N_SAS_A / VŠFS / LS 2011 /KS Přednáška č. 1
Vývoj úředních písemností v českých zemích od středověku. Úvod do archivnictví.
Hlavní okruhy problémů: I. Vývoj a charakteristika pojmů archiv, archiválie, archivnictví, původce, dokument. II. Význam tzv. pomocných věd historických (PVH) a jejich vztah k dějinám správy III. Typy a formy úředních písemností ve středověku a novověku IV. Profese archiváře. Archivní vzdělávání. Vztah archivů k ostatním paměťovým institucím
Hlavní teze: Ad část I: - Archivistika (archivnictví) – studuje archiválie všeho druhu, - zkoumá, jak se jednotlivé dokumenty staly aktem, spisem, registraturou a archivním fondem, - je to věda o archivních fondech jako o organicky vzniklých a dělných celcích a o archiváliích jakožto jednotlivých článcích těchto celků. - Dnešní dělení archivistiky: - archivní teorie: základní pojmy, terminologie, typologie archivů a archiválií, - dějiny registratur a archivů, - archivní technika: ochrana archiválií, konzervace, zhotovování bezpečnostních kopií, digitalizace archiválií apod., - archivní právo: legislativa (národní) a normy (národní, mezinárodní), 1
-archivní správní praxe: spisová služba, skartace – výběr archiválií, pořádání archiválií, inventarizace a využívání archiválií. - Archivnictví (podle §2, odst. a/ zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě, v plném znění jako zákon č. 243/2010 Sb.): „obor lidské činnosti zaměřený na péči o archiválie jako součásti národního kulturního dědictví a plnící funkce správní, informační, vědecké a kulturní“ - Pojem „archiv“: - Riegrův naučný slovník (1860): „archiv, česky listovna, znamená místo, kde se ukládají a chovají listiny a jiné spisy, jež se vztahují buď na jistou rodinu, na jistý duchovní nebo světský spolek, ústav nebo řád, na obce, kraj aneb i na celou zem“ - Holandská archivní příručka (1898): její zásadní význam, 1905 překlad do němčiny, 1907 vydán její komentář v češtině: §2 archiv (ve smyslu archivního fondu) je organický celek §16 vnitřní struktura archivního fondu má odpovídat jeho organizaci, v podstatě souhlasící se strukturou úřadu, z něhož archiv vznikl Základem tzv. provenienční princip! (nahradil dříve používaný princip pertinenční): Princip pertinenční = dokumenty jsou řazeny podle věcných či jiných (např. teritoriálních) hledisek: tj. bez ohledu na svůj původ (provenienci) Princip provenienční = každý dokument musí být zařazen do fondu (nebo jeho části) odkud pochází a uvnitř tohoto fondu musí být uložen na své původní místo -
ve 20. letech 20. stol. prof. Vojtíšek: „archiv je souhrn písemných a jiných památek příbuzných povahy dokumentární, který vzešel výběrem za účely správními i vědeckými z materiálu nahromaděného organickou činností úřední“ (viz: Vojtíšek, V.: O archivech obecních a městských a o jejich správě. Praha, 1924)
-
§2, odst. b/ zákona č. 499/2004 Sb., v plném znění zákon č. 243/2010 Sb.: „archivem je zařízení podle tohoto zákona, které slouží k ukládání archiválií a péči o ně“
- Pojem „původce“: - §2, odst. c/ zákona č. 499/2004 Sb., v plném znění jako zákon č. 243/2010 Sb.: „…každý, z jehož činnosti dokument vznikl“
2
- Pojem „dokument“: - §2, odst. d/ zákona č. 499/2004 Sb., v plném znění jako zákon č. 243/2010 Sb.: „…každá písemná, obrazová, zvuková nebo jiná zaznamenaná informace, ať již v podobě analogové či digitální, která byla vytvořena původcem nebo byla původci doručena“ -Pojem „archiválie“: - §2, odst. e/ zákona č. 499/2004 Sb., v plném znění jako zákon č. 243/2010 Sb.: „archiválií je takový dokument, který byl vzhledem k době vzniku, obsahu, původu, vnějším znakům a trvalé hodnotě dané politickým, hospodářským, právním, historickým, kulturním, vědeckým nebo informačním významem vybrán ve veřejném zájmu k trvalému uchování a byl vzat do evidence archiválií; archiváliemi jsou i pečetidla, razítka a jiné hmotné předměty související s archivním fondem či s archivní sbírkou, které byly vzhledem k době vzniku, obsahu, původu, vnějším znakům a trvalé hodnotě dané politickým, hospodářským, právním, historickým, kulturním, vědeckým nebo informačním významem vybrány a vzaty do evidence“ - Pozn.: archivní fond vzniká podle provenienčního principu X archivní sbírka podle principu pertinenčního
Ad část II: Význam PVH – pomocník práce historika s prameny: různorodost historických pramenů pro poznání určité doby – nutnost provádět kritiku pramenů PVH = oficiálně používaný pojem (obsahově nepřesné) X každý z těchto oborů je současně dávno samostatnou historickou vědou PVH v českých zemích vycházejí z kulturní tradice: -
antické latinské vzdělanosti,
-
křesťansko – latinské středověké Evropy,
-
novověké Evropy.
Diplomatika („diploma“ /lat./ = listina) - věda zabývající se studiem písemností úřední provenience, které hodnotí po stránce vnitřní i vnější (tj. jako produkty určitého prostředí + v souvislosti s dějinami institucí, které je produkují). Diplomatika se podílí největší měrou na popisování archiválií – původně se zabývala pouze listinami X v moderní době i jinými typy dokumentů.
3
Diplomatika původně ve středověku zkoumala pouze listiny X od počátku 20. stol. se diplomatické studium rozšiřuje i na ostatní kategorie materiálu (např. knihy), ale i na další prameny zejména hospodářských dějin. Akcent na souvislost s dějinami správy a institucí, s dějinami hospodářství (původně hlavně měst a velkostatků). Paleografie („palaios“ /řec./= starý + „grafein“/řec./=psát) – věda, která studuje „stará“ písma. Pro účely teritoria českých zemí vycházíme z paleografie latinské ! -
do raného středověku: prakticky jediný používaný jazyk = latina,
-
od vrcholného a pozdního středověku: od 14. a 15. stol. začínají převládat národní jazyky.
Paleografie studuje vývoj písma. Problematika datování nedatovaných písemností. Zkoumání látek, na něž se psalo. Užívání zkratek. Chronologie („chrónos“= čas + „lógos“= slovo) – nauka o měření času, jeho způsobech a prostředcích k tomu užívaných 2 základní druhy této vědy: -
matematická (astronomická) = přírodní exaktní věda,
-
historická (technická) = zkoumá způsob měření času v různých kulturních vrstvách lidské civilizace (na základě dochovaných pramenů).
Genealogie („genus“/lat./= rod) – rodopis. Historická metrologie – studium o mírách v minulosti. Kodikologie („codex“ /lat./) – studuje rukopisy neúřední povahy (tj. literárního charakteru). Epigrafika („epigrafé“/řec./= nápis) – nauka o nápisech, zabývá se interpretací textů nápisové povahy. Numismatika („nummus“/lat./= peníz) – jejím předmětem zkoumání jsou platební prostředky. Sfragistika („sfragís“/řec./= pečeť) – věda o pečetích a jejich užívání. Úzce spojená s diplomatikou.
4
Heraldika – nauka o znacích a symbolech. Od slova „herold“ (/středověká němčina/) – tj. muž, který byl ve středověku znalcem erbovních znamení a zvyklostí (erb = znak).
Z archivního hlediska dnes rozlišujeme u úředních písemností 5 základních tzv. diplomatických kategorií: 1. Listiny 2. Listy 3. Mandáty 4. Úřední knihy 5. Akta Listiny – písemná svědectví o pořízení trvalé právní povahy. Termín „listina“ je z moderní doby – zavedl jej Fr. Palacký. Listina vznikla ze 2 po sobě jdoucích procesů: 1. právní jednání, které dalo listině obsah, 2. zlistinění = písemné sepsání výsledku právního jednání. V historickém vývoji se vytvořily 2 základní typy listin: 1. L. dokazovací (vysvědčovací, deklarativní) – podávají jen svědectví o právním jednání, které vzniklo před vydáním dané listiny. 2. L. pořizovací (dispozitivní, konstitutivní) – dovršuje se jimi teprve určité právní pořízení, které jejich odevzdáním příjemci vstupuje v právní platnost. Rozlišujeme různé druhy listin – např. podle -
obsahu (privilegia, smlouvy apod.),
-
právní autorizace jejich vydavatele - veřejné, - soukromé,
-
jejich konkrétního vydavatele (panovnické, církevní apod.),
-
diplomatického kritéria – tj. kde vznikly
- kancelářeké, - nekancelářské. 5
Listy – mají různorodější povahu než listiny. Patří sem jak tzv. „pravé listy“ (tj. soukromé dopisy), ale i další korespondence, včetně různých úředních a hospodářských písemností. Formou jsou jednoduší než listiny, podávají prostá sdělení bez právního obsahu. Mandáty – písemnosti, jimiž je udělován nějaký rozkaz nebo příkaz. Často vydávány ve formě otevřené (tj. veřejné) a na rozdíl od listin mají zpravidla jen dočasnou platnost. Úřední knihy - veřejné (k. městské, pozemkové, cechovní apod.) – zaznamenávají určitý právní počin, stvrzený zápisem do nich, o - pro vnitřní potřebu úřadu (různé úřední pomůcky – např. kopiáře, registra apod. + dále různé hospodářské a účetní knihy). Akta – dnes nejrozšířenější a nejrozsáhlejší typ (např. různé žádosti, referentská zpracování, protokoly, zprávy apod.) – tj. celé řady spisů pojednávajících o úředních jednáních v celém jejich průběhu. Jejich expanze zejména od novověku, kdy se definitivně prosadil princip psaného řízení v úřadování. V novověku obecně úřední podkladový materiál různého obsahu, na jehož základě probíhá činnost kanceláře. Řetězení písemností do spisů. Vývoj diplomatiky ve světě: Diplomatika sloužila: -
původně k ověřování pravosti listin pro účely historické,
-
dnes komplexně hodnotí všechny typy úředních písemností a jejich původce.
Jean Mabillon (17. stol.) – položil vědecké základy diplomatiky a paleografie Vývoj diplomatiky v českých zemích: -
rozvoj na dvoře Karla IV.,
-
využití diplomatického materiálu v dílech českých kronikářů (např. Kosmas, autor Kroniky zbraslavské, Vavřinec z Březové apod.),
-
počátky novodobé kritiky pramenů spojeny s činností „Královské české společnosti nauk“ (mj. Gelasius Dobner, Josef Dobrovský),
-
význam osobností Františka Palackého, Josefa Emlera, Gustava Friedricha,
6
-
důležitým stimulem pro rozvoj české diplomatiky v moderní době je vznik Státní archivní školy (1919), v letech 1923 – 1941 zde vycházel „Časopis archivní školy“.
Výběr nejdůležitějších termínů z diplomatiky: Akta – původně neověřené písemné svědectví o určitém právním jednání X v moderní době označení pro úřední podkladový materiál různé kvality. Anály – průběžně psané historické (chronologicky řazené) záznamy. Aprobace – schválení konceptu příslušného textu (před vyhotovením čistopisu). Bula – označení pro nejdůležitější typ papežské písemnosti pozdního středověku X později označení i pro ostatní písemnosti zpečetění olověnou pečetí. Cirkulář – oběžník, vyhláška, výnos nebo jiné sdělení, které bylo zasíláno většímu počtu podřízených úřadů nebo příjemců, často byly vázány do knih. Dekret – původně přikázání jménem panovníka X dnes označení pro důležitý typ písemnosti (např. prezidentský) či pro úřední výměr (např. jmenovací apod). Diplom
– v širším slova smyslu označení pro listinu, o - užším slova smyslu označení pro panovnické listiny, které měly mít trvalou platnost.
Edice – zpřístupňování diplomatického materiálu badatelům: texty v plném znění + tzv. diplomatický aparát. Edikt – obecný příkaz s platností zákona. V novodobé soudní praxi vyhlášení soudního výroku. Elench – původně list vložený na začátek fasciklu a obsahující soupis spisů uložených ve fasciklu, a to s udáním čísla (značky) a obsahu spisu. Extrakt – výtah z úředního textu za účelem dalšího úředního jednání. Falzum – dokument, který se vydává za něco jiného, než ve skutečnosti je. Fasse – písemné přiznání o majetku, vydané majitelem (vrchnost, poddaný) pro úřední potřebu (berní úřad apod.). Formulář – označení pro skladbu (tj. vnitřní uspořádání) listiny. Generálie – příkazy ústředních úřadů podřízeným složkám o způsobu jejich úřadování. 7
Index (rejstřík) / Repertář: pomocné registraturní knihy umožňující hledání spisů / listin podle abecedně nebo chronologicky řazených jmen osob nebo podle věcných hesel: Index (uvádí jen jméno / heslo)
X
Repertář (navíc uvádí i stručný obsah spisu).
Instrukce – písemná směrnice, vymezující způsob činnosti a kompetence určitého úřadu nebo úředníka (viz souvislost s kancelářskými řády). Inventář – soupis věcí nejrůznějšího charakteru sestavený za účelem úřední evidence. Kabinet – ústřední vládní úřad (název se používá od doby absolutismu dodnes). Kancelář – (původně) úřad sestávající z osob, které z pověření a jménem určité osoby či instituce vyřizovaly písemnou agendu, spojenou s právní a správní mocí svého držitele. Katastr – soupis půdy jako podklad pro daňové účely + obecně též určitý konkrétní soupis. Knihy pozemkové (gruntovní) – obsahovaly zápisy, týkající se majetkových otázek v poddanských záležitostech. Knihy úřední – obecně kancelářské pomůcky sloužící evidenci agendy úřední provenience. Knihy veřejné – jejich zápisy měly obecnou právní platnost – nahrazovaly tak původní listiny (viz desky zemské, dvorské, městské knihy apod.). Koncept – návrh znění listiny (dokumentu) X čistopis. Kopiář – pomůcka, která eviduje určitá privilegia – účelem je snadnější evidence všech práv v určité konkrétní oblasti úřadování (opisy listin tu neměly právní váhu, ale pouze informativní charakter). Manifest – slavnostní veřejné prohlášení, obracející se k širokému okruhu osob. Matrika – úřední kniha, do níž byla zapisována jména osob splňujících požadavky evidence příslušné instituce (původně např. seznamy členů univerzit, od 16. stol. zejména matriky snoubenců, narození, úmrtí – později v tomto směru i matriky vojenské a židovské). Memorandum – záznam o úředním jednání (též pamětní list), zejména o zahraničněpolitických otázkách. Notář – původně osoba, která se zabývala koncipováním, popř. i psaním listin v rámci nějaké kanceláře. Originál – jinak čistopis, je dokument, který vychází z kanceláře a je odevzdáván do rukou příjemce.
8
Parafa – zkratka jména výše postavené osoby, vyjadřující vzetí na vědomí, resp. souhlas s příslušným textem. Patent (mandát) – písemnost obsahující sdělení především ve správních záležitostech, která byla ověřována na svém rubu či pod textem přivěšenou pečetí. Poznámky kancelářské – poznámky na úředních písemnostech, dosvědčující, že na nich byl proveden určitý úkon (např. oprava). Protokol – diplomatický termín s několika významy, z čehož jsou hlavní tyto: -
záznam úředního jednání,
-
pomocné úřední knihy, do nichž jsou zapisovány údaje o vyřizovaných písemnostech (srovnej dnes: podací deník/podací protokol).
Regest – výtah z písemnosti, který má podávat základní údaje příslušného textu. Registra – úřední knihy, do nichž se opisovaly písemnosti vydávané příslušnou kanceláří. Registratura (spisovna): 1. název pro soubor písemností, vzniklých v instituci její organickou činností a uspořádaný podle určitého systému (tzv. registraturní pořádek), 2. oddělení úřadu sloužící k ukládání a evidenci vyřízených dokumentů (spisů). Reskript – rozhodnutí / příkaz panovníka stylizovaný v subjektivní formě a jím vlastnoručně podepsaný. Revers: 1. písemnost, obsahující určitý závazek vydavatele k jejímu příjemci (např. zápůjčka archiválie), 2. v technickém slova smyslu zadní strana listiny (pečeti aj.) X protikladem avers. Řád kancelářský – předpis, který upravoval poměry ve velkých kancelářích. Urbář – zpravidla v knižní podobě sestavený systematický soupis platů odváděných z venkovského hospodářství vrchnosti. Výnos – písemně publikované oznámení rozhodnutí vyššího orgánu v konkrétní záležitosti. Zlistinění – úřední výkon, při němž vzniká určitá písemnost, má v zásadě tyto fáze: -
impuls k vydání, 9
-
jednání,
-
vlastní zlatinění,
-
expedici čistopisu.
Ad část III: -
v historii postupně nárůst písemností – nutnost je institucionálně spravovat
-
Notárius (písař) = úředník, který měl na starosti písemnou agendu významných hodnostářů / institucí.
-
Kancelář – osoba kancléře, pronotáře, písaře
-
Hlavní dokumenty v kanceláři: 1. vzniklé z vlastní činnosti:
-
koncepty vlastních písemností – původně na volné listy, později svazovány do knih (tzv. konceptáře),
-
zápisy do úředních knih (např. městské knihy, zemské desky …),
-
o vyhotovených vlastních písemnostech se postupně vedou evidenční pomůcky = registra. 2. došlé do kanceláře:
-
originály písemností došlých – za účelem jejich evidence se označují signaturami a zapisují se do inventářů podle svého uložení + z důvodu bezpečnosti se došlé listiny opisují do tzv. kopiářů (většinou v podobě svázaných knih).
Celkově všechny písemnosti v kanceláři ad 1. a 2. tvoří spisovnu (registraturu). -
od 16. stol. se zlistiňuje i vlastní průběh úředního jednání a vznikají tak akta (resp. spisy)
-
evidence došlých podání do podacího protokolu
-
úředník při vyřizování vytváří koncept – ke schválení (aprobaci) nadřízenému
-
vyhotovován čistopis a odeslán (expedice)
-
evidence expedovaných písemností = tzv. hlavní knihy
10
-
vyřízené spisy se v kanceláři předávají do spisovny (registratury): datum předání se zapisuje do tzv. registraturního elenchu + podle osoby žadatele nebo vyřizované věci je spis zapsán do tzv. registraturního indexu (podle abecedy). Indexace důležitá mj. pro vyhledávání + písemnosti týkající se stejné osoby nebo věci se v registratuře řadí k sobě
-
po určité době se registratura předává – přeměňuje se v archiv: původní pořádek (tzv. manipulace) registratury se tak stává i původním pořádkem archivu
-
v kancelářích se objevují první formuláře (jejich hlavní rozvoj ale především až v moderní době) a kancelářské pomůcky (řády, instrukce)
-
zvyšování frekvence právních pořízení – veřejné knihy (k. městské, desky zemské aj.)
-
kanceláře ve vrcholném středověku už pevně spojeny s činností určitých správních úřadů: rozvoj různých typů listin
-
Pozn.: Za 1. byrokratický úřad u nás fungující v plném slova smyslu se považuje tzv. Česká komora: ústřední finanční úřad založený císařem Ferdinandem I. v Praze v roce 1527 (v rámci reforem Marie Terezie byla roku 1745 zrušena a její agenda přešla na tzv. místodržitelství)
-
v raném středověku z hlediska správy listin: monopol měl duchovní stav X cca od 13. stol. rozvoj soukromé iniciativy osob (notáři) + postupně vzrůstající potřeba úředníků
-
Česká královská (dvorská) kancelář = nejvyšší správní a politická instituce českého království: nejprve kancléřem duchovní osoba X od 15. stol. významný šlechtic (v rámci reforem Marie Terezie v roce 1749 zrušena, její agenda přešla do Vídně pod ústřední rakouskou kancelář)
-
tzv. zemské desky (od 13. stol) – původně to byl soupis zapisovaných soudních rozhodnutí - na ně navazovala existence desek krajských
-
Moravské zemské desky (vznikly v roce 1348 zásluhou císaře Karla IV.) – protože moravský zemský soud zasedal střídavě v Brně a v Olomouci: existují 2 řady – brněnské a olomoucké zemské desky
-
obdobně existovaly i Slezské zemské desky
-
od 13. stol. nejstarší urbáře (nejprve soupisy platů, peněžních i nepeněžních – např. robota)
-
od poč. 14. stol. již běžná existence tzv. kopiářů
-
v době lucemburské už kanceláře skutečné instituce s vlastním personálem – posiluje se světský živel v úřednictvu 11
-
ve 14. stol. rozvoj tzv. formulářových sbírek
-
ve městech od 14. stol. městské knihy: byly vedeny městskými úřady k zabezpečení práv města jako celku i jeho měšťanů (především evidence a převody majetku, účetnictví)
-
rozvoj církevní správy – evidence obyvatelstva (matriky): o – podle jevů u osob (narození, úmrtí, svatby) o – podle skupin obyvatelstva (m. židovské, vojenské apod.)
-
povinnost vést matriky stanovil pro katolickou církev Tridentský koncil v roce 1563, od doby císaře Josefa II. byly veřejnými listinami (přikázána i struktura zápisů)
-
počátky šlechtických kanceláří (od 2. pol. 13. stol.) – nejvýznamnější byla kancelář rožmberská – objevuje se zde i řada hospodářských písemností (např. gruntovní – pozemkové knihy)
-
pozemkové (gruntovní) knihy (název od 17. stol., viz grunt = usedlost) – obsahovaly zápisy o držbě půdy, později přikládány i sbírky listin, nejprve vedla knihy vrchnost / od roku 1849 jejich agendu převzal stát Pozn.: od raného feudalismu 4 typy držby půdy: dominikál (panská) rustikál (poddanská) obecní (společně užívané pozemky) farní
-
kanceláře na velkostatcích – byly zde používány 2 hlavní skupiny knih: 1. k. veřejné = politická a soudní agenda, 2. k. úřední = hospodářská správa + dominikální práva + ke každé skupině patřily též příslušné účetní dokumenty.
-
„berně“ = platy panovníkovi: -v Čechách byla vymáhána nejprve jako daň z pozemků (od 12. stol.), -od 13. stol. tyto platy schvalovala šlechta („zemské sněmy“), -nejprve snaha zdaňovat pouze půdu drženou poddanými (rustikál), 12
-od 15. stol. postupně snahy vybírat berni i z jiných zdrojů (vč. dominikálu), -po roce 1849 včleněna do soustavy vybírání daní. -
Pro efektivnější výběr berně nutné vypracování pozemkového katastru:
-
tzv. berní rula = seznam poplatníků z daného teritoria, výsledkem práce tzv. vizitačních komisí v rámci tzv. Generální vizitace celé české země – později berní ruly zastaraly a nahradil je pozemkový katastr
-
od poč. 17. stol. vznikají tzv. katastry: nutnost evidence majetku po zničující 30-ti leté válce
-
od roku 1713 započaty práce na novém dokonalejším podchycení veškeré poddanské půdy: výsledkem tzv. revizitační fasse – ty definitivně zpracovány v roce 1748 souhrnně jako tzv. Tereziánský katastr: nejprve obsahoval evidenci veškerého rustikálu, později prosazena i evidence dominikálu
-
za císaře Josefa II. po zrušení nevolnictví v roce 1781 začaly práce na novém – tzv. Josefském pozemkovém katastru (měla být zdaněna všechna půda stejně, platnost od roku 1789)
-
za císaře Františka I. vytvořen v roce 1817 tzv. Stabilní katastr (přesnější vymezení pozemků)
-
později v rámci revize josefského i stabilního katastru počátky mapování území: katastrální mapy + jejich kopie (otisky) = tzv. indikační skici
-
od pol. 19. stol. velký rozvoj písemností: budoucí moderní byrokracie (úřady), rozvoj hospodářství a soukromého podnikání, emancipace českého národního uvědomění, růst spolkové, kulturní a jiné činnosti.
Ad část IV: Vztah archivů k ostatním paměťovým institucím - Archiv – podmínky předávání dokumentů do archivu dány zákonem, dohled na „úřadování“ příslušných veřejnoprávních institucí, kromě archiválií z úřední provenience získává archiv též dokumenty i od soukromých zdrojů
13
- Knihovna – shromažďuje sbírky tisků a literárních rukopisů, nemá vymezen prostor z něhož má nabývat své fondy, knižní materiál je tříděn a katalogizován podle logického encyklopedického systému, přírůstky převážně nákupem - Muzeum – shromažďování, evidování a vystavování předmětů hmotné povahy, převážně trojrozměrných, jde převážně o materiál sbírkového charakteru - Problém archiválií uložených v muzeích, popř. v knihovnách: archiválie do muzeí již od 2. pol. 19. stol. (spíše jako zajímavé jednotliviny než jako organické celky), dlouhá léta městská muzea spojena s městskými archivy apod.: 1959 – dohoda MV a MŠK o spolupráci archivů a muzeí: zásada „dokumenty z úřední činnosti institucí jsou nesporně archivní povahy“ + provedena řad delimitací archiválií (celkově ale dodnes nedokončeno), v archivech evidence původně JAF (dnes NAD) X v muzeích tzv. evidenční systém „CES“, dnes možnost zřízení akreditovaného specializovaného archivu i v muzejní či knihovní instituci (např. Archiv Národní knihovny nebo Archiv Národního muzea). §15, odst. 2 zákona č. 499/2004 Sb. (ve znění zákona č. 243/2010 Sb.):“…archiválie získané akviziční a sbírkovou činností kulturně vědecké instituce se ukládají v této instituci.“ -povinnost kulturně vědeckých institucí vést evidenci archiválií (tzv. Národní archivní dědictví - NAD) podle archivní legislativy: a/instituce vedou základní evidenci svých archiválií, b/v rámci tzv. druhotné evidence poskytují příslušnému státnímu archivu (Národní archiv nebo státní oblastní, resp. zemské archivy podle své působnosti) příslušné údaje + zasílají jim stejnopisy archívních pomůcek c/instituce poskytují ministerstvu vnitra údaje pro ústřední evidenci archiválií.
Profese archiváře Kodex etických zásad pro archiváře – text schválený na mezinárodním archivním kongresu v Pekingu v roce 1996 – viz 10 hlavních okruhů požadavků: 1. Archiváři chrání celistvost dokumentů, o které se starají. Objektivita a nestrannost a. je měřítkem jejich odbornosti 2. A. mají archivní materiál hodnotit, vybírat a uchovávat v jeho historickém, právním a správním kontextu tak, aby dodrželi provenienční princip a zachovali původní souvislosti dokumentů 14
3. A. mají chránit autentičnost dokumentů během archivního zpracování, uchovávání a využití 4. A. mají zajistit trvalou přístupnost a srozumitelnost archiválií 5. A. mají vést záznamy o své práci a mají být schopni ji zdůvodnit 6. A. mají usilovat o co nejširší možný přístup k archiváliím a zajistit nestrannou službu všem uživatelům (viz právo a přístup k informacím jako základní otázka demokracie) 7. A. musí respektovat jak přístupnost dokumentů, tak i ochranu práv všech zúčastněných původců (osob, institucí) 8. A. musí pracovat ve veřejném zájmu, nesmí zneužívat své postavení ve prospěch svůj či jiných osob 9. A. mají usilovat o svou odbornou úroveň 10. A. mají usilovat o uchování a využití světového dokumentárního dědictví ve spolupráci s pracovníky příbuzných oborů.
Archivní vzdělávání: A/ Zahraniční vzory: École des Chartes (Paříž, zal. 1821) – dnes v areálu Sorbonny, studium 3,5 roku (původně 3 roky), přijímáno ročně 20 uchazečů, dnes možno studovat 2 typy zaměření: -„archivář – paleograf“ -„magistr historie a nových technologií“ Pozn.: od roku 1951 spolupracuje s Ředitelstvím francouzských státních archivů na pořádání mezinárodních archivních stáží (cca 3 měsíce studijního pobytu, stipendium fr. vlády) + od roku 2001 3-týdenní specializovaný kurz i pro zahraniční účastníky Ústav pro rakouský dějezpyt (Vídeň, zal. 1854): – po vzoru francouzské École des Chartes, -
měl vychovávat nové archiváře, učitele historie na VŠ, knihovníky, muzejní pracovníky a konzervátory,
-
přijímací řízení: maturita, znalosti, věk do 24 let, absolvování alespoň 1 roku studia historie na VŠ, 15
-
trvání studia – 3 roky (1 rok přípravný kurs + 2 roky hlavní kurs),
-
vyučované předměty: PVH + rakouské a církevní dějiny, právní dějiny a dějiny umění,, jazyky a politický zeměpis,
-
postupně má i české absolventy (Josef Emler, Josef Šusta, Jan Novák, Gustav Friedrich, Kamil Krofta aj.),
-
dnes v Rakousku: všichni odborní archiváři jako zaměstnanci státních archivů musí být kromě doktorátu získaného na filozofické nebo právnické fakultě i absolventy tohoto institutu.
Archivní škola v Marburgu (Německo – Bavorsko, Mnichov, zal. 1821): -
oproti výše uvedeným školám v Paříži a ve Vídni je zaměřen výlučně na odbornou přípravu archivářů,
-
historie školy – 3 etapy: Marburg 1821 – 1904, Berlín 1904 – 1944, Marburg od 1944,
-
v současnosti studium: 2 roky (6 měsíců odborné praktické výuky v archivu + 18 měsíců teoretické přípravy na archivní škole) – pro přípravu vyšších odborných pracovníků (tzv. „odborná VŠ“)
-
pro archiváře bez vyššího odborného vzdělání pořádá škola různé speciální kurzy
B/ České země: -
vliv reforem Marie Terezie = snaha o rozšíření oborů VŠ studia – při právnické fakultě pražské univerzity r. 1746 jmenován 1. profesor pro obor PVH
-
s osobou Fr. Palackého začal rozvoj české historiografie (edice, počátky bádání ve vatikánských archivech apod.) + prof. I. Hlaváček: “Palacký byl otcem a zakladatelem pomocně-vědeckých, zejm. diplomatických studií českých v 19. stol.“
-
snahy ve 2. pol. 19. stol. o založení české archivní školy (po vzoru výše uvedeného rakouského ústavu) – poprvé v souvislosti se založením Českého zemského archivu v roce 1862,
-
realizace až po vzniku ČSR (tj. po roce 1918): vytvoření archivního referátu na Ministerstvu školství a národní osvěty (Kamil Krofta, Josef Borovička – mj. sami absolventi rakouského institutu).
1919: založena Státní archivní škola v Praze (dále jen SAŠ) - 1. ředitelem Gustav Friedrich -
SAŠ od počátku prostorově i personálně úzce svázána s Archivem země České,
16
-
cílem SAŠ nebylo napodobovat francouzský nebo rakouský vzor (viz výše) X orientovat školu na praktické vzdělávání = protiváha studia PVH na univerzitě,
-
studium 3 roky, charakter SAŠ = VŠ X později ze strany ministerstva školství zpochybňováno,
-
podmínka pro přijetí = absolvování VŠ nebo její paralelní studium,
-
vyučované předměty: de facto jako na rakouském institutu (ale ne dějiny umění),
-
vydáváno odborné periodikum „Časopis archivní školy“ (1923 – 1940),
-
od škol. roku 1949/50 studium přeneseno na FF UK = SAŠ fakticky zanikla – aniž byla zrušena nějakou právní normou.
Univerzitní studium archivnictví a PVH: -
od škol. roku 1948/1949 výuka archivnictví na FF v Praze, v Brně a v Bratislavě,
-
po roce 1945 + potom dále i po roce 1989 postupně i na dalších VŠ univerzitního směru (nejprve Masarykova univerzita v Brně, později Olomouc, H. Králové, Ústí n. L., Pardubice, Č. Budějovice)
Současné studium na FF UK v Praze: -
nová koncepce výuky: z 8 na 10 semestrů (5 let)
-
od škol. roku 1998/99 nová forma: bakalářské studium (6 semestrů) = zaměřeno více prakticky
-
od pol. 90. let studium 2-oborové i 1-oborové + denní i kombinované + úzká spolupráce při výuce a praxi s NA (tehdy ještě SÚA)
17
