1
KRONIKA OBCE PETRUŠOVA Sepsána v roce 1961 v Holzgerlingenu panem řídícím učitelem Friedrichem Zlamalem, přeložena p. Irenou Kuncovou.
Z historie obce O založení obce Petrušova není nic bližšího zachováno. Dle zpráv kronikáře Kosma se táhla mezi Čechy a Moravou tak zvaná česko-moravská hranice, prales, který zaujímal celé Hřebečsko až k Litomyšli v Čechách. Zda se na starých kupeckých cestách, které spojovaly Čechy a Moravu, nacházela ojedinělá sídliště, není známo. Jedna taková kupecká cesta - vedla údolím Sázavy / Sázavská kupecká stezka/. Vycházela z údolí Moravy a pokračovala u Třebovic přes třebovický svah do Čech, nebo možná horní cesta, která vycházejíc z Lanškrouna vedla dále přes Petrušov do Mohelnice. Jiná cesta vedla dále jižněji z oblasti Jevíčska do údolí Svitavy a dále přes hraniční les do labského údolí. Četnými nálezy je podloženo, že již v době kamenné byla oblast Hřebečska obydlena. U Rychnova, Kunčiny a u Křenova, ale také obzvláště v Petrušově bylo mnoho nálezů, které pocházely z mladší doby kamenné / před 4 – 5000 lety/. Tak bylo při stavebních pracech v naší obci u domu č. 43 Korkisch nalezena klínovitá kamenná sekera s dřevěným topůrkem, nebo zasazené paroží. Při kopání základů domu č. 18 v roce 1937 v nově založené školní zahradě bylo nalezeno škrabadlo a poškozená kamenná sekera. Nálezy byly odevzdány do Holzmaisterova muzea v Moravské Třebové. Na podnět českého krále započalo mýcení pralesa a osídlování pohraničního lesa kolem roku 1250. Oblast kolem Mohelnice a Svitav nechal osídlovat olomoucký biskup Bruno ze Schaumburku, oblast okolo Moravské Třebové patřila světskému zemskému pánu ve 14. století Rytíři z Riesenburku.
2
Petrušov je prvně zmiňován v roce 1365 pod názvem Peterusdorf, později Petrussendorf. V roce 1408 bylo zrušeno právo úmrtné / obyvatelstvo bylo zbaveno povinnosti předat majetek po úmrtí zpět na panství a mohlo majetek volně dědit /. 1464 je Petrušov naposledy zmíněn mezi obcemi patřícími k Moravskotřebovskému panství, 1548 byla obec ale vykázána /vymazána?/. Jestli obyvatelé obce 1480 zemřeli na mor nebo jestli byla obec v roce 1470 během tažení uherského krále Matyáše Korvína proti husitskému králi Jiřímu z Poděbrad zničena, nebylo možné určit. Ale je pravděpodobná poslední verze, protože mnoho obcí bylo během uherského tažení vypáleno. Ve stejné době také zanikly obce: Jores, Seifern und Chrisan ?
Nové založení obce Petrušova V roce 1708 nechal kníže Johann Adam z Lichtensteinu, tehdejší
majitel
Moravskotřebovského panství nově postavit. Dle koupě, kterou jsem svého času našel v obecním archívu, měla obec až do roku 1720 v celku 34 domů, horní část obce byla založena kolem 1770, domy s čísly přes 51 byly postaveny později. V jednom z roku 1715 pocházejícího prosebního dopisu na tehdejšího majitele ukazují občané na to, že na zpustošeném místě Petrušova před 7 lety postavili malou obec na místě, které bylo 300 let zpustošené a prázdné. Oni si stěžovali, že všechny možné přísliby, které jim byly přislíbeny, nebyly dodržené, ačkoliv byla půda nerovnoměrně rozdělena, museli všichni platit stejné úrok. Tyto „ z boží vůle prosebné žádosti“ však nebyly vrchnosti vyslyšeny. Odkud přišli noví osídlenci, se nedalo v církevních knihách Starého Města dohledat. Každopádně však nepřišli z blízkých obcí, protože se taková příjmení osadníků v těchto bcích nevyskytovala. / Přijmení Deutsch, Schaden, Finger, Leischner, Hahn, Höll, Nebes, Kunz/
3
Počátky školství v obci Velice skromné byly zápisy a doklady v následujících desetiletích. Od roku 1790 darovalo panstvo ročně dva sáhy měkkého palivového dřeva, „protože měla obec řádně přezkoušeného učitele“. V roce 1809 dostává Petrušov stavební dřevo k založení školní budovy a 10. května 1810 je tato budova č. 53 svému účelu předána. Sestává mimo učební třídy také byt učitele, vedle stáj, protože učitel vedle školního kříže, příkopu pro odvod dešťové vody apod. měl také nad domem č. 6 / později obecní dům /školní půdu asi 25 arů, kde si musel na obživu přivydělávat malým zemědělstvím. Učitel Mayer, který byl od roku 1790 na škole obdržel skoro 80letého pomocníka. Zemřel v roce 1854 v domě č. 14. Dceru jeho následníka potkalo neštěstí při práci v kamenolomu /Saubersteinbruch/ , kdy ji zranil uvolněný padající úlomek skály, mrtvou ji odnesli domů v trokách. Říšský zákon o školství z roku 1869 přinesl našemu učiteli lepší životní podmínky a rok 1880 zvětšení třídy na 48 m2 a také zvětšení bytu skrze přestavení stáje a za stájí ležící komory.
Život v obci v 18. století a začátkem 19. století Po té krátké zprávě o životě učitele můžeme soudit, že i ostatní obyvatelé neměli ustláno na růžích. Vedle daní k vrchnosti – větší vlastníci 10, menší 5 guldenů ročně, museli obyvatelé odevzdávat naturálie z ovsa, vajec, slepic, lnu na faru do Starého Města. / Od roku 1784 potom do farnosti Třebařova / K tomu patřila také páce v lese, kácení stromů pro třebovské panství, péče o lesní cesty a možná i robota pro správní statky ve Starém Městě. Kromě toho, museli obyvatelé také tři dny v roce pomáhat při opravě vrchní cesty.
4
Jmenovaná cesta byla důležitým úsekem spojovací cesty mezi Mohelnicí a Lanškrounem a až do doby výstavby železnice Olomouc – Praha v roce 1845 zde vládla pravidelná vozová doprava. Skrze náš starý dědický statek procházela středem tato cesta a tak tím byl důležitou zastávkou pro cizí povozy – statek dvakráte vyhořel – v noci byly oba vjezdy uzavřené, koně byly ustájeni ve stájích a kůlnách, za teplých letních nocí spali povozníci na vozech pod plachtami. Také poškozené podkovy a vyspravení povozů bylo možné v nedaleké kovárně. Jak u Beerhofu / hospoda na vyvýšině za lesem / tak také skrze Neustift / na Třebovické straně / bylo stoupání velké a s jedním párem koní a při plném nákladu nezvladatelné, proto držel dědičný rychtář koně pro výpomocné zapřažení do povozu. Pivo pro výčep si musel sám vyzvednout v třebovském pivovaře a tím měl sníženou daň z 20 guldenů ročně na 10 guldenů. Dědičný rychtář byl zároveň ve funkci starosty, vybíral pro panskou správu daň, uděloval lidem robotu a provozoval s dvěma porotci úřad soudce. Menší přestupky byly potrestány peněžní pokutou, větší prohřešky byly potrestány stáním u pranýře a ranami holí, těžké delikty podléhaly vrchnostenskému úřadu. Vedle obilí byl na polích pěstován len, ten byl za dlouhých zimních večerů zpracováván děvčaty a ženami a tkalci dále zpracován na domácích tkalcovských stavech. Do roku 1850 měl v obci málokdo vlastní povoz, veškerá úroda byla svážená na trakačích přímo z pole. Také hnůj byl takto transportován. Mléko jedné krávy bylo pro vlastní domácí potřebu, až do 19. století bylo praktikováno střídavé tříleté polní hospodářství. Letní a zimní úroda a ve třetím roce leželo pole ladem. V létě se pásl dobytek na lukách, na úhorech nebo v Kravském příkopu. V roce 1808 byla pastviska na „Hutweide“ a v Kravském příkopě rozdělena bývalým původním osadníkům.
5
Hospodářský rozmach ve 2. polovině 19. století Rok 1848 přinesl, díky „osvoboditeli sedláků Hansu Kudlichovi“ osvobození od roboty a od povinných odvodů pro vrchnost. Sedlák se stal majitelem pozemků. S tříletým polním hospodářstvím a pastevectvím se současně také zlepšilo zpracování a hnojení půdy, do obcí přišla petrolejová lampa na místo loučí, pluh na obrábění země, první umělé hnojivo a ruční a žentourová mlátička. Větší výnosy umožnily větší chov dobytka, vyšší produkce mléka dala základ k založení mlékárenského společenství v roce 1897 v Třebařově. Tím získaly domácnosti také více peněz do domu. Ve velkých obytných místnostech bylo slyšet dva tkalcovské stavy. Tkalo se plátno a barchet na výdělek – práci ve mzdě až do I. světové války bylo slyšet zvuky tkalcovských stavů z oken, potom stavy utichly. Práce v pískovcových kamenolomech na Sauberku, na okraji rokle / Passrand / a v Kravském příkopě byly pozastaveny již na přelomu století. V hlubších vrstvách Sauberku se měl ve štolách těžit obzvláště vynikající pískovec, jeho nejlepší kusy měly být prodávány jako“ belgický brusný kámen“. Tak jako naproti ležící straně svahu, v Maletíně, zhotovovali kameníci také tady umělecké monumenty, mlýnské kameny, žlaby na krmení i na vodu. Také kameny na železničním mostě v údolí Sázavy mají být částečně z lomu na Sauberku. V Kravském příkopě / Kühgraben / se kopalo kolem roku 1800 v otevřeném povrchovém dole kamenec. Huť ? / chatrč / byla později stržena a materiál byl použit částečně na stavbu obytného domu č. 56.
6
Krátce před začátkem I. světové války se v obci započalo s důležitou prací – výstavba silnice mezi Petrušovem a Starým Městem. Skrze obec vedla nová silnice skoro stejně jako dřívější stará vozová cesta, která při dešti a při tání byla skoro nepoužitelná.
První světová válka Zpráva o vraždě rakouského následníka trůnu a jeho manželky překvapila obec při hasičském výletě, jedné z tradičních akcí v den Petra a Pavla na lesní mýtině, která se konala naproti domu č. 51 a ke které se vždy scházelo mnoho lidí. Ty na to následující týdny jsme prožili s černým tušením na velké události, až dané ultimátum na Srbsko, všeobecná mobilizace a vyvolání války Srbsku vyvolalo vzpouru. Brzo na to následovala povolání k vojsku a již na podzim byly hlášeny ztráty. Jestliže jsme na začátku doufali, že s moderními zbraněmi bude brzo po válce, tak jsme po těchto zprávách byli velmi zklamáni. Stále více mužů bylo povoláno do vojenské služby, takže 1918 byli doma pouze 17 letí a muži přes 60 let. Ženám zůstala vedle starosti o domácnost, péče o děti ještě houfně starost o obdělání půdy a sklizení úrody, protože jen výjimečně bylo těm, co bojovali na frontě poskytnutá krátká propustka na výsev nebo sklizeň. Některé ženy se v této době naučily orat a další těžké mužské práce. Muži ale nebojovali jen v dalekých stepích Ruska, v Karpatech a na příkrých Alpských skalách proti početnějšímu nepříteli, ale žili také v obavách o životy svých blízkých doma, jejichž život se stále složitěji vyvíjel. Sice se v obcích netrpěl hlad, vždy se našla nějaká skrýš před rekviziční komisí, do mlýna to také nebylo daleko, aby se na černo pomlelo trošku mouky /bez povolení k mletí/ v nočních hodinách.
7
Ale boty, oblečení atd. byly pouze na odběrní poukaz, při tom vyrobeny z náhradních, nekvalitních materiálů, tak že se mohlo jenom výměnou za potraviny něco lepšího a použitelného dostat. Těžce pod tímto trpělo školství. Chyběly sešity, učebnice, ale také péra a inkoust – všechna vojenská korespondence byla psaná tužkou- větší žáci stále více zanedbávali školu z důvodu pomoci na polních pracích. Od října 1917 do dubna 1918 byla školní výuka z důvodu nedostatků učitelů v obci úplně uzavřená. Beznadějná poloha na frontách, válečná únava ovlivňovala i zprávy o zhroucení dunajské monarchie, zprávy se přijímaly s vyrovnaností, při lehkomyslném přihlédnutí a spolehnutí na 14 bodů amerického prezidenta Wilsona o sebeurčení národů. Z 58 domů naší obce narukovalo 61 obyvatel, z toho jich 11 padlo, ostatní se postupně vraceli, poslední v roce 1920 z ruského zajetí. V zahradě domu č. 18 byl dne 29. června 1924 na památku všech padlých odhalen válečný pomník. /Jména viz kronika/
Nový stát Skrze mírovou dohodu v St. Germain byly Sudety bez referenda / hlasování/ přiděleny k novému státu – Česko-slovenské republice. Za tohoto stavu byly také organizovány v německých městech manifestace dne 4. března 1919. Tyto však nic na sebeurčení národů nezměnily, přičemž české vojsko do německých demonstrantů střílelo. Hřebečsko se muselo vyrovnat s tím, že pro Němce tyto hořké následky vznikly na vyjednávacích stolech vítězných států, protože mocnáři v Praze nikdy nebrali vážně, jimi v mírové smlouvě převzaté povinnosti vůči Němcům a jejich slovenským bratřím, splnit.
8
Naše vesnička ale, jejíž obyvatelé se nikdy moc o politiku nestarali, se vrátila do normálních podmínek. Mladší generace, která se během války nenaučila jen zacházet s holemi, ale oproti starší generaci také s otevřenou myslí také na sebe nechala působit všechny pokroky. Jestliže se dříve často Petrušovákům posmívali, že jsou „omezenci“, kteří jen sedí na svém majetku, museli lidé svůj názor nyní důkladně změnit. Domácí tkalcovství během I. světové války sice zaniklo, následkem toho se změnily také životní podmínky. Lidé se vrhli s novými pracovními metodami do zemědělství a věnovali se chovu dobytka. Tam kde se na půdě dříve uživila jedna kráva, tam nyní bylo krav více, 4 až 5 dobře živených dojných krav. Stodoly některý rok ani nepobraly bohatou úrodu a společenstvím nakoupené mlátičky s lisem na slámu a motorovým pohonem museli často mlátit. Těžké jílovité půdy v údolí, ale také lehčí, kamenné půdy na svazích byly obdělávány neuvěřitelnou pílí a tím se také zvedly výnosy. Letní den měl často 16 – 18 pracovních hodin. V letech 1928 /1929 byla mokrá pole a louky odvodněny a tím se také zvedly výnosy. V neděli se rádo diskutovalo se sousedy u sklenice piva o starostech všedního dne, v zimních měsících se scházely ženy ke draní peří nebo s ručními prácemi k „přástkám“ Muži a chlapci občas večer zašli na zkoušku do 1920 založeného pěveckého sboru „Echo“ a když náhodou sbormistr zaspal, hrálo se divadlo. Když v horní hospodě přistavením většího sálu nastala možnost založit v rámci místní skupiny Svazu Němců Severní Moravy divadelní soubor, byl soubor založen a bylo pořízeno jeviště. Vesnická mládež, ale také více ženatých mužů se nezaleklo dlouhé cesty ke zkouškám. Hrálo se 2 – 3 kráte za zimu, většinou to byly lidové hry, a že se hrálo dobře, potvrdila vysoká návštěvnost z přilehlých obcí. Při jednom představení bylo napočítáno obecenstvo ze 14 obcí, někteří měli až dvě hodiny dlouhou cestu na představení. Později byla v obci založena také místní skupina Německého
9
kulturního spolku a vzdělávací výbor organizoval příležitostně přednášky nebo promítali obrázky / diapozitivy /.
Výstavba silnice Přerušené práce na stavbě silnice vlivem I. světové války byly brzo obnovené. Silniční úsek skrze vesnici Petrušov a do Starého Města byl hotov, část od dědičné rychty až po náměstí v Třebařově byla dokončena. Při tom se silnice ale nevedla tak, jak šla stará silnice skrze Neustift, ale silnice udělala oblouk skrz les okolo Seidlova kamenolomu. Mnoho vesničanů se podílelo na silniční výstavbě a mělo tím vedlejší výdělek, ale to nejdůležitější bylo, že Petrušov byl nyní připojen do okresní silniční sítě. Jen škoda, že se Petrušovu kvůli větší vzdálenosti a také místnímu táhlému rozpoložení obce nepodařilo napojení na elektrickou síť, když po válce sousedské obce obdržely elektrické vedení.
Náš dobrovolný hasičský sbor V roce 1935 byla posílena účinnost hasičského sboru zakoupením jedné pojízdné motorové stříkačky vybavené dle nejnovějších požadavků. Před založením dobrovolného požárního sboru v Petrušově to bylo s hašení m požárů v Petrušově velmi špatné, a bylo jen štěstí, že domy nestály těsně vedle sebe, ale měly
od sebe dostatečný odstup. Tak při požáru shořel
většinou jen jeden dům. Podle jednoho starého „hasičského řádu“, který jsem svého času našel v obecní truhle, sestávala dříve výbava hasičů z několika požárních věder, které byly rozestavěny v obci. Při vypuknutí požáru musela být vědra na místo přinesena, zrovna jako žebříky a háky – jejichž počet byl také stanoven. Jak se dalo ještě konstatovat, hořela dědičná
10
rychta /dům č.2 / před přelomem století dvakráte po zasažení bleskem a ztratila při znovu postavení mnoho ze své bývalé svéráznosti. V roce 1894 byl po vzoru z jiných obcí také v Petrušově založen požární sbor a byl vybaven pojízdnou ruční stříkačkou, k tomu potřebnými hadicemi, žebříky a jinými přístroji. Pro požárníky byly pořízeny uniformy a později v blízkosti domu č. 15 byla postavena požární zbrojnice. Pořízení těchto věcí bylo za podpory obce z veřejných prostředků, díky sbírkám mezi obyvateli a z výtěžků hasičských kulturních akcí. Od založení hasičského sboru byly v Petrušově následující požáry: 1911 starý mlýn, který byl později mlynářským společenstvím Petrušova a okolí znovu postaven a který měl za členy, mimo počet několika Petrušováků také obyvatele Třebařova, Koruny, Starého Města, Dětřichova, Maletína , Křížanova a Dlouhé Vsi / u Zábřeha /. V roce 1935 a několik let později vyhořel dům č.44. V červnu 1920 udeřil blesk do 3m vysoké sochy sv. Rochuse, kterou poškodil – socha byla zaplacena od Rochuse Höhla z domu č.29 v roce 1751. V roce 1940 byla na tom samém místě postavena malá kaple sv. Rochuse.
Starosti se stavbou školy Škola se stala v roce 1922 definitivně dvoutřídkou. V tomto roce jsem přišel na školu jako učitel, později jako vedoucí školy a řídící učitel až do roku 1943. Byla to hezká léta, která jsem tu mohl strávit. Otevřenost obyvatel, obecní správa a obecní školní rada pro všechny potřeby školy, ten srdečný vztah, který mě léta s obyvateli také připojených částí Neustiftu a Friedrichstalu / obec Třebařov / spojoval bylo příčinou, že mi obec přirostla k srdci a stala se mým druhým domovem.
11
Ve školním roce 1927 / 1928 navštěvovala část žáků vyšší třídy měšťanskou školu v Třebařově. Ty roky mezitím co jsem byl ve škole zaměstnán, jsem se zabýval s plány přestavby staré školy z roku 1810, ale vše ztroskotalo kvůli nízké finanční možnosti, obec měla velmi malé příjmy. 1923 pronajala obec v domě 23 služební byt a původní obývací místnost ve škole byla opravena na druhou třídu. /Foto školy/
Stavba školy V roce 1935 se podařilo skrze Německý kulturní spolek získat odpovídající a pro obec finančně přijatelný školní projekt a jak obecní rada, tak školní rada, ale hlavně starosta Augustin Habermann se nebáli ani příprav, ani plán uskutečnit. Okresní školní rada povolila dotaci, Kulturní sdružení poskytlo bezúročnou půjčku 10 000 Kč, také česká kolonizační společnost, která spravovala bývalé Liechtensteinské lesy v Petrušově, se po rozhovorech se starostou uvolila dodat bezplatně dřevo na stavbu. Tak v roce 1936 mohl stavitel Swatek z Moravské Třebové zahájit stavbu. S pomocí bezplatných pracovních hodin, pomocí povozních bezplatných služeb vesničanů byly náklady na stavbu sníženy, hrubá stavba byla dokončena ještě téhož roku a v následujícím roku byla stavba dokončena. 29. června 1937 následovalo, ve spojení se školní oslavou, vysvěcení školní budovy farářem Emilem Gehrem, pocházejícím z obce. Budova v hodnotě 165 000 korun měla v přízemí dvě velké třídy, jeden kabinet, školní kuchyni a v přístavku záchody. V prvním poschodí se nacházel služební byt ředitele školy.
12
Státní politika a národnostní menšina, populační politik Při popisu obce jsem se zmínil, že v Petrušově v roce 1910 žilo 293 obyvatel, v roce 1938 již jen 252. V tomto krátkém období poměrně významný úbytek obyvatel. Jak tento extrémní úbytek vznikl, jsem se ptal již tehdy. Nevznikl jen malou porodností v jednotlivých rodinách – v obci bylo stále dosti rodin bohatých na děti – ale víceméně plánováním pražských mocnářů dlouhodobě, pomalu, ale jistě němectví v Sudetech vyhubit. K tomu daly malé, zemědělské obce jako Petrušov příznivé podmínky. K dosažení tohoto cíle se tlumilo německé hospodářství, průmysl, obchod, řemeslná výroba a omezovaly se životní podmínky německého obyvatelstva, tak daleko jen aby se dařilo zachovat náznak demokracie pro zahraničí. Tak měli Petrušováci při náročné práci a při úspoře v jednotlivých hospodářstvích jen velmi malé příjmy, pro dorůstající mládež bylo jen málo možností pro založení vlastní domácnosti. Stávalo se houfně, že mladí sňatku schopní lidé zůstávali v domácnostech svých rodičů, protože situace dvě domácnosti neumožnila a ostatní dorůstající sourozenci nemohli být zajištěni. Žádný div, že počet domů bez školáků a malých dětí stále rostl, počet školní mládeže od 80 v roce 1922 klesl v roce 1938 na 62. Kam ale měl tento vývoj vést, když obce, které měly dříve nadbytek dětí a doplňovaly tak města s malým počtem dětí, samotné nyní měly nedostatek mládeže. K tomu přišel český školní boj o německé děti. Staré Město, Krasíkov, Dolní Hynčina měly české, menšinové školy, které byly navštěvovány třemi až čtyřmi dětmi českých četníků, železničářů a daleko větším počtem německých dětí listonošů, zaměstnanců drah apod., kteří byli nuceni své děti posílat do české školy, jinak by byli přemístěni do českého vnitrozemí, kde neměli dosti znalostí úředního jazyka a byli by ze zaměstnání propuštěni. Odměna následovala formou volného místa, přidělením šatstva, bot a školních potřeb pro děti, které na menšinovou školu chodily. Překlad od str. 19 bude p.Irenou Kuncovou dokončen v září 2016.
