Masarykova univerzita Filosofická fakulta Ústav hudební vědy Sdružená uměnovědná studia
Ve Vnorovech dne 30.6.2007
Kulturní místopis obce Vnorovy ve 20.století Bakalářská práce
Vypracoval : Martin Motyčka – UČO 165495 Vedoucí práce : Mgr. Viktor Pantůček – UČO 20607 Vnorovy 2007
1
Prohlášení: Téma bakalářské práce : Kulturní místopis obce Vnorovy ve 20. století
Prohlašuji, že jsem tuto práci zpracoval sám pod vedením Mgr. Viktora Pantůčka pouze s použitím dále uvedených zdrojů.
Ve Vnorovech dne 30.6. 2007
Martin Motyčka
2
Obsah Úvod ................................................................................................................................... 5 Charakteristika obce Vnorovy ............................................................................... 5 Koncepce práce........................................................................................................ 6 Významné kulturní události 20. století.............................................................................. 7 1901-1918.................................................................................................................. 7 1919-1945.................................................................................................................. 8 1946-1989.................................................................................................................. 12 1990-2000.................................................................................................................. 19 Osobnosti kulturního života a jejich vztah k obci Vnorovy ............................................ 23 Literatura................................................................................................................. 23 František Zýbal...................................................................................... 23 Štěpán Polášek ....................................................................................... 27 František Pavka ..................................................................................... 29 Marie Kudeříková ................................................................................ 31 Julius Kramarics ................................................................................... 34 Jan Skácel............................................................................................... 36 Pavel Zíbal.............................................................................................. 43 Výtvarné umění ....................................................................................................... 46 František Milan Lejček......................................................................... 46 Josef Kozumplík .................................................................................... 47 František Trojek.................................................................................... 49 Petr Skácel.............................................................................................. 49 Jan Komoň ............................................................................................. 51 Josef Tomeček........................................................................................ 52 Marta Vašíková – Brnatálová .............................................................. 52
3
Jaromír Dostál ....................................................................................... 53 Hudba ..... ……………......................................................................................................... 55 Závěr
................................................................................................................................ 56
Resumé ................................................................................................................................ 58 English Summary ................................................................................................................ 58 Seznam použité literatury................................................................................................... 59 Seznam příloh ...................................................................................................................... 60 Přílohy
4
1. Úvod 1.1. Charakteristika obce Vnorovy Vnorovy jsou obcí s bohatými folklórními tradicemi, které mají hluboké kořeny v pohnutých dějinách této častými nájezdy okolních agresorů zkoušené příhraniční vsi. Místní lidé žijící v úrodné rovině kraje mezi Buchlovem a Javořinou díky příznivému klimatu přesto nikdy netrpěli velkou nouzí. Okouzlující krajina lužních lesů v mnoha lidech vzbuzovala touhu spodobnit její nezaměnitelnou krásu. Začali skládat písně, psát příběhy, romány a básně, a v posledních fázích také zachycovat štětcem a barvami na plátna, případně pomocí fotografického přístroje na filmy a fotopapíry okamžiky všedních dnů. Výše uvedené druhy umění pomohly zaznamenat prostředí této slovácké vesnice a jejího okolí. Literární umění je úzce spjato s lidovými písněmi, které v sobě pojí básnický talent dávno zapomenutých autorů s citem pro hudbu. Zpěvnost a melodičnost je jasným poznávacím znakem slovácké písně, z níž později vycházel také hudební skladatel Leoš Janáček (1854-1928). Inspiraci spisovatelů a básníků lze vytušit v rázovitosti povahy místních obyvatel a především v okouzlujícím kraji lužních luk a lesů. Už ve starých výšivkách krojů, ubrusů a dalších tkanin denní potřeby je cítit velký um místních obyvatel. Několik posledních žen se dodnes věnuje tomuto pohasínajícímu způsobu zdobení textilií. Nejvýraznější lidovou výtvarnou technikou ve Vnorovech je bezesporu ruční malování voskových batikovaných kraslic, které se zde stalo zásadním fenoménem. Těžko je dohledatelný počátek malování kraslic ve Vnorovech. Je však jisté, že se zde malují už minimálně 150 let. Místní „malérečky“1 daly světu nezaměnitelné vzory, které tyto kraslice proslavili pod názvem „vnorovské“. Mnoho jiných míst na Moravě se pak jimi nechalo inspirovat, název však zůstal stejný bez geografického rozlišení. Vnorovy se ve druhé polovině 20.století staly místem s největším počtem „maléreček“ kraslic v celé republice. Tato tradice a výtvarná technika se dědí v rodinách z generace na generaci a mnohde se stala také vítanou finanční výpomocí. Další lidovou výtvarnou technikou, která ve Vnorovech figuruje, avšak původem přišla v první polovině 20. století z Podluží, je výroba figurek z „kukuřičného šustí“2. Nejvíce se tvorbou proslavila paní Ludmila Kočišová (*1931), jejíž postavičky použila také známá 1
„Malérečka“ je vžitý lidový název pro ženy, které se zabývají malováním velikonočních kraslic. „Kukuřičné šustí“ jsou sušené listy, které tvoří zapouzdření kukuřičných klasů. Listy musí být rovné a čisté a jsou během sklizně pečlivě vybírány. Následuje nezbytné dosušení, po němž je surovina připravena k použití. 2
5
animátorka Hermína Týrlová (1900-1993) v jednom ze svých animovaných filmů natočených ve zlínských ateliérech. Zmíněná Ludmila Kočišová svými výtvory ozdobila také jeden ze stromů na Svatopetrském náměstí ve Vatikánu při Vánocích v jubilejním roce 2000. Obec Vnorovy s třemi tisíci obyvateli se skládá ze dvou v šedesátých letech minulého století sloučených obcí – Vnorov a Lidéřovic. Každá z obcí přináležela k jinému panství – Lidéřovice k panství strážnickému a Vnorovy k panství veselskému. Důležitým pojítkem pro obě vždy byla společná farnost při kostele sv. Alžběty Durynské ve Vnorovech.
1.2. Koncepce práce Ve svojí práci zmapuji významné kulturní události ve 20. století, abych na vzorovém příkladu demonstroval kulturněhistorický vývoj typické moravské vesnice v tomto rozmanitém dějinném období. Chci ukázat, že i mimo městské aglomerace žije kultura i umění svým jedinečným životem. Studiem místopisných prací a kronik jsem se dopracoval k následnému shrnutí, které je završeno medailony významných osobností kulturně společenského života, jejichž vztah k obci Vnorovy je prokazatelný. Pro lepší orientaci jsou osobnosti rozděleny do tří skupin : literatura, výtvarné umění a hudba. V posledně jmenované kategorii v krátkém shrnujícím odstavci uvádím osobnost Leoše Janáčka, jehož životopisem se nezabývám, protože jeho vztah k obci se datuje spíše do 19. století, které tato práce nepostihuje. Během studia rozličných materiálů jsem bohužel narazil na neúplné či mnohdy až protichůdné informace. Na základě dalších nalezených podkladů jsem se vždy snažil zvolit reálnější a úplnější informaci. Chci na tomto místě poděkovat konzultantce PhDr. Marii Vajdíkové, která mi umožnila využít svého rozsáhlého osobního archivu. Další poděkování patří vedoucímu práce Mgr. Viktoru Pantůčkovi za osobní a vstřícný přístup.
6
2. Významné kulturní události 20. století 2.1. 1901 – 1918 Období počátku 20. století bylo poznamenáno blížícím se rozpadem rakousko-uherské monarchie, první světovou válkou a následným vznikem samostatného Československa. V lidech se probouzel vlastenecký duch, který ve Vnorovech vrcholil rozhodnutím zbourat starý kostel a vystavět nový. Silně katolické Slovácko vnímalo tento počin jako demonstraci síly lidu. Obce Vnorovy a Lidéřovice nalezly svoji společnou identitu v odvážném projektu stavby nového chrámu.
Hudba Svého žáka Františka Tomečka, varhaníka ve Vnorovech, a své přátele z mládí pravidelně navštěvoval hudební skladatel Leoš Janáček, aby zavzpomínal na svá studentská léta, která trávil u svého poručníka a strýce, zdejšího faráře, P. Jana Janáčka (1810-1889) na místní faře. Podle vzpomínek zmíněného Františka Tomečka šlo vždy o setkání vřelá a upřímná.3 Nemnoho obyvatel si tehdy uvědomovalo význam těchto návštěv a věnovalo jim zaslouženou pozornost, což dokládají kusé vzpomínky pamětníků. Velikost hudebního skladatele si bohužel neuvědomovali ani kronikáři, kteří nepodali v zápisech žádné zprávy.
Církev „Farní kostel sv. Alžběty ve Znorovách4 jest postaven v r. 1908 a 1909. Základní kámen posvětil 3.května 1908 říšský poslanec a probošt Ant.Cyr.Stojan z Kroměříže. Slavně konsekrován byl od svět. Biskupa Dr. Karla Wisnara 24.října 1909. Je postaven ve slohu neobarok, a stojí na témže místě jako starý, ovšem zabrány i okolní části, které do r. 1851 byly hřbitovem. Náklad opatřila Jednota sv. Alžběty na zbudování nového kostela. Náklad obnášel okrouhle 160 tisíc K. O stavbu se staral, vše řídil a opatřoval téměř výhradně + P.Frant. Zmeškal. Plány zhotovil důmyslně C.K. místodržitelský inženýr Vladimír Fischer z Brna, 3
DVORSKÝ, Josef, (1999) : 750 let obce Vnorovy, Vnorovy, Obecní úřad Vnorovy Znorovy je dřívější název obce Vnorovy. K přejmenování došlo podle vládního nařízení z roku 1924, které vešlo v platnost roku 1925. 4
7
stavba sama svěřená dovednému staviteli Leopoldu Jungmannovi rovněž z Brna. Při této stavbě jistě nezbohatel, ale hrdý být na ni může.“5 Význam události podtrhuje svěcení základního kamene významným buditelem a budoucím olomouckým arcibiskupem Antonínem Cyrilem Stojanem (1851-1923). Obrazy na oltářích a křížovou cestu namaloval akademický malíř Zikmund Rudl (1861-?) z Prahy, varhany vyrobila firma bratří Riegerů v Krnově. V roce 1910 byla na přání tehdejšího faráře P. Františka Zmeškala vystavěna nová farní budova v tomtéž slohu jako farní kostel. Obě stavby od té doby vykreslují nezaměnitelné panorama obce, které v mnohých literárních pracích bývá nazýváno „slováckými Hradčany“. Stavba kostela sv. Alžběty Durynské byla vnímána jako mimořádný počin. Odhodlání ke zbourání starého kostela a zbudování většího bylo z velké části dílem místního kaplana P.Jana Mikulky, jenž při velikonočním kázání v roce 1887 vyzval farní obec k tomuto odvážnému kroku, který určitě nenalezl u všech pochopení.
2.2. 1919 – 1945 Léta mezi světovými válkami a během druhé světové války byla ve znamení budování nového státu a hledání národní identity. Odpovídají tomu i kulturně společenské aktivity ve Vnorovech. Informace o kulturním dění jsou v kronikách jen kusé v porovnání s hospodářskými informacemi. To samo o sobě dokladuje považování kultury té doby za cosi méně důležitého.
Hudba V roce 1926, ve svých 72 letech, navštívil naposled Vnorovy hudební skladatel Leoš Janáček. Ještě v roce 1927, rok před smrtí, však ve fejetonu „Moje děvče z Tater“ vzpomíná v Lidových novinách na svoji velkou lásku Alžbětu Gazárkovu ze Vnorov. Článek podle pamětníků vyvolal rozruch, ale o Alžbětě Gazárkové neměl už téměř nikdo žádné zprávy. V nedávné době se ozvali její potomci, kteří osvětlili, že se dávná Janáčkova láska odstěhovala do Vídně, kde se provdala. Následně se opět vrátila na jižní Moravu, ale Vnorovy už nenavštěvovala. Alžběta Gazárková byla snad první Janáčkovou „múzou“ ze studentských let, kdy on navštěvoval při prázdninách svého strýce zdejšího faráře P. Jana Janáčka. 5
Farní úřad Vnorovy, Pamětní kniha farnosti Znorovské započatá roku 1914
8
Literatura V období první republiky se do národní literatury zapsala dvě jména rodáků ze Vnorov. Své nejvýznamnější literární práce vydali téměř současně P. František Zýbal (1891-1940) a Štěpán Polášek – Topol (1893 – 1964). Je zajímavé, že větší popularitu si u místních obyvatel získal P. František Zýbal, přestože práce Štěpána Poláška jsou nadčasovější. Tento jev byl jistě dán náklonností k duchovnímu stavu Zýbalovu. Polášek ve Vnorovech upadl v téměř úplné zapomnění.
Divadlo Období třicátých let také znamenalo položení základů ochotnického divadla, které přerostlo v mnohaletou tradici. V zimním období a času půstu bylo uváděno několik premiér, které zinscenovala různá sdružení a organizace v obci. Bohužel kulturnímu vyžití nebylo v prvních kronikách věnováno mnoho zápisů, jde proto pouze o strohé osobní vzpomínky pamětníků.
Knihovna Dne 13.2.1921 byla ve Vnorovech založena první veřejná knihovna, která měla zpřístupnit literaturu širokému okruhu čtenářstva. Obliba knihovny neustále rostla, ale bylo znát, že převážně soukromí zemědělci, kteří tvořili nadpoloviční většinu obyvatel, neměli mnoho času na čtení. Výjimkou bývalo zimní období, kdy ustaly práce na polích.
Měšťanská škola Dne 23. října 1921 bylo po vleklých politických sporech konečně rozhodnuto o zřízení měšťanské školy ve Znorovách. Slavnostní otevření proběhlo začátkem listopadu téhož roku. V kronice je barvitě líčen spor zastupitelů obce o podstatě tohoto kroku, který se vlekl dlouhá dvě léta. Tento záznam z památní knihy jasně ukazuje priority tehdejší obce. Politický boj o zřízení druhého stupně školství v tehdejších Znorovách ukazuje rozdílnost názorů na danou problematiku. Venkov té doby považoval vyšší vzdělání za přílišný luxus, který si mohly dovolit pouze města, o čemž svědčí také zažitý název „měšťanská“ škola. Tento krok však především
9
v poválečných letech přinesl první plody, kdy se větší skupina místní mládeže hlásila a byla přijata na vysoké školy.
Církev Roky 1922 a 1923 se nesly ve znamení pořizování nových zvonů a zbudování pomníku padlým v první světové válce u kostela. „Dne 30. září 1923 posvěceny a na věž vytaženy a zavěšeny nové zvony, které zakoupily obě sfařené obce Znorovy a Lideřovice s podmínkou, že všem, jak bohatým tak chudým bude jimi stejně zvoněno. U příležitosti této velkolepé slavnosti posvěcen též pomník padlých ve světové válce, který postaven na prostranství před kostelem. Obojí svěcení provedl kněz řádu bílých bratří Dr. Žůrek. Ku zřízení nových zvonů dlužno ještě poznamenati : prvními jimž se k cestě na věčnost jimi odzvonilo byli všichni padlí ve světové válce na jejichž paměť jmenovaný pomník byl postaven.“6 Spojení těchto dvou slavností v sobě skrývá hlubokou symboliku. Téměř každá rodina pocítila útrapy války, která vzala mnoho mužů do bojů. Mnoho z nich se již nevrátilo. Zvony vždy doprovázely na poslední cestě mrtvé. Odhalení památníku bylo spolu se zvoněním tedy vnímáno jako společný pohřební akt.
Lidový dům 12.července 1931 došlo k otevření nového Lidového domu. Náklad na stavbu činil 550.000 Kč. Majitelem bylo soukromé družstvo Lidový dům, které vzniklo pro tuto příležitost. Mnohé rodiny, které se finančně spolupodílely, pak těžce nesly dlouhé splátky z peněžních částek, ke kterým se zavázaly. Lidový dům sloužil akcím Lidové strany a jejím organizacím. Šlo o první stavbu tohoto druhu a rozsahu na území obce. Součástí budovy byl velký sál s jevištěm určený k pořádání kulturních a společenských událostí. V zadní části byla vybudována tělocvična. Otevření Lidového domu bylo vnímáno jako povýšení obce mezi kulturní centra. Jde proto o zásadní počin tohoto období. Z Lidového domu se stalo středisko všech kulturních a zábavných akcí, což přetrvává dodnes. Velký sál s pódiem umožnil pořádání nejen divadelních představení a koncertů, ale také výstav a tanečních zábav. Z Lidového domu se tak stalo přirozené kulturní centrum obce. 6
Státní okresní archiv Hodonín, Vnorovy I.,Památní kniha založená 21/12 1905 za Jiřího Poláška starosty
10
Tělovýchovné jednoty OREL a SOKOL Třicátá léta nesla s sebou skrytý boj o vliv na zdejší mládež mezi dvěmi tělovýchovnými jednotami : OREL a SOKOL. Obě sice vycházely z podobné myšlenky, avšak prvně jmenovaná byla díky svému katolickému zaměření v kraji tradičně katolickém vnímána pozitivněji a vítána s otevřenou náručí. Jasný signál tomu daly dvě paralelní cvičení obou organizací, kdy účast na slavnosti orelské byla nepoměrně vyšší. Dne 25.června 1933 pořádala tělocvičná jednota SOKOL veřejné cvičení. Slavnost měla průvod, kterého se zúčastnilo 220 osob. Při veřejném vystoupení účinkovali 104 osoby. Oproti tomu místní jednota OREL uspořádala dne 13.srpna téhož roku okrskové veřejné cvičení. Slavnostního průvodu se zúčastnilo 10 jednot a 560 krojovaných orlů. Cvičilo 370 cvičenců. Boj „o mládež“ vyhrála místní jednota OREL. SOKOL se v pozdějších letech vyprofiloval v ryze sportovní organizaci. Rivalita těchto dvou organizací se v jisté formě na sportovním poli přenesla do dnešních dní.
II.světová válka O době během druhé světové války se v kronice píší následující řádky. Pro jejich autenticitu a hlubokou vypovídající hodnotu je uvádím v přesném znění : „Taneční zábavy v důsledku válečných událostí povoleny nebyly, mládež však později sáhla ku svépomoci a pořádala taneční hodiny či večírky po stodolách či někde na volném prostranství. Pravé plesy byly pořádány ve šrotovně Jana Kůsalíka v Lidéřovicích, naproti mlékárny, kde nechybělo ani – zvláště na hody a fašank – občerstvení v jídle a pití. Tančilo se při gramofonové hudbě nebo při harmonice a účastnila se mládež z obou obcí. Četnictvo se stavělo, že o tomto překračování zákazu neví. Divadla - i s hudbou – povolena byla a hrála se dosti často. Na Lidovém domě i v sále bývalého hostince Mokrošova. Zde jednota Sokol, i po svém zrušení, onde Orel, který pořádal divadla častěji. Částečnou náhradou za ztrátu zábav bylo zřízení zvukového kina ve Vnorovech. Úřední licenci k promítání získala tělocvičná jednota Sokola. Kino bylo zřízeno v sále bývalého hostince Mokrošova, kde Sokol od zřízení tohoto sálu působil. Tělocvičné spolky Sokol i Orel byly v dalším průběhu okupace rozpuštěny a místo
11
nich zřízeno tak zvané „Kuratorium mládeže“7. Předsedou jeho u nás byl Antonín Bartošek, rolnický syn z naší obce. Tělocvičných cvičení byla povinna se zúčastniti všechna mládež z obou obcí, mužská i ženská, i děti školou povinné. Cvičilo se odděleně dle věku a pohlaví na Lidovém domě i v bývalém sále Sokola. U dospělé mládeže se později zvrhla cvičení v obyčejné tancovačky, a ku konci okupace veškerá činnost Kuratoria ustala. Nedostatek tanečních zábav nahrazovala si velká část mužské mládeže větší činností v kopané.“8 Období druhé světové války je v kronice sepsáno jen na málo řádcích. Pisatel se zaměřil až na dny osvobození. Přesto se dochoval výše uvedený záznam, z nějž je možno pozorovat, že praxe na venkově v pozdní době okupace byla zřejmě volnější než tomu bylo v městských centrech. Přesto i tady bylo vnímáno znatelné omezení.
1946 – 1989 Doba po druhé světové válce zakončená rokem 1989 byla poznamenána nástupem komunistické ideologie a navazující kolektivizací vesnice. Svoboda vyjadřování byla značně omezená a veškeré kulturní dění po roce 1948 zůstalo pod kontrolou KSČ. Světlým okamžikem byla první polovina roku 1968, kdy došlo k dočasnému povolení zakázaných činností. Socializace vesnice byla ve Vnorovech prováděna pod nátlakem. Mnoho rodin nechtělo přistoupit na nový způsob života. Vládní straně se zde podařilo vytvořit JZD, ale nikdy se nepovedlo zbavit lid tradic a silně zakořeněné katolické víry. Strana Lidová byla vnímána jako útočiště pro ty, kdo se museli z různých důvodů politicky angažovat, ale nechtěli vstoupit do KSČ.
Hudba V letech 1955 a 1964 zavítalo do Vnorov akademické pěvecké sdružení Moravan z Brna. Tento devadesátičlenný mužský sbor představil obecenstvu skladby domácích i
7
Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě byla totalitní organizace založená Reinhardem
Heydrichem, která povinně soustřeďovala mládež ve věku od desíti do osmnácti let k její mimoškolní výchově v duchu nacistické ideologie, válečnými cíli třetí říše a jejími představami o úloze českého národa v takzvané Nové Evropě. 8
Státní okresní archiv Hodonín, Vnorovy I.,Památní kniha založená 21/12 1905 za Jiřího Poláška starosty
12
zahraničních skladatelů. Členem tohoto tělesa byl dlouhá léta i vnorovský rodák P. Pavel Zíbal (*1922), pozdější autor knihy s názvem Šéfe, znáte Želiv…?. Při své druhé návštěvě se pěvecké sdružení účastnilo slavnostního odhalení pamětní desky hudebnímu skladateli Leoši Janáčkovi na budově zdejší fary. Leoš Janáček zde ve druhé polovině 19. století pobýval u svého strýce a poručníka zdejšího faráře P. Jana Janáčka. Na své pobyty pak sám skladatel často a rád vzpomínal. Je však skutečností, že odhalení pamětní desky se nesetkalo s vroucím pochopením. Dokládá to asi desetiletý odklad tohoto počinu, který byl spojen s dlouhotrvajícím hledáním nejvhodnějšího umístění. Odhalení desky provedl František Tomeček, místní varhaník a žák Leoše Janáčka. Ve čtyřicátých a padesátých letech bývalo pořádáno velké množství tanečních zábav s živou hudbou, kterou produkovaly nejrůznější místní dechové hudby, přesto se v místní kronice objevuje zápis, který by nasvědčoval spíše opaku. Podle této zprávy
prožívala
dechová hudba v šedesátých letech velkou krizi. Mládež žádala k tanci jen jazzové soubory. V sedmdesátých letech však vznikaly nové dechové hudby především z řad dětí a mládeže. Roku 1987 zřídil Kulturní klub JZD dechovou hudbu Vnorovjané pod vedením kapelníka Stanislava Čajky. Velkou devizou této kapely, která působí úspěšně dodnes, byl poměrně nízký věk protagonistů. V neděli 28.5.1989 se konala pro veřejnost přehlídka dechových hudeb. Představila se tato hudební tělesa : Nivničanka z Nivnice, Záhoranka ze Sobotiště na Slovensku, Šohajé z Veselí nad Moravou a domácí Vnorovjané. Akce doplněná o vyprávění lidového vypravěče Františka Sasína se setkala s velkým úspěchem. V roce 1981 vznikly spory o neplánované taneční zábavy, na nichž vystupovaly rockové a beatové kapely. Akce probíhaly na fotbalovém stadionu, později pod kontrolou státních orgánů na Lidovém domě. Hudební vývoj ve Vnorovech zmiňovaného období reflektuje celospolečenský trend. Je důležité zdůraznit, že se venkovu nevyhnuly ani směry moderní hudby jako byl v šedesátých letech jazz a v osmdesátých letech rock a beat.
Výtvarné umění Lidové projevy výtvarného umění se ve Vnorovech odrážejí ve zdobení mnoha věcí denní potřeby. Vyšívané ubrusy, omítky domů ručně malované slováckými ornamenty, 13
zdobení krojů, malování kraslic a výroba figurek z kukuřičného šústí. Jde o lidové výtvarné techniky, které se pomalu vytrácely. Úzká skupina lidí však začala v tomto období malovat obrazy nebo fotografovat své okolí. Osvětová beseda uspořádala 3.12.1972 výstavu fotografií Jaromíra Dostála (1905-2001) k padesátému výročí vzniku SSSR. „Pro budoucí generace zachytil Jaromír Dostál těžký život dávnější i nedávné doby, pracovní prostředí i mizející krásu krojů, zacházející zvyky a obyčeje. Zůstal i obrazovým kronikářem budovatelského dneška. Veřejnosti se představil jako nadšený obdivovatel přírody v Pomoraví nebo přírodních krás v nedalekých Bílých Karpatech či na rodné Vysočině. Jaromír Dostál splynul se Slováckem, jeho lidem a převážná část fotografických dokumentů patří Vnorovám.“9 V pětiletých cyklech se po výše uvedené výstavě fotografií opakovaly různé výstavy místních výtvarníků. Své obrazy pravidelně představovali : Anna Křenková, Ludmila Konečná, Jan Komoň, Josef Kozumplík, Josef Tomeček, Josef Slavík a František Trojek. V letech 1959 a 1977 se uskutečnily soutěžní výstavy kraslic. Každá z těchto akcí, kterých se zúčastnilo velké množství „maléreček“, byla doplněna doprovodnými akcemi. Ve druhém případě vystoupil se svojí přednáškou o malovaní kraslic etnolog Dr. Vorel z Brna. Kraslice se staly pro obec důležitým prodejním artiklem.
Literatura V období poválečném došlo k vytvoření kultu Marie Kudeříkové (1921-1943), což vedlo k upozadění mnohých dalších kulturních a společenských aktivit v obci. Přesto se v literatuře poprvé objevila nová významná jména původem ze Vnorov. Práce P. Františka Zýbala našla odezvu i po autorově smrti a byla občas vydávány i nadále. Štěpán Polášek – Topol, který se odstěhoval do Nové Včelnice začal vydávat dětskou literaturu a věnoval se pedagogické práci. Bohužel jeho dílo pomalu upadalo v zapomnění. V roce 1959 se v místní kronice objevuje první zpráva o Janu Skácelovi (1922-1989) : „Mezi mladší básnickou generací se v tomto roce objevilo jméno Jana Skácela. Jde o vnorovského rodáka. Narodil se jako učitelské dítě 7.2.1922. Oba rodiče působili na zdejší škole. Básník prožil ve Vnorovech prvních pět let, ale služkou v jejich rodině bývala v dalším období Vnorovjanka. A tak vzpomínky na Vnorovy ožívaly a básník se do Vnorov kradmo vracívá i ve svých básních první sbírky Kolik příležitostí má růže (1957) i sbírky druhé Co 9
Státní okresní archiv Hodonín, Vnorovy III., Kronika obce Vnorovy okres Hodonín III. část
14
zbylo z anděla (1960), odkud je i dále citovaná báseň Znorovy v noci :…….“10 Zákaz publikování Janu Skácelovi je znát i v kronikách, kde se jeho jméno poznenáhlu vytrácí. Objevuje se o něm až krátká zpráva po jeho smrti v roce 1989 : „V první polovině listopadu 1989 publikovaly noviny stručnou zprávu „o prokletém básníkovi Janu Skácelovi“, o němž se nesmělo psát. Zpráva o jeho úmrtí uváděla vždy jeho rodiště Vnorovy. Chtěl je přejmenovat na Znorovy, ale k tomu už nezbyl čas.“11 Jan Skácel nalezl ve Vnorovech své obdivovatele především až v devadesátých letech dvacátého století. Jeho jméno bylo v době před rokem 1989 vyslovováno jen málo. Bohužel ani učitelé v místní škole jej po zákazu publikační činnosti nedokázali v hodinách literatury připomenout. Kult osobnosti Marie Kudeříkové mimořádně dokresluje situaci v době, kdy veškeré dění plně kontrolovala KSČ. 5.dubna 1957 odhalil okresní výbor Československého svazu mládeže na rodném domě Marie Kudeříkové pamětní desku. 28. a 29. srpna 1971 se uskutečnilo v sousední Strážnici setkání mládeže organizované Socialistickým svazem mládeže. Jednou z akcí tohoto velkého shromáždění, jehož se zúčastnila ústřední stranická a vládní delegace vedená generálním tajemníkem Gustavem Husákem (1913-1991), bylo slavnostní položení základního kamene pro pomník Marie Kudeříkové před vnorovskou základní devítiletou školou. Po dvou letech došlo ke stavbě a slavnostnímu odhalení památníku. Slavnostní akt byl opět součástí dalšího Festivalu ČS. mládeže ve Strážnici, a to v sobotu 15.července 1972. Přítomno bylo 3500 účastníků. Hlavní projev přednesl předseda ústředního výboru SSM Juraj Varhalík. V roce 1975 byl zastavěn volný prostor mezi budovou školy a rodným domem Marie Kudeříkové. Byla vybudována revoluční síň tradic, k níž byla 17.11.1978 slavnostně připojena síň Marie Kudeříkové Návrh instalace pamětní síně připravil výtvarník Cyril Urban (1930-2002) z Hodonína, samotnou instalaci prováděli pracovníci Okresního muzea v Hodoníně. V dalších letech byly pravidelně k pomníku kladeny věnce a oficiálně bývala M. Kudeříková nazývána národní hrdinkou. Do literatury sama zasáhla jen nepatrně svými dopisy z vězení. Mnozí autoři se však nechali inspirovat jejím životem, který ztvárnili v literatuře i filmu. Na její počest byla od roku 1960 každoročně vyhlašována literární soutěž „Strážnice Marušky Kudeříkové“. V porotách této soutěže zasedali básníci a spisovatelé (většinou z Brna), např. Jan Skácel, Zdeněk Kriebel (19111989), Karel Tachovský (1926-1989), Ivan Kříž , Vladimír Pazourek (1907-1987), Zdeněk Pekař aj. 10 11
Státní okresní archiv Hodonín, Vnorovy II., Kronika Vnorovy okres Veselí nad Moravou II. Státní okresní archiv Hodonín, Vnorovy IV., IV. Kronika obce Vnorovy okres Hodonín
15
Po roce 1989 byla Marie Kudeříková vnímána jako symbol totalitní ideologie a pomalu došlo k odstraňování mnoha vzpomínek na ni. Dnes její rodný dům chátrá a z revoluční síně tradic byla vybudována školní jídelna. Jen monumentální památník před budovou základní školy zůstal nedotčený a respektovaný. Na příkladu M. Kudeříkové je možno demonstrovat vztah společnosti ke kontroverzním postavám dějin, jichž využila jakákoliv ideologie ke své propagandě.
Divadlo V roce 1951 se dřívější divadelní ruch zredukoval na dva ochotnické divadelní soubory, a to soubor při Sokole a soubor při hasičské jednotě. První z nich vystoupil se zdramatizovanou povídkou Boženy Němcové Babička, podruhé s pohádkovým dramatem Julia Zeyera Radúz a Mahulena. V následujících letech plně převzala ochotnickou činnost Osvětová beseda, v níž se aktivně zapojila Olga Kočišová, která repertoár vybírala a hry sama režírovala. „Bohatá divadelní činnost vyvrcholila v roce 1959 okresním divadelním festivalem, pořádaným na vnorovském Lidovém domě v předvečer Dne vítězství. Ve vlastní režii byly uvedeny během roku tyto hry (režisérka Olga Kočišová) : J. K. Tyl : Marjánka, matka pluku, K. Čapek : Loupežník, V. Dyk : Ondřej a drak. Zájezdová scéna Vesnického divadla z Prahy uvedla pro dospělé Poslední dějství od M. Remarqua a Pohádku o zlatém klíčku. Slovácké divadlo z Uherského Hradiště připravilo pro děti Zlatovlásku. Na okresním festivalu se představili vítězové jednotlivých skupin. Tak se předvedl divadelní soubor vnorovské osvětové besedy s Čapkovým Loupežníkem, divadelní odbor Osvětové besedy uvedl také Stuchlíkovu Mardovou rokli, závodní klub Stavař z Veselí nad Moravou opakoval úspěšné představení Pavlíčkovi Černé vlajky.“12 V roce 1961 se divadelní odbor Osvětové besedy po odchodu paní Olgy Kočišové do Brna rozpadl. Divadelní aktivity, které byly především dílem paní Olgy Kočišové, byly postaveny na její vůdčí osobnosti. Bohužel se po jejím odstěhování v souboru nenašel nikdo jiný, kdo by tuto kulturní činnost vedl dál. I když z divadelní tradice Vnorov nevzešli žádní umělci zvučných jmen, byl tento druh kulturního vyžití pro společnost mimořádně důležitý a přínosný.
12
Státní okresní archiv Hodonín, Vnorovy II., Kronika Vnorovy okres Veselí nad Moravou II.
16
Kino Místní kino, které přetrvalo z období druhé světové války, promítalo třikrát týdně. Zpočátku byla návštěva uspokojivá, ale s pozdějším nástupem televize došlo k velkému útlumu a v roce 1982 po kompletní rekonstrukci k úplnému uzavření. Původním majitelem a po zestátnění Československé kinematografie správcem kina byl Karel Svoboda, který v letech 1968 a 1969 po okupaci vojsky Varšavské smlouvy odmítl promítat filmy původem z pěti socialistických států. Následovalo umístnění vedoucího kina do penze. Postupný úbytek diváků přinesl příchod televize a vybudování kvalitnějších kin v sousedních městech Veselí nad Moravou a Strážnice. I když se nepromítalo, kino zůstávalo dlouhou dobu zakonzervováno, dnes je však definitivně zrušeno a přebudováno v dílnu na výrobu ponožek.
Knihovna V poválečném období působilo v obci několik knihoven : Obecní knihovna, Čtenářský spolek, Knihovna Omladiny a Legionářská knihovna. V padesátých letech došlo ke sloučení všech knihoven v jedinou Místní lidovou knihovnu. Svazky knih byly pod dozorem „strany“ protříděny a „nevhodné“ knihy následně zlikvidovány. Likvidace knih v padesátých letech znamená neuvěřitelnou škodu. Mnohé knihy se zachovaly v některých domácnostech, když se je podařilo ukrýt. Zlikvidována byla především literatura duchovní a náboženská.
Tělovýchovné jednoty OREL a SOKOL Také tělocvičná jednota OREL zahájila svou činnost brzy po osvobození, i když bylo stále nejasné, zda bude československá jednota trvat v předválečné struktuře nebo bude mládež sjednocena v jedné tělovýchovné organizaci. Činnost orelské jednoty v obci do února 1948 byla bohatá, protože členská základna byla dost veliká a také měla morální i materiální podporu největší vnorovské politické strany – strany lidové. V únorových dnech 1948 se Orel pod nátlakem rozpadl. Vedoucí, ačkoliv byli vyzváni, odmítli vstoupit do Sokola. V roce 1968 došlo k dočasnému povolení místní jednoty OREL, ale hned v roce 1969 k jejímu dalšímu zákazu. Pohnuté události roku 1948 znamenaly konec aktivit, které jakkoliv, byť dalece, mohly být ovlivněny římskokatolickou církví. To však nebylo snadné v obci, kde se k ní
17
bezmála 100 procent obyvatel veřejně hlásilo. Pomalý útlum „katolictví“ nastává až v 70. letech, kdy se někteří již obávají moci KSČ a upadají v beznaději. Místní jednota SOKOL se přetransformovala v ryze sportovní organizaci, která změnila jméno na TJ Družstevník Vnorovy.
Osvětová beseda Osvětová beseda převzala v padesátých letech patronát téměř nad veškerým kulturním a společenským děním v obci. Vedle bohaté divadelní činnosti organizovala rozličné přednášky, slavnostní večery a oslavy, výstavy místních umělců a estrádní vystoupení známých umělců, jako byli Vlasta Burian (1891-1962), či zpěváci lidových písní Josef Severin (1916-1991) a Božena Šebetovská (1919-1982) z Tvrdonic. Skupina učitelů založila nástěnné noviny – Vnorovské okénko, které zejména v dobách socializace informovalo veřejnost o postupu přesvědčovacích akcí. Osvětová beseda také zorganizovala místní soutěž o nejlepší kraslici. Dvacet nejlepších maléreček zaslalo kraslice do soutěže přímo Ústřednímu domu lidové tvořivosti v Praze. V roce 1973 byla osvětová beseda přejmenována na klub místního národního výboru, čímž bylo zdůrazněno kulturně politické poslání. V čele klubu stála pětičlenná rada, která pak svolávala podle vlastního plánu plénum složené ze zástupců společenských organizací v obci. Kulturní život se řídil předem stanoveným a schváleným jednotným kulturním plánem. Paralelně s Klubem MNV vyvíjel kulturní činnost také Kulturní komise JZD 1.máj, která organizovala každoměsíční návštěvy divadelních představení do Divadla pracujících v Gottwaldově. V průběhu roku 1985 probíhalo jednání o sloučení Klubu MNV s Kulturním klubem JZD Mír. Jednání řídil odbor kultury ONV v Hodoníně. Bylo dosaženo dohody a stanoveno, že od 1.ledna 1986 fungoval pouze Kulturní klub JZD. Osvětová beseda znamenala ve své době téměř jedinou možnost k organizování kulturních a společenských akcí, což bohužel vedlo k „přirozené“ cenzuře.
Církev Katolická církev byla tady stejně, jako v celé republice, potlačována a zavírána do kostela. Byť ne v takovém rozsahu jako jinde. Během vlády KSČ byly zakázány tradiční procesí a poutě a jen málokdy mohli věřící veřejně demonstrovat svůj postoj.
18
V roce 1969 se však podařilo uspořádat jedinečnou oslavu k 1100. výročí úmrtí sv. Cyrila, jehož ostatky byly v tomtéž roce přivezeny i do vnorovské farnosti. Při příležitosti tohoto jubilea byla dvakrát sloužena staroslověnská mše východního ritu. 4. října 1969 byla v kostele zahájena výstava s názvem Byzantská mise u nás. Obrazy zapůjčili : „Dp.Dr. Leopold Dýmal, rektor semináře v Olomouci - 2 vzácné kolekce originálů : 1) Dřevoryty mistra Arn.Hrabala – kněze, 2) Akvarely (50 kusů) ak. Mal. Marie Begnerové – věnované původně roku 1963 pražskému arcibiskupu v internaci Dr. Josefu Beranovi, který po svém jmenování kardinálem zanechal je před odjezdem do Říma ve vlasti. Obě kolekce podávají život a dílo sv. Cyrila a Metoděje.“13 V roce 1987 se pustil mladý kněz P. Miroslav Reif (*1954) do generální opravy střechy a fasády kostela. I když režim nebyl těmto akcím nakloněn, oprava se nakonec v plné míře povedla. Katolická církev, byť byla v útlaku, měla na veřejné mínění ve Vnorovech vždy mimořádný vliv. Blízkost Velehradu, kde se na mnoha poutích horlivě diskutovalo o neudržitelném politickém stavu, měla na vývoj v obci také velký význam.
2.3. 1990 – 2000 Doba po roce 1989 je charakteristická větší kulturní i společenskou svobodou. Období sklonku století bylo ve Vnorovech také poznamenáno jinou významnou událostí – oslavami 750 let od první písemné zmínky o obci. Mnohé aktivity proto směřovaly k vyvrcholení v jubilejním roce 1999.
Hudba Ve vývoji na poli hudebním byl v obci Vnorovy zřetelně znát vliv folkloristů, kteří na úkor hudby vážné organizovali velké množství koncertů a rozličných akcí s doprovodem dechové a cimbálové hudby. Velkou aktivitu začalo vyvíjet folklorní sdružení Spinek pod vedením manželů Smutných. Folklorní tradice se po létech útlaku staly nositelkami místní identity. Mnoho
13
Farní úřad Vnorovy, Pamětní kniha farnosti Znorovské započatá roku 1914
19
místních se aktivně zapojilo do tohoto sdružení. Lidové písně a tance byly nosným prvkem většiny organizovaných akcí jako jsou hody, dožínky, či jiné pásma. Dechová hudba Vnorovjané začala pod vedením uměleckého vedoucího Dalibora Brázdy z Brna slavit první větší úspěchy. Vydala v roce 1995 první hudební nosiče, které brzy nato následovaly další. Plodná spolupráce byla také znatelná s hudebním skladatelem Vladimírem Salčákem z Veselí nad Moravou. Organizovaly se mimo jiné koncerty dechových hudeb jako jsou Šohajka a v roce 1999 Moravanka. V roce 2000 zorganizovala kulturní komise OÚ přehlídku malých dechových hudeb.
Výtvarné umění Po roce 1989 se začali každoročně konat mnohé výstavy. Hned v roce 1991 bylo veřejnosti představeno u příležitosti nedožitých 95. narozenin dílo akademického malíře Františka Milana Lejčka (1896-1980). Jeho obrazy upoutaly velkou pozornost a proto musela být expozice prodloužena. Další vnorovští výtvarníci společně vystavovali v letech 1991, 1994 a 1999. Samostatnou výstavu s názvem Sama mezi indiány uspořádala 18.5.-20.5.2006 malířka Marta Vašíková-Brantálová (*1968). V roce 1999, kdy obec oslavila 750 let od první písemné zmínky, proběhlo několik výstav obrazů a fotografií místních umělců. Předměty denní potřeby zdobené folklorními motivy se staly častým středem zájmu mnoha organizátorů výstav. Součástí několika akcí byly i ukázky lidových řemesel, která pomalu upadají v zapomnění. Celkem třikrát se za zmiňované období podařilo uspořádat v předvánočním čase výstavu betlémů. Vždy byla organizátorem místní organizace KDU-ČSL ve Vnorovech.
Literatura Opět mělo vyjít díky Stanislavu Bartůškovi v reedici nakladatelství Arca JIMFA ucelené dílo P. Františka Zýbala. Bohužel nakladatelství zkrachovalo takže byly vydány jen tři tituly. V obci byla zorganizována dvě literární pásma k poctě P.Františka Zýbala. První v roce 1991 při výročí 100 let od narození tohoto spisovatele. Další pásmo bylo součástí oslav jubilea obce 750 let od první písemné zmínky, po němž následně došlo k odhalení pamětní 20
desky P.Františku Zýbalovi na budově místní základní školy. Na stejném místě byla v tentýž den po hudbou provázeném literárním pásmu o Janu Skácelovi odhalena druhá pamětní deska také tomuto velkému básníkovi. V roce 1994 vyšla v nakladatelství Matice Cyrilometodějská v Olomouci vzpomínková kniha P.Pavla Zíbala s názvem Šéfe, znáte Želiv…?. Kniha osobní výpovědi politického vězně je hodnotným artefaktem o době vlády KSČ. Od ledna roku 1994 začal vycházet farní časopis KAMARÁD. Skupina mladých, kteří se do tvorby aktivně zapojili, se ve svých článcích zabývala nejen aktualitami ze života farnosti, ale i polemikami nad mnohými ožehavými tématy. Časopis, který vychází dodnes, byl sestavován nejen z již publikovaných článků. Dnes tvoří významnou část také vlastní tvorba v podobě zamyšlení a krásné literatury.
Divadlo Skupina mladých pod patronátem místní farnosti organizovala zábavná pásma plná rozličných recesistických scének. Jejich ochotnická činnost vyvrcholila v neděli 28.3.1999, kdy v premiéře uvedli divadelní drama malých forem Romero autora Martina Trubače pod režisérským vedením Pavla Motyčky (*1974). Hra o El Salvadorském arcibiskupu Oscaru Arnulfo Romerovi se setkala s úspěchem a musela být pro velký zájem reprízovaná. Ochotnická skupina se bohužel rozpadla a jen občasné krátké folklorní scénky souboru Spinek mohou dnes úlohu divadla v obci chabě suplovat.
Tělovýchovná jednota OREL Demokratizační proces uvolnil možnost obnovit tělovýchovný spolek Orel, který byl zakázán v roce 1948. V roce 1968 došlo k obnově, ale jen na krátko. Už v roce 1969 následoval opětovný zákaz. „Sametová revoluce“ umožnila další obnovu. Těžký však byl začátek po více než čtyřiceti letech. 21.srpna 1990 byla svolána obnovující schůze. Střediskem činnosti se stal opět Lidový dům, o jehož vrácení od společnosti Jednota bylo požádáno. Bohužel po dlouholetých soudních sporech nakonec k navrácení budovy Lidového domu nedošlo. Po svém znovuobnovení začal OREL každoročně mimo sportovní činnost organizovat kulturní pásma u příležitosti svátku matek a svátku sv. Václava.
21
Církev Římskokatolická církev po roce 1989 začala opět působit veřejně. Stav svobody a uvolnění byl znát i ve Vnorovech, kde při sčítání věřících v roce 1990 došlo k mimořádnému nárůstu. Bohužel další roky svobody znamenaly spíše pozvolný úbytek. V posledním desetiletí 20.století byly veřejně organizovány poutě, procesí a církevní slavnosti. Obecní akce se staly oficiálně propojené s církevními. Obec několikrát navštívili vysocí církevní hodnostáři včetně ThDr. Františka Vaňáka (1916-1991) a Jana Graubnera (*1948), arcibiskupů olomouckých. V roce 1999 důstojně oslavila farnost 90. výročí od posvěcení kostela společnou slavností, jíž předcházela retrospektivní výstava z dějin farnosti. Častější návštěvy církevních hodnostářů měly na členy farní obce pozitivní vliv. Organizování společných zájezdů a poutí mělo mimo jiné také vzdělávací význam.
22
3. Osobnosti kulturního života a jejich vztah k obci Vnorovy 3.1. Literatura Literární aktivity vnorovských spisovatelů nemůžeme rozdělit podle druhu tvorby, protože téměř každý psal básně i prózu. Můžeme však vyčlenit skupinu autorů, kteří tvořili lidovou tvorbou ovlivněnou prózu. Mezi ně bychom zařadili především P. Františka Zýbala a Františka Pavku. Štěpán Polášek, autor všestranný, by tuto kategorii také doplnil. Julius Kramerics a Marie Kudeříková na straně jedné a Pavel Zíbal na straně druhé by spolu mohli vytvořit skupinu autorů s politickým kontextem. Mimořádnou osobností se vztahem k obci Vnorovy je bezesporu Jan Skácel, básník, který překonal všechny geografické hranice. Jeho tvorba je dnes studována mnohými odborníky.
3.1.1. František Zýbal 1891 – 1940 Život František Zýbal se narodil 20. března 1891 ve Znorovách, v malém domku u kostela sv. Alžběty Durynské. Později rodina koupila větší dům naproti kostela. I když se zdá tato poznámka nepodstatnou, určitě blízkost kostela ovlivnila volbu budoucího povolání Františkova. Protože byl František nadaným žákem, poradil učitel i katecheta rodičům, aby dali syna studovat. František se proto přihlásil ke studiu na gymnázium ve Strážnici. Našel zálibu ve čtení a psaní a jeho slohové práce byly předčítány v hodinách českého jazyka jako vzorové. Vždycky byl velmi bystrým a rád pozoroval dění na vsi kolem sebe. Tyto svoje postřehy později zúročil při psaní svých povídek. Také jej určitě ovlivnilo několikeré setkání s hudebním skladatelem Leošem Janáčkem, který často navštěvoval na zdejší faře svého strýce – poručníka – P. Jana Janáčka. Už jako student strážnického gymnázia začal Zýbal přispívat do časopisů básněmi, historickými a místopisnými články o rodné obci, popisy slováckých obyčejů a záznamy lidových pověstí.
23
Po maturitě v roce 1911 nastoupil František Zýbal na teologickou fakultu v Olomouci a 5. července 1915 byl vysvěcen na kněze. Prvním působištěm se od 1. 8. 1915 stalo Jedlí na severní Moravě. V tomto místě se mladý kaplan velmi angažoval – pořádal divadelní představení a založil místní knihovnu. V roce 1920 byl však povolán do Uherského Ostrohu, kde vytrval do roku 1922. Právě tady se seznámil s varhaníkem Janem Burnogem, který pak zhudebnil několik Zýbalových básní. Po Uherském Ostrohu následovala další krátká působiště, jako byly Mostkovice na Prostějovsku, Lidečko na Valašsku a Valašská Bystřice. Když hledal inspektorát českých státních škol českého kněze na místo katechety pro oblast Těšínska, Zýbal neváhal a sám se přihlásil. Od roku 1925 byl ustanoven katechetou ne nově zřízené měšťanské škole v Hnojníku u Českého Těšína s povinností vyučovat i na okolních školách. Vyčerpávající čtyřicetihodinové týdenní vyučování ubíralo jeho síly. Přitom se ještě značně angažoval ve vytvoření protiváhy protičeské činnosti šovinistických Poláků. Tehdy Zýbal onemocněl, a po svém uzdravení byl jmenován katechetou v Třinci. Při posledních předválečných volbách v roce 1938 byl tamtéž zvolen do městského zastupitelstva. Po zabrání Těšínska Poláky, musel Zýbal opustit Třinec a odešel do Místku, kde byl opět ustanoven katechetou. Po obsazení Místku německým vojskem jej jmenoval arcibiskup olomoucký Leopold Prečan auditorem. Dopoledne 6.10.1940 byl Zýbal vyšetřován gestapem kvůli psaní článků o zabrání Těšínska. Odpoledne přišel záchvat mozkové mrtvice a večer zemřel František Zýbal ve frýdecké nemocnici. Řeč při pohřebních obřadech měl spisovatel Josef Marcol Svoboda z olomoucké Družiny literární a umělecké. Po převozu do rodných Vnorov byl pochován na místním hřbitově.14 Ve vzpomínkách svých přátel zůstal Zýbal jako člověk prudké, ale veselé povahy, který nikdy neodepřel pomoc. Byl milovníkem všeho krásného, ale především svého rodného Slovácka, kterému věnoval téměř celé literární dílo. V roce 1999 byla odhalena tomuto spisovateli na budově základní školy ve Vnorovech pamětní deska.
Dílo František Zýbal začal psát a publikovat už za studií. Zpočátku se věnoval historické práci a pod pseudonymem Jurka Slovák vydal v roce 1909 jako první ryze literární dílo v 14
BARTŮŠEK, Stanislav (1995) : František Zýbal. Uherské Hradiště, edice Osobnosti regionu
24
časopise Studentská hlídka : Pověsti z okolí Znorov. Také své první básně v romantickém duchu psal pod zmíněným pseudonymem a později jako St. Gabriel. Stále častěji se začal Zýbal věnovat psaní humorných povídek z rodných Znorov, kde jedinečným způsobem zachytil slovácký dialekt. Jeho kusé dílo vycházelo postupně v novinách, časopisech, kalendářích a rozličných sbornících. První knihou, která byla Zýbalovi vydána je : „Kde réva zraje a kde se zpívá“ z knižnice časopisu Eva v Olomouci z roku 1918. V této knize ukazuje autor veselou povahu obyvatel Slovácka a ač se to nezdá, v humorných příbězích poprvé kóduje svůj vlastní odkaz. Poté následovala první sbírka básní „Pěl ptáček“ z roku 1920. Sbírka má 2 části – „Hospodin je můj pastýř“, kde se odráží autorovo povolání kněze a „Návrat“. Ve druhé části opěvuje místa, kde se narodil a vzpomíná na svoji rodinu. Obzvlášť mocně je cítit stesk za vlastní matkou, která brzy zemřela. Mají písňový charakter a proto není divné, že některé jeho básně zhudebnil Jan Burnog. Jsou to básně : Píseň husopasky, Písně a Blatnické víno. Poslední zmíněná byla vydána pod názvem „Bzenecké vínečko“. Další sbírkou básní jsou „Písně a balady“ z roku 1922. Později už se Zýbal věnoval jen próze. Vrcholem jeho práce je nejčastěji vydávané dílo : „Strýc Pleva a jiné slovácké humoresky“, které vyšlo poprvé během 2. světové války v roce 1940.
Ukázka básně : Domů Hůl v ruce, tašku cestovní, plášť šedý s ramen splývá, tak vypraven jsem na cestu; slyš! ranný kohout zpívá!
Zamykám dveře, odcházím, než slunko vyjde jasné, daleko budu, přátelé, jdu na Slovácko krásné.
Tam zrozen jsem, tam otec můj pečlivý hospodaří, tam píseň plesná hlaholí 25
a slunko víno vaří.
Též matičku mám předrahou, však hrob ji kryje smutný, jdu na hrob k ní se pomodlit a vyplakat se – smutný.
Jak vlaštovice vrací se k dálnému hnízdu svému, bych zapomněl, čím ublížil svět srdci ubohému.
Nuž, s Bohem buďte, přátelé, již ranný kohout zpívá, červánek rdí se na horách a na cestu mně kývá! Pěl ptáček (1920)
Přehled vydaných knih Františka Zýbala 1918 - Kde réva zraje a kde se zpívá. Knižnice časopisu Eva sv. VI, Olomouc 2.vydání – 1944 3.vydání – Arca JiMfa , Třebíč 1999 ( upravené vydání – Stanislav Bartůšek) 1920 - Pěl ptáček. Knihovna DLV sv. 9, Olomouc 1922 - Písně a balady. Slovácké noviny, vlastním nákladem, Uherské Hradiště 1923 - Malovaná mládež. Nákladem Nových ilustrovaných listů, Brno 2.vydání – DLU, Olomouc 1941 3.vydání – Vyšehrad, Praha 1983 1925 - Slovácké povídky a humoresky. Nákladem Karla Novotného, Uherské Hradiště 2.vydání – Lidová demokracie, Praha 1968 3.vydání – Arca JiMfa, Třebíč 1994 (upravené vydání – Stanislav Bartůšek)
26
1940 - Strýc Pleva a jiné slovácké humoresky. DLU, Olomouc 2.vydání – DLU, Olomouc 1948 3.vydání – Vyšehrad, Praha 1979 4.vydání – Arca JiMfa, Třebíč 1996 (upravené vydání – Stanislav Bartůšek) 1959 - Jdu na Slovácko krásné. Lidová demokracie, Praha
3.1.2. Štěpán Polášek ( Topol ) 1893 – 1964 Život Štěpán Polášek, spisovatel a básník, se narodil 11. 12. 1893 ve Vnorovech jako syn domkáře Martina Poláška. Šťastné dětství prožil jako dítě s kamarády na blízké obecní pastvině zvané Rybník. Své povídky věnoval autor dětským hrám a svému mládí. Rodiče mu umožnili studium na strážnickém gymnáziu, ale maturoval na gymnáziu ve vzdálenějším Uherském Hradišti, po jehož ukončení si zvolil učitelské povolání. Po vstupních učitelských zkouškách vystřídal několik škol v okolí. Následovala vojenská služba na frontách první světové války a šťastný návrat k učitelské práci v sousední Strážnici. V letech 1920 – 1923 působil jako učitel na Slovensku. Vystřídal tři základní školy v Martině, Brezové a Vráblích a pak přešel na školu v Horní Cerekvi, tehdy Nový Etynk u Jindřichova Hradce. V roce 1927 přišel do Nové Včelnice, kde se stal roku 1939 ředitelem měšťanské školy. Od té doby se stala Nová Včelnice jeho novým domovem. Zdravotní problémy ho poslaly na dočasnou dovolenou a v roce 1949 přešel do důchodu. Zemřel v českobudějovické nemocnici 3. června 1964. Největší část pracovního a tvůrčího života prožil v jižních Čechách, jimž věnoval podstatnou část své literární tvorby, ale rád se vracel ve vzpomínkách do rodných Vnorov. Často si dopisoval s knězem a spisovatelem Františkem Zýbalem, jehož povídkové humoresky obdivoval. Do svého rodiště však jezdil velice málo.
Dílo Velkým koníčkem Štěpána Poláška byla literatura pro mládež, kterou chtěl obohatit jak vlastní tvorbou, tak bohatou kritickou činností. Byl uznávaným teoretikem dětské literatury. 27
Po dlouhá léta psal recenze knih pro mládež do časopisů Úhor, Komenský, Národní učitel a Měšťanská škola. Byl také členem komisí pro tvorbu a schvalování učebnic mateřského jazyka. Již v roce 1917 vydal sbírku veršů "V zátiší i bouři", kterou však počítal spíš ke hříchům svého mládí. Ani svými veršíky a říkankami pro děti si nehledal pevné místo mezi našimi básníky. Svoje pole působnosti našel v próze. V roce 1923 vydal knížku povídek ze života dětí svého kraje - Slovácka "V dědině i za humny". V roce 1927 vydal knížku veselých scén ze Slovácka "Vonička z pcháčí", psanou nářečím , a v roce 1929 vydal pro mládež knížku povídek o slováckých dětech "Pupence", v roce 1931 podobnou povídku "Bujná krev". Pro nejmenší děti napsal knížku "Kolo, kolo mlýnské" a v roce 1935 vyšla pro nejmenší čtenáře knížka "O toulavé Haničce" s obrázky Františka Hlavici a roku 1937 pokračování "Hanička a její čtyřnozí přátelé". Kromě toho zdramatizoval povídky Růženy Svobodové "Přítel" a "Šaškovo pokání". V roce 1937 vydal stručný nástin literatury pro mládež pod názvem "Česká literatura pro mládež". Téhož roku vydal knížku "Recepty na duševní pokrmy pro mládež" s dřevoryty A. Burky. Své literární práce psal též pod pseudonymem Topol. Pouštěl se do psaní divadelních her. Napsal krátké aktovky "Před svatbou", "Konec slávy", Pod okénkem" a pro dětské jeviště "Strašidlo", "Rozbořené hnízdo", "Apríl" a "Malý gentleman". Některé z nich a také jeho dramatizace Twainovy povídky "Princ a chuďas" byly vysílány rozhlasem. V roce 1946 vyšla jeho poslední knížka, psaná společně s J. Honnerem, "Na slunci a u vody“.
Ukázka básně : Slovácké písni Když naše srdce šťastno je, když něco zabolí, slovácká píseň to do kraje hlaholí. Jásá a burácí, hrozí a žaluje s citem tak dojemným laská i miluje. A v bolu tklivě si zalká a zakvílí, že slzy rázem by oči ti zalily.
Zapěj si vesele, když srdce šťastno je, ať každý kdo slyší, s tebou se raduje, ať rozum okolím, čím srdce přetéká – ať píseň potěší jiného člověka!
28
A když se příšery do srdce naklání, do písně slovácké vlož bol a zklamání, a tím se zmenší i zkrásní tvůj krutý žal, jak kdybys příteli dobrému žaloval! V zátiší i v bouři (1917)
Přehled vydaných knih Štěpána Poláška 1917 - V zátiší i v bouři – verše 1923 - V dědině i za humny – povídky (2 vydání) 1927 - J.E. Topol: Vonička z pcháčí – veselé scény ze Slovácka 1929 - J.E. Topol: Pupence – povídky o slováckých dětech 1931 - Bujná krev – povídky ?
- Kolo, kolo mlýnské – verše
?
- Hrajeme si po celý rok – verše
1935 - O toulavé Haničce – próza 1937 - Štěpán Polášek – Topol - Hanička a její čtyřnozí přátelé – próza 1937 - Česká literatura pro mládež – studie 1937 - Recepty na duševní pokrmy pro mládež 1946 - Na slunci i u vody ( Dnes už se nedochovaly tyto knihy ani v knihovnách, proto není možné uvést přesnější údaje o vydání )
3.1.3. František Pavka 1910 – 1985 Život František Pavka se narodil 27. 5. 1910 ve Vnorovech jako nejmladší syn domkaře. František vzpomíná na dětství: „Narodil jsem se jako páté děťátko na malém hospodářství. Jako poslední jsem byl mazlíčkem naší stařenky, která měla obrovskou schopnost vypravovat. 29
A to bylo moje potěšení, když nám večer potmě, když naši šli s lampou poklízet do chléva, stařenka vyprávěli. To byly pro nás nejhezčí zážitky. Tak jsem to asi zdědil po nich…“15 František Pavka navštěvoval ve Vnorovech základní školu, po níž zůstal pomáhat v otcově hospodářství, ale došly roky, jak uvádí ve vzpomínkách, kdy musel v hospodářství uvolnit místo nejstaršímu bratrovi, proto si našel místo u pojišťovny. Do zemědělství se už nevrátil. V dalším životě vystřídal řadu zaměstnání. Oženil se, stal se otcem tří dětí. Delší dobu pobyl v invalidním důchodě, což se protáhlo až do konce druhé světové války. Později se stal malým úředníkem ve stavebním oddílu státní železniční dráhy. Aktivně se zapojil do politického života po komunistickém převratu v únoru 1948 a přešel jako úředník do Hodonína. Po založení jednotného zemědělského družstva ve své rodné obci se vrátil do Vnorov a přijal funkci účetního, ale ne na dlouho. Přestěhoval se se svou rodinou do českého pohraničí, odkud se vrátili do svého rodiště až v sedmdesátých letech. Zbytek života strávil v rodné obci. František Pavka zemřel 13. ledna 1985 a je pohřben na vnorovském hřbitově.
Dílo Jeho spisový materiál je poměrně obsáhlý, i když zůstal jen v rukopise. Začal psát v době, kdy našel zaměstnání na železnici: „ …a tak jsem za dlouhých večerů začal psát. Napřed to měl být můj životopis. Z toho vyvstal popis rodinných poměrů. A již to šlo jedno za druhým, až z toho vzniklo neuspořádané dílo, které by se mohlo jmenovat Rok na vsi…“16 K napsání pamětí jej podle jeho vlastních vzpomínek vedla všímavost a snaha zachytit moravskou vesnici na přelomu první republiky a druhé světové války. Tehdy začaly pomalu mizet kroje a přitom se zapomínalo na lidové zvyky. Veškeré materiály čerpal z osobních vzpomínek a z vyprávění starých lidí. Za mnoho let shromáždil hromadu vzpomínek a příběhů, veselých i smutných. Posílal je do českých i amerických časopisů, nabízel je k vydání jako knihu, ale nenacházel vydavatele. Pomohly až politické orgány hodonínského okresu, lépe řečeno vedoucí pracovníci, kteří pověřili dva vysokoškolské pracovníky z brněnské filozofické fakulty. Ti vybrali z velkého množství rukopisů devět humorných příběhů ze Vnorov. Václav Frolec a Jan Balhar je zařadili k dalším dvěma slováckým autorům a vydali je v jedné knize s názvem Na
15 16
http://www.vnorovy.cz/index.php?leva=!historie.php&prava=5slavnirodaci.html http://www.vnorovy.cz/index.php?leva=!historie.php&prava=5slavnirodaci.html
30
slovácké dědině. Vydalo ji v roce 1986 krajské nakladatelství Blok v Brně. Lidové příběhy vyprávějí tři autoři, a to Josef Hubáček z Jalubí u Uherského Hradiště, František Pavka ze Vnorov a Josef Řimák z Veselí nad Moravou. František Pavka měl jen základní vzdělání, ale dobrý vypravěčský talent. Naznačil, že chce být pokračovatelem v díle staršího autora Františka Zýbala pro další období. Jeho příběhy zůstávají dokumentem vnorovských poměrů.
Přehled vydaných knih Františka Pavky
1986 - Na slovácké dědině, nakladatelství Blok, Brno (zpracoval Václav Frolec a Jan Balhar)
3.1.4. Marie Kudeříková 1921 – 1943 Život Marie Kudeříková se narodila 24. března 1921 jako nejstarší dcera tehdejšího vnorovského domkaře Josefa Kudeříka brzy po jeho návratu z ruských legií, jejichž vojákem se stal hned po založení Družiny. Jeho manželkou byla Františka Kubíková, která vynikala jako malérečka kraslic a vnorovského lidového ornamentu. Rodina se hlásila ke katolickému náboženství, otec cvičil v tělovýchovné jednotě Orel a zastával řadu funkcí za lidovou stranu ve Vnorovech. V třicátých letech získal otec jako bývalý legionář zaměstnání u Československých státních drah. Stal se železničním zřízencem ve stanici Vrbovce na moravsko-slovenském pomezí. Kudeříkovi se přestěhovali do nádražní budovy ve Vrbovcích, pole ve Vnorovech pronajali a v jejich domě zůstala babička s nemocnou sestrou. Kudeříkovy děti jezdily do české školy ve Velké nad Veličkou. Nejstarší dcera Marie začala dojíždět na gymnázium ve Strážnici. Dusná politická situace let 1938 – 39 postihla i Kudeříkovu rodinu, která musela opustit Vrbovce a vrátit se do Vnorov. Josef Kudeřík se zúčastňoval ilegálních převodů českých vlastenců přes zavedenou česko-slovenskou hranici. Marie se ve Strážnici seznámila se svým spolužákem jménem Julius Kramarics. Na gymnázium přestoupil ze Slovenska, ale narodil se také ve Vnorovech. Marie a Julius se stali nerozlučnou dvojicí.
31
Rodiče Kudeříkovi se stavěli – zejména otec – proti této známosti, ale marně. Názorově se už tehdy Julius hlásil ke komunismu a pro marxistické ideály získal i Marii, což ostře kontrastovalo s křesťanským vyznáním Kudeříkovy rodiny. Oba úspěšně maturovali v roce 1940. Na české vysoké školy nemohli, Němci je zavřely. Kudeříkovi rodiče poslali Marii na jazykovou školu do Brna. Julius odešel za prací mimo Vnorovy. Před jeho odchodem došlo k bolestnému rozchodu milenecké dvojice, což Marie několikrát připomíná ve svých vězeňských dopisech. Marie Kudeříková bydlela původně ve Veverské Bítýšce, kam se přestěhovala jazyková škola z Brna. Zapojila se do ilegální práce ve Svazu mladých, který byl napojen na ústřední výbor komunistické strany. Pracovala po přestěhování do Brna v jeho vedení. Německé gestapo zatklo Marii Kudeříkovou 5. prosince 1941 a vyslýchalo ji v Brně i v Praze. Po dlouhých výsleších a věznění následoval 16. listopadu 1942 soud ve Vratislavi (Breslau). Soudu se zúčastnili oba rodiče. Byla odsouzena k trestu smrti stětí sekyrou. Po soudu následovalo více než sto dní pobytu v cele kandidátů smrti. V cele smrti napsala celkem 32 dopisů, které pomohla vynést její kamarádka a jedna obětavá dozorkyně. Škrabky, jak svým dopisům říkala, nazvala Zlomky života a myšlení. Poprava se konala 26. března 1943, dva dny po dvaadvacátých narozeninách. Smutek ovládl Kudeříkovu rodinu i příbuzné a známé. O Marii se nesmělo mluvit. Až po osvobození se připomínalo její hrdinství, čehož plně využívala Komunistická strana Československa pro výchovu své mladé generace.
Dílo Marie Kudeříková nevydala nikdy žádnou knihu. Pouze za svých studií psala básně, které jsou uloženy v archivu strážnického gymnázia. Až během svého pobytu v ženské věznici ve Vratislavi (tehdejší Breslau, dnešní polská Wróclav), napsala několik dopisů svým příbuzným, které zůstávají svědectvím a výrazem vnitřního zápasu v boji proti zločinnému lidskému řádu. Literární nadání pisatelky zvyšuje jejich účinnost. Ve chvílích očekávání smrti píše o životě. O svém dětství, rodičích a přátelích, o rodných Vnorovech a o Slovácku, o chlapci, kterého milovala, o kamarádkách, s nimiž se setkala až ve vězení. Dopisy přesáhly rámec vesnického i národního žití. O Mariině statečnosti podává nejprůkaznější svědectví její poslední dopis, který napsala několik málo chvil před svou popravou 26. března 1943: „Drazí moji rodiče, moje milovaná matičko, tatíčku! Moje sestro jediná a maličký bratře! Nejdražší staruško a tetičko! Moji přátelé, milí, drazí, známí! Má rodino! Vy všichni, drazí v tom, co je mému srdci nejmilejší!
32
Loučím se s Vámi, pozdravuji, miluji. Neplačte, nepláču. Bez nářku, bez záchvěvu strachu, bez bolesti odcházím, už přicházím k tomu, co mělo být přece jen až na konci, ne uprostřed. K odchodu od Vás, a přece k naprostému sblížení, splynutí. Tak málo Vám mohu ze své lásky dát, jen nejvážnější ujištění o její hloubce a horoucnosti. Vřelé díky. Dnes, 26. III. 1943, o půl sedmé večer, dva dny po dovršení 22. roku svého života, vydechnu naposled. A přece do posledního okamžiku! Žít a věřit! Měla jsem vždy odvahu žít, neztrácím ji ani tváří v tvář tomu, co se v lidské řeči nazývá smrtí. Chtěla bych na sebe vzít celý Váš zármutek, bolest. Cítím sílu nést ji za Vás, touhu odnést ji s sebou… Co zbývá říci, milovaní? Co Vám mohu o sobě více vyprávět? Znáte mě, vždyť jsem a zůstávám Vaší dcerou, Vaší krví. Zbořili jsme zeď, která se mezi nás postavila, a stojíme tváří v tvář, ruku v ruce, srdce v srdci. Pan farář se přišel ještě podívat. Miluji, odcházím s vírou, pevnou vírou. Vaše milující dcera Marie Kudeříková. Pozdrav všem. Odpuštění. Dík. Lásku. Jsem s Vámi. Vám poděkování a lásku Vám! Odcházím beze strachu! Vlasy jsem sama vázala. Poslala jsem po nich vzkaz a políbení. Budou přibaleny k mým věcem, o které požádejte!“17 Výbor z dopisů vydal v roce 1961 Mojmír Grygora s názvem Zlomky života. Kniha vyšla v několika vydáních a byla přeložena do řady světových jazyků. Na motivy života Marie Kudeříkové natočil režisér Jaromil Jireš celovečerní film s názvem „…..a pozdravuj vlaštovky“, kde hlavní roli ztvárnila slovenská herečka Magda Vášáryová.
Přehled vydaných knih Marie Kudeříkové 1961 – Zlomky života (dopisy z vězení zpracoval Mojmír Grygora)
17
http://tosneci.wz.cz/r2004/morava/6den/maruska.htm 33
3.1.5. Julius Kramarics 1918 – 1979 Život Julius Kramarič se narodil 23. prosince 1918 ve Vnorovech. Otcem narozeného Julia, jak udává vnorovská matrika, byl stavební technik z Vídně, toho času ve Vnorovech u Bayerů. Jmenoval se Julius Kramarics a pocházel z bohaté vídeňské rodiny. Tehdejší matrikář připsal v zápisu poznámku, že dědeček nejmladšího Julia byl slavným vídeňským spisovatelem. Matkou Julia Kramariče byla sestra vnorovského domkáře Františka Bayera Pavla, která sloužila na veselském zámku u hraběte Chorinského. Brzy po porodu se matka se synem odstěhovala do slovenských Kútů. Také Bayerova rodina odešla ze Vnorov. Až v letech před druhou světovou válkou se objevil na strážnickém gymnáziu student Julius Kramarics. Byl starší než jeho spolužáci ve třídě a patřil k vynikajícím žákům. Po úrazu z dětství kulhal. Zamiloval se do své o tři léta mladší spolužačky Marie Kudeříkové ze Vnorov. Studentskou dvojici potkávala veřejnost ve Strážnici i ve Vnorovech. Starší Julek, jak mu tehdy říkali, ovlivnil světový názor mladého děvčete a Marie přijala komunismus za své osobní přesvědčení, i když byla vychována v katolické víře. Její rodiče nepřáli její známosti, ale matka po čase ustoupila s výhradami, zatímco otec se nesmířil. V roce 1940 oba mladí maturovali na strážnickém gymnáziu. České vysoké školy však německé úřady zavřely, a tak bylo třeba najít jiné studium nebo zaměstnání. Julius Kramarics se na Slovensko nevrátil. Marie mu zajistila ubytování u svého strýce Josefa Kubíka ve Vnorovech.. Julius Kramarics zatím pracoval u stavebních firem v okolí Vnorov. V té době došlo k bolestnému rozchodu Marie Kudeříkové s Juliem. Marie Kudeříková se k němu vrátila ve svém vězeňském dopise ze dne 8. 12. 1942 po svém rozsudku smrti ve Vratislavi. (Wróclav). Po svém rozchodu s Marií Kudeříkovou opustil Julius Kramarics Vnorovy a našel si práci v nacistickém Německu, odkud se vrátil na jaře roku 1945. Do Vnorov se Kramarič vracel jen na krátké návštěvy. Původní příjmení Kramarics si dal Julius Kramarič opravit ve vnorovské obecní matrice v roce 1947, kdy se houfně počešťovala cizí příjmení. Julius Kramarič začal po druhé světové válce studovat na filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, ale brzy přestoupil na právnickou fakultu Karlovy univerzity v Praze a v krátkém čase ji dokončil. Otevřeně se přihlásil do komunistické strany a stal se zaměstnancem ministerstva zahraničí Československa. Působil řadu let na československém velvyslanectví ve Vídni, pak v Sofii a nakonec v Londýně, odkud byl v roce 1969 odvolán a 34
za své postoje v tehdejší komunistické straně vyloučen. Tím skončila jeho diplomatická kariéra. Vrátil se do Prahy a zaměstnání našel v hotelovém zařízení. Oženil se s bulharskou státní příslušnicí, děti neměl. Zemřel v Praze. S paní Františkou Kudeříkovou se usmířil a setkávali se v Praze, kde ona žila u svého syna Josefa. Julius Kramarič pocházel ze Vnorov, ty ho poznamenaly a on také zasáhl do jejich dějin. Šlo o nadaného jedince slovenského a rakouského původu a o vynikajícího řečníka, jehož život provázely převratné a dobrodružné události.
Dílo Za pobytu na velvyslanectví v bulharské Sofii vydal dobrou cestopisnou knihu „Cestujeme do Bulharska“. Své literární nadání neuplatnil. Svým spolužákům ze strážnického gymnázia sliboval vydání životopisného románu o Marii Kudeříkové, ale zůstalo jen u slibu a románového torza. Vlastním nákladem vydal sbírku milostných a reflexivních veršů s názvem Loučení se smutkem (1945).
Ukázka básně : Vrátím se k tobě Až bude mír a odložím vojenský šat, vrátím se k tobě a pohladím dítě. Domeček malý je dávno už přichystán, pak půjdem spolu a každý krok vyměříme. Růží se nedotknem, tak tiše půjdeme, až kroky docela utichnou a jenom srdce se rozezvučí…
Růží se nedotknem, jsou suché ve věnci, minulost dávná je na stuze napsána.
Bělostný máj je šedý v podvečer, na květech třešní se vzpomínky hledají, ústa jsou němá, kdyby se ruce tak předivně nechvěly, sotva bych uhád, že mluví, ač hovořit nechtěly… Loučení se smutkem (1945) 35
Přehled vydaných knih Julia Kramaricse 1945 - Loučení se smutkem., vlastním nákladem, Holíč
3.1.6. Jan Skácel 1922 – 1989 Život „Dětinství mého věk, jak krásně a bolestně říkal Mácha, probíhal na Moravě, a to dokonce dvakrát. Narodil jsem se ve Znorovách, a ta dědina leží na Moravě, mám na mysli Moravu jako zem, ale zároveň také u Moravy, mám na mysli Moravu řeku. Za mého dětství rozlévala se zjara daleko do luk, na kterých potom rostla tráva tak vysoká, že se do ní schoval kůň… Ve Znorovách jsme dlouho nebydleli. Naši se odtud odstěhovali, když mně bylo 5 let. Z té vesnice si však pamatuji víc než z celého svého dalšího života…“18 Píše o svém rodném místě Jan Skácel v souboru próz Třináctý černý kůň. Básník Jan Skácel se narodil 7. února 1922 ve Vnorovech v učitelské rodině. Jeho rodným domem byla stará vnorovská škola a její ředitelský byt, do něhož se na krátko nastěhovala mladá učitelská dvojice – Emil Skácel a Anna Skácelová, rozená Raná. Své narození ve školním bytě potvrzuje sám básník v dopise příteli 27.1 1970:… „Máš docela pravdu, žil jsem dlouho v omylu, ale po Tvém dopisu jsem udeřil na tatínka a on potvrdil, že jsem se opravdu narodil ve škole, kde naši krátkou dobu bydleli. Tak jsem přece jenom o rodný dům nepřišel…“19 Básníkova matka byla přeložena na vnorovskou školu v roce 1913. Předtím učila v Křižanově a v Lanžhotě, kde se seznámila s Emilem Skácelem, učitelem. Po návratu z ruských legií přišel učit do Vnorov. Sám později psal básně a pedagogické publikace. Používal pseudonym Emil Soryl. Svatbu měli 10. července 1920. Prvorozený syn dostal jméno Jan (otec měl rád krátká jména). Brzy poté se celá rodina přestěhovala do stísněného bytu v přístěnku malé zemědělské usedlosti naproti vnorovskému kostelu, jejímž majitelem byl Antonín Ondrovčík. Oba básníkovi rodiče učili dále na vnorovské škole až do roku 1927. V roce 1924 se narodil druhý syn Petr, pozdější malíř a učitel na lidové umělecké škole v Brně. Chůvu měli oba chlapci ze sousedství. Byla jí Anastázie Zýbalová, provdaná Sokolová, sestra kněze a spisovatele Františka Zýbala. 18 19
SKÁCEL, J. (1993) : Třináctý černý kůň, Brno, Blok STUDNIČKA, Alois (1999) : Jan Skácel a Vnorovy. Vnorovy, OÚ 36
V roce 1927 se přestěhovali Skácelovi ze Vnorov do Poštorné, jejíž krajina se podobá vnorovskému Pomoraví. V Poštorné navštěvoval budoucí básník obecnou školu a také několik tříd gymnázia v Břeclavi, které dokončil až v Brně. To se stalo posledním bydlištěm Skácelovy rodiny. V rodině silně a dlouho doznívaly dojmy a vzpomínky na Vnorovy, zejména u matky po jejím čtrnáctiletém působení v této slovácké obci. Vzpomínky se přenášely na syna Jana, jak patrno z ohlasů v jeho básnické tvorbě. Po maturitě na brněnském gymnáziu, bylo to za druhé světové války, našel Jan Skácel první zaměstnání jako uvaděč v kině. Následovalo pracovní nasazení na různých stavbách v Rakousku. Po osvobození studoval na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Po dlouhá léta byl redaktorem, nejdříve v brněnské Rovnosti a Čs. Rozhlasu. V letech 1963 – 69 řídil úspěšně literární měsíčník Host do domu. Zároveň náležel k aktivním členům brněnské spisovatelské pobočky. Jeho věrným přítelem byl básník Oldřich Mikulášek. Po sovětské invazi 1968 se básník i jeho dílo ocitlo na indexu. Dílo mělo být zapomenuto, stejně tak i jeho autor. Začalo básníkovo druhé tvůrčí období, a to v osamělosti, bez zaměstnání, bez možností publikovat. Básně se šířily v samizdatu nebo jejich soubory vycházely v exilových nakladatelstvích (Toronto, Paříž, Mnichov). Teprve v 80. letech dovolily normalizační úřady některým českým nakladatelům vydat vybrané nezávadné verše či prózy. Básník Jan Skácel zemřel předčasně v Brně na rozedmu plic a zástavu srdce 7. listopadu 1989 v předvečer počátku sametové revoluce. Umřel předčasně jako oběť nelidské totality. Smuteční rozloučení „knížete moravské lyriky“, jak nazval Jana Skácela ve svém projevu Jiří Opelík, připravila kulturní opozice. Jan Skácel se k rodné obci přihlásil básní Znorovy v noci. A Vnorovjané začali pátrat po neznámém autorovi. Následovala setkání s básníkem v Brně. Vedení vnorovské obce blahopřálo rodákovi k narozeninám v roce 1961. A ten na ně odpověděl: „Děkuji Vám mnohokrát za pěkné přání k narozeninám. Měl jsem z něho nelíčenou radost. I když jsou to kopce let, co jsme ze Vnorov pryč, pořád mne to táhne na znorovské luka, pořád se cítím Znorovjanem. Bylo to od Vás opravdu hezké a jemné, že jste si na mne vzpomněli. I já Vám přeji všechno nejlepší. Mnoho radosti pro dědinu, mnoho úspěchů v práci. A často, často vzpomínám na Vnorovy a Znorovjany. Kdykoliv jedu kolem, projdu dědinou, vždy v noci, by mne nikdo nezahlédl, protože jsem vlastně zloděj. Chci si pokaždé ukrást kousek Vnorov, hrst trávy z luk, kus mlhy od Moravy, ukrást a odvést s sebou do Brna.“20 20
STUDNIČKA, Alois (1999) : Jan Skácel a Vnorovy. Vnorovy, OÚ 37
Poprvé za dne navštívil básník svou rodnou obec na jaře roku 1962, ne však sám, ale v doprovodu brněnského spisovatele Vladimíra Pazourka (1907-1987) a básníka Zdeňka Kriebla (1911-1989), který je přivezl svým autem ze sousední Strážnice, kde zasedali v porotách. Každý z nich měl pro návštěvu ve Vnorovech zvláštní přání. Všichni chtěli vidět malování kraslic. Bylo to v předvelikonoční době. Vladimír Pazourek navštívil světničku u Kudeříků, v níž bydlela jeho manželka, když učila ve Vnorovech. Básník Zdeněk Kriebl se zajímal o hořavky (ryby), které choval ve svém brněnském bazénku a bylo třeba doplnit jejich stavy, a to z řeky Moravy, kde se ještě proháněly ve velikých hejnech. A Jan Skácel? Moc nemluvil a spoléhal, že uvidí budovu školy jako svůj rodný dům, kde žili a působili oba rodiče. Rozechvělý vstupoval do domu Josefa Studénky, v němž žila Skácelova rodina po delší dobu. Prohlédl celou chalupu. Chvíli postál pod slováckým kožichem na bidélku v síni. Pak se na ulici setkal se svou chůvou Anastázií Zýbalovou – Sokolovou. Dojemné objetí vystřídaly vzpomínky: „Janku, tys míval špinavé nohy a věčně sražené palce!“21 vzpomínala stará žena v kroji. Setkání se protáhlo až do večera. V následujících letech následovalo dopisování a častá setkání s básníkem v Brně. K jeho známým se v té době přiřadil i jeho vrstevník ze Vnorov katolický kněz Pavel Zíbal. Skácel zasílal k Novému roku proslulá veršovaná blahopřání. V roce 1972 oslavil ročník 1922 své padesátiny. Svolavatelé pozvali na sraz i svého vrstevníka Jana Skácela. Ten přijel a po srazu napsal: „Prošla válka a všelicos se přihodilo a já jsem zase jednou přišel po mnoha letech domů, k nám, kde dávno nebylo u nás. Komusi ve Znorovách napadlo uspořádat schůzku těch, kteří se narodili v roce 1922, to už nám bylo padesát. Setkání se konala ve staré škole. Usedl jsem trápen špatným svědomím do zadní lavice, rozhlédl jsem se kolem a zjistil jsem, že nikoho ze svých vrstevníků nepoznávám. A oni nepoznali mne. Podezřívavě se po mně ohlíželi a cosi si šeptali. Bylo mi nepříjemně a řekl jsem si, že se tiše zvednu a půjdu na vlak. Zachránila mne ženička ve vlňáku a šátkem v první lavici, hned před katedrou. Povstala, ukázala na mne prstem a prohlásila: „Já si na Janka moc dobře pamatuji. On měl takový malý vozíček, já jsem mu ho jednú brala, on mně dal po hubě.“ V tu chvíli jsem si vzpomněl a vzpomněli si všichni a já jsem se doopravdy vrátil. A byl jsem tam, odkud jsem přišel. Zase jednou doma.“22 Na poslední návštěvě rodné obce se zastavil ve farním chrámu svaté Alžběty Duryňské a nechal se vyfotografovat u křtitelnice, v níž byl pokřtěn. Na budově školy ve Vnorovech mu v roce 1999 byla odhalena pamětní deska. 21 22
STUDNIČKA, Alois (1999) : Jan Skácel a Vnorovy. Vnorovy, OÚ SKÁCEL, Jan (2000) : Jedenáctý bílý kůň, Třebíč, BLOK 38
Dílo Jan Skácel patří k nové literární vlně 60. let, tedy k autorům narozeným kolem roku 1925, jako např. Miroslav Holub (1923-1998), Jiří Šotola (1924-1989), Ivan Diviš (19241999), Karel Šiktanc (*1928). Nejblíže mu stál jeho důvěrný přítel moravský básník Oldřich Mikulášek (1910-1985). Tu je možno mluvit o spojitosti v tvorbě, ale nikoliv o závislosti. Jak Skácel zůstal ve svém tvoření jedinečný. Někteří se snaží vystopovat návaznost až na Erbena a Bezruče. Jiní hledají návaznost na Františka Halase (1901-1949), Vladimíra Holana (19051980) a Jaroslava Seiferta (1901-1986). Skácelova tvorba má blízko k moravské lidové poezii, k poezii tiché a zamyšlené. Ve verších se od počátku objevuje vzdor, básník je hrdý a přímý. Tvůrčím prostředkem mu zůstává metafora, neotřelost vyjádření a zkratka. Básně začínají mnohdy lyrickým popisem s vyústěním v mravní oblasti. Verše jsou plné napětí i úzkosti při hledání pravdy a smyslu našeho žití. V prvních sbírkách se objevují návraty do rodných Vnorov, o nichž věděl z vypravování své matky. Hledá a nalézá lásku, domov, přírodu i mravní hodnoty. První básnické pokusy publikoval Skácel v brněnské Rovnosti, pak také v Mladé frontě. Jeho novinářské články vynikaly vynalézavostí a jazykovou čistotou. K literární tvorbě ho popouzel básník Oldřich Mikulášek. Skácel snil o vydání větších próz, ale novinářská praxe žádala kratší útvary. Nejlépe se mu dařily malé recenze, které pomohly ve vydání knížky Jedenáctý bílý kůň. Neukončen zůstal soubor vzpomínkových próz Třináctý černý kůň (vydaný posmrtně). Jan Skácel byl především básník. Do povědomí literární veřejnosti vstoupil prvotinou Kolik příležitostí má růže (1957). Rozbor této sbírky i dalších literárních prací najde čtenář v monografii Zdeňka Kožmína (*1925) s názvem Skácel, proto zde jen stručně ke vzniku básně Strach ze Skácelovy prvotiny: vrátil se k tragickému osudu své porodní báby ze Vnorov Anny Cibulkové, která byla u básníkova narození i křtu. Blesk ukončil život této obětavé ženy. Druhá básnická sbírka Co zbylo z anděla měla v kulturní veřejnosti ještě větší ohlas. Básnická kniha obsahuje i obsáhlejší báseň Znorovy v noci. Báseň vyšla v rámečku na přední straně Literárních novin a upozornila i Vnorovjany, že se k obci hlásí významný rodák. V 60. letech vyšly další básnické sbírky: Hodina mezi psem a vlkem (1962), Smuténka (1966), a Metličky (1968). Jimi se uzavírá první tvůrčí období a básník byl zahnán do politického ústraní. Nepřestal tvořit, ale s obavou z postihu mohl publikovat jen v exilových nakladatelstvích. Sbírka Chyba broskví vyšla v roce 1978 v Torontu, další kniha Oříšky pro
39
černého papouška zase v Paříži (1980) a sebrané Básně v Mnichově v roce 1982. Teprve v 80. letech povolila česká censura vydání básnických souborů Dávné proso (1981), Naděje s bukovými křídly (1983), Odlévání do ztraceného vosku (1984) a Kdo pije potmě víno (1988). Neukončena zůstala sbírka A znovu láska, vydaná po listopadu 1989, kdy zaznívalo Skácelovo jméno i dílo jako symbol protikomunistického odboje. Méně známější je Skácelova básnická tvorba pro děti. Miloval děti, i když svoje neměl. Vyšlo celkem pět sbírek básní pro děti. V prvním tvůrčím období: Pohádka o velikém samovaru, Jak šel brousek na vandr. V 80. letech další tři: Uspávanky, Kam odešly laně, Proč ten ptáček z větve nespadne. Brněnští přátelé vtáhli Jana Skácela v době normalizace k divadlu. Upravoval a doplňoval texty a překládal. Jeho jméno se zpočátku nesmělo objevovat na divadelních programech. V červnu 1989 převzal v Itálii Petrarcovu cenu za rok 1988. Doma se mu uznání dostalo až po roce 1989.
Ukázky básní se vztahem ke Vnorovám : Znorovy v noci Na lukách mlhy rozvěsily prádlo v dálce bukač volal a křikem žab se zelenala noc.
Po cestě, kolem humen vedla, přišel jsem před půlnocí do Znorov.
Noc jako roztrhaný kabát na pastvě propálený ohni, které tu bývá vidět na daleké míle dědinu přikrývá. Hustá a úrodná je ve Znorovech tma. Mocně oddechují chlévy teplýma zpocenýma prsoma.
Znorovy v noci. Mezi stodolami 40
všechny stromy se dotýkají střech. Sem vraceli se hodní synci ozdobení slzou a hrdí, hrdí, ti šli v řetězech s otýpkou vlasů spadlou do vzpurného čela.
Také jsem šel jako by mne vedli, s cesty jsem odkopával koňský trus a žal. Na nebi srpek vyžínal a vítr mraky honil přes olysalá místa.
Také jsem šel jako by mne vedli, a věsil hlavu jako křídlo vrané. Tma ticho plavila, lesklý grafit žíní, neklidně spali chlapci Znorovjané. Co zbylo z anděla (1960)
Strach Porodní bábu, která mi na svět pomáhala to na znorovských lukách zabilo. Snad z trávy šla, snad byla sbírat čarodějný květ, a snad se dlouho ve Znorovech nerodily děti. Stýskalo se jí asi, chuderce, chtěla přivonět k čekance, mochně, rezekvítku.
Je mnoho křížků v lukách podle cest, na kterých stojí: „Tenkrát, dávno tomu, tenkrát
41
jeli tu s fůrou a tu zčista jasna z modrého nebe navštívil je blesk.“
To bylo dávno. Jen naši vzpomenou a někdy strach mne svírá, a někdy bázeň, nevím, kde se vzala, za srdce mne jme.
Přivírám oči. Blesk vidím, hoří jak síra, spálené místo vidím v lukách u Moravy, černého čápa, rozkvetlý bojínek. Kolik příležitostí má růže (1957)
Přehled vydaných knih Jana Skácela 1955 - S městem za zády (text k leptům M.Slezáka) 1957 - Kolik příležitostí má růže 1960 - Co zbylo z anděla 1961 - Jak šel brousek na vandr (pro děti) 1961 - Pohádka o velikém samovaru (pro děti) 1962 - Hodina mezi psem a vlkem 1964 - Jednáctý bílý kůň (rozšíř. 1966) 1965 - Smuténka 1968 - Metličky 1974 - Tratidla 1978 - Chyba broskví (Toronto) 1980 - Oříšky pro černého papouška (Hamburg) 1981 - Dávné proso 1981 - Básně (1976-1978) (München) 1982 - 6 básní (novoroční tisk K.Majera pro rok 1982) 1983 - Naděje s bukovými křídly 1983 - Uspávanky (pro děti) 42
1984 - Odlévání do zlatého vosku 1985 - Kam odešly laně (pro děti, k pastelům J.Čapka) 1988 - Kdo pije potmě víno 1988 - Proč ten ptáček z větve nespadne (pro děti, k pastelům J.Čapka) 1989 - Hřbitov vinařů 1990 - Noc s Věstonickou Venuší (Čs. spisovatel) 1991 - A znovu láska 1993 - Třináctý černý kůň 1996 - Básně I a II – sebrané dílo 2000 - Květy z nahořklého dřeva
3.1.7. Pavel Zíbal * 1922 Život Pavel Zíbal se narodil 22. 3. 1922, byl nejmladším ze šesti dětí. Nejmladšímu Pavlovi umožnili rodiče studium na gymnáziu ve Strážnici. Vyrůstal ve zpěvném prostředí a lidová píseň ho provázela po celý život. Za druhé světové války ji učil po večerech vnorovskou mládež. Na gymnáziu maturoval v roce 1941 a pak se rozhodl s plnou podporou rodičů i veřejnosti pro kněžské studium v Olomouci. Ještě za středoškolských studií soustředil kolem sebe početnou skupinu kamarádů, jejichž častá setkání po práci provázela lidová píseň, veselé zvyky i snaha pomoci potřebným, i služba potřebám vnorovského kostela. Pavlovo kněžské studium probíhalo ve válečných letech, ale k vysvěcení došlo až 5. července 1946 v Olomouci. Po vysvěcení následovala jeho slavnostní primiční mše ve vnorovském kostele. Primicí skončilo klidné přípravné období jeho života. Následující dobu naplnila téměř až do stáří usilovná duchovní práce, vždy orientovaná na mládež, později vyšetřování, utrpení, strach a věznění, ponižování a těžká tělesná práce. Prvním místem mladého kaplana byly v té době neznámé Slušovice u Zlína (1946 – 1948). Pustil se do horlivé duchovní práce, ale politický zvrat v únoru 1948 a následující čtyřicetiletá komunistická vláda znamenala pro něho boj na obranu katolické církve. Už 7. prosince 1948 zahájila komunistická policie jeho stíhání pro pobuřování na kázání. Následující vyšetřovací vazbu prožíval v uherskohradišťské věznici, v níž pobyl tři měsíce, k nimž ho odsoudil následující soud. Do Slušovic se vrátil jen
43
pro své věci. Olomoucká konsistoř ho poté poslala opět jako kaplana do Opavy – Kateřinek. Dařila se mu zejména činnost s mládeží. Zorganizoval také zájezd mladých na Velehrad se zastávkou ve Vnorovech, na které nezapomínal. Tam byl tehdy zatčen ve svém rodném domě a vyslýchán opět v Uherském Hradišti. Skončilo totiž jednoroční působení v Kateřinkách. Následovala dlouhá internace v táboře nucených prací, na který byl přebudován klášter ve známé Želivi, kde pobyl dva roky (1949 – 1951). Poté byl převezen do dalšího tábora, a to v Hájku u Kladna (1951 – 1953). Pracoval na tamním vládním statku spolu s jinými internovanými kněžími. Potom se vrátil do rodných Vnorov. Ještě jednou se podařilo konsistoři poslat P. Pavla Zíbala na faru, a to na Hradisko u Prostějova. Nepoddajný kněz se znovu pustil do činnosti a komunistický režim mu odňal státní souhlas k výkonu kněžského povolání. P. Pavel Zíbal se vrátil do Vnorov a získal pracovní místo na vrchní stavbě státní železnice, a to v úseku Veselí nad Moravou – Kúty. Za prací denně dojížděl. Mše sloužil tajně ve svém rodném domě a žil pod policejním dozorem. Z bývalých aktivit mu zůstal jen zpěv v brněnském Moravanu. Dočasné uvolnění přinesly až události roku 1968, ale následná normalizace odsouvala možnost vrátit se na faru. Teprve v roce 1982 byl poslán olomouckým arcibiskupem na faru do Ostravy – Mariánských hor, kde napsal svou knihu s názvem Šéfe, znáte Želiv?. Posledním kněžským působištěm byla fara v Hluku. Teprve revoluční rok 1989 přinesl úlevu i uznání. Otevřela se opět možnost pokračovat v kněžské práci, ale začaly se dostavovat zdravotní potíže a hlásilo se také stáří. Pro svůj život v kněžském důchodu si zvolil pobyt v domově důchodců v Radkově Lhotě v přerovském okrese, kde duchovně pomáhá přestárlým a sám je v péči tamějších řeholních sester. Dlouhá léta zpíval v mužském sboru akademického sdružení Moravan v Brně. Moravan účinkoval jeho zásluhou i při slavnostním odhalení pamětní desky Leoši Janáčkovi na budově vnorovské fary.
Dílo P. Pavel Zíbal prožil složitý, modlitbou a utrpením naplněný život pronásledovaného katolického kněze. Jeho literární dílo zahrnuje pouze jednu knihu, která je však hlubokým svědectvím o životě v komunistických věznicích a táborech, kniha s názvem Šéfe, znáte Želiv…?, kterou v roce 1994 vydala Matice cyrilometodějská v Olomouci. Pavel Zíbal už předtím publikoval v novinách a časopisech celou řadu kratších i delších článků ze slováckého prostředí. Lákal ho dlouho pobyt mladého Leoše Janáčka na vnorovské faře u svého strýce. V osmdesátých letech zpracoval písemně své vzpomínky a svědectví z vězení a z táborů nucené práce. Humorný název této jediné knihy přechází po první straně do 44
otřesného popisu komunistického žaláře a táborů, jak to sám prožil, což vysvětluje hned na počátku své knihy: „Jedné letní noci stál na nástupišti brněnského nádraží uniformovaný příslušník policie s mladým mužem v civilu. Asi se dlouhou chvíli neviděli, srdečně spolu hovořili. Po koncertě Moravana jsem se chystal nastoupit do vlaku a trochu mi překáželi. Toho civila jsem hned poznal. Dal jsem si kufr do volného kupé a pozoroval jsem oba bavící se přátele. Mám jít, nemám jít? A přece jsem vstal, vyšel z vagónu ven a šel přímo k těm usmívajícím se mužům. „Prosím vás,“ obracím se na uniformovaného, „mohl bych se zeptat vašeho přítele na něco o samotě?“ „Ale proč ne? Prosím“ a vzdálil se pár kroků, aby nepřekážel. Civil se podíval, já na něj také. „Šéfe, znáte Želiv?“ táži se krátce. „Proč se ptáte?“ „No, my víme kdo jste. Buďte zdráv!“ Snad ani hrom by ho tak nezarazil. „Prosím vás, kdo jste?“ „To vás nemusí zajímat, buďte zdráv!“ A byl jsem na odchodu. On ale udělal pár kroků za mnou: „A vy znáte Želiv?“ „Jistě, byl jsem pod vaším komandem. Buďte zdráv!“ ….. Výpravčí zapískal a nastoupil jsem rychle do vlaku. Až mi bylo trochu líto toho bývalého dozorce, jednoho z těch, kteří přišli po starých strážmistrech. Pořádně se vyplašil. Nevím, jak tu noc spal…“23 Humorný název lidského dokumentu o utrpení, ponížení a usmíření je objasněn. První kapitolu nazval autor Co předcházelo a zavádí čtenáře do zlínské věznice a do kriminálu v Uherském Hradišti, když si zvykal na vězení. Druhá kapitola je kratší a má název První útěk a tvoří jakýsi úvod rozsáhlejší stati o nuceném pobytu v Želivi.
Přehled vydaných knih Pavla Zíbala 1994 - Šéfe, znáte Želiv…?“. Matice Cyrilometodějská, Olomouc
23
ZÍBAL, Pavel, (1994) : Šéfe, znáte Želiv…?“, Olomouc, Matice Cyrilometodějská
45
3.2. Výtvarné umění Výtvarné umění ve Vnorovech mělo ve 20. století několik významných umělců. V jejich tvorbě převládá vliv moravského Slovácka, ať už ve formě krajinomalby, či zachycení pomíjivé krásy lidových zvyků a krojů. Osobností, která jiné převyšuje kvalitou tvorby i akademickým vzděláním, je František Milan Lejček. Jeho figurální motivy s církevní i lidovou tematikou dokazují jeho nedoceněný talent. Výjimku od výše uvedených témat představuje mladá malířka dneška Marta Vašíková – Brantálová. Její osobitá tvorba překračuje hranice regionu a sklony k naivnímu malířství z ní dělají nadčasovou autorku. Tato kapitola mapuje životní osudy a dílo všech významných výtvarníků 20. století ve Vnorovech.
3.2.1. František Milan Lejček 1896 – 1980 Život František Milan Lejček se narodil 13.9.1896 ve Vídni v Rakousku. Své dětství prožil se svojí matkou ve Vnorovech, odkud se později přestěhoval do Veselí nad Moravou.24 Navštěvoval gymnázium ve Strážnici a následně se vydal studovat malířství na vídeňskou akademii k figuristovi prof. J. Pochwalskimu.25 Celý život se profesionálně věnoval malířství a žil z prodeje svých obrazů26. Dokonce ani komunistický totalitní režim jej nepřinutil vzdát se tvorby, protože díky místu svého narození měl rakouskou státní příslušnost, která mu umožňovala časté cesty do západoevropských zemí, kde mnohdy své obrazy prodával do soukromých sbírek. Po naplněném životě zemřel akademický malíř František Milan Lejček ve věku 84 let v nemocnici v Uherském Hradišti 13.2.1980.
24
BARTOŠÍKOVÁ, Alena, (2002) : O Veselí a Veselanech 2, Veselí nad Moravou, Město Veselí nad Moravou TRACHTULEC, Vít, (1996) : František Milan Lejček, Veselí nad Moravou, Město Veselí nad Moravou 26 PŘÍKAZSKÝ, Vratislav, (2001) : Malíř slovácké historie, Malovaný kraj 1/2001, s.7 25
46
Dílo Dílo akademického malíře Františka Milana Lejčka vyniká ve dvou rozličných tématických rovinách. V první, obsáhlejší části tvorby, zachycuje Lejček lid kraje moravského Slovácka ve všech běžných činnostech – při práci, náboženských slavnostech i zábavě. Rád maloval obrazy podle lidových pověstí a vyprávění pamětníků, kde mohl bezezbytku uplatnit svoji fantazii. Jeho práce jsou značně ovlivněny dílem dalšího moravského malíře – Joži Úprky z Hroznové Lhoty. Lejčkovi realistické obrazy mají v sobě, vedle nesporné hodnoty umělecké, také hodnotu dokumentační. Ve druhé části jeho tvorby, s náboženskou tematikou, můžeme dohledat rozměrná oltářní plátna v mnohých kostelech na Moravě. Nejznámější jsou obrazy v kostelech ve Veselí nad Moravou (postní obraz ukřižovaného Krista), v Polešovicích (obraz sv. Petra a Pavla) a ve Vnorovech (obraz sv. Václava a obraz sv. Terezičky od Ježíše)27. V obraze „Sv. Terezička od Ježíše“, který je uchováván v kostele ve Vnorovech, je podle vyprávění pamětníků zachycen portrét matky samotného malíře. Autor namaloval svoji maminku jako laskavou a čistou světici, což dokládá jeho vřelý vztah k ní. Jelikož měl František Milan Lejček nesporný talent pro zachycení reality, byl také stále častěji vybízen k malování portrétů. Jeho nejznámějšími díly v této oblasti je dnes ztracená kolekce portrétů dětí hraběte Karla Chorinského z Veselí nad Moravou28. Nejčastějšími technikami, které F. M. Lejček využíval, byly olejomalba, kolorovaná perokresba a pastel. Nejúspěšnější výstavy Františka Milana Lejčka proběhly mimo jiné ve Vídni, v Praze, v Brně, v Přerově, v Hodoníně, ve Veselí nad Moravou a ve Vnorovech. Obrazy tohoto nadaného umělce jsou rozesety nejen po České republice, ale také po celé Evropě a USA29.
3.2.2. Josef Kozumplík 1913 – 1994 Život Josef Kozumplík se narodil 15. 12. 1913 ve Veselí nad Moravou. Po základní škole ve Veselí nad Moravou navštěvoval reálné gymnázium ve Strážnici, kde se poprvé začal věnovat 27
DVORSKÝ, Josef, (1999) : 750 let obce Vnorovy, Vnorovy, Obecní úřad Vnorovy PŘÍKAZSKÝ, Vratislav, (2000) : Před dvaceti lety zemřel známý akademický malíř František Milan Lejček, Slovácké noviny 29/62, s.3 29 Kronika obce Vnorovy 1990-1998
28
47
malbě pod vedením prof. Františka Srpa (1895-1943) a Ivana Čipery. Z gymnázia odešel na pedagogickou akademii a následně na pedagogickou fakultu do Brna, kde jej vedl prof. Josef Růžička. Také v Brně se zúčastnil dvouletého kurzu pro vyučování kreslení u akad. malířů Františka Hlavici (1885-1952) a Otakara Zeminy (1899-1990). Poslední tvůrčí vzdělání nabyl na pedagogické fakultě UJEP u prof. Františka Doubravy, Eduarda Milena (1891-1976), B. S. Urbana a Vincence Makovského (1900-1966)30. Po nutném pedagogickém vzdělání nastoupil jako učitel v Uherském Ostrohu, následně v Popovicích, Sůchově a ve Veselí nad Moravou. V roce 1947 přijal místo učitele matematiky, kreslení a tělesné výchovy na základní škole ve Vnorovech. Od 1. 8. 1972 byl jmenován ředitelem tamtéž. Navíc pracoval jako metodik výtvarné výchovy při okresním středisku v Hodoníně. Ve Vnorovech a Veselí nad Moravou vedl výtvarný kroužek pro zájemce z řad veřejnosti.31 Z výtvarného kroužku při LŠU ve Veselí nad Moravou později vznikla výtvarná „Skupina pěti“, jejímž byl on sám vůdčím členem. Do důchodu odcházel jako ředitel vnorovské základní školy. Volný čas, který se mu naskytl, plně věnoval svojí tvorbě. Josef Kozumplík, výtvarník a pedagog, zemřel 18.5.1994.
Dílo Ve Vnorovech a okolí snad nejznámějším krajinářem druhé poloviny uplynulého století byl bezesporu Josef Kozumplík, malíř a pedagog. Téměř každá domácnost ve Vnorovech se honosí jeho dílem. Také nejedna publikace o Veselí nad Moravou a spousta článků byla doplněna ilustracemi tohoto malíře. Krajinomalba se stala Josefu Kozumplíkovi osudnou. Jeho nejoblíbenějšími technikami byly akvarel a olejomalba, skrze něž se mu jedinečným způsobem podařilo zachytit krajinu luk a lužních lesů v okolí Vnorov a Veselí nad Moravou. Inspiraci hledal vždy v reálné krajině. Jeho obrazy mají dnes také dokumentární hodnotu, poněvadž zachycují již neexistující stavby seníků a obytných staveb venkovské zástavby. Josef Kozumplík vystavoval v Uherském Brodě, Uherském Hradišti, Brně, Hodoníně, Veselí nad Moravou, Velké nad Veličkou, Kyjově, Strážnici, Hodoníně a samozřejmě také ve Vnorovech32.
30
FAN, (1999) : Josef Kozumplík – malíř veselské krajiny, Malovaný kraj 5/1999, s. 21 PAVKA, František, (1999) : Josef Kozumplík – učitel a malíř, Veselská jiskra 19/2, s.9 32 BARTOŠÍKOVÁ, Alena, (1997) : O Veselí a Veselanech, Veselí nad Moravou, Město Veselí nad Moravou 31
48
3.2.3. František Trojek 1923 – 1999 Život Málo známý grafik František Trojek se narodil 7.9.1923 ve Vnorovech, nedaleko základní školy. V letech 1949 – 1953 studoval střední uměleckoprůmyslovou školu nejprve ve Zlíně, ale studia dokončil v Uherském Hradišti. Po středoškolském vzdělání nastoupil jako výtvarník v podniku Let Kunovice, kterému zůstal věrný až do důchodu. V dospělosti se přestěhoval do Popovic nedaleko Uherského Hradiště33. Rád se však vracíval do rodných Vnorov mezi svoje blízké. Paradoxem života zůstává, že tento grafik byl od narození barvoslepým. František Trojek zemřel v roce 1999.
Dílo Grafik a výtvarník František Trojek ve své tvorbě nejčastěji používal kresbu tuší. Díky svému handicapu dokázal na svět nazírat jinýma očima, což dodává jeho obrazům zvláštní kouzlo. Bohužel tento umělec vystavoval pouze v okolí Uherského Hradiště. V rodné obci upadl v zapomnění.
3.2.4. Petr Skácel 1924 – 1993 Život Petr Skácel se narodil 25. září 1924 ve Vnorovech. Jeho otec Emil Skácel byl učitelem odborného kreslení. Matka Anna, rozená Raná, byla také učitelkou. Starším bratrem Petra Skácela byl významný český básník Jan Skácel. Asi ve čtyřech letech Petrova života se celá rodina přestěhovala do Poštorné. První část středoškolského vzdělání vystudoval Petr Skácel na gymnáziu v Břeclavi. Následovala německá okupace, během níž se celá rodina přestěhovala do Brna. Tam dokončil středoškolské vzdělání na gymnáziu v Brně - Králově Poli. Po maturitní zkoušce se stal žákem 1. speciálního ročníku pro užitou malbu na Škole uměleckých řemesel v Brně u prof. 33
avP, (1998) : Pětasedmdesátiny Františka Trojka, Slovácké noviny 60/37, s. 9
49
E. Hrbka. V letech 1945 – 1949 studoval na několika vysokých školách – na ČVUT v Brně figurální kreslení, krajinářství a modelování u prof. F. Hlavici a V. Makovského; na Přírodovědecké fakultě MU v Brně výtvarný obor u prof. F. Doubravy a V. Suka; na Pedagogické fakultě MU v Brně obor pedagogika, jazyk český a literatura, geometrie a výtvarná výchova u prof. E. Miléna, F. Kubišty, K. Koutského a J. Dvořáčka. Své vzdělání si rozšířil v roce 1949 na pedagogické fakultě o obor společenských nauk a získal oprávnění vyučovat na středních školách. V letech 1950 – 1959 vyučoval na Vojenské škole Jana Žižky z Trocnova v Moravské Třebové technické kreslení, deskriptivní geometrii a výtvarnou výchovu. Od roku 1959 až do svého odchodu do důchodu vyučoval na LŠU Jaroslava Kvapila v Brně kresbu, malbu a dějiny umění. 30. října 1993, čtyři roky po svém bratru Janu Skácelovi, umírá výtvarník Petr Skácel v Brně.34
Dílo Petr Skácel byl všestrannou renesanční osobností : tvůrcem dramatických i poetických figurálních scén, krajinomaleb symbolického pojetí, nekonvenčních portrétů, zátiší jiskřivé barevnosti i meditativní nálady, ilustrací kongeniálně provázející literární předlohu, návrhářem plakátů a přemýšlivým učitelem. Byl také dobrým znalcem dějin umění. Tato všestrannost mu umožnila spojit poslání výtvarného umělce s pedagogickou činností. „Skácelova škola“ položila spolehlivé základy k dalšímu vývoji mnohých brněnských malířů a grafiků. Petr Skácel se nikdy nepodílel na činnosti tvůrčích skupin. Jeho malování a kreslení se odvíjelo především z vlastní bohaté fantazie a hluboce prožívaných událostí. Silným tvůrčím impulsem pro něj byla evropská klasická literatura, především francouzská a ruská, a česká novodobá poezie. Malby jsou zářivé i pastelové barevnosti a vytvářejí fantazijní prostor. Kresby jsou proti tomu drsné až hrubé a vzdálené povrchní líbivosti. Do roku 1943 podléhal, podle vlastních slov, vlivu surrealismu a abstrakce, později se přiklonil k expresionismu a naturalismu. Jeho vlastní osobitý styl se však začal vytvářet až v šedesátých letech35.
34 35
SKÁCEL, Petr, (2005) : Petr Skácel, Brno, Sursum GABRIELOVÁ, Bronislava, (2004) : Petr Skácel, Brno, Sursum
50
3.2.5. Jan Komoň 1926 – 2000 Život Jan Komoň se narodil 25. července 1926 ve Vnorovech. V mládí se věnoval se zálibou zpívání, hraní divadla a fotbalu. Svoji lásku k výtvarnu zprvu projevoval kresbami koní. Na měšťanské škole se pod vedením místního učitele Nedbala začal Jan Komoň zdokonalovat v kreslení a malování. Po dokončení měšťanské školy chtěl jít mladý Komoň na uměleckou školu. Bohužel II. světová válka a nedostatek peněz mu nedovolovaly splnění jeho snu. Šel proto do učení k malíři pokojů. Po vojenské službě ve Valašském Meziříčí, kde maloval drsnou místní krajinu, rozhodl se v roce 1951 přihlásit na Akademii výtvarného umění v Praze. Při talentových zkouškách byl pod dozorem prof. Maxe Švabinského (1873-1962). Od obou dostal Jan Komoň výborné hodnocení a akad. malíř Max Švabinský jej pozval do svého ateliéru. Po úspěšném složení talentových zkoušek následoval politický pohovor. Z něj byl Komoň za svoji prostořekost vyhozen. Následoval obyčejný život nevšedního malíře pokojů. Jan Komoň, amatérský malíř, zemřel 17.9.2000.
Dílo Jan Komoň byl malířem samoukem, který dokázal svými díly budit snovou i veselou náladu. Maloval nejčastěji olejem na plátno malebná zákoutí rodné obce a okolní krajiny. Rád však také maloval a kreslil postavy krojovaných „šohajů“, které často hraničily s uměním karikatury. Amatérský malíř Jan Komoň za sebou zachoval rozsáhlé dílo, které, stejně jako u Josefa Kozumplíka, dokumentuje dávno zmizelé scenérie slovácké vesnice a jejího okolí. Jeho dílo bylo mnohokrát prezentováno na výstavách v rodných Vnorovech. Obrazy tohoto svérázného autora byly s oblibou odváženy krajany do USA a Kanady.
51
3.2.6. Josef Tomeček 1929 – 1982 Život Josef Tomeček se narodil 1.11.1929 ve Vnorovech. Na přání rodičů se stal zaměstnancem státních drah. Nejprve pracoval jako úředník, později nastoupil v ŽPSV v Uherském Ostrohu, kde zastával funkci technika. Od školních let se zajímal o tvůrčí práci. Vyřezával figurky, modeloval z hlíny a dobře kreslil. Výtvarné nadání zdědil po matce, která jako jedna z prvních vnorovských lidových „maléreček“ zdobila kraslice figurálními motivy. Talent doplňovaný zájmem a chutí tvořivé práce jej přivedl do veselského výtvarného kroužku „Skupiny pěti“. Více než dvacet let pilně navštěvoval schůzky a pořádané akce. Doplňoval si vědomosti na přednáškách o umění účastí na kurzech a seminářích. Josef Tomeček se v dospělosti odstěhoval do Veselí nad Moravou. Zemřel v listopadu roku 1982.
Dílo Oblíbeným námětem Josefa Tomečka byli tanečníci a hudebníci v lidových krojích. Stejně tak častým motivem, ke kterému zaměřoval svoji pozornost, byli koně, které měl velmi rád. Pracoval nejvíc tužkou a perem. Kresby koloroval vodovými barvami. Na jeho obrazech lze vypozorovat dovednost zachytit život, oko upoutá zjednodušené provedení a jemná linka. Josef Tomeček měl velmi dobrou představivost, cit, vnímavé oko a citlivou ruku. Jeho obrázky byly středem pozornosti na všech výstavách, kterých se zúčastnil – nejvíce ve Veselí nad Moravou a v rodných Vnorovech.36
3.2.7. Marta Vašíková – Brantálová * 1968 Život Marta Vašíková – Brantálová se narodila 24.8.1968. Celé své mládí prožila ve Vnorovech. Vystudovala obchodní akademii a následně se živila jako úřednice. Vždycky tíhla 36
KOZUMPLÍK, Josef, (1982) : Výstava kreseb a akvarelů Josefa Tomečka, Veselí nad Moravou, ZK ROH n.p. železáren Veselí nad Moravou
52
k malování a cestování, což se jí podařilo jedinečným způsobem skloubit v jedno na přelomu let 1993 a 1994. Marta Vašíková se nechala v italském Janově najmout na zaoceánské lodi jako servírka. Jedenáct měsíců strávila na cestách, když se rozhodla vylodit v Brazílii. V městě Salvador studovala devět měsíců malování. Mimo jiné se také zúčastnila kurzu malování u argentinského malíře Hectora Valdése. Po odborné průpravě navštívila odvážná malířka organizaci na ochranu indiánů FUNAI s žádostí o povolení ke vstupu do rezervace za účelem malování domorodých obyvatel. Podařilo se jí vyjednat několikaměsíční návštěvu u indiánů kmene Kamayura v rezervaci Xingu. Tam žila sama s indiány po dobu tří měsíců, během nichž namalovala deset portrétů.37 Po svém návratu se naplno začala věnovat tvorbě. Momentálně žije v Tvarožné Lhotě a stará se o rozrůstající se rodinu.
Dílo V díle Marty Vašíkové - Brantálové je znát zřetelný vliv jihoamerické kultury. Její obrazy jsou z velké části dodnes ovlivněny vzpomínkami na brazilskou divočinu a je v nich možné vypozorovat prvky naivního malířství, které je rozšířené právě v jihoamerické oblasti. Při své tvorbě netradičně využívá pestrých barev. Nejčastěji maluje olejem a kreslí křídami. Výstava s názvem „Sama mezi indiány“, doplněná vyprávěním z cest, se setkala s velkou odezvou. Marta Vašíková – Brantálová s ní navštívila Brno, Hodonín a Vnorovy.
3.2.8. Jaromír Dostál 1905 – 2001 Život Jaromír Dostál se narodil 14.6.1905 ve Skorenicích na Českomoravské vysočině. V letech 1921 – 1925 studoval na učitelském ústavě v Brně. Odborné zkoušky vykonal v Brně v roce 1938. Působil na obecných školách v Čejkovicích, Starém Podvorově, Mikulčicích a Dubňanech. Do Vnorov byl ustanoven v roce 1932, kde vyučoval se svojí manželkou Boženou Dostálovou. V roce 1948 byl jmenován ředitelem školy.
37
HOLOBRÁDEK, Josef, (1996) : S indiánem se v pralese nemusíte bát, Moravský jih 34/10, s.5
53
Jeho velkou zálibou bylo fotografování, které jej provázelo od samého počátku učitelské praxe. Ve studijních letech byl členem smyčcového kvarteta kde hrál na housle. Hudba pro něj znamenala způsob, jak vyjádřit vztah k druhým, stejně jako později fotografování, kde mohl rozvíjet citlivost k uměleckému projevu. Jeho znalosti učitele chemie mohl také uplatnit ve své fotografické vášni. Sám si připravoval chemikálie k vyvolávání filmů i ke zvětšování fotografií. Velkou oporou mu byla jeho manželka. S neobyčejnou obětavostí si navzájem pomáhali ve všech životních situacích. Oba byli laskaví a milí nejenom k sobě, ale i k druhým. Jeho manželka mu asistovala nejenom při fotografování, ale i při následné výrobě fotografií. Oba byli dokonale sehraní. Její náhlá smrt v roce 1984 pro něj znamenala bolestnou ránu. Následovaly roky samoty, které Dostál věnoval svým zálibám, především fotografii. Jednoho dne v roce 1997 byl ve svém bytě nalezen silně podchlazený, když upadl a nemohl bez pomoci druhých vstát. Podařilo se jej zachránit, avšak jeho dcera ho převezla k sobě domů, do Prahy. V následujících letech se oblíbený fotograf a pedagog objevoval na několikatýdenních návštěvách Vnorov v období vánoc a léta. Dne 9.11.2001 zemřel pedagog a fotograf Jaromír Dostál ve věku 96 let v nemocnici v Roztokách u Prahy.
Dílo Jaromír Dostál velmi rád fotografoval přírodní motivy, detaily rostlin a květů, listy stromů, hmyz, odrazy světla ve vodě, ledu apod. Měl neobyčejný pozorovací talent, umělecké cítění a smysl pro detail. Za poznáním přírodních krás procestoval nejen naši republiku, ale účastnil se i botanické exkurze do střední Asie. Zúčastnil se mnoha souborných výstav. V roce 1965 získal v Brně diplom za seriál „Letní den s Otakárkem“, v roce 1972 pak 1. cenu na výstavě „Vysočina“ v Novém Městě na Moravě, dále 1. cenu na výstavě „Vinohrady a sady jižní Moravy“ v Mikulově v roce 1978, nakonec 2. cenu na celostátní výstavě „Ochrana přírody“ v Praze roku 1979. Vystavoval také v Kroměříži pod názvem „Objektivem a očima“, v Hodoníně k tématu „Dvojice“, na „Inferfoto“ v Praze a na „Interpress“ v Moskvě. Samostatně několikrát vystavoval ve Veselí nad Moravou a ve Vnorovech. Jeho fotografie najdeme i v celé řadě publikací a časopisů. Jiné práce slouží dodnes vyučovacím účelům. 54
Fotografie pro něj neznamenala jen pouhé rozptýlení. Časem se proměnila v něco absolutně vitálního, ve způsob, jak vyjádřit a říci ostatním, co znamená pro člověka cítit se součástí přírody. Příroda a kultura podle jeho cítění byly neoddělitelné, tvořící hlubokou jednotu. Proto se neomezil pouze na přírodní motivy, ale fotografoval i všední život na vesnici, zvyky, kroje, architekturu, lidovou tvorbu apod. Fotografoval s vědomím, že se mu daří zachytit pomíjivé okamžiky, proměny života na vesnici i krásy přírody, aby se z nich i po letech mohly potěšit a zavzpomínat si nad nimi další generace.
3.3. Hudba I když ve Vnorovech 20.století nenajdeme žádné jméno, které by se zapsalo do dějin hudby, můžeme vystopovat vliv hudebního skladatele Leoše Janáčka, který na sklonku 19. století ve Vnorovech pobýval na faře u svého strýce P. Jana Janáčka. Janáčkovy vazby jsou zřejmé především na jeho žáka Františka Tomečka, místního varhaníka. Následné návštěvy trávil skladatel právě v jeho domácnosti. Vztah Leoše Janáčka ke Vnorovám dokumentuje fotografiemi příloha 5. František Tomeček si zakládal na vzdělání u Leoše Janáčka a své zkušenosti z hodin hudební kompozice zúročil při přepracování mnoha liturgických písní, které se ve Vnorovech zpívají dodnes. Dalším pokračovatelem hudební tradice ve Vnorovech je Antonín Gazárek, který dlouhá léta působil jako kapelník dechové hudby Vnorovjané. Jeho prozatím nepříliš rozsáhlá tvorba se zaměřuje na lidovou píseň.
55
4. Závěr Kulturní místopis obce Vnorovy ve 20.století měl přinést modelový příklad kulturního rozvoje typické moravské vesnice v uplynulém století. Soupis událostí doplněný o medailony osobností kulturního života, jež pojí s obcí Vnorovy společná vazba, tvoří nedílný celek. Můj osobní vztah k obci, v níž žiji, a kde se narodili velcí umělci jako Jan Skácel, Petr Skácel, František Zýbal, Štěpán Polášek aj., ve mně vyprovokoval touhu uceleně vypovědět o životě této slovácké obce. Chtěl jsem přinést zamyšlení nad významem místa a společnosti v osobité tvorbě umělce. V první části práce, kde popisuji události kulturně společenského vývoje v obci, je možné vysledovat ovlivnění místního dění událostmi celonárodního významu. Politická rozhodnutí do jisté míry formovala i kulturu a její ohlasy mezi lidem. Doba pohasínající rakousko-uherské monarchie byla poznamenána snahami o zviditelnění českého národa, což se odráželo v touze a následném vybudování důstojného kostela. Jistě tato událost pomohla pozvednout sebevědomí, které bylo potřeba při pozdějším budování nového státu. Obraz tzv. „První republiky“ byl ovlivněn jakousi národní hrdostí, která vedla k zakládání knihoven, spolků a tělovýchovných jednot. Vybudování Lidového domu s velkým sálem a pódiem poukázalo na touhu po kvalitní kultuře srovnatelnou s městskými aglomeracemi. Období druhé světové války dramaticky vykreslilo koordinované shromažďování pod dozorem policie. Vzdorovitost a touha po zábavě však i v této smutné době nalezla své uplatnění. Z povinných cvičení se stávali tajné lidové veselice s omezenou hudební produkcí. Nejdelší období, po roce 1945, které z velké části ovládla jediná politická strana, KSČ, nastavuje zrcadlo i dnešní společnosti a vybízí k zamyšlení nad totalitní mocí, která dokázala kontrolovat každý krok i nejposlednějšího občana. Přísně organizované kulturní akce měly téměř vždy společný politický podtext. Umění bylo svázáno ve prospěch režimu a bylo povoleno jen takové, které nemohlo porušit nastolený pořádek. Příkladem jsou v této praxi nepovolené hudební rockové a beatové produkce v 80. letech, které kontrastují se setkáními socialistické mládeže v letech padesátých. Vytvoření umělého kultu národní hrdinky Marie Kudeříkové nezaměnitelně dokazuje touhu dát lidem vzory se socialistickým smýšlením. Oproti tomu byla církev upozaděna a záměrně vytlačována ze společenského života. Rok 1989 znamenal pro mnohé osvobození. Kulturní aktivity jsou svobodné jejich rozsahem je znát hladovění po podobných akcích po létech strádání. Církevní obřady se stávají veřejnou záležitostí a přihlášení se k vlastnímu náboženskému přesvědčení již není problémem.
56
Na pozadí výše uvedených událostí však vyrostly významné osobnosti kulturního světa. Rázovitost místních obyvatel průkazně ovlivnila literární tvorbu P.Františka Zýbala, Štěpána Poláška a Františka Pavky. Ve výtvarném pojetí se svět mizejících lidových staveb a krojů snažili zachytit téměř všichni v práci uvedení autoři. Výjimku tvoří jen Petr Skácel, který strávil příliš málo času na to, aby se mohl nechat strhnout touto inspirační vlnou, a Marta Vašíková-Brantálová, jež je spíše příkladem jakéhosi oproštění od stále stejného folklorního tématu. Lidovou písní se nechal ovlivnit Leoš Janáček, který ve zdejší obci strávil nezapomenutelné chvíle svého mládí. Výrazným zjevem, který byl inspirován okouzlující přírodou v okolí Vnorov, je bezesporu básník Jan Skácel. V jeho básních jakoby člověk procházel loukami v okolí Moravy a porosty lužních lesů. Julius Kramarics a Marie Kudeříková jsou příkladem obětí vlastní ideologie. Poslední literární tvůrce minulého století, P.Pavel Zýbal naproti tomu podává tvrdou výpověď vězně totalitního systému. Je fascinující hledat v lidských osudech, které spojuje kultura, drama všedních dní. Obyčejní lidé žijí z myšlenek svých umělců. Každý umělec má moc ovlivnit smýšlení a nechat se ovlivnit jinými. Každý umělec může podat výpověď o svojí době nebo se zabývat nadčasovými tématy. Ať ten, či onen, každý má svůj význam. Něčí dílo nepřekoná hranice regionu, ale i tak má nezastupitelnou roli v celospolečenském kontextu. Uvědomuji si, že ne každá obec na Moravě má podobnou kulturní historii jako Vnorovy, přesto jsem přesvědčen, že tato práce může posloužit jako modelový příklad pro studium dalších badatelů.
57
Resumé Kulturní místopis obce Vnorovy ve 20. století je kulturněhistorická práce, která ukazuje význam regionální kultury na poli celospolečenském. Významná díla a autoři, kteří vzešli z třítisícové obce, dodnes podávají svědectví své doby. Převážně díla s folklorními náměty mohou být podklady k etnologickým studiím moravského venkova. Básník Jan Skácel, hudební skladatel Leoš Janáček a akademický malíř František Milan Lejček zastupují tyto umělce v mezinárodním měřítku. Byť byli s obcí Vnorovy spjati často jen velice úzce, je vliv prostředí Vnorov v jejich dílech znatelný, ba všichni jej i sami přiznali. V první části kulturní události 20. století na půdě zmiňované obce vykreslují realitu života mimo městská kulturní centra. Rozdělení do čtyř částí 1901-1918, 1919-1945, 19461989, 1990-2000 je logickým vyústěním politické situace v České republice. Každá etapa s sebou přinesla jiné podmínky.
English Summary Cultural topography of Vnorovy village in the 20th century is cultural-historical work, which shows regional culture sense on the field of all-society. Significant creations and authors, which came out from the history of three-thousand inhibitants village, offers testimonia of its period up to this day. Predominantly creations with folklore themes could be basis to ethnological studies of Moravian countryside. Poet Jan Skácel, harmonist Leoš Janáček and artist František Milan Lejček represents these artists in international scale. Though they were bound up with Vnorovy village just deeply wedded, influence of Vnorovy village in their creations is noticeable and everyone acorded it. In the first part cultural events of 20th century on the ground of this village shows the life reality out of the city cultural center. Devisioning into the four parts 1901-1918, 19191945, 1946-1989, 1990-2000 is logical effect of political situation in our republic. Each period brought different specifications.
58
5. Použitá literatura Knižní publikace : BARTOŠÍKOVÁ, Alena, (1997) : O Veselí a Veselanech, Veselí nad Moravou, Město Veselí nad Moravou BARTOŠÍKOVÁ, Alena, (2002) : O Veselí a Veselanech 2, Veselí nad Moravou, Město Veselí nad Moravou BARTŮŠEK, Stanislav (1995) : František Zýbal. Uherské Hradiště, edice Osobnosti regionu BEDNAŘÍKOVÁ, J. (1981) : …Slyšet tep života. Vnorovy, MNV DVORSKÝ, Josef, (1999) : 750 let obce Vnorovy, Vnorovy, Obecní úřad Vnorovy GABRIELOVÁ, Bronislava, (2004) : Petr Skácel, Brno, Sursum Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, (1999) : Veselsko, Brno, KIRAMO Brno s.r.o. KOŽMÍN, Zdeněk, (1994) : Skácel, Brno, Jota SKÁCEL, Jan (2000) : Jedenáctý bílý kůň, Třebíč, BLOK SKÁCEL, Jan (1993) : Třináctý černý kůň, Brno, BLOK SKÁCEL, Petr, (2005) : Petr Skácel, Brno, Sursum STUDNIČKA, Alois (1999) : Jan Skácel a Vnorovy. Vnorovy, OÚ ZÍBAL, Pavel, (1994) : Šéfe, znáte Želiv…?“, Olomouc, Matice Cyrilometodějská
Články : avP, (1998) : Pětasedmdesátiny Františka Trojka, Slovácké noviny 60/37 FAN, (1999) : Josef Kozumplík – malíř veselské krajiny, Malovaný kraj 5/1999 HOLOBRÁDEK, Josef, (1996) : S indiánem se v pralese nemusíte bát, Moravský jih 34/10 KOZUMPLÍK, Josef, (1982) : Výstava kreseb a akvarelů Josefa Tomečka, Veselí nad Moravou, ZK ROH n.p. železáren Veselí nad Moravou PAVKA, František, (1999) : Josef Kozumplík – učitel a malíř, Veselská jiskra 19/2 PŘÍKAZSKÝ, Vratislav, (2000) : Před dvaceti lety zemřel známý akademický malíř František Milan Lejček, Slovácké noviny 29/62 PŘÍKAZSKÝ, Vratislav, (2001) : Malíř slovácké historie, Malovaný kraj 1/2001 TRACHTULEC, Vít, (1996) : František Milan Lejček, Veselí nad Moravou, Město Veselí nad Moravou
59
Kroniky : Farní úřad Vnorovy, Pamětní kniha farnosti Znorovské započatá roku 1914 Státní okresní archiv Hodonín, Vnorovy I.,Památní kniha založená 21/12 1905 za Jiřího Poláška starosty Státní okresní archiv Hodonín, Vnorovy II., Kronika Vnorovy okres Veselí nad Moravou II. Státní okresní archiv Hodonín, Vnorovy III., Kronika obce Vnorovy okres Hodonín III. část Státní okresní archiv Hodonín, Vnorovy IV., IV. Kronika obce Vnorovy okres Hodonín Státní okresní archiv Hodonín, Vnorovy V., V. Kronika obce Vnorovy okres Hodonín započato rokem 1985 Obecní úřad Vnorovy, VI. Kronika obce Vnorovy započato rokem 1991 Obecní úřad Vnorovy, VII. Kronika obce Vnorovy započato rokem 1999
Internetové zdroje : http://www.janacek-nadace.cz/czvers/clj_zivotopis.htm, staženo 10.4.2007 http://www.vcelnice.cz/osobnosti/polasek.html, staženo 1.4.2007 http://www.vnorovy.cz/index.php?leva=!historie.php&prava=5slavnirodaci.html , staženo 1.4.2007 http://tosneci.wz.cz/r2004/morava/6den/maruska.htm, staženo 20.6.2007
Seznam příloh : Příloha 1 – Fotografie osobností Příloha 2 – Ukázky výtvarných prací Příloha 3 – Ukázky lidové tvorby Příloha 4 – Budova kostela a fary Příloha 5 – Leoš Janáček a Vnorovy
60
