MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA ÚSTAV EVROPSKÉ ETNOLOGIE
Martin Novotný
KONSTRUKCE NOSNÝCH STĚN POMORAVSKO-PANONSKÉHO TYPU LIDOVÉHO DOMU. S DŮRAZEM NA HLINĚNÉ STAVITELSTVÍ REGIONU HANÉ. DISERTAČNÍ PRÁCE
Vedoucí práce: PhDr. Miroslav Válka, Ph.D. BRNO 2012
Prohlašuji, že jsem disertační práci vypracoval samostatně a s využitím citovaných pramenů a literatury. ......................................................... Podpis autora práce
Děkuji PhDr. Miroslavu Válkovi, Ph.D. za pečlivé vedení při zpracování disertační práce. Poděkování za vstřícnost rovněž starostům jednotlivých obcí, ve kterých byl terénní zejména pak paní Aleně Wagnerové z Tištína. Zvláštní dík řadu názorných ilustrací, jež pomoh l y porozumět složit ým typů hliněných konstrukcí .
a odbornou pomoc a spolupráci patří výzkum prováděn ; pa tří mému otci za jevům u některých
OBSAH ÚVOD
1
1.0 DOSAVADNÍ STAV ZKOUMANÉ PROBLEMATIKY A ZVOLENÉ METODY VÝZKUMU
5
2.0 HANÁCKÝ DŮM JAKO REGIONÁLNÍ VARIANTA POMORAVSKO PANONSKÉHO TYPU LIDOVÉHO DOMU 3.0
ARCHEOLOGICKÉ
DOKLADY
O
9 POUŽÍVÁNÍ
HLÍNY
JAKO
STAVEBNÍHO MATERIÁLU NA MORAVĚ A ŠIRŠÍ STŘEDOEVROPSKÉ SOUVISLOSTI
11
4.0 HLOUBENÉ KONSTRUKCE NA ÚZEMÍ STŘEDNÍ MORAVY
20
5.0 DŘEVO V KONSTRUKCI STĚN HANÁCKÝCH STAVEB
26
5.1 Relikt y archaických konstrukčních řešení pracujících se dřevem v regionu Hané
26
5.2 Historické okolnosti ústupu dřevěných staveb
30
6.0 HLINĚNÉ STAVITELSTVÍ NA HANÉ
34
6.1 Technologie stavění z nepálené hlíny a tradice zdění z válků
34
6.2 Války v oblasti Hané – použití a terminologie
38
6.3 Nahodilá podoba stavebních částí (dvě možná konstrukční řešení) – vzájemná souvislost s technikami nabíjení a vrstvení hliněných stěn
42
6.4 Opus spicatum a problematika klasovitě kladeného zdiva
48
6.5 Princip klasovitě kladeného zdiva – vazba na lícní straně stěny
52
6.6 Technologie klasovitého zdiva na Ha né – vazba tří válků
55
6.7 Konstrukce nároží klasovitě kladených stěn
59
7.0 DALŠÍ VARIANTA VÁLKOVÉ TECHNIKY MIMO OBLAST HANÉ A ŠIRŠÍ
SOUVISLOSTI
V KONSTRUKCÍCH STĚN
POUŽITÍ
AMORFNÍCH
KUSŮ
HLÍNY 60
8.0 BUDOVÁNÍ HLINĚNÝCH STĚN NA HANÉ ZE SUŠENÉHO STAVIVA
62
9.0 TERMINOLOGICKÝ SLOVNÍK K HLINĚNÝM VÁLKŮM
64
10.0
DŘEVĚNÉ
STABILIZAČNÍ
PRVKY
U
HLINĚNÝCH
STAVEB
V OBLASTI HANÉ
65
10.1 Konkrétní doklady z terénu
67
11.0 HLINÍKY, PŘÍPRAVA MATERIÁLU A VÝROBA STAVIVA
69
11.1 Těžba hlíny a její zpracování
72
11.2 Údržba hliněných objektů
79
11.3 Profesní skupiny
81
12.0 POUŽITÍ KAMENE V LIDOVÉM STAVITELSTVÍ NA HANÉ
82
13.0 MOŽNOSTI UCHOV ÁNÍ TRADIČNÍ HLINĚNÉ ARCHITEKTURY. DOPORUČENÍ PRO DALŠÍ POSTUP A PROBÍHAJÍCÍ VÝZKUM
89
ZÁVĚREČNÁ SHRNUTÍ
96
SUMMARY
100
LITERATURA
103
PRAMENY
111
INTERNETOVÉ ZDROJE
112
SEZNAM RESPONDENT Ů
112
ZKRATKY
112
OBRAZOVÁ PŘÍLOHA
Úvod Předkládaná disertační práce je výsledkem mé několikaleté výzkumné činnosti v oblasti Hané. Zaměřena je na problematiku tradičního stavitelství jako důležité součásti hmotné lidové kultury. Podrobně je v textu anal yzována jen jedna z jeho četných podoblastí – používaný stavební materiál a z něho vycházející způsoby řešení konstrukce stěn s důrazem na hliněné stavitelství. Snažil jsem se vysledovat starší vrstvu hliněnýc h staveb na střední Moravě a dát ji do širších souvislostí s obdobnými archaickými kulturními prvky, uplatňovanými v některých lokalitách v oblasti panonského t ypu hliněného domu ještě do nedávné minulosti. Celkovým pojetím se tato práce poněkud liší od m ých tematick y zaměřených výzkumů z předchozích let. Tehdy jsem pozornost věnoval etnografické a sídelně -geografické problematice v kontextu s výraznou proměnou hanáckých obcí, ke které došlo v důsledku ničivé povodně v roce 1997 (Troubky). Zabýval jsem se také dopady masové výstavb y panelákových sídlišť na venkovskou zástavbu v 80. letech minulého století (Přerov Předmostí). Primárně jsem sledoval jevy, jako je půdorys vesnice a jeho urbanistický vývoj, proměna usedlosti v důsledku historických změn apod. Důvodem, proč jsem nově zvolil jako téma pro diserta ci konstrukce především hliněných staveb, byla absence souborné etnografické práce, která by se tímto problémem komplexně zabývala. V důsledku úzce zaměřeného studia se mi podařilo shromáždit velké množst ví materiálu jako podkladu pro široké srovnávací
studium.
Důležitost
takto zaměřeného výzkumu tkví
především ve zrychlujícím se tempu úbytku tradičních venkovských staveb. Během vlastních terénních výzkumů jsem si ověřil, že objekt y z hlíny stavěné archaickými konstrukčními postupy se dají v důsledku překotných změn dohledat stále obtížněji. Mou snahou bylo zejména rozšířit bádání o hliněném stavitelství na střední Moravě a získané poznatky konfrontovat s obdobnými kulturními projevy i v sousedních regionech. Při výzkumu jsem zaměřil svoji pozornost především na oblast centrální Hané, s lokací hanáckého domu na Olomoucku,
1
Prostějovsku, Přerovsku, Kroměřížsku a Vyškovsku. 1 Některé informace o stavebních projevech a okolnostech vzniku hliněných staveb jsem čerpal i z okrajových oblastí regionu (Horní Haná, Záhoří).
Z hlediska t ypologie
lidového domu se totiž nelze jenom ztotožnit s konstatováním o hlíně jako jednom ze základních stavebních materiálů, ale je zapotřebí i podrobně rozkrýt pestrou škálu va riant konstrukčních a technologických postupů uplatňovaných u hliněných staveb. Právě některé původní stavební techniky mají zjevně pradávný základ a představují důležité prvky ve vývoji lidového stavitelství nejen na našem území. 2 Mohou být v jistém sm ysl u považovány za spojovací článek přetrvávající od pravěku až do 20. století. Naléhavost výzkumu
této
problematiky
podtrhuje
zejména
nedostatečná
ochrana
existujících lidových staveb. Je totiž zřejmě otázkou několika málo (možná dvou) desetiletí, kdy většina objektů, jež tvoří důležit ý doklad stavitelského umění venkovského obyvatelstva, beze stopy zmizí. 3 Při pátrání po zanikl ých archaických stavebních technikách jsem zaměřil
svoji
pozornost
hlavně
na
objekt y
hospodářského
charakteru,
především na stodoly. V důsledku razantní proměny hanáckého venkova v polovině minulého století ztratil y t yto stavby svou původní funkci, což korespondovalo se zánikem rolnické usedlosti jako samostatné ekonomické a hospodářské jednotky. Tento t yp budov byl navíc specifický v tom, že většinou nedocházelo k jejich adaptacím (jako například u obytných staveb). U stodol se z těchto důvodů jeví původní konstrukce jak o nejprůkaznější, neboť se mnohdy jedná o samostatně stojící objekt y, často ještě s režným zdivem. Stavby, jejichž stěny jsem měl možnost zkoumat, vznikl y většinou asi v průběhu 19. století. Nejmladší budovy pak byl y postaveny až v první třetině 1
Pro Josefa Kšíra byly určujícími faktory k vymezení oblasti s výskytem hanáckého lidového domu orientace obytné části a typ plužiny. Srov.: Kšír, J.: Lidové stavebnictví na Hané. ČE 4, 1956, s. 360 – 363. Václav Frolec i Josef Vařeka brali v potaz i další faktory, jež byly charakteristické pro tzv. starší a mladší vrstvu hanáckého domu. Viz Frolec, V. – Vařeka, J.: Lidová architektura. Encyklopedie. Praha 20072, s. 75 – 76. Dále srov. i Vařeka, J.: Haná jako národopisná oblast (z hlediska pozdně středověkých a raně novověkých prvků lidového stavitelství). In: Lidová kultura na Hané. Olomouc 1993, s. 83 – 88. Podrobnější vymezení Hané včetně jejích podoblastí a na základě více faktorů srov. Jeřábek, R.: Morava a Slezsko – etnický a etnografický obraz. In: Bahenský, F. – Woitsch, J. (eds.): Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska IV. Etnický a etnografický obraz Čech, Moravy a Slezska (1500 – 1900). Národopisné oblasti, kulturní areály, etnické a etnografické skupiny. Praha 2004, s. 47 – 49. 2 Srov. Frolec, V.: Směry a metody v evropském bádání o lidovém stavitelství. NVČ 5 – 6, 1970 – 1971, s. 148. 3 Naštěstí se nenaplnila prognóza Jiřího Langra z roku 1970, který při tehdejší masové přestavbě našeho venkova předpovídal, že do deseti let nezůstane zachován jediný prvek tradičního lidového stavitelství. Srov. Langer, J.: Muzeum v přírodě jako forma tezaurace památek lidového stavitelství. NA 7, 1970, s. 179.
2
minulého století. Jedná se tedy o poměrně mladý recentní materiál , ovšem řada objektů je ve špatném technickém stavu . Oproti dřívějším badatelům jsem tak měl jedinou „ výhodu“ v tom, že jsem mohl u rozpadajících se staveb v některých případech detailně prozkoumat skladbu zdí. Značnou pozornost jsem věnoval objektům z hliněných válků, jež ve svém celku představují unikátn í konstrukční řešení přesahující kontext středoevropského hliněného stavitelství. Jednotlivé vari anty této techniky byl y na Hané uplatněny jednak u stodol, jednak v konstrukcích některých obytných objektů, samostatně stojících špýcharů, nebo u ohradního zd iva. Disertační práce je členěn a do 13 hlavních kapitol. Úvodní pasáž konfrontuje
archeologické
doklady
hliněných
staveb,
prehistorické
i
historické povahy, jež pocházejí z území Moravy nebo sousedních regionů, a dává je do souvislostí s etnografickými analogiemi. I tento nepočetný archeologický materiál, jehož částečnou absenci lze vysvětlit působením klimatických poměrů, ukazuje na fakt, že přinejmenším od středověku hrála hlína v této oblasti roli významné konstru kční hmot y i v případě nosného zdiva. Důležitějším stavivem, s mnohem větším zastoupením než hlína, bylo na střední Moravě minimálně ještě v raném novověku dřevo. V textu další kapitol y jsou proto jednak přiblíženy základní způsoby použití tohoto materiálu ve venkovském stavitelství sledované ho regionu, jednak na základě anal ýz y literárních pramenů doložen i jeho rapidní úbytek v dů sledku válečných operací v polovině 17. století. Následuje
rozsáhlá
stať
o
hliněném
stavitelství
na
Hané.
Celá
problematika je nejprve vsazena do kontextu stavitelské tradice v oblasti středního Podunají a podrobně jsou anal yzovány jednotlivé stavební způsoby. Zejména se jedná o starší vrstvu místního hliněného stavitelství – na Hané do současné doby dosud nepopsané vrstvení stěn (obdoba vykládání z oblasti jižního Slovenska) a několik způsobů staveb z válků. Jednotlivé techniky jsou detailně rozebrány i s hledáním analogií v jiných regionech. Při výkladu je postupováno od r elativně nejjednodušších způsobů , které jsou chápány jako starší variant y, k vyspěl ým formám válkových staveb , tj. až po hliněné stavby 3
z přesně formovaného staviva. Dále jsou samostatně rozebrány podpůrné dřevěné konstrukce u hliněných staveb jako důležitá souč ást tohoto t ypu architektury. V této kapitole přibližuji principy ztužování stěn i jejich specifika u recentních dokladů ze střední Moravy a zároveň popisuji jejich historické a geografické souvislosti. Další pasáž je věnována těžbě hlíny a jejímu zpracování do stavební ch prvků. Nastíněn je také provoz v hlinících, sociální status cihlářů nebo specifické profesní skupiny stavitelů hliněných objektů – válkařů. Unikátní materiál představují rovněž doklady o prováděné periodické údržbě staveb v rámci rolnické usedlosti i specifické úkony při opravě některých t ypů hliněných konstrukcí (stěn a podlah). V kontextu použit ých stavebních materiálů u hanáckých lidových staveb bylo nutné se alespoň rámc ově zmínit také o použití kamene v kons trukcích venkovských usedlostí. Schematicky je přiblížena geologická stavba podloží i použité druhy hornin v jednotlivých částech regionu. Na závěr disertace shrnuji několik základních premis t ýkajících se navrhovaného alternativního výzkumu hliněného stavitelství v rámci studia etnologie. Pro obnovu a uchování pestré škál y zanikl ých konstrukčních řešení se u tohoto t ypu staveb jeví nezbytným provedení některých zásadních opatření. Proto jsem na několika posledních stranách nastínil směr možného vývoje, kterým by se výzkum mohl ubírat – a to jako stavební experiment postavený na vědeckém základě. Problematika hliněných staveb by by la řešena v kontextu aplikované neboli experimentální etnologie.
4
1.0 Dosavadní stav zkoumané problematiky a zvolené meto dy výzkumu Otázka hliněných staveb a podrobné zkoumání jejich konstrukčních řešení dosud zůstávala v naší národopisné literatuře ve svém celku poněkud stranou. I když se b ěhem 20. století tato problematika stala předmětem zájmu odborníků několika vědních oborů (zejména etnografů a architektů), byla dosud zpracována jen v rám ci nějakého většího celku, například ve velkých s yntetických dílech. S ystematický popis jednotlivých stavebních techni k, podpořený náležit ým výzkumem, nebyl zatím učiněn nejen ve sledovaném území,
ale
ani
v okolních
regionech
s
výskytem
hliněného
domu.
Problematikou se zabýval například Václav Frolec v monografii o Lidové architektuře 4 nebo
Václav
Mencl. 5 Další
statě
s touto
tematikou
jsou
roztroušeny v publikacích zabývající ch se lidovou kulturou jednotlivých regionů. Hliněné stavby pojaté do velkých t ypologických areálů , z nichž je pro tuto práci důležitá oblast středního Podunají, kam stavební projevy na Hané bezesporu náleží, byly součástí široce zaměřené práce V. Frolce. 6 Tento autor se snažil postihnout základní znaky domové t ypologie v komplexním pojetí. Je ovšem zcela přirozené, že některé prvky takto široce zaměřeného bádání nemohl y pokrýt všechny oblasti . Hanácké hliněné stavitelství našlo své místo už na sklonku 19. století ve statích Vítězslava Houdka 7 nebo Vlasty Havelkové. 8 Touto problematikou se pak ve svých obsáhl ých studiích podrobněji zabýval také Václav Burian 9 a především
Josef
Kšír. 10
Velké
množství
neuspořádaných
a
dosud
nepublikovaných písemností z pozůstalosti posledně jmenovaného autora jsem
4
Frolec, V.: Lidová architektura na Moravě a ve Slezsku. Brno 1974. Mencl, V.: Lidová architektura v Československu. Praha 1980. 6 Frolec, V.: Kulturní společenství a interetnické vztahy v lidovém stavitelství v Podunají. Praha 1970. 7 Houdek, V.: Hanácký grunt. ČL 2, 1893, s. 140 – 152, 382 – 391. 8 Havelková, V.: Hanácký grunt. In: Klusáček, K. a kol. (eds.): Národopisná výstava českoslovanská v Praze 1895. Praha 1895, s. 111 – 113. 9 Burian, V.: Vesnická sídla a lidové stavby na Vyškovsku. ČE 8, 1960, s. 21 – 68. 10 Kšír, J.: Lidové stavebnictví, c. d. ČE 4, 1956, s. 325 – 366. Kšír, J.: Lidové stavitelství na Hané. ČE 6, 1958, s. 237 – 269; 9 1961, s. 135 – 176, 222 – 256. Kšír, J.: Lidové stavitelství na území Horní Hané. Šumperk 1968. 5
5
měl možnost studovat ve Státním okresním archivu v Olomouci. 11 Kšír spíše v útržcích
přibližuje
charakterizoval y
variant y
hliněné
války
starších a
forem
specifika
hliněný ch
jednotlivých
staveb,
jež
konstrukčních
postupů. Při studiu venkovských staveb přitom vycházel nejen ze svých terénních výzkumů , ale i z korespondence se spolupracovníky. Ně které analogie ke Kšírem zjištěným závěrům bylo možné nově srovnat s materiálem badatelů i z jiných regionů a potvrdit tak jejich správnost. Jiné pozna tky jsem naopak doplnil a upřesnil o nová zjištění. Přínosné byl y rovněž informace získané z dobových prací regionálních autorů a venkovských písmáků, kteří popisovali stavební činnost na hanác kém venkově. Ze starších autorů je třeba zmínit například Františka Skopalíka ze Záhlinic 12 nebo Melichara Chytila z Nákla. 13 Jedinečný materiál, který široce reflektuje život na hanácké vesnici na počátku 20. století , představují rozsáhlé třísvazkové paměti Emila Páleníka z Polkovic u Kojetína. 14 Svou kroniku, která má dohromady okolo 1800 stran, psal retrospektivně v 50. a 6 0. letech minulého století . Nechybí zde ani důležité údaje ke hliněným stavbám v tomto regionu. Jedn ak jsou zde popsány o kolnosti jejich vzniku, jednak problematika náročné údržby. Text kroniky je doplněn řadou ilustrací, jež jsou důležit ými ikonografickými prameny k jednotlivým oblastem lidové kultury na střední Moravě. Při shromažďov ání materiálů jsem prostudoval i další pramen y umístěné ve státních okresních archivech v Přerově, Prostějově, Olomouci a Kroměříži, v Moravském zemském archivu v Brně a Zemském archivu v Opavě . Pokud se sleduje problematika lidov ých staveb na Hané, je nezbytné při komparativním studiu vycházet i z prací zmiňujících obdobnou stavební činnost v okolních etnografických regionech a sousedních zemích. Cenným srovnávacím materiálem byl y při zpracování mé disertační práce studie slovenských badatelů, zejména pak t y, jež vzni kl y především v 50. až 70. 11
SOkA Olomouc. M 8-55. Kšír, Josef, Ing. Součástí těchto důležitých pramenů je i Kšírova fotografická pozůstalost, jež údajně čítá na 15 až 20 tisíc kusů negativů a snímků. Ta dosud není zpracována a je tudíž nepřístupná. Během mého studia mi bohužel nebylo ani po několika žádostech umožněno se s tímto materiálem seznámit. 12 Skopalík, F.: Památky obce Záhlinic. II. Část topografická. Brno 1885. 13 Chytil, M.: „Sruby“ – „Žudry“. SA 3, 1904, s. 22 – 27. 14 Páleník, E.: Z mých pamětí I. [b. d.]; II. [ b. d.]; III. [b. d.]. V majetku rodiny Páleníkových v Polkovicích.
6
letech minulého století. Tito autoři měli výhodu v tom, že v některých částech jižního Slovenska bylo v době jejich výzkumů v terénu značné množství recentního materiálu a v případě některých archaických technik ještě žili i respondenti, kteří měli jejich používání v živé paměti. Na tomto místě je nutné připomenout rozsáhlé statě Jána Mjartana, 15 Štefana Mruškoviče 16 a Soni Švecové. 17 Ze starších českých badatelů to byli například Josef Vydra 18 a Antonín Václavík. 19 Z mladších autorů pojal tradiční hliněné stavitelství na Slovensku do své práce i architekt Peter Suske. 20 V posledních letech se hlině ným stavitelstvím, mimo jiné i v oblasti Hané, zabývalo několik autorů. Z řad etnografů to b yla Věra Kovářů, jež je mimo jiné tvůrcem scénáře a doprovodné publikace k videodokumentu Hliněný dům, který bude dále v textu podrobněji rozebrán. 21 Za zmínku stojí rovněž sborník, jehož redaktorkou byla Vladislava Bělíková. 22 Z architektů se tomuto tématu věnovala Zuzana S yrová 23 a Ivana Žabičková, 24 které jsou v práci také citovány. Posledně jmenovaná autorka zohledňuje především ekologické aspekt y hliněného domu a uplatnění tohoto materiálu v současné architektuře. Ze zahraničních autorů, kteří pojali tradiční hliněné s tavitelství na našem území (i v oblasti Hané) do své práce, zaslouží pozornost především německý architekt Jochen Georg Güntzel 25 a Paul Oliver. 26
15
Mjartan, J.: Posledné sochové domy na južnom Slovensku. In: Mjartan, J. (red.): Ľudové staviteľstvo a bývanie na Slovensku. Sborník štúdií. Bratislava 1958, s. 89 – 140. Mjartan, J.: Príspevok k štúdiu ľudového staviteľstva a bývania v okrese Vráble. SN 6, 1958, s. 469 – 498. Mjartan, J.: Novšie príspevky k výskumu juhoslovenského domu. SN 8, 1960, s. 400 – 430. Mjartan, J.: Váľkový dom v Kútnikoch na Žitnom ostrove. ZSNM 64, Etnografia 11, 1970, s. 93 – 104. Mjartan, J.: Die volkstümliche Baukunst. In: Horváthová, E. – Urbancová, V. (eds.): Die slowakishe Volkskultur. Die materielle und geistliche Kultur. Bratislava 1972, s. 125 – 159. 16 Mruškovič, Š.: Stavebné tradície v ľudovej kultúre Záhoria vo vzťahu k súsednym etnickým oblastiam. (Stavebný materiál a techniky jeho použitia). ZSNM 69, Etnografia 16, 1975, s. 20 – 84. 17 Švecová, S.: Stavby s prístennými stľpmi na západnom Slovensku. SN 8, 1960, s. 468 – 493. 18 Vydra, J.: Ľudová architektúra na Slovensku. Bratislava 1958. 19 Václavík, A.: Podunajská dedina v Československu. Bratislava 1925. 20 Suske, P.: Hlinené domy novej generácie. Bratislava 1991. 21 Kovářů, V.: Hliněný dům (doprovodná publikace ke stejnojmenné videokazetě). Lidová řemesla a lidová umělecká výroba v České republice. II. řada – díl II. Technologie lidového stavitelství. Strážnice 2003. 22 Bělíková, V. (red.): Lidová kultura na Hané. Proměny hanácké vesnice. Sborník příspěvků z IX. odborné konference v Kroměříži. Kroměříž 2001. 23 Syrová, Z.: Historické konstrukce z nepálené hlíny v ČR. In: Jíly v tradičním stavitelství. Praha 2001, s. 20 – 34. 24 Žabičková, I.: Hliněné stavby. Brno 2002. 25 Güntzel, J. G.: Zur Geschichte des Lehmbaus in Deutschland. Staufen 1988.
7
Předkládaná disertace byla vypracována jako příklad anal ytické práce, v níž je s ystematické studium zaměřené pouze na jeden problém, ale v širším kontextu. Po stránce metodiky jsem postupoval v intencích současného historického
pojetí
studia
lidových
staveb.
Rozdíl
op roti
některým
předchozím badatelům byl v tom, že jsem primárně zaměřil svoji pozornost na jeden
prvek
ze
širokého
spektra
lidového
stavitelství.
K vyhodnocení
recentních stavebních projevů z ískaných v terénu jsem použil komparace se staršími
archivními,
archeologickými
literárním i
doklady.
a
Pozornost
ikonografickými
prameny
byla
i
věnována
či
získanému
filologickému materiálu. Provedl jsem sémantickou anal ýzu terminologie a sledoval její významové posuny v čase. To mi umožnil o částečně anal yzovat složité jevy, jako jsou vzájemné souvislosti jednotlivých stavebních technik použit ých
u
hliněných
budov
nebo
otázky jejich
geneze.
K propojení
prehistorického materiálu s recentními doklady mi sloužil y i prameny historické archeologie. 27 Během výzkumu jsem prováděl důkladnou heuristiku psaného materiálu i archivních dokladů ze široké geografické oblasti, což bylo i podkladem pro interpretaci nasbíraných dat. Dílčí studie, které jsem průběžně publikov al v odborných periodicích, byl y pak v disertační práci dále rozvíjeny. 28 Nezbytnou metodou při zkoumání hliněných stav eb a jejich konstrukc í byl terénní výzkum, při kterém jsem svou pozornost zaměřit převážně na stodol y, jak o tom byla zmínka v úvodu. Objekt y byl y ve vybraných vesnicích nejprve vytipovány na základě starých katastrálních map a leteckých snímků dostupných na internetu. Vybrané stavby byl y pak dokumento vány kresebně, fotograficky a v některých případech byla použita pro zachycení unikátního materiálu i kamera. Tak tomu bylo například v Tištíně (okr. Prostějov) u 26
Oliver, P. (ed.): Encyclopedia of vernacular architecture of the world. Cambridge, New York, Melbourne 1997. 27 V textu dále rozebrané výsledky archeologických výzkumů především ze Starého Města, Rýmařova a Bystřece. 28 Novotný, M.: „Chalópka, jaké neni na Hané.“ K podzemnímu obydlí kosteleckého domkáře. NV 1–2, 2010, s. 7 – 17. Novotný, M.: Tradice staveb z hliněných válků na Hané. In: Křížová, A. (ed.): Archaické jevy tradiční kultury na Moravě. Brno 2011, s. 28 – 42. Novotný, M.: K problematice vesnického domu na Hané. In: Měřínský, Z. – Klápště, J. (eds.): Moravskoslezská škola doktorských studií. Seminář 2. Brno 2011, s. 117 – 123. Novotný, M.: Hlína v konstrukcích panonského typu domu. NR 4, 2011, s. 298 – 303. Novotný, M.: Hlína jako stavební materiál. Na příkladu středomoravské Hané. NR 2, 2012, s. 124 – 131. Novotný, M.: Archaické konstrukční technologie na Hané. V tisku.
8
stodol y, která náležela k čp. 13. Při výzkumu js em použil pro etnologii poněkud
netradiční
odsouzeného
metodu,
k demolici,
když
jsem
postupně
zbytky
rozebral
a
zdiva
důkladně
tohoto
objektu,
zdokumentoval.
V tomto případě se jednal o o jediný prostředek k anal ýze zcela výjimečné stavební techniky.
2.0
Hanácký
dům
jako
regionální
varianta
pomoravsko-
panonského typu lidového domu Území
karpatské
kotl iny
a
přilehl ých
oblastí
bylo
v
minulosti
charakteristické analogickým t ypem lidového domu, který je v odborné terminologii
obecně
označován
jako
podunajský
nebo
panonský. 29
Z geografického hlediska sem náleží projevy stavební činnosti v širším pásmu dolního a středního Podunají, včetně území jižní, jihovýchodní a střední Moravy. Pod pojem dům je v tomto pojetí možno zahrnout soubor jevů, jimiž se charakterizuje stavební činno st na určitém teritoriu, v tomto případě na území zahrnujícím etnografický region Haná. Pod slovním spojením soubor jevů jsou zahrnut y základní znaky, které spoluvytvářejí domovou t ypologii lidového domu. Hlavní m tématem této práce je jedno z výchozích kritérií klasifikace – použitý stavební materiál a s ním souvisejícími způsoby řešení konstrukce stěn. Důraz je přitom kladen na postupy v minulosti uplatňované při stavbě venkovských objektů. Důkladná anal ýza převážně již zanikl ých technologií
má
mimo
jiné
napomoci
při
určení
jejich
vzájemných
souvislostí. 30 29
Objevuje se též označení podunajský hliněný dům. Jak již název napovídá, jednalo se o stavby, u nichž podstatnou část nosné konstrukce stěn tvořil hliněný materiál a z něho vycházející techniky zpracování. Zástupce nížinného a rovinného typu domu, se vztahem k oblasti středního Podunají, je na území Moravy souhrnně označován jako pomoravsko – panonský typ; respektive lze použít slovní spojení – oblast výskytu podunajského nebo panonského domu na našem území. Dále v textu je respektována tato terminologie, jednotlivé výrazy jsou brány jako synonyma. 30 Do současné doby neproběhlo komplexní srovnávací studium, které by se podrobněji zabývalo jednotlivými stavebními postupy. Po této stránce by mohlo hrát významnou roli mimo jiné využití etnokartografické metody, jejímž výsledkem by byl aktualizovaný a komentovaný mapový materiál s podrobným vysvětlením jednotlivých jevů. Přehledné zobrazení o použitých stavivech přinesl V. Mencl: Lidová architektura, c. d., s. 563, 565 a 570. Podrobnější kartografické znázornění s vyznačením (lokací) hliněných staveb na Moravě, ale bez bližší specifikace, sestavil V. Frolec: Lidová architektura, c. d., s. 40 a 41. Na jihozápadním Slovensku publikoval mapové podklady k hliněným stavbám se zaznačením jednotlivých technik P. Horváth. Jedná se o kartografické
9
Geograficky lze
vycházet
ze
staršího
pojetí
takzvaných
velkých
typologických skupin, v tomto případě nížinného domu ve staré sídelní oblasti, které jako jeden z prvních apliko val architekt V. Mencl 31 a nově na základě archeologického materiálu specifikoval archeolog Pavel Vařeka. 32 Oblast středního Podunají byla charakteristická převahou hlíny v konstrukcích stěn venkovských staveb, zejména obytných objektů. Dodnes zůstává otevřenou otázkou původ i doba vzniku j ednotlivých stavebních technik; názory badatelů se v tomto směru značně r ozcházejí. Konkrétní nález y, případně náznaky konstrukčních řešení pracujících s nepálenou hlínou, jsou ze sledované oblasti známé již od počátku mladší doby kamenné. Znalost těchto technik bývá dávána do souvislostí právě s šířením neolitu z Předního Východu a podle archeoložky Zuzany Sklená řové se jedná o součást kulturního dědictví, které si migrující kolonisté nesli s sebou. 33 V některých oblastech, především v maďarském Podunají a Potisí, se dá vysledovat kontinuita archaických stavebních postupů v hliněném stavitelství, a to až do nedávné minulosti, což naznačuje tradici přetrvávající řadu staletí. Avšak na územích ležících severněji, mimo jiné i na střední Moravě, se používání hlíny jako staviva v dominantní míře pravděpodobně ujalo až mnohem později, v raně novověkém období. 34 Převaha hliněných hospodářských budov, zejména stodol, je v mnoha obcích v centrální oblasti Hané doložena teprve v první třetině 19. století. 35 Pro podložení tezí o stáří a vzájemných souvislostech jednotlivých konstrukčních technik, včetně kombinace s jinými materi ál y, se dá vycházet pouze z omezeného množství dokladů zejména archeologické, etnografické i geografické povahy. Cenné informace o zajímavých konstrukčních řešeních
znázornění lokalit ke konci 18. století ve slepé mapě s rozlišením stavebních technik, pracujících s nepálenou hlínou, konkrétně z cihel a nabíjené hlíny, případně v kombinaci s jiným materiálem, kamenem a dřevem. Srov. Horváth, P.: Materiály k dejinám ľudovej architektúry v bývalej bratislavskej župe na konci 18. storočia. SN 6, 1958, s. 501. 31 Srov. Vařeka, J.: Typy a oblasti lidového domu v českých zemích. ČL 66, 1979, s. 149. 32 Vařeka, P.: Archeologie středověkého domu I. Proměny vesnického obydlí v Evropě v průběhu staletí. 6. – 15. století. Ústí nad Labem 2004. 33 Srov. Sklenářová, Z.: Obytné stavby doby bronzové. Rukopis disertační práce v Ústavu pro pravěk a ranou dobu dějinnou FF UK. Praha 2005, s. 42. 34 Srov. Vařeka, J.: Typy a oblasti, c. d., s. 149. Hlavní příčinou byly historické události, jež region zasáhly v první polovině 17. stol. Příčiny a důsledky úbytku stavebního dříví jsou analyzovány v páté kapitole. 35 Zde je možné i dnes rozpoznat archaická konstrukční řešení, jak o tom bude podrobněji pojednáno dále v textu.
10
nosných stěn s použitím hlíny, na jejichž základě je možné dohledat analogie s lidovými stavbami, přinesli v některých případech archeologové.
3.0 Archeologické doklady o používání hlíny jako stavebního materiálu na Moravě a širší středoevropské souvislosti V rámci komplexního pojetí dané problematiky považuji za nezbytné shrnout dosavadní poznatky o používání hlíny ve stavbách získané během archeologických výzkumů ve sledované oblasti. Po stránce komparativního přístupu a nalezení adekvátní etnologické paralel y se širší panonskou oblastí je zároveň zapotřebí zohlednit i některé související nález y z ostatního území Moravy. Jak už bylo zmíněno, o použití hlíny v nosných stěnách staveb prozatím existuje v archeologickém materiálu z Moravy jen velmi málo informací. Příčinami jsou jednak klimatické podmínky, jednak vlastnosti samotné základní suroviny. Pokud je totiž nechráněný hliněný objekt vystaven dlouhodobému působení povětrnostních vlivů a půdní vlhkosti, poměrně rychle podléhá zkáze. Zbytky čistě hliněných stěn, které se rozpadnou a spl ynou s okolní zeminou, jsou pak většinou běžnými archeologickými metodami
těžko
zjistitelné.
Dá
se
předpokládat,
že
kv ůli
tomu
bylo
v minulosti hodně takových nálezů nesprávně interpretováno. 36 Jeden z nejstarších dokladů z moravského území o použití hlíny ve stavbách pochází z oblasti Záhoří na severovýchodním okraji Hané. V katastru obce Hlinsko, která se nachází necel é čt yři kilometry jižně od Lipníku nad Bečvou, se podařilo v 50. letech minulého století objevit opevněnou eneolitickou osadu, jež byla časově zasazena do 4. tisíciletí př. n. l. Výzkum lokalit y, který začal v roce 1962 pod vedením archeologa Jiřího Pavelčíka z opavského pracoviště Archeologického ústavu Akademie věd ČR v Brně, trval celkem čt yřiadvacet let. Z pohledu zkoumané problematiky jsou zajímavé zjištěné konstrukce fortifikací pocházející již ze starší fáze osídlení tohoto hradiska (3700 př . n. 36
Srov. Güntzel, J. G.: Zur Geschichte, c. d., s. 358.
11
l.),
u
kterých
se
uplatnil y
kamenohlinité
a
dřevohlinité
kombinace.
Nejsložitější systém opevnění byl řešen kamenohlinitou hradbou, kde byl a prostora mezi přední a zadní stěnou z neopracovaného kamene o šířce asi dvou metrů vyplněna zhutněnou hlínou smíšenou s materiálem hrubší frakce. 37 Proces pěchování probíhal po vrstvách vysokých 60 až 80 cm, což mělo zajistit kompaktnost hliněných stěn. 38 Související l ehčí opevnění bylo řešeno obdobným způsobem, jen kamenné stěny nahradil y dvě řad y dřevěn ých palisád, vzdálené od sebe 60 až 90 cm. 39 Hliněná hmota v amorfní podobě byla tedy použita pouze k vyplnění prostoru vymezeným jiným materiálem. V odkryt ých zbytcích obydlí se nalezl y doklady o používání pletených stěn ve spojitosti s rámovou ko nstrukcí. Na předem vyrovnaném terénu sroubili stavitelé prahový rám, který byl základem pro nosné kůl y vzt yčené v rozích stavby. Další kůl y mezi nimi byl y ve vzdálenosti asi dva metry; jejich horní konce pak byl y nahoře začepovány do ližiny. Sloupy, dopln ěné o tyčovinu, tvořil y základ pro nosnou kostru proutěného výpletu. Z obou stran byla celá stavba nahozena silnou vrstvou mazaniny. 40 Pozoruhodný byl zejména druhý zjištěný t yp obydlí. Stěny některých objektů tvořil y dvě řad y kůlů vzdálených od sebe 55 c m, jež byl y zapuštěny přímo do země do základových žlábků. Také v tomto případě tvořil y sloupy kostru pletených stěn. Prostor mezi oběma plot y byl vyplněn hlínou, pravděpodobně dusanou. Vnější lícové strany pletených stěn byl y rovněž omazány silnou vrstvou mazaniny. Na rozdíl oproti předchozí konstrukci už ale stěny nespočíval y na prahovém trámu. 41 Obdoba tohoto způsobu stavění se podle slovenského etnografa J . Mjartana vyskytovala ještě na počátku druhé poloviny 20. století u obytných staveb v nížinných oblas tech Slovenska. Také tam se kůl y zapouštěl y přímo do země. K dispozici jsou doklady z lokalit Šaľa a Vlčany (okr. Šaľa).
37
Výjimečnost spočívá jednak v tom, že se jedná o jednu z nejstarších kamenných staveb na našem území a ve střední Evropě vůbec, jednak v použití netradičních stavebních postupů. Srov. Pavelčík, J.: Hlinsko. Hradisko lidu s bádenskou kulturou. Olomouc 2001, s. 11. 38 Dusaná hlína byla pro větší pevnost navíc prokládána pásy kamenů. Tamtéž, s. 11, 14. 39 Tamtéž, s. 13. 40 Tamtéž, s. 17. Jeden z nejstarších dokladů stavby (jednoprostorového objektu) s kolovou konstrukcí a stěnami vyplétanými proutím v Evropě pochází z území dnešního Bulharska z archeologické lokality Karanovo; v nejstarší vrstvě tellu (okolo 6. tisíciletí př. n. l.) byly nalezeny raně neolitické domy. Srov. Bouzek, J. – Hošek, R.: Antické Černomoří. Praha 1978, s. 28. 41 Pavelčík, J.: Hlinsko, c. d., s. 20.
12
Materiál pocházející z těchto i jiných obcí neměl v ostatních oblastech karpatské kotliny obdobu; všude jinde se uvádí, že ve spodní čá sti stěn byl vodorovně položený trám. 42 V recentních dokladech z jižního Slovenska se rovněž objevuje i analogie s druhým konstrukčním řešením popsaným Pavelčíkem na hlinském sídlišti, totiž stavby se dvěma souběžným i plot y, u kterých byl vnitřní prostor vyplněn pěchovanou hlínou. 43 Popis Pavelčíka a Mjartana se v podstatě shoduje se stavební technikou etnograficky doloženou i na jižní Ukrajině (v maloruské stepní oblasti) . Podle německého etnografa Bruna Schiera se jedná o konstrukc i takzvaného ztraceného bednění. 44 Z období eneolitu pochází také archeologic ké nález y pozůstatků obytných staveb v Brně-Líšni (na lokalitě Staré zámky). Výzkum, který zde probíhal v letech 1953 až 1959, odkryl v jednom ze zkoumaných sídlištních objektů poměrně masivní blok sprašové hlíny bez kůlových jamek, v té době tolik běžných . To mohlo podle archeoložky Anny Medunové -Benešové vylučovat skutečnost, že by stěny byl y vypleteny a vymazány hlínou, jako u jiných, mladších objektů prozkoumaných v této lokalitě. V mazanici se ani navíc nenašl y otisky proutěného pletiva. 45 Svědčí to o tom, že v konstrukci stěn této stavby nebyla hlína pouze doplňkovým materiálem. 46 V této
souvislosti
jsou
zajímavé
také
výsledky
archeologického
výzkumu keltského oppida Staré Hradisko, nacházející ho se u obce Malé Hradisko na Prostějovsku. Lokalit a vznikla ve 2. století př. n. l. a byla 42
Srov. Mjartan, J.: Posledné sochové domy, c. d., s. 114. Na Moravě, v její střední části, se podle zpráv F. Skopalíka, kolová (sloupová) technika (tedy bez prahového rámu) měla vyskytovat v konstrukcích stodol a v recentních dokladech u tzv. otevřených kůlen. V této oblasti, ale i na jihovýchodě území, se do 20. století uplatnila u jednoduchých plotů, kde byly kůly, podobně jako v předchozím případě, nosnými články výpletu. V katastru obce Vinary, okr. Přerov, odkryli před několika lety při zemních pracích zbytky valu, jehož jádro bylo vyztuženo sloupy propletenými silnými haluzemi. Jednalo se o pozůstatek hráze jednoho ze čtyř rybníků, které v minulosti k obci náležely. Údaj sdělil v roce 2010 Zdeněk Christen z Vinar. O podobné konstrukci se zmiňuje v 16. století i Jan Dubravius: O rybnících. Základní dílo starého českého rybníkářství. Praha 1953, s. 41. 43 Srov. Mjartan, J.: Posledné sochové domy, c. d., s. 116. 44 Srov. Schier, B.: Die Hauslandschaften und Kulturbewegungen im östlichen Mitteleuropa. Göttingen 19662, s. 92. 45 Autorka proto v souvislosti s konstrukcí stěn vyslovila tezi, že by se mohlo jednat o stěnu dusanou nebo z nepálených cihel. Srov. Medunová – Benešová, A.: Příspěvek k poznání eneolitických obytných staveb. PA, 1961, s. 135. 46 Tamtéž, s. 137. O tom, že by se skutečně mohlo jednat o hliněné stěny, uvažuje i Z. Sklenářová: Obytné stavby, c. d., s. 43.
13
obydlena
zhruba
sto
let.
Předmětem
systematického
archeologického
zkoumání bylo tamní oppidum v minulém století opakovaně. Z hlediska hledání stop hliněných staveb jsou zajímavé výsledky výzkumů z e 30. let minulého století, které tehdy vedl archeolog Jaroslav Böhm.
Zjištěné
poznatky podrobně shrnul ve stati Staré Hradisko II. Ta kromě podrobného popisu obsahuje i kresby zrekonstruované podoby několika objektů, jejichž půdorys y byl y v lokalitě objeveny. 47 Autorovi kreseb, architektovi Alfrédu Pifflovi, se podařilo na základě detailního rozboru nálezových okolností názorně zobrazit technické provedení jednotlivých st aveb. Indicie, jež se při tehdejších výzkumech Starého Hradiska objevil y, ukazoval y na to, že původní konstrukce stěn některých objektů, nemohla být jiná než hliněná (s funkcí hlíny jako materiálu nosného zdiva). 48 Obvodové hliněné zdi (masivní hliněné z divo) byl y předpokládány u chaty č. 4, kde byla nalezena stopa po kůlech pouze ve středové části (pravděpodobně sochy, které podpíral y hřebenovou vaznici). Jednalo se o polozemnici; množství žluté hlíny, která byla odkryta po obvodu objektu, se nápadně barevně odlišovalo od okolního terénu. 49 Přestože pozůstatky samotných hliněných stěn nebyl y už na místě nalezeny, domníval se J. Böhm, že použití hlíny jako stavebního materiálu nebylo na oppidu ojediněl ým jevem. Toto stavivo v konstrukci nosných stěn předpokládal i u objektů, které nebyl y zahloubeny do země. Zdivo, jehož šířka kolísala podle úlohy v konstrukci dané stavby, bylo v rozích navíc zpevněno kůl y. 50
47
Aby byla při rekonstrukcích objektivita, co možná největší, jak píše J. Böhm „vycházeli jsme jen z bezpečně zjištěných skutečností. Bylo dbáno každé nepravidelnosti v poloze kůlů a v žádném případě nebyly předpokládány kůly, které jsme nenašli [...] Všechny možné způsoby rekonstrukce byly důkladně promýšleny a z nich ponechána jen ta, která z konstruktivních důvodů a propočtů vyplývala ze zjištěného půdorysu jako nejpravděpodobnější. Velmi vydatnou pomůckou byly současné lidové stavby dřevěné.“ Srov. Böhm, J.: Staré Hradisko II. (S příspěvkem o stavební rekonstrukci od arch. ing. A. Piffla). Zvláštní otisk Ročenky národopisného a průmyslového muzea města Prostějova a Hané. (ročník XIII.). Prostějov 1936, s. 10. Zajímavým je především poslední zmíněný údaj, kdy bylo při rekonstrukci vycházeno i z recentních dokladů. Možná je částečně na škodu věci, že se autoři neopírali i o lidové stavby hliněné, neboť v období, ve kterém se výzkumy prováděly, bylo v terénu poměrně velké množství zajímavého srovnávacího materiálu. V tomto smyslu by byla nezastupitelnou spolupráce s etnografy. 48 J. Böhm založil své tvrzení na velkém množství hlíny sprašového původu v zahloubeném půdorysu některých objektů, která byla stejnorodá. Tato hlína prý byla navíc křehčí (zkypřená – pozn. autora) než okolní terén. Velké množství materiálu vylučovalo možnost, že by se mohlo jednat o mazaninu na pletených stěnách. Srov. Böhm, J.: Staré Hradisko, c. d., s. 9. 49 Tamtéž, s. 16. 50 Tamtéž, s. 10. Zpevnění kůly by se dalo předpokládat u staveb z kusového staviva nebo u staveb vrstvených, jak se to objevuje i v etnografickém materiálu.
14
V rámci
interpretace
uvažoval
Böhm,
podobně
jako
Medunová –
Benešová, o dvojím možném způsobu konstr ukce stěn, a to buď za použití nepálených cihel, nebo hutnění m amorfní masy mezi dvojici prken. Jako nejpravděpodobnější konstrukční řešení považoval použití vepřovic. 51 Pro tento způsob řešení stěn existují doklady ze staršího, raně keltského oppida, Heuneburg na horním Dunaji. V odkryté fázi (Heuneburg IV) tam byla objevena vyspělá konstrukce opevnění provedená z nepálených cihel na kamenné podezdívce. 52 Podle archeologa Jana Filipa byla tato technika v oblasti na sever od Alp cizorodým prvkem a byla inspir ována jihovýchodními (středomořskými) vzory. Cihl y byl y provedeny z hlíny, písku a řezanky. 53 Stavivo bylo tvarováno pomocí dřevěných forem. 54 Pozůstatky minulého
masivních
století
také
hliněných například
stěn při
byl y
zjištěny
v 60.
archeologickém
letech
výzkumu
velkomoravského sídliště ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Časově se jednalo o příbytky z poloviny 9. až 11. století. Archeolog Vilém Hrubý, kter ý tehdy výzkum vedl, se domníval, že stěny objektů byl y postaveny z dusané hlíny, technikou tzv. na bíjeného zdiva. Své tvrzení založil na několika faktech – na absenci dřevěných prvků (kůlových jamek) v býval ých stěnách některých zahloubených objektů, na zaoblených rozích, kterými se t yto stavby vyznačoval y, a na tom, že žádný z popsaných objektů neposk ytl mazanici s otisky prutů a kůlů. 55 Avšak tezi Hrubého o nabíjených stěnách odporuje fakt, že pozůstatky stavby měl y oblé rohy, na což upozornil J . G. Güntzel. 56 Při nabíjení, prováděném mezi dvojici prken, by totiž vznikl y pravoúhlé ostré rohy budovy. Nález y ze Starého Města jsou nicméně velmi zajímavé a lze se domnívat, že opravdu šlo o monolitické hliněné stěny. Jen jejich konstrukce 51
Viz Böhm, J.: Staré Hradisko, c. d., s. 9. Srov. Filip, J.: Keltská civilizace a její dědictví. Praha 1995, s. 38. Archeologické doklady o použití nepálených cihel měly pocházet z Podunají již ze starší doby bronzové (naleziště Velen – Szentvid). Srov. Güntzel, J. G.: Zur Geschichte, c. d., s. 379. 53 Filip, J.: Keltská civilizace, c. d., s. 39. 54 Srov. Güntzel, J. G.: Zur Geschichte, c. d., s. 23. 55 Srov. Hrubý, V.: Příspěvek k poznání velkomoravského obydlí. PA 52, 1961, s. 495. 56 Srov. Güntzel, J. G.: Zur Geschichte, c. d., s. 358. 52
15
byla pravděpodobně jiná, než Hrubý předpokládal. V úvahu by mohl y přicházet stěny vrstvené (vykládané) nebo válkové, te dy způsoby, u kterých se špatně dodržuje geometrická přesnost, natož ostré rohy stavby. 57 O několik století mladší než ve Starém Městě jsou doklady o kompaktních hliněných stěnách z R ýmařova na Bruntálsku, tedy z podhorské oblasti na moravskoslezském pomezí , jež se vyznačovala převahou dřevěných staveb. Nález y zbyt ků hliněných stěn, které se tam podařilo v 70. letech minulého století archeologům odkrýt, pocházejí ze 13. a z počátku 14. století. Našl y se u nadzemních i zahloubených staveb. Byl y mezi nimi hliněné stěny s nosnými dřevěnými prvky, kůl y, nebo „čistě“ hliněné stěny. 58 Obdobné použití svisl ých dřevěných prvk ů v konstrukcích hliněného zdiva je z pozdější doby zachyceno především v archivních pramenech i etnografickém materiálu na jižním Slovensku a na území dnešního Maďarska. 59 V některých dusaných stěnách v R ýmařově se nacházelo i velké množství naplocho kladených kamenů, nebo zde mohla být použita jako příměs sláma. 60 Jednalo se o jedno z řešení, na které je možné narazit i u recentních staveb zbudovaných touto technikou. U většiny objektů byl y na vnitřní
i
vnější
straně
stěn
objeveny
otisky
svisle
kladených
desek
zapuštěných pod úroveň podlahy, pravděpodobně do zákla dového prahu, přičemž mohla být horní část zasazena do ližiny. Mezi desky byla hutněna hlína (dvojitá dřevěná stěna s hliněnou výplní). Stěny zhotovené z pěchované zeminy byl y založeny do vyhloubené stavební jám y a v některých případech je držel y svislé kůl y ve vzdálenosti zhruba jednoho metru. Minimálně v jednom případě se stěny jeví být konstruo vány jiným způsobem, než jak nás informují a utoři. V případě objektu IL bylo hliněné zdivo interpretováno jako nepravidelné, což by mohlo svědčit o tom, že mohlo být postaveno i jiným způsobem než stěny nabíjené; pravděpodobně mohl o 57
Srov. Škabrada, J.: Konstrukce historických staveb. Praha 20032, s. 80. Případně i Syrová, Z.: Historické konstrukce, c. d., s. 26. 58 Srov. Goš, V. – Novák, J. – Karel, J.: Počátky osídlení Rýmařova. PA 76, 1985, s. 199. 59 Zde bylo možné na sloupy u hliněných stěn narazit u staveb budovaných z kusového staviva (z válků a nepálených cihel) nebo zbudovaných vrstvením. Srov. např. Mruškovič, Š.: Stavebné tradície, c. d., s. 68. 60 Srov. Goš., V – Karel, J. – Novák, J.: Zaniklé středověké sídliště v Rýmařově. ČSlM, série B, XXIII (1974), s. 111. Techniku vrstveného zdiva proloženého proutím a vyztuženého sloupy předpokládá v konstrukcích stěn staveb z období vrcholného středověku i archeolog Ludvík Belcredi, který vedl výzkumy v zaniklé středověké vesnici Bystřec v katastru městyse Jedovnice na Blanensku. Srov. Belcredi, L.: Bystřec: o založení, životě a zániku středověké vsi. Archeologický výzkum zaniklé středověké vsi na Drahanské vrchovině 1975 - 2005. Brno 2006, s. 285.
16
být i vrstvené – vykládané, jak js em se o tom zmínil výše. Některé odkryté půdorys y měl y navíc kulaté rohy. Obvodové hliněné stěny spočíval y na mělkých základech, na jejichž dně byl y položeny trám y. 61 Jediný doklad pravděpodobně monolitické hliněné stěny pocházející ze stejného období odkryl L. Belcredi v místech zaniklé středověké vesnice Bystřec. 62 Nabíjené hliněné stěny, spíš jejich základová část, b yl y objeveny na konci 50. let minulého století na místě bývalého románského kostela v katastru města Hurbanovo –Bohatá na jihozápadním Slovensku. Použití této konstrukce bylo vysvětlováno nedostatkem kamene v blízkém okolí stavby. Vrstvy dusané hlíny byl y pravidelně prokládány řadami cihel nebo cihlovými úlomky a zvláštní pozornost byla věnována nárožím. Doklady o takto provedených základech se objevil y rovněž v Chotíne a v Krížovanoch nad Dudváhom. Stejná technika byla známá a archeologicky je doložena i v některých lokalitách v Maďarsku. 63 U recentně zachovaných monolitických staveb venkovských domů, postavených nabíjenou technikou ( i vrstvením), bylo běžné, že se t yto objekt y původně
stavěl y
zcela
bez
základů,
právě
pro
nedostatek
kamene. 64
Fundament y k těmto stavbám se začaly budovat teprve v meziválečném období. Tzv. kanál pro základ byl vyhlouben do hloubky asi 30 c m, ale i tuto část poté zasypali jen hlínou a ubíjeli do úrovně terénu, čímž se alespoň částečně stabilizovalo podloží. Na Slovensku pochází doklady o takto provedených stavbách ze Záhorí a Zemplína, tento způsob byl znám i v Maďarsku a na Ukrajině. 65 Za jist ý mezistupeň mezi stavbami nabíjenými a vrstvenými považují někteří autoři systém zdění z takzvaných válků V tomto případě se ale také může jednat o samostatné konstrukční řešení. 66 Pokud se t ýká způsobu stavby 61
Goš, V. – Karel, J. – Novák, J.: Zaniklé, c. d., s. 111. Srov. Belcredi, L.: Bystřec, c. d. s. 262 – 263. 63 Srov. Habovštiak, A.: Stredoveká dedina na Slovensku. Bratislava 1985, s. 188. 64 Srov. Mencl, V.: Lidová architektura, c. d. s. 13; Mjartan, J.: Príspevok k štúdiu, c. d., s. 471. 65 Tamtéž, s. 476. Z oblasti Slovenska pochází zajímavý archivní materiál poskytující mimo jiné statistiky o počtech venkovských staveb s kamennými základy nebo úplně bez nich. Srov. Gazdíková, A.: Záhorie, Malokarpatská a Trnavská oblasť. In: Ľudová architektúra a urbanismus vidieckých sídel na Slovensku. Bratislava 1998, s. 33. 66 Mezistupněm by mohly být některé doložené techniky, u kterých jsou beztvaré hroudy hlíny vrstveny nahazováním jedna na druhou. Viz příklady v Minke, G.: Příručka hliněného stavitelství. Materiály, technologie, architektura. Bratislava 2009, s. 116 – 117; případně Blomkvist, E. E.: Kresťjanskie postrojki Russkich, 62
17
a podoby jednotlivých dílců, je možné na Moravě a v přilehlé oblasti jihozápadního Slovenska rozlišit asi čtyři techniky, které se ve spojitosti s „války“ v lidovém stavitelství uplatnil y. 67 Za nejstarší lze považovat stavební postup, při kterém je válková stavba doplněna o dřevěné stabilizační prvky – svislé sloupy. Zmíněnou konstrukci sice nemáme z moravského území etnograficky přímo doložen u (archeologické doklady mohou být z R ýmařova), avšak recentní doklady i archivní zprávy, jak již bylo citováno, pocházejí z přilehlé oblasti slovenského Záhorí. 68 Dále se válkové stěny stavěl y volným vrstvením vlhkých hliněných hrud různého průměru, přičemž byl y jednotlivé dílce kladeny přes celou šířku stěny a dotláčením přilepeny k sobě. Třetím
způsobem
stavby
válkových
stěn
bylo
kladení
stavebních částí do připrave ného bednění. Pracovalo se s
vlhkých
ještě vlhkým
stavivem téměř plastické konzistence. Tento materiál by tradičními způsoby pomocí ručních pěchů nešlo téměř vůbec zhutnit. Dřevěné šalování sloužilo zřejmě jako opora vlhkých válků, které byl y přilepeny k sobě a dotlačeny nejspíš
pouze
rukou,
než
alespoň
částečně
zdivo
zavadlo.
Je
ale
pravděpodobné, že tento postup není totožný se způsobem nabíjených stěn, doloženým z našeho území zejména z oblasti jihovýchodní Moravy, kde byla v bednění hutněna sypká hliněná směs. Konečně poslední způsob stavby válkových stěn se prováděl pomocí přesněji
formovaných
v pravidelných
stavebních
vazbách,
nejčastěji
dílců,
jež
byl y
klasovit ých,
ukládány
které
měl y
do
zdiva
také
různé
variant y. Někteří autoři se domnívají, že archaické s tavební postupy používané u hliněných stěn, mohou mít svůj původ v kůlových (sloupových), respektive rámových konstrukcích. Například J. Mjartan vyvozuje nabíjenou techniku z pletených stěn opatřených dvěma plot y. 69 Naopak V. Frolec 70 toto tvrzení Ukraincev, Belorusov. In: Tokarev, S. A. (red.): Vostočnoslavjanskij etnografičeskij sbornik. Očerki narodnoj materialnoj kultury Russkich, Ukraincev i Belorusov v IXX – načale XX v. Moskva 1956, s. 95. 67 Tato problematika bude podrobně rozebrána dále v textu. 68 Srov. Mruškovič, Š.: Stavebné tradície, c. d., s. 69. Obdobný stavební postup, ale v souvislosti s vrstveným, vykládaným, zdivem, kdy sloupy hrají podstatnou konstrukční složku, našla S. Švecová v některých oblastech Maďarska. Srov. Švecová, S.: Stavby s prístennými stľpmi, c. d., s. 469. 69 Srov. Mjartan, J.: Príspevok, c. d., s. 478. 70 Srov. Frolec, V.: Kulturní společenství, c. d., s. 31.
18
popírá s tím, že u nabíjené techniky známé z našeho prostředí chybí základní princip pletených stěn, jímž je právě sloupová konstrukce. Při hledání dalších směrů původu této techniky by mohla být výchozí Mjartanova hypotéza o genezi nabíjení, doplněná o zmíněné kons trukce dvojité
stěny
z
kamene,
nebo
dvojité
palisádě,
které
byl y
objeveny
Pavelčíkem v Hlinsku. Vyskytují se i názory, že v kolových konstrukcích s pletenými stěnami je možné hledat i základ válkové techniky. Nahazování hlínou mohlo pr ý samo o sobě vyústi t do praxe formování primitivních stavebních částí. 71 Stejný původ může mít i stavba vrstvená. Války, případně amorfní části kladené vidlemi, měly v tomto případě pouze výplňovou funkci a nahradil y tak pletivo, které proplétalo vertikální nosnou kostru. Toto, bezesporu starobylé konstrukční řešení (dřevěné sloupy ve spojitosti s války či vrstvenými stěnami), se zachovalo v některých oblastech až do 20. století. Důvodem, jak na to ostatně upozornila Soňa Švecová, mohlo být i lokální geologické složení půdy, která byla použita na stavbu. 72 Konečně
posledním
a
nejcharakterističtějším
prvkem
hliněné
architektury ve zkoumaném regionu bylo použití nepálených cihel. Jedná se o velmi starý konstrukční prvek mající , na základě archeologických nálezů, i v oblasti střední Evropy tisíciletou tradici. 73 Ve venkovském prostředí se na sledovaném území tento materiál rozšířil ve větším měřítku nejspíš až v průběhu 18. a 19. století. Oproti předchozím stavebním postupům se jednalo o podstatný rozdíl, neboť v případě nabíjení, vykládaní a válků, se pracovalo s ještě vlhkým materiálem, který vysychal dodatečně až v hotové stavbě. Nepálené cihl y se naproti tomu při zdění pokládal y již proschlé a spojoval y se hliněnou maltou. 71
Srov. Mruškovič, Š.: Stavebné tradície, c. d., s. 36. Jedním z významů výrazu válek byl ještě v 19. století název pro hliněnou omítku, která se nahazovala na roubené stěny. Srov. Skopalík, F.: Památky, c. d., s. 8. 72 Písčité podloží bylo prý příčinou toho, že se na Záhorí rozšířil způsob válkových staveb, protože hlína s větším obsahem písku nebyla vhodná pro stavbu nabíjenic. Mimo jiné Švecová uvádí, že tento typ podloží byl vhodný i pro vrstvené stavby, u nichž je konzistence výchozí suroviny obdobná jako u staveb válkových. Srov. Švecová, S.: Stavby, c. d., s. 480. Na základě terénních výzkumů prováděných v 60. letech 20. století, se v některých lokalitách s výskytem kvalitních cihlářských hlín, jinak převážně písčitého Záhorí, vyskytovaly stavby provedené nabíjenou technikou. Srov. Mruškovič, Š.: Stavebné tradície, c. d., s. 38. Tyto údaje jsou v protikladu k informacím Güntzela, podle kterého se právě pro nabíjené stavby hodila hlína hubená, tj. s menším obsahem jílovitých částic. Naopak hlíny tučné, s větším obsahem jílu, byly vhodné pro stavby vrstvené (potažmo válkové), které měly obdobnou konzistenci výchozí suroviny. Srov. Güntzel, J. G.: Zur Geschichte, c. d., s. 42. 73 Viz pozn. 52.
19
Ze zmíněných konstrukčních řešení má stavba z cihel asi nejblíže k válkovým stavbám, ale prakticky jen v tom, že se zdilo z předem tvarovaných dílců. Jednou z odpovědí na otázku, proč cihelné zdivo postupně vytlačilo předchozí stavební způsoby, může být ta, že zmíněné archaické postupy s e v jistém sm yslu mohl y jevit jako limitující po stránce vyšších nároků na konstrukci staveb. Nespornou předností použití nepálených cihel se ukázala především variabilita konstrukčního řešení. To se odráží ve způsobech vazeb a využití cihelného zdiva, které lze sledovat i na na šich lidových stavbách.
4.0 Hloubené konstrukce na území střední Moravy Ve vesnickém prostředí rovinaté oblasti Hané bylo v minulosti v některých místech s vhodným geologickým podložím a konfigurací terénu obvyklé také budování hloubených konstrukcí nejrůznějšího charakteru. Sloužil y k bezpečnému uskladnění úrody či potravin, jako úkryt y v době ohrožení a nouzově i k trvalému bydlení. Většinou se jednalo o nejjednodušší t yp stěn v uměle vyhloubených prostorách v zemi. 74 Jejich výskyt byl v regionu, podobně jako v jiných oblastech Moravy, vázán především na sprašové útvary – vrstvy diluviální spraše. U hloubených objektů se hlína neupravovala do podoby stavebních prvků. Při zhotovení stěn, případně stropu, se převážně původně využívalo kompaktnosti podloží. V řadě hanáckých obcí existovala už od středověku zemní sila, sloužící k dlouhodobému uskladnění či úschově zrna, a to zejména ve válečných časech. 75 Tyto zahloubené hospodářské objekt y se nacházel y na vhodných místech v extravilánu vesnice, zpravidla v polích, ale mohl y být umístěny i přímo v usedlosti. 76 Charakteristickým znak em těchto zásobnic, vykopaných vertikálně až do hloubky čt yř i více metrů pod úroveň okolního terénu, byl
74
Srov. Sklenářová, Z.: Možnosti a problémy rekonstrukce pravěkých obytných staveb. (R)EA 4, 2003, s. 18. Rozšířenými pak byly zejména v první polovině 17. století v důsledku dlouhotrvajícího válečného konfliktu, který pustošil hanácký venkov. 76 Třeba pod kůlnou, jak o tom pochází zmínka z Ohnic na Olomoucku. Srov. Chytil, M.: Skrýše za útrap válečných. SA 7, 1908, s. 32 – 33. O tom, že se v katastru vesnice nacházely zásobnice na obilí, svědčily názvy některých polních tratí, jako například „díly za jámy“ v obci Záhlinice. Srov. Skopalík, F.:Památky, c. d., s. 3. 75
20
parabolický
profil
jejich
klenutí
(zakřivení
stěn),
aby
nedocházelo
k
destrukcím. 77 K uskladnění potravin, zemědělských produktů (okopanin) a nápojů vyžadující ch chladné a vlhké podmínky, sloužil y zásobní jám y budované ponejvíce v prostorách, jež byl y součástí obytného traktu usedlo stí. Jednalo se o mělké objekt y nejčastěji v komorách, hloubené v rostlém terénu. 78 Tyto zásobnice plnil y funkci sklepů, které ještě v 18. století nebyl y na Hané obvyklou součástí domů. 79 Z archeologických výzkumů, ze zpráv písmáků i ústní tradice jsme v řadě lokalit rovněž informováni o uměle vyhloubených skrýších, nebo podzemních chodbách, které měl y několik funkcí. Jednak sloužil y k ukládání potravin vyžadujících chlad, jednak byl y v časech ohrožení určeny k úkrytu cenností i samotných obyvatel, přípa dně k jejich úniku do bezpečí. Plnil y tedy rovněž „funkci útočištnou “. 80 Pro t yto skryté objekt y chodbového charakteru, jám y nebo podzemní prostory se na Hané, podobně jako na celé Moravě, užívalo obecné označení loch. 81 V otázce původu těchto lochů, se vzhledem k nedostatku nalezeného materiálu, který by mohl sloužit k upře snění doby jejich budování, názory badatelů rozcházejí. Předchozí generace odmítal y jejich pravěký původ. Také 77
Srov. Kunz, L.: Obilní jámy: konzervace obilí na dlouhý čas v historické zóně eurosibiřského a mediteránního rolnictví. Rožnov pod Radhoštěm 2004, s. 44. Ustálený tvar bylo nutné dodržet i v případě objektů hloubených horizontálně, jak bude přiblíženo dále v textu. 78 Při archeologickém výzkumu v roce 2011 v bývalém selském stavení v Dobrčicích čp. 5 (okr. Přerov) prováděném v rámci jeho adaptace, byly objeveny tři zahloubené objekty zbudované v kompaktním sprašovém podloží. První se nacházel v bývalé síni. Jednalo se pravděpodobně o vstupní část, ústí, podzemních chodeb, která byla odkryta do hloubky 2,5 m pod podlahou. Druhý objekt byl v bývalé světnici a zřejmě šlo o zásobní jámu. V někdejší komoře byla odkryta třetí jáma, archeology označená jako odpadní, datovaná keramikou do 13. století. Ústní sdělení Z. Schenka z Muzea Komenského v Přerově, který tento výzkum prováděl. 79 Jáma na okopaniny bývala hluboká okolo 50 cm. Před mrazy se brambory přikrývaly slámou. Srov. Kšír, J.: Lidové stavebnictví, c. d., ČE 4, 1956, s. 331. V recentním materiálu bývaly hluboké klenuté sklepy situovány pod komorovou částí či pod žudrem, někdy i pod světnicí. Srov. Kšír, J.: Lidové stavitelství, c. d., ČE 6, 1958, s. 263. 80 Srov. Nekuda, V.: Středověká vesnice na Moravě. Brno 2007, s. 119. 81 Srov. Kos, P.: K moravským lochům. In: Merta, D. – Peška, M. (red.): Forum urbes aevi. 2. Sborník příspěvků z konference FUMA konané ve dnech 16. – 18. 4. 2003. Brno 2005, s. 166. O přítomnosti lochů existuje povědomost v řadě hanáckých vesnic. Zejména v minulosti se občas objevily samovolné propady na pozemcích v důsledku zhroucení podzemních prostor, případně vlivem vnějších zásahů. V rámci Hané si zaslouží, v souvislosti s rozsáhlými systémy podzemních prostor, zmínku například Náklo a Kostelec na Hané. Podrobnější informace srov. Vrbka, J.: Dějiny obce Nákla. Náklo 1940, s. 6 – 7; Faktor, F.: Podzemní skrýše a chodby na Prostějovsku. ČVSMO 13, 1894, s. 164; Opluštil, V.: Kostelecké lochy. Z dějin města Kostelce. Pozor 2. 1. 1907, č. 2, s. 4 – 5; 5. 1. 1907, č. 4, s. 3 – 4. V literatuře se ve spojitosti s kosteleckými lochy vyskytuje i termín sloj. Srov. Přikryl, O.: Pod Kosiřem. Obrázke z Hané. Olomouc 1928, s. 142.
21
archeologové dříve neuvažovali o delším než středověkém stáří lochů. 82 Poukazovali na absenci vhodných nástrojů k jejich hloubení a často i na poměrně neporušený stav objevených podzemních prostor. 83 Vznik nejstarších lochů posunulo teprve odkrytí podzemních chodeb ve Vojkovicích (okr. Brnovenkov), v nichž byl y nalezeny artefakt y ze starší doby bronzové . 84 Zhotovení obilních jam, skrýší a chodeb bývalo svěřováno zvláštním profesním skupinám, jámařům. Kroužení těchto podzemních staveb ve spraši vyžadovalo značné zručnosti, zejména u obilních jam, kde byl zdůrazněn zvláštní požadavek na jejich symetrii. 85 Jámaři kromě toho prováděli i stavbu náspů a příkopů (podél cest). 86 Loch jako skrýš pro potraviny mohl být součástí obytné části, případně byla jeho lokace například pod některou z hospodářských budov, zpravidla stodolou. Zahloubené skrýše mohl y být jednak v jizbách pod stolem, dále v prostoru síně nebo komory. Charakteristickým u těchto objektů bývalo to, že byl y vyhloubeny ve spraši a jejich osa, podobně jako v případě obilních jam, směrovala kolmo k terénu. Takto zahloubené objekty byl y budovány v různé délce, a to i pod základy zdí domu. 87 V některých případech mohl y navazovat na místní systém podzemních chodeb . Loch ve sm yslu skladovací prostory odlišuje zpravidla od sklepa to, že nebývá opatřen vnitřní podpů rnou konstrukcí. U sklepa se jednalo o zpevnění jeho klenutého prostoru valenou klenbou z lomového kamene nebo později i z pálených cihel. Byla to tedy pokročilejší varianta původně zemní jám y pro úschovu potravin. 88 V případě lochů se využívalo přirozené kompaktnosti
82
Srov. Kos, P.: K moravským, c. d., s. 177. Srov. Skutil, J.: Západomoravské „ lochy.“ HP 11, 1933 - 1934, s. 140 – 141. Z etnografické literatury víme, že hloubení podzemních prostor ve sprašovém terénu až tak náročné na použité nářadí nebylo „lebo se kope do hliny a na to stačí čakan a lopata.“ Srov. Mjartan, J.: Jaskynné bydliská na Slovensku. NVČ 5 – 6, 1970, s. 56. 84 Jako pravěký je možné rovněž klasifikovat podzemní objekt v Tištíně objevený v roce 2002, ale byl bez nálezového materiálu. Svojí stavbou se podobal lochu ve Vojkovicích. Srov. Kos, P.: K moravským, c. d., s. 169. 85 I nářadí mohlo být obdobné. Používalo se kopacího nástroje, u obilních jam kopačky s vysokým ostřím na krátké násadě, škrabky a rýče. Srov. Kunz, L.: Obilní jámy, c. d., s. 91. K hloubení lochů mohly sloužit i motyky a ostré kovové rýče, jak to je doloženo i v archeologickém materiálu. Srov. Kos, P.: K moravským, c. d., s. 169. Jámařům se v roce 1670 podle účtu napajedelského panství za zhotovení jedné zásobnice platil rýnský a jedna měřice rži. Srov. Skopalík, F.: Památky, c. d., s. 4. 86 Srov. Opluštil, V.: Kostelecké lochy, c. d., 5. 1. 1907, č. 4, s. 3 – 4. 87 Jako tomu bylo např. v Dobrčicích u čp. 5. 88 Srov. Machek, V.: Etymologický slovník jazyka českého. Praha 1968, s. 546. 83
22
zeminy a variant ustálených tvarů, jež zaručoval y soudržnost podzemních objektů bez podpůrné konstrukce. 89 Archaickou variantu sklepů představují na Hané objekt y zapuštěné do úbočí svahů, tedy bez zpevnění klenutí vyzdívkou z tvrdého materiálu. U dutin hloubených do úbočí kopce (s osou kolmou k vnější linii vertikálního svahu), případně u podzemních chodeb, bylo charakteristické budování prostoru do půlkruhovitého oblouku na způsob klenby. Takto formované zahloubené prostory byl y staticky nejstabilnější a stropy většinou ani nebylo nutné
dodatečně
zabezpečovat
podpíráním. 90
V případě
chodeb,
jako
komunikačních prostor, nebyl profil vždy půlkruhový, ale mohlo se jednat i o tvar gotického lomeného oblouku. 91 Příklady
takto
postavených
tzv.
dolů,
sloužících
pro
uskladnění
okopanin, přinesl etnograf Ludvík Kunz z oblasti Lipenského Záhoří, ale v terénu se s nimi dodnes můžeme setkat i jinde. Při terénních výzkumech v roce 2011 jsem například zachytil obdobné sklepy ve svahovitém terénu v obci Pivín na Prostějovsku. V této lokalitě se nachází ve dvou skupinách v severovýchodní a západ ní části katastru. V prvním případě se jedná o čt yři objekt y zahloubené ve svahu asi 4 m pod tělesem železniční trati vedoucí na Prostějov. U těchto staveb je patrná adaptace vstupní části spočívající v obezdění vchodu a jeho zabezpečení betonovým překladem. Během výzkumu jsem měl možnost si jeden sklep prohlédnout. Ob jekt dosahoval délky okolo 6 m, široký byl 1,7 m a měl zpevněn vyzdívkou pouze vstupní prostor do délky asi jednoho metru. Zbytek byl zaklenut v zemině do půlkruhového tvaru. Podobný charakter měl y i sklepy v západní části katastru Pivína, kde byl y hloubeny v mírnějším svahu. U některých objektů neprošla vstupní část úpravou a vchody měl y zachován t zv. komůrkovit ý kryt, podobně jako u některých dołů na Záhoří, popsaných L. Kunzem. 92 Ostění bylo z kamene 89
Opěrný systém u nezpevněných podzemních prostor větších rozměrů mohl být řešen středovým pilířem. Srov. Kos, P.: K moravským, c. d., s. 169. 90 Srov. Mjartan, J.: Jaskynné bydliská, c. d., s. 51. 91 Srov. Kos, P.: K moravským, c. d., s. 173. O gotických obloucích v souvislosti s tvarem spojovacích podzemních chodeb píše V. Opluštil: Kostelecké lochy, c. d., 5. 1. 1907, č. 4, s. 3 – 4. 92 Srov. Kunz, L.: „Doły“ na Záhoří. ČMorM 36, 1951, s. 184 - 185. Na podobnou konstrukci vstupu do bývalých podzemních prostor v Kostelci na Hané narazili při hloubení kanalizace v roce 1996. Fotografickou dokumentaci tehdy provedl místní rodák Jaroslav Lének.
23
kladeného na hliněnou maltu osazené záklenkem (nadpražím) z velkého plochého balvanu. Tyto
zahloubené
prostory
jsou
charakteristické
vodorovným
směřováním jejich osy do svahu. Sloužily, a jsou často ještě dosud používány, k úschově nejrůznějších zemědělských plodin. Na střední Moravě se obdobně hloubených objektů, budovaných ve svahovitém terénu, pouze ve výjimečných případech využívalo také k obytným účelům , na rozdíl od slovenského a balkánského prostředí. Tento jev souvisel v 18. a 19. století se značným nárůstem populace , kter ý byl na moravském venkově doprovázen sociální diferenciací . Do stavebního obrazu vesnických sídel tehdy začala výrazně zasahovat tzv. domkářská kolonizace. Došlo přitom k rozšíření stávající zástavby o dom y nižších sociálních vrstev. Někde docházelo k využívání již nefunkčních hospodářských prostor (např. komor nebo pazderen) a jejich adaptacím na obydlí. V některých oblastech Moravy, především v její jihovýchodní části, nebylo výjimkou ani opětovné budování zahloubených objektů, případně adaptace původních sklepních prostor umístěných ve svazích na obytné účel y. 93 Na Hané existuje jen několik dokladů o využívání zahloubených objektů na obytné, případně hospodářské účely.
Asi nejpozoruhodnější příklad
adaptace původních sklepů, doposud neznámého původu, ke kterému existuje poměrně dostatečné množství materiálu, pochází z Kostelce na Hané. Do objektu, zapuštěném ve svahu na okraji severozápadní části intravilánu, pravděpodobně ústilo několik podzemních chodeb. 94 Na jejich zbudování bylo využito příznivé terénní konfigurace a sprašového podloží, na němž se
93
Provizorní domkářská obydlí budovaná částečně ve svazích a využívající místní terénní konfigurace se nacházela v horňácké oblasti Moravského Slovenska v Hrubé Vrbce a v Kuželově. Srov. Tomeš, J.: Nouzová obydlí na jihovýchodní Moravě. SN 25, 1977, s. 508. Z jižního Slovenska pochází rovněž zprávy o stavbách jeskynních obydlí, zpravidla upravených vinných sklepů. Z našeho pohledu jsou zajímavé ty, které byly budovány ve sprašovém terénu, případně do úbočí říčních teras, například v obci Kamenica nad Hronom (okr. Nové Zámky). Srov. Mjartan, j.: Jaskynné bydliská, c. d., s. 52 – 53. 94 Ve svém článku o doupencích na Moravě připojil J. Kučera i schéma kosteleckého podzemí v západní části intravilánu. To bylo tvořeno sítí chodeb, které vedly do prostorných místností. V plánku je pod „písmenem A vyznačena podzemní jáma jest do dnes obydlím lidským [...] Chaloupka ležela celá pod silnicí, a byla počátkem rozvětvených jam vysokých asi půldruhého metru.“ Srov. Kučera, J.: Umělé „doupence“ čili jeskyně na Moravě. SA 4, 1905, s. 101.
24
Kostelec nachází. 95 Obydlí, které v prvních desetiletích 19. století získalo i čp. 199, bylo zahloubeno v jižním břehu silnice dálkového významu na Hluchov a Koni ci. 96 Osa tohoto podsilničního domku byla situována, podobně jako v případě obdobným způsobem stavěných sklepů, kolmo ke svahu a tedy i ke komunikaci. Dispozičně byla stavba řešena jako dvojdílná o podélně členěném půdorysu sestávajícím ze vstupní síně s vydělenou komůrkou a jizby (obytné kuchyně). 97 O tom, že se zahloubené objekt y, zapuštěné ve svazích, na Hané mohl y v minulosti
vyskytovat
ve
větším
měřítku,
máme
zmínky
v regionální
literatuře i od dalších autorů. Z Věrovan přinesl doklady o zajímavém výměnkářském
stavení,
tamní
rodák
Otakar
informace pravděpodobně z ústního vypravování.
Bystřina,
k němuž
čerpal
98
Doklad zřejmě polozahloubeného obytného objektu přinesl z Horní Hané také významný regionální historiograf a talentovaný pozorovatel tehdejšího života Jakub Lolek. Údaje nejspíš p ochází z místa jeho rodiště Lipinky u Uničova (v okrese Olomouc). 99 O domech „vtlačených do hlinitého břehu, stavěných z domácích vepřovic,
tu
u
vsi
v Hliníku
vyrobených “,
se
zmiňuje
rovněž
jeden
z nejplodnějších a nejvýraznějších hanáckých beletristů Jos ef Koudelák, rodák ze Seničky na Olomoucku. V břehu byla podle něj menší stavení drobných řemeslníků. 100
95
Podobná situace jako v Kostelci byla například v obci Boršov na Kyjovsku. Pod vyvýšenou západní frontou návsi se zde nacházela řada sklepů. Srov. Niederle, L.: Ves, obydlí a dvůr. In: Niederle, L. (ed.): Moravské Slovensko I. Praha 1923, c. d., obr. 24 na s. 47. 96 Jak je to dosud patrné u několika objektů zbudovaných před domy na severní straně návsi, dnes ulice Rynk. Zbytky sklepení jsou přístupné z okresní silnice II/366 do Konice v nynější Gagarynově ulici. 97 Ta měla rozměry 4,3 m x 5,8 m; světlá výška činila až po závěr stropní kamenné klenby 2,45 m. Srov. Novotný, M.: „Chalópka“, c. d., s. 11. 98 Objekt měl patřit stařečkovi Izidoru Šelepovi a náležel k čp. 10. Bystřina o něm píše: „[...] venku chumelilo juž třetí den a meluzina skučela tesklivě komínem hliněné, do břehu zahrádky vtlačené výměnkářské chaloupky stařéčkovy [...].“ Srov. Bystřina, O.: Hanácká legenda. Olomouc 1948, s. 5. Šelepa bylo jménem rodu Bystřinovy matky. Srov. Fiala, J. (Filozofická fakulta Univerzity Palackého Olomouc): Otakar Bystřina. Informace na stránkách Obecního úřadu ve Věrovanech. [on line, cit. 20. 10. 2011]; dostupné z:
. 99 Svou „shrbenou, v zemi polozapadlou kutičku,“ zde měl mít starý Vincinek, vysloužilec z napoleonských válek. Podobně jako Vincinek, byl i stavitel podzemního domku v Kostelci na Hané Karel Gabrlík veteránem z napoleonských válek. Srov. Lolek, J.: Rok v naší chalupě v minulém století. Léto. ČVSMO 24, 1907, s. 33. 100 „[...] Nejvýše do břehu se zakousla chaloupka krejčího Matěje Skalníka, který tu žil v sousedství se ševcem Paďourem, košíkářem Knorem, lesním hlídačem Albínem Absolonem a prasatníkem Krčálem.[...]“ Srov.
25
Pozoruhodným ikonografickým dokladem o chlévu zapuštěném do svahu, je akvarel Josefa Mánesa Nad chlévem, který pochází z roku 1855. Lokace objektu se dá dnes jen stěží určit, ale jednalo se o období, ve kterém tento malíř na Hané působil. Dá se tedy předpokládat , že akvarel mohl být zhotoven v tomto regionu.
Z malby se dají vyčíst zajímavé informace o
konstrukčním provedení chlévních prostor určených pro hovězí dobytek. Nalézá se zde kombinace přirozeného využití svahu doplněného o přídavné konstrukce. Osa objektu byla pravděpodobně orientována rovnoběžně s vnější linií břehu. Ze zobrazení je zřejmé, že chlév není do svahu zasazen úplně, ale jen částečně. Předsazená přední část byla vyzděna z tvrdého materiálu, na obrázku jsou patrné pálené cihl y. Do této stěny byl y zasazeny dveře a malé okno (záklenek byl tvořen pasem, jak t o dokládají šikmo kladené stavební prvky). Frontální zeď byla z jedné strany oporou pro trámovou kostru stropu. Samotné zastřešení tvoří násyp z hlíny porostl ý travou. Jedná se o poměrně věrné zachycené dobového konstrukčního řešení hospodářské zahloubené stavby. Výztuž objektů zapuštěných do svahů, pokud byla součástí stavby, obvykle
tvořilo
klenutí
z tvrdého
materiálu.
Doklady
o
zahloubených
objektech, které nebyl y opatřeny klenbou, přinesl z obce Štefanov (okr. Senica) na jihozápadním Slovensku J . Mjartan. 101
5.0 Dřevo v konstrukci stěn hanáckých staveb 5.1 Relikty archaických konstrukčních řešení pracujících se dřevem v regionu Hané V lidovém stavitelství na střední Moravě se zhruba do konce 19. století zachoval y doklady kůlových a pletených staveb, více méně v reziduální podobě, nebo se o nich zmiňuje starší regionální literatura . Písmák František Koudelák, J.: Skála puká. Praha 1943, s. 29. Koudelákovy romány, mezi nimi i citovaný Skála puká, jsou lokalizovány do Koudelákova rodiště Seničky a do okolí Náměště na Hané. Srov. Kapras, J. a kol.: Haná. Praha 1970, s. 35. 101 Dokumentovaná zemnice, jaskyňa čp. 300, byla zvláštní tím, že kolmé stěny byly zevnitř podpírány dřevěným rámem, „klietkou, drevenou vložkou.“ Srov. Mjartan, J.: Zemnice na Slovensku. ČL 28, 1928, s. 180 – 182.
26
Skopalík ze Záhlinic na Kroměřížsku popsal archaický t yp konstrukce kůlen a stodol, jejichž nosnou kostru tvořil y kůl y zaražené do země, naz ývané sochy. Ty byl y oporou výplně, kterou mohla tvořit t yčovina nebo výplet z proutí. 102 Výplet tvořil i kostru hliněné mazanice u štítů sedlových střech a pletené jádro měl y rovněž sopouchy odvádějící dým (ve sm yslu lapače kouře nad otevřeným ohništěm). Na základě nejstarších znám ých recentních dokladů, které lze zatím časově zařadit do sklonku 18. století, 103 nebyl hanácký dům po stránce materiálu souro dý, i když navenek se jevil jako masivní hliněná stavba. Komunikační a hospodářská část obytného stavení, síň a komory, býval y zpravidla hliněné, ale stěny jizby se stavěl y ze dřeva. Tato starší vrstva hanáckého domu, s obvyklou pozdně středověkou prostoro vou strukturou, byla zřejmě běžná ještě celé 18. století. 104 U dřevěných stěn objektů se vyskytují roubená a rámová (štenýřová) konstrukce. Stěny obytné části, jizby, byl y roubené a v nárožích byl y trám y spojovány srubovou nárožní vazbou bez zhlaví s částečným přeplátováním, případně na oboustrannou rybinu. U stodol se uplatňovalo úplné přeplátování s vytvořením zhlaví. Stavělo se z kmenů netesaných, případně otesaných jen ze dvou stran, eventuelně mohlo být použito podélně rozpůlených kulatin, tzv. trhanic. Někde byl y trám y hraněny ze všech stran, nebo se mohl y stěn y sroubit i ze silných fošen. 105
102
Srov. Skopalík, F.: Památky, c. d. s. 8 – 9. J. Kšír, který o několik desítek let později detailně mapoval tradiční venkovské stavitelství na Hané, již podobně konstruované stodoly v terénu nenalezl. Zachytit se mu podařilo pouze relikty stejným způsobem stavěných kůlen. Srov. Kšír, J.: Lidové stavitelství, c. d., ČE 6, 1958, s. 264; dále ČE 9, 1961, s. 165. 103 Datace domů v Rymicích s vročením na trámech tvořících konstrukci stropu – čp. 104 (1797), čp. 65 (1815), čp. 64 (1817), čp. 62 (1798). Srov. Válka, M.: Rymice. Soubor lidových staveb východní Hané. Kroměříž 1980 (nestránkováno). 104 Srov. Škabrada, J.: Lidové stavby: architektura českého venkova. Praha 1999, s. 186. Vzhledem k tomu, že u staveb s roubeným jádrem neproběhl na území Hané dendrochronolický výzkum, nemůžeme se zatím časově posunout dále. Na základě dosavadních archeologických výzkumů zaniklých středověkých vesnic na Moravě, lze usuzovat, že si lidový dům na Hané po dlouhou dobu zachoval materiálovou strukturu i prostorovou dispozici charakteristickou pro období pozdního středověku. Srov. Škabrada, J.: Pozůstatky středověkých stavebních zvyklostí v prostorové skladbě hanáckého domu. AH 1986, s. 417 – 421. Počet takto konstruovaných a zdokumentovaných domů na Hané není velký a pohybuje se do 20 objektů. Zachyceny byly v Rymicích na Holešovsku (viz pozn. 102), Příkazech (čp. 26, 50), Velkém Týnci (čp. 111), Smržicích (čp.5), Lešanech (čp. 28), Chomýži (čp. 15), Cholině (čp. 54), Nákle (čp. 57), Lutíně (čp. 55). Nejnovější doklad o jádru obytné místnosti provedené roubením pochází z Dluhonic (čp. 10, vlastní výzkum 2012). 105 Srov. Pospěch, P. – Vaca, B.: Příkazy: čtení o hanácké vesnici. Příkazy 2000, s. 14.
27
Charakteristickým
jevem
v oblasti
Hané,
s analogiemi
i
v jiných
regionech, bylo omítání dř evěných stěn hliněnou mazanicí. Jedná se o jev, který přirozeně vypl ynul z použitého materiálu. Převážně dubové dřevo lužních lesů používané u zdejších staveb nebylo ideálně rovné. Trám y se obvykle otesával y jen na st yčných plochách, aby k sobě těsně přilé hal y, načež mohl y další dvě strany zůstat oblé. Jelikož nebylo toto zaoblení symetrické, omítal y se stěny z obou stran hlínou, aby se zakryl y nerovnosti jednotlivých prvků. 106 Stavba pak vypadala jako zděná , což mělo i estetický účinek . Prvotní důvod pro takové úpravy byl ovšem bezesporu praktický. Nezbytnost ochrany před klimatickými vlivy vedla původně především k vymazání spár mezi srubovými trám y, které se vycpáv al y mechem. Tento materiál ale absorbuje vlhkost a je útočištěm hm yzu, což zkracovalo životnost staveb. Omazem hlínou se dřevo konzervovalo proti působení povětrnostních vlivů a bylo lépe chráněno i před ohněm. 107 Celá stavba pak měla i lepší tepelně izolační vlastnosti. Mimo srubové konstrukce se na Hané používala i konstrukce rámová, která byla oproti sloupové opatřen a prahovým trámem. Takové řešení se ojediněle
vyskytovalo
podřadnější
materiál. 108
i
u
obytného
Tento
stavení.
způsob,
Výplň
označovaný
pak i
mohl
jako
tvořit
drážková
konstrukce, se ve stavbách domů uplatnil ve výplních mezi okenními otvory, kdy byl y vodorovné krátké trámky upevněny do žlábku vertikálních trámů okenního ostění. Podobně tomu bylo také u dveří a v místech průniku roubené a zděné konstrukc e stěn, kde se zakládaly srubové trámky do sloupku, který byl zazděn ve zdivu. 109 U hanáckých stodol bývala mimo to i nosná kostra obedněna deskami.
106
Srov. Kšír, J.: Lidové stavebnictví, c. d., ČE 4, 1956, s. 350. Srov. Vydra, J.: Ľudová architektúra, c. d., s. 61. 108 Je tomu tak např. v Rymicích – Hejnici u čp. 62. Touto technikou byla provedena horní část komor. Jako výplňový materiál zde byly použity, často druhotně, i méně kvalitní kusy či zbytky dřev, které v některých případech nesly stopy po opálení (byly použity ze stavby, která vyhořela). Sdělení M. Války, který objekty rekonstruované v Rymicích na přelomu 70. a 80. let dokumentoval. Srov. i Válka, M.: Lidový dům na Hané a jeho kulturně historické souvislosti. In: Bělíková, V.: Proměny, c. d., s. 27. 107
109
Srov. Kšír, J.: Lidové stavebnictví, c. d., ČE 4, 1956, s. 350 – 351. Podobně řešen byl hospodářský trakt usedlosti z Lověšic na Přerovsku (bez čp.; viz obr. příloha).
28
Dřevěný rám se později u stodol nahrazoval zděnými pilíři nejrůznější konstrukce opatřenými drážkou, kam byl y vsazovány i druhotně použité stavební prvky, nebo podřadný materiál. 110 Přechodem sloupové (kůlové) a rámové (drážkové) konstrukce bylo řešeno ohrazení předzahrádek. Princip spočíval v tom, že byly svislé sloupy opatřené podélnými drážkami zaraženy do země . Výplň tvořily horizontálně kladené dubové fošny, jejichž konce do těchto žlábků zapadaly. 111 Dřevěné prvky měly na Hané i významnou zpevňující funkci uvnitř hliněných staveb, i když byl y skryt y v hliněných stěnách. Princip jejich funkce a konkrétní přík lady z terénu jsou podrobně rozebrány v desáté kapitole. 112 Přehled výskytu staveb s dřevěnými stěnami (tehdy patrnými) v prvních desetiletí ch 19. století poskytují indikační skici jednotlivých obcí. 113 U selských usedlostí nebýval y vzhledem k silné hliněné o mazávce dřevěné prvky navenek patrné, a proto ani nejsou v tomto unikátním kartografickém materiálu zvlášť rozlišeny. 114 To platí i u jiných budov. Zejména v oblasti centrální Hané na Prostějovsku, Olomoucku a Přerovsku byl y už v této době v některých
lokalitách
téměř
všechny
stavby
postaveny
z
nehořlavého
materiálu (hlíny). 115 V mnoha dalších hanáckých vesnicích ale byl y tehdy
110
Například zbytky starého krovu, jak bylo zdokumentováno u pilířové stodoly ve Štarnově (okr. Olomouc) u čp. 18. 111 Jak je to patrné na kresbách Josefa Mánesa na partii návsi ve Stařechovicích (okr. Prostějov). Srov. Kšír, J.: Lidové stavitelství, c. d., ČE 6, 1958, s. 370. 112 Dřevem musely být částečně obloženy i hliněné chlévy pro hovězí dobytek: „[...] stavěli chlévy a všechno z vepřovic. Krávy, aby to před sebou nepotrhaly, nevydřely, tak to měly, jak bývaly koryta taky zbyty z desek pětičtvrtek, tak nad koryty, kam až vysoko krávy dostaly rohama bylo jim v čele vybito také deskama, jinak by se nestačilo před kravama stále vyzdívati a mazati. Ve chlévech, či svinčíkách, buďto kam svině nebo prasata dosáhly čumákama zase bylo vyzděno kamenem, neboť tam nepomohly nabit hřeby desky, které by svině kelány rozkousaly a čumáky ztrhaly“. Srov. Páleník, E.: Z mých pamětí II., c. d., s. 150. 113 Nesmírně cennou pomůckou je současnému badateli on-line dostupná sbírka katastrálních map například na stránkách Moravského zemského archivu. MZA Brno. D9 – indikační skici; [cit. 20. 12. 2011] dostupné z: . 114 Na území vlastní Hané se na počátku 19. století prakticky nezachovaly celodřevěné obytné stavby. Zajímavé jsou například údaje z Věžek na Přerovsku. Zde jsou jako dřevěné zakresleny průjezdy (návratí) téměř u všech selských stavení. Srov. MZA Brno. D9 – indikační skici. Weschek (1830); on-line: tamtéž. 115 Například v okrese Olomouc byly takovými vesnicemi Čertoryje, Topolany, Dubany, Náměšť na Hané, Nemilany, Bukovany, Těšetice, Samotíšky, Slatinice, Třebčín, Lutín, Kníničky, Luběnice, Dubčany, Břuchotín. V okrese Prostějov to byly Dubany, Ivaň, Čelčice, Čechovice, Tvorovice, Pivín, Vitčice, Pavlovice u Kojetína, Kovalovice u Tištína, Tištín, Dřevnovice, Hradčany, Obědkovice, Bedihošť, Dětkovice, Seloutky, Smržice, Čelechovice na Hané, Stařechovice, Dubany. Na Přerovsku se jednalo o Popůvky, Uhřičice, Kovalovice. MZA Brno. D 9 – indikační skici; on-line [cit. 10. 10. 2011] dostupné z:< http://www.mza.cz/indikacniskici/#>.
29
stále značně zastoupeny i objekt y vybudované ze dřeva. Nejčastěji se počet dřevěných staveb, zachycených na mapě, redukoval na objekt y hospodářského charakteru – stodol y, kůlny, případně chlévní křídla, návratí a žudr y.
5.2 Historické okolnosti ústupu dřevěných staveb Dřevo bylo v našich klimatických podmínkách odedávna rozhodující surovinou, nepostradatelnou jako palivo i stavební materiál. Původní lesy v oblasti Hané postupně mizel y hlavně v úvalech už od dob tzv. velké kolonizace ve 13. sto letí, kdy byl y klučením přeměňovány velké plochy na pole, louky a rybníky. K rychlejšímu úby tku vhodného stavebního dříví docházelo později v celém regionu vzhledem k rozmáhajícímu se podnikání šlecht y, jež zaznamenalo nástup již na počátku 16. století. Velká byla spotřeba dřeva zejména v rozšiřujících se vrchnostenských výrobnách . 116 K drastickému úbytku tohoto materiálu došlo na Hané v důsledku válečných událostí v závěru první poloviny 17. století. Obzvlášť tíživě dopadla na lesy okolo středního toku řeky Moravy především konečná fáze třicetileté
války,
kdy
došlo
k
nekontrolovatelné
těžbě
dřeva
oběma
nepřátelskými stranami. Důvodem masivního kácení kvalitního dříví byla jeho akutní potřeba na dobudování opevňovacího systému některých (ohrožených) hanáckých měst i stavba rozsáhl ých polních ležení. Především lužní lesy byl y po roce 1642 tak zpustoš eny, že v nich už nebylo dostatek vhodného dřeva ani na nejnutnější opravy. Zhoubný dopad to mělo především na původní dubov ý porost. Zaznamenána je například dodávka velkého množství opracovaných kmenů určených pro stavbu palisády na opevnění Tovačova. V roce 1643 se jen na tento účel spotřebovalo čt yři tisíce vrostl ých stromů. 117 Obnova opevnění Švédy dobyté a vydrancované Kroměříže, kterou roku 1647 znovu 116
Například v pivovarech. Srov. Válka, J.: Dějiny Moravy. Díl 2. Morava reformace, renesance a baroka. Vlastivěda moravská. Země a lid. Nová řada, sv. 6. Brno 1995, s. 36. 117 Peřinka, F. V.: Dějiny města Kroměříže. Díl 2. Kroměříž 1947, s. 218. Obdobná situace nastala vlivem mnoha válečných konfliktů v některých oblastech Německa. Dřevo ze zpustošených lesů se, podobně jako u nás, spotřebovalo na opevnění a palisády. Tak tomu bylo například v Sasku za válečných tažení Fridricha II. na počátku druhé poloviny 18. století. Srov. Güntzel, J. G.: Zur Geschichte, c. d., s. 56.
30
obsadila císařská armáda, si vyžádala materiálu ještě více. 118 V letech 1647 až 1648 byli poddaní nuceni t ýdně dovážet do Kroměříže na tento účel 500 až 600 kusů palisád. 119 Vzhledem k tomu, že lesy v okolí byly zpustošeny, muselo být vhodné dřevo vytěženo a dopraveno odjinud, až z Host ýnských vrchů, z poměrně vzdáleného biskupského pa nství s centrem v Kelči. 120 Svým počtem se jednalo o materiál, který by byl za normálních okolností vhodný ke stavbám řádově stovek vesnických domů. 121 Mimo obstarání dodávek pro opevňovací práce muselo být v té době ve značném
množství
nedostatkovým
zajišťováno
materiálem. 122
i
palivové
Císařské
dříví,
vojenské
které
posádky
bylo v
rovněž
Kroměříži
spotřeboval y v roce 1647 na topení, na pivní várky a na pečení proviantního chleba dřevo ze všech stodol za městem a z pobořených domů. 123 Současně byl y za
stejným
účelem
rozebrány i
prázdné
usedlosti
v
nedalekých
Štěchovicích, Vážanech a na Novosadech, dřevo z nich bylo odvezeno do Kroměříže a tam spáleno. 124 Popsané příklady se ovšem dají vztáhnout i na ostatní válkou zasažené oblasti. Následující obnova válečné zkáz y všude nedostačovala uspokojit naléhavou poptávku po dřevěném materiálu. Primárně byl y opraveny panské budovy, církevní objekt y nebo měšťanské stavby. 125
118
Srov. Horák, J.: O té naší Hané. Kulturní a místopisné obrázky z dějin přerovkého a kroměřížského kraje. Vlkoš 1930, s. 539. 119 Peřinka, F. V.: Dějiny, c. d., s. 349. 120 Odtud se měl dodat materiál z 300 stromů i na opravu kroměřížského dvora. Tamtéž, s. 416. Například do Přerova se stavební dřevo muselo dovážet již v poslední čtvrtině 15. století z asi necelých 20 km vzdálených lesů v okolí hradu Helfštýna. Zpráva pochází z roku 1487. Srov. Kouřil, M.: Přerov v období předbělohorském. In: Hosák, L. – Dostál, J. (red.): Dějiny města Přerova I. Přerov 1970, s. 186. Významnou úlohu v dopravě stavebního dříví měla již od 16. století voroplavba – plťařství. Důležitou řekou byla v tomto směru Bečva, po níž byl dopravován materiál ze Vsetínských vrchů a Beskyd. Po jejím soutoku s Moravou se kmeny plavily dále na jih i po této hlavní moravské řece. Podrobné informace o voroplavbě na Bečvě a Moravě srov. Jeřábek, R.: Karpatské vorařství v 19. století. Praha 1961, s. 13 – 75. 121 Například na obnovu vyhořelé rozměrné panské stodoly v Kroměříži byl potřeba na zhotovení stěn materiál z 36 stromů. Srov. Peřinka, F. V.: Dějiny, c. d., s. 326. 122 V letech 1644 a 1645 bylo například nařízeno dodávat velké množství dřeva přerovskému pivovaru a jednotkám císařského plukovníka Ladislava z Valdštejna. Viz Peřinka, F. V.: Dějiny, c. d., s. 367. 123 Tamtéž, s. 367. 124 Tamtéž, s. 349. Tyto zmínky naznačují, že domy v této části Hané mohly být v první polovině 17. století ještě převážně dřevěné. 125 Například v Olomouci, ležící v centru Hané, zůstalo v roce 1650 po osmileté okupaci Švédy ze 700 domů obyvatelných jen 168, ostatní stavby byly zcela nebo částečně pobořeny. Srovnáno se zemí bylo rovněž více než šest stovek venkovských domů na olomouckých předměstích. Podrobné informace ke švédské okupaci
31
Stovky zničených hanáckých poddanských vesnic se zdecimovanou populací se z pohromy 30leté války vzpamatovával y těžce a dlouhou dobu. Zajímavé jsou v této souvislosti doposud skromné informace o obnově některých objektů v období nedlouho po ukončení válečného konfliktu . Lze z nich vyvodit, že v regionu byl v té době citelný nedostatek vhodného stavebního dříví, což bylo zřejmě hlavním důvodem, proč se ve větší míře začalo stavět z hlíny. 126 Jeden z nemnoha písemných pramenů z roku 1652 zmiňuje opravy někdejších vrchnostenských ovčínů v Bochoři 127 a ve Staré Vsi na Přerovsku. Ve Staré Vsi bylo zadáno zbudovat mazači z Hulína hliněné stěny u ovčína „trvalé, pevné a stálé “. 128 Bližší okolnosti stavby se sice nedají zjistit, ale pravděpodobně byl objekt postaven špatně, neboť o čt yři roky později byl tent ýž ovčín již na spadnutí. 129 To může svědčit i o tom, že stavba byla provedena způsobem v tehdejší době méně obvykl ým. Navíc byla zadána mazači, tedy nejčastěji hrnčířskému tovaryši. Ten zřejmě s postavením tak velké budovy neměl ani dostatek zkušeností. Mazačům navíc býval y zpravidla zadávány jiné práce než stavba nos ného zdiva. 130 Ke zvýšené spotřebě dřeva na palivo mohlo výraznou měrou přispět rovněž období klimatické změny – tzv. malá doba ledová, která v západní Evropě vrcholila v letech 1645 až 1715. 131 Z uvedených historických faktů se dá dovodit, že jedním z důvod ů postupné a zásadní změny v používaném stavebním materiálu byl nejen na hanáckém venkově citelný úbytek vhodného dřeva a následně i jeho zdražení, což se od poloviny 17. století projevovalo zejména v níže položených oblastech. Přesto se dá předpokládat, ž e tradice dřevěného stavitelství na Olomouce viz Matějek, F.: Švédové na Olomoucku za třicetileté války. Část I. – První rok utrpení, Část II. – Olomouc jde vstříc zkáze, Část III. – Svítání na lepší časy. VVM 38, 1986, s. 41 – 53, 168 – 179, 276 – 289. 126 Navíc nejsou informace o tom, zda nebyly palisády použité k opevnění měst po odeznění válečného konfliktu používány ke stavbám. Vzhledem k rozšířené praxi druhotného používání dřevěného materiálu v prostředí venkova se to jeví více než pravděpodobné. 127 Na opravu dvora se v roce 1652 muselo dovážet stavební dřevo až ze vzdálených lesů v okolí Budišova nad Budišovkou a Libavé. Srov. Peřinka, F. V.: Dějiny, c. d., s. 417. 128 Tamtéž, s. 425. 129 Viz Peřinka, F. V.: Dějiny, c. d., s. 425. 130 Mazač byla přezdívka pro hrnčíře, ale často v soudobých pramenech znamenala kamnáře. Tamtéž, s. 412. 131 Podrobně Fagan, B. M.: Malá doba ledová, jak klima formovalo dějiny v letech 1300 – 1850. Praha 2007.
32
Hané doznívala ještě přibl ižně do konce 18. století – roubenou konstrukcí byla i nadále řešena jen hlavní obytná místnost. O relativním nedostatku této stavební suroviny ve vesnickém prostředí svědčí i běžně se vyskytuj ící druhotně použité dřevo ; jedná se například o evidentně opálené kusy zasazené při stavbě jako výztužný prvek do hliněných stěn. S tímto jevem, který přetrvával dlouhou dobu, se v konstrukci lidových staveb na střední Moravě můžeme setkat poměrně často. 132 Polovinu 17. století považují za klíčovou v souvislosti se změnou používaného materiálu i autoři zabývající se lidovým stavitelstvím na jihozápadním Slovensku, kde byla obdobná situace jako na Hané. U tamních chorvatských kolonistů v té době, pravděpodo bně v důsledku nějaké závažné katastrofy (například vypálení vesnic při válečných operacích), dochází k ústupu dřeva v konstrukcích venkovských staveb a k nástupu hlíny. 133 Podle Š. Mruškoviče, který to nevztahuje jen na obce chorvatských kolonistů, dochází v tomto období k postupnému nahrazení dřeva hlínou a definitivnímu ústupu dřevěných domů na celém jihozápadním Slovensku. Tato pozvolná změna dobíhala ještě dvě století. Proces tam byl prakticky ukončen až koncem 19. století; 134 podobně jako na hanáckém venk ově. Změnu v používání stavebního materiálu na celém území Moravy urychlila v závěru 18. století v neposlední řadě také administrativní nařízení. Více než sto let po ničivém drancování lesů byl v roce 1781 vydán Moravský požární řád, který omezil používá ní dřeva při budování venkovských staveb. Konkrétně
§17
byl
kromě
protipožární
ochrany
zjevně
vyvolán
i
přetrvávajícím nedostatkem dřeva. Žádný poddaný si napříště nesměl postavit svůj dům jen ze dřeva, nýbrž až pod střechu z kamene na hlínu nebo z vepřovic. 135 Dřevěné novostavby měl y dostat silnou omazávku. 136 Podmínkou
132
Nejednalo se ovšem pouze o záměrný prostředek konzervace dřeva, jeho ochrany před vlhkostí, opálením, jak se o tom zmiňuje I. Žabičková: Hliněné stavby, c. d., s. 12. Při terénních výzkumech v Dobrčicích a Tištíně byly v hliněných stěnách objeveny pozůstatky konstrukčních prvků (torza trámů) shořelých staveb. 133 Srov. Václavík, A.: Podunajská dědina, c. d., s. 47. 134 Srov. Mruškovič, Š.: Stavebné tradície, c. d., s. 43. 135 Srov. Ebel, M.: Dějiny českého stavebního práva. Praha 2007, s. 58. 136 Tamtéž, s. 115.
33
byla podezdívka (na Moravě do výšky 47 cm). Požární i stavební řády přímo nařizoval y použití lepenice u vodorovných konstrukcí – viz §17 1751. 137 Obdobná nařízení, ale už o dvě stě let dříve, byla vydána na území dnešního Saska a Durynska. 138 K dalším důležit ým aspektům přechodu na hliněné stavitelství je nutné na hanáckém venkově zohlednit výrazné demografické změny, ke kterým docházelo okolo poloviny 18. století a pak i během 19. století. S nárů stem vesnické populace totiž úzce souvisela zvýšená potřeba bydlení. V této době došlo ve většině obcí Hané k tzv. domkářské kolonizaci a značnému rozšíření plochy zastavěného intravilánu. Vzhledem k tomu, že mezi stavebníky nových domů převažoval y sociálně slabé vrstvy obyvatel, dá se předpokládat zvýšený zájem o cenově přístupný a snadno dosažitelný stavební materiál . Tím byla právě vhodná hlína, jejíž zdroje se nacházel y v katastru téměř všech vesnic v regionu. 139
6.0 Hliněné stavitelství na Hané 6.1 Technologie stavění z nepálené hlíny a tradice zdění z válků Jak již bylo zmíněno, obecně se v odborné literatuře zabývající se lidovou architekturou uvádějí čt yři výchozí technologické postupy zhotovení hliněných stěn, jež mají svá specifika a podkategorie. Ty je možné v zásadě rozdělit na dva základní t ypy. V prvním případě se jedná o použití hlíny v její amorfní podobě. Jako starší vrstva se obvykle označuje budování stěn technikou tzv. vrstvení. 140 137
Ebel, M.: Dějiny, c. d., s. 122. V Sasku byl pod tlakem úbytku dřeva vydán již v roce 1560 první Forst- und Holzordnung. Toto opatření omezovalo použití stavebního dříví a jeho nahrazování kamenem, vápnem a hlínou. Podobné nařízení z roku 1575 – poprvé pomocí úředních prostředků byly zaváděny hliněné stavby, konkrétně Wellerbauweise (vrstvené zdivo – pozn. autora), ale tento způsob byl na tamním venkově již pravděpodobně dávno známý. Srov. Güntzel, J. G.: Zur Geschichte, c. d., s. 45. 139 Tento jev je možné podrobně sledovat například v Křenovicích na Hané nebo v Předmostí. Srov. Dostál, F.: Křenovice u Kojetína. Grunty, domy a jejich majitelé. Kojetín 1940, s. 21 – 24; Novotný, M.: Předmostí jako hanácká vesnice. Sborník státního okresního archivu Přerov. Přerov 2008, s. 124 – 125. 140 Základním principem vrstvených stěn bylo kladení homogenizované hliněné směsi bez jakékoli podpůrné konstrukce (například bednění) volně přímo do stěn. V etnografickém materiálu, který pochází z jihozápadního 138
34
Vyspělejší formou je pak nabíjení hliněné masy do dřevěného bednění, jež vymezuje stěny. 141 Do druhé skupiny patří i budování stěn z předem p řipravených stavebních dílců. Ten to způsob prošel určit ým vývojem. U archaického způsobu byl y jednotlivé stavební díl y, po předchozím důkladném promísení základního materiálu a nezbytných příměsí, formovány odhadem jen v rukách. Na Moravě, podobně jako v jiných oblastech obývaných Slovany, bývají takto vyrobené dílce naz ývány války. 142 Ve starší fázi ovšem můžeme hovořit spíše ještě o nahodilé podobě těchto dílců, jimž chyběl přesněji určený tvar. Jedná se o jednu ze základních technik svébytného způsobu stavění, uplatňovanou v minulosti v konstrukcích stěn venkovských staveb z nepálené hlíny. Jistým mezistupněm mezi nabíjením a válkovou technikou by pak mohlo být zaznamenané pěchování hliněných hrud s větším obsahem slám y do připraveného šalování. 143 Později se vnější podoba použit ých konstrukční dílů (alespoň navenek) sjednotila, když k jejich výrobě začala být používána forma. Takto vzniklé nepálené cihl y byly známé pod různými regionálními názvy, například vepřovice, surovice apod. U prvních tří zmíněných stavebních postupů, u tzv. vrstvení, nabíjení a válků, se pracovalo s ještě vlhkým materiálem, který vysychal až ve stavbě. Surové nepálené cihly se při zdění pokládal y již proschlé.
Slovenska, se k tomuto účelu, ještě v polovině 20. století, používaly vidle. Srov. Mjartan, J.: Príspevok, c. d., s. 471 – 476. Podobným způsobem bylo zdivo vrstveno i v některých oblastech Německa. Srov Miller, T. – Grigutsch, E. – Schulze, K. W.: Lehmbaufibel. Darstellung d. reinen Lehmbauweisen. Weimar 1947, s. 34. Z našeho území se v literatuře objevuje pouze stručná zmínka ze Znojemska, kde měly být obdobným způsobem konstruovány stěny pozdně barokních lisoven v Šatově. Srov. Syrová, Z.: Historické konstrukce, c. d., s. 26. 141 Tato technika je z našeho území doložena především z oblasti jihovýchodní Moravy. 142 Existuje celá řada lokálních pojmenování jednotlivých stavebních částí. V některých obcích západně od Kojetína, kde se do současné doby dochovalo největší množství staveb postavených z hliněných válků (zachovávajících zejména klasovitou vazbu stěn) dodnes používají označení kotovica. 143 Nejednalo se ovšem o bednění jako v případě nabíjené techniky, ale o lehčí (a nižší) konstrukci, která pomáhala udržovat vertikální směr stěn. Tento způsob stavění byl zaznamenán na Slovensku v Kútnikoch u čp. 66 (okr. Dunajská Streda). Srov. Archiv SAV ÚE. Inv. č. 353 J. Mjartan. Obdobně budované válkové zdivo bylo zachyceno i v oblasti střední Ukrajiny. Srov. Blomkvist, E, E.: Vostočnoslavjanskij, c. d., s. 92.
35
Ještě donedávna se předpokládalo, že na s třední Moravě byly recentně doloženy svislé konstrukce z nepálené hlíny, postavené jen z válků a sušených cihel. Ve starší literatuře se ovšem nachází zmínky i o nabíjených stěnách. 144 Ojediněl ý případ kompaktních hliněných stěn byl na Hané zjištěn v roce 2011 v zachované komorové části bývalého selského stavení čp. 5 v obci Dobrčice na Přerovsku. Některé z indicií, které jsem na místě získal, svědčí o tom, že se může jednat o původní vrstvené stěny v pravém slova sm yslu, jak jsou na Moravě v recentním materiálu doloženy pouze v jediném výše citovaném případě ze Šatova na Znojemsku. Vzhledem k archaickému způsobu stavění nejstarší zachovalé části zmíněné dobrčické us edlosti je nutné objekt detailněji popsat. Jedná se o stavbu trojdílného půdorysu adaptovanou během druhé poloviny 19. stole tí v kontextu tzv. mladší vrstvy hanáckého domu. 145 Při podrobném rozkreslení čelního pohledu v řezu, vyjde najevo, že strop spodní komory je o 50 cm níže než strop v síni. To samé platí i o st ropech nad komorou horní a v novější komorové části nad síní. V této bývalé sýpce jsou zachovány tři původní obvodové hliněné stěny. Čtvrtá
průčelní
zeď
byla
pravděpodobně
na
počátku
minulého
století
vybourána a znovu vystavěna z pál ených cihel. Komorová část je uvnitř široká 455 cm o hloubce 515 cm. Výška kompaktních hliněných stěn činí asi 405 cm. Šířka hliněného zdiva na straně dvora v místě napojení kolmého chlévního křídla, je u pat y 85 cm. Směrem ke koruně se z vnější strany zužuje,
což
je
markantnější
asi
od poslední
třetiny
její
výšky. 146 Je
pravděpodobné, že stejné parametry měla i později přestavená zeď v průčelí. O něco mírněji se v horní části zužovala i obdobně masivní boční vnější stěna
144
Patrně v podobě, v jaké máme tuto techniku zachycenu na jihovýchodní Moravě. Zde se jednalo o dřevěné bednění, do kterého se vhazovala sypká směs hlíny a jejich příměsí a následně se pomocí ručních pěchů hutnila do podoby kompaktní stěny. Dusání hliněné směsi se pravděpodobně vyskytovalo i v oblasti podhostýnského Záhoří a setkáváme se s ním i jinde. Zde byly „stěny z hlíny smíšené s plevami, sečkou neb pazdeřím mezi deskami ubité.“ Srov. Přikryl, F.: O selském příbytku na Záhoří a živobytí v něm. ZK 5, 1909, č. 2, s. 9. Srov. i Skopalík, F.: Památky, c. d., s. 2. Stavby provedené z „dusaného jílu“ měly být v minulosti obvyklé v severní, střední a východní části někdejšího vyškovského okresu. Viz Burian, V.: Vesnická sídla, c. d., s. 48. 145 Obytný dům je řešen jako dvoutrakt, opatřený polopatrem nad přední částí. Průčelí je vyzděno režným zdivem z pálených cihel. 146 Jedná se o jev, který se u tohoto typu staveb může vyskytovat. Sbíhající se zdivo se v regionu uplatnilo také u některých objektů budovaných z kusového staviva – válků.
36
komory ze strany k sousednímu domu. Naopak vnitřní zeď oddělující komoru od síně byla z obou stran kolmá a široká asi 60 cm. Výhodou bylo, že v době ohledání objektu probíhala jeho celková adaptace, při které byl y částečně odstraněny původní hliněné omítky , a ve stěně komory byl probourán nový dveřní otvor ze síně. Díky tomu bylo možné podrobně zmapovat strukturu zdiva (i skladbu do jeho hloubky). To bylo značně nerovné a na plochách s odstraněnou omítkou, případně v místech vybouraných částí vnitřní stěny, nebyly v hloubce zdiva patrné ž ádné jednotlivé stavební prvky. Nutné je zdůraznit, že tato stěna byla dobře chráněna, byla uvnitř objektu a nebyla narušena působením povětrnostních vlivů. U recentních staveb bývá někdy problém rozlišit monolitické stěny vrstvené od nabíjených. Ještě komplikovanější je toto vysvětlení v případě archeologických nálezů. 147 Při interpretaci je proto nutné vycházet z několika záchytných bodů. Vzhledem k značné nerovnosti zdiva byla vyloučena varianta, že by se materiál vhazoval do dřevěn ého bednění a následn ě pěchoval. O tom, že se v Dobrčicích skutečně nejedná o nabíjené zdivo, dále svědčí i fakt, že se stěny směrem ke koruně zužují. Na stěně pod omítkou byl y rovněž patrny stopy po dodatečné úpravě osekáním. 148 V regionu se mělo běžně vyskytovat válkové zdiv o kladené mezi dvojici prken/fošen. Takto stavěné stěny, jejichž recentní doklady byly v posledních letech objeveny ve Štarnově na Olomoucku, měl y jasně patrnou strukturu se zřetelnými stavebními prvky. Navíc byl y u tohoto objektu všechny zdi kolmé. Na
povrchu
hliněných
zdí
komory
v
Dobrčicích
nebyly
patrné
jednotlivé etapy vrstvení ani stopy po vodorovných vaznících, které by v případě techniky nabíjení procházel y napříč stěnou a tvořil y by spodní oporu dřevěného šalování. 149
147
Vysvětlení navíc může ztížit fakt, že i vrstvené zdivo mohlo být kladeno do bednění. Srov. Güntzel, J. G.: Zur Geschichte, c. d., s. 42. 148 Což bylo u techniky vrstveného zdiva jedním z charakteristických znaků. Na Slovensku k tomuto účelu používali například rýče. Srov. Mjartan, J.: Príspevok, c. d., s. 472. 149 Stopy, následně zamazané otvory, po těchto prvcích, dodatečně vytlučených ze stěn, se mohly u nabíjených staveb objevit. J. Škabrada je označuje jako rastr nabíjeného zdiva. Srov. Škabrada, J.: Konstrukce, c. d., s. 80. U
37
Ve stěnách komory se ještě navíc nahodile vyskytoval y i druhotně použité dřevěné prvky – například zbytky prohnil ých a opálených trámů, které mohl y tvořit jakousi armaturu. 150 . 6.2 Války v oblasti Hané – použití a terminologie Tzv. války se člení podle tvaru na několik t ypů, což je patrné zejména ve způsobech, jakými se z nich stavěly stěny. Popsány jsou čt yři základní konstrukční způsoby zhotovování válkových stěn. Ve většině případů se termínem válek obecně označoval určitý stavební dílec, jenž byl zhotoven v rukách pouze odhadem. 151 Dalším podstatným rozdílem, který odlišuje války od nepálených cihel vyráběných do form y, je způsob, jakým se z nich staví zeď. Jak doposud vypl ynulo z recentních dokladů a historických zpráv, v hanáckém regionu se z válků stavělo převážně ve vlhkém stavu. To je možné pokládat za základní charakteristický znak těchto staveb bez ohledu na způsob uložení jednotlivých válků do stěny. 152 Naproti tomu u vepřovic, a vůbec cihel obecně, se staví z proschnut ých (či vypálených) stavebních dílců, kromě toho n avíc spojených pojivem, maltou, což
se
u
nás
u
válkové
techniky
ve
větším
měřítku
pravděpodobně
nepoužívalo. 153 K vytvoření vazby u válkového zdiva docházelo vzájemným
některých objektů zbudovaných pomocí nabíjení v oblasti strážnického Dolňácka, stopy po těchto vodorovných oporách u obnaženého zdiva chybí. Nasvědčuje to tomu, že zde byl použit jiný způsob bednění. Oporu desek v tomto případě tvořily sloupy, zaražené v pravidelných rozestupech po celém obvodu stavby, podél vnějších i vnitřních částí stěn. Vzdálenost mezi nimi se řídila šířkou budoucí zdi. Analogie k tomuto způsobu šalování se vyskytovaly například v některých oblastech Maďarska. Srov. třeba Sabján, T. – Buzás, M.: Hagyományos falak. Budapest 2003, s. 79 - 80. I kdyby byl v Dobrčicích použit tento druhý typ podpůrné konstrukce, byly by stěny rovné a nemusely se dodatečně upravovat osekáním. 150 Nejzachovalejší relikt původního dubového trámu vzniklého ze čtvrceného kmene byl podroben dendrochronologické analýze. Vzorek neobsahoval podkorní letokruh ani letokruhy bělového dřeva a tak nebylo možné určit rok, ve kterém byl strom, ze kterého trám pocházel, poražen. Jisté však je, že byl smýcen po roce 1430 a v té době byl starší 77 let. 151 J. Mjartan uvádí, že se jedná o první formované stavební dílce z hlíny. Na Slovensku je tento výraz často použit i jako synonymum pro nepálenou cihlu. Srov. Mjartan, J.: Novšie príspevky, c. d., s. 405. Vrcholnou formou bylo pak dohotovování válků pomocí forem. Na našem území to doloženo nemáme. V literatuře se o tom zmiňuje opět J. Mjartan: Váľkový dom, c. d. s. 95. 152 Vzhledem k variabilitě a množství konstrukčních řešení válková technika nemá a vlastně ani nemůže mít pevně daný technologický postup. Srov. Mruškovič, Š.: Stavebné tradície, c. d., s. 37. 153 Zdění pomocí proschlých válků spojovaných maltou bylo zachyceno na jižním Slovensku v Kostoľanoch pod Tribečom (okr. Zlaté Moravce). Srov. Mjartan, J.: Novšie príspevky, c. d., s. 405. Při terénním výzkumu prováděném na podzim 2011 v Oplocanech na Kojetínsku byly u jedné stodoly se zvětralou omítkou patrny oválné kusy hlíny (zjevně předem proschlé), které byly pojeny hliněnou maltou. Jednalo se ale spíše o výjimku.
38
slepením a částečnou deformací konstrukčních prvků, bez ohledu na to , v jakém tvaru byl daný „válek“ připraven, či jak byl použit ve vazbě zdiva. To zajišťovalo spojení a kompaktnost takto postavené stěny. 154 Ke zvýšení pevnosti navíc přispíval i fakt, že jednotlivé války býval y navíc do kříž e omotány svazkem režné slám y, jak bylo zjištěno v terénu (Tištín). Kladení vlhkých stavebních částí, jejich následná částečná deformace a vzájemné slepení, byl y charakteristickými znaky válkové techniky doložené v oblasti Hané. Odlišnosti existoval y jednak ve velikosti a tvaru jednotlivých dílů, a dále pak ve způsobu vazby, kterým byl y kladeny ve zdi . Vzhledem k současnému stavu bádání nelze zatím na našem území určit počátky tohoto archaického stavebního postupu . Jisté je jen to, že tradice válkových
staveb,
spíše
jejich
mladší
vrstvy,
kterou
charakterizovala
klasovitá vazba stěn, se na území střední Moravy dochovala zhruba do první třetiny 20. století; ještě v meziválečném období tento způsob stavění ovládalo několik
místních
řemeslníků.
Z písemných
dokladů
i
na posledních
dochovaných objektech máme sice doloženo několik variant této stavební techniky, avšak celou technologii stavění například klasovitou vazbou lze jen odhadovat, neboť se nezachoval žádný podrobný popis práce tehdejších zedníků. 155 Původní
význam
dnes
používaného
termínu
válek
ve
sm yslu
jednotlivého stavebního dílce u nosných stěn, byl v minulosti poněkud širší. V literatuře se s války v souvislosti s konstrukcí venkovského stavení poprvé setkáváme v druhé polovině 19. století u F . Skopalíka. 156 Označení válek se u tohoto autora vyskytuje v několika variantách, ale v použití spíše jako doplňkový stavební prvek u dřevěných konstrukcí. Ve spojitosti se stavbou zdí
naz ývá
Skopalík
jako
války pouze silnou
hliněnou
omazávku na
roubených stěnách, tedy ochrannou vrstvu dřevěné stavby. Přeneseně je 154
Přechodným tvarem mezi válkovým zdivem a stavbou z nepálených cihel by mohly být tzv. buchty objevené na Hané Josefem Kšírem. Jednotlivé stavební dílce se tvarovaly odhadem v rukách bez použití formy. Do zdi se však kladly již proschlé a ke vzájemnému spojení došlo pomocí hliněné malty. Srov. Kšír, J.: Lidové stavebnictví, c. d., ČE 4, 1956, s. 355. 155
Experimentálně se v posledních letech podařilo napodobit pouze několik metrů dlouhou a asi metr vysokou stěnu. Celý válkový objekt zatím nikdo zrekonstruovat nedokázal. Viz Kovářů, V.: Hliněný dům, c. d. 156 Skopalík, F.: Památky, c. d., s. 2.
39
v tomto případě válkem možno nazvat hroudu hlíny, která se ručně nahazovala na srub. Avšak Skopalík tímto názvem označuje rovněž stavební části, které byl y použit y u konstrukcí vodorovných, například jako lepenice nebo mazanina na dřevěných stropech. 157 S války se u tohoto autora setkáme i při pojmenování povrchu vyvýšeného chodníku, náspí, po obvodě obytných a hospodářských budov jako označení pro omazávku, tedy vrchní vrstvu těchto komunikací. 158 Jedná se o konstrukční řešení ochozu patky zdiva, které ale na Hané nemáme recentně doloženo. Skopalíkem popsané náspí se dochovalo ještě v první
polovině minulého století v některých
oblastech jižního
Slovenska a bylo zachyceno i v Maďarsku. Na počátku 90. let 19. století se o válcích v provedení starohanáckého domu, případně pilířových stodol, z oblasti severní Hané stručně zmiňuje náměšťský rodák Vítězslav Houdek. Ten o nich píše jako o stavebních dílech z „uválených kusů bláta, velk ých to, neforemných nepálených cihel “. 159 Písmák Melichar Chytil na příkladu z Nákla na počátku 20. století přibližuje srub, jako samostatně stojící stavbu na hanácké usedlosti, která sloužila k úschově obilí. Jeho konstrukce byla podle něj tvořena války nebo válci či valouny. Stěny byl y stavěny tak, aby se směrem nahoru sbíhal y, což zajišťovalo jejich stabilitu, a jak tento autor uvádí, bylo to pro válkové stavby v této oblasti charakteristické. 160 Podobně řešena prý byla i část zdiva u obytného stavení, konkrétně síně a dolních komor. 161 I František Bartoš se ve svém Dialektickém slovníku moravském z roku 1906 zmiňuje o válcích, jednak jako samostatných stavebních dílech, a také jako o prvcích, který mi se 157
„[...] na dosti ledajaké křivé zhruba otesané dubové trámy nakladli žerdě, na vrch na žerdě dali války z bláta, tzv. maz a byl strop hotový.“ Tamtéž, s. 7. Odtud se vyvozuje právě i termín poval – vyložení stropu války. Srov. Mjartan, J.: Novšie príspevky, c. d., s. 406. 158 „[...] ve vzdálenosti 12 – 18 palců ode zdi zarazili do země na ulici silné dubové kolíčky, za ně položili po délce asi 5 – 6 palců tlusté (silné) dřevo, podvalu náspovou, za ní nasypali a ubili žlutou hlínu a ji po vrchu války zamazali a kravinci zalíčili.“ Srov. Skopalík, F.: Památky, c. d., s. 3. 159 Ty zde měly být použity v konstrukci stěn domu čp. 45 v Náměšti na Hané. U V. Houdka se uplatnění nepálené hlíny v podobě válků u nosného zdiva jeví jako ekvivalent ke starému konstrukčnímu řešení domů v této středomoravské oblasti, totiž dřevěným stěnám omazaných hlínou, ponejvíce dochovaných v konstrukcích starohanáckých jizeb. Srov. Houdek, V.: Hanácký grunt, c. d., s. 146. 160 Dodnes je možné v Olomouci – Řepčíně v Zengrově ulici čp. 9 vidět obdobný srub, který byl popsán M. Chytilem. Bohužel kvůli omítce není možné nahlédnout do struktury zdí tohoto objektu. Sbíhající se zdivo je patrné z vnější části, uvnitř jsou stěny sýpky kolmé. 161 Patka zdiva byla oproti koruně podstatně širší. Srov. Chytil, M.: „Sruby“ – „Žudry,“ c. d., s. 24. S obdobným konstrukčním provedením se můžeme setkat u památkově chráněné usedlosti čp. 26 v Příkazech. U obytné části je stejným způsobem řešena stěna mezi někdejší jizbou a černou kuchyní.
40
obkládal y srubové stěny. 162 Tedy podobně jako to uváděl F. Skopalík, od kterého Bartoš své údaje částečně čerpal. Okolo poloviny 20. století se začínají objevovat studie, které válkovou stavební tradici na Hané podrobněji přibližují a dávají do širšíc h souvislostí. Prvním, kdo se detailněji touto pozoruhodnou technikou zabýval, byl Václav Mencl. 163 Ten ale věnoval pozornost pouze již zmíněnému klasovitému způsobu kladení jednotlivých konstrukční částí. O této technice přinesl několik dokladů, které pochá zejí ze sledované oblasti i z jihozápadního Slovenska. Pro tuto vazbu se vesměs vžilo nepřesné označení opus spicatum . Mimo vlastní spojitost s lidovými stavbami se jako váłek v oblasti centrální Hané jihovýchodně od Prostějova, označoval i násep, který b yl zřizován podél polí a cest a zabraňoval jejich zalévání vodou v období jarních záplav. 164 V obdobné souvislosti nacházíme i zatím nejstarší zjištěnou písemnou zmínku o válcích z roku 1767 ve spojitosti s uměle vytvořeným břehem, sloužícím jako ochrana pro ti povodni v Klenovicích na Hané. 165 V tomto případě se ale dá spíše uvažovat o zdrobnělé formě slova val ve významu hráze. 166 Válkovou stavební tradici na Hané dosud nejpodrobněji rozebral J . Kšír. Poznatky tohoto autora se nenacházejí na jednom místě, jedná se o jednotlivé zmínky v jeho obsáhl ých studiích věnovaných hanáckému lidovému
162
Válkem byla „podlouhlá vepřovice z hlíny a mrvy uválená. Z takových válků neboli válců na Hané za stara stavívali chalupy a také jimi dřevěná stavení obkládali. Aby se obmítka řečená války nebo válce na kladách dřevěného stavení držela a se ode dřeva neodlupovala, ježkovali ji, tj. ráželi husto kratičké klínky do zásek dlátem vydlabaných“. Srov. Bartoš, F.: Dialektický slovník moravský. Praha 1906, s. 473. 163 Mencl, V.: Pravěké tradice ve stavební kultuře našeho lidu. ZPP 14, 1956, s. 82–83. 164 Srov. Bartoš, F.: Dialektický slovník, c. d., s. 474. 165 Zpráva ze soudního sporu mezi panstvím Hradišťským a Tovačovským, konkrétně spor mezi obcemi Klenovice na Hané, Obědkovice a Polkovice. Jedná se o stížnost na „Zvyšování válků (břehů – pozn. autora) klenovskými občany na řece Hostýnské.“ Srov. SOkA Prostějov. Archiv obce Klenovice na Hané. Inv. č. 16. Kniha č. 14. Dvořák, J.: Kniha pramenů k dějinám městečka Klenovice na Hané (1936). Spor o války na řece Hostýnské – Valové, s. 39–48. 166 To je zajímavá, i když při současném stavu bádání spíše jen vzdálená, podobnost s konstrukcí obranného valu někdejšího dáckého hradiště Craiová na území dnešního Rumunska zjištěná německým archeologem Carlem Schuchhardtem. Ten zde našel hliněné stavební dílce svým tvarem připomínající války používané v lidovém stavitelství na našem území a v přilehlých oblastech. Citováno již V. Menclem: Pravěké tradice, c. d., s. 82. V publikaci C. Schuchhardta, který archeologický výzkum prováděl, bohužel chybí nákres, či fotografie způsobu uložení stavebních částí ve zmíněném valu. Srov. Schuchhardt, C.: Die Burg im Wandel der Weltgeschichte. Potsdam 1931, s. 143.
41
stavitelství a publikovaných v Československé etnografii v 50. a 60. letech minulého století. 167 Termín válek jako pojmenování stavebního prvku je rozšířen na velkém geografickém území. Na jižní Moravě a jižním Slovensku , v enklávách s chorvatským etnikem, se používal y i jiné výraz y. Pro jeden stavební prvek , formovaný jen odhadem v rukách do oválného tvaru, se používalo označení šulak, 168 případně šuljke. 169
6.3 Nahodilá podoba stavebních částí (dvě možná konstrukční řešení) – vzájemná souvislost s technikami nabíjení a vrstvení hliněných stěn Typologii válků používaných v oblasti Hané se poprvé pokusil stanovit J. Kšír. Tento stavební materiál rozdělil na starší a mladší vrstvu a odlišnosti shledal i ve tvaru jednotlivých konstrukčních dílů. Starší vrstvu představova l y podle Kšírova názvosloví hroudové války . Tímto termínem označil stavivo nepravidelného tvaru, připravené z kusu promísené hlíny s přidáním přísad, nejčastěji řezan é slámy. 170 Způsob vazby byl u této techniky podle J. Kšíra tvořen pěchováním jednotlivých válků do dřevěného bednění podobn ým způsobem, jako j e tomu u nabíjených stěn. Po vyplnění šalování se muselo nějakou dobu čekat, až mokré války zavadly a stěna se stala únosnou. Pak teprve mohl y být desky posunut y a pokračovalo se v dalších řadách. 171 Kšír popsal i příčně průjezdnou stodolu u čp. 14 v jižní části měst yse Tištín
na
Prostějovsku. 172
Její
stěny
jsou
povětšinou
postaveny
167
Kšír, J.: Lidové stavebnictví, c. d., ČE 4, 1956, s. 325–366. Dále i Kšír, J.: Lidové stavitelství, c. d., ČE 6, 1958, s. 237–269; 9, 1961, s. 135–176, 222–256 . Některé informace k válkovým stavbám i Kšír, J.: Lidové stavitelství na území Horní Hané, c. d., s. 34. 168 Srov. Malec, A.: Charvatské osady na Moravě. „Hiže“ (domy). ČL 8, 1899, s. 236. 169 Srov. Botík, J.: Slovenskí Chorváti. Etnokultúrny vývin z pohľadu spoločenskovedných poznatkov. Bratislava 2001, s. 121. 170 Podle tohoto autora se jednalo o „prosté velké hroudy hlíny, formy podélné, nepravidelné, v rukou za vlhka uhnětené s přísadou řezanky ze slámy a plev.“ Srov. Kšír, J.: Lidové stavebnictví, c. d., ČE 4, 1956, s. 354. 171 Srov. např. Kšír, J.: Lidové stavitelství na území Horní Hané, c. d., s. 34. 172
Stavba se nachází na pravém břehu potoka Tištínky. Objekt jsem zdokumentoval v roce 2009. Opakované terénní výzkumy tam proběhly v letech 2010 a 2011.
42
z nepravidelných kusů hlíny s větším obsahem slám y. 173 Podle J. Kšíra měla být stodola postavena v roce 1843. 174 Avšak stavba je již na indikační skice z roku 1833 zakreslena jako zděná. 175 Je situována na stejném místě jako v současnosti, a také její půdorys souhlasí s dnešním stavem. V této souvislosti je nutno vzít v úvahu to, že Kšír při svých výzkumech vycházel i z informací spolupracovníků , kteří nebyli odborníky na danou problematiku. Soupis hliněných staveb v Tištíně mu tehdy zajišťoval Bohumír Štéger z Kojetína. Materiál použit ý na stavbu stodol y u čp. 14, kde jsou v konstrukci stěn beztvaré kusy hlíny bez pravidelných vazeb, Štéger označil jako války. Při popisu klasovitého zdiva stod ol y u sousedního stavení čp. 13, které bude podrobně rozpracováno dále v textu, použil označení vepřák. 176 V případě dosud stojící stodol y u čp. 14 v Tištíně se jedná o příklad archaického způsobu použití válkové techniky. Konstrukci stěn můžeme nejlépe vyčíst na jejich vnitřní straně, kde jsou patrné jednotlivé stavební dílce. Opticky připomíná nejjednodušší vazbu kamenných zdí z valounů různých velikostí a tvarů; v literatuře se v této souvislosti můžeme setkat s termínem nepravidelné zdivo, 177 jen se při něm dociluje přibližného zvrstvení a velmi zhruba udržují vodorovné spáry. 178
173
Ve své studii ale tento autor chybně píše o klasovité vazbě válkového zdiva použitého v konstrukci stěn této stavby. Srov. Kšír, J.: Lidové stavitelství, c. d., ČE 9, 1961, s. 173. 174 Vzhledem k tomu, že na objektu proběhly v prvních desetiletíletích 20. stol. stavební úpravy, nepodařilo se mi dohledat datovanou část a ani J. Kšír se nezmiňuje, odkud údaj zjistil. 175 Srov. MZA Brno. D9 Indikační skici. Tischtin (1833); on-line [cit. 20. 12. 2011] dostupné z: . 176 V tomto případě je zajímavé sledovat reflexi v pojmenování jednotlivých konstrukčních prvků s původním omezením výrazu válek – jako hrouda hlíny bez přesnějšího tvaru. Srov. SOkA Olomouc. M 8-50 Josef Kšír. Inv. č. 338, k. 32. Dopis z 25. 7. 1956. Korespondenční způsob dotazníků s pečlivě sestavenými otázkami používal ke studiu lidové architektury na Hané V. Houdek. Seznam vyplněných dotazníků se ovšem dodnes nepodařilo dohledat. Podobu dotazníku a strukturu otázek srov. Houdek, V.: Hovorna. ČVSMO 8, 1891, s. 78 – 83. 177 Srov. Kohout, J. – Tobek, A.: Zednictví. Tradice z pohledu dneška. Praha 19988, s. 37. 178 Srov. Štorm, B.: Základy péče o stavební památky. Praha 20072, s. 30. Vrcholové vodorovné spáry byly vytvořeny po ukončení každé zdící etapy a přirozeně vyplynuly z principu stavby hliněných stěn z ještě vlhkých stavebních částí. I u kamenného zdiva se nejprve jednalo o použití tohoto materiálu jako pouhé konstrukční stavební hmoty; tedy v jejím prvotním upotřebení v podobě neopracovaných kusů kladených bez pojiva. Jistou analogii s jednou z velmi starých technik zdění z kamenů u válkové techniky můžeme sledovat i v případě vývojově mladší fáze – u klasovitého zdiva. S tímto tvrzením se setkáváme i v odborné literatuře. Srov. např. Mencl, V.: Lidová architektura, c. d. s. 11.
43
Původní výška válkových stěn u popisované stavby byla tři metry, jejich šířka činí 50 cm; stěny jsou kolmé. Dodnes je z vnitřní strany patrné v líci zdiva, že stěny této stodol y byly stavěny po částech, což odpovídá dodržení obecně platných zásad při práci s vlhkou hlínou jako stavivem (větší množství vlhké stavební hmot y by způsobilo nadměrné zatížení a vedlo b y k destrukci zdiva). Stavělo se tedy v šesti etapách po vrstvách vysokých 40 až 50 cm, naráz po celém obvodu stavby. Podezdívka z lomového kamene byla vysoká 45 cm. Vodorovné spáry byl y dodržovány podél jednotlivých vrstev a vznikl y po skončení zdění srov náním ještě vlhké stěny. Vazba zdiva v případě použití amorfních hrud hlíny byla vyt vořena tím, že se jednotlivé části ve vlhkém stavu k sobě přitlačil y a došlo k jejich vzájemnému spojení (pojící prvek – hliněná malta – v tomto případě nebyl nutný). Po proschnutí vznikla kompaktní stěna, která vynikala velkou stabilitou. Podrobnosti o způsobu stavění zdí touto archaickou technikou zatím zůstávají nejasné . Kdyby se jednotlivé hroudy hlíny pěchoval y do předem připraveného bednění, ztratila by se pravděpodo bně jejich vazba na svrchní straně stěny a navíc by na čelech jednotlivých válků byl patrný otisk, jako je tomu v případě nabíjené techniky. 179 Na dobře zachovaných vnitřních stěnách u stodol y v Tištíně je vazba jednotlivých konstrukčních dílů dobře čitelná, přesto žádná stopa po dřevěném šalování na nich patrná není. Je tedy možné se domní vat, že stěny objektu byl y stavěny ve vodorovných vrstvách z nepravidelných hrud hlíny bez předem připraveného bednění, podobně jako se to objevuje u kamenného zdiva . Délka jednotlivých válků tak mohla dosahovat i celou šířk u stěny, což je v recentních dokladech zachyceno v některých lokalitách jižního Slovenska, např. v obci Šaľa, kde se jednalo o velké kusy hlíny kladené napříč , kolmo k ose stěny. Jeden díl měl přitom ve vlhkém stavu hmotnost i 50 kilogramů. 180 V takovém případě došlo k dokonalému vyvázání do hloubky zdiva.
179
Stejné je to v případě lití betonu, kdy zůstává stopa po deskách z vnější i vnitřní strany zdi. Srov. Mjartan, J.: Posledné, c. d., s. 119. Podobné případy válků kladených přes celou šířku stěny známe i z jiných lokalit této oblasti, např. z obce Hul (okr. Nové Zámky). Srov. Mjartan, J.: Novšie, c. d., s. 405. Napříč kladené války klasovitého zdiva byly použity i u obytného stavení čp. 66 v Kútnikoch (okr. Dunajská Streda). 180
44
Pro podložení této hypotéz y je možné použít srovnávací materiál z Maďarska. Na tomto území byl y od 16. – 17. stol. předem zhotovován y stavební díl y z hlíny, které pak nacházely použití při stavbách domů. Jejich nejjednodušší variantou byl y mírně oválné koule z hlíny o velikosti dětské hlavy, kterými se zdilo ve vlhkém stavu. Pro t yto jednotlivé konstrukční část i se užívalo maďarského termínu csömpölyeg, v německé překladu naz ývané leicht
ovale
Lehmkugeln .
S termínem
válek
(v
podobě
jeho
údajného
maďarského ekvivalent u valyog) se zde nesetkáváme. Archaické použití beztvarých hrud hlíny se zachovalo v jižní části Velké uherské nížiny. Stěny se z nich vrstvil y bez podpůrné konstrukce, nebo mohl y být použit y i jako výplňový materiál dřevěné kostry. 181 Obdobné řešení je doloženo například ze západní části jižního Slovenska. 182 Na
Prostějovsku
se
nacházejí
stodoly
pravděpodobně
budované
obdobnou technikou jako stodola v Tištíně také v Obědkovicích u čp. 91 nebo v Klenovicích u čp. 141. V posledně zmíněném případě je prý stejným způsobem postaveno i zdivo obytného stavení. Podle sdělení majitelky byl y stěny velmi křivé a při adaptaci objektu se musel y dodatečně srovnat (byl y tudíž
vrstveny
volně
od
oka
bez
podpůrné
konstrukce,
která
by
je
vymezovala). Tato práce měla být velmi obtížná. Manžel musel proto zdivo večer dostatečně kropit, aby je ráno mohl zarovnat tesařsk ou širočinou. 183 Nepravidelné války byl y objeveny také v konstrukci severní štítové stěny bývalého selského stavení čp. 54 v obci Měrovice nad Hanou na Přerovsku. 184 Jako srovnávací materiál, který dokládá dvě variant y hroudových staveb v regionu, totiž válkové stěny vrstvené volně „ od oka“ a stavební prvky kladené do bednění, může sloužit také již zmíněná stodola u čp. 18 v obci Štarnov na Olomoucku. V tomto případě se jedná o pilířovou příčně Zde se také jednalo o rozměrné díly. Materiál na jeden válek by prý postačoval na výrobu čtyř kusů nepálených cihel. Srov. Archiv SAV ÉU. Inv. č. 353. Ján Mjartan. Z vodorovně kladených válků na šířku zdiva se stavělo i na střední Ukrajině. Srov. Blomkvist, E. E.: Vostočnoslavjanskij, c. d., s. 92. 181 Srov. Balassa, I. – Ortutay, G.: Ungarische Volkskunde. Budapest 1982, s. 159. 182 Konkrétně z lokality Štefanov v okrese Senica. Jako výplňové zdivo byly použity války kladené do klasových vazeb, a tedy i vývojově dokonalejší válková technika (přesněji formované stavební části mající jistý skladební řád). Srov. např. Mencl, Václav: Lidová architektura, c. d., obr. 4 na s. 12. 183 Stodola byla stavěna v roce 1927. Údaj sdělila v roce 2011 Marie Krchňáková (*1930). 184 Výzkum probíhal v roce 2011.
45
průjezdnou stodolu. 185 Konstrukce pilířů by odpovídala řešení p opsaným J. Kšírem o „hroudových válcích pěchovaných do dřevěného bednění .“ Pilíře stodol y jsou kolmé, vrstvené a nesou stopy po bednění, které je vy mezovalo. Války jsou deformovány, ale přesto je na jejich líci patrna struktura zdiva. Oproti předchozímu po psanému způsobu je tedy podstatný rozdíl (deformace od vymezujícího bednění je výrazná i na vnitřní straně stěn, kde nepůsobil y povětrnostní vlivy, které by ztěžoval y interpretaci). O obdobném konstrukčním řešení stěn se v oblasti Hané zmiňuje i někdejší učitel a kronikář z Příkaz na Olomoucku Jan Fišera . 186 Z jihozápadní části regionu, z Vyškovska, pochází informace od V. Buriana. 187 Zmíněný stavební způsob byl popsán i v jiných oblastech s výskytem panonského t ypu domu. 188 Zajímavou skutečností je podobnost s jinými způsoby stavby hliněných stěn. Případně také genetická souvislost této techniky, kdy byly války použit y jako velké amorfní kusy hlíny (kladené do stěny bez bednění). J. Mjartan upozornil na úzkou spojitost s technikou vrstvení, 189 tedy nejjednodušším způsobem stavby zdí, provedeným volným kladením hlíny s velkým obsahem slám y bez jakékoli podpůrné konstrukce. Jisté analogie ke starobylému způsobu válkové konstrukce jako u zmíněných staveb v Tištíně, Klenovicíc h, Obědkovicích a Měrovicích můžeme vysledovat i rozborem terminologie používané u vrstvení stěn.
185
Poměrně dobře zachovalá stavba se nachází na konci zahrady v severozápadní části obce. Vnější rozměry objektu jsou 21 krát 8 m. Stodola je pilířová s dřevěnou výplní. Jednotlivé pilíře byly stavěny v pěti etapách, které jsou zřetelné na jejich lícní straně. Celkem se jedná o 14 pilířů na kamenné podezdívce. Pilíře jsou opatřeny podélnými drážkami na dvou protilehlých stranách, které slouží pro vsazení výplňových dřev. Rozestupy mezi nimi činí 150 cm. Stavba byla dokumentována na jaře roku 2010. 186 Pozoruhodná kronika J. Fišera, kterou psal někdy od konce 30. let minulého století, byla vydána v roce 2000. Kronikář popisuje způsob kladení stavebních prvků do dřevěného bednění přes celou šířku stěny. Srov. Pospěch, P. – Vaca, B.: Příkazy, c. d., s. 14. 187 V Podbřezicích se jednotlivé prvky pěchované do dřevěného bednění nazývaly sploščke nebo spluščky. Srov. Burian, V.: Vesnická sídla, c. d., s. 49. Podle F. Bartoše býval naopak termín spluščka označením pro nepálenou cihlu, vepřovici. Srov. Bartoš, F.: Dialektický slovník, c. d., s. 391. 188 Srov. Máčel, O. – Vajdiš, J.: Slovácko. Architektonický vývoj vesnice. Praha, 1958, s. 36. Obdobné stavební řešení za použití podpůrné dřevěné konstrukce máme doloženo i z oblasti jižní Moravy na Mikulovsku. Srov. Frolec, V. – Náplavová, M.: Lidový dům ve východní části jihomoravského pohraničí. Slovácko 7, 1965, s. 48; na Podluží srov. Malec, A.: Chorvatské osady, c. d., s. 236. Na jižním Slovensku takto budované válkové stavby nalezl A. Václavík. Ten se zmiňuje o jiném způsobu nabíjenice, který byl nejpoužívanější v Chorvátském Gróbe. Zdění pak pozůstávalo z toho, že se kusy bláta vyváleného v plevách, tzv. vále kladly mezi dvě desky a ubíjely se. Srov. Václavík, A.: Podunajská dedina, c. d., s. 47. Další informace přinesl J. Mjartan: Posledné, c. d., s. 120. 189 Srov. Mjartan, J.: Váľkový dom, c. d., s. 95.
46
U techniky vrstvení se z připravené směsi hlíny a většího množství slám y pomocí vidlí kladla stěna, což znamená, že jednotlivé díl y nebyl y předem formovány a jedna dávka (přeneseně jeden konstrukční prvek) se určila odhadem. Odpovídala množství směsi, které bylo v dané chví li nabráno na nářadí. V české, slovenské, ani jiné slovanské literatuře neexistuje termín, který by při tomto způsobu stavění pojmenoval jednu dávku (množství nabrané hlíny jako jeden stavební prvek). Německá literatura, případně německé překlady z maďarštiny, pro jeden takový stavební „díl“ pojmenov ání má a používá několik výrazů, z nichž je možné vyvodit terminologickou podobnost obou stavebních postupů. Technika vrstvení stěn je připodobňována ke stavbě vlaštovčího hnízda, německy Schwalbennesbau (Lehmbatzenbau ). 190 Volný překlad výrazu der Batzen znamená mimo jiné i velkou beztvarou hroudu, chuchvalec, případně i nabranou dávku. 191 Němečtí architekti T. Miller, E. Gri gutsch a K. W. Schulze užívají pro označení nabraného množství („stavebního dílu“) po užitého u vrstvených stěn termín der Lehmballen , 192 což je možné přeložit podobně jako výraz v předchozím případě. U staveb prováděných technikou vrstvení popsaných J. Mjartanem z oblasti jižního Slovenska se uvádí, že se hustě promísená hlína se slámou jen těžko z připravené hromady oddělovala a nabírala vidlemi. Proto bylo nutné bláto někdy nakopat mot ykou. 193 Tím pak vlastně vznikl stavební dílec, který se následně vrstvil na šířku zdiva. Z válků ve tvaru hrud byl y v oblasti Hané stavěny hlavně hospodářské budovy – stodol y a chlévy, případně ohradní zdiv o. U obytných stavení byl y
190
V německém vydání knihy o maďarském národopise. Nejvíce byla tato technika rozšířena ve východní části západního Maďarska a v oblasti Velké uherské nížiny. Srov. Balassa, Iván – Ortutay, Gyula: Ungarische Volkskunde, c. d., s. 159. 191 „Der Batzen – grösserer unförmiger Klumpen (aus einer weichen, klebrigen Masse: ein Batzen Lehm“). Srov. Drosdowski, G.: Duden: Deusch universal Wörterbuch A–Z. Mannheim 1997, s. 201. 192 Technika vrstvených stěn: „[...] ein Lehmballen nach dem Anderen [...]“ Srov. Miller, T. – Grigutsch, E. – Schulze, K. W.: Lehmbaufibel, c. d., s. 35. V naší odborné literatuře se můžeme mimo jiné setkat s definicí termínu válek jako oválného slaměného smotku promíseného s hliněnou kaší nebo v ní máčeného. Srov. Škabrada, J.: Konstrukce, c. d., s. 80. 193 Srov. Mjartan, J.: Príspevok, c. d., s. 471.
47
takto podle J. Kšíra konstruovány komory, eventuálně síně, šlo tedy o obdobné řešení, o jakém psal M. Chytil. 194 Při terénních výzkumech se mi podařilo v této oblasti zjistit ještě další informace o použití válků (v jejich archaické podobě) ve stěnách obytných domů. Bylo tomu tak například v Uhřičicích. Při bourání stavení čp. 2 v roce 1988 se tam v konstrukci obvodového zdiva našl y války nepravidelných tvarů. Délka jednotlivých stavebních dílců byla určena šířkou stěny (vžd y jeden válek přes celou stěnu). 195 Jednalo se o rozměrné konstrukční prvky dosahující délky až 60 cm. 196 V případě volně ložených válků (hrud) se nejedná o zpochybnění Kšírových dokladů, neboť údaje o nabíjení jednotlivých stavebníc h dílů do dřevěného bednění jsou doloženy i z jiných oblastí a zmiňují se o nich i další již citovaní autoři. Dá se proto předpokládat, že obě t yto techniky se na Hané vyskytoval y souběžně vedle sebe.
6.4 Opus spicatum a problematika klasovitě kladeného zdiva Jako vyspělejší tech nika použitá u válkových staveb je považováno zdění z válků formovaných v ruce do přesnějších tvarů a skládaných ve zdi v pravidelných
vazbách.
Jednotlivé
stavební
části
mohl y
vzhledově
připomínat pecny chleba oválného tvaru. 197 Typickým u tohoto pracovního postupu v oblasti Hané (a nejen zde) bylo šikmé kladení konstrukčních prvků ve vodorovných vrstvách pod úhlem až zhruba 45°, bez ohledu na návaznost vrstvy následující. Ta mohla mít stejný sklon jako předchozí (dokonce i pro několik řad nad sebou 198).
194
Válkové zdivo mělo být doloženo v Příkazech u čp. 83 a v Lešanech u čp. 8. SOkA Olomouc. M 8-55. Ing. Josef Kšír. Hanácké stavitelství (1956-57). Inv. č. 330, k. 31. 195 To by odpovídalo předpokládanému konstrukčnímu řešení stodol v Tištíně. Klenovicích i Obědkovicích. 196 Údaje sdělil v roce 2009 Bohumil Kyselý (*1924), rodák z Uhřičic z čp. 2, který demolici prováděl. Obdobných konstrukčních řešení existuje dodnes jistě celá řada, ale problém je v tom, že jednotlivé stavební díly kryje vždy silná vrstva omítky. 197 V německé literatuře označeny např. „wie Leibe Brot geformte Lehmkösse.“ Srov. Schuchhardt, C.: Die Burg, c. d., s. 143. 198 Tohoto způsobu se na Hané používalo u hraničního zdiva, ale je doložen i u stodol, například v obci Hruška čp. 104, nebo u zbytku stodoly v Měrovicích čp. 54. Zde bylo zajímavé, že války na stavbu byly zhotoveny i z černozemě.
48
Nejčastěji se úkos stavebních částí v jednotlivých vrstvách střídal. Díky své charakteristické
struktuře
a
četným
recentním
dokladům
se
jedná
o
nejznámější vazbu válkových stěn. Specifický motiv, daný principem této techniky, vznikl provázáním vždy dvou řad nad sebou. Opticky to připomínalo obilní klas, přesněji pšenici dvouzrnku, nebo tvar rybí kosti. U nás se v této souvislosti nejčastěji užívá termínu klasovitá vazba, méně často se m ůžeme setkat se starším slovním spojením dílo na rybinu (vázané nebo stavěné). 199 V německém prostředí se setkáváme s výraz y klasovitá vazba, Ährenverband, 200 případně vzor rybí kosti, Fischgrätenmuster, 201 Fischgrätenverband 202 aj. Na Ukrajině (v Podolí, ve Voroněžské oblasti i jinde) se t yto války kladou „ ve smrku.“ 203 Nejběžněji se v odborné literatuře v této souvislosti používá poněkud nepřesného označení opus spicatum. Na problém poukázal Albert William Van Buren, profesor na Americké škole klasických studií v Římě. Ten objasnil, že se výrazem opus v římském stavitelství označovala budova jako celek nebo její homogenní část, ne způsob stavby, nýbrž hotové dílo – jeho význam je konkrétní, nikoli abstraktní. Toto slovo bylo u římského architekta Vitruvia preferováno a díky jeho důslednému uplatňování se stalo téměř st ylistickým prvkem.
Několik
výjimek,
spíše
zdánlivých
než
reálných,
nedokazuje
oprávněnost tohoto označení ve sm yslu stavební techniky. 204 Nepříznivý dopad měla jistá necitlivost pro jemnější nuance latiny a s ní spojená aspirace archeologické literatury v prvních desetiletích 20. s toletí. V popisu různých stavebních technik byl y použit y některé nesprávné termíny,
199
Prášek, J. V.: Opus. In: Ottův slovník naučný. Ilustrovaná encyklopedie obecných vědomostí. 18. díl. Praha – Polička: Paseka – Argo, 19992, s 831. 200 Fischgräten – oder Ährenverband. Srov. Schuchhardt, C.: Die Burg, c. d., s. 220. 201 Srov. Buren, A. W. Van: Opus (in der römischen Bautechnik). In: Paulys Real–Encyclop die der classischen Altertumswissenschaft Reihe 1. [A – Q]: Bd. 1–24 (Halbbd. 1–47). Halbbd. 35, Olympia bis Orpheus. Stuttgart 1939, s. 823. 202 Srov. Essenwein, A. von: Handbuch der Architektur. Die Baustille. Historische und technische Entwicklung. 3. Bd. 1. Hälfte. Darmstadt 1886, s. 92. 203 Srov. Blomkvist, E. E.: Vostočnoslavjanskij, c. d., s. 93. 204 „Opus (in der römischer Bautechnik [...] bezeichnet dieses Wort ein Gebäude als Ganzes, oder einen homogenen Teil eines Gebäudes, nicht Bauweise, sondern fertiggestelltes Material: seine Bedeutung ist konkrett, nicht abstrakt. Das Wort wird von Vitruv bevorzugt [...] Seinem Gebrauch nach sind die wenigen Ausnahmen, eher scheinbar als wirklich, nicht ausreichend, einen abstrakten Sinn = etwa „Technik“ zu belegen. Srov. Buren, A. W. Van: Opus, c. d., s. 819.
49
vzniklé ze spojení přívlastku s opus (např. zmíněné opus spicatum nebo opus quadratum). 205 Způsob této vazby zdiva, bez ohledu na to, zda je použit lomový kámen, hliněné válk y, či přesně formované stavební prvky v podobě pálených cihel, se ve stěnách vyznačuje společným znakem – vzorem, který vytváří dvě řady s protiběžným kladením stavebních prvků. 206 Pokud zůstaneme ve střední Evropě, shledáme i u takto budovaných hliněných stěn venkovskými řemeslníky odlišnosti, které se t ýkají skladby v hloubce zdiva. Doklady o klasovité vazbě válkových stěn předložené J. Mjartanem z oblasti jihozápadního Slovenska hovořil y o šířce stěny na jeden válek, to znamená, že měl být jeden nakoso po ložený stavební dílec kladen na celou šířku stěny (jeho délka byla podmíněna tímto rozměrem). 207 Potud by se jednalo o společný znak s některými válkovými stavbami v oblasti střední Moravy, respektive se zmiňovanou konstrukcí obytného domu z Uhřičic. 208 Avšak u objektů majících klasovitě kladené zdivo je v regionu Hané doloženo i zcela jiné stavební řešení, které bylo dokumentováno zatím jen u stodol a bude rozebráno dále v textu . Pouze v jednom případě, a zdaleka se nemusí jednat o konečný úda j, byla klasovitá vazba zaznamenána i u obytného domu, konkrétně u dostavby průjezdu a štítové stěny. 209 Jedná se o domkářské
205
„Eine gewisse Unempfindigkeit für die feineren damit zusammenhängenden Nuancen der Latinität hat eine schädigende Wirkung auf die Bestrebungen der neueren archäologischen Fachliteratur gehabt. In der Beschreibung der verschiedenen Bautechniken wurden einige falsche Termini angewandt, die in der Zusammensetzung des betr. Beiworts mit opus bestehen (z. B. opus spicatum [...]).Tamtéž, s. 820. V této souvislosti převzali výraz opus spicatum pro označení stavební techniky i někteří naši autoři. Srov. např. Syrový, B.: Architektura. Svědectví dob. Přehled vývoje stavitelství a architektury. Praha 1974, s. 137. Ale setkáme se s ním i v literatuře o světové architektuře. Srov. např. Pevsner, N. – Honour, H. – Fleming, J.: Lexikon der Weltarchitektur. Mit einer umfassenden Bibliographie und einem Ortsregister der Abbildungen. München 19872, s. 463. 206 Ve střední Evropě byla klasovitá vazba v kamenném provedení zjištěna už v základech staveb z římské doby v Rakousku, Maďarsku, Německu. Objevila se i v konstrukci stěn kostela svatého Jakuba Většího v Černíně (okr. Znojmo) z 2. poloviny 12. století a pak po několikasetleté absenci až v hliněné architektuře na Moravě, na Hané a na Znojemsku. 207 J. Mjartan se zmiňuje o šikmo ložených válcích v konstrukci obytného stavení např. z Kostoľan pod Tribečom (okr. Zlaté Moravce). Zde byly použity již proschlé války vzájemně pojené hliněnou maltou. Srov. Mjartan, J.: Novšie, c. d., s. 406. 208 Kde ovšem podle výpovědi B. Kyselého nebyly války klasovitě kladeny; případně o hypotetickém předpokladu obdobně konstruovaných stěn u stodol v Tištíně, Klenovicích a Obědkovicích (podobnost s uložením stavebního prvku svou délkou odpovídajícímu šířce zdi). 209 Kromě J. Mjartana informoval o klasovitě vyvázaných stěnách u obytného stavení na jihozápadním Slovensku v obci Sládkovičovo v okrese Galanta V. Mencl: Pravěké tradice, c. d., s. 82.
50
stavení čp. 89 v obci Hruška na Prostějovsku. 210 Je to poslední dům z řady pěti drobnějších objektů v severovýchodním cípu zastavěné části vesnic e. Zřetelná je zejména východní režná štítová stěna ze st avebních dílů vázaných klasovitě, na které je patrné precizní kladení jednotlivých stavebních prvků. Způsob vazby, alespoň navenek, je obvykl ý j ako u jiných zachovaných staveb ve vesnici, postavených stejnou technikou. V Hrušce byl y jinak zjištěny klasovitě kladené války pouze u objektů hospodářského charakteru. 211 Je možné se domnívat, že se klasovitá vazba v konstrukci obytných staveb, podobně jako v případě amorfních válků, objevuje i u jiných domů, ale bližšímu zkoumání brání omítka na jejich stěnách. 212 Ve vesnicích v okolí Kojetína se vyskytoval y stodol y s klasovitou vazbou stěn, jejichž šířka se pohybovala okolo 50 až 60 cm. 213 Co se t ýká hloubky, měla být takto zhotovená stěna vyvázána pomocí zvláštn í vazby tří stavebních dílců ukládaných podélně vedle sebe. To se dovídáme i z informace J. Zháněla o stavbě stodol y u čp. 48 z roku 1903 v obci Pačlavice, publikované V. Menclem. 214 Tehdy se jednalo o nouzovou stavbu, která musela
být
zhotovena
v krátkém
časovém
termínu.
Technicky
zdatné
provedení stěn v době, kdy se v regionu téměř výhradně užívalo nepálených i pálených cihel, svědčí o silném zachování tradice a praktickém zvládnutí tohoto způsobu stavění ještě v prvních desetiletích 20. století. Doklad o obdobné konstrukci, rovněž třech válcích skládaných na šířku stěny, přinesl z Němčic nad Hanou také J. Kšír. Zaznamenal, že u čp. 28 prováděl stavbu 210
Dosud se nepodařilo zjistit, kdy byl tento dům postaven. Na indikační skice obce z roku 1833 je parcela, na které tento dům stojí, nezastavěna. To samé platí i o čtyřech sousedních chalupnických domech. MZA. D9 Indikační skici. Hruschka (1833); on-line [cit. 20. 12. 2011] dostupné z: . 211 V obci se podle terénních výzkumů prováděných Ústavem evropské etnologie FF MU na jaře a podzim roku 2009 nachází pět stodol, jejichž stěny jsou konstruovány klasovitou vazbou. Asi nejzachovalejší z těchto staveb je objekt náležející k čp. 104, i když se v tomto případě nejedná o střídání sklonu prvků v jednotlivých řadách. Budova je majitelkou v pravidelných intervalech udržována, tzn., že je prováděno vymazávání prasklin v hliněné omítce, obnova podrovnávky a vápenného líčení. Stodola by si jistě právem zasloužila památkovou ochranu. To ovšem platí i o jiných stavbách v této lokalitě. 212 V. Mencl píše o válkových domech v Dobromilicích, Mořicích a v Nezamyslicích, ale nezmiňuje další podrobnosti (zejména pak chybí údaje o čp.); připomíná rovněž domy v Němčicích nad Hanou, které zde měl nalézt J. Kšír (ten také žádné bližší informace nepřináší). Srov. Mencl, V.: Lidová architektura, c. d., s. 11. 213 Tento údaj je vztažen do oblasti na západ, jihozápad a severozápad od města Kojetína, kde se tradice klasovitého zdiva udržela nejdéle; tomu odpovídá i množství zachovaných recentních dokladů. Šířka stěn byla u zkoumaných objektů, až na jednu výjimku, shodná po celé jejich výšce. Konstrukce zbíhajícího zdiva, dvou delších stěn stodoly, se nachází v Pivíně u čp. 75. Vzhledem k silné vrstvě hliněné omítky z vnější i vnitřní strany objektu, nebylo možné vyčíst strukturu zdiva. Sbíhající se stěny byly patrné z vnější strany, uvnitř byly kolmé. Šířka u paty zdi je 75 cm, v koruně pak 64 cm. 214 Srov. Mencl, V.: Lidová architektura, c. d., s. 11. Zmíněná stodola již dnes na svém místě nestojí.
51
stodol y tímto způsobem tamní rodák Karel Dvořák, řečený Bajoch, ještě v roce 1920. 215 Oba zmíněné postupy měl y společné (podélné) kladení ještě vlhkých stavebních částí a jejich vzájemnou deformaci, která se projevovala pouze uvnitř zdiva. Navenek zůstala zachována klasovitá vazba. Poněkud odlišnou konstrukci mí valo v oblasti klasovité válkové ohradní zdivo. 216 To bývalo široké na jeden stavební díl (okolo 30 – 36 cm), jehož délka nebyla patrná navenek, jako tomu bylo u stodol provedených touto technikou, nýbrž každý válek vyvazoval zdivo do hloubky (byl kladen napříč). 217
6.5 Princip klasovitě kladeného zdiva – vazba na lícní straně stěny Válkové zdivo kladené do klasovit ých vazeb patří do kategorie zdiva vázaného. Vazby, způsobu kladení jednotlivých stavebních prvků, je dosaženo jednak jejich šikm ým uložením v rámci jedné vrstvy a dále protiběžným kladením vrstvy následující. Tímto způsobem se brání vzniku souvisl ých diagonálních spár, které by zdivo oslabil y (obdoba u běžného cihelného zdiva – kdy se způsobem kladení, provázáním, běhounů a vazáků zabraňuje vz niku souvisl ých st yčných spár). Specifickým kladením je pak dosaženo účinného dosedání a samovážného utěsňování spár. Technika šikmo ložených stavebních dílců je starobylá a do jisté míry se dá říci, že se jedná o všelidský kulturní projev, má svůj řád a p říčinu, bez ohledu na to zda je použito kvádrů, lomového kamene či ručně formovaných prvků z hlíny. 218 Diagonálně kladené části mají svůj význam v podélném vyvázání stěny. Jedním z důvodů proč byly vlhké války šikmo pokládány do 215
Srov. Kšír, J.: Lidové stavitelství, c. d., ČE 9, 1961, s. 175. O těchto typech staveb se zmiňuje i J. Kšír: Lidové stavebnictví, c. d., ČE 4, 1956, s. 355. 217 Nejvíc ohradních zdí postavených klasovitou vazbou je dodnes zachováno v Němčicích nad Hanou. Soupis těchto staveb byl proveden při terénním výzkumu v roce 2009 studenty Ústavu evropské etnologie FF MU; dodnes se zachovaly u čp. 55, 65, 68, 451 a 33 (zde byla navíc objevena válková stodola s klasovitě kladenými stěnami; patrně se jedná o jedinou takto zachovanou stavbu v tomto městě). 218 Snad nejstarší archeologické nálezy klasovitě kladeného zdiva pocházejí z mezopotámské Lagaše z druhé poloviny 3. tisíciletí př. n. l. Srov. Mislin, M.: Geschichte der Baukonstruktion und Bautechnik. Von der Antike bis zur Neuzeit. Düsseldorf 1988, s. 34. 216
52
zdi, byla podle V . Mencla jeji ch stabilita. Kdyby byl y kladeny naplocho, dala by se pomocí nich těžko vytvořit vazba zdiva, „ klouzaly by po sobě “. 219 Ale nakoso byl y loženy rovněž kameny, které se do zdi ukládal y nasucho. Důvodem, kromě stabilit y, byl i způsob vytvoření vazby , který vypl ývá z kladení na pokos. Podélným vyvázáním je m yšleno to, že pod jist ým úhlem uložené konstrukční díl y na sebe vzájemně působí vlastní vahou (což je vzhledem k jejich sklonu přirozené). Ovšem úhel, pod kterým byl y kladeny do zdi, se musel řídit jist ými pravidl y. Zákonitosti skladby klasovitého zdiva je možné vyčíst teprve při podrobném zkoumání stěn. 220 Nejprve přiblížím princip vazby v líci zdiva. Názorně se to dá vysvětlit i z příkladu vodorovných konstrukcí z nakoso kladených pravidelných prvk ů – pálených cihel nebo vl ysů, což představuje ideální stav. Úhlem sklonění se určuje rozměr, který hraje důležito u úlohu v provázání s následující vrstvou. Mezi vrchol y dvojice šikmo ložených stavebních dílů, jejich výškovým rozdílem v jedné řadě, vzniká v horní části volný prostor, pro který se dá použít výrazu hnízdo. Do tohoto prostoru zapadá spodní část,
patka,
stavebního dílce vrstvy následující. Velikost (výška) tohoto prostoru je tím větší, čím větší je sklon (úhel) vl ysů, cihel, popřípadě válků v jedné řadě - je přímo úměrná sklonu po sobě jdoucích stavebních dílů. Z příkladu použití pravidelných prvků je možné zjistit, že vznikl ý prostor by měl být na šířku 221 dílu vrstvy následující. Při podrobnějším zkoumání vyjde najevo, že šikmo ložené díl y první a druhé vrstvy spolu v ideálním případě vzájemně svírají úhel 90°. 222 Na podlaze takto postavené a přeneseně i v líci zdiva, je tak možné skutečně sledovat inspiraci obilním klasem (pšenice dvouzrnka), případně kostrou ryby.
219
Srov. Mencl, V.: Lidová architektura, c. d., s. 11. V tom může mít tento autor částečně pravdu. Mimo jiné jsou doloženy i válkové techniky, které pracovaly s vodorovně kladenými stavebními díly. Šikmo ložené prvky však měly svůj důvod, který vyplyne z principu způsobu vazby klasovitých stěn. 220 Tato skladba platila i u analogií s kamenným zdivem, ovšem jen v případě vazby čitelné v líci stěny. 221 Výšku stavebního prvku, patrnou v líci stěny. 222 Viz rozkreslení klasovité vazby v obrazové příloze této práce.
53
U
zdění
klasovit ých
stěn
existu je
variabilita
použit ých
technik,
základní struktura je při tom ve všech případech zachována bez ohledu na to, kolik válků je kladeno v hloubce zdiva. J.
Kšír
pojmenoval
jednotlivé
konstrukční
prvky
této
bezesporu
vyspělejší válkové techniky jako tzv. války válečkové, aby je tím odlišil od již zmiňovaných válků hroudových (hrud či chuchvalců hlíny), tedy od staršího, shora
popsaného,
Moravy.
223
stavebního
způsobu
používaného
v
oblasti
střední
Pojmenování jednotlivých stavebních částí odvodil od tvarů, které
připomínají v líci zdiva. Vizuálně se opravdu zdá, že je stěna postavena z hliněných válečků, ale jedná se pouze o optické zkreslení. V souvislosti s válečkovými války, používanými právě v klasovité vazbě, se J. Kšír zmiňuje o dvou podobách jednotlivých konstrukčních částí. Jedno řešení představoval y zmíněné války ve tvaru bochníku a druhým byl y „války
forem
trojúhelníkových “. 224 Na
jiném
místě
se
můžeme
setkat
s termínem „trojúhelníkový boch ník“ a je zde popsán i postup stavby. Jejich vazba měla být zajištěna vzájemnou deformací vlhkých válků, které byl y ukládány šikmo do zdi. Tvar jednotlivých stavebních prvků byl krátce po uložení do zdi zčásti změněn dotlačením na již položené díl y. Dva vn ější války, kterými byl a vymezena šířka stěny, byl y podle tohoto popisu zformovány do podoby pravoúhl ých trojúhelníků – jedna odvěsna směřovala vodorovně odspodu do středu zdi, druhá byla patrná v jejím líci, přepona pak směřovala diagonálně do středu (šik mo shora dolů). Středový válek měl pak být formován do podoby rovnoramenného trojúhelníka, jehož vrchol směřoval dolů mezi oba vnější války. 225 Pro tento středový stavební prvek bude vhodné použít pracovní pojmenování klín. Ke spojení došlo vzájemným stlač ením jednotlivých vlhkých a tvárných dílů, které se následně slepil y. Tato vyspělá vazba tří válků je velmi propraco vaná a má svoji vnitřní logiku: klín spojil oba krajní války a stěna byl a navíc podélně vyvázána jejich šikmým
uložením.
223
Srov. např. Kšír, J.: Lidové stavebnictví, c. d., ČE 4, 1956, s. 355. Srov. Kšír, J.: Lidové stavitelství, c. d., ČE 6, 1958, s. 375, pozn. 108. 225 Srov. Kšír, J.: Lidové stavitelství, c. d., ČE 9, 1961, s. 175. 224
54
Tvarování, deformace, vlhkých válků zabránila vzniku diagonálních spár uvnitř zdiva, které by ho oslabil y. Války se u této techniky vázal y jednak tím, že byl y během kladení mokré, dále vlastní vahou, jednak tím, že je stavebník rukou po položení dotláčel. Celá stěna se tak spojila a vytvořila velmi pevný celek. Konečná podoba popsané variant y klasovitého zdiva je v líci stěn y v podstatě kopií obilního zrna; z čehož vypl ývá i logický způsob vazby, při které jsou vzájemně provázány prvky spodní a horní vrstvy. Objevuje se však i jiná varianta, zjevně inspirovaná kostrou ryby. I zde jsou jednotlivé prvk y kladeny nakoso se střídáním sklonu v jednotlivých vrstvách; nedochází však k jejich vzájemnému provázání jako v předchozím případě, ale jednotlivé řady jsou prokládány vrstvami z vodorovně kladených prvků. Tento způsob ovšem nemáme z našeho území v souvislosti s hliněnými stavbami doložen. 226
6.6 Technologie klasovitého zdiva na Hané – vazba tří válků Detailní strukturu klasovitého zdiva postaveného z válků se mi podařilo zjistit během vlastního terénního výzkumu stodol y u čp. 13 v Tištíně v letech 2009 až 2011. Jednalo se o pozůstatky příčně průjezdné stodol y, přesněji o východní polovinu této stavby, ze které se zachoval y torza tří klasovitě kladených stěn. 227 Střecha objektu se podle sdělení majitelů nemovitosti zřítila před více než dvaceti let y a stěny od té doby zůstal y obnaženy a vystaveny účinkům povětrnostních vlivů. Ke zřícení severovýchodního nároží stavby došlo v roce 2010 v důsledku vytrval ých jarních lijáků. Za účelem zjištění skladby válků ve zdivu jsem mohl, díky pochopení vlastníků nemovitosti, provést postupnou demolici rozpadajícího se objektu, který byl odsouzen k zániku, s podrobným zdokumentováním stavebního postupu. Při rozebírání ruin vzešl y najevo dosud neznámé skutečnosti o pozoruhodné skladbě tohoto t ypu klas ovitě kladených stěn. 226
Etnografické doklady o takovém kladení kamenného zdiva pochází z oblasti Horních Rakous – viz Pöttler, V. H.: Erlebte Baukultur. Museum unter freiem Himmel – eine Idee setzt sich durch. Stübing 19892, s. 232. 227 Detail zdiva této stavby je zachycen na fotografii J. Kšíra z roku 1956. Srov. Kšír, J.: Lidové stavitelství, c. d., ČE 9, 1961, s. 149.
55
Po prvotním ohledání torza stodol y bylo možné vyčíst pouze líc vnitřního zdiva. Po dvaceti letech dešťů prostoupila voda od ko runy zdí asi do metrové hloubky, čímž se v této části vytvořil monolit hliněné masy bez čitelné struktury. Až po odstranění této horní vrstvy se objevila zcela net ypická vazba stěny, tvořená zvláštní skladbou stavebních prvků ve tvaru rovnostranného trojúh elníku, což odporovalo Kšírově popisu. Ten uváděl, že šlo
„o
pravoúhlé
trojúhelníky,
mezi
něž
byl
vklíněn
válek
ve
tvaru
rovnoramenného trojúhelníku .“ Tento autor psal i o tom, že byl y války oválného tvaru dodatečně deformovány do trojúhelníkového tvaru až při zdění. 228 U stodol y zkoumané v Tištíně bylo zřejmé, že se stavební prvky do trojúhelníkové formy tvaroval y předem a dodatečně byl y do kříže omotán y dvěma dlouhými svazky režné slám y. Ve skutečnosti měl y všechny stavební části v odkryté stěně přibližně stejný tvar i rozměry. Jednalo se vždy zhruba o rovnostranný trojúhelník tvarovaný jen odhadem v rukách, někdy se ale rozměry dílce, připravovaného přímo na staveništi, upravoval y podle momentální potřeby. Délka stran se ponejvíce pohybovala kolem 30 c m, v některých případech ale dosahovala jedna strana válku ve tvaru trojúhelníku i téměř 40 c m. Zatímco vnější války byl y pokládány šikmo pod úhlem asi 30°, středové války byl y kladen y vodorovně v každé vrstvě stejným směrem; ve vrstvě následující byl sklon vnějších válků opačný a otočeny byl y také centrální války, klíny. Takové střídání po vrstvách probíhalo v celé výšce obnažených stěn . 229 Zevrubněji vyjde popis najevo, když bude princip skladby schematicky rozebrán. Středové klíny tvoří řadu za sebou ležících rovnostranných trojúhelníků – úsečka A-B je uložena do šířky zdiva (napříč zdivem), vrchol C směřuje do středu stěny a st ýká se s její osou. Skladba středových klínů je tedy následující – úsečka A-B, na kterou v ideálním případě navazuje vrchol C následujícího válku (ten může být předchozím válkem, tedy úsečkou A -B i mírně překryt.
228 229
Viz Kšír, J.: Lidové stavitelství, c. d., ČE 9, 1961, s. 175. Podrobně je to rozkresleno v obrazové příloze této práce.
56
Středový klínový válek měl ve zdivu dvě funkce. V prvním případě byl jakýmsi vazákem a překrýval, převazoval, nakoso položené války vrstvy pod ním. Byl kladen tak, aby úsečka A -B kopírovala směr sklonu diagonálně kladených prvků spodní řady. Další funkcí středového dílu byla částečná opora pro oba kosé války vrstvy následující. Při pohledu v půdorysu, kdy se všechny prvky jeví jako vodorovné, je úsečka A-B krajních válků rovnoběžná s lícem stěny, a vrchol C směřuje do jejího středu, je kolmý k ose. Tak je tomu u vál ků kladených z vnější i vnitřní strany stěny. Oproti střednímu klínu byl y tyto dí l y uloženy šikmo, pod úhlem 30 až 45° (vzájemně svíral y protiběžné řady zhruba úhel 60°, ale v některých řadách byla tato velikost proměnlivá). 230 Jednalo se o složitou a prom yšlenou vazbu stěny – nakoso kladené postranní války byly ve středu stěn navíc ještě vzájemně přeloženy a dotlačeny k sobě (vrchol y C těchto trojúhelníků asi o 10 cm). Toto přeložení mělo svá pravidla. V jedné vrstvě, v jednom směru sklonu válků, překr ýval y vnitřní války vnější války, zatímco v opačné vrstvě, v protiběžném sklonu, války vnější překrýval y války vnitřní. Na místo překrytí dosedl středový klín, který svou vahou provázal spojení pos tranních válků pod ním. Dokonalou soudržnost této vazby zajišťoval i fakt, že klín byl současně oporou pro nakoso ložené postranní války vrstvy následující, které tento prvek svou hmotností a vzájemným působením ve sklonu zároveň dotláčely. Stejný způsob zdění byl zjištěn i u stodoly v nedalekých Těšicích u čp. 34. Vazba zdiva byla zřetelná v masivní trhlině na severní straně. Nikde ve střední Evropě, na Balkáně ani na Ukrajině se zatím nepodařilo u válkových staveb nalézt analogii s popsaným konstrukčním řešením. Dosavadní poznatky o klasovit ých stěnách hovořil y jen o šířce stěny vymezené délkou stavebního dílce, jehož tvar byl oválný. Určitou obdobu k
230
Sklon jednotlivých vrstev válků se měnil podle potřeby, neboť se pracovalo se stavivem plastické konzistence, které bylo formováno jen odhadem v rukách.
57
předem tvarovaným prvkům tro júhelníkového tvaru lze najít v římském stavitelství. 231 K původu klasovitě kladených válkových stěn, uplatněných v lidové stavební kultuře středního Podunají, se z našich badatelů zatím vyslovil jen V. Mencl. Ten hledal analogie v okruhu antické kultury, která převzala část svého stavitelského umění z Mezopotámie, 232 kde stavitelé takto kladli stavební části u cihelného a kamenného zdiva . Ze slovenských autorů se obdobnou otázkou zabýval J. Mjartan. Ten se domníval, že takto kladené války mohou mít i autochtonní slovanský původ; přitom nevyvracel Menclovu hypotézu o římském dědictví, ale zmínil se o druhém možném směru šíření tohoto kulturního prvku. Své tvrzení opíral o fakt, že válkové stavby v klasovité struktuře jsou doloženy rovněž na jižní Ukrajině. Avšak autor z neznám ých důvodů uváděl, že tato oblast ležela mimo dosah antické kultury. 233 Vzhledem ke známé existenci
starořeckých osad na severním
pobřeží Černého moře, které byl y později i pod vlivem Říma a Byzance, lze Mjartanovy závěry v tomto směru pokládat za nevěrohodné. Vliv řeckých kolonií v černomořské oblasti v souvislosti s rozvojem zděné
stavební
techniky
připouštěl
již
Lubor
Niederle . 234
To
by
korespondovalo s teorií o jihovýchodním směru šíření kulturních prvků již u pravěkých kultur, později vystřídaných působením antické civilizace. Pokud se t ýká římského dědictví ve střední Evropě v souvislosti s klasovitě kladenými stavebními částmi, v tomto případě kamen y, dá se souhlasit s názorem V. Mencla, který přinesl archeologické doklady . To by ovšem byla pouze jediná, vizuální, podobnost s hliněnými stavbami, které se v líci zdiva vyznačují obdobným kladením stavebních dílů .
231
Zmiňuje se o nich M. Miron: Geschichte, c. d., s. 65. Chybí ale rozkreslení principu jejich kladení do stěny. O stejně tvarovaných stavebních prvcích z hlíny informuje i Prussin, L.: Adobe brick. In: Oliver, P. (ed.): Encyclopedia, c. d., s. 210. 232 Srov. Mencl, V.: Lidová architektura, c. d. s. 11. 233 Srov. Mjartan, J.: Váľkový dom, c. d., s. 96 - 97. 234 Srov. Niederle, L.: Život starých Slovanů I, 2. Slovanský příbytek a dvůr. Praha 1913, s. 832.
58
6.7 Konstrukce nároží klasovitě kladených stěn Nároží válkových staveb provedené klasovitě kladenými stavebními díl y bylo (alespoň navenek) provedeno specifickou vazbou, kterou se během mého terénního výzkumu zatím nepodařilo přesně zachytit. V. Mencl popisuje příklad z Pačlavic na Kroměřížsku , kdy zmiňuje budování rohu pouze z vnější strany stavěného objektu. Zpevnění nároží 235 se podle tohoto autora mělo docílit tím, že v rozích byl y z obou stran postupně kladeny zkosené stavební částí vodorovně. 236 Rozebírání
ruin
zmíněné
tištínské
stodol y
umožnilo
částečné
nahlédnout i do konstrukce nároží, tedy nejvíce exponované částí stavby. Rohy klasovitě kladených válkových stěn nebyl y geometricky rovné (jako například při napojení příčky a nosné stěny u cihelného zdiva), ale vzhledem k charakteru zaobleny.
použitého
Středem
rohu
materiálu
(ručn ě
probíhal y,
formované
podobně
jako
díl y), ve
byl y
stěně,
mírně
středové
trojúhelníkové války, které se v těchto místech více překrýval y – i více než polovinou své délky (v rovné stěně to bylo jen několik centimetrů). Jak jsem při výzkumu zjistil, sklon nakoso ložených postranních válků průběžně probíhal i přes roh – byl pro celou jednu vrstvu přibližně stejný; v následující vrstvě byl směr opačný, aby došlo k provázání zdiva. Klasovitá vazba válkového zdiva má ve střední Evropě rovněž analogii u kamenných stěn, jak již bylo zmíněno u předchozí techniky, jejichž relikt y jsou dodnes zachovalé. V případě objektů
doložených
archeologicky se jednalo
pouze
o
pozůstatky zdiva. Klasovitá vazba, ať již kamen ná, či z jiného materiálu, například pálených cihel, byla použita jen jako výplňový prvek nebo jako doplněk či součást nosné konstrukce. Nejde totiž vytvořit celistvý objekt z kamene, nebo pálených cihel, postavený zmíněnou technikou, který by nebyl doplněn vhodným konstrukčním opatřením.
235
U vazby ze tří válků (pozn. autora). „Zajímavá je vazba válků v rozích a u svislého čela zdi u vrat: tam se podloží a připlácá válek vodorovně. Případná nerovnost povrchu, zvláště u vrat, se po zaschnutí oseká sekerou.“ Srov. Mencl, V.: Lidová architektura, c. d., s. 11. 236
59
Pouhým šikm ým ložením stavebních dílů se nedá zhotovit funkční nároží. To musí být u těchto materiálů zpravidla předimenzováno, aby zachytilo tlaky podélně vyvázaných klasovit ých řad. Z tohoto důvodu se u kamenných staveb používal princip bosáže, tvořené rozměrnými kvádry, které tlaky šikmo ložených vodorovných vrstev bezpečně zachytil y. V případě použití pálených cihel, nebo pravidelných kamenných prvků, mohl y být rozměrné kvádry v nároží nahrazeny zděnými pilíři, které plnil y stejnou funkci. Příklad tohoto způsobu najdeme i u lidových staveb, které ale nepochází z našeho území. Z Horních Rakous, z lokalit y St. Ulrich , je u čt yřboké usedlosti použito v patře obytné budovy kamenn ého klasovitého zdiva částečně jako výplňové konstrukce. 237 Obdobný doklad o použití klasovité vazby (hliněných válků) , jako pouhého výplňového prvku ve dřevěné rámové konstrukci, se vyskyt oval u stodol y ve Štefanově na Slovensku. 238 U všech celohliněných objektů proveden ých klasovitou technikou tvořil y na Hané válkové stěny nosný prvek a pomocí těchto konstrukčních částí byla budována i nároží, takže princip bosáže nebyl uplatněn. Speciální konstrukční
řešení
dostatečně
zabezpečovala
stabilitu
těchto
nejvíce
exponovaných částí staveb. V případě zvětral ých nároží válkových objektů bylo statické zajištění dodatečně provedeno odstraněním narušeného zdiva a jeho nahrazením pálenými cihlami, případně škvárobetonovými tvárnicemi. S tímto opatřením se můžeme setkat například v Hrušce . 239
7.0 Další varianta válkové techniky mimo oblast Hané a širší souvislosti použití amorfních kusů hlíny v konstrukcích stěn Zajímavý příklad stavby válkových stěn, který je možné v jistém sm yslu považovat za přechod mezi válkovou a cihelnou technikou, přinesla 237
Srov. Pöttler, V. H.: Erlebte Baukultur, c. d., s. 232. Srov. Mencl, V.: Lidová architektura, c. d., obr. 4 na s. 12. 239 Podobné řešení se uplatňovalo například i u hliněných staveb na Mikulovsku. Srov. Frolec, V. – Náplavová, M.: Lidový dům, c. d., s. 48. 238
60
Vlasta Svobodová z oblasti brněnského Kloboucka. Jednalo se o budování pomocí ručně tvarovaných válků válcovitého tvaru , které byl y v jistém sm yslu vázány podobně jako cihelné zdivo (ale zpravidla ustálené kombinace bez možných variant stavby do hloubky stěny). Dva vedle sebe kladen é války, rovnoběžné s osou zdi (kladl y se podélně), vymezoval y její šířku, přes ně byl y
pak
kladeny
války
napříč
(kolmo
ke
stěně),
které
ty
spodní
převazoval y. 240 V době výzkumů badatelky v 50. letech minulého století nebyla tato stavební tradice v regionu již živá, ale respondenti ji znali z vyprávění předků. Měli zkušenost pouze s demolicí někter ých objektů, které vykazoval y velkou pevnost a soudržnost zdiva . Stěnu prý prakticky nešlo rozebrat, bylo lepší ji podkopat a shodit v celku. 241 Z obce
Hruška
na
Prostějovsku
byla
u
torza
jedné
ze
stěn
v severovýchodní části intravilánu zachycena obdobná sk ladba vodorovně kladených válků, jež nabízela možnou variabilitu ve způsobu řešení hloubk y zdiva. V jedné vrstvě bylo podélně uloženo pět prvků válcovitého tvaru, které byl y napříč převázány války řady následující. 242 Popis Svobodové se v jistém sm yslu pod obá stavebnímu způsobu, kter ý byl
v meziválečném
období
rozšířen
v oblasti
východního
Vestfálska.
Nejednalo se ovšem o tradiční způsob řešení hliněných stěn, ale o kombinaci stavebních postupů, které vycházel y z tradic východní Afriky (konstrukce hliněného zdiva) a domácího způsobu hrázděných staveb. Princip spočíval ve vytvoření dřevěné nosné kostry, která se vyplňovala hliněným materiálem. Ten tvořil y ručně formované stavební části válcového tvaru, Lehmobrote, které se ve vlhkém stavu ukládal y do zdi. Vaz ba byla utvo řena jako při popisu Svobodové: dvojice podélně kladených dílů vymezovala stěnu do šířky a přes ně byl y napříč ukládány války navazující vrstvy. 243
240
Srov. Svobodová, V.: O výtvarném charakteru lidových staveb na brněnském Kloboucku. ČL 43, 1956, s. 253. 241 Podobné zkušenosti s demolicí válkového objektu mám i z vlastní zkušenosti. I mnoho let obnažená válková stěna byla značně pevná a dala se jen velmi těžko rozebírat. 242 Fotografie jsou dostupné na stránkách Metainformačního systému Národního památkového ústavu, který je jednou ze základních součástí Integrovaného infomačního systému památkové péče. [cit. 20. 5. 2012] dostupné z:< http://iisp.npu.cz/mis_public/dokumentPreview.htw?id=161282; 161283>. 243 S technikou takto konstruovaných hliněných stěn přišel Gustav von Bodelschwig, farář a bývalý misionář v zemích východní Afriky. Rozhodl se řešit poválečnou tíživou bytovou situaci ve své bývalé farnosti v Dünne u
61
O zajímavé vazbě hliněných stěn pochází doklad ze Saska. Zmiňuje ji ve své publikaci z roku 1779 stavitel univerzit y v Lipsku Johann Gottfried Lange. 244 Takto postavené stěny interpretuje jako die Wellerwände 245 a tohoto způsobu se mělo na venkově běžně užívat v okolí Lipska. 246 Langem zaznamenaná technika se částečně podobá stavebním způsobům popsaným Svobodovou a Güntzelem. Princip spočíval rovněž v podélném kladení stavebních prvků (dvou, válcovitého průřezu), formovaných pouze odhadem, které byl y rovnob ěžné s osou stěny a vymezoval y její šířku. Kolmé díl y byl y ve zdivu kladeny napříč (tak jako v předchozích případech byl i zde zachován princip běhounů a vazáků). Podstatným a zajímavým znakem této technik y bylo to, že se stavební prvky kladl y ve sklonu, tedy diagonálně, jako planum inclinatum. 247 Jednotlivé díl y, které obsahoval y větší množství dlouhé slám y, nebyl y proschlé, ale bez pojiva se lepily dotlačením k sobě, jako v případě válků na našem území.
8.0 Budování hliněných stěn na Hané ze sušeného staviva Kromě hliněných válků se na střední Moravě v konstrukci budov používal y v posledních dvou století ch ve velkém měřítku také nepálené cihl y. Princip zdění spočíval v tom, že se stavělo ze staviva, které bylo proschlé a kladlo se na hliněnou maltu. J. Kšír psal o tom, že se ve stěnách některých staveb setkal s cihlami, které byl y zjevně formovány jen v rukách do přibližného tvaru kvádru. Pro t yto stavební prvky použil označení buchty. 248 U staveb z takto provedeného zdiva se užívalo běžných zednických vazeb.
Herfordu. Během svého afrického působení měl možnost se blíže seznámit s konstrukčními postupy hliněných staveb, používanými u tamního domorodého obyvatelstva. Srov. Güntzel, J. V.: Zur Geschichte, c. d., s. 162. 244 Lange, J. G.: Zufallige Gedanken über die Notwendige und bequeme wirtschaftliche Bauart auf dem Lande aus Erfahrungen, Bemerkungen und Beurtheiligen. Breslau 1779. 245 Terminologie k hliněnému stavitelství bude podrobně rozebrána na konci této kapitoly. 246 Srov. Lange, J. G.: Zufallige, c. d., s. 159. 247 Srov. Lange, J. G.: Zufallige, c. d., s. 162 – 163. Lange přidává k popisu i ilustraci (tamtéž, obr. 27, tab. IV), kde je patrný pouze zlomek takto postavené stěny. Sklon prvků je pouze v jednom směru a nejde o klasovité kladení. Jedná se tedy o jednu z variant nakoso ložených stavebních částí popsaných výše. 248 Srov. Kšír, J.: Lidové stavebnictví, c. d., ČE 4, 1956, s. 355. Obdobné nepravidelné cihly objevili archeologové v Jerichu a časově měly náležet do 6. tisíciletí př. n. l. Srov. Bárta, R. – Širhal, H.: Přehled dějin cihlářství. 1966 [s. l.]. (nestránkováno).
62
V roce 2011 jsem prozkoumal stodolu v obci Pivín na Prostějovsku náležející k čp. 51. Stěna byla stav ěna z buchet vazákovou vazbou. V líci se objevoval y různé rozměry po užitého staviva, například prvky formátu 11 krát 15 cm, nebo 13 krát 13 cm, a to i v jedné řadě. Nerovnosti mezi vrstvami zdiva byl y srovnány hliněnou maltou, která byla silná i 6 až 6,5 cm. Zajímavou technikou byla konstruována stodola
v Oplocanech na
Přerovsku. 249 Ta byla stavěna z předem proschl ých stavebních částí oválného tvaru, kladených na hliněnou maltu. Ve zdivu se objevoval y prvky ve form ě vazáků a běhounů. Díl y připomínající války byl y vysoké asi 11 cm, dlouhé 26 cm a široké 18 cm. 250 Posledním,
nejcharakterističtějším
a
nejpoužívanějším
stavivem
vyrobeným z hlíny, byl y na Hané někde až do poloviny minulého století nepálené cihl y. Ty už byl y přesněji tvarovány v dřevěných formách a jejich rozměry přibližně o výšce 7,5 cm, šířce 15 cm a délce 30 cm se v regionu blížil y formátům běžných pálených cihel. I vazba zdiva používaná u tohoto druhu staviva korespondovala s obvyklými postupy užívanými při zdění z pálených
cihel.
V líci
zdiva
se
vyskytují
tak
vazákových a běhounových vazeb;
nejrůznější
případně pravidelné
kombinace
střídání
vrstev
běhounů a vázaků – například ve formě polokřížové vazby. Pravděpodobně právě lepší variabilita konstrukčních řešení způsobila rozšíření
tohoto
konstrukčních
druhu
postupů.
nepáleného Stavba
staviva
z válků
se
a
mohla
vytlačení jevit
předchozích
jako
limitující
především ve sm yslu možné kombinace do hloubky zdiva , nebo samostatných konstrukcí, například kleneb. Vzájemným porovnáním možných technik hliněného stavitelství vyjdou najevo nesporné přednosti přesně formovaných kusových prvků. V porovnání s pálenými cihlami měl y nepálené cihl y výhodu v nízké pořizovací ceně a snadné dostupnosti. Dal y se navíc jednoduše vyrábět i podomácku, což bylo na Hané zaznamenáno ještě v 60. letech minulého 249
U této stavby bohužel nebylo zjištěno, k jakému čp. patří. Stodola se nacházela na konci zahrady asi uprostřed severní části intavilánu. 250 Tento stavební způsob by částečně korespondoval s technikou popsanou J. Mjartanem z Kostoľan pod Tribečom. Srov. Mjartan, J.: Novšie príspevky, c. d., s. 405.
63
století. Na opravu svého domku čp. 20 v obci Osíčany na Prostějovsku si je v té době sám do dřevěné form y zhotovoval například zedník Martin Navrátil (1898 - 1983). 251 Nepálené cihl y se na celém území Hané vyskytují v několika variantách a je možné zde zachytit různé lokální názvy – např. vepřák, kotovice. V oblasti Horní Hané býval y označovány jako poce či poci aj.
9.0 Terminologický slovník k hliněným válkům Válkovou stavbou je možné nazvat stavbu postavenou z válků, tj. konstrukčních prvků z nepálené hlíny a nutných příměsí (nejčastěji řezané slám y), tvarovaných jen odhadem v rukách. Z našeho území v návaznosti na širší oblast středního Podunají máme doloženo několik podob stavebních částí, které ve starší vrstvě charakterizovala spíše amorfní podoba a způsob vazby, jak byl y kladeny v e zdi, se jevil spíše nahodil ým. Jako vyspělejší varianta válkových staveb je přesnější formování válků (pořád jen odhadem v rukách) a jejich šikmé kladení v e zdi. Společným znakem válkové techniky je stavba z vlhkých stavebních částí bez pojiva a jejich částečná deformace ve stěně. V češtině bývalo pro termín válkový dům (ve sm yslu dům postavený z válků – ve všech formách, o jak ých bylo dosud pojednáno) použito v překladu do němčiny označení das Wellerhaus . Války byl y v tomto případě nesprávně přeloženy jako die Weller. 252 Na problém vzniklé terminologické nepřesnosti upozornil německý architekt J. Güntzel. 253 V německém prostředí se výrazem der Lehmwellerbau naz ývá pracovní postup uplatňovaný u stavb y vrstvených (vykládaných) stěn. 254 Termín der Weller zde mimo jiné znamená i
251
Údaj sdělila v roce 2009 jeho vnučka Krystýna Vojáčková (*1942). Srov. Vařeka, J.: Česko – německý a německo – český slovník vybraného názvosloví lidového domu a bydlení. Praha 1977, s. 67. Stejné nedorozumění nastalo i u J. Mjartana. V německém resumé jeho studie se uvádí: […] das Haus aus sog. Wellern […] dann nahm man grössere Klumpen von diesem Lehm und waltzte inh mit den Händen […]. Für dieses Baumaterial hat sich in der Slowakei die volksümliche Bezeichnung vaľok (Weller) erhalten. Srov. Mjartan, J.: Váľkový dom, c. d., s. 104. 253 Srov. Güntzel, J.: Zur Geschichte, c. d., s. 369. 254 Srov. Miller, T. – Grigutsch, E. – Schulze, K. W.: Lehmbaufibel, c. d., s. 34. 252
64
hlínu smíšenou s řezanou slámou používanou k výplni hrázděné konstrukce, 255 tedy nenosný prvek. Při překladech z českého do německého jaz yka je starší způsob stavby válkových stěn pomocí nepravidelných hrud hlíny pak možné do němčiny přeložit jako grössere, unregelmässige Lehmklumpen ; 256 jako výraz použit ý pro
jednotlivé
stavební
díl y. 257
U
pokročilejšího
způsobu,
kde
mají
konstrukční části přesněji vymezený tvar (nejčastěji bochníkový ), by bylo možné použít výraz geformte Lehmklösse, přesněji wie Leibe Brot geformte Lehmklösse, jak již bylo výše zmíněno. 258 Obecně by se pak dal y války do němčiny přeložit, bez ohledu na jejich velikost, tvar a způsob uložení, jako die Nasslehmformlinge. Při překladech válků trojúhelníkových tvarů by se mohlo použít výrazu dreieckige Nasslehmformlinge . V případě anglického jaz yka je možné hliněné války překládat jak o prosté hroudy hlíny lumps (pl.). 259 Pokud jde o stavební díl y z hlíny trojúhelníkov é form y, lze použít výraz stavební prvky ve tvaru písmene V. 260
10.0 Dřevěné stabilizační prvky u hliněných staveb v oblasti Hané U hliněných staveb (z válků i z nepálených cihel) byl y v některých lokalitách Hané používány doplňkové trámové konstrukce, které měl y zajistit stabilitu a celistvost objektu. V neposlední řadě rovněž pomáhal y udržet půdorysný tvar stěn (zejména u exponovaných částí zdiva – v nárožích). Obdobné ztužujícími pomocn é prvky se ve stavitelství už od středověku používal y i u dalších konstrukčních řešení pracujících s jinými materiál y,
255
„Der Weller – mit kurzgeschnitte Stroh u. a. vermischte Lehm, bes. zum Ausfüllen von Fachwerk; die Wellerwand – die Wand aus Fachwerk, das mit Weller ausgefühlt ist.“ Srov. Drosdowski, G.: Duden, c. d., s. 1728. 256 Srov.: Güntzel, J.: Zur Geschichte, c. d., s. 369. Tento termín používají i jiní němečtí autoři. Nejnověji srov. Minke, G.: Handbuch Lehmbau. Staufen bei Freiburg 20097, s. 83. 257 V podobě v jaké je máme doloženy v recentních dokladech u stodoly v Tištíně (u čp. 14). 258 Srov. Schuchhardt, C.: Die Burg, c. d., s. 143. Dále je možné se setkat i s výrazem Lehmwalze apod. Srov. Güntzel, J.: Zur Geschichte, c. d., s. 369. 259 Srov. Oliver, P.: Encyclopedia, c. d., s. 208. 260 Adobe brick (nepálená cihla) or lumps in the wedge shaped. Tamtéž, s. 209 – 210.
65
především s lomovým kamenem. Jejich analogie pak budou sledovány dále v textu. Například již v románském období jsou na našem území u kamenných staveb doloženy vkládané provazující dřevěné konstrukce. 261 Ty se ve st ylové architektuře pak od 18. století postupně nahrazoval y železnými kleštinami. Vyspělejší a obecně známou variantou zpevnění staveb jsou pak v novější době železobetonové věnce u budov z pálených cihel, či jiného kusového staviva. Podstatou
výše
zmíněných
konstrukčních
řešení
bylo
umístění
jednotlivých komponentů do určité výše nosných stěn 262 a jejich vzájemné propojení. To zajišťovalo tuhost stavby v horizontální m i vertikálním směru. 263 V lidovém stavitelství na střední Moravě se za obdobným účelem používalo trámových věnců, kleštin, které se ještě i dnes, sice jen velmi zřídka, dají v terénu dohledat. Zbytky této podpůrné kostry, vedené obvykle středem stěn, jsou patrné při porušení zdiva, nejčastěji v prostoru nároží. Jednalo se o horizontální rámovou konstrukci p robíhající po celém obvodu stavby, někdy bylo dokonce ve zdivu i několik rámů nad sebou, p řípadně i dva v rámci
jedné
vrst vy.
Spojení
trámů
přeplátováním s vyt vořením zhlaví.
264
se
v
nároží
z ajišťovalo
úplným
Trámové věnce u staveb z válků i
nepálených cihel byl y zjištěny v několika lokalitách napříč Hanou. Podrobně jsem je zkoumal během terénního výzkumu ve vesnicích na západ od Kojetína.
U
nepravidelných
válkových hrud,
staveb
jednak
u
se
vyskytoval y
přesněji
jednak
formovaného
při
použití
staviva. 265 Jejich
261
Srov. Škabrada, J.: Konstrukce, c. d., s. 40. To bylo běžným konstrukčním opatřením již u starých Řeků. Ti obdobným způsobem, dřevěnými rošty, někdy ve spojení s dřevěnými sloupy, zpevňovaly zdivo z lomového kamene, lepené z hliněných hrud, ale i v případě použití nepálených cihel. Srov. Müller – Wiener, W.: Griechisches Bauwesen in der Antike. München 1988, s. 66. 262 U patrových budov musí být osazeny ve všech úrovních stropů. Srov. Hájek, P. a kol.: Pozemní stavitelství II. Praha 2007, s. 69. To v našem případě, mluvíme-li o tradičním venkovském stavitelství, nehraje tak podstatnou roli. 263 Tato důležitá doplňková stavební řešení zachycovala tahové síly ve zdivu způsobené zejména nerovnoměrným sedáním základové konstrukce, která byla často velmi poddimenzována. Viz údaje v kap. 12.0. Srov. též Vinař, J.: Konstrukce historických staveb. Konstrukční principy, opravy. Praha 2006, s. 9. 264 Dřevěné prvky byly zcela zabudovány v hliněných stěnách a u neporušeného zdiva nebyly vůbec patrné. 265 V případě staveb z nepálených cihel byly rámy dokumentovány jak u cihel tvarovaných jen odhadem (Pivín – stodola u čp. 51), tak i u cihel hotovených ve formě (Drahlov, Věrovany, Křenovice).
66
provedení bylo v případě zkoumaných stodol v některých případech totožné a pravděpodobně se jednalo o místní stavební tradici. 266
10.1 Konkrétní doklady z terénu Zajímavá rámová konstrukce značných rozměrů byla zjištěna během terénního výzkumu u zmíněné válkové stodol y náležející k usedlosti čp. 14 v Tištíně. Původní výška stěn z hrudovitých válků dosahovala tři metry. Při pozdější přestavbě byl y zdi nasta veny asi metrovou vrstvou z nepálených cihel. Dvojnásobný dřevěný rám, který je nyní vlivem zvětrání hliněných stěn patrný na několika m ístech stodol y, tvořil y trám y hraněn é ze čt yř stran o průřezu 13 krát 13 cm, s délkou 9 m u kratších stěn a až 18 m u stěn delších. Trám y byl y zabudované zhruba uprostřed šířky obvodového zdiva. Při podrobném ohledání byl zjištěn spodní rám ve výšce 220 c m, tzn. zhruba ve dvou třetinách původní výšky stěn. Tyto trám y byl y přeplátovány v rozích, avšak na delších stranách stodol y byl y volně ukončeny jen v pilířích obou průjezdů. Další rámová konstrukce, tentokrát už celistvá, se nacházela těsně pod korunou původního válkového zdiva. Nad nepřestavěným průjezdem na jižní straně stodol y vedl rám mezi dvěma překlady a byl součástí nadpraží. Vzhledem ke značné délce není vyloučeno, že trám byl sestaven z několika podélně spojených částí. Podobný věnec se nachází i u stodol y náležející k čp. 16 v obci Hruška (okr. Prostějov) , jejíž stěny byl y tvořeny klaso vitě kladenými války. Zejména severozápadní roh stavby je značně zvětral ý a zhroucení objektu zabraňuje pouze rámová kostra. Výška válkových stěn je u této stavby 2 70 cm a trámový věnec, procházející středem zdiva, je řešen obdobným způsobem jako u stodol y v předchozím případě.
266
Mimo svrchu popsanou zpevňující funkci měly do hliněných stěn zabudované dřevěné prvky i bezpečnostní charakter. Ve zdivu komor obytných budov bývaly zazděny prkna nebo trámy, které zamezovaly zlodějům prokopání se dovnitř. Srov. Vrbka, J.: Dějiny, c. d., s. 252.
67
V
oblasti
jihozápadní
Hané,
v místech
s nedostatkem
vhodného
stavebního dříví, se v rámci jedné budovy pravděpodobně užívalo jen jedné podpůrné rámové kostry, která byla plně dostačující, neboť lepené hliněné stavby byl y velmi soudržné (trvanlivé). Tato konstrukční ř ešení našla v regionu uplatnění i u obytných budov. 267 Z obce Pravčice na Kroměřížsku pochází zajímavý termín rámšišňa, který označoval shora popsanou trámovou výztuž u obytného stavení z nepálených cihel. Zde konkrétně ve stěnách výměnku náležejícím k domu čp. 15. 268 Stabilizační prvky býval y u hliněných stěn velmi důleži t ými, i když pohledově skryt ými konstrukčními doplňky. V případě, že stavitel neměl k dispozici dostatečně dlouhé a rovné dřevo, musel hledat náhradní variant y. Například při demolici zbytku obvodového zdiva u stodol y náležející k čp. 13 v Tištíně, bylo v horní části (ve druhé polovině) stěn nalezeno množství dřevěných prvků různých délek i profilů. Jednalo se o zbytky druhotně
použit ých
fošen
a
trámů, 269
(odpadového
dřeva),
nebo
o
neopracované kmeny mladých stromů. Jimi bylo proloženo zdivo v obou stěnách navazujících na zkoumaný jihovýchodní roh stavby. 270 Popsané způsoby zpevňování stěn měl y obdobu i u jiných konstrukčních řešení pracujících s nepálenou hlínou a znám ých také z dalších oblastí hliněného stavitelství. Tam, kde neměli stavitelé k dispozici dostatek vhodného stavebního dřeva, museli si vystačit pouze s větvemi, prut y, případně povřísl y ze slám y. 271 Takto prokládané zdivo zpevňovalo zejména hliněné objekt y budované z válků i tzv. nabíjením a vrstvením. 272
267
Srov. Škabrada, J.: Konstrukce, c. d., s. 40. Údaj sdělil v roce 2010 Milan Rozkošný (*1949), rodák z Pravčic. V oblasti Slánska zpevňovali kamenné stěny vodorovným vazným trámem zvaným šlišna, zazděným do jejich horních částí. Srov. Vařeka, J.: Lidové stavitelství Slánska. Třebíz 1976, s. 10. 269 Trámy, které nesly stopy opálení, byly například zbytky krokví z nějakého shořelého objektu. 270 Prvky této provizorní ztužující kostry byly umístěny v horní třetině výšky stěn a křížily se v nároží. Jednalo se zvrstvení zachovávající jistou pravidelnost – jedna vrstva válků, dřevěný prvek a tak se to opakovalo až do vrchních partií stěny. 271 Pruty objevil při bourání domu čp. 2 z hliněných válků v obci Uhřičice na Kojetínsku pan Bohumil Kyselý. Pravidelně se jimi prokládaly vrstvy takto kladeného zdiva. O povříslové vazbě, která zpevňovala nároží obytného stavení zhotoveného kombinací válkového, nabíjeného a cihelného zdiva, psal Š. Mruškovič: Stavebné tradície, c. d., s. 34. Obvod stěn byl navíc pod korunou zpevněn „zvazkami s vyrezávanými pažami.“ Jednalo se tedy obdobné konstrukční řešení, trámový věnec, jako u shora popsaných hliněných staveb v oblasti Hané. 268
68
11.0 Hliníky, příprava materiálu a výroba staviva Důležit ým předpokladem pro rozšíření hlíny jako stav iva byl v oblasti Hané dostatek vhodného materiálu a jeho dostupnost. Zatímco způsoby použití hlíny při budování lidového domu byl y již mnohokrát zmíněny, samotná těžba výchozí suroviny, její zpracování a výroba stavebních prvků zůstával y v naší národopisn é literatuře poněkud stranou pozornosti . Jen studiem velkého množství písemného materiálu nejrůznější povahy lze sestavit útržkovitý obraz o tom, kdo se na hanáckém venkově v minulosti zabýval výrobou stavebních prvků a výstavbou stěn, například zděním z hliněných válků. Avšak dostatek informací nejen na střední Moravě stále chybí i v souvislosti s těžbou hlíny a její přípravou pro výrobu nepálených cihel. Lokální zdroj vhodné suroviny, hliník (spisovně hliniště) , byl důležit ým místem ve všech oblastech tradičního lidového domu. Významu nabyl především v regionech s převahou hliněných staveb. Na střední Moravě k tomu došlo zejména poté, co dřívější srubové konstrukce omazané hlínou začal y v průběhu raného novověku postupně nahrazovat celohliněn é dom y. Značná spotřeba suroviny se odrazila i v rozšiřování starých hliníků a vzniku nových. Jednalo se o těžební místa, odkud se bral vhodný stavební materiál, který měl obdobné vlastnosti a zpravidla nejlepší jakost v dané lokalitě. Na Hané, podobně jako v jiných oblastech panonského t ypu domu, šlo především o ložiska sprašové hlíny, takzvané žlutice, s t ypickou okrovou barvou, které se získával y povrchovou těžbou. Vytěžená surovina se používala v různé podobě na novostavby budov, údržbu hliněných objektů – opravy omítek,
Otisky pletených věnců z houžví měly být objeveny v koruně zdiva rotundy ve Zborovech. Srov. Škabrada, J.: Konstrukce, c. d., s. 40. 272 Vazba vodorovných diagonálně kladených větví, označena jako hölzerne Armierung, procházejících napříč zdivem se vyskytovala v každé řadě vrstvených stěn popsaných německými autory. Srov. Miller, T. – Grigutsch, E. – Schulze, K. W.: Lehmbaufibel, c. d., obr. 19 na s. 37.
69
podlah, mlatů, na stavbu topenišť, případně na výrobu keramiky (k tomuto účelu se brala hlína odjinud 273). Na střední Moravě býval y hliníky zaryt é do mírných svahů, kde byla možná stěnová těžba (skutečné lom y na hlínu), v případně rovinného terénu se jednalo o rozsáhlé jám y, kde se ložisko hlíny nacházelo pod úrovní povrchu okolního
terénu . 274 V některých
lokalitách
se
surovina
těžila
i
podél
úvozových cest (Přerov -Vinary; Libosváry, okr. Kroměříž). Hliníky na Hané byly obvykle ve vlastnictví obce a mohli v nich za určit ých podmínek těžit všichni obyvatelé vesnice. Těžba suroviny na výrobu nepálených cihel musela být povolávána představeným obce, purkmistrem. 275 Pokud ale byla vhodná surovina přímo v místě stavby, vznikal někdy vytěžením mal ý hliník přímo na parcele. Zavodněná jáma mohla být poté využita i jako nádrž nebo rybníček k chovu kaprů. 276 Na obecní hliníky dnes většinou upomínají pouze stejnojmenné názvy některých ulic, okrajových částí vesnic, případně někdejších polních tratí. Někde byl y v minulém století t yto zahloubené prostory po úpravě využívány i pro lidové zábavy, avšak původní význam tohoto slova se nyní v povědomí místních obyvatel mnohdy už zcela vytrácí. I když se ještě v relativně nedávné minulosti jednalo o důležitou součást místních surovinových zdrojů, zmiňuje se o využívání hliníků archivní materiál jen velmi zřídka.
273
Čemuž odpovídají i specifické názvy tratí – například Hrnčířská v Loučanech na Olomoucku. Srov. Dostál, J. – Říkovský, F.: Vlastivěda moravská. II. Místopis Moravy. Olomoucký okres. Brno 1935, s. 472. 274 Na místě někdejších hliníků budovaných ve svazích se dnes může nacházet fotbalové hřiště nebo výletiště k pořádání zábav. To je možné vidět například v Tištíně nebo Pivíně na Prostějovsku, kde jsou oba rozsáhlé hliníky zachyceny na mapách stabilního katastru ze 30. let 19. století. Mocnost těžené zeminy tam dosahovala výšky několika metrů. Svah, ve kterém se zastavilo dobývání stavební hlíny před mnoha lety, je dnes obrostlý bujnou vegetací a pro návštěvníky místních fotbalových utkání dotváří kulisu harmonického prostředí. Hliníky budované na rovině bývaly po splnění své funkce srovnané navážkou a na jejich místě mohla vzniknout nová ulice. Někde se hliníky proměnily v pole, v horším případě ve skládku. 275 Ojedinělá informace pochází z Rymic (okr. Kroměříž). Údaj je ze 20. let 19. století. Tehdy si jistý domkář Maňásek bez dovolení purkmistra udělal několik vepřovic na opravení komína. „Za to byl obecním sluhou před pudmistra předvolán, aby se odpovídal. Předvolaný se nedostavil a cihly v Hliníku rozšlapal. Na to byl předveden násilím a řetězem svázán, v býčáku ke sloupu přibit a zavřen. Z vězení vysvobodila jej žena jeho, když pudmistrovi Janalíkovi levity přečetla.“ Srov. Šnejdrla, K.: Jak se u nás před 100 roky hospodařilo a žilo. II. Hanácké číslo. Příloha k 6. číslu II. ročníku „Vlasteneckého sborníku pro mládež župy olomoucké.“ Únor 1924, s. 14. 276 Jako například Přerově-Dluhonicích u čp. 33.
70
Nejstarší kartograficky znázorněné hliníky byl y zachyceny na mapách stabilního katastru z 20. a 30. let 19. století. Na Hané existuje celá řada obcí, v jejichž katastru byl, často jako součást intravilánu, hliník zakreslen. U některých hanáckých vesnic se v době vzniku zmíněných katastrálních map jednalo o rozsáhlá těžební místa, která svědčila o dlouhodobém využívání. V legendách k indikačním skicám bývají t yto pozemky označován y jako Gemeinde Lehmgrube. V souvislosti s využitím hliníku na obecní půdě ke stavebním účelům, pochází zatím nejstarší zprávy z oblasti střední Moravy ze 16. století. 277 Obvykle odlehlé hliníky nebyl y jen zdrojem stavebního materiálu, ale měl y význam také ve společenském životě vesnice; jist ým způsobem byl y i tajemnými míst y. Snad proto, že právě tam při kopání hlíny v mnoha případech
docházelo
k
četným
nálezům
pohřebišť
dávných
kultur.
Nejvýznamnější taková lokalita , která dosáhla světové proslulosti díky unikátním archeologickým nálezům z e starší doby kamenné, se nacházela v katastru někdejší vesnice Předmostí u Přerova. 278 Avšak hanácké hliníky, sezónně využívané k těžbě, byl y i místem, kde si od jara do podzimu hrával y děti, a scházeli se milenci. 279 Jelikož zde býval zdroj vody, která byla nezbytnou při zpracování hliněného těsta, byl h liník, jako v případě Polkovic na Přerovsku, občas i jedním z útočišť pro táboření kočovných cikánských skupin. 280 Stavební
materiál
se
v
hlinících
jednak
těžil,
jednak
na
místě
zpracovával do podoby nepálených a později i pálených cihel. Výrobou cihel
277
Údaj je z gruntovních register obce Moravičan na Šumpersku z roku 1551. Tehdy vyměnila obec kus svého pole za pole Matěje Procházky v Hliníku, aby si lidé mohli brát hlínu k opravám a stavbám domů. Vrchnost tam později, ale před rokem 1672 vybudovala cihelnu. Srov. Novák, J.: Dějiny Moravičan a Doubravice. Moravičany 1993, s. 24. 278 Mocné sprašové návěje dosahovaly v této lokalitě až 20 m a archeologické výzkumy zde potvrdily osídlení již v období mladého paleolitu. Masivní těžba cihlářské suroviny zde začala zejména v meziválečném období a své hliniště zde měly hned tři cihelny. Srov. Klíma, B.: Tábořiště lovců mamutů v Předmostí u Přerova. In: Hosák, L. – Dostál, J. (red.): Dějiny města Přerova I. Přerov 1970, s. 13. 279 „Kde bylo více schovávaček než v hliništích, kde se mohly lépe proběhnout, sudy válet, ve vodě se šplouchat, v blátě a hlíně se čvachtat než tam? Kde stavět, péci buchty a podle libosti se umatlat a umazat? [...] nebylo příhodnějšího místa k důvěřivé rozprávce a chvilkovému posezení.“ Srov. Veselý, J.: V hliništích. LN 8. 9. 1944, s. 1. 280 Srov. Páleník, E.: Z mých pamětí I., c. d., s. 266.
71
se přitom mohli zabývat nahodilí cihláři nebo lidé z vesnice, obvykle z řad podruhů nebo domkářů. 281 Celkem podrobně jsme informováni o hliníku v Polkovicích. Tam se výrobou cihel zabývali chudobnější místní obyvatelé. 282 V odborné literatuře se sice také uvádí, že někde se touto činností často zabývali potulní romští cihláři, 283 v případě Polkovic tomu tak nebyl o. V Polkovicích našli na počátku minulého století uplatnění čt yři cihláři. 284 Ti byli řazeni mezi nejnižší vrstvu tamní venkovské komunit y. Výroba cihel byl a vnímána jako podřadná činnost. 285 Za tisíc kusů vyrobených suchých vepřovic se tehdy v této obci platilo cihlářům 90 zlatých. 286 Polkovický hliník byl také místem, kde se zakopávala uhynutá domácí zvířata. Tradovalo se, že i proto byl lákavým prostorem pro táboření Romů. 287
11.1 Těžba hlíny a její zpracování Z Hané máme bohužel jen malé množství informací o samotné těžbě stavební hlíny a následném zpracování materiálu. Při rekonstrukci některých jevů je proto třeba vycházet i z analogií v cihlářství, př ípadně pro srovnání použít materiál i z jiných etnografických oblastí.
281
Srov. Veselý, J.: V hliništích, c. d., s. 1. Srov. Páleník, E.: Z mých pamětí I., s. 266. 283 V oblasti jihovýchodní Moravy se o tom zmiňuje L. Niederle: Ves, c. d., s. 56. Na Záhorí o nich píše Š. Mruškovič: Stavebné tradície, c. d., s. 74. 284 Jedním z nich byl jistý strýc Otčenášek, „který dělal v hliníku z bláta cihly.“ Srov. Páleník, E.: Z mých pamětí I., c. d., s. 411. 285 Svědčí o tom reflexe Páleníka o prohřešcích obecního sluhy, který měl problémy s alkoholem a neplnil své povinnosti. Byl následně propuštěn ze služby s údajným konstatováním „člověče, vy jste dobrý tak na výrobu cihel v hliníku“; „[...] opilec, který zmoudřel a aspoň dělal, aby žil aji pak v hliníku cihly“ Srov. Páleník, E.: Z mých pamětí II., c. d., s. 87. 286 Tamtéž, s. 150. 287 Informace o rvačce psů v Páleníkově kronice – „[...] museli ho dát Svačinovi Juliánovi on pse a kočky jedl v rodině, jak bydleli na kvartýře u Zdařilů tehdá moc roků dělaje jim tam nádeníky. Svačina také dělávali v hliníku cihly vepřovice s Otčenáškem a Horákem. To byli všechno labužníci notoričtí pijáci té brlenky kořalenky, po Pecóchovi; také se tím masem psím a kočičím podíleli a nebo když tak kde sedlákovi mělo uhynóť, když už ho Domanský, aby se napolo se zdechlým nevrtal, jak už se to rozneslo od huby k hubě dědinó, tak tele cihláři taky snědli. V hliníku, že ty mršiny zakopávali. Tam také mnoho cigáni rádi tábořili, když netábořili na pastvisku. Tam aji tam byly studně stejné na okov vytahovala se tam voda [...].“ Srov. Páleník, E.: Z mých pamětí II., c. d., s..400. „[...] aspoň po zdaleku jsme mohli prohlídnout si cigánsky koně a jak co z mršin v hliníku navožených z dědiny a zakopaných oni vykopali na svoje ciganské dobré hody.“ Srov. Páleník, E.: Z mých pamětí III., c. d., s. 275. 282
72
V otázkách homogenizace hliněné hmoty existují v regionu pouze doklady o jejím promísení bez použití hospodářských zvířat, jako tomu bylo například v některých oblastech Slovenska. 288 Podle strohých informací se hliněné těsto pro výrobu stavebních dílů mísilo na Hané jen šlapáním nohama. 289 Zatímco vepřovice se zhotovoval y přímo v hliníku, války se dělal y až na místě stavby. J ako nezbytné příměsi byl y používány jednak látky organického p ůvodu – řezaná sláma, případně plevy, jednak látky anorganické - černozem. Bez ohledu na to, jaká technika se při stavbách hliněných objektů uplatňovala, bylo nutné si zajistit dostatečné množství vhodné stavební suroviny. Ta se obvykle těžila v obecním hliníku, ale v některých případech si ji mohli stavitelé nakopat přímo na vlastním pozemku. Často se používal materiál vykopaný při hloubení základů domu nebo sklepa, případně i lochu. V závislosti na tvrdosti hlíny se při těžbě využívalo různých nástrojů a prostředků. U hlín měkkých, buď vlhkých, nebo písčit ých, byl o možné použít běžného rýče nebo lopat y. U tvrdého kompaktního materiálu, se muselo použít k jeho uvolnění také mot yk nebo špičáků. Při tomto způsobu se na Hané pracovalo
s
kučovicó, 290 mot ykou
která
byla
úzká
a
vysoká.
Byl
to
jednostranný kopáč, kterým se dobývala kompaktní hornina. U vysokých celistvých stěn některých býval ých hliníků, například v Pivíně nebo v Tištíně, které dosahoval y okolo šesti metrů, je možné předpokládat, že se stěna podkopávala a shazovala vcelku, jak se to ještě na začátku 20. století dělalo běžně v cihlářské praxi. 291 Někdy se stěna zapáčila pomocí sochoru, který se dával do trhliny vzniklé po zatloukání klínu. 292
288
Např. v obci Iňa (okr. Levice) se směs míchala koňmi. Srov. Mjartan, J.: Vráble, c. d., s. 471. Na Záhorí se k homogenizaci používal i hovězí dobytek. Srov. Mruškovič, Š.: Stavebné tradície, c. d., s. 74. 289 Tento způsob přípravy byl obvyklý u starých cihlářů i na sousedním Valašsku. Srov. Kunz, L.: Výroba a pálení cihel v Rajnochovicích. NVal 20, 1949, s. 151. 290 Tento termín byl zachycen v Libosvárech na Kroměřížsku. Srov. Havlík, A.: Pamětní kniha obce Lidosváry. Uloženo na OU v Loukově, 1928, nestr. Odborně se používá termínu klučovnice. Nářadí mělo v lidovém prostředí mnohostranné použití – sloužilo k vykopávání pařezů a kořenů, překopání klučených pozemků aj. Srov. Vondruška, V.: Slovník starého zemědělského nářadí, nástrojů a strojů. Roztoky u Prahy 1989, s. 21. Kučovina, nebo kučovisko, bylo kopaninou – polem vzniklým z vykučovaného lesa. Srov Bartoš, F.: Dialektický slovník, c. d., s. 169. Kuča je i názvem pro malou obytnou budovu – snad rovněž vzniklou z kopání podzemního obydlí. Srov. Frolec, V. – Vařeka, J.:Lidová architektura, c. d., s. 137. 291 Stěna se podkopala pomocí krumpáčů nejprve ve spodní části (vodorovně) a pak se udělaly svislé rýhy po jejím obvodu, čímž se tento materiál od svahu částečně oddělil. Do těchto kolmých drážek se palicí zarážely
73
Další zpracování materiálu se pak odvíjelo od zvolené technologie. U všech pracovních postupů bylo nutné zajistit jeho dokonalé propracování a následnou
homogenizaci.
Prvním
krokem
bylo
zdrobňovaní
základního
materiálu. To bylo možné částečně provádět již při těžbě klučovnicí. 293 Postup zpracování, tvorba homog enizovaného těsta u nejčastěji použit ých stavebních technik na Hané, válků a nepálených cihel, pak probíhala u obou způsobů podobně a vyskytoval y se jen drobné odlišnosti, jak bude popsáno níže. Nepálené cihl y se obvykle vyráběl y hned v hliníku, kde je sta vebníci následně nechávali proschnout. O práci v hlinících jsou v dosavadních pramenech z Hané jen omezené informace. V Libosvárech na Kroměřížsku (na Záhoří) jsme informování o výrobě nepálených cihel, tedy materiálu, který se zpracovával poblíž místa v ytěžení základní suroviny. Nakopanou hlínu ještě jednou překopali, a pak zalili vodou, aby se materiál dobře rozmočil. Vzniklé těsto se posypalo sečkó (řezankou) a plevami a dobře se ušlapalo nohama. Celá směs se následně překopala gracó, přetylcovala 294 („překopala obrácenou kučovnicí “), a tak se to prý opakovalo asi třikrát. Pak se směs posypala pískem a zaválela válačkó („prknem, které dva lidé střídavě přetláčeli čili váleli přes pecen čili válek tohoto těsta “) až se kroupnatá struktura změnila ve vláčnou a vozila se na kolečkách podle potřeby na plac. 295 Na tomto placi, který byl pracovní plochou, srovnanou a zbavenou drnů, o rozměrech asi 10 krát 10 m, se nacházel štok („to jest stůl “). To byl stůl, který měl nohy ze čt yř kůlů, jež byly u země spojeny prkny, aby se při dřevěné klíny, do těch se tlouklo tak dlouho, až povstala po celé délce stěny trhlina, dalším vrážením se pak rozšiřovala, až se stěna odloupla a spadla. Srov. Vott, A.: Cihlářství. Pro majitele a dílovedoucí cihelen, hospodáře a jiné. Praha 1903, s. 35 – 36. 292 Srov. Sagatov, V. V.: Výroba cihel a tašek. Praha 1952, s. 22. 293 Materiál se odkopával v tenkých slupkách, aby došlo ke smíšení jednotlivých vrstev těžené stěny, které nebyly stejnorodé. Tento postup měl zajistit vznik co nejmenších hrud, a usnadnit tak další proces zpracování. Pro ulehčení náročné práce, se doporučovalo hlínu před jejím upotřebením nechat nějakou dobu odležet. Nejlépe bylo nakopat hlínu na podzim. Materiál se měl následně vrstvit do dlouhých hromad, ve kterých mohl přes zimu dobře vymrznout. Působením mrazu se rozpadly ztvrdlé hrudky jílu. Hmota se zkypřila a navíc bylo usnadněno promíchání hliněné směsi. Jílovité částice tak byly rovnoměrně rozloženy a mohly bez problémů zastávat funkci pojiva. 294 Tyľec – část na sekyře, motyce apod. opačná k ostří. Srov. Bartoš, F.: Dialektický slovník, c. d., s. 455. 295 Válení hliněného těsta (na Valašsku kvasu) velkým prknem bylo prováděno dvěma muži. Prkno bylo položeno přes vrchol tohoto velkého bochníku a válelo se střídavým přetlakem obou konců desky a postupovalo se při tom dokola místo vedle místa. Srov. Kunz, L.: Výroba, c. d., s. 151. Hrubé urovnání, válení, prknem mělo zamezit povětrnostním vlivům (slunci a větru) okorání připraveného materiálu. Srov. Vott, A.: Cihlářství, c. d., s. 70.
74
ražení nevbíjel y. Pracovní plochou stolu , kde se vepřovice vyrážaly do form y, byla tabula o rozměrech 1 krát 2 m. Přitom
se
stůl
a
forma
posypával y
pískem
(„ aby
se
vepřovice
nepřilepovaly“) a ze zásoby dovezeného těsta („ těstové hlíny“) se hlína ukrajovala podle potřeby. Zválela se v písku na stole a natlačila do form y. Horní
část
cihl y
se
srovnala
střeholcem
(„pravítkovitým
škrabákem “),
vepřovice se vyřuply na pískem posypaný plac a nechal y se naplocho položené sušit. Materiál, předtím vyválen ý v písku a seškrábnut ý střeholcem z vrchní části cihel, se házel do nezpracované hlíny. Muselo se to dělat záměrně, neboť
byl
částečně
obalený
s propracovanou hlinitou masou.
pískem 296
a
bez
promísení
by
se
nespoj il
Forma a střeholec se zbavoval y nalepené
hlíny dřevěným nožem. Střeholec a nůž se při práci namáčel y ve vodě, forma se vys ypávala jen pískem. Na zemi proschlé vepřovice („ asi za 24 hod “) se ukládal y štorcem (na užší boční stranu) po šesti vrstvách nad sebe do kozlíka, aby se dosušily. 297 Před deštěm se chránil y starými došky nebo slámou. Vepřovice bylo možné dělat i tak, že se vyrážely přímo na placi nebo jen na rovném trávníku a nemusel y se ani střeholcovat („ střeholcem rovnať“), přičemž se jen forma namáčela do vody. 298 Kromě skromných informací o přípravě staviva na Hané zcela chybí informace o množství propracované masy a počtech stavebních prvků, což na Slovensku zachytil Š . Mruškovič. 299
296
Kdyby se tento materiál dostal dovnitř propracované hlíny, cihla by se při sušení na slunci rozpadla. Srov. Kunz, L.: Výroba, c. d., s. 151. 297 Na střední Moravě používali i výrazu štos. Srov. Páleník, E.: Z mých pamětí I., s. 413. Na Valašsku se při sušení na slunci cihly kladly v klétky. Srov. Kunz, L.: Výroba, c. d., s. 152. V oblasti slovenského Záhorí cihly ukládaly do ohrebla, ve tvaru pyramidy. Srov. Mruškovič, Š.: Stavebné tradície, c. d., s. 75. V. Mencl přinesl ze Slovenska pro obdobný útvar sušících se cihel výraz rakáše. Srov. Mencl, V.: Lidová architektura, c. d., s. 12. 298 Viz Havlík, A.: Pamětní kniha obce Libosváry, c. d.. Termín razit, vyrážet nepálené cihly byl obvyklý na Hané, Záhoří i na Valašsku. 299 Jedna kopa byly asi 2m3 hlíny. Jako příměs byly použity dva batohy plev – tj. dvě plné nůše. Na promísení se spotřebovalo 14 – 20 věder vody. Toto množství hlíny stačilo na jedno galo směsi, čili na jeden zámes. Z takto připraveného materiálu se dalo zhotovit až 600 cihel. Srov. Mruškovič, Š.: Stavebné tradície, c. d., s. 73 – 74.
75
V případě objektu z hliněných válků se nakopaný materiál přivážel co nejblíže k místu staveniště. Potom se propracoval a z hliněné hmot y doplněné o příměsi se vytvaroval y stavební prvky. Ty byl y po obalení slámou r ovnou použit y na stavbu zdiva. Cenné informace o pracovních postupech používaných při výrobě válků přinesl polkovický písmák Emil Páleník. Popisuje situaci, jaká byla v obci Hruška na Prostějovsku na počátku 20. století. Stavební hlína se tam obvykle brávala v zahradách jednotlivých usedlostí. 300 Podobně jako v případě popisu výroby cihel probíhalo míchání na rovném povrchu země (ne v jamách). Pro názornost je uveden cel ý popis, jak je zachycen v pamětech E. Páleníka: „[...] namíchala se hlína žlutá spodnější vykopaná s vrchní černou, teď si to bratři Trpikové z Obědkovic, kteří byli na podobné stavby stodol machři prvotřídní, Vincek byl aji tesař, zalili vodou, zezuli boty, aby je to tolik nezáblo, jeden vypil půl židlíka režné kořalky, druhý od půl se podíval židlíku na dno. První tam vhupl až po kolena a druhý mu tam, jak onen v blátě dupal zasýpal ječmenné plevy. Jak se bláto rozvízalo, tak mu jela voda v bříčku v šíř, což mu lopatkou obhazoval. Jak ten se tancem uďupal vyskočil a Vincek ho zas vystřídal. Plevy mu podsýpal, vody přilíval a tak šlapali až toho měli pěkné mazlavé bláto a velkou hromádku, tak aby z ní obá odpoledne mohli dělat války [...]“ 301 Jedná se o nový údaj o stavbařích válkových stěn. J . Kšír přinesl informace o jistém Bajochovi z Němčic nad Hanou, o němž b yla zmínka výše, který se měl podílet i na válkových stavbách v Hrušce. Tito válkaři, jak byli stavitelé obdobných staveb v regionu naz ýváni, rovněž míchali nakopaný materiál a vyráběli stavební prvky. V roce 2009 bylo při ter énním výzkumu v Hrušce zjištěno, že si majitelé usedlostí ještě ve 20. letech minulého století připravovali materiál sami, a rovněž si vyráběli i jednotlivé války. Samotnou stavbu pak z
300
Tyto údaje byly zjištěny při terénním výzkumu v obci Hruška prováděným Ústavem evropské etnologie FFMU na jaře v roce 2009. 301 Páleník, E.: Z mých pamětí II., c. d., s. 149.
76
připravených dílů provedl sjednaný válkař. Mísení stavebního materiálu a výrobu válků ve zjištěném případě zajišťoval y ženy. 302 Páleníkem
přinesený
doklad
je
zajímavým
příkladem
hanáckých
stavitelů – tzv. náturistů, ovládající zpravidla několik profesí. Údaj zjištěný v Hrušce při terénním výzkumu je totožný s informací o stavbě válkové stodol y z Pačlavic na Kroměřížsku publikované V . Menclem. Mísením hlíny a výrobou stavebních prvků se také tam zabýval y především ženy. S Páleníkem je zde shoda v otázkách použité stavební suroviny – na zahradě nakopané sprašové hlíně (žlutici) smíchané s černozemí, tedy vrchní vrstvou zeminy. Mencl píše o tom, že stavbu prováděl zedník nebo cihlář, „ všichni domácí pomáhali.“ 303 V severní části regionu, v okolí Příkaz na Olomoucku, rovněž pochází drobné informace o stavbařích vá lkových staveb. Odborníky na tento t yp konstrukcí zde bývali Staroš nický z Nákla a Anton Dudek. Oba prý byli potomky Rusů , kteří zde zůstali po napoleonských válkách. 304 Páleník ve svém podrobném popisu stavby válkové stodol y pokračuje: „[...] Odpoledne si přichystali z 20 otep ohrabkové krátké slámy, kterou si po tolika množství potřepali, co na to kecli dvě lopaty toho bláta. Teď se k tomu přikleklo, rukávy nad lokty se vyhrnuly a zamačkávala se tam ona krátká sláma v bláto, tak se to převracelo, mačkalo a ž z toho byl podobný válek – velké štrycle chlebové, kterých, jak z kopu nadělali, tak si je nanesli a srovnali v šár do stavební zdi. Zas dělali a ono opakovali po tolik dní až se z oněch válků celá stodola srovnala; kladli je štorcem nalevo a druhý zas zvrácený šár doprava. Bylo to pohledné pěkné ona zeď a že to bylo se slámou, byl to nezmar, déšť to neplavil, stodoly se nelíčily. Takovou měli Ondrouchovi a více jich bylo všude v okolí. No nyní již nejsou. Zapadlo nad staró módó slunce. Zdivo toto z válků, ponenáhlu stavěné, neboť ona práce připravování válků, nebyla náhle hotová, ale v létě ve zdi vysychají, ale oni Trpikové byli 302
Údaj sdělila v roce 2009 Anežka Horáková (*1928) z čp. 104 v Hrušce, které původně patřilo k čp. 5; války vyráběla její tchýně s paní Šocovou. K výrobě použily hlínu z vlastního pozemku skopanou ze svahu, který vede do dvora. Rovněž v Klenovicích na Hané se přípravou hliněného těsta a výrobou válků zabývaly ženy. Sdělení Marie Krchňákové (*1930) z roku 2011. Na jihozápadním Slovensku v obci Radava (okr. Nové Zámky) vyráběly války také ženy. Srov. Mjartan, J.: Novšie príspevky, c. d., s. 405. 303 Srov. Mencl, V.: Lidová architektura, c. d., s. 11. 304 Srov. Pospěch, P. – Vaca, B.: Příkazy, c. d., s. 8.
77
na ono stavění umělci, dovedli aji ty rohy pěkně skládaně vázat pak jim připomáhal aji pantáta Pěček také byl občan z Obědkovic, rovněž byl aji tesařem, který uměl dobře ze slámy režné došky vázat a že to byla lehká krytina, tak byly jen lehčí krovy a na ně se nabily jen kulaté oloupané netesané hole, na něž se vázaly uměle pevně došky, aby jich větr nestrhl “ 305 Na první pohled je patrný rozdíl v technologickém postupu oproti výše popsané výrobě nepálených cihel. Masa hliněného těsta se při výrobě válků mísila s jemnějším materiálem organického původu (ječnými plevami) a homogenizovaná směs se následně nechala nějakou dobu odležet. Řezaná sláma se do hlíny přidávala až při formování jednotlivých stavebních prvků, které se provádělo pouze v rukách. Při výzkumech v letech 2009 až 2011 v Tištíně jsem zjistil války, které měl y zřetelné plevy v původní hliněné směsi, jednotlivé konstrukčn í prvky byl y pak do kříže obaleny (omotány) dlouhým svazkem slám y. Ta při stavbě dobře přilnula k vazkému materiálu. 306 Páleník podot ýká i trvanlivost válkových staveb proti stavbám z nepálených cihel: [...] Dochové a válkové stodoly bývaly trvanlivé, cihly vepřovice déšť příval větrem ženoucí – vymrskaly kroupy, ale války to všechno snesly, jsou smíšenina plev a slámy. Voda to smyla natolik, že byly ty šáry viděti, jak jsouc pěkně jen kladené sploštila. “ 307 J. Kšír podrobněji popisuje stavbu stodoly v Němčicích na Hané u čp. 28. Podle tohoto autora se jednalo o vůbec poslední obje kt stavěný klasovitou vazbou. Stodola měla stát na kamenných a betonových základech. Stavbu prováděl ve 20. letech zedník Dvořák, rodák z Němčic (zmíněný Bajoch) a pomáhala mu jeho manželka. Kšír získal informace o stavbě stodol y od respondentů, kteří zdění pozorovali. Popsali vazbu, která byla tvořena třemi
305
Srov. Páleník, E.: Z mých pamětí II., c. d., s. 149 – 150. Jedná se o zajímavý doklad k variantám stavebních prvků v regionu. Rovněž na Slovensku nebyla při výrobě válků kladena taková pozornost na jakost materiálu jako při výrobě nepálených cihel. Sláma byla delší a mohla se použít i méně kvalitní hlína. Srov. Mruškovič, Š.: Stavebné tradície, c. d., s. 72. Technická literatura ze 30. let minulého století se zmiňuje o „blátě válkovém“, což byl druh odlišně připravované hliněné mazaniny. Příprava materiálu se v podstaě shoduje s výše popsaným postupem. Pro zachování kontextu je uveden popis výroby stavebních prvků: „Oběma rukama se ukrojí kus bláta tak veliký, aby se dal pohodlně přenášet, a položí se na připravenou slámu; sláma se pak sbaluje dovnitř a do bláta zahnětává. Nakonec se uválí v mírně protáhlý váleček.“ Srov. Tichý, A. – Tichý, J.: Zemědělské stavitelství s příbuznými obory: (rolnické stavby): příručka pro rolnické školy a rolnickou praxi. Brno 1937, s. 22 – 23. 307 Srov. Páleník, E.: Z mých pamětí II., s. 150. 306
78
války trojúhelníkové form y. Mot ykou se prý nejdříve z připravené hromady usekl kus hlíny, obalil režnou slámou a uložil do zdiva tak, aby na každém konci byl viditelný šikmo ležící váleček, a vevnitř zdiva utvořil hmotu ve formě pravoúhlého trojúhelníka. Mezi takto dva pravoúhlé zformované bochníky
se
osadil
doprostřed
třetí
válek
tvarovaný
do
podoby
rovnoramenného trojúhelníka, a to vrcholem dolů; všechny tři války zedník dobře zatlačil dohromady, aby se svázaly a spojil y a nezůstala mezi nimi žádná vzduchová mezera. Tímto zpracováním se měnila velikost i forma jednotlivých válků uvnitř zdiva, pouze zvenčí zůstával jejich vzhled a forma nezměněny, byl y to jen samé válečky obalené slámou a šikmo stavěné vedle sebe; původní tvar připraveného polotovaru byl oválný, bochníkový. V Němčicích měl v té době provádět válkové stavby i jist ý Zedníček . 308 Kromě použití jako stavebních prvků se hlína zpracovávala ve formě malt y nebo omítek, které se nanášel y na jednotlivé objekt y, jak roubené, tak celohliněné. Jak jsem zjistil při výzkumu v Tištíně, nahazoval y se hliněné omítky ve dvou vrstvách. První, hrubá, obsahovala řezano u slámu. Druhá, jemnější, měla velký podíl jemných částí – plev (nejčastěji ječmenných). 309 Důležit ým materiálem byla i hliněná mazanina, ze které se dělal y podlahy stání (pouze část u žlabů), obytných místností, komor, půd a mlat y. Do mazaniny se někdy mi mo výše popsané přísady přidávala kromě vody také hovězí krev. 310
11.2 Údržba hliněných objektů Hliněné objekt y, hlavně podlahy a omítky, bylo nutné pravidelně udržovat. Hliněný materiál byl náchylnější k působení povětrnostních vlivů, 308
Srov. Kšír, J.: Lidové stavitelství, c. d., ČE 9, 1961, s. 175. Stavební prvky obnažené při výzkumech v Tištíně byly předem deformovány do podoby rovnostranných trojúhelníků. Tím není vyvraceno Kšírovo řešení, ale mohlo se jednat i o různé varianty válkových staveb stavěných z trojúhelníkových dílců. 309 První vrstva hliněné omítky vyžadovala zpravidla mechanickou oporu, aby tento materiál dobře držel. Do roubených stěn se natloukaly dřevěné kolíky, ježci, které se používaly i u stěn hliněných (z válků), jak bylo zjištěno v Tištíně u stodoly náležející k čp. 13. Srov. i Kšír, J.: Lidové stavebnictví, c. d., ČE 4, 1956, s. 355 – 356. 310 Do 1m3 se přidávalo okolo 6 litrů hovězí krve. Srov. Tichý, A. – Tichý, J.: Zemědělské stavitelství, c. d., s. 22. To ovšem ve venkovských poměrech nebylo vždy možné. Obvykle se do mazaniny na podlahu používala chlévská mrva, jak bude zmíněno dále v textu, která měla mít jistý vliv proti otěru.
79
což se časem odrazilo i na vzhledu staveb.
Základní údržba jednotlivých
budov na usedlosti spočívala v opravě popraskané omítky, jejím vymazávání a následném líčení vápenným mlékem. 311 Vymazávání se provádělo jednou ročně, na jaře. Líčívalo se zpravidla dvakrát. 312 Hliněné podlahy se musely zapravovat každý týden. Tuto práci měl y na starosti ženy. U Páleníků v Polkovicích ji vykonával y matka s dcerou a pomáhala jim i příbuzná; při chystání materiálu napomáhal také mal ý chlapec. Údržba usedlosti trvala i cel ý t ýden a neopom enula se jediná místnost. Na údržbu hliněných podlah a omítek (u půllánické usedlosti), se ročně spotřebovala fůra hlíny, která byla přivezena z obecního hliníku. 313 Zajímavý je popis úpravy podlahy v žudru a v kuchyni: „ Ba panímáma poslala Mařku, když v létě vyličovala hliněnou zem, smíšeným řídkým mazem byla to žlutá hlína, které fůra se každoročně z obecního hliníku přivezla a na dvoře někde při zdi sousedově složila – té si Mařka dala rozmělněné ve vodě do půl dřevěného škopíka nebo putýnky, pak si tam přidala kus, jak dvakrát 311
K opravě stěn (k jejich zamazání) sloužila pucka, obalený hadr na dlouhé tyči, nebo jen dlaně. Srov. Kovářů, V.: Kdo a jak vyráběl stavební prvky. PPM 7, 2003, s. 13. 312 Situaci v Kostelci na Hané přibližuje O. Přikryl: „Na maly hode hlediva Kostelec dělat fijóna a tož hdekerá hospodeň dva, tře dně před něma pere mo košolo a škrobí mo šmizlo – líčí a podrovnává stavení. [...] co vedléši se chestaala teprov vemazovat odrabany a od děcek oklupany zďa, jož podrovnávala. V hrnco měla rozpoščenó modró hlenko a ščetkó máz sem, máz tam [...].“ Srov. Přikryl, O.: Pod Kosiřem, c. d., s. 55. 313 Páleník, E.: Z mých pamětí II., c. d. s. 141. „[...] Dříve moc si mě maminka posílaly pro tetičku Páračku, aby jim pomohly, když mazávaly dvůr a vápnem líčily i všechny obývací místnosti kde jakou komůrku v domě, neboť tehdy se ještě v kuchyních a světnicích nemalovalo malířem, aniž slovem by si kdo pokoj po pansku si světnicí nazval, líčilo se všechno v domácnosti na jaře a zas podruhé na zimu. To si tenkrát, jak se říkalo, dělaly ženský sólo v domě. Řekly všeci ven z domu, jděte chlapi třeba na besedu [...]. Nám byste tu zavazeli [...]. A pak se všechno pozvynášelo na dvůr. Harmary (skříně) se nevynášely. Ty se jen odstavily od zdi a přikryly. Ale se svatými obrázky se nakládalo opatrně – ty se opatrně zdělaly a s tím se neběželo na dvůr, zneuctím je některou slepicí či husou, to by byl hřích toho, kdo by je tam vynesl. Proto bývaly položené na starém stole v síni a něčím zakryto. [...]Nejdřív se to ometlo metlou a pak se líčilo. Ženy se daly do zpěvu. A to tak děláno všude dům od domu. I týden se líčilo, než i každý chlívek políčil, ale pro pořádek se pomazať dlaněmi blatem z plevama ječmenýma namačkaným, přešlapaným nohama bosýma až nad kolena aji od bláta, šak sem se teho také našlapal a napískal aji nazpíval při tom, tím se každá myší díra napřed kamenem zastrčila a pak dlaní blátem zahladila [...] [...] do půli lýtek se lezlo do hromady bláta, do ječmenných osin, jak ho to hodně píchalo mezi prsty. Vyšlapával to hodinu i déle. Pak se hromada vymazala ve chlévech, neboť krávy rohama umí ve hliněných, jak se říkalo všeobecně vepřových cihlách vydrať toho moc za rok, mazávalo se pouze na jaře či přede žněmi, jednou ročně bílilo a líčilo se i na zimu, aby se mušence tak očím neviditelným ztratily, chtěli to mít naši předci pěkné ať v kuchyni či aji u dobytka ve stájích i chlévech i ve svinčákách bílé je to pěkné jako košile [...]. Tak jak jsem vylezl z jedné nadělané hromady dobře prošlapaného bláta, které se vymazalo dovnitř chlévů a všeho jiného [...] tak jsem ušlapal co už třeba jsem dělal až za dva i čtyři dny dle pokračování oné práce hromadu druhou, a to už jsem měl po tom nohy tak rozmoklé bílé i mezi prsty dopíchané až namodřité, ale jak se práce skončila bylo vše v pořádku [...] zpívaly si třeba při líčení světnice [...] i si ji zpívaly, když mazaly nebo líčily v chlévě či kdekoli [...].“ Srov. Páleník, E.: Z mých pamětí I., c. d., s. 524 – 525.
80
pěst měkkého vápna a lopatku čerstvých ze chléva kravěnců. To vše dobře kolkem rozmíchala a panímáma přiběhla se podívať zdali to bude dost na zalíčení země. V kuchyni – hliněné rovněž takové jak o v žudře to oboje v létě každou sobotu před Nedělí a svátky svatodušními zvlášť muselo býti navoněno. Onen pach nebyl nijak nepříjemný a za dvě hodiny jak zem políčená a obrovnána uschla se ztratil, jen čistota a chlad zbyly v takové místnosti.“ 314 „Tá (podlaha – pozn. autora) byla s hliněnou zemí, která se v sobotu pomazala řídkým, žlutým s kravěncama smíšeným blátem – dobře se to v e škopku až vodově rozmíchalo s kouskem vápna. Že tam byla teplá zem jak se to vlášeným smetákem s násadou do ruky pomazalo, tak za půl hodiny už jsme mohli bosi po tom obeschlém přeběhnouti. Obuti za hodinu. To by měšťák se byl dusil z kravěncové vůně, a dnešní nároční čumáci všeci, ale nám to vonělo ten čerstvý maz v kuchyni až do večera .“ 315
11.3 Profesní skupiny Se specializovanou profesí pracující s nepálenou hlínou se setkáváme v našich v pramenech od 14. století. Ti, kteří připravovali hlínu, lepili světnice a domky (pravděpodobně je opatřovali hliněnou omítkou – pozn. autora), byli naz ýváni hlínáky, nebo též hlinomazy. Hliněné cihl y dělali cihláři. Podle informací Zik munda Wintera bylo cihlářství patrně podružnou živností, jak o tom psal i Páleník. 316 Hlínáci měli stavět zídky k zahradám a vinicím, chlévy a vymazávat světnice (často proto byli označováni i jako lepaři). Bývali to někdy hrnčířští tovaryši, kteří vymazávali také pece, kamna a podlahy. 317 V polovině 17. století se na Hané (ve Staré Vsi na Přerovsku) setkáváme s mazačem, hrnčířským tovaryšem, který měl za úkol postavit cel ý hliněný objekt. 318
314
Srov. Páleník, E.: Z mých pamětí II., c. d., s. 141. Srov. Páleník, E.: Z mých pamětí II., c. d., s. 90. 316 Srov. Winter, Z.: Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v 14. a 15. století. Praha 1906, s. 495 – 496. 317 Srov. Winter, Z.: Český průmysl a obchod v 16. věku. Praha 1913, s. 482. 318 Srov. Peřinka, F. V.: Dějiny, c. d., s. 425. 315
81
Lepaři byli profesní skupinou, která stavěla a „ po starobylém způsobu “ lepila stodol y, chlévy, dom y, sruby či ohradní zdi. „Bylo třeba dobré stavitelské zkušenosti, aby se zvláště sruby na jedno patro z hlíny ulepené nakonec nerozjely, proče ž k takové práci voláni lepaři. Lepařova práce při novém stavení byla tedy všecko náležitě rozměřiti, valouny čili války na lepení připraviti, a to jednak na lepení zdí, jednak na lepení povalů nad světnicí, a též na omítání budov ze dřeva sroubených .“ 319 Zajímavé jsou údaje ko lem poloviny 17. století o práci s hlínou při pravidelné údržbě hliněných objektů v některých poddanských vesnicích, které náležel y olomoucké kapitule. To bylo úkolem podsedníků a chalupníků v rámci pěší robot y na panských dvorech nebo ml ýnech. Mimo jiné p atřilo k jejich povinnostem „ mazání a lepení stavení a chlévů “. 320
12.0 Použití kamene v lidovém stavitelství na Hané Přestože v lidovém stavitelství na Hané získala nejspíš už od raného novověku dominantní úlohu v konstrukcích stěn venkovských staveb hlína, využívány byl y současně také další lokální suroviny, kámen a dřevo. Rovinná a úvalová oblast tohoto středomoravskéh o regionu (značná plocha tohoto území) byla tvořena především čtvrtohorními sediment y, jež, často v mocných vrstvách, překryl y horniny podloží staršího geologického období. Jedná se zejména o spraše a sprašové hlíny. Kámen byl využíván především v konstru kčních částech a v menší míře také jako materiál některých architektonických prvků. Byl y z něj především budovány základy budov a podezdívky, vydlažďoval y se jím podlahy či náspy. Ke stavbě celých stěn byl většinou používán jen v lokalitách, kde se vyskytovala jeho ložiska. Do oblasti Hornomoravského úvalu zasahují pásma pahorkatin dvou významných horopisných soustav, Českého masivu a Karpat. Haná se rozkládá na st yku těchto dvou celků . Z toho vypl ývá i složitá geologická skladba 319 320
Srov. Prasek, V.: Lepaři. SA 3, 1904, s. 63 – 64. Srov. Horák, J.: O té naší Hané, c. d., s. 582.
82
regionu. Okrajové pahorkat iny těchto útvarů zasahují mírným zvlněním do hanácké roviny. Poslední výběžky Českého masivu od západu představuje Drahanská vrchovina, která jako zvlněná pahorkatina pokračuje až do středu oblasti ke Kojetínu (do klínu mezi řekami Haná a Valová). Severně ji zasahuje dále na Prostějovsko, Olomoucko a Litovelsko. Od severovýchodu se Český masív sklání k Hané na Přerovsku v podobě posledních výběžků Oderských vrchů Tršickou pahorkatinou a lemuje severní okraj východní části regionu. Horniny podloží náležející Českému masivu tvoří asi dvě třetiny celkové plochy Hané a spadá sem severní část této oblasti. Z hornin, které se zde vyskytují, byl v minulosti ve venkovském stavitelství využíván vápenec, jílovité břidlice, prachovec a zejména droba. V menší míře i žul a. Vápenec se na Hané těžil v okolí Přerova (Předmostí, Sobíšky), Olomouce (Krčmaň, Grygov) a Prostějova (Čelechovice na Hané, Slatinice). Lokálně se vyskytoval y drobné bloky hornin podloží také v jižní části regionu například v Kurovicích a Cetechovicí ch. Z oblasti, která je součástí Českého masivu, zasahuje na Hanou mohutný fl yšový komplex kulmských sedimentů, jež charakterizují rytmicky vrstvené jílovité břidlice a droba. Droba se dobývala jižně od Prostějova ve Skalce a v Pivíně, v Brodku u Prostějova a v Kobeřicích. Na Přerovsku se kulm nachází mezi Kokorami, Žeravicemi a Čekyní a skládá se většinou z droby, slepenců a jílovit ých břidlic. Žula se těžila u Krčmaně. Ve formě valounů a oblázků se nacházela na Tovačovsku, u Bolelouce a Vrbátek. 321 Na Přerovsku byl y i ostrůvky sladkovodního vápence, travertinu, kter ý byl rovněž používán jako stavební kámen. Travertin se těžil v Kokorách a v Tučíně. Jižní a jihovýchodní část Hané, asi jedna třetina celkové plochy regionu, byla formována Karpatskou soustav ou. Od jihovýchodu sestupují Host ýnské vrchy u Tlumačova téměř až k řece Moravě. Dále zasahují na Hanou severními svahy svých četných hřebenů Chřiby a Litenčické vrchy. K sedimentům karpatské soustavy náleží pískovec, který býval hojně využíván
321
Srov. Dvorský, F. – Hladík, J.: Vlastivěda moravská. I. Země a lid. Díl I. Přírodní poměry. Brno 1897, s. 49.
83
jako stavivo u venkovských staveb. Na Hulínsku býval pískovec těžen v okolí Tlumačova, zejména ve Kvasicích. Kámen se těžil především v obecních nebo tzv. selských lomech, jejichž pozůstatky často ještě dnes nacházíme v okolí některých hanáckých vesnic. Materiál byl získáván nejen povrchovou těžbou, ale i sběrem z polí či potoků. Jeden z nejstarších způsobů získávání kamene v l omech bylo klínování – štípání za pomoci dřevěných či železných klínů a velkých kladiv. Často se za stejným účelem v zimě používala voda, která se nalila do spár či mezer, po jejím zmrznutí se blok sám odtrhl. Využívání kamene, se zřetelem na jeho samot nou povahu, bylo ve venkovském prostředí poměrně ohraničené a omezené. Na Hané našel kámen uplatnění především jako stavební materiál, neboť jeho použití pro tento účel bylo funkčně nejjednodušší. Předností tohoto staviva byla kromě jeho pevnosti
především
odolnost
proti
vodě
a
zemní
vlhkosti.
V lidovém
stavitelství se v tomto regionu uplatnil kámen ve svém nejzákladnějším upotřebení, tedy pouze jako konstrukční hmota. K tomu sloužil materiál, který byl k dispozici, vytěžený nebo sesbíraný. Běžně se kámen druhotně používal z přestavovaných nebo bouraných objektů. Výjimkou nebylo rozebírání kamenných částí pust ých hradů či tvrzí místními vesničany. 322 Použití kamene, bez ohledu na výchozí surovinu, bylo ve všech částech Hané obdobné a podle dostupnosti ho lz e rozdělit do několika základních skupin. Primárně se z něj budoval y základy a podezdívky roubených či hliněných stěn. 323 V místech s dostatkem kamene se stavěl y valené klenby, například u sklepních prostor; v menší míře se budovalo kamenné nosné zdivo především hospodářských staveb (často v kombinaci s jiným materiálem, pálenou cihlou). Kámen sloužil i jako materiál na ohradní zdivo nebo k vyložení studní. V podobě štípaných břidličných desek byl také používán jako 322
Jako příklad lze uvést tzv. dolní hrad v Otaslavicích na Prostějovsku – [...] Za bergrifem na severu stál zřejmě palác, z něhož a z hradeb se díky píli vesničanů nezachovalo žádné nadpovrchové zdivo. [...] Srov. Plaček, M.: Hrady a zámky na Moravě a ve Slezsku. Praha 1996, s. 271. 323 Jak ukázaly archeologické výzkumy zaniklých středověkých osad na Moravě, bylo užití kamene ve venkovském prostředí v konstrukcích budov poměrně časté. Na Hané ovšem podobně zaměřený plošný výzkum zaniklé vesnice z tohoto období zatím neproběhl.
84
izolační vrstva proti vzlínající zemní vlhk osti a jako střešní krytina (šifr). V místech, kde kámen nebyl, se musel dovážet, a to často z poměrně velkých vzdáleností. 324 V Krčmani na Olomoucku byl y stavěny mohutné celokamenné stodol y, zatímco ke stavbě obytných částí usedlostí byla používána i při d ostatku kamene z místních zdrojů jako dominantní materiál nepálená hlína. Stejně tomu bylo i v Tučíně na Přerovsku. Na stavbu cel ých stěn se kámen původně využíval jen v oblastech, kde byl dostatek lokálních zdrojů, avšak od sklonku 19. století i v míste ch vzdálenějších. V konstrukcích domů se s tímto řešením můžeme ojediněle setkat jednak v jihovýchodní části Hané (Tlumačov, Záhlinice), jednak údajně i v severním cípu regionu (Dolany 325). Použití kamene bylo běžnější v případě hospodářských staveb (zejména stodol) – celokamenné objekt y se vyskytují například v již citované Krčmani, Tučíně, Záhlinicích, Grygově, Penčicích (sušárny chmele), Pravčicích, Količíně, Dluhonicích, Senici na Hané. 326 V regionu nejsou v případě obytného domu recentní doklady ani informace z literatury o chybějících základech obytných staveb, jako například v některých oblastech jižního Slovenska (Záhorí), kde byla absence stavebního kamene. Jelikož se na Hané často jednalo o značné transportní vzdálenosti od místa zdroje a materiálu se na stavbu základů budov spotřebovalo velké množství, býval y někdy základy z dnešníh o pohledu značně poddimenzovány. V některých případech dosahoval y hloubky jen 20 až
324
Zpravidla se jednalo o vzdálenost několika kilometrů. Sedláci z Dobrčic na Přerovsku jezdili do asi 8 km vzdáleného Tučína, kde se těžil travertin a tento materiál používali do základů svých staveb. Podobné to měli i obyvatelé Polkovic, kteří dováželi kámen (drobu) z Pivína. Srov. Páleník, E.: Z mých pamětí II., c. d., s. 441. Materiál používali na stavbu základů i na budování sklepů pod žudry. Ještě dál to měli v Pravčicích, když sváželi pískovec na základy, a od sklonku 19. století i na stavbu rozměrných stodol. Materiál se do této vesnice se měl dovážet z pískovcových lomů ve Slavkově pod Hostýnem, který je od Pravčic vzdálen okolo 18 km. Podobných příkladů existuje celá řada. 325 Srov. Dostál, J. – Říkovský, F.: Vlastivěda moravská, c. d., s. 410. 326 Při terénních výzkumech v letech 2010 a 2011 byl kámen v konstrukci obytných staveb, v kombinaci s nepálenou i pálenou cihlou, zjištěn v Tlumačově u čp. 297 a v Záhlinicích u bývalé výměny náležející k čp. 10. Pravděpodobně se jedná o přestavby z průběhu 19. století. Kamenné stodoly budou ve většině případů, podobně jako obytné stavby mladšího data. K výzkumu jsou nápomocné indikační skici z první třetiny 19. století, z nichž je patrný stavební materiál původních stodol. Proměna je zřetelná na nových zaměřeních, reambulancích stabilního katastru, jež se dochovaly pouze k několika lokalitám.
85
30 cm. 327 U všech staveb byl kámen kladen ve zdivu v ložných vrstvách pokud možno naplocho. 328 Základy
staveb
mohl y
být
prováděny
z
kamene
lomového
nepravidelného, který se na stavbu nijak neupravoval, tak z kamene ložného . Ten se od předešlého způsobu lišil v tom, že byl rozpojován na desky. Mimo to se na ohradní zdivo používal i kámen sbíraný, jenž se mohl nacházet v korytech řek nebo potoků, 329 případně na polích. Při použití u obytných nebo hospodářských staveb se primárně jednalo snad pouze o to, izolovat vlastní hmotu stěny od přímého kontaktu s terénem a vzhledem k jejich konstrukci v menší míře i k přenosu zatížení stěn do podloží, aby byla zajištěna stabilit a stavby.
V místech
s nedostatkem
materiálu
byl
kámen
používán
jen
v nejnutnějším množství. U staveb z lomového kamene bylo nutné provádět konstrukční opatření, aby byla zajištěna kompaktnost stěn. V případě nepravidelných kusů kamene se uplatnila například vyzděná nároží z pálených cihel (smíšené zdivo). U staveb z ložného kamene bylo třeba respektovat některé zásady zdění. Kromě vazby v líci, se musela dodržet i vazba do hloubky stěn. Rozměrnější kameny, dosahující výšky dvou vrs tev, zpevňoval y zdivo jako vazáky, což byl y kameny kladené v příčné síle zdi. 330 U kamenů kladených jako běhouny, tj. delší stranou patrnou v líci stěny, bylo nutné také jistou vazbu zachovat; tedy podobně jako u cihelného zdiva, aby st yčná spára neprocházela spojitě dvěma vrstvami nad sebou. Charakteristickým u těchto stěn bylo stříd ání vyšších a nižších stavebních prvků v každé vrstvě. Obecným pravidlem je to, aby právě vyšší kameny byl y do zdiva kladeny jako vazáky a nižší ploché jako běhouny.
327
Jak tomu bylo například v Nákle. Srov. Vrbka, J.: Dějiny, c. d., s. 18. To zajišťovalo lepší technické vlastnosti kamene ve zdivu, jako pevnost, odolnost proti tlaku, trvanlivost. Srov. Hanzl, Z. a kol.: Kámen v rukodělné výrobě českého venkova. Praha 2003, s. 26. Srov. i Škabrada, J.: Lidové stavby, c. d., s. 100. 329 Srov. Kšír, J.: Lidové stavebnictví, c. d., ČE 4, 1956, s. 356 – 357. 330 V každé vrstvě se měly vazáky prokládat ve vzdálenosti 1 až 1,5 m. Při zdění kamenných stěn bylo nezbytné dodržovat jistá pravidla. Kamenné zdivo z lomového kamene bylo nutné stavět o větší tloušťce než zdi cihelné, a přidávalo se zpravidla 15 až 20 cm, u zdiva z kamene sbíraného se přidávalo nejméně 25 – 30 cm. Žádná zeď z lomového kamene nesměla být slabší než 50 cm. Srov. Rošický, V.: Kamenictví. Tradice z pohledu dneška. Praha 20012, s. 50 – 51. 328
86
K dorovnání vodorovnosti sloužil y drobnější kameny. 331 V pohledu se střídaly velké kus y kamene s menšími. Podle účelu stavby byl y kameny kladeny nasucho nebo se pojil y hliněnou, později pískovápe nnou maltou. Při použití travertinu bylo možné provádět zdivo s pravidelnými řadami zachovávající horizontální zvrstvení. Podobným způsobem postavené oh radní zdivo bylo možné vidět v Tučíně na Přerovsku. Kámen býval na Hané používán i v konstrukci záklenků nad otvory v nosných stěnách (kamenných) nebo k překlenutí prostoru. V oblastech s dostatkem ložného lomového a snadno štípatelného kamene, se používa lo plných valených kleneb, kterými byl y zaklenut y většinou jednoduché sklepy, jež byl y obvykle situovány pod prostorem dolní komory a přístupny ze síně. 332 Jejich osa bývala rovnoběžná s osou domu, ale mohla být i kolmá (například v Příkazech u čp. 50). V místech s výskyt em velkých plochých kamenů, se t yto dal y použít jako překlady u vstupů do podzemních prostor, jak jsem se o tom zmínil v souvislosti se zahloubenými objekt y z Kostelce na Hané a z Pivína. 333 V
některých
lokalitách
je
možné
spatřit
stavby
zbu dované
z
nepravidelných kusů kamene, u kterých nebylo možné zachovat ložnost jednotlivých vrstev. To se uplatnilo u ohradního zdiva nebo jako výplňový materiál u zdiva cihelného. 334 Rozměrnými plochými kameny byla dlážděna původní hliněná záp raží podél hospodářských traktů, vedoucí zpravidla podél celé nádvorní strany domu. Kamenné byly i některé venkovní prahy a schody, například do sklepa nebo z velkého opracovaného kusu mohl být i schodek z domu na dvůr.
331
Obdobným způsob byl použit například v Tlumačově u kamenné stodoly náležející k čp. 11. V některých hanáckých vesnicích byly klenuté sklepy před usedlostmi ze strany ulice. Skladovací prostory měly být hloubeny pod žudry a po odstranění rizalitů zůstaly na původních místech. Bylo tomu tak například v Polkovicích. Srov. Polášek, P.: Paměti Polkovic. Polkovice 1928, s. 13. 333 Musely to být masivní kamenné desky, neboť byly použity jako nevhodný konstrukční prvek namáhaný na ohyb, při kterém má kámen nejmenší pevnost. 334 Podobně bylo konstruováno nosné zdivo například u bývalého hospodářského traktu u čp. 29 v Bohuňovicích, nebo u obytných staveb v Tlumačově a v Záhlinicích. 332
87
Placaté kameny se někdy užíval y i uvnitř domu hlav ně na podlahu síně a komory. Odbornou kamenickou práci si ve druhé polovině 19. století vyžádalo budování sloupů (pískovcových) tvořící součást lodžií na nádvorní straně usedlosti podél hospodářského traktu. Existovala celá řada tvarů podpěrných pilířů od kruhových průřezů až po pol ygonální řešení. Dřík sloupů mohl být rovný, nebo se směrem nahoru zužoval. 335 S nástupem břidlice jako střešní krytiny na Hané v průběhu druhé poloviny 19. století se už nejednalo o využití lokálních zdrojů surovin, ale krytina b yla dovážena z poměrně velkých vzdáleností. 336 Pokrývačská
břidlice
bývala
navíc
použita
i
ve
stěnách
staveb
budovaných z nepálených cihel nebo válků. Využívalo se tak izolačních vlastností
a
nepropustnosti
tohoto
materiálu
proti
kapilární
vlhkosti
prostupující od základu. Jednotlivé tabulky břidlice sloužil y jako horizontální izolace a byl y přes sebe kladeny na horní část kamenné podezdívky. V žádném případě to nelze považovat za „ vtipné opatření “, 337 ale prom yšlený s ystém, jak zamezit prostupu vzlína jící vlhkosti do stěn. 338 Ke konci 19. století se na dvorech hanáckých usedlostí obezdívala lomovými kameny hnojiště, která předtím byla pouhou mělkou jámou vykopanou před chlévy. 339
335
Více o lodžiích v hanáckém lidovém stavitelství srov. Kšír, J.: Lidové stavebnictví, c. d., ČE 1958, s. 253 – 259. 336 Na Hanou se tento materiál vozil například z lomů v katastru bývalé německé vesnice Velká Střelná (Gross Waltersdorf), nyní součást vojenského újezdu Libavá. Intenzivní těžba pokrývačské břidlice zde začala v 60. letech 19. století. Srov. Klvaňa, J.: Pokrývačské břidlice u Střelné. ČMM 23, 1899, s. 167. 337 Srov. Žabičková, I.: Hliněné stavby, c. d., s. 114. 338 U venkovských staveb se vyskytovala celá řada způsobů jak, alespoň částečně, zamezit vzlínající vlhkosti. S obdobnými problémy se stavitelé setkávali již v pravěku. V Polsku v archeologické lokalitě Biskupin, náležející do starší doby železné, izolovala stěny od vlhkosti krátká dřeva zasunutá napříč pod spodní vodorovná břevna stěn, která nahradila běžně užívané úhelné kameny podkládané pod vodorovnými prahovými trámy. Srov. Sklenářová, Z.: Možnosti, c. d., s. 13. V recentních dokladech máme u dřevěných objektů v oblasti Hané doloženo používání pazdeří ze lnu. Srov. Kšír, J.: Lidové stavitelství, c. d., ČE 9, 1961, s. 142. Pod hliněné stěny se dávaly i střepy, plevy nebo třísky. Srov. Mruškovič, Š.: Stavebné tradície, c. d., s. 32. 339 Srov. Kšír, J.: Lidové stavitelství, c. d., ČE 6, 1958, s. 361.
88
13.0
Možnosti
uchování
tradiční
hliněné
architektury.
Doporučení pro další postup a probíhající výzkum V souvislosti se zkoumáním tradičních lidových staveb, a to nejen v regionu Hané, se zejména v oblasti hliněného stavitelství jeví jako nutné provádění experimentů , kterými by se ověřil y původní stavební techniky přímo v praxi. 340 Považuji to za důležité vzhledem k rozšířené prezentaci památek lidové architektury v muzeích v přírodě i při opravách nebo rekonstrukcích zchátral ých objektů tohoto t ypu staveb v místě výskytu. V tomto směru zůstává řada nejasností, jež vyžadují kritické zhodnocení, teoretické propracování i praktické ověření tradičních postupů. Zvládání starých stavebních technik je možné si osvojit pouze pomocí experimentu z jednoduchého důvodu . V mnoha případech s e totiž jedná o již zaniklé způsoby stavění. Využití
experimentu k získání
zapomenut ých
poznatků lidových stavitelů z hlediska konstrukce i používaného materiálu bylo v etnologii dosud opomíjeno. Mohl by to být dokonce jeden ze směrů, jakým by se mohla spe cializovaná část etnologie do budoucna ubírat. Problematika hliněných staveb byla na Moravě prezentována spíše komplexně a jednotlivé variant y konstrukčních řešení našl y místo pouze v kontextu publikací věnovaných lidovému stavitelství jako celku. V praxi se to projevilo při budování muzeí v přírodě, které se zaměřoval y také na prezentaci hliněného stavitelství (v rámci celé České republiky byla dosud taková expozice realizována jen v Muzeu vesnice jihovýchodní Moravy ve Strážnici). Na rozdíl od dřevěných s taveb, které mohl y být po rozebrání a přenesení na jiné místo opět složeny, byla při stavbě kopií jednotlivých hliněných objektů respektována pouze celková hmota staveb, avšak původní materiál byl nahrazen novými stavivy, a stejně tak nebyly dodrženy ani tradiční postupy. 341 Odůvodněno to bylo tím, že ani v době zaměřování
340
Nad otázkou experimentu v etnologii se na počátku 70. let minulého století pozastavil i V. Frolec, který zmínil, že by jeho aplikací „bylo možné prověřovat rekonstrukce vymizelých konstrukcí i technik.“ Srov. Frolec, V.: Směry a metody, c. d., s. 152. 341 Srov. Beneš, J.: Národopisná muzea v přírodě jako naléhavý problém naší společnosti. Olomouc 1967, s. 5.
89
původních objektů už nebylo možné v dané lokalitě najít nikoho, kdo by znal staré techniky tradičních způsobů stavby stěn. 342 Předpokladem
k
praktickému
zvládnutí
konstrukčních
postupů
uplatňovaných v minulosti u nížinného t ypu lidového domu na Moravě je jejich podrobné zdokumentování a následné ověření používané technologie . V praxi to může být uplatněno při opravách a rekonstrukci původních objektů nebo stavbě jejich kopií. Pestré skladbě řešení, kterými byl y budovány stěny venkovských staveb z hlíny, nebyla ještě v nedávné minulosti věn ována patřičná pozornost. Již na počátku zájmu o hliněné stavitelství vyvstal především u archaického způsobu stavění problém kvůli k tomu, že již tehdy se jednalo o zaniklé techniky. Odlišná situace byla například ve Valašském muzeu v přírodě, kde bylo možné rekonstrukce dřevěných objektů provádět ještě v 70. letech minulého století podle návodu posledních žijících stavitelů. 343 V otázce hliněných staveb a jejich prezentování v muzeích v přírodě se v intencích terminologie budeme pohybovat na pomezí úplných vědeckých kopií (replik) a částečných vědeckých rekonstrukcí , definovaných Jiřím Langerem a Petrem Šuléřem . 344 Tato kritéria lze však uplatnit pouze v případě, kdy objekt v terénu existuje, případně v nedávné době existoval a byl předem zaměřen. Význam obou uvedených pojmů je v současných podmínkách nutné doplnit u úplné vědecké kopie, případně částečné vědecké rekonstrukce, v zájmu zachování původních stave bních materiálů a pokud možno i postupů vyvozených
na
základě
předchozího
důkladného
studia
na
širokém
342
Tamtéž, s. 5. To byl na území Moravy s výskytem panonského typu domu problém, neboť vzácné doklady o některých variantách archaických stavebních postupů, se na Hané i Moravském Slovensku vyskytovaly pouze do konce první třetiny 20. století. 343 Srov. Langer, J.: Muzeum v přírodě, c. d., s. 182. 344 Úplnou vědeckou kopií je míněn objekt z nového materiálu, s konečnou exteriérovou úpravou podle původního vzhledu, a to na základě přesné dokumentace a originálu, který ještě v terénu stojí, ale nemůže být do muzea v přírodě přenesen. Částečnou vědeckou rekonstrukcí je objekt, který v terénu neexistuje, ale je možné jej zrekonstruovat, na základě vědecky zpracovaného dokumentačního materiálu. Podkladem k vytvoření částečné i úplné vědecké rekonstrukce je potřebný návrh zpracovaný na základě etnograficko-historicko-architektonické vědecké studie o vývoji stavitelství a jeho společenských funkcích v příslušné oblasti. Termín částečná vědecká kopie, která je charakteristická pro transferované objekty, není možné pro hliněné stavby použít. Srov. Langer, J.: Národopisná muzea v přírodě. Teoretická a metodologická východiska. Rožnov p. R. 1981, s. 18 – 19. Taktéž i Langer, J. – Šuleř, P.: Zásady pro vytváření kopií a rekonstrukcí expozičních objektů. NA 16, 1979, s. 309.
90
srovnávacím základě. 345 Tím bude v maximální možné míře zabezpečena identita a autentičnost prezentovaných objektů. U některých hliněných staveb se dají stanovit konstrukční postupy a organizace práce jen na základě demolice
původních
obje ktů
doplněné
poznatky
z
písemných
a
ikonografických pramenů. Důležitou pomůckou mohou být analogi e například z některých oblastí Afriky, Asie a jižní Ameriky, kde je dodnes obdobná technologie běžně používána. Jednou z možností, jak mimo jiné ověřit funkčnost a náročnost zanikl ých konstrukčních řešení, je právě stavební experiment, který je v souvislosti s tradičním hliněným stavitelstvím nezbytnou alternativou. První a dosud zřejmě i jediný takový pokus v oblasti hliněného stavitelství byl u nás učiněn v Lysovicích u Vyškova v rámci druhé řady videodokumentu Lidová řemesla a lidová umělecká výroba v České republice . Jeho výstupem byl snímek Hliněný dům z roku 20 03. Jednalo se o zajímavé a podnětné představení práce s hlínou jako stavivem ve venkovském prostředí. Otázka hliněného zdiva byla ovšem v dokumentu řešena poněkud torzovitě. V projektu byl y navíc předvedeny pouze ukázky stavění nízkých samostatných stěn bez nároží, což nemůže být podkladem pro objektivní zhodnocení jednotlivých stavebních postupů. Také například krátká ukázka stavění z tzv. válků
neodpovídala
původní
konstrukci
válkové
stěny
ani
používané
technologii. 346 Dokument Hliněný dům byl i přes t yto výtky v naší etnologii přínosným a dodnes nebyl překonán. Z uvedeného nástinu vypl ývá, že v etnologii dosud chybí vědecké základy pro experimentální ověřování tradičních stavebních technik, v tomto případě hliněných. 347 To je aktuálním zejména u tak citlivé ho tématu, jakým hliněné stavitelství bezesporu je, neboť t yto stavby patří vzhledem k vlastnostem použitého materiálu k nejvíce o hroženým památkám lidové architektury. 345
I když se bude jednat o složitý problém, neboť transfer hliněných staveb je za současných technických možností prakticky vyloučen. Ze zasedání ICOM v roce 1971 vzešlo metodické doporučení, které se týkalo převážně hliněných objektů. Jednalo se o umožnění použití moderních stavebních materiálů za účelem zachování hmoty expozičního objektu. Viz Langer, J. – Šuléř, P.: Zásady, c. d., s. 309. Tento stav je nutné řešit, neboť se nejedná jen o hmotu staveb, ale velmi důležitým je i způsob, jakým byly postaveny. 346 Viz výzkumy autora této práce. 347 Srov. Novotný, M.: Hlína v konstrukcích, c. d., s. 301.
91
Příkladem by mohl y být postupy, které využívá již několik desetiletí archeologie. mezinárodním
Vědecké
základy
měřítku
položeny
experimentální v
roce
1976,
archeologie kdy
se
byl y
konalo
v
první
mezinárodní sympozium k této subdisciplíně. 348 V našich podmínkách se na poli experimentální archeologie uskutečnila řada úspěšných realizací. 349 Avšak při těchto stavebních pokusech se hlína v konstrukcích stěn omezila na použití jako nenosný prvek ve spojitosti se dřevem. Stavebním experimentům i v naší archeologii předcházel y experiment y kresebné, které se začal y prosazovat již od 30. let minuléh o století. 350 Obdobně by mělo být postupováno v oblasti etnologie. Kresby rekonstruované podoby
objektů
by
společně
s
jejich
projek tovou
dokumentací
měl y
předcházet i stavebním experimentům, jak bylo naznačeno v kapitole o klasovité vazbě stěn v oblasti Hané . 351 Rozdíl oproti archeologii spočívá v případě etnologie v tom, že je sledována relativně nedávná minulost, ze které se dochovala celá řada použitelných dokladů hmotné (i nehmotné) povahy. I když se většinou jedná o horizont vzdálený necelá dvě poslední století, je tato doba z pohledu etnologie chápána jako poměrně velký časový odstup. Při experimentálních pracích by se, podobně jako v archeologii, jednalo o oživení zaniklé skutečnosti. Experiment v oblasti hliněných staveb je jedním z prostředků, který b y jist ým způsobem mohl přispět k záchraně tradičního hliněného stavitelství. Mimo oblast památkové péče, primárně zaměřené na objekt y stojící na původních místech, je nutné věnovat pozornost zachování konstrukčních postupů
a
jejich
funkčního
ověřování
form ou
cíleně
zaměřených
348
Malina, J.: Metody experimentu v archeologii. Praha 1980., s. 51. Srov. například Pleinerová, I.: Březno: Experiments with Building Old Slavic Houses and Living in them. PA 77, 1986, s. 104 – 176. V rámci katedry archeologie Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové je spravováno Centrum experimentální archeologie Všestary, kde je zřízen archeopark. V roce 2000 začal být vydáván časopis Rekonstrukce a experiment v archeologii, který od roku 2004 vychází pod názvem Živá archeologie. Rekonstrukce a experiment v archeologii. 350 Srov. Böhm, J.: Staré Hradisko, c. d. V této souvislosti je použito označení perspektivní rekonstrukce. Srov. Piffl, A.: Vzory pre rekonštrukciu pravekej architektúry. Príroda a spoločnosť 2, 1953, s. 88. Typ stavebního experimentu bez zřetelných stop nazývá rakouský archeolog F. Hampl termínem paleoetnografie. Srov. Malina, J.: Rekonstrukce, c. d., s. 106. 351 U stodoly v Tištíně u čp. 13 byla provedena kresebná rekonstrukce struktury stěn i jednotlivých stavebních dílů. Byla zakreslena ideální skladba válkového zdiva, aby byl zřetelný její princip. 349
92
experimentálních prací. Tato otázka je aktuální zejména z toho důvodu, že se jedná o nejohroženější skupinu historického stavebního fondu na našem venkově, dochovaném ve své archaické podobě ponejvíce ve formě reliktů. K jejich nenávratnému zmizení by bezesporu došlo v relativně krátkém časovém horizontu. Nezbytným u takto pojatého výzkumu, je zvládnutí teoretické a metodologické problematiky. To by mělo být podkladem pro vytvoření s ystematického plánu pro experiment v etnologii jako celku. Cíleně zaměřený výzkum by podrobně rozebral zaniklou stavební tradici a odhalil pestrou skladbu variant konstrukčních řešení uplatňovaných u hliněných staveb. Experiment by se měl stát nedílnou součástí moderní etnologie , a to jako jedna z metod široce založeného komplexního studia. Tato potenciální oblast etnologie, chápaná jako experimentální či aplikované etnologie, b y mohla primárně sledovat komplexní problematiku hliněných staveb. 352 Ve svém celku by mohla být nápomocná také k objasnění některých složitě identifikovatelných archeologických jevů, neboť v těchto případech slouží jako cenný pramen archeologického studia právě etnologické paralel y. 353 Cílem
experimentální ch
stavitelských
prací
by
mělo
být
jednak
ověřování statických vlastnost í konstrukcí, jednak nosnost rekonstrukcí a životnost
objektů.
V rámci
etnologie
je
vhodné
použít
pro
objekt y
experimentálních prací termín rekonstrukce, neboť ve srovnání s většinou archeologických
dokladů
se
jedná
o
stavby,
ke
kterým
se
zachovala
dostatečná materiálová evidence jako podkladu přesné rekonstrukce. 354 Tomuto účelu už nyní slouží aplikovaný výzkum v oblasti tradičního hliněného stavitelství. Na Moravě probíhá od roku 2011 ve Strážnici v rámci výzkumné činnosti Národního ústavu lidové kultury. 355 Výzkum je rozdělen na základní a aplikovanou část. Přínosná je také spolupráce s přírodovědnými 352
V této souvislosti by měly být položeny zásady etnologické experimentace. Vzhledem k charakteru této práce, je tato problematika odsunuta pouze do poznámky. 353 Srov. Pleiner, R.: Experiment, c. d., s. 620. 354 Srov. Reynolds, P. J.: Vědecký základ rekonstrukcí pravěkých a protohistorických domů. Živá archeologie REA 2001, s. 158. 355 Projekt nese název Technologie tradičního hliněného stavitelství na Moravě a vztahové souvislosti k oblasti středního Podunají. Je financován Ministerstvem kultury v rámci programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity (NAKI).
93
disciplínami, konkrétně geologií, což je praxe dlouhodobě uplatňovaná v archeologii. Projekt je zaměřen na důkladný rozbor, praktické zvládnutí a oživení pracovních
postupů
v minulosti
používaných
na
Moravě
v
kontextu
panonského t ypu lidového domu. Získané poznatky by měl y sloužit při budování kopií hliněných staveb v muzeích přírodě, a bý t také použitelné v památkové
péči,
případně
mohou
být
podkladem
při
hodnocení
archeologických výzkumů . Podrobně rozebírány jsou specifika jednotlivých stavebních technik ve zkoumané oblasti v kontextu hliněné stavební tradice středního Podunají. Sledována je t ypologie stavebních postupů v návaznosti na stavitelskou tradici a geologické složení půdy, geografické rozšíření a vzájemné vztahy. Pozornost je věnována i stratifikaci použit ých metod pro určení starší a mladší vrstvy a jejich vzájemnému propojení v čase. Po stránce metodiky se jedná o kombinaci výzkumných postupů, se kterými
pracuje
etnologie,
doplněných
o
výsledky analýz y stavebního
materiálu (vzorků hlíny z lokálních těžebních míst a historických konstrukcí). Experiment y probíhají v areálu Muzea vesnice jihovýchodní Moravy. Výzkumem je podrobně anal yzován širší kontext jednotlivých variant konstrukcí a jejich uplatnění v tradičním hliněném stavitelství. Snahou je mimo jiné přispět k objasnění vzájemných souvislostí stavebních technik i jejich genezi. toho
také
Účelem cíleně zaměřených experimentálních prací je kromě
ověření
funkčnosti
tradičních
postupů,
což
je
nezbytným
předpokladem pro jejich zavedení do praxe. Takto komplexně pojat ým postupem je zevrubně zkoumána zvolená zaniklá stavební tradice. 356
356
Během prvního roku řešení projektu bylo v areálu Muzea vesnice jihovýchodní Moravy vytvořeno experimentální pracoviště. Dosavadní stavební experimenty byly zaměřeny na konstrukce stěn zhotovené technikou tzv. nabíjeného zdiva. Pro ověření funkčnosti v komplexním pojetí byl zbudován zkušební jednoprostorový objekt o vnějších rozměrech 4 krát 5 m. Zdivo stavby, o výšce 2,5 m a šířce 0,5 m, bylo provedeno tradiční technologií, ručním dusáním homogenizované hliněné směsi s příměsí z řezané slámy ve stavu přirozené vlhkosti do dřevěného bednění. Objekt byl postaven bez základů. Stavba má celkem čtyři otvory – tři okenní a jeden dveřní. Stěny se ubíjely po vrstvách vysokých 0,4 m. Dva z rohů byly v každé vrstvě ztužovány pomocí větví a dva pomocí povříslové vazby. První způsob spočíval v tom, že se přes nároží prokládaly větve, ve druhém asi 2 m dlouhá povřísla. Tento materiál byl následně zasypán a zhutněn hliněnou hmotou. Ve výšce 30 cm od koruny zdiva byla stavba navíc ztužena pomocí trámové kleštiny s funkcí pozedního věnce zabudovaného do zdiva po celém jeho obvodě. Výsledkem bylo vytvoření objektu s kompaktními hliněnými stěnami.
94
Jednoznačný přínos pro interpretaci pramenů je také sledování rozpadu různě provedeného hliněného zdiva v závislosti na působení povětrnostních vlivů. Jedním z důležit ých předpokladů pro podrobné srovnávací studium bude do budoucna vytvoření odborné databáze stavebních prvků a konstrukčních řešení. Databáze by měla obsáhnout v první fázi území Moravy v návaznosti na oblast středního Podunají s přesahem do sousedních oblastí, což by umožnilo široké komparativní studium . 357
357
Zajímavým by to bylo například z hlediska použití tzv. hliněných válků. Jak bylo naznačeno v šesté kapitole, můžeme se ve střední Evropě setkat v souvislosti s touto technikou se čtyřmi způsoby řešení hliněných stěn.
95
Závěrečná shrnutí Problematika lidového stavitelství na Hané, zejména dominantního hliněného stavitelství, nebyla zatím v úplnosti řešena a dodnes v této souvislosti existuje řada otazníků. Důvodem je zejména skutečnost, že se jedná o komplex složitých projevů s nejasnou genezí . Na některé z nich jsem se snažil nalézt odpověď v této disertační práci. Vypracování disertační práce předcházel cíleně zaměřený výzkum, na jehož podkladě jsem shr omáždil velké množství informací , nejen přímo v terénu, ale také s rovnávacím studiem pramenů a odborné literatury. Získané poznatky jsem postupně zpracoval a konfrontoval s dosavadními závěry jiných badatelů, kteří se zabývali lidovým stavitelstvím nejen na Hané ale i v širší oblasti panonského t ypu lidového domu. Výsled kem je v některých případech nová interpretace zjištěných skutečností. Při hodnocení poznatků z úzce zaměřeného studia se ukázal y být kromě výsledků závěry
dosavadních archeologů.
etnografických
Ti
přinesli
řadu
bádání důkazů
nepostradatelné
především
pot vrzujících
tisíciletou
kontinuitu hliněného stavitelství ve sledovaném regionu nebo v sousedních oblastech. Pozoruhodné doklady o způsobech řešení no sných stěn sídelních objektů s použitím dřevohliněných prvků pocházejí už z období eneolitu. Užití hlíny ke stavbě nosného zdiva bylo na střední Moravě zjištěno i v mladší době laténské. Z raného středověku byl y odkryt y zbytky masivních hliněných stěn ve velkomoravské osadě ve Starém Městě. Z Rýmařova, který leží na pomezí historických hranic Moravy a Slezska, zase pochází materiál o nabíjeném,
případně
vrstveném,
hliněném
zdivu
z
epochy
vrcholného
středověku. Pro určení vývoje hliněného stavitelství jsou důležité poznatky z
plošného
archeologického
především
výzkumu zanikl ých středověkých
vesnic. Nález masivní hliněné stěny byl například zjištěn v zaniklé osadě Bystřec na Drahanské vrchovině. V této lokalitě byl archeology současně dobře dokumentován i ústup některých starých stavebních postupů u obytných místností – pletených stěn omazaných hlínou – a jejich omezení pouze na hospodářské stavby. Charakteristická byla variabilita použit ých konstrukčních 96
řešení.
Rezidua
některých
zjištěných
archaických
technik
(například
sloupových konstrukcí) bylo možné na Hané sledovat u podřadnějších hospodářských staveb ještě ve 20. století. Stěny jizeb v archeology zkoumané lokalitě byl y již v období vrcholného středověku roubené, což na hanáckém venkově korespondovalo s běžnou stavební praxi uplatňovanou až přibližně do konce 18. století. K nejstarším recentním dokladům staveb s hliněnými stěnami náleží na Moravě komora domu v Pouzdřanech, která by měla pocházet z e 16. století. 358 Přímo na Hané dokládá kontinuitu starých stavebních technik zejména nově objevená hliněná komorová část domu čp. 5 v Dobrčicích, kterou jsem zdokumentoval během vlastního terénního výzkumu. Objekt byl postaven v regionu
doposud
nezaznamenanou
technikou
vrstveného
zdiva,
jež
je
považována za nejstarší způsob řešení masivních hliněných stěn. Na základě archeologického materiálu z našeho území, způsobu skladby zdiva a nepřímo datovaného dřevěné prvku, je možné se hypoteticky domnívat, že tato nejstarší část dobrčického domu mohla být zbudována již v raněnovověkém období. Provedeným
výzkumem
hliněných
konstrukcí
hanáckých
lidových
staveb jsem nově popsal a utřídil všechny zjištěné archaické postupy pracující s kusovým stavivem – války. Na střední Moravě byl y doloženy tři variant y takto
zbudovaných
hliněných
stěn.
Nejjednodušším
byl
způsob
kladení amorfních hrud hlíny napříč stěnou bez zřetelné vazby. U tohoto způsobu předpo kládám, že se vyvinul z vrstveného zdiva, a to na základě principu stavby stěn a srovnáním používané terminologie. Jinou variantou tohoto postupu bylo kladení staviva mezi dv ojici desek, které vymezoval y stěny. Nejvyspělejším způsobem stavby válkových stěn bylo pak kladení hliněných
válků
dopředu
formovaných
do
trojúhelníkových
tvarů
do
prom yšlených klasovit ých vazeb. Jedná o specifický postup, ke kterému zřejmě v širší poduna jské oblasti hliněného domu neexistuje adekvátní analogie.
358
Srov. Syrová, Z.: Historické konstrukce, c. d., s. 21.
97
Mimo principy zdění z hliněných válků jsem shromáždil také doklady o konstrukčních postupech pracujících se sušeným stavivem pojeným hliněnou maltou. Ty bývají některými autory vnímány jako př echodový článek mezi stavbami z válků a nepálených cihel. V terénu byl y dokumentovány jednak ručně tvarované cihly, jednak stavební prvky oválné form y . Výzkumem konstrukčních řešení používaných v hanáckém lidovém stavitelství jsem mimo jiné zjistil také r ozšířené využívání rozměrných dřevěných rámů, které plnil y důležitou roli ztužujících konstrukcí mající zajistit celistvost hliněných objektů (především rozměrných stodol). Důležitou stopou v hledání příčin ústupu dřeva jako dominatního stavebního materiálu a rozšíření používání hlíny jsou archivní prameny, dokládající drancování původního lesního porostu v oblasti Hané v závěru 30leté války. Zjištěné poznatky doplňují údaje o okolnostech vzniku nových hliněných staveb v době jejich pozvolného rozšiřování ke konci 17. století. Jedná se o problematiku, kter á zatím v pramenech zůstává ve sv ém celku nepovšimnuta. Přinesené informace zároveň ilustrují obtíže tehdejší obnovy válkou zničeného hanáckého venkova. Součástí popisu původních stavebních postupů je také lokální těžba hlíny a její zpracování. Pro pochopení okolností vzniku lidových staveb jsem pokládal za potřebné přiblížit rovněž vesnické řemeslníky, kteří se stavbami jednotlivých objektů zabývali, a zm ínit i některé aspekt y související s jejich sociálním postavením. Na základě shromážděných poznatků se lze domnívat, že použití hlín y má v konstrukcích stěn na střední Moravě mnohasetletou nepřerušenou tradici. Vzhledem k charakteru této oblasti se jedna lo o materiál, který byl za dominantním dřevem dlouhou dobu na druhém místě a prim postupně získával až v období raného novověku. Je pravděpodobné, že archaická konstrukční řešení stěn hliněných s taveb přetrvala zejména u objektů druhořadého charakteru. Zatím se ale nedá blíže určit, kdy začalo být starých technik (válků) používáno i u obytných domů.
98
Původnost mého výzkumu v terénu spočívala v tom, že jsem uplatnil také postupy, které se v etnologii běžně nepoužívají. Jedná se o destrukční metodu, pomocí které jsem zdokumentoval konstrukci stěn u rozpadajícího se objektu z hliněných válků. Přínosnou součástí disertační práce může být rovněž nově sestavený terminologický slovník k válkovým stavbám, ve kterém upřesňuji do savadní nejasnosti t ýkající se českých a německých výrazů pro jednotlivé konstrukční prvky a techniky, případně uvádím jejich anglické ekvivalent y. V blízké budoucnosti je potřebné nadále pokračovat ve výzkumu a v dokumentování zbytků hliněných staveb zbudovaný ch archaickým i způsoby. Během vlastních terénních šetření jsem si ověřil, že najít doklad y původního hanáckého lidového stavitelství je stále obtížnější . Většina těchto objektů se už přitom nenachází uvnitř intravilánu, ale v okrajových částech vesnic , kde jsou postupně přestavovány či odstraňovány často poslední zbytky staré hospodářské zástavby. Právě při provádění demolic zchátralých objektů je možné získat velké množství informací o použit ých technologiích. Důležitá je v těchto případech precizní dokumentace primárně zaměřená na konstrukční detail y. Jako nezbytné se při zkoumání geneze tradičních stavebních technik jeví
srovnávací
studium
v
rámci
mezioborové
spolupráce
etnologů,
archeologů, architektů a dalších oborů. Recentní doklady zjištěné etnology mohou například přispět k objasnění a interpretaci reliktů staveb objevených archeology, na což poukázal již Emanuel Baláš. 359 Konečným efektem takto zaměřených výzkumů by mělo být neje n důkladné popsání používaných technologií a materiálů. Účelem je především stanovení obdobných postupů, které budou vhodné pro využití při opravách nebo rekonstrukcích existujícíc h objektů lidového stavitelství , případně k budování jejich kopií v muzeích v přírodě.
359
Srov. Baláš, E.: Theoretický a praktický význam studia lidových staveb. ČL 41, 1954, s. 146.
99
Summary The dissertation studies wall construction of rural dwellings in the ethnographical region of Haná, central Moravia.
Geographicall y speaking,
this building technology can be found in the northern part of the region. This area is marked by the occurrence o f the Panonnian house t ype which has its centre in central Danube area. Unlike most previous works on traditional building, I focused primaril y on the material and construction of the load -bearing walls with the emphasis on clay building. The methodol ogy corresponds with the historical conception of the ethnological studies. I compared a large number of different resources including literature and field research data. In the introductory part I compare the archeological records from Moravia and neigh boring areas which document the use of clay in load bearing wall construction. The information is put into the context of ethnological analogies.
I started the anal ysis of recent documents from the
most basic forms of buildings - the subterranean construc tions. Their building in this region has a long tradition thanks to suitable subsoil. The subterranean rooms were used primaril y for farming and defense purposes, sporadicall y were they used also as provisional dwellings. The chapters on different aspect s of clay building in Haná are preceded by an account of the use of wood, which played a dominant role in the local building tradition as the principal building material probably until the close of the earl y modern period.
Many archaic building technologi es related to
wood were preserved in the rural area of Haná; however, they ceased to be used already in the second half of the 19 t h century. The likely reasons which led to the decline in the use of wood as the main building material are presented. The main subject of the dissertation is the extinct tradition of clay building in Haná. During m y field research I discovered a technology which had not been described in this region before - the so called rammed earth. It was found in the utilit y room of a p robabl y late medieval building. The 100
principle of this simple and at the same time oldest building technology lies in stacking formless homogenized mixture of earth and straw and forming rammed walls. The greatest attention was paid to building technologi es which employ lumps - “války”. The term “válek” stands for differentl y shaped components made of earth and straw; the term has undergone a meaning shift on the geographical level. In the northern part of the region it designated an independent structural element used for building the load -bearing walls while in the south it described an archaic form of a complementary – that implies non-bearing – component used in the construction of wooden walls or horizontal constructions. However, the same term meant a n artificial bank in sense of a flood levee.
From the point of view of etymology, Václav
Machek’s definition of the term “válek” is widel y accepted today. According to him, the term is derived from the verb “váleti”, which describes the method of forming the individual lumps. Another interpretation takes into account the possibilit y that originall y the term designated the structural components of “val” (fortification). The term “válek” as a name for a structural component can be found in other Slavic count ries, especiall y among eastern Slavs. The use of dried components gradually became dominant in clay building. Even today structural components moulded by hand and bound by mortar can be found in the field. The most characteristic elements of clay building in the studied area were unburnt bricks, which were used probabl y since the end of the 18 t h century. The fact that the burnt bricks graduall y replaced the previous building technologies might have been caused by the limitations that the above mentioned archaic building techniques imposed on the increasing construction requirements. An indisputable merit of the use of the unburnt bricks is the variabilit y of the construction designs. material was used in Hána up to the half of the 20
th
This
century.
Different construction t ypes of stacked earth buildings in the area of Haná, their visual resemblance to some types of stone masonry and their relations to other techniques using unburnt clay are thoroughl y examined in the text. Originall y, the shapes of indiv idual components of the masonry were 101
rather random. Later on were they shaped more precisely and built up according to unified patterns. The best known are, thanks to the amount of recent evidence from central Moravia, buildings with so called herringbone walling. Some authors relate this kind of binding to one of the basic building techniques of antiquit y known by an inaccurate name opus spicatum. This chapter also anal yses a so far unknown structure of triangular moulds which I discovered during my field research. Apart from the construction techniques, other important procedures are described in the study, e.g. preparation of the material, social structure of the rural societ y and specification of selected occupational groups engaged in the extraction and processing of the material and production of the building components. On the basis of field research I added some information on the specific group of rural bricklayers – the so called “válkaři” – who specialized in constructing hand -moulded mud-lump buil dings. These craftsmen usuall y mastered several professions. Another
important
building
material
t ypical
for
Haná
which
is
mentioned in the dissertation is stone. The geological subso il, t ypes of rocks and their use in rural building constructions are described. The concluding part focuses on the future of clay building research. The restoration and preservation of traditional building technologies can be based on experimental research with scientific foundations; the theoretical groundwork should be la id by the applied or experimental ethnology.
102
Literatura: Balassa, István – Ortutay, Gyula: Ungarische Volkskunde . Budapest 1982. Baláš, Emanuel: Theoretický a praktický význam studia lidových staveb . Č L 41, 1954, s. 145 - 149. Bárta, R. – Širhal, Heřman: Přehled dějin cihlářství . 1966 [s. l.]. Bartoš, František: Dialektický slovník moravský . Praha 1906. Belcredi, Ludvík: Bystřec: o založení, životě a zániku středověké vsi . Archeologický výzkum zaniklé středověké vsi na Drahanské vrchovině 1975 2005. Brno 2006. Bělíková, Vladislava (red.): Proměny hanácké vesnice. Sborník příspěvků z IX. odborné konference v Kroměříži. Kroměříž 2001. Beneš, Josef: Národopisná muzea v přírodě jako naléhavý problém naší společnosti. Olomouc 1967. Botík,
Ján:
Slovenskí
Chorváti.
Etnokultúrny
vývin
z pohľadu
spoločenskovedných poznatkov . Bratislava 2001. Blomkvist, E. E.: Kresťjanskie postrojki Russkich, Ukraincev, Belorusov . In: Tokarev, S. A. (red.): Vostočnoslavjanskij etnografičeskij sbornik. Oče rki narodnoj materialnoj kultury Russkich, U kraincev i Belorusov v IXX – načale XX v. Moskva 1956, s. 3 – 458. Böhm, Jaroslav: Staré Hradisko II. (S příspěvkem o stavební rekonstrukci od arch. ing. A. Piffla). Zvláštní otisk Ročenky národopisného a prům ysl ového muzea města Prostějova a Hané (ročník XIII.). Prostějov 1936 . Bouzek, Jan – Hošek, Radislav: Antické Černomoří. Praha 1978, s. 28. Buren, Albert William Van: Opus (in der römischen Bautechnik) . In: Paul ys Real–Encyclop die der classischen Altertumswi ssenschaft Reihe 1. [A – Q] : Bd. 1–24 (Halbbd. 1 –47). Halbbd. 35, Olympia bis Orpheus., Stuttgart 1939, s. 819 – 823. Burian, Václav: Vesnická sídla a stavby na Vyškovsku . ČE 8, 1960, s. 21 – 68. Bystřina, Otakar: Hanácká legenda. Olomouc 1948.
103
Dostál, František: Křenovice u Kojetína. Grunty, domy a jejich majitelé . Kojetín 1940. Dostál, Josef – Říkovský, František: Vlastivěda moravská. II. Místopis Moravy. Olomoucký okres . Brno 1935. Drosdowski, Günther: Duden: Deusch universal Wörterbuch A –Z. Mannheim 1997. Dubravius, Jan: O rybnících. Základní dílo starého českého rybníkářství . Praha 1953. Dvorský, František – Hladík, Josef: Vlastivěda moravská. I. Země a lid. Díl I. Přírodní poměry. Brno 1897. Ebel, Martin: Dějiny českého stavebního práva . Praha 2007. Essenwein, August von: Handbuch der Architektur. Die Baustille. Historische und technische Entwicklung. 3. Bd. 1. Hälfte . Darmstadt 1886. Fagan, Brian M.: Malá doba ledová, jak klima formovalo dějiny v letech 1300 – 1850. Praha 2007. Faktor, František: Podzemní skrýše a chodby na Prostějovsku . ČVSMO 13, 1894, s. 164. Filip, Jan: Keltská civilizace a její dědictví . Praha 1995. Frolec, Václav: Lidová architektura na Moravě a ve Slezsku . Brno 1974. Frolec, Václav: Směry a metody v evropském bádání o lidovém s tavitelství. NVČ 5 – 6, 1970 – 1971, s. 141 – 173. Frolec,
Václav:
Kulturní
společenství
a
interetnické
vztahy
v lidovém
stavitelství v Podunají. Praha 1970. Frolec,
Václav
–
Náplavová,
Marie:
Lidový
dům
ve
východní
části
jihomoravského pohraničí . Slovácko 7, 1965, s. 39 – 61. Frolec, Václav – Vařeka, Josef: Lidová architektura. Encyklopedie . Praha 2007 2 . Gazdíková, Alžběta: Záhorie, Malokarpatská a Trnavská oblasť . In: Ľudová architektúra a urbanismus vidieckých sídel na Slovensku. Bratislava 1998. Goš, Vladimír – Novák, Jaromír – Karel, Jiří: Počátky osídlení Rýmařova . PA 76, 1985, s. 184 - 227. 104
Goš, Vladimír – Karel, Jiří – Novák, Jaromír: Zaniklé středověké sídliště v Rýmařově. ČSlM, série B, XXIII (1974), s. 110 – 120. Güntzel, Jochen Georg: Zur Geschichte des Lehmbaus in Deutschland . Staufen 1988. Habovštiak, Alojz: Stredoveká dedina na Slovensku . Bratislava 1985 . Hájek, Petr a kol.: Pozemní stavitelství II . Praha 2007. Hanzl, Zdenek a kol.: Kámen v rukodělné výrobě českého venkova . Praha 2003. Havelková,
Vlasta:
Hanácký
grunt.
In:
Klusáček,
K.
a
kol.
(eds.):
Národopisná výstava českoslovanská v Praze 1895. Praha 1895, s. 111 – 113. Horák,
Jan:
O
té
naší
Hané.
Kulturní
a
místopisné
obrázky
z dějin
přerovského a kroměřížského kraje . Vlkoš 1930. Houdek, Vítězslav: Hanácký grunt . Č L 2, 1893, s. 140 – 152, 382 – 391. Houdek, Vítězslav: Hovorna. ČVSMO 8, 1891, s. 78 – 83. Hrubý, Vilém: Příspěvek k poznání velkomoravského obydlí . PA 52, 1961, s. 488 - 495. Chytil, Melichar: „Sruby“ – „Žudry“. SA 3, 1904, s. 22 – 27. Chytil, Melichar: Skrýše za útrap válečných . SA 7, 1908, s. 32 – 33. Jeřábek, Richard: Karpatské vorařství v 19. století. Praha 1961. Jeřábek, Richard: Morava a Slezsko – etnický a etnografický obraz . In: Bahenský, F. – Woitsch, J. (eds.): Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska IV. Etnický a etnografický obraz Čech, Moravy a Slezska (1500 – 1900). Národopisné oblasti, kulturní areál y, etnické a etnografické skupiny. Praha 2004, s. 47 – 49. Kapras, Jan a kol.: Haná. Praha 1970. Klíma, Bohuslav: Tábořiště lovců mamutů v Předmostí u Přerova . In: Hosák, L. – Dostál, J. (red.): Dějiny města Přerova I. Přerov 1970, s. 9 – 77. Klvaňa, Josef: Pokrývačské břidlice u Střelné . ČMM 23, 1899, s. 50 – 56, 164 – 172. Kohout, Jaroslav – Tobek, Antonín: Zednictví. Tradice z pohledu dneška. Praha 1998 8 . Kos, Petr: K moravským lochům . In: Merta, D. – Peška, M. (red.): Forum urbes aevi. 2. Sborník příspěvků z konference FUMA konané ve dnech 16. – 18. 4. 2003. Brno 2005, s. 166 – 183. 105
Kovářů,
Věra:
Hliněný
dům
(doprovodná
publikace
ke
stejnojmenné
videokazetě). Lidová řemesla a lidová umělecká výroba v České republice. II. řada – díl II. Technologie lidového stavitelství. Strážnice 2003. Kovářů, Věra: Kdo a jak vyráběl stavební prvky . PPM 7, 2003, s. 11 – 14. Kšír, Josef: Lidové stavebnictví na Hané . ČE 4, 1956, s. 325 – 366. Kšír, Josef: Lidové stavitelství na Hané . ČE 6, 1958, s. 237 – 269; 9 1961, s. 135 – 176, 222 – 256. Kšír, Josef: Lidové stavitelství na území Horní Hané . Šumperk 1968. Koudelák, Josef: Skála puká. Praha 1943. Kouřil, Miloš: Přerov v období předbělohorském . In: Hosák, L. – Dostál, J. (red.): Dějiny města Přerova I . Přerov 1970, s. 171 – 263. Kučera, J.: Umělé „doupence“ čili jeskyně na Moravě . SA 4, 1905, s. 98 101. Kunz, L.: Výroba a pálení cihel v Rajnochovicích. NVal 20, 1949, s. 150 – 153. Kunz, Ludvík: „Doły“ na Záhoří. ČMorM 36, 1951, s. 182 – 188. Kunz, Ludvík: Obilní jámy: konzervace obilí na dlouhý čas v historické zóně eurosibiřského a mediteránního rolnictví . Rožnov pod Radhoštěm 2004. Lange, Johann Gottfried: Zufallige Gedanken über die Notwendige und bequeme
wirtschaftliche
Bauart
auf
dem
Lande
aus
Erfahrungen,
Bemerkungen und Beurtheiligen . Breslau 1779. Langer, Jiří: Muzeum v přírodě jako forma tezaurace památek lidového stavitelství. NA 13, 1976, s. 179 – 184. Langer, Jiří – Šuleř, Petr:
Zásady pro vytváření kopií a rekonstrukcí
expozičních objektů. NA 16, 1979, s. 309 – 310. Langer, Jiří: Národopisná muzea v přírodě. Teoretická a metodologická východiska. Rožnov p. R. 1981. Lolek, Jakub: Rok v naší chalupě v minulém století. Léto . ČVSMO 24, 1907, s. 27 – 50. Máčel, Otakar – Vajdiš, Jaroslav: Slovácko. Architektonický vývoj vesnice . Praha 1958. Machek, Václav: Etymologický slovník jazyka českého . Praha 1968. 106
Malec, Alois: Charvatské osady na Moravě. „Hiže“ (domy) . ČL 8, 1899, s. 232 – 237. Malina, Jaroslav: Metody experimentu v archeologii . Praha 1980. Matějek, František: Švédové na Olomoucku za třicetileté války. Část I. – První rok utrpení, Část II. – Olomouc jde vstříc zkáze, Část III. – Svítání na lepší časy. VVM 38, 1986, s. 41 – 53, 168 – 179, 276 – 289. Medunová–Benešová, Anna:
Příspěvek
k poznání
eneolitických obytných
staveb. PA, 1961, s. 132 - 137. Mencl, Václav: Pravěké tradice ve stavební kultuře naše ho lidu. ZPP 14, 1956, s. 82 – 89. Mencl, Václav: Lidová architektura v Československu. Praha 1980. Miller, Toni – Grigutsch, Ernst – Schulze, Konrad Werner: Lehmbaufibel. Darstellung d. reinen Lehmbauweisen . Weimar 1947. Minke, Gernot: Handbuch Lehmbau. Staufen bei Freiburg 2009 7 . Minke, Gernot: Příručka hliněného stavitelství. Materiály, technologie, architektura . Bratislava 2009, Mislin, Miron: Geschichte der Baukonstruktion und Bautechnik. Von der Antike bis zur Neuzeit . Düsseldorf 1988. Mjartan, Ján: Zemnice na Slovensku . ČL 28, 1928, s. 178 – 185. Mjartan, Ján: Posledné sochové domy na južnom Slovensku . In: Mjartan, J. (red.): Ľudové staviteľstvo a bývanie na Slovensku. Sborník štúdií. Bratislava 1958, s. 89 – 140. Mjartan, Ján: Príspevok k štúdiu ľudového staviteľstva a bývania v okrese Vráble. SN 6, 1958, s. 469 – 498. Mjartan, Ján: Novšie príspevky k výskumu juhoslovenského domu . SN 8, 1960, s. 400 – 430. Mjartan, Ján: Váľkový dom v Kútnikoch na Žitnom ostrove . ZSNM 64, Etnografia 11, 1970, s. 93 – 104. Mjartan, Ján: Jaskynné bydliská na Slovensku . NVČ 5 – 6, 1970 - 71, s. 45 – 80. Mjartan, Ján: Die volkstümliche Baukunst . In: Horváthová, E. – Urbancová, V. (eds.): Die slowakishe Volkskultur. Die materielle und geistliche Kultur. Bratislava 1972, s. 125 – 159.
107
Mruškovič, Štefan: Stavebné tradície v ľudovej kultúre Záhoria vo vzťahu k súsednym etnickým oblastiam. (Stavebný materiál a techniky jeho použitia) . ZSNM 69, Etnografia 16, 1975, s. 20 – 84. Müller–Wiener, Wolfgang: Griechisches Bauwesen in der Antike. München 1988. Nekuda, Vladimír: Středověká vesnice na Moravě . Brno 2007. Niederle, Lubor: Život starých Slovanů I, 2 . Slovanský příbytek a dvůr . Praha 1913. Niederle, Lubor: Ves, obydlí a dvůr . In: Niederle, L. (ed.): Moravské Slovensko I. Prah a 1923, s. 41 – 96. Novák, Josef: Dějiny Moravičan a Doubravice . Moravičany 1993. Novotný, Martin: Předmostí jako hanácká vesnice . Sborník státního okresního archivu Přerov. Přerov 2008, s. 123 – 143. Novotný, Martin: „Chalópka, jaké neni na Hané.“ K podzemnímu obydlí kosteleckého domkáře. NV 1–2, 2010, s. 7 – 17. Novotný, Martin: Tradice staveb z hliněných válků na Hané. In: Křížová, A. (ed.): Archaické jevy tradiční kultury na Moravě. Brno 2011, s. 28 – 42. Novotný, Martin: Hlína v konstrukcích panonského typu domu . NR 4, 2011, s. 298 – 303. Novotný, Martin: K problematice vesnického domu na Hané . In: Měřínský, Z. – Klápště, J. (eds.): Moravskoslezská škola doktorských studií. Seminář 2. Brno 2011, s. 117 – 123. Novotný, Martin: Hlína jako staveb ní materiál. Na příkladu středomoravské Hané. NR 2, 2012, s. 124 – 131. Novotný, Martin: Archaické konstrukční technologie na Hané . V tisku. Oliver, Paul (ed.): Encyclopedia of vernacular architecture of the world . Cambridge, New York, Melbourne 1997. Opluštil, V.: Kostelecké lochy. Z dějin města Kostelce . Pozor 2. 1. 1907, č. 2, s. 4 – 5; 5. 1. 1907, č. 4, s. 3 – 4. Pavelčík, Jiří: Hlinsko. Hradisko lidu s bádenskou kulturou. Olomouc 2001. Peřinka, František Václav: Dějiny města Kroměříže. Díl 2 . Kroměříž 1947. Pevsner,
Nikolaus
–
Honour,
Hugh
–
Fleming,
John:
Lexikon
der
Weltarchitektur. Mit einer umfassenden Bibliographie und einem Ortsregister der Abbildungen . München 1987 2 . 108
Piffl, Alfréd: Vzory pre rekonštrukciu pravekej architektúry . Príroda a spoločnosť 2, 1953, s. 86 – 95. Plaček, Miroslav: Hrady a zámky na Moravě a ve Slezsku . Praha 1996. Pleiner, Radomír: Experiment v archeologii. PA 52, 1961, s. 616 – 621. Pleinerová, Ivana: Březno: Experiments with Building Old Slavic Houses and Living in them . PA 77, 1986, s. 104 – 176. Polášek, Petr: Paměti Polkovic. Polkovice 1928. Pospěch, Pavel – Vaca, Boleslav: Příkazy: čtení o hanácké vesnici . Příkaz y 2000. Pöttler, Viktor Herbert: Erlebte Baukultur. Museum unter freiem Himmel – eine Idee setzt sich durc h. Stübing bei Gratz 1989 2 . Prasek, Vincenc: Lepaři. SA 3, 1904, s. 63 – 64. Prášek,
Justin
Václav:
Opus.
In:
Ottův
slovník
naučný.
Ilustrovaná
encyklopedie obecných vědomost. 18. díl. Praha – Polička: Paseka 1999 2 , s. 831. Přikryl, František: O selském příbytku na Záhoří a živobytí v něm. ZK 5, 1909, č. 2, s. 9. Přikryl, Ondřej: Pod Kosiřem. Obrázke z Hané. Olomouc 1928. Reynolds,
Peter
J.:
Vědecký
základ
rekonstrukcí
pravěkých
a
protohistorických domů . Živá archeologie - REA 2001, s. 79 – 88. Rošický, Václav: Kamenictví. Tradice z pohledu dneška . Praha 2001. Sabján, Tibor – Buzás, Miklós: Hagyományos falak . Budapest 2003. Sagatov, V. V. [Vladimír Venediktovič]: Výroba cihel a tašek. Praha 1952. Schier, Bruno: Die Hauslandschaften und Kulturbewegungen im östlichen Mitteleuropa . Göttingen 1966 2 . Schuchhardt, Carl: Die Burg im Wandel der Weltgeschichte . Potsdam 1931. Sklenářová, Zuzana: Obytné stavby doby bronzové . Rukopis disertační práce v Ústavu pro pravěk a ranou dobu dějinnou FF UK. Praha 2005. Sklenářová, Zuzana: Možnosti a problémy rekonstrukce pravěkých obytných staveb. R(E)A 4, 2003, s. 11 – 39. Skopalík, František: Památky obce Záhlinic. II. Část topografická . Brno 1885. Skutil, Josef: Západomoravské „lochy.“ HP 11, 1933 - 1934, s. 140 – 144. Suske, Peter: Hlinené domy novej generácie . Bratislava 1991. 109
Svobodová, Vlasta: O výtvarném charakteru lidových staveb na brněnském Kloboucku. ČL 43, 1956, s. 252 – 261. Syrová, Zuzana: Historické konstrukce z nepálené hlíny v ČR. In: Jíl y v tradičním stavitelství. Praha 2001, s. 20 – 34. Syrový, Bohuslav: Architektura. Svědectví dob . Přehled vývoje stavitelství a architektury. Praha 1974. Škabrada, Jiří: Pozůstatky středověkých stavebních zvyklostí v prostorové skladbě hanáckého domu . AH 1986, s. 417 – 421. Škabrada, Jiří: Lidové stavby: architektura českého venkova . Praha 1999. Škabrada, Jiří: Konstrukce historických staveb . Praha 2003 2 . Šnejdrla, Konstantin: Jak se u nás před 100 roky hospodařilo a žilo . II. Hanácké číslo. Příloha k 6. číslu II. ročníku „Vlasteneckého sborníku pro mládež župy olomoucké.“ Únor 1924, s. 13 – 14. Štorm, Břetislav: Základy péče o stavební památky . Praha 2007 2 . Švecová, Soňa: Stavby s prístennými stľpmi na západnom Slovensku . SN 8, 1960, s. 468 – 493. Tichý, Alois – Tichý, Jan: Zemědělské stavitelství s příbuznými obory: (rolnické stavby): příručka pro rolnické školy a rolnickou praxi . Brno 1937. Tomeš, Josef: Nouzová obydlí na jihovýchodní Moravě . SN 25, 1977, s. 508 – 512. Václavík, Antonín: Podunajská dedina v Československu. Bratislava 1925. Válka, Josef: Dějiny Moravy. Díl 2. Morava reformace, renesance a baroka . Vlastivěda moravská. Země a lid. Nová řada, sv. 6. Brno 1995 . Válka, Miroslav: Rymice. Soubor lidových staveb východní Hané . Kroměříž 1980. Vařeka, Josef: Lidové stavitelství Slánska . Třebíz 1976. Vařeka, Josef: Česko – německý a německo – český slovník vybraného názvosloví lidového domu a bydlení . Praha 1977. Vařeka, Josef: Typy a oblasti lidového domu v českých zemích. ČL 66, 1979, s. 149 – 155. Vařeka, J.: Haná jako národopisná oblast (z hl ediska pozdně středověkých a raně novověkých prvků lidového stavitelství) . In: Lidová kultura na Hané. Olomouc 1993, s. 83 – 88. Vesel ý, Josef: V hliništích. LN 8. 9. 1944, s. 1. 110
Vinař, Jan: Konstrukce historických stav eb. Konstrukční principy, opravy . Praha 2006. Vondruška, Vlastimil: Slovník starého zemědělského nářadí, nástrojů a strojů (1750 – 1914). Roztoky u Prahy 1989. Vott, Antonín: Cihlářství. Pro majitele a dílovedoucí cihelen, hospodáře a jiné. Praha 1903. Vrbka, Josef: Dějiny obce Nákla . Náklo 1940. Vydra, Josef: Ľudová architektúra na Slovensku . Bratislava 1958. Winter, Zikmund: Dějiny řemesel a obchodu v Čechách ve 14. a 15. století . Praha 1906. Winter, Zikmund: Český průmysl a obchod v 16. věku. Praha 1913. Žabičková, Ivana: Hliněné stavby. Brno 2002.
Prameny: SOkA Prostějov. AO Klenovice na Hané. Inv. č. 16, kniha č. 14. Dvořák, J.: Kniha pramenů k dějinám městečka Klenovic na Hané (1936). Spor o války na řece Host ýnské – Valové. SOkA Prostějov. AM Kostelec na Hané. Památní kniha městečka Kostelce 1884. Inv. č. 162. SOkA Prostějov. AM Kostelec na Hané. Opravy silnice Prostějov -Konice. Inv. č. 322, k. 10. SOkA Prostějov. AM Kostelec na Hané. Výkazy školního platu v městysi Kostelci za roky 1865, 1881 . Inv. č. 421, k. 21. SOkA Olomouc. M 8 – 50. Kšír, Josef, Ing. Archiv SAV EÚ. Inv. č. 353 J. Mjartan. Soukrom ý archiv Jaroslava Lénka.
Nepublikované prameny: Páleník, Emil: Z mých pamětí I. [b. d.]; II. [ b. d.]; III. [b. d.]. V majetku rodiny Páleníkových v Polkovicích. Havlík, Antonín. Pamětní kniha obce Libosváry (1928). Archiv Obecního úřadu Libosváry.
111
Internetové zdroje: Fiala, J. (FFUP Olomouc): Otakar Bystřina. Informace na stránkách Obecního úřadu
ve
Věrovanech.
[on
line,
cit.
20.
10.
2011];
dostupné
z:
. MZA Brno. D 9 - indikační skici; dostupné z: . Metainformační systém Národního památkového ústavu [cit. 20. 5. 2012] ; dostupné z: .
Seznam respondentů: Anežka Horáková (*1928) - Hruška Miroslav Humpa (asi 63 let) – Polkovice Zdeněk Christen (asi 65 let) – Vinary Marie Krchňáková (*1930) – Klenovice na Hané Bohumil Kysel ý (*1924) - Uhřičice Jaroslav Lének (asi 83 let) – Kostelec na Hané Božena Otáhalová (asi 85 let) – Tištín Milan Rozkošný (*1949) - Pravčice Boleslav Vaca (*1926) - Příkaz y Krist ýna Vojáčková (*1942) - Tetětice U dalších 10 respondentů ve věku 60 až 80 let respektuji jejich požadavek na anonymitu a nezveřejňuji jejich jména ani věk .
Zkratky: AH – Archaeologia historica ČE – Československá etnografie ČL – Český lid ČMM – Časopis Matice moravské ČSlM – Časopis Slezského muzea FF MU – Filozofická fakulta Masarykovy univerzit y HP – Od Horácka k Podyjí 112
MZA – Moravský zemský archiv NA – Národopisné aktualit y NR – Národopisná revue NV – Národopisný věstník NVal – Naše Valašsko NVČ – Národopisný věstník českoslovanský (československý) OU – obecní úřad PA – Památky archeologické PPM – Památková péče na Moravě R(E)A – Rekonstrukce a experiment v archeologii SA – Selský archiv SAV – Slovenská akadémia vied SN – Slovenský národopis SOkA – Státní okresní archiv ZK – Záhorská kronika ZPP – Zprávy památkové péče ZSNM – Zborník Slovenského národného múzea
113
Obrazová příloha
Obr. č. 1. Kostelec na Hané čp. 199. Podsilniční domek. Reprodukce akvarelu R. Kaňáka z roku 1932. Archiv Jaroslava Lénka.
Obr. č. 2. Kostelec na Hané čp. 199. Fotografie Krčovy chalupy z roku 1902. Muzeum Prostějovska v Prostějově.
Obr. č. 3. Reprodukce akvarelu Josefa Mánesa Nad chlévem. Národní galerie v Praze.
Obr. č. 4. Pivín. Sklepy pod tělesem náspu železniční trati. Foto Martin Novotný, 2011.
Obr. č. 5. Pivín. Vstupní část nepoužívaného sklepa. Foto Martin Novotný, 2011.
Obr. č. 6. Prosenice. Dřevěná stodola rámové konstrukce patřící k domu čp. 40 v části obce Velké Prosenice. Foto z 30. let 20. století. Archiv Josefa Sehnala.
Obr. č. 7. Prosenice. Dřevěná stodola rámové konstrukce patřící k domu čp. 9 v části obce Velké Prosenice. Foto z 30. let 20. století. Archiv Josefa Sehnala.
Obr. č. 8. Přerov-Lověšice. Rozpadající se budova stájí postavená kombinací dřeva a nepálených cihel (bez čp.). Muzeum Komenského v Přerově.
Obr. č. 9. Rymice čp. 62. Část dřevěných stěn odkrytých při rekonstrukci objektu koncem 70. let 20. století. Národní památkový ústav Kroměříž.
Obr. č. 10. Osek nad Bečvou. Pletený plot, poč. 20. století. Muzeum Komenského v Přerově.
Obr. č. 11. Dobrčice čp. 5. Novější průčelní zeď komorové části domu. Foto Martin Novotný, 2011.
Obr. č. 12. Dobrčice čp. 5. Detailní struktura vrstveného zdiva původní komory. Pohled z lochu. Foto Martin Novotný, 2011.
Obr. č. 13. Dobrčice čp. 5. Pohled na sbíhající se zdivo původní komory. Foto Martin Novotný, 2011.
Obr. č. 14. Dobrčice čp. 5. Obnažené vrstvené zdivo bývalé komory. Pohled ze síně. Foto Martin Novotný, 2011
Obr. č. 15. Dobrčice čp. 5. Řez obytnou částí bývalé selské usedlosti, axonometrický pohled. Kresba Bedřich Novotný, 2012.
Obr. č. 16. Tištín čp. 14. Pohled na stodolu od jihozápadu. Foto Martin Novotný, 2010.
Obr. č. 17. Tištín čp. 14. Interiér stodoly. Foto Martin Novotný, 2011.
Obr. č. 18. Tištín čp. 14. Struktura zdiva stodoly. Foto Martin Novotný, 2011.
Obr. č. 19. Tištín čp. 14. Vnitřní část nároží válkové stodoly. Foto Martin Novotný, 2011.
Obr. č. 20. Tištín čp. 14. Detail obnažené trámové kleštiny ve stěnách stodoly. Foto Martin Novotný, 2010.
Obr. č. 21. Polkovice čp. 4. Pohled na válkovou stodolu (objekt byl zbourán v létě roku 2011). Foto Martin Novotný, 2010.
Obr. č. 22. Polkovice čp. 4. Struktura válkového zdiva stodoly. Foto Martin Novotný, 2010.
Obr. č. 23. Klenovice čp. 141. Interiér stodoly z hliněných válků. Foto Martin Novotný, 2011.
Obr. č. 24. Měrovice nad Hanou čp. 53. Část stěny bývalého selského stavení zbudované z hliněných válků. Foto Martin Novotný, 2010.
Obr. č. 25. Štarnov čp. 18. Pohled na pilířovou stodolu stavěnou z válků pěchovaných do dřevěného bednění. Foto Martin Novotný, 2010.
Obr. č. 26. Štarnov čp. 18. Interiér pilířové stodoly. Foto Martin Novotný, 2010.
Obr. č. 27. Štarnov čp. 18. Struktura zdiva pilíře stodoly. Foto Martin Novotný, 2010.
Obr. č. 28. Hruška čp. 89. Režná štítová stěna obytného stavení vyvázaná klasovitě kladenými války. Foto Martin Novotný, 2009.
Obr. č. 29. Hruška čp. 89. Detail klasovitě kladeného zdiva. Foto Martin Novotný, 2009.
Obr. č. 30. Hruška čp. 104. Nároží válkové stodoly. Foto Martin Novotný, 2009.
Obr. č. 31. Hruška čp. 71. Stodola z klasovitě kladených válků. Foto Martin Novotný, 2009.
Obr. č. 32. Hruška čp. 16. Stodola z klasovitě kladených válků. Foto Martin Novotný, 2009.
Obr. č. 33. Hruška čp. 16. Trámová kleština patrná v horní třetině zvětralých stěn stodoly. Foto Martin Novotný, 2009.
Obr. č. 34. Hruška. „Ondrouchova“ stodola z klasovitě kladených válků. (Podle E. Páleníka II.).
Obr. č. 35. Pivín čp. 149. Válková stodola s klasovitou vazbou tvořenou trojúhelníkovými války. Foto Martin Novotný, 2001.
Obr. č. 36. Pivín čp. 149. Interiér válkové stodoly. Foto Martin Novotný, 2011.
Obr. č. 37. Tištín čp. 13. Odstraňování vrchní zvětralé části válkového zdiva stodoly. Foto Bedřich Novotný, 2011.
Obr. č. 38. Tištín čp. 13. Začišťování obnaženého zdiva válkové stodoly. Foto Martin Novotný, 2011.
Obr. č. 39. Tištín čp. 13. Dřevěné prvky ve stěnách stodoly z klasovitě kladených válků. Foto Martin Novotný, 2010.
Obr. č. 40. Tištín čp. 13. Druhotně použitý dřevěný prvek z nějaké starší stavby ve stěně stodoly z klasovitě kladených válků. Foto Martin Novotný, 2010.
Obr. č. 41. Tištín čp. 13. Druhotně použitý dřevěný prvek ze starší stavby zabudovaný do stěny stodoly z klasovitě kladených válků. Foto Martin Novotný, 2010.
Obr. č. 42. Tištín čp. 13. Kus kmene zabudovaný do válkové stěny stodoly. Foto Martin Novotný, 2011.
Obr. č. 43. Tištín čp. 13. Struktura klasovitě kladeného zdiva stodoly. Foto Martin Novotný, 2011.
Obr. č. 44. Tištín čp. 13. Struktura klasovitě kladeného zdiva stodoly. Foto Martin Novotný, 2011.
Obr. č. 45. Tištín čp. 13. Pohled na obnažené zdivo klasovitě kladené stodoly z trojúhelníkových válků. Foto Martin Novotný, 2011.
Obr. č. 46. Tištín čp. 13. Pohled na obnažené zdivo stodoly, patrné jsou vystupující středové klíny trojúhelníkových tvarů. Foto Martin Novotný, 2011.
Obr. č. 47. Tištín čp. 13. Pohled na zdivo stodoly zbudované z hliněných válků ve tvaru trojúhelníku. Foto Martin Novotný, 2011.
Obr. č. 48. Tištín čp. 13. Obnažené (oblé) nároží stodoly. Foto Martin Novotný, 2011.
Obr. č. 49. Tištín čp. 13. Detail stavebního prvku (trojúhelníkového válku) do kříže omotaného dvěma svazky dlouhé slámy. Foto Martin Novotný, 2011.
Obr. č. 50. Němčice nad Hanou čp. 66. Ohradní zídka stavěná z klasovitě kladených válků. Foto Martin Novotný, 2009.
Obr. č. 51. Tištín čp. 13. Rozkreslení struktury válkové stěny stodoly z dílců trojúhelníkových tvarů. Kresba Bedřich Novotný, 2011.
Obr. č. 52. Tíštín čp. 13 (stodola) – rekonstrukce nároží klasovitě kladených stěn stodoly. Kresba Bedřich Novotný, 2011.
Obr. č. 53. Tištín čp. 13. Detail vazby zdiva na lícní straně. Kresba Bedřich Novotný, 2011.
Obr. č. 54. Tištín čp. 13. Detail struktury zdiva uvnitř stěny. Kresba Bedřich Novotný, 2011.
Obr. č. 55. Těšice čp. 34. Struktura válkové stěny stavěné z dílců trojúhelníkových tvarů. Kresba Bedřich Novotný, 2011.
Obr. č. 56. Zdivo z nakoso kladených stavebních prvků. Způsob používaný v okolí Lipska, Německo. (Podle J. G. Lange 1779).
Obr. č. 57. Stavba z ručně tvarovaných hliněných prvků oválného tvaru, doslova Lehmbrote, používaných v meziválečném období ve východním Vestfálsku, Německo. (Podle J. G. Güntzel 1986).
Obr. č. 58. Drahlov (bez čp.). Dřevěný zpevňující rám procházející stěnou stodoly z vepřovic. Foto Martin Novotný, 2011.
Obr. č. 59. Tištín čp. 14. Trámové kleštiny ve stěnách stodoly. Kresba Bedřich Novotný, 2011.
Obr. č. 60. Tištín čp. 14. Axonometrický pohled se zvýrazněním rámových kleštin stodoly. Kresba Bedřich Novotný, 2011.
Obr. č. 61. Oplocany (bez čp.). Detail struktury zdiva stodoly zbudované ze sušených válků oválného tvaru pojených hliněnou maltou. Foto Martin Novotný, 2011.
Obr. č. 62. Pivín čp. 51. Struktura zdiva stodoly z ručně fomovaných cihel pojených hliněnou maltou. Foto Martin Novotný, 2011.
Obr. č. 63 Štarnov. Ohradní zdivo z nepálených cihel s datací (1869). Foto Martin Novotný, 2010.
Obr. č. 64. Tištín. Hliník zaznamenaný na indikační skice z roku 1833 v západní části intravilánu městyse. Archiv autora.
Obr. č. 65. Pivín. Hliník zobrazený na indikační skice z roku 1833 v západní části katastru vesnice. Archiv autora.
Obr. č. 66. Pivín. Fotbalové hřiště na místě bývalého hliníku. Foto Martin Novotný, 2010.
Obr. č. 67. Tučín. Ohradní zeď z kamene (travertin), počátek 20. století. Muzeum Komenského v Přerově.
Obr. č. 68. Tlumačov čp. 6. Detail podezdívky. Foto Martin Novotný, 2010.
Obr. č. 69. Záhlinice čp. 10. Struktura zdiva bývalé výměny. Foto Martin Novotný, 2011.
Obr. č. 70. Záhlinice. Kamenná stodola v jižní části návsi. Foto Martin Novotný, 2011.
Obr. č. 71. Bohuňovice čp. 29. Smíšené zdivo bývalých chlévů. Foto Martin Novotný, 2010.
Obr. č. 72. Příkazy čp. 26. Kamenný sklep. Foto Martin Novotný, 2010.
Obr. č. 73. Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy, Strážnice. Experimentální jednoprostorový objekt s nabíjenými hliněnými stěnami (provisorní zastřešení). Foto Martin Novotný, 2011.
Obr. č. 74. Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy, Strážnice. Vyzdívání kamenné podezdívky na hliněnou maltu. Foto Martin Novotný, 2012.
Obr. č. 75. Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy, Strážnice. Sušení nepálených cihel určených pro další výstavbu. Foto Martin Novotný, 2012.
