Konkurenceschopnost, inovace a klastry

Karel Skokan

Konkurenceschopnost, inovace a klastry v regionálním rozvoji

Repronis Ostrava, 2004

Kniha vychází s podporou firmy Biocel Paskov a.s., člena skupiny Heinzel Group ® a s podporou firmy Mayr-Melnhof Säge Paskov s.r.o.

Kapitoly 6 až 10 publikace vznikly v rámci řešení výzkumného záměru CEZ:J17/98:275100015.

Recenzovali: Ing. Jan Sucháček Prof. Ing. Jana Štofková, Ph.D.

© Doc. Ing. Karel Skokan, Ph.D., 2004

ISBN 80-7329-059-6

K. Skokan: Konkurenceschopnost, inovace a klastry v regionálním rozvoji

Obsah ÚVOD ........................................................................................................................................ 8 1. REGIONY, GLOBALIZACE A ROZVOJ ....................................................................... 9 Použitá literatura................................................................................................................ 13 2. REGIONÁLNÍ ROZVOJ .................................................................................................. 14 2.1 Rozvoj a růst ................................................................................................................. 14 2.2 Teorie regionálního rozvoje......................................................................................... 15 2.2.1 Faktory v regionálním rozvoji ................................................................................. 15 2.2.2 Teorie lokalizace ..................................................................................................... 16 2.2.3 Teorie exogenního regionálního rozvoje................................................................. 18 2.2.4 Teorie endogenního rozvoje .................................................................................... 20 2.2.5 Asociativní model regionálního rozvoje .................................................................. 21 2.3 Teorie ekonomického růstu ......................................................................................... 23 2.3.1 Teorie růstu v makroekonomii................................................................................. 24 2.3.2 Teorie endogenního ekonomického růstu ................................................................ 25 2.3.3 Teorie růstu v regionální ekonomii ......................................................................... 26 2.4 Inovační teorie a modely inovací................................................................................. 27 2.4.1 Přístupy k inovacím a definice inovace ................................................................... 27 2.4.2 Inovační procesy a inovační prostředí .................................................................... 28 2.4.3 Modely inovačních procesů ..................................................................................... 30 2.5 Závěry z teoretických východisek pro regionální rozvoj .......................................... 33 Použitá literatura................................................................................................................ 34 3. REGIONÁLNÍ POLITIKA ............................................................................................... 36 3.1 Definice regionální politiky a její účastníci ................................................................ 36 3.2 Typy a nástroje regionální politiky............................................................................. 38 3.2.1 Exogenní regionální politika ................................................................................... 39 3.2.2 Endogenní regionální politika ................................................................................. 40 3.3 Závěry k pojetí regionální politiky ............................................................................. 44 Použitá literatura................................................................................................................ 45 4. SYSTÉMOVÝ PŘÍSTUP K POJETÍ REGIONU ........................................................... 46 4.1 Vymezení pojmu region ............................................................................................... 46 4.2 Region jako systém ....................................................................................................... 47 4.2.1 Region jako systém administrativního uspořádání ................................................. 48 4.2.2 Region jako systém fungování a reprodukce ........................................................... 48 4.2.3 Region jako systém funkcí infrastruktury ................................................................ 50 4.3 Regiony se soustředěnou podporou státu v ČR ......................................................... 52 Použitá literatura................................................................................................................ 54 5. MODELOVÁNÍ V REGIONÁLNÍM ROZVOJI ........................................................... 55 5.1 Modely hlavních subsystémů v regionálním rozvoji ................................................. 55 5.2 Modely obyvatelstva ..................................................................................................... 57 5.3 Modely vývoje ekonomiky ........................................................................................... 58

5


5.4 Modely využívání pozemků ......................................................................................... 58 5.5 Modely v dopravě ......................................................................................................... 58 5.6 Modely ekologické ........................................................................................................ 59 5.7 Modely integrované ...................................................................................................... 59 Použitá literatura................................................................................................................ 61 6. DETERMINANTY KONKURENCESCHOPNOSTI REGIONŮ ................................ 62 6.1 Úvod ............................................................................................................................... 62 6.2 Konkurenceschopnost v pojetí Evropské unie........................................................... 63 6.3 Ročenka světové konkurenceschopnosti OECD ........................................................ 65 6.4 Světové ekonomické fórum a konkurenceschopnost................................................. 68 6.5 Porterův přístup ke konkurenceschopnosti regionů ................................................. 69 6.6 Etapy konkurenceschopného rozvoje ......................................................................... 73 6.7 Produktivita, inovace a klastry ................................................................................... 76 6.8 Závěry ............................................................................................................................ 78 Použitá literatura................................................................................................................ 79 7. SYSTÉMY INOVACÍ V REGIONÁLNÍM ROZVOJI .................................................. 80 7.1 Systemizace a modely inovací...................................................................................... 80 7.2 Systémy inovací ............................................................................................................ 83 7.3 Regionální systémy inovací .......................................................................................... 87 Použitá literatura................................................................................................................ 90 8. NOVÉ PŘÍSTUPY KE STRATEGICKÉMU ŘÍZENÍ REGIONŮ .............................. 91 8.1 Úvod ............................................................................................................................... 91 8.2 Předpoklady rozvoje regionů ...................................................................................... 92 8.3 Modely strategického řízení v regionálním rozvoji ................................................... 93 8.4 Zaměření současných strategií v regionálním rozvoji .............................................. 95 8.5 Konkurenceschopnost ve strategiích regionů ............................................................ 96 8.6 Klastrový přístup ke strategiím ekonomického rozvoje ........................................... 97 8.7 Závěr .............................................................................................................................. 99 Použitá literatura.............................................................................................................. 100 9. PRŮMYSLOVÉ OKRSKY, PODNIKATELSKÉ SÍTĚ A SOCIÁLNÍ KAPITÁL .. 101 9.1 Průmyslové okrsky ..................................................................................................... 101 9.2 Sítě podniků ................................................................................................................ 104 9.3 Sociální kapitál ........................................................................................................... 108 Použitá literatura.............................................................................................................. 109 10. PRŮMYSLOVÉ KLASTRY V REGIONÁLNÍM ROZVOJI ................................... 110 10.1 Úvod ........................................................................................................................... 110 10.2 Definice klastrů ......................................................................................................... 112 10.3 Typologie klastrů ...................................................................................................... 115 10.4 Způsoby identifikace klastrů ................................................................................... 119 10.5 Faktory růstu a rozvoje klastrů .............................................................................. 123 10.6 Strategie regionálního rozvoje s využitím klastrů ................................................. 125 10.6.1 Klasifikace strategií vytváření klastrů................................................................. 126 10.6.2 Realizace strategií pro budování klastrů ............................................................ 132 10.7 Doporučení pro rozvoj klastrů ................................................................................ 134 10.7.1. Ustavení regionálních klastrů ............................................................................ 134

6


10.7.2 Konkrétní akce ve strategiích klastru .................................................................. 134 10.7.3 Varianty politiky pro podporu klastrů ................................................................. 135 10.8 Identifikace klastrů v Moravskoslezském kraji ................................................... 136 10.9 Iniciativy klastrů ve světě ........................................................................................ 142 10.9.1 Hodnocení klastrových iniciativ .......................................................................... 143 10.9.2 Klastry v Evropské unii ....................................................................................... 145 10.9.3 Případová studie klastrů ..................................................................................... 147 10.10 Závěr ........................................................................................................................ 153 Použitá literatura.............................................................................................................. 155 SHRNUTÍ .............................................................................................................................. 157 SEZNAM TABULEK .......................................................................................................... 158 SEZNAM OBRÁZKŮ.......................................................................................................... 159 SEZNAM ZKRATEK .......................................................................................................... 160 ISBN 80-7329-059-6.......................................................................................................... 161

7


Úvod Paradoxem současnosti je skutečnost, že v období globalizace stále větší úlohu v ekonomickém rozvoji národních ekonomik sehrávají regiony, ve kterých se koncentruje hospodářský život společnosti. Proto spíše než o rozvoji národní ekonomiky bychom mohli hovořit o regionálním rozvoji. Ve vyspělých státech Evropy a světa to jsou právě vybrané regiony, které určují rozvoj ekonomiky. Regionální rozvoj představuje komplex procesů, které přispívají k pozitivním změnám v ekonomické, sociální a environmentální situaci regionů, a jsou tedy orientovány na dosažení určitého cíle. S přechodem ke společnosti založené na znalostech nabývají tyto procesy nový obsah. Současné trendy ekonomického rozvoje obsahují pojmy jako konkurenceschopnost a produktivita, inovace a systémy inovací, podnikové sítě a klastry, spolupráce a přelévání znalostí, apod. Právě těmto pojmům je v publikaci věnována hlavní pozornost. Práce představuje shrnutí studijních a výzkumných aktivit, které jsem vykonával na katedře regionální ekonomiky Ekonomické fakulty VŠB-TU Ostrava v letech 2002–2003. Vychází ze současné úrovně poznání na základě studia dostupné literatury a zaměřuje se na hlavní témata moderního přístupu k regionálnímu rozvoji a na směry, kterými se regionální rozvoj ubírá na počátku 21. století. Jejím hlavním cílem je přiblížit získané poznatky všem, kdo se problematikou regionálního rozvoje v teorii, a zejména v praxi zabývají. Může být užitečná zájemcům, kteří působí jak ve veřejném, tak i v soukromém sektoru, na úřadech nebo v konzultačních firmách. Po první kapitole, která je úvodem k pochopení úlohy regionů ve světové ekonomice, jak je prezentována ve světové literatuře na přelomu tisíciletí, je další obsah publikace rozdělen na dvě hlavní části. První část v kapitole druhé až páté představuje dnes již klasický přístup k regionálnímu rozvoji a k regionální politice, který se uplatňoval ve druhé polovině minulého století. Vysvětluje regionální rozvoj a regionální politiku v obecné rovině s rozdělením na exogenní a zejména endogenní přístup, který využívá k rozvoji vnitřní potenciál regionů. Klade důraz na inovace a inovační procesy, na partnerství v regionu a na úlohu člověka a jeho aktivní přístup k rozvoji. Předkládá systémový pohled na region, který se stává v rámci regionální politiky objektem strategického řízení, a dále uvádí do problematiky modelování regionálních procesů bez nárokování matematického aparátu, který s tvorbou modelů souvisí. Druhá část publikace obsažená v kapitole šesté až desáté zahrnuje otázky regionálního rozvoje ve společnosti založené na znalostech, které jsou aktuální v novém tisíciletí. Nejprve jsou vysvětleny základy teorie konkurenceschopnosti 8


států a regionů, odvozené z přístupů Evropské unie, OECD, Světového ekonomického fóra a zejména z přístupu známého guru managementu prof. M. Portera z Harvard Business School. Dále jsou představeny systémy inovací, které se stávají v ekonomikách založených na znalostech hlavní hnací silou rozvoje a zvyšování konkurenceschopnosti, a je vysvětlen přístup ke strategickému řízení rozvoje regionů, který vychází z orientace na konkurenceschopnost, klastry a systémy inovací. Poslední a nejrozsáhlejší kapitola se zabývá úlohou odvětvových klastrů v regionálním rozvoji, které představují nový pohled na formulaci a realizaci politiky ekonomického rozvoje ve většině vyspělých, ale i rozvojových států světa. Vysvětluje pojem a typologii klastrů, faktory růstu a rozvoje klastrů a přístupy ke strategiím regionálního rozvoje s využitím klastrů. Metodu analýzy klastrů v konkrétním regionu demonstruje na konkrétním případě Moravskoslezského kraje, pro který byla v roce 2002 z iniciativy agentury CzechInvest v rámci pilotního projektu programu Phare zpracovaná studie klastrů v Moravskoslezském kraji1. V závěru kapitoly jsou jako případová studie představeny tzv. klastrové iniciativy v rakouském Štýrsku včetně konkrétního popisu nábytkářského a dřevařského klastru. Přestože publikace není psána výhradně jako učebnice, může sloužit také jako studijní text studentům regionálního rozvoje, regionální politiky a dalších příbuzných oborů na vysokých školách. S ohledem na praktické zaměření práce je však výklad teoretických východisek omezen a důraz je položen na aplikaci předkládaných rozvojových směrů v reálné regionální politice. Před vlastním výkladem aktuálních otázek regionálního rozvoje bych chtěl poděkovat oběma recenzentům, kterými byli Ing. Jan Sucháček z Ekonomické fakulty VŠB Technická univerzita Ostrava a Prof. Ing. Jana Štofková, Ph.D. ze Žilinské univerzity v Žilině, jejichž cenné připomínky velmi přispěly ke konečné podobě textu. Samozřejmě všechny případné nepřesnosti a omyly jsou výhradně záležitostí autora. Ostrava, leden 2004 Karel Skokan

1. Regiony, globalizace a rozvoj

1

Výsledky studie iniciovaly v roce 2003 založení Moravskoslezského strojírenského klastru v Ostravě, který se stal pilotním projektem klastrové iniciativy v České republice.

9


Globalizace, rychlé technologické změny a rozsáhlá výměna informací a znalostí charakterizují dnes přechod k tzv. ekonomice založené na znalostech. Na jednání Evropské rady v Lisabonu v březnu 2000 vytyčili nejvyšší představitelé států a vlád EU ambiciózní cíl: „V příštích deseti letech by se Evropa měla stát nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní společností na světě, která bude schopna trvale udržitelného ekonomického rozvoje doprovázeného kvantitativním i kvalitativním zvyšováním zaměstnanosti a větší sociální soudržností“. Klíčem k dosažení tohoto cíle se mají stát inovace, které vznikají jako výsledek komplexní interakce mezi mnoha individuálními, organizačními a environmentálními faktory, a tento přístup se v posledních letech prohlubuje. Inovační politika v Evropských společenstvích hraje zásadní úlohu při posilování ekonomické výkonnosti prostřednictvím strukturální politiky a strukturálních reforem. Stala se dnes novou horizontální politikou, která propojuje tradiční oblasti, jako je politika ekonomická, průmyslová nebo politika výzkumu. Členské státy EU věnovaly a věnují značné úsilí do přípravy a rozvoje nových struktur a nástrojů pro politiku inovací. Ukazuje se, že regiony představují významnou sílu v přechodu ke znalostní společnosti a mohou sehrát roli jakéhosi „motoru“ v celkovém kontextu ekonomického růstu založeného na výzkumu, technologiích a inovacích. Jedná se zejména o regiony, které se zaměřují na řešení dvou skupin otázek: za prvé na zvýšení regionálního vědomí o národní výzkumné a inovační politice a její zaměření na řešení sociálně ekonomických potřeb regionů, za druhé na směřování této politiky k budování výzkumné a inovační kapacity v regionech, a tím zvýšení schopností jednat jako hnací síla ekonomického a technického rozvoje a zvýšení konkurenceschopnosti. Toho může být dosaženo:  vytvořením výzkumné a inovační strategie pro rozvoj materiálních a lidských zdrojů,  podporou výzkumné infrastruktury, místních univerzit a vzdělávacích zařízení,  podporou struktur pro tvorbu a růst inovačních podniků a efektivních rozhraní v rámci regionálních systémů inovací, které tvoří vztahy mezi pracovníky výzkumu, inovátory, dále také zdroje financování, vědeckotechnické parky, výzkumné programy apod.,  posílením partnerství mezi veřejným a soukromým sektorem, které bude přispívat k evropské znalostní ekonomice a bude stimulovat tvorbu a šíření znalostí,  podporou prostředí, které napomáhá výzkumu a inovacím zavedením právních, finančních a fiskálních podmínek,

10


 podporou výměny zkušeností s jinými regiony úspěšnými ve specifických oblastech,  aktivním přispěním k integrované strategii udržitelného rozvoje. Intervence k podpoře regionálního rozvoje byly, a v řadě zemí ještě jsou, založeny zejména na poskytování kapitálu a podpory pro budování fyzické infrastruktury. Současná regionální věda a ekonomický výzkum dokazují, že nejefektivnějšími cestami k dosažení ekonomického růstu je rozšiřování znalostí a technologií na regionální úrovni. Regionální inovační systémy vznikají, když se v geografické blízkosti nachází řada faktorů působících na tvorbu inovací. Avšak v důsledku rozvoje informačních a komunikačních technologií i zde dochází ke změnám. Nicméně geografická blízkost stále zůstává jedním z nejmocnějších činitelů, které ovlivňují intelektuální, komerční a finanční poměry, a tím také ovlivňují inovační procesy. Regiony jsou v tomto smyslu důležité, protože vytvářejí prostorovou základnu pro seskupení různých nositelů inovací a výzkumu v tzv. „klastrech“, které se považují za hlavní hybné síly regionálního rozvoje. Klastry jsou tvořeny skupinami inovačních firem, akademických a výzkumných institucí, různých typů místních rozvojových agentur a dalších podpůrných organizací. Jejich struktury obsahují rozvojovou znalostní bázi, podpůrnou infrastrukturu a mají také i kulturní rozměr. Základem tohoto předávání znalostí je výzkum a technický rozvoj. Nová evropská ekonomika má významnou lokální a regionální dimenzi. Je proto zapotřebí zajistit, aby lokální odezvy byly v souladu s globálním přístupem. Lokální akce by měly začít od sdílené diagnózy území a definice společných strategických cílů. Do regionální strategie by měli být začleněni všichni lokální účastníci včetně regionálních orgánů, privátního sektoru, vysokoškolských a výzkumných institucí, sociálních partnerů a občanské společnosti. Lokální a regionální orgány mohou přitom v tomto procesu sehrát roli facilitátora a koordinátora a roli katalytickou. Ve spolupráci s národními autoritami mohou svést dohromady různé účastníky procesu. Regiony se v Evropě staly významnou hnací silou v rozvoji společnosti založené na znalostech a na základě jejich dosavadních zkušeností, kvality a angažovanosti budou sehrávat stále větší úlohu při dosahování ekonomického růstu a konkurenceschopnosti. Úsilí regionů podporuje celá řada politik Evropské unie, mezi rozhodující patří politika soudržnosti, politika výzkumu a inovací. Zatímco politika soudržnosti hraje hlavní roli pro řešení současných problémů regionů a přispívá ke snižování regionálních disparit, výzkumná politika se stává hlavním nástrojem pro vytvo11


ření nezbytných podmínek pro postup regionů ke znalostní ekonomice. Spolu s inovacemi, vzděláním a školením přináší výzkum pro regiony novou kvalitu, která jim umožní vytvářet nové formy rozvoje a také udržet krok s rozvojem mezinárodním. Současná regionální věda uznává rostoucí význam regionů ve světové ekonomice a podtrhuje dva trendy globalizace:  V globální ekonomice je mezinárodní konkurenceschopnost firem a efektivnost regionů stále více určována regionální blízkostí a regionální konkurenční výhodou. Geografie nové světové ekonomiky se stále více soustřeďuje do regionů.  Protože roste význam regionální blízkosti, specifických institucí a podnikatelského prostředí, mají regiony značné možnosti, jak utvářet procesy ekonomického rozvoje. Termíny jako synergie, klastry, systémová konkurenceschopnost, lokální a regionální systémy inovací apod. dominují v současných diskuzích o rozhodujících faktorech rozvoje regionálních i národních ekonomik (Messner 2002). Význam regionů ve světové ekonomice zdůrazňuje několik vědecko-výzkumných směrů: 1. Nová ekonomická geografie. Od poloviny 80. let minulého století Paul Krugman a jeho spolupracovníci ve svých pracích o obchodě a geografii rozpracovali význam prostorových faktorů pro dynamiku rozvoje ekonomiky a začlenili ji do hlavního proudu ekonomie. Ekonometrické studie podporují tezi, že inovační procesy probíhají hlavně v prostorových aglomeracích. 2. Manažerské studie. Ve svých pracích Michael Porter (Konkurenční výhoda národů 1990; O konkurenceschopnosti 1997) podtrhuje význam klastrů pro efektivní ekonomické procesy. Dokazuje, že v globální ekonomice vzniká konkurenční výhoda v důsledku těsné spolupráce firem v regionech. 3. Regionální vědy a hospodářská geografie. Diskuse o tzv. průmyslových okrscích ve střední Itálii vyvolala v 80. letech minulého století rostoucí zájem o podnikatelské klastry a rozvinula se v rozsáhlý výzkum v této oblasti prováděný v rámci OECD, Evropské unie, UNIDO, Světové banky apod. 4. Ekonomie inovací. Od 90. let minulého století se v literatuře o technických inovacích přechází od individuálních firem ke studiím národních, regionálních a lokálních systémů inovací a tento trend je podporován např. v rámci Evropské unie s přispěním strukturálních fondů. Zdůrazňuje se přitom interaktivní charakter inovací (learning by interacting), úloha sociálního kapitálu a konkurenční výhoda firem, které jsou součástí lokálních a regionálních inovačních systémů a klastrů. Vyplývá z toho, že re-

12


giony jsou schopné vytvářet dynamické systémy inovací, které posilují jejich postavení ve světové ekonomice. 5. Systémová konkurenceschopnost. Zdůrazňuje se význam provázanosti vztahů mezi firmami a institucemi v jejich okolí, které vytvářejí konkurenční výhodu firem a systémovou konkurenceschopnost regionů. Diskuse se soustřeďují na systémy vládnutí v regionech a inovační procesy ve specifických lokalitách, které se stávají základními determinanty mezinárodní konkurenceschopnosti. Všechny tyto přístupy se soustřeďují na vnitřní regionální interakce a vztahy mezi firmami a jejich institucionálním prostředím. Přitom platí, že rostoucí poptávka světové ekonomiky může být obsloužena s využitím lokálního potenciálu. Specifickou oblastí podpory regionálního rozvoje se stala regionální a strukturální politika Evropské unie, která využívá jako jeden z hlavních zdrojů podpory strukturální fondy. Vlastním obsahem realizace této politiky však jsou formy a nástroje popsané v této publikaci.

Použitá literatura Messner D. (2002): The concept of the „World economic triangle“: global governance patterns and options for regions. IDS Working paper 173. Brighton: Institute of Development Studies, University of Sussex.

13


2. Regionální rozvoj Pojem rozvoj je neurčitý pojem, který lze určit pouze na základě konkrétních hodnotových postojů (Maier, Tödtling 1998). Používá se v různých souvislostech a s různým nejednoznačným významem, jako je např. rozvoj ekonomický, regionální, technický, organizační a jiný. Rozvoj popisuje proces orientovaný na určitý cíl, který podléhá ustavičným změnám. Většinou začíná odstraňováním největších nedostatků. Dlouho splýval s pojmem ekonomický (hospodářský) rozvoj, a především s pojmem ekonomický růst. Oba pojmy však musíme pečlivě odlišovat.

2.1 Rozvoj a růst Ekonomický růst je chápán jako zvýšení celkového produktu země během určitého období. Měří se většinou jako roční tempo růstu reálného hrubého národního (domácího) produktu HNP (HDP) dané země. Růst HDP se však může projevit i tehdy, když je velká nezaměstnanost. Ekonomický rozvoj znamená dlouhodobé zvyšování ekonomického bohatství země. Je podmíněn vznikem nových výrobních ekonomických aktivit, které vytvářejí nové bohatství, zaměstnanost a také poptávku po výrobcích a službách (Sweeny 1995). I když nelze hospodářský růst ztotožnit s hospodářským rozvojem, je rozvoj bez hospodářského růstu těžko představitelný. Hlavními činiteli ekonomického rozvoje jsou „aktivní“ podnikatelé, kteří nalezli nové ekonomické činnosti, a také podnikatelé „pasivní“ z jejich společenské komunity, dále infrastruktura, která je podporuje a poskytuje jim hmotné nebo nehmotné zdroje. Bez podnikatelů, podnikatelských firem a výrobních průmyslových odvětví nejsou možné strukturální změny, které obnoví nebo vytvoří prosperitu prostupující všemi společenskými vrstvami. Podnikatelé se objevují a existují v prostředí specifického území, které představuje složité spojení sociálních, kulturních, politických, průmyslových, zemědělských, občanských, podnikatelských a ekologických proměnných, odlišujících jednotlivá území a komunitu, která na tomto území žije. Podnikatelé jsou koncentrovaným výrazem všech těchto proměnných. Ať už se jedná o rozvinuté nebo zaostalé země, má-li být zachován nebo nastartován ekonomický rozvoj, mu-

14


síme se soustředit na regionální nebo místní kontext, a hovoříme tedy o regionálním rozvoji. „Ekonomický a sociální rozvoj je lokální jev, který se rozvíjí v určitém regionálním prostředí“. Národní ekonomika je pak souhrnem místních a regionálních ekonomik, které obsahuje. Regionální rozvoj je představován komplexem procesů, které probíhají v rámci složitého systému region. Pro ovlivňování a řízení těchto procesů je proto nezbytné používat systémový přístup. Podporou regionálního rozvoje se zabývá regionální politika. Regionální politika představuje koncepční i výkonnou činnost státních i regionálních institucí zaměřenou na stanovení hlavních směrů a strategických cílů v regionálním rozvoji a vytváření metod, postupů a zdrojů pro jejich realizaci. Za hlavní cíle regionální politiky můžeme přitom pokládat podporu regionálního rozvoje orientovaného na vyrovnávání regionálních disparit a dosahování růstu blahobytu regionů. Za rozhodující pokládáme ekonomický rozvoj založený na rozvoji podnikání s podporou regionální infrastruktury spolu s rozvojem sociálním a environmentálním, jejichž hlavním ohniskem zájmu je blahobyt lidí.

2.2 Teorie regionálního rozvoje Teoretické přístupy k regionální ekonomice jsou v literatuře podrobně rozpracovány. Jeden z mnoha pohledů na ně reprezentuje např. Sweeeny (1995), který je dělí na dvě skupiny:  teorie lokalizace, které pojednávají o hospodářsko-prostorové struktuře regionu, o jednotlivých firmách a celkových problémech ekonomické lokalizace, tj. o určení optimálního umístění firem nebo jejich poboček;  teorie regionálního rozvoje, které se soustřeďují na popis a vysvětlení regionálně odlišných procesů růstu a rozvoje. Přitom se zde rozlišují:  teorie založené na přístupu „shora – dolů“, tj. s podporou exogenních faktorů růstu,  teorie založené na přístupu „zdola – nahoru“ s využitím endogenních faktorů. Nejprve si však shrneme hlavní faktory ovlivňující regionální rozvoj. 2.2.1 Faktory v regionálním rozvoji Na rozvoj regionu a jeho strukturu působí řada tzv. lokalizačních faktorů, které ovlivňují jak sídelní strukturu, tak zejména umístění firem a institucí v regionu. 15


Jejich znalost umožňuje vlastní ovlivňování regionálního rozvoje. Mezi tyto faktory patří:  přírodní podmínky – hrály úlohu zejména v minulosti, dnes však opět nabývají na významu, např. z hlediska znečištění životního prostředí,  dostupnost výrobních faktorů, tj. půdy, pracovních sil a kapitálu,  dostupnost zdrojů vstupů do výroby a přístupů na trhy,  prostorové rozmístění zdrojů a dopravní infrastruktura,  úroveň technického pokroku vyjádřená existencí a dalším rozvojem technických dovedností, které umožňují inovaci výrobků i procesů a efektivnější kombinaci výrobních faktorů,  přítomnost velkých národních a nadnárodních firem, případně jejich poboček v regionu,  aglomerační efekty jako důsledek koncentrace podniků a sídel,  úroveň technické a institucionální infrastruktury a veřejných služeb,  regionální prostředí, resp. klima přispívající k vytváření a růstu nových podnikatelských firem, k inovacím a ke komunikačním sítím v rámci regionu,  přítomnost kvalifikované pracovní síly, sítě dodavatelů a služeb a vazby na trhy, které jsou důležité zejména pro malé a střední firmy,  nehmotné (měkké – soft) lokalizační faktory, jako jsou sociální prostředí, atraktivnost podmínek pro bydlení, aktivity volného času, možnosti rekreace apod. Nové a malé firmy jsou závislé zejména na regionálním nebo místním prostředí, na přítomnosti podmínek, které podporují vytváření nových podniků. A právě na tomto prostředí je závislý endogenní nebo autonomní rozvoj. Důležitými regionálními rozvojovými podmínkami jsou zejména kvalifikovaná pracovní síla, síť dodavatelů, služby a spojení na trhy. Pro generování a regionální dynamiku malých a středních firem je obzvlášť důležité zlepšování regionálního prostředí. 2.2.2 Teorie lokalizace Teorie umístění firem vychází z ekonomické teorie o hlavním cíli firmy, kterým je maximalizace zisku. Firma se umístí tak, aby rozdíl mezi příjmy závislými na lokalizaci a náklady závislými na lokalizaci byl maximální. Klasické lokalizační teorie jsou popsány v pracích Alfreda Webera, J. H. von Thünena, W. Christallera a A. Loösche (Maier, Tödtling 1998; Sweeny 1995; Wokoun et al. 2001). Teorie lokalizace (umístění) firem se zabývají určením optimálního umístění firmy nebo její pobočky a faktory, které rozhodnutí o umístění ovlivňují. Obecným problémem firmy je výběr místa, ve kterém bude shromažďovat své vstupy a ze kterého bude distribuovat své výstupy. Jak vstupy, tak i výstupy mohou být rozmístěny v různých místech a obě kategorie podléhají dopravním nákladům. Firma si hledá umístění buď podle vstupů (firma orientovaná na vstupy) nebo 16


podle trhu (firma orientovaná na trh). Umístění firmy se často provádí s ohledem na minimalizaci dopravních nákladů (tzv. princip středního umístění). Faktory lokalizace lze tedy rozdělit na vstupní, tj. výrobní, a výstupní, tj. prodejní.  Mezi výrobní faktory řadíme dostupnost a náklady na zajištění hlavních prvků pracovní síly, provozních aktiv, jako je půda, budovy a stroje, materiál (suroviny, pomocný materiál, stroje), a dispoziční faktory, jako je management a správa.  Prodejní faktory se týkají sektoru trhu a patří sem například možnosti regionální distribuce zboží, regionálně odlišné ceny apod. Kromě těchto dvou základních skupin faktorů však rozlišujeme další dva významné determinanty regionálního rozvoje, a to aglomerační faktory (efekty) a infrastrukturu.  Aglomerační výhody (pozitivní úspory) mají centralizační efekt, aglomerační nevýhody (negativní úspory) mají decentralizační efekt. Pozitivní i negativní efekty aglomeračních faktorů je třeba zvažovat ve spojení s regionální koncentrací ekonomických aktivit. Rozlišujeme přitom základní rozdíl mezi interními úsporami (úspory z velkovýroby, tj. výsledkem je snížení nákladů na jednotku produkce při rostoucí kapacitě) a externími úsporami (tzv. úspory z lokalizace a úspory z urbanizace).  Do lokalizačních výhod patří např. snadný přístup ke kvalifikované pracovní síle, zlepšené subdodávky specializovaných subdodavatelů, specializované servisní firmy. Projevují se mezi různými firmami v rámci jednoho odvětví, často více ovlivňují jen malé firmy.  Urbanizační efekty se projevují mezi firmami různých odvětví a mezi různými aktivitami. Jako urbanizační výhody označujeme např. lepší vybavení místních municipálních zařízení, intenzivní vztahy s podnikatelskou komunitou a vztahy podnikatelských aktivit, velikost trhu práce, dostupnost výrobních služeb, přítomnost výzkumných ústavů a vzdělávacích zařízení, existenci kvalitní technické infrastruktury, kvalitu života v oblasti apod. Aglomerační efekty sehrávají stále významnější úlohu v regionálním rozvoji.  Infrastruktura bývá interpretována jako reziduální lokalizační faktor, který zahrnuje všechny dosud nejmenované faktory a které ovlivňují rozhodnutí o umístění firmy. Zahrnuje všechny základní funkce nutné pro růst, integraci a nabídku ekonomiky, tj. např. infrastrukturu technickou, vzdělávací, sociální, institucionální i podnikatelskou.

17


Příkladem snahy integrovat různé lokalizační teorie a odvodit z nich přístupy k regionální ekonomické teorii je teorie E. von Böventera (Sweeny 1995). Podle něj jsou nejdůležitějšími a regionálně nejzřetelnějšími faktory:  aglomerační faktory – zvažujeme je pro jejich pozitivní nebo negativní efekty ve spojení s regionální koncentrací ekonomických aktivit; rozlišujeme přitom mezi interními a externími úsporami,  dopravní náklady – jsou obecnými determinantami jak pro regionální mobilitu vstupů a výstupů zboží, tak i pro výrobní faktory,  závislost ekonomiky na dostupnosti půdy; rozlišujeme přitom mezi půdou pro výrobní účely (zemědělství, těžba, průmyslové pozemky, technická infrastruktura) a půdou pro spotřebitelské účely (bydlení, volný čas a rekreace). Lokalizační struktura v ekonomickém regionu závisí na interakci všech tří determinant, ale také na vývojovém stupni ekonomiky. V důsledku ekonomického rozvoje se mění i lokalizační struktury a jejich závislost na lokalizačních faktorech. 2.2.3 Teorie exogenního regionálního rozvoje Tyto teorie lze rozdělit do dvou skupin:  teorie rovnovážného rozvoje (teorie klasického přístupu);  polarizační teorie. Teorie rovnovážného rozvoje se vyznačují tím, že regionální růst a rozvojové procesy vždy končí ve stavu ekonomické rovnováhy, pro jejich odvození však bylo nutné stanovit řadu omezujících předpokladů, které jsou často vzdáleny od reality (Maier, Tödtling 1998; Sweeny 1995). Někdy se tyto teorie nazývají teorie klasického přístupu a patří sem např.:  neoklasický model regionálního rozvoje (vychází z klasické ekonomické teorie A. Smithe),  Keynesův základní model růstu,  teorie růstových etap,  teorie exportní základny,  strategie vyváženého a nevyváženého růstu. Existuje ovšem řada jiných přístupů ke klasifikaci teorií, např. (Adamčík 1997; Blažek, Uhlíř 2002) a není cílem této kapitoly podat jejich úplný přehled. Pokusíme se pouze upozornit na hlavní charakteristiky některých z nich. Koncem 50. let dochází k vytvoření tzv. polarizačních teorií regionálního rozvoje. Základní premisou polarizačního konceptu je teze, že ekonomický rozvoj a ekonomický růst probíhají různě v odvětvích a v regionech. Existuje řada přístupů, které se zaměřují na odvětvovou polarizaci nebo na polarizaci regionální. 18


Jedním z tvůrců teorie odvětvové polarizace je Joseph A. Schumpeter. Podle jeho analýz jsou to inovace, které spouštějí celou vlnu rozvoje ekonomiky. Schumpeterovy myšlenky dále rozvinul v padesátých letech François Perroux. Zabýval se novými odvětvími, která byla vytvořena inovačními procesy, a nazval je hnacími jednotkami (unités motrices) podle jejich významu pro odvětvový rozvojový proces. Tyto jednotky odpovídají odvětvovým růstovým pólům a může je tvořit jedna firma nebo skupina firem. Dosud nejobsáhlejší a nejvíce propracovaný koncept růstových pólů předložil José Ramon Lasuén (Sweeny 1995). Ve své teorii rozpracoval vztahy mezi ekonomickým růstem a urbanizací. Jeho cílem bylo vypracovat teorii dynamického regionálního systému růstových pólů. Urbanizaci přitom chápe jako vytváření a rozvoj městských regionů v důsledku změn v ekonomické struktuře regionu. Rozhodující úlohu hrají inovace. Inovace přispívají k vytvoření regionálních a odvětvových pólů, které nazývá jako shluky/seskupení (clusters). Jako technické inovace se pak tradičně označují první použití vědeckých nebo technických znalostí, které mají komerční úspěch. Lasuén chápe urbanizaci a rozvoj jako postupný proces, ve kterém je aplikován model ekonomických aktivit na geografický region a na odvětvovou strukturu. Vychází z předpokladu, že ekonomický rozvoj je určován využitím inovací, a že rozvojové a urbanizační modely jsou charakterizovány inovacemi v dominujícím průmyslovém odvětví. Tyto inovace indukují další inovace v regionálně sousedících a přidružených odvětvích. Průmyslová odvětví s největšími inovacemi mají současně i nejvyšší růst. Za růstový pól považuje Lasuén odvětvové/regionální seskupení firem, které provádějí aktivity zaměřené na export. Formuluje přitom hypotézy:  Růstovým pólem je regionální/odvětvové seskupení institucí orientované na regionální exportní aktivity, které jsou umístěny v jednom nebo několika geografických seskupeních v rámci regionu. V popředí jeho teorie již nejsou jednotlivé růstové póly, ale spíše systém růstových pólů, které vyhovují polarizačním principům, i když mají různou dimenzi a strukturu.  Rozvoj jednotlivých růstových pólů stejně jako i systému růstových pólů je určován na základě podnětů odvozených z národních požadavků.  Přímé a zpětnovazebné vlivy mezi podniky (tzv. komplementární faktory) na trhu přenášejí růst z pólů na geografické i odvětvové periferie. Regionální šíření je tedy ovlivněno lokalizačními faktory. Lasuén odvodil, že regionální struktura geografických seskupení určuje regionální model procesů postupného šíření a přijetí inovací. V tomto smyslu lze proto považovat za základní a určující faktor rozvoje ekonomiky městské systémy.

19


2.2.4 Teorie endogenního rozvoje Pro výše uvedené teorie postavené na přístupu shora-dolů je charakteristické, že rozvojové podněty vycházejí z metropolitních center k periferiím. Tento přístup, který tvrdí, že invence a inovace probíhají nebo mohou být ovlivněny v centrech, představuje statickou regionální dělbu práce. Avšak dnes existuje již řada příkladů, které prokazují, že model centrum/periferie neplatí, a právě naopak, že nezávislé podněty vznikají v regionech, které byly původně periferními. V polovině 70. let se objevují silné tendence na podporu tzv. endogenního rozvoje. Endogenní regionální rozvoj vyžaduje, aby byly vypracovány cíle, strategie a opatření, které vezmou v úvahu existující struktury a potenciál regionů. Od 80. let se objevuje řada přístupů a konceptů, které podporují větší nezávislost a sebeurčení regionů a jsou známy pod názvy jako „regionální“ regionální politika, autonomní regionální rozvoj, regionální rozvoj pomocí aktivace intraregionálního potenciálu, regionální seberealizace a další (Sweeny 1995). Pro tyto přístupy je charakteristický regionální rozvoj, který spoléhá na vnitřní regionální integraci a na ekologicky zdravé využívání endogenního (vnitřního) potenciálu. Základní přístupy regionální politiky, která se orientuje na konkrétní lokality (obce) v regionech, jsou:  politické přístupy, které by měly vést k posílení regionů pomocí decentralizace vládní moci a přenesení rozhodovací pravomoci na regiony, což povede k větší participaci a angažovanosti na regionální úrovni, takže regionální programy lze lépe koordinovat,  ekonomické přístupy prosazující aktivizaci, využití a ekologicky zdravou podporu regionálního potenciálu, vytváření vztahů vnitřní regionální produkce a obchodu a spolupráci mezi podniky, která je považována za výhodu pro rozvojové možnosti,  sociálně – kulturní přístupy, které dovolují posílení a rozvoj autonomní regionální identity a růst vnitřní regionální komunikace; jako silná stránka rozvoje je podporováno regionální vědomí,  ekologické přístupy, které se orientují na optimální koordinaci praktických opatření v rámci místních přírodních podmínek, podporují se ekologicky šetrné výrobní metody a využívání přírodního potenciálu z dlouhodobého hlediska. V posledním období se objevují skupiny faktorů, které mají vliv na spontánní a autonomní rozvojový proces regionální a lokální ekonomiky. Řada geografických oblastí v Evropě úspěšně generuje své bohatství a vlastní prosperitu prostřednictvím dynamického a podnikatelského obyvatelstva v malých a středních firmách. Jsou to zejména:

20


 technický pokrok prostřednictvím inovací a schopnost učení,  lidský kapitál a podnikatelé,  ekonomický rozvoj jako lokální a regionální jev s regionální institucionální podporou. Úlohou vlády pak je vytvářet prostředí, které napomáhá podnikatelským a inovačním aktivitám v lokálních nebo regionálních ekonomikách. Na národní úrovni lze však z hlediska regionálního rozvoje vytvářet pouze velmi široký rámec, který podporuje atmosféru vedoucí k endogennímu rozvoji a k podnikatelské vitalitě. Mnohem konkrétnější akce jsou odpovědností regionálních a lokálních vlád na principu subsidiarity. A je to právě lokální a regionální úroveň, na které se integruje politika státu a Evropské unie v evropském prostoru a porovnávají se s konkrétními potřebami lokálních ekonomik. Proto regionální a místní instituce sehrávají velmi specifickou a významnou úlohu při vytváření atmosféry nebo prostředí, které podporuje rozvojové aktivity. 2.2.5 Asociativní model regionálního rozvoje K původním dvěma pojetím regionálního rozvoje, resp. regionální politiky, tj. exogennímu a endogennímu, přibylo v posledních desetiletích další. Je to tzv. asociativní model („associative model“) regionálního rozvoje, který se označuje za třetí cestu. Politiky a strategie regionálního rozvoje totiž stále více směřují k tzv. „měkké (soft)“ dimenzi ekonomiky, která zahrnuje spíše společenské a komunikativní dimenze ekonomického rozvoje. Mezi tyto měkké dimenze patří procesy spolupráce a vytváření norem a hodnot, které ovlivňují a určují chování činitelů v regionálním rozvoji, procesy výstavby institucí, které tyto činitelé či regionální a lokální aktéry přitahují k sobě, a tak zvyšují kolektivní kapacitu pro přípravu strategií a konkrétních akcí pro jejich realizaci. Konkrétním projevem asociativního modelu v regionech je nejen existence tzv. klastrů a podnikových sítí, ale také celá řada iniciativ pro růst inovací, které podporovala a podporuje i Evropská unie. Patří mezi ně např. regionální inovační strategie (RIS – Regional Innovation Strategies) nebo regionální strategie pro podporu inovací a transferu technologií (RITTS – Regional Innovation and Technology Transfer Strategies). Jejich cílem bylo, na základě regionálního konsensu a budování regionálních kapacit, identifikovat konkrétní projekty inovací v regionech. Hlavními procesy, které podporují asociativní model v regionálním rozvoji, jsou nejen procesy spolupráce (networking), procesy budování důvěry mezi partnery (zvyšování úrovně sociálního kapitálu v regionech), ale také změna územních struktur vládnutí a správy, pod kterými rozumíme odpovídající volené orgány na 21


regionální či lokální úrovni a instituce nevolené, které jsou odpovědné za poskytování a řízení služeb na těchto úrovních. Schopnosti a způsoby vládnutí jsou odrazem institucionálního rozvoje a spolupráce v daném území. Asociativní model regionálního rozvoje však nelze zúžit pouze na způsob či mechanismus, kterým se zlepší interakce mezi firmami a navazujícími institucemi v regionu. Je to také způsob, jak zajistit, aby celá regionální komunita měla prospěch z hospodářského úspěchu firem v regionu umístěných. Jak uvádí Bachtler (2003), nejvýznamnějšími směry v dlouhodobém rozvoji regionální politiky členských států EU jsou:  posun v cílech regionální politiky od snižování regionálních rozdílů směrem k podpoře regionální konkurenceschopnosti,  odklon od tradičních nástrojů politiky strany poptávky (zejména programů na podporu podnikání) ve prospěch měkkých opatření strany nabídky,  zúžení oblastí, které obdrží regionální pomoc,  růst lokálních ekonomických iniciativ (směřovaných zdola nahoru);  větší konkretizace a větší cílení regionální politiky, a to jak prostorové (zejména na městské oblasti), tak i sektorové (tzv. klastry),  změny v oblasti správy a vládnutí směrem k decentralizaci, k partnerství a ke koordinaci politiky,  rostoucí zájem o udržitelnost a tzv. sociální začleňování. Tyto nové trendy se začaly projevovat v zemích Evropské unie zejména v novém programovacím období strukturálních fondů, tj. v letech 2000 až 2006. Zdůrazňuje se větší efektivnost cílů regionální politiky před dosažením rovnosti a vyrovnáním rozdílů, větší zaměření na regionální úroveň (tj. na regionální činitele v ekonomickém rozvoji regionů), význam regionálních schopností (kompetencí), úloha programování na regionální úrovni, větší zájem o koordinaci regionální politiky (na národní a regionální úrovni), větší tlak na rozpočty pro regionální politiku (jako odpověď na jejich krácení v minulosti). Je také zřejmé, že na regionální politiku v členských státech EU působí konkrétní principy, zásady a možnosti strukturálních fondů. Přitom toto působení nemusí vždy přinášet kladný efekt a může dokonce vést ke snížení vlastní aktivity v regionech v očekávání externích zásahů. Lze konstatovat, že všechny tyto charakteristické znaky představují posun k novému paradigmatu regionální politiky, které je popsáno jako „měnící se paradigma regionální politiky“ v tabulce 1.

22


Tabulka 1: Měnící se paradigma regionální politiky Kritérium Koncepční model

Charakteristiky politiky Dlouhodobé cíle a záměry Konkrétní cíle Oblasti zásahů Způsob realizace Struktura politiky Prostorové zaměření Analytická základna Hlavní nástroje Orientace pomoci Organizace Příprava politiky Vedoucí organizace Partneři

Klasická regionální politika Teorie lokalizace odvětví: Hlavními faktory jsou regionální atributy, jako např. výrobní náklady, dostupnost pracovníků

Moderní regionální politika Teorie učících se regionů: Hlavními faktory jsou regionální schopnosti, např. inovační prostředí, klastry, sítě

Spravedlnost (rovnost) nebo Rovnost a také efektivnost efektivnost Tvorba zaměstnanosti, Zvýšená konkurenceschopnost zvýšené investice (např. podnikání, inovace, dovednosti) Úzké (ekonomické, Široké (multisektorové) průmyslové) Reaktivní, založený na Proaktivní, plánovaný, stratekonkrétních projektech gický Problémové oblasti Indikátory regionálních disparit Programy podpory Podpora podnikům Tvrdá infrastruktura

Všechny regiony Komplexní SWOT analýza regionů Rozvojové programy Podnikatelské prostředí Měkká infrastruktura

Centralizovaná (shora-dolů) Kolektivní (založená na jednání) Centrální vláda Regionální orgány a instituce Žádní nejsou Lokální orgány, sociální partneři Jednoduchá a racionální Složitá a byrokratická Interní (rozhodováním) Participativní (široká účast) Roční rozpočty Víceleté plánovací období

Administrativa Výběr projektů Časová orientace Hodnocení Etapy Ex post Výstupy Měřitelné Pramen: Upraveno podle Bachtler 2001

Ex ante, Interim, Ex post Obtížně měřitelné

2.3 Teorie ekonomického růstu Pro úplnost teoretických východisek regionálního rozvoje se stručně zmíníme o teorii růstu, a to jak z pohledu makroekonomického na národní úrovni, tak i z pohledu regionálního.

23


2.3.1 Teorie růstu v makroekonomii V makroekonomické teorii na národní úrovni je dobře propracovaná teorie ekonomického růstu. Základním cílem ekonomického vývoje země je zlepšování (růst) životního standardu obyvatelstva (Mach 1995). V dlouhém období lze toho dosáhnout pouze růstem kapacit na výrobu zboží a služeb, tedy růstem potenciálního produktu. Hlavní determinanty ekonomického růstu jsou výrobní zdroje ekonomiky, tj.  vstupy výrobních faktorů (práce a kapitálu) – objem těchto vstupů ovlivňuje růst produkce,  úroveň (stav) použité technologie, kam patří jak úroveň znalostí, tak i efekty vědeckotechnického pokroku a jeho aplikace při výrobě produkce. Podrobněji lze determinanty ekonomického růstu vyjádřit tak, že potenciální reálný důchod země závisí na (Frait 1995):  množství výrobních faktorů, kterými jsou  růst množství práce,  růst množství kapitálu;  kvalitativním zlepšení výrobních faktorů, kterými jsou  zdokonalování výrobních faktorů (zlepšení kvality pracovní síly – lidský kapitál, zlepšení kvality kapitálu),  zlepšení kombinace výrobních faktorů (zlepšení organizace, lepší zavádění techniky). Pod pojmem ekonomický růst se nejobecněji rozumí růst potenciálního reálného důchodu, resp. potenciálního produktu v čase. Modely ekonomického růstu na národní úrovni se začaly v ekonomické teorii objevovat v 50. letech 20. století. Nejznámější je teorie ekonomického růstu Roberta Solowa, který pro její vytvoření využil základní myšlenku mikroekonomie, tj. produkční funkci vyjadřující vztah vstupů k potenciálním výstupům na úrovni firmy nebo průmyslového odvětví. Předpokládal, že existuje produkční funkce pro celou národní ekonomiku, která se dá vyjádřit jako vztah mezi hrubým domácím produktem (HDP) a vstupy kapitálu, pracovní síly a autonomním faktorem růstu, který nazval „technická změna“. Produkční funkci lze zapsat ve tvaru: Y = F (K, L, A)

(1)

kde Y je potenciální produkt nebo HDP vytvořený za 1 rok, K je kapitál, L je práce, A je úroveň používané technologie.

24


Produkční funkce (1) představuje obecnou formu produkční funkce. Někdy, chceme-li zdůraznit potenciální vliv odborné výchovy a vzdělání na ekonomický růst, zahrnuje se do produkční funkce i tzv. lidský kapitál H. Produkční funkce pak nabývá tvaru Y = F (K, L, H, A)

(2)

Pro zjednodušení však dále uvažujeme lidský kapitál jako součást kapitálu K. Ekonomická teorie zavádí i tzv. speciální formu produkční funkce ve tvaru Y = A.F (K, L)

(3)

Z rovnice pro produkční funkci vyplývá, že potenciální produkt se zvyšuje jednak zvyšováním objemu používaného kapitálu (K) a práce (L), ale i v důsledku růstu úrovně používané technologie (A). V rovnici (3) představuje F(K, L) standardní neoklasickou produkční funkci, A se nazývá souhrnnou (integrální) produktivitou, resp. multifaktorovou produktivitou, někdy se také nazývá autonomním růstovým faktorem. Na základě tzv. modelu Solowa platí, že primárním faktorem trvale rostoucího reálného důchodu na osobu ve vyspělých ekonomikách je právě technický pokrok. 2.3.2 Teorie endogenního ekonomického růstu Teoretický koncept Solowa modelu vychází z toho, že dlouhodobý ekonomický růst potenciálního produktu produktivity práce závisí na dvou exogenních faktorech – na míře růstu obyvatelstva a na tempu růstu technologického pokroku, které nejsou determinovány uvnitř modelu, ale vně modelu. Technologický pokrok je podle Solowa dostupný všem zemím a má rozhodující podíl na růstu průměrné produktivity práce. Pak by ale všechny země měly konvergovat ke stejné úrovni průměrné produktivity práce, a tedy ke stejnému životnímu standardu (Mach 1995). Od druhé poloviny 80. let se formuje tzv. teorie endogenního ekonomického růstu, v níž je dlouhodobý ekonomický růst determinován faktory uvnitř modelu. Průkopníky této nové teorie jsou P. M. Romer, R. E. Lucas, J. R. Barro a další. Teorie endogenního ekonomického růstu se snaží vysvětlit technický pokrok jako výsledek tržní aktivity subjektů a odezvu na ekonomické podněty v dané lokalitě. Na rozdíl od modelu Solowa, který jej nevysvětluje a kde přichází z vnějšího okolí modelu, jej nová teorie koncipuje jako endogenní faktor. Technologický pokrok zahrnuje celou škálu nových a zdokonalených metod a způsobů, jimiž jsou vyráběny zboží a služby: zahrnuje vytvoření nových idejí,

25


invencí a zdokonalení, na bázi jejichž realizace dochází k výrobě nových či zdokonalených produktů nebo služeb, procesů (technologií) či poskytování nových a zdokonalených služeb. Ekonomická realizace uvedených rostoucích poznatků a zdokonalených metod probíhá ve formě inovací, tj. zavádění nových nebo zdokonalených produktů, procesů (technologií) nebo služeb na trh. Klíčovým problémem je podle teoretiků endogenního růstu stimulace tvůrčí invence, tj. stimulace tvorby nových idejí jak v soukromých firmách, tak i ve veřejné oblasti (vládní výzkum a vzdělávání). Významnou úlohu má v teorii endogenního růstu infrastruktura. Nová endogenní růstová teorie považuje soukromé a veřejné investice pro ekonomiku za stejně důležité. Investice do výstavby škol, silnic, dálnic, letišť, inženýrských sítí a telekomunikací jsou investicemi do infrastruktury, někdy se do ní zahrnují i investice do vzdělávání a dalších institucí. Veřejné výdaje do této oblasti se považují za velmi efektivní, zvyšují míru výnosnosti soukromých investic, přinášejí užitek spotřebitelům, a hrají tak významnou roli v tempech růstu potenciálního produktu. Teorie endogenního růstu uvádí také podmínky k urychlení ekonomického růstu: vytvořit daňové podněty pro výdaje na výzkum a vývoj nových technologií; podporovat investice do lidského kapitálu, na dosažení vyšší úrovně a kvality vzdělání; zvýšit investice do infrastruktury. 2.3.3 Teorie růstu v regionální ekonomii Sledujeme-li problematiku regionálního nebo místního rozvoje, pak pro určité průmyslové odvětví v dané oblasti (např. pro sektor zpracovatelského průmyslu) můžeme vyjádřit produkční funkci ve tvaru (McDonald 1997): Q = A(z, g)F(K, L)

(4)

Zde Q je výstup odvětví, F(K, L) je obvyklá funkce kapitálu a práce, A(z, g) je růstový faktor, který představuje kombinaci více proměnných: - proměnnou z tvoří soubor faktorů, které se projevují jako tzv. aglomerační efekty a vytvářejí úspory z aglomerace; jsou to úspory v nákladech u firem v určitém průmyslovém odvětví, které je soustředěno v určité městské oblasti (tzv. úspory z lokalizace) nebo je umístěno ve větších městských oblastech (tzv. úspory z urbanizace), - proměnná g představuje úroveň techniky, která je vyjádřená technickým pokrokem ve formě inovací. Mezi úsporami z aglomerace a technickým pokrokem existuje zásadní rozdíl. Technický pokrok znamená, že firma, která si osvojí nové technologie, může

26


vyprodukovat více výstupu se stejnými vstupy práce a kapitálu. Je-li technický pokrok ve firmě zaveden, pak je interní záležitostí firmy. Naproti tomu úspory z aglomerace jsou podle definice v dané oblasti pro firmu externím vlivem. Může se však stát, že některé úspory z aglomerace působí na zvýšení rychlosti technických změn, např. u firem v určitých městských oblastech. Úspory z aglomerace se mohou projevovat v invencích a rozvoji nových technologií, ale také mohou spočívat v osvojení si nových technologií.

2.4 Inovační teorie a modely inovací Jak v teoriích regionálního rozvoje, tak i v teoriích ekonomického růstu je značný důraz položen na úlohu inovací, které plní, případně budou plnit úlohu klíčového faktoru rozvoje. Proto je pro pochopení nástrojů regionálního rozvoje nutné zahrnout i vysvětlení významu inovací. 2.4.1 Přístupy k inovacím a definice inovace V teoriích regionálního rozvoje 50. let minulého století je za příčinu nerovnoměrného regionálního rozvoje považován vznik a šíření inovací. Schopnost vytvářet inovace v oblasti výrobků, procesů a organizace se proto i dnes chápe jako podstatný determinant podnikatelské konkurence, pro který má velký význam prostorová a regionální úroveň. Inovace jsou chápány jako synonymum pro úspěšný výtvor, přizpůsobení a využití novosti v ekonomické a sociální sféře. Inovace nabízejí nová řešení problémů, a tak umožňují splnit cíle jednotlivce i společnosti. Inovace mají mnoho rolí. Jako hnací síla orientují firmy k ambiciózním cílům, vedou k obnově průmyslových struktur a způsobují vznik nových odvětví v ekonomických činnostech. Inovace znamenají (Sweeny 1995):  obnovu a zvětšení rozsahu výrobků, služeb a odpovídajících trhů,  vytvoření nových metod výroby, dodávek a distribuce,  zavedení změn v řízení, v činnosti organizace, v pracovních podmínkách a dovednostech pracovních sil. Inovace jsou jevem mnoha aspektů. Pojem inovace je do jisté míry nejednoznačný. V běžném užívání znamená jak proces, tak i výsledek. Podle definice OECD znamená inovace transformaci myšlenky do prodejného produktu nebo služby, nový nebo zdokonalený výrobní nebo distribuční proces nebo novou metodu sociálních služeb. Takto se termín inovace vztahuje k procesu. Používá-li se slovo inovace s odkazem na nový nebo zlepšený produkt, zařízení nebo službu, které jsou úspěšné na trhu, pak je kladen důraz na výsledek procesu. Je proto důležité rozlišovat mezi výrobkovými, procesními a organizačními inovacemi. 27


 Výrobkové inovace představují zavedení nové služby nebo výrobku na trh nebo jejich zlepšení.  Procesní inovace znamenají další technický rozvoj výrobního nebo distribučního systému firmy, obvykle ve formě racionalizace.  Organizační inovace se týkají organizace práce nebo řízení lidských zdrojů. V praxi se často uplatňují kombinace těchto typů. 2.4.2 Inovační procesy a inovační prostředí Pojem inovační proces klade důraz na způsob, kterým je inovace navržena, realizována a šířena a na jejich další rozčlenění (Sweeny 1995). Nejedná se o lineární proces s jasně definovanou posloupností aktivit, které automaticky následují, ale spíše o systém interakcí, příchodů a přechodů mezi různými funkcemi a různými účastníky, jejichž zkušenosti, znalosti a know-how jsou vzájemně se posilující a souhrnné. Proto se v praxi dává stále větší význam mechanismu pro interakce uvnitř firmy (spolupráce různých útvarů a účast zaměstnanců v organizačních inovacích) a také napojení firmy na její okolí (ostatní firmy, podpůrné služby, expertizní centra, výzkumné laboratoře apod.). Vztahy s uživateli, bereme-li v úvahu vyjádřené požadavky a předpokládané potřeby trhu a společnosti, jsou právě tak důležité, ne-li více než ovládnutí nové techniky. Inovační proces se chápe jako dynamický proces, který má v ideálním případě tři fáze: invenci, adopci inovace (osvojení, převzetí) a difúzi. Invence začíná myšlenkou, tj. návrhem něčeho nového nebo novou kombinací již existujících prvků. Invence přitom není spontánní záležitostí, ale lze ji plánovat. Fáze invence zahrnuje výzkumné a vývojové aktivity. Etapu tvoření (tvůrčí etapu) lze přitom rozdělit na základní výzkum, aplikovaný výzkum, experimentální výzkum, konstrukční vývoj a rutinní vývoj. Po objevu nebo vynálezu je třeba prověřit jejich ekonomické nebo tržní využití. V kladném případě nastupuje další fáze. Tento lineární model inovačního procesu však neodpovídá vždy realitě. Adopce představuje první komerční použití vynálezu a je doprovázena organizačními, finančními a investičními aktivitami ve výrobě a v prodeji. To v případě technických inovací přispívá k technickému pokroku u konkrétní firmy. Inovační proces je ukončen jen tehdy, je-li skutečně inovace přijata a použita. Je třeba si uvědomit, že inovace jsou zřídka přijímány spontánně ihned poté, co byly oznámeny, a někdy to může trvat i několik let. Difúze je rozšíření znalosti o invenci. Vůči této difúzi může být značný odpor, např. ve formě informačních deficitů. Má to za následek nestejný difúzní proces mezi lidmi na různých místech, takže tím vznikají různá zpoždění. Dochází po28


stupně k celkovému rozšíření inovace, které lze pak měřit různými ukazateli, jako je počet uživatelů nové technologie nebo podíl výrobku vyrobeného použitím nové výrobní metody na celkovém výstupu. Na generování, adaptaci a difúzi inovací má rozhodující vliv regionální struktura (viz teorie růstových pólů Lasuéna), přičemž za podstatné určující faktory rychlosti prostorové difúze inovací jsou považovány velikost aglomerace, informační a komunikační podmínky a kvalitativní nabídka zdrojů, ale rovněž i specifické individuální vlastnosti podniků usazených v regionu. Dalším významným faktorem v inovačních procesech jsou podnikatelské schopnosti podnikatelů (vynalézavost a kreativita, propagace, organizační talent). V rámci inovačních procesů se uplatňují dva druhy faktorů (Mitra, Formica 1997):  Inovační prostředí (endogenní faktory inovací), které tvoří soubor prvků jako podnikatelská dynamika v regionu, motivace lidí, historické, kulturní a místní hodnoty, zvyky, úroveň řemesel, spotřebitelské potřeby, atd.  Exogenní faktory inovací tvořené ve státě úrovní výchovy, vývoje a výzkumu, technického rozvoje a vzděláním lidských zdrojů. Dojde-li k harmonickému propojení prvků inovačního prostředí, které je doplněno exogenními faktory, pak vzniká lokální inovační proces, který je počátkem soběstačného trvalého rozvoje. Inovační proces je tak tvořen interakcí mezi technickým rozvojem, spotřebitelskou poptávkou (pokud jde o kvalitu) a zvyky, historií, kulturou a lokálními znalostmi. Pro tvorbu inovací v určitém prostředí (regionu) jsou důležité následující faktory (Maier, Tödtling 1998):  vysoce kvalifikovaná pracovní síla, univerzity a výzkumná pracoviště,  služby pro podniky – ekonomické a technické poradenství, průzkum trhu a právní služby zejména pro malé a střední podniky,  dostatečný počet dodavatelů a subdodavatelů různých komponent,  dostatečně velký trh a dobrý přístup na trh,  technická infrastruktura, zejména dopravní sítě,  přístup ke kapitálu, zejména k rizikovému,  právní rámec podporující inovace zejména v oblasti intelektuálního vlastnictví,  existence prostředí a kulturních hodnot a služeb pro vytváření podmínek atraktivního životního stylu,  formy interakce mezi různými činiteli sítě inovačního systému. Kromě faktorů regionálního prostředí zde také působí i podnikové charakteristiky, jako jsou např. typ a velikost odvětví, velikost podniku, inovační podnikové funkce, organizační statut podniku a typ podnikatelské inovační strategie a další.

29


2.4.3 Modely inovačních procesů Tradičně se na inovace nahlíželo jako na systematický lineární proces, který postupuje od základního výzkumu, přes aplikovaný výzkum, návrh a výrobu prototypu až po výrobu a odtud k zákazníkovi na trh. To vedlo k ustavení přímých vazeb mezi vědou a ekonomickým rozvojem a k tomu, že relativně vysoká úroveň investic do vědy a výzkumu může automaticky vést k rozvoji inovačních technologií, výrobků a procesů, a tedy k ekonomické prosperitě a růstu. Ve skutečnosti inovace představují chaotický a neuspořádaný proces, který sleduje různé vzory přenosů informací mezi eventuálními vynálezci a realizátory. Kreativita, která je zdrojem inovací, v podstatě znamená dát dohromady dva nebo více pojmů, které předtím nebyly spojeny. Tyto pojmy mohou znamenat jak znalosti staré, tak i velmi nové, vzniklé v rámci posledního výzkumu. Inovace výrobkové nebo ve výrobních technologiích jsou výstupem nových znalostí a informací vytvořených a integrovaných prostřednictvím sítě lidí, kteří mají základní kompetence v oborovém produktu, v technologii pro produkt, a kteří jsou v interakci s lidmi jiných oborů. Nové informace se vytvářejí v interakci různých forem mezi různými lidmi. Proto modely, které mohou znázorňovat inovační procesy, jsou spíše modely nelineární a interaktivní. Toky informací probíhají přitom jak mezi firmami, tak i uvnitř firem. Nejintenzivnější interakce jsou lokální – mezi firmami a dále mezi zákazníky a konkurenty, což stimuluje inovace. Modely technologických inovací byly silně ovlivněny radikálními změnami na trzích od začátku 60. let. Až do 80. let převládal tzv. lineární model ve svých různých podobách: tlačený technologií (technology push model), tažený potřebami – trhem (need pull model). Lineární model inovací lze pak zobrazit následovně (Ghiglione 1997). Základní výzkum

Aplikovaný výzkum

Příprava výroby

Výroba

Uplatnění na trhu

Obrázek 1: Lineární model inovací

Základem lineárního modelu je teze, že vytváření inovací je lineární proces různých fází, které následují v chronologickém sledu od vědeckého objevu, přes průmyslový výzkum, přípravu výroby a výrobu až po prodejný výrobek nebo proces.

30


Později se však přešlo k tzv. nelineárnímu modelu a jeho variantám, jako je model řetězený, integrovaný, síťový. Znázornění nelineárního modelu v jeho řetězové formě uvádí obrázek 2. Výzkum

Znalosti vědecké a technické

Potenciální trh

Vynález Hrubý návrh

Detailní návrh Testování

Výroba upřesnění

Distribuce a prodej

Pramen: Massey et al. 1992 Obrázek 2: Nelineární inovační model

Nové paradigma, které začalo platit v osmdesátých letech, je založeno na těchto zásadách:  V novém inovačním modelu se různé aktivity mohou provádět současně (výzkum a vývoj, tvorba prototypů, výroba).  Inovace jsou výstupem týmové práce. Inovace často nemají svůj základ ve vědě a výzkumu, ale začínají u zákazníků, uživatelů technologií, dodavatelů a kooperačních partnerů. Mezi různými účastníky procesu inovace existují proto četné zpětné vazby informačních toků a není vždy pravda, že věda ovlivňuje techniku, někdy i technologické inovace povzbuzují vznik vědeckých objevů. Nové inovační modely byly zformulovány jako důsledek nesekvenčních interaktivních procesů mezi výzkumem, vývojem, marketingem, konstrukcí, přípravou výroby a výrobou. Poslední inovační modely ukázaly, že inovace vznikají na rozhraní mezi různými disciplínami: to znamená, že inovace lze uskutečnit i integrací různých disciplín, které se nevyvíjejí v rámci aktivit výzkumu a vývoje. Do popředí se tak dostává otázka transferu znalostí uvnitř firmy. Přehled některých vybraných modelů inovací udává následující tabulka. 31


Tabulka 2: Přehled inovačních modelů Inovační model Lineární, tlačený technologií Lineární, tažený potřebami trhu Provázaný

Rok

Popis

1950 až konec 60. let

Technologické inovace jsou lineárním procesem zahrnujícím: vědecký objev, výzkum a vývoj, přípravu výroby, výrobu, marketing a prodej Konec 60. let Popsán Myersem Inovace vznikají ze schopnosti až do poloviny a Marquisem připravit nový výrobek/proces 70. let uspokojující potřeby zákazníka Konec 70.let začátek 80. let

Jiná verze: Interaktivní Integrovaný model

Autor

80. a 90. léta

Movery a Rosenberg

Inovační proces zahrnuje tradiční lineární řetěz a vazby mezi výzkumem a trhem

Rothwell a Zegveld

Inovace vznikají z interakce mezi různými prvky: od výzkumu po marketing Inovace jsou paralelním procesem, ve kterém jsou zahrnuty všechny funkční oblasti firmy

Kline a Rosenberg

Jiné verze: Zřetězený model Síťový model Počátek 90. let Rothwell

Inovace zahrnují různé zpětnovazební smyčky nutné pro inovační procesy Inovace vznikají na základě systémové integrace a spolupráce mezi firmami a jsou charakterizovány využíváním expertních systémů

Pramen: Ghiglione 1997

Všeobecně se uznává, že profesně vzdělané vnitřní firemní zdroje nestačí na provádění výrobkových i procesních inovací, aniž by spolupracovaly s akademickou komunitou nebo s výzkumem. Proto se od 80. let hledají nové zdroje na financování technologického transferu: roste počet spojení mezi velkými firmami a univerzitami nebo výzkumnými ústavy a vznikají společné podniky (joint ventures) v této oblasti, zavádějí se systémy na získávání znalostí z vnějšího okolí podniku. Vědecké zdroje začínají sehrávat větší úlohu při zavádění nových technologií a přechází se od schématu získávání znalostí konáním, „learning by doing“, k interaktivnímu způsobu „learning by interacting“ prostřednictvím technologických sítí. Technologický transfer již není jednostranný jev od základního výzkumu do průmyslu, ale obousměrný proces, kde řešení je poskytnuto na základě interference a kumulačního efektu obou stran a nového pohledu na poznávací stránku i ekonomický dopad.

32


Technické politiky založené na potřebách aktivit „učení z interakce“ umožnily vznik technologických měst, vědeckých parků a tzv. inovačních klastrů. Příkladem jsou koncentrace vědecko-výzkumných a výrobních aktivit v oblasti hightech, např. Silicon Valley v USA, Sophia Antipolis ve Francii, technopoly v Japonsku apod. Např. vědecké parky jsou charakterizovány jako městské i infrastrukturní projekty a jako znalostní centra, která vytvářejí podnikatelské projekty pro realizaci inovací. Vědecké parky jsou proto začleněny do lokálních ekonomik a jsou zaměřeny na transfer technologií, na inovace a na vytváření strategických aliancí s firmami umístěnými ve stejném území. V 90. letech s rostoucí konkurencí v globální ekonomice převzaly vědecké parky zvláštní odpovědnost: spolupracují s firmami, aby mohly provádět efektivní technologický transfer a školit potřebné lidské zdroje.

2.5 Závěry z teoretických východisek pro regionální rozvoj Při podpoře ekonomických aktivit v regionech sehrávají významnou roli lokalizační faktory, které působí na rozhodování o umístění firem. Za rozhodující přitom můžeme pokládat:  Úroveň infrastruktury, která zahrnuje především dopravní dostupnost a návaznost na hlavní mimoregionální dopravní cesty z hlediska technické infrastruktury, ale také infrastrukturu institucionální projevující se v úrovni služeb, podpory podnikání a inovací.  Aglomerační efekty zejména se svými pozitivními vlivy projevující se jako výhody lokalizační v rámci jednoho odvětví (specializované subdodávky, servis) nebo výhody urbanizační v rámci různých odvětví, které jsou dány zejména úrovní místní infrastruktury.  Dostupnost půdy s připravenou technickou infrastrukturou zejména pro výrobní účely jako předpoklad příchodu nových investic pro zvýšení zaměstnanosti. Moderní teorie regionálního rozvoje se orientují na rozvojovou polarizaci založenou na růstových pólech i mimo hlavní centra. Rozhodující úlohu zde sehrávají inovace a rozvojový proces sám je často interpretován jako posloupnost inovačních procesů. Konkrétním vyjádřením těchto růstových pólů mohou být vědecké, technologické a průmyslové parky a inovační centra, které mohou vytvářet základ tzv. inovační infrastruktury regionu, tj. infrastruktury pro podporu inovací a nabalovat na sebe další dodavatelské řetězce zejména malých a středních firem s důsledkem zvýšení technologické úrovně regionu i atraktivity pro případné investory a zvýšení zaměstnanosti. Tím se zvyšuje akční rádius působení těchto pólů, které mohou vyvolat i růst sousedních zaostalých oblastí.

33


Převládajícím směrem v regionálním rozvoji se stává teorie endogenního rozvoje, která vychází z rozvoje vnitřního potenciálu regionu, tvořeného zejména technickým pokrokem prostřednictvím inovací v regionu, lidským kapitálem v regionu a regionální infrastrukturou. Tento směr je podporován ekonomickou teorií endogenního ekonomického růstu se stejnými parametry (lidský kapitál, technický pokrok, aglomerační efekty a infrastruktura) zahrnutými do produkční funkce dané lokality. Rozhodujícím faktorem se stává technický pokrok, který je vyjádřen úrovní inovací a podmínkami pro jejich vznik a šíření. Inovace jako hlavní hnací síla ekonomického rozvoje jsou spojeny s podporou podnikání v inovačním prostředí. Inovační procesy nejsou již chápány jako procesy lineární, ale jako procesy zpětnovazební, interaktivní, zřetězené, integrované. Pro podporu endogenního rozvoje a endogenního růstu je nezbytné vytvářet síťové prostředí spolupracujících subjektů v rámci regionální infrastruktury, které umožní transfer technologií i znalostí do prostředí podnikatelských subjektů. Výrazem a nástrojem podpory této spolupráce mohou být klastry – seskupení firem a dalších institucí pro zprostředkování kontaktů, informací a zdrojů.

Použitá literatura BACHTLER, J., YUILL, D. (2001): Policies and strategies for regional development: A shift in paradigm? Regional and Industrial Policy Research Paper. No. 46. Glasgow: EPRC, University of Strathclyde. Frait, J., Zedníček, R. (1995): Makroekonomie. Ostrava: Mc PROM. Ghiglione, B. (1997): Technology Transfer and the New paths of Technological Innovation. In: Science parks, innovation and high technologies. Proceedings XIV IASP World Conference. Trieste: IASP. Mach, M. (1995): Makroekonomie. Praha: Vysoká škola ekonomická. Maier, G., Tödtling, F. (1998): Regionálna a urbanistická ekonomika. Regionálný rozvoj a regionálna politika. Bratislava: Elita. Masery, D., Quintas, P., Wield, D. (1992): High-tech Fantasies. Science Parks in Society, Science and Space. London: Routledge. McDonald, J. F. (1997): Fundamentals of Urban Economics. London: Prentice-Hall, Inc. Mitra, J., Formica, P. (1997): Innovation and Economic Development. Dublin: Oak Tree Press. Sweeney, G. (ed.) (1995): Regional and local development. Dublin: Built Environment Research Centre.

34


Wokoun, R. et al. (2001): Úvod do regionálních věd a veřejné správy. Praha: Codex Bohemia. Doporučená publikace k teoriím regionálního rozvoje: Blažek, J., Uhlíř, D. (2002): Teorie regionálního rozvoje. Nástin, kritika, klasifikace. Praha: Karolinum.

35


3. Regionální politika Regionální politika státu představuje reakci na existující meziregionální rozdíly – regionální disparity, které byly vytvořeny v důsledku historického vývoje. Podle různých příčin vzniku disparit lze rozlišovat obecně tři hlavní typy tzv. problémových regionů:  regiony nedostatečně vybavené přírodními zdroji, zejména regiony odlehlé, venkovské,  regiony s nedostatečným využitím vlastních zdrojů, obvykle z důvodu nedostatku kapitálu,  regiony se stagnujícími, resp. upadajícími základními odvětvími, které v minulosti patřily v tzv. tradičních odvětvích mezi vyspělé. Regionální rozdíly se dají vyjádřit řadou ukazatelů, jako je úroveň hrubého domácího produktu na obyvatele, úroveň příjmů, zaměstnanosti či nezaměstnanosti, apod. Konkrétní akce, které směřují ke snižování těchto regionálních disparit, jsou tedy obsahem regionální politiky.

3.1 Definice regionální politiky a její účastníci Při definování regionální politiky je třeba stanovit její cíle, nositele a nástroje pro její realizaci. V různých zemích neexistuje jednoznačný názor na sjednocení pojmů regionální politiky a jejich cílů, i když principiálně vedou k rozvoji jednotlivých regionů. V literatuře se uvádí několik definic regionální politiky, např. (Wokoun et al. 2001):  Regionální politika je součást státní politiky ovlivňující rozmístění hlavních ekonomických nástrojů a aktivit na celém území státu nebo v jeho části. Zahrnuje opatření pomáhající jednak růstu stupně ekonomické aktivity v území s velkou nezaměstnaností a s malými nadějemi na přirozený ekonomický růst, a na druhé straně opatření sloužící ke kontrole ekonomických aktivit v územích s nadměrným růstem.  Regionální politika představuje všechny veřejné intervence vedoucí ke zlepšení geografického rozdělení ekonomických činností, respektive se pokouší napravit určité prostorové důsledky volné tržní ekonomiky ve smyslu dosažení dvou vzájemně závislých cílů: ekonomického růstu a zlepšení sociálního rozdělení ekonomických efektů.  Regionální politika je soubor opatření a nástrojů, pomocí kterých má dojít ke zmírnění nebo odstranění rozdílů v ekonomickém rozvoji dílčích regionů. 36


 Regionální politika je koncepční činnost státu, regionálních a místních orgánů, jejímž cílem je přispívat k vyváženému a harmonickému rozvoji jednotlivých regionů, ke snižování rozdílů mezi úrovněmi rozvoje jednotlivých regionů a ke zlepšení regionální hospodářské struktury. Cíle regionální politiky v různých zemích mají řadu specifických rysů. Předně nejsou vždy zcela jasně specifikovány a často mají tendenci být neurčité, nepřesné, rozsáhlé a obecné, v některých případech jsou dokonce konfliktní a nesou politickou dimenzi (Bachtler et al. 1996). Projevuje se to zejména v těch zemích, kde došlo k legislativním změnám v této oblasti nedávno (90. léta). Obecně lze však tyto cíle charakterizovat jako snižování regionálních rozdílů a podporu ekonomického růstu. Regionální politika nemá, v porovnání s jinými hospodářskými a společenskými oblastmi, jediného odpovědného nositele, ale spíše se jedná o množství adresátů, kteří se přímo nebo nepřímo zabývají regionální politikou nebo ji ovlivňují. V rámci České republiky to jsou na státní úrovni vláda ČR, ministerstvo pro místní rozvoj a ostatní ústřední orgány státní správy, na regionální úrovni pak orgány územní samosprávy (regionů a obcí) a především místní klíčoví aktéři tvořící tzv. lokální a regionální institucionální infrastrukturu. Pokud jde o hierarchickou úroveň, na které má být regionální politika formulována a realizována, neexistuje obecně platné pravidlo. V podstatě existují tři základní úrovně: regionální, státní a nadnárodní. Od 80. let vzrostl počet účastníků, kteří jsou zahrnuti do řízení a realizace regionální politiky. Kromě státních orgánů to dále jsou:  Evropská unie, která jako nadnárodní instituce klade v posledních letech velký důraz na regionální politiku a definovala v ní řadu úloh. Na jedné straně utvořila vlastní cíle, programy a opatření, na straně druhé kontroluje a harmonizuje i regionální politiky jednotlivých členských států prostřednictvím intervencí ze strukturálních fondů.  Mnoho regionů vykonává svou vlastní regionální politiku zejména ve dvou úrovních: rozpracování koncepce městského a regionálního marketingu a následná orientace na potenciální externí investory; posilňování a mobilizace vlastního vnitřního potenciálu. Postupně dochází ke snížení rozdílů v dělbě práce mezi státní (veřejnou) a soukromou (podnikovou) sférou a vytváří se naopak partnerství mezi nimi. Po vytvoření krajů sehrávají významnou úlohu v regionální politice i krajské úřady a krajská zastupitelstva. Řadu úloh státu přitom přebírají polostátní, případně soukromé subjekty, jako jsou různé fondy podpory rozvoje, rozvojové agentury, poradenské a technologické instituce. Roste tím i požadavek na koordinaci aktivit v jednotlivých regionech a také roste konkurence.

37


3.2 Typy a nástroje regionální politiky Ekonomická teorie rozlišuje dva přístupy v regionální politice:  Politiku orientovanou z pohledu regionu na vnější rozvojové impulsy, které jsou většinou představovány pobídkovým systémem (intervencemi) státu. Jedná se o centrálně usměrňované realokace zdrojů do výkonově zaostávajících regionů realizované různými formami subvenční politiky směrem shora dolů. Tato politika se orientuje zejména na ovlivnění mobility výrobních faktorů (kapitálu a práce) z vyspělých regionů do regionů málo rozvinutých a nazývá se tradiční, exogenní regionální politika.  Politiku založenou na uvolňování a mobilizaci vnitřních regionálních faktorů a vytváření podmínek pro rozvoj regionálního potenciálu zdrojů a struktur přímo na úrovni regionu směrem zdola nahoru. Hovoříme o tzv. endogenní regionální politice, u které převládají regionální nástroje a případné státní zásahy jsou pouze doplňkovým zdrojem. Změny v regionální hospodářské politice lze vyjádřit prostřednictvím charakteristik v tabulce 3, v praxi regionální politiky se oba přístupy kombinují. Tabulka 3: Charakteristiky regionální politiky Charakteristiky Problémové regiony Převažující strategie Organizační forma Dominující mechanizmus Převažující orientace

Tradiční exogenní regionální politika Dichotomní přístup (zaostalé a rozvinuté) Regionální růst Centralizovaná, sponzorovaná státem Meziregionální přerozdělování

Endogenní regionální politika Mnohostranný přístup (rozdílné regionální struktury) Regionální inovace

Decentralizovaná, založená na regionální komunitě Mobilizace endogenních regionálních zdrojů Kapitálová, materiálová Informační a technologická Kvantitativní (růst) Kvalitativní (flexibilita) Výroba Služby Projekty Programy Málo velkých firem Mnoho malých a středních firem Nástroje Pro meziregionální přerozdělování Pro mobilizaci vnitřních zdrojů Dynamika Geograficky stabilní problémové Rychle se měnící problémová regiony území Pevná množina plánovaných Spontánní mobilizace místních růstových center zdrojů Pramen: Hučka 2001

38


Exogenní regionální politika převládala v Evropě asi do poloviny 70. let. Byla orientovaná na rozdíly dichotomního typu, kdy na jedné straně byly vysoce rozvinuté, industriální regiony a na straně druhé regiony zaostalé, venkovské a agrární. Oblasti, do kterých směřovaly její nástroje, zůstaly na víceméně stejné úrovni. V současné době jednoznačně převládá druhý koncept endogenního přístupu k regionální politice. V Evropě se urychlil geografický pohyb regionálních problémů, což je vyvoláno strukturálními změnami v ekonomice. Často dochází k tomu, že nové inovační činnosti se umísťují mimo oblasti tradičního průmyslu, spíše do lokalit rekreačně využívaných a s vysokou kvalitou života. Ukázalo se, že institucionalizovaná státní regionální politika není schopna dostatečně pružně reagovat na tyto relativně rychlé změny a že těžiště regionální politiky bude nutné přenést na samotné regiony. Tato představa je podporována i skutečností, že stát je ve stále menší míře schopen mobilizovat dostupné centrální finanční zdroje na jedné straně a na straně druhé nevede tato politika samotné regiony k tomu, aby mobilizovaly své vlastní vnitřní zdroje. 3.2.1 Exogenní regionální politika Zpravidla rozeznáváme tyto následující typy orientace regionální politiky (Lauschman 1973):  růstově orientovanou regionální politiku, jejímž cílem je optimální alokace výrobních faktorů v prostoru prostřednictvím odpovídající koordinace soukromých a veřejných investičních aktivit;  stabilizačně orientovanou regionální politiku, jejímž cílem jsou „vyvážené“ hospodářské struktury v jednotlivých územních celcích prostřednictvím koordinace regionálních a sektorových strukturálních politik;  infrastrukturálně orientovanou regionální politiku, jejímž cílem je pokud možno „rovnocenné“ vybavení jednotlivých územních celků infrastrukturou. Jedním z nejdůležitějších nástrojů exogenní regionální hospodářské politiky vlády v rámci přístupu shora dolů jsou finanční nástroje. Nejběžnější formou přímé podpory vlády regionálnímu nebo lokálnímu ekonomickému rozvoji jsou fiskální, grantové nebo jiné způsoby finančních pobídek. Snížením relativních nákladů na kapitál, na pracovní síly nebo i na jiné vstupy, jako je vývoj a výzkum v cílových regionech nebo sektorech, se vláda snaží prostřednictvím transferů pomáhat ekonomickým činitelům v regionu snížit disparity v regionální ekonomické výkonnosti a prosperitě a umožnit všem regionálním ekonomikám vstoupit do procesu ekonomického rozvoje nebo udržet svoji prosperitu. Obecně se při realizaci regionální politiky používají tři typy finančních nástrojů:  kapitálové neboli investiční granty a dotace na pracovní sílu, 39


 fiskální úlevy,  příspěvky na snížení úrokových sazeb. Tak např. finanční nástroje ovlivňující v České republice regionální rozvoj, které jsou vyhlašovány vládou a hrazeny ze státního rozpočtu, můžeme rozdělit na několik skupin:  investiční pobídky pro investory v České republice,  regionální programy podpory malého a středního podnikání a budování lokální infrastruktury v obcích (např. programy typu REGION, VESNICE, PREFERENCE, REGENERACE, REKONSTRUKCE, ZÁRUKA),  programy výzkumu a vývoje (např. TECHNOS a PARK). Kromě těchto programů existují i další programy podpory, např. v oblasti trhu práce, energetiky, ekologie, cestovního ruchu apod. Tradiční institucionalizovaná regionální hospodářská politika provozovaná státem vykazuje řadu nedostatků a je stále méně schopná se vyrovnat s rostoucími problémy, jak o tom svědčí růst disparit v některých regionech. Ukazuje se, že převažující centralizovaná, státem podporovaná politika s jejím redistribučním charakterem má jen nepřímý zprostředkovaný vliv na rozhodování podniků. Velké firmy, umístěné v periferních územích, selhávají při dosahování žádoucího soběstačného ekonomického růstu těchto území. Dokonce mají i někdy negativní vliv na lokální trhy práce a ohrožují existenci malých a středních místních podnikatelských aktivit. Aktivní oživení problémových regionů je neúčinné v důsledku chybějícího hodnotného lidského kapitálu. Nediferencovaná podpora reálného kapitálu systematicky prospívá především velkým podnikům při umísťování částí podniků či pobočných závodů silně orientovaných na průmyslovou výrobu do těchto regionů. Pracovníci s vyšší kvalifikací tím zůstávají mimo podporované regiony. Pro zvýšení zaměstnanosti a tvorbu důchodu se často používá subvencování tvorby pracovních míst. To, že se jedná jen o nová pracovní místa, může mít i nevýhody, neboť se tak nepodporuje technický pokrok u stávajících firem. 3.2.2 Endogenní regionální politika Regionální politika podle endogenního pojetí by neměla být zaměřena na mobilitu výrobních faktorů (zejména kapitálu), jak je navrhováno u exogenních přístupů, ale na plné využití a produktivitu místních zdrojů. Endogenní přístup ve strategii regionální politiky se orientuje na řešení regionálních problémů prostřednictvím využití potenciálu existujícího v regionu a respektováním specifických regionálních podmínek. Jako nejdůležitější principy se označují (Maier, Tödtling 1998): 40


 Regionální rozvoj se nechápe pouze jako hospodářský rozvoj, ale i jako kvalitativní zlepšení struktury hospodářství a životních podmínek.  Regionální politika by měla navázat na potenciál existující v regionu. Potenciální faktory zahrnují přírodní zdroje (životní prostředí, nerostné suroviny, energii), půdu, kapitál, technickou infrastrukturu, pracovní síly, kvalifikaci a znalosti, podnikatelské schopnosti, rozhodovací funkce, sociálně-kulturní faktory a tržní potenciál. Důležitými prvky jsou inovační schopnost a kolektivní proces učení.  Při využívání zdrojů a faktorů se prosazuje orientace na trvale udržitelný růst a zohledňování ekologických aspektů a aspektů životního prostředí.  Regionální potenciál by se měl využívat komplexně a nadrezortně, tj. do regionálních koncepcí by se měla zahrnout i taková odvětví, jako je zemědělství, energetika, drobné živnosti a služby a podporovat jejich propojení. Cílem tohoto přístupu je využívat komplementarity a vyvolat synergie.  Roste význam rozvoje malých a středních podniků, které by se měly posílit ve své inovační a konkurenční schopnosti mj. i vytvářením kooperací a sítí v regionu.  Zdůrazňuje se také orientace na podporu technologií a inovací, zejména na podporu špičkových technologií a technologických seskupení a na zlepšení inovačních schopností podniků v zaostávajících regionech.  Podstatnou je široká účast místních a regionálních zájmových skupin a převedení úkolů a rozhodovacích pravomocí na regionální úroveň.  Za hybnou sílu regionálního rozvoje se považují místní a regionální činitelé. Endogenní regionální hospodářská politika se zaměřuje na ovlivnění výrobních faktorů práce, znalostí a institucionální systém. Praktickou aplikací těchto faktorů v pracovním procesu lze odvodit na základě teoretických východisek tato tři hlediska orientace endogenní regionální hospodářské politiky: lidský kapitál, inovace a organizační a institucionální zabezpečení. Základem koncepce regionální politiky orientované na lidský kapitál je konstatování, že znalosti a schopnosti lidí (kvalifikace) jsou vedle věcného kapitálu další formou produktivního kapitálu, a tedy produktem investic. Lidský kapitál je pojímán jako hospodářský potenciál rozvoje a pozornost je soustředěna na investice do lidského kapitálu, které jsou nutné pro zvýšení efektivnosti věcných investic do národního hospodářství (Adamčík 1997). S růstem technického pokroku rostou i požadavky na kvalifikaci pracovníků. Deficity v nabídce kvalifikované práce, ale zároveň i nízký stupeň kvalifikace v nabídce pracovních míst lze považovat za omezení procesu hospodářského rozvoje. Strukturální změna regionální ekonomiky postupně proniká i do hospodářsky slabých (nerozvinutých) periferních regionů s venkovskými rysy. Vedle nedostatku lidského kapitá-

41


lu je v regionech s venkovskými rysy zároveň i deficit kvalitativně hodnotnější nabídky pracovních míst, neboť převládají malé a střední firmy. Vzájemný vztah mezi strukturou regionálního hospodářství a lidským kapitálem se tedy vytváří v regionu. Na jedné straně je struktura firem působících v regionu důležitým určujícím faktorem pro kvantitu i kvalitu regionálního lidského kapitálu, na druhé straně ale zlepšení nabídky v oblasti vzdělávání a kvalifikace přispívá ke zvýšení hodnoty regionálního lidského kapitálu a k překonání bariér rozvoje regionálních firem. Z tohoto vzájemného působení mezi strukturou regionální ekonomiky a regionálním lidským kapitálem lze odvodit dva směry regionální strategie zaměřené na lidský kapitál:  Zlepšení kvalifikační struktury nabídky pracovních sil formou různých typů vzdělávání.  Zlepšení kvalitativní nabídky pracovních sil přímou podporou tvorby pracovních míst, které podporují inovace, a dále podporou těch firem a výrob, které jsou z hlediska lidského kapitálu vysoce intenzivní. Regionální politika orientovaná na inovace Významným faktorem v inovačních procesech jsou podnikatelské schopnosti podnikatelů (vynalézavost a kreativita, propagace, organizační talent), regionální infrastruktura a úroveň podnikání, jejichž rozdíly mohou částečně vysvětlit rozdíly v regionální ekonomické výkonnosti. Mezi regionální strukturou, strukturou podniků a inovacemi existuje vzájemný vztah. Jako základní strategické směry pro regionální politiku orientovanou na inovace lze považovat:  Zvýšení nabídky kvalifikovaného personálu a zvýšení kvalifikace vedoucích pracovníků podniků. K tomu je třeba zvýšit nabídku poradenských a vzdělávacích služeb pro obě kategorie pracovníků.  Zvýšení regionální nabídky poradenských služeb pro oblast transferu technologií a spolupráce při získávání a zpracování informací.  Využití vhodných ekonomických stimulů (výhodné úvěry, záruky za úvěry) formou různých programů podpory podnikání.  Vznik institucí podporujících zakládání, rozvoj a vlastní činnost inovačních podniků (vědeckotechnické parky, inovační a technologická centra, apod.)  Zdokonalení regionální vědecké a technologické infrastruktury (průmyslová, výzkumná a vývojová centra, vysoké školy a výzkumné ústavy).  Odstranění finančně podmíněných překážek inovací a zlepšení přístupu malých a středních podniků k novým finančním zdrojům (rizikový kapitál, zahraniční kapitál). Nejdůležitějším hlediskem při uplatnění regionální strategie orientované na inovace je zlepšení dlouhodobého inovačního potenciálu podniků usazených v regionu a vytvoření příznivého regionálního klimatu pro inovace. K tomu by měl směřovat i rozvoj příslušné regionální infrastruktury, tj. technických, fi42


nančních, organizačních, poradenských a vzdělávacích služeb, a to zejména v hospodářsky slabých, periferních regionech. Organizační a institucionální aspekty endogenní regionální politiky Regionální politika realizovaná prostřednictvím samotného regionu má vnitřně zakomponovanou „regionalizaci“, která vede k intenzivnímu využívání endogenních regionálních možností a schopností se současným využíváním celostátních podpůrných nástrojů a opatření. Je nezbytné, aby se k realizaci endogenní hospodářské politiky vytvořily v regionech určité předpoklady spočívající v posunu rozhodovací pravomoci na regiony, v jejich vyšší fiskální autonomii a také v existenci regionální institucionální infrastruktury. K dosažení cíle této regionální politiky je ovšem nezbytné, aby se veškerá regionální sdružení a instituce soukromého i veřejného sektoru intenzivně podílely na formulaci, výběru a realizaci strategie regionálního rozvoje. Organizačním principem uvedené koncepce je partnerství. Partnerstvím máme na mysli zlepšování vertikálních vazeb i posilování horizontálních vazeb s podporou spolupráce mezi všemi činiteli regionálního rozvoje. Partnerství nutí nejrůznější partnery, aby nově definovali své role a zapojili se do činnosti v regionálním rozvoji. Vznikají přitom i noví činitelé, jako např. regionální rozvojové agentury, apod. Pro úspěšné partnerství veřejného a soukromého sektoru v místním měřítku jsou relevantní tato kritéria:  má existovat významná podpora ze strany měst a obcí,  každý činitel má být vybaven určitou potvrzenou rolí,  partnerství má být orientováno na jasné cíle a výsledky,  partnerství mezi institucemi přeroste v partnerství mezi jednotlivci, neboť dobré osobní vztahy umožní překonávat případné problémy. Participativní přístup založený na partnerství je nejen strategií politického kompromisu, ale rovněž zdravý a inteligentní řídicí mechanismus, který se projevuje v několika formách. Jsou to zejména vertikální spolupráce mezi ústředními orgány a regionálními (místními) činiteli, horizontální spolupráce mezi různými úřady a horizontální spolupráce mezi veřejným a soukromým sektorem. Institucionálním rámcem uvedené koncepce je síťová forma organizace, jejímž základem je kooperace a těsné vazby mezi soukromými firmami a veřejnými institucemi uvnitř i vně regionu. Síťová forma umožňuje sdílení dovedností a informací existujících v jednotlivých institucích a přináší do strategií regionálního rozvoje potřebný synergický efekt.

43


3.3 Závěry k pojetí regionální politiky Tradiční regionální hospodářská politika je založena na předpokladu, že ekonomické výrobní faktory jsou mobilní. Jednotlivé faktory však vykazují rozdílné vlastnosti z hlediska mobility a většinu z nich lze považovat za méně mobilní až imobilní (půda, infrastruktura a sociální systém). Tato skutečnost vede ke konceptu endogenní regionální hospodářské politiky, zaměřené na posílení zdrojů a struktur existujících v regionech a orientované na specifické přirozené výhody lokalit, řemeslné tradice, specifickou kvalifikaci místních pracovních sil a cíle místní politiky tak, aby bylo možné rozvíjet komparativní výhody regionu v soutěži s jinými regiony. Pro endogenní růstový přístup je charakteristické, že na rozdíl od redistribučního přístupu exogenního není regionální politika prováděna pouze centrálními institucemi, ale též regionálními institucemi. Realizace regionální politiky úzce souvisí s regionální decentralizací a autonomií. Realizace endogenní regionální politiky vyvolává potřebu aktivní strategie regionu, která by měla respektovat základní charakteristiky endogenní regionální politiky, tj. prostorové faktory, regionální institucionální rámec i množinu institucí jako endogenní proměnné, orientaci politiky na lidský kapitál, inovace a organizační a institucionální hledisko, určení a zapojení veřejných a privátních subjektů, projev politiky partnerství. V aktivní strategii regionu se musí přitom objevit oba směry, kterými jsou:  exogenní strategie, tj. mobilizace širokého rozsahu externích, exogenních zdrojů ve specifických podmínkách konkrétního regionu založená na využívání nástrojů a prostředků státní regionální hospodářské politiky, na využívání možností programů rozvoje podnikání, na využívání nástrojů a prostředků státního programu aktivní politiky zaměstnanosti a na využívání možností zahraničních programů finanční pomoci;  endogenní strategie s využitím vlastních zdrojů v regionu, které představuje zejména orientace na povzbuzování nových oblastí ekonomických aktivit v regionu, integrace okrajových lokalit a rizikových skupin obyvatel do hlavního proudu regionální ekonomiky, využívání místních iniciativ a zapojení rozhodujících veřejných a privátních činitelů do rozvojové strategie, podpora vytváření malých a středních podniků překonáním identifikovaných překážek podnikání, podpora hospodářských, technologických a vědeckých parků jako nositelů regionálního rozvoje, rozvoj regionální institucionální infrastruktury, vytvoření mechanizmu ke zlepšení přístupu ekonomických subjektů v regionu k finančním prostředkům z různých zdrojů, změna institucí regionální politiky s hlavním úkolem poskytovat poradenské, konzultační a informační služby, organizovat síť aktérů regionálního rozvoje a udržovat spolu-

44


práci mezi nimi, povzbuzovat komunikaci mezi institucemi v regionu a hrát roli zprostředkujícího článku pro místní a regionální záležitosti. Pro stanovení míry obou přístupů v celkové regionální strategii je nezbytné znát možnosti jednotlivých nástrojů a způsob jejich využívání.

Použitá literatura Adamčík, S. (1997): Zdroje teorie regionální politiky a regionálního rozvoje. Ostrava: VŠBTechnická univerzita. Bachtler, J., Wishlade, F., Yuill, D. (1996): European Regional Incentives 1996 - 1999. 16th Edition. London: Bowker-Saur. Hučka, M. (2001): Strukturální politika a její regionalizace. Ostrava: Repronis. Lauschmann, E. (1973): Grundlagen einer Theorie der Regionalpolitik. Hannover: Gebrüder Jänecke Verlag. Maier, G., Tödtling, F. (1998): Regionálna a urbanistická ekonomika. Regionálný rozvoj a regionálna politika. Bratislava: Elita. Wokoun, R. et al. (2001): Úvod do regionálních věd a veřejné správy. Praha: Codex Bohemia.

45


4. Systémový přístup k pojetí regionu V regionálních vědách často pracujeme s pojmem region, který obecně definujeme jak oblast, část území s určitými vlastnostmi, vymezenou definovanými hranicemi. Region jako objekt regionální politiky, a tedy jako objekt řízení, vykazuje mimo jiné vlastnosti složitého systému. Proto se dále budeme zabývat systémovým přístupem k definici regionu.

4.1 Vymezení pojmu region Používání pojmu region není jednoznačné. Především může znamenat popis tří velmi odlišných druhů prostorových (územních) útvarů, a to jako území:  subnárodní (část území jednoho státu – např. kraje),  nadnárodní (seskupení států, jako např. Střední Amerika, Pobaltí),  transnárodní (část území dvou nebo více států přesahující státní hranice, např. euroregiony). Ve všech těchto případech představují regiony prostorové rozdělení odlišné od státní svrchovanosti (Maier, Tödtling 1998). V dalším textu budeme rozumět regionem část území v rámci jednoho státu. Avšak i zde se setkáváme s různými přístupy pro ohraničení regionů, které využívají kritérium homogenity (regiony homogenní a heterogenní) a kritérium funkčnosti (regiony spádové – nodální). Homogenním regionem rozumíme územní celek, který má určité podobné vnitřní charakteristiky (vnitřní strukturu) vyjádřené pomocí různých ukazatelů, jako je např. úroveň nezaměstnanosti, příjmová úroveň, stupeň zaměstnanosti v určitém odvětví (zemědělství, těžký průmysl, cestovní ruch). Příkladem může být určitý venkovský prostor. Heterogenní regiony se vyznačují nerovnoměrnou vnitřní strukturou a funkční specializací některých částí, takže v nich vznikají růstové póly a periferní částí se vzájemnou interakcí. Příkladem může být region severní Moravy a Slezska vymezený na území 6 okresů jako Moravskoslezský kraj. Funkční regiony vykazují spjatost území pomocí určitých ukazatelů a velkou vzájemnou závislost. Kritériem pro jejich vymezení je např. dojíždění za prací, provázanost průmyslových odvětví, dodavatelské sítě, apod.

46


Obě kritéria se navzájem nevylučují a mohou se kombinovat. Smyslem územního ohraničení a regionalizace je zjednodušení komplexního obrazu reality a správy věcí veřejných na daném území. Často proto pracujeme s pojmem administrativně-správní region (vyšší územně správní celek), který nerespektuje vždy výše uvedená kriteria. Příkladem jsou kraje na území České republiky vytýčené ústavním zákonem č. 347/1997 Sb., tj. regiony administrativně-správní.

4.2 Region jako systém Principy fungování systémů spočívají v souhrnu komplexních souvislostí (Jančarová, Rosický 1992) a při jejich řešení používáme tzv. systémový přístup. Systémový přístup je takový způsob myšlení, řešení problémů a jednání, při kterém jsou jevy chápány komplexně ve svých vnitřních a vnějších souvislostech. Uplatňuje se při řešení problémů přírodovědných, technických nebo také společenských a je vhodný zejména pro řešení interdisciplinárních problémů. Při systémovém přístupu k řešení určitého problému se obvykle přebírají a vhodně kombinují metody různých disciplín. V literatuře existuje řada definic systému, v této práci vyjdeme z následující definice (Habr, Vepřek 1986): Za systém považujeme složitý reálný nebo abstraktní objekt, v němž rozlišujeme části, vztahy mezi nimi, vlastnosti. Vůči okolí vystupuje systém jako celek. Části systému jsou ve vzájemné interakci a interagují i se systémem jako celkem. Označujeme je jako prvky systému a vztahy mezi nimi nazýváme vazbami systému. Pro to, abychom považovali složitý reálný objekt za systém, je rozhodující náš přístup k tomuto objektu, způsob jeho pojetí, způsob práce s ním, nikoli jeho věcná povaha. Definováním systému na objektu sledujeme určitý účel, pro který systém zavádíme. Podle účelu můžeme tedy na reálných objektech definovat řadu různých systémů. Zobrazení vlastností systému, které jsou pro daný účel podstatné, pak nazveme modelem. Pod systémovým přístupem k regionálnímu rozvoji budeme rozumět:  komplexní chápání problematiky regionálního rozvoje v jejich souvislostech,  prezentaci regionu, objektu zkoumání, jako systém,  zobrazení jevů a problémů regionálního rozvoje formou modelů,  chápání regionálního rozvoje jako systému rozmanitých procesů s využitím rozvojových faktorů,

47


 uplatnění metod systémového přístupu k řešení problematiky regionálního rozvoje. Za těchto předpokladů pak na objektu region můžeme definovat systém z několika pohledů, a to např. jako:  systém administrativního uspořádání,  systém fungování a reprodukce,  systém funkcí infrastruktury. 4.2.1 Region jako systém administrativního uspořádání Definujeme-li region jako administrativně správní oblast, pak region jako systém je rozčleněn na jednotlivé obce (města a vesnice), případně větší celky, které tvoří prvky systému z hlediska veřejné správy. Veřejnou správu můžeme chápat jako systém složený ze dvou subsystémů – státní správy a samosprávy. Může být vykonávána na jedné územně správní jednotce jedním nebo i dvěma rozdílnými orgány. Územně správní jednotky tvoří obce, jako základní územně správní celky, na kterých je vykonávána samospráva i státní správa, a vyšší územní samosprávné celky (např. kraje), jejichž působnost je vymezena zákonem. Mezi takto vymezenými prvky existují pravomoci vymezené zákony, jako formální vztahy a vztahy příslušnosti k danému území. Jsou to vztahy ekonomické, kulturní, historické a jiné, často jsou to také vztahy neformální. U takto definovaného systému lze pak stanovit řídící část, představovanou voleným a výkonným orgánem samosprávného celku, případně správními úřady obcí a část řízenou, představovanou jednotlivými obcemi či institucemi. V řízení regionu pak můžeme odlišit systémy strategického řízení, které se zaměřují na zpracování strategie rozvoje regionu nebo obce a systémy operativního řízení regionu nebo obce. V této úrovni lze pak dále definovat další subsystémy jako správní systém regionu, informační systém regionu, finanční systém regionu, atd. 4.2.2 Region jako systém fungování a reprodukce Region můžeme definovat jako část geografického prostoru, která je charakterizována komplexem přírodních a socioekonomických prvků, vazeb a procesů. Jejich specifickým rozmístěním, uspořádáním a mírou integrace se vytváří prostorová struktura s vnitřními zákonitostmi, kterými se odlišuje od okolních prostorových jednotek (regionů). Regionální neboli prostorové procesy můžeme definovat jako vztahy mezi jevy (prvky, složkami), při nichž jsou formou přemísťování osob, hmoty (materiálu), informací a energie zajišťovány a uspokojo-

48


vány vzájemné potřeby těchto jevů. Tyto regionální procesy jsou rozhodující podmínkou integrace regionů. Regionální procesy můžeme dělit např. na:  přírodní (klimatické, hydrologické, geologické aj.),  ekonomické (výrobní, technologické, pracovní, pracovně-migrační, spotřební, atd.),  sociální (vzdělávací, péče o člověka, obslužné – dojížďka za různými druhy občanské vybavenosti),  relativně komplexní a kombinované (urbanistické, lokalizační, aglomerační, demografické, ekologické, informační aj.). Nositelem regionálních procesů je v převážné míře obyvatelstvo, proto rozhodující roli přiřazujeme regionálním procesům vázaným na obyvatelstvo. Při zkoumání systému region považujeme za předmět zkoumání prostor, který je naplněn vnějšími a vnitřními vztahy dvou základních elementů – člověka a fyzických prvků. Vymezený prostor a život člověka v něm nazýváme osídlením. Region představuje určitý hierarchický stupeň osídlení, který se při svém fungování opotřebovává. Rozlišujeme proto:  fungování – provoz a užívání, které zahrnuje chování člověka, jeho práci, pohyb, odpočinek, styky, chování přírodních prvků i chování umělých prvků, které člověk vytváří,  reprodukci – obnovu a tvorbu osídlení, tj. obnovu přírodních prvků, reprodukci člověka, výrobu nových umělých prvků. Proces fungování regionu je primárním jevem, účelem a smyslem našeho usilování. Proces reprodukce regionu je součástí jeho fungování. Proces fungování je ve své současné podobě stavem výchozím a je procesem reprodukce transformován do své budoucí podoby. Oba typy procesů můžeme považovat za procesní subsystémy, které se podílejí na rozvoji regionu. Z hlediska systémového přístupu můžeme pro systém region definovat cíle, chování a strukturu.  Cíle regionu se liší pro chování člověka (vědomé stanovení cílů) a chování fyzických prvků (nevědomé dosahování cílů). Jako syntetický cíl fungování systému region lze určit maximální společenský užitek z funkce tohoto systému (regionu) pro všechny zájmové skupiny na území regionu. Tohoto cíle se dosahuje prostřednictvím regionálního rozvoje, který člověk ovlivňuje pomocí regionální politiky.  Struktura regionu z hlediska prvku člověk je tvořena pospolitostmi – rodina, pracovní skupina, zájmová skupina, politická strana, společnost. Jiným hlediskem může být členění na ekonomické entity (podnikatelské subjekty) a ostatní instituce. Další členění může být podle prvků fyzických (nerosty, pohoří, vodní toky), biologických (fauna a flóra) a umělých (budovy, stavby 49


a zařízení). Mezi všemi prvky existují složité vztahy, které ovlivňují rozvoj regionu.  Chování regionu zahrnuje činnosti jako průmyslová a zemědělská výroba, doprava, bydlení, školství, sociální péče, služby, obchod, volný čas. Krátkodobé chování regionu by mělo mít jistou stabilitu. Dlouhodobé chování regionu by mělo vykazovat znaky progresivního vývoje, tj. ekonomický růst, žádaný demografický vývoj, úroveň mezilidských vztahů, reprodukční cykly, aj. Na základě těchto východisek pak za základní regionální funkční subsystémy v regionu, které jsou odvozené z procesů fungování a reprodukce, můžeme považovat z pohledu uspokojování potřeb lidí:  produkci (průmyslovou i zemědělskou) včetně služeb,  dopravu ve všech jejich spojovacích a transformačních funkcích (přesuny osob a zboží),  bydlení včetně základních služeb, které funkci bydlení kompletují (tj. občanská vybavenost),  rekreaci, tj. vše, co umožňuje účelné a kulturní využívání volného a mimopracovního času. S ohledem na složitost procesů, které v regionech mohou probíhat, můžeme pak vymezit oblasti regionálního rozvoje například následovně:  rozvoj ekonomiky (průmyslu, zemědělství),  rozvoj infrastruktury (technické i institucionální),  rozvoj v oblasti sociální, vzdělanosti a kultury,  rozvoj v oblasti ochrany životního prostředí,  rozvoj cestovního ruchu,  rozvoj vnějších vztahů s okolím regionu. Všechny tyto oblasti představují v rámci systému regionálního rozvoje dílčí subsystémy, které musí být řízeny, má-li se dosáhnout požadovaných výstupů. Takto definovaný systém lze využít při řízení regionálního rozvoje. 4.2.3 Region jako systém funkcí infrastruktury Z teoretických východisek vyplývá význam infrastruktury pro regionální rozvoj, které je přikládán velký význam zejména v endogenním pojetí. Infrastrukturou rozumíme životně dlouhodobé zařízení a vybavení materiálního (technického), institucionálního i personálního charakteru potřebné pro ekonomické fungování z hlediska prostoru a dělby práce. Zpravidla do infrastruktury zahrnujeme:

50


 infrastrukturu technickou, kterou tvoří např. silnice, železnice, vodní a letecké cesty, odpadové hospodářství, energetické sítě, telekomunikace a informační sítě,  infrastrukturu institucionální tvořenou sítí veřejných i soukromých institucí v daném prostoru,  infrastrukturu podnikatelskou tvořenou podnikatelskými subjekty a subjekty na podporu podnikání,  infrastrukturu sociální, která zahrnuje vzdělávací, kulturní, sociální a rekreační zařízení regionu. Většina infrastrukturní podstaty umožňuje na základě její dlouhodobosti, kapacity a víceúčelovosti působit z hlediska prostoru velice výrazně a je označována jako potenciální faktor ekonomického rozvoje, jak bude rozvedeno dále. Každý typ infrastruktury můžeme definovat jako dílčí systém, případně jako podsystém celkové regionální infrastruktury. Koncepce regionu bývá pak spojena se dvěma charakteristikami, a to infrastrukturou a zájmy. Zájmy jsou představovány společným zájmem obyvatel, sociálních skupin, institucí a firem na jeho rozvoji (ekonomický rozvoj, zaměstnanost, kvalita života, apod.). V tomto pojetí pak můžeme region definovat jako vymezené území s definovanými prvky, ve kterém existuje specifická, funkční a související infrastruktura a prosazuje se společný zájem na jeho rozvoji a zvýšení blahobytu obyvatel. Region tak představuje systém s cílovým chováním. Chápeme-li region jako integrální součást daného státu, pak musí být v zásadě společný zájem na rozvoji regionu v souladu se zájmy a cíli rozvoje státu jako vyššího a nadřazeného systému. Region pak můžeme také chápat jako systém ekonomických prvků (subjektů) a prvků infrastrukturních, které vytvářejí jejich vnitřní okolí v rámci celého systému region. Z uvedené dekompozice vyplývá četnost vazeb mezi subsystémy, subsystémy a okolím a prvky v subsystémech, mezi prvky jednotlivých subsystémů. V zásadě je můžeme rozdělit na vztahy vnější, tj. vazby regionu na okolí, a vztahy vnitřní. Region lze identifikovat jako systém, protože vyhovuje předpokladům systémovosti a lze na něj aplikovat zásady systémového přístupu. Region můžeme popsat jako systém dynamický, otevřený, stochastický a nedeterminovaný v závislosti na tom, jak je definován. Pro jednotlivé funkční subsystémy regionu lze na podporu řízení regionálního rozvoje aplikovat metody systémové teorie, jako je např. tvorba různých modelů apod. Na závěr kapitoly uvedeme současný přístup ke klasifikaci regionů, který se z hlediska potřeb regionální politiky uplatňuje v České republice. Nemyslíme

51


tím však všeobecně známou klasifikaci územních teritoriálních jednotek NUTS, která dělí regiony podle velikosti, ale rozdělení podle regionálních disparit.

4.3 Regiony se soustředěnou podporou státu v ČR Česká republika zdědila z minulosti ve srovnání s mnoha zeměmi západní Evropy poměrně malé regionální rozdíly. V průběhu transformačního období v 90. letech 20. století však došlo v důsledku otevírání ekonomiky a restrukturalizace k růstu regionálních disparit, které ovlivňují mnohem intenzivněji úroveň života v regionech. Hlavní tendence regionálních rozdílů jsou následující:  V České republice existují rozdíly v úrovni rozvoje regionů (krajů, okresů nebo menších teritoriálních seskupení).  Meziregionální disparity jsou velmi silně polarizovány mezi Prahou na straně jedné a zbytkem republiky na straně druhé. Disparity mezi ostatními kraji po vyloučení Prahy nejsou již tak výrazné.  V krátkém i střednědobém období se regionální disparity prohlubují, což ukazuje na rozdílné modely růstu v jednotlivých oblastech po otevření ekonomiky po roce 1989 a na nerovnost procesů, které v zemi probíhají. Trendy prohlubování meziregionálních rozdílů ovlivňují zejména tyto faktory: úroveň infrastruktury, zejména dopravní, úroveň industrializace regionu s dopadem na zaměstnanost, stav zemědělství s klesajícím podílem na zaměstnanosti i výstupu, postavení služeb s novou vedoucí roli v ekonomice jako celku, síť měst, zejména větších, které by se mohly stát významnými „rozvojovými póly“ na regionální i národní úrovni, nové podnikatelské aktivity, zejména malé a střední podniky (MSP), sociální napětí a problémy v nezaměstnanosti koncentrované zejména v severních Čechách (kraj Ústecký) a na severní Moravě a ve Slezsku (kraj Moravskoslezský), lidské zdroje s nedostatečnou kvalifikací a znalostmi odpovídajícími novým tržním podmínkám, omezené aktivity výzkumu a vývoje silně soustředěné v hlavním městě Praze. S ohledem na současný stav ekonomiky lze v krátkém období očekávat, že regionální rozdíly se budou v důsledku strukturálních změn v rámci evropské integrace dále zvyšovat a budou mít stále větší dopad na domácí ekonomiku. Uvedená situace ve vývoji společnosti a v rozdílné úrovni jednotlivých regionů je hlavním důvodem, proč je třeba se věnovat otázkám regionálního rozvoje a hledání cest a nástrojů jeho řízení. V České republice rozlišujeme z hlediska hospodářského vývoje dva typy regionů:  Regiony s rozvojovou dynamikou, které jsou atraktivní pro zahraniční kapitál. Jsou to aglomerace některých regionálních metropolí, lázeňské oblasti 52


a některé pohraniční regiony sousedící s regiony s prosperující tržní ekonomikou. Patří sem zejména Praha, aglomerace Brno, Plzeň, České Budějovice, Hradec Králové, Pardubice, Karlovy Vary, Mariánské Lázně, atd.  Problémové regiony neboli regiony se soustředěnou podporou státu2, které se dále podle negativních důsledků ekonomické transformace dělí na:  Strukturálně postižené regiony, tj. území s vysokým zastoupením průmyslu a vysokým stupněm urbanizace, jejichž průmyslová základna prochází výraznou restrukturalizací, spojenou s nadprůměrnou nezaměstnaností. Patří k nim území zahrnující okresy: Most, Karviná, Chomutov, Teplice, Ostrava-město, Louny, Bruntál, Frýdek-Místek, Jeseník a Nový Jičín.  Hospodářsky slabé regiony, tj. území charakteristická nízkou životní úrovní, nadprůměrným podílem zaměstnanosti v primárním sektoru, nízkou hustotou osídlení, nadprůměrnou nezaměstnaností; obecně jde o venkovské oblasti s nižším stupněm urbanizace a ekonomického rozvoje, avšak s lepším přírodním prostředím. Patří k nim okresy Znojmo, Třebíč, Rakovník, Tachov, Přerov, Svitavy, Šumperk, Hodonín, Vyškov, Český Krumlov a území bývalých vojenských újezdů Ralsko a Mladá.  Regiony s vysoce nadprůměrnou nezaměstnaností jsou území okresů, ve kterých souhrnné hodnocení nezaměstnanosti překračuje o 30 a více procentních bodů průměrnou hodnotu za území celé České republiky, a která nejsou zařazena mezi strukturálně postižené nebo hospodářsky slabé regiony. Patří k nim okresy Děčín, Ústí nad Labem a Litoměřice. Rozsah podporovaných regionů byl volen tak, aby zahrnoval území, na kterém žije do 30 % obyvatel ČR. Regiony se soustředěnou podporou státu vytvářejí základní rámec pro provádění regionální politiky státu, což by se mělo projevit v jejich zvýhodnění v rámci resortních rozvojových programů a programů spolufinancovaných ze strukturálních fondů Evropské unie. Prvořadým cílem regionální politiky je vytvořit podmínky pro postupné snížení nadměrných rozdílů ve vývoji jednotlivých regionů a dosažením vyvážené regionální struktury přispět ke zvýšení konkurenceschopnosti národní ekonomiky v mezinárodním měřítku. Pro zavedení regionální politiky se vyskytují tři skupiny argumentů a motivů: ekonomické – zájem na využití všech výrobních faktorů, zajištění ekonomického růstu, optimální rozmístění firem, regionální nerovnováha, sociální – zajištění zaměstnanosti, regionální rozdělení příjmů, kvalita života a obecné blaho, ekologické – zajištění udržitelného rozvoje, vyváženost v zatížení životního prostředí. 2

Usnesení vlády ČR ze dne 16. července 2003 č. 722 o vymezení regionů se soustředěnou podporou státu na období let 2004 až 2006.

53


Použitá literatura Habr, J., Vepřek, J. (1986): Systémová analýza a syntéza. Praha: SNTL. Jančarová, V., Rosický, A. (1992): Úvod do systémových věd. Praha: VŠE. Maier, G., Tödtling, F. (1998): Regionálna a urbanistická ekonomika. Regionálný rozvoj a regionálna politika. Bratislava: Elita.

54


5. Modelování v regionálním rozvoji Region jako systém představuje množinu prvků, resp. subsystémů, které jsou v interakci jak mezi sebou, tak s prostředím, ve kterém se systém vyvíjí. Lze na něj aplikovat systémovou teorii a využít při projektování jeho cílového stavu exaktní metody, zejména modelování. V systémech, které regiony nebo města a obce tvoří, existují prvky v čase neproměnné, relativně stabilní (budovy, stavby, plochy), a také prvky přizpůsobivé, které jsou schopny se měnit kvantitativně i kvalitativně, tedy prvky dynamické. Proto se v plánování rozvoje města nebo regionu mohou výrazně uplatnit jak statické, tak zejména dynamické a exaktní metody, v nichž je možné dynamiku vývoje simulovat. Při přípravě plánů a strategií regionálního rozvoje je nezbytné pro stanovení cílů a opatření, kterými mají být cíle naplněny, zajistit popis a analýzu regionálních systémů, které chceme řídit. Protože se jedná o dynamické systémy, je třeba nalézt způsob, jak znázornit jejich chování v čase, a to jak v minulosti, tak v budoucnosti, aby bylo možné chápat a předvídat jejich reakci na přijatá opatření. K tomu mohou sloužit systémové modely vytvářené z modelů, které popisují chování jednotlivých dílčích subsystémů 3.

5.1 Modely hlavních subsystémů v regionálním rozvoji Pro řízení regionálního rozvoje vyjděme z modelů hlavních subsystémů. Za základní funkční regionální a městské subsystémy považujeme (Skokan 1997):  bydlení včetně základních služeb, které funkci bydlení kompletují (občanská vybavenost),  ekonomické aktivity (výrobu, zemědělství včetně služeb a skladování výrobků),  dopravu ve všech jejích spojovacích a transformačních funkcích (přesuny lidí i zboží a materiálů),  rekreaci, tj. vše, co umožňuje účelné a kulturní využívání volného a mimopracovního času.

3

V této kapitole se dotkneme pouze letmo problematiky modelování v regionálním rozvoji bez nároků na popis matematického aparátu, který s ním souvisí. Kapitolu jsme zařadili kvůli úplnosti náhledu na aktuální otázky regionálního rozvoje.

55


Tyto subsystémy jsou provozovány a užívány obyvatelstvem daného regionu. Jednotlivé subsystémy můžeme pro účely práce dále členit na prvky a subsystémy, např.: Bydlení (B): - B1 – prostředky bydlení (domy, byty) - B2 – občanské vybavení (obchody, školy, zdravotnická zařízení) Ekonomika (E): - E1 – výroba - E2 – zemědělství - E3 – služby Rekreace (R): - R1 – zelené plochy - R2 – kulturní zařízení - R3 – sportovní zařízení Doprava (D): - D1 – přeprava nákladů (nákladní doprava) - D2 – přeprava osob - D3 – přepravní komunikace Grafický model definovaných subsystémů je na obrázku 3. Obyvatelstvo - O

Bydlení - B B1, B2

Ekonomika - E E1, E2, E3

Doprava - D D1, D2, D3

Rekreace - R R1, R2, R3 Obrázek 3: Obecný model regionu

56


Model bychom zde mohli definovat jako schematický, ale z daného pohledu přesný popis systému, který vyhovuje jeho minulému chování a umožňuje předvídat jeho chování budoucí. Při modelování je třeba rozhodnout o dvou otázkách (Čelechovský, Šipler 1983): Které aspekty regionálních systémů chceme modelovat? Jaké druhy modelů máme k dispozici? V oblasti regionálního rozvoje se nám jedná především o prostorové chování ekonomiky anebo společnosti a zajímáme se tedy nejen o ekonomický vývoj regionu a faktory, které na něj působí, ale také o vztahy mezi společenskými a ekonomickými aktivitami, jako jsou pracovní a výrobní činnost, bydlení, nakupování, rekreace a prostory nebo struktury pro jejich umístění. Potřebujeme tedy znát jejich velikost (rozsah) a umístění, vztahy mezi aktivitami (doprava, komunikace) a jejich prostředky (komunikační síť). Pro plánování jsou nejdůležitější vztahy mezi místem zaměstnání, bydlením, nakupováním, rekreací a dopravními systémy, které je spojují. Výběr typu modelů opět závisí na cíli plánování. Modely mohou být deterministické, pravděpodobnostní, statické i dynamické. Většina známých modelů, např. v oblasti městského plánování, jsou modely statické. Pro plánování je však nezbytné mít modely dynamické zachycující systémovou dynamiku daného jevu, které jsou schopny odpovídat na otázky typu: ... co se stane, když?… nebo ... co je třeba udělat, aby…? Dalším hlediskem výběru modelů je otázka, zda jsou to modely deskriptivní, tj. pouze popisují minulost, nebo prediktivní, tj. dovedou předvídat budoucnost. Jiným hlediskem výběru modelů je výběr mezi prostorově agregovanými modely, tj. modely, které umožní projekci (zobrazení) určitého subsystému pro region jako celek (patří sem některé statistické modely populační, nebo ekonomické modely vstupu-výstupu), nebo modely neagregovanými, které umožňují analýzu dílčích částí daného subsystému. Protože systémy regionů zahrnují obvykle velký počet sofistikovaných prvků (lidí), vyskytují se při řešení modelů zejména tyto problémy (Kasalický et al. 1989): a) je nemožné modelovat procesy plně deterministicky – model je tedy pravděpodobnostní reprezentací skutečného života; b) není možné zajistit vždy úplnou informaci ze skutečného života a je nutné používat odhadů a extrapolací. Modely lze aplikovat na mnoho subsystémů regionů, obcí a měst. Dále jsou uvedeny ve stručném přehledu příklady zaměření odpovídajících modelů pro některé z nich.

5.2 Modely obyvatelstva Obyvatelstvo tvoří základní aktivní složku regionálních a městských subsystémů. Pro poskytování všech služeb – privátních i veřejných je nutné znát předpovědi vývoje počtu obyvatel. K tomu se např. používá model předpovědi vývoje 57


počtu obyvatel na základě procesů narození a úmrtí nebo model migrace, který znázorňuje změny počtu obyvatel v určité omezené oblasti jako důsledek ekonomických a sociálních podnětů.

5.3 Modely vývoje ekonomiky Modely se používají pro stanovení popisu a předpovědi regionální ekonomiky. Růst oblastí (regionů i měst) je posuzován ze dvou hledisek:  ekonomika určité oblasti je funkcí obyvatel a dostupných zdrojů,  obyvatelstvo v dané lokalitě je funkcí dostupné zaměstnanosti a příjmů. Tyto modely proto zkoumají uvedené vztahy, např. je to růstový model závislostí obyvatel na ekonomice. Jiným příkladem modelů je tzv. I/O analýza, tj. vstupní-výstupní analýza ekonomiky odvětví, která je založena na tzv. modelech Leontieffa. Jedná se o využití strukturální analýzy, kterou lze také použít pro popis regionální ekonomiky.

5.4 Modely využívání pozemků Hlavním a trvajícím problémem zejména městské populace je využívání půdy, tj. pozemků a ploch. Proto je důležité předpovídání využití půdy v návaznosti na prostorové řešení obytné, občanské zástavby a výroby a následně dopravních systémů. Používají se modely pro stanovení trendu obsazení půdy jako extrapolace minulého vývoje, gravitační modely (přístupnost pozemku pro stanovené účely – např. umístění obytných zón s ohledem na přístupnost do centra a do zaměstnání), modely zvažující i náklady umístění nového objektu – např. z hlediska dopravních nákladů na suroviny i hotové výrobky. Modely řeší také např. umístění objektů občanské výstavby, jako je optimální umístění škol, zdravotních zařízení, silnic, dopravních linek a zastávek za účelem minimalizace přepravních dob a nákladů při stanovených omezeních nebo optimálního stanovení hranic obvodů.

5.5 Modely v dopravě Dopravní systémy zprostředkovávají a zabezpečují pohyb obyvatelstva a nákladů v dopravních prostředcích a plní z hlediska systému region určitou infrastrukturní integrující funkci, která ovlivňuje fungování ostatních subsystémů. Modely lze rozdělit na dvě základní skupiny:

58


 modely určené pro organizaci dopravy – řeší kapacitní otázky dopravních prostředků, jejich intervaly, spolupráci jednotlivých dopravních systémů (autobus, trolejbus, tramvaj, taxi, individuální doprava),  modely vyhledávající optimální trasy dopravních proudů tak, aby území bylo co nejlépe dopravně obslouženo. Rozvoj automobilismu vyvolává požadavky na nové plochy v městských oblastech, proto je snaha omezit tento vliv posílením veřejné dopravy. Existuje řada modelů pro řešení dopravních problémů a objemu přepravy v oblastech:  předvídání počtu přepravených osob mezi městskými zónami,  rozložení cest mezi zónami na základě růstových faktorů, spádovosti (gravitační modely),  rozdělení přepravy mezi různé typy doprav,  nalezení optimální dráhy mezi dvěma a více místy (dopravní problém). Pro všechny tyto případy pak řešíme komplexní modely dopravních systémů ve vazbě na výše uvedené subsystémy. U modelů provádíme optimalizaci zadaných kritérií, kde např. ve vztahu bydliště–práce je to minimální čas strávený dopravou; ve vztahu bydliště–občanské vybavení to může být optimální dostupnost, apod. Komunikační síť musí přitom zabezpečit vztahy mezi prvky a subsystémy uvnitř sídelního místa, jejich vztahy k vnějším sídelním systémům a i tranzitní vztahy procházející sídelním místem (Helly 1975).

5.6 Modely ekologické Tyto modely zohledňují ekologický potenciál území a jeho schopnost snést určité ekologické zatížení. Patří k nim problematika modelování znečištění ovzduší, půdy a vod, energetické bilance, bilance vody, hlukové modely v blízkosti dopravních komunikací a další.

5.7 Modely integrované Velmi významným faktorem pro rozvoj území v rámci regionu je interakce mezi výrobním a nevýrobním sektorem, tj. službami, kulturou, spotřebou, přitom rozvoj výroby a služeb je považován za hlavní hybnou sílu rozvoje. Pro přípravu strategií a plánů rozvoje se používají modely zkoumající interakci vybraných složek subsystémů, zejména:  vývoj ekonomiky daného regionu v rámci národní ekonomiky,  vývoj obyvatelstva v regionu ve vazbě na ekonomiku a naopak, 59


 rozmístění výroby a pracovních příležitostí ve výrobě,  rozmístění občanského vybavení a možnosti rekreační a pracovní příležitosti v nich,  rozmístění bydlení a občanského vybavení a pracovních příležitostí v nich apod. Můžeme je nazvat jako integrované, protože znázorňují chování více subsystémů. Pro aplikaci modelů v regionálním rozvoji existuje řada softwarových produktů různých firem, které umožňují využívat při modelování regionálních procesů výpočetní techniku. Jednou z možností je využití dynamických modelů, které vycházejí z teorie systémové dynamiky J. W. Forrestera a které lze aplikovat nejen při navrhování strategií a politik regionálního rozvoje, ale i při taktickém a operativním rozhodování. Příkladem konkrétního nástroje je programový balík Powersim, který umožňuje vytvářet interaktivní dynamické modely v oblasti podnikatelské (management, výroba), v oblasti ekologických systémů i v oblasti veřejné sféry až např. po vytváření modelu trvale udržitelného ekonomického rozvoje. Jiným příkladem konkrétního nástroje pro modelování je software pro regionální ekonomické modely REMI (Regional Economic Models, Inc.), který se používá jak v soukromém, tak ve veřejném sektoru pro prognózování a analýzu konkrétních politik. Simulace s modelem se používají k odhadům ekonomických a demografických efektů na ekonomické rozvojové programy, dopravní politiku, investice do technické infrastruktury, daňové systémy a rozpočty, zásahy do životního prostředí, programy pro zachování energetických a přírodních zdrojů apod. Umožňují modelovat vlivy vnějších událostí na lokální a regionální ekonomiku. Jsou to ekonomické dynamické modely pracující s časovými řadami, které reagují na otázky ....co se stane, když? Jsou to také strukturní modulární modely, které zahrnují vztahy příčiny a účinku a vycházejí ze základních předpokladů ekonomické teorie hlavního proudu, tj. domácnosti maximalizují užitek a výrobci zisk. Jako proměnné používají kategorie typu obyvatelstvo a nabídka pracovní síly, poptávka po práci a kapitálu, mzdy, ceny a zisk, podíl na trhu, ukazatelé výstupu výroby a služeb (Schaffer 1999). Regionální modelování je teoreticky náročná disciplína, která vychází z ekonometrie a využívá náročný matematický aparát. Cílem této kapitoly bylo pouze upozornit na tuto zajímavou, i když dosti obtížnou součást, která patří do problematiky regionálního rozvoje.

60


Použitá literatura Čelechovský, G., Šipler, V. (1983): Města jako systémy. Praha: Academia. Helly, W. (1975): Urban System Models. New York: Academic Press. Isard, W. et al. (1998): Methods of Interregional and Regional Analysis. Aldershot: Asghate. Kasalický, V. a kol. (1989): Exaktní metody a modely v urbanismu a územním plánování. Praha: SČA-ČFVU-SNTL. Skokan, K. (1997): Strategický management. Modely a případové studie. Ostrava: VŠB-TU, Ekonomická fakulta. Schaffer, W. A. (1999): Regional Impact Models. West Virginia University: Regional Research Institute. URL:

61


6. Determinanty konkurenceschopnosti regionů Dosavadní výklad problematiky regionálního rozvoje představuje „klasický přístup“, který převládal v regionálních vědách minulého století. Současné přístupy regionálního rozvoje jsou orientovány na zkoumání determinantů a nástrojů zvyšování či růstu regionální konkurenceschopnosti, která v globálním prostředí vede ke zvyšování blahobytu v regionech. O regionální konkurenceschopnosti se vedou četné odborné diskuze (Charles, Benneworth 1996, 1998). Základním problémem je, zda území (města, regiony nebo státy) mezi sebou soutěží, nebo zda konkurenceschopnost je nepřiměřené označení pro hodnocení zdraví a úspěšnosti ekonomiky. Např. známý americký ekonom Paul Krugman odsuzuje používání pojmu konkurenceschopnost státu či regionu s tím, že území nejsou firmy, a proto spolu nesoutěží. Na druhé straně se pojem konkurenceschopnosti států, regionů či měst stále více objevuje při hodnocení jejich ekonomiky, prosperity, blahobytu či dosažené životní úrovně. Lze říci, že území spolu skutečně soutěží v tom, aby vytvářela, přitahovala, udržela a podporovala ekonomické entity – firmy i jednotlivce, kteří budou generovat nová pracovní místa, nové příležitosti, a tím i bohatství. Regionální konkurenceschopnost popisuje schopnost regionů generovat příjmy a udržet úroveň zaměstnanosti v rámci národní a mezinárodní konkurence.

6.1 Úvod Konkurenceschopnost firem se odvozuje od konkurenční výhody, kterou firmy získaly svými způsoby výroby a působením na trzích ve srovnání se svými soupeři na trhu. Kritická debata o regionální konkurenceschopnosti se týká vztahu mezi konkurenceschopností firem a jejich vlivu na konkurenceschopnost regionů, ve kterých jsou firmy umístěny. Nelze totiž jednoznačně tvrdit, že region je konkurenceschopný, obsahuje-li dostatek konkurenceschopných firem. Konkurenceschopnost regionu není jen prostým součtem úsilí a výsledků těchto firem v regionu, ale i důsledkem činností ostatních institucí a organizací, které jsou s firmami v interakci a důsledkem dalších faktorů v regionu působících. Konkurenceschopnost států není novým pojmem. Ve 20. století řada ekonomů přispěla k jejímu lepšímu pochopení. Schumpeter přitom zdůrazňoval klíčovou úlohu podnikatele v ekonomickém rozvoji, Solow při studiu růstových faktorů

62


americké ekonomiky kladl důraz na technické inovace a zvýšené know-how v ekonomice, Porter ve svém přístupu „diamantu“ analyzuje vztahy mezi faktory konkurenceschopnosti a poslední výzkumy zdůrazňují růst významu „znalostí“ jako vstupního faktoru pro konkurenceschopnost.

6.2 Konkurenceschopnost v pojetí Evropské unie Evropská unie se pravidelně zabývá regionální konkurenceschopností a její pohled prošel v posledních letech značným vývojem. Konkurenceschopnost je často vnímána jako základní indikátor úspěšnosti nebo selhání politiky. V Bílé knize o růstu, konkurenceschopnosti a zaměstnanosti pro 21. století z roku 1993 se hovoří o cíli dosáhnout globální konkurenceschopnosti firem a Evropské unie (EC 1993). Důraz je kladen na konkurenceschopnost průmyslu. Pro mezinárodní konkurenceschopnost sehrává klíčovou úlohu růst produktivity a zlepšování životní úrovně. Faktory, které ovlivňují růst produktivity, jsou technologický rozvoj, investice, míra využívání kapacit, velikost a kvalifikace pracovních sil, manažerské dovednosti, organizace výroby a využívání zdrojů energie a surovin. V šesté periodické zprávě o sociální a ekonomické situaci a vývoji regionů v EU z roku 1999 (EC 1999) se charakterizuje konkurenceschopnost (regionů) pomocí dvou faktorů – produktivity a zaměstnanosti. Za hlavní faktory, které ke konkurenceschopnosti přispívají, jsou pokládány výzkum a technický rozvoj, malé a střední podniky, přímé zahraniční investice, infrastruktura a lidský kapitál, instituce a tzv. společenský (sociální) kapitál. Konkurenceschopnost je definována jako schopnost regionu produkovat výrobky a služby, které obstojí na mezinárodních trzích, a současně je zajištěno udržení vysokých a trvalých příjmů jeho obyvatel. Obecněji se definuje konkurenceschopnost jako schopnost firem, odvětví, regionů, národů a nadnárodních regionů generovat vysokou úroveň příjmů a zaměstnanosti. V této souvislosti se odvozuje, že v každé ekonomice lze hrubý domácí produkt (HDP) na obyvatele rozložit matematicky následovně: HDP HDP Zam. Ob  pr  vek = . . Obyv. Obyv. Zam. Ob  pr  vek

kde Obyv. Zam. Ob–pr–vek

je počet obyvatel, je počet zaměstnaných v ekonomice, je počet obyvatel v produktivním věku.

63

(5)


Poslední prvek ve výrazu přispívá velmi málo ke změnám HDP na obyvatele v regionech, navíc je to prvek, který se politikou nedá snadno ovlivnit. Pak můžeme konkurenceschopnost, měřenou úrovní HDP na obyvatele, rozdělit na dvě složky, a to na HDP na zaměstnance, což odpovídá zhruba produktivitě práce, a na poměr celkový počet zaměstnaných v ekonomice k počtu obyvatel, což představuje zaměstnanost. Aby tedy region byl konkurenceschopný, měl by mít relativně vysokou úroveň produktivity neboli kvalitu pracovních míst a vysoký počet zaměstnaných neboli dostatečné množství pracovních míst. Růst HDP na obyvatele v regionu je tedy přibližně součtem růstu produktivity a růstu zaměstnanosti. Vztah mezi produktivitou a zaměstnaností je složitý a podléhá mnoha vlivům. Růst produktivity se může zdát nekompatibilní s růstem zaměstnanosti, což může být pravda v krátkém období, např. u regionů v restrukturalizaci. V dlouhodobém období jsou však oba parametry komplementární. Regiony s větší produktivitou mají tendenci k vyššímu růstu, tj. vytvářet a přitahovat vyšší investice, a tedy i vyšší tvorbu pracovních míst. Kromě toho mohou na jednotlivé složky působit zásadním vlivem i další faktory, jako je technický pokrok, který působí jak na produktivitu, tak i na zaměstnanost, neboť odpovídající vzdělávání zvyšuje kvalifikaci, a to vede k růstu schopnosti lidí nacházet práci. Regionální konkurenceschopnost je úzce spjata se čtyřmi hlavními faktory: strukturou ekonomických aktivit, úrovní inovací, stupněm dostupnosti regionu a úrovní dosažené vzdělanosti pracovních sil. Tyto faktory jsou silně provázány a odrážejí vliv rozdílů v méně měřitelných charakteristikách, kterými jsou efektivnost regionálních institucí, zejména veřejné správy a podpůrných služeb pro podniky. Druhá zpráva o ekonomické a sociální soudržnosti Evropské unie z roku 2001 (EC 2001b) dále rozšiřuje chápání konkurenceschopnosti ve vztahu k produktivitě a ekonomické výkonnosti. „Konkurenceschopnost se běžně týká výrobců, kteří spolu soutěží na stejných trzích. Existuje však podobný pojem ekonomické výkonnosti regionů a zemí, který lze také nazvat „konkurenceschopností“. Přesto, že v každém regionu existují konkurenceschopné a nekonkurenceschopné firmy, existují společné faktory (determinanty), které ovlivňují konkurenceschopnost firem zde umístěných. Patří mezi ně fyzická a sociální infrastruktura, kvalifikace pracovních sil, institucionální rámec a kultura, která napomáhá inovacím, a dále efektivnost veřejných institucí. Kromě toho, úspěch plodí úspěch: přítomnost silně konkurenčních firem v regionu stimuluje ostatní firmy k dalším investicím.“ Prvá průběžná zpráva o ekonomické a sociální soudržnosti z ledna 2002 potvrdila orientaci Evropské unie na růst konkurenceschopnosti a její dva hlavní faktory, tj. na produktivitu a na zaměstnanost.

64


Od roku 2000 jsou pravidelně Evropskou komisí vydávány zprávy o konkurenceschopnosti Evropské unie. Jejich účelem je poskytnout analytické podklady k politickým debatám o tom, jak se má Evropa stát dynamičtější a konkurenceschopnější ekonomikou. Dosud byly publikovány zprávy za rok 2000, 2001, 2002 a 2003 (EC 2000, 2001, 2002a, EC 2003). Ve sdělení Komise Radě a Evropskému parlamentu z května 2002 „Produktivita: Klíč ke konkurenceschopnosti evropských ekonomik a firem“ se uvádí (EC 2002b): „Synonymem konkurenceschopnosti je růst produktivity. Konkurenceschopností se rozumí trvalý růst reálných příjmů a životní úrovně regionů nebo států a pracovních míst pro ty, kteří chtějí pracovat. Toto pojetí, které se liší od užšího pojetí používaného pro podniky, znamená, že dominantními determinanty konkurenceschopnosti jsou domácí faktory.“ Podniky jsou konkurenceschopné, když dosahují trvalého růstu v pracovních silách a celkového faktoru produktivity, který jim umožní mít nižší náklady na jednotku výstupu a lepší nenákladové charakteristiky než ostatní firmy. To platí pro domácí i mezinárodní úroveň. Takový růst produktivity jim umožní financovat plány pro expanzi firmy, ale také nabízí možnost zachovat trvalý růst ve mzdách. Podobně roste životní úroveň státu, roste-li trvale produktivita. Růst produktivity je důležitou součástí environmentální, sociální a ekonomické udržitelnosti.

6.3 Ročenka světové konkurenceschopnosti OECD Institut rozvoje řízení (Institute for Management Development – IMD) se sídlem ve Švýcarsku se zabývá od roku 1989 pravidelně hodnocením jednotlivých států a vydává Ročenku konkurenceschopnosti (World Competitiveness Yearbook), ve které provádí srovnání pro země OECD i nově industrializované ekonomiky. Jsou přitom vybrány státy, které mají největší vliv na světovou ekonomiku. V roce 2003 bylo provedeno srovnání pro dvě skupiny států, a to pro 30 zemí s počtem obyvatel nad 20 milionů a pro 29 zemí s obyvatelstvem pod touto hranicí. Tím se poprvé vzal v úvahu charakter malé a velké ekonomiky. OECD definuje národní konkurenceschopnost jako „míru, ve které země může v podmínkách otevřeného a spravedlivého trhu produkovat výrobky a služby, které obstojí na mezinárodních trzích, a současně udrží a zvýší reálné příjmy svých obyvatel v dlouhém období“. Pro konkurenceschopnost států se dále rozlišují dvě definice (IMD 2003):  Definice akademická: Národní konkurenceschopnost představuje oblast ekonomických znalostí, které analyzují skutečnost a formují politiky 65


ovlivňující schopnost státu vytvářet a udržovat prostředí podporující vyšší tvorbu hodnot jeho firem a větší prosperitu jeho obyvatel.  Definice podnikatelská: Konkurenceschopnost představuje způsob, jakým stát vytváří, rozvíjí a udržuje prostředí, které podporuje konkurenceschopnost firem. Samozřejmě lze tyto definice aplikovat i na regiony. Pořadí států podle dosažení úrovně konkurenceschopnosti uvádí tabulka 4. Tabulka 4: Pořadí států podle konkurenceschopnosti podle IMD World Competitiveness Yearbook 2003 Země nad 20 mil. obyvatel Země pod 20. mil. obyvatel Pořadí Země Pořadí Země 1 Spojené státy 1 Finsko 2 Austrálie 2 Singapur 3 Kanada 3 Dánsko 4 Malajsie 5 Švédsko 5 Německo 8 Holandsko 6 Tchaiwan 10 Rakousko 7 Velká Británie 8 Francie 21 Česká republika 9 Španělsko 23 Maďarsko 27 Slovensko 27 Polsko 28 Slovinsko Pramen: IMD 2003

V Ročence konkurenceschopnosti je provedena analýza a seřazení schopností států vytvářet prostředí, které udrží a zvýší konkurenceschopnost podniků. Analýza je založena na interakci čtyř faktorů konkurenceschopnosti, které obecně definují národní prostředí. Patří mezi ně ekonomická výkonnost (makroekonomické hodnocení domácí ekonomiky), efektivnost vlády (rozsah či míra, v jaké vládní politika podporuje konkurenceschopnost), efektivnost podniků (míra, jak se podniky chovají inovačně a ziskově) a infrastruktura (míra, jak technické, vědecké a lidské zdroje splňují potřeby podniků). V rámci hodnocení konkurenceschopnosti uvádí Ročenka také tzv. „zlatá pravidla a principy konkurenceschopnosti“, které představují faktory (determinanty), jimiž je konkurenceschopnost ovlivňována a určována. Pro dosahování konkurenceschopnosti státu či regionů zdůrazňují pravidla následující doporučení: 1. vytvořte stabilní a předvídatelné legislativní prostředí, 2. pracujte na pružných a přizpůsobivých ekonomických strukturách, 3. investujte do tradiční a technické infrastruktury, 4. podporujte soukromé úspory a domácí investice,

66


5. podporujte agresivitu na mezinárodních trzích (export) a také přitažlivost pro přímé zahraniční investice, 6. soustřeďte se na kvalitu, rychlost a transparentnost vlády a administrativy, 7. udržujte vztah mezi úrovni mezd, produktivitou a zdaněním, 8. udržujte sociální síť snižováním disparit ve mzdách a posilováním střední třídy, 9. investujte intenzivně do vzdělání, zejména na sekundární úrovni, a do celoživotního vzdělávání pracovních sil, 10. udržujte rovnováhu mezi ekonomií „sousedství“ (blízko u koncového uživatele) a ekonomií globálnosti (operace na mezinárodních trzích). Pro hodnocení konkurenceschopnosti bylo vybráno více než 300 objektivních kritérií, která jsou rozčleněna do skupin. Základní přehled skupin faktorů konkurenceschopnosti udává tabulka 5. Tabulka 5: Faktory konkurenceschopnosti podle IMD Ekonomická výkonnost (74 kritérií) Domácí ekonomika

Efektivnost vlády (84 kritérií) Veřejné finance

Efektivnost podniků (66 kritérií) Produktivita

Mezinárodní obchod Fiskální politika

Trh práce

Mezinárodní investice

Institucionální rámec

Finance

Zaměstnanost

Podniková legislativa Vzdělání

Způsoby řízení

Ceny

Dopad na globalizaci

Infrastruktura (90 kritérií) Základní infrastruktura Technická infrastruktura Vědecká infrastruktura Zdraví a životní prostředí Hodnotový systém

Pramen: IMD 2003

Významný vliv na národní konkurenceschopnost, zejména v posledních 20 letech, má úroveň techniky a technologií. Důležitým aktivem se stává technická infrastruktura a nejdůležitějším a nejkritičtějším faktorem konkurenceschopnosti se stávají znalosti. Konkurenceschopnost je dynamický pojem a faktory, které ji ovlivňují, se neustále vyvíjejí podle úrovně rozvoje dané společnosti. Proto snad největší překážkou je překonat klasický přístup k ekonomice, postavený na minulých znalostech a zkušenostech, který zdůrazňoval export, hmotné produkty, základní infrastrukturu. Současná konkurenceschopnost zvýrazňuje význam vzdělání, znalostí, nehmotných statků a rozvinutou infrastrukturu. 67


6.4 Světové ekonomické fórum a konkurenceschopnost Světové ekonomické fórum publikuje každoročně již od roku 1979 „Zprávu o konkurenceschopnosti států“, která se stala „nejautoritativnějším a nejkomplexnějším hodnocením komparativních silných a slabých stránek národních ekonomik ve světě“. Zpráva o Globální konkurenceschopnosti v roce 2002– 2003 srovnává růstové vyhlídky 102 států. Tabulka 6: Srovnání konkurenceschopnosti zemí Global Competitiveness Report 2002/2003 Index růstové konkurenceschopnosti 2002 (Makroekonomické vlivy) Země Pořadí Spojené státy 1 Finsko 2 Tchaiwan 3 Singapur 4 Švédsko 5 Švýcarsko 6 Austrálie 7 Kanada 8 Norsko 9

Index současné konkurenceschopnosti 2002 (Mikroekonomické vlivy) Země Pořadí Spojené státy 1 Finsko 2 Velká Británie 3 Německo 4 Švýcarsko 5 Švédsko 6 Holandsko 7 Dánsko 8 Singapur 9

Estonsko Slovinsko Maďarsko Česká republika Slovensko Polsko

Slovinsko Maďarsko Estonsko Česká republika Slovensko Polsko

26 28 29 40 49 51

27 28 30 34 42 46

Pramen: WEF 2003

Hodnocení konkurenceschopnosti států je založeno na dvou indexech pro růstovou (growth) a současnou (current) konkurenceschopnost. Index růstové konkurenceschopnosti měří faktory, které přispívají k budoucímu růstu ekonomiky, měřenému velikostí změny HDP na obyvatele. Obsahuje tři dílčí indexy pro úroveň techniky v ekonomice, pro kvalitu veřejných institucí a pro makroekonomické podmínky. Tyto faktory vysvětlují, proč se prosperita některých zemí zvyšuje rychleji než v jiných zemích. Index současné konkurenceschopnosti měří faktory, které podporují současnou vysokou produktivitu, a tedy i současnou ekonomickou výkonnost měřenou úrovní HDP. Odráží mikroekonomické základy ohodnocené dílčím indexem ori68


entovaným na výkonnost a kvalitu firem a jiným dílčím indexem pro kvalitu podnikatelského prostředí. Vlivy na současnou konkurenceschopnost lze totiž rozdělit na dvě skupiny. První skupina se týká úrovně, s jakou národní firmy soutěží. Měří se takovými faktory, jako jsou znalosti, technologie, fyzický kapitál, manažerská kvalifikace, apod., které se projevují ve strategiích a operacích firem. Druhou skupinu tvoří kvalita národního podnikatelského prostředí. Měří kvalitu infrastruktury, kvalifikace, techniky, pravidel, předpisů a institucí, které vytvářejí rámec, ve kterém firmy daného státu fungují. Tyto faktory vysvětlují, proč některé státy mohou udržet vyšší úroveň prosperity než jiné. Rozpracování těchto zásad vychází z teorie konkurenceschopnosti M. Portera.

6.5 Porterův přístup ke konkurenceschopnosti regionů Rostoucí prosperita národa, státu, regionu závisí na produktivitě, s jakou využívá své lidské, kapitálové a přírodní zdroje. Produktivita se vyjadřuje pomocí hodnoty zboží a služeb vyprodukovaných na jednotku práce a kapitálu. Posledních 10–15 let zcela prokázalo, že konkurenceschopnost je odvozena z produktivity a je definovaná jako úroveň produktivity. Pro dosažení a udržení úspěchu je nutné zcela změnit přístup k ní, který byl založen na nízkých nákladech a na efektivnosti. Nový přístup je založen na inovacích a dynamice. Produktivita je funkcí působení tří faktorů, mezi které patří: politický, právní a makroekonomický rámec; kvalita mikroekonomického podnikatelského prostředí a výkonnost firem a propracovanost jejich strategií (Porter 1998). Makroekonomický, politický, právní a sociální kontext pro rozvoj

Mikroekonomické základy rozvoje Výkonnost firemních operací a propracovanost strategií

Kvalita mikroekonomického podnikatelského prostředí

Pramen: WEF 2003 Obrázek 4: Paradigma konkurenceschopnosti (determinanty produktivity)

Tyto tři faktory společně určují kapacitu státu vytvářet mezinárodně konkurenceschopné firmy a podporovat rostoucí prosperitu a představují tzv. paradigma konkurenceschopnosti neboli determinanty produktivity a jejího růstu. 69


Stabilní politické a právní instituce spolu se zdravým makroekonomickým rámcem, který charakterizuje nízká inflace, nízké a stabilní úrokové sazby, daňová politika příznivá pro úspory a investice vytvářejí prostředí, ve kterých je konkurenceschopnost možná. To je však jen nutná podmínka pro zajištění prosperující ekonomiky, nikoli však podmínka dostatečná, protože příznivé makroekonomické prostředí vytváří jen potenciál pro konkurenceschopnost. Bohatství je ve skutečnosti vytvářeno firmami, zaměstnanci, trhy a dalšími návaznými institucemi, u kterých dochází k soutěžení. Konkurenceschopnost v konečném důsledku závisí na zdokonalování mikroekonomických základů konkurence, a tedy i produktivita je odvozena z kvality mikroekonomického podnikatelského prostředí firem, která je funkcí vzájemně provázaných faktorů propojených v tzv. „modelu diamantu“ Michaela Portera (1998). Podle tohoto modelu určují kvalitu podnikatelského prostředí čtyři oblasti: 1. kvalita vstupů dostupných firmám (lidské zdroje, fyzická infrastruktura, dostupnost informací, apod.), 2. pravidla, která řídí konkurenci a pobídky pro produktivní způsoby soupeření, 3. úroveň místní poptávky po kvalitních výrobcích a procesech, 4. dostupnost a úroveň místních dodavatelů zařízení, komponent, strojů, služeb a přítomnost tzv. klastrů příbuzných firem. Faktory vstupu lze členit na několik kategorií, jako jsou lidské, fyzické, znalostní a kapitálové zdroje a infrastruktura. Také je lze dělit na faktory základní (přírodní zdroje, demografické podmínky, geografická poloha, nekvalifikovaná pracovní síla atd.) a vyspělé (moderní komunikační infrastruktura, vysoce kvalifikovaná a vzdělaná pracovní síla, vysoké školy a výzkum) nebo na faktory obecné (dálniční systém, všeobecně vzdělaní lidé) a specializované (specialisté v určitém oboru, speciální infrastruktura, znalostní báze v určitém oboru apod.). Některé základní faktory jsou zděděné z předchozích rozvojových etap ekonomiky, nové faktory v konkrétní zemi či regionu by měly být vytvořeny. Pro zvýšení produktivity se faktory vstupů musí zlepšit pokud jde o efektivnost, kvalitu a v neposlední řadě o specializaci. Specializované faktory, zejména ty, které jsou integrální součástí systémů inovací (např. specializované univerzity, výzkumné ústavy), jsou pro dosažení vyšší úrovně produktivity nezbytné. Kontext pro strategii firem a soupeření se týká pravidel, pobídek a norem, které řídí typ a intenzitu lokálního soupeření, ale také způsobu, jakým jsou firmy řízeny. Ekonomiky s nízkou úrovní produktivity jsou charakterizovány malou intenzitou místní úrovně soupeření. Nejvíce konkurence přichází ze zahraničí. Lokální soupeření, pokud se vůbec vyskytne, zahrnuje napodobování. Přechod na vyšší úroveň ekonomiky vyžaduje, aby se rozvinulo intenzivní lokální soupeření 70


firem. Tato rivalita musí přejít od nízkých mezd k nízkým celkovým nákladům, což vyžaduje zvýšení efektivnosti výroby a služeb. V konečném důsledku se musí soupeření rozvinout za náklady a zahrnout i diferenciaci produktů. Soutěžení se musí přesunout od napodobování k inovacím a od nízkých investic k vysokým investicím, a to nejen pokud se jedná o investice do fyzických aktiv, ale také do nehmotných aktiv, kterými jsou kvalifikace a technologie. Kontext pro strategii a soupeření lze rozdělit do dvou základních dimenzí. Jednou je klima pro investice v rozmanitých formách. Pro podporu vyšších a náročnějších forem konkurence a vyšší úrovně produktivity je nezbytná rostoucí investiční intenzita konkurence. Druhou dimenzí, neméně významnou, je místní politika, která ovlivňuje samotné soupeření. Otevřenost obchodu a zahraničním investicím, forma vlastnictví, licenční pravidla, vliv korupce a další sehrávají významnou roli pro nastavení intenzity lokálního soupeření. Existence soupeření mezi firmami v určitých regionech podporuje vyšší intenzitu jejich rozvoje, stimuluje zavádění nových technologií, růst produktivity práce a snižuje náklady na jednotku produkce. Tak se soupeření stává jedním z hlavních zdrojů konkurenceschopnosti. Podmínky domácí poptávky se týkají možnosti, zda firmy mohou a chtějí přejít od napodobování a od výrobků a služeb nízké kvality k soutěžení založenému na diferenciaci. Firmy v ekonomikách s nízkou produktivitou se soustřeďují převážně na zahraniční trhy, od kterých se učí. Rozvoj a růst ekonomiky však vyžaduje rozvoj lokálních trhů s rostoucí poptávkou. Přítomnost nebo objevení se náročných poptávajících domácích zákazníků tlačí firmy ke zlepšování, k inovacím a poskytuje výhled budoucích potřeb, které bude těžké uspokojit pouze ze zahraničních trhů. Lokální poptávka může odkrýt segmenty trhu, ve kterých může firma diferencovat, případně může přitáhnout další firmy. V globálních ekonomikách má kvalita lokální poptávky mnohem větší význam než její velikost. Příbuzná a podporující odvětví představují kritické množství schopných místních dodavatelů specializovaných vstupů (jako jsou komponenty, zařízení a služby), které jsou integrujícími podmínkami pro inovace v daném odvětví, dále místní konkurenceschopné firmy v odvětvích příbuzných svojí technologií, s požadavky na znalosti pracovní síly nebo zákazníky. Vznikají tak předpoklady aglomeračních výhod s dopadem na snižování celkových nákladů. Požadujemeli růst efektivnosti výroby a specializaci, pak zdrojem konkurenceschopnosti je dělba práce. Existence různých subdodavatelů v určitých regionech dovoluje nabízet složitější výrobky a služby. V důsledku vytvoření jedinečných lokálních systémů je průmyslové kooperace také zdrojem konkurenceschopnosti, která překračuje a předčí podobné systémy využívané konkurencí. Vysoký stupeň integrace je charakterizován zařazením blízkých firem do týmové spolupráce (dodávky, výroba, systémy just-in-time, věda a výzkum) a podporuje vznik sesku71


pení firem, tzv. klastrů. Grafické znázornění modelu diamantu uvádí následující obrázek.

Strategie firem, struktura a soupeření

Vláda

 Lokální kontext, který povzbuzuje efektivnost, investice a trvalé zlepšování  Otevřená a silná konkurence mezi místními firmami

Podmínky (vstupních) faktorů

Specializované, vysoce kvalitní vstupy pro firmy:  přírodní zdroje  lidské zdroje  kapitálové zdroje  fyzická infrastruktura  administrativní infrastruktura  informační infrastruktura  vědecká a technická infrastruktura

Spřízněná a podporující odvětví

 Přítomnost schopných a lokálně umístěných dodavatelů a firem v příbuzných oborech  Přítomnost klastrů místo izolovaných odvětví

Náhoda

Podmínky poptávky

 Sofistikovaní a poptávající místní zákazníci  Potřeby zákazníků, které lze předpokládat kdekoli  Neobvyklá místní poptávka ve specializovaných segmentech, které mohou být obslouženy globálně

Pramen: Porter 1990 Obrázek 5: Model diamantu M. Portera

Manifestací diamantu v konkrétních podmínkách je klastr. Blízkost, která vyplývá ze společného umístění firem, dodavatelů, zákazníků a dalších institucí, posiluje všechny tlaky na inovace, vylepšování a rozšíření. Praxe na základě statistických analýz potvrzuje teorii o vztahu mezi mikroekonomickým podnikatelským prostředím a prosperitou národních ekonomik a zejména o lokálním dopadu klastrů na ekonomický rozvoj. Přítomnost dobře rozvinutých klastrů je značným přínosem pro produktivitu a inovační kapacitu, které se stěží získávají firmami umístěnými mimo ně.

72


Mimo tyto čtyři „základní“ zdroje konkurenceschopnosti je třeba vzít v úvahu další. Porter (1990) k nim řadí vliv náhody a vliv vlády, v 90. letech byl v některých zemích přidán i vliv přímých zahraničních investic. Náhoda může narušit kontinuitu a umožňuje posun v konkurenčním postavení, přitom často bývá mimo vliv firem nebo státu. Představují ji např. rychlé změny na finančních trzích, neočekávaný růst místní nebo i mezinárodní poptávky, zásadní technologické změny (např. v informačních technologiích, v biotechnologiích), možnost válečného konfliktu apod. Vláda sehrává nezastupitelnou úlohu v ekonomickém rozvoji, protože svou politikou na různých úrovních diamantu ovlivňuje mnoho aspektů podnikatelského prostředí. Působí a formuje podmínky faktorů, např. prostřednictvím vzdělávací a infrastrukturní politiky. Náročnost domácí poptávky se částečně odvozuje od regulatorních standardů, zákonů na ochranu spotřebitele, od způsobů vládních nákupů a otevřenosti k dovozům. Podobné vlivy vládní politiky lze najít i pro další části diamantu. Vláda plní přesné a jasné role při zlepšování podnikatelského prostředí jak na národní, tak i na regionální či lokální úrovni. Národní produktivita se může zvyšovat také pomocí koordinovaných politik se sousedními zeměmi. Koordinované úsilí ke zlepšování podnikatelského prostředí je třeba zajistit na všech vládních úrovních. Přímé zahraniční investice sehrávají rozhodující a podpůrnou úlohu ve vytváření a rozšiřování konkurenceschopnosti méně vyspělých zemí včetně států střední a východní Evropy s ohledem na silně podkapitalizovanou ekonomiku. Proto je nezbytné začlenit je do původního Porterova modelu jako další faktor.

6.6 Etapy konkurenceschopného rozvoje Úspěšný ekonomický rozvoj je procesem postupné obnovy a aktualizace, při kterém se národní podnikatelské prostředí vyvíjí tak, aby podporovalo a povzbuzovalo rostoucí sofistikované a produktivní způsoby soutěžení firem, které zde působí. Porter (1998) rozeznává čtyři vývojové etapy rozvoje, kterými prochází průmysl nebo jeho odvětví ve státě. Etapy se mohou překrývat a vývoj ekonomiky může probíhat oběma směry. Prvé tři etapy, které se nazývají ekonomika poháněná faktory, investicemi a inovacemi, znamenají postupné zlepšování národní prosperity. Etapa čtvrtá zvaná industrializace poháněná blahobytem znamená, že klesá konkurenceschopnost státu. S rozvojem ekonomiky ve státě se mění také charakteristiky konkurenční

73


výhody, způsoby soutěžení, váha a obsah jednotlivých determinantů konkurenceschopnosti.

Úpadek

Pokrok Ekonomika poháněná faktory

Náklady vstupů

Ekonomika poháněná investicemi

Ekonomika poháněná inovacemi

Ekonomika poháněná bohatstvím

Zdroje konkurenční výhody: Jedinečné Efektivnost hodnoty výroby

Pramen: Porter 1990 Obrázek 6: Etapy ekonomického rozvoje

V etapě „poháněné faktory“ (Factor driven) jsou základním dominantním zdrojem konkurenční výhody a podpory exportu podmínky základních faktorů, jako jsou nízké náklady na pracovní síly a přístup k přírodním zdrojům. Domácí produkce výrobních zařízení prakticky neexistuje, firmy používají dovážené a dobře známé technologie. Firmy produkují komodity nebo relativně jednoduché výrobky navržené v jiných, vyspělejších zemích. K přizpůsobení technologií dochází prostřednictvím dovozů, přímých zahraničních investic a kopírování. V této etapě firmy soutěží cenou a nedostatečným přímým přístupem k zákazníkům. Mají omezenou úlohu v hodnotovém řetězci, soustřeďují se na montáž, výrobu náročnou na pracovní síly a na těžbu zdrojů. Ekonomika poháněná faktory je vysoce citlivá na světové ekonomické cykly, cenové trendy komodit a fluktuaci směnných kurzů. V etapě „poháněné investicemi“ (Investment driven) se stává dominantním zdrojem konkurenční výhody efektivnost výroby standardních výrobků a poskytování služeb. Hlavními zdroji zvyšování produktivity se stávají velké investice do infrastruktury, politika vlády je nakloněna k podpoře podnikání, k silným investičním pobídkám a k přístupu ke kapitálu. Technologie se získávají prostřednictvím nákupu licencí, společných podniků, přímých zahraničních investic, kopírováním či napodobováním. V této etapě však státy nejen přebírají zahraniční technologie, ale také vyvíjejí vlastní kapacity k jejich zlepšování. Firmy rozšiřují své schopnosti v rámci hodnotového řetězce. Ekonomika poháněná investicemi se soustřeďuje na výrobu a na vývoz nakupovaných služeb. Je citlivá na finanční krize a na externí šoky v poptávce, hlavně u specifických sektorů.

74


V etapě „poháněné inovacemi“ (Innovation driven) se hlavním zdrojem konkurenční výhody stává schopnost produkovat inovační výrobky a služby na světové technické úrovni a s použitím nejpokrokovějších metod. Existuje široké spektrum mezinárodně konkurenceschopných odvětví. Domácí výzkum a vývoj zvýšily konkurenceschopnost v tradičních oborech a nové podniky vzniklé odštěpením od současných (spin-off) vygenerovaly zárodky nových odvětví. Národní podnikatelské prostředí je charakterizováno silnými stránkami ve všech oblastech společně s existencí hlubokých klastrů. Konkurenční síly lze nalézt ve specializovaných a rozvinutých faktorech; rozhodujícími se stávají vysoce kvalifikovaná pracovní síla a specifické znalosti firem. Firmy soutěží na globálních trzích s diferencovanými produkty. Je silná domácí rivalita a významným zdrojem nových myšlenek se staly vazby na zákazníky. Dobře jsou rozvinuty instituce, které podporují inovace. Firmy nejenže přejímají inovace vymyšlené kdekoli jinde, ale také samy inovují a soutěží na základě jedinečných strategií, které mají často globální zaměření. Ekonomika poháněná inovacemi má vysoký obsah služeb a je přizpůsobivá externím otřesům a méně citlivá na cyklické fluktuace. V etapě „poháněné bohatstvím“ (Wealth driven) se ekonomika těší z akumulovaného bohatství. Firmy se snaží zlepšit svou konkurenční výhodu spíše fúzemi a akvizicemi, než aby investovaly do nových kapacit. Protože bylo dosaženo vysoké úrovně příjmů, klesá dychtivost po změnách: každý se snaží udržet dosažený status quo a dynamika se vytrácí. Produktivita stagnuje a v ekonomice existuje chronické podinvestování. Etapa poháněná bohatstvím je začátkem úpadku. Různé ekonomiky světa se nacházejí v různých etapách vývoje. Např. státy střední a východní Evropy se nacházejí na počátku etapy poháněné investicemi, vyspělé státy jsou v etapě poháněné inovacemi, případně některé vstoupily do etapy poháněné bohatstvím. Vývoj však není ve všech odvětvích stejný. Můžeme najít obory ve státě, které již mají etapu poháněnou investicemi za sebou a jsou na počátku následující etapy. Neplatí to ale o celkové úrovni národní nebo regionální ekonomiky. Pohled na ekonomický vývoj jako na postupný proces budování vzájemně závislých mikroekonomických způsobilostí, přechod od jedné podnikové strategie k druhé, zlepšování pobídek a růst soupeření přináší pro hospodářskou politiku řadu nástrah. Vliv jedné oblasti mikroekonomického podnikatelského prostředí (skupiny determinantů) závisí na stavu ostatních. Nedostatky ve zlepšování v jakékoli významné oblasti mohou vést k poklesu produktivity a zastavení vývoje a v horším případě i zastavení procesu ekonomických reforem. Jestliže např. dochází k tomu, že vzdělaní absolventi vysokých škol nemohou najít práci, protože firmy stále konkurují levnou pracovní silou, vytváří se pro podniky situace, která působí proti nim. 75


Výše uvedená analýza současně ukazuje, proč je pro státy tak obtížný přechod k novým etapám rozvoje. „Inflexní body“ přechodu vyžadují celkovou transformaci mnoha provázaných dimenzí soutěžení. Např. úspěšné ekonomiky v Asii nacházející se v etapě „poháněné investicemi“, jako jsou Tchaiwan a Singapur, zjistily, že jejich závislost na výrobě pro nadnárodní firmy, velké investice do infrastruktury a státní vedení ekonomiky k podpoře efektivnosti nebyly pro dosažení vyšší úrovně prosperity dostatečné. Jejich relativně vyšší mzdy a domácí náklady je znevýhodnily v konkurenci se zeměmi s nízkými mzdami, jako je např. Čína. Výzvou pro Tchaiwan a Singapur je přechod k ekonomice poháněné inovacemi a rozvoj klastrů. Tento proces je však pomalý, protože firmy potřebují přejít na nový typ strategií, musí se změnit investiční příležitosti a postupně musí být vytvořeny nové instituce. I když v etapě poháněné investicemi může mít politika vlády poměrně rychlé efekty (5–10 let), přechod do etapy poháněné inovacemi je mnohem pomalejším procesem, ve kterém musí vlády více spoléhat na soukromý sektor.

6.7 Produktivita, inovace a klastry Americký ekonom M. Porter prezentuje v rámci své mikroekonomické teorie konkurenceschopnosti následující východiska (Porter 2001):  Nejdůležitější zdroje prosperity nejsou zděděny, ale jsou vytvořeny.  Produktivita závisí jak na hodnotě výrobků a služeb (např. na jejich jedinečnosti a kvalitě), tak na efektivnosti, s jakou jsou produkovány.  To, co vytváří prosperitu, nezávisí na tom, jaká odvětví v regionu soutěží, ale jak firmy v těchto odvětvích soutěží.  Prosperita regionu závisí na produktivitě všech jeho odvětví.  Produktivita v regionu je odrazem toho, co se domácí i zahraniční firmy rozhodly v regionu dělat či vyrábět.  Pro konkurenceschopnost mají základní význam místní odvětví.  Základem prosperity regionu je jeho produktivita, a tedy konkurenceschopnost, a ta závisí na inovační kapacitě regionu. Z těchto východisek vyplývá dále, že regiony soutěží v nabídce nejproduktivnějšího prostředí pro podniky. Při vytváření produktivní ekonomiky hraje veřejný a privátní sektor rozdílné, ale vzájemně provázané role. Růst produktivity je ovlivněn zejména prostřednictvím inovací, které zahrnují nejen oblast vědy a techniky, ale také zlepšení v marketingu, ve službách a ve způsobu, jakým je produkt dodáván zákazníkovi. Inovace pohánějí produktivitu, 76


která zvyšuje mzdy a návratnost kapitálu, a to vede ve svém důsledku k růstu životní úrovně. Investice do inovační kapacity regionu, která je přetvořena do nových produktů, procesů a firem pohánějících ekonomiku kupředu, je ovšem dlouhodobý proces. Vztah mezi prosperitou, produktivitou a inovační kapacitou se stává důležitějším zejména na počátku nového tisíciletí. Mnoho vyspělých zemí bude čelit demografickým změnám, které budou zpomalovat růst jejich pracovní síly. A právě ta představovala jeden z faktorů ekonomického růstu. Proto zachování ekonomického růstu bude vyžadovat růst produktivní pracovní síly, kterého může být dosaženo pouze prostřednictvím inovací. Je přitom důležité pochopit, že inovace nejsou omezeny pouze na high-tech odvětví. Prakticky každé odvětví může dnes využívat vysoce vyspělé technologie pro zlepšení účinnosti svých výrobků. Lze říci, že neexistují low-tech odvětví, existují jen low-tech firmy. Jedním z častých důvodů nízké produktivity a tedy i konkurenceschopnosti jsou nízké investice do inovací. Avšak zatímco požadavek na růst inovací a produktivity vyžaduje stabilní a zdravou makroekonomickou politiku, skutečná hybná síla vychází z mikroekonomické úrovně a speciálně z tzv. klastrů. Inovace nezahrnují pouze výdaje do vědy a výzkumu, nýbrž jsou silně ovlivněny přítomnosti klastrů. Klastry jsou geograficky blízké skupiny provázaných firem a navazujících institucí v určitém oboru4. Klastry prosperují tam, kde existuje vysoce kvalitní mikroekonomické podnikatelské prostředí. Klastry se dají popsat pomocí modelu diamantu M. Portera. Jejich součástí jsou poskytovatelé specializovaných služeb, jako je např. reklama a public relations, ale také univerzity, výzkumné ústavy atd. Klastry vytvářejí specifické prostředí kombinací aktiv, institucí a znalostí, které produkují mimořádně vysoký stupeň inovací. Pro firmy je totiž mnohem snadnější vnímat příležitosti a rozvíjet a zavádět nové myšlenky, když jsou umístěny uprostřed podobných firem a v blízkosti dodavatelů. Dochází ke zvyšování konkurenční výhody firem v klastru prostřednictvím externalit a vazeb mezi firmami, odvětví a navazujících institucí v rámci klastru. Klastry podporují vznik základních podmínek pro vytváření inovací. Stimulují růst sofistikované (výkonné a vzdělané) pracovní síly a rozvoj znalostí a technologií v odpovídajícím oboru. Výsledkem vývoje klastru je tendence exportovat nejen výrobky a služby, ale také intelektuální kapitál a technologie.

4

Podrobněji je téma klastrů rozvedeno v kapitole 10.

77


6.8 Závěry Regionální, národní, resp. územní konkurenceschopnost je komplexní pojem, pro který není jednoznačná definice. V současné době existuje na světové úrovni několik přístupů k jejímu měření a hodnocení, které se shodují v tom, že konkurenceschopnost souvisí s produktivitou odvozenou od inovací a znalostí. Pro dosahování konkurenceschopnosti je nezbytná existence příznivého a odpovídajícího makroekonomického i mikroekonomického prostředí. Moderní trendy posilování konkurenceschopnosti národních a regionálních ekonomik se soustřeďují na tzv. klastry nebo regionální (národní) inovační systémy. Při vytváření regionální konkurenceschopnosti a inovační kapacity je nezbytné brát v úvahu následující principy a doporučení:  Základem regionální prosperity je zdravé obecné podnikatelské prostředí.  Konkurenceschopnost a inovační kapacita v regionech se specializují kolem klastrů.  Růst regionální ekonomiky závisí na schopnosti vytvářet a rozvíjet klastry.  Rozvoj klastrů trvá desítky let i více, a je kombinací takových faktorů, jako jsou existující surovinové, materiálové a sociální podmínky v regionu, vědomé zásahy politiky a náhoda.  Regionální úspěch je závislý na síle vazeb a rozsahu spolupráce v rámci klastru.  Významnou úlohu sehrávají v rozvoji svého regionálního podnikatelského prostředí manažeři v privátním sektoru, ať jako jednotlivci, tak v rámci společných aktivit.  V průběhu vývoje ekonomiky se počáteční zdroje konkurenční výhody vyčerpají a musí být vytvořeny nové výhody.  Nové příležitosti pro regionální růst často existují na průsečíku úspěšných regionálních klastrů. Klastry jako systémy provázaných firem a institucí představují nový a komplementární způsob chápání ekonomiky, organizování ekonomického rozvoje a definování veřejné politiky. Je paradoxní, že nejtrvalejší konkurenční výhoda v globální ekonomice bývá často lokální.

78


Použitá literatura Charles, D. R., Benneworth, P. (1997): Report 1996. North East Regional Competitiveness. Part 1: Overview and Summary. Newcastle upon Tyne: CURDS. Charles, D. R., Benneworth, P. (1999): 1998 Regional Benchmarking report. Newcastle upon Tyne: CURDS. EC (1993): White Paper on growth, competitiveness, and employment: The challenges and ways forward into the 21st century. COM(93) 700 final Brussels, 5. December 1993. EC (1999): Sixth Periodic Report on the Social and Economic Situation and Development of Regions in the European Union. (February 1999) EC (2000): European Competitiveness Report 2000. SEC(2000) 1823. Brussels, 30. 10. 2000. EC (2001a): European Competitiveness Report 2001. Commission Staff Working Paper, SEC(2001) 1705, Luxemburg. EC (2001b): Second Report on Economic and Social Cohesion. (January 2001). EC (2002a): European Competitiveness Report 2002. Commission Staff Working Document, SEC(2002) 528, Luxemburg. EC (2002b): Productivity: The Key to Competitiveness of European Economies and Enterprises. Communication from the Commission to the Council and the European Parliament, COM(2002) 262 final, Brussels 21. 5. 2002. EC (2003): European Competitiveness Report 2003. Commission Staff Working Document, SEC(2003) 1299, Brussels. IMD (2003): The World Competitiveness Yearbook 2003. Lausanne: IMD International. Porter, M. E. (1998): On Competitiveness. Boston: Harvard Business School Press. Porter, M. E. (2001): Clusters of Innovation: Regional Foundations of U.S. Competitiveness. Washington: Monitor Group, Washington D.C. Porter, M. E. (2000): Location, Competition and Economic Development: Local Clusters in a Global Economy. Economic Development Quarterly, Vol. 14, No. 1, February 2000, s. 15 – 34. WEF (2003): The Global Competitiveness Report 2002-2003. The World Economic Forum: Oxford University Press.

79


7. Systémy inovací v regionálním rozvoji Některé z charakteristik klastrů, které jsou významné pro produktivitu, jsou dokonce mnohem významnější pro inovace. Firmy v rámci klastru jsou často schopny jasněji a rychleji vnímat potřeby zákazníků, nové technologie a možnosti dodávek. Mají přístup k novým informacím a při nižších nákladech, než firmy izolované. Mají tedy potenciální výhodu vnímání jak potřeb, tak příležitostí pro inovace a mohou na ně také rychleji reagovat. Mohou si rychleji zajistit nové komponenty, zařízení, služby a další prvky, které potřebují pro realizaci inovací, ať se jedná např. o nové výrobní linky, nové procesy nebo nové logistické modely. Samotná struktura firem v klastru podporuje inovační procesy, které mají interaktivní charakter mezi účastníky, jak je to definováno v současných přístupech inovačních systémů. „Klastry tak představují materiální základnu pro ekonomiky založené na inovacích, které jsou chápány jako klíč k budoucí prosperitě státu“ (Porter 1990).

7.1 Systemizace a modely inovací Kategorie inovací jsou velmi složité a heterogenní. Proto je vhodné je systematicky a analyticky rozlišit. Systémové členění inovací je na obrázku 7. INOVACE

Procesní

Technologické

Produktové

Organizační

Výrobky

Služby

Pramen: OECD 2001b Obrázek 7: Systémové dělení inovací

Inovace jsou nové výtvory ekonomického významu, které se uplatní na trhu. Mohou být zcela nové nebo často jsou to nové kombinace existujících prvků. Inovace jsou také definovány jako „procesy, kterými firmy zvládají a do praxe uvádějí návrhy výrobků a výrobních procesů, které jsou pro ně nové bez ohledu na to, zda jsou nové jinde ve světě“ (Edquist 2001). Tato definice zahrnuje jak prvé uvedení výrobků na trh, tak i šíření technologie. Lundvall (1992) zahrnuje 80


do inovací i nové formy organizace, případně i tzv. institucionální inovace. Obvykle se inovace dělí na nové výrobky a nové procesy. Výrobkové či lépe produktové inovace mohou být zboží nebo služby. Procesní inovace mohou být technologické nebo organizační (institucionální) a týkají se toho, jak jsou zboží a služby produkovány. Některé produktové inovace se mohou transformovat do procesních v tzv. druhém výskytu, jedná se však spíše o investiční produkty a ne spotřební. Např. průmyslový robot je produkt, když se vyrábí, a proces, když se používá ve výrobním procesu. V tomto členění jsou technickými inovacemi „materiální povahy“ pouze výrobky (zboží) a technologické procesy. Organizační procesy inovací a služby jsou „nehmotné“. Je velmi důležité zahrnout do úvah i nehmotné inovace, protože hrají rostoucí roli pro ekonomický růst a zaměstnanost. Produktové inovace jsou hlavním mechanismem změn ve struktuře výroby, procesní inovace jsou důležité pro konkurenceschopnost firem na celém světě. Inovace probíhají v několika formách: 1. kontinuální, tj. malé inkrementální (přírůstkové) změny, 2. diskontinuální, tj. radikální změny, 3. masivní posuny v technice a v technologiích, někdy nazývané jako technicko-ekonomické paradigma (technická revoluce). Příkladem radikálních inovací může být první návrh letadla a uvedení na trh, první integrovaný obvod, první objev penicilínu. Technickou revolucí jsou informační a komunikační technologie, elektřina a spalovací motor. Tyto inovace mohou vést k vytvoření nových průmyslových odvětví. Přírůstkové inovace představují spíše postupné zlepšování existujících produktů a procesů. Inovační procesy probíhají v čase a jsou ovlivněny mnoha faktory. Dnešní firmy zřídka inovují v izolaci. Pro nové myšlenky, pro speciální a doplňkové znalosti potřebují další ekonomické činitele. A není to pouze individuální firma, ale celý „systém“ (síť) institucí, se kterými firma spolupracuje. Národní ekonomická výkonnost, která je odvozena z úrovně inovací, se pak vysvětluje jako výkonnost tohoto celého systému. Spojujeme-li inovace s učením, pak druhou základní myšlenkou, která pochází z centrální úlohy připisované učení, je myšlenka závislosti na historické cestě (path dependence) neboli určitá setrvačnost čí hystereze ve vývoji. To, co společnost nebo firma umí udělat dnes, závisí na tom, co společnost dělala včera a co se mezitím naučila (Jurečka 2002). Moderní inovační teorie uplatňují na inovační procesy více „sociologický“ pohled a za základní aspekt inovačních procesů pokládají interaktivní učení (Lundvall 1992). Hovoří se o interaktivním inovačním modelu, který vyhovuje zejména malým a středním podnikům v teritoriálně soustředěných seskupeních 81


postfordovské „učící se ekonomiky“, kde základním zdrojem jsou znalosti, a kde nejdůležitějším procesem je učení. Tento model klade důraz na „pluralitu“ typů výrobních systémů a systémů inovací, na „malé“ procesy ekonomické koordinace, na neformální zkušenosti, ale také na formální instituce, na přírůstkové, ale také na rozsáhlé inovace. Srovnání dvou modelů inovací uvádí tabulka 7. Tabulka 7: Charakteristiky dvou inovačních modelů Charakteristiky

Lineární model inovací

Významní účastníci

Velké firmy a výzkum a vývoj

Důležité vstupy do inovačního procesu

Výzkum a vývoj

Geografické důsledky

Většina inovačních aktivit je soustředěna v centrálních oblastech Fordovská výroba

Typický průmyslový sektor Dopad pro regionální politiku

Podpora vědy a výzkumu i mimo centra

Interaktivní model inovací Malé i velké firmy, výzkum a vývoj, zákazníci, dodavatelé, vysoké školy, veřejný sektor a další Výzkum a vývoj, marketingové informace, technické kompetence, neformální praktické znalosti Geografické rozdělení inovačních aktivit, zejména v prostředí výroby a zpracovatelského průmyslu Pružné výrobní systémy Rozvoj regionálních inovačních systémů a zapojení firem do širších inovačních systémů

Pramen: Asheim 1996

V posledním desetiletí se inovace stále více chápou jako komplexní proces charakterizovaný komplikovanými zpětnovazebními mechanismy a interaktivními vztahy, které zahrnují vědu, techniku, učení, instituce, výrobu, veřejnou politiku a tržní poptávku (Edquist 1997). Mezi organizacemi se vyměňují různé druhy znalostí a informací, a tyto výměny často nabývají forem spolupráce, která není určována trhem. Organizacemi přitom mohou být jiné firmy (dodavatelé, zákazníci, konkurenti), ale také univerzity, výzkumné ústavy, banky, školy, vládní agentury, patentové kanceláře apod. Prostřednictvím svých inovačních aktivit vytvářejí firmy vztahy mezi sebou a mezi dalšími typy organizací a dochází přitom k tzv. přelévání znalostí. Když hovoříme o pojmu „učící se ekonomika“, pak máme na mysli postfordovskou ekonomiku, ve které dominuje informační a komunikační technika v novém technicko-ekonomického paradigmatu. Přitom výroba, využívání znalostí a inovace jsou základním prostředkem pro konkurenceschopnost (Asheim 1996).

82


7.2 Systémy inovací V 80. a 90. letech minulého století se v důsledku uznání významu inovací v ekonomickém rozvoji a s přijetím interaktivního modelu inovací objevil v odborných kruzích nový, systémový přístup k inovacím (Systems of innovation approach, Lundvall 1992, Edquist 2000). Systémy inovací (někdy také inovační systémy) představují soubor institucí a účastníků ovlivňujících inovační procesy ve státě. Jako u každého nového pojmu, existuje pro něj řada definic. Např. Freeman (in Edquist 2000) definuje národní systém inovací (NIS) jako „síť institucí ve veřejném a soukromém sektoru, jejichž aktivity a interakce iniciují, importují, modifikují a šíří nové technologie, případně, že NIS je soubor institucí, jehož interakce determinují inovační výkonnost národních firem“. Wolfe (2001) uvádí, že ve společnosti působí systémy inovací, jejichž strukturu a vazby lze znázornit na obrázku 8. Systémy inovací mohou být nadnárodní, národní, regionální (lokální), případně sektorové, jejich součástí jsou i odvětvové klastry. Toto vymezení závisí na objektu studia, avšak v globalizovaném světě lze tyto systémy nalézt v každém vyspělém státě. Systémy inovací, které působí na území daného státu, tvoří jeho inovační kapacitu a určují jeho výkonnost, což se promítá do jeho konkurenceschopnosti a ve svém důsledku do životní úrovně a zaměstnanosti. Lundvall (1992) používá širší definici a zahrnuje do NIS všechny části a aspekty ekonomické struktury a institucionálního uspořádání, které ovlivňují učení, hledání a zkoumání – výrobní, marketingové a finanční systémy, které jsou zde prezentovány jako subsystémy, ve kterých probíhá učení. Lundvall dále dodává: „určit detailně, které subsystémy a společenské instituce by měly být zahrnuty nebo vyloučeny v analýze systému, je úkol, který zahrnuje jak historickou analýzu, tak i teoretické úvahy… definice systému inovací musí zůstat otevřená a pružná“. Všichni autoři, kteří pracují s pojmem systémy inovací, se zaměřují zejména na technické inovace, avšak kromě toho se zajímají i o organizační a institucionální změny. Obecně platí, že systémy inovací jsou složeny z výrobní struktury (technicko-ekonomická struktura) a institucionální infrastruktury (politickoinstitucionální struktura). Prvky systému inovací se často navzájem při podpoře procesu učení a inovací posílí nebo spojí a tyto procesy blokují. „Charakteristikami systémů a subsystémů inovací jsou kumulativní kauzalita a mocný začarovaný kruh vztahů“ (Lundvall 1992). Do národního systému inovací NIS pak z pohledu procesu učení patří: 83


 síť institucí, které iniciují, dovážejí a šíří nové technologie, politika vlády, podnikový výzkum a vývoj, výchovný a vzdělávací systém a struktura průmyslu,  modely interakcí mezi firmami jako procesy kolektivního učení pro získávání a použití nových znalostí a s přihlédnutím k interní organizaci firem, sítím mezifiremních vztahů, k úloze veřejného sektoru, ke stupni intenzity vědy a výzkumu (V a V) a k vyspělosti výzkumných organizací. Makroekonomický a regulační kontext

Vzdělávání a školení

Komunikace Globální inovační sítě

Schopnosti firem a sítí Ostatní instituce

Vědecký systém

Podporující instituce

Odvětvové klastry

Regionální inovační systémy

Generace, difúze a užití znalostí

Národní inovační systém Správa společnosti a financování

Pramen: Wolfe 2001 Národní inovační kapacita

Výrobek a faktory tržních podmínek

Výkonnost státu Růst, konkurenceschopnost, tvorba pracovních míst

Pramen: Wolfe 2001 Obrázek 8: Systémy inovací

Za NIS můžeme tedy pokládat všechny činitele a aktivity nezbytné pro existenci průmyslových inovací a podporu ekonomického rozvoje v dané ekonomice. Boekholt (2001) předkládá jiný model NIS a uvádí, že „ekonomický blahobyt je založen na dobře fungujícím národním inovačním systému, ve kterém správně

84


a výkonně účinkují nejen jednotlivé subjekty, ale dobře fungují také vazby mezi nimi“ (obrázek 9). Rámcové podmínky Finanční prostředí

Zdanění a pobídky

Sklon k inovacím a k podnikání

Mobilita lidí a firem

Všeobecná vzdělanost, důvěra

Poptávka Zákazníci (finální poptávka) Výrobci (poptávka po meziproduktech)

Firemní systém  Velké firmy

Systém vzdělání a výzkumu

Zprostředkovatelé

 Zralé MSP  Nové technologické firmy

Pramen: Boekholt 2001

Banky, rizikový kapitál

 Konzultační firmy  Firemní výzkum

 Profesní vzdělávání a školení  Střední a vysoké školy  Univerzitní a státní výzkum

Infrastruktura Informační systémy Průmyslové vlastnictví

Podpora inovací a podnikání

Standardy a normy

Pramen: Boekholt 2001 Obrázek 9: Struktura národního inovačního systému

Jednotlivé prvky inovačního systému tvoří privátní firmy s vlastním výzkumem, vědecký systém – vědeckotechnická infrastruktura, tj. veřejné výzkumné instituce, privátní a kooperativní výzkumné organizace, agentury pro transfer technologií, vládní programy, sítě k usnadnění transferu znalostí a technologie zahrnující i podnikatelské subjekty a organizace, systém vzdělávání a školení zahrnující i trhy práce a školicí instituce. Dále Boekholt pokračuje: „Systém inovací je tedy soubor různých institucí, které společně i individuálně přispívají k vývoji a šíření (difúzi) nových technologií a které poskytují rámec, v němž vlády tvoří a realizují vliv na inovační proces.

85


Takovým je systém vzájemně propojených institucí určený k tvorbě, uchování a k přenosu znalostí, dovedností a artefaktů, které definují nové technologie“. Přístup systémů inovací se překvapivě rychle rozšířil v akademickém světě i v oblasti veřejné inovační politiky. Používá ho pro účely hospodářské politiky OECD, Evropská unie, UNIDO a mnoho jednotlivých států. „Systémy inovací“ jsou v centru moderního myšlení o inovacích a jejich vztahu k ekonomickému růstu, konkurenceschopnosti a zaměstnanosti. Evropská unie např. iniciovala a ze strukturálních fondů hradila a hradí zpracování tzv. regionálních inovačních strategií, které mají napomáhat rozvoji systémů inovací na regionální úrovni. Pro různé varianty systémů inovací v různých zemích lze přitom najít následující společné charakteristiky (Edquist 2000): 1. V centru pozornosti jsou inovace a procesy učení. 2. Používá se „holistický“ přístup, který zahrnuje různé úrovně systémů inovací (národní, regionální, sektorovou) a interdisciplinární přístup. 3. Používá se historický pohled (zavedení inovací má svou setrvačnost – „path dependence“), inovační procesy se pokládají za procesy evoluční, které mohou být v různých zemích velmi odlišné. Totéž platí pro regionální a sektorové systémy. Netrvá se přitom na pojmu optimálního systému, který lze těžko definovat. 4. Zdůrazňuje se vzájemná závislost či provázanost účastníků inovačního procesu, nelinearita a význam poptávky jako determinantů inovací (podobnost s přístupem Portera ke konkurenceschopnosti). 5. Zahrnují se produktové i procesní inovace a jejich rozvoj a šíření. 6. Zdůrazňuje se centrální úloha institucí pro inovační procesy (viz také definice NIS v úvodu), mezi které patří mj. průmyslový výzkum a vývoj, akademická infrastruktura, ostatní instituce a politika státu. 7. Přístup systémů inovací je však na druhé straně spojen s řadou nejednoznačností a s konceptuální rozptýleností. 8. Systémy inovací představují spíše konceptuální rámec než formální teorii. Na rozdíl od dřívějších pohledů na jednotlivé podnikatele jako individuální hrdiny (Schumpeter) se inovace a učení dnes chápou mnohem více jako aktivity spolupráce, které probíhají v sítích (network activity). Tento nový pohled na firmy, trhy a systémy vede k novým logickým výkladům a k jinému zdůvodnění politiky vlády ve vztahu k podpoře inovací. Systémy inovací vyžadují jiné způsoby financování na rozdíl od tradičních přístupů poválečného období, kdy platilo, že „selhání trhu vede k podinvestování výzkumu a to je hlavní důvod pro státní financování výzkumu a vývoje“. Srovnáme-li přitom ještě dnes současné politiky vlád na podporu výzkumu a vývoje v jednotlivých zemích, pak vidíme, že stále převládá podpora výzkumu a vývoje jednotlivých firem a ne celých sítí institucí či systémů inovací. 86


Odhlédneme-li od vlastní schopnosti firem, pak zde existuje řada významných selhání, která ovlivňují ekonomickou výkonnost. Patří mezi ně selhání při poskytování infrastruktury a investic, selhání z „přechodných období transformace ekonomiky“, selhání z izolace a další institucionální selhání. Tato selhání ospravedlňují státní intervence nejen jako financování vědy a výzkumu, ale také mnohem více vedou k zajištění fungování inovačních systémů jako celku. Proto by role státu měla spočívat v provedení analýzy úzkých míst a k jejich odstranění tak, aby NIS mohl fungovat jako celek. To přitom neznamená, aby každé úzké místo v NIS bylo řešeno a odstraňováno výlučně veřejným sektorem. Privátní sektor se totiž může na řešení problémů významně podílet a měl by být k řešení řady z nich přizván. Na úrovni zemí OECD existuje celá řada politik, které se dotýkají jednotlivých částí systému inovací. Intervence, které mají za cíl ovlivnit nebo zdokonalit způsob chování a funkce NIS, musí brát v úvahu celou složitost NIS. Protože dopady těchto intervencí nejsou lineární, pak i jejich plánování musí brát v úvahu komplementární potřeby a události v ostatních částech inovačního systému. Tyto závěry kladou velké nároky na státní politiku podpory inovací a na tzv. systémový přístup k inovacím.

7.3 Regionální systémy inovací Obsah úlohy regionů v ekonomickém rozvoji, který byl potvrzen řadou úspěšných iniciativ v regionálním rozvoji právě v oblastech podpory inovací a šíření inovací, zaznamenal koncem minulého století posun v důsledku přechodu od systému inovací z národní úrovně na regionální úroveň. Začal se uznávat význam místa pro rozvoj inovací. Prostorová blízkost usnadňuje sdílení tzv. tacitních znalostí (tj. znalostí, které nelze kodifikovat, tj. zaznamenat a systematicky třídit) a zvyšuje kapacity pro lokalizované učení (tj. učení umístěné v určité lokalitě). Firmy, které jsou soustředěny („klastrovány“) v regionu, sdílejí společnou regionální kulturu, která usnadňuje učení. Lokalizované učení je usnadněno společnou základnou regionálních institucí. Výsledkem těchto principů je identifikace regionálních systémů inovací. „Regionální systém inovací (regionální inovační systém – RIS) je souborem ekonomických, politických a institucionálních vztahů, které se vyskytují v dané geografické oblasti (regionu) a které generují kolektivní procesy učení vedoucí k rychlému šíření znalostí a nejlepších zkušeností z praxe“ (Wolfe 2001). Kritickou položkou inovačního systému regionu je infrastruktura vědeckých a výzkumných institucí umístěných v regionu s vnitřními i vnějšími sítěmi vztahů mezi veřejnými institucemi a privátními partnery. RIS zahrnuje obě strany ino87


vačního procesu, tj. nabídkovou i poptávkovou. Nabídková strana obsahuje institucionální zdroje pro vytváření znalostí v regionální ekonomice. S nimi jsou těsně svázány instituce odpovědné za vzdělávání a přípravu vysoce kvalifikované pracovní síly. Poptávková strana zahrnuje výrobní sektor – firmy, které absorbují a využívají vědecké a technické znalosti pro tvorbu a marketing inovačních produktů a procesů. Pro odstranění mezery mezi oběma stranami má existovat široké spektrum organizací na podporu inovací, jejichž úlohou je akvizice a šíření technických myšlenek a know-how v rámci systému inovací. Tyto instituce zahrnují zprostředkovatele technologií a centra transferu technologií, podnikatelská inovační centra (BIC – business innovation centre), instituce na univerzitách a mechanismy na financování inovací, jako jsou např. firmy rizikového kapitálu. V RIS může docházet, a také dochází k přelévání znalostí, k průnikům mezi veřejnými výzkumnými centry, univerzitami a průmyslovým výzkumem a vývojem. Vzdálenost je přitom velmi důležitá – firmy, které jsou umístěny blízko u výzkumných center, mají z toho výrazný prospěch. Přínosy z přelévání znalostí se projeví jako:  zvýšená akumulace a zásoba užitečných znalostí,  kvalifikovaní a proškolení absolventi univerzit,  zajištění nového vědeckého vybavení,  formování sítí a podpora sociálních interakcí,  zvýšená kapacita pro vědecké a technické řešení problémů,  vytváření nových firem. Koncept regionálních inovačních systémů (RIS) připomíná v řadě charakteristických rysů koncept regionálních klastrů. Tato podobnost není náhodná, neboť oba pojmy staví na stejných předpokladech. Pojem RIS je však pojmem obecnějším a zdůrazňujícím stránku inovací, pojem klastrů zdůrazňuje stránku produkční. To však nebrání, aby např. v chápání OECD nebyly klastry definovány jako podmnožina inovačních systémů, chápeme-li je v širším smyslu (Roelandt, Hertog 1998). V současném světě lze nalézt řadu úspěšných regionů s fungujícími regionálními inovačními systémy (a s klastry), jako např. Štýrsko v Rakousku, BadenWürttemberg v Německu, Baskicko ve Španělsku, Wallonia v Belgii, Tampere ve Finsku nebo dnes již známé příklady Silicon Valley a Route 128 v USA, Cambridge ve Velké Británii a další. Většina studií upozorňuje, že tyto RIS mají řadu společných klíčových faktorů (Wolfe 2001):

88


1. Hlavním faktorem úspěšnosti RIS při prosazování inovačního prostředí a podnikání je úloha vedení (leadership) a vize, které jsou klíčem k úspěchu. Většina studií poukazuje na důležitou úlohu šampióna, „lídra“ při podpoře růstu regionálních inovačních systémů a lokálních a regionálních průmyslových klastrů. V některých regionech tento lídr přichází z politických institucí nebo z průmyslových asociací, jinde je to zástupce univerzity nebo tzv. kotevní firmy, která přitahuje spin-offs (vydělené) firmy. Jeho úlohou je mobilizovat v regionu všechny subjekty, kteří chtějí změnit jeho rozvojovou trajektorii. 2. Navazujícím faktorem je vysoká míra občanského uvědomění, druh občanské kultury pro vytváření společné vize a cílů v regionu a podpora spolupráce, která vede k vytváření „neobchodních vztahů a vzájemných provázaností“. V řadě evropských regionů je tato tradice produktem desetiletí trvajícího historického vývoje, který nebyl plánován a koordinován, v jiných případech, jako např. v některých státech USA, je to výsledek snahy občanských a podnikových vůdců vytvořit novou strategii a nový rozvojový program pro region. Tato kultura přispívá k růstu tzv. sociálního kapitálu, který tvoří základ, na kterém se uskutečňuje spolupráce a interakce firem ve jménu budoucích inovací. 3. Kritickou roli sehrává v regionu vědecká a technická infrastruktura (instituce vzdělání, výzkumu, atd.). Nejde jen o její přítomnost, ale i o schopnost vytvářet vztahy s průmyslem v regionu a podporovat kulturu inovací a podnikání, např. mezi absolventy škol. 4. Neméně významným faktorem je dostupnost lokálních finančních zdrojů pro podporu lokálních nebo regionálních inovačních firem. Jedná se nejen o bankovní systém, ale i jiné formy, jako je např. rizikový kapitál apod. 5. Posledním faktorem je úloha vlády a veřejného sektoru. Myslí se tím nejen centrální vláda, ale i vlády nebo výkonné orgány na regionální úrovni, které mohou mít rozhodující úlohu při vytvoření a realizaci nového rozvojového modelu regionální ekonomiky. Zkušenosti ukazují, že dynamická inovační kapacita, která je pro rozvoj regionů zásadní, se neobjeví náhodou, ale může být vytvořena. Podmínky jsou v různých lokalitách rozdílné a není snadné je kopírovat nebo napodobovat. Rozhodujícím úkolem je vytvoření sdílené vize a soustředěného úsilí v rámci regionální komunity, založené na realistickém zhodnocení existujících silných stránek a příležitostí pro růst.

89


Použitá literatura Asheim, B. T., Isaksen, A. (1996): Location, agglomeration and innovation: Towards regional innovation system in Norway? Oslo, STEP Report Series, Vol. 1996, No. R13. Boekholt, P., et al. (2001): An international review of methods to measure relative effectiveness of technology policy instruments. Final Report. Netherland, Technopolis. Cooke, P. (2002): Knowledge economies. London: Routledge. Edquist, CH. (1997): Systems of Innovation Approaches – Their Emergence and Characteristics. In Edquist, Ch., McKelvey, M. (eds.), Systems of Innovation, Growth and Employment. Cheltenham: Edward Edgar Publishing Ltd., 2000. Edquist, CH., McKelvey, M. (eds.) (2000): Systems of Innovation, Growth and Employment. Cheltenham: Edward Edgar Publishing. Edquist, CH. (2001): Systems of Innovation for Development. In “Competitiveness, Innovation and Learning: Analytical Framework”. UNIDO World Industrial Development Report. UNIDO. Jurečka, V. (2002): O některých institucionálních faktorech ekonomické revitalizace ostravského regionu. In Milerski, O., Skokan, K. (eds.), Regionální politika kandidátských zemí před vstupem do Evropské unie. Sborník příspěvků ze sekce č. 4 z mezinárodní vědecké konference Ekonomické a adaptační procesy pro české průmyslové regiony před vstupem do EU. Ostrava: VŠB-TU Ostrava, Ekonomická fakulta, 2002. s. 133-142. Lundvall, B. (1992): National systems of Innovation: Towards a Theory of Innovation and Interactive Learning, Chapter 1. In Edquist, Ch., McKelvey, M. (eds.), Systems of Innovation, Growth and Employment. Cheltenham: Edward Edgar Publishing, 2000. OECD (2001b): Cities and Regions in New Learning Economy. Paris: OECD. Porter, M. E. (1990): The Competitive Advantage of Nations. New York: The Free Press. Roelandt T. J. A., Pim den Hertog (1998): Cluster Analysis & Cluster Based Policy in OECD Countries. Draft synthesis report on Phase 1. OECD – Focus Group on industrial clusters. The Hague/Utrecht. Wolfe, D. (2001): Globalization, Information and Communication Technologies and Local and Regional Systems of Innovation. Program on Globalization and Regional Innovation Systems. University of Toronto.

90


8. Nové přístupy ke strategickému řízení regionů 8.1 Úvod Globalizace, rychlé technologické změny a rozsáhlá výměna informací a znalostí charakterizují dnes přechod k tzv. ekonomice založené na znalostech (někdy také znalostní ekonomika, knowledge-based economy). Na jednání Evropské rady v Lisabonu v březnu 2000 vytýčili nejvyšší představitelé států a vlád EU ambiciózní cíl: „V příštích deseti letech by se Evropa měla stát nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní společnosti na světě, která bude schopná trvale udržitelného ekonomického rozvoje doprovázeného kvantitativním i kvalitativním zvyšováním zaměstnanosti a větší sociální soudržností“. Klíčem k dosažení tohoto cíle se mají stát inovace, které vznikají jako výsledek komplexní interakce mezi mnoha individuálními, organizačními a environmentálními faktory, a tento přístup se v posledních letech prohlubuje. Globalizace, která zasahuje do všech oblastí lidských aktivit, se v ekonomické oblasti projevuje takovými znaky, jako jsou změna obchodních vazeb mezi podniky, integrace světových kapitálových trhů, růst počtu a ekonomické síly nadnárodních korporací, růst významu toků privátních investic a přímých zahraničních investic, pokrok v telekomunikacích, v informačních a komunikačních technologiích, pokrok v dopravě, změny v mobilitě pracovní síly a podobně. V období postupující globalizace, která zahrnuje stále větší okruh aktivit, paradoxně roste význam místa, lokality, ve které se odehrávají ekonomické procesy. Blízkost jejich aktérů a vznik závislostí mezi nimi působí synergickým efektem právě i na růst jejich konkurenceschopnosti. Ukazuje se, že regiony představují významnou sílu v přechodu ke znalostní společnosti a mohou sehrát roli jakéhosi „motoru“ v celkovém kontextu ekonomického růstu založeného na výzkumu, technologiích a inovacích. Regiony v Evropě budou sehrávat na základě svých dosavadních zkušeností, kvality a angažovanosti stále větší úlohu při zajištění ekonomického růstu a konkurenceschopnosti národních ekonomik. Úsilí regionů podporuje celá řada politik Evropské unie, mezi rozhodující patří politika soudržnosti, politika výzkumu a inovací. Zatímco politika soudržnosti hraje hlavní roli pro řešení současných problémů regionů a přispívá ke snižování regionálních disparit, výzkumná politika se stává hlavním nástrojem pro vytvoření nezbytných podmínek pro postup regionů ke znalostní ekonomice. Spolu 91


s inovacemi, vzděláním a školením přináší výzkum pro regiony novou kvalitu, která jim umožní vytvářet nové formy rozvoje a také udržet krok s rozvojem mezinárodním.

8.2 Předpoklady rozvoje regionů Regionální, případně lokální rozvoj je funkcí celé řady faktorů, které jsou umístěny v regionu i mimo něj. Obecně lze tuto závislost vyjádřit (Stimson 2002) následovně: RR= f(F1, F2, …Fn)

(6)

kde F1 až Fn jsou například  přírodní zdroje, práce, kapitál, investice, ale také úroveň podnikání v regionu,  úroveň dopravy, komunikací, struktury průmyslu a technologií,  velikost regionu,  velikost exportních trhů navázaných na region,  mezinárodní ekonomická situace,  lokální/regionální institucionální kapacita,  vládní výdaje na národní, regionální a lokální úrovni,  podpůrné rozvojové programy, a další. Všechny jsou důležité a mají v různých situacích různou váhu. Rozvoj regionů se ve většině vyspělých kapitalistických států realizuje prostřednictvím intervencí vlády a regionálních orgánů v rámci regionální politiky a vyžaduje, aby byl plánován a řízen. Plánování regionálního rozvoje na počátku 21. století zahrnuje přístupy odpovídající jak na externí tlaky, tak na potřeby místní (regionální) komunity. Předpokladem plánování regionálního rozvoje je způsobilost regionu k provádění základních rozvojových funkcí vlastními institucemi, které se ve svých aktivitách zaměřují zejména na ekonomické plánování, rozvoj společenských a regionálních zdrojů, územní plánování, komerční a průmyslově zaměřený marketing a možnosti a místní zdroje financování rozvoje. Základními předpoklady pro přípravu a realizaci rozvojových záměrů regionů jsou organizace (skupiny institucí) odpovědné za implementaci nebo koordinaci procesů regionálního plánování a řízení rozvoje; jasná specifikace oblastí ekonomického rozvoje vyjádřená formou rozvojových strategií a programů a disponibilní zdroje pro realizaci těchto strategií a programů.

92


Řešení úloh regionálního rozvoje se transformuje na strategické řízení rozvoje regionů, pro které platí obecná východiska teorie strategického managementu tak, jak je známe z podnikatelské sféry, ovšem se svými specifickými charakteristikami. Můžeme si přitom definovat základní pojmy takto:  Strategie organizace nebo územního celku představuje způsob jejich reakce na změny okolního prostředí, které jsou doprovázeny nejistotou a složitostí. Strategie určuje směry různých aktivit v měnícím se prostředí, které jsou směřovány k vytýčenému cíli. Strategie popisuje, jak bude region dosahovat svých cílů v prostředí, které je charakterizováno hrozbami i příležitostmi a s využitím vlastních schopností a zdrojů, případně i zdrojů externích.  Strategické plánování je analýza podmínek okolního prostředí a schopností organizace/regionu a formulace plánů, jak tyto schopnosti přizpůsobit tomuto okolí, aby bylo dosaženo stanovených cílů organizace/regionu.  Strategický management se týká implementace (zavedení, realizace) strategických plánů. Zahrnuje nejen prvky strategického plánování, analýzy prostředí a formulaci strategie, ale také realizaci strategie a kontrolu jejího naplňování. Strategický management je proces, při kterém vrcholový management určuje dlouhodobé směry a výkonnost organizace/regionu tím, že zajistí pečlivou formulaci, efektivní realizaci a průběžné vyhodnocování strategie. Strategický management má význam a použití v soukromých veřejných i neziskových organizacích a také při řízení rozvoje územních celků a územních ekonomik. Avšak položme si kardinální otázku: „Kdo představuje vrcholový management v regionu?“ Na rozdíl od firemního prostředí není odpověď na ni vždy jednoznačná.

8.3 Modely strategického řízení v regionálním rozvoji Příprava a realizace strategií firem i regionů probíhá podle určitých postupů, které nazýváme modelem strategického managementu. V teorii strategického managementu nalezneme celou řadu těchto modelů, které jsou obvykle charakterizovány několika po sobě jdoucími a případně se opakujícími fázemi, neboť proces strategického managementu je iterativním procesem vedoucím k dosažení cílů v dynamickém prostředí. Jako příklad modelu můžeme uvést následující schéma: 1. Formulace strategie (někdy strategické plánování):  definování vedoucí filosofie organizace / regionu, vize a poslání,  analýza okolí a vnitřního potenciálu a možností, 93


 stanovení dlouhodobých cílů k dosažení poslání,  výběr strategie k dosažení dlouhodobých cílů. 2. Implementace strategie:  příprava organizační struktury, výběr vedení a návrh systému motivace k dosažení strategie,  stanovení krátkodobých cílů, příprava rozpočtů a funkčních dílčích strategií (programů!) k dosažení strategie. 3. Vyhodnocení strategie a kontrola:  stanovení standardů výkonnosti celkové organizace a jejich dílčích částí,  monitorování postupu realizace strategie,  inicializace korektivních akcí pro zajištění realizace strategie v případech odchylek. Během strategického plánování vzniká představa o tom, čím se organizace (obec, region) chce v budoucnu zabývat, které potřeby zúčastněných (pracovníků, občanů) chce uspokojovat a upřednostňovat. Je vytvářena vize a současně také cesta, jak vizi uskutečnit. Pro formulování vize a nalezení cesty k její realizaci musí být sladěny poslání a cíle, silné a slabé stránky (co organizace, obec, region dělá dobře a co musí vylepšit), hrozby a příležitosti, tj. podněty z vnějšího prostředí. Strategie se zpravidla (v rozvoji regionů) realizuje prostřednictvím programů (akcí), které jsou naplněny konkrétními projekty. Současný model strategického řízení rozvoje regionů má určitou zvláštnost. Tou zvláštností je právě první fáze, která zahrnuje vytvoření strategické platformy klíčových regionálních aktérů, kteří mají primární a prioritní zájem na rozvoji regionu, protože v něm žijí, pracují, podnikají. Pod strategickou platformou totiž rozumíme (Stimson 2002):  sdílenou vizi rozvoje regionu na základě procesu budování konsensu rozhodujících klíčových hráčů (důležitá účast všech zúčastněných),  vedení odhodlané realizovat vizi (angažovaná účast vedoucích představitelů z průmyslu, univerzit a vládnoucích struktur),  architekturu pro zajištění ekonomického rozvoje (institucionální struktura pro formalizaci budování konsensu a účast vedoucích představitelů). Zkušenosti úspěšných regionů ukazují, že právě absence strategické platformy je jednou z rozhodujících příčin neúspěšné implementace programů připravených mimo region, importovaných do regionů zvenčí rozhodnutím vlády, i když někdy až štědře dotovaných externími zdroji. Zde nás nutně musí napadnout paralela s připravenými programy rozvoje regionů, které jsou financovány ze strukturálních fondů EU, avšak které byly vytvořeny mimo region, bez aktivní participace regionální strategické platformy. 94


Příklad modelu strategického řízení rozvoje regionu se začleněním strategické platformy je znázorněn na obrázku 10. Vytvoření strategické platformy pro regionální změny a rozvoj (Sdílená vize, lidé, instituce)

Analýza a zhodnocení regionální ekonomické výkonnosti a konkurenceschopnosti na základě srovnání (benchmarking)

Monitorování a hodnocení regionální výkonnosti a konkurenceschopnosti a kontrola strategie

Příprava a implementace strategií na základě regionálních klíčových kompetencí pro tvorbu konkurenceschopného regionu

Pramen: Stimson 2002 Obrázek 10: Model strategického managementu v regionálním rozvoji

Strategická platforma je tedy jednou z možných odpovědí na otázku, kdo představuje vrcholový management regionu pro strategické řízení jeho rozvoje.

8.4 Zaměření současných strategií v regionálním rozvoji Hlavní zaměření strategií regionálního rozvoje se orientuje na tyto oblasti: rozvoj lokality, tj. fyzické (územní) plánování, infrastruktura, občanská vybavenost, služby pro domácnosti; rozvoj podnikání/podniků, tj. poradenská centra pro podnikání, technologické a podnikatelské parky, rizikový kapitál, informační centra pro podniky (one-stop shop); rozvoj lidských zdrojů, tj. vzdělávání, školení a rekvalifikace, lokální a regionální programy zaměstnanosti; rozvoj společenství (obce), tj. např. neziskové organizace, zaměstnanost ve veřejném sektoru apod. Současný přístup k regionálnímu ekonomickému rozvoji je charakterizován následujícími faktory:  Zaměření na dosahování regionální konkurenceschopnosti zvyšováním inovační kapacity regionů a rozvíjením inovačních klastrů a regionálních systémů inovací s orientací na znalostní společnost.  Důraz na vztahy uvnitř i mimo region – „networking“.

95


 Zaměření na to, jak regiony akumulují klíčové kompetence, rozvíjejí sociální kapitál, budují strategické vedení, řídí zdroje, shromažďují informace o trzích, poskytují strategickou infrastrukturu, rozvíjejí schopnosti rizikového managementu a do rozvojových strategií zahrnují principy udržitelnosti. Budoucí směry regionálního ekonomického rozvoje by proto měly obsahovat formulace strategií na základě budování klíčových kompetencí a hodnocení rizika, předvídání a řízení budoucnosti a měly by směřovat od analýzy výkonnosti k faktorům, které podporují konkurenceschopnost. Pozornost se věnuje nehmotným faktorům – lidskému a sociálnímu kapitálu, klíčovým kompetencím a hodnotám, které určují cesty regionální budoucnosti. Samotné rozvojové strategie nabývají různých forem jako spolupráce, jako rámec pro dynamické změny, jako rámec pro rozvoj strategického myšlení. V řadě zemí přitom převládá strategie zaměřená na regionální klastry firem jako na „motory“ ekonomického rozvoje.

8.5 Konkurenceschopnost ve strategiích regionů Obecným cílem rozvoje regionů a států je dosahování prosperity a blahobytu jejich obyvatel, které se odvozují od ekonomického rozvoje a vyjadřují se pomocí konkurenceschopnosti jak daného území, tak i konkurenceschopností ekonomických činitelů v něm umístěných. Konkurenceschopnost v období globalizace se stává ústředním cílem hospodářských, průmyslových, regionálních a dalších politik většiny vyspělých států současného světa. Pojem konkurenceschopnost je klíčovým pojmem při plánování jakékoli rozvojové strategie, ať už na úrovni podniku, kraje nebo státu (Porter 1998). To platí obzvláště v období globalizace, kdy se stírají bariéry pronikání do hájených teritorií a v době, kdy roste vzácnost disponibilních zdrojů a ubývá relativně ve vztahu k jiným času na realizaci každé myšlenky a každé plánované aktivity. Proto pochopit podstatu konkurenceschopnosti, determinanty, které ji určují, nástroje, kterými ji lze dosáhnout anebo si ji udržet, je tím nejzákladnějším předpokladem, chceme-li plánovat rozvoj regionů s vědomím, že plán chceme také realizovat v reálném čase a neplníme pouze zadaný úkol, tj. zpracovat programový dokument. Podobně jako se všechny přístupy ke konkurenceschopnosti shodují v tom, že synonymem pro konkurenceschopnost je produktivita (z hlediska příčin), pak také synonymem pro ni (z hlediska důsledků) je úspěch, tj. rostoucí životní úroveň a zaměstnanost obyvatel ve městě, regionu a státě. Výchozím vztahem k pochopení konkurenceschopnosti je vztah globálních a lokálních podmínek, 96


protože i v období postupující globalizace, která zahrnuje stále větší okruh aktivit, paradoxně roste význam místa, lokality, ve které se odehrávají ekonomické procesy. Blízkost subjektů těchto procesů a vznik závislostí mezi nimi působí synergickým efektem na růst jejich konkurenceschopnosti. Přesto, že názory na tuto konkurenceschopnost se mohou lišit od souhlasu až po odmítání konkurenceschopnosti území jako takové, bylo ukázáno, že konkurenceschopnost území má smysl a vyjadřuje schopnost ekonomiky dosahovat určité životní úrovně svých obyvatel, produkovat výrobky a služby, které obstojí na mezinárodních trzích. Dá se měřit a hodnotit mírou či výší životní úrovně, tj. úrovní HDP na obyvatele, případně zaměstnaností, ale také celou řadou dalších ukazatelů, takže je možné provádět srovnávání jednotlivých států podle dosažené úrovně konkurenceschopnosti. Dalším významným rysem územní konkurenceschopnosti je skutečnost, že vyjadřuje také úroveň územního celku podpořit konkurenceschopné podnikání na svém území, neboť to jsou podnikatelé (a zejména podnikatelé aktivní a inovující), kteří jsou hybnou silou rozvoje v každé společnosti. Konkurenceschopnost územních celků má odlišný obsah od stejného pojmu pro firmy v tom, že zatímco nekonkurenceschopné firmě hrozí zánik, pro ekonomiku to znamená zhoršení podmínek života jejích obyvatel. Přístupy se však shodují v tom, že konkurenceschopnost má systémový charakter, tj. projevuje se na různých úrovních a je na těchto úrovních určována celou škálou faktorů a tyto úrovně jsou spolu v interakci. Pro zajištění jejího zvyšování se uplatňuje tzv. participativní model, podle kterého se na vytvoření podmínek růstu konkurenceschopnosti podílejí různé subjekty na různých úrovních. Konkurenceschopnost firem ovlivňuje prostředí, ve kterém operují. Jsou to přitom nejen makroekonomické podmínky, ale i tak zvaná mikro, mezzo, případně meta úroveň podmínek. Zatímco mikro úroveň je dána nejbližším okolím firem, ať už různými typy infrastruktury či úrovní vztahů, na mezzo, a makro úrovni to jsou různé typy politik uplatňované jak plošně tak cíleně pro danou oblast a instituce, které je vykonávají. Meta úroveň pak představují nejen společenské hodnoty, ale také i schopnost definovat strategii konkurenceschopnosti.

8.6 Klastrový přístup ke strategiím ekonomického rozvoje Jak jsme uvedli už v šesté kapitole, různé přístupy se shodují v tom, že konkurenceschopnost ekonomiky (státu, regionu) je určována produktivitou, s jakou využívá své lidské, kapitálové a přírodní zdroje. Z této premisy vychází také 97


Porter při stanovení determinantů produktivity (a tedy i konkurenceschopnosti), který v rámci tzv. modelu diamantu definoval čtyři rozhodující skupiny faktorů: podmínky vstupních faktorů, podmínky strategie firem a soupeření, podmínky poptávky a příbuzná podporující odvětví, tj. existence klastrů. Model diamantu lze aplikovat jak na celou ekonomiku územního celku, tak i na konkrétní odvětví či firmy, které jsou seskupeny v určitém území, a tento postup vede k definování odvětvových (regionálních) klastrů. Všechny přístupy ke konkurenceschopnosti se shodují v tom, že při jejím dosahování právě klastry sehrávají významnou roli. Existence klastrů je objektivně dána novým způsobem uspořádání výroby v etapě postfordismu neboli v etapě flexibilní akumulace a pružných výrobních systémů, kdy právě regiony se stávají stále více subjekty konkurence na mezinárodních trzích a charakter výroby vede ke koncentraci odvětví do klastrů. Tzv. klastrování odvětví a firem je založeno na externích výhodách z aglomerace, popsaných A. Marshallem již v roce 1890, a na společných akcích firem soustředěných v daném prostoru, které jim dohromady přinášejí úspory, podněcují je k inovacím a k soupeření a podporují jejich konkurenceschopnost. Vliv aglomeračních efektů se také promítá do tzv. růstového faktoru v produkční funkci teorie endogenního ekonomického růstu, a je tedy důvodem, proč roste výstup odvětví v regionu při zvýšené koncentraci firem. Hlavním zdrojem růstu produktivity, která determinuje konkurenceschopnost, se v etapě pružné akumulace stávají inovace. Porter sám hovoří o etapě ekonomiky poháněné inovacemi. Nová teorie inovací je založena na tzv. interaktivním modelu inovací, protože firmy v důsledku rostoucích nároků na znalosti neinovují izolovaně, ale v interakci s jinými subjekty. A právě tyto interakce, přelévání znalostí a kontakty vznikající z těsného sousedství firem, jsou další pobídkou pro vznik a existenci klastrů (Porter 2001). S ohledem na význam inovací a znalostí pro další rozvoj ekonomiky se uplatňuje nový přístup k inovacím založený na systémech inovací, které na daném území zahrnují jak síť institucí, které rozvíjejí a šíří inovace, firmy a infrastrukturu, tak i jejich vzájemné vztahy. Z tohoto pohledu jsou pak klastry součástí systémů inovací. Ukazuje se, že pro jejich rozvoj je důležitá úroveň vztahů a důvěry, která je vyjádřená pojmem „sociální kapitál“ v regionu. Plánování politiky rozvoje regionů na základě klastrů se stalo součástí přístupu většiny vyspělých a řady rozvojových států. Klastry jako geograficky soustředěné skupiny vzájemně provázaných odvětví, jejichž vazby navzájem posilují a zvyšují jejich konkurenční výhodu, existují v různých formách, od tzv. průmyslových okrsků, vzniklých v Itálii, zahrnující sítě podniků, přes vertikální výrobní řetězce až po inovační prostředí s vysokou koncentrací high-tech odvětví. 98


Právě rozmanitost forem, vágnost definic a univerzálnost pojmu bývá někdy příčinou zpochybňování „teorie“ klastrů a jejich teoretických východisek některými rigorózními akademiky. Dochází tak k paradoxu, kdy na celém světě jsou podporovány stovky klastrů jako nástroje regionální politiky, které bývají ve většině případů úspěšné. Je třeba podtrhnout, že v rozvoji klastrů sehrává primární roli soukromý sektor a úloha veřejných, resp. vládních zásahů je omezena někdy na roli iniciátora, jindy na roli „facilitátora“, který přispívá k odstranění tržních selhání. Existence stovek klastrů v různých odvětvích od tradičních (těžba surovin, zpracování kovů) přes vyspělé technologie (výpočetní a komunikační technika, biotechnologie, multimédia) až po poskytování služeb, např. finančních, prokázala jejich pozitivní vliv na růst konkurenceschopnosti jak firem v nich soustředěných, tak i celé geografické oblasti. Pro nastartování iniciativ na podporu klastrů je nezbytná výchozí analýza založená na kvantitativních i kvalitativních metodách. A zde se může projevit nedostatek vstupních dat na úrovni regionu a případně neochota komunikovat právě ze strany firem, což signalizuje nezralost prostředí pro fungování klastrů. Bohužel tento přístup se projevuje spíše právě v méně rozvinutých ekonomikách včetně naší (české a moravskoslezské). Úspěšnost klastrů je závislá na jasné strategii, kterou musí definovat místní/regionální podnikatelé zahrnutí do klastru společně s dalšími partnery, představitele regionu nevyjímaje. Klastr nejsou jen firmy, ale jsou to i další spolupracující instituce. Tato strategie musí být komplexní a zahrnovat rozmanitou škálu iniciativ, které budou přinášet rychlé výsledky. Důležité je zahrnout významné představitele, „lídry“ z regionu a správné instituce, jako jsou univerzity a zprostředkovatelské organizace. Proces často iniciuje veřejný sektor, avšak úspěch zaručí jen plné převzetí iniciativ soukromým sektorem. Kritickými faktory úspěchu jsou správní lidé, dlouhodobá vize, krátkodobé důkazy úspěšnosti a podnikatelská kultura založená na vztazích a důvěře (Skokan 2003). Každá iniciativa rozvoje klastru je složitý a náročný projekt, který musí mít v prvé řadě svého vlastníka. Hovoříme-li o konkurenceschopnosti regionu, měli bychom vědět, kdo chce být konkurenceschopný a kdo nese za tento cíl odpovědnost. A v regionech to není jen podnikatelská komunita, protože selhání trhu, nerovné vstupní podmínky ve srovnání s jinými regiony a také geografická poloha s nedořešenou dopravní dostupností volají po zásahu v rámci regionální politiky jako koncepční a výkonné činnosti vlády a dalších veřejných institucí.

8.7 Závěr Současné světové zkušenosti dokládají, že právě klastrový přístup patří k těm, které startují iniciativy, motivují ke spolupráci, povzbuzují inovace a konkuren99


ceschopnost. To si uvědomuje mnoho politiků, a proto v řadě zemí dokonce i ve střední a východní Evropě se iniciativy klastrů zahajují z úrovně vlády. Na druhé straně ani klastry nejsou všelék na všechny problémy ekonomiky, ale jedna z možností, které se v mnoha případech osvědčily, pokud existovaly nezbytné podmínky a kritické faktory k realizaci. Domnívám se, že povinností vědeckovýzkumné sféry v oblasti regionálního rozvoje je přiblížit problematiku klastrů regionálním politikům i praktikům v takovém rozsahu, aby strategie rozvoje regionů mohly obsahovat i tento přístup jako jednu z možných, a bezesporu úspěšných variant. Bez znalostí, kam se ubírá světový vývoj, jaké nástroje a přístupy používají naši konkurenti, se nemůžeme stát konkurenceschopnými. A to je současná výzva pro aplikace regionálních věd.

Použitá literatura Porter, M. E. (1998): On Competition. Boston: Harvard Business School Press. Porter, M. E. (2001): Clusters of Innovation: Regional Foundations of U.S. Competitiveness. Washington: Monitor Group, Washington D.C. Stimson, R. J., Stough, R. R., Roberts, B. H. (2002): Regional Economic Development. Analysis and Planning Strategy. Berlin: Springer Verlag. SKOKAN, K. (2003): Současné přístupy ke strategickému řízení rozvoje regionů. In: Viturka, M., Vystupil, J. (eds.), Sborník referátů z VI. mezinárodního kolokvia o regionálních vědách. Pavlov 25. 6.–27. 6. 2003. Brno: Ekonomicko-správní fakulta Masarykovy univerzity Brno.

100


9. Průmyslové okrsky, podnikatelské sítě a sociální kapitál Světovým trendem v ekonomickém rozvoji regionů konce 20. století se staly průmyslové klastry. Přispělo k tomu i to, že se klastry často spojují s pojmy národní či regionální systémy inovací, znalostní ekonomika nebo nová ekonomika. Hlavním argumentem je přitom skutečnost, že procesy, které pohánějí novou, na znalostech založenou ekonomiku – technické know-how, tvorbu inovací a informací – ty se objevují a rozvíjejí nejlépe, je-li tento vývoj soustředěn v určitém místě, tedy lokalizován. Pojem klastr představuje vyústění různých proudů teorie a praxe ekonomického rozvoje a koncentrují se v něm následující charakteristiky:  spolupráce a propojení mezi firmami (sítě),  aglomerační výhody (externí úspory),  sociální kapitál (asociativní chování),  transfer a šíření technologií (inovace a předávání znalostí). Všechny tyto prvky přispívají k tzv. „kolektivní efektivnosti“ regionu, která je kombinací externích aglomeračních úspor a společných akcí účastníků klastrů. Klastry, tj. vzájemně provázaná odvětví soustředěná geograficky na vymezeném území, jsou hnací silou národního, regionálního a místního rozvoje. Získávají svoji výkonnostní a konkurenční výhodu tím, že využívají umístění v určité lokalitě a všech faktorů, které s tím souvisí. Katalyzátorem pro nastartování klastrů však byly dvě předcházející iniciativy, které jsou známé pod názvem průmyslové okrsky a sítě podniků.

9.1 Průmyslové okrsky Pojem „industrial district“ použil poprvé A. Marshall před více než sto lety a demonstroval na něm příklad využití aglomeračních úspor při koncentraci odvětví v regionu (viz kapitola 2). Vyzvedl přitom pozitivní vliv industriální atmosféry na šíření informací a tvorbu inovací v regionu. Průmyslový okrsek tvoří geograficky lokalizovaná síť malých a středních firem, které vyrábějí určité výrobky na základě dělby práce, a mezi kterými existují dodavatelské, kooperační a informační vztahy. Služby, které přesahují vnitřní kapacitu jednotlivých firem, jsou organizovány společně. Jde zejména o vzdělávání, technologické poradenství, kontrolu kvality, výzkum a vývoj, průzkum trhu, zastupování na veletrzích a výstavách a reklamu. Klíčovou otázkou, kterou podporuje především správně nastavená rovnováha mezi konkurencí a kooperací, je schopnost podniků inovo101


vat. Průmyslový okrsek zahrnuje i kolektivní mechanismy na řešení konfliktů, které firmy nabádají ke konkurenci prostřednictvím inovací, a ne pomocí mzdových či pracovních podmínek. Kooperaci mezi firmami podporuje do jisté míry vzájemná důvěra mezi účastníky okrsku a mezi zaměstnanci. Důležitou úlohu v těchto mechanismech a ve zprostředkování sehrávají instituce, jako jsou rozvojové agentury, inovační centra, průmyslové i odborové svazy a v neposlední řadě orgány obcí a regionů, které mají vysoký stupeň autonomie. Průmyslové okrsky5 představují významný konkrétní příklad organizační formy postfordovské flexibilní specializace, tj. výrobu mnoha skupin specializovaných výrobků, přičemž důležitými vstupy jsou flexibilní přestavitelné stroje a kvalifikovaná a přizpůsobivá pracovní síla (Garofoli 1992). Prototypem průmyslových okrsků se stala seskupení v tzv. „Třetí Itálii“, regionu, který prostorově a hospodářsky leží mezi silně industrializovaným severem („První Itálie“) a slabě rozvinutým jihem („Druhá Itálie“). Jde především o provincie Emilia Romagna, Toscana, Benátky a část Lombardie, ve kterých se nachází řada vysoce specializovaných průmyslových oblastí, které tvoří malé a střední podniky v návrhářsky a kvalifikačně náročných výrobách jako jsou obuv, keramika, oděvy, sklo, nábytek, ale také automobilový průmysl, strojírenství. Tyto oblasti se začaly rozvíjet od 70. let, kdy tradiční průmyslové oblasti byly zasaženy celosvětovou ropnou krizí. Další příklady průmyslových okrsků můžeme nalézt i v jiných zemích, jako je Francie (Grenoble, Montpellier – zde se více ale používá výrazu „lokální výrobní systémy“), Německo (BadenWürttemberg), Dánsko (Jütland), Švédsko a Norsko. Souhrnně můžeme charakterizovat průmyslové okrsky pomocí těchto znaků (Garofoli 1992): 1. vysoká úroveň dělby práce mezi firmami v rámci okrsku, což vytváří těsné vstupní a výstupní vztahy v odvětví i mimo něj, 2. vysoká specializace výroby na úrovni firmy, která omezuje rozsah aktivit, stimuluje akumulaci specializovaných znalostí, usnadňuje zavádění nových technologií a prostřednictvím produktivity práce zvyšuje ekonomickou autonomii firem v oblasti, 3. vysoký počet místních účastníků (pluralita protagonistů), což vede k nalezení optimálních řešení problémů metodou zkoušek a omylů a také k možnosti napodobit tato řešení ostatními,

5

Ve světové literatuře se běžně používá pojem „industrial district“, jeho překlad není u nás zatím ustálen a sám pojem může nabývat významu průmyslový, odvětvový, výrobní okres či okrsek – myslí se tím určité území, ve kterém existuje zvláštní případ organizace sítě podniků v určitém odvětví. Dále budeme používat český překlad „průmyslový okrsek“.

102


4. existence efektivního systému předávání informací a znalostí na lokální úrovni, což zaručuje rychlou a účinnou cirkulaci informací o odbytištích, alternativních technologiích, nových surovinách, komponentech a mezivstupech, které lze použít ve výrobním cyklu, nových používaných komerčních a finančních technikách; to pomáhá transformovat znalosti jednotlivých účastníků do „společného ekonomického odkazu a tradice“ regionu, 5. vysoká úroveň kvalifikace pracovníků v oblasti jako výsledek historického usazování znalostí o produkčním cyklu a o používaných technologiích, 6. zvýšená úroveň přímých a otevřených vztahů mezi ekonomickými činiteli (zejména mezi dodavateli a uživateli vstupů, meziproduktů a služeb firmám). To příznivě působí na rozšiřování technologických i organizačních zlepšení a zvyšuje celkovou efektivnost lokálního výrobního systému v rámci průmyslového okrsku. Příklad průmyslového okrsku v Itálii uvádí obrázek 11. Průmyslový okrsek Montebelluna na výrobu obuvi v Itálii Okrsek zahrnuje 16 municipalit kolem města Montebelluna a dalších 13 umístěných mimo něj. Tvoří jej téměř 500 firem, z nichž je 322 výrobců obuvi, 128 firem jsou výrobci v příbuzných řemeslech. Z celkového počtu 9.100 zaměstnanců je 73,5 % zaměstnáno ve výrobě obuvi. Asi 150 firem jsou tzv. platící členové okrsku, kteří přispívají na jeho činnost. Deset z nich jsou firmy velké, třicet jsou firmy střední s 50 –100 zaměstnanci a více než 100 firem jsou firmy malé s méně než 50 zaměstnanci. Okrsek byl v roce 2000 schopen vyrobit 31 mil. párů obuvi s nárůstem + 11,6 % proti minulému roku. Pro domácí spotřebu bylo určeno 26,6 %, zbytek na export, z toho 54,4 % na evropské trhy, 14,5 % do USA a Kanady. Roční výroba 115–120 mil. párů obuvi představuje 70 % italské produkce sportovní obuvi a 65 % světové produkce sportovní lyžařské obuvi. Příčiny úspěchu průmyslového okrsku Montebelluna: Schopnost firem v oblasti vytvářet vazby a aliance s jinými odvětvími, hustá síť specializovaných firem, která podporuje výrobu obuvi, optimální vztah mezi tradicí a technikou. Úzká spolupráce mezi firmami, veřejným sektorem, univerzitami, výzkumnými centry. Pramen: Projekt ACENET 2002 Obrázek 11: Průmyslový okrsek v Itálii

Toto kooperační chování firem je hlavním znakem průmyslových okrsků. Podmínkou pro posilování lokálních výrobních systémů je vytváření systémových struktur, které upevní ekonomické i mimoekonomické vztahy mezi firmami. S růstem vazeb v okrsku se také více prohlubuje důvěra a spolupráce mezi fir-

103


mami. Severní Itálie se tak stala prototypem klastrů a katalyzátorem pro rozvoj strategií klastrů.

9.2 Sítě podniků V 80. letech minulého století byl úspěch italských průmyslových okrsků připisován zejména mezifiremní spolupráci a specializovaným službám vytvořených vládou a průmyslovými svazy, které malým firmám umožnily přístup k externím úsporám z rozsahu (Rosenfeld 2001). Standardní přístup ke kooperaci mezi firmami ve formě podnikových sítí byl však jako prvý formulován v Dánsku. Tam byl poprvé realizován v roce 1990 program s vládní podporou 25 mil. USD od ministerstva obchodu a průmyslu. Vláda očekávala, že při těchto obrovských a tři roky trvajících investicích se podaří ukázat firmám přínosy plynoucí ze spolupráce a dosáhne se ekonomických zisků. Ve stejné době se staly sítě podniků nástrojem mnoha federálních programů v USA, např. pro podporu dodavatelských řetězců, pro společný vývoj a výzkum, pro marketingovou kooperaci nebo pro školicí aliance. V řadě míst však docházelo k tomu, že regiony vytvořily sítě i bez vládních pobídek. Podmínkou se stala existence kritického množství vzájemně závislých a propojených firem, odpovídající sociální infrastruktura a řada zprostředkovatelů, kteří podporují tzv. asociativní chování a specializované podpůrné služby. Ti všichni dohromady tvoří formu jakéhosi seskupení. Počátek 90. let znamenal také počátek celosvětového hnutí klastrů, které prakticky vznikaly řadu let, případně i desítky let předtím. Oba směry, tj. sítě a klastry postupně v mnoha případech splynuly, i když mezi oběma pojmy existují rozdíly jak z hlediska obsahu, tak i funkcí. Síť podniků (Business network) definuje OECD (2001a) jako skupinu firem, které používají spojené zdroje ke kooperaci na společných projektech. Podnikové sítě mají různé formy a slouží k různým účelům. Některé jsou strukturované a formální, dokonce mají svou právní formu (např. v Itálii konsorcium). Jiné jsou neformální, kde si např. skupina firem vyměňuje nápady nebo rozvíjí širší formy spolupráce. Některé se soustřeďují na sdílení obecných informací, jiné se soustřeďují na konkrétnější cíle (např. společné podniky na podporu exportu). Sítě zahrnují i dohody a smlouvy s výzkumnými ústavy, vzdělávacími a školicími institucemi a veřejnými orgány. Sítě, které jsou vytvořeny pouze z malých a středních podniků, jsou zpravidla sítě horizontální; sítě, ve kterých je součástí jeden nebo několik velkých dominantních podniků, bývají sítěmi vertikálními. Základní členění sítí na formální a neformální, tvrdé a měkké, vertikální a laterální uvádí kromě zdrojů OECD také Cooke (2002): 104


 Neformální sítě (Informal networks) byly založeny na rodinných vztazích, vztazích přátel nebo i na vztazích obchodních partnerů. Ve Spojených státech byly podporovány např. v rámci programu USNet.  Formální sítě jsou nejen mezi firmami, ale zahrnují také finanční poradce, účetní, právníky a další profesionální poradce.  Měkké sítě (Soft networks) jsou otevřené a stále fungující. Umožňují účastníkům se širokými společnými zájmy se setkávat a vyměňovat si zkušenosti v oblastech, jako jsou inovace, zlepšování řízení, marketing apod. Obvykle mají větší počet firem než sítě tvrdé, na členství jsou kladeny minimální požadavky (např. zaplacení členského příspěvku).  Tvrdé sítě (Hard networks) jsou postaveny na smluvním vztahu, jsou právně závazné a orientované na konkrétní akce na základě podnikatelského plánu a ve stanoveném časovém horizontu. Často mají omezený a na základě určitých kritérií vybraný počet firem, které mohou být někdy formálně, ale i pevně propojeny prostřednictvím společných podniků (joint venture) nebo strategických aliancí. Příkladem byly sítě v Dánsku.  Vertikální sítě se soustřeďují na dodavatelské řetězce nebo aktivity skupin dodavatelů. Mohou být formální i asociační a jejich výsledkem je konkrétní kontrakt.  Laterální sítě, široce zaměřené, spojují firmy podobných velikostí, které mají komplementární rysy. Jsou však také známy sítě mezi konkurenty (např. dodavatelé firmě Mercedes v Německu). Pracují obvykle jako formální nebo tvrdá síť za účelem dosažení konkrétního podnikatelského cíle, kterého by individuální podniky nemohly dosáhnout. Sítě urychlují poznávání a učení účastníků, usnadňují tvorbu inovací, dovolují sdílet režijní náklady a využívat specifické úspory z rozsahu při kolektivních akcích (např. společný nákup vstupů) apod. Sítě nemusí být geograficky koncentrovány. Jakmile se dosáhne důvěry mezi účastníky sítě a dohodnou se strategické směry působení, může další komunikace probíhat elektronicky. Avšak také „virtuální sítě“ vyžadují personální kontakty, zejména v začátcích. Společné charakteristiky sítí uvádí Cooke (2002):  Sítě jsou poměrně malé, pokud jde o počet zapojených firem.  Sítě mají omezené členství, které má často podobu spíše horizontálních vztahů mezi firmami srovnatelné velikosti než typickou hierarchickou strukturu dodavatelského řetězce napojeného na větší firmu.  Sítě spoléhají na vývoj silných vazeb odvozených z důvěry, pověsti, image nebo reciprocity.  Sítě jsou v pravém smyslu formalizovány, ať implicitně, nebo explicitně. Nemusí se vždy jednat o právní kontrakt, ale vždy je zde určitý druh do-

105


hody, ať už jen slovní, pro provedení dohodnutých akcí, zavázání se k poskytnutí určitých zdrojů a podobně. Jak horizontální, tak i vertikální sítě se mohou rozvíjet v rámci klastrů. Srovnání klastrů a sítí uvádí tabulka 8. Tabulka 8: Sítě podniků a odvětvové klastry Sítě podniků Umožňují firmám přístup ke specializovaným službám Mají omezené členství Jsou založeny často na smluvních dohodách Usnadňují firmám podílet se na složitých výrobách Jsou založeny na kooperaci Mají společné podnikatelské cíle

Průmyslové klastry Přitahují požadované specializované služby do regionu Mají otevřené členství Jsou postaveny na společenských hodnotách, které posilují důvěru a povzbuzují reciprocitu Generují poptávku pro více firem s podobnými nebo příbuznými schopnostmi Jsou založeny na kooperaci i na konkurenci (soutěžení) Mají společné vize

Pramen: Rosenfeld 2001

V 90. letech minulého století se sítě podniků dostaly do pozornosti mnoha států, které na jejich podporu iniciovaly speciální programy. Většina programů podpořila prohloubení specializace účastníků sítí a rozvoj společných akcí a zařízení a byla doprovázená propagačními aktivitami pro zavedení konceptu sítí podniků v podnikatelské komunitě. Programy se obvykle zaměřily na malé a střední podniky. Používal se přitom tříetapový proces. Začínalo se s identifikací firem se společnými zájmy, navazovaly se společné kontakty a pro navrženou síť se zpracovávala studie proveditelnosti. Pokračovalo se s přípravou podnikatelského plánu a končilo se realizací. Mnoho sítí využívalo zaškolené zprostředkovatele, kteří působili v roli facilitátora. Financování obvykle prováděla veřejná sponzorující agentura, která hradila činnosti zprostředkování, ale pouze v omezeném rozsahu a po omezenou dobu, kdy v počáteční etapě budování sítě přispívala podnikům v síti. Příklad iniciativ a programů na podporu sítí podniků uvádí obrázek 12. Příklady programů podnikových sítí ve světě Sítě podniků jsou zavedené aktivity, které patřily k hlavnímu proudu moderních podnikatelských praktik konce 20. století. Existují v mnoha zemích a v mnoha oborech. V řadě 106 zemí, jako např. v Norsku, Dánsku, Finsku, na Novém Zélandě, v Austrálii a v USA, byly s větším či menším úspěchem realizovány národní programy pro sítě malých a středních podniků s cílem dosažení globální konkurenceschopnosti.


Pramen: OECD 2001a Obrázek 12: Programy pro podporu podnikových sítí

Výsledky programů na podporu sítí podniků v posledních 10 letech se dají shrnout do následujících závěrů (OECD 2001a):  Pro zavedení sítí v podnikatelské komunitě je nezbytná široká propagační kampaň, která by měla směřovat k tomu, aby se vytvořila poptávka po síťových službách.  Protože změny v chování firem probíhají pomalu, měl by program na podporu sítí trvat nejméně 3–4 roky.  Hlavním a rozhodujícím činitelem pro zahájení programu sítí je osoba zprostředkovatele. Je důležité vytvořit tým zprostředkovatelů a zajistit, aby si mohli vyměňovat informace o dosažených výsledcích. 107


 Při výstavbě sítí se očekává určitý stupeň veřejné finanční podpory, zejména počáteční financování studií proveditelnosti a příspěvek na zprostředkování kontaktů. Financování by však mělo být časově omezené a mělo by skončit, když se účastníci začnou angažovat méně formálně a objeví se první přínosy.  Podobně jako např. u iniciativ klastrů je nezbytné provádět vyhodnocení programů z důvodu optimalizace přiřazení zdrojů a řízení realizace. Z dosavadních zkušeností vyplývá, že vláda a další orgány na úrovni centrální, regionální i lokální věnují hodnocení programů malou pozornost. Všechny programy se snaží ovlivnit postoj firem ke spolupráci, vytvářet vazby mezi podnikateli na méně formální úrovni a často nad rámec programu. Bohužel často se nedostatečně provádí průběžné hodnocení programu. Problémy se vyskytují také u právní formy sítí. Některé sítě byly přinuceny k formálním vztahům pouze z důvodu získání veřejných finančních prostředků na společné aktivity, což po přerušení financování někdy vedlo k oslabení aktivit nebo až k jejich ukončení. Důvodem rozpadu sítí byly také politické změny v regionu. Mnoho sítí bylo vytvořeno v rámci klastrů, i když nemusely být speciálně navázány na klastrové iniciativy. Přesto je tvorba sítí, ať už formálních nebo neformálních, významnou součástí iniciativ na podporu klastrů.

9.3 Sociální kapitál Mnoho iniciativ, které se zajímají o podporu sítí nebo klastrů, se angažuje v aktivitách, nazývaných budováním společenství (community building, např. Rosenfeld 2001, Cooke 2002), které vycházejí z teorie sociálního kapitálu. Je totiž obtížné oddělit ekonomický rozvoj regionu od jeho společenského rozvoje. Tito autoři naznačují, že v místních a regionálních společenstvích, kde se rozvíjí smysl pro společné záměry, kde se pracuje pro společné blaho, kde se sdílejí a předávají informace a podporuje se důvěra mezi firmami, tam je také vyšší ekonomická výkonnost než v jiných společenstvích. Svědčí o tom příklady rozvoje klastrů jak v severní Americe (Arizona, Austin, Severní Karolina, Minnesota, Silicon Valley, Quebec, Alberta), tak i v Evropě (Německo, Itálie, Španělsko). Koncept sociálního kapitálu je výrazem norem reciprocity a důvěry mezi jednotlivci a institucemi, které jsou zakotveny do systému vzájemné spolupráce a podporují vzájemné výměny kontaktů, informací a znalostí a vytvářejí výhodu pro všechny zúčastněné (Cooke 2002). Wolfe (2001) nazývá sociálním kapitálem „rysy či charakteristiky společenské organizace regionu, které usnadňují koordinaci a kooperaci mezi ekonomickými činiteli“. OECD (2001b) definuje sociální 108


kapitál jako „kontakty, kooperaci, sítě (networks) spolu se sdílenými normami, hodnotami, důvěrou a porozuměním, které usnadňují spolupráci uvnitř a mezi skupinami“. Sociální kapitál se stává významným aktivem ve společenském a ekonomickém rozvoji, přitom slovo sociální znamená, že je dosažen prostřednictvím společnosti (komunity). Používají se dvě koncepce sociálního kapitálu:  komunitní – připisuje se historickým a kulturním faktorům, které jsou hluboce zapuštěny v minulosti regionu;  založený na výkonnosti – vybudovaný prostřednictvím hustých interakcí firem zapojených v provázaných ekonomických aktivitách, které generují vysokou důvěru ve vzájemných obchodních stycích. V oblastech, kde je vysoká úroveň sociálního kapitálu, dochází snadněji k vytváření sítí podniků i klastrů, a tím i k růstu konkurenceschopnosti daného regionu či lokality.

Použitá literatura COOKE, P. (2002): Knowledge economies. London: Routledge. GAROFOLI, G. (1992): Industrial districts: Structure and transformation In GAROFOLI, G. (ed.). Endogenous Development and Southern Europe. Aldershot: Avebury Ashgate Publishing. OECD (2001a): Cities and Regions in New Learning Economy. Paris: OECD. OECD (2001b): The Well – being of Nations. The Role of Human and Social Capital. Educations and skills. Paris: OECD, Centre for Educational Research and Innovation. No. 51647. ROSENFELD, S. A. (2001): Backing into clusters: Retrofitting Public Policies. In Integration Pressures: Lessons from Around the World. J. F. Kennedy School Symposium, Harvard University, March 29–30. Skokan, K. (2003): Podnikové sítě, klastry a sociální kapitál. Sborník referátů z mezinárodní konference Malé a střední podniky před a po vstupu do Evropské unie. Karviná 28. 5.–29. 5. 2003. Opava: Slezská univerzita, OPF Karviná, 2003. WOLFE, D. (2001): Globalization, Information and Communication Technologies and Local and Regional Systems of Innovation. Program on Globalization and Regional Innovation Systems. University of Toronto.

109


10. Průmyslové klastry v regionálním rozvoji Klastry, neboli „odvětvová seskupení firem“ (industry nebo industrial clusters) se staly v posledních letech velmi populárním pojmem v teorii i praxi lokálního a regionálního rozvoje. Jsou běžné jak ve Spojených státech a Kanadě, tak na evropském kontinentě – zejména v severní Itálii, Velké Británii, ale také v Německu, Dánsku, Finsku, Švédsku a v dalších zemích Evropské unie. Problematikou klastrů se zabývají i výzkumné týmy v rámci OECD. Překlad do češtiny dosud není ustálen (od „seskupení“, přes shluky, hrozny apod.), proto bude dále používán v textu anglický název v českém znění – klastr.

10.1 Úvod Pojem klastru není v regionální ekonomii nový. A. Marshal se již koncem 19. století ve svých Principles of Economics zabýval problematikou seskupování firem určitých odvětví („industrial districts“) ve specifických geografických oblastech. Tyto „districts“ se vyznačovaly vysokou mírou propojenosti podniků. Důvodem byly lokalizační úspory, které se projevovaly např. jako přitažlivost pro firmy dodávající vstupy nebo specializované služby pro tato odvětví, vytvoření zásobníku specializované pracovní síly s nezbytnými znalostmi a dovednostmi pro odvětví, firmy vyrábějící výrobní zařízení pro odvětví, předávání znalostí a technického pokroku mezi firmami. V těchto geografických oblastech navíc existovala zvláštní atmosféra daného odvětví odvozená od formálních i neformálních kontaktů a zvyků, pracovních postupů a tradic. Lokalizační úspory tak zvyšovaly konkurenceschopnost odvětví v oblasti a v samém důsledku přinášely výhody ve výrobě i obchodu. Myšlenka odvozovat místní a regionální rozvoj od odvětvových struktur soustředěných kolem tzv. „růstových pólů“ v geografické oblasti je v regionální teorii zakotvena již velmi dlouho (Perroux, Hirschman). Od 60. let minulého století po zahájení poklesů výroby mnohých „tradičních odvětví“ (ocel, textil, stavba lodí, apod.) se snažily státy diverzifikovat regionální ekonomiky spíše přivedením nových odvětví do regionů před stimulací růstu stávajících silných stánek regionů s využitím podpory inovací. Navíc se objevily argumenty, že dopravní náklady tvoří jen malou část celkových nákladů, a tedy že geografická blízkost není významná. Teprve v 80. a 90. letech 20. století se začalo uznávat, zejména ústy amerických a později evropských regionalistů, že průmyslová odvětví včetně tzv. „nových odvětví“ jsou často geograficky koncentrována do určitých ob-

110


lastí, ve kterých se objevují podniky konkurenceschopné na globálních trzích, tj. výrazně exportně orientované. V plánování rozvoje regionů zejména v souvislosti s využíváním inovací jsou současným trendem právě politiky, které využívají odvětvových seskupení – industry clusters. Představují výrazný posun od tradičních přístupů v regionálních rozvojových programech, které byly orientovány na podporu rozvoje individuálních firem. Argumentem pro tyto změny není fakt, že by vlády mohly vytvářet klastry, ale mohou napomoci ve vytváření podnikatelského, inovačního a institucionálního prostředí, které podpoří úspěch klastrů. S růstem regionálních rozdílů mezi kraji České republiky vznikla objektivní potřeba zaměřit konkrétní opatření regionální politiky na jejich řešení. Na základě řady předchozích iniciativ regionů a v souladu se zákonem o podpoře regionálního rozvoje (č. 248/2000 Sb.) byly pro všechny kraje České republiky zpracovány nejdříve regionální strategie, později programy rozvoje územního obvodu krajů, případně v souvislosti s možným využitím strukturálních fondů EU operační programy. Jejich výstupem jsou definice priorit, resp. prioritních oblastí a opatření na podporu rozvoje. Prakticky ve všech těchto dokumentech strategického charakteru se objevuje mezi prioritními úkoly podpora rozvoje ekonomiky regionů, podpora podnikání a inovací, které představují hlavní hybnou sílu rozvoje. Probíhá přitom střet mezi rozdělením na regionální či sektorové priority a v jejich řešení pak boj o kompetence mezi regiony a ministerstvy. V současném moderním přístupu k ekonomickému rozvoji se začíná také u nás ustupovat od sektorového chápání ekonomiky a průmyslové politiky a začíná se prosazovat tzv. „klastrový“ přístup, který i v případě zásahů veřejné politiky umožňuje nejen plošnou, ale také specifickou a selektivní podporu rozvoje. K problematice odvětvových seskupení (klastrů) existuje celá řada odkazů, které byly zpracovány v posledních deseti letech. Literatura se soustřeďuje zejména na tři okruhy problémů (Skokan 2002), kterými jsou: 1. definice klastrů a různé typologie klastrů, 2. identifikace klastrů a určení faktorů, které řídí jejich rozvoj, 3. politika využívání klastrů při formování ekonomických programů rozvoje území. Dále si podrobněji vysvětlíme pojem regionální klastr a pokusíme se popsat jeho význam pro regionální ekonomiku, pro formulování rozvojové strategie a pro její realizaci prostřednictvím konkrétní regionální politiky.

111


10.2 Definice klastrů Klastry lze vymezit jako geograficky soustředěná odvětví, která získávají svoji výkonnostní a konkurenční výhodu tím, že využívají umístění v určité lokalitě a všech faktorů, které s tím souvisí. Tato definice má vztah k tzv. aglomeračním úsporám, ve skutečnosti se aglomerační úspory projevují právě v rámci klastru. Existuje řada různých definic klastrů, ze kterých některé uvádíme. „Klastry jsou výrobní sítě vzájemně závislých firem (včetně speciálních dodavatelů) propojených mezi sebou v rámci výrobního řetězce vytvářejícího přidanou hodnotu. V některých případech zahrnují klastry také strategické aliance s univerzitami, výzkumnými ústavy, intenzivními znalostními službami pro podniky, zprostředkujícími organizacemi (konzultanty) a se zákazníky“ (Roelandt, Hertog 1999). „Klastry jsou obchodně-výrobní firmy a neobchodní organizace, pro které je členství v rámci skupiny významným prvkem konkurenceschopnosti každého člena; klastry svazují dohromady odběratelsko-dodavatelské vztahy nebo společné technologie nebo společní zákazníci a distribuční kanály nebo společné pracovní trhy a lidský kapitál“ (Bergman, Feser 1999). „Podnikové klastry jsou geografická soustředění podobných, příbuzných nebo komplementárních podniků, které mají aktivní kanály pro obchodní transakce, komunikaci a dialog, které sdílejí specializovanou infrastrukturu, pracovní trhy a služby, a které jsou vystaveny společným příležitostem či hrozbám“ (OECD 2001). M. Porter v knize Konkurenční výhoda národů (1990) vyslovuje hypotézu, že vzájemně provázaná odvětví soustředěná geograficky na vymezeném území jsou hnací silou národního, regionálního a místního rozvoje. Definuje přitom klastr jako „geografické soustředění vzájemně provázaných firem, specializovaných dodavatelů, poskytovatelů služeb, firem v příbuzných odvětvích a přidružených institucí, jako jsou univerzity, agentury a obchodní asociace různých směrů, které soutěží, ale také spolupracují“. Zjednodušená definice říká, že klastr je (geograficky soustředěná) skupina vzájemně provázaných odvětví, jejichž vazby navzájem posilují a zvyšují jejich konkurenční výhodu. V této definici přitom za konkurenční výhodu považujeme schopnost firmy (odvětví) působit na globálních trzích. Odvětví je zde definováno v užším slova smyslu specifickým druhem zboží (např. personální počítače a ne výpočetní technika, nebo enzymy a ne biotechnologie apod.), služeb (např. 112


finanční poradenství). Geografickou soustředěností klastru se myslí dosažitelná vzdálenost, tj. oblast, kam lze vycestovat v rámci jednoho pracovního dne. M. Porter (1990) navrhl model klastru, ve kterém se konkurenceschopnosti firem nebo odvětví soustředěných v dané lokalitě dosahuje prostřednictvím čtyř skupin provázaných vlivů:  Strategie firem, struktura a konkurenti. Patří sem strategie a způsoby řízení inovací, individuální a firemní cíle, které podporují trvalé investice a silné soupeření mezi skupinami místních konkurentů.  Podmínky faktorů. Zahrnují faktory kvantitativní (přítomnost vysoce specializovaných výrobních faktorů, tj. přírodních zdrojů, kvalifikované pracovní síly, techniky, materiálových vstupů a administrativní, informační, vědecké a technické infrastruktury přizpůsobené potřebám jednotlivých odvětví, dále faktory kvality a faktory specializace.  Podmínky poptávky. Patří k nim přítomnost sofistikovaných a poptávajících místních zákazníků, kteří tlačí firmy do inovací a jejichž potřeby přitahují další firmy; možnost uspokojení potřeb i mimo dané území a mimořádná místní poptávka ve specializovaných segmentech, která může být obsloužena také z globálních trhů.  Spřízněná a podporující odvětví. Jsou to kritické množství schopných místních dodavatelů, jejichž specializované vstupy (jako jsou komponenty, zařízení a služby) jsou integrujícími podmínkami pro inovace v daném odvětví; dále konkurenceschopné místní firmy v odvětvích příbuzných svojí technologií; požadavky na speciální znalosti pracovní síly nebo zákazníky. Grafické znázornění těchto vlivů ve formě kosočtverce vytváří tzv. Porterův diamant (viz obrázek 5 v kapitole 6.5 o konkurenceschopnosti). Provedeme-li nyní analýzu konkrétního odvětví v regionu právě podle těchto čtyř vrcholů diamantu, dostaneme vlastně popis konkrétního klastru. V rámci klastrů existují dva typy vazeb mezi jeho účastníky. První typ – tzv. vertikální vazby jsou vytvořeny dodavatelským řetězcem a jsou to vazby či vztahy od dodavatele k zákazníkovi. Dodavatelsko-odběratelské vztahy v rámci výrobního řetězce mohou být významným stimulem inovací. V mnoha úspěšných klastrech dodavatelé obsluhují nejen lokální klienty, ale působí i na globálních trzích. Druhý typ vazeb jsou vazby horizontální. Ty klastrům umožňují dosáhnout tzv. kritické míry, která podporuje specializované služby a infrastrukturu. Mezi tyto vazby patří sdílení podobné technologie, distribuční kanály, dovednosti pracovní síly, infrastruktura, znalosti, know-how, služby, modely pod-

113


nikání apod. Je zřejmé, že klastry zahrnují odvětví primární (např. těžba uhlí a zemědělství), sekundární (např. výroba, zpracovatelský průmysl) a terciární (služby, např. vzdělávací, finanční). Klastry vedou ke zvýšenému ekonomického růstu zejména ze tří důvodů: 1. Zvyšují produktivitu tím, že umožňují přístup ke specializovaným vstupům a zaměstnancům, zvyšují možnosti přístupu k informacím, k institucím a veřejným statkům. 2. Zvyšují inovační kapacitu firem zrychlováním difúze technologických znalostí a inovací. Navíc konkurenční tlaky uvnitř každého klastru zvyšují samotné firemní pobídky k inovacím. 3. Stimulují rychlejší tvorbu nových firem, protože mnozí zaměstnanci se stávají podnikateli v tzv. spin-off firmách vzniklých odštěpením od původní firmy v důsledku nižších bariér vstupu. V posledním období vznikla celá řada různých definic klastrů a klastry dostaly i různé přívlastky. Hovoří se o odvětvových, průmyslových, podnikových, inovačních, na znalostech založených a dalších klastrech. Klastry se vyskytují v různých typech odvětví velkých i malých svým rozsahem a dokonce i u malých lokálních podniků, jako jsou restaurace, obchodníci s auty, obchody se starožitnostmi. Klastry jsou přítomné v malých i velkých ekonomikách, ve venkovských i městských oblastech. Klastry se vyskytují ve vyspělých i rozvíjejících se ekonomikách, i když ve vyspělých ekonomikách jsou mnohem více rozvinuty. Za normálních podmínek se klastr skládá z kombinace výrobce koncového produktu, výrobce strojního vybavení, dodavatele materiálu a odvětví služeb, kteří jsou často klasifikovaní v různých kategoriích podle průmyslové klasifikace. Tak klastry představují odlišný způsob organizace ekonomických aktivit a nazírání ekonomiky. Stanovit hranice klastru je často obtížné a představuje kreativní proces zasvěcených odborníků, kteří rozumí nejdůležitějším vazbám a komplementaritám v odvětvích a v institucích včetně konkurence. Hranice klastrů by měly zahrnout všechny firmy, odvětví a instituce se silnými vazbami, ať horizontálními nebo vertikálními nebo institucionálními. Protože části klastrů jsou často zařazeny v různých kategoriích průmyslu či služeb, i významné klastry mohou zůstat skryty a dokonce nepoznány. Klastry procházejí vývojovými etapami, které zahrnují vznik, růst, úpadek nebo transformaci. Samotný vznik klastrů je často způsoben historickými okolnostmi a ekonomickými podmínkami, jako jsou dostupnost materiálů a surovin, specifické znalosti a dovednosti ve výzkumu nebo i tradiční know-how v řemeslných nebo výrobních činnostech, specifické potřeby určitých skupin zákazníků, umístění firem, které produkují významné technické inovace stimulující růst jiných firem, odštěpení firem formou spin-off, které vedou k seskupení firem, k jejich aglomeraci, následovanou místním soutěžením, které je rozhodujícím faktorem 114


pro inovace a rozvoj podnikání. Růst klastru může ovlivnit i náhoda, případně úmysl klastr v dané lokalitě vytvořit. Některé klastry mají dlouhou historii, jiné vznikly poměrně nedávno, jedná se zejména o klastry vyspělých technologií. Přehled etap vývoje klastru uvádí tabulka 9. Tabulka 9: Etapy rozvoje klastru Etapa Obsah 1. 2. 3. 4. 5.

Formování prvních firem na základě místních specifických podmínek, následuje odštěpení dalších Vytvoření skupiny specializovaných dodavatelů a servisních firem a speciálního trhu práce Formování nových organizací, které obsluhují firmy v klastru Přilákání firem zvenčí, přilákání kvalifikované pracovní síly, vytvoření podmínek pro růst nových firem Vytvoření netržních a neobchodních vazeb a vztahů

Ohrožení etapou úpadku z důvodu uzavření se klastru do sebe v daném regionu Pramen EC 2002 6.

Jakmile došlo k seskupení firem v určité oblasti, začínají se tvořit externí úspory a nastává kumulativní proces. Tyto úspory zpočátku zahrnují vytvoření skupiny specializovaných dodavatelů a servisních firem a vytvoření specializovaného trhu práce. To snižuje náklady na sdílené vstupy firem. V další etapě se začínají vytvářet nové organizace, které slouží několika firmám v rostoucím klastru, např. „organizace poskytující znalosti“, tj. speciální vzdělávací a poradenské organizace a průmyslové asociace a další, které mají speciální kompetence poskytované firmám v klastru. V následující etapě dochází k dalšímu rozvoji externích úspor a objevují se další lokální organizace v klastru (i příchodem zvenčí), protože roste prestiž, viditelnost a atraktivnost klastru. Následuje etapa vytváření netržních, neobchodních vztahů, které urychlují výměnu informací a znalostí postavených na osobních vztazích, důvěře, zvycích a normách. Poslední etapa je etapou postupného úpadku klastru, pokud dojde k uzavření průmyslového rozvoje v regionu do sebe, např. z důvodů tuhé specializace.

10.3 Typologie klastrů Při popisu klastrů se objevují různé typologie a různá hlediska jejich členění, která často sledují určité vývojové stupně firemních seskupení nebo také lokál-

115


ních výrobních systémů. Přitom některé z uvedených typů se překrývají a je obtížné je oddělit. Rozeznáváme následující typy seskupení (DTI 2001):  Vertikální výrobní řetězec (Vertical production chain) Základem klastru jsou navazující etapy výrobního řetězce. Řetězce od dodavatelů až po zákazníka lze vymezit prostřednictvím analýzy vstupů a výstupů.  Seskupení propojených odvětví (Aggregation of connected sectors) Toto vymezení využívá Porter zejména pro velké agregace propojených odvětví, které jsou současně i úspěšnými vývozci. Základem klastrů jsou čtyři úrovně souvisejících odvětví nebo skupin firem: výroba finálních výrobků, zařízení pro výrobu, speciální vstupy do výroby a navazující služby pro výrobu. Takto definované klastry lze používat pro analýzu národních ekonomik. Jedná se přitom o klastry velkého rozsahu, které mohou překračovat i hranice jednotlivých států.  Regionální klastr (Regional Cluster) Je to seskupení propojených odvětví v rámci určitého regionu a konkurenceschopných na světových trzích (viz předchozí definice).  Průmyslový okrsek (Industrial district) Průmyslové okrsky jsou chápány jako místní koncentrace malých a středních firem, které se specializují na jednotlivé etapy výrobního procesu. Původně byly odvozeny od iniciativ v tzv. třetí (střední) Itálii, později byla jejich definice rozšířena na firmy, které mohou dodávat více výrobním procesům, často bývají závislé na velkých firmách.  Sítě (Networks) Sítě firem, jsou svým charakterem blízké průmyslovým okrskům. Byly definovány jako specifická forma vztahů mezi ekonomickými partnery, která není založena na trzích nebo na hierarchiích, ale na vzájemné závislosti, a tedy na kooperaci. Nemusí být nezbytně koncentrovány geograficky, ale je to pro ně výhoda.  Inovační prostředí (Innovative milieu) Jedná se o vysokou koncentraci odvětví typu high-tech. O významných high-tech regionech (např. Silicon Valley v USA pro informační technologie apod.) se tvrdí, že zvláštní synergie ekonomických a institucionálních faktorů vytváří inovační prostředí, které se vyznačuje vysokou rychlostí šíření znalostí a učení. Klastry existují v různých podobách a rozsahu. Proto je lze charakterizovat z různých pohledů. Porter (1998) sám vysvětluje: „Klastry můžeme klasifikovat podle různých hledisek, a to podle velikosti, šíře nebo stavu rozvoje. Některé klastry jsou složeny převážně z malých nebo středních firem (například v Itálii obuvnické firmy, firmy na výrobu nábytku pro domácnost v Severní Karolíně). Jiné klastry zahrnují malé, střední i velké firmy (např. v chemickém průmyslu 116


v Německu). Některé klastry jsou soustředěny na výzkumných univerzitách, zatímco jiné nemají žádné kontakty s univerzitami. Tyto rozdíly v povaze klastrů odrážejí rozdíly ve strukturách odvětví, které je tvoří. Rozvinutější klastry mají hlubší a více specializovanou základnu dodavatelů, širší pole příbuzných odvětví a mnohem více podporujících institucí. Hranice klastru se přitom kontinuálně rozvíjejí s tím, jak se objeví nové firmy nebo nová odvětví nebo jak se zmenšují již zavedená odvětví, případně jak zanikají, nebo jak se rozvíjejí a mění lokální instituce. Technické změny a změny na trhu plodí nová odvětví, vytvářejí nové vazby a mění obsluhované trhy. Ke změnám hranic klastrů a jejich rozsahu mohou přispívat i regulační zásahy zejména v oblastech, jako jsou telekomunikace nebo doprava.“ Jednotlivé definice typů klastrů se mohou v různých místech odlišovat podle toho, v jakých segmentech členské organizace klastrů soutěží a jakou strategii používají, v jaké etapě svého vývoje jsou, apod. Např. Rosenfeld (2001) rozlišuje tyto typy:  Fungující klastry jsou ty, které již byly identifikovány a jejich členové si jsou toho vědomi, tj. produkují více, než je součet jednotlivých částí.  Latentní klastry představují příležitosti, které nejsou dosud využívány.  Potenciální klastry mají určité podmínky pro existenci, ale postrádají některé vstupy a kritickou míru potřebných faktorů. Další možností dělení klastrů je jejich vývojová etapa odvozená z životního cyklu. Tak hovoříme např. o klastrech embryonálních nebo vznikajících až po klastry v etapě rychlého růstu nebo dospělosti či zralosti. Přihlíží se přitom k dynamice zaměstnanosti v rámci klastru. Podle vývojové etapy klastru se volí konkrétní politiky pro jejich ovlivnění a podporu. Jiným hlediskem klasifikace klastrů je specializace podle odvětví, a to od jediného odvětví po skupinu různých, ale komplementárních a vzájemně provázaných odvětví. V mnoha případech existuje určitý odvětvový technologický prvek, který je základem pro identifikaci klastru – např. klastr automobilový, strojírenský, textilní apod. Důležitým je hledisko geografické. Ideálním by byl klastr, který je umístěn v jedné lokalitě a obsahuje seskupení firem daného odvětví. Některé klastry jsou umístěny v určité oblasti s malým geografickým dosahem (území města), jiné jsou rozprostřeny v regionu, v rámci celého státu případně i mimo něj. Hovoří se o klastrech lokálních, regionálních, národních a mezinárodních. Klastry se mohou také odlišovat v několika dimenzích (Dalum et al. 2002). Ústřední dimenzí pro vyhodnocení potenciálu klastrů je hloubka, která se týká rozsahu vertikálně provázaných (příbuzných) odvětví v rámci klastru. Hluboký klastr obsahuje téměř úplný dodavatelský řetězec, zatímco mělký klastr je závis-

117


lý na vstupech mimo region. Z literatury o systémech inovací je známo, že těsné vertikální vztahy mezi uživateli a výrobci mohou snížit náklady na komunikaci, informace a snížit čas potřebný k uvedení inovací na trh. Proto hluboké klastry ve srovnání s „mělkými“ mají větší naději být úspěšné. Důležitá je dále horizontální dimenze klastru. Odvětví příbuzná v horizontální dimenzi se definují jako odvětví, která mají, resp. sdílejí společné technologie, konečné uživatele, společné distribuční kanály a další nevertikální vztahy. O klastru se říká, že je široký, když je složen z několika horizontálně příbuzných odvětví. Šířka klastru bývá znakem síly klastru. Významné jsou např. externality, které se týkají dostatečné zásoby kvalifikované pracovní síly nebo skutečnost, že firmy umístěné vedle sebe se mohou poučit z úspěchů i nezdarů a jsou schopné přicházet s novým, alternativním řešením. Také se mohou účastnit kontinuálního procesu učení sledováním konkurence, srovnáváním různých řešení, vybírat, napodobovat nebo přidávat vlastní nápady a myšlenky. A některé z horizontálně rozdělených odvětví mají příležitost vyvarovat se dočasných poklesů na trzích. Vertikální dimenze (hloubka) a horizontální dimenze (šířka) vytvářejí potenciální sílu klastru. Avšak dynamika hloubky a šířky se může dále zvýšit prostřednictvím odpovídajících tzv. znalostních organizací. Zvláštní význam má přítomnost univerzitního výzkumu a vzdělání, které podporují různá průmyslová odvětví jak na horizontální, tak i na vertikální ose (obrázek 13). Hloubka

V&V Vzdělání

Šířka

Pramen: Dalum et al. 2002 Obrázek 13: Dimenze klastru

Tři dimenze na obrázku představují tzv. bázi aktivit daného klastru. Význam však nemá pouhá existence aktivit podél každé osy, ale také jejich hustota. „Husté“ klastry složené z velkého množství firem, z nichž některé mohou být velké, mají větší pravděpodobnost úspěšnosti než klastry rozptýlené („řídké“). Poslední dimenzí, kterou je třeba brát v úvahu, je vlastnická struktura firem a dalších účastníků klastru. Kritickým faktorem je přítomnost multinárodních 118


firem (MNF). Jsou známy jak pozitivní, tak i negativní případy působení MNF. Na jedné straně mohou multinárodní firmy zaplnit mezeru v místní znalostní základně a podporovat firmy v regionu finančními zdroji pro rozvoj aktivit s vysokým rizikem. Podobně může přítomnost MNF zvýšit i propagační hodnotu a posílit image klastru. Na druhé straně přítomnost MNF může oslabit vztahy mezi místními účastníky klastru a snížit i rozhodovací moc v regionu. To může ve svém důsledku vést ke ztrátě znalostí o trzích v regionu, který se stává zranitelnější tím, že strategická rozhodnutí nejsou vztažená k místním podmínkám.

10.4 Způsoby identifikace klastrů Analýza klastrů se provádí na různých úrovních. Přehled těchto úrovní a zaměření analýzy udává tabulka 10. Tabulka 10: Úrovně analýzy klastrů Úroveň analýzy

Pojem klastru

Národní úroveň (makro)

Vazby skupin odvětví v ekonomice jako celku

Úroveň odvětví (mezzo) Firemní úroveň (mikro)

Zaměření analýzy

Speciální modely národní nebo regionální ekonomiky Podpora inovací, modernizace výrobků a procesů v megaklastrech Vnitřní a meziodvětvové vazby Analýza SWOT a srovnávací anav různých stádiích výrobního lýza jednotlivých odvětví (benřetězce podobných výrobků chmarking) Specializovaní dodavatelé sou- Vysvětlování inovačních potřeb středění kolem jedné nebo něko- Rozvoj strategického podnikání lika základních firem Analýza řetězců a řízení řetězců Příprava inovačních projektů

Pramen: OECD 2001

Některé studie klastrů se soustřeďují na úroveň firem a analyzují konkurenceschopnost sítě dodavatelů. Takové analýzy se používají u firem k tomu, aby identifikovaly chybějící vazby na strategické partnery pro inovační projekty, které zahrnují celý výrobní řetězec. Na této nejnižší, tzv. „mikro“ úrovni se jedná o klastr vzniklý kolem jediné nebo několika velkých firem. Další, tzv. „mezzo“ úroveň je úrovní odvětví, na které se provádí určitý druh SWOT analýzy nebo srovnávací analýzy průmyslových odvětví propojených v hodnotovém řetězci. Na tuto úroveň se zaměřil M. Porter, který provedl v 90. letech řadu analýz např. ve Spojených státech, Dánsku, Finsku, Švédsku, Holandsku, Kanadě, na Novém Zélandě a v dalších zemích. Konečně, některé země se soustředily na studium vazeb mezi skupinami odvětví na národní úrovni (megaklastry), jako

119


např. Finsko, Holandsko, které se snažily zmapovat modely specializace na národní úrovni v rámci ekonomiky jako celku (tzv. „makro“ úroveň). V literatuře lze nalézt řadu přístupů k identifikaci klastrů. Jejich použití závisí do značné míry na dostupné datové základně. Jeden z častých přístupů je založen na používání tzv. kvantitativních technik, jako jsou analýza vstupu a výstupu (Input/Output analýza založená na modelech Leontieffa, určená zejména pro vertikálně integrované klastry se zřetelnými vazbami dodavatelů a odběratelů). Jiný přístup je založen na využití tzv. koeficientů lokalizace. Koeficientem lokalizace (Location Quotient – LQ, někdy také lokační kvocient) se měří koncentrace daného odvětví v regionu ve srovnání s úrovní státu. Odvětví jsou charakterizována např. pomocí oborové klasifikace činností. Pro koeficient lokalizace platí: LQi = kde LQi ei e Ei E

ei / e Ei / E

(7)

= koeficient lokalizace pro „i-té“ odvětví, = zaměstnanost v „i-tém“ odvětví v regionu, = celková zaměstnanost v regionu, = zaměstnanost v „i-tém“ odvětví ve státě, = celková zaměstnanost ve státě.

Porovnává se podíl odvětví na lokální (regionální) zaměstnanosti s podílem národní zaměstnanosti v odvětví. Je-li koeficient lokalizace větší než 1, pak dané odvětví zaměstnává větší podíl regionální pracovní síly než na úrovni národní, u koeficientu pod 1 je tomu naopak. V praxi se pro posuzování významnosti existence klastru uvažují hodnoty nad pásmem 0,85 – 1,15. Kvantitativní metody analýzy však neukazují sílu vztahů mezi jednotlivými firmami v rámci klastru, jako jsou spolupráce firem, materiální a informační toky apod. Proto se dále používají tzv. kvalitativní metody analýzy, kam patří expertní posouzení, metoda interview, přehledy firem apod. Tím se doplní výsledky o údaje jako jsou úroveň vztahů dodavatel a odběratel, úroveň pracovní síly, požadavky na technologie, infrastrukturu, atd. Velká část klastrových analýz byla provedena také na základě tzv. monografických případových studií klastrů, které jsou založeny na využití Porterova diamantu jako rámce pro analýzu konkurenceschopnosti lokálních výrobních struktur. Pro daný klastr se hodnotí úroveň jednotlivých determinantů a jejich potenciál rozvoje. Tyto studie bývají doplněny četnými statistickými údaji.

120


Přesto v řadě studií je výchozí metodou výpočet koeficientu lokalizace stanovený podle klasifikace odvětví. V zemích Evropské unie se používá klasifikace NACE (český ekvivalent OKEČ – Odvětvová klasifikace ekonomických činností), ve Spojených státech pak klasifikace SIC (Standard Industry Classification). Hodnota LQ nad 1,25 dokazuje regionální specializaci. Pro zachycení dynamiky by bylo potřebné sledovat vývoj LQ i v určitém období. Přehled metod analýzy klastrů uvádí tabulka 11. Tabulka 11: Metody analýzy klastrů Metoda

Výhody

Problémy

Expertní posouzení

Efektivní z hlediska nákladů a času, získání detailních informací o obsahu Snadné a levné, mohou doplňovat jiné metody

Nedá se zobecnit. Je obtížné zajistit systematický sběr dat

Často jediný zdroj dat o vzájemných vazbách odvětví Komplexní a detailní, ale v různých zemích různě Základní ukazatelé inovací

Bývají neaktuální z důvodu rychlého rozvoje meziodvětvových vztahů v tržní ekonomice. Nezachycují podporující instituce Jsou dostupné v málo zemích

Vizualizační pomůcka pro interpretaci analýz

Omezené možnosti, není vždy k dispozici počítačová podpora Nákladné a proto často obtížně realizovatelné

Indexy specializace (např. kvocienty lokalizace) Tabulky vstupu a výstupu pro obchodní vztahy

Tabulky vstupu a výstupu pro inovace Analýza sítí a teorie grafů

Statistické a ekonomické Zajištění dat podle požapřehledy davků, aktuální Pramen: Bergman, Feser 1999

Zaměřují se na odvětví a ne na klastry, nepodchytí vazby

Porter (1998) sám k postupu analýzy uvádí: „Při identifikaci stavebních prvků klastru začínáme s velkou firmou nebo s koncentrací podobných firem a pak postupujeme nahoru nebo dolů ve vertikálním řetězci firem a institucí. Dalším krokem je horizontální pohled, kdy identifikujeme odvětví, která mají společné charakteristiky nebo produkují komplementární produkty a služby. Horizontální řetězce odvětví lze identifikovat i podle podobných specializovaných vstupů a technologií nebo podle podobných vazeb v dodavatelském řetězci. Po identifikaci odvětví a firem v klastru následuje vyčlenění těch institucí, které mu poskytují specializovanou kvalifikovanou pracovní sílu, technologie, informace, kapitál nebo infrastrukturu a další kolektivní orgány včetně účastníků v klastru. Posledním krokem je nalezení státních a dalších regulačních orgánů, které významně ovlivňují účastníky v klastru.“

121


Příklad praktického postupu analýzy klastru uvádí např. Anderson (1994), který rozdělil proces identifikace klastrů do šesti kroků. 1. Prvním krokem je definování ekonomického regionu, ve kterém bude analýza prováděna. Jedná se o geograficky vymezený region, kde se vyskytuje většina vztahů v daném odvětví, tj. město, kraj (resp. odpovídající administrativní jednotka), např. ve Spojených státech to bývá často stát. Po provedení analýzy může dojít k tomu, že některé firmy, které patří do klastru svými vztahy leží i mimo tento region. Pak platí, že klastr je vymezen jeho účastníky. 2. Ve druhém kroku se provádí analýza zaměstnanosti v odvětvích z hlediska koncentrace v regionu. Využívá se přitom výpočtu kvocientu lokalizace, který se interpretuje jako míra specializace regionu v určitém odvětví a vybírají se převládající odvětví, přitom porovnáním se stanoví minimální hodnota kvocientu pro výběr odvětví do klastru. 3. Třetím krokem je identifikace a výběr pravděpodobných skupin rozhodujících exportujících odvětví, u kterých lze předpokládat vzájemné vztahy. Tento krok vychází ze všeobecných širších znalostí odvětví z hlediska hodnotového řetězce a ze znalosti regionální ekonomiky. Smyslem je stanovit seskupení klastru (kvocientem lokalizace nad stanovenou hranici), která představují dodavatelé vstupů, komponent a služeb spojených s hlavním výrobním řetězcem v klastru. Identifikace odvětví vychází z odvětvové klasifikace a ze znalosti struktury typických odvětví ve vybraných klastrech. 4. Ověření platnosti a případně upřesnění definice klastru je dalším krokem. Zahrnuje nejen analýzu dostupných dat o konkrétních odvětvích a podnicích, ale zejména další interview s představiteli firem z privátního sektoru a institucí pro doplnění údajů a vazeb. 5. V dalším kroku se provádí mapování klastru, tj. tzv. grafická vizualizace odvětví a vazeb klastru v regionu formou map klastrů. 6. Poslední krok představuje vyhodnocení významu klastru pro region a pro analýzu růstových trendů. Tento krok se vlastně provádí kontinuálně. Analýza je podkladem pro zpracování strategie a programu rozvoje klastru v regionální ekonomice, které by se měly stát součástí celkové strategie rozvoje regionu. V České republice je v současné době nedostatek vstupních informací pro přesné kvantitativní analýzy. Český statistický úřad ani jiná veřejná statistika neuvádí I-O tabulky pro odvětví ani každoročně, ani v požadovaném detailu; totéž platí o sledování zaměstnanosti podle OKEČ, které se provádí pouze na první dvě místa z pěti. Pro podrobnější analýzy by bylo možné využít například výběrového šetření pracovních sil, které je však také zatíženo velkou nepřesností. Jiným zdrojem může být propočet zaměstnanosti z databází o firmách, jak uvedeme dále. 122


10.5 Faktory růstu a rozvoje klastrů Obecně platí, že firmy se umísťují tam, kde je to pro ně ekonomicky výhodné. Základní faktory, které podporují shlukování odvětví do klastrů, vyplývají z aglomeračních úspor, ať se jedná o úspory z urbanizace nebo lokalizace. Klastry se vyvíjejí po dlouhou dobu, která může dosahovat desítek let. Přitom platí, že přežijí jen ty, které dosáhly konkurenční výhody. Klastry jsou poháněny rozvojem daného odvětví (jsou „industry driven“). Je obtížné vytvořit klastry zcela zásahem zvnějšku, například zásahem veřejného sektoru. Klastry lze identifikovat, protože existují v každém státě a lze tedy vhodně podpořit jejich rozvoj, pokud existují firmy schopné klastrování. Shlukování do klastrů je dynamický proces a souvisí úzce s konkurencí, která zase závisí na inovacích a vyhledávání strategických rozdílů mezi firmami. Úzké vazby mezi odběrateli, dodavateli a ostatními institucemi jsou důležité nejen z důvodů efektivnosti samotné, ale i s ohledem na rychlost zavádění inovací. Umístění firmy ovlivňuje její konkurenční výhodu tím, že působí na její produktivitu a její růst. Jestliže roste jedna konkurenční firma, generuje poptávku po ostatních příbuzných odvětvích. Jak se klastr vyvíjí, stává se vzájemně se posilujícím systémem, kde se přínosy přelévají mezi odvětvími v klastru. Podle Portera je to právě konkurence mezi soupeřícími firmami v klastru, která povzbuzuje růst, protože nutí firmy inovovat, zlepšovat a zdokonalovat technologii. To vede dále k novým firmám vlivem spin-off, podporuje vývoj a výzkum a zavádění nových dovedností a služeb. Protože mnoho odvětví v rámci klastru zaměstnává pracovní sílu podobné kvalifikace, dochází k volnému pohybu lidí mezi firmami a tím i k přelévání znalostí do nových firem. Tím se dále podporuje konkurence, a tedy i růst, který může vést k posílení vertikální integrace v rámci klastru nebo k horizontální integraci odvětví. Ve světě existují stovky klastrů s různou mírou „úspěšnosti“ tj. schopností spolupráce, synergie, inovací a růstu. Úspěšné klastry se vyznačují řadou společných charakteristik nebo faktorů, které jsou kritické právě pro jejich fungování. Klastry však jsou vysoce individualistické a v praxi jsou faktory, které podmiňují rozvoj klastrů, velmi proměnné. Nedá se identifikovat jeden faktor jako dominantní, vždy existuje celá řada faktorů, které vytvářejí „samoposilující dynamiku“ klastru. Základními předpoklady zůstávají přitom determinanty konkurenceschopnosti definované ve vrcholech Porterova diamantu, tj. faktory vstupů, kontext pro strategii a soupeření, lokální poptávka a spolupracující instituce. Přehled kritic-

123


kých faktorů pro rozvoj klastrů, které byly identifikovány při analýze klastru v biotechnologiích ve Velké Británii, uvádí tabulka 12. Tabulka 12: Kritické faktory rozvoje klastru Kritické faktory rozvoje klastrů 1.

Silná vědecko-výzkumná základna

2.

Podnikatelská kultura

3.

Rostoucí firemní základna

4.

Schopnost přitahovat klíčové zaměstnance

5.

Dostupnost a schopnost financování

6.

Infrastruktura, budovy, stavby

7.

Služby na podporu podniků

8.

Kvalifikovaná pracovní síla

9.

Efektivní sítě spolupráce

10. Celkové podpůrné prostředí pro podnikání Pramen: Sainsbury 1999

Při budování klastrů bychom měli stavět na silných stránkách a odstraňovat bariéry rozvoje právě tím, že podporujeme kritické faktory. To vyžaduje společné akce a koordinaci činností mezi útvary vlády, tj. konkrétními ministerstvy, kraji, rozvojovými agenturami a dalšími institucemi, univerzitami a podniky. Předpoklad silné vědecko-výzkumné základny platí samozřejmě ve zvýšené míře zejména pro klastry inovační, založené na znalostech a v rychle se rozvíjejících oborech. Zde sehrávají významnou úlohu univerzity, stupeň komercializace jejich výzkumné činnosti a podpora transferu technologií. Podnikatelská kultura je nejen atributem konkrétní lokality, důsledkem tradic, ale také výsledkem způsobu výuky podnikání a managementu zejména na fakultách technického zaměření. Pro růst nových podniků je významným předpokladem také existence různých forem financování perspektivních firem a firem vzniklých vydělováním z mateřských společností, což otevírá prostor pro vytváření fondů na regionální úrovni. V řadě zemí jsou navrženy pobídky firmám pro získávání a udržení špičkových specialistů v rozvíjejících se oborech. U vybraných lokalit je podporována příprava území pro stavby, zejména vhodná infrastruktura. Kromě faktorů, které jsou kritické pro úspěšnost, uvádí např. DETR (2000) další faktory, které přispívají k rozvoji klastru a k rozhodnutí firem zapojit se do klastru.

124


Tabulka 13: Faktory podmiňující rozvoj klastrů 1.

Blízkost trhů

2.

Dostupnost kvalifikované pracovní síly

3.

Blízkost jiných firem

4.

Přístup k výzkumným institucím a zařízením

5.

Image a pověst dané oblasti

6.

Přístup k regionálním a mezinárodním dopravním a komunikačním sítím

7.

Silná veřejná podpora

8.

Dostupnost primárních surovin a vstupů

9.

Přítomnost podpůrných zařízení a institucí

Pramen: DETR 2000

Bresnahan (2002) uvádí, že v počátečních etapách fungování klastrů vždy musí existovat určité externí síly, které zajistí úspěšnost těchto aktivit. Nastartování klastru zahrnuje vybudování ekonomických základů pro odvětví nebo technologie a nalezení zanícených podnikatelů, kteří se chtějí v tomto směru angažovat. Oba tyto předpoklady musí být dále v regionu podporovány řadou společných faktorů, které jsou a byly podobné u většiny rodících se klastrů včetně známého klastru informačních technologií v Silicon Valley v USA. Znalosti předpokladů úspěšnosti klastrů a znalosti možností konkrétní regionální ekonomiky společně s výsledky provedené analýzy existujících případně potenciálních klastrů tvoří vstup pro strategie a programy rozvoje klastrů.

10.6 Strategie regionálního rozvoje s využitím klastrů Tradiční politika ekonomického rozvoje se zaměřuje na individuální potřeby konkrétních firem, případně odvětví. Politiky postavené na bázi klastrů chápou firmy a odvětví jako systém. Soustřeďují se na přípravu strategií, které povzbudí efektivní alokaci omezených zdrojů pro hospodářský rozvoj měst a regionů, poskytnou nástroje pro posílení odvětví v regionu. Tím, že se identifikují klastry a pochopí se specifické potřeby odvětví v rámci klastru (tj. např. požadavky na infrastrukturu nebo na pracovní sílu), mohou odpovědní stratégové regionálního rozvoje stavět na existujících silných stránkách v regionu a poskytovat odpovídající pomoc podnikům. Je-li identifikován klastr, jsou ihned zřejmé případné mezery v celkovém výrobním procesu. Pak lze naplánovat doplnění těchto mezer dalším odvětvím nebo firmami tak, aby výrobní proces probíhající v rámci v klastru byl úplný. Vhod125


nými zásahy se také podpoří konkurence, a to vede k dalšímu ekonomickému růstu. Rozvojem dodavatelských sítí nebo příbuzných podpůrných služeb, které obsluhují velké firmy v rámci klastru, se diverzifikuje ekonomická základna. Např. ve Spojených státech byly navrženy ekonomické rozvojové strategie na bázi klastrů v mnoha státech (např. Arizona, Kalifornie, Minnesota, Severní Karolina, Washington a další). Evropské státy a regiony zpracovaly řadu programů a případových studií ke klastrům, jako např. regiony v severní Itálii (Emilia Romana), v Německu (Baden-Württemberg), studie zpracované na zakázku vlády ve Finsku, Velké Británii, Holandsku a jiných zemích nebo i programy na úrovni OECD (OECD 2001, Roelandt, Hertog 1998). Zastánci rozvoje klastrů tvrdí, že klastry, které obsahují různá odvětví, jsou lépe adaptabilní na změny a lépe odolávají poklesům v rámci ekonomického cyklu. Klastry procházejí ve svém vývoji řadou etap a snahou regionálních aktérů při řízení rozvoje regionů je ovlivnit i jejich formování a fungování. Proto je nezbytné připravit a realizovat vlastní strategii rozvoje klastrů. 10.6.1 Klasifikace strategií vytváření klastrů V přístupech pro rozvoj klastrů se objevují dva krajní názory. Prvý vychází z předpokladu a zkušeností, že klastry vznikají spontánně působením tržních sil a veřejné intervence mohou maximálně pomoci s rozvojem podnikatelského prostředí, které zvyšuje efektivnost klastrů, tedy i firem v nich umístěných. Druhý přístup vychází z předpokladu, že je možné klastry vybudovat prostřednictvím počátečního impulsu veřejného sektoru, který připraví podmínky podnikatelského prostředí a přiláká do něj vhodné podniky, které pak nastartují samorozvíjející se proces dalšího růstu. Příkladem těchto aktivit byla v 70. a 80. letech celosvětová podpora hnutí vědeckotechnických parků, speciálních průmyslových zón apod., které byly dílem velmi úspěšné, v některých případech však selhaly. Všeobecně se však přijímá názor, že klastry, resp. klastrování je proces vyvolaný a vedený trhem, resp. že klastry jsou poháněny samotnými podniky (business driven). Jsou to firmy uvnitř klastrů, které určují a řídí jejich rozvoj svými aktivitami na trzích. Odpovědí na otázku, proč by měla vláda resp. veřejný sektor zasahovat do tohoto procesu, jsou systémové nedokonalosti a tržní selhání, případně selhání vlády (Lagendijk, Charles 1999; Roelandt, Hertog 1998). Vláda má mít podpůrnou funkci jakéhosi „facilitátora“ pro spolupráci, být katalyzátorem dynamických komparativních výhod a tvůrcem budování institucí a má vytvářet efektivní pobídkové struktury pro odstranění těchto selhání.

126


Politika vlády jako odpověď na uvedená selhání by měla zahrnovat následující kroky: 1. vytvoření stabilního a předvídatelného ekonomického a politického prostředí, 2. vytvoření příznivých rámcových podmínek pro efektivní a dynamické fungování trhů a odstranění tržních selhání, 3. stimulace nedostatku interakcí a výměny znalostí mezi různými účastníky systémů inovací a klastrů, které jsou vytvářeny ve všech vyspělých zemích, 4. odstraňování informačních selhání poskytováním strategických informací, 5. odstranění institucionálních neshod a organizačních selhání, jako např. mezi veřejnou znalostní infrastrukturou (univerzity, školy, výzkumné instituce) a privátními potřebami na trhu nebo chybějícími poptávajícími zákazníky v hodnotovém řetězci (kdy může vláda sama v potřebných případech vystupovat jako poptávající zákazník), 6. odstranění regulačních zásahů, které brání procesu klastrování a inovací. Ve většině zemí (Dánsko, Finsko, Velká Británie, USA, aj.) iniciativy pro podporu klastrů obsahují i návrhy na nové způsoby vládnutí a na pobídkové struktury, které snižují systémová a tržní selhání. Konkrétní strategie a politiky na podporu rozvoje klastrů mají mnoho společných prvků a obsahují následující zaměření:  aktivity pro zajištění informací o podnikatelských, technologických a ekonomických trendech, informace specifické pro konkrétní klastry, např. marketingové informace, informace o zákaznících a konkurentech, atd.,  zpracování detailních studií, které identifikují profil, případně strukturu klastru a předkládají nabídky spolupráce účastníkům klastrů,  programy, které nabízejí speciální podpory v oblasti specifické infrastruktury, vzdělávání a dalších služeb podle druhu a zaměření klastru,  programy pro podporu vytváření podnikových sítí a spolupráci mezi firmami. Jedná se jednak o neformální kontakty mezi individuálními firmami nebo kontakty s využitím průmyslových asociací, případně konkrétní programy rozvoje podnikových sítí,  poskytování služeb podnikům od základního výzkumu po průzkum trhů, testování materiálů, podnikové a finanční poradenství apod.; příkladem jsou speciální servisní centra v Itálii, Německu, v USA, která jsou často zakládána s podporou veřejného sektoru, avšak časem se stávají finančně nezávislá. Všechny aktivity nemusí být určeny pouze pro konkrétní klastry. Jedná se například o akce na zlepšení celkového podnikatelského prostředí (daňová politika, regulační opatření, snížení nákladů na služby, zjednodušení administrativy), které mají širší působnost v celém státě či regionu, na jehož území se nacházejí klastry. Tyto akce pak působí také na chování klastrů.

127


Enright (1999) rozlišuje tři typy strategií, které se liší podle původu průmyslové základny a rozsahem vládních intervencí a také rozdílným přístupem ve vztahu ke globalizaci a lokalizaci. Rozvojové programy klastrů se mohou soustředit na rozšíření a prohloubení domácí ekonomické základny, na přilákání zahraničních firem nebo na kombinaci obou. Organické strategie klastrů se snaží rozšířit a prohloubit existující ekonomickou základnu regionů tím, že identifikují klastry v regionu a pak se snaží podpořit jejich rozvoj zlepšováním informačních toků, zlepšením vzájemných kontaktů a vazeb mezi lokálními firmami, odstraněním úzkých míst v infrastruktuře, rozvojem lidských zdrojů specificky zaměřených pro působnost klastrů apod. I když primárním cílem je rozvoj existující firemní báze v regionu, je část úsilí věnována i přilákání firem z okolí mimo region. Do této kategorie patří většina programů ve Spojených státech, Španělsku, Itálii, Rakousku nebo na Novém Zélandu. Transplantační strategie klastrů se naopak snaží budovat klastry zatraktivněním zařízení a míst mimo firmy a přilákáním nebo rozvíjením dodavatelů a příbuzných firem pro konkrétní klastr. Tyto strategie vycházejí z obdobných iniciativ ze 70. let, ale s určitými změnami. Jednak se klastrování více zaměřuje na využití specifických předností místního ekonomického prostředí, jednak často umístění vedení firmy, výzkumu a vývoje a dalších aktivit s vysokou přidanou hodnotou do regionu má z hlediska jeho rozvoje větší význam, než samotná výroba. Dalším rysem této strategie je i posílení vazeb příchozích podniků s místními firmami. Roli zde sehrává i skutečnost, v jaké rozvojové etapě se ekonomika nachází (poháněná investicemi nebo inovacemi). Tento typ strategií používají např. Irsko, Skotsko, Wales, Malajsie, Singapur a další. Hybridní strategie vzniká, když organický rozvojový program začíná aktivně lákat investice z okolí, které je mimo klastr, nebo transplantační strategie se stala natolik úspěšnou, že vytvořila kritickou míru lokálně zakotvených firem a institucí, které lze zapojit do více organických programů. Např. ve Spojených státech Massachusetts a Arizona přidaly do svých programů klastrů podporu zahraničních investic a naopak, Singapur a Irsko (a také např. Maďarsko) přilákaly dostatečný počet zahraničních firem, takže je mohly začít považovat za základnu pro rozvoj klastrů. Každá strategie má své klady a zápory. Organické strategie, které jsou vytvářeny na jedinečných charakteristikách a výhodách lokálního prostředí, se obtížně napodobují. Jsou však podmíněny přítomností solidní ekonomické základny v regionu, což nebývá ve všech regionech splněno. Transplantační strategie mohou napomoci rychlému rozvoji regionální ekonomiky, ale jsou omezeny investicemi, které můžeme použít pro přilákání jiných firem. Dají se napodobovat, ale 128


podléhají „destruktivní“ konkurenci, tj. čelí riziku, že se některé firmy mohou přemístit jinam. Různé strategie také indikují různé přístupy ke globalizaci a lokalizaci. Organické politiky se dívají na ekonomický rozvoj jako na rozvoj prostřednictvím lokálních firem a jejich schopnost začlenit se na mezinárodní trhy. Jinými slovy počítají s tím, že se místní firmy stanou životaschopnými společnostmi a rozšíří svou mezinárodní působnost. Globalizace a lokalizace poskytují příležitosti pro firmy a úkolem vlády je urychlit rozvoj latentních nebo potenciálních klastrů přítomných v regionu. Transplantační strategie usilují o rozvoj přilákáním globalizačních aktivit nadnárodních firem a využitím jejich aktivit k tomu, aby vytvořily jádro, kolem kterého se rozvinou další aktivity a přitáhnou další firmy. Celosvětová konkurence a aktivity nadnárodních firem poskytují příležitost přilákat určité aktivity do oblastí, které ztratily svou konkurenceschopnost v jiných odvětvích nebo dosud nebyly rozvinuty. Jiným kritériem k posuzování strategií klastrů je úroveň vládních nebo veřejných intervencí. Katalytické strategie omezují vládu na nepřímé, podpůrné role. V nich se vláda pokouší usnadnit rozvoj klastrů povzbuzováním aktivit soukromého sektoru. Příkladem je stát Arizona v USA, kde jednou z vládních aktivit bylo identifikovat firemní lídry v příbuzných odvětvích a představit je navzájem, aby navázali bližší kontakty. Dnes tam např. vláda hradí náklady na organizování průmyslových asociací, které jsou součástí klastrů. Řízení je však ponecháno soukromému sektoru. Na Novém Zélandě je vládou vytvořena instituce TRADENZ, která poskytuje vzdělávání pro zájemce o problematiku klastrů a také omezenou podporu pro spolupráci v rámci klastrů. Opět je to privátní sektor, který vytváří vztahy firem (Enright 1999). Intervenční strategie naopak obsahují více aktivních zásahů do rozvoje klastrů. Mnohé regiony v Evropě mají aktivní transplantační strategie, které hledají potenciální investory, poskytují investiční pobídky a další formy přímé pomoci firmám. Podobně je tomu např. v Malajsii, Singapuru. Naopak např. Quebec v Kanadě zvolil přístup masivních vládních investic do výzkumu, vzdělávání, do infrastruktury, do programů pro podporu podnikových sítí, ale s omezenou přímou podporou jednotlivým firmám. U obou typů strategií se projevuje rozdílný přístup k problémům globalizace a lokalizace. Katalytické strategie předpokládají, že poskytnutím prostředků pro urychlení rozvoje klastrům umožní prosadit se na světových trzích. Intervenční strategie předpokládají, že tržní síly nejsou schopné zajistit rozvoj klastrů v regionu bez významné vládní podpory a zdrojů, protože klastry v jiných regionech jsou příliš silné a místní firmy slabé. Na rozvoji klastrů a tím i regionální produktivity a konkurenceschopnosti se kromě soukromých firem podílejí vláda resp. struktury vládnutí (veřejný sektor) 129


na různých úrovních, dále spolupracující instituce. Vláda má na všech úrovních vliv na podnikatelské prostředí a inovační potenciál klastrů. Její hlavní úlohou je zlepšovat toto prostředí nejen obecně na úrovni celého státu, ale také lokálně, resp. regionálně na úrovni klastru. Vláda se však nemá přímo vměšovat do konkurenčního procesu. Vláda plní v souvislosti s rozvojem klastrů tyto základní úlohy:  zlepšuje kvalitu základních vstupů pro firmy, jako jsou lidské zdroje, fyzická a technická infrastruktura a kapitál,  vytváří pravidla, předpisy a pobídky pro podporu inovací a jejich prostřednictvím zlepšuje prostředí, ve kterém firmy soutěží,  podporuje začleňování lokálních, regionálních a národních klastrů do konkrétních strategií a programů ekonomického rozvoje,  podporuje ustavení tzv. klastrových iniciativ a podílí se zejména v počáteční fázi na jejich financování,  zvyšuje povědomí místních firem a občanů regionu o problematice rozvoje regionu, mezinárodní konkurenceschopnosti, jeho vizi, orientaci, apod. Významnou úlohu v klastrech mají pro růst inovací spolupracující instituce. Spolupracující instituce jsou formální i neformální organizace, které napomáhají vytváření vazeb mezi různými částmi klastru a usnadňují přenos informací, myšlenek, technologie apod. Patří jak do privátní, tak i do veřejné sféry a tvoří je např. hospodářské komory, profesní sdružení, sítě škol, poradenské organizace případně i neformální skupiny z nich vytvořené. Univerzity, školy, poskytovatelé a provozovatelé infrastruktury, standardizační instituce a celá plejáda dalších institucí přispívají svým způsobem k mikroekonomickému podnikatelskému prostředí. Ve starém modelu ekonomického rozvoje se rozlišovalo mezi vládou, podniky a univerzitami. Moderní přístup zdůrazňuje silnou interakci mezi nimi, kterou by měly podporovat zejména spolupracující instituce. Kolektivní průmyslové organizace, jako jsou průmyslové svazy a asociace, hospodářské komory a další sehrávají významnou úlohu při zdokonalování infrastruktury, organizování školení a vzdělávání, podpoře exportu cíleným marketingem a poskytováním informací, které jsou často přehlíženy. I privátní sektor může připravit a realizovat kolektivní opatření, která zvyšují schopnost individuálních firem při přípravě strategií, řízení provozu s využitím certifikačních programů kvality, poradenských center a podobně. Vliv veřejného a soukromého sektoru se může projevit ve všech skupinách determinantů Porterova diamantu, tj. v oblasti strategií firem a soupeření, ve vytváření podmínek vstupních faktorů, ve vytváření podmínek poptávky a také v ovlivnění spřízněných a podporujících odvětví, jak uvádí tabulka 14.

130


Tabulka 14: Determinanty rozvoje klastru Strategie firem, struktura a soupeření Zdroje konkurenční výhody z umístění v klastru

Vliv veřejného sektoru na rozvoj klastru

Vlivy soukromého sektoru na rozvoj klastru

 Lokální kontext, který povzbuzuje odpovídající formy investic a trvalé zlepšování využití  Otevřená a silná konkurence místních firem

 Eliminovat bariéry pro místní  Společně obchodovat prostředkonkurenci nictvím veletrhů  Organizovat příslušné útvary  Spolupracovat s vládou na podvlády pro klastry poře exportu  Soustředit úsilí pro přilákání  Vytvářet adresáře účastníků zahraničních investic kolem klastru klastrů  Soustředit se na podporu exportu klastrů

Podmínky (vstupních) faktorů  Vytvořit speciální vzdělávací a školící programy  Formulovat výzkumné úkoly místních univerzit pro technologie používané v klastrech  Podpořit sběr a kompilace informací potřebné pro klastry  Rozšířit specializovanou dopravní, komunikační a další infrastrukturu

Faktory množství a nákladů  přírodní zdroje  lidské zdroje  kapitálové zdroje  fyzická infrastruktura  administrativní infrastruktura  informační infrastruktura  vědecká a technologická infrastruktura Faktory kvality Faktory specializace

 Společně rozvíjet specializované odborné, technické a univerzitní studijní programy  Sponzorovat specializované univerzity a výzkumná centra  Sbírat informace pro klastry prostřednictvím profesních svazů  Udržovat těsné vazby s poskytovateli infrastruktury z důvodu specifikace potřeb  Připravovat specializované kurzy pro manažery

Podmínky poptávky  Sofistikovaní a poptávající míst-  Vytvořit jednoduché proinovač-  Pracovat s vládou na zjednoduní zákazníci ní regulační standardy pro šení předpisů a upravovat je pro klastry vedoucí ke snížení regupodporu inovací  Potřeby zákazníků, které lze lační nejistoty, stimulaci inovací  Zakládat místní zkušební a certipředpokládat kdekoli a jejich rozšiřování fikační organizace  Neobvyklá místní poptávka ve  Sponzorovat nezávislé zkušebspecializovaných segmentech, nictví, certifikaci výrobků a slukteré mohou být obslouženy žeb pro výrobky a služby klastru globálně  Být sofistikovaným odběratelem výrobků a služeb klastru

Spřízněná a podporující odvětví  Přítomnost způsobilých a lokálně umístěných dodavatelů  Přítomnost konkurenčních příbuzných odvětví

 Podporovat fóra sdružující  Založit profesní svazy klastru účastníky klastru  Podporovat tvorbu lokálních  Povzbudit aktivity v rámci klastsubdodavatelů a přitahovat místru, které přilákají dodavatele a ní investice dodavatelů z jiných poskytovatele služeb z jiných území míst  Vytvořit na klastry orientované zóny volného obchodu, průmyslové parky nebo parky dodavatelů

Pramen: upraveno podle Portera (1998)

131


Ovšem ani soukromý sektor sám není pouhým spotřebitelem podnikatelského prostředí a musí sehrát svoji úlohu při jeho formování. I jednotlivé firmy se mohou podílet na zakládání odborných škol, lákání dodavatelů, definování standardů, ze kterých mají nejen samy prospěch, ale které také zlepšují celkové národní prostředí pro soutěžení. 10.6.2 Realizace strategií pro budování klastrů Klastry vznikají obvykle tehdy, když určitý počet vzájemně závislých firem, které jsou geograficky provázané a umístěné v určité oblasti, vidí silný potenciál svého růstu. To nastává např. proto, že firmy jsou konkurenceschopné na mezinárodních trzích; jsou v regionu strategické (třeba i malé, ale s významem pro regionální ekonomiku); jsou v novém, rozvíjejícím se sektoru s velkým potenciálem růstu (např. internetové firmy); jsou v oblasti, která má potenciál rozvoje (odpovídající podnikatelskou infrastrukturu). I když každý klastr je jedinečný, je snaha nalézt obecný postup a společný přístup, jak podpořit jeho rozvoj. Příklad varianty postupu uvádí tabulka 15. Tabulka 15: Postup realizace iniciativ rozvoje klastru Etapa Obsah Analýza místní / regionální ekonomiky. Identifikace embryonálních nebo potenciálních klastrů a stanovení priorit rozvoje odvětví 2. Vstupní analýza klastrů. Identifikace konkrétních klastrů a seznámení potenciálních účastníků klastrů s procesem klastrování 3. Vytvoření vedoucí skupiny pro koordinaci činnosti klastru s možnou účastí facilitátora 4. Příprava společné vize klastru a strategie rozvoje 5. Identifikace kroků a postupu realizace vize 6. Příprava plánu společných akcí a projektů k řešení problémů klastru 7. Vytvoření institucionální podpory klastru, v ideálním případě financované účastníky klastru 8. Vyhodnocování plánu aktivit a jeho aktualizace Pramen: Koziarski 2001 1.

Rozvojový proces klastru s účastí veřejného sektoru prochází rovněž životním cyklem, který má 4 základní etapy (Gray, Harvey 2001, Roy 2001): inicializace – analýza a organizace; inkubace – zapojení organizací do vědomých činností v klastru; implementace – podpora spolupráce; rozšíření a obnova – vytváření tržních inovací, vůdcovství na trhu. Fáze inicializace zahrnuje kvantitativní a kvalitativní analýzu odvětví v dané oblasti, identifikaci možných klastrů a jejich potenciálu růstu i bariér rozvoje odvětví. Její součástí je také řada interview ve firmách, které slouží nejen ke

132


sběru informací, ale i k vysvětlení politiky klastrů a vyhledání „šampionů“, tj. těch vedoucích představitelů rozhodujících firem a odvětví, kteří budou mít osobní zájem na rozvoji klastru. V rámci této fáze dochází rovněž k mobilizaci potenciálních účastníků klastru rozsáhlou propagační a vysvětlovací kampaní. Výstupem je zmapování odvětví, jejich specializace, zjištění kritického množství konkurenceschopných podniků a úrovně vzájemných vztahů včetně podporujících odvětví a institucí v regionu a identifikace problémů i příležitostí k rozvoji. Trvání této fáze bývá v rozmezí 3–6 měsíců. Fáze inkubace (někdy mobilizace) má za cíl svést dohromady budoucí účastníky klastru, vyjasnit si strategii budoucí spolupráce, začít společně pracovat, učit se sdílet problémy a hledat jejich řešení. Fáze je také nezbytná k vybudování důvěry mezi účastníky klastru. Součástí této fáze je vytvoření fóra účastníků a organizačních struktur pro vedení klastru, stanovení identity a značky klastru, podrobnější identifikace problémů i růstového potenciálu, příprava sdílené vize rozvoje klastru a zpracování plánu akcí zaměřených mimo jiné na marketing, propagaci a společné projekty. Fáze obvykle trvá 15–18 měsíců. V řadě zemí se na činnosti klastrů podílí tzv. facilitátor jako expertní konzultační služba. Fáze implementace představuje přechod od procesu, který určil, co se má dělat ke společným akcím, které by měly vést k dosažení konkrétních výsledků. Fáze zahrnuje realizaci konkrétních programů v oblasti rozvoje služeb účastníkům klastrů, poskytování zejména marketingových a technických informací a podporu exportu, transfery informací a znalostí, podporu inovací, rozvoj kvalifikace, podporu vzniku nových podniků ve formě spin-off atd. Současně dochází k prohlubování vzájemných neobchodních vztahů. Trvání fáze se odhaduje od dvou let výše. Poslední fází rozvoje klastru je fáze rozšiřování a zlepšování, kdy byla již vytvořena kritická míra organizací a institucí, která umožňuje jeho samostatné fungování. Hlavní pozornost je soustředěna nejen na tvorbu inovací a budování vedoucího postavení na trhu, ale také na rozvoj sociálního kapitálu, tj. na hlubší začlenění místní komunity do podpory klastru a prohloubení partnerství mezi všemi účastníky v geografické oblasti. Zatímco v předchozích fázích v některých případech je poskytována podpora z veřejných zdrojů, v této fázi by klastr měl být schopen vlastního financování společných aktivit a svých koordinačních entit. Hlavními problémy, které při realizaci strategií klastrů je třeba řešit, se týkají způsobu ustavení klastrů, konkrétního obsahu jejich strategií a zaměření politiky podpory klastru.

133


10.7 Doporučení pro rozvoj klastrů Dále si ukážeme shrnutí tří přístupů k rozvoji klastrů prostřednictvím zásahů veřejného sektoru. První dva byly přijaty a doporučeny Evropskou komisí, třetí je doporučován ve Spojených státech amerických Národní asociací guvernérů. 10.7.1. Ustavení regionálních klastrů V procesu přípravy a ustavení klastru je třeba řešit tři typy problémů (EC 2001): 1. stanovit základní organizační principy klastru; 2. rozhodnout o dostupnosti služeb na podporu podnikání; 3. stanovit způsob řízení znalostí a způsob komunikace. Základní organizační principy dávají odpověď na následující otázky:  Kteří partneři mají být do klastru zařazeni? Které další asociace, veřejné orgány a instituce se mají stát jeho integrální součástí?  Kdo bude vykonávat v klastru roli koordinátora? Které orgány (např. poradní výbory) zajistí konzultace s partnery a vyváženost zájmů tak, aby bylo dosaženo synergie a přidané hodnoty pro členy klastru?  Jaké bude financování klastru a poskytování jeho služeb? Služby na podporu podnikání a další aktivity v klastru jsou hlavní motivací pro jeho členy. Úspěšný klastr má být řízen tak, aby přinášel maximální užitek největšímu počtu jeho členů. V různých regionálních klastrech se nabízejí služby zejména v těchto oblastech: informace a komunikace; podpora kooperačních projektů; podpora vzdělávání a školení; podpora mezinárodních kontaktů; public relations a marketing. Zásobník speciálních znalostí a řízení komunikace mezi členy je dalším motivačním faktorem a předpokladem úspěšnosti klastru. Pro systematické řízení znalostí (know-how) a komunikaci jeho členů je třeba řešit tyto otázky:  Jaký druh know-how je k dispozici?  Jaké možnosti přístupu k informační základně mají partneři v klastru?  Jaké jsou hlavní regionální informační nástroje pro úspěšné fungování klastru? 10.7.2 Konkrétní akce ve strategiích klastru Neexistuje jednotný recept pro strategii klastru, který by vyhovoval všem typům vazeb a všem odvětvím v klastrech. Lze však formulovat určité menu regionálních akcí pro podporu klastrů, ze kterých lze pak vybírat podle potřeb a poža134


davků. Rosenfeld (2002) doporučuje zařadit v rámci strategií klastru následující akce:  Akce pro pochopení a porovnání regionálních ekonomik. Klastry pomáhají regionům lépe pochopit, jak fungují jejich ekonomiky jako systém, které zásahy regionální politiky mají největší vliv.  Akce pro zapojení různých účastníků. Klastry nabízejí regionálním orgánům a institucím nové způsoby, jak spolupracovat a odpovídat na kolektivní potřeby zaměstnavatelů.  Akce pro organizování a poskytování služeb. Klastry nabízejí alternativy pro poskytování informací a služeb s ohledem na složitost a vzájemnou provázanost podnikatelských potřeb.  Akce pro zajištění specializovaných pracovních sil. Instituce, které poskytují vzdělání a kvalifikaci v rámci klastru připravují zaměstnance, kteří jsou produktivnější, lépe informovaní o trhu práce a lépe napojení na zaměstnavatele.  Akce pro podporu inovací a podnikání. Růst klastrů je generován na základě nových myšlenek a nových podniků.  Akce pro marketing a identifikaci regionu. Klastry zvyšují úspěšnost marketingových aktivit firem i regionů.  Akce pro alokování zdrojů a investice. Klastry poskytují rozumné zdůvodnění pro alokování zdrojů tak, aby se zvýšil jejich dopad na ekonomiku. 10.7.3 Varianty politiky pro podporu klastrů Výběr konkrétních zásahů regionální politiky pro rozvoj klastrů závisí na mnoha faktorech, mezi které patří konkrétní etapa rozvoje klastru, možnosti státního nebo regionálního rozpočtu, priority klastru, nedokonalosti trhu a preference. Např. Národní asociace guvernérů Spojených států amerických doporučuje organizovat tyto zásahy ve čtyřech oblastech (NGA 2002): 1. V oblasti poskytování služeb: sbírat, agregovat a třídit informace podle typu klastrů; vytvářet týmy schopné rychlé reakce na požadavky členů i trhů; povzbuzovat a podporovat ty aktivity, ve kterých se účastní více firem; vytvářet pobídky pro žádosti na financování programů, ve kterých je zapojeno více firem. 2. V oblasti cílových investic: investovat do výzkumu, vývoje a do inovací; investovat do technologických center a parků v rámci klastrů; podporovat podnikatelské aktivity v klastru; budovat trhy pro klastry a podporovat obchod v klastrech.

135


3. V oblasti spolupráce a budování partnerství: ustanovit organizaci pro řízení klastru; respektovat její partnery v klastru; podporovat externí vztahy a vytváření tzv. komunikačních vazeb klastru na okolí. 4. V oblasti rozvoje lidských zdrojů: připravovat pro klastry kvalifikovanou specializovanou pracovní sílu; zapojit do přípravy zprostředkovatele zaměstnání; zvyšovat kvalifikaci lidí ve firmách klastru; ustavit centra kvalifikace v klastru a podporovat regionální iniciativy pro růst kvalifikace. Ve světě existují různé přístupy ke konkrétní realizaci rozvojových strategií klastrů, které se liší svým rozsahem v závislosti na prostředí různých zemí a na rozvojovém stadiu klastru. Mají však mnoho společných rysů, protože klastry a klastrování jsou založeny na podobných principech. Způsob, který pro realizaci strategie rozvoje klastrů zvolíme, musí odpovídat národní kultuře a možnostem, které existují v konkrétní ekonomice.

10.8 Identifikace klastrů v Moravskoslezském kraji V této kapitole uvedeme jako případovou studii konkrétní postup analýzy klastrů v podmínkách České republiky6 na příkladu Moravskoslezského kraje, který je tradičně chápán jako kraj průmyslový a je spojován s hornictvím a hutnictvím. Ve skutečnosti je v současné době jeho výrobní základna silně diverzifikovaná. Identifikace klastrů vychází z odvětvové klasifikace OKEČ, která obsahuje podle prvých dvou míst v ČR celkem 59 odvětví. V Moravskoslezském kraji podle přehledu firem není zastoupeno pouze 5 odvětví. Provedeme-li hrubý propočet koeficientu lokalizace pro jednotlivá odvětví na území severní Moravy (Moravskoslezského kraje), pak celkem šestnáct odvětví vykazuje hodnotu LQ nad 1 a devět odvětví má hodnotu LQ větší než 1,25. Dá se tedy předpokládat, že se jedná o odvětví, která tvoří základ klastru. Pro analýzu je však důležité brát v úvahu i konkrétní počet zaměstnanců a počet firem, a dále pak konkrétní zaměření firmy – její výrobkovou orientaci, vazby na dodavatele, odběratele a úroveň exportu, která svědčí o její konkurenceschopnosti. V tabulce 16 je uveden přehled odvětví s koeficientem lokalizace nad 1,25 a zaměstnaností nad 1000 zaměstnanců.

Tato kapitola vychází z pilotní studie proveditelnosti k identifikaci odvětvových seskupení na severní Moravě a ve Slezsku (Botham, Thorburn et al. 2002), jejíž zpracování iniciovala agentura CzechInvest a na které se autor podílel. 6

136


Tabulka 16: Vybraná odvětví Moravskoslezského kraje (1) OKEČ

Odvětví

Lesnictví, těžba dřeva a přidružené činnosti 10 Dobývání černého uhlí 18 Výroba kloboučnických výrobků 23 Koksování 27 Výroba kovů vč. hutního zpracování 34 Výroba dvoustopých motorových vozidel 35 Výroba ostatních dopravních zařízení 40 Výroba a rozvod elektřiny, plynu, páry a teplé vody a chladu 60 Pozemní doprava 90 Odstraňování odpadních vod a pevných odpadů Pramen: Vlastní propočty, údaje za rok 2001 02

Zaměstnanost Počet firem 4500 100

LQ 1,60

15200 1500 1400 40900 8200

9 1 2 38 19

3,52 9,09 3,58 5,16 1,27

2700 7100

12 34

1,37 1,42

1200 3000

1224 92

1,37 1,36

Pro přesnější analýzu je nezbytné zkoumat i podrobnější členění odvětví na více míst OKEČ. Pak dostaneme například tyto hodnoty: Tabulka 17: Vybraná odvětví Moravskoslezského kraje (2) OKEČ Odvětví 15120 Výroba a zpracování masa 15900 Výroba nápojů 17100 Úprava textilních vláken 24120 Výroba barev a pigmentů 24400 Výroba léčiv 27500 Odlévání kovů, slévárenství 29130 Výroba ventilů a armatur 29510 Výroba strojů pro metalurgii 29520 Výroba stavebních a důlních strojů Pramen: Vlastní propočty

Zaměstnanost Počet LQ firem 1100 2 3,10 400 2 3,58 800 6 3,72 750 1 4,33 900 2 4,79 2200 12 3,10 1900 8 3,99 3100 5 7,57 2700 14 3,05

Problémem analýzy založené na koeficientu lokalizace je dostupnost relevantních dat. V ČR jsou k dispozici data o regionální průmyslové zaměstnanosti za první dvě místa OKEČ, pro detailnější analýzu klastrů jsou však potřebné podrobnější údaje pro 4–5 míst OKEČ. Pro konkrétní analýzu je proto nezbytné náhradní řešení na základě odhadů, kdy v případě analýzy v Moravskoslezském kraji byla použita data firem z databáze Albertina, kde pro zaměstnanost byl proveden propočet střední hodnoty uváděného rozsahu, které byly u větších firem korigovány podle skutečné hodnoty. 137


Touto metodou bylo dosaženo cca 70 % odhadu údajů zaměstnanosti v odvětvích. Pro výběr odvětví do potenciálního klastru je třeba předem stanovit kritéria, která obvykle bývají následující: 1. Vybírají se odvětví, která mají LQ větší než 1,25 a zaměstnávají více než 0,2 % regionální pracovní síly. Pro náš případ byla zvolena hranice počtu zaměstnanců 1000. 2. Posoudí se zbývající odvětví s LQ nad 1,25, ale s nižší zaměstnaností, a pokud mají návaznost na klastr, zařadí se také. Tím dostaneme skupinu v klastru, která obsahuje i navazující odvětví. 3. Pak se posoudí odvětví regionu, která mají sice nižší LQ, ale zaměstnanost podstatně vyšší než stanovená hranice. Mohou to např. být odvětví místních služeb, vytvářející místní poptávku apod. 4. Dále se přidají odvětví mimo stanovené hodnoty, která mohou být důležitá pro daný klastr. 5. Vlastní vytváření klastru pak odvisí od znalostí vstupních a výstupních vazeb, znalosti výrobního cyklu a samotných odvětví. 6. Získané výsledky se znázorňují jednak ve formě tabulek, jednak ve formě grafů a map klastrů. Obecný postup identifikace klastrů probíhá v několika etapách. Nejprve je provedena analýza statistických údajů, pak se vybere předpokládaný klastr a jako případová studie se doplní o kvalitativní údaje na základě diskuze se zainteresovanými partnery v klastru. V závěru se navrhuje strategie rozvoje klastru a způsob její realizace. Samotná analýza probíhá také v několika krocích.  V prvním kroku je to prověrka dostupných datových zdrojů, statistický rozbor regionální ekonomiky, identifikace klíčových odvětví s použitím koeficientu lokalizace a výběr odvětví pro počáteční průzkum.  V druhém kroku pak následuje provedení bližšího výzkumu ve vybraných klastrech a je organizována diskuze v pracovních skupinách a individuální interview s firmami pro hodnocení vstupního potenciálu klastru.  Dalším krokem analýzy je pak stanovení charakteristik klastru, jako jsou například etapy vývoje (potenciální, embryonální, stabilizovaná, zralá), hloubka klastru (hluboký – hodně firem a institucí, nebo mělký – málo firem), dynamika zaměstnanosti (vývoj zaměstnanosti v posledních, např. pěti letech), význam klastru pro ekonomiku (mezinárodní, národní, regionální), případně další charakteristiky. Příkladem výstupu analýzy odvětví v Moravskoslezském kraji je tabulka 18.

138


Tabulka 18: Potenciální klastry v Moravskoslezském kraji Klastr Těžba uhlí Dřevo, nábytek, papír

Průmyslová zařízení

OKEČ 10 2 20 21 36 29 31 33

Textil a oděvy

Hutní výrobky Chemie a plasty

Automobilový průmysl

17 18 19 27 28 23 24 25 34 50

Výstavba

Potraviny a nápoje

14 26 45 15

Odvětví

LQ

ZamDB

Dobývání černého uhlí 3,52 15200 Lesnictví, těžba dřeva 1,60 4500 Průmysl dřevařský 0,62 4200 Výroba celulózy a papíru 1,04 2000 Výroba nábytku 0,50 3600 Výroba strojů a zařízení 0,88 12700 Výroba elektrických strojů a přístrojů 0,52 4800 Výroba zdravotnických a přesných 0,45 1400 přístrojů Výroba textilu 0,91 6500 Oděvní průmysl 1,27 4500 Činění a úprava usní 0,42 1000 Výroba a hutní zpracování kovů 5,16 40000 Výroba kovových konstrukcí a výrobků 1,21 18900 Koksování 3,58 1400 Výroba chemických výrobků 0,80 3900 Výroba pryžových a plastových výrobků 0,99 5500 Výroba motorových vozidel 1,27 8200 Prodej, údržba a opravy motorových 1,11 6800 vozidel Dobývání a úprava ostatních surovin 0,47 400 Výroba ostatních minerálních výrobků 0,31 2500 Stavebnictví 0,93 28500 Výroba potravin a nápojů 0,97 15100 Celkem 191600 Zaměstnanost v kraji celkem 362 000

Zam% CSU MSK 20775 3223 1448 2214 2052 11665 1945

4,19 1,24 1,16 0,55 1,00 3,51 1,33

870

0,39

5776 3140 177 40047 13954 1407 3125 5558 8981

1,79 1,24 0,27 11,0 5,22 0,39 1,08 1,52 2,27

3239

1,88

305 1542 16899 9130 157472 310329

0,11 0,69 7,87 4,17 52,92

Pramen: ČSÚ, vlastní propočty ZAM-DB: zaměstnanost podle databáze podniků, ZAM-ČSU: zaměstnanost dle ČSU – jen podniky nad 20 zaměstnanců.

Analýza je zaměřena zejména na zpracovatelský průmysl na území kraje. Kromě propočtu koeficientů, výběru odvětví a analýzy firem zařazených do klastru se provádí pro celý klastr i analýza všech faktorů, které tvoří vrcholy Porterova diamantu. Podle prvého rozboru statistických dat zaměstnanosti (LQ a počtu zaměstnaných) bylo identifikováno celkem 9 potenciálních klastrů, kde ve vybraných odvětvích je zařazeno více než 50% pracovních míst v Moravskoslezském kraji. Odvětví uvedena v tabulce samozřejmě netvoří celý klastr, pouze základ potenciálního klastru. Získaná analytická data je nezbytné doplnit kvalitativními charakteristikami a dalšími institucemi, které se podílejí nebo mohou podílet na rozvoji klastru. Je zřejmé, že vybraná odvětví v tabulce si zasluhují podrobnější

139


analýzu. Je však třeba upozornit, že klastr netvoří pouze jedno odvětví, ale že v rámci klastru je navázáno i několik spolupracujících odvětví. Tak např. strojírenský klastr, který zahrnuje v rámci regionu na vstupu hutnictví a výrobu konstrukcí a na výstupu další výroby, může tvořit několik odvětví podle klasifikace OKEČ. Jsou to např. odvětví 27 – výroba kovů včetně hutního zpracování, 28 – výroba kovových konstrukcí, 29 – výroba strojů a zařízení, 31 – výroba energetických strojů, 33 – výroba přesných strojů a přístrojů. Podobně textilní klastr zahrnuje např. odvětví 17 – textilní průmysl, 18 – oděvní průmysl, 19 – činění a úprava usní apod. K těmto odvětvím však můžeme přiřadit i další. Pro detailní analýzu klastru je však třeba zjistit jeho další charakteristiky. Při analýze klastru v souladu s Porterovým diamantem hledáme podniky silně orientované na export, místní dodavatele a zákazníky, dobré podmínky specializovaných faktorů, rostoucí firmy, meziregionální vztahy, potenciál pro přímé zahraniční investice, a další. Dále si blíže všimneme strojírenského klastru v Moravskoslezském kraji, který vychází z tradice, průmyslové základny a reálného potenciálu rozvoje odvětví v kraji. Tento klastr je vybrán z mnoha důvodů. V regionu existuje přímá vazba na hutní výrobu, která byla dominantním odvětvím v kraji, avšak nyní je ohrožena útlumem, je to reálný a rozsáhlý klastr, který má velké příležitosti svého rozvoje jak pro přímé zahraniční investice, tak i pro domácí firmy, odvětví má širší rozvojové dopady, protože pomáhá vytvořit lepší „klima“ pro hutnictví a strojírenství, staví na českých silných stránkách, podporuje automobilový průmysl, existuje jeho pravděpodobná podpora v rámci regionu a jsou významné také další dopady na region (zaměstnanost, kvalifikace,..). Přehled odvětví potenciálního klastru je uveden v tabulce 19. Nejsilnější zastoupení (koeficient lokalizace LQ nad hodnotu 1,25) mají tradiční průmyslová odvětví, u kterých je dosud nízký stupeň inovací, a u kterých se předpokládá pokles zaměstnanosti jako následek útlumu výroby, případně v důsledku modernizací. Naopak odvětví, která mají vyšší potenciál rozvoje – výroba motorových vozidel, strojů a přístrojů, inženýrské služby, informační technologie a vývoj software, řídicí systémy a podobně uvedená v dolní části tabulky, jsou v kraji zastoupena průměrně až podprůměrně (s LQ pod hodnotu 1). Jak z této tabulky vyplývá, je klastr definován velmi široce a v praktické realizaci dojde zřejmě k rozdělení na sub-klastry.

140


Tabulka 19: Odvětví v navrhovaném strojírenském klastru Odvětví (OKEČ) Výroba základních kovů (270) Výroba strojů pro metalurgii (29510) Výroba trubek (272) Výroba ventilů a armatur (29130) Ostatní zpracování kovů (273) Výroba a zpracování neželezných kovů (274) Výroba stavebních a důlních strojů (29520) Výroba železničních lokomotiv a vagónů (352) Odlévání kovů - slévárenství (275) Výroba motorových vozidel a příslušenství (340) Výroba kovových konstrukcí a výrobků (28) Výroba přístrojů pro domácnost (297) Výroba elektrických strojů (311) Inženýrské služby včetně projektování (742.1) Softwarové služby (722) Výroba el. zařízení a řídících systémů (312) Výroba strojů pro všeobecné účely (292) Výroba zařízení pro měření a testování (332) Celkem Pramen: ČSÚ, vlastní propočty

LQ

Firmy

Zaměst- % zam. nanci v kraji 27 500 7,60 3 100 0,87 2 400 0,67 1 900 0,55 5 200 1,46 2 300 0,64

9,01 7,57 4,95 3,99 3,98 3,67

7 5 3 8 8 4

3,05 2,53

14 5

2 700 2 400

0,77 0,67

1,38 1,27

16 19

3 300 8 200

0,92 2,27

1,21

825

18 900

5,22

1,18 0,94 0,76

20 293 385

1 000 2 600 3 200

0,30 0,74 0,90

0,75 0,51 0,51 0,41

152 61 85 48

1 600 1 000 1 500 400

0,46 0,29 0,42 0,13

1 958

89 200

24,88

Z tabulky lze popsat i současnou situaci nosných hutních a strojírenských odvětví v kraji. Údaje v tabulce demonstrují nedostatky analýzy prováděné na úrovni dvou míst OKEČ. Provedeme-li podrobnější členění, objevíme další výrazná zastoupení subodvětví v dané lokalitě, jak o tom svědčí dalších 10 subodvětví s LQ nad 1,25. Interpretaci údajů LQ v podmínkách české ekonomiky však musíme brát s určitou rezervou zejména z následujících důvodů: za prvé, ne ve všech odvětvích proběhla restrukturalizace tak, aby počet uváděných pracovníků představoval „optimální počet“ ve srovnání s evropskou úrovní; za druhé proto, že podniky s diverzifikací předmětu činností uvádějí několik odvětví činností OKEČ bez zpřesnění počtu pracovníků pro dané odvětví. Pro prvotní analýzu klastru, která je doplněna dalšími údaji pro individuální podniky musíme pokládat tuto vstupní orientaci za dostatečnou.

141


Setřídíme-li jednotlivá odvětví v tabulce podle hodnoty LQ – koeficientu lokalizace, dostaneme názornější přehled uvedený v grafu na dalším obrázku. Výroba základních kovů (270) Výroba strojů pro metalurgii (29510) Výroba trubek (272) Výroba ventilů a armatur (29130) Ostatní zpracování kovů (273) Výroba a zpracování neželezných kovů (274) Výroba stavebních a důlních strojů (29520) Výroba železničních lokomotiv a vagónů (352) Odlévání kovů - slévárenství (275) Výroba motorových vozidel a příslušenství (340) Výroba kovových konstrukcí a výrobků (28) Výroba přístrojů pro domácnost (297) Výroba elektrických strojů (311) Inženýrské služby včetně projektování (742.1) Softwarové služby (722) Výroba strojů pro všeobecné účely (292) Výroba elektrických zařízení a řídících systémů (312) Výroba zařízení pro měření a testování (332) LQ

0

2

4

6

8

10

Obrázek 14: Odvětví strojírenského klastru podle LQ

Znovu však zdůrazňujeme, že po této orientační části analýzy by měla následovat hlubší část kvalitativní, která se provádí formou dotazníků, jednání a diskuzí, a která identifikuje a upřesní vztahy mezi firmami a institucemi v klastru a potenciál jejich spolupráce.

10.9 Iniciativy klastrů ve světě Celosvětové hnutí rozvoje klastrů, zahájené od dob A. Marshalla v 19. století a podnícené zásluhou M. Portera koncem 20. století nabylo na počátku 21. století masového rozměru jak ve vyspělých, tak v rozvojových nebo rozvíjejících se zemích. Každoročně jsou publikovány na téma klastrů a systémů inovací stovky článků a koná se několik světových konferencí, kde dochází k výměně zkušeností z této oblasti.

142


10.9.1 Hodnocení klastrových iniciativ Významnou úlohu sehrává v propagaci klastrů Institut konkurenceschopnosti se sídlem v Barceloně ve Španělsku (The Competitiveness Institute), který sdružuje více než 300 expertů v oblasti klastrů z celého světa a pořádá každoročně celosvětové konference k současnému poznání tzv. klastrových iniciativ a jejich vlivu na rozvoj regionů a jejich konkurenceschopnost. Jiným centrem orientovaným na konkurenceschopnost a klastry je skupina expertů soustředěná ve Spojených státech kolem profesora M. Portera na Harvard Business School v Institutu pro strategii a konkurenceschopnost (The Institute for Strategy and Competitiveness), který se zabývá otázkami národní a regionální konkurenceschopnosti, klastrů a jejich vlivu na ekonomický rozvoj7. Institut publikoval v roce 2001 studii Demografie klastrů (Linde 2001), ve které shrnul výsledky průzkumu cca 800 klastrů v 50 zemích světa. Studie přinesla následující předběžné výsledky:  Velikost klastrů (podle zaměstnanosti): 31 % klastrů má více než 30 000 zaměstnanců, ale 29 % klastrů má méně než 5 000 zaměstnanců.  Průměrná zaměstnanost v klastrech podle zemí: Kanada (26000), USA (23800), Velká Británie (21000), Itálie (5000), Německo (5100), Francie (4900), Indie (5000).  Geografické ohraničení klastrů: území města – 48,1 %, metropolitní oblast – 15,4 %, v rámci regionu (části státu) – 17,5 %, v rámci státu (jako součást státního území, např. USA) – 6,5 %.  Stáří klastrů (podle založení): Téměř 40 % klastrů je starší než 100 let, v letech 1950 až 2000 bylo založeno 37 % zkoumaných klastrů.  Dominantní základnou pro konkurenceschopnost podle vrcholů Porterova diamantu jsou: podmínky faktorů – 44 %, podmínky poptávky – 25 %, příbuzná a podporující odvětví – 13 %, kontext pro strategii – 12 %, ostatní (vláda, náhoda) – 6 %.  Hlavní příčinou vzniku klastrů byly: podmínky faktorů – 40 %, podmínky poptávky – 17 %, příbuzná a podporující odvětví – 15 %, ostatní (vláda, náhoda) – 28 %. Ze studie vyplývá, že mezi stářím klastru a jeho konkurenceschopností není významný vztah a dominantní základnou pro současnou konkurenceschopnost klastru jsou podmínky faktorů a poptávka. V posledních dvaceti letech sílí na celém světě aktivity na podporu rozvoje klastrů, které jsou koordinované na úrovni národních vlád nebo regionálních 7

Podrobněji například na http://www.competitiveness.org nebo http://www.isc.hbs.edu, leden 2004.

143


orgánů – tzv. klastrové iniciativy („cluster initiatives“). Nejnovější přehled o klastrových iniciativách přinesla Zelená kniha (Sölvell et al. 2003), která byla vydána u příležitosti výroční konference Institutu konkurenceschopnosti ve švédském Gothenburgu. Prezentuje data o 500 klastrových iniciativách z celého světa a předkládá model, který lze použít pro analýzu a hodnocení klastrových iniciativ, tzv. model výkonnosti klastrových iniciativ (Cluster Initiative Performance Model, CIPM). Model se skládá ze čtyř složek: tři hybné síly – sociální, ekonomická a politická východiska v rámci státu; cíle klastrové iniciativy a procesy vývoje klastrové iniciativy – ty všechny ovlivňují výkonnost iniciativy. Každá ze čtyř složek se skládá z řady dalších faktorů. Grafické znázornění modelu uvádí následující obrázek.      

Cíle Výzkum a spolupráce Zásahy politiky Obchodní spolupráce Vzdělávání a školení Inovace a technologie Expanze klastrů

Východiska

Výkonnost

 Podnikatelské prostředí  Politika  Síla klastrů

 Konkurenceschopnost  Růst  Dosažení cílů

    

Procesy Zahájení a plánování Správa a financování Rozsah členství Zdroje a moderování Rámec a shoda

Pramen: Sölvell et al. 2003 Obrázek 15: Model CIPM

Klastrové iniciativy představují formu organizovaného úsilí pro zvýšení růstu a konkurenceschopnosti klastrů v regionu, která zahrnuje firmy v klastru, zástupce veřejného sektoru (vlády), výzkumnou a vzdělávací komunitu a další spolupracující instituce. Lze je najít nejen ve vyspělých, ale i v rozvojových nebo tranzitních ekonomikách. Prostřednictvím těchto iniciativ se na rozvoji klastrů podílejí také mezinárodní instituce a seskupení, jako je např. Evropská unie, UNIDO, OECD, Světová banka a další. Z přehledu klastrových iniciativ vyplývá řada závěrů, z nichž dále uvádíme některé z nich. 144


 Každá klastrová iniciativa je jedinečná.  Klastrové iniciativy se objevují nejen ve vyspělých, ale také v rozvojových nebo tranzitních ekonomikách, a jsou zaměřeny zejména na technicky náročné oblasti, jako jsou informační technologie, lékařské přístroje, výrobní technologie, biotechnologie, automobilový průmysl.  Iniciativy se většinou týkají klastrů národního významu a téměř vždy regionálních klastrů.  Cíle iniciativ lze rozdělit do šesti skupin, viz obrázek 15.  Iniciativy jsou iniciovány vládou (32 %), průmyslem (27 %) nebo současně oběma (35 %).  Financování iniciativ zajišťuje většinou vláda (54 %), již méně průmysl (18 %) nebo stejným dílem oba (25 %).  Největší vliv na řízení iniciativ mají firmy.  Iniciativy se soustřeďují na malou geografickou oblast (50 % jejich členů bývá vzdálených do hodiny jízdy).  Většinou všechny iniciativy (89 %) mají přiděleného moderátora (facilitátora) a mnoho má svou vlastní instituci, 95 % iniciativ má více než deset členů. Dosavadní zkušenosti ukazují, že klastrové iniciativy mají pozitivní vliv na konkurenceschopnost klastru. Jejich hlavní zaměření se projevuje v následujících třech oblastech: stanovení cílů a monitorování výkonnosti klastru; organizování procesů v klastrech, a to od analýzy, stanovení strategií a realizaci řešení za účasti členů klastru, až po vytvoření instituce pro spolupráci v rámci klastru; integrace klastru do regionálního podnikatelského prostředí. Klastrové iniciativy představují velký potenciál a kritický prvek mezi institucionálními nástroji ekonomického rozvoje na počátku 21. století. Mohou významně ovlivnit mikroekonomické determinanty ekonomické výkonnosti, které mají rostoucí význam pro organizování mikroekonomické politiky státu a regionů. 10.9.2 Klastry v Evropské unii Pokud Evropská unie chce dostát svému závazku přijatému v Lisabonu v roce 2000 – stát se nejkonkurenceschopnější a nejvýkonnější ekonomikou světa založenou na znalostech, nezbývá ji než přijmout výzvu ostatních nejvyspělejších zemí v tomto soutěžení, které dávají rozvoji klastrů prioritu. Rozvoj klastrů je intenzivně podporován v zemích Evropské unie i v jejích orgánech. Pro jejich podporu byla přijata řada doporučení (EC 2001, EC 2002, EC 2003). Přehled dílčího průzkumu klastrů v Evropské unii je uveden v tabulce 20 (neobsahuje všechny klastry v EU). 145


Tabulka 20: Klastry v evropských zemích Země

Kritéria použitá pro identifikaci klastrů

Orientace na spotřebitele, horizontální a vertikální vazby, mezinárodní konkurenceschopnost Dánsko Kvalitativní interview doplněná kvantitativními indikátory rostoucích firem a exportní specializace Finsko Meziodvětvové vazby mezi 68 odvětvími a údaje o exportu a investicích Francie Lokální výrobní systémy charakterizované vlastnostmi: lokální koncentrace MSP1, MSP patří do jednoho nebo několika odvětví, firmy spolupracují a soutěží, v lokalitě jsou umístěny příbuzné aktivity služeb a výzkumu, účastníci v oblasti sdílejí společnou kulturu Itálie Průmyslové okrsky jsou místní pracovní systémy, které mají nadprůměrný počet pracovníků ve výrobě, specializují se na zpracovatelský sektor, mají vysokou koncentraci pracovníků v MSP, existují vztahy založené na spolupráci a důvěře Holandsko Klastry příbuzných ekonomických aktivit byly identifikovány propojením hlavních dodavatelů zboží a služeb a hlavních uživatelů. Využívá se meziodvětvových vazeb mezi 214 odvětvovými skupinami a analýzy 650 kategorií produktů a 260 kategorií aktivit Portugalsko Průmyslová odvětví s exportní specializací, ve kterých existuje konkurenční výhoda Španělsko Lokální výrobní systémy identifikované jako lokální nebo regionální koncentrace MSP v určitých odvětvích, kde firmy spolupracují v rámci dodavatelského řetězce, většinou sdílejí společné podnikatelské hodnoty a kulturu Velká Hlavní kroky jsou: identifikace regionálních odBritánie větví s kvocientem lokalizace nad 1,25 a s počtem pracujících nad 0,2% v regionu, seskupení vybraných odvětví do klastru, intenzivní rozhovory s potenciálními účastníky klastru 1 MSP – malé a střední podniky Pramen: EC 2002 Rakousko

Počet identifikovaných klastrů 16 odvětvových klastrů 13 regionálních a 16 národních klastrů 9 základních národních klastrů 144 existujících lokálních výrobních systémů a 82 vznikajících nebo virtuálních 199 průmyslových okrsků (1991)

12 velkých konglomerací provázaných odvětvových skupin

33 regionálních klastrů v klíčových sektorech 142 lokálních výrobních systémů

154 potenciálních regionálních klastrů

V rámci Evropské unie je klastrům věnována pozornost jednak ve spojitosti s podporou malých a středních podniků, jednak s rozvojem firem založených na znalostech a při hodnocení faktorů konkurenceschopnosti. V členských zemích existuje řada úspěšných klastrových iniciativ jak v tradičních průmyslových od-

146


větvích, tak v odvětvích high-tech, zejména v oblasti informačních technologií nebo biotechnologií. Hodnocení úlohy klastrů v EU je pozitivní, i když kladný přístup se projevuje od umírněného pohledu na jejich význam až po jednoznačné prosazování jejich úlohy v budoucnosti. 10.9.3 Případová studie klastrů Ve světové literatuře o klastrech a klastrových iniciativách lze dnes nalézt stovky a tisíce úspěšných příkladů, které ovlivnily ekonomický a sociální rozvoj regionů. Na závěr našeho výkladu jsme vybrali případovou studii úspěšné klastrové iniciativy v blízkém Horním Rakousku a Štýrsku. Spolková země Štýrsko byla v 80. letech zasažena krizí hutního průmyslu a k její nízké ekonomické výkonnosti z hlediska tvorby regionálního produktu přispívala i její poloha na periférii západní Evropy. V zemi bylo navíc mnoho státních firem se silnou vertikální integrací, což znamenalo, že jejich ředitelství byla umístěna ve Vídni, kde byly soustředěny funkce plánování, výzkumu a vývoje, marketingu i distribuce. Výsledkem byla u mnohých firem ztráta autonomní regionální kapacity pro inovace a omezená schopnost adaptace na změny v mikroekonomickém prostředí. Restrukturalizace tradičního hutního průmyslu nebyla kompenzována tvorbou nových firem. Došlo k poklesu ekonomického růstu a k nárůstu nezaměstnanosti. Po integraci Rakouska do EU v polovině 90. let se situace ve Štýrsku změnila. Štýrsko se stalo mostem mezi východní a západní Evropou a začalo přitahovat zahraniční investice. Globalizace ekonomických aktivit a rostoucí mezinárodní dělba práce si vynutila formování a implementaci nových strategií. Firmy se musely naučit spolupracovat a jako svůj strategický zdroj rozvíjet potenciál pro inovace. Podobná situace nastala i v Horním Rakousku V roce 2003 Horní Rakousko s 1,4 miliony obyvatel (17,1 % obyvatel Rakouska) a se 4,8 % nezaměstnaností vytvářelo 23,1 % objemu rakouské produkce a 23,3 % exportu. Stalo se vedoucím rakouským regionem v průmyslu a technice. Mnoho těchto změn v regionu lze připsat růstu založeném na klastrech v několika základních odvětvích, a proto se často používá pro Horní Rakousko označení „Clusterland“ (země klastrů)8. Strategickým rozvojovým programem se koncem 90. let stal program „Horní Rakousko 2000+“, který měl tři hlavní směry: technika, vývoj a výzkum; vzdělání a kvalifikace; marketing lokalit. Cílem programu se staly inovace, investice, konkurenceschopnost, zaměstnanost a příjmy. Pro program bylo na období 1998–2003 uvolněno 70 mil. € pro tzv. Fond pro budoucnost, z toho téměř jedna 8

Clusterland Upper Austria, http://www.clusterland.at, leden 2004.

147


třetina byla určena pro opatření na podporu klastrů. Hlavním cílem politiky klastrů Horního Rakouska se stalo zvýšení konkurenceschopnosti a inovační síly firem, zejména malých a středních podniků v regionálních průmyslových a technologických aglomeracích prostřednictvím spolupráce a sítí. V současné době již není regionální konkurenceschopnost určována silou jednotlivých firem, ale stále rostoucím rozsahem inovační kapacity kompletních odvětví v komplexech, kterými jsou klastrové iniciativy. Hlavním klíčem k úspěchu se stala týmová práce, spolupráce a celková ekonomická struktura regionu. V posledních 5 letech bylo vytvořeno 8 klastrových iniciativ.  AC – Automobilový klastr: Výrobci nákladních vozů a automobilových součástí včetně odpovídajících strojírenských firem, firem pro technologické celky a služby.  CDT – Klastr pohonů. Výrobci, subdodavatelé a specializované služby v oblasti motorů a pohonů.  KC – Plastikářský klastr: Výrobci a zpracovatelé plastů, odpovídajících zařízení a dodavatelé služeb.  MHC – Dřevařský klastr: Výrobci nábytku a dřevěných konstrukcí, jejich subdodavatele a firmy nabízející speciální služby.  OEC – Eko-energetický klastr: Společnosti v sektoru obnovitelné energie.  LC – Potravinářský klastr: Výrobci potravin.  GC – Klastr zdravotnických zařízení: Firmy v odvětví zdravotnických a rehabilitačních technologií.  MC – Klastr mechatroniky: Firmy v odvětví strojírenství, výroby technologických zařízení a přístrojů, dodavatelé speciálních technologií a služeb. Základní charakteristiky klastrů uvádí následující tabulka. Tabulka 21: Základní charakteristiky klastrů Horního Rakouska Clusterland Horní Rakousko

Řízení

Zahájení

Počet Tržby Počet firem v mld. € pracovníků Automobily AC TMG 07/1998 300 16,20 81123 Pohony CDT TMG 03/1999 80 9,40 26862 Plasty KC TMG 04/1999 284 7,15 36182 Dřevo MHC TMG 01/2000 195 2,35 18199 Eko-energie OEC ESV 01/2000 131 0,22 2100 Potraviny LC WK OÖ 09/2000 142 1,52 9682 Zdravotní technika GC TMG 03/2002 197 4,32 28775 Mechatronika MC TMG 01/2003 124 3,20 17348 Celkem 1453 44,36 220271 Pramen: Clusterland Upper Austria, http://www.clusterland.at, leden 2004

Pro klastry byly ustaveny tzv. společnosti pro řízení. Pro první čtyři klastry a pro klastr GC a MC je touto společností TMG (OÖ Technologie- und Marketingge148


sellschaft m.b.H.), klastr OEC koordinuje ESV (OÖ Energiesparverband), klastr LC řídí hospodářská komora Horního Rakouska. Financování klastrových iniciativ je zajištěno z Fondu pro budoucnost s tím, že permanentně narůstá podíl samofinancování od členských organizací a dosáhl již u některých klastrů 45–50%, jak uvádí následující obrázek.

samofinancování v %

60% 50% 40% 30% 20% 10% 0% 1998

1999

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

roky AC

KC

MHC

GC

MC

Pramen: Clusterland Upper Austria, http://www.clusterland.at, leden 2004 Obrázek 16: Samofinancování klastrů

Strategické a operativní řízení klastrových iniciativ probíhá na několika úrovních:  poradní výbor klastru (10–12 zástupců odvětví) určuje celkovou strategii klastru a vyhodnocuje aktivity jednotlivých týmů v klastru,  klastrové týmy (4–7 osob) plánují a realizují všechny aktivity klastru,  probíhají pravidelné porady a setkání se zástupci sociálních partnerů hornorakouské hospodářské komory. Hlavní zaměření klastrových iniciativ lze shrnout do pěti oblastí, ve kterých působí malé týmy specialistů. 1. Informační a komunikační platforma: Databáze s detailními firemními daty a profily jednotlivých partnerů, měsíční a čtvrtletní informace rozesílané jednotlivým členům, výměna informací, zkušeností a návštěvy firem. 2. Vzdělávání: Pravidelná školení, workshopy specialistů pro předávání novinek, výměna know-how, analýzy kvalifikačních požadavků a realizace vzdělávacích plánů.

149


3. Kooperace: Inicializace a podpora kooperačních projektů mezi firmami, vědou a výzkumem a vzdělávacími institucemi. Je nástrojem vlády Horního Rakouska pro rozšiřování inovačních kooperačních projektů a zahrnuje i účast v národních a mezinárodních inovačních programech. 4. Marketing a public relations: Vytváření regionální identity členů klastru, utváření národní a mezinárodní image klastru, prezentace na veletrzích, na konferencích a u hlavních dodavatelů i odběratelů. 5. Mezinárodní vztahy: Vztahy s jinými klastry příbuzného odvětví v rámci Evropy a světa, spolupráce v rámci regionů a vstup na globální trhy, záměr na vytvoření evropské sítě klastrů v rámci EU. Klastrové iniciativy Horního Rakouska jsou úspěšnou prezentací klastrového přístupu v rozvoji regionů, přestože jejich vývoj nebyl přímočarý a jednoduchý. Podobné iniciativy proběhly i v rakouském Štýrsku, kde se nejznámějším klastrem se stal automobilový klastr AC Styria, pro který bylo vytvoření jen logickým krokem dřívější spolupráce firem v automobilovém odvětví. Na druhé straně vytvoření např. dřevařského klastru bylo provázeno určitými obtížemi. Začátek současného dřevařského klastru se datuje do roku 1994, kdy na základě analýzy institutu pro průmyslovou politiku IWI byl identifikován dřevařskopapírenský klastr jako klastr s mírným potenciálem pro růst. Vzhledem k výrazným úspěchům existujícího automobilového klastru se objevila myšlenka nastartovat rozvoj jiného klastru. Proto štýrská vláda rozhodla, že dalším ohniskem těchto aktivit bude odvětví zpracování dřeva. Dřevařsko-papírenský klastr se rozvíjel ve čtyřech rozvojových etapách (Raines 2002). 1. etapa – vytvoření detailní strategie klastru: Přípravou byla pověřena skupina konzultantů Trigon v roce 1997, která začala úzce spolupracovat s asociací PRO HOLZ Štýrsko, regionální pobočkou rakouského svazu firem na zpracování dřeva, a která již měla zkušenosti se spoluprací firem a výzkumných institucí. Na základě asi 30 interview s firmami byly vybrány dva potenciální subklastry orientované na „inovační přístupy k využití dřeva ve výstavbě“ a „systémy obnovitelné energie na bázi dřeva“. Pro ně byly navrženy čtyři základní aktivity, kterými se mělo stát vytvoření informační základny pro členy klastru, zahájení kooperačních projektů, studium nových nástrojů a metod a marketing klastru. 2. etapa – ověření možností spolupráce v subklastru inovační přístupy: Cílem této etapy bylo koncem roku 1997 ověřit potenciál pro spolupráci a připravit vhodnou organizační strukturu pro řízení dalšího rozvoje klastru. O spolupráci projevilo předběžný zájem 300 firem a výzkumných institucí a byly navrženy další konkrétní rozvojové akce. Z politických důvodů však tato iniciativa nebyla zahájena.

150


3. etapa – definice základních projektů pro rozvoj klastru: V roce 1998 se měl připravit detailní plán rozvoje dřevařského klastru a ke splnění úkolu vytvořilo štýrské ministerstvo výstavby pracovní skupinu, ve které byl jak PRO HOLZ, tak Trigon, zástupci hospodářské komory a další instituce. Výstupem práce skupiny byly detailní návrhy projektů a opatření v pěti oblastech pro informační podporu, výzkum a vývoj, kooperační projekty, pilotní projekty a marketing klastru. 4. etapa – rozvoj klastru v rámci odvětvové asociace PRO HOLZ: V roce 2000 konečně vláda rozhodla o zahájení klastrové iniciativy s finanční podporou 600 tis. € s tím, že do tří let (2004) by měla být tato iniciativa plně samostatně financovatelná. Klastr MHC (Möbel und Holz Cluster) je v Rakousku „jedničkou” ve výrobě nábytku a představuje významný potenciál v dřevěných stavbách. Klastr má definováno své poslání a také svůj cíl: Klastr MHC byl vytvořen za účelem posílení inovační kapacity a zvýšení mezinárodní konkurenceschopnosti firem v oblasti nábytkářského a dřevozpracujícího průmyslu, jejich dodavatelů, poskytovatelů specializovaných služeb, vzdělávacích a výzkumných institucí. Zvláštní důraz je věnován požadavkům malých a středních firem. Cílem klastru je využít inovační příležitosti v rámci výrobního řetězce, posílit dodavatelské funkce a stimulovat kooperace mezi firmami navzájem a mezi firmami, dodavateli, poskytovateli služeb, výzkumnými, vývojovými a vzdělávacími institucemi. Klastr sdružuje více než 190 členských organizací, které zaměstnávají kolem 18 tisíc zaměstnanců. Přitom z členské základny je 70 výrobců nábytku, 42 výrobců dřevěných konstrukcí, 27 dodavatelů materiálů a 53 poskytovatelů služeb. Podle velikostí je 80 firem v rozsahu do 10 zaměstnanců, 65 firem v rozsahu 11–50 zaměstnanců, 12 firem v rozsahu 51–100 zaměstnanců a 19 firem v rozsahu 101 až 250 zaměstnanců. Z produkce klastru je 23 % objemu určeno na export. Nábytkářská část klastru představuje 1/3 rakouského nábytkářského průmyslu, která zajišťuje 90% rakouské výroby kuchyní, 25% výroby čalouněného nábytku, 40 % výroby nábytku obývacích pokojů a ložnic a 30% rakouské výroby kancelářského nábytku. Řídicí společností je OÖ Technologie- und Marketinggesellschaft m.b.H. Möbel- und Holzbau-Cluster9, sídlem klastru je technologické centrum TECHCENTER v Linzi. Na operativním řízení a organizování činností v klastru 9

http://www.m-h-c.at

151


se podílí 7 specialistů v čele s ředitelem. Strategické řízení klastru zajišťuje poradní výbor klastru, který má celkem 12 členů zahrnující odborníky z různých odvětví výroby, výzkumu a univerzity a jmenovaných na období 2 let. Financování aktivit klastru je zajištěno ze dvou hlavních zdrojů. Jedním je příspěvek z Fondu pro budoucnost hornorakouské vlády, druhým zdrojem jsou členské příspěvky, které se každoročně zvyšují o 2 %. Např. pro rok 2004 jsou tyto příspěvky stanoveny v hodnotách 255 € pro mikro firmy do 9 zaměstnanců, 510 € pro malé a střední firmy do 250 zaměstnanců a 1020 € pro firmy nad 250 zaměstnanců. Hlavní aktivity klastru jsou zaměřeny především na zvyšování konkurenceschopnosti firem a jsou soustředěny do pěti oblastí, podobně jako další klastrové iniciativy v Rakousku. 1. Informace a komunikace: Vydávání měsíčníku o novinkách v oblasti zpracování dřeva a výroby nábytku, odvětvový registr klastru, který poskytuje detailní informace o firmách v klastru. 2. Kvalifikace: Pořádání seminářů a konferencí k problematice odvětví, organizace studijních cest, školení apod. 3. Kooperace: Příprava společných projektů, která zahrnuje projektový cyklus od první myšlenky na projekt, upřesnění obsahu, nalezení partnerů, zpracování komplexního projektového návrhu, zajištění financování až po realizaci a publikaci výsledků projektu. Pro výběr projektů jsou stanovena kritéria, např. minimálně se musí zúčastnit 3 členové klastru a alespoň jeden malý a střední podnik, příspěvek na projekt může být max. 40 % nákladů (osobní náklady, náklady na externí služby) a max. 37 tis. € na člena. V letech 2000–2003 bylo realizováno celkem 32 projektů se 161 partnery v celkovém objemu 5,95 milionů €, přitom na podpůrná opatření bylo vydáno 1,84 mil. €. 4. Marketing & Public Relations: Je zaměřen na rozvoj „identity klastru“ a zahrnuje mimo jiné aktivity na zviditelnění (např. soutěž o nejlepší dřevěnou stavbu v Horním Rakousku), příprava a distribuce propagačních materiálů, účast na veletrzích a výstavách, posílení národní pozice klastru a lobování. 5. Mezinárodní vztahy: Zahrnují mezinárodní prezentaci klastru, podporu exportních aktivit členských organizací, zpracování zahraničních poptávek, které se týkají kooperačních partnerů v klastru, vytváření kontaktů s podobnými klastry a sítěmi podniků v jiných zemích.

152


Z vývoje dřevařského klastru můžeme odvodit některé obecné závěry. Během jeho rozvoje totiž došlo částečně k selhání iniciativ a hlavním důvodem byla jeho heterogenní struktura. Klastr se skládal převážně z izolovaných sítí malých a mikro firem, které jsou specializované na výrobu pro finální zákazníky, a tím se liší od flexibilní průmyslové produkce. Firmy zabývající se zpracováním dřeva neměly dost zkušeností se spoluprací v rozlehlých sítích, a proto se hned na začátku rozvoje klastru objevila nízká ochota ke spolupráci. Pouze několik větších firem bylo ochotné účastnit se těchto nových aktivit. Na druhé straně byl na dřevařský klastr od počátku vyvíjen politický tlak, aby dosáhl úspěchu, jako již rozvinutý klastr automobilový. To působilo značné potíže firmám i konzultantům už v etapě tvorby strategie. Z uvedeného příkladu vyplývá, že různé typy klastrů potřebují ke svému vývoji různé přístupy i různé délky jednotlivých etap. Klastrové iniciativy se začínají objevovat již také v České republice a konkrétně na severní Moravě, kde bylo identifikováno několik potenciálních klastrů (viz kapitola 10.8). Kromě již zmíněného Moravskoslezského strojírenského klastru, jehož analýzu jsme popsali, existuje zde reálná myšlenka na vytvoření dřevařského klastru. V Moravskoslezském kraji je v odvětví zpracování dřeva, výroby nábytku, buničiny a papíru zaměstnáno asi 8 tisíc lidí ve více než 700 firmách. Objevuje se možnost jak klastru nábytkářského, tak klastru na zpracování dřeva a papíru. Přirozeným základem dřevařského klastru se jeví například soustředění firem v Paskově (okres Frýdek-Místek) kolem výrobce buničiny Biocelu Paskov ze skupiny Heinzel Group. V jeho těsném sousedství společnost Mayr-Melnhof Holz Gruppe – jeden z nejvýznamnějších podniků rakouského dřevařského průmyslu – vybudovala, a v roce 2004 uvedla do provozu nový pilařský závod Mayr-Melnhof Säge Paskov, který se stal jedním z největších a nejmodernějších pilařských závodů v České republice. Oba tyto sousední podniky jsou si blízké nejen z geografického hlediska. Při společném využívání zdrojů, popř. pomoci ve fázi plánování a výstavby existuje mezi nimi v mnoha oblastech velmi úzká spolupráce. I v běžném provozu nového pilařského závodu budou dodávány přímo do celulózky štěpky, které vzniknou při výrobě řeziva. Pro využití součinnosti obou firem v nákupu dřeva byla založena společná organizace „Wood Paskov“. Tím na vymezeném geografickém prostoru vzniká základ potenciálního klastru, který navíc může využít mezinárodních zkušeností rakouských vlastníků a partnerů.

10.10 Závěr

153


Význam klastrů pro konkurenceschopnost, rozvoj a růst ve světové ekonomice je dán tím, že v sobě obsahují tři podstatné prvky (Roy 2001):  Klastry jsou tržním prostředím, kde se koncentruje ekonomické úsilí, specializované zdroje, znalosti, firmy a instituce.  Klastry mají vzájemně provázané prvky (firmy a instituce) a tyto vazby vytvářejí synergii na základě znalostí a vztahů konkurence a spolupráce.  Klastry spojují znalosti, technologie, kapitál, podnikání, inovace, které působí jako dynamické akcelerátory růstu, zvyšování zisků, zaměstnanosti, bohatství, prosperity, kvality života a tvorby nových znalostí pro následné rozvojové cykly. Tyto tři základní prvky: koncentrátor trhu, tvůrce synergií a dynamický akcelerátor společně definují základní strategie pro ekonomický růst a prosperitu v nové ekonomice. A jsou právě evidentní v klastrech firem a odvětví. Klastry přispívají k vytvoření dynamického cyklu, ve kterém se spojuje management znalostí, inovace, technologie k tomu, aby vznikl jedinečný soubor podmínek zvaný „konkurenční výhoda postavená na znalostech“. Tím se klastry stávají rozhodujícím faktorem pro vybudování znalostní ekonomiky (knowledge-based economy). Klastry představují nový a komplementární způsob chápání ekonomiky, organizování ekonomického rozvoje a provádění regionální, průmyslové a hospodářské politiky a stávají se výzvou i příležitostí pro ekonomický rozvoj regionů.

154


Použitá literatura ANDERSON, G. (1994): Industry Clustering for Economic Development. Economic Development Review, Spring 1994, s. 26 – 37. Bergman, E. M., Feser, E. J. (1999): Industrial and Regional Clusters: Concepts and Comparative Applications. Virginia: WVU Regional Research Institute. Botham, R., Thorburn, A. et al. (2002): Feasibility study to identify industry groupings in North Moravia for targeted aid scheme support. Ostrava/London: PE International. (Studie s podporou programu Phare). BRESNAHAN, T. et al. (2002) : “Old economy“ inputs for „new economy“ outcomes: Cluster formation in the new Silicon Valleys. In DRUID Summer Conference on "Industrial Dynamics of the New and Old Economy - who is embracing whom?" Copenhagen/Elsinore 6-8 June 2002. DALUM, B., PEDERSEN, CH., VILLUMSEN, G. (2002): Technological Lifecycles: Regional Clustering Facing Disruption. In DRUID Summer Conference on „Industrial dynamics of the New and Old economy – Who is embracing what?“ Copengahen: DRUID/IKE Group. DETR (2000): Planning for Clusters. A Research Report. London, Department of the Environment, Transport and the Regions. Crown. DTI (2001): Business clusters in the UK – A first assessment. Department of Trade and Industry by a consortium led by Trends Business Research. EC (2001): Methodology for regional and transnational technology clusters. European Commission, Enterprise Directorate-General. Promotion of entrepreneurship and SMEs. Business co-operation and Community business support network development, March 2001. EC (2002): Regional clusters in Europe. Observatory of European SMEs 2002/No. 3. European Communities. EC (2003) Final Report of the Expert Group on Enterprise Clusters and Networks. Brussels: EC Enterprise DG. URL: ENRIGHT, M. J. (1999): The Globalization of Competition and the Localization of Competitive Advantage: Policies Toward Regional Clustering In Hood, N., Young, S. (eds.), The Globalization of Multinational Enterprise Activity and Economic Development. London: Macmillan. GRAY, C. et al. (2001): Cluster Classification and Costing. Research For Industry New Zealand. Wellington: Innovation & Systems. Isaksen, A., Hauge, M. (2002): Regional clusters in Europe. Observatory of European SMEs 2002, No. 3. Luxemburg: European Communities.

155


LAGENDIJK, A., CHARLES, D. (1999): Clustering as a New Growth Strategy for Regional Economies. A Discussion of New Forms of Regional Industrial Policy in the United Kingdom. In Boosting Innovation: The Cluster Approach. OECD Proceedings. Paris: OECD. ISBN 92-64-17080-4. LINDE, van der, C. (2001): The Demography of clusters: First Findings from the Cluster Meta – Study. In Fourth Annual Conference of the Competitiveness Institute. Arizona: The Competitiveness Institute. KOZIARSKI, A. (2001): Cluster Building: A Toolkit. A Manual for starting and developing local clusters in New Zealand. [Wellington]: Cluster Navigators. NGA (2002): A Governor’s Guide to Cluster-Based Economic Development. Washington: National Governors Association. OECD (2001): Innovative Clusters: Drivers of National Innovation Systems. Paris: OECD Proceedings. PORTER, M. E. (1990): The Competitive Advantage of Nations. New York: The Free Press. PORTER, M. E. (1998): On Competition. Boston: Harvard Business School Press. Porter, M. E. (2000): Location, Competition, and Economic Development: Local Clusters in a Global Economy. Economic Development Quarterly, Vol. 14, No. 1, February 2000. Raines, P. (2002): Cluster Development and Policy. Burlington: Ashgate. Roelandt T. J. A., Pim den Hertog (1998): Cluster Analysis & Cluster Based Policy in OECD Countries. Draft synthesis report on Phase 1 OECD – Focus Group on industrial clusters. The Hague/Utrecht. ROY, P. (2001): Business Clusters. Vital Strategy For Canadian Business In The Emerging Global Economy. Fourth International Conference On Business Clusters. Tucson. Arizona: The Competitiveness Institute. ROSENFELD, S. A. (2001): Backing into clusters: Retrofitting Public Policies. In Integration Pressures: Lessons from Around the World. J. F. Kennedy School Symposium, Harvard University, March 29-30, 2001. ROSENFELD, S. A. (2002): A guide to cluster strategies in less favoured regions. European Union-Regional Innovation Strategies. Prepared for The Directorate General for Regional Policy and Cohesion of the European Commission, Regional Technology Strategies. Carrboro, North Carolina. SAINSBURY (1999): Biotechnology clusters. London: Department of Trade and Industry. 1999. DTI/Pub 4306/1.5k/08/99. URN 99/1027. Skokan, K. (2002): Industry clusters v regionálním rozvoji. Ekonomická revue, ročník V, číslo 2, Ekonomická fakulta VŠB-TU Ostrava. Sölvell, Ö. et al. (2003): The Cluster Initiative Greenbook. Ivory Tower AB, 2003. URL:< http://www.cluster-research.org>

156


Shrnutí V krátké exkurzi jsme se pokusili představit základní témata regionálního rozvoje, která budou v nejbližším období sehrávat významnou úlohu v ekonomickém i sociálním životě naší společnosti. Cílem každého státu by měl být ekonomický, sociální a environmentální rozvoj, představovaný dnes pod komplexním pojmem udržitelný rozvoj, tj. zajistit zvyšování blahobytu (životní úrovně) a zaměstnanosti svých obyvatel s ohledem na budoucí generace. Ekonomický rozvoj je však jev lokální, který probíhá v určitém regionálním prostředí. Proto v poslední době, přestože žijeme v globalizovaném světě, kde vzdálenosti a přenosy informací nejsou rozhodující, nabývají na významu regionální přístupy k zajištění prosperity národů. V Evropské unii se hovoří o vyspělých regionech, které jsou „lokomotivami“ rozvoje národní ekonomiky a jejich úspěchy by měly být příkladem a povzbuzením také pro nás. V souvislosti s naším vstupem do Evropské unie se často regionální politika a regionální rozvoje redukovaly na získání podpory ze strukturálních fondů EU. Tato finanční podpora je však pouze jedním z předpokladů úspěšné realizace regionální politiky. Hlavním cílem, vedoucím k zajištění prosperity regionů, je zvyšování regionální konkurenceschopnosti, která je odvozena od produktivity, s jakou využíváme všechny dostupné zdroje. V moderní společnosti je produktivita určována inovacemi a inovační kapacitou regionů, kterou efektivně zvyšuje existence regionálních klastrů. Proto jsme se věnovali moderním přístupům tvorby strategií rozvoje na bázi inovací a klastrů a jejich naplnění takovými akcemi, které rozvoj zajistí. Hovořili jsme o obsahu a přístupech k rozvoji regionů, které nabízí současná teorie a praxe regionálního rozvoje, a ne o způsobu financování. Nejprve bychom měli vědět, kam chceme dojít, a podle toho volit či hledat prostředky. Na rozvoj regionů existuje v současné světové literatuře mnoho různorodých pohledů, které byly v předložené práci z části prezentovány. Základní diskuze probíhá k míře zásahů veřejného sektoru, k úloze partnerství mezi veřejným a soukromým sektorem, k míře solidarity vyspělých regionů a států se zaostávajícími. I v otázce klastrů názory oscilují od zdůrazňování výhradní úlohy podniků a odvětví v jejich rozvoji až po řízení procesu klastrování zásahy vlády. Teoretické přístupy mohou být různé, avšak skutečností zůstává, že všechny vyspělé ekonomiky jsou ekonomikami smíšeného typu. Proto i přístup prezentovaný v této publikaci, který vychází z teoretických základů M. Portera a počítá se zásahy vlády v ekonomickém rozvoji regionů, je přístupem vycházejícím z reality.

157


Seznam tabulek Tabulka 1: Měnící se paradigma regionální politiky .......................................... 23 Tabulka 2: Přehled inovačních modelů ............................................................... 32 Tabulka 3: Charakteristiky regionální politiky ................................................... 38 Tabulka 4: Pořadí států podle konkurenceschopnosti podle IMD ...................... 66 Tabulka 5: Faktory konkurenceschopnosti podle IMD....................................... 67 Tabulka 6: Srovnání konkurenceschopnosti zemí .............................................. 68 Tabulka 7: Charakteristiky dvou inovačních modelů ......................................... 82 Tabulka 8: Sítě podniků a odvětvové klastry .................................................... 106 Tabulka 9: Etapy rozvoje klastru ...................................................................... 115 Tabulka 10: Úrovně analýzy klastrů ................................................................. 119 Tabulka 11: Metody analýzy klastrů ................................................................. 121 Tabulka 12: Kritické faktory rozvoje klastru .................................................... 124 Tabulka 13: Faktory podmiňující rozvoj klastrů............................................... 125 Tabulka 14: Determinanty rozvoje klastru ........................................................ 131 Tabulka 15: Postup realizace iniciativ rozvoje klastru ..................................... 132 Tabulka 16: Vybraná odvětví Moravskoslezského kraje (1) ............................ 137 Tabulka 17: Vybraná odvětví Moravskoslezského kraje (2) ............................ 137 Tabulka 18: Potenciální klastry v Moravskoslezském kraji ............................. 139 Tabulka 19: Odvětví v navrhovaném strojírenském klastru ............................. 141 Tabulka 20: Klastry v evropských zemích ........................................................ 146 Tabulka 21: Základní charakteristiky klastrů Horního Rakouska .................... 148

158


Seznam obrázků Obrázek 1: Lineární model inovací ..................................................................... 30 Obrázek 2: Nelineární inovační model ............................................................... 31 Obrázek 3: Obecný model regionu...................................................................... 56 Obrázek 4: Paradigma konkurenceschopnosti (determinanty produktivity) ...... 69 Obrázek 5: Model diamantu M. Portera .............................................................. 72 Obrázek 6: Etapy ekonomického rozvoje ........................................................... 74 Obrázek 7: Systémové dělení inovací ................................................................. 80 Obrázek 8: Systémy inovací ................................................................................ 84 Obrázek 9: Struktura národního inovačního systému ......................................... 85 Obrázek 10: Model strategického managementu v regionálním rozvoji ............ 95 Obrázek 11: Průmyslový okrsek v Itálii............................................................ 103 Obrázek 12: Programy pro podporu podnikových sítí ...................................... 107 Obrázek 13: Dimenze klastru ............................................................................ 118 Obrázek 14: Odvětví strojírenského klastru podle LQ ..................................... 142 Obrázek 15: Model CIPM ................................................................................. 144 Obrázek 16: Samofinancování klastrů .............................................................. 149

159


Seznam zkratek BIC CIPM ČR EC EU HDP HNP IMD LQ MNF MSP NACE

NUTS NIS OECD OKEČ REMI RIS RITTS SIC SWOT UNIDO USA V&V WEF

Business Innovation Centre (Podnikatelské inovační centrum) Cluster Initiative Performance Model (Model výkonnosti klastrové iniciativy) Česká republika European Communities (Evropská společenství) Evropská unie Hrubý domácí produkt Hrubý národní produkt Institute for Management Development (Institut rozvoje řízení) Location Quotient (Kvocient lokalizace) Multi National Firm (Multinárodní firma) Malé a střední podniky Classification of Economic Activities in the European Community (Klasifikace ekonomických činností v Evropském společenství) Nomenclature of Territorial Unit for Statistics (Klasifikace územních statistických jednotek) National Innovation System (Národní systém inovací) Organisation for Economic Cooperation and Development (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) Odvětvová klasifikace ekonomických činností Regional Economic Models, Inc. Regional Innovation System (Regionální systém inovací) Regional Innovation and Technology Transfer Strategy (Regionální strategie inovací a transferu technologií) Standard Industrial Classification (Standardní klasifikace průmyslových odvětví) Strengths, Weaknesses, Opportunities and Threats (Silné a slabé stránky, příležitosti a hrozby) United Nations Industrial Development Organisation (Organizace Spojených národů pro průmyslový rozvoj) United States of America (Spojené státy americké) Výzkum a vývoj World Economic Forum (Světové ekonomické fórum)

160

Konkurenceschopnost, inovace a klastry v regionálním rozvoji

Autor:

Doc. Ing. Karel Skokan, Ph. D. [email protected]

Vydal:

Repronis Ostrava www.repronis.cz 160 první, 2004 Repronis Ostrava

Počet stran: Vydání: Sazba a tisk:

Publikace neprošla jazykovou úpravou

ISBN 80-7329-059-6

Konkurenceschopnost, inovace a klastry

Recommend Documents