Andrea Vernerová Po absolvování FF UK Praha pracovala v ČTK – v časopise 100+1 ZZ a v redakci pro zahraničí (oblast kultury), později v Literárním měsíčníku, publikovala rozhovory s umělci v denících i časopisech. Od roku 1992 vlastní P.R. agenturu – pořádání tiskových konferencí, společenských a kulturních akcí. Spolupracovala s ČRo – Radio Regina (pořad o vzdělávání dospělých) a ČT (seriál Evropské rodinné ságy). Členka Akademie literatury české (www.akademielc.cz) a AIEP (www.detektivka.com). Podílela se na Festivalu spisovatelů Praha, na Nonstop čtení organizovaném Jazzovou sekcí a dalších aktivitách. Autorka detektivních příběhů z námořního prostředí a pod pseudonymem Anna Farianová knih o minulých životech. Manžel je námořní důstojník – kapitán dálné plavby. Má dceru a dva vnuky.
KYTKY, STROMY A MŮJ MUŽ Kolik strastí a radostí přináší budování vlastní zahrady? Pokud to nevíte, tato kniha Vám poskytne radost, humor i zamyšlení nejen nad přírodou, ale i nad lidskými osudy.
Andrea Vernerová
Kytky, stromy a můj muž
2015
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Používání elektronické verze knihy je umožněno jen osobě, která ji legálně nabyla, a jen pro její osobní a vnitřní potřeby v rozsahu stanoveném autorským zákonem. Elektronická kniha je datový soubor, který lze užívat pouze v takové formě, v jaké jej lze stáhnout z portálu. Jakékoliv neoprávněné užití elektronické knihy nebo její části, spočívající např. v kopírování, úpravách, prodeji, pronajímání, půjčování, sdělování veřejnosti nebo jakémkoliv druhu obchodování nebo neobchodního šíření je zakázáno! Zejména je zakázána jakákoliv konverze datového souboru nebo extrakce části nebo celého textu, umisťování textu na servery, ze kterých je možno tento soubor dále stahovat, přitom není rozhodující, kdo takového sdílení umožnil. Je zakázáno sdělování údajů o uživatelském účtu jiným osobám, zasahování do technických prostředků, které chrání elektronickou knihu, případně omezují rozsah jejího užití. Uživatel také není oprávněn jakkoliv testovat, zkoušet či obcházet technické zabezpečení elektronické knihy.
© Andrea Vernerová c/o DILIA, 2015 © INDEART, 2015 www.indeart.cz 978-80-7519-055-0 (PDF)
Obsah
ČÁST I. ROK PRVNÍ ROK DRUHÝ ROK TŘETÍ ČÁST II. VŠECHNY DALŠÍ ROKY Co lze říci květinou? ČTĚTE ELEKTRONICKÉ KNIHY
Věnováno Mileně a Zahrádkám u České Lípy
Osoby a jejich příběhy v této knize jsou vesměs vymyšlené, ale zahrada nacházející se v obci Zahrádky u České Lípy, její příslušenství a okolí jsou skutečné.
ČÁST I.
Květiny provázejí lidskou kulturu odnepaměti. Ţivé i uměle aranţované inspirovaly antické autory, středověkou symboliku i mistry barokních zátiší. Květomluva coby dokonalý a rafinovaný systém znamení, komunikačních her i milostného rozhovoru se stala výrazem galantních kratochvílí rokoka. Původ květomluvy je třeba hledat na Blízkém východě, odkud se rozšířila do evropského prostředí a přizpůsobila zdejšímu vkusu. Z výstavy v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze.
ROK PRVNÍ Mám zahradu! Po dlouhých desetiletích, kdy jsem tiše touţila po kousku vlastní půdy, mi teď patří úţasný pozemek. Znám ho ze svého dětství, kdy jsem s rodiči občas navštívila své příbuzné, kteří tu ţili. A teď je můj! Jak k tomu došlo? Zavolala mi sestřenice. „Nechám ti tu spoušť za půl melounu. Tak to přece říkáte, ne?“ Sestřenice uţ desítky let ţije v USA, kam utekla hned po maturitě. Velice rychle se aklimatizovala, vhodně se provdala a na svůj původní domov téměř zapomněla. Rodičům se ozvala zhruba dvakrát za rok – pravidelně jim posílala fotky z oslavy svých narozenin a kýčovitá vánoční přání. Fotky obsahovaly jeden dům – průběhem let vyměňovaný za větší a lepší, odpovídající zvyšující se společenské a finanční úrovni rodiny, dva psy – samozřejmě stále draţší a ţádanější rasy, tři auta – časem se jejich počet s přibývajícím věkem a počtem členů rodiny zvyšoval, čtyři děti – víc jich nechtěla, není prý stroj na rození, ostatně manţel musí být spokojen, má dva syny a dvě dcery, pět – pět peněz, pět peněz, jak volá česká křepelka. A samozřejmě na obrázcích všude figurovala ona v drahém značkovém oblečení, zavěšená do typického amerického selfmademana, na prvních snímcích v kostkovaném saku, štráfovaných kalhotách, fialové vestě a růţové kravatě (opravdu, na vlastní oči jsem to viděla!), později stále lépe oblečeného, dnes v kvalitním ohozu, barevně vhodné košili a kravatě, štíhlého, leč s malým, my bychom řekli pivním bříškem, ovšem dovedně skrytým díky mistrovství krejčího. A ještě jedna věc mě na těch fotografiích překvapila: před těmi více neţ třiceti lety tehdy začínající byznysmen téměř neměl vlasy, zato dnes mu hlavu zdobí účes á la Bill Clinton. Tak nevím, je to paruka, nebo mu narostly nové vlasy... Všechno je moţné. Sestřenice vţdycky tvrdila, ţe Amerika je země neomezených moţností. Zajímavé. Svého času se u nás totéţ říkalo o Sovětském svazu... Teta se dlouhá léta chystala svou dceru navštívit. Nakonec to nějak nestihla a zemřela v dvoulůţkovém pokoji domu s pečovatelskou sluţbou. Ráda bych
napsala – zemřela v tichosti, ale nějak to nejde. Kdyţ jsem ji byla naposled navštívit, její společnice v pokoji vyzpěvovala, přesněji vyřvávala jediné dvě lidové písně, které jí zřejmě v obluzené hlavě zůstaly, a tetička se jen smutně usmívala. „Tak co, chceš to?“ houkla do telefonu. Přerušila jsem vzpomínky a vydechla: „Jasně. Ale půl miliónu nemám. Tedy – zatím nemám.“ „No, tak to je tvoje smůla. Mohla bych dostat víc, ale matka mi psala, ţe by ráda, aby barák se zahradou zůstal v rodině. Tak jsem si říkala, ţe bys třeba...“ „Beru!“ přerušila jsem ji výkřikem. Kde se ve mně vzala ta odvaha? Nikdy jsem jí příliš netrpěla. Ale ten dům a ta zahrada... Copak to můţu nechat někomu cizímu? Vţdycky jsem to tam měla ráda. Moc ráda. Vlastně – strašně moc ráda, došlo mi. „Nooo... dobře. Tak jo. Ale kde vezmeš peníze, kdyţ je nemáš?“ „Půjčím si!“ „V bance? Nezbláznila ses? Tam ti nepučí ani floka, kdyţ nemáš majetek.“ Samozřejmě měla pravdu. „Neboj, nějak si poradím.“ „Ale já to chci do týdne, jinak – je mi líto.“ To je šibeniční termín! Něco mám, tak polovic, ale kde tak rychle seţenu zbytek? „Dobře. Připrav smlouvu, do týdne ti zaplatím.“ Na druhém konci telefonu bylo chvíli ticho. Buď přemýšlela, jak je moţné, ţe do týdne budu mít potřebnou sumu, nebo – a to spíš – zalitovala, ţe nechtěla víc. „Za týden, Marie, budu tam, kde určíš. Tedy v Česku, abys nemyslela, ţe za tebou poletím do Států.“ „Jasně,“ prohlásila a hlas měla kyselý jak šťovík. „Ozvu se.“ Peníze jsem sehnala. Karel, jeden z mých dávných přátel, mi tu čtvrtku melounu půjčil. Nevěřila jsem svým očím, kdyţ souhlasil, ţe mu dluh budu
splácet po deseti tisícovkách měsíčně. Jen mi sdělil, ţe tím, ţe mi půjčí takovou sumu, přijde o procenta v bance, coţ musím chápat, a ţe tedy čeká, ţe se shodneme na vrácení částky o padesát tisíc vyšší. Zalapala jsem po dechu, ale nakonec jsem souhlasila. Tolik jsem si přála mít ten dům a zahradu. Ostatně jsem sama, nemám ani muţe, ani děti, peníze jsem zatím utrácela jen pro sebe, mám slušné místo za solidní peníze, tak co bych to neušetřila. Kdyţ mi nepůjčí, sestřenice prodá zděděný majetek bůh ví komu a já ty peníze stejně utratím – bůh ví za co. Rozhodně za věci mnohem méně hodnotné a vytrvalé. A připravím se o radost tvořit a pěstovat. Smlouvu jsme podepsaly v únoru, začátkem dubna mi přišel výpis z katastru. Je moje! Mám zahradu! Velikou, krásnou, rozloţenou na pískovcových terasách, svaţující se hluboko pod dům, který sám stojí na pískovcovém suku, ve kterém je zespoda vytesaná jeskyně a z domu sklep. Nádhera! Úţas! Vstoupila jsem vrátky, která uţ dávno nemají zámek a drţí pohromadě jen díky kousku provazu, a rozhlédla se kolem sebe. Konce zahrady nedohlédnu – tedy ne, ţe by byla tak obrovská, ale je tak zarostlá, ţe nemám šanci přes náletové křoviny zahlédnout sousedovic plot. Tady kdysi rostly růţe. Terasa nad svahem jimi byla lemovaná. Dnes tu po nich není ani stopa, zato plevelu se tu daří skvěle. A tady vzadu – pamatuješ, Mileno? - oslovuji v duchu svou kamarádku z dětství – tady na hradbách jsme hrávaly divadlo. Tenkrát s námi ještě dováděla sestřenka Marie, ještě se na nás nedívala z výše svého společenského postavení a finančního zajištění. Ty hradby, to je vlastně ohrada na okraji skály, sloţená v pískovcových kvádrů. Ach, ta romantika dětství! Tehdy pro nás dům byl zámkem, obklopeným nevelkým parčíkem s růţemi, a kdyţ jsme seběhly dolů, pod hradby, měnily jsme se v bojovníky obléhající hrad. A kdesi na kraji zahrady, kam se teď nedostanu, je skála, na kterou jsme stoupaly po schodech vytesaných v kameni. Leda ţe bych se změnila v prince, který se prosekával šípkovým křovím
ke spící Růţence. Jenţe já bych Růţenku nenašla – a ani nehledala, já bych se snaţila najít tu skálu, znovu vystoupat po schodech a rozhlédnout se po svém dětství. Snad se mi to za čas podaří. Mé nové království se nachází v obci Lipová. Nejspíš se tak jmenuje podle lipové aleje, která vede od Nového zámku k oboře s daňky, muflony a kozami bezoárovými. Nový zámek není nový, postavili ho prý na místě gotické tvrze kdysi v době renesance, pak ho přestavěli barokně a tak dále, jak se dělo s mnoha našimi hrady a zámky, a nakonec mu dali název Nový. O starém zámku ovšem nic nevím, ale patrně tu někde také kdysi býval. Lipová alej pamatuje Valdštejna – vzpomínáš, Mileno, to byl náš, tedy hlavně tvůj oblíbený feudál. Stromy jsou mohutné, rozloţité a krásné. Dřív mi to připadalo normální, ale teď, co mi přibyla léta a vlastní zahrada, se dívám na stromy s velkým potěšením. Třeba ten mohutný bílý topol v parčíku před zámkem. Má dva obří kmeny srostlé u země, pokryté velmi tlustou a silně rozpraskanou kůrou – připomíná mi uţ nemladého, ale stále ještě zdatného chlapa, kterému ţivotní záţitky zanechaly ve tvářích a na rukou své stopy. Říká se, ţe do třiceti člověk za svůj obličej nemůţe, po třicítce ano, to uţ ho tvoří sám svým jednáním, city a proţitky. V tom případě byl tento strom po celý svůj staletý ţivot uţitečný, krmil včelky, nabízel stín, pod ním se odehrával ţivot místních chudých, a moţná někdy i těch, kteří obývali zámecké komnaty... Kdo ví. Ostatně v zámeckém parku roste víc takových stromů, jejichţ statné kmeny, mohutné větve a šumící listoví mě stále více okouzlují. Chodím se do parku dívat vţdy, kdyţ přijedu do Lipové. Jdu kolem zahrad, zahrádek kouzelných, nakukuju přes ploty, jak se k nim lidé chovají, a ţasnu. S rozvojem dostupné techniky a vzrůstající nabídkou rostlinstva se mění zahrádky v něco úţasného. Mám je ráda, těší mě, raduji se z nich. Zahrádky, zahrádky moje... Vidím petrklíče, růţe více barev, rododendrony a azalky – těm se tu speciálně daří, je to jejich kraj. A další a další květiny, keře a stromy, ještě před několika desetiletími téměř neznámé, rostoucí jen v několika vybraných parcích a arboretech, a teď náhle i v těch zdánlivě nejprostších vesnických zahradách... Ţe
se sem nehodí? Proč ne? Kdyţ jsem se začetla do literatury, zjistila jsem, ţe mnohé dnes znovu objevované květiny pěstovali naši předkové na svých zahrádkách zcela běţně. Ach zahrady, zahrádky... Jen ta má zatím ani trochu neodpovídá mým představám. Ovšem co není, můţe být. Vlastně – musí být. A bude! Nejdřív ze všeho jsem si koupila knihu o zahradních rostlinách. Otáčím stránky, prohlíţím obrázky, čtu názvy. Některé znám – pivoňky se mi vţdycky líbily, ale znám jen ty, které na podzim usychají, jakţe se jim říká? Bylinné, protoţe jejich stonky jsou křehké a na podzim odumírají. Zjara pak znovu raší – u země se objevují červené výhonky, kaţdým rokem četnější. Kromě nich jsou ještě pivoňky dřevité – tak ty jsem nikdy neviděla. Aspoň si nevzpomínám, ţe by je kdokoli z mých známých měl na zahrádce. Vyrostou do poměrně mohutného keře, mají veliké krásné květy... Uţ vím! Jak se tak dívám na obrázky, uvědomuji si, ţe rostou v praţské Stromovce. Ale mě nikdy nenapadlo, ţe nesou stejný název, který mám spojený s květinou pěstovanou kdysi v maličké zahrádce jedné mé babičky. Bylo mi asi pět let, kdyţ jsme k ní přijeli. Byl zrovna svátek Boţího těla – páni, já dnes uţ vůbec nevím, kdy to vlastně je. Prostě kvetly pivoňky. Takţe začátek června. Babička rozvité květy otrhala, voňavé růţové lístky dala do košíčku, a já v bledě modrých taftových šatečkách, které mi ušila babiččina kamarádka, a ve společnosti děvčat o něco starších stála u kostela a pak ty květinové lístečky házela na zem. Tenkrát se mi to líbilo, aspoň ve mně dodnes zůstal ten pocit. Moţná i proto, ţe stejně jednaly i ostatní dívky. Člověk je tvor stádní, i kdyţ se tváří, ţe je originál, jedinečný a od ostatních se odlišující. Tak tedy pivoňky. Ty musím mít. Listuji dál. Rododendrony, no samozřejmě. Kdyţ se jim v tomto kraji daří, nemohu si je nepořídit. Jenţe je jich nějak moc. Asi by to chtělo specializovanou knihu. Budu ji muset zakoupit. Jaké další květiny? No jistě, tulipány, ty znám a mám ráda. To je zase barev a tvarů. Hm, chtělo by to tedy i narcisy a nějaké další cibuloviny. Třeba hyacinty. Koupila jsem si je několikrát uţ nakvetené, a pak jsem je dala kamarádce, která má
zahradu. Prý jí kvetly i v dalších letech. A ještě - coţe, česneky? Česnek je dobrý do polévky nebo pod maso, ale jako kytka? Kroutím nad tím hlavou, ale já toho o květinách vlastně vím velmi málo. Třeba tady: řebčík kostkovaný. V ţivotě jsem o takové kytce neslyšela, a přitom je tak krásná. No ovšem, Andulo, říkám si jménem, které nemám ráda, jak bys mohla, kdyţ ses o zahradničení aţ dosud nezajímala. A nezajímala by ses dál, kdybys neměla zahradu. Teď ji máš, a to je závazek. Nemůţeš přece dopustit, aby dál vypadala tak smutně, plná kopřiv, bodláků, pýru a dalších druhů plevele, které ani neumíš pojmenovat. Kdysi to byla – alespoň v okolí domu – milá a příjemná zahrádka, udrţovaná tak, jak to zvládli dva stárnoucí lidé, ale teď je tvoje, slyšíš? Tvoje! Tak se snaţ. Kdyţ jsem si tak pěkně domluvila, odloţila jsem knihu a vyšla před dům. Natáhla jsem si látkové, speciálně za tím účelem zakoupené rukavice, označené jako zahradnické, a zkusila vytáhnout kopřivy, rašící ze země a nahuštěné blízko vchodu do domu. Opatrně jsem uchopila kopřivu kousek nad zemí a zatáhla. Šlo to! Půda je tu lehká, hodně písku, kopřiva docela dobře povolila. Táhnu, táhnu – auuu, ta pálí! Šlehla svými ţahavými listy těsně nad kraj rukavice. Proč jen si při práci vykasávám rukávy? Honem jsem je stáhla. A co si myslí ten plevel? To máš za to, ţe mě tu nechceš nechat růst! Pustila jsem kopřivu, odskočila – a spadla do celé houštiny těch odporných ţahavek. Teď jsem ovšem vylítla hbitě jak pták z hnízda a vrhla se na pískovec před vchodem. Tady kopřivy nejsou. Pálila mě ruka i část zad – jak je to moţné, ţe mě neuchrání ani oblečení? Poskakovala jsem a doufala, ţe pálení brzy přejde. Maminka vţdycky říkala, ţe to nic neznamená, ţe se tím uchráním před nemocí zvanou regma. Tak se tím utěšuji, kdyţ znovu opatrně uchopím nevysoký stonek a zatáhnu. Konečně, kopřiva s kořeny se zvedá ze země – ale co to? Kořen je silný, dřevitý, a já vytahuji ještě další, a ještě, ještě – pět kopřiv na jednom kořeni! Tak tomu říkám úspěch. Jestli to takhle půjde dál, bude zahrada za chvíli čistá. Sklonila jsem se k další kopřivě, popadla ji nad zemí a – ouha, jen jsem sykla, jak mě spálila. Jenţe ne svými listy, ale lodyhou – tak i ta má ţahavé chloupky! A kam asi? No do ruky, na které jsem měla zahradnickou rukavici. Kdyţ jsem ji stáhla, zjistila jsem, ţe mám na hřbetě řádku
rudých pupínků, které pálily a pálily a nechtěly přestat. Takţe jsem já přestala likvidovat kopřivy a radši si uvařila kafe. Musím popřemýšlet, co dál. Kdyţ jsem svůj záţitek s pletím kopřiv líčila své spolupracovnici Zdence, rozesmála se. Zamračila jsem se, ale koneckonců, ona má uţ léta chalupu, zdědili ji s manţelem po jeho rodičích, jejich děti tam tráví prázdniny a všechny svátky. Na jaře nám vozí kytky, v létě jablka a na podzim víno. Tedy hroznové. Ta by měla moc dobře vědět, o čem mluvím. „No jistě, kopřivy pálí přes látku. Já to zjistila taky, člověk si svou zkušenost musí udělat sám. Asi bys mi nevěřila, kdybych ti řekla, aby sis koupila ty nejlevnější gumové rukavice na mytí nádobí a pustila se v nich do práce na zahradě. Mám za léta osvědčené, ţe to v nich jde nejlépe, tedy pokud nebereš do ruky trnité větve. Na ty potřebuješ silné koţené rukavice. Ale to ti myslím zatím nehrozí a na kopřivy jsou ty gumové naprosto ideální.“ „Ty ale moc dlouho nevydrţí, ne?“ „No, natrvalo je nemáš, ale to ty látkové uţ vůbec ne. V těch gumových tě nic nepálí, neprosákne jimi hlína, a pokud jsi jen trochu opatrná, stačí ti jeden pár na řadu dní. Dokud neprasknou. Mně se to většinou stává, kdyţ uţ je mám delší dobu, jsou nejspíš trochu zpuchřelé a tak si při natahování kus utrhnu, anebo kdyţ se hrabu v zemi tak vehementně, aţ si je nehtem propíchnu. Zkus to a uvidíš.“ Zkusila jsem a viděla. Šlo to. Dokonce jsem Zdenčin vynález zdokonalila – kdyţ jsem se vypravila na kopřivy, navlékla jsem si na sebe starou pláštěnku a natáhla nové holiny. Já vám dám, vy potvory, uţ mě pálit nebudete! Celkem se mi to dařilo. Vesele jsem tahala kopřivy, házela je na hromadu a těšila se, jak je pak spálím. Nic jiného si nezaslouţí. Po hodině úmorné dřiny jsem narovnala rozbolavělá záda a rozhlédla se. Radost z práce mě poněkud přešla – kolik pozemku jsem zbavila té nechutně ţahavé byliny? Tři metry čtvereční? Čtyři? Jestli budu pokračovat tímto tempem, potrvá mi vypletí celého pozemku tisíc hodin. Coţe? Kolik?! Znamená to, ţe kdybych kaţdý den strávila čtyři hodiny likvidací tohoto úmorného plevele – za
léčivku kopřivu v této chvíli v ţádném případě nepokládám – měla bych co dělat dvě stě padesát dní. To znamená víc neţ tři čtvrtiny roku. Mezitím by se pozemek zanesl jiným plevelem... Padla na mě beznaděj. Záda mě bolela, ruce také a všude kolem spousta kopřiv. A těch náletových keřů – s těmi si neporadím. Ty nevytahám. Šla jsem do domu a uvařila si kafe. Co já si nebohá počnu... Mám zahradu, chci sázet kytičky, touţím mít upravený pozemek, jako většina lidí tady v Lipové, a zatím... S kafem jsem si sedla na práh domu. Je to marné. Takový pocit beznaděje jsem uţ dlouho nezaţila. „Copak, Aničko, coţe jste taková smutná?“ Lekla jsem se. Starší ţena – tedy proti mně, na místní poměry stařena nad hrobem – se zastavila u vrátek. „Vy mě znáte?“ „No jistě. Pamatuju tě jako holčičku, kdyţ jsi sem občas přijela k tetě. I z pozdějších dob. Já vím, ţe jsi na tetu nezapomněla. Vţdycky mi kaţdou tvou návštěvu líčila, co jsi jí přivezla, co jsi povídala, co děláš.“ No těbůh, to jsem se ocitla v pěkné drbárně. Ţe mě to nenapadlo, co taky chudák stará teta mohla dělat jiného neţ se o své záţitky podělit se sousedkami. Jen by mě zajímalo, co jim vykládala o své dceři. Jestlipak věděli, jak na maminku kašle... „Já bydlím tady o dva domy dál. Prý jsi ten domek koupila. Já myslela, ţe ti ho teta odkázala, vţdycky o tom mluvila.“ Babka měla oči jak trnky, zvědavá na mou odpověď. Rukama se přidrţovala branky. „Marie mi to prodala, ţe prý její máma povídala, ţe k tomu tady mám vztah,“ vyhrkla jsem. Někdy rychleji mluvím, neţ myslím. Marie... Co kdyţ mi to měla dát a vyuţila toho, ţe neznám závěť... Ne, to by nešlo, kdyby existovala závěť, řešilo by se to u soudu. Leda, ţe má drahá sestřenka závěť ztopila, aby se o ní nevědělo. Teta určitě nešla k právníkovi, a jestli něco sepsala, tak jen rukou,
a to by stejně neplatilo. Nebo – nejspíš neplatilo. Moje sestřenka Marie vţdycky nejvíc ze všeho milovala peníze. Oči sousedky zasvítily. „Já jsem si to myslela. Ona mi tvoje teta ten svůj odkaz ukázala, napsala to a dala do obálky, aby to našli, aţ umře. Takţe Mařenka... hm, ani mě to nepřekvapuje.“ Mě taky ne. Jen je mi z toho smutno, moc smutno. Pak jsem se rozhlédla po zahradě. Je moje. Koupila jsem si ji za své vydělané – a cizí půjčené – peníze, nemusím mít výčitky, ţe sestřenka přišla zkrátka. Je moje! Dobře, jsou tu kopřivy a nálety, ale já se nevzdám. „Vidím, ţe sis dala kafíčko. Mám doma buchty, ráno jsem pekla, pojď ochutnat,“ pozvala mě stará paní. Vlastně je docela milá. V první chvíli mě zarazilo, ţe mi tyká, ale vlastně, jestli si na mě vzpomíná jako na malou holku, je to asi samozřejmé. Zvlášť tady na vsi. „Jo, já jsem Najmanová, jestli si přece jen vzpomeneš.“ Paní Najmanová – no jasně. Teta o ní často mluvila. Vlastně vţdycky, kdyţ jsem ji – v posledních letech sporadicky – navštívila. Paní Najmanová byla její spoluţačka ze základní školy a po celá ta léta nejlepší kamarádka. Bylo by nezdvořilé odmítnout pozvání na buchty. Kromě toho teta vţdycky tvrdila, ţe paní Najmanová výborně vaří. Tak jsem se zvedla, sundala pláštěnku, zavřela dveře, kabelku s doklady a mobilem hodila přes rameno a vyrazila k sousedce. Dům jsem nechala odemčený – není tam co vzít, kdyby to snad někdo chtěl zkusit. Paní Najmanová bydlí ve starém domku z kamene v přízemí a roubeného v patře. Má takovou tu pravou starosvětskou sednici s původní velkou pecí, v oknech květináče s pelargoniemi – obyčejnými červenými, ţádné převislé zázraky, záclonky z kretonu a stejné potahy na ţidlích. Na stěně visí krucifix, za ním zastrkané svaté obrázky a pod ním růţenec. Všimla si, kam se dívám. „To je po mojí mamince, já na kostel nikdy nebyla, vyrostla jsem v jiné době, i kdyţ v mládí pro moji generaci ještě bylo normální chodit na mši. Tohle mám jako památku,“ usmála se. „Dáš si kafe, Aničko? Já vím, ţe jsi měla,“
odmítla moje námitky, „ale ty jsi mladá a zdravá, další sneseš, k buchtám je nejlepší.“ Mladá a zdravá... Jak krásně to ta stará paní řekla. Já uţ bohuţel věkově patřím ke starší střední generaci – pracovně spíš přímo starší generaci, tak jaképak mládí. A zdraví? To mi zatím celkem slouţí, i kdyţ bolest v kříţi po tom hodinovém pletí nesvědčí o dobrém stavu mé páteře. Buchty byly výborné. Babka vykládala o tetě, o strýčkovi, který zemřel uţ před třiceti lety, o slepicích, které chovala, ale pak jí je liška zadávila. „Tady je liška?“ podivila jsem se. „Jistě, vţdyť jsou kolem lesy,“ přikývla. „V zimě sem chodí srnky.“ „To je nádhera, srnky,“ vzdychla jsem. „Moc nejásej, chutnají jim kytičky. Můţe se stát, ţe je seţerou dřív, neţ rozkvetou. I kdyţ to spíš plţi, těch je tu víc neţ dost.“ „Copak srnky jedí kytky?“ „Zelené čerstvé konečky stromů a poupata kytek, ty jim chutnají náramně.“ „Kopřivy ne?“ Paní Najmanová se rozesmála. „Ne, kopřivy neţerou. Máš s nimi problémy, viď?“ „Mám. Nevím, co s tím. Sama to asi nezvládnu.“ Babička se usmála. „Řeknu mladému Maňákovi, aby ti to posek. To je takový místní všeuměl, uţ před léty si vyrobil traktůrek a na něj různé nástavce, můţe posekat trávu i keře, zorá pozemek, v zimě s tím odhrnuje sníh – taky mi pomáhá.“ „Jé, to by bylo fajn. Ale zadarmo bych to nechtěla.“ „To víš, ţe ne. Zadarmo ani kuře nehrabe, natoţ Maňák. Ale není drahý a dělá dobře. Jen se nedej napálit. Bral padesát korun na hodinu, teď zdraţil na osmdesát, všechno zdraţuje, ţe jo, tak i on, a zaplatíš benzín, ale on tu hodinu opravdu dělá. Našla bys tu ve vesnici různé experty, řekli by, ţe přijdou, vzali by peníze a skončili v hospodě. Neboj, já mu vysvětlím, jak se má chovat,“ řekla ta milá stará paní.
Domů jsem se vrátila téměř šťastná, v ţaludku mě hřálo dobré kafe a vynikající buchty – dvě jsem ostatně dostala s sebou zabalené v ubrousku, prý na zítřek k snídani. Paní Najmanová nezahálela. Jen jsem se druhý den ráno rozkoukala, dřív, neţ jsem si nazula holiny a natáhla rukavice, zahalekal na mě od vrátek chlap. Lekla jsem se, nebyl to ţádný mladík, spíš dědek, abych tak řekla, neoholený dědek s mocným pivním mozolem, v umolousané košili a špinavých montérkách. „Mlapni, vy prej potřebujete posekat zahradu. Já sem Maňák, povídala babka Najmanová, ţe se mám stavit.“ Chvíli mi trvalo, neţ jsem si přeloţila oslovení – mlapni v plném znění bylo mladá paní. Pán polykal části slov. Kromě toho se asi přehlédl – ale spíš chtěl být zdvořilý. „To bych potřebovala. Koukněte, jak to tu vypadá.“ „Jo, to vidim,“ řekl s citem. Rozvázal provázek na vrátkách a vešel dovnitř. „Co je tohle?“ zeptal se a mávl rukou k nevelké hromadě kopřiv, mé včerejší práce. „No, plela jsem.“ „S tím byste nebyla nikdy hotová. To chce posekat.“ „Ale kopřivy pak zase vyrostou, ne?“ „Ále né, dyţ se to poseká za rok dvakrát třikrát, máte po kopřivách. Vono tady bude dost jinýho plevele,“ rozhlédl se po pozemku. „Jak tak vidim, tak se stejně s traktorem všude nedostanu. Jen tady nahoře na těch terasách, a pak támle dóle, jesli se mi tam podaří sjet. Takţe toho k pletí budete mít víc neţ dost.“ A přezíravě po mně hodil okem. Jen jedním. To druhé stále hledělo do dáli. „A to křoví taky musí pryč, to byste s tím měla jen potíţe. Mám na to takovej nástroj, napojím to na traktor a pořeţu to. A pak zvorám, aby šly vytahat ty kořeny. Práce je tu dost.“ „Jak to vidíte finančně?“
„Có? Jo, na kolik to příde? Řek bych, ţe na pár tisícovek. Takle vod voka vám to neřeknu, ale nebojte, bába Najmanová mi dala instrukce. Prej mě bude hlídat, abych vás nenatáh. To nemám ve zvyku, tak jen abyste věděla. Tak co, plácneme si?“ Plácli jsme si. Ulevilo se mi. Pan Maňák prohlásil, ţe neţ příště přijedu, bude část zahrady vyčištěná. Záleţí to na počasí a na tom, jak bude mít čas, ale kolem domu to prý prokoukne a tak si mám připravit ruce, protoţe je budu hodně potřebovat. Vděčně jsem přikývla, ţe jo, ano, budu pracovat na svém - na mém pozemku, na mé zahradě, aby co nejdříve byla aspoň trochu taková, jakou bych ji chtěla mít. Jednou – snad. Zálohu nechtěl, ţe mi to všechno vyčíslí, aţ něco udělá. To jsem ocenila. Běţně se totiţ setkávám nejdřív se ţádostí o peníze – já vím, doba je nevlídná k těm, kteří dělají poctivě, je mnohem víc nakloněna podvodníkům a zlodějům, ale s tím já nic nenadělám. Vlastně jsem moc ráda, ţe se ke mně paní Najmanová přihlásila a ţe mi sehnala schopného člověka. Navíc ochotného pracovat, a to za nevelké peníze. Osmdesát korun na hodinu není dnes ţádná velká suma. Panu Maňákovi jsem moc poděkovala, sdělila mu, ţe přijedu aţ za dva týdny, protoţe příští víkend mám pracovní povinnosti, a vyrazila na autobus do Prahy, neboť auto nevlastním a autobus jezdí často, občas staví i v Lipové, jinak v blízkém okresním městě a tudíţ spojení je mi příznivě nakloněno. Mám zahradu a teď i člověka, který mi s těmi nejtěţšími pracemi pomůţe. Sláva! První půlka května propršela. Nevadilo mi to. Jen jsem si vzpomněla na své dětství. Na oficiální oslavy prvního máje. Jak jsem se vţdycky těšila, ţe tento den půjdu do průvodu nalehko. Ţe zima definitivně skončila a je tu jaro. Ten den byl jakýmsi symbolem období, kdy uţ se nemusíme navlékat do teplých svetrů a bund a místo punčocháčů konečně natáhneme podkolenky. Obvykle jsem si je srolovala aţ ke kotníkům a maminka se pak zlobila, ţe nastydnu. Také ovšem byly první máje, kdy pršelo a bylo chladno a já se smutná krčila v pláštěnce a punčocháčích pod skládanou sukýnkou. Mávátka, která jsme dostali, zplihla a celá ta asi
dvoukilometrová cesta od školy v naší vsi ke škole v sousední vsi nestála za nic, i kdyţ muzika hrála a všichni jsme měli radost, ţe uţ brzy přijde léto. Pak byl ještě lampionový průvod, to bývalo v předvečer května, kdy jsme šli od školy k pomníčku padlých ve druhé světové válce. Drţela jsem tyčku, na ní zavěšený barevný papírový lampionek, ve kterém hořela svíčka, šli jsme po kraji silnice a kolem nás sporadicky projíţděla auta. Bylo jich tehdy nesrovnatelně míň neţ dnes. Ale květiny kvetly a voněly stejně jako teď, kdy je mi o desítky let víc, pole a louky si navlékly stejný zářivě zelený kabát a také stromy vypadaly jako znovuzrozené. Je zajímavé, ţe jsem si první máj nikdy nespojovala s láskou. Asi proto, ţe se mi v tomto krásném měsíci vyhýbala. „Kdy jedeš do Lipové? Tenhle víkend?“ zeptala se mě Zdena, má kolegyně v práci a jedna z mála přítelkyň, které mám. „Ano. Hned v pátek z práce.“ „Fajn. Tomáš musí zítra na chalupu, máme tam řemeslníky, tak mě napadlo, ţe by ti mohl přivézt nějaké kytky.“ „Jak – kytky?“ „No na zasazení. Myslela jsem na zlatobýl a astry. Znáš astry, ne?“ Jistě, teta je kdysi také měla. Rostly u domu a měly krásné těţké bílé a červené hlavičky. Na kaţdém stonku jedna. Jenţe kvetly aţ na podzim. Kdysi jich mámě natrhala kytici a my jsme pak cestou v narvaném autobusu chránily jejich květy před lokty a taškami spolucestujících. „Ale to nebyly ty astry, co myslím. Já mluvím o těch, kterým se odborně říká hvězdnice!“ zasmála se Zdena. „Hvězdnice? To jsem nikdy neslyšela. Astry znám. Teta je kaţdý rok vysazovala.“ „Jistě, ale tyhle astry, o kterých mluvíš, jsou letničky, to nejsou trvalky. Kup si pořádnou knihu a přečti si o nich. Ty jsi ten studijní typ, tak ať víš, o čem mluvím. Těm trsovitým, na podzim kvetoucím trvalkám se říká hvězdnice. Ony se tedy teď uţ přesazovat nemají, to jsme měli začátkem dubna nebo pak na podzim, ale to je plevel, to se chytne všude.“
„Plevel? Jak to myslíš? Já nechci ţádný plevel!“ „Neboj, to já jen tak říkám. Kdyţ se hvězdnice chytnou, tak se začnou rozrůstat, tvoří stále větší trsy. Já říkám plevelné všem kytkám, které se rozrůstají, takţe je můţeš dělit. Nemají nic společného s kopřivami nebo pýrem, to vůbec ne. Jsou krásné.“ „Myslíš, ţe se ujmou, kdyţ je hned v pátek zasadím?“ „Určitě. I proto o nich říkám, ţe jsou plevelné. Hodně vydrţí.“ „Tak jo, to budu ráda. A co ten zlato-,“ nemohla jsem si hned vzpomenout na název. „Zlatobýl. To je kytka z mého pohledu také plevelná, má ráda sluníčko, kvete od srpna velkými zlatými květenstvími, proto se tak jmenuje. Jo, a je vysoká, tak ji dej za ty hvězdnice, ne před ně. Myslím, ţe to vytvoří pěkný barevný celek.“ V pátek ráno Zdena přinesla dvě plastové tašky plné zeminy a asi deseticentimetrových rostlinek. „No, trochu se proneseš. Mě sem dovezl Tomáš autem, tramvají bych se ti s tím nedřela.“ Tašky váţily dost. Tolik, ţe jsem odvrhla myšlenku vzít s sebou na chalupu nějaké nádobí. Nechám ho v práci a odvezu příště. Ještěţe jsem si koupila místenku na autobus, nedovedu si představit, ţe bych s takovou zátěţí mohla stát. Vezu s sebou totiţ také nějaké oblečení a jídlo. Neţ se v tom svém domečku zcela zabydlím, musím to nezbytné dopravovat v ruce. To jsem si alespoň zpočátku myslela. Teprve později jsem pochopila, ţe cestování na chalupu obnáší stálé stěhování. Vlekla jsem tašky s květinami a radovala se, ţe mám konečně základ pro svou zahradu. V té době jsem ještě nevěděla, ţe zahrádkáři s radostí darují vše, čeho mají nadměrné mnoţství. Takţe kdyţ vám někdo nabídne květiny zdarma, není to jen proto, ţe vám chce udělat radost, ale hlavně proto, ţe potřebuje pročistit svou vlastní zahradu. Vlastně je to i tak pěkné, vţdyť ty kytky mohl také hodit do popelnice. Takhle mají aspoň šanci na ţivot.
U vrátek jsem vyvalila oči. Kolem domu posekáno, čisto, ţádné kopřivy. Dokonce i kus zahrady směrem k plotu prokoukl. Pěkně s tím ten pan Maňák pohnul. Musím poděkovat paní Najmanové, ţe mi ho poslala. Jeţíšmarjá, vţdyť já mám na zahradě bez! Tedy šeřík, keř osypaný hrozny temně fialových květů. A vedle něj vykukuje další, tentokrát bílý. Odhodila jsem tašky a batoh a rozběhla se vysekanou plochou k těm dvěma keřům. Bohatá květenství plná vůně, kterou cítím zdaleka. Přivřela jsem oči a znovu nasála. Ano, to je jedna z vůní mého dětství. Babička na své malé zahrádce také měla bez. Ale jen jeden, bílý, zato plnokvětý. Mám takovou radost! Utrhla jsem pár větviček – dám je doma do vázičky, aby svou vůní přemohly jemný pach zatuchliny, které se dům po zimě stále ještě nezbavil. Jen škoda, ţe jsou ta květenství tak vysoko. Teď ale musím zasadit kytky. Honem, dřív neţ bude tma. Uţ se stmívá – vţdyť je večer. V práci jsem byla do čtyř, pak na autobus, cesta – no jasně, je skoro půl sedmé. Anebo bych měla počkat? Zdenka říkala, ţe to nespěchá. Mám jen ty kytky v igelitkách zalít, neţ je zasadím. Pečlivě jsem oba pytle opřela o bok domu a nalila do nich vodu. Asi moc, protoţe to najednou vypadalo, ţe kytky nerostou, ale plavou. Takţe dole v pytlích vystřihnout dírku, aby voda mohla odtékat. A teď k paní Najmanové. Přivezla jsem jí kafe – jednak za to minulé pohoštění, také za ochotu mi pomoci a taky tak trochu proto, ţe je mi jí líto. Ţije v té své chaloupce docela sama a věk uţ má taky pěkný. Skoro osmdesát. „Holčičko, ty jsi mi udělala radost,“ vykřikla babička Najmanová, kdyţ jsem jí dala tu čtvrtkilovku kávy. „Ale to jsi nemusela. Příště nic nevoz, budu ráda, kdyţ se za mnou starou bábou přijdeš podívat. Na, vem si, upekla jsem buchty s domácími povidly, loni se urodily švestky, mám dva stromy na zahradě, tak jsem dělala povidla. Takové si v Praze nekoupíš.“ Vděčně jsem si přijala. Byly opravdu výborné. „Tak povídej, co je nového.“
„Kde?“ zarazila jsem se při pohledu na její dychtivou tvář. „No v Praze, kde by. Já tam nebyla snad dvacet let. Občas jsme tam jezdili s mým neboţtíkem, kdyţ jsme ještě měli auto, starého spartaka. Co umřel, tak jsem tam byla snad třikrát se zahrádkáři v divadle, ale to nás vyklopili u vchodu do karlínské operety, pak jsme tam nasedli, takţe jsem z Prahy viděla spíš ty dělnické čtvrtě.“ „Jo, tak to byste Prahu nepoznala. Většina fabrik zmizela, místo nich rostou nové domy, ulice jsou čisté, lešení u domů taky uţ není, vypadá to prostě docela jinak. Pěkně, moc pěkně.“ Paní Najmanová poněkud nedůvěřivě pokývala hlavou. „Dobře, dobře. Ale aut je tam strašně, ne? A vzduch je taky hrozný.“ „Aut přibylo, to ano. Divím se lidem, kteří jezdí do práce autem, trvá jim to často mnohem déle neţ městskou dopravou, ta je opravdu dobrá. Vzduch taky nic moc, ale to bohuţel nese velké město.“ Paní Najmanová se zadumala. „Bydlet bych tam nechtěla, ani v ţádném jiném velkém městě,“ vzdychla pak. „Děti mi nabízely, ať se k nim přestěhuju, ale kdepak. Tady je krásně, čistý vzduch, pole, louky, kdepak velké město. Vyrostla jsem tady, jsem tu doma. Já mám syna a dceru,“ pohlédla na mě, pak vstala a z kredence vytáhla fotografie. „Podívej se na ně. Syn ţije v Ostravě, dělal v dolech, teď je to horší, nemá práci, nevěsta naštěstí ano, ona je zdravotní sestra a o ty je nouze. Mají dvě děcka, tady ty kluky. Toulají se po světě. Já to nepochopím,“ zavrtěla hlavou, „co je na tom tak láká? I kdyţ je to krásné, kdyţ si takhle můţou vyrazit. Jeden ţije v Austrálii, je tam uţ několik let, druhý procestoval celou Ameriku. Posílají mi pohledy, nezapomněli na svou starou babičku,“ setřela slzu z oka. „To je skvělé, kdyţ mají dneska mladí takové moţnosti,“ souhlasila jsem. „No jo, ale děti, děti nemají, kdepak se ţenit, babi, ty si se zbláznila. A já bych tak ráda viděla pravnoučata... No, snad se dočkám od dcery. Ţije v jiţních Čechách, aţ skoro u německých hranic. Tomu jejímu v restituci vrátili pozemky a statek – měli tam velký, krásný, jenţe po těch letech byl zdevastovaný. Uţ to
dali do pořádku. Práce tam pořád je hrozně. Mají krávy a ovce, tam jsou hlavně pastviny, prodávají mléko, sýry a maso. Jejich starší kluk ţije s nimi, pomáhá jim, časem ten statek převezme. Vzal si ţenskou s dítětem, a pak se zjistilo, ţe ona uţ další mít nemůţe. Tak se rozvedli. Teda ne kvůli tomu, to si nemyslím, to by náš Pavlíček neudělal, ale ona holt nebyla do hospodářství. Tam se dělá od rozednění do tmy. Teď prý nějakou má, tak snad, snad se konečně dočkám. Statek potřebuje dědice! No, druhý vnuk vystudoval jazyky a dělá překladatele, ţije s nějakou, ale děti prý nechtějí, aspoň zatím – nevím, na co čekají, aţ jí bude čtyřicet?“ babička Najmanová rozzlobeně potřásla hlavou. Přišlo mi to k smíchu a zároveň smutné. Ţivot, zvlášť pro starší lidi, je najednou úplně jiný. „Takţe jedině Zuzanka. Měli ji pozdě, teď jí bude dvacet, vloni odmaturovala a má prý chlapce, chtějí se brát. Doufám, ţe se dočkám, já uţ toho moc před sebou nemám.“ „No no, paní Najmanová, vy vypadáte moc dobře.“ „Jo, děvče, uţ to není ono. Uţ mi není padesát, to jsem byla ještě plná energie.“ Tiše ji obdivuji. Já nemám do padesátky daleko, ale energie mi ubývá nějak kvapem. Rychleji, neţ bych si přála. „Jak jsi spokojená s Maňákem?“ vrátila se babička do mé současnosti. „Nadšená. Udělal spoustu práce.“ „No, moc ne. Dneska jsem na to koukala, moh se snaţit víc.“ „Kdepak. Posekal to k bezům – ani jsem nevěděla, ţe tu jsou.“ „Jo, staré, potřebujou prořezat. Aţ odkvetou, uřízni ty staré kmeny kousek nad zemí. Nebo ne, řeknu Maňákovi, aby to udělal.“ „Ale proč?“ vyhrkla jsem zoufale. „Já jsem tak ráda, ţe kvetou.“ „Pokvetou mnohem líp. Neboj se, nezajdou. Vyrazí nové větve, zhoustnou, pokvetou bohatěji. Bezy a zlatý déšť musíš ořezat po tom, co opadají květy. Kdybys čekala do podzimka, na jaře by kvetly málo. Na poupata zakládají přes léto,“ poučila mě.
„Zlatý déšť? Co to je? Není to zlatobýl?“ Paní Najmanová na mě vyvalila oči. „Zlatý déšť, zlatice správně, pokud vím, to je keř, který kvete dřív neţ bezy. Určitě tam někde bude, u plotu, pamatuju, jak ho tvoje teta před lety stříhala, aby nepřerůstal. Co je to ten zlatobýl?“ Pokusila jsem se vysvětlit, jak ta rostlina podle popisu vypadá. „Kolegyně mi ho přinesla. Mám ho plnou tašku.“ „Jo tohle - celík, no to sis dala. To je pěkný plevel. Ostatně myslím, ţe ho tvá teta na zahradě měla. Tak zlatobýl. Zlaté býlí. No jo, kdysi se říkalo, ţe je to léčivka. Kdo ví, jestli to byla pravda.“ Zrozpačitěla jsem. „Taky jsem přivezla hvězdnice.“ „Coţe?“ „Hvězdnicím se prý taky říká astry. Mají spoustu malých kvítků na jednom stonku.“ „Jo tyhle,“ přerušila mě paní Najmanová. „To jsi nemusela vozit, těch mám spoustu na zahradě, jestli chceš, tak ti dám. Netahej sem zbytečně tyhle kytky, děvenko, dám ti ze své zahrádky nebo řeknu sousedům.“ Hrozná babka, všechno ví a zná... Do svého domečku jsem se vrátila aţ za tmy nakrmená výbornými buchtami, poučená a – vyčerpaná. Ono to s tou paní Najmanovou asi nebude tak jednoduché. Zato obloha nad mou hlavou byla krásná, plná hvězd – tak jsem ji uţ dlouho neviděla. Tolik zářivých puntíků, a některé velmi jasné – copak je můţu v Praze plné světel zahlédnout? První rok na chalupě byl pěkně náročný. Nebudu líčit den po dni ani měsíc po měsíci, bylo by to poněkud jednotvárné. Pan Maňák postupně posekal celou zahradu. Přivezl si na to svůj speciálně doma vyrobený traktor s motorem z trabanta, který pufal, chrochtal a vydával příšerný smrad, ale Maňák na něj nedal dopustit. Ta domovina vypadala příšerně, snůška různě barevných, místy rezavých
plechů, viklavá chrastící kolečka, ale fungovalo to. Kromě sekačky měl traktůrek ještě další nástavce – pořezal keře, zryl půdu, odvezl to všechno roští na jednu hromadu a spálil je – ne, to přeháním. Spálila jsem je já. Těch táboráků bylo víc a vuřtů nepočítaně. Uţívala jsem si jako tramp, který se dočkal splnění svých snů, kdyţ jsem tak večer seděla pod hvězdnatým nebem, opékala vuřtíky a kolem voněla zahrada, tráva, květiny, stromy... Ptáci zpívali, tu a tam kolem mě proletěl netopýr – nikdy jsem netušila, jak jsou rychlí, pak zablikala světýlka – to jsou přece světlušky! Ano a ne. Co kdyţ to byly bludičky, ztracené dušičky, které zavádějí lidi do baţin? Baţinu mám dole pod zahradou, co kdyţ mě tam chtějí nalákat? Uţ se nedivím, ţe lidé věřili na různá strašidla. I já cítím chvění v celém těle, kdyţ popustím uzdu fantazii. Celé to prostě bylo nádherné. Nikdy dřív mě nenapadlo, co všechno můţe člověku dát příroda. Nevadilo mi, ţe jsem sama. Naopak – vyhovovalo mi to. Byly doby, kdy jsem si nedovedla ţivot bez muţe představit. Jenţe – jeden nepovedený sňatek, dva vztahy s ţenatými muţi, nešťastný potrat, který mě v dobách studií po krátkém románku se spoluţákem připravil o šanci mít dítě, to všechno mě postupně naučilo být sama. Moţná jsem nepotkala toho pravého, který by se mnou chtěl trávit svůj čas, nevím. Nakonec jsem – snad z obrany proti prázdnotě – dospěla k názoru, ţe je vlastně bezvadné být sama, jen občas mít nějaký ten, jak se dnes říká, sexy vztah, a dost. Nevracím se v myšlenkách zpátky, asi bych pak nemohla být tak pokojná, jak jsem. Práce, kterou dělám, mě vţdycky bavila, ale teď si uvědomuji, ţe jsou i jiné věci, které mohou člověka naplnit. Kdyţ uţ nemohu mít vlastní potomstvo, budu pomáhat přírodě. Ne obecně, ale konkrétně, na tom kousku země, který mi patří. Vybuduji tu přírodní zahradu, svůj ráj na zemi, a budu sem zvát své přátele, seznamovat je se svými květinami, stromy a keři, aby i oni přišli na to, ţe jsou na světě i jiné věci, pro které stojí za to ţít. Ţe vydělávání peněz je sice pro lidskou existenci nezbytné, ale teprve teď, v tom starém domku, kde topím dřevem ve starých kamnech, vodu čerpám z vlastní studny a v případě nutnosti klidně mohu svítit petrolejkou nebo svíčkou, mi dochází, ţe se vlastně touţím vrátit ke kořenům svých předků. A ţe těch financí
zase tolik nepotřebuju. Pravda, splácím půjčku kamarádovi, ale to je něco jiného. Pokud nepodlehnu lákání spotřeby, reklamám a nabídkám na věci, které jsou vlastně zcela postradatelné a mnohdy zbytečné, mění se i můj vztah k penězům. V rozhodnutí změnit tu ještě nedávno neprostupnou dţungli v krásnou zahradu jsem navštívila knihkupectví a zakoupila knihy o různých květinách. O růţích, rododendronech, cibulovinách, a také publikace o keřích a stromech. Celý ten můj pozemek, terasovitě se svaţující k severu – coţ prý není optimální, nicméně slunce je tu víc neţ dost - je předurčen stát se prostorem, kde vedle sebe porostou nejrůznější květiny, samozřejmě především trvalky. Musím zahradu zařídit tak, abych byla schopna ji zvládnout. Pan Maňák mi kaţdý měsíc poseká trávu, na tom jsme se domluvili, ale starat se mi o květiny nebude. A já mám jen víkendy a dovolenou. Deset dní u moře, abych se vykoupala a opálila – to mi dělá dobře, jako ostatně asi kaţdému – a pak chalupa. I kdyţ ten můj domeček je z pískovcových kvádrů a nazývat ho chalupou mi připadá podivné, je to nejjednodušší označení. Mám svou zahradu, svou chalupu, kde relaxuji dosud nezvyklou fyzickou prací a hlavně – tvořím. Teprve teď si uvědomuji, ţe slovo tvorba se nemusí vztahovat jen na umění. Tvořit zahradu, vybírat vhodnou květenu a rostlinstvo je úţasné. S koncem léta jsem uţ byla připravena sázet. Zaujaly mě rododendrony. Původně jsem si vybírala podle barev, pak jsem na internetu objevila nabídky různých zahradnictví. Někteří měli velmi detailní informace o tom, jaké potřeby mají jednotlivé keře. Není to totiţ jen otázka barev, ale také, nebo bych spíš měla říci především, věc umístění, podloţí a stupňů pod nulou, které jednotlivé rododendrony snesou. Vznikl problém – rododendrony a azalky. Kamarádka Zdenka mi tvrdila, ţe se od sebe liší. Ţe jsou to dva rostlinné druhy. Podle odborné literatury ovšem ne. Nakonec jsem došla k názoru – svému soukromému, se kterým by odborníci asi nesouhlasili – ţe rododendrony jsou keře neopadavé, kdeţto azalky opadavé. Radila jsem se o tom se všeho znalou Zdenou, podle ní se odborníci nemohou
shodnout, ale zahradníci by nejspíš zastávali můj názor. Azalky jsou prý méně náročné neţ rododendrony. Taky mě překvapilo rozmezí zimy, jaké snesou. Od mínus 18 stupňů po mínus 37 stupňů. To je opravdu velký rozdíl. Ovšem všechny mají rády kyselou půdu, zeminu smíšenou s rašelinou, lehkou, ne jílovitou. Překvapilo mě to, ale pak jsem pochopila: rododendrony jsou ve své domovině, tedy především v Číně a Japonsku, lesní křoviny. Azalky zase horské rostliny. Některé z rododendronů dokonce dorůstají do výše stromů – i u nás jsou zahradníci, kteří podobné druhy nabízejí. A jména, která ty rostliny mají, jsou krásná: třeba Blue Peter – říkám mu Modrý Petříček, nebo Eva, Dagmar, Rosita, Madame Masson, Polarnacht, Roseum elegans – uţ to jméno zní noblesně, ale také Buchlovice, Krumlov, Vltava, Moravanka... Nebudu vypisovat seznam, ten je v knihách. Nikdy dřív mě nenapadlo, ţe i květiny mají jména. Rozlišovala jsem jen barvy – červené, růţové, bílé, fialové, dokonce i ţluté. Jak je to ale příjemné, kdyţ můţeš své květiny oslovovat jako lidi, jako své blízké přátele, kterými ostatně také jsou. Původně jsem si chtěla pořídit bohatou knihovnu týkající se květin, keřů a stromů. Vyvedl mě z toho – čistě náhodou – jeden mladý kolega, pro mě spíš chlapec, který nedávno ukončil vysokou školu a nemůţe mít tedy potřebné znalosti. Pověřila jsem ho, aby zjistil určitá fakta nutná pro naši práci, a zároveň jsem ho instruovala, v kterých knihách jsou dostupná a v kterých knihovnách jsou tyto knihy uloţené. Upřel na mě oči s výrazem, který raději nechci specifikovat, otevřel internet a neţ jsem se stačila zeptat, kdy konečně vyrazí, vytiskl mi potřebné informace. Tvářila jsem se sice naprosto suverénně, jako ţe jsem něco podobného očekávala a můj poţadavek byl jen zkouškou jeho schopností, ve skutečnosti jsem ale jen lapla po dechu. Svět se tak rychle změnil, je tolik novinek, ještě nedávno zcela neznámých a pro mě někdy těţko pochopitelných. Na internetu je většina toho, co člověk potřebuje, jen musí vědět, jak a kde to hledat, podotkl ten chlapeček a znovu na mě pohlédl. Takhle se asi dívají dnešní mladí na dinosaury – s úţasem, ţe něco podobného mohlo kdy existovat. Trochu jsem zčervenala, nicméně ho pochválila za rychlou a dobrou práci. Rozdíl
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
