovali mě zřejmě jako berlu vlastního vztahu^ aby se nerozpadl Byl jsem nulový bod udržující rovnováhu protichůdných sil. Dovedete si představit tu legraci člověk se musí proměnit v protézu někoho jiného, aby mohl existovat za cenu zmizení vlastního já. Musel jsem si pořád hrát na někoho jiného, abych upevnil jejich pozice a zároveň nebyl docela exkomunikován. Prosím vás, může Člověk existovat, když ho nikdo nevnímá? Moc druhých stojí na mé bezmoci. Chápete, že musím být nemocný? Jakmile se začnu chtít uzdravit, pošlou mě do ústavu. Říkají: už je zase nepodrobivý, nedovede se přizpůsobit, chová se agresivně a klackovitě, utíká bezdůvodně z domova, kde má b vše postaráno, nic nedělá, čučí celé hodiny na zeď nebo do knih a nic z toho není. Je citově chladný k rodičům. — Nechápou, že z toho čučení na zeď má někdy člověk nejvíc, že se bez něj neobešel žádný vynález a n i umělecký Čin. Rozbil jsem televizor. To samozřejmě přiznávám. Roky mě večer ruší při čučení na zeď. A já je potřebuji k životu. Potřebuji mít před sebou prostor nezamořený ustavičným konzumem hotových věcí, které kolem mne narůstají geometrickou řadou. Potřeboval jsem vyhnat z mozku televizní halucinace. Neustálé roubování cizích představ a myšlenek na m ú j mozek. Chtěl jsem tvořit, vymýšlet si, hrát. Nesnáším ten nekonečný mechanický kolotoč, od rána do večera, ten stále stejný maratón, mrtvé opakování. ,Přizpůsob se/ Přizpůsob se!' Ale Čemu? Jednou jsem na klinice zaslechl, že trpím manýrováním. Věděl jsem předtím jen něco o manýrismu v umění, a tak jsem si našel význam toho slova v učených knihách. Nic jsem však nepochopil Až když jsem náhodou zapnul televizi, bylo mi všechno jasné. Spatřil jsem trhavé pohyby a grimasy diskotékoxtých tanečníků. Odpuzovalo mne to — všechno bylo jen na povrchu, vypočítané na vnější efekt Ale pak mne ten diskotrans zhltl 30
Začal jsem trpět diskománií. Spatřil jsem lidi ovládané cizí vůlí, s trhavými křečovitými pohyby nohou arukou, tančícípodle rytmu tvrdého jako rytmus sbíječky. To nebyli lidi, ale automaty. Pochopil jsem, že člověku je možné ukrást všechno. Myšlení, otázky, city, budoucnost, všechno. Začal jsem si před televizí připadat jako loutka. Jako sádrový panák. A cítil jsem, jak se také mne ty pohyby zmocňují. Jindy jsem zase cítil, jak zvolna slepnu. Přestávám vidět. Neviděl jsem nic než televizní halucinace. Poznal jsem, že naši chtějí můj život vyměnit za jiný. Skočil jsem a shodil televizor. Nesnesl jsem doma takového zloděje. Utekl jsem bos do polí daleko za město — a p a k mě zavřeli do blázince " Saša se podíval pozorně na lékaře, který mu napjatě naslouchal „Pane doktore — " „Copak, Sašo?" „Nevím, jak to říct — . Vidím před sebou to nesmrtelné Ty, jímž přicházíme k sobě. Ty, které mi naslouchá, přijímá a oslovuje, ale vím, že Čas zraje a mění se v rašící Nikdy. Kolem toho kráteru ve tvaru srdce, v němž se člověk rodí, miluje i umírá, kolem něho víří karneval" „Ano, Sašo, my dva jsme se domluvili..." „Ale ten bordel, pane doktore," usmál se Saša, „ve kterém jsem měl, než jsem vás poznal, jen zastupující funkci protézy, prostitutky impotentnich a silných, mne naučil umění smíchu a komedie. Bylo to k něčemu dobré. Až odjedete, budu mít sílu ho využít" „Znáte tu oprošténost a sílu ve smíchu?" dodal Saša. „Člověk se někdy směje, až praská čas. Má pocit, že se nezastaví." mu už nic jiného nezbývá. Takový smích — to je asi poslední šance," odvětil lékař. „Máte pravdu. Takový smích se může zdát už hodné bezmocný. A přece je v něm cosi všemohoucího. Člověk má moc nadlehčit jím každý svůj smutek." „Ano, ve smíchu se může člověk stát pánem nad situací. Kamevalizací mnohdy posunujeme svět, bolest a zlo z reality do imaginace. Ve hříčce smíchu, v karikatuře, v komedii, je zbavujeme váhy." Pak lékař Sašu dlouho neviděl — musel odjet na delší služební cestu. Slíbili si však, že st budou psát Po návratu se lékař dověděl, že Saša opustil ústav a zahájil velmi úspěšnou dráhu cirkusového klauna. Hraje prý roli Nikoho a všech. Je vynikající ve stylizovaném originálním manýrování, jež nelze vidět v žádné diskotéce, v parodující grimase a vyměňování masek, právě tak jako je nepřekonatelný v zvláštním sarkastickém „Šibeničním" žertování s nehybnou tváří. Jeho smích je fascinující. Je to akrobat, kterému se podařilo přeskočit hrozící zblbělost. Ale při posledním mistrovském saltu si zlomil vaz. Jeho zdrcení obdivovatelé na něj nikdy nezapomenou. Liberec
Eduard
Goldstúcker
Faraónův pekař Recipovat literaturu znamená mj. konfrontovat přijímané s vlastními životními zkušenostmi. Když se to, co přijímáme, plně nekryje s vlastním prožitkem, tu se tento ozve „Tak to nebylo" a pokouší se o vyhovující úpravu. Z takových konfrontací se mnohdy rodí apokryfy jako kompromis mezi tím, co bylo literárně ztvárněno a recipientovým prožitkem. Z recipovaného díla sice vystupuje vlastní prožitek, cit ho poznává, avšak jednotlivé okolnosti a příčinné souvislosti nechtějí souznít k plnému uspokojení. S pocitem, že jsme něčím takovým prošli, se zároveň probouzí přání přizpůsobit i odlišný rámec prožitku vlastní citově podbarvené vzpomínce Čili nabízené si aktualizovat. Kdo zachází s literaturou, tomu se časem spontánně nahromadí cosi jako antologie děl anebo jejich částí, jež asociativně obzvlášť živě vyvolávají a zpfítomúují vlastní zážitky. Taková antologie je natolik osobní, že by mohla svést k smělému výroku: „Řekni mi, z Čeho se skládá tvá prožitá literatura, a já ti řeknu, kdo jsi." V mé antologii, hodně vpředu, stojí část starozákonního vyprávění o Josefovi. Jde o epizodu, která líčí, jak je Josef, uvržený do vězení svým egyptským pánem Putifarem, nakonec předvolán před faraóna a ustanoven hospodářským diktátorem „nade vší zemí Egyptskou". Co se zde předvádí je za daných podmínek nejhlubší myslitelný pád a nejvyšší myslitelný vzestup, mýtické paradigma nestálosti, ba dobrodružnosti lidského života. Nesčetní kazatelé po všechna ta staletí dokládali tímto líčením svá zbožná napomenutí, že člověk nemá propadat malomyslnosti, nýbrž i v protivenství být pln důvěry, že — jak ukazuje Josefův příklad — Hospodin je i s ním a řídí jeho osud k dobrému konci. (Nevím — a nikdy se, žel, nedovím —, zůstalo-li něco z takové důvěry v srdci mé bohabojné matky na její cestě do osvětimské plynové komory.) Josefovo uvěznění bez viny jakož i jeho osvobození ze žaláře, který ho měl držet do konce života, — pocity s tím spojené mají ve mně odezvu. To však není hlavní důvod, jenž tomuto textu získal přijetí do mé antologie. Ten důvod je jinde. Biblický vypravěč stál zde před dvojím úkolem: věrohodně motivovat jak Josefův pád tak jeho vzestup. Obojího se zhostil skvěle. Jenže zatímco ke splnění prvního úkolu zcela stačí obžaloba vznesená proti Josefovi Putifarovou ženou, vyžaduje si druhý složitější postup. Je snadno pochopitelné, že otrok — takové bylo Josefovo společenské postavení — je vsazen do vězení, připadá však nejvýš nepravděpodobně, že takový otrok jednoho dne zčistajasna obdrží pozvání od panovníka a opustí audienční sál jako druhý nejmocnější muž státu. Tu musí autor, aby svému příběhu zjednal věrohodnost, vetkat do vyprávění tři nové prvky a spříst motivaci z jejich souhry s jedním prvkem starým.
Ty tři nové dějové pivky jsou: 1. Vězení, do něhož je Josef vsazen (nová anglická bible je nazývá „Rudou věží"), se vyznačuje tím, že je „to místo, kde vězňové královští seděli", což tvoří již pojítko mezi touto trestnicí a královským dvorem. 2. Jelikož Hospodin je neustále s Josefem (tento vůdčí motiv celého vyprávění se v jediné, třicáté deváté kapitole knihy Genesis obměňuje neméně než Čtyřikrát), „naklonil se k němu milosrdenstvím a dal jemu milost u vladaře nad žalářem", takže ho tento pověří dozorem nad všemi vězni jakož i písařskými pracemi s tím spojenými. Ztroskotavší správce Putifarova domu a jmění se tak stává faktickým správcem vězení, což mu poskytuje jak volnost pohybu v okrsku vězení tak i styk s jeho nedobrovolnými obyvateli. 3. Po vytvoření těchto předpokladů zbývá již jen málo, aby se takřka staly operativními, což se uskuteční tím, že osoby z faraónova nej bližšího okolí se octnou ve vězení. Leč ani to vše by Josefa ještě nepřivedlo do královského paláce. To způsobí teprve bohem dané umění vykládat sny, které kdysi mladicky troufalému snílkovi a vykladači přivodilo první bezmála smrtelnou pohromu a které, držené od té doby jakoby za kulisami vyprávění, vystupuje nyní do popředí jako agens netoliko jeho osvobození od smrti v žaláři, nýbrž také jako agens vyplnění jeho tehdejších vizí moci a nádhery. — Takovému vypravěčskému umění nelze odepřít uznání. Bible (v kralickém překladu) shrnuje to vše do stručných a věcných vět: Stalo se potom, že se šenkýř krále Egyptského a pekař provinili proti pánu svému, králi Egyptskému. I rozhněval se Farao na oba úředníky své, na vladaře nad šenkýři, a na vladaře nad pekaři. A dal je do vězení v domě nejvyššího nad drabanty, do věže žalářné, v místo, v němž Josef vězněn byl. I postavil jim nejvyšší nad drabanty Josefa k službě; a byli drahně dní u vězení. I měli sen oba dva, každý z nich sen svůj noci jedné, každý podle vyložení sna svého, šenkýř i pekař krále Egyptského, kteříž seděli v věži. Nesmíme ztrácet z očí, že ti dva vysocí hodnostáři byli uvedeni do příběhu pouze jako vypravěčské pomůcky a jakmile splnili svou úlohu, byli z něj zase propuštěni. Objevují se tedy, aby — jak již naznačeno — vytvořili cosi na způsob viaduktu přes obrovskou propast, která zavrženého otroka dělí od krále. Zdají se jim sny, aby se mohlo uplatnit Josefovo vykladačské nadání, načež je jeden odstraněn katovou rukou, neboť nyní stačí již jen jeden, aby v pravý čas králi doporučil Josefa jako vykladače snů a převedl ho tedy takřka přes onen viadukt. Vyprávění se jen do této míry zajímá o osud oněch dvou pánů. Mně však postavily mé životní zkušenosti faraónova šenkýře a pekaře do nového světla a za jejich krátkým vystoupením na biblickém jevišti mi daly tušit zcela jiný děj. Původní text je označuje jejich úředními tituly. Plným právem se však lze domnívat, že zde jde o 31
resortní ministry z oblasti výživy lidu („vladař nad šenkýři", „vladař nad pekaři"). Kde se však zatýkají ministři, tam jsou vždy ve hře závažné politické problémy, a popravě ministra předchází důležitý — veřejný či tajný — proces. Je sice pravda, že v absolutistickém režimu, jako byl faraónův, je panovníkova vůle zákonem a vládce může odstranit i své nejvýše postavené služebníky, ale ani tam se to neděje bez vážných důvodů. Dosud, pokud vím, převzaly všechny nesčetné epické i dramatické varianty josefovské látky biblické podání bez kritiky. I Thomas Mann, který v „Josefu živiteli" bohatě rozhojnil příliš stručný originál, má za samozřejmé, že tomu bylo opravdu tak, jak to podává tradice, že totiž (ve spiknutí, které sám přibásnil) šenkýř byl nevinný, zatímco pekaře popravili právem. To je pochopitelné, když se vezme v úvahu, že Thomas Mann, jako ostatně každý občan s přirozeným smyslem pro spravedlnost, žil v samozřejmém předpokladu, že nevinní lidé bývají odsouzeni jen zcela výjimečně a omylem; pomyšlení, že by se již ve starém Egyptě byli uchylovali k vědomé, masově páchané justiční vraždě a justičnímu omylu (jenž není omylem) jako prostředku státní politiky, mu bylo cizí. Tato civilizačně zděděná (smím-li ji tak nazvat) spontánní důvěra, že stát respektuje princip spravedlnosti, nejspíše zamezila, že tak velký počet lidí nepoznal pravou podstatu moskevských politických mo n strp roce sů třicátých let (a v převážné většině ani jejich hrozného potomstva v poválečné střední a východní Evropě): vražedný teror pod rouškou justice. Případ faraónova pekaře vidím jinak. Vycházím z toho, že tradovaný text zamlčuje, čím se ti dva zatčení „provinili proti pánu svému". Biblické vyprávění se nemusí zastavovat u takových jednotlivostí, protože ti dva páni hrají tam, jak řečeno, roli pouze podružnou. Mně však připadá ta otázka oprávněná. Jelikož jde o dva ministry zodpovědné za výživu obyvatelstva, lze mít za to, že se v této oblasti vyskytly potíže, které hrozily výbuchy masové nespokojenosti. Když však totalitní režim není schopen odstranit skutečné příčiny takové nespokojenosti, uchyluje se obyčejně k opatřením, jež mají odvrátit pozornost ovládaných od příčiny jejich útrap např. tak, že „odhalí" neexistující spiknutí a domnělé spiklence okázale potrestá za nespáchané zločiny. Neboť — jak dokládají staré zkušenosti — potenciálně nebezpečné rozhořčení ovládaných se utiší, když se jim někdo, nějaký obětní beránek, předhodí s tím, že je za to zodpovědný. Nenávist vůči domnělému pachateli může v takových případech na Čas dokonce posílit masovou základnu vládců. Jak a kde se v takových případech hledají (a nalézají) „spiklenci"? Samovládce či politická strana, která se s nikým nedělí o moc, nemůže, kdykoli její postup vyvolá nelibost, předstoupit před obyvatelstvo a říci: „Zmýlili jsme se, promiňte." Kdyby se něco takového opakovalo, pak by takto oslovení jistě požadovali, aby péče o jejich zájmy byla svěřena jiným rukám. Režim mocenského monopolu musí proto zodpovědnost za své chyby a za opatření bolestně poškozující zájmy ovládaných
podstrkávat někomu jinému a vydávat je za machinace momentálních nepřátel (a těch je vždy dost, o to je postaráno). Jelikož v takovém politickém systému existuje pouze jediné mocenské středisko, musel nepřítel, tak se dovozuje, propašovat své agenty do tohoto centra. Pro získání věrohodnosti se předstírá existence nebezpečného komplotu. O tom, kdo má být „odhalen", zatčen a odsouzen jako jeho účastník, se rozhoduje po velmi důkladných úvahách v nejužším okruhu mocenské špičky. (V Československu, abych příkladem uvedl případ mně známý, to svého času trvalo celé dva roky, než z několika projednávaných scénářů a návrhů na obsazení rolí ve spiknutí, jež mělo být „odhaleno" — Stalin na to naléhal —, byla nakonec, pouhých šest let po Osvětimi a Terezínu, zvolena povýtce antisemitská alternativa.) Vzhledem k právě řečenému snad nepřekvapí, že mezi řádky biblického líčení tuším scházející podrobnosti děje jakož i odpovědi na své otázky. Domněnka, že šenkýř a pekař byli zatčeni v souvislosti s potížemi v dodávce potravin, nebude připadat za vlasy přitažená, když se vezme v úvahu, že jádro celého vztahu faraón-Josef tvoří právě problém špatných úrod. A starost s tím spojená jistě nevyvstala teprve s faraónovými sny; naopak, ta ho provázela tak intenzívně, že pronikla dokonce do jeho snů — proslulých snů o kravách a klasech. S největší pravděpodobností lze mít za to, že neúrody předcházejících let přivodily politicky nebezpečné napětí, které bylo třeba co nejrychleji odstranit anebo aspoň zeslabit Vláda však neměla z čeho nakrmit hladovějící, což jediné by bylo napětí odstranilo. Proto bylo rozhodnuto zatknout dva příslušné resortní ministry a obvinit je třeba ze zneužití úřední moci, ze sabotáže či dokonce z velezrady. Zpočátku se snad doufalo, že tato opatření budou mít účinek jako ventil nahromaděného lidového hněvu a že do příští úrody postačí. Když se to však nestalo, protože patrně ani další úroda nebyla lepší, byl pekař odsouzen k smrti a popraven. Proč on a ne i ten druhý? Na důvody vyplývající z techniky vyprávění jsme již poukázali. Jinak mají dohady volné pole. Nejpřijatelnější by možná byl ten, že šenkýř snad poskytoval orgánům, které vyšetřovaly jimi samými vymyšlené pekařovy zločiny, podle jejich pojetí „poctivou" pomoc. Když se však věci měly tak, vnucují se nové otázky. Biblické líčení neříká, byli-li vězni kdy vyslýcháni. Dovídáme se pouze, že seděli spolu „ve věži žalářné" a že Josef byl jediný, s kým jinak přicházeli do styku. Bylo-li tomu skutečně tak, pak visí nad Josefovou rolí v celé aféře velký otazník, neboť pak nelze vyloučit domněnku, že Josef dodával vyšetřující instanci zprávy o obou vězních, ba dokonce že byl od počátku za tímto účelem ustanoven jim „k službě", což by zase ukazovalo k tomu, že jistá vysoká místa si ho již dříve všimla a že tudíž nebyl odkázán na zapomětlivého šenkýře, aby dva roky po pekařově popravě padla o něm zmínka u dvora. Tato biblická dvouletá lhůta mohla však být důležitá v jiné souvislosti. Josef, který byl přiveden
do Egypta jako sedmnáctiletý a pak po deset let spravoval Putifarův dům a majetek, se mohl zevrubně seznámit s hospodářským životem země a nadto v rozhovorech s uvězněnými ministry vniknout do problematiky vrtkavých nilských úrod. Na základě toho potřeboval patrně dva roky, než vypracoval plán, jak překonat hospodářskou a politickou krizi vyvolanou náladovostí záplav Nilu. Tento plán pak (ať už z podnětu šenkýřova či s pomocí vysokých míst, jež jsme delikátně nazvali „vyšetřující instancí") směl předložit až do hloubi svých snů ustaranému faraónovi. Jaký je to — mimochodem — kouzelný nápad, dát předestřít panovníkovi hospodářský plán v podobě výkladů snů. Typ politického monstrprocesu si v podstatě zůstal věrný po všechna ta tisíciletí. Po faraónově
nešťastném pekaři následovaly nesčetné podobné oběti. A ještě jednu otázku nadhazuje vyprávění o Josefových osudech: Co znamená našemu zesvětštělému myšlení výraz: „Hospodin byl s ním"? V biblickém kontextu je jeho smysl jasný: Bůh drží nad Josefem ochrannou ruku, dává mu přestát mnohá nebezpečenství a dopřává mu splnění i nejsmělejších lidských aspirací. Máme však co činit s historkou zhotovenou lidmi, s mistrovským vyprávěním, které má příkladně a poučně znázornit bohulibý běh lidského života a jejíž didaktický záměr určil jak utváření děje tak i hrdinovu postavu. Kdo tedy byl opravdu s Josefem? Pán nebe a země, či pán fabulace a pisátka? Brighton
Jiří Gruša
Další let do horského města Bylo věru zvláštní, jak jsme letěli. Vzduchový polštář nás držel téměř vodorovně nad horami, které se vynořovaly z oparu silně nasvícené zprava. Byly to opět ty hřebeny na sever od místa vzletu. Poznával jsem je dobře, neboť jsem je poměrně Často přelétával s různými svými ženami a na podobných zařízeních, jako je toto. Byly to ovšem spíše jen vyhlídkové lety, nikdy jsme ve zdejší krajině nepřistáli, třebaže mě již od prvního sňatku přitahovala — a třebaže jsem několikrát naléhal. Mé ženy to vždycky odmítaly, některé i velmi rozhořčenými slovy, ale ty z nich, které mi byly obzvlášť milé, to činily mlčky, s vědoucím úsměvem kohosi, kdo by za určitých okolností byl ochoten vyhovět. Také tato má žena se smála, vlasy jí vlály. Blond vlasy, Hory tvořily oblouk s náhomí rovinou uprostřed, muselo se však ještě stoupat. Řekl jsem: „Melánie" (protože tak se jmenovaly všechny), „co to má znamenat, už jsem s tím vůbec nepočítal, nepřipravoval se na žádný let, natožpak dneska, v pátek!" Chtěl jsem se na ni zlobit, naznačoval jsem to i hlasem, ale ve skutečnosti jsem byl vděčný, že mě sebou vzala. Až se otočí — a ona to brzy udělá — ukáže se jistě, že je to má nejmilejší žena. Ta, co mě po milování krmívala kešú oříšky a zpívala m i . . . Hm, co mi to zpívala? Dovedl bych to zapískat, ale slova to vlastně nemělo — anebo lépe, byla to slova v cizím jazyce, po kterém jsem se nikdy nepídil. Ostatně všechny Melánie byly cizinky a všechny měly světlé vlasy. Melánie! To přece z n a m e n á . . . „černá". Až tady, ve vzduchu, na cestě k horskému městu, mi to přišlo k hlasitému smíchu. Ale můj smích měl ještě jiný důvod, mohl jsem, kdyby se tato má žena nyní otočila (a k tomu jsem ji vlastně takto lákal) uvést tu nesrovnalost, aniž bych se zároveň musel přiznat k pocitu úlevy, ba štěstí, že jsem zase s ní. Ano, byl jsem šťastný, zvlášť když se pak na tu melodii, kterou jsem pracně, leč rozpoznatelně znovu sestavil a zapískal, opravdu začala ke mně obracet a já zjišťoval, že můj předpoklad byl správný. Zpod dlouhých a vanoucích vlasů se vylupovala tvář nejmilovanější mé Melánie. Postavil jsem jí kdysi obzvlášť krásný dům ve stráni plné starých jasanů. Všem jsem stavěl domy, lišily se od sebe spíše jen krajinou, do níž byly zasazovány, než vnějšně. A také — řekl bych — intimitou, která z nich vyzařovala velmi různě. Dospěl jsem skoro k názoru, že se v těch domech odráží vlastně můj vztah k jejich pozdějším majitelkám — a že se takto určitý rozdíl v bytostech promítá i do budov. Potvrzovalo by to domněnku, že si nás vybírají stále stejné ženy, ale právě s tím rozdílem v útulnosti. Opar pod námi se protrhával a na náhorní plošině, plné velmi jasné zeleně, se tyčilo ono město. Vlastně ji uzavíralo, neboť šplhalo do první prodlevy souvislého srázu, z kterého p o lo obloukoví tě vybíhaly všechny zdejší hřebeny. Jako by dávalo pyšně na srozuměnou, že mu to dole prostě patří. Bylo to velmi živé město, ulice se táhly poměrně prudce vzhůru a tvořily terasy se zákrutami Tou nej širší z nich kráčel průvod s dechovou kapelou, která zrovna mlčela, ale jejíž nástroje se blyštěly. Za hudbou dětský sbor. Nesly — ty děti — veliké desky s notami, ze kterých vlály bílé a střapaté stuhy. Celé to množství se muselo ubírat k nějaké slavnosti, po jejímž smyslu jsem pátral usilovně — a bez hlesu. To už se však Melánie zcela přivrátila ke mně a řekla: „Nezlob se, že j s e m opustila dům, kterýs mi postavil a který mi velmi přirostl k srdci, ale bydlím teď tady", ukázala před sebe, takže se to mohlo týkat jak města tak nej vyšší hory celého masivu, jejíž zasněžený vrcholek se oslnivě třpytil. Ten ledový jas se pak odrážel i v tváři mé ženy, která se zdála ještě krásnější, než jak jsem ji znával. Ačkoli jsem si dobře pamatoval, že když jsme se opouštěli, připadala mi poznamenaná časem. Nyní ale tu i byla jakási ničím 33
nenarušená mladost a svěžest, ba dokonce jakési bezčasí, které mě strhávalo. Ješitný, jako obvykle, uvěřil jsem na malou chvíli, že se i já jí možná tak jevím, ale nezeptal jsem se. „Neberu to tak", pravil jsem, „že by se ti nebylo líbilo v domě, který jsem zřídil. Musela jsi mít nějaký závažný důvod, ale nejsem tak indiskrétní, abych se po něm pídil." „Tak, tak", špitla, „byl to překrásný dům. Chovala jsem v něm kočku, dva psíky a syna." „Hm, co je s ním?" zeptal jsem se jakoby nezaujatě, ač mě to silně zajímalo. „Je generálem", odpověděla. „Ano, ach ano. Všichni mí synové jsou generálové kavalerie", uvědomil jsem si hlasitě. „Ale tento to dotáhne nejdál." „Protože se narodil za bouřky. Blýskalo se na východním nebi a to je dobré znamení." „Děkují ti, Melánie", řekl jsem pokorně, „za všechno ti děkuji." Mezitím hudebníci i zpěváci dostoupali na ústřední náměstí toho města, a já si uvědomoval, že vlastně stojíme, anebo že se natolik zpomalil náš let, že to tak vypadá. Také jsem viděl, že náš stín klouže po tělech toho průvodu a že se některá z nich otáčejí a mávají. Zdálo se, že jsou mi ti lidé přátelsky nakloněni. Zachtělo se mi mezi ně a měl jsem i pocit, že tato má žena mi v tom nebude bránit; už proto, že je nejmlčenlivější a tedy nejvíc vědoucí. A ona se usmála a hned se začala zase tak mlčky odvracet. Já jsem v tom rozpoznal jednoznačný souhlas, neboť se — dá-li se to tak říci — vmaňovala se stejnou grácií do sošné pozice, z níž vymanit se ji stálo tolik času. Pozor, ta sošnost je velmi živoucí, velice tělesná, dech je slyšet, ba úsměv je slyšet, a tento popis se týká všech mých žen! Klesali jsme na velký záhon. Náměstí mělo uprpstřed hexagram jemně stříhaného trávníku. To však byl veliký omyl domnívat se, že se ti lidé shromáždili na mou počest — ačkoli, jak jsem už pravil — byli vyšňořeni k něčemu slavnostnímu. Zejména zpěváčkové, ti měli na sobě černé kalhoty a sukně k bílým košilím a blůzám, podvazovaným u krku bohatě rozvlněnou stužkou rovněž černé barvy. Když j s e m však mezi ně sestoupil, otočili se ke mně zády a jejich dirigent dal dokonce pokyn, aby spustili svou skladbu, jak se domnívám nejspíš piloto, abych se neujal oslovení sám. Ten člověk stál na malém podiu instalovaném před průčelím jakéhosi — patrně — muzea, na jehož předstupních se jak zpěváci tak hudebníci shlukli v půlkruh. Třebaže chovám těch lidí mi připadalo podivné — neboť jsem prostě vylučoval možnost, že by mě právě teď nebyli zahlédli, když přece předtím, dokud jsem na ně vrhal jen stín, se mi dokonce podbízeli — jejich hudební výkon mi učaroval. Kapela, ačkoli sestávala jen z plechů, zněla netriviálně a zpěv byl vznešená kantáta, která mě dojímala svou starobylostí. Protože jsem uprostřed trávníku už úplně osaměl a hudba mě mocně přitahovala, kráčel jsem zvolna až k dirigentskému pultu. Ale mé dojetí se přitom mísilo s velikou nejistotou, neboť se opravdu zdálo, že mě nikdo nevnímá. Prostupoval jsem jimi, otevírali se přede mnou a zavírali se za mnou jak voda. Když jsem pak stál vedle dirigenta, odvážil jsem se dokonce obracet mu listy v partituře. Ani to ho však nevyvedlo z mhy, řídil skladbu nejspíš po paměti a já se dolistoval až k titulní straně a zjistil, že skladba se jmenuje PRADO, totiž jako já. To mě Šokovalo, ale zároveň jen posílilo mocný dojem z té kompozice. Když jsem vzhlédl, zjistil jsem, že Melánie, ačkoli stále ještě v dohledu, se zvolna vzdaluje. Přepadl mne smutek, že ji snad ztrácím, i začal jsem silně volat. Kantáta ovšem právě vrcholila. Mával jsem tedy na svou nejoblíbenější ženu, nebylo však jisté, že mě může spatřit Potom mě uklidnila myšlenka, že vidím-li ji já, je stejně tak dobře možné, aby mě viděla i ona, a zdálo se mi, že se chystá vrátit, protože nabírala oblouk, podobný polokruhu těch hor, a logicky dokončit ten pohyb by přece znamenalo, že nutně směřuje sem, k tomuto místu. Bonn
Jan Kotík, 1971
S Jiřím Grušou o literatuře
Moderní česká literatura slaví dvě stě let svého trvání, počítáme-li od vydání Thámova dvojdílného ahnanachu Verše v řeči vázané. J a k se změnil váš pohled na tuto literaturu po pětileté emigrační zkušenosti? Vidím ji teď víc jako součást někdejšího rakouského prostoru. Přestože se vyvíjela v rámci evropských nacionalismů 19. století v polemice s němectvím. Věrně hlavně sdílela jihoněmecké literární klima, ve kterém se specializovala na cosi, co bych nazval „pohled z kuchyně". Paradoxně ovšem, jakmile začala být takto česká (a jinak to nebylo možné), zatoužila kuchyň či jiné shromaždiště personálu opustit, tj. stát se „světovou". Jenže „světové literatury" byly literatury panské, zámecké, pro zámek či na zámku psané (Corneille, Shakespeare a Cervantes a předtím Italové), šlo o literatury národů, které se jinak za svět považovaly a i jinak jím politicko-společensky byly. V tom období Češi jako páni mizí ze scény. Dosud se však činně, jako řekněme určité periférní kulturní centrum, na světovém (evropsky míněný svět) dění podíleli, a v tom smyslu literárně „světoví" byli. Vlastně ze slovanských národů nejvýznamněji. Ale pak se stávají pouze zámeckým personálem a jejich četba i vkus tomu většinou odpovídají. Dohánění „světové literatury" postihlo po třicetileté válce i Němce. Koncem osmnáctého století se odromanizovávali jako my se potom odněmčovávali, ale jejich zámky byly pouze pauzerizovány, nikoli vyvráceny. Naše zpoždění vůči německým literárním výkonům je přibližně stejné jako německé vůči francouzskému. Ale jakmile se literatura odstěhuje ze zámků do měšťanských domů, začínáme držet krok. I to je ovšem namáhavé, protože také do měšťanských domů musíme z kuchyní a maštalí. V životopisech všech našich autorů v první půlce století, a snad ještě o pár let dál, je dominující zkušeností slabost sociální. Nejlepší „literární příručka" k tomuto tématu je Česká suita Jiřího Koláře, pozoruhodná literární koláž, zachycující právě bídu píšících Čechů. Suita by ovšem mohla být podstatně rozšířena o podobné sestřihy z korespondence a deníků dalších umělců, třeba muzikantů. To se u n á s někdy nazývá „plebejstvím" a jindy „demokratickou tradicí" české literatury. Přineslo toto „plebejstvť české literatuře něco pozitivního? Jeto danajsko-dunajský d a r . . . dodnes nejproblematičtější dědictví onoho věku. Není divu, že se v něm zhlídli Václavkové, Fučíkové, Štollové až po B l a h y n k u . . . Protože toto plebejství je vždycky — ať už je budeme vysvětlovat jakkoli — výrazem
mentality služebných lidí. Výrazem služebnosti přinejmenším v tom polopozitivním smyslu, ve kterém o služebnosti české litera tury mluví Franz Kafka ve svém, dosud bohužel dodnes ne v Čechách přeloženém, deníku. A to prosím tenkrát byla česká literatura z nejhoršího venku. Znamená to prostě, že většina velkých děl byla vlastně sepsána Čechům . . . a Čechám navzdory. Česká literatura je tedy jediná ve středoevropském prostoru bez šlechtické účasti. V sousední?Ti Polsku a Rusku to byla hlavně záležitost urozených... Není možné v této skutečnosti přesto spatřovat něco pozitivního? Třeba jistou vitalitu? Ne vždycky se dá z nouze dělat ctnost To je náš handicap a nikoli přednost. Těžko překonávaný nedostatek. Proto v Čechách stále vyprávíme pohádku o ošklivém, tlustém a zpupném pánovi a o chytrém charakterním Honzovi. Ale pravda je, že být služebným člověkem se od počátku až dodnes považovalo za horší, než být Člověkem Služby. Sociální nerovnost nevznikla á la Rousseau tak, že nějaký bůhvíproč ničema zarazil do země kolík a prohlásil, od tohoto místa je to moje, a nezanikne á la Marx, zapřísahána peklem vykořisťování. Viz pátá kapitola Kapitálu. Je to víceméně dělba lidského údělu, v níž ti, kteří se ozbroj ováli, aby existence té které komunity byla uhájitelná, dostávali do vínku právě určitá privilégia za svou ochotu a povinnost krásně u m ř í t Mělo to jistý estetický, nejen praktický účel. Kalokagatheia se tomu říkalo ve starém Řecku. Velmi neliterární úlohou Českého literáta bylo tedy společnost „aristokratizovat". Snažil se o to seč byl. Ať už si o dílech tohoto typu myslíme cokoli, je tento trend Nerudů, Dyků, Macharů atd. n e p ř e h l é d n u t e l n ý . . . Tento sám o sobě pochybný trend má mezi svými příznivci ještě pochybnější Jalzifikátory ... Dokonce o Palackém mluvíte jako o romanopisci ,.. Ne, to byste mi špatně rozuměl, Palacký není falzifikátor á la Hanka, ačkoli oba byli vedeni dobovou (nejenom českou) snahou „zmocnit se dějin". Pokud jde o Palackého, je jeho hlavní spis dílem spíše uměleckým než historickým. Asi jako již zmíněná pátá kapitola Kapitálu je spíše beletrií než spisem filozoficko historickým. Já se tedy na Palackého dívám jako na našeho nejlepšího beletristu 19. století. Vyzdvihujete Palackého jako spisovatele, ale jako historikovi mu vy čítáte jistou předzjednanost? Nevyčítám, konstatuji. Jako první moderní Čech byl na vysoké úrovni schopen zpracovat podněty německé protestantské kuchyně, německé prorocké Professorei: Kant, Fichte, Schelling, Hegel. Byl schopen estetizovatdějiný ve smyslu své teorie o božnosti a teze o stýkání se a potýkání „němectva s češstvím". To má hegeliánské rysy. Ale jenom kniha takto napsaná se mohla stát dějinotvornou. A ovšem... nevzepřít se ani Nejedlému... 35
Jak to myslíte? Dejme tomu takto: Hegel, Marx, Engels, Lenin, Stalin a současné reálné socialistické blabla a na druhé straně Hegel, Palacký, Masaryk, Beneš, Nejedlý. Vzájemné poměry mezi osobnostmi obou řad jsou přinejmenším velmi podobné. Přechod od románového konceptu českých dějin, založeného Palackým ještě bohatě a členitě, humanisticko liberálně, federalisticky v lůně starého, ale přebudovatelného Rakouska, k Benešově interpretaci „stýkání a potýkání", jež končí „odsunem", je sice pozvolný, ale zřetelný, A možný právě jen proto, že se od Hegela výš mohou, jako Geschäftsführer Weltgeistu neboli jako vyvolené národy, uplatňovat i jiné entity než Židé. Staré křesťanství to mělo jednodušší. Smlouvu s pánem Bohem měl původně jeden národ a podíl na ní, v rámci Nového zákona, získaly všechny ostatní národy stejným dílem. Mezi Hegelem a Marxem je samozřejmě distanc přibližně tak veliká jako mezi Palackým a Masarykem. Ale také Masaryk, při vší úctě, právě ten nacionální akcent, skrytý v Palackém, akceptoval. Kdyby u Palackého šlo jen o vědecké dílo bez profetického literárně estetického účinu, jistě bychom se o tom dneska nebavili, Věc by už dávno patřila do kabinetů a a r c h í v ů . . . Ale to naopak právě ukazuje sílu české literatury a samozřejmě také její p r o k l e t í . . . Nesehrálv literatuře tuto roli spíš Alois než Palacký ...?
Jirásek
Jirásek je pouhým převypravěčem Palackého.,. A to mně umožňuje poznámku týkající se Českých poměrů: jenom v rámci malé literatury - „malý" tu nemyslím dis kvalifikačně — je možné, aby se dílo, které jednoznačně patří do oboru, jemuž se říká „Professorenromane", jaksi posunulo mezi seriózní literaturu. Například Ahnen Gustava Freytaga, co do konceptu, provedení atd. Jiráska zcela jasně inspirující, patří v Německu odjakživa do druhé, ne-li třetí řady. Chcete říci, že v Čechách jsou měřítka posunutá...
tradičně
Posunutá a spíš uzpůsobená, sloužící tomu, co se jimi měří. Na zlato potřebuješ zlatnické váhy. Na brambory decimálku. Dlouho se vážilo hlavně decimálkou. Do konce trvání první republiky se dá mluvit o alespoň částečném přechodu na jemnější přístroje, ale komunisté literaturu pak úmyslně znovu parochializovali, ve smyslu svého pojetí přímé výchovné služebnosti. Současné literární podmínky v Čechách mají v sobě dokonce opět některé obrozenecké rysy.
sud „neobsazené" obory hledali „naši" autoři . . . To končí Havlíčkovou smrtí a almanachem Máj, tedy 1859. Avšak právě Hálkova a speciálně Nerudova generace politizuje literaturu „mladočesky", zeslužebňuje ji novým způsobem do určité míry tragickým, s dlouhodobými následky. Neruda není jenom autor Malostranských povídek, ale také mladočeský ideolog, který zabydluje v Čechách náš trapný antiklerikalismus, endemický antisemitismus a prdelní pokrokářství. To je doba, v níž Tyrš zakládá naše „Turnery". Je přece potřeba vidět naše Sokolstvo i ve světle „barevných košil" devatenáctého a dvacátého století. My vždycky děláme, že to byly jen německé záležitosti, ačkoli jsme věrně napodobali svůj vzor (jako dnes ruský). Naše věc byla přehlednější než německá, dovedli jsme německému modelu účinně odpovědět jeho vlastními zbraněmi. Český antisemitismus je samostatná kapitola. Ne nadarmo tu jako obvykle chybí zpracování. Jako
obvykle?
Co máme pořádně zpracovaného? Poslední slušné dějiny české literatury: Arne Novák; kritické vydání Havlíčkových spisů a korespondence? Sabina a jeho biografie? Židé v české literatuře? Dovedete si ji představit, jen tak namátkově, bez Gellnera, Weinera, Poláčka a Ortena? A neodlišují se právě oni od tradičního českého literárně pokrokářského vidění světa? Nemluvě o našich katolících atd. Vždyť ani Štollův S. K. Neumann, tato kvintesence šosáctví pokroku, nemá pořádnou monografii. Dvakrát jste se zmínil o názorech Franze Kafky na malé literatury. Jak chápete pasáž z jeho deníku, kde se zmiňuje o naší literatuře? Jako dodnes platnou charakteristiku, když už vyjmeme zmíněné období první republiky. Zvláštní činorodost, které si tehdy Kafka všiml, činorodost z níž se vlastně nerodí žádné Činy, je přece u nás doma pořád doma. Zato vedeme neustále nějaké spory a rozpadáme se do škol a školiček. Ulehčujeme si věci, věnujeme se rádi malým tématům, libujeme si a principiálně Často zdůvodňujeme výhody neprincipiáln os ti. Snadné symbolizace jsou stále naší doménou. Vyřazuje ty, kteří se dobrovolně neumenŠÍ, jako „neschopné". Typická je i snaha o popularitu, neboli o lidovost, která se projevuje v těsném spojení s politickými úkoly, ať už těmi nebo oněmi, a samozřejmě ničím neotřesitelná víra v literaturu jako cosi samospasitelného. Nevidíte to příliš černě?
Ale od Hálka a Nerudy, tedy asi od roku 1860, lze již říci, že se česká literatura vymanila z bezprostřední služebnosti národním cílům...
Ne! Cituju! Víceméně přesně! Všechny tyto vlastnosti mají i své pozitivní stránky. Ale zároveň to ukazuje, proč se stal nejvýznamnějším spisovatelem z Čech Kafka a nikoli Čapek.
Ano, i když tu lze mluvit jenom o vymanění z určitého „dopisování" národní literatury. To byla přece ještě doba, v níž se pro jednotlivé do-
Přesto česká literatura dostala právě cenu...
36
Nobelovu
Nobelovu cenu dostal Jaroslav Seifert Až si budeme všichni věc uvědomovat pouze v této dimenzi, přestane Kafkova definice platit. Na ten den se všichni těšíme! Před rokem vyšel německy váš román Janinka a v průběhu dalších měsíců byl více než příznivě recenzován v řadě západoněmeckých novin a časopisů. O něco později vyšel tento román pod svým původním názvem Dr. Kokeš, Mistr Panny česky, a do dnešního dne jsem na něj nečetl jedinou serióznější recenzi. Vladimír Majakovský tvrdil, že srozumitelnost se musí organizovat, a proto bych se teď rád zeptal O vás se často říká, že jste příliš složitý, nepřeložitelný, že vybočujete z řady atdL, a vy naproti tomu tvrdíte, že vaše knihy jsou jednoduché a realistické. V okamžiku, kdy příběh jako story, námět, nebo jak tomu budeme říkat, převzaly masové sdělovací prostředky Či reklamní agentury zaručeného ráje, je na každém příběhu něco v zásadě falešného. Míním tím rovinu mezi Dallasem a Dietlem. Takovou práci mohu dělat jedině pod pseudonymem a pro peníze, a taky jsem to v krajním případě dělal. Já jsem však přesvědčen po stáru, že každý slušný literát se jednou či dvakrát za život ocitne v roli šamana a že je na něm, jestli pomůže přivolat déšť, či jestli ho při té příležitosti, protože se mu to nepovedlo, anebo vlastně povedlo, utlučou! Jenomže tahle magická nebo religiózní rovina psaní musí být nejdříve dobývána nějakou osobní sebesázkou a teprve pak může být doménou prodavačů. Mně osobně je kupecká mentalita cizí. Tím nechci říci, že jsem nerad, když to, co píši, vydělá, ale od malička mě fascinoval obraz, na němž Kristus vyhání kupce z chrámu. Ve světě, kde už zřejmě definitivně byly chrámy zabudovány do kupeckých stánků, má m ů j tik nutně osud, který má. Hlava mi říká, že je to s těmi kupci správné a že to tak asi má být, ale srdce se hlavě podřizuje. Hlava je, chceš-li, pro demokracii, ale mé srdce se nikdy nesmíří s tím, že se mám smát na svého holiče, aby mě volil či četl, jak říkal Stendhal. Takže se ničemu nedivím. Je spíš otázka Času, jak dlouho tohle napětí mezi oběma póly můj organismus vydrží. Kdybyste se měl přirovnat teli, koho byste jmenoval?
k malíři či sklada-
Mohu mluvit jenom o těch, které mám rád. Jako kluk jsem obdivoval K l e e a . . . Z Italů vše před Rafaelem . . . Teď jsem byl zrovna v Paříži a zarazilo mě, jak sem nepříliš dotčen prošel malířství devatenáctého s t o l e t í . . . Kdysi mě fascinovala Růžencová slavnost, pod kterou j s e m dokonce jednou zažil štědrovečerní večeři, a pak socha Jana z Boha od Brokoffa. Bydlel jsem kousek od Kuksu, intimně jsem znal Betlém a šporkovské hrobky. Byl jsem tím fascinován od malička, protože se tam dalo doběhnout přes louku! Pak se mi také moc líbil obraz v kostele ve Dvoře Králové, na kterém padají Švédové pod žehnající rukou Panny Marie, ochránkyně m ě s t a . . . To byl pro mne stejně silný
zážitek jako později ten B r o k o f f . . . ačkoli to byl vlastně kýč. Z hudby jsem měl jako kluk rád Symfonietu, Janáček byl tenkrát div ne zakázaný, takže jsem to uměl nazpaměť. Ale také Mozartův Don Juan a vůbec všechny starší vokální věci a hudba kombinovaná se zpěvem, zvláště pak ta nejstarší, gotická . . . Na začátku vašeho posledního románu najdeme větu: „Svlík komži a rozhodl se být v Čechách básníkem..." To je jistě trochu autobiografické, i když jsem se snažil, aby n e b y l o . . . A vidíte, zrovna po téhle pasáži přichází citace z Adama Michny z Otradovic, když už mluvíme o té m u z i c e . . . Ale abych se vrátil ke p s a n í . . .jestli má úspěch nebo ne je jistě důležité z hlediska existenčního, a tím potažmo i literárně, neboť pak má člověk klid k práci, a to se mi za m ů j život podařilo jen jednou. Shodou okolností ve stavebním družstvu, kde mě jeden Moravan nechal existovat A v těch dvou letech jsem napsal Dotazník. Jenže mě hned nato zavřeli. A emigraci přežívám jen díky několika Němcům a Židům, Zapouštění kořenů je dlouhý proces. Sotva jsem se začal trochu dávat dohromady a domníval j s e m se, že se mi to podařilo, ocitl jsem se v nemocnici. Aby Člověk mohl psát, musí se v něm nějak protnout tri elementárrJ schopnosti: vnitřní klid, přesvědčeni o vlastní věci neboli polojistota o obecném smyslu, a ovšem minimální sociální základ daného konání. Tyto tři věci se u mě tradičně míjejí. A právě, že mít čas mě od samého počátku mého veřejného existování, tedy již 25 let, tak zaměstnávalo, stal se mi problém Času elementárním tématem. Snad s výjimkou první prózy je ve všech dalších textech pojat jako souběh různého ulpívání a uplývání. Já vím, že by pro čtenáře bylo jednodušší, kdybych ke každé kapitole předeslal esej o splývání času, jenže to já pro sebe považuji za zakázané. Čas by měl pracovat právě sám skrze nelineární příběhy. To se může nepovést, ale já to nemohu nezkoušet! Povinností profesionálního šamana je ohlašovat déšť, i když se obecenstvo neshromažďuje a ne tančí podle bubnu, který drží v ruce. Čemu má podle vás literatura vůbec sloužit? Má se pokusit nově nahlédnout svět, rozmnožit krásy světa a vytvořit nový harmonický řád, nebo má pouze přispívat k destrukci pseudoreality? Ach n e . . . Beletrie, jak jí rozumíme v porenesančním č a s e . . . nejspíš dosloužila . . . Aspoň ve své funkci artikulátora lidských nadějí a starostí skrze mocné slovo. Zdá se, že tuto funkci přebírají, přeberou nebo již převzaly jiné síly. Ale na to mohu řícit jen se starou gardou od Waterloo: Merde! Se mnou nepočítejte! Zemřu s tou starou beletrií! V kapitole Rozkoš v knize Dr. Kokeš, Mistr Panny, naj derme hned na začátku větu: „... vždycky 37
vyčenicháván... vyčichán Čechy Čenichů ve vyČichlu Čech, živý z čič, leč bratr slzy na slézu slízávané včelou... " Z čeho vás usvědčuje tato věta? Leda, že by tam vlastně mělo stát „čenichy Čechů", ale že se od Čechů očekává, že si to obrátí s a m i . . . anebo s tím praští do kouta. Tedy jak praví klasik: „Řeč není básnění proto, že je prapoezií, nýbrž poezie se děje v řeči, neboť řeč uchovává prabytnost básnění!..." Nebo jinak: Pro dnešní dobu je právě charakteristické propadnutí všednosti... Ale snad by se dalo také říci, že Dr. Kokeš má strukturu barokní opery: po recitativu přijde duet, árie atd. Je to vlastně opera o pěti základních hlasech: Janinka, Kokeš senior, Kokeš junior, Talancová kontrazlí Robusové.
že dát se přesvědčit moderním světem o tom, že je důležité se usmívat na svého holiče . . . Ale přece jenom platí, že až zase maminky budou přesvědčeny, že v jejich dětech má být něco královského a tatínci jim předcvičí umírání ve stoje, bude, dá-li pánbu, o malounko lip . . . Vždyť přece jeden z nejtypiČtějších argumentů posranosti u nás bývá; Pane, já mám děti! Jako kdyby ostatní národy děti neměly! A jako kdyby z dětí vychovaných v tomto kódu vyrostlo něco jiného než slouhové. Na konci kapitoly Rozkoš stojí: „V originále je smrt derTod, Čili ten... Neslýchané, praví doktor Marianus, tam bych nemohl umřít. Smrt je přece ženská..." Jak se vyrovnáváte s tím, že teď žijete právě tam, kde smrt je chlap? Očekávám, že si sem pro mne z protekce přijde die Tod! Tuhle si tady byl pro mne der Tod a ještě si to rozmyslel. Člověk se ovšem nemá r o u h a t
Já to interpretovat nemohu. A jak se vám jeví psaní z této Na straně 147 najdeme větu: „Kuš ty zmetku, po čem slídíš, už svou paní neuvidíš. Jestli rozum v hlavě máš, to ti radím, kliď se, maž!" To je jak z Erbena. Je to jazyk kašpárkovských h e r . . . Kapitola Rozkoš líčí na začátku rok 1947 Či vlastně již 1948, znárodnění arvše co z toho vyplývá snad poprvé v umělecké české literatuře tak ostře, až je snad i pro určitý exilový establishment, který věří v lineární pokrok, nepřijatelná, protože příliš ruší zaběhané představy. Tam třeba říkáte: „Teď jde o to nespadnout do jejich faííráku... z toho jejic?i střeva tam na konci neleze vůbec nic jedlýho, nýbrž jen sračka a sračka... " Tohle ř a d a lidí nechce ani dnes slyšet... V západní společnosti lidé ještě myslí à la Anna proletářka nebo lépe v sociální etice této kolportáže, jak jsme už o tom konečně mluvili. České myšlení tu předexecírovává všechny modely chování, s nimiž se tu setkáváme. Čechy byly jedinou zemí z těch, které se dostaly do sféry přímého vlivu Sovětského svazu po druhé světové válce, kde víru v užitečnost nějaké formy socialismu sdílela poměrně široká občanská základna. V tom se podobáme Německu v roce 1933. Máme, co jsme vlastně chtěli. Poláci i Maďaři se bránili, Rakušané — ubránili. Vím, o Čem mluvím, neboť jsem prošel všemi stádii rozpadu takové víry. Jakkoli se snažím rozumět motivům socialistů, to znamená nebýt při vyjadřování svého mínění agresívní, nemohu jedinou podstatnou zkušenost svého života, tu o tom fašíráku, prostě o p o m e n o u t . . .
Podobně jako čtenář! Ten správný má být buď hodně abstraktní nebo velice Grčitý Totéž platí o psaní, které bych jako smysluplnou činnost charakterizoval jako velmi privátní zálibu určenou nanejvýš několika dobrým přátelům k pobavení či povzbuzení, anebo velmi abstraktně, někam ode mne pryč, jakým způsobem, kdy, za kolik, a zda vůbec, by měla být otázka mimo z á j e m . . . Přinejmenším tento abstraktní čtenář je podmínkou dialogu a každé psaní je dialog. V nejvyšších polohách právě dialog se smrtí. Já mám tu smůlu, že mně jeden komický režim mé soukromí vytrvale bral a že se mi současně z různých důvodů nepodařilo najít ani žádnou jinou formu zázemí, která by mi umožňovala tu tiše p s á t . . . Myslíte práci?
si, že je možné být spisovatelem
Marian není Gruša, Mariana napsal G r u š a . . . A být králem? Však povídám, že mám velké potí38
po
Kafka byl typický spisovatel po práci. Jenže to bývaly pojišťovny benevolentnější. Jinými slovy, profesionalizace, která se v zemích á la Československo projevuje jako razítko na povolení provozovat spisovatelskou činnost v rámci reklamní agentury na zaručeně lepší příští, a tady na Západě jako prodávání příběhů, jejichž ideologický rámec (zaplaťpánbu) není ještě určen, ale jejichž balení a ingredience jsou si stále podobnější, způsobuje, že právě soukromí čím dál víc mizí. Tak se dostávají ke slovu temné motivy naší seberealizace, které v sobě každé psaní také obsahuje. Ale povinný zápas s nimi nelze bez zmíněného privatisima vyhrát. Co jsou podle vás temné motivy
Marian Kokeš alias autor se ptá matky: „Víš, co jsem já?" A ona řekne: „Ano, král!" Nedráždí Čtenáře i tato královská samozřejmost, s kterou svou poezii servírujete?
perspektivy?
tvorby?
Jiří Kolář, tuším ve Dnech v roce, když líčí chování pozůstavšího českého spisovatelstva kolem roku 1950, je popsal tak pregnantně, že já bych to sotva udělal lip. Dodal bych jen, že právě od té doby, co literaturu začali psát, a postupně se jí zcela zmocnili buržoazní dcerky a synkové, k nimž
samozřejmě patříme i my, rozšiřuje se trvale oblast temných motivů. V „šamanských" dobách nebo v době, kdy literatura byla výsadou klášterů a později zámků, nebyly seberealizační blud a draufgengrovství zdaleka ještě tak zakořeněné. My však zaplavujeme už dvě stě let svět svými konfesemi. Nejdříve se musíš nadchnout pro Werthera, abys mohl být později N a p o l e o n e m . . . Starý šaman musel být trochu šašek, musel umět tancovat, zpívat a bouchat do bubnu, ale nevěřil tak dokonale na dobro v sobě — na původně dobrého člověka — á la J. J. Rousseau, sledoval jakýsi vzor, model, který nebylo potřeba opakov a t . . . Nyní se svět hemží samými seberealizátory mezi něž patří především každý literát Aleje to nejspíš ošklivý buržoazní tik — a říkám-li buržoazní, míním i tzv. socialismus — který od prvopočátku do posledka je dílo nás, buržoazních froců!
Ale to jsme zase u toho propadnutí v něinž psaní ztrácí smysl...
všednosti,
Co se týká perspektivy psaní v dosavadním slova smyslu jsem velmi s k e p t i c k ý . . . Ale co když se literatura touto oklikou stane zase záležitostí nějakého toho kláštera, či zámku... Jak říkali staří Židé: Z vašich úst do božího ucha. Otázky kladl Karel
Hvížďala Bonn, 1985
Z knihy Umění stárnout v Londýně)
(připravuje edice
Rozmluvy
Václav Havel
Výkřik prozření (předmluva k francouzskému vyaání Tatarkova Démona souhlasu) Spisovatel může psát o lásce, o žárlivosti, o životním úspěchu i prohře, o lidské zlobě, o přírodě, o svém dětství, o Bohu i o schizofrenii; může ve svém díle filozofovat, psychologizovat, držet se faktů i vymýšlet alegorie; může být posedlý nejroztodivnějšími a nejdůmyslnějšími estetickými projekty — nikdy se však nemůže, je-li skutečným spisovatelem, vyhnout jedné věci: dějinám. Společenské situaci. Své době. A tedy vlastně i politice. Ať vezmeme kterékoli velké literární dílo, vždycky dříve nebo později zjistíme, že nějakým způsobem — ať už jakkoli nepřímým, složitým či skrytým — vypovídá cosi i o dějinách společnosti, o lidské kultuře a civilizaci, o obecném duchovním a společenském dění. Zdá se mi, že bez této dimenze je skutečné literární dílo prostě nemyslitelné. Jsou ovšem doby, kdy politika, systém a dějiny vstupují do života lidí jaksi naléhavěji, celistvěji a bezprostředněji než jindy; jsou místa, kde člověk naráží na politiku všude a kde š i j i i všude jako politiku uvědomuje. Taková místa a takové doby se neklamně prozrazují svou literaturou: je-li skutečně dobrá, pak je vždycky i nějak zřetelněji či přímočařeji politická nebo politicko kritická. Jako médium lidského sebeuvědomění se zkrátka nemůže literatura nikdy zcela vymanit z klimatu svého místa a času. Proto tam, kde politika tak nápadně všechno prostupuje, je jí víc prostoupena i literatura — a byť se tomu sama i sebevíc vzpírala, jakýsi její vnitřní tah, její vnitřní logika, tedy cosi silnějšího než pouhý úmysl autorův, ji vždycky v nějakém smyslu političtější dělá. Lze sice násilím donutit dílo, aby se tvářilo, že všechno se v něm děje bez pozadí dějin,, j e n tak", samo o sobě, ale tohle násilí — ať už je vykonává cenzor nebo autor sám — vždycky dílu prokazatelně škodí, protože, připravujíc je právě o tu dimenzi, která se ve skutečném životě tak agresivně všude připomíná, připravuje je nakonec o všechno: o sílu, autenticitu, věrohodnost, krásu. Když jsem nedávno četl znovu Tatarkova Démona souhlasu, uvědomil jsem si znovu i tyto věci. Spisovatelé z totalitních států se nezajímají pravděpodobně o politiku o nic víc než jejich ostatní kolegové — a přesto díla, která píší (mám na mysli ta, která za něco stojí), jsou vždycky, bez ohledu na vůli či zájmy jejich autorů, nepoměrně političtější než díla spisovatelů ze zemí svobodnějších. Čtu-li nejlepší knihy soudobé americké, anglické či francouzské literatury, nemohu se obvykle ubránit určité závisti: byť obrysy dějin byly v těchto dílech sebeneznatelnější, nemám pocit, že tam chybí. Rafinovaně nepřímý způsob, jímž politika, dějiny a civilizace vstupují do každodenního života v západních zemích, jako by otevíral i pestrou paletu rafinovaně nepřímých způsobů, jimiž vstupují do literatury. Takže autorům těchto velkých děl musím závidět nejen jejich talent, ale i rozsah jejich vnitřní svobody: závazek k pravdě u nich není zdaleka tak těsně svázán s nutností svědčit o dějinné chvíli a tak beznadějně do ní zaklet, jak je tomu zde. Jako by u nás — metaforicky řečeno — i pouhý popis šumění lesa, má-li být pravdivý, musel být jaksi „političtější" než jinde. Je ovšem mnoho způsobů, jak se zdejší literatura s touto děsivou a všudypřítomnou doléhavostí a téměř dotěrností politiky vyrovnává a jak se s ní v různých historických chvílích vyrovnávala. Dnes už klasickým příkladem jednoho z těchto způsobů a tím vlastně určitého literárního proudu je mi právě Tatarkův Démon souhlasu. J d e o proud, který bych — improvizovaně a čistě pro potřebu tohoto okamžiku — nazval „literatura prozření". Mám tím na mysli texty autorů, kteří se více či méně identifikovali s ideály, jimiž se zaštiťoval vznikající socialistický (nebo přesněji „socialistický") systém; uvěřili v legitimitu moci, která tvrdila, že o tyto ideály usiluje; pokusili se vyslyšet výzvu této moci, aby své 39
pero „dali do služeb socialismu" — a kteří záhy pochopili, že se stali zaslepenou obětí velkého podvodu, a rozhodli se pro pravdu. Ze situace tohoto „rozvodu s mocí" vznikla pak četná důležitá díla, v nichž byli autoři téměř zahlceni prožitkem svého prozření a přímo spalováni touhou pochopit mechanismy doby a povahu své dosavadní role v nich. A i když mají navenek tato díla často analytický či až deskriptivní charakter, v jejich podtextu velmi silně cítíme, že jsou především jakýmsi velmi osobním zklamaným zvoláním, převeditelným na takové otázky jako „Co jste to s námi udělali?", „Co jsme to sami ze sebe udělali?", „Co se to vlastně stalo?". Jsou to takříkajíc „díla-výkřiky". Démon souhlasu je trochu autobiografická novela, trochu hyperbolická fikce, trochu esej, trochu publicistický text — ale především to je výkřik. Výkřik člověka, který se snažil uvěřit, že král je oblečen, a který musel jednoho dne zvolat, že král je nahý. V československé literatuře je více děl, která by bylo možné — s přirozeným respektem k jedinečnosti každého z nich — počítat k tomuto proudu. Některá z nich jsou pronikavější, věrohodnější a umělecky suverénnější než jiná, všechna však spojuje velký a pochopitelný ohlas, který svého času vyvolala, ohlas tak bezprostřední a dramatický, jakého se asi stěží může dočkat i to nejskvělejší dílo, vzniklé ve svobodnějších poměrech. Vždyť tyto knihy vlastně začly trhat dusivý a beznadějný krunýř lži, jímž bylo — aspoň ve sféře veřejného — vše překryto! A i když existovala i zde pravdivá literatura už dříve (mám na mysli literaturu, která nemusela prozírat, protože určité tragické děje viděla od počátku), její bezprostřední společenský efekt nemohl být srovnatelný s dosahem těchto „výkřiků prozření" — už z důvodů „technických": byly doby, kdy prostě ti, co byli „mimo", nemohli publikovat, takže ve sféře veřejné jedinými pravdivými díly mohla být a také byla díla těch, kdo přicházeli „zevnitř" literatury oficiální či oficializované, kdo se však rozešli s jejími nároky a artikulovali své prozření. Nejsem schopen posoudit, jaké umělecké postavení má v literárním proudu, o němž tu mluvím, Démon souhlasu. Vím však, že to byla jedna z prvních — ne-li vůbec první — kniha tohoto druhu v československé literatuře. Tatarka ji napsal bezpix)středně po 20. sjezdu KSSS a když začala pak vycházet v časopise Kultúmy život, stala se skutečnou kulturní a politickou událostí. Když srovnávám s odstupem času Démona souhlasu s jinými českými a slovenskými „díly prozření", později napsanými, nemohu se ubránit jednomu pocitu, nevím, zda správnému: etos této knížky, její publicistická přímočarost a průzračnost, až trochu romantická tvrdost jejího úderu — to všechno ji kupodivu spíš, než poněkud nuanccTvanějším, jaksi „klidnějším", ne-li dokonce „žoviálnějším" polohám literární tradice české, přibližuje energičtější a přímočařejší tradici polské: musím bezděky vzpomenout na Milosze, Brandýse, Hlaska, Konwického a další polské autory, kteří mne v různých dobách a v různé míře vzrušovali — a často právě oním smutným patosem, heroičností a tragikou, které jsem — vyrůstaje v tradičně „realističtějším" českém duchovním klimatu — musel v nich zesíleně cítit. (Na tomto místě nutno ovšem říci, že tu jde skutečně jen o duchovní příbuznost, nikoli tedy o přímou inspiraci: většina polských textů, s nimiž by mohl být Démon souhlasu srovnáván, buď nebyla v jeho době ještě napsána, anebo nebyla Tatarkovi přístupna.) Dominik Tatarka je ovšem Slovák a je-li jako autor už z toho důvodu, o němž jsem právě mluvil (ale není to důvod jediný!), v celku československé literatury zjevem poněkud osamělým či osaměle čnícím (myslím teď už na celé jeho dílo), pak pravděpodobně o to osaměleji ční v literatuře slovenské. Já aspoň nevím o jiném slpvenském autorovi jeho generace, který by si tak sveřepě a zároveň s takovou noblesou stál na svém — sám proti všem a „sám proti noci", jak se jmenuje jedna z jeho posledních knih. Že je zároveň a právě proto spisovatelem na Slovensku dnes asi nejzakázanějším, nemusím asi dodávat.
40
Bohumil
Hrabal
Proč píšu? Tak proč píšu, jo? Je otázka. Tak do dvaceti let jsem ani neměl zdání co je to psaní, co to je literatura. Na střední škole jsem trvale propadal z Češtiny a opakoval jsem primu a kvartu a tak jsem si o dva roky prodloužil mládí. Po dvaceti letech se ale zlomilo to moje pevné prkno nevědomosti a zase naopak jsem propadl literatuře a výtvarnému umění tak, že číst a dívat se a studovat, to bylo moje hobby. A v trvalou eufórii mě uvádí dodnes moji zamilovaní spisovatelé let mé mladosti a umím ještě teď nazpaměť nejen Gargantuu a Pantagruela Francoise Rabelaise, ale i Smrt na úvěr Luise Ferdinanda Célina a veráe Rimbaudovy a Baudelairovy a čtu si dodnes v Schopenhauer ovi a poslední létaje můj učitel Roland Barthes. Ale byl to právě Giuseppe Ungaretti, kterýžto mne ve dvaceti letech inspiroval a pod jehož vlivem jseyn začal psát verše. A tak jsem vstoupil na tenký led psaní a moje hnací síla psací byla radost z vět, které mi zvolna kapaly z mé duše na stránky psacího stroje značky Underwood a já jsem byl ohromen, co se to řetězí z té první napsané věty, a tak jsem psal svůj důvěrný deník, tu svoji milostnou korespondenci, ten svůj adresný monolog kombinovaný s monologem vnitřním. A měl jsem vždycky dojem, že to, co jsem napsal, že to je jen a jen moje, že se mi na bílé stránky po dařilo napsat něco, čímž jsem velice poctěn, ale současně i polekán. Ten Čas, když se mé matky mí sousedé a přátelé ptali, jak se mi na studiích práv daří, maminka mávla nade mnou rukou a říkala, že jsem pořád myšlenkami někde jinde. A bylo to tak, ten čas jsem byl psaním posedlý a březí mladý pán, březí rozumím jako Hegel „ich bin trächtig", mladý pán, který se na nic jiného netěšil a netěší než na sobotu a neděli, když jsem přijížděl z Prahy do Nymburka a hlavně, ten čas byl v kanceláři pivovaru klid a já jsem dva dny mohl psát na psacím stroji značky Underwood, mohl jsem napsat první větu, kterou jsem si přivezl z Prahy, a pak sedět nad strojem a očekávat se zdviženými prsty, kdy ta první věta porodí větu další. A tak jsem někdy čekal hodinu a víc, ale někdy zase jsem psal tak rychle, až se stroj zasekl a zakoktal, tak veliký byl proud vět, ale tím tokem a průtočností vět jsem jistil, že to je to ono. A tak jsem psal pro radost z psaní, pro tu jistou eufórii, ve které ač střízlivý, jevil jsem známky opilosti. A tak jsem psal v zákonu odrazu toho, že jsem bláznivě žil, ale vlastně přitom jsem se učil psát a to moje psaní bylo cvičení, byly to jisté variace na Apollinaira, později jsem se cvičil v proudu velkoměstského hovoru u Luise Célina, a pak už nasadil Babel a potom Čechov, a ti mě naučili obrážet nejen v psaní sebe sama, ale i svět koleny naučili mne vycházet k sobě z těch druhých, a hlavně co to je lidský osud. A pak přišla válka a vysoké Školy byly zavřené a já jsem válku prožil nakonec jako výpravčí a do mého psaní vstoupila Bretonova Nadja a surrealistické manifesty, ale já jsem psal dál každou sobotu a neděli v opuštěné kanceláři Nymburského pivovaru, ty moje marginální poznámky k tomu, co jsem viděl já a co se stalo osudem těm druhým, byl jsem zděšen a současně i poctěn, že jsem se psaním stal očitým svědkem, poetickým kronikářem válečných strastí a současně, jak už jsem tolik let psal na tom psacím stroji značky Underwood, že ta syrová a surová skutečnost mě donutila, aby zvolna odcházela ode mě ta moje jinošská lyrika a byla nahrazena tristní hrou s větami, které směřovaly k transcendentu. A tak zapisoval jsem dál ten svůj adresný a současně vnitřní monolog, ale vždycky bez komentáře a jsa tak prvním čtenářem sebe sama míval jsem dojem, když jsem zíral na ty popsané stránky, že to napsal někdo jiný. Ale dál jsem byl poctěn tím, že mi to píše, že jsem svědkem té ohromné události v mém životě, že . začínám my slet teprve psacím strojem. A tak jsem psal dál jako bych zpovídal nejen sama sebe, ale i celý svět. I nadále jsem považoval za hnací sílu mého psaní, že jsem očitým svědkem, že já musím to být, který všechno zapsal a napsal, to co mě dojímá, ale současně i popuzuje, že jsem to já, který musím vydat na psacím stroji svědectví ne o každé události, ale o jistých uzlinách reality, jako bych si stříknul na bolavý zub studenou vodu. Ale i toto jsem považoval za boží hru, jak mě to učil Ladislav Klíma. A pak válka skončila a já jsem se stal doktorem práv, ale propadl jsem zákonem odrazu psaní tak, že jsem dělal dál ten seriál bláznivých zaměstnání, ovšem jen proto, abych se umazal nejen prostředím, ale i nasloucháním lidským hovorům. A dál jsem nevycházel z úžasu nad tím, že dál každou sobotu a neděli v opuštěné kanceláři pivovaru, kde ve všední dny pracoval můj otec a jeho účetní, jsem si dál zapiš oval, co se mi během týdne ozvláštúujícího přihodilo a co jsem si v oblouku své mysli vymyslel a domyslel A dál jsem si tak hrál a míval jsem dojem jako by mi krásná dívka mazala prs a husím sádlem, tolika tak jsem byl poctěný psaním a cítil jsem se pomazaným. Ale pak mi došlo, že moje léta učednická už skončila a že teď musím sám sebe odstřihnout od pivovaru, že musím opustit Čtyři pokoje a městečko, ve kterém se začal zastavovat ten můj čas. A odstěhoval jsem se do Libně, do jedné cimry, do bývalé kovářské dílny, a tak jsem začal nejen nový život, ale pochopitelně i jinačí způsob psaní. A jezdil jsem pak Čtyři roky na Kladno k martinským pecím na ocelárnu Poldi a tím moje hra s větami dostávala zvolna jinačí styl, jen tak zvolna se překoktala k totálnímu realismu a já jsem to ani nepozoroval, protože práce u ohúů a to milieu ocelárny a drsní hutníci a jejich hovory, to všechno mi připadalo tak superkrásné, jako bych pracoval a žil v samotném srdci obrazu Hieronyma Bosche. 41
A tak, jak jsem se odetnul od své minulosti, pfece jenom mi ty nůžky ve skutečnosti zůstaly v prstech a já jsem v ten Čas začal používat nůžek po napsání textů, kdy jsem pracoval technikou cuttera na textu jako na filmu. Emanuel Frynta o tom mém stylu napsal, ze to je Leicastyl, že zachycuji skutečnost ve vrcholných momentkách hovoru a pak z toho sestavuji text. A já jsem to uznal jako poctu, protože v ten čas už jsem měl svoje čtenáře a posluchače, protože jsem, jak mi říkali, dovedl bez patosu i číst. A tak jsem dál v ten čas psal s nůžkami v prstech, dokonce jsem psal jen proto, abych se dočkal té chvíle, kdy jsem napsaný text mohl rozstříhat a sestavit jej v něco, co mne ohromovalo tak jako film. A pak jsem dál chodil čtyři léta do práce jako balič starého papíru a pak dál čtyři léta jako kulisák, ale vždycky jsem se těšil, až budu mít volno a budu si moci psát pro sebe, i pro své přátele, a sestavoval jsem z textu takové samizdaty a vlastně jsem byl spisovatelem originálu a čtyř kopií. A pak jsem se stal skutečně opravdovým spisovatelem, od svých 48 let jsem začal vydávat jednu knížku za druhou, každou knihou jsem téměř onemocněl, brzy jsem si říkal, tak teď vy dávají to, o Čem já jsem si myslel, že je to jen pro mě a pro pár mých přátel. Ale čtenářů jsem měl a mám statisíce a Čtou si moje texty jako sportovní noviny. A já jsem psal a píšu dál, naučil jsem se dokonce myslet jen psacím strojem, dál moje hra pokračuje už s jistým nádechem melancholie, celé týdny čekám, i když už do práce nechodím, až se ve mně akumulují obrazy a pak čekám na tenpovel, kdy musím už sednout k psacímu stroji a přefrčet do stránek to, co už už se ze mě dere ven. A já píši a jsem dál poctěný z toho psaní, i když je mi po tom obřadu jako po kůzlatech. Teď už si můžu dopřát ten luxus, že píšu alla prima, že používám nůžek co nejméně, že můj dlouhý text je vlastně obrazem mého nitra, které jsem konečky prstů přefrčel beze zbytku do psacího stroje. Teď, když už jsem stár, tak opravdu si můžu dopřát ten luxus, psát jenom to, co se mi chce psát, jistím teď, když dodatečně pozoruji ty své dlouhé premier-mouvement-texty, že píši a psal jsem tak jak dýchám, jako bych v jistou chvíli, když odmávnu praporkem ten svůj start, nadechl obrazy, které mě k psaní nutí, a psacím strojem je dlouze vydechnu. A zase se nadechnu, zase nadechnu to moje vnitřní leporelo, a zaseje psaním vydechnu. A tak téměř v rytmu zvolna dýchajících plic, v rytmu téměř kovářského dmychadla sámsebe jitřím a rytmicky zklidním, takže moje psaní je teď v pohybu velké hry, tak jako pracuje Čtvero ročních počasí. Teď teprve jistím, že to psaní m% přineslo i poznání, že jsem se teprve teď dobral podstaty ludibrionismu, té velké hry, která je podstatou filozofie Ladislav a Klímy. My slím, že teprve psaním jsem se za svůj život několikrát dobral toho, že jsem byl identický s melancholickou transendencí tak, jako do sebe zapadají a zacvaknou patentky Kooh-i-nooru Valdes, mám velkou radost, že tak jak mne psaním ubývá, tak tím mne je ale víc, že jsem tedy permanentní amatér jehož oporou je slovíčko amour a tedy láska. Že i to utrpení a ty jisté rány osudu považuju za hru, protože na literatuře je to nej krásnější, jako na umění vůbec, Že vlastně nikdo nemusí psát a nikdo nemusí tvořit když nechce. Tak jaképak utrpení! Všechno to je jen velká mužská hra, to fruitio dei, je to ten věčný kaz v diamantu, o kterém tuším píše Gabriel Marcel. Když jsem začal psát, tak to bylojenproto, abych se naučil psát. Teď ale tělem a duší teprve vím to, co mě naučil Lao-tce; že to nejvyšší je uměti — neuměti. Že to nejvyšší je to, co mi našeptal Mikuláš Kusánský (Cusanusj o docta ignoratia. Teď, když jsem dosáhl psaním vrcholu prázdnoty, doufám, že mi bude dopřáno, abych ve své mateřštině se nakonec psaním dovědělnejen na sebe, ale i na svět to, co ještě zatím nevím. No tak to by bylo všecko. Pro zvláštní číslo pařížského deníku LIBÉRATION, březen 1985
( Jan Kotík, 1970
42
Bohumil
Hrabal
Bambino di Praga Předzpěv V mém srdci spí krásná Eugenie, má atlasové šaty jako ledňáček, v ryšavém mozku jí zkomírá chrobák, její paže dráždí vnitřnosti ovcí a zápěstí jí krvácí stříbrnými cévami, jako by měla v útrobách tkalcovnu na šílenství. Vřetena se odmotávají, tisíce šťastných mrtvol je omotáno nitěmi, stačí, aby upadla toliko řasa z oka, a již se nevrátějí do pekel. Kdosi prchá podél břehu a tříská do hlavy svůj stín, obraz Eugenie tkví v naondulovaném vzduchu, její pohlaví praská deseti chlopněmi, z každého vyrůstá lilie a z každé lilie tryská a vznáší se bílý pingpongový míček. Ještě domyslet tento obraz a důtky utkané z nervů mne zbičují. Zpěv Na veřejný záchodek se jde po schodech dolů, románský oblouk leží před mřížovím, úroveň města značně stoupla, vždyť celé bývalo o několik metrů níž. Soustřeďuji se při močení na sirku, ona se zdráhá, točí na místě, ale proud moče ji strhává proti vůli a šup do útrob kanálu. Vždy, když tak močím, myslím na lidstvo. Občas nám bohové namočí do očí a jedeme. Býti mrtev není víc než mrtvá mrtvola. Vstupuji tedy do světla na ryneček, mohl bych jít k sestřenici do pivovaru, nebo bytná že počká s lahví vína, nebo za učedníkem do průjezdu. Procházím Michalskou pod nápis Železné Dveře, to dává sílu jako železité víno, tam učeň ruší mou svobodu a volbu tím, že ji naplnil, stále mrká a má jantar v očích, to bych tak chtěl mít, ráno si trhat víčka násilím, vybírat si surový cukrkandl, také bych nezahodil karbunkul nebo vředa, kdy už nelze otočití hlavu, jako hypnotizovaný bych se na to díval, ale já nemám nic, jen s tím učněm chodím tančit, vodíme se za ruce jako blbci a spolu tancujeme, protože je málo ženských, vypravuje mi taky, jak je to těžké dát pero do hodin a že j ednou tovaryšovi vyskočilo pero z pendlovek,
rozmetalo patery hodinky rozložený po stole, dalo to mistrovi švihu do krku, že byl jako hrdlička, tři dni chodili po dílně čtvemožky, než našli všechna ta kolečka a šroubeČky. Kráčívám potom nazdařbůh pražskými ulicemi, potkávám deset Udí za sebou s protézou, jindy tucty gázu kolem hlavy, nebo hrbatí mají s l e t Dnes si všímám žen, jsou krásné, bože ta móda k zbláznění, každá jako by ho tam ještě měla, hned bych si běžel přivonět pro štěstí, rozum tvrdí: to skutečné je neskutečné, ale já myslím, že tam mají takový šprajc, lešení, aby ty prsy trčely do očí. A pak ta chůze, ta oscilace osobnosti, to je to, co přivádí do kriminálu. Myslím, že se neudržím a kousnu. Ještě že si lze představiti: krev zvolna stéká po stehnech, po lýtkách do střevíců. To erekce teprve utichá. Člověk velkoměsta musí mít šatník představ, aby pro krásu nespáchal vraždu z vilnosti. Lze ale taky jeti elektrikou na Hrad, po schodech nahoru opřít se o zábradlí a na všechny strany rozhodit pohledy které se roztříští o měděné pláty, věžičky metají kozelce na místě a vedle mne stojí otec s dceruškou: Tamhleto je Jakub a copak je tamhleto? To bysme rádi věděli? A zlaté rouno vlásků odpovídá: To je Svatý Vít. Šílenec vyskakuje: To není možné, ty si děláš legraci, to je Tejn, ty mi to děláš schválně před lidma, blbe blbá! A já jsem pravil: Pane, ta dívčinka má pravdu! My stojíme na věži tejnskej a tamhleto je Svatý Vít! A hladím dívenku po proudu a stříkám jí do očí iluzi pravdy. Co je pravda? Avšak otec dupe: To je atentát!!! Naposledy a definitivně prohlašuji: Svatej Tejn je pochovanej tady a Svatej Vejt je pochovanej tam! A holčička s jásotem volá: Ano, je to tak, tak jsi mi to, tatíčku, učil! Ale on již jezdí po ochoze na kolečkových bruslích, visí a mlátí do pískovcových kvádrů: Hovno! Prdééél! Svatel Tejn je dole a Svatej Vejt je tady, tady, tady! Ale já už mám po pravici měděného kohouta a před sebou takový shup zahrad, kudrlinek v kameni a naproti mně jiní šílenci hledí na moji věž, míří na mne prstem, jako by ukazovali četníkům: Tamhleten to je! 43
Duch všechno napřed rozčtverečkuje a pak to teprve chápe anonymně, jen dle vůně, která září z věcí, hledím dojatě na ten kýč, to zem si vzdychla, chtěla setřást asi tíži. Scházím a Praha hydraulickým lisem klesá do úrovně mých očí stále níž a níž, otec-kavka nade mnou vříská, ale pro dívenku už navždy bude Týnský chrám zde, myslím též na to, že jsme zde byli naposledy spolu, když jsem se na schodech ve tmě doteknul tvého pohlaví a ty jsi mi hrozila: Budeš bit! Ale byl to jen slábnoucí den, spíše předznamenání toho, co přišlo, s nohama zdviženýma a páteří na schodu jsi bila hlavou do zdi. Ó kdyby mohly všechny obrazy procitnouti, byl by z nich sloup zasvěcený asijským kultům zvrhlé lásky, kdykoliv jsem v kostele, držím v roztržené kapse sebe sama a tedy jsem, všichni svatí, jimž odříkání odťalo pohlaví, si je připínají, všechny zazděné svaté sestupují s oltářů, vytrhávají svíčky a zasunují si je co možná ke dnu, zapalují a odpalují se navzájem, odhazují šat a tančí tanec s plaménky v očích, co to dalo trápení nemyslet na ten biftek mezi nohama, aspoň na chvíli vymazat z mysli muže s trčícím pohlavím, Kristus jim napřed zašije ránu v rozkroku a pak jim teprve ukáže tu svou v srdci, kde z nekonečnosti kapou vteřiny na karbid. Tisíceré odpuštění za hanebný obraz, který jsem právě teď stvořil, mea culpa, pravé nevěsty Kristovy, buď pokoj křišťálům vašim, avšak vy, které jste přesně věděly, že Bůh dlí jen v rozčísnutí stehen, tedy vy, které jste trpěly peklem i nebem, vás miluji, jsem z vás, ani tělo, ani duch, ale obé. «
Škoda že nejsem Bůh, každé z vás bych daroval věčnou menstruaci a nezničitelného muže, protože pro cinkot idejí jste promrhaly život. Už se stmívá, domy jsou naparafínovány bleskem, myslím, co asi dělá doma, jestlipak si ten její ještě kupuje Guaral, může to být jméno řeky v Africe, nebo heslo válečných stezek, taky když řekne jeden gonorhoé, zní to jako verš z Homéra, Maryskův most od Kampy vypadá jako vana, chodci tam jezdí po zadnicích na kolečkových soustavách, v půlkruhu jsou razítka židovského nápisu, dole ta Praha heká se zlámanými žebry, oblouky mostní jeden za druhým se honí z jedné strany na druhou jak parfózní hafani, 44
až do dálky vidím červené veliké ruce, jako by dopraly věčné velké prádlo, že i ten její je do ní cvok, lítala, sháněla, volala, prosila, slyšel jsem na trati výkřik, běžel jsem a hvězdy se mi třásly, byl jen tak v kabátku a seděl v štěrku, v aktovce kartáček na zuby a rezervní ponožky, veliký kosmický žal mu tekl ze všech otvorů, taková kašna z něj zbyla, vodomet, který lze uchopit pouze za slzy, ale co si ona beze mne počne, co si on počne bez ní, co si já počnu bez nich, kdo by mu pral a vařil, když je tak hodný? Ale Praha se již plní fialovými oběšenci, ulice veřejně smaží sfumato, v tramvajích visí lidé za ruce, mixles pixles v převládající mrkvi, lodičky jezdí v šíleném snu, paranoik chce podpáliti řeku a nad městem stojí rozkročený obrovský neviditelný býk, je z něj k vidění toliko zanícené varle, muži se podobají úplňku bez měsíčků, ženy se těší na tanec vnitřností, některé včera sundaly měsíční pás, dnes může milenec stři kati J elic o hasičském cvičení, procházím Ungeltem a hledím na chrám Jakubův, zde císař měl tři dny svatbu, na rohu Malé Štupartské dostal můj bytný takovou facku, až mu vypadl zub a omdlel, to měl z toho, že byl detektiv, a ožralí se prali a on chtěl spravedlnost, je tam též baráček, kde jsem měl bydlet, ale chodil by mi přes pokoj kouzelník, rád bych taky viděl, jak se císař dral do princezny, která rovnala podkovy a z talířů cínových točila kornouty, musí to být stejně pohled na císaře, když střídá s císařovnou pozice, stojím pod loubím, kde Habsburk předeběhl smrt, kde pěstoval markýzu della Stradde, jistě jí lízával hubičku v arkýři, v tunelu Ungeltu oživuje jezdecká socha staré kurvy a žlutýma očima se mne ptá: Nechce se chlapeček pomilovat? Jsem uražen, ale i naplněn soucitem, šeptám: Nejde to, matko, spadl jsem v mládí obkročmo na voj. A vcházím do domova, bytná je již opřena, vysvlékám kabát a stále ty záclony vlají, jak prapory o Božím těle, neviditelný svět ožívá, nakláním se z okna a kamenná stěna chrámu je vertikální dno nehlubokého jezera čeřené moárami světla, bytná na mne spouští asparágus vlasů a vůni borůvek, jistě zas chlastala, a já hledím na Matku boží přicementovanou i se synkem do zdi, je tak přísná, vypadá jak markrabě Gero,
dole lidičky mají vztek, že musí zdravit neznámého vojína, podvědomí stříká až sem: Proč jsme rači volové nešli po druhé straně, nadzdvihnutými klobouky ukazují, že ještě mají vlasy, a žádný nevidí, že ty kosti jsou jeho, bytná se vedle mne opírá a Matka boží hned na nás napřažila dělové hlavně očí, zašeptala mi ta má blonďatá bytná: Dejte mi jen takovou maličkou přátelskou hubičku, a počala mi lízat chlupy na prsou a chtěla mi otvírat nohy a srdce, záclony vlály a já jsem viděl veliké oči se klásti k spánku, viděl jsem mou, jak leží v polích, v lebedě, a líže zem, že nemůže být jiná, tu jsem řekl: Milostpaní, já mám jinou, korunovaly mne hvězdy a věžička Marien Štorcha, když mi bytná řekla: No jo, chlastat, kurvit se a hlavně lajdat, na to jste pašák, a vyběhla ven, já jsem ulehl a zavřel oči, myslel jsem na to, jak každé ráno se plíží k polštářům a naklání se a bytný ode dveří se ptá ustrašeně: Je tam? o ona odpovídá s uspokojením: Je! a on mi nese kávu a ruce a podnos chrastí, že čtu si potom v občanské legitimaci, zda jsem to já, usínám tak každý den, myslím, že bych zešílel, kdyby na otázku: Je tam? odpověděla: Ne!, noční záclony se vzdouvají, aby propíchnuty bezvětřím klesaly, nanovo tisíce kolibříčků bere záclony v zobáčky, vzpomínám, jak jsem stoupal opuštěnou ulicí, a v témže domě kdosi hrál malou školu zběhlosti, pokládal jsem kufry a hleděl vzhůru, nikde nikdo nešel a vše bylo nic, jen klavír padal po kusech dolů a záclony sjednávaly mír, vstávám a dotýkám se těch záclon, huspeniny mateřských prsů dávno nepotřebných, rtuť stéká po střechách a chrám je protkán oštěpy, slyším laskání a vykláním se z okna, dole čtrnáctikarátová hlava ženy dává mlaskavé hubičky a volá: Ne ucukávej, ty už mne nemáš rád? o on má hlavu zvrácenou, tančí sambu, je půlnoc, bubliny ticha stoupají k měsíci, ona uléhá vedle chrámu do harampádí na písek do tmy a mládeneček dává důkaz, že je muž, zavápněné obruče se přes ně kutálí, přicementovaná Marie nemůže zacloniti synáčkovi oči, hvězdy bez psychologie ji nepotěší, bar Figaro, Eomania, Červený pavouk zavírají, někdo venku zvrací a šíleně řve, že myslím, že blije rovnou na mne,
běžím k oknu a v prohlubni vidím dva muže, stojí proti sobě a křičí: Pane, já jsem Čechoslovák! a na to taková facka: A co má být? a nanovo: Pane, já jsem Čechoslovák! a zase facka: Nu a co má tedy být?, žena nakukuje zpod loubí a plivá krev, jako by taky před chvilkou volala: Pane, já jsem Čechoslovák!, hledím stranou na náměstí a tam zase pán v černém tahá louží krásnou dámu v krásných květovaných šatech, tříská ji hlava nehlava: Ty svině! Ty kurvo! a ruce vztyčuje k nebi dotýkaje se hodnot, ona mu objímá nohy a on ji kope, ona zůstává v louži ležet a on se k ní naklání, je vidět, že ji má rád, hladí jí vlásky a ona se zdvihá, potácí se, jsou ožralí, ale věší se do sebe a jdou na ryneček, dávají si hubinky a on se obrací do prázdného náměstí a volá na Mistra Jana: To je vítězství Člověka nad hmotou! a jdou si stříknout pod svíčky, Matka boží z chrámu Týnského na to hledí, ale nic nevidí, dneska každý, kdo šel okolo, dal jí flusa do tváře, chrchlance jí kanou přes obočí a navrch kbelíky pomejí, zatímco ona nabízí své srdéčko z diamantů, nikdo nepřichází ani pro šutr. Některé dny taky zabloudím až do Kotců, na rohu si kupuju planetu vždy na jiný měsíc, prodavačkám tečou barevné stuhy z nosu, bylináři roste z temene slunečník, při každém kýchnutí chce vzlétnouti i s léčivem, když srká polívku, zdá se, že zvrací obrácený film, Často z těch nor se vypotácejí stařenky, tváře mají zjízveny znameními zvěrokruhu, místo očí mozaikovou síň a zablité levharty, vynášejí na světlo cetky, při jejichž spatření zapíchá v hlavě, tamta mává zelenými růžemi z peří, ten krám je pokojík v šílencově mozku, kráčívám tudy naboso s půllitrem piva, kolem mne ujíždí Kristus na bicyklu, málem by mě zajel, báby mají k zadkům přilepený domeček a v klokaních kapsičkách kytky, holoubci se lísají pod krčkem, andulky poletují v klecích, jako metafory v Eluardově poezii, peříčka přilnavá, zvláštní a dotěrná, vypíjím pivo na počest stehlíků, kteří od světla do světla zkoušejí: Co kdyby mříž byla sen?, za tři sta korun jsem se stal na deset měňavých vteřin Kristem, stehlík mi vzlétá z ruky a rodím svět, 45
vcházím do tržnice z Rytířské, kde babičky prodávají sedlou krev, páchne to tu novorozeňaty, octem a kopím, gram citlivosti a nůž se obrátí proti sobě, myslím na domácí porážku, vepř špatně píchnutý se zaryl pod hnůj a raději S6 utopil v močůvce, než by znovu viděl svět se sekyrou, vracím se do kanceláře a říkají mi: Hele, Plaváčku, my jsme chtěli pivo a ty jsi šel zatím pro živou vodu! a hned na mne: A kdy ti zase umře strýc Adolf? to i doma, když někdo pozvrací ulici, hned na mne hledí: No jo, ten nemá starosti, ten si může dávat do mouly, v neděli jen jsem se přijel koupat, hned na mne: To jste si zase v noci dávali s panem bratrem do trumpety, řvali jste jak paviáni a vedli reakční řeči, ještě že nejsme u státní bezpečnosti, to bychom vás museli zatknout! ale já jsem to nebyl a taky na co se jim bránit? říkám: To jsme slavili zahájení žní a buďte rádi, že nejste u bezpečnosti, to byste se museli zastřelit, abyste mne nemohli udat, ale oni se s hnusem ptají: To vám to tak chutná? Dříve, to nás zde bylo víc, ale pan Vančura už umřel a panu Růžičkovi stačí panáček a už vynáší peřiny do deště, stele si na cestě do bláta a říká: To je zvláštní, čím vyšší poloha, tím se lip dýchá!, nebo si koupí bochník chleba, na náměstí s ním praští a volá: Tak budeš skákat, nebo nebudeš?, za noci, když se zdecimuje, hraje na dvoře na ariston, který zdědil, vypadá to jak malá zpovědnice a hraje pořád ten samý kus, až sousedé šílí, házejí přes plot upomínkové cihly, hrnce a nakonec mu dávají výprask, zamknou na klíč a hodí jej přes vrátka, pan Růžička leží a říká si: To je zvláštní, čím je hudba stejnějŠÍ, tím je pěknější, a krev mu kape z nosu na dlaždičky, nebo u Marysků když umírala teta, někdo zamlátil o půlnoci na okna a paní hned v sobotu na mne: Abych se styděl, že tetu mohl ranit psotník, a já jsem se chtěl bránit, ale paní Maryš ková udělala takhle rukou: Mlčte! Vyběhla jsem za vámi a jen jsem slyšela z uličky příšernej chechtot, nebo zvěrolékař se sklání nad paznechtem, říká oučetnímu: Předepíšu vodičku a tou vodičkou se budou natírat boláky, hledí na mne, a: Pojďte sem! Vezmete štěteček a semhle to vetřete!, rozvírá volský paznecht, já kývám, ale myslím si: Ne, pak zase otvírá volům slintavé huby:
Na to předepíšu vodičku! a na mne: Pojďte sem! A rači si vezměte topůrko, aby vás nekousl, a vy mu vytřete hubu! a já jsem zase kýval ale divil jsem se: Já přece nejsem kočí, já se jen dívám, nebo blbec Thume, přisedl naproti mně a zakřičel: Ty seŠ pekař!, bylo to tak přesné, že jsem řekl: Jáť jsem, a hráli jsme celou noc čapáry, nebo v synagoze, tam kde stoupá k nebi vinná réva kantorova hlasu a shůry na plachetky močí Hospodin, kde rabbi s kantorem na zádech jezdí po napjatém laně a vypouštějí ohňostroj, tam ke mně přistoupil lesklý žid a zašeptal mi: Vy ráčíte být taky z Východu?, řekl jsem sice: Ne, to já jen tak vypadám, ale uháněl jsem domů v jednom karé a hned jsem se smočil v zrcadle a přečetl si křestní a domovský list, taky když mi je smutno, sedávám na Kampě, tam děti malují do asfaltu a dokazují, že cesta dítěte, šílence a moderního umění je trCltťáZ} často se mi zdává o klobouku muže, který je namalován současně zepředu i zezadu, ucho skryté za profilem je namalováno jako erb. To děvčátko nic neví o Picassovi ani Filasovi, ale Picasso ví o děvčátku, jehož se Karel ptá: Kdo maloval toto? Ten obličej s diamantovým pohledem? Přivádějí dívenku s modrými řetězy vlasů a brání se: Ale to barevné tam není mé, já jenom a vždy křídou, to tam domalovala tamhleta ošklivá! a smazala nohou ten poklad, který měl viset v galerii. Maličký kudrnáČ zalící flintiČkou na slunce, a prásk! volá zběsile na lavičku: Broku, Broku, aportek! aportek!, tahá se pak s lavičkou: Tak dáš mi to slunce, nebo ne? Kuš! Tam zase děvčátko dává do košíčku Kampu a odnáší ji kousek dál, aby nebyla pořád na jednom místě hledí na padající lupen a volá: Bolely ho ruce, tak se už pustil!, tříletý chlapeček sedí na bobku před packardem a nabízí mu jablko, aby mu za to dalo auto pac, cesta do ráje je tady otevřena celý den, jen tyto šílenosti vyvažují mechanismus našich pravidelných životů, jako by bylo něco proti povodni, myslívám na něj, jak byl nemocen a celý den hleděl na dva vyšité Čápy, ona se vracela a nemohla uškrtit plamínky, celou noc přemyšloval, aby se učila zpívat, chodila do kostela, hrála divadlo, všechno jenom ne já, ale já jsem byl divadlo, chrám i zpěv, tak bolestivě padá u nás večer, zdvihá se stále houstnoucí mrak v pohlaví,
modrá řeka valí své sperma, nejsou daleko ruce, které zapálí stoh, ženy přece milují zločince a na světce zvracejí z třetího poschodí, jaké vzrušení, když stále hustěji a hustěji se sjíždějí cyklisté po tmavých serpentinách, z hlavy jim šlehají hornické kahany, přeříznut zrcadlem dělím nebe od země, čekám, až oko zrodí dojetí, mozek podá zprávu, lodičky plují v nefritu a každé zabrání vesel vykrajuje otýpku alpakových lžiček, spící lodice defloruje obraz měsíce, zlaté veslo líže řeku v rozkroku, věžičky jedna za druhou padají do vody jak sklenice kořalky do zednických hrdel, město Čeká trpělivě se ztopořenou pyjí, rybáři se třpytí v sítích a podél břehu vede slepý slepou na radaru bílé hole lásky, to je noc u nás doma i v mém zjitřeném krvavém mase, patře věcem unikám sám sobě, naplňuji se tím, že se vyprazdňuji, Rusáčci k nám přijeli, byli krásní tenkrát, ostříhaní dohola, připomínali řeholi krutosti, koupali se nazí, a ženy se jim věsily na přirození, obléldi si růžové dámské kombiné, na hlavy římské helmy s chocholem a tak vstupovali do vody a v ruce ještě rákos, myslel jsem v té chvíli na G^hn íkci a jeho helmaté setníky, vzpomínám, že rozbili lahvice v reálce a z lihu si udělali nápoj s příchutí žab a ještěrů, v zahradě měli lazaret a pršelo, marodi leželi v trávě a četli, večer hrála muzika a oni lákali k tanci, krásní, krásní, krásní, bílé škrobové obvazy zářily ze tmy, jak fosforové ručičky, žárovky se třepotaly v listí třešní, Rusáček se strefoval do Čárky nad a v nápisu Směr Lysá a cestující se na nádraží mohli zbláznit, nebo mi vjel i s koněm do kanceláře, se zeptat, kdy jede vlak na Budapešť, zdvihli si za noci šraňky, vlak už vyjel ze Stra to va, strážník trati tahal koně za huby, ale jiné povozky se tam nahrnuly, zoufalý strážník běžel lokomotivě vstříc a kroužil červenou lucernou, ale strojvedoucí to neviděl, a tak flamendrzug do toho vletěl, mysleli jsme nejdřív, že jich je deset, tolik noh a holínek a paží, koně ulomili voje a třásli se u trati, Čichali mi k ruce, ale ruka, ke které by chtěli vonět, ta už chladla,
raněného vezli v hitláku do nemocnice, krev kapala na kolejnice a ráno jsem se šel na to znovu podívat Byli přikryti plachetkou, když jsem ji nadzdvihoval, byl jsem zchvácen viděním smrti, jen trupy bez kůže, vše sedřely popelníky, když si je kuláčely před sebou, myslil jsem zase na Picassa a muže z anatomického atlasu, dojímala mne k pláči ruka s mosazným prstenem, vidím tady pod Kampou, jak jedou povozky, mladý Asiat stoupá po železničním náspu, jde si taky pro svoji porci, odkrývá rochetku a otazník mu kyselí dětskou tvář, že vidí to zdrcené Čerstvé maso, ale mne Činí vidění smrti klidným, odjíždím a na náspu sedí jiný Asiat a má v uchu hodinky, tak rád bych věděl, co ho tak uchvacuje, že tak s tím tikotem splývá, do dálky se táhne rovina, jitro stlouká máslo a docela u obzoru seskakuje jezdec, kope koně do slabin a opět vyskakuje, jen se noha kmihla, sedím na Kampě a tmí se, zdvíhám se a pojedu na Vyšehrad tančit, ptám se děvčátka malířky, zda jí mohu učesat vlasy, usedá obkročmo na lavici a já češu ty mokré lokny, sedí tak, že jednu nohu má pod sebou, za tři roky již v ní začne svou práci parazitík, obsahující látky štiplavé s příchutí boraxu, a zaplaví její bytost neštěstím, dnes je ještě šťastné dítě, soustřeďuji svoji pozornost na biblickou práci, ptám se, zda maluje pro potěšení nebo co, říká, že jen tak, jako když pták zpívá, kdo by se taky chtěl trápit chtěním kreslit? Je mi to jasné, podvazuji jí mašličku, má olověnou šíj a náhle mi dává políbení, říkám: Ale, ale, já nejsem velebný pán, dělám si kolem políbení inkoustovou tužkou kolo, přecházím Maryskův most, kráčím kolem Maryskových lázní a vskakuji do dvacítky, empirová Praha se projíždí po nábřeží, domy se podobají olověným vložkám do akumulátorů, na Karláku přestupuji na čtrnáctku, když mi konduktérka proštipuje lístek, říkám neznámé slečně: A nepoznala to, konduktérka se vrací a prohlíží lístek: A co jsem nepoznala? Že máme lístek vedle sebe! A ukázal jsem na dívku a smáli j s m e se, to už jsem vystupoval, u Němečků svítili a na desce bylo napsáno: 47
Dnes taneční mistra Kociána, to byla lázeň pro duše zmučené, všichni již tam byli a mistr Kocián křičel: Nekřičte tady, nejste na politické schůzi, tleskl do dlaní: Páni, jděte pro dámy! A kolo!, ale dámy byly jen tři a nás třicet, uprostřed stála mistrová, a: Mistr churaví, ale asi se vožral a upadl, rypák mu svítí jak doutnavá žárovka, dává jen razítka a rady, abychom nebyli syčáci, a hned na mne: Ke máte dámu? A já povídám: Tamhle! protože dveře se otevřely a stál v nich učedník, nabízím mu rámě a prosím o tanec, tančíme polku a on že měl regma v hlavě, dává si ruku na temeno a tiskneme se k sobě lépe než s tanečnicí, ty dvě jsou sestry a mají žluté ponožky, kárované bavlněné Šaty a v ruce veliký kapesník, když mistrová: Zastavit a nacvičíme si figury tanga, raz dva tři a nazpět, stojíme kolem do sebe zavěšeni jako buzeranti, musím přede všemi pro holičského učně a říci mu: Dámo, smím prosit? Uklonit se a počkat, až mi řekne: Prosím. Zavěšujeme se do sebe, děláme kolo a on mi vypráví, jak uřízl ucho a utekl z učení, jsem rád, že se holím přístrojem, nejde nám to, tak mistrová volá: Stát a každý zvlášť a sám, teď teprve to nabývá schizofrenie, svoboda sama jen v rámci kroků tanga, učitel tříská do klavíru, nasládlé úsměvy víří, každý jinačí, každý v jiných představách, nade všemi kraluje zahradnický pomocník, stále stoupající rychlostí předbíhá všechny kolo za kolem jak Zátopek, s očima přivřenýma a pěnou u úst usedá: Ale ta dřina, to dá práce, hlava se točí! mistr si zatím dává panáčky v kuchyni a jen se vrátí, už povykuje: Kdo to tady kouřil? A proč se ne tančí? Hned pro dámy, co to je? ale ono už to končí, takhle se uvádí dáma na místo? A hned a ještě jednou, zpátky! Uvádím hodinářského učně ke stolu, ukláním se a říkám: Dámo, děkuji vám, on říká: Prosím, a vycházíme do popelavé noci, vypráví miij J3ik se rozešel s holkou, že byla sprostá, protože mu lízala uši, na Karláku se loučíme, on jde k babičce na Žižkov a já j d u na Václavák, sedím na klandru a hledím na lípy, milióny vlaštoviček se třepotají kolem neónových reklam a každá barva jiná, je zase k půlnoci, Černofialové ženy vyslýchají špekáčky na rožni, u vchodu do Turandot stojí vrátný a někdo mu ukazuje peníze, 48
v Melantrichově kurvám a opilcům visí salám z úst, jsou všichni potřísněni acetylénovou lampou, syčí to a praská a žvatlá, u Šmelhausů v propadlišti mizí lidé a zezdola stoupají utopení, dnes byla záloha a opilí se již trousí, muž si vede roztrhanou kurvu domů, ona se k nému tiskne a on jí za to říhá do tváře, Kožná ulička září tmou jako svatá jeskyně, hvězdy se snoubí s malachitovými střechami, na kanále leží růže, kdopak ji ztratil? zdvihám ji, aby ji nepoblili, zdáli zas zaznívá šílený řev, už to začíná, hodiny bijí o překot, pak ještě jednou ty, které se zpozdily, spáči se ovívají křídly spánku a já usedám u jezírka na Staroměstském, to ještě třeskutější mi krouží nad hlavou, kráčím Pařížskou ve světle sodíkových lamp, můj stín je zelený s fialovým lemem, dteia nemůže spát, jde sTfsem k vodě, nebo se jí něco stalo, u Právnické fakulty člověk opřen o zídku zvrací, tekutina mu visí z úst a leskne se sírou, hvězdy se tetelí v Čistotě a člověk uléhá do vlastní šťávy, chrochtá, je spokojen, vyřešil se, vykrátil, po tanečních se už nelze divit ničemu, svět je vybrakován, jsem občan vesmíru, dáma stále stojí u zábradlí, snad vypadla z Ibsena, živůtek jí vlaje, bude oblečena, i když bude nahá, opilec-člověk dává hlavu na zídku, z rozšlápnuté tváře mu prýští žluť, lze mysleti na popravy mečem, rodí se právě jiný svět, pro který jsem ztracen, vidím svou milou, přijíždí a je krásná, byla na brigádě a Italové prý mají krásné oči, držím ji za ruku a líbám ji, vypráví mi, že ti Taliáni ji chtěli vzít s sebou do biografu, ale ona že šla rači s řídícím učitelem, ten že by šel pro ni až na konec světa, ptám se, kam půjdeme, zda do divadla? jdeme zatím na zmrzlinu, a ona se mne ptá, zdali se také červenám, když uvidím sličnou dívku? ona když viděla krásného pána, že jí tlouklo srdce a byla ruměná, dříve by mi srdce řičelo, ale teď mi to musí být jedno, ať si zapaluje ohýnky, když ji to baví, ať se směje, jako by jí sahali mezi nohy, smíchem, při kterém stydne krev, snesu i to, že se na mne muži dívají, jako bych byl vykastrován, musím ještě vyslechnouti, že pan zubař pochválil její tělo a že by si vydělala pěkné peníze, že jí pan statkář nabídnul, aby tam zůstala, paní že není doma, ale ona že raději přijela za mnou.
Právě teď tančím s bytnou waltz, bytný je opilý a stále dělá nad námi kříž, i na chodbě mi žehná, stále jen žehná, jeho žena leží opilá ve veřejích, domem táhne průvan a láká ven záclony, hledím z okna a strážník řídí dopravu, má ruce namočeny až k předloktí do sádry, bytný leze na stůl a stále opakuje ten houstnoucí kříž, je to veliký barokní obraz zrodu po chaosu, bytná sťata ve vodorovné poloze je fialová, zlaté vlasy krvácejí odbarvením, jako by slunce si zdřímlo na prahu věčnosti, bytný pořád čeří vzduch znameními soustrasti, snad ví, co dělá, kde by vzal ty svoje voči, snad ví, co za tím vším svinčíkem vězí, jak všechno končí a nic nezačíná, anebo všechno začíná a nic nekončí, jeho máchající ruka se tam protrhává a hmatá, vytrhává krvácející cucky, dává tomu k ústům pne umo torax, ale je to strnulé po chlastu, je z mého bytného najednou pekařský stroj, ramena míchají těsto a to už začíná být hotové, v dáli leží na trati přejetá, pochůzkář myslí, že je to prase, ale je to torzo bez rukou a nohou, šat jí stroj vyvlíkl, oči a ústa vydrolil a střeva si namotal slavnostně na loukotě jak fábory, vidím taky, jak manžel si sbírá svoji ženu po kouskách do novin a jak tam u Štreky stojí a nedovede to pochopit, ale ruce Kristovy nejsou uťaté od života, bytný se se stolu kácí a prostor srší tušením, voda někde v baráku teče a jdu pro uhlí, sklep je v prvním patře a ve sklepě jsou rakve, stovky rakví všech velikostí a cen, je na ně zkormoucený pohled, když se lesknou, myslím, kdyby se nadzdvihlo víko a vystrčila se ruka a zeptala se: Prší? že bych omdlel, teprve teď jsem si všimnul, že mi dali kaktus, obrovský kaktus do pokoje, kolínka jsou ovázána mašliČkami z krepového růžového papíru, že stojím nejdříve s protrženými bubínky, ale pak skákám a vřískám: Ale milostpaní, to je krásné, to je šílené, ona však leží ve dveřích po porážce a život a smrt jsou identické patentky Koh-i~noor Waldes, jen obrazy stále houstnou a houstnou a naplňují vzduch k zalknutí, lze přistaviti žebřík, nebo sejiti do studny a najiti obrazy roztříštěné sekyrou,
lze lapiti obrazy unikající z potopené lodi, lapiti obrazy hrnoucí se ze šachty po výbuchu, obrazy tvořící jezera na místě bitev, křepčící obrazy kolem nemocnic, lze si představiti, že za milión let budeme raději dýchati vodu, za další milión kamení hor. Vše bude zahuštěno, zapečetěno, lapeno, převázáno, už nikdo nebude nejasný, protože svět bude nekonečná krychle, válec, koule, zkamenělé obrazy budou její tunový obsah, Bůh si bude špičatit tužku, Kristus v bílých tenisových střevících bude seděti s hlavou zvrácenou, taky bude souzen za aforismy o vzpouře, když ještě cestoval kolem jezera, teď vidím, že i jemu vybuchoval granát, když kráčel mezi lidmi bez košíku, a že dovedl jiti za svým až na pokraj pece, dnes vidím, že to byl on, který si nabarvil vlasy na zeleno a šel do opery, že to byl on, který šel procházkou bulvárem a vedl si langustu na provázku, že to byl on, který ve Svýcařích prohlásil: Na vaše přátelství, na vaši společnost, na vaši rodinu, na vaši lásku: Hovno!, že to byl on, který tančil v divadle nahý, toliko s kornoutem na hlavě, že to byl všude on, kdekoliv byl skandál a kdekoliv se stříhalo na prapory svobody. Že to byl asi i on, který proti sobě zdvihl rudý prapor krve. Kdo ví? (1951) EDIČNÍ POZNÁMKA Bambino di Praga patří k nejdůležitějším textům rané básnické tvorby Bohumila Hrabala (spolu s Majitelkou hutí, která je známá především jako povídka Jarmilka ze souboru Pábitelé). Báseň nemohla vyjít ani v šedesátých letech v původní podobě, kromě několika úryvků v časopisu Tvář (1965): její uveřejnění vyvolalo tehdy pohoršení a diskuse. Spisovatel zařadil „zpěv" do své knihy Poupata. Křehké a rabiátské texty z let J938-1958, Čítanky z vlastního díla, která je nezbytná pro pochopení podstaty a geneze hrabalovské poetiky. Čtenář tu najde mnoho témat a motivů, známých z autorovy dřívější tvorby. Kniha, ilustrovaná grafikami Vladimíra Boudníka, šla v roce 1970 ve znamení začínající formalizace* do stoupy, spolu se svazkem Domácí úkoly. Vydání Poupat z roku 1982(Index, Kolín nad Rýnem) není úplné. Otištěný texttu vychází poprvé. Je to jeden z prvních příkladů lyrické montáže, pro Hrabalovo dílo tak typické. Připomíná místy Apollinaira (Pásmo}, a je tu patrný vliv surrealismu Nezvalova „Pražskeno chodce", André Bretona a Salvadora Daliho - Značně přepracovaná varianta vyšla pod titulem Kafkárna v knize Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (Praha 1965). Susanna ROTH
49 *
Milan Hühl
Plotňáčtina „Přitahoval ho (Hrabala) brněnský slang, ovlivněný do r. 1945 němčinou. S Němci, kteří byli odsunuti, odešel žargon i slang „Do té doby brněnští Němci nazývali Pekařskou ulici Pekando, tramvaji říkali Šalina". Jaroslav Kladiva: Bohumil Hrabal (Život a dílo) Autor shora uvedených výroků — jistě v dobré snaze — poněkud směšuje některé jevy brněnské mluvy, které, byť se navzájem ovlivňovaly, nebyly totožné, a proto ani odsunem Němců z Brna nemohly všechny zaniknout Brno do roku 1918 Město s německou správou, aby si udrželo německý ráz a většinu, zůstávalo v hranicích historického jádra a Starého Brna, kde z 80 tisíc obyvatel se menší polovina hlásila k České obcovací řeči. Střed města byl většinou německý, byť s Českými enklávami kolem Rudolfovy ulice (nyní Česká), kde byl český Besední dům, hotel Slavie, na Veveří Staré divadlo a na Sadové Slovanské gymnázium. Češi a Němci v Brně jako v jiných městech žili spíše vedle sebe než pospolu, měli oddělené kulturní domy, divadla a také korza: německé v Běhounské ulici (Rennerstr.) a české v Rudolfově; obě ústila na Dolním náměstí (nyní Svobody) u hodin, kde se stýkala a často doslova srážela. Proti politice „Brünn bleibt deutsch", která mimo jiné bránila Cechům zřídit si v Brně univerzitu, Ceši mnohokrát protestovali a při jedné takové demonstraci před Besedním domem byl zastřelen český dělník Pavlík. Nebyla to tedy idyla, jaká se mohla jevit 3-5-letému chlapci, navíc z periferie za Brnem. Industrializace spojená s migrací vedla ve druhé polovině 19. a počátkem 20. století k růstu velkých dělnických obcí na okraji města, ale již za jeho hranicemi. Mezi tyto obce patřily i Židenice, stejně jako Husovice, Juliánov, Maloměřice, Obrany, ŘeČkovice, samostatné město Královo pole, i další obce — Žabovřesky, Komín, Jundrov. Ty byly připojeny k Brnu až v r. 1919 a Velké Brno vzrostlo na 200 tisíc obyvatel s velkou českou většinou. Historicky vzato se Hrabal nenarodil v Brně, ale v Židenicích u Brna. Německá mluva v Brně Německé obyvatelstvo Brna nebylo sociálně homogenní a už proto i jeho mluva měla několik jazykových vrstev. Německé vyšší kruhy (finanční, průmyslové, obchodní, úřednické) mluvily hovorovou němčinou, ovlivněnou dolnorakouským a vídeňským dialektem. Vnitřní moravské migrace z německých jazykových ostrovů na Svitavsku a Vyškovsku s sebou přinášely prvky tamních dialektů — zvláště rázovitý byl svitavský „schönhengster" dialekt. Ve výslovnosti i slovníku byla
brněnská němčina silně ovlivněna moravskými dialekty češtiny, zejména svérázným dialektem horáckým, který v českých obcích sahal až k hranicím tehdejšího Brna v Líšni (Líšňačky ovládaly jako trhovkyně Zelený trh) a Jundrově (kdysi vinařská obec, jakýsi brněnský Grinzing). A byly zde i vlivy slováckých nářečí. Z hlediska spisovné výslovnosti se brněnská hovorová němčina odchylovala od normy tím, že správně nevyslovovala přehlásky -ü, -ö, -ä (ne Brünn, ale Brin, brinerisch, ne Krona, ale Kchréna). Také výslovnost souhlásky -r byla spíše česká než podle německé normy. Samohlásky -ö, -ä byly vyslovovány s typicky moravským akcentem, jakoby trochu mečivě. Mnoho moravismů bylo rovněž ve slovníku: Zwetschken = švestky, místo Pflaumen, Hetsche-Petsch = šípky místo Hagebutten a mnoho jiných. Nižší vrstvy (dělníci, tovaryši) a zejména mládež mluvili slangem továrenské periferie, který tyto prvky brněnské hovorové němčiny ještě zvýrazňoval a navíc k německému základu slov přidával zkomolenou Českou koncovku. Tak Bäkerstrasse byla Bekendo, ale jindy zase slang vyšel z českého tvaru Plotní ulice (Zaungasse) a udělal z ní Plotno. Staré Brno (Altbrünn) = Oltec, Zelený trh (Krautmarkt) = Krautec, park Lužánky (Augarten) = Augec, Pisárky (Schreibwald) = Srajbec, Královo pole (Königsfeid) = Kchénig, známý brněnský šantán U netopýra (Zur Fledermaus) = Flédino, tramvaj (Städtische Strassenbahn) = šalino a mnoho jiných novotvarů, jejichž původ je někdy obtížené určit „Plotňáčtina" — argot brněnské galérky Velmi specifická byla v jazykovém ohledu téměř lumpenproletářská čtvrť za nádražím v trojúhelníku ulic Křenové (Krona), Dornych a PlotníKřídlovická. Její obyvatelé se nazývali Plotňáci. Němci říkali Plotno. Argot této spodiny a galérky se nazýval „plotňáčtina" (viz Těsnohlídek), německy Plotno nebo plotnerisch. Plotňáčtina jako hantýrka-argot galérky se často ozývala při soudních přelíčeních na Cejlu (vyslov Célu z německého Zeile). Byla směsicí moravsko-Českých i dolnorakousko-německých slov, zpravidla zkomolených a navíc vzhledem k intenzívním stykům s vídeňskou galérkou (i v tom bylo Brno předměstím Vídně) ovlivněna tamním argotem tzv. kauderwelsch (žvýkaná vlaština). Z plotňáčtiny pak mnohé výrazy i obraty přecházely do brněnského slangu německého i Českého a občas i do brněnské hovorové němčiny a češtiny. Většinou však už s posunutým významem. Plotňáčtině jako takové kromě Plotňáků dobře nerozuměli — pokud nebyli z Brna — ani Němci, ani Češi. Muckel — mukl je typický výraz plotňáčtiny a znamenal člena party. Oslovení mezi Plotňáky „ty mukle" bylo uznalé, až lichotivé, znamenalo ,jsi náš"; zatímco když proniklo do slangu, jeho význam se posunul, dostal hanlivé zabarvení — podrazák, gauner. Další posun po válce byl do vězeňského hantesu. Bomzat, bomzovat (z hovorové němčiny bumsen = šoustat, mrdat) znamenalo v plotňáčtině
klamat, asi jako v pražském slangu okecávat „Nebomzé" nebo taky „nevál" něco jako nekecej, netahej mě za nos. Bumser (řekněme erotoman), v plotňáčtině bomzák znamenal „sedmilhář" — později také záměrně špatně seřízený taxametr. Pali (uteč, odpal), kámoš, kámo — jsou další známé plotňácké výrazy. Je jistou jazykovědnou záhadou, proč výrazy z plotňáčtiny pronikly po druhé světové válce do vězeňské hantýrky v celostátním rozsahu, byť s posunutým významem: mukl = vězeň, bomzat= shazovat, udávat, bomzák (v českém prostředí také monzák) = udavač, práskač. Česká mluva v Brně Ani Češi nebyli v Brně homogenní sociálně, a proto i jejich mluva měla několik podob, byť s některými společnými znaky. Hovorový jazyk inteligence byl promísen mnohými moravismy ve slovníku i dikci, zejména vlivem převládajícího horáckého nářečí. Ale ve výslovnosti a slovníku se projevoval zase vliv brněnské němčiny, např. ve výslovnosti souhlásky -k: Ty, Kchódl! (Karle!). Dělnický slang byl ovlivněn soužitím s německými mistry a předáky. Byly zde mnohé výrazy a obraty v profesní mluvě, zejména textiláků: šús = útek, z něm. Schuss. Místní označení byla až na občas odlišné koncovky stejná, tak Oltec, Šrajbec, Kchénig, Krautec, Augec. ale také Jobsko = Jundrov, Jobál = Jundrovan, Simice = Židenice, Žabiny = Žabovřesky, šalina, flédina, Bekenda. Shodné byly i další výrazy převzaté z plotňáčtiny jako cigareta = špinka, špe nebo ciftla, chléb = bims, hlad = módr. A našla by se řada dalších neméně expresivních. Slang českých studentů v Brně byl součástí brněnského slangu, ale pod vlivem německého studentského slangu převzal z vídeňského pro ředitele gymnázia termín „kufr". Němci z Brna odešli — brněnský slang žije Vzhledem k tomu, že argot Plotňáků nebyl jen dílem Němců, ale i Čechů, a slangů bylo několik, nemohlo se stát, jak tvrdí Jaroslav Kladiva, že „s Němci, kteří byli odsunuti, odešel i žargon i slang". Plotňácký argot či žargon se zachoval i po válce, mj. i proto, že většina Plotňáků byla ze smíšených, tedy vesměs dvojjazyčných rodin. Ti, kteří za války nepadli na frontě v uniformě Wehrmachtu a přežili, zůstali jako dělníci velkým dílem v Brně. Přesto plotňáčtina postupně upadá a zaniká, tak jako mizí původní zástavba tohoto brněnského kouta. Stojí tam nyní nový obchodní dům Prior, autobusové nádraží Zvonařka. A hlavně se změnilo sociální postavení potomků dávných Plotňáků. Je to ostatně obdobný proces jako s Podskalím a Podskaláky v Praze. Mnohé výrazy z plotňáčtiny žijí nadále v brněnském slangu, jehož základy vznikly na průmyslové periferii, i když rozhlas a televize v mnohém uhlazují hroty dialektu v hovorové češtině. Šalina je v Brně věčná, i když mladí již vůbec nevědí, z čeho výraz vlastně pochází. Stejně přecházejí do mluvy nových generací mnohá jiná slova. A už zcela nepotlačitelná a nevyhladitelná je svérázná brněnská dikce.
Navíc plotňáčtina ovlivnila svými výrazy celostátní vězeňský hantes mnohem víc než žižkovský a košířský argot galérky dohromady. Proč? To je ta velká otázka, zatím bez výstižné odpovědi. Dluh minulosti Brněnská německo-česká mluva byla jakousi „mährisch" obdobou toho, čemu Götz Fehr — autor rodem z Českých Budějovic — říká „budvajzr pémiš" (Budweiser Böhmisch), a co roztomile vylíčil ve dvou knihách psaných touto mluvou, kde i německé obraty a výrazy jsou přepsány v české transkripci (Fernkurs in Böhmisch, Hamburg 1977; Böhmisches Kursbuch, Hamburg 1984). V takových místech se žilo podle úsloví: Biss'l Knödel, biss'l Fleisch biss'l Tschechisch, biss'l daitsch. Méně šťavnaté je pojednání autorky Lilian Schacherl — původem z Opavy — o mluvě hlučínské a opavské (Mähren, Land der friedlichen Widersprüche, Mnichov 1968). Míst, kde se na česko-německém národním pomezí prolínalo obyvatelstvo obou jazyků a vznikala promísená mluva, bylo mnohem více. Byl to český sever, Jihlava, Olomouc a jiná menší moravská města. Obdobně tomu bylo i na Slovensku v Bratislavě s Prešporáky. Nostalgická vlna „böhmisch" a „mährisch" v německé literatuře by zasloužila jistou odezvu i z české strany, dříve než odejdou všichni, kdo to znali a osobně prožívali jako „Kecínek Férů" z německé strany. Praha,
říjen
1985
Jan Kotík
51
Ivan Jelínek
Terst „Jsem na další dítě příliš stará... také pro ně to bude příliš pozdě!" zaslechl jsem srdcervoucí slova matčina za tichého rozhovoru s její mladší sestrou Liduškou. „Ale kdepak, Mařenko, co tě to napadá... uvidíš, jak budeš Šťastná... a ještě jednou ti říkám, ze to bude děvčátko. Představ si, po všech těch chlapcích" Užasl jsem... že budu mít sestru? Ale myšlenka okamžitě zmizela, neboť jsem se plně soustředil na svou novou skvostnou hračku, fotbalový míč. Sestry seděly těsně vedle sebe na dlouhé a Široké terase starého patricijského domu vysoko nad přístavem. Nepravidelná podkova přístavu se třpytila v ranním slunci a řetěz pahorků, táhnoucích se až do dalekého Slovinska, nyní části Jugoslávie, mizel v řídkém závoji horka. Seděl jsem na dlaždicích terasy a pokoušel se vtěsnat do míče gumovou rourku, konec fotbalové duše, zatímco tetina služka Pierina si přicházela pro rozkazy, jakou pastu uvařit k obědu. MÍČ jsem dostal včera po obvyklé siestě za výpravy do pohádkového obchodního domu naPiazza dellaBorsa. Když jsem se posléze vynořil z obchodu na promenádu pozdního odpoledne, nebyl jsem schopen slova Štěstím Nebyl jsem schopen ocenit skvoucí procházející se davy; pamatuji se jedině na Štíhlou krásnou rudovlásku v bílých Šatech, obklopenou houfem mužů, z nichž jeden vedl ženina velikého bílého chrta s hnědými skvrnami. Ano, a pak skvělý strýc Santi, tetin muž, dobře postavený úředník filiálky tehdy největší československé banky, Živnostenské, se vynořil z davu, aby nás odvedl do baru. Tam dvorně podal dámám i mně kornouty zmrzliny, cosi mně také zcela nového, načež se jal sypat cukr do svého éspressa. Dodnes mi není jasné, jak to, že jsme jeli do Terstu. Bylo to r. 1921. V Brně jsme byli teprve několik měsíců a jednoho dne po návratu z nové, nenáviděné a nepřátelské školy, do níž mě dali, otec oznámil škola dovolila, abych j i opustil dva měsíce před koncem školního roku. To znamenalo počátkem května, kdy, jak otec řekl, budu provázet matku do Terstu na návštěvu její sestry Lídy. Byl jsem bez sebe radostí. Konec té příšerné školy s výsměchem, že jsem chodil do školy bos; po prázdninách, udělám-li přijímací zkoušku, půjdu do gymnázia na Legionářské, pět minut chůze z domova, na osm let latiny a pět řečtiny. Avšak nejprve cestování! První cestování! Na konci cesty uvidím Středozemní moře! Moře! Uvidím Itálii! Mohlo být něco skvostnějšího? Zvědavost, jak to, že jedeme, byla nadšením docela zastíněna; proto dodnes nevím, jak a proč se výprava uskutečnila, ačkoli se to dalo vytušit Nejprve Vídeň, úžasné hlavní město staré říše kdysi tak rozsáhlé, nyní scvrknuvší se na alpský státeček; kdysi císařský lesk uniforem, teď ošuntělý kabát republiky, dosud skutečně, očividně hladovějící. Vezli jsme ohromný náklad mouky, uzeného a vepřového sádla pratetě, nerozeznatel52
né od bytu, ve kterém sama žila. Postupem války prodala všechno, aby se udržela naživu; nyní stál byt skoro prázdný, vychrtlý jako ona. Pak cesta Jižní drahou, kdysi tak důležitou, jedinou spojkou říše s jejím jediným přístavem na moři, Terstem. Vlak namáhavě funěl, stoupaje na Semmering, přes Alpy. Matka mně s pýchou vysvětlila, že železnici navrhl její strýc Jan, bratr mého milovaného kyjovského stařečka, inženýr z Vysoké technické Školy ve Vídni. Přitom krmila hladového, neuvěřitelně vychrtlého průvodčího kousky uzeného, jež lovila z hluboké misky s modrým vzorem, již vezla jako dar sestře. Průvodčí plakal vděčností; opakoval, že Češi budou jednoho dne litovat, že rozbili říši; teď je všechno nesmysl. S pýchou jsem hleděl z okna vlaku na první skály, které jsem viděl, neřkuli na vrcholky úžasně rovných vysokých smrků pod mosty trati, kde se jistě vlak zřítí do propasti. Tunely mě plnily úžasem a obavami, stejně jako vlak, který před každým dlouze a s úzkostí pískal. Poté jsme projeli Štýrským Hradcem, kde před lety umřel stavitel trati, prastrýcJan, a kde mi bylo souzeno v daleké budoucnosti studovat rok na právnické fakultě Karl-Ferdinandovy univerzity. Hory. Louky, jimiž se klikatily zelenooké průsvitné řeky; rychlá skočná řeka Mury. Dlouhá zastávka v Mariboru, prvním městě nového království; řeči Četníkú v bílých stejnokrojích jsem trochu rozuměl, ač slova byla znetvořená; prudké řeky, stejně jako náš rychlík pádící pod horami korunovanými kostely; kučeravé Slovinsko; naprosto nic jako má milovaná Svratka s lenivou hnědou vodou, jako náš ošklivý vysokánský kostel A spánek na lavici u okna; pohled na dvě poschodí vysoký most postavený nad řekou Piave z těch rovných vysokých smrků a stejně jako ony se kolébající pod krokem jedoucího vlaku; ráno, skoro ještě za tmy, výtečný telecí guláš v Udinu; zpátky do vlaku; spánek. Při východu slunce žízeň a horečka. Běžel jsem k oknu; hluboko pode mnou zvolna se šířící záře, třpyt, blyŠtění nedohledné pláně, po které se stěhovaly vrásky. Moře! Vlak nadšený zřejmě jako já, dýchal s úlevou, lokomotiva už nebědovala; se sykotem páry pádila, táhnouc za sebou vlak zatáčkami trati na svazích, nepopsatelnou nádherou a třpytem. Modravá pláň pod námi; světlem přecházejícím z temné v modravou, v šedivou, ve všechny odstíny stříbra, které oslňovalo stejně jako matčiny stříbrné příbory, když na ně padlo slunce. Odstíny zeleně. Plání skoro nepozorovaně putovaly hladkost, drsnost, vrásčitost, nekonečné pokosy nebeské a mořské trávy, které tam kosil neviditelnou kosou neviditelný muž zvolna kráčející k obzoru. A podivně vinuté cesty, úzké i široké chodníčky mezi tou pokosenou travou anebo přes ni; tak nepravidelné, přecházející odnikud a mizející nikde; směřující k dalekým kopcům na protějším břehu zálivu pode mnou; objevující se, mizející kamence břehu, vyběleného jako staré kosti, na kterých se rozbíjejí dvě, tři dlouhé vlny korunované pěnou- Osudové setkání s mořem Thalassa! Šeptal jsem si, aby mě ne-
slyšela matka, stojící vedle mne, stejně rozčilená jako já. To otec mi před odjezdem vyprávěl oAnabasi, mučivém ústupu starého řeckého generála Xenofonta, strašlivými horami, kterými jednoho dne pojedu, zemí Kurdů, pobíjejících jeho vojáky; a když uštvaní žoldnéři prince Kýra, kterého nedokázali udělat Velkým králem ani zachránit před smrtí, konečně pronikli ke svému Černému moři, jež kdysi s láskou jejich předkové nazvali Pohostinné, Pontos Euxeinos, křičeli, Thalassa! Moře! Moře, které jim, jako později mně znamenalo spásu. Od prvního pohledu na moře před Terstem je mi moře zdrojem štěstí, radosti, bez ohledu na změněné podmínky, za kterých se dnes ocitám na jeho březích. Jako Xenofontovi i mně tolikrát pomohlo v rozhodujících chvílích života. „Moře je polovina svobody." „Moře je polovina svobody," opakoval daleko později dr. Smolčič, čs. honorámí konsul několik týdnů před 2. světovou válkou, hledě oknem na moře ze své kanceláře, vměstnané do trosek Diokleciánova paláce ve Splitu. „Já vím," řekl jsem, „proto jsem tady " Na pobřeží Dalmácie, kam jsem uprchl ze země obsazené nacisty, jsem si byl jist tou svobodou; tím, že šiji nakonec plně získám, a obhájím a po svém dobře užiju. Moře mě pak skutečně přeneslo do Itálie, do Francie, kde jsem počátkem války vstoupil jako dobrovolník do naší Legie vAgde, starobylém městě v Guedocu, založeném před Kristem řeckými osadníky. Matka, v pokročilém těhotenství, stojí vedle mne v chodbičce v krásných Šatech z jemného režného plátna nabarveného na modro. Je umytá, svěží; učesaná; rozradovaná — přece za chvíli budeme na konci předlouhé, tolik matoucí cesty: Terst už jev dálce vidět! Matka mluví s krásným černovlasým mužem, který je doma v nenapodobitelné vídeňské němčině, zdvořile se představuje; vrací se domů, do rodného Terstu. „Vidíte ten hrad pod námi? TojeDuino. Tam žil váš básník Rilke. Tam napsal mnoho nádherné poezie. Tenkrát přišel do důležitého města a přístavu. Ale co je dnes Terst? Zhola nic. A Itálie by byla blázen, aby ho užívala jako přístavu... má mnohem důležitější přístavy: Benátky, pár hodin odtud, Janov, Neapol, Anconu a jiné. Bastano! Proto jsme teď bezvýznamné město... per cortesia, madame, nebylo to Šílenství, že Slované rozbili s Maďary rakouskou říši?" matka celá zardělá, trA přece, pane," odpovídá „nejste rád, že jste jako Ital svobodný? Že už vás Vídeň neutiskuje?" no ... do jisté míry...si.. .ale přece ... byl ten útlak skutečně tak nesnesitelný? A nebude budoucí útlak, který je teď nevyhnutelný, horší? Víte, náš Machiavelli nás učí bezohledně, necitelně pochybovat o všem pod sluncem Takže, nenadrobili jsme si svým šovinistickým nacionalismem a naivností strašlivou zkázu? Tuším, ne, jsem si jist, že přijde... ne., .appunto, musí přijít'Dali jsme se oslepit... byli jsme obrovská říše, jen uvažte.. .e vero . . .baita proti Germánům a Rusům, které, přes jejich revoluci, a n i n e n a p a d n e hodit imperiální rozpínavost přes palubu... ne,
Rusko nebude o nic méně nebezpečné. A nejhorší je, že teď jsme všichni de rigueur navzájem nepřátelé... Čechů, Jihoslovanů, Italů, Rakušanů, Poláků, Maďarů.. .jaká bída, To jsme ty staré křivdy napraviW" „Máte pravdu... Ale musí to být jak říkáte? Snad... snad dosáhneme usmíření?" bojuje matka. Jsem ohromen její úzkostí, zardívá se teď hlouběji. Prokluzujíjí pod ramenem, kterým se drží tyče u okna; objímám ji v pase, jako bych j i chtěl hájit Ale co naplat, ten muž mě fascinuje... mluví tak volně, svobodně ... s citem, ale zároveň nedbá, jestli slovy raní ty, kdo ho poslouchají nebo sám sebe. Naslouchám jako uhranutý. Muž hovoří; mé vzrušení roste, neboť se mně okamžitě zalíbil. Ale mé rozčilení se rychle rozplývá v tíseň. Tomu muži je líto, že už nemáme mocnářství; je mu líto, že matka, já, on už nejsme jedno; že jsme navzájem cizinci; k sobě teď musíme přes hranice nových republik, království; a zakrátko... ne, byl jsem příliš zmaten, abych se mohl dohadovat... mohl tušit, vždyť mne nikdy nenapadlo... co s námi bude. Snad je mi též líto, že už nemáme starého císaře, mého oblíbeného hajného. Bylo to správné? Bylo to správné, že jsem za tmy běhal po Židlochovicích a strkal lidempod dveře kus papíru, na němž ruský car sliboval rozdrtit utlačovatele Slovanů, sliboval je osvobodit? Kdo se ho prosil? Ale já to dělal s nadšením. Všechno Šlo hladce: otec, ředitel naší školy, pan Coufalík, mi dávali carovy manifesty, abych je strkal pod dveře; k neuvěření, oni sami, rozumní dospělí, mi přísně nakazovali, že se nesmím dát vidět, že se musím vyhýbat našemu jedinému policajtovi, neřku-li Četníkům, vracejícím se nocí ze služby; za žádnou cenu nesmím být chycen při činu. Vadí mi, že car je mi docela lhostejný?... ať, ale úkol je vzrušující; tajnůstkářství, tajemství, dobrodružství mi nahánějí husí kůži... skvělé mrazení! To, co dělám, není nic špatného, říkal jsem si. Ale car císaře nerozdrtil, jak sliboval. Slovany neosvobodil... Slovani si to bez cara udělali sami, včetně mne, malého kluka, říkám si, naslouchaje Italovým slovům... pro nás to udělal profesor Masaryk... a pak horečka posledních dnů války! Všeobecné šílení, takže mně v paměti zůstal jenom čin, jímž jsem přispěl k zničení starého císařství, které jsem měl asi rád. Ano, jistě, na náměstí jsem pozoroval lidi, jak strhávají s obchodů a tří veřejných budov, soudu, radnice a pošty, nápisy německé a dvojjazyčné, jak rozbíjejí dvojhlavého orla na císařském znaku na zdi soudu. Obrovská legrace; báječné rozčilení, i když se jen Člověk dívá... Ale... křikl jsem na bratra Jiřího. dorrú... my jim ukážeme!" }yA kalupem „ . . . co rozmlátíme?" řekl Jirka. Pádili jsme domů. Uřícený cestou do kopce jsem nebyl schopen odpovídat na otázky. Doběhli jsme domů rekordní rychlostí. „Počkej ... honem rýč! Ten malý, ne, ten prostřední . . . j á vezmu sekery, pantok a aj malou " S nástroji v ruce jsme přeběhli silnici k okraji 53
Vláďova domu. Několik kroků od něho vysoký sloup; na něm, přibitá na několik desek, veliká plechová tabule. „Dej sem rýč... ty zatím sekej!" Ryl jsem ze všech sil do tvrdé kamenité půdy u paty sloupu. Pot mě oslepoval, ruce, paže bolely, na dlaních naskakovaly puchýře. Chvílemi jsem sekal tatínkovým pantokem a zas ryl. Zuřivě... přece nepřítel! UťlaČovatel... a my dva tady jsme rýčem a sekerami ničili otroctví jak se patří na hrdiny nového řádu. Sloup s tabulí se zřítil s hlasitou ranou; nápisem vzhůru. Nápis, přikazující vozidlům, vstupujícím do města, rozdělený na dva sloupce kolmou Čarou... ave sloupcích jsme četli LANGSAM FAHREN JEĎTE ZVOLNA A ještě nějaké příkazy... ale dole, a to bylo hlavní, Špatně namalovaný císařský znak s dvojhlavým orlem. „Co teď? Co s tím?" zeptal se Jirka. „NemožeŠ počkat?... na, vezmi za rožek... tak... ne, dál k prostředku... a jde se." Nadýmal jsem se pýchou cestou prázdnou ulicí, svažující se k náměstí. Prázdno všude, jen před pekařovým domem si. hrálo v prachu několik malinkých dětí. Nikde živá duše, která by se nám obdivovala! Unavení, zpocení jsme s hněvem vstoupili na náměstí naplněné hlučícími davy. Těžký plech, který jsme nesli, se prohýbal a tiše rachotil. Popadali jsme dech... a lidé okolo kleli, křičeli; slyšeli jen sebe, poplácávali se po zádech; stáli, na tvářích hloupý výraz. Dobře, ale copak nikdo nevidí, jak za ně pracují dva malí chlapci? Pěkný začátek nových poměrů! Kdy by si nás aspoň všimli; pochválili. Kráčeli jsme středem náměstí se svým břemenem. Pojednou nám neočekávaně vstoupil do cesty muž, ustoupivší rychle vzad; narazil do plechu; plech nám s rachotem vypadl z rukou na dlažbu. Muž se na n á s otočil s kletbou. Zdvihli jsme plech, bez sebe rozčilením. Jirka několikrát zavzlykal Zuřivý slzami, deroucími se mi do očí, jsem vykřikl: „Nestydíš se? Hned přestali cébit! A teď dál. Už nemáme daleko." Minuli jsme otcův soud. Na žebříku opřeném o zeď stál Člověk a kladivem rozbíjel císařský znak nad okny prvního poschodí; několik dětí se sápalo na žebřík a pokřikovalo. Psi běhající kolem zuřivě Štěkali. Se strachem jsem pohlédl vzhůru: co kdyby se otec díval oknem? U pošty podobný obraz. Nějaký chlap se domáhal hřebíků, mávaje kladivem. Když hřebíky přinesli, jal se přibíjet nad okna přízemní budovy čerstvě natřenou dřevěnou tabuli, prohlašující, k Čemu je budova. Uprostřed bílé tabule s černým nápisem znak, který jsem neznal. Znal jsem českého lva, ale nevéděl jsem,.co značí tři zelené hory a dvojitý kříž nad lvem; nevěděl jsem, že hledím na znak Slovenska, Na malém prostranství před budovou hlučel velký dav méně než jinde. Lidé nadšeně, lhostejně, na půl ucha naslouchali fistulce, kterou zpravidla ředitel Coufalík nemluvil... ale teď přímo ječel „ ... musíme se osvobodit od černé a žluté bar54
vy, která se nám zažrala do kůže... zakousla do srdce ... od hanebných barev starého Rakouska! A ať žije nová bílá a rudá barva českého národa. Hurá, jsme svobodní!" Výkřiky a potlesk přehlušovaly jeho další slova: pan ředitel stál a gestikuloval a otvíral ústa, jak se zdálo nadarmo. Byl jsem uštván. Semknuté rty mi slepovaly hořké sliny, Pohlédl jsem úkosem na svého milovaného Šestiletého bratra, kterému slzy smývaly z lící prach a špínu. Volnou rukou jsem se dotkl vlastní tváře; byla stejně mokrá. Dusil jsem se. A náhle nával vzteku, ale hlavně nevýslovné hanby. „Okamžitě přestaň... teče ti z nosu, sopláku!" křikl jsem na Jirku, věda, že zaslouží-li si někdo nadávky, byl jsem to já, ne on, ten mrštný, odolný, milující a oddaný bratr, který nikdy nebyl na obtíž. Slzy se mi lily po tváři Jirka na mne dlouze pohlédl svýma černýma očima; vzlykal a rázem přestal plakat Jen néJcolik kroků, utěšoval jsem se, a d o k o n č í m e . . . co? vhodné slovo mi nenapadlo. „Honem!" zvolal jsem. Spěchali jsme doprostřed mostu. „Tak... a konec!" Pustili jsme plech na zem a ten, padaje, zařinčel. Řinčení bylo tak silné, že úplně přehlušilo křik a zpěv, doléhající z náměstí. Protlačili jsme plech železnou konstrukcí mostu, až se převážil; teďpadal; voda vy stříkla, břímě zmizelo pod kalnou vodou. Ale hnědavá špína plynula dolů řekou. Nápis byl i teď docela Čitelný. LANGSAM FAHREN JEĎTE ZVOLNA Čitelný i v hloubce asi půl metru. Na mostě nebylo človíčka; nikdo nebyl svědkem našeho činu. Zhnusen, zlostný návalem zahanbení, popadl jsem Jirku za ruku a táhl ho pryč. Směřovali jsme zpátky ke konci mostxi; a hanba, výčitky svědomí a stud jen a jen rostly. Pan ředitel Coufalík stál teď na židli; mluvil dosud k zástupu, stále rostoucímu, protože rozbíjení státních znaků už skončilo. „A pracujeme pro náš nový stát... pro demokracii, a všichni svorně... v jednotě a vzájemné lásce... jako včelstvo, které... které..." pronášel právě pan Coufalík, proslulý též pověstí zkušeného včelaře, „vČelstvo, které nemá císaře, nemá trubce ... nemá císařovnu," vy koktal náhle v rozpacích. Jirka na mne pohlédl svýma vážnýma očima. „Lže... přece ví, že v každém úlu je královna... Sám mi to řekl," pravil Jirka bez stínu posměchu. Bude mě dál mučit svým klidným hlasem, svými pozorováními, která jsou tak pravdivá a tolik zraňují právě proto, že nezná zlomyslnost? Zasmál jsem se drsně a vzal bratra za loket. Tlačil jsem ho rychle z náměstí ke břehuřeky, až tam, kde se končila kamenná hráz mostu. Seběhli jsme k vodě; klekli jsme si, šplíchali si vodu na tvář a nechávali ji proudit přes odřené dlaně. Hleděl jsem upřeně, okouzlen pohyby Itala, mluvícího s matkou. Opět jsem byl schopen vnímat, co říkat Tváře mi hořely; mluvil jsem k so-
bé, surově a bezohledně, nic jsem neskrýval ani sobě, nic si neomlouval, prdvě tak jako ten muž hovořící s matkou. Anoy i já jsem vinen; přispěl jsem ke zkáze. Byl jsem ovšem malý, ale to na věci nic nemění. Protože jsem vynaložil všechnu sílu, kterou jsem tenkrát měl Všechnu sílu a důmysl, na něž jsem se zmohl; a to bylo rozhodující. Má vina je jasná můj podíl na vině dnihých se nedá smazat Teď se ptám sám sebe: bylo správné běhat spícím městem a strkat pod dveře papíry s carovými sliby, o které nikdo nežádal? Osvoboditel Slovanů! Už tenkrát jsem věděl, že jsem Slovan, ale carova slova? Ta postrádala smyslu. Nevěděl jsem, co je car za člověka, zda dobrý či Špatný; ani proč slibuje rozdrtit utlačovatele, který, jak jsem věděl, byl můj oblíbený starý hajný. Nechápal jsem, oč tady šlo; nechápal jsem, když dospělí říkali, že Slované mají být osvobozeni. Aby co? Byl jsem Slovan, ale necítil jsem žádný útlak; byl jsem volný jako vítr a jestli mě kdy někdo utlačoval, byli to rodiče a škola. Takže nač to? Ale i tak se mi ohromně líbily ty tajnosti, ciráty kolem toho. Takže jsem pobíhal městem, samá pýcha. Jak to, že jsem nepraskl vlastní důležitostí? Jednou za uherský měsíc jsem poslechl na slovo, neodmlouval jsem. A protože jsem poslechl bez odmluvy, stal jsem se důležitým, rostl jsem sám sobě před očima. Lichotilo mi, že mě otec i pan ředitel pokládají za důležitého; dávají mi ty manifesty, abych je strkal pod dveře; ale mě ohromovalo, že mě napomínali, abych si dával pozor. Dovedl jsem přece mizet bez napomínání; v tom jsem byl mistr. Slova Itala, mluvícího s matkou, mi dala v blesku prožít, jak jsem přispěl ke zničení monarchie. Má vina, má největší vina... ale tak či
onak, stalo se to přece teprve před třemi lety; snad proto mi bylo jasné, proč mě hryzlo svědomí. Ale odkud ten pocit hanby? Za nic jsem nemohl... ale most, všecko zmizelo... teď jsem všechno zaplašil z mysli a jen jsem poslouchal, poslouchal Ital dělal rukou výmluvné pohyby: „Nechci říkat, že jsme se navzájem zvlášť ynilovali ... určitě ne. Ale chvílemi jsme se snášeli a krk jsme jeden druhému podřezávali spořádaným způsobem A navíc jiného... měli jsme jedinou vládu, jednu armádu, jedny byrokraty... kolik jich máme dnes? Tím jsme se obohatili?" „ ... a jeden jazyk... němčinu," řekla matka, teď skoro taková, jak jsem ji znal, i když ještě rozpálená. „To není přesně pravda, vero? u Muž udělal vřavou rukou složitý pohyb, mělo to znamenat, darmo mluvit? Potřásl svou nádhernou hlavou. A po chvilce: „Uvidíme, signora, snad ještě i vy i já... ale váš chlapec docela jistě, jakým jazykem nás budou nutit mluvit... když jsme teď tak rozděleni. Ale co na tom, pravda, z počátku budeme ve svých loužích kvákat jen italsky, česky, polsky, slovinsky, německy.. Nemohl jsem z muže spustit oči. Byl hluboce pohnut; přejel si dlaní přes tvář, jako by chtěl setřít pavučinu. Pak pokračoval, docela jiným tónem, s trochu nucenou veselostí. „Vidíš/1 řekl, skloniv se ke mně, „ten mramorový zámek tam dole? To je Miramar... e bello, vero? A tam ty lodi, jeřáby, komíny jsou loděnice Pirano. Teď moc práce nemají." Pohladil mě po hlavě: „E bravo," pravil Poklonil se matce a řekl Buono viaggio!" a odcházel chodbičkou. Londýn
Petr Kabeš SLABIKA ROUHÁ SE SLOVU slovo však slabiku věští A třebaže rám není opis obrazu litera odzíraná rty zůstává krajinou tónu v čase zátiší Soutěsky kalných hostů na temné zemi (soutěsky kalných na temné) (a země hostů: hostií) Ty totiž výlučně bys portrétoval sochy udržet ovšem tuhu v prstech pískovce A jako barva tvaru není roub rouhat se znamená být zmrzačený To nedostatečnost cloní úplnosti torz a opona jako věc přídavná postrádá i smysl pouhé vánice To vždycky slabika rouhá se slovu a jenom tvář se rouhá slze Tak vyhlížené spatřeným bude: podobenství podob v siluetách řeči Kolik skal muselo padnout na písečnou kosu na svršek ledovce (Edě Kriseové)
55
Zpráva o stavbě památníku obětem odboje v našem obvodě Vážení bratři, sestry, dovolte mi, abych vám stručně pověděl o stavbě památníku našim statečným bojovníkům, kteří před čtyřiceti lety položili své životy v boji za náš šťastnější zítřek, Odpusťte mi, jestli budu někde méně přesný, jak vidíte, taky už nejsem nejmladší, a tu paměť občas selhává. Tedy hned, jak skončila naše slavná revoluce, kde právě náš obvod se nejvíce proslavil nejen barikádami ale i také neblaze proslulou sekyrámou, ustavili jsme spolek pro výstavbu památníku obětem v našem obvodě, a ihned jsme začali sbírat příspěvky. Zašli jsme i za takovými slavnými osobami, j&ko byli soudruzi Gottwald anebo Zápotocký a oni bohatě přispěli, takže pak, jistě si vzpomínáte na tu dobu, i ostatní političtí Činitelé, aby nezůstali pozadu, museli ihned také vydatně přispět, což se projevilo, nelžu vám, bratři sestry, dvaceti milióny tehdejších korun, peněz bylo tehdy mnoho mezi lidem, a všichni si přáli uctít paměť bojovníků, i když někteří přitom sledovali, nezapírejme si, vlastní cíle. Nevadilo, my se rozhodli, že památník by měl odpovídat významu toho boje, z něhož, soudruzi a sour družky, vzešla nám naše krásná mírová doba, a že by tedy měl být důstojnější a větší než památník na Vítkově. V tom smyslu vypsali jsme konkurs na to dílo, a sešlo se mnoho prací, nejméně patnáct jich bylo oceněno a monument měl být vztyčen na Náměstí hrdinů, kde se nám skutečně podařilo položit základní kámen. Za projekty jsme museli zaplatit mnoho peněz, ale na vlastní stavbu ještě dosti zbylo, jenže pak, sestry bratři, se sběhly různé události, jak si jistě vzpomínáte, budovaly se důležitější stavby, také měna byla dvakrát, podruhé nám vyměnili peníze jedna ku padesáti, také mnoho věnců se z těch peněz zaplatilo, a vážná mezinárodní situace, kdy válka stále hrozila, ale my se, soudruzi a soudružky, nevzdali, neboť jsme věděli, že náš cíl je ve shodě s ušlechtilými cíli, o které naše společnost {usiluje. Při stavbě dálnice však nám sdělili, že monument by rozptyloval pozornost řidičů, takže základní kámen byl raději vykopán a přemístěn stranúu ke kostelíku, kde však pro monument nezbývalo místo. V roce devatenáct set Šedesát devět zbýval nám tedy z těch peněz, co jsem vzpomínal, už jenom jeden milión, a ten jsme museli v rámci reorganizace odevzdat nadřízeným složkám. Ale my ve svém úsilí pokračovali, neboť Čím více uskutečňujeme, zač naši drazí padli, tím více si zaslouží naší paměti, a za deset let nato se nám podařilo naše peníze získat zase nazpět, i když nám sdělili, že už z nich zbylo jen šest set padesát tisíc. My se ihned v rámci čtyřicátého výročí obrátili na Národní výbor, kde jsme se setkali se vzácným pochopením. Bylo nám sděleno, že původní místo pro památník použito být nemůže, ale nabídlo se nám místo hned vedle radnice, kde se v přilehlém parčíku právě propadal památník obětem první války světové. Toto místo mělo výhodu, že se nachází v sousedství svatební síně, takže se výhledově počítalo s tím, že mladí novomanželé by přímo od obřadu se mohli odebrat k památníku, kde by položili květiny na znamení vděčnosti těm, bez nichž by nebylo ani jejich svobody, tím by se splnil i výchovný úkol památníku. My, soudruzi a soudružky, odevzdali těch zbylých šest set padesát tisíc, za něž byly nakoupeny stromky, keře a květiny, jimiž se osázelo nejbližší okolí budoucího památníku, a neprodleně se přikročilo k opravě schodů a poté k samotné výstavbě památníku, který sestával z podstavce a sochy bojovníka. Bratři a sestry, konec dobrý, všechno dobré, dílo bylo včas k velkému výročí předáno naší veřejnosti, možná, že jste si ho všimli, i když připouštím, že se dá přehlédnout, neboť socha bojovníka mi sahá sotva po ramena, a já, jak vidíte, nejsem zrovna obr. Památník je také věnován obětem obou našich válek, čímž se trochu odchýlil představám, ale zato soudružky, sestry a bratři, během necelého půl roku ode dne slavného výročí tiž tři manželské páry se přímo ze svatební síně odebraly k památníku, kde složily část svých květů, a tak se krásně prokázalo, že ani my ani naše mladá generace jsme nezapomněli památky těch, bez jejichž oběti by nebylo naší velké doby.
Eva
Kantůrková
Sen o zlu
k jeho břichu. Kůň trpělivě chrání svého pána. Ráno voják najde v opuštěném hnízdě ve vysoké trávě pět vajec, jež nevyseděl jakýsi pták. Lačně rozbije skořápku, ale vejce jsou zastydlá a zkažená. Voják zuřivě hnízdo rozdupe.
Opuštěn Krajina zpustošená už léta trvající válkou. Neobdělaná pole, vysoké stonky kopřiv, rozrostlý lopuch a svlačec. Vydrancované a spálené vesnice, trčící komíny pecí, ožehlé stromy v sadech, chlévy s vyhřezlými vraty, stavení s osleplými okny. Tři žoldnéři na koních, kovové přilby lámou sluneční paprsky, řemení postrojů jemně povrzává. Koně letí, široké nozdry, vypoulená bělma očí. Klapot mimochodu na vyschlých cestách. Vaky s kořistí, uložené před jezdci na hřbetech koní, kovově chrastí, dlouhý skok, a jeden vak se uvolní, vypadává z něj mešní kalich. Je zlatý, vykládaný safíry a rubíny, a zapadá do kopřiv. Lapkové žízní. Pod hrubými košilemi, pod kovovými pancíři, pod koženými oděvy, zašlými špínou až k neprodyšnosti, teče a pálí pot. Pak jeden ukáže druhému: na kraji vesnice, ke které dojíždějí, se objeví stříška a vahadlo studny. Džber je na svém místě i provaz, lapkové sesednou z koní. Ten, který nemá přilbu a jehož ramena a hruď jsou pokryty pouze koží, nikoli tepaným pancířem, přehodí džber přes roubení. Dno džberu pleskne o hladinu vody, voják trhne provazem, džber se potopí a potom stoupá, je slyšet hlasité kapky, jak z něj stékají zpátky. Džber je nahoře, ale v chladivé vodě plave kus lidské ruky, od prstů k lokti. Lapkové zaklejí a svrhnou džber i s provazem do hfubiny. Nasednou na koně a toho hůře oblečeného, patrně svého sluhu, pošlou do vesnice na výzvědy. Voják projíždí mezi zborcenými zdmi, ohořelými trámy, vjíždí vyvrácenými vraty na dvory, jež už stačily zarůst vysokou trávou, zajíždí do prázdných stodol, kde klapot koňských kopyt na mlatu se zvláště rozléhá, nahlíží nízkými okny do vyli dně lých světnic. Objeví nanejvýš kostru člověka nebo zvířete. Život odtud zcela vyvanul. Žoldnéř se vrací, jeho druhové nebo páni však už u studny nejsou. Pobídne koně a prudce vyjede do svahu, vidí, jak dva jezdci v dálce tryskem ujíždějí. Brzy zmizí v lese, táhnoucím se po obzoru. Voják vyrazí za nimi, pohání koně netrpělivou pěstí. Bloudí po lesních cestách a marně pátrá podle stop koňských kopyt. Půda je tu rozryta tisícerými koňmi, které tudy hnaly mnohé pluky. Les je tichý, temná klenba nad měkkým mechovím a mohutné koruny dubů nad vysokou vrstvou už spadaného listí. Příkré svahy a hluboké rokliny. Divokost růstu, smrti a zahnívání. Voják sesedne u potoka z koně a dlouho nabírá vodu do dlaní a srká z nich. Napojí i koně. Pak ho vede za uzdu úzkou lesní stezkou, vyšlapanou zvířaty. Je noc. Kůň hebkými pysky trhá trávu a hladovému vojákovi je zima. Chce ulovit veverku, marně po ní mrští kopím. Rozvzteklen neúspěchem začne mlátit koně, který má pokrmu dostatek. Kůň svěsí hlavu a tiše ržá. Voják ho položí na bok a přilehne
ff> w «
Tri psi
•
Žoldnéř letí na koni pustým, vylidněným krajem, míjí osamělé stromy a míhá se v pravidelném rytmu koňského běhu nad rozsvětleným obzorem, silueta pádícího zvířete s člověkem na hřbetě proti nekonečné, zašedlé hladině čistého nebe. Voják štve koně, který si v noci odpočal, na vyvýšených místech se rozhlíží, stále shledávaje jen vlastní osamělost, a pak znovu vráží zvířeti paty do slabin a bije je do krku pěstí. Voják je ozbrojen jedinou zbraní, kopím s dlouhým hrotem, který je zabroušen jen k jedné straně jako nůž. A zase jen zřícená vesnice a marná ozvěna koňských kopyt. A konečně v údolí na samotě zachovalá a zřejmě opuštěná tvrz. Kopyta zabuší do Čtvercového, ze všech stran uzavřeného dvora. Nabílené zdi a černé trámoví, vystupující ze zdiva, vousaté došky a okna vyplněná květy muškátu. Jako had se prosmekne mezi předníma nohama koně rezavá kočka, skok, a mizí v seníku. Voják seskočí z koně, přitiskne se celým tělem k jeho břichu, splyne se zvířetem do jediného tvaru a strne v postoji dravce, číhajícího na kořist Kočka se dá oklamat nehybností a vrací se do x*ohu, ozářeného sluncem. Usedne a začne si lízat kožich. Kopí ji přibodne k dubovým vratům. Voják kočku pověsí za zadní nohy na vrata, rozřízne ji kopím břicho, stáhne z ní kůži a vyvrhne ji. S kořistí vejde do domu, do rozlehlé síně naproti vstupním dveřím, rozláme těžkou stoličku a zapálí oheň v ohništi. Maso zabité kočky nabodne na hrot svého kopí a opéká. Zpola upečené je rve zuby. Tvrz je nevyloupená a nezpustošená, válka, před kterou její obyvatelé uprchli, s e j í zřejmě vyhnula, vše zůstalo jako v okamžiku jejich útěku. Voják, trochu už zasycený prvními sousty, bloudí pohledem po místnosti, prostorné a nízké, šeré, s černým trámovím ve stropě, a pohled se mu neustále vrací k medvědí kůži, která pokrývá širokou lavici. Kůže medvěda je vydělána i s hlavou, do které jsou vsazeny jantarové oči, a na tlapách zůstaly dlouhé černé drápy. Voják dojí, utře potřísněná ústa předloktím, zbytek masa a kosti vhodí do ohně» kde se začne Škvířit tuk, a pak vezme kožešinu, přehodí si ji p ř e s ramena, svou hlavu zakryje hlavou medvědí a začne širokými, rozcáplými kroky tančit Spustí se dokonce na všecky čtyři, medvěd byl obrovský a kůže ho celého zakrývá, houpavé, volné pohyby nohama i celým tělem, a jako by to nebyl člověk, ale skutečný pán místních lesů. V zápalu a zaujetí pro hru začne voják vydávat i skřeky, ale ty se podobají spíše ptačím, než medvědím. Když si dost vyhrál, s medvědí kůží na zádech se vypraví prozkoumat dům. Hned vedle síně je ku57
chyň, prostorná pec a dlouhé stoly, misnlk a měděné pánve na stěnách. Voják z jedné otře prach a zkouší, zda se v ní uvidí. Velice lesklé dno, cíděné kdysi s neúnavnou pílí, odráží matný lesk umělých očí z jantaru a obrys medvědích uší. Voják se vrací do světnice s ohništěm, v koutě objeví úzké dveře, vedou na malé, točité schodiště. Stoupá vzhůru, nahoře jsou dvě ložnice. A truhly plné majetku: kožichů, bot, vyšívaných pásů, čepců, čelenek, prádla, suknic. Voják to vytahuje z truhel plnýma rukama a ve štědrých gestech rozhazuje vše po podlaze, po postelích, po židlích. Šlape po jemných šátcích, zaplétá se hrubými botami do těžkých suknic. Až se vyčerpán svalí na postel a usíná, zakryt medvědí koží. Na kopci nad tvrzí jsou v pravidelných vzdálenostech od sebe rozsazeni tři zdivočelí psi. Dva huňáči, bílý a černý, a jeden hladký, skvrnitý ohař. Občas štěknou a zavrčí, něco větří. Pak, jako by si řekli, se naráz pustí dolů k tvrzi. Ucítili koně, který tam na dvoře ukusuje krátkou trávu. Když první pes vběhne do dvora, kůň proti němu zabuší kopyty. Pes zakňučí a stáhne se. Pak vběhnou do dvora všichni tři, vrčí a cení tesáky, začnou na koně dorážet. Mají jasný plán: zatlačit koně do rohu a tam ho napadnout Kůň frká zlostí a pak hrůzou, rudnou mu bělma očí, vyráží kopyty proti nabíhajícím psům, ale protože je sám proti třem, je neúprosně tlačen k popravišti. Tu náhle, v největší úzkosti, kůň divoce zařičí a rozeběhne se proti psům. Je to tak nečekané, že na něj ani jeden z nich nestačí skočit a zahryznout se mu do hrdla. S ocasem zvednutým vběhne kůň do domu. Psi se postaví přede dveře, dovnitř se vejít bojí, jen natahují čenichy za koňskou vůní. Pak se posadí v kruhu. Kůň klape kopyty po dubové podlaze, chvěje se přestálou hrůzou a jemně ržá. Psi sedí, mordy otevřené. Vstávají a zase usedají. Pokaždé o nějakou píď blíže ke dveřím. První, ten černý, vběhne do síně a zase vybíhá. Kůň vevnitř zabuší kopyty do podlahy. Vběhne tam druhý pes, kůň zase zadupá. Psi jako na povel vstávají všichni tři a zvolna, obezřetně se plouží dovnitř, břicha téměř při zemi. Černý se odváží až do světnice. Dlouhým skokem se ocitne na stole před oknem. Přikrčí se, kůň stojí dost daleko, hlavou otočen proti němu. Tiše a zle pes vrčí, chystá se ke skoku. Voják, probuzen dupotem koně, sbíhá se schodů právě včas, aby hodil po psu kopím. Pes se nechce hned vzdát, kořist j e tak blízko a tak lákavá. Ve dveřích jsou i dva jeho druzi, Černý pes naježí mordu a vrčí i na vojáka. Voják vykřikne z hloubi hrdla a mrští po psu stoličkou. Těžký kus smete psa se stolu a pes prchá. Voják vyběhne na dvůr, psi už opět sedí nahoře na stráni, pozorní, vyčkávaví, obrovití proti nebi. Voják se vrací do domu a slídí, hledá něco k snědku. V komoře jsou jen prázdné truhlice od mouky, kameninové džbány po sádle a po loji. Nenajde nic ani ve sklepě, pouze v koutě zapomenutý soudek s vínem. Vynáší jej nahoru, naráží hrotem kopí, zvedá nad hlavu a nechává si rudý voňavý proud téci do úst, ale taky po tvářích, po ramenou a po 58
hrudi. Prázdný soudek odhazuje do ohniště. Bere koně za uzdu, už chce odejít, ale pak se vrátí ke krbu, vytáhne z něj hořící poleno a položí je na střed podlahy, v místech, kde je pokrytá houní z ovčích chlupů. Vlna zprvu doutná, pak chytá malým, nízkým plamenem. Voják vyhází všechna břevna z la*bu, vyhrne na podlahu i drobné uhlíky. Místnost se rychle plní těžkým, dusivým dýmem. Na dvoře vsedne voják na koně, pobídne ho patami, kůň, vystrašený ohněm, vyletí na kopec nad tvrzí jako pták. Voják se dívá, jak se oheň dere okny a pak i doškovou střechou. Z povzdálí zas jej pozorují tři zdivočelí psi. Voják jede podle říčky, která obtéká tvrz, je teplo, nízké podzimní slunce ještě hřeje, řeka se točí v křovinách. Psi se v bezpečné vzdálenosti táhnou za jezdcem. Když je voják zpozoruje, vyjede proti nim. Vrhá kopí. Psi jsou však natolik vzdálení, že je neohrozí. Nenávistně, hladově vrčí. Voják proti nim vyjíždí znova a znova, nechce mít tuto hrozbu neustále za zády. Nehledě k tomu, že kdyby zasáhl psa, měl by co jíst. A psi také jako by ho dráždili. Přibližují se, aby vylákali úder, ale včas uskočí. Jsou ve výhodě, protože jsou tři, když jeden utíká, druhý se přiblíží. Voják vždy u j e d e kus cesty, ale pak se znova a znova proti svým pronásledovatelům vrací. Z pouhého pokusu odehnat je se pozvolna stává boj na život a na smrt. Ví to voják a vycítili to i psi. Dorážejí stále blíž, stále zuřivěji. Cení zuby, ve vzteku vyskakují. Kůň je z prudkých pohybů, obracení a vyjíždění zpěněný, oči má nalité krví. Z psích tlam kapou žluté sliny. A potom se stane to neštěstí: voják vyjede prudce proti černému huňáčovi, který je nejzuřivější a nejodvážnější, kůň klopýtne o vyčnívající kořen a padá. Voják přeletí přes jeho hlavu. Zvedá koně, ale ten se postaví jen na tři nohy. Čtvrtá visí zlomená. Kůň se chvěje ve slabinách a hluboko věší hlavu. Voják se pokouší nohu mu narovnat, kůň hlasitě funí bolestí. Tak jdou, pěšák a kůň o třech nohách, až voják vyhlídne vhodné místo na palouku, obkrouženém vrbovím. Přiměje zvíře, aby si lehlo na bok, zvedne těžký balvan, kůň na to hledí moudrýma, vědoucíma očima, a voják kámen pustí z výšky koni na hlavu a rozbije mu lebku. Kůň sebou zazmítá, divoce zahrabe kopyty, a pak se jeho tělo uvolní, napne a natáhne. Voják mu kopím protne na krku tepnu, aby z něj mohla vytéci krev. Psi sedí v kruhu opodál, cítí horkou krev a vyjí. Voják natahá na hromadu roští a silnější klacky, rozdělá oheň a kopím vykuchá z koňského zadku kusy masa. Kape z nich krev, voják je napíchá na pruty a opéká. Rve tuhé, oškvařené maso zuby. Jí dlouho. Odbíhá pít z řeky a jí a jí. Do zásoby. S nacpaným břichem ulehne vedle ohně. Dokud oheň bude hořet, nemusí se bát psů. Když se probudí, oheň ještě doutná a psi sedí opodál. Je už šero, oči jim svítí. Voják přihodí zbytek dříví. Zase usíná. Probudí se podruhé, psi odtáhli koně o kus dál a rvou z něj maso. Břicha mají nacpaná a těžká, voják se proti nim rozeběhne, psi vrčí. Voják po nich hodí hořící klacek. To teprve utečou. Utíkají s pl-
nými břichy jen ztěžka. A když se probudí potřetí, z koně zůstala jen do běla ohryzaná kostra. Psi zmizeli. Po svých, s kopím přes rameno, jde voják podle řeky. Setkání Řeka se zařezává stále hlouběji mezi dva zalesněné hřbety, v některých místech je kaňon tak hluboký a úzký, že se řeka valí po balvanech v divokém zpěnění, a voják, tvrdohlavě sledující její tok, se musí šplhat příkrými, kamenitými stráněmi, zarostlými pouze tenkými divokými akáty a mladými doubky. Občas najde houbu a syrovou ji zhltne, zastaví se u šípkoví a trhá rudé šípky, vyndává z nich nehtem zrníčka pokrytá jemnými jehličkami a zbytek sní, zkusí i žalud, ale vyplivne ho, je hořký. Jediné, čeho má dost a dost, vody. Kdykoli může seběhnout dolů na břeh, pokleknout a lokat Hlad však voda nezahání. Až se řeka rozlije do širokého, mělkého koryta, obklopeného lukami a poli, a voják spatří kus úrodného zákoutí, vyrvaného lesům lidskou prací. Stane na pokraji lesa a ucítí hořící nať a uslyší ženské hlasy. Přikrčí se a hledá, odkud přicházejí. A jak se rozhlíží, spatří dole vesnici. Je zřejmě obydlená. Zeny neuvidí, a hned blízko, pár kroků od lesa, kde se krčí, tam kde hoří nať, jsou i hromádky brambor, vybraných ze země. Voják se vrhne do oraništěj bere hlízy, ohryzává z nich kůru a vnitřek polyká. Ústa a ruce a brzy i hruď má od hlíny. Sladký škrob chutná lépe než šípky a syrové houby, voják zapomene na ostražitost a když zvedne hlavu, zjistí, že je obklopen kruhem žen, ozbrojených klacky. Jsou to ženy mladé i staré, je jich asi dvacet, voják je úkosem prohlíží, mají na hlavách bílé venkovské plachetky, vyšívané rukávce k loktům, černé živůtky, stahující pas, a dlouhé, bohaté sukně. Většinou jsou bosy nebo v dřevácích. Voják si připomene své kopí, sáhne po něm dozadu, ale kopí tam není. Ozbrojil se jím malý chlapec, výhrůžné jím mává. Voják se na něj vyřítí. A ženy se vrhnou na něj, je jich tolik, nemusejí ho ani příliš zbít, aby ho přemohly. Klečí mu na rukách, na nohách, přilbice se odkutálela dál do hlíny. Voják sebou marně škubá, zbytečně je chce setřást, drží ho a posmívají se mu. Pak mu zují jeho pevné, kožené boty, strhnou z něj kožený oděv, takže zůstane jen ve spodkách a v hrubé košili, položí ho na bok a sváží mu vzadu ruce. Postaví ho na nohy a ženou ho klacky i jeho vlastním kopím dolů k vesnici. Ve vesnici se k ženám přidají starci — nikdo jiný než ženy, děti a starci ve vesnici nejsou, muže spolykala dlouholetá válka — a všichni společně přiváží vojáka k lípě na návsi. Přivázaný za nohy, za ruce i za hrdlo, vidí voják do prořídlé koruny prastarého stromu, občas se odlepí od větvičky žlutý list a snáší se dolů, a na srdce nevelkého zvonu, zavěšeného pod dřevěnou stříškou bílé zvonice.
„Přepadli zámek,44 řekne jeden ze starců. „A vypálili ho.44 „Vydrancovali město," řekne druhý. „Zabijeme ho,44 rozhodnou ženy. Jedna z žen uchopí kopí, pohozené vedle na zemi, a bodne jím vojáka do bosé nohy. Voják může pouze křečovitě kroutit a stahovat prsty, je příliš pevně uvázaný. Krev tekoucí z nártu povzbudí další ženu. Vezme ze země kámen a udeří jím zajatce do hrudi. A pak házejí další. Voják jenom křečovitě tiskne dolů oční víčka, je vystaven útoku bez možnosti jakékoli obrany. A přece ne! Pojednou, udeřen kamenem do hrdla, voják zakřičí. Křik vychází z otevřených úst tak podivný, že ženy přestanou házet. Voják pochopí, že tak by se mohl zachránit, a vydává nové a nové skřeky. Ženy přistoupí blíž a pozorují jeho ústa. „Křičí jak dravý pták," řekne jeden ze starců, aby ženy povzbudil k dalšímu útoku. „A pláče," povšimne si jedna z žen. Skutečně, zajatci se řinou ze zavřených očí slzy. To ženy znovu rozběsní. Na zajatce se snese krupobití malých i velkých ran. Tělo zajatce sebou trhá, škube, pevně uvázáno v nepřirozené pozici, a skřeky znějí stále divěji. Zvuk vychází hluboko z hrdla, to je napjato a rozšířeno, provaz, jímž je voják v těch místech také uvázán, se do něj zařezává. Ale voják jakoby necítil bolest, kterou si působí křikem, skřečí ještě hlasitěji. Na náves vjede s povozem, který táhnou dva rohatí voli, Tymeš, zeman z nedalekého dvorce. Zastaví voly, nechá je popásat a přijde blíž k lípě. „Chcete ho zabít?" optá se. „Křičí jak dravý pták," upozorní TymeŠe jedna z žen. Zajatec už krvácí z mnoha ran, je potřísněn krví na tváři i na nohách. „A proto ho chcete zabít?" optá se Tymeš. „Je to voják," řekne jiná a ukáže na mundur z vydělané kůže a na kopí. A další dodá: „Kradl na tvém poli brambory. Nachytaly jsme ho." „Kolik může takový muž sníst syrových brambor," pokrčí Tymeš rameny. „Dost, aby vznikla škoda," řekne žena. „Přepadli zámek a vydrancovali ho," řekne jeden ze starců. „On také?" optá se Tymeš. „Podle munduru k nim patří," tvrdí stařec. „Zabloudil," řekne Tymeš. „Loupil po vesnicích, až se dostal k nám," oponuje mu jedna z žen. „A kde má kořist?" optá se Tymeš. To se ženy zarazí, mimo kopí nic u zajatce nenalezly. „Mohl ji někde ukrýt," míní jedna žena. Ale už to není tak jisté tvrzení, jak všechna předtím. Tymeš přistoupí k vojákovi. Podrží ho za bradu, aby se mu musel dívat do očí. Voják sice dál tiskne víčka dolů, ale zvědavost mu přece nedá. Dívá se na Tymeše úzkými štěrbinkami. „Jsi Švéd?" osloví ho Tymeš. „Sveden?" Voják vypraví z hrdla zvuk. Tymeš mu násilím otevře ústa. „Nekřičí z něj dravý pták," řekne potom. „Podí59
vejte. Vyřízli mu jazyk." Ženy se nahrnou k vojákovi a dívají se mu do otevřených úst. Za silnými zuby a utopen ve slinách, je tam krátký pahýl jazyka, ošklivě zjizvený. Ženy se pokřižují. „Dejte mi ho," řekne Tymeš. „Všechnu čeleď mi pobili." „Tenhle neumí pracovat," řekne vyhýbavě jeden ze starců. „Nemáte na něj právo," řekne Tymeš. „Chtěli jste ho zabít. Já mu zachránil život. Je můj." A vytáhne z pochvy, zavěšené u boku, dlouhý nůž. Zajatec na něj vytřeštěně hledí. Tymeš mu přeřeže provazy. Zajatec chvilku nechápavě stojí, pak se chce rozeběhnout pryč. „Stůj!" křikne Tymeš. Zajatec se zastaví. Tymeš posbírá ze země jeho boty, kožený vojácký oděv a kopL Všechno mu podá a postrčí ho směrem k volům. U povozu dá vojákovi opratě do rukou a sám usedne na vůz. Jednou rukou drží voják voly, kteří se pomalu rozejdou, a druhou přidržuje na rameně kopí.
Jméno Tymešův zemanský dvůr leží na vyvýšeném místě, uzavřený ze všech stran, obehnaný zdmi budov, a mohutnou palisádou tvoří malou samostatnou pevnost. Tymeš nesestoupí z vozu, čeká, až voják sám otevře těžká dubová vrata, voják se kupodivu ve složité petlici ihned vyzná a zavádí voly do dvora. Bez pobízení je vypřáhne a kradmě se přitom rozhlíží. Zavede voly do stáje a když vyjde zpátky na Čtvercový dvůr, objede kruhovým pohledem konírnu, která je hned vedle stáje, stodolu se širokým mlatem na protější straně a panský dům, jednopatrovou budovu v čele dvora. Jeho kamenné zdi, bíle natřené vápnem, září na slunci, a těžké dubové trámoví, černě obarvené, vyvolává také ten dojem nedobytnosti, jako palisády zvenčí. Je to krásný a dobře udržovaný dvorec, a Tymeš se zasměje. „No tak! Nevybral jsem ti špatně živobytí!" Voják ukáže na ústa a na uši. Může to znamenat, že nerozumí a kdyby rozuměl, stejně by nemohl odpovědět, ale taky mohl upozornit na to úžasné ticho, které tu slyší. Nezvyklé a hluboké, všepohlcující. TymeŠ uvede vojáka do domu. V přízemí je, jako v jiných takových tvrzích, rozlehlá síň s otevřeným ohništěm, voják se zase pokradmu rozhlíží, nedůvěřivý, připravený skočit Tymeš ho postaví na střed místnosti, obchází ho, otáčí jím. „Co naplat," říká, „zvíře nejsi. A ďábel taky ne. Ale smrdíš špínou. A to se mi'nelíbí. Rozumíš? Zahuhněj něco!" Píchne vojáka prstem do hrudi. Voják odskočí, uchopí kopí, které si opřel u dveří, a namíří je proti Tymešovi. Tymeš se zasměje. „Tohle zahoď. To tu nebudeš potřebovat" A uchopí železný konec hned za nabroušenou špicí a vytrhne je vojákovi z rukou. Zkusí bříškem palce ostří. „Jsi špatný voják," řekne. „Smrdíš špínou a kopí jsi nebrousil." Po60
těžká zbraň vedle těla v ponosu, dřevěná násada je ohlazená a dobře se nese v ruce, Tymeš se rozmáchne, přeskočí z nohy na nohu a vrhne kopí vší silou proti stěně. Špice se hluboko zabodne do trámu, nad zrezivělý meč, který tam visí, znak Tymešova šlechtictví. Voják hledí na hod s obdivem. „Tak," řekne Tymeš. Vezme koženou halenu, kterou si voják přinesl z vozu, a kožené kalhoty, prohlédne je a odhodí. Pak přistoupí k vojákovi, zamne ve štipci jeho hrubou, špinavou košilí, potřísněnou krví, a vojákovy spodky. „Svlékni to," poručí mu. Voják nerozumí. Tymeš mu rozváže tkanici u krku a ukáže, co má dělat A už o něj nedbá a přinese zvenčí vodu, nalije ji do kotlíku, zavěšeného nad ohništěm, rozdmýchá oheň. Pak přivalí ještě káď. Voják pochopí, že se bude koupat, a už se bez obav svléká. Než se voda ohřeje, stojí zády k živému ohni a před pohlavím si drží svou košili. Když potom vstoupí do kádě, Tymeš vezme košili a spodky. „Jsou plné vší," řekne a hodí je do plamenů. Umytý voják sedí za stolem v Tymešových kalhotách a v jeho vlněné haleně a plátěné košili. Je to hezký, po umytí načepýřený chlapec, jehož světlé vlasy, uvolněné z potu, krve a špíny, pěkně lemují výraznou tvář se silnou bradou a dlouhým nosem. TymeŠ přinese dvě misky polévky, posadí se proti němu a začne j í s t Hladový voják se na jídlo vrhne a plní si ústa přímo z misky. Když si uvědomí Tymešův pohled, bere lžíci a jako Tymeš i on misku zvolna vyjí. „Tak," řekne Tymeš. „A teď jméno. Člověk musí mít jméno." Voják civí, ničemu nerozumí. „Jméno!" řekne Tymeš. Pak ukáže na sebe. „Tymeš. Jmenuju se Tymeš." Voják nechápe. Tymeš na sebe stále ukazuje. „Tymeš. Tymeš." Voják kroutí hlavou. Tymeš se rozhlédne, hledá, jak by vojákovi své sdělení přiblížil, a spatří krucifix. Ukáže na Krista. „Kristus." Voják pokývne. Ukáže tedy na sebe. „Tymeš." Voják se zasměje a horlivě kývá, že už chápe. Tymeš ukáže na něj. „A ty? Jak se jmenuješ?" Voják cosi zabečí. Teď zase TymeŠ marně vrtí hlavou. Voják bečí a bečí, vydává strašlivé zvuky. Kdo ho zná a zná jeho jazyk, možná mu rozumí, ale Tymeš ve vyrážených hláskách nerozezná žádný smysl. Položí vojákovi ruku na rameno. „Tak tě pokřtím," řekne. Chvilku uvažuje, prohlíží vojákovu tvář, jeho dlouhé světlé vlasy. Pak se rozhodne. „Budeš Jan. Poslouchej. Jsi Jan." Voják nerozumí. Tymeš ukáže na kříž. „Kristus." Pak na vojáka: „Jan." Jan třepe hlavou, že rozumí a že křest přijímá. Oba se tomu smějí. Potom se Jan pokusí své jméno vyslovit Z hrdla vyjde přiškrcené á. Tymeš vojáka hned zkouší. Poodejde a zavolá: „Jane!" Voják dává posuňky najevo, že slyší. Tymeš přejde k ohništi a ukáže na bukové po-
leno. „Dřevo/ 4 slabikuje zřetelně. Voják pozorně naslouchá. Tymeš řekne: „Jane, přines dřevo." A voják poslušně vstane a vyjde na dvůr. Dřevník najde bez nesnází. Bere do náruče několik polen, ale pak je odhodí. Proběhne dvorem a zajde do stodoly. Na mlatu je rozhozeno obilí, suší se před mlácením. Zaběhne do stáje, jsou tam dva voli. Ve chlévě stojí u prázdného žlabu hubená kravka. Pak teprve Jan bere dříví a nese je do stavení.
Mlácení Ještě téhož dne zavede Tymeš Jana na mlat do stodoly, dá mu cep, sám vezme druhý. „Uvidíme, jsi-li k něčemu dobrý." Oba se postaví proti sobě, mezi sebou rozestřené obilí. Tymeš udeří cepem první, Jan to udělá po něm, ale jeho cep zazní dutě. „Pořádně," řekne Tymeš a opět udeří. Jan spěchá za ním, cepy se ve vzduchu srazí. „Zabiješ mě, hlupáku," zlobí se Tymeš a opět udeří. Jan za ním až po delší pauze. A tak stále dál, až se rytmus údei'ů ustálí. „No," směje se Tymeš, „tohle je lepší zbraň, než to tvoje kopí." Jan nerozumí, ale směje se taky. Cep mu lehce klouže v rukách, tluče už zcela mechanicky a vychutnává úder i pohyb. Když Jan takto už ovládne nástroj, Tymeš rytmus úderů zrychlí. Cepy se míjejí o půl vteřiny. Jana se zmocňuje, snad pod vlivem úderů, podivné vzrušení. Hledí víc na Tymešovu zrudlou tvář, než na místo, kam dopadá jeho cep. A v jedné chvíli pozdvihne svůj cep o něco výš a více se rozmáchne. Míří na Tymešovu hlavu, ale Tymeš byl ve střehu: jako při souboji meči jeho cep podebere dopadající Janův. Tymeš přestane mlátit, vytrhne Janovi i jeho cep a uchopí ho za dlouhé vlasy. Cloumá jím. „Mě nezabiješ, x*ozumíš? Na to jsi krátký!" Jan vezme do rukou zpátky svůj cep a udeří do rozdrcené a vyklepané slámy. Tymeš ho odstrčí, odhrne rozbitou slámu, leží pod ní z klasů vysypané zrní. Tymeš vezme několik zrn do ruky, vloží je do úst a zkousne, žito chutná sladce. Odfouká ze zbylého plevy a přesype si zrní z dlaně do dlaně. Jak klečí, Jan by mohl snadno udeřit do jeho hlavy. Jan odloží cep, také přiklekne, také začne sbírat zrní do dlaní a odfoukávat plevy. Vyčištěné žito vysypávají z dlaní do mělké ošatky. Potom Tymeš přinese další nevymlácenou otep, roztřese ji po mlatu a udeří cepem první. Jan poslušně spěchá s údery za ním. Skončí svou práci, když se setmí. Vyjdou oba ze stodoly, Tymeš s náručí sena. Nese je kravce, natřese jí je do žlabu a přinese si troj nožku a díži. Přisedne k vemenu. Dojí velice nešikovně, zuřivě tahá cecíky, ale mléka vystřikuje jen málo. Jan se zasměje jeho neobratnosti a naznačí, že by práci rád dělal. Tymeš ho pustí na trojnožku. Jan dojit umí. Mléko se zpěvem naráží na stěny plechové dížky. „Chlapík," řekne Tymeš, když od něj bere plnou nádobu zpěněného mléka. K večeři vaří Tymeš v kotlíku mléčnou polévku
s brambory. Postaví kotlík na stůl a podá Janovi dřevěnou lžíci. Jan bere svůj hrnek a nastavuje jej, aby mu Tymeš oddělil, ale ten ho pozve k jídlu z jednoho kotlíku. „Pracoval jsi, tak jez," řekne a naznačí práci s cepem. Jan gesto pochopí a kývá hlavou. Při jídle vždy počká, až si nabere Tymeš, a teprve potom taky vyloví brambor. Jan ještě vyškrabuje kotlík a Tymeš jde nahoru do patra. Je tam též jediná rozlehlá místnost, o něco menší, než místnost spodní, a taky nižší, podepřená trámy. Je zařízena jako ložnice, jsou zde postele a truhly. Postele s vyřezávanými čely a truhly krásně malované. Tymeš z jedné vybírá pro Jana houně a kožišinu z kozy. Jan, sotva TymeŠ odešel z místnosti, spěšně bere své vojenské šaty, odhozené za ohniště, a nese je ven. Zaběhne do dřevníku, šaty schová za hranici polen a aby se mohl vymluvit, nakládá si polena do náruče a n e s e j e dovnitř. Jako místo ke spaní vykáže Tymeš Janovi lavici pod oknem u dveří, dá mu houni, která má změkčit dubové lože, a druhou, kterou se může přikrýt, a ještě kozí kožišinu. Na stěně nad lavicí je zabodnuto Janovo kopí a visí tam Tymešův meč, Tymeš vezme obojí a položí je ke svému loži na lavici u krbu. Oba muži uléhají, Jan ihned tvrdě usíná, ale Tymeš je neklidný. Je ve střehu a ruku nespouští z meče.
Kleštěnec Jan pase u řeky krávu. Pomalu ji žene podle vody k domovu. Kravka si vybírá zbytky trávy, nespálené mrazíky. Za ohybem řeky a za vrbinami uslyší Jan ženské hlasy. Mluví a smějí se, je jich několik. Přiváže krávu ke pni plše a proplíží se křovím. Pět žen, od nejmladší k nejstarŠÍ, tu máchá v tůňce prádlo. Klečí na kamenech a jsou daleko předkloněny nad vodu. Když prádlo ponoří, uplouvá po proudu. Silné ruce je ždímají a odhazují do košů. Kráva zabučí, jedna z žen se podívá tím směrem a uvidí Jana, kterého nemohou ukrýt Šlahouny vrbových větví, s nichž spadalo už téměř všechno listí. „Podívejte," řekne, „němej." „Němej, ale pohlednej," vstane druhá. „Nač je mužskýmu jazyk," zasměje se další. „Leda, aby pil. A pít nemusí." A vstávají i ostatní a jdou k Janovi blíž, vzrušeny tím setkáním. „Hej!" zavolá první, „němej! Ukaž se!" „Stydí se," řekne druhá. „Třeba tam u nich nemají ženský." „Anebo mu vyřízli jazyk, protože měl moc sladký řečičky," řekne třetí. Mladé ženy se po každé větě vřískavě zasmějí, vrtí nepokojnými těly, pohupují boky, otírají si ruce do zástěr a očima chlapce přitahují. „Nestydy/' zavrčí stará, avšak pokročí s ostatními také k chlapci blíž. „Neviděla jsem mladýho mužskýho, ani nepamatuju," povzdychne jedna potichu. „Pamatujete?
61
Široký záda, pevný nohy, vpadlý břicho!" Pohlédnou na sebe očima zakalenýma vzpomínkou a všechny se rozeběhnou. Jan se na né dívá v podivném ustrnutí. Ruka, kterou rozhrnoval větve, se zatne prsty do kmínku vrby. Dýchá otevřenými ústy a napjatě hledí, jak se proti němu rozeběhly. Když jsou dost blízko, ženy se naráz zastaví, a zase on k nim vykročí. Váhavě. Nechtěně. Jakoby postrkován cizí vůlí nebo přitahován jejich pohledy. Jde bokem, přisunuje nohu k noze, váhá s každým pohybem a protahuje ho. Trvá dlouhou dobu, než vyjde před houštinu. Mezi ním a ženami je okrouhlé, stromy kryté místo, pěkný palouk porostlý nízkou trávou. „Prohlídneme si ho," vyhrkne z jedné a ostatní se rozesmějí vysokým, nepřirozeným smíchem. I ta stará zaskřehotá. „Ano, ano!" Těla na vteřinu zcela znehybní a pak se všechny vrhnou k Janovi a obstoupí ho. Mají silné ruce, zvyklé těžké práci. Než se Jan vzpamatuje, leží na zemi, na zádech, ve spleti ženských nohou. Začnou mu jedna přes druhou rozvazovat halenu. Pak košili. Jan těká očima z jednoho těla na druhé, nebrání se, stále jakoby podmaněn cizí vůlí, cítí jejich čpivý pach a vidí utažené živůtky s vypjatými ňadry nad nimi, červené, otevřené rty, sliny lesknoucí se na zubech. Lačné ženské ruce se dotýkají holé chlapcovy hrudi, všechny si chtějí sáhnout, i ta stará, ta šeptá: „Je hladký jako panna." Stahují mu halenu a pak i košili z ramen, podpírají ho koleny, aby se mohly dotýkat i jeho zad a jeho ramen a jeho zátylí, chytají ho za dlouhé vlasy, potahují ušní boltce, ohmatávají svaly, které naskočí, když mu ohnou ruku. Chlapec je povolný, ničemu se nebrání. Slyší zrychlený dech žen, cítí pach jejich suknic, vidí, jak jejich pleť začíná ve tvářích a na hrdlech a na hrudích prostupovat temný purpur zvířené krve. Všechny jsou vzrušeny tou hrou, i ta stará. Právě ona začne rozpínat popraskanou, hrubou rukou se zdeformovanými klouby přezku chlapcova opasku. Když se opasek smekne do trávy, chlapec se prohne do oblouku, zmítá se, vytrhává, chce uprchnout. A jako když ho zajaly, opět mu pokleknou na ramena, na ruce a na nohy, přidrží mu pevně hlavu pod krkem, popadnou ho za vlasy. Jan začne podivně sténat, vykřikovat hrdelní hlásky, ale to ženy vzruší ještě víc a netrpělivými, násilnickými pohyby mu trhají z beder kalhoty. Stáhnou je a odhodí a Jan zůstává na okamžik zakryt pod pasem pouze košilí. Ženy ztichnou, zaskočeny vlastní odvahou. Dorozumí se pohledy. Jedna ruka se mihne nad Janovým břichem, p o h l e d . . . a všechny zaječí a vyskočí a rozprchnou se. I ta stará kulhá spěšně pryč. Jan zůstává ležet v klubku na zemi. Obě dlaně tiskne tam, kde byl odhalený. Přichází TymeŠ, klacíkem pohání krávu. Jan nevstává, obličej zabořený do trávy. Nahé tělo bíte svítí. „Ženské růjné!" zlobí se Tymeš. „Co jste tu s ním prováděly!" „Ale ne!" špitne jedna. A druhá: „On . . . on tam nic nemá." Ženy se zvolna a smutně vracejí ke svému prád-
62
lu. Stará povzdechne: „Všechno lidské mu vyřezali. Jsou to ďábli." „Takový krásný hoch," povzdechne třetí. Tymeš Jana zvedne, podá mu šaty, přidrží ho ramenem, když zasouvá nohu do kalhot Pak ho postrčí směrem, kde čeká kravka. Jde za ním a pozoruje ho, jak strká do kravky pěstí, aby šla rychleji.
Zaj*etí Tymeš s Janem pracují u lesa na bramborovém poli. Tymeš nakládá vybrané brambory do košů a Jan je s volky odváží do usedlosti. Tvrz je blízko, na dohled, Jan na dvoře sundává koše z vozu a vysypává brambory otvorem do sklepa. Při jednom návratu na pole zastane Tymeše, jak zápolí s divokým prasetem, ještě malým, vrhnutým toho léta. Tymeš drží zvíře za zadní nohy, to se zmítá, kvičí, Tymeš křičí: „Pomoz mi!" Jan bere motyku a utíká prase zabít „Ne!" křičí Tymeš, „zabít ne!" Ale Jan už udeřil a omráčené prase se svalí na zem. Jan si naloží zvíře na záda a nese je do usedlosti. Shodí je před chlévem, prase se nárazem o zem probudí k životu a utíká. Po ráně se trochu motá, Jan ho dohoní a odvleče do'chléva. „Zabijeme ho, až doroste," řekne Tymeš a snaží se větu převést do posunků. Na důkaz, že pochopil, přinese Jan praseti v koši brambory. Zvíře se na ně vrhá, ryje do nich čumákem a hlasitě mlaská. K večeři mají muži pohankovou kaši, TymeŠ nechává v kotlíku pro prase. Jan dolije zbytek kaše mlékem a nese ji zvířeti do jeho ohrady. K spánku uléhají muži každý na své místo, tentokrát s tím rozdílem, že Tymeš nechává meč i kopí na stěně nad Janovou lavicí. Toho večera zas čeká Jan, až usne Tymeš. Pozvedává hlavu a snaží se očima proniknout tmu. Sleduje dech, ten je stále pravidelnější a delší. Potichu vstane, přejde k Tymešovu loži, dotkne se muže opatrně na rameni, Tymeš se neprobudí. Jan přejde zpátky ke své lavici a dlaní pohladí násadu svého kopí. Nevytáhne je však z trámu, jen poklekne na lavici a hledí malým okýnkem na temné nebe. Po chvíli se nebe na středu prosvětlí. Někde nepříliš daleko zuří veliký požár. Rudý odlesk ohňů dopadá i na chlapcovu tvář a na jeho dychtivé oči. Voják proměněný v čeledína se podivně, soustředěně a zle usmívá.
Trest Už za svítání prchají lesem běženci, v uších vzdálenou střelbu houfnic a jekot zabíjených. Tichá soustředěnost útěku, zděšení lidé, kteří se stali svědky i objekty nemilosrdného přepadu, nelítostného drancování a vraždění. Kraj se proměnil v bojiště dvou cizích armád, z nich ani jediná nezná jazyk tohoto lidu, a tedy ani vítězové ani poražení nectí právo civilního obyvatelstva na přežití. Lidé utíkají co nejdál od svých rabovaných
domů, utíkají ve víře, že najdou někde tichý kout, kde by přečkali, až vojska odtáhnou, ožebračení sice, ale aspoň živí. Ženy tiší děti, které strachy pláčou, muži štvou spřežení. Jedou lidé zámožní, měšťané a šlechtici, v drahých oblecích vyhlížejí z oken hlubokých, uzavřených kočárů a ustaraně oslovují své vozky na kozlících, a prchají i lidé chudí, i nejchudší, a ti nesou vše, co mají, rance, uzlíky, ale hlavně děti, na zádech a v náručích. A utíkají staré ženy, ve tváři znamení opuštěnosti, a belhají se starci. Tryskem, jako zlé zjevení, projede na bělouši muž v dlouhé černé kápi. Lesní cesta je vymletá dešti a těžkými kládami, které tudy stahují do údolí, balvany z ní trčí a v něktei-ých místech je pouhými dvěma kolejemi, hluboko vyjetými a oddělenými od sebe vysokým pruhem kamení a hlíny, a kočáry na ní poskakují a nebezpečně se naklánějí, drhnou spodkem o balvany, loukotě vržou a křehká kola hrozí rozpadnutím. Tam, kde cesta strmí, lidé seskakují z povozů a pomáhají tlačit. Koním, jimž bulvy lezou z důlků, se dostává na takových místech nepřeberných ran bičem a pěstí. A jede v průvodu běženců muž, který chtěl se svým životem zachránit i část svého majetku, příliš zatížil bryčku a teď m a m ě brání své právo na pomalou jízdu. Je nemilosrdně vytlačen z cesty a jeho povoz je předjížděn povozy pohyblivějšími, lehčími. A kráčí drobná žena, podpírá hromotluka poraněného na hlavě, obvaz prosakuje krví, muž se potácí a žena prosí kolemjedoucí, aby alespoň raněného vzali na vůz. Ne, jen spěch a sveřepé odhodlání drát se kupředu, zachránit se. Platí zde pud sebezáchovy, pud krutější než jiné. Lehkému kočárku, řízenému paní, zřejmě velmi bohatou, jak dosvědčuje oblečení, se uvolní kolo, odpoutává se, odpadává. A i ta bohatá žena marně volá a prosí, kolemjedoucí ji jen odsunou i s kočárkem, neschopným jízdy, aby nepřekážela v cestě a míjejí ji, aniž se ohlédnou, muži v halenách i páni v třírohých kloboucích, měšťky v bohatě vyšívaných čepcích i ženy v prostých loktuších. Není čas pomáhat druhým, když všechny stíhá stejné neštěstí. Jan, Tymešův čeledín, se usadil na žulovou skálu při cestě a sleduje to zoufalé hemžení. Paní uchopila vypadlé kolo, pokleká v drahých šatech a hledá místo pro jeho osud. „Pozvedni vůz, u říká chlapci, který jede s ní, „no, jen ho pozvedni!41 A chlapec, slabý a vylekaný, v krajkovém límci a v malém tříroháčku, ozdobeném kuní kožišinou, m a m ě nastavuje zadku kočáru křehké rameno. Paní se rozhodne sundat z kočárku zavazadla, hlavně černou truhlici, uloženou na zadním nosiči, ale nepohnou ani s tou. „Za lesem je vesnice," řekne paní, „vím to určitě. Dojdi tam pro pomoc.'4 A z vnitřní kapsy svrchního oděvu vytáhne váček s penězi a dá ho chlapci. „Nabídni všechno," poučí ho, „ale předem dej jen půl." Zůstala na cestě už téměř sama, všechny povozy přejely, jdou jen pěší, ti nabízejí pomoc, ale jako odměnu žádají, aby je paní vzala na kočár. „Ne," odmítá je, „zaplatím penězi. Jen penězi." Ale peníze v té chvíli nic neznamenají a lidé přecházejí, mizejí, až paní zůstává na cestě sama se
svým nemohoucím povozem. Jan sestoupí ze skály a zamíří k ní. Sotva ho pani spatří, spěšně vstává, jista si tím, že není běženec, ale zdejší, a sama ho požádá: „Oh, prosím vás, pomozte mi. Nemám sílu nasadit kolo zpátky.41 Jan ji mlčky mine, kráčí přímo ke kočáru. Sundá zezadu černou truhlu. Paní se stále ještě domnívá, že jí přišel na pomoc, a nebrání mu. Že jě to lupič, pochopí, až když Jan urazí kamenem zámek a truhlu otevře a začne z ní vyhazovat věci. Jsou to paniny přepychové oděvy, kožišinové pláště, vyšívané brokátové suknice, jemné mušelínové, tuhé krajky. Ty Jana nezajímají, hrne je z truhly ven na mech a na kamení, až na dně najde, co věděl, že najít musí: několik váčků s penězi. Paní ho pozoruje bez hnutí. Nezabrání ani tomu, aby Jan zasunul lup pod košili. A Jan shodí ze sedadla kočárku ještě proutěný koš, je v něm zásoba jídla, šunka, špek, uzené klobásy, nasolené maso. A zase vše hází na zem, až najde vespod skříňku se šperky. Opět ji zastrčí za košili a upevní pásem kalhot. V kočáru už není, co by prohledával, Jan chce tedy odejít, ale paní mu rozhodně zastoupí cestu. „Dostals zaplaceno, a pomůžeš mi!" Míří na něj bambitkou. Jan s e j í chce vyhnout, už ji míjí, ale paní pro výstrahu vystřelí do země před ním. Jan se tedy vrátí a nasadí kolo jediným trhnutím paží. Paní nasedne na kozlík a bije do koní. Věci i truhlu a koš nechává za sebou. Jan nad nimi postojí a pak nahrne oděvy zpátky do truhly. Namačká je, Šunku mezi kožišiny, maso mezi mušelíny, a truhlici zavře. Pak ji odtáhne do křoví. Naláme větve, aby kořist lépe ukryl. A když svou lupičskou práci skončí a vyjde zpátky na cestu, stojí tam Tymeš. Je klidný, jen natáhne ruku. Jan ani nezaváhá ani se nepodiví, takhle byl asi vždycky připraven svými pány o kořist, a vytáhne z pod košile jeden váček s penězi, pak druhý. Tymeš je bere jednou rukou a druhou natahuje dál. Dostane i skříňku se šperky. Teď zase on vše zandá za košili a upevní pásem kalhot, pak ulomí silný prut a panovačným pohybem přivolá čeledína. Pěstí ho srazí na kolena. A bije ho prutem. Dlouho a bolestivě. Jan si chrání hlavu zdviženýma rukama, ale jinak se nebrání. Jen několikrát, když rána dlouze přilne ke kůži, loupne po Tymešovi světlýma, kulatýma očima. Když ho dost potrestal, postaví Tymeš Jana na nohy a postrčí k truhle. Přinutí ho, aby ji vytáhl na cestu a pak aby ji vzal na záda. Truhla je těžká. Jan ji přidržuje pod zadkem oběma rukama, potácí se pod její tíhou, ale jde. Tymeš stále vedle něj, prut připravený k ráně. Chůze do kopce je obtížná, hrana truhly se zařezává do dlaní i do hřbetu, prsty ji křečovitě obemykají a tělo se předklání co nejvíc, aby váha spočívala hlavně na zádech a ne na rukách. Když dojde až nahoru, pod žulové kameny, Jan padá. Truhla s řachnutím vedle něj. Tymeš jej nechá vydýchat, ale pak znovu pohrozí prutem a svou přísnou vůlí pána donutí Jana vstát a truhlu mu pomůže vysadit na hřbet. Na nohách, které se podlamují v kolenou a které se třesou, Jan jde, po63
tácí se, kulhá dál. Paní dohoní na pokraji lesa, její kočár má opět vypadlé kolo. Paní je nechá přijít blíž a pak vytáhne bambitku. Jan jí shodí truhlu k nohám. Zůstává ležet a ústy lapá po dechu. „Odpusť mu, paní," řekne Tymeš, „je to hlupák. Byl u vojska a tam se naučil krást." „Ať spraví kolo," řekne paní zostra. A nedůvěřivě pozoruje oba. Tymeš prohlédne kolo a místo, odkud vypadlo. „Na tomhle, paní, daleko neujedeš. Potřebovalo by to kováře." „Starej se o sebe," řekne paní. „Nebo jsi snad kovář?" „Ne, paní. Jsem šlechtic. Jsem jím právě tak, jako ty šlechtičnou nejsi." „Podívejme, krade, a ještě je drzý!" „Jedeš sama," řekne Tymeš. „Lépe je držet se s ostatními." Paní už neodpoví. Tymeš pobídne Jana a spravují kolo. Tymeš zpevní vyviklanou osu kusem prutu, kterým předtím zbil svého čeledína. Jan ukládá truhlu dozadu na nosič a Tymeš paní znovu osloví. „Právě takhle mi zahynula žena. Utíkala sama. Zabili ji a okradli. Buď ráda, že tě jenom okradl. Mohl tě i zabít." „Máš pěkného čeledína," řekne žena posměšně. „Lépe je neutíkat," řekne Tymeš a vytáhne ze záňadří váček s penězi, pak druhý, i skříňku se šperky. „Zvláště, když nejsi chudá." A pak ještě, s pohledem upřeným k zemi: „Poskytl bych ti přístřeší. Kdybys chtěla." Na to paní vůbec neodpoví. Kočár je v pořádku, nasedne a pobídne koně. Ujíždí cestou, která se vyhýbá vesnici. Jan za ní hledí a pak stáčí pohled ke stavením, jejichž doškové střechy prosvítají opadanými větvemi stromů. Cosi chce Tymešovi říci, jistě to, že do vesnice poslala paní chlapce pro pomoc, a teď odjíždí sama pryč, posunkuje rukama a kroutí tváří, chce to vyslovit celým tělem, ta věc s chlapcem jej zaujala. TymeŠ nerozumí. Chvilku se dívá a snaží se pochopit smysl posunků, a pak se ožene. „No, no, co ses tak rozřečnil!" A vykročí ke vsi. Jan za ním poklusává. Obrací pohled za kočárkem, dokud ho neztratí z očí. Část běženců zůstala na návsi a odpočívá, pod lípou, u níž měl být Jan zabit, si vaří snídani. Koně jsou vypřaženi, lidé posedali po zemi, po schodech zvoničky a kolem studny. Jedí z kotlíků, ohřívají se nad ohněm, ženy kojí děti. Stranou všech stojí chlapec, kterého paní z kočáru poslala do vesnice pro pomoc. Stojí tam ztracený a cizí, sametové šaty ušpiněné, krajku pod krkem natrženou, tříroháček ztracený a ruce prázdné: váček s penězi mu jistě někdo ukradl. Jan ho spatří a rád by to Tymešovi sdělil, už na chlapce ukáže a chystá se k dalším posunkům, ale pak utkví pohledem na Tymešově podmračené tváři a ruce mu klesnou. Opře se ramenem o začernalý peň prastaré borovice, nesoucí na temeni stříšku se zvonkem a jen se dívá na to ztracené a
vystrašené dítě, které jistě kdosi zotročí, a začne se usmívat. Úsměv stejný jako v noci, kdy se po nebi rozlil odlesk požáru: soustředěná zloba.
Zabij'ačka Tymeš pozval do usedlosti lidi z vesnice na zabijačku, přišly ženy, mladé i staré, několik starců a mnoho dětí, malých i větších. Dětí je plný dům, rozlezly se po lavicích, pod stoly, za ohniště a na schody, pošťuchují se, piští. Starci se usadili u ohniště, opírají se bradami o hole a zdvořile čekají, k čemu je hospodář vyzve. Ženy se rozprchly po domě, obdivují vyřezávaná čela postelí nahoře v ložnici a květy namalované na truhlách. Usedají na předložky ušité z kožišin, vzhlížejí se jedna po druhé v měděném, naleštěném zrcadle. „Ach," řekne jedna, „škoda Markéty." „Byla pyšná," řekne druhá. „A přece se pro ni Tymeš trápí, je už celý šedivý," řekne třetí. A všechny se pomalu a smutně vracejí do dolení síně. Tymeš zatím přinesl ze sklepa soudek medoviny, Jan rozestavil před- starce tepané poháry ze stříbra, Tymeš rozlívá medovinu, starci berou každý svůj pohár, povstávají a obřadně se pozdraví s Tymešem i mezi sebou. A Tymeš nalije ještě jednou a oči starců se zalesknou silou medoviny, staré duše pookřejí a scvrklé ruce pevněji sevřou rukojeti holí. Potom Tymeš odvede své hosty na dvůr. Jan už tam Čeká u dveří chléva, připraven s palicí v rukou. Tymeš otevře dvířka a zavolá lichotivě: „Paši, paší!" Divoký vepřík, ochočený jejich péčí, jako kdyby rozuměl, pomalu vychází ze své ohrádky. Netuší zradu, vesele chrochtá a když dospěje doprostřed veřejí, Jan, ukrytý za stěnou se mu přesnou ranou strefí do čela. Zvířeti podklesnou nohy, jako by mu je někdo naráz podtrhl. „Dobrá rána," pochválí Jana jeden ze starců. A ukáže se, že se Jan v tom krvavém řemesle výtečně vyzná. Zabodne omráčenému zvířeti dlouhý nůž do srdce a podsune kotlík: krev do něj crčí. Pak mrtvé prase pověsí za zadní nohy na trám stodolových vrat a rozpáře je jediným mohutným a dlouhým řezem. Šedá střeva, teplá a pářící, rudé srdce a měkká játra vyhřeznou. Ženy odnášejí krev a vnitřnosti, kotlík s krví staví v kuchyni na uzavřený oheň a za stálého míchání, aby se krev nesrazila, vaří z ní polévku, a játra a srdce uvaří na paštiku. Jan obratnými řezy stáhne z poraženého prasete tuhou kůži a dva starci ji berou a dokud je vlahá, napínají ji na kostru z pružných latí a tupými noži a rozehřátou smolou z ní odírají dlouhé černé štětiny. Jan vyvržené zvíře rozpůlí, půl ho přenechává Tymešovi a půl nese do stavení. Na stole u ohniště usekne hlavu, tu též budou vařit ženy, pak oddělí kýtu, určenou k vyuzení, a ostatek vepře krájí jistými pohyby krátkého sekáčku, odsekává tenké kotlety i s žebry. Ještě další dva starci připravili rožeň, umístili ho v krbu a be-
rou od Jana plátky masa a od žen plátky cibule, prokládají jedno druhým a napichují na ostré hroty dlouhých železných prutů. Když je prut plný, zavěšují jej do kolíbky rožně. Nej starší z mužů, pověřen touto nejčestnější službou, rozhrábne řežavé uhlíky z bukových polen a začne nad jejich pravidelným, neprudkým žárem otáčet rožeň. Prudká vůně škvařené krve, opékaného masa a připalované cibule. Vůně tak vtíravá a nádherná, že i děti ztichnou a sbírají v ústech zmnožené sliny. Tymeš zatím v kůlně, za pomoci nejmladší a nejhezčí ženy, vytahuje zbylou půlku prasete na provaze do volného prostoru pod střechou. „Tak je to dobré," řekne a uváže konec provazu. „Jen nemysli," řekne žena, „měli jsme jednou psa a ten byl tak chytrý, že provaz zrovna v těhle místech překousal. Prase spadlo a sežral je celé." Tymeš se směje. „To byl chytrý pes. Ale už jste ho dávno snědli. A jiný chytrý pes tu není. Takže praseti nic nehrozí." Tymeš vezme ženu za ruku. „Ty jsi Marie, vid?" Zena ruku zvolna vysmekává ze sevření. Hledí Tymešovi do tváře a říká: „Toulají se tady tři divocí psi." „Jsou-li divocí," řekne Tymeš, „jsou hloupí. Budou skákat na maso a nedoskočí." Položí ženě ruku na plece. „Jsi netýkavá," usměje se. Žena zrůžoví ve tváři a sklopí oči. Pak se prudce otočí a vyběhne na dvůr. Do polévky z krve přidaly ženy vařené kroupy a starci stáhli propečené maso z prutů na mísy. Všichni usedají kolem ohniště a kolem stolu, děti po zemi, ženy na lavicích a starci s Tymešem na židle. Jan roznáší poháiy s medovinou, ženy rozdělují misky s polévkou a na kus chleba dostane každý kus upečeného masa s cibulí. Spokojené tváře, hlasité mlaskání a žvýkání. Vůně blahobytu se rozpíná až k černému stropu. „Je to jak za starých časů," pochvaluje si jeden ze starců. „Takhle jsme se scházívali." „Kdyby nás tolik nechybělo," řekne jiný. „Ale my jsme dosud živi!" oponuje první se stařeckou svéhlavostí a zvedá pohár s medovinou a natahuje jej vstříc hostitelovu úsměvu. „Zrovna o vás někdo stojí," vyhrkne jedna z mladších žen. „Muže kdybychom tu měly. Mladé a silné. Aby nás milovali." Na to se ženy smutně zasmějí. Jan se hodování nezúčastní. Usedne do kouta na svou lavici. Jeden ze starců na něj ukáže a řekne Tymešovi: „Krvavá práce mu sedí."
Markéta Všichni se dosyta najedli masa a napili medoviny, starci blahem zemdleli a podřimují, děti zalezly za pec a pod schody, staré ženy dokončují práci v kuchyni a mladé, rozpálené a rozjitřené, vede Tymeš nahoru do poschodí. „Máte smutný život," říká, „rád bych vás potěšil." V ložnici s postelemi s vyřezanými čely a s truhlami pomalovanými květy postaví Tymeš ženy do půlkruhu a na každou, snad aby správně volil dar,
se chvilku zadívá. Žena statná vedle útlé, žena rozkvetlá láskou vedle neposkvrněné, matky vedle panen, vdané vedle nevěst, každá něčím krásná, ta vlasy, ta ústy, ta hrdlem, ta ňadry, ta nohama, ta klínem, ta zadnicí, ta břichem, a všechny zmarněné, protože bez mužů. Muže má válka. A všechny prosycené steskem a tužbou, lhostejno, zda žena nebo panna, protože žena ví, oč byla připravena a panna tuší, co by mohla prožít. Tak tam stojí, deset žen a jeden muž, a pozvolna, jak je Tymeš jednu po druhé prohlíží, jak se jich dotýká, jak je obrací, jak na ně hmatá, začínají jeho počínání chápat. Jak se která brzy nebo později dobere Tymešova záměru, dříve nebo později zrudne ve tváři jak květ muškátu. A srdce jim divoce tlučou a v prsou je sevře úzkost Tymeš je jediný muž, který tu zbyl. Když se dost nadíval a rozhodl, pozotvírá Tymeš všechny truhly, jednu po druhé volá gestem ženy k sobě a každé, podle nejlepšího uvážení, něco daruje. Na ki*ásné nohy krásné střevíce, na útlý pas vyšívaný živůtek, na bohatá ňadra košilku s volánem, n á j e m n é hrdlo mušelínový šáteček, do krásných vlasů barevné stuhy a vyšívaný Čepec, na něžné břicho lesklou zástěru. Ženy radostně tisknou milé dárky k hrudi, tušíce a větříce, že toto je pouze předehx-a: vrchol obřadu teprve nastane. Tymeš vyndá z truhly atlasovou suknici, modrou a vyšívanou bílými liliemi, a podá ji ženě s něžnými růžovými ústy, ta zaváhá, než po daru vztáhne ruce, a řekne: „V téhle byla Markéta obzvlášť krásná. Sedávala v ní v kostele a všichni se za ní obraceli." „Nos ji taky do kostela," řekne Tymeš a vytáhne z truhlice beránci kožíšek s vyšitými tulipány. Podá ho druhé ženě v řadě, té s lehkým krokem. „Áááách," udělají ostatní ženy a podarovaná se hluboce ukloní a pak oslněna hledí na tulipány a přejíždí jejich kresbu váhavým prstem. Třetí ženě, té se svůdně vypouklým zadkem, dá Tymeš suknici z hedvábí, temně modrého a ozdobenou světlými stuhami, a žena se zardí prudkou radostí a rozpačitě omotá stuhy kolem ruky. A na krásná ramena dolehne lehounký vlňák zdobený krajkami, vysoká ňadra pokryje sametový kabátek, temně modrý jak hluboká noc a se stříbrnými knoflíky, suknice s vyšitými jablíčky ozdobí skrytý a vábný klín, a Tymeš rozdává, až jsou všechny poděleny a stojí, dary držíce před sebou a všechny hledíce do truhly, kde na dně zbylo to poslední, to nej vábnější. Bělostná košile, jemně tkaná a bohatě vyšívaná stříbrnou nitkou. Tymeš ji vyjme, drží na rukou a ženy čekají, pro kterou z nich se rozhodl. Tymeš natáhne ruce s košilí k Marii, k té nejmladší a nejhezčí. Dívka, opojená snem, který v nich ve všech darovací obřad vyvolal, přijme v prvním okamžiku Tymešovo rozhodnutí, ale sotva se její prsty dotknou hladké, chladivé tkaniny, prozře z toho snu a optá se: „Já? Proč já?" A rozhlédne se po ostatních ženách, jejichž pohledy unikají před jejíma očima. „Zdám se ti starý?" optá se Tymeš. „Možná," řekne dívka potichu, „možná se mi můj Vojtěch vrátí." 65
Jiné ženy, které tolik toužily být vyvolené, nad jejím váháním bolestně vzdychnou. „Nevrátí," řekne Tymeš. „Z téhle dlouhé války se nikdo nevrátí." Vezme dívku za ruku, jak to učinil dole v kůlně. „A i kdyby se vrátil," řekne vemlouvavě, „bude tak šedivý a unavený, jako jsem dneska já." Dívka, oči zavěšené do povzbudivých, ale i zklamaných pohledů ostatních žen, rozváže tkanici své košilky a začne rozpínat živůtek. Ty druhé vědí, že by jí měly pomoci, že by ji měly připravit pro Tymešovo lože, ale protože jí závidí, a taky proto, že ona se tak málo ze svého zvolení těší, zvolna odstupují, vzdalují se, až se všechny shluknou v klubko u dveří. Hrdost je nutí vyjít, ale zvědavost je tu drží. Dívka Marie už stojí jen ve své vlastní košilce a chystá se navléci darovanou. Tymeš pohledem objímá rozklenutá záda, napnutost lýtek a jemný mat ramen. „Pojď," vezme ji kolem ramen a vede k loži. „Nejsem tak starý, jak se ti zdám." U lůžka ji zvedne do náruče a položí. Dívčina košilka je sepraná a krátká, místy se z ní tělo klubá. Ňadra, utištěná křečovitými lokty, klín, překřížený stehny. V očích strach a kolem rtů sebraný výkřik. Tymeš se pokusí odtáhnout její ruce a kolena. „Tělu se stýská," šeptá jí, aby ji povzbudil a zbavil hrůzy. Dívka se krčí a jak ji Tymeš bere zpátky do náruče, aby ji ukonejšil, darovaná košile padá k zemi. Tymeš klade dívku do polštářů a strhává z jejího těla zpuchřelou košilku. Dívka zaúpí a vypne se, ženy vycouvají ze dveří. Tymeš položí jednu ruku na Černý klín a druhou na dívčinu hruď, odpor těla pomalu upadá, náznak výkřiku zaměňuje lehký úsměv, oči znova potahuje blanka snu o lásce a rozkoši. Dívka je připravena, ale Tymeš od ní odchází k oknu a tiskne čelo na rám. Dívka chvilku Čeká a pak se optá: „Volá tě Markéta?" Je sice velmi mladá, ale ne neprozíravá. „Cože?" vytrhne se Tymeš ze zamyšlení a když si uvědomí otázku, přikývne: „Ano, Markéta." „Byla pyšná," řekne dívka. „Já ji neznala, ale všichni říkají, že byla pyšná. A že tě trápila. Že naschvál utekla." Tymeš se vrátí k loži a skloní se nad nahým tělem. Některých míst, těch nejněžnějších, se dotkne lehkýma rukama. „Ty sejí podobáš," řekne. „Právě takhle tu ležela." Dívka odstrčí jeho ruce, vstane a začne se pomalu oblékat: do potrhané košilky, do suknice, do živůtku, do dřeváků. Darované věci pohodí na truhlu. Otevře dveře, ženy tam stojí. „Prý s e j í podobám," řekne potichu. Zeny se vracejí, dary nesou daleko před těly, aby se jich co nejméně dotýkaly, a ukládají je zpátky do truhlic. Suknici s liliemi i tu s jablíčky, kabátek se stříbrnými knoflíky, kožíšek s tulipány, střevíce, šátečky, stuhy, živůtky, čepce. A bělostnou košilku se stříbrným vyšíváním položí pěkně navrch. Každou tu věc natřesou a uhladí, pečlivě složí, a činí to bez trpkosti, jen vystřízlivělé ze snu, který byl příliš krásný. Když ženy po sobě všechno uklidily a ložnice je tak nedotčená, jako když do ní vešly, proklouznou dveřmi a zastaví se až dole pod schody. „Živá Mar-
66
kéta byla pyšná," řekne jedna. „A mrtvá Markéta by se nám mstila," doplní ji druhá.
Zena Do rána uhodil mráz a když Tymeš otevře dveře na zápraží, choulí se za nimi neznámá žena. Vleče ji dovnitř, je v bezvědomí. Vybaluje ji ze šatů, z hadrů spíš, žena je špinavá a zašlá, ale pod špínou je mladá a krásná. Tymeš ji pokládá na Janovu lavici u dveří a tře ženě prochladlé tělo. Poručí Janovi, aby mu pomohl, Jan se ženiných nohou dotýká jen opatrně a zlehka a Tymeš mu přitlačí prsty k její kůži. „Silně!" říká, „jinak se krev neprobudí." Žena leží jako mrtvá, a Jan, opatrně, jako by ten pohled bolel, odhlíží od svého díla, tu sklouzne pohledem k rameni, tu k břichu, zapomíná třít anebo tlačí příliš silně a pouze na jednom místě. Je to jistě první žena, kterou takto vidí. A když pak Tymeš odběhne do sklepa pro líh, Jan ji celou zakryje svým tělem a přitiskne se tváří k její hrudi. A jeho přitištěné ucho uslyší ženino bijící srdce a Jan se s úsměvem napřímí: žena žije. Tymeš pak natírá její tělo lihem a pozvedne ji a vpraví trochu palčivosti i do jejích úst. Žena se zakucká a hlasitě vydechne. Tymeš ji znovu zabalí do jejích hadrů a navíc přidá houně a kožišiny a odnesou ji s Janem na lavici u ohniště a nechají ji spát. Tymeš udržuje oheň, žena spí neklidně, Tymeš ji přikrývá a chvilkami drží za ruku, aby se uklidnila. Jan ho žárlivě pozoruje. Žena se probudí a netečnýma očima hledí na začernalé trámy stropu. Když se v jejím zorném poli objeví Tymešova tvář, ženu to ani nepřekvapí, ani nevyburcuje ze skleslosti. Tymeš jí přináší polévku. „Jez. Je z vepřové krve. Dá ti sílu." „Nač je mi třeba síly," řekne žena, ale nechá se podepřít a vezme misku a lžíci. Jí a rozhlíží se. Když si povšimne Jana v jeho koutě, pohled se zastaví. Janova otevřená tvář je plna nedočkavého očekávání a dosud neznámého, opojného vzrušení. Žena se na něj usměje. Jan stiskne dlaně mezi koleny. Žena pohlédne zpátky na Tymeše, zamyšleně se na něj dívá, Tymeš pochopí, že je oba srovnává a zamračí se. „To je můj čeledín, ten na kterého se teď díváš." Žena ukáže na meč visící na stěně. „Jsi zeman?" „Zeman," přisvědčí Tymeš. „Svobodný člověk." Žena se znovu usměje na Jana, který se jí líbí. „Ale já taky nejsem panská," řekne zvolna. „Svleč se," řekne Tymeš. „A umyj. Takhle tu nemůžeš zůstat" „Ty se o mě postaráš?" optá se žena poněkud posmívavě. „Postarám, když o to budeš stát," řekne Tymeš. Zena najednou jakoby schlípla a zkrotla. „Ó ano, já teď potřebuji, aby se o mě někdo postaral." „Zabloudila jsi?" řekne Tymeš účastně. „Ztratila jsem se." Pak se žena zasměje. „Vlastně ani nevím, komu jsem se to ztratila."
„Jen nepočestná neví, komu se ztrácí," řekne Tymeš s předstíranou přísností. „Tak mě měj za nepočestnou," řekne žena vzdorně a vstane. „Tak kde máš lázeň?" Jak vstala, kožišina a houně spadla a hadry z ní visí jak ze strašáka. Štítivě se jich dotýká. „Podívej, v čem jsem k tobě přišla." Tymeš poručí Janovi, aby přinesl káď a ohříval na ohništi vodu. Sám vede ženu nahoru do ložnice a otevře truhlice. „Vyber si," nabídne jí z věcí své zemřelé ženy Markéty. „Podívejme," řekne žena. „Ovdověl jsi?" „Vojáci ji zabili. Švédové." „A jaká byla marnivá!" Žena vytahuje krásné suknice a živůtky a vyšívané rukávce a lehounké šátečky. „Ta tě stála celé jmění." A vybere si to nejjednodušší: hladkou košili s obyčejně nabranými rukávy, prostou suknici a jednobarevný živůtek. Dole už ji čeká lázeň a nedočkavý Jan. Zena se začne svlékat z hadrů a pak se zarazí a řekne: „Pošli ho pryč." „Před čeledínem se stydíš?" podiví se Tymeš, ale ukáže Janovi na sekyru a pilu. „Jdi napřed, slyšíš. Přijdu za tebou." Jan nerad odchází, couvá jen pomalu ke dveřím, očima prosí ženu, aby ho nezaháněla, ale ta stojí a čeká, až vyjde. Pak se rychle svlékne a vstoupí do kádě. Tymeš ji pozoruje, jak blaženě přivírá v teplé vodě oči a jak si pomalu, pramen po pramenu, máčí vlasy. „Jdeš zdaleka?" optá se. „Budeš mě vyslýchat?" odpoví žena otázkou. A povstane a dře si žmolky odlepené špíny z rukou, ze zad a z břicha. Pak proplachuje vlasy a ždímá je. Když vystoupí z kádě, rozprostře Tymeš velikou plátěnou plachtu a zabalí ženu do ní a odnáší ji na své lože. Zblízka má žena oči modrošedé a vlasy jí po koupeli zesvětlely. Tymeš jí z nich vysává vodu bílým plátnem a celou ji utírá, popleskává a převrací. „Kdo jsi?" ptá se. „Podle způsobů nejsi ani zemanská, ani městská." „Záleží na tom?" směje se žena. „Rád bych, abys tu zůstala." „Mysli si, že jsem ta, která přišla." „Ale jméno máš," naléhá Tymeš. „Na jménu se dohodneme," směje se žena dál. „Jsem teď ale chudý, budeš muset vařit, prát a smýčit." „Myslím," řekne žena, „že ze všeho nejvíc chceš, abych tě milovala." „Nu to ti přece nemusím říkat" „A je tvá žena skutečně mrtvá?" „Vojáci ji zabili." „Jenom to?" usměje se žena zle. „Nebo si předtím pohráli?" „Mlč," řekne Tymeš a tiskne ženu k sobě, „mlč." „A ty mě nezabiješ?" vysmívá se mu žena dál, „až si pohraješ?" „Mlč, říkám ti." A stahuje z ženina těla mokrou osušku a klade ji měkce do kožišin. Dotýká se jí volně a nijak chtivě. Žena je zpočátku k laskání netečná, nebrání se, ale taky nesouzní, avšak jak Tymešovo vzrušení stoupá a jak jsou doteky neodbytnější, začne se k němu přimykat a hledat rukou jeho tělo.
„Hleďme," řekne, „kdo by to do tebe řekl." „Dala ses zmást šedinami," odpoví Tymeš a tiskne ji pod sebe. V ohništi praskají silná polena a jiskry vybuchují ve vějířcích a odlétají komínem k nebi, Tymeš ze sebe shazuje kus po kuse celý oděv a žena již zapomněla, že tu byl jakýsi chlapec, který sejí líbil, a vnímá jen horkou dychtivost hladového muže. Oba se zmítají na loži a v odlescích ohně jako dvě velké ryby, vyvržené mořem na pobřeží, a hledají přístup ke svým tělům. Jan došel se sekyrou a s pilou až k lesu, ale zase se vrátil. Ukládá nářadí do dřevníku a snaží se nahlédnout do síně nízkým oknem. Šero zastírá celou místnost, jen krb matně svítí a cosi se na lavici před ním jakoby zmítalo, a Jan opatrně otevře dveře do chodby, přejde ji po špičkách a neslyšně vstoupí do světnice. V prvním okamžiku nic nepochopí. Zmaten hledí na hospodáře a cizí ženu, jak k sobě lnou nahými těly. Pak mu čelo orosí těžký p o t Přitahován tou Činností, jež jemu připadá děsivá, jde blíž a ještě blíž. Natahuje krk, poulí oči, pak přičapne, aby viděl líp. Zajímá ho pouze ženino tělo, Tymešovo nevnímá. Olizuje si suché rty a zrychleně dýchá. Milenci ho nevnímají. Ponořeni do svých těl a do svých myslí, cítí jen krev, jak pulzuje ostře clo spánků, a tíhu v podbřišcích, tíhu, jež se už záhy stane bouřlivou slastí, ta křeč už stoupá, už přichází a zplna pohlcuje jejich smysly. A tak se Jan může přiblížit až téměř na dva kroky a hledět a vyzvídat a pátrat, ale ani on není oproštěn vášní, jak se ukazuje, horkost mu sálá z ušních boltců a z lící, a do rukou žene vášeň touhu aspoň se dotknout, aspoň si sáhnout Na vzepjatý oblouk zad, na vztyčenou svíčku stehna, na vypjatou křivku brady, na ňadro rozlité do strany. Tři vášně, a každá jiná. Tymeš zrychleně dýchá, boří ženě tvář do ramene, skřípe zuby a sténá. Žena jakoby potichoučku, dlouze plakala. A Janovo vzrušení se vybije prudkou bolestí, Jan vykřikne a pěsti tiskne do slabin. Zena prudce pohne hlavou, poděsí se příšerného šklebu na chlapcově tváři, vykřikne, chce se vztyčit, chce ze sebe setřást těžké tělo, ale Tymeš ji nepřestává svírat nohama. „Jeho se neboj," řekne. A volnou rukou popadne klacek u krbu a mrští jím po Janovi. Žena Tymeše odvalí ze svého těla. Jan jenom uhnul letící ráně, sedí dál na bobku a se zlým úsměvem hltá krásu ženina těla. Žena na sebe přitiskne cíp kožišiny. „Ať odejde," šeptá, „ať zmizí." A pak se vrhne tváří na lůžko a začne nahlas plakat
Vražda Tymeš vyžene Jana do lesa na dříví a ženě, která je u dveří připravena k odchodu, dává do uzlíku maso, kus chleba, brambory, rezervní sukni a košili. Nakonec ji zabalí do vlňáku a obejme. „Mohla jsi tu aspoň strávit zimu." „Ne," vrtí žena hlavou, „nemohla. Ty víš, že ne67
mohla." A políbí Tymeše na ústa a mlčky vyjde ze dveří, proběhne dvorem a dá se do kopce k lesu. Po dvorci se ani neohlédne a spěchá cípem lesa k vesnici. Jan na ni čeká u žulových kamenů a ženu nepřekvapí, když se proti ní vynoří na cestě. Usměje se a zastaví. „Čekáš tu," řekne. Jan uchopí černý vlňák, do něhož je zabalena, stáhne jí ho z ramen a hodí na zem. „Něco mi říkalo, že tu budeš čekat," řekne žena, nechá si bez obav rozepnout živůtek a rozhrnout bílou košili. Jan tahá za pás sukně a žena usedne na vlňák a pozve gestem Jana k sobě. Vyhrne si sukni a Jan vedle ní poklekne, vezme do dlaní jedno stehno po druhém a žena položí obě ruce na jeho hlavu. Jan její výzvu nepochopí a opět se vrátí k hrdlu a k ramenům, zajede rukou pod živůtek, chvílí bloudí prsty po prsou a potom je bolestivě stiskne. A mačká a rve, žena sténá, pokládá se na zem. Ještě v této chvíli si myslí, že chlapce k ní pudí milostná touha a aby mu vše usnadnila, obejme ho oběma rukama kolem krku a přitáhne si jeho ústa. Když zjistí, že jsou prázdná, polekaně se vztyčí a stáhne si maně sukni zpátky na kolena. Stiskne chlapci rameno: „Promluv! Ty nemůžeš! Promluv!"Chlapec zabečí a znova se na ni sápe. Odstrkuje mu ruce, „počkej, tak počkej," ale Jan ji zavalí celou svou tíží. Žena se vzpíná, není to ani tak výraz obrany, jako překvapení, ve kterém se chce vyznat, a Jan ji uchopí za hrdlo. Stiskne, a ještě víc, žena v hrůze vidí jeho obrácená bělma, a pak už nevidí ani ťa. Tymeš, puzený zlou předtuchou, přiběhne, když už žena leží na vlňáku zcela svlečená a mrtvá. Jan si zevrubně prohlíží její tělo a sotva spatří Tymeše, vstane a odevzdaně Čeká na ránu silným klackem, který TymeŠ sebral cestou. Žena má hlavu vyvrácenou a na hrdle už jí naskočily modré skvrny sražené krve. Tymeš poručí Janovi zahalit mrtvou do vlňáku a v náručí ji pak nese zpátky lesem dolů k tvrzi a na zahradu. Tam musí Jan ve zmrzlé zemi vykopat hrob. Zatímto čeledín vyhazuje z jámy hlínu, Tymeš sbíjí z březových polen kříž. Ženu pochová pevně zabalenou v měkké černé látce, ozdobené třásněmi, v té, do které ji zahalil na cestu. Nenavrší žádnou mohylu, jen do uvolněné hlíny zatkne kříž, poklekne a pokřižuje sebe i zemi, kam ji uložil. Jan stojí opodál a rozmazává si po tváři špinavé slzy dětsky sevřenou pěstí. Ale jeho lítost jen vyprovokuje Tymešův hněv, a Tymeš jej žene do stodoly a tam vyhledá dlouhý těžký řetěz a vede s ním Jana k lesu. A v blízkosti žulových kamenů porazí silný, těžký kmen, oseká z něj větve a pak jej uchytí řetězem a poručí Janovi, aby jej odtáhl domů. A pak další a ještě jiný, a tak až do večera. Když táhne Jan náklad do kopce, řetěz sdírá kůži z rukou a ramene, když spoušti kmen po kopci dolů, tah, úprk a zběsilé převracení mu hrozí zpřerážet ruce i nohy. Připoután řetězem k mučivému dílu, Jan odvrací hlavu, aby se nemusel setkat s Tymešovým pohledem. Oba vědí, že tuto při už může rozhodnout jen smrt.
68
Smrt Do domu Tymeš Jana na noc nevpustí. Vyhodí mu houni před dveře a postaví na práh misku s polévkou. Pak ještě vzpomene na zvířata a oba volky i kravku uváže v síni. Dveře zatarasí závorou. Jan si odnáší houni do chléva a tam se do ní v rohu zabalí. Rozedřené ruce a x*ány na ramenou ho pálí a bolí, krev se na nich spéká, košile je zaschlou krví přichycena a při každém pohybu ránu znovu jitří. Naběhlé, krvavé ruce těžce spočívají dlaněmi vzhůru na kolenou, ruce ráno ještě nesmělé a k poledni už vraždící. Němý kleštěnec, voják a čeledín, si na palčivou kůži dětsky fouká, aby bolest aspoň ochladil. Venku zatím začíná sněžit. Prudké poryvy větru přinášejí nízká oblaka, temně šedá a těžká, ale sníh se z nich sype lehounký a bílý. Za několik hodin, když sněhová vichřice přeletí, celý kraj, přestože je noc, napadaným sněhem zesvětlí. Nejen Jan, ale ani Tymeš nespí. Přihazuje polena do ohně a občas se nakloní k oknu: po půlnoci je už celý dvůr bíle zavátý. Na nejhlubším místě noci, v tom okamžiku dne, kdy se nejvíc umírá a nejhlouběji spí, oba muže vyruší jeden zvuk. Tymeš se vytrhne z přemýšlení, přistoupí k oknu, a Jan se probere z bolesti a doplíží se ke dveřím. Od lesa, přes zahradu se blíží cvakot kopyt, ztlumený sněhovou přikrývkou. Pak px^askot, to se jezdec opřel do vrat A pak spatří Tymeš dva koňské zadky, vtlačené před mřížku okna, a Jan, ktei*ý vidí jezdce zepředu, poznává své dva druhy. Povstane, zabečí a vztáhne k nim ruce. Koně se skokem přenesou napříč dvora. Tymeš vidí, jak se Jan s žoldnéři domlouvá posunkovou řečí. Vojáci ho tahají za selskou halenu, objíždějí ho a řehotavě se mu smějí, a Jan zaběhne do dřevníku a když se vrátí, je oblečen téměř jako oni: nemá jen tepaný pancíř na hrudi a na ramenou a přilbu na hlavě, ale má stejné kožené kalhoty, koženou halenu, shrnovací boty. A pak vidí Tymeš scénu, které nei*ozumí: Jan posuňky vysvětluje cosi složitého a žoldnéři na něj řvou štěkavými slovy, vytvářenými kdesi hluboko v hi*dle, smýknou jím na zem a Jan o cosi na kolenou px*osí. Tymeš neví, jak Janovi zahynul kůň, a Jana naopak napadá, čím by napravil své pi^ovinění: odbíhá do kůlny, kde visí na volném prostox*u pod střechou zbylá půlka prasete, žoldnéři x*ajtují za ním, zachechtají se a přeseknou provaz, Bei*ou maso a uloží je do vaku. Potom Jan zadupe v síni a Tymeš se spěchá skrýt za dveře vedoucí ke schodům do patra. Jan vstoupí, vytrhne z tx*ámku své kopí, sundá i Tymešův meč, aleje příliš těžký, pohodí jej. Oba žoldnéři nahlížejí oknem dovnitř, jejich tváře se šklebí. Jan hledá Tymeše, dveře do patra jsou zapřeny závorou. Jan pochopí, že se jen tak snadno k Tymešovi nedostane, tato usedlost není jen obytný dům, ale též tvrz s obhajitelným středem, a tak aspoň začne ničit zařízení. Žoldnéři se venku chechtají. Jan převrátí stůl a Tymešovo lože, svou lavici a roztříští židle. A jak se ocitne v blízkosti ohniště, napadne ho to, co všade: vezme jedno ze zpola ohořelých polen a doutnající hlavici přiloží
k Tymešovým přikrývkám. Pak vyndá druhé poleno, třetí. Začne zakládat požár. Žoldnéři se přišli podívat zblízka a jak otevřou dveře, čerstvý vzduch přidá ohni na síle. Hustý dým se valí místností. Jan zapře dveře, za nimiž je Tymeš.těžkým stolem, který pevně uchytí o výstupek stěny. Pak vyběhne. Žoldnéři vyskočí na koně a Jan se chopí jejich řemení. Cesta vede do kopce, koně nespěchají a Jan jim stačí. Tymeš se marně snaží otevřít zapřené dveře, škvírami k němu proniká kouř. Oheň dole praská a hučí. Tymeš vybíhá po schodech, vyráží malé okýnko nad zahradou a protahuje se jím. Zahlédne Jana, jak kluše vzhůru klesu vedle koní. Pak se odrazí a padá po hlavě dolů. Náraz jej omráčí. Chvíli leží, ale hnán obavou, přece vstává a potácí
František
se podél zdi. Když se dostane na dvůr, spodek domu už téměř vyhořel a horní poschodí se brzy propadne do dýmu a žáru. Ještě v lese, dokud vede cesta do kopce, Jan koním stačí. Ale v polích pobídnou žoldnéři koně do trysku. Chvilku za sebou Jana vlečou. Pak se pustí a zůstává ležet Pak vyskočí a mává, vydává z hrdla ubohé zvuky. Jeden ze žoldnéřů se vrací. Jan se směje, chce se chopit řemení, a žoldnéř mu shora rozpoltí krátk5rm mečem hlavu. Za chvilku jsou z obou žoldnéřů dvě tečky na bílé daleké pláni. A mrtvý Jan tam leží. Za druhým obzorem se zvedá oblak černého, hustého kouře, to jak hoří Tymešova usedlost Kolem mrtvého vojáka začínají kroužit tři divocí psi. (l%9)
Kautman
Z biblických reflexí 22 Po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet Řekl mu: „Abrahame!" Ten odvětil' „Tu jsem." A Bůh fekl „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!" Za časného jitra osedlal tedy Abraham osla, vzal s sebou dva své služebníky a svého syna Izáka, naštípal dříví k oběti zápalné, a vydal se k místu, o němž mu Bůh pověděl Když se Abraham třetího dne rozhlédl a spatřil v dálce to místo, řekl služebníkům: „Počkejte tu s oslem, já s chlapcem půjdeme dále, vzdáme poctu Bohu a pak se k vám vrátíme." Abraham vzal dříví k oběti zápalné a vložil je na svého syna Izáka; sám vzal oheň a obětní nůž. A šli oba pospolu. Tu Izák svého otce Abrahama oslovil: „Otče." Ten odvětil „Copak, můj synu?" Izák se otázal „Hle, oheú a dříví je zde. Kde však je beránek k zápalné oběti?" Nato Abraham řekl „Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné." A Šli oba spolu dál Když přišli na místo, o němž mu Bůh pověděl, vybudoval tam Abraham oltář, narovnal dříví, svázal svého syna Izáka do kozelce a položil ho na oltář, nahoru na dříví. I vztáhl Abraham ruku po obětním noži, aby svého syna zabil jako obětního beránka. Vtom na něho z nebe volá Hospodinův posel „Abrahame, Abrahame!" Ten odvětil „Tu jsem." A posel řekl „Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna." (s. 32) Síla víry je v její bezvýhradnosti. A v ní je současně i její úskalí. Věřit znamená založit svůj život na neměnných a nezvratných zásadách, na nichž lze spolehlivě žít i zemřít O těchto zásadách nelze pochybovat právě tak jako nelze po-
chybovat o boží spravedlnosti. Důvěra v tuto spravedlnost vede k samozřejmé poslušnosti Boha. Ale může si Bůh vynucovat nespravedlivé? Může, protože nevysvětlitelné jsou cesty Páně a my neznáme všechny okolnosti, jimiž se Bůh ve své činnosti řídí proto, aby světová spravedlnost a harmonie byly naplněny. Abraham s Bohem smlouval o počet spravedlivých, pro něž by hříšná města zasluhovala, aby je minul boží t r e s t Ale Abraham neváhá ani chvíli, aby na boží rozkaz zavraždil svého syna. Bůh Abrahama pochválí za jeho poslušnost a svůj rozkaz zruší. Bůh prostě Abrahama jen zkoušel. A Abraham, který se ve své víře stal nelidským, ve zkoušce obstál. A za odměnu ho Bůh vrátí do měřítek přirozené lidskosti. Ale nebyla boží zkouška ve své dvojznačnosti poněkud nebezpečná? Většina lidí raději slepě věří, než by se pokusila pochopit vlastním rozumem. Většina lidí raději poslouchá, aniž prověřuje rozkazy, než by rozkazy podrobovala zkoumání a když na to přijde, odmítla je plnit Člověkobozi, kteří rozkazují lidem, však nejsou tak spravedliví jako Bůh Abrahamův. Nevydávají nespravedlivé rozkazy jen proto, aby své poslušné věřící zkoušeli. Nepošlou také včas božího posla, aby zadržel vražednou ruku. A tak se ve jménu víry a poslušnosti vraždí už celá tisíciletí. Ivan Karamazov soudí, že jsou-li tyto nevinné oběti nutné k vyrovnání jakési budoucí božské harmonie, pak vstupenku na toto božské divadlo uctivě vrací. Ivan Karamazov je ovšem ateista, který sice neodmítá existenci Boha, ale popírá spravedlnost světa jím vytvořeného. Abrahamův postoj, o nějž se přel Kafka s Kierkegaardem, není nezranitelný. Abraham je také praotcem těch, kteří se dopouštěli zločinů, protože to měli nařízeno shora. Tak se také ospravedlňovali a ospravedlňují před soudy. Ale Abrahamův postoj zaujímají také otcové, kteří posílají své syny 69
do války na jistou smrt, když jim přikáže Vlast, Vůdce, Bůh, Strana nebo jiné neosobní personifikované božstvo. Věřící to nemají lehké, chtějí-li být pevní ve své víře a nechtějí-li se dopouštět nespravedlnosti. Ovšem nevěřící pochybovač to nemá lehčí: dopouští se nespravedlnosti, aniž mu to někdo přikázal. V tom je věřící v Boha ve výhodě, pokud věří, že Bůh nemůže být nespravedlivý. V dějinách se však na Boha odvolávalo tolik zločinců, že je snad lepší prověřovat i spravedlnost božích příkazů, pokud je to v našich silách. Abraham měl raději o svého syna předem s Bohem smlouvat. 32 A té noci vstal, vzal obé své ženy i obě své služky a jedenáct svých synů a přebrodil se přes Jabok. Vzal je a převedl je přes potok se vším, co měl. Pak zůstal Jákob sám a tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka. Když viděl, že Jákoba nepřemůže, poranil mu při zápolení kyčelní kloub, takže se mu vykloubil Neznámý řekl „Pusť mě, vzešla jitřenka ." Jákob však odvětil „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš ." Otázal se: „Jak se jmenuješ?" Odpověděl Jákob" Tu řekl „Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls." A Jákob ho žádal „Pověz mi přece své jméno!" Ale on odvětil „Proč se ptáš na mé jméno?" A požehnal mu tam. (s. 42) Abraham s Bohem nejprve smlouval, potom mu projevil bezvýhradnou poslušnost. Jákob se s ním pustil do křížku: věděl, že zápasí s Bohem, nebo nevěděl? Jestliže to věděl, pak byl nejbezbožnějším člověkem na světě, který mohl Boha zranit nebo i zabít. Takto byl poraněn sám, ale od Boha, který ho nemohl přemoci, Jákob byl tedy stejně silný jako Bůh: byl víc než titán nebo člověkobůh. A přece jako mzdu za své vítězství žádal jen, aby mu Bůh požehnal. (Tak tedy přece jen věděl, že neznámý, s nímž zápasí, je Bůh?) Šlo tedy vlastně o jakési přátelské sportovní utkání, v němž Jákobovou cenou bylo boží požehnání. Ale nebylo nebezpečné se strany Boha takto zkoušet člověkovu sílu? Člověk, jehož Bůh nepřemohl, navždy bude v sobě živit vzpouru proti Bohu. Neboť kdyby Boha porazil, stal by se sám Bohem, podobně jako divocí národové soudí, že snědí-li Boha, jeho síla vejde do nich. Lze si tedy boží požehnání vynutit silou? To je sporná otázka: věřící lidé jsou vůči Bohu pokorní. A ti, kteří proti Bohu revoltují, nestojí o jeho požehnání. Jákobův boj s Bohem je věčná záhada. Vždyť všemohoucí Bůh, tvůrce člověka, mohl kteroukoli lidskou bytost hladce smést v kterémkoli okamžiku s povrchu země. Anebo Bůh chtěl mít člověka, stvořeného ke své podobě, silného, a tak zkoušel jeho sílu? Patrně ano: slabému by nepožehnal. Ale proč tedy žehnal Abrahamovi za to, že byl ochoten na jeho rozkaz hanebně zavraždit svého prvorozeného syna? Člověk se zřejmě mýlí ve svých vlastních pojmech dobrého a zlého: což je jeho dějinný úděl. Bůh mu patrně v starozákonní době neobjasnil, co je dobré a co je zlé. Nechával ho často jednat v temnotách, v nichž 70
svitlo nadějí pravdy v evangeliích. Ale ne všichni lidé se stali křesťany a ne všichni křesťané se shodují v tom, co je dobré a zlé. Každý člověk si musí tuto otázku každým dnem řešit sám pro sebe. V tom by byl možný alegorický význam Jákobova zápasu s Bohem: Smysl svého lidského údělu si člověk musí vybojovat i proti Bohu.
Druhá Mojžíšova (Exodus) 14 Hospodin zatvrdil srdce faraóna, krále egyptského, a ten Izraelce pronásledoval Ale Izraelci navzdory všemu vyšli. Egypťané je pronásledovali a dostihli je, když tábořili při moři, dostihli je všichni faraónovi koně, vozy, jeho jízda a vojsko, při Pí-chirotu před Baalsefónem. Když se farao přiblížil, Izraelci se rozhlédli a viděli, že Egypťané táhnou za nimi. Tu se Izraelci velmi polekali a úpěli k Hospodinu. A osopili se na Mojžíše: „Což nebylo v Egyptě dost hrobů, že jsi nás odvedl, abychom zemřeli na poušti? Cos nám to udělal, že jsi nás vyvedl z Egypta? Došlo na to, o čem jsme s tebou mluvili v Egyptě: Nech nás být, ať sloužíme Egyptu. Vždyť pro nás bylo lépe sloužit Egyptu než zemřít na pouštiMojžíš řekl lidu: „Nebojte se! Vydržte a uvidíte, jak vás dnes Hospodin zachrání. Jak vidíte Egypťany dnes, tak je itž nikdy neuvidíte. Hospodin bude bojovat za vás a vy budete mlčky přihlížet" (s. 67) 16
»
Pak vytáhli z Elimu. Celá pospolitost Izraelců přišla na pouáťSín, která je mezi Élimem a Sínajem, patnáctý den dnúieho měsíce poté, co vyšli z egyptské země. Celá pospolitost Izraelců na poušti opět reptala proti Mojžíšovi a Áronorn. Izraelci jim vyčítali: „Kéž bychom byli zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme jídávali chléb do sytosti. Vždyť jste nás vyvedli na tuto poušť, jen abyste celé toto shromáždění umořili hladem." (s. 69) Prostřednictvím Mojžíše a Árona Bůh musel Izraelce donutit k svobodě. Člověk je stvořen k svobodě. (Neboť Bůh stvořil člověka k svobodě.) Člověk proto ve své autenticitě touží po svobodě. Ale svoboda a existence nejsou totéž. Pouhá existence člověka je jakákoli jeho realizace; existence ve svobodě je jeho optimální seberealizací. Svoboda předpokládá volbu a odpovědnost, a ty se mohou ztělesnit jen v činu. Ale s činem je spojena nejistota jeho výsledku: čin je riziko, které se platí. Od počátku svých dějin člověk musí neustále volit mezi relativní jistotou vegetativní existence, v níž je objektem, nikoli subjektem dějin, a mezi nejistotou svobodné existence, v níž se pokouší samostatně utvořit svůj osud s rizikem svého zmaru. Volit svobodu znamená tedy současně i volit smrt, a kdo tuto fakticitu nepřijme, nemůže o svobodu vůbec usilovat Izraelci v egyptském zajetí existovali všelijak, někdy lépe, někdy hůře a někdy nesnesitelně (takové je postavení všech otroků, vydaných náladám, zvůli, pověrám a dog-
matům svých pánů), ale s určitou zárukou existovali. Byli totiž pracovití a aktivní a egyptští vládcové sklízeli plody jejich práce, tak jako vlastníci stád stříhají vlnu svých ovcí. (Ostatně sám Josef ve funkci zemského správce naučil egyptské vládce, jak si plně podrobit všechen lid a jak se stát majiteli veškeré půdy v zemi.) Vyvedení Izraelců z Egypta Mojžíšem pro ně znamenalo vyměnit zajištěné otroctví u plných hrnců egyptských za nejistotu svobody na vyprahlé poušti — na jejímž konci kdesi v nedohlednu blikala bludička Země zaslíbené. Všimněme si té hierarchie donucovací mašinérie. Bůh musil dlouhou a složitou argumentací i neskrývanými hrozbami donutit Mojžíše, aby se ujal své osvoboditelské mise. A Mojžíš s Áronem musili neméně úporně nutit Izraelce, aby se vzdali egyptské nadvlády dokonce i tenkrát, když všemožnými bědami a hrůzami, seslanými na zemi egyptskou, přesvědčovali egyptské vládce o moci svého Boha. Tak ani Mojžíš, ani Izraelci zde nejsou subjekty dějin a jen proto se nakonec poddali svobodě, když jim bylo slíbeno, že Hospodin bude bojovat za ně a oni budou jen přihlížet. Tak tomu bylo téměř v celém průběhu lidských dějin. Pokaždé většina lidí přijímala daný status quo, zajišťující jim bezstarostnou existenci, byť třeba skrovnou, nevalnou a nesvobodnou, a jen jednotlivci se trápili nesvobodou a vyzývali k boji za svobodu, jenž s sebou nese pravděpodobnou smrt a jehož výsledek je nejistý. Jen výjimečně se touha po svobodě zmocní mas a pak je to síla strašná. Je však nebezpečná nejen pro stávající moc a všechny ty, kdo obhajují status quo, ale také pro svobodu samu. Proto je krok z říše nesvobody do říše svobody tak obtížný a skok z říše svobody do nesvobody tak snadný, že je často nepostřehnutelný. Svoboda zůstane jen heslem, nálepkou, šiboletem, jakýmsi průchodním stádiem, jímž se lidé usilující o ni jen rychle přesmyknou z jedné nesvobody do druhé nesvobody. Působí tu snad tato v generacích zakódovaná zkušenost, že se lidé tak často svobody bojí? Že k ní musí být nuceni? Možná. Ale její zdroj provždy zůstává jako jiskra v srdci každého, kdo usiluje o svou autentickou seberealizaci. Jen ti nejdůslednější a nejsilnější se dokážou osvobodit především sami v sobě a pro sebe. Jejich existence v nesvobodných společnostech je o to těžší. Ale jen oni zajišťují kontinuitu myšlenky osvobození v lidských dějinách. Neboť ne každý národ má Boha, který ho dokáže k svobodě donutit Praha
Nové knihy
Albert
Kaufmann
Záznamy 12. srpna 1985 večer
Ve Čtvrtek večer mě napadla situační báseň. Hned jsem ji rozeslal přátelům. A co všechny ty nenapsané sebrané spisy, zasuté pod nánosem ordinárního balastu? A co strach ze smrti, kterou jsem si vždycky přál? A co klaustr? Strach z nepolapitelného dechu v prázdném prostoru, děs, že neobstojím v okamžiku pravdy. Tsk co mám, kurva, dělat?! Roztlouct hlavu na prášek do pečiva a dávat ho místo drobnejch nazpátek machnám s vyšukanou kůrou mozkovou? Téhož dne o nčco pozdčji
Starými hity si připomínat mládí a druhej den slyšet v práci z vrátnice: — Dyť seš eště mladej, copak já! — No jo, ale vy máte tuhej rakouskej kořínek, já chcípnu v padesáti na infarkt tady z toho marasmu. Společenský smích dle Gutha & Jarkovského. Názorný příklad vzájemné tolerance a nemožnosti porozumění. Tuším čtvrtá báseň za večer
Jethro Tul! vedl roku 1783 povstání anglických rolníků. Po něm se jmenuje slavná skupina. Přinést do show-businessu název Jan Sladký Kozina je ovšem naprostý nonsens. Kamarád málem dostal přes drž ku v jedné tyrolské hospodě, poněvadž nevěděl, kdo byl Andreas Hofer. Bez data
V. Havel- O lidskou identitu, edice Rozmluvy, 400 str., 20,— DM.
U vědomí vlastní podřadnosti trumfovat se mírou příkoří, jež nám bylo a je snášeti.
K. Pecka: Malostranské humoresky, vyprávění o lidech z dnešní Prahy, Publishers 68, 220 str., 9,75 kan. $.
Porazí nás druhý pivo na stojáka, a to jsme se dřív do krve hádali kvůli Rukopisům. Žida Hilsnera nahradili Vietnamci.
71
Čtvrtek 19. září 1985
Dopoledne jsem viděl v metru žoviálně dementní postavu docenta Kasala, jenž mne kdysi vyučoval marxismu a chlubil se, že od čtrnácti let místo rodokapsů četl filosofické spisy, zatímco jeho čtrnáctiletý syn to nechápe. Můj táta někdy v tomhle věku zachránil fintou z rodokapsů rodinu při domovní prohlídce (gestapa).
při hodině latiny jako protest proti nabubřelému Co(g)ito — ergo sum! Dnes, kdy na to mám věk i vzdělání a mohl bych poučovat ze stupínku, jen apaticky krčím rameny. 24. 10. — 16,22
Josef Sudek po dlouhá léta geniálně fotografoval své okno.
25. září večer
Viděl jsem Bergmanovo Hadí vejce a spoustu nápisů: Na chodníku kousek před domem: MAMINKA JE SPRAVEDLIVÁ A HODNÁ A o kousek dál touž dětskou rukou: TÁTA JE LUMP!!! Na záchodě ve Vagónu: ŽÁDNÁ RAKETA NENÍ MÍROVÁ Na schodech v metru „Fučíkova": ŠTEFAN JE PANIC 28. záři — pozdčji
Už léta se chystám napsat 0 čtvrti dávných sociálních dramat, která přežila Školní Četbu silou svého starosousedství. Babičce už přes šedesát let (When Tm Sixty-Four...) nevadí, že si Anda Stránskejch vzala nějakýho Gabriela a odstěhovali se do Ameriky; 1 jejich vnuci se sem vrací, jakoby v rodný slum. (Ta dělnická kolonka stojí dodnes.) A co kouzlo periferních ohrad, exotika lopuchu pod viaduktem a bizarní kaleidoskop, do něhož se hledí muškou zarostlého nárazníku té nejvzdálenější slepé koleje! Minulá generace z toho byla u vytržení a mě to děsí, ta petrifikace nouzovek nebo asfaltový fleky na stoletý dlažbě, o kterou se musela tak nádherně rozbíjet hlava už při zakopnutí po vejplatě . . . 24. 10. 16,05
Být znamená být vnímán, ESSE EST PERCIPI, vyškrábal jsem kdysi do lavice 72
Jiří Voskovec hrál v americké televizi malíře, který maloval jen svoji levou ruku. Jaroslav Seifert píše celý život jenom o lásce. Ale jak ještě nějak neopakovatelně zachytit úzkost a beznaděj, potácení v mírném předklonu s rukou na srdci (a s představou postřeleného bouřliváka) a zimničné blití u dřevěné ohrady dávno již ne lhotákovské se zbylky velikého plakátu: Festival permanent de la pantomime Prague Plus qu'un million d'exécutants! 24. 10 — 21,50
Poslouchal jsem na Hlasu Ameriky projev presidenta Reagana k 40. výročí OSN. Snědl jsem při tom taliána s křenem, zapil holešovickou desítkou a po dlouhý době si připadám zas jednou jako správnej Čech. 24. 10. 22,30 - 22,42
Do kulisy rádia Luxembourg se vloudila jiná stanice s nějakou supermoderní symfonií. Došel mi inkoust a musel jsem naplnit pero. Už dva týdny nosím rukavice, ráno škrábu z předního skla auta námrazu, a přesto potkávám na ulici a v metru magory v krátkých kalhotách. V zdravém těle zdravý duch, nezatížený potřebou vydávat svědectví o své existenci.
Dušičkové ráno
5. 11. — 20,40
Jako by už všude bylo obsazeno, i poslední bordel vyprodán.
Ležím na kanapi, koukám do stropu a rochním si v přechodu z let Kristových rovnou do middle age crisis.
Jako by už všude bylo zameteno a jen vyvolený k stolu zván.
Pomalu se uzdravuji z potřeby někomu něco vysvětlovat.
Jako by vše už bylo srozuměno, vylomené dveře zpečetěny.
Praha
Jako by vše už bylo předem dáno, dřív než kostky budou vrženy.
Ivan
Klíma
v
Čapkova moderní apokalvpsa V rozmezí necelých sedmi let se narodili v nepatrném prostoru, jaký zabírají Cechy, tri spisovatelé, kteří dosáhli světové proslulosti. V dubnu 1883 Jaroslav Hašek, o necelé tři měsíce později Franz Kafka, konečně 9. ledna 1890 Karel Čapek. Ačkoli všichni pocházeli z podobného středostavovského prostředí a v mnohém prošli podobnými životními a generačními zkušenostmi, našli bychom stěží tri tak odlišné lidské i spisovatelské typy. Kafka — spořádaný a výhradně do sebe obrácený samotář, který se jen zřídka vzdálil z okruhu svých židovských přátel; své strohé, často nedokončené ale vždy básnivé příběhy, které se ponejvíce vztahovaly k zvláštní skutečnosti jeho vnitřního světa, psal dokonalou „pražskou" němčinou. Hašek — výstřední, nezodpovědný, bohémský anarchista a výtržník obklopený bandou podobně nezodpovědných kumpánů a opilců chrlil na sta často ledabyle sepsaných humoresek, v nichž karikoval soudobý svět; teprve v Dobrém vojáku Švejkovi jako by i on sám poněkud povystoupil ze stínu. Také jeho jazyk se proměnil ve vynikající parafrázi lidově vulgární řeči. A konečně Karel Čapek: velice mlád — když vznikla republika, bylo mu osmadvacet let — vnitřně přijal spoluzodpovědnost za intelektuální a mravní úroveň poměrů v novém státě, soustředil kolem sebe intelektuální elitu země (na pravidelných schůzkách, jež se konávaly o pátcích v jeho domě, nechyběl ani prezident republiky T. G. Masaryk); své fantazie, filozofické prózy stejně jako pravidelné novinářské glosy psal češtinou přesnou, prostou a přitom tak bohatou, že jí ovlivnil část příští spisovatelské i novinářské generace. Když hledám, co měli ti tři společného, nacházím jen mimořádnou křehkost, která jim nejen nedopřála dožít se zralého věku, ale ani strávit
dospělost po boku ženy, v rodině, kterou by založili. Tato bolestně pociťovaná skutečnost podnítila Kafku k většině z jeho velkých próz, Jaroslava Haška vyháněla mezi jeho kumpány do pražských hospod či na dlouhodobé toulky, a nejspíše spolupůsobila přitom, že se Karel Čapek s takovým zanícením zajímal o veřejné záležitosti, o osudy lidstva. V Cechách a zvláště v Praze se na přelomu století rozvíjel bohatý kulturní život. Až donedávna tu převládaly spíše malicherné provinční poměry. Česká kultura a dokonce i jazyk po dlouhém období, kdy sotva živořily, se během devatenáctého století jen jakoby ujišťovaly o svém právu na bytí. Vše se teprve ustavovalo — začasté v úporném zápase s úřady: české muzeum, české divadlo, česká politika, Akademie, česká nakladatelství. Česká vlastenecká veřejnost měla být nadšena už pouhou skutečností, že existují tyto povzbudivé projevy národní svébytnosti. Období takto chápaného nekritického vlastenectví však zvolna končilo. Nová generace české inteligence si kladla za cíl soudit své úsilí ne podle domácích, ale podle evropských měřítek. Českoněmecká Praha se postupně stávala kulturním centrem, v němž i Češi hráli významnou úlohu. Na univerzitě přibývalo vynikajících osobností, překotně se vyvíjela publikační činnost (jen literárních a uměleckých časopisů vycházelo několik desítek), nakladatelství se předháněla ve vydávání původních i přeložených novinek. Nenašel by se v té době význačnější zahraniční spisovatel, jehož poslední dílo by se vzápětí neobjevilo v českém překladu. Toto dění se však ještě vnímalo jako nesamozřejmost, jako cosi právě získaného, vybojovaného a tedy povzbudivého. Podnětné ovzduší, v němž se navíc soutěživě setkávaly dvě různojazyčné 73
kultury, jistě přispělo k tomu, že tu vyrostli tvůrci, kteří po dlouhé době byli opět s to podnětně oslovit svět Karel Čapek přišel do Prahy až ke konci svých gymnaziálních studií. Dětství prožil v podhorském městečku Úpici, kde byl ieho otec lékařem. Venkovské dětství vzpomínal Čapek častokrát ve svých fejetónech, pohádkách i drobnějších prózách. Svět jeho velkých románů a dramat se zdá naprosto odlišný, není však obtížné postřehnout, že v nich kromě filozofa a vzdělaného intelektuála, jenž dohlédá tragické konce civilizace, promlouvá i venkovan, který s úzkostným úžasem sleduje, jak se rozpadají odvěké hodnoty, ustálený způsob života, a v tom, jak se soudobý člověk vzdaluje řádu přírody, nachází nebezpečí a předzvěst pádu. V devatenácti letech vstoupil Čapek na filozofickou fakultu Karlovy univerzity (v následujících letech ještě studoval na filozofické fakultě v Berlíně a germanistiku a anglistiku na Sorbonně), zároveň začal otiskovat první krátké prózy. Psal je, stejně jako první hry, společně se svým starším bratrem Josefem. Jeho mladické prózy sice prozrazují jiskřivého ducha i literární a jazykové nadání, ale ještě v nich nenalezneme nic z toho, co se stalo tak charakteristickým pro většinu Čapkova díla. Nic z jeho filozofických úvah, z jeho skvělého vypravěčského umění, z jeho fantastických a úzkostných vizí. Největší životní zkušenost a otřes na Karla Čapka a jeho generaci teprve čekaly. První světová válka. Její nečekanost i rozměr poznamenaly evropskou mladou generaci. Umělci, kteří Často ve svém díle vzhlíželi s obdivem k lidskému duchu a jeho technickým výtvorům, náhle stanuli tváří v tvář zkáze, kterou rozpoutal. Karel Čapek, stejně jako Franz Kafka, nepoznal nikdy válečné boje bezprostředně. Křehkost těla (revmatismus a bolestná dna obratlových kloubů v páteři, které ho sužovaly do konce života) mu jedinkrát přinesla výhodu — nemusel narukovat Zdá se však, že na rozdíl od Kafky, zcela pohrouženého do sebe, i od lehkomyslného Haška, prožíval válečnou katastrofu nejnaléhavěji. Konec války a její výsledek se zdály odškodňovat za všechny přestáté svízele. Po třech staletích nesvobody získali Češi opět samostatný stát. Radostná eufórie na chvíli překryla všechny ostatní pocity. Dvě protichůdné zkušenosti, z válečné tragédie i ze znovunabyté státní samostatnosti, Čapkovo dílo silně ovlivnily. Srovnání jeho předválečné a poválečné tvorby ukazuje, oč více se nyní zajímal o to „co se opravdu děje se světem" (l); jeho zájem se však pohyboval mezi dvěma vzdálenými póly. Na jedné straně, ve své publicistice i v drobnějších prózách, usiloval Čapek spoluvytvářet duchovní poměry v nové republice (nebylo téměř podstatnější události, aby nevzbudila jeho zájem a nepokusil se k ní vyslovit), na druhé straně vytvářel ve svých románech i dramatech apokalyptické obrazy a své zápletky dováděl až ke katastrofám, jež hrozily ukončit existenci lidstva. Spisovatelů, kteří cítili prorocké nutkání oslovit společnost a nabádat ji, jakým směrem by se měla vydat, bylo ovšem víc. Nikdy se snad nese74
psalo tolik manifestů, nezveršovalo tolik politických banalit a nevydalo tak mnoho aktuálních a politizujících pamfletů, které si činily nárok na to, že jsou velkou a angažovanou tvorbou, jako právě v oněch poválečných letech. Mnoho Čapkových literárních druhů aspoň načas přijalo socialistická hesla v podobě, v jaké přicházela z revolučního Ruska, hesla, která slibovala vybudovat po revoluci novou, spravedlivější a beztřídní společnost, skoncovat s násilím, dokonce i zrušit s t á t Čapek byl ve svém uvažování příliš poctivý a odpovědný, aby mohl přijmout víru, že po všech právě minuvších násilnostech novým, tentokráte revolučním násilím, se dá vyřešit jakákoli z lidských otázek. Přijal za svou Masarykovu koncepci demokracie, jež zdůrazňovala etický a zároveň činný obsah demokracie. („Všechno politické ú s i l í . . . vychází z mravního úsudku, demokracie je úsilí proti nadpráví, proti n á s i l n o s t i . . . Demokratismus je založen na p r á c i . . . Moderní člověk uznává evoluci, demokrat věří také v práci, v práci drobnou...") Jako svůj podíl na této drobné práci chápal Čapek svoji usilovnou novinářskou činnost „Považuji za nesmírně důležité pro národ, jak se dělají noviny," napsal v roce 1934, „zda dobře a odpovědně, nebo zda špatně a s použitím prostředků kulturně a mravně nízkých . . . " Pracoval jako žurnalista až do své smrti — tedy déle než dvacet let. Především jeho zásluhou se Lidové noviny, list, v němž působil, změnily na noviny ojedinělé úrovně, když se jim podařilo spojit vlastnosti seriózního deníku a náročné literární revue. V lednu roku 1921 uvedlo pražské Národní divadlo — tedy první scéna země — drama Karla Čapka s podivným názvemR.U.R. Autor byl znám jako mladý talentovaný spisovatel, který už měl za sebou kromě her napsaných s bratrem i jednu vlastní poměrně úspěšnou i když spíše tradiční hru. Nová hra však už svým tématem — pojednávala o umělých lidech, Robotech, a jejich vzpouře proti lidstvu — ohromila nejprve domácí a potom zahraniční publikum. Hra se rozletěla světem a v krátké době získala svému jedenatřicetiletému autorovi mezinárodní proslulost (Její nelidští hrdinové natolik fascinovali soudobý svět, že slovo robot, jež Čapek vytvořil, se stalo součástí mnoha cizích jazyků.) Dramatem o Robotech Čapek zahájil řadu fantastických a utopických děl (2). Pokračoval v ní románem Továrna na absolutno (1922), ještě téhož roku komedií se shawovským námětem o dlouhověkosti VěkMakropulos a románem Krakatit (1924). Po delší přestávce se k utopii vrátil slavným románem Válka s mloky (1936) a rok před svou smrtí dramatem Bílá nemoc (1937). Tři ze zmíněných děl rozvíjejí fantastický motiv s překvapivou podobností a také jejich vyústění je téměř shodné. V prvním případě vynález umělého člověka — Robota, jenž nemá potřeby, ale zato podává bezchybný výkon v jakémkoli oboru, nabízí lidem skvělou budoucnost a blahobyt Jenže lidé přenášejí na Roboty stále více svých povinností, nectností i sporů. Roboti se nakonec „přiučí" lidskému chování, vzbouří se a lidstvo vyhubí.
V románu Továrna na absolutno objeví geniální vynálezce jak získávat atomovou energii. „Je to ohromná věc. Převrátí svět technicky i sociálně; nesmírně zlevní výrobu; odstraní bídu a hlad; zachrání jednou naši planetu od zmrznutí . . . "Jenže jako vedlejší produkt při štěpení hmoty se uvolňuje jakási nehmotná substance: Absolutno. Kdo s ní přijde do styku, cítí se osvícen, naplněn milostí. Touží po svatosti, potřebuje konat dobré skutky, uvědomuje si boží přítomnost. Absolutno také vnuká pocit poznané či zjevené pravdy, je však indiferentní — každý je může chápat jako svoji pravdu, jako svého boha. A tak si Absolutno přivlastňují zednáři, luteráni, anabaptisté, Internacionála i Svaz Majitelů Kolotočů... Lidé, kteří nalezli svoje Absolutno, nedokáží přijmout Absolutno druhých a tak se začínají náruživé spory, ty se mění v bitky a svaté války. Nakonec vypukne největší válka dějin. Bojovalo v ní „198 miliónů mužů, z nichž padli všichni kromě třinácti". Ve Válce s mloky objeví český kapitán van Toch podivné velemloky, kteří prokáží mimořádnou učenlivost. Jsou schopni mluvit i myslet, ale především — podobně jako Roboti — levně a usilovně pracovat Poněvadž si podrželi mločí rozmnožovací schopnost, nabízí se lidem hojnost levné pracovní síly. Mloci mohou rozšiřovat pevniny, budovat lodě i podmořské stavby a vyzbrojeni stát se i dobrými vojáky. Stejně jako Roboti, i Mloci se proti lidem vzbouří. Svou početností je mnohokráte převyšují, navíc lidé Mloky dokonale vyzbrojili — i v tomto případě hrozí lidstvu záhuba. Co pudilo Karla Čapka k tomu, že s takovou vytrvalostí obměňoval svoji apokalyptickou vizi? Mnozí viděli v jeho dílech bystré utopie, které předvídaly nové technické vynálezy i jejich nebezpečné důsledky, jiní brilantní satiru na současné politické poměry — doma i ve světě. Ale Čapkova fantastická tvorba sledovala jiný záměr, pokoušela se o filozofický výklad rozporů, jež opakovaně vyvolávaly krize v současném světě. Jsem sám autor. Vím, že literární dílo nelze převést na poselství, obsah či filozofii, které by se daly vyjádřit co nejstručněji a ještě k tomu obecnými pojmy. Jestliže budu uvažovat o Čapkově filozofii, jak se projevuje v jeho stěžejních dílech, odvažuji se takového zjednodušení jen proto, že Čapek sám si počínal obdobně — téměř každé své dílo doprovodil teoretizujícím výkladem. I když kazatelský rys své tvorby spíše skrýval a filozofické úvahy vyvažoval bohatou fabulí, množstvím skvěle odpozorovaných životních či technických detailů, i živostí ba hovorovostí jazyka, byl typem autora, který psal a la these. Vystudoval filozofii. Ze soudobých myšlenkových směrů jej nejvíce ovlivnil anglo-americký pragmatismus. Odpůrci vytýkali stoupencům pragmatismu mnoho nectností: myšlenkovou mělkost, nedůslednost, i to, že nevytvořili — a při svém odporu k obecným pravdám a velkým idejím ostatně ani vytvořit nemohli — skutečný filozofický systém. Ale právě nechuť zobecňovat (což naopak ochotně Činily současné politické ideologie) a zájem
pragmatistů o každodenní lidskou Činnost, úcta, jakou obklopovali pravdu každého jednotlivce, Čapka přitahovaly. S filozofií Jamese, Deweye i Schillera se seznámil už za války. V té době o ní také napsal zasvěcenou a sympatizující studii. V následujících letech otiskl ještě několik drobnějších statí, v nichž se pokusil své filozofické názory — především v oblasti noetiky — co nejvíce upřesnit Byl, jako ostatní pi'agmatisté, relativista, díval se tedy se skepsí na možnosti poznání, především poznání spekulativního, jež směřuje k tomu, aby vytvořilo obecně platnější soustavy. I nejobecnější nálezy o skutečnosti zůstanou osobní, tedy částečné a dočasné. Záliba v generalizacích (zvláště v oblasti společenských poměrů) je jedním z neblahých sklonů lidské mysli. „Prosím, abyste na chvilku pojali socialismus a jiná slova, dnes hýbající světem, jako hodnoty mi'avní, osobní a nikoli stra nicko-politické", píše krátce po válce, „nuže přemnoho těch, kdo vstupovali do války jako nové pokolení, nalézají v sobě po válce strašně zjitřené a rozcitlivěné svědomí pro tyto hodnoty, ale stejně strašně rozvrácené jistoty o nich. Tuto nejistotu nelze nazvat ani zklamáním ani skepsí, ani indiferentismem, spíše je to úděs, který nachází dobré i zlé na obou stranách a odmítá zásadnické zorné ú h l e . . . " Noetická skepse však Čapkovi sloužila jako předpoklad pro humanistický požadavek, aby žádné přesvědčení, žádná obecná pravda a její zájem nestály výše než hodnota lidského života. Tato skepse měla odstranit umělé „ideové" překážky mezi lidmi, stát se podnětem ke smířlivosti, k snášenlivosti, k činné účasti na životě. „Nevidíš dvě otýpky sena, nýbrž tisíce stébel. Po stéblech sbíráš to, co je v lidském světě dobrého a užitečného; po stéblech odmítáš bejlí a plevel. Nekřičíš pro útlak tisíců, nýbrž pro útlak jednoho každého; musel jsi zrušit jednu pravdu, abys jich nacházel tisíce . . .Koneckonců z nedostatku něčeho dokonalejšího, věříš prostě v lidi." Úvahám o pravdě, o užitečnosti relativismu jako předpokladu smířlivosti dal Čapek zaznít ve většině svých poválečných děl. V apokryfní povídce Pilátovo krédo vložil do úst Pilátových snad nejpřesnější formulaci svého názoru. „Ale když jsem s ním mluvil (s Ježíšem), viděl jsem, že za nějaký čásek budou jeho žáci křižovat jiné: ve jménu jeho jména, ve jménu jeho pravdy budou křižovat a mučit všechny jiné, zabíjet jiné p r a v d y . . . Ten člověk mluvil o pravdě. Co jest p r a v d a ? . . . Každý, kdo udělá nějakou pravdu, zapovídá všechny ostatní pravdy. Jako kdyby truhlář, který udělá novou židli, zapovídal sedět na ostatních židlích, které kdo udělal před n í m . . . Konečně je možno, že nová židle je lepší, krásnější a pohodlnější než ty ostatní; ale proč, u všech všudy, by si člověk unavený nemohl sednout na kteroukoli mizernou, červotočivou nebo kamennou židli?... Svět je v e l i k ý . . . a je v něm místo pro mnoho věcí. Myslím si, že i ve skutečnosti je místo pro mnoho p r a v d . . . Já věřím, horoucně věřím, že je pravda a že ji člověk p o z n á v á . . . Poznává ji, ano; ale kdo? Já nebo ty, nebo snad každý? Já věřím, že každý má 75
na ní podíl; i ten, kdo říká ano, i ten, kdo říká ne. Kdyby se ti dva spojili a rozuměli si, vznikla by tím celá pravda. Ano a ne se nedá ovšem spojit; je více pravdy v lidech nežli ve slovech . . . " Relativistická filozofie ovlivněná i humanistickou filozofií Masarykovou pomáhala Čapkovi, aby nacházel východiska ze zdánlivě neřešitelných konfliktů a aby v nich dal svádět zápas netradičním protagonistům. V jeho dílech se ocitali bok po boku revolucionáři se snílky a objeviteli, demagogové s lidovými tribuny Či vykupiteli. Ti všichni totiž, jakkoli jejich pohnutky byly různé Či zdánlivě protichůdné, uvažovali o tom, jak převratným činem změní či napraví svět S jejich vidinami a absolutními soudy o světě se utkávali umírnění a obvykle méně zajímaví konzexvativci: lidé prostí i učení, vždy však tolerantní, ochotní pomáhat druhým, připravení k jakékoli, i k té nejméně významné práci. Znali své meze, meze skutečnosti, v níž se pohybovali. Pochopili, že vše si žádá svůj čas a svoji rychlost, svět se nedá změnit k lepšímu převratem byť sebelépe míněným — za to měli Čapkovy sympatie. Nic, domníval se Čapek, neohrožuje člověka více než neovládnutá faustovská touha. Člověk, který se cítí roven Stvořiteli, podléhá klamnému zdání, že může a má předělat svět ke své představě. Ve skutečnosti jen přestává vnímat jeho složitost, poruší nějakou z jemných, nepostřehnutelných vazeb a způsobí tím zkázu. V Továrně na Absolutno všichni věřili, že nalezli opravdového boha, a zachrání druhé tím, když jim svého boha přiblíží, vštípí jim svoji víru, své pojetí lásky. Lidé byli plni vznešených ideálů, které si však protiřečily a tudíž vyvolávaly spory; spory se měnily ve války. Vyznávat vznešené ideály je cesta jak přehlížet druhého člověka, jak ospravedlnit vlastní nesnášenlivost „Člověk," vyznává v závěru knihy jeden z hrdinů, „si třeba může myslet, že druhá víra je Špatná víra, ale nemá si myslet, že ten, kdo ji má, je špatnej a sprostej a podvedenej chlap." A dále: „Víte, čím větší věci někdo věří, tím vzteklejc pohrdá těma, co v ně nevěří. A přece největší víra by byla věřit v l i d i . . . Každej to myslí náramně dobře s lidstvem, ale s jedním každým Člověkem, to ne. Tebe zabiju, ale lidstvo s p a s í m . . . Svět bude zlej, pokud nezačnou lidi věřit v l i d i . . . " Spasitelská touha, neukázněná potřeba převrátit svět způsobila zkázu, jež postihla lidstvo ve slavné hře o Robotech. „Alquiste, to nebyl špatný sen, rozbít otroctví práce," tvrdí ještě chvíli před smrtí Domin, ředitel závodů na výrobu Robotů. „Chtěl jsem, aby žádná duše nepitoměla u cizích strojů, aby už nezbylo nic, nic z toho zatraceného sociálního krámu! Oh, mně se oškliví ponížení a bolest, mně se protiví chudoba! Nové pokolení jsme chtěli." Jeho stvořitelskému snu odporuje ve hře stavitel Alquist „Myslím, že je správnější položit jednu cihlu než kreslit příliš velké plány." A jinde: „Bože, osviť Domina a všechny, kdo bloudí; znič jejich dílo a dopomoz lidem, aby se vrátili k starosti a k práci; zadrž před zkázou pokolení lidské . . . " 76
Vždyť: „celý svět, celé pevniny, celé lidstvo, všechno je jediná bláznivá, hovadská orgie. Už ani ruku nenatáhnou po jídle; cpe se jim rovnou do úst, aby nemuseli v s t á t . . . " V R.U.R. se prvně — aspoň duchovně — utkávají „člověk nové doby", revolucionář, uskutečňovatel převratných plánů, s tím, který věří, že člověk by měl — v zájmu vlastního rodu — zvolna pokračovat v díle předků, dát přednost třeba těžší a bídnější existenci, jen aby nerozpoutal běsy, které už nikdo neovládne. Dominové vedou svět do zkázy. Alquistové před jejich cestou varují. Tuto antinomii rozvinul Čapek ve svém nejrozsáhlejším románovém díle — Krakatit. V románu, jehož filozofické jádro úmyslně překryl množstvím romantických dějů a klamavých rekvizit přebraných z dobrodružné literatury, dal hrdinovi — vynálezci atomové třaskaviny Prokopovi — příležitost, aby se setkal s tajemným svůdcem. V parafrázi biblické scény svůdce (jeho jména Daimon Či ďHémon ještě podtrhává, že má ztělesňovat síly zla) odváží Prokopa na vrchol bezejmenné hory, ^by jej tam vystavil pokušení. Nenabízí však jenom moc, majetek či vládu nad lidmi, jak tomu bývá ve starých mýtech či v biblickém podání. Nejvyšším pokušením se stává myšlenka, že by člověk měl zavrhnout starý svět ve jménu nového a lepšího světa. „Vy víte, jak velká věc je experiment; dobrá, všichni vladaři světa se nejvíc děsí toho, že by to měli zkusit jinak, neslýchané a obráceně; nic není konzervativnější než lidské vládnutí. Vy jste první člověk na světě, který může celý svět pokládat za svou laboratoř. Toto jest svrchované pokušení na temeni hory; nedám ti vše, co je pod tebou, k požitku a rozkoši moci; ale je ti dáno, abys to předělal a zkusil něco lepšího než je tento bídný a ukrutný s v ě t Světu je znovu a znovu třeba t v ů r c e . . . (3) Vaše myšlenky budou rozkazy; vaše sny budou dějinné převraty; a kdybyste nepostavil nic víc než svůj pomník, stojí to za to . . . " V závěru románu — už po zničujícím výbuchu atomové třaskaviny — Čapek zcela opouští fantastický motiv Krakatitu a jen uvažuje o osudu Prokopově, o osudu člověka, jenž kdysi tušil „ohromnou obecnou pravdu . . . , která všechno převrátí", který věřil, že je v silách „změnit povrch země", člověka, který vládl silou, jež mohla rozpoutat „bouři, jaké dosud nebylo" a „roztříštit lodičku lidstva". „Milý, milý, už neuděláš to nejvyšší a nevydáš všechno," promlouval k Prokopovi bezejmenný stařík, jehož potkal na pusté silnici v cizí zemi. „Chtěl jsi se roztrhnout samou silou; a zůstaneš celý, a nespasíš svět ani jej nerozbiješ. Mnoho v tobě zůstane zavřeno jako v kameni o h e ň . . . Chtěl jsi dělat příliš veliké věci, a budeš dělat věci malé. Tak je to d o b ř e . . . Uděláš věci dobré lidem. Kdo myslí na nejvyšší, odvrátil oči od lidí. Za to jim budeš s l o u ž i t . . . " A Prokop pochopil, že to „k němu mluví Bůh Otec". Lidé nepotřebují spasitele ani vykupitele, Roboty ani zázračné léky či neomezené zdroje energie, nepotřebují hledat velké koncepce ani převratná řešení, naopak: měli by se naučit žít ve shodě se světem, do něhož se narodili, osobně za něj
odpovídat. A pocit odpovědnosti se rodí ze služby, z účasti na každodenním lidském díle. Jedině „po stéblech" lze zlepšovat svět i poměry. Měřítka, podle nichž Čapek soudil lidskou činnost, určoval klad či zápor, byla natolik neobvyklá, že mnohým smysl jeho děl unikal. Jiné popuzoval; pokud byli ve svém myšlení radikální, zahrnovali Čapka výtkami: idealizuje malého, průměrného člověka či dokonce zápecnické maloměšťáctví. Tím, jak člověku upírá právo na generalizaci, na obecně platnou pravdu, mu odnímá i právo na čin, jímž by skoncoval se společenskou nespravedlností. Nabízeli svá revoluční řešení, která se v době trvající ekonomické i politické krize zdála jedinou slibnou alternativou. Ostatně spor mezi těmi, kdo věří, že k nápravě lidských záležitostí je žádoucí změnit poměry třeba násilím, a těmi, kdo tvrdí, že člověk má měnit sám sebe a tím i ovlivňovat poměry, trvá dodnes. Události, které se sběhly právě v zemi, kde Čapek žil, kde žiji i já, kde během půl století po Čapkově smrti dokonce několikrát po sobě došlo k násilné změně poměrů, daly podle mého názoru v tomto životně důležitém sporu za pravdu Čapkovi. Skepse, s níž Čapek uvažoval o budoucnosti lidstva, vycházela jen z části jeho osobnosti. Bylo v něm i cosi bytostně harmonického a zároveň hravého, co se zdálo přetrvávat z doby jeho dětství. Až s dětinskou radostí si vymýšlel děje; nekladl meze své fantazii a dopřával si potěšení z nečekaných situací, jež vytvářel, z nových prostor, do nichž vstupoval, stejně jako z jízlivosti a z úsměšků, kterými nešetřil ani ve svých dílech, jež věštila katastrofy. Byl mu také vlastní údiv nad věcmi i lidskou dovedností. Dokázal s chlapeckou vytrvalostí pozorovat práci řemeslníků a pak o ní vtipně vyprávět stejně jako třeba o lidských zálibách a koníčcích. (Sám byl nadšeným zahrádkářem, choval psy a kočky, sbíral orientální koberce a folklórní hudbu z celého světa, byl vynikajícím fotografem i zručným kreslířem, který řadu svých knih doprovodil osobitými kresbami) Dovedl objevovat nečekané tvary, vlastnosti i „duši" předmětů, s nimiž se Člověk denně setkával, ať už to byly vysavač, fotografická kamera, klika u dveří anebo kamna. A tak současně s jeho apokalyptickými vizemi, s jeho fantastickou tvorbou či jako protějšek k ní vznikaly cestopisné črty, novinářské sloupky a drobné prózy (mimořádné obliby dosáhly jeho Povídky z jedné kapsy a Povídky z druhé kapsy, 1929), v nichž dopřál lidem i věcem, co jim nedopřával ve svých velkých fantaziích. Aby se navzájem přiblížili po způsobu, jaký znala spíše minulá století nežli přítomnost. Bezmála deset let poté, co dokončil Krakatit, vrátil se Čapek ke svým starým otázkám: Co je pravda? Lze ji vůbec poznat? Lze se dopátrat něčeho o člověku, o jeho osudu, o jeho podobě, o jeho příběhu? Zdánlivě ryze filozofické otázky byly zároveň otázkami, které se týkaly samé podstaty literární tvorby, možností i mezí spisovatelova poznání. V krátké době (1933 - 1934) napsal Čapek tři novely: Hordubal, Povětroú a Obyčejný život. Tři příběhy, které spolu vnějškově nijak nesouvisely.
Lišily se nejen postavami hrdinů, místem děje — ten se stěhoval z Podkarpatské Rusi kamsi do prostoru Velkých Antil a odtud do Čech — ale i tvárným postupem. Všechny odlišnosti však daly vyniknout základním noetickým otázkám, jež novely spojovaly. V prvém případě, kdy se zkoumala vražda starého sedláka Hordubala, Čapek nejprve vyprávěl baladickou verzi příběhu viděnou jakoby očima Hordubalovýma, potom seznámil čtenáře s fakty v podání vyšetřujících orgánů a posléze předvedl skutečnost, jak se jevila soudu. Tři odlišné verze, trojí rozdílné vidění téže události měly ukázat, jak nespolehlivé jsou cesty poznávání. V druhé novele sdělovaly tři osoby — jeptiška, jasnovidec a básník — svoji představu o osudu neznámého muže, jehož po pádu letadla přinesli umírajícího do nemocnice. Kupodivu, ač znali o neznámém jen několik nepodstatných údajů, v jejich fantazii ožil, získal podobu, a tím se jim přiblížil. V poslední novele Čapek parafrázoval zápisky bezvýznamného železničáře, který se před smrtí rozpomíná na svůj život a uvědomuje si, kolik rozličných možností mu osud nabídl. Zůstaly neuskutečněny a nevyužity, ale právě ony ho sblížily s ostatními lidmi. Život člověka se tedy nedá určit souhrnem faktů viděných zvenčí. Poznání může začít teprve tam, kde se člověk dokáže s druhým člověkem ztotožnit, vcítit se do něho, vložit sám sebe do jeho osudu, uvědomit si, že v něm stejně jako v tom druhém dřímou — třeba nevyužity — možnosti, jež ho k němu přibližují. „Můžeme se domluvit mnohými jazyky, které jsou v nás. Nyní můžeme ctít člověka, protože je jiný než my, protože jsme mu rovni." V noetické trilogii, která patří k jeho vrcholným dílům, se Čapek předvedl jako skvělý vypravěč. Jeho příběhy měly strhující rytmus, invenci i patos usilovného hledání. Zdálo se, jako by se Čapek vydal novým směrem, jako by zniterněl, více se soustředil na jedinečné lidské osudy. Ale otázky, které si kladl, zůstávaly v podstatě tytéž. Stejně nezměněně trvala v jeho mysli představa možné zkázy. K ní se vzápětí opět vrátil. O vzniku románu Válka s mloky (1935) Čapek sám napsal. „Bylo to loni zjara, kdy to na světě vypadalo hospodářsky prašpatně a politicky ještě o něco hůř — jsem napsal při jakési příležitosti větu:,Nesmíte si myslet, že vývoj, který dal vzniknout našemu životu, byl jedinou vývoj ovou možností na této planetě.' A už to bylo. Ta věta je vinna tím, že jsem napsal Válku s mloky J e přece myslitelné, uvažuje dále Čapek, že by se kulturní vývoj mohl udát prostřednictvím jiného živočišného druhu. „Za příznivých biologických podmínek by mohla vzniknout nějaká civilizace, ne nižší než naše, i v hlubinách v o d n í c h . . . Kdyby jiný živočišný druh než člověk dosáhl toho stupně, kterému říkáme civilizace, co myslíte: dělal by stejné nesmysly jako lidstvo? Vedl by stejné války? Prodělával by stejné dějinné katastrofy?... Co bychom tomu říkali, kdyby jiný živočišný rod nežli člověk hlásal, že vzhledem k svému vzdělání a 77
počtu má jen on právo na to, aby obsadil celý svět a panoval všemu životu? Tedy tahle konfrontace s lidskými dějinami, a s dějinami nejaktuálnějšími to byla, co mne mocí posadila k psacímu stolu, abych psal Válku s mloku." Množství politických narážek (postava Chief Salamandera, který se jmenoval „vlastně Andreas Schultze a byl za světové války někde J>ikovatelem u jistě připomínala vůdce nacistické Říše Adolfa Hitlera, kapitola o knize královeckého filozofa parafrázovala současné nacistické teorie) přivedlo Část soudobé kritiky k závěru, že Čapek opustil svůj relativismus a napsal protifašistický pamflet. Tento názor ostatně dodnes zastává oficiální česká a sovětská literární historiografie. Myšlení mnohých Čapkových současníků žilo v zajetí nesmiřitelných a útočných ideologií, které usilovaly převést i nejsložitější problémy a střetnutí do zjednodušené mluvy svých hesel. Ve světě proti sobě stály jedněm třídy, jiným národy či systémy. Komunismus proti kapitalismu, buržoazie proti proletariátu, demokracie proti diktaturám. (Ostatně toto zjednodušené ideologické myšlení ve světě převládá dodnes.) Všechno se dalo zdánlivě postihnout a vysvětlit touto mluvou. Především se jí však dala zastřít lidská stránka každého problému, konflikty i otázky se převáděly na odosobněné výšiny, kde vládly moc, síla a vyšší zájmy, kde člověk nezodpovídal za své chování ani činy a ještě méně za osudy společnosti. Autor se nemůže dopustit osudnějšího omylu, než když přijme zjednodušující pohled a řeč ideologie. Čapek jistě patřil mezi nerozhodnější odpůrce fašismu, nacismu i komunismu, ale tak jako dříve hledal i nyní příčinu soudobé krize v oblastech, jež se daly vymezit zkušenostmi i možnostmi jednotlivce. Shledával, že se soudobý člověk odcizuje hodnotám, které ho provázely po staletí a přijímá pahodnoty, jež mu vnucuje technický věk a konzumní pseudokultura. Zbožňuje výkon, úspěch a kvantitu (4). Také směřování dosavadního technického vývoje se Čapkovi jevilo — aspoň z hlediska humánního a humanistického —* jako pochybené. „Není náš obdiv ke strojům, to jest k mechanické civilizaci, takový, že zatlačuje naši pozornost k skutečným tvořivým schopnostem člověka? My všichni věříme v pokrok lidstva; ale zdá se, že jsme nakloněni představovat si tento pokrok v podobě benzínových motorů, elektricity a jiných technických vymožeností... Učinili jsme měřítkem lidského řádu stroje a nikoli l i d i . . . Mezi člověkem a strojem není k o n f l i k t u . . . Ale věc vypadá docela jinak, tážeme-li se, pokračuje-li organizace a dokonalost lidí stejně bezpečně jako organizace a dokonalost s t r o j ů . . . Chceme-li mluvit o pokroku, neohánějme se počtem aut nebo telefonních linek, nýbrž hodnotou, kterou pro nás a pro naši civilizaci má lidský život." (Článek Vláda strojů). Tím, jak technická civilizace zatlačuje do pozadí individualitu, uvolňuje místo pro průměrnost a davovou kolektivitu. „Naši dobu vyznačuje to," poznamenal Čapek v kritice eseje Vzpoura davů od Ortegy y Gasseta, „že průměrný duch, vědomý si své průměrnosti, troufá si hájit právo na průměrnost a všude je pro78
sazuje . . . D a v . . . vnucuje světu svá měřítka a svůj vkus a snaží se učinit zákonem své hospodské rozumy . . . Davům . . . byla naočkována pýcha a moc moderního prostředí, ale ne duch." Proti španělskému filozofovi zdůrazňuje Čapek, že další osudy lidstva více než průměrnost davu ohrožuje hromadné selhávání jedinců, zvláště těch, kteří odpovídají za udržení hodnot naší kultury, za úroveň myšlení — tedy intelektuálů. Poslání inteligence a kultury věnoval Čapek řadu úvah bezprostředně předtím, než začal psát Válku s mloky. Kultura znamená „především souvislost s veškerým dosavadním dílem lidským", její smysl tkví v tom, že udržuje v povědomí hodnoty, které už lidstvo vytvořilo a tím dává možnost „už je neztratit, už nejít pod ně". Zrada vzdělanců byla nejtěžší zradou, jakou Čapek znal; měla totiž nedozírné následky — „kulturně nivelizovaná inteligence přestává plnit určité povinnosti, na nichž závisí většina hodnot vyššího ř á d u . . . Selže-li vzdělanost, nepřijde k slovu průměrný člověk, prostý a řádný muž, sedlák, dělník, řemeslník se svým normálním rozumem a mravním zákoníkem, nýbrž se přihlásí k životu cosi, co je hluboko pod ním, element barbarský a násilný . . ! Zrušte hierarchickou převahu ducha a připravíte návrat divochů. Sestup inteligence je cesta k zbarbarizování všech." Vzdělanost, která sestupuje pod svou vlastní úroveň a ztrácí to, čeho bylo již jednou dosaženo, selhává. A protože to se právě odehrávalo v celé velké Části Evropy, byl Čapek přesvědčen, že „asistujeme jednomu z nej větších kulturních debaklů v dějinách světa . . . , nestalo se nic menšího než nesmírná zrada vzdělanců . . . " Tam, kde ideologové mluvili o krizi systému, byl Čapek důslednější, skeptičtější a osobnější; nacházel krizi člověka, jeho hodnot, jeho zodpovědnosti. Pád inteligence představoval počátek pádu celé civilizace, počátek nedozírné pohromy. Jako vždy, když měl v úmyslu zabývat se velkým tématem, uchýlil se do oblasti fantastické fikce. Nejenže to vyhovovalo jeho vypravěčské zálibě, ale fiktivní svět i čas mu dávaly více prostoru pro pohyb, umožňovaly mu modelovat svět i řadit děje tak, aby co nejvíce zvýraznil činitele, které podle jeho názoru vedly lidi do záhuby. Chtěl však na druhé straně vyvolat zdání věrohodnosti a aktuálnosti. Proto parafrázoval dobové události, hesla, diplomatické manévry, reklamní slogany, dělal narážky na žijící osoby či jejich díla. Pocit věrohodnosti zvětšoval i tím, že dokonale napodobil nejrůznější žánry autentické literatury od pamětí a reportáží po interview a výroky slavných osobností. Úsilí zvěrohodnit fantastickou fikci, připodobnit ji dokumentárnímu záznamu skutečných událostí, patřilo k osobitým rysům Čapkových „antiutopií" a odlišovalo je výrazně od většiny děl tohoto žánru. Zamjatin, Boyeová, Orwell či Bradbury domýšleli až po absurdní konce zhoubné (většinou totalitní) tendence, jež nacházeli v současné společnosti. Vytvářeli tak svět hrůzný v jeho odosobněnosti či totalitním násilí, zároveň však svět
umělý natolik, že byl vzdálený každodenní lidské zkušenosti. Tytéž zhoubné společenské tendence zobrazoval Čapek spíše realisticky (obvykle s ironií). Nevymýšlel nové světové říše: Jednotný stát, Oceánii či Světový Stát, Úřady Strážců či Ministerstvo Lásky, nepopisoval televizní oči, které by sledovaly člověka na každém kroku ani Kallocain či jiné drogy, které by ho zbavovaly vůle — jeho konference ve Vadúzu se podobala všem současným diplomatickým jednáním, stejně jako zasedání správní rady Pacifické Exportní Společnosti zasedáním správní rady kteréhokoli soudobého podniku. Jeho lidé žili, radovali se a trápili v mločí éře vším, čím žili, radovali se a trápili lidé jeho doby. Fantastičtí Mloci se zdánlivě vřadili do každodenního života. A přece tento každodenní život směřoval ke zkáze, právě proto, jak se jeho každodennost utvářela. Čapkova fikce působila méně děsivě (počínala dokonce úsměvně), ale zato až příliš připomínala svět, v němž všichni žili, a naléhavě tedy upozorňovala na to, kam směřuje. Jakkoli věrohodně Čapkova utopie působila, zůstávala fikcí, uměleckým obrazem, nebylo možněji zjednodušit (jak to dělala část kritiky) na pouhý jinotaj, v němž Mloci zastupovali jednu ze sil v soudobém světovém konfliktu. Žádný básnický symbol ani alegorie se nedají beze zbytku převést zpět do skutečnosti. Mloci vstoupili na svět a tedy do dějin jako samostatný činitel. Byli ovšem nezatížení předsudky, vlastní historií či kulturou. V tom se podobali dětem. Chtiví poznání toužili napodobovat vše, co jim připadalo dospělejší a dokonalejší. Jako zrcadlo odráželi obraz lidského způsobu života, obraz lidských hodnot a současného stavu kultury. Jaký byl svět, s nímž se setkávali tvorové, jejichž hlavní síla tkvěla v jejich průměrnosti a v „úspěšné ba triumfální méněcennosti"? Co nabízela současná civilizace obrovským masám tvorů nedotčených kulturou? Jak Čapek rozvíjel svůj příběh o Mlocích a jejich historii, zpřesňoval i svoji odpověď, a ta byla skličující. Lidská civilizace se slepě řítila za ziskem, za úspěchem, za hmotnými cíli. Jejími ideály se staly blahobyt, zábava, požitek — proto zbožnila všechno, co tyto ideály pomáhalo uskutečňovat: výrobu a techniku a vědu a podnikání. Nezaznamenala ani, že cestou za svými cíli rychle ztrácela, co ji zrodilo: osobnost Člověka, kulturu, ducha, duši. Zaměnila tázání se a přemítání za novinářský žvást, účast člověka na společném díle za senzacechtivé přihlížení, myšlenky nahradila hesly a frázemi. „Vaše práce — váš úspěch. Kdo nepracuje, ať n e j í ! . . . " To vše přispělo k tomu, že svět stále více zaplavovaly davy nebezpečné svou průměrností, svým sklonem přijmout jakoukoli víru, jakýkoli cíl. Ano: davy se podobaly Mlokům. A Mloci se připodobňovali davům. „Nemají sice své hudby nebo literatury, ale obejdou se bez nich dokonale: a lidé počínají shledávat, že to je od těch Salamandrů báječně moderní . . . Naučili se užívat strojů a čísel a ukázalo se, že to stačí, aby se stali pány svého světa. Vynechali z lidské civilizace všechno, co v ní bylo neúčelné, hravé, fantastické nebo starobylé, a tím z ní
vypustili, co v ní bylo lidského . . . " Vše, co se dálo s lidstvem v této „mločí" éře, mělo zdánlivou podobu přírodní katastrofy, a to nikoli proto, že Mloci byli přírodním jevem, ale proto, že ve světě se nenašel nikdo, kdo by cítil osobní odpovědnost za svůj výtvor, za své činy, za své chování, za společné dílo jímž je civilizace. Anebo přesněji — ke své odpovědnosti se hlásil jeden jediný vrátný, tedy ten nejbezvýznamnější človíček. Z mocných a povolaných už nikdo neuvažoval o dlouhodobých následcích civilizačního směřování. Kultura zplaněla, umění vytlačila výroba kýčů, filozofie poklesla a opěvovala leda zkázu, všechno ovládly dílčí a místní, ponejvíce nacionalistické zřetele. Lidská civilizace sice dosáhla planetárního rozsahu, ale lidé se nedokáží řídit jinými než partikulárními zájmy — nejsou tedy s to uvážit natož zvládnout důsledky vlastních činů. Současná civilizace je natolik zkázonosná, že se s ní nemohl nikdo setkat, aniž by byl poznamenán. I Mloky poznamenalo setkání s lidmi a s jejich „kulturou". Proto bez zábran, jakmile to shledali jako svůj zájem, začali ničit pevniny. Lidé, poslušni„vyšších" a „nadosobních" zájmů, lidé, kteří už se dávno vzdali práva činně se podílet na vlastním osudu, ještě ve chvíli, kdy hrozil zánik ne jednomu národu či státu, ale lidstvu, s nimi na své zkáze spolupracovali. Spolupracovaly všechny továrny. Všechny banky. Všechny státy. Za této situace to, co lidé podnikali na svoji záchranu, mohlo mít jen podobu neupřímných a panoptikálních gest. Lidstvo samo už nebylo s to se bít o svoje bytí. Lidé sami zničí svoji planetu (5). Čapek byl autorem velkých metafór, skvělých fantazií a zároveň apokalyptických vizí. Autorem, jenž se zdál být soustředěn na události vnějšího světa: na sváry myšlenek, na střetnutí národů, na nedostatky civilizace — tedy vesměs na konflikty zcela neosobní. Může však vznikat opravdová literatura z pohnutek neosobních, jenom z intelektuální potřeby vyjádřit se k nějakému — třeba sebevážnějšímu — problému? Pochybuji o tom. Spor mezi tak příznačnými Čapkovými hrdiny nebyl však jen sporem, který měl osvětlit filozofický problém — byl to především Čapkův nejosobnější spor. Bylo mu vlastní až prorocké vědomí, že spoluodpovídá za osudy lidského společenství. I on potřeboval snít o šťastném lidstvu, o mírnějším a bezpečnějším světě. To jeho potřebou bylo vymýšlet si plány, přinášet lidem dobré poselství; zároveň pochopil, že všechny sny velkých duchů, všechny prorocké vize se proměňují ve svůj opak, právě ony často vedou lidi do osudových střetnutí. Stanovil si tedy meze. Byl Dominem, Prokopem, kapitánem van Tochem i geniálním podnikatelem Bondym, to on sám se „chtěl roztrhnout samou silou", ale vždy znovu si za to ukládal pokání, okřikl se slovy Alquistovými či neznámého X. Ztrestal se za to, co by mohl způsobit. Celé jeho dílo svědčí o rozporu, před nímž stojí tvořivý vidoucí i vědoucí duch, jenž touží svět očistit a prosvětlit svým úsilím a přitom se leká své nedokonalosti, omezenosti, leká se toho, jak lidé na79
loží s jeho vidinami. Toto dilema bude nepochybně člověka vždy provázet. Čapkovo dílo o něm vypovídá se silou osobního prožitku svého tvůrce. Praha
{1) Později, po vydání Války s mloky, charakterizoval Čapek sám svůj typ tvorby: „ . . . literatura, která se nestará o skutečnost a o to, co se opravdu děje se světem, písemnictví, které na to nechce reagovat tak silně, jak je dáno slovu a myšlence, taková literatura není můj případ". (2) Používám termínu, jímž své práce někdy označoval sám Čapek, ačkoli by se pro ně vzhledem k jejich obsahu hodilo spíše označení antiutopie, stejně jako pro pozdější práce Huxleye, Zamjatina, Boyeové, Orwella anebo Bradburyho. (3) Tomuto tématu věnovali bratří Čapkové celou hru —• Adam
stvořitel
(4) Už v roce 1926 kritizoval Čapek v dopise vydáváte li New York Sunday Times tyto falešné hodnoty „amerického způsobu života". Proti nim vyzvedával hodnoty staré Evropy. „Pamatujete se, jak Homér popisuje Achillův štít? Je na to třeba jednoho zpěvu Iliady, aby slepý básník
Pavel
vylíčil, jak byl ten štít udělán; vy v Americe byste jej odlili a zmontovali v deseti tisících kusech za den; připouštím, že se tak dají lacino a úspěšně dělat štíty, ale Ilias se tak dělat n e d á . . . V Evropě až dosud vznikají věci pomalu; možná, že americký krejčí ušije tri kabáty, zatím co náš krejčí ušije jeden, stejně je možno, že americký krejčí vydělá třikrát tolik co náš; ale táži se, ztráví-li také třikrát větší porci života... Pokud vím, americká efficiency se týká zmnožení výkonu a nikoli zmnožení života. Je pravda, že člověk pracuje, aby žil; ale jak se zdá, žije i v té chvíli, když pracuje. Je možno říci, že evropský člověk je velmi špatný pracovní stroj; ale je to proto, že vůbec není strojem." (5) Poměrně málo známý je Čapkův příspěvek do sovětského sborníku Deň mira, který redigoval Maxim Gorkij a který vyšel r. 1937 v Moskvě. V něm různí lidé na celém světě popisovali, jak prožili den 27.9.1935. Čapek do oddílu Den spisovatele mimo jiné napsal: „Dnes jsem dokončil poslední kapitolu svého utopického románu. Hrdinou této kapitoly je nacionalismus. Obsah je velmi prostý: záhuba světa a lidí. Je to odporná kapitola, založená pouze na logice. Ano, je nutno tak končit: neničí kosmická katastropouze důvody státní, ekonomické, prestižní atd."
Kohout
Početnígramotakpadesátiletnímu jubileji tovaryše K. K. Žil byl vydající se filosof, ulebeděyi sa v dřevním gradčanském domíku s třemi traktory. Jednaždy u něho denrodění. My přihlásili jeho k nám na dáču, coby prázdnit sním v místě. On vy trženě souhlasil se. Dohovořeno sledující; my podhotovíme chladný zákusek, supy, hořící i sladké bludy, druzi — pisatel i chudá žnice — podvezou vína i filosofa. My odpravili se už na kanóně prázdníka i svařili vše jak položeno. Nakonec to večer, my stojíme u parádních vrátek, v ruce květíčky, v duši samé radostné nastrojení, u mne můj lepší halstuch, sopruhapáchne intimním duchem. I užpodjíždí automašina, my vesele pějem v Čest jubilanta, pozdravujem takovým způsobem s roděním. Vychodí druzi s vínem — no bez filosofa! Kde on? udivujeme se. U něho, hovoří druzi soztrojeně, očividno není tu vřemene. Jak toto možné? stůněme i poukazujeme na stid, vždyť pro něho vše podhotoveno! Sešel on s uma? No druzi neznají, on toliko ostavil jim zápisku. I tak my, ničeho nepojímaje, sázíme se k stolu i sami koušem chladný zákusek, v tom čísle jikru zrnistou, zapívaje igřistým. Na počestném místě v místo filosofa květíčky, i že svíci zažhli, coby být po duších s ním. Červnová nocka i nápitky podchvacují srdce, no vše také žal, že ne tu toho, koho žádali. I z rázu: co tvoří se? K vrátkám podjíždí nová automašina! My vskakujem, v ruce květíčky, v duši samé radostné nastrojení, on tu! on tu! vesele pějem v Čest jubilanta, pozdravujem takovým způsobem s roděním. No z vnitra vychodí druzí druzi, pisatel i jeho soupruha z dalekého severa. My konečně rádi, no tím ne méně udivlěnv jak znali, že my tu? Zajeli oni v Prahu, hovoří, no vás nikoho nebylo. Už sbírali se obráceně, když ke štěstí vstřetli filosofa i on jim vzkázal my zde. I co on dělal? interesujem se. Seděl on na lávke v občerstveném sadu, hovoříposelátele. Jeden? Na samém díle — s ním nebylo nikoho. I po čem vy nepňtaštili jeho bleskem — sem? My chtěli, hovoří oni, no on odkázal se, že vás tu dostatečno i on nepřivyk míchat I on vám nehovořil, divíme ještě bolněj, po čem my zde? Hovořil, hovoří oni, vy jak buďto by prázdníte Čí to den rodění Čili jakés cos takové... Na sledující den my věrnili se v město i přímou poutí k filosofu. On koíisal sýr i vyhlédal ploše. Co sloučilo se? Za Čím ty nepojevil se? sprášíme jehož už na parohu. Sám neznám, hovoří, zprvu mně prostě nezachtělo se, i potom z rázu pozdě bylo. No já, vy mně pointe, rodní, velmi želel. Já byl jeden, bez druhů, i tehdy že vzpomněl u mne den rodění. Co že mně dělat? Pokynul já svou kvartýru i seděl na lávce před traktorem... No za ČÍ7n ty nepřijal míry tehdy, kdy pojevili se druzí druzi? sprášíme jeho ještě ráz srditě. Po Čem přislal jich za námi i sám nejel v místě s nimi?? Ni toho neznám, hovoří, zprvu já prostě nevzpomněl i potom — opět pozdě bylo. No když krásné lampičky mašiny udalovaly se, já, vy mně pověřte, milenci, ne toliko želel, no přímo, tak vzkázat, smutnil, že oni přes čas budou u vás prázdnit i já, durák, zůstanu se jedním ...! Tak my odmětili den rodění filosof a čtyry roky tomu dozadu. Na těchto dnech, kdy u něho kruhový jubilej, my, už pomoudřejší, nepodhotovujem ni butěrbróty, ni rázné pikantní bludy, o zmisté s igřistým se vším nehovoře. My už pojmulv u něho nijakých východních dní, jako každý den — den trudu. Jeho filosofie, toto ne pošlá filosofie děkadentistů, ne nastojící filosofie žízně. Kdy jeho žízeň nej-
80
bolněj kypí, on stará se schránit ji v sobě jak mocná plotna vodu, coby oddat ji v zásuchách všemu trudícímu se národu. Takovým obrazem v něm po srovnání s námi druhými veličejší zápas žízně i my mužem nadít se, co ona blahorodné povlije i na žízeň nás ostalých. I tak, kdy my uznali, co my nesmějeme míchat jemu v robotě lícnými vizitami, přisíláme v hosty písmo i v něm nastojíci želení nás všech, jeho jiskrných tovaryšů: Zdráv stůj, družíku bojový! Nesrď se ty na nás, jestli my kdy to s liškou zajímali tvoje vHmě! Pomáhej tobě naše Ljuba, coby ty ulíbal se. Ty toliko nikdy nezabývej: my nedlužni být tebou pokynuti, jak i my ne v silách pokydat tebe! No vše také přijít s pustými rukami — ío neuďobne. I tak: kdy že jubilant učí nás s vojím příměrem netírat ni minutečku žízně pusťáky, pulzuji se sloučením jeho dne rodění, coby pozdravit jeho samým svěžím bukétem našeho jazyka, který v tečení pětideseti let, blahodaře našemu soumístnému strmění, podezrál od neznačitelného i neponímatelného jazýčka nezvěstné straničky kde to na okrajině lágru míra k plnorozvitému, nezávisivému jazyku samo stojitelné strany RVGP. Sázava nad Sázavoj, 11. 6. 1976 (po novém kalendáři) TO TO UTEKLO. (Pozn red. k 26. 6. 1986)
Pavel Kohout
ATEST Čtvrtá aktovka o Vaňkovi
1. Audience, 2. Vernisáž, 3. Protest — v š e c h n y od Václava Havla, é.Atest, Kohouta, 6Arest od Pavla L a n d o v s k é h o , 7. Safari od Pavla K o h o u t a
5. Moras od Pavla
Osoby: Ferdinand Vaněk, spisovatel; Beba(16 let), paníBláža (střední věk), paní vedoucí věk), ing. Čech (statný sedmdesátník) a český chúápek (za pultem)
(střední
Kancelář. Uprostřed rozdělena vysokým pultem, v něm zvedací deska, pod ní lítací dveře. Před pultem dva psací stoly proti sobě, se společným telefonem na otáčivém rameni; registratury a převlekové skříňky; vpravo dveře k vedoucí. Za pultem věšák a lavice pro strany, zatím neviditelná; vlevo dveře na chodbu. Na zadní stěně plakáty: BUDUJ VLAST — MILUJ PSY! - CHOVATELSTVÍM ZA MÍR! U pravého stolu, zády k průchodu v pultu i k pracovně vedoucí, sedíBeba, dívka asi Šestnáctiletá, ale už velmi vyvinutá, načesaná a nalíčená; ňadra jí leží ve vynalézavé podprsence jako na talíři. Napjatě pozoruje psací stroj, její ukazovák bloudí nad klávesnicí. Po chvíli udeří. Ozve se zaklepání. V dívčině tváři prchavé uspokojení, které rychle ustupuje novému napětí. Opět bloudí prst. Opět zaklepání. Pak se pomalu otvírají dveře z chodby, nahlédne Vaněk. Vaněk: Dobrý den . . . Beba: (ho vůbec nezavnímá) Vaněk: (vstoupí, když předtím syknutím pobídl cosi na zemi, co přes pult nevidět; slabé cinkání) Dobrý den . . . Beba(vzhlédne a zeptá se užasle) Je todle možný ...? Vaněk: (zmaten) Co, prosím ...? Beba: Tady nejni Z! Vaněk: A máte český stroj? Beba: Já nevím. Vaněk: No . . . jsou tam háčky a čárky? Beba* (pozoruje stroj) Sou. Vaněk: Dovolte, já se vám na to . . . Okamžik.. .(hledá po kapsách) A jeje . . . brýle . . . BebaJá vám pučím, (z divoké kabely na opěradle mu podá obrovské tmavé brýle) Vaněk: Jsou dioptrické? Beba* Musej bejt, dyť sou italský, viďte. Vaněk: (zkusí je) Ale s l u n e č n í . . . já potřebuji n o r m á l n í . . . Beba* Vy ste si sem přišel pučit brejle? Vaněk: (zmaten) Promiňte . . . chtěla jste, abych vám . . . BebaA jo, no jo. Vaněk: Okamžik! (píše ve vzduchu na imaginárním stroji; na jednom palci mu přitom visí vodítko) První řada, šestá klapka. Co je tam? Beba (odpočítá to na stroji; s despektem) Šestka. Vaněk: A pod ní? Beba (s respektem) Jak ste to uhád?? Vaněk: (skromně se usmívá) Taky trošku píšu . . . Beba Já se to nenaučím do s m r t i (soustředí se a klepne)
81
Vaněk: BebaVaněk: Beba: Vaněk: Beb: Vaněk: Beba* Vaněk BebaVaněk: Beba* Vaněk BebaVaněk Beba* Vaněk BebaVaněk Beba Vaněk Beba Vaněk BebaVaněk Beba Vaněk Beba: Vaněk Beba: Vaněk: BebaVaněk BebaVaněk Beba: Vaněk Beba: Vaněk Beba: Vaněk: Beba* Vaněk Beba p a n í Bláza*
Beba* p a n í Blážcu Vaněk paní Blážcu Vaněk: p a n í Bláia* Vaněk p a n í Blážcu Vaněk
82
Jak dlouho se učíte? No vod rána. (uspokojení ustoupí novému napětí) Tak to se jistě poddá. Těžko. No helejte, teď zas nemůžu najít í a před chvílí sem ho už měla, viďte. (pozoruje stroj) Já vás nechci rušit, jen mám takovou p r o s b u . . . A jo, ty brejle. Ne, ne, já jsem . . . moje žena m i . . . prostě dostal jsem psa, víte? Nevím. Prosím? Aha . . . Aha . . . ano, odkud byste to . . . Ale kvůli tomu se nevěšte, takovejch vás je! Jenže on je s rodokmenem a ženě bylo řečeno, že musí mít a t e s t Co to má bejt? Snad zkoušky . . . (rozhihňá se) Čoklík a zkoušky! Nemusí? Já nevim. Já myslel, že právě tady mi někdo . . . To jo, někdo jo, ale já sem tu od včéra, viďte. Ano . . . a kdo by t e d y . . . (vstane, projde pultem, pak uskočí) Fuj, to sem se lekla! To je o n . . . (hledí ve směru, odkud se ozývá cinkání) To je vlčák? (zmaten) To je vlčák ...? Vlčák je taky ňákej čoklík? Ano . . . t a k y . . . Pro mě je pes jako pes, viďte. Tohle je právě, alespoň tak nám to bylo řečeno, vzácný druh . . . český chňápek! (rozhihúá se) To je srandovní měno, A neni ňákej vadnej? (hledí ve směru, odkud se ozývá cinkání) Myslíte ...? No že nechňape . . . helejte, už je pod lavicí! Takovej habakuk! On chňápek je prý vzácný právě tím, že jak je velký, tak je p l a c h ý . . . když se nebojí, chňape pořád, ale nikdy n e s t i s k n e . . . bylo nám řečeno, že se snáší i s kocourem, proto č e s k ý . . . (má už jiné myšlenky) Nevíte, pro co sem du? Ne . . . A jo! (otevře dveře a zařve do chodby) PaniBlááážóóó! (zavře dveře, vrací se a skloní) To je mu zima? On se tak třese před každým, koho ještě nezná. Tak to je správnej Čoklík pro naši vedoucí. Proč ...? Tu prej, to zas bylo řečíno mně, chce každej pes roztrhat Ale proč? To prej psi dělaj, dyž se jich někdo bóji. A ona se jich ...? Ta jak prej vidí psa, tak se div neto. Nepo. Tak proč je tu vedoucí?? Všude jinde už prej byla. (vstupuje z chodby, barokní žena středních let, jakým Angličané zdvořile říkají „plnoštíhlá" energická, veselá, ale na obrátku metr, klasická hnací síla českých domácností i kanceláří, která dělá brilantně, co sejíuzdá, a naopak) Bebuško, dám ti dobrou radu: když tu nejsem, tak buďto musím bejt jinde, anebo nechci bejt tady; každopádně mě sháníš zbytečně nebo nevhod. (kývá k Vaňkovi) Von něco chce. My nejsme pohotovost, tady na minutě ne . . . (uslyší zacinkání a hledí pod lavici) A kdopak to k nám pišel? (zmizí pod pultem) No neboj se mě, takovej hafan! (objeví se) To ale není čistej? Je . . . tedy bylo nám . . . Má papíry? Ano . . . (začíná hledat po kapsách) . . . to je .. Počkejte, nechte mě hádat, já bych to měla . . . (upřeně hledí dolů) Hlavu má jako . . . ale to přece není bernardýn! To ne . . . (obchází) No to si myslím! Dyť má tělo jako chrt! Ale n e n í . . .
paní Bláž
Bláža:
Beba: Vaněk: paní Bláža: Vaněk: paní Bláza: Vaněk: paní Bláža: Vaněk paní Bláža:
Beba: Vaněk: Beba: Vaněk: paní Bláža: Vaněk paní Bláža:
Beba: Vaněk: paní Bláža: Beba: paní Bláža: Beba: paní Bláža: Beba: Vaněk: Beba: Vaněk: Bebcu paní Bláža: Vaněk: paní Bláža: Vaněk: paní Bláža: Vaněk: paní Bláža: Vaněk: paní Bláža: Vaněk
No to vidím! Zezadu je to přece . . . (usilovně vzpomíná) Já to vím! (pak se vzdá) Tak mi pomožte! Na tu třetí složku si taky n i k d y . . . (vytáhl z náprsní tašky papírek) Ale mám to tu . . . (Mamě hledá brýle) Když já nemám . . . Ukažte! (bere mu papír) No jistě: Horákův laboratorní pes, to jsou ty chudinkové . . . (zase hledí dolů) Ale co je to teda vlastně? (dávno usedla za stroj a hledá ukazovákem další písmeno) Českej chnípek. Chňápek... (spráskne ruce) Tak tohle je ten zázrak?Pocem, pesíčku, (zmizí pod pultem) jakpak ti říkají, co? Ada . . . tedy A d a m . . . Posem, Ádínku, no jo! (cinkání) Tak ty seš tak slavnej chňápek! Ty se mi schováváš za páníčka? (vynoří se) Jsou opravdu tak hodný? Ano . . .proto mi ho žena .. .já býval proti psům ve městě, že jim tu chybí svoboda, ale Ada, já mám pocit, že by beze mě vůbec . . . on vypadá jako lamželezo, ale o to je nebožejší . . . Zrovna tak to říká pan inžinýr Čech, už pár let o nich básní, i v plemenný knize je mám, přirozeně, ale vidím ho prvně. Přece na výstavách . . . mívají prý úspěch, alespoň bylo nám . . . Pane drahej, já mám psůch za tejden až potaď, snad byste nechtěl, abych za nima lítala o víkendech, (za řeči projde pultem ke svému stolil) Psi jsou pro ty, co mají čas a peníze, já jsem obyčejná pracující žena, mám svýho tátu, děti, vnuky, ty jsou mi nad všechny chňápky, třebas i slovenský, (přes pult) Ádínek se nezlobí, že ne! Dáme Ádínkovi . . . (vy táhne z jedné zásuvky staromódní plechovou pikslu, staví na spisy a vybírá kostky cukru) (radostně zavolá na Vaňka) Už ho mám! Prosím...? To I! (soustředí se a klepne) (paní Bláže) Jé, prosím vás, to ne . . . Pročpak? Bylo nám řečeno, že mají být h u b e n í . . . kvůli té chrtí p á t e ř i . . . Milej pane, každej živočich ví sám, co mu slouží. Dát na tyhle řeči, měla jsem dávno souchotě jako bude mít tady Bebuška, a hlavně si mě náš táta nikdy nevšim, natož vzal, už tak musel přimhouřit oko, pro něho začíná ženská od metráku, (přes pult) Tak páníček nám nepřeje cukříček? Takovej že je páníček zlej? Tak dostáném od Blaženky, dyť je to jak volovi višně! (soustředila se a klepla; radostně) Teďka sem našla Ž hned! Prý by se mohl p r o l o m i t . . . (podává přes pult, za nímž se ozývá cinkání, další kostku cukru, vystrkujíc požehnanou záď) Ale co to ten páníček neziká? My bysme se mohli plolomit? Takovej slavnej pejda? (se zvedla, přehodila přes rameno kabelu, nasadila brýle a prochází pultem; paní Bláže) Dyby mi někdo šoupnul drátek, tak sem se šla to. Kdyby ti někdo co? Brnknul. Aha. (Vaňkovi) Nevíte, jak je to italsky? Co...? Vyčůrat Bohužel... (panť Bláže) Tak do toho zasyčte, (vyjde na chodbu) To je teda číslo! Až teď zas uvidím tatíčka v televizi, připadnu si jak cvok. (nechápavé, ale zdvořile) Ano . . . (neuspokojena reakcí) Víte, kdo to je? (přestane krmit psa, zakývá na Vaňka prstem, nakloní se přes pult k jeho uchu a šeptá, ukazujíc vzhůru; pak se vítězoslavně odkloní) Řek byste to? Je vdovec, strašně na holce visí. To je n á h o d a . . . Náhoda? Normální česká tlačenka, neznáte to? Ona se tu profláká do vdavek a tatíček nás podrží, kdyby nám chtěli snížit stavy. Až půjde holka pryč, ten flek tu zůstane, to se vyplatí! No... Jéžiš, nejste vy ňáká šťára? Já ...? To rozhodně . . . Já že jste takovej zdrženlivej. Mě jen překvapilo, že mi to říkáte . . . _
*
83
paní
Bláža:
Vaněk: paní Bláža: Vaněk: paní Bláža: Vaněk: paní Bláža: Vaněk: paní Bláža: Vedoucí:
paní Bláža: Vedoucí: paní Bláža: Vaněk: Vedoucí: Vaněk: paní Bláža: Vedoucí: Vaněk: Vedoucí' Vanělc Vedoucí: Vaněk: Vedoucí:
Vaněk: Vedoucí: paní Bláža: Vedoucí: paní Bláža: Vedoucí' Vaněk: Vedoucí' paní Bláža: Vaněk: Vedoucí: paní Bláža: Vaněk: paní Bláža: Vedoucí: Vaněk: paní Blážcu Vedoucí: paní Bláža: 84
No tak, jsme Češi, co si budem namlouvat. A hajzla já poznám normálně po čuchu, náš táta říká, tys měla bej t u policajtů, ale já na to, radši jsem u těch němejch tvá . . . (chytí se za pusu) To taky nejste!? Co...? No . . . (otáčí dlaní, jakoby v ní měla průkaz nebo odznak) Ale to vůbec ne! Nemyslete, že bych padla na zadek, já, pane drahá, co na srdci, to na jazyku, mně může bejt každej ukradenej, o mně se postará náš táta a děti se zjančej radostí, že budou mít volnou bábu! Mně překvapilo, že to říká žena, která . . . To samý vám řekne každá, až na pár koz, který chtěj od politiky, co nedostaly v posteli. . . . která se bojí psů . . . a je v e d o u c í . . . Ale to bude omyl! (vejde z chodby, suchá, brýlatá padesátnice s nešťastnou a zároveň věčně popuzenou tváří žen, které měly od mládí pech v lásce a strach z maléru; její pohled padne pod pult a tu jakoby se vznesla do vzduchu — to s nevídanou mrštností vyskočilana očím skrytou lavici) Pomoc! Držte to zvíře! Jděte s ním ven! (zmíravě) Blaženko ...! (radostně) Nebojte se, paní vedoucí, to je chňápek! (jen bezhlesně mávne rukama) To je ten dobrá cek, jak vám radil pan inžinýr Čech, co se bojí i bázlivěj ch. (prochází pultem sklání se za něj) Koukněte, jak se celej třese. No, Adínku, že máš paní vedoucí rád! Nikdy nikomu neublížil... Tak já nechci být první! On ani n e z a š t ě k á . . . No jistě! Dyť na vás každej pes řve jak zjednán ej a Adínek ani nemuk! H e l e ď t e j a k n a vás kouká! To znám! Každej se kouká jak mílius, a pak mě rafne! Moh byste s ním jít pryč? Rád, jenže . . . já sem jdu kvůli němu . . . Já se zblázním, tak ho aspoň podržte, než budu za pultem! Ale on vám určitě nic . . . To si říkejte, komu chcete, ale ne mně! Já nevím, proč jsem tak prokletá, nikdy jsem neublížila ani mouše, ale každý zvíře se na mně vrhá jak na rasa. Kolikrát já byla poškrábaná od koček, pokousaná, potrkaná, na mě si troufne i slepice! A č í m . . . Čemu to . . . Co já se kvůli tomu natrápila, já nesměla jako dítě ani na tábor, to se hned slítly včely, hadi, kdejaká havěť, a jela jsem rovnou do špitálu, ani do zoo, tam všecky zvířata remplovaly mřížema a řvaly tak strašně, až mě zřízenci vyvedli, já už byla u doktorů, i kapacit! a jediný, co mi řekli, prý zkuste se nebát, máte kyselý pot a zvíře to cítí. A zkusila . . . Copak jsem sebevrah?? Já ani koupat se nesmím, po mně jdou i ryby! Jenomže Adínkovi kyselej pot nevadí, ze ne, Adínku? (cinkání) No jo, neboj, paní vedoucí nám nic neudělá! Klidně slezte, paní vedoucí. Držíte ho? Ale no jistě. (Vackovi) Vy taky ho držte! Prosím ...! (zmizí pod pultem) Ádo, daun . . . (o překot seskočí z lavice, proběhne pultem, přirazí ho as rukou na srdci se vzpamatovává) (hledí pod pult) Božíčku! (objeví se, hledí pod pult, rudne) Promiňte . . . já nerad . . . a přitom jsme se právě věnčili... (dodatečně se lekne) Co je ...?? On se vás tak lek, až se, chudáček, posral. (prochází pultem k registratuře) Já to hned . . . máte t u . . . (vytahuje z registratury nočníček, lopatičku a hadr) Žádnou starost, na to jsme zařízení, spíš by paní vedoucí měla dát lahvinku, to se vám povedlo prvně! (vrátila se za pult a skloní se) No posem, no neboj, Blaženka to uklidí a bude. (nevěřícné nahlíží za pult) Co že je to za rasu? Chňápek... (vztyčí se, přiklopí nočníček víčkem a postaví na pult) Pan inžinýr přece na něho nedá dopustit! Já si nevzpomínám. Ale jistě, už párkrát vám řek — soudružko Trub ač o vá, měla byste to někdy zkusit s chňápkem.
Vedoucí; paní Bláža: Vedoucí':
paní Bláža: Vedoucípaní Bláža: Vedoucí: paní Bláža: Vedoucí: paní Bláža: Vedoucí: paní Bláža: Vedoucí: paní Bláža: Beba: Vaněk: Beba: Vaněk: Beba: Vaněk: Beba: Vedoucí: Beba: Vedoucí: Beba Vedoucí: Beba Vedoucí: Beba: Vedoucí: paní Bláža: Vedoucí paní Bláža: Vedoucí: Vaněk: paní Bláža: Vedoucí: Vaněk: paní B láža Vaněk paní Bláža: Vaněk paní Bláža: Vaněk paní Bláža: Vedoucí: paní Bláža: Vaněk paní Bláža: Vaněk paní Bláža:
Já jsem strachy bez sebe, už jak se o psech mluví. Pojďte si ho pohladit, ju? Když to jednou dokážete, tak už napořád. Začnete se potit normálně a zvířectvo vám dá svatej pokoj. Co vás nemá! To začalo od malička, když mě naši vzali do cirkusu, a hned první číslo, cvičené opice, naskákaly k nám do lóže a div mě neulochtaly, sice nám dali bolestné, ale od té doby jsem poznamenaná a nikdo neví, co zkusím. Aspoň kdybych to poznala na platě! Pojďte, my vám ho přidržíme, taková možnost se hned nenaskytne. Ani za nic! Dyť se tu takhle budete trápit věčně. To ne, už jsem poprosila soudruha předsedu, aby sem k nám psi nesměli. Ale k nám se chodí s psema . . . To je taky taková pověra, jednáme s nima?Myjsme evidence, nám stačí p a p í r , j e a ť s i ukazujou soudcům. A když přijedou s psem extra z venkova? Tak ten pes počká před domem. P e s musí umět Čekat, ne? Některej. Ale třeba jezevčík chytne stopu a vrátí se kdoví kdy. Jestli ho něco nepřejede. Tak zřídíme na dvoře takové kotce . . . to snad nemusíme před soudruhem . . . Zvoní mi telefon, (jde do své kanceláře) Slyšel jste to v životě? (dolů) Vona by tě dala do kotce, veď! (vchází a zeptá se Vaňka hned u dveří) A proč nejsou popořadě? (zmaten) Promiňte, kdo ...? Ty písmena. Já nevím, co . . . Ty písmena na tom psacim stroji proč nejdou za sebou, á, bé, cé a tak dál? A n o . . . pokud vím, tak ta, co se potřebují nejvíc, jsou vprostřed, nejblíž ukazováčkům . . . (už došla ke stolu a pozoruje stroj) To je teda divný. (rychle vychází ze své místnosti) Kde je Iv . . . (spatU ji) Ivanko, někdo vás volá. Tak proč volá k vám? Víte, u nás nejsou soukromé hovory povoleny, takže všecko musí jít přese mě. Tak to položte, mně je to putna. Když on to je cizinec! Zkoušela jsem na něj rusky, ale nerozuměl. A jo no jo, tak to je Umberto. Klidně si to vemte, třeba chce něco důležitého! Ten chce furt to samý. (bere opět své propriety a odchází vedle, trénujíc i teď vyzývavý krok) (provinile) Nezlobíte se, Blaženko ...? Že vám normálně . . . a jí t e ď . . . (prochází pultem ke svému stolu; se zdůrazněnou neupřímností) Co by si holka nebrnkla, když jí to prospěje. (významně) Prospěje nám to všem! Pokuď si budou moct brnkat i n a š i . . . Ale no když to bude s mírou, teď už si to zodpovím. Kdybyste, dámy, dovolily... (mrká na něho) Klidně si brnkněte taky, že, paní vedoucí? Ale no tak když to n e b u d e . . . Ne, já bych jen s dovolením vyřídil, proč jsem . . . Ale no my jsme přeci! Perem si před váma prádlo a nezeptáme se, co byste rád. Ze mne se . . . má žena m i . . . prostě dostal jsem psa. (hází přes pult cukr) Adínka, veď. A jí bylo, tedy ženě, řečeno, tedy tím chovatelem, že musí mít atest, aby se d o s t a l . . . (hledá po kapsách) já to mám napsané, o k a m ž i k . . . (najde papír, ne však brýle) já nemám Asi do chovu, ukažte . . . (bere mu papír) Ano, ano, do chovu, prostě aby směl m í t . . . Dorost, no přirozeně, (hází přes pult kostku) takovej hodnej pejda musí do chovu, viďte, paní vedoucí? (nevěřícně odklopí víčko a znovu nahlédne do nočníčku) To se mi ještě nestalo . . . A co myslíte tím atestem? To právě . . . my s ženou s tím nemáme . . . Zkoušky má? Právě že ne. (přes pult) Tak my nemáme zkouštičky? Ale to musíme, jinak bysme si neužili! Páníček je ve Sdružení? 85
Vaněk: paní Blážcu Vedoucí:
Beb a: Vedoucí: Bebcu Vedoucí: Bebcu Vedoucí:
Bebcu Vedoucí: Bebcu Vedoucí: Bebcu Vaněk: Bebcu Vaněk: Bebcu Vaněk: Beba: paní Bláža: Beba: paní Bláécu Vedoucí' paní Blážcu Vedoucí: paní Bláécu Vedoucí: paní Blážcu Vaněk: paní Blážcu Vaněk: paní Blážcu Vaněk: paní Bláža: Vaněk: paní B lážcu Vaněk: paní Blážcu Vaněk: paní B láž
86
Právě že ne, a bez toho p r ý . . . (hází kostku) Ale to nic, napíšeme páníčkovi přihlášku a paní vedoucí zkusí, jestli nám ji soudruh předseda veme bez ústředního výboru, viďte, paní vedoucí? Když se z vás pos ...! (přiklopí nočníček, hledí za pult a na Vaňka) Já tomu pořád nemůžu věřit Kdyby vás od malička honila každá husa, já jednou přišla se snoubencem na pouť a oslík, ten co vozí děti, přeskočil to žbrlení a honil mě mezi atrakcemi, celý kostýmek jsem měla od bláta, a snoubenec ho sice chyt, ale večer šel s tou holkou z h i p o d r o m u . . . (rychle přestane) (vyjde z její kanceláře, usedne ke svému stolu a pozoruje stroj) Hotovo, Ivanko? Už tam můžu? Co? Jo, no klidně. Nějaký známý, viďte, já jen, abych příště . . . Takovej starej vošoust. (lekne se) To jsem vás asi měla . . . kdybyste řekla, Ivanko, tak jsem vás zapřela, já to znám, bydlím u Esplanadu, tam je to pořád, přijedou v bouráku, zavechslujou valuty a lepěj se na každou sukni, jako by naše děvčata byla na prodej! Že je sem vůbec pouštějí! Von je delegát No to je teprv k s i n d l . . . delegát...? Nákej fotříkův kámoš, (pozoruje stroj) (polyká naprázdno) (Vaňkovi) Podle toho by Á mělo bejt veprostřed! (zmaten) Podle čeho ...? Rek byste, že Á se potřebuje míň než třeba Gé? Asi ne . . . Vidíte, a Gé je vprostředku, kdežtoÁ úplně na kraji, (bezradné) Tak to nevím . . . To neva, hlavně, že sem to Á našla, teďka ho zrovna potřebuju, viďte. (vytáhla z jiné zásuvky formulář, vsune do stroje a mrká na Vaňka) Tak mně to hezky nadiktujte a paní vedoucí bude tak zlatá, že nám s tím skákne za soudruhem předsedou — a třeba si cestou pohladí Adínka, ju? (zvedne hlavu od stroje) JežiŠ no jo! Von neštěká? (varovně) A pročpak by měl, Bebuško? (násilně se směje) A jeje, někdo tu zas tlachal, to nesmíte brát vážně, Ivanko, my se rády špičkujeme, ne, soudružko Malá, já bych taky mohla leccos . . . Ale, paní vedoucí, já přece . . . Že občas nějaké zvířátko nemá ke mně vztah, to jako kdyby si (Bebé) tatínek měl zoufat, že ho sem tam někdo nemiluje, že, ostatně když je třeba (z náhlého popudu se nakloní přes pult), tak se nebojím . . . (cinknutí; ucukne, jakoby ji kousl) (užasne) On vám olíz r u k u . . . (hledí si n a ruku, jakoby hledala ránu) On m i . . . (kuje železo; Vaňkovi) Tak honem, honem, ať paní vedoucí nezdržujem! Kolipak nám je? P a d e s á t . . . bude . . . Já myslím Adínka! Promiňte . . . r o k . . . bylo . . . (piSe j a k o kulomet) Pes!? (zmaten) Snad . . . český chňápek je přece . . . aspoň nám bylo . . . My si nerozumíme. Pes je u nás pohlaví. Pes a fena. A h a . . . a obojímu se říká ...? No pes. Aha . . . tak pes — pes . . . (píše jako kulomet) Jméno? A d a . . . tedy A d a m . . . Teď myslím vás. Promiňte, o v š e m . . . Vaněk. Ferdinand . . . (píše jako kulomet) Povolání? (po krátké rozpaze) Svobodné . . . (pfáe jako kulomet) Zaměstnavatel? (po krátké rozvaze) N e m á m . . . Umělec...?! (přikývne plaše) Tak umělecký svaz, prostě kdo vám tu přihlášku potvrdí. Promiňte, že zdržuji, ale je to členství povinné...?
paní Bláža: Vaněk: paní Bláža: Vaněk: paní Bláža: Vaněk: paní Bláža: Vaněk: Vedoucí: Vaněk: paní Bláža: Vedoucí Beba: Vaněk: ing. Cech Vaněk: ing. Čech Vaněk: ing. Cech: Vaněk: v» ing. Cech
Vaněk: ing. Čech ing. Čech paní Bláža: ing. Čech paní Bláža: Vedoucí: ing. Čech Vaněk: ing. Čech Vaněk: ing. Čech
Vaněk: ing. Čech paní Bláža: ing. Čech
Vedoucí: ing. Čech
No pokud chcete mít psa v chovu . . . počkejte, máte myslivecké zkoušky? Proboha, to m u s í m . . . ? Ale ne, jen že byste ho měl automaticky, nevadí, když se jedná jen o chov, dává se členství na výjimku, ale i tak tam soudruh předseda chce mít berana. Koho že ...? No razítko. Totiž já . . . nejsem ve svazu . . . Tak u jakého fondu jste evidován? Já . . . nejsem a n i . . . A co vlastně jste? (omluvně se usmívá) Spisovatel... (strne) Vy jste . . . (strne)... t e n Vaněk?? Proč by mělo bejt Gé důležitější než Á? Já třebas neznám skoro žádný slovo s Gé, akorát snad guma. (tentokrát vděčně) Ono, myslím, to řazení dělali Angličané, ti asi mají Gé už v Great Britain hned na . . . (vejde z chodby, statný sedmdesátník s mohutnou hřívou a hřímavým basem, v obnošeném hubertusu, v ruce hůl, smeká umaštěný myslivecký klobouk) Lovu zdar! Dobrý d e n . . . (pohlédne dolů) Ne! Sálí mě zrak? Český chňápek v celé kráse! (shýbá se; cinkání) To je hezkej kousek, kterej ty seš, co? My ho máme od . . . (objeví se) Monument! Pes má snad víc znaků než víno, a když vinař rozliší sto chutí, musí psář určit aspoň rod. (shýbá se) Podle podsady by mohl být od Kryšpína zez Plzně, jenže — ukaž zoubky! No jo! (vztyčí se) To je Novotného, co? (ohromen) Jak jste to ...? No tak já už dělám do psů nějakej ten pátek, ne, paní Blažínko? To jste byla ještě na houbách a tady soudružka Trubačová vedla koho, cukráře? (směje se sám; obě ženy hledí dál na stísněného Vaňka) To máte tak, Kryšpín s Novotným udělali na chňapácích hlavní práci, jenomže když už měli ten základní mix bernardýna s Horákem a řezali to chrtem, tak Novotný, aby měl vrch, si nechal skočit fenu v Londýně. Ten chrt byl šampión CACIB, jenomže z protekce, byl slabej v chrupu a Novotný to nevěděl. Proto teď máte horší řezáky, ale tím se netrapte, pro Kryšpínovi byste měl zas vytrčenej p r u t Co prosím ...? Prut je ocas. Ale jinak to je teda parádní c h ň á p e č e k . . . (vzpomene si a obrací se k vedoucí) Vydával? Štěkal na vás? (dává mu za zády vedoucí prstem znamení, aby to téma nerozmazával; současně vrtí hlavou) Já vám to povídal! Oni jsou hodný, až to není k víře, na nich můžete štípat dříví. (radostně odkrývá nočníček) Představte si, pana inžinýre, on se před paní vedoucí po...! To musela být n á h o d a . . . ! (radostně nahlíží) Žádná náhoda, podle mě je to pes dneška. I v tom, jak vůbec nemá smysl pro humor, že je to tak! To nám n e b y l o . . . No tak to monument! Smáváte se doma hodně a nahlas? Že ne! No t a k . . . poslední d o b o u . . . No právě! Ono totiž, jak každá ta základní ráce je spíš vážná a Horákův pes až trudomyslnej — co ho taky v těch laboratořích čeká, ne? To se všechno dohromady nějak znásobilo. Co chňápka přivede z míry, je hlučnej smích, na to si dejte moc dobrý pozor! Ale kdo se dneska hlučně směje, nemám pravdu? Proto povídám: pes epochy! Vy ho prodáváte? Ne... Já bych měl kupce natotata. Chňápek teď frčí. Pan Vaněk ho chce do c h o v u . . . No to bych prosil! Dobrej chňápek je zatím rarita, oni jsou zatím nevyzrálí, z vrhu se vyvedou sotva dvá, u zbylejch prorazí někdo z dědků tak, že vypadají jako bernardýni, chrti nebo Horáci, ale jen jako, jsou to nejhorší podvraťáci, nemají ani charakter. Poslechněte, s tímhle chasníčkem byste moh při troše štěstí udělat i CACIBa! Pan Vaněk nemá č l e n s t v í . . . Tak šup, dámy, přihlášku a hupky za předsedou, tohle je mimořádná událost No a "
y
y
87 W i i <*'*' * '*'*' ^ * «""i*» i w . f X , »> > > i >
Vedoucí: ing. Cech: Vedoucí: ing. Čech: Beba: Vaněk: ing. Cech: Vedoucí: v ing. Cech: Vedoucí: ing. Cech: Vedoucí: ing. Cech: Vedoucí: ing. Cech: Vedoucí: ing. Čech; Vedoucí: ing. Čech; Vaněk: Vedoucí: Vanělc Vedoucí: paní Blážcu Vedoucí: paní Blážcu
Vedoucí: ing. Čech: Vedoucí: paní Bláža:
Vedoucí'
88 ....
pán může mezitím skočit pro žampus. (skoro tragicky) To je pan Ferdinand V a n ě k . . . Inženýr Čech, těší mne. Mě tu vedou v plemenné knize pod číslem jedna, chodím sem dámám denně touhle dobou utrušovat stařecké rozumy a ony mi za to ve své laskavosti vaří kafínko, na přilepšenou k penzi. Ferdinand Vaněk, spisovatel... (přestane špásovat) A sakra. A proč my máme mít anglický řazení? To je teda první anglická věc, co znám, která je úplně blbá! To je dohoda, zřejmě, aby každý písař na světě mohl psát na k t e r é m k o l i . . . (bloudí očima po ostatních) Jak to t e d y . . . No a co?? Tak to podejte a bašta fidli! Co já vím, chňápek má oficiálně zelenou! Jenže pan Vaněk, dá se říct, naopak! Jde do chovu pan Vaněk nebo pes? Tak otázka přece n e s t o j í . . . A jak stojí? My přece nepřipouštíme pana Vaňka a jeho chňápci nám sotva podpíšou Chartu! Psst!! (skoro Šeptá) Vzpomeňte si, jak to bylo s Havlem! No co jak bylo? Měl knírače, tak dostal slevu z daně. A já důtku . . . málem . . . Právě že jen málem, soudružko Trubačová, oni se zeptali vás, vy mě, a šlus. Museli yzít na vědomí, že knírači jsou v rezervách ministerstva obrany, ať je pán Havel nebo Šavel. A co Pavel?? Tedy K o h o u t . . . Co co Kohout? Převedl weltmana na manželku a vy jste ji vzali, že si nechala dívčí firmu. Kdo to moh tušit? Div mě nevyhodili! Ale jen div, oni se podivili, vy jste*se správně rozplakala, a tím to zhaslo. A Éda šel do chovu, naštěstí! Promiňte, slyším tu jména kolegů . . . je nějaký problém v mém . . . v mé . . . Je. Je, pane Vaňku, bohužel. My vás přijmout nemůžem! Ale ten pes, jestli jsem dobře rozuměl, bez toho nemůže m í t . . . To jste, bohužel, rozuměl dobře. Je mi líto. Paní vedoucí, já bych to neviděla tak černě! (snaží se, aby j i slyšela hlavně Beba, stále pozorující stroj) To je dobře, že tu někdo vidí růžově, Blaženko, ale odpovědnost nesu já. Ale taky za českýho chňápka. Dokonce hlavně za něho! Pan inžinýr řek správně, my máme přímo povinnost dostat Adínka do chovu, viď, Adínku . . . chceš eště? (bere pikslu, pfekláníse pfes pult; ing. Čech pozoruje zálibně její pozadí, Vaněk s obavou svého psa) (nervózně) Já své povinnosti znám! A znám hlavně jejich pořadí, tamhle visí! (ukazuje na plakát BUDUJ VLAST, MILUJ PSY!) Dámy, co kdybychom si dali kafínko všici, i tady s Mistrem, kofein otupí nervy a naostří mozek, co vy na to, soudružko Trubačová? Já přece kávu nepij u . . . Slaboučkou si občas dáte, paní vedoucí, já vám ji udělám zrovna nadejchnutou, z jednoho zrnka (za řeči postupně vytahuje z registratury vařič i s konvicí, ve které, jak si poslechla, Šplouchá voda, ze zásuvky stolu šálky, z jiné mlýnek, z jiné sáček s kávou), všecko se dá přece rozumně vyřešit, nakonec nejde kdoví o co, ale, s prominutím, jen o psa! (mluví především k Bebě) To je, soudružko Malá, zúžený pohled, protože už první zákon dialektiky nám jasně říká, že všecko souvisí se vším, a podobných zákonů je víc! Že jde , j e n " o psy, neznamená, že by tu přestala platit třídní hlediska, a ta nejsou jediná! Pan Vaněk, já prosím konstatuji fakta, jak nám byla poskytnuta z okresu, byl pracujícími jednomyslně označen z a . . . ono toho bylo víc . . . a já sama jsem viděla vloni v televizi soudruhy, soudruzi, kteří tady soudruhovi nabízeli vagón i s lokomotivou, aby si tedy jel do Rakouska, když mu u nás nevoní, a všichni naši největší umělci to podepsali ve Zlaté Kapličce, i soudruh Staněk, soudruzi! To všechno si měl soudruh Vaněk uvědomit, než si koupil psa! Protože pes má v našem zřízení funkci nejen užitkovou, ale i další funkce, přináší radost po dobře vykonané práci a někdy i, o tom soudruh Vaněk pomlčel, pěkné peníze, a my víme, soudruzi, že nám někteří chovatelé vydělávají i třicet, i padesát, ano, i sto tisíc ročně. Takže naše společnost má oprávněný zájem, aby z toho měli naši pracující, hlavně dělníci a rolníci, ale i pokroková inteligence, ale ne ovšem, soudruzi, v žádném případě, soudružko Malá, nepřitelé našeho zřízení!
Be b a Vaněk: Beb a Vedoucí:
Beb a Vedoucí' Beb a Vedoitcí; Beba Vaněk; ing. Cech: w
Vedoucí: Vaněk: Vedoucí: ing. Čech:
paní Bláža: Vedoucí: paní Bláža: Vaněk: paní Bláža: ing. Čech: Vaněk ing. Čech: paní Bláža: Vaněk ing. Čech: Vaněk ing. Čech: Vedouc í: ing. Čech: Vedoucí: ing. Čech: Vaněk ing. Čech: Vaněk ing. Čech: Vaněk ing. Čech: Vaněk ing. Čech: Vaněk
(po dlouhém soustředění klepne a zvedne hla vu k Vaňkovi) Teďka jsem napsala L a bylo za Ká, jak má b e j t Tak proč je zrovna pod nima N M míst M N? To já o p r a v d u . . . (přeruší ho zazvonění telefonu na otáčivém rameni, které paní Bláža, aby měla místo na vaření, přistrčila k Bebě.) (zvedne sluchátko) No? — Co? — Jo. (podává sluchátko vedoucí) (mecha?iicky je přijme) No p r o s í m . . . haló? (pohlédne zmateně na Bebu) Tam nikdo . . . (někdo se právě ozval) Co chcete ...? No to se snad napřed představte vy! (vyděsí se) Ježíši, já jsem . . . tady Trubačová, já vám . . . Ivanka mi to . . . Ivanko, to je pan . . . soudruh otec . . . já hned . . . (cpe jí sluchátko) (laxně je přijme) No? — Co? — Jo. To byl fórek na Kadlecku. — No tak na pani Kadlecovou. — No tak soudružku, no. — A nemám jí říkat maminko? (zoufale) Ivanko . . . (ukazuje ke dveřím své kanceláře) Jo, taky fórek, samo. — Co? — Jo. — Tahal mě zas do Kontelu. — Do Interkontelu, no. — Ně, mám spicha s partou. Hele, já už napsala větu, víš jakou? Slouchej: (čte ze stroje) Fotřík je žížal. Nechcete ke mně ...? Žížal. To A eště dopíšu, než pusu. — No tak mu puč K a d l e c . . . soušku Kadlecovou. — Já vim, že je vdaná, ale že ty to víš? — Jo, taky fórek. — Ně, já sem tu sama, voni šli na schůzi. — Tak čau. (zavěsí) A přišel už někdo na to, aby to bylo podle abecedy? Asi ne . . . Já s váma, soudružko Trubačová, zásadně z duše souhlasím, to musí každej poctívej člověk a jistě i tady Mistr, ale konkrétně tu jde o chňápka, ty umělce bych nebral tak vážně, oni už toho ve Zlaté Kapličce podepsali víc, a Staňka prý vytáhli podvodem, že tam bude mluvit Dubček, a když na to přišel, byly všecky východy zamknutý, slyšel jste to, Misstře? Soudruhu Čechu ...!! Já myslím, že . . . on tam šel dobrovolně . . . jinak by se pak o z v a l . . . (s úlevou) Vidíte, i pan Vaněk to přiznává! Ale on sám, tedy tady Mistr, toho vagónu, jak vidíme, nepoužil, a chňápků ie jak šafránu! Vždyť, soudružko Trubačová, my tu nechcem fandit Mistrovi, ale Ádovi, protože když půjde do chovu, dostanou ty štěňata přece pracující, ono zas těch nepřátel není tolik! (podává vedoucí hrnek) Udělala jsem vám kafčo jak obláček, (haraší pikslou) Kolik chcete kostek? Já nesladím . . . To máte právě z toho, cez c u k r u j e člověk holej nerv, dáme dvě a uvidíte to dílo. (sladí jí a současně se už obrací k Vaňkovi) Kolik vám? To je j e d n o . . . Tak tedy dvě, ju? Nejjednodušší by ovšem bylo, kdyby Mistr Ádu prodal a fertyk, ale to asi, Mistře, nechcete? To bych opravdu . . . Nebojte se, že byste tratil. Novotný si řek patnáct set? (paní Bláže) Mně ty čtyři, já si rád mlsnu. Já vím! (ohromen) Jak to . . . Znám Noyotnýho! Napřed chtěl dva, že jste v balíku, a pak čtvrtku slevil, že je vlastenec. Ale Ádík tu cenu má, udal bych vám ho za dva. Nezlobte se . . . (poplácává ho po zádech) Zlobil bych se, kdybyste řek ano, psa a ženu člověk neprodává. Ale co kdybyste ho střelil jako? Jako co ...? Jako jako. Jak jako jako? Vám teď budou něco dávat ve Vídni, viďte, Mistře? Ano... Manželka to slyšela v kadeřnictví, ona taky dělala do divadla za mlada, já zas vím jiný věci, třebas — má paní Kubišová pořád ty dva pudly? Ano... Ten černej je už Metuzalém, dobrej devadesátník, pletu se? Já myslel t ř i n á c t . . . To sedí, u psů se to násobí sedmi. Taky mívala osla. To už je d á v n o . . . S Havlem a Kohoutem, mám pravdu? (zmaten) O s l a . . . ? 89
ing. Čech; Vaněk: ing. Čech: Vaněk: ing. Čech:
paní Blážcu Vedoucí: ing. Čech: Vedoucí: ing. Čech: Vaněk: y ing. Cech: Vedoucí: Beba: Vedoucí' Beba: Vedoucí: Beba: Vedoucí: paní Blážcu Vedoucí: ing. Čech:
paní Bláža: Vedoucí: Beba: Vedoucí: paní Bláža: Vedoucí: paní Bláža: Vedoucí: paní Blážcu Beba: paní Blážcu
ing. Čech:
Vaněk: ing. Čech: Vaněk ing. Čech:
Vaněk: ing. Čech:
90
Ne, vám že to budou dávat s nima, v té Vídni. To ano . . . Ale to štěstí nemají všici, řek bych, že většina píše na cizí jméno, nebo se mýlím? (rozpačitě) Já nevím . . . Já z vás netahám rozumy, jen vám přibližuju ten problém: umění si vždycky najde cestičku, tak proč ne chňápek? Běží o to, aby si odbyl ty zkoušky a jednu pořádnou, soudružko vedoucí, výstavu na nějaké, teď se vás, Mistře, nechci dotknout, solidní jméno, vy mi rozumíte, a po ftákách! Až bude v chovu, může být spánembohem zas váš, krytí i vrhy už chodí jen tady přes Blažínku, a pro t u j e Vaněk jako Vaněk, je to tak? (přes pult) Páníček jako páníček, veď! My známe jen Ádínka! (hází mu kostku) Ale to by byl podvod! Co svět světem stojí, je podvod, když v chovu vyměníte psa. Pánem může být i bezhlavej rytíř, to na chov nemá vliv! Rytíř možná, ale ne .. .(Vaňkovi) Vy jste jeden jak druhý, snoubenec mipsal z vojny Kohoutovy básně a přetvařovali se oba! Ale v tom tady Mistr nejel, že ne, Mistře?! Ne... A konec konců Mistr Ádu prodá! Ale jen jako! (mluví zas k Bebě) (osloví proto tentokrát ji) Podle abecedy by to muselo zvládnout i dítě. Ovšem! Cože ...? Mám to dát do péra fotříkovi? (lekne se) To mě, Ivanko, vůbec nenapadlo . . . Ale snad, když jsem proti tomu . . . (se zájmem) Vy fandíte Anglánům? To bysem do vás neřekla. Anglá...? BebuŠka mluví o psacím stroji, (užasle) A proč? Vás možná mate to slovíčko , jako", paní vedoucí, tak na něj zapomeňte. Mistr ho samozřejmě prodá doopravdy a se vší parádou, jen si dohodne, že Adík zůstane u něho, a že ho zas od kupce jednou koupí zpátky, ale to už je čistě jejich věc, papíry hrajou a hotovo dvacet. Pan inžinýr má svatou pravdu. (v úzkých) Jak vy se na to díváte, Ivanko? To by se dalo i patentovat, viďte. Patentovat...? (dopálí se) Ivanko, lásko, jdi s tím svým strojem někam, ju? Nebo se nehnem z fleku! S jakým strojem? Cvoka si dělej z paní Kadlecový, a ne z nás! (ohromeně) No Blaženko . . . (Bebuáce) Soudružka to tak nemyslela . . . Ale myslela, jen mě nechte, paní vedoucí, my se s Bebuškou srovnáme. Nechceš lízátko? (se zájmem) Vy máte? (otvírá jinou zásuvku) Já mám všechno a hlavně mám doma dvě takový čísla, jako seš ty! Tumáš a dej nám pokoj, než pana Vaňka odbavíme, (ukáže jí na prsa) A tyhle poklady zej tra schovej, nebo vybalím svoje, a nebude tě v i d ě t . . . (setká se s vy třeštěnýma očima vedoucí a začne jí nesouvisle vysvětlovat) Mně jde čistě o to, aby Ádínek nezůstal b e z d ě t n e j . . . ! (mrká na Vaňka) Ano, tady vůbec nejde o Mistra, já taky, soudružko vedoucí, nefandím Kohoutovi, vždyť já musel k lopatě, když on byl ve flóru, ale zas mě zlobí, když na něj v rádiu kydá hnůj zrovna jinej chovatel, navíc veterinář, já nevím, jakej je Kohout spisovatel, ale vím, co je zač jeho p e s . . . Eda... No ovšem, Éda, já ho soudcoval, povídám, přes tu řidší podsadu je to jezevčičí král, zatímco ten doktor se drží v chovu jen přes politiku, říká tomu drsňáci a má to chlupatý jak ovce! Eda... No jistě, Éda je samec jak řemen, Kryšpínovi, on dělá taky weltmany, kryl rok co rok Čtyři feny, v šestasedmdesátým mu barvily naráz a já tam osobně vezl manželku, aby viděla, co už nikdo neuvidí, sedumadvacet malejch jezevčíků na jedný hromadě, kdepak Éda! Eda... Éda je taky prevít, ovšem, kterej weltman není, ale on je prevít všech prevítů, když mi v Budějicích tak exceloval, měl dvěstě dvacet bodů z dvouset dvaceti možnejch, povídám si, tak monument, to jste nás, kujóni, jistě doběhli, ono se děsně fixluje, u
*
ing. Cech: Vaněk: ing. Cech: v
Vedoucí: ing. Cech: Vaněk: ing. Cech: Vaněk: v ing. Cech: Vaněk: ing. Cech: Vaněk: v
»
»»
ing. Cech: Vaněk: paní Bláža: ing. Čech: Vaněk: y
ing. Cech: Vaněk: ing. Čech: Vaněk: ing. Čech: Vaněk:
ing. Čech: Vaněk
ing. Čech: Vaněk ing. Čech: paní Bláža:
weltmanů hlavně při zkoušce poslušnosti, to se má pán schovat v terénu a musí ho připísknout, jenomže normální jezevčík chytne stopu prvního králíka a přijde za půl hodiny, no a to si vůdcové třebas na noc balej boty do smradlavý kůže, a pes jde pak po tom pachu jak po kolejích, tak mu povídám, tomu Kohoutovi, už mimo soutěž, Mistře, půjčte mi tu vaši píšťalu, já si ho zprubnu, chvíli jsem ho drbal, aby si mě načichal, no a pak mi ho Mistr přidržel, já se schovám na sto metrů do vysoký trávy, dvakrát písknu, čekám, a nic, dám si repete, a zas nic, tak si povídám, no jo, zase jedna habaďůra, chci vstát, a vtom cítím takový teplý mokro na nohavici, co vám mám povídat: on se připlížil zezadu a chcal na mě votočenej, jako že mě neviděl, hajzl jeden! (směje se) (Zpoza pultu hrozivé vrčení) (lekne se): Psst! Ticho! (za pult) Nikdo se ti nesměje ...! (Vaňkovi varovně) Vidíte? Eda... Éda je ovšem hlavně šlechtic, já si to od něho zasloužil za tu nedůvěru, ale normálně je to tak moudřej pes, že se někdy ptáte, co mu chybí do člověka, jako si o gaunerovi myslíte, že je spíš zvíře, ale to se zvířeti křivdí, zvíře je věrné přirozenosti, jsem škodná, tak zabiju, ale nemučím, zatímco lidi, darmo mluvit! Na Édu se člověk podívá a vidí harmónii, venku robotník, doma mazel, šarmér, ale v gruntu samotář jako každej norník, to jak dědí to vědomí, že až půjde o krk, budou na to potmě a bez pána, to všecko já říkám ne kvůli nějakýmu Kohoutovi, ale abych poukázal, co je to za náhodu a dřinu, než se takovej pes vyvede, a jaká je to sláva, a ta by nebyla možná, soudružko Trubačová, bez vás, a naši pracující, co mají a budou mít Édův dorost, můžou děkovat jen vám, že jste se tenkrát, když mu šlo o chov, tak statečně rozplakala. (chtě nechtě polichocena) No t a k . . . když člověk může, tak r á d . . . No vidíte, a co když je Ada novej Éda? Eda... Já vím, Éda je Éda, to je marný! (konečně dokončí) Eda u ž . . , Oni ho už n e m a j í . . . Co?! Oni ho prodali? V tomhle věku? Fuj, to se nedělá! On je po s m r t i . . . (vybuchne) Do prdele práce! A já jim říkal, hlídejte si ten vlak! Oni jim ho otrávili... Co?? To zas ňákej blbec v sousedství líčil na krysy, že jo!! JežíŠmaijá, a takhle zajde nejlepší weltman v Č e c h á c h . . . ! Ne, o n . . . ráno jak vyběhl z domu, našel prý u první jabloně v trávě vuřt, a sotva ukousl, dostal křeč, ani štěkat nemohl, říkal kolega, jen se po nich díval, byla u toho paní a tchýně a neteř a teta, a ty se mohly taky jen dívat, dokud . . . Prokristapána... (rozčilen) Dali to na rozbor? Ano .. .prý vysoká koncentrace ., .já jsem si to n ě k a m . ..(hledá po kapsách) Aha . . . (z kapsičky na kapesník vytáhne jiný papírek, když vzpomene na brýle) Jenže já nemám... Dejte to sem! (má oči jak ostříž) Chlorid s t r y c h n i n u . . . Člověče, to je u nás jen v sejfech, toho stačí špetka na celou familiiH Já v í m . . . Dali to policii?? Ona při tom byla . . . Jak při tom...?? On kolega dostal před tím anonymní dopis, aby složil někde na dálnici na WC půl miliónu, jinak že si to odskáče i s rodinou, a že je neměl, ale i jinak se mu to nelíbilo, protože stejnou částku chtěli těsně před tím v Moskvě po Sacharovovi, jenže v rublech, šel na policii, a oni se kolegy ptali, jestli si prosí ochranu, a on si neprosil, bylo to zrovna před desátým výročím srpna, ale oni mu ji dali, tři jako doprovod a tři před zahradu, a na tu pak v noci stejně někdo vlezl a položil tam ten vuřt. A ti policajti?? Tak kolega jel ihned zrovna k tomu Kryšpínovi, a ten tam prý měl poslední štěně, už zadané, tak on ho uprosil, že tam Eda tak často kryl, a dovezl domů jeho vnučku, dokud měl ženské v šoku, že by se v nich Eda jinak vzpříčil, asi jako když Člověk nabourá a nesedne hned za volant, a ta fena, Fina, když ji druhý večer věnčili, zvedla u stejné jabloně nový vuřt, naštěstí za ten lepší konec. A ti policajti.. Za týden dostal kolega další dopis a v něm stálo „Tak skončíš i ty", ale hlídal hlavně to štěně, protože zahrada byla mezitím hotový hřbitov, všude otrávení ježci a kosi, a tak našel naštěstí ty další dva vuřty včas . . . A t i . . . (vyčerpaně se posadí) To je ale sprosťárna, kdyby oddělali Kohouta, prosím, je to strašný, ale koneckonců 91
ing. Cech: paní Bláža: Vaněk: ing. Čech: paní Bláža: Beb
Vaněk ing. Čech: Vaněk ing. Čech: Vaněk ing. Čech: Vaněk ing. Čech: paní Bláža: ing. Čech: paní Bláža:
Vaněk paní Bláža: Vaněk paní Bláža: Vaněk paní Bláža: Vedoucí' paní Bláža: Vedoucí'
Beb a: Vedoucí: Beb a:
Vedoucí: Beb a: 92
moh odvolat jako všichni a měl svatej pokoj, jenže . . . (dívá se za pult) Mně psi nikdy nepřirostli k srdc, psi jsou pro bohať/ a pro l e n o c h y . . . (setká se s pohledem ing. Čecha) Nebo pro myslivce, p ř i r o z e n ě . . . (setká se s pohledem Vaňka) A snad kumštýře . . . já mám svýho tátu, děti, vnuky a práce nad hlavu, ale když v tom člověk dělá a trochu ty němý tváře zná a pak slyší tohle . . . no to je hnus! (energicky vytáhne z válce rozepsaný formulář, zmačká jej, zavede nový a začne jako kulomet vyplňovat rubriky, až se zastaví) Tak kdo bude majitel. Vy, pane inžinýre! (probere se) Cože ...? Můžu napsat Adínka na vás? Jestli teda pan Vaněk dovolí... Ale ano ...! To bych vám byl v e l m i . . . Já bych se vám n ě j a k . . . Ne, to ne . . . mně je líto, ale to opravdu . . . Já myslím, po tom všem, že můžem vyložit karty, pane inžinýre, paní vedoucí ví, že to oba myslíme poctivě, a taky toho konec konců dost oddřem, že, a Bebuška je naše kolegyně jednou, tak před ní nebudem hrát divadýlko, veď, holka! No jasně . . . Tak proč neříct, pane inžinýre, že jste takhle pomoh pěknejm pár psum, dyť vám by psi měli postavit pomník a denně ho očurávat! (odmítavě mává rukama) Vy teď přece nic nemáte, nebo máte? Ne... Tak v čem je problém?? (sklesle) Já vím, že vám to bude připadat, M i s t ř e . . . ale my jsme s manželkou k o n e č n ě . . . to pořád ta nešťastná padesátá léta, že jsem tenkrát měl jezdeckého koně — dostali devizový příslib do Jugoslávie, a ona ještě nikdy nikde n e b y l a . . . pochopte . . . Já to úplně, pane inženýre . . . Ne, to ani netušíte, jak mě to . . . Já si to umím . . . Ne, Mistře, neumíte, vždyť já bych se r a d š i . . . Prosím vás, už na to . . . Mně je tak líto, že jsem v á m . . . Ne, mně je líto, že jsem v á s . . . Ale tak jsem si pomyslel, jestli byste nemohla vy, paní Blažínko . . . (která právě cikala na psa, se ulekne) Já ...? Pro jednou . . . (nucené se zasměje) Ale no copak pro jednou . . . jenže . . . kdyby to mohlo kapku počkat, náš táta měl taky škraloup, podepsal tenkrát něco, aby odešli, jako (Bebě) tatíček nejspíš taky, viď, jenže našemu tátovi to neprošlo, sundali ho z postu, div ho nevyhodili, (Vaňkovi) vám se to žije, když nesmíte vůbec nic, nemáte ponětí, co člověk musí, když chce aspoň něco, těch sebekritik, těch schůzí, těch průvodů, kdyby měl jít jedinej, těch nástěnek, kdyby tam byl sám, a teprv teď, po tolika letech, mu nabídli směnového technika, můžu já si vzít na svědomí, že mu to zkazím? Proboha, to ne, to v žádném . . . Koukněte, pokud jde o mě, mně může bejt každej u k r a d e n e j . . . ! Já vím, s tím si nedělejte . . . O mě se postará náš táta a děti se zjančej radostí, že budou mít b á b u . . . Prosím vás, úplně to pusťte z . . . Ale napadlo mě, když je ten Adínek tak vzácnej a hodnej, co kdybyste vy, paní vedoucí...? Co...? Jste stranice, kdybyste ho na sebe napsala vy, nikdo by ani nepíp! No vy jste se dočista.. .Prosím, já nebyla proti, když tvrdíte, že je to v zájmu pracujících, pomoct mu do chovu, ale osobně krýt pana Vaňka? Zatímco on si bude psát nějaké nové panflety? Ano, soudružko Malá, soudružka Bebuška je naše kolegyně, ale to neznamená, že ji budeme zatahovat do nějakých čachrů, naopak, to, že je mezi námi dcera tak vysokého soudruha, nás musí vést k vyšší náročnosti, k hlubší principiálnosti, k d e l š í . . . k š i r š í . . . (uprostřed její řeči si přitáhla telefon a vytáčí) (zmlkne) (medově) Soudružka Kadlecová? Čest, soudružko Kadlecová, tady je Ivanka, mohla byste mi dát soudruha tajemníka? — No je to nutný, já mám pro něj nevěstu. — To ste děsně laskavá, soudružko, von vám to jistě vynahradí, č e s t (7c vedoucí) Klíďo mluvte, mě to neva. (není mocna slova) No? — Jo. — Co? — Dyť sem na ni byla jak s a m e t — Zase? Nemá vona něco s nerva-
ma? — Hele, fotříku, já sem ti chtěla něco říc, viď. Jó, rychle, samo. Já ti chtěla říc, že sem ti něco koupila. Já sem ti koupila psa. Co? — Jo. — Ně, žádnej fórek, chňoupek. Českej chňoupek. (první se vzpamatuje) Chňápek ...! Vaněk: Teda — chňápek. — Proč sis voddech? Jo ták, no to je teda taky fórek. Hele, máš Beba: radost? Ně? A proč? — Ahá. A soudružka Kadlecová by se vo něj nepostarala? Nebo soudruh Kadlec, dyžbejvá sám .. .To byl jen .. .co? Já?? Copak máam kdy? —Tak víš co, já ho zatim někomu pučim, viď. Co? No tak schůzuj dál. Ale dyby se tě někdo ptal, tak máš čoklíka. Jo hele: menuje se Áda. Čau. (Zavěsí. Je ticho.) paní Bláža: (konečně) No Bebuško! (vstane, jde k ní, vy táhne jí z pusy lízátko, políbí ji a zas jí ho tam vstrčí) Vítám tě mezi nás. (Vrátí se ke svému stroji a jako kulomet dopíše řádku. Pak vy táhne formulář a dá vedoucí.) S tímhle vás soudruh předseda udělá náměstkyní. (Vaňkovi) A Adínka vemou i na vysokou! v (dojatě Bebu pohladí) Děvče, vy jste ze mě sňala tíhu zbabělosti a ještě mi podala Číši ing. Cech naděje. Beba: Hlavně, dyž se Kadlecka vztekne. Vedoucí: (nerozhodně na ni hledí) Mám tam s tím opravdu . . . ing. Cech Alou! Junióři mají zrovna pozítří přehlídku v Písku, soudruh tajemník by tam už mohl chytit cenu! Myslíte...? Vaněk: ing. Cech Mistře, normálně by ji chyt bez debaty, a takhle ji chytne s muzikou, (vedoucí) Tak honem, ať nám neuteče, a vy snad {Vackovi) pro ten žampus, co vy na to? Ale rád ...! Vaněk: Já skáknu! Bublinky ráda! (bere si svou tašku a natáhne ruku) Beba: To budete h o d n á . . . hned (hledá portmonku a pak brýle) Já n e m á m . . . kdybyste si Vaněk: vzala sama . . . (hledá, až vytáhne velikou telecí kost) Adínek taky dostane, ju? (prochází pultem za paní Bláža: vedoucí, následována Bebou, takže všichni přítomní jsou už v zadním prostoru) (Vaňkovi) To by mohla bejt tutovka, viďte. Beba: Co...? Vaněk: Beba: No s těma p í s m e n a m a . . . Vaněk: Ano . . . A s i . . . (paní Bláže) Tu kost by snad n e m ě l . . . paní Bláža: Ale pro jednou . . . koukněte se, jak ji jenom cucá, zrovna tak vám předtím olízl ruku — paní vedoucí, paní vedoucí, teď máte Šanci, pohlaďte si ho pořádně a máte po strachu! Kdepak! Vedoucí' Soudružko Trubačová ...! ing. Cech Ani za nic! Vedoucí: Padesát let se psema, hnal bych vás do neštěstí?? ing. Čech Já vám věřím, a l e . . . Vedoucí: (káravě) Dyť je to pes soudruha tajemníka! paní Bláža: Tak do toho, hezky sehnout a hladit, no ...! ing. Čech (se jako uhranuta skloní za pult; ve všech očích napětí; pak úleva; potlesk) Vedoucí No sláva! paní Bláža: Vedoucí: (se objeví, v očích zář) On se n e c h a l . . . ! (vykřikne) Pomoc! On jde na mě! (chce prchnout) ing. Čech (zastoupil jí cestu) Ne na vás, za váma, a když ho chcete stopnout, dupněte si a křikněte — Ádo, d a u n . . . A on mě kousne! Vedoucí: Ale nekousne! ing. Čech Opravdu ne ...! Vaněk: ing. Čech Zkuste to: Ádo, daun! A dupnout! Vedoucí: (nejisté dupne a třaslavé křikne) Ádo, daun . . . ing. Cech No v i . . . (sklání se) Co to . . . paní Bláža: (rozesměje se) Už se zase posral! ing. Čech (připojí se homérským smíchem, pak ostatní, i vedoucí; starý muž náhle zděšeně volá) Nesmát se!! Už se však ozve zuřivý štěkot a zoufalý jekot, vedoucí upadne za pult, Beba skočí na zadní lavici, paní Bláža se spasí odvážným skluzem přes pult, Vaněk a ing. Čech volají střídavě Ádo! Daun! a bojují s rozlíceným zvířetem, které kácí věšák a pak hrne před sebou dopředu celý pult i s paníBlážou, padá snad strop, určitě opona, konec. Sázava 4. 9. 1978 Světová premiéra:Akademietheater listopad 1979
Wien
93
Jan Kotik
Oidipus a Sfmx apokryfní moralita
Oidipus šel ke Sfinze. Vlastně ji hledal a nikdo nechtěl vědět a tudíž nevěděl kde je místo jejího trvání v nehybnosti. Sedláčci, řemeslníci, vojáci a politikové, ptal-li se jich po směru cesty, ukázali vždy palcem za svá záda a když se na ně obrátil s otázkou po místě na němž sídlí, hleděli na něj poněkud nejapné. Co vlastně chce ten muž? Není to léčka Sfingy? Stará zkušenost pravila, že je nutné sejí vyhýbat znali zpáteční cesty, odNí, a nebylo vhodné ptát se na opačný směr. Skutečně: Oidipova cesta odporovala zdravému praktickému rozumu, který se schovává před námahou a nebezpečím ať přichází odkudkoli. Tím spíše od Ní. Co ho hnalo labyrintem cest, tak samozřejmým v krajině atak zvláštním, víme-li, že kdesi ve středu bytuje Sfinx? Oidipus věděl, že je vládcem. Směřoval k tomu, 0 čem věděl, že je jeho osudem. Nejen, že se nemohl setkání se Sfingou vyhnout — už proto, že vlastní osud je nutné naplnit zcela — ale vědomí vtělené do vůle vlastní osud neobelhat ho nutilo Sfingu hledat Co se potom odehrálo mezi ním a Sfingou zůstává otevřené našim dohadůmjichž se nezbavíme už proto, že zjednodušenost oficiální verze bije do očí svou podobností se zprávami určenými těm, o nicíiž se předpokládá, že nemohou rozumět situacím v nichž ano a ne se nestřídají jako den a noc, ale jsou v téže chvíli stejně přítomné, spojené a oddélené, j a k o znak pro Jang a Jin. Jedno je jisté: Sfinx položila Oidipovi otázky a on je zodpověděl. V tom zpráva nic nezatajuje, naopak sděluje, vlastně jen mimochodem, že jen ten, kdo je schopen odpovědět na otázky Sfingy, je skutečným vládcem. Zde však nezajímá znění otázek a odpovědí, nýbrž skutečnost, že Oidipus byl schopen odpovědět a proč. Že Sfinx klade otázky se vědělo a ví dodnes. Ti, kteří raději nevycházeli z domu plni obav, aby někde po cestě nenarazili na Sfingu, právě proto, že byli těmito obavami, to jest Sfingou, zcela ovládáni, že vyplňovala až po obzor prostory jejich života, nezabývali se v duchu ničím jiným, než vymýšlením otázek a odpovědí na ně. Probírali postupně vše na co se Sfinx může ptát a zkoušeli správnost odpovědí na možné otázky. Jelikož víme, že Sfinx sice trvá v místě svého bytí ale zároveň je všude — v cestách k ní vedoucích, i v lidech, kteří se jí vyhýbají, v kamenech 1 obilí, v mracích plujících po nebi i v měsíci, ať už n a r ů s t á neb o ubývá — můžeme mít za to, že ti, jejichž život je naplněn formulováním hypotetických otázek i odpovědí, jednak Sfinze konkrétní otázky připravují, jednak vytvořili i správné odpovědi. Zbývá tedy Oidipovi rozeznat, které z navržených odpovědí jsou správné a jak která s kterou souvisí — což je jediný možný způsob jak nejen na otázky kladené Sfingou odpovědět, ale jak jí také vůbec rozumět 94 ň
A tady oficiální zpravodajo vé běh věcí zjednodušili. Nejen proto, že proměnili událost v příběh žijící jen slovy, ale i proto, že v něm byli povinni přiřknout vládci prostotu působící monumentálně: Oidiups sám od sebe, dík své genialitě a zcela nepřipraven, odpověděl na otázky Sfingy. Protože ani Bůh ve své všemohoucnosti se nemůže zbavit své podstaty a chovat se libovolně, může se Sfinx ptát pouze na to, co souvisí s ní samou a tudíž s obecným. Její otázky nemohou být než komplexní, rozlehlé a postihující stav, v němž se sama nachází, právě proto, že je všude. Stav jejího bytí však není na ní závislý: je nehybná. Neurčuje se sama, i když má sílu přizpůsobovat se nastalým změnám. Ale ani taková síla není bez hranic. Rozsah otázek je tedy ohraničen rozsahem její přizpůsobivosti Otázky, které klade, se tážou po jejím bytí, které právě proto, že zahrnují vše, i tazatele, jsou otázkami po jeho bytí — po bytí země. A v té chvíli jak Oidipus stojí před Sfingou, je malý, vlastně nejmenší ze všeho na světě; ve chvíli kdy má formulovat odpověď, bere tedy na sebe bídu i ponížení země, aby je už nikdy neodložil, ale naopak, odpoví-li správně, bude ponížení osnovou a bída útkem z něhož je utkáno jeho roucho vládce. Není třeba pochybovat, že Oidipus odpověděl na otázky Sfingy, protože setkání přežil. To však, o čem zdá se právem, pochybujeme, je průběh setkání jak byl zaznamenán. Sfinx se prostě ptá a Oidipus odpovídá. Jistě, tak to bylo, o tom není pochyb. Sfinga se ptá vždycky, v každé době, a jak tehdy tak i dnes mají otázky stejný smysl: její a naše přežití, východisko ze situace, kterou jsme — vědomě či nevědomky sobě a tím i jí — způsobili. Ale v touze zvětšit Oidipovy zásluhy zvětšila se moc a síla Sfingy. Není pravda, že se ptá pouze Sfinx. Ptá se i Oidipus. Ptá se po kamenech, obilí, hvězdách, stádech i lidech. A Sfinx odpovídá. Neochotně. Jen tolik a tak dobře, jak se u m í p t á t tazatel. Ale běda, je-li otázka nesmyslná, špatná či zlá. Potom je tazatel zničen. Zda Sfingou samou nebo právě vlastní otázkou, to se nikdy nedovíme, protože tací se od Sfingy nikdy nevracejí, a před ní už stojí vždy sami, jako proroci před vše pohlcující pouští. Je ovšem těžké vysvětlit, kde je hranice mezi otázkou na niž Sfinx ještě odpoví a otázkou, která tazatele zničí. Ta hranice není, protože hranice oddělující a rozdělující jsou možné pouze na ploše papíru: tedy i na mapách. Tato hra doopravdy, hra na čtvrcení, v níž probíhá podivný dialog se Sfingou, nemá jen dva rozměry plochy. Je možné se pouze ptát, kolik hloupostí a nevědomostí v otázce snese Sfinga. Vlastně tazatel ten přežije či nepřežije. Oidipus uměl odpovědět Sfinze, z jeho dalšího osudu však vysvítá, že otázky, které jí položil ho
sice nezničily, ale nemohly být tak dobré, aby sám, později, nevzal tak Špatný konec. Odpusťme tedy zpravodajům, že o Oidipových otázkách SJinze mlčí. Obraz jevící se z vypravování úplného příběhu by potemněl a nemohl by se stát příkladem ani symbolem. My si však bez příkladů, které jsou symboly, nebudeme vzájemné rozumět. — post scriptum — Libujeme si, že vládce se v našich dnech rozdělil a rozprostřel na nás všechny. Přitom se však dále snažíme vyhnout Sfinze. Neodpovídat na její otázky a také jí žádné otázky neklást. Bojíme
se vzít na sebe ponížení a bídu země; chceme dostat zdarma třeba cípek pláště vládcova, protože toužíme po rozhodování. Ovšem za předpokladu, že odpovědnostponesoujiní.A beránkové našich obětin jdou do desítek 7niliÓ7iů. Od věznic a KZ, které jsou ve středu našeho města, až k Indonésii, Biafře, Súdánu, Kongu a Vietnamu, rozprostírajících se po okraji tohoto města, zachvacujícího malou zemi kroužící kolem slunce. Všude jsou vyhledáváni ti, kdo mají pykat za naše chyby. Nebo jsou ti, o nichž myslíme, že je obětujeme, částí nás, tím, čím se sami ničíme, neumějíce ani SJinze odpovídat ani se jí správně ptát? Berlín 1972
Jan Kotík
Descartes v Holandsku Nevyčerpatelné zásoby větrů od věků skladované v holandských rovinách naléhaly na uzavřené okenice, a to málo, které vniklo skulinami do místnosti stačilo rušit tam vládnoucí řád. Plameny dvou svící stojících na psacím pultu se prohýbaly, zmenšovaly a zvětšovaly se, hrozily zhasnout a zase se rozhořely. Blikot bez jakéhokoli rytmu, zcela nahodilý a tudíž nepředvídatelný, bez řádu, čísla, linie, jako by narážel do toku myšlení, vyváděl ho z cesty i z rovnováhy. Bylo třeba přerušit práci u pultu. V křeslet z něhož se nyní díval do plamenů v krbu, pokusil se znovu uvést své myšlenky do nutného pořádku. Ale jako vítr a blikání svící na pultu, tak nyní také žravá chtivost plamenů rušily nutné soustředění ducha. Odlesky ohně nenechaly na pokoji ani přímky na římsách krbu ani řadu půlkuliček perlovce přesně vytesanou mezi nimi. Linie ztrácely svoji čirost i pevnost, číselná řada perlovce nezměnitelnou trvanlivost posloupnosti. Smyslové vjemy vnucovaly pochybnost o jistotě myšlení, podobně jako ono nutilo pochybovat o sděleních smyslů. V krbu dohořívalo. Naklonil se, vzal do kleští nové poleno a položil je na dohořívající zbytky. To přerušilo proud úvah. Z prázdna, které nastalo, pozoroval jak se plameny přimykaly k polenu, jak z něho počal stoupat kouř, proměňující se tu a tam v modravé plaménky, aby posléze počalo hořet, vydával světlo i teplo. Usmál se. Tak tedy, ačkoli oněm nemohu nic podstatného vědět, vzal jsem je a -- stejně jako sedlák neschopný psaní a úvah — proměnil jednoduchou operací v teplo. Změnil jsem to, o čem nemohu vědět do jaké míry je, změnil jsem je úplně, veden zkušeností kdoví jak starou, předávanou od věků do věků jako zpráva, jejíž počátek má být u Prométhea. Jak to, že umím jednat s tím, o čem nevím nic podstatného? Zarazil se. Do těžce vybudované jasnosti stavby jako by pojednou vnikl cizí prvek Zdálo se mu, že plameny polena přeskočily na přímočaré linie myšlenkové konstrukce, začaly je ohlodávat a vést k sesutí. Na litinovém reliéfu v pozadí krbu mezi figurami zdánlivě se pohybujícími za plameny, jako by jedna přibyla. A šklebila se tak výsměšně, jak umí jen ďábel sám. Kdyby tato pravda jednání, která ho před chvílí napadla, byla skutečná, potom by se rozpadla nejen jeho stavba, ale rozpadl by se celý svět ať už je jakýkoli. Potom by sedláček, pokuřující v bezmyšlenkovitosti před ohništěm, jednal moudřeji než mohou filozofové my slet. A přece: duch je nad hmotou už proto, že Bůh je mimo ni. Bylo nutno zbavit se nastalého zmatku. Vstal a zamířil ke klekátku. Ponořen v modlitbu cítil jak se jeho myšlení opět rovná do původní polohy a vše, třeba zatím v samých počátcích,'bylo krásné svojí jasností. Téměř zářilo. Do duše se vracel klid, nutný k rozjímání. Pojednou cítil, že má hlad. V pokoře dokončil modlitbu. Vstal a rozhlédl se kolem sebe po místnosti a téměř hříšně se počal v duchu obírat večeří, jejíž čas nadešel. Berlín, 1975 95
Petr Král
Pořád Trvala upachtěná sháňka po znamení naprosto černém uhlu mezi stehny dní po definitivním kovu bílé kyčle tuhé před plátnem nebe dál napínaným větrem A postával tu jen zmatený halama sotva po kolena v ledové vodě dějin Crčení ze všech Škvír a v mlze na obvodu nehlučné rozpojování vagónů řetězů všeho co tu nazdařbůh zadýchaně spájíme v hebkém příšeří Trvalo vláni kam vítr tam hadr fábor Šlo ale ostrým Škrtem napříč brebentěním o jaru drnčením lampy o stolek při společném zmítání v peřinách nárazy zubů o kus promrzlého sousta v nahnutém parku
#
Eda Kriseová
Orchideje, pušky a šavle Dostala jsem vloni na jaře orchideu v květináči. Dívala jsem se, jak zelené vrásčité jazyky listů vyrůstají z bělavých oddenků a hlíz a.prohlížela si dva lusky, budoucí květy. Postavila jsem orchideu na vykládanou truhlu, nej krásnější kus nábytku, který rnám. Lusky nadýmala veliká síla, květ byl uvnitř hotový jako dítě těsně před narozením a zrovna když dopadl západním oknem na lusk sluneční proud a já čekala třesk, výkřik anebo aspoň sten, lusk neslyšně pukl, konce se pomalu ohrnovaly vzhůru a zevnitř počal vylézat pysk, purpurově lemovaný, Pozorovala jsem pak, jak se odchlipují slabě růžové okvětní lístky a jak dva z nich stoupají taženy do stran jako pavéza, zatímco jeden se vztyčil v nestřežené chvíli kolmo vzhůru. Mladé květy byly křehce průsvitné jako japonské dívky za starých Časů, ale pak zrály, z lehce růžové vyplouvala fialová, akvarelové tušení budoucí krásy se naplňovalo den ze dne, jako se některé naznačené dívky postupně zevnitř vybarvují. V pysku se teď objevila ještě drásavá žlutá a fialová do kontrastu ztemněla, Květ dozrál a několik týdnů tak zůstal, jako krasavice, které se léty nemění. Až pak, jednoho dne počal blednout, vychládal, byl křehčí a křehčí, ale byla to jiná křehkost než na počátku, protože pocházela ze slábnutí. Kůstky v listech prosvítaly, zevnitř vystupovaly vrásky, rez se chytla konců pavézy a pysk okorával. Rez se pomalu a nezadrži96
telně rozlézala tělem květu jako nemoc, stáří a s m r t Některé květiny si ponechávají svou barvu i po uschnutí, ale orchidea ji ztrácí a já nevím proč. Dívala jsem se, jak se květ zvolna proměňuje z barevného motýla v Šedohnědou, temně žilkovanou noční můru a jak vznešeně zachovává svůj tvar. Byl jako mumie staroegyptské královny. Schnul, až uschnul. Neměla jsem srdce ušlechtilý skelet vyhodit už proto, že před mýma očima se narodil, dozrál a zemřel. Byly by bývaly na stonku dodnes oba dva, kdyby je jednoho dne průvan kamsi neodvál a nepohřbil za nábytkem. Možná ale létají po světě jako dva noční motýli. Letos má Cattleya už nekvetla a já šla na radu k panu primáři, pěstiteli orchidejí. Kolik let chodím kolem jeho okna, které je vysazeno ven a vyhloubeno do místnosti tak, že prostor mezi vnějším a vnitřním oknem tvoří skleník. Ve dne je vidět tropická změť listů a květů a večer tam svítí fialové zářivkové světlo, které květiny hřeje. Pan primář mě uvítal, posadil mne do lenoŠky a nalil plzeňské pivo z láhve. Za mými zády hořely v západním okně žluté, hnědě tečkované orchideje a voněly vanilkovou vůní. Také Cattleye tam byly a vyzařovaly něžnou cinkavou svatozář. Pan primář mi poradil, že mám květináč s orchideou zapustit do nějaké větší nádoby s mechem, když už si nechci zřídit rovnou skleník. Mám zalévat mech, nikoli rostlinu, mlžit ji, vytvářet vlhkost, jakou míva-
la v txopech, mám jí střídat roční období, ale ne jaro, léto, podzim, zimu, ale musím rok rozdělit na období monzunových dešťů a sucho a to všechno u nás doma, kde musíme také bydlet my. Pak mi snad Cattleya rozkvete, ale nezaručuje nic. Připadalo mi to namáhavé, a tak jsem mu svou orchideu slíbila a on byl rád a řekl, že mi za ni věnuje parožatku. A pak pan piňmář vstal a pustil Radeckého marš, vypili jsme už každý dvě piva a on mi prozradil, že nemiluje jenom orchideje, ale i růže, vojenské pochody a bitvy. Kdysi udělali si s kamarády cínové vojáčky, koně i dělíčka a veleli vojskům u Slavkova, u Hradce, někdy i u Waterloo, podle toho, jakou měli náladu. Ptala jsem se, jestli válčili také u Lipan a on odpověděl, že ano, že bitva u Lipan byla ohlášena několikrát, pozvánky rozeslány, ale nikdo nepřišel, tak museli válčit jen kamarádi bez diváků a to nikdy není ono. Vy nevíte, co to bylo za slávu vést bitvu u Borodina, my válčili a dvacet a někdy i padesát lidí na to koukalo, husiti je nikdy nebavili jako Francouzi, Rusové, Rakušani a Prusové, rafinovanost velení je zajímala, když nikdo nevěděl, jak to dopadne a třásl se hrůzou a vzrušením z přítomnosti smrti, ale na Bílou horu také nehráli, to byla okrajová, ubohá bitva, v níž jsme přišli o všechno, ale vyjste přišla kvůli orchidejím a já vám nějaké promítnu, abyste viděla, co je krása. Zeptala jsem se, jestli bitvy dopadly vždycky tak, jako v historii a pan primář odvětil, že dopadly třeba úplně jinak, záleželo na velení, a mne náhle, jak jsem seděla a napůl ležela v křesle, ovanul dech dějin, jako bych se byla sama mohla něčeho účastnit a o jejich běhu rozhodovat, vždyť co kdyby to bylo naopak, kdyby u Hradce nevyhráli Prusové, kdyby byli Rakušani porazili Němce, kdyby Hitler neprohrál druhou světovou válku, bylo by všecko docela jinak a přede mnou tu seděl samozvanec, který možná ovládal běh světa, možná řídil všechny bitvy, které se ve světě vedly, ale jinak. Byl malý a sporý, jako Napoleon, a v temných očích mu hořela zelená světla. A pan primář vyprávěl, jak napřed polní kurát slouží mše, jak se modlí obě strany k jedinému Bohu a prosí ho o jediné vítězství a vojáci vzpomínají na své drahé doma a pak časně ráno zazní trubky a pan primář vyskočil a strhl ze zdi lesklou zlatou trubku a zatroubil na ni slavnostní fanfáru, která byla naditá nadějí a slávou a sundal druhou rukou z krbové římsy přílbu z rakousko-pruské války u Hradce a zamával k tomu šavlí, která se zaleskla po obou stranách. w A Prusové třemi mohutnými proudy vtrhli do Čech, nikdo jim nebránil ani v pohraničních průsmycích. Čechy jim ležely u nohou a pod nohami jako měkké tělo ženy a oni po nich dupali kopyty svých koní. 3. července, za horkého letního dne, přitrhli k Hradci Králové, kde obsadili všechny důležité výšiny. Vtrhli pak rakouskému voji do zad, rozehnali šiky. Rakušani se dali na ústup a Prušáci je hnali a půlili jim hlavy šavlemi a stříleli do nich opakovačkami. „Řekněte jeho veličenstvu, že divize těžce trpí, ale že se pevně drží," vzkázal pruský generál von Francescy svému panovníkovi
Vilému I. v jedné z nejkrutějších bitev minulých staletí. Prusů bylo v bitvě 273 000 a Rakousko postavilo proti Prajzům svou Severní armádu pod polním zbrojmistrem Benedekem, celkem asi 215 000 mužů. Bitva trvala několik dní, 3. července, kolem osmé hodiny ranní, padla první dělová rána. Rány z děl a ruční zbraně nepřestaly pak celých dvanáct hodin hučeti, takže zem se na dvě hodiny cesty v celém okolí otřásala, stavení praskala a okna se rozbíjela. Major Noak, vyzývaje mužstvo k udatnému odporu a praporečníka Zolnaye k hrdému bránění svěřeného mu praporu, těžce raněn sklesl z koně. V nejbližším okamžiku padl i Zolnay. Šikovatel Vécsery vytrhl umírajícímu druhu praporec z ruky, sotva však jej vztyčil i on byl střelen, hned byl tu po ruce kadet Hersch, jenž ale také, sotva praporce se dotkl, klesl mrtev. Nepřítel ze všech stran dral se kupředu i chopil se tedy osudného praporu poručík Čepeniag a vida, že není jiné pomoci praporec roztrhal a padl pak, drže už jen prázdnou žerď v ruce. Od osmé hodiny ráno bylo válečné štěstí na rakouské straně až do dvou hodin odpoledne, jelikož voje zaujímaly prospěšnou pozici na výšinách chlumských. Však ale po druhé hodině přirazil princ Pruský s velikou posilou od Králové dvora a rakouské pravé křídlo pod silným náporem orasklo. Zrovna předtím rakouští vojáci, mezi těmi i Češi, volali: „Máme vítězství, Prajz je na útěku!" A za hodinu se už Prajzi hrnuli. Benedek nařídil protiútoky. Oba ztroskotaly. Nevhodná hluboká formace útočících jednotek stála Benedeka 10 000 mužů v necelé půlhodině. Kolem 16. hodiny dal Benedek rozkaz k ústupu. Rakouská pěchota se valila k Labi, napadána pruským jezdectvem. Rakouské ztráty byly pětkrát větší, než pruské, měli nevhodnou taktiku i výzbroj. Praporní kolony, v nichž rakouská armáda útočila, byly příliš hluboké a husté a proto výborným terčem pro palbu pruských jehlovek. Tyto pušky, vzor Dreyse nabíjené zezadu, umožňovaly nejen střelbu a nabíjení vleže a dokonalejší krytí střelce, ale i čtyřikrát rychlejší tempo střelby proti rakouským zápalkovým předovkám. A pan primář přinesl pruskou jehlovku i rakouskou předovku a rozlomil je a ukazoval mi kudy a jak se střílelo. Sundal si také z hlavy rakouskou přilbu, vlasy měl pod ní slepené potem. Zadýchaný sklesl do křesla, zavřel oči a tvářil se jako mrtvý. Pan primář právě prohrál bitvu, mrtví byli zakopáni po stovkách na lesních mýtinách a podél cest. Sedláci si hlídali své louky, aby jim v nich vojáci nekopali hroby, protože louka s hrboly se špatně seká. Válka možná není ani tak strašná, jak si si představuji a muž proti jinému muži, tváří v tvář smrti prožívá třeba opojný pocit stvořitele a bořitele. Zrovna jsem viděla rozkvést muže v celé jeho hrdinné mužnosti a zase zvadnout, ale jak krásné musí být vítězství. „Copak je vám? zeptal se pan primář, když otevřel oči, „nějak jste zbledla." A vstal a přinesl ze skříňky láhev meruňkovice a nalil ji do broušených sklínek a já ji do sebe zvrhla až mnou otřásla. Teplo se mi rozlilo celým tělem a už zase za mými zády byly tropy, narůstaly tam parožatky, žluté 97
orchideje kývaly hlavami a vydávaly sladkou vanilkovou vůni a já si s mrazením v zádech vzpomněla na horko a dusno, na orchideje, jak kvetly u rovníku, na zelené šero a čpavý pach opic, na hrůzu, která na mne šla, když slunce zapadalo a džungle se rozezvučela, na měkké ťapání obrovitých ropuch Pan primář mne vzal za ruku a podivil se, jaká je studená a já zvedla oči a uviděla jsem, že se na mne dívá ze zelené houštiny. Má oči uvnitř zelené a možná uhrančivé, protože nad kořenem nosu v tenké čáře mu obočí srůstá. Uhrančivé oči prý má dítě, které bylo nějaký čas odstaveno od mateřského prsu a pak zas přiloženo. „Já bych vám třeba," navrhl pan primář, „promítl obrázky orchidejí, když vás to tak zajímá." A hned pustil mou ruku a nachystal projektor a s drnčivým cvakáním se začaly objevovat na plátně orchideje, jedna krásnější než druhá a náhle jsem zavřela oči, zamrkala a znovu uviděla dámské ohambí. A pak přišlo i pánské a obojí dohromady a já neříkala nic, protože jsem se styděla a najednou byly orchideje a po zamrkání zase a pan primář řelď: „Tamto mám služební, nějak se to pomíchalo." A pcík si začal stěžovat na jednoho pacienta, který je na slepice a ať s ním už kolik měsíců dělá co dělá, falograf pořád reaguje na slepice a ne na ženské. Chtěla jsem vědět, proč chlapíka, který má rád slepice a neliběji se mu ženské, zavřeli do psychiatrické léčebny a pan primář řekl, že byl odsouzen pro poškozování socialistického majetku. Když se dostal do družstevní drůbežárny, řádil jak Modrovous, znásilnil několik desítek slepic, protrhl jim kloaku a ony potom umíraly. Nikdo nevěděl dlouho, co se slepicím stalo a kdo jim to udělal, až ten pacient, hnán vášní, začal chytat slepice své sousedky, nejmocnější soudružky na vsi a házet jí je použité a mrtvé přes plot na její zahradu. A tu jsem se lekla, protože někdo bral zvenčí za kliku, pomalu a neobratně, klika mu vždycky vyklouzla a hned potom se ozval pád těla na dveře a zakňučení a pan primář vstal a zmáčkl kliku a dovnitř vběhl airdel-teriér, šťastně se vrhl hned ke mně a čtverhranný čumák mi strkal mezi kolena tak, aby je dostal od sebe, páčil, slintal mi po stehnech a kňučel radostí. Vyskočila jsem, ale to se mu líbilo ještě víc, fuj, křičela jsem a vylezla na stůl a on se sápal za mnou růžově vzrušený, až ho pan primář chytl za obojek a jak ho táhl ke dveřím, pes brzdil všemi tlapami, měl v očích zelenavé ohníčky a vztekle chňapal panu primáři po chlupaté ruce. Ale pan primář ho přece dotáhl za dveře, zamknul a zase si sedl. »Vy jste nějak zbledla," řekl a dolil mi štamprličku. „To už je druhý pes co mám a neřekla byste: oba sexuální maniaci. Tenhle je na ženský, a tamten, jezevčík, byl na kachny." V hlavě mi lítaly slepice a kvokaly a teď ještě kachny. Pes Škrábal na dveře a pan primář křičel: „Broku, lehni," a mezitím vyprávěl, že v Himalájích jsou celé lesy rhododendronů, které kvetou všechny najednou, v nižších polohách růžově a ve vyšších bíle, takže pak každá hora vypadá jako jahodový pohár se šlehačkou. A radil mi, že bych měla pěstovat himalájské orchideje, ty že jsou 98
otužilejší než Cattleye a že bych se také měla dát do spolku pěstitelů orchidejí, oni by mi už poradili a sehnali vhodné odrůdy. Venku zlátl předjarní den k západu. Brzy už vyrazí na zahrádce pod okny jehly krokusů a ze země vylezou tuhé tulipány a co teprve devětsily, palice, v nichž je devět jarních sil, a tu jsem pocítila v temeni hlavy tlak a bolest, předjarní smyslnost se tam probudila a rostla, naplňovala lebku a zrála. A tu mne napadlo zeptat se na vrahy z vilnosti, jestli se dají vyléčit. A pan primář odpověděl, že u sexuálních vrahů je to vždycky buď, anebo. Buďto je oběsí, anebo jim udělají malou operaci na mozku, s čímž ale oni musí souhlasit. To se vyvrtá do lebky dírka, tenounkým nožem se prý přeruší spoj a tím umrtví sexuální centrum. Zároveň se ale poškodí centrum agresivity, které je hned vedle a tak takový chlap přijde jako beránek, se vším souhlasí, ve všem rád vyhoví, ale už není chlap jak býval. Bylo mi jí opravdu líto, ale pan primář mínil, že je pořád lepší operace, než provaz a mně se zdálo, že ztratit zaživa duši, byť byla ďábelská, je ještě strašnější, než fyzická smrt, a pan primář přiznal, že o lidském mozku toho vědí pramálo, skoro hic a přesto do něho píchají nožíkem. A orchideje za oknem vydávaly záři, takhle září zamilovaní, když někam vstoupí. Venku začínalo jaro, země bobtnala, ale orchideje měly teď ve skleníku suché období a až přijdou monzuny, budou mlženy. Když začne v tropech pršet, nedá se dělat nic jiného, než zalézt do chatrčí, milovat se, počínat a plodit, všichni se už na to těší. Voda je symbolem erotiky, plodnosti a mateřství, voda jsou vášně a pan primář má oko uvnitř zelené a monzunově vlhké. A vyprávěl mi ještě, že na Západě jsou psychiatrické léčebny, kde léčí sexuálně úchylné mužské krásné zdravotní sestřičky, mají prý zvláštní příplatky za erotické chování, případně za výkon; zatímco u nás, když se sestřička, nedej bože, něčeho s pacientem dopustí, řeší se to na schůzi a veřejným soudem, minulý měsíc musela zrovna jedna z ústavu odejít a teď pracuje v jézédé, ale bylo to hlavně proto, že ji miloval také primář a že mu nedala. „A co vy víte o sexu?" zeptal se sexuolog a hořáky v jeho očích zahořely. „Co abysme si pustili nějakou desku," navrhla jsem. Vstal, sklonil se ke skříni s deskami a dlouho v ní pátral. Potom položil desku na kotouč a ona se roztočila, zaleskla se jako jižní město z nočního letadla. A z reproduktoru se ozval cimbál a husličky a pan primář otočil ruku ve vzduchu, praštil se přes polobotku a zazpíval: „V Těrchovej na věži trtkali dva ježi, trtkali celú noc, ešte boli s v ě ž í . . . " „Dávejte pozor," volal. „To je první melodie všech slovenských písní. Zjistil jsem, že jsou všechny na jedno brdo." Na dvoře drápal pes erotonoman, venku rozkvétaly možná už krokusy, lusky pukaly a rozvíraly se. Co je z krokusů na podzim, když ne ocúny? Ale teď se ve fialovém adventu čeká na jaro a na vzkříšení. Čtyři zlaté hřeby zarazí pan faráž do měkkého těla paškálu do znamení kříže, vždycky čekám,
že vytryskne krev, ale voskem neproteče. Z reproduktoru se teď linula píseň dlouhá a táhlá jako stezky na horách a pan primář zazpíval: „Sedí bača na salaši a chuja si rukou h l a d í . . . " A jak tu píseň dohráli, začala i třetí a ta byla na nápěv: „Nemóžem sa v y s r a ť . . . " Mají jenom tři melodie, řekl pan primář. Tyhlety tři. Všecky ostatní jejich písně můžete jen přiřadit k těmhle melodiím a to je můj objev. Okno se teď změnilo ve voliéru a z ní vyletovaly orchideje proměněné v tropické ptáky. Slunce zapadalo za chrámovou lodí, zlatě rozsvítilo kříž na věži a hlavu makovice, rudě zbarvilo voliéru a ozářilo láhev s pivem, která stála na stolku. Tiše v láhvi hořelo a pak se ještě na šavli rudě zalesklo jako vzpomínka na prolitou krev. Orchideje mohutnými trychtýři, které měly místo zobanů, vysávaly vzduch z pokoje, mávaly šustivě pavézami a bzučely temně jako himalájské kobylky. Prošla jsem pokojem ke dveřím, narážely na mne a když jsem roztáhla paže, posedaly po nich a usadily se mi na těle, tďkz6 J sem vypadala jako svítící kříž na hoře nad Rio de Janeirem. Chtěla jsem pak vyjít na chodbu, ale uslyšela jsem včas, jak pes drápe a jak se jeho chlupaté těžké tělo sesouvá po dveřích, i klika se několikrát pohnula. Otočila jsem se a v rohu pokoje uviděla pana primáře, prohlížel si mne od hlavy k patě, jako by ke mně přikládal metr, ale jaký? Možná mne diagnostikoval, z mých bezradných pohybů cosi odčítal, možná základní šifru mého života, kterou pořád hledám a nemohu najít. Jeho pohled se náhle zastavil a na něčem ulpěl, ale nebylo to vně, nýbrž uvnitř, okno, za nímž byly dřív orchideje se orosilo, šavle krvavě zářila a v pokoji se setmělo. Orchideje mi teď lítaly kolem hlavy v divých kruzích jako netopýři, možná se mi zapletou do vlasů. Budu mít v hlavě mrtvé ptáky, anebo živé slepice, které s kdákáním prchají před vrahem a tučnými těly narážejí na stěny. „Nedívejte se na mne tak," zaprosila jsem, protože hleděl zeleně. „A proč ne?" „Protože se bojím." „Já se taky bojím," řekl, „vyzkoušel jsem jógu, psychoanalýzu, autogenní trénink, prášky, lítají za mnou nymfomanky, ale já nemůžu. Od té doby, co mi utekla Maruška, jsem vyřízenej." Střevíčníky, nakažené morem staroby, anebo zasažené infarktem rychlým jako zelený záblesk, snášely se k zemi, podlaha byla plná šelestivých koster, překračovala jsem je, ale při některém kroku se mi nepodařilo vyhnout a tak jsem orchideu s ostrým křupnutím rozšlápla. Byla tuhá jako lastura s růžovým mazlavým masíčkem uvnitř. Šla jsem, botky upatlané, k panu primáři, vzala ho za ruku a on začal zpívat Zpívali jsme spolu slovenské písně. Když jsme dozpívali, byla už v pokoji tma. Seděli jsme naproti sobě a neviděli se, jen světlejší západní okno vykrajovalo ze tmy siluety orchidejí, z nichž tma vysála barvy. Byly jako vzpomínky na vášně, utopené v moři všednosti. Praha 1985
Jana
Kultová
Docela obyčejná sobota „Já nechci mít nic společný ho s králíkama, který nežerou trávu a navíc v noci fiespějí," sačalajsem vykřikovat uprostřed noci, když mě zuovu, už po několikáté, vzbudil dusot v g a r á i i 2a stěnou naší ložničky. „ Voní budou žrát trávu! Já je dám zej tra jinammumlal na prahu spánku táta, zvyklý zpacifikovat každou napjatou situaci. Už asi hodinu jsem ho budila tvrzením, že po domě lezou zloději, že na půdě už zase sedí mýval a hryže izolaci, že se tam už zase perou veverky, než jsem se propracovala k vědomí, že jsou to králíci, které jsme večer dostali darem od někoho, kdo je dostal darem od někoho, kdo je dostal darem od někoho — zkrátka na začátku byl někdo, kdo si s 71 imi vůbec nevěděl rady. Tátův mírumilovný postoj k neustálému rušení jeho zaslouženého odpočinku mě dojal. Usínala jsem utvrzena v názoru, že s americkým králíkem je něco hluboce v nepořádku. V diluviu mých chatrných poznatků z přírodopisu utkvěl fakt, že králík je býložravec, tedy někdo, kdo žere býlí a býlí je něco, co rozhodně nemá nic společného s pytlem odporně páchnoucích bobků, na kterém je v barvách vyobrazen obrovský tlustý hlodavec se šťastným výrazem (Happy Rab b it — prosím doslova). Ale i kdybych připustila, že přírodopis se mýlí, má paměť se nemýlí; českej králík mýho dětství trávu vždycky miloval a nadšeně nad ní kmital hebkým čumáčkem. Ale to bylo u babičky v malém domečku ve Lhotce, co ta?? 1 dneska. stojí sídliště. A na Pelíšku v doškové chaloupce, ze které ředitel Junior campu Soběšín obratně vyštípal strejdu Volka do domova důchodců a naverbovaní studenti mu z toho museli udělat residenci. Takže — není si po čem stýskat... 8AM Nenávidím, když mě ráno probudí telefon. Ale Renatě jsem to musela odpustit. Udýchaný stručný hlásek sděloval: „Utíkám zrovna na autobus, v jedenáct budu v Kentu Slastně se protahuju v posteli, táta spí (udolán králíkama), koukám do zeleně za oknem a zase mi přijde, že žijeme v nějakém obraze Celníka Rousseau: kapradí do pasu, pruhová?lé kočky číhající na zeleném břehu u potůčku (náš kocour Vilík má ve skutečnosti daleko do šelmy. Chytá jenom krtky, protože jsou pomalejší. Ráno míváme na zápraží vyrovnané krtčí ocásky). Zelená džungle. Starý ovocný sad jako z Čechova. I s houpačkou. To je, co Renata potřebuje. Tráví své mládí už třetím rokem v Americe předváděním modelů pro exkluzivní Časopisy. Je vysoká, štíhlát má dlouhé údy jako nějaká vzácná tropická.rostlina a často taky tak vypadá — trochu unavená věčným pózováním v nejnesmyslnějších modelech (čím nenositelnější, tím lepší —jde přece o inspiraci).
Vydělává a utrácí štědfe spousty peněz, nemá deprese z minulosti, přítomnosti ani budoucnosti, je pořád do někoho zamilovaná a většinou nešťastně, prostá jako dítě a zodpovědná jako každý správný byznysman. Kamarádky k nezaplacení do pohody i nepohody ... 9AM Je Čas vstávat Oba psi a obě kočky vyletí radostí do vzduchu, když vykročím z našeho bytečku. Pouštím je ven. S nadšením občurávají a obsírají domeček ze všech stran. Chystám snídani: ovesné vločky, mlíko, broskev, pomeranč, banán, ořechy, med ... už dva roky stejně ráno co ráno (pak nemáme být tlustý). Po snídani žene táta Richarda a Péťu — Renatina bratrance — dělat králíkárnu (už žádný bezesný noci). Kluci jsou šikovný, mladí, žraví; přijeli z Mnichova, kde žijou už několik let, předvádět „skijaky" pro nějakou západoněmeckou firmu. Petr řeže a přitlouká, přeměřuje prkna, jakoby odjakživa nedělal nic jinýho než králíkárny. Ve skutečnosti je z nejrychlejších na světě v rychlostním lyžování. „Miloš tě vyžene i s králíkama as králíkárnou", povídám tátovi rozzlobeně, když vidím, že využili zadní stěny zahradního domečku, který okupuje pro své nářadíčko podivínský zahradník Bili, a přibili k ní králíkárnu. (Bože můj, jen střecha domečku představuje asi tišíc dolarů). Dolary, nedolary, Amerika, Neamerika, táta si tady prostě udělal Veltrusy. To jsou takový ty lidi, co si udělají Veltrusy všude... 11 AM Králíkárna hotova. Králíci v králíkárně. My s Andreou a Petrem v Kentu. Andrea je hezká, sportovní opálená holka, která žije už třetím rokem v San Francisku. S týská se jí po Česku, protože má doma hrozně moc bráchu a seste?\ ale prý chtěla šíleně moc cestovat, a to nešlo; nikam ji nechtěli pustit, a tak si to teď vynahrazuje a cestuje pořád kolem světa, všude si najde nějakou práci a zase jede dál. Tady se jí líbí, že jí to připomíná doniov. (Ale ta zima od listopadu do čewna by se jí asi nelíbila). Kent vypadá jako všechny města tady v Connecticut. Silnice a z ní silničky a 2 nich cestičky k bílým dřevěným vilám. Zahrady většinou jen ostříhanej trávník a keře. Kytky se tady moc nepěstujou. To dá práci, stojí to prachy a je to jenom pro krásu. Na nějakém předem těžko definovatelném místě je tzv. Green. Silnice se rozšiňije a tvoří něco jako náměstí. Tam je radnice, banka, služby, pošta a supermarket. Americké supermarkety jsou svět sá m pro sebe. Jsou tak obrovské, tak studené, tak tiché a chodby přecpané zbožírn tak nekonečné, že mám vždycky pocit, že mě někdo za rohem uchopí a posadí za dveře některého z chladících boxů. Pamatuju si, že tenhle pocit jsem měla naposledy v neprobádané jeskyni Macochy. Konečně dopochodujeme s Andreou k mrazícímu boxu, vydolujeme z ledu největší možnou krůtu a samy už promrzlé vyklušeme znovu do letního úpalu.
100
11.30 AM Před obchodem sedí už Petr s Renatou a na otázku: „Jak se máš?", odpovídá Renata jako obvykle, že právě přiletěla odněkud (Florida, Kalifornie, Hawaii, atd.), kde byla hrozná otrava a že měla (jako obvykle) hrozně přecpanej let „Ani jsem se v letadle nevyspala!" Zdá se totiž, že letadlo je jediné místo, kde by měla Renata čas spát, leč nemůže. Za chvilku už vyje blahem, když projíždíme kentskými lesy: „Je tu nádherně, je tu báječně" a doma se hned vrhá na domácí chleba, tvaroh a pažitku (přímo ze záhonu). Láduje se chlebem a já se zájmem pozoruju, kde se na štíhloučkém bříšku udělá boule — ale, nic. Petr s Ríšou a Andreou už nás lákají k ry bníku. Na každé noze mají přidělaný malý plastický kajáček jako širokou lyži a dvoupádlem kormidlujou. Kluci objeti s tímhle zvláštním křížencem spoustu amerických jezer, řek a kus moře a budou se vracet do Mnichova s řadou objednávek. Stojíme na břehu, a táta, Renata, já a oba psi okouzleně pozorujem, jak na tom Petr předvádí akrobatické kousky. Táta, jako vždy dychtivý okusit všechno neznámé, stojí za chvilku na skijaku uprostřed jezírka a Petr na něj řve: „Nohy u sebe! Nohy u sebe!" Nakonec všichni končí s -nohama od sebe — ve vodě. Psům nebylo dopřáno projet se, nicméně potápěli průběžné každého, koho mohli, v zoufalé snaze vydrápat se na některou z lyžiček. 12 AM Jsem v kuchyni. Jako většinou, když jsem doma. Jíme rádi a hodně. Jako všichni Češi. Čteme se zájmem strašlivé historky a statistiky o cholesterolu a pak nás při požírání borítvkových koláčit příjemně mrazí v zádech — déláme nebezpečné věci. Pouštím televizi a co chvíli odbíhám z kuchyně, abych viděla alespoň kousek koncertu Live Aid v Philadelfii a v Londýně. „Woodstock osmdesátých leť\ říkají herci a zpěváci, kteří uvádějí všechny ty slavné hvězdy šedesátých až osmdesátých let. Desetitisíce hlav — ruce nahoře, nekonečné moře mládí v pohybu na obou stadiónech. 12.20 PM Špenát dodělanej, skopový z trouby. „Ke stolu, ke stolu!volám přes trávníky do daleka. První samozřejmě přiklušou psi. Mají neobyčejný instinkt na žrádlo. Ačkoli čistě teoreticky mají žrát jen jednou denně, ve skutečnosti jim každou chvilku něco spadne doslova do huby. V nejhorším případě se spokojí vylízáním všech talířů a kastrolů; jsou lepší než nejlepší myčka. U stolu jsme dnes slušně velká rodinka. Velmi se radujeme z dobrého papání. A meričani o mně říkají, že vařím jako krejzy. Sami jedí málo. Naberou si na talíř jako člověk po operaci žaludku, vykřikujou, že je to grejt a nimraj se v tom půl hodiny, než to nechají z poloviny na talíři. Mají strach z infarktu, soli, tuku, mlíka, masa, mouky, rakoviny, impotence, SSSR, byznyskrachu a AIDS. Na tolik strašáků se v podstatě raduj ou ze života dost vydatně. Pořád něco slaví; každý víkend je tady na venkově spousta události: farmářská slavnost krocení býků, přebory w
volů v tahu, závody psů. koní. aut, na lyžích a závody žab (ve skoku dalekém — některé žáby jsou prý velké jako ?nalá želva). Lidi se předvádějí v národních krojích a tancích, hrajou si na Indiány a s Indiány a tak vůbec. Kromě obchodu (tedy spíš byznysu) jsou jako děti. Nevědí téměř nic o světě. Když se v televizi koukají na tenhle koncert, mnozí určitě objevují Afriku: „Kde to je? Nemáš atlas? Aha — no to je velká země. To je vlastně tam, co jezdili X-ovi na zimu, protože je tam i v zimě teplo. A divoký zvířata. Hm. Hm." Pak vidí na obrazovce hladovějíc i a žíznící dětská tělíčka, sednou si a napíšou šek. Být dobročinný patří taky k tomu být Američan. Crosby, Still and Nashe zahlédnu, než odjedeme k Lili s krůtou (účel návštěvy — předání knlty k uzení). Vypravuju Tomáše na Floridu Qako správná česká matka jsem ho vybavila i obrovskou bábovkou) a znovu mě přepadá nesmyslnej, blbej pocit, že se svět mých malých radostí zmenšil Kdybych byla v Praze, těšili bysme se na takovejhle koncert třeba měsíc dopředu a všichni bysme seděli u televize tiše jako pěny a vůbec bysme nemysleli na jídlo. Natož na uzení krůty. A kdybych tady byla na návštěvě a vylezla na Empire State Building, hřálo by mě vědomí, že všichni doma budou chtít vědět, jaký je to naESB a JÁ jim to budu moct říct. Kdybych měla na sobě všechny ty hadříky, které si tady sem tam koupím,, když zrovna něco potřebuju, za dva, tři dolary v obnošáku, všichni by mě obdivovali a já bych měla radost, že mám něco zvláštního. Ale Američani yielezou na ESB a nevím, co by člověk musel mít na sobě, aby je to zaujalo; přinejmenším národní kroj nebo nic, to by je zaujalo určitě neobyčejně, neboť to se tu nesmí (v televizi ani na fotce se nesmí objevit ani pánský zadek, natož dámský předek). Většina tady chodí prostě v kalhotech, spíš hodně velkých než dobře padnoucích, vytahaných svetrech a bundách. Jedině některý černošky, chudší holky a cizinci jsou pečlivě nalíčený a dobře oblečený. Takže, co! Když si člověk může kdykoli a kdekoli vybrat přinejmenším z deseti druhů čehokoli (ale většinou ze sta), přestane ho prostě bavit vybírat si cokoli. To unaví. Kdysi, neuvěřitelné dávno, asi před třemi lety, jsem se radovala, když mě diskžokej přivezl propašovanou řasenku z Rakouska nebo oční stíny za nekřesťanské peníze (které jsem navíc neměla). Dneska se mi to tu válí bez ladu a skladu po koupelně (dary) a jediná věc, po které skutečně toužím, je slovenská „Masť na spáleniny" (už se bohužel nevyrábí). Věci a události prostě začaly mít svou skutečnou normální hodnotu. Čokoláda je jen čokoláda; něco, co se prodává stejně jako žvejkačka a cola u každý benzínový pumpy. A takovejhle fantastickej koncert je prostě koncert Co z něj neuvidím a neuslyším, stihnu později v sestřihu. A jestli to bude fajn, Renata to koupí na videu a já se na to budu moct koukat, kdykoli budu v N.Y. A já můžu bejt v N.Y. kdykoli. A když mě to náhodou začne nudit, vyjdu si prostě na 42. ulici a přes Time Square na Brodivay, jako bych šla z Příkopů na Václavák nebo z Tržnice na S lovenskou. Prostě j en tak. Připadá mi
to výjimečný, zvláštní? Vůbec ne. Jediný, co je zvláštní\ je, ze člověk by chtěl chodit po Slovenský, když jde po Brodwayi, a po Brodivay i asi nejvíc touží když sedí u Tržnice... 2.00 PM Nasedáme do džípu a jedem k Lili. Psi se strkají, kdo bude sedět vepředu. Nakonec je vyhodím dozadu a Z eman se jako vždy tváří hrozně pyšně a důležitě: „Dívejte se lidi, JÁ JEDU!" Jedem hlubokým lesem podél jezírek jako na Buchovech. Tady jsou samý hluboký lesy. Kdyby se do nich Člověk dostal, navždycky by v nich zabloudil, zapadl do močálů a mokřin jako naBoubíně. Ale to se nemůže stát, jsou nepropustný. Už nejmíň sto let do nich nikdo nevkročil Mha přede mnou, mha za mnou. Zarostlé jabloňové sady v javorech a džungli jiných listnáčů jsou jedinou vzpomínkou na ty, kteří je zasázeli a pak odešli na západ za lepším živobytím na kalifornském slunci. Přes tisíce kořenů se strašidelná cesta nakonec otevřela a my jsme u Malvínovy farmy. Ta se ovšem nedá popsat realisticky, Člověk nutně upadne do podezření, že přehání. Představujte si se mnou: vozová cesta, vlevo louka-ohrada, vpravo louka-ohrada, vlevo prasata (černá, původně bílá), krávy vycházející a zacházející do desítek vraků aut, z okýnek starýho školního autobusu se koukají kozy, na stupátku se vyhřívají slepice, z vraku hospodářského náčiní Čile vybíhají a skotačí králíci (ale možná jsou to divoký zajíci). Zvířata vlevo, vpravo, v ohradě, před ohradou, za ohradou, na cestě, v lese vraky kam oko dohlédne a všude plno obrovského šťavnatého kapradí. Malvínova farma, to je očividně vítězství přírody nad civilizací a tvoří s ní dokonalou jednotu. Dle ústního podání se interiér M. farmy mnoho neliší od exteriéru. Pijíce čaj z hrnků, které naposled viděly vodu někdy o vánocích a ve kterých plave něco, doufejme, že smetí, musíte bez mrknutí oka strpět slepici, která se vám uhřadí na hlavě a kachnu, která vám přiletí na klín (žádné přistřihování křídel v Americe). (něco jako kšat kša), řekne rozšafně Malvínka a obezřetné sundává ze stolu kocoura, který vám suverénně užírá jídlo z talíře. (Okamžitě tam vyskočí znovu, a ona už ho tam nechá). Malvínovi jsou legendární. I tady. V Americe. A to už je co říct (Silnice, co k nim vede, dostala jméno po nich.) Táta obejde velkým obloukem vepře, který se rozhodl zchrupnout si na cestě v zbytku louže. Vjedem znovu do lesa, mha přede mnou, mha za mnou. Z ní se náhle vynoří perníková chaloupka. Jsme u Lili. 4.00 PM Lili a Richard si tohle postavili na víkendy a pro radost Lili teď tady žije celej tejden sama a je z toho na nervy. Je to veselá, šikovná a pěkná ženská s velkým smyslem pro srandu, umí bezvadně zpívat, tancovat, vařit, péct a hlavně hostit; hostí hrozně ráda a hrozně dobře. Teď zrovna ji ale během tejdne choděj navštěvovat akorát tak Malvínovic krávy. „Co dělá Richard?", ptám se jí hned poté, co 101
jsem zpohlavkovala psy, kteří začali honit Lilina kocoura. „Ale, prosím tě", vzdychá slzavě mezi dvěma pusama, které mi srdečné vlepila na přivítanou, „je pořád v trapu, v tý svý laboratoři". Richard je chemik — výzkumník. Zrovna teď tam u nich v tý vědecký laboratoři zkoumá, co si říká hmyz; kterou kytku sežrat a kterou ne — j e v tom sex a chemie a nevímco ještě, má to prý budoucnost ... Ale jinak je Richard normální a milej, maso umí udit znamenitě (teď mě tak napadá, co on to vlastně do toho láku dává, proboha?). Na verandě sedí návštěva z Virgin Islands, což je snad až někde u Kuby, lovím své chatrné zeměpisné znalosti. „To je až za Kubou," říká krásná Jitka, která nevypadá ani na čtyřicet ani na ty dvě velké slečny, které vypadají znuděně jako všichni američtí teenagers v přítomnosti rodičů. ,jí odkupaste?'4 ptá se po chvíli táty. „Neznáme se odněkud?" Znají se, samozřejmě. Oba prožili mládí na Mělníce a zpívali a tancovali spolu v jednom souboru, dobývali spolu kelský zelí a mlsali jahody. Údajně nic víc. Jitka je „na ostrově", jak říká St. Thomasů, už deset let. Její vyprávění je jako z G. Greena: ostrov 12 km do délky a 4 do šířky, domorodci, pár hotelů, malá ostrovní společnost, kostel, proslulá hospoda, všichni všechny znají. ProvinČnost na vysoké noze. Jitka mluví, mluví a mluví... a mě přepadá, jako tak často, pocit absurdity... Zavírám oči a vidím Kly u Mělníka, je ráno a my s kamarádkou Jarmilou pleníme jahodové záhony, šťáva nám teče mezi prsty, desítky květáků, celerů, petrželí a kedluben praská a vydává omamnou vůni, zdálky jemně páchne Labe a nám je patnáct... „Kruci, co takovou žeriskou z Kel může přimět, aby se odstěhovala ausgerechnet do Karibskýho moře, na ostrov jako vy myš len ej z G. Greena?" přemítám v duchu. Vaška tohle netrápí. Podařilo se mu přesvědčit i mé, že svět je v podstatě malej a dá se velmi rychle procestovat, že lidi jsou v podstatě všude stejný a mají r á d i změnu, vzrušení a poznávání, a tím pádem i cestování. Že hranice jsou nesmyslné umělé přehrady a lidská přirozenost vždycky směřuje k překonávání přehrad. Že člověk má mít rád svou zem a máji celej život fandit, ale nemusí v ní žít, aby byl šťastnej. Je to asi pravda, lidi na celým světě, hlavně mladý lidi, jsou si čím dál víc podobný; nosej stejný džínsy a trika od Tokia po Kalkatu, milujou stejnou muziku a mají přibližné stejný filozofický názory. Jako vždycky, když se dám do přemejšlení, jsem vyrušená. Tentokrát mé vytrhla z tívah Anička. Anka, to je moudrost, aktivita, nezdolná energie a láska, vtělená do drobné, houževnaté postavičky. Anka se tuhle krásně rozšoupla na oslavě svých 67. narozenin, ale pracuje jako třicetiletá údernice (naštěstí na svým), životní elán a pohotový humor by jí mohl každý závidět Opravuje j a k o zdatný řemeslník svoji chalupu, druhou chalupu, natírá, maluje, drhne, vaří a přenáší balvany, aby vytvořila nové kamenné valy a
102
hradby, zahrádku má krásnou jako pravá česká venkovanka. Živá kronika časů, obratná krotitelka svárů, milovaný kritik, náročný člověk v nenáročné podobě. S Aničkou je to asi takhle: Ona má na zahradě atomovej kryt Několik metrů betonovejch zdí a chodeb v zemi. Postavil si to nějakej bláznívej Američan, že v tom přežije atomovej útok. Ale nepřežil v tom connecticutskou zimu, tak se odstěhoval Aničku ta díra do země, obezděná betonem uprostřed její zahrádky, neobyčejně sere. Jsem tudíž přesvědčená, že tam jednou přijedem a ona se bude koupat v bazénu, kterej vyrobí zrušením atomový ho krytu. Beton bude natřenej na nějakou slušnou barvu a kolem budou kytky a vůbec samý krásný věci. A my ji budem obdivovat a Anička potřese ramínkama, jak ona do dělá, a řekne: „No jo, to nic, sakra, ani jsem nevěděla, ze přijedete, vzala bych si aspoň zuby!" (Ale kecá, nevzala by šije.) Takže Anka právě přijela, omlouvá se, že tak pozdě, že je jí nějak blbě. Děláme si z ní legraci, že si někde přihnula s Jirkou (znamenitý sochař ze Zlína, má stavení a obrovský ateriér s dílnou v sousední vsi). „Ze starýho, nemocnýho, unavenýho běžence si dělejte Šoufky", pochechtává se potěšené, ale je vidět, že není v obvyklý normě. Tuhle se nechala ve slabý chvilce slyšet, že přece jen není dobře člověku samotnýmu, že je to fajn, když má člověk, k stáru nějakýho dědulu vedle sebe. Přikládám to však chvilkovému obloužení z nemoci, protože, za prvé — Aničku milujou nejen všichni lidi, ale i zvířata tak, že jí lezou až do baráku a do zahrady. A to nejen srnci, ale i vůdčoci, mývalové a králíci. Před dvěma lety se do ní zahleděl skunk a honil ji nahatou po zahradě... („Bylo vedro, tak spím nahatá, ráno se probudím, koukám, skunk mi s ... po záhonech. Tak jsem popadla sekeru a jak jsem byla, tak jsem vyletěla, pěkně jsem si to namířila a praštím, po něm sekerou a... vedle! No, von se naštval, nebo co, a za mnou. Já kličkovala po zahradě jako blázen. No, dovedete si představit, kdyby mě postříkal?! Dala bych penzi za rajčatovou šťávu, jinak bych to ze sebe nedostala") A za druhé — Anička byla celej život šťastně zamilovaná do svýho muže. Musel to být báječnej mužskej, kterej miloval svoji novinařinu a ji. A já si myslím, že když má člověk to štěstí, že může prožít kus života s někým, kdo za to stojí, ani ty krásný vzpomínky by za 7iějakou podpůrnou skutečnost nevyměnil ... Anička je z těch lidí, co podpírají svět, říkám si, když s námi džíp rajtuje na zpáteční cestě po výmolech Malvínovy farmy. Táta se vyhne do louže (tentokrát to byla kráva) a vjede do lesa mha přede mnou, mha za mnou a utrousí spokojeně: „Máme tady fajn kamarádyPřikývnu upřímně a dáme se do zpěvu, že přeřveme i rachot džípu. Samý český písničky — zpíváme si vlastně skoro vždycky, když spolu někam jedem. Ne ze stesku. Z radosti. Že jsme Češi, že všechno to pěkný máme hluboko uložený v sobě a ze n á m to nikdo vzít nemůže. „Jen co v sobě nosíme, to si chránit musímezpívalo se u nás ve středověku.
Tož tak. Všechno. co teď prožíváme, bereme jako další obohacení... 10 PM Doma honem otvírám televizi. Závěr koncertu je nádhernej. Lidi na obou stadiónech šílej, my s Renatou a Andreou před televizorem. Chroustáme meruňkový koláče. Myslím na Torna, kterej právě teď startuje z Newarku (vnitrostátní letiště v Nexu Yorku) na FloHdu. Je to daleko, přes tři hodiny v letadle, mnohem dál než z Prahy do Londýna. A jel jen tak, jako by jel na Buchovy. Ovšem na Buchovy, to by bylo mnohem, mnohem lepši než na Floridu. Jenže, člověk jaksi nemůže bejt všude zároveň.., Králíci dostali trávu, sežrali je nekompromisně. Život je prostě nezadržitelnej ... DOSLOV po dvou měsících — září Koncert Live Aid pro hladovějící Afriku vydělal + 60,000.000. Tomáš se vrátil z Floridy s poznáním, že je to nudná placka. Miloš se vrátil z Evropy a je nadšenej, že máme králíky, který žerou trávu, a budou mu tudíž chutnat. Renata odletěla někam, kde bude určitě děsná nuda (děsným letadlem, ve kterým se nevyspí). Andrea odletěla do Kalifornie, rozhodnuta konečně něco dělat — kurs fyzikální terapie. Petr a Richard odjeli do Mnichova se štosem objednávek na skijaky. Já jsem většinou v kuchyni. Koláče jsou teď borůvkový. Táta sklidil a zavařuje okurky, rajčata, papriky a cukíny pro všechno obyvatelstvo východního pobřeží Spojených států. Connecticut, léto 1985
Jan Kotík
Národní písně a národní umělci +
„ ... Boh je mrtvy, národ padol prečo by som nepokradol? ... " Vladimír Merta: Bude ako nebolo Nedávno jsem si při přímé konfrontaci ozřejmil fakt už dlouho vězící v mém podvědomí. Starší generace používá pro hudební skladby z folklórních zdrojů označení národní píseň; tentýž poj em chápe generace mladá pod pojmenováním lidová píseň. I v oficiálních publikacích bývají folklórní skladby uváděny jako irské, skotské či moravské lidové. Tato zdánlivě nepodstatná změna v pojmenování má hlubší souvislosti a stojí za zamyšlení. První sbírky Českých a moravských folklórních písní vyšly v druhé polovině minulého století. Všimněme si jenom jejich názvů: Prostonárodní české písně a říkadla (K. J. Erben, 1862); Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými (Fr. Sušil, 1860); Nové (nově posbírané) národní písně moravské (Fr. Bartoš, 1882); Vataáské národní písně a říkadla (Ed. Pecka, 1884); Kytice z písní národních (Fr. Bartoš a Lev Janáček, 1901). Bartoš však již na přelomu století používá paralelně termínu lidová píseň. Tím se také liší od svých kolegů, důsledně lpících na adjektivu národní. Jistě to zapříčinil jeho citový vztah k prostému lidu, zřetelně prosvítající z jeho rozsáhlých etnografických a folkloristických studií. Zastavme se na chvíli u tohoto prostého lidu, v tehdejším jazyce psaného „lid sprostý". Pozdější význam pří/avného jména sprostý vysvětluje mnohé. Národ a národní kultura byly tehdy reprezentovány svou elitou — intelektuály, umělci a učenci často s honosnými tituly. Druhou stranu téže mince tvořil lid, namnoze chápaný jako cosi nízkého, nevzdělaného, vulgárního, „sprostého", co potřebuje být touto elitou povzneseno do vyšších sfér. Folklórní tradice však tvořila výjimku — byla totiž „očištěna" od „sprostosti" přetavením a zatmelením mnohonásobným předáváním z generace na generaci. Jedním z hlavních kritérií pro zařazení lidové písně do „národní pokladnice" byla jednoznačná anonymita autora. Jenom tehdy mohla být skladba uznána za ryzí, bez vtíravého pocitu, že na ní ulpěla špína a sprostota lidu. Podívejme se ale na situaci dnes. Co nyní vlastně tvoří národ? Lze ještě v dnešní době vůbec o národě hovořit? Není to už jenom „skupina jedinců hovořících týmž jazykem"? Kdo tvoří jeho elitu? Existuje nějaká? Jak je tomu s dnešním lidem? S národem je úzce spojen jeho jazyk a kultura. V kultuře se národní vědomí odráží, do ní se ukládá a z ní je opět čerpáno. Stav kultury určitého národa je také nejlepším měřítkem pocitu národní sounáležitosti jeho příslušníků. O krizi, v níž se česká a slovenská kultura nachází již několik let, bylo mnohé napsáno spolu s analýzou tohoto stavu; tento fakt prosvítá i z oficiálních a navenek 103
optimisticky se tvářících rozborů. Tato krize je vleklá a má tendenci se neustále prohlubovat, neboť mnohaleté rozleptávání pocitu národního sebevědomí už způsobilo mohutnou trhlinu v kontinuitě kultury, tak důležité pro její funkci reflexní, absorbční i emisní. V důsledku této závažné skutečnosti dnes nelze hovořit ani o elitě národa, ani o sprostotě lidu. Elita v dřívějším smyslu měla možnostpublikovat svá díla a seznamovat s nimi co nejširší veřejnost (a to i za tolikrát zesměšňovaného RakouskaUherska), byla to dokonce její nejvyšší morální povinnost vůči národu. Dnes však ne hrstka, ale pořádná hromada umělců, historiků a filozofů má publikační možnosti téměř nulové; jenom její zlomek se může pochlubit tím, že čas od času některé její dílo (často ovšem ne to nejhodnotnější a nezrídkd v okleštěné podobě) je dostupné veřejnosti. Politická situace už několikrát pořádně zamíchala kartami, takže nikoho příliš nepřekvapí, když v kotelně Či u benzínové pumpy narazí na filozofa či spisovatele, který hravě strčí své oficiálně vydávané kolegy do kapsy, nebo na amatérskou hudební skupinu, k níž by mohli chodit na lekce hudebníci, ověšení mnohými metály z Lyry nebo Sokolova. Ti všichni dnes tvoří část anonymního plebsu, sprostého lidu dneška. A jsou také jistými podzemními nositeli české a slovenské kultury. Pejorativnost se takto pozvolna přesouvá z lidového na národní. Svou roli tu pochopitelně hrají i taková ustálená spojení, jako Národní shromáždění, parodie demokratického parlamentu, nebo národní výbor, s nímž obyčejný občan zápasí často bez úspěchu o své základní životní potřeby prostřednictvím obsáhlých a nesmyslných formulářů a dotazníků (stačí se podívat na několikastránkovou žádost o přidělení bytu). I to přispělo ke skutečnosti, že přídavné jméno národní bývá spojeno s nepříjemnými asociacemi. Na druhé straně však existují, či ještě donedávna existovaly, pojmy, obsahující toto adjektivum, které si podržely vážnost a důstojnost Tím byl především titul n á r o d n í umělec. Z obrovské garnitury národních umělců si jich připomeňme několik: Jan Zrzavý, Jiří Trnka, Jan Werich, Jaroslav Seifert, Václav Talich, Josef Kainar. Všichni se dodnes těší úctě a uznání; svůj titul získali před již zmíněnou krizí kultury a společnosti a dali by se přirovnat k oné dávné národně buditelské elitě. V posledních letech dochází k částečné devalvaci titulu tím, že na rozdíl od dřívějších nositelů jsou nyní mnozí národu prakticky neznámí. Vážnou ránu respektabilitě titulu zasadilo letošní jmenování laureáta z dosud opomíjené oblasti, populární hudby. Přitom se dá bez přehánění říci že ho zná prakticky každý — je to zpěvák Karel Gott Když v roce 1965 přebírala čtveřice vlasatých liverpoolských kluků z rukou anglické královny Alžběty n . Řád britského impéria, vzbudilo to ve staré dobré Anglii nemalý rozruch. Několik držitelů Řádu své rozhořčení vyjádřilo tím, že vyznamenání vrátilo. A nebylo se čemu divit — poprvé se totiž tohoto ocenění dostalo představitelům zábavného žánru, komediantům. Oficiální zdůvod104
nění spočívalo na faktu, že Beatles představovali vtehdejší době jedenznejvýnosnějších britských vývozních artiklů. Současně to ale znamenalo uznání a jistou legalizaci rockové hudby, jejímiž byli právě Beatles čelnými reprezentanty. Řád britského impéria pochopitelně není vyhrazen pouze umělcům, přesto dala historie za pravdu Jejímu Veličenstvu v tom, co sama královna tehdy netušila a ani tušit nemohla: Beatles znamenají velký přínos umění dvacátého století nejen v samotné Anglii, ale i v kontextu celosvětovém. ^ Titul národní umělec je na rozdíl od britského Řádu už svou povahou určen výhradně umělcům, těm, kteří svým celoživotním dílem nejvíce obohatili české a slovenské umění. Na první pohled by se dalo říci, že podobně jako v případě Beatles dostala v Československu spolu s Karlem Gottem ocenění rovněž celá populární hudba; v těchto souvislostech lze také chápat letošní jmenování Uda Jůrgense čestným profesorem. Podívejme se však na věc poněkud hlouběji. Jaký přínos^ našemu umění znamená dílo umělce Gotta? Čím je obohatil, co z jeho vkladu budou moci použít další generace? Nebudeme daleko od pravdy, když si na tyto otázky popořadě odpovíme: prakticky žádný, ničím, nic. Populární hudba dnes tvoří nejmasověji konzumovaný druh umění vůbec. Její větší část tomuto konzumnímu hledisku také podléhá a postrádá obecnou platnost, která je nedílnou součástí každého opravdového umění. Její produkty — hity nebo chceme-li šlágry — se vyznačují jepicí délkou života a podbízivostí masovému vkusu. Avšak i v populární hudbě existují, byť ve výrazné menšině, díla, která snesou umělecká kritéria. Za příklad zde může posloužit i hudba již zmíněných Beatles nebo v menší míře i Udo Jürgens (zpěvák, skladatel a pianista), jehož písně kdysi přebíral kromě jiných i Karel Gott. Avšak v Gottově osobě došla ocenění právě ta část populární hudby, jejíž umělecký přínos je nepatrný — je to hudba odvozená, řemeslně dokonalá, bez invence a originality. Toto „oceňování" naší populární hudby má starší historii. Průkopníkem tu byl opět Gott, který jako první ze své branže obdržel titul zasloužilého umělce. Následovali ho Waldemar Matuška, Helena Vondráčková, Eva Pilarová, Jiří Korn, Hana Zagorová, Jiří Malásek, Felix Slováček a další. Přes zdánlivou různorodost mají tito představitelé lehké múzy něco společného: jsou to převážně interpreti s minimálním nebo nulovým autorským vkladem. Nejdůležitější Část jejich repertoárů tvoří převzaté skladby většinou anglosaské provenience. I skladby a aranžmá domácích autorů jsou poplatné zahraničním módním trendům, pokud nejsou jejich různě dokonalou kopií, postrádají původnost i spojení s národní hudební tradicí. Je to socialistická varianta západního showbusinessu nejhrubšího zrna, v němž stojí umění na spodní příčce žebříčku, na jehož vrcholu tkví řemeslně odvedená rutinní práce, počet prodaných gramofonových desek a rozloha beznadějně vyprodaných sálů (pochopitelně se zvláštním zaměřením na počet získaných měnových jednotek na
metr čtvereční). Jsou to vlastně manufaktury nebo továrny na hudbu, vyrábějící dokonale vysoustruženě výrobky, které se odlišují od umění jako estetická hodnota bakelitového pletacího stroje od krásy ručně vyřezávaného kolovrátku. Nejde tu o útok proti Matuškovi nebo Gottovi. Nic proti nim, vždyť koneckonců zábava je jednou z hlavních funkcí populární hudby; netvrdí se tu, že v ní musí jít o umění za každou cenu. Karel si může osladit kávu o trochu víc, Walda trhat žluté růže z Texasu, Helena chytat na pasece motýlka, Felix zavírat oči při logické písni — nikoho to přece neuráží, mnozí se naopak pobaví. Podobně se pobaví a odreagují též v šantánu či u pouťových atrakcí. Nebudeme to snad ale považovat za projev umění, dokonce nejhodnotnějšího. Role interpreta, tak důležitá v hudbě vážné, má v populární hudbě jinou funkci. Navenek, z velice povrchního pohledu, se může zdát, že má ještě větší váhu — v masových médiích bývají jména autorů písní uváděna jen málokdy a skladby jsou ztotožňovány s interprety, (nejrozmanitější písňové festivaly jsou de facto soutěžemi zpěváků). Avšak podíváme-li se na celou sféru populární hudby (a jazzu) z historického nadhledu, snadno zjistíme, že až na nepříliš četné výjimky je Čistí interpreti ovlivnili velmi málo; naopak nám před očima vyroste tzv. autorsko-interpretaČní typ, v klasické hudbě prakticky neznámý, který nejvíce hovoří do vývoje populární hudby a tvoří její nejvýznačnější milníky. Nelze proto v této oblasti pouhý interpretační výkon přeceňovat, jak ráda činí laická veřejnost; titul umělce tu není namístě. Jedná-li se o ocenění ekonomického přínosu, existují resortní odměny a vyznamenání, exportní zásluhy lze hodnotit státní cenou nebo řádem. Tento faktor by však neměl být dominujícím činitelem pro přiznání titulu umělce. Na druhé straně existuje celá řada umělců, jejichž vklad do umění tohoto století v naší zemi je nesporný — v populární hudbě je to zejména Jiří Suchý, jehož tvůrčí přínos zůstává dodnes nedoceněn, nebo nahrávky skupiny E t c . . . Vladimíra Mišíka, tvorba Vladimíra Merty, mnohaletá práce sourozenců Ulrychových, kteří dokázali nenásilnou formou spojit populární hudbu s moravskou lidovou hudebností, Dáša Voňková, slučující náročnou kytarovou a hlasovou techniku s citovým prožitkem, mnoho dimenzionální zpěvačka Mirka Křivánková s absolutním citem pro jazz, rock i folklór. Našli bychom pochopitelně mnoho dalších, a to nejen na poli populární hudby. Nebude snad příliš scestné si připomenout spisovatele Bohumila Hrabala, jemuž byla oficiálně vydána řada knih a podle jehož literárních předloh bylo natočeno několik filmů a inscenovány divadelní hry. Jeho dílo je ryze české, je proto i národní, jeho umělecká hodnota je nesporná, je tudíž v pravém smyslu slova umělcem národním. Z hlediska titulárního je však národním umělcem šestačtyřicetiletý Karel Gott, zatímco jednasedmdesátiletý Hrabal nebyl uznán ani za umělce zasloužilého. Jakou váhu tedy dnes může mít titul národního umělce? Prakticky žádnou. Člověk buď umělcem je anebo není, bez ohledu na udělený či neudě-
lený titul. Jenom to adjektivum narodili a s ním spojené substantivum národ dostávají mezi mladými více ironický a pejorativní podtext Dnešní mladá generace, kterou její vzpomínky a zkušenosti neopravňují k tomu, aby se na toto přídavné a podstatné jméno dívala a priori s úctou, získává k němu podvědomě negativní vztah. Zazpívá si s chutí písně lidové, k národním se ale nehlásí. Pro ni je uměním třeba hudba mladých rockových skupin, z nichž jedna — Nahoru po schodišti dolů Band — vše vtipně shrnuje ve sloganu své písně o nové budově na Národní třídě v Praze: Je to Nádor sobě! -gfm-t Praha
Sergej
Machonin
Velké a malé dějiny Pondělí
Boris Becker vyhrál Wimbledon a Německo se zbláznilo. V rodném městě ho čekal třicetitisícový dav, pan starosta s městskou radou v gala mu uspořádal superrecepci a na zvláštním zasedání radních se pouze díky hlasům konzervativců nestal sedmnáctiletý vítěz čestným občanem města. Konzervativci usoudili, že by to mohlo mít na tak mladou duši zhoubný vliv. S tím vřele souhlasil vítězův otec a snad i maminka, která v záři fotoblesků a reflektorů prozradila reportérům, že chlapec dostal jméno Boris podle jednoho ruského románu, zapomněla už, podle kterého. Tenisové časopisy, které léta trvaly z dávných vzpomínek na lepší časy německého tenisu a z unavené kritiky tenisových generací posledních dvou desetiletí, zažívají závratnou konjunkturu, dojí z hlasů čtenářů sentiment jako mravenci z mšičích zadečků: „Boris, mein Herz schlägt für dich", — „Borisi, mé srdce tluče pro tebe", atd. Zvláštní číslo, vydané na počest vítěze, má na obálce impozantní nápis ZRODIL SE HRDINA a na titulní stránce Zeitu, vrcholu západoněmecké serióznosti, je karikatura: Franz Josef Strauss odpálil raketou přes síť dlažební kostku rovnou na soupeře za sítí — kancléře Kohla. Úvodník, jehož smysl kresba vyjadřuje, pocítil v mladém heroldovi symbol naděje, teskně zadoufal v novou možnost Německa: v jednotu záměrů a činů, v jednotu vůle, síly a rozhodnosti, v modrookou a rusovlasou Čistotu německého jinocha uprostřed korupčních a špionážních afér, teroru, zběsilého nešváru a politické špíny. Eurórie trvala chvíli. Becker mezitím prohrál na dvou velkých turnajích. To neměl dělat fanynkám ani Zeitu. Další karikatura na titulní stránce měla podtitul: KOHL STÜTZEN ODER STÜRZEN? (Podpořit Kohla nebo ho povalit?) Úterý
Kosař, soused, slavil koncem srpna sedmdesát105
ku. Dostal blahopřejný blanket z továrny, kde stával patnáct let u vrtačky, s vyplněným jménem jubilanta. Od dětí broušenou vázu se zlatou sedmdesátkou, od nás jakési nóbl pití a mou rukou vyvedený vavřínový věnec s oranžovými bobulkami mezi listím. Myslím, že vavřín takové žhavé bobulky nemá, ale je to hezká, téměř komplementární souhra barev. Doprostřed elipsovitého věnce jsem zasadil zářivou sedmdesátku. Oslavenec přijímal gratulanty tentokrát trochu ospale. Chodil už čtrnáct dní v noci na brigádu k sušičce. „Není to těžký, ta práce," říkal, „ale moc prachu. Samej prach." Má strach, aby se znenadání neoctl na světě bez koruny. Penzi moc nevěří, pořád si přivydělává. Gratulanti z národního výboru přinesli kytku a blanket s vyplněným jménem, společnost i obec nezapomíná na občany v zaslouženém důchodu. Kosařka napekla cukroví a pekáč kuřecích řízků. Zeťáci se hlučně ztřískávali v kuchyni na počest oslavence, lili do mě rum. Kvůli té sušičce nám vybujela na zahrádce tráva, Kosař nemá čas sekat králíkům. Stará jim hází pár hrstí sena. Dnes jsem v trávě uviděl kočku. Našlapovala zvysoka, potom strnula a vyrazila jako ta šelma, panter, v anglickém seriálu. Ve zpomaleném filmu by její lov na myš v džungli trav vypadal stej-" ně královsky. Chytila myš a nalomila jí vaz. Ale nedokousla. Myš si chce zoufale zachránit život, kočka ji na chvilku pouští, myš vyrazí, ale kočka ji lapne, hraje si. Pouští a zase chytá, prodlužuje myší smít, evidentně se baví. Není pravda, že zvířata, na rozdíl od lidí, nevědí nic o smrti. Někdy vědí. Co si přizabitá myš myslí, může-li si vůbec něco myslet? Čím ví o své smrti? Jakým orgánem? Je to dva dny, viděl jsem dokonale krásnou pavoučí síť, důmyslně upnutou protilehlými lany pavučin k okenním rámům. V ranním slunci síť stříbrně zářila. Křižák seděl přesně ve středu mnohoúhelníku jako drahokam. Ve spodní části sítě měl nedocucanou mouchu. Jen se chytila, bleskově ji opředl kolemdokola hnízdem pavučin, bílou loktuškou. Teď sedí jako diamant, jako bůh její smrti, v centru svého světa a Čeká, až mu vytráví. Moucha v sotůrku čeká na popravu. Nepatrně se pohne. Na víc nemá krve. Pavouk má mouchu ve špižírně. Kočka si s myší smrtí hraje — má to v genech. Je šelma ženského rodu. Mám nahoře na Čele kousíček jakési suché kůže. Malou suchou skvrnku, jakoby neživou v živé kůži. Někdy jí lupínek odloupnu, ale potáhne se za čas zas jen šupinkou bez života a bez krve. Nosím si pořád ten ostrůvek smrti. Život se mi z hlediska té skvrnky nejeví jako, něco naostro, bez přípravy a rovnou definitivně, jako Milanu Kunderovi. To opakování mi zatěžkává lehkost bytí. Vím, že s e j í nezbavím, že jí nějak, nevím jak, bude přibývat, té smrti. Namlouvám si, že mám v sobě pořád plno života, pružnost pohybu, postřeh a rychlou reakci na pingpongový míček. Ve skutečnosti mám znamení smrti na čele, pokouším se o život a o jakousi práci, a nějaká kočka, šedá, černě žíhaná šehpa, krásná, svobodná v každém pohybu, si hraje s mou smrtí, protože to má ve svých ve-
106
selých genech. Všichni máme takovou kočku. Středa Viděl jsem v televizi první díl filmu Strategie vítězství. Kromě dokumentárních snímků té rekonstrukce dějin jsou tam scény připomínající dokument, hrané s předstíranou autenticitou. Ty mě zajímaly méně. Vrcholně zajímavé byly ovšem záběry těsně předválečného života v Sovětském svazu. Měly v sobě cosi strhujícího, plno energie a mladosti, špatnou módu, krásnou na mladých děvčatech, jakousi opojnou masovou sílu a historickou odvahu, plno smíchu. Byly tó nedokonalé třaslavé záběry ještě nezkušených předválečných dokumentaristů, bezelstné, celé čárkované, jak do nich filmově pršelo. Zabíraly v krátkých průhledech obrovskou šíři v nástupu, v naději, v mládí. Všichni ti mladí lidé byli plni víry a přesvědčení o svatosti své věci. Přesně v tomtéž roce 1939 byl Varlam Šalamov, spisovatel, už desátý rok v kolymských táborech. V roce 1943 byl odsouzen znovu za výrok, že Bunin je klasik ruské literatury. Byl propuštěn v roce Stalinovy smrti. Ještě několik let pak musel bojovat za právo návratu z Kolymy do Moskvy. Zavřeli ho ve dvaadvaceti. Vrátil se v padesáti. Stručná literární encyklopedie oznamuje, že byl „protizákonně trestně stíhán". Jedna z povídek, vydaných po rehabilitaci: Individuální výměr Když dozorce večer stáčel měřící pásmo, řekl, že Dugajev dostane zítra individuální výměr. Vedoucí Čety, který stál vedle dozorce a zrovna ho přemlouval, aby mu nechal k dobru,nějakých deset kubíků do pozítří\ najednou zmlkl a zadíval se na večernici, která se rozblikala za hřebenem sopky. Baranov, Dugajevův parťák, který pomáhal dozorci odměřovat vykonanou práci, vzal lopatu a začal dočišťovat už dávno pečlivě vyházený výkop. Dugajevovi bylo třiadvacet let, a všechno, co zde viděl a slyšel, ho spíš překvapovalo než děsilo. Četa nastoupila k prověrce, odevzdala nářadí a v rozházeném vězeňském čtyřstupu se vrátila do baráku. Těžký den skončil. V jídelně vy pil Dugajev vstoje přes okraj misky porci řídké studené polévky z krupek. Chleba se vydával ráno na celý den, už dávno ho snědl Měl chuť si zakouřit. Rozhlédl se a uvažoval, komu si říct o špačka. Na okenním prkénku si Baranov smetal do papírku zbytky machorky vysypané z vyvráceného pytlíku. Když je pečlivě sebral, ubalil si teničkou cigaretu a podal ji Dugajevovi. „Kuř, půlku mi necháš " řekl Dugajev a to překvapilo — nijak se s Baranovem nepřátelili. Ostatně, jaképak přátelství, když je hlad, zima a v noci nemůže člověk spát Přestože byl Dugajev tak mladý, už pochopil, jak falešné je úsloví o přátelství, které se prověřuje neštěstími a pohromami. Aby přátelství mohlo být přátelstvím, musí se zakládat za podmínek, kdy způsob života ještě nepřekročil hranici, za kterou v člověku už není nic lidského, kdy už zbývá jenom nedůvěra, zloba a lež. Dugajev už dobře chá-
pal trojí vězeňské přikázání, běžné na severu: nevěř, neboj se, nepros... Dychtivě do sebe vtáhl sladký machorkový kouř a hlava se mu zatočila. „Slábnu" řekl Baranov mlčel Dugajev se vrátil do baráku, lehl si a zavřel oči Poslední dobou špatně spal, nemohl usnout hlady. Zdály se mu zvlášť mučivé sny o šiškách chleba, o tučných polévkách z kteiých se kouří... Mrákotný spánek přišel až za dlouho, a přesto otevřel Dugajev oči půl hodiny před budíčkem. Četa došla na pracoviště. Všichni se rozešli po svých výkopech. „Ty počkej,u řeklDugajevovi vedoucí čety. „Tobě to vyměří dozorce sám." Dugajev si sedl na zem. Už za tu chvíli se tak unavil, že mu bylo úplně lhostejné, jak sním osud naloží. Po prkenných můstcích zarachotila první kolečka, první lopaty zaskřípaly o kameny. „Pojďsem," řeklDugajevovi dozorce. „Tadyhle" Odměřil kubaturu výkopu a jako značku položil na zem kousek křemene. „Tady potud," řekl „Tesař ti natáhne prkno k hlavnímu můstku. Vozit budeš tam, co ostatní. Tady máš lopatu, krumpáč, sochor, kolečko — můžeš začít" Dugajev se dal poslušně do práce. Je to tak lepší, myslel si. Aspoň nikdo z kamarádů nebude nadávat, že Špatně pracuje. Proč by měli bývalí rolníci chápat a vědět, že nováček Dugajev šel rovnou ze školy na univerzitu a univerzitní lavici že vyměnil za tohle kutiště. Každý na vlastní pěst. Nejsou povinni, nemusí chápat, že je vyčerpán a vyhladovělý už dávno, a že neumí krást. Umění krást je hlavní ctnost severu ve všech svých podobách —počínaje kamarádovým chlebem a konče vypisováním tisícových prémií pro vedení za neexistující, nikdy neuskutečněné výkopy. Nikomu není nic po tom, že Dugajev nemůže vydržet šestnáctihodinový pracovní den. Dugajev vozil, kopal krumpáčem, nakládal, zase vozil a zase nakládal Po polední přestávce přišel dozorce, podíval se, co Dugajev udělal, o mlčky odešel... Dugajev nakládal a kopal dál Ke křemenové značce měl ještě hodně daleko. Večer přišel dozorce znovu a rozmotal pásmo. Změřil výkon. „Pětadvacet procent," řekl a podíval se na Dugajeva. „Slyšíš?" „Slyším," řekl Dugajev. To číslo ho překvapilo. Práce byla tak těžká, lopata podbírála tak málo kamene a krumpáčem se tak těžko kopalo. Pětadvacet procent normy — Dugajevovi připadalo, že je to hodně. Bolela ho lýtka, od tlačení kolečka ho nesnesitelně bolely ruce, ramena, hlava. Už dávno neměl pocit hladu. Jedl proto, že viděl jíst ostatní, něco mu napovídalo, že musí jíst. „No prosím" řekl dozorce. „Tak zdravíčko!" Večer Dugajeva zavolali k vyšetřovateli. Odpověděl na Čtyři otázky: jméno, příjmení, paragraf, délka trestu. Čtyři otázky, na které musí vězeň odpovídat třicetkrát denně. Potom Šel Dugajev
spát. Nazítří pracoval zase s brigádou, s Baranovem, a v noci n a další den ho vojáci odvedli cestou kolem stájí a výběhu pro koně, dál po lesní cestičce k místu, kde stál, skoro uzavíraje malou úžlabinu, vysoký plot s ostnatými dráty, nataženými nahoře, a odkud se po nocích někdy ozývalo vzdálené vrčení traktorů. Když Dugajev pochopil, oč jde, zalitoval, že se zbytečně dřel, že se zbytečně tolik natrápil ten poslední dnešní den. P.S. Šalamov o sobě napsal Čtyřverší: Ja vrodě těch okamenělostěj, Čto pojavljajutsja slučajno, čtoby dostaviť miru v celosti geologiČeskuju tajnu. Překlad prózou: Jsem cosi jako ony zkameněliny co se náhodou objevují, aby vyjevily světu v úhrnu geologické tajemství. Zemřel v útulku pro invalidy v roce 1982, slepý a hluchý. Čtvrtek Mám svou houbařskou nebo spíš houbovou trasu, po Melechově, hřbetu protáhlém kilometry po obzoru, naježeném a huňatém. Zase kočka. Vylezu nahoru nad loukovským kostelem. Chodím po místech, jak je znám už léta, dlouho nic, potom přihořívá. Ta místa jsou jako erotogénní zóny na těle. Občas se posouvají a putují, občas zjaloví a vymřou, potom to exploduje na nečekaném plácku. Držím se tvrdohlavě své trasy a vyčítám osvědčeným místům pokaždé, když zklamou. Zdá se mi, že je to od nich nefér. Při kraji smíšeného lesa, prvního nad Loukovem, vymřely hříbky — bývaly tam před sedmi, před Šesti lety. Chodím tam vytrvale, ze slušnosti, možná z piety, ale nejspíš z vychytralosti. Odřená stráň prudce dolů, smrčí, pár rozházených bříz, nahoře borový les. Vykonal jsem pietní návštěvu. Mezi břízou a bukem seděl v suchém listí hřib. Bronzová hlava deset centimetrů, možná dvanáct, s ojíněným stříbřitým přelivem po krajích, noha tvrdá jako řípa. Nezval má obraz „krásné jak Čerstvě utržené okurky11. Mně by se líbilo „krásné jak v listí čekající hřib". Svět se mi jevil okamžitě nesrovnatelně lip. Tvářil j s e m se nepochybně jako houbař, kterého popisuje Rudolf Mertlík, mistr překladatel z latiny a řečtiny, v rozmarné předmluvě k jedné staré dávné Smotlachově knížce o houbách. Píše o houbaři jak se vrací s plným košíkem, nese se jako kukmák okázalý a dívky, které potkává, se na něho usmívají, připomínajíce mu, jedna jako druhá, rozkošné Čechratky podvinuté. Mertlík nedávno umřeL Asi před měsícem. V koncentráku za války byl, tuším, na třiapadesátce a nosil čepici naraženou jako kastról, neměl smysl pro eleganci přizpůsobivou lágrové módě. Byli sekáči, co uměli nosit čepice jak frajeři na Václa107
váku. Znali jsme se jenom od vidění, někdo mi řekl, že je latiník. V zimě mu velký nos vždycky zčervenal jako mrkev a když vešel z mrazu do bloku, měl zamžené brýle. Pamatuju se, jak je jednou sundal a vypadal nechráněně a bezmodně. Po válce bylo něco kolem Mertlíka. Zase nějaká nepřizpůsobivost k běžné eleganci. Jenom mi to přešlo kolem ucha. Kritizoval, jestli si to dobře pamatuji, projekt a vzápětí snad i realizaci nějaké školské reformy. Zavřeli ho. Nezkoumal jsem tenkrát blíž, co Mertlík té hurá reformě vyčítal. A co na tom mohlo být protizákonného. Po letech jsem se dověděl, že to byl první promyšlený, hlasitý, skvělý a oprávněný protest proti zavádění neorganických reforem do té těsně poválečné, celkem stále ještě dost rozumné, školské soustavy. Mertlík — nevím, jestli vůbec kdy rehabilitovaný — s naraženou Čepicí, červeným nosem a zamženými brýlemi, po té kriminální epizodě udělal v tichu obrovské překladatelské dílo z antické a středověké poezie a prózy. Překlad Odyssey, jeho poslední vydaný překlad, je — po Vaňorném a Stiebitzovi — to, čemu se říká historický kulturní Čin. Jednou mi napsal, že mám jistě hodně peněz, jestli bych mu neposlal pět tisíc. Zdálo se mi to od něho nevkusné. Skoro mě neznal. Ale já jsem se vkusně nenamáhal zjistit, jak je člověku v padesátých letech po kriminále. Večer jsem vařil houbovou kulajdu podle Amálky Daníčkové. Potřeboval jsem do ní kopr. Kosař právě odnosil s Kosařkou dvacet metráků uhlí do kůlny, seškraboval lopatou zbytky mouru. J e pedant, nesnáší nic nedodělaného a neuklizeného. Chce mít všechno pod střechou a pod zámkem. V penzi ztloustl, nosil ty kýble s uhlím pomalu, kolíbal se jako námořník. Řekl jsem si mu do toho škrabání o kousek kopru. Trhám nitky lístečků, mám jich plnou hrst jako hnízdo něčeho, čeho se štítím, snad Červených vší, či čeho, co se odvíjí na šípkových keřích hnízdem nějaké vláknité cupaniny. Kosař na mě chystá obchvat. Přestane Škrábat a začne zdaleka: „Jo, co jsem to c h t ě l . . . " Něco vyšpekuloval a promyslel a teď to obligátně prezentuje jako právě vylíhlý nápad. „Máte tam nahoře na zahradě tu cementovou rouru. Budete ji potřebovat?" Je to rituální rozhovor s náležitostmi. Náležitost je, že já nevím nic moc o rouře na zahradě a vím, že ji nebudu potřebovat. Vím, že Kosař navrhne, že by ji odkoupil, já mu řeknu, že nic neprodávám, ať si ji vezme, atd. „Vemte si ji tady za ten kopr." — „To by byl sakra kšeft," řekne Kosař vesele a jde škrábat mour. Dojednáno. Ze zdvořilosti mi slíbí, že spálí vysekaný suchý dřišťál, co jsem měl spálit už tři měsíce, a k jeho nevoli dosud nespálil. Nemá rád nepořádek. Nelíbí se mu, že svítím do noci a utrácím za elektřinu. Nechápe, jak může někdo pořád něco číst a psát a zanedbávat pořádnou práci kolem chalupy. Umí kdeco spravit, zmontovat, vyrobit Má teorii, že páni budou dycky a dělnej člověk dycky utře hubu. Dal jsem mu kávovar, protože se mu líbil. Nikdy si v něm neuvařil kafe, možná se bojí, že by mu žena nedovolila utrácet za kafe. A tak se aspoň na kávovar dívá a říká, že je to krásná a šikovná mašinka. Dal jsem mu jednou k narozeninám švýcarský nůž se
108
spoustou želízek. Má ho někde v kostnu či kde, a řeže starým žabikuchem. Říká: „Ještě ho užiju, to má čas." Teď je rád, že má rouru, hned zítra si ji odtáhne. Pátek Jandovka volá do okna: „Víte, co se tady stalo?" Nevím, co by se tady tak mohlo stát. „Umřel pan Kosař." Něco se beze zbytku překlápí z jedné strany na druhou jako nějaký obrovský radar, či co. Kosař právě začal být legendou. Jeho příběh se složil v celek a uzavřel. Už si nevezme rouru a neobalí nám na zimu stromky chvojím. Jandovka s Kosařkou ho ráno omyly a oblékly. Vejdu ke Kosařům do kuchyně. Dcery pláčou potichu, Kosařka zaúpí jako plačka. Obejmu jí hlavu, má drsné makově šedé chumáče vlasů. Vypráví teprve po druhé nebo po třetí, co bude vyprávět stokrát jako legendu: jak přišli ze sušky, aby jim šel ještě pomoct, jak vešla do světnice a jak ho nevzbudila. Ležel na boku, jak líhává vždycky. Znovu zaúpí, nemá slzy, jen červené oči a tiše vyje j&ko vlčice. Potom řekne ,já toho měla moc, už jsem toho tady měla moc" a naříká bolestně potichu dál. Před pětatřiceti lety v zimě si od svého tříletého synka odskočila na minutu k sousedce. Kluk jí utekl přes cestu k rybníku, led se probořil a chlapeček se utopil. Stála na břehu, když ho tahali. Všechno se to stalo ve chvilce. „Co já teď sama v tom baráku?" Pláče nad budoucí nepřítomností toho velkého těla, nad opuštěností svého života, nad prázdnotou. Nebude komu vařit polívky a bůček. A co králíci, co slípky, k čemu dům? Sobota Stáňa je rezavé kotě. Děti je tahaly o prázdninách do chalupy. Nadával jsem, že nám nadělá ve světnici. Stáňa byla čistotná a nenadělala. Je to krásná zdatná kočka, rezatá, ryšavá, hravá, škrábavá. Zvědavá. Švagr od sousedů vyjížděl autem na silnici. Stáňa se zvědavě přichomejtla. Auto odjelo a Stáňa leží u obrubníku. Má krev v hubičce, křečovitě cuká nohama. Nemůže vstát Položil jsem ji do stínu pod keř, třeba se z toho vylíže. Dlouho nic. Asi pracovala k smrti. Ale možná k životu. Franta, sklář ob chalupu, umělec, j e z vesnice. Vesnice není útlocitná, je rozumná. Zvíře se nemá nechat zbytečně trápit Franta šel s rýčem ke Stáně. Zakrýval mi ji keř, viděl jsem skrz větve jenom ryšavou skvrnu v slunci. Věděl jsem, že jde Stáňu zabít Uhodil, byla to strašná rána. Kočka se vymrštila jako blesk s tou smrtelnou ranou někde za krkem. Franta utíkal za ní. Dohonil ji dole u potoka. Mlátil do ní rýčem. Nemohla umřít, zmítala sebou v krvi. Zakopal ji. Věděl jsem, že se hýbe ještě pod hlínou. Malé dějiny. Praha
Lubomír
Martinek
L ínkci c. 2
(Porte Dauphine - Nation) PORTE DAUPHINE Obrovská bílá plocha reklamního plakátu na reklamní agenturu měla upoutat pozornost Upoutala však pouze ty, kteří v sobě měli nepotlačitelnou potřebu rozdělit se s těmi, co museli používat metro, o svůj světový názor. PRYČ S TĚMI CO UMĚJÍ ČÍST _v
kdosi houževnatě opakoval heslo Velké Říjnové Socialistické Revoluce. Zásadovost je obdivuhodná vlastnost. Každý předmět v přeplněném bytě Mosekovi něco připomínal. Tady prožil celou dobu než dostal azyl. Ve vedlejším pokoji se učil časy. Čas přítomný. Čas minulý, čas budoucí. Jednoduché perfektum, složené perfektum. Předbudoucí čas. Vybavilo se mu jedno ráno. Probudil se tehdy s obrovskou chutí zapálit si cigaretu. Krabička sirek však ležela na stole, u kterého už snídal Jean-Francois. Dlouho váhal, jestli je jednodušší vstát a podat š i j i sám, anebo i přes rozespalost se pokusit zformulovat větu. Promluvil. Zapálil si. Byl neuvěřitelně pyšný, šťastný. Spokojený. Budoucí čas minulosti, plusquamperfektum, passé antérieur, kondicionál, konjunktiv se už učil jinde. V době, kdy už potřeboval být sám. Nezávislý. PŘÁTELÉ, ALKOHOL NÁS POMALU ZABÍJÍ! TO JE NÁM FUK, MY MÁME ČAS. optimisticky hlásal další nápis. Seděli okolo stolu pokrytého svátečním, paličkovaným ubrusem. Mluvili jeden přes druhého. Od té doby, co si Mosek našel svoji první mansardu, se vídali jenom zřídka. Bylo zvláštní setkat se s lidmi, kteří byli svědky jeho začátků. Paul, JeanFrancois, Anne, Dominique. Myslel si, že je zná. Bydlel s nimi v době, kdy všechno bylo ještě nové, zajímavé. Je podivuhodné zopakovat si dětství v dospělém věku. PŘIZPŮSOBIT SE NEBO ZDECHNOUT varoval filozof dobré vůle. Ještě slyšel rozhovor u jejich první společné večeře: — Jíš vepřový? zeptala se Anne. — Rád. Proč? — No jestli to není třeba proti tvýmu přesvědčení, doplnil ji Paul. Mosek byl dojatý. A nešťastný, že mu chybí slova, jak jim to dát najevo. SNĚHURKA JE NEGR veršoval básník.
Mosek nezapomněl ani na to, jak dobře mu dělal jejich obdiv. — Jak jsi to dokázal? — Jak vidět, tak všechno v co my tady věříme jsou jenom konvence. Ty jsi toho důkaz. — Jak to děláš, že jsem tě neviděla zalitovat? Nezapomněl. Pouze už ho nechápal. Rozpustil se v pořád dokola opakovaném obdivu. V pořád stejných otázkách. Stále stejném úžasu. Tehdy mu už slova nechyběla. Přesto nebylo možné odpovědět Jak vysvětlit vlastní nadšení, vlastní spokojenost? Jak vysvětlit, že nedokáže být úplně v hajzlu jenom proto, že si alespoň jednou v životě svobodně vybral? Jak jim to sdělit aniž by je zbytečně urážel? Měl rád ty lidi, s kterými se sice stýkal jenom občas, ale kteří ještě dokázali obměňovat větu: jíš vepřový? FRANCIE FRANCOUZŮM přispěl do debaty politik. Srozumitelnost je největší klad politických projevů. — Jak je to vlastně dlouho, co už jsi tady? zeptala se Dominique. — Před dvěma měsíci to bylo pět l e t — Už pět let? To je neuvěřitelný jak to letí. Mně to připadá jako by to bylo včera. Pamatuješ si, jak tě Paul přived? Přišel jsi tenkrát s jednou taškou a měsíc jsi skoro nepromluvil. Pořád ses jenom mračil. Alespoň mně to tak připadalo. A pak jsme se jednou vrátili z hospody. A ty ses začal řehtat a blbnout Někde jsi vyhrabal Paulovu vojenskou přilbu, a s plastikovou pistolkou ses plížil pokojem. Schovával ses támhle za tou skříní. A potom jsi strašně začal votravovat s gramatikou. Často jsem vůbec nevěděla, co ti na to říct Nemáš už hlad? — Jak chcete vy. Já můžu klidně počkat — Tak si dáme nejdřív aperitif. Je tady whisky, rum a porto. — Trochu rumu. ROZBIJ TELEVIZI! NEVOL! NEŽEŇ SE! odpovídala politická opozice stejně srozumitelně. — Už nechte toho vzpomínání, přerušil je JeanFrancois. Radši mi řekni, co si myslíš o aféře WOWOWOX? Mosekovi se nechtělo odpovídat Věděl až příliš dobře, že ať řekne cokoli, bude to jenom začátek nekonečné debaty, z které vyjdou najevo jenom věci, které je odlišovaly. Chtělo se mu alespoň občas být s někým zajedno. Jean-Francois pokračoval: — To je přece skandál. Já tady platím daně a nebejt novinářů, tak se ani nedovím na jaký svinstva byly použitý. — A že momentálně nemůžeš odjet na prázdniny a utratit, co sis vydělal, to ti nevadí? neudržel se Mosek. — No, když to Francii pomůže . . . Trapné ticho přerušil Paul: — Je u vás taky korupce? — Je. Naštěstí. Jinak bych tady s vámi v životě neseděl. 109
PUNK CULTURE. NO FUTURE. SELF CULTURE. VYHRÁT SVŮJ ŽIVOT ZNAMENÁ HO ZTRATIT! — Už toho nechte a pojďte jíst, rozkázala Anne. Mosek pochopil úlevné bezpečí rozkazů. Byl jí vděčný. Fakt, že se narodil o pár set kilometrů dál ho povyšoval v jejích očích na odborníka na všechno, co se v této oblasti odehrávalo. Mechanismus rozhovorů a jejich zvídavost je skoro pokaždé přivedly k tématům, která ho nezajímala. Nebylo mu nic platné vypomáhat si podmiňovacím způsobem, uznáním vlastní omezenosti. Naopak to ještě zvyšovalo jejich důvěru v to, co jim říká. A mlčet znamenalo je ponižovat. JEDINÁ NOSTALGIE, KTERÁ MÁ BUDOUCNOST, JE NOSTALGIE PŘÍTOMNOSTI ALEXANDRE DUMAS Stáli na pustém nástupišti a dívali se za odjíždějícím metrem. Byl to už čtvrtý vlak, který nechali odjet. Už čtyřikrát přišustily Čtyři modré vagóny do stanice Alexandre Dumas, vydávily několik cestujících v bíle vykachlíčkované pitevně přibližování a vzdalování. Cestující pokaždé zamířili co nejrychleji k východu. Mosek s dívkou v zeleném kabátě stáli pořád na stejném místě. Nezbytnou potřebu pohybu nahrazovali přenášením váhv z nohy na nohu. Mosek se snažil nedat najevo, že mu tento druh pohybu docela vyhovuje. Od rána, kdy vyzvedl dívku na nádraží, uběhlo teprve dvanáct hodin. Úplně mu postačily, aby se ujistil, že se v ničem nezměnila. I vytrvalost může být nechutná. Položili přes sebe dva a půl roku, které uběhly od jejich posledního setkání. Jeho byly trojnásobně delší. Ona se stále ještě opevňovala na svém žárlivě střeženém území, které nemínila vyměnit ani za to, o čem snila. Procházela se v něm, dialekticky si dokazujíc, že přemýšlí. Našlapovala zlehka, aby se nevyrušila. Respektovala se. Pokud to ovšem nebylo příliš obtížné. Mezi kolejemi běhaly myši. Jejich Štíhlé ocásky kmitaly mezi zaolejovanými kameny. Jakmile se zastavily, splynuly s nimi. Z výšky nástupiště je od kamenů odlišoval jenom pohyb. Teprve teď si Mosek všiml, jak je jeho přítelkyně stará. Její hladká, pružná, lehce opálená tvář bez kosmetické vady pocházela ještě z doby před Auschwitzem, Kolymou. Z doby, kdy bylo ještě povoleno beztrestně s n í t — Co budeme dělat? zeptala se. — Ty máš v úmyslu něco dělat? To mě překvapíme. — Myslela jsem jestli někam půjdem. Třeba. — A kam? Třeba. — Do postele, řekla. — To sice není Špatnej nápad, ale neškodilo by vědět, proč. — Pro vzpomínky? — Špatná odpověď. Měla jsi říct: protože mám chuť. Nebo: jen tak. Nebo: abychom utloukli čas do odjezdu mýho vlaku. Ale pro vzpomínky? Vzpo-
110
minky na nás kašlou. Ty se dělaj bez nás. — Já bych ale vážně chtěla vzpomínat na něco jinýho než jenom na oběd a procházku. — Kecáš. Ale líbí se mi to. A uklidni se. Vypadáš ještě líp než dřív. — Vzpomínáš si, jak jsi na mně chtěl, abych se na všechno vykašlala a . . . — Nerad, ale vzpomínám. A taky si vzpomínám, jak jsem tě kamenoval sentimentálníma vzpomínkama, abych tě do tý postele dostal. Proč se ptáš? — Chtěla jsem ti dodatečně vysvětlit, že to nešlo. Musela jsem se starat o babičku. Vychovala mne. — Jo. A taky si se musela starat o dědictví. A toho nadějného profesora. Byla to ode mne blb o s t To všechno jsem věděl. — To není pravda. Nebyla jsem tak tvrdá. Neumím to. — Stáli jsme tenkrát na Skane gatan. Měla jsi krátkej ovčí kožíšek a kulicha naraženýho až k obočí. Vylejzal ti z něj pramen vlasů. Řekla jsi mi: Uvažovala jsem o tom. Ty bys mi nikdy nedal luxus na který jsem si už zvykla. — To není pravda. To jsem neřekla. To je . . . Můžeš mi to prominout? — To není. Není co promíjet. Vystihla jsi to velice přesně. A je to pořád ještě pravda. — Tak co budeme dělat? — Zvu tě na kafe. — A nechceš mě radši pozvat do kina? Podívej se, co kde dávaj. Mosek vyndal z kapsy programy kin. Uhladil ohnuté listy na koleně a začal číst — Růžové kalhotky a Černé punčochy v penzionátě — Anální hýření blešek začátečnic — Roztrhni mi řiť! — Anální výchova zvrhlé paničky — Francouzská erekce — Velká lízačka — Lady Winter, anglická zhýralkyně — Horké noci Kleopatřiny — Vlhká pronikání — Školačky — Kolektivní sodomizace — Úspěch labužnických úst — Mluvící kunda — Panenství na prodej — Vyprahlé a vyhladovělé — Plná pusa — Prdel tisíce radostí — Eva, velká cucačka — RozkoŠnické řvaní — Intimní deník půlpanny — Moje matka mne prodává — Marilyn má láska — Zápas pohlaví — Já dělám všechno — Plná prdel — Znásilněné blešky — Dobře položená panička — Manželka dobrá na všechno — Můj zadek je připravený, pojď jsem horká— Až úplně na konci malé dírky—Porno klub pro rozzuřené kočky — Potřeba masa — Rozevřená stehna — Škola malých šoustaček — Otroci touhy — Muž hřebec — Délka 22 cm — Love story — Horké partie — Malé panenské dírky k prozkoumání... PHILIPPE AUGUSTE Cosmopolite
Ingredience: Malinová šťáva. Curacao. Citronová šťáva. Bílý rum. Cognac. Kirsch. Sodovka. Kolečka pomeranče. Kostky ledu. Druh punče, který obzvlášť zdůrazňuje chuť ovoce. — No to je dost, řekl Mosek opálenému mladíkovi. Tak poď dál. Všichni už jsou tady. Mladý muž shodil z ramene splasklou hadrovou tašku. Očima přepočítal přítomné. Koutky úst
se téměř dotkl obočí. — Já se omlouvám. Všechno šlo dobře. V New Yorku jsem sice málem zvoral přestup, ale v Bruselu jsem byl přesně podle letového řádu. To až tady jsem začal nabírat zpoždění. Nějak jsem se zamotal v chodbách metra a vodjel na druhou s t a nu než jsem chtěl. Potom jsem zase čuměl na ty krásný pařížský holky. To se u nás nevidí. Miami, to je přehlídka křečovejch žil. Pak jsem se zaposlouchal, už ani nevím na jaký stanici to bylo, do jedný skupiny. Hráli vynikající reggae. Nemlich jako u nás. A tak d á l . . . Tak se mi holt stalo, že mi vstup na scénu kapánek nevyšel. Vadí to? — Dáš si nejdřív sprchu a pak něco k jídlu nebo obráceně? — Nejdřív něco k pití. Romance de Paris
Ingredience: Čaj. Porto. Grand Marnier. Med. Kolečka pomeranče. Kostky ledu. Lehká přítomnost na pomerančovém pozadí. Paříž se probouzela. Proutěná košťata mlaskala ve vodě unášející odpadky vstříc ústím kanálů. Podráždění řidiči zběsile troubili na zablokované křižovatce. Popeláři rachotili popelnicemi. Z chodby se nesla ozvěna splachovaných tureckých záchodů. Odněkud přicházel hlas rádia. Pouze v zakouřené místnosti se nikdo neprobouzel. Nemohl. Nikdo ještě nešel spát. Postavy rozsazené na všem, co mohlo posloužit k sezení, pouze zvýšily hlasy. Aby překřičely zvuky a příval rychle postupujícího denního světla. Rhum club
Smetana. Tmavý rum. Med. Muškátový oříšek. Kostky ledu. Krémová něha pro klidný zimní večer. — Tak to zkus! Zkus žít nějakej čas ve Švédsku. Víš co to je žít za výkladní skříní jako nějaká holandská kurva? Víš co to znamená mít na krku sociální pracovnici pokaždý, když ti zabrečí dítě? — Jestli si myslíš, že v Curychu je to špacír rajskou zahradou, tak seš vedle. Nedávno například vydali nařízení, že vodpadky se můžou házet do popelnice jen v úterý a ve čtvrtek. Takže v pondělí máš kvartýr plnej prázdnej lahví a jinýho svinstva. A když jsem to zabalil do igelitovejch pytlů a vystrčil na balkón, udala mě sousedka na hygienický stanici. — To by se vám ve Vídni stát nemohlo. Tam tě jenom omylem zašijou a omylem zapomenou za katrem tak dlouho, že pojdeš hlady. — U nás na Floridě tě zavřou jen málokdy. To už musí b e j t Ale zas ti nikdo nedá nažrat, když jsi venku. Naštěstí tam máme oceán. Když je nejhůř, tak si člověk může nachytat langusty. Jenom tě nesměj klofnout s ňákou co má pod míru. Na to je zákon, že ti směj sebrat všechno, co máš právě u sebe. Vod plavek přes potápěčský brejle až po loď. Mě chyth jenom jednou a protože mi neměli co zabavit musel jsem dva měsíce zametat každej víkend sloní hovna v zoo. — Já už jsem hladověl ledaskde. Ale nejhorší
mi to připadá tady v Paříži. To je nesnesitelný chodit městem, kde všichni jenom žerou. V restauracích, na chodníku, v parku, všude. To v takovým Londýně ti to ani nepřijde. — To teda ne. Já myslel, že se zblázním radostí, když jsem po třech letech v Anglii dorazil konečně do Mnichova. A moh si koupit na nádraží buřta. S hořčicí! — Copak? Pudink ti nejede? — Zkusils ho někdy? Já byl jenom jednou pozváněj k Angličanům na vánoce. Ze slušnosti jsem kousek sněd. Toho nejlepšího. Sedům let starýho. Uleželýho. Poctivýho. Domácího. Deset dní jsem chodil jak s ruksakem. Vod tý doby, pokaždý když už to nemůžu vydržet, jezdím do Španělska. Znáte někdo choriza? Když jsou správně vyuzený, tak jsou lepší než čabajka. Na každej Školní vejlet jsem ji dostával. Celý dvě nohy. — Já jsem nejlíp jed v Katmandu. Tam máte kuchyni indickou, tibetskou, cejlonskou, čínskou, japonskou. Kromě toho tam dostaneš i štrůdl, american pie, spaghetti a wiener schnitzel. Jenom se nesmíte moc koukat, z čeho to dělaj. Ale na to jsem z bufetů zvyklej. — Tak si představte, že já jsem konečně našel ve Frankfurtu řezníka, kterej má salám, co není kyselej. Taky má vynikající tlačenku. Dám vám adresu. — Tlačenka v Belgii nechybí. Největší problémy mám s vokurkama. Nevím, co do toho dávaj, ale jsou horší než bulharský. Když chci jíst pořádný vokurky, musím je koupit ve Francii a musej se menovatruský nebo polský. Anebo je koupit v Německu a pak se zase musej menovat francouzský. — V Praze to máme jednodušší. Tam nemaj už půl roku žádný. A je po starostech. — Hele, a maj v tom průchodu co vede z Příkopů na Gorkáč pořád ještě uzený kolena? — To nevím. Já na ně chodím k Beránkovi, jestli si ještě pamatuješ, kde to je. — To bych prosil. Dal jsem si tam jednou teplou sekanou a poblil jsem se po ní jak po mrtvý ústřici. — Ústřice, to mi pořád ještě nic neříká. Jednou jsem je vochutnal u Atlantiku v Portugalsku, ale nic mi to nedalo. Jinak to bylo moc pěkný. Vítr, moře, slunce jak na pohlednici a tak. Ale chuť to nemělo žádnou. — Já jim taky dlouho nepřicházel na chuť. Až jednou jsem měl možnost si je dát k snídani. Po flámu. Místo kyselýho uzla. Vod tý doby se po nich můžu utlouct — Já z vás dostávám hlad. Neskočíme si k Řekovi na něco malýho? — Nezapomeň, že jsi ve Francii a ne v Německu. Tady jsou nejlacinější Číňani a Vietnamci. — Jděte do háje. Kuchyně, která nezná víno, stojí za prd. Copak tady nemáte levnýho Španěla, Itala nebo Marokánce? — Já bych si dal n a p ř í k l a d . . . Z nedaleké mešity se ozvalo táhlé halekání. Někdo cvičil neúnavně na bicí. Týraný pes štěkal. Starý sklenář s krosnou ria zádech vykřikoval: óóóóóknáááááá, óóóóóóknáááááá. 111
L. S. D. Ingredience: Odvar z proskurníku. Gin. Cognac. Čerstvě mentolový list. Krásné, trošku nahořklé sny. ANVERS V hlavních rolích: TILUNG DAVID CHIANG ALEXANDER FU SHENG CHIKUAN CHUN-KU FENG HANG-YING CHIEH režie: CHANG CHEH Vedoucí bojových scén: TANG CHIA Po titulcích se začal odehrávat příběh. Idiotský příběh krevní msty. Směřující k jedinému možnému konci. Vítězství. Neodkrýval žádný mechanismus. Řídil se podle čitelných ukazatelů přání. V bambusovém háji, na břehu tůně pod vodopádem, cvičil hlavní hrdina kung-fu. Krajina vypadala jako z obrazů čínských mistrů. Čínští malíři jsou realisté. Bez představivosti. Milenci detailu. Jenom vzdálenost v prostoru a Čase způsobuje údiv a vyvolává dojem tajuplnosti. Při dotyku mění věci pojmenování. Mladík s vysedlými lícními kostmi a copem po pás se potil. Ale nepáchl. Upocenost se neslučovala s úsilím po snadnosti, které se snažil dosáhnout. Pot byl pouze přívažek, kterého se musel zbavit Řinul se mu z pórů rozšklebených úsilím. Jeho pohyby byly stále rychlejší. Přesnější. Účinnější. Začínal se vznášet. Konečně byl připravený zabít vrahy své rodiny. Příběh se odehrával ve vzdálené době, kdy ještě stačilo nepřátele zabít Ještě nebylo třeba oběť donutit, aby slušně požádala o proces. Uznala podíl na vině. Vrazi ještě žádali pouze souhlas, ne pochopení. Těm, co přežili, ponechávali ještě část mozku schopnou podat svědectví. Chropění nebylo nejsrozumitelnější řečí. Ještě bylo možné vyprávět příběhy. Přenášet je z generace na generaci. Muž s vysedlými lícními kostmi tančil. Jeho cop opisoval kaligrafické křivky. Nepochopitelné, nepřeložitelné, krásné. Křivky odjinud. Křivky, ze kterých tisícerýrn opakováním zbyla už jenom účinnost. Jeho tanec byl smrtelný. Tělo zbavené kloubů, souvislostí, váhy rozdávalo smrtelné údery. Přesně, neomylně. Z úst protivníků vytékaly cudně pramínky odkysličené krve. Cop uděloval smrt jako odměnu nebo trest. Mohl. Byl přesvědčený o svém právu. Stejně jako jeho nepřátelé. Tančil. Jeho tanec se podobal baletu i akrobacii zároveň. Pohyboval se po špičkách a salty a přemety unikal z dosahu úderů, které se marně pokoušely zasáhnout jeho tělo. Přitom mimochodem, elegantně zabíjel. Směl. Protože souhlasil. Souhlasil s tím, o čem mu kdosi, kdysi řekl, že je správné. Nepochyboval o svém baletu. Měl svou
112
povinnost, která mu dodávala sílu. Povinnost odčinit nespravedlnost. Jakou akrobacii se však odčiňuje spravedlnost? Co je Budha? zeptal se učedlník tří Mistrů. Třešňový sad. Spadané listí na podzim. Klacek na šťourání se v hovnech. Tanec úderů, úniků, bloků sledoval Mosek s rukama symetricky složenýma na symetricky složených nohách. Usmíval se. Občas se rád dával podvádět Pokud debilita nepřekročila míru snesitelnosti, účastnil se s chutí představení o nezbytnosti stínů. Prohlížel šije. Neztotožňoval s e s hrdinou, přihlížel. Nemohl se s ním ztotožnit. Na to byl hrdina příliš neskutečný. Neskutečný ve své dvourozměrné skutečnosti. Přestože se pohyboval jako by věděl, že nejkratší spojnice dvou bodů není vždy přímka. Mosek nesnášel ty, co se z nějakých důvodů štítí reality. Lenost mu bránila nastěhovat se cele do pohodlné blbosti. Zúčastňoval s e j í jenom když si potřeboval odpočinout od střehu sama před sebou. Až příliš dobře věděl, čeho všeho je schopný. A neschopný. Něco lidského mu však pořád ještě zůstávalo cizí. Lichotil si. Přísahat by na to ovšem nemohl. Občas se však o tom rád přesvědčoval. Zlozvyk. Kromě toho se rád postihoval při odpornostech, z kterých se ještě nepodezíral. Neodpouštěl si. Často mu to pomáhalo při seznamování s novými lidmi. Mladík s copem vyskočil Záběr se zpomalil, aby diváci mohli vychutnat závěrečný boj. Jeho ruka v letu vykryla smrtící kop. Otočil se okolo osy. Zlomil se v pase. Nohy se rozevřely a špička chodidla obutá v lehké plátěné botě dopadla nezadržitelně do srdeční krajiny šéfa nepřátel. Zlosyn ve zlatem vyšívané rudé haleně rozhodil ruce. Z koutku mu vytryskl charakteristický pramínek. Ze sálu se ozvalo hlasité vydechnutí dlouho zadržovaného dechu. Shih-kung se zeptal jednoho z mnichů: — můžeš uchopit prázdno? — ano, Mistře. — tak mi ukaž, jak to uděláš. Mnich natáhl ruku a zatvářil se jako by sevřel prázdno. — to je všechno? řekl Shih-kung. Vždyť jsi nic neuchopil. — jak byste to udělal vy? zeptal se mnich. Mistr ho chytil za nos a zkroutil mu ho. — aull! zakřičel mnich. To hrozně bolí. — to je způsob jak uchopit prázdno, odpověděl Mistr. V sále se rozsvítilo. Nevětrané secesní divadlo předělané na kino smrdělo. Zkaženými zuby, nemytýma nohama, levnými brilantinami, cigaretovým kouřem. Opičím pachem mužské závisti, obdivu, vzrušení. Puchem ubíjeného času a udušeného očekávání. Dávivě sladkou vůní papírů od čokolád a eskym, které se válely na podlaze. Na opotřebovaných, lepkavých, počmáraných sedačkách seděli tiše diváci a čekali na druhý film, na který měli v nepřetržitě běžícím kině nárok. Je-
nom kroky a bouchání sedaček těch, co neměli odvahu si zapálit v sále a odcházeli kouřit do kouřem a vajgly zařízené kuřárny, odměřovaly ticho. Mosek odtrhl zadek od červené koženky a protáhl se. Otočil se. Dvacet párů bázlivých očí rozsazených s matematickou přesností co nejdál od sebe ho však rychle obrátilo zpět, čelem k zažloutlému, skrabatělému, sešívanému plátnu. Díval se před sebe na černé, hnědé, žluté a bílé zátylky. I skrz ně viděl ustrašené oči. Jako by svou matnou, zašlou pletí odrážely to, co se odehrávalo za nimi. Stejné touhy a přání je propojovaly jako elektrický obvod. Stejná zkušenost zklamaných iluzí. Ambicí. Vratká rovnováha složená z plátků rozčarování, znechucení, nedobrovolné ponižující samoty. Stačilo, aby se na plátně hrdina ubránil přesile, a hlasitě hýkali nadšením. A stejně málo stačilo, aby se rovnováha udržovaná prázdnými křesly zřítila do spolčující nenávisti lynčujícího davu. Kvílení se sobě podobají, i když mají úplně různé příčiny. Obehraný, potrhaný celuloidový pás spojoval na chvíli černošské, bělošské, asiatské iluze, že vyhlazovací tábory se jich netýkají. Platili si za to, aby se ujistili, že ani Auschwitz ani Kolyma nic nezměnily na obsahu slov. Slov, ze kterých se skládají příběhy. Báje. Legendy. Vyznání. Doznání. Dojemně a vytrvale na nich viseli, aby se jim nerozdrobil poslední zbytek jejich malomocného bezpečí. Viseli na nich dojemně, vytrvale, pochopitelně, odpustitelně a nebezpečně. Zavile. Odhodláni bránit je proti každému, kdo by si dovolil jim na ně sáhnout Za každou cenu. Každou. Hogen se zeptal mnicha, jestli považuje velký černý kámen za vnější nebo vnitřní součást svého ducha. — Z budhistického hlediska je všechno součást našeho ducha, odpověděl mnich. — V tom případě musíte mít hodně těžkou hlavu, ušklíbl se Hogen. V sále se znovu setmělo. Na plátně se objevil nový bojovník. Nový obhájce všech myslitelných ctností. Důstojně kráčel směrem k budhistickému chrámu s rukama sepjatýma za zády, s hlavou hrdě vztyčenou. Jeho krok byl lehký jako krok holky z Rue Saint Denis. Stoupal ke chrámu po kamenném schodišti. Jeho vyrovnaný obličej se podobal střízlivě čisté, funkční, harmonické architektuře chrámu. Tozan přišel k Ummonovi, aby mohl naslouchat jeho učení. — odkud přicházíš? zeptal se ho Ummon. — ze Sato. — a kde jsi strávil léto? — v klášteře Konán. — kdy jsi odtamtud odešel? — pětadvacátého dne osmého měsíce. — dostaneš třicet ran holí. Teď odejdi. Večer přišel Tozan za Ummonem a zeptal se ho jakou chybu udělal, že si vysloužil tak přísný trest Mistr mu odpověděl: — copak jsi pytel rýže, aby ses takhle potuloval zemí?
LA CHAPELLE Vlak odjíždí přesně ve 23.00. Už půl století. Možná víc. Jenom číslo nástupiště se mění. A cestující. Počáteční i cílová stanice zůstávají stejné: Paříž - Praha. Nené možné snít dva sny najednou. Ani dvě noční můry. Gare de l'Est vydechovalo ze svého jícnu kovový dech. Nádech, výdech. Kovové byly i vývěsní tabule, i ještěrky, i plechovky od piva i hlas z tlampače i rozhovory. Kromě jiného. Olověné byly i bubliny ticha, které vydělovaly loučící se skupinky z ocelového dunění elektrických motorů, skřípění kolejnic, nevyhnutelného setkání nárazníků. Mosek litoval, že kufr v jeho ruce není těžší. Takhle mu zbývalo ještě dost síly k mluvení. Zdánlivě. Na rozdíl od dívky zachumlané v kostkované bundě věděl, že konec už mají za sebou. Nic z toho, co si nestihli říci, si už neřeknou. Můžou už jenom rozvíjet nebo odhodit, co bylo vysloveno. Nic víc. Dívka si ještě mohla namlouvat, že mlčení je jenom dočasné. Poprvé v životě se pohybovala po území dokonalosti. Nemohla uvěřit, že existuje tak bezchybně fungující prostor. Prostor s jediným východem, takže je zbytečné o něm uvažovat v kategoriích souvisejících s rozhodováním. Pokud je člověk rozhodnutý nebo donucený odejít Ještě se mohla chovat tak, jako by dokonalost byla vždycky jenom abstraktní, nedosažitelný pojem. — Máš všechno? zeptal se Mosek. — Mám. — Pas? Lístek? Místenku? Papíry? — Všechno jsem zkontrolovala. Nic mi nechybí. Došli k vagónu a vyhledali místo. Mosek odložil kufr do síťky pro zavazadla. Vyšli na nástupiště. Zapálili si cigarety. Když jí Mosek připaloval, všiml si, že na ní není vidět žádné pohnutí. Líbila se mu čím dál víc. Její klid ho přesvědčil, že hra, kterou spolu několik týdnů hráli, nebyla žádná hra. Konce stvrzují začátky. Mrzelo ho, že jí nevěřil. Dřív. Najednou bylo pozdě. — Napíšeš mi? zeptala se. — Napíšu. — Mám ti zavolat? — Zavolej. Nezapomnělas svačinu? — Ne. Neboj, sním všechno, cos mi připravil. Mám na to celej den. Nastoupila do vagónu. Vlak se rozjel. Zamával jí ztuhlou, neposlušnou rukou. Potom Mosek odešel do nejbližŠí hospody s příznačným názvem Tramway de l'Est. Za poslední peníze si objednal tucet ústřic. Pachuť v ústech byla silnější než příchuť moře. Jejich šťáva však úspěšně rozpouštěla absolutno. Přitom přemýšlel, jestli ten pán, co prohlásil, že nádraží jsou katedrály moderní doby, myslel jenom na architekturu. — Všechny katedrály jsou jednosměrné, zamumlal nesrozumitelně do hromádky prázdných skořápek a mávl na číšníka. 253-23.00 Metz-Mainz-Frankfurt-Praha 8 181.55-23.05 Chalons-Metz 4 181.49-23.10 Troyes-Belfort-Mulhouse11 Fribourg 113
263-23.15 1949-23.21
Strasbourg-StuttgartMunchen-Wien-Budapest Troyes-Belfort-Mulhouse
6
10
Vlak odjíždí přesně ve 23.00. Do odjezdu zbývalo ještě víc než deset minut. Stáli na nástupišti a Čekali. Minutová ručička na nádražních hodinách poskakovala po šestistupňových kruhových výsečích. Další kruh se uzavíral. Trhaně. Stejně jako právě uplynulý týden. Týden, který začal na stejném nádraží rozpačitým podáním ruky a překřikováním, ačkoli hluk na nádraží nebyl tak silný, aby ospravedlňoval zvýšený hlas. Nepřekřikovali hluk, ale ticho. Ticho, které se mezi ně nenápadně vetřelo za dva roky, které uplynuly od spolužákovy poslední návštěvy. Mosekse cítil opotřebovaný, omšelý. Vyprázdněný. Vyspělý. Nemohl se dočkat, až bude zase sám. Zvykl si na svoji nezávislost a žárlivě si ji střežil. Proto si zakazoval pomrkávat po hodinách. Pochopení pro spolužáka mu sebralo všechnu energii. Celý týden se přizpůsoboval jeho rytmu a přitom se oba tvářili jako by všechno bylo v nejlepším pořádku. Sedm dní odmítali starat se o čas. Tak jako kdysi. Čas je však dohnal. Tak jako kdysi. Mosek, na rozdíl od spolužáka, si nenamlouval, že jim byl čas někdy úplně lhostejný. Jenom si mohli dovolit na ně i stále kašlat Stošedesáiosm hodin přistupoval na hru, že se nic nezměnilo. Souhlasil. Popřál si týden rozkoše souhlasu. Uvelebil se v ní a studoval JL Slastně přikyvoval a n e stačil se divit, jak je jednoduché se podřídit pouhé iluzi, Ani nebylo potřeba lhát Stačilo malinko napomenout a trošku nevidět Věřit, že to, co není vysloveno, není. Nebylo. Najednou v tom však už nemohl pokračovat Nemohl, přestože chápal, že spolužák nemůže jinak Oškliví] sa sám sebe sa vlastní chápavost Tak jako kdysi. A lichotil mu spolužákův pečlivě skrývaný r e s p e k t Tak jako kdysi. Možná, že s e opravdu nic nezměnilo, napadlo Moseka. Otřásl se. přestože byla teplá let* ni noc. Oči mu automaticky sklouzly k hodinám. Bylo 22.58. — Tak ahoj. Musím už jit, řekl spolužák, A díky, Bylo to fantastický. Ty ses vůbec nezměnil. Doufám, že se mi podař! přijet příští rok zase. Tak se drž, Nevím Jestli si ještě dokážeš představit, co to pro mě znamenalo. Mám doma něco vyfíáíi? — Kde? — V Prase. Jsi přece pořád náš. Am nevis jak se vo tobě často mluví — Jen se moc nepleť. Á drž se taky* À stav se zase. Mosek ještě počkal až se dá vlak do pohybu. Potom zamířil přímo do Tramway de
Me 12-Ma inz- Fra nkíu ri-Pra h a 1SL55-2M5 Chalons-Meís Troyes- B e 1 fo rt- M u th o u s e 1SL4S-23.10 Frihourg S tra sbouig-Siu ttgari283-23.15 M ù n e he n-W ien-B udapesi Tro v es-E el Íort-M u Ih o u s e 1949-23.21 í Q 114
6
Okolo vagónu s nápisem Praha-Hlavní nádraží stály skupinky lidí. Jednu z nich tvořila asi pětadvacetiletá nevýrazně šedivá dívka s almaro vitou matkou a viditelně ušlápnutým otcem. — Hlavně se teple oblékej, řekl otec dceři. — Ano taťko. — Však jsme ti toho už na sebe poslali dost Naštěstí mám styky, doplnila matka. — Psst. Mluv potichu. Nezapomeň, že jsme na nádraží, špitl ustrašeně otec a pokračoval: — Když budeš něco dalšího potřebovat, stačí dát v ě d ě t Jakým způsobem, to víš. Hlavně nepiš do dopisů nic, co by nám mohlo uškodit. Ale co ti budu vysvětlovat. Nejsi už přece malá. — Malá ne, ale nevděčná, neodpustila si podotknout matka. Taky mě to něco stálo, abych si udržela svoje postavení. A nejen peněz. Kdybych já měla v mládí to, co jsme dali tobě, tak bych se nikdy nezachovala jako ty. — Já vím mamko. — Tak už toho nech Maruš. To jsme si už vyříkali. Teď se musíme zařídit podle situace. — Všechno měla. Všechno jsme jí dali. Nebo snad ne? Do týhle situace nás dostala ona, tak proč bych měla mlčet — Mamko, taťko, už musíte nastoupit. Pozdravujte doma. Ještě dlouho 00 odfezdu vlaku stála dívka bb nástupišti a z sel bez řas ji stékaly tm sysloviié tváře slzy, jako by neměla nikdy důvod k o o j e s m ïV
1949-23.2
Mets-Mains-FranMurt-Prah a Chslons-Meiz Troves-Belfor ourg *~Stut.î*ariMûnchea-Wien a Troves-Belfon^
8
ê
Vlak odjel ve 23.00. Červená světla na posledním vagoně se vzdalovala. Mosek s přítelem mminii k východe — To j e doják, co? — A co s iim chceš dělat? —Dělat nic, ale vydělávat by se Ba tom dalo* Ze bysme tady třeba postávali v krojích a s valaš— Jo. A 2a chvílí vodjiždí expres do Budapešti Tam bysme mohli vybírat 3 cimbálem. Jenom bysme si museli nalepit kníry. Taky bysme mohli
— A pak bysme se rychle tóevMkli do košeryenmcu no — A s čím bysme vyrukovali vlaku?
Milan
Nápravník
Trava i. Ukryl se do mechu. Do prachu. Do vlasů. Schoval se do zubů. Do hvizdu. Do strachu. Nade dnem kráteru víti*. A vánice. V okolí vulkánu skulptury z ornice. Je tu už naštěstí docela sám. Sám svírá předivo úzkostí do pěstí. Nikdo ho nestraší. Nikoho nevidí. Ticho ho neleká. Pokleká. Neplaší. V morénách strání. V kamení vzpomínek. V kořenech přání. Světlo se sklání. Setmí se. Každého dne bude zvečera. V odlehlých ozvěnách. Na ruinách statků. Odtrhne závěsy stínů. A zmatků. Pohromy sklesů. Polomy mlýnů. Dere se k přežití. Zapleten do nití. Zapleten do vlastních závratí. Nezbytí. Do vlastních hrstí. Do vlastní srsti. Jednoho večera. Anebo rána. V spirálách sněhu. V zástupech svistů. Z praskliny čela se vyklube vrána. Sekání do skrání. Zadrží něhu. Schová se do zubů. Do hvizdu. Do strachu. Vrána se posléze zvedne a odletí. Cosi mu zůstane. Úkladné prokletí. II.
V komorách z olova. Opleten hadry. Na drti závětí, květin a sádry. V podrytém ponětí. V krtinách souvětí. Na smetí zásad a vychladlé paměti. Odkrývá. Souhlasí. Okno se přivírá. Na stěnách skvrny. Moře. A pobřeží. Písčité pobřeží, vlny a duny. Olízne ruku. Zdá se mu o tuku. 0 hluku předměstí. O mládí v rozpuku. Na stěnách moře a pohoří. Pukliny.
Chýlí se k půlnoci. Brodí se bezmocí. Odvrátí hlavu. Šustí v ní hobliny. Odhalí pohlaví. Vteřiny času. Zdá se mu o krvi. O zdravém žebroví. O dravém hledání. Syrovém masu. Na prahu odvahy. Obludné shledání. Uroní. Pozvedne. Narovná záda. Zahýbá prsty a pomalu usedne. Poláme představy. Pobledne poledne. Na zbytcích představ pak zažehne plameny. Zažene svědomí. Odvrátí myšlenky. Ohniště obloží chladnými kameny. Setrvá nehybný. V objetí vodněnky. Nábřeží porostlo plstěnou protěží. Z arkýřů paláců. Z komínů pekáren. Vzpomínky. Zatuchlá plivadla čekáren. Odevšad odešel. Odpadl. Hlady. Sedí sám na drti. Na zbytcích představ. V popeli ohniště. V děravém ponětí. Sedí sám bez rady. Ráno ho uškrtí. it KI * V úžasu oněmí. Stojí tu v pokoji. Hodiny stojí. A roucha se rojí. Stojací divák. Odlehlé komnaty. Posedlé výhledy. V složitém stroji. V podivném soukolí cvakají páky. Zvedají pyje. A klesají háky. Na loži nožů. Živly tu obživly. Z odnoží trnožů vyhřezly máky. Za lesy závěsů krystaly velmožů. V krystalech vidění. Dění. A dělení. Právě se chystají rozpárat psici. Svíjící psice se dotýká lavice. Pozvedá hlavu. Krutě se usmívá. Zápěstí sevřená do žhavé vidlice. Vycení zuby. Slina je omývá. Dlaně má pokryty pocely milenců.
Svírá v nich čepele z arabské oceli. Na chodbách chátrají retorty vzlyků. Karafy vzdechů. A křivule zvyků. Přítmí se zpřítomní. Zahání trvání. S úděsem rozdírá zranění na skráni. V hoři, jež dohoří modravým plamenem. V poli, jež poleví. Stane se kamenem. Nečeká. Strhne se k druhému útěku. V úleku vrhne. A utíká v pokleku. Úžas žhne v ženě. Žezlo zla oželí železné kužely. V útrobách vateně. Troj nožka olova. Shrnutá předkožka. V ďábelském úskoku. V roznožce. Otoku. Automat skříně se rozpřádá v žíně. Obrazy vraždy. Podivné bible. Zrcadla odrazů. PavouČÍ židle. Ze srůstu na krbu. Na svícnech. Na rubu. Ve stroji rachotí kliky jak v souboji. Spustí se závaží. Ustrne v postoji. Stojací divák. Divokým pohybem. Pokročí k psici. V ruce má křivák. IV.
Zapadlo slunce. Zavládly stíny. Strávily traviny. Zčernaly hlíny. Rodí se obrazy. Ve větvích stromů. Ve zbytcích domů. Ve zpustlých zahradách. Pod pletí námrazy, PoŠeptmu. Za okny. Tlumené povzdechy. Svalnaté nárazy. Pohnutky ptáka. Kůže se odkrví. Kroky se kradou. Brodí se zradou. Prochází zahradou. Ovocným sadem. Nemocným sítěmi. Zkrouceným hladem. Má uši na duši. Slyší, co nevidí. Vzdechy a prosby a polibky. Hrozby. Spoutané ruce a vztažená kolena. Tvář plnou mušek. Krvavá semena. Jde mezi náhrobky. S lucernou v ruce. Slyší ten neklid. To svírání srdce. Za vraty taneční síně zní klavíry. Chrastí tu klestí a cvakání čelistí. Zurčí v něm stružky. Doutnají papíry. Tichý let ptáka, jenž mlčí. A loví.
116
Padání listí. A lstí mezi slovy. Sténání slastí. Tichý pláč dětí. Cvakání pastí. Pochody snětí. Nezkrotnost propastí. Chlad vstává z prohlubní. Noc padá po schodech do sklepů. Do studní. V sítinách pavučin mrtvoly pavouků. Bílých jak plesnivé povlaky palouků. Záclony ostružin. Proutěná zákoutí. Mechová závětří. Záhony něhy. Odplouvá po proudu. Voda s ním otáčí. Noří se do spánku. Sám mezi břehy. V.
Pod bledou lampou. V gotické ulici. V poryvech větru. Pozvedne palici. Louská své ořechy. Stíná své stíny. Vyráží vzdechy a zaráží klíny. Nahmatá dlaněmi zpocenou stěnu. Srocené larvy. Souženou ženu. Kluše. Kroky zní dutě a hluše. Za okny hrozny. Brodí se semeny. Dusí se. Zápasí s živými řemeny. V červeném světle. V zelených Šupinách. V plazivých skulinách. S černými vemeny. V žilnatém území nikoho. Zvrací. Snaží se odstranit travnaté hodiny. Nemá moc času. Nezná moc naděje. Doufá, že odpoutá pozornost prací. Z šalebných listin tu trhá trs šalvěje. Dolévá oleje do lampy z vlasů. Uskočí do rohu. Ulomí polohu. Obmění pohlaví. Podnoží. Rasu. Z bludného oka se do roka vyplaví. Vyloví z potoka mučivou řasu. V bezmocném mávání rukama ztrácí. Vody ho nesou. Domy se třesou. Za okny drásají veselé vdovy. Kostely hýkají. Židle se kácí. Travnaté hodiny bují a jásají. Ve věžích leží žal vycpané sovy. Pojednou ticho. Z děsu se probudí. Nadzvedne hlavu a nahmatá břicho. Z gotické ulice slyší šum jezu. Opilé kloktání.
Otoky rezu. Oknem mu vhodili k posteli balík. V balíku zabité nemluvně. Cvalík. Se stropu visí pár ostnatých koží. Stůl zvolna obrůstá trním a hložím. Z obrazu nárazu bují zlé traviny. Z knih plných moudrostí padají piliny. Drolí se omítka. Převlečník krvácí. Krb krčí rameny. Stěny se potácí. S údivem hledí na drolící ruce. Hořkost ho zasype tvrdými kameny. VI.
Uprostřed noci. V ohyzdné kleci. Pod temnou oblohou. Sám mezi stromy. Kosí. Dlouhými švihy žne traviny. Ostřici praviny. Hořící trsy. Otvory země se svírají. Děsí. Příkopy lemují obludné sektory. Na svahu stvrzují stíny svou převahu. Ticho se rozkládá v krůpějích rosy. Nahlédne do okna. Do dvora. Do noci. Cihlovou podlahu porostly krokusy. Dům páchne parfémem mrtvého plamene. Sípotem dřeva. A černými pokusy. V polici zapomněl piják svou sklenici. Na prahu zanechal vrah svoje střeva. Stojí jak přikován. Nemůže promluvit Dívá se. Vlasy mu rostou až k zemi. Vidí svou ruku. V nestvůrném dotyku. Pot stéká po krku. Po břichu stěny. Sám mezi židlemi. Sám mezi stoly. Sám mezi kosami, cepy a vidlemi. Slyší, jak bzučí. Šeptají. Tleskají. Vzdychají touhou. A proskočí obručí. Tu a tam vyšlehne modravé světlo. Cosi ho pohladí. Odhodí. Mučí. Tichý běh vlků. Hladové kňučení. Padání popela. Bledý shluk hluků. Ve stinných paprscích černého měsíce. V kosatcích záhonů. Ve zlomu střevíce. Snaží se odervat Slyší hvizd vlaku. Zapadá do bahna podoben vraku. Zvrácené dveře. Keře se vyvrací. Stojící kyvadla. Hoře se pozvrací. V podivném mumlání. V postřiku výkřiku. Kozel zlých kouzel. Hrozil se.
Vzpouzel. Odhání paniku. Pne žílu na Čele. Vyhlíží jako kříž v rozpadlém kostele. Ve věku hada. Ve věku srpu. Ve věku nevděku. Dohnije v pokleku. VII.
V prostorném otvoru. V přístěnku zasnění. V přímračném obraze. V korytu. V podlaze. V důsledku odluky. Kaluže. Proluky. Dívá se na suky. Obraz se promění. Z dlažby tu vyrostly masité vraždy. V omáčce krve. V protlaku života. V koření boření. Stvoření v náznaku. V panice běží. Žene se ženami. Mraky se scelí a svalí. A zbělí. Louky se loučí. Lesy se zběsí. V hovorech s horami ochraptí. Svěsí. Euce jsou k ničemu. Rozum je v koncích. Nohy jsou bez vlohy k útěku. K pokleku. Naduté dudy tu dudlají bludy. PiŠtec se svine. A zblbne. A zhyne. V rukou má neštěstí. Svíjí se neřestí. Jazyk si ztopoří. Póry se znetvoří. Zuby mu pískají jak divá písmena. Písně si stýskají. Spékají ramena. Přibitý na vratech. V trní a poupatech. Čpí jako zvíře, jež olízlo mříže. V zuřící černi. V jedové žlutí Spásá svou spásu a sní podle chuti. Rozezněl zrození. Zhrozil se plození. Omílá mateřský jazyk svým jazykem. Protkává nocí moc, kterou tu potkává. Mateřské prsy však rozřezal povykem. Oplodní podélné lůno a znehybní. Doufá, že slovy svou samotu zalidní. Kam oko dohlédne, jen plodné roury. Prožívá nádherné hodiny vzpoury. Nezná, než vzpřímení. V příšerném zasnění. V horečném úsměvu. V krutosti z prodlení. Kolín nad Rýnem
117
Karel Pecka
Pohořelý básník Odpolední slunce vylákalo pana Kadluse na procházku. Bylo záhy z jara a když vyšel z domu, zavanul mu do tváře chladný vítr. Pan Kadlus pohlédnul vyčítavě k obloze, ale vracet se nechtěl. Koneckonců byl teple oblečen a na hlavě mu pevně seděla placatá semišová čepice. Vrazil ruce hluboko do kapes kožíšku a pustil se dolů Nerudovou ulicí. Na Malostranském náměstí při nároží u kavárny si u přešlapujícího kamelota koupil Večerní Prahu, složil noviny, zasunul do náprsní kapsy kožíšku a zamířil do Karmelitské. Původně měl v úmyslu obhlédnout postup prací na rekonstrukci lanové dráhy na Petřín, ale dotěrný vítr, který fičel korytem ulice, ho přiměl zkrátit okruh vycházky. A tak zabočil na Tržiště, pak stoupal Vlašskou uličkou podél Colloredo — Schónbornského paláce s americkým velvyslanectvím a minul Lobkovický palác s protilehlým Vlašským špitálem. Za nemocnicí Pod Petřínem se mohl dostat k rozhledně prudkým stoupáním doleva, ale rozhodl se j ít opačným směrem do parku. Asfaltová cesta ho dovedla obloukem po vrstevnici až pod Strahovský klášter a pan Kadlus neodolal, aby neprošel mohutnou tepanou branou do objektu Památníku národního písemnictví. V depozitáři ústavu ležel v typizovaných krabicích soubor jeho rukopisů z dob, kdy se jméno Kadlus objevovalo na stránkách novin, časopisů a na obalech knížek. Po šedesátém osmém roce už publikovat nemohl, psal do Šuplete a své práce poskytoval k přečtení jen blízkým přátelům a známým. Prohlašoval se za spisovatele v důchodu, ale inkognito se mu nepodařilo zachovat, jeho knihy vycházely v zahraničí totiž i nadále. Pan Kadlus prošel nádvořím kláštera a branou u Musaionu se dostal na rampu, svažující se k Pohořelci. Měl rád toto intimní, do dlouhého trojúhelníku protáhlé náměstí mezi půvabnými domky po jedné a hmotnými paláci po druhé straně, působilo souladným a poklidným dojmem. V nejužší dolní Části náměstí měl pan Kadlus na vybranou, mohl seběhnout Úvozem do Nerudovky přímo k domovu, nebo se vydat oklikou Loretánskou ulicí. Z Úvozu zdola útočil nepříjemný proud studeného vzduchu, a tak pan Kadlus zvolil druhou možnost V závětří dospěl po chvilce podloubím ke vchodu do pivnice „U černého vola" a zaváhal. Jednak se mu ještě nechtělo domů, jednak mínil, že by se mohl trochu, odměnit i za tu zkrácenou trasu procházky. Vstoupil do mazhausu a vyměnil pozdrav s Cerberem, který stál na svém obvyklém místě za vchodem opřen o roh zdi a ponurým okem vyhlížel ven. Se svými sto devadesáti centimetry výšky a nejméně sto dvaceti kilogrami hmotnosti vypadal jako stěhovák, navíc chodil oblečen v plandavých montérkách, které neodkládal ani v neděli. Později pan Kadlus svůj odhad změnil, kdykoli totiž zavítal do zdejší
118
restaurace, od půl desáté, kdy otvírali, až do zavírací hodiny v devět večer, vždy narazil na Cerbera, opřeného o veřeje a zahleděného do ulice. Jenom čas od času se odlepil ze své parkety, dovalil se do výčepu, kde měl na polici postavený půllitr, zhluboka si přihnul a vrátil se zase na své stanoviště. Pan Kadlus z toho usoudil, že Cerberus je tady zaměstnán jako karyatida. Lokál byl poloprázdný. V okenním výklenku vedle výčepní stolice stála televize, která přenášela nějaký zápas v kopané. Pan Kadlus se posadil za stůl na lavici proti obrazovce a začal sledovat vývoj utkání. Vzápětí před něho píšník pan Marcel postavil sklenici s hladinou pěny smetanové hustoty. Než pan Kadlus upil do poloviny, shledal, že pivo je prvotřídní a fotbal mizerný. „Máte tu volno?" oslovil ho někdo zezadu. Pan Kadlus se ohlédl a uviděl vysokého hubeného mladíka. Ani nestačil přikývnout a příchozí už soukal dlouhé nohy za stůl a sedal na vedlejší místo. „Kdo to hraje?" zeptal se sotva dosedl. „Nevím, přišel jsem před chvílí," odbrouknul pan Kadlus. „Fandíte někomu? Máte rád fotbal?" -Pan Kadlus měl hlavně rád svůj klid a nesnášel, když ho někdo otravoval, ale to zatím ještě neřekl. „Ani ne," zahučel. „To já jsem zase do sportu blázen," sděloval mladík a pak se obrátil k číšníkovi, který mu přinesl pivo. „Děkuji, Marceli, nevíš, kdo hraje? A jak to stojí?" Pan Marcel vytáhl účtenku, rozmáchlou Čarou na ni zaznamenal první půllitr a na odchodu utrousil přes rameno: „To se perou žoldnéři, Ládíku, český se slovenskýma." Ze způsobu jakým to bylo řečeno pan Kadlus odhadl, že host vedle něho patří sice ke známým, nikoliv však k prominentním osobám. Jeho soused to patrně nevnímal a hudl dále svou: „Já se totiž o sport zajímám, protože sázím. Hraju sazku i sportku, vylepšuju si tím životní úroveň. Dělám to na vědecké úrovni, minulý rok jsem byl například aktivní skoro o dvacet tisíc." „Na vědecké úrovni — to zní hezky," poznamenal pan Kadlus, aniž spustil zrak z obrazovky. Po jakési nezdařené akci na hřišti zavrtěl hlavou: „Tihle borci se učili běhat od pivovarských valachů." „Výstižná hyperbola," ohodnotil Ládík, „to si musím zapamatovat Jsem totiž básník." Smělé prohlášení vzbudilo zájem pana Kadluse. Pohlédl na svého souseda pozorněji a zaznamenal jeho řídké rozcuchané vlasy, bledé oči, tenký nevýrazný nos a vystouplý ohryzek na husím krku, celkově typ albína. „Skutečně?" řekl. „A co všechno jste napsal?" „Nedávno mi vyšla sbírka ve Spisovateli," odpověděl s průhlednou skromností básník. „Také tisknu po časopisech." „Jste členem Svazu?" „Zatím kandidát Ale připravuju už druhou sbírku."
„A jak se prosím jmenujete?" zeptal se tvrdě pan Kadlus. Když se básník představil, vzpomněl si, že nedávno četl v sobotní příloze Rudého práva pod jeho jménem nějaký překlad vietnamské provenience. Pojednávalo se o tom, jak vojáci na vítězném tažení spí s hlavou opřenou o horu a někdy se slova na konci řádek dokonce rýmovala. Pan Kadlus odvrátil pohled, dopil pivo a věnoval se zase dění na obrazovce, připadalo mu přece jen záživnější. Básník Ládík měl také dopito, a když pan Marcel přinesl plné sklenice, přičinil mu na účtenku druhou čárku. „Mám také druhé pivo, pane Marceli," hlásil se o svůj záznam pan Kadlus. „Já vím, Mistře, ale vám přece piva psát nebudu," řekl pivonoš a odspěchal. Pan Kadlus, takto vyznamenán, mrknul doleva na básníka, ale ten se tvářil, jako by svou diskriminaci ani nezaznamenal. „Mám totiž smysl pro rytmus a cit pro verše, mně to vlastně píše samo," přiklonil se trochu básník. „Poslouchejte třeba tohle," dodal a začal recitovat. Báseň byla o mladé učitelce, která v narvaném autobusu ze sídliště radostně pílí vychovávat mládež k socialismu. „Co tomu říkáte?" otázal se básník, a když pan Kadlus neodpovídal, nenechal se odradit. „Nebo tahle?" V dalším výtvoru šlo o zedníky, jak lezou po lešení a budují ohromnou stavbu. „Jak se vám to líbí?" Pan Kadlus už ho měl plné sanice. „Víte, já poezii nerozumím, zvláště ne takové," řekl. „Já jsem prozaik." Samo o sobě by ho to nezachránilo, ale do výčepu vstoupily dvě ženy středního věku, patrně návštěvnice z nějakého zájezdu, které po celodenním poletování hlavním městem vyčerpaně dosedly na lavici vedle básníka. Ten okamžitě obrátil pozornost k novým obětem. Vzápětí obsadila místa na protější straně stolu trojice mužů, ti se však bavili o svých záležitostech. Pan Kadlus si oddechl, ale bylo to předčasné. Zleva zněl Ládíkův fistulkový hlas, který se vtíral do uší. „To víte, já nemám proč si stěžovat," liboval si. „Spát jdu kdy chci, ráno nemusím vstávat, když mám inspiraci, píšu třeba do tří v n o c i . . . " To už bylo na pana Kadluse příliš. Obhlédl výčep, pátraje po volném místě k přisednutí. Lokál se však mezitím zcela zaplnil. A tak pohled pana Kadluse zabloudil k malovánkám, kterými lidový malíř vyzdobil stěny. Znázorňovaly pijácké a rytířské motivy, leckde navíc obohacené svéráznými texty: Skleničko skleněná, budiž pozdravena .. Heslo pod výjevem vedle průchodu do zadní místnosti zdobila hrubá gramatická chyba: Blahoslavený sládek, který první pivo vařil, ale zlořečná šelma, který ho první p l a t i l . . . Říkanky silně připomínaly Ládíkův styl, básník sám mezitím pokročil již natolik, že nebohým turistkám recitoval o učitelce z autobusu. „Promiňte, Mistře, ale musím vám poděkovat za příjemný zážitek," oslovil náhle pana Kadlece jeden z trojice hostů na protější straně stolu. „Poslouchám vaše povídky v rádiu a moc se bavím.
Těším se na každé pokračování." Pan Kadlus si ho prohlédl. Muž měl protáhlý obličej s propadlými tvářemi, silné brýle a na pěšinku učesané delší vlasy. Připadal mu povědomý, ale nedokázal určit, kde ho viděl a kdy. „Nemýlíte se? Mně naposled něco vysílali asi před patnácti lety," zahučel. „V tom našem samozřejmě ne," usmál se muž. „Ale mám chalupu u Českých Budějovic, a tam slyším Svobodnou Evropu úplně nerušeně, Praha tři tomu říkáme. Vy nevíte, že vám je čtou?" Pan Kadlus postřehl, že básník Ládík, ač nepřestával švitořit ke svým posluchačkám, natahuje uši. „Ne, o tom nevím," odpověděl a pokusil se převést řeč na jiné, méně choulostivé téma: „Jižní Čechy znám a jezdím tam rád." „U nás je krásně, pořád ještě neporušená příroda, rybníky, lesy plné hub a do hospody deset minut. V televizi se chytají dva programy z Rakouska, o rádiu nemluvě. Jednou jste seděli s mým bráchou a já vám vyprávěl o našem Frickovi." „Už si vzpomínám," rozsvítilo se panu Kadlusovi. „To je ten labuťák, co na vás číhá, když jdete do hostince, chodí za vámi a čeká před vchodem, dokud mu nepřinesete v misce trochu piva." „Kdyby trochu," povzdychl Frickův mecenáš. „On taky dokáže vyzunknout dvě tři za večer." „A vy pracujete někde v pekárnách, pokud si pamatuji," vybavoval si pan Kadlus. „Ano, v laboratoři, já jsem chemik." „V každém případě toho o věci hodně víte," řekl pan Kadlus s nelíčeným zájmem. „Tak mi jako odborník vysvětlete, proč pečete chleba, který se dá jíst jenom čerstvý a druhý den je na vyhození." „A gumový rohlíky." „A gumový rohlíky. Všude rozhořčeně kritizují, že jsou plné popelnice chleba a nic se neděje." „Co by se taky mělo dít? Divím se, Mistře, že jste ten fígl neprohlédl." „Opravdu tomu nerozumím," přiznal pan Kadlus.„Dříve chleba vydržel týden, dokud se nespotřeboval, a byla to pochoutka." „Vy si skutečně myslíte, že by se dneska nedal dělat chleba stejně kvalitní jako dřív?" „To nevím. Ale vidím, že takový není." „Tak podívejte, je to strašně jednoduché," naklonil se brýlatý chemik poněkud dopředu. „Tady přece nejde vůbec o chleba, ale o plán." „Dobře, jenže kdyby se pekl dobrý chléb, tak se přece ušetří obilí, které dovážejí za devizy," namítal pan Kadlus. „Jdete na to špatně a vtip je v něčem jiném. Koukněte, podnik má plán nákupu surovin a plán výroby, nesplnění obou ukazatelů je penalizováno. Kdyby se najednou začal produkovat výrobek, který není nutné druhý den vyhodit, co by se příští den vyrábělo a komu prodávalo? A celý podnik bez prémií? Kdepak, pane, noviny a všechny sdělovací prostředky můžou řvát jak chtějí, tímhle způsobem to pojede dál a popelnice budou pořád plný, ono to totiž ve skutečnosti všem vyhovuje. Kromě spotřebitelů samozřejmě, ale systém pracuje po svém a to je rozhodující," uzavřel svůj 119
výklad chemik pádným argumentem. Básník Ládík, ač naoko zaujat jiným směrem, zřejmě vše dobře slyšel, a teď uznal za vhodné zasáhnout. „Jak vás tak poslouchám, jednalo by se skoro o sabotáž," prohlásil. „Kdybych nevěděl, že jde jenom o srandu, tak bych to na patřičných místech rozmáznul." Pan Kadlus se k němu pomalu natočil a řekl s důrazem: „Potají odposlouchávat se nesluší, to za prvé. A za druhé, co se vůbec vměšujete, nežádoucí řečníku! Hleďte si svých lešenářů a nás laskavě vynechte." To byl den, uvažoval při návratu domů, na procházce chladno, fotbal k nekoukání, básně k neposlouchání a chleba k nejedení. Když potom o několik dní později vcházel do vstupní chodby „U volůvka", zastavil ho Cerberus, opřený ramenem o zeď za dveřmi. „Co jste měl posledně s tím Ládíkem?" otázal se. „Nic zvláštního," odtušil pan Kadlus. „Proč?" „Když zavřeli, šel za mnou k tramvaji, byl úplně zhulenej a vykřikoval něco o Svobodný Evropě, sabotérech, a že všem ukáže. Napomenul jsem ho, a on na mě začal ječet, že jsem příživa a flákač," informoval Cerberus a melancholicky zavrtěl hlavou. „Já, kterej modráky nesvlíkám ani v noci, tak mě to urazilo, že jsem mu musel jednu natáhnout." „A co bylo dál?" „Celkem nic. Chvilku jsem počkal než se probere a vstane, ale potom už byl hodnej. Je to vůl jako lev, sedí tam a už ji zase má jako z praku." Pan Kadlus vstoupil do výčepu a shledal, že Cerberus nelhal. Za stolem u oken se klátil básník Ládík s rozcuchanými řídkými vlásky a rozostřenýma očima. Pan Kadlus našel volné místo u druhého stolu, právě pod zlořečenou šelmou, který ho první platil. „Zdravím vás, pane Kadlus," uvítal ho pan Marcel a postavil před něho sklenici s pěnou, kterou zdobila výstavní bublina. Zbývající piva odnesl ke stolu u oken, podělil hosty a poslední půllitr přidělil básníkovi. „Kde máš lístek?" otázal se, aby mu namarkoval Čárku. „Nemám," odsekl vzdorně Ládík. „Jak to, že ne? Vždyť jsem ti před chvílí psal pátý pivo." „Když nedáváš lístky jiným," prohodil básník ptačí hlavičkou směrem k panu Kadlusovi, „nepotřebuju ho mít taky." „Komu účtenku dám a komu ne je moje věc. A věc důvěry," zatvrdil se pari Marcel. „Nemusel bych je dávat vůbec, protože si všecko pamatuju. Ty máš pět piv, dej sem lístek a napíšu ti šestý." „Lístek nemám a piva mám tři," odporoval Ládík. Pan Marcel blýskl očima a sebral mu postavené pivo. „Jestli chceš platit každý zvlášť, mně j e to jedno," řekl. Ale napřed zaplať těch p ě t " „Měl jsem tři a chci čtvrtý," trval na svém Ládík.
120
„Až najdeš lístek, tak ho dostaneš," uzavřel pan Marcel a odspechal. Básník se rozhlédl kolem sebe, ale zjistil, že nikdo z hostů za plně obsazeným stolem jeho jednání neschvaluje. „Se mnou nikdo o zem mlátit nebude," žaloval. „Nejsem žádný otloukánek a mám svou hrdost." „Neblbni, Ládíku, měl jsi pět piv," napomenul ho soused. „Já je na tom tvým lístku jasně viděl." Básník se na chvíli zamyslil a pak řekl furiantsky: „Dobře, pár piv sem, pár tam, mně o nějakou korunu nejde." A když se pan Marcel vracel s posbíraným sklem k výčepu, zamával na něho. Pan Marcel však nespěchal. Zastavil se u stolu teprve při roznášce plných. „Ať je po tvém," obrátil se k němu Ládík. „Tak jsem jich tedy měl pět a tohle bude šesté." „Nebude," odtušil pan Marcel neoblomně. „Zaplať pět a mazej domů. Podnapilým a mladistvým nesmím nalívat" „Cože? Co si to dovoluješ?" vyhrknu dl Ládík. „Já jsem Český básník a budu si stěžovat" „ Pan Marcel praštil plnými sklenicemi na stůl až to zařinčelo, chytil básníka za límec a vytáhl na nohy. Jak ho postrkoval přes výčep, vychrtlá kymácející se Ládíkova postava připomínala loutku. „Tohle vám nedaruju," vřeštěl. „Všelijaký agenty ze Svobodný Evropy a protistátní živly obskákujete, ale já to tak nenechám." Pan Marcel docloumal básníka předsíní k východu a Cerberus ochotně otevřel dveře dokořán. „Padej, šmejde, už tě tady nechci vidět Ode dneška máš plot, blbečku," řekl a mohutným bodlem vyslal básníka na ulici. V lokálu zavládla zase příjemná a ničím nerušená nálada. Pan Kadlus vychutnával odpočivně poklidnou atmosféru, dopřál si ještě jednoho kozla, zaplatil a zvedl se k odchodu. Před pivnicí se dal doprava Loretánskou ulicí k Radničním schodům. Když dospěl do podloubí, zaslechl za sebou dupot kroků. Ohlédl se a uviděl přibíhat Ládíka. Pokračoval svou cestou, ale Ládík ho dostihl, popadl za rameno a trhnutím zastavil. „To všechno kvůli tobě, ty disidente," sípěl rozzuřeně. „Ale já tě zabiju." Rozmáchl se pravačkou a udeřil z plných sil. Pan Kadlus ráně lehce uhnul a pobaveně pozoroval, jak vychrtlé tělo neúspěšného boxera setrvačností následuje vytrčenou pavouci ruku až ke zdi, o níž se zarazilo s tupým žuchnutím. Otřesený Ládík se odlepil od stěny, otočil se a bylo vidět, že z něho bojovnost rázem vyprchala. Jak tam stál se svěšenými rameny, mohl ho pan Kadlus skolit jako hniličku. Stačilo, aby k němu napřáhl ukazovák a nešťastný verš otep ec zvedl v obraně obě ruce před obličej. Pan Kadlus nabádavě zataktoval ukazovákem a řekl: „Opravdu velký básník zabíjí slovy, pane." Ládík, který poznal, že nebude bit, spustil ruce ke kolenům. Pak je zase pozvedl ke svému protivníku, dlaněmi vzhůru.
„Ale řekněte mi, proč všichni? Proč já? Nééé ...," zanaříkal. Jeho hlas, odpérovaný klenutým stropem podloubí, zazněl jako zavytí štěněte.
Pan Kadlus připažil, chvíli na básníka mlčky hleděl, potom se odvrátil a volným krokem zamířil k domovu, Praha
— říjen
19S5
Jan Pele
Tři setkání i. Vlastně ani nevím, proč jsem se dneska rozhodl jít na přehradu. Mnohem raději chodím na řeku. Připadá mi krásnější, živější než tady ty rozlité vody, které vám dokážou hodiny civět do ksichtu a ani se nehnout Jó, řeka, to je démon, už tisíciletí se rve s balvanama co jí spadly do tváře a ještě třeba tisíc let je tam bude trpět, než je rozemele, podemele, zničí. Stačí si na nějakej kámen, kterej vyčuhuje z vody, dřepnout a poslouchat, kámen začne vyprávět Dlouze, kolíbavě, zavřenou pusou a řeka se žárlivě rozzlobí, zvedne vlnky na svým hřbetě a umeje vám zadek. Došel jsem k velikým betónovým kvádrům a začal si rozbalovat cajk. Spojil jsem díly plnýho laminátu a zkusil brzdu navijáku. Až po velkým tahu s jemným výkřikem proklouzla. Odmotal jsem kus vlasce a nasadil velkou zelenou káču. Pak lanko a nakonec trojhák. Z bandasky jsem vytáhl karáska, jemně ho vzal mezi palec a ukazovák a jehlou mu prošil kůži pod hlavní ploutví. Lehce přes ruku jsem ho nahodil blízko břehu. Taky patřím k těm, kteří věřej, že největší štiky jsou blízko. Káča se párkrát zhoupla a zůstala stát hned za betónovým kvádrem. Rozhlídl jsem se jako špeh po liduprázdné přehradě a z tašky s cajkem vytáhl žváro. Ještě před tejdnem jsem přísně dodržoval životosprávu, jak si doktor přál. Před tejdnem, pohodil jsem hlavou, jako kdybych to někomu vyprávěl. Zdá se mi to věčnost, tejden, sedm dní, 168 hodin. Kolik je to asi vteřin? Přesně tolik jsem mrtvěj. Ještě před tou směšnou dobou jsem doktorovi věřil, že mám nějaký stíny na plících, že se musím šetřit, pít mlíko, zdravej vzduch a tak. Ještě to ráno, když jsem šel na kontrolu a pro potvrzení invalidního důchodu, jsem Evě ze srandy řek, že brzy umřu. Strašně se začala smát. Prej jsem simulant Simulant, jo simulant Rozkašlal jsem se a začal se d u s i t Už jsem si odvyk, už si zase něco namlouvám. Sestra mě pozvala do předsíně a houkla na doktora. „Je tady to potvrzení invalidního důchodu." ten rakovinář, ať jde dál." Sel jsem jak beránek, vůbec mi v té chvíli nedošlo, že ten rakovinářjsem já. Vždycky znovu a znovu zůstáváme překvapeně stát před napřaženým prstem, který nás vytahuje z řady, ze závětří a ptá se blbě, ale znovu. Já, proč zrovna já? Cestou z ordinace se mi zdálo, že všechno se musí za chvíli zhroutit Domy, trávníky, fontány z pískovce. Ale všechno stálo dál a lidi mě míjeli, někteří i zdravili a netušili, že mám rakovinu. Nepatrný, neviditelný zvířátka, který mi budou žrát plíce do té doby, než sežerou kus, abych se udusil. Dal jsem si v hospodě pivo a bylo mi chvíli k smíchu, že ty zvířátka mají založenej život na vlastní sebevraždě; žerou si žerou tak dlouho, až jejich živitele zakopou do hlíny anebo spálej. Vlastní existencí, potřebou žraní si kopou hrob. Zakopou je. Otřásl jsem se a ucítil na kůži chladnou, jílovou zem. Ne, na to nesmím myslet, nebo se zblázním. Odtrhl jsem se od svých pocitů a představ a zkoušel se zaměřit na splávek. Vloni touhle dobou jsem dostal na řece štiku, která měla nejméně pět kilo. Pamatuješ, zajela ke kamenům a já řval s t r a c h e m . . . vloni. Vloni j s e m ještě dělal, i když to s dejcháním nebylo nejlepší. Žil jsem. Ale u těch k a m e n ů . . . marně se pokouším dostat z beznaděje. Vstal jsem a zapálil si novýretko. Už je to stejně jedno. Rakovina je nemoc neléčitelná. Stoupl jsem si na betón a čučel do hloubky pod sebou. Byla nazelenalá a vůbec se nezdála hrozná. Skočit a ruce strčit do kapes. Vlastně, ani by nebylo třeba. Po dvou až třech tempech by prožraný plíce stejně nemohly. A já bych zmizel v zelenu, jako potrava ryb, který už skoro deset let nemilosrdně chytám, tahám na břeh, a tupou stranou nože biju těsně za hlavou. Bylo by to tak vlastně spravedlivý. Eva by večer zburcovala fízly, pak by našli auto, tělo ohryzaný vokounama. Eva. Zaryl jsem si nehty bolestivě do dlaně, Eva, za měsíc za dva opadne největší stesk a za půl r o k u . . . Časem mu děti začnou říkat táto. Ne. Zařval jsem. A tlustej nažranej racek poděšeně uliti. Podíval jsem se na káču, abych se uklidnil, zbavil klíštěte. Káča na svým místě za kvádrem nebyla. Přivřel jsem oči, abych se zbavil odrazu a podíval se po hladině. Zahlídl jsem vlasec, jak neslyšně jede. Je tam. Rozběhl jsem se kprutům, ale po třech krocích jsem se rozkašlal a cejtil jsem, jak kašlem padám na kolena, jak se přibližuje země, jak bolest z malinkýho bodu vystřeluje daleko za lopatku. Konečně kašel přešel a já se opatrně narovnal. Dělal j s e m opatrný krůčky k prutu a věděl už předem, že přijdu
pozdě. Konečně jsem mohl prut zvednout Začal jsem navíjet prověšenej vlasec, až mi něco řeklo, zkus to. Přisekl jsem. Prut se mi prohnul v ruce, naviják znova zapištěl a děsnej tah mě přitahoval k hladině. Něco takovýho jsem ještě nezažil. Všichni kapři, úhoři a štiky můžou jít někam. Dostal jsem novej záchvat kašle. Před očima mi vyskakovaly červený a zelený kola. Cejtil jsem, jak se mi pod nohama bortí svět a levá ruka odumírá. Ne, nesmím ji pustit, nesmím. Třeba když ji vytáhnu, tak přežiju. Třeba je to démon, kterej na mě seslal tuhle kravskou nemoc. Musím. Levá úplně odumřela. Nesmím. Poslední naděje, která mě může zachránit Červenej ch a zelenej ch kol přibylo. Pravou jsem si přitáhl prut k obličeji a vzal jeho studený tělo do zubů. Sevřel jsem ho stoličkama a dotáhl brzdu na doraz. Chromou levou jsem obejmul naviják a pravou společně se zubama držel tah. Minutu, hodinu, dvě? Nevím. Konečně kruhy před očima zmizely a já sípavě a namáhavě vstal. Pár kroků přede mnou, na líné hladině, leželo obrovské, ďábelsky velké tělo štiky. Trochu jsem přitáhl. Bez odporu projelo tu samou vzdálenost na hladině. Mám tě, mám tě, šeptal jsem jí. Převalila se na bok a dlouze se na mě zadívala studeným okem. V tom pohledu byl výsměch. Studenej, slizkej jako ona. Nesmíš mi utéct, nesmíš, víš, když tě vytáhnu tak budu žít, víš. Víš, BUDU ŽÍT! Znovu jsem ji o kousek povytáhl. Byla už na dosah ruky. MÁM, mám tě. Poslední metr. Dotáhl jsem ji. Jak se dotkla břichem písku, vymrštila se, naposledy mi ukázala to kouzelný oko a dopadla o několik metrů dál na hladinu. Vlasec jemně mlasknula já cejtil, jak mi život utekl mezi prsty. Eva. A někomu úplně jinýmu budou říkat táto!!! >
Můj zdravotní stav se začal rapidně zhoršovat Záchvaty kašle byly čím dál častější. Dusil jsem se při otevřeným okně stejně, jako v zavřeným, příjemně vytopeným bytě. Eva se mi dál smála. Ale byl to takovej divnej smích, kterej dovede rozesmát jen pusu, ale oči, oči zůstávají dál obklopený vráskami a poznáním brzkýho konce. Dostal jsem nový, silnější prášky, který zabíraly dobrejch pár hodin. Vzal jsem si dva, chvíli počkal až zaberou, nastartoval a odjel na náměstí. V obchodě s rybářskýma potřebama jsem marně hledal padesátku vlasec. „Né, pane, ten nemáme, opravdu né." Znova jsem cejtil, jak mi utíká život, stejně jako tam, na břehu přehrady. „Ale já ho potřebuju, nutně ho potřebuju, jinak j i n a k . . . "přepadl mě novej záchvat kašle, prášky přestaly fungovat „No tak, no tak mladíku, proberte se," starej vedoucí mě lehce plácal po tváři, „už je lip?" „Já, já potřebuju padesátku, víte, jinak umřu." Usmál se. „Padesátku nemáme, ale mám schovanou šévdskou čtyřicítku, ta má parametry jako naše padesátka, vážně!" Zaplatil jsem a doplazil se k autu. Na cestě domů jsem musel třikrát s t á t Eva mi převinula vlasec, já vyžebral od souseda pět pěknejch karasů — zejtra tě čapnu a budu žít, víš, víš!!! Ráno jsem si vzal čtyři prášky a celkem bez problémů dojel na přehradu. Vyložil cajk a dovlekl se na její vlek. „Ahoj," řekla mi shrbená postava nad prutama. Na mým místěí Přepadl mě strašnej pocit nespravedlnosti. „Dobrej den." „Dobrej, taky na cejny? Je tady hloubka, měli by j í t " Pocit nespravedlnosti a tlak na plících zmizel. Prohlídl jsem si konkurenci na život, kterej to třeba nemá zapotřebí. Starej vrásčitej dědek, takovej ten z pohádky. Dědek, co by se měl zeptat „A Honzo, co si za to budeš přát?" Evo. Budou mu říkat táto . . . Ty deš na štiku? Tady? To běž radši k těm pařezům. Štika potřebuje úkryt a ten má tam." Ukázal přes betónový kvádry na pařezy vrb. „Jó, hochu, já to znám, chodím už na ryby šedesát l e t To je doba, pane, víc jak půl století. Já ještě pamatuj u Ohři Čistou jako sklo, tahy úhořů, tření ryb. Jó, to byly Časy. To už se nebude vopakovat Kdepa." Sedl jsem si vedle něj, složil plnej laminát a myslel na to, že její smrt mi přinese život Musí to takbejt, kdo jinej by si mohl přát, abych umřel. Je mi osmadvacet Co jsem si za tu dobu užil? Školu, která mě nikdy nebavila, zlý rodiče, vojnu. Jediný, co stálo zato, je narození kluků. Svatba, manželství, Eva za půl roku zapomene a oni mu budou říkat táto. Ne. Jen ona chce moji s m r t Protože už jsem zabil příliš moc ryb na svůj věk. „Tak ty to zkusíš přece jenom tady? Né, že bych nebyl rád, že vedle mě budeš s e d ě t To né. Rád si povídám. To jo. Ale dej na mě, mezi těma betónama štika nemůže bejt. F a k t " Protáhl jsem hloubku. „No jak myslíš. Chceš si cvaknout? Vypadáš nějak nezdravě. Rum, to je na všechno. To jo." Chce se mi řvát, že na rakovinu není nic, ale přerušuje mě. „Mně je sedmdesátšest a ještě jsem nebyl u doktora. Všechno vyléčil rum, cvakni si." Přitlačil jsem láhev ke r t ů m . . . Děda je celkem sympatickej a jeho historky stojej za knížku, ale já chci žít, káča bezvládně leží na hladině. Dědek vytáhl dalšího cejna. 122
„No vidíš, vyser se na ni, tady nebu . . . " nedořekl, káca třikrát poskočila, pak udělala úklon vlevo a zmizela pod hladinou. „Máš ji tam, máš ji, nech ji chvíli, ať se zažere, nech ji,"^ Sevřel j s e m korkový konec prutu ve zpocenejch dlaních. Život nebo s m r t Ona, ona. Sekej. Zvedl jsem prut a přisekl. Prohnul se stejně jako minule. „Je tam," odflusl si dědek na kraj vody. Bál jsem se podívat na vlasec, démonu mého bytí do tlamy, tak jsem pozoroval jeho chrchel, kterej pomalu pluje k vlasci. „Neboj se, povoluj ji. Povol. Doprava, doprava nebo ti zajede pod betón a utrhne ti to!" Dědkův chrchel se dotknul vlasce, který pukl. Praskl vlasec ze Švédska, kterýmu dával vedoucí takovou budoucnost a kvalitu. „Je pryč," dědek mě podepřel, protože jsem padal pod dalším záchvatem kašle. „Ale nic se neděje, víš vo kolik ryb jsem já přišel? Hrůza." Konečně záchvat přešel a já mu řekl o minulém setkání. O životě a smrti, o Ďáblovi. 3. Přišel jsem pozdě. Tedy přijel pozdě. Po cestě jsem musel třikrát stát i když jsem si vzal Šest prášků. Dědek trůnil na místě a jeden z prutů měl na štiku. „Brej den." „Ahoj, zkouším to taky, nezlobíš se? Vona musí bejt kus a já bych chtěl na starý kolena chytit pořádnej kus. Ty seš mladej, ty to přesně nepochopíš, ale když to má člověk za pár do hrobu přeje si ledacos. F a k t Vzpomeň si na moje slova, až ti bude přes s e d m d e s á t " Přitiskl jsem ruku na levou plíci a zřetelně cejtil jak vynechává. „Jó, stáří, chlapče, to tě naučí dívat se na svět jinýma vočima. To mi věř. Ty si ještě nedovedeš uvědomit co to je smrt, co to znamená skončit život, ne ne, ale já už chodím a se vším kolem se loučím, víš. Každej pohled na krásu, kterou si mladej člověk nedovede uvědomit, si beru sebou do hrobu." Znovu jsem ucejtil jílovou hlínu na levým boku. „Kdepa, i když kejveš hlavou, ale já vím, že to děláš proto, že sedíš se starým dědkem, kterej to má za pár. Ale to nemusíš, ty tu ještě budeš nejmíň padesát let, né-li víc. Užiješ si, zažiješ stejně jako já, a nakonec poznáš stejně jako já, že to uteklo strašně rychle. Víš, já bojoval pod Duklou. Kluci kolem mě padali, posily se vyměňovaly, až vznikla legenda, že ten, kdo zažije moji smrt, bude nesmrtelnej. Víš, na frontě, když šlo o kejhák, tak se věřilo všemu. A tak se cpali kluci po můj bok a padali a padali, roty, teda složení se měnily, a pod Jeseníky mi dal generál Přikryl medajli a když mi ji připnul, tak mi povídá: „Co je na tom pravdy, jak se mezi chlapci říká, že jste nesmrtelnej, a že ten, kterej zažije vaši smrt, bere nesmrtelnost na sebe?" Pak mě poplácal po rameni a další složení roty umřelo při útoku na Ostravu. Jó, mladej, já už toho mám za sebou. No jo, a furt jsem neumřel, vidíš, a z naší roty, z tý poslední, už taky nikdo nežije a já furt chodím na ryby. Kdepa, já mám v sobě fakt něco kouzelnýho." Ve stejnou chvíli jsme se oba podívali na káči. Nebyla tam dědkova. „Máte ji tam!" Přisekl. Starej, prastarej bambusák zaskuhral. Káča vyplula na hladinu a rozjela se na hloubku. Ale dědek ji rozehrál jak starý virtuóz. Nechal ji nalokat vzduchu, pak zpátky do hloubky, znova a znova. „Mladej, to je moje ryba, to je ta, o který jsem snil. Na břeh s ní a pak už můžu umřít. Mladej, připrav podběrák a pojď pomalu se mnou. Nech ho ve vodě a nehejbej s ním, ať ji nevyplaŠÍŠ. Životní ryba, mladej, na starý kolena, jo jo, já jsem fakt nesmrtelnej." Štika udělala pár lopingů, při kterých bych ji bezpečně ztratil, ale dědek byl neomylnej; získával nad ní moc. Objevila se na hladině a dědek radostně vykvikl. „Mladej, to je životní ryba, mladej, pojď, musíme blíž." Vešli jsme na betón a po něm pomalu do vody. Byla stejná jako když jsem měl zaháklej život poprvé. „Musíme ještě blíž. Drž ten podběrák rovně, nehejbej se." Štika vyjela pár metrů od nás. Znova jako kdysi na mě zkusila svoje oko, který neslo výčitku. Život? ŽIVOT? Chceš? Chceš? Eva. Děti mu budou říkat táto. Víš? Víš? „Najeď podběrákem ke konci kvádru a Čekej, přivedu ti ji," řve dědek jako v agónii, postoupili jsme další krok kupředu a už stojíme po pás ve vodě. „Drž ten podběrák rovně, slyšíš??? Drž, přivedu ti ji." Eva, děti, život, plíce, Dukla, nesmrtelnost, život... Štika zkusila poslední loping jako minule mně. Ale dědek ji udržel. Zbejvalo ji podebrat a zabít Skončit Tak to říkal. Ten, kterej zažije vaši smrt, bere nesmrtelnost na sebe. Strčil jsem do dědka. Na kluzkým kvádru mu ujely nohy a zapadl do hloubky. „Pomóc, pomóóc!!!" Špičkama prstů se chytil betónu. „Mladej, podej mi ruku, rychle mladej." Znovu se mu potopila hlava. Najednou se mi rozbřesklo, on umře, štika bude spokojená, já budu žít ŽÍT!! !!!!! Dědek se znovu vynořil a špičky prstů, za který visel, mu zbělely. „Mladej, podej mi ruku, dělej, já chci žít, nejsem ještě tak starej! Dělej!!!" „A já jsem starej? A proč mám umřít? Proč? Ta štika j e ďábel a chce svoji oběť, proč byste měl žít vy a ne já??? Proč, slyšíte! Vy jste si užil, ale já chci žít" ZÍT. Onanoval jsem tím slovem. 123
„Mladej, budeš žít, neboj, fakt budeš žít." Kopl jsem ho do huby a prsty na kvádru povolily. Ujel o metr, párkrát si loknul a zajel pod hladinu. Chvíli jsem čekal jestli se vynoří. Nevynořil. Sbalil jsem vercajk a pln radosti se rozběhl k autu. Běželo se mi nádherně, nikde nic nebolelo. Budu žít Evo, klucíí!!!!! Odemkl jsem dvířka a šíleně jsem se rozkašlal... Paříž
Bohumil
Obdržálek Podtitul: Politická přednáška při pivu
Postavy: pí. P. P. (pisatelka) p. P. P. (pohybový pedagog) pozvaní přátelé P. P. pozvali přátelé při příležitosti pořádání pikniku. PoČasípřálo. Piknik začal přípitkem proneseným pohybovým pedagogem. Pedagog pozvedl půllitr: „Pijte, přátelé" Pak pokračoval „Pijeme proto, poněvadž pitím protestujeme proti pletichám pražských pseudopolitiků, potkanů pohřebištní provenience." Pěnivé protékalo patřičným proudem. Potom přinesla^pí. pisatelka plný pekáč pečených pstruhů, podlévaných pravým portským. Přítel po pátém pivu povolil pásek, pŠoukl, pak pravil „Pěkně pečete, paní, pstruh podlévaný portským připomíná praženého ptakopyska, podle pověsti pochoutku purkrabího Psotka. Pan purkrabí před pár pokoleními pobil pražské penězokazce. Poněvadž přivlastněné peníze prohýřil, postavili pana purkrabího před porotu. Popravu provedli purkrabího přátelé. Přešlo pár pokolení — pražský prazvyk přetrval Přišel prolhaný parketář, politický pavědec, pobuda, posléze prezident. Proletářský prezident pil podle představ prevoschodítělstva. Plodil pseudopolitické projevy podle podkladů prevoschoditělstvem připravených. Při památném projevu půjčil podnapilému proletáři přítel po pravici papachu. Parketář potom projevil partajní povděk — přítele popravil" Přítelkyně přerušuje přednášku: „Pořád plácáš, politikaříš, případně probíráš pikantní příhody prostitutek." Přítel protestuje; „Proč přerušuješ! Pij, pojídej pstruhy, prokazují přeci podmanivou příchuť, poslouchej poučnou přednášku" Přítel polkl půlku pstruha, připil pivem, pak pokračuje: „Proletář pošel podle představ. Při pohřbu prevoschoditělstva prochladl, pak přispěla pokračující paralýza. Po proletáři pijanovi panovalpak potulný písničkář. Proletářský původ projevoval pěním po putykách. Pravý proletářský prezident. Pravda, provedl pár pochvalných proměn. Příkladně podstatně poklesl počet politických provinilců. Prezidenta písníčkáře pohřbili partajně. Pozůstalí partajníci pronesli projevy, pěli Píseň práce. Pak přijel panovat potměšilý podloudník. Prosazoval Prahu, přitom příjemně prováděl partajní pletichy. PaŠácky poklonkoval pobratřeným politrukům, přitom poddaným podávalpocit povolených postraňků. Prostě parádní partajní pěstoun. Partajní pravicoví představitelé počali připravovat poznenáhlu palácový puč. Potměšilec po pár protestech prosezený post pustil" Přítelkyně poznovu přerušuje: „Pořád plkáš, pauzíruješ. Připijme, přátelé!" Pozdvihli pár půllitrů, pivo proteklo přes promaštěné pysky. Po pár přípitcích přítel pokračuje* „Po pádu podloudník a počal Prahou profukovat politicky příznivý průvan. První partajní představitel počal provádět progresivní politiku. Proškolen praktikami předchůdců, prosazoval poněkud příznivější partajní program. Prázdný prezidentský post pojal poněkud přestárlý penzista, proslavený početnými půtkami. Přes pěšáka, poddůstojníka, plukovníka, po prvního představitele poválečných pluků, putuje po partajních prověrkách polnohospodařit, posléze pak prezidentovat Počíná politická panika. Proud prahnoucí po převratných přeměnách požaduje po představitelích plnění požadavků. Přicházejí propuštění političtí provinilci. Prevoschoditělstvo párkrát pokárá pražské představitele, pak pohrozí prstem. Přichází ponurý pražský podzim. Palcová písmena přeplňují potištěný papír. POLEDNOVÁ POLITIKA POTLAČENA PRAHA PŘEPADENA PROUDY PSEUDOBRATRSKÝCH PANCÍŘŮ PUSTOŠÍ PRAHU PRAVDA PROHRÁVÁ 124
Pařát pravoslavného přítele protisměrně potlačuje pohyb pěstním právem. Pražští političtí představitelé podpisují potupný pakt. Porážka, ponížení, prabídný přívěsek příštímu pokolení. První partajní představitel pouze plačtivě protestuje proti přepadení. Posléze přechází plnit povinnosti podle partajních pokynů. Přibývá počet pomýlených. Početní politici přeměňují převleky. Převládá pesimismus, příteli, pamatuješ Palachův pohřeb? Poslední pokus probudit pravdu, přestat poklonkovat, přetrhát pouta podruhii?" „Pochopitelné pamatuji." „Popijme, přátelé/" pohání přítelkyně. „Přestaňte politikařit, piva pořád přebývá." „Počkej, probereme posledního panovníka," praví přítel pokračuje, „pozici prvního partajního představitele přebírá přechytralá prešpurská pokremelštěná příšera, Prošedivělý paňáca podepisuje politbyrem předložené přeměny. Prešpurský povereník pak pracuje prozíravě. Pomaloučku přesunuje paňácu pod prezidentský pult. Promyšlená práce přece přináší plody. Posléze přebírá (podle partajních pramenů prý plným právem) pozici prvního politika pod pestrobarevným praporem. Povereník podle přísahá. Porobená Praha pozná předpeklí, peklo přijde později. Převýchovné pevnosti pro politicky pravověmé, přímých páteří, počínají přijímat první případy předem připravených procesů. Převlékači plášťů promptně přicházejí přisluhovat příšeře. Propagandistické polopravdy plivá prostřednictvím partajních plátků poverenikův priateV — původně podtatranský pastevec. Pohřebištní puch proniká póry poddaných. Práva pokrývá prach. Platí pořekadlo: Pýcha předchází pád? Písně Plastic People prý pobuřují, proto putují pod poklici, přičemž pěvci pocítí pravou partajní převýchovu. Poezie působí prý protiproletářsky — pastevec poroučí: Pod poklici! Práva publikovat požívají pouze poklonkáři, pseudopublicisté, pakultumí pitvomí přisluhovači, paraziti pokremelštěného pohřebiště, produkující počtení pro pablby, přičemž praví pisatelé píší pro PETLICI, případně pod pseudonymy. Přemnozí pak přejíždějí pohraniční pahorky, protože psaní podědili po předcích, pohrdajíce pokorou, poloslepotou, penězi, přihrbením. Praha pamatujíc přemíru prahistorických přeměn po pár pokoleních přeměňuje podobu. Poslušná, přivykla pouze přikyvovat proradnému příteli. Protkaná pavučinami policajtů, páchne pařeništěm." „Proboha přestaň," povídá přítelkyně. „Přichází půlnoc, podívej, pí. pisatelka podává piškot." „Promiňte, přátelé. Pojíme prima pamlsek, pak půjdeme. Příště pak pokecáme... Přinesu pravou průtahovou." Praha
Iva
Procházková
Vdova po básníkovi - hra pro dvě ženy a papouška -
Osoby: "f j S ^ L t í w * Bětka - a s i pětačtyncebletá Papoušek Karel - asi čtyřletý Pokoj, v jehož rohu stojí ušák, vedle něj lampa a polička s básníkovými knihami a fotografií. V druhém rohu šicí stroj. Uprostřed stůl. U okna klec s papouškem. VEČER PODZIMNÍ ALŽBĚTA: (V džínsách a nadměrném světru sedí na okně, v ruce zavřenou knihu, polohlasné odříkává): Nejvíc tě mám rád, když teskníš. Tvá duše zmítá se jak balón na niti, ulétnout chtěla by, a nemá kam. Ve čtverci prostoru schoulená do sebe trápíš se, unikáš a já jsem sám. Chtěl bych mít vzácnou moc podarovat tě dálkou. Ten dar bys přijala, ač jinak nechceš nic. Nechat tě prožít noc nad Krétou nebo nad Jamajkou, do hvězdy zakletou, nemoh bych dát ti víc. K ránu pak, o čtvrté, kdy jarní noc už bledne, spadla bys do trávy — v
y
1982 Místo děje: básníkův byt e
j
j
ve
j
— nevzlykej, tvůj básník si tě zvedne. Najde tě kdekoli, stíny ho nestraší. Najde tě kdekoli, sestřičko nejdražšíí (Tichounce se rozpláče. Papoušek ji pozoruje. V předsíni se ozve klíč, kroky, dveře se otevřou. Alžběta rychle stírá slzy. Vstoupí Bětka. Je oblečená ve smutku. Rozsvítí a uvidí Alžbětu s knihou i její mokré tváře. Navzdory tomu promluví chladně, bez účasti.) BĚTKA: Dobiý večer. A.: Dobiý večer. KAREL: Čest práci! B.: (Uvidí na stole láhev vína a misku s chlebíčky): Večeřela jste? A.: Ještě ne. B.: Udělám si vajíčka na cibulce. Dáte si taky? A.: Připravila jsem chlebíčky. B.: Mám chuť na vajíčka. (Jde do kuchyně.) A.: Taky jsem koupila víno. 125
B.: A.: B.: A.: B.:
Zbytečně utrácíte. Dnes je třetího. No a? Jirka by dnes měl padesátiny. Nevím, proč bych si na jeho padesátiny nemohla dát vajíčka na cibulce! (Alžběta zařadí básníkovu knihu na poličku a rozsvítí stojací lampu.) Vy jste nebyla v práci? A.: Teprve zítra jdu na kontrolu. B.: Myslela jsem, že dnes. A.: Zítra. Pořád se cítím unavená. B.: Všichni jsme unavení. A.: Probudím se a už bych zase spala. Třikrát jsem přes den usnula. B.: Ale pro víno jste doběhla! A.: Napadlo mě, že bychom to měly oslavit B.: Co je tady k slavení? A.: Kdyby tu byl s n á m i . . . B.: Není. (Vyjde z kuchyně s talířem; položí ho na stůl.) Jste tu vy. A já. To je všechno. (Vrátí se do kuchyně.) A.: Dneska se k nám vrátil. Cítím to. Od rána tu někde je! B.: Ta vaše metafyzikaí (Donese si chléb a příbor, posadí se.) Kdybyste se něčím kloudným zabývala, nezbylo by vám tolik času na nesmysly. A.: Když jste nemocná, tak taky . . . B.: Nikdy nejsem nemocná. (Pustí se do jídla.) A.: Svázala jsem jednu jeho knížku. B.: (bez zájmu): Skutečně? (Alžběta vytáhne z police knihu, kterou předtím držela, a položí ji před BětkiL Ta se podívá na titulní stranu.) Knížku! Dopisy. A.: To nejsou dopisy. Jsou to básně. B.: (pohrdavě); Líbesbrífy! A.: Četla jste je vůbec? B.: Cizí zásadně nečtu. Mám svých vlastních d o s t Támhle v krabici. Myslím, že se těm vašim vyrovnají. (Alžběta mlčky zařadí knihu zpět a odejde do kuchyně.) A nejsou jenom od Jiřího. To byste se divila! (Alžběta se vrátí se dvěma sklenicemi a s vývrtkou.) Ale že bych si je musela vázat do kůže ...! (Alžběta otevře láhev, naplní sklenice. Zvedne ruku ve snaze po přípitku. Bětka však bez povšimnutí pokračuje v jídle. Alžbětina ruka klesne.) A.: Tohle měl rád. (N apije se.) B.: Nejradši pil rum. A.: Když psal, míval na stole skleničku vína, co já pamatuj u. B.: Moc toho nepamatujete. A.: Vavřince. Někdy Frankovku. B.: Petrovo narození zapíjel vodkou. (Odnese nádobí do kuchyně.) Tři dny. 126
A.: B.: A.:
B.: A.: B.: A.: B.: A.: B.: A.: B.: A.: B.:
A,: B.:
A.: B.: A.:
B.: A.: B.: A.:
K: A.: B.: K: A.:
B.: A.: B.:
(Je slyšet, že po sobě talíř a příbor hned umývá.) Radoval se jako kluk. (zakousne se do chlebíčku): Kolik mu bylo, když se Petr narodil? Mně bylo dvacet. (pro sebe): D v a c e t . . . (Bětka se vrátí, nasadí si brýle a usedne k šicímu stroji. Alžběta jí postaví sklenici s vínem na desku stroje.) Nestavte mi to sem, shodím to. Ani si necucnete? (smočí rty a odsune sklenici stranou): To mně budete celý večer stát za zády? Jsem líná. Do ničeho se mi nechce. (zasměje se): To kdybych si tak já mohla říct! Tak se na to vybodněte. Však se to nezblázní! Když to neudělám dneska, budu nad tím sedět zítra do noci. Ukažte, pomůžu vám. Děkuju. Nemám tolik času, abych to po vás mohla předělávat Aspoň se stehováním. Když chcete. (Podá j í pánské kalhoty, jehlu a cívku nití; ukazuje, odkud kam se mají nohavice nastehovat.) To je hračka! Jenom to zase nenabírejte. (Alžběta si sedne ke stolu a začne navlékat jehlu. Bětka se ohlédne.) Ta lampa musí svítit? Která lampa? U jeho křesla. Myslela jsem, že d n e s . . . Aby to bylo jako dřív. (Stále se snaží strefit nití do jehly.) Stejně mám někdy pocit, že se mi to jenom zdá. Že sedí vedle v pokoji a my o tom nevíme. (Konečně nit navlékne.) Nebo přímo tady. V křesle. Chodíme kolem něho, bavíme se o n ě m . . . To vy pořád začínáte. Vám to leze na nervy? Připadá mi, že ho tím udržuj em naživu. Mrtví se mají nechat na pokoji. Sám to vždycky říkal. Ten toho říkal! (Znenadání se zasměje. Stejně rychle zase zmlkne.) Ale s tím Karlem mi to nejde do hlavy. Karle? (dosud klímal, teď procitne): Nerrruš! Karrrel spí! Pořád opakuje jen to, co ho naučil on. To dělal ten jeho způsob řeči. Jiří, ať vyslovil cokoli, vždycky to znělo jako hluboká pravda. (se zachechtá) (zamyšleně se na ptáka podívá): Někdy si myslím, že nás vůbec nemá rád. (Pokračuje ve stehování.) Chtěla bych něco u d ě l a t Vy už jste s tím hotová? Něco důležitého. Zá ty kalhoty budou tři stovky.
A.: Nikdy v životě jsem nic důležitého neudělala. Nic výjimečného. Prostě jenom jsem. Ani dítě nemám. B.: Co byste si s ním počala? A.: Nevím. Mohla být nějaká psina. Třeba bych ho vychovávala. B.: Petra vychovával především Jiří. Byli stejní. Grófové. A.: Škoda, že nemohl přijet na pohřeb. (Zahledí se na Bětčina záda.) Nedovedu si představit, co bude dál. B.: Co by bylo? Najdete si nějakého mužského. A.: To chci vidět! A co vy? B.: Děvenko, vy v tom máte nějaký zmatek. (Otočí se.) Mně umřel manžel. Ale . . . B.: (důrazně): Já jsem vdova. Vdova po básníkovi. Zatímco v y . . . Holka, s kterou se trochu zapletl. (Znovu začne šít.) A.: Takhle se na to díváte? B.: Ovšem. A.: Tím pádem tady nemůžu zůstat B.: Taky si myslím. A.: Vypadnu co nejdřív. Najdu si podnájem. B.: Přesně to jsem vám chtěla navrhnout A.: (po chvíli): To je legrační, a mně se zdálo, že spolu vycházíme skoro jako kamarádky. B.: Kamarádky! A.: Nebo sestry. B.: Mám vlastního příbuzenstva d o s t Nemusím si dělat sestru z každé holky, která se kdy Jiřímu pověsila na krk! A: Děláte, jako by jich byl zástup! B.: Taky že byl. Jenže všechny neměly tu drzost přijít až sem. A: Kdybyste nebyla tak dobře vychovaná, mohla jste mě vyhodit B.: To není věc výchovy. A: Máte pravdu. To je spíš otázka inteligence. Ženská, která není padlá na hlavu, si přece domů nenastěhuje milenku vlastního muže. B.: Anebo naopak. A: Já bych to v životě neudělala. B.: Vy určitě ne. A: (s podezřením): Co tím chcete říct? B.: Nikdo, kdo nosí čtyřku podprsenku, nemůže tyhle věci vidět v širších souvislostech. A.: Panebože, vy jste vtipná! B.: To nejsou moje slova, ale Jiřího. Podobných výstižných charakteristik měl po ruce vždycky dost, vzpomínáte si? A.! Se mnou takhle nemluvil. B.: Na mluvení si vás nepořídil. A: Škoda, že jste nečetla dopis, který psal Petrovi do Pakže těsně po našem seznámení. B.: Petra do toho nepleťte. Sama vím, jak těžce nesl... A: Hrozně těžce. Kupodivu to moc nedával najevo, že? Četla jsem, co Jirkovi odepsal. Láska je, tati, to nejlepší, co tě mohlo potkat Jdi za ní, ať to stojí, co to stojí. B.: Láska! Pořád ta vaše láska! Já asi nevím, co to je! Já zřejmě pocházím z rodiny, kde je zvy-
kem rozmnožovat se dělením! A.: N e m l u v í m . . . B.: Vy mi dělejte přednášku o lásce! Já jsem si s Jiřím prodělala všechno! Dobu, kdy jsme neměli na zaplacení činže! Kdy j s m e po večerech vyráběli vánoční ozdoby! Dvacet halířů za kus! Bydleli jsme s jeho matkou, která byla ochrnutá po mrtvici a posledních pět let vůbec nevstala z postele. Jednou jsme dostali lístky do divadla, já si narychlo vyprala punčochy a sušila jsem je nad sporákem. Shořely mi a nešla jsem nikam, protože druhé jsem neměla. A.: Ještě chvilku a rozbrečím se. B.: Když jsem si ho brala, byl nula. Vrátil se z vojny a ani zaměstnání neměl. Nemohla jsem se na nic s p o l e h n o u t . . . A.: A co myslíte, že jsem si tak od budoucnosti slibovala já? B,; Imponovalo vám být milenkou známého básníka. Člověka, o kterém se mluví. Zřejmě jste doufala, že trochu té jeho popularity padne i na vás. A.: Jediný, kdo mi začal věnovat zvýšenou pozornost, byla Státní bezpečnost Domovní prohlídky, výslechy, potíže v práci. To je ta popularita, co máte na mysli? B.: Moc dobře jste věděla, do čeho jdete. Snad vám to dokonce dělalo dobře. A.: Skákala jsem radostí, kdykoli mě vytáhli z postele a obrátili mi byt vzhůru nohama, B.: Proč jste je provokovala? A«! Já? B.: Mě zavolali k výslechu jednou a pak mě nechali na pokoji. Jenže vy jste samozřejmě musela všem ukázat, jaká jste revolucionář ka! A.; Vázala j s e m pár lidem knížky, to je všechno. B.: A opisovala kdejaký kus papíru, který někoho z nich napadlo počmárat Nesměla jste chybět nikde, kde to aspoň trochu zavánělo ilegalitou. Včetně těch slavných Setkání, o kterých jste si nalhávali, bůhvflak na nich záleží! A.: Taky že záleželo. B.: Komu? Hrstce uštvaných intelektuálů, politiků bez moci, spisovatelů bez Čtenářů a hrdinů bez slávy? Ty jejich věčné rezoluce, protesty a prohlášení plní akorát archívy Bezpečnosti, ale normální člověk o nich nic neví. Ten má starost, jak uživit rodinu, dostat děti na školy a spravit střechu na chalupě. A.: To je právě to, co mě odjakživa deprimovalo. Život v trychtýři. Jirka mi pomohl dostat se z něho. Vidět věci, které jsem předtím neviděla. B.: (posměšně): Proč tedy nezvednete jeho vlajku a nenesete ji dál? A.: S kým? Ti nejlepší jsou buď v kriminále nebo za hranicemi nebo mrtví. Někdo zalezl zpět do trychtýře, někdo zestárl a už se stará jen o své nemoci. Zůstalo jich tak málo! A j á . . . B.: Vy byste taky udělala nejlíp, kdybyste si hleděla svého. A.: Svého! Copak dneska existuje něco jako soukromí? Politika leze lidem už i do postele. 127
B.: Jak komu. A.: Nojo, vy jste zářný příklad člověka, který poslouchá, a nic neslyší, kouká, a nic nevidí! Vám kdyby hořelo schodiště v baráku, tak se budete utěšovat tím, že oheň není v bytě! Týkat se vás to začne teprve tehdy, až se vám propadnou parkety přímo pod nohama! Když tenkrát Jirku zavřeli, já jsem se to dověděla hned. Vy byste ho nepostrádala bůhvíjak dlouho! B.: (klidně): Proč bych ho měla postrádat? Věděla jsem, že pokud není doma, je u vás nebo u některé jiné holky. A«* Žádná jiná nebyla. B.: Myslete si to, když vám to dělá dobře. A.: Jste zlá ženská. Nechápu, jak s vámi mohl tak dlouho vydržet B.: Vy jste zas flundra. A ještě k tomu hysterická. A.: Dobře, že nežije. Kdyby vás s l y š e l . . . (Ozve se telefon.) K.: Trhni si nohou! (Alžběta popadne sklenici, naráz vypije zbytek vína a vzdorovitě si zapálí cigaretu.) B.: (zvedne sluchátko): Prosím! HLAS: Tady Mojžíš, dobrý večer! Chtěl jsem se zeptat, jestli se manžel v nejbližší době nechystá na Moravu. Něco bych pro něho měl. B.: Manžel už se bohužel nechystá nikam. H,: Cože? Snad ho z a s e . . . B.: Zemřel. Před dvěma měsíci. H.: (po chvíli rozpačitého ticha): Promiňte, nevěděl j s e m . . . nechtěl j s e m . . . B.: Nemusíte se omlouvat H.: Upřímnou soustrast. B.: Děkuju. (Položí sluchátko a na chvíli znehybní s rukou na aparátu. Pak se otočí. Pohled na Alžbětu ji vzpamatuje.) Tady mi kouřit nebudete. Kuřte si ve svém pokoji, ale tady ne. A.: Jirka tu taky kouřil. B.: To není argument A.: (vztekle zmáčkne cigaretu): Pro vás není argument nic! Jen ty vaše hadry! To je jediné, co znáte! (Popadne napůl sestehované kalhoty a hodí je do kouta.) Hrbit se nad prací, udílet přemoudřelé rady a přitom si nevidět na Špičku nosu! K.: (nespokojeně zaskuhrá) (Bětkazvedne kalhoty, opráší je apověsí přes opěradlo židle.) A.: Vy jste měla být bachařkou! Nebo soudkyní z lidu! Takhle leží vaše schopnosti ladem. (Bětka vsedne ke stroji) Vůbec se nedivím, že vzal Petr nohy na ramena. Ten neutíkal odtud, ten utek především od vás! (Bětka začne šít) A Jirka by vám taky utek, kdybych mu to já blázen tenkrát nerozmluvila! (V náhlém afektu se zkroutí do ušáku a zaboří hlavu mezi ruce.) B.: (bez ohlédnutí): Nechte to křeslo na pokoji. A.: To j ste celá vy! Umřel vám manžel, tak důsled128
ně ctíte jeho památku! Chodíte ve smutku, aby všichni viděli, jaká jste smutná! Oprašujete jeho knihy a leštíte jeho fotografii, protože víte, co se sluší a patří! Jste schopná udělat si z bytu muzeum, jen abyste ukázala míru svého žalu! Děláte zkrátka všechno, co se od vdovy po básníkovi očekává! Ale cítíte při tom vůbec něco? B.: Nemůžete si sednout na židli? Je jich tu d o s t (Její sebeovládání je tak zdrcující, že Alžběta bezmocně zmlkne. Bětka klidně usrkne vína.) Vy zas nosíte jeho svetr. (Vyklopí Člunek a začne navíjet nit.) Vážete si jeho dopisy do kůže. (Zasune člunek zpátky.) Máte pod polštářem jeho fajfku. (Obrátí látku.) Dokonce si s ním po večerech povídáte. A.: (tryskočí): Špehujete mě? B.: Bohužel slyším i to, co bych radši neslyšela. A.: Vždycky jste šmírovala za dveřmi! Myslíte, že o tom nevím? B.: I kdyby. Já jsem ve svém bytě. A.: Tak si tu třeba shnijte! (Vytáhne z kouta velkou kostkovanou tašku, začne do ní bez ladu a skladu házet svoje věci. Časopisy, knížky, pléd, přehozený přes židli, kusy kůže a plátna na vázání knih, kytku v květináči, nakonec i knihu básní z poličky.) Seďte si tady a přijímejte kondolence! J s e m zvědavá, komu budete předvádět své vdovské city, když nebudete mít obecenstvo. (Odejde, za okamžik se vrátí s plnou náručí oblečení.) Můžete bloudit po pokojích a vzdychat! (Chvatně rve sukně a halenky do tašky.) B.: (aniž by vzhlédla od práce): Nezapomeňte na líbesbrífý. A*: Nebojte, ty vám v tom vašem muzeu nenechám! (Přehodí si přes ramena bundu) A Jirka j d e se mnou. Tentokrát už se ho nevzdám. Můžete si namlouvat, co chcete, zůstanete tu sama. Úplně sama! (Zvedne tašku a vyjde z pokoje. Bětka ještě chvíli šije. Pak se otočí. Pokoj je prázdný. Jde ke dveřím a poslouchá. V bytě je ticho. Papoušek spí. Lampa ozařuje prázdný ušák s pomačkaným polštářem. Na stole stojí láhev vína, Alžbětina sklenička a popelník se zamáčknutou cigaretou Nejdřív ze všeho jde Bětka ke křeslvu Narovná polštářek jak má být Potom hmátne po vypínači stojací lampy. Ale v poslední chvíli si to rozmyslí a nechá lampu s v í t i t Z a zády jí zazvoní telefon.) K : (v polospánku): Trrhni s i . , . B.: Prosím! Dívčí hlas: Dobrý den, je Honza doma? B.: Tady žádný Honza nebydlí. Dívčí hlas: Tak promiňte, to bude omyl. B.: Jaké voláte č í s . . . (Klapnutí na druhé straně. Bětka se vrátí k šicímu stroji. Nějakou dobu praciye mlčky,
pak začne nahlas mluvit Nesouvisle, s přestávkami; je to dialog.) Nikdo ji nevyhazoval. Odešla sama.
("Pauza) Je dospělá, ať si dělá, co chce. (Pauza) Já přece taky nikoho nemám. (Pauza) Od začátku byla ve výhodě. Pauza) A tys jí to příliš dával najevo. (Pauza) Už jenom s tím jménem. (Pauza) Mně jsi neřekl jinak než Bětko, ale ona byla vždycky Alžběta! (Pauza) Teď to máš. (Pauza) Ale že ses z toho dovedl vyzout! (Pauza) Odjakživa jsi byl sobec. (Pauza) Věděls, jak využít situace. (Pauza) Kdybych tenkrát nebyla tak s a m a . . . (Pauza) Spočítal sis to dobře. (Pauza) I umřít jsi uměl v pravou chvíli. (Pauza) Všechno zůstalo na mně. Jako vždycky. (Pauza) A nehádej se! (V předsíni se ozvou váhavá kroky.) Neodešla. (Pauza) Bavíš se dobře? (Pauza) Neřáde! (Zuřivě šlápne do pedálu Kroky se přiblíží, dveře se otevřou. Alžběta vstoupí a položí tašku Bětka na ni přes brýle zamžourá.) Zapomněla jste si něco? A: Nemám kam j í t (Bětka znovu roztočí stroj.) Prostě nemám kam j í t (Posadí se.) Tak si to vítězství přece vychutnejte! Řekněte něco! B.: Už jsem toho řekla až až. Vůbec zbytečně moc mluvíme. (Alžběta chvíli tupě sedí, pak zvedne z opěradla židle kalhoty. Navlékne novou nit Mlčky začne tvoňt své obří stehy. Papoušek ze spánku zaskuhrču Pak už je slyšet jen klapot šicího stroje.) VEČER ZIMNÍ (Stroj jako by vůbec neutichl. Bětka se hrbí nad utíkající látkou, nohy se jí míhají na pedálu, tiše si do rytmu pobrukuje. Stále je ve smutku, jen přes svetr si navlékla vestičku z beránka. Došije ke konci, ustřihne nit a vstane. Noční košili, kte-
rou právě dodělala, přitiskne k tělu, divá se, jak je dlouhá. V předsíni se ozvou kroky. Bětka košili rychle schová do koše s ústřižky látek. A začne z koberce sbírat roztroušené nitě a Špendlíky.) A.: (v župadu vejde do pokoje): Bože, to už je večer? Spala jsem jak zabitá. (Přistoupí k oknu.) Sníh! Napadl sníh! B.: Sněžilo celé odpoledne. A.: (otevře okno, nabere z římsy hrst s?iě/iu, uhněte do koule a hodí do ulice): Proč jste mě nevzbudila? B.: Chtěla jste zimu přivítat zpěvem a tancem? A.: Maminka mě vždycky vbudila, když padal první sníh. Třeba o půlnoci. B.: Zavřete to okno. Táhne sem. (Alžběta zavře okno, strčí ruku do klece a mokrou dlaní pohladí papouška.) K.: (otřepe se): Krrruci! A.: Studí, co? Znáš vůbec sníh, Karle? Koukni! (Zvedne klec a podrží ji proti sklu. Přitom si zanotuje popěvek.) Povídám vám prdlajs, kam v tom sněhu chcete jít? Posaďte se ke mně, slivovici budem pít! Prdlajs, prdlajs, prdlajs, to je moje řeč, ze zimy a spěchu chytnu leda křeč. Nic mi neuteče, kampak bych se hnal, až rozkvetou slívy, potom půjdu dál. Á, prdlajs, prdlajs, prdlajs . . . B.: No, to před ním zpívejte! Jako by neznal už tak dost sprosťáren! A.: Prdlajs není sprosťárna. To je filosofie. Když řeknu prdlajs, vyjadřuju tím svůj životní názor. B.: Myslím, že Karel už má životních názorů až až. A.: (postaví klec zpátky): V kleci je potřeba filosofie silnější než na svobodě. Žejo, Karle? (Zamyšleně se na ptáka dívá.) Co kdybychom ho zkusily pustit? B.: Všechno zaneřádí. A.: Třeba by vůbec nevyletěl. B.: Třeba, třeba! A.: Nanejvýš by si trochu protáhl křídla a zase by se vrátil. B.: Jak mu jednou otevřem klec, už ho zpátky nedostáném! Budete večeřet? (Alžběta stále hledí na ptáka.) Je tam polívka. A.: O h ř e j u j i . (Jde do kuchyně. Bětka vytáhne z koše noční košili a pověsí ji přes židli. Z kuchyně se ozve Alžbětin hlas.) Chleba nebo rohlíkk? B.: Chleba. (Po krátkém váhání zase košili sbalí. Strčí ji do Alžbětiny kostkované tašky. To už Alžběta přichází se dvěma talíři.) Ohřála jste ji dost? A.: Normálně. B.: Polívka má být horká. A.: Já ji můžu jíst i studenou. B.: Vy! Stejně jste si to uhnala sama. Koukněte na sebe, jak vypadáte! 129
A.: B.: A.: B.: A.:
Jak vypadám? Jako vyčichlá voňavka. Nic mi není. Tak proč vás tahají do nemocnice? Jak to mám vědět? Prý kvůli vyšetřování. Copak doktoři člověku něco řeknou? B.: Už se to vleče tři měsíce. A.: Nebojte, hned jak mě pustí, odstěhuju se.
A.: Co se staráte? Hlavně, že vypadnu, ne? B.: Vždyť nikdo neodpověděl. Dala jste za ty inseráty dvě stě padesát korun, a nepřišla vám ani jedna odpověď! A.: Co mám podle vás dělat? Postavit si na nábřeží stan? Nebo poprosit v nemocnici, aby si mě tam nechali doživotně? Nikdy jsem se o byt nestarala, tak pochopitelně žádný nemám! Ten kamrlík, kde jsem předtím bydlela, mi nepatřil, to dobře víte. B.: Ještě by tady bylo jedno řešení. Vyměnit tenhle byt za dva. A.: Zbláznila jste se? B.: (vstane, čeká na Alžbětin talíř): Dojezte to. A.: Děláte si legraci. Vzdát s e . . . To nemůžete myslet vážně. B.: Jste tady přihlášená. A.: Aha, takže vy chcete zjistit, jestli mi nakonec nejde o kvartýr! Jestli vám tady nesmrdím jenom kvůli němu! (Bělka jí vezme talíř a odejde do kuchyně.) Že je to tak? (Op?xe se o kuchyňské dveře.) Myslela jste na to, neříkejte! Co jiného se dá čekat od flundry, žejo? Zabydlí se a začne si dělat nároky! Teď už ne na manžela, ale i na bytí (Z kuchyně se ozývá jen crčení vody.) Tak proč to neřeknete rovnou? B.: Měla byste si vzít ponožky. Je tu zima. A.: Člověk by se domluvil spíš s eskymákem než s vámi. (Rozloží si na stole noviny a začne studovat inzeráty.) B.: (vyjde z kuchyně, pohledem přejede celý pokoj): Měla jste pravdu. Je to muzeum. Ke vzpomínání a ne k životu. A my dvě jsme tu taky jako dva exponáty. Nedávno jsem si všimla, že se mi začínáte podobat. A.: To snad ne. B.: Dělá se vám stejná vráska pod nosem. A taky oči už nemáte jako dřív. Něco se z nich ztratilo. Myslím, že brzy začnete nosit brýle. A.' Já se stáří nebojím. B.: Nemluvím o stáří. Mluvím o tom, co dál. A.: Najdu si někoho. Sama jste to řekla. B.: (bez jízřivostij: Začínám o tom pochybovat A.: (zarecituje): I kdyby stál na druhém břehu Styxu, nezmizí docela. Svůj šém ti vetknul do Čela a horké víno rozlil do žil. I kdyby prohrál vše, co vložil, jen novou láskou končí láska. B.: A tak to půjde pořád dokola. A.: Ráda byste mě viděla šťastně provdanou za nějakého troubu, co? (Zasměje se.) 130
B.: A.:
B.: A.: B.: A.: B.: A.: B.: A.:
B.: A.:
B.: A.:
B.: A.: B.: A.: B.: A.: B.: A.:
Už vás slyším! Nejdřív dělala, že bez něj nemůže žít, a neuplynuly čtyři měsíce a už po něm nevzdechne! Myslela jsem, že je vám jedno, co se o vás povídá. Klidně bych vám tu radost udělala, k d y b y . . , to šlo. Copak takových, jako byl on, stojí na každém rohu pět? Něco vám prozradím. Mě dřív chlapi moc nezajímali. Jirka byl vlastně moje první láska. Ale jděte! To s i . . . Nevěříte? Záleží na tom, čemu říkáte láska. No lásce. Copak se tak dá říkat ještě něčemu jinému? Myslím, že se tak dá říkat skoro všemu. I tomu, když vás někdo pozve do kina, kus za vesnicí vám narve Špinavý kapesník ďo pusy a pak hvízdne na kamaráda? (trochu vystrašeně, trochu s nedůvěrou): To se vám stalo? O pár let později mě jeden kluk požádal o ruku. To vypadalo jako láska. Z jeho strany. Nosil kytky a vodil mě na koncerty. Taky měl kamaráda. Ale tentokrát byla pointa ještě lepší. (Uvidí BětČin výraz.) Vy to nechcete poslouchat, že ne? Nechci. Pokračujte. Už jsem skoro u konce. Jednou v létě jsem ho chtěla překvapit a zajela jsem za ním na chatu. Našla jsem ho v zahradě pod angreštem. S kamarádem. V tak intimní situaci, že se mi zvedl žaludek. (Uvidí v Bětčiných očích soucit.) Snad mě nelitujete? To nedělejte. Já jsem dost silná nátura. Žádný šok jsem neutrpěla. Žádné trauma, nic takového. Říkala jsem si, že každý chce něco urvat. Někdy se to povede, někdy ne. Já, ať jsem se kolem sebe rozhlížela sebevíc, neviděla jsem nic, co by stálo za ux*vání. Dokud jste nepotkala Jiřího. To bylo něco jiného. (Vzpomínka připluje a Alžběta se do ní bez zdráhání ponoří.) Začalo to, jako by vlastně nic nezačínalo. Bývalý spolužák, kterému jsem občas vázala povídky a básničky, mi přinesl Jirkův rukopis „Poslední soud". Přečetla jsem ho za jediný večer. My jsme se kvůli „Poslednímu soudu" pohádali. Pohádali? Proč? Je to zlá knížka. Pravdivá. Každý, kdo si ji přečte, musí zatrpknout ještě víc. Myslím, že nikdo nemá právo takhle psát, když nemůže pomoct Ale mně pomohla. Začala jsem se na spoustu věcí dívat jinak. Dostala jsem strašnou chuť něco udělat, nějak s e . . . Ukázat Vyjádřit Ale to právě neumím. (Usměje se.)
B.: A.: B.: A.: B.: A.: B.: A.:
B.: A.:
B.: A.: B.: A.: B.:
A.: B.: A: B.: A.: B.: A: B.: A: B.: A: B.:
Ten rukopis vypadal děsně. Zmačkaný a potrhaný, jak šel z ruky do ruky, žádné d e s k y . . . Svázala jsem ho. Jirkovi to udělalo r a d o s t Málokdy se mu stalo, aby pro něho někdo něco udělal zadarmo. Myslíte? Nechal mně vzkázat, že děkuje a že by pro mě měl nějakou práci. Honorovanou. Tak jsme se sešli. A bylo to. Nic nebylo. Zdál se mi nesympatický. Litovala jsem, že mi pokazil představu, jakou jsem o něm měla. Vy už jste tenkrát o něm měla nějakou představu? Znala jsem jeho fotky z mládí, když ještě nosil svazáckou košili. To chápu, že vás pohled na něho trochu konsternoval. Ani mi nedošlo, že je to on. Do kavárny vstoupil hromotluk v jedovatě zeleném svetru, s neoholenými tvářemi a s odřenou aktovkou a namířil si to přímo ke mně. Napadlo mě, že je to nějaký somrák, který si mě vyhlédl z ulice a teď chce otravovat Dělala jsem, že ho nevidím. (Nasadí tehdejší výraz. Odtaživý a přezíravý.) Zastavil se nade mnou a řekl: Slečno . . . Jste tady ze všech nejkrásnější, a tak soudím, že čekáte na mě. Jeho suverenita mě ještě víc utvrdila, že je to profesionální přílepka, který zkouší, jak jsem přístupná. Soudíte špatně, řekla jsem. Škoda, odpověděl. Vy jste to . . . .. .nejpříjemnější, co mě dnes mohlo potkat Přesně takhle to řekl. Jak to víte? Pak dělal, že odchází, ale ještě jednou se vrátil, ne? Zeptal se mě, jestli neznám někoho, kdo umí vázat knihy. Měla jsem chuť říct, ať se jde vycpat Byla jsem hrozně zklamaná. Ale potom vám ho přišlo líto. (Alžběta přikývne.) To on dovedl. Vzbudit lítost Nepotřeboval nic hrát ani předstírat, prostě jen využíval svého talentu řadit vhodná slova vhodně za sebe. (Zasměje se.) Úplně ho vidím! Nejdřív určitě prohlásil, že vás nehodlá zdržovat Řekla jsem, že nespěchám. A on, že podle toho se pozná mládí. Na všechno má dost času. Na všechno ne. V pětadvaceti jsem se bál, že nestihnu přesně ty věci, o které v životě vůbec nejde. Mluvíte jako kmet. Jsem starý, nemocný člověk. Tak proč nosíte zelený svetr? Nelíbí se vám? Když jsem četla „Poslední soud", viděla jsem vás v taláru a v bílé paruce. To bych vás zklamal, ať bych přišel v čemkoli. Už o tom nemluvte. Třeba si zvyknu. Přece jen nejste tak mladá, jak jsem myslel.
A.: B.: A.: B.: A.: B.: A.: B.: A.: B.:
A.: B.: A.: B.: A.: B.: A.: B.: A.: B.: A.:
B.:
A.: B.: A.:
B.: A.:
Hádám, že je vám sedmadvacet. To jsem mu řekla sama. Nato vám prozradil, že by mohl být váš táta. Ale neřekl to tak, jak se to většinou říká. Vůbec nic mentorského v tom nebylo. Spíš úžas. Smutek. Povídal, že si někdy připadá jako kluk. Pak ale . . . . . . se podívá do zrcadla . . . . . . nebo mu nějaká slečna v tramvaji uvolní místo... . . . a to mu připomene, že je vlastně důstojný pán v letech. Líbila se mi jeho upřímnost. Chlápci v jeho letech si většinou hrají na mladíky nebo naopak ohromují svými zkušenostmi. Jirka b y l . . . Chytřejší. Proč by něco předstíral, když vlastní neohrabanost, dojemná nepraktiČnost, schopnost říkat věci, které se obyčejně neříkají, vyvolávat rozpaky a sám do nich upadat . . . to všechno mu získávalo přízeň nejspolehlivěji! Chcete říct, že si to pěstoval? Tomu nevěřím. Byla to póza, děvenko. Vědomá póza. No a? Každý máme nějakou pózu. (Upřeně na Bětku pohlédne.) Třeba vy. (posadí se, v náznaku očekávání zkříží ruce a usměje se): Prosím. Především nikdy neříkáte, co si myslíte. Vy ano? Snažím se o to. Nezdá se mi, že by vám to usnadňovalo život Mně se zase nezdá, že smyslem života je usnadňovat si ho. Ostatně, vy nelžete. Jenom nikdy nepřiznáte pravý důvod svého chování. Úplná psychoanalýza! Ve vás je ukrytý talent, děvenko! Můžete mi taky uvést nějaký příklad? (pomalu): Jednoho červnového večera před půldruhým rokem přišel Jirka domů později než jindy. Nechtěl nic večeřet, posadil se tady do k ř e s l a . . . (Alžběta si přes Bětčin zjevný nesouhlas sedne do ušáku.) . . . a sdělil vám, že se zamiloval. (snaží se zachovat žertovnou pózu): Tak to nebylo. Vzpomínám si, že předtím snědl dvě okurky. Vytáhl si je prsty přímo z láhve, jak to vždycky dělávat (nedá se vyrušit): Řekl, že nechce lhát a nic tajit, protože si to nezasloužíte ani vy ani já, a že odejde z domu. Vy to říkáte mnohem lip než on. V napjatých situacích takhle výmluvný nebyl. Pokaždé začal zadrhávat, pamatu . . . Odpověděla jste něco v tom smyslu, že ho to brzy přejde a že by se neměl pouštět do věcí, na které nestačí. Když to nezapůsobilo, pronesla jste tu proslulou větu. Z téhle domácnosti nikdo odejít nemůže, sem může nanejvýš někdo přibýt Znělo to krásně. Šlechetně. A tolerantně. V Jirkových očích jste tím vyrostla až do nebe. V životě by ho nenapadlo, že vám ta slova dik131
B.: A.:
B.:
A.: B.: A.: B.: A.: B.: A.: B.:
A.: B.: A.:
132
tuje docela obyčejné sobectví. Nemohla jste se smířit s tím, že vám po pětadvaceti letech manželství uteče. Petr vzal nohy na ramena rok předtím, a vy jste se bála, že zůstanete sama. Nic jiného v tom nebylo. Žádný vznešený cit, žádná oběť! Jednoduché kupecké počty! (Bětčin počáteční úsměv zmizel, beze slova hledí na Alžbětu.) Určitě jste si myslela, že ho svou velkorysostí znovu získáte! Ale v tom jste se spletla. Jste si jistá? Nebylo asi nejpříjemnější vidět ho, jak se denně holí kvůli někomu jinému, jak mi chodí naproti do práce . . . A pak ty zavřené dveře našeho pokoje večer co večer. Víte, že mi vás bylo líto? To vy jste se vnutila do role, na kterou jste nestačila. (na rtech se jí znovu usadí úsměv): A co když se ty zavřené dveře čas od času otvíraly? A důstojný pán v letech opouštěl svou spící milenku, aby se tajně jako zloděj plížil do pokoje vlastní ženy? Jak by se vám líbila tahle verze příběhu? Takovými povídačkami mi ublížit nemůžete. (Upřímně se zasměje.) Myslíte, že jste o něm věděla všechno? Víc než vy za celé ty roky. A taky vím, že kdyby to byla pravda, okamžitě byste toho využila ve svůj prospěch! Takže to přece jen připouštíte! Ani v nejmenŠím. (téměř s obdivem): Závidím vám. Vy sama byste něco takového nesnesla. Už z ješitnosti ne. Z hrdosti. To by přece bylo pod vaši úroveň! Děkuju. Máto skutečně vysoké mínění o mé hrdosti. (Stoupne si zády k ní k oknu.) Nerada spím sama v posteli, která je určena pro dva. A přesně takovou postel jsme si s Jiřím před pětadvaceti lety koupili. Ani noční stolky u ní nejsou, všimla jste si? Žádná police na knížky. Před spaním jsme jakživ nečetli. (Prudce se otočí.) Co jste si mysleja? Že po čtyřicítce ženě naroste krunýř? Že se z ní stane lhostejná želva? O tolik mladší zase nejste! Už brzo poznáte, jaké je to být vděčná každému, kdo ve vás ještě dokáže vidět mladou ženu. Pochopte už konečně, že na nic nečekám. Život pro mě skončil, prohlásila Roxana a vstoupila do kláštera. A co až zjistíte, že jste si Kristiána jenom vymyslela? Dejte mi pokoj! O co vám vlastně jde? Abych teď dodatečně o všem pochybovala? Chcete mi namluvit, že to všechno byla jen moje iluze? Žárlíte, i když už není na koho! Ani jednu z jeho posledních básní jste si nepřečetla. Jen proto, že je věnoval mně! Vůbec vás nezajímá, kolika lidem pomohl, a ani na chvíli si nepřipustíte, že snad mohl být dokonce statečný, protože pro vás to byla jenom donkichotština! Co se vymyká vašemu rozumu, je prostě póza! Nesmysl! Bláznovství! A toho vy v sobě ne-
B.: K:
máte ani kapku! Vy jste tak rozumná a normální, že je to k zešílení! Udělala jste někdy v životě něco, aniž byste se ohlížela na následky? (podívá se na hodinky): J e pozdě, půjdem s p á t Ráno musíme brzo vstávat (radostně): Rrráno! Prrotáhnout! Rraz, dva, třři... (přetáhne přes klec šátek): Spi. (Otočí se k Alžbětě.) Čím pojedete? (chvíli jí trvá, než se uklidní): Tramvají. Máte lístek? Kde bych ho vzala? Že si jich jednou nekoupíte dvacet! Ještě jsem nezažila, abyste měla svůj. (Vyjde do předsíně.) To je řečí kvůli jednomu lístku. Nemějte strach, já vám tu korunu dám. (z předsíně): Tady nejde o k o r u n u . . . (pro sebe): Tady jde o princip. (vrátí se, podává jí lístek): Tady jde o princip. Děkuju. (Vezme z poličky knihu básní, zasune lístek do ní. Pak svlékne župan, vytáhne z kouta kostkovanou tašku a otevře ji. Vyndá noční košili.) Co je to? Košile. (zaraženě): Košile. Noční. Co s ní? Chtěla jste si vzít do nemocnice pyžamo po Jiřím? (dá si košili k tělu): Pěkná. Jak šitá na míru. Mně je moc velká. Zavázela mi v prádelníku. Nezapomeňte mi dát vědět, kdy vás pustí. Zavolám. (Skládá své věci do kabely.) A kdyby se náhodou někdo ozval na inzerát, řekněte... Nemusíte mi radit, co mám říkat (Alžběta vyjde z pokoje.) Vemte si taky ponožky! Kdovíjak tam topí! (Okamžik zůstane stát uprostřed pokoje bez pohybu, zasažena jeho prázdnotou. Venku se ozve odbíjení hodin. Jedna z knih na polici neudrží rovnováhu a spadne. Bětka sebou trhne.) A ručník! (Začne chodit po pokoji. Zařadí spadlou knihu mezi ostatní, narovná ubrus, utrhne z filodendronu uschlý list, zvedne jakési napůl ušité šaty, zase je položí.) (vrátí se s ručníkem, ponožkami a toaletními potřebami): Snad je to všechno. To rádio, co měl v nemocnici Jirka, funguje? (Bětka vytáhne ze zásuvky tranzistorové rádio a otočí knoflíkem. Ozve se žalobný hlas flétny. Chvíli obě poslouchají.) Má slabé baterie. (zaskočena životností vzpomínky): Prosil mě, abych koupila nové. Ten d e n . . . Už jsem to nestihla. . v v »
B.: A.: B.: A.: B.: A.: B.: A.: B.: A.:
B.: A.: B.: A.: B.: A.: B.: A.:
B.:
A.:
B.: A.:
B.: Stejně nechápu, že do poslední chvíle nic netušil. A.: Možná to jenom předstíral. B.: Dělal plány. Těšil se, že mu vyjde kniha ve Francii. Věčně poslouchal rádio, aby věděl, co se děje ve světě. A.: Ten poslední týden jsem měla pocit, že už to vzdal. Seděla jsem u něho třeba hodinu a nepromluvil jediné slovo. Ležel a díval se do stropu. J e d n o u . . . dokonce brečel. Slzy mu tekly za límec a ani nepohnul hlavou, aby je setřásl. B.: Měl bolesti. A.: Když jsem chtěla vědět, co mu je, řekl: Taková legrační věc. (Nechápavě se na Bětku podívá.) Taková legrační věc. A brečel. Zmlknou. Flétna se mezitím propracovala do radostnější polohy, plní pokoj dýchavičným optimismem. Bětka rádio vypne a podá je Alžbětě. Ta ho strčí do tašky. Protáhne se, zívne.) Jdu si lehnout. Nebo se zítra neprobudím. B.: (nerozhodně zvedne rozešité šaty): Měla bych ještě... A.: Dobrou noc. B.: Dobrou noc. (Alžbětiny kroky se vzdalují předsíní, pak kdesi klapnou dveře a je ticho. Bětka ještě chvíli stojí se šaty v ruce. Nakonec je položí a vykročí ke dveřím. Ještě než zhasne, stočí pohled k fotografii. Bez smutku, bez nostalgie, věcně.) Taková legrační věc.
DRUHÝ VEČER ZIMNÍ (Pokoj je prázdný a tmavý, jen z kuchyně sem dopadá sprška světla. Ozve se telefon.) K: Trrrhni si nohou! (Ze dveří kuchyně vyjde Bětka. Smutek už odložila, má obyčejné šaty, přepásané zástěrou. Popaměti dojde k telefonu.) B.: Prosím! Hlas starší ženy: Dobrý večer, volám kvůli tomu inzerátu. B.: A . . . ano. H.: Dostal se mi do ruky až teď. To jste vy, kdo hledá podnájem? B.: Já t o t i ž . . . H.: Můžu vám nabídnout jeden pokoj. Pěkný. Světlý. Má samostatný vchod z pavlače. Víte, umřel mi muž, tak hledám někoho . . . Nechci zůstat sama. B.: Jste moc hodná, že voláte . . . H.: Drahé to nebude. Nechci na tom vydělávat B.: Totiž, je mi to moc líto, ale už jsem něco sehnala. Zrovna před týdnem. H.: To je smůla. B.: O podnájmy se dnes lidi perou. Stačí, když vylepíte pár cedulek, a za chvíli máte zájemců! H.: Já vím. Ale vy jste taková sympatická. Máte příjemný hlas. Určitě bychom spolu dobře vycházely.
B.: Škoda, že jste nezavolala dřív. H.: Nedá se nic dělat. Nezlobte se, že jsem obtěžovala. Na shledanou. B.: Na shledanou. (Rozsvítí, sundá si zástěru a po chvilce váhání sáhne do poličky pro jednu z básníkových knih. Bezmyšlenkovitě obrací Ušty, p a k se začte. Odříkává si verše polohlasem.) Kde budeš, až uslyšíš můj hlas? Poslední zvonění a první pnutí křídel — — odpadávají okovy. Tolikrát vytoužená, tolikrát vysoužená, tolikrát vysmátá hodino zázraku . . . (Mlčky běhá očima po řádkách, pak otočí několik stránek.) Už mor vylézá z kanálů s nafouklým břichem plným zloby, když blbé myšky bezstarostně souloží v stínu pod oltářem a vyšeptalý jezuita na zdraví připíjí si s B o h e m . . . (Učiní ještě několik pokusů, pak knihu sklapne a dá zpět. Podívá se na fotografii. Váimne st, že je zaprášená, přeleští ji zástěrou. Stejně, jako by leštila zrcadlo nebo cifemík hodin. Pak přistoupí ke kleci.) Ukaž, vždyť tam nic nemáš! (Vytáhne misku a jde s ní do kuchyně. V předsíni se ozvou kroky, vstoupí Alžběta. Přes noční košili má navlečený básníkův svetr. Unaveně se opře o dveře. Bětka se vrátí do pokoje a trhne sebou.) Chodíte jako duch! A.: Taky už tak pomalu vypadám. B.: (strčí misku do klece): Upekla jsem kuře. A.: Nemám hlad. B.: Co vám tam vlastně řekli? A.: Nic. Bii Nevykládejte m i . . . A.: Prosím vás, doktoři! To je úplně jiná sorta lidí! I ti nejlepší s vámi jednají jako s kriplem! Nic ván nevysvětlí, protože předpokládají, že stejně ničemu nerozumíte! Řekli mi, že mám málo obranných látek. Že na sebe musím být opatrná. Že mám jíst ty jejich prášky a co nejvíc odpočívat. B.: Tak budete odpočívat A.: Mám toho po krk! Bolí mě záda, nohy, hlava, když vstanu, dělají se mi mžitky před očima, když si lehnu, všechno se na mě l e p í . . . A včera v noci jsem se počurala! Prostě jsem nestačila dojít na záchod. To se mi naposledy stalo v mateřské školce. Ještě ke všemu se na mě ta medúza, co měla noční službu, koukala, jako bych jí to udělala naschvál! (Usedne na židli, podepře si hlavu rukama.) Už ani číst nemůžu. Vůbec se nesoustředím. Vidím slova, jedno vedle druhého, a dohromady mi nedávají žádný smysl. B.: Počkejte. (Vyjde do předsíně.) KL: Dobrrý! Dobrrý! A.: Prdlajs dobrý. Nic není dobrý. 133
(Bětka se vrátí s dekou a několika polštáři. Přistrčí k ušáku židli.) B.: To je m o j e křeslo. Dostala jsem ho od s v o j í babičky. (Cpe do ušáku polštáře.) Vždycky v něm pila borovičku a četla Boženu Němcovou. (Přistrčí ještě jednu židli.) Později Čapka. (Stele deku.) Pak už jen kuchařské recepty. (Rozsvítí stojací lampu.) Ale borovičku pořád. Vyzkoušejte to. A.: Jako kdybyste mi ustlala v kostele. To musím vypadat hodně mizerně, že se pro mě vzdáváte i svatostánku! B.: Přinesu to kuře. Chcete stehno? A»! KLrk. K : Strrč prrst skrrz krrrk! B.: Krk nemá. Krky se teď prodávají zvlášť. A.: Krky zvlášť, hlavy zvlášť, prsa zvlášť... Ví dneska někdo, jak taková slípka vypadá vcelB.: Aspoň je s tím míň práce. A.: Třeba už se jim takhle líhnou. Dokážou možná vypěstovat slepici s šesti nohama a bez křídel. Nebo n a o p a k . . . B.: Dám vám stehno. (Odejde do kuchyně.) A.: (pro sebe) A co když nejen kuřata? (Zamyslí se.) Například já s těmi obranými látkami. Mám prý jich málo, ale vsadím se, že někdo se jimi zrovna dusí! To přece není jen tak. (Bětka před ni postaví talíř s kuřetem.) Snad se člověk rodí právě bez těch věcí, které by nejvíc potřeboval. B.: (ohryzává křídlo): Jaký by to mělo smysl? A.: Vemte třeba odvahu. Jeden jí má habaděj a druhému úplně schází. A zrovna ten posera se jako natruc věčně dostává do příšerných situací. B.: To je něco jiného. A.: Moje maminka měla panický strach nechat mě o samotě. Byla přesvědčená, že jakmile mě na chvilku opustí, už se neuvidíme. Pak se s ní táta rozvedl, a ona musela den co den dojíždět šestnáct kilometrů ro práce. Každý den se vracela domů ochrnutá hrůzou, že se mi něco stalo. B.: To je zvláštní, Jiří z a s e . . . vždycky se bál rakoviny. Četl o ní kdejaký článek a pojednání. Měl mezi známými spoustu doktorů a pořád s nimi diskutoval. Stačilo, aby mu někdo řekl, že umělá hmota podporuje bujení nádoru, a v tu ránu jsém musela vyhodit všechny misky, lžičky a hrnky z umělé hmoty, co jsme měli doma*. A v naší ulici chodil jenom po pravé straně. Tvrdil, že levá je karcenogenní. Vždycky mě nutil přecházet Divím se, že když pak opravdu onemocněl, nepochopil, oč jde. A.: Nepochopil! Pochopit ještě neznamená uvěř i t Dávno například pochopil, že jako básník i jako člověk je tady dneska nepřijatelný. 134
Pochopil to dřív než oni. Dřív, než vyřadili jeho knihy z knihoven a než se před ním zavřela všechna nakladatelství! A přece tomu nikdy tak docela neuvěřil. O Bohu pochyboval, ale o božích mlýnech ne. Klidně mohl posledních dvanáct let prožít někde na Maltě nebo na Korsice, bez problémů si psát a vydávat po celém světě. S jakou radostí by tady přivítali jeho vystěhování! Jenže právě to on nemohl udělat. Taky mu něco chybělo. Schopnost vzít do zaječích. B.: (už okousala křídlo až na kost): Jezte. Vystydne vám to. A.: (zvedne stehno a zase ho položí): Nemůžu. B.: Vzala jste si prášky? A.: Dělá se mi z nich zle. Myslím, že bych je neměla j í s t B.: No výborně! A co si naordinujete, paní doktorko? A.: Nejradši bych si naordinovala zimní spánek. (Usedne na kraj ušáku.) Probudila bych se o velikonocích, obrostlá novou srstí a novým optimismem. Vyrazila bych na lov. A měla bych tak silný hlas, že když bych zařvala, všechno by se otřáslo. (Unaveně natáhne nohy na přistavené židíe.) Přinesl sem někdo nějaký rukopis? B.: Osm. A.: Dokdy je mám svázat? B.: Jak to půjde. (Odnese svůj talíř do kuchyně.) A** inzerát se neozval nikdo? .: Nikdo. A.: V novinách taky nic nebylo? B.: Nic. A.: Něco vymyslím. Hned, jak budu zdravá, tak něco vymyslím. (Zavře oči.) B.: Možná by b y l o . . . (Vejde, uvidí, že spí, a zmlkne. Přistrčí si židli k lampě a začne stehovat jakousi halenku. Alžběta otevře oči a pozoruje ji.) A.: (po chvíli): Co se stalo? (Bětka se na ni nechápavě podívá přes okraj brýlí.) Něco se muselo s t á t Proč nejste taková, jako dřív? B.: Pálí mě žáha. A.: To vám už nejdu na nervy? B.: Ale jo, pořád. A.: Nevypadáte na to. B.: (dá si látku blíž k očím): Zase už potřebuju silnější brejle. A.: Vy jste za mnou byla v nemocnici? B.: Já? To byste o tom věděla, ne? A.: Viděla jsem vás z okna. V tom parčíku naproti. B.: Co vás nemá! A.: Dvakrát jste šla k bráně a zase jste se vrátila. B.: Jsem snad blázen? A.: (po chvíli): V učňáku jsme často hráli na pravdu. To se vezme prázdná flaška, roztočí se na podlaze a u koho se zastaví, ten musí odpovědět na jakoukoli otázku.
B.: A.: B.: A.: B.: A*' B.: A: B.: A.:
Pravdivě? Proč se to asi jmenuje Hra na pravdu? A jak se pozná, když někdo lže? Nikdo nelže. A vyhrává? Taky nikdo. Aha, něco na způsob zpovědi. Zpovědník vám svou pravdu neříká. Kdo ji taky chce slyšet? Půvab spočívá v tom, že je to hra. Když skončí, nikdo nikomu nic nevyčítá ani nepřipomíná. B.: To spolu ale můžou hrát jen úplně cizí lidi. A.: Co kdybychom si ji zahrály my dvě? K.: Rrrozdávej! B.: Doma není žádná flaška. Všechny jsem je včera vrátila. A.: Dá se to hrát i se špulkou. (Hrábne do šití, vytáhne cívku a na jeden její konec udělá mastkem znaménko.) B.: Nepotrpím si na takové zábavy. A.: O nic přece nejde! Budeme si normálně povídat jako vždycky, jenomže budete mluvit pravdu. B.: Je vidět, že jste dlouho nebyla u výslechu. Asi se vám po nich stýská, co? A.: S vámi se nedá mluvit, vážně! B.: (po chvíli): S Jiřím jste tu . . . hru někdy hráli? A.: Jednou. B.: A mluvil pravdu? A.: Jirka mluvil vždycky pravdu. Čeho se bojíte? B.: Je to dětinství. A.: Je to hra! B.: Dětinská. (Překousne nit a navlékne si novou.) Co se ode mě chcete ještě dovědět? Znáte mě až do spodního prádla! Už půl roku neděláme nic jiného, než řečníme! A.: Kdybychom tady spolu žily deset let, nezmlknem! Copak nevíte, jak to bylo, když Bůh chodil po světě a rozdával dary? K Čechům se dostal až naposled. Kouká, kapsy prázdné, nic mu nezbylo. Jen pod kloboukem měl ještě ulitý paklík řeči. Tak ho Čechům vysypal celý, aby jim vynahradil to ostatní. B.: A znovu jsme u kuřat s šesti nohama. (Vstane a dá Alžbětě na klín talíř s kuřetem) Snězte kousek, přece to nevyhodím. A: Škoda, že na nás nezbyla trocha toho ostatního. Takhle sice pěkně mluvíme, ale nikdy se na ničem nedomluvíme. (Začne okousávat stehno.) Ze je to pravda, Karle? KL: Neprrovokuj! B.: Kde máte ty prášky? A.: Co se pořád staráte? Nejsem mrzák ani idiot, aby se o mě muselo pečovat! (Prudce položí talíř s kuřetem na zem) Proč mě vůbec obskakujete? Ze soucitu? Nebo z nějakého ujetého pocitu zodpovědnosti? Fakt se ve vás nevyznám. Lžete mně nebo sobě? B.: Proč máte pořád dojem, že lžu? A: Nabourala jsem vám manželství! Vnutila jsem se do vašeho života! Rozbila jsem všechny ty
hladké jistoty, kterými jste se obklopila! Vy mě přece musíte nenávidět! B.: To už je pryč. T e ď . . . A.: Jsem nemocná, tak mě pro změnu na chvíli litujete! B.: Nic vám není. Doktoři vás zjančili, to je to celé. Když budete pořádně jíst, odpočívat a chodit na krátké procházky . . . A.: . . . po pravé straně ulice . . . B.: . . . tak jste za týden f i t A.: A konečně mě budete moct bez výčitek svědomí vyhodit B.: (po chvíli): Když jste byla v nemocnici, zjistila jsem, že se se mnou něco děje. Zdálo se mi, že úplně cítím, jak na mě sedá prach. Pomalu, polehoučku jsem se pod ním ztrácela. Nedalo se to zastavit Jednu chvíli mě napadlo, že odtud odejdu. Prostě zavřu dveře a už se sem nikdy nevrátím. Ale pak jste sama řekla, jsem rozumná a normální. Hned se našlo tisíc důvodů, proč to nemůžu udělat. Nakonec jsem se za vámi vypravila do nemocnice. A.: Tak přece! B.: Ale co tam? Nedovedla bych vám vysvětlit, proč jsem přišla. Věděla jsem, že s tím vůbec nepočítáte. A.: V nemocnici začne člověk počítat s těmi nejnepravděpodobnějŠími věcmi. B.: Vrátila jsem se domů a utřela v celém bytě prach. (Alžběta se zasměje.) Nic lepšího jsem nevymyslela. A.: Měla jste pustit Karla z klece. K.: Všecko zaneřřádí! B.: (Zvedne halenku, prohlíží si ji): Ta ženská má sto dvacet pět v pase. Ramena, že by mohla stěhovat klavír. A chce mít vepředu fiší! A.: Neumíte být sama. B.: Neumím být opuštěná. A.: To není totéž? B.: Samota je fakt, kdežto opuštěnost pocit. Když odjel Petr do Paříže, nevěděla jsem, jestli ho ještě někdy uvidím, a přesto jsem si nepřipadala opuštěná. Ale když chtěl Jiří odejít z domu, možná jen o pár ulic dál, opouštěl mě. S tím jsem se nemohla smířit A.: Jenom s tím? B.: Připadá vám to málo? A.: Já na vašem místě bych šílela žárlivostí. Udělala bych všechno, abych ho získala zpátky. B.: (pověsí nastehovanou halenku na ramínko): Vy jste ho totiž měla doopravdy ráda. A.: (téměř polekaně): Co to povídáte? B.: Naše manželstsví trvalo o takových deset roků déle, než mělo. Myslím, že kdybychom žili v jiné době nebo v jiné zemi, už dávno bychom se civilizovaně rozvedli. A.: Nechápu, co vám v tom bránilo. B.: Neměli jsme ani sílu ani čas se tím zabývat Když někomu ujíždí pod nohama pevná'zem, snaží se ho ten druhý zachytit To není vhodný okamžik pro citové problémy. Můžete se hádat, můžete si nadávat, jeden s druhým nesouhlasit, ale rozhodně se neptáte: Mám ho ještě ráda? Má mě vůbec rád? Milostná dezilu135
ta**.
A.: B.:
A.: B.: A.: B.: A.: B.:
A.: B.: A.:
B.: A.: B.: A.: B.: A.:
B.: A.: B.: A.: B.: A.: B.: A.:
B.:
ze, to je něco jako sbírání starožitností. Obojí si může dovolit jen Člověk v pevném postavení a bez starostí o zítřek. Čím tedy vysvětlíte, že si Jirka nakonec přece jen dovolil ten komfort zamilovat se? Básníci a blázni se dokážou zamilovat i s oprátkou na krku. A pak, on byl v mnohem ošklivější situaci. O mě koneckonců nešlo. Kdyby byly role rozděleny opačně, taky bych měla větší odvahu odejít. (po chvíli): To všechno je . . . pravda? Vy s tou vaší pravdou! Co je na ní, proboha, tak důležitého? Proč jste mi to neřekla dřív? Neměla jsem důvod. Teď ho máte? Připadá mi zbytečné, abyste se stěhovala. Kvůli mně. Nepřekážíte mi. Zvykla jsem si, že tu někdo je. A na to, co bylo, už nemyslím. (Když Alžběta mlčí): Jiří by si určitě přál, abyste zůstala. (po chvíli): To, ž e . . . za vámi v noci chodil, jste si vymyslela? (rozesměje se): Copak Jiří by byl něčeho takového schopen? Vždycky všechno řekl naplno. I kdyby mu to mělo zlámat vaz. (Usmívá se.) Ani vězení ho nezměnilo. Měla jsem strach, že se vrátí zničený a odevzdaný, ale on prohlásil, že to byla zkušenost k nezaplacení. Že tam nasbíral materiál na dvacet let práce. Kdyby věděl, že mu zbývají sotva dva roky! (Vstane, začne vzrušeně chodit po pokoji.) Co myslíte, dokázala bych napsat jeho životopis? Nevím. My dvě jsme ho přece znaly lip než kdokoli jiný! To jistě. Pomůžete mi? Nejdřív se musíte dát do pořádku. Nemyslím biografii. To bych neuměla. Sestavila bych to ze vzpomínek a z rozhovorů s lidmi, kteří se s ním stýkali. Vím dokonce o někom, kdo má záznam soudního přelíčení. Ten bych tam dala taky. A Jirkovy zápisky z výslechů. Dopisy. Verše. I těch pár poznámek z nemocnice. To je fůra práce. (Šťastně); To je. Každý vám rozhovor neposkytne. O mrtvých se lidi často bojí mluvit víc než o živých. Nejdřív ze všeho si musím vymyslet systém. Nejdříve ze všeho se musíte uzdravit Kde máte ty prášky? Nebojte, vezmu si je. A půjdu si hned lehn o u t Za pár dní mi bude dobře a pak se do toho dám. (zvedne talíř): To kuře . . . Sním ho zítra. Opravdu. (Vybere si z poličky několik básníkových knih.) Dobrou noc. Dobrou.
136
A.: A děkuju vám. (Odejde. Bětka odnese talíř do kuchyně, poskládá deku, zasune židle zpět ke stolu. Ve tváři má úsměv. Přikryje klec Šátkem azamíří k telefonu. Chvíli poslouchá. V bytě je ticho. Opatrně vytočí telefonní Číslo, které si našla v notýsku.) B.: (tiše): Dobrý večer. Přepojte mě, prosím, na interní oddělení. (V aparátu to cvakne, Bětka čeká.) Sestra: Interna. B.: Dobrý večer, prosím vás, už je tam pan doktor Fikej s? Sestra: M o m e n t (Pauza) Doktor Fikejs. B.: Dobrý večer. Volám kvůli jedné vaší pacientce. Alžbětě Čihákové. Minule jste říkal, že ještě nevíte nic bližšího, ale dneska byla propuštěna, tak snad . . . Doktor Ano, ano, já vím. Vy jste příbuzná? B.: Sestřenice. D.: Je mi líto, že vás nepotěším. Ale její stav je mnohem vážnější, než jsem myslel. Vyšetření ukázalo... B.: Ze má málo obranných látek. D.: Bohužel jde ještě o něco jiného. Můžete mě zítra odpoledne navštívit? Po čtvrté hodině? B.: Ano . . . Jistě . . . Přijdu . . . D.: Zatím na shledanou. B.: Na shledanou. (Chvíli n a d telefonem zaražené stojí. Pak se vzchopí.) Prdlajs. (Energicky vykročí ke dveřím, zhasne a vyjde z pokoje.) y
VEČER JARNÍ (Oknem se derou poslední paprsky dubnového slunce. Pokoj se nezměnil, jen na poličce s básníkovými knihami přibyla Alžbětina fotografie. Bětka sedí u stroje a šije.) K.: (vykukuje mezi mřížkami klece): Prrrší! Prrrší! B.: Mělo by zapršet Takhle suché jaro nepamatuju. Ale to začne až v červnu a proprší celé léto. (Sundá si brýle a otře skla cípem sukně.) V Paříži prý leje. (Znovu si brýle nasadí.) Všude to stojí za starou belu. (Podívá se na Karla.) Sezobni něco. Padá ti peří. (Ustřihne nit a vytáhne látku ze stroje.) Když nebudeš žrát, vypelicháš a natáhneš brka! K.: Krrruci brrko! B.: Já už ale vůbec nevidím. (Dává si látku téměř k očím, aby viděla Šev.) Jsem slepá jako krtek! Petr už prý taky nosí brejle. (Dá látku do stroje.) Doufala jsem, že bude mít oči po Jiřím.
(Šlápne ?ia pedál.) Po něm zdědil leda platfus. (Chvíli mlčky šije. V pokoji se pomalu šeří.) Budeme si muset rozsvítit. (Vstane, ale nejde k vypínači. Zastaví se u klece a hledí z okna.) Kdepak pršet! Obloha jak vymetená! (Podívá se do klece.) Ani nepiješ. Co je s tebou? (Vezme prachovku, kterou má složenou vedle klece.) Zítra to bude měsíc. Teprve měsíc. Nezdá se ti to, vid? (Začne utírat povrch nábytku.) Víš, Karle, v čem je problém? Ze my dva nemáme takovou fantazii. Pro nás je holt prázdný byt prázdný byt. K: Plný prrachu! B.: (Vytřepe hadr z okna.) A žádnému mužskému nepověsíme nad hlavu svatozář. (Utírá polici s knížkami.) Stejně jsem těm jeho básním nikdy moc nerozuměla. (Vezme do ruky básníkovu fotografii, mluví k ní.) A tys to věděl. Proto sis našel Alžbětu. Zbožňovala tě, až ti to nakonec bylo nepohodlné. (Otře fotografii a dá ji na místo.) To je ta legrační věc, vid? (Začne utírat Alžbětinu fotografii.) Kdepak, pravda nemá zdaleka takový význam, jak jste si myslela. Nejdřív jsem mluvila pravdu, a vy jste byla přesvědčená, že lžu. Potom, když jsem skutečně lhala, jste mi věřila. (Dá její fotografii zpět vedle básníkovy a chvíli na obě hledí.) Pro oba to dopadlo nad očekávání dobře. On umřel dřív, než ji stačil opustit, a ona mu v poslední chvíli dala víc, než já předtím za celý život (Bez nejmenšího patosu, spíš trochu udiveně): Jenom nevím, co teď budu dělat. (Znovu vytřepe hadr a chce zavřít okno. Ale rozmyslí si to a podívá se na Karla.) Aspoň jednou něco trochu rozumného. Co říkáš? (Chvíli se mlčky pozorují. Pak Bětka otevře klec.) Dělej, jak myslíš. (Karel vystrčí hlavu. Pak seskočí na stolek. Bětka ho napjatě pozoruje. Karel nemotorně vzlétne a usadí se na polici. Zazvoní telefon.) K.: Trrhni si nohou! (Bětka jde k aparátu s očima stále upřenýma na Karla.) B.: Prosím! Hlas: Dobrý den, prosím vás, je paní Alžběta doma? (Karel přeletí na opěradlo židle.) B.: Kterou Alžbětu myslíte? H.: No přece . . . vdovu po b á s n í k o v i . . . (Karel se vznese ze židle a vyletí oknem.) B.: Vdova po básníkovi před měsícem umřela.
H.: Ale to . . . (Bětka položí sluchátko. Přiblíží se k oknu.) B.: Karle? (Trochu se vykloní.) K.: (zvenčí šťastně): Prrrdlajs! Prrrdlajs! Prrrdlajs! (Bětka se odvrátí od okna, rozsvítí, usedne k Šicímu stroji. Nasadí si brejle a Šlápne na pedál, A zatímco už se zas sklání nad ubíhající látkou, z ulice se ozývá Karlův čím dál vzdálenější pokřik.) Prrrdlajs! Prrrdlajs! Prrrdlajs!
Lenka
Procházková
Pohádka pro tátu „Teď ještě dvacet sklapovaček!" volá radostně paní Bosáková a úhledně se složí na záda. Má modrou bundu a dlouhé šustivé kalhoty, aby se tělo snadněji zapotilo. Stařík v huberťáku mlátí do piána, hlava se mu nad úhozy třese, nakonec přidá efektní kudrlinku a zaklapne víko. My se ještě zavěsíme na ribstole, chvíli mátožně přednožujeme a postupně padáme do zeleného koberce jako přezrálé hrušky. U dveří z tělocvičny krotce děkujeme paní krotitelce a ona se na nás vítězně usmívá, i dnes vyhrála. Rychle se osprchuju, natáhnu plavky a utíkám k bazénu. Modrá voda je cítit chlórem, ale já tomu říkám vůně, protože plavu ráda. Při první otočce mě ještě bolí celé tělo, ale vím, že to brzy přestanu vnímat, dneska chci bazén přeplavat šestnáctkrát, což by podle mých výpočtů mělo dělat čtyři sta metrů. Jsem zvědavá, jestli to volným tempem stihnu za deset m i n u t Kolegyně cvičenky to vzdávají dřív, už se nemůžou dočkat posezení v protější kavárně. Já si dám kafe až doma. (Připravím š i j e do velkého snídaňového hrnku, kápnu tam trochu smetany, přihodím dvě kostky cukru a odnesu si tu voňavou inspiraci k psacímu stolu. Pak se převléknu do kostkované pánské košile a pohodlných plandavých kalhot, utáhnu si vlasy do gumičky a sednu k mašině. Ještě zkontroluj u, jestli se neviklá klapka V, a pokud ano, přilepím ji čerstvou žvejkačkou. Teprve pak si zapálím první cigaretu. Od jedenáctí do dvou jich vykouřím možná i deset, když mi to psaní moc nepůjde, nebo míň, když mi půjde. Potom si ty nové strany přečtu, sečtu, očísluju a tím soukromá část dne skončí. Rozpomenu se, že mám děti, a budu se jim až do večera nenásilně věnovat) Při šestnáctém bazénu už mě vůbec nic nebolí a netíží; splývám s modrou hladinou, klidně bych mohla uplavat ještě kilometr, jenže tím by se mi pobořil plán, takže jdu znovu pod sprchu a pak do šatny. Fénuju si vlasy, nanáším na vysušený obličej krém, stínuju řasy a rozmařile se přežehnám kolínskou, jen tak pro sebe. Ulice je plná lidí, kteří utekli z kanceláří, ale to není moje starost, já se vznáším, mám v kloubech stovku sklapovaček a šestnáct bazénů a hrozně se 137
těším na to veliké fafe a první cigaretu a první větu. Jenže jsem ani nesnídala, a tak si v pekařství kupuju dva vypečené dalamánky. Prodavačka se na mě usmívá, asi si mě s někým plete nebo se třeba taky na něco těší. Mám chuť se jí na to zeptat, ale vtom mě někdo zatahá za rukáv kabátu. Otočím se. Je to můj táta. Má na sobě tvídový raglánový zimník, ten co maminka po jeho pohřbu věnovala jeho nejlepšímu kamarádovi. Na hlavě má černý baret, který si před dvaceti lety přivezl z Paříže a před šestnácti lety zapomněl v rychlíku Praha-Brno. V obličeji je stejně opálený, jako byl ten poslední měsíc před odchodem do nemocnice, kde umřel, a jeho ruka, která pevně drží můj kabát, je zjemněle štíhlá, tak ušlechtile štíhlá jako v tom týdnu, kdy nás k němu pouštěli i v noci, v těch hodinách, kdy už mi místo Lenko říkal Ivuško. Ale teď se neplete. „Ahoj, Lenko, kolikrát jsi to přeplavala dnes?" „Šestnáctkrát," vyslovím a pak mu otevřu dveře z obchodu, protože jsem pořád ještě mladší než on, i když už jen o devět let. Na chodníku trvá svačinkový nával, a tak přejdeme do výklenku, aby do nás lidé nedrcali. „Nechceš vypečený dalamánek?" ptám se, ale hned strnu strachem, že jsem tím možná něco strašně zkazila, on třeba nesmí jíst. „Chci!" usměje se a zálibně skousne v bílých zubech tmavou kůrku. Tohle gesto mě magicky uklidní. Chytnu tátu za ruku, má ji teplou a drsnou, cítím v dlani i ten veliký šev dole na prostředníčku, jizvu, která mu zbyla od dětství, když uklouzl při lezení přes plot „Tys mě hledal?" „Šel jsem ti naproti, napadlo mě, že bych tě po tom tělocviku mohl vzít někam na chlebíček nebo Šunku. Jak to vypadá nahoře v Bílé Labuti? Je tam ještě ta restaurace?" „Určitě. Určitě! To je bezvadnej nápad, tati, já mám tak strašnej hlad." Říkám banalitky, připadá mi to bezpečnější. Tolikrát v životě jsem prošvihla šanci tím, že jsem chtěla mít okamžitě ve všem jasno. „Hele, už sněženky!" potěší se táta a zaloví v kapse. „Ty budeš mít brzo narozeniny, viď," mrkne na mě a podá zachumlané babičce zelenou pětikorunu. Bezmocně hledím na tu neplatnou bankovku, v krku mi cuká tep, právě na takových podřadných detailech často zkrachnou i geniální plány! Ale babička papírek přijímá, dokonce ho v místě přeležení uhladí a pak zvedá koš ke mně, abych si mohla vybrat nejrozvinutější svazeček. Otřepe ze stonků vodu, p o m a l u j e balí do hedvábného papíru, přitom si nás zvědavě prohlíží, zcela jistě nevypadáme jako otec s dcerou. V té Labuti určitě bude u Šatny zrcadlo! Uvidím ho v něm? Ve výtahu se zase chytneme za ruce, cítím tátův snubní prsten, ten, který si po pohřbu maminka nechala přiletovat k tomu svému. Chtěla bych teď vidět její levou ruku, ale hned tu myšlenku škrtám, nevím přece, jak dlouho zázrak potrvá, chci té doby nebo chvíle využít jen pro sebe, ne pro vědu nebo spiritisty. Odevzdáváme kabáty a já neodolám a jdu k zrcadlu. Táta si stoupá vedle mě, známým pohybem si upevňuje uzel kravaty, je to ta červená s bí138
lými proužky, kterou jsem pak věnovala své první velké lásce. „Tuhle šlajfku jsi dala Jakubovi, co, ty potvoro?" směje se na mě tatínek do zrcadla a zálibně si prohlíží svůj stále krásný anglický oblek pepř a sůl, který jsme pak myslím prodaly na inzerát „Seš frajer," říkám mu a vzpomenu si, že takové věty vždycky rád slyšel. Ale dnes to říkám jinak, než když mě vodíval na prodlouženou. „Jo, myslíš?" vyhrne obočí a přejede si dlaní perfektně oholenou tvář. „A já? Líbím se ti? Nebo sis mě představoval úplně jinak?" Narovnám se a rozhodím si vlasy po ramenou. Táta mě hodnotí nejdřív v zrcadle, pak mě obejde a lehce mě přitom plácne do zadku. Šatnářka zvedne oči od křížovky. „Seš pěkná holka. Akorát bys mohla trochu ztloustnout. Myslím, že maminka měla v tvým věku ženštější tvary." „Jenže já jsem přece jinej typ," upozorním ho. „To asi seš. Hele, proč mámě teď říkáte Mahulena?" „To jsem zavedla já. Hned tehdy. Zdálo se mi, že ji to povzbudí. Že si nebude připadat tak osaměle a odpovědně, když jí budem říkat taky jménem. Chápeš, jak to myslím?" „Jo. Ale stejně se mi to nelíbí. Nemohly byste s tím přestat? Vždyť je to přece pořád maminka." „Mohly. Promiň. My s tím přestanem." „Tak pojď. Tady je fajn prázdno. Chodíš sem někdy?" prohlíží si zrenovovanou kavárnu. „Nechodím" Ale teď budu. Sedáme si ke stolku pro dva, vrchní přináší jídelní lístek, shodně si vybíráme šunku a pak se táta zamyslí nad pitím. „Co takhle campari? Pro začátek?" „To je přesně ono!" vyhrknu. Pro začátek!!! Mlčíme, díváme se na sebe, jenže já ho určitě zap o m e n u l á ho určitě zapomenu, je v týhle ulici nějakej fotograf? Ale to by byla příliš velká troufalost Pak cinknou sklenky s ledem. „Jé," vzdychne táta. Dokonce zavře oči, aby mu tu slast nic nerozptylovalo. „To je tak dobrý!" Najednou si uvědomím, že mám stejnou kabelku jako včera, rozčileně ji otevřu, ano, sáček s výplatou tam ještě je. Jaké štěstí, že jsem takový nepořádný lempl. „Tati! Mám u sebe dvanáct set!" Šeptnu a stisknu mu dlaň. „Jo? Ale zejtra máš platit inkaso," připomene mi. „Zejtra!" nafouknu tváře. „Ty to snad se mnou chceš roztočit?" přimhouří levé oko. Vzpomenu si na vyčtenou frázi, kterou jsme v jednom období do omrzení používali: „To ti bůh řek!" Ale táta jaksi varovně zvedne p r s t Hergot, na tohle si zřejmě musím dát bacha. Moment rozpaků zakončí vrchní, servíruje nám šunku. Ale nejsou to ty průhledné plátky, co se prodávají v obchodech, tahle Šunka je velkoryse nakrájená z vývozní konzervy. Ovšem tátovi to připadá normální. „Takovou jsme vždycky kupovali v Domě potravin, vid?" „No. Pamatuješ, jak jsi tenkrát dostal ten velkej honorář za Přestřelku? Jak jsme to nesli z pošty v aktovce a hned na Kulaťáku jsme si chytli taxík a jeli nakupovat, nejdřív pití a jídlo a potom hadříky. Taky ten krásný růžový svetřík, co mi ho ba-
bička zplstila hned při prvním praní. Vzpomínáš si na ten svetřík?'4 „Byl růžový? Já myslím, že modrý, ne?" „Ne. Modrý dostala přece Iva. Pak jsme ale handlovaly a nosila jsem ho já." „Jo, jo, už vím. Iva bude mít v dubnu zase mimino, co?" „Hm. Příští týden jí s mámou pošlém balík plenek. Onv se orei ve Vídni bavlněný nedostanou." „Běž! To si teda moc nepolepšila. Ale až jí budeš psát, tak ji pozdravuj." „To můžu?" divím se. „Proč ne?" diví se zase on. Vytahuju z kabelky tužku a píšu na ubrousek vysvětlení: „Já jen, abys potom z toho neměl nějaký průšvih, rozumíš?" Přečte si to, pak se zakloní v židli a rozchechtá se tím svým nádherným velkorysým smíchem, který už jsem patnáct let neslyšela. Když se zas narovná, stírá si z koutků očí pobavené slzy. „Ty moje malá chudinko." Zmateně pohnu rameny a zmačkám ubrousek v dlani. „Ukaž, co to máš na krku za blbinku?" všimne si kulatého přívěsku. Rozepínám očko řetízku a podávám mu blbinku přes stůl. M U T - IUIĚ, skládá si dohromady oboustranný vyrytý nápis. Pak zkoumá punc. „To máš od toh o . . tvýho?" „Hm. K vánocům." „Běž! Já myslel, že ti naděluje praktičtější dárky." „Proč sis to myslel?" „Nevím. Nevypadal jako romantik." „Třeba se jím stal až vedle mě," říkám skromně. „Tak tím se moc ne vytahuj! Zblbnout mýho kamaráda, udělat mu dítě . . . " „Kamaráda? Neříkal, že byste byli zrovna kamarádi." „Nebyli. Znali jsme se moc krátce, ale směřovalo to k tomu. A při pohřbu byl jeden z těch, co mi nesl rakev, na to se nezapomíná. Znali jsme se moc krátce, nestihli jsme to. On nechodil do těch podniků, kam jsem chodil já. Třeba mu to připadalo jako snobárna," dodá nejisté, „To ne. Spíš na to neměl. Ani čas, ani peníze." Táta skloní podmračené čelo, neklidně si omotává řetízek kolem prstu. „Já vím, že jsem udělal chybu. Měl jsem ty větší prachy asi dávat rovnou na knížku, a ne je vrážet do hrnků a obrazů a podobnejch nesmyslů. Nebo jsem se měl aspoň vykašlat na všechny ty taxíky a letecký dovolený u moře a chalupu a vánoce ve Varech, nemusela bys dneska zametat v divadle." Jeho smutek mi roztřese rty. „Tati! Prosím tě, tohle neříkej. Tohle nesmíš říkat. Vždyť já z těch vzpomínek žiju! A my všichni, Iva i máma. Na co myslíš, že nejradši vzpomínáme? Třeba jak jsme vždycky jezdili do Ivančic na zabíjačku a celé auto bylo naložený dárkama pro dědu a pro babičku. Auto plný radosti, pamatuješ? A jak jsme si tam večer v kuchyni dělali mimořádný vánoce. Nebo jak ti vyšla ta první důležitá kniha a přišels domů až k ránu a přitáhs s sebou všechny číšníky z tý hospody, aby orodovali. Jak každej klečel na jed-
nom schodě a máma, když otevřela a uviděla ten zástup černých hadrů, se tak lekla, že potom, když se rozkoukala a poznala, že jsou to opilí pinglové, tak už s e j í ani nechtělo hubovat a radši vám všem udělala kafe. Nebo jak jsi s tím zubařem vařil Nápoj záložních důstojníků! Vždyť to bylo všechno tak strašně krásný! Moje Mařenka, to je ta starší . . . " „No dovol! Přece vím, kdo je Mařenka," urazí se táta. „Promiň. Tak ta radši než pohádky poslouchá moje historky z dětství. Jak můžeš říct, že jsi udělal chybu? To vůbec není pravda! Prachy na knížce? Co bych z nich měla?" „No dobře, tak jo, to jsem moc rád, že to bereš takhle." Usměje se, odmotá z prstu řetízek a položí mi ho opatrně do dlaně. „Nakonec, asi máš pravdu. Život je jen jeden." „Jeden?" šeptnu. Táta se teď poprvé trochu nahrbí, na okamžik zaváhá v tom jemném schýlení, cítím přes stůl tu odpovědnost z odpovědi, kterou cítí on, ale nakonec v něm vyhraje respekt k pravdě. „Jeden." Vzdychne a zacinká zrůžovělými hranolky ledu v prázdné sklenici. „To jsem si mohla myslet. Tak si rychle dejme ještě campari!" Zvednu ruku, abych přivolala vrchního. „To jsou ale móresy!" zavilí hlavou táta. „Na pingla přece vždycky mává chlap!" napomene mě. Pak tu výtku zmírní. „Ty moje malá chudinko." Dostáváme nové campari, ťukáme si a táta se dívá na hodinky. Jsou to ty s bezpečnostním uzávěrem, které jsem pak dala své druhé velké lásce. „Už bude jedenáct. Kam mě pozveš na oběd?" „Můžeš si vybrat do Jalty, do Alcronu, do Esplanade nebo do Palace hotelu," jmenuju podniky, kam chodil nejčastěji. Tentokrát ale vrtí hlavou. „To ne, víš, já ty nóbl hospody vlastně nemám rád. Tehdy jsem tam chodíval kvůli mamince, abych se vytáhl. Maminku vždycky fascinovaly stříbrné příbory, aspoň mám ten dojem. Ale víš co, zajdem si do Cíny, mám chuť na něco pořádně ostrýho." „Jenže tam bude plno, bez rezervace nám nedají stůl," namítnu. „Co blázníš? Mně že by v Číně nedali stůl? Chceš mě namíchnout?" „Tak dobře, splašíme taxík, i když metrem by to odtud..." „Metrem!" vyhrkne táta. „Já zapomněl, že máte teď metro!" „Jasně. Dvě linky a už se dokončuje třetí. Tady na Sokolovský je Céčko, vystoupili bychom u Koně." „To je kolik stanic?" „Dvě." „Jenom dvě?" protáhne zklamaně. „No, ale můžem u Muzea přestoupit na Áčko, a sjet ještě doprostřed Václaváku, jestli teda chceš." „No chci! To je fantastický, pojedeme spolu metrem," raduje se tatínek. Možná se na to těší víc, než kdysi na gondoly v Benátkách. „Tak už to rychle dopij!" Poslechnu ho, pak krotce čekám, až sám přivolá vrchního. Předtím mu ale podám svou peněženku. 139
Útratu vždycky platí chlap! Na ulici se do něj zavěsím. Přitiskne si můj loket těsně k tělu a prohlíží si nás ve výkladní skříni. „Sekne nám to!" pochvaluje si. „Co když potkáme někoho známého?" leknu se. „To by byla docela prča. A přestaň se už bát, jen to nech všechno na mně." Míjíme plakátovou plochu, jsou tam i programy kin, táta se zastaví, čte si názvy. „Co teď točí Kachyňa? Vidělas něco?" „Něco jo. Ale byly to sraČky. Vykrádá vaše starý filmy a lepí z toho nový. Nedá se na to koukat. Měl by to už konečně zabalit." „A co kdybys mu nabídla ten svůj scénář? Pod cizím jménem?" „Kachyňovi? Nikdy! Nezapomeň, jak se k tobě zachoval! Jak přišel brečet, že se musí distancovat od „Ucha". Od vašeho nejlepšího filmu! Posera. 4< „To víš, on si myslel, že se tím zachraňuje pro budoucnost," pokrčí rameny táta. „No, to se teda zachránil! Ale tati, mám pro tebe bezvadnou zprávu, Pavel ti to „Ucho" venku natočil znovu. A prej je to dobrej film!" „Já vím." „Jak to?" „Buksa s tím přišel. Jo, Pavlíkovi bych rád brnknul, jenže nemám číslo do toho špitálu." „On je v nemocnici? Co se mu stalo?" „Zlomil si nohu, vymlátil se na lyžích. A pěkně blbě, byla to otevřená fraktura." „Těbůh!" „Přestaň," sykne táta, pak hlasitěji dodá, „no, Švýcaři ho zase dají dokupy. Smůla, že nevíme to číslo, třeba by ho potěšilo, kdyby mě po letech zase slyšel." „Třeba. I když v nemocnici se tyhle zázraky jeví jinak. Možná by se leknul." „Pavel?! To se spíš bojíš ty, že by to pak sepsal dřív, než si k tomu sedneš sama. Co?" „To mě zatím nenapadlo. Ale jak ho znám, schopnej by toho byl! Musel bys mu to zakázat Ať si píše o svý noze, na tebe mám kopyrajt já!" „To víš, že jo," chechtá se táta. „Už jsme v metru?" rozhlédne se. „Ano. Tady je koruna, já mám legitimaci." Vysvětlím mu systém turniketů a pak se dívám, jak vzrušeně vhodí minci, vyčká na zelené světýlko a projde. Otočí se ke mně, vidím, že ho nová technika baví, chce to zkusit znovu, bez koruny, a já na vteřinu strnu. Co když ho fotobuňka nechá? Ale chňapáky prudce vyjedou, scvaknou ho a vyrušená dozorčí vyběhne z kukaně, „Co mi tu vyvádíte, pane!" „Promiňte, on jede poprvé metrem," vyhrknu. „Aha!" ušklíbne se dívka. „Smutný konec jednoho soudruha?" a nastaví dlaň. Začínají se kolem nás kupit lidi, a tak jí tu druhou korunu dám. „Trapas, co?" směje se do dlaně táta. „Pospěš, už nám to jede!" „Počkejme na další. Chci si to tady trochu omrknout, nevadí ti to?" „Proč by. Ale tahle stanice není extra pěkná, kdybys tak mohl vidět třeba Malostranskou, ta by se ti líbila! Venku jsou vodotrysky..." 140
„A proč bych ji nemohl vidět?" „No, mohl. Já nevím k o l i k . . . máš času." „Jen se nestarej. Po obědě si tam sjedem, jo?" „Jo. To je senzace, tati!" A pak si vzpomenu na děti, ale je teprve půl dvanácté, po obědě brnknu Zuzaně do kanceláře. „Zařídíš si to nějak s dětmi?" ptá se táta. „Jen se nestarej!" „Hele, nech si ty drzosti pro toho tvýho, ano?" „Ano, tatínku." „A jakej on teda vlastně je?" „V jakým smyslu?" chci v ě d ě t „No, v tom nejhorším smyslu." „Aha. Tak to buď klidnej, ten nejlepší." Zajímavý rodinný rozhovor přeruší přijíždějící vlak. Tentokrát už nastupujeme, sedáme si na lavici a táta mi šeptá do ucha: „Až se opijem, tak mu brnknem, jo?" „Ty máš prostě cukání někomu telefonovat, vid?" „Divíš se?" „Ne. Jenže on je teď na Moravě." „U Trefulky?" raduje se tatínek. ,íU příbuzných," řeknu suše. „To nevadí. Proč by to mělo vadit? Já jsem teď taky příbuznej. Jsem jeho tchán, jestli sis nevšimla. Takže zeťovi zavolám a zeptám se ho . . . " „Já nevím, tati." „No dobře, nebudem mu dělat maléry. Vymyslíme to fikaněji," soustředěně si olízne horní r e t „Už vím! Brnknem mu a budem dělat, že sis tu zatím narazila novýho mužskýho, to bude prča, ne?" „Já nevím, tati." „Hele, LeniČko, přede mnou si nehraj na jeptindu, přede mnou ne. Já jsem náhodou čet všechny ty tvoje knížky, víš?" „Bože!" vyjeknu. A táta varovně zvedne ukazováček. Ale jsme v podzemí, tak to snad nedolehlo. „Pojď, už musíme přestoupit," táhnu ho na perón. „Na náma je Muzeum?" snaží se zorientovat. „Ano. A hned vedle dělám. Ve Smetanově divadle." To ho zaujme, dokonce se zastaví. „Uklízíš šatny baletkám?" „Baletkám zrovna ne. Já mám páté patro, sborový sál, šatny osvětlovačů..." nic, nebudem se zdržovat Áčko má konečnou v Dejvicích?" „No, přímo na Kulaťáku." „To je fantastický. Takže z toho oběda pak můžem j e t . . „Můžem, ale já myslela, že se nejdřív projdem přes Karlův most a tnk* „Karlův most už jsem přece viděl. Taky máš takovou žízeň?" „Taky." „Hele, Leničko, že my dva jsme se spolu ještě nikdy nenamazali?" „Ba jo. Jednou jo. Tenkrát tu předposlední zimu, ve Varech. V té malé vinárně naproti Puppu." „U krásné královny?" „Ne. Já myslím naproti přes řeku. Jak se to jmenovalo? Byl tam s náma taky Pavel. Embassy!
Pamatuješ?" „Jo, jo! Jak tam seděl ten chudáček kouzelník, co se vsadil, že mi nenápadně čmajzne hodinky, a netušil, že na nich mám bezpečnostní uzávěr." „No, a pili jsme Schwarze Katze." „Snad budou mít v Číně taky moselský, co myslíš?" „Tati, kdyby nám ten stůl náhodou nechtěli dát, tak si zaiedem třeba na Václavák do Družby, tam jsi jistě nebyl." „Co je to Družba?" vysloví už předem znechucen. „Obchodní dům, ale nahoře je slušná restaurace s krásným výhledem. Támhle, na rohu Jindřišské. Tys ten barák viděl ještě pod lešením. Přece si vzpomeň! Když byla ta manifestace po hokeji, jak jsme vyhráli, tak na tom lešení seděli studenti a řvali nějaká hesla a my jsme šli dole a oni tě poznali a volali, že ať žiješ." Sotva to dořeknu, uvědomím si, jak je to netaktní. Ale tátovi se ta vzpomínka líbí. Rozzáří se do úsměvu, vidím jeho bílé řezáky, ten levý s ulomenou špičkou, protože mi jednou předváděl, jak se nejlíp louskají ořechy. „No jo! To byly ještě poslední záchvěvy. Od tý doby už nic moc, vid?" Provinile pokrčím rameny. „Ty moje malá chudinko, ty sis ten život taky představovala jinak, co?" „To víš, vedle tebe mi každej den připadal narvanej událostma, tenkrát jsem se pořád na něco těšila." „Protože tenkrát ti bylo osmnáct a protože tenkrát byla taková doba. Mě do toho nepleť." Vztekle cvrnkne do cedulky OBSAZENO a zmáčkne kliku. Už zdálky se jemně usmívá na šatnářku, jenže je to mladá holka, která ho ani nemůže z n á t Kabáty si ale bere, protože táta tvrdí, že tu máme stálou rezervaci V zadní místnosti pak vidím jeden prázdný stolek, ale je zřejmé, že je zadaný. Před lety u něho vysedával Gott, a pokud je to i dnes pro něho, třeba by nám ho pustil. Táta mu kdysi slíbil roli ve filmu, jenže už to nestihl n a p s a t „Lituju, panstvo, dnes máme plně obsazeno," říká nám cizí vrchní a nevypadá, že by litoval. Táta se bojovně nadechuje, a tak mu do toho rychle vpadnu: „Ale támhle ten stolek? My bychom se dlouho nezdrželi." Ze všech sil se usmívám, ale číšník už se o nás nezajímá. Hledám další černé postavy, jedna se zrovna blíží z kuchyně. J e to mladýmuž, sotva v mém věku, ten tátu určitě nepamatuje, nicméně ho oslovím: „Buďte tak hodný, přimluvte se u vedoucího, my jsme se moc těšili, že tady poobědváme, m ů j . . . přítel večer zase odjíždí a . . . " nevím, co bych ještě dodala. Táta už se pobouřeně obrací k východu, ale vtom mladíkovi přelétne po tváři úsměv a dokonce na mě mrkne. „Dobře, já to j d u zkusit, počkejte vteřinu." „Že se ti chce, ponižovat se před takovými mamlasy!" hučí táta a tahá mě za loket k šatně. „Pst! Vydrž, začíná to vypadat dobře." A skutečně nás pak vedou k poslednímu stolku, uklízejí cedulku RESERVĚ a místo ní nám dávají jídelní lístek. Objednáváme si salát, polévku s
průhlednými nudličkami, Kung pao a Budhovu ruku. Před tím ale ještě aperitiv, campari. Sotva si ťukneme, už potřetí v tomto Dni, zastaví se nad námi znovu ten příjemný vrchní. Vidím, že drží něco za zády. „Promiňte, pane," rozpačitě zamrká, ve tváři je teď narůžovělý. „No, prosím?" říká blahosklonně táta a vítězně na mě hledí. Že by ho přece jen poznal? To by bylo krásné! Moc si to přeju. „Totiž," číšník ztmavne ještě o odstín, „chtěl jsem se zeptat vaší dámy," otočí se ke mně a rychle dokončí, „nejste vy náhodou ta Lenka Procházková?" J e tohle vůbec možné? žasl by teď ten můj. „Jsem. Náhodou," říkám nevtipně já. „Jak jste to, prosím vás, poznal?" dodatečně se leknu. A vrchní opatrně položí na stolek moji Růžovou dámu. „Přivezl jsem š i j i z Německa a . . . podle té fotky na obálce," šeptá. Zvednu oči k tátovi. On se nikdy neuměl moc ovládat, teď se mu na tváři rychle střídají pocity, předposlední už je smířený a ten konečný se ustálí na výraze otcovské pýchy. „No vidíš, a ty ses bála, že jsme tu inkognito!" „Napsala byste mi tam věnování?" ptá se můj čtenář. „Jistě, když vám to udělá r a d o s t Jak se jmenujete?" „Josef. Ale, můžete tam radši napsat Pepovi? Šlo by to?" Kouknu se na tátu, ten kývne. „Jen mu to napiš. Milému čtenáři Pepovi ze srdce věnuje a autogram." A tak tu blbost píšu, ale když knihu odevzdávám a vidím, jak si to Pepa nehlasně slabikuje, už mi to tak stupidní nepřipadá. Konečně jsme s tátou zase sami. „Leničko, víš, že je to vlastně moc hezkej zážitek? Pro mě teda určitě," říká mi a já mu věřím. Bere to už jinak. Ale mně to připadá nestoudně nespravedlivé. Jak to, že nikdo nepoznal jeho? Mám chuť vstát a zařvat na celou tu snobskou putyku obsazenou nažehlenýma hovadama pátý kategorie něco, po čem by se jim ty speciality zadrhly v krku. Jenže to nemůžu udělat, dnes ne. Odvezli by nás do Bartolomějské a tam by nás rozdělili. Mě by šoupli na celu ke štětkám a tátu k lupičům. Radši se rychle napiju a ochutnám salát Je správně pálivý, to kuře bude taky, a tak si pro jistotu beru pilulku. „Prosím tě, co to polykáš?" „To je na žlučník. Jednou už jsem měla koliku." „No neblbni! Z čeho? V tvým věku ještě žádnej žlučník mít nemůžeš. A vůbec, žlučník je nemoc pro chlapy. Ženskejm dorůstá až po přechodu, aby byla nějaká zábava. Neboje to od nervů? Že ty seš zase nešťastná? Přiznej se a já mu hned jdu volat!" „Prosím tě, seď! S nervama to nemá nic společnýho. To je po dětech, víš?" „Tomu bych se divil." „Dnes je to běžný. No a co, v nejhorším mi ho vyříznou a bude klid. Tys pak byl přece taky v pořádku, n e ž . . . " „No, právě! Právě. V poslední době se totiž zjis141
tálo, že jakákoli operace může způsobit vznik tý mý hnusný nemoce." „Jak to můžeš tvrdit, že v poslední době?" „Můžu. Máme tam teď jednoho doktora a ten mi iríkciif že jsem to třeba chyt tenkrát v tom špitále, přímo na operačním stole. Že prej by se všechny ty naše starý nemocnice měly zbořit a postavit nový. Že už je to všechno prolezlý bacilama, virama a jim podobnejma. A já tomu věřím. Kdybych se tenkrát nedal kuchat, je klidně možný, že jsme tu teď spolu mohli sedět normálně." „Tati," šeptnu, „co je to tam?" „Nerozumím." „Říkal jsi, že tam máte teď jednoho doktora. A předtím jsi mluvil o Buksovi, ten už přece taky.. „Hele, radši jez, než přijdou ty lidi, co to tady měli rezervovaný." „Pepa by nás nedal!" v „Ten ne. Máš z toho radost, viď. No, nestyď se. Že z toho máš radost?" „To víš," kývnu, abych udělala radost jemu. „A přitom ta tvoje Růžová dáma zas není tak náramná kniha,", řekne poťouchle Mistr. „Asi ne," přiznám. „Ale dobře se čte, je to příběh a ne kecy. A dostala jsem za ni Hostovskýho cenu. Tisíc dolarů!" vypálím. „No jo. Egon se ale dost divil, že ti to přiklepli. Asi byl slabej rok." „Hele, moc se na mě nevytahuj, tatínku! Nevím, jak bys dopad ty v týhle době, co by to udělalo s tím tvým socialistickým realismem." „Ty seš ale drzá vopice!" „Počkej, já to nemyslím záporně. Fakticky by mě zajímalo, co bys dnes asi psal. Co by ti vůbec stálo zato psát!" „Přeruší nás Pepa, servíruje jídlo. Táta ještě objedná láhev moselského, pak zvedné hůlčičky a vybírá si první sousto. „Já jsem na to taky hodně myslel a něco ti řeknu, já bych dneska psal pro děti. Pro takový Čtrnáctiletý kluky bych psal. Dobrodružný knížky, do těch se dá zašifrovat všechno. A to by mě právě bavilo." „Tebe asi jo, ale moje parketa to není." „Tvoje parketa? To se teď říká?" „Já jsem to slyšela od hereček, co s nima chodím cvičit" „Aha. Ale je to dost dobrý, to bych si skoro měl zapsat" „Tak řeknem Pepovi o čistou účtenku. Pamatuješ, jak jsi to vždycky v hospodách dělal?" „To jenom kvůli mamince, připadalo jí to tak profesionální. D o m a j s e m t y papírky vyhazoval." „Tati?" „Hm?" „Myslíš si, že už jsem spisovatelka?" „Snad jo. Ale to musíš vědět ty." „Já to vím. A Iva to o sobě taky ví." „Ta jo." „Ty seš na ni naštvanej, nebo co?" „Ne. Teď už ne. Je přece zase těhotná, chudinka moje malá." „Možná, že jsi měl přijet radši za ní," hlesnu. „Určitě by ji to povzbudilo. Nebo, ono to nejde . . . do ciziny?" napadne mě. 142
Táta se rozchechtá, z koutků očí už mu zase tečou slzy. Takhle si ho přece musím zapamatovat! „Ale broučku! To víš, že by to šlo, a bez doložky. Jenže do Vídně já se nikomu zjevovat nepudu. Nevyměníme si teď talíře? Chtěl bych okoštovat to tvoje." Zapíjím Kung pao moselským a ochutnávám Budhovu ruku. Brzo budu opilá, měla bych rychle zavolat té Zuzaně. V šatně mají určitě telefon. Jenže, nezmizí mi táta, když tady chvíli nebudu? Co když to funguje, jenom když jsme spolu nepřetržitě? V tom případě bych nemohla jít ani na záchod. „Funguje to furt," uklidňuje mě táta. „Tak si to běž vyřídit a já zatím objednám kafe." „To si dejme radši až v Malostranský," navrhnu. „Já vím, na co myslíš, ale to vzdej. Když mě nepoznali tady, tam sotva, do Malostranský jsem skoro nechodil, bylo tam moc Čmoudu. Ale s tebou tam půjdu. Tak mi podej tu šrajtofli." Vybírám z přihrádky na drobné korunu a pak pod stolem vtisknu peněženku do tátovy dlaně. Pobaví ho to. „Tenhle trik jsi vyčetla z Moravii, co?" „O tom nevím." „Ale jo, ten to má přece v každý třetí povídce. Tak už utíkej." Skutečně skoro běžím a pak i do telefonu mluvím s telegrafickou stručností. „Máš s sebou klíč od mýho bytu?" ptám se Zuzany. „Mám. Nosím ho pořád, říkalas, že ty ten svůj jednou ztratíš. Už se to stalo?" „Ne. Tak poslouchej, mám velkou prosbu. Z práce půjdeš rovnou k nám, něco si vymysli, co vysvětlíš Mařence, pak vyzvědněte ze školy Cilku a zůstaň s nima, dokud se nevrátím. Rozumíš?" „Jo, dokonale." Cítím v jejím hlase zklamání. Nebo smutek? Ale nemůžu jí to vysvětlovat. „Přijdu asi až v noci." „Sama?* „To tě nic jinýho nenapadne?" zuřím. Chvíli mlčí. Pak se poplaší. „Ježišmarja!" „Nic takovýho. Hlavně buď úplně klidná, všechno je v naprostým pořádku," vychrlím, a než položím sluchátko, zaslechnu ještě její lakonické: „No jasně." Táta už Čeká s kabátem v ruce, galantně mi ho přidrží, vycházíme na ulici. „Takže kam, na metro?" ptám se. „Ne, to až z tý Malostranský. Zajdem tam pěšky. Mělas pravdu, přece jen bych si měl zvopáknout Karlům m o s t Nebo i Hradčana? Ale to už asi nestihnem." Zesmutní. „Hradčana jsou furt stejný, akorát Ústav šlechtičen je teď natřený nazeleno." „Děláš si prču!" „Ne. Opravdu. Náhodou je to docela hezký. Mrkneš se pak z mostu." Už se blížíme k přechodu, táta teď mlčí, ale je to zamyšlené mlčení, ne tesklivé. Dívá se po lidech. A taky po obchodech. Před výlohou Knihy se zastaví. Podrobně si prohlíží vystavené zboží. „Novej Šotola!" potěší se. „Hm," udělám neutrálně. Šotola byl kamarád.
Četlas to?" „Hm." „A co?" „No, dá se to číst" „Od tebe se toho teda dovím!" rozčiluje se. „Co chceš vědět? Obsah?" „Je to tak dobrý jako Tovaryšstvo?" „Ale tatínku. Víš co, pojď se koukat radši po ženskejch," navrhnu. „Já vím," položí mi ruku na rameno. „Já ti přece rozumím, ty moje malá chudinko. Ale počkej, jednou tady uvidíš i svoje knížky. Aspoň jich do tý doby napíšeš víc." „Jasně. Odkladu bychom měli využít k trpělivé práci na sobě. Abychom byli zralejší a připravenější," odcituju. „Co to meleš?" podezíravě se zamračí. „Tebe melu. Tohle jsi napsal před šestnácti lety, než ten časopis zaťápli." „Jo? To jsem napsal? No vidíš, jakej jsem byl už tehdy chytrej." „No, to vidím," kývnu hlavou k výloze. „Tak jdem, kde máš ty ženský?" „Všude!" Zavěsím se do něho a dohlížím, aby si všímal. „To už se nenosí, ty krátký sukně?" všímá si. „V létě jo, teď je to nepraktický." „Škoda." „Ale tatínku, tys byl přece vždycky proti mini! Jen si laskavě vzpomeň, jak jsme s Ivou musely nosit po kapsách sichrhajcky a ve škole na záchodě jsme si ty sukně zkracovaly, jinak bychom byly úplně nemožné. Nebo jak jsem tě tenkrát omylem potkala, když jsem šla na ten večírek.. „Chceš říct na ten mejdan? Jenže to nebylo omylem, já jsem tě stopoval." „Teda tati!" „A taky jsem ti odposlouchával telefony." „O tom jsem ale věděla. Vždycky to cinklo." „To nevadí. Aspoň sis nemohla nic závadného domlouvat po drátě." „Ty můj malej chudáčku. Měla jsem šifry, víš? Plnej notýsek krycích slov." Ze strany se na něho opatrně kouknu. Nese to statečně. Dokonce se mi zdá, že mu ta moje osmnáctiletá zvrhlost maličko imponuje. „No vidíš, a proč nenapíšeš o tomhle?" tf
„Psát o týnejdžerech není moje parketa." „Chápu. Na to seš ještě moc mladá a blboučká. Popsat soulož je přirozeně snadnější." „Myslíš? Tak proč jsi to nikdy nezkusil?" „Jak to? V Přestřelce mám přece asi dvě stránky..." „Jo, jak ho Arnoštka praštila do nosu, pak mu tekla k r e v . . . Ba ne, promiň. Jsou to moc krásný dvě stránky. Onehdy jsem to četla znovu, celý. J e to dobrá kniha, furt, dokonce čím dál lepší. Jak je to možný, že je čím dál lepší? „To se měníš ty. Ovšem já mám radši Kočár do Vídně." „O tom se mnou nemluv." „Proč?" „Není to fér." „Ale běž, ty moje malá chudinko. No tak, nebuď
smutná, ty už máš přece taky jednu pěknou knížku." „Kterou?" vyhrknu. „Tu novelku, tu Temnou baladu." „Tu jsem psala pro tebe." „To jsem poznal." „I když ona se vlastně psala sama. Tenkrát stačilo sednout si ke stroji. To byl takovej záchvat, trvalo to čtyřicet dní, zhubla jsem o pět kilo. Pak jsem si to přečetla a změnila jsem jenom jeden odstavec." „Já vím. Ten o tom výstřelu. To je moc fajnovej odstaveček, ten se teda poved." Poved. Jenže komu vlastně? Zamrazí mě. Ale vím, že tu šílenou myšlenku nebudu rozvádět, to bych se musela rovnou zbláznit Už jsme na mostě. Táta se zastaví a přimhouřenýma očima hodnotí zeleně natřený ustav Šlechtičen. „No, není to tak zlý," cukne ramenem. „Jak se má Tonda?" vzpomenu si. „Kterej?" „No, kamarád," kývnu k Hradu. „Jo Tonda! S tím se nevídám, ten je na slovenským baráku." „Proč?" „Přece proto!" „Aha. Ale tady už mu lidi odpustili." „Já mu to vzkážu. Máš ještě ty sněženky?" „Mám. V kapse. V kavárně si řeknem o vázičku, aby se vzpamatovaly. Víš jak Cilka říká tomuhle mostu? Kadlův." Táta se usměje. „Cilinka je bezvadná. Jsem moc rád, Že ji máš. Tenkrát jsem dost trnul, když se to rozhodovalo." „Já taky." „A on?" „Copak on, ale máma byla zásadně proti." „To víš, to musíš chápat Hele, že támhle jde Kosík?" „Co uděláme?" leknu se. „Co by, pozdravíme ho. Jen to nech na mně!" Vzdálenost mezi námi a přicházejícím Kosíkem se zmenšuje, opírám se o tátovu paži plnou vahou, vlastně mě skoro vleče, ještě deset metrů, osm, pět, t ř i . . . " „Ahoj, Karle!" říká hlasitě táta. „Nazdar, Honzíku," usměje se roztržitě filozofa nerušeně si dál přemýšlí o jsoucnu. Otáčíme se za ním. „To je nádherný povolání," říká teskně tatínek. „Ale, že je to furt sekáč, co?" „Nevím, asi jo." .„Jak to, že nevíš? Aha, není to tvoje parketa. Ale zkus bejt objektivní, mně se zdá, že vypadá líp než tenkrát na pohřbu. To je bezvadný, z toho mám fakt r a d o s t A jakej je vlastně teďten tvůj? Myslím vzhledově. „Pch! Kam se hrabe Kosík." „Hele, zkus bejt objektivní." „To nejde!" směju se. „Ne?" „Ne." „Tak tos mě potěšila. Já jsem se trochu obával, že seš třeba zase nešťastná." „Ne. Mám to teď dobrý, tati." 143
A Iva?" „Iva taky." Připravuju si odpověď, až se zeptá na mámu. Ale spolkl to. V kavárně si objednáme ještě flašku. Pak si třeba troufne. „Odkud sem přivezli ty krásný labutě?" podiví se. „Ty přilítly samy. Asi před čtyřmi lety. Zvykly si tu. Ani ty mrazy jim nevadily." „Zvykly si tu," opakuje táta. A potom až ke kavárně mlčí. Vybíráme si stolek u okna a chceme moselské. Jenže ho nemají. A tak se spokojíme mikulovským, tatínek tam byl na vojně. Servírka přináší láhev už otevřenou, což by si za normálních poměrů k tátovi nikdo nedovolil. Starostlivě k němu vzhlédnu, ale on jen mávne rukou, velkoryse to nechává plavat. Ťukáme si. „Co kdybychom si k tomu něco zakousli, třeba uherák?" vzpomenu si, že nerad pije bez přílohy. „To je fantastickej nápad!" raduje se. Servírka zapisuje objednávku, pak se ke mě důvěrně nakloní. „Můžu se vás na něco zeptat?" „Prosím," říkám sevřeným hlasem. „Já vím, že to není moc taktní," omluvně se usměje na tátu. Že by konečně? Má velice decentní jemný úsměv. Působí ohromně vzdělaně a sečtěle. Servírku dneska dělá kdekdo! Třeba je to bývalá profesorka, co ještě tátu měla v osnovách. Povzbudivě na ni kývnu. „Nezlobte se, ale hrozně bych chtěla vědět, jak se jmenuje ten váš parfém," říká. Teprve teď si uvědomím, jaký má zhrublý vykouřený hlas. S takovým by mohla přednášet leda civilní obranu. „Fidži. Ale je to kolínská," odpovím neochotně. A ona si to zapíše vedle uheráku. Ale i kdyby ji sehnala, stejně tím už nic nezachrání. „Tohle je zase z Aragona," baví se táta. „Kde to měl?" „V Aureliánovi, přece. Jak ho svádí ta hraběnka nebo co to je . . . " „Už vím. Počkej, on něco plkne o krásné vůni a ona pak má ten dialog, že prozradit značku kolínský je větší důvěrnost než se svléknout." „Jo, jo. Tys to teď někdy četla?" „Ne, i když bych měla chuť. Jenže mi tu knížku někdo ukrad." „Co?" „Už dávno, asi před deseti lety." „Ty seš teda káča. To ta moje knihovna asi vypadá!" „Tati!" říkám prosebně. „Chybí jenom asi pět knih, f a k t Pak už jsem si to zapisovala. „Který chyběj?" „No, takhle, pak nějakej Remarque, ale toho dokoupím, ten občas vychází, jo a taky ten Chaplinův životopis." „Ten? Zrovna ten? Vždyť jsem tam měl zatrhaný odstavce!" „Já o nich vím a pamatuju si je, přece jsi vždycky říkal, že každej má mít archív v hlavě." „Stejně mě to štve. A co Hemingway?" vzpomene si. „Ten zůstal celej. A k o r á t . . . " „Co?" nadzvedne se. „Pohyblivý svátek jsem dala Ivě, když odjíždě144
la. Měla ho nejradši, pochop!" „No dobře," uklidní se. „To je v pořádku. Ona ho zase přiveze zpátky." Udiveně na něj hledím, pak si všimnu, že už má prázdnou sklenku. Aha. „Sněženky!" plesknu se do Čela. _ „No, to jsem rád, že sis na ně vzpomněla sama. Říkal jsem si, že ti na to dám půl hodiny." J d u pro ně do šatny, a když se vracím, natáčí si už táta na vidličku lupínek uheráku a na stole čeká sklenice s vodou. Po chodníku před naším oknem se blíží jeden můj známý. Zamává mi, a tak taky zvednu ruku. „Kdo je to?" zajímá se hned táta. „Bejvalej kolega, ještě z fakulty." „Měla jsi s ním něco?" „S tímhle?!" urazím se. „Hele, mně to můžeš říct, u mě to bude schovaný jako v hrobě," směje se. Rychle mu dolévám víno, což ho zase naštve, víno pochopitelně dolévá vždycky chlap. Pak ale otočí tvář k refýži. „On je to nějakej vůl?" „Komentátor v televizi." „Tak promiň, broučku." „To nic, tatínku. Kromě toho, já vůbec nejsem taková divoška, jako ty ženský, co o nich píšu." „Tak kde to bereš?" „Vymejšlím si to." „Aha!" ušklíbne se. „Mám velkou fantazii a slušnou fabulační schopnost. Jednou jsi mi řek, že skoro každej milostnej román má stejnej základ. Trojúhelník." „Takovou blbost jsem neřek." „Řek, já si to pamatuju, byla to tvoje třetí věta o psaní. Ty první dvě si pamatuju taky." „Tak schválně!" „Že když se píše o velikém Hoři, musí se to nadlehčit drobným Humorem." „To jsem řek hezky. A dál?" „Pak už jen, že nejtěžší jsou povídky." „To je pravda, aspoň já si to myslím. Někdo ale povídkama začíná. Je to krátký, pěkně to odsejpá, za tejden máš čistej stůl a za tři měsíce je hotová sbírka. Znáš ty sbírky, po přečtení v tobě zbude jen divnej pocit, že tam všichni lidi mluvili a mysleli stejně. Já jsem povídkama chtěl končit Nechával jsem si to, až budu starej a svobodnej." „Svobodnej?" „Až budu moct psát jen pro sebe, pro svou radost" „Já píšu vždycky jen pro sebe, pro svou radost" „Ano? Tak to je veliké štěstí, to si prosím tě nenechej nikým vzít A ničím. Jenom se nauč být trpělivější. Nemusíš mít přece každý rok novou knížku. Víš, jak dlouho se trápil Flaubert s tou .. „Tak toho mi necpi! Toho mi cpe každej. Už ho začínám nesnášet! Ty jeho puntíčkářský popisy, vždyť je to grafika. Než padne první dialog, tak musím pro Cilku do Školky." „Blbečku!" chechtá se táta. „No dobře, tak si prober ten prostřední regál, jak to začíná Bóllem, pak j e myslím G r e e n e . . „Greena mám ráda. Ten se taky z něčeho zachraňuje. Z něčeho, co se nevejde do jedné duše, dělí si to do tolika postav, takže mu odpustíš i to p e r
fektní řemeslo. Je posedlej. Boll ne, i když s ním má dost společného, ale Boll je delikátnější, píše víc pro lidi, chci říct, že se jim snaží pomoct. Možná proto mi připadá tak depresivní." „To mě nenapadlo." „Ty čteš asi jinak. Pomaleji a určitě pečlivěji. Ale když tu knížku odložíš, tak skončila. Máš rád věci vyřízené." „Co o tom víš?" „Možná se pletu, nebo to říkám zmateně. Třeba, zrovna v tom Bóllovi „A neřekl jediné slovo" jsem si všimla, že sis zatrhl jeden odstavec a vedle sis poznamenal: dva Časy! S vykřičníkem. Takže jsem si to studijně přečetla znovu, má tam fakt dva časy, záměrně. Ale sama bych si to nikdy neuvědomila. Mě víc zajímá to sdělení samo, než způsob, kterým . . . " „Vždyť říkám, seŠ moc netrpělivá. Pro mě byl Boll Mistr. Přes něho jsem se smířil s Německem. Nevím, kdo tam teď ještě zbude." „Však ještě neskončil, píše pořád." Táta chmurně mlčí. „Nestraš!" leknu se. „Ale běž, ty moje malá chudinko. Teď se ti klepe bradička jako mamince. VÍŠ, že jste si něčím hrozně podobné?" „To tak bejvá." „Teď zrovna! Tuhle grimasu znám nazpaměť. Takhle otráveně se zatvářila vždycky, když jsem jí v pátek vysvětloval, že s váma musí na neděli někam vypadnout, že potřebuju klid. Chudinka moje malá, ta si se mnou taky moc neužila." „Teda tati! Jak to vůbec můžeš vyslovit? Máma přece měla život jako královna!" „Nepindej, prosím tě." „Nepindám. I to první období, když jsme ještě měli veselou bídu, bylo hezký. A pak teprv. Stačí, když to vezmeš z té praktické stránky: nemusela chodit do práce, s nedělníma obědama se taky nebabrala, tos nás bral do hospody, na gruntování měla paní Boženku, a kdykoli sis vzpomenul, že si s ní chceš na pár dní někam vyjet, tak jste to klidně udělali, protože nás hlídala babička." „Počkej, teď si stěžuješ?" „Vůbec ne. Už jsem ti dnes přece řekla, že to bylo moc krásný, pro všechny. Děti totiž poznají, že jsou rodiče šťastný, a uvelebí se v té jistotě." „Takže ty si vážně myslíš, že nebyla chudinka?" „Pch!" „A ted?" hlesne přiškrceně a rychle se napije. „No, teď je snad taky spokojená. To víš, už je to patnáct l e t " „Právě," polkne. „Počkej! Tím chci říct j e n to, že už to tak moc nebolí, aspoň doufám. Nemysli, já za ní často chodím, i s dětma. A o vánocích jsme vždycky spolu. „Proč si nikoho nenašla? Taková krásná ženská!" „No tati!" „Vy jste jí to zkrátka nedovolily, co? Ty a Ivuška?" „No tati! Nejseš ňákej cáklej?" „Jsem," ťukne do prázdné lahve. „Jsem cáklej. Proto o tom můžu mluvit Jak teď vypadá, Mahulenka?"
„Senzačně! V obchodech jí furt říkají mladá paní, sama jsem to zažila. Je pořád Štíhlá, ale ne hubená, akorát má trochu tmavší vlasy než tenkrát Dává si na ně teď takovej re zavěj přeliv." „Rezavej?" nadchne se táta. „Že ji to nenapadlo dřív? Já jsem si vždycky t^jně přál, aby se někdy vrátila od holiče a vypadala trochu jako potvora, víš, osudová žena." „Jo?" žasnu. „Ne, abys jí to vyslepičila. Tak ukaž tu peněženku, zaplatím. Půjdem na metro, svezem se na Kulaťák a pak se projdem k našemu starému bytu. Chtěl bych vidět tu terasu, aspoň z ulice." Vodotrysky na Malostranské ještě nefungují, ale táta je stejně myšlenkami jinde. V metru je teď nával, lidi se vracejí z práce, držíme se tyče a tatínek čte někomu přes rameno Večerní Prahu. A tak mu ji na Kulaťáku kupuju a hned mě napadne, jestli bych mu nemohla v lahůdkářství nechat navážit nějaký salám a sýry, na zpáteční cestu. „Ty si to představuješ tak nějak jako sláva nazdar výletu, vid?" směje se a odvádí mě od výlohy. Přecházíme k parku, kde jsem kouřívala své první tajné cigarety. Ta lavička tam ještě je, ty vajgly taky. „Ty už nekouříš?" uvědomí si táta. Asi mě i tady stopoval. „Jenom při psaní." Skoda. Docela rád bych si od tebe jednu vzal." „Tak š i j e koupíme! Co kdybychom si pak zašli ještě do té hospody nad barákem. Na pivo?" „K Jarouškovi? To bychom mohli. Točí teď Plzeň nebo Smíchov?" „To nevím, tati, já tam od tý doby nebyla." „Pamatuješ, jak jsem tam jednou utek a tys pro mě přišla a prosilas mě, abych se vrátil k rodině, že jste to tak nemyslely?" „Pamatuj u." „To byla prča, co?" „Pro mě ani ne. Ale už nevím, proč se to stalo?" „No přece kvůli Veselýmu, levý křídlo," napovídá mi. „A jo, koupil jsi Slávii levý křídlo a maminka si myslela, že je to b l b o s t " „Maminka fotbalu moc nerozuměla. Nechápala, jaká by to byla tragédie, kdyby nás vyšoupli z li-
gy"
„To bylo tak vážný?" divím se. „Já nevím, já jsem tomu taky moc nerozuměl," přizná. „Ale dělalo mi dobře, že můžu něco zachraňovat konkrétním činem. Chápeš?" „Chápu. Víš, kdo teď bydlí v tom bytě? Němci. Vyměnily jsme to s diplomatama, proto jsme taky mohly dostat dva velký byty místo malých." Táta mlčí, stojí na chodníku, opírá se o plot sousední zahrady, hledí nahoru. Terasa je teď dobře vidět, vrcholky okolních bříz ještě nemají listy. „To je přece fuk, komu jste to daly. Blbý je, že už to nemáte." Když se mu v začátcích nemoce nechtělo chodit mezi lidi, říkával tomu „Azyl na terase". Moc se mu líbilo, že se dívá z výšky přímo na Hrad. Zval si tam kamarády, večer s nimi sedával u kulatého stolku, nad hlavou mu zářila žlutá lampa a hvězdy, měl tam i ledničku, v které si chladil své zdravotní ovocné drinky a tajnou flašku bacardi. V létě tam někdy i spal. 145
„Nemohla bys nějak vykoumat, abyste ten byt zase dostaly zpátky? Víš, já bych příště chtěl přijít v létě." „Příště? Kdy příště?" šeptnu. „No přece za patnáct let. Myslíš, že bys to dokázala?" „Určitě. Určitě tati. Spolehni se. Fakt." „Počkej, to je závaznej slib! Nebo to dej za úkol mámě. Ta má víc času na tyhle zařizovačky." „Mámě? My to vymyslíme spolu. Teda, ta bude žasnout, až jí to všechno povím. Ale bude jí hrozně líto, že sis vybral mě. To ji teda bude šíleně mrzet, tati." „Nebude. Já jsem si to rozdělil. V devět přijdu za ní." Koukám na něj s otevřenou pusou. Sklapne mi ji, pak potěšené luskne prsty. Vždycky si liboval v šokujících pointách, „No co? Den má přece Čtyřiadvacet hodin!" Zatřesu hlavou, abych se vzpamatovala, pak tátovi odhrnu rukáv, už je skoro sedm. A další myšlenky násilím přetrhnu, vím, že by mi nedovolil, abych mu zkazila překvapení. Mlčky obcházíme plot zahrady a potom odbočíme k Jarouškovi. Telefonní budka je pořád přímo před vchodem, všímám si, ale dál ten poznatek nevedu. Táta otvírá dveře výčepu, u stolků je prázdno, štamgasti sedí v zadní místnosti, koukají na nějaký přenos z fotbalu. Jaroušek zvedne oči od pípy a Široce se usměje. „Zdx-avíČko, Mistře! To je dost, že se zas jednou ukážete. Já už vás neviděl, léta." Utírá si dlaň do zástěry a pak ji podá mýmu šťastnýmu tátovi. „Jak se furt máte? Vypadáte pořád stejně, řek bych. Zato slečna dcera nám dospěla," mrkne na mě. „Do krásy,11 dodá a rychle umývá rohový stolek a přináší od televize dvě židle. „Přece si k nám sednete taky, ne?" pobídne ho táta. „To bych moh, že jo. Než to Bohemka projede, Času dost," a vrací se pro třetí židli, „Dáte si Smíchov nebo lahvovou Plzeň?" „Smíchov, a netočte to plný, ať se tam vejde rum." »»Jo» jo, jako dycky, slečně taky tak?" „Slečně bez rumu, ona už je teď paní, netrefila by pak k dětem." „Tak vy už jste se taky dočkal vnuků, pane Procházka?" Táta mlčky kývne, pak prudce odstrčí židli, jde dozadu, do setmělé místnosti s televizí. „On je na to ňákej háklivej, ne?" šeptá mi Jaroušek. „Ale dyť vůbec nevypadá jako dědek!" „To je se Spartou!" hlásí mi už zase vesele táta. „No jasně, že se Spartou! Vy jste na to zapomněl?" žasne hospodský. „Víte, Jaroušku, já byl teď v poslední době trochu mimo," ušklíbne se táta a odfoukne pěnu. „Samý blbý starosti, co? Samý starosti a žádný radosti. Ale ťuknout si můžem. Na vaše zdraví, Mistře!" „Na vaše, Jaroušku, já to nepotřebuju." „Ne? Tak to jste snad jedinej z rajónu. Jo, víte, co se o vás tady jednou povídalo? Že prej ste emi146
groval! Sakra, oni vyrovnali! Nechcete se mrknout? Už jenom deset minut. Snad by slečna, totiž mladá p a n í . . . " „Jděte se koukat, já si stejně musím odskočit," říkám rychle. Čekám, až si přenesou židle dozadu, pak potichu otevřu dveře na chodník. Budka je prázdná. Dvakrát se spletu, než trefím mámino číslo, tak se mi třesou prsty. I tentokrát musím být telegraficky stručná. „Máš uklizeno?" „Mám. Proč?" lekne se. „Jen tak, asi za tebou někdo v devět přijde." „Kdo?" „To ti nemůžu do telefonu říct, ale neboj, budeš ráda." „Jo?" řekne s despektem. „Fakt Čestný slovo. Namaluj se, nakulmuj si vlasy, a vem si ty dlouhý stříbrný šaty. Abys vypadala trochu jako osudová žena." „Co blbneš?" „Mami, prosím tě!" „Proč mi říkáš mami? Ty někde s n ě k ý m . . . popíjíš, ne?" „Ne. Totiž jo, ale to s tím nesouvisí, teda, souvisí, a l e . . . Hele, já ti to teď nemůžu vysvětlovat Jenom mi slib, že uděláš, co jsem ti řekla. Uděláš to?" Chvíli váhavě mlčí. „Musela bych si ty šaty vyžehlit," řekne pak. „To stihneš, máš na to hodinu a půl!" „Připadá mi to celý nějaký podezřelý." „Ano, já vím, že to tak třeba působí, ale pak mě pochopíš. Je to hrozně důležitý, mami. A teď už musím končit." „Tak ahoj," řekne udiveně. „Ahoj, maminko. Zejtra mi zavolej, když budeš chtít" Výčep je ještě prázdný, nakouknu vedle a přímo před sebou vidím tátův blažený obličej nasvícený obrazovkou. Vzpomenu si na sněženky a natáčím pro ně do půllitru vodu. Taky si beru z regálu ameriky a sirky. Pak už ke mně dolehne závěrečný hvizd, někdo televizi vypíná, rušila by teď při odborném hodnocení. Jaroušek přibíhá točit piva. Ukazuju mu cigarety a táta se spokojeně usměje nad sněženkami. Pak se ale zamračí. „Tak tys jí přece jen zavolala, ty slepičí prdelko!" „Ale neřekla jsem jí, kdo přijde. Jenom jsem chtěla, aby byla doma." „A kde by asi tak byla?" „Nevím, no třeba v kině, nebo někde na návštěvě. To by přece bylo hrozně smutný, kdyby to krachlo na něčem takovým." „To je f a k t Kolik je?" koukne nad výčep a pak na své hodinky. „Ještě máš spoustu času," říkám trošku jízlivě. „To nevím, než seženu taxík," uvažuje. „On tam odtud jede autobus a staví přímo u máminýho baráku. Seš tam za čtvrt hodiny. Čestný slovo." Přesvědčivě drmolím, protože stříbrné šaty se špatně žehlí. Kromě toho, nedám se okrást ani o minutu.Fifty-fifty. „To jsem nevěděl," říká táta jemně, „to je fajn.
Tak si spolu dáme tu cigaretu, ne?" Zapalujeme si a Jaroušek si k nám zase sedá. Ale mně to nevadl, jsem ráda, že má táta od všeho. Baví se spolu o fotbale, jaký býval senzační před patnácti lety, vzpomínají na sestavy všech prvoligových mančaftů a já si aspoň nerušeně tátovu tvář zažehluju do paměti. Jenže brzo si toho všimne a neklidně se potáhne za uzel kravaty, cítí můj houstnoucí smutek. „Máte moc pěknou šlajfku," přeřuší debatu Jaroušek a já vím přesně, co teď táta udělá. Skutečně vázanku hned sundá a podává ji hospodskému. Ten poplašeně a opravdu odmítavě zvedá dlaně. „Jen si ji vemte, Jaroušku. Vyji užijete víc, věřte tomu. A hlavně, uděláte mi tím radost." „No ale, co bych vám za to?" Jaroušek se rychle rozhlíží po regálech. „Víte co, řekněte mi na revanš pár nových vtipů, už jsem dlouho žádnej povedenej neslyšel," navrhne táta. „Fórky? Tak to jo, to je moje. A jakou sortu byste chtěl, z výroby nebo pro intelektuály?" „Jaký je v tom rozdíl?" baví se táta. „Jednoduchej. Ty z výroby sou normální sprosťárničky a tak. A ty pro intelektuály sou o Cerněnkovi." „O Černěnkovi? Ale to už nestojí zato," namítne táta. „Jo, ten je výbornej, cha! Tak vidíte, že je znáte taky." „Ale to neměl být vtip," diví se tatínek. „No jasně, že ne, to je toužebný přání!" řehtá se hospodský. Táta rozhodnuté zvedne půllitr. „Tak moment, co je dneska? Středa. Tak v neděli, Jaroušku, si na mě vzpomeňte. I když oni to zas ututlaj nejmíň do pondělka." A cinkne sklenicí o tu jeho. Oba se dlouze napijí, pak Jaroušek vzdychne. „Jo, jo, pane Procházka, vás chvíli poslouchat, to si člověk hned spraví náladu. Měl byste sem zajít častějc." „Však já zas někdy přijdu," slíbí mu táta a spiklenecky na mě mrkne. Jenže já už se nedokážu usmívat Pozoruju hodiny nad výčepem a točí se mi z toho hlava. Jaroušek přináší další piva. „Měli bychom to ale něčím zakousnout," zneklidní tatínek. „Už mám jen utopence," omlouvá se hospodský. „To víte, když byl ten fotbal." „Utopence? To je fantastický! Ty si ještě musíme dát, inkaso, neinkaso, rozhoduje táta a Jaroušek rozchechtaně odchází do kuchyně. „Ty moje malá chudinko. Nesmíš být smutná! Byl to přece nádhernej den, ne?" Mrkám a kývám. „Nemáš tady nějakou svoji fotku?" napadne ho. „Ne, jenom v občance a ta je stejně stará," lituj u. „A co ta legitimace na metro?" „No jasně!" Rychleji vysunu z pouzdra, snažím se snímek odloupnout, ale nejde to. „Vem si to radši celý." „A na co budeš jezdit?" stará se. „Na černo," uklidním ho. Dopíjíme pivo, krájíme si utopence a Jaroušek
nám k tomu říká vtipy z výroby. Za dveřmi prosviští autobus. V tom příštím už budeme sedět my. Pouštím tátu k okýnku. Hledí pozorně do setmělých ulic, pak mi ukáže kostelík Svatého Matěje. „Támhle na tom hřbitůvku jsem chtěl ležet," řekne. „Já vím. Ale nešlo to zařídit, tati, fakt nešlo, už byl plnej." „Jo? No, to už je fuk, nemysli na to, stejně je to jen formalita. Hele, Leničko, není ze mě moc cejtit ta cibule?" dýchne na mě. „Je. Chceš žvejkačku?" „Ty máš žvejkačku? No to je fantastický! Jahodová, hm, díky. Nezapomnělas ty sněženky?" „Ne. Tady jsou. Jestli chceš, tak je vezmi mámě. Mně to nebude líto, měla jsem je celej den, tak šije klidně vezmi." „No dovol! Ty jsem ti koupil k narozeninám. Pro maminku mám něco jinýho," poklepe si na náprsní kapsu. „Co?" „Ale, takovou básničku," začervená se. „To víš, jak znám Mahulenku, je mi jasný, že s ní budu muset začít odzačátku," nervózně se uchechtne. „Tak pojď, tady vystupujem," chytnu ho za loket „Ale to je moc pěknej dům!" raduje se pak na chodníku. „Postavili ho po první válce, prej pro ruský emigranty. V kuchyni je dokonce výklenek na ikonu." „Fakt? To je fantastický. Který je to patro?" zimničně přešlápne. „Poslední, až nahoře. Vidíš to rozsvícený okno? To je z obýváku. Tak jdi, už bude d e v ě t " „No jo, já vím. Ukaž mi ještě čumáček." „Tati, nezapomeň, na čem jsme se domluvili!" „Neměj strach, hlavně zařiďte tu výměnu. A buď na sebe opatrná, ty moje malá chudinko." „No jo." „Piš beletrii, to jediný má smysl. Plíst se do politiky je ztráta času. A n ě k d y . . . i života," vzdychne. „Tatínku!" vzlyknu. „Ahoj, broučku," pleskne mě přes zadek. „A drž mi palce," šeptne. Nechává mě stát, odchází, fifty-fifty. „Tati!" vykřiknu. Otočí se. „Až se uvidíme příště, tak už budu starší než ty." Chvíli se na mě dívá, možná si mě chce zapamatovat takovou, jaká jsem teď. Pak se vesele rozchechtá: „To bude ale prča, co?" Prudce zmáčkne kliku a zmizí v chodbě. Stojím na chodníku, představuju si, jak nahoře zvoní a jak mu máma otevře. Potom se pomalu vracím k náměstí. Zuzana asi trne u telefonu, ale už mám jen jednu drobnou korunu, tu potřebuju na metro, a stejně mi neuvěří ani slovo, sněženky nejsou žádný důkaz. Loudavě projdu turniketem a teprve na peróně si užasle uvědomím, že jsem tam tu korunu nehodila. Fotobuňka mě neviděla ...? Praha
147
Nataša
Reimannová
Autorův příběh (Úryvek) Jednou jsem se zřejmě rozhodl pro literaturu, která mi připadalajakojediné útočiště na této zemipro všechny, kteřínevědí, kam se vrtnout. Romain Gary Jakožto poslední žijící autor (mám dvě holky a další děcko riskovat nehodlám, co kdyby to byla zase holka), nutím se myslet na svou závěť — a nejen myslet, i ji n a p s a t Ne že bych vlastnil nějaké jmění — nemám vůbec nic a vzhledem k tomu, že kytaru jsem zapomněl doma, nemohu už ani ji považovat za svůj majetek — ty ženské ji prodaj, či daj, podle inspirace chvíle. Moje závěť musí být grandiózní, musí v ní být všechna pravda, kterou tak intenzívně cítím, za kterou jsem sice nikdy nebojoval, ale která je moje rozpažená pravda, na kříži, z něhož kape krev a tak vykupuje lidstvo jako staré flašky. Ježíši Kriste, co to zase melu. Moje závěť bude grandiózní, ale jinak, dočista jinak, bude to jen šeptnutí do prázdného prostoru, výdech ááách, a pak už jen čekání na ozvěnu, stejné ááách, ale hlas bude změněný a pak ozvěna ozvěny, ta ááách, se slejou v jeden chorál a ten už nikdy zvučet nepřestane a to bude moje závěť. Vrátit. Podivné sloveso, obsahující v sobě odněkud někam. Tu první půlku bych měl, ta druhá poněkud chybí — nahrazuji ho slovesem odjet, jenž v sobě tyhle sémantické zrady nemá, dobrák. Vydal jsem se ze svého hotýlku na nádraží a vtom jsem potkal kouzelného dědečka. Spíš dědka, ale Útulek mi poskytl určité vychování, nutící mě děsit se některých slov. Děsím se jich, ale nevyhýbám se jim -—jev tom jistá vrozená statečnost Poznal jsem okamžitě, že je kouzelný, neboť to hlásala veliká cedule, zavěšená na jeho hrudníku. „Jaká kouzla dovedeš, dědo?" povídám. „Napřed naval deset bobulí, a pak ti to řeknu," odpověděl k m e t S těžkým srdcem jsem vylovil peněženku, podal mu ušmudlaný papírek (za to by byly dvě láhve bílého vína, ale připomínka mul mi pozvedla žaludek), a čekal. Děda si ho pročmuchal, pečlivě složil, do kapsy vložil, a zvesela prohodil: „Tohle je moje kouzlo. Žulit takový blbečky, jako jsi ty." A zmizel. Ocitl jsem se u výpadové silnice z městečka. Nikdo za mnou nejel. Po hodině neúspěšného stopování jsem v zatáčce uviděl tlusťounkou pětitunku, která čím víc se přibližovala, tím víc brzdila, až zastavila docela; za volantem seděla Botička a radostně na mě mávala. „Kam tě můžu svést?" zeptala se svým zvláštním, trochu šišlavým hlasem. „Prostě mě sveď, jo?" „Hele Liborku, já už mám tři mužský a tři děti, 148
každýho v jednom patře a půda je neobyvatelná, kam bych tě šoupla?" Byla to pravda. Botička byla třikrát vdaná a třikrát šlechetně nepoučitelná: měla dům a jak se vdávala, pokaždé dostal novomanžel věnem patro; Botičce zbylo poslední, kde přebývala nyní sama se třemi dětmi a s jistotou, že čtvrtý mužský se už prostě nikam nevejde. Botička se jmenovala Ivana, obuv nepřipomínala vůbec ničím, ale jen co jsme se v Útulku poznali, začal jsem jí říkat Botí a jí se to líbilo. Hrávali jsme si na partyzány a ona měla vždycky roli nepřátelského rozvědčíka, vloudivšího se v naše chrabré řady. Role končila jejím oběšováním a jednou se náhi to podařilo téměř doopravdy, naštěstí se přihnal vychovatel a včas ji z jedle odřízl. Botička má milá, jak dlouho už jsem ji neviděl? „Kam teda vlastně jedeš?" „Tam, kam ty. Utíkám z domova, nevadí ti to?" „Taky jsem trochu utekla a ne jenom z domova. Aspoň už po mně nikdo nijak neleze." „Nikdo?" „Nikdo, Liborku. Máš to marný." Ale já po Botičce nikdy eroticky netoužil. Pak jsme jeli mlčky a dlouho, Botička nekladla Halininých 100 a jedna nebystrých otázek, až jsem se zeptal: „Nechceš mě za závozníka? Nemám co dělat a z čeho být živ." „Nechci. Nechci nikoho a ty se domů brzo vrátíš, víš?" Urazil jsem se a z nastálé šedé nudy se dal do zpěvu, tentokrát řekněme, Avanti popolo. Botička mě po první sloce přerušila s tím, že jí mám být vděčný, že až po ní. „Jak to, že se brzo vrátím domů?" zeptal jsem se nenávistně. „Kam jsi chodil po Útulku, jestli jsi vůbec někam chodil." „Oženil jsem s e s Evžou, neznáš ji a jsem doma. Totiž už nejsem a nebudu." „Ále budeš, třeba s jinou. Nic neumíš." „Samonaučil jsem se spoustu věcí. Hory, mraky a vagóny. Před hosty (řídkými, pravda) exceluji a to nejen v humanitních, ale i exaktních vědách a k Evže se pak dostavuje rozkoš, hloupá Boto!" Musel jsem se nadechnout a dodat* „Asi jsi zapomněla, že jsi málem chodila k Ukům!" „Uk sem, Uk tam," broukla Botička, „nakonec jsem se k Sámo dostala a když jsem to dodělala, šla jsem dál a byla ze mě soudní překladatelka." „A tu pětitunku máš místo psacího stroje?" zeptal jsem se tupě, ale znáte to, v každé rodině se pár tupců najde a nejinak tomu je v naší přečetné rodině Autorů. Abych vám vyložil Botiččino brouknutí Uk sem, Uk tam. Sirotci z Královské porodnice byli vkládáni buď do Útulku pro samouky, nebo do Útulku pro uky, to však ale až později, když se ukázalo, že nejsou schopni se samoučit, nýbrž jen učit Botička si dlouho nedovedla zavázat tkaničky, tak ji tam málem šoupli. Úroveň byla ve všemvšudy stejná, i strava i ubytování, jen vyučovací metody byly jiné a jít od Samů k Ukům bylo vždy cítěno jako cosi ponižujícího — Uci byli klasická škola, zatímco my jsme každé dva roky předvádě-
li komisi sestavené z představitelů všech řemesel a všech vědních oborů, co jsme se samonauěili. Chápete, nebo jste ještě nebystřejší než Autor? „Pětitunka je moje volnost, u stroje jsem byla přilepená od rána do noci a eště jako napotvoru jsem překládala samý nerváky. A kdyby jenom překládala. Jednou jsem seděla u vyšetřujícího soudce a předvedli obžalovaného v těžkých poutech, kulhal, byl starý a bezzubý a měl bleděmodré kulaté oči, tak bledě a tak modré, že se to hned tak nevidí. Ten člověk zastřelil svého souseda, protože se cítil ohrožován a taky byl — soused na něj jednou čekal s nožem a třemi kumpány a hodlal ho podřezat — to všechno mi sděloval ve svém metodickém jazyce přetěžkým hlasem a já jsem tlumočila a strašně se přitom potila. Nebyl podřezán, byla to jen výhrůžka, ale začal se bát, i když pak už se nic nedělo. Propadl panickému strachu, neovladatelnému, iracionálnímu a bezbřehému. Napřed si koupil poplašnou pistoli, ale to ho neuklidnilo, tak šel a koupil si karabinu, nabil ji a jeden večer se postavil k oknu, otevřel ho a vyčkával, až půjde soused pod tímhle oknem domů. Nečekal dlouho a vystřelil čtyři náboje. Soused náhle zmizel z jeho zorného úhlu a můj člověk se letěl i se stále nabitou karabinou podívat na dvůr, jak se věci mají. Věci se měly, soused byl prostřílen a definitivně zneškodněn, Člověk se tedy otočil a vrátil se k sobě do bytu. Karabinu postavil ke zdi, navlékl si vestu, protože byl červenec a on byl jen v košili a šel se udat na nejbližší komisařství. — Přiznáváte všechna tahle fakta, — povídá mladý soudce s fajfkou v méně melodickém jazyku a já tlumočím s očima na těžkých poutech. Člověk samozřejmě přikývl a soudce chtěl vědět, čeho se člověk tak strašně bál, když po pohrůžce nožem uplynul měsíc a byl klid, klid, během kterého ale se Člověk třásl a třásl a nespal, dokud si karabinu nekoupil. Člověk vysvětlit neumí, já taky ne, soudce nerozumí, jen advokát, rovněž mladičký, podotýká: — Můj klient byl ve válce a prodělal dost strašných bitev, aniž se jen trochu bál, byl statečný a jsou na to svědci. To znamená, že tentokrát prodělal takový Šok, který ho donutil zabít jako první, aby nebyl zavražděn sám. Tím si byl jist — Buď on nebo já. A hned jsem se šel udat, to je přece polehčující okolnost — Ano, říká soudce, a zavírá desky s dokumenty. Tázavě hledím, kdy se budu moct zvednou a zcela soukromě si s člověkem pohovořit, říci mu něco, co by mu aspoň maličko posvítilo v jeho tunelu. Tak se oba zvedáme a slyšíme nemelodický jazyk a hlas soudcův: — To není všechno, posaďte se. Hledím ještě tázavěji, můj člověk má své oči jak celé kytice pomněnek. — Co je, pane vyšetřující? za tlumočím. — Tentýž večer seděl pan X. za záclonou u otevřeného okna a umýval se. Kulka, která podle balistických expertů byla vystřelena z vaší karabiny, ho zasáhla do hlavy a pan X. byl na místě mrtev. Proč jste střílel ještě na pana X ? Vždyť jste ho ani neznal. — Pan X žmoulá člověk, — pan X., já přece, já O NIČEM NEVÍM.
— On nic neví, vpletu se do toho se svetrem totálně přilepeným na záda. Milý Liborku, seděli jsme tam potom do noci, aniž by se co vyřešilo a bohdá nikdy nevyřeší. Ten Člověk je ztracen a živý z vězení nevykročí. Po noci beze spánku jsem časně ráno doběhla napřed do Justičního paláce, aby mě vyškrtli ze seznamu tlumočníků pod přísahou a pak jsem šla rovnou k téhle firmě a pětitunce. A stejně mi každou noc plavou hlavou ty oči..." Botička zmlkla a já se radoval, že jsem mužem v domácnosti. „Když mě nechceš za závozníka, vem mě aspoň za hospodina," napadlo mě, neboť jsem si náhle uvědomil, že mi domácí práce začínají chybět „Pane Bože, ty seš ale nafoukanej. Nevemu," odpověděla Botička a jala se předjíždět sesterskou pětitunku. Akce se jí podařila a s radostným údivem jsme oba konstatovali, že tlusťounkou sestru řídí Cabča, další spolusamožačka. Jak se jmenuje doopravdy, nevím, ale je to pořád krasavice. Dostanu se k ní možná později, snad. Jestli mi za to bude s t á t . . . . . . Stál jsem zase úplně sám na silnici, žádný provoz nebyl, bolely mne nohy a hlava a sebelítost mě naplňovala jak cukrář kremrole. Na obzoru se konečně objevilo něco šlapacího a ono to bylo kolo, ba dokonce tandem, ale jen s jednou postavou — šlapat v těchhle podmínkách muselo být těžké. Tandem se přibližoval a vévodila mu veliká cedule hlásající , j s e m kouzelný dědeček". Heleme se, heleme se, mám se divit, nebo se toto zjevení dalo Čekat? Děda zarazil těsně u mé levé nohy, čile seskočil se sedla a poplácal mě po rameni. „Naval těch deset bobulí, cos mi ukradl," povídám. „A taky mi řekni, j a k s to udělal, že's zmizel?" „Tvejch deset bobulí dávno nemám," odpověděl. „A jak jsem zmizel? Stačí chtít. Hodně se soustředit a chtít, strašně chtít. Nemusíš si snad umět všechno vysvětlovat svým autorským mozkem. Na světě prostě některé věci jsou, nevíme proč a co je způsobuje, a nač to chtít vědět?" „Vy mě znáte?" „Mluvím všeobecně. Všichni jsme něčeho autoř i Já nevysvětlitelného zmizení. Nasedej." Nasedl jsem tedy a šlapali jsme a šlapali, byla tu jakási neznámá vesnice, zastavili jsme a děda rozhodl: „A teďka budu mizet tak dlouho, až vydělám na jídlo a nocleh." A zmizel Kolo stálo opřeno o zeď hospody, která byla zároveň hotýlkem a nic se mi nezdálo. Kdy se děda zase objevil už nevím, zato jsem s ním strávil několik báječných týdnů, od vesnice k vesnici, živili jsme se mizením, respektive on mě živil a už jsem si jiný život nedovedl představit Ač jsem strašně chtěl, jeho umění jsem se nenaučil! Ani nesamonaučil! Čas běžel do všech stran a ukončit všechno v téhle poslední Štaci s dědou, byť i kouzelným, se mi nechce. Tak co Evžo, Karlo, Jozefo a Halino? Život a smrt, život a smrad, totiž, to víš, vši; (vot ži! — voždi!) Zvykl si kmet na mne, propustit mě nechce, říct si nedá. Ale já musím dál putovat sám a cosi kdesi si hledat, třeba i n a j í t Ondyno jsme šli okolo lékárny a tam ve vitríně visel veliký, krasopis149
ně napsaný plakát: Nebojte se hemorojdů, kupte si jejich průvodce! A já se jich vždycky tolik bál! Rozšířených žil konečníku. Vlezl jsem do toho podařeného kšeftu a Průvodce si vyžádal. Byla to objemná brožura, s živě vyvedenými ilustracemi, znázorňujícími toto prdelní neštěstí ze všech stran a úhlů. Jinak tam nebylo nic, pouze návod k usmíření a adresy doktorů-hemorojdníků. Chtěl jsem brožůru zakoupit, ale byla moc drahá, a tak mi kromě obrázků neutkvělo v hlavě vůbec nic. Nadále musím spoléhat jenom na náhody, náhodou bývají nejspolehlivější. Spoléhat, uléhat, léhat a spát, jak mně se chce spát a nemám kde, usnu vstoje na ulici jako kůň Či kráva, upadnu, pomlátím se a vrazej mě do špitálu, jen to ne, to radši nespat. Coural jsem ulicemi, Čuměl na ceny hotelových postelí (příliš drahé, i ty levné), oblizoval výkladní skříně prohýbající se žrádlem a chlastem a snažil se skládat povzbudivé veršíky. Jednou jsem tu jednou tady pokaždé však vím si rady jak teďka neumřít hlady otočím se k městu zády mějte vy mě holky rády zapomeňte na své svády dejte se zas dohromady ať mám co žrát vždy a všady, atd. atp. Rozhodně musím něco spolknout. Vlezl jsem do první hospody, co se mi nachomejtla, poručil si jelito se zázvorovou kaší a bramborovým pivem, či naopak, a řekl si, že když už spoléhám na Náhodu, přijde si pro mne určitě Halina, jenže: nepřišla a vzhledem k tomu, že na zaplacení jsem neměl dost peněz, dal jsem rozzuřenému vrchnímu do zástavy hodinky. A byl jsem definitivně vyškrtlý z normálního běhu času, konečně jsem byl totálně mimo. Mimo domov, mimo svého obvyklého sebe, mimo čas, MIMO, momi, omim, no šak já nic moc neomim. Ale že jsem se napic, Hle hlen hulil v hluku heku . . . To už jsem snil, protože jakmile jsem vyhledal parčík a dosedl na lavičku, začalo to kolem mne huhlat a chrchlat a já byl v metru s padajícím stropem a jistotou, že nás to všecky záhy přimáčkne k zemi a tím rozmáčkne na drť. Jal jsem se plazit po čtyřech (v mém minulém životě jsem byl určitě pes) k východu, který byl zasypán a krutě se mi nechtělo takhle pitomácky u m ř í t Hrabal jsem rukama co mi síly stačily, moc ale nestačily, vyčerpáním jsem ve snu usnul. Probudil jsem se pod lavičkou a Šel rovnou do redakce místních nejčtenějších, či nejprodávanějších novin, v hlavě tento inzerát: „Autor samouk k dispozici všem pracujícím ženám na jakékoli domácí práce za byt, stravu a drobné kapesné. Přebohatá zkušenost Nabídky pište laskavě do novin. Značka: serióznost, důkladnost, účinnost, působivost, absolutní spolehnutí." Chtělo se mi dodat k rýmu, e v e n t krásný chvost, ale neodvážil jsem se, ač se nestydím. Slečna za inzertní přepážkou byla hezká a zpražila mě: „Jednak je to moc dlouhý, a jednak změňte pracující na zaměstnané, hergot, přece ženská doma 150
s pár dětma dře vod rána do večera, to byste zrovna vy teda měl v ě d ě t " To jo, zastyděl jsem se, „Tak já to nechám na vás," špit jsem. Ta slečna si myslela, že jsem cvok a vyšel inzerát tohoto znění: „P. Autor samuk k disp.; všem zam. ženám na jakk. dom. práce za byt, strvu, kap. Nabídky do novin. Zn. ser. duk. uč. půs. absoL spol." „Dyk tomu nikdo nebude rozumět a eště je to sprostý," vzbouřil jsem se spokojené slečně. „Naši čtenáři se vyznají," odpověděla mi. „Zejtra to vyjde, přijďte si za týden. Na shledanou." Loučení, loučení, ale co budu ten týden jíst, to mi ta dobrácká neřekla. Neřekl mi to nikdo, do žádného Deus ex machina jsem nevrazil, zkrátka mě lautr nic nenapadá, vás jo? * Stále stejná slečna za přepážkou. Zdálo se mi, že trošku zkrásněla, jistě týdenním čekáním na mou návštěvu, nutil jsem se do neskromnosti. Otázka mé skromnosti či jejího opaku zůstává pro mě bez odpovědi, ať se činím, jak se činím. Vnější chování by hovořilo ve prospěch prvého, vnitřní pak svědčí o druhém, prase se v tom vyzná. Chci říct, že působím skromně, ale necítím se tak, což prý je nemožné. To prý jsou frojdové a jiní obejdové, co zotročili lidstvo zavedením povinné četby a aplikace svých dílek. Tohle ovšem netvrdím sám, nýbrž s partou jiných autorů. Tedy slečna seděla a budete se divit, ona mě nepoznala! Musel jsem vylovit příslušný papírek s příslušným kódem, textem a čísličkami, a potom teprve na mne vzhlédla, zašátrala rukou jakoby sobě pod sukni a vylovila tlustý balíček — těžko věřit, že vskutku zpoza sukénky, i když stát jsem ji neviděl. Při odchodu nastal problém, na který jsem předtím nepomyslil. Ta osoba chtěla, abych za inzerát zaplatil! „A čím, slečno pěkná?" — „Váš problém, pane. J i n a k . . . " Nedořekla, protože já se najednou rozběhl jako namydlený blesk a byl fuč i s jejím, totiž s mým balíčkem. Já vím, že metafóra namydlený blesk je neobyčejně triviální, ale vždycky si při ní představuju Pána Boha, jak je rozzloben na blesk, an je Špindíra a nerad se umývá, pročež Pán Bůh ho chytí do jedné ruky, do druhé uchopí mejdlo a drhne milý blesk, až lítaj třísky — bleskouskové malí. A jak tak mydlí, blesk začne být pochopitelně klouzavý, až mu tedy z ruky vyklouzne a v tu ránu sebou praští o zem, spokojen, že se opět řádně zas vinil, a tak je to stále dokola a je to moje blesková teorie. Zašel jsem pro změnu pod most a otevřel balíček, na mou duši, tolik odpovědí jsem ani nečekal, to zas bude námaha všechno roztřídit, vyhodit erotické návrhy, co se vždycky do inzerátní (a nejen, jistě) korespondence vetřou a pak začít pobíhat, hovořit, snažit se, vybírat, nepřebrat, dobře vybrat, vždyť já na to nemám dostatek energie! Snad abych si zchrupnul, než to začnu studovat Spánku mi však nebylo naděleno, byl jsem vzrušený a rozčilený, poprvé v životě jsem měl vyvinout vlastní iniciativu, pronásledovat svůj blbý nápad (ach deníčku-nápadníku, v tobě byly jen ideje bystré, aspoň co si pamatuji, a když já si ne-
pamatuji lautr vůbec nic!) až do konečného řešení, tj. najití si nějaké dobré duše (a co když se dobrou bude jenom tvářit a ve skutečnosti bude ziá? Jak to já nezkušenec poznám?), která mě zaměstná a . . . A co? Co zas naříkám, lenoch bublinovitý, přece jsem se zmínil, že mi domácí práce začínají chybět Nepsal jsem to, abych se vám zalíbil, nýbrž sám sebe potvrdil, teď to mám a Čti Liborku, čti, třiď a vynacházej. Erotické návrhy a jistě mezi nimi byly i podvrhy, se vskutku vyskytly, nebylo jich mnoho a nebyly originální, je-li ovšem v tomto oboru originalita ještě možná. (A co v oborech jiných, ptám se? Opětně nezodpovězeno.) Tak jsem to rovnou hodil do řeky, voda byla hnědá a zlehka smrděla a to se v tom relativně nedávno lidi cákali. Nejsa ekologem, házel jsem dál a balíček se ztenčil. Nejvíc se mi líbila jedna starší paní, aspoň se za takovou vydávala, jsem to ale nedůvěřivec a řekl jsem si, že tou začnu. Bydlela v centru, v pěkném Činžáku s červeným plyšovým tébichem na schodech, ve vstupní hale zrcadlo velikosti mého bývalého pokojíku a před výtahem dveře — tepaná mříž, nádhera. Zvonil jsem s bušícím srdcem a kovadlinkou v hlavě, tesaříci milí. Ani jsem nestačil stáhnout ruku z kulatého zvonku, jenž mimochodem vydával melodii slavné předválečné písničky „Pojď slepičko, pojď slepičko, pojď", když se dveře otevřely a v nich stála skutečná bábrle, slepička předválečná, elegantní v drahé šmolkově modré róbě, na furt pěkných nohách lodičky od krokodýla, kolem krku pravé korále (to si ovšem vymýšlím, neb pravý korál od falešného nerozeznám, Evža mě k potápění nikdy nepřinutila a výzbroj, kterou mi koupila, jsem tajně a velmi nevýhodně prodal), na štíhlých prstech co jiného než prsteny a v uších — měla jen klipsy, zato velká zlatá kola připomínající šneky, a to jediné se mi na ní nelíbilo. Za ní šmajdal pejsek Sisi, jak jsem se dověděl později, směs mnoha ras, jimž dominoval pudl královský — odtud to jméno. „Dobry den, já jsem ten pán z inzerátu," povídám stručně. Ledabyle se na mě podívala, asi potřebovala brýle a koketérie jí bránila v řádném vidění, a pravila pěkným altem: „Jsem osoba dosti náročná a nevím, jste-li schopen mne uspokojit" To byla tedy řeč! Dočista mě odradila a jal jsem se couvat, brblaje cosi jako „V tom případě raději, madame, podávám rovnou d e m i s i . . . " „Ne tak rychle, panáčku," ona na to pohádkově, že by mi splnila tři přání? Ani bych nevěděl jaká, prozatím. „Napřed si vypijeme trochu šampaňského, abychom se blíže seznámili, a potom se rozhodneme, souhlasíte?" Na šampaňské mám slabost a pil bych ho třeba s čertem, natož s elegantní paní, byť ne nejmladŠí, ale za to ona nemohla a nakonec ji pak mohu k tomu čertu poslat Alespoň poznám její byt. Podobal se jí elegancí, zároveň byl útulný a dobře by se v něm dělalo (ledacos). Sisi hned vyskočil na křeslo a hlavu složil na přední tlapy. Zamžoural a pravil: „Tak co tomu říkáte?" Ztvrdl jsem, vrhl neobyčejně blbý pohled na dámu, pak
na psa, a ona se usmála: „Toho si nevšímejte. Já jsem břichomluvkyně, tedy bývalá, neboť už se tím neživím, ale pořád trénuju, člověk nikdy neví. Dokonalé, že?" „Bravo," ozval se pes. Tak Líbo, tady zcvokneš než se naděješ, prohodil jsem k sobě a ani jsem si neuvědomil, že používám mně tak protivného (opravdu?) jména. Paní pokynula Sisi a ten odběhl kamsi a v tu ránu se vrátil s košíkem v hubě. V košíku bylo šampaňské a dvě skleničky — flétny. „Jste si jista, že mě potřebujete?" odvážil jsem se, neboť jsem si dovedl představit, jak pes luxuje a chodí na nákupy. „Ale ovšem," povídá madam, „už toho mám dost si sama číst, anebo nechat Číst Sisi. Víte, já čím dál hůř vidím a skutečně nutně potřebuji čtitele." „Je to tak," zavrčel Sisi. „Potřebujeme Čtitele." Zpitomělý do své totality chopil jsem se láhve a začal točit drátky. Ani jsem se za tuto iniciativu neomluvil, špunt vyletěl jak prd po navoskovaném plátně, a honem jsem chytal bubliny do sklenek. „Na zdraví," řekl pes a já do sebe zvrhl skleničku, na nic nečekaje. Paní mě napodobila a pobaveně pozorovala, aspoň to tak vypadalo, teď si myslím, že si na pobavení bohatě vystačila sama. „To bych vám prostě jenom Četl a četl?" došlo mi. „Já ani přesně nevím. Všechno přijde postupně," odpověděla a nalila druhou, pak třetí atd. až do konce, sklenku. To už jsem někde slyšel a hezky se to poslouchalo. Neplánovat. Nezabývat se budoucnem. Postupně, jak události defilují. Zjistil jsem, že jsem trochu ožralý a podepsali jsme dohodu. Skutečně v ní stálo, že jsem její čtitel. Sisi mě odvedl do mého pokojíčku, ve kterém nechybělo zrcadlo, usoudili jsme, že jsem pod obraz, popřáli jsme si dobré noci, ač jsem neměl tušení kolik mohlo být hodin, pomohl mi se svléknout a dál se konal jen spánek beze snů, tím lépe! Kdy jsem se probudil vám rovněž nemohu říci, protože to nevím a taky jsem si ne a ne vzpomenout, kde se to vlastně nacházím. Prohlížel jsem si komůrku, ze zrcadla na mě pomrkával jakýsi nevábný chlap, to jste přece vy, podotkl pes, jehož jsem si nevšiml. Škrábal se zpoza postele a pohvizdoval si. „Kde máš paničku?" ptám se. „Tady jsem, tady, hledejte," ozval se ten pěkný alt z vnitřka bytu a hra na schovku začala, aniž kdo pikoloval, pokud se při schovce pikoluje, už se nepamatuju. Hráli jsme si dlouho, nejen Čtitel, ale i hratel! Pak jsme ji (protože chtěla) našli za záclonou. Pes zakvičel, šlápl jsem mu na tlapku, kvičela paní, protože měl kvičet pes, jenž ležel mrtev na z á d e c h . . . kvikot přešel v jekot „vy jste mne zabil, vrahu," nějaká hra na vraha tuším existuje, jednou mě do ní v Útulku nutili, nevím už jak to bylo, „vrahu, vrahu, vrahu" štěkal mrtvý pes a zmizet se mi nepodařilo, tohle ve smlouvě nebylo, ještě jsem jí nepřečetl ani povídku, ani fejetón, chci pryč. Aťsi venku drobně sněží, ať mám pusu plnou vlasů a Evža mi upíjí můj čaj — já jsem se nezbláznil, lítalo to v mé hlavě, co se to děje, paní vytáhla 151
revolver a střelila do mě. Dramatická pauza — konec dílka, či na pokračování, revolver byl dětský a pes na baterky, kdepak, i dětský revolver může strašně ublížit a zvíře bylo živé, teď už ne. Zvedl jsem telefon a vytočil dvě čísla. Jedno veterináři a jedno na psychiatrii. První služba se dostavila za chvíli, zatímco dáma znovu hledala skrýš. Psa Sisi odvezli v igelitovém pytlíku za doprovodu trojího vzlykotu. „Už na mne prosím vás nestřílejte, i když je to z legrace. Jednak mohu přijít o oko a jednak to bolí v prsou." Psa Sisi ranila docela obyčejně mrtvice, netvrdím to sám za sebe, veterinář telefonoval, protože mu paní bylo hrozně líto. Zpráva tato ji jakžtakž uklidnila a já začal litovat svého volání odborníka přes psýché (a navíc jim nedůvěřuji, jako každý normální Člověk). „No tak," vzdychla si, „přečtěte mi něco, ať nám čas plyne veseleji." „Má to tedy být četba humorná?" táži se. „Hledejte, příteli, vyberte cokoli, ať bolest přebolí," ona na to, duše poetická. Jal jsem se hrabat v zaprášených knihách a tu najednou zpoza jedné hromady klasiků (Dickens tuším) vypadly černé desky, z nichž pak se vysypal na koberec kratší rukopis, psaný kaligraficky, značně vybledlý, ale čitelný. Jeho stáří bylo těžko odhadnout, rozhodně byl v nejlepších letech. „Co je to za rukopis? Znáte ho?" sbíral jsem papíry na všech čtyřech — skutečně tu nějaké psí pouto je. „Ukažte, dejte to sem," natáhla ruku. „Psáno asi před třiceti lety," řekla stručně a probírala se stránkami. „Nikdy nikým nevydáno, vždycky odmítnuto s připomínkou, že to není dobré. Taky to není celé, tuším." Pak ji ale stručnost přešla, hlas se jí krásně rozechvěl, břicho promluvilo: „Je to rukopis mého dávného milence, mé velké, největŠÍ lásky, mého cukrouška Matýska, co mi umřel a zbylo po něm jen těchhle pár vybledlých s t r á n e k . . . " Pak ústy: „Přečtěte mi je, Libore, prosím vás." „Hned, hned," docela jsem byl zvědavý. Nalistoval jsem první a jedinou kapitolu a ona mne přerušila: „Je to o mně a pro mne, samozřejmě, musíte mi potom říct, co si o tom myslíte." „Zajisté," a jedním dechem: Zamiloval se do ní na první pohled. Byl zamračený zimní den, mraky těhotné sněhem se nemohly odhodlat k porodu a on se znuděně ubíral k Varieté, kde měl schůzku s obchodními partnery z daleké ciziny, kteří chtěli mermomocí shlédnout představení břichomluvkyně, jejíž hvězda stoupala. Nikdy nic podobného neviděli a on, trulant, sám o tom začal jednou hovořit, ačkoli se o podobné věci vůbec nezajímal, nudily ho, jenie n a jednom nekonečném koktejlu, organizovaném jeho firmou na počest hostů, už nevěděl o Čem konverzovat, obchodní otázky už byly přetřeseny až do třasu jeho rukou, kultury a umění, jako je literatura, divadlo Či výstavy, se oni báli, neb sice obchodovali s námi vesele, nic152
méně politicky stáli proti nám, nuže na tomto koktejlu ze zoufalé nudy jal se hovořit o posledním drbu města: nové mladé břichomluvkyni, prý strašně nadané, zajímavé představení atd. A hoši projevili zájem, chtěli zvědět, vidět tento politicky nezávadný spektákl, kupte, drahý příteli, lístky a pojďte s námi, doprovoďte nás, strávíme jistě kouzelný večer. Teď se tedy coural zcela otráven ke vchodu do varieté, z dálky viděl juchající skupinku svých „klientů" a přemýšlel horečně jakou záminku by si vymyslel, aby mohl odejít aspoň po přestávce. Náhlé úmrtí tchýně nepadalo v úvahu, byl svobodný, pracovně to nijak nešlo taky, vždyť v současné době byli jeho jedinou prací oni, tak co? Nechal to na vnuknutí poslední minuty a odevzdaně se rozhlaholil. První část představení byla věnována zcela idiotským písničkám a tanečkům, lil do sebe Šampaňské za firemní peníze a chvílemi usínal únavou — měl za sebou den docela bez vzruchů — a nudou. Pak se rozsvítilo, jeho hosté se šli vyčůrat a on čekal na únikovou inspiraci. Jenže kromě obyčejného útěku ho nic nenapadlo a ten nepadal v úvahu. Ožrat se do němoty se přece jenom bál, z podniku by ho asi vyrazili, a co by kde hledal? Přesto však dál pil, světla pomalu zhasínala, osvětlovači zkoušeli psychedelické reflektory, hosté se vraceli ze záchodu, nastala úplná tma. Zazněla veselá fanfára, purpur opony se rozevřel, na pódiu stál pán ve fraku a povzbudivě mával do potlesku. Cítil, že usíná, pánova slova se mu míhala před ušima a znovu všepohlcující tma. Probudil ho (Či spíše probral) pěkný alt, trochu zastřený, ale mazlivě rozkošnický. Otevřel oči a na scéně spatřil mladou dámu zvláštní krásy, kaštanovou a zřejmě tmavě modrookou, plné střední postavy. Seděla v růžovém křesle, které dobře ladilo s její černou róbou. Hluboké dekolté odhalovalo těžká ňadra. Kolem ní seděly rovněž na růžovém koberci pejskové a kočičky a konverzace byla v plném proudu. Ve svém okouzlení nebyl s to pochopit, co vlastně ta dáma na scéně dělá, když zvířátka jen tak seděla, ničím neproskakovala, nepanáčkovala, netančila, necvičila, jen si hezky povídala. „Úžasné," zaslechl vedle sebe hlas svého klienta. „Prostě úžasné. Tisíceré díky, příteli, že jste nás sem zavedl." Hloupě se usmál a potom pochopil Slavná břichomluvkyně, to je ona! Nyní poslouchal velice soustředěně a uvědomil si, že zaprvé ta žena skutečně vůbec ústa neotvírá, a za druhé, že hovor je neobyčejně duchaplný. Zdálo se mu, že hledí-li dáma do publika, dívá se na něho a ani nevěděl jak, začal k ní vy sílat vroucí láskyplné pohledy. Potom ho napadlo, že jí po představení musí dát květiny, před chvílí se tu motala bába $ růžemi, ale už ji neviděl Omluvil se hostům a hnal se k Šatně. Jaké štěstí, bába se zrovna loučila se svou přítelkyní Šatnářkou a v koši jí zbývalo ještě sedm růží. Honem je popadl, zaplatil a popíchal se, a cucaje si krev z prstu řítil se zpátky do sálu. Jakmile dorazil, začala se rozsvěcovat světla aonk svému úžasu vidět, že celá mužská Část publika, kromě jeho
„klientů", kteří zřejmě ve své zemi tento zvyk nepěstovali, drží v rukou kytice růží... Zde rukopis končil, zcela beznadějně na první půli stránky, a já pocítil takové zklamání, že jsem se musel křivácky zasmát. Podíval jsem se na dámu, usmívala se a něco si šeptala, ale žádný zvuk nevycházel ani z úst, ani z břicha. Potom vzdychla, tak dlouhý vzdech jsem ještě neslyšel, bylo to spíš zaúpění a zeptala se mne, co tomu říkám. „Jsou tam jistá klišé," povídám hodně tupě, „ale jinak je to výborné." (U nás v rodině nikdy žádný Autor nebyl dobrým Kritikem.) „Hlavně je ovšem strašná škoda, že to není dopsané. To je prostě frustrující." „Dopsané to je," řekla dáma. „A vy jste zbytek rukopisu ztratila?" ptám se zoufale. „Ne, tak to nemíním, je to dopsané v mé hlavě. Až do samého konce." „Povídejte," vyzval jsem ji jednoduše. „Moc vás o to prosím." „Samozřejmě, přece vás nenechám o hladu. Ale a propos: přineste mi k tomu nějaké kaviárové toasty a ještě šampaňské." Letěl jsem do kuchyně, připravil toasty, otevřel Šampaňské, dal to všechno na tácek a pohodlně se uvelebil na kanape proti ní. „Tedy se rozsvítila světla a jako vždycky měli pro mě všichni mužští v sále nádherné pugéty, takže Matýskův se pochopitelně v tom množství ztratil. Někteří mi je s výkřiky — brávo — házeli na scénu, jiní se k pódiu vrhali, já se klaněla a moji zvířecí přátelé také, a to už jsem si všimla, že jediný Matýsek stojí jak stará sosna nad propastí, to je takový tragický strom, musela jsem se na něho usmát, jak byl dojemný a najednou vidím, že on jediný má krvavé prsty! Občas š i j e cucal, ale trní ho řádně popíchalo. Má romantická duše se vzepjala a okamžitě mi přikázala seznámit s e s tím pánem. Pokynula jsem mu a on, jak v hypnóze kráčel k pódiu, vyšvihl se na ně a řekl, že už mě nikdy neopustí, což se stalo. Pozvala jsem ho do své lóže, ošetřila mu ruce a šli jsme se občerstvit do sousedního baru." Neudržel jsem se a zeptal: „A co jeho ,klienti1? Vždyť je tam nechal být a utekl od nich jako zloděj." „Cha!" zvolala dáma. „Takové otázky jsou v příběhu o lásce na první pohled nemístné. Navíc je to úplně jasné: už je nikdy neuviděl, protože hned druhý den ráno dal písemnou výpověď a po zbytek svého života se zabýval jen mnou. Jezdili jsme spolu na turné do ciziny, dělal mi manažéra a neodloučili jsme se od sebe a n i n a minutu. Asi právě proto nás nenapadlo vzít se. Nač běhat po úřadech, když jsme věděli, že jsme svoji až do smrti. Ty zájezdy byly občas dramatické, jednou začalo v sále hořet a jen taktak jsme se zachránili, prý to udělal nějaký žárlivý blázen, který se mi chtěl pomstít Pomstít za co, Libore? Ale snad už vám život dovolil poznat, jak lidé závidí druhým lidem Štěstí. Zřejmě myšlenka, že je někdo už tolik let Šťastný je nesnesitelná a musí se udělat něco, aby tenhle stav přestal. A on přestal, i když ne zásluhou toho Šílence, sám život se o to postral. Můj Matýsek začal postonávat, stěžoval si na hrozné bo-
lesti hlavy, začal špatně vidět a zakrátko se mnou už nemohl jezdit Snažila jsem se pracovat jen doma, ale vždycky to nešlo a museli jsme se čas od času odloučit Komunikovali jsme ovšem telepaticky, vždycky jsem věděla jak mu je. Čím dál hůř a na jednom zvlášť protivném zájezdě (protivném proto, že tam bylo strašně buranské publikum, to se občas stávalo) jsem se v noci probudila s jistotou, že umírá. Načmárala jsem pár slov pro kolegy a šéfa, sbalila kuférek a ve svém neštěstí jsem měla štěstí s vlakem, za pár hodin jsem byla u něho. Nemýlila jsem se — byla to agónie." Najednou nemohla pokračovat, její minulost ji do sebe vstřebávala, stahovala ji na dno dávno neexistující bolesti jak imsalka své oběti, její náhodou, pokud na to lze věřit, znovu nalezená paměť se do ní zarývala, jako to teď dělala ona s nehty do svých dlaní, bylo třeba vybuchnout, vykřiknout, vybědovat se. Sám jsem seděl jak mražená zelenina, nenacházel slov, která bylo nutno vyslovit, já směšný blbeček, pletoucí se do cizích životů s jejich příběhy, v bláhovém domnění, že z nich něco pořádného upletu. „Rychle jsme si řekli na brzkou shledanou a já mu zatlačila oči," ozvalo se konečně ze dna, „dokonce jsem po něm měla ještě jiné muže, ale se žádným jsem nepromluvila. Povídala jsem si jen sama se sebou, to znamená s ním a tak dlouho jsem si povídala, až jsem na něj zapomněla, na svou největší lásku, jenže jste přišel vy s tím svým idiotským inzerátem, jen jste se objevil zabil jste Sisi a teď tohle, prach sfukovat ze zapadlých listů, jste sadista pane. Teď do smrti vím, že nemám ani psa, ani muže, jen a jen své břicho, které už ale nikdo nechce a nepotřebuje, břicho, které nikdy nenosilo děti, nebylo jejich dočasným příbytkem, žilo si ve své upovídanosti jen pro sebe, udivovalo sice spoustu lidí v celém světě, jenže když se nabažili a já zestárla, rozveselovalo už jen mě a vlastně ani to ne, protože se příliš znám a předem vím o čem budeme konverzovat... Mluvte člověče, řekněte něco." Teď se mi mělo chtít n e b ý t Nebo alespoň být jinde. Někým jiným. Nebo s někým jiným. Nebo s někým jinde. Ostatně. Někdo zazvonil a byl to doktor, na kterého bylo pozapomenuto. Přišel vhod, nemuselo se mi nic chtít „To vy jste telefonoval?" vyštěkl na mne (že už by se Sisi in kam oval?), byl zřejmě v prachšpatné náladě a všichni pacienti, zvlášť potenciální, ho otravovali. „Ano, já," zahuhlal jsem, neboť mě v tu chvíli bylo jasné, jak trapně jsem si počal. „Co je té dámě?" Dáma seděla sama na sobě jako kvočna a bylo vidět, že JÍ se podařilo být jiná jinde a s jiným. Doktor vytáhl z brašny kladívečko, přehodil jí nohu přes nohu a zlehka udeřil těsně pod kolenem. Noha vylítla vzhůru a paní do přítomnosti Zamžourala na doktora a nabídla mu šampaňské. Vypil skleničku a potom jí dal k vyplnění nějaký test, který prý stoprocentně odráží duševní rovnováhu. Dovolil jsem si o tom pochybovat, ale ne nahlas. 153
Zatímco ona psala, vyprávěl jsem doktorovi, co se tu stalo, .a proč jsem si myslel, že je nutné ho zavolat. Hleděl na mě se zjevnou nenávistí a na konci mého recitálu syknul: „Uvidíme, co řekne test. u Paní dopsala a s klidem podala papír doktorovi. Dokonce se usmála a bylo vidět, že se zase přestala brát vážně. Doktor prostudoval text a vybuchl: „Hergot, proč jste mě volal? Břichomluvectví nespadá pod psychiatrii, aspoň zatím ještě ne a šok, který utrpěla z úmrtí psa, je úplně normální. Kdo miluje zvířátka, ten pochopí a nevolá doktory, náš Čas je převzácný, studia drahá a dlouhá, já mám na starosti spousty opravdických bláznů a sebevrahů, dokonce je jich čím dál víc a che che che, jak se tak na vás dívám, ošetření byste potřeboval vy, co se klepete, že vy jste depresívní maniak, kouká vám to z očí! Zajděte za mnou příští týden, nebo víte co, rovnou se mnou pojeďte, ne neprotestujte, hoši, vemte si ho." Paní se rozesmála a bříško jí zapělo Valčík na rozloučenou. Hoši se vyřítili ze sanitky, čekající před domem, a vzali si mne. „ P a n í . . . " zařval jsem. „Suzy Primus, zde odpočívá v pokoji slavná brichomluvkyně, Suzy Primus," volala na mne, „nezapomeňte . . . " Za deset minut jsem seděl v doktorově kabinetu. *
Čas strávený v blázinci byl časem ztraceným, řeklo by se na první pohled. Je to však pohled lidí, co doposavad neměli s klinickými pomatenci co dělat (aspoň se tak domnívají), lidí, jejichž jediným cílem je . . . inu, každý podle zásluh. Já jsem onen čas trávil bádáním je-li lepší vědět hodně, málo nebo nic, a došel jsem k názoru, že i to je po všech stránkách x-elativní. Doktor na mne byl hodný, poctivě se snažil mou psychu nějak narušit a jak se mu to s postupem času nedařilo, propadal čím dál hloub melancholii a alkoholismu. Byla to klasická oběť své profese a doby. Zatímco já nemám ani profesi, ani dobu, ani majetek. A záhon pod mým oknem zvadl, fádní barvy zase měly vrch a bouřka s hromobitím se stáhla kamsi do jiných světových stran. Bylo po zábavě a vážně jsem si už nic od nikoho nesliboval. Blázinec byl dům kachlíkový, architektury klasicky neurčitě moderní, architekt asi chtěl, ale nemohl, nebo mohl, ale nechtěl, celá koncepce nevyzněla, ovšem bláznům a lidem v těchto zdech přebývajícím to bylo jedno, či se tak tvářili, nikdy jsem neměl příležitost si o tom popovídat a ani se mi nechtělo. Jak taky mohu vědět, jak budova zvenčí vypadala, když jsem si ji nikdy pořádně prohlédnout nemohl. A když jsem mohl, už se mi nechtělo. Jedno štěstí mě však v Ústavu potkalo — byla to muzika. Vyhrávala od rána do večera a jakýmsi zázrakem to byla muzika z mého dětského Útulku. Další kroužek. Můj doktor se přišel rozloučit, ruka se mu klepala jak ratlík, kterého jsem vídal u bývalých sousedů, nic si tedy nevymýšlím a řekl, že j d e do anticipované penze. Nebylo třeba ptát se proč, ruka mluvila za něj. „Asi už brzo půjdete domů, je vám houby, bylo mi s váma dobře. Zaskočte za paní Suzy a vyřidte jí mé pozdravení." Detail nesmys154
lu domova jsem pominul a slíbil mu zajít k své dobrodějce. Naléhal, abych si vzal jeho vizitku, kdyby náhodou a pro případ. Tak jsem š i j i vzal, aby mu nebylo smutno. Chvíli na mě okouněl, jako by mi chtěl cosi důležitého sdělit, pak třaslavě mávl rukou a pouze sdělil: „Bude s e m i po vás stýskat," z čehož nebylo jasné jde-li o mě či o plurál pomatenců. Nakonec z něj vylezlo: „Můžete mi to prominout?" „Co?" zeptal jsem se namouduši upřímně. „Že jsem vás tu proti vaší vůli internoval." „Hraje tu muzika, kterou miluju a stejně nemám kam jít." „To není důvod. Řekněte mi, že se na mě nezlobíte. Ať se mohu v klidu dochlastat." Je pravda, že mě občas zatrápila otázka, proč tu jsem. Je ale rovněž pravda, že v tu ránu naskočila druhá otázka — a proč ne? Pod oknem z falešného materiálu se často komíhaly bytosti lidem podobné a zrcadlo tu k máni nebylo. „Nechte toho, pane doktore. Jestlipak jste si myslel, že konáte svou povinnost?" „Samozřejmě, že nemyslel! Povinnosti mé a všeobecné mi dávno vypadly z hlavy, takže jaképak konání! Rutina, příteli, rutina!" „V tom případě se na vás vůbec nezlobím a můžete se jít ožrat na mé zdraví. Mentální, ovšem, za to druhé si ručím sám." „Vy jste přítel, člověče! Vy jste Člověk, příteli! My jsme lidé, přátelé! Na zdraví bláznů, na bláznivé zdraví!" Na ulici bylo středně rušno, můj starý známý pocit mě neopouštěl, ať se vrtnu kam se vrtnu, capká se mnou, při mě, u mne, ve mně. Vlastnímu stínu se dá iluzorně uniknout skryjeme-li se před sluncem, tahle potvora je nesmazatelná, nesmytelná, nezapomenutelná. K Suzy jsem dorazil za šera a div se světe, padli jsme si do náručí. Nezbývalo mi, než pochovat ji, jak jsem si to předsevzal, než mě zavřeli do Útulku. Strávil jsem u ní ještě nějaký čas, vyplněný pracemi, hrami, četbou a procházkami, či spíše výlety, spřátelili jsme se dokonale a zůstal jsem, jak výše podotknuto, až do paniny smrti — i ona měla k stáru špatné sx-díčko a to jednoho dne dobouchalo. Mimochodem byl s břichomluvectvím konec, ne proto, že umřela, to taky, ale už předtím — nějak jí to bez Sisi nebavilo a stala se z ní docela obyčejná starší dáma. Hx-ob měla předplacený, všechno bylo v pořádku, i náhrobní kámen Zde odpočívá v pokoji slavná břichomluvkyně Suzy Primus se skvěl mramorovou novotou a slušelo jim to. Na pohřbu jsem byl sám, a to úplně. Jen já. Tak se odchází ze světa. Tak se správně odchází ze světa, aspoň z tohohle našeho trochu známého. Byt si vzal zpátky majitel, Suzy byla celý život jen nájemnicí, a já byl smutný, bez chutí, bez nálady, tvaix)hově zakyslý. Bylo třeba jednat, ale já velkým jednatelem nikdy nebyl a jediné co mě napadlo, bylo znova se podívat k moři, jak se má a stýskalo-li se mu po mně, jako mně po něm. Od Suzy mi zbylo trochu peněz, za dvě a půl hodiny mě vlak vyplivl pár metrů od pláže a byl příliv. Hleděli jsme na sebe, moře a já, vyčkávali jsme kdo udělá první krok, netrpělivě jsme na sebe hu-
čeli a šuměli a nakonec jsme se krásně postříkali, moře se mi vzdalo a začlo ustupovat Dobře si s tebou rozumím, jsi mi příznivě nakloněn, jsi kamarád, ty části oceánu při pevnině se specifickým vodním režimem (a jak by bylo krásné, kdyby všechny režimy byly vodní!). Zato mulu, mulinku mou jsem nenašel ni jedinou a hospody a hotely strašně podražily. Nechť, jednu komůrku jsem si
Sylvie
stejně najal, vlezl do ní i do postele a tam se zavrtal do dokonalé deprese i bez peřiny, spleen mě přikryl jako čerstvě napadaný sníh, či listí, jako útržky paměti, jako rov. Potěžkával jsem ty kousíčky, abych je mohl lépe nadlehčit, ulehčit jim, usnadnit jejich putování, ale dočista mě přemohly, vstal jsem a Šel ucpat záchod, abych se nespláchl. Pař i i
Richterová
Náčrty k Slepému Narcisovi Slepý Narcis maluje svůj portrét rukou druhého člověka případně druhého Slepého Narcise. Nevlastní rukou maluje. Krade svůj portrét, vykrádá z očí, loudí, páčí, škemrá, vynucuje, líčí na néj, platí, někdy dokáže naopak, že mu za něj ještě zaplatí. Nevlastní ruka, nevlastní láska, nevlastní děti, prostě všechno, co si Slepý Narcis přivlastnil, prostě všechno. Tak tedy: Narcis nezemřel, dal si dobrý pozor, aby nespadl do vody, do průzračné vody která zrcadlila jeho svůdnou tvář, dal si dobrý pozor, aby si prsa příliš nerozedral nehty, v zoufalství nad tím, že nemůže sebe milovat v zrcadle. V zrcadle, které ztrácelo jeho podobu, jakmile se jí chtěl dotknout A možná taky, že už tenkrát kolovala nějaká původní verze pohádky o králi, který byl ochoten dát svoji dceru princeznu jen tomu mladíkovi, který vynese z vody zdobený džbán, který se třpytil a leskl pod vodní hladinou. Uchazeči o princeznu se potápěli a potápěli, utápěli, eventuelně nechali utrácet za to, že džbán nedokázali vynést Až chytrý Honza, místo aby skákal do vody, vylezl na strom a sundal z větve džbán, který se tím pádem přestal třpytit ve vodě. Král udělal dobře, že trval na následníkovi, který rozpozná, kde mají věci svůj počátek. Narcis však vzal věc doslova, domnívaje se, že sám v sobě začíná a končí, jako džbán. Na strom nelezl, co by tam dělal, myslel, že ví kde je, myslel, že ví co je, atakdál, aniž si tím příliš zatěžoval hlavu, nebo co. Od té doby stárnul, stárnul, tloustl, bytněl, ztrácel cit pro krásu, pro svoji, jiný nikdy neměl, a začal mu slábnout zrak. Až oslepl docela, což mu nevadilo, protože stejně nikoho nechtěl poznat, potkat, spatřit, nikdy nic nechtěl, kromě svého pro tré tu ovšem. Že je Narcis slepý, neznamená, že nemá oči. Má oči jen pro sebe, proto je slepý, vlastně Slepý. Znamená to, že nikdy nikoho nepoznal, protože ho nikdo nezajímal. Znamená to, že se nikdy nepoznal, protože nepoznal druhého. Tak tedy: Narcis si dal dobrý pozor, aby nezemřel, zato zestárnul. Jeho tělo je otylé a neforemné, v obličeji nezbylo ani stopy po dávné kráse, oči ztratily barvu, jiskru i zvědavost pohledu a vypa-
dají spíš jako lačné otvory, kterými se na svět dívá upír. Jsou úzké a tvrdé jako jehla injekční stříkačky, která může nasávat krev a plivat jed. Není je ostatně skoro ani vidět v beztvarém obličeji neustále měnícím výraz a skoro i podobu. Nejznatelnější jsou ústa, masité rty, které jen tak honem neomrzí něco žvýkat a srkat, drtit a polykat Ne že by jeho oči nebyly schopné rozeznávat tvary a barvy, to možná jsou a on ani neví, že je slepý. Naopak. Vidí, ale jediné, co vidí, je on sám. Jen sebe vnímá, jen sebe bere v úvahu, jen sebe připouští, jen sobě věnuje pozornost. Nic jiného na světě kromě něho není a ani nemůže být, protože on to nepřipustí. Je krutý, ale neví to, vraždí, ale neví to. A ani se to dovědět nemůže, protože kromě něho nikdo na světě nemůže nic říct. V tom smyslu je taky hluchý. Nenávist ovšem rostla, neměla sice jméno, ale díky tomu byla naprostá, nebetyčná a neviditelná, dobře se prodávala, jako předmět, a dobře prodávala, jako princip. Jako princip univerzální. Žil několik desítek světelných let daleko od sebe sama. Byl studený, tvrdý a cizí jako vychladlý meteor. Každý co dá, to si zase vezme. Ale z těch kruhů musí vést cesta ven. Ale z těch kruhů musí vést Ale z těch kruhů Slepý Narcis je třetí díl vícesvazkové práce. První díl, pod titulem Bystrý ještěr, vyšel v třetihorách (pardon, zašel). Druhý díl, nadepsaný Mamutí slza, spadá do starší doby kamenné. Román se odehrává v době, kdy doletět z Kolína nad Rýnem do San Franciska může být jednodušší nežli zaklepat u sousedů na dveře. Je o lásce P. a M., kteří se v životě jen jednou letmo políbili, kteří spolu nežijí a žít nebudou. Navíc ještě ke všemu se odehrává v dopisech, které napsali, ale většinou neodeslali. K odhalení Slepého Narcise dojde na konci a znenadání. Z DOPISŮ
Pavel Marii Tahy mého rukopisu se zkracují, písmenka zmenšují, slova ztenčují, věty houstnou. Na čím dál tím menší ploše čím dál víc prostoru pro to, co snad ani nemá být řečeno. Ale radost jakási roste, i když potřeby psát ubývá. 155
Marie Pavlovi Podivuhodný, kouzelný a strašlivý svět pohádek není vymyšlený, nejsou vymyšlení čarodějníci) 3 ni víly, ani Čerti, ani skřítci, ani vodníci, ani draci, ani ptáci ohniváci, ani sudičky, ani živá voda, ani mrtvá voda, ani princezna zakletá v divokou husu, ani ledová zimní královna, ani mluvící zlatá rybka, ani železná hora, ani stříbrná a zlatá hora, ani chaloupka na můřích nožkách, ani vlkodlak. Je to všechno tady kolem, na denním pořádku. Lidi si vymýšlejí pohádky jedině proto, aby si namlouvali, že to všechno je v jiném světě, ve kterém nežijeme, od kterého jsme bezpečně odděleni. Že se všechny ty kruté, vnitřní pravdou hnané a nakonec vždycky nějak spravedlivé věci odvíjejí kdesi v dávno vymyšleném a nikdy skutečném světě. Přesvědčili sami sebe, že je to svět pohádek pro děti, aby se ho nemuseli b á t Strčili ho do ohrádky jako nemluvně, do oříšku ho zavřeli, do ošklivého káčátka zakleli, do staré lampy zahnali a věří, že děti jsou dost malé a hloupé na to, aby ten podvod poznaly. Ukázalo se sice, že děti naopak bezpečně a jistě vědí, že pohádky jsou skutečné, ale díky tomu, že jsou to děti, nemusí se jejich poznání brát vážně. Nemají nárok na pravdu. A zatím je to všechno pořád tady. Zlatá brána otevřená, zlatým klíčem podepřená. Kdo do ní vejde, hlava mu sejde. Pohádky nejsou od toho, aby dělaly jako že je to co není. Jsou tu proto, aby předstíraly, že není to, co je. Pavel Marii Labyrint, labyrint, proč má takové kouzlo labyrint, strašné a neodolatelné. Labyrint symbolizuje mozek a zároveň vědomí, je v něm všechno a naráz. Všechno a současně, ne postupně, ne ve formě událostí, příhod, míst, osob, setkání, radostí, které přicházejí a odcházejí, překvapují a vzdalují se, pomíjejí a přetrvávají ve vzpomínkách. Labyrint je vědomí, kde je všechno stále. Dokud chodím od jedné věci ke druhé, bloudím, bloudím, bloudím. Bloudím mozkem a bloudím vědomím a myslím si, že od něčeho k něčemu spěji. Najednou se otevře tajná přehrada v labyrintu mozku a událost zasutá před třiceti lety proniká do přítomnosti, do pocitu přítomnosti, která ani neví čeho s čím je přítomností, ale je. Stěny labyrintu jsou přepážky mezi událostmi a bolestí, kterou způsobily, mezi příčinou a následkem. Jsou to náhradní pričiny a náhradní následky. Postavil jsem si z takových příček celý s v ě t Svět náhradních příčin a náhradních následků. Labyrint Jedině v labyrintu dochází k překvapením, zvratům v událostech, odvíjejí se v něm příběhy. Co bych spatřil, kdybych mohl vyšplhat po žebříku tak vysoko, aby bylo vidět přes zdi? Marie Pavlovi V dětství je všechno jisté a nezbytné, jaksi absolutní. Nemůže to být jinak, věci prostě jsou jak jsou. Kachličky na podlaze v předsíni, vzorek koberce, dráty ochranného zábradlí na balkóně. 156
Každá věc je tím, čím je, s ničím nesrovnaná, naprostá, je sebou i svým zákonem i svým smyslem, svojí podobou a svojí podstatou. Stejně jako je samozřejmé, že když se vrátí domů tatínek, rozšíří se ode dveří do celého bytu jemná vůně tabáku, auta, chemických látek, se kterými pracuje ve svém ústavu, který také sám sebe vysvětluje jednoduše tím, jak tatínek vyslovuje jeho jméno, když o něm mluví. Západ slunce za střechami domů naproti přes zahradu je jediný a neexistuje srovnání s jiným západem slunce, ani na horách, ani na moři, ani u jezera, ani po bouřce, ani v předvečer větrné smršti. Dětský život se neodděluje od předmětů ani od lidí, je uvnitř, je součástí vědomí všeho, čistého, nehybného, hlubokého vědomí. Když je ztratí, začne mu říkat ráj. Najednou jsem bez tíže, věci mají jistý smysl, ani ne vlastní. Žádný smysl najednou není vlastní, jsou tu jen praktické účely a obecně přijaté informace. Nevlastní věci kloužou kolem vědomí, celý život je najednou na vodě, na písku, na p o u š t i . . . Pavel Marii Včera byla neděle a slyšel jsem varhanní koncert u prasečího chlívku. Prasečí chlívek je pokojné a vůbec ne odsouzeníhodné místo. Je součástí bezpečí, ne-li idyly, venkovský život bez prasete už ani není venkovský život Chlívek se každé jaro bílí a také prase je polidštěné, slyší na jméno a projevuje radost nad příchodem svých budoucích poživatelů, kteří mu přinášejí zbytky oběda, který požili, aby je požil, než ho požijí. Je neděle odpoledne, do dvorka dopadá slunko, kreslí vlídné odlesky na staré trosky postavené do Kouta dvorka a vyvolává vůně z nitra otýpek chrastí jako ducha z Aladinovy lampy, z otýpek naskládaných pod stříškou na zimu. Slepice rozhrabují hnojiště pohyby docela nedělními, holubi na střeše odpočívají. Varhanní koncert hřmí a doznívá tichou fugou. Proč jsem hergot vždycky tak oceňoval to přismrádlé zákoutí, kde se pach budoucího dosud živého žrádla mísí s pachem minulého žrádla shromážděného k pohnojení žrádla budoucího jak pro lidi tak pro jejich budoucí žrádlo. A dřevo, aby to bylo všechno stravitelné. Takový milý dětský pocit bezpečí u prasečího koutku a připravil mě o něj varhanní koncert, který jsem si vymyslel v první větě tohoto dopisu, vymyslel, ačkoli na druhé straně, jak se říká, já ten koncert opravdu v sobě slyšel. Ale co se se zákoutím stane při té hudbě, to jsem netušil. Tak to dopadá, milá Marie — Marie Pavlovi Jednoho rána byla nad výlevkou v kuchyni široká černá šmouha, oblouk táhnoucí se od okna za ledničku. Při bližším ohledání se ukázalo, že je pohyblivá a skládá se z mravenců proudících v řadách oběma směry. Nevěděla jsem, jak jim říct, aby odešli, nedovedla jsem ale ani přijmout jejich společnost, ačkoli, jak dnes vidím, mi nemohla nijak vadit, byli tiší, spořádaní, drobní, černí, podle všeho zdraví a myslím, že i čistí a jejich jedinou starostí očividnou byly drobky bůhvičeho za led"
nicí, v rožku, kam koště a hadra nedosáhnou, asi Nepokusila jsem s e s nimi smířit a dnes je mi jas^ ně, že jsem k tomu neměla žádný pořádný důvod, tedy k tomu nesmířlivému postoji. Napřed jsem jich mokrou hadrou na nádobí několik desítek rozmázla a spláchla vodním proudem do výlevky. V tu chvíli přestali být černí, čistí, spořádaní a skromní, začali být špinaví a nesnesitelní a možná křičeli vysokými hlásky. Na to jsem se nemohla dívat a šla raději koupit bombičku spray proti mravencům, kteří zatím zmizeli pochovávat své mrtvé a spát, vrátila jsem se večer na místo činu a vyšplíchala sprayem jejich cestičku, škvíru pod okenicí, koutek za ledničkou, okenní trám zvenčí i zevnitř a pro jistotu kout pod oknem. Zkusili to ještě několikrát, se vrátit, jinými spáry v oknech, jinými rožky, pode dveřmi a nevím kudy. Nakonec j sem také jednou v zlosti šplíchla na ně, ale to jsem neměla dělat, to bylo to nejošklivější, co jsem mohla u d ě l a t Jejich hlas ve mně uvízl, i když byl tichounký, vlastně neslyšný, byl nezapomenutelný, rozervaný a kvílivý, prorážel do žaludku, který se začal zmítat jako bych i do něj našplíchala mravenčí bombou. Další rok objevilo se už jen docela málo mravenců, večer spořádaně odešli bez pobízení mokrým hadrem a když jsem v noci ještě jednou našplíchala z bombičky do škvír, nezkusili to už víckrát Následující rok se neobjevili vůbec a ten další zase nic a pak už nikdy nepřišli, ačkoli jsem bombu spray přestala rozstřikovat Nepřišli. Pak jsem se přestěhovala. I do nového bytu přišli první rok mravenci, ale jen jednou, spíš na rozloučenou než na uvítanou. Zprvu jsem myslela, že zmizeli, protože cítí nebezpečí zemětřesení a že proto do čtvrtého patra nelezou. Ale nepřišlo ani zemětřesení, ani mravenci a to je jistě nějaké znamení. Nevím čeho, ale je to znamení. Pavel Marii Léčím v sobě ránu, dupnutí, kousnutí, uštknutí v poušti obydlené přízraky přicházejícími z dětství do hlubin bezmocného vědomí člověka už nikoli bezmocného, ale trpícího, ale. V nedozírné rozloze té pravé skryté krajiny, kterou lze projít do nekonečna, pozor, ne procházet do nekonečna, projít, projít do, pokud není obývaná příšerami, které přišly hlídat cesty v dětství nebo možná už před narozením, když bomby padaly na město, když na maminku mířil kdosi revolverem, když stiskl spoušť, když rána zázrakem nevyšla, když vadná patrona vypadla na zem a když ji dali pozlatit, poté, co se vzpamatovali z úleku, ze kterého se dítě nevzpamatovalo před narozením ani po narození, stále se opakující rána, výbuch, zadržený jen proto, aby bylo slyšet stále větší a větší výbuchy. Proto (že?) se dítě muselo narodit; kromě dětí, které se nemusí narodit, jsou děti, které se musí narodit Ačkoli je pravda, že na svém narození má rozhodující podíl také každý sám, jenže to v tu chvíli zapomene, sakumprásk. A když se časem začne rozpomínat, nevěří si. Tedy skončili jsme prozatím u příšer, u příšer se často končí, cesta se tím krátí, ale jen zdánlivě,
protože dokud nedorazí, musí stále jít, člověk. Hlídají tu nedohlednou poušť, nekonečný les, zadušený pláč. Tváří se, jako by poutníka ochraňovaly a berou na sebe i přijatelné podoby, příšerné sice stále, ale Čím důvěrněji známé, tím přijatelnější. Peklo není místo, kde hlídají východ, peklo je místo, kde hlídají vchod. Vchod jinam, čili taky východ z pekla, ale vtip je v tom, že se člověk víc bojí odejít než zůstat Tváří se, jako by ochraňovaly, vedly a poučovaly. Správná dvířka jsou vždycky ta nejnižší, nejužší a nejskromnější, jako v pohádkách. Co tedy dělám. Zabíjím v sobě ty příšery, lížu si jejich rány a jakmile se zahojily, zapomínám na ně. Zabíjím je pohledem, pohledem svých dovnitř obrácených očí. Vydržet pohled na ně tak dlouho, dokud neprojdou zornicemi jako kouř a ne vy kouří se mi z hlavy jako nic. Zbývají po nich lidi. Ale nemají zezačátku tváře ani řeč, pohyby ani minulost To všechno sežraly příšery, které v nich ve mně bydlely, které ve mně v nich bydlely. Nic, skoro nic nezůstalo z lidí. Ano, jsou dutí. Hledám tedy pro každou tvář její v poušti ztracený lidský úsměv, někteří ho nikdy neměli na ústech. Hledám v sobě jejich lidskou podobu zapomenutou v děsu, bloudící, zapomenutou. Marie Pavlovi Zlostný, zmaštěný, upocený, nečistý prodavač květin na náměstí, kde je trh, v rohu, stranou veselých stánků s ovocem a zeleninou, sedával na rozkládací sesli a před sebou měl vyloženo několik málo druhů kytek vždycky už povadlých. Říkal, že jsou čerstvé ty schlíplé sasanky, okoralé karafiáty, vprostřed zčernalé kopretiny, říkal, že jsou ráno utržené a možná byly. Jenže jakmile se jich dotkl rukou, vadly před očima, jako by je otravoval nebo vysával. A zlobně pokřikoval na těch pár žen, které se zastavily a ptaly na cenu jeho nevábných kytic. Kdo chodil častěji na trh, neptal se už na nic, pro květiny bylo třeba chodit jinam a muž pokřikoval dál, jsou čerstvé! A zlobil se stále víc a přistupovalo stále míň náhodných kupců a květin bylo míň a míň a vadly rychleji a rychleji. Jeho vlasy byly taky čím dál slepenější a pleť šedivější. Nezlobil se ale na ty, kdo ho nechávali bez povšimnutí, jeho zájem nesahal za pomyslnou hranici ubohého stánku, kde byl čím dýl víc sám. Až letos na jeaře se jeho koutek najednou zaplnil barvami, zazářil, zmizely trudné tvary neduživých rostlin a objevily se bohaté kytice, překypující vázy a květináče, girlandy ozdobných listů, vějíře palem, malých i větších, fikusy, amaranty, ibišky, rododendróny, papyrus, asparágus, všechno možné. Muž pochopil, v čem tkvěl jeho omyl, pochopil, že květům se u něho nedaří, pochopil možná i to, že je zabíjel svou zlostí a chorobností klinicky zatím nezjistitelnou. Rozhodl se tedy jít na věc jinak, prodává teď jenom a pouze květiny umělé. A nikdo mu už neříká, že nejsou čerstvé. Kupují.
157
Poznámky K odhalení Slepého Narcise dojde až na konci, ale asi ne úplně znenadání. Že se Marie a Pavel už nikdy nesetkají, je možná kruté. Možná milosrdné. Nevím. Maiie o Pavlovi (k začátku) Setkali jsme se vždycky jenom v zimě, nevím, j a k j e to možné, ale všechna naše setkání byla plná sněhu nebo plískanice, deště, studeného větru a taky mrazu, třeskutého, a jasných zimních hvězd. Pokaždé, když jsme se setkali, vnímala jsem jeho postavu přibližně se rýsující v nějakém kabátě nebo bundě jako něco neskonale křehkého a dojemného. Relativně vzato nebyla jeho postava vůbec křehká a ničím zvláštním dojemná, ta slova vyjadřují spíš údiv, který jsem prožívala nad prostým faktem, že P. chodí, dýchá, mluví, sklání hlavu a zase ji zvedá, otáčí se, poklepává rukavicemi o sebe, aby si zahřál ruce, hledá něco v kapse, odemyká klíčem dvířka auta, nebo zamyká, narovnává se, nasedá, vystupuje. Zázrak lidského těla, Člověka v těle. Anebo mě možná dojímalo, že v teplém těžkém oblečení se tělo ztrácí, nevystavuje se smyslům a pohyby, které vykonává, svědčí sice o tom, že je tu nějaké tělo, zároveň ale všechno působí, jako by pohyb nastával jenom z vůle očí a obličeje, které je vidět S jíním ve vlasech. Jíní se rozsvěcuje v šikmém světle pouliční lampy a šedivějící vlasy mizí ve svatozán, kterou roztržitá ruka shrnuje a zháší.
Zdeněk
Rotrekl
POSLEDNÍ PAVLŮV DOPIS Má veliká lásko, prosvětlují se mraky a najednou vidím, že vášeň k tobě, tak obrovská, byla tu dřív než ty. Narodila se se mnou nejspíš. A hledala si předměty a nacházela stále, vždycky a veliké a celou bytostí. A šel jsem pokaždé s ní. Láska zatím nepozorovaně a tiše rostla jako schopnost slyšet ticho, hudbu nebo rozumět řeči. Před tebou stojím i klečím, objímám tě neviditelně něhou. Která sice může existovat beze mne, ale taky mě potřebuje, abych tě objímal.
Le Fleuve
Bílé a tmavošedé čtvercové kostky (asi tak čtvrt metru krát čtvrt metru) se posunovaly v pi*ostoru, který neměl s t o p . Jako strop sloužilo shromaždiště lidí v pestrých šatech, jímž proletovalo ptactvo (nejčastěji holubi). Vodorovně prorůstající stropní stromy (asi palmy) byly ověšeny věnci. Zeď hned vlevo při vchodu do prostoru (patrně zeď, snad zed) ustoupila před zbrojnošem na koni. Zbrojnoš bodal kopím vyvýšeného muže. Kůň vykračoval a řehtal. Kopí se zdálo zlacené (mohl to být přelud zraku). Dále vlevo a dopředu (tyto směry je však nutné považovat za krajně nepřesné) hleděl vzhůru holohlavý stařec s bílým vousem. Na první pohled celý prostor vypadal jako vylidněný, leč každý krok čtvercového dláždění přesvědčoval o omylu. Dlažbu totiž jakoby navíjel na otáčivý buben kdosi v podzemí, ačkoliv blíže k pravdě by byl ten, kdo by z tohoto zdroje pohybu usvědčil nepřehledné shromáždění na těch místech, kde bývá strop. Tedy každý takovýto pohyb-krok znamenal setkání s poloukrytými (a skrývajícími se) lidmi, zvířaty a ptáky. Tak třeba vpravo (v polovině neurčitého prostoru) muž třímal sněhobílou květinu. Jiný muž s kyjem v ruce (nebo s holí) kráčel po oblacích. Jinde se dvě ženy tak zabraly do důležitého a dlouhého hovoru, že nad nimi ze tmy vystupující tvář si musela raději přiložit prst na ústa a dát jim tak znamení. 158
Bývala jsem jako uhranutá. Ve vzpomínkách na naše společné procházky zasněženou ulicí nebo zimní krajinou nevystupuji ani jako já, jako osoba, jsem jenom pohledem, očima a tím neskonalým dojetím, k pláči něžným ale taky radostným. Ten pohled si pamatuje navždycky každý detail. Objímala jsem jím jeho ramena, klouzala po zádech a nadšeně shledávala, že ramena jsou a že záda jsou a cítila v paži rytmus chůze. Pavlovo fyzické bytí bylo pro mne nevyčerpatelným zdrojem úžasu a pokusů o díkůvzdání. Říkám si po letech, proč asi zrovna P. probudil ve mně ohromení, které si přece zaslouží každý člověk. Ale bylo to tak, a je to celé ve mně přítomné i po pěti letech a nejen ve vzpomínce na P., ale pokaždé, když se na někoho podívám tak, jak jsem se tenkrát dívala na něho.
Řím, 1985
řeka Nejvíce překvapovalo veliké množství děťátek. Některá si rozverně vylezla na maličký balkónek a mávala ručkama. Balkónek zastřešila sedící zralá žena (v levé ruce měla dvě plochá, svítící dřeva, v pravé číši neobvyklých tvarů). Balkón zavěsil určitě sám sebe vlevo, víc dopředu, orientujeme-li se známými směry, které zde v nejmenším neplatily, jako neplatilo běžné označení dole, nahoře, podlaha, strop atd. Řeklo by se, že prostor byl románem plným osamocených dějů i osamocených postav, prožívajících vzrušeně svůj jedinečný děj, jsouce ději, při bližším pohledu však se s úžasem zjistilo to, co lze nazvat prací dějů. Skutečně každý děj tvrdě,, vášnivě a urputně pracoval uprostřed množství váz, očí v trojúhelníku a dolů rostoucích květin, k něčemu zřejmě konkrétnímu se upínaje. Stále se někde mezi sloupy usmívala děťátka; všude byl slyšet jejich výskot, zdánlivý šťastný výskot, který měl za úkol něco zakrýt, k něčemu záhadnému přispívat nebo aspoň ukazovat Lavice po obou stranách (i tento údaj je nepřesný) se sunuly tak, že nechávaly mezi sebou mezeru. Po obou stranách (stranách?) se jich tímto pohyblivým způsobem napočítalo třináct s mezerou, dále sedm s mezerou a směrem vysunutého čela osamělce dalších p ě t Nepříliš jistým pohybem se konečně dospělo tam, co lze nazvat (s odvahou) vpředu. (Muži s holemi a dětmi si hleděli své práce a stanovených úkolů, leč pozorovali,
střežili a dávali neurčitý pokyn, mnohdy snad samisobě). Úplně vpředu, takto zhruba nazváno, visel asi mrtvý, polonahý muž se schýlenou hlavou a vysoko nad nim, nade všemi ději, zřejmě jako tajemný, více méně tušený člen shromáždění sršel paprsky ptáček s rozepjatými křidélky (pravděpodobně opět holub). Proč toho muže nechávají viset, mohli se tázat mnozí kolem, ti, kteří se zjevně či skrytě jakýmsi nevysvětlitelným způsobem k němu vztahovali jako k ději v ohnisku dějů? (Muž vyjadřoval děj i dějiny v nepochopitelné životní zkratce). Venku, to jest naprosto jinde, se ozvalo kvílení předzvěděných sirén. Liduprázdný prostor vlastně bez střechy a beze zdí (víme již, že zdánlivě liduprázdný) se naplnil dvěma dalšími a odlišnými postavami se svými ději, obsaženými v kruhu jisté spřízněnosti. Px-vní příchozí uposlechl ihned gesta u vchodu a sedl si na zastavivší dřevěnou lavici s černými vrypy po jiskrách z dávných požárů. (Vyloučíme-li ovšem požár celého prostoru). Druhý pohlédl na nápis ozdobně visící nad mužem s holí (kyjem) a četl: DESPERATARVM RERVM AVXILIATOR Mlčel, čekal, pak se ohlédl (v rozpacích? ve strachu?) a váhal (před jakým rozhodnutím?) Když ustaly detonace v ulicích, ta pomlka ve známé hudební větě sřetězených výbuchů, jedna z postav vyšla z onoho prostoru a druhá se vydala za ní do tohoto prostoru. Přešli tak Minoritskou ulicí a filiálkou Samenhandlung jednoho slavkovského zahradníka (Austerlitz), zabočili na Orlí kolem kráteru po drobném úlomku nevyzpytatelné bomby a doposud nikdo neměl odvahu promluvit. Až na Cejlu se jeden osmělil. (V ulici Na ponávce spatřil vytlučená okna synagogy). Česky neuměl, německy sotva pár v ě t Uprchl z francouzského zajateckého tábora. Jmenoval se Gervais Garcette. *
*
w
Stihlá žena s bílými vlasy stála uprostřed pokoje s vysokým stropem, jaké se dělávaly koncem minulého století. Hleděla chvíli na fotografii v černém rámečku a pak širokým oknem pozorovala řeku. Od jejího okna přes malou zahrádku k zídce s čilimníky a od zídky k řece nebylo víc jak osmdesát metrů. (Nikdy ji nenapadlo tuto vzdálenost změřit, ale měla to udělat, třeba to bylo jen důležitých padesát metrů). Nízká zídka s drátěným plotem oddělovala ulici a řeku od její zahrádky s jednoposchoďovým domem a už ten, kdo stavěl dům a zídku, řece nedůvěřoval. Stávalo se patrně dávno před stavbou, že řeka při povodni zaplavila někdejší polní cestu až k viaduktu. Za řekou, tou čárou, kterou se dívala skrze olše jako by někoho očekávala, pískaly vláčky posunovacího nádraží. V ty měsíce polovesnické předměstí žilo zbystřeným sluchem, cvičeným týden po týdnu, protože jenom sluch mohl zachránit (Před válkou žilo hlavně zrakem, čichem a hmatem). Na hlášení leteckého poplachu nebylo spolehnutí, jako třeba na začátku týdne — týdny však pozbyly smyslu —* kdy hloubkoví letci bombardo-
vali u*ať a neozvala se ani siréna hlásící konec náletu. S postupující dobou se nedalo bezpečně věřit ani sluchu. (K večeru slyšela dětské hlásky a na vykachličkované chodbě s hnědě natřeným dřevěným schodištěm někdo pořád sypal hrách z juchtových pytlů). Po viaduktu rachotil doposud úspěšně vlak, jak dlouho úspěšně, to nevěděl ani strojvedoucí, jenž celou svou práci považoval za zhola zbytečnou, protože vlak mohli rozstřílet na kterékoliv stanici. Měl příkaz pečlivě založený v hnědé knížečce (Arbeitsbuch a Kennkarta). To mu stačilo a řídil se zrakem i sluchem zároveň, připravený kdykoli zastavit, vyskočit z lokomotivy a lehnout pod nejbližší strom. Přežít chvíli. Mírumilovné nebe nepřemýšlelo o nějaké významné změně. Žena po paměti vzala černou knihu z mramorové desky kusu nadbytečného nábytku. Zalistovala k poslední kapitole a četla, zároveň v duchu počítajíc: „ . . . I viděl jsem Šelmu vystupující z moře, kteráž měla sedm hlav a deset rohů. A na rozích jejích deset korun a na hlavách jejích jméno rouhání..." Počítala hlavy, rohy a koruny (státy a národy), neboť šelma, „kteráž měla ránu do meče, ale ožila" rozkazovala „všechněm malým i velikým, bohatým i chudým, svobodným i ve službu porobeným, aby měli znamení na pravé ruce své, aneb na Čelích svých . . . " To odpovídalo. Oni mají ta znamení, někdy na ruce i na čelech a šelma byla poražena v předešlé válce, ale co když se jedná o jinou šelmu, ne o tuto dnes, šelmi minulé i budoucí mají svá rodová pokrevenství. Nad posledním (osmnáctým) se zarazila: „Tuť jest moudrost Kdo má rozum, sečtiž počet té šelmy. Nebo jest počet Člověka, a jestliť počet ten šestset šedesáte šest." Přepočítávala na bílém okraji strany novin měsíce, dny a léta, pořád jí nevycházel počet šelmy, stmívalo se ve všech koutech a žena usínala. Číslicemi počtu šelmy prostupovaly v stmívání a usínání odstavce novinářského článku Následky šeptané propagandy: „Nikdo z rozumných lidí přece neriskuje svou bezpečnost proto, aby poslouchal pivní hovory z Londýna, které nemají smyslu a které ještě nikomu neprospěly," pod který se podepsala souhláska ch s tečkou, a toto oznámení: „Ježto ku dnešnímu dni byla zjištěna v Brně-Židenicích v důsledku poslechu nepřátelského rozhlasu silná protiněmecká propaganda, nařídila německá státní policie v Brně zabavení všech radiopřístrojů v Brně-Židenicích u protektorátních příslušníků." Následovalo označení sběren, celkem pět a zpráva ČTK: „New York: Podle zprávy United Pressu z Londýna oznamuje časopis London Star, že bývalý bolševický zahraniční komisař Žid Litvinov-Finkelstein je v nejbližších dnech očekáván v Londýdně k poradám o urychlené pomoci bolševikům " Sběr radiopřijímačů se Obřan netýkal, aspoň zatím, a to polospící ženě ulevilo. Nezaslechla odemykání brány a příchod dívky se dvěma muži, doléhalo k ní jenom monotónní přesýpání hrachu na chodbě, neměřitelný šumot přesýpajícího se času. 159
„Už jsem tu, maminko," řekla Eva, „Františka znáš a tohle je jeho kamarád Gervais." „To jsem tak dlouho spala" vylekala se žena. Jejich příchod přece postrádal jakoukoliv souvislost s usnutím, tedy proč se tak vylekala? Francouzské jméno jí připadalo směšné, vždyť tak se jmenuje druh sýra, ale neptala se dále ze zvyku, tušíc, že je lepší se neptat, vědět co nejméně, chovat se co nejtišeji, a konečně si připomněla, že v posledním domě ulice, na níž dosud nepozorovaně bydlela, žije po svém pan Tvarůžek, což ji smířilo se jménem Gervais. Francouz vyhlédl z okna a ohlásil všem svůj objev, podle něho asi nikým nezjištěný. „Le Fleuve", *
+
„Běžel už pes?" zeptal se trestanec. „Neviděl jsem," odpověděl druhý. Třetí trestanec mlčel. Chvíli hleděl do malého ohně, potom pomalu vstal ze špalku nedávno skácené borovice (pro šachtu před týdny vymýtili značný kus lesa) a šel k šedivé haldě sbírat dřevo. Skupina po příchodu ha šachtu vždycky na tomto svažitém místě rozdělávala oheň. Byl odtud výhled přes dvojnásobné oplocení na silnici, vedoucí hluboko dole zleva doprava. Odkud vede a kam, nevěděli a nebylo to pro ně důležité. Při rozednívání však vždycky očekávali, kdy poběží pes za svým neznámým úkolem. Malý, šedivý psík s čumákem skloněným k zemi den co den běžel zleva doprava po upuštěné silnici, na níž nikdy neviděli živé duše (a co by také pohledávala v té přísně střežené krajině). Dohadovali se, odkud jde, kam a proč. Naproti svému pánu? Za nějakým psím úlovkem? A proč ta pravidelnost? Kde přenocuje? Tušili sice, že vlevo asi bude vesnice obydlená lidmi, tam mohl mít útulek, mohl patřit dozorci, krmičce dobytka, důchodci, přivydělávajícímu si na státním statku, ale co když nepatřil nikomu, co když psí povinnost mu přikazovala běžet po silnici a měla smysl sama v sobě? Co kdyžnejenomže nepatřil nikomu a nikomu neběžel naproti, co když svým psím čumákem tušil, že možná něco dávno ztraceného najde nebo se s někým setká? Co když pes měl naději? Trestanci věděli, že každý jejich krok pozorují ostražité oči. Koridorem uvnitř oplocení občas přešel strážný a s druhým strážným si vyměnili místo v budce z prken vysoké asi deset metrů. Do rozednění celý koridor, obklopující šachtu i tábor, geometricky kreslila a pak ze tmy vyřezávala světla na stožárech, postavených hustě vedle sebe. Shora to musí být pěkný pohled, myslívali si, ale nikdy neviděli přeletět letadlo, patrně i průhledně nekonečný prostor nad nimi vyjmuli z prostorů, kam letadlo vletět smí. Nezačínali přikázanou práci nikdy dříve, dokud po silnici nepřeběhl pes. Viditelné pouto mezi světem za dráty a světem uvnitř, tajemný svazek mezi živým zvířetem spoutaným neznámým úkolem a jimi, spoutanými známým úkolem, se vytvářelo již měsíc, pokud by někdo měsíce počítal. Běžící pes, který je nevnímal (vzdálenost 160
činila dobrých pět set metrů), byl znamením, signálem, že je třeba pokračovat ve výkopu rýhy pro kabel. Třetí trestanec shodil náruč důlního dřeva, které podivná síla rozdrtila na drobné kousky, takže se nemuselo štípat, otřel si ruce o šedivé kalhoty se žlutými pruhy po stranách a rozvážně sypal tabák na cigaretový papír. „Proč člověk rád hledí do ohně?" otázal se spíše sebe první. „Protože oheň je život, myslím," řekl druhý, J e n o m ž e oheň a život jsou dvě různé věci. Má oheň naději?" „A má ji život?" „Život je důsledek naděje, všechna minulost vůbec byla proto, že v ní žila naděje, tato chvíle — (ale to si víc myslel než vyslovil, tato chvíle ohně a očekávaného psa má naději v sobě samé, naději si rozprostřelo dýchání života jako podmínku anebo jako zbytečný zvyk). „Tak řekni, tato chvíle," naléhal první, který nemohl slyšet, co si druhý myslel. „Nevím, ale tuto chvíli musíš vidět zevnitř, rozžvýkat ji, polknout, strávit a tak dokola s chvílemi a s kilometrovými řetězy chvil, pak ji vidíš uvnitř sebe, víš, viscerálně a v souvislostech" (už zase víc myslel než mluvil, ale sedící začali tušit, co si myslí, jak se to stává lidem ustavičně žijícím spolu, spícím spolu na stejných slamnících pod stejnými dekami, kálejícím spolu na společných latrínách, srkajícím spolu stejné jídlo ze stejných šálků ve stejnou, nařízenou hodinu, dýchajícím společný vzduch s neznatelnou chutí hořkého záření, lidem, kteří mohou být sami jedině ve spánku, ve snu a ve snění o domově, který zatím neznámé síly přemístily jinam jako rozdrtily důlní dřevo, vlastně ani ve snění nebyli sami, ale to už zase jiná samota v jiné podobě ukazovala jiné tváře, protože, a , to trestanci dobře věděli, samota žije v různých podobách, i když je jich strašně málo a mívají někdy váhu gotické sochy. „Podívejte se," ukázal rukou na dráty třetí. (Pozoi*oval totiž upřeně delší dobu jakési pohybující se místo vně oplocení, nevšímaje si zdánlivě rozhovoru, ačkoliv zaznamenal každé slovo. Trestanci vnímali jaksi paralelně všechny okolní děje, vzájemně se popírající a přehlušující zvuky v pohybujících se simultánních pásmech z nejrůznějších prostorů naráz, jako naráz polykáme vůni, barvu i chuť jídla). Ozval se přidušený výbuch a šikmo vzhůru vyletěla raketa. Do drátů vběhl vyděšený zajíc a zakličkoval ve zmatku jako před neviditelným nepřítelem. A v tu chvíli spatřili v záhybu silnice úplně vlevo malého, šedivého psíka s čenichem u země. „Běží pes," vykřikli všichni a vzrušením vstali. Tajemný signál ze světa vnějšího, toho za plotem, ze světa neznámých úkolů zvířete v tom podivném soužití trestanců a psa, soužití nerozdělitelného dráty, byl jim povelem k práci a k dohnání toho, co zameškali. *
*
Na cestě vedoucí prořídlým hájem, jemuž ze setrvačnosti říkali Wilsonův les, odmítajíce dobové pojmenování, se František a Gervais zastavili u
mýtinky, kterou si vybrala bříza za trvalé místo pobytu, veřejně hlášeného. Eva přišla z opačné strany, než čekali, a zdaleka na ně mávala. Když k ní přišli (měla předat pokyny jedné skupiny z Vysočiny), ukázala beze slova na jeden strom. „Sova sněžná," vykřikl s údivem František, „to není možné, jak se sem dostala?" Šedobílý, do sebe zahloubaný pták, seděl bez hnutí na větvi borovice, jistěže po svém denním zvyku spal a tiskl se ke kůře pně. Z jeho sídlišť ho zahnaly boje na východě (předpokládalo se, že boje tam jsou) do těchto bezpochyby klidných končin. Francouz měl odevzdat obálku před boromejským klášterem na Údolní ulici muži, který se mu ohlásí slovem „le fleuve". Pak se rozešli; František s Evou zamířili k Pisárkám, Gervais po kolejích do města. Na Kamenomlýnské zaslechli z bytů vídeňskou kukačku. Ti, kteří směli mít radiopřijímače, nechávali je zapjaté právě kvůli tomu. Kukačka oznamovala, že se z jihu blíží svaz bombardovacích letadel. Teprve směřoval-li na město, zazněly sirény. To jsme projeli, zamyslel se předčasně František v předtuše náletu. Nebude-li vzkaz doručený, stěží obnoví spojení a bude muset navždy odjet na Vysočinu (navždy znamenalo do konce války). Nepovažoval tento způsob úvah za nejvhodnější, (myslet na katastrofální eventualitu je nejbludnější příprava k rozhodování), ale nemohl si nikdy pomoci. Plán, rozvíjený rozumem a jakýmsi ponorným zřídlem, překombinuje leckdy detaily, na některém se zastaví a celek mu uprchne a s ním i smysl plánu. Ale tušit, ba vidět, jak uchopená katastrofální možnost vyjádří tebe v úhrnu (přijmeš-li právě ji, a ne tu bezpečnou a lacinou), bývá chvíle vteřinového hrdinství. A toho slova se především děsil. Zvolit budoucí katastrofu věrností úkolu — prohře, úkolu svému, který si dobrovolně přiřkl, to všechno mu připadalo v této hodině možného náletu na rodné město jako chiméra Času a chiméra zvoleného místa. Myslet si, že tento týden vlastního života (svářící se s jinými týdny a měsíci), vymyslel někdo jiný a jaksi předem plánoval, je omyl, který opakují generace na vlastní kůži. (Ve stáří pozdě bycha honit). Život hodin a chvil se vytváří v sobě, dávaje podle svých předpokladů rozličné ukazatele cest přímo před oči. Nabízejí možnosti a volitelnosti (jen po nich sáhnout), ačli si ovšem dobrovolně nepřidělí zmatené nevolitelnosti, zcestné odtažitosti a bezvýznamné podružnosti, popírající to hlavní. Koneckonců všechno spočívá v tom prastarém tak a ne jinak, v nezcizitelné vůli tak anebo v podlehnutí tomu, být někým jiným proti sobě. Ktomu stačí přehlédnout detail, je-li vůbec detailů. (Z detailů se stane životní mezník, předěl, kráter po bombě toho uvnitř.) Přeslechl letecký poplach v mátožném kruhu uvažování a Eva se k němu přitiskla, jako se zvíře tiskne k noze, která ho vede na smrtící injekci. Teprve hukot několika leteckých svazů ho přesvědčil o světě vně jeho mysli. Hukot se blížil, na-
býval na intenzitě, jako stoupá povodeň a strhuje zem. Sluchem postřehl detonace ve středu města, tam přece nejsou žádné vojenské cíle, ale o vojenské cíle nikdy v dějinách nešlo, to věděl. Vždycky šlo o nevojenské cíle uvnitř člověka zkoumajícího sebe a porovnávajícího sebe s tím vně. Jediným strategickým cílem je v člověku to, co mu říká: budu svou zvolitelností, nebudu vnuceností, nepřijmu nic než to, co si určím. Nepředá-li Gervais vzkaz, zbývají dvě možnosti: odjet na Vysočinu (se stálou otázkou pro koho a proč), nebo zůstat čili vzdát to. Čelit povodni anebo jít s ní. Anebo si nahlas v obřanském údolí pískat Auf der Heide blüht ein hübsches ..., potichu Kalinku anebo si nepískat nic, krmit králíky a poslouchat Londýn. Nadšení pro věc se má tázat věci, co je zač, a hlavně se varovat abstrakt. On chtěl mít v ruce živou svobodu pro všechny, jako kdysi v dětství míval meloun. Meloun může držet v ruce jenom jeden nebo všichni — ale — a to je ten rozdíl — každý svůj meloun, který je jistě jednoho druhu, každý drží v ruce svůj meloun, který si zasloužil, vydřel, jinak mu vypadne z ruky a sežere ho dobytek. „To je ale pitomé přirovnání," vzdálila se od něho Eva. „Mně to jinak neukazuje, v tuto chvíli ne," řekl on, protože opravdu víc nevěděl a jeho mládí mu víc napovědět ani nemohlo. „Jistota je tohle," vzal vlhký kámen, shodil z něj mravence, čichl k němu a hodil ho proti pní mladého topolu na břehu Svratky blíže k Jundrovu. „Trefil ses," vykřikla Eva, „náhodou." „Tak o téhle jistotě nemohu přesvědčovat někoho, kdo neměl v ruce kámen, neviděl mravence, nenašel si svůj topol pro stvrzení zkušenosti, kdo pozbyl pravou r u k u . . . " „Mudrlante" odtáhla se Eva úplně, „nikam s tím nepřijdeš." „To jsi možná řekla správně," odpověděl, „každý, kdo udělá svobodně to, co teď já s tím kamenem, to dotáhne," zaváhal „i snad na šibenici. A pod ní nepřesvědčí nikdo nikoho o ničem. A jen hlupák by přesvědčoval. Přesvědčuj esesáka . . . " „Co v tvém případě přesvědčí?" „Tam," zdůraznil, „už je pozdě. Hlídej první krok. Hlídej si tu plíživou šibenici, ta je nachystána na každého." „A co když se netrefí?" „To na věci nic nemění. Rozhodnutí k tomu ho vyjadřuje a v odpovědnosti je obsažený celý, víš, celý, celý svůj, tak a ne jinak." „Proč ses do toho vůbec dal?" optala se a myslela tím Františkovo spojení se skupinou na Vysočině. „Existuje něco jiného než pud sebezáchovy?" „Existuje, ale jmenuje se to jinak." *
*
Po mnoha letech přemístili trestance na Šachtu jedenáct k odbíhačům na odvale, což se neobešlo bez mrzutostí mezi závodem a oddělením výkonu trestu na táboře. První trestanec mezitím zemřel, jiného přeřadili na Čtvrté patro. Za měsíc ho našla 161
odpolední směna oběšeného na výdřevě. Prý se oběsil, ale tomu nikdo nevěřil, aspoň ne ten, který věděl, že někdejší partyzán zahlédl jednou na šachtě jako civilistu konfidenta téže skupiny. Při směně pět set kočárů, jak říkali huntům, si spočítali, že mají v nohách dvaatřicet kilometrů na hlavu. Střídali směny, odpolední, noční a ranní, pes patrně zapomněl na ně a oni na psa. Ostatně pes mohl uhynout jako člen odbojové skupiny. Mistr Poláček z nedalekého Milína jim už nemohl dávat příkazy. Odešel do důchodu a hlídal vnoučata. Na kolejnici u těžební klece se ozvaly údery signálu. „Máme pohov," oznámil druhý trestanec, „kupluje se. Zalehneme." Ale nezalehli. Třetí trestanec zanotoval beznadějně slováckou píseň Zaspala nevěsta v strážnické dolině a v dřevěné boudě odbíhačů nezaznělo rezonancí ani jedno prkno. Odbíhač byl Moravan, to mu sice nikdo nezazlíval, ale nikdo se k němu nepřipojil v tušení něčeho neobvyklého. Trestanci měli léty a většina desetiletím vycvičený smysl pro nastávající ne obyčej nos ti, pro něco zvláštního a mimořádného, vymykajícího se z běžného řetězce dní, týdnů a měsíců. Nazývali to předtuchami, vyskytujícími se konečně kdekoli jinde. Neznámé síly k nim přidaly dalšího, který měl za sebou teprve pět let trestu (říkali takzvaného trestu). „Dobře poslouchej," nakousl chvíli třetí, „jsme tu jedenáctý rok. Za tu dobu se přece leccos rozleží v hlavě." (Za tu dobu se rozleží i sýr romadur, který jim dávali k večeři, myslel si nynější druhý, ale není k jídlu.) „Co chceš říct," zapraskal jiný trestanec revmatickými klouby prstů nepotřebným pohybem, „řekni jasně." „Tak dobře, měl jsi pravdu nebo ne a dokaž to. Nejsem filozof, ani historik, ani spisovatel. Filozofování vypusť ihned a na soud dějin, jak píšou noviny, si počkej po smrti za dvacet let," řekl třetí trestanec, kterému se ta otázka zadrhávala delší dobu. (Manželka se s ním rozvedla a syn vstoupil do podezřelých služeb. Dostal družstevní byt a auto mu spotřebuje tolik, že otec z lágru na to asi přispívá, nevěděl to bezpečně, zase spíše tušil.) Druhý trestanec přemítal. Přemítal o tom vlastně už delší dobu a o lecčems podobném pět let za války. Trochu zestárnul, zešedivěl a zhrbil se. Vypadal jako stín sebe v zrcadle, ale neuvědomoval si to. Tehdy, když se rozhodl (a prásknul dlaní do neviditelných hodin) se mu zastavil čas a rezivěl. Zrezivělý čas ztratil s ním souvislost (Snad neztratil, kdo to ví a kdo to počítá?) Tahle pravda, která si přece mohla vybrat svůj opak, se neměří úspěchem či neúspěchem, množstvím dětí, ziskem, odměnou, souhlasem ostatních (slyšel těch souhlasů ostatních tolik, že to mohlo vycpat stránky dějepisu, slyšel nadšené souhlasy s popravami, není nic, s čím by ostatní nesouhlasili, ale je to rozhodující?) „Podívej, někteří přihlížející se zapletli, spadli 162
do toho jako myš do flašky, nevěděli, o co jde." „A kdyby věděli?" naléhal třetí. „Někteří odešli, k tomu měl kdokoli několik let času, než všechno oplotili. Jiní by dělali totéž, co dělali tušící," řekl třetí, „třetí možnost není." (Co s ním budu přesýpat písek v hodinách, myslel si, do sázky nevsadil jenom své tušení, i kdyby toho nebylo, sebe vsadil a nelituje.) „Chyba, zase chyba, věříš, že nebyla třetí možnost?" „Ale ano, to víš, že byla, tvářit se na svém písečku, který nepozorovaně vyvlastňují až po poslední vlastní myšlenku, po poslední pusu hezké holce anebo, tak ti to dám do ešusu, těm ostatním dokonce věřit. Znáš to slavné Komu věřit a znáš i stejně slavnou odpověď, i ty, kteří tak odpovídali. Taky v tom byly popravy," sáhl po balené cigaretě druhý, přestože si dal termín, od kdy přestane kouřit. „To máš mladej těžký," obrátil se na trestance, kterého jim už loni přidělili do party, každému, koho věznili méně let než jeho, říkal mladej, „to máš jako smysl života, a to on nechce," ukázal palcem na třetího, „nad filozofií od lopat ohrnuje nos a chce selskou řeč. Smysl života je jedna věc, smysl tvého konkrétního života a jeho činů zde a ne jinde a ne jinak, druhá věc." Byl si jistý tím, že mezi nimi není fízl. O každém, kdo přišel na lágr, se vědělo všechno po poslední poluci na slamníku v Jáchymově, od prvního výslechu před lety, všechno se vědělo o všech, kdo se kdy a jak zachytil drápkem a na co. „Ale když už chceš důkaz," řekl a šel k huntu na kolejích, vedoucích k zvláštnímu oddělení HAS. „Tady máš v mé ruce smolku," pokračoval, „vidíš smolku?" Modrostříbřitý kus čisté uranové rudy ztěžkl v jeho rukách. Vrstvil se tisíciletí, vytěžili jej vlastně dávno, (i když nevěděli, dávní předkové, co vytěžili, a leckde po vesnicích si z toho kamene stavěli domky a chlévy) někdy cítil z těch úlomků táhnout zvláštní, stříbrné teplo, jiní necítili nic. „Tohle je pravda," dodal, „a teď dávej pozor." Vzal z huntu kus vzácné uranové rudy a hodil jej na opačnou stranu mezi břidličnatou hlušinu. Hrouda proletěla kolem sloupu, který tu bezúčelně stál, zasypávaný novými a novými vozíky hlušiny, a roztříštila se na svahu, kam z místnosti těžmistra vysypávali i kbelíky smetí, papíru a všelijakého svinstva, pokrývajíc neviditelným zářením všechen bezcenný šutr a odpadky. „Sleduješ mě?" ptal se, „toto je pravda." *
*
Stará žena odvrátila oči od řeky a sluch od přesýpání hráchu na chodbě. Do pokoje vstoupil potrhaný Gervais. „Já vám hned uvařím kávu," pověděla spiklenecky a česky, „mám ještě trochu z dřívějších let A na chodbě se umyjte." Zsinalý Gervais řekl: „Le fleuve." „Ano," odpověděla žena, ,já rozumím." A šla vařit kávu. Gervais položil na stůl jakousi obálku, rozhlédl se po pokoji, znovu nahlédl z okna na řeku a chystal se zasednout za kulatý stůl.
„Tak tady máte kávu " žena nesla důstojně podnos s konvicí a se dvěma šálky přes dřevěný práh. Ale Gervais zmizel, jak záhadně přišel. *
*
„Prosím tě," balil si cigaretu z tabáku Taras Bulba druhý trestanec, „co se stalo s Františkem?" „To se raději neptej, mně vrtá v hlavě Gervais." „A proč?" „Pochop, při náletu na město v listopadu u kláštera boromejek zahynul. Prý. Totiž určitě. Chcešli to přesně, tedy dvacátého listopadu před koncem války. A do bytu na Mlýnském nábřeží v Obřanech přišel začátkem prosince nebo koncem listopadu. Dříve ne." „Jak to víš?" „Tenhle mluvil s tou paní," ukázal na čtvrtého trestance, který přikývnul hlavou. „Ona si datum zapsala. Dvaadvacátého listopadu, la fleuve. Eva to našla v kanceláři," řekl čtvrtý. „To nesouhlasí," zašeptal druhý. Mezi trestance vstoupilo tajemství jako bílá mlha smývající hrany tvarů, která působí úzkost, avšak smiřuje něco s něčím, vysvětluje napovězením. Mlha je veliké milosrdenství, do něhož vstupuje světelná duše. „V životě, chlapče, souhlasí všechno jenom těm, kteří z vlastní nechápavosti vědí přesně na milimetr dopředu i dozadu na tisíc let kdejaké pípnuti. Jako drittes Reich und andere." A dál mlčel, jako by střežil to tajemství, tu svou mlhu jako holohlavý stařec s bílým vousem v minoritském kostele. (Stejně si on, stařec, podle něho mladej, odseděl jenom pět či šest let, San Juan de la Cruz.) *
*
Stará štíhlá žena s modrýma očima se náhle vzepjala na své židli z ohýbaného dřeva. Zneklidnila ji řeka, vzdouvající se hodinu od hodiny a zaplavující už ulici k zídce její zahrady. Vstala a rozkazovala řece: „Přestaň — nesmíš —" Svitava dál plavila s kalnou vodou kurníky, zbytky chat, na jejichž prknech seděli podivní ptáci ničemu se nedivíce, malí králíčkové přemítali pysky, voda zaplavovala ulici i malou zídku s čilimníky, štíhlá žena v lehoučkých šatech vstala, rozkazovala řece a řeka neposlechla. „Tak půjdu," řekla , j á ti zabráním," a vstoupila do vod, které zaplavovaly všechny příbytky lidí a zvířat Nemělo to žádný smysl ověřitelný rozumem (žena pravděpodobně zešílela), ale co když i tak existuje smysl ověřitelný něčím jiným?) Vstoupila do vod povodně, křičela, ale vlny byly nevšímavé. (Vlny povodně jsou vždycky nevšímavé, jako by se jich nemohla týkat jiná, ještě větší povodeň z opačné strany nebo z boku, jakoby neměly potuchy o zániku a věřily ve svou nesmrtelnost). Vlny s ní strhaly šaty a ona ve své stařeckosti zůstala nahá. Povodeň sunula před sebou tanky, minometná děla, zastaralé vozatajstvo s mladíčky, kteří nechápali, o co běží a co se děje. Žena se zachytila rukou větve mladého doubku, který nepozorovaně vyrůstal na břehu Svitavy.
„Maminko," křičela Eva z ulice, kde zůstávalo ještě suché místo, „vrať se, my všichni budeme *ít..." To byla poslední slova, která svým smrtelným sluchem zachytila. Nepostřehla už, že vysoko na břehu stojí Gervais, František a všichni trestanci, mávají na ni a volají. „Ale ona přece nemůže zemřít," opakoval si potichu jeden z nich, vracející se v myšlenkách k poslednímu důkazu ve věci pravdy na šachtě a sledoval mladé chlapce. Ti rozplétali veliké klubko a snažili se zachytit ženu lanem. (Otázkou však mu nebyla existence důkazů, jejich skrytá povaha Či počet, ani jejich svobodný smysl ho už nyní tak příliš nezajímal, ten se patrně měří jinak a jinde; kam pohlédl, všude se svažovaly hřbitovy s nespočitatelnými hroby neznámých vojínů důkazů, začal ho zajímat důkaz v dějinách za předpokladu, že dějiny trvají. Znepokojilo ho, že dějiny se možná opravdu kdysi zastavily tak, jako se jim ve vězení zastavil vnitřní čas a oni mumifikovaně nestárli ve své zvolené a poznané pravdě a rozhodování, to by, uvažoval, snad nebylo to nejhorší. Nejasnou přavděpodobnost nalézal ve faktu, kterým lze vysvětlit všechno (to jest polovinu vysvětlitelného); že dějiny nepostupují s časem, že kráčejí nazpět a zabydlují se v jeskynních dobách. Dějiny o hroby důkazů a důkazy skrze hroby nemají zájem, snad navíc se dějiny rozhodly nebýt dějinami a hroby ponechaly na starost někomu jinému. Komu asi?) (Ale to si po svém trestaneckém zvyku říkal pro sebe o sobě v domnění, že si tak znovu připomene a ozřejmí sdělitelnost sebe samého, svých činů sobě, sdělitelnost hrobů i ženy v řece, že se tak znovu přesvědčí o uvěřitelnosti a ověřitelnosti svého svobodného rozhodování. Někdy mu připadal smrtelný věnec jeho činů nepochopitelný, neuvěřitelný a nesdělitelný. Mátlo ho to, proto tak často mluvíval o sobě sám se sebou). (A tu si vzpomněl na pohyb navíjených čtvercových kostek (asi tak čtvrt metru krát Čtvrt metru) mezi děťátky, vázami a očima v trojúhelníku, mezi ženami a shromaždištěm postav v místech, kde obyčejně bývá strop, na práci dějů a na ptáčka s rozepjatými křidélky, na balkón, zastřešený ženou s číší a se dřevy v rukách, na pohyb, vztahující se se všemi ději — s tím, co se nepřesně nazývá dlážděná podlaha, a s tím, čemu říkají z neznalosti strop — ke svobodně visícímu muži — důkazu). (Znovu si připomínal, co tehdy viděl, když se k němu blížil živý Gervais a rozhlédl se v úžasu po rozvodněné řece, vyrušený jakýmisi světelnými pohyby kolem sebe, které skrze tunel pod viaduktem vířily a mávaly něčím, co mohl považovat za světelná křídla mlh). Všechno, na co pohlédl, se svobodně vznášelo na světelných křídlech, hroby, trestanci, Gervais i žena s řekou, a protože už byl starý, nepochopil, že vznášející se řeka ho dávno, vlastníka sebe samého, strhla do svých světelných proudů a pod viaduktem na Mlýnském nábřeží povlovně odnáší vzhůru k městu, opačným způsobem, než tekou řeky. Brno
163
Jiří Ruml
Díra v hlavě „Vy komunisti ste zvláštní lidi," říkal doktor Vaškovi a hned dodal: „To tvrdil bátuška S tálin nad rakví Lenina, že komunisti jsou lidi zvláštního ražení, jenže někdo za ním se přeslech a rozuměl „vraždění", ale na to se vybodnem, život těm zavražděným stejně nevrátím a k čemu taky, voni můžou bejtrádi,žetomajzasebou, eŠtě by třeba přivedli do maléru další lidi, protože ty voběti byly většinou taky komunisti, a tak jako tak měly díru v hlavě ... Ne, nepřerušuj mě, já ti to musím říct, i když vím, že seš taky komunista a tudíž i ty máš díru v hlavě... Vy komunisti máte někde prerušenej kon-' takt. Ne moc, stačí nepatrná škvírka, někde se vám spoje nedotýkaj, taková docela malilinká dírečka, protože jinak byste museli už dávno pochopit, že za svýho života tím obrovským balvanem lidstva nepohnete ani vo milimetr, spíš vás eště přimáčkne .. .. .Začít život znovu v pětačtyřiceti není lahůdka, člověka to strašně deprimuje, ale právě o to jim přece jde, abychom skučeli ponížením. Tak skučím, ale spíš vzteky, když vstávám ráno v půl páté do tmy a mrazivého jinováče, a protože zatím nedovedu večer usnout před půlnocí, zvyklý na práci do pozdních nočních hodin, dělám teď od nevidím do nevidím a brzy poznám, co je únava, pod níž padají nejdřív oční víčka, poté hlava, až nakonec klesne na duchu sám člověk tím stereotypem živoření. Děsivá představa otupení. Skoro bych uvěřil vyznání našeho doktora, že musím být neskonale vděčný jeho Velkému Režisérovi, když ráno ještě dýchám a hýbu všemi údy, pokaždé to při procitnutí zkouším, ale vůbec se mi při tom neuleví, spíš ještě intenzivněji vnímám beznaději příštích dnů. To by snad museli Člověku napřed vydlabat mozek, aby z něho udělali poslušný nástroj. Nemůžu se zkrátka smířit s trpným pojímáním života, ale chtě nechtě se tam nořím stále hlouběji. Nová práce mě nebaví, a proto ani netěší. S přidělenými úkoly jsem i loudavým tempem hotov za dvě hodiny, zbytek pracovního Času se prokecá, prokafuje a všelijak prolelkuje, a kdo je po léta zvyklý na činorodý ruch, může se nudou ukousat. Mně v novém prostředí nejvíc vadí proměna zájmů, tady se lidé svěřují, jak jim chutná či nechutná, kdy se naposled opili a proč se nalejou příště, co si koupili a kde se co dá sehnat, která ženská by stála za hřích a jestli by nedělala drahoty, a když vytáhnu z tašky svačinu, pobaveně zkoumají, jak je materiálně oceňován můj domácí sexuální výkon předešlého dne, neb jsou přesvědčeni, že jen podle toho ženy krmí své muže. Kdyby věděli, že si snídaně i svačiny dělám sám, asi by mnou pohrdali ještě víc. 164
Věhlas i dokonce sláva brzy pominou, najednou jsem před lidmi jako nahý a odborná nevědomost mě od nich ještě víc vzdaluje, mám mindráky, když je slyším, jak se baví o věcech, jimž absolutně nerozumím. Co taky s člověkem, který si pod pojmem „pastorek" dovede představit pouze nevlastního syna či odložené dítě pastora. A tak musím nejednou spolknout hořkou pilulku, která sice neléčí, zato aspoň otupuje vědomí, že už nejsem, čím jsem býval. Dřív jsme se pod záminkou veřejného zájmu a blaha vměšovali lidem do života, tak či onak ovlivňovali jejich osudy, a teď se musím smiřovat s tím, že jsem tuhle výsadu ztratil a ničím ji nenahradím. Připadám si zbytečný. Když potom beru první plat, zjistím, že po odečtení odborářského příspěvku, který tu strhávají automaticky, byla dřívější moje záloha o 250 korun vyšší než obě části zdejší výplaty. Sice se za ty peníze nepředřu, ale přece jen mě deprimuje, jak moje cena klesla. Žebrácká odměna za ranní vstávání a zoufalý zápas o volné místo v tramvaji či autobusu, za zbytečné řeči, co musím denně vyslechnout, za únavu z nicnedělání a hříšné útraty času, hlavně však za bezperspektivní pocit marnosti. Jirka Lédr měl pravdu, když se zařekl, že ho už nikdy nedonutí dělat zbytečnou práci, ale já cítím, že takhle jsem daleko méně zranitelný. Žiju řádným životem pracujícího člověka, jak se píše do občanských posudků i k soudům. Jen bych se asi neměl tolik obírat sebou a vyvádět jako bolestín, zvlášť když se navenek hrdinsky tvářím coby suverén. Neumím se prostě vyrovnat s tím, že lidi kolem bei-ou křivdy páchané na jiných dost samozřejmě, nijak je to neudivuje, zřejmě si už dřív zvykli, novou vlnu perzekucí považují za běžné vyrovnávání účtů, a protože jsou teď mezi postiženými hlavně komunisté, mají docela neskrývanou radost, že na nás taky konečně došlo. „Holt ste si eště nezvyk, že lidi sou v podstatě svině," říká mi přespolní technik, který tuhle práci vykonává už leta letoucí, ačkoliv měl kdysi taky na víc, ale kádrově nevyhovoval. „A víte, že jsem došel k stejným závěrům," přiznávám poněkud zahanbeně, neboť jsem se vždycky zaklínal, jak mám lidi rád. To přece patřívalo k našim optimistickým sloganům. „Jenže ste k tomu došel, až když to postihlo přímo vás. Řikám, že ste si eště nezvyk, já na to přišel hned, co voddělali tátu, umřel v trestaneckým táboru na Bytízu u Příbrami, tam jich zheblo víc, to víte uran, nám napsali, že to byl zápal plic. Tenkrát sem poznal lidi, co sou zač, že každej chrání především vlastní kůži. A přesto se jich našlo pár, co pomohli. A zrovna takoví, od kerejch byste to nejmíň čekal." „Já myslím, že vždycky pomůže jenom ten, kdo už sám na sobě zažil křivdu." „Ále prd! Nezlobte se, vy ste hro znej naivka. Pořád si ňák lidi škatulkujete. Voni sou svině a zase nejsou svině, podle toho v čem žijou. Esli zkrátka vokolo nich je víc dobra nebo zla. Nemůžou bejt jiný, vokolní svět je na vině. Ale tak je to všude a tam venku možná eště víc než tady. U nás
se aspoň vobčas najde někdo blbě čestnej, co se dá upálit jako Hus. Sice hovnu pomůže, ale dá se upálit pxx> pravdu, kdežto venku raci každej honem ucukne a votočí, aby se náhodou taky nepřismáhnul. Voni tomu neřikaj politika alébrž existence, jenže to vyjde nastejno. Celej svět je tim zamořenej a jiný už to nebude." Tak poznávám život z jiné stránky a zvykám si, protože jinak bych si musel hodit mašli, jak se tady říká. A stejně smýšlejí i ti výše postavení. Každý byl svým způsobem formován prostředím a zkušenostmi z dřívějších let, kdy jsme my posvěcení chápali cestu k socialismu jako literární schéma. Jeden dělal u pétépáků neboli černých baronů a pak fáral v dolech, protože jeho táta měl dílnu a lásku k motorkám, druhému zavřeli rodiče, když je napřed obvinili ze spekulace s vlastním majetkem nastřádaným po generace, jeho vyhodili ze školy a mladšího bráchu do ní nepustili, další byl v padesátých létech z trestu na svavbě nové huti v Ostravě, kde já tehdy exceloval jako zpravodaj rozhlasu. On je teď mým ředitelem a já jeho podřízeným referentem. Zní to možná jako výčitka, ale právě jemu nemám co vyčítat. Jednou si mě zavolal, že si pohovoříme. Napřed se zeptal, jak jsem v novém místě spokojený, a hned si sám odpověděl, že asi moc ne, ale abych si z toho nic nedělal, každý začátek je těžký, hlavně nesmím dnešní stav považovat za provizórium. Čím dřív si uvědomím, že moje dnešní situace je neměnná, tím rychleji se do nové práce vpravím. To je důležité, protože nejhorší bývá, když Člověk něco dělá s nechutí jako odporný mus, nic ho pak netěší a každou povinnost bere jako galeje. On taky kdysi trucoval, když šel na Ostravsko, proklínal ty, co ho tam poslali, a mnoho večerů a nocí v maringotce snil o tom, jak se pomstí, až se to obrátí. A ubíhaly dny, měsíce a roky a nic se neobracelo, tak se musel nakonec obrátit sám. Jemu se to mluví, byl u svého řemesla, a kdyby se to nakrásně obrátilo, zas by nic jiného nedělal než své řemeslo, jen na vyšší úrovni, což se mu nakonec splnilo. Ale co s námi? Jako by uměl číst z myšlenek, řekl, abych si nějakou prudkou změnu ani nepřál, lidi přece nezapomněli, jak dlouho jsme byli na výsluní, a těžko by nám odpouštěli naši komunistickou minulost. Paměť lidí je neúprosná. A taky nemám být tak důvěřivý a každému na potkání svěřovat své názory, oni mají všude své donášeče, to bych se divil, kdo všechno s nimi spolupracuje. Prachy jsou všemocné a nikdy nesmrdí.TakÁi u p ř í m / ě U abych se s tím smí" řil. Život je jako houpačka, jednou jsi dole, jednou nahoře. Lekce reality, tak zřejmě smýšlí každý, kdo ve snaze prorazit zeď hlavou přišel k úrazu. Opět díra v hlavě, jen její původ je jiný. Jezdím do práce autem. Je to jediná možnost, jak zůstat do konce pracovní doby střízlivý, mám se na co vymluvit, když mě nutí, abych si s nimi Štrnknul. Stále něco oslavují, skoro každý den má někdo narozeniny nebo svátek, berou se prémie nebo zvláštní odměny ze záhadného fondu, patrně černého. Autem můžu zajet do města pro sva-
činu a nezbytnou láhvinku anebo někam na stavbu. Na služebních cestách čas nejspíš uteče a fiátek aspoň vydělává, kilometry se docela slušně platí. Už nejsem tak docela závislý, kancelářský život je trochu jako vězení. Zpočátku jsem se pokoušel číst ve volných chvílích knížky, nebo něco psát, ale brzy jsem toho nechal, divně se na to koukají, nepatřičně jsem se lišil od ostatních, kteří nečtou ani nepíšou, jen bez přestání žvaní. Aspoň jsem si vybojoval a přes pohrdavé pohledy uchoval ranní čtení novin. Kupuju nejmíň troje, ovšem Rudé právo jako jediný v celém závodě, a musím snášet posměch, že rudou kůži nezapřu. Občas se někdo z nich podívá na sportovní stránku nebo do inzerátů a diví se, že já čtu noviny celé, tak se jim snažím vysvětlit, jak se dá číst mezi řádky. To je nebaví, nemají tu trpělivost, pi*o ně přestaly noviny existovat s koncem naší obrodné erupce, staly se zas nezáživným soustem, které se nedá rozžvýkat a spolknout Když nejedu ven, musím celé hodiny vyprávět události osmašedesátého, nejvíc je zajímají různé drby, a s postupem času nemám už o čem povídat Každá písnička se jednou obehraje. Nutí mě, abych opakoval zvlášť pikantní historky ze života nejvyšších, vodí do naší kanceláře stále nové posluchače a kupodivu mi se zájmem naslouchají i ti, o kterých vím, že jsou členové strany. Nedbám ředitelova varování být opatrný, zůstali v partaji jen proto, aby neztratili místo a naději na postup, ve skutečnosti mají stejné názory jako já a při rozhovorech se tím nijak netají. Jsou to taky pomalu jediní „komunisté" v našem závodě, mezi dělníky zbyli snad dva tři. V naší dílně je pouze jeden, ostatní praštili legitimací po příchodu Rusů anebo se nechali vyloučit či ^ š ^ t n o u t . Nemají co ztratit, jen své okovy, jak s oblibou vesele říkají. Jsou ještě dost mladí, aby se báli pronásledování svých dětí, a strach ze ztráty existence je neděsí, nikdo by tu práci za ně nedělal. A tomu jedinému, co zůstal, v žertu hrozí, že ho jednou pověsí na lucernu, ale on ví, že je to jen ž e r t Chytnou se mezi sebou, jen když někdo šlohne věc, kterou si jiný ke šlohnutí vyhlédl, nebo že jeden něco zprasil předešlý den při montáží a po něm to vyžere druhý. Kvůli politice se nehádají, všichni ji svorně považují za svinstvo, těm nahoře nadávají a proto mi upřímně fandí, jenže ve mně i nadále vidí běloručku, a navíc se diví, proč jsem tak tvrdohlavý a hloupý, že kazím život sobě i celé rodině. Jedna událost vzrušila zdejší vcelku poklidnou hladinu, ale jak se o ni začala zajímat kriminálka, rychle zas všechno utichlo, podrobnosti se dovím až dodatečně a po kouskách. Měli jsme na podvečer smluvený zápas v nohejbalu, já si na to koupil nové tenisky a už předem se těšil, jak sportovně zazářím, čekal jsem však u Starostrašnické školy nadarmo, kolegové nepřišli. Druhý den mi řekli, že jednoho z vedoucích našli ve staré dílně mrtvého. Opravoval svou rachotinu a otrávil se výfukovým plynem. Nikdo nechce připustit, zvlášť před vyšetřovatelem, že jde o sebevraždu, všichni mluví o nešťastné náhodě, ale současně si oddychli Vzal do hrobu i tajemství černých peněz na mimo165
řádné odměny, které se nevešly do mzdových fondů, a na úplatky za obstarání náhradních dílů k zastaralým strojům. To jsem se dověděl až po slavném pohřbu v hospodě Na struze, kde jsme nebožtíka zapíjeli, či jak se tady říká „zadupávali." Tam se ke mně přitočil mladičký šofér s otázkou, jestli by se muselo dělat víc a lip, kdybychom se my obroditelé udrželi u moci. Byl už značně nacamraný, i já měl upito, tak jsem mu po pravdě řekl, že lajdáctví ani zlodějinu bychom trpět nemohli, a on mě poslal nejdřív do hajzlu a potom do rezervace rudých bratří. Všeobecně panuje názor, že bez různých švindlů se v tomhle bordelu nedá vyžít, i státní plán by se brzy zhroutil, neboť je pouze souhrnem neskutečných údajů. Tak si tady zvykám na realitu života, že korupce je nezbytnou součástí soukromého blahobytu. Ti nahoře berou taky, a mnohem víc než my, říkají montéři a mají pravdu, moc dobře vědí, kde se kterému papalášovi staví vila za státní peníze. Nadřízení zjistili, že moje dřívější popularita televizního spíkra dosud zcela nevyčpěla, a moje cesty za náhradními díly jsou teď častější. Všude se najdou lidé, kteří znají mou tvář z obrazovky, rozpomenou se, co jsem kdy říkal nebo psal do Reportéra, a hned s větší ochotou vyhrabou ve skladech věci bez protislužby nedostupné. Tahle solidarita ještě funguje, ke spokojenosti šéfů je bezplatná, a mě těší, že lidi tak docela nezapomínají. Při jedné okružní cestě za nedostatkovým zbožím jsem na druhém konci Prahy v rozlehlém dvoře plném stavebnin potkal Vaška. Ani jemu nevyšel záměr s archívem či dokumentací, nakonec byl rád, že sehnal tohle místo. Někteří dřívější kolegové mu závidí, že je u zdroje, zákazníci jistě něcou šoupnou bokem, ale on se dost nadře a neumí v tom chodit. „Z nás šejdíři nebudou, nemáme patřičnou kšeftařskou průpravu a taky se bojíme, aby na nás neskočili, to by se jim hodilo, aby nás usvědčili z nepoctivosti," říká Vašek nad hrnkem kávy v zašlé boudě, kde je teď jeho druhý domov. „Oni snad nekradou?" „To vím nejlíp sám, komu všemu dodáváme zboží na stavbu a na čí účet to píšem. Ale co můžou oni s požehnáním, nesmíme my ani na zapřenou. Nastupuje nová šlechta, my jsme takoví nikdy nebyli." Mluvíme o dětech, Vašek má syna, který zrovna končí školu, náš Honza má ještě rok do maturity, snad ho nechají dokončit Matka ho už viděla jako novináře, on by chtěl dělat filozofii, já však pochybuj u, že ho nechají studovat cokoli. A Kubu nechtějí vzít ani na gymnázium. „Je to svinstvo, když se takhle dovedou mstít na dětech, ale co naděláš." „Měli byste mu najít včas nějaký šikovný učební obor s maturitou." „Kuba z toho bude špatný, jestli ztratí kamarády, ta křivda ho může poznamenat na celý život" Vaškovi už ale klepou na okno, že má jít na plac. Vidím na něm, jak ho práce s rudlem zmáhá. Ale víc asi vědomí, že nám není pomoci. Aby se trochu rozptýlil, říkám, že j s m e Kubovi obstarali psa. „Vy jste cvoci, povedení rodičové! Dětem pose166
rou život a opatří jim živou hračku, aby neplakaly. Pes je sice věrnější než člověk, jenže nám už je to k hovnu. Psí socialismus, nebo spíš pod psa. Prostě na hovno!" Nikdy nebýval tak sprostý. Volám z dálky, j e to čuba," ale odpověď neslyším. Pak jsem ho dlouho neviděl. Jedu prvně sám na „kolaudaci". Jako jeřábový technik mám v Čelákovicích překontrolovat všechny funkce právě zmon to váného věžového jeřábu MB 80 podle čsl. státní normy 2701143, prohlídnout dráhu, po které se pohybuje, zajistit přívod elektrického proudu, sepsat protokol a předat jeřáb do provozu partě, která s ním bude stavět panelové skořápky příštích bytů na novém sídlišti. Až dosud jsem jen sepisoval a vyplňoval různé výkazy v kanceláři, sčítal sloupce faktur, občas ze známosti sehnal nějaké to nedostatkové relátko a ještě taky doprovázel jeřáby na silnicích Středočeského kraje, ale toho jsem brzy nechal. Můj fiátek nestačil pirátskému tempu přepravců, kteří sice mají předepsanou rychlost 30 km/hod., nikdy ji však nedodržují, nevydělali by si ani na slanou vodu. Najednou jsem důležitý, ale asi jako semafor na slepé koleji. Nadále se totiž nevyznám v složitém soustrojí, jen musím přivézt podepsaný papír, že jsem jeřáb v pořádku předal. Netřeba mít obavy, jeřáb v Čelákovicích montovala zkušená parta, jistě na nic nezapomněla, moje kontrolní činnost je pouhou formalitou, ale stejně mě těší, že jsem se trochu osamostatnil, už si nepřipadám tak zbytečný. V Nehvizdech si dám ďábelský kotlík v zájezdní hospodě, škoda jen, že ho nesmím zapít pivem, když řídím, a potom už v široké labské rovině vídím bílé věžáky Čelákovic. Žádná velká krása, všechna ta sídliště jsou n a j e d n o brdo, z dálky vypadají jako zubatá kompaktní bílá a časem fádně šednoucí hladová zeď, masív betonu, a ani zblízka nejsou pohlednější. Nahuštěné těsně vedle sebe, nikde kouska zeleně a všude kolem moře bláta. Vzpomínám s lítostivou závistí na veselá švédská města, kde architekti a podnikatelé uchovají přírodu takřka netknutou, každému stromu se uctivě vyhnou, protože maji lásku k životu. U nás jsou nové čtvrtě účelovým zařízením k přespávání pracujících, příliš nákladné ložnice, a všechna sídliště jsou si zoufale podobná, navždy byl smazán historický charakter a zvláštnosti starobylých měst, člověk v nakupených skořepinách bloudí jako ztracený a neví ani, jestli bydlí v Brandýse, Benátkách nebo Čelákovicích. Čekají na mě, ale nenadávají, pracovní doba jim běží, snad že by se dostali dřív domů a měli víc času na různé fušky, ovšem prostoj zas můžou využít k důkladné obhlídce, co by se dalo v nepřehledném stavebním chaosu šikovně znárodnit. Stejně tu není technik Panamontu, který zmontovaný jeřáb převezme a napíše do protokolu kýžené „bez závad". Na kluky montérské je spoleh, moc dobře vědí, že se v tom nevyznám, a udělají vše, jak má být, abychom neměli průser. Až mnohem později, když už mají prověřeny mé nové znalosti, přezkoušejí moji technickou bdělost ně-
jakým úmyslným přehmatem. Ale i potom budou dbát, abych se před cizími neshodil, jen se potutelně usmějou, když odhalím jejich kulišárny. Začínám si s nimi rozumět a legraci nikdy nezkazím. Důvěřujem si navzájem. Teď tady pod jejich dohledem odzkouším pojezd a otoč, zdvih ramene a posun kočky, změřím hodnotu uzemnění a pevnost zarážek na konci dráhy. Všech těch páček a hejblátek se dotýkám nesměle a s posvátnou úctou, mám radost, že stroj funguje. Jeřáb mě poslouchá. Když to tak dobře dopadlo, vjede do mě furiantství, že bych mohl ještě předat věžové monstrum i v Mladé Boleslavi, kde dělá další naše parta. Kluci mě zrazují, prý tam už nikoho nezastihnu, ale mám chuť se ještě trochu projet a v duchu se těším, jak budou zítra šéfové překvapeni, až místo jednoho přivezu protokoly dva. Prostě úderník. Měli pravdu, na stavbě v Mladé Boleslavi ani noha, ačkoli hodinky ukazují teprve druhou po poledni. Jeřáb stojí, ale bez nich se neodvážím ničeho dotknout, co kdybych ho pak nezastavil. Jsem mrzutý, druhý den jim říkám, co si o tom myslím, šéfům ani muk, nejsem mrva, a parťák si mne bere stranou, aby mi dal řádně do těla. Jestli prý mám v hlavě všechno v pořádku, my ten sociálismus nespasíme, žádné rekordy lámat nebudou, pak by jim podle nich znormovali práci, jeřáb tam stejně teď bude trčet nejmíň týden, všiml jsem si jistě, že u bloku není složený ještě
ani panel, tak nemám blbnout. A diví se mi: Páni s tebou takhle zametli, a s celou tvou rodinou, a ty jim budeš sloužit jako nějaký svazák v modré koY
M
•
Slil.
Poučná lekce přišla právě včas, já asi opravdu mám něco s hlavou. S naší rodinou skutečně zametli. Papírenský bratr už nedělá ředitele odbytového sdružení, zato má na krku stranické řízení v UKRKu, sestra v Plzni nesmí učit v základní škole češtinu, ruštinu a počty, Kubu nevzali na gymnázium, Honzu nechtějí pustit k maturitě pod záminkou, že ho ředitel přistihl o přestávce na záchodě s cigaretou, a ženu Jiřinu vyhodili z rozhlasu. Nabídli jí, že by se mohla zachránit, kdyby se se mnou rozvedla, a když odmítla, snesli proti ní, co odvysílala v osmašedesátém. A chovali se jako hulváti, zvláště nějaký Skála. Onemocněla z toho a teď chodí každý večer umývat příbory do Arkádia baru ve Slovanském domě. Ručeji rozežírají saponáty a v noci se v setmělé Praze bojí opilců. Čekávám na ni před branou, v místech, kde jsem před čtvrt stoletím začínal jako komunistický novinář. Jdeme pak vylidněnou třídou Na příkopě k Václavskému náměstí na tramvaj a já si uvědomuju, jak mám svou ženu rád. Jako bychom se znovu našli, přece jen je tahle všivá doba k něčemu dobrá. „ ifi0,} n , fAO , e, *
Ze stejnojmenné vzpomínkovébkřidla knihy 19SJ - Praha (v rukopise)
W84
i SK1UK i , i1 1 (ř/-#
.t H II i
Jan Kotík 167
Karel
Steigerwald
Tatarská pouť moralita Osoby: Vágner, neúspěšný student Tatínek, jeho tatínek Šmoranc, správce muzea Lokajíček, vedoucí sklenářství, dříve řezník Šantala, dříve student, nyní příživník Barman, Čachrář Helena, děvče, později manželka Wajtingerová, uklízečka v muzeu, kdysi školnice Hana, děvče k ničemu Jitka, studentka Votrubec, člověk, který pomáhá
sobě
Děje se v nevelkém městě 1. Vágner
Ale kdo jsem? A kam jdu? Jako můj tatínek, to byl veliký bojovník ve své maličké válce. Nebo byla ta válka velká? Vyhrál! Umřel. Velikán, (Za jeho zády se vplíží Lokajíček s pytlem Obchází, žebrá Či vybírá, jak to kdo vezme.) Mám problémy. V noci chodívám sem a tam a zakouřím celý pokoj. Odevzdávejte staré hadry, kosti a kůže. Starý papír. Úplně nové radiátory! Lokajíček Staré myšlenky! Šantala Lokajíček Plechovky z umělé hmoty! Zmařené ideály! Vágner Dívám se, jak to klape. Pak mě napadne telefonovat nějakému dávnému spolužákovi. Hrábnu po telefonním seznamu, ale žádného spolužáka v něm nenajdu. Ostatně neznám jejich adresy! Barevné kovy! Všechno se hodí. Lokajíček RozŠmajdaný charakter, doma vám to překáží! Šantala Lokajíček Dostanete los a ještě můžete vyhrát Náramně účelně zařízeno. Hadry, kosti, kůže. Šantala Všechno, z čeho se skládají lidi. Vágner Asi nemají telefon. A nemůžu si vzpomenout, jak se jmenovali. Ale to nevadí, stejně už umřeli. Tak chci telefonovat těm, co se teprve narodí. Mám noční mánii telefonovat do budoucnosti, jenže nemám telefon. Taky ho nepotřebuju, protože nemám b y t Spím v muzeu na bedně, mám problémy. Moc lidí říká: běžte si stěžovat na hlavní nádraží. Lokajíček Sběrné suroviny, to je moje akce. Tohle všechno se změní vkrásný nový věci. Co já už toho v Životě dělal dobrýho, mě nepřekvapí ani tyfus. Kdyby přišel, máme ampulky a hotovo. Tohle minulé generace neměly. Ze starého nové. Nejraději sbírám cín. Rozšmelcuje se to v ohromných kalandrech, přidá se nafta a čmoud a dole z toho poleŠantala zou girlandy. Věk polymerů a girland. Ano, vzniknou raketové motory, plastická chirurgie a kempingové nádobí. Všechno Lokajíček je to pro lidi. Šantala Hadry z dob Rudolfa druhého, kosti hrdinů. Kůže na buben. To musí být takový randál, aby nebylo nic s l y š e t Čeká nás ta pouť s cukrovou vatou! (odpochoduje) Trumpety a klárinety. Hudba hraje župajdá, župajdý. Coca-cola. ZapaLokajíček lovače Ronson. Oslavím se i big-beatem, m n ě je to jedno. Dostal jsem diplom nejlepšího vedoucího Masny v okolí naší Masny. Tak si dám panáka. U nás doma povídali: do hospody nefouká. Ahoj Šantalo. Můj tatíVágner nek ovšem do hospody nechodil. Nepohodl se s vedoucím Masny a psal si notes. Já jsem si všiml, studente, že člověk se skládá ze dvou, jeden je černej, druhej bílej. Šantala Nebo bílej a černej, dobro a zlo můžeš prohodit, člověk ti zůstane týž. Je to kentaur. To jsou otázky, co? Barman Už zase kecáš. Já mám rád hosta, když se baví. Dej si sklenici a bav se. Nebo jdi. Vágner Tatínek říkal, že horší jsou odpovědi, na které se nikdo neptá. Leží tady a čekají. Svět je plný odpovědí, ale kde jsou otázky? Aha? Už zase začínáš s tím tvým nešťastným tátou? Šantala Tatínek J s e m zde, d ě t i Pospíchám, ale jedno vám řeknu: bilancovati první měsíc nového roku 1964 není pro mne snadné. Vedoucí je silný alkoholik, ale kryje to organizováním sběru. Myslím, že je spojen s inženýrem, který jej toleruje. Do půli ledna seděli oba v kan168
celáři, pili a falšovali loňský plán. Kosina tvrdí, že letošní, ale do Čísel my nevidíme. Za to mám brát peníze, že v dílně jsou zlořády? A to v době, kdy Člověk vstupuje do vesmíru. Dějí se současně malé i velké věci. (Tatínek mluví chvatně, neklidně, dívá se na hodinky, spěchá. Mluví tak vždy.) Vágner Musím přiznat, že na pohřbu jsem nebyl. Než jsem dojel domů, byl tatínek už v zemi. Lidé umírají úžasně rychle. (chce se napít) Porod je horší, to ještě nic nevíš. Santala Nejdřív zaplať. Barman Nejhorší smrt je, když se potopí loď v Severním moři. Ptáš se proč? Protože tam je Santala studená voda. To ti pak přestane záležet na penězích. Utopíš se a ještě zmrzneš. Vágner Kolik potřebuješ půjčit? Šantala Dvacku, ale je to naposledy. Moje děti jsou ohromně nadaný na malířství. Dám je do škol. (Zaplatí a dostane sklenici.) Dík. Mám sebou pár kreseb. Manželka má průmyslovku, ale kluci jsou po mně, prevíti. Barman Kdybys nekecal, dva roky jsi je neviděl. Že se na něj ne vykašleš, studente. Ať si vydělá a pije za svý. Že nikde neděláš, Šantalo? Santala Ale chystám se. Mám něco rozjednanýho u Vodních toků, jenže nechci jít do nejistoty. (Ukazuje kresby dětí.) Řekli byste, když na mě mrknete, že jsou nadaný na malířství? (Obtěžuje kresbami.) Dřív jsem ani nevěděl, co ve mně je, že jednou vydám takový nadaný děti. Barman Dej ty čmáranice pryč. Smrdí pivem a kořalkama. Šantala To je logický, léta je nosím po putykách. Jsou to umělecký obrazy. Vágner To já nepoznám. Šantala A na co jsi teda chodil do Školy? Chodil jsi do školy, než tě vyhodili, ne? Barman A proč tě vyhodili? Nic jsi nevěděl? Santala Já znám spoustu vzdělanejch lidí, i doktorů a jsou to blbci. To je zákonitý, čím víc toho znáš, tím jsi blbější Barman Neposuzuj mi tady, Šantalo, kdo je blbější než někdo jinej. Sám jsi nic. Šantala Ale člověk jsem, jako každý, tak halt myslím, to je můj úraz. Kupříkladu vaření, já umím vařit podle všech evropských kuchyní, akorát že nevařím. Ale začnu. Mám plán. Omrknu to u Vodních toků. Tři chody a moučník, to je pro mě nic. Psal jsem prezidentovi, nechceš si to přečíst? (nemá zájem) Jsi blbej, Šantalo. Zaměstnání nikdy nenastoupíš, příživničíš, tak tě seBarman berou a bude. To víš, studente, je to závadový živel. (Všimne si Vágnerova pohledu^) Tu neznám, je tady poprvé. Má dvě deci a mandle. Bludice to nebude, na ty mám nos. (sní) Prezident ráno vstane, nasnídá se, jde do kaslíku a najde tam dopis. Hned si Santala řekne, kdopak mi to píše, ahá, já mu píšu, bez trvalýho pobytu, bez pracovního poměru, ale člověk, postava podle Gorkýho a copak mu asi chci? Prezident rozlepí obálku a Čte. Já mu píšu po lidsku, on je spíš zvyklý na úřední lejstra. A cos mu psal? (Nezajímá se o to, seznamuje se s dívkou.) Vágner Santala Už ani nevím. Nějak jsem nespadal do amnestie, tak jsem si řekl, napíšeš prezidentovi. A taky mi z jeho kanceláře odpověděli. Barman (se směje) To určitě, na tebe tam čekají. Celé dny tam o tobě přemýšlejí. Na tebe stačí náš okrskář! Santala To by ses divil, pro ně jsi člověk a taky s tebou řádně jednají. Napsali mi, že nespadám do amnestie, já člověk bez zaměstnání, postava podle C e r v a n t e s e . . . (Všimne si Vágnera.) Tu holku neznám. Myslel jsem, že znáš každýho. Barman Santala A koho neznám, ten je nikdo, protože každýho, kdo něco je, znám. Jsem z toho částečně i živ. Nemáš cigáro? Dík, jednou si něco najdu. Prácičku. Makando. Třeba odklízení sněhu, něco, abych byl užitečnej i lidem. Dobrou n o c . . . v
y
v
v
v
2řm
Šantala Vágner Helena Vágner Helena Vágner Šantala Barman
Kdepak, láska je páska a nedá se furt žít bez lásky. A taky se pořád nedá žít bez naděje. Jak často povídám, láska a naděje, to je, co? Jmenuje se Helena, co jí kluci říkáte? Jsem hrozně krásná, taková jako tichá a vláčná. Myslím, že mi budeš rozumět a já tobě taky. Ale abych řekl něco o sobě. Jmenuju se Vágner a jsem vyhozený s t u d e n t Jak je to dávno, co tě vyhodili? Rok? Nebo dva? Nebo čtyři? Kolikátá láska je to tenhle měsíc? Třetí? Druhá! 169
Šantala Helena Vágner Helena Vágner Šantala Barman Helena Šantala Tatínek Lokajíček Tatínek Lokajíček Tatínek Lokajíček
Vágner Tatínek Lokajíček Šantala Vágner Helena Vágner Šantala Vágner Helena Barman Šantala Barman Vágner Helena Šantala Helena Vágner Šantala
170
Jak smutný stáří chodí asi k těm, kdo lásku rozměnili v tisíc lásek a jako pěťák dávali ji všem. Slyšíš, jako pěťák! Drobné mince. Člověk chce bankovky. Jsem příšerně poučenej moderní poezií! Je půl páté, ulice jsou tiché, z dálky zvoní mléko. Protože žijeme v době, kdy se mlíko prodává v lahvích, ale četl jsem, že přijdou taková léta, kdy bude mlíko jen v sáčcích z igelitu. Láhve z dálky jemně vyzvánějí, pak blíž, to jak se mlíkařský auto blíží. Někdy kropí ulice. Foukají do vzduchu lesní vůni. Pozor, studente, ať tě nepostříkají. Bohužel už nejsem student a mlíko nezazvoní, jen tiše pšoukne v igelitu. Ale zamilovanéj jsem jako by to bylo tenkrát Smutný gigolo, nevzpomínej na svý m l á d í . . . Tenkrát byla v tý zahradní restauraci ta slavná pouť. Kolotoče, kuželník. Pěkná blbost. To bylo našemu městu akorát osm set l e t (Směje se.) To nevadí, že už jsme starší. Je krásně, za chviličku bude svítat Kde bydlíš? A kdo jsi? Kam se dereš? Jsi nic, jako tvůj táta! (je uspěchaný, presto se shovívavě směje) No a co? Pracuji na novém místě, konám povinnosti skladníka. Celá země se chystá na bruselskou výstavu a vedoucí mi navrhl, že mě zařadí do údržbářské dílny. V údržbářské dílně je o tři stovky větší p l a t (začíná útočit) Víte, že údržbáři vyrábějí antény z podnikového materiálu? Moc se těší, až bude zaveden druhý program, to bude zakázek! Tři stovky, to už je z n á t Také bych vás mohl dát do skladu. Dušek sestrojil vor, který má na spodní straně háky. Na háky se zavěsí antény, vor pluje továrnou nekontrolován. Dole u řeky čeká Maštalíř s bidlem. To mohu dokázat Komu? (Pustí t a t í n k a z hlavy.) Ty zdi nabílit, přes to hráškovou zeleň, kopřivy vyklůčit, harampádí odvézt! O pouti ať to tady svítí! (Opět si všimne tatínka.) A co vy s tou vaší komunální satirou? Do skladu! Tam si vykládejte ty svoje pravdy regálům! (Vesele tatínka zažene.) Na to povídala maminka, že jsme jen obyčejná rodina. Jsem tedy ve skladu, držím si pořádek a absolutní přehled o zásobách. To jinak nejde. (unaveně tatínka zažene) Zalezte! Kdo ho pověřil, aby pořád rejpal. Já se starám, lítám, teď máme tu pouť a on . . . (Mávne rukou a jde.) Tvůj tatínek byl chytrej. Šikovně udal Maštalíře a protlačil se do skladu. A ve s k l a d u . . . kŠeftíčky, Šmelinky... Jaké udal? Upozornil na zlořády. Můj tatínek by na cizí nesáhl. K tomu nebyl na světě. Měl ve skladu menší plat a my děti dorůstaly. Umíš tak krásně vyprávět Škoda, že jsme se nepoznali mladší. Maminka navrhla, co by se stalo, kdyby sis sem tam něco v z a l . . . každý bere. Tatínek ne. Tak ho pomluvili. Nejde o to, vzít nebo nevzít, jde o to, aby tě nechytili. Když tě nechytí, jsi čestnej člověk a navíc se máš lip, než kdybys nekrad. To je ta vnějšková morálka, protože se už nebojíme pekla. Naproti tomu náš barman, všimla sis ho, to je obchodník s byty. Já jsem jeho potenciální zákazník. Proč potenciální? Protože můj fór je následující: každej krade ve svým oboru, a proto nemá žádnou trvanlivost Já nejsem hloupej, mě jako barmana hlídají, tak jim přes den šmelím s byty. Až budeš mít studente peníze, postarám se i o tebe, proto jsi potenciální. Já, jánošíkovská postava, kradu abych se uživil. Totiž, abych nemusel dělat Tak mě sem tam zavřou. Barman k r a d e . . . proč barmane kradeš? Nekradu, pomáhám. Jsem svépomocný bytový úřad, prachů už mám jako šlupek, patery boty, ale chodím furt v jedněch. Mít s e j e nevopatrný, tak já, když necejtím slast z rozhazování, pociťuju ji halt při h r a b á n i Až umřu, zbude toho po mně moc. A tak člověka Heleno potěší, když ho má někdo rád, třeba je to jen barman. Jistě, lidi se mají rádi. To je moje přesvědčení. Veškerý lidský přesvědčení je mi k smíchu, neboť pramení z toho, z čeho je člověk živ. To už věděl Pavlov, když krmil ty psy! Kdepak, člověk není pes. Bydlím za rohem, dýchám, žiju, jednou se člověk zamiluje, to pes ne. Bydlíš daleko? Copak daleko, ale kdo jsem a kam jdu? To si musíme rozmyslet, ne jak je to daleko. Důležité je kam, potom už se vždycky nějak dojde, čili: jsem ten, kudy jdu. A kdyby se tě někdo ptal, já jsem ta moje cesta. Znám ho dobře, protože je to jen světýlko, j e n student; spí v muzeu na matraci, dělá tam poskoka, teď zrovna kecá. Obaluje si ten svůj život pentličkama, protože halt pohořel. (Řve) Kam jdu? Chceš, abych ú řekl, kam jdeš? Vykopli tě z fakulty, protože jsi blbej!
Vágner Helena Šantala
Dělám domovníka, opraváře, co je třeba. Nosím věci ze sklepa, nahřívám klíh, přičuchl jsem . . . Já mám taky hrozně ráda starožitnosti. Chtěla bych, aby se celý můj život skládal ze starožitností. Kdysi bejvali lidi klidný. Nekouřili, nespěchali, (se šklebí) Nacpi si starožitnosti do paneláku a přeraž se! Já jsem ctitel umakartu a vikslajvantovejch ubrusů!
3.
LokajíČek Šmoranc Lokajíček Šmoranc Lokajíček Šmoranc Lokajíček VĚT
Šmoranc Lokajíček
(ukazuje, Šmoranc měří) Nahoru dáme dechovku, všechno to tady zameteme, i kopřivy přijdou pryč, semhle se vejde chatodomek, tadyhle sedací souprava, výčep piva, frkačky, co říkáte, doktore? (Srdečně se směje.) A co ty bedny? Všude na chodbách jsou bedny, zbytky cihel, loňský nástěnky a popelníky z plechovek po kompotu. Správně. Na neděli to odklidíme. Ale kam s těma bednama? To je dohromady spousta beden. V pondělí po pouti je dáme zpátky. Zatím. Hlavně aby nám svítilo sluníčko. Do výše očí všechno natřít na růžovo. Nebo zelinkavě, ne? Asi takhle vysoko? Asi tak. Řekněte mi, doktore, co ty mladý dneska chtějí? Auta mají, teplákový soupravy mají, Bulharsko mají, já bych je třísknul za ucho. Jak jste to říkal, že se všude válí krámy? Bedny? Cihly? Odpadky? Kdepak odpadky, to jsou samé druhotné suroviny. Vida, to by mně samotného nenapadlo. Správně, druhotné suroviny.
4. v
Santala Vágner Santala
Helena Wajtingerová Vágner Wajtingerová Šmoranc Wajtingerová Šmoranc Wajtingerová Šmoranc Wajtingerová v
Šmoranc Wajtingerová
Jak říkám, světýlko. Je rád, že bliká. Že může v oddělení starožitností s p á t Ale musí se proplížit do osmi, v osum to Wajtingerová obejde a studentovi zbývá nádraží nebo holky. Nedala bys mi adresu, Heleno? Jak bydlíš? Sama? Slyšíš ho, barmane? J e prohnanej jako myší Wajtingerová mu zamkne před nosem, on neklesá, nezoufá si, sbalí holku, už spí u ní, jinej by spal s holkou, on chce spát, aby se vůbec vyspal, to je erotika dvacátýho prvního století, až bude na planetě jedenáct miliard studentů. Mám krásnej byt, p o j ď . . . (vejde za mohutného zvonění. Zametá, je hlučná, řve) Dobré jitro, mládenci! Zase jsme flámovali? Proto nás maminka neporodila, abysme byli celí zelený! (vejde ospalý) To je právě ta Wajtingerová. Kdysi byla Školnicí, tak zvoní i v muzeu. Pro mě to znamená, že začal den. Jinak si to už ani neumím představit (chystá si paletu a stojan. Také zívá) Jen si zvoňte. My se z toho vašeho zvonění můžeme zbláznit, takhle se nedá vědecky pracovat, když zvoníte jako kráva. Ale kdo si troufne na školnici, co? A kterei vy jste? Vás jsem tu ještě neviděla. Doktor Šmoranc, jméno mé, kunsthistorik, etnograf. Z univerzity jsem odešel, abych mohl vědecky pracovat a teď mi baba zvoní do uší. (není spokojena) To asi nebudete kór vědec, když vás neznám! J s e m v muzeu patnáct l e t Možná už dvacet. Že bych u vás dvacet let neuklízela? Může to bejt, naše muzeum není žádnej vědeckej ústav, my jsme skromné muzeum a děláme drobnou poctivou práci. O to jsme potřebnější, nám nikdo nebude vyčítat, že jsme něco, my jsme akorát (pouští se do malování) S tím nemohu souhlasit Teoreticky být akorát znamená mít hranici, nebýt žádný jakobián, ale já chodíval vpřed jako Šli husiti. Prakticky je mi to dneska už jedno. Jo, každej je kus učitela, já dělím lidi, kam by přišli v našem sboru. Tady mladej, to je tělocvik, vy jste matyka, sem tam do sboru někdo nepasuje, to je žák. Učitel má rákosku, to není každýmu daný, ostatní drží hubu, protože jsou pitomý. Škola má školní řád, nikdo nemůže bejt jen tak husita, já jsem ovšem školnice, ty jsou mimo, nad námi pan ředitel, s tím já to uměla. (Zazvoní a zasní se.) O druhým zvonění vycházeli učitelové ze sborovny jako handělové z nebe. Ředitel stál ve dveřích, díval se na hodinky a počítal je. Někdy chyběl tělocvikář. Já stála dole s kýblem, poslední učitel zapadne, vycházím. A letí kolem poslední žák. Kampak? Na vysokou? 171
Vágner Wajtingerová Vágner Wajtingerová
Taky. Na chemii. Ukaž, já ti to podepíšu. Děkuj u. Moc vám děkuju. Děkovat nemusíš, zasloužíš si to. Kdyby sis to nezasloužil, tak bych nesouhlasila. Klidně si jdi na studia, já sice vím, jak dlouho svítíš, ale jen si sviť, já to říkám jen abys to věděl. Bože, to byly časy. Dneska je svět holubník. No prosím, já mu šla na ruku, studentovi, a vyrazili ho z prvního ročníku. Tak mi řekněte, proč má bejt člověk dobrej. Časy bejvaly jiný a teď jsou zas jiný. Člověk žije vzpomínkama a běda těm, co si nechtěj nic pamatovat Kurva, to jsem se zapovídala.
5.
Vágner Šmoranc Vágner Šmoranc Vágner y
Šmoranc Helena v
Šmoranc Vágner Šantala Šmoranc Vágner Šmoranc Vágner Šmoranc Vágner Šmoranc Vágner Šmoranc Šantala Šmoranc Šantala Šmoranc Šantala
Šmoranc Šantala Šmoranc Vágner Šmoranc Šantala 172
Krásnej obraz, co? Ale zašlej. To budeš koukat, až ho zrestauruju. Bude celý krásně bílý! Bílý jo, ale zase bude hovno vidět To už není moje starost, já jenom restauruju. Já nemám zapotřebí se s někým dohadov a t Restaurování, to jsou postupy, chemikálie a hotovo. Nejsi zamilovanej? Zamilovanej! Prosím tě, zamilovanej! Copak jsem blbej? Já nejsem blbej. Potřebuju byt (Zvonění) Baba zvoní, jak se jí všichni krásně bojíme. Všiml j s e m si, i ředitel se jí bál. Tenkrát nás honila na tu pouť, tak jsme šli. To už si skoro nikdo nepamatuje. To je budík- Probudil mě, ale jako bych nespala. Ten kluk, milá maminko, se mi líbí, takovej tichej a jako unavenej. Jestlipak se mi někdy ozve? To víš, maminko, ženská potřebuje člověka. Ale jednou ta nastřádaná nechuť, u někoho mladšího, než jsem já, propukne a babu přerazí A bude mít odzvoněno. Dej si inzerát* (se vzteká) Inzerát! Plný kapsy inzerátů! (Vyhazuje z kapsy inzeráty.) Copak chci moc? Byt! Pokoj! Plesnivou díru, mrňavý doupě, tiché útočiště! Čti! (ámoranc Čte a směje se.) (je ve vězeňském) Jsem sice nespravedlivě zavřenej, protože na mě praskly ty magnetofony z nádraží, ale poradit můžu. Běž za barmanem, šmelí s bytama. Nebo si najdi holku s bytem. Proč zbytečně chodit s holkama bez bytu? Chodím s děvčetem, které miluji. L á s k a j e nejkrásnější, co na světě je. A náhodou má taky b y t No sláva, jen si to nepokaž. Co rodiče? Bydlí bez rodičů, je hrozně krásná, m á . . . B y t Na ostatním nesejde. Co s krásou, když jde o pokoje, koupelnu, kategorii, teplou vodu, vlastní z á c h o d . . . tím vším už tu potřebnou lásku nějak stvoříš! Je to vila. Já se zblázním, lidi na to celý život kradou, škudlí, šmelí, vraždí, ty to vyženíš. Směj se, protože zůstaneš slušný a nemusíš vraždit Vy jste si, doktore, taky vzal děvče s vilou? Kdepak, za mých let, mladý příteli, nebyla doba vil. Tenkrát se lidi vil spíš zbavovali, aby měli klid. A čeho jste se zbavil vy, doktore, než jste začal bejt klidnej? Táhni do basy, nulo. Se zloději se o zásadních věcech nebavím. Jistě, jako nula se můžu p t á t Nemám žádný byt, protože jsem villonovská postava, zbědovaná, pravda, v odřeném kabátci, a taky proto, že byt je past, tam tě chytí. Kolik ti dali za ty magnetofony? Pár měsíců. Nepochopili mě a tak to je proti sobě: myšlenka věznic je postavená na hlavu. Jak se můžu napravit, když j s e m zavřenej? Člověk má dostat příležitost, ale oni tě pošlou do vězení. Už jsem tam po šestý, to jsou ty jejich výsledky. Hamlet našeho tisíciletí. Nevěří ti, protože kradeš. Už jsi tam po šestý. Kradu, ale něčemu věřit musíš, jinak jsi prd na této zemi. Kdepak rozum, víra tě rozhicuje. Bílej rubáš, kříž do ruky, vykulený voči a už za tebou pochodujou, ani se nemusíš ohlížet Kdepak rozum, z rozumu jde strach. Tohle věděli železný rytíři. Je to zloděj a ještě tmář, ten nás asi bude hecovat, co, studente? Můj tatínek říkal, oči vidí, uši slyší, rozum myslí a to je pokrok, z toho nelze slevit Taky se podle toho choval. Já vím, tenkrát byla ta pouť, to jsi byl kamarádíčku ještě mládě a já zrovna nějak přestal bejt etnograf. Odešel jsem z univerzity, nebyly tam žádné možnosti, náš děkan etnografii nenáviděl. Ha ha, možnosti. Srala vás žena, pořád říkala, jak dlouho budeš jen d o c e n t Tak jste si
Šmoranc Šantala Šmoranc Šantala Šmoranc Lokajíček
Šmoranc Lokajíček
Šantala
nadrobil, pořád kariéra, kariéra, děkan vás neměl rád, Čili jste s tím třísknul. Žena vám utekla. Věda není špacíx*. Šel jsem do muzea, tady jsou větší možnosti. Moderní Galileo. Jako můj švára, inženýr a blbec, ten zase pořád spí. Když ségra pípne, řekne jí: nadělala sis děti, tak co. Pro děti není kam šlápnout A usne. Já děti nemám, děti, to je postoj. Já mám dvě. Jaký postoj? Kdo má děti, může říct, já mám děti, já ne. Nebo řekne, já ano, já mám děti. To je ten postoj. (vpluje a září) Tak jak to pokračuje, co? Jde to? Jen nám to muzeum pěkně zvelebte, ať je vidět, že nejsme divoši. Jednoho dne vyletí Člověk do vesmíru a položí nám otázku: co my, tady na zemi? Víte, nad čím jsem uvažoval, doktůrku? Nad tou poutí. K Čemu to vlastně bude? Klidně mi řekněte, co si myslíte, já jsem jen jeden z nás. Pouti byly odjakživa. Pobavíme se, zasmějeme se a tak. Žejo? Hlavně aby nám svítilo sluníčko. (Důvěrně) Víte, co mě nedávno napadlo? Řeknu vám to, ale jen vám, je to taková zajímavá myšlenka, tak mi kmitla hlavou a hned zase zmizela. Víte, jak tak člověk bilancuje, řekl jsem si: Anglie měla Shakespeara, my máme mě! (Okouzleně odejde.) On není blbej, on se vám směje. Všude se hbitě zabydlí, pořád je v Čele, ať se děje co se děje, obklopenej všelijakýma usazeninama a sádlem. Vezměte si sběr železa, dobrá věc, ale ten chlap nosí do sběru úplně nový radiátory, aby byl první.
6.
Vágner
Šmoranc Helena Vágner Helena Vágner Helena Vágner Šmoranc Vágner
Šantalu sebrali. Před tím jsem se seznámil s Helenkou. Ještě před tím mě vyhodili ze školy. Taky kvůli holce. Před tím jsem maturoval. V té době nějak byla ta pouť. Už je to dávno, ale strach mám i teď: co když to není láska, co když to je opravdu kvůli bytu? Kdo to pozná? Bohužel to má chybu jako všechno; člověk sice získá byt, ale bydlí s osobou, po níž mu celkem nic není a když přijdou děti, je těch osob zákonitě víc. Takže je to taky na draka. Kdepak na draka, doktore. Děláme to dvakrát denně, jsme jako medvíďata. U mě v bytě. Moje maminka by z tebe, Pepíku, měla radost Ona předloni umřela, měla mě už starší. Tatínek byl ještě starší. (studuje byt) Slunce sem nejde, ale byt to je. Tady u tebe si připadám jako hotový člověk. Já zhasnu, jo? Nechoď dneska na vlak, zůstaň třeba do rána. Lžu, že chodím na vlak. Člověk se stydí říct, že nikde nebydlí. Jsme jako ta medvíďata. To je láska. Dívala jsem se do jízdního řádu, pojedeš ranním vlakem. Lžu, ale mám tě rád. To se přeci nevylučuje, láska a lež. Taky by mohl mluvit o ledoborcích, o Budhovi, nebo že země je krychle! Že vy jste se doktore tehdy na tu tatarskou pouť nevykašlal! To nechápu, dělat blba! Vyšklebovat se sám sobě . . .
7. Tatínek
(krouží kolem Vágnera) Máš před maturitou a mlčíš. Jenom se díváš. Od toho tu nejsme. Žijeme ve veliké době. Cekáme, že vzdělání dá životu smysl. Heslem Člověka je: však se neposeru, přišel jsem už o víc. Nemůžeme si foukat bolístky, jdeme dál. Nakonec ti budeme vděční, že se alespoň díváš. Maminka ovšem říká, že člověk musí být hlavně dobrý. Vágner Tatínek Jistě. To jde ruku v ruce. Smyslem života je poznat A čelit darebákům, darebák je jako plíseň . . . Vágner Všude pronikne. Maminka ovšem říká, co kdybych byl automechanikem? Tatínek Za pár let vstoupí člověk do vesmíru, jednoho dne staneme na měsíci, tím se lidstvo změní. Génius stojí na ramenou obrů, to je princip lidstva, které se nezastaví kvůli několika darebákům. Darebák může škodit, my ale staneme na Marsu, vzniknou nové vědní obory. Proč nejsem mladší? Vyklepal bych fyzikům perka. I ostatní vesmíry budou dosažitelné, zmocníme se nekonečna, i zde na zemi bude lépe. Sociální hnutí zaplavuje svět, dáme vale válce, dřinu strojům, je chybou každého, kdo stojí stranou. Jenom nebuď advokátem. (Vágner otce už dávno neposlouchá, rozestýlá postel a mluví k Haně.) Vágner To je můj tatínek, Hano. Zatím mi jde na nervy, protože jsem v pubertě. Přijde čas, 173
Hana Vágner Hana Vágner Tatínek Hana Vágner Hana (Santala Šantala Tatínek Vágner Tatínek Vágner
Šantala Barman Santala Vágner Šantala Barman Vágner v
Santala Barman Vágner Šantala Vágner Šantala Vágner Vágner Barman Vágner Hana (Vágner Tatínek 174
budu si ho vážit. A ještě později se zeptám, kdo to vlastně byl? Abys mi rozuměla, Lokajíček připrav! tu pouť, tatínek řekne ne, šaška vám dělat nebudu a nakonec se dozvím, že šaška dělal. Tou dobou už si lidi na pouť ani nevzpomenou a moc lidí si bude myslet, že žádná ani nebyla. To teprve bude rána, to bude zatemněnej obraz tatínka, to bude neřešitelnej mravní problém! Jsem ráda, že na tatínka kašleš. (Hana se objeví v posteli.) Protože chce, abych studoval, abych vlekl pochodeň. Kdo prý zapaluje, musí sám hořet. (vtáhne Vágnera do postele) Jakou pochodeň? Dědeček byl v Praze advokátem chudých. Stál za nimi a rozuměl jim, protože vystudoval za pomoci celých chudých Kopanin. Aby ne. Začínat z ničeho, v tom se pozná člověk. Tak jsem se taky bil. Šlo se všeobecně kupředu a náš dědek byl u toho. On je tatínek taky doktor? Myslela jsem, že dělá ve sklenářství. A večer vyrazíme na diskotéku. Na čaje. Diskotéky začnou až za patnáct l e t si sedne a začne rozdávat karty.) Sklenářem je dodnes. Ted' ho právě dali do skladu. Krade tam materiál a paradoxně tak naplňuje poslání dědovo, jímž byla spravedlnost Ve skladu je, že furt remcal. Pomlouvají mě, že kradu. Nechápou můj postoj, hledají v něm hmotný prospěch, jenže na ten já kašlu. (Tahá Vágnera z postele.) Na studie, synu. Tam patří člověk. (se nebrání) Půjdu na vysokou školu a bitva bude pokračovat Pak na Mars a dál. Až se vrátím, zlepším to i tady na zemi. Dobře, chemii. Proč ne, chemie má budoucnost, i když já bych raději prohnal perka fyzikům. (leze z postele) Nevím, proč bych otce neposlechl. Co se semele v jedné hlavě? Láska? Kde jsi, kvítečku můj? (Vágner představuje prostor na hospodu.) Ano, láska, neboť láska a tak dále . . . Jít a na konci zas potkat lásku a vítat ji s otevřenou náručí, ji i to dítě, které se už nějak narodí, vyroste, přestane žvatlat a umře. Zůstane po něm nějaké nové dítě, ale to taky umře. A po něm zase zůstane dítě, nekonečná štafeta dětí, štafeta porodů a pohřbů. Neřešitelný mravní problém. Kdopak to byl, ten můj tatínek? Člověk se k životu nachomýtne, logiku to nemá, stane se chemikem a ta moje holka s tím zatraceným sexem mi stojí v cestě. (To už hraje karty.) Tak ji kluci odhazují jako mořeplavec nepohodlné břemeno. Mám dvě sedmy. Já mariáši věřím. Copak to něco je, abys tomu věřil? Flek. Lidi věří větším hovadinám. Třeba hospodinovi. Flek větší, neboli re. To já piju pivo a jsem sníh, do kterýho se všechno otiskne. Sníh roztaje, ale obtisk zůstává, zapomenutá, ale nezapomenutelná stopa. Jak rozuměti svému otci, našemu velikému předchůdci, jediné naší naději? K čertu s otci, jsou zbabělí a křiví jako my. Pozor na trumfy. Prý tě vyloučí z fakulty. Trumfů mám dost. Tolik toho chtěl v životě napravit, ale nic nenapravil. Nikdo nemůže vědět, co bude zítra. Mažu desítky, třebaže jich netřeba. (Dohrají.) Je to za šest korun, desítek netřeba. Raději krutou vidět jistotu, než v nejasné tůni budoucna Šalebně h l e d a t Ani já nedostuduju, zkrachuju, padnu, začnu k r á s t Protože jsi hloupej. Ale proč ty nechodíš na přednášky? Vůbec ti nerozumím, to chceš studovat a nedostudovat? Řekni mi, kdo je můj otec a já ti řeknu, kdo jsem. Humanista? I ty, kamaráde, zbledneš. Sroluješ diplom a skončíš v baru. Prachy tě zlákají. Jsme boží trojice. Jak já ti studente rozumím. A to mám ke studiu všechny podmínky. (Rozdává karty.) Stipendium. Teplou stravu. Které si nevážím. Mars, biochemie a fyzika, představovaná mým nesrozumitelným tatínkem, se pere s lyrikou. Lyriku znázorňuje děvče. Žiješ, ale k čemu? K jakému cíli? Mě, například, jak bylo předpovězeno, zmámily prachy. Prašule. Hadry, tácy, talíře. Balíky, štosy a melouny. I já mám cíl, ale nemůžu se nějak uvelebiti na startu. Těžko pak běžeti. Mám lepší sedmu. (ječí) Řekli mi, že stejně chlastáš a nestuduješ! Pojedeš se mnou domů! nechá karet, přestěhuje se k Haně.) Vím, že se už týden skrýváš u té děvky. Byl jsem i na fakultě.
Vágner Tatínek Vágner Tatínek
Je hodná a mám ji rád. No dobře, ale proč nestuduješ? Co je s tebou? (přejde k otci) Máš pravdu, dělám chybu. Hurá na Mars! Já vím, vstupuješ mezi dospělé a skutečnost se rozchází s ideály, to mládím vždy otřese. Nebyl jsem jiný. Můj vedoucí, například, napáchal mnoho zla, ale dneska je to už lepší. V Bruselu byla výstava a zaznamenali jsme ohromný úspěch. Laterna magika. Navzdory vedoucímu! Tisíckrát opakované pravdy! Vždyť on je říká úplně automaticky. (Rozpřáhne náruč, Hana Vágner jde.) (volá opuštěn) Vedoucí mi řekl, jeden zákazník si dovolil nás žalovat, potřebujeme ho Tatínek prohnat! Vidíš, lepší se to, vracím se k advokacii. Já proženu perka zákazníkům, ty fyzikům! (Vágner jde k otci.) Proženu, tatínku! Vágner Nevěř nikomu, komu je přes třicet! Hana (Haně) Věřím jen tobě. Vágner Biochemie! Pochodeň! Tatínek Láska! My přeci nebudeme jako oni! Hana (Vágner se zastaví mezi. Otec jde k němu, nabízí cigaretu.) TatÍ7 lek Někdo musí udělat první krok, pak už logicky dojdeš. Zakuř si, a vrať se na fakultu. Vágner Vrátím, ale nesmí to vědět Hana. Chtěla by, abych zůstal u ní a já dvěma příkazům naráz vyhovět nemohu. Mně ať se poroučí popořadě! Tatínek Chci, abys pochopil smysl věcí. Přikazovat ti nebudu, tím se my dva lišíme od této doby. Matce nic neříkej, pojedeš zítra ráno. Sám jsem měl malér s vedoucím, udělali ho důležitým v komunále a přitom já vím, že krade. T a k j s e m se ozval a ještě nevím, co z toho bude. Já vím, ty jsi sekáč. Vágner Lidé jako já dojeli k severnímu pólu. Po vedoucím nenalezneš v dějinách stopy, proTatínek tože darebáky vyhladí čas. Vedoucí se rozplyne. Uč se, nekurvi se, neflámuj. Jinak bych si musel myslet, že jsem celý život plival do vody. A to není pravda. Myslím to vážně, opravdu jsi sekáč. Vágner 8.
Helena Vágner Helena y
Smoranc
Váqner Smoranc Vágner Smoranc Vágner
Tatínek Vágner Smoranc Tatínek Vágner Helena Vágner Helena
Jsem šťastná, jsem úplně šťastná, jsem krásně šťastná. Člověk nemůže žít bez lásky. Takhle už jsme byli šťastní tisíckrát. Odkud ví doktor Šmoranc, že budu žít s nesnesitelnou ženskou, která mi bude rodit nesnesitelné děti? Opak je pravdou. Počítám, že jich budeme mít nejmíň p ě t Samé kluky, nebo samé holky. Nerada bych to míchala. Budu ti dobrou ženou, nejsem žádná emancipovaná kráva. Ke štěstí toho člověk ani moc nepotřebuje, stačí, že je Šťastnej a je to. Ano, na univerzitě jsem dal výpověď. Byl jsem nešťastný, protože jsem neměl možnosti, ale věděl jsem, že bych je mohl mít, kdyby mi děkan přál. Dneska jsem šťastný, protože možnosti ani mít nemůžu. Mám jen to štěstí a ty ho máš taky, Pepíku. Málokdo se ožení s vilou, ale aby měl tu káču ještě rád, to je matematicky nemožný. Krásnej obraz. Moc bílý. Budeš koukat, až ho zrestauruju. Bude celý krásně zelený. Zelený ano, ale zase bude hovno vidět. To už není moje starost Nejsi zamilovaný? Já vím, jsi. Vyprávěj mi o té vile. Vezmu to popořadě. Vyhodili mě z fakulty, zamiloval jsem se do Helenky, mezitím spím v muzeu. Šantalu zavřeli, to se čekalo, tatínek nemusel umřít a nemusel po sobě zanechat notes. Maminka šla brzy po něm, to už tak v lásce bývá. Tak si čtu v notesu. Věřil bys doktore, že všechno, co se stane, je nakonec nutné, jenže je to nutné až potom, co se to stalo. Dokud se to nestane, nutné to není. Maštalíře s Duškem nahlásil, protože nechtěl krýt krádeže. Lidi říkali, udal. (se směje se zadostiučiněním) To víš, rádi mě neměli, hodně lidí se brání dobru. Ale ty se teď po mé smrti měníš, zvážněl jsi, ptáš se. Teče mi do bot, asi se ožením. Konečně! Gratuluji, mladý příteli. Veliký podnik. Šmorancova bytová láska vítězí! Hurá! Láska stimulovaná materiálním strádáním. A přeci kvete! Moc jsi toho ovšem nevyženil, jedna plus jedna a nic. Jsi jako já. Přirozeně si beru Helenu a ne kvartýr. Náš Pepík už je na cestě, tak koukejme ať ho přivítáme jako v chrámu. Nějak se už srovnáme. Kostel to právě není, ale zase máme k sobě blíž. Důležitý je, co maličký uvidí, až se poprvé podívá na svět Musí vidět hlavně lásku, 175
Vágner Šmoranc Helena Vágner
kvartýr je až druhá věc. Abyste mi rozuměl, doktore, na celý tý vile j e pravda jen to, že mám holku rád. Lituji tě a pláču s tebou. Jedna plus nic, láska, třesky a plesky. Copak láska kvete ve škopku s pomyj emi? Láska je úkaz voňavejch froťáků a kachličkovanejch bádecimrů! Ba ne, my to bereme prakticky. Máme dítě, tak ho milujeme. To je život a ne nějaké ručníky. A ty bys nám klidně zakázal svatbu. Pro mě je láska, že maminka šla hned za tatínkem. A to ji celý život popuzoval jakousi č e s t n o s t í . . .
9.
LokajíČek Šmoranc Lokajíček Šmoranc LokajíČek Šmoranc LokajíČek
Šmoranc LokajíČek Šmoranc
Tak co, doktůrku, jak to jde? Dobře. Zrestauroval jsem pár obrazů, co byly ve sklepě. No vida. Víte, co je život? Já vám to řeknu takhle: podchytil jsem sběr, pak jsem byl v masně, teď vedu komunál. To je život, nic víc. Skvělý nápad. Se mnou to bylo podobně, nejdřív na univerzitě, hádky s děkanem o etnografii, tak jsem všemu dal vale, žena tam, já zde. Prostě žiju, co? Není to jenom prosté, je to i nádherné. Je to příval. Poslyšte, doktůrku, něco pro vás mám. Maličkost. Takový nápad. Víte, lidi se chystají do vesmíru, to je veliká doba, co ji žijeme, tak j s e m m y s l e l . . . nebudete se smát, že ne? Proč bych se smál? Možná si řeknete, je b l b ý . . . Zkrátka, aby se na mě nezapomnělo, aby mě ti kosmonauti nevytlačili. To víte, lidi. Udělat pro ně takový oslavy. Průvod, staročeskou pouť, pochod kynologů, cukrová vata, párky. V rámci našeho muzea. Prostě slavnost, a teď vy, doktůrku, co kdybyste našel nějaké datum, nebo výročí, něco naprosto neoficielního, aby j a k s i . . . Už vám rozumím. Aby to nebyla pieta, ale legrace. Aby si lidi jednou řekli, tenkrát dobyl člověk vesmír a v našem městěbyla ohromná veselice . . . a vzpomněli by i na mě. Pracujte, restaurujte a hledejte. Že to není blbý nápad? Kdepak. Skvělý nápad.
10.
Vágner Šmoranc Santala Vágner Šmoranc Šantala Vágner Šantala Vágner Šmoranc Tatínek Šantala Tatínek Vágner Helena Vágner Helena Vágner Tatínek 176
Naprostá pitomost! Úplná idiotie! Proč jste se mu nevysmál. Proč jste mu neřekl do očí, že je hlupák? A ty si myslíš, že by byl o to menší hlupák? Nebyl a věděl by, že já to vím. Agilního nezastavíš. A jsem tady! Uteklo to, nemáte někdo dvacku? Najednou je člověk na svobodě, ale výchovný systém má mezery, krást budu dál. Musím, je ve mně Šrámkovský neklid. Můj tatínek o té pouti napsal, že to byla hrozná blbogt Tvůj tatínek mohl, jeho se to netýkalo. A už o tom nemluvme. Pracuješ, Šantalo? Ne, ale jsem krytej. Mám razítko. K tý pravdě, říkaný do očí, tomu já se musím smát. Od zloděje nic jinýho nečekáme. Jako moje ségra, taky mluvila pravdu do očí. Ta řekla švárovi, víš co jsi? Tlustej, bačkorovej blbec a já jsem ti byla nevěrná už třikrát Švára vstal a otevřel si pivo. Pak usnul, to je celá ta její pravda! Můj tatínek, Šantalo, ten říkal: nekrást a nevytahovat se. Maminka nebyla dvakrát nadšená, jenže zase byla do tatínka zamilovaná. Odešla hned po něm. Tatínek byl samý malér. Protože pro pravdu se lidi zlobí a má to smysl, zlobit lidi? No jistě, že má, děti. Už když se syn hlásil na studie, viděl jsem to tak. A i před tím. Vždycky. Vyhodili mě do skladu, pak jsem začal dojíždět To bylo před tím, než člověk vyletěl do vesmíru. Taková úžasná věc, ten vesmír, a dole lidi kradou postaru, co? Když už se do vesmíru lítalo normálně, kluk mi zběhl ze studií a se mnou se to taky hnulo. Přestal jsem střídat zaměstnání. Můj tatínek byl skromný a poctivý. To už dneska málokdo zná, lidi jsou náročný, tenkrát bylo i jídlo na l í s t k y . . . Štěstí j e velmi prostá věc. Máme j í d l o . . . Pepík už k o p e . . . Stůl, ž i d l e . . . A přesto se ptám. To mám po tatínkovi. V souvislosti se zásobovacími potížemi probíhá v obci kampaň proti křečkům. Někte-
Vágner Šantala Tatíne k Lokajíček Vágner Tatínek Lokajíček Tatíne k Lokajíček
Tatínek Lokajíček Tatínek Lokajíček
Tatínek Lokajíček Tatínek Lokajíček Tatínek Lokajíček Tatínek Lokajíček Vágner Šantala Tatínek Šantala Helena Vágner Tatínek
ří křečkují ze strachu, ale odsuzujeme ty, kteří kalkulují na zisk. V přídělovém systému jsou poruchy, leccos se prodá pod rukou. Kupříkladu náš řezník někomu prodá, jinému ne. Naší rodině celá léta jen přední hovězí. Za deset let toho byly metráky. Četl jsem, co toho člověk sežere. Vlak žrádla za celý život. A co myšlenek z toho žrádla vznikne! Celý dějiny lidstva! Člověk je stroj, který dělá ze žrádla myšlenky. My dva, synku, se před řezníkem nebudeme tvářit. Řekl jste, že Šmelím? Šel pOvtatínkovi celá léta, tatínek ho dráždil, protože měl pevný postoj. Řekl. Řekl jsem, že šmelíte. Aha. A komu? A co? Hlavně šunku. (domlouvavě) Něco vám řeknu, vy jste kyselý člověk. Pořád rejpete a nikdo vás nemůže vystát. O mě nejde, ale co Maštalíř s hákem a Dušek s vorem? Šíříte kolem sebe závist, kyselinu a neklid. Copak si myslíte, že vám lidi nebudou závidět, když chcetě být lepší než oni? Lidi jdou s tím, kdo má pravdu. Taky. Ale taky s tím, kdo jim dá najíst. Lidi se živí sami a vědí to. To je jejich h r d o s t Lidi nejsou psi. A já nechci podporovat zlořády, švindl, Šunku, já n e c h c i . . . ! A co chcete? Chcete co není, tak jste kyselý. Chtějte, co máme a budete šťastný. Nutné je, co je a ne co vy byste si přál. A teď ještě pomluvy se salámem. Já plánuju cé vé osmičku, narůstá mi římská čtyři lomeno bé, dvěstěpadesátka, třistačtyřka a zvyšuju cé šestku! Vyhrožovat mi nemusíte, mám důkazy. A kdo se vás na ně zeptá? Já to s vámi myslím dobře, jen kdybyste se mi tolik nehnusil. Celá léta jíte jen přední hovězí. Copak to je člověče život? Na masu nesejde, já žádám spravedlnost. Šunčička, fláky šunčičky, to je život. Třeba i přední hovězí, ale mám postoj! Šunka od kostí, to je postoj. A vy smrdíte předním hovězím! Spravedlnost nevoní. Nerozumím vám ani slovo, co vy byste mohl mít š u n k y . . . A takový byl můj tatínek. Nesrozumitelný, ale hrdina. Vždyť šlo o kraviny. O blbý maso, jakej hrdina. Leda malej. Není malých hrdinů, děti, jako není malých kravin. Svět je jen jeden . . . A tak když zvoněj hrana, neptám se, komu to zvoněj, protože zvoněj všem, jak jsem jednou četl. Neřve tady dítě? Rve. Já vím, máme to tady malé. Dáme dítě do košíku a zvětšíme si životní postoj. Hlavně nebýt nervózní, protože pak bysme nebyli ani Šťastní. (řve) Já jsem úplně klidněji ale nestrkej mi sem to dítě! Vytáhnu kluka ke stropu! O tom, že by zvonili hrana, nemůže být řeč. Trošku dětského pláče. Pláč je pro dítě smích. Takoví jsme my lidi, pobreČíme si, ale žijeme rádi. Jako ten Job, co ho zkoušel Bůh. Ten se taky s m á l . . .
11.
Lokajíček Smoranc Lokajíček Smoranc Lokajíček Šmoranc Lokajíček Smoranc Lokajíček Smoranc Lokajíček
Tak co, doktůrku, daří se vám? To víte, my nejsme žádná univerzita, tady si nebudete honit triko s etnografií. Čistý schody, pořádek ve sbírkách, to je celý tajemství našeho muzea. Pořádek ve sbírkách mám a schody meje ta baba. Jenže furt zvoní. Wajtingerová. To je dobrá baba, jen ji nechte zvonit A co ta naše věc? Napadlo vás cosi? Něco by tu bylo. Tak sláva. Co to bude? Staročeská pouť? Myslivecký hody? Něco je v Dalimilově kronice, pane starosto. Zmínka. Jaká zmínka? A neříkejte mi starosto, jsem vedoucí komunálu a člen kulturní komise. O naší obci. Že jsme zajali tatara. Bude to podle profesora Kosiny zrovna tisíc l e t (Čeká) A co? Tisícileté výročí zajetí tatara. Tatarská pouť. Alegorické vozy, biřici vedou tatara. Každá obec v Dalimilovi není, že? (dumá) To není špatné. Ovocnáři vystaví ovoce, zahrádkáři zeleninu, chovatelé králíky. Kolotoče. Tancovačka. Ráz: středověk. Přehlídka kynoiogického klubu. (Začne se bavit.) Vypustíme psy na tatara. Pes přítel člověka, ale nepřítel tatara. Tatar běží. (upřímněse baví)f tatara by mohl dělat támhle tatínek,je to rozený ta t a r . . .No 177
Šmoranc Vágner Šmoranc Vágner •w
Šmoranc Vágner Šmoranc Vágner
nic, restaurujte, pořádejte s b í r k y . . . Uděláme staročeskou dekoraci, ústřední heslo, nebuďme t a t a ř i . . . (Odchází ve snách.) Skvělý nápad, nebuďme tataři, ty tatare, ty tatrmane. Co mě pozoruješ? A vy jste mu doktore na tu blbost kývnul? Já mu ji doporučil. Aby každý viděl, že je to b l b o s t Představ si, kdyby se právě tenhle pustil do něčeho normálního. Ale vždyť se do ničeho normálního nepustil. Pořád kradl, šmejdil a koukal se zalíbit A šlo mu o to, aby ho podporovali lidi jako vy. Tak dost! Konečně tvůj táta mu tam dělal tatara! Já ti to připomínat nechtěl, ale když reješ... To se vám směju. Můj táta. Tatínek. Víte, co to bylo za člověka? To nevím, akorát vím, že dělal tatara. Lidi se mu smáli. To je vyloučený. Ale vím, proč to říkáte. Já těm vašim lžím doktore rozumím. Říkal jsem kdysi, nevěř nikomu, komu je přes třicet A už je mi taky přes třicet! PŘESTÁVKA
12.
Votrubec Vágner Votrubec Vágner Votrubec Vágner Votrubec
Vágner Votrubec Vágner Votrubec Helena Vágner Votrubec Helena Vágner Votrubec Vágner Votrubec Helena Vágner
Slyším, jak láska praská ve švech. Slyším, jak lidi narážejí do nábytku. Tyhle mladý rodiny, co bydlí stísněně, to jsou těžko tonážníci. Na jejich lásku se valí milióny tun, až praskají švy. Něco bych pro vás měl, mladý muži. To je Votrubec. Seznámili jsme se u vývěsky „Volné byty". Neboli byty na prodej pod rukou. Volné byty nejsou, tak já pomáhám. Zeď nářků, tahle vývěsní služba. Chodím sem rok a naděje žádná. Pokud nepřijdu já. Pomáhám, jsem v invalidce, mám na to Čas. Nevěřil bych, že lidi jako vy ještě existují. Víru v lidi nesmíte nikdy ztrácet Lidi musí být s lidma, i ty psi ve smečce si pomáhají. Někdo potřebuje váš malý byteček, vy potřebujete větší, teď najít k sobě cestu, v tom přicházím já. Nic za to neberu, mě stačí když vydám světlo lásky, ukážu dvěma duším cestu k sobě, bez lásky a bez cesty bysme byli nahatý opice. Koňak, pane vrchní. Dám si, rád. Děkuji. A obložená játra a kousek kuřátka a vínečko a hrst ořechů a ledvinku a dortíček a palačinku. Jsem invalida, ale jím za dva zdravé. Jen jezte. Vždyť mi pomůžete. Hlavní je pomáhat Dneska si lidi málo pomáhají, jsou zalezlí před televizorem a nevědí, že je jich třeba venku. Prosím tě, Pepíku, není pan Votrubec podvodník? Kdepak, pan Votrubec za to nic nechce. I psi si pomáhají, nekoukají na televizi, natož lidi. Dáte si ještě slezinku, pane Votrubec? Dám si dvě. Příští měsíc se něco uvolní, bude to třípokoják v elektrickým domě. Vidíte, i ta elektřina lidem pomáhá, natož lidi. Přeci se nedáme zahanbit elektřinou! Dáme si ještě palačinku. Můj bože, ten toho sní. Copak krademe? Pan Votrubec nám chce pomoct, ale má hlad. Tak mu taky pomůžeme, ne? Jako ti psi a elektřina. I plyn pomáhá. A uhlí, to je veliký pomocník člověka. A matematika a zápalky. Drobnůstky, ale velcí pomocníci. Děkuju za večeři, už bych puknul. Poroučím se. A jak to bude s bytem? Moc mě mrzí, mladý muži, ale bohužel. Bohužel, veliká lítost a tak dále. Co se dá dělat Vy potřebujete byt, já zas rád papám. Tak jsem to sladil. To víte, i pes psa pokouše. Elektřina vás praští, plyn z a d u s í . . . Moc děkuju a přeju štěstí s těma b y t a m a . . . Denně si najde takovýho moulu a vyžírá ho. Nic neslibuje, jen žere. Na to není paragraf. Nezavřou ho, nezbohatne, ale ž e r e . . . Ale proč právě já mu naletím?
\ 3• Šmoranc
Vágner 178
(se baví) To víš, že právě ty. Máš zkrátka toho čestnýho tatínka. Jsi po něm a čestnýho snadno podvedou. Já býval jako ty, ale to j s e m ještě dělal etnografii. Dneska už se o nic nestarám, mám klid. Lokajíček měl slabůstky na poutě a kolotoče, tak jsem mu vyhověl, tím nikomu neublížím. Taky jsem se nasmál, když jsem viděl ty blbce poskakovat Prej pouť. Tatínek uvažoval dál, nejen neublížit, ale pomoct Potom už dojížděl, ale říkal: naše rodina je taková.
Tatínek Lokajíček Tatínek Srnoranc Santala Lokajíček v
Tatínek Vágner Tatínek Smoranc • t r
Santala Vágner Šantala Vágner Šmoranc Santala
t f
>
Vágner Tatínek Santala Smoranc v
v
Vágner Helena Vágner Helena
Vágner Helena Vágner Helena Vágner Helena Tatínek
Vágner
Qe okouzlen) Ano, naše rodina je taková. Šel jsem přímo na komisi a řekl jim to do očí: řezník dělá tyhle a tyhle machinace. Co je platný, že je první ve sběru. Kdo ho viděl? Já ho viděl. Všichni máme stejný žaludek, ale on si ho plní telecím. (se baví) A vám se přejídá přední hovězí. Není divu. Vážená komise, tenhle zatrpklý muž je znám klevetami. V řeznictví jsou výkazy a ty nemají chybičku. ^ Já se tomu musím smát, slepá spravedlnosti. Dojíždím třináct kilometrů, v létě na kole. ^ Výkazy jsou opravdu bez chyby. Špendlený jak to má b e j t Podle barev a sortimentu. Všichni známe, co nadělá pomluva. Ale myslím, že komise nemusí být přísná. Jsme lidi, důtka stačí. Důtka mi neublíží, protože vím, že na Lokajíčka dojde. Dějiny mají logiku, i když se odehrávají u nás v řeznictví. A to byl můj tatínek. Měl pravdu, ale neměl důkazy a lidi s ním nešli. Večer za mnou přišli domů a říkali to a to vraž do svýho notesu, hrdino. Hrdinství? Já bohužel mám ty děti. Dokud jsem je neměl, prosím. Jenže dokud nemáš děti, nikdo po tobě nic nechce. Když je někdo hrdina a nemá děti, co je to za hrdinu? Já mám dvě. Malujou. A podívejte se na mě, volnej jako Robespierre. Tatínkovi nešlo o hrdinství, ale o to, co člověk vidí. Mluv, jak to vidíš, to chtěl. A proč? Voči snad mají všichni? To je toho, říkat, co vidíš. Copak na tom záleželo, že vedoucí kradl? Byly to jen prkotiny. Pár šišek salámu, pak v tom sklenářství, proč by si nepřilepšil? Člověk se má obětovat pro ostatní a ne jim ujídat Četl jsem kdysi Dalimilovu kroniku, tam je vidět, co zbylo z lidí. To je památka. A co zbylo z Lokajíčka? Umřel tlustý, kulatý, na pohřbu mu bylo hodně lidí, protože pro ně udělal tu tatarskou pouť. Staral se taky o maso, aby se lidi najedli, co na tom, že sem tam kousíček spolkl sám? Skládá se život z malých kousků masa? Zato tvůj tatínek, který dělal o pouti tatara a byl všem pro smích, umřel jako treska a za rakvi Šel hlouček. Rozséval nepokoj, žluč, záviděl, žaloval, páchl kyselinou! Můj tatínek tatara nedělal. Nikdy! Naopak, byl jediný proti. Hrdinové nemají na růžích ustláno. Já vím, zápach. To bylo z toho hovězího, ale večer mě měli lidi rádi. Říkali, tohle a tohle dejte do svého notesu. Tak jsem to tam dal. To je zase moje kronika. To má každej, takovou kroniku. Zeď nářků. Každý ne. Já uměl včas sklapnout, mě nikdo notesem ani nářkem nedojal. Ostatně, proč to dělají, tihle hrdinové? Patrně se chtějí vyvýšit, pochlubit se, upozornit, že jsou lepší než my průměr. Neřve tady dítě? (Dfté je u stropu.) Řve. Nedá se tady pracovat, to jsem mohl zůstat v muzeu. Tak se tam vrať! Vrátím, protože potřebuju klid! Anebo jsem jenom líný, neschopný a zlomený? Zlomený čím? Objeví se obtíž a já hned říkám, hleďte, jak mi ublížili. To je teda objev, to už vím dávno. Ale mám tě rádá. Všiml jste si, doktore, jak je můj muž úžasný? Má hrozně Štíhlé ruce a je jemný. Děláme to spolu dvakrát denně jako medvíďata, jestli mi rozumíte? Ne? Tak já vám to vysvětlím, můj muž je strašně jemný a děláme to dvakrát denně a jsme jako medvíďata. To už jsem říkala, ale nevadí, já to ráda poslouchám. Máme jen tu shnilou díru. Tak něco dělej. Jednu světnici, záchod na pavlači, tak jsem neschopný: copak můžu vyrazit do vesmíru z týhle díry? Snaž se. Když vyvařím pleny, kam je pověsím? Aha, teď mysli. A hosti, ti už k nám vůbec nemůžou. Pepík mi imponuje. Říkám si, ten se mě zastane, uděláme si život jako zahradu. Je to chlap, stejně jako jeho táta. Toho už jsem bohužel nepoznala. To nevadí, zbyl po mně notes a tam to všechno je. Píšu to pro vás, děti. Abyste věděli, že jsem jel na kraj. A tam jsem to řekl. To máme: barvy, antény, předtím to bylo maso a chystá se na poukazy eróhá. Byli při mně, museli uznat fakta. MaŠtalíř a Dušek všechno popřeli, to se situace trošku změnila, ale nejhorší bylo, že Lokajíček, mezitím než se to vyřešilo, už nějak sám zasedal v té komisi. Byl to čilý darebák, ale vidíte, málem jsem vyhrál já. Nejvíc mě mrzí, až jednou chytíte Maštalíře s Duškem, co řeknou lidé? Řeknou: měli smůlu, chudáci, že je chytili a nikdo už neřekne hanba zlodějům. Tak vidíte, kdepak tatar, hrdina to byl!
179
14. Vágner Santala Jitka Hana Jitka Hana Jitka Vágner Tatínek Jitka Vágner Tatínek Vágner Hana Tatínek Vágner Tatínek
A mám spousty holek. Jsem do nich zamilován. Pro ně se trápím, padám tmou do listí očí n e h o s t i n n ý c h . . . Tohle je Hana, kvůli ní mě vyhodí z fakulty. Tohle je Jitka, veverka, kvůli mně ji vyhodí z koleje. Láska je samý vyhazov. Můj táta byl udavač. Udával Němcům spoluobčany a nakonec mu to nějak prošlo. Nás děti vychoval všechny dobře. To mi nejde do hlavy, udavač a vychová děti dobře. Třeba nebyl udavač, třeba věřil Němcům. Byli takoví. Věřit, to není všemu se smát. S posměchem nevystačíš, to uschneš. Víra je železný brnění. Kdybys nebyl zlý, nemusela bych pro tebe jezdit. Copak mě nemiluješ? Když jsem byla m l a d š í . . . Znala jsem chlapíka, ten nosil nevybuchlé pumy. A to byla láska. Bojíš se mně? Vymlouváš se? Miluješ mě? Mám tě moc rád, Haničko. Opravdu. L á s k a j e vyzkoumaná věc, každej pozná, že je. Doufám, že jsi přijel na neděli. Chystáme tu pouť. Vím, že nikdy neodjedeš. To je láska. Jak se zpívá v tý lidový písni, že láska je stará herka. Furt táhne . . . Jistě, přijel jsem na neděli. Jakou pouť? Představ si, nezapomněli na mě. Už jsem čekal, po všech těch potížích, že na mě lidi zapomenou. Že se otočí zády, protože lidi jsou divně nespravedliví. A vidíš, nezapomněli! Dokonce mě vybrali, přišli za mnou. A co fakulta, jde to? S čím za tebou přišli? A kdo? Nelíbíš se mi, nechceš zase utéct na fakultu? V neděli tady bude pouť. Nějaký blbec bude dělat tatrmana. Umyli n á m ě s t í . . . Nebude to dlouho trvat a bude z tebe inženýr! A pak všichni padnou na zadky. Inženýr, to je moderní typ, ten ví! Až budu inženýrem, vlítnu na louku, všechno dám rozbagrovat, všude naseru aluminiový potrubí, napatlám do toho vyšplýchanou naftu, pak to zabetonuju a nahoře to bude smrdět kysličníkem siřičitým. Krásné povolání, cesta na Mars a dál až k těm mýtickým mrakům Maghallanovým. V neděli to Lokajíčkovi nandám. Uvidí mě celý náměstí! Každej ví, že pravda vyhraje! Budu mít tatarskou rádiovku, tatarský ponožky a tatarskej zimník. Půjdu jako on tehdy, ten Enšpígl románského věku, jak to stojí v kronice našeho Dalimila. Oči nesklopím!
15. Vágner Hana Jitka Šantala Barman Vágner Santala Vágner Šantala Jitka Hana Jitka Vágner Jitka Vágner Jitka Vágner Jitka Vágner Jitka Vágner Jitka Vágner Jitka 180
Čekal jsem, že mě vyhodí, ale nečekal jsem, že to přijde tak brzy. Ty lumpe, ty mi utíkáš! Stará herka, kobyla, hajtra, ventra. Láska v e n t ř i č k a . . . Za všechno, co je v tobě špatnýho, vděčíš ženě. Podléháš jim neekonomicky, já měl bejt doktorem, je to už dávno a nebudu ani ten chemik, ačkoli studuju už devět let. Já zaujmu místo. Chemie je potrubí a vy dva jste k ničemu. Opustivše svět klamných představ půjdu cestou, kterou mé srdce zře . . . Nedotkni se nezlíbaných a nevzplanuvších u š e t ř i . . . Dál to pokračuje, jak ani já nedám vzplanout citům, duše se už n e v z r u š í . . . Kdo měl dávno rád už nemůže rád mí ti a nevzeplá, kdo shořel jak troud! Ano, láska ventřička. Co na ni všechno naložíme. Rovnej náklad. Zářivej, protože zvířata lásku nechtěj! Kdo tady píská? Kdo hvízdá? Neotáčejte se, zezadu jste hezčí. Krása je každýho věc, nebo ne? Vyhodili mě z fakulty, chytám se čeho můžu. Aha, vy jste nemrava. Taky. Jen aby. Dřív se lhalo méně než dnes. Líbíš se mi, protože nejsi hezká. S hezkou holkou chodí každej, já chci chodit s příšerami. Ale kam? Nás na koleji hlídají jako čerti. Uteče pár let, oženíš se, pak to budeš mít denně jako rohlík. Neměla jsi strýce? Neměla, ale byl slavný. Řekni mi tu smutnou historii. Proč byl slavný? Protože padl v revoluci a je to velice smutné, protože to bylo kvůli sádlu. — Tehdy
Vágner Jitka Vágner Jitka Vágner Hana Vágner Jitka
bylo málo sádla a strýc ho nesl kolem barikády. Bludná kulka ho trefila do zad. Sádlu se nestalo nic, jenom se v tom ruchu nějak ztratilo. To už se nikdo nedoví, co se v takové chvíli stane se sádlem. Svítá, obzor jako by blednul. Nejen to, je docela ráno a teď mě potrestají, protože pánské návštěvy na k o l e j i . . . Ano, už klepou na dveře, už není na nic Čas. A tak je to vždycky, člověk se zamiluje, vzplane, ale už letí od vrátnice, dejchají do schodů, klepou a křičí. A tys neměla žádného strýce a nikdo nešel kolem barikády. Otázka zní, jak dlouho člověk roste? Až z něho vyroste strom? Tradá! Milý, koupila jsem si svetr se stojáčkem za devadesát korun. Jsou na něm našité korálky. Včera jsemjnluvila s Honzou M. Tradá za Hanou! Žádné velké otázky. (pláče) A to jsem ho měla vyhodit, když ho miluji? Že ho znám půl dne? Ba ne, půl noci, a noc je víc než den. Hodně lidí se miluje tisíc dnů, ale žádnou noc. A nespal se mnou, potřeboval přespat. Vždyť se toulá, neví co by. L á s k a j e hajtřička, ventřička, hajtřička, v e n t ř i č k a . . .
16.
Helena Vágner Helena Vágner Helena
Santala
Vágner Wajtingerová Vágner Wajtingerová Vágner Wajtingerová v
Santala
Vágner y
Santala Helena
Vágner Helena Vágner Helena v
Santala Helena
Respektuj ve mně člověka! Mám právo a chci a rozhodně nebudu trpět abys, a vyžaduju, protože jsem taky člověk! Co je ti platný právo, když tu není k hnutí? Řekni mi, proč nejsme šťastní? Dělám pro to, co můžu. Vždycky říkáš, ke štěstí potřebuje člověk málo, jenom to štěstí, nic víc. Maminka mi říkala, že si ničeho nevážíme, že neumíme žít skromně, že oni nic neměli, copak my něco máme, dítě je u stropu, já v koupelně, musíte uznat, pane doktore, vycházím mu vstříc a chci vyhovět, protože chápu, ale všechno zase od Člověka vyžadovat nemůže, to teda ne, někdy bych vám ho nakopla, jestli to nebude tím malým prostorem tady, copak ta naše láska je tak fórová, jednou si z a ř v a t . . . (pláče). Madam, člověk může žít i na malý ploše. Četl jsem, že v Argentině stačí pár metrů čtverečních. Nezdá se to, ale lidi jsou narvaný jeden na druhýho, dýchají si do obličeje a náhle vidíte, hotovej Člověk. Bum, zářivej zázrak jako z kukly. Člověk vyroste i na rumovišti, protože je plevel, ne hyacint Půl noci studuju a brečí dítě. V muzeu jsem nevyspalej. Já zas byla celej život školnice, my měli tělocvikáře, ten povídal, že žák je nic, řeknu hop, udělá hop, řeknu skok, udělá skok. Uslyšel ho ředitel a vyrazil ho ze školy. Žák je cíl, povídal, když ten tělocvikář letěl dveřma. Ráno propašuju do muzea nafukovací matraci. Každej má cíl, to jinak nejde, i u těch psů je pořádek, jenom náš mladej si myslí, že je holub na báni. Kruhy pod očima, ale zařaď se a uvidíš tu změnu. Chci být jako tatínek, ale nemám tu sílu. Uvnitř, ve mně, je tma, to je to. Když jsi jeden z mnoha, tak jsi taky to množství. Jdu mejt, žádný courání. Hodnoty se tvořejí prací, žádným přemejšlením. Já jsem taky pro hodnoty. Velice nakloněnej hodnotám. Občas nějakou ukradnu a jsou potíže. Proto nosím oblek. To je hodnota. Jdeš po ulici v obleku, každý vidí, vida Člověk, drsný chlap, Gorkého typ, hledač h o d n o t Koupil jsem si dva stejný, kombinuju je, nač dávat do čistírny celý oblek jak to lidi dělají. Nemám klid na spaní, tak budu spát v muzeu jako kdysi. Myslíš, že mě Helena pochopí? Jenže potřebuju slepit nafukovací matraci. Člověk chce něco určitýho, ale praskne mu matrace. Malé a veliké kráčí vedle sebe. Pořád řveš, byt, byt. Já žiju v běhu, všemu se šklebím, to je, co? Tisíce lidí mají byt, jen ty se nečinně mračíš z okna, Pepíčku nesahej na tu plotnu, jsi jako děda, co ho neznáš, protože už umřel, k čemu já potřebuju takovýho manžela jako ty, Pepíčku nech ten puding, děda se taky chtěl spálit, až se spálil, v čistírně jsi nebyl, smetí nevynešený a hrozně mě bolí hlava. Počkej, až začnu s tou frigiditou! Spálit se tatínek nechtěl, o to mu vůbec nešlo. Včera se Pepíček zamknul na záchodě, chtěli tam sousedi, udělal se fronta, Pepíček bulil, já nevěděla co dělat Nech už konečně těch banalit! Měli jste vyrazit dveře. A to už mi svítalo, Pepíček bude po dědovi, pořád zásady, pořád právo a stížnosti a toto že je v nepořádku a tamto, Pepíček se v životě moc opaří a začíná už teď; mohl je pustit na záchod, ale neotevřel. Prý má nárok. (Brečí.) Brečet, to nic není, to je leda k smíchu. Víte, kdy je člověk šťastnej? Když se směje. Posaďte se, takový byt, nekopl byste do toho? Naše láska už je celá rozleptaná, velkej 181
Santala Smoranc Vágner Helena Santala Šmoranc Santala »»
Šmoranc Santala Vágner Santala Šmoranc Santala Šmoranc Santala Smoranc Šantala v
Vágner Šmoranc Šantala Šmoranc Vágner Šantala Helena Šantala Vágner Šmoranc Šaritala Vágner
Šmoranc Wajtingerová Helena Vágner Šantala
Šmoranc Vágner Šantala 182
Pepík nervózní, ale sežeňte větší byt. Já vyrostl v podobným, ale teď si byt nemůžu dopřát, jsem takříkajíc na útěku. Ovšem člověkem jsem zůstal i bez bytu, takový přemýšlivý voltairovský typ, jenom ten kočár mi chybí. Tak tohle je ten byt? Ta vila? Klícka a bída, nic víc. Co je to za řev na záchodě? To bude Pepíček, už se zase zamknul. A sousedi nadávají, co? Tak vypáčíme zámek. Chyba, doktore. Člověku lze čelit zas jen jím samým. Chtějí na záchod, nemůžou, tak ať řvou. Stejně tam chtějí jen proto, že tam nemůžou. Člověku jde o to, aby mohl řvát, že mu něco berou. Občas kupuju benzín do kradených a u t Dobrý den, povídám u pumpy, ale pumpaři mastí karty. Klid, mladá paní, jen ty dveře trošku nadzvedneme a zapáčíme. Každý by se rozčílil, jak to, že mě pumpaři neobsluhují, když žádám benzín? Jednou se odstěhuju od rodiny. Půjdu svou cestou jako dřív. Já se nehněvám, já řeknu pumpařům, běžte s tou vaší pumpou do prdele. Což pumpařům jistě nevadí. Hrajou karty dál. Podržela byste ty dveře, mladá paní? A pokračuji: Knihu přání a stížností. Toho se pumpaři taky nebojí. Napište si tam co chcete, řeknou. Ještě zatlačte, já zapáčím a zámek je venku. A smějí se. Já p í š u : . . . a nakonec mi oba řekli, ať jdu s tím svým autem do prdele . . . Vždyť to neřekli. A jsou zkoprnělí mou lží. Správně, křivdím jim, lžu. Ale teprve teď se pumpaři rozpláčou. Taková křivda, volají. A já, vítěz, odjíždím. Člověka, přátelé, pobijete zase jen člověkem. Nic jiného ve vesmíru není, čím bychom se pobili. Rozvedu se! Máš dítě, to nemůžeš přijít a říct, rozvedu se. Mě tehdy taky stiskli s tou poutí, nemysli si. Šel jsem k pramenům a zjistil, že jde o omyl. Nebyl to Tatařín, ale obyčejný lapka a stalo se to o sto padesát let později. Aha, čili měli po pouti. To jsem si řeld nejdřív, ale pak jsem si řekl, Čert vezmi sto padesát l e t Chlap chce pouť, má ji mít, já jsem jenom vědec, který se zmýlil. Až zjistím, kde se opravují nafukovací matrace, tak se rozvedu. (cloumá dveřmi) Rozvod, mladá paní, to je pohyblivej symbol dvacátýho století. Věčný těkání, nikdo nic nenajde. To koukáte, jak mi to myslí? Aby ne, já studoval devět let, než jsem krachnul. (pláče) Vidím do něj, asi to nebyla láska, když mě opustil kvůli jednomu pitomému bytu . . . (Dveře povolí.) Děkuju vám, dítě vytáhnu ke stropu, abychom se vešli. Posaďte se, udělám kávu, velikej Pepík se odstěhoval, ale ty roky s ním já neškrtám, to ne. Správně, kdyby Člověk začal škrtat, nakonec by musel škrtnout i sebe, co? Chodí po pokoji a pomlaskává. Kamarád. Odstěhoval ses, studente. Má čistej vzduch. Dáme si koňáček a pokecáme o životě. Já jsem taky ztroskotal, ale žiju. Takhle jsem dopadl a kde už jsem mohl být. Mám Helenu rád, to dítě taky, ale copak je život banalita? Já chtěl vzdorovat jako tatínek. Tatínek říkal ne! Jenže mě se nikdo neptá. (Zvoní telefon.) Telefon, zvedni to. Soukromé hovory, kdepak. Náš ředitel proseděl ve školní ústředně celý roky. Někdy mi řekl, Wajtingerová, běžte poslouchat vy, já dneska nemám žaludek. Tak jsem šla. Teda co si ty učitelové povídají do t e l e f o n u . . . (Šantalovi) Tak jsem se ho ani nedovolala. Na čem v tom muzeu asi spí? (Šmorancotn) Na matraci. Slepil j s e m ji alkaprínem. Namažou se obě plochy, dá se to do svěráku a čeká se. Všechno zavinil b y t (Heleně) Já říkám, kybernetický rozvody, elektronický rozvody, rozvody pevný fáze, kosmologický rozvody, tance svatých Vítů. Každej člověk si myslí, že někdo je a že je v něm něco obsažený. J e n někomu řeknu, moje děti jsou nadaný na malířství, už v tom každej slyší, že je mám rád. Nemám. Ani je neznám, ale lhát o nich halt musím. (Vágnerovi) Nač to vyhrocovat, vrať se domů, vymalujte, spusťte košík s dítětem k zemi... Už mu přečuhujou nohy. Co já měl plánů, když jsem maturoval, a dneska? Studoval jsem medicínu. Nebo to byla chemie? Poznat cizí kraje. Připravoval jsem i pár vynálezů, jezdil závodně na kole, ale všechno krachlo. Bylo mi třicet a skuhrám. (Heleně) Vinen je b y t Hryže v Pepíkovi. Zapomeneme na něj, dáme si do sosáku. Dát si do sosáku, to je jako kdyby tě viděl Hospodin.
Vágner Šantala Vágner Šantala
Helena Wajtingerová
Já přeci nechci v životě víc než koberec z leskyma a klícku v paneláku. Já nechci ušetřit na budovu Národního divadla, já chci ušetřit na televizor! Kdepak, mladá paní, člověk je opačnej, pár pilulek, hodíte je do vody, tiše to zašumí, usínáte pod modravým svitem rodinnýho seriálu, to je všechno, z čeho se skládá člověk. A tak se láska, doktore, rozplynula v předvánoční nákupní horečce. Kde je můj tatínek, aby řekl ne? To víte, Helenko, Pepík si o sobě moc myslel a nebyl nic. To je jeho problém. Víte, že už mě láska taky chytá za límec? Můj kluk je nadanej na malířství, hodíme ho do košíku s vaším Pepíkem, hergot, já se ještě vzpamatuju, zvednu hlavu, jsem pohyblivej Goethe a šmejdím stoletím vědy! Zatopíme si v kamnech a budeme koukat do ohně jako dvě hrdličky. (je pozoruje) Já vím, každej chce bejt Šťastnej, v celým světě ohromná sháňka po štěstí. Jsou jako já a ten můj. Hledal něco vzadu v kůlně, Šramotil tam, šlápl mi do polívky a řval, co je to tady za nepořádek, já povídám, to je hrnec s polívkou, on si tam Šeptá, nekopl bys babu do prdele, tak si honem stěžuju naší Jiřce a slyším, jak vzadu hučí: pořád ta baba mele, tak jsem pro něj sáhla. Chvíli se držel futra, pak se pustil. (Vzdechne.) Já vím, taky to není kór život. Ale alespoň to je.
17. Lokajíček Tatínek Vágner Tatínek Vágner Tatínek
Santala Vágner Šantala Tatínek Lokajíček Tatínek Lokajíček Tatíne k Lokajíček
Tatínek
Já říkám, Anglie měla Shakespeara, my máme mě. Stojím, jak lidově říkám, na ramenou obrů, proto nejsem malý. A proč jste přišel právě za mnou, abych vám dělal tatara? Jednoho dne by můj syn řekl, tatínek byl tatar. Maminka tenkrát plakala. Co z toho máme, volala. Vyhov mu a dá ti pokoj. Mysli na kluks« Tady stojím a nehnu se o krok. Tatar jste pro mě ztělesněný vy. Moderní lapka, příživník a slimák. Vy byste se dobře zařídil i na pustém ostrově. Můj tatínek^byl poctívej chlap, jakých jsou naštěstí spousty. Ti neuhnou. Lidi, co uhýbali, jsem znával, milé děti, už za války. Dostal jsem se tenkrát do Drážďan, ale Němci nám na kobylku nepřišli. Dělal se odboj, já řekl verkšucákovi jasně: tohle a tohle jsme my, tady nás máte, dělejte s námi co chcete, my se nehneme. Tak nás dali do hutí, ale my Češi jsme jako počasí, nejdeme hlavou proti zdi, my rozmělňujeme. S tím ovšem nepočítali, zeď jim spadla na hlavu. Takovýho fotra já mít! Takovýho, co řekne ne! Řekl tvůj tatínek ne? Ano, řekl tomu darebákovi ne! Tatínku, pojďte sem. Řekl jste darebákovi ne? Jistě. Člověk musí, když nastane ta situace. Vždyť je to člověk, (se baví) A taky jsem vyhrál svou bitvu o hovězí. A víte jak? Nečekaně. Najednou bylo zase masa dost a všechno to nějak přestalo být důležité. Už se neprodávalo pod rukou. Ukažte tatínku, kde jste tenkrát stál. Tady. Hnout se, padl bych. No vidíte, já jsem stál za vámi. Dělal jsem chyby, ale teď jsem tady. (Ukazuje před tatínka.) To víte, přišel vítr, profouknul kouty. Zasklívám okna, lidé chtějí bydlet* aby jim nepršelo do pokoje, žijí, zpívají, kdo nezpívá, nezpívá. Podařilo se mi, že ochotnicky řídím muzeum. Jako by se problémy neřešily, ale zapomínaly. Šel jsem do toho sklenářství. A na jasně položený problém jsem řekl: nikdy! Zlodějovi tatrmana dělat nebudu!
18. v
Smoranc Lokajíček
Smoranc Lokajíček Smoranc Lokajíček Smoranc
A najednou šlo do tuhýho. Legrace, šaškárny a najednou bum. Lokajíček tatínka skřípnul. Výborně doktore. (Prohlíží výzdobu.) Doprostřed dáme dechovku, nad ni nápis: Nebuďme tataři, jak říká támhle tatínek, je to prakticky heslo naší obce. U nás se nikdy nekradlo. Cvičenci, děti a psi. Co se tak díváte? Šel jsem do pramenů, celá pouť stojí bohužel na vodě. Nebyl to tatar a bylo to jindy. To jste mě pobavil. Kdo to asi byl, když ne tatar? Chcete snad říct, že chytili někoho z nás? Rekl jsem to kvůli pravdě, nic víc nevím. Uklidněte se, doktore. Už je to r o z j e t ý , kvůli těm vašim knížkám to nezastavíme. Pokud myslíte tatínka, přihlásil se sám. Bude sranda . . . Vy jste ho donutil.
183 lina
Lokajíček Šmoranc
Lokajíček
Šantala Smoranc Santala Šmoranc Vágner Lokajíček Tatínek Lokajíček Tatínek Vágner Lokajíček Tatínek Lokajíček Tatínek Lokajíček Tatínek Lokajíček Tatínek Šantala Šmoranc Šantala Wajtingerová Tatínek Šantala Lokajíček Tatínek Vágner Lokajíček Tatínek Lokajíček
Já ne, je chytřejší. Hlásil se dobrovolně. (ničí výzdobu) Mám fakta, výpisky z výročních trhů, staré pergameny. Původně jsem chtěl mlčet, ale když jsem se dověděl, že tatara bude dělat tatínek, řekl jsem si ne. Tatínek, to je někdo, jako jsem býval kdysi já. A teď má dělat tatara? Šlapat na všechno, čím byl? A mám já šlapat na všechno, čím jsem? Dřu, starám se, v krámě pořádek, ve sběru první, ve sklenářství první, a teď, jako starý člověk, když se ohlédnu, za mnou život, mám blít? Může někdo říct, že nepřeju? I já přeju, by byli lidi Šťastný. I já chci pomoct. Štěstí je obyčejná věc, tý máme dosyta, ale žít neumíme. Člověk není v lidský společnosti tak důležitý, aby byl tím nejdůležitějším. Jednou to pochopíte. Tatarská pouť měla bejt mý rozloučení a vy jste to zkazil. Já puknu. Já puknu a vy lžete, doktore. Tatarská pouť, úplná blbost Na nic takového se ani nepamatuju. Směšné. A víte, že ani já už si nevzpomínám? Myslel jsem, že měla být, ale že jsem řekl ne. Další blbost, vy a řekl ne. No dobře, tak nebyla. Kdo si to má pamatovat, tolik událostí v jednom životě. Tatínek se o pouti zmiňuje. Stál tehdy proti jako jediný. Byl už zvyklý stát sám. (vtrhne nadšen) Dáme to na plakáty! Tatarská pouť s kolotočema. Průvody loveckých psů. Píše se o nás v Dalimilově kronice a současně tepeme měšťáka v nás. Trpaslíci na pranýři. Kutilství, prospěcháříčkové, tepeme i podplácení! Tak jsem tady. (Vyleze na pódium, má jakýsi tatarský úbor, obtočí se tatarskou šálou, stojí vedle LokajíČka.) No prosím, netlačit se, klid prosím, ticho, živijó našemu alegorickými občanovi, tak, p o t l e s k . . . kde jsou? Tak jsem si řekl, vezmeš to. Lidé tě znají, bude to srozumitelné. Leckdo se chytí za nos. To přeci není pravda. Můj tatínek se s tím zlodějem nikdy nespojil! Kde jsou? Všechno jsem oběhl. Byly vývěsky! Měl jsem svůj plán. Plakáty. I osobně jsem zajišťoval. Nikdo nepřišel, Zahrada prázdná. Alespoň jeden, jeden jediný kdyby přišel. Haló, lidi! Lidi, kde jste? Kde by byli. V televizi je lyžování. Pak počítejte s lidmi. (leze z pódia, odstrojuje se) Celý týden jsem se chystal, zimník nažehlený, boty se blýskají a teď tu stojím sám. Není komu to říct A není už co říct, milé d ě t i . . . (Odejde.) Zá pár tejdnů umřel, že? Člověk umře, když už je prázdnej. LordBayern mý generace. Vždyť je to lež. Že by nepřišli, úplná blbost. Na nic takového se napamatuju. Směšné. Máte pravdu, taky si vlastně nevzpomínám. Život je rušnej, furt je něco, jedno překrejvá druhý. Myslel jsem, že si tatínek napsal do notesu: půjdu dělat tatara, abych promluvil o hovězím. Taky už lžu. (se směje) To znám, tyhle hrdiny. Chtěl dostat blbýho kluka do škol, tak se přihlásil. Takový lidi jako on si nic jinýho nezaslouží, než mě! (vejde s Lokajíčkem) Ano, do Škol. Buď je unavenej, nebo je to taky lump. Nic si z toho nedělejte, taky bej vám často sám. Dřív mi to nevadilo, ale jak stárnu, ptám se, k Čemu ta dřina byla. Váš kluk chce na vysokou? Vidíte, nepřišli. Prázdná zahrada. Nepřišli, protože věděli, že není co říct Ale já přeci nechtěl do Škol, tak p r o č . . . Jste, tatínku, moje druhá tvář. Škrtat svůj život my dva nemůžeme, to bysme Škrtli sebe. A to jsem mohl být hrdina. Dějiny se dělají pro d ě t i . . . Štramák, tenhle tatínek. Je jako já, dvojitej člověk. Dobrej a zlej, zlej a d o b r e j . . .
19.
Šantala Vágner Helena Vágner Šantala Helena Vágner
Nic nám nebylo a je nám líp. Můj tatínek, když měl dělat tatara, řekl ano. Můžu se k tobě vrátit? Věděla jsem, že se vrátíš. Všechno vím. Vím to už odjakživa, ale co mám dělat, když chci žít? Co se tatínkovi podařilo? Nakonec lhal. Co? Dejte mi zeměkouli a pohnu pevným bodem. Věděla jsem, že mě miluješ kvůli bytu. To ne. Kdesi j s e m četl, že láska dává sílu žít dvojnásob. Aby se mi rozumělo, co
184 4
Helena Lokajíček Šantala Helena Santala Vágner Tatínek Vágner Šantala Šmoranc
podniknu? Pomocné místo v muzeu, rozvedený, vyhozený z fakulty, bez lásky, bez kabátu, kamarádi jsou už dávno u pohraniční stráže, ulicema mýho města chodí leopard osamělosti, tygr žalu a nepraktická želva zkažený existence. Jednou jeden kněz vylezl na kazatelnu a řval na modlící se vesničany: k smíchu jsou pánu mému vaše ovsy a vaše jetely. Bůh je luxus! V ulicích mého města chodí akorát zesměšněnej tatínek lhář. A tak tě miluj u, abych byl naživu. Ano. Lidi touží po harmonii. Hlavně, že ses vrátil. Doktůrek už na to muzeum nestačí, bude třeba uvažovat o mládí. Ano, o mládí. Odjakživa jsem si myslel, že stačí, když se šklebím. Studoval jsem devět let a stejně jsem nedostudoval. Pořád jsem se bál, co potom, až dostuduju. Dostudovat není řešení. Pepík se ke mně vrátil, to je řešení. Rodina, to jsou vyježděný koleje. A tak mě opustila i Helena, jediný člověk, který mě, barokní postavu blba, někdy pohladil. Pohladit člověka, to je řešení. Pohladit, nebo vyhladit. Můj tatínek řekl, psí syni mají psí žal. Ale to jsem do notesu nedal. To byl čistě můj žal. Ten notes, děti, jsem psal pro vás. A jsem rád, že konečně dobře bydlíte. Člověk se musí starat, a nejen to. Člověk se ptá i obráceně, co chce dát životu, ne co dostane. No dobře, bydlíval tady doktůrek. Teď tu bydlím já. Mladí povstalci, staří hófráti, a to jsem ani nebyl povstalec. Máte to tady krásný jako v chrámu. Spusťte dítě k podlaze, ať žije mezi vámi. Je to náramně jednoduché, uvolnil jsem místo mladšímu. Za války, v Drážďanech, tam jsem poznal lidi. Všichni jsme měli strach, to víte, Němci. Makalo se v hutích a byli mezi námi takoví, že říkali, kdepak my Češi, my jsme jako počasí. Když to šlo, udělali o minu míň, pak je chytil verkšucák a ještě rádi makali přesčas. Jsme jako Žižka, povídali na odpolední. Kamaráde, strach v tobě zmrazí člověka, ale strach není všechno. Důležitý je, abys začal pohrdat sám sebou, pak už mlčíš. To oni dobře věděli, Němci.
20.
Večer budeme sedět na balkóně, budeme se dívat do zahrady a jíst ředkvičky. Já, rnalej Pepík a náš táta. A pak budeme mít další děti, pět dětí, samé děti, nerada bych to míchala. A pod balkónem budou vonět kytky. Jsem rád, že život dopadá v zásadě dobře. Vágner Já to vím odjakživa. Je to tím, že jsme schopný lásky. Ta je nejdůležitější. Helena Nejdůležitější jsou kontakty a spoje a moduly, z kterých lezou dráty a blikají tam Vágner světla, řádí tyristory, škytyjí quassary, ječí Černý díry, burácejí mezony a takovej ten barokovej humanismus je těma černejma dírama a časovejma smyčkama vypráskanej ze středu událostí až někam do novýho časoprostoru. Pak to všechno zežloutne, protoplasma zabublá, jak se na sebe tlačej opuštěný atomový jádra a zas to vyplivne nějakej novej vesmír, v kterým má každej nějakýho protoplasmovýho tatínka a chytí se toho kybernet patnáctý generace a přepočítá to všechno na společnýho jmenovatele, který se jmenuje postoj. Magický diody zamrkají do vesmíru, dejchne zima, začátek kosmický moudrosti. A pod tím vším chodí neoholený a vyděšený lidi. Tak se chytnou lásky. A můj tatínek píše notes, jako by to chtěl tím notesem zastavit. (Vejde Wajtingerová s kýblem.) Wajtingerová Pouhopouhý řeči. Mně budou povídat, že si někdo něco nepamatuje. Všichni si všechno zatraceně dobře pamatujeme. Aby ne, já kupříkladu vím, že po pouti bylo všude spousta kelímků a tácků od hořčice a v parku zdupanej trávník. Já to uklízela, oni ne. I kytky pošlapali, jak se tlačili. Jo, i kytky pominou, ale já zůstanu, nejsem kytka. Náš ředitel povídal, žák, to je špína. A kde by byla špína, kdyby nebylo mejdlo? Aha. Já jsem to mejdlo. Mě si lidi zaslouží, protože mě potřebujou. Vágner Ale kdo jsem? A kam jdu? Jako můj tatínek, velký bojovník ve své malinké válce. Nebo byla ta válka velká? Vyhrál. Umřel. Umřel velikán.
Helena
KONEC Praha 1979 Přeloženo z maďarštiny bez souhlasu autora
185
Věra
Stiborová
Pudivítr V předsíni našeho bytu visela reprodukce nějakého nizozemského malíře. Visela tam prý dávno před mým narozením a možná tam visela dávno před narozením mých rodičů„ Chodil jsem kolem toho obrazu slepý a hluchý, až jednoho rána jsem ho zčistajasna objevil. To bylo tehdy, když slunce hodilo na rám a na to, co bylo v něm, první bledý paprsek. Paprsek sílil a sílil a já stálpod obrazem a divil jsem se, kde se vzal najednou ten mlýn s dřevěnými lopatkami a kde se vzala louka a kde se vzali koně tak živí, že jim ze srsti pod dotekem slunce šla pára? Jak je možné, že v městském činžáku s arkýři, v sousedství věšáku s plášti, deštníky a rukavicemi, se objevila ta podivuhodná krajina, ten starodávný mír, ten ráj, do kterého bych rád vešel? Když jsem se n a obrázek díval Častěji, postřehl jsem ševel ve stromech za mlýnem, rozeznával jsem mihotavé záblesky v listech, na líci temnějších a zelenějších, na rubu šedavých. Dřevo mlýnice, vysušené a zčernalé, se sotva znatelně avšak vytrvale zachvívalo, to jak se do křídel chytaly větrné proudy. Škvírami stavení ke mně vanula teplá a nasládlá režná vůně. A od mlýna áii koně zapřažení do vozu. Luční trávy, zamáčknuté koly vozu tak hluboko, že přes ně chlístala voda, svědčily o tom, že vůz jede s bohatým nákladem mouky. Trávy za koly zase vstávaly k životu, jako by to byly smyčce, byly to silné trávy, dobře živené dešti. Z obrazu vyzařoval nadbytek Z obrazu vonělo jitro, teplo počínajícího dne, zrovna takové, jakého jsem býval svědkem v létě na venkově. Musel to být velmi dobrý malíř, protože jsem měl zasaženy všechny smysly tak naléhavě, až to bolelo. Cítil jsem koňský pach, oves, hnůj, zpocenou srst, režné pytle s moukou, mokrou zem, průhledný opar nad travami, rosu v úžlabí listů, hořkost odřeného proutí. To všechno ke mně proudilo po slunečním paprsku dráždivě a neúprosně, a jak zář zalévala naši předsíň spolu s věšáky, zaprášenými klobouky, deštníky a nákupními kabelami, rozsvěcelo se až do oslnění i nad loukou a nad mlýnicí, a já dokonce slyšel cinkot postroje, bzučení probuzených much a volání kočího, jdoucího podél vozu hodně zeširoka a oblečeného do koženét velmi vyspravované vesty, plstěných kalhot a s červenou pletenou čepicí, naraženou až na uši. Čekat jsem. A n a j e d n o u jsem je mohl mít! Koně i s vozem. Přesně takové, po jakých jsem toužil. Dva hnědáci, zapřažení do žebHňáku, se mi nabízeli z výkladu hračkářského krámu. Nebyl to přelud. Nezmizeli, když jsem zavřel oči a když jsem je zase otevře l Koně tu byli a lesk na jejich hřbetech připomínal barvu čerstvě vyloupnutého kaštanu. Měli nakročeno, byli na cestě ze mlýna ajás nimi: jedu loukou, za mlýnem stojí chundelaté stromy s mihotavými lesky na listech a na nebi pluje 186
zrovna tak chundelatý oblak, jenže našedlý a s perleťovými okraji. Do korun se opřel vítr a křídla mlýnice se začala roztáčet, až se stará stavba zachvívala v základech. A dole na louce se jitřním světlem blyští mokřina. Hnědáci si v ní právě omočili kopyta. Vesele jsem hvízdl, lehce jsem zamával bičem. Koně za výkladem se mi zdáli krásní. Měl jsem ústa pootevřená překvapením. Byl jsem u nich denodenně a vystál jsem tam celé hodiny. Ale Čím déle jsem je pozoroval, jako by jim ubývalo na vlastnostech a j a k o bych jim musel přidávat něco ze svého. Jako bych je musel vybavovat nějakým nastřádaným věnem. Nakonec, úplně si vědom jejich 7iedostateČnosti, jsem je obdařoval tím, čeho se mi dostalo okouzlením nad obrazem v předsíni spolu se skutečností z ulice: pohybem, vůní, řehtáním, šplouchnutím, jak hnědák položil kopyto do koleje plné vody, Ševelem listí nad sebou — a už jsem tu měl zas ten mlýn s naplno roztočenými lopatkami$ jedno slunce nahoře mezi perleťově světélkujícími oblaky a druhé dole, rozplihlé v trávě a vyŠlehující z mokřiny. A ten chlapík v hrubých nohavicích, ten s tou pletenou Čapkou naraženou až na uši, to jsem přece já! Já, zkušený chasník, známý po celém kraji uměním, jak to s koňmi dovede. Představte si toho kluka, šuškají si starci na zápražích a uznale si poškubávají vousem zhnědlým od dýmek, koně se mu splašili, bůhvíco jim vletělo do cesty, koně se mu splašili a běží, neběží, pádí! Anebo mu vypadl zákolníček těsně nad roklí, vůz se nachýlil a ten kluk jednou rukou nadzvedne vůz a! Starci v celém kraji si vyprávějí ty neobyčejné příhody a vrtí hlavami, tohle že on udělal? Nepovídejte! Spřádal jsem příběhy. Přestože jsem koním musel přidávat něco ze svého, prožíval jsem před hračkářskou prodejnou hodiny nevýslovné blaženosti. Nakonec jsem koně chtěl samozřejmě vlastnit, mít je, říkat jim jste moje, moje. I když byli jen ze dřeva. Po ulici za mými zády jezdily tramvaje, ozývaly se kusé hovory chodců, ze stánků voněly rozříznuté melouny a vzduch byl plný zlatých vos. Počasí zrálo jako má touha. Loudal jsem se Čtvrtí, postával jsem před mlékárnou, potloukal jsem se tržištěm, jehož pestrost mne rozveselovala, točil jsem se kolem sudů s Čerstvě naloženými okurkami. A čenichal jsem jak ohař: protože v té směsici městských pachů, spolu s kouřem z průmyslových komínů, s výpary z prádelen ažehlíren, s dusivým dehtem právě upravovaných vozovek, s vůní teplé šunky, hnijících rynglí a uleželých sýrů, byly obsaženy též pachy koňské. A já je větřil, já šel v jejich stopách a posléze jsem objevoval jejich zdroje. A pak jsem za jakýmsi párem líných koníků, neznámým vozkou a těžko určitelným nákladem šel až na periférii, kde začínaly první statky a první jabloňové aleje.
Mnoho mnoho týdnů jsem chodil dřevěné koně do hračkářství obhlížet Zítra si je koupím! Ale koně z výkladu zmizeli. Aranžmá nabízelo pro změnu hojný výběr panenek s vytřeštěnými zraky a s bledou koudelí místo účesu. Měl jsem dojem, že jsem promeškal jedinou životní Šanci. Měl jsem dojem, že mi někdo brání v lásce. Nakukoval jsem do obchodu a všechny hračky se mi zdály zbytečné a hloupé. Má láska mi však našeptávala, že koně zmizeli jen proto, abychje hledal A že je to jen zkouška, aby shledání bylo sladší. Doma jsem prosil před spaním, aby mi byly čteny příběhy výlučně koňské. A když těch moc nebylo, tedy nějaké, které by koně, byť skromným způsobem, obsahovaly. A tak věta z nějaké slátaniny, jako kupříkladu: Henry, kde vězíte, řekl toho rána markýz Dupré, dejte okamžitě osedlat mého Pudivětra! ve mně rozehrála fantazii natolik, že jsem nechal markýze Dupré anebo jak se jmenoval jít spánembohem, že jsem ho nechal možná i zemřít jen proto, abych já sám mohl zvolat Henry, kde vězíte?, abych já sám mohl na věrném Pudivětrovi cválat kaštanovou, pokud možno zámeckou alejí, aby mě bičoval vítr, aby mě žíhaly světlo a stíny, cezené větvemi starých stromů. Abych to byt já, kdo se neuvěřitelným tempem vzdaluje od zámku se čtyřmi věžemi, od zámku obrostlého divokým vínem, abych se mohl brodit mělkou řekou a uviděl duhu ve spršce kapek nad kopyty. Já! Ano, byljserfí to nakonec vždycky já, kdo dojížděl kamsi právě včas, protože slečna, která tam hrála jakousi roli, pro mne však ne tu nejdůležitější, pravila vděčně, nebýt vašeho příjezdu, pomlčka, sire, pomlčka významnější, všechno by špatně dopadlo, sire, pomlčka ještě významnější. A já odpovídal zmužile a bez okolků abez pomlček, to nikoli já, slečno, to můj Pudivítr, můj Pu-di-ví-tr. Ležel jsem v posteli a mými sny klusal Pudivítr. Usínal jsem v cvalu a s rukou na koňské hřívě, usínal jsem blaženě v prudkém letu zámeckými alejemi Šlehán orosenými větvemi, mokrý a šťastný, uhýbal jsem, až jsem ležel celou hrudí na Pudivětrově Šíji. A ještě těsně před usnutím, jako kdosi třetí, kdo potají a zpoza stromů pozoruje ten plavý let v syté zeleni obory, jsem zadržoval dech a možná i vzlyknul nad jeho zmizením. Můj Pudivítr měl barvu tmavého okru a ve hřívě stopu rzi, jako mají ve vousech starci po nesčetných dýmkách. Vítr si hrál v okapech. Pršelo celé noci. Vlněnou pokrývkou jsem přikrýval svého hřebečka, aby neprochladt Pudivítr. Tak tedy Pudivítr, protože pojmenované věci jsou nám blíž a už jako by byly naším vlastnictvím. V obchodě s hračkami jsem se ocitl dřív, než jsem očekávat Přijela teta a chtěla mi udělat radost Chtěla mi udělat radost mermomocí a já jí v tom nehodlal bránit Co? Kam? Táhl jsem ji do hračkářství. Teta působila svou tloušťkou velmi impozantně a ještě navíc čímsi, co jsem nepostřehl, vzbouzela v prodavačích dojem, že se jí nemohou za-
vděčit prostě ničím a že je to pro ně škoda. Do dneška nevím, jaký na tohle měla recept. Byla úplným protikladem takových k jakým patřím já; nesmělých, že mě málem odhánějí. Třeba si říkají, že mám prázdnou peněženku. Třeba si myslí, že chci něco ukrást A protože jsem tušil, co si myslí, má nesmělost ještě vzrůstala. A byl jsem podezřelejší a podezřelejší. Teta se chovala, jako by hračkářství bylo její. Tak, řekla velmi hlučně a touto jedinou slabikou postavila do pozoru vedoucího obchodu. Copak si přejeme, mé dítě, pravil ke mně vedoucí obchodu zdvořile a dokonce mě pohladil po hlavě, což se mi dosud nestalo. Chtěl by nějakého koně, řekla teta velmi hlučně, takže celý krám ztichl a dával jí přednost Jen jsem se zajíkl. Vedoucí se zatvářil velmi rozjařeně. Hnal se úprkem do zadního traktu, vrátil se ještě větším kvapem se Šosy rozevlátými, popadl mě za ruku a vlekl s sebou. Tady, ukázal napoleonskou ručkou na dřevěná stáda. Potom napoleonskou ručku zasunul do kapsy klotového pláště. Zde, řekl ještě a postrčil mě rukou skrze kapsu dosti velkým strkancem, což mělo v jeho rozjařenosti naznačit něco jako příslib znovunalezeného ráje. Uzřel jsem nepřehledný počet žebřiňáků a nespočetná stáda koní. Vida, dorazila i teta do skladiště, vida, opakovala velmi hlučně, mají je! A vedoucí srazil podpatky a vyndal ruku z kapsy. Zatmělo se mi před očima. Vydechl jsem. A myslel jsem, že se už nikdy nenadechnu. Byly tam stovky a možná tisíce či milióny koní volně cválajících, takže jsem si k nim mohl oboru či zámky se Čtyřmi věžemi přimyslet, i zapředený ch do žebřiňáků, poštovních korb či valníků. Ale! Jeden žebřiňák jako druhý, jeden kůň jako by druhému z oka vypadl. A byli bez pohybu. Z trnuli v jakémsi hrozném úžasu. A lak na jejich hřbetech už takto zblízka nepřipomínal lesk Čerstvě vyloupnutého kaštanu. Barevným povrchem prosvítaly třísky a místo hřív a ocásků trčela ze dřeva koudel, podobná koudeli na hlavách panenek. Koně byli velmi neskuteční. Bral jsem jednoho po druhém, hledal jsem svého Pudivětra, prohlížel jsem si hlavy, kopyta, vyděšené oči a začal jsem se jich bát. Ty kousky Špatně obarveného dřeva ve mně budily odpor. Ty stejné výrobky bez fantazie ve mně budily strach. Byli mrtví. Ti koně byli mrtví. Snažil jsem se, abych se toho špatného dojmu zbavil, měl jsem dobrou vůli, už kvůli tetě a také kvůli vedoucímu, který se tak přemáhal, apřikládaljsem si vinu: třeba nemám náladu, třeba jsem na hračky už starý, třeba na mne jde angína. Naslouchal jsem, jestli něco cinkne. Neslyšel jsem nic. Neslyšel jsem ani jediné zařehtání. 187
Moc jsem toužil vidět teplou srst a pod ní hnutí svalu, sluncem ozářené plochy na plecích a zadcích, jejich rychlé proměny, jejich lesk. Neviděl jsem nic. A taky jsem nic necítil. Ani zrnko ovsa. A v srdci se mi nic nepohnulo. Vybral jsem si plechového kohouta. Chodil, zobal, naparoval se. Legrační mechanická věcička, tvrdil vedoucí. Nasmějete se, tvrdil ještě. Kohout se občas nemotorností převrátil a hrabal nožkama ve vzduchu, jako ten kohoutek, co má nožky nahoře a o kterého se slepička bojí, že umře. Asi to byla legrace, protože vedoucí se smál až slzel. Mělo mi to být podezřelé, protože v tu ránu nesl na pult dopředu celou bednu takových kohoutů a všechny je za salv smíchu, vlastního i kupujících, prodal. Teta se bavila též, sice zdrženlivě, ale bavila se. I to mi mělo být podezřelé, protože teprve později jsem zjistil, že se bavila na účet vedoucího a zákazníků. Ale usmívala se jistě i proto, že si myslila, jakou mi udělala tou koupí radost. Přesto postřehla, že jsem se na odchodu z krámu zastavil a otočil, jako bych tam cosi nechal Tys chtěl něco jiného! zvolala. Ano, přiznal jsem, chtěl jsem Pudivětra. A měli ho? Mají ho? ptala se. Chtěla se vrátit. Táhla mě zpátky. Byla velmi milosrdná. Vedoucí se postavil před tetou do pozoru a pustil n a pult obrovského měkkého psa z flanelu. Ovšemžeanovynasnažímese, řekl vedoucí, popadl zhrouceného psa za hlavu a hodil ho za sebe do krabice, ovšernžeanosamozřejmě. A pokročil ke mně a chystal se znovu mne hladit po hlavě. Vyběhl jsem z obchodu. A rozbrečel jsem se. A ve vzly kotu jsem se na chodníku svěřoval tetě se svým dlouhým trápením. Občas jsem vyrážel jen citoslovce a teta přikyvovala, jako by mi velmi dobře rozuměla. Když jsem se vy brečel, zeptal jsem se, proč ti koníci v krámě byli tak hrozní. Odpověděla mi s neotřesitelnou jistotou Člověka, kterému je v Životě všechno jasné a jehož kruhy se už zaplaťpánbůh nějakým způsobem uzavřely. Protože ty koně dělal příšerný packal! řekla. Byl jsem jí vděčný, protože mi dalazapravdu a protože člověk v trápení potřebuje vždycky nějaký ten souhlas. Chytil jsem se jí za ruku. Příšerný packal, vykřikla teta, když viděla, jak se uklidňuji. Lidé se zastavovali a pak honem přidávali do kroku, tetin packal je vzrušil, ba vyděsil, i když tehdy packalové, byť příšerní, nebyli tak nebezpeční jako v dobách pozdějších. A taky jsem sejí zeptal, proč ti koníci na obrázku v předsíni jsou krásnější a krásnější, den ze dne, měsíc od měsíce, a teta samozřejmě odpověděla. Protože je dělal mistr, rozumíš, a budou krásní celé roky a celá staletí. Víš, pokračovala a hlaholila na celou ulici, halasila na celou čtvrť, rámusila na celé město, já už jsem dost stará, ale pořád mě neuvěřitelně uchvacuje, když někdo dělá věci pořádně, když někdo umí práci dokonale: švec, 188
krejčí, malíř, tesař, básník, herec, lhostejné kdo. Protože oni rozmnožují krásu, a jejich přičiněním a jenom jejich přičiněním jsou lidé lidštější a tím svět dokonalejší. Přestal jsem fňukat. Nějaká pravda v tom jejím proslovu mi byla už tehdy pochopitelná. Město bylo zaplavené vůněmi. Bylo těsně před vánocemi. A já v těch vůních po starém zvyku hledal pach svých milovaných koní. Našel jsem ji. Šli jsme tmavnoucí ulicí a ve výkladech se dravě leskly stanióly na uzených kýtách, v prostranství trhu stály smrčky obsypané hvězdami tvrdého sněhu. Papírnictví zaplavily ozdoby ze stříbrného papíru a v drogériích zářila světla a odrážela se na girlandách řetězů. Našel jsem ji nejdřív j a k o nitku, jako stužku, pak jako slabý proužek, podobný dýmu vinoucímu se z komínů, pak jako pruh širší, skorém jako stopu od saní, a nakonec jako záplavu, v níž jsem se chystal utonout samou blažeností. Před pivovarem z červených cihel as okny lemovanými cihlami nažloutlými, před tou stavbou tak typickou pro průmyslové stavby z minulého století, takže textilky, pivovary i nádraží si jsou podobné, tedy před tou strohou a dnes už dost zvetšelou stavbou, korunovanou krátkým tlustým komínem s větmou^korouhví, jsem uviděl hned několik párů koní za sebou, zapřažených do valníků se sudy. Od koňských tlam vlály prapory par. Koníci na mne hleděli upřeně a mírně, kaštanově a vlaze, s narůžovělou jiskérkou v koutcích očí. Hřívy sivorezavé barvy, té barvy, jakou mají ve vousech staří kuřáci, jim padaly v dlouhých vláčných pramenech po plecích a hluboko do Čela. Obrovská vrata pivovaru otevíral velice tlustý a dost napitý sládek v králičí vestě, v hrubých kalhotách a v Červené pletené čepici, naražené až na uši, a volal, jako by chtěl překřičet, co jsem na celou ulici a na celý svět chtěl zrovna křičet já To je dost, že už jste tady! Už vás čekám! To jsem rád, že vás tu mám! To ale byla doba! To vám to trvalo! Ulice byla plná Pudivětrů. Praha
Nové knihy P. Simko: Maratón Juana Zabaiu, (slovensky), edice Rozmluvy, 120 str., 15,— DM. O. Ulá Špatně časovaný běžec, „poiutikce" o Západu, Publishers 68, 340 str., 12,— kan. $. M. Navrátilová Já jsem já, životopisné vyprávění nejslavnější světové tenistky, Publishers 68,500 str., 15,— kan. $.
Ivan
Sviták
Nicejský koncil automobilů „Již vzhůru, Tatry synu." Jan Kolár, Slávy dcera. Ačkoli benzinový automobil je německým vynálezem, Francie byla na sklonku minulého století kolébkou automobilismu a přispěla rozhodující měrou ke vzniku automobilního sportu. I v samotné Francii byla snad jen dvě místa, kde se soustřeďovaly všechny nezbytné přísady ke vzniku nového druhu zábavy se samohybnými vozy. Sporty a umění prosperují tam, kde jsou bohatí lidé s dostatkem volného času a peněz, dále tam, kde se daří atmosféře exklusivního snobismu a konečně tam, kde jsou excentričtí blázni všech odstínů. Toto klima existovalo ve Francii na sklonku století jednak v Paříži, jednak na azurovém pobřeží během sezóny, kdy bohatí Pařížané jezdili na jih — za sluncem. V Nice si tedy dávali dostaveníčko vždy na jaře dvě skupiny osob, jež měly podstatný vliv na vývoj raného automobilního sportu, totiž producenti vozů a závodníci, a špičky evropské peněžní i rodové aristokracie, které byly potenciálními konsumenty exklusivního zboží — automobilů. Nica byla tedy Mekou automobilních kruhů a Anglická promenáda byla reálným tržištěm nového zboží. Když se tedy představitelé správní rady kopřivnického závodu rozhodli, že obešlou v roce 1900 jarní závody v Nice, učinili výborný strategický tah, protože uvést prvorozený rakouský vůz do společnosti zavedených světových značek dávalo kopřivnickým výrobkům značnou obchodní výhodu na domácím i zahraničním trhu. Zároveň se mohli všichni přítomní pánové ze správní rady a z Rakouského automobilního klubu pohybovat v kruzích mocenské elity s onou přirozeností, jež byla vlastní příslušníkům aristokratických kruhů, k nimž patřil jak Hugo Fischer von Rósslerstamm, ředitel závodu, tak hrabě Gustav Pótting-Persing, prezident autoklubu, baron Theodor von Liebieg a Max sv. pán von Meyer, Členové správní rady. Zmínění pánové nezastupovali pouze obchodní zájmy podniku, ale reprezentovali také Rakouský automobilní klub a tři z nich byli již v roce 1898 oficiálními hosty Francouzského automobilního klubu v Paříži. Jistě znovu jednali o projektu velké sportovní události budoucnosti, totiž o jízdě Paříž - Vídeň a vyměňovali si v Nice zkušenosti, rozvíjeli kontakty, zkoumali obchodní šance a ostře sledovali technické novinky. Můžeme považovat zajisté, že navštívili také rakouského generálního konzula v Nice, pražského rodáka a fanatika automobilismu, Emila Jellineka v jeho vile Mercedes, protože právě on podnítil rakouskou účast v Nice. Prezident Rakouského automobilního klubu, hrabě Gustav Potting-Persing měl od samého založení klubu značný zájem o všechny sportovní události a účastnil se všech raných vyjížděk a závodů, organizovaných rakouským klubem. Nechy-
běl tedy ani při jízdě Kopřivnice - Vídeň, v květnu 1898, ani při prvním rakouském závodu v jízdě do vrchu dne 27. srpna 1899. Tento závod, praotec pozdějších pověstných „Semmeringů", byl rovněž druhým závodním úspěchem kopřivnického vozu, protože pan hrabě jel na tomto rakouském voze o 6 KS, nelekaje se daleko silnějších cizích vozů. Závod sice vyhrál lehce pan generální konzul Emil Jellinek na svém Daimleru o 16 KS, za 25 minut 26 vteřin, oproti skoro dvojnásobnému času pana prezidenta Póttinga (48 minut 55 vteřin), ale Jellinek jako výborný znalec nejlepŠích světových automobilů musel být s výkonem kopřivnického vozidla aspoň spokojen, ne-li nadšen. Otázka, z d a j e rakouský automobil schopen prodeje na zahraničních trzích — to byl profesionální problém, jenž musel zajímat rakouského konzula v Nice. Je velmi dobře možné, že rozhodující stimul vzešel ze setkání a rozhovorů obou závodníků v první jízdě na Semmering a že obeslání závodů v Nice bylo přímým důsledkem faktu, že zájmy rakouského obchodníka, sportovního nadšence a kopřivnického výrobce spadaly dočasně v jedno. Nemusíme však chodit pro podnět k účasti v Nice až na Semmering, protože víme, že baron Liebieg uvedl kopřivnický vůz na květinové korzo v Nice již v roce 1899, dostal cenu a sledoval závody jako divák. Theodor von Liebig byl již od roku 1893 vlastníkem prvního benzinového automobilu v českém království a druhým vlastníkem Benze v Rakousku, (Prvním byl pan Zardetti v Bregenzu). Liebieg vykonal již v roce 1894 triumfální jízdu z Liberce do Gondorfu, jež je stále podhodnocena v dějinách světového automobilismu, účastnil se jízdy Kopřivnice - Vídeň v květnu 1898, pak jel s Hugo Fischerem a hrabětem Póttingem do Paříže k návštěvě Francouzského Autoklubu, a v roce 1899 získal vítězné vavříny Kopřivnici v podzimních závodech na klusácké dráze ve Vídni. Všichni členové této trojice měli tedy přímý zájem na vyzkoušení rakouských automobilů v cizině: hrabě Potting jako prezident prestižního klubu, Liebieg jako závodník a Hugo Fischer jako obchodník, přičemž taktně dodejme, že oba předchozí byli zároveň členy správní rady, ostudně kumulujíce funkce dávno před naší dobou. Kopřivnický závod měl tedy na úsvitu století skvělé šance, protože měl jak Benzovu licenci k výrobě motorů a mocenské pozice v Rakouském autoklubu, tak i výborného, zkušeného jezdce Theodora von Liebiega a potenciální podporu rakouského konzula v Nice. Co více je třeba k vítězství? Štěstí. Zahraniční konkurence Kopřivničany nelekala, protože měli zkušenosti s exportem luxusního zboží, kořárů a vagonů, a protože Ignác Šustala již od začátků kočárovky a vagónky orientoval svůj závod — mimo jiné — k uspokojování exkluzivních potřeb vídeňské aristokracie. Ať máme jakékoli sociální výhrady vůči elitám, přece musíme uznat, že nejradikálnějším názorům, myšlenkám a vynálezům se daří právě v těch historických situacích, kdy permisivní elita si může dovolit maximum liberálních postojů, což je ovšem v dějinách relativně vzácný úkaz. Ačkoli světové dějiny můžeme považovat za vzestup svobody osob a sku189
pin, národů a ras, přece je v dějinách širší svoboda spíše výjimkou než pravidlem, a daří se jí v neopakovatelných interludiích dějin mezi hlavními dějstvími despotických režimů, jejichž stereotypní stupiditu lze snášet snad právě jen s nadějí na další interludium svobody. Evropa devatenáctého století prodělávala takové interludium až do vzniku první světové války a automobil představoval jeden z výrazných kladů této poslední, idylické fáze kapitalismu, jež skončila masakrem miliónů, Říjnovou revolucí a rozpadem monarchie. Automobilní výroba byla tehdy zcela závislá na vedoucí vrstvě bohatých spotřebitelů luxusního zboží, byla svázána s osudy dědičné a peněžní aristokracie rakouské monarchie, ať už elita byla ochotna používat nové hračky pro své soukromé účely anebo připustit rozsáhlejší výrobu pro obchodní a vojenské účely. Ačkoli nám dnes privilegia rodu neimponují, v době před první světovou válkou byly hranice mezi aristokratickou elitou, středními vrstvami a námezdně pracujícími velmi příkré, všude na světě byly základním sociálním faktem a vytvářely jakousi auru vznešenosti kolem titulovaných hlav a osob, která je dnes jen směšným anachronismem, snad proto, že jsme přivykli směšnosti politiků bez aristokratické aury, a že společenské přehrady jsou méně viditelné. Na počátku století byly závody automobilů pokračováním exkluzivního dostihového sportu a podíváme-li se blíže na složení automobilních klubů a správních rad automobilek, pak se nám automobily objeví jako aristokratické hračky nejbohatších vrstev, jako symboly třídní příslušnosti a jako viditelné předěly mezi společenskými vrstvami, srovnatelné dnes jen se soukromými letadly. Zde však začíná právě působit paradox historie, zlomyslná lest dějin, jež ignoruje motivace aristokracie a schopnost elity hrát si ve volném čase, když právě z hračky a výsady elity učiní nejen masové zboží, ale i nezbytnost celých tříd. Ačkoli věda a umění, technika a sport jsou parazitními květy permisivních elit, vyrůstajícími jako lilie právě na nejbahnitějším terénu, přece historie včleňuje tyto původně exkluzivní produkty do své logiky — bez ohledu na původní motivy, pro něž byly hračky vyráběny, což je právě smysl oné lsti dějin, jež a la longue klame právě ty, kteří chtějí klamat dějiny hrou, automobilní nebo politickou... Závody . . . Nicejský automobilní týden byl zahájen již v neděli, 25. března 1900, automobilním květinovým korsem, kdy se za krásného počasí představovaly ozdobené automobily veřejnosti, zejména vznešené a korunované veřejnosti na tribunách. Organizátorem závodu byl spolek „AutomobileVélo-Club de Nice", jenž se řídil pravidly Francouzského automobilního klubu. Podle zprávy časopisu Der Motorwagen víme, že táž pravidla zavedl od 1. ledna 1900 také Rakouský automobilní klub, jenž takové rozhodnutí přijal jistě s ohledem na zkušenější klub a na plánovanou účast rakouských vozů v Nice. Oba kluby, francouzský i rakouský, kategorizovaly závodníky a stroje do tří skupin podle váhy vozu a síly motoru. V první 190
třídě byla vozidla nevážící více než 250 kg, tedy motocykly, v druhé třídě vozidla nevážící více než 400 kg, tedy lehké vozy, jimž se tehdy všeobecně říkalo voiturettes, vozíky, a konečně do třetí třídy spadala vozidla vážící více než 400 kg a mající aspoň dvě sedadla, jež musela být během závodu obsazena dvěma osobami vážícími aspoň po 70 kilogramech. Vážili-li závodníci či pasažéři méně, musel být rozdíl vyvážen pytli písku. Závodníci se proto snažili vtěsnat se do druhé kategorie i s těžšími vozy, jejichž blatníky a některé těžší vybavení smělo být odstraněno před oficiálním vážením. Co se může odmontovat a co ne, bylo později předmětem sporů, ale nespornou byla vždycky snaha závodní vůz maximálně odlehčit K těmto třem kategoriím přistupovala někdy kategorie čtvrtá, třída vozů těžších než 1.000 kg, což byly obludy, stavěné specificky pro dosažení nej vyšší rychlosti, bez ohledu na ekonomii provozu, napříIdad vozy značky Mors, jež měly neslýchaných 30 koňských sil, tedy maximum síly vozidla. Tyto kategorie závodních vozů musíme vzít na zřetel, chceme-li pochopit „nahotu" pozdějšího prvního kopřivnického závodního vozu a jeho váhu 970 kg, tedy o něco pod přípustným limitem třetí kategorie. Jaro 1900 bylo v Nice rozmarnější než obvykle a původně stanovený startovní program byl dvakrát pozměněn. Hlavní události byly rozvrženy do šesti událostí a dnů: závod Nica-MarseilleNica, závod Nica-Draguignan, závod Nica-La Turbie, rychlostní závody na Anglické promenádě, výstava vozidel a květinová soutěž elegance automobilů. V pondělí, dne 26. března 1900, se konala rychlostní jízda pro závodní vozy na trati NicaMarseille-Nica. 230 kilometrů vedlo přes Cannes, Fréjus, Le Luc, Brignole, Saint Maxime, Trets a Gárdanne. Startovalo se v sedm hodin ráno od „Le Cercle de la Méditerranée" a cíl měl být zase na Anglické promenádě v Nice. Druhý den, v úterý 27. března 1900, se mělo jet zpátky přes Aubagne, Ollioules, Toulon, La Garde, La Paulině, Hyeres, Saint-Maxime, Fréjus a Cannes, ale začalo silně pršet, na rozměklých cestách se nedalo závodit, zvedl se silný vítr a dřevěný most v LArgens byl v tak špatném stavu, že bylo nutné změnit trasu závodu. Zpět se jelo přes Saint Aygulf, Roquebrunne a Fréjus, Čímž celková vzdálenost vzrostla. Jezdci na velkých vozech kategorie C se tedy v úterý ráno jednomyslně dohodli, že zůstanou u klasifikace prvního dne, takže závody druhého dne, na zpáteční cestě Marseille-Nica, se nekonaly. Jezdci tříkolek, Béconnais, Gasté a de Meaulne naopak přijali riskantní jízdu, takže jezdci voituret, Chauchard, Jules Duleau, Théry a van Berendonk nemohli zůstat pozadu a odstartovali. Dojel jediný, Gaetan de Meaulne, tehdy slavný spisovatel. Při startu druhého dne vznikly názorové diference, když někteří řidiči odstranili výfukové tlumiče, aby snížili váhu vozu. Vedení závodu trvalo na tom, že žádná podstatná součást vozu nesmí být odstraněna. Jízda byla nesnadná i za dobrého počasí v pondělí a rozhodnutí nezávodit na cestě zpět bylo správné, protože již v pondělí došlo k řadě úrazů. Tak hned na startu první
etapy, když se Gilles Hourgieres na svém Panhardu o 12 KS zařazoval za svého kolegu, rytíře de Knyffa na značce Panhard o 16 KS, jenž byl připraven ke startu, narazil Hourgieres lehce do Knyffova vozu, ten se rozjel, motor sám od sebe spustil a uháněl pryč bez jezdce! Ale brzy se zastavil o strom, aniž se poškodil. Glezies měl zase hned na začátku závodu nehodu na mostě přes řeku Var, zlomil osu své tříkolky De Dion-Bouton, byl vržen do řeky a teprve s pomocí dalších osob vytažen. Kníže Lubecki během jízdy na svém Daimleru o 26 KS narazil na překážku, když chtěl předjet Charrona na Panhardu o 16 KS, a zlomil přední osu. Montér Braun s vozem Daimler, Mercedes I., zajel do příkopu, ale zase vyjel a pokračoval v cestě s velmi poškozeným vozem a s lehce zraněným spolujezdcem. Výsledky závodu byly překvapením, protože absolutním vítězem byl Béconnais na tříkolce značky Phébus o 4 a 1/2 KS, v čase 3 hodiny 23 minut a 11 vteřin, to jest v nejlepšírn čase závodu, o dvě minuty před vítězem třídy těžkých vozidel, René de Knyffem, jenž přijel na lehkém Panhardu o 950 kg a 16 KS v čase 3 hodiny, 25 minut a 30 vteřin. Béconnais vyhrál 500 franků a stříbrnou medaili automobilního klubu, ale René de Knyff dostal zlatou medaili, protože kategorie C byla rozhodující. Druhý závod, Nice-Draguignan-Nice, se konal v úterý, 27. března 1900 a byl to první mezinárodní závod, v němž startoval kopřivnický vůz sériové výroby v nejtěžší světové konkurenci. Řidič vozu, baron Theodor von Liebieg nechtěl asi hned při prvním pokusu přepnout své síly a přihlásil se tedy do druhého, kratšího závodu, jenž měl spíše turistický ráz a byl také oznámen jako závod turistických vozů. Trasa vedla přes Cannes, Fréjus a le Muy a měřila 98 kilometrů, byla tedy kratší a cesta se dala vykonat za den. Na rozdíl od kategorizace vozů v závodě Nice-Marseille byla v druhém závodě — s ohledem na turistickou povahu závodu — zavedena kategorie D pro vozy těžší než 1.000 kg. Tím byla třída C omezena na vozidla ve váhovém rozpětí 400 - 1.000 kg, a navíc bylo podmínkou, že vozy musí vézt Čtyři osoby o průměrné váze 70 kg, tedy nikoli pouze dvě, kdežto ve třídě D se vyžadovalo pět až Šest osob, případně čtyři a další zátěží 140 kg. Podmínkou účasti bylo konečně členství vlastníka a řidiče v některém známém autoklubu a vlastník se musel účastnit závodu jako pasažér, takže se fakticky zkoušela spíše odolnost a výkonnost vozidla než pouhá rychlost. Start—v minutových intervalech — byl o půl dvanácté od „Cercle de la Méditerranée". V Draguignanu byly vozy vystaveny před zpáteční jízdou — podobně v Marseilli v pondělí. Pak se závodníci vraceli, po páté hodině na Anglickou promenádu v Nice, kde byl cíl. Ve třídě A, pro motocykly, tříkolky a vozy lehčí než 250 kg bylo přihlášeno sedm tříkolek, dvě voiturety značky Georges Richart, řízené jednak samým Georgesem Richardem, jednak hrabětem de la Pérouse, a konečně jeden motocykl značky Werner. Ve třídě B byly přihlášeny jen tři voiturety, totiž dva vozy značky Décauville a jedna se značkou Cottereau, všechny pod 400 kg, avšak s dvěma osobami jako
posádkou. Do třídy C konečně patřilo pět vozů váhového rozpětí 400 až 1.000 kg, s posádkou Čtyř osob, mezi nimi kopřivnický Liebiegův Phaeton. V kategorii D byly konečně přihlášeny váhově nejtěžší vozy, zároveň však tehdy nejsilnější a nejlepší vozy vedoucích světových značek, s tehdy slavnými jmény automobilních rekordmanů. Vedle dvou Panhardů o 12 KS, tří Daimlerů o 24 KS, vedle dvou De Dietrichů a Audibért-Lavirottů, vedle Peugeota a Morse bylo zastoupení neznámého rakouského závodu quantité négligeable a Kopřivnice byla opravdu Popelkou, outsiderem v soutěži s tím nejlepšírn, co tehdy existovalo v automobilovém světě. Tím větší bylo překvapení, když Liebieg přijel jako druhý ve své třídě a jako pátý v celkovém pořadí závodníků, na neznámé značce se jménem moravské vesnice. Liebiegův kopřivnický phaeton o váze 950 kg a se šesti koňskými silami byl ve zřetelné nevýhodě oproti všem ostatním vozům své kategorie. Wagoneta značky Panhard se startovním číslem 1 byla nejen lehčí (900 kg), ale měla silnější motor (8 KS), dva vozy značky Georges Richard se závodními čísly 14 a 82 (phaedon o 900 kg, voiture 990 kg) měly po 10 KS a konečně spider pana Schottlaendera s číslem 54 byl nejsilnější vůz kategorie: Peugeot o 12 KS a váze 986. Kopřivnický vůz navíc nezávodil jen proti zavedeným špičkovým světovým značkám Panhard, Peugeot, ale také s proslulými vítězi mezinárodních závodů, Paulem Chauchardem a Georgesem Richardem. Ubohý nováček, kopřivnický Spitzbub (Chytrák) si však v této soutěži vedl tak výborně, že redaktor časopisu Motorwagen přiřkl ve své zprávě o závodech Liebiegovi mylně daleko silnější vůz značky de Dietrich o 18 KS, neboť se mu Liebiegův výkon na neznámé značce Nesselsdorf/Koprivnice zdál asi neuvěřitelný. Chybu napravil teprve v příštím čísle Časopisu Motorwagen, kde uveřejnil fotografii kopřivnického Chytráka i s opravou. Liebieg dorazil na Anglickou promenádu, do cíle v Nice, někdy mezi 5 a půl šestou odpoledne jako pátý z 21 startujících vozů a 36 přihlášených, jako druhý v kategorii C, to jest vozů do 1.000 kg. To byl nesporný úspěch, nikoli poslední. Vítězové v jízdě do vrchu Ve středu 29. března 1900 se konala automobilní výstava v dopravní hale klubu, kde byly vítězné vozy ozdobeny květinami a vystaveny. Jinak se ve středu nekonaly žádné závody, teprve ve čtvrtek se měl konat rychlostní závod na jednu míli. Ve Čtvrtek 29. března však znovu pršelo tak silně, že závod, byl odložen na sobotu 31. března, což nebylo nejlepší řešení, protože někteří závodníci museli odjet a nepočítali se sobotou jako dalším soutěžním dnem. V pátek 30. března se konečně počasí zlepšilo a mohly se tedy konat plánované závody v jízdě do vrchu, závody Nice-La Turbie. Leč pátek nešťastný byl den, a několik minut po startu vozů došlo k smrtelnému úrazu německého montéra a závodníka Wilhelma Bauera, jenž jel na Daimlerově čtyřválci o 24 KS, na závodním voze s názvem Phoenix. Hned v první zatáčce Grande Corniche narazil do zdi. Nikdo nevěděl, jak k nehodě došlo a proč byl náhle jezdec vymrštěn z vo191
zu, přímo na kamennou ohradu. Nejpravděpodobnější výklad je ten, že Wilhelm Bauer najížděl zatáčku ve vysoké rychlostí, a protože vůz měl příliš vysoko těžiště, byl řidič odstředivou silou prostě katapulto ván proti zdi. O den později, v sobotu večer, zemřel v nemocnici v Nice. Jeho spolujezdec Hermann Braun vyvázl bez těžkého zranění. Závody pokračovaly a na horské cestě s 12%-ním stoupáním se odvíjela dramatická soutěž, jež přinesla kopřivnickému výrobku první mezinárodní vítězství. Baron Liebieg zvítězil ve své kategorii turistických vozů pod 1.000 kg, když dojel v překvapivě dobrém čase 38 minut 28 vteřin, a ve srovnání s těžšími a výkonnějšími vozy znovu proslavil neznámou rakouskou značku. Liebiegovo vítězství v kategorii turistických vozů bylo cenné proto, že kopřivnický vůz se ukázal mimořádně výkonným právě v horském alpském terénu, čímž potvrdil aspirace ředitele Fischera — totiž vyrábět specificky rakouský vůz, odpovídající podmínkám špatných horských c e s t Zároveň vůz prokázal svou konkurenční schopnost oproti daleko silnějším vozům. Liebieg na svém kopřivnickém Chytráku docílil se šesti koňskými silami lepšího času než Cuenodův vůz značky Georges Richard o 10 KS, nežli Koechlinův závodní Panhard o 16 KS a závodní vůz Maison Parisienne o 15 KS, nemluvě o motoricky slabších voituretách značky Decauville. Neznamenalo to, že Kopřivnice by tedy měla a mohla postavit také svůj závodní vůz? Tak bylo naplánováno slavnostní vyvrcholení, než si déšť vynutil další odložení této události na sobotu, 31. března 1900. Vrcholem nicejského týdne se tak staly sobotní závody na jednu míli, rychlostní zkoušky na krátké trati 1609 metrů, přičemž byl zároveň měřen letmý kilometr, jak bylo tehdy obvyklé. Závody se konaly na Anglické promenádě, na betonovém povrchu, jenž umožňoval lepší výsledky nežli na pouhých dlážděných cestách. Bohužel, někteří závodníci byli již v sobotu zadáni v jiných soutěžích a nestartovali všichni, kteří se původně přihlásili. Byl postrádán hlavně René de Knyff, tehdejší hvězda automobilního nebe. Výsledky byly skvělé. Závodník Béconnais na své tříkolce značky Phébus o pouhých čtyřech a půl KS docílil světového rekordu v kategorii benzinových vozidel, když projel letmý kilometr rychlostí 92 km/hod. Béconnais tak opakoval svůj triumf z prvního závodu Nica-Marseille a podruhé zvítězil nad nejtěžšími a nejsilnějšími vozy, jež měly až šestinásobné silnější motor. Levegh na 30 KS Morsu dosáhl průměrné maximální rychlosti 75 km/hod, což znamená, že ujel svůj letmý kilometr za 48 a jednu pětinu vteřiny, kdežto Béconnais ujel tutéž vzdálenost za pouhých 39 a jednu pětinu vteřiny. To bylo nečekané překvapení, jež zaniklo v pozdějších dějinách motorismu ze dvou důvodů. Především Béconnais jel mezi vozy, jež nebyly původně přihlášeny do závodu, takže jeho výkon byl pouze změřen, ale neplatil pro klasifikaci v soutěži. A co víc, Béconnais byl přece jen pomalejší nežli o půl roku dříve dosažený rekord Jenatzyho v Acheres, kdy byla na aerodynamickém elektric192
kém voze překonána hranice 100 km/hod. Béconnais však přece jen docílil světového rekordu, protože nikdy do té doby v zaznamenané historii motorismu nepřekonal vůz se spalovacím motorem hranici 92 km/hod. Skutečnost, že tento triumf benzinového vozu nevyvolal větší ohlas byl stále ještě důsledkem pověry, že koneckonců elektrické a parní vozy jsou výkonnější a benzinové motory se jim nevyrovnají, což byla tehdy pravda, ověřená „fakty". Pravda se ráda skrývá. Důsledky závodů Členové kopřivnické správní rady sledovali jistě s napětím výsledky technických zkoušek výrobků vlastního závodu a můžeme si živě předstvit rozjařenou náladu pří oslavě vítězství, jež dokonce pana Maxe von Mayer inspirovala k pěkné básni na oslavu Liebiegových triumfů. Zároveň je však na místě zhodnotit střízlivě a věcně závěry, jež ze závodů asi vyvodil vedoucí automobilky Leopold Sviták. Tři závěry měly dalekosáhlé důsledky pro další vývoj. Předně byl ze závodů zcela zřejmý ústup elektrických a parních závodních vozů, jež ještě před třemi lety v Nice triumfovaly v nejnáročnějších zkouškách. Zároveň závod přinesl závažná vítězství právě relativně lehkým vozům značky Panhard oproti relativně těžkým a výkonnějším Morsům a Daimlerům, jež měly dvojnásobně silné motory. Závody nevyhrávala síla motoru, ale konstrukce, což bylo tím markantnější, že až na vozy značky Mors měla většina vítězných vozů Daimlerovy motory. Pouze Georges Richard a Kopřivnice se držely Benze. Tento kontext motoru a konstrukce, váhy a výkonu, se nám dnes zdá být jasný a zřejmý, ale na jaře 1900 byly právě podobné otázky žárlivě střeženým technickým tajemstvím a specialitou soutěžících podniků, protože co bylo zřejmé po závodech, nebylo zřejmé před nimi. Závěr číslo jedna byl tedy nasnadě — motoricky jsou kopřivnické vozy dobré až výborné, nadprůměrné; konstrukci je však třeba zlepšit, vůz odlehčit, snížit těžiště, a pak'bude mít kopřivnický výrobek — nová čtyřka — znovu Šanci v nej těžší světové konkurenci. Leopold Sviták nebyl však jediný, kdo vyvodil tento téměř očividný závěr, protože totéž poučení si odnesl z návštěvy jarní Nicy i hlavní konstruktér z Canstattu, Wilhelm Maybach. Ten odlehčil další Daimlery a zdokonalil je do té míry, že budoucí Mercedesy z Daimlerovy továrny budou o pouhý jeden rok později v Nice hravě vítězit Tehdy se novorozená Mercedeska představí světu jako první skutečně moderně koncipovaný vůz dvacátého věku. Až do zrození Mercedesky se mohli kopřivničtí technici domnívat, že sledují správnou konstrukční linii patriarchy automobilismu, Karla Benze. To však právě tehdy přestávalo být pravdotu Samému Karlu Benzovi trvalo totiž skoro tři roky než se svým Parsifalem konstrukčně vyrovnal svému hlavnímu antagonistovi a uvedl na trh typ, jenž mohl soutěžit s novou Mercedeskou. V Kopřivnici byl týž proces ještě zdlouhavější, ale na jaře 1900 tyto problémy ještě neexistovaly. Druhé rozhodnutí bylo perspektivně nejzávažnější — rozhodnutí rozšířit výrobu. Kopřivnické
vozy měly za sebou zkoušku ohněm na závodech ve Vídni a Nice, byly známé díky provozu Prezidenta v automobilním klubu ve Vídni, osvědčily se v hlavním městě mocnářství a byly prodejné, bez ohledu na vysokou cenu. Již na podzim roku 1899 kolovaly zvěsti — potvrzené zprávou Adolfa Schmal-Filia — že v Kopřivnici se bude vyrábět třista automobilů ročně. Nyní byla tedy nejpříznivější doba rozšířit sortiment a zavést výrobu větších sérií. Navíc nebylo vhodné rozhodnutí odkládat a prodlužovat, protože na rakouském automobilním trhu vyvstávala nová konkurence, daleko nebezpečnější než vídeňská kočárovka Lohner. V roce 1900 se totiž v Rakousku zrodila nová značka Austro-Daimler, což byl produkt nové rakouské firmy, oprávněné k licenční výrobě Canstattských výrobků Čili originálních Daimlerů. S výhodou znalosti následujících fakt musíme říci, že syn Gottlieba Daimlera, Paul Daimler, jako technický vedoucí nově založené rakouské filiálky, byl sice v nevýhodě oproti Kopřivnici, protože zahájil výrobu o tři roky později, ale zato uvedl okamžitě na trh výrobek, který byl nesporně tehdy nejlepším vozem na světě — Mercedesku. Změny na vnitřním rakouském trhu však zasáhly Kopřivnickou vozovku teprve o dva roky později, a na jaře 1900 se zdálo správné, obchodně prozíravé a investičně odůvodněné předpokládat rozvoj automobilního provozu a další úspěchy. Leč ředitel míní a neúprosnost trhu mění. Později uvidíme, že právě výborné výsledky na závodech, jež nebyly vyváženy obchodními úspěchy, vedly pouze o rok později obchodního ředitele Hugo Fischera k opačnému postoji, totiž k opuštění závodů a nepřímo k hluboké krizi automobilky, protože se zdálo, že právě proti novým Daimlerům, vyráběným ve velkých sériích, ztrácí Kopřivnice všechny šance. I zde se však mínění rozejde s fakty. Třetí důsledek závodů byl nejsmělejší — postavit závodní vůz, první závodní automobil Rakouské monarchie a s tímto vozem se přihlásit k tehdy nejnáročnějšímu závodu Paříž-Berlín. Nový závodní automobil musel být zcela novou konstrukcí, maximálně odlehčený, s nízkým těžištěm, musel být schopen dosáhnout maximální rychlosti dosažené na jaře 1900 v Nice, to jest Béconnaisových 92 km/hod. Přijmout tehdy myšlenku na stavbu takového vozu neznamenalo nic méně než se pokusit postavit tehdy nejrychlejší vůz na světě, který by byl schopen vyvinout rychlost aspoň 92 km/hod, čili pokusit se o světový rekord benzinového vozidla. Pravda, parní vozy byly tehdy ještě stále rychlejší, ale Béconnaisova tříkolka věštila soumrak těchto favoritů. Docílit tedy na čtyřkolovém automobilu rychlosti tříkolky značky Phébus by znamenalo už samo o sobě vynikající výkon, nesrovnatelný s jakýmkoli dřívějším vozidlem se spalovacím motorem. Bezprostředně po závodech v Nice stála tedy kopřivnická automobilka před jedinečnou výzvou — postavit v nejkratší době osmi neděl automobil, schopný vyrovnat existující světový rekord. Tento smělý cíl je potvrzen také popisem závodního vozu v časopise Motor-
wagen (1900, p. 172), jehož redaktor píše doslova toto: „Poté co ryzí závodní automobily dosáhly již (bereits ein Mafs erreichen) rychlostí, které úzký rozchod dobře nepřipouští, rozhodla se továrna vytvořit nový automobilní typ, který je schopen dosáhnout zatím nejvyšších dosažených rychlostí." Ano, Kopřivnice vztáhla ruku po světovém rekordu. Ale tím se už před námi otvírá nová kapitola. Nicejský koncil automobilů skončil. A jako kdysi formuloval první všeobecný koncil tříset biskupů křesťanské církve své nicejské krédo (v roce 1324) tak v roce 1900 se stala kredem nadcházejícího dvacátého století víra v rozvoj automobilu jako prostředku rozvoje svobody člověka. Mimochodem řečeno, první křesťanský koncil se nekonal v Nice, ale v Nicaei, v Bythinii, v císařově sídle poblíž Cařihradu. Automobily to nevěděly a bylo jim to jedno. Olico
Hovoří Josef Škvorecký Jste už tolik let pryč z domova. Co vám schází? Skoro nic. Skoro všechno mi nahradila svoboda, kterou jsem tu našel. Pro mnoho lidí v exilu, jak tak pozoruju, se svoboda stala frází. Ohánějí sejí, ale není mi mnohdy jasné, k čemu ji vlastně používají. Pro mě svoboda znamenala konečně poprvé v životě poznat, jaké to je, když Člověk může napsat všechno, co napsat chce, nic nemusí zamlčovat nebo těsnat mezi řádky. Přátelé? Neměl jsem mnoho skutečných, osobních přátel, těch nemá ale nikdo zástupy. Zůstal snad jeden, dva, ale nepíšeme si. O čem taky, když to nejde. Mám tu Šťastnou náturu, že když se jedna kapitola mého života uzavře, žiju prostě další. Občas vzpomínám, jistě, ale neteskním. Netoužím po tom, podívat se do dnešní Prahy, do Kostelce. Teď jsem se vrátil z Jugoslávie. Bylo to moc príma, lidi, všecko. Ale jednou jsme se v noci vraceli autem z Nového Sadu a zastavili nás policajti. Taková docela normální kontrola. Nic nechtěli, jenom zkontrolovali dokumenty. Něco, co se v Kanadě nemůže stát, leda že se v okolí potuluje nebezpečný vrah uprchlý z věznice. Dovedete si představit, jak to na mě sáhlo, ta minulost Jak tak koukám kolem sebe, mám pocit, že lidi si vůbec neuvědomují, co to znamená „upravit si vztah" — tady v exilu, a doma teprve ne. Nejsem proti ježdění domů, když máte americký pas. To je v pořádku, nemusíte nikomu nic slibovat Ale všude jinde mimo Spojené státy to znamená prohlášení loajality vůči dnešnímu československému r e ž i m u . . . Lidem doma snad nemusím vysvětlovat, co všechno to znamená a může znamenat, morálně, ale i docela prakticky. Ti lidé podepisují, že se v cizině budou chovat jako loajální občané ČSSR. Jak se má správně zachovat loajální občan ČSSR, když se na něho příklad obrátí reprezentant nějaké vládní instituce s prosbou o infor193
m a c i . . . ? A vůbec: když si předstvím, že bych přijel do Prahy, musel se hlásit — po tomhle namouduši netoužím. To je prostě uzavřená kapitola. Že jsem nezapomněl, je snad vidět z toho, co píšu. V mém případě jde ovšem stejně o abstraktní úvahu — vláda mi odňala občanství. Ale vezměte takového K u b e l í k a . . . jak toho zvali, prosili, slibovali. A on měl jen jednu odpověď: Až budou moct všichni, a bez podmínek, pak přijedu taky. To se mi líbí. Samozřejmě bych docela rád napsal román o normalizovaném Československu J e n ž e to odtud nejde. Napsal jsem jenom novelu, navíc americkou Češtinou, Trip do Česka, která je v knize Ze života české společnosti, ta ukazuje, kam až si troufnu, a je založena na kusých zprávách, které přinášejí turisti a podobně. Ale pořádněji, důkladněji, víc do hloubky to odtud nejde. Začal jsem se však zajímat o americké Čechy. O těch tady není nic, pokud jde o vážnou literaturu na pořádné úrovni. Dva tři romány Hostovského, a pak vlastně až Jan Novák, Striptease Chicago, divadelní hra Bohemian Heaven a zejména jeho poslední, opravdu vynikající román s nepřeložitelným názvem (ale román se už překládá) Wyllis Dream Kit. Ale i to jsou knihy o nedávných emigrantech. Mě zajímají spíš starousedlíci, lidé z třetí, čtvrté generace. Napsal jsem román o americkém pobytu Antonína Dvořáka, Scherzo capriccioso, a když jsem jej psal, objevil jsem pro sebe řadu věcí. A čím jsem starší, tím víc se mi chce napsat historický román, právě o těch starých emigrantech, kteří vlastní literaturu na profesionální úrovni téměř nevytvořili. Z fragmentů po časopisech by se dalo něco dát dohromady. Letošní prémie našeho nakladatelství Sixty-Eight Publishers je například taková montáž fiktivních dopisů, které vycházely v chicagském Šotku právě v době, kdy byl v Americe Dvořák, a myslím, že dány dohromady, tvoří ty dopisy (psané americkou češtinou) docela zajímavou a dojemnou knížku. Takže se chystám na román o Češích v americké občanské válce. Nová emigrace? Samozřejmě mě taky zajímá. Ale ti jsou spíš terčem pro satiru. Napsal jsem například svou jedinou hru pro české divadlo v Torontovicích. Jenže to se od té doby změnilo směrem k horšímu. Většina z nich se znormalizovala, pokud jde o pasy, a následkem toho taky duchovně. Repertoár volí tak, aby si v Praze moc neuškodili, nebo dokonce, aby se zalíbili. Jsou mezi nimi samozřejmě i dobří lidé, ti občas prosadí nějakého Havla nebo Landovského. Ale ti druzí honem nastudili nějakou běžnou komedii nebo detektivku, která se zrovna hraje v Praze. Od té doby, co jsem prostě objevil staré americké Čechy, láká mě ten historický román stále víc. Co je to za zvife — nová
emigrace?
Když jsme po roce 1968 přišli my, dívali se na nás mnozí emigranti z roku 1948 jako na komunisty, vyčítali nám, že to máme o mnoho snazší, než to kdysi měli oni. A fakt je, že nová emigrace to měla lehčí. Ti před nimi museli v Kanadě podepsat revers, že budou dva roky dělat takovou práci, jakou 194
jim přidělí. A tak vozili uhlí, dělali na farmách — básník Pavel Javor třeba dva roky dělal doslova kovboje — , pracovali ve skladištích, žádnou lehkou práci, ale mnozí se pomalu vypracovali, někteří i zbohatli, a právě tihle lidé skoro nikdy neměli předsudky proti „novým". Vezměte si třeba starého pana Prokopa Havlíka z Toronta. Byl z fabrikantské rodiny, za ženu měl židovku, když přišli nacisti, musel utéct přes noc, přišel o všechno, i o dítě, které bylo v nemocnici mimo Prahu a nebyl čas je odtamtud vzít V Kanadě nakonec znova zbohatl, vyráběl dřevěné vrtule pro bombardovací letadla, pak vymyslel stroj na prodávání poštovních známek, jaké dnes pracují po celé Kanadě. Hodně jezdil po světě, uměl se dívat, sledoval, i co se děje doma, neodsuzoval Šmahem všecko, pomáhal, kde mohl, rozuměl, chápal. Nová emigrace, lidé z roku 1968, jsou většinou
„Professional people", inženýři, lékaři, lidé s kvalifikací, a pak bývalí muklové; vesměs lidé pracovití, leckteří mají dnes už svoje malé, nebo i ne tak docela malé podniky. Čeští automechanici jsou například už v S e v ^ n í Americe proslulí. Ví se o
nich, že vám auto skutečně spraví; jakékoli auto, nejen poslední model v záruce . . . Smutné je, jak mnozí z těchhle lidí si „upravili vztah" - nebo „stah"; jak říká hrdina Tripu do Česka Derek MacHane. Někteří snad z opravdu vážných rodinných a citových důvodů. Ale většinou se jezdí domů vytahovat. Vezmou si sebou stovku nebo dvě jednodolarovek, rozdávají tuzéry» zvou kamarády do nejlepších pražských restaurací, kde je opulentní hostina stojí tolik, za co by v New Yorku koupili pár hamburgrů u MacDonalda. Pak se vrátí, dřou jako mezci, šetří, a zase zpátky domů, do Alcronu, jako baróni. Milostivá si v Praze dá udělat nový chrup za zlomek toho, co by ji stál tady, protože platí v dolarech, a pak s ním jede oslňovat známé na Havaj. Víte, nevím jestli si to lidi doma uvědomují, ale režim — pristoupímeli na jeho terminologii — vlastně silně znevýhodňuje „věrnost" a zvýhodňuje „zradu". „Zrádná", ale „upravená" emigrace má otevřený celý svět Znám několik lidiček, kteří jeden rok jezdí léčit se v Piešťanech, druhý rok opalovat se na Cozumelu atd. Dokonce i na tu Kubu mohou, a mají se tam lip než věrní občané, kteří zůstali doma. Ty takový kubánský zájezd stojí majland, Čecháčka z Torontovic mnohem míň, než by dal třeba za Acapulco, a bydlí v nejlepších hotelích. Věřím, že některým upravencům se skutečně stýská po k a m a r á d e c h . . .jenomže to by musel být opravdu gigantický stesk, abych začal uvažovat o úpravě stahu. Normalizace třeba znamená, že loajální občan s povoleným trvalým pobytem na Západě by se měl přestat stýkat s neupravenými, přestat kupovat české knihy, časopisy, dokonce i chodit do českého kostela, protože pan farář se neupravil. Tohle upravenci samozřejmě většinou nedělají, nedá se to dobře kontrolovat Ale z exilových kartoték mají strach. Nám se například stalo, že několik našich dobrých čtenářů začalo najednou objednávat místo jednoho dva až tri výtisky. Jednoho j s e m znal osobně, tak j s e m se zeptal, co s těmi výtisky navíc dělá. „To víš," napsal mi,
„Franta se, blbec, upravil, a teď má strach, aby vám voni neukradli kartotéku a nenašli ho tam." Blbec Franta se ovšem může uklidnit: žádnou kartotéku už nemáme, všechno je na kompjůtrové disketě. A zajímavé je, že „úprava vztahu", pokud vím, je záležitost specificky česká. Poláci ji nemají, ani Maďaři...
votnického střediska — a pan doktor, který mi psal recept, se jmenoval Lešikar. Ano, vzdálený potomek Josefa Lešikara, přítele K H. Borovského a Boženy Němcové, jemuž Němcová napsala pověstný dopis, jak chtěla emigrovat do Ameriky, v jehož existenci někteří vlastenci ve staré zemi tvrdohlavě nevěří. A co ti docela noví?
Co staří
krajani
To je prostě americká poezie. Byl jsem nedávno na krajanské pouti na Hostýně, ne na Moravě, ale v moravském Texasu, poblíž Austinu, tam co jsou ti legendární česky mluvící černoši. Každý, kdo tam byl, tam takového černého Moraváka potkal: Roman Jakobson, Miloš Forman, kdekdo, jenom já ne. Legenda je ta, že návštěvník přijde na českou farmu v New Častolovice nebo kde, a hle, tam tlustý černoch peče české koláče. Udivený Roman nebo Miloš se zeptají anglicky: „Můžu ochutnat?" a černoch odpoví česky: „Samozřejmě, dejte si chutnat!" Načež návštěvník užasne, rovněž česky: „Jé, vy jste Čech?" Černoch se zakaboní — a hrdě odpoví: „Ne. Já su Moravec!" Jak jsem řekl, já to štěstí neměl. Zato jsem, myslím, objevil kořen té legendy. Za občanské války se skutečně několik Českých farmerů v Texasu ujalo černošských sirotků z otrockých rodin. Když pak po válce začali do Texasu jezdit čeští novináři z Chicaga a z Omahy, překvapili je mladí černoši, kteří jim z nádraží nesli kufr a mluvili perfektní moravskou češtinou. Ale na Hostýně to bylo krásné. Hrála tam česká dechovka tuším z Nebrasky, klarinet, trubka, tahací harmonika, tenorsaxofón, buben a sousafón to je basa, která tvrdí americkou českou muziku. A jejich repertoár? No, jsou to všechno lidé třetí, Čtvrté, páté generace, česky už moc neumějí, a taky zcela ztratili schopnost rozlišovat lidovou píseň od šlágru. Pro ně je to všechno „Bohemian Song14, a milují skvost i škvár, protože jim to všechno voní „starou zemí". V Nebrasce mají i zpěváka, tenoristu, který s neodolatelně americkým přízvukem zpívá prastaré šlágry a la „Já bych chtěl mít tvé foto". Říkám mu „die goldene Stimme aus Nebraska". Ale zeptal jsem se místního pana faráře (narozen v Chicagu, ale česky mluví bezvadně), jak se mu ta muzika líbí, a on odvětil, že je dobrá, a že loni tady měli kapelu z Prahy! „A jak ta se vám líbila?" zeptal jsem se. — „Vůbec ne," pravil zatvrzele. „Víte, co hráli? Hráli Nigger music!" — Pak jsem zjistil, že ta kapela prý byli Smetáčkovci, Skupina pro studium tradičního jazzu. Well, ono vozit neworleánský jazz z Prahy do Texasu je trošku recese. Ale ti Češi ve stetsonech mě strašně zajímají, jejich kořeny. Ty hledám. Navštívil jsem napříldad některé místní lidi z příbuzenstva Sissy Špačkové. To je hotový klan, několik desítek Špačků po celém Texasu. Dali si vytisknout rodinnou kroniku, nesmírně dojemný dokument houževnatosti, odvahy, soudržnosti. Tihle lidé mě zajímají. V jednom městečku jsem si třeba zašel do místního Medical Center—zdra-
Základní slovo jejich slovníku, mám dojem, je „nárok". Na jaké vládní podpory, „goodies", jak se tady říká, m^jí nárok. Nerad generalizuju, samozřejmě. Ale vezměte si takový příklad: Chlapec, tiskař z Rudého práva, dostal se na novinařinu a pak utekl. Nabídli jsme mu práci v naší tiskárničce. Jenže nám brzy řekl, že bychom si měli pořídit větší offset, v Rudém právu že měli mnohem lepší, a nikdo se tam nepředřel. Zkrátka, byl trošku líný. Brzo odešel, žil na podpoře, dokud mohl, pak si sehnal práci v nějaké fabrice . . . Jak říkám, nechci generalizovat, ale tohle je dost typické. Přijedou, a ze všeho nejdřív shánějí informace, kdy si budou moci upravit vztah. Zajímavé je, že jsou to většinou mladí dělníci, kteří se ovšem obvykle nenaučili pracovat Jsou taky výjimky: Šikovný mladý truhlář, místo dostal bez problému, a dnes, ani ne rok po příjezdu do Kanady, má už vlastní podniček, specializuje se na opravu antiques, tj. starého, historického nábytku. Naproti tomu vyučený svářeč, taky hned dostal místo, jenže nechtěl dělat, Čemu se vyučil, dal se na ruční výrobu dámských kabelek a rychle pohořel. A zásadně platí, že intelektuální přísun je velmi slaboučký. Většina nově příchozích prakticky nečtou, o českou knihu zájem nemají. Jedna dívka, které jsem sehnal místo a dal jsem jí Kunderu, ho za rok úspěšně přelouskala až do poloviny! Dala by se vaše zkušenost nácti let nějak shrnout?
posledních
sedm-
Nikdy jsem si moc nedefinoval pojem socialismus. Dnes se mi zdá, že nejlepŠÍ je smíšený režim, takový typ sociálního státu jako třeba Kanada. Na socialismu je nejlepší to, že člověka zajistí pro případ nemoci, neschopnosti, stáří a tak. Ale to tu všechno je, včetně půjček na univerzitní vzdělání, a bez numeru clausu. Neslyšel jsem například, že by někdo nemohl studovat na univerzitě ze sociálních důvodů. A je tu politická demokracie, podle mě jediný systém v moderním světě, který je skutečně moderní. Kanadský systém už dávno není čítankový kapitalismus, kde je „Člověk člověku vlkem". Ani americký systém není už ten ryzí, bezohledný kapitalismus jako kdysi. Já věřím v kompromis, ale proti čemu jsem rozhodně, to je jakákoli forma diktatury. Diktatura je moderní feudalismus: kvalita života obyčejného občana nezávisí na zákonech nebo podobně, ale na osobních vlastnostech diktátora, tak jako kdysi závisela na osobních vlastnostech monarchy. Proto ke jménům panovníků lidi připojovali charakteristicky: Ivan „Hrozný", Ferdinand „Dobrotivý". V diktatuře to máte stejné. Život pod Mussolinim 195
byl o něco lepší než život pod Hitlerem, život za Stalina se pronikavě lišil od života v Chruščovově éře atd., ačkoli teoreticky to byl pořád stejný systém, tzv. diktatura proletariátu. Jediný systém schopný přirozeného vývoje je demokracie. Podívejte se třeba, jak na tom byli černoši v roce 1945 v USA, a jak na tom jsou dnes. A to je pokrok dosažený bez koncentráků, bez gestapa nebo KGB. Jediné skutečné nebezpečí pro společnost je monopolizace moci. Ale v Americe, v Kanadě, je demokratická tradice tak silná, že se vnitřními silami nedá zničit Mezi konzervativci jsou de facto liberálové, mezi liberály jsou de facto konzervativci. Já americkou vnitřní politiku příliš nesleduju, ale myslím si, že Reagan má jasno v jedné věci: v zahraniční politice. V tom, že SSSR je „evil empire". Za tuhle charakteristiku se na Reagana sesypala spousta kritiky. Ale není to snad charakteristika docela přesná? Jenže na Západě existuje „selective indignation", bohužel. Nedávno například zakázala jihoafrická vláda zahraniční televizi filmovat vnitropolitické události. To je jistě špatné. Jenže Sověti, třeba v Afganistanu, nic takového nedovolili nikdy. Ani v SSSR. A nikomu to nepřipadá divné. Svět se pohoršuje výběrově. Jak jsem řekl, vnitřní americké politice moc nerozumím, ale třeba Reaganův návrh daňové reformy mi připadá dobrý. A vůbec jeho ekonomická politika: nezaměstnanost klesla, inflace klesla, produktivita se zvýšila. A Reaganův zákrok v Granadě? Podle toho, co o grenadském režimu víme, mi americký zákrok připadá naprosto oprávněný. Koneckonců, silná demokracie má právo, a řekl bych, že i povinnost, pomáhat lidem, aby získali demokracii všude tam, kde to j e možné. To je možné bez rizika světové války. Přečtěte si starého Toma Paina: „Kde není svoboda, tam je moje vlast" Což znamená: kde není svoboda, tam půjdu a budu za ni bojovat Což taky tenhle starý Brit udělal: nejdřív ve Francii, pak v Americe. Reagan je čtyřiasedmdesátiletý Člověk, asi dost unavený, ale mám k němu úctu. Je to přesvědčený demokrat, americký patriot klasického typu, selfmademan. Některým na něm vadí, že byl původně hercem, což týmž lidem nevadí například na Janičce Fondové. Já myslím, že je mnohem lepší dostat se k politice přes herectví než třeba přes kariéru u KGB. A má to ještě jednu výhodu: jako herec dovede Reagan na lidi působit, dovede je přesvědčit Ovšem, nejlíp za něho mluví činy. A k omezování sociálního státu za Reagana? Samozřejmě, to je součást konzervativní politické filozofie. Jenže Amerika j e demokracie, opozice tady není zločin, takže se nic neudělá na sto proc e n t Ani Reagan nerozmontoval systém sociálních záruk, budovaný po léta. Ostatně to ani nebyl jeho úmysl, chtěl v podstatě zamezit mrhání veřejnými prostředky. Ale jak jsem řekl: v Americe každý prezident musí žádat hodně, aby dostal aspoň něco, protože tu je opozice. Po Reaganovi přijde vláda, která půjde třeba opačným směrem, taky si stanoví vysoké cíle, a uskuteční je na podstatně nižší úrovni. To je právě zdravé. Stálý kompromis. Americká společnost je složitá, mnohem složitější než homogenní evropské státy, ale fun196
guje přirozeně. Jakmile se však do přirozeného systému vnese příliš mnoho voluntarismu, vznikají problémy. A co Sovětský
svaz?
Zase Reagan: na totalitní státy platí jenom síla a n e ú s t u p n o s t A souhlasím s Kunderou, že Rusko — vůbec Sovětský svaz — je jiná civilizace. Kromě Turgeněva a Čechova ani já nemám velké pochopení pro ruské klasiky, jmenovitě pro Dostojevského. A mám dojem, že na půl Čechova nebo na půl Sacharova, připadá v Rusku dva milióny mužiků. Typický Rus je prostě i dnes, řekl bych, ruský mužik, který trpí, ale všechno snese, všechno vydrží, přečká, válku, bídu, teror, znovu a znovu, ale vůbec nic nezmění. Co nedávno napsal Kundera, a dost za to slízl od ruských emigrantů, napsal dávno před ním Joseph Conrad, spisovatel s polskou zkušeností v ruské říši. Jeho román Under Western Eyes je základní kniha o Rusku. Není to ale kritika Rusů, nýbrž systému, který vytvořili, a který si jenom oblékl jiný ideologický kabát. Demokracie v R u s k u . . . samozřejmě, bylo by to ideální, ale je to asi utopie. Aspoň pro nejbližších sto let nebo tak. Liberál je v Rusku výjimka, i mezi nejlepŠími lidmi. Pro nejlepŠí ruské lidi je spíš typický Solženicyn, statečný konzervativec, hodně autoritářský ruský křesťan. Pro nás je důležité udržet povědomí o české demokratické, liberální tradici. Držet ji proti té převažující, všude pronikající tradici ruské. Tady mohou sehrát důležitou roli nejrůznější věci. Nejenom neústupní a politicky myslící disidenti, ale třeba i lehká hudba, rock aj. Ti hoši nejsou třeba političtí myslitelé, ale hlásí se k něčemu, co milují, a co svým způsobem dýchá tou demokratickou tradicí, už jen proto, že to přichází z Ameriky. A není v tom žádná ďábelská intrika „amerických propagandistů" (znáte vůbec nějaké?), jak se o rocku píše v Rudém právu. Je to spontánní vývoj s kořeny velice lidovými, muzika vytvořená vlastně mladými dělníky, když už má někdo zájem o třídní původ, jako byl Elvis Presley. A v české verzi, jak na to upozornili Chartisti, je to — pokud jde o texty — vlastně první lidová muzika vzniklá bez povelu shora asi od konce devatenáctého století. Velice mě mrzelo, a je to myslím zase v jiné české tradici, kterou bych nepodporoval, jak se někteří lidé doma, vůbec ne režimisti, obořili na Kunderu nedávno ve Svědectví. Zdá se, že nechápou, že Kundera dokázal přesně to, po čem se v Čechách vždycky volalo: dostal prostě českou literaturu na mapu světa. Jestli Kundera je nebo není génius, se uvidí za sto let, ale jeho zásluhou bere dnes svět naši literaturu vážně. Samozřejmě, každý má právo, aby se mu Kundera nelíbil, a chápu, že se leckomu nelíbí, jenomže jev zvaný Kundera už přerostl rámec literatury. Pořád se doma volalo po světovosti, a když jí konečně někdo dosáhl, zdá se, že se mu to v Čechách neodpustí. Taky tradice. Chtěl jsem se do té debaty zaplést, nakonec jsem to neudělal, tak aspoň takhle.
Nemluvili jsme o vašem
katolictví
Má pro mě velký půvab, vyrostl jsem ve styku s jeho mystériem. To neznamená, že ho musím všem pořád připomínat Evelyn Waugh, spisovatel, kterého mám z moderních nejraději, byl katolík velice ortodoxní, ale nekřičí to z každé jeho stránky. I v takových skutečně katolických románech, jako je jeho válečná trilogie, kde hlavním tématem je působení boží milosti, tedy téma vyloženě náboženské, je náboženská Unie skryta za ohňostrojem událostí, často groteskních, komických nebo tragických. Něco podobného, o co jsem se pokusil v Miráklu. Pro mě je křesťanství krásná a nejhlubší demokracie. Zdůrazňuje, že před Bohem má každý člověk stejnou duši, a záleží jen na něm, co s ní a z ní udělá. V Kristově příběhu je fantastické přirozené spojení božského s lidským. Na Západě se říká, že nynější papež je konzervativní. Nemyslím. Je prostě ortodoxní. Opustit v katolické církvi ortodoxii, je velice riskantní. Na církvi je právě hezké, jak v některých zásadních věcech odolává vývoji. Papežovi kritikové taky neberou v úvahu papežovu polskou zkušenost, zapomínají, že „katolický" znamená „obecký", a považují, bohužel, za irelevantní pro církev v Americe, co se děje s katolíky jinde. Jedna katolická dáma v Kanadě, s níž jsem korespondenčně debatoval o účasti žen v katolickém rituálu, a připomněl jí, co se stalo s řádovými sestrami v Československu, abych jí vysvětlil jiný přístup k téhle otázce v zemi, kde katolické ženy skutečně trpěly, ta paní mi napsala, že co se stalo s řádovými s e s t o m i v Československu je sice smutné („sad"), ale pro kanadskou církev irelevantní. V Čechách je církev pod těžkou palbou. Je v katakombách. Mám k českým katolíkům velikou úctu, nelze ji n e m í t Nepříjemní jsou mi naproti tomu někteří katolíci tady na Západě, včetně českých, kteří mi někdy připadají jako stklinisti v bleděmodrém. Zdá se, že pronásledování někdy církvi prospívá. Ve starém Rakousku nebyla žádná zásluha jít na kněze. Vedlo to k vlažnosti — zajímavé je, že například čeští emigranti do Ameriky v devatenáctém století byli skoro na sto procent katolíci. Ale sotva přijeli, asi polovina jich církev opustila a dali se na volnou myšlenku. V dnešním Československu, myslím, vlažní katolíci neexistují. K tomu, aby člověk byl přiznaný katolík, je potřeba velké odvahy a silného charakteru. A síla katolicismu v nejlaičtější zemi sovětské části Evropy je skutečně pozoruhodná. Ukazuje se, že jsou prostě lidé, i hodně mladí lidé, kteří mají potřebu nějakého styku s mystériem existence, kterou přirozeně politická školení nemohou ukojit Někdo by měl napsat, nějaký autor doma, co je to, být dnes v Československu knězem. Satir na velebníčky máme dost, od Haška po Křesadla, ale postava kněze, která by byla dnešním ekvivalentem vlasteneckých kněží devatenáctého století, ta schází. A přitom existují předlohy, lidé opravdu pozoruhodní. A to se do seminářů málokdy dostanou nejlepší uchazeči, ti jsou spíš diskriminováni.
Jak je to s
literaturou?
S tou je to pořád stejné. Smysl spisovatelství se nemění, jeho doménou je lidská situace. Co to je, být Člověk. Před několika dny jsem o tom mluvil v Bělehradě . . . „Jsou lidé, kteří, soukromě nebo oficiálně a (to je myslím řídký případ) soukromě i oficiálně věří, že všechno se mění, všechno se vyvíjí, ve všem je pokrok; panta rei, obvykle, obávám se, směrem k takové nebo onaké pohromě. Podle názoru těchhle lidí nic není stálé, neměnné, nic není věčné kromě Boha a ten, jak víme, nebo (a to je myslím Častý případ) předstíráme, že víme, neexistuje. Ale já věřím, že společenská funkce autora prózy, dramatu nebo poezie se nikdy nezměnila, a nikdy se nezmění; že od té doby, co se spisovatel jako umělec vynořil před téměř třemi tisíciletími na malém poloostrově v jihovýchodním koutě Evropy, se jeho funkce nezměnila ani v nejmenším. Podle mého názoru, spisovatelovým zaměstnáním vždycky bylo a vždycky bude vyjadřovat, zachycovat, ztvárňovat esenci condition humaine ve světě, v němž žije. Jaké to je, žít v té které společnosti? Jací lidé tam existují? Na co myslí? Co cítí? Co dělají? Jaké mají radosti a Čím trpí? Odpovědi na tyhle otázky jsou jediné odpovědi, které má spisovatel právo d á t Není poradcem ve veřejných nebo soukromých záležitostech; nedoporučuje, co by se mělo d ě l a t Ale popíše-li svůj svět pravdivě, Často se mu podaří odhalit jeho naléhavé problémy a tím poukázat na to, co by se dělat nemělo. Co by se nemělo dělat je další konstanta v historii lidstva a jeho literatury. To, co uráží lidskou podstatu, by se nemělo dělat A co jiného je lidská podstata, ne-li lidská inteligence? Ta jediná věc, jež člověka radikálně odlišuje od ostatních živých bytostí? Neexistuje skutečná inteligence - kromě primitivní inteligence vyšších ssavců - bez schopnosti řeči. De facto se inteligence vyvinula jako následek tohoto specificky lidského daru. K prvnímu velkému rozkvětu, velice výbušnému rozkvětu inteligence, jež položila základy k tomu, co je v našem moderním světě dobré — základy naší vědy a humanistického umění — došlo na tom malém poloostrově, o němž jsem se už zmínil. Došlo k němu právě tam, a ne někde jinde, protože — na mnoha místech v jeho hranicích a na dlouhá údobí — slovo, jehož svoboda může být omezena těmi, kteří jsou právě u moci, bylo svobodné stejně jako inteligence, již by mohla spoutat pouze ona všemocná síla, která ji kdysi stvořila. Tenhle šťastný, ale ne vždycky existující paralelismus dává smysl spisovatelskému životu. Je to taky ta jediná okolnost, jež — pokud na světě zvítězí — umožní dosáhnout dorozumění a komunikace mezi lidmi různých zemí. Kdykoli je spoutaná ona složka paralelismu, kterou lze spoutat, je spisovatel — pokud nepřestane publikovat—v nebezpečí, že namísto dorozumění bude svým dílem šířit po světě nedorozumění. Inteligence, jejíž svoboda projevovat se lidskou řečí byla omezena, může jenom falšovat Možná že na vysoké úrovni 197
estetické a technické obratnosti, ale přesto falšovat, pokřivovat, zkreslovat Někdy se v duchu perverzně bavím divným nápadem. Představuju si mladého Samuela Langhorná Clemense, jenž později v životě vešel ve známost jako Mark Twain. Představuju si ho jako začínajícího spisovatele, žijícího v jednom z amerických jižanských států v dobách ante bellům. Jenomže ten stát — třeba Georgie — není historická Georgie, ale dobře organizovaný policejní stát, stejně výkonný, jako je tahle nedávná sociální vymoženost dnes. Má svoji Hlavní správu tiskového dohledu, jak zní newspeakové slovo pro cenzuru; má své pluky poslušných literárních recenzentů, vždy připravených jednomyslně chválit nebo jednomyslně hanět, někdy jedno a totéž dílo v různých dobách. Moje distopická Georgie je samozřejmě stát otrokářský; lidé temné pleti tam mají právní postavení soukromého majetku — ne jich samých, ale někoho jiného. A tahle okolnost — existence lidských bytostí připravených o svobodu mezi jinými lidskými bytostmi, jejichž svoboda se stala výsadou — existence mužů a žen, jejichž inteligence byla umlčena onou „zvláštní institucí", tj. institucí nesvobody — to je ústřední, palčivý problém mé fiktivní Georgie. Mladý Clemens není k němu necitlivý. Dokonce dostane brilantní nápad na román, který by pranýřoval nelidskost instituce a kde ústřední problém by byl ztělesněn ve dvou postavách jménem Negr Jim a Huckleberry Finn. Ano, mladý Clemens vidí a soucítí — a l e j e taky chytrý, a především je ctižádostivý. Zmírá touhou spatřit se vytisknut. Takoví jsou mnozí mladí spisovatelé, a taky staří; ti proto, že jejich živobytí záleží na tom, zda vycházejí. Mladý Clemens, jako většina mladých spisovatelů, je prostě grafoman: jsem vydáván, tedy jsem. A protože je mazaný, ví příliš dobře, že román napadající „zvláštní instituci" nemá Šanci na vydání v policejním státě Georgia. Proto učiní rozhodnutí. Místo na netisknutelný problém černého otroctví, zaměří se jeho román na eminentně tisknutelný problém, řekněme, zdravotního rizika, jež hrozí, jestliže si dámy stahují korzety příliš těsně. Módu vosího pasu napadne mladý Clemens s veškerou zuřivostí mladého elánu a se vší obratností geniálního humoristy. Jeho román je nesmírně legrační, neobyčejně čtivý. Mladý Samuel Langhorne Clemens se stane šlágrem státu Georgie. Po padesáti letech se scvrkne na poznámku pod čarou ve velmi podrobných dějinách americké literatury. Fiktivní dílo Sama Clemense mi vždycky vytane na mysli nad stránkami leckterého současného románu. Autor do něho, Často vložil nepopiratelný talent; jenže je to pouze o dámském prádle. Připouštím, že ta oděvní součást není nezajímavá, ale málokdy je palčivým problémem společnosti, v níž dámy žijí. Jestliže ji spisovatel jako takovou prezentuje, může po světě rozšířit velice hrubé nedorozumění. My, kanadští spisovatelé, těšíme se svobodě líčit lidskou situaci našich kanadských spoluobčanů tak, jak ji vidíme. Nemusíme vynechávat problé198
my, jež by někteří vlivní lidé v Kanadě raději viděli vynechány. Je na nás, a na nikom jiném, abychom zpodobnili tu velkou a krásnou zem a své dobré i ne tak docela dobré krajany pravdivě. Jestliže se nám to podaří, přispějeme tím k porozumění mezi lidmi různých zemí světa. Jestliže se nám to nepodaří, můžeme to klást za vinu sobě, a jenom sobě. Její Veličenstvo královna, Bůh jí žehnej, není zodpovědná za náš neúspěch." Washington, podzim 1985
Rozhovor s AJL
Milá Milado, mládí prchá jako jelen, byvše do zadnice střelen, kam ta doba, kampak spěje do ztracena do závěje, a to dneska, jako vloni rafie rafiu honí Jarmilo! Viléme! Theofile, Dorotheo, Milado, Placholaň, vzhůru vstaň! Oh, jak mobile donna, Vindobona, zrychlených koles hřmot prásk do bot, prásk do bot! nevyklánět se z finestra povídala moje sestra ábrdy, bábrdy z piku ven, kdo nepůjde, bude ten atla, atla, atla, atla jak se nám ta cesta patlá pata, špica celá noha tak to tančí Polka nová šup sem, šup tam, kudy, tudy, odtud tam u lavice dítě stálo, kdyby rači nekdákalo, a lampa zhasla docela co nad klekadlem klečela vida: automobil a skokem byli deset mil. paže tuž, vlasti služ, placholaňko, jen se zmuž! běda, přeběda, věda, nevěda, tam i tady dohromady, zhrzené harfy tón xylofón, aristón matičko skákavá slepičko kdákavá, práskneme fousama máme to za náma, vyhnout se na míle, racionálu přesile, žid, smrad kolovrat ukradl nám Vinohrad,
jede můra z portartura za ní sedí kanímůra, cepelín veze kmín, veze kaču na tragaču, šup s ní pod komín.
Jan
Trefulka
Agricolina bonus
Zima bylo, chumelilo, cikánům se narodilo, hned vařili čaj, čaj, čokoládu, hned vařili rum. Jarmilo! Viléme, Theofile, Dorotheo, Milado! Jeremiáši, Ozeáši, Otčenáši, Jonáši, velrybo, nádivo nevzali jsme s sebou nic, po všem veta, jen bibli králickou a labyrint světa. A hlas milého mého, oj, se nese skáče po hóóórách. Jarmilo, Viléme, zborcené harfy tón, aristón! až já budu velká bude ze mne selka povídali, že jí hráli profous, plnovous přijďte k nám já vám dám když jede do pole, vole Či nevole trudno, absurdno, ranní ptáče, dál doskáče ozvěna pláče, smích uvadl, oč nás okradl Ježíšku, na Křížku Štěstí zdraví dlouhá léta, přišli jsme k vám zdaleka. Daleká je cesta naše do Betléma do salaše Jarmilo, Viléme, pes na měsíc vyje poezie! poezie! Váš
Josef Šrych Tel Aviv (Z pozůstalosti)
Bylo to za války, chodil jsem do primy nebo do sekundy předměstského gymnazia. Mí spolužáci byli většinou potomci úředníků, obchodníků a řemeslníků, ale dojížděli k nám také kluci z okolních vesnic. Těžko jsme se s nimi sžívali, ba dokonce i domlouvali, záviděli nám městským život bez vedlejších povinností a znalost mnoha samozřejmých věcí, které jim byly nedostupné, my jim zas krajíce tlustě namazané sádlem, domácí tlačenkou a králičí nebo slepičí stehýnka. Bylo z toho vzájemné pohrdání, mlčení a drobné šarvátky. Jen v jednom byly obě s t o n y zajedno: v posměchu, kterým stíhaly malého, útlého chlapce jménem Milan Durdík. Byl přespolní, ale kdykoli ochotný posloužit městským. Nechyběla mu ke studiu píle, ale v každém případě talent i obratnost. Byl tak tichý a ústupný, že i mírní profesoři si na něm ověřovali svou autoritu. Sotva zaznělo ve třídě jeho jméno, dostaly jeho oči polekaný výraz a uhýbaly i tenkrát, když věděl a uměl. Největší muka prožíval v hodinách latiny, když přísná paní profesorka zkoušela slovíčka a vyžadovala okamžitou odpověď. Bylo to nad jeho síly, při nejlepší vůli nemohl tempu stačit. A tak v časové tísni spojil jednou agricolu s gallinou a dobrého rolnika přeližil „agricolina bonus", což mu ovšem zůstalo jako přezdívka. Bylo mi ho líto, snad proto, že jsem sám velmi nenáviděl nesmyslné zkoušky z rychlosti, možná proto, že jsem byl tlustý a posměšky spolužáků, zblblých „Rychlými šípy", se mne často hluboce dotkly. Když Durdík Čím dál víc propadal apatii a jeho prospěch se rapidně horšil, dával jsem mu opisovat úlohy a posílal jsem mu taháky, pokud to bylo jenom trochu možné. A tak mezi námi sice nevzniklo přátelství — ze soucitu a vděčnosti nemůže vzniknout rovnocenný a příjemný vztah — ale přece jenom jsem byl ve třídě jediný, s kým mluvil a před nímž ztrácel chorobný ostych. „Maminka chtěla, abych studoval," říkal jako na omluvu, „maminka nechce, abych zůstal na hospodě." „A ty bys chtěl?" ptal jsem se, ale bylo mi to úplně cizí a vůbec jsem si nedovedl představit, co to obnáší. „Chtěl," řekl. „Umím načepovat pivo stejně dobře jako Karel." Karel byl pro mne velká záhada, ale styděl jsem se ptát. Předpokládal jsem, že je to Durdíkův nevlastní otec, ale způsob, jakým o něm mluvil, byl pro mne i tak nepřijatelný, protože tatínka jsem velice ctil. „Já vím, že maminku okrádá." „Tak proč jí to neřekneš?" Agricolina se jenom přikrčil. „Ona by tomu asi nevěřila. A kdyby tomu věřila, byla by z toho smutná." „Tak jí řekni, že budeš čepovat sám." „Víš, ona ze mě nechce mítpingla. Ona mu chce dokázat, že ze m ě nebude pingl." 199
Jenom proto, aby ji nezklamal, třásl se každý den ve škole strachy a snažil se, snažil se víc, než nač stačily jeho síly. Asi o mně doma mluvil, protože před koncem Školního roku, když už bylo jasné, že přece jenom projde, trochu také díky mé pomoci, pozval mě na týden na prázdniny. „U nás se nažereš," řekl věcně, „a nemusíš mít žádný lístky." Tvářil se přitom velmi úpěnlivě a díval se na mě služebnýma očima. Byl jsem pozváním překvapený a najednou jsem nevěděl, co mám odpovědět. Nedovedl jsem si představit, co bych s ním celý týden dělal a o čem bych si s ním vyprávěl. „Musím se zeptat doma." Vycítil mou nejistotu. „Spali bysme ve stodole na seně. V létě vždycky spím ve stodole na seně. S vlaštovkama. Máme tam pět hnízd." To se mi zalíbilo, a tak jsem nakonec rodiče umluvil. Hospoda stála v romantickém údolí několik málo kilometrů od města. Říkalo se tam „Nad jezem" a také tam jez byl. Po obou stranách říčky vedly turistické cesty, ale sláva výletních restaurací už tenkrát pohasínala a nikdy se už nevzkřísila. Hospoda paní Durdíkové vypadala z dálky spíš jako vila, ostré štíty a věžičky se odrážely od temného pozadí lesa a po dřevěných sloupech, balkónech a trámech se pnulo psí víno. Ve stínu starých kaštanů stály stolky se skládacími židlemi, ale beton tanečního parketu byl rozpukaný a oprýskaný, altánek pro muzikanty měl propadlou střechu, z krytého kuželníku zbyly už jenom sloupy a žárovky, které kdysi osvětlovaly zahradu v letních nocích, byly do jedné rozbité. Ale přesto se mně na první pohled zdálo, že se mi tu bude líbit „Tak ty seš ten Toník," řekla paní Durdíková, když mě Milan přivedl od konečné zastávky tramvaje. „To jsem ráda, že má náš Milánek konečně nějakého kamaráda." Cítil jsem, že to slovo zde jaksi není na místě, ale nezdálo se mi, že bych to měl v této chvíli vysvětlovat Paní Durdíková byla vysoká, statná blondýna s přibarvenými rty i obočím a červenými nehty a to snad způsobilo, že mi vůbec nepřipadala jako maminka. Durdíkův otčím se objevil až u oběda. Od první chvíle, kdy jsem ho spatřil, vzbuzoval ve mně pocit nejistoty, který neměl daleko k strachu. Byl to chlap, který by se jistě dovedl rvát, kdyby toho bylo třeba, měl na to výšku i váhu, široká ramena, silné paže, pěknou, ale nevýraznou tvář a zanícené oči. Prošedivělé vlasy si mačkal nad čelem do veliké vlny, vyztužené brilantýnou. Nevšímal si ani mne ani Milana, bavil se jenom s paní Durdíkovou a v jejich vzájemném vztahu bylo něco, co mne odpuzovalo. Nebyli to tatínek a maminka, ale dva lidé, kteří žijí sami pro sebe, nevyzařovaly z nich klid a teplo domova, ale nějaké mně neznámé a cizí ovzduší, plné napětí, číhání a opatrnosti. Odpoledne přivezl povozník několik soudků piva, Milanův otčím si svlékl bílou košili a odnášel j e do sklepa, jako by zacházel s lehounkou otýpkou dříví. 200
Ve stodole bylo krásně, vonělo to tam senem a proletující vlaštovky mizely za světlými, slunečnými pruhy do stínu, jako by přeletovaly zdí. Těšil jsem se na večer, a když mě Agricolina provedl po okolí, ukázal kurník, králíkárnu, prasečí chlívek s radostně chrochtajícím Albertem — tak se také jmenoval náš třídní — ukázal mi hnízdo kompasů mezi kameny zídky, obrovské mraveniště a jeskyně pod skalním převisem, zdálo se mi, že zde mohu prožít nejkrásnější týden prázdnin. Jenom řeka mě zklamala. Byla to už tenkrát spíš stoka než řeka, a když jsem přes Agricolinovo varování do ní vstoupil, zůstaly mi na lýtkách šedivé pruhy. Na protějším břehu řeky, naproti hospodě, také na palouku, svítily žluté stěny vily, usazené uprostřed veliké zahrady. Od domu k řece ležel široký koberec květin, které jsem nedovedl pojmenovat, viděl jsem jenom jejich barvy a cítil jejich dech a sledoval jsem houfy motýků, kteří přelétali řeku, opovrhujíce chudobou záhonků před hospodou. Na schodišti před širokými dveřmi vily se povalovaly panenky, nový houpací kůň tam stál hrdě j ako na bojišti. A poblíž plotu jsem viděl velikou dřevěnou houpačku, jaká bývala jenom v městském parku. „Kdo tam bydlí?" „Horákovi," řekl Milan. „Mají prý ve městě několik Činžáků." Neudělalo to na mě žádný dojem. „Nechali by nás zhoupnout?" „Tam se nesmí." „Proč? Proč se tam nesmí?" „Mostek je až u silnice," vysvětloval neochotně Durdík. Zdálo se mi, že by bylo docela snadné přejít po jezu, ale Milan mne táhl ke kuželníku. Z hromady polámaných beden vyhrabal pět otlučených kuželek a jednu kulhavou kouli a hráli jsme si s kuželkami až do večeře. Jedli jsme v kuchyni. V lokále sedělo všeho všudy pět hostů, dva penzisté a tři muži neurčitého věku, hovořili o rybách, které kdysi z této říčky vylovili, pili pivo a jedli guláš a potom hráli karty. Durdíkův otčím seděl s nimi a paní Durdíková obsluhovala. Nikdo nás nehonil spát, ale já jsem se těšil na svůj první nocleh na seně a Durdík neodporoval. Zavrtali jsme se potmě do sena, zdálo se mi najednou, že jez hučí, jako by řeka tekla přímo ve stodole, z hospody bylo slyšet mužské hlasy a občas bouchnutí dveří od záchodu, usnul jsem rychle a probudil jsem se, když už se sluneční paprsky znovu, jenomže na opačné straně, prodraly mezi prkny. Agricolina vedle mne neležel, řekl jsem si, že počkám, až pro mne přijde a sledoval jsem odlétající a přilétající vlaštovky. Milan na mne po chvíli zavolal. Dům byl jakoby opuštěný, spolužák mi vysvětloval, že rodiče spí až do desíti, takže snídaně vždycky vaří sám. Z lokálu táhl do kuchyně vlhký vzduch od řeky, prosycený cigaretovým kouřem. Druhý den jsme ztrávili na skalách, volali jsme na ozvěnu, dřepěli v jeskyňkách, hledali jsme pozůstatky po pravěkých lidech a zvířatech, rozbíjeli jsme kameny a tvářili jsme se, že jsme nalezli drahokamy, opékali jsme vuřty jako maso ulove-
ných ptáků a skrývali jsme se, když jsme dvakrát nebo třikrát zaslechli dole na cestě kroky. Přesto jsem se nijak zvlášť nebavil. Snad to bylo tím, že jsme se s Durdíkem ve skutečnosti neznali, snad nás bylo ke hře přece jenom málo, jistě už na nás magická slůvka dětství kdyby a jakože ztrácela svůj kouzelný vliv. Večer se přesně podobal předešlému, jenomže to bylo pro mne méně zajímavé. Když jsem se ráno probudil, opět sám, vyhrabal jsem se ze sena a zamířil jsem rovnou do kuchyně. Můj spolužák a hostitel tam nebyl. Přišel asi za půl hodiny a byl celý zmáchaný. Tvářil se, jako bych ho přistihl při něčem zakázaném a navrhl mi výlet ke kapličce uprostřed lesů. Mne spíš lákala voda a veliká zahrada na protějším břehu, v níž bychom snad mohli najít třetího do hry. „Tam se nesmí," opakoval Durdík, a když jsem nechtěl povolit, řekl: „Oni nás nemají rádi kvůli kraválům." „Jakým kraválům?" „V sobotu a v neděli tady bývá rušno," řekl Durdík. „To uvidíš." Šli jsme tedy k svatému Tadeáškovi a cestou jsme hledali houby. Nic jsme nenašli, protože bylo příliš sucho, ale kaplička mě nadchla. Dešti a sněhem rozrušená soška světce stála v mělkém výklenku, do jehož omítky byly vepsané prosby a poděkování, jako by tenhle sádrový panáček skutečně mohl zasáhnout do lidských osudů. Svatý Tadeášku, děkuji Ti, žes mě vyslyšel. I. P. Mokrovany. Sv. Tadeášku, děkuji Ti za lehkou smrt mé drahé matky. P. Š. Sv. Tadeáši, pamatuj, že nemám než jeho. Marie V.-Rybná. „Myslíš, že opravdu něco zmůže?" Agricolina přikývl. „Tys po něm taky něco chtěl?" »Jo." „A splnil ti to?" „Hm." „Ty se modlíš?" „Ne, já mu to napíšu na papír a ten papír spálím," šeptal Durdík a vytáhl dva listy papíru. Sedli jsme si každý na jednu lavičku a sepisovali jsme svá přání. Dost dlouho jsem nad tím přemýšlel, ale nakonec jsem napsal, že bych si přál, aby skončila válka a Němci odtáhli. Potom jsme oba lístky slavnostně spálili. Na zpáteční cestě jsme nemluvili a já jsem pořád čekal, kdy se něco stane, aby se mé přání vyplnilo. Nazítří jsem se vzbudil právě ve chvíli, když Durdík za sebou opatrně zavíral vrata stodoly. Chtěl jsem na něj zavolat, ale pak mně napadlo, že bych mu mohl pomoct uvařit snídani. Rychle jsem vstal a šel jsem za ním. On ale minul dveře do kuchyně, vyběhl z domu a utíkal houštinami proti proudu řeky, ani se neohlédl, protože si byl jistý, že spím. Seběhl k řece a já jsem uviděl, že má přede mnou tajemství. V díře pod břehem měl schovanou lodičku z kůry. Vztyčil na ní stožár, navlékl na něj papírovou placfttu a uiozii na palubu nejkrásnější kamínky, které jsme našli na ska-
lách. Vstoupil do vody a posadil lodičku po proudu právě v tom místě, odkud musela doplout kolem balvanů k protějšímu břehu, k lávce před brankou do zahrady. Točil se tam malý vír, který vyhazoval na břeh větvičky i papíry a samozřejmě také lodky, které Durdík posílal. Bylo jich tam několik. Pokud jsem mohl rozeznat, byl na jedné z nich uschlý věneček z pampelišek, na jiné cínový vojáček, třetí byla ozdobená kohoutím peřím a na Čtvrté stál drobný hrneček ze soupravy pro panenky. Agricolina se brodil ve vodě a díval se, jak se lodička proplétá mezi kameny, a nic jiného pro něj v tu chvíli neexistovalo. Teprve když plavidlo s nákladem dorazilo k protějšímu břehu, náhle se otočil a uviděl mě. Vrhl se na mně se zuřivostí, které jsem se zpočátku nedovedl bránit. Ale potom jsme se nelítostně servali, váleli jsme se v mokré trávě a kopřivách a tloukli jsme do sebe ze vší síly, olepení slizem a pomazaní blátem. Nakonec jsem ho zmohl svou vahou, přitiskl jsem ho k zemi, ale po chvíli jsem ho pustil, když jsem viděl, že pláče. „Co brečíš?" zeptal jsem se, ale Durdík neodpověděl. Zvedl se a vracel se pomalu k domu. Sel jsem za ním. Uvařili jsme si snídani, ale chléb i káva mně chutnaly po hlíně a po krvi, která mi tekla z dásní. „Půjdu domů," řekl jsem. „Co bys chodil," řekl Agricolina, „teď už je to jedno." „Já to stejně nikomu neřeknu, čestné slovo." Milan se uklidnil a po snídani mne zavedl na svou pozorovatelnu. Byla to dvě prkénka, ukrytá v koruně starého kaštanu na pokraji louky u řeky. Vila i zahrada za řekou byly odtud vidět jako na dlani. Dlouho se tam nedělo nic, jenom rozhlas vyhrával otevřeným oknem a bylo slyšet zprávy. Mohlo být po sedmé hodině, když se otevřely dveře a z domu vyšel starší pán s aktovkou v ruce. Držela se jí holčička, která mohla být o něco mladší, než jsme byli v té době já a Milan Durdík. Holčička byla k pánově paži přisátá jako klíště, visela na ní, jako by ze vší síly nechtěla, aby muž opustil dům a zahradu. Její usedavý nářek se nesl přes řeku. Pán ji vlekl za sebou až k brance, ale tam jí musel svou ruku vytrhnout, aby si mohl odemknout „Zuzanko, ale tak Zuzanko," domlouval jí zpočátku mírně, „musíš tatínka pustit. Tatínek se vrátí." Holčičce se podařilo obejmout ho kolem krku a ovinout ho rukama i nohama. „Tatínek musí být doma." Muž s e j i snažil setřást, tahal se s ní, odstrkoval ji, ale holčička musela mít velkou sílu, protože se mu to nedařilo. „Tatínek půjde do práce a večer se vrátí. Zuzanka je zlá a ošklivá. Ošklivá." Holčička ho pustila, ale zastoupila mu cestu a vrhla se na něj jako vzteklá kočka, tahala ho za kabát, bila ho a kopala ho do nohou. „Zuzanko," křičel pán a oháněl se aktovkou. „Maminko, pojďte si přece pro ni." Z domu vyšla vysoká, bělovlasá paní, v ruce měla bičík a nesla jej tak, aby jej dívenka musela 201
vidět Zuzanka se schoulila a pak utekla do rohu zahrady. Pán beze slova vyšel a zvolna kráčel po cestě k městu. „Zuzanko, máš tady novou lodičku," řekla bělovlasá paní, holčička přiběhla k brance, pověsila se na ni a dívala se, jak se nová lodička točí ve víru. „Tak už pojď," řekla paní, „pojď, buď přece hodná, slyšíš?" Holčička se nechala odvést do domu. Podíval jsem se na svého spolužáka. Třásl se, byl bledý jako stěna, na čele mu vystoupil pot. „Co je ti?" „Viděls?" Přisvědčil jsem. „Ona j e trochu to, ne?" naznačil j s e m kolečko na čele. Agricolina mě div neshodil se stromu. „Je tady jako rukojmí," zašeptal, „schovali ji tady a jednou ji vymění za nějakého generála nebo maršála. Je to princezna." Mluvil s takovou jistotou, že mě skoro přesvědčil. Uloupená princezna! „Proto ji nikdy nepustí za p l o t Proto se k nim nesmí." Od té chvíle, kdy jsem objevil jeho tajemství, se už Durdík nenamáhal, aby vymýšlel nějaké výpravy po okolí. Celé dny jsme trávili na pozorovatelně, sledovali každý princeznin krok a vymýšleli způsoby, jak jí poslat nějaké znamení. Při vhodném větru jsme házeli papírové vlaštovky, které se snášely na záhony, ale holčička si jich skoro nevšímala. Jenom zlá stařena je sbírala a zmačkané házela na hromadu smetí. Přemýšleli jsme, jak bychom princeznu osvobodili, ale naše kdyby už opravdu nebylo tak mocné, abychom se doopravdy do něčeho takového pustili. Postavili jsme trojstěžník a osadili ho živým roháčem, kterého jsme přivázali za nohy ke stožáru. I tato loď skončila na mělčině pod lávkou, jako ostatní. Holčička bývala vždycky dopoledne na zahradě sama, ale stará žena Často vyhlédla z okna, aby zkontrolovala, jak si hraje. Hrála si divně. Velmi Často párala panenkám břicha nebo bezdůvodně opouštěla hru, kterou započala, aby v jiném koutě začala jinou. Kolem poledne bývalo v zahradě plno utrhaných květin, x-ozestavěných oltáříčků, polovyhrabaných děr. Princezna ráda lezla po čtyřech nebo se únavně dlouho houpala na koni. Když se jí podařilo někde sebrat lžičku nebo jiný kousek kovu, mlátila jím do kovového sloupku tak dlouho, dokud ji stařena nezahnala. „Mstí se," šeptal Agricolina, „mstí se jim." Třetí den se mi už pozorování zprotivilo, ale s Durdíkem nebyla rozumná řeč. Byl bych se snad předčasně vypravil domů, kdyby nebyla sobota a kdyby mi neslíbil, že odpoledne a večer budu moci pomáhat obsluhovat Říkal, že s opilými je veliká sranda a že uvidím, jak to s nimi jeho otčím umí. Sobota byla opravdu jediný den, kdy bylo v hospodě už odpoledne co dělat. Roznášeli jsme s Durdíkem DOlévky, guláše, piva a limonády výletníkům a dostávali jsme občas spropitné, o které jsme se dělili. S nadcházejícím večerem byly čes202
ké i německé hovory čím dál hlasitější. Milan mě upozorňoval na opilce, jak se potácejí k záchodu, přidržujíce se stolů a zdí. Půllitry, které jsme roznášeli, byly čím dál lehčí, otčím pečlivě sledoval rozlišovací schopnost hostů a zvlášť pečlivě pozoroval ty, kteří se snažili zabrousit ke kuchyni za paní Durdíkovou. Chtělo se mi spát, ale Agricolina mě zdržoval, že opravdová legrace teprve začne. Konečně došlo i na vyhazování — a to manžel paní Durdíkové prováděl s očividnou radostí a fortelem. Jako by přesně věděl, který z návštěvníků už pořádně neví, co se s ním děje, rozdával citelné facky a kopance a velice se bavil, když postižený sklapl jako zavírající nůž, válel se, škytal a hýkal a ještě mu děkoval za pomoc, když ho postavil na nohy. Nikdy předtím jsem neviděl bít dospělé lidi a měl jsem z toho hrůzu. Nemohl jsem dlouho usnout a k ránu se mi zdálo, že se na mě sápe muž s rozřezaným obličejem. Celá ta hospoda, řeka, dům za vodou, paní Durdíková i její muž i můj spolužák se mi definitivně zprotivili a rozhodl jsem se, že uteču domů, hned, i kdyby mě zdržovali. Agricolina mě táhl zase na pozorovatelnu, ale já už jsem měl svých pět švestek sbalených. „Maminka má zítra narozeniny," zalhal jsem, abych svůj odchod odůvodnil. Durdíkovi se se mnou lhostejně rozloučili a spolužák mě vyprovodil jenom k mostku. Bylo mi to vhod, protože jsem měl svůj nenávistný plán. Po protějším břehu jsem se vrátil k vile a Durdík mě musel ze své pozorovatelny vidět a já jsem obcházel zahradu tak dlouho, až vyšla jeho princezna. Přilákal jsem ji k plotu, abych ji viděl zblízka. Měla šikmé oči a mluvila jako malé dítě. „Zuzanka má panenky. Vidíš? Zuzanka má houpacího koně." Strkala prsty do roztrženého bříška loutky a blaženě se Šklebila. Tak tohle je jeho princezna, pomyslel jsem si, vždyť on to přece musí vědět nebo aspoň tušit, ledaže by to nechtěl vědět, dostal jsem zlost, že jsem musel tak hloupě vysedávat na stromě, abych se zdálky díval na tuto odpudivě nemocnou dívenku. Nebo jsem záviděl Durdíkovi jeho tvrdošíjné snění? Seběhl j s e m ke břehu a zakřičel jsem přes řeku, do koruny kaštanu, kde Agricolina jistě seděl. „Je úpliiě blbá! Blbá! Debil! Idiot! Není to žádná princezna. Debil." Ozvěna to po mně opakovala. Chvíli jsem čekal. Agricolina slezl se stromu, díval se na mě, pak zvedl kámen a hodil jej po mně. Ještě jsem viděl, že si otřel slzy a loudal se k hospodě. Po prázdninách už do gymnázia nechodil, a tak jsem ho od té doby neviděl. Ale jeho ustrašené, služebné oči si pamatuji dodneška. Byl to první člověk, kterému jsem v životě krutě a bezdůvodně ublížil. Brno
TRISTIA
Za Oldřichem Kryštofkem
Když jsem ve čtvrtek 21. listopadu šel na pohřeb Jaroslava Opavského, stavěl jsem se u Oldřicha Kryštofka, abych mu vyřídil jednu potěšující zvěst a projednal s ním některé naše pracovní záležitosti. Olda přijal dobrou zprávu s velkou radostí a překypoval rozmarnou náladou, byl ve výtečné formě a plný elánu, jako obvykle plánoval rozesílání veršované novoročenky přátelům a byl rád, že dokončil studii o Karlu Peckovi. Netušil jsem, že se vidíme naposledy, že stisk ruky ve dveřích je naším rozloučením navždycky. Druhý den, 22. listopadu, nemocné Oldovo srdce vysadilo. Trápilo ho už dlouho, oď počátku sedmdesátých let, kdy měl první infarkt. Pak následovalo několik dalších, byly nutné občasné pobyty v nemocnici a trvalý příkaz šetřit síly. Určitý čas nesměl ani psát na stroji, a to pro něj byla pohroma. Byl zvyklý neustále něco dělat, sestavil — ovšemže jen pro pár přátel — Knihu o Eriku Kolárovi, jehož jediný, dokumentární román o soužití Němců a Čechů v předválečné Praze a o osudu Židů se chystal vydat, měl kolem sebe vždycky plno složek s rozdělanou prací, s výpisky a výstřižky novin atd. Básník v něm byl často zastíněn obdivovatelem poezie a nadšeným služebníkem jiných básníků. Uspořádal pro sebe a pro potěšení kamarádů „Poněkud dlouhé vyznání J. Seifertovi", propagoval českou poezii i jako vykladač v pořadech jednoho západoněmeckého rozhlasu. Oldovo nadšenectví je patrné od jeho prvních kroků v literatuře. Už jako devatenáctiletý vydal za války sbírku básní Ukrytá v korálech a po osvobození rychle za sebou svazky Hranice a Bolehlav, poznamenané Ortenovým vlivem. Navrátilec z koncentračního tábora se vrhl do práce s nesmírným nadšením a měl tisíc zájmů, rozptyloval se nejrůznějšími směry, novinařil (patřil k zakladatelům Mladé fronty), psal o loutkářských představeních, o dětské literatuře, o recitátorství atd. Nedostatek myšlenkového soustředění přispěl k tomu, že snadno podlehl omylům padesátých let a vysloužil si za své tzv. frézistické básně, publikované naštěstí jen časopisecky, ostrý odsudek tehdejšího knížete České poezie, takže se několik let ideově napravoval fyzickou prací v továrně. Poté se věnoval rozhlasové a televizní tvorbě pro děti a mládež, byl jeden čas také šéfredaktorem Pionýr-
ských novin a v pionýrském hnutí pracoval i jako organizátor. A především za tuto činnost byl pak po roce 1969 zbaven možnosti spisovatelského projevu. A právě od té doby existenčního ohrožení, ale Edského prozření nastává v jeho tvorbě blahodárná proměna. Olda píše hry i verše pro děti, oprošťuje v básních svůj výraz a především pod vlivem Seifertovým opouští rým, prozaizuje verš, aby do jeho výpovědi dostal co nejvíc nového poznání, aby ji zniternil. Stálá hrozba smrti se pak ozývá ve verších z nemoci Za okny tma; do sbírky Smím přece vtělil s velkou citovou naléhavostí všechno to, co ho v posledních letech nejvíc zasahovalo: Udiv nad uplýváním života, přesvědčení, že člověk si nesmí ulehčovat svůj úděl a musí unést i své omyly, vědomí, že nesmí pošpinit své svědomí žádnou úhybnou taktikou. Při našich hovorech se často vracel k době, kdy naivně věřil a podlehl ohlupujícímu pojetí socialismu. Z odstupu let se mu to všechno zdálo až neuvěřitelné, ale pokorně přijímal „trest" za svou naivitu i za ztráty, které z ní vyplynuly pro jeho vlastní život a tvorbu. Proto ho nesmírně hluboko zasáhl osud Ivana Blatného, když se dověděl o jeho znovuobjevení v anglickém psychiatrickém ústavu a přečetl si jeho verše. Okamžitě na to reagoval upřímnou básnickou zpovědí, účtováním se svou cestou lidskou i tvůrčí — nazval ty verše Na dně jezera a věnoval je Ivanu Blatnému. Když Olda oslovoval smrt, „bílou kmotřičku", nebylo to ani v nejmenším koketérie. Smrt mu nahlížela v posledních letech přes rameno, když psal, tiskla mu srdce při každém kroku jen trochu rychlejším a naplňovala ho pocity úzkosti. Nebál se jí pro sebe. Chtěl od ní jen malé poshovění, aby mohl dovést svou milovanou malou Milušku co nejdál po cestě života. A je symbolické, že zemřel s její rukou v dlani — doprovodil ji do lékařského střediska a tam, vedle ní, skonal. Bylo to dílo okamžiku, stisk smrti byl nemilosrdný. Zůstal do poslední chvíle s tou, kterou nejvíc miloval, které věnoval nejvíc veršů, nejvíc péče a oddanosti. „Bílá kmotřička" mu velkomyslně dopřála, aby poslední pohled, jímž se loučil se životem, byl pohled na bytost jemu nejdražší. Praha
mj 203
Milan
Šimečka
Kde najdem teď zastání? Naše generace ho měla skoro za povinné čtení, ne ve Škole, až později, v postgraduálním životě. Dnes se to těžko vysvětluje, ale skutečností je, že živá kultura vytvářela koncem padesátých let na člověka jakoby nátlak. Příkazy nevydávala, ale člověk měl i tak pocit, že když si nepřečte určitou knížku, hrozí mu nenapravitelné zaostání ve vzdělanosti. Nemohu posoudit, jestli dnes ještě něco takového existuje. Tehdy to dělaly asi kulturní časopisy a státem placené příležitosti k volným diskusím. Když vyšel překlad Bóllovy knihy, slušelo se zajít ve čtvrtek do knihkupectví. Chudší vzdělanci obešli později známé a knihu si vypůjčili. Nebylo zrovna povinné debatovat o klaunových názorech, ale počítalo se to člověku k dobru. Heinrich Bóll byl v šedesátých letech vedle Gůntera Grasse náš hlavní Němec. Nikdo mu nemohl nic vyčítat, ani stát ne. Dalo se o něm zajímavě psát a diskutovat. Mohlo se o něm psát, že je katolík a široce a poutavě toto téma rozvíjet Já jsem se sám pro sebe vždycky divil, proč ho nevyloučili z církve. Kdyby byl komunistou, dlouho by se ve straně se svou povahou neohřál. Počítalo se mu též k dobru, že projevoval vůči Východu vždy jistou zdvořilost a že bral na svá bedra velký kus mravní zodpovědnosti za německé zločiny. To je výhodné, při Čtení německého pokání se snadno a hrdě zapomíná na vlastní viny. Dnes však vím, že při vší náklonnosti k Bóllovi procházelo jeho dílo u nás i tak filtrem, aby příliš neznepokojovalo. Nevím, jestli bylo pro Bólla dobré, že byl u nás kdysi přijímán tak bez výhrad. Hranice povinného čtení však rázem překročil, když se mravně nezpochybnitelným způsobem postavil proti ničení naší kultury po roce 1968. A také později, když po celá sedmdesátá léta a pak až do své smrti poukazoval na hodnoty, které vznikají u nás i v jiných zemích východní Evropy v literatuře vyvržené ze státních institucí, když protestoval, když se zastával, když pomáhal a když znovu a znovu probouzel unavené veřejné mínění. To se setkalo s nevůlí našeho státu a odrazilo se to ve vydavatelské politice. Kdoví, co považuje dnešní mladá generace za svá povinná Čtení. Bdll však bude jistě zase vycházet, teď když umřel, počká se jako obvykle, až se zapomene, kde tak jasně a neúplatně stál. Absolvoval jsem Bdlla kdysi jako povinné čtení a je mi dost líto, že jsem se vlastně až v posledních letech dostal k jeho esejím, k jeho článkům, rozhovorům a k celé jeho aktivitě při mravním sebeuvědomování evropské kultury.*Neuměl jsem si představit, jak lépe by měl muž jeho významu využít své proslulosti, své váhy a své mravní autority. Mluvil a psal tak, jak to spisovateli nejvíce sluší. Vídával jsem ho při mírových pochodech v televizi, v jakémsi hubertusu a s baretem na hlavě stál mezi mladými lidmi, kteří snad ani nevnímali, jak je veliké, že je s nimi. Bylo si možné představit, že by počítal atomové rakety jako děti počí204
tají kuličky a požadoval pro svůj stát spravedlivý podíl? Neumím si představit, že bych se třeba já odvážil dát veřejně najevo tak špatné mínění o lidech, kteří vedou stát, jak to dával najevo on, i když bych asi našel snadno pádnější argumenty. Bdll zametal neúprosně před vlastním prahem, někdy, zdálo se mi, až příliš neúprosně vzhledem k jiným, dosti ušlapaným prahům. Kéž by tak však činili všichni! Z toho, co jsem četl, jsem pochopil, že třeba bídu třetího světa nevnímal jako zajímavý a důležitý globální proglém, jak se dnes říká, ale téměř jako osobní hanbu, jako bolestný prožitek vlastní představivosti, jako ránu na vlastním těle a ne ránu na těle západního blahobytu. Nikdo jiný mi nevyložil tak srozumitelně neduhy světa, ve kterém žil. Bál se hysterie v politickém životě, protože věděl, jak snadno se v ní kormidluje adeptům vůdcovství. Nebyl to v žádném případě pokojný laureát, Němci však ani nemohli mít lepšího laureáta. Až nedávno jsem přečetl jeho knížku vzpomínek na školní léta. Je to nesmírně půvabná a zároveň poučná kniha. Měla by se u nás přeložit, protože se v ní ukazuje, jak může soudružná rodina přežít důstojně a ve víře i ty nejhorší časy. A tento vynikající muž přál víc jak kdokoliv jiný naší kultuře. V jeho Čítankách jsme byli vždy zastoupeni, v jedné z nich jsem četl ten nejkrásnější kousek z Babičky. Povzbuzoval laskavě naše nebezpečné psaní, klopýtající mezi únavou, emigrací a vězněním. Uvaloval na nás závazky, jaké snad ani nemůžeme splnit. Třeba j en v onom článku o Havlových dopisech z vězení, kde vkládal do nesvobodné literatury větší naděje než do svobodné. V podobném duchu napsal do Sternu recenzi o výběru z našich textů, který sestavil Jiří Gruša. Našel si čas nás Číst a našel si čas o nás n a p s a t Pochválil všechny tak, že se tomu ani nechtělo věřit Před šesti Či sedmi lety jsem si ráno koupil noviny a zkazil jsem si náladu. Jakýsi anonym tam 0 mě velmi ošklivě psal a předpovídal mi to, co mě 1 potkalo. Napsal však také, že Heinrich Bóll by se mě neměl zastávat, že by to nedělal, kdyby mě znal, že nepotřebuji zastání, protože jsem na tom tak dobře, že si zvu Vaculíka k Dunaji na ryby. Na tom místě se mi nálada zlepšila a vydržela jasná po celý den. Koho lepšího jsem si mohl přát, aby se mě zastal? Účinnější by bylo, kdyby se mě zastala nějaká naše vysoko postavená osoba, na které jsem se někdy i bezvýsledně obracel, zastání Heinricha Bolla mi však v té chvíli bylo nekonečně milejší. Asi před rokem jsem napsal Bóllovi dopis, jediný dopis v životě, jsem napsal laureátovi Nobelovy ceny. Kdoví, jestli ho dostal a jestli uměl ve své slávě mít ještě radost z vděčnosti, úcty a obdivu. Snad ano. Když umře takový spisovatel, jakým byl Boll, svět se znatelně zhorší, je v něm méně svobody, méně ducha a méně zastání.
Milan Uhde
Čemu učí básník Oldřich Mikulášek zemřel v sobotu 13. Července 1985. V pátek o šest dní později jsme se s ním v brněnském krematoriu rozloučili. Bez pompy, bez oficiálních hostí a úředních projevů, každý sám za sebe. Já jsem se loučil tako s posledním zbytkem mládí: od prvního setkání do posledního mi říkával „hochu". Teď už mi tak nikdo neřekne. Poprvé jsem ho uviděl v zasedací síni brněnského Svazu spisovatelů na Stalinových sadech. Bylo to jednoho jarního odpoledne roku 1952. Právě se tam ustavil básnický kroužek a on mu předsedal. Byl jsem šťastný, že jsem se tam dostal, a to mě zaslepilo. Neviděl jsem, že zasedačka vypadá chladně a neútulně. Netušil j s e m j a k a kde se v Čechách ještě donedávna scházívali básníci. On to zažil, a proto nás uvítal ironicky a sarkasticky. Místnost nazval hangárem. Smál jsem se tomu, ale skutečný smysl mi unikal. Po schůzi se šlo na víno. Vzali mě s sebou, přestože jsem tam nepatřil. Ani do vinárny, ani mezi básníky. Bylo mně patnáct a mé rýmovačky mohly sloužit jen psychologovi jako ilustrace toho, že se chlapec z nefungující rodiny snadno stane fanatikem. Však taky vznikl za mými zády spor, zda mě nemají radši poslat domů, protože se přede mnou nedá otevřeně mluvit. S tím se mi svěřili až po letech. A taky s tím, že rozhodl on. Nebál se mluvit před daleko problematičtějším auditoriem, než jsem byl tenkrát já. Toho večera jsem se stal jeho žákem a nejmíň deset let k němu chodil do Školy. Byl pěvec. Poslední velký pěvec České poezie. Úděl básníka byl pro něho především zpěv. I jeho volný verš se opíral o písňovou intonaci. Zkoumal jsem to, počítal ikty a zhotovil diagramy. Byl hrdý pěvec. O smyslu poezie nikdy nepochyboval, pokud občas nezapochyboval o smyslu všeho. Věděl, že báseň je velký zázrak a velké tajemství. Uctíval ji a její tvůrce a z té úcty se rodily promluvy, jakých jsem se od systemizovaných učitelů nikdy nedočkal a nedočkám. Když zavřu oči, jsem zase s ním v té strašně zakouřené hospůdce, říkal jí U hřebce. Přišel jsem tam za ním těsně poté, co jsem v antikvariátu objevil a koupil Holanovu Terezku Planetovou. Nahlédl do textu a začal se zpovídat ze svého okouzlení i ze své touhy přijít na kloub básníkově magii. Byl však i pokorný. Život stavěl nad všechno umění. Chutnalo mu pití a měl rád ženy. Žádného muže jsem o nich neslyšel vyprávět tak jako jeho: otevřeně a diskrétně. Ovládal schopnost dvořit se, ale neobtěžovat. Byl pravý kavalír. Paradox hrdosti a pokory ztělesňoval i jinak. Něco j s e m se nasnažil, abych se v tom vyznal, ale nepodařilo se to. Dokážu popsat jen detaily. Tak třeba jeden situovaný mladý muž, který v šedesátých letech velice stál o místo v jeho básnické Škole, mu zároveň se svými netalentovanými rukopisy přinášel vynikající francouzské víno. Trnul jsem. Poprvé jsem byl svědkem takového
pokusu o úplatek a můj zjitřený, zároveň však poněkud plochý smysl pro morálku se bouřil: Oldřich Mikulášek víno přijal, ihned otevřel a naléval. Autorovi však za pár dní jeho výtvory vracel s jedním ze svých pověstných lakonických doprovodných dopisů: Milý hochu, je to Špatné, až je mně z toho smutno. Takový byl ke všem, kdo mají moc a peníze. Smířen s živobytím chudého lyrika, na které si nikdy nestěžoval, klidně se nechával hostit a netrpěl pocitem, že si zadává. Pamatuju, jak se k němu kdysi v baru přikymácel úspěšný architekt Právě vyhrál jakousi soutěž, inkasoval cenu a o hodnotě odvedené práce si přitom nedělal iluze. Přál si aspoň Část toho, co dostal, věnovat na slušný účel: „Oldřichu, kolik potřebuješ?" Řekl mu: „Dej tolik, abychom už na to nemuseli myslet" To bylo v sedmdesátých letech, když nesměl publikovat Policejní úředníky tehdy zajímalo, odkud bere na útratu. Vysvětlil: „Mívám jen na první dvě deci. Dám si je, a jakmile dopiju, přinese číšník láhev, kterou jsem neobjednal. Nalije, zvednu sklenku, rozhlédnu se po lokále — a někdo na druhém konci zvedne svou. Tak to jde dál." Ptali se: „Není to hanba?" „Je," odpověděl, a protože mu vyjadřování v aforismech bylo vlastní, dodal: „Ale ne moje." Takovým tónem rozmlouval s určitými lidmi po celý život Z jeho prostořekých výroků by se dala sestavit malá antologie. Pověstnému brněnskému profesionálnímu pogromistovi na jakémsi zasedání přibližoval problémy poezie citátem z Edgara Allana Poea. „Mimochodem — víš, kdo byl Poe? Nevíš. To byl, jednoduše řečeno, západek." Když na oslavě pětasedmdesátin Marie Majerové v jejím bytě připomínal Vítězslav Nezval prezidentu Zápotockému osud vězněných básníků, především Jana Zahradníčka, a přimlouval se za jejich propuštění, odmítal prezident zvláštní ohledy vůči tvůrčím lidem. Provedou-li něco, je prý pro to dát je zavřít jako každého jiného. Oldřich Mikulášek—vím to nikoli od něho — replikoval: Kdyby jeho básnická cesta měla vést do vězení, nedalo by se nic d ě l a t Dal by se zavřít. — Ale dost, vzpomínám na to nikoli proto, abych přispíval k založení legendy. Básník tak mluvil a jednal jako člen komunistické strany, kterým byl od pětačtyřicátého roku. Považoval za samozřejmé právo spisovatele angažovat se v politickém hnutí a neměl strach, že tím ztratí sebe sama. Zasedací síň na Stalinových sadech sice ironizoval jako hangár, ale řezal tím i do vlastního masa: byl to i jeho hangár a v jeho knihách jsou o tom doklady. V období po srpnu 1968 vrátil Oldřich Mikulášek stranickou legitimaci. Je na místě vykládat to spravedlivě a ve všech souvislostech. Ne tak, že se jako šedesátiletý rozloučil se svou minulostí. Na to byl příliš z jednoho kusu. Rozumím tomu spíš jako nejostřejší z jeho replik, o nichž byl vždy 205
právem přesvědčen, že je adresáti pochopí jako protest proti deformaci společného ideálu. Tentokrát to pochopili jinak. Zakázali ho. Myslím, že s tím nepočítal. Připravil novou básnickou sbírku, byla už ohlášena v nakladatelském plánu, a na stole měl Čerstvý výbor svých básní vytištěný v Moskvě. Zákaz vytvořil nevídanou situaci. Dala se napravit jen veřejným sebekritickým prohlášením. To odmítal. „Mé básně vyjdou po mé smrti," říkal. Vyšly nakonec větším dílem ještě za života, aniž byly vykoupeny kajícným gestem. Je v nich takový, jakého jsme ho vždycky znali, ba ještě přísněji se soustředil na téma lásky a smrti. Jakým způsobem se vrátil do literatury? Neznám podrobnosti a myslím, že žádný aplikovatelný způsob neexistuje. Jsou různé cesty, tohle byla jeho, a d o s t Čemu mě tedy vlastně naučil? Všecko napovídá, že jsem byl špatný žák. Jenže čemu vůbec učí
Muž na svém místě Filozof nad jiné vzdělaný a povahou i míněním o světě mně milý telefonicky sdělil, že zemřela fotografka, jež s obdobnou pozorností k zasutým věcem a dějům světa jako sdělující filozof obzírala a zaznamenávala skryté a přitom podstatné rysy lidských prostředí a životů. Z několika setkání s její prací i osobou mi též byla obdobně milá. S lítostí jsem usoudil, že je pozdě vzdávat poctu jejímu jakoby samozřejmě smělému a samostatnému duchu. To jsem měl, jak se patřilo, udělat za jejího života. Ale setrvačně návykové obřady loučení s pozůstatky po duchu nabyly bezděčnou zásluhou místního sta mocných aspoň v ojedinělých případech změněného a charakterově určitého rázu. Je z nich v těch případech očividný doklad, že tu smělost a samostatnost ducha v tom Či onom stupni v hrstce lidí trvá a že se mezi těmi lidmi pociťuje i fakticky projevuje solidarita. Datum a hodinu pohřbu dodal filozof. Byl jsem u příslušného zřízení včas. Spíš předčasně. Za svty už přehnaně dlouhý pobyt ve světě jsem takových budov viděl hodně. Té strašnické jsem do nedávných let říkal přebujelé nádraží. Připadalo mi pro jednosměrnou jednokolejku nabubřelé. Kdykoli totiž vysoká opona za příslušně jímavého varhanního doprovodu zúžila vzhled na scénu se schránkou pozůstatků, dala se tato schránka do kymácivého pohybu nazad ze scény. Už asi dva či tri roky se nejezdí. Nejsou kolejnice, nejsou kolečka. Nevím. Nejspíš nejsou lidi. Navíc k tomu, že tento nádražní efekt příslušné instance vcelku záslužně zrušily, jel jsem — zatím mimo — v poměrně nedávných měsících s LV. Ve fejetónu pak podle pravdy zaznamenal, že se mě zeptal: 206
básník? Stojím před knihovnou, jsou v ní všecky jeho knížky s věnováním, listuju a čtu, řadu jeho básní znám dosud zpaměti. Které z nich mám nejraději? Ty milostné. Jsem už dávno toho názoru, že Oldřich Mikulášek je největší moderní český milostný básník. Ne milovník jako Seifert, ne zaklinač démonů jako Holan, ne hedonik jako Nezval, ne hledač zátiší jako Halas. Je milenec a muž. Láska u něho chodí ruku v ruce se smrtí, stejně vážná a osudová, stejně zasahuje tělo i duši, je stejně šílená i prostá, stejně nevýslovná a nutkající k vyslovení, stejně usiluje nás mít a vystavit nás tváří v tvář věčnosti. Zrcadlí vesmír, který se rozprostírá mezi milujícími. „Láska je, když nelze, nelze jinak." Ale to přece platí i o poezii a o lidském osudu vůbec. Drahý Oldřichu, ta lekce neskončila. Milan UHDE, Brno
K poctě Emily Medkové zapsal pozdě v září 1985 Zdeněk Urbánek a věnuje ten zápis Ivanovi Dubskému „Co dnes dávají?" Takže se hodí nazvat to přístřeší pražským pohřebním divadlem, zdaleka však nikoli jediným. Dole na nábřeží Čerstvě pozlatili největší konkurenci a dokonce ji rozšířili o dvě menší krematoria. Podle některých tam asi chybí dost žáru: říkají těm útvarům akumulační kamna. Ať tak či tak, strašnická odbavovací stodola mi při architektonické studenosti a naprostém nedostatku vynalézavosti připadá jako krematorium nejméně účastné a velmi neuctivé vůči zesnulým i pozůstalým. Jiným tenhle druh symetrie možná vyhovuje. Vpravo malá síň odchodů pro méně želené. Uprostřed velká síň pro věhlasnější zaniklé občany. Vlevo shromažďovna pozůstalých či oficiálních uctívačů před významnějšími obřady. Zmrazuje už mříž daleko před průčelím. Proč by ovšem mříž ve vratech na hřbitov zmrazovat neměla. Zatím pohřební host zůstává v příslušně ponuré psychické rovnováze. Hůř je mu, když na symetrické protivrátnici vpravo od skutečné vrátnice čte v zasklené skříňce na zdi denní Drogram divadla. Jako se na nárožích krematoria při řece vyvěšují návěští DNES ODPOLEDNE či DNES VEČER, tak se tady strojopisně sděluje, kdo dnes v kolik hodin bude spálen. Význačná a po svém podivuhodná bytost zdejší výtvarné i jakékoli jiné kultury posledního půlstoletí si od příslušného úřednictva nevysloužila ani řádné hláskování svého jména. Je tam T, kde má být D. Příjmení odešlé fotografky, jakkoli prosté a jakkoli zároveň známé její vlastní zásluhou, může tu a tam někomu připomínat, krom jejího vynikajícího malířského manžela, odešlého před deseti lety, i
jejího tchána, který tisíci stránkově zapsal a sporně dotvořil svou legionářskou zkušenost v Rusku za první světové války, nebo též malířova bratra, původně hudebního kritika, nyní pozměněné působícího v bývalém centru monarchie, kterou otec pomohl rozbít Kremační úřednictvo možná konspirovalo. Kdo u nás kdy může s určitostí v ě d ě t Některé pohřby bývají objektem stonásobně střeženějším než samoobsluhy, benzínové stanice či pošty, kde k loupežným přepadením docházívá relativně mnohem Častěji. Takže se možná mínilo zatajením přepadení předejít Ale ten, který stál přesně u pi-ostředního sloupu nádražní či pohřebně divadelní symetrie, zjevně konspiraci prohlédl. Věděl, kde a na co se čeká. Nad bledou a hubenou starou tváří, přerušenou převislým bílým knírem, měl posazen měkký černý klobouk s poměrně širokým okrajem. V okamžiku, kdy mi padl do oka, byl jsem už uprostřed mrazivě vydlážděného pros trans tví před nádražním průčelím. Jiní nikde. Ústup byl nemožný. Ostatně proč mu mizet Bez smyslu pro zrnka humoru se ani pohřby nejuctívanějších, či právě ty, nedají dost důstojně s n é s t Jen co jsem pozvolnou smuteční chůzí k němu došel, starosvětsky pozvedl černý klobouk a řekl: — Dobrý den. S— soudruh Ur— Urbánek, ne— nemýlím se? Ať to komukoli připadá jakkoli divné, ten soudruh teď, třetinu století po sezóně, jež pro mě navíc sezónou nikdy nebyla, mě ani trochu nezaskočil. Skoro jako bych ho byl čekal. Muž v černém klobouku, při každém z pořídkých setkání za dlouhá desetiletí vždy ke mně uctivý a vlídný, je totiž osobou snad až trojjedinou. Při jedné příležitosti snad asi před dvaceti lety jsem ho méně bledého, s knírem teprv mírně prošedivělým a bez černého klobouku spatřil za jízdy podél Sparty vzadu na Závraží, jež tak z Letenské pláně přezval KL v tom krátkém Čase, kdy ze sadového okraje pláně hleděl na Prahu velký pomník jistého opomíjeného státníka. Muž, tehdy prostovlasý, výraznými gesty před Spartou ukazoval stranicky jistě významným čalouníkům, kde draperii na předprsni improvizované tribuny k oslavám květnových dní (1.5. 9. V., jak se teď úsporně hlásá) mají víc nařasit či naopak narovnat Jak mi bylo vysvětleno, byl dlouholetým šéfem výpravy Národní fronty. Jenže jsem ho relativně nedlouho předtím zažil, jak vede skupinku pěti lidí v čele s Jiřím Kolářem napříč botanicky znešvařenou halou procovské košířské vily, kde ovšem byl jen v podnájmu. Když jsme vystoupili v hale o patro výš, ve dvou či třech pokojích se před námi rozvinula vynikající sbírka obrazů ortodoxně i svobodomyslně surrealistických Či prostě krásných, od Šímy po Ernsta. Nedá se zapomenout Doufám, že to podnes existuje. V tom smyslu jsem se též při podání ruky muže v černém klobouku zeptal: — T— to víte, ž— že to ex— ex— ex— Budilo to podezření, že aspoň část té vzácné a pozoruhodné sbírky podlehla nutnostem obživy. Ale nedovolil mi vzpomínat Objevil se třetí díl trojjediného. Sehnul se k patě středního sloupu v nádražním průčelí, s prosbou o podržení mi po-
dal svazek pěti smutečně schlíplých růží a opřel si o pokrčené koleno údajně elegantní či aspoň patřičnou kufříkovou aktovku pilně poslušných technologů a byrokratů. Otevřel tu podezřelou nádobu, a když se vzpřímil, začal mi ukazovat prvotřídně lesklé fotografické kopie, jež zaznamenávaly výtvarné objekty neschopné vzrušovat — aspoň mne —, protože jejich předobdoby byly o Čtvrt století dřív spatřeny v katalozích a na výstavách, v monografiích a ve čtvrtletnících výtvarného i jiného umění v zahraničí i tady. Truchlivo jako na pouťové střelnici, kde za pozorné trefy je pořád stejná gypsová opička s vypelichaným ohůnkem. Litoval jsem, ale k úchvatu ani k minimálnímu dorozumění nedošlo. Byly to variace na dávná drátěná a asamblážní témata. Z živé individuální zkušenosti jen chvějící se ruka muže v černém klobouku, jež mi ty lesklé plochy přidržovala před zrakem. To se rozumí, že jsem ze všeho nejvíc pochyboval o své zrakové i směrové chápavosti. Ale nedalo se se mnou nic dělat. Viděl jsem před sebou obkreslování v kvintě či v sextě pod poměrně inteligentním a zvídavým profesorem kreslení. Naštěstí pohřeb byl pohřeb a přihrnul se houf dalších. Jen jsem si ještě stačil vzpomenout, jak jsem toho trojjediného potkal kdysi v pozdních padesátých letech, skoro ještě mladého, svěžího a rázného: — P— po Praha 1 — lítá Er— E r n s t M— musím h— ho ch— chytit M— mějte se— se— Odšel jsem s jinými do odjezdové haly. Po varhanním úvodu vešel na polokruhově obtočenou kazatelnu vedle jeviště černě oděný, podsedlý, snad až pritloustlý muž. S naprostou přirozeností i s jistým půvabem se loktem opřel o studeně mramorový okraj řečniště a začal. Prvně v životě jsem v tom stodolovém prostoru rozuměl každému slovu. Bylo to rozumné, věcné, tím dojemnější. — Připadl mi smutný úkol, abych se za surrealistickou skupinu, za přátele, za příbuzné rozloučil — Ač jsem zemřelou za ortodoxní surrealistku nikdy neměl, samozřejmá prostota, s níž to řečník za dnešních časů z kazatelny pronesl, dojímavě okouzlovala jako příhodná pocta samozřejmé prostotě a objevitelství Emily Medkové. Když jsem bok po boku s někdejším spoluzakladatelem dvoučlenné jičínské surrealistické skupiny opouštěl tu výhradně odjezdovou dvoranu, muž v černém klobouku už stál u téhož středového sloupu, růže sice předtím k poctě zesnulé odložil n a j e d e n z prosceniových schůdků, ale úředně neposkvrněnou kufříkovou aktovku měl připravenu. Byl by stačil zákmit zájmu, aby se tu aspoň v malém otevřel bleší trh surrealistických či neomodernistickýeh artefaktů. Za nešťastně pozdního nepochopení toho nabízeče tu končilo loučení s bytostí, jež oporu školy a směru nepotřebovala. Osaměla a důstojně i navždy výrazně byla a zůstává sama sebou. Byl smutným mužem na svém místě, aby na to upozornil. Praha
207
Ludvík
Vaculík
Odpovědi
před budapešťským kulturním forem 1. Jak cítíte svou situaci ve vlastní zemi nepublikovaného spisovatele? Poměry mě stlačily ke skromnosti, jez člověku sluší, ale zároveň mě okrádají, což Člověka hněvá. Oželel jsem (bez žalu, protože pomalým odvykáním) všecko to, co dělá novinářův Či spisovatelův život výjimečným, vzrušujícím a jaksi voňavým: a) mít jméno a slovo k věci, b) mít přístup k informacím, na zajímavá místa a k výjimečným lidem, c) pracovat k úspěchu a cítit jeho dosažení, d) cestovat a studovat, e) odevzdat sena čas nějakému uloženému či přijatému úkolu, a pak zas třeba zmizet do klidu, ticha a neznáma. Ponižuje mě, že se nemůžu tu doma živit tím, co umím. Vadí mi, že své záležitosti musím většinou nechávat jiným lidem, většinou přátelům; často však neznámým lidem v zahraničí, a myslím, že mě to i jaksi kazí. Přestože píšu pro zdejšího Čtenáře, čím dál víc musím počítat s tím, že odezvy i platu dostane se mi od čtenáře zahraničního. To vědomí mě pobízí k tomu, abych své psaní rozpínal přes hranice své vsi, jenže nemožnost cestovat a poznávat okolí sráží mě znovu na českou náves. Proto někdy nepoznám, kdy jsem originální a vtipný a kdy jen zajímavě blbý. Je utrpení cítit za věci kolem sebe odpovědnost jako odpovědný člověk, ale nemít na ně žádného vlivu jako člověk bezcený. Voliče komunistických stran v demokratických zemích upozorňuju, že toto je inlbec nejtěžší trest, jenž je čeká po vítězství. Je pro mě Často velice těžké udržet si dál zájem o lidi i věci, pěstovat si velkorysé myšlení a sbírat v sobě ochotu pomáhat někomu. Je třeba veliké síly, za niž člověk musí být vděčný svým rodičům, vychovatelům, rodině a přátelům, aby si uchoval rozum a rozvahu, někdy dokonce jen odvahu do každého dne, když po léta se zdá, že žádná dobrá práce, tedy ani žádná dobrá kniha nemá smyslu. —Někdy však jde z toho úleva: že kniha, nebo všecky knihy, co člověk může napsat, nejsou tak důležité, jak si myslel dřív! Z knihy se nestřílí. (Rozuměj: nemá vliv na válcování silnic.) Ale zároveň Člověk ví, že dělat něco jiného než psát má ještě méně smyslu: tedy psát, ale skoro nic od toho osobně nečekat. Četba starší české literatury, memoárů, korespondence a šťastně nahmátnutých stránek z dějin trochu pomáhá 2. Jak cítíte tuto situaci jako příslušník národního kulturního společenství? Tuto otázku skoro nejde od první oddělit. Jako národní kulturní obce" musím — upříslušník krom bodu 1 — přemáhat strach o národní existenci, přemýšlet, má-li vůbec smysl... a prozatím odporovat tupé síle nebo možná lotrovskému plánu (slovo „lotrovskému" z opatrnosti beru zpět), jež chtějí kulturu jako kolektivní vědomí a 208
svědomí změnit jen v ozdobný omamentna fasádě moci. Před členy „kulturních obcí" jiných národů se stydíme za to, kdo nás reprezentuje, v Čem žijeme a jak vypadáme, zvlášť když vím, že šťastnější národy ani nejsou lepší než my, jenže nespadly do cizí kaše. Naše národní kulturní obec žije trvale v urážce, když musí snášet zpupné šafáře, kterým maminka ani tatínek ani učitelé nevštípili úctu k práci a myšlení druhého Člověka a kteří nechápou, že kultura je samostatná. Tím nechci říct, že se náš stát v žádném smyslu nezajímá příznivě o výsledky kulturní tvorby nebo, že pod jeho dozorem nevznikají žádná dobrá díla. Ale platí to, co jsem o tom řekl asi před dvaceti lety: vznikají přestože, nikoli protože! 3. Jaké kroky by mohla učinit státní moc a její instituce k nalezení východiska? Otázka má význam jen jako projev zdvořilostv jako kdyby si „státní moc" a „její oficiální instituce" nějaký tíživý a kritický stav kultury uvědomovaly a chtěly jej řešit. Naopak! Tento stav je jejich dílem, vždyť si z toho právě letos dělají veliký svátek! 4. Co postrádáte nejvíc v existující izolaci? Co očekáváte od Evropského kulturního fóra? Osobné mi nejvíc chybí cestování. Obecně je náš kulturní život mrzačen i tím, že tvůrcové kultury, ale ani kulturní veřejnost nesmějí poznávat nová, experimentální, problematická, originální či elitní a vůbec výjimečná díla zahraničního (západního i východního) původu, jež chtějí vzdorovat konvenci, konzumnu Či komerci. Od Evropského kulturního fóra nečekám nic. Ať se tam řekne či stane cokoli, nemůže to zapůsobit příznivě na něco tak umíněného a zároveň ustrašeného, úzkoprsého a nesamostatného, jako jsou lidé, kteří umějí jenom zakazovat, poroučet a „schvalovat", ale sami nic nestvoří a ničemu nedopřejí volnost písničce ani plakátu kreslenému křídou na zdi, noclehu v lese ani bytovému družstvu, potoku ani stromu. 5. Jak by mohly k překonání mrtvého bodu přispět zahraniční osobnosti a účastníci? K překonání „mrtvého bodu československé kultury" nemohou nijak přispět žádné zahraniční kulturní instituce Či osobnosti, pokud protistrana, s níž jednají, nebude v ústupku hledat politickou výhodu. Kultura by si brzo pomohla sama, jen kdyby ji nechali být! Otázky jsou oprávněné. Připadají mi však stejně zbytečné jako odpovědi na ně. Je to, jako kdybyste se zeptali, co může kráva dobrého udělat pro kvítka v trávě. Odpověď je prostá přestat je žrát Ale může to kráva? Nemůže! Proto nemá smyslu zvát ji na nějaké konference, semináře Či sympozia o kvítkách. Ona tam ovšem ráda přijde, aby vypadala lip, ale co tam řekne nebo podepíše, má cenu kravince. (Vysvětlení pro čtenáře, jenž ví, že obvykle se vyjadřuju zdrženlivě a smířlivě, a proto se teď diví. Tento tón si u mne objednala 23. dubna 1985 Praha
Ondřej
Vaculík
Pochvala Dnes jsou ty domy ve Veletržní ulici zase škaredé. Okr světlý i bílá změnily se ve střední šeď, původně světlé odstíny zelené, červené i hnědé prozatím ustrnuly na hranici tmavé šedi. Nebo světlé černi? Odhaduji, že během dalších deseti let tmavší odstíny přejdou v čerň nejčernější a ty světlejší, doufejme, budou stále světlejší. Hehe. Ovšem nyní nejde o žert plynoucí z potměšilé zatrpklosti, ale vlastně naopak: původně neveselá příkoří mění se pod vrstvou prachu na veselé vzpomínky. A tak si stojím proti těm zase škaredým domům normálně, polospokojeně. Usmívám se, jako se usmívá zahrádkář, jenž také nemá nikdy vypleto. Neřád se mu zakořenil jako křen a roste si pořád dál. Vidím to jako dnes, čím dál víc to vidím jako dnes: Vlevo ode mne stál na lešení Mirek Poříčský, kterému se říkalo Poříčák. Je sehnutý nad kbelíkem, ve kterém rychlými pohyby své dosti již zapracované lžíce mísí maltu. Bylo mu dvacet sedm let, má dvě zdravé děti a manželku, se kterou se právě rozvádí, zrovna se soudí o svépomocně zbudovaný družstevní b y t Obzvláštní důraz klade na přípravu malty: „Maltu si musíš, Ondřej, pořádně vymísit Protože Štolba, ten u míchačky, možná už si si všim, je trochu lajdák a míchačku naplní málem vrchovatě, takže směs na dobré vymíchání nemá prostě prostor. Víš, nemá se kam p ř e s e j p a t My už jsme mu to říkali kolikrát, ale on jako probouzející se alkoholik nevěnuje tomu . . . má nás prostě na karháku, jak se říká. Víš, je mu to prostě u prdele. Někdy je to v životě, jako bys skutečně házel hrách na zeď. Ale když si tu maltu takhle pořádně vymísíš, trochu omastíš, trochu přiředíš, pak se dá ř í c t . . . ona je to teda trochu zdržovačka." Vpravo zaskočil za chybějícího Dohnala zedník Smýkal, kterému se říkalo Smejkal. Byl to takový mlčenlivý a věčně ukřivděný asi sedmatřicátník, který ať dělal cokoli, vždy s pocitem, že on má zrovna to nej horší. Však také Dohnal, pokud byl v práci, mírně v legraci i mírně vážně napodoboval dědka Majera, vztyčil třaslavý ukazovák a stařecky podzviženým hlasem vícekrát opakoval: Smejkale, ty seš blbej, ty seš dobrej akorát na dvorečky. (Dvorečky byla myšlena jednoduchá fasáda obrácená dovnitř bloku, do dvora.) Pravda je, že Šmejkal se při těchto slovech usmíval dost nechytře, možná hloupě, snad opravdu přiblble. Patrně nevěděl, jde-li skutečně o fór, a pokud si tak snad i myslel, nebyl mu fór zrovna po chuti. Vzpomínám si, že později mě pan parťák několikrát poslal na dvoreček, abych mu přesně zjistil, jestli tam Šmejkal vůbec něco dělá. V den svého svátku se Šmejkal jednou dost napil a vykládal nám, že on na dvorečcích vlastně zastává funkci parťáka a podchycuje tam pracovní morálku. Musí dohlížet na dědka Majera, který, ač řemeslně na slušné úrovni, tam občas dělával za trest, za nemístné řeči, jimiž parťáka popichoval a ostatní obveselo-
val. Nevěřili byste, říkal v den svého svátku Šmejkal, jak dokáže být takový starý člověk neuvěřitelně líný. Po letech jsem Šmejkala náhodou potkal na Praze dvě. Byl trochu zestárlý, ale zdál se spokojený, protože za z díval ve výtahových šachtách pracný pro uchycení ocelových vodících tyčí, tedy konečně to, po Čem na Praze sedm marně toužil. Nakonec mi důvěrně sdělil: „Řeknu ti, že Praha sedm se nedá s Prahou dvě vůbec srovnávat Schválně to zkus a uvidíš sám." Bylo-li již srandy ohledně Šmejkala přespříliš, pan parťák nás okřikl: „Nechte Šmejkala Smejkalem a běžte dělat" V tu chvíli zase Dohnal, byl-li zrovna v práci, sušej)odotkl hlasem dědka Majera: „Šmejkal zůstane Smejkalem." A parťák klidně řekl: „Dohnale, ty si vezmeš kladivo a půjdeš na dvoreček taky." A několikrát se stalo, že jsme po ránu rozzlobili v maringotce pana parťáka všichni, takže nás poslal na dvoreček všechny. Ale pak se přiznal, že si tam sám vpředu připadal jako za t r e s t Na dvorečku sice chlapi nemohli pokřikovat na pěkné paní a dívky, ale zato nahlíželi okny do kuchyní, spíží a záchodů. Čůral-li někdo z nás na lešení, po zedničku, přivrácen ke zdi, pan p a r ťák volával: Paní, zastavte si tam tu vodu. I pro mě byly vlastně dvorečky přijatelnější. Protože vpředu jsem se pokřikování po pěkných paních nikdy nezúčastnil, schválně chlapi vymýšleli neuvěřitelné nehoráznosti, ke kterým dodávali: „To křičím já, ten mezi PoříČákem a Smejkalem, ten brejlatej a vyčouhlej, co se tváří jakoby nic, ale jen se koukněte, jak se červená!" Nebylo to sestrojeno příliš věrohodně, ale vskutku jsem se červenal. Dohnal zavdával k posměchu jen malou příležitost, chodil do práce co nejméně. Zato dědek Majer, přesný a spolehlivý jako stroj, trpělivě trpěl s úzkými, pevně sevřenými namodralými rty, když mu chlapi s výsměchem předhazovali, někdy i několikrát denně, že jeho dům v Jinonicích je přilepený na skále. Parťák ve svém prvním období, před vypuknutím vředové choroby, býval někdy prchlivý. Jeho spravedlivého hněvu jsme se báli. Neměl-li se Dohnal k dílu dostatečně pohotově, křičíval: „Bídáku, vole, střevo horácký, roztrhnu tě jako hada, co děláš, kde furt seš, kam koukáš." Až se mu otevřel v žaludku vřed a doktor ho upozornil, že to také může být z věčného rozčilování, ostrým pohledem špikoval Dohnala, nerozčiloval se, ačkoli zloba jím mocně cloumala, ale klidně a syčivě pravil: „Moc spokojený s tebou, chlapče, teda nejsem." V době zaléčování vředové choroby si nás střídavě posílal pro kyselé mléko, a aby snad žaludek zbytečně nedráždil, i úsporně mluvil: „Ano, chtěl jsem ho studený, ale kyselý, vole." V době, kdy se operace nakonec stala nevyhnutelnou, řekl Dohnalovi: „Hochu, mnoho práce teda nenaděláš. Ale mně už je to jedno." V poslední den před nástupem do nemocnice, 209
v obavě z posledního dne vůbec, sdělil nám dost důvěrně, tlumeně, ústy přivřenými: „Jako dvanáctiletý kluk jsem v nešťastně náhodě vystřelil prakem sestře oko. Rodiče mě proto stáhli z výuky houslí, surovec nemůže na housle hrát, a vyslali vyučit se zedníkem, to je práce pro surovce. Proto takhle trpím." V onen den se horký dech rozpálené dlažby Veletržní ulice, nasycený prachem a olovnatým dýmem, tetelil až do výše šesté lešenové podlahy, kde jsme zrovna pracovali my. „Člověče, Ondřej, koukej, co si to nesu. To je nová limonáda, jmenuje se Liberta, to si běž koupit taky. Heleď, já si ji takhle dám do kbelíku s vodou, aby se trochu ochladila. To si pak udělej taky tak. Ale nechci ti radit. Víš, já když jsem začínal a na různé věci se ptal starého Lojzy, většinou mlčel, nebo řekl: Jen si, Poříčáku, pěkně bádej, bádej, já jsem taky musel bádat. A pořád se střamlal ke mně ramenem, abych mu neviděl pod ruku. A takový já být nechci. Jen si běž pěkně obstarat něco k pití, vždyť ledviny potřebují tekutinu." Jenže obstaráváním limonády bych se moc zdržel od práce, přitom mám pořád co dohánět. Fasádními skobami honem upevňuji lať, zatímco Poříčák si objednal u Štolby kbelík s vodou, do které teď vkládá svou limonádu. Ještě ji několikrát ponořil a vynořil, znovu ji prohlíží proti světlu, znovu noří do vody a přitom říká: „Oni to pojmenovali Liberta, kdoví proč, ale chuť to má prý docela lahodnou. Ale jestli nám nesprchne, nebo se neochladí, během třech dnů nebudou ani limonády ani pivo. Že bych si tak ještě dvě nebo tři ty Liberty koupil do zásoby? Co říkáš, Ondřej?" „Asi bys měl," odpovídám a pomocí štětky zakrápím staré zdivo vodou, „co je to vlastně za sloh?" „Asi nějaká secese. Že to nepolíváš fankou," radí Poříčák a podává mi ji. Nerad ji beru a toporně stříkám na zeď vodu. „Aha, ty to neumíš," diví se, „vás to neučili?" „Ne. My jsme hlavně starý betón roztloukali na bubenském nádraží." „Musíš mít v zápěstí tu ruku elastickou," dál radí, a přitom fankou elegantně rozprostírá vodu po zdi. „Já to dělám prostě takhle. Ale tady pak dej pozor, aby mi ta limonáda zůstala ponořená. Protože když zteplá, není lahodná a neosvěží. „VÍŠ co, jdi si koupit ty rezervní limonády a já se to tady zatím naučím," radím mu zase já a cabrám vodu na zeď. Vím, že voda musí z fanky tak vyklouznout, najednou vyhrknout, aniž by stříkala, což je vskutku dáno pohybem v zápěstí. Zkouším to a stranou sleduji PoříČákův sestup po žebřících, už je na chodníku, hlavu on nosí vždycky tak vzhůru, kráčí k obchodu. V tanečních hodinách nerad přiznával skutečný výuční obor, většinou se cítil být budoucím automechanikem. I teď nosí montérky „lacláče" a nerad je shledává potřísněné maltou. Přál j s e m si, abych ve chvíli jeho příchodu už poléval vodou stejně jako on. „Vodu, pane Štolba, prosím vás, honem, můžete mi poslat vodu?" Zespodu j s e m zaslechl skrumáž nesrozumitelných slov, v paměti mi utkvělo dost obtížné — nesrsral. Až o něco později se 210
z úzkého stínu protějšího domu odlepil i Štolba a kymácivě, o jedné noze kratší, kráčel k sudu, „co ty tam s tou vodou děláš," znělo dál nevrle. Slyším lomcování žebříky, to už leze Poříčák: „Tak si, Ondřej, představ, že už tam měli jenom dvě basy. Tak nevím, jestli jich nemám pořád málo. Ukaž, takhle to dělej," vzal mi nástroj z ruky a znovu ho nechal rozehrát. „Ale nestrkej mi tam to rameno, ať vidím." „Člověče, budeš muset ještě hodně b á d a t " I ze svačin jsem chodil dříve než ostatní, abych dohnal neohrabaností zameškané, napravil zkažené. Abych už dohnal aspoň Dohnala, jenž mnoho ztrácel častou nepřítomností. Tak sice teď nenápadně za příkladného stavím sám sebe, ale co mám dělat, když s takovým přístupem k věci se setkávám pořád nejvíc u sebe. Jemně jsem maltou prostříkal okapničku mezipatrové římsy, abych v ní mohl „vynést" obloun s výžlabkem. Okapničku jsem zhruba srovnal latí, výžlabek je záhodno nejprve vytáhnout hranou rajblíku podle pravítka ještě v měkké maltě, a pak rovnoměrně zaoblit, vymodelovat v maltě už mírně zavadlé. Jenže než jsem se dostal s nanesením malty z jednoho konce na druhý, na začátku už byla malta více než zavadlá, kdežto na konci ji ještě měkkou rajblík strhával. První dva metry mezitím rovněž dozrály k oškrabání. „Práce jedna zatrachtilá," snažím se přivábit ku pomoci Poříčáka. Ale přišel pan parťák, chvíli neříkal nic, pak pokýval hlavou: „No jo, takhle přeschlá malta je už nezpracovatelná. O tom se každý musí přesvědčit sám." Za hodinu přišel znovu a upozornil mě: „Bacha, to je opuka, Ona furt jako pije, furt je to dobrý, ale najednou přestane a začne ti to padat a už to nedáš dohromady. Posloucháš, co ti říkám? Kdo si myslíš, že to bude po tobě zase d ě l a t " V tu chvíli mě citelně zasáhlo slovo „zase", copak se snad muselo po mně něco opravovat a dodělávat? Pokud vím, všechno jsem po sobě opravoval sám, dobrovolně a bez říkání, jednou dokonce v sobotu. Dneska už vím, že pan parťák tím nemířil přímo na mě, ale myslel tím náš obecný případ, Blážu, Vokatého, Hájka, ten náš strašlivý průměr, přiblblý ranec, z něhož nevede otvor, kterým bys hlavu prostrčil. Jenom nás pak přesypou k Dohnalům, ke Smejkalům a nakonec k Poříčákům. Ačkoli se mi poznámka pana parťáka v tu chvíli nezdála případná, najednou vskutku zdivo přestalo „táhnout" a pracně vymodelovaný, „vynesený" oblounek se prostě neunesl, urval a kecnul dolů. Nahoře zbyl jenom mokvavý opukový podklad. Padající oblounek trochu vychlípil i okapničku, rychle jsem ji lžicí přimáčkl, tím „vytáhl" vodu a okapnička kydla také. Aniž bych zevrubněji něco vyšetřoval, honem nanáším do vypadlých míst novou maltu. Vtom si všímám zprvu slabé trhlinky, jež sílíc se rozeběhla odprostředka na obě strany. To se celá masa malty odlepila od zdiva a chvíli zůstala zavěšená na fasádní lati, dokud se pod její vahou nevylámaly skoby. Vzápětí se celý komplet řítil spárou mezi fasádou a lešením dolů. Zespodu, z chládku u zdi se ozval chrchlavý
smích, z něhož nahoru prorážely nové chuchvalce nesrozumitelných slov. Hnal jsem se k žebříkům, abych si z břečky na chodníku vzal lať a skoby. „Nikam nechoď, zůstaň tam, já to to všechno pošlu/' ozvalo se zdola chrchlavě a naštvaně. Celý roztřesený upevňuji lať a přitom si v duchu říkám: Horší to není. Jenom prostě celé znovu. Přál jsem si, aby řádná pracovní doba vedla alespoň do setmění. Sebral jsem z lešení maltu do kbelíku, poříčákovsky zadělal s vodou, přimastil trochou cementu a znovu špricuji. Už tolik nedbám na pořádek kolem sebe, brýle mi na vyzáblé a zpocené tváři stále sjíždí na špičku nosu. Přichází pan parťák a poznamenává: „No, teď to trochu vypadá, jako když datel klobe po červu. Ale člověče, až se ti to povede, tak ten tvůj kousek římsy bude držet nejvíc, protože to máš bezvadně provlhčený. A říká se, že voda, to jsou zedníkovy hřebíky." „Člověče, Ondřej, ono je takový vedro, že já už musel kvůli ledvinám vypít tři Liberty, takže na pátek nemám nic. Možná si vezmu dovolenou," říká Poříčák a štětkou pečlivě omývá své latě. Také Smejkal už ukládá do kbelíku nářadí, já ještě úzkým rajblíčkem zahlazuji a upravuji profil římsy, protože se mi to pořád nějak nezdá. Zřetelně slyším Štolbův řev, že dneska je toho víc dole než nahoře. Před koncem pracovní doby uklízí chodník. Opírám se o zábradlí a shlížím na ruch Veletržní ulice. Ulice je přeplněná auty, na chodníku jen pár chodců. Zdá se mi, že támhle ten, na rohu Kamenické ulice, jak je zelenina, jak teď přechází, to je přeci tatínek. Kráčí dolů, směrem k našemu bydlišti, jde asi tak střední chodeckou rychlostí. Má tmavě zelené kalhoty a světle růžovou košili s vyhrnutými rukávy. Vidím ho jako dnes. V síťové tašce si nese boty, které si byl vyměnit v obchodním domě Letná. Vidí mě, mává na mě, mávám mu také. „Haló, pane vedoucí," volá na parťáka, „náhodou jdu kolem, byl jsem si boty vyměnit, víte, tamty mi byly malé." Pozdvihl síťovku na úroveň hlavy, aby v ní ostře se rýsující škatule byla dobře patrná.
Parťák se vyklonil přes zábradlí a odpověděl, vzpomínám si přesně: „Tak boty jste byl m ě n i t To znám. A bude to lepší?" „Uvidíme. Chci se jenom zeptat, jak mi prospívá na lešení syn." A pan parťák, vím to přesně, odpověděl: „Chvilku počkejte, hned jsem dole." Ale nešel rovnou k žebříku, nýbrž phčopl si k mé římse a chvíli ji pozoroval. Pod plstěným kloboukem mu vyrážely husté kaštanové vlasy. Vráskami na čele pracoval nad každým okem zvlášť, nad levým pozdvihoval, u pravého popouštěl. Potom sundal klobouk a znovu překvapil značnou lysinou, velikostí slícovanou přesně na obvod dýnka klobouku, s níž kapesníkem setřel p o t Klobouk nasadil, přilezl blíž k římse a silným prostředníkem do ní začal dloubat: „Vidíš, jak jsi to tady zmršil? Jak ti to ubíhá? Aha, ty to rovnou děláš do perspektivy. Tenhle článek, tenhle buřtík, vidíš ho, ten jsi udělal na čtyřech metrech do ztracena. Tady to máš dvacet centimetrů, a támhle sotva patnáct. To takhle nejde." A dál prstem dloubal tak dlouho, až se odtrhl obloun, výžlabek i okapnička, až to zase začalo padat dolů. „Takže je to celé nanic?" zeptal jsem se a hlas se mi zatřásl. „No, to víš, no. Zítra š i j i vyneseš znovu. Dobře se vyspi, dobře se najez, chce to pevné nervy." „Pane vedoucí, nezapomněl jste na mě?" jasně slyším tatínka. „Ale nezapomněl, už tam lezu." Já se šourám jako poslední. Vidím, Štolba si prohlíží tatínkovy nové boty, teď se k nim přidává i pan parťák. Dobře slyším, jak říká: „Já nevím. Ty gumový podešve, někdy to tady takhle praskne. Co vám mám říkat. Dneska jsem ho musel pochválit A pane Vaculík, můžu vám říct, máte dobrýho kluka. Jen tak dál." A oba se zasmáli, nevím proč, ale vidím to jako dnes. Praha
Jan Kotík, 1978
211
Jaroslav
Vejvoda
Předposlední... Zajel jsem k okraji vozovky, zabrzdil a otevřel dvířka. Z mlhy, husté jako sibiřská metelice, jako kaše mých dětských let, vypluly dvě postavy, bez pozdravu se vsunuly dovnitř a zabouchly. Teprve v jízdě zašeptal Jurek vedle mě, v přestávkách mezi kašlem: „Den dobry," zatímco Luanda, ten černý vzadu, vyslovil pečlivě, co se naučil kdysi v Praze: „Tě pic." Kývnul jsem, viditelnost nula— nebo dokonce dvě — oči na stopkách, na konverzaci ani pomyšlení. Pak jsme vyjeli za město, mlha se rozlila do polí, už jsem rozeznával obrysy protijedoucích vozů a občas i ukazatele, nejen reflektory a stopky jako předtím, mohl jsem se pohodlně opřít a povídám: „Tak mladíci, zejtra šlus, vejplata a domů k mamince." Pozdě jsem si uvědomil, jak nevhodná je zmínka o domově a mamince vůči běžencům v nejistotě, jejichž největší obavou j e nucený návrat tam, odkud přišli. Ale mládenci pochrupávali. Jurek obzvláště výrazně, vždyť byl astmatik a tyhle mlhy a k tomu cizinecká policie, co mu Šla v patách, ho dorážely, nevydechl si pořádně ani ve spaní. Teď bublal, syčel a chrčel jako bílé páry všude kolem auta, jimiž jsme se prodírali sice podle tachometru značnou rychlostí, ale s pocitem dřepění na místě, spíše někde po flámu v barovém boxíku, než na silnici cestou do práce. Ten dojem posiloval zejména černý pasažér vzadu, který se na volném sedadle docela stočil do klubíčka a spal jako unavený pes v krátké přestávce mezi lovem. Ale honba nás teprve čekala, všechny společně ještě dnes a zítra, pokud to klapne a sluníčko rozežene tu vrahounskou mlhu alespoň k polednímu. Zatím to vypadalo spíše na celodenní polozatmění a tedy na interiéry a potom čekání. A proto přece nemá smysl nutit ke klábosení pomocníky, oba chronicky nevyspalé, jako my všichni kolem filmu, který se točí už několik týdnů dvanáct hodin denně a k tomu nějaké ty hodiny v noci. Zejména jsem je ale nechtěl předčasně budit kvůli tomu, o čem jsme nemluvili, že jim dvěma honička neskončí, ani když už se dávno nebude filmovat. Vlastně jejich útěk teprve potom začne. Oba přišli do Švýcarska v době, kdy ještě přežívala konjunkturální dobročinnost a uprchlíci, už nevítaní, nebyli nicméně odmítáni. Přibývalo jich však tolik, že azylové žádosti zůstávaly prostě ležet Teď, když se helvétská loď dle názoru institucí i mnohých občanů zaplnila k přetížení, začalo se spěšně a zpětně úřadovat, samozřejmě vesměs záporně. Odmítnutí uprchlíci měli po několika letech nejistého čekání odejít, aniž věděli kam. Nevěděli to ani moji dva pomocníci, kteří možná spoléhali na odklady s filmem. Vždyť jejich vyhoštění prodloužila cizinecká ( policie pouze s podmínkou „bezpodmínečně nutných natáčecích prací". — „Máte štěstí," řekl "jim věcně úředník pracovního úřadu, „že se na tu práci nepřihlásil žádný občan." — „Naštěstí nemáte rodinu," shrnul to úředník cizinecké policie, zvyklý na jiná utrpení, než jaká postihovala místní nezaměstnané, s pojištěním a ovšem i s domovským listem. Povo-
212
lil jim pak velkoryse odklad, ale uložil jim opustit zemi hned, jak se film dotočí: „ . . . jinak si pro vás přijdeme." Což znamenalo dříve či později deportaci. Té se však oba nechtěli dočkat Zatím každá hodina práce, a v tuto chvíli i každá minuta spánku, ukrajovaly z jejich krátkodechého štěstí. Dojeli jsme, stále ještě v mlze. Eejžův zkroucený moped však už svítil u vrat jako zabodnutá turecká šavle. Tohle vozítko měli Čumilové za vtip a zájemci o dobře zaplacené filmové džoby, které tu nebyly k nalezení, za trik. Vždyť už i filmoví režiséři na východ od Aše dávno jezdí v západních bourácích. Švýcarského rejžu na tomhle prskoletu by jistě nenamalovali ani do Dikobrazu. Jenomže tady byli, moped a jeho jezdec, jehož pořvávání skoro vyplnilo prostorný dvůr. Pracanti, kmitající v rytmu toho hlasu, se však nevzrušovali. Křik patří k natáčení jako housle k Daliborovi, čím více křiku, tím lepší hra, tvrdili pověrčiví. Ale já nejsem na hru, jenom na světla. Takže vím, jak to běhá, když se staví nebo bourá. V tom spěchu a hluku se prostě křičet musí. Zapíchl jsem to hned vedle prskoletu. Jurek s Luandou vyskakovali už při dojezdu, vždycky je budily brzdy, i když jsem je měl seřízené, stačilo pár písknutí, jako běženci měli lehké spaní. Padal jsem za nimi, moje místo za volantem už obsazovala skriptka, vozila mojí károu z nádraží přespolní pěšáky. Těch bylo mezi mladými herci většina, v téhle produkci bez hvězd a bez bouráků všichni. Ale to už jsem měl za sebou, zklamání před lety, když jsem poznával, že tady není Hollywood, ba ani Barrandov, a že i mis tří ci kmitají. Kmitali teď všichni, v Čele s pořvávajícím rejžou, také ti dva, co přijeli se mnou, ačkoli se na závěrečnou pitku jistě netěšili. Zato se těšil Venca, bývalý pražský taxíkář a šmejdil, tady řidič nářaďového vozu, který mi teď pomáhal s reflektorem. Bradou ukazoval na záda Luandy před námi a krajansky prohlásil: Zato se těšil Venca, bývalý pražský taxíkář a šmejdil, tady řidič nářaďového vozu, který mi teď pomáhal s reflektorem. Bradou ukazoval na záda Luandy před námi a krajansky prohlásil: „Tak včera už sme vozili víno. Bedny flašek, ňáká tesinská Červenka, rejža to byl koštovat a říkal, že je dobrý. A ten černej čurák mi vyprávěl, dyž sme ty bedny tahali, že mu dou tam v tý jeho prdeli po krku všichni, teda jak jeho bej valí souzi z partaje, tak ty partyzáni z tý Unity, no," odplivl si Venca, „tu Unitu mu věřím, byl to přece ňákej pohlavár, ruskej fízl, dyť byl v Praze!" V Praze jsme svého času bývali i my, dokonce i rejža, už dávno Švýcarák, který přišel kdysi v maturitním věku. Ten už si možná nepamatoval, co se v Praze říkalo, že u fízlů jsou všichni taxíkáři. Venca ovšem myslil agenty mezinárodního formátu a já přirozeně neviděl do minulosti angolského samotáře, jemuž jsme pro nesrozumitelnost jména jednoduše říkali podle města. Věděl jsem jen, že podstatou jeho tragédie, alespoň v jeho podání, byla vlastně ko-
medie. Když se vrátil ze studií slavistiky a žurnalistiky, pověřila ho nová vláda — většinou ostří hoši z džungle, jimž zřejmě unikal rozdíl mezi akademikem jako takovým a architektem-specialistou — stavbou mauzolea pro své členy, jíž měla být zahájena pyšná výstavba země. Adept jazykovědy, poučený v Praze zřejmě i v nefilologických oborech, si ovšem nedovolil odmítnout vládní úkol a ani ho nenapadlo kritizovat budování nákladné vládní hrobky v zemi, která volala po jiných stavbách. Jeho zločin spočíval v neopatrném sdělení přátelům, že ocel na potřebné součástky, snad na rakve, dodávaná ze Sovětského svazu jako nerezavějící, přichází už rezavá. Rovnou ze stavby ho odvezli do lágru na kraji džungle, odkud ho však při přepadu vysvobodila Unita. Partyzáni v něm ovšem poznali stavitele mauzolea, jehož tvářještě nedávno zdobila vládní noviny, takže ho přes jeho protesty a pokusy o vysvětlení nutili pod pohrůžkou předhození krokodýlům k projektování podzemních nemocnic a jiných potřebných staveb. V potyčkách se naštěstí promíchaly fronty a stavitel z donucení unikl projektům i krokodýlům k sousedům a odtud, s pomocí kontaktů, o kterých nám nevyprávěl, do Evropy. Agent spíše bývalý, protože v Alpách nasazují cizí mocnosti j i s t ě j n é n ě nápadné zvědy, než jsou angolští černoši. Řekl bych, že možná i bývalé pražské taxíkáře. Ale to už jsem v říši dohadů, na jejichž základě bych si netroufal posuzovat konkrétní osudy. Místní úřady však o nich musí rozhodovat Takže barvitý Luandův životopis, jehož nositele v lágru zakopávali zatím jen po bradu, shrnuly do sdělení, že se žadateli o azyl nepodařilo přesvědčivě doložit, že byl ohrožen. Stejnou zprávu poslali ovšem i Vencovi, který přijel přes Jugoslávii, což o ohrožení nesvědčilo. Co bude, donutí-li ho k návratu, nebylo zvažováno. K nim se do třetice družil Jurek, bývalý filozofický poradce dnes zakázaných odborů v Nové Huti (i takové bývaly v Polsku doby), který přijel na řádné odborové stipendium a když generál vyhlásil stanné právo, zůstal. Teď mu sdělili, že pronásledován nebyl, což nikdy netvrdil, a že spekulace o budoucím pronásledování, byť důvodné, jsou v azylovém řízení právně nerelevantní. A šmytec. Všichni tři neměli co nabídnout ani do zámoří. Úředníci věčně obležených zámořských ambasád si totiž ze zástupů žadonících vybírali bez rozpaků pouze ty politické uprchlíky, kteří se na útěk připravovali studiem perspektivního oboru nebo alespoň dlouholetým budováním vhodného kontaktu. Jurek, Luanda a ovšem i Venca však neměli ani inženýrský diplom v elektronice, ani strýčka za mořem. Navíc se vynervováný Jurek diskvalifikoval už v čekárně u protinožců jedním ze záchvatů, které ho braly ve stresu teď skoro pořád. Angola zase nebyla v žádné při stého val ecké kvótě a kvalifikace slavisty s vedlejší praxí stavitele mauzolea by mohla otrlé imigrační úředníky jenom rozesmát Takže to Luanda ani nezkoušel. A krajana, který po pražsku lezl do Ameriky zadem, zahradou, poučili hned na místě dva svalnatí černí strážci v civilu, že v Americe je taxíkářů d o s t Taky negrů, mínil Venca, jehož reálně socialistický rasismus se tímto zásahem ještě vystupňoval. V ne-
záviděníhodné situaci běžence ohroženého deportací ho hřálo pouze vědomí, že jeho černý spolupracovník dopadne v Angole hůře než on v Ruzyni. Také teď oživle vyprávěl: „Von ten Lumumba dělá ramena, že ho do tý africký prdele živýho nedostanou. Tak sem se ho ptal, z čeho má vlastně takovej vítr. Že sem čeť v novinách, že tam vězňům jenom usekávaj ruce . . . a von na to," utíral si Venca slzičky smíchu, „že to dělaj Arabáci zlodějům. Ale lidi jako von, že tam u nich házej krokodýlům. Teda c e l ý . . . " Vzepřel se na okamžik o rám dveří a doložil: „Že prej ale stejně veme kramle. Ze zdrhne hned po vejplatě. Říkal, že nás potom třeba všechny zalígrujou, aby nás mohli vyvézt Tak je prej lepší vzít roha h n e d . . . " Nadechl se a shrnul to, co nikdo z nás nevěděl: „Ale kam?" Reflektory už nasvítily kout sálu, kde se bude točit, do stínu se namačkali zvědavci, ale brzo je to omrzí, až to pojede dvacetkrát a pak, možná v jiném koutě a s jiným pozadím, ale to samé v růžovém, třeba zase dvacetkrát Herci už v kostýmech, vlastně v nich přijeli, tohle není film ze středověku, ani z lepší společnosti, převlíkat se nikdo nemusí. Také na šminkování se tady moc nedalo, jenom někdy trochu tělky a pudrovat kvůli světlům. Prostě civil. A teď už pohyby, rány, pak jen hlasy, stažené do šepotu . . . to naklusal rejža. Ale zastavil se v běhu a o něčem se začal vzrušeně dohadovat s chlápkem v plášti, co pochodoval beze spěchu za ním a zabrzdil sám od sebe. Na poklid ve své přítomnosti ovšem nebyl náš šéfík zvyklý, v zásadě ani na odpor, tak se rozeběhl v kruzích a začal toho chlapíka tlačit ven, z doslechu. Jenomže mu klamání tělem nevycházelo, chlápek stál na fleku a na svém, takže jsme se všichni, ještě plně zaměstnaní, stahovali kolem, uši v pozoru. A bylo nám jasné, že jsme tu scénu, jako už tolik předtím, asi připravili zbytečně. Nikdo ale nevypěnil. Jobovky byly při tomhle natáčení místo kafe. Vždyť ta story, co jsme ji točili, předjímala osudy tisíců, z nichž mnohé jsme znali. Tři z nich pracovali přímo s námi, nemluvě o statistech. Televize a rádio se vařily z diskusí, které by se daly rovnou stříhat do filmu, kdyby to byl d o k u m e n t Ale nebyl, chtělo to slepotu, hluchotu, neposlouchat, nevidět, nekopírovat, tvořit, jak do nás hustil denodenně rejža. Lávstory z Titaniku, než se potopí. Ten film poslat těm dalším korábům, aby proplul y . . . agitoval rejža. Jenomže všichni jsme byli na palubě. Všichni, kromě Jurka, Vency, Luandy i těch dalších stovek nebo tisíců, které už z ledové vody nevytáhnem. Ani na laně výjimek, když jsou předpisové Čluny plné. Natož na našem celuloidu. Rejža přesto hodil udičky: „Už to, že se tohle živé téma vůbec dělá, i když bez subvencí, ale i bez zásahů do scénáře, je přece důkazem demokracie, o kterou tak úpěnlivě jde všem našim radilům, ve skutečnosti toužícím po cenzuře. Náš hlavní vyjednavač najížděl místo do nás, jako už několik týdnů, do toho nerudného chlápka, z něhož se vyklubal ředitel tohohle zařízení, kde se mělo dneska jet. Ale možná nebude, protože . . . a z a s e j s m e jednou nevěděli, jestli se smát nebo plakat Budova byla přece ubytovna běženců, sál jejich jídelna, zvědavci, co se nám pletli pod nohama uprchlíci 213
z různých zemí a film měl být o nich, ale i pro ně, jejich vzkaz z vody na palubu tančícího Titaniku. Jenomže bez nich, protože jim to pan ředitel zakázal. On ne, vysvětlil, nýbrž předpis. Tady je tranzitní lágr, žádný domov, tady jsou všichni jen první měsíce než směli dál anebo — to byla ta realita s kterou jsme zápasili — zpátky! A právě proto, aby se v téhle přestupní stanici probůh nikdo nezabydlil, aby se zkrátka tahle země, na globusu jenom tečka, byť pozlacená, nestala útočištěm všech, kteří si chtějí polepšit, platí pro příchozí jenom zákazy. Především zákaz práce. Přesněji—výdělku... a to už si rejža, současně producent, skoro zamnul ruce, ale ovládl se a objasnil, že naše produkce nadšenců, z nichž mnozí participují prací, může stejně vyplácet jen symbolické honoráře. Tím spíše ne, přehodil ředitel výhybku, zadarmo přece nenechá své svěřence vykořisťovat. Nervák rejža, zápolící s časem, nedostatkem peněz, neochotou institucí, ale i se zjevným a brutálním nepřátelstvím xenofobů, a teď i s chameleonstvím dobročinnosti, přesto nevypěnil. Každá lidská reakce, počínající sarkasmem, ho mohla stát tisíce, které neměl. Proto jen věcně shrnul — ani za peníze, ani bez nich, tak proč s filmováním původně souhlasil? Tohle všechno, obsáhl ředitel lágru — který neměl být vězením, ale nesměl být domovem — pohybem ruky sál se stoly, strop s mapami prosakující vody, i stěny s mapou Srí Lanky včetně neexistující Svobodné tamilské republiky, si můžete točit Ale cvičené opice z těch chudáků dělat nenechám. A my, symbolicky honorovaní filmoví vykořisťovatelé jsme už jen zírali. Vždyť z jiných místa snad i s rozdílnými záměry, ale bohužel se stejnými účinky, jsme byli zahrnováni výtkami zcela opačnými. Nadávalo se nám, že s falešnou solidaritou, kterou si všichni ti Ižiuprchlíci a možná i špióni nezaslouží, děláme z těch opic chudáky... Stalo se v Evropě, že se potkali dva mladí lidé na útěku. Přišli každý odjinud, oba však s touhou po svobodném a slušném životě. Tam, odkud přišli, byli pro tuto touhu a svoje pokusy realizovat je v totalitě, bezprostředně ohroženi. Jistě ne na hrdle, vždyť i metody represe se změnily v elektronickém věku, určitě však na svobodě. I na té stísněné a podmíněné svobodě, v níž se necítili bezpeční a už vůbec ne šťastní. Skutečnou svobodu zatím jen hledali. A nenalezli ji nikde. Země, která j e zpočátku přijala, chránila především svobodu vlastních občanů. Příchozím kladla z tohoto hlediska pochopitelná omezení. Navíc z nich však vybírala jenom nejvíce ohrožené anebo ty, které za takové považovala. Ostatní museli dříve či později zpět, což však netušili. Alespoň ne v době, kdy se snad ještě mohli vrátit bez dlouholetých následků. Zatím čekali měsíce a dokonce léta na výsledky výběru, jehož kritéria a snad i cíle se měnily s proměnami politické atmosféry v zemi, kde chtěli zůstat, kde však byli jen přechodně trpěni. Úřední řízení bylo nedohledné a život v čekání tristní... ti dva postupně nalezli společný jazyk, kterým si sdělovali podobnost svých osudů a ovšem i iluzí. Spojili se nejdříve snad jen z přátelství v nouzi, potom z pevného rozhodnutí zůstat spolu. K tomu 214
však nedošlo, protože mlýny byrokracie dorazily po letech stoupajících nadějí s neúprosností křivdy až k nim. Mladík, který se při svém nevyjasněném právním statutu nemohl stát manželem, ale stal se mezitím otcem — protože o tom úřady přece jen nerozhodují — byl náhle vyzván k opuštění země a nakonec nedobrovolně vyvezen tam, odkud přišel. Nebylo to bez nedorozumění na obou stranách, ale k jejich vysvětlení už nikdy nemohlo dojít, protože mezitím spadla klec. Pro mladého otce doslova — dostal se nejen domů, ale také do vězení. Tuhle hrozbu mu tady předtím nevěřili. Teď už neměli důvod nevěřit, ale ani příčinu se případem dále z a b ý v a t . . . Pokud se týče matky s dítětem, i ta obdržela po určité době výzvu k opuštění země s pohrůžkou repatriace, proti které se však — poučena a otřesena — řádně odvolala. Tohle je příběh, jak se udál, pokračování psal ž i v o t . . . Film je ovšem fikce. V silách kumštýřů asi není zabránit probíhajícím tragédiím, nezamýšlejí ani dokumentovat pro budoucno. Pokud tragédie inscenují, pak v obrazech, které by neměly archivovat činnost úřadů, ale mluvit k lidem. Mají-li si vážit svobody této země, pak jí musí využít k varování. Tady kolem nás, vysvětlil rejža a ukázal na kruh svých různorodých spolupracovníků i různobarevných azylantů v pozadí, žádné opice nejsou. Jenom lidé . . . Ředitel, zviklán, zalistoval v papírech s výňatkem ze scénáře. V zásadě se nepře o obsah, zdůraznil, ale má dojem, že celé vyznění scény, které se má právě tady točit, může působit v současné zjitřené atmosféře negativně, proti uprchlíkům. „Tady například," ukázal prstem do papíru, „se mluví o tom, že azylantům nechutná vánočka. Dokonce," citoval, „si tu vánočku strkají po stole, Tamilové Afgáncům, ti Pákistáncům, Pákistánci Afričanům, Pak ji někdo namočí do polévky a zkouší jako drobení — tak to už je přímo provokace. U jiného stolu," předčítal stále rozhořčeněji, „odsunují dokonce sýr!" — „Asi jim nechutná," přerušil ho rejža už netrpělivě, „nebo jo? Tamilům? No, vidíte, my jsme se jich ptali." — „Ale to jsou pokrmy darované," odporoval ředitel, „a sýr tady ve Švýcarsku . . . " — „ . . . sejra škrtám, bude se točit?" zeptal se rejža už bez okolků. Pak nabídl honorář v naturáliích, když to nejde v penězích, třeba v rýži. Nakonec se shodli na menší částce, deklarované jako kapesné, každému dobrovolníkovi v hlavním záběru a v celé scéně. „Pozadí naše produkce zaplatit nemůže," mínil seriózně. Ředitel unaveně přikývl a rejža zařval jak lev, beze stínu ironie, ale i bez nádechu vítězství: „Cukrujte vánočku! Dobročinné dámy na scénu!11 Vzduch boží duch a když rejža konečně k polednímu povolil „kurze Pause", neboť jiné přestávky než krátké jsme ani neznali, vrhl jsem se hned k východu. Kdyby se daly do filmu točit i pachy, měli jsme betonově Oskara. Vždyť směsice vůní v tomhle šálku, kde se už několik hodin tísnily desítky Udí z různých národů i kultur, navíc v čichovém dosahu kuchyně, obsazené od rána napůl Tamily a napůl uprchlíky z rovníkové Afriky, nebyla ani při nejvyvinutější pachové fantazii k namíchání. Ale co bude v kině vidět a slyšet, pokud j s e m mohl
jako lampář soudit, klapalo. Černoši v záběru odstrkovali vánočku s každým opakováním scény s nechutí méně předstíranou až nakonec spadla se stolu a zástupy kolem, jinak na rejžův povel poslušně tající dech, zaječely nenařízeným a nehraným nadšením. To už ovšem nebylo ve scénáři a nebude ve filmu, protože, mínil rejža, by to bylo příliš po lopatě. Osobně jsem si myslel, že lidi, kteří statují ve své vlastní tragédii, nejen v té naší filmové, by si nemuseli brát servítky. Ale scénář, podle něhož se odehrají jejich příští dramata, neznal samozřejmě nikdo z nás. Jenom tolik bylo jasné, že se mnozí už na plátně neuvidí. Také proto jsem se tlačil ven, nejen na vzduch, ale i do chvilkové samoty. Ne, žádné srovnání s divadlem v Terezíně. Tím jsme si tady byli všichni jisti. Jenomže právě t a d y . . . Zabouchl jsem za sebou dveře, opřel se o zábradlí a soustředěně vdechoval. Jasno, mrazivo, klidno. Mlha se úplně vytratila, slunce se sice skrývalo v cárech oblak, ale i nepřímé světlo bylo vydatné. Jestli to vydrží, a tak to vypadalo, můžeme odpoledne popojet do polí a dodělat krátký exteriér, který jsme pro nepřízeň počasí nestihli a který bychom v nouzi mohli vypustit. Procházku hrdinky a její nezamýšlený přechod hranic bez drátů. Tady v okolí, na zelené trojhranici, všední záležitost. Kdyby se ti chudáci, Jurek, Luanda, ba i Venca, odhodlali, mají cizinu v dohledu. Tam ovšem už jenom ilegalita, když je tady odmítli, v případě dopadení postrk zpět, ale všechno lepší než šupem rovnou domů. Teda do lochu. Jenomže to by se museli rozhoupat včas, než spadne lhůta a klec, než si pro ně přijdou. Vlastně by tím policajtům ušetřili práci, pokud se dá v souvislosti s deportací mluvit o práci. Remarque po půl století . . . Klaply dveře a vedle mě se na zábradlí rozvalil Venca, šiřitel poplašných a vůbec neradostných zpráv. Ale vyprávěl je tak, jako by z nich měl radost: „Tak tam teď rychtujou tu scénu s těma tranďákama, jak si jako v každým koutě pouštěj jinou muziku, no Kurdové kurdskou, negři negerskou a Bulhaři snad častušky nebo co, a nemůžou se s h o d n o u t . . . chrlil. — „No a? u přerušil jsem ho. Někdy bylo zajímavé zkoumat Vencovy žebříčky hodnot, jak š i j e vyvinul v bojích proti rákosníkům a vůbec bratrům, které já už nezažil. Ale slušně vzato to nebyla žádná legrace. V téhle průchozí ubikaci a v nezáviděníhodné situaci čekatelů na odsun, by si jistě Šli zanedlouho na nervy i kovaní Středočeši. Možná ještě dřív než muslimové ortodoxním a všichni dohromady pohanům z Horní Volty. „No a porvou se!" dokončil Venca svoji myšlenku a zamnul si ruce. Vzápětí znehybněl. Do dvora vjíždělo auto v barvách kantonu a se sirénou na střeše. „Mlíkari," zděsil se Venca a v hrůze počal couvat Usmál jsem se tomu automatismu bázně, přežitku totalitní minulosti, ale pak jsem si uvědomil jeho situaci a probudil se ve mně dávno zasutý pocit muklovské solidarity, jaké všichni, co mě kdysi otloukali, říkali falešná. Odstoupil jsem od zábradlí a zkřížil jsem cestu policistům, kteří vystoupili z vozu a počali stoupat po schodech. „Grüezzi," volal jsem srdečně, „Sie wünschen?" Dvojice úředníků mi sice odpověděla na pozdrav, ale ne na otázku. Jeden z nich pou-
ze mávl rukou směrem dovnitř a oba mě zkusili obejít. Což nešlo tak rychle, vždyť i já jsem spěchal, byli jsme náhle ve dveřích všichni tři a chviličku to trvalo. Takže když jsme vstoupili, nebylo už po Vencovi v sále potuchy. S ním zmizeli i moji pomocníci. „Světla," zaječela rejžova asistentka, ale já jenom pokrčil rameny a ukázal prstem na šéfa, zabraného v koutě do hovoru s policisty. Pro temperamentní dámu důvod k hádce, který hned přiběhla využít. Na její výčitky jsem však neodpovídal, jenom jsem omlouvavě ukazoval na zaneprázdněného režiséra a špicoval uši, kdy zaslechnu ze dvora zvuky motoru. Jestli kluci vypadli zadem, uvažoval jsem, nepoběží přece pěšky až do města. Auťák pak nechají na některém z našich známých parkovišť, k hranici jede tramvaj. Určitě po nich nikdo nepůjde, tohle je spíše vyhazov . . . takže i na výplatu si jistě počkají. Prachy budou teď potřebovat víc než papíry. V malých francouzských penziónech přežijí i bez dokumentů. Ale co až prachy dojdou? Na to jsem teď nechtěl myslet Vlastně ani nemohl, protože mě z úvah vyrušil hluk, který se však ozval z opačné strany, než j sem očekával. Také hádavá paní, už slušně rozjetá, se zarazila. Čumilové v sále se začali dokonce otáčet po hlase. A ten byl mohutný a divočejší, než celá před chvíli prozkoušená scéna sporu mezi národy. Z chodby domu, do níž ústily hlavní dveře jídelny, vběhly do sálu tři postavy a začaly vyděšeně kličkovat mezi Čekajícími statisty. Pronásledoval je tmavý hromotluk, pouze v tílku, takže bylo možno ocenit pohyb jeho vyvinutých svalů, s nimiž by měl jistě úspěch i na speciálních přehlídkách, nemluvě o plovárnách. Ale k obdivu jsem měl daleko, vždyť trojmu pronásledovaných tvořili moji pomocníci, v čele s krajanem Vencou. Ten doběhl ke mně a naivně se pokusil hledat ochranu za mými neširokými zády. Přitom udýchaně vysvětloval: „Chtěli sme vyskočit zadem voknem. Tak sme vlítli do první cimry a von tam zrovna . . . " Co asi, nebylo v této situaci potřeba vysvětlovat, ale Venca větu stejně nedopověděl. Černoch mě lehkým Škubnutím ramene odrazil tak, že jsem odjel po dlaždicích jídelny nejméně o metr. Současně se mu podařilo zasáhnout Vencu, který se hbitě pustil dál, nártem bosé nohy do zadnice. To pronásledovaného naštěstí popostrčilo, zatímco útočník uklouzl a stěží vyrovnal smyk. V tu chvíli ho obklopili jeho krajané, sevřeli ho ze všech stran, domlouvali mu a ukazovali na policisty. Ti se však chovali, jak je švýcarským národním zvykem i státním principem, neutrálně. Zejména k hloučku černých, v jejichž středu se stále ještě zmítal rozzuřený obr. Přitom stáli ve dveřích ze sálu na dvůr, přímo v cestě trojici pronásledovaných. Pohlédl jsem s nadějí k Šéfovi, ten se však zdál být stejně překvapený jako ostatní a nereagoval. Déle čekat nebylo ovšem možné, nebezpečí srážky i policejní perlustrace vzrůstalo každým okamžikem. Napodobil jsem proto rejžovu povelovou techniku a zahulákal na své pomocníky úředním jazykem, aby rozuměli i ostatní, také policisté: „Honem na dvůr a přineste rezervní reflektor, je ve voze!" 215
První pochopil Jurek, opatrně obešel policisty, kteří si ho naštěstí nevšímali, a konečně vyběhl. Za ním Venca s Luandou. V tu chvíli se pohnul rejža a v rozčilení mě oslovil mateřštinou, kterou jsme jinak ve služebním styku nepoužívali: „Co blbneš, dyť žádnou rezervu nemáme, kam je posíláš?" — „Za kopečky," objasnil jsem co nejstručněji. S ulehčením jsem sledoval, jak se konečně i za tím černým vzadu zabouchly dveře. Ale rejža nekapíroval. Vrhl se ke mně, chytil mě za klopy a šéfovsky zasyčel: „Dyť jim běží do zejtřka smlouva. Tak budou do zejtřka makat, rozumíš?" — „Dyž si pro ně přišli d ř í v . . . " kývnul jsem směrem kpolicistům. Reiža nechápavě sledoval můj pohled a
Jan
pak se rozesmál: „Jo t á k . . . " Teď jsem nechápal zase já, a tak mi to vysvětlil: „Ty sme přece sami pozvali, pojedou s náma po týhle scéně do terénu, ukázat hranici. Teda sloupy, potřebujeme je v pozadí, a tady se v lese těžko h l e d a j . . . " Ještě se usmíval a už rozkazoval: „Tak je přiveď. A fofrem. Řekni, že se točí d á l . . . dyťmaj časí Dneska pro ně nikdo nepřijde." Otočil se, zatleskal a zavelel uklidňujícímu se zástupu: „Konec přestávky. Všichni na místa!" Všichni jsme se pohnuli, hluk se ztišil. Předposlední den natáčení pokračoval podle plánu. Curych
Vladislav
Panzsky dctiik 11. 11. 1982 (Po letech nad několika
verši Eugenia
Montala)
Každý máme zkušenost s dějinami, protože je žijeme; většinou si to pochopitelně neuvědomujeme, a tak jsme na tom tak trochu jako ten proslulý pan Jourdain (Žurdén), Molierův měšťák, který se stal Šlechticem a mluví prózou, aniž to ví. O to víc se pak diví, když mu to řeknou, a je na sebe hrdý. Ale jeho próza a zejména próza vůbec tím nikterak nezískala. Moderní svět byl rovněž překvapen, když zjistil, že může dělat dějiny, a vzal to doslova jako pan Jourdain. Jeho hrdost místy neúměrně stoupla; nejsem si však jist, že by tím dějiny, kteřé žijeme, viditelně získaly. Spíš se zdá pravdou opak. A nezlepšilo se patrně ani pochopení pro dějiny, Příliš mnoho státníků, žurnalistů a především propagandistů ví předem, co vstoupí do dějin a kam tyto jejich dějiny míří; a tato planá jistota jim pak brání vidět skutečnou budoucnost, tu, která se neslyšně blíží nebo dokonce už tady stojí na svých holubičích nožkách, aniž bychom jí věnovali pozornost, jak rád připomínal Jan Patočka tím známým citátem z Nietzsche. Krátce a dobře, budoucnost může vystoupit a často také vystupuje ze zcela zapomenutých koutů dějin, z něčeho, co j s m e v nich ani nepostřehli. Dějiny přece nejsou soubor faktů, které lze přehledně sestavit jako obrazy nebo sochy v muzeu, nebo které Člověk může postupně projít jako zámky na Loiře. Není to daná skutečnost, věc, cesta, proražená předem. J e to mnohem spíš soustava takových možných tras, soubor představ o tom, co bylo, nebo ještě lépe řada pracovních hypotéz. Jsou to ovšem hypotézy, které se na rozdíl od pracovních hypotéz například fyziky nedají nikdy ani prokázat, ani vyvrátit Jako důkaz nemohou sloužit ani výsledky pokusů, které se na jejich základě provádějí na společnosti a nemají daleko k vivisekcím. Výsledky jednoho takového 216
pokusu zakoušejí lidé v Čechách na vlastní kůži a mohou o něm říci své. Ale ať už jsou výsledky takových pokusů jakékoli, výsledná pracovní hypotéza tím nezíská ani na přesvědčivosti, ani nemusí, bohužel, ztratit na věřohodnosti, protože kontrolní pokus se už provést nedá: jeho podmínky prostě nelze ani zhruba opakovat, svět se změnil, pokus byl nadobro pohlcen dějinami. Tím pozoruhodnější je ovšem, jak se na tuto hypotetickou podstatu dějin zapomíná tam, kde je to nejdůležižější, totiž v praxi. Z pracovních hypotéz o dějinách, ať už jsou jakékoli, se sebevědomě vyvozují nejen mravní poučky, ale dokonce i praktické návody na změnu dějin, bez ohledu na to, že se to znovu a znovu ukazuje nanejvýš pochybné. Tyto pochybnosti vyjádřil velmi případně a za mnohé v jedné ze svých pozdních básní italský nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1975 Eugenio Montale (Eudženio M.): Dějiny se nerozmotávaji jako nepřerušený řetěz prstenců. Ať tak Či tak, plno prstenců v nich nedrží. V dějinách nejsou žádná předtím a potom, nic, co by v nich bublalo na malém ohni. Dějiny nevytváří ten, kdo je myslí, ani ten, do je nezná. Dějiny si nerazí cestu vpřed, lpí tvrdohlavě na svém, nenávidějí cestu krok za krokem, nepostupují, neustupují, vyjíždějí z kolejí a jejich směr není uveden v jízdním řádu. Dějiny neospravedlňují a neoplakávají, dějiny nejsou nic důvěrně známého, neboť jsou vně.
Dějiny neuŠtědřují pohlazení ani rány bičem. Dějiny nejsou učitelkou v ničem, co se nás týče, a ani když to zjistíš, nebudou o nic pravdivější a spravedlivější. Obávám se, že Eugenio Montale má ve své skepsi pravdu; zejména v dnešním světě, který si dějiny s takovou jistotou vykládá, aby je s ještě větší sebedůvěrou přetvářel. Celé naše století se z tohoto hlediska jeví jako obrovité a často krvavé jeviště řady historických výjevů, které se pokoušejí uskutečnit in n á t u ra pravé, konečné dějiny, to jest ony zářivé, ale stále unikající zítřky, o kterých píše ve svých zžíravých satirách například Alexandr Zinovjev. Jedna z těch historických her se odehrává na pokračování v zemích střední a východní Evropy. Divákům, kteří tomu přihlížejí zvenčí, z křesel a lóží tak zvaného svobodného světa, může ta hra připadat zajímavá a dokonce přitažlivá; mohou si na ní v bezpečí svého diváctví odreagovat svoje lásky i záští. Přitažlivá a zřejmě strhující se zdá i většině těch, kteří se v ní samozvaně ujali role režisérů a namlouvají si, že znají bezpečně její smysl i finále. Pro ostatní, pro herce drobných úloh a především pro anonymní a bezbranný kompars se ovšem takové dějiny jeví docela jinak. Mnozí vstoupili do hry nedorozuměním nebo omylem, značná část byla do ní zapletena proti své vůli a takřka všichni si každým dnem uvědomují — i když třeba jen matně a neformulovaně —jaká propast neustále roste mezi textem, který mají odříkávat, a skutečností, kterou musí žít Samozvaní režiséři tu propast nevidí a patrně ani vidět nemohou, protože jsou jistým způsobem vně scény a dívají se na hru očima svého scénáře, který pokládají za sám život. Odchylky a mezery v něm připisují k tíži skutečnosti, která svévolně ruší jejich kruhy. Zato herci a kompars musí s touto propastí počítat na každém kroku, jinak by riskovali život Jejich perspektiva je proto zásadně a zřejmě i nesmiřitelně odlišná. Z toho důvodu se také obě strany i při nejlepší vůli mohou sotva kdy domluvit Zmínka o dobré vůli je ovšem spíš rétorická, na straně samozvaných režisérů bychom ji hledali marně. Pokud se u nich něco takového ve chvílích nejvyšší nouze objeví, je to vždy jen taktický manévr, jehož cílem je zachránit, co se dá, z neměnného a neúprosného scénáře. Když nemohou jinak, zachraňují režiséři svůj scénář tím, že škrtají v knihách těch druhých. Příkladem je i dílo Jaroslava Seiferta, jehož tvorba z posledních desítiletí má pozoruhodně blízko k pozdní tvorbě Eugenia Montala, jakkoli se oba básníci neznali. Montale není skeptický jen k učitelské roli historie. AČ básník, pochybuje i o moci, přisuzované poezii. Když právě před desíti lety přijímal Nobelovu cenu, řekl s jemným humorem, že poezie je vlastně cosi zcela zbytečného, co má jen tu velkou přednost, že to nikdy nikomu neuškodilo. Byl to především výraz skromnosti, která by velice dobře slušela i jiným oborům, například vědě a pře-
devším politice: ty se sotva mohou pochlubit, že nikdy n e u š k o d i l y . . . Ale nebyla to jen skromnost; bylo to také varování, abychom slovům, s nimiž pracuje poezie (a ostatně také historie), nepřikládali tak velkou moc, moc, kterou se dáváme často zotročit Jiný básník a nositel Nobelovy ceny Czeslaw Milosz na to kdysi upozornil rovněž, když označil země tzv. socialistického tábora za logokracie, za státy bezuzdné vlády slova. Montalův výrok o zbytečnosti poezie nutno tedy brát s touto výhradou; a jeho nedůvěru vůči učitelské roli dějin rovněž. Kdyby totiž skutečně neměl poezii za nic, nebyl by ji celý život psal. A kdyby dějinám tak naprosto nedůvěřoval, nebyl by se nad nimi ve svých básních zamýšlel. I o něm proto platí v této souvislosti, co kdysi napsal Jaroslav Seifert: Však dobře vím, že básník musí říci víc, než co je ukryto ve hřmotu slov. A to je poezie. Jinak by nemohl heverem verše vypáčit poupě z medových závěsů a nutit mráz, aby nám přeběhl po zádech, když svléká pravdu.
30. 11. 1982 (Po letech nad několika
vzpomínkami)
Každý máme zkušenost s dějinami, protože je žijeme. A každý z nás se s nimi setkal aspoň jednou abych tak řekl tváří v tvář, i když to nemusela vždy být takzvaná historická událost Dějiny se nám občas rády vyjevují i méně okázalým způsobem, třeba v podobě té patrně šílené ženy s rozcuchanými vlasy, ztrhanou tváří a nepříčetným výrazem, kterou jsem zahlédl krátce po náletu na sklonku války v pražské kavárně Excelsior naproti Národnímu muzeu. Dnes na tom místě stojí parlament; a ta žena s nepřítomnýma očima, oblečená nepořádně a nedostatečně do toho, co jí v zoufalém chvatu padlo do rukou, ta žena tam seděla u dveří na samém kraji kavárenské židle a měla v ruce s e k e r u . . . Čekala nejspíš jako všichni včetně mne na jedno z nákladních aut, která odtud tenkrát rozvážela lidi po Čechách a třeba až na Moravu. Bylo to v době, kdy se už nesmělo jezdit vlakem soukromě dál než tuším 70 km, ale lidé přesto jezdili, domů, za rodinou, za přáteli, za proviantem. A tak čekávali v Excelsioru, po dohodě nebo naslepo, na některý z těch náklaďáků, co jezdily na dřevěný plyn a za úplatek přibíraly pasažéry, pokud jeli stejným směrem. Nepříčetná žena se sekyrou v ruce, to bylo ztělesnění konce války. Ale setkání s dějinami nemusí mít vždy tak vizuální, patetickou a přitom iracionální podobu. Vzpomínám například co chvíli na chlapce, který daleko od hlavního města ve vesnici na východní straně Bílých Karpat tiskl jednoho rána ucho k starodávnému radioaparátu a poslouchal zprávy, jimž nemohl a nechtěl uvěřit Byla to vlastně re217
portáž, ale tehdy se tomu snad ani tak neříkalo. Pro toho chlapce to bylo jen podrobné hlášení o tom, že Prahu obsazuje německá armáda. Bylo ráno 15. března 1939 a on byl doma sám, právě se vrátil z nádraží, odkud jezdil denně do školy. Ten den vlaky nejely. Těžko říct, co ten chlapec u přijímače tenkrát cítil; byl to nejen konec jeho dětství, ale také, jak s nesmyslnou, ale neochvějnou jistotou věděl, konec jednoho světa. Tutéž jistotu, jistotu neodvratného a neodčinitelného konce, pocítil ten člověk znovu o devětadvacet let později, když z moderního tranzistoru japonské výroby, který si právě koupil, uslyšel hlášení, s nímž se podzemní pražská vysílačka loučila poprvé s posluchači a svobodou, zdaleka ne úplnou, ale přece jen jakousi svobodou. Krátké hlášení zakončila hymna, táž poněkud sentimentální hymna, kterou chraptěl onoho březnového rána 1939 amplión starého rádia. To loučení v srpnu 1968 se opakovalo nejdřív drásavě, pak už trochu tragikomicky ještě několik dnů. Přesto to byly dny exaltujícího setkání s dějinami. A ať si říká kdo chce co chce o Češích a jejich neochotě bojovat a tak dál, byly to také dny velikosti. Kdo je nezažil, neví o ní nic. A nejméně o ní vědí ti, kdo přihlíželi z povzdálí. To spíš ji okusili někteří účastníci Pařížského května 1968, ti kteří si matně Či jasně uvědomovali, že možná nastal Čas revolucí nového typu, revolucí, které neusilují o moc. Něco podobného byla možná i ta zapomenutá, nikým neoslavovaná revoluce, k níž došlo zdá se v Praze po „vstupu spřátelených vojsk", jak zní správný eufemismus. Revoluce, kterou prožily tisíce, ne-li statisíce, zejména v Praze, ale o které nikdo nemluví: protože pro politiky a historiky jsou skutečné a správné jen ty revoluce, ve kterých povstala nová moc a ta pak svoji revoluci prosadila do dějin jako jejich součást, jako jejich téma. Ale co když už skutečně nastal čas nových revolucí, to znamená obratů, ve kterých už nepůjde o holou moc, jak tomu bylo u všech dosavadních revolucí, které se neosvědčily ani dlouhodobě, ani krátkodobě? A byla ještě další setkání s dějinami, nejednou dvojznačná a varující, například když se ten malý posluchač z března 1939 stal o Šest let později očitým svědkem konce okupace. Jeho zážitky nebyly věru vždy povznášející. Viděl během těch několika květnových dnů nejen projevy neslýchané obětavosti, ale také nesmyslné ztřeštěnosti, včetně své vlastní, takže ho nad tím později při pouhé vzpomínce mrazívalo. Viděl tankrát nejen první hrdiny, ale také první mrtvé svého života. A viděl ovšem i první marodéry, muže, kteří si znovu a znovu hráli na ostřílené bojovníky, a přitom se znova a znova vytráceli, jen se v dálce před chatrnou barikádou na Sekyrce objevil ojedinělý obrněný vůz nebo pouhé nákladní auto, na němž se poslední zoufalci v německých uniformách pokoušeli prorazit na západ. Nakonec pak právě jeden z těchto hrdinů dělal z vlastní vůle kata sovětskému důstojníkovi, který rozkázal zastřelit několik německých civilů odvetou za zákeřnou střelbu z okolních vil. Bylo to 10. května a ten hrdina je střílel v příkopě na Bořislavce revol218
verem, který ukořistil za několik balíčků cigaret od kamaráda z barikády. Při pohledu na to se v náhodném svědkovi, o němž je řeč, probouzelo nejasné tušení, že strašná moc, která se právě zhroutila v troskách neodchází nadobro; něco z n i j a k o by přetrvávalo v kdekom a jen čekalo na příležitost Mnozí si ji brzy našli. I takové scény patří k setkáním s dějinami. Květen 1945 byl vůbec především revolucí, to znamená obratem v hlavách a srdcích. Většina přátel, s nimiž náš člověk mluvil ještě před měsícem s nadějí, ale také s obavami, o budoucnosti s nadějí, pokud šlo o blížící se osvobození, s obavami, pokud Šlo o pravou podobu očekávané svobody, většina těchto přátel najednou na své nedávné obavy a výhrady jako by nadobro zapomněla a tím nadšeněji vítala novou moc se vším všudy, oslněna vidinou svého podílu na ní. Za tři čtyři roky měli poznat a také poznali její hořkou chuť sami, někteří až na dno. A ještě jedno setkání s historií, ještě jedno sklíčko do kaleidoskopu, jehož obrazce mívají občas i groteskní přídech. To groteskní setkání je z léta 1968. Z otřeseného chlapce z roku 1939 a nedůvěřivého mladého muže z roku 1945 se mezitím stal pě ta čtyřicetiletý člověk bez velkých iluzí a snad právě proto tvrdohlavě lpící na poslední, kterou měl, na představě, že pravda je přece jen spíš na straně těch bez m o c i . . . Z toho důvodu se ani tenkrát, v červnu 1968, nedokázal zbavit skepse, kterou si sám občas vyčítal, i když ji nedával příliš najevo. A právě z takových úvah ho jednoho večera nebo spíš už noci vyrušil telefon. Přítel a vzdálený soused ho naléhavě zval k okamžité schůzce. V té vzrušené době to nebylo nic neobvyklého, a tak poslechl, přes veškerou skepsi, o které byla řeč. To, co později dostalo jméno Pražské jaro, pokračovalo za jasných dnů a vlahých nocí nastávajícího léta. Přijeď autem, řekl přítel a muž bez řeči poslechl. Nedivil se, neptal se, takové věci byly na denním pořádku. Sešli se na široké ulici, jejíž zvláštností jsou dvě řady platanů. Jejich tygrovaná kůra svítila do noci a připomínala Cézanna a jeho Aix-en-Provence; chyběla jen věž a na ní klec se z v o n e m . . . Co se náš muž od přítele dozvěděl ho nepřekvapilo, jakkoli to znělo dramaticky. Spíš se mu ulevilo: konečně nějaká jistota, i když jistota, které se nejvíc obával. Krátce a dobře, přítel mu sdělil, že jsou oprávněné obavy, že se v nejbližŠích dnech chystá invaze za podpory jisté Části domácího obyvatelstva, zřejmě některých složek policie, armády a stranických kádrů. Jsou to zcela důvěrné, ale bezpečně ověřené zprávy, ujišťoval přítel, a proto je třeba proti tomu něco podnikat To se také už děje. J e však třeba pomoci dalších lidí, zejména aby hlídkovali v noci, jezdili pravidelně po určitých čtvrtích, pozorovali, co se děje, a hlásili všechno podezřelé na to a to číslo. Náš člověk si číslo pečlivě zapsal a ve své nedůvěře dokonce vyzkoušel; fungovalo. Bylo prý napojeno na jisté složky armády a policie, které byly rozhodnuty invazi zabránit Tváří v tvář přítelově konkrétnosti a jistotě nebyly pochyby na místě. Ostatně to, co říkal, bylo
docela dobře možné, a včasný zásah by byl skutečně mohl zabránit jak vnitřnímu puči, tak možná i invazi. Proto náš muž nakonec bez odmlouvání slíbil, že bude pravidelně hlídkovat v určenou dobu. Podobnou službu konali i další, v jinou dobu a taky na jiných místsech. A tak náš člověk jezdil asi týden každou noc mezi půlnocí a druhou po určeném okruhu, díval se, pozoroval, ale kromě milenců, opilců a lidí spěchajících domů ze schůzí nezahlédl nic neobvyklého. Potom ho přítel jednou večer z hlídkování telefonicky odvolal. A den nato mu všechno vysvětlil ústně: šlo o omyl. Nebo spíš o velkorysou, pečlivě organizovanou akci, kterou zosnoval jeho známý, nepochybně geniální matematik, ale patrně také blázen: právě ho odvezli do psychiatrického ústavu. Podařilo se mu zmobilizovat několik set osob, včetně vojáků a policie . . . To bylo v čei*vnu. O necelé dva měsíce později vzbudil našeho člověka kolem druhé v noci telefon. Týž hlas, týž přítel: Jsou tady. Já vím, že už mi nebudeš věřit. Ale otevři okno a poslouchej! A zavěsil; náš člověk zavěsil rovněž a otevřel okno. Hukot, který mu splýval s jakýmsi drásavým, dnes už zapomenutým snem, zazněl plnou silou: dům, kde bydlel, ležel v západní části města, směrem k letišti. Nebylo pochyb; a zanedlouho se ozval ještě ostřejší hukot, provázený řinkotem železa na dlažebních kostkách. O půl hodiny později už viděl tanky na vlastní oči: valily se do středu města. Šílený matematik měl pravdu, jenže příliš brzy. Předčasné prohlédnutí pravdy bylo osudem
Jan
mnoha lidí, mnoha intelektuálů ve čtyřicátých a padesátých letech: tehdy je ovšem místo do blázince posílali rovnou do vězení, pokud je neutýrali nebo nepověsili. Jejich osudy, jejich setkání s dějinami tvoří důležitou součást skryté tváře historie, která pořád ještě zůstává do značné míry neznámá jak doma, tak v zahraničí, a stále ještě čeká na napsání. Ze všech těch příběhů by patrně vyšlo najevo, že každé setkání s dějinami je zároveň výzvou k volbě. Buďme upřímní: každé takové setkání je otřes: pokaždé je to zděšení, ale také oslnění, zděšení nad hloubí lidské bezmoci, oslnění nad možnostmi neomezené moci Proč po takovém otřesu, po takovém setkání s dějinami, volí jeden tak a druhý onak, o tom učitelka historie nehovoří. Kdy se děje taková volba, kde se vlastně děje a proč se děje tak a ne onak? Marně po tom pátrám. Znal jsem zbožného rabína, který v koncentračním táboře nadobro ztratil víru v Boha i v Člověka. Znám řadu lidí, kteří naopak právě ve vězení Boha našli. A znám, jako každý u nás, člověka, který byl odsouzen na doživotí mocí, jíž bezvýhradně sloužil; a když posléze z vězení vyšel, udělal všechno, aby se jí chopil sám, a navždy oslepen jejími závratnými možnostmi posílal jiné do vězeňských kobek, z nichž nedávno vyšel. Obávám se, že Eugenio Montale má pravdu, když říká, že dějiny nejsou učitelkou v ničem, co se nás týče, a ani když to zjistíme, nebudou o nic pravdivější a spravedlnější...
Vladislav
Devátý Vojsko už odtáhlo, bojiště zpustlo, slavnostní průvod stromů je pryč a loď šla ke dnu. Jen tonoucí ráhna dál ryjí do rplhy pavoučí kresbu větví a hnízd, jen tlející listí tiskne do hlíny vzor příštích korun se všemi suky, zlatými plody a hořkými semeny, ve kterých zraje to, co má b ý t Obraz za oknem se zvolna zbavuje posledních barev a mizí v kouři, obraz za oknem pozvolna ztrácí poslední krůpěj průsvitné krve, obraz za oknem už jenom mrazí stříbrnou mincí na samém dně. Ano, hovoříš s ohněm, tím starým psem, který ti u nohou s praskotem vzpomíná na rodný hvozd a horoucí léta, ano, jsou města, do nichž už nevstoupíš, ano, jsou ulice, které se neozvou echem tvých kroků po dlažbě z valounů, ano, jsou dveře, které jsi zavřel a už je neotevřeš
do krajin nových, horoucích let, horoucích závratí nad slávou mladých těl, zářivých tváří, údů a klínů, zpytavých pohledů, těch, těch, jež způsobí, že starý muž najednou zešílí a začne vzývat dceru přítele a ještě dítě jako svou milenku, jako milenku, s níž vstane z mrtvých a Bůh mu ji přiřkne ve své spravedlnosti, aby ji mohl líbat na stehna, docela nahoře, docela u kořenů, poněvadž je básník, poněvadž je kněz a prokletý člověk. A ty i bez prokletí, ty šílíš s ním, pátravě sledován neznámou tváří, která se zjevuje co chvíli večer v setmělém skle a vždycky stačí uhnout před pohledem, když zvedneš hlavu: nechá ti napospas zas jen ten starý, zmačkaný obličej, který znáš z Rembrandta. Kam se chceš vracet s tím šíleným starcem? Do snědých těl na freskách Knossu? Do klína dívky 219
na váze z Arezza? Do pestrých křídel, která maloval andělům Zvěstování bratr Angelico? Do krajin s vížkami a pahorky mládí, s kukaččím voláním, jež zvalo k lásce, s urputným ostružím, které v ní bránilo a školním milencům drásalo kolena, když před ní prchali horoucím létem; do dnů, kdy prvním, váhavým dotekem dvou horkých dlaní celý svět vzplanul tak jako nikdy, už nikdy potom! Teď už jen doutná, vojsko odtáhlo, bojiště zpustlo, slavnostní průvod stromů je pryč a loď šla ke dnu. Obraz za oknem se zvolna zbavuje posledních barev a mizí v kouři. Ano, hovoříš s ohněm,
tím starým psem, který ti u nohou s praskotem vzpomíná, ano, jsou města, do nichž už nikdy nevstoupíš poprvé, ano, jsou ulice, jež se už nikdy neozvou poprvé echem tvých kroků, ano, jsou dveře, které neotevřel ani ten starý muž, básník a proklatec, když do nich bušil jako šílený a chtěl je otevřít do krajin s vížkami a pahorky mládí, s kukaččím voláním, které zve k lásce, s urputným ostružím, které v ní brání a školním milencům, drásá a líbá stehna až nahoru, až k samým kořenům. Paříž
STO PADESÁT TISÍC SLOV Právě vyšlo 13. čislo časopisu 150 000 SLOV — Texty odjinud, který tak vstoupil do pátého ročníku. Toto číslo v rozsahu 208 stran obsahuje texty vztahující se k problému „hvězdných válek" a politické a hospodářské reformy v Čině, zabývá se podrobně současným Bulharskem, Rumunskem, Švédskem a Řeckem, jakož i podzimním mezinárodním kulturním fórem v Budapešti. Jako dokumenty tu vycházejí projev západoněmeckého prezidenta R. v. Weizsfickera ke 40. výročí konce druhé světové války a překlad kapitoly z románu A. I. Solženicyna První kolo, věnované P. A. Stolypinovi. Současné vyšel jako první svazek KNIHOVNY 150 000 SLOV román maďarského spisovatele Gyorgye Konrada SPOLUVINÍK, zabývající se osudy Středoevropanů v posledních padesáti letech. Předplatitelé 150 000 SLOV dostávši tento román zdarma. Jednotlivé výtisky lze objednat v nakladatelství INDEX, kde také na jaře vyjde další svazek překladové řady, verše laureáta Nobelovy ceny, polského básníka Czeslava Mifosze HYMNUS O PERLE. Předplatné na časopis 150 000 SLOV £ini 15,- US dolarů nebo 30,- DM. Jednotlivé výtisky románu SPOLUVINÍK a HYMNUS O PERLE si můžete objednat Předplatné i objednávky na adresu: INDEX, Postfach 410511. D-5000 Kóln 41. NSR 220
AUTOŘI TOHOTO ČÍSLA Krista Andersová (1952), prozaička, žije ve Freiburgu; Ivan Binar (1942), český spisovatel, žije v Mnichově; Antonín Brousek (1941), český básník, žije v Berlíně; Lumir Čivrný (1915), český básník a spisovatel, žije v Praze; Ota Filip (1930), český spisovatel, žije v Mnichově; Viktor Fischl (1912), občanským jménem Avigdor Dagan, česky píšící spisovatel, žije v Izraeli; Ivo Fleischmann (1921), český básník a prozaik, žije v Paříži; Petr Frýbert; Eva Gaiilcová (pseudonym), česká spisovatelka, žije v Československu; Eduard Goldstücker (1913), český germanista, žije v Anglii; Jiří Gruša (1938), český básník a prozaik, žije v Bonnu; Václav Havel (1936), český dramatik, žije v Praze; Bohumil Hrabal (1914), český prozaik, žije v Československu; Milan Hübl (1927), český historik, žije v Praze; Ivan Jelínek (1909), český básník a prozaik, žije v Anglii; Petr Kabeš (1941), český básník, žije v Praze; Eva Kantůrková (1930), česká spisovatelka, žije v Praze; Albert Kaufmann; František Kautman (1927), literární vědec, žije v Československu; Ivan Klíma (1931), český spisovatel, žije v Praze; Pavel Kohout (1928), český básník, prozaik a dramatik, žije ve Vídni; J a n Kotík (1916), český malíř, žije v Berlíně; Petr Král (1941), český básník a kritik, žije v Paříži; Eva Kriseová (1940), česká spisovatelka, žije v Praze; J a n a Krůtová, prozaička, žije v USA; Sergej Machonin (1918), český kritik, esejista a překladatel, žije v Československu; Lubomír Martinek, český prozaik, žije ve Francii; M ilan Nápravník (1931), český básník, žije v NSR; Bohumil Obdržálek, žije v Rakousku; Karel Pecka (1928), český prozaik, žije v Praze; J a n Pele, český prozaik, žije v Paříži; Iva Procházková (1953), česká dramatička, žije v Rakousku; Lenka Procházková (1953), česká prozaička, žije v Praze; Nataša Reimannová, česká básnířka a prozaička, žije v Paříži; Sylvie Richterová (1945), česká prozaička, básnířka a kritička, žije v Itálii; Zdeněk Rotrekl (1920), básník, žije v Brně; Jiří Ruml (1925), český novinář, žije v Praze; Karel Steigerwald, český dramatik, žije v Československu; Věra Stiborová (1931), česká prozaička, žije v Československu; Ivan Sviták (1925), český filozof, žije v USA; Milan Šimečka (1930), filozof a spisovatel, žije v Bratislavě; Josef Škvorecký (1924), český spisovatel, žije v Kanadě; J o s e f Š r y c h , český novinářa spisovatel; J a n T r e f u l k a (1929), prozaik, žije v Brně; Milan Uhde (1936), dramatik, žije v Brně; Zdeněk Urbánek (1917), český spisovatel, žije v Praze; Ludvík Vaculík (1926), prozaik, žije v Praze; Ondřej Vaculík, prozaik, žije v Československu; Jaroslav Vejvoda (1940), prozaik, žije ve Švýcarsku; J a n Vladislav (1923), básník, esejista a překladatel, žije v Paříži.
Adresy exilových nakladatelství:
Index, Postfach 410511, D-5000 Köln 41 PmD, Max-Wönnei-Str. 31, D-8000 München 50 Konfrontace, Werdhoelzlistr. 14, CH-8048 Zürich Publishers 68, Box 695, Statin A, Toronto, M5W1Q2 Edice Arkýř, Postfach 340208, D-8000 München 34 Edice Rozmluvy, 15 Broxholm Rd., West Norwood, London, S.E. 27
Jan Kotík, 1963
USTY řídí JIH Pelikán s redakčním kruhem (Dušan Havlíček, Zdenek Hejzlar, Milan Horáček, Vladimír Horský, František Janouch, Cyril John, Karel Kaplan, Jiří Kosta, Karel Kyncl, A. J. Liehm, Artur London, Zdenčk Mlynář, Adolf Miiller, Josef Pokštefl, Michal Reiman, Milan Schulz, Radoslav Selucký, Lubomír Sochor, Ota Šik, Vladimír Tosek, Ruth Tosková). USTY jsou dvoumésíčník určený především čtenářům v Československu. Přečtčte a předejte známými V ZAHRANIČÍ je roční předplatné DM 25,— (nebo ekvivalent v jiné valutč) pro Evropu; DM 30,— pro USA, Kanadu, Izrael a další zámořské zemi (letecky); DM 35,— pro Austrálii, N. Zéland, Jižní Afriku a Latinskou Ameriku (letecky) PŘEDPLATNÉ a PŘÍSPĚVKY na tiskový fond (nikoli objednávky!) posílejte pouze na: USTY, Postscheckamt München 112 76-802. OBJEDNÁVKY časopisu a ostatní korespondenci (nikoli peníze!) posílejte pouze na adresu redakce: USTY, Via del Corso 57, 00186 Roma.
