JÁ MEZI CECKOUNY
KONEČNĚ DÝCHÁME MOŘSKÝ VZDUCH
Se sobotním svítáním jsme dorazili do Trogiru. Zaparkovali jsme auto na parkovišti a vyrazili do města sehnat něco k jídlu. Bylo lehce po šesté hodině, celé město bylo vylidněné a ještě spalo. Sem tam se ozval jenom křik racků, nebo zakašlání z některého z oken, kde se právě kdosi probouzel do nového, evidentně slunečného dne. Konečně jsme objevili malou pekárnu. Jupí! Hlavně Renata s Alenou už měly ohromný hlad. Cestou se sice občerstvily „u Meka“ obřími bigmacky a hranolky a ve Slovinsku pak pizzou, ale teď už jim zase žaludky zpívaly hlady. Svým upřímným apetitem vzbuzovaly další vlnu nenávisti ostatních dam, které se pro svoji postavu snažily dělat všelijaké „atrakce“, a představa pozření hamburgera, či hranolek jim působila skutečné trauma. A teď se před jejich zraky modelky, které pro ně měly postavy snů, cpou a cpou a k tomu to vypadá, že ani nemusí chodit zvracet. Z pekárny, kterou jsme objevili, se linula vůně čerstvého pečiva a různých sladkostí. Všichni ožili a už jim tekly sliny. Prodavačka ale odmítla naši platbu v eurech. Zkusili jsme druhý pokus, a to s Mirčinými kunami. Bohužel měla nejmenší bankovku ve výši 50 kun a na to nám prodavačka odmítla taktéž vrátit. V holkách to vzbudilo vlnu nevole, kterou dávaly hlasitě a hodně naštvaně najevo: “To je teda výborný! Tak oni nechtějí naše prachy! To jsou teda obchodníci“. Mirka si navíc stihla přihřát polívčičku před svými zaměstnavateli hláškou: „To bych si já na provozovně nikdy nedovolila. Vždycky udělám pro zákazníka maximum.“ Přišlo mi to trošku okatý a začínala jsem se z pozice pozorovatele bavit. 1
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Přesunuli jsme se o kousek dál a u mola úzkého kanálu jsme narazili na kavárnu, kde už měli otevřeno a „naše prachy“ jim nevadili. Zasedli jsme, šťastně si objednali ranní kávu a já, Soňa a Marek i pivko k snídani. Jakmile dostaly modelky od Marka osobní kapesné, každá ve výši 50 eur, zmizely, aby mohly dál usilovně hledat něco k snědku. Byly úspěšné, protože když se vrátily za námi ke kávě, tak se o svoji získanou potravu, začala Renata dělit se dvěma holuby, kteří přiletěli k jejich stolu. Zatím jsem je vůbec neznala, v autě se na zadních sedadlech moc neprojevovaly, a při jednotlivých zastávkách se taky spíš držely stranou. Hlavou mi v tu chvíli ale proletěla myšlenka, že mi zatím připadají celkem v pohodě a naopak mě mrzelo, že ostatní holky se k nim chovaly tak nevlídně a opovržlivě. Kousek od nás byla tržnice, která se kolem sedmé hodiny ráno začínala plnit obchodníky a hlavně jejich zbožím. Pomalu jsme se zvedli a dali si rozchod. Každý se měl vydat zajistit to, co ještě chtěl nebo potřeboval. Sejít jsme se pak měli u auta na parkovišti. Můj plán byl jít se Soňou, abychom společně nakoupily to, co potřebujeme na to, až budeme vařit spolu a taky jídlo pro modelky, až budou vařit ony. Ty neměly mít s sebou nic, tak jako já. Měly mít taky všechno zajištěno na místě. Kromě focení měly na lodi jen jediný úkol, se kterým souhlasily. Jeden den během plavby budou společně vařit, respektive mít jeden den službu v kuchyni. Služba obnášela udělat snídani, oběd, večeři, případně během dne kafe a mýt celý den nádobí. Všimla jsem si, že jsou z toho trošku vedle. Alena se mi v jednu chvíli, když jsme se prodíraly uličkami na trhu, svěřila: „Já i Renča umíme vařit, ale nemáme zkušenost s vařením pro tolik lidí. Vůbec nevíme, kolik toho máme nakoupit.“ „A představu o tom, co budete vařit, máte?“, zeptala jsem se já.
Nikol Kariková
2
JÁ MEZI CECKOUNY
„Vymyslely jsme, že k snídani uděláme míchaný vajíčka, k obědu se koupí nějaký maso, který upravíme přírodně s opečenýma bramborama. K večeři jsme myslely, že uděláme těstovinovej salát se zeleninou.“ Neměla jsem stále jasno v tom, kdy a kdo bude mít službu v kuchyni a připadalo mi, že ho úplně vlastně nemá nikdo. Jevilo se ale, že by Renata s Alenou měly vařit „až někdy“ v úterý, a tak byl nesmysl kupovat maso už v sobotu. Soňa chtěla pořídit na první večeři na lodi nějaké ryby a hlavně kalamáry. Marek si na těchhle pokrmech s upřímným gurmánstvím ujíždí a bylo celkem nabíledni, že se bude Soňa snažit všemi dostupnými prostředky probudit v Markovi znovu pocit, že ona je ta jediná a nejúžasnější ženuška. Sama měla pocit, že je v ještě těžší pozici, když jsou na lodi i modelky. Jsou o patnáct let mladší, než ona a tak by se Markovi samozřejmě mohly víc líbit. Tyto její obavy byly podle mého názoru naprosto zbytečné. Marek je v tomto ohledu nejen profesionál, který by si s nikým, s kým má nějaké pracovní povinnosti „jen tak“, nic nezačal. A navíc není typem muže, který by holdoval modelkám a naopak před odjezdem Soně sám říkal, že pokud se trochu nespraví, tak nikam nepojede. Soňa začala už před svým vystěhováním hubnout, a po něm ještě víc. Evidentně moc nejedla, ale o to víc pila alkohol. Soňa neměla zapotřebí hubnout. Její postava mohla naprosto v pohodě konkurovat figurám modelek tak, jak byla. Jenže, říkejte tohle jakékoliv osobě ženského pohlaví. S přibývajícími roky začínala mít Soňa větší obavy z toho, že když je o pár let starší než Marek, tak že by se mohl začít poohlížet po mladších. Začala se preventivně vylepšovat. Nechala si „přifouknout“ rty. Mě osobně to připadalo směšné, protože jsem v tomto ohledu jiná než Soňa. I pro mne má určitý význam to, jak vypadám, ale upřednostňuji přirozenost a především harmonii mezi vnější podobou a vnitřním vnímáním sebe sama. Kromě toho jsou pro mne důležitější jiné priority. Respektovala jsem, že jsou pro Soňu tyhle záležitosti důležité, ale trochu mě mrzelo, že většinou hlásala úplně něco jiného. Nikol Kariková
3
JÁ MEZI CECKOUNY
Soňa se už v Čechách rozčilovala, že Marek chce, aby se postarala o ingredience, které budou modelky potřebovat pro svoje vaření. Když to znovu rozebírala těsně před odjezdem, chtěla jsem jí uklidnit: „Hele Soni, ráda ti s tím pomůžu, ale už to hlavně neřeš. Radši se smiř s tím, že to tak prostě je. Zaměř se na to, že tam s námi budou proto, že to přinese užitek vašemu byznysu. Tím, že se budeš rozčilovat, na tom stejně nic nezměníš a jenom si budeš otravovat dovolenou sama sobě.“ Na trhu Renata s Alenou vybraly nějaké ovoce a zeleninu. Cítila jsem, jak je jim nepříjemné, že se musí Soni jakoby dožadovat o to, co potřebují. Mrzelo mě na Soně, že není schopna, vžít se do jejich situace, a nevyjde jim trošku víc vstříc. Ony přece nemohly za to, že se Marek rozhodl firemní dovolenou spojit s focením a najal si je přes jejich agenturu. Holky nabraly brambory, zeleninu do salátu a Alena se pak opatrně zeptala: „Můžeme vzít ještě i ty zelený fazolky?“ Já osobně jsem nadšeně souhlasila a Soňa můj souhlas potvrdila. Soňa chtěla nakoupit hlavně ryby, ale pro ty jsme musely na trh, který byl přes ulici. Sehnala tam kalamáry, nějaké ryby i mušle. S veškerým nákupem jsme se vydali na parkoviště k autu, abychom tam nakoupené věci „naházely na sluníčko“. Hm, to jsem zvědavá, kolik z toho nákupu to slunce přežije? Informace byla taková, že se na loď můžeme dostat třeba až v pět odpoledne. Marek si nejspíš uvědomil to samé, co já, protože pružně zaúkoloval Bety, která se u auta zrovna motala: „Bety, jděte, sežeňte někde led a dejte ho do tašky k těm rybám v autě.“ Všimla jsem si toho, že Alžběta není zrovna nadšená. V tu chvíli mne napadlo, že taková dovolená pro ni ani náhodou nemůže být skutečnou dovolenou. Vždyť je neustále pro Marka „holkou pro všechno“. 4
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Co dál? Bylo zapotřebí najít marínu, ve které byl zakotvený náš katamarán. Vydala jsem se hledat ho s Markem a Soňou. Po chvilce bloumání jsme marínu objevili. Byla ale minimálně deset minut svižnější chůze od parkoviště s naším autem. Podařilo se nám objevit i kancelář agentury, která nám měla katamarán pronajmout. Na dveřích jsme se dočetli, že mají provozní hodiny od 9 hodin. Bylo asi půl deváté, takže nebylo nic divného na tom, že tam zatím nikdo nebyl. Rozhodli jsme se jít ještě projít po přístavu. Okukovali jsme všechna mola, kde byly zakotveny katamarány, abychom objevili ten náš a zjistili, jestli už není náhodou připravený k předání. U jednoho mola jsme narazili na dva zakotvené katamarány. Bylo zřejmé, že jeden z nich, bude nejspíš tím naším, ale na předání ještě připraven nebyl ani jeden. Když jsme se vraceli z maríny na parkoviště k autu, Marek nám oznámil: „Potřeboval bych sehnat klobouk. Nemám s sebou žádnej. Nenašel jsem doma ten svůj oblíbenej, co jsem měl loni.“ Na lodi by měl mít každý člen posádky „něco na hlavu“, natož pak kapitán. Za kormidlo praží sluníčko neustále a úpal hrozí o to víc. „Ty nemáš klobouk, zlato?“, zajímala se Soňa. „Tak to musíme nějakej sehnat. Já ti pomůžu ho vybrat.“ Prošli jsme několik obchodů, ale nikde jsme nemohli narazit na žádný, který by se alespoň trochu podobal tomu, který si Marek představoval. Soňa mě ovšem zase dostala. Místo toho, aby se snažila pomoct vybrat nějaký klobouk pro Marka, přišla na to, že ho vlastně potřebuje sama. To, že už jeden měla s sebou, nehrálo žádnou roli. Markovi po chvíli došla trpělivost a bylo na něm vidět, že ho mrzí nejen to, že nemůže sehnat nic, co by se mu zamlouvalo, ale i to, že se Soňa zase zaobírá sama sebou. Najednou se bez slova sebral a šel od nás pryč. Šel napřed na parkoviště k autu a klobouk si nakonec opatřil cestou sám. Nikol Kariková
5
JÁ MEZI CECKOUNY
Zbývalo nám ještě několik hodin čekání. Já už jsem se začínala neuvěřitelně těšit. Těšila jsem se nejen na to, až na katamaránu budeme, ale hlavně na to, až budu moct skočit do moře. Viděla jsem ho před sebou a cítila jsem jeho vůni. Co budeme do té doby dělat? Cítila jsem se nevyspale, unaveně, ale zároveň celkem spokojeně. Pozvala jsem Soňu na fresh z pomerančů. Soňa se nejdřív zdráhala a neodpustila si poznámku: „Hm, já tedy moc pomeranče nemusím.“
Já naopak vymačkanou čerstvou šťávu z pomerančů miluju
a vždycky mám pocit, že z ní získávám neuvěřitelnou energii. Věděla jsem, že mi po probdělé noci může fakt bodnout. „Nekecej a dej si taky dvojku. Nech mě pozvat tě aspoň na „freš“, nacpala jsem jí kelímek do ruky. Pomalu jsme se Soňou usrkávaly a procházely se po městě. Soňa si nakonec libovala: „Ty jo, takhle v tom horku je to fakt super. Osvěžující. Doma mě to vůbec nenapadne si ho dát.“ Mrkla jsem na ní: „No vidíš, to jsem ráda, že jsi nakonec spokojená.“
Všimly jsme si, že Marek a ostatní holky jsou
v nedalekém parku před námi. Seděli na zemi ve stínu pod stromy. Bylo okolo půl desáté dopoledne, ale sluníčko už pražilo o sto šest. Vydaly jsme se k nim a našly jsme téměř kompletní sestavu. Chyběly jenom Renata s Alenou. Holky sedící na trávníku měly obnažené některé části svých zatím neopálených těl, které teď lačně vystavily slunci. Já jsem neměla na opalování ani pomyšlení. Snažila jsem se dostat ze svého chodidla, a posléze ze svých prstů, rozehřátou žvýkačku, kterou se mi bosou nohou podařilo cestou přes park vyšlápnout. Holky si znovu chtěly krátit dlouhou chvíli pomlouváním modelek. Marek naštěstí diplomaticky téma hovoru změnil: „Holky, na lodi budete mít zase každá nějakou svoji funkci a povinnosti, tak jako loni. Hlavně až budeme 6
vyplouvat z maríny. Pamatujete si ještě, co se má dělat?“
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Já jsem z loňského pobytu na lodi neměla moc zkušeností s aktivitami na lodi. Mojí povinností bylo hlídat malého Marečka, a když jsme vyplouvali, nebo kotvili, tak jsem s ním byla často v podpalubí. Za to holky byly v obraze naprosto přesně. Začaly jedna přes druhou vykřikovat, co se má dělat, aby si Marek všiml, že to ví. Já jsem se do hovorů nezapojovala a spíše se snažila poslouchat a dělat si představu o tom, jak na tom, každá z holek je, když se jedná o nějakou týmovou spolupráci. Pozorovala jsem, jak se angažují, jakým způsobem na sebe upozorňují a jak komunikují mezi sebou navzájem. Bylo cítit, že Zdenka s Bety se úplně nemusí a jediné ze všech si vzájemně vykaly. Na Soně bylo vidět, že není ve své kůži. Marek si jí moc nevšímal a věnoval pozornost především holkám. Nebylo divu, že mi po chvíli oznámila: „Mám hroznou žízeň. Půjdeš se mnou do města?“ Zvedly jsme se z trávy a vyrazily z parku směrem do centra. Tam jsme si chtěly něco k pití koupit, ale ve většině restaurací bylo zatím zavřeno. Nakonec jsme přece jen jednu našly. Otevírali sice až za půl hodiny, ale nechali nás venku u stolu sedět a dokonce nám poskytli vytoužené pivo. Soňa si všimla, že tam vaří různé speciality z ryb zapotřebí vydržet
a nemohla odolat touze si něco objednat. Na jídlo bylo ale až oficiálně otevřou.
Přiťukly jsme si sklenicemi s pivem a já jsem dodala: „Tak na pohodovou plavbu. Ať si to všichni užijeme!“ Soňa si ale začala stěžovat: „Niky, už jsem fakt totálně vysosaná z toho, co s Markem řešíme dokola. Všechno mi to štve a nevím, co mám udělat proto, aby Marek pochopil, že na tom všem má taky svůj podíl.“ Bylo mi jí v tu chvíli upřímně líto a zároveň jsem byla ráda, že je to zase ta „normální“ Soňa, která mluví otevřeně a nepředvádí mi zase některou ze svých póz. 7
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
„Je to Soni těžký. Je to moc čerstvý na to, po Markovi chtít, aby měl pochopení, nebo aby dokonce přiznal i svůj podíl na tom všem. Je teď prostě naštvanej, bolavej a sám neví, co má dělat dál. Nech tomu víc času a ono se to nějakým způsobem bude stabilizovat. Jedno je jistý. Marek tě má pořád moc rád a na dětech mu fakt záleží. To je podstatný a díky tomu je šance, že se všechno zase srovná tak, abyste byli oba v pohodě.“ Soňa měla slzy na krajíčku a pokračovala ve svých úvahách: „Mám fakt hrůzu z toho, co se bude na lodi dít. Nevím, jak se mám k Markovi vlastně chovat. Jeden den mi říká, že mě miluje a další den je na mě naštvanej, a říká, že mě nechce ani vidět. Jsem z toho hotová a zmatená.“ Chápala jsem jí, ale nebyla na to vlastně žádná rada. „Já vím Soni, je to těžký. Snaž se, ale události neřešit předem a nech je plynout. Ono to nějak dopadne a myslím, že to dopadne dobře. Jsem tady s tebou, a když budeme chtít, tak si to můžeme užít.“ Soňa byla evidentně totálně ponořená do svých černých myšlenek a nevypadalo to, že by je vlastně chtěla změnit. „Víš Niky, že jsem ani nesouhlasila s tím, aby jely ty modelky, že to bude pro všechny jenom další stres, a že mi to celý připadá jako totální kravina. Jenže Marek si dělá všechno podle sebe a na moje názory nebere vůbec zřetel. Potřebuje se předvádět, jakej je samec, že má okolo sebe tolik ženskejch a z toho ještě dvě modelky.“ Zase vytáhla písničku o modelkách. Ach jo! „No, tak to o Markovi přece víme Soni už dávno, že se potřebuje předvádět a masírovat si svoje ego tímhle způsobem. Ale ty ho takhle znáš už několik let, tak by tě to nemělo překvapovat a už vůbec ne prudit. Zároveň se k tobě, ale po tom se odehrálo, chová úplně super. Snaží se, abys byla spokojená, tak co po něm teď víc můžeš chtít?“
8
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Přestávalo mě bavit se zase se Soňou hrabat v tom, v čem jsme se hrabaly celý poslední rok a snažila jsem se změnit téma hovoru. „Jak to bude Soni s tím teambuildingem? Nevím vůbec, co si o tom mám myslet. Mám pocit, že holky o ničem neví. Řekli jste jim to, nebo ne? Jestli ne, tak je to dost blbý, protože když to na ně vybalíme až na lodi tak už to nebude ono a jsem přesvědčená, že se nebudou chtít angažovat.“ Na Soně bylo vidět, že jí tohle téma trochu rozhodilo. „No, holky nic neví, protože Marek říkal, že jim to řekne až tady. Já jsem mu říkala, že by bylo lepší jim to říct před odjezdem, ale nedal si říct.“ Tušila jsem, že holky nic neví a teď se moje předtucha potvrdila. Proč si tedy myslí, že jsem tady taky? To by mě vážně zajímalo. „Soni, jestli se nic nezrealizuje, tak budu asi trochu naštvaná. Já jsem to myslela vážně. Víš, že neumím něco odfláknout, a že jsem se na to fakt připravovala. Přijala jsem vaše pozvání díky tomu, že i já udělám něco pro vás, ale bez vaší spolupráce a podpory s nimi já sama nenadělám nic.“ Než stihla Soňa ještě něco odpovědět, všimla jsem si, že k našemu stolu přicházejí Zdenka s Míšou. Mávaly na mě už zdálky a přisedly si k nám. Měly obrovský hlad. Klobásu, na kterou měla Míša chuť, jí bohužel v téhle rybí restauraci nenabídly. Dozvěděla jsem se, že Zdenka, ani Míša ryby, a všechno z nich, absolutně nesnáší. Ryby a všechno z nich jim smrdí a dělá se jim zle od žaludku. „Hm, tak, to jsem holky zvědavá, co se bude dít, až večer Soňa na lodi rozjede svoje kulinářské umění s tím „rybím proviantem“. Míša využila situace, že Soňa nebyla u stolu, protože si odskočila, a pohotově s úsměvem na rtu mi odpověděla: „No my pevně doufáme, že se to v tom autě zkazí a rovnou se to všechno vyhodí“. Míša nezklamala svým smyslem pro humor, ani svojí škodolibostí. 9
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Ke stolu mezitím dorazili i Marek, Bety a Mirka. Všichni jsme společně spokojeně klábosili až do okamžiku, než Soňa s Markem dostali na stůl rybí polévku, kterou si objednali. Zdenka s Míšou se okamžitě zvedly od stolu a odešly hledat svoji vysněnou klobásu. Já jsem se konečně začala cítit líp. Nasávala jsem atmosféru Trogiru, vzpomínala, jak jsem tady byla před několika lety s Petrem a našimi dětmi. Začínala jsem se uvolňovat a cítila jsem, jak nahromaděný stres pozvolna ztrácí svoji vládu nad mojí psychikou. Těšila jsem se na loď a říkala si pro sebe, že holky budou v pohodě, a že si to můžeme společně docela dobře užít. Jen jsem se chvíli nechala unášet na vlně svojí euforie, Soňa se urazila a odešla od stolu. Po třech pivech nalačno byla trochu opilá a nechala se o to snadněji vyprovokovat sama sebou. Marek si před námi postěžoval: „ Někdy mám pocit, že jsem málo chválenej a málo oceňovanej.“
Bety s Mirkou
pohotově zareagovaly: „ Ale Marku, vždyť jste tak úžasnej. Říkáme vám pořád, jak vás obdivujeme a vážíme si vás.“ To Soně stačilo na to, aby se urazila, začala nabírat a zvedla se od stolu. Nejdřív jsem za ní chtěla běžet, ale vzápětí jsem si uvědomila, že je to nesmysl. Bylo zapotřebí, aby se sama naučila srovnat s některými „lekcemi“. S Markem jsme si okamžitě po jejím odchodu vyměnili pár pohledů. Bylo cítit a četla jsem z jeho očí, že chtěl, abych za Soňou běžela a uklidnila jí. Nechtěl to ovšem před Mirkou a Bety říct nahlas. Já jsem mu okamžitě neverbálně sdělila, že nebudu „pejsek“, běhající za Soničkou, při každém jejím „banálním kolapsu“. Přestože jsme neřekli ani slovo, myslím, že to pochopil. Mirka, ani Bety by si nedovolily před Markem Soninu reakci komentovat. Bylo na nich ale vidět, že vůbec nechápou, proč se urazila. I přes určitou 10
nervozitu, jsme u stolu pokračovali dál ve společné konverzaci.
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Po chvíli jsme na Soňu skoro zapomněli. Ponořili jsme se znovu do hovoru. „Já mám s sebou na každej den jedny plavky“, chlubila se Bety. Mě osobně, to připadalo dost zbytečné, ale snažila jsem se pochopit její potřeby. Já jsem se na oplátku také pochlubila: „To já jsem si nakoupila na každej den jedny spoďáry beze švů u Vietnamců a k nim troje navíc. Jedny stály třicet korun. K tomu jsem si koupila dvě podprsenky, co stály dohromady asi dvě stovky. Stálo to pár korun a jsem spokojená. V tej slanej vodě se plavky stejně akorát ničí, tak mi to připadalo zbytečný.“ Bety se na mě dívala jako na zjevení. Nebyla si vůbec jistá, zda to myslím vážně, nebo si dělám legraci. Dokázala se, ale ovládnout natolik, aby se snažila zareagovat tak, jako by to bylo naprosto v pořádku. Pak se s námi Bety podělila ještě o jedno svoje tajemství: „Mám doma nějakých 130 párů bot.“ „A to všechny využijete Bety?“, zeptala jsem se zvědavě. „Já vím, že je to asi špatně, ale já mám prostě pro boty slabost.“ „Nemyslím si Bety, že je to špatně. Každej z nás má pro něco slabost, každej z nás potřebuje k životu něco jinýho a každej máme jiný priority. Můj osobní názor je ten, že nejdůležitější je, aby si každej jen uvědomil, co doopravdy k životu potřebuje, protože od toho se odvíjí, kolik času pak musí, nebo naopak nemusí trávit tím, aby si na svoje nezbytnosti vydělal finance. Často se totiž lidem děje to, že si velkej kus života „ukousnou“ na to, aby makali na nesmysly… a pak jim trvá několik let, než si to uvědomí, nebo si to neuvědomí vůbec. Z toho důvodu jsem se zeptala, jestli je všechny využijete?“ Bety poslouchala můj dlouhý monolog a po chvíli bylo cítit, že přestala moje slova vnímat jako útok na svoji osobu. „Mě to Bety taky trvalo několik let, než jsem přišla na to, že život je příliš krátkej. Nemyslím, že vaše boty jsou nesmysly, protože jak jsem říkala, každý máme priority jiné. Nejdůležitější je, si je vůbec ujasnit a být spokojená.“
Nikol Kariková
11
JÁ MEZI CECKOUNY
Na Bety byla vidět úleva, že ji máme dál rádi i s jejími 130 páry bot a mě potěšilo, že z ní byl cítit záblesk toho, že se sama nad svými prioritami alespoň na chvíli zamyslela. Na Markovi začala být znovu vidět nervozita ze Sonina odchodu a z toho, že mu nezvedá telefon. Zvedli jsme se společně od stolu a zamířili k zaparkovanému autu. Marek už se chtěl přesunout do maríny a začít řešit převzetí katamaránu. U auta už čekaly Míša se Zdenkou i Renata s Alenou. Byli jsme kompletní, až na Soňu, která stále nezvedala telefon. Žádná z holek se neodvažovala ani náznakem dát najevo, že by nebylo něco v pořádku a snažily se dál udržovat umělou konverzaci. Po chvilce trapného čekání Soňa přišla, naštěstí už byla střízlivá a chovala se „normálně“. Konečně jsme mohli všichni nastoupit do auta a vypadnout z parkoviště. „Proč je tady v tom autě taková potopa?“, divila se Soňa. Bety reakce byla pohotová: „ To je Soničko z toho ledu od těch ryb, co máte v tej igelitce.“ „ Aha, aby se ty ryby nezkazily. To může ještě chvíli trvat, než to budeme moct dát do ledničky.“ To už jsme všichni věděli dávno, ale taktně jsme Sonin nový postřeh nechali bez komentáře.
12
Nikol Kariková
