KONCERTNÍ A GRAMOFONOVÁ DRAMATURGIE ČESKÉ FILHARMONIE V LETECH V KONTEXTU DOBOVÉHO HUDEBNÍHO ŽIVOTA

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Filozofická fakulta Ústav hudební vědy

Milena Němečková

KONCERTNÍ A GRAMOFONOVÁ DRAMATURGIE ČESKÉ FILHARMONIE V LETECH 1948 – 1968 V KONTEXTU DOBOVÉHO HUDEBNÍHO ŽIVOTA diplomová práce

vedoucí práce: prof. PhDr. MgA. Milan Slavický oponent: Doc. Mgr. Eduard Douša Ph.D. Praha 2007

Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracovala samostatně a použila pouze uvedených pramenů a literatury.

Milena Němečková

-2-

Souhlasím, aby byla práce půjčována ke studijním účelům.

-3-

Dovoluji si poděkovat profesoru PhDr. MgA. Milanu Slavickému za cenné rady, připomínky a trpělivost při vedení této diplomové práce. Rovněž bych chtěla poděkovat Mgr. Pavlíně Landové, jejíž vstřícnost mě provázela studiem pramenů v archivu České filharmonie.

-4-

Obsah 1. Úvod............................................................................................................................. 6 2. Základní literatura........................................................................................................ 8 3. Repertoár České filharmonie v letech 1948 – 1968..................................................... 9 3.1. Metodika analýzy repertoáru........................................................................... 9 3.2. Období 1948 – 1956........................................................................................ 11 3.2.1. Sezóna 1947/1948...................................................................................... 11 3.2.2. Sezóna 1948/1949...................................................................................... 14 3.2.3. Sezóna 1949/1950...................................................................................... 16 3.2.4. Sezóna 1950/1951...................................................................................... 19 3.2.5. Sezóna 1951/1952...................................................................................... 21 3.2.6. Sezóna 1952/1953...................................................................................... 23 3.2.7. Sezóna 1953/1954...................................................................................... 25 3.2.8. Sezóna 1954/1955...................................................................................... 27 3.2.9. Sezóna 1955/1956...................................................................................... 28 3.2.10. Shrnutí........................................................................................................ 30 3.3. Období 1957 - 1968......................................................................................... 35 3.3.1. Sezóna 1956/1957...................................................................................... 35 3.3.2. Sezóna 1957/1958...................................................................................... 37 3.3.3. Sezóna 1958/1959...................................................................................... 39 3.3.4. Sezóna 1959/1960...................................................................................... 41 3.3.5. Sezóna 1960/1961...................................................................................... 43 3.3.6. Sezóna 1961/1962...................................................................................... 45 3.3.7. Sezóna 1962/1963...................................................................................... 47 3.3.8. Sezóna 1963/1964...................................................................................... 49 3.3.9. Sezóna 1964/1965...................................................................................... 51 3.3.10. Sezóna 1965/1966...................................................................................... 52 3.3.11. Sezóna 1966/1967...................................................................................... 54 3.3.12. Sezóna 1967/1968...................................................................................... 56 3.3.13. Shrnutí........................................................................................................ 57 4. Nahrávky České filharmonie 1948 – 1968.................................................................. 60 4.1. Shrnutí.............................................................................................................. 65 5. Recepce koncertů České filharmonie v období 1948 – 1968 v československém tisku.............................................................................................................................. 67 5.1. Období 1948 – 1956........................................................................................ 67 5.2. Období 1957 – 1968........................................................................................ 80 5.3. Shrnutí............................................................................................................. 88 6. Repertoár Státní filharmonie Brno v období 1956 – 1968........................................... 90 7. Závěr............................................................................................................................ 93 8. Seznam použité literatury............................................................................................ 96 9. Přílohy.......................................................................................................................... 98 9.1. Tabulky podle četnosti provedení děl skladatelů - rozdělení na autory domácí a zahraniční provenience............................. 98 9.2. Rozčlenění repertoáru podle zastoupení jednotlivých období - grafické znázornění.................................................................................. 112 9.3. Celkový přehled repertoáru České filharmonie v letech 1948 – 1968.................. 118

-5-

1. ÚVOD Historická kapitola orchestru České filharmonie, kterou se zabývá tato práce, začíná už v roce 1945. V říjnu tohoto roku podepsal Edvard Beneš Dekret prezidenta republiky č. 129 o zestátnění České filharmonie. Od této chvíle hradí náklady na provoz orchestru stát a České filharmonii se tak dostává stálé jistoty finančního zabezpečení. K dalšímu významnému zlomu došlo v roce 1948, několik měsíců po únorovém komunistickém puči – tehdejší šéfdirigent Rafael Kubelík odchází do emigrace. V sezóně 1948 – 1949 se vedení ujal Václav Neumann, 20. října 1950 byl na místo šéfdirigenta jmenován Karel Ančerl, který na tomto místě setrval až do roku 1968, kdy také on zvolil odchod do zahraničí. Jak je na první pohled zřejmé, historie orchestru svými mezníky do značné míry odráží společensko-politický vývoj v tehdejším Československu a jeho zásadní přelomy. Proto má svou logiku vymezit období, které nás bude zajímat, roky 1948 – 1968. S výjimkou prvních dvou let vyplňuje tuto etapu vedení Karla Ančerla. Literatura se shoduje, že Ančerlovým hlavním přínosem bylo proniknutí orchestru na mezinárodní pódia a repertoárové oživení – především z okruhu skladatelů 1. poloviny 20. století, z okruhu skladatelů moderny. Dodejme, že tehdy se ve většině jednalo o skladatele žijící. Celá Ančerlova éra se odehrávala v dobách nejtužšího komunistického režimu a tak nelze vývoj orchestru sledovat bez pozadí obecně historického, bez ohledu na tendence dobové kulturní politiky. Hlavní otázkou, která je položena v prvním oddílu této práce, je charakter dramaturgie orchestru, její vývoj a dopady na její složení ze strany oficiální kulturní politiky. Aneb do jaké míry, jakým způsobem a jak dlouho se tyto vlivy v činnosti ČF projevovaly. K tématu Česká filharmonie v době komunistického režimu sice již bylo mnohé řečeno, obraz tohoto období je však většinou nahlížen přes osobnosti jednotlivých dirigentů se zaměřením na jejich umělecký profil. V jiném případě se jedná o texty, jejichž rozsah i povaha je směřují spíše k literatuře popularizačního typu. Oba způsoby reflexe však volí poněkud jednostranný pohled, v němž se soustřeďují výhradně na pozitivní stránky zkoumaného jevu. Proto myslím, že je na místě tvrzení vyslovená dříve jinými autory zpřesnit na základě podrobných analýz repertoáru. Vývojové tendence ve skladbě repertoáru lze najít poměrně podrobně popsané v literatuře svou dobou vzniku spadající před rok 1989, jejichž vypovídací hodnota je tak přinejmenším sporná vlivem ideologicky deformovaného obrazu celé problematiky. Tato skutečnost je pro autorku dalším důvodem pro zaujmutí vlastního stanoviska. Cílem této kapitoly není rekonstrukce dějin České filharmonie vymezeného období, ale zaměření určitých tendencí, charakteristických pro tu či onu dílčí etapu.

-6-

Kromě vztahů a vzájemných vlivů mezi orchestrem a režimem je nutné také vzít v potaz třetí stranu, která je s existencí každého hudebního tělesa nedílně spojena, a sice publikum či hudební veřejnost. Tato strana bude v mé práci zastoupena kapitolou věnovanou recepci tehdejší činnosti orchestru v dobovém tisku. Tento úhel pohledu dle mého názoru dobře vystihuje minimálně dva aspekty související problematiky. Analýza dobového tisku prozrazuje jednak míru prosazování požadavků režimu na kulturní oblast v praxi – hlavně prosazování socialistického realismu jako jediného možného stylového paradigmatu. Na druhou stranu dobře vystihuje „mediální obraz“, který tvořil součást hudebního či obecně kulturního prostředí, tak jak byl předkládán veřejnosti s jeho proměnami v čase. Cíl této práce spatřuji v rozšíření a zpřesnění obrysů, které doposud vyvstávají ve vymezené etapě historie České filharmonie a stejně tak by měla přispět alespoň malým dílem ke snaze zmapovat dějiny Československa v období vlády komunistického režimu.

-7-

2. ZÁKLADNÍ LITERATURA Nejucelenější a informačně nejbohatší pojednání vztahující se k orchestru České filharmonie v období 1948 – 1968 pochází z pera Václava Holzknechta - Česká filharmonie. Příběh orchestru. Vzhledem k tomu, že kniha vyšla v roce 1963, však nepokrývá celé vymezené období. V každé sezóně jsou zde uvedeny nejvýraznější koncerty a jejich programy, interpreti, celkový charakter sezóny. Vzhledem k době vydání ale nelze přijmout hledisko výběru „významných“ událostí a interpretaci některých jevů. Fakta zde prezentovaná při srovnání s literaturou po roce 1989 obstojí, nicméně v rovině Holzknechtových vývodů a hodnocení vyžaduje tato publikace velmi obezřetný přístup. Nejnovější příspěvek ke sledovanému tématu představuje kniha Česká filharmonie 100 plus 10 autorky Yvetty Koláčkové a kolektivu. V oblasti repertoáru poměrně stručně charakterizuje hlavní linie po delších časových úsecích. Pokud se omezíme na využitelnost pro tuto práci - přináší soupis premiér za celou dobu trvání orchestru (řazený abecedně podle autorů). Kniha Karla Mlejnka – Česká filharmonie. Deset kapitol ze stoleté historie orchestru je strukturována podle jednotlivých dirigentů. Repertoár je zde pojednán jen v hrubých rysech, hlubší vzhled rozsah ani účel publikace neumožňují. Výroční brožura Česká filharmonie (k 75. výročí založení orchestru) klade důraz na repertoár orchestru. Jde ale spíše o informativní soupis, neboť skladatelé jsou řazeni podle abecedy, stejně jako u každého z nich soupis jeho děl (s datem prvního a posledního provedení). V takto řazeném soupisu nelze dost dobře sledovat vývoj dramaturgie v časovém průběhu. Stručný text věnovaný historii orchestru, který obsahuje informace dostupné i v mnoha jiných textech, obsahuje brožura Česká filharmonie 1896 – 1966 vydaná k 70. výročí vzniku orchestru. Portrét Karel Ančerl od Karla Šroma kromě zevrubného životopisu velmi podrobně a zasvěceně popisuje různé stránky Ančerlovy osobnosti, a to především v souvislosti s rolí dirigenta. Jistou pozornost tu autor logicky věnuje České filharmonii v období Ančerlova vedení – především charakteristice hlavních principů dirigentovy práce s orchestrem a repertoárovými dominantami. Na závěr publikace obsahuje soupis Ančerlových domácích i zahraničních nahrávek do roku 1968. Tato kapitola přináší pouze základní literaturu, která byla pro dané téma využitelná. Úplný soupis včetně publikací obecně historických je připojen v závěru.

-8-

3. REPERTOÁR ČESKÉ FILHARMONIE V LETECH 1948 - 1968 Jako základní informační zdroj ohledně repertoáru orchestru v daném časovém rozmezí sloužila pro tuto práci databáze, která je k dispozici v elektronické podobě v archivu České filharmonie1. Tento soupis poskytuje informace týkající se data a místa konání jednotlivých koncertů, včetně úplného programu a obsazení. Pokud se koncert konal k nějaké speciální příležitosti nebo skladba byla uvedena v premiéře, jsou zde tyto informace zaznamenány.

3.1. Metodika analýzy repertoáru Množství repertoáru, který orchestr nastudoval a provedl ve vymezeném období 1948 – 1968, vyžadovalo po rozdělení do jednotlivých sezón další, podrobnější způsob rozčlenění. Při provádění rozboru repertoáru s cílem získat z jeho soupisu určitější obraz lze brát v úvahu celou řadu hledisek. Jako podle mého názoru nejefektivnější jsem vyčlenila následující způsoby rozdělení: •

vyhodnocení podle četnosti provádění děl skladatele

Jednu z možností analýzy jistě představuje soupis autorů, kteří byli do té které sezóny zařazeni. Vyšší výpovědní hodnotu však poskytne způsob, při kterém čísla uvedená v přiložených tabulkách navíc reprezentují počet provedení děl skladatele v konkrétní sezóně - každý bod odpovídá každému uvedení autora v programu koncertu. Lze sice namítnout, že takový postup může být do jisté míry problematický – např. jeden bod může být skladateli přičten za cyklus symfonických básní, další pak jen za jednu z těchto symfonických básní nicméně pro základní přehled, myslím, není třeba postup dále komplikovat. •

rozdělení na skladby autorů domácí provenience a zahraničních

Tato kategorie vyhodnocuje poměr tvůrců českých resp. československých a zahraničních a komentuje pořadí nejčastěji uváděných autorů v obou skupinách.

1

adresa: Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12, 110 00 Praha 1

-9-

•

zastoupení autorů (resp. jejich děl) podle historických období

Také toto hledisko se podílí na užším vhledu do struktury programů tělesa v jednotlivých sezónách. Počet provedení konkrétního autora získaný z databáze repertoáru je zařazen do odpovídajícího stylového období. Výsledkem je procentuální zastoupení těchto období v rozsahu sezóny. Rámcově jsou jednotlivé položky vymezeny takto: -

období předklasické s horní hranicí úmrtí skladatele v roce 1750

-

období klasicismu s horní hranicí úmrtí skladatele v roce 1827

-

období 19. století s horní hranicí úmrtí skladatele v roce 1890

-

období po roce 1890

-

žijící skladatelé

Tímto způsobem vymezené kategorie ovšem neplatí absolutně, při zařazování jednotlivých osobností zde dochází k logickým přesahům v obou časových směrech, např.: Čajkovskij (†1893), Brahms (†1897), Fibich (†1900) nebo Dvořák (†1904) spadají do období 19. st. •

rozdělení žijících skladatelů podle tehdejšího vymezení na země východního a západního bloku

Rozčlenění soudobých autorů podle tohoto kritéria a další, hlubší analýza by měly alespoň do jisté míry přispět k získání představy o míře politického vlivu na toto konkrétní těleso potažmo na sféru hudebního umění, o schopnosti a ochotě prosazovat v programové koncepci hledisko kvalitativní před požadavky oficiální kulturní politiky. •

přehled děl, která Česká filharmonie provedla v konkrétní sezóně jako premiéru

Také charakter a množství premiérovaných děl v konkrétní sezóně prozrazují převládající tendence v dramaturgii orchestru. Spolupráce orchestru se Svazem československých skladatelů (dále jen SČS) pak potvrzuje provázanost a „nepropustnost“ systému, kterým muselo každé dílo aspirující na uvedení nevyhnutelně projít.

- 10 -

3.2. Období 1948 – 1956 3.2.1. Sezóna 1947/1948 Od 13. září 1947 do 5. července 1948 uskutečnila Česká filharmonie 83 koncerty. Z celkového počtu jich proběhlo 59 v Praze, 15 koncertů orchestr odehrál v dalších českých městech: v březnu 1948 tři koncerty v Plzni, koncem dubna po dvou koncertech v České Lípě a v Jablonci nad Nisou. Koncem června vyjíždí orchestr na domácí zájezd po jižních Čechách (Český Krumlov, Sezimovo Ústí, Tábor, Sušice). Po dvou koncertech v Plzni uzavírají sezónu tři koncerty pro všesokolský slet v Praze. Jedinou zahraniční cestou, kterou v této sezóně Česká filharmonie podnikla, byl v posledních říjnových dnech zájezd do Polska (celkem 9 koncertů v Katowicích, Krakově, Lodži, Varšavě a Poznani). Základ sezóny tvořily dvě řady abonentního cyklu - každý z programů byl jednou reprízován. Proběhla řada koncertů mimořádných včetně příležitostných vystoupení2. Od roku 1946 se těleso každoročně podílelo na mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro. V sezóně 1947/1948 se v programu koncertů nejčastěji vyskytuje Antonín Dvořák (40 provedení). Mezi uvedenými skladbami převažují velkou většinou Slovanské tance, ať obě kompletní řady nebo v různých výběrech. Do repertoáru je orchestr zařazoval obvykle při zájezdech (v této sezóně po Československu, ve výběru zazněly i na všech koncertech polského turné) a na koncertech v závodech (pro zaměstnance podniků vystoupil orchestr v této sezóně celkem 7x). Po dvou provedeních lze zaznamenat u symfonií č. 63 a č. 9, předeher V přírodě, Karneval a Othello. Václav Talich s orchestrem 2x provedl Českou suitu a Symfonické variace, jednou v této sezóně zazněl houslový koncert. V rámci Pražského jara orchestr zrealizoval dvě provedení oratoria Svatá Ludmila. S počtem 37 provedení následuje Bedřich Smetana. Jeho Má vlast měla v repertoáru orchestru podobné využití jako Dvořákovy Slovanské tance – na zájezdech, na koncertech v podnicích, navíc také při slavnostních příležitostech4 (v úplném provedení i ve výběru).

2

13. 9. koncert na paměť 10. výročí úmrtí prezidenta Masaryka, 5. 11. slavnostní koncert pro Radu československých žen, 8. 11. mimořádný koncert k 60. narozeninám E. Axmana, 19. 11. koncert pro Společnost pro znovuvybudování Emauz, 22. 11. mimořádný koncert k 50. narozeninám Jaroslava Řídkého, 1. 12. slavnostní koncert ke 30. výročí VŘSR, 11. 12. novinkový koncert Přítomnosti, 8. 2. slavnostní koncert k 70. narozeninám Zdeňka Nejedlého, 11. 3. mimořádný koncert pro Svaz národní revoluce, 24. 3. mimořádný koncert nových českých skladeb, 30. 3. slavnostní koncert k 60. výročí založení Klubu českých turistů, 12.4. slavnostní koncert – dar Sjezdu národní kultury, 23. 4. slavnostní koncert na paměť Jana Masaryka, 4. 5. a 7. 5. slavnostní koncert ve prospěch znovuvybudování Varšavské filharmonie, 1., 4. a 5. 7. koncerty k všesokolskému sletu 3 na svých dvou koncertech ji ve Dvořákově síni uvedl Václav Talich 4 např. koncert pro znovuvybudování Emauz, mimořádný koncert pro Svaz národní revoluce, slavnostní koncert k 60. výročí založení Klubu českých turistů

- 11 -

Kromě tohoto opusu byly do dramaturgie sezóny zařazeny ze Smetanovy tvorby už jen Pražský karneval a předehry k operám Prodaná nevěsta a Libuše. Celkem 13x se v koncertních programech orchestru objevuje jméno Josefa Suka, nejčastěji vedle Meditace na staročeský chorál Sv. Václave, suity Pohádka a symfonické básně Praga. Vítězslav Novák je zastoupen 11x, zazněly Slovácká suita, Jihočeská suita a symfonická báseň Toman a lesní panna. Celkový počet provedení skladeb Bohuslava Martinů zahrnuje symfonii č. 4 (5 provedení na turné v Polsku, jednou zazněla v Praze a jednou v Plzni). Stejný počet provedení jako u V. Nováka vykazují díla L. v. Beethovena (po dvou provedeních symfonie č. 5 a č. 7, dva koncerty z díla skladatele dirigoval v rámci Pražského jara Erich Kleiber: symfonie č. 1 a č. 3 a předehra Egmont). Z díla P. I. Čajkovského (celkem 9 provedení) hrál orchestr 4x symfonii č. 6, pro Pražské jaro toho roku připravil sovětský dirigent Alexandr Ivanov dva koncerty s Čajkovského symfonií č. 5, klavírním koncertem b moll a Italským capricciem. Prvními čtyřmi nejhojněji uváděnými autory v této sezóně jsou tedy A. Dvořák, B. Smetana, J. Suk, V. Novák. V první desítce pak následují L. v. Beethoven, P. I. Čajkovskij, B. Martinů, W. A. Mozart, J. Řídký a J. Maklakiewicz. Jak již bylo řečeno, Martinů čtvrtá symfonie se hrála hlavně na turné v Polsku. Na polském turné také zaznělo scherzo ze symfonie č. 5 Jaroslava Řídkého. Počet provedení Řídkého skladeb v této sezóně dále zvyšuje listopadový mimořádný koncert k 50. narozeninám autora. Všechna provedení ouvertury „Pražská“ Poláka Jana Maklakiewicze se odehrála na polském turné. Zvláště díky MHF Pražské jaro patří mezi častěji uváděné autory L. Janáček. K vyššímu počtu provedených Janáčkových děl jistě přispěla skutečnost, že v roce 1948 uplynulo 30 let od skladatelova úmrtí. Z hlediska počtu převažují v dramaturgii sezóny autoři zahraniční (51) nad domácími (35), v různých poměrech pak tato převaha platí i pro další sezóny. Z hlediska počtu provedení je tomu naopak – celkem 159 provedení děl autorů českých, 103 provedení děl autorů zahraničních. V obou skupinách skladatelů převažují ti, kteří se na programu sezóny objevili pouze jednou. S tím souvisí i fakt, že v porovnání se sezónami následujícími je počet zařazených autorů mimořádně vysoký a to hlavně přičiněním skladatelů žijících. Pokud povedeme dělící čáru mezi slovanskými autory a ostatními, první převažují v poměru 59 : 26. Viděno z hlediska zastoupení navržených historických období, zněla nejčastěji díla skladatelů 19. století. Na tomto procentu mají největší podíl Smetana a Dvořák, z jejich tvorby pak nejčastěji Má vlast a Slovanské tance. Nepoměrně různorodější bylo spektrum uváděných skladatelů tehdy soudobých – jejich díla zaujímala v dramaturgii sezóny také velmi významné

- 12 -

místo. Z celkového počtu 85 autorů patřilo k tehdy žijícím 51. Na naprosté většině koncertů zazněla skladba jednoho nebo více žijících autorů. Z celkového počtu žijících autorů tvoří 45% skladatelé českoslovenští, 37% autoři dalších zemí východního bloku a 18% procent skladatelé zemí Západu (Itálie, Francie, USA a Německa). Výběr žijících autorů českých pokrýval generačně velmi široké spektrum – od generace tehdejších osmdesátníků (J. B. Foerster), sedmdesátníků (V. Novák, O. Ostrčil), šedesátníky zastupovali E. Axman, V. Petrželka, B. Vomáčka, J. Křička, ke generaci narozené v 90. letech patřili B. Martinů, J. Řídký, J. Kvapil začátkem nového století se narodili F. Bartoš, V. Dobiáš, K. Janeček, M. Kabeláč, J. Seidel, E. Suchoň, A. Šatra, V. Vačkář. Jako nejmladší současní autoři byli zařazeni J. Kapr, R. Kubelík, Š. Lucký, J. Páleníček. Mezi zahraničními skladateli východního bloku mají největší podíl polští autoři, kteří byli uváděni na polském turné a na koncertě děl soudobých polských autorů v rámci Pražského jara 1948 (G. Bacewiczówna, A. Panufnik, T. Szeligowski ad.), dále Bulhaři (P. Vladigerov, F. Kutev ad.), Slováci (E. Suchoň), Chorvati (S. Šulek) a skladatelé SSSR (K. Karajev, A. Chačaturjan) - opět šlo především o koncerty PJ. Důvody pro zařazení jednotlivých autorů stále alespoň do určité míry sledovaly cíl představit publiku soudobou hudbu ve své rozmanitosti (což dokazují jména skladatelů ze západních zemí, která se později téměř nevyskytují – Stravinskij, Hindemith, Milhaud, Piston, Copland). Skladatelé Prokofjev a Šostakovič jsou přes nestálou přízeň režimu zastoupeni víceméně po celé sledované období. V sezóně 1947/1948 bylo zrealizováno 8 premiér skladeb vesměs československých tvůrců. Většina z nich zazněla na novinkovém koncertě spolku pro komorní hudbu Přítomnost a na mimořádném koncertu nových českých skladeb. Výjimečnou událost představovala toho roku premiéra Klavírního koncertu č. 3 Daria Milhauda v rámci Pražského jara.

Sezóna 1948/1949 se vyznačuje značnou šíří repertoáru, tzn. vysokým počtem uváděných autorů. V tomto celku převládají autoři, kteří byli uvedeni pouze jednou. Dramaturgie pak zřetelně odráží charakter poválečného období českých hudebních dějin. Jednak je zde vidět snaha o zesílení slovanské orientace kulturní politiky, na druhou stranu snaha o znovunavázání válkou zpřetrhaných mezinárodních kontaktů české hudby, a to i se západním světem. Mimořádný důraz se klade také na propagaci a podporu tvorby současných autorů jak domácích tak zahraničních.

- 13 -

3.2.2. Sezóna 1948/1949 Od 3. září 1948 do 10. července 1949 uskutečnil orchestr České filharmonie 100 koncertů. Z toho jich proběhlo v Praze 68. V této sezóně se zvyšuje i počet koncertů mimopražských. Co se týče Československa, těleso vystupovalo jen ve městech českých a moravských, kam zajíždělo během celé sezóny. Za hranice republiky vyjeli filharmonikové opět jednou – v NDR odehráli počátkem března po jednom koncertě v Drážďanech a v Lipsku. Na celkovém vyšším počtu koncertů se zčásti podílejí také časté příležitostné koncerty5 – mnohé z nich jsou uspořádány na objednávku nového režimu. Ideologický vliv v této sezóně postupně nabírá na intenzitě. K vystoupením, která byla určena dělníkům nejen pražských podniků, přibývají také tzv. kulturní brigády (koncerty pro ČKD Praha, pro KSČ a Lidové milice, pro MŠVU6). Mimo abonentní řadu a koncerty v rámci MHF Pražské jaro probíhá v této sezóně také tzv. „lidový cyklus“7, který ovšem k charakteristice lidovosti, tak byla chápána v prvních letech komunistického režimu, svou náročnou náplní neměl příliš blízko (v programech koncertů této řady se objevili dirigenti Carlo Garaguly, Carlo Zecchi, Otto Klemperer, klavírista Friedrich Gulda, své skladby dirigoval Arthur Honegger a další). Tomuto rozporu s představou oficiální kulturní politiky odpovídají i reakce v tisku, o kterých bude řeč dále. Z důvodu emigrace Rafaela Kubelíka dochází na šéfdirigentském postu v této sezóně ke změně – v čele orchestru stojí od září 1948 Václav Neumann. Ze soupisu skladatelů uváděných v sezóně 1948/1949 vyplývá, že došlo k určitému zúžení repertoáru. Počet jak domácích tak zahraničních autorů se snižuje, přestože počet koncertů je v této sezóně proti minulé vyšší. Prohlubují se rozdíly mezi počtem uvedení často a méně často hraných skladatelů. Ubývá autorů, kteří se v programu sezóny objevili pouze jednou. Příčiny této změny spočívají jistě jednak v počátcích ideologického vlivu na výběr repertoáru, neméně důležitým faktorem byla ale náhlá, nepřipravená změna šéfdirigenta. Na první místo ve frekvenci provedení se v této sezóně dostávají díla B. Smetany (57 uvedení), naprosto převažuje Má vlast (opět v celku i ve výběru), několikrát zazněla předehra 5

3. 9. smuteční tryzna na paměť maršála Rybalka, 20. 9. koncert pro církev československou, 8. a 13. 10. koncert pro Svaz bojovníků za svobodu, 17. 10. mimořádný koncert k 50. narozeninám prof. P. Sádlo, 27.-31. 10. slavnostní koncerty k 30. výročí vzniku ČSR, 21. 11. II. koncert k poctě prof. Karla Hoffmeistera, 22. 11. slavnostní koncert k 52. narozeninám Klementa Gottwalda, 20. 12. slavnostní večer k poctě narozenin generalissima Stalina, 9. 2. slavnostní koncert na paměť 75. výročí narození Josefa Suka, 24. 2. koncert ke slavnostnímu zasedání ÚV KSČ, 2. 3. lidový koncert ke 125. výročí narození B. Smetany, 9. 5. slavnostní koncert ke dni vítězství, 10. 7. tryzna za Jiřího Dimitrova (Georgi Dimitrov – v poválečných letech předseda vlády Národní fronty v Bulharsku a v roce 1949 generální tajemník bulharské komunistické strany 6 Ministerstvo školství, věd a umění 7 takto jej nazývá V. Holzknecht v knize Česká filharmonie. Příběh orchestru, Praha 1963, s. 132

- 14 -

k Prodané nevěstě a Česká píseň, na koncertě ke 125. výročí narození skladatele byly uvedeny tři „švédské“ symfonické básně, slavnostní předehra D dur a scherzo z Triumfální symfonie. Mezi díly A. Dvořáka (53 provedení) se vedle Slovanských tanců nejčastěji vyskytovaly Karneval, Holoubek, symfonie č. 9 a violoncellový koncert. Dvořákovský repertoár se ale rozšířil o další skladby: Česká suita, Slovanská rapsodie, symfonie č. 5, č. 8. Následují L. v. Beethoven (19 provedení, hlavně symfonie č. 2-7), P. I. Čajkovskij (15 provedení, symfonie č. 4-6, klavírní a houslový koncert), J. Suk (14 provedení, převážně Pohádka, Zrání, Fantastické scherzo). Ve srovnání s minulou sezónou v dramaturgii orchestru výrazněji vzrostl počet provedení u Smetany, Dvořáka, Beethovena, Čajkovského, z frekventovaných autorů ještě uveďme Brahmse. Naopak určitý pokles zaznamenává dílo V. Nováka, B. Martinů8, W. A. Mozarta, G. Mahlera, S. Prokofjeva, do sezóny nebyli mj. zařazeni M. Ravel nebo I. Stravinskij. Programy koncertů, kterými se orchestr podílel na MHF Pražské jaro, jsou podobně jako v předcházejícím roce soustředěny k autorům slovanským. Opět převažují skladatelé zahraniční (36/24), celkový počet provedení je opět vyšší u autorů českých (171/102). Jak už bylo řečeno, zatímco počet provedení (množství hudby, kterou orchestr v této sezóně nastudoval) se ve srovnání se sezónou 1947/1948 zvyšuje (260/273), opačnou tendenci má celkový počet autorů (85 v minulé sezóně, nyní 60). Při rozčlenění repertoáru podle historických období lze pozorovat rozdíly hlavně v objemu produkce období 19. století – za výrazným nárůstem stojí především větší pozornost hudbě Smetanově (125. výročí narození), Dvořákově, Čajkovského, Brahmse. Ke zřetelnému úbytku dochází v oblasti produkce děl soudobých skladatelů (z 36% na 17%). Zatímco v minulé sezóně byla zařazena hudba 49 žijících autorů, nyní už je jich jen 20. Hudba československých autorů zaujímá v celku soudobé tvorby 57%, autoři zemí východního bloku (v této sezóně výhradně sovětští) 18% a ostatní 24%. Nejčastěji uváděným zahraničním žijícím autorem byl v této sezóně Arthur Honegger. Václav Neumann řídil 2x Honeggerův Pacific 231 na jednom z koncertů „lidového cyklu“9, Jaroslav Krombholc uvedl 2x jeho Symfonii pro smyčce10. 20. ledna 1949 se pak ve Dvořákově síni Rudolfina konal koncert Honeggerových děl za řízení autora s programem Preludium, fuga a postludium, Vítězný Horác a Král David (viz výše „lidový cyklus“). V této sezóně premiérovala Česká filharmonie 5 děl československých tvůrců. Skladby zazněly v rámci mimořádných i abonentních koncertů, neboť koncerty spolku pro komorní 8

počet provedení Martinů děl je sice v této sezóně nižší, nicméně 23. března orchestr premiéroval Martinů Concertino pro violoncello 9 15. a 16. 12. 1948 10 13. a 14. 1. 1949

- 15 -

hudbu Přítomnost (tvorbu jeho členů těleso do té doby na speciálních koncertech publiku představovalo) se v sezóně 1948/1949 už nekonají11. V porovnání se sezónou předchozí se počet premiér snížil.

Hlavními změnami ve srovnání se sezónou předcházející je tedy snížení počtu uváděných autorů, a to zvláště soudobých, větší důraz na autory 19. století a výraznější podíl hudby skladatelů českých. V programech orchestru jsou ale stále přítomni autoři současného či nedávno minulého západního světa: A. Honegger, A. Berg, P. Hindemith, C. Debussy, A. Roussel.

3.2.3. Sezóna 1949/1950 Od 9. 9. 1949 do 2. 9. 1950 vystoupil orchestr České filharmonie na 78 koncertech. Kromě pražských sálů hrál v Mostě, Plzni, Kladně, Trenčianských Teplicích, Děčíně a městech západočeských lázní (Mariánské, Františkovy Lázně, Karlovy Vary). Mimo republiku vyjel pouze na tři koncerty do Maďarska (Szeged, Budapešť). Kromě abonentního cyklu a mimořádných koncertů proběhla i v této sezóně řada koncertů příležitostných: některé se vztahovaly k výročím v hudební oblasti12, většinou ale oslavovaly výročí propagovaná režimem nebo doprovázely jiné oficiální akce13. Také v této sezóně těleso splnilo několik „uměleckých brigád“14. Koncerty tohoto druhu (mimo připomínek hudebních výročí) přinášely konkrétní repertoárový okruh. Jeho součástí byly části Smetanovy Mé vlasti, Dvořákovy Slovanské tance, několik děl Víta Nejedlého, P. I. Čajkovského, D. Šostakoviče, E. Schulhoffa, Z. Fibicha. K dispozici bylo také stále větší množství opusů vznikajících na „nová témata“, kterými tvůrci (ať už z jakýchkoli pohnutek) vyjadřovali svou loajalitu k režimu a hlásili se k principům socialistického realismu. V této sezóně byly provedeny Kantáta o Klementu Gottwaldovi od Vladimíra Sommera, Kantáta o Stalinovi Alexandra Vasiljeviče Alexandrova, kantátová trilogie Lidé bděte! od Jana Seidela, kantáta Stalinův rozkaz č. 268 od Václava Dobiáše15.

11

na základě rozhodnutí valné hromady dne 24. 6. 1949 vplynula Přítomnost do Svazu československých skladatelů, faktickým důvodem byl tlak poúnorové kulturní politiky 12 koncert na paměť V. Nováka, slavnostní koncert ke 100. výročí úmrtí F. Chopina 13 slavnostní koncert k narozeninám K. Gottwalda, mimořádný koncert ke II. všeodborovému sjezdu, slavnostní koncert k výročí podepsání smlouvy se SSSR, koncert v rámci slavnostního zasedání ÚV KSČ na počest 70. narozenin J. V. Stalina, slavnostní koncert k 26. výročí úmrtí V. I. Lenina, mimořádný koncert v rámci oslav 130. výročí narození B. Němcové, slavnostní koncert ke dni Rudé armády, mimořádný koncert v rámci I. pracovního zasedání Svazu československých skladatelů 14 brigáda pro kulturní referenty pražských závodů, brigáda v Kladně v rámci manifestace za svobodu Španělska 15 toto dílo zaznělo mj. na zahajovacím koncertě Pražského jara 1950

- 16 -

Celkový počet uváděných autorů zůstává v porovnání se sezónou minulou přibližně stejný. Klesá ale celkový počet provedení a tedy i počet koncertů v tomto období. Tento pokles se do jisté míry odráží v méně častém provozování hudby Smetanovy a Dvořákovy, které dosahovalo v sezóně minulé enormních hodnot a bylo zaměřeno jen na několik málo děl. Častěji než v předchozí sezóně zněla hudba Fibichova, Suchoňova, Nejedlého, Seidla a Schulhoffa – právě tato jména se obvykle vyskytují na programech koncertů k oficiálním příležitostem. Naopak daleko méně se hrají díla J. Suka. Mírný pokles vykazují také nejvyšší hodnoty provádění u zahraničních autorů (zvl. Beethoven, Čajkovskij). Mezi zahraničními autory se v této sezóně už neobjevují H. Berlioz, A. Roussel, A. Berg, G. Bizet nebo Ch.W. Gluck, soudobé autory ze západních zemí střídají žijící autoři ze Sovětského svazu nebo zemí východní Evropy (A. Chačaturjan, A. Balančivadze, M. Spisak, A. V. Alexandrov, B. Dvarionas, A. Arutjunjan). Stále ale zní hudba Hindemithova, vrací se díla Stravinského. Jisté obohacení ve skladatelském zastoupení i v množství uvedené hudby lze zaznamenat u barokních autorů (J. S. Bach, F. Couperin nebo A. Corelli). Koncert ke 100. výročí úmrtí výročí posouvá výše v žebříčku uváděných autorů F. Chopina. Vzhledem k tomu, že v tomto období mírně přibylo autorů zahraničních a mírně ubylo domácích, prohlubuje se rozdíl mezi těmito skupinami. Viděno z hlediska počtu provedení se ale obě skupiny vyrovnávají, neboť v minulých sezónách se hudba česká hrála mnohem častěji než díla cizích autorů. Procentuální rozčlenění podle historických období nevykazuje výraznější změny. K drobným přesunům dochází mezi kategoriemi 19. století (úbytek hudby Smetanovy, Dvořáka, Čajkovského), období po roce 1890 (nárůst díky Schulhoffovi, Nejedlému) a obdobím označovaným jako předklasické (zařazení Vivaldiho, únorový bachovský koncert). Jak už bylo řečeno, v této sezóně nejsou již tak výrazně zastoupeni Smetana, Dvořák, Suk, Čajkovskij, Beethoven; hraje se méně domácích, více zahraničních autorů; do popředí se začínají dostávat domácí skladatelé, kteří vyhovují dobovým požadavkům socialisticky orientované tvorby: Nejedlý, Seidel, Dobiáš, Schulhoff, větší podíl zaujímají také současní tvůrci ze zemí sovětského bloku. Mírně vzrůstá zájem o barokní hudbu16. Jména Couperin, Corelli, Debussy, Rossini, Bruckner, Franck, Falla, Fauré, Dukas, Respighi se objevují jen na koncertech vedených zahraničními dirigenty převážně ze západních zemí: D. E. Ingelbrecht, J. Ferencsik, O. Klemperer, A. Pedrotti, F. Molinari.

16

K. Šejna řídil dvakrát Vivaldiho Čtvero ročních dob a jednou Händelův koncert pro kontrabas, V. Smetáček uvedl dvakrát Händlova Judu Makabejského, Couperinovy Les Dominos dirigoval D. E. Ingelbrecht, Corelliho Concerto grosso op. 6 č. 78 zařadil A. Pedrotti, pod taktovkou V. Guiho provedena Bachova Mše h moll, O. Klemperer řídil dvakrát Bachův Braniborský koncert č. 1

- 17 -

Z celkového množství hudby, pod kterou byli v této sezóně podepsáni soudobí autoři, představují díla autorů československých podíl 50%, autoři zemí východní Evropy 40% a zbývajících 10 procent připadá na dva soudobé autory západních zemí – Paula Hindemitha17 a Igora Stravinského. Ve srovnání se sezónou minulou se zvyšuje počet žijících autorů ze zemí Východu, přesněji - větší prostor zde zaujímají skladatelé z SSSR (kromě nich je zde pouze jeden polský autor18). V sezóně 1949/1950 provedl orchestr České filharmonie 4 premiéry. Na slavnostním koncertě k narozeninám Klementa Gottwalda zazněla poprvé Kantáta o Klementu Gottwaldovi Vladimíra Sommera. Lednový abonentní koncert představil pražskému publiku Symfonietu op. 40 Jaroslava Řídkého. V dubnu pak byly opět na abonentním koncertě provedeny Koncert pro violoncello P. Hindemitha (první provedení Hindemithovy skladby v Praze) a Symfonie č. 1 op. 31 Emila Hlobila. Kromě Hindemitha se jedná o díla tradicionalistického hudebního vyjadřování. První symfonie Emila Hlobila je podle autora publikace, věnované poválečnému vývoji symfonie v Československu, Jaromíra Havlíka dílo „tradiční koncepce, které pojednává o aktuálních událostech soudobého dění v naší společnosti: o budovatelském elánu i bojovné radikálnosti ve všech směrech“19. Po formální stránce skladbě vyčítá zejména myšlenkovou nesourodost, zejména vlivem přetížení krajních vět tématickým materiálem.

Sezóna 1949/1950 je první sezónou po završení reorganizačního procesu v tvůrčí oblasti hudebního života založením Svazu československých skladatelů 14. - 15. května 1949. První období do roku 1953 probíhalo ve znamení úkolu plnit generální linie kulturní politiky, která se v tvůrčí činnosti zaměřila na prosazování doktríny socialistického realismu, v oblasti koncertního života na zařazování slovanských autorů a současných tvůrců ze zemí lidově demokratického tábora a demokratizaci kultury ve smyslu přivést umění za nejširšími vrstvami. Všechny tyto faktory se projevují i na existenci České filharmonie. Objevují se díla s „novou tématikou“ (viz výše), v repertoáru postupně střídají autory západní skladatelé východního bloku. Požadovanou demokratizaci kultury orchestr uskutečňuje jednak koncerty pro dělníky v továrnách se stále se opakujícím programem, na druhou stranu podniká koncerty tzv. „lidového cyklu“, které si udržují vynikající úroveň.

17

13. března byl proveden poprvé v Praze Hindemithův Koncert pro violoncello (sólista Enrico Mainardi, řídil Jaroslav Vogel) 18 Michal Spisak 19 Jaromír Havlík: Česká symfonie 1945-1980, Praha 1989, s. 129

- 18 -

3.2.4. Sezóna 1950/1951 Od 13. 9. 1950 do 26. 9. 1951 vystoupil orchestr České filharmonie na 70 koncertech. Z mimopražských měst hrál v Plzni, v polovině července pak uskutečnil turné po severočeských městech - Železný Brod, Sychrov, Turnov, Liberec, Náchod, Jičín, Hradec Králové (celkem 17 koncertů). Za hranice Československa filharmonikové nevyjeli. Hudební jubilea v této sezóně připomněly koncerty k 80. narozeninám V. Nováka, ke 100. výročí narození Z. Fibicha, další příležitostné koncerty se konaly ke dni čsl. armády, k 1. sjezdu obránců míru, ke 30. výročí vzniku KSČ, ke 100. výročí narození A. Jiráska. Česká filharmonie převzala v září 1950 patronát nad vyšší školou sociálně zdravotní – několik koncertů bylo pořádáno právě pro tuto školu v rámci uměleckých brigád. K 20. říjnu 1950 se stal šéfdirigentem orchestru K. Ančerl. Počet uváděných českých skladatelů zůstává v této sezóně přibližně tentýž jako v sezóně minulé. Nejhranějším autorem sezóny je A. Dvořák – do té doby obligátní Slovanské tance ustoupily symfoniím (č. 3, 6, 7, 8, 9), předehrám V přírodě, Husitská, Karneval, symfonickým básním Vodník, Holoubek, dále houslovému, klavírnímu a violoncellovému koncertu. Hlavní podíl na tomto rozšíření dvořákovského repertoáru mělo blížící se 110. výročí skladatelova narození (mj. z výhradně z Dvořákových děl bylo složeno zmíněné turné po severních Čechách). V tvorbě Smetanově stále převažuje Má vlast doplněná předehrou k opeře Prodaná nevěsta. Díky výročí se v této sezóně rozrostla také řada Fibichových skladeb: V podvečer, Vesna, Záboj, Slavoj a Luděk, Štědrý den, Jarní romance, symfonie č. 2. V soupisu autorů podle počtu provedení následují V. Novák, J. Cikker, J. A. Benda, P. Bořkovec, R. Karel, J. Kvapil a další. Narozdíl od loňské sezóny se v tomto období z častěji hraných skladatelů v dramaturgii neobjevili L. Janáček, B. Martinů. Jedním z koncertů přispěla České filharmonie na XII. přehlídku Svazu československých skladatelů (M. Krejčí, J. Tomášek, V. Sommer, J. Kalaš). Celkově se počet provedení děl českých autorů snížil (ze 118 na 100). Protože opět mírně vzrostly hodnoty u Dvořáka a Smetany, je zde větší podíl autorů, kteří jsou uvedeni pouze jednou. Znamená to tedy, že se opět stávají v programu dominantnější autoři na předních místech ve frekvenci uvádění. Co se týče skladatelů zahraničních – přibývá hudby Beethovenovy, Čajkovského, Mozarta. Výrazněji se zvyšuje počet provedení děl B. Bartóka, M. P. Musorgského. Méně se dostává na program J. S. Bach, G. Verdi, F. Chopin20 a D. Šostakovič. Vůbec se už neobjevili

20

loňský vysoký počet uvedení byl ale u tohoto autora ovlivněn výročím

- 19 -

C. Debussy, A. Bruckner, C. Franck, P. Dukas, G. Fauré, P. Hindemith, I. Stravinskij, A. Vivaldi. Výčet jmen, která ve srovnání s minulou sezónou chybějí, ovšem nemusí být vždy určující – logicky dochází každou sezónu k určité obměně. Frekvenci autorů ve všech sledovaných sezónách hodlám upřesnit v závěrečném celkové srovnávací tabulce. Období předklasické vykazuje už po několik sezón standardní 2% (až na výkyv v sezóně minulé). U hudby klasicismu se hodnota zvyšuje díky častějšímu uvádění děl Beethovenových a Mozartových; dále zazněla díla Haydnova, polského autora Jana Stefaniho, J. A. Bendy a V. Kramáře. K vyššímu podílu období 19. století přispělo častější uvádění Dvořáka (zářijové výročí), Čajkovského. Z programu v této sezóně mizí jména Bruckner, Franck, Rossini, Schumann, nastupují Berlioz, Liszt, Borodin, Kalinikov. U období po roce 1890 zapříčinila snížené hodnoty absence Janáčka, Ostrčila, Schulhoffa, menší zájem o hudbu J. Suka, ze zahraničních autorů vypadli Debussy, Dukas, Fauré. V oblasti hudby soudobé se mírně zvyšuje množství provedené hudby, výrazně stoupl počet uváděných skladatelů. Ve srovnání s předchozí sezónou už se neobjevují Foerster, Martinů, Řídký; zvyšuje se počet autorů, kteří byli zařazeni pouze jednou. Posledně řečené platí i pro soudobé autory zahraniční. V této sezóně se už nevyskytli Hindemith, Stravinskij, Chačaturjan, klesá zájem o hudbu Šostakovičovu (na Pražském jaru jednou uvedeno jeho oratorium Píseň o lesích – oslava Stalinovy zemědělské politiky). Za zmínku stojí také koncert festivalu řízený Grzegorzem Fitelbergem, který uvedl Malou polskou suitu W. Lutoslawského a Symfonii č. 1 Tadeusze Bairda. Lutoslawského skladba vychází z polského folklóru. Přestože Malá polská suita představuje přesvědčivý umělecký celek, svým zjednodušeným výrazivem dokládá tlak ideologických tezí 50. let. Symfonie č. 1 Tadeusze Bairda svým pojetím odkazuje na symfonický typ Šostakovičův. Všichni žijící autoři zařazení v této sezóně pocházejí ze zemí východního bloku. Skladby československých autorů zaujímají v této skupině 41%, autoři z dalších zemí sovětského bloku 59%. Nejhranějším zahraničním žijícím autorem je Bulhar Pančo Vladigerov (1899 – 1978). Soudobí autoři opět přispívají několika politicky angažovanými díly: B. Vomáčka ouverturou Dukla op. 50, J. Cikker Zdravicí Stalinovi, J. Stanislav Pochodem úrody, V. Dobiáš kantátou Buduj vlast, posílíš mír, od D. Šostakoviče zaznělo dříve zmíněné oratorium Píseň o lesích. Během sezóny bylo na program zařazeno pět premiér. V rámci mimořádného koncertu byla v lednu premiérována skladba Emila Hlobila Léto v Krkonoších op. 40, na koncertě uskutečněném ke XII. přehlídce Svazu čs. skladatelů zazněly poprvé Koncert pro violu, op. 72 Miroslava Krejčího, Koncert pro housle Vladimíra Sommera a Koncert pro violoncello op. 66 Julia Kalaše. V březnu pak došlo k premiéře druhého klavírního koncertu Pavla Bořkovce.

- 20 -

Sezóna 1950/1951 pokračuje v nastoleném trendu sezóny minulé. Převážnou část dramaturgie tvoří jednak klasikové naší i světové hudby – Beethoven, Čajkovskij, Mozart, Dvořák, Smetana, Fibich, kteří se vyznačují vysokým počtem uvedení, v obdobích klasicismu a částečně i 19. století je kromě těchto autorů jen několik málo jmen s nízkým počtem uvedení. Zájem o hudbu po roce 1890 upadá, nejčetnější soupis jmen vykazuje skupina skladatelů žijících. V ní se dále zvyšuje podíl skladatelů zemí sovětského bloku. Hudba žijících skladatelů zahrnuje díla převážně tradiční koncepce, která odkazují k romantické hudební řeči.

3.2.5. Sezóna 1951/1952 Od 27. 9. 1951 do 28. 6. 1952 odehrál orchestr České filharmonie 66 koncertů, což je v rámci sledovaných sezón dosud nejnižší číslo. Z nich se konalo 62 vystoupení v Praze, mimo Prahu proběhly pouze 4 koncerty v plzeňském Závodním klubu ROH. Mimo Československo se opět nekonal žádný koncert. Menší počet koncertů se odráží i v dalších hodnotách. K výraznému poklesu dochází jak v počtu autorů domácích (např. v sezóně 48/49 byly provedeny skladby 35 autorů, minulou sezónu 23, nyní 15) tak zahraničních (sezóna 47/48 - 51, sezóna 50/51 – 44, nyní 30). Jako příležitostné akce proběhly Slavnostní večer u příležitosti druhého výročí vzniku NDR, slavnostní koncert k výročí VŘSR (3x), slavnostní koncert k narozeninám J. V. Stalina, slavnostní koncert k 5. výročí smlouvy o přátelství a vzájemné pomoci (2x)21. Hudební jubilea podnítila uspořádání koncertu k 10. výročí úmrtí Jaroslava Ježka, koncert k 70. narozeninám Ladislava Vycpálka, slavnostní koncertu na počest 100. narozenin Otakara Ševčíka. Stejně jako v minulých sezónách proběhlo několik koncertů pro mládež. Přestože počet českých skladatelů je proti zahraničním přesně poloviční (15/30), počet provedení je téměř totožný (97/100). V této sezóně totiž vrcholí oslavy 110. výročí narození A. Dvořáka, polovinu všech provedení českých autorů tvoří díla tohoto autora (během celého období opakovaně provedeno 14 děl včetně Requiem, symfonií č. 5-9, violoncellového, klavírního, houslového koncertu ad.). Vzhledem k tomu, že i Smetanova hudba je provozována poměrně hojně (Má vlast, Scherzo z Triumfální symfonie, Pražský karneval), ostatní autoři vykazují většinou hodnoty velice nízké. Častěji než v předchozím období zní hudba J. Suka, následuje Z. Fibich, L. Vycpálek, v dramaturgii této sezóny je opět zastoupen L. Janáček.

21

na těchto koncertech našla uplatnění následující ideologicky angažovaná díla: Alexander Maněvič: kantáta Za mír a demokracii, Aram Chačaturjan: Poema o Stalinovi, Alexandr Aurtjunjan: Kantáta o vlasti

- 21 -

Na prvním místě mezi autory cizími se opět umístil L. v. Beethoven, ovšem s výrazně vyšším počtem provedení (symfonie č. 1, 3, 8, 9, pátý klavírní koncert, houslový koncert, Fantazie pro klavír, sbor orchestr ad.). Nepatrně se zvyšuje také podíl skladeb P. I. Čajkovského (symfonie č. 1, 5, 6, první klavírní koncert, houslový koncert, Variace na rokokové téma). Dalšími nejčastěji uváděnými autory jsou Mozart, Brahms, Medelssohn (K. Ančerl uvedl 2x jeho oratorium Paulus), Bach, Händel, Haydn, Chačaturjan. Období předklasické zaznamenává nepatrný vzrůst, stejně jako v minulé sezóně jej zastupují jména J. S. Bach a G. F. Händel. Výrazně přibývá hudby klasicismu – častějším zařazením hudby Beethovenovy, Haydnovy, dále zněla díla polského autora Wojciecha Dankowského a Ch. W. Glucka. Dále narůstá i objem hudby 19. století, na čemž má podíl hlavně dvořákovské výročí. Českou hudbu jako již několik sezón zastupují Smetana, Dvořák, Fibich. O něco častěji zní i Čajkovskij a Brahms, proti loňskému roku přibývají jména Schumann, Bruckner, chybějí Verdi, Schubert, Wagner, Weber. Období po roce 1890 vykazuje v této sezóně dosud nejnižší hodnoty. Díky K. Ančerlovi se do programů koncertů vrací L. Janáček, dále uvedl J. Ježka, ve srovnání s předchozí sezónou se neobjevila jména Axman, Kvapil, Nejedlý. Nejčastěji provozovaným autorem zahraničním, který spadá do tohoto období, je B. Bartók (pod Ančerlovým vedením zazněla např. Hudba pro strunné, bicí nástroje a celestu), Ančerl opět zařazuje Debussyho, Ravela, Saint-Saënse (hudbu tohoto autora u nás Česká filharmonie od konce 2. sv. války nehrála). Podobně ustupuje provádění hudby soudobých autorů, která v roce 1951/1952 zabírá taktéž nejnižší procento mezi sledovanými sezónami. Mezi českými soudobými autory dochází ke stoprocentní obměně, žádné jméno se neshoduje s minulou sezónou. Podobně je tomu (s výjimkou S. Prokofjeva) mezi skladateli zahraničními. Nejhranějším domácím autorem je L. Vycpálek (koncert k 70. narozeninám), mezi zahraničními autory vede A. Chačaturjan. Z toho důvodu, že počet koncertů i jmen klesá, dochází opět k určitému zúžení repertoáru. Sezóně jednoznačně dominuje A. Dvořák, dále Smetana, Beethoven, Čajkovskij, Mozart, Suk, Brahms. Ve srovnání s předchozí sezónou se nyní orchestr ve svém repertoáru spoléhá více na ověřené hodnoty. Jedním z důvodů je pravděpodobně snaha vyhnout se uvádění děl soudobých autorů, jejichž hlavním cílem je využití (velmi vágně definovaných) principů socialistického realismu. Vedle tvorby soudobé se snižuje i podíl hudby období po roce 1890. Výrazně klesl počet autorů, kteří jsou uvedeni pouze jednou. V této sezóně je souhrn žijících autorů tvořen pouze dvěma skupinami, neboť tvůrci pocházející ze západních zemí tentokrát nebyli do programů vůbec zařazeni. Skladatelé domácí zaujímají v celku 48%, na zahraniční autory pocházející výhradně ze zemí sovětského bloku připadá zbývajících 52%. - 22 -

Na lednovém abonentním koncertě řídil V. Smetáček premiéru Symfonie č. 4 „Mírová“ Dalibora C. Vačkáře. V této symfonii lze sledovat ohlasy Vačkářovy tvorby předválečné, v níž využil některé vyjadřovací prostředky tehdejší hudební moderny (uvolněná tonalita, prvky jazzu). Tyto znaky pak zapříčinily odmítavou reakci hudební kritiky22. V únoru uvedl K. Ančerl Symfonický obraz op. 20 Miroslava Barvíka (tehdejšího generálního tajemníka Svazu čs. skladatelů), koncem února na koncertě k 70. narozeninám Ladislava Vycpálka zazněly poprvé jeho skladby Vzhůru srdce, dvě variační fantazie op. 30 a ženský sbor Z českého domova op. 29. I tento koncert řídil K. Ančerl.

Nejvýraznějším znakem sezóny 1951/1952 je mimořádně vysoké procentuální zastoupení, kterého dosahuje hudba 19. století. Průměrně silnější zastoupení má také klasicismus, takže mladších epoch jsou zařazována méně. Jak už bylo naznačeno, důvod pro tuto změnu se může skrývat v nechuti uvádět angažovaná díla autorů zemí východního bloku včetně skladatelů československých. Hudba současných skladatelů Západu není v této sezóně zastoupena vůbec.

3.2.6. Sezóna 1952/1953 Od 28. 8. 1952 do 2. 7. 1953 absolvovala Česká filharmonie 78 koncertů. Mimo Prahu hrála jednou v Luštěnicích (okr. Mladá Boleslav), dvakrát v Kroměříži a třikrát v Plzni (závodní klub ROH). Ani v této sezóně orchestr nevystoupil mimo hranice Československa. Ve srovnání se sezónou 1951/1952, která vykazovala velmi nízké hodnoty ve všech parametrech (počet autorů, počet provedení i počet koncertů), se nyní téměř všechna čísla mírně zvyšují. Stoupá počet uvedených autorů domácích i zahraničních, stoupá i počet provedení, na tomto celku pak mají výraznější podíl skladby autorů zahraničních, protože počet provedení autorů českých se snižuje. Po loňském výročí dochází k mimořádnému poklesu v uvádění hudby A. Dvořáka, menší frekvenci má také hudba Smetanova. Třetím nejhranějším autorem je V. Nejedlý (ovšem s výrazně nižším počtem provedení než předchozí skladatelé), dále následují Fibich, Foerster, Ostrčil. V průběhu roku jsou uváděni také Suk, Janáček a Novák. Generaci autorů narozenou kolem roku 1910, kterou v repertoáru tělesa už víceméně stále reprezentují Suchoň, Siedel, Dobiáš, Vačkář, Cikker, Trojan, V. Nejedlý nebo o něco mladší V. Sommer, v této sezóně

22

viz Jaromír Havlík: Česká symfonie 1945 – 1980, Praha 1989, s. 122

- 23 -

obohacuje Česká filharmonie o díla autorů I. Krejčího, K. Slavického a J. Hanuše nebo J. Reinbergera. Novinkou v repertoáru zahraničních autorů je jméno R. Strausse, J. Iberta nebo E. Lala, znovu se objevují C. M. v. Weber, R. Wagner, C. Franck. Pražské publikum má po pauze v minulé sezóně možnost slyšet dílo D. Šostakoviče, ovšem jako hudbu, která plní funkci výkladní skříně socialistického umění

23

. Nejčastěji uváděným nejen v rámci zahraničních

autorů je L. v. Beethoven. V roce 1952 uplynulo 125. let od skladatelova úmrtí. 50 provedení v sezóně je zatím nejvyšším číslem u jednoho autora. V sezóně proběhl cyklus šesti koncertů, který výhradně z děl tohoto autora řídili K. Ančerl a K. Šejna24. Beethovenský repertoár byl také často zařazován na koncerty pro mládež. Další místa v pořadí častěji hraných autorů patří Čajkovskému, Brahmsovi, Mahlerovi, Straussovi, Debussymu, Haydnovi ad. Jak lze z výše řečeného předpokládat, v rozdělení podle historických období zaznamenalo největší nárůst období klasicismu (nejvyšší hodnota v rámci sledovaných sezón, díky Beethovenovi). Tím je ovlivněno i nižší procento hudby 19. století. Zařazení skladeb V. Nejedlého, ale i R. Strausse, G. Mahlera je důvodem pro vyšší podíl hudby období po roce 1890. Od sezóny 1947/1948 dosáhli nejvyššího procenta autoři soudobí. Autoři českoslovenští zaujímají 57% procent v celkovém počtu soudobých tvůrců, skladatelé východního bloku 36% a Francouz J. Ibert, Fin J. Sibelius a Brazilec C. Santoro zbývajících 7%. Nejhranějším zahraničním autorem je D. Šostakovič. Jak je vidět, narozdíl od minulé sezóny jsou sice zastoupeni autoři Západu, nicméně jejich podíl na celkové dramaturgii je minimální. Navíc jde o skladby, které byly premiérovány před dvaceti a více lety (Ibertův flétnový koncert v roce 1934, Sibeliův houslový koncert v roce 1903, navíc Sibelius mezi soudobé skladatele vlastně nepatří, neboť už koncem 20. let 20. století svou tvorbu uzavřel). V sezóně 1952/1953 Česká filharmonie premiérovala pouze dvě skladby – v prosinci Suitu D dur Gustava Vránka, v lednu 14 variací na národní píseň Išy Krejčího (oba autoři patří ke generaci narozené kolem roku 1910).

23

hraje se symfonie č. 7 „Leningradská“ na slavnostním koncertě k 35. výročí VŘSR, oratorium Píseň o lesích op. 81 zaznělo na slavnostním koncertě k narozeninám J. V. Stalina (v této souvislosti dodejme, že jako další příležitostné koncerty proběhly Slavnostní koncert pro pracovníky Našeho vojska, I. předsjezdový koncert Svazu čs. skladatelů, slavnostní koncert k narozeninám Klementa Gottwalda, slavnostní večer Umělci Zdeňku Nejedlému, slavnostní koncert k únorovým událostem, smuteční tryzna za prezidenta Gottwalda, v této sezóně orchestr také odehrál dvě umělecké brigády pro vojsko). 24 kompletní uvedení symfonií, klavírní koncerty č. 1, 4, 5, Missa solemnis a další díla

- 24 -

Kromě větší pozornosti, která se v tomto období věnuje hudbě klasicismu, dostávají větší prostor i období po roce 1890 a hudba soudobá. Znatelně tak ubývá hudby 19. století. Mezi autory pozdního romantismu se vrací G. Mahler, objevuje se R. Strauss, který zůstává i v následujících sezónách. Skupinu žijících skladatelů ale stále tvoří v naprosté většině skladatelé zemí Východu, navíc jde o autory či skladby, patřící do oblasti tradičního vyjadřovacího jazyka či přímo vyznavače dobově požadované angažované tvorby (Šostakovič - Píseň o lesích, A. Chačaturjan, D. Kabalevskij). Podobná situace panuje také při výběru skladeb soudobých autorů československých. Jako příklady vyhovující ideově estetickým požadavkům jmenujme z repertoáru této sezóny Pastorální symfoniettu D dur op. 51 Viléma Petrželky, na níž byl oceňován především optimismus, použití jednoduchých harmonických prostředků, bezprostřední účinnost a široká sdělnost25. Značnou poplatnost době svého vzniku vykazuje také Symfonie č. 2 G dur op. 26 Jana Hanuše. Jako mimořádně pozitivní byla v případě této symfonie shledána „zásadní změna skladatelovy tvůrčí orientace, upřímná snaha o překonání původních pacifisticko křesťanských východisek směrem k socialistické uvědomělosti“26.

3.2.7. Sezóna 1953/1954 Sezónu 1953/1954 naplnila Česká filharmonie 78 koncerty. Naprostá většina jich opět proběhla v Praze, dvakrát hrál orchestr v Plzni, v polovině června jednou v Brně, dvakrát v Bratislavě, jednou v Nitře. Sezónu uzavírá koncert 1. července v Karlových Varech. Na zájezd mimo Československo se orchestr nevypravil. Kromě abonentního cyklu uspořádala Česká filharmonie poprvé řadu šesti koncertů k Roku české hudby. Opět proběhlo několik koncertů pro mládež27. Hudební výročí připomněly koncerty na paměť 60. výročí úmrtí P. I. Čajkovského, slavnostní koncert k 75. narozeninám F. Stupky, slavnostní koncert ke 150. výročí narození M. I. Glinky. Díla soudobých československých autorů orchestr hojněji propaguje na novinkovém koncertě SČS a dvou koncertech v rámci III. přehlídky nové tvorby československých skladatelů. Z příležitostných akcí proběhly slavnostní koncert ke dni čsl. armády, koncert maďarských umělců k 5. výročí podepsání smlouvy o vzájemné spolupráci. Počet autorů českých i zahraničních v této sezóně opět mírně stoupá, z hlediska počtu provedení výrazně vzrostl a tedy převažuje počet provedení děl českých tvůrců (Rok české

25

Jaromír Havlík: Česká symfonie 1945 – 1980, Praha 1989 tamtéž, s. 123 27 na programu těchto koncertů se objevují výběr ze Smetanovy Mé vlasti, Dvořákovy Slovanské tance (kompletně i ve výběrech), Dvořákova 9. symfonie a Rimského - Korsakova suita Šeherezáda 26

- 25 -

hudby). Vzhledem k tomu, že počet koncertů je ve srovnání z předcházející sezónou tentýž, dochází při zvyšujících se ostatních číslech k určitému rozšíření a rozrůznění repertoáru, stejně tak lze zaznamenat do jisté míry dramaturgickou obměnu. Z českých autorů minulé sezóny se nyní nevyskytují více méně stálice předchozích několika let: V. Nejedlý, Z. Fibich, J. Seidel. V celku uváděné hudby českých autorů se zvyšuje podíl hudby Sukovy, Janáčkovy, Novákovy, opět výrazně narůstá počet provedení děl Smetany a Dvořáka. Užší spoluprací filharmonie se SČS vzrostl počet soudobých českých autorů. Mezi zahraničními autory po loňské „beethovenské“ sezóně logicky výrazně klesá počet provedení L. v. Beethovena, na přední místa se vedle Čajkovského, Haydna, Beethovena, Brahmse, Glinky dostává v minulé sezóně chybějící W. A. Mozart. Po výkyvu v minulé sezóně, kdy díky beethovenskému cyklu výrazně vzrostlo v celkovém objemu procento hudby klasicismu, odpovídají zastoupení jednotlivých historických období v této sezóně dlouhodobějšímu průměru. K jisté proměně zde ale přece jen dochází, v rámci sledovaných sezón má dosud nejvyšší podíl hudba po roce 1890. Je tomu tak díky častějšímu zařazení děl Sukových, Janáčkových, Novákových, ale také většímu zájmu o hudbu R. Strausse, N. Rimského- Korsakova, A. Rousella, P. Dukase, do této skupiny autorů se v této sezóně poprvé dostává S. Prokofjev (†1953). Méně procent pak patří skladatelům žijícím. Mimo to se proměňuje také složení této skupiny, dochází k úbytku současných autorů zahraničních28. Ze všech pěti tři pocházejí ze zemí východního bloku, což je ve srovnání s minulou sezónou mimořádný rozdíl v poměru obou skupin. Velký důraz je v této sezóně kladen na autory československé (kromě tří koncertů pro SČS jsou často uváděni i na dalších koncertech ČF). Z generace autorů narozených v 90. letech 19. století (nyní asi šedesátníci) byli zařazeni Bořkovec, Řídký, Hába, Vomáčka, generaci s datem narození po roce 1900 zastupují I. Krejčí, E. F. Burian, Z. Folprecht, K. Janeček, ke generaci narozené počínaje rokem 1910 zde patří J. Kapr, J. Páleníček, J. Pauer, K. Slavický a J. Šust. Díla s „novou tématikou“ jsou v produkci novinek stále zastoupena. V sezóně 1953/1954 uvedl orchestr České filharmonie celkem 6 premiér. Na říjnovém abonentním koncertě zazněla Rapsodie pro orchestr Jiřího Pauera, ke konci měsíce byly na novinkovém koncertě SČS provedeny Valašská suita pro orchestr Aloise Háby a symfonická báseň Jana Kapra Zítra. Na listopadovém abonentním koncertě byl proveden Koncert pro klavír a orchestr op. 46 Jaroslava Řídkého. V rámci III. přehlídky nové tvorby čs. skladatelů zazněly v premiéře Smuteční hudba pro hoboj, violoncello a klavír Jiřího Šusta, od Karla Janečka symfonický triptych op. 29 Lenin a Rapsodické variace na moravské téma Klementa Slavického. 28

loni bylo uvedeno 15 zahraničních žijících autorů, nyní jen 5

- 26 -

Rok české hudby se v dramaturgii sezóny projevil

minimálním zastoupením

zahraničních žijících skladatelů, z nichž se třemi uvedeními stojí na prvním místě A. Chačaturjan. Mimořádný zájem logicky provází autory české, a to nejen Dvořáka a Smetanu, ale i Suka, Janáčka, Nováka a autory žijící, kteří předkládají převážně díla zatížená oficiálními dobovými estetickými požadavky. Hudba B. Martinů se ale v této sezóně vůbec nehraje. K celé sezóně je možné dodat, že koncepcí Roku české hudby dramaturgie do jisté míry vyřešila nutnost vybírat z omezeného okruhu žijících světových autorů.

3.2.8. Sezóna 1954/1955 Od 23. 9. 1954 do 5. 7. 1955 uskutečnila Česká filharmonie 71 koncertů. Z mimopražských měst navštívila Plzeň, Gottwaldov, Bratislavu, Nitru a Brno. Po čtyřech sezónách, kdy vstupoval pouze v Československu, vyjíždí orchestr na zájezd do NDR (Berlín, Halle, Jena, Výmar). Celkově se snižuje počet příležitostných koncertů, vedle koncertu pro vojáky SSSR v Berlíně a čtyř mimořádných koncertů v rámci Celostátní Spartakiády proběhla umělecká brigáda v rámci Dne otevřených dveří. Dále se konaly dva koncerty soudobé hudby pro SČS a několik koncertů pro mládež. Celkově orchestr odehrál méně koncertů než v předchozích dvou sezónách, snižuje se tedy i počet autorů a provedení. K výraznějšímu snížení dochází hlavně ve skupině zahraničních autorů, poprvé se jich v sezóně vyskytuje méně než domácích. Podobný výsledek ukazuje počet provedení v obou skupinách: čeští autoři 94 provedení, zahraniční 78 provedení. Po uplynulém Roce české hudby se méně často vyskytují v programech Dvořák, Smetana29, Suk, poprvé od roku 1950 se hrají díla B. Martinů (symfonie č. 5 a Kytice pod vedením K. Ančerla). K nejčastěji uváděným autorům se řadí dále V. Novák, E. Suchoň, P. Bořkovec, Z. Fibich. Nejuváděnějším autorem zahraničním je v této sezóně W. A. Mozart (tři mozartovské koncerty řídil V. Talich, dva programy ze skladatelových děl uvedl Robert Brock). Po něm následují Maurice Ravel (zvl. Bolero s Ančerlem), Beethoven, Čajkovskij, Brahms, Musorgskij, Debussy. Mezi zahraničními skladateli se snížil počet autorů současných, ve srovnání s minulými sezónami jsou rovnoměrněji zastoupena jednotlivá historická období. Období předklasické a klasické vykazují standardní hodnoty, pokračuje nárůst podílu autorů spadajících do období po roce 1890. Ve srovnání s minulou sezónou je sice počet

29

ve všech sledovaných sezónách jsou ale nejhranějšími autory

- 27 -

provedení jejich děl podobný, ale vzhledem k menšímu množství koncertů zaujímají větší procento a udržují si tedy svou pozici v dramaturgii orchestru. K nejfrekventovanějším autorům patří z českých V. Novák, J. Suk, z cizích M. Ravel, C. Debussy, S. Prokofjev. Ubývá hudby skladatelů 19. století – ať už v počtu autorů či v množství provedení. Znatelný nárůst lze zaznamenat u děl současných tvůrců. K této změně přispělo především častější zařazování B. Martinů, E. Suchoně, částečně i P. Bořkovce, na předních místech pořadí se ale umístili i režimu loajální V. Dobiáš, J. Seidel, J. Doubrava, A. Moyzes. Z hlediska generačního je nejstarším autorem B. Vomáčka, generaci 90. let zastupují Martinů, Bořkovec a Řídký, generaci prvního desetiletí 20. století Suchoň, Dobiáš, Siedel, Doubrava, Moyzes, Šrom, Hlobil, Kalaš. Rozčleňování z generačního hlediska provádím pouze pro snažší orientaci, neboť nelze obecně tvrdit (a v této době obzvlášť), že mladší autoři přinášejí progresivnější přístup (v tomto případě je tomu spíše naopak). V sezóně 1954/1955 Česká filharmonie zařadila ve srovnání 1947 – 1953 minimum současných zahraničních autorů (pouze 4). Kromě Chačaturjana a Šostakoviče se hrála díla P. Hindemitha a M. Rosenthala. Francouzský skladatel a dirigent Manuel Rosenthal zařadil při svém hostování u České filharmonie v Praze na dva koncerty svou vlastní skladbu Musique de table, na jednom z koncertů festivalu Pražské jaro zazněl Koncert pro violoncello č. 2 Paula Hindemitha se sólistou Paulem Tortelierem. Pouze tato dvě díla reprezentovala západní soudobou hudbu. Mezi premiérami najdeme v této sezóně Koncert pro hoboj J. Seidla a Koncert pro violoncello P. Bořkovce, které orchestr premiéroval pro SČS, na abonentním koncertě pak poprvé zazněla suita z baletu Král Lávra J. Doubravy.

Přestože Rok české hudby připadl na sezónu minulou, není ani tentokrát soudobá světová hudba přítomna častěji (nejhranějším autorem je stále A. Chačaturjan). Ve skupině žijících autorů československých dochází k proměně v tom smyslu, že na pozici nejčastěji uváděného skladatele se vedle E. Suchoně dostává B. Martinů (v minulé sezóně se neobjevil).

3.2.9. Sezóna 1955/1956 Od 17. 9. 1955 do 31. 8. 1956, během jubilejní 60. sezóny, vystoupil orchestr České filharmonie na 96 koncertech. Toto číslo je po šesti předchozích sezónách opět výrazně vyšší30. K určitému zlomu dochází také v koncepci sezóny – během tohoto období orchestr absolvoval

30

pro srovnání: v předchozí sezóně proběhlo 71 koncertů

- 28 -

několik zájezdů: v září do Rumunska, v říjnu do SRN, v dubnu po Jugoslávii, Maďarsku, v červnu po Rakousku a Holandsku. Příležitostných koncertů už bylo jen několik a reagovaly převážně na dění v hudební oblasti: tři slavnostní koncerty k 60. výročí vzniku České filharmonie31, slavnostní koncert k 200. výročí narození W. A. Mozarta, tryzna za zemřelého ing. Otakara Šourka, slavnostní matiné k 10. výročí znárodnění čsl. gramofonového průmyslu, slavnostní koncert k osvobození republiky, tryzna za zemřelého skladatele a někdejšího člena orchestru Jaroslava Řídkého, brigáda pro vojenskou akademii v Dejvicích. Logickým

důsledkem

charakteru

sezóny

s několika

zájezdy

a

významným

mozartovským výročím je přes zvyšující se počet koncertů zřetelné okleštění repertoáru. Proti loňským 23 se v tomto období hrálo pouze 12 českých autorů, počet zahraničních skladatelů zůstává tentýž (21). Díky Mozartově výročí a zahraničním zájezdům také vzrůstá počet provedení u zahraničních autorů (v minulé sezóně převažovala hudba domácích skladatelů). S mimořádně vysokým počtem provedení je v této sezóně nejčastěji uváděný právě Mozart, po něm následují Smetana, Dvořák, Musorgskij, Čajkovskij, Schubert. Jména na předních místech ve frekvenci provádění jsou ve všech sezónách víceméně podobná, pouze se mění jejích pořadí. Letos ovšem ubývá skladatelů, kteří byli uvedeni jednou nebo dvakrát, na zájezdech se přirozeně pořady opakují vícekrát. S velkou převahou jsou mezi českými autory nejhranější Dvořák a Smetana. S odstupem následuje J. Suk, B. Martinů, J. V. H. Voříšek, L. Janáček, K. Slavický a další. Při pohledu na dramaturgii této sezóny týkající se zvláště domácích tvůrců, lze říci, že kritéria výběru autorů a skladeb se začínají přesouvat z hledisek ideologických ke hlediskům kvalitativním. Volba děl z oblasti hudby světové padá nejčastěji na osvědčená a z hlediska požadavků tehdejší kulturní politiky nekonfliktní jména. Převažují skladatelé zařazovaní mezi klasiky světové hudby (Musorgskij, Čajkovskij, Schubert, Brahms, Berlioz ad.). Krom několika tvůrců zemí východního bloku (Bartók, Prokofjev, Šostakovič), kteří představují progresivnější či novější vývoj, se orchestr pohybuje „nejdále“ na poli impresionismu. V této sezóně poprvé nezaznělo žádné dílo barokního období. Naopak zvyšuje se podíl hudby klasicismu (již zmíněné Mozartovo výročí). Díky většímu zájmu o hudbu Smetanovu, Dvořáka, Musorgského, Čajkovského, Schuberta se zvyšuje i procento tvorby 19. století. Proti minulé sezóně pak méně orchestr zařazuje díla období po roce 1890 (úbytek způsobuje absence českých autorů, v této skupině jsou zastoupeni pouze Suk, Janáček a Ostrčil), stejně klesá frekvence uvádění autorů současných. Jak už bylo naznačeno, v této sezóně orchestr neuvedl žádné dílo současného autora pocházejícího z jiné země než východního bloku. Kromě českých skladatelů zněla hudba D. 31

první z nich replikou koncertu, kterým orchestr započal svou činnost (4. 1. 1896)

- 29 -

Šostakoviče, A. Chačaturjana a Jugoslávce Krešimira Baranoviče (jeho hudbu na svůj koncert zařadil dirigent Oskar Danon, na turné po Jugoslávii jej pak uváděl K. Ančerl). Tuto sezónu proběhla pouze jedna premiéra - na MHF Pražské jaro zazněla Symfonie č. 7 op. 47 Jaroslava Řídkého.

Nejcharakterističtější znak této sezóny představuje především znatelná redukce repertoáru, zapříčiněná především zájezdovou činností. Současní světoví skladatelé sice zůstávají v mezích sovětského bloku, ale v při výběru ze žijících skladatelů československých jasně dochází k překonávání hodnotících kritérií nesených ždanovovskými normami. Tento proces na poli SČS započal v polovině roku 1953 (kritika práce vedoucích činitelů, odtrženost od členské základny, nedomyšlenost řady autoritativních opatření a následné odvolání generálního tajemníka M. Barvíka)32. V životě České filharmonie se proces počínajících diskusí a následného uvolňování projevuje prakticky až od této sezóny.

3.2.10. Shrnutí Analýza repertoáru České filharmonie v období od sezóny 1947/1948 do sezóny 1955/1956 potvrdila souvislost koncepce dramaturgie jednak se situací v orchestru samotném a jednak s obecně historickým vývojem. Sezóna 1947/1948 probíhala v atmosféře přelomových událostí. Odraz únorového převratu a na něj navazujících změn lze s určitostí zaznamenat sice až v sezónách pozdějších, první náznaky jsou znatelné už nyní. Spíše než v samotném repertoáru – neboť převaha autorů slovanských je pro všechna poválečná léta charakteristická např. v charakteru a účelu některých příležitostných koncertů33. Dramaturgie sezóny je postavena na jedné straně na autorech slovanských (velké slovo mají autoři soudobí), na druhou stranu se v programech stále objevují jména dokumentující vývoj hudby 20. století na Západě (P. Hindemith, I. Stravinskij, A. Copland, D. Milhaud). Přelomový moment pro samotné těleso představuje odchod šéfdirigenta R. Kubelíka do emigrace v září 1948. Jak už bylo řečeno, na charakteru sezóny 1948/1949 se podílela vedle vznikajícího tlaku oficiální kulturní politiky také tato okolnost. Ke změnám dochází zejména v rovině méně častého uvádění soudobých skladeb a nárůstu objemu hudby 19. století, zejména pak Smetanovy, Dvořákovy, Čajkovského a všeobecně hudby domácí provenience.

32

podle Petr Macek: Období 1948 – 1959, in: Směleji a rozhodněji za českou hudbu! „Společenské vědomí“ české hudební kultury 1945 – 1969 v zrcadle dobové hudební publicistiky, Praha 2006, s. 40 33 koncert k výročí VŘSR, k oslavě narozenin Z. Nejedlého, koncerty pro dělníky v závodech ad.

- 30 -

V sezóně 1949/1950 začínají do dramaturgie silněji pronikat díla současných autorů zemí sovětského bloku splňující požadavky oficiálně proklamovaného socialistického realismu34. Na prvním místě stojí díla sovětských autorů, která i svými náměty oslavují éru vrcholícího stalinismu či přímo patří k exponentům totalitní kulturní politiky jako M. Čulaki, A. V. Alexandrov, A. G. Arutjunjan, částečně A. Chačaturjan. Často šlo o díla vyznamenaná Stalinovou cenou. Podobně je tomu i v oblasti domácí produkce – své skladby odpovídající dobovým nárokům předkládají J. Seidel, V. Dobiáš, frekventovanými autory k oficiálním příležitostem jsou E. Schulhoff a Vít Nejedlý. V sezóně 1950/1951, kdy už zastává pozici šéfdirigenta K. Ančerl, se dále zvyšuje podíl a množství současných skladatelů zemí Východu (zastoupeni ve skupině soudobých autorů téměř výhradně). Počínaje touto sezónou poprvé nejsou zařazeni současní skladatelé západního světa do té doby stále v dramaturgii přítomní (Stravinskij, Hindemith, Honegger). K velkému propadu dochází i u D. Šostakoviče, doposud stále frekventovaného autora, který má v této sezóně pouze jedno provedení své skladby. Na Pražském jaru 1951 bylo provedeno jeho oratorium Píseň o lesích – apoteóza Stalinovy zemědělské politiky35. Tento trend pokračuje také v sezóně 1951/1952, nicméně žijících autorů je v programech vůbec zřetelně méně (stále absence západních autorů). Jak už bylo zmíněno, jedním z důvodů byla možná snaha vyhnout se uvádění skladeb motivovaných oficiálně kladenými požadavky na socialisticky angažovanou tvorbu. Ve znamení nastolených tendencí probíhá i sezóna 1952/1953. Skupinu autorů světových stále tvoří skladatelé sovětští, či zemí východního bloku. Sezóna 1953/1954 je koncipována jako Rok české hudby, čemuž odpovídá struktura repertoáru – důraz na klasiky Smetanu a Dvořáka, autory československé soudobé, hojně se provozují i čeští skladatelé období po roce 1890. Zahraničních autorů je naprosté minimum opět omezené na východní blok. V sezóně následující 1954/1955 se snižuje obecně počet uvedených zahraničních autorů (minimum současníků). Nicméně poprvé po čtyřech sezónách zní hudba P. Hindemitha (i když pouze jedno provedení). V podobném duchu dále pokračuje v sezóna 1955/1956, která opět nepřináší žádného ze západních skladatelů současnosti, přestože toto období ale znamená pro orchestr České filharmonie další výrazný zlom – zájezdy do šesti evropských zemí, včetně Západu. Zde je třeba dodat, že v osmi předcházejících sezónách vyjíždělo těleso za hranice republiky jen výjimečně, od sezóny 1950/1951 vůbec ne. Ve

34

„v hudbě byl výklad socialistického realismu prakticky zúžen na otázku syžetovosti a programnosti na straně jedné a ‚sdělnosti‘ na straně druhé (navíc se ovšem hlásal požadavek, aby skladatel projevil svou socialistickou angažovanost a ‚pokrokovou‘ světonázorovou orientaci)“ – citováno dle hesla J. Fukače: socialistický realismus, in: Slovník české hudební kultury, s. 852, ed. P. Macek, Praha 1997 35 V únoru 1948 bylo Šostakovičovo dílo podrobeno stranické kritice a obviněno z formalismu, na což skladatel reagoval zjednodušením struktury svých skladeb ve prospěch požadavků socialistického realismu (Setkání na Labi, oratorium Píseň o lesích, aj.).

- 31 -

srovnání s obdobím předcházejícím představuje repertoár sezóny minimální rozsah, nadto je zaměřen k několika málo autorům. Při „cestovním“ charakteru sezóny je to jev nutný a logický. Určitá redukce repertoáru představuje v této situaci zřejmě nutnost - orchestr pak není nucen studovat skladby ideově spolehlivé, ale z hlediska kvality či umělecké hodnoty přinejmenším problematické. Přitom ale dramaturgie stále zůstává uzavřena dílům západní soudobé hudby. Repertoár zahrnuje ať už se týče skladatelů českých nebo světových převážně klasiky od 18. století do konce století devatenáctého. Zaznamenáníhodnou změnu, ke které dochází od sezóny 1953/1954 ale představuje výběr soudobých skladatelů československých. Od této sezóny se stává nejčastěji uváděným autorem B. Martinů, další přední místa obsazují K. Slavický, P. Bořkovec. Tento fakt naznačuje proměnu kritérií výběru z hlediska ideově-politického k hledisku uměleckému nebo řekněme kvalitativnímu. Průběh sledovaných devíti sezón tedy opisuje pomyslný oblouk se spodním vrcholem přibližně v roce 1953. Tento oblouk začíná postupným pronikáním principů socialistického realismu včetně „nové tématiky“ do tvorby uváděných autorů. Postupně dochází k redukci hudby Západu, a to jak hudby století minulých tak převážně hudby skladatelů soudobých. V padesátých letech (až do konce zatím sledovaného období – roku 1956) československé hudební publikum nemělo možnost se seznámit na koncertech České filharmonie se soudobým světovým děním v této oblasti. Pokud připomeneme Ančerlovo uvedení děl B. Martinů v sezónách 54/55, je nutné dodat, že obě díla už v Československu zazněla před rokem 1948 36. V sezóně 55/56 ale K. Ančerl nastudoval Martinů Symfonické fantazie, které skladatel dokončil v roce 1953 a premiéru měly 7. ledna 1955, zazněly tedy jako novinka. Od sezóny 53/54 začíná v koncertech České filharmonie postupně ubývat děl postavených primárně na principech socialistického realismu, nelze ale říci, že by se do dramaturgie vracela hudba soudobých západních autorů. Jak už bylo řečeno, spíše se zájem obrací ke klasikům v rozmezí poloviny 18. až do konce 19. století. Celkový vývoj má své příčiny v historickém pozadí – po nejtužších letech tlaku komunistického režimu dochází po Stalinově a Gottwaldově smrti v roce 1953 k velmi pozvolnému uvolňování až do roku 1956, kdy se uskutečnil XX. sjezd KSSS zhodnocující všechny úspěchy a nedostatky socialistické výstavby ve všech oblastech a na kterém dochází ke kritice období „kultu osobnosti“. V průběhu roku 1956 dospěla ke kritickému zhodnocení uplynulého období také česká hudební kultura, dosah této události lze hledat ale až v letech následujících. Jak se v historii České filharmonie odrazil proces „tání“ – tedy události roku 1956 a dění po něm – bude předmětem další kapitoly této práce. 36

Symfonii č. 5 napsal Martinů v roce 1946 v New Yorku a věnoval ji orchestru České filharmonie, v němž před léty sám hrál. Pražská premiéra se uskutečnila o rok později pod taktovkou Rafaela Kubelíka. Martinů Kytice měla premiéru v roce 1938 v Praze v Československém rozhlase

- 32 -

K uzavření první části rozboru repertoáru zbývá zodpovědět ještě jednu otázku. Analýzou byly získány potřebné informace týkající se uváděného okruhu autorů. K úplnému obrazu o tehdejší situaci je třeba se na základě určení hlavních dramaturgických linií také zamyslet nad tím, které směry či přední autoři v dramaturgii zastoupeni nejsou. Období předklasické, v případě repertoáru České filharmonie pouze barokní, pokud je zastoupeno, pak jmény J. S. Bach, G. F. Händel, příp. A. Vivaldi. V klasicismu se k trojici J. Haydn, W. A. Mozart a L. v. Beethoven příležitostně přiřazuje Ch. W. Gluck a skladatelé regionálnějšího významu jako Jan Stefani, Wojciech Dankowski. Z autorů českých se zde čas od času (tedy ne v každé sezóně, v 50. letech už jen výjimečně) objevují F. A. Rössler-Rosetti, J. Mysliveček, F. A. Míča, F. X. Brixi ad. 19. století se v oblasti hudby světové pohybuje mezi větším množstvím autorů, kteří patří i dnes k obvyklé součásti repertoáru orchestrů. Páteř repertoáru tvoří Čajkovskij, Berlioz, Brahms, Bruckner, v letech 40. dále Schubert, Chopin, Schumann, Mendelssohn, v letech 50. spíše Borodin, Glinka, Musorgskij. Z českých autorů nechybějí v každé sezóně Smetana, Dvořák, Fibich, několikrát zazněla hudba Voříškova, objevil se zde Josef Slavík. Z tvůrců obvykle zahrnovaných do pozdního romantismu se v programech pravidelně vyskytoval G. Mahler, od roku 1952 R. Strauss a ojediněle M. Reger. Víceméně stále jsou zastoupeni skladatelé náležející k impresionistům – C. Debussy, M. Ravel, méně pak P. Dukas, A. Roussel, M. de Falla, O. Respighi. Mezi nejvýznamnějšími reprezentanty tohoto směru se však nezařadil A. Skrjabin. Až na dvě uvedení Houslového koncertu A. Berga (koncert dirigoval Franz André, sólový part André Gertler) v listopadu 1948 dramaturgie opomíjí skladatele druhé vídeňské školy. Přitom recepce těchto děl probíhala v celoevropském měřítku už na přelomu 40. a 50. let jako výsledek nástupu druhé avantgardy37. Díla I. Stravinského zněla jen v sezónách 1947/1948 a 1949/1950. Autoři Pařížské šestky byli pražskému publiku v tomto období představováni minimálně - D. Milhaud v sezóně 47/48, A. Honegger v sezóně 48/49 (řídil koncert svých děl v Praze). Z dalších představitelů zakladatelské generace moderní hudby uveďme ještě Paula Hindemitha (jeho díla zněla v sezónách 47/48, 48/49, 49/50 a poté 54/55), B. Bartóka (jeho tvorba byla uváděna s výjimkou jedné sezóny po celou dobu), S. Prokofjeva (pravidelně zařazován do roku 1952) a D. Šostakoviče: s výjimkou sezóny 51/52 jeho hudbu orchestr provozoval v každé sezóně. Jak několikrát zaznělo, velký důraz byl v sestavování programu kladen na přibližovaní hudební tvorby (převážně současné) zemí východního bloku. I zde však fungovala určitá forma 37

podle P. Macek: Období 1945 – 1958, in: Směleji a rozhodněji za českou hudbu! „Společenské vědomí“ české hudební kultury 1945 – 1969 v zrcadle dobové hudební publicistiky, Praha 2006, s. 32

- 33 -

výběru. Minimálně jednou byla uvedena díla Rusů B. Asafjeva, R. Gliera, N. Mjaskovského, A. Chačaturjana (tento autor se řadí ke stálicím koncertů České filharmonie ve sledovaném období), D. Kabalevského, V. Šebalina, T. Chrennikova. Vedle Bartóka byl z Maďarů zařazován i Z. Kodály. Polskou hudbu reprezentoval M. Karlowicz, K. Szymanowski, bulharskou P. Vladigerov, rumunskou G. Enescu. Po celé období od roku 1948 do roku 1956 hrála v programech koncertů České filharmonie dominantní roli hudba českých tvůrců. O skladatelích století 19. už byla řeč, namístě je také souhrnnější pohled na zastoupení autorů přelomu století a současných. Díla L. Janáčka se kromě dvou sezón 50/51 a 54/55 objevují stále (i když v 50. letech méně často). Soustavný zájem provází díla J. B. Foerstera, V. Nováka, J. Suka, O. Ostrčila. Nesoustavně se hrají skladby autorů L. Vycpálka, O. Jeremiáše, B. Vomáčky, E. Axmana, V. Petrželky, J. Kvapila. Naprosto ignorován je po celé období K. B. Jirák, který se rozhodl po 2. sv. válce pro odchod do emigrace. Přitom mezi léty 1915 a 1944 orchestr ČF uvedl 16 premiér Jirákových skladeb38! B. Martinů byl velmi často uváděným autorem do roku 1950, poté se čtyři sezóny nehrál. Jde tu o podobný zlom jako v případě K. B. Jiráka, protože Bohuslavu Martinů bylo provedeno do roku 1949 celkem 11 premiér39, další premiéra se ovšem konala až po skladatelově smrti, v roce 1973. Nicméně už v letech 54 – 56 se zásluhou K. Ančerla dostává na pozici nejhranějšího českého soudobého tvůrce. Hudba P. Bořkovce je zařazována střídavě, I. Krejčí se hrál pouze v sezónách 52/53 a 53/54. V. Kaprálová se objevuje jen v sezóně 47/48, J. Ježek v sezóně 51/52, E. F. Burian a A. Hába v sezóně 53/54. Téměř každý rok je zařazeno některé z děl J. Řídkého40. Z autorů generace prvního desetiletí 20. století byli uváděni převážně J. Doubrava, V. Dobiáš, J. Seidel, J. Kapr, méně pak V. Trojan; J. Hanuš a K. Slavický byli zařazeni do sezóny 52/53. Klement Slavický byl pak po Martinů nejhranějším autorem sezóny 55/56, protože jeho Moravské taneční fantazie tvořily v této a dalších sezónách stálou součást koncertů v zemích západní Evropy (v této sezóně zatím Holandsko). M. Kabeláč se po poválečných letech naposledy objevil v sezóně 48/49. Mezi nejmladší autory patřili několikrát uvádění V. Sommer, J. Pauer. Slovenské skladatele zastupovali A. Moyzes a E. Suchoň. Symbolický závěr období, které se na poli hudební kompozice i koncertního dění v Československu odehrávalo především ve znamení více či méně regresivního tradicionalismu, tvoří premiéra symfonie č. 7 Jaroslava Řídkého na mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro v roce 1956 (z celkového přehledu je zřejmé, že končí také období téměř každoročního uvádění Řídkého tradičně orientovaných děl). 38

K. Špelina, Y, Koláčková, P. Landová, R. Škarda: Premiéry. Soupis premiér za 110 let, in: Y. Koláčková a kol.: Česká filharmonie 100 plus 10, Praha 2006 39 tamtéž 40 Jaroslav Řídký působil v České filharmonii čtrnáct let jako harfenista (1924 – 1938)

- 34 -

3.3. Období 1956 – 1968 3.3.1. Sezóna 1956/1957 Sezóna 1956/1957 zahrnuje v rozmezí 27. 9. 1956 až 28. 6. 1957 celkem 86 koncertů. Podobně jako v sezóně minulé uskutečňuje ČF několik zahraničních zájezdů. První cesta vede počátkem října do Velké Británie. Během téměř dvoutýdenního zájezdu zde orchestr v různých městech odehrál 10 koncertů (Liverpool, Nottingham, Leeds, Londýn ad.). Druhou polovinu října filharmonikové strávili na zájezdu v SRN (Mannheim, Norimberk, Kiel, Hamburk, Mnichov, Berlín ad.) a NDR (2 koncerty v Lipsku). V únoru roku 1957 vyjeli do SSSR (koncerty v Moskvě, Leningradě, Kyjevě). Z celkového počtu koncertů v této sezóně se jich 47 odehrálo jinde než v Praze - kromě zahraničních cest jsou do tohoto čísla zahrnuty také červnové zájezdy po Československu (Plzeň – opět koncerty v n. p. Škoda Plzeň, dále Chrudim, Kolín, Bratislava, Mariánské Lázně, Karlovy Vary, Most ad.). Podrobně zmapovat všechny cesty, které orchestr absolvoval, sice není úkolem této práce, nicméně počet a cíl zájezdů do značné míry napovídají i vysvětlují případné proměny, případná specifika v dramaturgii. Co se týče koncertů, které orchestr odehrál v Praze, kromě slavnostního koncertu k narozeninám V. I. Lenina (19. 4. 1957) se v této sezóně jiné „politické objednávky“ mezi koncerty nevyskytují. Stejně jako ve většině předchozích sledovaných sezón, jsou i tentokrát nejčastěji uváděnými autory A. Dvořák a B. Smetana. Jejich hudba zněla především na zahraničních zájezdech, stálou součástí těchto koncertů byly Dvořákovy osmá a devátá symfonie, koncertní předehra Karneval a violoncellový koncert, Smetana byl většinou zastoupen symfonickou básní Vltava, případně předehrou k opeře Prodaná nevěsta. Třetí místo v četností provádění patří R. Straussovi, i jeho symfonická báseň Enšpíglova šibalství patřila ke stálicím zahraničních cest. Podobně často byla zařazována Mozartova Symfonie D dur. K těmto skladbám, které tvořily páteř zájezdových programů, pak přibyly v Anglii Introdukce a Allegro Edwarda Elgara, v SRN a NDR předehra k Wagnerovu Tanhäuserovi, v SSSR pak předehra ke Glinkově opeře Ruslan a Ludmila a Musorgského Obrázky z výstavy. Všichni jmenovaní autoři se vzhledem k velkému podílu zájezdů v této sezóně vyskytuji mezi nejhranějšími. Kromě Smetany a Dvořáka představovala ČF i novější hudbu domácí provenience. Zastoupeni jsou především L. Janáček, K. Slavický (Anglie), B. Martinů (NDR),V. Novák, E. Suchoň a J. Pauer (SSSR). Po loňské sezóně, která probíhala ve znamení výrazného zeštíhlení repertoáru (orchestr podnikl poprvé od roku 1948 řadu zahraničních zájezdů), se nyní okruh uváděných autorů znatelně rozšiřuje, a to v podobném poměru u domácích i světových skladatelů. K rozšíření - 35 -

repertoáru dochází hlavně směrem k hudbě 1. poloviny 20. století (ta už byla výrazněji zastoupena i v sezóně předcházející) a zvláště autorům soudobým. Při srovnání s předcházející sezónou z hlediska zastoupení jednotlivých historických období vykazuje výrazný nárůst hudba po roce 1890 (i když počet autorů se nenavyšuje příliš výrazně, hraje se hudba tohoto období mnohem častěji – R. Strauss, L. Janáček, E. Elgar ad. – především díky zájezdům). Navyšuje se i položka zahrnující hudbu soudobých autorů – zde se rozšiřuje počet autorů i frekvence uvádění. Hudba klasicismu a 19. století je v důsledku zastoupena méně. Po výkyvu v minulé sezóně nyní vykazuje období předklasické dlouhodobě stálou hodnotu 2%. Skladby baroka nastudovali s filharmoniky pro pražské koncerty převážně dirigenti Antonio Pedrotti a Carlo Zecchi. Mezi žijícími autory sledovaná sezóna pokračuje v tendenci přesouvat pozornost na západní autory generace narozené v 80. letech 19. století a mladší (I. Stravinskij, P. Hindemith, B. Martinů, D. Šostakovič, B. Britten, W. T. Walton). Italský dirigent Antonio Pedrotti seznámil pražské publikum s díly Ildebranda Pizzettiho (1880 – 1968) a Giovanniho Salviucciho (1907 – 1937). Z československých skladatelů zůstávají z minulé sezóny součástí repertoáru orchestru jména P. Bořkovec, L. Vycpálek, E. Suchoň, I. Krejčí, K. Slavický, objevují se i Jan Kapr41, J. Novák. Pavel Bořkovec věnuje České filharmonii k 60. výročí trvání svou symfonii č. 2 z roku 1955. V této kompozici skladatel odkazuje ke zdrojům moderních převážně harmonických prostředků. Nepočítáme-li mezi domácí soudobé autory B. Martinů, je nejčastěji uváděným skladatelem Jiří Pauer; jeho Koncert pro fagot a orchestr zněl často na zahraničních zájezdech42. V této sezóně provedla Česká filharmonie celkem pět premiér. Kromě Kaprova houslového koncertu (viz poznámka) byla v této sezóně premiérována díla Julia Kalaše (Slavík a růže pro flétnu a orchestr, op. 81), Pavla Bořkovce (2. symfonie věnovaná k 60. výročí trvání orchestru), Dalibora C. Vačkáře (Preludium a proměny), Václava Dobiáše (2. symfonie). Po dvou sezónách, ve kterých se počet premiérovaných skladeb snižuje (v předchozí sezóně došlo pouze k jedné premiéře z důvodu prvního velkého zahraničního zájezdu od roku 1948), se nyní vrací na dlouhodobější průměr.

41

nyní už v jiných souvislostech než na začátku 50. let, kdy se Kapr jako skladatel i jako čelný funkcionář SČS hlásí k oficiálně proklamovanému ideálu realistického umění; 23. 11. 1956 premiéroval sólista Jiří Novák Kaprův koncert pro housle a orchestr z roku 1955 – v této době Kapr začíná uvažovat o nových vyjadřovacích prostředcích, o užití racionálních postupů, které se poté projeví převážně v tvorbě let šedesátých 42 Jako oddaný příslušník KSČ byl Pauer od roku 1949 dosazován do vysokých funkcí v hudebních institucích, v nichž s razancí prosazoval zájmy strany i své (hlavní hudební referent Hudební a artistické ústředny, přednosta hudebního oddělení ministerstva školství, 1953-55 a 1965-67 šéf opery Národního divadla, 1956-58 a 1963-65 tajemník Svazu čs. skladatelů, 1958-80 umělecký šéf České filharmonie a 1979-89 ředitel Národního divadla v Praze). Skladatelský tradicionalista úzkého rejstříku se ve své produkci orientoval na propočtené doplňování tradičního repertoáru. Na poli instrumentální hudby dodával především skladby pro nástroje s omezeným repertoárem (koncerty pro fagot, pro hoboj, pro lesní roh, pro trubku ad.).

- 36 -

Hlavní rys sezóny 1956/1957 představuje zřetelné rozšíření repertoáru tělesa hlavně hudbou moderny (po roce 1890) a dále autorů soudobých, a to jak skladatelů československých tak světových. Z autorů zahraničních zaujímají větší prostor skladatelé západních zemí (Britten, Hindemith, Pizzetti, Salviucci, Stravinskij, Walton). Kromě Šostakoviče a Kodályho se mezi skladateli období po r. 1890 a skladateli žijícími neobjevuje jiný autor ze země východního bloku. Důsledkem přesouvání pozornosti na hudbu pozdějšího data pak mírně klesá poměr hudby století devatenáctého a hudby klasicismu. Spíše ale jde o určité vyvážení, kdy těžiště sezóny zůstává stále v hudbě 19. století. Dodejme, že zmíněné obohacení repertoáru probíhá za intenzivní zájezdové činnosti orchestru (včetně zemí západní Evropy – v letošní sezóně Velká Británie, SRN).

3.3.2. Sezóna 1957/1958 Kromě abonentních a mimořádných koncertů a pravidelného účinkování na Pražském jaru probíhaly i v této sezóně koncerty ČF v řadě dalších československých měst (Liberec, Kladno, Most, Bratislava, Aš, Karlovy Vary, Sokolov, Františkovy Lázně a Mariánské lázně) zvláště v letních měsících. V létě roku 1958 také orchestr podnikl dva zájezdy do zahraničí. Začátkem června vyjel do Rakouska (Vídeň, Salcburk, Linec), koncem července do Belgie (Brusel, Ostende, Arlon ad.). Po dvou sezónách bohatých na zahraniční zájezdy je tato soustředěna spíše na koncerty domácí. Počet autorů domácích i světových zůstává v této sezóně ve srovnání s minulou téměř shodný. Dochází zde ale samozřejmě k určité obměně. Nejvýrazněji se mění složení skupiny domácích soudobých skladatelů - nově jsou zařazeni J. Hanuš, M. Kabeláč, V. Kalabis, I. Hurník. Ve skupině soudobých skladatelů světových dochází ke změně v tom směru, že jména klasiků hudby 20. století z minulé sezóny (B. Britten, P. Hindemith, I. Stravinskij) nahrazují jména autorů pocházejících ze zemí východního bloku (A. Mihály, A. Chačaturjan, J. Gotovac, P. Vladigerov). Z toho vyplývá, že dramaturgie, která alespoň zčásti pokrývala spektrum určujících osobností hudby 1. poloviny 20. století, byla určena převážně publiku koncertů na zahraničních zájezdech do západních zemí. V sezóně, kterou orchestr trávil ve většině v Československu, pak převládají skladatelé zemí sovětského bloku. Stejně jako v minulé sezóně jsou nejhranějšími autory české hudby B. Smetana, A. Dvořák a L. Janáček, do období po r. 1890 pak spadá také často uváděný V. Novák, zbytek pak zaujímají jména žijících autorů. Na předních místech ve skupině světových autorů najdeme - 37 -

jména L. v. Beethoven, R. Schumann, J. S. Bach, J. Brahms, F. Schubert, hudbu 20. století zastupují S. Prokofjev a D. Šostakovič. Při srovnání dlouhodobějšího poměru uvádění skladatelů domácí a zahraniční provenience dochází v této sezóně k poklesu uvádění děl skladatelů českých (resp. československých). Méně se hraje A. Dvořák, B. Smetana, V. Novák, B. Martinů, proti minulé sezóně chybí J. Suk. Jak bylo uvedeno, na přední místa mezi jména skladatelů světových, se dostávají Šostakovič a Prokofjev. Při méně četném výskytu děl českých skladatelů ale zůstává poměr mezi počtem českých a světových skladatelů podobný jako v minulé sezóně. V rozdělení podle historických období lze vidět mírné procentuální navýšení u hudby období baroka. Přispěl k tomu bachovský program, který ČF provedla vídeňském sále Gesellschaft der Musikfreunde (řídil K. Ančerl) a dvojí uvedení Händelova oratoria Samson, které řídil maďarský dirigent Vilmos Komor v Praze ve Smetanově síni. Dále vzrůstá podíl hudby 19. století (přibývají E. Lalo, E. Chausson, J. Strauss). Úměrně pak zaujímá menší část repertoáru klasicismus, a zvláště období po roce 1890. Podíl hudby současných autorů zůstává ve srovnání s loňskem přibližně stejný. Jak už bylo řečeno, ke změně dochází ve složení této skupiny. Mezi žijícími zahraničními autory dochází v této sezóně k proměně v tom smyslu, že naprostá většina skladatelů pochází ze zemí východního bloku. Seřazeni podle frekvence uvádění následují: D. Šostakovič, A. Mihály43, J. Francaix, A. Chačaturjan, V. Gotovac44, P. Vladigerov45. K nejhranějším československým žijícím autorům patří J. Hanuš46, M. Kabeláč, V. Kalabis, B. Martinů, ale i V. Dobiáš. Mezi nová jména této sezóny orchestru patří kromě Hanuše, Kabeláče a Kalabise také Karel Janeček, Jiří Jaroch a Jaroslav Zich. Neopomenutelnou událostí v dějinách české hudby 20. století je v této sezóně premiéra passacaglie M. Kabeláče Mystérium času op. 31, která se konala na koncertě 23. 10. 1957 za řízení K. Ančerla. Kabeláčova hudba se na program orchestru v této sezóně vrací po devíti letech. Naposledy byla provedena v sezóně 1947/1948 v premiéře jeho Ouvertura op. 17. Orchestr během sezóny 57/58 dále premiéroval Koncert pro violoncello a orchestr dlouholetého koncertního mistra violoncell ČF Ivana Večtomova. Suita ze Strakonického dudáka Jana Seidla, Koncert pro lesní roh Jiřího Pauera a Symfonie č. 3 Jana Hanuše zazněly poprvé v rámci III. přehlídky Svazu čs. skladatelů na koncertě 21. 3. 1958. 43

Koncert pro violoncello maďarského skladatele Andráse Mihályho (1917 – 1993) uvedl Miloš Sádlo pod vedením K. Ančerla 44 skladbu Symfonické kolo Chorvata Jakova Gotovace (1895 – 1982) uvedl na Pražském jaru v roce 1957 Lovro von Matačič 45 hudba Bulhara Pančo Vladigerova (1899-1978) se objevuje už v sezóně 1947/1948, nyní ji s ČF nastudoval bulharský dirigent Vladi Simeonov (bulharská rapsódie Vardar) 46 filharmonie provedla Hanušovu Koncertantní symfonii c moll op. 31 – dílo vyrůstajícího z tradičního, pozdněromantického slohového zázemí

- 38 -

Zřejmě vlivem menšího počtu zájezdů v této sezóně dochází jednak k redukci uvádění české hudby i hudby západní Evropy 20. století. K tomuto závěru ovšem docházíme při srovnání se sezónou minulou, při delším pohledu zpět vyjde najevo, že výrazné zastoupení hudby Západu je v minulé sezóně novým jevem. V této souvislosti lze říci, že přímo úměrně se ovlivňují počet zájezdů do západní Evropy v sezóně a množství západoevropské hudby 20. století v dramaturgii. V celkovém charakteru sezóny se nezanedbatelně projevuje také nárůst hudby baroka, která zaznamenává od roku 1948 nejvyšší hodnoty a přispívá tak větší rozrůzněnosti dramaturgie orchestru, potažmo k širšímu zájmu o tzv. starou hudbu.

3.3.3. Sezóna 1958/1959 Sezónu 1958/1959 tvoří 74 koncerty. Od poloviny října do začátku listopadu podniká Česká filharmonie zájezd do Švýcarska (Ascona, Ženeva, Basel, Bern, Curych), pokračuje do SRN (Kassel, Kolín, Düsseldorf, Hamburk, Norimberk ad.). Na jeden koncert zajíždí do Paříže. Kromě těchto cest orchestr cestoval už jen po Československu (Plzeň, Chrudim, Česká Lípa, Mariánské Lázně, Karlovy Vary, Most). Mezi příležitostné akce patří obligátní listopadový koncert k výročí VŘSR (J. Seidel – Vzkaz živým, D. Šostakovič – Symfonie č. 11 „Rok 1905“), březnový koncert k výročí vyhlazení koncentračního tábora v Osvětimi (Smetana – Má vlast) nebo červnový koncert ke Sjezdu socialistické kultury s tímtéž programem. Do obvyklého pořadí nejhranějších autorů, kdy první místo patří A. Dvořákovi a následuje B. Smetana, v této sezóně vstupuje na druhém místě L. v. Beethoven. Na této změně se podílejí dva listopadové koncerty v pražské Smetanově síni, na kterých provedl pianista Emil Gilels souborně Beethovenovy klavírní koncerty. Lovro von Matačič dirigoval ve Dvořákově síni dvakrát Beethovenovu symfonii č. 3, beethovenovský program měly i dva koncerty v rámci Pražského jara pod taktovkou Georga Szella (Coriolan, symfonie č. 9). Dále následují J. Brahms, S. Prokofjev, C. Debussy, W. A. Mozart, R. Strauss ad.. Brahmsova symfonie č. 1, suita č. 1 z baletu Romeo a Julie S. Prokofjeva a Moře Clauda Debussyho se vyskytují hlavně v programech koncertů na zahraničních zájezdech. Počet domácích i světových autorů zůstává přibližně stejný jako v sezóně minulé. Srovnáme-li zastoupení jednotlivých období – v české hudbě je nejhojněji zastoupena skupina žijících skladatelů, v hudbě světové představují nejčetnější skupinu skladatelé období 19. století a období po roce 1890.

- 39 -

Nejvýraznější změnou proti minulé sezóně je pokles četnosti uvádění hudby baroka (v minulé sezóně ovšem zastoupení barokní hudby dosahovalo z dlouhodobějšího pohledu nadprůměrných hodnot – nyní se procentní hodnota nachází mírně pod svým průměrem). Zvýšení zájmu o díla klasicismu už bylo vysvětleno beethovenovskými programy E. Gilelse a L. v. Matačiče. Vzhledem k tomu, že na zájezdech se v programech často vyskytují S. Prokofjev, C. Debussy, ale i M. P. Musorgskij, dochází k nárůstu i v období po roce 1890. Procentuální zastoupení hudby soudobé zůstává shodné se sezónou minulou a k poklesu dochází mezi skladateli 19. století. V posledních pěti sezónách je mezi soudobými autory stále zastoupen D. Šostakovič (v této sezóně se hrála jeho symfonie č. 11). Narozdíl od sezóny loňské (věnované z valné většiny hudbě socialistických zemí) se na program vracejí P. Hindemith, B. Britten, I. Stravinskij. Na pozicích nejhranějších československých soudobých skladatelů se ocitají I. Krejčí a K. Slavický47. Na únorovém koncertě byla premiérována symfonie č. 3 op. 53 Emila Hlobila (pod vedením Karla Šejny) a v březnu zazněla poprvé symfonie č. 3 Jaroslava Doubravy (řídil Karel Ančerl). Doubravova symfonie patří k dílům druhé poloviny 50. let, která se odvrací od požadavků

optimistického

náboje

a

široké

srozumitelnosti

ve

všech

parametrech

proklamovaných v první polovině 50. let. Při svém tradičním slohovém východisku přináší moderně chápanou zvukovost, modální prvky znejišťující tonální povědomí, metrorytmické vzorce dokládající využití racionálních postupů při kompozici. Všechny zmíněné premiéry byly zařazeny na abonentní koncerty, koncerty pro Svaz československých skladatelů se v této sezóně České filharmonie nevyskytují.

Sezóna 1958/1959 nepředstavuje z hlediska dlouhodobějšího vývoje nějaký zásadní zvrat. Pokračují zde tendence alespoň do určité míry rozšířit okruh uváděných skladeb o díla západní hudby 20. století. Také v soudobé hudbě československé alespoň na předních místech vyskytují autoři, kteří nepatří k exponentům doktríny socialistického realismu a dnes je řadíme k nejvýraznějším představitelům české hudby poloviny 20. století (v této sezóně I. Krejčí, K. Slavický, M. Kabeláč, B. Martinů). K jistým proměnám hudební řeči dochází i u některých skladatelů, kteří se v první polovině 50. let rozhodně přikláněli k socialisticky angažované tvorbě (např. už zmínění Jan Kapr, Jaroslav Doubrava).

47

I. Krejčí: Symfonie in Cis, Serenáda K. Slavický: Moravské taneční fantazie, Rapsodické variace

- 40 -

3.3.4. Sezóna 1959/1960 Sezóna 1959/1960 patří v dějinách České filharmonie k přelomovým. Celé tři měsíce (od září do prosince 1959) strávil orchestr na světovém turné po Novém Zélandu, Austrálii, Japonsku, Číně, Indii a Sovětském svazu. Pro úplnost dodejme, že v červnu 1960 vyjel na několik dní do Rakouska. Z českých měst hráli filharmonikové koncem sezóny v Klatovech, Ostrově a Mariánských Lázních. V této sezóně orchestr uskutečnil nejvíce koncertů v rámci sledovaného období – celkem 102 koncerty. Zájezdový charakter sezóny se výrazně odráží i na složení repertoáru. Především se snižuje celkový počet uváděných skladatelů. Od roku 1948 sice nejde o nejnižší číslo (nejméně uvedených skladatelů vykazuje sezóna 1955/1956, kdy se filharmonici po roce 1948 vydali na první větší koncertní cestu), ale patří k průměrně nižším. Nejhranějším autorem sezóny je opět A. Dvořák, po něm následuje jako tradičně B. Smetana (na turné zněla nejčastěji Smetanova Má vlast, předehra k Prodané nevěstě, Dvořákova symfonie č. 9, symfonie č. 8, houslový koncert a moll s Josefem Sukem a Slovanské tance - obě řady). Dalšími kmenovými autory tohoto turné byli P. I. Čajkovskij se symfonií č. 4 a klavírním koncertem č. 1. , L. v. Beethoven se symfonií č. 3 a M. P. Musorgskij a jeho cyklus Obrázky z výstavy. Často byl prováděn také Schumannův klavírní koncert a moll (stejně jako Čajkovského koncert se sólistou Janem Panenkou) a suita č. 1 z baletu Romeo a Julie Sergeje Prokofjeva. Z novější české hudby se v programech objevovaly skladby L. Janáčka (Taras Bulba), J. Suka (Fantazie g moll pro housle a orchestr) a jako jediná soudobá skladba bylo zařazeno Scherzo Jiřího Pauera. Počet uváděných českých skladatelů zůstává v této sezóně shodný s minulou, v poklesu dochází u autorů světových, a to především v hudbě období 19. století a období po roce 1890. Na menší počet jmen připadají logicky vyšší čísla, protože na zájezdech se programy opakovaly. Vyšší počet provedení platí obecně pro celý repertoár – tato změna má důvod ve vysokém počtu koncertů v sezóně. Při pohledu na vnitřní složení skupiny autorů českých, zaznamenáme nárůst počtu skladatelů ve skupině po roce 1890 a pokles ve skupině autorů současných. Vyšší počty uvádění mají L. Janáček a J. Suk (koncertní turné), objevuje se tu dvakrát E. F. Burian48, J. B. Foerster nebo V. Novák. Hodnotíme-li procentuální zastoupení jednotlivých předem vymezených období, zjistíme, že v této sezóně dosahuje nejvyšší hodnoty za celé sledované období hudba 19. století. Z celku zabírá 63%. První šestice nejhranějších autorů sezóny spadá právě do této doby

49

.

Hudba baroka vykazuje už třetí sezónu pouhé 1%, klasicismus zastupuje prakticky pouze L. v. 48 49

E. F. Burian zemřel 9. srpna 1959, v březnu roku 1960 zazněla 2x jeho Předehra socialismu A. Dvořák, B. Smetana, P. I. Čajkovskij, L. v. Beethoven, M. P. Musorgskij, R. Schumann

- 41 -

Beethoven, u kterého si v tomto roce hudební svět připomíná 190. výročí narození (dva beethovenovské koncerty proběhly v rámci Pražského jara 1960 za řízení Karla Böhma). Klesá i podíl období po roce 1890 a skladatelů současných. Nejčastěji uváděným světovým žijícím autorem je i v této sezóně D. Šostakovič. Česká filharmonie pravidelně zařazovala jeho symfonii č. 1 na svém tříměsíčním turné. V květnu pak hrál v Praze Šostakovičův koncert pro violoncello č. 1 Mstislav Rostropovič (orchestr řídil Kyril Kondrašin). Dalšími soudobými autory v této sezóně jsou A. Chačaturjan, W. Lutoslawski, F. Poulenc a I. Stravinskij. Lutoslawského Smuteční hudbu uvedl na opakovaném lednovém koncertě ve Dvořákově síni tehdejšího Domu umělců Karel Ančerl, tehdy šlo o dva roky staré dílo, které výrazně vychází z Bartóka a osobitě domýšlí schönbergovskou dodekafonii a představuje tak jedno z prvních děl postwebernismu, které bylo v Československu uvedeno. Na programu bylo dále mj. oratorium Oidipus Rex Igora Stravinského. Mezi uváděné české autory se v této sezóně vracejí jména a skladby vyjadřující loajalitu totalitnímu režimu. V březnu roku 1960 proběhl koncert k 15. výročí osvobození s následujícím programem: V. Nejedlý – Vítězství bude naše, A. Moyzes – Februárová predohra, J. Podešva: Kounicovy koleje, J. Stanislav: Finále z Rudoarmějské symfonie, V. Dobiáš: Stalinův rozkaz č. 368 k osvobození Prahy, J. Seidel: Lidé bděte!. Většina těchto děl patřila k „výzbroji“ přelomu 40. a 50. let, nicméně i v letech pozdějších se při oficiálních výročích čas od času vynoří50. Sezóna 1959/1960 zahrnuje pouze jednu premiéru. V lednu 1960 premiérovala Česká filharmonie Symfonii č. 4 Jana Kapra. Skladatel ji věnoval k 60. výročí existence orchestru, které připadlo na rok 1956. Svou dobou vzniku symfonie spadá do let 1955-1956, v Kaprově tvůrčím vývoji znamená návaznost na tradiční vzory symfonismu romantického.

Sezóna 1959/1960 se jako sezóna převážně zájezdová odehrává ve znamení jisté redukce repertoáru (podobně tomu bylo v sezóně 1955/1956). Těžiště dramaturgie spočívá v hudbě 19. století a stojí v zásadě na několika jménech (Dvořák, Smetana, Čajkovskij, Musorgskij, Schumann, Brahms). Doplňuje je symfonická tvorba Beethovenova a několik děl autorů mladších, jak už bylo řečeno výše. Pro domácí hudební obec bylo jistě přitažlivým počinem zařazení Smuteční hudby W. Lutoslawského a provedení oratoria Oidipus Rex I. Stravinského. Před začátkem sezóny 1959/1960 umírá v Liestalu 28. 8. 1959 Bohuslav Martinů. Tato událost se programu následující sezóny České filharmonie projevila zářijovým uvedením Martinů skladby Památník Lidicím. Hudba Martinů se poté v programu objevuje v únoru roku 1960 a v závěru sezóny (tj. v polovině roku 1960). 50

v únoru 1958 zazněla k výročí Února Dobiášova kantáta Buduj vlast, posílíš mír, jinak už tyto skladby této kategorie vyskytují poměrně zřídka

- 42 -

3.3.5. Sezóna 1960/1961 Sezónu 1960/1961 zahajuje Česká filharmonie zájezdem do Polska a Maďarska. V březnu pak podnikla cestu do Rakouska a SRN. V Československu filharmonikové navštívili Most, Hradec Králové, České Budějovice, Chrudim, vyjeli také na zájezd po Slovensku (Košice, Prešov, Žilina, Trenčianské Teplice, Bratislava, Piešťany). Závěr sezóny tvořily dva koncerty v lázeňských městech (Mariánské Lázně, Teplice). Enormního počtu koncertů minulé sezóny orchestr nyní nedosahuje, celkový počet (84) ale zůstává nadprůměrný. Výrazným znakem této sezóny je v průměru velmi nízký počet uvedených autorů. Tato skutečnost je zapříčiněna hlavně snížením počtu autorů světových (celkem 19 – od roku 1948 nejnižší číslo v této kategorii). Nejhranějším skladatelem je od roku 1948 stále A. Dvořák. V této sezóně mu připadá mimořádně vysoký počet provedení skladeb. Lze předpokládat, že jde o předvěst 120. výročí skladatelova narození, i když samotný den výročí (8. září 1961) spadá až do sezóny příští. Na pražských koncertech, na koncertech mimopražských v Československu i zahraničních zájezdech měl orchestr na repertoáru celkem 12 Dvořákových kompozic51, jejichž provedení se během sezóny několikrát opakovalo (počet provedení Dvořákových děl dosahuje čísla 59). Několik koncertů mělo výhradně dvořákovský program. Daleko nižších hodnot pak dosahují skladby B. Smetany a s dalším větším odstupem následují J. Brahms, P. I. Čajkovskij, B. Martinů a S. Prokofjev. Na zájezdech hrál orchestr opakovaně Martinů symfonii č. 6, v Praze zněl jeho 3. klavírní koncert (Josef Páleníček). Během ledna provedl K. Ančerl dvakrát Kytici, pro dva koncerty na začátku února nastudoval Martinů Paraboly (provedeny také dvakrát za sebou), při zájezdu do lázeňských měst koncem června uvedl opět K. Ančerl v Mariánských Lázních a v Teplicích Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry. Snížením počtu skladatelů světových se skupiny českých a zahraničních autorů vyrovnávají (ve většině sezón jsou autoři světoví ve větší či menší převaze). Na předních místech zůstávají ve většině skupin tatáž jména jako v sezónách předchozích, snižuje se ale počet autorů, kteří byli zařazeni jen jednou. Vlivem blížícího se Dvořákova výročí zůstává i v této sezóně poměrně vysoké procento hudby 19. století. Také další poměry se od předchozí sezóny liší jen drobně – podobně nízké procento, které v obou sezónách náleží období klasicismu, je ale od dlouhodobějšího průměru odlišuje (hudbu klasicismu v obou zastupuje s drtivou většinou L. v. Beethoven). Hudba po roce

51

Symfonie č. 7 – 9, Husitská op. 67, Slovanské tance op. 46, op. 72, Serenáda d moll pro dechy op. 44, Svatební košile op. 69, V přírodě op. 91, Karneval op. 92, Koncert a moll pro housle a orchestr op. 53, Koncert h moll pro violoncello a orchestr op. 104, Vodník op. 107

- 43 -

1890 je zastoupena nejpočetněji autory světovými (Prokofjev, Ravel, Rachmaninov, Bartók, Mahler, Sibelius, Rimskij-Korsakov, Malawski), z domácích autorů se tu objevují nejčastěji B. Martinů, V. Novák a J. Suk. Zato k mimořádné změně dochází v oblasti hudby současné. Českoslovenští skladatelé jsou zastoupeni procentuálně poměrně standardně, hudbu světovou však zastupují pouze dva skladatelé (D. Šostakovič a H. Dutilleux). Opět se tak potvrzuje výše vyslovené zjištění, že reprezentativní díla klasiků západní hudby 20. století se objevují převážně na programech zájezdových koncertů, zatímco „domácí“ sezóny jsou věnovány především autorům zemí socialistických a tvorbě československých skladatelů. Francouz Henri Dutilleux byl v této sezóně jediným současným autorem Západu, jehož skladbu orchestr zařadil52. Symfonii č. 1 od D. Šostakoviče hrála Česká filharmonie opakovaně na svém turné po SRN, symfonie č. 5 téhož skladatele zazněla dvakrát na Pražském jaru 1961 pod vedením Leopolda Stokowského. Nejčastěji uváděným soudobým skladatelem z Československa je opět Jiří Pauer. Jeho Scherzo opakovaně zařazoval dirigent Ladislav Slovák na koncerty ve slovenských městech, koncem listopadu (data blízká výročí VŘSR) hrál orchestr dvakrát jeho skladbu Volám Vás, lidé. Na turné po Slovensku zazněly na většině koncertů Metamorfózy E. Suchoně, během sezóny se několikrát na programu objevil klavírní koncert č. 2 Pavla Bořkovce. Dvě premiérovaná díla orchestr provedl na koncertu Svazu československých skladatelů 7. 10. 1960. Poprvé zde zaznělo dílo nazvané Devátý květen od Miloše Sokoly a symfonie č. 3 Pavla Bořkovce. Novinkový koncert Svazu československých skladatelů 23. 4. 1961 přinesl premiéru symfonie č. 4 B dur op. 58 Emila Hlobila a symfonie č. 5 b moll op. 41 Miloslava Kabeláče. Jako příznačný pro situaci v české tvorbě druhé poloviny 50. let se jeví fakt, že vedle sebe v jednom programu stojí Hlobilova IV. symfonie a Kabeláčova symfonie č. 5. Obě díla představují dva protipóly reprezentující odlišné a současně typické přístupy k tvorbě. První z nich udržuje v chodu doktrínu socialistického realismu minimálně ve splnění požadavku optimistického, souhlasného přístupu ke skutečnosti, zatímco druhý přístup tyto pozice ve všech směrech odmítá (ať už v rovině obsahové či v rovině kompozičních prostředků).

Celkový charakter sezóny 1960/1961 je výrazně ovlivněn nadcházejícím dvořákovským výročím. V repertoáru dále zůstávají jména, která patří k jeho stálé součásti a nedochází v takové míře jako jindy k obměnám (tyto obměny většinou přinášejí autory, kteří jsou zařazeni v rámci sezóny pouze jednou nebo dvakrát). Vedle zmíněných stálic, které reprezentují osvědčené hodnoty převážně z tvorby 19. století a období po roce 1890 se vyskytuje minimum světové soudobé hudby. Vedle zmíněného výročí má na této skutečnosti podíl také „domácí“ 52

26. a 27. ledna 1961 dirigoval Jean Fournet Dutilleuxovu Symfonii č. 1

- 44 -

charakter sezóny (viz výše). Současné skladatele Československa zastupují z nejstarších P. Bořkovec, E. Hlobil, K. Šrom, dále M. Kabeláč, M. Sokola a z nejmladších M. Ištvan. Ze slovenských skladatelů byli v této sezóně zařazeni A. Moyzes, E. Suchoň a J. Cikker.

3.3.6. Sezóna 1961/1962 Sezónu 1961/1962 zahajuje Česká filharmonie sérií koncertů k 120. výročí narození A. Dvořáka. Tyto koncerty se konají v Praze, Rakovníku, Ostravě a Kladně. Z dalších českých měst orchestr během sezóny navštívil Poličku a Mariánské Lázně53. Přelom února a března orchestr strávil na turné po Anglii, v první polovině června vyjel na zájezd po Norsku, Švédsku, Finsku a Dánsku. V této sezóně se uskutečnilo 78 koncertů, po velmi bohatých dvou předcházejících sezónách je toto číslo mírně nižší. Nejčastěji uváděným autorem zůstává A. Dvořák, v této sezóně navíc exponovaný zářijovým výročím a únorovým zájezdem do Anglie, kde má uvádění Dvořákovy hudby tradici od doby, kdy pro Anglii Dvořák napsal několik vokálně-symfonických děl a jejich provedení měla mimořádný úspěch. Česká filharmonie do programů zařazovala sedmou a osmou symfonii54. Na většině koncertů anglického turné zněla také Smetanova Vltava nebo předehra k opeře Prodaná nevěsta. Z tamějších autorů nastudovali filharmonikové Fantazii na téma Thomase Tallise od Ralpha Vaughan Williamse a Variace a fugu na Purcellovo téma Benjamina Brittena. Současné československé skladatele zastupoval Vladimír Sommer předehrou Antigona. Jednotlivé části Smetanovy Mé vlasti provázely i turné po severských zemích, finské koncerty doplňovala symfonie č. 1 Jeana Sibelia. Na obou cestách se opakovaně hrála také symfonie č. 6 Bohuslava Martinů a suita č. 1 z baletu Romeo a Julie Sergeje Prokofjeva. Všichni jmenovaní skladatelé patří mezi nejčastěji uváděné v této sezóně. Vzhledem k velmi nízkému počtu světových autorů v minulé sezóně se nyní tato skupina rozšiřuje. K nejvýraznějšímu nárůstu dochází mezi světovými skladateli současnými. Období předklasické (neboli hudba baroka) v sezóně 1961/1962 není vůbec zastoupeno. Většího podílu nabývá hudba klasicismu (vedle Beethovena se opět hraje Mozart, Haydn a navíc Boccherini). V období 19. století dochází k mírnému poklesu v procentním zastoupení, nicméně rozšiřuje se okruh autorů (Smetana, Dvořák, Brahms, Mendelssohn, Liszt, Čajkovskij, Franck, Borodin, Schubert, Rossini). Mezi skladateli období po roce 1890 stojí na prvním místě B. 53

v posledních sezónách se filharmonikové pravidelně účastní MHF Mariánské Lázně Symfonie č. 7 d moll op. 70 vznikla na objednávku Londýnské filharmonické společnosti, která předtím jmenovala Dvořáka svým členem. Premiéra se konala pod autorovým vedením 22. dubna 1885 v Londýně. Symfonii č. 8 G dur op. 88 vydala v roce 1892 londýnská firma Novello – odtud její časté pojmenování „anglická“. 54

- 45 -

Martinů – stejně jako v minulé sezóně. Po Dvořákovi a Smetanovi je tedy Martinů nejhranějším českým skladatelem. V počtu uvedení jej následují J. Suk a E. Axman. Do repertoáru orchestru se v této sezóně vrací Komunistický manifest E. Schulhoffa. Ze světových autorů patří do období narozených po r. 1890 Prokofjev, Vaughan Williams, Sibelius, Bartók. Průměrně vyšší zastoupení mají autoři žijící, a to jak českoslovenští tak zahraniční. Rozhodneme-li se přiřadit I. Stravinského k hudbě Západu, pak mezi žijícími zahraničními autory zemí sovětského bloku zůstává častěji uváděným pouze D. Šostakovič. Ze západních autorů na programech opakovaně objevují už zmíněný B. Britten, dále P. Hindemith. Skupinu československých soudobých autorů tvoří třináct jmen. Poprvé vstupuje se svými skladbami na pódium České filharmonie generace narozená kolem roku 1925 - I. Hurník, V. Kalabis, P. Eben, J. Feld. Z minulých sezón zůstávají J. Pauer, I. Krejčí. Mezi častěji hrané patří v této sezóně i V. Sommer. Soudobá hudba dosahuje v sezóně 1961/1962 v průměru vyššího procenta (relativně vysoký počet uváděných skladatelů, opakovaná provedení skladeb). Premiéry se v této sezóně týkaly právě nejmladší skladatelské generace, které bylo v roce 1962 kolem 35 let. Během měsíce března byly poprvé provedeny Koncert pro klavír a orchestr P. Ebena, Koncert pro dechové nástroje, klavír a tympány I. Hurníka a Koncert pro orchestr J. Felda.

Z hlediska repertoáru lze považovat sezónu 1961/1962 za další etapu postupných proměn. V konkrétních skupinách navržených podle historických období se během minulých let vyprofilovala jména, která se objevují pravidelně nebo se vracejí každou druhou sezónu. K nejvýraznějším obměnám pochopitelně dochází v oblasti hudby soudobé a zvláště hudby československé – zde je v v této sezóně významným momentem nástup nejmladší generace (Kalabis, Hurník, Eben, Feld). Z dlouhodobějšího hlediska je možné v oblasti současné hudby pozorovat určitou proměnu, ke které ale dochází velmi pozvolna. Oživení a pozvolné navazování kontaktu se západním světem naznačuje koncem 50. let opětovné zařazování děl meziválečné avantgardy (Stravinskij, Hindemith, Poulenc), jejíž někteří přívrženci pokračují ve své tvorbě i v současnosti (myšleno tehdejší současnosti). V této sezóně (tedy od začátku 60. let) se ustaluje okruh uváděných autorů západního světa a domácí skladatele, kteří dodávali ideologicky spolehlivá díla, střídá generace, jejíž vyjadřovací jazyk byl minimálně v začátcích více či méně ovlivněn právě meziválečnou avantgardou.

- 46 -

3.3.7. Sezóna 1962/1963 Měsíce září, říjen a několik dní listopadu strávila Česká filharmonie v sezóně 1962/1963 na zahraničních zájezdech po Švýcarsku, Rakousku, NDR a Itálii. Na přelomu ledna a února vyjeli do SRN, polovinu července strávili opět v Rakousku účinkováním na Salzburger Festspiele. V Československu navštívili Hradec Králové, Náchod, Písek, České Budějovice, Mariánské a Františkovy Lázně. Intenzivní zájezdová činnost souvisí také s poměrně vysokým počtem koncertů – za sezónu jich orchestr uskutečnil 99. Stále nejčastěji uváděného A. Dvořáka v této sezóně následují s přibližně stejným počtem provedení B. Smetana a L. v. Beethoven. Čtvrtým nejfrekventovanějším autorem je nyní I . Stravinskij – jeho hudba se objevuje častěji ve všech zájezdových sezónách, tentokrát je ovšem počet provedení Stravinského skladeb výrazně vyšší. Na dalších místech se nacházejí J. Brahms a W. A. Mozart. Sedmým nejhranějším skladatelem této sezóny je B. Martinů. První desítku uzavírají C. Debussy, P. I. Čajkovskij a G. Rossini. Všechny koncerty švýcarského pobytu se odehrávaly v Montreaux – programy se tak neopakovaly a obsahovaly celou řadu autorů. V NDR orchestr několikrát uvedl kromě Dvořáka, Beethovena a Brahmse, Variace na Purcellovo téma B. Brittena, symfonii č. 5 B. Martinů a předehru Antigona V. Sommera. V Itálii se ke skladbám Dvořáka a Beethovena připojovaly předehra Hedvábný žebřík G. Rossiniho a Stravinského Svěcení jara. Podobnou dramaturgii filharmonikové zvolili i na cestu do NDR (Dvořák, Smetana, Stravinskij), soudobé československé autory tu představují skladbou Jiřího Jarocha Stařec a moře z roku 1961. Jarochovu uměleckou dráhu od konce 50. let ovlivnilo mimo jiné seznámení s Miloslavem Kabeláčem a jeho racionálními kompozičními postupy. Pražské koncerty sezóny jsou postaveny spíše na klasickém repertoáru (známá jména klasicismu a 19. století), hudba novější se pak omezuje na autory zemí Východu. Vítaný, i když ne nový počin představuje uvedení Bergova Houslového koncertu. Novinku pro domácí publikum přinesl koncert orchestru na Pražském jaru – 4. červena provedl pod vedením Z. Mehty opus Luigiho Nona Vítězství u Guerniky. Dílo, které využívá prostředky Nové hudby, mohlo být uvedeno hlavně díky známé levicové orientaci autora (člen italské komunistické strany) i vyhovujícímu námětu (španělská občanská válka). Kromě hojně uváděných Dvořáka, Smetany, Martinů a ještě J. Jarocha a V. Sommera (autoři, kteří figurovali v zájezdových programech) mají ostatní čeští autoři na svém kontě v této sezóně jedno, maximálně dvě provedení své skladby. Téměř dvakrát více jsou zařazováni autoři světoví, i jejich počet je ve srovnání s českými téměř dvojnásobný. Mezi stálé autory

- 47 -

Beethovena, Brahmse, Mozarta, Čajkovského pronikají na přední místa I. Stravinskij, C. Debussy a B. Britten. Hudba těchto autorů však patřila spíše zájezdovým koncertům. Poměry z hlediska historických období se svými procentními hodnotami blíží předchozí sezóně i dlouhodobějšímu průměru. Za bližší pozornost stojí snad jen období po roce 1890 – tuto skupinu zastupuje v sezóně 1962/1963 z naprosté většiny B. Martinů, kromě 14 provedení jeho skladeb sem patří už jen J. Suk a O. Jeremiáš - oba po jednom provedení. Skupinu soudobých autorů vede s mimořádným počtem provedení I .Stravinskij. S větším odstupem následují B. Britten, po jednom či dvou provedeních mají v této sezóně A. Chačaturjan, Chorvat Milko Kelemen, D. Kabalevskij nebo L. Nono. Protože I. Stravinskij a B. Britten byli zařazováni hlavně do zájezdových programů, hudba tradicionalistů Chačaturjana a Kabalevského byla určena domácímu publiku. Poprvé od sezóny 1953/1954 nebyla do programu zařazena hudba D. Šostakoviče. Mezi československými současnými skladateli zůstávají z minulé sezóny V. Sommer a J. Pauer (jeho Scherzo se hraje na zájezdech po Československu). Velmi frekventovaným autorem je již zmíněný J. Jaroch (zájezdy do SRN). Ve spolupráci se Svazem československých skladatelů proběhla v únoru VII. přehlídka nové tvorby čs. skladatelů, kde byly uvedeny v premiéře skladby V. Felixe a Aloise Háby (viz níže) a dále symfonie č. 2 Š. Jurovského. Na dvou listopadových koncertech zazněla kantáta Chvála světla Svatopluka Havelky. Pražské jaro přineslo provedení klavírního koncertu P. Ebena. Na únorové VII. přehlídce nové tvorby čs. skladatelů zazněly poprvé Koncertantní variace pro orchestr op. 16 Václava Felixe a Koncert pro housle, op. 83 Aloise Háby. V březnu pak Česká filharmonie premiérovala skladbu Jaroslava Křičky Proč jaro vždy tak pospícháš.

Také sezóna 1963/1964 pokračuje v trendu prosazovat do dramaturgie díla klasiků 20. století a sledovat tvorbu západních skladatelů žijících. Naposledy řečené se ovšem daří prosazovat hlavně v programech zájezdových. Skladby určené do zahraničí jsou sice v Československu prováděny, nicméně koncerty domácí spíše přinášejí díla současných skladatelů sovětských či zemí sovětského bloku. Soudobou českou hudbu zastupují skladatelé, jejichž výběr dokazuje, že spektrum soudobé domácí hudby se více a více rozrůzňuje (S. Havelka a jeho kantáta Chvála světla a proti němu Jiří Pauer a jeho Scherzo jako jedna z často hraných skladeb).

- 48 -

3.3.8. Sezóna 1963/1964 Po osmi sezónách, které byly naplněny více či méně intenzivní zájezdovou činností, vyjela Česká filharmonie v sezóně 1963/1964 jen na jednu cestu do Rakouska. Také počet koncertů vykazuje v této sezóně jedno z nejnižších čísel (62). V Československé republice se kromě Prahy konaly pouze dva koncerty v Kroměříži a Brně. Nejmarkantnější změnu v dramaturgickém celku představuje vysoký počet zařazených autorů. Toto číslo je nejvyšší od sezóny 1953/1954 a potvrzuje už dříve zjištěnou logickou závislost struktury repertoáru na míře zájezdové činnosti. Čím více podniká orchestr v sezóně zájezdů, tím méně zařazuje autorů a naopak. V sezónách zájezdových je menší počet skladatelů zařazován častěji, pokud orchestr tráví většinu času na domácích pódiích, hraje mnohem více autorů zařazených pouze jednou nebo dvakrát. V nynější sezóně také nevzniká tak velký odstup skladatelů často a méně uváděných – počet provedení není u nejčastěji hraných skladatelů tak vysoký a u dalších autorů v žebříčku se snižuje pozvolněji. Po A. Dvořákovi a B. Smetanovi (kteří jak už bylo řečeno nemají tak častou frekvenci uvádění jako v minulých sezónách) následuje L. Janáček. V minulých dvou sezónách se tento autor hrál minimálně, nyní zájem o něj opět stoupá (Glagolská mše, Sinfonietta). Poté už následují skladatelé žijící (Krejčí, Vycpálek) či autoři, kteří spadají do období po roce 1890 (Martinů, Pícha). Pořadí skladatelů světových vede jako v posledních dvou sezónách L. v. Beethoven, hned druhým nejhranějším skladatelem je I. Stravinskij (stejně jako v sezóně minulé). Následují W. A. Mozart, S. Prokofjev, J. Brahms a G. Mahler (jména, která se v různých pořadích na předních místech vyskytují většinou, v této sezóně ovšem úplně chybí, jako např. jinak velmi hojně uváděný P. I. Čajkovskij). Mimořádně početná je v této sezóně skupina autorů českých, a to zejména autorů soudobých. Skupina autorů světových vykazuje průměrné hodnoty. Co se týče počtu provedení obou skupin, ve srovnání s minulými sezónami vykazuje hodnoty spíše podprůměrné v obou skupinách. Tato skutečnost má svou logickou příčinu v malém počtu koncertů této sezóny. Také v rozdělení repertoáru podle historických období zaznamenáme v sezóně 1963/1964 markantní změny. Nejvyššího zastoupení dosahují od roku 1956 žijící skladatelé (30%) a skladatelé období po roce 1890 (34%). Nárůst hudby období po roce 1890 zapříčinil hlavně mimořádný zájem o autory světové. Předchozí sezóny zahrnují ve skupině světových autorů období po roce 1890 šest až osm jmen, v sezóně 1963/1964 sem patří třináct skladatelů zastupujících jak pozdní romantismus (G. Mahler, R. Strauss, M. Reger), impresionismus (C. Debussy, M. Ravel, A. Roussel), II. vídeňskou školu (Schönberg, Webern), z meziválečné - 49 -

avantgardy dále I. Stravinskij (který ale patří i mezi skladatele soudobé), S. Prokofjev, P. Hindemith, A. Honegger, F. Poulenc a další. Naproti tomu znatelně poklesl zájem o hudbu 19. století. Období předklasické a klasicismus vykazují hodnoty spíše průměrné. Mezi soudobými světovými autory hraje orchestr České filharmonie nejčastěji díla I. Stravinského (Symfonie o třech větách, Suita z baletu Pták Ohnivák, Svatba, Malá suita, Žalmová symfonie), z nichž nejmladší ovšem vzniklo už během 2. světové války (Symfonie o třech větách: 1942-1945), takže výběr skladeb reprezentuje autorovu tvorbu 20 a více let starou. Dále následuje B. Britten (Jarní symfonie op. 44), D. Šostakovič (symfonie č. 1, č. 5). V programech se objevili Němec W. Fortner a Švýcar F. Martin, jejichž tvorba tvoří přechod k tzv. Nové hudbě, představitel poválečné Nové hudby v Polsku H. M. Górecki je zastoupen Symfonií č. 1 pro smyčce a bicí z roku 1959 55. Už bylo řečeno, že počet jmen československých současných skladatelů je v této sezóně mimořádně vysoký. Jsou zde zastoupeni představitelé české moderny meziválečného období I. Krejčí, P. Bořkovec, A.Hába, generaci narozenou v desátých letech zastupují jednak režimu loajální a stále uváděný V. Dobiáš, k určitému vnitřnímu i kompozičnímu přerodu v této dob dochází u J. Kapra. Hudbu po 2. světové válce reprezentují V. Sommer, J. Matěj, I. Hurník, J. Feld, O. F. Korte. Do skupiny skladatelů narozených ve 30. letech, která dozrávala v kontaktu s Novou hudbou, patří J. Klusák, nejmladší skladatelskou osobností, jejíž dílo v této sezóně Česká filharmonie hrála, je ve 40. letech narozená I. Loudová. V prosinci roku 1963 premiérovala Česká filharmonie Koncert D dur pro housle a orchestr, op. 36 od Františka Píchy a v únoru následujícího roku Symfonii č. 3 Iši Krejčího. V rámci Týdne soudobé hudby pražských skladatelů na konci února (podobné akce probíhají v těchto letech vždy v blízkosti výročí „Vítězného února“) zazněly poprvé Tři fresky pro orchestr Jindřicha Felda a Koncert pro housle Jana Tausingera. Cyklus písní pro alt nazvaný Sny od Pavla Bořkovce premiérovala Věra Soukupová společně s Českou filharmonií v březnu 1964.

Pro sezónu 1963/1964 je charakteristický zájem o autory domácí a především soudobé (včetně těch nejmladších). V souvislostí s tímto trendem ale docela logicky dochází ke snížení počtu koncertů. V celku hudby 20. století se jak v české tak ve světové hudbě začínají objevovat pravidelněji jména spojená s tzv. Novou hudbou (od sezóny 62/63 se vyskytují v každé sezóně, v celku sezóny zaujímají však naprosto mizivé procento). Mezi světovými autory současnými se kromě A. Chačaturjana (pouze jedno uvedení) a D. Šostakoviče nevyskytují autoři ze zemí východního bloku. Dramaturgii této sezóny lze označit za vyváženější v tom smyslu, že není tak velký rozdíl v počtu uvádění frekventovanějších a méně často hraných autorů. 55

dílo uvedl na dvou koncertech 2. a 3. dubna 1964 Václav Neumann

- 50 -

3.3.9. Sezóna 1964/1965 Sezóna 1964/1965 je opět z velké části vyplněna zájezdy. Česká filharmonie v ní odehrála přes polovinu koncertů v zahraničí. Navštívila Švýcarsko, Jugoslávii, Francii, SRN, SSSR. Druhá polovina července patřila koncertům na Slovensku. První místa v pořadí nejčastěji uváděných skladatelů tak zaujímají autoři, jejichž skladby se objevovaly na programech zájezdových koncertů. Ve Švýcarsku zněla především hudba Dvořákova, Smetanova, Sukova; v Jugoslávii vystřídal Suka G. Mahler; do Francie filharmonikové přivezli hlavně díla B. Martinů, I. Stravinského, M. P. Musorgského, L. v. Beethovena, ale i A. Weberna nebo R. Strausse. V SRN a SSSR orchestr prováděl převážně díla Beethovenova, Dvořákova, Martinů, Strausse a I. Stravinského. Letní zájezd na Slovensko se skládal pouze ze známých skladeb A. Dvořáka a B. Smetany. Současní českoslovenští skladatelé se na zahraničních zájezdech tentokrát nehrají. Počet skladatelů českých a i zahraničních po minulé relativně bohaté sezóně nyní opět klesá. Mimořádně vysokých hodnot ale dosahují provedení jednotlivých autorů – jak je zvykem v zájezdové sezóně, minimálně se vyskytují autoři, kteří jsou zařazeni pouze jednou. Čeští autoři se pak hrají více než světoví (u naprosté většiny předchozích sezón je tomu s velkým rozdílem naopak). Důvodem je jistě (vedle množství zahraničních koncertů) také Rok české hudby 1964. Po vybočení minulé sezóny se hodnoty ukazující na jednotlivá období vracejí ke svým dlouhodobějším průměrům. Období předklasické zastupuje nyní pouze J. D. Zelenka, z klasicismu se uvádí hudba trojhvězdí Haydn, Mozart, Beethoven, z hudby 19. století dosahují nejvyššího podílu Dvořák, Smetana dále Brahms, Čajkovskij a Musorgskij. Mimořádná pozornost je podobně jako už v několika minulých sezónách věnována B. Martinů, do období po r. 1890 dále spadají R. Strauss, M. Ravel, J. Suk, G. Mahler. Soudobé světové autory zastupuje svou naprostou většinou prakticky I. Stravinskij, z méně uváděných autorů ale stojí za pozornost provedení díla Exotičtí ptáci pro klavír a malý orchestr Oliviera Messiaena, které řídil ve Dvořákově síni Rudolfina 21. a 22. ledna 1965 Václav Neumann. Mezi současnými domácími autory je nejčastěji provozován I. Hurník, P. Bořkovec, k počátkům Nové hudby u nás odkazuje dílo J. Burghausera56 nebo J. Klusáka57. Poprvé v poúnorovém období se dostává na program koncertů České filharmonie hudba K. B. Jiráka (symfonická předehra Mládí, op. 43). Na prosincovém koncertě premiéroval Václav Neumann Symfonické variace, op. 24 Viktora Kalabise. V rámci

56 57

MHF Pražské jaro 1965 měly premiéru symfonická věta pro orchestr

konkrétně Sedm reliéfů Variace na téma Gustava Mahlera

- 51 -

Silentium turbatum Pavla Bořkovce (opět V. Neumann) a Kyklopés pro velký orchestr od Ilji Hurníka (K. Ančerl). Západní hudební svět zastupuje ve skupině současných autorů hlavně I. Stravinskij (ovšem opět především na zájezdech), dvakrát zněla hudba B. Brittena, jak už bylo řečeno, do dramaturgie sezóny byl zařazen i O. Messiaen. Tehdejší socialistické země zastupuje jedno provedení u jména D. Šostakoviče a zařazení srbské skladatelky Lubici Marič.

Vzhledem k zájezdovému charakteru sezóně opět vévodí několik mimořádně hojně provozovaných skladatelů. Tuto stěžejní součást repertoáru už ale netvoří jen klasikové hudby 18. a 19. století, ale i nejvýraznější osobnosti hudby první poloviny století dvacátého a doby současné (Stravinskij, Martinů). Stálou součástí repertoáru se pomalu stávají také osobnosti spojené s Novou hudbou, ať už jde o hudbu světovou (Schönberg, Webern, Messiaen) či českou (Burghauser, Klusák).

3.3.10. Sezóna 1965/1966 Začátek sezóny 1965/1966 probíhal ve znamení zájezdu České filharmonie po Spojených státech, Kanadě a Velké Británii. Na této cestě orchestr strávil měsíce září a říjen. Dalším pobytem mimo Československo pak bylo několik dní na konci června, kdy filharmonikové vystoupili na třech koncertech ve Francii. Delší pobyt v cizině znamená pro repertoár této sezóny opět jisté zeštíhlení. Celkový počet uváděných autorů (41) patří k nejnižším číslům od roku 1948. Toto omezení má podle analýzy svůj dopad především minimální zařazování autorů, kteří by byli uvedeni pouze jednou (především čeští soudobí skladatelé). Zájezdová dramaturgie je postavena na přibližně dvanácti skladatelích. Jim vévodí s rekordním počtem provedení A. Dvořák, následuje B.Smetana. Poměrně vysoké číslo v počtu provedení vykazuje W. A. Mozart, protože 27. ledna 1956 uplynulo 200 let od skladatelova narození. Další dva nejhranější autoři jsou opět skladatelé čeští – B. Martinů a L. Janáček. Za S. Prokofjevem, L. v. Beethovenem a J. Brahmsem najdeme M. Kabeláče. Na americkém turné se v programech opakovaně objevoval Američan Walter Piston. Počet českých skladatelů klesl v této sezóně na nejnižší číslo poúnorového období (12 skladatelů). Nicméně nejčastěji se v programech objevují jména, která i dnes hudební historiografie řadí k nejvýznamnějším českým skladatelům (Dvořák, Smetana, Martinů, Janáček, Kabeláč, Suk).

- 52 -

Počet skladatelů světových dosahuje průměrného čísla. Díky zmíněnému výročí je nejhojněji uváděn W. A. Mozart, dále následují S. Prokofjev, L. v. Beethoven, J. Brahms, W. Piston, R. Strauss, I. Stravinskij a P. I. Čajkovskij. Hudba těchto autorů tvoří kmenovou dramaturgii zájezdových koncertů. Díky dirigentům A. Pedrottimu a F. Previtalimu se v této sezóně domácí publikum setkává častěji s hudbou italské provenience (G. Verdi, G. F. Ghedini, F. Busoni, A. Casella). Zastoupení jednotlivých období v dramaturgii sezóny spíše odpovídá dlouhodobějšímu průměru. Období baroka není tentokrát zastoupeno téměř vůbec (1 provedení skladby G. Frescobaldiho nedosahuje v celku ani 1%). Průměrně je zastoupen klasicismus, který zahrnuje z největší části W. A. Mozarta. K výraznějšímu výkyvu nedochází ani v souvislosti s 19. stoletím (převážně Dvořák, Smetana, méně Brahms, Čajkovskij, Verdi, Mendelssohn). Poměrně vysoké hodnoty dosahuje hudba období po roce 1890. Na tomto faktu se podílí časté uvádění hudby Martinů, Janáčka, Prokofjeva, Strausse, Suka, Honeggera, ale i celé řady dalších, převážně zahraničních skladatelů. Pozdní romantismus zastupují G. Mahler, R. Strauss, F. Busoni; impresionismus C. Debussy, M. Ravel, meziválečná avantgarda je připomenuta skladbami S. Prokofjeva, A. Honeggera, B. Bartóka, P. Hidemitha a dalších. V době 60. let 20. století představuje podíl hudby současných autorů v této sezóně číslo spíše podprůměrné. Jak už bylo řečeno, k redukci dochází zejména ve skupině skladatelů československých. Z nich dosahuje největšího podílu M. Kabeláč. Jeho passacaglia Mystérium času, op. 31 reprezentuje současné domácí hudební dění na zahraničních zájezdech této sezóny. Na dvou dubnových koncertech ve Dvořákově síni Rudolfina uvedl K. Ančerl také Kabeláčovu Hamletovskou improvizaci, op. 46. V repertoáru se už několikátou sezónu udrželo Scherzo pro orchestr J. Pauera, dalšími současnými autory na programech této sezóny jsou J. Hanuš, E. Hlobil a K. Reiner. Pomyslné první místo mezi současnými autory světovými obsadil v této sezóně Američan W. Piston (zájezd do USA), následuje I. Stravinskij, G. F. Ghedini, D. Milhaud a B. Britten. Vzhledem k množství a rozsahu zahraničních zájezdů a mozartovskému výročí se v této sezóně uskutečnila pouze jedna premiéra. Tato událost však dosahuje významu, který daleko přesahuje hranice Československa. V rámci Pražského jara zazněla poprvé Hudba pro Prahu Daria Milhauda. Českou filharmonii řídil na koncertě 20. května 1966 Zdeněk Mácal.

Z výše řečeného snad vyplývá, že v sezóně 1965/1966 má možnost československé publikum díky koncertům České filharmonie poznávat kromě klasických děl symfonického repertoáru i vývoj na poli hudby 20. století a to i v západních zemích. Za takto profilovanou

- 53 -

dramaturgií stojí především Karel Ančerl, v posledních sezónách řídí koncerty s hudbou 20. století také Václav Neumann.

3.3.11. Sezóna 1966/1967 Podobně jako sezónu 1962/1963 zahajuje Česká filharmonie i tuto zájezdem na festival ve švýcarském lázeňském městě Montreux. Téměř celý říjen pak patřil koncertní cestě po Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku a Turecku. V první polovině listopadu orchestr míří ještě jednou do Švýcarska – tentokrát navštěvuje Lausanne, Bern, St. Gallen, Zürich a další místa. Koncem listopadu se ještě uskuteční dva koncerty v Berlíně v SRN. Závěr sezóny (přelom července a srpna) patří třem koncertům na rakouském festivalu Salzburger Festspiele. V Československu hrála Česká filharmonie v průběhu této sezóny v Bratislavě, Mostě, Chrudimi, Náchodě a Českých Budějovicích. Nejhranějším skladatelem této sezóny je L. v. Beethoven (v naprosté většině sezón stojí na prvním místě A. Dvořák), protože na 26. březen 1967 připadá 140. výročí skladatelova úmrtí. Stejně často jako A. Dvořák je pak v této sezóně uváděn J. Brahms58, od jehož smrti uplynulo 3. dubna téhož roku 70 let. Často provozovaným autorem je dále S. Prokofjev, z jehož suit z baletu Romea a Julie se vybíralo hlavně na zahraničních zájezdech, po něm následují W. A. Mozart, M. Ravel (zahraniční zájezdy), R. Strauss, B. Smetana, D. Šostakovič a další. Zatímco počet skladatelů českých, jejichž díla se hrála v této sezóně, je spíše podprůměrný, k mimořádnému nárůstu dochází ve skupině skladatelů světových. Česká filharmonie provedla díla celkem 36 světových autorů – jde o nejvyšší číslo od sezóny 1950/1951. Při celkovém menším počtu koncertů (ve srovnání se dvěma předchozími sezónami) se repertoár značně rozšiřuje a rozrůzňuje. V této sezóně mírně klesá podíl hudby 19. století ve prospěch ostatních období. Hudba baroka se opět nevyskytuje, klasicismus vykazuje vyšší procento díky beethovenskému výročí, větší zájem je i o hudbu období po roce 1890. I v této oblasti k tomu přispěla připomínka výročí – tentokrát z historie hudby české: 23. září 1966 se konal koncert k 60. výročí narození Jaroslava Ježka (přesné výročí připadlo na 25. září 1966). Jako tradičně je mezi skladateli tohoto období velká pozornost věnována Prokofjevovi, Ravelovi, Straussovi, Mahlerovi, Janáčkovi, Martinů. Poprvé v rámci celého sledovaného období historie České filharmonie uvedl orchestr

58

Rapsodie pro alt, op. 53; Symfonie č. 1 c moll, op. 68; Symfonie č. 2 D dur, op. 73; Koncert D dur pro housle, op. 77; Symfonie č. 4 e moll, op. 98; Dvojkoncert, op. 102

- 54 -

skladbu Jana Rychlíka, který už byl v té době dva roky po smrti. Dirigent Václav Smetáček řídil 12. a 13. ledna 1967 Rychlíkovu Koncertní předehru. Po minulé sezóně, kdy se na programu koncertů vůbec neobjevil, stává se nejhranějším soudobým skladatelem této sezóny opět D. Šostakovič – narodil se v tentýž den jako Jaroslav Ježek – 25. září 1906 a v roce 1966 tedy slavil 60. narozeniny. Na dvou koncertech 29. a 30. září byla provedena pod taktovkou K. Ančerla Šostakovičova Symfonie č. 9, op. 70. Stále frekventovaným autorem je i v této sezóně I. Stravinskij – pro dva prosincové pražské koncerty nastudoval s orchestrem Sergiu Celibidache Divertimento ze Stravinského baletu Polibek víly, v březnu 1967 proběhl v Praze koncert složený výhradně ze Stravinského skladeb59, řídil K. Ančerl. Další produkce soudobé tvorby západního světa je v sezóně 1966/1967 zaměřena především na Německo, Švýcarsko a Švédsko. Skladby Švýcara Franka Martina a Švéda Erlanda von Koch uvedl na dvou prosincových koncertech K. Ančerl, německý dirigent Fritz Rieger věnoval dva lednové koncerty tvorbě Němců Wernera Egka a Borise Blachera. Skladby některých z nich (Blacher, Martin) znamenají kromě kontaktu s vývojem současné hudby na Západě další rozšíření informací o způsobech myšlení a práce v její inovativní větvi. Jako premiérové dílo byla zařazena Koncertantní hudba pro dechové kvinteto a komorní orchestr Oldřicha Flosmana na koncertě 1. 12. 1966. Začátkem března se konal obvyklý Koncert z nové tvorby českých skladatelů. Zde byly poprvé uvedeny Óda pro velký symfonický orchestr Věroslava Neumanna, Symfonie č. 4 Iši Krejčího a Symfonie č. 5 Jana Hanuše. Kromě uvedených československých autorů, kterým v této sezóně Česká filharmonie jejich skladby premiérovala, byl do dramaturgie zařazen O. Mácha se skladbou Variace na téma a smrt Jana Rychlíka nebo Jan Kapr se svou symfonií č. 6 60

V sezóně 1966/1967 je kromě stále přítomných významných osobností světové hudby první poloviny 20. století znatelný trend rozšiřovat repertoár i na autory druhé poloviny století, a to i autory, kteří se doposud v dramaturgii neobjevili. Charakteristickým znakem této sezóny je zaměření na soudobé skladatele Německa, Švýcarska a Švédska. Další vlivy na vnitřní strukturu repertoáru jsou způsobeny koncertními zahraničními cestami a hudebními výročími (Šostakovič, Ježek).

59

Oktet pro dechové nástroje, Mše pro smíšený sbor a dechový kvintet, Kantáta na anonymní text z XV. století, Koncert pro dva klavíry a dechové nástroje 60 Jindřiška Bártová k této skladbě říká: „tato symfonie má v Kaprově tvorbě klíčové postavení ... dokumentuje skladatelův odklon od instinktivního typu kompozice k racionálně utvářené skladbě ... v 6. symfonii uvedl Jan Kapr poprvé plně v život svou metodu konstant“ (in: J.Bártová: Jan Kapr, Brno 1994, s. 49)

- 55 -

3.3.12. Sezóna 1967/1968 Téměř dvě třetiny koncertů v sezóně 1967/1968 proběhly na zahraničních cestách. Česká filharmonie opět zamířila přes Atlantik – od 1. října do 8. listopadu uskutečnila 30 koncertů v Kanadě a Spojených státech. Celý březen strávila zájezdem po SRN se zastávkami v Rakousku a Švýcarsku. Zbytek sezóny se odehrával výhradně v Praze. Vzhledem k převaze zahraničních koncertů ukazuje celková struktura dramaturgie převážně na dramaturgii koncertů zahraničních turné. V této sezóně je ve srovnání s celým sledovaným obdobím od roku 1948 zařazen velmi nízký počet autorů (34). Nižší číslo (33) zjistíme pouze v sezóně 1955/1956, kdy orchestr poprvé p roce 1948 vyjel na zahraniční cestu. Podobně jako v předminulé sezóně, kdy ČF filharmonie také koncertovala v USA, má na pozici nejhranějšího skladatele A. Dvořák velký předstih (64 provedení, druhý B. Smetana – 23 provedení). Po Smetanovi následují B. Bartók, P. I. Čajkovskij, L. v. Beethoven, M. Ravel, S. Prokofjev, B. Britten a J. Suk. Českých resp. československých skladatelů se vyskytuje na programech koncertů této sezóny naprosté minimum (celkem 10, což je nejnižší číslo za celé sledované období). Díky vysoké frekvenci uvádění díla Dvořákova a Smetanova dosahuje ovšem relativně vysokého čísla počet jednotlivých provedení. Skladatelů světových se hraje celkem 24. Počet provedení ale vykazují jen mírně vyšší než skladatelé čeští. V případě světové hudby je tedy repertoár více rozrůzněn a skladatelé ani díla se příliš neopakují. V repertoáru sezóny zaujímá mimořádně vysoký podíl hudba 19. století (Smetana, Dvořák, Čajkovskij ad.). Děje se tak hlavně na úkor období klasicismu (Haydn, Mozart, Beethoven s poměrně nízkými čísly týkajícími se počtu provedení). Hudba období po roce 1890 drží průměrné procentuální zastoupení. Z českých autorů sem v této sezóně spadají jen tři (Suk, Janáček, Martinů)61, poměrně široká je tu skupina skladatelů světových (Bartók, Ravel, Prokofjev tvoří páteř repertoáru zájezdů). Soudobých skladatelů se v této sezóně uvádí v průměru poměrně nízké procento. Zahraniční autory zastupují jen tři jména (Britten62, méně Stravinskij a Šostakovič). Nejčastěji uváděným soudobým československých skladatelem je E. Suchoň. Jeho Serenádu pro smyčce, op. 5 zařazuje orchestr jako jediného domácího soudobého autora do programů svého turné po USA a Kanadě. Skladbu O. F. Korteho Příběh fléten nastudoval pro pražský koncert dirigent

61

Fantastické scherzo J. Suka je součástí repertoáru při zájezdu do SRN, stejně jako Janáčkův Taras Bulba, díla B. Martinů se hrají v Praze (Kytice, Koncert č. 1 pro klavír) 62 Variace na Purcellovo téma B. Brittena se hrají především na zájezdě po USA a Kanadě

- 56 -

Lovro von Matačič, na dvou březnových koncertech bylo provedeno České requiem, op. 24 Ladislava Vycpálka. V této sezóně orchestr neprovedl žádnou skladbu v premiéře.

Sezóna 1967/1968 je charakteristická mimořádným zúžením repertoáru, které opět vyžaduje množství zájezdů v sezóně. Analýza repertoáru potvrzuje, že dramaturgii vévodí programové dominanty zájezdů. Z tohoto důvodu se do repertoáru „nevejdou“ skladby autorů, jejichž cílem je primárně souhlasný postoj k režimu spíše než progrese a přínos oblasti soudobého hudebního umění.

3.3.13. Shrnutí Druhé období, které nás zajímá při analýze repertoáru České filharmonie od roku 1948, začíná rokem 1956. V únoru tohoto roku se konal XX. sjezd KSSS, jehož výsledky vyústily i v Československu v první poúnorovou sebereflexi, a to i na poli hudební kultury. Otevírá se prostor pro širší diskusi o všech problémech soudobého umění, na pořad dne se dostává téma rozšíření mezinárodních kontaktů. Druhá polovina padesátých let funguje v dějinách České filharmonie jako fáze přechodová. Vlivnou roli hraje v tomto vývoji počet a charakter zájezdů. Už bylo uvedeno, že zájezdové činnosti se těleso začíná věnovat od sezóny 1955/1956, ovšem bez jakéhokoli posunu v repertoáru směrem k západní světové hudbě. Relevantnější kritéria výběru se začala projevovat nejprve v uvádění skladatelů domácích. V sezóně 1956/1957 pak dochází k obratu i v oblasti soudobé světové hudby. Dramaturgie znovu začíná počítat s díly P. Hindemitha, I. Stravinského a A. Honeggera. Do programů začíná pronikat také hudba B. Brittena (v této sezóně se vyskytuje především kvůli zájezdu do Velké Británie, s pauzami dostává dál příležitost až do roku 1968). Kromě D. Šostakoviče a Z. Kodályho není mezi současníky přítomna hudba zemí lidových demokracií. Během dalšího roku však zájezdová činnost není tak intenzivní a tato skutečnost má své důsledky i v repertoáru. Mezi současnými autory znovu naprosto převládají skladatelé východu (D. Šostakovič, A. Mihály, A. Chačaturjan, jména Bartók a Prokofjev se vyskytují po celé sledované období 48 - 68), autoři náležející k evropské moderně opět chybějí. V této sezóně (57/58) se mezi současné československé skladatele po deseti letech vrací M. Kabeláč a zůstává i v sezónách příštích. Významné místo v repertoáru ale stále zaujímají skladby exponentů stalinské éry V. Dobiáše a částečně i J. Seidla. - 57 -

Další, bohatší kontakty se západním světem navazuje Česká filharmonie v sezóně 1958/1959 (Švýcarsko, SRN, Francie). Vedle A. Honeggera, P. Hindemitha, I. Stravinského, D. Šostakoviče a B. Brittena uvádí filharmonici poprvé od roku 1948 dílo A. Schönberga – šlo o skladbu Schönbergova prvního, tonálního období, vycházejícího z německého pozdního romantismu

- smyčcový sextet Zjasněná noc op. 4. Na pražském jaru 1959 zaznělo pod

taktovkou Francouze Pierra Fourniera. Zájezdová sezóna 1959/1960 tvoří jakýsi symbolický vstup do šedesátých let. Těžiště dramaturgie spočívalo především v hudbě klasiků 18. a 19. století, hojně se provozovali Prokofjev, Šostakovič, Ravel, Mahler a další. Poprvé ve sledovaném období zní hudba F. Poulenca a W. Lutoslawského. Určitou regresi vykazuje oblast domácí soudobé hudby, která řadí mezi přední skladatele ve frekvenci uvádění J. Pauera a V. Dobiáše – nepříliš progresivní osobnosti tehdejšího hudebního dění. K mimořádnému exponování děl Jiřího Pauera v repertoáru České filharmonie je nutné dovysvětlit, že Jiří Pauer od roku 1958 zastával místo uměleckého ředitele orchestru (do roku 1955 tuto funkci vykonával K. P. Sádlo). Na tuto pozici byli umisťovány shora dosazené, z hlediska režimu naprosto spolehlivé osoby, které měly zajišťovat určitý ideologický dozor institucí. Nejenže se tedy Jiří Pauer značně podílel na výše popsaném okleštění repertoáru směrem k dílům oficiálně přijatelným, ale jak bylo v době komunistické totality mezi funkcionáři nejrůznějších oblastí obvyklé, zcela nepokrytě ze své funkce těžil - a sice v provozování svých děl, jejichž umělecká hodnota je přinejmenším sporná. Vraťme se ale nyní k sezóně 1959/1960. Po nejhojněji provozovaných exponentech režimu Pauera a Dobiáše nicméně následují A. Hába a J. Kapr, kteří zastupují experimentálnější větev. Následující sezóna je proložena zájezdy převážně do komunistických zemí, čemuž naprosto odpovídá proměna v dramaturgii. Velmi hojně se sice provozují díla B. Martinů, současné české skladatele ale stále vede J. Pauer a k soudobým tvůrcům světovým náležejí pouze dvě jména (Šostakovič, Dutilleux). V sezóně 1961/1962 se na programy zájezdů do západního světa vracejí Stravinskij, Britten, Hindemith. Výrazným momentem mezi žijícími skladateli je nástup nejmladší generace narozené ve 20. letech: Eben, Kalabis, Feld. V. Sommer absolvuje na repertoáru České filharmonie svou řekněme druhou etapu, která už není poznamenána obdobím předchozím poprvé se objevoval v kontextu 50. let především svou tehdejší politicky angažovanou tvorbou. V 60. letech Česká filharmonie provozuje Sommerovu předehru k Sofoklově tragédii Antigona a Vokální symfonii – dílo z roku 1958, které patřilo v době svého vzniku kvůli použitým textům (F. Kafka, C. Pavése) mezi skladby „na indexu“, a proto bylo premiérováno až v březnu 1963. Česká filharmonie jej provedla 27. května 1964 na MHF Pražské jaro. - 58 -

V dalším průběhu let šedesátých se stávají trvalou součástí dramaturgické koncepce výše zmínění skladatelé meziválečné avantgardy s přesahy do současnosti (nejčastěji Stravinskij, Milhaud, Hindemith, Honneger ad.). Tradičněji orientovaný proud poválečné hudby zastupuje D. Šostakovič a B. Britten. Od roku 1963 se téměř v každé sezóně hraje dílo jednoho z představitelů druhé vídeňské školy (nejčastěji A. Schönberga). K nim čas od času přistupují reprezentanti tzv. druhé avantgardy, jejichž hudba proniká do repertoáru České filharmonie ojediněle, v tomto případě nelze hovořit o nějaké soustavnosti. Tato stylová východiska se projevují v hudbě inspirátora celé větve O. Messiaena, dále L. Nona a H. Góreckého, W. Lutoslawského. Převážně meziválečný vývoj v německé oblasti přibližovala tvorba Wernera Egka, Borise Blachera, Wolfganga Fortnera, Karla Amadea Hartmanna, na utváření Nové hudby 50. a 60. let se podílel Hans Werner Henze. Z českých skladatelů navazujících na inspirace západoevropskou Novou hudbou se v dramaturgii orchestru prosadili Svatopluk Havelka, Jan Klusák, Jarmil Burghauser a Jan Kapr. Úplný přehled všech skladatelů v jednotlivých sezónách přináší přiložená tabulka s celkovým přehledem otištěná v Přílohách. Dalším aspektem, který s vymezeným tématem této práce rovněž souvisí, je rovina proměn interpretační úrovně a typu orchestru. Z výše naznačeného dramaturgického směřování vysvítá ve srovnání s dramaturgií, kterou razil ve své době především Ančerlův předchůdce Václav Talich, posun programových dominant od hudby klasicko-romantického repertoáru směrem ke klasikům 20. století (Janáček, Bartók, Stravinskij). Interpretační kvality se na tomto základě proměňují v tom smyslu, že z tělesa s romantickým zvukem se stává orchestr, který kromě výrazové stránky projevu klade mimořádný důraz i na detailně propracovanou stránku technickou (preciznost rytmu, souhry). Proti dosud převládajícímu romantizujícímu pojetí interpretace postavil Ančerl pojetí prosté a vyrovnané.

- 59 -

4. NAHRÁVKY ČESKÉ FILHARMONIE 1948 – 1968 Vedle koncertní dramaturgie tvoří samostatnou kapitolu v dějinách České filharmonie činnost nahrávací, která v letech 1948 – 1968 zahrnuje téměř 500 snímků. Základním pramenem pro studium diskografie vymezeného období je soupis, který autorce pro tuto práci poskytla firma Supraphon a.s. – nástupce tehdejší monopolní nahrávací společnosti v Československu, pod jejíž značkou tak vznikly všechny tehdejší nahrávky orchestru. Přínos jednotlivých dirigentských osobností, které během této doby stály za pultem České filharmonie (v tomto případě v nahrávacím studiu), literatura poměrně uceleně mapuje (V. Talich, K. Ančerl ad.), není tedy potřeba opakovat známá fakta. Spíše než na působení dirigentů zaměřuje se text na tendence v repertoárovém celku.

Zahájíme-li tuto kapitolu sezónou 1947/1948, zaznamenáme určité doznívání poválečného období, které se i v koncertním repertoáru vyznačuje mimořádnou pozorností soudobým českým skladatelům. Na všech snímcích z druhé poloviny roku 1947 jsou pořízeny skladby žijících autorů (E. Axman, V. Novák, J. Řídký a L. Vycpálek). Podobně je tomu ještě po celý rok 1948, kdy vznikly pod vedením R. Kubelíka nahrávky děl J. B. Foestera (Symfonie č. 4 Veliká noc), V. Nováka (Jihočeská suita pro orchestr) a B. Martinů (Symfonie č. 4). Dále dirigent vybírá z díla J. Suka - Legendu o mrtvých vítězích, Meditace na staročeský chorál Svatý Václave a Slavnostní pochod V nový život. Následující rok už přicházejí na řadu autoři světoví – P. I. Čajkovskij a W. A. Mozart. Vzniká také nahrávka další symfonie B. Martinů – Symfonie č. 3. Za řízení V. Talicha se natáčí Symfonie č. 9 a symfonická báseň Vodník A. Dvořáka. V roce 1950 se počet zrealizovaných snímků výrazně rozrůstá. Kromě dalších Talichových nahrávek A. Dvořáka (mj. obě řady Slovanských tanců, předehra Husitská) je z českých skladatelů silně zastoupen Z. Fibich (Symfonie č. 1, kantáta Jarní romance, selanka V podvečer) a B. Smetana (Má vlast). Česká hudba 20. století je zastoupena díly V. Nováka (symfonická báseň V Tatrách) a L. Janáčkem (Symfonietta). Předsmetanovské období zastupuje Symfonie D dur J. V. H. Voříška. Ze světové hudby 19. století se objevuje P. I. Čajkovskij (Variace na rokokové téma, Italské capriccio) a F. Schubert (Symfonie č. 8 a Rosamunda), své místo v dramaturgii nacházejí i díla skladatelů přelomu století – G. Mahler (Symfonie č. 4), M. Ravel (Bolero) a M. de Falla (suita z baletu Čarodějná láska). Ze soudobých skladatelů, kteří byli v tomto roce zařazováni i do koncertních programů, se mezi nahrávané autory dostal Bulhar Pančo Vladigerov se Dvěma bulharskými tanci.

- 60 -

Rok 1951 se odehrává z důvodu výročí především ve znamení nahrávek dvořákovských. Natáčí se symfonie č. 6-8, předehry Karneval a Othello, symfonické básně Polednice a Zlatý kolovrat a klavírní koncert. Dále také pokračuje (i když ne v takovém rozsahu jako u Dvořáka) natáčení děl V. Nováka – v tomto roce to byla symfonická báseň O věčné touze. Po mírném zpoždění proti koncertním pódiím se poprvé v tomto roce objevují v gramofonové dramaturgii díla hlásící se k oficiálně nastolenému (v roce 1948) socialistickému realismu. Jde o kantáty V sovětské zemi od Jana Kapra, Odkaz Julia Fučíka od Jana Seidela a Buduj vlast, posílíš mír autora Václava Dobiáše. Poslední výraznou skupinu v soupisu natáčených skladeb tvoří skladatelé ruští a sovětští. Zatímco v minulých letech byl zařazován především nebo pouze Čajkovskij, nyní k němu přibyli Alexander Glazunov, Sergej Rachmaninov a současníci Dmitrij Kabalevskij, Kara Karajev, a Tagi-Zade Nijazi. V roce 1952 dále trvá převaha hudby Dvořákovy (violoncellový koncert h moll, symfonické variace Já som guslar, symfonie č. 5 a Stabat mater). Od Bedřicha Smetany se natáčí Scherzo z Triumfální symfonie, od Josefa Suka symfonie Asrael, Zdeněk Fibich je zastoupen symfonickou básní Vesna. Jediným současným českým autorem je Jan Hanuš s výběrem ze suity na slova lidové poezie Český rok. Světoví autoři tentokrát nezahrnují žádného ze současníků ani skladatele ruské – W. A. Mozart, H. Berlioz, A. Bruckner a R. Strauss. Následující rok 1953 znamená další expanzi počtu nahrávaných děl, a sice směrem ke skladatelům světovým. Sedmkrát se vyskytuje L. v. Beethoven (symfonie č. 1, 5, 6, klavírní koncerty č. 4 a 5, dvě romance op. 40 a op. 50 pro housle a orchestr). U jména W. A. Mozarta najdeme klavírní koncert Es dur, koncert pro lesní roh č. 2 a symfonii č. 38 Pražskou. Dále jsou zastoupeni P. I. Čajkovskij, M. P. Musorgskij, N. A. Rimskij-Korsakov, S. Rachmaninov, S. Prokofjev, M. Ravel, J. Sibelius, R. Strauss a další. Stejně jako v koncertní dramaturgii je přítomna hudba Gustava Mahlera - Marta Krásová nastudovala Písně potulného tovaryše. Čeští autoři tvoří tentokrát menšinu ve složení B. Smetana, A .Dvořák, V. Novák, J. Suk. Jediným soudobým dílem domácího autora jsou Moravské taneční fantazie Klementa Slavického. Rok dvořákovského výročí 1954 přináší další dones platné a uznávané nahrávky České filharmonie s V. Talichem. Na tento rok připadly Dvořákovy symfonické básně Vodník, Holoubek a Polednice, symfonie č. 8 a č. 9 a výběr z České suity D dur. Především koncertantní tvorba byla vybrána z díla W. A. Mozarta a J. S. Bacha. Volba české hudby se soustředila kromě Dvořáka také na další díla B. Smetany (mj. Má vlast s V. Talichem), po čtyřech letech se vrací L. Janáček (Taras Bulba), z jehož tvorby byla kromě této skladby dosud natočena už jen Synfonietta v roce 1950. K nejmladším autorům patří I. Hurník (cyklus Čtvero ročních dob a Písničky o práci) a V. Trojan (Tarantella).

- 61 -

Česká soudobá tvorba znamená důležitou dramaturgickou linii v roce 1955. Pořizují se nahrávky děl Jaroslava Řídkého (klavírní koncert op. 46, Serenáda pro smyčcové nástroje op. 37), Emila Hlobila (suita Léto v Krkonoších), Eugena Suchoně (suita Metamorfózy), Jana Hanuše (suita z baletu Sůl nad zlato) a Petra Ebena (Tři dětské písně). Poprvé od roku 1949 se dostává pozornosti hudbě Bohuslava Martinů (Kytice, Symfonie č. 5). Pomineme-li S. Prokofjeva, jehož Symfonie č. 7 se natáčela v roce 1953, v roce 1955 poprvé orchestr zařadil dílo evropské moderny – violoncellový koncert Paula Hindemitha. Jak dále uvidíme představuje tento fakt v průběhu 50. let spíše výjimku. Pokud se hudba moderny natáčela, pak šlo výhradně o díla sovětských autorů Prokofjeva a Šostakoviče. Podobný vývoj ostatně prodělávala koncertní dramaturgie, kam hudba západní moderny začala pronikat až koncem 50. let. Vlivem zájezdové činnosti se počet zrealizovaných snímků v roce 1956 znatelně snižuje. Kromě výraznějšího zastoupení W. A. Mozarta (koncert pro hoboj a orchestr C dur, předehra k opeře Titus a další), George Enescu (dvě Rumunské rapsódie op. 11 č. 1 a č. 2) a Sergeje Prokofjeva (symfonie č. 1) zaujímají silnou pozici čeští (resp. českoslovenští) žijící skladatelé (Bohuslav Martinů, Jan Hanuš, Ilja Hurník, Jiří Pauer, Jan Seidel a Ján Cikker). Žádný z posledních pěti jmenovaných nepřispěl dílem z dob nejnaivněji či nejdogmatičtěji pojímaného socialistického realismu – Jan Seidel a Jiří Pauer byli vybráni se skladbami koncertantními, od Jana Hanuše se natáčela Symfonie č. 2, od Ilji Hurníka hudba z baletu Ondráš, od Jána Cikkera orchestr nastudoval orchestrální suitu Vzpomínky. V roce 1955 přibývají do okruhu zařazovaných autorů nová jména. Dosavadní směřování potvrzují snímky předehry Můj domov od A. Dvořáka, trojice „švédských“ symfonických básní B. Smetany (K. Šejna), Pohádky léta J. Suka (v loňském roce nastudoval V. Talich symfonickou báseň Zrání – celkem byla natočena dvakrát, ještě v roce 1968 K. Ančerlem. Vrací se F. Schubert (Symfonie č. 4, Pět německých tanců D 90), poprvé od roku 1948 se objevuje hudba R. Wagnera (výňatky z oper Soumrak bohů a Parsifal) a J. Brahmse (Symfonie č. 4). Soudobá světová hudba má své zástupce v D. Šostakovičovi (natáčí se poprvé, symfonie č. 7) a Arthurovi Honeggerovi (Symfonie č. 2 zosobňuje opět jednu z výjimek, kdy se v 50. letech dostala do nahrávacího studia západní hudba 20. století). Dále se pokračuje v mapování díla B. Martinů (Památník Lidicím), dále je zařazen L. Vycpálek se svou Kantátou o posledních věcech člověka, V. Sommer s Koncertem pro housle a orchestr, V. Kalabis s koncertem klavírním a I. Krejčí se Serenádou. Léta 1958 a 1959 jsou v počtu snímků opět skromnější. Z výraznějších počinů jmenujme v roce 1958 dílo B. Brittena Průvodce mladého člověka orchestrem nebo Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány B. Martinů. Rok 1959 patří opět z velké části A. Dvořákovi (výběr z obou řad Slovanských tanců, Symfonie č. 8, Requiem). Mezi domácími - 62 -

autory se objevují také Z. Fibich (melodram Vodník) a V. Novák (symfonická báseň V Tatrách). Z díla B. Martinů tentokrát přicházejí na řadu Fresky P. della Francesca, od K. Slavického se natáčejí Rapsodické variace. V roce 1960 se dále rozšiřuje zájem o soudobou českou hudbu. Poprvé se natáčí dílo Miloslava Kabeláče, jeho passacaglia Mystérium času, dále se objevují E. Hlobil, J. Kalaš, J. Srnka, D. C. Vačkář, I. Hurník, znovu se vracejí díla J. Seidela a V. Dobiáše. Západní hudbu reprezentují díla A. Honeggera – Symfonii č. 2 a č. 3 řídí Serge Baudo (v roce 1957 byla pořízena nahrávka symfonie č. 2 pod vedením Charlese Muncha). V programové koncepci roku 1961 se odráží především dvořákovské výročí (snímky symfonických básní Polednice, Zlatý kolovrat, Holoubek, předeher V přírodě, Karneval, kantát Svatební košile, Stabat mater a symfonie č. 9). Mezi české autory se poprvé dostávají P. Bořkovec s druhým klavírním koncertem, Ivan Jirko a jeho klavírní koncert č. 3 a koncert pro violu Lubora Bárty. Klavírní koncert č. 3 B. Martinů provedla Česká filharmonie se sólistou Josefem Páleníčkem. V pořadí třetí snímek ze symfonií D. Šostakoviče vzniká pod vedením K. Ančerla – Symfonie č. 5. „Římské“ symfonické básně Ottorina Respighiho řídí Antonio Pedrotti. V roce 1962 zařazuje K. Ančerl poprvé dílo I. Stravinského (suita z baletu Petruška). Natáčejí se také písně G. Mahlera (Písně o mrtvých dětech a Písně potulného tovaryše s Věrou Soukupovou) a díla impresionismu (M. Ravel, M. de Falla). Naproti tomu počet soudobých českých skladeb výrazně klesl. Současná česká tvorba nemá mnoho příležitostí ani v roce 1963 (Eben, Krejčí, Trojan). Z Beethovenových symfonií se nahrávají symfonie č. 1 a 8 (dir. Jean Meylan), znovu se natáčí Smetanova Má vlast (K. Ančerl). Impresionisty v tomto roce zastupuje C. Debussy (Moře, Nokturna). Mimořádná pozornost je věnována dílu A. Honeggera. Letní pastorale, Pacific 231, Symfonii č. 5 a Zpěv radosti řídil Serge Baudo. Rok 1964 přináší k řadě beethovenských nahrávek symfonii č. 9 a předehru Coriolan, svou dvořákovskou diskografii obohacuje Česká filharmonie violoncellovým koncertem h moll (sólista Josef Chuchro), předehrou Karneval a symfonií č. 7. Větší podíl v celku nahrávaných skladeb zaujímá dílo Maurice Ravela (Alborada del gracioso, Bolero, Dafnis a Chloe – I. suita, La Valse, Tzigane) pod vedením Serge Bauda. Relativně početně se vyskytují také ruští skladatelé: N. A. Rimskij-Korsakov (Španělské capriccio), znovu I. Stravinskij (Svatba), S. Prokofjev (Symfonie č. 5) a D. Šostakovič (Slavnostní předehra op. 96 a Symfonie č. 1). Z českých současných autorů v tomto roce orchestr natáčí především Vokální symfonii Vl. Sommera, Sedm reliéfů pro velký orchestr Jarmila Burghausera a dvě díla J. Řídkého (Serenáda pro smyčcový orchestr op. 37 a Ouvertura pro velký orchestr op. 11). - 63 -

Symfonie č. 4 a č. 6 L. v. Beethovena zahájily v roce 1965 realizaci zamýšleného kompletu nahrávek Beethovenových symfonií pod vedením Paula Kleckiho. Glinka, Čajkovskij, Borodin, Prokofjev a Stravinskij tvořili v tomto roce skupinu skladatelů ruských. Za speciální zmínku stojí nahrávka Stravinského opery-oratoria Oidipus Rex. Dva opusy pak pocházejí z tvorby C. Debussyho (Iberia a Jarní ronda). Filharmonici v tomto roce opět přistupují k dílu B. Martinů – natáčejí Tre ricercari a Symfonii č. 4. Jako první ze zástupců II. vídeňské školy pronikl na snímky České filharmonie v tomto roce Alban Berg – sólový part Bergova Koncertu pro housle a orchestr provedl Josef Suk. Z českých žijících autorů byl tentokrát vybrán Pavel Bořkovec. Jeho Concerto grosso pro dvoje housle, violoncello a orchestr s klavírem řídil Josef Vlach, symfonickou větu Silentium turbatum nahrál Václav Neumann. Nejvýraznějším počinem roku 1966 v gramofonové dramaturgii orchestru je uvedení do československého prostředí hudby Oliviera Messiaena. Dále vznikl snímek skladby, kterou také o rok předtím věnoval Praze Darius Milhaud (Hudba pro Prahu). Cenným příspěvkem k dějinám hudby 20. století pro tehdejší publikum představovala také nahrávka Žalmové symfonie I. Stravinského (stejně jako oratorium Oidipus Rex patří do skladatelova neoklasického období). Z domácích titulů stojí v popředí Hamletovská improvizace Miloslava Kabeláče, dále jmenujme alespoň symfonické básně Vítězslava Nováka V Tatrách a O věčné touze. Dodejme ještě, že k loňským nahrávkám děl Clauda Debussyho tento rok přibyly Faunovo odpoledne, Hry a Rapsodie pro klarinet a orchestr č. 1. Hudbou meziválečné avantgardy je ještě více prostoupen rok 1967. Tvorbu I. Stravinského v Československu rozšiřují nahrávky Mše pro sbor a deset dechových nástrojů a Kantáty pro soprán, tenor, ženský sbor, 2 flétny, 2 hoboje a violoncello, Zuzana Růžičková nastudovala s orchestrem Venkovský koncert pro cembalo a orchestr Francise Poulenca, Miloš Sádlo vystoupil v koncertu pro violoncello a orchestr Arthura Honeggera a skladbu Ten, který přežil Varšavu od Arnolda Schönberga řídil Václav Neumann. Celkem čtyři snímky skladeb Césara Francka jsou v tomto roce výsledkem spolupráce filharmoniků s dirigentem Jeanem Fournetem (Symfonické básně Džinové, Eolidy, Prokletý lovec a symfonická věta z oratoria Vykoupení). Česká filharmonie v tomto roce pořizuje další nahrávky Beethovenových symfonií - č. 3, 5, 7, 8, celý komplet se uzavírá v roce následujícím – symfoniemi č. 1 a č. 2. Námi sledované období uzavírá rok 1968, který co do progresivnosti dramaturgie nepřekonal loňský. Ze západních skladatelů 20. století najdeme „jen“ houslový koncert z roku 1939 Paula Hindemitha a Smuteční koncert pro sólové housle a smyčcový orchestr Karla Amadea Hartmanna taktéž z roku 1939. K soudobým skladatelům náleží ještě Dmitrij Šostakovič, jehož violoncellový koncert č. 1 natočil s orchestrem Miloš Sádlo. Větší prostor se naopak dostává autorům českým a jejich skladbám, které vznikly v průběhu 60. let (V. Kalabis: - 64 -

Symfonické variace pro velký orchestr op. 24, O. F. Korte: Příběh fléten, O. Mácha: Variace na téma a smrt Jana Rychlíka).

4.1. Shrnutí Z naznačeného přehledu dramaturgické koncepce týkajícího se nahrávací činnosti České filharmonie v letech 1948 – 1968 vyplývá obrys podobný dramaturgii koncertní. Období 1948 – 1949 je zasvěceno pouze české hudbě 19. století (narozdíl od koncertních programů ale chybí Bedřich Smetana) a přelomu 19. a 20. století. Výlučnou pozici českého soudobého autora zde zaujímá Bohuslav Martinů. Počínaje rokem 1950 se orchestr otevírá světové hudbě 19. století, ale i hudbě impresionismu, která v období 50. let zařazována mezi styly formalistické. Podobný dobový názor provázel i hudbu Gustava Mahlera, kterou orchestr zařadil ještě v roce 1950. Dodejme, že s výjimkou roku 1953 se Mahlerova díla nenatáčela až do 60. let. Nejhlouběji poznamenán ideologickým tlakem, resp. produkty socialistického realismu domácí provenience je rok 1951. Celá první polovina 50. let pak exponuje díla českých skladatelů 19. století a přelomu 19. a 20. století, světoví autoři jsou omezeni na století osmnácté a devatenácté s občasnými vybočeními do impresionismu. Západoevropská moderna, která se tehdy do jisté míry kryla s osobnostmi žijících soudobých skladatelů, není zastoupena vůbec. Mezi domácími soudobými autory se kromě zmíněného roku 1951 dále díla vysloveně tendenční už nevyskytují. Od roku 1955 se počet současných skladatelů rozšiřuje, dochází ke značnému generačnímu rozpětí – z nejstarších jmenujme Ladislava Vycpálka, k nejmladší generaci patřili např. Petr Eben, Ilja Hurník. Znovu začíná být zájem o hudbu Bohuslava Martinů. Velmi pozvolna začíná pronikat do dramaturgie tvorba meziválečné avantgardy, jejíž někteří představitelé patří ještě k současníkům (P. Hindemith, A. Honegger), přípustný je i tradičně orientovaný skladatel poválečný Benjamin Britten. Léta šedesátá přinášejí především širší nabídku tvorby západních moderních skladatelů Igora Stravinského (z jeho děl jsou vybírány skladby slovanského a neoklasického období), už dříve přítomných Arthura Honeggera, Benjamina Brittena. V druhé polovině 60. let se pak pole působnosti jen mírně rozšiřuje mezi skladatele, kteří se hlásí k Nové hudbě, či patří k jejím průkopníkům (Arnold Schönberg, Alban Berg, Olivier Messiaen). Mezi soudobými skladateli československými naprosto převládá orientace na „dědice meziválečné avantgardy“ pohybující se ve svých skladbách na poli rozšířené tonality, kteří si teprve v druhé polovině 50. let vybojovali přístup do oficiálního hudebního dění, případně na tradičně orientovaný proud navazující ještě na pozdní romantismus. Autoři, jejichž díla vycházejí ve svých vyjadřovacích - 65 -

prostředcích na oblast Nové hudby, dostávají slovo jen naprosto výjimečně (Jarmil Burghauser – Sedm reliéfů).

- 66 -

5. RECEPCE KONCERTŮ ČESKÉ FILHARMONIE V OBDOBÍ 1948

– 1968 V ČESKOSLOVENSKÉM TISKU

Pramennou základnu pro tuto kapitolu tvoří články v československém tisku sledovaného období, které se nějakým způsobem vztahují k repertoáru orchestru České filharmonie (převážně kritiky koncertů). Je zde zahrnuta jednak publicistika deníková, hlavní důraz je ovšem kladen na publicistiku časopiseckou. V rovině odborné publicistiky se po roce 1948 zdroje omezují na časopis Hudební rozhledy, který se 15. 10. 1948 stal tiskovým orgánem tehdejšího Syndikátu českých skladatelů, od 14. 5. 1949 Svazu československých skladatelů. Toto periodikum poskytuje podrobnou dokumentaci vývoje oficiální kulturní politiky v oblasti hudební kultury a do jisté míry, která ovšem byla v různých obdobích více či méně pečlivě odměřována, odkrývá názorové spektrum odborné veřejnosti a jeho hlavní proměny.

5.1. Období 1948 – 1956 Už v kapitole věnované repertoáru orchestru jsme zdůraznili slovanskou orientaci poválečné dramaturgie, v níž hrála významnou roli hudba ruská včetně soudobých sovětských skladatelů. Jak byla během půlroku v tehdy ještě svobodném Československu přijímána díla, oslavující sovětskou současnost a ruskou minulost ve shodě s oficiálními požadavky komunistické ideologie, ilustrují následující ukázky. Autor recenze na koncert filharmoniků uveřejněné v Zemědělských novinách63 píše o kantátě Vissariona Šebalina Moskva pro sóla sbor a orchestr, která získala v tomtéž roce Stalinovu cenu: „Dílo se řadí do početné skupiny skladeb sovětských autorů, které bych nazval nejspíše sovětskými agitkami. Jsou to díla, která zejména za těžkých dob Velké vlastenecké války plnila funkci národně opěrnou, která, líčíce život velkých mužů, významné historické události či opěvujíce ruskou domovinu, posilovala, burcovala [...], a která i dnes probouzejí a upevňují lásku k vlasti a národu a podněcují tvořivé budovatelské síly.“ [...] “jejich (děl – pozn. aut.) hudební mluva je do té míry zobjektivisována, že individuální vlastnosti tvůrce se v nich jeví jen v nepatrném stupni. Z obou důvodů tato díla nepřinášejí nic nového.“

63

ji- [Ivan Jirko]: Filharmonie na roztrhání, in: Zemědělské noviny, 3.12. 1947

- 67 -

Mladá fronta přináší na Šebalinovu skladbu tento ohlas64: „[...] jsem dalek vytýkat Šebalinovu dílu prostou fakturu a hudební srozumitelnost. Jinou otázkou ovšem je, zda tato srozumitelnost je nutně podmíněna využíváním zcela konvenčních a mnohdy až otřelých výrazových prostředků. A právě tvorba samotných sovětských skladatelů (především Šostakoviče65) nám dokazuje, že nikoliv. Lze mnoho přejímat z bohatých zdrojů tradice, ale na tomto základu je nutno tvořit novou tradici, adekvátní novým formám sovětského života.“ Názory pisatelů na Šebalinovu kantátu jsou sice odlišné, nicméně oba cítí potřebu se vyrovnat s evidentně zdůrazněnou sdělností tohoto díla. Recenzent Zemědělských novin dochází k závěru, že díla tohoto typu mají jiný cíl než přinášet nové podněty k hudebnímu vývoji, ale nedostatky v hudební struktuře otevřeně přiznává. Autor podepsaný šifrou bor však dílo vidí jako reprezentanta nové tradice. Novou tradicí „adekvátní novým formám sovětského života“ odkazuje ať vědomě či nevědomě na principy socialistického realismu (přestože v řešení této otázky odbíhá od Šebalina k Šostakovičovi). Vybrané recenze v podstatě vystihují dvě názorové skupiny, které se vytvořily mezi hudebními recenzenty. První skupina zdůrazňuje příležitostný charakter díla, absenci novátorství, předimenzovanost orchestru66, druhá se omezuje na ocenění monumentality díla67. Během února 1948 je v hudebních recenzích věnována velká pozornost

premiéře

Symfonie in F, op. 47 s podtitulem „Česká eroica“ od Boleslava Vomáčky. Premiéra se konala 29. 1. 1948 ve Dvořákově síni pod taktovkou Rafaela Kubelíka. Většina recenzí se k dílu staví naprosto odmítavě. Autoři se shodují na eklektickém charakteru díla, objevují se hodnocení jako „stylová nejednotnost, celková myšlenková plytkost, neucelenost formy, roztříštěnost ve zpracování“ apod.

68

. K podobnému závěru dochází ve svém textu otištěném v Rudém Právu

také Miroslav Barvík69. Tento text ale navíc velmi zřetelně vypovídá o pronikání tezí reprezentujících socialistický realismus do českého prostředí. Barvík píše: „Ne, nepovedla se tato symfonie. A není to ostatně

žádné neštěstí. ‚Absolutních‘ skladeb neprogramových

skladatelů se nepovede několik desítek do roka. Na nepovedenou programovou skladbu však, bohužel, uštěpačně číhají mnozí zastánci ‚beztendenčnosti‘ a ‚čistoty‘ v umění. Proto je třeba zavčas předejít všechna nedorozumění.“ Tento úryvek zřetelně odkazuje na otázku

64

bor. [Vladimír Bor]: Šebalinova kantáta, in: Mladá fronta, 4. 12. 1947 společně se Šebalinovou kantátou byla na koncertě provedena symfonie č. 7 Leningradská D. Šostakoviče 66 Štěpán Lucký: Slavíme 800 let Moskvy, in: Kulturní politika, 5. 12. 1947 Tchm: Slavnostní koncert České filharmonie, in: Obrana lidu, 5. 12. 1947 67 Mbk [Miroslav Barvík]: Skladatel Šebalin v Praze, in: Rudé Právo, 4. 12. 1947 68 R.F. [Rudolf Fikrle]: Koncert české filharmonie, in: Lidová demokracie, 31. ledna 1948 Jb [Josef Bachtík]: Symfonie Boleslava Vomáčky, in: Právo lidu, 1. 2. 1948 vš [Vladimír Šolín]: Symfonie s poplachovou sirénou, in: Práce, 1. 2. 1948 ji- [Ivan Jirko]: Česká orchestrální hudba, in: Zemědělské noviny, 1. 2. 1948 69 Miroslav Barvík: Nová česká symfonie, in: Rudé právo, 12. února 1948 65

- 68 -

programovosti, která je primárním požadavkem socialistického realismu v kombinaci s dalšími znaky (sdělnost, stylový tradicionalismus atd.). Už 15. února 1948 vychází v plzeňské Pravdě článek o připravovaných koncertech České filharmonie pro dělníky národního podniku Škoda Plzeň. Na programu bude výběr z Dvořákových Slovanských tanců a Smetanovy Mé vlasti. Jazykem, který se vyrovná pozdějším textům zvláště z padesátých let pisatel líčí radost ze „splnění dělnického kulturního přání“70. O změně na politické scéně vypovídá zpráva z 26. 2. 1948, která uvádí orchestr České filharmonie mezi podepsanými pod „manifestem pokrokových kulturních pracovníků, kterým se naše tvořivá inteligence přihlásila k myšlence obrozené Národní fronty“. Jde o manifest Kupředu, zpátky ni krok z 25. února 1948, který splnil úkol získat většinu kulturních pracovníků pro myšlenku „pokrokových sil“. Jedním z prvních příspěvků k „nově“ orientované tvorbě, tedy tvorbě, která rezignuje na hledání své individuální řeči ve prospěch zjednodušení vyjadřovacích prostředků, je vokální symfonie Dalibora Vačkáře Země vyvolená. Poprvé zazněla na mimořádném koncertě nových českých skladeb 24. 3. 1948. Reakce tisku podobně zdůrazňují jednoduchost struktury, ovšem ne vždy se stejným hodnocením. Podle zprávy ČTK z 25. března 1948 (šifra vš) se Vačkář snaží „oprostit od planého pokusnictví a tíhne ke srozumitelnosti výrazu“. Tím, že autor tohoto textu považuje progresivní hledání za plané pokusnictví, Vačkářovo počínání schvaluje. Autor jiv Zemědělských novinách z 28. března 1948 vidí celou záležitost poněkud jinak: „[...] naprostý nedostatek tektonického řádu ve třech zcela souřadně stavěných oddílech skladby [...], [...] myšlenková chudoba zastíraná běžnými efekty, a také po technické stránce, zejména co se týče zvuku, není dílo na výši.“ Řada dubnových recenzí se zabývá koncertem, na kterém uvedl s ČF Karel Ančerl mj. Symfonii č. 2 c moll Gustava Mahlera. Z textů vyplývá, že toto uvedení je po válce jedno z prvních. K Mahlerově hudbě zde zaznívají výtky především v rovině duchovních východisek skladby. Za všechny cituji z článku Š. Luckého v Kulturní politice z 23. 4. 1948: „Tato symfonie je unášena idealistickou vírou, která zmatený nihlismus pozemského lidského údělu chce překonat příslibem posmrtného života, tedy kredo, s kterým dnešní člověk se nechce a nemůže spokojit.“ V kapitole věnované analýze repertoáru je v sezóně 1947/1948 uvedena jako událost s mezinárodním významem světová premiéra III. klavírního koncertu Daria Milhauda na MHF Pražské jaro 1948. Koncert dne 28. 5. 1948 řídil tehdejší šéf bratislavského rozhlasového orchestru Ludovít Rajter, sólový part hrál francouzský pianista Emile Baume, kterému skladatel dílo dedikoval. Také v případě tohoto díla se hodnocení liší – uveďme si opět zástupce 70

-a-: Co bylo za vlády kapitalistů snem, stává se skutkem, in: Pravda, 15. 2. 1948

- 69 -

jednotlivých názorových stanovisek71. Milhaudova hudba se při této příležitosti objevuje v Československu poprvé od začátku II. světové války. Autor zprávy ČTK píše: „...byli jsme proto právem zvědavi na jeho [Milhaudův - pozn. aut.] válečný vývoj ve Spojených státech a měli jsme i jisté obavy po zkušenostech s ostatními evropskými mistry, které tam válečná vichřice zahnala.“ Pouze ve třetí větě koncertu prý Milhaud zůstal „nehledaným a přirozeným skladatelem, jakého jsme ho znali, ovšem jen zdánlivě, neboť ve skutečnosti je jeho hudba nepochybně velmi umělá a intelektuální.“ V textu uveřejněném v Právu lidu autor shledává Milhaudovu hudbu včetně klavírního koncertu naopak za „melodickou, která působí na posluchače bezprostředně.“ Ve skladbě je podle něj dosaženo „žádoucí lehkosti, vše je tu hybné, francouzsky duchaplně a gallským humorem prosvětlené.“ Podle autora podepsaného šifrou ji-, který psal svůj text pro Zemědělské noviny, jde o typické dílo skladatelovy americké periody, která „obrousila hrany a ostny skladatelova projevu, pročistila výraz a přispěla k celkovému vyrovnání.“ Jednotlivá stanoviska ke konkrétním skladbám tak dobře ilustrují rozmanitost názorových proudů, která je ve svobodném dobovém tisku velmi dobře čitelná. Tato rozmanitost je dána i značnou pozorností, kterou periodika koncertům České filharmonie věnují – na většinu koncertů lze dohledat celou řadu ohlasů zastupující do určité míry názorový profil listu. Odpovědí na požadavek demokratizace kultury, který je obsažen už v tzv. Košickém vládním programu (první programový dokument vlády Národní fronty Čechů a Slováků) vyhlášeném 5. dubna 1945, je „Lidový cyklus“, který Česká filharmonie realizovala v sezóně 1948/1949. Přispěvatel týdeníku Tvorba Pavel Štěpán vznáší výhrady proti „lidovosti“ jednoho z koncertů, který měl na programu Beethovenovu symfonii č. 2, Debussyho Moře (nahradilo původně plánované Svěcení jara I. Stravinského) a Concerto pro orchestr Josefa Páleníčka. Program je podle Štěpána pro tento typ koncertů naprosto nevyhovující. Debussyho dílo označuje za „velmi barevnou, ale jinak celkem prázdnou, efektní a virtuosně

udělanou

impresionistickou skladbu“. Také na adresu Páleníčkova Concertina míří slova: „na lidových koncertech je možno dělat jen takovou hudbu, která prokázaně něco říká, někam vede, ne takovou, která jen zkouší nové cesty.“ Soudě podle toho, která díla se provádějí na dalších koncertech určených převážně dělnické třídě v následujících sezónách, mají schopnost „něco říkat“ převážně Má Vlast Bedřicha Smetany a Slovanské tance Antonína Dvořáka (a to ve výběru). Jen velmi zřídka je střídají na programu těchto koncertů jiná díla či jiní autoři. V sezóně 1948/1949 zaznělo nadlouho naposled dílo skladatele II. vídeňské školy – houslový koncert A. Berga. Všichni recenzenti sice poukazují na komplikovanost a nesnadnou 71

vš: Premiéra Milhauda na koncertě filharmonie, in: Kulturní příloha ČTK, 29. 5. 1948 autor neuveden: Slovensko, Morava a Francie na festivalu, in: Právo lidu, 30. května 1948 ji- [Ivan Jirko]: Závažný koncert České filharmonie, in: Zemědělské noviny, 4. 6. 1948

- 70 -

„čitelnost“ díla, nicméně všichni se shodují na výrazové přesvědčivosti. Autor R. F. sice poukazuje na označení Schönbergovy školy za formalistickou, říká ale, že pokud je mezi těmito skladateli výjimka, je to právě A. Berg72. Během sezóny se pak vyskytují v tisku občasné výtky k celkové dramaturgii orchestru. Skladatelé P. Hindemith, A. Honegger a B. Martinů jsou prý nepoměrně více zastoupeni než skladatelé zemí lidově demokratických nebo „pokrokoví“ skladatelé světoví – k posledně jmenované skupině podle pisatelů evidentně uvedená trojice nepatří. A. Honegger navštívil Prahu v lednu roku 1948 a dirigoval tu Českou filharmonii na koncertě ze svých děl. V centru zájmu se ocitlo provedení oratoria Král David. Hodnocení Honnegerova díla se u některých kritiků opírá až o absurdní argumentaci. Většina pisatelů hned v úvodu přiznává dílu statut jednoho z klíčových opusů 20. století, svá tvrzení podpírají vyzdvihnutím „realismu“ hudební řeči, Honnegerovy upřímné snahy o „lidový projev“, čímž se evidentně snaží ospravedlnit nastoupenou československou cestu. Nejmilitantnější autoři (články tohoto typu vycházejí především v Kulturní politice) považují za problematický námět díla („ctnosti a krásy Honeggerova Krále Davida jsou věnovány tématice, která nemá pro dnešek bezprostředního významu“73). Mezi provedenými novinkami patří mimořádná pozornost recenzentů uvedení Sonáty pro klavír, dechový kvintet, kotle a smyčcový orchestr Václava Dobiáše a Symfonie č. 1 b moll předního sovětského skladatele a teoretika socialistického realismu a nositele Stalinovy ceny Tichona Chrennikova. Obě díla provázejí vcelku pozitivní hodnocení, nelze ovšem říct hodnocení objektivní. Ke kladům děl jsou přičítány optimismus, srozumitelnost, přehlednost. Často se v těchto textech vyskytuje adjektivum „nehledaný“ (nehledaná forma, nehledaná melodika), které v pravém ovšem nechtěném slova smyslu poukazuje na rezignaci těchto skladatelů na činnost progresivního hledání v procesu své tvorby. V článku Na závěr sezóny v Kulturní politice bilancuje B. Karásek uplynulý rok74. Podle něj se podařilo vyrovnat poměr mezi „klasickou hudbou a zvláště po revoluci v Praze tak protěžovanou hudbou formalistickou“ – díla skladatelů označovaných jako formalisté tedy do oblasti klasické hudby nepatří. V příští sezóně by měla převážit hudba klasická nad formalistickou a doplněna by měla být „soudobou hudbou realistickou“. Formalisty se mezi autory uvedené v této sezóně evidentně myslí skladatelé reprezentující zakladatelské osobnosti moderní hudby (P. Hindemith, A. Honegger, A. Berg a z výše zmíněného článku vysvítá, že nálepka formalismu je na místě i u B. Martinů). Je třeba ale dodat, že tyto výpady patří k extrémům mezi reflexemi tehdejšího tisku. Například v ohlasech 72

R. F.: Koncert České filharmonie, in: Lidová demokracie 14. 11. 1948 Štěpán Lucký: Honeggerův Král David, in: Kulturní politika, 28. 1. 1949 74 Bohumil Karásek: Na závěr sezóny, in: Kulturní politika, 8. 7. 1949 73

- 71 -

na provádění skladeb B. Martinů pisatelé několikrát vyzdvihují fakt, že Martinů je ve světě naším nejhranějším současným skladatelem ne bez jisté hrdosti. Nicméně Martinů bylo tehdy 60 let a na mezinárodním poli dosáhl značného uznání – v tomto ohledu se jeví uveřejněné texty velmi odměřeně. Tento pocit se potvrzuje nad články75 ze začátku sezóny 1949/1950, kterou zahajuje abonentní koncert mj. provedením III. symfonie B. Martinů (první provedení v Praze). To, co se v loňském roce objevuje v náznacích nabírá nyní na intenzitě. Autor podepsaný šifrou rk ve Svobodném slově zdrženlivě poznamenává, že po prvním poslechu symfonického díla je obtížné vynášet soudy. Píše, že Martinů symfonie je „nepochybně plodem značného myšlenkového vypětí, formálně překvapivě volné a jako celek silně působivé“ (sic). Poměrně sdělnější je ve svém textu v Lidové demokracii R. F., který Martinů vyčítá, že skladba „nemá české rysy, je ohlasem mnoha vlivů (novoromantismu Lisztova oplodněného rousselovskou rytmikou) a působí spíše dojmem skladatelské a instrumentační routiny než výrazem vyššího uměleckého posvěcení“. Nejrazantnější a zároveň nejirelevantnější posudek je podepsán šifrou Kar. [Bohuslav Karásek] v deníku Práce. Martinů symfonie je prý dokladem toho, jak „hluboce se B. Martinů sžil s americkým prostředím, jak je hluboko ponořen do rozkládající se a upadající kultury kapitalistických zemí. III. symfonie má sice proti jeho ostatním symfonickým pracím to plus, že tu alespoň vyciťujeme určitý zápas s rozkladnými tendencemi, jimž podlehla celá západní soudobá hudba.“ Argumenty pro své tvrzení staví autor následujícím způsobem: „Skladatelovu rozpoltěnost vidíme jak v převaze ryze technických nápadů nad místy širokodeché melodiky, tak v náladové jednotvárnosti symfonie a v její velmi problematické stavbě“. K poslednímu tvrzení týkajícímu se formální stránky skladby recenzent žádné další vysvětlení nepodává. O prioritách prosazovatelů komunistické ideologie v hudební oblasti svědčí v této době také reakce na slavnostní koncert České filharmonie na počest Československo-sovětského přátelství. Poprvé v Československu byla při této příležitosti provedena Symfonie A. M. Balančivadze – gruzínského současného skladatele, dílo ověnčené Stalinovou cenou. Hodnocení se převážně točí kolem charakteristik „sdělné, přístupné, inspirované lidovou hudbou, optimistické“. B. Karásek v deníku Práce76 jako jeden znovu upadá do nicneříkajících a nesmyslných formulí: „Cítíte z ní [ze symfonie – pozn. aut.] družnost intonací radostných a vroucích, intonací nového člověka“. Pozoruhodné je i Karáskovo závěrečné zvolání: „...tuto symfonii bychom nevyměnili ani za polovinu díla I. Stravinského. Proč? Protože vášnivě 75

rk: Premiéra symfonie B. Martinů, in: Svobodné slovo, 22. 10. 1949 R. F.: Česká filharmonie do nové sezóny, in: Lidová demokracie, 19. 10. 1949 Kar. [Bohumil Karásek]: Třetí symfonie B. Martinů v Praze, in: Práce, 21. 10. 1949 76 Bohumil Karásek: Na počest Československo-sovětského přátelství, in: Práce, 16. 11. 1949

- 72 -

straníme nové socialistické kultuře, a toto nové, radostné a krásné k nám promlouvá z této hudby, a rozhodně ne ze skladeb I. Stravinského, který je mluvčím úpadkové kultury měšťácké“. Ne všechny recenze ale Karáskovo nadšení sdílejí. Poměrně střízlivě hovoří o díle příspěvek podepsaný šifrou Ps [Vilém Pospíšil] ve Svobodném slově77: „pokud jde o užité tvárné prostředky, nepřinesla novinka nic natolik převratného anebo alespoň pozoruhodného, aby i v tomto směru bylo lze mluvit o skutečném přínosu“. Tato praxe méně ideologicky zmanipulovaných přispěvatelů může v nezasvěceném čtenáři vytvářet dojem stálé přítomnosti průměru nevybočujícího ani na jednu ani na druhou stranu. Na hudbu skladatelů, o jejichž uměleckých kvalitách při nezávislém posouzení nebylo a i z dnešního pohledu není sporu, reagují velmi vlažně a neurčitě, na druhou stranu hanět socialistické agitky si nemohou dovolit. Pak působí podobným dojmem recenze na Martinů symfonii jako na hudbu komunistického prominenta Balančivadzeho, což patří k mnoha paradoxům období komunistického režimu. Další sezóna (1950/1951) už probíhá po dramaturgické stránce ve stínu jasných programových omezení. Moderní západoevropskou hudbu střídají skladatelé lidových demokracií. Tato skutečnost se promítá také do charakteru hudební publicistiky. Vzhledem k povaze repertoáru ubylo recenzí vysloveně negativních a spíše se poukazuje na úspěchy socialistické výstavby v hudební sféře. Několik recenzí komentuje koncert České filharmonie ke Dni čs. armády, jehož program byl z ideového hlediska považován za odpovídající (předehra B. Vomáčky Dukla, kantáta J. Cikkera Zdravice Stalinovi a Čajkovského Symfonie č. 4). Naproti tomu k programu II. abonentního koncertu byly vzneseny výhrady v tom smyslu, že Symfonie č. 1 S. Prokofjeva je dílo „nepříliš původní a osobité“. Za jednu z největších událostí sezóny je považováno provedení oratoria D. Šostakoviče Píseň o lesích na zahajovacím koncertě Pražského jara 1951. V Lidové demokracii vyšlo po koncertě obsáhlé pojednání78 o tomto Šostakovičově opusu, který patří k tvorbě otevřeně podporující totalitní režim a přijímající požadavky na socialisticky orientovanou tvorbu. V hodnocení se opět objevují obvyklé motivy těchto let: „Dílo Šostakovičovo vyniká vysokou ideovostí, hudebně pak široce rozklenutou melodikou, vyvěrající z lidových intonací i z masové písně“. Dílo samotné i jeho provedení je hodnoceno převážně pozitivně. Velmi příznivou odezvu má také dramaturgická koncepce celého letošního ročníku festivalu Pražské jaro, která naprosto ignorovala západní skladatele. Pokud se v programech nějací objevují, jde o skladatele „pokrokové“ – jako např. Francouz Serge Nigg Jeho symfonické básni Vězněnému básníkovi je přiznávána pokrokovost obsahu, nicméně

77 78

Ps [Vilém Pospíšil]: Nová sovětská hudba v České filharmonii, in: Svobodné slovo, 8. 11. 1949 R. Fikrle: Píseň o lesích na Pražském jaru 1951, in: Lidová demokracie, 20. května 1951

- 73 -

k vyjádření pokrokového obsahu se podle recenzenta Svobodného slova79 „nepodařilo najít přesvědčivé výrazové prostředky, hudba západních (i pokrokových autorů) se ještě nedovedla oprostit od formalistických vlivů“. Jak se takové oproštění podaří, měl dokázat další koncert tohoto ročníku Pražského jara složený z děl sovětských většinou současných skladatelů. „Prohlédnutí“ z formalistických vlivů je v recenzi Svobodného slova80 demonstrováno na příkladu moskevského skladatele Nikolaje Pejka. Zásadní význam a hlavní zásluhu v tomto přerodu má podle autora textu historické usnesení ÚV VKS(b) „O Muradeliho opeře Velké přátelství“ z února 1948. Ponaučení z tohoto článku míří k domácích skladatelům poznámkou, že i někteří ze sovětských tvůrců prošli „tvůrčí krizí“, ze které je nejvýhodnější cesta přizpůsobit se. Motivy boje proti formalismu, v tomto období tolik rozšířené, se prolínají i recenzí koncertu polské hudby81. Z tohoto programu je vyzdvihována především Malá polská suita tehdy osmatřicetiletého Witolda Lutoslawského, která „nejlépe ze všech vyslechnutých skladeb splňuje nároky na nové umění“. Autor nezapomene zmínit některé prvky určující příslušnost díla k socialistickému realismu – inspirace lidovou hudbou, optimismus. Naopak jinému mladému polskému skladateli – Tadeuszi Bairdovi se v jeho Symfonii „nepodařilo nalézt zřetelný národní tón a jasné realistické zaměření svého projevu, tím spíše, že dílo nepůsobí dojmem radostného optimismu, který bychom u mladého skladatele očekávali“. Tato recenze obsahuje prakticky všechny hlavní propriety potřebné k sestavení textu vyhovujícího oficiálním nárokům – objevuje se zde motiv boje proti formalismu, jako kladné znaky hudebního díla jsou zmíněny srozumitelnost, optimismus, nutný je i ideově spolehlivý program a následné realistické ztvárnění. V září 1951 otevírá Česká filharmonie sezónu koncertem k oslavě 2. výročí vytvoření Německé demokratické republiky. Toto výročí orchestr oslavil provedením Mansfeldského oratoria německého skladatele Ernsta H. Meyera, které má líčit historii vývoje Mansfeldského kombinátu měděných dolů. Dílo bylo oceněno v roce 1950 státní cenou NDR. Recenzenti82 věnují velký prostor převyprávění obsahu, který má opus sdělovat, případně jej vyzdvihnou jako podnět k úvahám našich skladatelů nad tématikou soudobých skladeb. Hodnocení hudební stránky se omezuje na konstatování, že jde o hudbu melodickou a zpěvnou nebo na mistrné 79

Serge Nigg byl jedním z prvních, kteří ve Francii začali používat seriální techniku. Kolem roku 1949 ovšem tento způsob kompoziční práce zpochybnil a odvrátil se od forem, které ho „ideologicky limitovaly“ k velkým sborovým kompozicím určovaným především širokou sdělností. Společně s R. Desormiérem založil Francouzskou asociaci progresivních hudebníků a podnikali četné cesty po východní Evropě. 17 Pn.: Pokrokoví umělci ze Západu, in: Svobodné slovo, 24. 5. 1951 80 Pn.: Koncert ze skladeb sovětských autorů, in: Svobodné slovo, 29. 5. 1951 81 is [Ivan Sladký]: Polská hudba na festivalu, in: Lidové noviny, 2. 6. 1951 82 zel: Oratorium o důlním kombinátu k výročí Německé demokratické republiky, in: Lidové noviny , 4. 10. 1951 R. F.: Mansfeldské oratorium, in: Lidová demokracie, 9. 10. 1951 Pn.: Veliký úspěch německé hudby, in: Svobodné slovo, 11. 10. 1951

- 74 -

Meyerovo zvládnutí tohoto námětu. Při srovnání recenzí na tento koncert zjistíme, že texty se od sebe kromě drobných formulačních záležitostí téměř neliší (s výjimkou těch autorů, kteří se hudební stránkou díla vůbec nezabývají). Výrazným znakem těchto projevů je především absence jasného názoru podpořeného logickými a přesvědčivými argumenty. Na rok 1951 připadá 50. výročí od uskutečnění prvního koncertu České filharmonie. Články, které vyšly k příležitosti tohoto výročí, většinou stručně shrnují historii orchestru, zdůrazňují především roli lidově demokratické republiky v zajištění bezproblematického chodu tělesa, a také hodnotí současnou dramaturgii. Ivan Sladký83 vytýká nedostatečné zařazování hudby Smetanovy a tvorby ruských klasiků i současných sovětských skladatelů. Také další pisatelé požadují postavit za základ sezóny hudbu českou a sovětskou. Výhradně z děl ruských a sovětských tvůrců se skládal prosincový koncert na počest narozenin J. V. Stalina v roce 1951. Kantáta A. Maněviče Za mír a demokracii a Poema o Stalinovi od A. Chačaturjana stojí ideově mimo jakoukoli pochybnost recenzentů, což dokazují podrobnými výklady programů skladeb. Jen v Chačaturjanově kompozici, která vznikla před II. světovou válkou, autor Pn shledává „mnoho míst, hlavně v pohyblivějších částech, které [sic] prozrazují formalistický vliv na Chačaturjanovu tvorbu“84. V čem vidí autor recenze onen formalistický vliv už se čtenář nedozví. Velmi ilustrativním příkladem v té době prosazovaného způsobu myšlení o hudbě je jedna z analýz soudobých děl, které pravidelně uveřejňoval v rubrice Poznáváme nová díla časopis Hudební rozhledy. Jaromír Paclt zde představuje Mírovou symfonii Dalibora C. Vačkáře, jejíž premiéru orchestr provedl 17. ledna 1951. Dodejme, že symfonie vznikla podle Vačkářových slov „na podzim 1948, v době zvýšeného válečného nebezpečí“. Podle autora článku však ideové ztvárnění ve Vačkářově symfonii neobstojí. Své vývody shrnuje takto: „Vačkář ve svém díle zachytil atmosféru neklidu, obav, hrůzy člověka-jedince před novou válečnou katastrofou. Snaží se nalézt východisko, oporu a – nenalézá ji. Nedostává se od soucitu a lásky k člověku a lidstvu k víře v sílu člověka, národů. Žádá mír, ale nebojuje za něj. [...] Tato pacifistická koncepce Vačkářova díla je dnes beze sporu ideovým anachronismem. Dnešní posluchači jí právem vytknou nedostatek kladných, optimistických obrazů, nesrozumitelnost výrazu a individualistický postoj k tématu“. Tato obecná tvrzení Paclt dokládá charakterem Vačkářovy vokální melodiky, která se skládá převážně ze sekundových kroků, což je důsledkem nežádoucí „nivelizace hudebního výrazu“. Hlavní problém tedy kritik vidí v absenci optimistického vyústění díla aneb úzkost ano, ale odcházet z koncertního sálu má publikum s vidinou radostné současnosti a světlých zítřků. Také motiv boje se možno říci v celém období 83 84

Ivan Sladký: Dnešní důležité úkoly České filharmonie, in: Lidové noviny, 16. 10. 1951 Pn: Koncert na počest narozenin J. V. Stalina, in: Svobodné slovo, 22. 12. 1951

- 75 -

komunistické totality užívá velmi často (v hudební publicistice zvláště obraty „zápasíme o nové hudební umění“, „bít se za novou hudební řeč“). Celá Pacltova analýza skladby probíhá na bázi primitivního a polopatického výkladu obsahu hudebního díla. Poprvé zaznamenaným spojením je v textu obrat „individualistický postoj k tématu“, který se vrací k otázce nastolené už v roce 1948 a sice k otázce tvůrčí svobody umělce. Odpověď tehdy zní takto (úvodník prvního čísla Hudebních rozhledů 1947): „ Nepovažujeme za nikterak zavrženíhodnou skutečnost, že skladatel nebude podléhat výstřelkům přílišného experimentování, ale že namísto samoúčelné hry bude zapojen do celonárodního pracovního procesu, místo individuálního bohémství se seznámí s potřebami zdravého kolektivu“. Jednou z tendencí, kterými se vyznačoval socialistický realismus, resp. jedním z požadavků, který hlásali teoretikové tohoto uměleckého směru, je preference hudebních druhů s vokální složkou, které zajistí požadovanou sdělnost. Velice vítanými druhy na koncertních podiích byly kantáta a oratorium. Tyto druhy navíc splňují další důležité kritérium nového směru – požadavek monumentality. Preference kantát a oratorií směřovala spíše k produkci soudobé, která zajistí příspěvky k dílům s „novou“ tématikou. Také proto se zařazení Haydnova oratoria Stvoření na říjnový koncert České filharmonie v roce 1952 nesetkalo s příliš pozitivním ohlasem v tisku. Pavel Eckstein se ve svém článku85 pozastavuje také nad uvedením Beethovenova oratoria Kristus na hoře Olivetské na koncertu FOK, které zaznělo hned v několikadenním odstupu. Přestože bychom očekávali autorovy výhrady k tématice, k obsahu těchto děl, této roviny se ale text vůbec nedotýká. Jeho argumentace proti provedení oratorií nemíří přímo. Haydnovu oratoriu vytýká, že bylo v Praze uvedeno nedávno a oratorium Beethovenovo je prý pro velkého mistra netypické a málo zajímavé. Pravý důvod nespokojenosti odhalí pasáž, která nabádá naše přední orchestry k „provádění nejlepších děl“, a zejména požaduje „stále širší zastoupení soudobých oratorních skladeb, zvláště sovětských“. Českou soudobou hudbu, která zazněla na prosincovém koncertě roku 1952, reflektuje Eckstein ve svém dalším textu86. Suitě D dur Gustava Vránka přiznává zvukovou efektnost, která ovšem „nemůže přes dovedné posazení nástrojů zastřít její obsahovou prázdnotu“. Mnohem příznivější ohlas provází Koncert pro fagot Jiřího Pauera. Na koncertě zazněla nová redakce skladby, k níž Pauer přistoupil „poučen poznáním tehdejších nedostatků díla, dalším prudkým vývojem naší hudby na cestě k realismu“. Jiří Pauer je v textu představen také jako autor úspěšných lidových písní, estrádních skladeb, instruktivních děl, dětské opery. Od této sezóny se Pauerovy skladby hrají většinu sezón až do roku 1966 (s výjimkou sezón 54/55, 55/56 a 58/59) a stává se tak nejhranějším mladým soudobým skladatelem (tehdy mu bylo 33 let). 85 86

Pavel Eckstein: Dvě klasické oratoria, in: Hudební rozhledy 1952, roč. V, č. 18, s. 32 Pavel Eckstein: Premiéry v České filharmonii, in: Hudební rozhledy 1952, roč. V, č. 20, s. 33

- 76 -

Naopak poměrně střízlivou a věcnou recenzi podává v Hudebních rozhledech autor Josef Bachtík na koncert s Moravskými tanečními fantaziemi Klementa Slavického, suitou z hudby k filmu Císařův slavík Václava Trojana a dvěma skladbami Richarda Strausse87. V textu nenajdeme žádnou z tehdy obvyklých formulí; stručně tu autor nastíní princip tvůrčí práce skladatelů a na základě přesvědčivých argumentů krátce zhodnotí skladby i výkon orchestru. Protože od recenze Ecksteinovy Bachtíkův text dělí pouze několik měsíců, poskytuje nám tak kladnou odpověď na otázku, zda způsob, jakým jazykem, jakými argumenty reflektovat v tomto případě provedení hudebního díla závisí ve sledované době zčásti na osobnosti kritika či zde působí pouze totalitním režimem daná nevyhnutelnost. Přibližně do roku 1955 nicméně převažují soudy na základě irelevantních a naivních výkladů obsahu uměleckých děl a z nich následně odvozovaná jejich „ideová hodnota“. Za všechny uveďme recenzi Vladimíra Bora na Koncert pro klavír a orchestr Josefa Páleníčka, premiérovaný na koncertě České filharmonie 29. října 1953. Už charakteristika hudební stránky používá převážně vágních, někdy dokonce nicneříkajících tvrzení: „Koncert upoutá smělým úsilím o nové pojetí, nesporným hudebním dramatismem, nevšední zvukovou barvitostí, zajímavostí často až efektně účinnou.“ Nejzřetelněji se ale tento rys projevuje v pasáži, která se vyjadřuje k „ideovému obsahu“ Páleníčkova díla. Podle Bora skladba vyjadřuje „znaky staré, dožívající doby, z níž vyrostla umělecká generace Páleníčkova a Bieblova [básníkovi Konstantinu Bieblovi je koncert věnován – pozn. aut.] a s níž i bojovala [opět nepostradatelný motiv boje], ale sotva už řekne posluchači, v čem byl Konstantin Biebl celým člověkem, velkým a vítězným. Také českost a národní nota hudby je poměrně málo zřetelná pod cizokrajným, spíše snad jakoby francouzským nádechem.“ Sejně jako celá řada dalších, ani Bor ve své recenzi nemá potřebu svá tvrzení jakkoli vysvětlit či doložit – např. čím Páleníčkovo dílo patří „staré době“. Požadavek „českosti“ recenzentů většinou uspokojí jakýkoli způsob zapojení či inspirace lidovou písní – o úrovni a přínosu jednotlivých přístupů se nyní příliš nediskutuje. Borem zmíněný „cizokrajný, spíše snad jakoby francouzský nádech“ mimo svou stylistickou úroveň pak opět odkazuje na rovinu ničím nepodložených tvrzení. Nový prvek ve formulaci potřeb „nového směru“ přináší analýza klavírního koncertu Jaroslava Řídkého, kterou v Hudebních rozhledech uveřejnil Jaroslav Šeda88: „Znaky, které chceme, aby naše nová hudba měla – národní ráz, myšlenková jasnost, melodičnost, formální ucelenost a přehlednost, to vše bez primitivnosti, citové vulgarizace, eklekticismu, směle obrácené k bohatému, zápasivému životu dnešního člověka – tyto znaky v Řídkého koncertu nemusíme hledat.“ Poprvé se do prokladu k nutným znakům „nového směru“ nestavějí 87 88

Josef Bachtík: Koncert České filharmonie, in: Hudební rozhledy 1953, roč. VI, č. 7, s. 305 Jaroslav Šeda: Klavírní koncert Jaroslava Řídkého, in: Hudební rozhledy 1954, roč. VII, č. 1, s. 26-30

- 77 -

„formalistické tendence“ (tzn. ve smyslu vyjadřovacích prostředků typických většinou pro meziválečnou avantgardu), ale slova jako primitivnost, citová vulgarizace, eklekticismus – projevy, které jsou spojeny spíše než s avantgardou s počátky zavádění socialistického realismu do praxe. Dochází tak s jistému posunu v uvažování o této tvůrčí metodě, k první reflexi její historie v poválečných dějinách československé hudební kultury. Během čtyř poúnorových let, přesněji řečeno během předchozího roku, doznal názorovou proměnu pohled na uvádění duchovní hudby. V sezóně 1953/1954 zařadila Česká filharmonie do svého abonentního cyklu Velkou mši h moll J. S. Bacha. Dřívější vysloveně odmítavý postoj (viz uvedení Haydnova oratoria Stvoření v minulé sezóně) nyní nahrazuje jakási potřeba ospravedlnit dílo z ideologických pozic, snaha o „zcivilnění“ díla. Nesmyslnost takového počínání je nasnadě, uveďme si ale pro ilustraci příklad89: „My už v živých a plastických obrazech této hudby nehledáme mystická náboženská tajemství, ale hluboký výdech člověka 18. století, jeho představu lepšího, krásnějšího života, jeho soucit i nadšenou, živelnou radost, jeho důvěřivost i touhu po míru, tedy myšlenky a city, jimiž k nám nejen hovoří minulost, ale v jejichž obecnosti nalézáme sami sebe.“ Podobně nazývá autor článku Haydnovo oratorium Čtvero ročních dob, které bylo provedeno v téže sezóně, „pokrokovým demokratickým oratoriem“. Podobný výklad konstruuje přispěvatel Mladé fronty Josef Kotek90 v souvislosti s orchestrálními variacemi Křížová cesta Otakara Ostrčila: „Byť měla jeho [Ostrčilova – pozn. aut.] ‚Křížová cesta‘ zdánlivou tématiku náboženskou, je její skutečná náplň docela jiná: nikoli kalvarie pomyslného Krista, ale kalvarie prostého člověka, který dočasně může být vládnoucí třídou ponížen a popliván, jehož lidství však nakonec musí zvítězit a osvobodit se.“ Do let 1954/1955 můžeme umístit začátek procesu přehodnocování období odehrávajícího se v prostoru daném normami Ždanovových tezí. V začátku tohoto procesu sehrála svou roli také diskuse o X. symfonii D. Šostakoviče na půdě Svazu sovětských skladatelů. Česká filharmonie zařadila tuto Šostakovičovu symfonii na dva lednové koncerty (20. 1. a 21. 1.) roku 1955 – dílo vzniklo o dva roky dříve. V recenzi vztahující se k provedení tohoto díla se pisatel staví jednoznačně na stranu skladatele a na příkladu diskuse o skladbě varuje před vulgarizací socialistického realismu jednostranným pohledem. Poprvé mezi analyzovanými texty pisatel připouští i možnost znázornění rozporů „nového člověka“, nicméně dodává, že „jejich rozřešení má v symfonii poměrně málo místa.“91 Sezóna 1954/1955 je první po čtyřleté přestávce, která v dramaturgii České filharmonie přináší díla Bohuslava Martinů. V reakci na provedení Martinů kantáty Kytice K. Ančerlem ji 89

Jaroslav Šeda: Pražské provedení Bachovy Velké mše, in: Hudební rozhledy 1953, roč. VI, č. 20, s. 936 Josef Kotek: Koncert české filharmonie, in: Mladá fronta, 10. 10. 1954 91 -nj-: Šostakovič a Brahms na koncertě České filharmonie, in: Hudební rozhledy 1955, roč. VIII, č. 3, s. 146 90

- 78 -

autor článku92 zařazuje do okruhu hudebních skladeb, které „uchovávají a rozvíjejí v podmínkách silného nástupu antidemokratických směrů v české hudbě třicátých let realistické tradice naší národní klasiky.“ V závěrečné poznámce konstatuje, že „naše hudební věda mnoho dluží tomuto období vývoje české hudby i skladatelům, kteří svým nekompromisním bojem a hlavně osobitým tvůrčím přínosem ovlivnili složitý proces odumírání nerealistických hudebních směrů a zrodu nové hudby.“ Po období totálního bojkotu Martinů hudby zde nacházíme výzvu soudobé muzikologii k přehodnocení významu Martinů v české hudební kultuře – přestože donedávna stál právě mezi reprezentanty „nerealistických hudebních směrů“. Vypovídajícím dokumentem proměn kritérií hodnocení některých období hudebního vývoje (jedinou pro tehdejší historiografii konfliktní oblastí zmiňovanou v tisku je meziválečná avantgarda; poválečný vývoj na Západě představuje zatím tabu) je i recenze koncertu České filharmonie, na kterém zazněl II. violoncellový koncert P. Hindemitha93. Recenzent Jaroslav Volek píše, že Hindemithova tvorba je stejně jako tvorba jiných mistrů západní hudby „dokladem zápasu tendencí realistických s formalistickými. Jistě že byl zcela nesprávný a nemístný postup vulgarizátorů a oportunistů, kteří všechno moderní v hudbě a limine t. j. paušálně odsuzovali, a to nejpříkřejšími výrazy, pro které každá akordická složitost byla hned projevem ‚duševní bídy‘ a ‚zahnívajícího rozkladu společnosti‘.“ Dochází tak k další relativizaci do té doby jednoznačných a nezpochybnitelných dogmat, což dokládá i Volkova formulace celkového dojmu z díla: „celkový dojem je přesto vše přece ještě sympatický, oč je ve skladbě snad méně otevřené citlivosti, o to je v ní více citovosti inteligentně tlumočené reakce na jisté stránky moderního života.“ V některých oblastech – převážně v kritické reflexi duchovní hudby však zůstává situace totožná jako v období začátku první poloviny 50. let. V prosinci roku 1955 zaznělo na koncertě České filharmonie po osmi letech od premiéry České requiem Ladislava Vycpálka. Recenzent Jaroslav Smolka94 charakterizuje dílo samotné takto: „Základním znakem skladby je velká ideová gradace, jíž je proveden vývoj od pesimismu a bezvýchodnosti starověkého náboženského názoru až k optimismu a víře v lepší budoucnost, od náboženské hrůzy před božím trestem až k důvěře a lásce k člověku.“ Jazyk této recenze sice postrádá radikalitu formulací let dřívějších, nicméně stále je zde zřetelný tentýž cíl – ideově ospravedlnit a podat správný výklad díla, které odkazuje k východiskům ne příliš žádoucím. Dodejme, že závěrečný díl Vycpálkova díla nazvaný Přišel, aby spasil stojí na novozákonních textech, jde o vybrané úryvky evangelií přinášející zvěst o spasitelském poslání Kristově. Jen z tohoto náznaku 92

Bjr [Jiří Bajer]: Strážce majáku a Kytice na koncertě České filharmonie, in: Hudební rozhledy 1955, roč. VIII, č. 9, s. 472 93 Jaroslav Volek: Koncert soudobé hudby, in: Hudební rozhledy 1955, roč. VIII, č. 12, s. 617 94 Jaroslav Smolka: České requiem, in: Hudební rozhledy 1956, roč. IX, č. 2, s. 75

- 79 -

vyplývá, jak účelově Smolka svým textem Vycpálkovo sdělení manipuluje. Všechny přístupy s tomuto dílu však nesledují tuto linii manipulativního vykladačství – pro srovnání uveďme, jak popisuje finále Vycpálkovy skladby B. Vomáčka: „Čtvrtý díl pak staví do popředí Ježíše, který ukazuje cestu ke spáse duše v příkladném svém životě a lásce k člověku.“ Skladatele pisatel bez jakéhokoli pejorativního nádechu představuje jako tvůrce, který své dílo zasvětil převážně tvorbě duchovní, a také hudba Českého requiem vyvěrá z hluboké víry.95 Řada schématických hodnocení provází Českou filharmonií v tomtéž období provedenou symfonii č. 8 Dmitrije Šostakoviče. Recenzenti alespoň v náznaku zmiňují určitou problematičnost této Šostakovičovy symfonie, která spočívá buď v tom, že skladatel tu „zobrazuje city a myšlenky člověka se střídavým zdarem“96 nebo svou příslušností k umění „málo srozumitelnému plnému úzkého subjektivismu“97. Velmi příznivých ohlasů se v únorových dnech dočkaly Symfonické fantazie (symfonie č. 6) Bohuslava Martinů. Názory na Martinů hudbu míří zcela opačným směrem než před několika málo lety (tento obrat jistě jen v minimální míře zapříčinil vývoj Martinů hudební řeči). O symfonii se mluví jako o díle „hluboce realistickém, s českými vlivy, ale také se stopami vlivů cizích, což samozřejmě není jeho záporem“98. V Martinů symfonii také „vyrůstá hudba vroucího lyrického dechu, která posluchači umí něco říci“99 Tuto citaci zařazuji především z toho důvodu, že Martinů byl ještě před několika lety hudební kritikou počítán mezi skladatele, jejichž hudba je pro posluchače nesrozumitelná, „nic mu neříká“.

5.2. Období 1957 – 1968 Počátkem roku 1957 se soustředila pozornost recenzentů na koncert, který řídil anglický dirigent Richard Austin. Z jeho programu se pak věnují nejvíce symfonii b moll Williama T. Waltona (skladatele anglické moderny), protože ta byla pro většinu posluchačů novinkou. Dílo bylo přijato nepříliš vřele. Václav Holzknecht100 píše: „Výsledný pocit symfonie není uspokojivý. Přes patrný důmysl a složitost práce nežije symfonie dostatečně kontrastními prvky, jejichž souhrn by ve svém celku poskytl posluchači dojem lidsky plného díla. Rovněž záliba v nesouzvuku a hrubá útočnost, nevyvážená kladnými hodnotami mravními nepřibližují Waltonovu symfonii dnešnímu posluchači.“ Přestože zpočátku se Holzknechtova argumentace 95

vom [Boleslav Vomáčka]: Velkolepé dílo, in: Lidová demokracie, 6. 12. 1955 J. Kautský: Koncert České filharmonie, in: Večerní Praha, 9. 12. 1955 97 ktk [Jaroslav Kotek]: Soudobá sovětská hudba, in: Mladá fronta, 10. 12. 1955 98 Jiří Bajer: Šestá symfonie Bohuslava Martinů, in: Hudební rozhledy 1956, roč. IX, č. 6, s. 243 99 V. Pospíšil: Premiéra symfonie B. Martinů, in: Večerní Praha, 9. 2. 1950 100 Václav Holzknecht: Koncerty České filharmonie, in: Hudební rozhledy 1957, roč. X, č. 3, s. 117 96

- 80 -

snaží vypadat logicky, dále („lidsky plné dílo“, „kladné hodnoty mravní“) opět upadá do zaužívaných frází, které donedávna provázely a jak je vidět ještě nyní provázejí hodnocení děl většinou meziválečné moderny. K Holzknechtově recenzi ovšem nalezneme v dobovém tisku názorový protiklad – uveřejnila jej Lidová demokracie (článek není podepsán) – který ve Waltonově symfonii vidí „dílo v lecčems modernisticky vyhrocené, ale přesvědčující takřka bojovnou energií svých rychlých částí a všestranně zralou vypracovaností“. Ani v tomto textu nepředstavuje příslušnost k moderní hudbě výhodu, autor ale přiznává dílu konkrétní kvality. Takřka opačný názor Holzknechtovu zastává pisatel jh v Mladé Frontě101: „umělecky silné dílo bohaté invence a přitom srozumitelné, protože zdravě melodické“. Všechny dosavadní texty posuzují konkrétní dílo řekněme ze svého hlediska, ze svých do určité míry neotřesitelných pozic. Zamýšlet se nad hudbou jakoby z druhé strany – tzn. pohlédnout přes dílo na vnímatele – se pokouší článek uveřejněný v Hudebních rozhledech v roce 1957. Zamýšlí se nad sinfonií Harmonie světa Paula Hindemitha, kterou filharmonikové hráli na lednových abonentních koncertech téhož roku. Dílo označuje za „plné, živé a krevnaté“, „je to dílo v zenitu, dílo mistra“. Dále článek pokračuje: „provedení však ukázalo, že mezi tímto typem kompozice a mezi naším cítěním hudby je značný předěl; bylo to znát jak z provedení České filharmonie, tak z přijetí obecenstva, které bylo o vlas chladnější než při obvyklých příležitostech. Určitou úlohu zde hraje i značná přestávka v provádění podobných děl a zejména v provádění Paula Hindemitha, na kterého je třeba širší obecenstvo zvykat“. Poprvé v tomto textu se objevuje snaha hledat příčiny malého zájmu také „u sebe“, domýšlet důsledky československého embarga na některé hudební směry tak, jak je možné vidět jejich vliv na chápání publika i na úrovni interpretace. Tento signál nezůstává v československém tisku této doby osamocen, ke shodným závěrům dochází Vladimír Šefl102 při shrnutí průběhu Pražského jara 1957: „zazněla opět hudba, která po mnoho let nenalezla cestu na naše pódia, kterou mladší generace znala ze soudů o ní, často i dogmatických, než z vlastního styku s ní.“ Dále pisatel konstatuje a vyzývá: „Festival obrátil pozornost k moderní hudbě, i k té, která byla u nás zanedbávána. Učinil to ‚jednorázově‘. Bylo by však omylem říci: učinili jsme věci zadost a dále pojedeme ve vyjetých a spolehlivých kolejích. Festival by měl být začátkem našeho zdravějšího vztahu k moderní hudbě vůbec. Musíme se ji učit nejen hrát, ale i poslouchat“. Dodejme, že orchestr České filharmonie přispěl k provádění hudby západních moderních skladatelů na festivalu dvojím provedením Symfonie č. 2 Arthura Honeggera pod vedením Charlese Muncha.

101 102

(jh): Pražský hudební týden, in: Mladá fronta, 15. 1. 1957 Vladimír Šefl: Skončilo Pražské jaro 1957, in: Večerní Praha, 4. 6. 1957

- 81 -

Po téměř desetileté přestávce se Česká filharmonie znovu vrací k dílu Miloslava Kabeláče – naposled hrála jeho hudbu v sezóně 1947/1948. V sezóně 1957/1958 provedla premiéru symfonické passacaglie Mystérium času, op. 31, v sezóně 1958/1959 premiérovala Kabeláčovu Symfonii č. 3 in F. Přijetí posledně jmenovaného díla hudební kritikou je spíše odmítavé. Skladbě je vyčítán „citový asketismus až flagelantský“, který „jako by bránil nemalému talentu Kabeláčovu, aby připustil do svého tvůrčího světa libost, dojetí a pravou hudební krásu“103. Další recenze počítá maximálně úsporné rozvíjení melodických prvků k základním znakům autorova kompozičního jazyka bez jakéhokoli negativního smyslu, na závěr ale zhodnocuje: „Jestliže i při tomto záměrném omezení konkrétnosti hudebního zobrazení dosahuje Kabeláč poměrně silného účinku mistrovským vyhrocením dynamických i barevných kontrastů, jak mnoho by dovedl svou hudbou říci k problémům méně abstraktním, při jejichž uměleckém řešení by nebylo třeba tak přistřihovat křídla melodickému rozletu!“104 Tato pasáž poměrně jasně poukazuje na pisatelova východiska z pozic socialistického realismu. Kabeláčovi vyčítá jednak nedostatečnou úlohu melodické linie a s tím související srozumitelnost, dále neurčitost programové složky díla, která se pojí s požadovanou sdělností. Přestože způsob uplatňování požadavků na stylovou čistotu díla se ze strany recenzentů stává méně radikálním – kategorické odsudky najdeme v dobovém tisku mnohem méně často – tyto recenze dokazují, že pozůstatky hodnotících schémat rozšířených v 50. letech přežívají i do této doby. Určitý posun se projevuje i v reakci na autory dříve odmítané, jakým byl například Gustav Mahler. Většina recenzí považuje Mahlerova díla za poněkud vzdálená současnému posluchači, objevují se ale i názory opačné, které Mahlerovu hudbu nepovažují za výlučnou, podle nich má „co říct“ všem lidem i v tehdejší době. Jak z řečeného vyplývá, přístup k Mahlerovu dílu je sice vstřícnější, provázejí jej ale pochybné výklady usilující o vysvětlení, proč je možné skladatele přijmout mezi umělce pokrokové. Bohuslav Karásek v Rudém právu v lednu 1959 představuje Mahlera jako „rodáka z české vsi“, který „nemohl zapomenout na dětství strávené mezi prostými lidmi“. Do svých symfonií prý promítl „obrazy skutečnosti své doby v takové šíři, a jaké se německé akademické symfonii ani nesnilo“. Tento postup je velmi charakteristický pro přijímání dříve zapovězených děl či skladatelů v průběhu druhé poloviny 50. let – tato hudba je sice přijímána bez větších výhrad, provází ji ale manipulované výklady děl i života skladatelů se snahou zobrazit je v ideově co nejpříznivějším světle. Stále nejisté postavení zaujímá v kritikách doposud hudba I. Stravinského. V repertoáru České filharmonie se po šestileté pauze od začátku 50. let objevuje znovu v roce 1956, ale ještě v roce 1960 se někteří recenzenti staví k jejímu uvádění rezervovaně. Následující ukázky 103 104

fis [Dalibor C. Vačkář]: Česká filharmonie zahájila, in: Lidová demokracie, 27. 9. 1958 Václav Felix: Kabeláč a Bartók na koncertě České filharmonie, in: Hudební rozhledy 1958, roč. XI, č. 19, s. 165

- 82 -

pocházejí z textů vztahujících ke Stravinského oratoriu Král Oidipus, které zaznělo na koncertě České filharmonie v lednu 1960: „Pohnutlivý příběh člověka, kterého nevědomost neomluvila z hříchů u zatvrzelých antických bohů, byl mu [Stravinskému – pozn. aut.] záminkou k realizaci nového, zcela subjektivního artistního plánu. Tato nesrovnalost základních vztahů – obsahu a formy – brání dnes tomu, aby dílo přesvědčilo a zasáhlo hlouběji do našich pocitů.“105 Připomeňme, že oratorium vzniklo v roce 1927 a reprezentuje Stravinského neoklasicistní období. Příliš příznivého ohlasu se nedostalo ani Lutoslawského Smuteční hudbě na paměť Bély Bartóka. Dílo, které zaznělo na tomtéž koncertě, pochází z let 1955 – 1958 a je založeno na svébytném pojímání dodekafonických struktur. Václav Holzknecht píše, že skladba: „má sice řadu působivých míst a jistě její tvůrčí popud byl spontánní, přesto zanechává dojem smíšený: nejste se jisti, není-li formulace díla hledaná a nepoškodila-li prvotný záměr víc, než autor tušil“106. K dalšímu rozšiřování pole oficiálně přijatelných hudebních směrů, proudů i jednotlivých osobností dochází v hudební kritice ve větším měřítku počátkem 60. let. Hudební moderna přestává být odmítaným či s despektem komentovaným obdobím a příznivější ohlasy provázejí i díla skladatelů, kteří z moderny vycházejí. Jako příklad uveďme recenze na provedení Smoking symfonie Dalibora C. Vačkáře v prosinci 1962 (vznikla podle dřívější Vačkářovy Smoking sonáty z roku 1936). Recenzenti upozorňují v pozitivním smyslu na moderní rytmiku a zvuk, označují symfonii za jedno z nejlepších skladatelových děl. V souvislosti s Vačkářovou klavírní sonátou se objevuje také zmínka o spolku pro komorní hudbu Přítomnost, donedávna tabuizovaném tématu, sonáta je tu charakterizována jako zajímavá ukázka modernosti kolem tehdejšího sdružení107. Samotné slovo „moderní“ se přestává používat v negativním slova smyslu (spojení typu moderní pokusnictví, moderní schválnost apod.), v tomto smyslu je nahrazeno slovem „módní“. Zásadním momentem v dějinách české hudby 60. let, na kterém se podílel Český pěvecký sbor (patřící pod Českou filharmonii) s orchestrem FOK pod vedením Václava Neumanna, je premiéra Vokální symfonie Vladimíra Sommera v roce 1963108. Recenze v tisku označují dílo bez výjimky jako jedno z nejvýznamnějších soudobé hudby. Zároveň recenzenti zveřejňují fakt, že kolem Sommerovy symfonie, která vznikla už v roce 1958, se vedly na poli Svazu československých skladatelů diskuse na téma má-li být dílo vůbec provedeno - za problematické byly považovány zejména textové předlohy (F. M. Dostojevskij, F. Kafka, C. 105

fis [Dalibor C. Vačkář]: Pražským koncertním životem, in: Lidová demokracie, 28. 1. 1960 Václav Holzknecht: Stravinského Oidipus Rex, in: Hudební rozhledy 1960, roč. XIII, č. 3, s. 120 107 (vbr): Vačkářova Smoking symfonie, in: Lidová demokracie, 16. 12. 1962 108 Česká filharmonie provedla Sommerovu Vokální symfonii o rok později na MHF Pražské jaro 1964 106

- 83 -

Pavese). Některé z recenzí uveřejněných po premiéře však přinášejí podobně tendenční výklady, i když v tomto případě na obhajobu díla. Ivan Jirko v Rudém právu tvrdí, že „hluboký pocit osamění a zároveň neméně hluboká touha po lidské soudržnosti [...] určují klima nejednoho díla moderního umění. Jen vzácně se však podaří, aby onen souzvuk nevyzněl jako nesmiřitelná disonance, nýbrž aby nakonec vplynul v útěšnou harmonii. A to právě dokázal Sommer.“109 Jirkovy závěry zřetelně odrážejí požadavek optimistického vyústění díla, jeden z klíčových, které vznášela doktrína socialistického realismu. Na tomto faktu nic nemění, že Sommerova symfonie se uzavírá katarzí. Podobně jako je typická pro druhou polovinu 50. let relativizace do té doby nezpochybnitelných schémat, probíhá v první polovině let šedesátých daleko důslednější oproštění a začíná se prosazovat poměrně otevřené hodnocení děl vyprodukovaných v době vrcholného stalinismu s cílem naplnit teze „nového směru“. Na svém únorovém abonentním koncertě v sezóně 1962/1963 uvedla Česká filharmonie mj. klavírní koncert č. 3 Dmitrije Kabalevského. Recenzent Vladimír Šefl v Hudebních rozhledech k dílu poznamenává: „D. Kabalevskij napsal svůj klavírní koncert [...] v roce 1952. A datum vzniku je na díle patrné. Kabalevskij se vyhýbá zbytečným komplikacím, sází píše na romantizující líbivost a patos připomínající Čajkovského.“110 Jedním z prvních kontaktů s Novou hudbou Západu, které československé veřejnosti zprostředkovala Česká filharmonie, je uvedení kantáty Vítězství u Guerniky Luigiho Nona na MHF Pražské jaro v roce 1963. Kritika se k uvedení díla staví převážně kladně, pouze recenzent Rudého práva vznáší očekávané výtky k nedostatečné sdělnosti Nonových vyjadřovacích prostředků. Spíše než přiblížení nebo objasnění principů nového hudebního jazyka zdůrazňují autoři námět díla (boj proti fašismu) a ideovou orientaci autora (levicové zaměření, pokrokový umělec). Česká filharmonie jako „strážce tradičních hodnot“ vystupuje v článku Jana Šmolíka opět v Rudém právu. Autor na příkladu srovnání koncertů České filharmonie (s programem Symfonie č. 1 Bohuslava Martinů a Sukovým Zráním) a souboru Musica viva pragensis (Rudolf Komorous – Sladká královna, Cornelius Cardew – skladba neuvedena, Zbyněk Vostřák – Afekty) vyvozuje rozdíl mezi hudbou soudobou a Novou hudbou. Zatímco tzv. hudba soudobá „nemůže o nových věcech hovořit opravdu nově“, v oblasti Nové hudby sice vyrostla „celá škála nových výrazových možností, které se však jen zřídkakdy stávaly prostředky k vyjádření něčeho“. Základní problém, který pisatel vidí v oblasti Nové hudby, je tedy nedostatek ve smyslu „obsahové“ stránky hudby. Jak ale vyplývá z dalšího, nepřijímá ani čistě hudební 109 110

Ivan Jirko: Významné dílo české hudby, in: Rudé právo, 20. 3. 1963 Vladimír Šefl: Dvakrát Česká filharmonie, in: Hudební rozhledy 1963, roč. XVI, č. 7, s. 295

- 84 -

stránku skladeb hlásících se k Nové hudbě. Šmolík zdůrazňuje, že soudobá hudba je jen jedna, ta, která „chce něco vyjádřit, počítá s lidským slyšením“111. V průběhu první poloviny 60. let dochází ke změně pozic v tom smyslu, že hudba moderny má své jisté postavení v dramaturgii a oficiální kritikou je přijímána a na místo sice už ne zapovězené, ale minimálně diskutované hudby se dostává Nová hudba. Česká filharmonie jako propagátor ještě ne obecně přijímané Nové hudby vystupuje mj. na svém březnovém koncertě v roce 1964. Na programu má mj. Symfonii 1959 Henryka Góreckého. Recenzent Jaroslav Volek komentuje Góreckého symfonii (a Novou hudbu obecně) takto: „Zdá se, že musíme být připraveni na to, že budeme slýchat skladby, které ve zvuku vyzní docela tradičně a ‚normálně‘ , až na to, že budou poněkud nudné a jednotvárné. Avšak zato jejich partitury budou vypadat úžasně novátorsky a ‚revolučně‘“112. Mimořádný zájem hudební publicistiky provázel pražskou návštěvu Oliviera Messiaena v lednu roku 1965, spojenou mj. s československou premiérou cyklu Exotičtí ptáci, kterou Česká filharmonie zařadila na svůj abonentní koncert. Kritika se soustřeďuje především na osvětlení Messiaenovy tvůrčí metody, samotné dílo pak označuje jako „mistrně kompozičně i instrumentačně zpracovaný, ptačí zpěvník‘113, „dráždivé, poutavé, originální dílo“114, zazněla také výtka k tak pozdnímu uvedení Messiaenovy hudby na naše pódia115. Určitým shrnutím dvaceti let uplynulého poválečného vývoje české hudby chtěl být MHF Pražské jaro 1965. Festivalový výbor dokonce objednal pro tento ročník několik skladeb. Jednou z nich byla skladba Silentium turbatum pro alt, elektrickou kytaru a orchestr Pavla Bořkovce v podání České filharmonie, která sklidila v tisku bezvýhradný úspěch. „V Bořkovcově hudbě není samozřejmě nic vnějškově popisného; tím obtížnější je postižení její pravé myšlenkové podstaty. Její řeč je konstruktivně dokonalá, zlidštěná osobitými melodickými tahy, charakteristickými pro Bořkovcovu tvorbu posledních let“116. Autor tohoto textu Milan Kuna se dál zamýšlí nad koncepcí posledního ročníku festivalu jako ukázky současné hudební kultury. Podle něj provedená díla přesvědčivou informaci o současném profilu hudby uplynulé etapy i tvorbě nejsoučasnější neposkytují (zazněla např. Revoluční předehra Rudolfa Karla, Kvarteto č. 1 Ota Ferenczyho, Komorní hudba pro smyčce Viktora Kalabise, II. smyčcový kvartet Vladimíra Sommera, Smyčcový kvartet Jiřího Pauera). Výběr těchto děl nemá podle Kuny „výraznější dramaturgickou koncepci“. Za další ze základních nedostatků pak považuje skutečnost, že zde není více zastoupena hudba Bohuslava Martinů (byla uvedena opera 111

Jan Šmolík: Dvě hudby?, in: Rudé právo, 25. 10. 1963 Jaroslav Volek: Na závěr filharmonické sezóny, in: Hudební rozhledy 1964, č. 10, roč. XVII, s. 365 113 Jaromír Kříž: Dvě premiéry v ČF, in: ???, 22. 1. 1965 114 vbr: Z pražského kulturního života, in: Lidová demokracie, 27. 2 1965 115 Jarmila Brožovská: Messiaen v Domě umělců, in: Mladá fronta, 29. 1. 1965 116 Milan Kuna: Naše nová tvorba, in: Hudební rozhledy 1965, č. 8, roč. VIII, s. 235 112

- 85 -

Julietta v Národním divadle a IV. smyčcový kvartet) – tím spíše jde prý o promarněnou příležitost pochlubit se světu tvorbou Martinů, že na rok 1965 připadlo 75. výročí skladatelova narození. Zatímco Nová hudba v této době své pozice teprve vydobývá, díla meziválečné avantgardy se staly pevnou součástí koncertní i gramofonové dramaturgie orchestru. Pohlíženo skrze tuto hudbu, nemůže pak období nejdogmatičtěji prosazovaného socialistického realismu obstát. Otevřeně kritický názor prezentuje ve své recenzi na právě vydanou gramofonovou desku s tvorbou Arthura Honeggera (v této pasáži hovoří konkrétně ke skladbě Pacific 231) pisatel Kar.: „Je tu vše. Zážitek z nebývalé síly technické dokonalosti, je tu krása takové ‚mašiny‘, a je tu především tohle všecko přetaveno do velké hudby. Do hudebního, ryze hudebního zobrazení, které činí nesrovnatelně výš právě svou adekvátností, než všecky romantizující oslavy techniky a děl lidských rukou, co jich na stovky vyprodukovalo období ‚socialistického realismu‘ “117. Své názory ale poměrně ostře v polovině 60. let veřejně formulují i zastánci Nové hudby. Za příklad může posloužit studie Zdeňka Candry, zaměřená na repertoár československých symfonických

i

komorních

orchestrů

v sezóně

1965/1966

uveřejněná

v Hudebních

rozhledech118. Autor poukazuje především na nízké procento soudobé hudby v repertoárovém celku. Pokud je skladba uvedena a její premiéra zaznamená příznivý ohlas, přesto se k ní orchestry nevracejí. Zásadní problém ovšem podle Candry spočívá v nedůvěře vůči těm dílům, která „svým obsahem a strukturou, svými nároky na orchestr a dirigenta, rapidním vzestupem požadavků na posluchačovu aktivitu překračují ustálenou normu“. Z českých a slovenských autorů pak jmenuje Ilju Zeljenku, Jarmila Burghausera, Jana Klusáka, Zbyňka Vostřáka a další. Podle Candry lpí na tvorbě těchto a dalších skladatelů „ódium hudby sice nezakázané, ale jaksi nedoporučované, s níž jsou problémy vůbec po všech stránkách – a to je ledová bariéra ještě horší než otevřeně proklamovaný nezájem“. Autor tedy vidí hlavní příčinu absence Nové hudby v neochotě orchestrů zabývat se skladbami vyžadujícími interpretaci nových skladebných postupů. V další rovině tento způsob uvažování naznačuje míru svobody, se kterou bylo možno v polovině 60. let přistupovat k programovým otázkám, neboť přítomnost vlivu totalitní ideologie v hudební oblasti autor textu nijak nepociťuje. Dodejme ale, že orchestr České filharmonie tu autor řadí k progresivnějším orchestrům – oceňuje například, že se ve svých programech vrací ke Kabeláčově Hamletovské improvizaci, která měla premiéru na Pražském jaru 1964, i když dílo zní pouze v místě své premiéry.

117 118

Kar.: Arthur Honegger, in: Hudební rozhledy 1965, roč. XVIII, č. 12, s. 513 Zdeněk Candra: Setrvalý stav, in: Hudební rozhledy 1965, roč. XVIII, č. 16, s. 684 - 686

- 86 -

Obecně platí, že pravidelné recenze koncertů České filharmonie se v druhé polovině 60. let úplně oprošťují od ideologické frazeologie nastolené a etablované v 50. letech. Lze obecně říci, že cílem těchto textů je objektivní charakteristika případně zhodnocení konkrétního díla nedotčené vykonstruovanými schématy a frázemi používanými v řeči předchozího období. Značný prostor je v recenzích proti dřívějšku věnován charakteristice a hodnocení výkonu interpretů. S ročním odstupem (v roce 1966) píše Zdeněk Candra studii na totéž téma119, tentokrát rozebírá programu pro sezónu 1966/1967. Současný stav dramaturgie orchestrů označuje jako regresi. Upozorňuje na stále větší podíl známých děl devatenáctého, maximálně přelomu 19. a 20. století. Opět jmenuje několik výjimek, orchestrů, které se nespokojují premiérovým uvedením několika novinek na speciálním ‚svazovém‘ koncertu“ – mezi ně opět řadí orchestr České filharmonie. V československém kontextu, resp. mezi tradičními symfonickými i komorními orchestry tedy Česká filharmonie z tohoto pohledu zaujímá roli propagátora soudobé (zejm. české) tvorby. Opačný názorový pól zastává v problematice dramaturgie orchestru v roce 1968 autor následující ukázky, která reflektuje koncert České filharmonie složený výhradně z děl 20. století120. Recenzent Ivan Jirko sice oceňuje snahu rozšiřovat okruh uváděných děl současnosti či nedávné minulosti, jeho hodnocení však nepůsobí příliš zasvěceně, vyznívají spíše frázovitě. Koncert pro trubku fagot a smyčce Paula Hindemitha považuje za suchopárný (oblíbené adjektivum užívané v kritikách 50. let v souvislosti s Hindemithovou hudbou), symfonické básni Don Quijote R. Strausse pak přisuzuje povrchní ilustrativnost, která je dnešnímu posluchači již „dosti odlehlým světem“, hudební náplň symfonie č. 6 Karla Amadea Hartmanna připadá Jirkovi „suchopárná a kožená“. Kladně zhodnotil Šostakovičův houslový koncert („soudobější, ale především hudebně šťavnatější“) a Kytici Bohuslava Martinů („není ochuzením, že naše dnešní hudba čerpá z těchto stále živých pramenů jen s ostychem?“). Po úvodních slovech Jirkovy recenze působí tyto závěry poněkud rozporně – pisatel nejprve chválí, že v programu jsou zařazena díla, se kterými se posluchač v koncertních síních často nesetkává, pak ovšem přijímá kladně pouze skladby, které jsou v té době alespoň v Praze už dobře známé (jak sám v souvislosti se Šostakovičem a Martinů v textu uvádí). Na závěr doplňme zjištění, ke kterým dospěl Zdeněk Candra ve své repertoárové studii uveřejněné v roce 1967 s vyhlídkou na sezónu 1967/1968121. Konstatuje sice, že česká a slovenská soudobá hudba si v repertoárech našich orchestrů polepšila a dosáhla tak stejného zastoupení jako „předkrizové“ sezóně 1964/1965. Podle Candrova vývodu ale obecně programy 119

Zdeněk Candra: Cesta zpátky, in: Hudební rozhledy 1966, roč. XIX, č. 18, s. 558 - 561 Ivan Jirko: Česká filharmonie s dramaturgickými podněty, in: Hudební rozhledy 1968, roč. XXI, č. 2-3, s. 61 121 Zdeněk Candra: Rozpor trvá, in: Hudební rozhledy 1967, roč. XX, č. 17, s. 413-416 120

- 87 -

chudnou – hudba 20. století ve svém celku ustupuje z repertoáru ve prospěch období 19. století, což autor vysvětluje tím, že jde o variantu pohodlnější a levnější z hlediska odvodů autorských tantiém. Tímto faktem je podle něj postižena nejen hudba 20. století, ale i klasicismus a období předklasické. Příčiny Candra shrnuje v protikladech „potřeb uměleckých a podmínek ekonomických“. Vztáhneme-li tento závěr na konkrétní příklad orchestru České filharmonie, pak musíme s autorem souhlasit v jistém okleštění repertoáru v sezóně 1967/1968 (jak bylo popsáno v kapitole věnované repertoáru), na čemž má podíl především intenzivní zájezdová činnost orchestru. Jednak se během sezóny snižuje počet dnů, které je možné věnovat rozšiřování repertoáru, svou roli hraje také charakter zájezdových programů – s těžištěm ve světových klasicích 19. století s reprezentativním vzorkem hudby domácí, z něhož pouze minimální podíl připadá hudbě soudobé. Tento jev se týká především orchestrálních těles, která si získala určitou pozici v mezinárodním měřítku (u nás Česká filharmonie, SOČR, FOK). Potvrzuje to ostatně i Candrův článek, který v oblasti propagace ve zmíněné sezóně vyzdvihuje tělesa regionálního významu (Moravská filharmonie Olomouc, Filharmonie pracujících Gottwaldov, Městský symfonický orchestr Mariánské Lázně).

5.3. Shrnutí Načrtnutý obraz České filharmonie jak se jevil v dobovém tisku denním i časopiseckém nyní doplňme krátkým shrnutím, protože tento obraz viditelně procházel několika proměnami, které v hrubých obrysech snad vyvstaly už v předcházejícím textu. Orchestr České filharmonie reagoval na situaci tří poválečných let přirozeným návratem k české hudbě (z velké části soudobým autorům) a slovanskou orientací vůbec (německá se hudba se přitom dostává do pozadí). Tyto tendence se setkávají prakticky až do roku 1948 s velmi pozitivním přijetím v tisku. Dalším výrazným přínosem poválečných sezón je poznávání děl světových skladatelů 20. století. Soudobá hudba Západu ovšem tak jednoznačně kladně přijímána není. Jako platformy pro ofenzívu vedenou tímto směrem fungují především periodika Kulturní politika a Rudé právo. Při interpretaci proměn, které nastaly v repertoáru orchestru po roce 1948 a odezvy na poúnorové fungování orchestru v tisku je nutné brát v úvahu celou řadu faktorů. Předně dochází k proměnám ve směřování samotného orchestru. Jak už bylo řečeno, s praxí koncertů pro dělníky začal už v roce 1947 – v reakci na prosazovanou demokratizaci kultury, která byla propagována už v poválečných letech. Po roce 1948 v této činnosti Česká filharmonie na dále pokračovala, neboť byla v naprosté shodě s úmysly nového režimu. Další změnou, která začala - 88 -

probíhat už před rokem 1948, je postupné pronikání děl hlásících se k socialistickém realismu – nejprve děl sovětské provenience. Až po roce 1948 začali dodávat své takto zaměřené opusy skladatelé českoslovenští. V repertoáru tělesa ale stále zůstává a nově se objevuje tvorba skladatelů Západu 1. poloviny 20. století. Zatímco za první dvě změny sklízí orchestr v tisku pochvaly (případné výtky požadují zintenzivnění obou programových rysů), předmětem výhrad se stává bod třetí, který se vztahuje i na moderně orientované skladatele české. Tato kritika se v tisku objevuje soustavně přibližně do roku 1950. V příštích několika letech pak k výtkám tohoto typu není důvod, neboť dramaturgie se soudobým západním skladatelům vyhýbá (až do poloviny 50. let). Pozornost se obrací k soudobým skladbám skladatelů československých a resp. k odhalování pokrokových či formalistických rysů. První známkou posunu ve smyslu přehodnocení ždanovovských tezí přináší rok 1955 s prvními vstřícnými reakcemi na dílo Bohuslava Martinů, Paula Hindemitha a dalších. Tvorba meziválečné avantgardy začíná po pěti letech postupně rozšiřovat pole repertoáru za celkem vstřícného přístupu kritiků, ovšem výraznějším způsobem se na sezóně podílí až v sezóně 1956/1957. Svou pozici v repertoáru upevňuje v druhé polovině 50. let hudba přelomu 19. a 20. století (Gustav Mahler, Claude Debussy), podobně se dramaturgie obrací i k hudbě duchovní. Tento proces pak doprovází v reflexích tisku nápadný jev. Kritika k této hudbě přistupuje bez výraznějších výhrad, texty ale velmi často doplňují „výkladové“ pasáže, které zdůvodňují zařazení díla z ideologického hlediska. V těchto úsecích autoři docházejí

k absurdním či

nesmyslným vývodům, které jsou důsledkem zjednodušeného či manipulativního zacházení s fakty. Sezónu 1956/1957 už provázejí hlasy konstatující dosavadní absenci moderní hudby v programech orchestrů a žádají nápravu tohoto stavu – často s konstatováním o tom, že publikum je třeba tuto hudbu znovu „naučit poslouchat“. Tento názorový proud ale nepředstavuje většinu (viz ukázky z Holzknechtova textu, který se staví ke Stravinského oratoriu Oidipus Rex velmi rezervovaně ještě v roce 1960). Naprosto odmítavě pak reaguje na první známky pronikání Nové hudby (Witold Lutoslawski). O tři roky později, v roce 1963, už přichází Nová hudba Západu do příznivějších podmínek (Nono – Vítězství u Guerniky). V průběhu 60. let se diskuse přesouvá od hudby meziválečné moderny k avantgardě poválečné a soudobým skladatelům orientovaným na Novou hudbu. V této diskusi už orchestr České filharmonie nehraje tak zásadní roli neboť tento směr proniká do její dramaturgie spíše ojediněle. Hlavními protagonisty v této problematice jsou nyní specializované soubory, které v průběhu 60. let tento směr propagují – např. pražské soubory Musica viva pragensis, Komorní harmonie nebo brněnská Musica nova a další.

- 89 -

6. REPERTOÁR STÁTNÍ FILHARMONIE BRNO V OBDOBÍ 1956

- 1968

Poté, co jsme předmět zkoumání této práce nahlédli z několika úhlů, se nyní pokusme zorné pole dále rozšířit. K úplnějšímu osvětlení a pochopení směru vývoje koncertní a gramofonové dramaturgie České filharmonie zcela jistě poslouží kromě předchozích kontextů také srovnání s dramaturgickou koncepcí jiného, alespoň do určitého míry srovnatelného tělesa co do významu i role v prostředí domácím i zahraničním, které tehdy působilo v Československu. Pro sledované období se nabízí porovnání s dramaturgickými koncepcemi Státní filharmonie Brno, Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK a Symfonického orchestru Československého rozhlasu. Významem i svým působením (způsob a účel existence) stojí České filharmonii nejblíže Státní filharmonie Brno. Jako srovnávací materiál volím repertoár tohoto tělesa i přesto, že k profilaci orchestru jako koncertního symfonického tělesa došlo až v roce 1956 a jeho existence tedy nepokrývá období přelomu 40. a 50. let, které sebou neslo nejhlubší zásahy oficiální ideologie do celé oblasti hudební kultury. Je logické, že několik úvodních sezón se odehrávalo především při stavbě základního repertoáru, který naplňují díla klasicko-romantického okruhu hudby české i světové. Výraznější dramaturgický počin představuje koncepce roku 1956 jako roku mozartovského (100. výročí narození skladatele). Značný podíl na dramaturgii dostává česká moderní hudba zastoupená především Leošem Janáčkem, Vítězslavem Novákem, Josefem Sukem. Také v oblasti soudobé hudby volí filharmonie většinou díla tvůrců moravského regionu nebo tvůrců, kteří jsou s touto oblastí nějakým způsobem spojeni (Bohuslav Martinů, Jaroslav Kvapil, Osvald Chlubna, Zdeněk Blažek, Jan Novák a Josef Boháč). Co se týče stylového zaměření, pohybuje se od skladatelů orientovaných tradičně (J. Kvapil) po inspirace meziválečnou avantgardou (Jan Novák). Z dalších českých soudobých skladatelů byli zařazeni v roce 1956 Alexandr Moyzes, Václav Trojan a Jan Hanuš. Světová moderní hudba má své zástupce Bély Bartóka a Arthura Honeggera (v dramaturgickém celku je podíl této hudby zanedbatelný). Světová soudobá hudba se v této době vyskytuje také minimálně a jde o skladby výhradně skladatelů zemí východního bloku (v roce 1956 kromě Šostakovičovy V. symfonie zazněly Symfonické variace Artura Malawského a skladba Symfonické kolo Chorvata Jakova Gotovace (tuto skladbu uvádí Česká filharmonie o rok později). V počátcích své existence se Státní filharmonie Brno věnuje především klasickoromantickému repertoáru. Hudbu 20. století zastupují především skladatelé čeští, nejvýrazněji je zastoupena generace moderní hudby Janáček, Novák, Suk. Hudba, jejíž inspirace se posouvají - 90 -

k období meziválečné moderny, je častěji přítomna v tvorbě Bohuslava Martinů. Soudobá hudba Západu je z programů naprosto vyloučena – v roce 1956 sice orchestr zařadil Klavírní koncert a II. symfonii Athura Honeggera – autor už v této době nepatří mezi současníky (zemřel v roce 1955). Srovnáme-li tento stav s repertoárem České filharmonie v této sezóně, zjistíme, že rozvržení repertoáru se liší především v této oblasti - počtem soudobých západních autorů (ČF: Britten, Hindemith, Stravinskij, Walton). Do roku 1960 se častěji vyskytovali mezi soudobými moravskými autory Vilém Petrželka (uvedena např. jeho kantáta Námořník Mikuláš z roku 1929 – dílo, kde jsou uplatněny nejrozmanitější ohlasy soudobého expresionismu a civilismu), Bohuslav Martinů (zastoupen nejvýrazněji, téměř každoročně orchestr nastudoval několik Martinů skladeb), Jaroslav Kvapil (tradicionalista, jehož projev je ovlivněn především romantickou výrazovostí), Osvald Chlubna (ve své tvorbě usiluje o moderní výraz), koncem 50. let se na programy Státní filharmonie Brno dostávají Theodor Schaefer (tehdy vychází ze zdrojů meziválečné avantgardy122) a zástupci nejmladší generace Miloslav Ištvan a Gustav Křivinka (po únoru 1948 Křivinka opouští inspirace meziválečné avantgardy a přechází k linii socialisticko-realistické). Podobně jako Česká filharmonie provozují v průběhu 50. let brněnští filharmonikové kantátová díla Ladislava Vycpálka, dále skladby tradicionalistů Boleslava Vomáčky nebo mladšího Václava Dobiáše. Hudbu zahraničních soudobých autorů provozuje orchestr až do konce 50. let minimálně. Výjimku tvoří symfonie Dmitrije Šostakoviče – některou ze symfonií orchestr nově nastudovává téměř každou sezónu. Upřesněme, že v období 1956 – 1964 byl uvedeny Šostakovičovy symfonie v letech 1956, 1958, 1959, 1960 a 1962. V roce 1956 uvedla Státní filharmonie symfonii č. 4 op. 47, která mezi skladatelovými díly tohoto druhu patří k těm, jimiž skladatel uklidňoval kritiku svých předchozích děl (v tomto případě své předchozí symfonie č. 4 op. 43) a jsou proto estetickými požadavky oficiální ideologie ovlivněna. V letech 1958 a 1962 zazněly symfonie č. 11 op. 103 a č. 12 op. 112, vztahující se k událostem, které jsou klíčové pro nástup komunistické ideologie v Sovětském svazu a jako takové byly režimem hojně propagovány (rok 1905 a rok 1917). Kromě zmíněných čtyř symfonií nastudovali brněnští filharmonikové v roce 1960 Šostakovičovu symfonii č. 1 – studentské dílo ovlivněné hudbou meziválečné avantgardy. Hudba západního světa začíná pronikat do repertoáru brněnské filharmonie v roce 1959 William T. Walton, Boris Blacher. Od B. Blachera zazněla Koncertantní hudba z roku 1937 – skladba vycházející z inspiračního okruhu meziválečné avantgardy. 122

osobitý kompoziční postup, který T. Schaefer označoval jako „diatéma“ se odráží ve stejnojmenné skladbě pro violu a orchestr, kterou Státní filharmonie provedla v roce 1957

- 91 -

Období 60. let pak přináší několik nových rysů dramaturgické koncepce Státní filharmonie Brno. Mezi skladatele moravského regionu přibývají autoři nejmladší generace – v první polovině 60. let je jim kolem pětatřiceti let. Tvorba mnohých z nich posouvá hudební vývoj v Československu nejen od principů socialistického realismu a tradičně orientované tvorby, ale i od impulsů meziválečné avantgardy se přesouvají k podnětům avantgardy poválečné (Svatopluk Havelka, Miloslav Ištvan, Ctirad Kohoutek). Z československých skladatelů dostávají příležitost prominenti režimu jako Jiří Pauer, ale i v celostátním měřítku se více prosazují autoři, kteří už nejsou či nikdy nebyli negativně spjati s obdobím radikálního prosazování tezí socialistického realismu (Miloslav Kabeláč, Vladimír Sommer, Viktor Kalabis, Petr Eben). K určité proměně dochází i v oblasti hudby soudobé světové. Soustavněji se začínají provozovat skladby Igora Stravinského. Jsou to především suity z baletů Petruška, Pták Ohnivák, Hra v karty, které ve Stravinského vývoji zastupují ranější období „slovanské“ a neoklasické“. Od Benjamina Brittena byly nastudovány Variace na Purcellovo téma. Německý okruh tvoří skladatelka Ruth Zechlin, Werner Egk a skladatel švýcarského původu Frank Martin. Výběr z tvorby skladatelů zemí východního bloku míří ke jménům, která jsou spojena s okruhem Nové hudby, především jde o skladatele polské Witolda Lutoslawského a Tadeusze Bairda. Nicméně Lutoslawského Symfonické variace a Koncert pro orchestr ještě nespadají do období, kdy se obrátil k technikám postwebernismu. Bairdova suita Colas Breugnon z roku 1951 je ovlivněna neoklasicismem a probíhá v mezích tonality. Čtyři eseje jsou pak nejreprezentativnějším dílem Bairdova pojetí dodekafonní techniky. Dalším ze styčných bodů dramaturgie České filharmonie a Státní filharmonie Brno je fakt, že z poválečné druhé avantgardy západních zemí proniká v 60. letech na programu nejdříve hudba Luigiho Nona. Státní filharmonie Brno uvedla v roce 1963 Nonovy Zpěvy života a lásky (Canti di vita e d’amore). Již dříve jsem naznačila, že hlavní důvod lze spatřovat především v Nonově členství v italské komunistické straně.

- 92 -

7. ZÁVĚR Za dobu své stoleté existence hrála Česká filharmonie v dějinách českého hudebního života vždy významnou roli. Nejinak tomu bylo i v období 1948 – 1968. Jak jsme konstatovali, v poválečném období před rokem 1948 se orchestr podílel na znovuoživení koncertního dění a obecněji hudebního dění v republice. Jeho zásluhou se na českých pódiích střídala hudba klasicko-romantického okruhu s množstvím děl žijících autorů. Výběr byl orientován převážně směrem k autorům slovanským, narozdíl od porevolučních sezón ale zároveň dramaturgická koncepce doplňovala obraz soudobé hudby díly žijících skladatelů západních zemí. První rozpory s představami o fungování kulturní oblasti, které deklaroval komunistický režim, přináší už sezóna 1948/1949. Jeden z cílů poválečných let v oblasti kulturního dění směřoval k demokratizaci kultury. Odlišné pojetí této demokratizace se projevilo na příkladu tzv. lidových cyklů, kdy Česká filharmonie chce zpřístupnit nejvyšší umělecké i interpretační hodnoty širokému okruhu zájemců, zatímco vedení kulturní politiky i loajální představitelé hudební kritiky kritizují tuto koncepci pro nedostatek lidovosti. Koncepce zmíněného cyklu České filharmonie neodpovídá oficiálně pojaté demokratizaci jako zjednodušení, které znamená snížení na nejnižší úroveň a nese sebou devalvaci hodnot. Nicméně v dalších porevolučních letech se v koncertní i gramofonové dramaturgii České filharmonie vliv oficiálních tezí pro oblast kultury a speciálně hudby začíná projevovat. Nejprve dochází ke znatelnému zúžení repertoáru postihující především soudobé skladatele západních zemí. Za touto změnou stojí také velké množství příležitostných koncertů, na kterých se víceméně opakuje program složený většinou z několika málo děl českých skladatelů 19. století. Později se tento druh repertoáru rozšiřuje o díla s „novou tématikou“; díla, kterými se jejich autoři snaží naplnit stylové požadavky oficiálně vyhlášeného a jedině přípustného uměleckého směru – socialistického realismu. K omezení dochází i v dramaturgii abonentních i mimořádných koncertů;

v tomto případě je doprovázeno větším důrazem na socialisticky

angažovanou tvorbu současných skladatelů Sovětského svazu a jeho satelitů nebo se omezuje na klasicko romantický okruh. Koncerty pořádané na přelomu 40. a 50. let ve spolupráci se Svazem československých skladatelů pak prosazují pouze autory, patřící v této době k „průkopníkům“ stylových tendencí socialistického realismu. Jak už bylo naznačeno, charakteristickým znakem dramaturgie počátku 50. let je také mimořádný podíl hudby 19. století. Příčiny tohoto jevu je možné hledat v obecné preferenci děl romantismu (dané oficiálně požadovaným návratem k tradici). Je ale nutné dodat, že i v rámci tohoto historického období existovali preferovaní autoři a okruhy (hlavně smetanovsko- 93 -

dvořákovská tradice, ruští skladatelé). Nicméně, v době embarga na hudbu západních skladatelů moderny, včetně skladatelů soudobých toto pole zbývá jako jedno z mála, které poskytuje prostor pro provádění světové hudby. Přestože prostor, ve kterém bylo možné se při sestavování dramaturgie pohybovat, se koncem 40. a v první polovině 50. stále zužuje, podařilo se České filharmonii (především Karlu Ančerlovi) alespoň v malé míře zachovat alternativu k převažujícím repertoárovým okruhům. Například meziválečná moderna je v programech orchestru stále přítomná, a to především v dílech Bély Bartóka (Hudba pro strunné, bicí a celestu aj.). Druhá polovina 50. let znamená řadu dílčích proměn, především v dramaturgické oblasti soudobé hudby československé i světové. Do programů se velmi pozvolna začínají vracet skladby západních autorů meziválečné moderny, či autorů touto stylovou oblastí inspirovaných. Zřetelný kvalitativní obrat pak přinášejí některá zařazovaná díla československých autorů. Tento obrat spočívá hlavně v postupném odvracení se od nejregresivnějších principů socialistického realismu. Symfonická díla tohoto období často exponují prvek tragiky jako protějšek doposud prosazovaného idealizujícího optimismu, většinou je tento aspekt spojen také s použitím komplikovanějších výrazových prostředků. Tyto prostředky ale vzhledem k tehdy dostupnému okruhu světové hudby, reflektují teprve meziválečné období hudební moderny. Etapa let šedesátých (konkrétně úsek 1960 – 1968) znamená v dramaturgické koncepci České filharmonie další posun v několika směrech. Dále se zvyšuje podíl hudby „klasiků“ 20. století. Tento proces (mající své počátky už ve druhé polovině 50. let) je nejprve zřetelný v sezónách zaměřených na zájezdovou činnost orchestru do západních zemí, později proniká soustavněji do programů koncertů domácích. Dalším charakteristickým jevem trvajícím se vzestupnou tendencí od konce 50. let je pronikání skladeb, jimiž se jejich autoři přibližují k aktuálnímu vývoji soudobé hudby na Západě – speciálně ke druhé avantgardě domýšlející racionální postupy doby meziválečné. V neposlední řadě pak velmi pozvolna (a stále velmi zřídka) dochází k zařazení skladeb světových autorů, kteří patří k předním reprezentantům druhé avantgardy – často jde o skladatele polské, západní hudba tohoto okruhu dostává v programech České filharmonie místo jen výjimečně. K příčinám tohoto stavu je nutné přiřadit fakt, že díla druhé avantgardy již vyžadují speciální znalost interpretační praxe, která hráčům orchestru nebyla dostupná. Obecně platí, že tuto hudbu provozovala a provozují spíše specializovaná tělesa než tradiční symfonické orchestry, svou roli hraje i dosah na menší okruh posluchačů než je tomu u dosavadního repertoáru orchestru. Budeme-li se chtít nyní zamyslet nad tím, jakou roli vlastně hrál orchestr České filharmonie v českém kulturním životě a jak se podílel na utváření povědomí o hudebním dění v období 1948 – 1968, pak budeme spatřovat přínos jeho působení především ve zpřístupnění a - 94 -

zdomácnění hudby klasiků první poloviny 20. století. Otázku, do jaké míry byla dramaturgická koncepce „odvážná“, tzn. jak brzy či pozdě se tato díla podařilo zpřístupnit československé hudební veřejnosti, lze přesvědčivě zodpovědět začleněním do širšího kontextu. Zmíněný kontext byl v této práci alespoň do určité míry pokryt studiem dobového tisku i srovnáním s repertoárem dalšího symfonického tělesa (Státní filharmonie Brno). Analýza deníkového i odborného tisku ukázala, že na přelomu 40. a 50. let Česká filharmonie většinou sklízí kritiku za nedostatečně „uvědomělý“ přístup při působení na hudební publikum z důvodů již zmíněných („nelidovost“ lidového cyklu, uvádění moderních děl nevstřícným k lidu, uvádění duchovní hudby). Nejmilitantnější pisatelé vedou jasně dělící čáru mezi přípustným a nepřípustným, takže bylo možné následující reakce předpokládat. Přesto se stále objevuje na programech koncertů i tvorba nevyhovující dobovým požadavkům. Porovnáním dramaturgie orchestru České filharmonie s dramaturgií Státní filharmonie Brno vyvstane přibližně paralelní směřování obou těles. Při tom si ale musíme být vědomi skutečnosti, že proti brněnskému tělesu mělo pražské poněkud odlišné postavení (brněnská filharmonie se ve svém repertoáru logicky zaměřila především na okruh moravských autorů a speciálně tvorbu L. Janáčka) a celou řadu výhod (Česká filharmonie měla za sebou dlouhou tradici vynikajících dirigentských osobností, dřívější a širší mezinárodní kontakty a zkušenosti). V jedné oblasti je však nutné přiznat České filharmonii progresivnější přístup i časové prvenství, a sice v uvádění tvorby světových autorů 20. století, speciálně děl řazených k avantgardním směrům meziválečného období. Přestože se v období přelomu čtyřicátých a v první polovině padesátých let v dramaturgii České filharmonie projevily vlivy oficiální ideologie prováděním socialisticky orientovaných skladeb vytvořených režimu loajálními tvůrci, podařilo se orchestru překlenout období nejtvrdší totality tím, že nikdy nepopřela hodnoty tvorby 20. století, která byla v této době v pozici nežádoucího narušitele nastolených podmínek a alespoň v minimálním množství ji do svých programů zařazovala. V tom lze spatřovat nejzásadnější přínos působení orchestru České filharmonie v letech 1948 – 1968.

- 95 -

8. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY •

Vilém Pospíšil: S Českou filharmonií třemi světadíly, Praha 1961

•

Václav Holzknecht: Česká filharmonie. Příběh orchestru, Praha 1963

•

Česká filharmonie 1896 – 1966, Praha 1966

•

Česká filharmonie, ed. Vladimír Šefl, Praha 1971

•

Karel Mlejnek: Česká filharmonie. Deset kapitol ze stoleté historie orchestru., Praha 1996

•

Michal Müller: Česká filharmonie za protektorátu, diplomová práce na Ústavu českých dějin FFUK, Praha 2000

•

Yvetta Koláčková a kol.: Česká filharmonie 100 plus 10, Praha 2006

•

Česká filharmonie na deskách, Praha s.a.

•

Ivan Medek: Po roce 1945, in: Herberta Masaryková, red.: Václav Talich: Dokument života a díla, Praha 1967

•

Jaroslav Šeda: Václav Talich a gramofonová deska, in: Herberta Masaryková, red.: Václav Talich: Dokument života a díla, Praha 1967

•

Karel Šrom: Karel Ančerl, Praha 1968

•

Státní filharmonie Brno 1955 – 1966, ed. Jiří Majer, Brno 1965

•

Jiří Beneš a kol.: Státní filharmonie Brno 1956 – 2006, Brno 2005

•

Petar Zapletal: FOK. Padesát let Symfonického orchestru hlavního města Prahy, Praha 1984

•

Jiří Fukač: Orchestr, in: Slovník české hudební kultury, ed. J. Fukač, J. Vysloužil, Praha 1997, s. 665 - 667

•

Jiří Fukač: Socialistický realismus, in: Slovník české hudební kultury, ed. J. Fukač, J. Vysloužil, Praha 1997, s. 852 – 852

•

Zdeněk Nejedlý: Kritiky, Praha 1953

•

Jan Racek: Česká hudba, Praha 1958

•

Jaroslav Smolka: Česká hudba našeho století, Praha 1961

•

Jiří Fukač: Brněnská konzervatoř a moravští skladatelé, in: Sborník k padesátému výročí trvání první moravské odborné umělecké školy, Brno 1969

•

Jaroslav Jiránek, Bohumil Karásek: Tradice a současnost v české hudbě, in: Československá vlastivěda, Praha 1964, s. 225-289

•

Markéta Lajnerová: Počátky Nové hudby v Čechách. Musica viva a její kmenoví autoři, diplomová práce na Ústavu hudební vědy FFUK, Praha 2000

•

Miloš Schnierer: Svět orchestru 20. století I., Brno 1995 - 96 -

•

Miloš Schnierer: Svět orchestru 20. století II., Praha 1998

•

Miloš Schnerer: Svět orchestru 20. století III. Expresionismus a Nová hudba, České Budějovice 1999

•

Marie Svobodová: Hudební periodika v Čechách a na Moravě 1796 – 1970, Olomouc, 1971

•

Jiří Pauer: Kontrapunkty života, Praha 1995

•

Solomon Volkov: Svědectví. Paměti Dmitrije Šostakoviče, Praha 2005

•

Petr Mareš, Tomáš Grulich, Petr A. Roček: Nástup a důsledky Stalinismu v Československu, in: Dějiny zemí Koruny české, s. 249-291, Praha 1992

•

Karel Kaplan, Dušan Tomášek: O cenzuře v Československu v letech 1945-1956, Praha 1994, v edici Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AVČR, vol. 22

•

Muriel Blaive: Promarněná příležitost. Československo a rok 1956, Praha 2001

•

Petr Fidelius: Řeč komunistické moci, Praha 2002

•

Petr Macek: Směleji a rozhodněji za českou hudbu! „Společenské vědomí“ české hudební kultury 1945 – 1969 v zrcadle dobové hudební publicistiky, Praha 2006

•

Jiří Knapík: V zajetí moci. Kulturní politika, její systém a aktéři 1948 – 1956, Praha 2006

Periodika (1948 – 1968): • • • • • • • • • • • • •

Hudební rozhledy Kulturní politika Lidová demokracie Mladá fronta Národní osvobození Obrana lidu Práce Právo lidu Rudé právo Svobodné noviny Svobodné slovo Tvorba Zemědělské noviny

- 97 -