Německo | 1
Das Eigentliche / Konečný součet Iris Hanika (1962) se narodila ve Würzburgu a vyrostla v Bad Königshofenu. Od roku 1979 žije v Berlíně, kde také vystudovala srovnávací literaturu. Svou první knihu napsala v roce 1989 a od té doby též píše recenze publikací týkajících se politiky pro Frankfurter Allgemeine Zeitung. Byla též jedním z prvních externích spolupracovníků Berlínské přílohy téhož deníku. Mezi lety 2000 a 2008 psala pro časopis Merkur. Roku 2006 jí byla udělena cena Hanse Fallady.
Synopse: Do života Hanse Frambacha krutě zasáhly nacistické zločiny, které způsobily jeho utrpení. Proto se rozhodne pracovat jako tajemník Institutu pro výzkum dějin. Pro jeho nejlepší přítelkyni Grazielu je historie něčím nepochopitelným, dokud nepotká muže, který po ní prahne. Od té chvíle se oddá touze. Jak příběh postupuje, pátráme po tom, do jaké míry hraje v životech hlavních hrdinů roli historie. Může někdo vinit nacistickou minulost za vše? Nebo je tím, co činí Grazielu a Hanse tak zvláštními bytostmi, spíše neschopnost prožívat štěstí? Iris Hanika ukazuje, jak se zločiny éry nacismu stále dotýkají života dnešních Němců.
2 | Německo
STARÉ BOLESTI NEREZAVÍ. Vyjel výtahem do šestnáctého patra Ústavu pro výzkum minulosti, přiložil plastikovou kartu na příslušné místo, počkal na tiché cvaknutí, otevřel dveře archivu a vstoupil do důvěrně známé přijímací místnosti, do kostky studeného světla. Neonové zářivky, které tiše bzučely u stropu, osvětlovaly každičký kout místnosti a pěstěným blond vlasům paní Kermerové dodávaly ledový lesk. Vlasy jí sahaly až k loktům, a protože dbala na to, aby se ani nepohnuly, připadala mu často jako socha, Buddha zářící na uvítanou. Většinou však vypadala spíš jako drak před jeskyní. Nebo strážkyně grálu. A někdy jako bestie z Buchenwaldu. Povytáhnul koutky úst nahoru, aby to vypadalo, že se usmívá. A dokonce to tak i vypadalo. Na společenské zvyklosti docela dbal, a tak zvedal koutky úst, neboť právě to je známka toho, že se člověk usmívá. „Dobré ráno, paní Kermerová,“ pravil a otočil se rovnou ke skříni, přičemž mu koutky úst spadly zpátky na své místo. Její přání dobrého jitra zastihlo už jen jeho záda, zatímco si pečlivě věšel kabát. Šatní ramínko vpravil do rukávů kabátu tak, aby na něm spočívaly naprosto symetricky, potom ramínko zavěsil na šatní tyč a dal si velký pozor, aby kabát splýval pokud možno volně, nedotýkal se stěn skříně a už vůbec ne kabátu paní Kermerové, který tam visel. Sehnul se, aktovku, kterou držel mezi nohama, si vsunul pod levou paži, přitiskl si ji na břicho, pravou rukou si prohrábnul vlasy a znovu se napřímil. Paní Kermerová ho zřejmě pozorovala, neboť přesně v okamžiku, kdy se chystal k odchodu, do něj zasekla háček. „Pane Frambachu!“ přitahovala si ho zpátky, až na chvíli ztratil rovnováhu, a když pokračovala dál, nemohl zabránit svým koutkům, aby mu opět nevyjely nahoru. Dělo se to naprosto automaticky. „Pan Marschner Vás prosí, abyste si na něj po půl dvanácté udělal čas. Rád by s Vámi něco probral.“ Frambach přikývl. „A kdypak přijde?“ optal se, aby taky něco řekl a dal svým koutkům trochu odpočinout. „Kolem jedenácté,“ odpověděla paní Kermerová. Frambach znovu přikývl. Úsměv, který paní Kermerová neopětovala, mu na obličeji čím dál tím víc tuhl a způsoboval mu bolest. Marschner samozřejmě věděl, že není moc pravděpodobné, že by ho v rámci běžné pracovní doby nezastihnul v ústavu, když on přece den co den sedával od rána do večera u psacího stolu, sázel do archivu jeden list papíru za druhým a žádné schůzky mimo budovu neměl. Přesto si s ním Marschner domlouval jednání napevno dopředu a termíny vždy nechával vyřídit přes
Německo | 3
paní Kermerovou. Snažil se tak vzbudit dojem všeobecné naléhavosti a vysoké profesionality. A také se mu to docela dařilo. Masité vrásky na čele paní Kermerové opět zatížily její obličej směrem k psacímu stolu. I její práce neustále budila dojem velké důležitosti a zpracování jejích papírů nikdy nesneslo odklad. Úsměv od něj nepřijala, tudíž mu ho ani nemohla odejmout, a tak se v nepříliš světlé chodbě, která vedla k jeho kanceláři, několikrát oklepal, aby jej ze sebe setřásl. Oběma rukama pevně uchopil tašku a krátce, ale pořádně sebou trhnul, sice krátce, zato s plnou vervou, čímž se mu podařilo toho pitomého úsměvu opět zbavit. Teď ležel ve tmě na zemi, která byla pokrytá všemi těmi úsměvy, do kterých se den co den nutil, když zdravil paní Kermerovou. Uklízečka úsměvy občas smetla do rohu, ale úplně odklidit je nemohla, na to neměla ty správné prostředky. ÚSTAV PRO VÝZKUM MINULOSTI se nachází v centru velikého města, které se rozprostírá v rovinaté krajině. V porovnání s ostatními městy v zemi není nijak starobylé, je dokonce velmi mladé. A přesto je plné historie. Dějiny do toho velkého města často bušily těžkými kladivy a je to na něm znát – už jen proto, že se znovu a znovu pokoušelo odstranit, rozmělnit, setřást vše, co svědčilo o předchozím období v dějinách. Tato snaha odstraňovat, rozmělňovat, setřásat je jeho zvláštním znamením, jak již dávno podotknul a do budoucna předpověděl jeden z jeho obyvatel (srov. Karl Scheffler: Berlin, ein Stadtschicksal. Berlin-Westend: Reiss 1910). Město toto očekávání do písmene naplnilo. A dějiny po sobě vedle zpustošených ploch zanechaly také velké budovy. Budova ústavu má šestnáct pater a na šířku měří sto dvacet metrů. Pochází z poslední uzavřené historické epochy, přesto však nebyla stržena, naopak podstoupila důkladnou renovaci. Od jednoho patra k druhému jezdí nahoru a dolů šest výtahů, a přece musí zaměstnanci úřadu často dlouho čekat, než výtah přijede a dopraví je vysoko nahoru nebo hluboko dolů. Ústav má totiž nesmírně mnoho zaměstnanců. Musí jich být tolik, neboť minulost, kterou zde zkoumají, se zdá být nezměrná, a do budoucnosti nevalí pouhý kámen, jako to činil Sisyfos, nýbrž celou horu štěrku. Všichni, kdo tu pracují, se pravidelně a bez předchozí domluvy potkávají ve středu budovy, míněno vertikálně, tedy v osmém poschodí. Tam se totiž nachází kantýna. Člověk se do ní dostane i bez plastikové zaměstnanecké karty, neboť má neustále dveře dokořán. Placení se ovšem bez oné plastikové karty neobejde. Proto se na ni musí pravidelně převádět určité částky.
4 | Německo
Přístroj k převodu peněz je malý hranatý sloup s dvěma štěrbinami. Do jedné se strčí plastiková karta, do druhé bankovka. Tu by měl přístroj slupnout, ale dělá to jen nerad. Každou bankovku, ať už má jakoukoli hodnotu, několikrát vyplivne, než ji konečně pohltí. Kvůli té své nechuti převést cosi materiálního, co mu nabízíte, na cosi imateriálního, co má stejnou hodnotu, tedy převést jeden druh hodnoty na druhý, což se v této budově děje s něčím hmatatelným, leč neuchopitelným neustále, představuje tento přístroj srdce budovy, která stojí v srdci města, ve kterém tluče srdce minulých i budoucích dějin země, protože je to město hlavní. Takový převod hodnot je totiž příliš vážná věc a musí být proveden bezchybně; převáděná hodnota se nesmí zvýšit, ale ani snížit. Hodnota bankovek je pevně daná, hodnota plastikových karet nikoli. Minulé události jsou přesně zdokumentované, to však neznamená, že je lze pochopit. Ač hmatatelné, zůstávají neuchopitelné. Práce ústavu, který pomocí zkoumání minulosti razí cestu budoucnosti, sice nezačala nést plody a mít se čile k světu hned po ustanovení státu, který z této minulosti vzešel, postupem času se však pro jeho občany stala stejně nepostradatelnou jako vzduch, který dýchali. Rozpomínání na zločiny minulosti postupně zachvátilo všechny instituce v zemi. Nejprve zvolna, později už zběsilou rychlostí. Poté, co země překonala rozdělení coby bezprostřední dopad zločinů minulosti a stala se suverénním státem, se totiž konečně mohla zabývat výlučně sama sebou. Ostatním státům už nic nedlužila, jen příslušníkům ostatních národů, a ti tu stále byli, jen už ne zaštítění státní institucí nebo armádou. Zbyly jim jen vzpomínky na ty strašné věci, které na nich kdysi spáchali zástupci tohoto národa, a to dokonce v jeho jménu, přestože to nebyli zástupci státu, ve kterém národ nyní žil. Mezitím se z nich stali starci. Ještě zbylo i pár těch, kteří svého času ony zločiny páchali. I pro ně to byla jen vzpomínka z mládí. Také oni už zestárli. Většina obyvatel země však tehdy ještě ani nebyla na světě, nebo byla nanejvýš dětmi. A přesto na ně těžce dolehla nestvůrnost zločinů jejich předků, a kdykoli se této nestvůrnosti přiblížili, nečekalo je nic jiného než odhalení, že jejich předkové byli zločinci. A to se stávalo dnes a denně. Tak velké to byly zločiny. Tak velké, že se budou dědit až do sedmého kolene. Na permanentním odhalování zločinů předků nebylo nic hezkého, bylo však nutné, a když už se později nutným nezdálo, nebylo o nic hezčí. Tu se stát rozpomněl na svou povinnost vůči občanům a rozhodl se, že toto břemeno převezme na sebe a prohlásí rozpomínání na zločiny minulosti za svůj dlouhodobý úkol. Povinnost plnit toto předsevzetí se vlévala do pomníků a jejich počet rostl tím rychleji, čím dávnější zločiny byly. Každé místo, na kterém se odehrál
Německo | 5
nějaký zločin, a že jich bylo hodně, se proměnilo v místo pamětní. Na proces rozpomínání se nepohlíželo jako na pouhou nutnost, nýbrž jako na nejvznešenější úlohu státu, a nebylo čestnějšího pracovního místa než v Ústavu pro zkoumání minulosti, jenž sídlil ve středu hlavního města země, protože zde, a to oficiálně, tlouklo její srdce. (V budově se samozřejmě nacházela jen centrála ústavu – pobočky byly rozesety po celé zemi.) A tak se temnota, z níž se stát před drahnou dobou vyplížil, vynášela na světlo a prohlašovala se za to, čím byla, což bylo logické, a konečně to bylo i důvodem vzniku ústavu. Všichni o tom věděli. Nebylo to žádné tajemství a nebylo o tom třeba diskutovat. Byla to podstata toho všeho. Jen už to teď nebylo tak zajímavé, neboť to leželo na stříbrném podnose, svítilo to jako tisíc sluncí a bylo na to vidět ze všech stran. Z bleskové války se stalo světlo blesku a ze skutečného zločinu příběh ze starých časů. I tohle věděl. A ani tohle vědomí mu nepomohlo, neboť stejně nedokázal nechat zločiny minulosti na pokoji. Tak velké to byly zločiny. Nejhorší bylo, že už to skoro nebolelo. To bylo to doopravdy strašné a co hůř: podle něj tkvěla podstata věci právě v tomhle. Že ty zločiny, jakkoli velké, mohly přestat bolet. Že to bylo možné. Že je něco takového vůbec možné, to – to bylo strašlivé. A tohle uvědomění jen dál živilo jeho neštěstí. Přišlo mu, jako by se narodil ve špatné době. Neboť jeho to pořád ještě bolelo.
Seriál je připravován Českou kanceláří programu EU Culture ve spolupráci s Institutem umění – Divadelním ústavem a Zastoupením Evropské komise v ČR. O Ceně Evropské unie za literaturu se dozvíte více na www.euprizeliterature.eu, další úryvky laureátů jsou ke stažení na www.programculture.cz/cs/eulp.
