KVALITNÍ ŘEMESLNICKÁ PRÁCE PŘI OBNOVĚ PODSTÁVKOVÝCH DOMŮ
KAMNÁŘSTVÍ V PODSTÁVKOVÝCH DOMECH
Milan Maršálek
KAMNÁŘSTVÍ V PODSTÁVKOVÝCH DOMECH
Milan Maršálek
Předmluva: Podstávkové domy a trvale udržitelný rozvoj 2 Podstávkový dům 3 KOMÍN 5 Dymník 5 Jednoplášťový komín 6 Velikost a tvar 7 Zakončení komínu 9 Vícevrstvé komíny 11 Kouřovod 12
KAMNA 13 Krb 13 Chlebová pec 14 Kachlový sporák 15 Sporák s kobkou 17 Kachlová kamna pro vytápění – sloupková 20 S ležatými a se svislými tahy 22 Stavba secesních kamen 23 Teplovzdušná 26 S elektrickým vytápěním a výměníky 26 Lokální topidla 27 Závěr 28 Použitá literatura 28
Kamnářství v podstávkových domech Autor: Milan Maršálek Ilustrace a foto: Milan Maršálek Odborná oponentura: Jan Vinař Jazyková úprava: Jiří Chocholoušek Grafická úprava a sazba: Václav Hroch Vydali: Frýdlantsko, z. s., a MAS Frýdlantsko, z. s., Frýdlant, 2015
Tato příručka a všechny související texty (metodika, prezentace, sborníky) jsou součástí projektu Kvalitní řemeslnická práce při obnově podstávkových domů, podpořeného z Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost CZ.1.07/3.2.01/04.0003.
1
PŘEDMLUVA: PODSTÁVKOVÉ DOMY A TRVALE UDRŽITELNÝ ROZVOJ Podstávkové domy jsou tradiční venkovské a řemeslnické domy v česko-polsko-německé příhraniční oblasti – Trojzemí. Podstávka je historický typ konstrukce domu, základy nejstarších dosud dochovaných se datují až k 16. století. Tato architektura vznikala v návaznosti na podnebí, dostupnost surovin a zkušenost obyvatel, ovlivňovanou okolím. Stavba tak přirozeně odpovídá tomu, co moderní doba formuluje jako principy trvalé udržitelnosti. Podstávkový dům tedy v prostředí česko-polsko-německého Trojzemí vykazuje znaky udržitelné konstrukce, které se promítají i do jednotlivých řemesel a prací uplatňujících se při rekonstrukci. Environmentální rozměr (vazba na životní prostředí): • Objekt je postaven z místních, často z obnovitelných surovin, které se mohou při sanaci opět použít. • Materiál byl zpravidla získáván v blízkosti stavby, bez nároků na přepravu a může být opět navrácen do přírody. • Stavební materiál – dřevo – je CO2 neutrální a ekologicky neškodný, zejména pokud je les obhospodařován udržitelným způsobem, popř. podle pravidel FSC (certifikace podle standardu, který zaručuje přírodě blízké a vůči místním lidem šetrné lesní hospodaření a zpracování dřeva: více na www.czechfsc.cz). • Kombinace roubené a hrázděné konstrukce umožnila zvětšení obytného a užitného prostoru při snížení spotřeby dřeva. • Objekt je přizpůsoben optimálnímu využití (v podmínkách tradiční venkovské společnosti). • Nevytápěné prostory horního podlaží zvyšovaly životní pohodu obyvatel, v návaznosti na sezónní využití. • Pro mokré provozy (stáje) se využíval místní kámen a cihly, čímž se oproti dřevu zvyšovala trvanlivost stavby a schopnost akumulace tepla. • Roubenka jako obytná a pracovní místnost poskytuje dobrou tepelnou ochranu. • Absorpční vlastnosti dřeva a hlíny udržují rovnoměrnou vlhkost, důležitou nejen pro někdejší tkalcovství, ale i současný život. Ekonomický rozměr: • Životnost konstrukce (200 a více let) zajišťuje účelnost investovaného kapitálu. • Stavební konstrukce je opravitelná, nevyžaduje nákladné zemní práce, nevznikají stavební odpady. • Tepelný provoz objektů je převoditelný do současnosti a je variantou ekologického vytápění. Sociální rozměr: • Sanace podstávkových domů vyžaduje tradiční řemesla s velkým podílem ruční práce a potřebou specifických technologií. Podporuje zaměstnanost a má potenciál pro zvýšení konkurenceschopnosti mikropodniků ve venkovských oblastech. Rozvíjí manuální a řemeslnou zručnost, důležitou i pro nejmodernější výroby (opracování dřeva, práce s plechem a kovy, keramika apod.). • Krajina podstávkových domů je dnes součástí mezinárodního kulturního dědictví česko-polsko-německého Trojzemí. • Zachování podstávkových domů je zdrojem rozvoje cestovního ruchu, a tím udržení pracovních míst ve službách, s dopady na udržení životní úrovně obyvatel příhraniční venkovské oblasti. Citlivou otázkou je sanace podstávkového domu pro účely celoročního bydlení v moderním standardu. Důležitá je zkušenost projektanta zejména v oblasti odvlhčení a zateplení, kde jsou kladeny specifické podmínky na instalace. Obecně platí, že u podstávkových domů jsou poněkud omezena energeticky úsporná stavební opatření měnící vzhled nebo konstrukce, protože mohou způsobit závažné stavebně-technické poruchy a vady při užívání. To samozřejmě limituje využití obnovených podstávkových domů pro moderní komfortní bydlení. Na podobné překážky již ale narazilo i klasické stavebnictví. Na druhou stranu, zejména v Německu, jsou podstávkové domy využívány nejen k bydlení, ale i k nejrůznějším formám podnikání. Příklady vhodně a citlivě zateplených objektů jsou i v České republice. S některými je možné se seznámit v prezentaci z odborného kurzu Vnitřní prostředí v podstávkovém domě. PhDr. Jitka Doubnerová, koordinátorka projektu Kvalitní řemeslnická práce při obnově podstávkových domů 2
PODSTÁVKOVÝ DŮM Význačným architektonickým prvkem především části severních Čech, Horní Lužice a části západního Polska, regionu, který dnes označujeme jako Euroregion Nisa, jsou podstávkové domy. Mají pochopitelně širší výskyt, ale pro tuto oblast jsou charakteristické. Vyznačují se tím, že střecha nebo celé patro budovy spočívá na samostatných slou pech. Obytné prostory v přízemí tak jsou podstaveny pod vrchní část, nesenou právě touto zvláštní konstrukcí. Některé podstávkové domy jsou v přízemí stále ještě roubené, některé už mají zdivo. V patře bývají tyto domy hrázděné, ve střechách mají podélné vikýře, nejčastěji ve tvaru volských ok. Jednou z charakteristik těchto domů jsou i poměrně mohutné komíny uprostřed budovy a u nich kachlová kamna. Tak jako je specifickou konstrukcí podstávkový dům, i kamna a komín v takovém domě mají oproti současným topidlům určité zvláštnosti. Z hlediska vytápění jsou vlastně ve výhodě maUkázka podstávkového domu jitelé, kteří převzali podstávkový dům ve zdevastovaném stavu. Při devastaci totiž většinou nejrychleji zmizí kovové prvky kamen a je ničen systém vytápění. Ten je pak nutné vybudovat znovu. Je na vlastníkovi, aby rozhodl, jaký systém využije. Naopak ti, kteří dům přebírají po předcích nebo slušných uživatelích, se mohou setkat se závažným problémem. Topný systém většinou vyžaduje nezbytné opravy, možná i rekonstrukci, ale jak velké zásahy do stávajícího stavu připustíme, abychom nezničili něco výjimečného, autentického, nenahraditelného? Zatímco na zámku nikoho nenapadne historická kamna vyhodit a komín zbořit, i renomovaní kamnáři berou jako samozřejmé, že staré kachle pro obnovu nepoužíváme, dvířka dáme nová, dřevěný základ pod kamny zrušíme a kamna přestavíme.
Ústřední ozdobný kachel z honosných kamen z konce 19. století. Tak jako všechny následující ukázky i tuto jsem našel na smetišti na Frýdlantsku
Oblíbená secesní kamna a sporáky z Dolní Řasnice se většinou nedochovaly. Dnes se v ČR nabízejí repliky takových kachlů 3
Pravděpodobně klasicistní podstava pod kachlová kamna z menšího objektu
Novorenesanční kamna, z nichž se dochoval kachel a čelní štít, bývala na konci 19. století běžnou součástí selských a úřednických interiérů
Velký čelní štít z honosných secesních kamen
Podobná kamna mají na Pražském hradě. Tato jsem našel před lety na smetišti na Frýdlantsku 4
Této totální výměně nahrává i fakt, že v ČR jen cech kamnářů registruje kolem 150 kamnářských firem a nepřeberné množství českých i zahraničních dodavatelů. Rozumný hospodář by měl proto zvážit, zda jeho kachlová a podobná kamna nejsou pro podstávku tím, čím jsou pro tyto stavby volská oka na střeše, hrázdění v patře, roubení v přízemí. Zda právě s těmito kamny neztratí i část toho, co chtěl zachovat – podstávkový dům. Pro uživatele je nejpodstatnější, že kachlová kam na mají akumulační schopnost. Pomaleji se rozehřívají, ale mnohem déle po ukončení topení hřejí. Což je důležité především u roubených sta veb. Ty mají sice poměrně dobré izolační vlast nosti, ale neumí teplo zachovat. A proto byla u těchto budov oblíbená kachlová kamna nebo sporáky s přiléhající chlebovou pecí. Zde nashromážděné teplo kamna vyzařovala i 12 hodin a u pecí i déle. Ještě důležitější byla tato vlastnost v hrázděném patře. V současnosti jsme svědky další vlny prohlubující se normalizace a typizace. Jsou nařizována pravidla a postupy, které nemají platit jen v rámci EU, ale nejlépe na celém světě. Není to nic nového. Nejrůznější vládcové a diktátoři usilovali o cosi podobného snad již od pravěku. Kladným prvkem těchto snah je šíření dobrých zkušeností, negativním fakt, že nic neplatí nikdy stoprocentně. A tak můžeme zaznamenat, že stejná kamna postavená ve dvou podstávkových domech v jednom případě sice topí, ale nehřejí, stejný komín sice kouří, ale netáhne. Totéž platí o nejrůznějších výpočtech. Naznačují, jak by věc mohla fungovat, ale platí jen pro naprosto shodné, řekli bychom laboratorní, podmínky. Zaznamenali jsme příklad dvou kachlových sporáků v domě ve Větrově. Byly postaveny podle stejného projektu, i komín měly obdobný, ale zatímco jeden sporák spokojeně hřeje a vaří už téměř 100 let, ten druhý dal majitel po 40 letech zlobení zbořit. Žádný podstávkový dům není stejný. Liší se místem v krajině, expozicí, tvarem budovy, použitým materiálem a dalšími charakteristikami. Stejně tak ani kamna nemohou být naprosto stejná a vždy potřebují přístup zkušeného odborníka, nebo alespoň cit a snahu porozumět.
KOMÍN Dymník Komíny v tomto území se vyvinuly z dymníků. Tedy zařízení, které sloužilo k lapání kouře z otevřeného ohniště a jeho odvádění pod střechu, případně i vzhůru ven z budovy. Bylo to dřevěné bednění nebo konstrukce z tyčí propletená proutím, případně slámou a omazaná jílovou maltou. V přízemí bylo pod dymníkem topeniště, na kterém se připravovaly pokrmy, používalo se i k osvětlení a jako zdroj tepla. Moderním dymníkem jsou dodnes používané kryty kovářských výhní nebo některé jednoduché krby, historickou variantou jsou pak chlebové pece. Dřevěné a proutěné dymníky bývaly jednou z častých příčin domovních požárů. Proto stavební předpisy již od 19. století nařizovaly výstavbu zděných komínů. Protože dymníky byly poměrně prostorné, velmi často byl nový komín vestavěn dovnitř dymníku. Takové příklady, i když častěji jen v náznacích, ještě můžeme najít i v Libereckém kraji.
Po částečném doplnění se z historické konstrukce dá vytušit tvar dymníku Kovářská výheň nejvíce připomíná historické dymníky. Současně ukazuje, jak nehospodárné by bylo podobným způsobem vytápět místnost. Ostrý žár má kovář jen v ohništi a v celé kovárně je obvykle značná zima Rozšíření komínu v prvním patře budovy naznačuje, že v přízemí býval komín černé kuchyně 5
Jednoplášťové komíny Častěji se dochovaly široce rozkročené komíny ve tvaru trychtýře. Z hlediska stavebního se označují jako jednovrstvé, vestavěné s přirozeným tahem. Jsou-li v dobrém stavu, většinou vyhovují současným požárním předpisům i ochraně životního prostředí. Zhruba metr od země na nich někdy ještě zaznamenáme stopy krbečku. Vlastně malého krbu, který ústil do komínu a sloužil především k osvětlování místností, případně přihřívání pokrmu. (Často je zde nyní vestavěná nika s poličkami.) Patrné bývají i pozůstatky chlebové pece. Pravidelně má komín u své paty velká kovová nebo alespoň zevnitř oplechovaná dřevená dvířka. Sloužila k vybírání sazí, ale především se tudy vstupovalo do komínu a mohlo se sem věšet maso k uzení. Zevnitř se také daly kontrolovat sopouchy od připojených kamen. Hasiči tudy kontrolovali, zda v komíně nejsou zazděné trámy, které bývaly příčinou požárů. Nejčastěji v těchto komínech vznikaly problémy v místech připojení a pozdějšího odstranění kamen nebo tam, kde komín uhýbal ze svislé osy. Protože se komín směrem vzhůru zužoval, nedalo se do komínu v nejvyšší části vlézt a opravit jej. I tam, kde se opravář vešel, byla oprava nesnadná, neboť cihly a omítka zanesená sazemi ani po očištění neudrží novou maltu.
Černá kuchyně využívaná na pečení oplatků má široké komínové těleso, které se uzavírá kovovým poklopem, aby mohl komín sloužit i pro jiná topidla
Neudržované, ale především špatně využívané komíny, po čase zcela prostoupené dehtem. Jsou neopravitelné a musí se zbourat. K poškození došlo trvalým topením na velmi nízký výkon. Palivo neshořelo, ale zbytky z nedokonalého hoření se usazovaly v komíně. Kromě toho, že zničily komín, trvale ničily i zdraví okolních obyvatel 6
Od poloviny 19. století jsou takové komíny v pod- stávkových domech nahrazovány úzkými, s vnitř ním průduchem 20 × 20 cm. Takový komín se ry chleji prohříval a spaliny proto proudily vzhůru rychleji. V průměru dostačovala výška sedm metrů, což bylo vhodné i pro drobnější stavby. Stavěly se z pálených cihel. Speciální cihly pak měly jednu stranu do oblouku. Tím se celkově snížila hmota komínu. Někdy se jim říkalo ruské, což vzniklo zřejmým nepochopením z němčiny, kde Russ znamená saze. Takové úzké komíny již nebylo možné zevnitř opravovat. Proto se do ko mínu vkládá ochranné pouzdro nebo se vložkují. Tam, kde se nová vložka nevejde, se nejprve také uvnitř frézují. O tyto opravy by se v žádném případě již neměl pokoušet amatér. Komín i po opravě by měl být stejnorodý. Někteří autoři ale připouštějí, že stačí vyvložkovat jen určitou část. Velikost a tvar Normy udávají, že minimální průduch pro pevná paliva musí mít průměr 14 cm. U podstávkových domů o těchto minimálních velikostech má smysl hovořit jedině v případě, že do stávajícího komínu chceme umístit více nových průduchů – např. s možností využití pro různé typy paliv. Takové systémy se vkládají například do historických dymníků. Jsou to řešení složitá, náročná Při opravách a přestavbách bylo zvykem vést komín tak, na izolace, výpočty i dovednost dodavatele, ale aby nebyla narušena konstrukce krovu a stavby. V tomto většinou jsou možná. Historicky byly průduchy případě komín uhýbá o šíři základny ze své osy a tvoří vždy větší. téměř písmeno S. Z boku jej zajišťuje dodatečná dřevěná Běžné komíny v podstávkových domech mají konstrukce. V místě ohybu bývaly tyto komíny uvnitř průduch většinou kruhový, čtvercový nebo obzesilovány ocelí nebo silným plechem. Při spouštění délníkový. Jeho plocha by měla být vždy větší kominické koule totiž právě v tomto místě docházelo nejčastěji k poškození či proražení komínu než 0,015 m2. V minulosti se při stavbě dovnitř vkládala dřevěná posuvná šablona s rukojeťmi, ke které se pěchovala vnitřní omítka. Pro posun jsou vhodnější kruhové šablony. Jako nejvhodnější se nám osvědčila silnostěnná plastová odpadní roura, která je hladká, dobře se posunuje (dá se s ní otáčet) a vytváří hladký povrch průduchu. Radikálním řešením je výstavba komínu nového. Zde musíme nejprve posoudit, jaká topidla v budově budeme potřebovat a ve kterých místech. Kolik jich bude a na jaké palivo. Zda použijeme komín průběžný, nebo v některém případě stačí jen podlažní – tedy třeba jen z 1. patra ke střeše. S tím souvisí otázka, zda v místě, které jsme si vybrali, můžeme komín postavit. Nebylo by totiž vhodné komín zakládat na klenbě sklepa ani v patře uprostřed stropního trámu, nebo dokonce mimo takový trám. Komín by měl navrhnout zkušený projektant se zvážením všech skutečných potřeb domu. Neexistuje komín univerzální, ale jen komín nejdražší. Rozhodně není dobré volit komín podle toho, který dodavatel vám jej nejvíce doporučuje. 7
V podstávkovém domě v Chrastavě byl na komín s jediným průduchem připojen v chodbě kotel na vyváření prádla a na vaření, ve světnici kachlový sporák a přes chodbu pomocí kouřovodu kamínka na vytápění
Ve veřejnosti přežívá názor, podporovaný prodejci, že kachlová kamna musí mít svůj samostatný průduch, že na jeden průduch může být zapojen jen jeden spotřebič. Podle současných norem platí zásada, že v jednom podlaží by na stejný průduch měla být zapojena jen topidla stejného typu. Budete-li tedy topit jen pevnými palivy, můžete mít na jediný průduch ve stejném podlaží zapojena např. i několikera kachlová kamna, plechový sporák, litinová kamínka… Z hlediska tahového není vhodné, aby sopouchy takových spotřebičů mířily proti sobě (hádá se tah). Dokonce není možné zákonným důvodem ani zakázat, když podobná kamna budete mít i o patro výš. Platné nezávazné normy ale říkají něco jiného. Sopouchy ze stejného směru mají mít vzdálenost nejméně 30 cm, jinak (úhel větší než 90 °) nejméně 60 cm. Ještě v roce 2004 například platilo, že na jeden průduch mohou být připojeny nejvýše tři spotřebiče (např. kamínka). Dnes se udává, že jen dva. To neznamená, že ve vile ve Frýdlantě, kde jsou troje kachlová kamna připojena na jediný průduch, musíme zbořit komín nebo kamna. Komín i kamna je vhodné doplnit o uzávěry a kontrolní otvory, které zvyšují bezpečnost systému. Při topení je nutné dodržovat určitá pravidla, stejně jako při údržbě. A topidla i komín pravidelně odborně kontrolovat.
Ve frýdlantské vile byla připojena na jeden průduch troje kachlová kamna v přízemí a čtvrtá v patře. Kamna v ložnici mají vlastní průduch. Pocházejí z posledního desetiletí 19. století 8
Zakončení komínu Nejvíce namáhanou částí komínu je jeho nadstřešní část. Při zanedbání údržby dochází k zatékání do střechy a postupnému rozpadu nejen komínového tělesa, ale i střešní vazby. Proto je nutná pravidelná kontrola a údržba. Tam, kde běžná údržba již nestačí, musí se většinou komín rozebrat až do míst, kde již není poškozen. Zpravidla to bývá v některém místě pod střechou. Odtud se komín vyzdí tradičním způsobem do potřebné výšky nad střechou.
Tento komín byl opravován naposled před sto lety. I přes použití betonu se jeho koruna zcela rozpadá. Směrem pod střechu je jeho stav ještě mnohem horší, neboť nebyly použity tak kvalitní cihly
Konstrukce komínu se zakončuje krycí deskou, která musí být z betonu tvořícího věnec o síle 80 mm se sklonem ke stranám. Deska může být i z kamene. Současně je možné vyřešit i zakrytí komínu, důležité zejména u domů, které nejsou trvale obydleny. Stékající dešťová voda jinak smáčí saze. Jednak rozpouští zdivo komínu, jednak vytváří tzv. skelné saze, které prosakují na vnější stranu komínového tělesa a jsou v interiéru velmi nevzhledné. Mnohem horší ale je, že skelné saze hrozí vznícením, což může vést až k požáru budovy. Komínová stříška bývala v minulosti zděná z cihel do lehké klenby, z cihel a plochého kamene, zejména na Železnobrodsku jsou stále populární pískovcové kryty – bubáci. Dnes se používají kryty plechové (viz Klempířství) nebo betonové. Betonové stříšky se dodávají hotové a na stavbu se umísťují jeřábem. To u řady podstávkových domů není možné. Pak se dá přímo na komíně vytvořit forma a betonová stříška se odlévá zde. Někteří autoři tvrdí, že vzhledem k agresivitě prostředí je životnost komínové hlavy v ČR jen 10 let. O to více je nutné dbát na údržbu.
Z nepřekonatelné typologie komínových krytů shromážděné v 60. letech minulého století J. V. Scheybalem se dochovaly jen nepatrné jednotlivosti. Běžné jsou různě tvarované plechové kryty. Příkladem současné lidové tvořivosti je nepravá klenba z cihel na prvním snímku 9
Rekonstruovaná část komínu u památkově chráněného domu byla doplněna betonovým krytem ve tvaru kdysi v této oblasti obvyklém. Hnědé těleso pod podstávkou (s truhlíky) je chlebová pec, která téměř zcela vystupuje z interiéru budovy
Vyústění komínu má být nejméně 65 cm nad hřebenem střechy. Je-li komín od hřebene dál než dva metry, může se tato výška snížit od roviny hřebene o 10 stupňů. Nad plochou střechou by měl komín končit nejméně ve výšce jednoho metru. Toto ustanovení může být důležité pro černé kuchyně (dnes přestavěné na kuchyně) vysunuté z půdorysu podstávkového domu, jak bylo běžné na severu Čech. Podobnou otázku řeší i historické kovárny u svých výhní. Zakončení komínového průduchu nad střechou musí být přístupné pro kontrolu a čištění. Je vhodnější řešit je průlezovým vikýřem než komínovou lávkou, která vždy způsobuje další problémy (viz Klempířství).
Komín památkově chráněné kovárny je zakryt plochou klenbou z cihel na vápennou maltu. Svojí výškou je na hranici současných předpisů. Vzhledem k taškové krytině střechy a faktu, že jde o oheň z výhně, nehrozí žádné nebezpečí požáru 10
Vícevrstvé komíny Jestliže je průduch tvořen vložkou, která je dilatačně i tepelně oddělena od pláště komínu, mluvíme o komínu vícevrstvém. Normou byl v ČR popsán v roce 1979 v souvislosti s rozšiřováním plynu a kapalných paliv. Vícevrstvé komíny mají vyšší účinnost, mohou tedy mít menší světlost a u podstávkových domů při rekonstrukcích je možné často do jednoho komínu umístit i několik průduchů s různou funkcí. Klasickým příkladem je keramická (šamotová) vložka s pláštěm tvořícím izolaci a nosnou konstrukci. Keramická vložka je vlastně potrubím, které je odolné proti vlivům kondenzace i výkyvu teplot. Následuje izolace, která snižuje výkyvy teplot. Pak je vlastní komínové těleso. V našich podmínkách získaly takové komíny označení schiedel, což už není chápáno jako název firmy a výrobku, ale výraz určitého typu konstrukce a kvality. Tyto komíny jsou vhodné pro tuhá paliva (dříví a modifikace, uhlí) stejně jako pro plyn nebo paliva kapalná. Pochopitelně ale ne současně a s vlastním průduchem dle druhu paliva. Podle druhu paliva se pak složení komínu může měnit, neboť se vytvářejí např. cesty pro odvod kondenzované vody, přívod dodatečného vzduchu do topeniště apod.
Prodejci komínů někdy přesvědčují, že moderní komíny jsou stavebnice, které stačí jen složit. Není to pravda. Takový komín je mimořádně složitá stavba. Na obrázku jsou vedle sebe dva komíny sestavené z dílů. První komín je např. možné vyztužit ocelovými tyčemi při stavbě nad střechou. Druhý komín má zase vlastní sopouch, kterým je možné přivádět topný vzduch ke kamnům přímo ze střechy. Tomu ale musí být přizpůsobena komínová hlava i základ komínu. Na dalším obrázku je příklad úsporného řešení vlastního průduchu například pro kachlová kamna, dalšího pro plynové topení a přívodu vzduchu třeba do kuchyně 11
Vnitřní vrstva může být také z nerezového plechu, použitelný je i mnohem méně trvanlivý plech hliníkový. Vzhledem k tomu, že v průduchu u kachlových kamen se předpokládají vyšší teploty, je hliníkový plech nepoužitelný. Stejně tak komíny s plastovou vložkou, dostačující pro některé plynové kotle, nemohou sloužit pro kachlová kamna. Při montáži vícevrstvých komínů již není možné spoléhat na zednickou intuici, ale je nutné přísně dodržovat montážní postupy. Počínaje nároky na založení komínu přes sesazení vložek tak, aby případný kondenzát ze spalin stékal dovnitř komínu, přes výztuhy a kotvení komínu nad střechou až po dilataci mezi vložkou a krycí deskou... Dodavatel komínu by měl vydat i potřebnou revizní zprávu, která bude důležitá pro stavební úřad při kolaudaci. Normy a zákony zabývající se komíny se od roku 1979 měnily zhruba do deseti let, nyní se mění ještě častěji. V rámci EU platí téměř 60 různých pravidel, která by údajně měla být přijata i pro ČR. Naštěstí pro rozumné lidi jsou všechny naše i evropské normy jen doporučené, tedy nezávazné. Jedinou závaznou normou je stavební zákon, a ten v konečné fázi dá na rozhodnutí autorizovaného kominíka. Kouřovod Spotřebič se do komínu připojuje kouřovodem. Pro lokální topení na tuhá paliva stále vyhovují kouřovody z plechu. Nesmí mít větší průřez, než je průduch komínu. Nesmí se zakrývat, s výjimkou protipožárních izolací. Kouřovod delší než 3 metry by měl být izolovaný. Měl by mít stoupání alespoň 5 %. Z hlediska bezpečnosti mají být co možná přímé, s pozvolnými změnami směru. Od hořlavých materiálů musí mít odstup nejméně 4 cm, od velmi hořlavých trojnásobek průměru kouřovodu. To většinou není možné, proto je nutná protipožární izolace. Mezera musí být větratelná. U kachlových kamen, kde sopouch je výše u stro pu, je praktické připojení pomocí kouřovodu ve tvaru T. Pak je vhodné čelo kouřovodu vybavit uzávěrem s tzv. lopatičkou, která umožňuje kontrolu, čištění, uzavření komínu a nepoškozuje spoj mezi kouřovodem a kamny. Také kamna musí být v bezpečné vzdálenosti od hořlavých předmětů. Předpisu se dostojí například vložením podobné přepážky. Je z měděného plechu vyplněného izolací; protože je mezi přepážkou a kamny vzduch, předpis je splněn Historický keramický kouřovod u kachlových kamen vyhovuje současným předpisům Světlost kouřovodu musí odpovídat světlosti sopouchu, u správně instalovaných kamen s kobkou se nikdy nesmí nebezpečně přehřívat 12
Současné normy hovoří o kouřovodech s funkcí komínu, což se ovšem týká spotřebičů na plyn. Jde o plechové roury, které odvádějí spaliny mimo obytný prostor. V podstávkových domech ale někdy najdeme kouřovody, které mají funkci komínu. Jsou to zděná šikmá vedení od kamen směrem ke komínovému průduchu. Pokud nebyla ve zdi, bývala zděná i z cihel pokládaných na silné trámy, většinou tak, aby využívala klenebný účinek. Kouřovody pro jedna kamna většinou byly keramické čtvercového průřezu. Kromě toho, že jsou svědectvím kultury, jsou i použitelné. Musí ovšem mít dostatek čisticích a kontrolních uzavíratelných otvorů.
KAMNA Ponechme na historicích spor o to, zda první kam na u nás se objevila ve 12. nebo 13. století a jaký měla tvar. Je mimo pochybnost, že v podstávkových domech z 16. století, které se na severu Čech dochovaly, kachlová kamna byla. To dokládá mj. i výskyt kachlů. Nacházíme je v podlahách, jako záklop v podezdívkách novodobých kamen i v navážkách kolem domů. Představují důležitou informaci zejména ve vztahu k místu nálezu. Měli bychom na jejich výskyt upozornit památkovou péči nebo archeologa. Nejstarší kachle byly režné, tedy v barvě pálené hlíny. Kachle se natíraly červeným miniem nebo bílily. Později se používaly glazury a engoby (pře tření vrstvou barevné hlíny a vypálení). Glazované kachle v nejstarším období byly vzácné, už proto je dobré jejich nálezům věnovat pozornost. Repliky gotických kachlů a dochovaný kachel barokní K dnes dochovaným historickým topidlům patří různé krby, chlebové pece, kachlová kamna modifikovaná později ve sporáky a litinová a plechová kamna. Podle druhu materiálu a způsobu výroby se různě měnila a zdokonalovala nejen s ohledem na možné použití, ale především na druh paliva. Najdeme proto bezpočet různých přechodů mezi tím, co je například ještě krb a co jsou již kachlová kamna, litinová kamínka, sporák atd. Krb Můžeme předpokládat, že krb se vyvinul z otevřeného ohniště uvnitř obydlí. V současných podstávkových domech jej najdeme jako tzv. krbeček. Bývá to klenutá nika, která je poblíž komínu a dnes slouží většinou jako polička ve zdi. Původně se používal především k osvětlení místnosti a případnému drobnému ohřívání pokrmů a přitápění. Proto najdeme zhruba 80 cm od úrovně podlahy stopy po jeho základech nebo kamennou podestu. Tento základ mohl být i výše, až třeba 150 cm od podlahy, což dokazuje, že šlo již jen o funkci osvětlovací. Krbečky definitivně zanikají s nástupem elektrifikace. V Libereckém kraji neznám dochovaný krb v původním podstávkovém domě. Ty, které najdeme, jsou mnohdy zařízením původně k jinému účelu. Nejčastěji to byly kovářské výhně, které dnes slouží příležitostně jako krby. V této oblasti se ale dochovalo označení zadní pec pro velké topidlo, což mohou být kachlová kamna s přikládáním z černé kuchyně a vytápěnou světnicí, ale může to být i krbové zařízení. 13
Krb v obřadní síni frýdlantské radnice už slouží jen k dekoraci. Největší ozdobou je znak Frýdlantu
Náčrtek jednoduchého rohového krbu (řez a půdorys), který autor postavil v roce 1966. Podmínkou bylo, že nesmí poškodit stávající prkennou podlahu. Limitem byl naprostý nedostatek vhodného stavebního materiálu. Na podlahu proto položil hraněný trojúhelník z plechu, který vyplnil pískem. Základ je z ostře pálených cihel postavených na bok. Starý kamnový rošt je podložený cihlami. Do T oceli je zavěšena stěna krbu z cihel. Střecha krbu je z kotlářského plechu 4 mm, ozdobeného měděnými nýty, má odkládací plochu na přihřívání. Je dotvarována stínidlem z plechu 0,5 mm. Odletování jisker je zabráněno postavenou rohožkou, která je zevnitř pokryta okenním pletivem proti mouchám. Před krbem bývala nehořlavá předložka. Vpravo současné foto
Současné krby, ať již se jedná o kamna s tzv. krbovou vložkou, nebo krby stavěné, mají vyšší tepelnou účinnost a s ohledem na to vyžadují i respektování všech současných předpisů jak ve vztahu k umístění, napojení na komín, tak k pravidlům provozu. Chlebová pec Zajímavým artefaktem jsou chlebové pece. V Libereckém okrese byly běžné ve větších podstávkových objektech i v domech drobných řemeslníků. Literární odkazy na ně najdeme od 17. století. Šlo o nízká do placky zaklenutá topeniště. Otvorem, který sloužil i k nakládání těsta, se nejprve roztopila. Na opačné straně, než bylo přikládání, byly zděné kouřovody, ústící nad přikládacím otvorem s odvodem kouře do dymníku. Podle velikosti pece byly kouřovody dva, tři i více. Pec se musila nejprve dokonale vyhřát. Pak se oheň uhasil, dymník uzavřel a do prostoru pece se pokládalo těsto na pečení. 14
Ještě v roce 1980 v Chrastavě a v roce 2013 v Krás ném Lese jsem zaznamenal moderní kachlovou chlebovou pec, kde bylo možné i nepřerušované pečení. Chlebové pece zpravidla přiléhaly ke kachlovým kamnům nebo sporákům. Dodnes se proto v jejich sousedství zachovala místa, kde na peci spaly děti. Dvířka pece, vyústění kouřovodů i povrch pece je možné opravovat. Pokud došlo ke zřícení byť jen nepatrné části klenby, je nutné v daném místě pec rozebrat a nově zaklenout. (Prostor pece je tak malý, že do něj nikdo nevleze, kromě toho klenba na jílovou maltu je zespoda neopravitelná.) Chlebové pece bývaly vystrčené z půdorysu podstávkového domu. U větších staveb tak bývaly vystrčené i (černé) kuchyně, což ještě u některých staveb na Frýdlantsku zaznamenáme.
Chlebová pec drobného větrovského chalupníka má jen dva kouřovody
Kachlový sporák Kachlové sporáky vznikly vývojem kdysi ve středověku. V 19. století zažily bouřlivý rozvoj. V zahraničí jsou stále součástí domácností. Až dodnes nikdo lepší tepelné zařízení pro kuchyň a byt nevymyslel. Ani nejdražší současné kuchyně se neobejdou bez sporáku (na plyn, elektřinu). Ale jen kachlový sporák se obejde bez elektřiny i plynu. Lehce stráví staré dřevo, uhlí i papírové krabice. Proto bývají dnes běžně součástí kuchyňských linek. Sporák v sobě spojuje všechny požadavky pro současného uživatele. Snadné, rychlé a čisté ovládání, možnost vaření, pečení i vytápění. Ohřev užitkové vody. Zachování tepla i dlouho po přerušení topení. A to vše na nejmenším možném prostoru, s malými finančními náklady. Začneme proto výklad u nejdokonalejšího sporáku své doby, který nebyl nikdy překonán. Ten, který nám poslouží jako příklad, byl postaven krátce po roce 1896 a slouží dodnes. Bývá označován jako stolový sporák s troubou pod úrovní plotny. Repliky dílů potřebných pro jeho sestavení jsou na trhu opět běžné.
Současný stav a schéma sporáku postaveného před více než sto lety 15
Odlehčenou verzí tohoto typu je sporák na ocelovém rámu a litinových nožičkách. Platí o něm totéž co o sporáku vyzděném od podlahy. Jeho akumulační schopnost je pochopitelně snížena. Musí být umísťován v bezpečné vzdálenosti od hořlavých předmětů. Při nepravidelném užívání u těchto sporáků dochází k prorezání spodní a zadní plechové stěny. Stolový sporák na nožičkách a ocelovém rámu. K poškození docházelo obvykle při přerušeném užívání a při stěhování
Vytápěcí část sporáku je tvořena topným štítem, který se skládá z dvířek topeniště, dvířek pro popelník a dvířek s kaslikem pro palivo. Pečicí trouba by mohla být propojena s dalším prostorem pro palivo, který se ale častěji užíval jako sušárna na boty. Akumulační část se skládá z medence (kamnovec, měděnec) s víkem na ohřev užitkové vody a cihelné vyzdívky směrem ke komínu. Sporák ze dvou stran přiléhá ke stěnám místnosti bez izolací, protože je žádoucí, aby se stěny postupně ohřívaly a předávaly teplo a akumulovaly pro dvě sousední místnosti. (Zde je jednou z nich obytná chodba.) Odvod spalin je přímo do komínu, neboť vytvořené teplo je využito, jak nejvíce to jde. Plotna je z pěti litinových plátů usazených do rámu, který byl původně chromovaný. Zábradlí kolem tohoto rámu sice slouží k zavěšení drobného nářadí, ale jeho účel je bezpečnostní. Rám se totiž zahřívá na vysoké teploty, takže může dojít nejen k popálení obsluhy, ale i ke vzniku požáru. Ze stejného důvodu je sporák na obou stěnách nad plotnou obložen kachli. Údržba takového sporáku je poměrně jednoduchá. Především je nutné vybírat popel z popelníku. Při velkém nahromadění popela není rošt od spodu ochlazován a může dojít k jeho přehřátí a roztržení. Vnitřní tahy se čistí nadzvednutím plátů na plotně a otevřením čisticího víčka (na obrázku je zakryto otevřenou troubou). Prostor pod medencem se dá vyčistit komínovými dvířky, která jsou v chodbě (sousední místnost) nebo uvedeným čisticím víčkem. Medenec je také možné vyjmout celý směrem nahoru. Po sto letech používání jsou pláty nad ohništěm z části prohnuty. Jednak štěrbinou proniká dodatečný vzduch do prostoru spalování – což někdy může být na podporu hoření, jindy to může vadit kouřením. Takový plát se musí vyměnit. Pokud dojde k propálení trouby, je možné ji zevnitř klempířsky opravit záplatou nebo se trouba musí vyjmout a plechy vyměnit. Užíváním i při vymetání může dojít k poškození šamotové vyzdívky a vymazávky. Tu je třeba opravit s velkou pečlivostí. Tahy v takovém sporáku jsou velmi úzké a změna jejich velikosti i tvaru může ohrozit funkci topidla. Obsluha sporáku bývala samozřejmostí pro nejstarší generaci, dnes je možné stejný sporák jediným zatopením zničit. Především nejprve zjistíme, zda je medenec alespoň do jedné třetiny plný vody. Pokud by byl prázdný, litinový zásobník by mohl prasknout. Potom uzavřeme popelník a zkusíme v topeništi zapálit kousek papíru. Pokud papír hoří, ale kouří zpět do místnosti, je třeba nastartovat tah v komíně. Uzavřeme obojí dvířka u kamen. Otevřeme komínová dvířka na chodbě a v komínovém průduchu zapálíme kousek papíru. I za předpokladu, že je komín čistý, může být bez tahu. To napravíme zapálením trochy pevného lihu nebo suchých třísek. Rozhodně nepoužíváme hadry namočené v kapalině. Mohlo by dojít k výbuchu. Za předpokladu, že se tah srovnal, můžeme v topeništi sporáku připravit palivo k zatápění. Používáme slabé suché dřevo a kousek papíru. Popelníková dvířka zůstanou uzavřena včetně dodatečného vzduchu, naopak dvířka topeniště nepatrně na pár sekund pootevřeme. Za předpokladu, že materiál hoří, dvířka uzavřeme a přidáme trochu vzduchu 16
ve dvířkách. Když se dřevo rozhoří, přidáme vzduch z popelníku. Přikládáme menší množství suchého dřeva nebo kvalitnějšího uhlí. Zkušeností brzy zjistíme, že různá místa na plotně hřejí různým způsobem. To je pro vaření velmi výhodné. Stejně tak je to s troubou. Rozdíl v pečení se můžete snažit vyřešit složitou opravou tahů nebo prostě pekáč dáte výš či níž, případně jej v polovině pečení otočíte zpředu dozadu. Někteří autoři upozorňují, že palivo nesmí být uskladněno v kaslíku pod popelníkem, neboť by při přikládání mohlo dojít k jeho zapálení. To je stejně závažná připomínka jako sdělení, že při topení není vhodné sedět na plotně nebo že zápalku držíme za konec, který právě nehoří. Sporák s kobkou Typově starším sporákem je sporák s kobkou. Většinou jde o tělesa, která mají troubu nebo medenec, případně i obojí, nad úrovní plotny. Konstrukčně jsou taková tělesa méně náročná a více je posilována jejich role kachlových kamen. Ve velkých světnicích bývaly postaveny kobkou do centra místnosti. Kouřovod pak procházel nad plotnou do komínu, a tím posiloval přenos tepla do obytného prostoru. Později, většinou při přestavbách, kdy některé kachle byly propáleny a poškozeny, se kamna otočila o 180 °, a tím se ušetřil potřebný materiál, ale snížil přenos tepla.
Schéma sporáku s kobkou v bývalé pekárně paní Müllerové v Lužci. Sporák vybíhal do místnosti a ke stěně přiléhal nejmenší stranou, kobka byla v centru místnosti. Romantický podstávkový dům byl v roce 1980 zbořen
Na novém místě byl sporák postaven ve stejném tvaru, ale s ohledem na poškozené kachle překlopen o 180 °, kobkou nyní přiléhá ke stěně
Ať již stavíme sporák z volných kachlů, nebo kachle vsazujeme do kovového rámu, vždy používáme kamnářskou maltu. Je tvořena zhruba třemi díly jílu a dvěma díly písku s vodou. Je možné použít i šamot, ale ten je dražší a především se po vypálení dá jen velmi špatně rozebrat, takže takový sporák již nemůžeme v budoucnu přestavět. Kachle se vyplňují šamotovými deskami nebo jen starou taškou bobrovkou, zdí se do stěny, která je zpevněna kachlovými sponkami a posléze omazána v potřebné síle. Staří mistři popisují přesné postupy, počínaje mísením kamnářské malty. Tak jako můžete pro přípravu malty použít obyčejný kalfas, můžete i kamna zdít způsobem, který se příliš neliší od práce zkušeného zedníka. Uděláte-li během stavby chybu, hlína se dá rozebrat a dílo opravit. 17
Příklady použití drátěných kamnářských sponek při spojování kachlů. Současný nejběžnější způsob je zapichování do otvorů vyvrtaných v obrubě, dráty pak zůstávají ukryty v hlíně. Při zavěšování sponky na obrubu (svislá sponka) musí být drát dostatečně zakryt hlínou, aby při zahřátí nedocházelo k roztrhání vymazávky. Na posledním obrázku uložení vodorovných tahů
Důležité je věnovat patřičnou pozornost kamnovým tahům, tedy tunelům, kterými jsou vedeny od topeniště spaliny ke komínu. Tahy by neměly mít příkré lomy a ani u nejpřesnějších sporáků by jejich výška neměla klesnout pod 8 cm. Přitom by se až ke vstupu do komínu jejich světlost měla zmenšovat. Tím se zachovává potřebná rychlost odvodu spalin.
Schematický řez sporákem s kobkou. Ve skutečnosti nemusí mít všechny služby, nebo mohou být rozmístěny jinak 18
U sporáku jsou dvě kritická místa. Jedním je jízek za topeništěm. Zde kamnář vytváří jakousi přepážku v podobě splavu, která spaliny zvedá k plotně. Další podobný jízek se dělá zhruba pod prostředkem dna trouby. Při čištění kamen bývají tyto jízky často poškozovány, ten pod troubou dokonce odstraňován v domnění, že sem nepatří. Pak trouba od spodu málo hřeje. Dalším kritickým místem je záklopa na vrchu trouby, která má zajistit, aby horké spaliny obtékaly celou troubu. Tedy ze všech pěti stran. U některých sporáků se v tomto místě umísťuje tzv. zatápěcí klapka. Při zatápění je otevřená a umožňuje rychlý odvod spalin, po zahřátí se uzavírá a spaliny jdou delší cestou. Kvalitní sporáky pracují i bez takové klapky, ale s vhodně umístěnou přepážkou. Pro zvýšení účinnosti sporáků se dá využít i dutý jízek za topeništěm. Do uvedeného jízku je přiváděn dodatečně vzduch z vnějšku, který podporuje spalování. Laik by neměl při čištění kamen tato zařízení jakkoli poškodit, ale sám je může zkonstruovat jen pod dohledem mistra nebo při získání delší zkušenosti.
Kachlový sporák s kobkou z malé chalupy na Českodubsku, pravděpodobně art deco. Ke stěně přiléhá nejmenší stranou, je těžištěm prostoru světnice
Velký kachlový sporák z 20. let 20. století byl pořízen do hospody. Má proto všechny náležitosti luxusního sporáku. Medenec na pravé straně, uhlák pod popelníkem a topeništěm, sušárnu-ohřívárnu a dvě trouby. Odvod spalin byl přímo do komínu
Miniaturní kachlový sporák před demolicí objektu. Chybí kachle, pláty, rošt, rám. Podle některých znaků byl postaven před rokem 1850. Dále pak jednoduchá dokumentace před rozebráním a na závěr stav po přenesení na nové místo 19
Kapitolu o kamnech s kobkou zakončíme dvěma příklady amatérských stavebníků, kteří postavili funkční díla. První je z Větrova. V 50. letech minulého století z materiálu, který byl dostupný, obnovil kamna se všemi službami. Medenec je zakrytý vlastnoručně zhotoveným víkem, trouba je z bývalého elektrického spotřebiče. Pokládám si otázku, zda by se takové dílo nemělo zachovat jako svědectví doby. Druhá kamna jsou obnovena ve mlýně. Byly použity kachle, které se našly v okolí. Nejprve bílé, pak hnědé s dekorem. Nejdražší částí je rám plotny se zábradlím, které vykoval umělecký kovář
Kachlová kamna pro vytápění – sloupková
Honosná kamna z konce 19. století. Bývala na rychtách, ve faktorských domech a později ve vilách Kamna na faře v Českém Dubu slouží již sto let. Potřebovala by ale drobnou údržbu 20
Kachlových kamen je bezpočet druhů, typů, velikostí, tvarů, záleží jen na autorovi, jak je bude dělit. V principu jde o obestavěný prostor, ve kterém se topí a spaliny jsou odváděny do komínu. Z toho vyplývá, že takový prostor nemusí být obestavěný ani kachlemi, ale stačí jen cihly určité kvality. Účelem topidla je vyhřát okolní prostor a teplo po jistou dobu uchovat, i když již topeniště vyhaslo. Kachlová kamna v zásadě mají stejné náležitosti jako sporák, ale mohou být jednodušší. Například nemusí mít plotnu, pak se na nich nedá vařit. Nemusí mít troubu, medenec… Základním typem jsou kamna určená k vyhřívání místností. Dobře zkonstruovaná kamna se rovnoměrně zahřívají po celém svém povrchu, palivo dobře hoří a zůstává minimum popela, jejich účinnost je nad 80 %, což se rovná kvalitě všech současných tzv. moderních topidel.
Při nové stavbě byla navržena se třemi vodorovnými tahy Novorenesanční kamna z přelomu 19. a 20. století byla rozebrána a dlouho uskladněna ve sklepě. Původní vlastník neměl fotografii, nepamatoval se, jak vypadala, ale prohlašoval, že jsou kompletní, že pouze chybí jedna kachle. Nevěděl ovšem která. Výpočty a porovnáním se ukázalo, že měl pravdu. Chybějící kachle je ta poněkud jiné barvy úplně dole vpravo
Repliku kachle je možné vyrobit, ale stála by téměř tolik jako kachle na celá kamna. Přičemž dodavatelé nezaručují barevnost, neboť dříve se používaly olovnaté glazury, které jsou dnes již zakázané. Zhotovili jsme proto jednoduchou kopii 21
Pro srovnání velice podobná kamna (liší se jen středovou římsou) se třemi svislými tahy. Oproti předchozím budou mít vyšší účinnost, jsou stavebně poněkud náročnější
Příklady rozmístění svislých tahů u kachlových kamen. Číslo 1 je vždy tah vzestupný. Mohou být i dva. Směrem ke komínu by se měla světlost tahů zmenšovat 22
Při pořizování nových kamen musíme zvážit velikost vytápěného prostoru, druh paliva, jak často chceme přikládat, kvalitu komínu a hledisko cenové a vzhledové. Stejné otázky si musíme položit, když kamna renovujeme nebo uvádíme nově do provozu. Druhu paliva a frekvenci přikládání musí odpovídat velikost topeniště. Vytápěnému prostoru by měl odpovídat povrch kamen, jejich kapacita. Kamna by měla být provozována na téměř plný výkon, neboť jen tak dochází ke správnému spalování a nepoškozuje se komín. Komín musí být k daným kamnům dostatečně účinný. Svojí velikostí a jako zdroj tepla jsou kamna psychologickým středem místnosti. Měla by proto mít i odpovídající vzhled. Z uvedeného vyplývá, že kamna, která již jsou v našem domě postavena, můžeme používat jen určitým způsobem. Jejich využití je dáno především vnitřní konstrukcí. S ležatými a se svislými tahy Jako u sporáku i zde jsou spaliny od topeniště vedeny prostorami, kterým se říká tahy. Kachlová kamna mají buď tahy vodorovné nebo svislé nebo v bezpočtu nejrůznějších kombinací. Jaká kamna máme, poznáme podle vstupních otvorů a otvorů na čištění. U kamen s vodorovnými tahy postupují horké spaliny od topeniště v různých zákrutách většinou směrem vzhůru a u vrcholu kamen odcházejí do komínu. U svislých tahů jdou horké spaliny také nejprve vzhůru, ale pak se další cestou vracejí zpět nad úroveň topeniště, kde se znovu otáčejí a odcházejí do komínu. Těchto cest může být různý počet. Jedna, tři i více. K stanovení správných rozměrů a uspořádání kachlových kamen existují různé výpočty (podrobněji např. Havaš, Institoris, Krby a kachlová kamna, s. 90n). Staří kamnáři vycházeli především ze zkušenosti. Například platí, že délka tahů v kamnech se rovná zhruba délce úhlopříčky místnosti. Na metr tahů se počítá metr čtvereční pláště kamen. Plocha roštu je zhruba 1/100–1/150 pláště kamen. Světlost sopouchu a komínového průduchu je třetina plochy roštu. Tyto vztahy platí i obráceně. Máme-li malý komín, nemůžeme k němu postavit velká kamna.
Typizovaná kamna se dodávala od 20. let 20. století a pracují dodnes. Dokonce i bez vymetání
Princip těchto kamen byl navržen kolem roku 1900 v Německu. S drobnými úpravami se rozšířila do českého příhraničí a mnohde fungují dodnes
Podle toho, jak budeme počítat, objevíme u těchto kamen pět vodorovných a dva svislé tahy. Všimněme si, že teplé spaliny padají pod úroveň popelníku, a kamna proto hřejí i dole u podlahy
Stavba secesních kamen V rámci kurzu o Kamnářství připravilo sdružení Frýdlantsko ukázku výstavby kachlových kamen se svislými tahy. Následující fotografie jsou výmluvnější než jakýkoli další popis. 23
Kamna před transferem. A jak se později při jejich rozebírání ukázalo, tato kamna byla v minulosti přivezena do Větrova (pravděpodobně z Jablonce n. N.) a znovu postavena. Protože stavebník neměl k dispozici vhodné šamotové desky, použil nad topeniště a ve vrcholu kobky kotlářský plech. Ten se při zatopení roztáhl a kamna roztlačil. Stavebník se snažil věc napravit spárováním, které dokonce upravoval hermetikem. Druhým nedostatkem bylo, že nepochopením tahů kamna postavil jako jednotahová se dvěma slepými tahy po stranách. Zde byly doslova slepé, neboť byly zcela uzavřené. Namísto tahu tak působily jako izolant. O to větší teplota pak byla v prostředním tahu, který se přehříval a kamna poškozoval. V této podobě kamna dobře hořela, ale byla nehospodárná. Pro novou stavbu byl pořízen jednoduchý náčrtek, který zobrazoval budoucí dlažbu, umístění kamen a jejich výšku i pracovní tahy. Rozebrané kachle je nutné nejprve pečlivě ze všech stran očistit a vytřídit ty, které nebude možné opět použít (jsou rozbité, otlučené), nebo je bude možné dát pouze na stranu směrem ke zdi. Na obrázku je krabice s keramickými kachlíky, které je možné podobným způsobem použít na vysprávky. Poslední pohled na rozlámaný kachel
Začínáme stavět na dlažbu, která by barevností a uspořádáním měla odpovídat budovaným kamnům. Kachle se vyplňují běžným kamnářským způsobem a sesazují k sobě pomocí kamnářských sponek. Vzhledem k tomu, že v minulosti již byly kachle zabrušované, nepodaří se ani při největší pečlivosti dosáhnout vlasové spáry. K vyrovnání proto použijeme klínky z obkladačské praxe 24
Současně se skládáním kachlí nesmíme zapomenout na umístění čisticích otvorů
V tomto případě byl zvolen jako první tah vzadu v koutě, jeden z předních bude sestupný a další výdechový do komínu. Tahy se skládají ze šamotových desek a je vhodné je lepit šamotovou maltou, pastou. Vnitřní rohy by se měly hlínou zakulatit
Pracovník má v ruce vyplněnou kachli. Ze snímku není patrné, že jednotlivé vodorovné řady jsou sepnuty drátem do otvorů v obrubě kachle. Svislé sponky byly použity v průběžné spáře, tak aby mohly být zakryty hlínou Dokončovací práce jsou již na lešení. Zde věnujeme zvláštní pozornost usazení kouřového hrdla, které musí být dostatečně stabilní, ale současně musí mít potřebnou vůli pro zahřátí. Hrdlo je přišroubováno na ocel, která je položena na vrchní šamotové desce záklopu. Ukázkou mistrovské práce kamnáře pak je umístění vrchních kachlů kobky. Pokud je diference v rozmezí milimetrů (glazury na hraně poslední řady), je zřejmé, že i z dvakrát použitého materiálu vytvořil dobrou sestavu 25
Pozorný divák možná postřehne, že tato nově zkonstruovaná kamna jsou o jednu řadu vyšší, než byla kamna původní. Výška místnosti a tahové poměry v komíně takové zvýšení umožnily, jako materiál posloužilo vhodné řazení kachlů
Kombinací vodorovných a svislých tahů vznikají varianty určené k dokonalejšímu spalování, možnosti snížit frekvenci přikládání (násypná kamna), vytvořit vyhřívanou niku, ohřívací plotýnku atp. Teplovzdušná Jestliže mají kachlová kamna zvláštní plášť, který se ohřívá od tahů, ale do kterého spaliny nemohou, jde o kamna teplovzdušná. Ta mají většinou u země otvory pro vstup chladného vzduchu a výše děrované kachle, kudy teplo vychází. Na stejném principu, většinou s nuceným oběhem za pomoci ventilátoru, pracují současné krby na tzv. krbovou vložku. V podstávkových domech bývala ovšem kamna, která měla takový přirozený výměník v sousední místnosti a mohla být vytápěna třeba z chodby. Dochovala se v některých vilách. S elektrickým vytápěním a výměníky
Historická kachlová kamna v Poutním domě v Hirschfelde (SRN) byla rozebrána a postavena na nových základech. Přívod vzduchu a topný režim je řízen elektronikou Funkční kamna na velká polena mají význam především dekorační. Jsou postavena z materiálu běžného na našem trhu 26
Kachlová kamna je pochopitelně možné přizpůsobit na jakékoli médium. Jestliže topeniště vybavíme například plynovým hořákem, mohou sloužit na plyn. Toto řešení, zcela běžné na Ukrajině, je většinou v rozporu s našimi normami a předpisy. Častěji jsou tvarově historizující kamna uvnitř vybavována topnou spirálou na elektřinu, vlastně jako běžná elektrická akumulační kamna. Do kachlových kamen na tuhá paliva pak bývají vsazovány výměníky, z nichž je teplo formou ústředního vytápění rozváděno do jiných míst budovy. Teplovzdušné výměníky – s rozvodem teplého vzduchu – se využívaly i pro kachlová kamna. Jeden z typů býval označován jako švédská. Moderní kachlová kamna bývají osazována elektronikou, která může řídit přívod dodatečného vzduchu, a tak regulovat hoření, posilovat tah v komíně nebo ovládat rozvod teplého vzduchu v místnosti. Lokální topidla V současné době je na trhu množství přenosných kachlových kamen, krbů s litinovou vložkou a dalších podobných topidel. Mají jednoduchou instalaci, vysoký výkon a splňují i estetické požadavky. Nejsou žádným převratným vynálezem, ale jsou běžné nejméně sto let. Některá, například litinová, kamínka jsou běžným doplňkem kachlových kamen. Doplňují totiž jejich funkci – rychlost zahřívání místnosti, možnost ohřevu potravin. Jsou proto často i z hlediska konstrukčního přechodem mezi historickými kachlovými kamny a malým lokálním topidlem. I tato topidla mají již svoji historii a stala se dokonce předmětem zájmu sběratelů. Při správné údržbě, která spočívá v topení, nátěrech a opravě vnitřní šamotové (hliněné) výplně mohou sloužit i další desítky let. Stejně jako kachlová kamna poskytují uživatelům větší energetickou nezávislost. Určitou módou se stávají opět otevřené krby. Mnohdy mají vyjádřit společenský status majitele, ale kontakt s živým ohněm bez skla je skutečně nezastupitelný. V podstávkových domech zmizely poslední z nich s nástupem elektrifikace, kdy ztratily funkci krbečky na přisvětlování. Není proto možné říci o zařízení, které se používalo stovky let, že do historického interiéru podstávkového domu nepatří. Kromě hledisek bezpečnostních a estetických bychom při jejich instalaci vždy měli zvažovat účelnost, protože kritérium účelnosti bylo v podstávkovém domě vždy rozhodující. Pokud krby s kovovou vložkou nemají kachlové pouzdro, je podstatně snížena jejich schopnost akumulace. Stávají se z nich lokální topidla s většinou vysokou účinností, ale žádnou setrvačností. Bez ohledu na to, do jak velikého pouzdra budou uzavřeny.
Malá krbová vložka ukrytá do sádrokartonu už téměř ničím nepřipomíná kachlová kamna. Vzduch ohřátý vložkou a kouřovodem je nuceně vydechován do místnosti. Výkonově pohodlně poslouží i místnosti o objemu 240 m3, což je hodně velký byt. Bílý prostor pod červeným obkladem bylo možné využít k přívodu dodatečného vzduchu z venku, anebo alespoň od podlahy místnosti. V tělese nad vložkou mohl být další výdechový otvor teplého vzduchu. Tím by nebylo nutné trvale využívat nucený oběh ohřátého vzduchu, který po čase příliš hlučí 27
Kamínka z oceli a plechu, která jako svoji tovaryšskou práci postavil otec autora v roce 1940 u firmy Dědeček v Semilech. Středový bubínek je vyzděn šamotem. Varná plocha nahradila obvyklý sporák. Kamna na dřevo i uhlí, nasejpačky, zabírají minimální prostor při velkém výkonu. Nepostrádají svoji estetiku
Závěr Kachlová kamna a s nimi spojené topné systémy v podstávkovém domě představují cenný doklad vývoje obytné kultury. Osvícený majitel by měl proto vždy zvažovat, zda plánovaná modernizace budovy nepovede i k poškození z hlediska vnitřního mikroklimatu, a tím i celé stavby. Nové spotřebiče (plynové kotle, pračky, myčky, sušičky) by měly být instalovány s patřičným rozmyslem a respektovat charakter domu. Pak většinou zjistí, že historické topné systémy mají své kouzlo, nezávislost a hodnotu pro celou rodinu. Rozumný hos podář v minulosti nikdy zbytečně neboural, i když daný systém třeba na přechodnou dobu nepoužíval. Při jednom odborném setkání jsem požádal pana Jürgena Cieslaka, pravděpodobně největšího kamnářského znalce na saské straně hranic, o radu, jak by asi mohla uvnitř vypadat kamna, která jsem měl na staré fotografii. Během svačiny mi načrtl kachlová kamna s pěti tahy z roku 1900 a doplnil, kde najít nejlepší materiál pro jejich rekonstrukci. Zařazuji tento obrázek jako poděkování všem starým kamnářům a panu Cieslakovi zejména
Použitá literatura
• Havaš, P. – Institoris, V., Krby a kachlová kamna, BEN – technická literatura, Praha 1997. • Jiřík, F., Komíny, Grada Publishing, 2004. • Kužela, M., Komíny, ERA Brno 2008. • Pavlík, Č. – Vitanovský, M., Encyklopedie kachlů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Libri, Praha 2004. • Richter, K., Opravy podstávkových domů, příručka pro majitele a stavebníky, Liberecký kraj, 2013. • Vlk, V., Kachlová kamna. Vytápění chat, chalup a venkovských domků, Grada Publishing, Praha 1997. • Vlk, V., Kachlové sporáky. Konstrukce, řešení, stavba svépomocí, Grada Publishing, Praha 2012. • Vlk, V. – Vlk, M., Kachlové a selské sporáky, Grada Publishing, Praha 2000. Další materiály: • Martiník, L. – Horák, J. – Šimáček, A. a kol., Zásady návrhu akumulačních kamen, VŠB, TU Ostrava, Výzkumné energetické centrum, 12. 5. 2014. • „Péče o střechy historických budov“, referát, metodika, NPÚ UP 2009/10, in Zprávy památkové péče, Praha 2003. • Maršálek, M., „Opravy a údržba kachlových kamen v podstávkových domech“ (přednáška), Dolní Řasnice 24. 10. 2014. • Příslušné normy a informační materiály dodavatelských firem 28
Milan Maršálek, dr., CSc. Studoval lesnické učiliště v Hejnicích a střední lesnickou technikou školu v Trutnově; obhájil disertační práci z ekonomie. Pracoval ve slévárně a na stavbách v SRN, působil jako redaktor MS, MF a dalších novin. Obdržel zahraniční ceny za záchranu památek a podstávkových domů. Je sběratelem lidových zvyků a tradic a autorem programu Český svět, v jehož rámci zachránil mj. kovárnu O. Stelziga v D. Řasnici a buduje skanzen, který má již 7 objektů. Připravuje památník české školy ve Frýdlantě. Založil hnutí na záchranu jilmů v Čechách a je mj. autorem hesla: Normální je nekouřit.
www.podstavky.cz
Projekt byl podpořen z Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost pod č. CZ.1.07/3.2.01/04.0003.
