KOLUMBUS PŘIŠEL JAKO POSLEDNÍ HANS-JOACHIM ZILLMER

KOLUMBUS PŘIŠEL JAKO POSLEDNÍ HANS-JOACHIM ZILLMER

„Je nemoţné nést pochodeň davem a nezapálit přitom nikomu vous.' G. C. Lichtenberg (1780) Hypotézy předloţené autorem, Dr. Dipl.-Ing. Dipl.-Ing. HANSEM-JOACHIMEM ZILL-MEREM – nominovaným jako „International Scientist of the Year 2002“ (Mezinárodní vědec roku 2002 – IBC) vyvolaly v geologických a geofyzikálních vědeckých kruzích kontroverzní diskuse. Poté, co se teorie „přírodního betonu“ o rychlém vzniku sedimentů, předloţená spolu s modelem „mladé Země s přírodními katastrofami“ jiţ v Darwinově omylu, setkala po přeloţení do deseti cizích jazyků celosvětového ohlasu, byly nové pohledy, hypotézy a předpovědi z Omylů v dějinách Země potvrzeny vysoce aktuálními vědeckými výzkumy (podrobně viz na Internetu http://www.zillmer.com): • Před několika málo tisíci lety působily obrovské přílivové vlny, jeţ zásadně změnily tvář Země. • Před několika málo tisíci lety zalily tsunami několikrát Austrálii. • Grand Canyon vznikl rychle několika mocnými posuvy jako erozní strouha před relativně krátkou dobou, kdyţ se jím valily vodní masy, a nikoli před miliony let. • Pohoří Himálaj je o 20 milionů let mladší, neţ se zatím předpokládalo. • Nové laboratorní výzkumy ukazují, ţe ropa nevzniká organicky z mrtvých organismů, ale anorganicky (viz předmluva k Omylům v dějinách Země). • Náhlá změna postavení zemské osy v době ţivota dinosaurů. „Nalezení správného výjezdu, řešení uspokojivého pro všechny, je zvlášť těţké, protoţe na tomto posunovacím nářadí myšlení jsou všude zrezivělé výhybky – dogmatické, předčasně neohebné představy –, jez nás nasměruji vţdy jen jedním určitým směrem.“ Dr. Horst Friedrich (1995) Fotografie © Archiv Zillmer, kromě: Johannessen (1988) 5, 6; Steinert (1982) 7; Metropolitan Museum 11; Museo Nacional de Antroplogia, Lima 11; „Sciences et Avenir“, Paris 12; Alexei Vraních („Archaeology Online“, 6.2.2003) 17, 18; E. George Squier 19; Mahieu (1982) 20, 21; Mal-com D. Pearson 22; Royal Ontario Museum of Archaeology 23; Marion Dahm („AA“, 3/22) 24; Lechler (1939) 25; Trento (1978) 42; Childress (1996) 48-52; in: „The Voyage of the Duff“, 1799; Brown (1924) 53-55; Globe (1967) 56; Hawkes (1951) 57; Romeo Hristov 58; Chrichton E. M. Miller („AA“, 7/43) 60-62; Badisches Landesmuseum (2001) 63 vlevo; Michael Rose („AA“ 7/43) 64 vlevo; Marx (1992) 65-69, 71; Glob (1967) 77; Steede (2001) 80; Irmgard Groth-Kimball 81; Trento (1978) 83, 84; Taylor (1989) 85 uprostřed; Trento (1978) 85 vlevo a vpravo; Trento (1978) 89; Warren W. Dexter 90, 91; Childress (1992) 92 nahoře, 93 vlevo; Hawkes (1951) 92 dole; Raetské museum Chur (kopie) 93 vpravo; Laboratory od American Petrographic Services 96, 97. Obrázky © Zillmer, kromě: Malcolm Pearson in Fell (1989) 1; sbírka Josue Saenze (město Mexiko); Smithsonian Insitution 3; kresba: Eli Libson v „AA“ (17/197) 4; Berlitz (1972) 5; Joseph D. Germano 7/nahoře, Putnam (1885) 7/dole; Marianna Lines/Jim Whittall 8C, Frank Glynn 8D; Cahill (1993) 9/nahoře, Vojenské muzeum v Lisabonu 9/dole; James P. Whitall (1970) 10; Národní muzeum Kodaň 1 l/vpravo; Taylor (1989/1851) 13; z Wreszinski (1923) 14; z Fell (1986) 16; Pierre Honoré (1961) 18; Zillmer 19 (podle Glasera, 2001); Journal Anthropolo-gique du Canada“ 20; Dánské národní muzeum 21/4; Theodor de Brys podle Johna Whitese 22; Homet (1958) 23/vloţeno; Heinsohn/Steiger (1985) podle

Hatchera (1977) 24; Zillmer 25 (podle Humperta/Schenka, 2001); Zillmer 26 (podle Katzingera, 2001); z Irmschera (1984) 28/1 a 2, z Cerama (1972) 28/5; z Meiera (1999) podle Bedala (1995) 30; John Ricisak (Mia-mi-Dade Historic Preservation Division) 31/vlevo; Heyerdahl 32/vpravo; Zillmer 32 (podle „Archaeology“); Childress (1992) 34/vlevo; Mahieu (1982) 35; Soustelle (1979) 36; Zillmer 37 kromě Gene D. Matlock („AA“ 7/45) 37/ dole vpravo; z Neil Steede (1988) 38; „Florentine Codex“ 40/vlevo, z Oxenstierna (b. r.) doplňuje Zillmer 40/vpravo; Arngrimur Jonsson (1688) 41/vlevo, z Mahieu (1972) 4l/vpravo; Zillmer podle Mahieua (1972) 42; Irwin (1963) 43/dole; z Wagner/Duncan (1934) 44; „Journal Anthropologique du Canada“ 45; Bayerisches Staatsarchiv 46/vlevo, uprostřed, Mahieu (1979) 46/vpravo; Fell (1980) 48; Mallery (1979) 49; Squier/Davis (1998/1821) 50/vlevo, K. Schwarz 50/vpravo; z Mach (1907) 51; Spanuth (1965) 52; Zillmer podle Oarda (1990) 53-55; Zillmer podle Festera (1973) 57, 58; z Much (1907) 61; Oxenstierna 63/vlevo; Zillmer podle Greelyho (1912) a Fitzhugh/Ward (2000) 64; Thierslund 65/nahoře; Neumann (1992) 65/dole. Předsádka

© Mapy nalezišti podle Kalpany R. Shaha. Vzadu: Etruské panství podle Lissnera, b.r. (levá strana), Římské silnice in: Geise (1997), doplněno a přepracováno (pravá strana)

Hans-Joachim Zillmer KOLUMBUS KAM ALS LETZTER Copyright © 2004 by Langen Müller in der F.S. Herbig Verlagsbuchhandlung GmbH, München Alle Rechte vorbehalten Translation © 2005 by Vladimír Čadský Cover design © 2005 by Miloslav Disman Czech edition © 2005 by Euromedia Group, k. s. ISBN 80-242-1495-4

Zkratky Časové údaje, letopočty Pokud není uvedeno jinak (např. ed pro experimentální datováni), platí prověřené letopočty podle oficiálního datování resp. dějepisectví. V této knize je vypracován nový časový proud (letopočty označujeme ed), jenţ se porovnává s oficiálním školským a má ho nahradit pro účely srovnávání kulturních epoch ve Starém a Novém světě. od oficiální datování ed experimentální datování 200, +200 roky po změně letopočtu (= n. 1.) – 200 roky před změnou letopočtu (= př. n. 1.) a roky (anni) Ma miliony let podle oficiálních časových údajů stol. století tis. tisíciletí

Odkazy sthn. starohornoněmecky „AA“ magazín „Ancient American“ „BdW“ magazín „Bild der Wissenschaft“ BdW „Bild der Wissenschaft“ online (www.wissenschaft.de) HJZ poznámka autora „Syn“ magazín „Synesis“ (www.efodon.de) „IlW“ magazín „Illustrierte Wissenschaft“ RP „Rheinische Post“ online „SpW“ magazín „Spektrum der Wissenschaft“ SpW „Spektrum der Wissenschaft“ online (www.wissenschaft-online.de) ZiW internetová stránka autora (www.zillmer.com) „Zsp“ magazín „Zeitenspriinge“, Mantis Verlag

Poděkování Na tomto místě bych chtěl za podporu při psaní této knihy a za konstruktivní rady z celého srdce poděkovat: prof. em. dr. Wolfgangu Kundtovi, prof. dr. Bazonu Brockovi, dr. Willibaldu Katzingerovi, dr. Heribertu Illigovi, dr. Horstu Friedrichovi, Gernotu L. Geisemu, Thomasu Ritterovi, Reinhardu Leichsovi, prof. em. Jamesi P. Scherzovi, Neilu Steedovi, Johnu Dunlapovi, Colgate Gilbertovi a svému lektorovi Hermannu Hemminngerovi. Hans-Joackim Zillmer

Prolog Nálezy a poznatky, jeţ jsou ve stále větším rozporu s ortodoxním míněním vědy, zpochybňují stále silněji obraz dějin lidstva, jak nám ho zprostředkuje současná věda. V této knize jsme shromáţdili řadu argumentů, které říkají jedno: dějiny naší Země a lidstva probíhaly od konce potopy před několika málo tisíciletími docela jinak, neţ jak se tvrdí v oficiálních dějepisných knihách. Sugestivní formulace „Kaţdé malé dítě přece ví, ţe…“ bude pro čtenáře této knihy patřit minulosti, neboť se ukazuje, ţe mnoho zdánlivě samozřejmých samospasitelných pravd z historie Země a lidstva není nic jiného neţ prázdné tvrzení. Zatímco v Darwinové omylu a Omylech v dějinách Země jsme se zabývali scénáři v souvislosti s působením globální potopy a hleděli na ně v jiném neţ obvyklém světle, zkoumáme nyní vliv prudkých změn klimatu a malé doby ledové ve 14. století na svou kulturní prehistorii, jeţ probíhala analogicky s horečnatě se klikatící křivkou klimatu rovněţ ve skocích, a nikoli rovnoměrně, jak dosud věda tvrdí. V této knize se poprvé pokoušíme ukázat v rámci experimentálního dějepisectví kulturní vývoj lidstva ve Starém a Novém světě jako vzájemně časově závislý a tedy paralelně probíhající prehistorický proces –, a to vypuštěním nebo zkrácením geologicky, archeologicky a/nebo písemně doloţených epoch po potopě. Dostaneme se opět na horkou půdu a naše diskuse bude v mnohém kontroverzní. Představíme nové, někdy i scestně vypadající teorie, jeţ však vysvětlují souvislosti mezi fakty, která dosud, nahlíţena izolovaně, vypadala jako nevysvětlitelné hádanky. V Novém světě byly objeveny artefakty typické pro dobu kamennou nebo bronzovou Starého světa, a tyto objevy často učinily oficiální instituce, například Smithsonian Institution. Dříve se věřilo, ţe musela existovat stará, neznámá kultura, jíţ by bylo moţné tyto pozůstatky připsat. Taková kultura by však musela pocházet z jiných kontinentů. Protoţe se předpokládalo, ţe Ameriku nemohl (a ani nesměl) jako první objevit nikdo jiný neţ Kolumbus, jako jediná teorie schopná tyto nálezy vysvětlit se připouštěla teorie o jejich paleoindiánském původu. Během mých rešerší v Americe se mi dostala do rukou kniha Fantastic Archaeology, kterou napsal známý profesor archeologie a etnologie v Peabody Museum Harvardské univerzity Stephen Williams. Na 407 stranách se nedostatečnými argumenty pokouší diskreditovat svého kolegu z Harvardské univerzity Barryho Fella a další autory.

Údajně pádným argumentem Stephena Williamse je, ţe se srovnatelné kulturní stupně ve Starém a Novém světě vyvíjely ve dvou naprosto odlišných časových horizontech, a proto se – podle něho i jiných – samozřejmě a mimo jakoukoli pochybnost nemohly odehrávat ani ţádné transatlantické či také transpacifické kontakty. Tečka! Například mezi dobou mohylových hrobů budovaných Kelty v Evropě a podstatně mladšími mohylami (mounds) kultur Adena nebo Hopewell v oblasti Ohia ţe je skutečně značná časová propast (třebaţe mohyly si stavěli i Vikingové). Protoţe archeologové vţdy, a to i v budoucnu, vyšachují všechny nálezy a srovnávací studie jednoduchým a pohodlným argumentem o tom, ţe srovnatelné kultury Starého a Nového světa ţily v různých obdobích, chtěl bych se vydat jinou cestou. Namísto popisu bezpočtu dalších staroevropských artefaktů a textů nalezených v Americe podrobíme v této knize nejprve kritice chybné interpretace kulturního vývoje v Evropě, abychom pak výsledek srovnali s časovým tokem amerických kultur a kontroverzních nálezů. Probíhaly kulturní dějiny opravdu vţdycky tak harmonicky, jak nám to líčí historikové? Nedocházelo po potopě (= podle oficiálního pojetí po skončení doby ledové) případně k velkým přírodním katastrofám, schopným přerušit zdánlivě poklidně se odvíjející časovou nit dějin, jeţ pak byla z pouhých vzpomínek následujících kultur chybně navázána, resp. i svévolně sestavena, jen aby se dosáhlo určitých cílů? Jinými slovy: nejsou kulturní dějiny Evropy, jak je pro Starý svět předpokládá školská věda, příliš dlouhé? Odhodlání proniknout do naší minulosti předpokládá ochotu abstrahovat události a poznatky, ba dokonce i hodnotové představy, a takto se jich zmocnit. Čím jsou tyto představy petrifikovanější a monumentálnější, tím těţší se zdá vyskočit ze světelného kuţele, ostře vymezujícího okraje našeho oficiálního poznání. Proto badatelé v oblasti etnologie a archeologie, pro něţ je taková duchovní, kulturní a civilizační převaha, byť jen zdánlivá, pravým darem shůry, tak rádi nahlíţejí na dřívější kultury pokud moţno jako na cizí civilizace. Odstup totiţ propůjčuje abstraktní dimenze, v jejichţ hranicích je moţno budovat izolovaně nahlíţené a uměle rozvíjené konstrukce. Ţe také pouhý dotyk – nebo právě on – těchto kultur s naší civilizací stačil k vyhubení celých národů genocidou, zotročením nebo ve jménu náboţenství či nějaké ideologie, o tom budeme ještě diskutovat. Měli bychom překročit vlastní stín, neboť vrhneme-li na dějiny ostré světlo hned několika reflektorů ze všech stran, pak tyto stíny zmizí. Cílem našich vývodů není nastolit nová dogmata či pravdy. Naopak,

čtenář by si měl vyvozovat vlastní závěry a přemýšlet o vzájemných vazbách. Široce podloţený popud k revizi našich dějin, nastolený v této knize, můţe být jen prvním tápavým krůčkem novým směrem, k lepšímu pochopení naší historie – a k lepšímu zvládnutí budoucnosti, jak z ní vyplývá. Také tento krok, ač vyhlíţí revolučně, musí být v budoucnu určitě zkorigován, avšak jako celek by měl být zachován, aby mohly následovat další. Dějiny píší vţdy vítězové – podívejme se na ně pro jednou blíţe z hlediska poraţených…

1. Staroevropské nálezy v Americe „Zde je dýka a přílbice s nápisy z doby Alexandra Velikého, jeţ byly nalezeny u ústí Rio de la Plata v Argentině. Dále římská zbraň z Peru. Tyto nálezy, jez byly také publikovány, by měly vlastně způsobit senzaci, a přesto zapadly v šedi všedního dne a předsudků bez povšimnutí, „ namítá profesor Marcel F. Homet (1958, s. 264).

Římané nebo Řekové v Americe Navštívili Římané Nový svět jiţ 1300 let před Kolumbem? Nález muţské hlavy s vousy (foto 58) v Toluca Valley (v Mexiku) roku 1933, objevené v roce 1994 znovu v jednom muzeu v Mexico City, označil antropolog Roman Hristov jako typicky římský artefakt (New Scientist, 12. 2. 2000). Jak potvrzují odborníci na dějiny umění, liší se tato hlava od ostatních známých předkolumbovských uměleckých děl jiţ tvarem. Vzorky materiálu datované metodou termoluminiscence Ústavem nukleární fyziky Maxe Plancka ukazují na stáří 1800 let. Betty Meggersová, antropoloţka National Museum of Natural History ve Washingtonu D.C., jeţ na základě keramických nálezů předpokládá, ţe existovaly i rané kontakty mezi dnešním Ekvádorem a Japonskem, říká: „Nevidím ţádný důvod, proč by k takovým raným kontaktům nemohlo docházet“ (BdW, 11. 2. 2000). Pomocí detektoru kovů byly na Dane Street Beach v Beverly (Massachusetts) nalezeny méně neţ sto metrů od sebe čtyři starověké římské mince, které prý pocházejí ze 4. století a moţná byly za zem vyplaveny z potopené lodi (Fell, 1989, 319n.). V knize Natural and Aboriginal History of Tennessee od Johna Haywooda, jeţ vyšla počátkem 19. století, je popsána řada nálezů římských mincí z Tennessee a z okolních krajů. Ale v Kentucky poblíţ Louisvillu, Hopkinsvillu a Clay City byly objeveny také přibliţně 2000 let staré mince z Kanaanu. V Tennessee je usazena skupina lidí tmavé pleti, kteří nejsou indiánského ani negroidního, ale kavkazského původu. Profesor Paul P. Scherz z University of Wisconsin mi ve Vídni dal malou dokumentaci o několika mincích v římském stylu, které v šede-

Obr. 1: Mince Čtyři římské (= keltské) mince ze 4. století nalezené na pláţi v Beverly (Massachusetts)

sátých letech nalezl Fred Kingman pomocí detektoru kovu na Wisconsin River. Dnes je tato oblast po vybudování přehrady Castle Rock zaplavená. Mezi mincemi je jedna s nápisem Tetricus. Jde o vzácnou římskou minci. Publius Esuvius Tetricus I. (doba vlády: 271-274) byl naposledy vládnoucím – takzvaným – (římským) vedlejším císařem, jenţ jako galský vzdorocísař přenesl své sídlo do Trevíru, hlavního města galského císařství – dočasně sídlil také v Kolíně nad Rýnem. Vládl – údajně jako Říman s římskými vojáky – Galii, částem Germánie a Británie a stavěl se proti ústřední vládě v Římě. Jinými slovy, paralelně existovaly vlastně dvě římské říše. Roku 274 císař Aurelianus porazil Tetrikovy sbory na Katalaunských polích a galské císařství zlikvidoval. Šlo snad nikoli o římského, ale spíše o galského (=keltského) krále na galském území? V červnu 1692 zničilo prudké zemětřesení na Jamaice Port Royal, velký pirátský přístav. Má se za to, ţe obrovské vlny (tsunami) spláchly do moře tři tisíce kamenných a cihlových staveb. Zahynulo více neţ pět tisíc lidí. Při vykopávkách v letech 1969 aţ 1970 bylo odkryto snad pět procent artefaktů. Mezi nimi byla kamenná deska s latinskými písmeny (foto 66), která byla zařazena jako římská (Marx, 1992, 203nn.). Také z Jiţní Ameriky jsou známy zajímavé nálezy. V brazilském časopise Manchette vyšla v roce 1976 zpráva o řeckých amforách z 2. století, které vylovil potápěč Roberto Teixeira z lodního vraku v zátoce Guanabara v Brazílii (foto 68 a 69). Na indiánské lokalitě u Manchesteru v New Hampshire byla objevena keramická lampička na olej ve středomořském stylu: její stáří se odhaduje na 2300 let. Archeologovi Franku Glynnovi přinesl jeden mladík z Clintonu (Massachusetts) celou bednu plnou indiánských nálezů, které v průběhu několika let vyhrabal z hromad odpadu z mušlí, vyhozeného indiány. Z artefaktu označovaného jako indiánská dýmka se poté, co ho

blíţe prozkoumal Cahill a britští archeologové, vyklubala více neţ 1200 let stará olejová lampička z východního Středomoří (Cahill,

Obr. 2: Hlavy Mixtéckd nádoba nese typicky západoafrické rysy.

1993, s. 14n.). Jak se dostali američtí indiáni k olejovým lampičkám ze staré Evropy?

Západoafričané v Americe Při návštěvě různých muzeí v celém Mexiku jsem byl nucen konstatovat, ţe jsou opakovaně vystavovány plastiky hlav, jeţ vykazují západoafrické rysy. Pominuty nebyly dokonce ani odulé rty. V Oaxace (Mexiko) byla nalezena hliněná nádoba ukazující přímo klasickou podobu Západoafričana z říše Mandingů: plné rty, mocná stavba lebky, spíše plochý nos a široké chřípí. Ušní ozdoby vyřezané z bambusu či slonoviny a plochá pokrývka hlavy odpovídají formám tradičních ozdob ze západní Afriky. V Chrámu válečníků v Chichén Itzá na Yuacatánu (Mexiko) byly nalezeny mayské umělecké předměty, na nichţ jsou znázorněni lidé různé barvy pleti: červené (indiáni), bílé se světlými vlasy (Severoevropané) a černé (Afričané?). Při vykopávkách na karibských Panenských ostrovech objevili pracovníci Smithsonian Institution kostry dvou negroidních muţů, uloţené ve vrstvě půdy datované do doby kolem roku 1250. Vykopávky byly přerušeny po nálezu ţelezného hřebíku, coţ údajně dokazuje, ţe pohřeb pochází z koloniální doby. Avšak v Núbii (Afrika) kvetlo kovářské řemeslo zpracovávající ţelezo prokazatelně jiţ v 7. století.

Féničané v Americe V roce 1989 byl učiněn senzační nález v Loudon County (Tennessee). V neporušené hrobní mohyle Bat Creek Mound (číslo 3) objevili archeologové Smithsonian Institution (Twelfth Annual Report) pod hlavou jedné sochy spolu s řetězem na krk a dřevěnými náušnicemi popsaný kámen (obr. 3). Cyrus Thomas, kurátor Smithsonian Institution, prohlásil Bat Creek Stone za indiánský artefakt. Písmena, na kameni vědecky jednoznačně doloţená, interpretoval zprvu jako písmo indiánů kmene Cherokee, tedy ne starší neţ z počátku 19. století. Jistě, vţdyť starší písmo nesmělo v Americe být. Kámen zůstal více neţ sedmdesát let bez povšimnutí. Poté přišel dr. Joseph B. Mahan na nápad přečíst písmo zprava doleva, tedy v opačném směru, neţ jak to udělali ve Smithso-nian Institution. Vyšla mu hebrejská písmena LYHVD. Cyrus Gordon (1971), odborník na hebrejštinu z Brandeis University, datoval text tvořený výhradě souhláskami – samohlásky se stejně jako u oghamského písma nezaznamenávaly – do 1. nebo 2. století a přeloţil jako A comet for the Jews (Kometa pro Ţidy). Toto časové určení bylo přibliţně potvrzeno, protoţe v roce 1988 bylo na ţádost Smithsonian Institution provedeno datování dřevěných náušnic z Bat Creek Mound. Při zkoumání ve Švýcarsku vyšlo stáří 1605 let s chybou 160 roků (Tennessee Anthropologist, podzim 1988). Přestoţe datování mohlo dospět z mého hlediska k chybným výsledkům, vyplývá z něho jednoznačně, ţe indiáni Cherokee nejsou ani stavitelé mohyly ani původci hebrejského textu. Dlouho před Kolumbem přicházejí jako původci v úvahu Féničané (Foiničané) – etnikum hovořící semitským jazykem a ţijící od druhého tisíciletí v Kanaanu –, kteří byli také v Mexiku. V Tihosuku na Yucatánu (Mexiko) byl v troskách kostela postaveného v 16. století objeven kuriózní kámen, jenţ byl zazděn v překladu dveří. Předpokládá se, ţe pochází z doby Mayů. Při bliţším prozkoumání lze objevit podivné písmo, které by mohlo být fénického původu. Zdá se, ţe horní část nápisu byla poškozena k nepoznání (foto 65). Kdo a kdy tento nápis se starobylými písmeny vyryl? Blízko Chattahoochee River u Columbusu (v Georgii) byla prý v roce 1957 nalezena kartáginská obchodní mince. V roce 1983 byla stejná mince objevena detektorem kovů na nezastavěném pozemku na Third Avenue v Columbusu. Obě mince se nacházely nedaleko staré obchodní cesty, dnes jsou však ztraceny. V Institute for the Study of

Obr. 4: Fénická mince s mapou světa Obr. A: Zvětšenina části mince pod obrázkem koně ukazuje Jiţní Ameriku, Evropu, Itálii a Indii. Eli Libson („AA“, 17/197, s. 20n.).

American Cultures existují ještě dobré fotografie. Theodore Arnovich objevil ve své zahradě jiţ roku 1946 římskou minci, která je dodnes v jeho majetku. Manfred Metcalf nalezl roku 1967 v oblasti Chattahoochee pískovcový blok, na němţ je mínójské lineární písmo A. Tento předmět byl vystaven šest měsíců v muzeu v Jamestownu (Virginia). V knize Carthaginian Gold and Electrum Coins (Jenkins/Lewis, 1963) je vyobrazena mince, kterou blíţe prozkoumal dr. Marc McMenamin (1966), profesor geologie a paleontologie na Mount Holyoke College. Hlavním motivem 18 milimetrů silné mince je kůň. Ale při spodním okraji je ve výšce osmi milimetrů mikroskopicky malá mapa světa. V levé části této snad 2000 let staré mapy je vidět nezaměnitelný tvar amerického kontinentu. Šedou barvou jsou dokonce vyznačeny Rocky Mountains. Na druhé straně je na pravé straně vyryt zřetelně oddělený trojúhelník: v tom není nesnadné rozpoznat Indii. Byli jiţ Féničané doma na všech mořích?

Zdá se, ţe megalitické útvary na celém světě potvrzují tezi, ţe starověcí námořníci jiţ byli s to takový úkol zvládnout. Ředitel Brazilského národního muzea zveřejnil v roce 1874 kopii nápisu z kamene, který byl vykopán na atlantickém pobřeţí u města Pa-rahaiba (dnes: Joao Pessoa). Originál se ztratil. Podle novějšího lingvis-tického zkoumání pokládá Cyrus Gordon za pravý fénický text: „Jsme synové Kanaanu ze Sidonu, města králova…“ Kdyţ jsme ţádali ředitelku Muzea zlata v kolumbijské Bogotě, aby nám poskytla exponáty pro výstavu Unsolved Mysteries ve Vídni a začali jsme hovořit o drogách ve starém Egyptě, její obličej se zachmuřil (viz: Tajemství kokainových mumií, ORF 3. 7. 1997). Michelle Lescotová z Přírodovědného muzea v Paříţi prokázala v obinadlech mumie Ramesse II. přítomnost fragmentů tabákových rostlin a krystalky tabáku. U jedné egyptské mumie, kterou počátkem 19. století zakoupil bavorský král Ludvík I., v rámci výzkumného projektu na mnichovské univerzitě, prokázala Svetla Balabanová (Ústav soudního lékařství ulmské univerzity) vlasovým testem – soudní lékařství jej připouští jako důkaz – omamné jedy, které musel mrtvý konzumovat za

Obr. 5: Porovnání písma Celá řada ísmových znaků z Velikonočního ostrova (nahoře) odpovídá písmovým znakům z Mohendţodara a Harappy v údolí Indu na druhé straně světa.

svého ţivota. Závěr: staří Egypťané poţívali tabák a kokain. V Egyptě existuje sice kokainová rostlina, ale omamná látka jí chybí. Jako zdroj drogy je kokain domovem výhradné v oblasti Peru, tedy v Jiţní Americe. Zámořský obchod s drogami musel tedy existovat jiţ před několika tisíci lety. Rozhodně přitom nejde o ojedinělý případ, neboť i další zkoumání lidských pozůstatků v Súdánu (Afrika) potvrdilo uţívání kokainu a nikotinu, jenţ byl prokázán také v Asii (Čína) a v Evropě (v Německu a Rakousku). Tabák, původem z Mexika, byl v Asii, Africe i Evropě znám jiţ dávno před Kolumbem. Ovšem do jihovýchodní Asie a do pacifického prostoru byl tabák z Ameriky vyvezen jiţ poměrně záhy a byl tam také pěstován. Pro rané kontakty s Amerikou však existují i další důkazy. V Pompejích lze vidět nejen vyobrazené zvíře podobné jedině plesiosaurovi (obrázky v

Darwin 's Mistake, Zillmer, 2003), ale také ananas pocházející z Ameriky. Jiţ před 2000 lety byly v Číně známy burské oříšky pocházející z Ameriky a v jiţní Indii byla nalezena socha, jak drţí v ruce kukuřičný klas. Podle ortodoxního názoru přinesl kukuřici do Evropy jako první Kolumbus. Kukuřice byla však ve Starém světě známa jiţ dříve, v Anglii jako welsh corn (waleská kukuřice, waleské ţito), v jiných zemích jako turecké nebo egyptské ţito, zatímco v Egyptě jí říkali syrské proso. Jiţ Petr Martyr popisuje ve své knize De Orbe Novo (1511-1530) kukuřici, jeţ rostla poblíţ španělské Sevilly. Roku 1538 odlišil lékař a botanik Jacob Theodor – protoţe bylo tehdy módou dávat si latinská jména, byl také zván Tabernaemontanus – po taxonometrickém zkoumání turecké ţito od kukuřice, importované v 16. století nově z Nového světa. Pěstitelé změnili genové sloţení kukuřice v Americe údajně jiţ před 7000 lety (BdW, 20. 3. 1999). Kukuřice pocházející z Ameriky byla známa také v Indii, jak dokumentuje profesor dr. Carl L. Johannessen (University of Oregon – Johansson/Parker in Economic Botany, 43/1989, 164-80). Existují alespoň tři v kamení zvěčněná vyobrazení kukuřice z doby hójašálské dynastie v Indii (1300-1346). Záhadou jsou rovněţ vyobrazení slunečnic ve staroindických chrámech 12. a 13. století (Johannessen, 1998). Slunečnice totiţ pocházejí ze Severní Ameriky a byly tam jiţ před změnou letopočtu pěstovány s různými druhy dýní a černého bezu. Dostala se kukuřice z Ameriky přes Indii nebo přímou cestou přes Atlantik? Přivezli snad kukuřici na svých lodích arabští a/nebo féničtí námořníci? Na mayské stéle na Náměstí míčových her v Chichén Itzá (Yucatán) je vyobrazen vousatý muţ semitského vzhledu (foto 67). Keramická soška z Tres Zapotes má plnovous a pokrývku hlavy typickou pro fénické (foinické) mořeplavce: určitě nejde o indiána (viz obr. 43). Byla nalezena při vykopávkách nejstarší americké kultury, olmécké. V Tres Zapotes (Mexiko) byla rovněţ nalezena hračka, která je namontovaná na čtyřech kolečkách. Avšak indiáni prý nikdy kola nepouţívali. A protoţe byly podobné hračky nalezeny na více místech, naskýtá se moţná otázka, zda tolik ţádané zboţí, mezi něţ určitě patřily i hračky, nenechaly v Americe jako předmět výměny fénické lodě. Byly exotické plody a rostliny přepravovány jen z Nové světa do Starého? Nikoli, jsou i opačné případy. Jiţ Jacques Cartier (1491-1567), jehoţ objevům můţe Francie děkovat za své nároky na Kanadu, nalezl na východním pobřeţí Ameriky jablka a vinnou révu. Verrazano píše o pomerančích a mandlích na sever od Floridy a Kolumbus o rebarboře na Hispaniole. Všechny tyto rostliny ovšem pocházejí ze Starého světa. Kdo přivezl tyto rostliny před Kolumbem přes oceán?

Severoafričané v Americe Česky

Algonkins

Gaelsky

bhanem

bhean

ky žena

(ban) město odana dun všude na'lwiwi na h-uile člun, loď pados bata hora monaden monadh vysoký aden ard rokle cuiche cuith sněhová kladen claden vločka Obr. 6: Srovnání slov V jazyce algonkinských severovýchodních kmenů (státy Nové Anglie, Kanada) a skotských Keltů (gaelština, příbuzná s irštinou) nalezneme mnoho paralel ve slovníku. Podle Fella, 1976, s. 283.

Jean Francois Champollion (1790-1832) rozluštil egyptské hieroglyfy v roce 1822. Jiţ před tímto datem se v Americe objevily hieroglyfy, které jsou s egyptskými stejné co do vzhledu i do významu. Jiţ roku 1738 sestavoval abbé Maillard pro své konvertované ovečky, algonkinské indiány ve státech Nové Anglie, křesťanské texty v takzvaných micmackýcb hieroglyfech. Podle oficiálního názoru vynalezl Maillard toto obrázkové písmo právě pro tento účel, protoţe indiáni se prý s pomocí obrázků učí snáze neţ s latinskými písmeny. Tento muţ musel být jasnovidec. 84 let před rozluštěním hieroglyfů totiţ Maillard údajně vynalezl obrázkové písmo, které se v mnoha případech shoduje a často je srovnatelné s egyptským. Pokud však Maillard nebyl jasnovidec, musí znít prostá pravda takto: tito algonkinští indiáni egyptské hieroglyfy znali. Jejich jazyk ostatně vykazuje nápadné podobnosti s keltštinou. Napří-klad slovo amoskeag se dá odvodit od keltského ammo-iasgag (Fell, 1976). Ammo znamená řeku a iasgag (gaelsky iasg) malé ryby. Dříve američtí vědci ţasli nad podobností kamenných komorových hrobů algonkinských indiánů ţijících podél řeky Delaware s hroby v Dánsku (Du Chaillu, 1889) – srovnej foto č. 85. Jeden z algonkinských kmenů se jmenuje Wabanaki – toto jméno znamená: Muţi z východu… Vedle slovníkových paralel s gaelštinou (obr. 6) nalezneme v jazycích

severovýchodních kmenů dokonce řečové obraty, jeţ jsou stejné jako ve staré severštině, tedy v jazyce Vikingů. Dříve mluvili všichni Vikingové podobným téměř stejným jazykem, jemuţ se říkalo dánština. Vítr fouká se v algonkinštině řekne wejoo-suk a u Vikingů vejret sukker. Jiný příklad: Daří se mi dobře se podle Barryho Fella (1976, s. 238n.) v algonkinštině řekne wel-ae a ve staré severštině vel aero. Prokazatelná příbuznost s jazyky Starého světa se však neomezuje jen na algonkinské jazyky. Jak zdokumentoval Barry Fell, jazyk kmenů Zu-niů v Novém Mexiku obsahuje prvky ze Starého světa, jeţ jsou etymo-logicky spřízněny se severoafrickými dialekty, jak je potvrzeno v „An-nual Report od American Ethnology“ (č. 23, Stevenson, 1904). Je to náhoda, ţe se domy indiánů Pueblanů na jihozápadě Spojených států podobají domům severoafrických Berberů? V obou případech jde o stavby z udusané hlíny nebo nepálených cihel (architektura adobe) bez oken. V severní Africe existuje jeden dávný smíšený dialekt: libyjština. Barry Fell rozluštil tento jazyk v roce 1973 s pomocí dvoujazyčné tabulky s nápisy, jeţ obsahovala libyjské a egyptské texty a v roce 1888 byla nalezena na Long Islandu. Text zní: „Tuto stélu postavila posádka hornoegyptské lodi během své expedice.“ Libyjština/berberština je jako vymřelý hamitský jazyk příbuzná se semitštinou a také starou egyptšti-nou. Nejstarší dvoujazyčný text fénicko-libyjský/berberský pochází z roku 139. Na několika místech Severní Ameriky – například v Québeku, New Hampshiru, Pensylvánii a Oklahomě – i Jiţní Ameriky (obr. 45, s. 253)

Obr. 7: Libyjština Na horním obrázku vidíme libyjský nápis, který byl objeven v jiţní Kalifornii. Jiný z několika starých nápisů byl objeven roku 1874 v Iowě. Teprve roku 1973 se ukázalo, ţe jde texty, které lze přečíst, protoţe Barry Fell právě tehdy rozluštil libyjské písmo. Zdá se, ţe to je stejné i se staromaorským písmem z pacifické oblasti. Představuje hlavička dýmky nalezená v Davenportu (foto z Putnam, 1885) afrického slona nebo mastodonta, který údajně vymřel na konci doby ledové?

byly nalezeny staré nápisy, které se do té doby nepodařilo rozluštit, ale přitom se vzájemně podobají. Jiţ roku 1874 byly zdokumentovány nápisy v

Iowě, které tehdy nebyly uznány za písmo (obr. 7). Jde o libyjské znaky. O padělání těchto starých nápisů, jak někteří odborníci tvrdí, nemůţe být řeči, neboť aţ do rozluštění tohoto písma v roce 1973 byly nápisy pokládány za zdánlivě nesmyslné, jen tak nazdařbůh naškrábané indiánské znaky. Ale libyjské znaky jsou nejen stejné jako znaky v Americe, ale podle Barryho Fella (1976) také jako typ písma vyskytující se v oblasti Pacifiku (staromaorské-ho). Putovali libyjští mořeplavci nejen po Atlantiku, ale i po Pacifiku (srv. foto 29 a 31)? Dr. Edward J. Pullman objevil libyjský nápis na skále v Mohavské poušti v jiţní Kalifornii (obr. 7). Text tvořený souhláskami podle Barryho Fella (1976, s. 182) zní: „S R-Z, R-Z. W-RZ-MT“ („Všichni lidé, dejte pozor, dejte pozor. Velká poušť“). Připluli tito lidé k západnímu pobřeţí Severní Ameriky přes Pacifik? Zanechali libyjští osídlenci kromě nápisů v Iowě také nějaké artefakty se severoamerickými motivy? V sedmdesátých letech 19. století byla v Davenport Mound vykopána hlavička dýmky, která představuje slonu podobné zvíře s chobotem (obr. 7). V okolí bylo dokonce nalezeno několik takových artefaktů, které Charles Putnam uznal za prokazatelně pravé v knize, kterou vydalo roku 1885 Museum Academy of Natura Science v Davenportu (Iowa) (Putnam, 1885). Slony však identifikoval jako mastodonty, zvířata podobná slonům, jeţ údajně vyhynula na konci doby ledové. Smithsonian Institution prohlásil dříve tyto nálezy za moderní padělky, vţdyť kultury staré nanejvýš 3000 let nemohly znát mastodonty, kteří vymřeli před 10 000 lety. Avšak existují důkazy, ţe lidé a mastodonti ţili současně. V květnu 1839 objevil dr. Albert C. Kochs podél řeky Mississipi v Missouri zuhelnatělé kosti mastodontů spolu s kamennými sekyrami a hroty šípů. Naskýtá se však ještě další řešení: libyjští osídlenci putovali podél Mississipi nahoru a zanechali v Iowě nejen libyjské nápisy, ale také obrázky slonů, které znali ze své africké domoviny. Mastodont (Mammut americanum), vzdálený příbuzný mamuta, oficiálně vymřel z blíţe neznámých důvodů v Severní Americe po 3,75 milionech let existence před 10 000 lety (oficiálního datování) zároveň se šavlozubým tygrem, tapírem, koněm, obřím bobrem, velbloudem a dalšími zvířecími druhy. Dříve se s oblibou tvrdilo, ţe masové vymírání zvířat bylo způsobeno koncem doby ledové. Ale ta přece vymírají spíše na začátku, a ne na konci období chladu. Jiné nesmyslné tvrzení: tyto zvířecí druhy vyhubili lidé. Logičtější se zdá, ţe za to můţe drasticky prudká změna klimatu. K té však došlo o několik tisíciletí později, neţ se dosud předpokládalo, jak dokazují popsané nálezy.

Skotové a templáři v Severní Americe Benátský mořeplavec plul přes severní Atlantik aţ na Island a do Grónska, zatímco jeho bratr pokračoval po Nicolově smrti dále na západ, aţ roku 1398 dosáhl Estotilandu. Scot, jazykový kořen pro Estotiland, bylo staré slovo znamenající „irský“. Stará Zenonova mapa (vydaná nově roku 1558) ukazuje nejen do té doby nejpřesnější zobrazení grónského pobřeţí, ale také ostrovy Estotiland a Drogio, odpovídající svými obrysy Novému Foundlandu a Novému Skotsku (Nova Scotia). Ve starých dopisech líčí Antonio Zeno, ţe byl ve sluţbách jistého Prince Zichmniho. Johann Reinhold Forster tvrdil jiţ v roce 1786, ţe princ Zichmni musí být totoţný s Princem Henrym Sinclearem, ear-lem z Orkneye. Na konci 14. století v té oblasti také nebyl nikdo jiný, kdo by disponoval významnou námořní mocí. Podle staré zprávy jednoho rybáře z roku 1370 byly čtyři lodě zahnány aţ k ostrovu Estotiland, jenţ prý byl o něco menší neţ Island, ale zato úrodnější. Královská knihovna prý obsahovala latinské knihy. Král vyslal na základě této zprávy na západ loďstvo Prince Henryho Sinclaira s Antoniem Zenonem, za bouře však lodě ztratily orientaci a dopluly do přírodního přístavu na západním pobřeţí Drogia. V Zenonově zprávě se píše: „Ze svého přístavu jsme v dálce viděli velikou horu, ze které stoupal kouř. Vyslaná průzkumná skupina hlásila, ţe kouř pochází z ohně uvnitř hory, z níţ vytéká smůle podobná hmota a stéká do moře.“ Vidět byli i divoši ţijící v jeskyních. Na východním pobřeţí Kanady je jen jedno místo, kde se vyskytuje přírodní asfalt a lehce vznětlivé uhlí: Pictou County v Novém Skotsku. Byly nalezeny i popsané jeskyně. Předpokládá se, ţe Prince Henry přistál se svým loďstvem v dnešním Guysborough Harbour na jihozápadním cípu Nového Skotska. Podnebí bylo mírné, země úrodná, a tak se Prince Henry Sinclair rozhodl přezimovat, avšak loďstvo poslat pod velením Antonia Zeno-na domů. Mezi indiány Micmac, kteří dodnes v Novém Skotsku ţijí, se dochovala legenďa o bílém princi jménem Glooscap, který prý připlul přes moře oď východu na „kamenné ostrovy se stromy“ a strávil u nich jednu zimu. Ţil prý ve městě na ostrově a jako zbraně prý běloši měli ostré meče. Navštívil Sinclair po návratu loďstva pobřeţí Massachusetts? Při svém honu za ďinosaury jsem byl náhoďně upozorněn na jeďinečný, stěţí kďy uveďený nález: na náhrobní kámen rytíře s mečem a výzbrojí. Je těţké ho najít: nachází se bezprostřeďně u Depot Street na okraji malého městečka Westforď, severozápaďně oď Bostonu. Na kameni známém jiţ oď

Obr. 8: Templáři Autor u hrobu templáře ve Westfordu v Massachustetts. Zlomený meč ukazuje, ţe majitel zemřel. Obr. C představuje rytíře, který se na hrobní desce spo-lu s mečem a přílbou objevil poté, co Mariana Linesová v roce 1991 reliéf zviditelnila speciálním postupem. Obrázek D ukazuje pro srovnání templáře (kresba: Frank Glynn). Obr. A: náhrobní kámen z Klimatinu (Skotsko) s vyobrazením meče ze 14. století.konce

19. století vidíme vytesané obrysy rytíře s přílbou, štítem a pláštěm – je to způsob zobrazení, jaký známe z Evropy 14. století. Podle stop úderů dláta bylo stáří kamene určeno přibliţně na 600 let. Vzhledem k vysokému stupni zvětrání jsou obrysy celé postavy viditelné jen s pouţitím speciálního postupu. Na štítě lze v neurčitých obrysech vidět erb Sinclairů. Domácí lidé jsou přesvědčeni, ţe Prince Sinclair podnikl výpravu do vnitrozemí k Prospect Hill, odkud by lépe přehlédl okolní zemi. Moţná přitom zahynul Sinclairův bratr David, protoţe se mezi těmi, kdo se vrátili do Evropy, nevyskytuje. Mohl tu zemřít a být pohřben: zobrazený meč je totiţ zlomený, coţ je známka toho, ţe majitel meče zemřel. Na náhrobním kameni v kryptě v Rosslynu, rodinném sídle Sinclairů ve Skotsku, byl objeven náhrobní kámen Williama Sinclaira, a to vedle zobrazení meče a kalichu. Meč znamená, ţe šlo o templáře, kalich představuje Svatý grál. Po svém zákazu ve Francii 1312 nalezli templáři útočiště v Portugalsku, kde směli zaloţit řád Krista krále, jenţ v roce 1317 dostal veškerý templářský majetek v Portugalsku. Aby se oba řády rozlišily, byl do červeného templářského kříţe přidán malý bílý. Portugalsko vděčilo za svůj rozmach v námořní mocnost ve 14. a 15. století templářům. Ale další část templářů uprchla na keltská území: na severní pobřeţí Irska a především do Skotska (Baigent/Leigh, 1991). Keltské klany ve Skotsku (Highlanders) se totiţ aţ do roku 1745, jak ještě uvidíme, bránily pokusům církve o christianizaci. Podle mého názoru představovala flotila Prince Sinclaira – měla dvanáct lodí – část bájného loďstva templářů, které odplulo plně naloţené poklady z Francie k neznámému cíli. Rosslyn Chapel (Skotsko)

bylo v kaţdém případě jedním z významných templářských center. Ve 13. století byli templáři dominující evropskou námořní silou a měli i po oficiálním rozbití řádu dostatek moci a peněz na to, aby odpluli do Ameriky. Navzdory veškerému úsilí se mi nepodařilo vypátrat senzační nález, který byl učiněn v Louisburg Har –

Obr. 9: Lodní dělo Dělo nalezené v Louisburg Harbour (Kanada – nahoře) a děla stejné konstrukce z 15. a 16. století ve Vojenském muzeu v Lisabonu (dole).

bouru a podle mých informací měl být v Louisburském muzeu v Novém Skotsku. Mělo jít o serpentinu, dělo protáhlého tvaru – na rozdíl od kratší bombardy. Toto lodní dělo, vyráběné z kujného ţeleza tradičním způsobem z tyčových prstenců, spočívalo na vidlici a bylo je moţno natáčet do libovolného směru. První zprávy o palných zbraních ve výzbroji lodí se objevily kolem roku 1350, tedy jen několik málo desetiletí před cestou Sinclaira a Zenona (Aufheimer, 1983).

Keltové v Severní Americe Krátce po roce 1900 objevil dr. C. A. Kershaw v Merrimackportu (Massachusetts) bronzovou dýku keltského typu, jeţ se nyní nachází v Peabo-dyho muzeu v Andoveru. Je docela dobře moţné, ţe stovky megalitických lokalit ve Spojených státech a v Kanadě zůstaly aţ na několik málo výjimek nepovšimnuty. Akademické kruhy se zatím pouštěly do diskuse o amerických menhirech (kolmo stojících kamenech) a dolmenech (mohylových hrobech) v Americe jen proto, aby této diskusi bránili a zesměšňovali ji. Pokud se nedaří

megalitické kamenné útvary v jejich neobvyklých pozicích připsat na vrub rozmarům poslední doby ledové, jsou ony i další nálezy z doby kamenné, bronzové a ţelezné připisovány údajné usilovné činnosti kolonistů pocházejících z Evropy 18. století – resp. přesněji řečeno: jsou jim podsouvány. Jako by tito osadníci budující si novou existenci neměli na práci nic lepšího neţ budovat s vypětím všech sil mohyly a kamenné hrobky! Na dolmeny naráţíme všude, zejména v Německu, Irsku a Anglii, ale také v Americe. V bezprostřední blízkosti města New York jsem navštívil Balanced Rock (Vznášející se skálu), velký dolmen v North Salemu. Tvoří ho blok ţuly o hmotnosti asi 60 tun (foto 28). Ţula se však v kraji nevyskytuje. Kdyby stál Obr. 10: Dýka Srovnání dvou dýk keltského typu, z nichţ jedna byla nalezena v Severní Americe (A) a druhá ve Španělsku (B). A: Peabodyho muzeum v Andoveru, B: Peabo-dyho museum na Harvardské univerzitě.

Obr. 11: Parohy Ve Spiro Mound (Oklahoma) byla nalezena dřevěná maska s paroţím, která připomíná podobu keltského boha plodnosti a pána zvířat Cernunna („Rohatého „) na krunýři v Národním muzeu v Kodani.

dolmen v Irsku, byl by to nádherný kousek z doby stavitelů megalitů nebo Keltů. Balanced Rock stojí na kuţelovitých vápencích, jeţ jsou uspořádány do čtyř skupin. Změření průměrné vzdálenosti tří zevních vápencových opěr udává poměr 2,99 ku 1,98 ku 3,00 megalitickým yardům, tedy v systému měr, který pouţívali budovatelé megalitických staveb v Evropě. Tento měrný systém je však nesporný teprve od dob Alexandera Thoma (1967). Archeolog a ředitel Middeltown Archeological Research Center v New Yorku Salvatore Michael Trento pořídil v sedmdesátých letech letecké snímky oblasti okolo Balanced Rock a objevil v půdě místa s odlišnou barvou, jeţ tvoří tři kruhové prstence (Trento, 1978). Mohlo by zde v North Salemu jít o starý komplex, pocházející z dob dávno před příchodem evropských kolonistů. Jakmile jsem se jednou dostal na stopu, pátral jsem po dalších dolmenech. Úspěšný jsem byl ve Westportu. Je tam kamenná deska opírající se o čtyři opěry. Z dalších musím uvést velké exempláře v Barlet-tu (New Hampshire) a Lynnu (Massachusetts).

America 's Stonehenge Elektrizoval mě jiţ samotný název America's Stonehenge. Ani tato lokalita není příliš známa, ba jak jsem zjistil při pátrání, neznají ji ani obyvatelé v bezprostředním okolí. Na deseti hektarech soukromého pozemku v North Salemu (New Hampshire) stojí megaliticky vyhlíţející kamenný komplex s 22 kamennými stavbami, vzpřímenými kameny a tmavými kamennými komorami (takzvanými root cellars), ale i tunely s kamennými stěnami, jeţ

jsou dosud zčásti obloţeny kamennými deskami. Některé kameny nesou staré nápisy, které lze podle Barryho Fella (1976/1989) uvést do souvislosti s fénickým bohem slunce Baalem, zatímco jiné skládají hold keltskému Belovi – ten je snad s Baalem totoţný. Nápis z iberských znaků, čtený zprava doleva, říká: „To Baal of the Canaanites (Phoenicians), this in dedication“ (Fell, 1989, s. 91). Volně přeloţeno: Věnováno Baalo-vi, bohu Féničanů. Féničané (Foiničané) ţili v historickém kraji na pobřeţí Středozemního moře, zhruba mezi syrskou Latakií a izraelským Akkónem, jemuţ se říkalo také Kanaan. Kanaanské obyvatelstvo (Féničané) semitského jazyka zde ţilo přinejmenším od 2. tisíciletí př. n. 1. a z významných měst Byblu, Tyru, Sidónu a Berytu (dnešní Bejrút) provozovalo čilý obchod. V mnoha amerických státech byly nalezeny hebrejské texty, například na Hidden Mountain u Albuquerque v Novém Mexiku. Má se za to, ţe hebrejské písmo – stejně jako aramejské – se vyvinulo z fénické abecedy. Nejen v lokalitě America's Stonehenge, ale i na jiných místech ve státech Nové Anglie byly nalezeny keltské texty v oghamském písmu. Barry Fell opírá svůj názor o mnoho podobných nálezů v Americe (1989, s. 91): „Začíná být zřejmé, ţe Keltové stavěli megalitické komory ve stá-těch Nové Anglie a féničtí mořeplavci byli vítanými návštěvníky.“ Připojuji se k názoru, který na základě mnoha prokazatelných výchozích údajů zastává v knize The Celtic Connection John J. White, totiţ ţe „byl rozšířen častý výskyt nápisů, které jsou podobné ogamu (og-hamu, HJZ) a byly psány po celém světě, a to prokazatelně v mnoha případech společnostmi, jejichţ někteří členové měli vztah k fénické kultuře. Členové kultur, které měly vztah ke Keltům, navíc celosvětové rozšíření ogamského písma uznávali“ (White III, 1966, s. 139). Avšak jakému účelu slouţily kameny, které byly v America's Stonehenge vztyčeny? Kdyţ se na nápadné kamenné monolity a další význačné body podíváme z jednoho centrálního bodu, vypadá to, jako by některé byly orientovány podle slunce, zejména na slunovraty (solsti-tia) a rovnodennosti (aequinoctia). Tyto časové body lze díky uspořádaní kamenů vysledovat dodnes. Z tohoto důvodu nese pravděpodobně megalitická lokalita jméno America's Stonehenge právem (Kingston, Náboţenství starých Evropanů, ale také původního amerického obyvatelstva, mělo těsné vazby s astrologií – je tato paralela čistě náhodná? Novejší bádání zdůrazňují kalendářní funkce komplexu, jeţ podle vše-ho nastolovaly harmonii mezi zemí a nebesy, základní princip pohanského, ale jak ještě uvidíme, také křesťanského a keltského

náboţenství.Nejznámějším kamenem v America's Stonehenge je takzvaný Obětní stůl. Jde o ţulovou desku velikosti člověka na opěrách, do níţ jsou vyryty dráţky. Stůl je jakousi hlásnou troubou ze zdiva nasucho spojen s podzemní kamennou komorou. Máme tu co činit s věštírnou, jakou známe z evropského starověku? Moţná to byl také stůl úrody, obětované staré bohyni země. V kaţdém případě se několik takových stolů vyskytuje v Portugalsku, a to i s těmi dráţkami.

Tholos a Root Cellar Jeden fenomén, o němţ se dosud oficiálně nediskutovalo a o kterém jsem v německy psané literatuře, jeţ je k dispozici, nic nenalezl, mě upoutal, jakmile jsem se o něm při svých rešerších dozvěděl. Ve státech Nové Anglie jsou prý snad stovky staveb, kterým se říká root cellar (doslova: kořenový sklep). Jde o místnosti (chambers) vyzděné nasucho, jeţ obvykle leţí zcela pod zemí. Není snadné je navštívit, protoţe většinou leţí na soukromých pozemcích. V zásadě existují dva různé typy: kruhové a obdélníkové. Vyprávěli mi o kruhovém root cellaru, který měl být v Uptonu (Massachusetts). Avšak ať jsem se v Uptonu ptal kohokoli, nikdo o něm nevěděl. Uţ jsem to chtěl vzdát, kdyţ jsem zašel na poštu. Ano, tady jméno majitele pozemku znali. Spolu se ţenou jsme se telefonicky ohlásili a Jim Laucis a jeho paní nás srdečně přijali. Root cellar tam opravdu mají. Nachází se na soukromém pozemku opuštěný uprostřed lesa poblíţ jezera. Musel jsem prolézt chodbou ze zdiva nasucho (bez malty), abych se dostal do kruhové kamenné komory tvaru iglú, jeţ se svou falešnou (překlenkovou) klenbou připomínala včelí úl. Stavba mi hned připomněla tholos. Tyto kruhové kultovní stavby řeckého starověku byly před naším letopočtem zřizovány mimo jiné nad hrobkami. Jde však také o typické prvky sídel irských mnichů raného středověku, jako byly zejména modlitebny budované ze zdiva nasucho ve tvaru včelího úlu. Městečko Upton je obydleno od roku 1735 a o tomto kamenném včelím úlu se zmiňují jiţ první historické záznamy. Můj hostitel potvrdil, ţe jeho rodina vlastní pozemek nepřetrţitě jiţ bezmála dvě stě let a ţe podzemní stavba tam byly vţdycky. O tom, kdo ji postavil, neexistují ţádné indicie. Archeologové se o těchto zajímavých stavbách oficiálně nezmiňují. Nejsou ani na mapách, vţdyť se prý jedná o sklepy na zásoby, které si budovali od 18. století evropští kolonisté. Ale proč by kdo zřizoval takovou stavbu na odlehlém zalesněném území a ještě k tomu v údolní kotlině, a to tím způsobem, ţe by napřed vyhrabal díru, vybudoval stavbu ze zdiva bez malty, aby ji pak zase zahrnul zeminou?

Rozhlédl jsem se a upoutal mě val mezi pozemky, jenţ se táhne lesem aţ k root cellar a do něhoţ jsou zabudovány obrovské megaliticky působící kamenné kvádry – opravdová kyklopská zeď. Dokonce i s těţkými stroji by nebylo snadné tyto kamenné bloky do hustého lesa přivézt a vztyčit v polovině kopce. Návštěvníci, kteří jezdí po venkovských silnicích Nové Anglie, jistě viděli kamenné valy, jeţ jakoby vyznačovaly hranice mezi pozemky: tvoří je většinou kameny, které lze ještě unést, ale i obrovské kamenné kvádry. Nikdy dříve jsem se nad tím nezamýšlel, ale Američané oplocují pozemky jen velice zřídka. Zeptal jsem se Jima, jestli to byl on, kdo po-stavil kamenný val. Odpověď mě překvapila, neboť tento val tady byl vţdycky a nikdo neví, kdo ho postavil. Byly existující kamenné valy v Nové Anglii ve velkém počtu jiţ před Kolumbovým příchodem? Kdyţ spočítáme, kolik takových kamenů vlastně je, vyjdou nám obrovská čísla. Napřed mě napadlo: někdo tady posbíral balvany rozeseté po kraji a postavil stovky, ba moţná tisíce kilometrů kamenných valů. Ve starých dokumentech kolonistů se o takové práci dočteme jen vzácně.

Obr. 12: Modlitební cely V Uptonu (Massachusetts) leţí největší kamenný sklep Ameriky podobný tholu, jenţ byl vybudován v podobě včelího úlu (překlenková klenba) a připomíná irské mnišské cely zděné bez malty nasucho – vpravo: Skellig Michael (Kerry).Také v lokalitě America's Stonehenge je

takových kamenných valů nesmírné mnoţství a zdá se, ţe spojují jednotlivé

root cellars. Vzpomněl jsem si, ţe také v Německu, ale rovněţ v Anglii, a zejména ve Skotsku existují kamenné valy, jichţ jsem si dosud nevšímal, jeţ bývají často uspořádány podél cest. Zčásti pocházejí z keltských dob. U nás ve střední Evropě jsou také kamenné valy v lesích, kde si jich téměř nikdo nevšimne a kde nemají co ohrazovat. Kdyţ jsem se podíval do literatury, zjistil jsem, ţe jde o poměrně známý jev. Některé kamenné valy se pokládají za „ohrazení starých germánských hradišť“ a hledají se paralely ke kultovnímu charakteru kamenných alejí jiţní Anglie a Bretaně (Theudt, 1931, s. I62nn.). Stavba v Uptonu připomínající tholos není jedinou svého druhu. Ve Vermontu mě John Dunlap zavedl k několika kamenným sklepům s obdélníkovým půdorysem, u nichţ bylo nápadné, ţe je kryjí velké a těţké kamenné desky, které lze bez pouţití strojů, pouze silou svalů, jen těţko přepravit. Nedalo se také určit, odkud tyto kamenné bloky pocházejí. John mi pak ukázal tři stavby připomínající tholos, jeţ byly ukryty na soukromém pozemku. Nad jedním rozprostřel kořeny mohutný strom. Ve dvou včelích úlech jsem musel lézt po čtyřech. V South Royaltonu (Vermont) je u podzemního sklepa vyzděného nasucho, dnes nezastřešeného, kámen, u jehoţ okraje je šachovnicovitý znak, jaký známe z doby bronzové v Evropě a jenţ má snad astronomický význam. Na skalních stěnách v Chacao de Rapa v Portugalsku byl objeven stejný znak, a to spolu s punským a oghamským písmem.

Calender Site II Tato lokalita se nachází 20 mil na sever od South Woodstocku ve Vermontu na Morgan Hill Road. Od sedmdesátých let se zde pod vedením profesora historie Warrena L. Cooka (1986) zkoumá astronomické uspořádání komplexu, jenţ je tvořen mohylami ze zeminy, plošinou z vrstvy kamenů, root cellar a několika kamennými zdmi se dvěma nápadnými vzpřímenými kameny, a dalšími značkami (Dix, 1978; Cook, 1986). Celkem je zde vyznačeno dvacet prvků orientovaných podle Měsíce, různých hvězd a Slunce, mj. podle východů a západů slunce o zimním a letním slunovratu a jarní a zimní rovnodennosti. Zajímavé je, ţe je zde také jedna z mnoha komor s obdélníkovým půdorysem, zastropená velkými kamennými deskami, která se světlou (vnitřní) délkou 5,80 metru a šířkou dobrých 2,90 metru patří k nej – větším v oblasti Nové Anglie. Celá konstrukce je jako u většiny ostatních zasypána zeminou, je tedy v zemním pahorku. Delší symetrická

osa, procházející dveřmi, je orientovaná na bod zimního slunovratu, stejně jako osa kamenné plošiny. Jen pár metrů od kamenného sklepa je obdélníková jáma, které se, zdá se, věnuje méně pozornosti. Podle mého názoru však jde o typickou konstrukci základů domu zapuštěného do země ze zdiva postaveného bez malty nasucho. Na ní byl pak postaven vlastní dům s dřevě-nou konstrukcí a ten pak byl – jako to dělali Vikingové v Grónsku a na Novém Foundlandu – pokryt zčásti či úplně drny. Z dřevěné konstruk-ce jsem uţ ţádné zbytky nenašel. Můj průvodce John Dunlap mi pak ukázal senzaci, neboť část této lokality je vlastně veliký bludný balvan v leţaté poloze. Byl porostlý mechem, takţe vlastně nebylo nic vidět. John mech odstranil a objevilo se keltské oghamské písmo.

Kamenné kruhy v Severní Americe Skupiny tvořené vzpřímeně stojícími kameny (menhiry) byly podle Barryho Fella (1982, s. 206) na vrcholech různých hor ve státech Nové Anglie, například blízko South Woodstocku v New Hampshire. Při rešerších jsem poznal Colgate Gilberta, jenţ v roce 1997 ještě s dalšími prozkoumal horskou homoli, na níţ je několik menhirů a zaměřovacích bodů. Toto tajuplné místo, jeţ není na ţádné mapě, se nachází na Burnt Hill v Massachusetts, ale je o něm zmínka jiţ z roku 1740. Colgate přijel z veliké dálky, aby mi ukázal cestu k lokalitě, jeţ vede po nevyasfaltovaných stezkách. Poté mi poskytl k lokalitě vysvětlení i výsledky průzkumu, které ukazují, ţe kolem ní jsou další stojící kameny a jiné význačné body, jeţ jsou astronomicky mj. orientovány na body slunovratu (foto 46, 47). Protoţe tato lokalita leţí mimo dopravní komunikace a nebyla dosud ani popsána v literatuře, probudil se ve mně objevitel. Podle oficiálního názoru vybudovali místa kultu indiáni. Z dosavadních výkladů se zdá, ţe v Americe ţili budovatelé megali-tů či Keltové. Uţ dlouho mě zaměstnává otázka: Kdo byli tito megali-tičtí budovatelé? Existoval vůbec takový národ? O stavitelích megalitů nevíme nic, známe jen zčásti monumentální stavby. Pohrávali si s kamennými bloky, které váţí aţ několik tisíc tun, jako by to byly krabice z lepenky. Ačkoliv to byli velcí architekti, nena – cházíme ţádné náznaky nějakých sídlišť nebo domů. Na druhé straněpo sobě Keltové zanechali tábory a sídliště městského typu – takzvaná oppida –, pro něţ vţdy volili bezprostřední sousedství megalitických staveb.

Zatímco stavitelé megalitů plánovali a budovali velké hrobky, keltské hroby téměř nenacházíme, s výjimkou případů, kdy Keltové otevřeli a opětně pouţili údajně jiţ dávno existující megalitické hroby, ačkoliv moţné porušení vrstev se normálně nedá prokázat – jev, s nímţ se setkáváme i u amerických mounds. Kupodivu je budování megalitických dolmenů, vedle jiţ popsaných amerických také korejských a indických, datováno do doby, kdy v Evropě ţili Keltové. Za pobytu v Indii se mi dostala do rukou stará vědecká dokumentace Royal Asiatic Society z let 1851-52 a Royal Irish Acade-my z roku 1862. Tvrdilo se v ní, ţe staviteli megalitických památek v jiţní Indii, z nichţ některé jsem měl moţnost osobně navštívit a jeţ jsou totoţné s evropskými, jsou Keltové (Taylor, 1851/52 a 1862; dotisk 1989, s. 120). Problém různého datování srovnatelných památek v různých částech světa se potvrzuje v knize A History of South India. Zatímco u různých megalitických pozůstatků v Evropě se uvádí stáří –2000 a na Kavkaze – 1500, v Indii se datují do období od –300 aţ asi do poloviny prvního století naší éry (Šastrí, 2002, s. 50), i kdyţ D. H. Gordon se snaţí dokázat pro Indii dobu –700 aţ –400. Nicméně i toto ranější datování odpovídá zase stáří megalitických památek adenské a hopewellské kultury v Americe (800 aţ +400). V Koreji se klade budování dolmenů rovněţ do doby kolem poloviny 1. století př. n. 1. (Joussaumes, 1985, s. 348), zatímco v Japonsku se pro tuto fázi uvádí datování-250 aţ + 650 (Joussaumes, 1985, s. 349n.), přičemţ k rozkvětu mohylových hrobů došlo kolem roku +500 (Kid-der, 1959, s. 1341-1391). Působení budovatelů megalitů (nebo Keltů) v Asii (Indie, Korea a Japonsko) se časově umisťuje do doby trvání Římské říše, jeţ se rozkládala kolem Středozemního moře. Jestliţe se v Indii věří, ţe za římských dob přistáli v jiţní Indii Keltové na lodích schopných překonat širé moře, naskýtá se otázka, odkud přišli. Anebo byli Římané ve skutečnosti Keltové? Pak by tu nebyl ţádný problém a nálezy v Asii, ale i v Oceá-nii a v Americe můţeme pokládat za časově navazující výsledek keltské expanze před dobrými 2000 let během údajného římského panství (to si ţádá ještě diskusi). Do 12. století je datován trilithon Haamonga-a-maui na ostrovech Tonga v jiţním Pacifiku; je to několik tun těţký třídílný monument z korálového kamene v podobě brány, jenţ vypadá jako megalit. Tento dojem ještě zesílí, uvědomíme-li si existenci megalitických památek

Obr. 13: Indie V jiţní Indii na dakšinské plošině najdeme megalitické-podle Taylo-ra (1851) keltské– kamenné objekty všeho druhu (vlevo: poblíţ Rddţankollúru, vpravo: pahorek Šórápur). Ţije tam drávidské obyvatelstvo tmavé pleti, jehoţ jazyk vykazuje podobnost s baskictinou. Na druhou stranu ovládají Drávidové také sanskrt. Hned vedle megalitických kamenných objektů jsou v několika chrámech v Hampí (od 14. století) vyobrazeni Skýthové se svými koňmi (viz foto 8 a 10).

na jiných ostrovech v jiţním Tichomoří a v Austrálii a vlastně na celém světě (jiţní Amerika), jak jsem měl sám moţnost vidět. Působily národy budující megalitické stavby činné v jiţním Pacifiku dokonce ještě před pár tisíci lety? Odkud přišly? Z Asie a/nebo z Jiţní Ameriky? Jak se vůbec v Indii určuje a datuje stáří megalitických dolmenů, kromlechů a hrobů? Docela jednoduše, neboť Indie má tu zvláštnost, ţe hroby tvořící součást megalitických monumentů obsahují jednoznačně relikty z doby ţelezné – na rozdíl od Evropy. V Koreji byly megali-ty budovány současně s výskytem předmětů z bronzu, zatímco v Japonsku s nimi byly nalézány práce z kamene, bronzu a ţeleza. Jde tedy o pestrou směsici (evropských) kulturních stupňů, které jsou v Evropě zřetelně časově odlišeny a jako jednotlivé články seřazeny po sobě do řetězu. V Evropě je doba megalitů časově posunuta do doby kamenné, nálezy pozůstatků z doby ţelezné jsou z nich časově vyňaty a přisouzeny Keltům, kteří údajně působili asi o 1500 let později. Není zde časová bublina, kterou bychom měli propíchnout? Neuniká pak pár temných staletí nafouknutých jako vzduchové balony a obtěţkaných fantazií, jeţ moţná svědčí o následcích dosud nerozpoznané přírodní katastrofy? Chtěl bych ještě zdůraznit, ţe podle Šastrího (2002, s. 51) musely megalitické kultury v jiţní Indii „určitě přijít přes moře od západu, po-kud nejde o naprosto svébytnou indickou kulturu“. Zdánlivě je potvrzena teze, ţe budovatelé megalitů osídlovali pacifický prostor od západu na východ – jako Portugalci počátkem 16. století – aţ do Ameriky.Vím, ţe budu

postupovat proti všemu zdání a obecně rozšířenému názoru, kdyţ bych rád předloţil ke zváţení ještě jinou moţnost: Nepřišli budovatelé megalitů (Keltové) do Pacifiku přes nezamrzlou Beringovu úţinu a/nebo z jihu přes tehdy oficiálně ještě neznámý Magellanův průliv? V další části knihy budeme zkoumat předpoklady pro eventuální odpověď na tuto otázku. Chtěl bych však také zdůraznit, ţe můţe být moţná aţ příliš snadné ztotoţňovat budovatele megalitů s Kelty resp. s nějakou atlanticko-nordickou rasou (Wirth, 1928, s. 27). Vţdyť stavební sloh, způsob vyměřování a náboţenství mohli od budovatelů megalitů převzít jiné národy, přestoţe Louis Carpentier zjistil, ţe dolmeny se vyskytují na územích, na nichţ se setkáváme s vysokým procentuálním zastoupením krevní skupiny nula (Carpentier, 1986, s. 66nn.). Pak se totiţ vynoří otázky ohledně kromaňonských lidí, kteří byli podle Junga stejně jako aurig-nacká rasa (kultura mladší doby kamenné v jihozápadní Francii) jen smíšenou formou atlanticko-nordické a jiných nenordických ras. Já však samotný pojem rasy odmítám jako neurčitou myšlenku a souhlasím s dr. Horstem Friedrichem: „Představa o údajně existujících, samostatných lidských ,rasách' byla západní kultuře naočkována aţ v novověku…“ (Friedrich 1995, s. 26). V tomto smyslu byli Keltové a budovatelé megalitů alespoň zčásti moţná stejný národ, odlišovali se jen různými zvyklostmi (kulturou, architekturou), stejně jako německý lid, pohlíţíme-li na něj z hlediska kultury a stavebních stylů, byl dvěma světovými válkami zdánlivě rozdělen ostrými řezy (=světovými válkami) na tři různé národy. Podél atlantického pobřeţí Evropy a severní Afriky však existuje ještě jiná, nekeltská kultura, jeţ budovala megalitické stavby.

2. Keltské cesty a signální věţe „Posuzování irského přínosu k budování rané středověké kultury Západu trpělo jednostranností“ (Reifenstein, 1958, s. 50). A Leo Weisberger (1952, s. 8-41) představil široce pojatý program systematického zkoumání irsko-německých jazykových vztahů ve středověku. Irsko-skotská církev byla samostatnou církví na území osídleném Kelty, zejména v Irsku a Skotsku. Představovala křesťanství vyvinuté z pohanství a od 5. století sířila hvězdicovitě křesťanství z britských ostrovů na všechna dostupná úze-mí, například „irskou cestou z Burgundska přes horní Porýní a Bodamské jezero do nitra Bavor, vyuţívajíc komunikační sítě z římských dob, jak to potvrzuje zaloţení řady bavorských klášterů… „ (Reifenstein, 1958, s. 32). Avšak irští a skotští mniši šířili na lodích víru také aţ do Ameriky…

Keltové v severním Atlantiku Dříve neţ na Island dorazili roku 875 Vikingové, sídlili zde minimálně jiţ od počátku 9. století irští mniši a podle starých zpráv osídlili ještě před Vikingy také Grónsko. Irské kláštery sehrály v dějinách raného křesťanství významnou úlohu. Irsko a Skotsko se nestaly nikdy součástí Římské říše a papeţská církev tam vyslala misionáře poměrně pozdě – kdyţ uţ se zde vyvinulo jiné, svébytné křesťanství. Irsko-skotská (keltská) církev, která se vyvinula v Irsku před tím, neţ papeţský Řím vznesl nároky na vládu, postrádala hierarchii monarchického typu. Neexistovaly ţádné nadřazené církevní úřady, neboť by to odporovalo společenské struktuře Keltů. Na rozdíl od centralizované papeţské církve tvořila církevní centra kláštery, které působily decentralizované (mnišská církev). Navzdory obecnému mínění nebyla mniš-ská církev nikdy odnoţí papeţské církve. Proto se odehrával dnes jiţ zapomenutý konkurenční boj o víru. Bez této války o víru bychom dnes měli docela jiný politický systém a jinou, keltsky strukturovanou kulturu a pojetí víry. Mnoho badatelů ztotoţňuje počátky Keltů s objevením laténské kultury v některých částech Německa, východní Francie a na přilehlých územích. Vycházelo se a zčásti se dodnes vychází z toho, ţe se odtud šířily keltské jazyky spolu s tím, jak se stěhovala etnika. Simon James však konstatuj e: „Je téměř jisté, ţe keltské jazyky existovaly jiţ předtím“ (James, 1998, s. 21). A svůj názor zdůvodňuje: „Na jedné straně ukazují archeologické nálezy například ve Velké Británii a Irsku na výraznou kontinuitu s domácími tradicemi doby bronzové; rozsáhlé migrace Keltů zde ne-jsou doloţeny. Na druhé straně byli… kelštinou mluvící lidé rozšířeni na rozsáhlých územích snad jiţ v 6. století pr. n. 1. Například nálezy nápisů

opravňují k domněnce, ţe nositeli ,golasecké kultury' (převládající v italském podhůří Alp mezi 9. a 5. stoletím př. n. 1.) byli lidé mluvící keltštinou.“ Keltové sestávali z mnoţství kmenů, které se však kdekoli na světě mezi sebou dorozuměly, přestoţe se jejich jazyk v různých regionech vyvíjel odlišně. Nicméně tento názor není všeobecně sdílen. Keltové neznali státy s pevně stanovenými hranicemi, ale byli organizováni v kmenových a klanových svazech. Přineslo vůbec vytváření monstrózních států – jak je známe dnes – v porovnání s decentralizované řízenými kulturami vůbec nějaký pokrok? Určitě ne, pokud existují pravidla a země obyvatelstvo uţiví. V monumentální keltské přehlídce The Celts – the Origins of Euro-pe (Keltové – počátky Evropy) se tvrdilo, „ţe římskou a křesťanskou minulost dnešní Evropy doplňují keltské kořeny“. Vyvstává otázka, zda údajné doplnění spíše samo neznamenalo počátek, a zda římsko-křes-ťanská minulost nepředstavovala modifikovaný plagiát, quasi novou, relativně pozdě šířenou mocensko-společenskou a politickou módu. Keltští klanoví králové řídili zemi decentralizované a podléhali jen svému vlastnímu zákonu, podobně jako se to prezentovalo ve filmech (Statečné srdce). Vláda keltských klanů ve Skotsku byla definitivně zlomena teprve po několika povstáních, která vyvrcholila slavnou rebelií Bonnie Prince Charlieho v roce 1746. Kromě krvavých represáliích tu bylo ještě cosi ničivějšího: zákaz tradičního způsobu ţivota – v neposlední řadě násilného řešení soukromých sporů a loupeţivých nájezdů. Highlandeři, poslušní jen svého vlastního zákona, se od lowlanderů lišili svým keltským (gaelským) jazykem a svobodným způsobem ţivota. Wales ztratil nezávislost poráţkou povstání Owena Glendowera v roce 1410. Velká část keltské kultury zanikla zrušením waleského práva v 16. století.

Náboţenství a válka pro víru V Irsku, nejdůleţitější keltské baště, došlo k obratu v 16. století, kdyţ se Jindřichu IV. a Alţbětě I. podařilo prosadit královskou autoritu. Od té chvíle drţeli irští náčelníci zemi nikoli podle vlastního práva, ale jako léno anglického krále – šlo o formální vyvlastnění svobodných Keltů. Po ztroskotání povstání v Ulsteru (1593-1603) a útěku galské šlechty (1607) bylo po roce 1609 v Ulsteru usídleno zhruba 100 000 Skotů presbyteriánského vyznání. Důsledkem následného vydávání zákonů proti nábo – ţenství irského obyvatelstva bylo to, ţe keltský jazyk ztrácel mezi vládnoucími vrstvami stále více půdu pod nohama. Základy k vytvoření

dvou států v Irsku, ale i k náboţenské válce, která dodnes přetrvává, byly poloţeny tehdy, kdyţ sesazený katolický král Jakub II. podlehl roku 1690 v bitvě na řece Boyne novému protestantskému králi Vilému III. V dodnes doutnajícím konfliktu v Severním Irsku totiţ nejde tolik o náboţenství, jako spíš o politiku, zemi, moc a dříve i o zápolení dvou systémů. Poráţka povstání vyvlastněných keltských drţitelů půdy v Ulsteru proti anglické osídlovací politice vedla k naprosté změně struktu – ry vlastnických a mocenských poměrů v Irsku: půda byla odňata irským sedlákům a dána protestantským osídlencům. Rozšíření anglických trestních zákonů na katolické Iry (Kelty) pro ně znamenalo odnětí politických práv. Jakkoli se nám dnes náboţenská válka v Severním Irsku zdá iracionální, její příčinou je to, ţe v ní jde o válku společenských systémů a pokračování s ní spojeného existenčního boje keltského křesťanství v Irsku. Ten začal, kdyţ se Jindřich II. se svou armádou roku 1171 vylodil v Irsku. Proto severní Irové stále popírají, ţe mohou protestantští Angličané rozhodovat o katolických Irech. Vedoucí duchovní silou u Keltů byla kněţská vrstva druidů. Chief-tains (náčelníci) jim svěřovali výchovu svých synů, jeţ trvala několik let. Druidové jim předávali rozsáhlé vědění, mimo jiné velice přesné astronomické znalosti. Základem druidské učenosti bylo zasvěcení do náboţenství, jeţ bylo údajně zakódováno v ústně předávaném tajném učení. Předpokládalo se, ţe jeho součástí bylo předkeltské náboţenství uznávající jediného boha. Existuje ovšem značný rozdíl mezi vírou teprve ve středověku územně expandující papeţské církve a křesťanskou vírou keltsko-germán-ských, staroseverských, gótských a skytských národů, jeţ v Evropě převládaly v prvním tisíciletí. V téměř všech známých náboţenstvích s jediným bohem (monoteis-mus) není předmětem uctívání personifikovaný bůh, ale boţský princip, bůh jako jakési neutrum bez těla či tělesnosti, nahlíţený tedy nikoli jako osoba. V Číně buduje jiţ prastarý taoismus svou metafyziku a etiku na pojmech tao {cesta) a te ( ctnost). Tao, absolutno, je zdrojem vesmíru a všech věcí tohoto světa – je to nejvyšší boţský princip. Pro člověka proto te představuje normu jeho etického a politického chování. V tomto smyslu je třeba chápat člověka jako pojmovou slupku, kterou lze vyplnit různými představami. Pravěký člověk – a to i v Novém světě – proţíval vzájemné působení mezi kosmem, přírodou a sebou samým jako boţský princip. Bůh jetakříkajíc zdrojem ţivota. Nešlo jen o postoj duchovně filozofické

povahy; bůh byl totiţ harmonicky napodobován i fyzicky v podobě staveb v přírodě (například roční putování slunce a měsíce). Nyní chápeme, ţe například pro pohanské Kelty nepředstavovalo vznikající křesťanství ţádný zvláštní problém, pokud bůh definitivně přestal být osobou a byl jen pojmovou slupkou pro boţský princip. Staré náboţenství druidů neprošlo vlastně ţádnou zásadní změnou, vţdyť z tohoto hlediska věřili přece Keltové v boha vţdy. K tomu navíc přistupuje aspekt staroevropské víry v matku, pradávné náboţenství pramáti nebo matky veškerenstva. V souladu s tím byl duchovní věk pradávného společenství na Západě věkem matek (Wirth, 1980, s. 229). Morálka rodové společnosti se opírá o přirozené právo a prapočátek práva je rodinný řád jako rozvinuté zvykové právo. Prastará matka představovala (boţskou) matku veškerenstva ve společenství (rodu) jako výsledek kultovního matriarchátu matek, jasnovidek a věštkyň. Aniţ bychom zde chtěli dále diskutovat o jednotlivých aspektech různého praktikování víry v matku, je z toho zřejmé, proč se zvláštní charakter křesťanství mohl prosadit nejen u Keltů, a to bez násilných konfliktů. Podle mého názoru se z výše uvedených důvodů tato nová prakřesťanská víra sotva lišila od tradovaného (pohanského) lidového náboţenství, neboť „bůh“ nebyl personifikován a matka veškerenstva – původní jméno ve staré Evropě: Ana – oţila v Anně, matce bohorodič-ky Marie nebo dokonce v Marii samotné. Zvláštní ráz v křesťanství představovalo ariánství: bůh není Trojice, je jen jediný a sám je bez počátku a nestvořený. V prvním tisíciletí n. 1. bylo ariánství převládajícím věroučným křesťanským směrem v Evropě. Toto zvláštní křesťanství bylo údajně na sporném koncilu v Níkaii (nicejský koncil, z něhoţ se nedochovaly ţádné dokumenty) v roce 325 (datum nejisté) zakázáno jako ariánské kacířství. „V 5. století (byla) čile aktivní malogótská ariánská (výhradně mírová) misie. Téměř všechny germánské kmeny, které na své pouti prošly jihovýchodní Evropou, byly v průběhu 5. století získány pro ariánství“ (Reifenstein, 1952, s. 19). Podle bádání Ingo Reifensteina (1958, s. 22) se Irové podíleli „na utváření starohornoněmeckého církevního jazyka v jiţním Německu“ a „převzali ariánsko-gótskou slovní zásobu“. U celé řady sta-rohornoněmeckých slov z oblasti křesťanství (Vánoce, Velikonoce) se předpokládá gótský původ. To platí například pro starohornoněmecké anst (milost), jeţ se pouţívá ve velmi starých pramenech pod bavorským vlivem a jeţ přesně odpovídá gótskému ansts (Eggers, 1963, s. 154n.). Existovaly i další nekatolické věroučné směry, které byly křesťanské, například učení konstantinopolského patriarchy Nestoria (kolem 381

aţ 451). Jeho hlavní tezí bylo přísné učení o dvojí podstatě: boţský logos a Jeţíšova lidská podstata jsou úzce spojeny, zůstávají však odděleny, a Marie neporodila boha, ale s bohem spojeného Krista. Učení bylo roku 431 spolu s Nestoriem odsouzeno na koncilu v Efesu. Nestonáni poté emigrovali do říše Sasánovců (perská dynastie, vládla v letech 224-651). Zajímavé je rozšíření do Indie (křesťané odvozující svůj původ od svatého Tomáše) a centrální Asie (rozkvět ve 13. a 14. století). Nestoriánskou církev zničil vpád Mongolů za velkochána Timúra roku 1380. Část z nich dosáhla vyrovnání s Římem teprve roku 1553 (chal-dejská církev), jiná (asyrská církev) se přidala k ruské pravoslavné církvi. Zajímavé je, ţe mezi údajným zákazem a rozkvětem víry v centrální Asii uplynulo bezmála tisíc roků – není tato časová mezera uměle nafouknutou bublinou při falšování dějin?

Falšování dějin K systematickému falšování dějin docházelo především ve vrcholném středověku a v renesanci: Wilhelm Kammeier (1935) je v knize Falšování německých dějin označil za velkou akci. Tuto akci odhalili jiţ v roce 1693 Jean Hardouin a počátkem 19. století Robert Baldauf (1902/ 1903). Podle jejich názoru si dějiny Evropy ve středověku volně vymýšlela katolická církev (papeţství) a humanisté, kteří se opírali o údajné antické písemné prameny. Podle toho jsou často citované zdroje jako Caesarovy Zápisky o válce galské a Tacitova Germánie – alespoň zčásti –středověkými padělky, jeţ pak měly vliv i na výklad předdějinné doby. Tacitovo dílo, pocházející údajně z doby kolem roku 100 n. 1., je zfalšováno, resp. bylo dokončeno teprve z pověření papeţova tajemníka Poggia Braccioliniho (1380-1459) po koncilu v Kostnici (1414-1418). Pergamenový svitek se prý v roce 1460 beze stop ztratil, opis posléze rovněţ. Z tohoto opisu, jenţ vyšel roku 1470 tiskem, jsou odvozeny všechny dnes dochované rukopisy – 1370 let poté, kdy vyšla Pragermá-nie, údajně nezvěstná jiţ dávno předtím. Tento stav věcí plně odhalil jiţ před 100 lety Robert Baldauf z basilejské university (Baldauf, 1902). Podle dr. Herberta Illiga (1996, 1998) je 297 let raně středověkých dějin označovaných za temná, relativně ahistorická staletí čistě výmyslem církve. Podle jeho názoru navazuje 10. století hned na 7. Illig předloţil působivou argumentaci, jejímţ důsledkem je minimálně to, ţe musíme nově promýšlet historické pravdy nasáté s mateřským mlékem, nebo je musíme z dějin vůbec vyškrtnout jako smyšlené pohádky: Karel Veliký podle mého názoru neexistoval nebo existoval v mnohem skrom-nější formě, a ještě později. Moţná jde o umělou směs několika Karlů.

Existuje neuvěřitelně mnoho důkazů proti Karlově existenci z architektonického, správního, válečně technického a organizačního hlediska. Přesto čtenář nemá výslovné pokládat Illigovu argumentaci, zejména pokud jde o reformu kalendáře a s tím spojená astronomická fakta, za zdůvodnéní názorů vyloţených v této knize. Toto upozornění je důleţité, protoţe Heribert Illig vyškrtl přesně 297 let imaginárního času středověku, a to s odkazem na přechod z ju-liánského kalendáře na gregoriánský v roce 1582 a na úvahy, které z toho plynou. Protoţe byl starý kalendář příliš pomalý, Řehořova bula mj. určila, ţe po 4. říjnu 1582 bude hned následovat 15. říjen, aby byl údajně obnoven stav jako v době nicejského koncilu v roce 325. Ortodoxní vědecké kruhy si oddechly, kdyţ se Franz Krojer (2001) podle popisu astronomických událostí (zatmění slunce a měsíce) pokusil dokázat, ţe ţádný imaginární středověký čas neexistoval. Sám však na Internetu napsal: „Kdybychom vyškrtli 300 let imaginárního času ve středověku, odehrály by se sice události klasické antiky v čase nám o tři staletí bliţším, k čemuţ bychom museli ve výpočtech zatmění přihlédnout, přesto by se nám však v mnoha případech přece jen podařilo opět uvést do souladu výpočty a tradici, pokud bychom takové cílové události hledali po dobu mnoha let a desetiletí v celém prostoru Středomoří… Naproti široce rozšířenému a často spontánně vyjadřovanému názoru, ţe pouhá zatmění stačí, aby eliminovala Illigův imaginární čas, se ukazuje, ţe dochované zprávy o zatměních lze moderními metodami propočítat celkem snadno tak, aby se kryla, takţe je proto k přezkoumání údajně fiktivních 300 let nelze pouţít. Nikoli však ve všech případech.“ Měl však Krojer v těchto nečetných případech, které vybral a povaţoval za autentické, pravdu? Jsou vůbec předpoklady pro jeho sledování v pořádku? Zemská osa přece nemusela vţdy vykonávat rovnoměrně nepravidelný pohyb (precesi a nutaci). Jak je známo, ani dnes není polární osa přísně vzato pevně prostorově a směrově fixována a ekliptika není prostorově fixní (nutace). Vedlo snad k revizím kalendáře i mimořádné kolísání zemské osy v minulosti? Závaţnější by bylo, kdyby se datování pro první tisíciletí i pro celé období předtím, jak se můţeme dočíst v dějepisných knihách, ve skutečnosti opíralo o literární výtvory a pohádkově vyšperkované události, a vědecky tedy bylo pouhou fikcí. Nikdo nikde přece před 9. stoletím nedatoval podle křesťanského letopočtu a netvrdil, ţe ţije například v roce 325 n. 1., a určitě to (o sobě

samém) netvrdil v letech kolem Kristova narození, nebo kdyţ jde o arabské či asijské datování času. Krojer sám uváděl zatmění slunce, které mělo proběhnout v Antakyi 23. dne měsíce Kanun al-Thani v roce 1212 Dhu al-Quarnain (tedy Alexandra IV.), coţ je rok 1224 po smrti alIskandera (tedy Alexandra III., Velikého). Existuje tedy mnoho datových řad různých kultur na prostorově velice vzdálených územích. Tato data, vycházející z různých kalendářních systémů, byla navíc do časových tabulek uspořádána aţ později ve 2. tisíciletí. Vyvstává otázka, zda byly běţné tabulky dat před 15. stoletím a zejména před rokem 1000 vůbec správně sestaveny, nebo, coţ by bylo ještě závaţnější, zda jsou zčásti vůbec zdokumentována skutečná období vládnutí panovníků a události. Jinými slovy, nejsou údajné historické události, osoby a celé kultury čistě literárními fikcemi, stejně jako jsou vědeckou fikcí zatmění, která jsou popisovaná v této souvislosti? Heribert Illig vyřízl na druhé straně chirurgicky sterilně a přesně 297 let (611-911) raně středověkého času, ale jinak ponechal na Západě aţ na drobné korektury klasickou antiku i vrcholný středověk být. Není Illigův řez na jedné straně kvalitativně oprávněný, avšak na druhé straně provedený příliš ostrým noţem? Je třeba se podívat, zda se v 9. století mohla odehrát série katastrof s traumatickými následky pro lidstvo ve Starém světě (záplavy, země-' třesení, epidemie), jeţ mohla znemoţnit téměř jakékoli ověřování datových řad – zejména před těmito událostmi, ale i po nich –, takţe by se Illigem pouţitá časová hranice, zejména rok 614, rozplynula v historické mlze. Bylo by tak znemoţněno exaktní datování těch několika málo příkladů zatmění, které se podle něho odehrály přesně v určitém roce a v určitou hodinu dávno před 9. stoletím. Neexistují však přece jen i středověké prameny? Nikoli, z těchto, ale i z jiných dob před 10. stoletím neexistují ţádné pravé listiny, stejně jako neexistují téměř ţádné středověké originály, ale vlastně jen opisy opisů, které se obsahově a dokonce i pokud jde o uváděná data zčásti pronikavě liší. Proto jiţ museli historici oficiálně přikročit k různým korekturám a změnit občas data na mladší. Proč a jak byly listiny padělány? Jak to vlastně bylo moţné – jednoduše přepsat dějiny Evropy? Podívejme se nejprve na pár chybných interpretací historických pravd ve vztahu ke Keltům.

Keltské silnice Některé ze starodávných, aţ 4000 let starých cest, jejichţ trasy vedou mimo moderní komunikace, se dochovaly dodnes (SpW, 27. 7. 2003).Nejpůvodnější trasy najdeme na jih od Schleswigu, kde je doprovázejí valy a opevnění. Existovaly i uzávěry cest, z nichţ nejznámější je Dane-werk (v. foto 77) u Schleswigu. Na sobě postavené valy tu v délce třiceti kilometrů brání v přístupu do brány vedoucí z pevniny do nitra Dánského království. Tato stavba, neustále přebudovávaná v letech 690 aţ 1182 a dokonce i v novověku v letech 1861-1864 a pak v roce 1945, je největší archeologickou památkou severní Evropy. Existovaly římské silnice? Jisté je, ţe starověké silnice existují, a zdá se po celé Evropě – avšak i v Irsku, kde byly k překvapení vědců objeveny v roce 1989 (BdW, 3. 3. 1989). Jen Římané na tomto prakeltském území nikdy nebyli! Římské silnice jsou tedy totéţ co keltské? „Dálková (silniční) síť Byla organizována z Říma“ (Fischer, 2001, s. 99n.). Proto očekáváme, ţe všechny cesty vedou do Ríma v souladu s příslovím a ţe údaje na milnících se počítají jednotně z Říma. Avšak „ty se počítají od začátku silnice, od prvního většího místa k dalšímu nebo od hlavního města provincie“ (Fischer, 2001, s. 100), nikoli však z Říma, jak bychom očekávali. Anebo se správním střediskům obecné říkalo Řím (Geise, 1997)? Vţdyť Trevíru a Cáchám se také říkalo Roma Secunda. Moţné vysvětlení by mohlo znít: římské silnice existovaly jiţ předtím, neţ Římané přišli! Jde tedy o keltské (a někdy dokonce o starší předkeltské) silnice, jejichţ celková délka, včetně vedlejších silnic, činí 80 000 kilometrů (Irmscher, 1984, s. 548). Vţdyť dobrý systém silnic byl zapotřebí nejen pro čtyřkolé keltské vozy! Ale podle našeho povědomí byli severně od Alp jen barbarští lovci povalující se líně na medvědích kůţích a popíjející přitom pivo (či medovinu), alespoň jak to vyplývá z údajů římských historiků. Kdyţ vidíme vyspělé umění Keltů (Germánů) v muzeích, uvědomíme si, ţe zprávy o Germánech (mezi Kelty, Galy a Germány se nerozlišovalo) byly vymyšlené. Šlo o účelové bajky, vymyšlené propagandistické spisy. Římský historik Gaius Plinius Secundus, známý jako Plinius Starší (23/24-79 n. l.), prý zemi a lidi v Germánii podrobně popsal. Římský historik Livius (-59 aţ +17) napsal římské dějiny ve 142 knihách (Ab urbe condita libri), které jsou však jen zčásti dochovány. Vlastní kniha věnovaná germánským válkám se beze stopy ztratila, stejně jako kniha o Germánii. Jsou to politováníhodné náhody, ţe taková díla beze stopy zmizela? Podle Kammeiera (2000) musely být tyto antické prameny zničeny,

„aby se nepoznalo, ţe nekulturní ţvanění padělané Germánie je tím, čím je, totiţ fantastickým líčením z pozdně středověké padělatelské dílny j (Kammeier, 2000, s. 271). Musely proto starověké knihovny (např. v Ale – \ xandrii), pokud vůbec existovaly, shořet? Pokud tato starověká díla, na něţ se výslovně odvolává, neexistují, nelze údaje v klasických Caesarových dílech ani v Germánii nijak kriticky přezkoumat. Je pak jen logické, ţe se Germánie, tento údajně jedinečný antický pramen, dochovala v úplnosti, zatímco jiné staré prameny – jichţ se výslovně dovolává – zmizely zčásti nebo dokonce beze stop ze zemského povrchu. Navzdory narůstajícím záhadám, rozporům a nesmyslům, které nutí jen potřásat hlavou, pokládají historikové a filologové Germánii za nepostradatelný pramen. Na druhé straně nemusí být paděláno všechno, alespoň ne ty části, kdy popis reálných poměrů nebránil zvolenému účelu. Například Caesarova zpráva (třetí kniha, kapitola 14) o tom, ţe vyplulo 220 galských lodí, které – čti a div se – byly vyšší a mely převahu nad římskými, působí věrohodně. Neexistují však ani originální rukopisy ani první opisy. Pokud budeme předpokládat, ţe Germánie není padělané, nýbrţ originální antické dílo, budeme se definitivně muset smířit s tím, ţe naši předkové ţili v polodivokých nebo divokých kmenech. Konkrétní archeologické nálezy jsou však v rozporu s údaji Tacita a Caesara o nekulturnosti Germánů. Vesnická sídliště městského typu, ba i větší obchodní města, jeţ byla později přestavěna, existovala jiţ v údajné době bronzové, tedy snad 1000 let před Tacitem. Rolníci ţijící na vysoké kulturní úrovni pouţí-váli jiţ tehdy pluh s kolečky, zatímco Římané se lopotili u pluhu tvaru zahnutého háku jako v době kamenné. Keltovi nebyli ve skutečnosti ţádní barbaři, ale vyráběli ušlechtilé umělecké předměty a dovedli číst a psát. K poklesu kulturní úrovně a k pauperizaci obyvatelstva došlo aţ po katastrofě ve 14. století, o níţ budeme ještě mluvit, a po christianizaci. Za zmínku rovněţ stojí, ţe bezmála všechny vynálezy před rokem 1400 jsou anonymní. Teprve po tomto datu knihy uvádějí jména vynálezců, například u knihtisku Johannese Gutenberga (kolem roku 1440), u prvního plakátu Williama Paxtona (1477), u globu Martina Behaima (1492), u pošty Franze von Taxise (1500), u betonu Braman-ta (1500) a u kapesních hodinek Petera Henleina (kolem 1510). Kdo si například myslí, ţe Tacitus snad v Germánii byl a vyprávěl o tom, co viděl, ten se plete. „Znalosti nečerpal z vlastní zkušenosti,“ dočteme se v Dějinách římské literatury (Teuffel, 1913, s. 24). A slavné Caesarovy zprávy? Zdá se, ţe i on čerpal vědomosti k knih. Nyní je uţ jen

krok k domněnce, ţe Caesar, Hérodotos i Tacitus „čerpali své vědomosti ze společného zdroje“ (Historische Vierteljahrsschrift 24, 1929, s. 151). Tímto společným zdrojem musela být nějaká propagandistická centrála. Neboť „k plnému vyuţití vozu a k diferenciaci typů vozů dospěli teprve Římané, kteří zčásti vyuţili keltských inovací“ (Irmscher, 1983,s. 605). Na rozdíl od Římanů, kteří zdánlivě kopírovali všechno a všechny, byli údajní barbaři tvořiví a inovativní.

Keltské římské armády Aby bylo moţno vpadnout do Germánie, museli být naverbováni vojáci. „Za Caesara činily početní stavy legie 3000-4000 muţů, k tomu je nutno u kaţdé legie připočíst ještě 2000-3000 jezdců a v jeho armádě ještě 40005000 jezdců z galských kmenů“ (Irmscher, 1984, s. 316). Římané mezi Galy a Kelty nerozlišovali; jako Galy označovali všechny Kelty, zatímco dnes naopak víme, ţe i Galové byli Kelty. Za Caesara tedy armádu tvořili z velké části Keltové. „Germáni naplnili legie a dosahovali nejvyšších úřadů“ (Pinnow, 1929, s. 14). Velice zvláštní! Nebyli však skutečnými Římany alespoň důstojníci a velitelé? Asi ne: většina římských vojevůdců byli Germáni (Browning, 1992, s. 13), nejpozději kolem roku 255 všichni (Elbe, 1984, s. 15). Otázku financování velké armády městským státem, jako byl Řím, raději neklademe, vţdyť odkud mohlo pocházet zlato a stříbro na platy legionářů? Jen z dobyvačných taţení? Naproti tomu Keltové byli bohatí a budovali stavby, mínil Diodóros, jenţ ţil na Sicílii v letech 80 aţ 29 př. n. 1. a napsal čtyřicet knih, z nichţ se zachovalo jen prvních pět a pak svazky 11-20, neboť „stříbro v Galii není, zato zlato ve velkém mnoţství… V chrámech leţí zlato volně všude kolem…“ (Diodóros, Světové dějiny V, 27). Existoval však limes, vojensky zabezpečená komunikace probíhající od konce 1. století podél římské hranice; zdá se, ţe šlo o vojensky organizovaný systém pohraničních opevnění s valy, příkopy, stráţními věţemi, palisádami a kastely. Limes byl cca 550 kilometrů dlouhý a podle dřívějších názorů bylo jen k jeho obraně zapotřebí 100 000 muţů (Gehl, 1938, s. 14). Dnes se počítá nanejvýš s 30 000 muţi – takové vojenské přítomnosti na hraničním valu bylo zapotřebí pravděpodobněji. „Zdá se, ţe vlastní zázemí limitu bylo zpřístupněno usídlením veteránů z Traianových dáckých válek“ (Czysz a kol., 1995, s. 90). Údajně byla Dákie na Balkánském poloostrově „podrobena v letech 101-102, kdy se stala závislou na Římu, pak znovu dobyta v letech 105-106 a roku 107 prohlášena římskou provincií“ (Irmscher, 1984, s. 580). Po takových

strašných válkách nepřátelští veteráni osídlovali pro Římany samozřejmě a z vděčnosti baţinaté zázemí. Proč raději neobnovovali vlastní zemi? Germáni ţili (přirozeně) po obou stranách limitu, vţdyť tam bydle – li jiţ před jeho vybudováním. „Pohraniční provincie, z nichţ byly doplňovány jednotky, které tam byly dislokované a jejichţ hospodářství mělo zajišťovat zásobování pohraničních posádek“ (Czysz a kol., 1995, s. 119) byly pevně v germánských rukou. Jakou funkci plnil limes doopravdy? Dva metry vysoký plot z pali-sád střeţený jen místy měl odráţet a odstrašovat útočící barbary? To nedokázala ani podstatně lépe vybavená Čínská zeď. V knize Římané v Bavorsku se tvrdí: „Jednotky nezbytné k překonání hranice byly dislokovány v kastelech různé velikosti v bezprostředním zázemí limitu. Podle geografické situace byly na dohled limitu nebo (především ve východní části raet-ského limitu) trochu dál v zázemí. Při bliţším pohledu ani tyto kastely příliš nepřispívaly k tomu, abychom mohli v limitu spatřovat opevněnou obrannou linii. Tábory a kastely rané a střední císařské doby nebyly totiţ zařízeními ve smyslu středověkých hradů nebo novověkých pevností, ale kasárny relativně slabě zajištěné příkopy, zdmi a věţemi, z nichţ měly operovat pohyblivé jednotky. S delším obléháním silnějším nepřítelem se nepočítalo“ (Czysz a kol., 1995, s. 116n.). Protoţe římské silnice byly objeveny téměř jen západně a jiţně od limitu, bylo by nutno přezkoumat moji tezi, zda by bylo moţné, ţe území v nepřátelské zemi byla relativně neprůchodná a tvořená vodními plochami a především baţinami resp. rašeliništi? Limes tvořila i silnice, která procházela po koruně zemního valu. Lze proto předpokládat, ţe „silnice sama byla limitem, zatímco opevnění (tvořené příkopem a pa-lisádou) plnilo jen vedlejší roli“ (Czysz a kol., 1995, s. 114). Pokud tedy nebylo „zabezpečení hranice“ hlavním účelem, nešlo pak o cestu nesjízdným terénem, kde se vybíralo mýtné? Jedna vědecká studie, která prošla bez povšimnutí, potvrzuje: v krátkém období sucha v letech –120 aţ 180 nestačily země (Galie, Germánie a Británie… pozbýt svého močálovitého charakteru“, a ţe se v následujícím období do roku 350 „holandské, severoněmecké a dánské močály značně rozrostly, dokazují nálezy raně gemánských mrtvých ze slatin…“ (Gams/Nordhagen, 1923, s. 306). Podle Gümbela byla v Sa-ßauer Filz u Ubersee nad tři metry silnou vrstvou rašeliny zaloţena římská cesta z fošen, která musela být jednou renovována; na druhé straně byla zakryta stejnou o síle půl metru. Podle mého přesvědčení měl tedy limes docela jinou funkci, neboť leţel

na okraji zaplavovaného území, jehoţ velké plochy tehdy ještě pokrývaly baţiny. Limes proto mohl slouţit pozorování území ohroţovaného záplavami a současně byl spojovací komunikací, na níţ se vybíra-lo mýtné a kterou udrţovali vojáci. Proto bylo zapotřebí jen pohraničních jednotek určité síly. Příjmy by mohly slouţit financování těchto vojsk. Kdo by je jinak platil?

Keltsko-germánská jednota Ţádný národ Germánů jako větev velké indoevropské rodiny neexistoval, očividně šlo při tom o Kelty. Pojmy Keltové, Galové a Germáni nemají jasnou etymologii (Riekhoff/Biel, 2001, s. 21). Starověk znal okolo Středozemního moře jen čtyři velké barbarské pranárody: na západě Kelty, na severu Skyty, na východě Indy a na jihu Libyjce (Severoafričany). Ve vědeckých dílech z doby před rokem 1650 není o Germánech ještě vůbec řeč (srv. Egenholff, 1735, díl I, s. 98nn.). Protoţe i „Peze-ron dokazuje, ţe všichni Evropané, aţ na Řeky a Římany, jsou zváni Kelty“ (Egenolff, 1735, díl I, s. 104), bude raději pestrou směsici kmenů Keltů (=Galů) a Germánů (kam patří i východní a severní Germáni) od této chvíle raději nazývat Keltogermáni. Ti byli ve starých řeckých pramenech správněji nazýváni také Keltoskytové, neboť o Germánech, kteří se objevili aţ později, ještě nemohlo být řeči. Avšak i u keltské kultury jde v jejím souhrnu o nejistou představu, o jakýsi promíchaný, různě utvářený substrát, jenţ našemu pohledu uniká díky tenké, leč neprůhledné vrstvě romanizace a jenţ byl difúzním pojmem Indoevropané (či Indogermáni) ve 20. století deformován k nepoznání, takţe souvislosti jiţ naprosto nejsou přímo patrné. Vandalové, původně sídlící v Jutsku (Dánsko) a potom mezi Odrou, Vislou a Karpatami dodávali údajně římskému vojsku ţoldnéře, z nichţ nejvlivnější byl vojevůdce Stilicho (Irmscher 1984, s. 591). Za krále Geisericha (428-477) dobyli Vandalové a Alanové v letech 429-439) římskou severní Afriku. Po dobytí Kartága (439) zaloţili Vandalové vlastní říši vykazující raně feudální rysy (Irmscher, 1984, s. 184). Mělo jít o první nezávislý germánský stát na římském území. Vandalové ovládli se svým loďstvem Středozemní moře a dobyli Baleáry, Sardinii a Korsiku a konečné roku 455 Řím. Keltové jako nositelé laténské kultury byli vyspělým národem jiţ v době, kdy ţádní Římané ani neexistovali. Na druhé straně vpadly keltské kmeny zvané Řeky Galatové do Malé Asie (centrální Anatolie) – podle oficiálního datování ve 3. století př. n. 1. – a učinili svým hlavním městem

Ankaru, kterou před nimi zaloţili jako Ankyru Frýgové. Galatové porazili Egypťany a údajně se pak stali římskou provincií (Galatia). Kdyţ nebyli ţádní Germáni, můţeme Vandaly pokládat za keltogermánský kmen. Měl Johann August Egenolff (1735, díl I, s. 98) pravdu, kdyţ Galaty označil za „Kelty čili Evropany“? Znamená to snad, ţe Keltové sídlili od Evropy přes severní Afriku aţ po Anatolii, ale i v Persii a dokonce aţ v Indii? Zedler cituje ve svém lexikonu z roku 1735 Strabóna XV: „Germans znamená v Indii filozofy, stejně jako bráhmany tamtéţ.“ Řecký historik Hérodotos popisuje Germány jako jeden ze tří perských kmenů věnujících se orbě {Dějiny, kniha I, 125). Ve 2. tisíciletí př. n. 1. přinesli více méně neurčití Indoevropané do dnešního Řecka řecký jazyk, který vytlačil jazyky předřeckého obyvatelstva, jimiţ se tam do té doby mluvilo (Pelasgové, LelegovéIrmscher, 1984, s. 206). Původ těchto nájezdníků je nejasný. Dórové, kteří se koncem 2. tisíciletí př. n. 1. (oficiálního datování) přistěhovali do Řecka od severu s poslední vlnou tohoto stěhování, pocházeli ze severněj-ších částí Evropy. Ammianus Maecellinus (kolem 391) píše, ţe Dórové „se přistěhovali jednak ze vzdálených ostrovů, jednak ze zarýnských (tj. na východ od Rýna) oblastí, byvše ze svých sídel vypuzeni častými válkami a zátopami bouřlivého moře“ (Ammianus Marcellinus lib. XV, 9). Odkaz na pustošivé přírodní katastrofy je zajímavý. Dórové osídlili v kaţdém případě severní Řecko a Peloponnés, ostrovy Krétu, Rhodos, Kós, jiţní Malou Asii a před Římany jiţní Itálii a Sicílii. Uzavřená Řeky osídlená území byla i v jiţní Francii na východ a na západ od Massilie (Marseille) a na Iberském poloostrově. Ţe starořecká písmena připomínají starší runy, vypadá proto spíše jako nezbytnost.

Mluvilo se řecky? Dórští přistěhovalci přinesli s sebou ze severní Evropy do Řecka runové písmo. Také etruské písemné znaky jsou stejné jako starořecké, zatímco řecké písmo se zase uspořádáním a číselnými hodnotami shoduje s fénickým (foinickým). Ale podle mého názoru pocházeli i Etruskové (nutnost diskuse) a Féničané (Foiničané) původně z krajů severně od Alp. Proč nevíme, odkud přesně se ze severu indoevropstí Dórové do Řecka přistěhovali? Má se za to, ţe z pobřeţí mezi Albánií a Dalmácií (Meyers Lexikon). Netkví celý problém ve faktu, ţe Dórové mluvili řecký. Proto nemohli podle našeho obrazu světa přijít ze zemí, které leţely příliš daleko na severu. Lze si představit, „ţe Strabón lib. 7 měl pravdu, kdyţ tvrdil, ţe Ře-kové

zpočátku sestávali z Frýgů a Scythů (Skytů, HJZ), kteří přišli do Řecka společně, a ţe se jejich nářečí spojila, aby dala vzniknout řečtině“ a Švéd Olai Rudbeckii kolem roku 1700 tvrdil, „ţe rovněţ Řekové přijali písmena zprvu od Hyperborejců (Hyperborejci = obyvatelé severu, HJZ) a starých Scythů“ (Egenolff, 1735, díl I, s. 18). Protoţe do Řecka vpadli Dórové hovořící řecky, kteří přišli odněkud ze severu, mohlo by to znamenat: z jazyka Skytů (Gótů) resp. Keltogermánů se vyvinula stará řečtina jako smíšený jazyk tvořený z nářečí. Podobnost mezi starořeckými písmeny a runami uţ teď nejen nepřekvapí, ale vypadá přímo logicky. Řecky mluvili i Mykéňané, kteří sídlili v Řecku údajně jiţ před Dóry. Avšak i tento lid přišel ze severu a usadil se v Attice, Boiótii a na Peloponnésu. Název Mykéňané je vlastně archeologický pojem, raţený Schliemannem po vykopávkách v Mykénách. Homér říká této skupině obyvatelstva Achájci nebo Danaové. Hovořili také tito ranní Řekové, moţná identičtí s našimi středoevropskými a severoevropskými předky keltským, starogermáským či staroseverským dialektem podobným staré řečtině? V kaţdém případě řečtina, germánština a keltština patří podle oficiálního názoru do indoevropské jazykové rodiny. Jestliţe – vlastně nečekaně – nacházíme ve starohornoněmeckých slovnících – starořecké pojmy stejného významu –, jde o výpůjčky z řečtiny, nebo tomu bylo právě naopak? Přišli první Řekové, kteří osídlili kraj Boiótii táhnoucí se od Delf po Ptoion, mj. z Dánska? Kaiti Demakopulou v Archáologisches Museum (1981, s. 11: Die Danaer) napsala: „První předřečtí Indoevropané se očividně usadili právě zde; první Řekové, Danaové.“ Podle Homérova vyprávění se označení Danaové (řecky: Danaoi) pouţívá jako jméno pro všechny Řeky obecně. Ale indoevropští přistěhovalci byli přece vlastní Řekové a přinesli do Řecka řecký jazyk. Protoţe se v Homérově Iliadě mluví opakovaně o lodích Danaů, nebylo by jen logické, kdyby dobyli Řecko z moře na lodích? Druhý útok mořských národů na Egypt je zdokumentován na velkolepých výjevech Ramesse III. v Medinit Habu. Najdeme tu seznam jmen všech mořských národů, zaznamenaných však, jak je to při zápisu v hieroglyfech vlastní, jen souhláskami. Roku 1936 ztotoţnil James Henry Breasted národ zapsaný jako DNN s Danay, kteří po poráţce od Egypťanů přemohli jako Dórové mykénské Řecko (Friedrich, 1990, s. 44). Mořské národy zobrazené s loděmi schopnými plavby po širém moři, zahnutými meči nestředomořského původu, přílbami s rohy a oblečením typickým pro severní Evropu doby bronzové klade Spanuth (1980) do doby kolem roku

1200 a dr. Horst Friedrich kolem roku 700 př. n. 1. Protoţe Immanuel Velikovsky (1978) ztotoţnil na základě rozsáhlého důkazního materiálu Ramesse III. s Nachtnebefem I. (Nektanebos, 380362), dostal by se tento faraón spolu s útočícími mořskými národy do 4. století př. n. 1., kam ho datovali také Gunner Heinsohn a He-ribert Illig (1990). Tomuto datování také lépe vyhovují odkazy na ţivelní pohromy uváděné v textech z Medinit Habu (Illig, 1991, s. 54). V rozporu s Velikovského interpretací textů z Medinit Habu by měly záznamy TRS a TKR označovat spíše Tuskery, Etrusky, Tyrrhénce (Illig, 1991, s. 51). Uznávaná námořní moc Etrusků si mohla po poráţce v Egyptě najít novou vlast ve střední Itálii, ovšem jejich objevení ve 12. století př. n. 1. v době Ramesse III. by jinak představovalo ana-chronismus, neboť jde o dobu ještě před oficiálním počátkem etruské říše v Itálii. Nesmí se zapomínat, ţe severní mořské národy vpadly do Středomoří i se ţenami, dětmi a vším vybavením, aby si tam hledaly nový domov, nikoli aby vedly dobyvačné války. Z domoviny vyhnaly tyto národy záplavy, hlad a nouze. Na vyobrazeních z Medinit Habu jsou později na dnešních palestinských územích sídlící PLST (Pelištejci, Filištíni, nesemitského původu) ztotoţňováni s DNN (Danay), čímţ je dokumentován jejich severský původ. Z tohoto hlediska by záhadný původ různých národů se severskými tradicemi a vzhledem nebyl ţádnou hádankou. Etruskové, staří Řekové a Féničané pouţívali podobnou abecedu s téměř stejnými písmeny, jeţ byla v podobné formě starých run (takzvaná starší runová abeceda FUThARK) známá i Keltogermánům. Jak se dorozumívali, kdyţ neměli společný jazyk? Nějakým jazykem podobným staré řečtině, neboť Danaové (u Homéra název pro všechny Řeky) mluvili řecky. Staří Řekové sídlili také ve Velkém Řecku (= jiţní Itálie a Sicílie) v – někdy nepřátelském – sousedství s Etrusky, a v mnoha městech ur –

Obr. 14: Bez vlasti Egyptští válečníci a pomocné jednotky napadly kolonu vozů severských mořských národů se ţenami, dětmi a muţi s péřovými korunami.čitě docházelo k pestrému míšení národů. Jen pro římský Řím zde

–čistě z geografických důvodů – nezbývá místo, neboť ten nezaloţili Římané, ale Etruskové na ještě starších troskách jakéhosi Praříma, jeţ podle mého názoru způsobilo řádění přírodních katastrof ve 4. století př. n. 1. (experimentální časová škála), podle konvenčního datování kolem roku 1200 př. n. 1. Po této přírodní katastrofě s gigantickými záplavami do té doby suchých a osídlených oblastí dnešního Severního moře mezi Norskem, Anglií a evropským pobřeţím Severního moře (Doggerbank) se musí vzít v úvahu i zpětné osídlení opuštěných severských oblastí a opětovné zavedení řecké kultury a řecko-etruských (= římských) stavebních slohů. O scénáři přírodních katastrof se později zmíníme podrobněji. Avšak ţili vůbec Řekové ve střední Evropě? Římský historik Solinus napsal, ţe v pohanském hlavním městě Lumne/Lumneta (Aggersborg, Dánsko) měli řecký oheň, a křesťanský historik a dómský kanovník Adam z Brém o tomto městě kolem roku 1075 píše: „Kromě Řeků a domácích tam bydlí lidé z celé Evropy.“ Při vy-kopávkách obranných valů Aggersborgu byly v suti nalezeny byzantské mice…“ „Však také v dějinách dánských čteme: ţe se první a nejstarší králové toho národa Humrer nazývali, coţ bezpochyby ku poctě Homérovi jakoţto svému praotci činili“ (Egenolff, 1735, díl I, s. 100). Byli řecky hovořící Dórové jedním ze severních mořských národů? Pak uţ nepřekvapí, ţe nejen řecké chrámy, ale i severské svatyně byly proslulé svými orákuly (podrobně v Hansenovi, 1985, s. 205 nn.). Zajímavý je pohled Johanna Augusta Egenolffa: „Prvními obyvateli Itálie jsou… Umbri, jejichţ jméno je patrně rovněţ vytvořeno ze jména Homér, ovšem s vypuštěním G.“ (Egenolff, 1735, díl I, s. 101). Byla severskými národy osídlena i Itálie? „Řecky se v různých dobách psalo v téměř všech zemích okolo Středozemního moře… Řečtina je nejstarší evropský světový jazyk, a to v nejmodernějším smyslu toho slova. Uţ před rozšířením latiny měla řečtina mezikontinentální význam jako běţný a kulturní jazyk v evropských obcích, v asijských oblastech (aţ po Kavkaz a severozápadní Indii) a v Africe (Egypt)“ (Haarmann, 1991, s. 423). Ze starořeckých písmen se později vyvinula latinka a kyrilice. Slovanská písma, mladší kyrilici a starší glagolici, vytvořili v průběhu christianizace misionáři na základě řeckého písma (srv. Haarmann, 1991, s. 443), aby mohli překládat evangelia z řečtiny do církevní staroslověnštiny. Proč vytvořili misionáři pro jednu oblast dvě různá písma? Aby potlačili starší barbarské písmo? Glagolské písmo by mohlo být pokračováním runové abe – cedy, Na druhé straně se podobá byzantsko-řecké minuskuli (9.-10. století). Proč misionáři nepouţili latinské písmo?

Vyspělá kultura Keltů „Pevninští Keltové pouţívali v prvních dvou staletích př. n. 1__řeckou a i latinskou abecedu“ (Bildatlas der Sprachen, 1998, s. 190). Kultura se však k barbarům střední a severní Evropy dostala údajně aţ s Římany. Nenechávali si však „starší struktury, s nimiţ se setkali, jen tehdy, kdyţ nebyly v rozporu s jejich zájmy…“ (Czysz a kol., 1995, s. 80)? Podle Ptolemaia (2, 13n.) – a Plinia – existovala i předřímská města, která nebyla podle oficiálního názoru městy v nám známém smyslu, ale spíše trţišti. Objevované zádušní dary Keltů jsou tak vysoké kvality, ţe svědčí o velice rozvinuté civilizaci. Kdepak, to jsou artefakty, které Keltové uloupili Římanům – jsme váţně přesvědčováni. Kdo by si dovolil odporovat líčením římských historiků? Avšak i v prakeltském Irsku byly nalezeny velice umně vypracované zlaté šperky, přesto ostrov nikdy k Římské říši nepatřil. Keltové a jejich předchůdci těţili v Hallstattu (známém halštatskou kulturou) a okolí v 8. aţ 6. století př. n. 1. sůl v dolech. „Těm částem hory, kde se nacházely zbytky staré výdřevy, pozůstatky loučí na svícení a úlomky nářadí, se říkalo ,pohanské hory' – neboť muţové, kteří zde v šerém dávnověku pracovali, museli být přece pohané“ (Kromer, 1964, s. 104). S těţbou soli se však aţ do dnešní doby spojoval velký blahobyt barbarů, a také museli sůl dopravovat do okolních krajin, ale jak? Všeobecně známé jsou umně zdobené, čtyřkolé keltské vozy. Byly nalézány v hrobech z 8. aţ 6. století př. n. 1. spolu s dalšími zádušními dary, vše pohřbeno pod velkými mohylami. Ač to zní podivně, má jít o vozy čistě kultovní. Oficiálně se nám snaţí vsugerovat, ţe tyto vozy nebyly nikdy pouţívány a uţ vůbec nebyly nuceny jezdit cestou necestou (srv. Rieckhoff/Biel, 2001, tab. 15). Důvod tohoto tvrzení spočívá v tom, ţe vozy na čtyřech kolech by potřebovaly rozumné silnice, přinejmenším dobře vybudované cesty, a ty byly podle oficiálního názoru vybudovány teprve o několik set let později římskými útočníky. Kdyţ toto stejně jednoduché jako nelogické řešení historiků přeţeneme, znamenalo by to: Keltové své vozy pečlivě uchovávali, dokud jim Římané v průběhu dobývání nepostavili pořádné silnice. A kdo v době čekání zemřel, dostal vůz rovnou do hrobu. Jenţe v době, kdy se tyto kultovní vozy kladly jako votivní dary do halštatských hrobů, měl být vlastně Řím teprve zaloţen.Proces k novému zamyšlení nad touto interpretací by mohl odstartovat jeden pro archeology senzační objev, neboť badatelé v Irsku proti všemu očekávání objevili při odebírání vzorků z keltských hradeb silnici dláţděnou kočičími hlavami. Toto 22 kilometrů dlouhé zemní dílo je po obou stranách vroubeno příkopem. Konstrukce, kterou známe z

římských silnic. Archeolog Barry Raftery (University College Dublin) v ní spatřuje první důkaz, ţe po takových dláţděných silnicích jezdily v Irsku jiţ ve velmi raných dobách vozy s koly, stejně jako v Anglii (BdW, 3. 3. 1989). Řada keltských dvorů halštatské kultury byla v době únosu Sabinek pravděpodobně jiţ „více neţ 200 let v provozu, coţ dokládá efektivní zemědělství. Bohuţel se kvůli erozi ţádné rozdělení jednotlivých prostor z doby ţelezné nedochovalo…“ (Rieckhoff/Biel, 2001, s. 115). Na jednom reliéfu z 1. století z barbarské Galie vidíme dokonce ţací stroj s noţi na kolech, a ve 3. století př. n. 1. byl prý v Galii nedostatek pracovních sil (Irmscher, 1984, s. 334). Halštatská kultura a Keltové vůbec měli technicky velice vyspělé zbraně, údajně však ţádné silnice. Nemusíme změnit své myšlení a pokládat vybudované cesty či silnice za předpoklad kultury vozů? Pokud měla některá kultura rozsáhlý systém silnic, docházelo i k čilé směně zboţí. S tím související dálkový obchod ovšem vyţaduje uznávané platidlo. Měli Keltové měnový systém, ačkoli byli spíše jako kmenové společenství organizováni analogicky naší Evropské unii? Nezavedli v rozsáhlých částech Evropy jiţ tehdy keltské euro?

Staroevropský systém měny Jako první evropské euro byly jiţ před 3000 lety v oběhu sekyry, jimiţ platili Germáni, Galové a Keltové od Anglie aţ po Slovinsko. Podle profesora Felixe Mullera (2002), ředitele Bernského muzea, byl bezpočet nalezených miniseker tupý a příliš lehký, neţ aby slouţily jako nástroje. Na celém světě je známý nález seker v Hénonu u Bretaně: 600 kusů najednou. Údajně barbarští Keltové pak začali jiţ před bezmála 2300 lety razit zlaté mince, údajně podle řeckého vzoru – coţ opět potvrzuje jejich spojení: „Od poloviny 2. století př. n. 1…. byl k dispozici dostatek nominálních hodnot s normovanou hmotností, aby se dalo mluvit o měnovém systému. Ten fungoval i na velké vzdálenosti, protoţe hmotnostní standard vykazoval ve velkém prostoru jen nepatrné váhové odlišnosti… Celkem vzato byl keltský měnový systém daleko vyvinutější neţ etruský a svou standardizací odpovídal zhruba řeckému systému“ (Rieckhoff/Biel, 2001, s. 217). Zdůrazňuji zjištění, ţe Keltové a Řekové měli podobný vysoce vyspělý mincovní systém. Protoţe Galatové (Keltové) obývali také Malou Asii, lze pod dálkovým obchodem chápat systém výměny zboţí, který fungoval od

Španělska do Turecka a odtamtud aţ do Afriky. Normování, tedy standardizovaná výroba mincí na velkém prostoru (dálkový obchod) a systém měny svědčí o fungující výměně zboţí a tedy i o vysoce vyspělé civilizaci ještě před Římany. Na rozdíl od Keltů s normovaným mincovním systémem nedosáhl Řím v monetární oblasti ţádné uniformity (jednotných mincí = měnového systému). Teprve císař Diocletianus, vládnoucí podstatně později, v letech 284-305, je znám mincovní reformou. Do té doby vládl „pluralismus provinciálních mincovních spekter, na nichţ měl římský ţivel vţdy různý podíl“ (Fischer, 2001, s. 214). Přesto měly římské peníze navzdory vší logice fungovat jako vůdčí měna, přestoţe „po staletí se kladl menší důraz na sjednocení podle římských kritérií neţ na uspokojování konkrétních potřeb římských jednotek“ (Fischer, 2001, s. 214). Aha! Co to má znamenat: Copak můţe dálkový obchod fungovat bez měnového systému nebo bez pevně stanoveného směnného poměru různých monetárních systémů? V literatuře se tyto nepřehlédnutelné rozpory mlţí mnoha slovy a příliš schematicky zdůvodňují. Na rozdíl od Římanů měli Keltové monetární systém fungující i v dálkovém obchodě, u něhoţ lze navzdory společným vlastnostem rozpoznat místo původu mincí, zda pocházejí ze španělských plání či z Francie, z pobřeţí Anglie, od Rýna, středního Dunaje nebo z nitra Malé Asie (Kroha, 1997, s. 237). Protoţe však jsou Římané pokládáni za vyspělou kulturu a Keltové, údajně neznalí písma, za barbary, jsou keltské mince pokládány za napodobeniny římských a klasifikovány jako barbarské raţby… Kdo chce, ať pochopí. Očividně se zde zaměňuje příčina a následek. Bylo to přesně naopak a mince pokládané za římské jsou ve skutečnosti keltského a/nebo řeckého původu, jak ještě vysvětlíme. Avšak také v Americe byly v různých zemích nalezeny keltské mince, které jsou většinou pokládány za římské raţby. Ovšem – mohla vůbec světová Římská říše existovat bez jednotného měnového systému? Navíc některé údajné římské mince nelze stylově odlišit od mincí z řecké Sicílie (Syrakus), např. s motivem bigy či kvadrigy (dvojspřeţí a čtyř-spřeţí).

Keltský informační systém Měnový systém Keltů vykazuje vynikající decentralizovanou organizační a správní strukturu. Taková struktura, pokud funguje, je díky krátkým komunikacím efektivnější neţ centrálně řízený státní systém, jaký prý byl v Římské říši. Měnový systém fungující na velké ploše vyţaduje nadřazený komunikační systém. Bez něho totiţ není vůbec moţné zavést do

dálkového obchodu akceptovaný monetární systém a standardizovat a kontrolovat raţby mincí. Nepopiratelný rozvoj keltské civilizace s oppidy naléhavě vyţadoval rychlou komunikaci resp. fungující systém komunikací a šíření zpráv. Evropská společnost pro raně historické technologie a okrajové oblasti vědy EFODON keltský informační systém nejen objevila, ale také experimentálně doloţila. Přestoţe Gernot L. Heise první výsledky společnosti doloţil jiţ v roce 1996 v knize Das keltiscbe Nachrichtensystem wiederentdeckt, věda tyto objevy nevzala naprosto v úvahu. Národ, který římští historikové označili za barbarský, přece jednoduše ţádný informační systém mít nemohl. Ve skutečnosti však existovala v zemi Germánů a Keltů síť zpravodajských stanic, které lze zčásti doloţit ještě i dnes (podrobně: Geise, 1996; nově: 2002). Jde o stanice, zprvu neopevněné, odkud se vysílaly světelné signály. Tvořila je ohniště, ohraničená kamenným kruhem o průměru asi deseti metrů. V nich byl neustále udrţován oheň, aby mohl v případě poplachu vyšlehnout do výše dnešních patrových domů. Tato komunikace signálními ohni připomíná prérijní indiány Severní Ameriky, kteří se dorozumívali podobným způsobem. Zpočátku neopevněná ohniště byla později nahrazena stráţními věţemi. Jednotlivé stanice byly vzájemně spojeny takzvanými průseky. Nejznámější probíhal od východu na západ podél dnešní spolkové silnice Bl v Severním Porýní-Vestfálsku (Geise, 1996, s. 61). Údajně barbarští Keltové obchodovali jiţ s vysoce specializovanými výrobky ze skla a vlastnili sklářské hutě, „které zvládaly technicky sloţitou výrobu bezešvých©, plasticky a barevně zdobených prstenů a znaly chemické sloţení barev… Římané znali jen slepované prsteny a ani moderní imitace zdaleka nedosáhly elegance keltských vzorů“ (Rieckhoff/Biel, 2001, s. 241). K předávání zpráv pouţívali Keltové skleněné koule, které jsou dnes známé pod označením ševcovské, protoţe se do zavedení elektřiny pouţívaly v ševcovských dílnách. Před svíčku umístili ševci kouli naplněnou vodou, aby s její pomocí zaměřili svazek paprsků podobně jako světlometem na určité místo na pracovišti; Keltové pouţívali stejný systém k přenosu zpráv na dálku mezi stanicemi. Společnost EFODON podnikla praktické pokusy a bez problémů vysílala signály aţ na vzdálenost více neţ sedmi kilometrů. Za dne, kdyţ svítí slunce, je moţné posílat signály také zrcadlem nebo jako kouřové signály. Současně s pouţitím skleněných koulí se patrně budovaly také

signální věţe, protoţe k vyslání zpráv bylo třeba paprsky zaměřit a fixovat na vzdálenost několika kilometrů a také chránit otevřený oheň před větrem. Signální stanice z předkřesťanské doby, pouţívané v některých případech také k akustickému předávání zpráv, byly v mnoha případech později přestavěny na kostelní věţe. Naše staré kostelní věţe jsou často původně keltské stavby, vyznačující se jiným stavebním slohem neţ vlastní stavby kostelů, které k nim byly později připojeny. V kostelních věţích nezřídka vidíme později proraţené okenní otvory. Keltské signální věţe totiţ neměly na úrovni země ţádný vchod, protoţe zprávy musely být předávány i v případě váţného ohroţení a takto nebylo v případě kmenových válek tak snadné věţe dobýt. Personál byl vytahován na horní plošinu v koších. Zabraňovalo se tím i falšování zpráv. Misionáři šířící křesťanství římskokatolického směru měnili v pohanských zemích signální věţe na kostelní (aby zachovaly kontinuitu kultovního místa), takţe nepřátelský zpravodajský systém údajných pohanů buď zničili, nebo pouţívali zčásti tajně nadále, protoţe obsazené staré církevní věţe byly vzájemně na dohled (Geise, 2000).

Transatlantické signální věţe Uwe Topper mě informoval o jiţ starších objevech věţí bez dveří, které se v dlouhých řadách táhnou přes celý Iberský poloostrov aţ na druhou stranu Pyrenejí. Zdá se, ţe je lze přiřadit dvěma rozdílným, různě starým systémům. Starší z nich spojuje Topper s keltskými, keltiber-skými či předkeltskými kulturami, mladší s islámem (Topper, 1977, s. 171n.). Podle byzantských pramenů existovalo v 9. století optické signalizační zařízení přes celou Malou Asii aţ do Konstantinopole. Původně hlavní funkce signálních věţí nebyla dosud oficiálně uznána. Optické a akustické signály pouţívali za války k předávání zpráv jiţ Rekové. Například vpád nepřátelských vojsk ohlašovaly za dne kouřové a v noci ohňové signály. K předávání písmen slouţily pochodňové telegramy. V Le-xikonu antiky se potvrzuje, ţe středomořské pobřeţí Malé Asie, Španělska a severní Afriky bylo pokryto signálními stanicemi (Irmscher, 1984, s. 520) – na územích, která byla předtím keltská. Alespoň v jednom případě je v keltské zemi uznán fungující zpravodajský systém, prohlášený ovšem za římský. V Bertelsmann Lexikon Ges-chichte (1996, s. 484) se dočteme: „Limes neplnil jako prvořadou funkci opevnění, ale také funkci komunikační. Jako pozorovací linie byl totiţ limes vybaven stráţními věţemi, které stály na dohled (200-1000 metrů) a vyměňovaly si informace kouřovými a světelnými signály.“

Pokud kostelní věţe později vyuţívané jako signální věţe opravdu slouţily předávání optických informací, musely být zřizovány v určitých vzdálenostech tak, aby byly na dohled. Goslar Carstens (1982) prozkoumal polohu několika tisíc starých kostelů ve Skandinávii a v severním Německu. Bylo přitom zjištěno, ţe vzdálenosti mezi starými kostely se neustále opakují. Název výzkumu Plánovité budování pohanských svatyní u Skandinávců, Frísů a Sasů (Carstens, 1982) zdůrazňuje nadregionální charakter plánování a zaměřování, jehoţ by vlastně barbaři severní a střední Evropy ani neměli být schopni. Římská papeţská církev sice postavila na starých posvátných místech nové kostely, ale velice staré věţe, jak jsme o nich mluvili, byť později přestavěné na věţe kostelní, existovaly jiţ dávno před začátkem feudalismu a staly se bezmála součástí starých kultovních míst. Pouze shora přístupné signální věţe existují i v Americe. V Gallina Canyon, v severozápadní části amerického státu Nové Mexiko, stálo na území 56 krát 80 kilometrů asi 500 věţí. Frank C. Hibben z University of New Mexico zveřejnil článek o Tajemství kamenných véţí jiţ 9. prosince 1944 v novinách The Saturday Evening Post, vycházejícím v milionovém nákladu. Tyto kamenné věţe stály jednotlivě či ve skupinách, vţdy na vyvýšených místech jako „hrady na okraji skály“. Jejich budovatelé byli označeni jako gallinský lid. Znalostí o largogallinské kultuře je dodnes poskrovnu. Teprve v roce 1979 vyšel o věţích novější článek Jamese Mackeyho a Rogera C. Greena v American Antiquity (sv. 44, s. 144-154). Arizonská státní universita mi poskytla výsledky výzkumu o nálezech koster se zlámanými a zčásti spálenými kostmi (Turner a kol., 1993). Ve svém standardním díle Southwestern Archaeology zdůrazňuje John McGregor gallinskou fázi, jez není pro tento kraj typická, a uznává jedinečnost věţních konstrukcí. Tyto obranné věţe se opravdu podobají keltským signálním věţím: mají většinou čtvercový půdorys, vzácněji se zaoblenými rohy – ale ţádné dveře! Jedinou moţnost, jak se dostat dovnitř, nabízel ţebřík vedoucí na střechu a další ţebřík do nitra věţe. Na skutečnost, ţe mounds a jiné vhodné topografické body byly pouţívány k přenosu signálů, upozornil jiţ Kendrick Frazier (1986). Jiní (Ellis, 1991) prozkoumali věţe gallinského typu z hlediska moţnosti přenášení zpráv a Linda Cordellová (1989) zkoumala souvislost mezi starými severoamerickými cestami a signálními stanicemi. Prehistorik, profesor Roger C. Green (University of Auckland), nedávno datoval „poorly understood (sotva pochopenou) gallinskou kulturu“ do 12. aţ 13. století. Odkud se tehdy vzala? Srovnávání keramiky dává tušit

souvislosti s oblastí Mississippi, kterou bylo snadné dosáhnout lodí od Atlantiku. Na jihozápadě USA vybudovala téměř neznámá kultura také systémy cest, pokrývajících jako pavučina celou zemi. Great houses, několikapatrové prehistorické příbytky, „byly spojeny se vzdálenými lokalitami a podobnými velkými obytnými komplexy sítí inţenýrsky pečlivě naplánovaných cest, jeţ se táhly do vzdálenosti stovek mil“ {Archaeology, sv. 52, 1/1999). V údolí Chaco River je dodnes téměř sto úseků cest, zaloţených koncem 11. a ve 12. století na rozhraní dnešních amerických států Utah, Colorado, Arizona a New Mexico. O této vyspělé městské kultuře nevíme ani, jak si říkali její nositelé: jméno Anasazi pochází od indiánů kmene Navajo a znamená zhruba „předkové“. Kromě ně-kolikaposchoďových kamenných domů budovali v kraji kolem Ho-venweep v Utahu kamenné věţe na půdorysu tvaru kruhu, písmene D nebo obdélníku, o jejichţ účelu vzniklo hned několik teorií. Komplex byl obýván od roku 900 aţ do nástupu velkého sucha kolem roku 1276.

Barbaři písma znalí Ačkoli Keltové údajně neuměli psát, jak se kategoricky tvrdí, v jednom oppidu na pravém břehu Rýna se našly psací potřeby. Také Caesarova zmínka o archivech Helvétů {Zápisky o válce galské 1.29,1), kteří před jeho údajným příchodem ţili v jiţním Německu, opravňují k domněnce, ţe vyspělá správa s písemnými záznamy existovala na těchto územích jiţ před jejich dobytím Římany (Rieckhoff/Biel, 2001, s. 220). K předávání zpráv světelnými, zvukovými a kouřovými signály potřebujete určitý druh Morseovy abecedy. Copak Keltové znali morseovku? Teoreticky vzato, mohli ji znát, vţdyť znali takzvané oghamské písmo (Geise, 2000, s. 124). To je druh alfabetického písma, který je doloţen na nejstarších památkách irského jazyka (okolo 4. století)

Obr. 15: Ogham Mladší oghamské písmo se samohláskami (vlevo) a také v Německu se vyskytující staronordické písmo tifinag Berberů (vpravo nahoře). V Penobscot Bay na Crow Island (Maine) byl dlouhá léta znám nápis, jenţ byl teprve v roce 1981 identifikován jako severské písmo tifinag (vpravo dole: zdroj: Fell, 1982, s. 117).

a Morseově abecedě se velice podobá. Jak staré oghamské písmo ve skutečnosti je, nikdo neví. Ve Skotsku jsem viděl několik piktských kamenů, jejichţ styl je irským oghamským nápisům více neţ podobný. Avšak protoţe o piktském jazyce nic nevíme, byly všechny pokusy o překlad zatím bezúspěšné. Dvacet znaků oghamské abecedy tvoří aţ pět zářezů či čar, které jsou uspořádány podle nějaké střední linie, například svislé hrany stojícího kamene. O oghamském písmu se často zmiňují staré irské mýty. Podle záznamu Immrain Brain (Branova cesta) z 8. století – celý příběh pochází

jednoznačně z předkřesťanské doby – napsal Bran padesát či šedesát čtyřřádkových básní v oghamském písmu. V Táin Bó Cuailnage (Coolyeho loupeţ dobytka) posílá Cúchulain nepřátelům v oghamu výzvy a výstrahy (srv. Éllis, 1996, s. 180). Protoţe se oghamské písmo Keltů v Evropě nebere váţně, nejsou podobné nálezy v Americe uţ vůbec ani zaznamenávány ani komentovány. Aţ do nedávné doby, tedy uţ dlouho po příslušných objevech, bylo toto písmo pokládáno za pouhé nesmyslné čmáranice. Ba dokonce i čárové kresby jako rytiny ve skalách, které často znázorňují stylizova – né lidi a zvířata, představují texty v oghamu – jak bylo uznáno aţ později po prvních objevech. Oghamské písmo původně tvořilo 15 souhlásek. Pět samohlásek (A, U, O, E, I) přidali aţ o několik staletí později benediktinští mniši, aby se písmo lépe shodovalo s řeckou a latinskou abecedou. Velmi zajímavé a důleţité je, ţe oghamské nápisy nalézané často především ve státech Nové Anglie, v Oregonu, Washingtonu a Nevadě (USA), ale téţ v Britské Kolumbii (Kanada) jsou často tvořeny ze souhlásek, bez pěti samohlásek přidaných později benediktiny. Blízko Peterboroughu v kanadském Ontariu lze vidět stovky skalních kreseb, jeţ ukazují obrazy ze staroseverské mytologie. Vidíme tam i sluneční člun, jenţ odpovídá jednomu vyobrazení z doby bronzové ve Švédsku. Je zajímavé, ţe v Peterborough Site jsou vedle oghamských nápisů i nápisy v tifinagu. Ačkoliv toto písmo dodnes pouţívají Berbeři ţijící v pohoří Atlas, je severského původu. Najdeme ho jak na skandinávských skalních obrazech z rané doby bronzové, tak i na severoamerických a kanadských skalních obrazech z doby kolem roku 1700 př. n. 1. Po úspěšném odraţení útoků spojených severských mořských národů a Libyjců kolem roku 1200 př. n. 1. (tj. ve 4. století př. n. 1. podle experimentální časové škály) na Egypt (Ramesse III.) se mořské národy zčásti usadily na rozlehlém severoafrickém pobřeţí a v Levantě. Byli zahnáni i do Ameriky? V Rocky Neck, poblíţ Gloucesteru, byla na atlantickém pobřeţí Massachusetts nalezena severská kamenná sekyra, která nese nápis v písmu tifinag (foto 22). Sekera je uloţena v Good-win Collection v Hartfordu (Connecticut). Nápisy byly nalezeny i v Jiţní Americe: „Ruth Verrilová nalezla 240 kilometrů od Cuzka v bolivijských Andách předincký nápis, který určila jako formu archaického lineárního písma, jeţ musí pocházet z dob Meniho, tedy z doby kolem roku 2900 př. n. 1. Část nápisu říká, ţe ,v zemi soumraku… pod vedením Gin-Tiho, v doprovodu boha ohně Mena kolonie údolí Indu…' Tyto nápisy jsou sumerské, tedy středoevropské, a tedy…

spřízněné se semitskými jazyky,“ napsal bývalý pro –

Obr. 16: Sluneční čluny V Peterborough Site v Ontariu (Kanada) se mezi stovkami údajné indiánských skalních kreseb se staroseverskými motivy nachází loď (vpravo), jenţ se podobá příslušnému vyobrazení (vlevo) v Bohusldnu ve Švédsku. Nápis v tifinagu u kanadské lodi z doby bronzové lze číst „Kjol ve logi“ (loď se zářivou standartou) (Fell, 1986, s. 307).

fesor klasické arabštiny Marcel F. Homet (1958, s. 263), jenţ dále pokračuje (s. 283): „Jen tak mimochodem bych chtěl podotknout, ţe pomineme-li všechny ideogramy, pak mezi 75 prehistorickými brazilskými písemnými znaky s jistotou najdeme 15 takových, které jsou totoţné s krétskými, a dalších 19, které se jim velice podobají.“ Podle Home-tova odhadu jsou však brazilské písemné znaky o pět aţ šest tisíc let starší neţ středomořské. Profesor Karl Stolp objevil u Santiaga de Chile libyjský nápis. Podrobnosti zveřejnil Stolp v místním vědeckém časopise vycházejícím v němčině (Stolp, 1989). Lidé, kteří psali v Jiţní Americe libyjskými znaky, mluvili očividně hamitským jazykem ze severní Afriky. Jestliţe severské a středomořské národy dopluly aţ do Ameriky a Keltové měli vyspělou kulturu s vlastním písmem a dálkovým obchodem sahajícím aţ do Středomoří a severní Afriky, takţe navzdory římskému pojetí nebyli ţádnými barbary – vţdyť to oni naplánovali a postavili římské silnice –, pak se naskýtá otázka: Kdo to byli Římané doopravdy?

3. Hádanka Řím Profesor Marcel F Homet (Universita Alţír) líčí svou výzkumnou cestu do Amazó-nie: „Tyto urny, které jsme poprvé objevili v severní Amazónii, jsou však stejné jako etruské urny z Itálie a urny z Německa, jeţ byly nalezeny v Luţici. Podobají se rovněţ urnám z francouzské Bretaně z keltského období. A všechny tyto urny jsou sestry prehistorických krétských uren, které byly vyrobeny nejméně 3000 let před Kristem. Při srovnávání této keramiky jsem si musel vzpomenout na objev svého přítele, badatele Waterlota, jenţ nalezl v roce 1905 v Dahomé (dnes africký Benin, HJZ) antro-pomorfní urnu. Ta je dnes v Musée de 1'homme v Paříţi a vykazuje nepopiratelnou podobnost s urnami nalezenými v Amazónii“ (Homet, 1958, s. 258).

Starověké zříceniny Ve středověku bylo Věčné město po jistou dobu neobydlené, aţ ho nakonec velké zemětřesení v polovině 14. století obrátilo v prach a popel. Kdyţ pak katolická církev opustila roku 1377 francouzský Avignon a vrátila se do Říma, dal papeţ Martin V. od roku 1417 podniknout vykopávky, které měly starověký Řím odkrýt. Přírodní katastrofy postihly i další města v Itálii, v severní Evropě včetně Grónska, ale i v Řecku, ba ve všech zemích kolem Středozemního moře. Na pobřeţí Severního moře ukrajovaly ostrovy i pevninu obrovské záplavové vlny. Zdá se, ţe mocné otřesy postihly Evropu znovu v letech 1348 aţ asi 1360. Několika otřesy byla například zničena kdysi římská Basilej. Taková zemětřesení – rozdělená na delší dobu – vysvětlují silné poničení antických památek okolo Středozemního moře. Spolu s řáděním ţivlů decimoval obyvatelstvo Evropy, Přední Asie a severní Afriky mor. Po vpádu Gótů roku 410 se prý Řím nezadrţitelně rozpadal. Po dobytí Byzantinci roku 552 „se Řím rozpadal stále rychleji a měnil se v trosky“ (Gregorovius, 1978 I, s. 231). Kolem roku 600, za Řehoře I., „se město měnilo kaţdým dnem více a více ve zříceniny a nebylo záchrany“ (Gregorovius, 1978 I, s. 282). Podle těchto zpráv „leţel Řím na zemi jako vyhořelý popel dějin“ (Gregorovius, 1978 I, s. 291). Podle Bertelsmann Lexikon Geschichte činil počet obyvatel k roku 1530 pouhých 30 000 hlav. Akvadukty jiţ nefungovaly a hromady sutě a odpadků leţely do výšky městských hradeb (Duncan, 1998, s. 265). Hlavním městem Itálie se Řím stal teprve roku 1871. Jak dlouho bloudil Řím v podobě antických zřícenin staletími bez dějin?Pak se náhle Řím zaskví v plném světle, jako by na něj náhle padla záře reflektorů: dne 25. prosince 800 korunoval papeţ Lev III. Karla v Římě římským císařem. Váţně? – musíte se hned mimoděk zeptat.

Bez korunovace Karla Velikého římským císařem by Řím zůstal temným, neobydleným městem zřícenin. Francouzský král Karel V., vládnoucí v létech 1364 aţ 1380, vytvořil okolo Karla Velikého (Charlemagne) skutečný kult, a to 550 let po Karlově smrti (Lejeune/Stiennon, 1967, s. 225)! Skutečný důvod této systematické inscenace je patrný v ostrém světle zde načrtnutého rozvoje moci římského papeţe, k němuţ došlo teprve počátkem druhého – a nikoli v prvním! – tisíciletí; budeme o něm ostatně ještě diskutovat. Aby scénář pěkně zaokrouhlili, hledali pak humanisté i náhodně po staletích rukopisy, které se někde jen tak povalovaly a dokazovaly Karlovu existenci. Podle dr. Heriberta Illiga (1996) představuje na události relativně chudé období let 614 aţ 911 imaginární čas, který je nutno z evropských dějin vyškrtnout. Mikrohistorický výzkum malé oblasti okolo Cluny dokazuje, ţe starověká společnost byla kolem roku 1000 náhle pohřbena a znenadání se objevuje společnost feudální (Bois, 1993, s. 115). To by znamenalo, ţe raný středověk zmizí a ţe po pozdní antice bude na západě následovat hned vrcholný středověk, jenţ podle konvenčního nazírání začíná kolem roku 1000. Středověké listiny mají aţ příliš často špatné nebo změněné datování. Wilhelm Kammeier (1889-1959) pokládá celý středověk před rokem 1300 za zfalšovaný nebo alespoň pokroucený; vytvořili ho v 15. století humanisté věrní církvi. Ke znovuoţivení nebo panenskému startu Říma došlo teprve s nástupem renesance díky mocným a nádherymilovným renesančním papeţům Alexandru VI. (1492-1503), Juliu II. (1503 aţ 1513), Lvu X. (1513-1521) a Klementu VIL (1523-1534).

Etruský Řím Jak ukazuje Livius keltskou bájí o Bellovesovi a Segevesovi (V, 33-35), sídlili Keltové jiţ kolem roku 600 př. n. 1. v alpských údolích, tedy jiţ v době zaloţení Říma. Nové zaloţení Říma na troskách ještě staršího sídliště se připisuje Etruskům v 7. aţ 6. století př. n. 1. „Etruská expanze na jih do prostoru Latia a Kampánie způsobila, ţe „jiţ existující sídliště byla nově zakládána a organizována jako města (mj. Řím, Praeneste, Capua, Pompeje)“ {Bertelsmann Lexikon der Geschichte, s. 228). Kromě toho jen Etruskové měli technické znalosti, aby kolem roku 600 př. n. 1. vysušili Forum. Zhruba v letech 575-470 př. n. 1. vládl v Římě královský rod Tarquiniů, a ten byl etruský, nikoli římský. „Městská pospolitost, jak ji známe z nejstarších politických dějin Říma, tedy z království, nemohla bez pomoci Etrusků vzniknout. S městskou

sídlištní formou se totiţ od 9./8. století př. n. 1. setkáváme bezprostředně na sever od Říma, a to v Etrurii; naproti tomu první řecké město leţelo stovky kilometrů dál na jih (Kýmé na severním okraji Nea-polského zálivu). Etruský je i název Roma, který je odvozen od etruského rodu Romuliů; mytický zakladatel města Romulus je tedy Ro-mulius. Etruské jsou i panovnické insignie, zlatý věnec, zlatem obšitá purpurová tunika a rovněţ zdobený purpurový plášť, boty kothurny, svazek prutů se sekyrou (fasces) a skládací křeslo (sella curulis); dále téţ pomocníci při výkonu úřadu, liktoři, a zvyk triumfu a celé státní divadlo se znameními, jejichţ pomocí se zjišťovala vůle bohů… Můţeme předpokládat s pravděpodobností hraničící s jistotou, ţe vlastní zaloţení města (Říma, HJZ) bylo dílem nějakého Etruska, jenţ jako vládce… řídil nový politický útvar. K tomuto politickému aktu došlo někdy v 7. století př. n. 1.“ (Bleicken, 1982, s. 13n.). Z politicko-vojenského hlediska byl „raný Řím rozdělen do tří velkých společenství, do kmenů Ramnes, Tities a Luceres, tedy do jednotek, které nesly etruská jména“ (Christ, 1979, s. 16). Vývoj ve střední a severní Etrurii začal podle všeho později jako druhá kolonizace Pádské níţiny a liší se tak od jiţní (Torelli, 1998, s. 208), k níţ patřil Řím. Etruskové, organizovaní do konfederace jako svaz dvanácti měst (Dódekapolis) jsou sotva známí z vlastních písemných dokladů nebo zpráv řeckých a římských autorů, ačkoliv v tu dobu uţ existovalo etruské písmo i bohaté písemnictví. Mnohem spíše je známe díky vynikajícímu uměleckému dědictví, jehoţ styl vypadá prařímsky. Ačkoli se v etruském jazyce dochovalo asi 10 000 nápisů a je známá i abeceda, nepodařilo se je definitivně přeloţit. Je to proto, ţe se volí chybné východisko (srv. Knauer, 1998)? Etruský jazyk představuje v ita-licky hovořícím okolí cizorodý prvek. Na italské půdě je další podobně cizorodý jazyk doloţen na území Raetů, v oblasti severoitalských Alp. „Další stopy najdeme na egejském ostrově Limos. Archeologové tam nalezli nápisy z 6. století př. n. 1., jejichţ jazyk je blízký etruštině“ („BdW“, 8/2002, s. 71). Jedna věc je zajímavá: Dnešní spisovná italština má kořeny v toskánském nářečí, nikoli v úřední latině. Etruština se podobá rovněţ baskičtině, jazyku, kterým mluví ještě asi600 000 lidí na španělsko-francouzském pomezí (na sever i na jih od Pyrenejí) a jenţ je pozůstatkem předindoevropského prajazyka v Evropě, který na rozdíl od etruštiny unikl zničení vlivem christianizace a představuje jazykový ostrov. Hrabě de Carency konstatuje: „Berberština, tamatšek (jazyk saharských

Tuaregů), euskara (baskičtina) a určitá slova ve staré galštině vykazují nepopiratelnou příbuznost s indiánskými dialekty v Severní i Jiţní Americe“ (citováno v: Homet, 1958, s. 48). To jsou pozoruhodná zjištění o starých jazykových paralelách v Americe a v Evropě. Testy DNA u národů Basků, Walesanů a Irů, které nebyly nikdy romanizovány, ukazují na společné předky (Proceedings of the National Academy of Sciences, 24. 4. 2001, sv. 98, s. 4830 aţ 4832). „Podle genetických studií byla západní a severní Evropa osídlena z ibersko-jihofrancouzského prostoru… tři čtvrtiny dnešních Evropanů pocházejí v ţenské linii přímo od starých Evropanů… (a) jsou úzce spřízněny s Basky“ (SpW, květen 2002, s. 44). Navzdory dosavadní představě zde šlo o homogenní substrát evropského obyvatelstva.

Mořský národ Etrusků Původ Etrusků zůstává oficiálně záhadou. Mezi mořskými národy známými z egyptských pramenů, které musely po neúspěšném boji s Ramessem III. táhnout dále, měly být podle některých vědců kmeny Tyr-senů, Tyrrhénů čili Etrusků. S tímto předpokladem souhlasí také doba, kterou uvádí Hérodotos pro příchod Lýdů do Itálie. V kaţdém případě je pravda, ţe Etruskové byli silně helenizovaní a přece docela odlišní. Na etruských pohřebištích (nekropolích) bylo ukryto více řeckých váz neţ v leckterých řeckých hrobech. Etruskové uměli mistrovsky zpracovávat kovy, zejména zlato. Římanům údajně zanechali zaměřovací zařízení zvané groma (latinsky gromaticus), jeţ jim dovolovalo stavět rovně a v pravých úhlech. Jinými exportními technickými obory Etrusků bylo umění stavět přístavy a silnice, jistý druh vodová-hy, zpracování terakoty, stavba mostů a podzemní kanalizace. Jde vlastně o typicky římské dovednosti a výdobytky. Také vysušení římského fora stavbou impozantní stoky Cloaca Maxima bylo typicky etruským podnikem. „Etruští přistěhovalci a návštěvníci, jejichţ pobyt ve městě je doloţen existencí Etruské ulice, se postarali o to, aby se Řím pomalu vyvíjel z etruského města na etruský městský stát. Avšak Řím přesto nebyl etruská kolonie…“ (Grant, 1995, s. 109). Ovšemţe ne, vţdyť Etruskové Řím znovuzaloţili na jiţ existujících ruinách. „Etruský

Obr. 17: Cloaca Maxima Největší stoka Říma byla postavena Etrusky kolem roku 300 př. n. 1. jako klenutá kanalizace vedoucí do Tiberu. Umění klenby není římskou vymoţeností.

vliv se v římské společnosti… velmi silně prosadil. V posvátném okrsku Sant-Omobono u přístavu stály etruské sochy z 6. století a chrám Jova, Junony a Minervy… byl největším chrámem v etruském slohu, jaký byl kdy postaven“ (Grant, 1995, s. 110). Vyvstává otázka, zda zde nedochází k zásadní záměně. Silnice a vodovody stavěli Etruskové jiţ při zaloţení Říma. Na druhé straně bylo i římské umění silně vázáno na etruské a řecké vzory. „V plastice převládalo prosté přejímání a napodobení a přetváření řeckých vzorů pro dekorativní účely, přičemţ sběratelská vášeň spolu s reprezentativními hledisky a čirým snobismem měnila Řím na muzeum řeckého umění“ (Irmscher, 1984, s. 483). Člověka hned musí napadnout: Řím jako starověké muzeum řeckého umění. Římské dějepisectví překypuje rozpory a zdánlivě bezmezným přeháněním. Vţdycky jsem se nestačil divit, proč kartáginský vojevůdce Hanibal (247/246-183 př. n. 1.) táhl za druhé punské války přes alpské ledovce a nesvěřil se raději svému silnému loďstvu, nenapadl Řím z moře a nepřistál někde na italském pobřeţí. Proč uzavřelo Kartágo jako dominantní námořní velmoc s tehdy nevýznamnou provinční mocností Římem jiţ v roce 509 a 348 př. n. 1. smlouvy o zakázaných zónách aţ po Gibraltar, kdyţ v tu dobu ţádné významné římské loďstvo neexistovalo? Vţdyť to bylo zřízeno teprve v roce 260 př. n. 1. údajně jako kopie sériové postavených punských lodí.

Nakonec však, jako by to byla nejobvyklejší věc na světě, zvítězil římský národ startující jako fénix z popela, nad tehdejší námořní mocností, která s převahou vedla. Avšak stavěli Římané opravdu lodě podle punského vzoru? Nehrozí při nálezech takových lodí na mořském dně nebezpečí, ţe je zaměníme? Nebo jde o šikovný šachový tah pozdějších padělatelů dějin? Neboť kdyţ některý národ resp. kulturu představuje jen jediný produkt, jenţ je jako fata morgana, těţko odolají padělatelé příslušného národa pokušení si další originály vyrobit. Ty si lze přičarovat naprosto fiktivně tím, ţe se uznávané originály jiných starých kultur jednoduše obdaří jiným původem: prostě se přelepí etiketa, zamění se jednoduše punské za římské. Vţdyť originál zůstane originálem.Kdyţ si uvědomíme, ţe Etruskové byli v tu dobu jiţ definitivně námořní mocností, nabudou také smlouvy mezi Římem a Kartágem fakticky jiný smysl. Proč neuzavřela pozemní mocnost Řím příslušné smlouvy nejprve s námořním národem Etrusků sídlícím v bezprostředním sousedství? Proto neudiví, ţe Etruskové (řecky Tyrrhénoi) – a nikoli Římané – ve spolku s Kartágem v námořní bitvě u Alalie (dnes Aleria na Korsice) proti kolonistům z maloasijské Fókaie řecký vliv zatlačili a dokázali získat nadvládu nad Tyrhénským mořem, jeţ nese jejich jméno {Bertelsmann Lexikon Geschichte, s. 228). ,“Pyrrhovo vítězství' Fókajských u Alalie zpečetilo dorozumění mezi Etrusky a Kartaginci, jeţ, jak se zdá, mělo přetrvat dlouho a jeţ ještě Aristoteles (Pol. III, 9, 1280a. 38nn.) označuje jako ,obchodní smlouvu' a ,dohody o dovozech'. Tato dohoda se patrně svým charakterem nijak nelišila od slavné římsko-kartáginské smlouvy, jeţ je datována k roku 509 př. n. 1.“ (Torelli, 1998, s. 212). Podle mého názoru byla původně smysluplná etrusko-kartáginská smlouva dodatečně vydávaná za římsko-kartáginskou. Podvod s nálepkou nejprimitivnějšího druhu, kdy místo „etruský“ bylo jednoduše pouţito označení „římský“. Za prvé je jasné, ţe dálkový obchod s luxusním zboţím neprovozovali Římané, ale Etruskové: „Ze severní Evropy do Středomoří se dováţely koţešiny, kovy a jantar“ {Bertelsmann Lexikon Geschichte, s. 228). Řecký historik Diodóros ţijící v 1. století na Sicílii píše, ţe Etruskové vedli s Kartaginci spor o vlastnictví nějakého ostrova v Atlantiku. Etruskové měli lodi schopné plavby po širém moři a přeskočit do Ameriky bylo technicky moţné. Námořní moc či dokonce námořní nadvláda Etrusků (Tyrhénů) byla později označována jako thalassokracie. Nemohla tak brzy, účinně a s převahou vstoupit na jeviště dějin, kdyby za sebou neměla

dlouhou a důkladnou přípravu. Plavba loděmi po širém moři vyţadovala dlouhý vývoj a váţné důvody. Mnoţství předmětů řeckého, orientálního, egyptského či punského původu bylo dovezeno především na tyrhénských lodích. Etruskové reagovali velice citlivě na všechny podněty. Kdyţ se ve Středomoří stalo módou řecké umění, rádi se připojili. V kaţdém případě dlouho zaţitá ortodoxní představa o postupně napřed mínójské, později fénické a nakonec řecké převaze na moři neodpovídá skutečným, daleko sloţitějším poměrům. Máme i tady co do činění s obrovským podvodem s nálepkami? Stala se z Řeky ovlivněné etruské společnosti dodatečně ve 2. století společnost římská s dvojjazyčnými Římany a smíšenou řecko-římskou kul – turou (srv. Irmscher, 1984, s. 484)? Dvojjazyčnost (řecká a latinská) byla u vzdělanců údajně pravidlem (Irmscher, 1984, s. 483). V Lexikonu antiky (s. 483) se potvrzuje: „Stejně jako v jiných oborech stali se Řekové ve 3. století př. n. 1. učiteli a vzory svých přemoţitelů i na poli literatury.“ Analogicky by museli Američané po druhé světové válce převzít německou kulturu a mluvit německy.

Staré obchodní cesty Zájmem řeckých obchodních aktivit „je spojení s rozsáhlou obilní komorou Pádské níţiny a s ,barbarskou' střední Evropou, v níţ je dnes doloţena pozoruhodná přítomnost etruského obchodu podél některých velice starých větví jantarové stezky“ (Torelli, 1998, s. 210). Nejstarší jantarová stezka sahala od Baltu k ústí Pádu – proto je v řeckých bájích ústí Pádu vlastí jantaru – a na tuto cestu navazuje jiná, která vedla přes Apeninský poloostrov k Pise. Ale civilizační prvky se odtud k Italikům dostat nemohly. Právě naopak, podle Theodora Mommsena (první kniha, 1902, s. 95) přinesly do Itálie to, co se tam později vůbec ze zahraniční kultury dostalo, národy plavící se po moři. Překladištěm pro mezinárodní obchod byl v 5. století př. n. 1. etruský vnitrozemský přístav Forcello v Pádské níţině, šest kilometrů na jih od Mantovy. Archeolog, profesor dr. Rafaele, popisuje úlohu přístavního sídliště takto: „Forcello spojovalo různé světy. Důvod, proč si Etruskové vybrali tuto lokalitu, je nabíledni: otvírá komunikační cesty. Z Řecka se obchodovalo přes přístavy na Jaderském moři aţ do Forcel-la; zde začínaly pozemní cesty směrem na Lago di Como a přes Alpy do Burgundska“ {„BdW“, 8/2002, s. 66). To je zajímavé zjištění, neboť etruský obchod přes Alpy aţ do Švédska, Anglie, Španělska a na Ukrajinu je potvrzen, stejně jako jiţ existující

obchodní cesty. Postavili římské silnice ve skutečnosti Etruskové a Keltové? S tím by byla v souladu Liviova (V, 33, 11) poznámka, podle níţ Raetové, národ ve střední části východních Alp, byl pozůstatkem usedlého – nikoli těmito kraji procházejícího – etruského obyvatelstva, neboť Etruskové přišli přece do Itálie po moři. K řeckému vínu a oleji byly na vozy nakládány etruské výrobky jako keramika a šperky a nabízeny keltským kníţatům na sever od Alp. Keltogermáni měli o středomořské umění a způsob ţivota veliký zájem. V souvislosti s obchodními cestami, po nichţ se dalo cestovat jiţ kolem roku 600 př. n. 1. si vzpomínám na hrobky s votivními dary v podobě technicky vyspělých čtyřkolých vozů halštatské kultury z 8. aţ 6. stole-ti př. n. 1. Vozy přidávané do hrobů určitě nebyly ţádnými podivnými kultovními předměty, ale odkazem na čilý dálkový obchod fungující s vozy se čtyřspřeţím, které jezdily po starých, jiţ existujících keltoger-mánských silnicích, jimţ se chybně říká rovněţ římské. Pokud jsou naši předkové popisováni jako leniví, na medvědích kůţích se povalující barbaři, jde jednoznačně o průhlednou propagandu zainteresované strany, humanistů snaţících se na jedné straně zdůvodnit glorifikaci antiky a na druhé straně vyvolat dojem pradávného Říma zahaleného nimbem svatosti, jak to odpovídalo zájmům římské papeţské církve. Kdyţ se pak do řetězu doplnily další články, byly k vymyšleným římským dějinám paralelně sestaveny i paralelní dějiny církve s podobně dlouhou tradicí. Údajně římské umělecké předměty pocházejí buď od jiných starověkých národů (Etrusků, Reků), nebo byly dokonce v 15. století jako vlastní stylový výtvor nově vytvořeny. Tato nová umělecká díla tvářící se starověce, jeţ byla od 15. století rovnou jako torza vyráběna v dílnách, působí často překvapivě moderně a čerstvě. Padělek je tedy stejný jako originál – široké pole působnosti a moţnost bohatého výdělku pro umělce i obchodníky s uměním! Hlavním dílem helénistického umění je Pergamský oltář vystavený v Berlíně. Je to padělek? Nebo vytvořili gigantický vlys rovnou torzovi-tě a dodali mu starou patinu? Za odlomeným mramorem se najde například detailně vypracované pozadí s povrchovou patinou (Topper, 2001, s. 4lnn.).

Římské fantomy Hlavní třída Pompejí (Via dell'Abbondanza) probíhá přesně od východu k západu a tvoří střední osu pravoúhlého uličního systému nového města podle vzoru řeckého urbanisty Hippodáma z Milétu. Také další etruská města (například Marzabotto kolem roku 500 př. n. 1.) byla zaloţena na

půdorysu roštu. V roce 63 postihlo Pompeje zemětřesení a v roce 79 je zasypal při výbuchu Vesuvu popel. Této okolnosti vděčíme za nápis a za poznání, ţe oským jazykem se psalo ještě v době zkázy Pompejí. Oskové byli indoevropský kmen hovořící jazykem osko-umberské skupiny, spřízněný se Samnity. Ti byli řeckou kulturou nejen ovlivněni, ale samnitskd kultura s helénistickou dokonce splývá a jazyk Osků byl rozšířen v celé jiţní Itálii (Irmscher, 1984, s. 400). Italický jazykový kmen je podle všeho „jazykově i geograficky nej – bliţším příbuzným Řeků; Řekové a Italikové jsou bratři, Kelt, Němec a Slovan jejich bratranci“ (Mommsen 1902, 1/2, s. 16). Jiţní Itálie a Sicílie byly, dokud je nepřevzal germánský kmen Langobardů, v řeckých rukou. Dosvědčuje to mnoţství řeckých chrámů. „V emporiu Spina ţije mimořádně aktivní střední třída smíšeného původu, která je sloţená z Etrusků a Řeků, ale také z Venetů a Umbrů a kulturně je silně poznačená Řeckem…“ (Torelli, 1998, s. 208). Ačkoliv prý Římané jako údajná světová mocnost vládli od Černého moře přes Levantu po Atlantik, „z větší části severní Itálie severně od Apenin a Rubikonu patřila státoprávně definitivně k Itálii teprve od Caesarových a Augustových dob“ (Irmscher, 1984, s. 260). Krátce před změnou letopočtu byla severní Itálie ještě v keltských rukou a barbaři zavinili také podle všeobecného názoru zkázu Říma, který oficiálně dobyli roku 410 Visigóti za Alaricha, 455 Vandalové za Geisericha a 546 Ostrogóti za Totily; „město upadlo a v některých dobách nemělo více neţ 1000 obyvatel“ (Bertelsmann Lexikon Geschichte, s. 661).

Záhadné stavební slohy Podívejme se nyní na typické římské stavební slohy zblízka. Římská kompozitní hlavice je tvořena směsí různých řeckých slohových řádů: iónského a korintského. Takzvaný římsho-dórský sloh se podobá nezdobnému slohu toskánskému (bez ţlábků), a tedy etruskému slohu. Řím-sko-dórské sloupy nepředstavují římský, ale moţná lehce modifikovaný řecko-dórský sloh, jaký se vyvinul snad ve Velkém Řecku (v jiţní Itálii a na Sicílii), pouţívaný podobně i Etrusky a díky obchodním a příbuzenským vztahům mezi kmeny známý také Keltogermánům. Římské stavební slohy jsou aţ do 1. století etruské a řecké. I nadále se pouţívá zejména toskánský stavební řád. Jovův chrám na Kapitolu byl prý obnoven v 1. století na etruských základech: „s řeckými spolii (sloupy), ale podle etruského vzoru s volným schodištěm a pódiem“ (Koch, 1998, I. s. 33). Wilfried Koch tuto myšlenku v knize Baustil-kunde dále rozvádí:

„Chrám udal směr všem pozdějším římským sakrálním stavbám. Kruhové stavby císařského období, počínaje Augustovým mauzoleem, stavěným od roku 28 př. n. 1., a ,Andělským hradem', hrobkou císaře Hadriana, dobudovanou roku 139 n. 1. konče, všechny mají etruskou tradici, a dokonce i 'Římská vlčice' je etruská plastika… V Augustově době (31 př. n. 1. aţ 14 n. 1.) ústí řecko-helénistické umění konečně a definitivně do římského“ (Koch, 1998, I, s. 30n.). Řečtí kolonisté zanechali na levantském pobřeţí římsky vyhlíţejícístavby, jako například v Baalbeku (Libanon). Kdyţ jsem tuto působivou stavbu navštívil, musel jsem konstatovat, ţe Bakchův chrám nazvaný podle římského boha vína z 2. století, představuje korintský peripteros (řecký chrám se sloupovím po obvodu) s dvojitou řadou sloupů v čele. Proč vlastně nejpůsobivější, v řeckém slohu postavené římské chrámy stojí v údajných koloniích, jako v Libanonu, a ne v Římě? Byly snad římské kolonie koloniemi řeckými? „Zdá se, ţe pro tvorbu mozaik na Předním východě… bylo aţ do 3. století charakteristické přidrţování se helénistických tradic. Ve 4. století byly podlahy kryty geometrickým dekorem…“ (Zeitschrififiir klassis-che Archdologie, 12/IX/1999). Stavěli Římané prostě podle helénistických tradic bez vlastní invence? Nebo se tady spíš usadili řečtí kolonisté nazývající sami sebe Římany, kteří stavěli podle nového řeckého stavebního slohu, jemuţ jednoduše říkáme římský? Ještě poslední příklad: takzvaný Vestin chrám, kruhovou svatyni na Tiberu, obklopuje 20 korintských sloupů. Hlavice byly nasazeny teprve později, neboť jejich průměr neodpovídá dříkům sloupů. Hlavice byly doplněny teprve po roce 1400, kdyţ do Říma přesídlila papeţská římská církev. Franz Řeber v knize Rozvaliny Říma a Campagne (1991, s. 9) poznamenává: „Oţivující roli v římské masové výstavbě bezpochyby sehrálo umění klenby, jejíţ vynalezení bylo dozajista ve stavebním umění nejúspěšnější.“ Skoda je, ţe také umění klenby nebylo římským vynálezem, ale ţe je ovládali jiţ v raně helénistické době Etruskové – pouţívali je například při stavbě etruských akvaduktů. Krásná etruská oblouková brána stojí ve Ferentinu (Ferentinum). Řecké velvyslanectví v Berlíně (www.griechische-botschaft.de) sdělilo: „Abychom doplnili obraz řeckého působení ve středověké Evropě, musíme se ještě zmínit o tom, ţe řeckou přítomnost lze kromě Itálie, Irska a Anglie doloţit i v Galii, a tam nejvýrazněji v Trevíru, Bordeaux, Toulouse, Narbonne a Marseille, jak dokládají spisy např. Gennadia, Caesaria z Arelatu (502-542) nebo biskupa Germana Paříţského (555-576). Ale řecká

kultura ovlivňuje výrazně po celé století i dvorskou kulturu karolinskou…“ (srv. Berschin, 1980).

Římské cihlové stavby Staroorientální umění vypalování cihel prý kolem roku 1000 př. n. 1. v Řecku zaniklo. Údajně byla tato technika znovuobjevena o 600 let později, kdy ji s pouţitím hydraulických pojiv (vápno, cement) začali pouţívat Římané. Tento způsob stavění (opus caementicum) se šířil od 2. století př. n. 1. a je pokládán za typicky římský. Jinými slovy: kdyţ se setkáme s cihlovými stavbami na maltu, připíšou se Římanům nebo se na ně v pohraničí pohlíţí jako na převzatou techniku (mj. Treverové v Trevíru). Kdo však nechce našim keltogermánským předkům přiznat jiţ před změnou letopočtu vybudované kamenné stavby ze zdiva nasucho a kamenné stavby vyspárované maltou, jeţ doplňovaly dřevěné a hliněné stavby, ten musí pořádně mhouřit oči. Barbaři ovšem pouţívali tuto stavební techniku pouze tehdy, kdyţ chtěli dodat zdivu mimořádnou pevnost, jako kdyţ například nacházíme pod některými z nejstarších venkovských domů základy, valy nebo signální věţe, které byly později během christianizace z Říma přestavěny na kostelní věţe. V jiných případech se stavělo z hlíny (z proutí promazávaného hlínou), protoţe toto zdivo bylo teplejší a vypadalo lépe (elastičtěji). Názor, který mohu ze stavebně technického hlediska jen potvrdit. Vesničtí stavitelé tedy stavěli podle poţadavků hliněné či hrázděné stavby (viz zobrazení na takzvaném sloupu Marka Aurelia) nebo těţké kamenné stavby s vápennou maltou i bez ní. Bylo by přímo groteskní dospívat podle hliněných zdí k závěrům o neznalosti a zaostalosti našich předků. Naši předkové stavěli podle potřeb domy přizpůsobené technicky přírodě – ani stopy po primitivních barbarech v ubohých chýších. Ale jakmile se vedle dřevěné stavby najde i zdivo, hned všichni připisují tuto práci cizincům, buď Frankům, nebo kdyţ se nedá dřívější vznik popřít, pak Římanům – ale nikdy Keltům a Germánům. Tato hořká pravda představuje chtěný a inscenovaný omyl o keltogermán-ských stavbách z malty, jak ještě ukáţu v souvislosti s anglickými římskými lázněmi. Jiţ sám archeologický pojem francký je produktem fantazie pocházejícím z dob počátků archeologie, kdy se přišlo na to, ţe řada nálezů z germánských zemí je stejná jako z oblastí západně od Rýna na franckém území. Jinými slovy, odborníci pouţívají výraz francký nejen k označení časového období, ale po mém soudu chybně téţ k označení etnického původu. „Tito muţi (počátků archeologie, HJZ), opojení nadhodnocováním cizího, románského umění vůči samozřejmě niţší germánské kultuře, ani na

okamţik nepochybovali, ţe nálezům takové společné kultury musejí dát nikoli germánské, ale západofrancké označení“ (Teudt, 1931, s. 110). Podívejme se podrobněji na nejstarší kostely ve starých saských zemích, jimţ se přisuzuje doba výstavby před rokem 800. Nad tímto datováním ani nad zdánlivou skutečností, ţe o těchto starých základových zdech domů musíme uvaţovat jako o postavených s pouţitím malty, senikdo nepozastaví. Ale přisuzovat takové zdi osmému století je podle tradičních názorů vlastně nemozné\ Podléháme kolektivně produkovaným kulturně historickým omylům, jeţ z tohoto dogmatu vyplývají. Vţdyť, jsouce ovlivněni sebejistě přednášenými dogmaty po jejichţ důvodech se nikdo neptá, zapomněli jsme na jakoukoli logiku. Nikoho nenapadlo, ţe těmito dogmaty se stává více neţ jeden kulturní krok – a to nejen ve střední Evropě – závislým na přítomnosti pouhých několika misionářů, a to ještě ne všech, ale jen římsko-franckých resp. římsko-papeţských misionářů, a úplně se pomíjí působení iroskotských mnichů keltské tradice. Karel Veliký a frančtí válečníci a pochopové měli jiné starosti, neţ aby nabádali Sasy stavět s pouţitím malty. Jako by dolnosaský rolník neměl v 8. a 9. století nic jiného na práci neţ strhnout otcovský dům a postavit ho znovu na základovém zdivu s maltou! Podobně mají historikové problém s jedinečnými stavbami v Comalcalku (Mexiko), postavenými z pálených cihel, tedy z typicky římského stavebního materiálu; stavby jsem navštívil a ještě je popíšu podrobněji. Ve střední Evropě by se tyto stavby – postavené v Americe –bez další diskuse připsaly Římanům… Čistě cihlové zdivo však bylo u Římanů vzácností, místo toho se vyskytuje – ve střední Evropě běţně – takzvané opus mixtum, v němţ jsou kombinovány různé stavební techniky. Krásným příkladem pro falešnou nálepku původu cihlových staveb jsou římské lázně v anglickém Bathu.

Keltské římské Iázně Parní lázně budovali Mayové jiţ před 3000 lety, tedy dávno před Římany (BdW, 23. 3. 2001). Před několika lety jsem přijel do Bathu v Anglii a navštívil jsem římské lázně, vývěsní štít římské přítomnosti v Anglii. Nejsou tyto typicky římské lázně spíše keltskými lázněmi na keltském území? Martin Henig z Archeologického ústavu university v Oxfordu si myslí, ţe jiţní Anglie „nebyla místem, kam se hrnuli přistěhovalci, ale ţe domácí se stali Římany“ a ţe římské lázně dal postavit keltský král Togidubnus (Cogidubnus) (Archaeology Online News, 28. 1. 2000). Římané v Anglii byli tedy domácí Keltové?

Togidubnus byl prý dosazen římskou okupační mocí a lázně, které postavil, pak v rámci placení tributu dal k uţívání římskému císaři Ti-tu Flaviu Vespasianovi (9-79); v lázních si poté dávaly dostaveníčko různé kultury. Obr. 18: Shoda Srovnání mayských znaků (tři řádky vlevo) a písmen z krétského lineárního písma A (pravé tři řádky) podle Pierra Honorého (1961).

Člověka pak musí hned napadnout: Keltové z vděčnosti vybudují římské lázně římským způsobem s pouţitím malty a hned je zčistajasna darují Římanům –z vděčnosti, ţe dobyli jejich zemi! Kdyţ poznáme zásadní omyl, stanou se z keltských lázní zase římské – stačí jen přehodit nálepku. Ale také do dokazuje, ţe Keltové uměli stavět s maltou. V souladu s tím je zpráva, ţe staří Britové za vyspělými středomořskými kulturami nijak nezaostávali. „Ačkoli nás dějepisné knihy přesvědčují o opaku, nebyli to Římané, kdo přinesl britským barbarům civilizaci. Ani velké stěhování Keltů k Atlantiku se ve skutečnosti nemělo odehrát. Tam jiţ totiţ ţily vyspělé kultury, které dosáhly pozoruhodných úspěchů na poli stavby lodí, mořeplavectví a předstihovaly své středomořské sousedy znalostmi o pohybech slunce. To je názor Barryho Cunliffa, profesora evropské archeologie v Oxfordu“ (BdW, 1. 6. 2001).

Římský nebo etrusko-řecký? Období úpadku a obnovy Říma se střídají s úţasnou rychlostí a dokumentují souběţnost rozkvětu a úpadku, s jakou se jinde nesetkáme, zatímco ve stejnou dobu byly dobývány vzdálené země. Zdá se, ţe

potenciál Říma jako panáčka vstáváčka nebyl nikdy ochromen, a to i bez stříbrných a zlatých dolů. Poměr k jiným mocnostem světa byl neurčitý, ale současně v umění, literatuře a architektuře ţádný výraznější rozvoj nezaznamenáváme – jako by zde vznikaly jen plagiáty, jeţ však ve skutečnosti představují originální díla jiných usedlých národů. Nebylo to všechno jinak? Giorgio Vasari k tomu píše: „V roce 1250 se nebi zţelelo všech těch krásných talentů, jeţ toskánská země kaţdý den plodila, a zavedlo je zpět k původním formám. Určitě i jejich předkové měli v době ničení, poţárů a loupení před očima to, co oni: trosky oblouků a kolosů, soch, pilířů a čestných sloupů. Ale nevěděli, co si s nimi počít a nebyly jim podnětem k tvorbě, a to aţ do uvedené do-by, kdy se duchové nově přicházející generace naučili rozlišovat mezi dobrým a špatným… a vrátili se k napodobování antiky…“ Základy některých zničených budov jsou zčásti etruské (Jovův chrám), ty pak byly ve středověku, moţná po roce 1250 (ale snad aţ po roce 1350, po katastrofě) obnovovány tak, ţe antické prvky byly dodatečně uspořádány resp. podle starých řeckých vzorů fantasticky doplňovány a měněny, jako např. hlavice osazené dodatečně ve Vestině chrámu. U dostaveb zřizovaných podle antických vzorů byly řecké slohové prvky směšovány a mírně měněny, takţe se zrodil takzvaný římský stavební sloh. Kolem roku 1250 totiţ udeřila hodina zrodu italské gotiky. Ale na tomto novém kulturním období neměl Řím aţ do roku 1506 (začátek stavby Petrského chrámu) ţádný podíl. Roku 1996 popsal J. White ve svém díle Art and Architecture in Italy 1250-1400 všechna významná díla, umělecké předměty (architekturu interiérů a obrazy) i budovy, které najdeme rozptýlené po celé Itálii – jen Řím, duchovní středisko Západu, ţe je prázdnotou. Z čistě stavebně technického hlediska můţeme klást vznik římského Říma do 13. století. Koho by rušilo, ţe v tu dobu uţ nejsou ţádní antičtí Římané. Při zřizování římského Říma na vrcholu středověku přece nebyl problém vytesat na nově postavených nebo renovovaných stavebních prvcích latinské nápisy. Mnoho vědců se často diví nad závaţnými gramatickými nebo pravopisnými chybami starých Římanů, přestoţe to měl být jejich mateřský jazyk. Ale pokud byl tento antický Řím pomalu znovu stavěn teprve od konce první čtvrtiny druhého tisíciletí, lze tuto okolnost snadno pochopit: latinský jazyk byl vynalezen teprve nedávno (vulgární latina) a procházel ještě vývojem. Chyby v nápisech jsou proto normální, vţdyť latina nebyla ve 13. století ještě vyzrálá.

Římské mince Zajímavý je rovněţ etruský mincovní systém. Ve 3. století prý existovala jasná souvislost mezi tokem etruských a římských mincí, „neboť ten značí pevné zapojení etruské měny do Římem kontrolovaného systému“ (Torelli, 1998, s. 284). Protoţe chronologie mnoha řad rozsáhlých monetárních systémů je nejasná, nebývá za dosud diskutovaných okolností často jasné, co představují římské a co etruské nebo římské, ale i keltské mince v Itálii. Řím prý kontroloval monetární systém. Avšak jiţ jsem poukázal na skutečnost, ţe Římané ve své sféře vlivu ţádný jednotný monetární systém neměli. Keltové, s nimiţ Etruskové provozovali dálkový obchod, však fungující měnový systém měli. Kdo vlastně koho kontroloval? A kdo pak říká, ţe jde o římské mince? Keltské a etruské motivy na mincích vypadají podobně jako římské. Nejsou tedy římské mince ve skutečnosti etruské a řecké? Vţdyť Keltové přece ovládali severní Itálii přinejmenším do Caesarových a Augustových dob (Irmscher, 1884, s. 260). Řekové nazývali Velké Řecko, které ovládali, Magna Graecia a nejjiţnější část Itálie Italia (téţ Itali) podle italických národů, které zde ţily, ale jejichţ stopy byly smazány ještě před vznikem států v Itálii pokračující helenizací těchto krajů a jejich pozdějším zaplavením hordami Samnitů (Mommsen, první kniha, 1902, s. 29). Nápadnou podobnost slov z jednotlivých dialektů sicilské řečtiny a z latiny lze prý vysvětlit starými obchodními styky mezi Římem a sicilskými Řeky (Mommsen, první kniha, 1902, s. 30). Není za tím více? Někteří numismatici předpokládají, ţe některé mince nebyly raţeny v Římě, ale v jiţní Itálii, popřípadě „řeckými městy pro Římany“ (Kroha, 1997, s. 389). Tyto mince Římané prý pouţívali za první punské války. Na druhé straně Normané (Vikingové) razili za své vlády nad jiţní Itálií a Sicílií mj. měděné mince s řeckým nápisem (Kroha, 1997, s. 324). Dokazuje to, ţe Vikingové (severní Germáni) rozuměli řecky? Jistě, vţdyť Vikingové bojovali na jedné straně proti Byzanci a na druhé straně „protoţe normanští rytíři přišli zprvu (do jiţní Itálie, HJZ) jako ţoldnéři v byzantských sluţbách… a (coţ je nabíledni) existují souvislosti se stavbami na sever od Alp“ (Kubach, 1968, s. 109). Ve vikingském hrobu v Lilia Harg (Ostergotland) byla nalezena poklice štítu, na níţ je patrný úder meče. Na skrytých místech byla nalezena tři řecká písmena (Oxenstierna, 1962, s. 254). Modrobílá skleněná mísa z bohatého hrobu u Varpelevu (Sjaelland) nese řecký nápis (Národní muzeum, Kodaň).

Ale zůstaňme u mincí. Řecký Konstantinopol byl nazýván Novým Římem a od roku 330 aţ do konce Byzantské říše v roce 1453 byl nejdůleţitějším místem raţby mincí v Římské říši. Stejně jako údajně v Římě byly i byzantské mince v Řecku zdobeny obrazem Konstantina Velikého. Ale co kdyţ nepocházejí římské mince s nápisem Roma z Itálie, ale z řecké Byzance? Muslimské národy vţdy ztotoţňovali Byzanc a Byzantskou říši s takzvanou východořímskou říší. Byzantská říše vznikla poté, co římský – nebo spíše řecký? – císař Konstantin I. (Veliký) zasvětil roku 330 město Byzanc jako nově zřízené římské hlavní město Konstantinopol. Při údajném dělení Římské říše (395) zahrnovala byzantská říše Balkán aţ k Dunaji, Malou Asii, Sýrii, Egypt a Libyi. Justinia-nus I. (527-565) přechodně rozšířil rozlehlou východní říši na západ. V letech 533/534 byly dobyty oblasti severní Afriky ovládané Vandaly a vojevůdci Belisar a Narses porazili Ostrogóty v Itálii (535-555). Nebyla byzantská říše jednoduše řeckou říší na řeckém území a s řeckými občany, takţe by nešlo o zbytek Římské říse? Mezitím docházelo ke kulturním zlomům vyvolaným přírodními katastrofami, v jejichţ důsledku nastávalo rovněţ stěhování národů a Keltové (Galati) přišli do Malé Asie. Bylo to tedy přesně naopak, a nikoli tak, ţe Řím dobyl Řecko a Malou Asii, ale ţe Itálie se Sicílií byly zčásti původním řeckým územím a samo Řecko – včetně Malé Asie bylo a zůstalo pevně v rukou řeckých kultur, přinejmenším však v jejich sféře vlivu, stejně jako Řeky ovlivněná Etrurie ve střední a severní Itálii? Nyní je vlastně pochopitelné i podivně vyhlíţející zjištění, ţe Římané vyráběli jako jediný národ světa vlastní peníze v cizině (Martin, 1995, s. 165). Pokud tyto v zahraničí vyráběné mince z velké části vidíme jako řecké mince z Řeky ovládané jiţní Itálie, pak nebyly tyto mince raţeny v cizině, ale v souladu s tím v tuzemsku. Další část mincí pochází od Etrusků a Keltů (Italiků), na coţ ukazují i keltské motivy. Protoţe byly keltské mince pouţívány a akceptovány v dálkovém obchodě, lze i příslušné nálezy v řecké jiţní Itálii a také v (etruském) Římě pokládat za normální, ale dosud nebyly jako takové rozpoznány – keltské mince mají totiţ právě naopak napodobovat římské. Na reversu římské denárové mince (serratus) z roku –70 př. n. 1. vidíme Itálii a Řím, jak si podávají ruce. Řím ovládal jiţ kolem roku –100 př. n. 1. Středozemí od Malé Asie aţ k pobřeţí Atlantiku v Portugalsku a musel přitom nabízet ruku Itálii leţící přímo na prahu vlastního domu? Nepodává (podle mého názoru aţ do této doby) Řeky ovládaná Itálie (na jihu Itálie) ruku Římu v Itálii nebo snad spíše Římu v Řecku? Dostala Byzanc (= východní Řím) název Nový Řím teprve roku 330, kdyţ byla zasvěcena jako

nové (údajně římské) hlavní město Konstan-tinopol? Byl starý Řím řecká Byzanc, a nikoli Řím v Itálii? Mělo římské impérium dost peněz na placení ţoldu? „S raţbami prozkoumanými na základě analýzy motivů se římská válečná mašinérie nedala v ţádném případě financovat, ledaţe by běţela jen po zlomek času uváděného v dějepisných knihách“ (Martin, 1995, s. 156). Paul C. Martin píše ve svém rozboru o dějinách římských mincí: „Kdo by chtěl rekonstruovat římské dějiny podle numismatických pramenů, nedozví se o důleţitých historických událostech nic. Především: prakticky ani slovo, pardon, raţba o zápasu s Kartágem o moc ve Středomoří! Musíme odkázat punské války do říše fantazie?“ (Martin, 1995, s. 162).

Latina bez kořenů „Bez přehnání lze říci, ţe do začátku 13. století v latinsky psaném světě ţádné vědecké dílo srovnatelné hodnoty nevzniklo“ (Pedersen in: Coyne a kol., 1983, s. 58). Znamená to, ţe neexistuje latinské dílo starší neţ tisíc let? „A dokonce ještě v roce 585 bylo k ediktu císaře Mauricia z 11. února téhoţ roku po řeckém textu připojeno ustanovení v latině, protoţe formální úřední řečí císařské kanceláře byla stále ještě latina. Protoţe v tu dobu v Efesu jiţ nikdo latinsky neuměl, přijel kamenopísař z Kon-stantinopole a otrocky opsal kurzívou předepsanou předlohu, takţe latinský závěr nápisu vypadá podivně, mnozí říkali ţe ,arabsky'„ ( Zeit-schrift für klassische Archäologie, 4/VIII/1997). V Efesu jsou nápisy, o nichţ se tvrdí, ţe jsou latinské, ale podle mého názoru to jsou řecké texty napsané latinskými písmeny. Věří se, ţe jednotlivé národy se v procesu romanizace vzdaly svých původních jazyků, zejména v keltské severní Itálii, v Ligurii, na Korsi-ce, Sardinii a Sicílii. To je omyl, protoţe pro přijetí adoptivního jazyka existují jen písemné důkazy. Jednota ovšem panuje v tom, ţe jako spisovný jazyk státní správy a armády, ale také a právě církve, byla pouţívána latina. „Vyvozovat z toho, ţe se kromě latiny nemluvilo ţádnými jazyky, je vědecky neudrţitelné“ (Marold, 1993, s. 38). Na rozdíl od platného učení prokázal vedle jiných vědců Daniel Georg Morhof (1639-1691), „ţe také Římané měli zprvu jazyk, jenţ byl smíšen z řečtiny a barbarského jazyka“, a další vědci, „ţe také Latinové pocházeli původně ze Skytů“ (Egenolff, 1735, díl I, s. 19), tedy ţe mají kořeny v keltské (skytské) kultuře. To by znamenalo, ţe v antice se latinsky ještě nemluvilo. Jak ještě ukáţu, byla latina nově vyvinuta podstatně později z pověření

římskokatolické církve. Staré pohanské dokumenty byly opisovány a po překladu do latiny a značných změnách (korekturách) vydávány za římské. Přitom byli vymýšleni antičtí autoři, jejichţ originály existují jen ve fragmentech nebo vůbec ne. K vymyšleným antickým autorům bylo moţno se bez problémů kdykoli uchýlit a, coţ je vůbec ideální, bylo moţno je citovat. Nikdo nemůţe dokázat opak, vţdyť ţádné originály neexistují. Jinými slovy, vhodné citáty si mohl kaţdý vymýšlet, jak chtěl, a přisuzovat je pseudospisovatelům. Bylo tak moţno bez problémů sestavovat dějiny a budovat slavnou minulost. Národy, které by přijaly latinu jako mateřštinu nikdy neţily. Nikdy neexistovaly národy, které by ve své době mluvily italsky, německy nebo anglicky. Keltské národy měly v celé Evropě i mimo ni společný ja-zyk, jímţ „nebyl ţádný jiný, neţ jemuţ se v nejstarších dobách říkalo scythský (skytský, HJZ) a poté celtský (keltský, HJZ) anebo gótský, jenţ jest tak podobnou matkou německého, ţe někteří učenci… obdařili tento prastarý jazyk evropských zemí názvem německý“ (Egenolff, 1735, díl I, s. 116). Musíme zdůraznit: ve staré Evropě byl jeden společný jazyk. Hornoněmčina je umělý jazyk, který toto podhoubí zakryl. Pod příkrovem nově vynalezených literárních jazyků – např. španělštiny, francouzštiny, italštiny, angličtiny, němčiny, holandštiny – jsou nikdy nezachycené dialekty sedláků ve Štýrsku, ve Schwäbischer Alb, v Hesensku, v Bavorsku či v severním Německu. Kdyby se jazykovědci kriticky podívali na tyto dialekty zblízka, museli by nejspíš konstatovat, ţe se „pod příkrovem germánského německého literárního jazyka zachovalo ještě mnoho pozůstatků keltského raţení“ (Schmoeckel, 1999, s. 432). Počátky starohornoněmčiny spadají teprve do období kolem roku 750. Asi v letech 765-770 vznikla nejstarší německá literární památka Abrogans, pojmenovaná podle prvního hesla (abrogans: pokorně) německého zpracování latinské sbírky synonym. Je příznačné, kdyţ se tvrdí, ţe předpoklad pro vznik německého jazyka z několika dialektů vytvořil svou vzdělávací politikou prokázaný analfabet Karel Veliký. „Mniši jako Hrabanus Maurus, Otfrid, Notker Labeo vytvořili svými inovacemi jazykové prostředky pro překlady církevních textů z latiny“ (Meyers Lexikon). Definitivně se potvrzuje, ţe nám známé literární jazyky byly vymyšleny. Jinak to ani nefunguje, neboť kdysi jednotný jazyk se vyvíjel na geograficky odlišných územích různě, nikoli naopak. V tomto smyslu se jiţ záhy ozývaly kritické hlasy učenců, kteří se zabývali starými spisy a ovládali dominující jazyk písemností, latinu. Jezuita Daniel Papebroch (1628-1714) popíral pravost všech panovnických listin před 7. stoletím, zejména věrohodnost všech klášterních diplomů.

Jezuitský řádový bratr Jean Hardouin (1646-1714/29?) označoval celou latinskou literaturu za vymyšlenou, za pozdně středověkou fikci z doby mezi roky 1350 a 1480. Podle Hardouinova názoru jsou pravé jen spisy Ciceronovy, Plinio-va Historia Naturalis, Vergiliova Georgica a Horatiovy Satiry a Epištoly. Jiný jezuita, Barthélemy Germon (1673-1718) soudil, ţe veškerá písemná tradice raného středověku je padělek. Jiţ G. H. Pertz (1849), R. Köpke (1869) aj. prokázali, opírajíce se především o anachronismy a stylistické nedostatky, ţe latinská báseň Jindřicha IV. o saských válkách datovaná rokem 1075 je padělek humanistů. Císař Friedrich I. vystavil údajně 17. září 1156 Velké privilegium pro Vévodství rakouské. Po mnohaletém sporu učenců bylo koncem 19. století prokázáno, ţe jde o falzum (Bernheim, 1914, s. 349nn.). Ukázalo se, ţe tato celá řada listin se vzory a potvrzeními byla (pravděpodobně) vyrobena Rudolfem IV. po roce 1359, tedy více neţ 200 let po údajném datu sepsání listiny. Padělek byl prokázán teprve o 600 let později. Tím jsou však zpochybněny i další známé dokumenty. Barbarossovo privilegium se například odvolává na padělaný dokument Jindřicha IV. vystavený roku 1058. Staré listiny a dokumenty jsou jako domeček z karet, který hrozí sesypáním… Privilegium Jindřicha IV. dokazuje, ţe latina nebyla v Římě mateřským jazykem. Vţdyť údajné listiny a privilegia, které (prý) Rakousku dali císařové Julius Caesar a Nero, musely být, aby mohly být převzaty do privilegia Jindřicha IV., přeloţeny do latiny. Padělatelé museli být v roce 1359 názoru, ţe se ve starém Římě psalo jiným, nesrozumitelným jazykem a latina byla jen jazykem křesťanských kanceláří. Snad je nyní teprve srozumitelný i zápis v Meyers Lexikon: „S Petrarkou se vrátilo nadšení z klasické latiny a došlo k obnovení starověkých literárních druhů a forem (např. epištoly, ţivotopisu, satiry, ódy, ele-gie).“ Jde zde o opětné uvědomění nebo ve světle dosavadního výkladu o nový začátek (zvaný obnovení)? Wolfram Zarnack zjišťuje (in: Kammeier, 2000, s. 399): „… za prvé lze padělání písemné tradice sledovat do 14. století. Za druhé město Rím nebylo od 5. do 15. století podle všeho kulturním centrem. Za třetí město Řím je v křesťanské tradici pevně zakotveno jako centrum katolické církve. V důsledku toho by středověké dějiny ztratily půdu pod nohama, jakmile by se prokázalo, ţe „město Řím“ je jako kulturní centrum pouhou fikcí. Město Řím se očividně nepodílelo ani na románském umění, ani na gotice, ba ani na raných fázích renesance. Jako kulturní centrum se objevuje aţ s

velkolepou stavbou dómu svatého Petra, svého času největší budovou na Západě.“ Zrození fiktivní kultury by nemohlo být popsáno lépe. Papeţ odešel roku 1376 z Avignonu, aby po velkém rozštěpení (schizmatu) západní církve roku 1417 definitivně přesídlil do města trosek Říma, jenţ byl ještě obklopen starými městskými hradbami. Trosky starověkého města poskytovaly po zaloţení katolické církve roku 1409 v Pise (podle Kammeiera) dostatek materiálu pro papeţské vápenky k budování antických staveb a tedy i města Říma. Petrský chrám se začal stavět za renesance roku 1506. Teprve od té doby se dějiny odvíjejí zhruba tak, jak se můţeme dočíst v dějepisných knihách. Církev bez dlouhé historie a bez kontinuity svého mocenského centra vypadá nedůvěryhodně nejen pro dosud neobrácené pohany. Něko-lik staletí trvající fáze, kdy nebyli ţádní papeţové, nebo také velice pozdní zaloţení papeţství v Římě je pro katolickou církev nemyslitelné a jednoduše je nemůţe akceptovat. Nejen proto, ţe by první papeţ Petr zůstal časově i historicky viset ve vzduchoprázdnu, ale také narození Jeţíše a jeho ukřiţování jsou pro křesťanské náboţenství mimořádně důleţité a nesmějí být v ţádném případě posunuty směrem k současnosti.

Řím byl všude Kdyţ jsem navštívil zajímavý baltský Ostrov Gotland, udivil mě název trosek jednoho kláštera z 12. století, neboť místo se nazývalo Řím. Římané nebo římští kolonisté tu však nebyli – určitě a nikdy. Čilou misijní činnost iroskotských mnichů působících od 6. století v celé západní Evropě a také ve velkých částech Skandinávie dokládají kříţe v kruhu s runovými nápisy podobné irským kříţům, ale i umělecké řemeslo s nezaměnitelnými irskými vlivy (Lemke, 1986, s. 64). Římské hlavice kostelů na Gotlandu mají jednoznačně keltské křesťanské motivy. Jinými slovy, nebyly vyrobeny na zakázku římsko-papeţských stavebníků katedrál. Zajímavé je, ţe kromě 25 000 kusů danegeldu (dánských peněz) a 45 000 kusů německých mincí z 9. aţ 12. století – proč ne starších –bylo na Gotlandu nalezeno opravdu 65 000 kúfických (arabských) mincí. Kúfické písmo se psalo podle přísného geometrického systému, takţe mělo hranaté tvary. V kaţdém případě „rané arabské mince jsou aţ do 12. století opatřeny kúfickým písmem. Písmo neši, jeţ odpovídá modernímu arabskému písmu, se na mincích objevuje teprve ve 13. století“ (Kroha, 1997, s. 518). Proč se na Gotlandu nachází více arabských neţ evropských mincí? Proč Normané, kdyţ vládli nad Sicílií a jiţní Itálií, razili v Itálii zčásti zlaté mince podle arabského vzoru s islámským a zčásti s řeckým

nápisem, ba zčásti i dvojjazyčné stříbrné mince (Kroha, 1997, s. 324)? Vzdor existenci města Říma na Gotlandu a očividně dalekým cestám gotlanďanů aţ ke Středozemnímu moři nebyly tam ţádné římské mince nalezeny. Kdyby se na Gotlandu nalezla mince s nápisem Řím, určitě by se tvrdilo, ţe to je napodobená nebo uloupená římská mince, a nikoli originální gotlandská mince města Řím. Ale v Evropě existuje více měst, která se jmenují Řím. Smyslem přísloví „Všechny cesty vedou do Říma“ asi nebude, ţe mnoho cest vede do města Říma v Itálii, ale ţe je mnoho cest, které vedou k nějaké lokalitě jménem Řím (srv. Geise, 1997, s. 55). Keltské sil –

Předchozí vyobrazení 1 Uprostřed kaţdého chrámového komplexu zasvéceného Sivovi stojí vysoké stoţáry, jejichţ tvar silné připomíná stoţáry telegrafního nebo telefonního vedení. Stylizované kondenzátory na vodorovných příčných nosnících (vloţený obrázek). Chybí jen vedení. V legendě se praví, ţe durgové zvítězili nad démony jen proto, ţe se dovedli dorozumívat na velké vzdálenosti, aniţ by byli odposloucháváni. Tyto sloupy, jimţ se dnes říká vítězné, stály po celé zemi. Na snímku chrám ve Vidţajanagaru (jiţní Indie). 2 Hlavní osy hlavního chrámu ve Vidţajanagaru probíhají zásadně severojiţním směrem. Virúpákšův svatostánek (V) a Kršnův chrám (K) leţí symetricky na východo-západní ose, jeţ probíhá od jiţního vchodu Hemakúta (H) k pahorku Metanga (M). V indickém textu Majamata (22/92) najdeme keltskou zásadu: „Kdyţ má dokonalé rozměry chrám, bude dokonalý i vesmír.“ 3, 4 Megalitické skalní útvary ve Vidţajanagaru. Exportní artikl z Ameriky: 5 Tři vyobrazení kukuřice původem z Ameriky v předkolumbovském chrámu dynastie Hójašála z 12. a 13. století z okolí Maisúru (Karnátaka) v Indii. 6 V kameni zvěčněná vyobrazení slunečnic původem z Ameriky v chrámu dynastie Hójasála v Indii. Vlevo pro srovnání originál.

7 Nález na hřbitove Herjolfnes (Grónsko): vikingský muţský oděv ze 14. století podle dobové módy v Evropě s kapucou a dlouhým pláštěm se záhyby. 8 Reliéfní zobrazení z první stavební fáze 14. století na podezdívce velké plošiny ve Vidţajanagaru (Royal Center) v jiţní Indii: dva zajatí cizinci s kapucou a plnovousem z konce 14. století – srv. foto 7. 9 Loď z Hampí (Vidţajanagar) v jiţní Indii, znázorněná v typicky severském slohu. Kresba: severská dračí loď (sluneční člun) ze Skandinávie. 10 Reliéf na podezdívce Virúpákšova chrámu v Hampí (Vidţajanagar) z druhé poloviny 14. století (po začátku malé doby ledové) ukazuje Skyty (východní Germány) s typickou pokrývkou hlavy, dlouhým pláštěm, plnovousem a koňmi (malý vloţený obrázek vpravo: zvětšenina). Obrázek vloţený vlevo: údajně o cca 1900 starší vyobrazení Skytů z Persepole v Íránu.

Nově objevená kamenná komora na soukromém pozemku u Readingu (Vermont): 32 Vedle zarostlé kamenné komory stojí menhir. 33 Pohled do nitra kamenné komory připomínající včelí úl (přečnělková klenba). 34 Autor stojí vedle uvolněného vchodu.

35 Kamenná komora typu tholos pod tlustými kořeny: South Royalton II (Vermont). Vloţený obr.: Autor prolézá proraţeným otvorem. 36 Uvnitř mohylovité stavby autor ukazuje na odvzdusňovací šachtu, pro tyto kamenné komory typickou, jeţ moţná mela symbolický význam. 37 V sousedství je tento pro novoanglickou oblast typický kamenný můstek. Takové můstky bývají většinou ukryté v lesích. Tento můstek byl součástí staré spojovací komunikace, která vedla napříč Vermontem. Kdyţ se zde roku 1804 usadila rodina Salomona Macka, můstek zde jiţ byl. Kdo ho postavil není známo.

43 Komplex „America's Stonehenge“ připomíná jako horizontální kalendář na Stonehenge v Anglii. Podle keltských zásad jsou záměrné linie orientovány na astronomické body, mimo jiné slunovraty (LSV, ZSV). V = východ slunce, Z = západ slunce. 44 Dále se zde vyskytují různé kamenné komory a kamenné valy procházející napříč lesem. 45 Takzvaný obětní stůl je spojen s podzemní kamennou komorou akustickou trubicí. Nejedná se o věštírnu, jak ji známe z Řecka?

46, 47 Astronomicky orientovaný kamenný kruh na Burnt Hill leţí mimo obvyklé komunikace na soukromém pozemku. Součástí zařízení jsou monolity a pozorovací body. 48 Colgate Gilbert (vpravo). Člen organizace NEARA, který jiţ několik let zkoumá Burnt Hill, spolu s autorem na Burnt Hill.

nice, jimţ se říká římské, skutečně vedly hvězdicovitě do nejbliţšího správního střediska, třeba do Trevíru, a nikoli do Říma v Itálii. Treví-ru se svého času říkalo Roma secunda (druhý Řím) a údajně byl hlavním městem západořímské říše. Nápis vyvedený zlatými písmeny na radnici města Trevíru praví: ANTE ROMAM TREVERIS STETIT ANNIS MILLE TRECENTIS PERSTET ET AETERNA PACE FRUATUR.“ To lze přeloţit: „Před Římem stál Trevír tisíc a tři sta let. Kéţ stojí i nadále a těší se věčnému míru.“ Roma secunda (Trevír), zvaný také „Řím severu“, je podle textu podstatně starší neţ italský Řím? Trevír údajně zaloţil teprve roku 15 př. n. 1. císař Augustus na území Treverů – smíšeného germánsko-keltského kmene {Meyers Lexikon) – jako Augusta Treverorum. Podle trevírského nápisu by pak byl Řím (nově) zaloţen teprve ve 14. století. Constantius I. Chlorus (kolem 250 aţ 306) vládl z Trevíru Galii a Británii jako jiţ před ním takzvaní galští vzdorocísařové, jejichţ posledním představitelem byl údajně Publius Esuvius Tetricus I. (271-274). Roku 305 povýšil Trevír dokonce na oficiální rezidenci římských císařů. Římský císař Konstantin (Veliký) poté, co odtud alespoň dočasně vládl celé římské (nebo spíše keltské?) říši, přeloţil svou rezidenci do nově zaloţené Konstantinopole (v Řecku), jíţ se zase říkalo Řím, tentokrát Nový Řím. Byli tedy Římany obyvatelé kaţdého správního střediska, a tedy i Keltogermáni ţijící v Trevíru, Kolíně nebo Cáchách? Konstantin Veliký prý daroval západořímskou říši papeţi Silvestru I. Papeţské nároky z této „konstantinovské donace“ se opírají o listinu zhruba z let 750-850, u níţ jiţ humanista Lorenzo Valla roku 1440 dokázal, ze jde o padělek. Po smrti Konstantina Velikého se jeho nástupcem stal Konstantin II. a

sídlil aţ do své smrti v roce 340 opět v Trevíru. Po něm následoval mladší bratr Constans, jenţ vládl z Trevíru jako jediný vládce říši aţ do roku 350. Kolem roku 395 byly dvůr a správa přeneseny z Trevíru do Milána resp. Arelatu (Irmscher, 1984, s. 581). Proč ne do Říma? Protoţe ten tehdy stál v troskách. Ale teď uţ máme kromě Romy na Gotlandu tři města, která byla označována jako Řím a alespoň dočasně byla hlavním městem římské říše, pokud pomineme italský Řím. Ale Roma secunda se říkalo i Cáchám! Zajímavé je, ţe Řekové nazývali své kolonisty sídlící v Itálii Italioté (Irmscher, 1984, s. 212). V řečtině bylo zvykem nazývat řecké kolonisty vůbec Římany. Kdyţ však Řekové označovali své kolonisty jako Římany, pak byli Římané i ve střední Evropě, neboť o Řecích na severu Evropy píše v neposlední řadě nejen Adam z Brém! Římanů bylo opravdu mnoho, téměř všude v Evropě!

Latinsky, řecky nebo staroněmecky? Na římských mincích jsou latinské nápisy, svědčí tedy o existenci Říma a o starobylosti latiny? Němečtí králové a císaři uţívali vedle německého i latinské jméno. Například Karel Veliký byl zván také Carolus Mag-nus. Ze starohornoněmeckého jména Karl (= muţ) – starofrancouzsky Karlus – se díky nové módě zavádění latinských jmen stal docela jednoduše Carolus (také Carulus). Johann August Egenolff v roce 1735 v knize Dějiny německého jazyka píše, ţe Evropa trpí chorobou, ţe se „německá jména… mají vyjadřovat a psát latinsky nebo v jejich mateřštině“ (Egenolff, 1735, díl IV, s. 135n.). Jako příklad uvádí jméno šlechtice von Dießkau, z něhoţ se stalo latinské Vodiscum. Egenolff dokumentuje, ţe německá jména a označení jsou základem a teprve ten byl latinizován – a ne naopak, jak se obyčejně tvrdí! Vezměme si například slovo vypůjčené z latiny: informace z latinského informatio. Kdyţ si je rozloţíme na „in forma tion“, pak ve staroněmeckém slovníku (Wackernagel, 1861) najdeme, ţe forma zcela jednoduše znamená tvar (forma, také forme, formm, furn). A tuon (tuen, toan) znamená docela jednoduše činit. Ukáţe se, ţe údajně z latiny vypůjčené slovo je kousek staroněmecké věty s významem „dávat do tvaru“. Podle Langenscheidtova Latinsko-německého slovníku (1971) pochází slovo „forma“ nejspíš z etruštiny a nikoliz románského jazykového okruhu. Zajímavé však také je, ţe kdyţ údajné výpůjčky v němčině rozloţíme, dostaneme smysluplné části starohornoněmeckých vět, které přesně odpovídají významu slova, nikdy však v jiných jazycích, odkud prý

pocházejí. „Konečně dokazuje… i Pezeron“ v knize De la nat. & lan-gve de Celtes, ţe „velký počet řeckých a latinských slov bylo očividně převzato z jazyka starých Keltů a mají zřetelnou příbuznost s německými slovy“ (Egemolff, 1735, dil I, s. 122). Ještě jeden příklad: údajně z latiny vypůjčené slovo instalace, německy die Installation, se dá odvodit od starohornoněmeckého in stal-la tion. Instal znamená ve starohornoněmčině (podobně jako ve staré řečtině ) an der Stelle nebo anstatt [na místo nebo namísto] (Wackernagel, 1861, s. 272) a uţ máme z výrazu instalace staroněmecký výraz: činit na místě. Móda pouţívat latinská slova existovala podle všeho i v Itálii. Na nápadnou podobnost jednotlivých dialektických slov sicilské řečtiny s latinou poukázal jiţ Theodor Mommsen (první kniha, 1902, s. 30). Řečtí kolonisté totiţ mluvili ve svých italských kmenových územích pochopitelně starořecky. Podle Lexikonu antiky znamená slovo kolonie „zaloţení nového města Řeky“ a výraz kolón (latinsky colonus) „usídlenec v římských (tedy řeckých, HJZ) koloniích (coloniae) v Itálii a v provinciích“ (Irmscher, 1984, s. 290). Řím však v řečtině také znamená: vojenská moc, část vojska, ozbrojená moc, kolona, proud vojska (Gemoll, 1998, s. 667). Byli Římané – podle řeckého výkladu – jednoduše příslušníci ozbrojených sil či řeckého vojska (kolonie vyznačující se vlastními oddíly), jako je voják bundeswehru příslušníkem bundeswehru? Moţná se budou za tisíc let historici dočítat o nějakém národu Bundeswehr, který se po druhé světové válce náhle vynořil na státním území Spolkové republiky a stejně náhle zmizel, podobně jako starověcí Římané. Mohli bychom proto shrnout: Římané ve střední a západní Evropě byli jakýmsi druhem vojska z příslušníků různých keltogermánských kmenů a s keltogermánskými důstojníky. Údajná legionářská vojska italského Říma s keltskými veliteli můţeme pokládat za samostatná vojska keltogermánských národů, přirozeně s keltským velením. A bude po rozporech se sloţením římsko-keltských vojsk! Byla (západo)římská říše královstvím ve střední a západní Evropě, nikoli však v Itálii? Pak bude také pochopitelné, proč se několik římských císařů (např. Galerius, Marcus Aurelius, Caracalla, Antnoninus Pius) narodilo na území barbarských kmenů. Římští císařové od Karla Velikého po Maxmiliána I. (800-1519) pocházeli jak známo beztak z Německa a nebyli to ţádní Římané, ale keltogermánští nebo řecko-frančtí vládci. Svatá říše římská bylo úřední označení pro oblast působnosti římského císaře a území, jemuţ vládl, od středověku do roku 1806. Od doby Karla IV. (1316-1378) se objevovala německá formulace Svatá říše římská, k níţ

se v 15. století začalo přidávat národa německého. Latinské označení se pouţívalo teprve od roku 1254!

Bez časových vycpávek Podle dosavadního výkladu existovalo na místě dnešního Říma starověké, Etrusky zaloţené město, jeţ bylo tavným kotlíkem neřímských starověkých kultur. Římská říše pak neexistovala v Itálii, ale v jiné podobě a hlavně jako slohové a časové období ve střední Evropě a okolo Středozemního moře. Jistě, kacířská myšlenka. Evropské dějiny bez římských jsou nejen pro historiky, ale více méně pro kaţdého čtenáře této knihy čímsi nepředstavitelným. Ovšemţe nelze takovou celosvětově uznávanou samozřejmost, jako bylo římské impérium, jednoduše v jediné kapitole pouhým škrtem pera zrušit. Uká-zali jsme však, ţe samozřejmě vypadající tvrzení lze zpochybnit a vykládat nebo vidět ve zcela jiné souvislosti. Oficiálně existuje v kulturách Starého a Nového světa dvojí různě dlouhý časový proud. Kdyby Kelt odplul do Ameriky, přistál by z kulturně historického hlediska jako po cestě časem v jiném věku. Podle školní vědy totiţ srovnatelné kultury existovaly v různých časových rovinách. Veškerá srovnání podobných nálezů ze Starého a Nového světa (i kdyby byly identické) musejí z tohoto hlediska nutně vést k chybné interpretaci. V našich dějinách existují (temná) období bez událostí (dark ages) nebo zvraty, jejichţ příčinou byly přírodní pohromy. Kdyţ eliminujeme čistě archeologicky a/nebo novým datováním chybně zařazené kultury, mohli bychom dostat jejich zcela nově vyhlíţející pořadí, jeţ se přes Atlantik opět spojí jako příčle ţebříku táhnoucího se do dálky. Abychom tohoto cíle v podobě experimentálního dějepisectví dosáhli, musíme z dějin svého Starého světa vytáhnout jako hluché a prázdné celé období světové římské říše a takto získané časové bloky nově uspořádat. Římské dějiny totiţ představují víceméně měřítko, normu i zakotvení nejen pro naše evropské dějiny. Pokud existují, jsou transatlantické kontakty sice myslitelné, ale jen v bezvýznamné formě. Vydejme se nyní na podivuhodnou cestu časem, jako by se ve starověké Itálii římské dějiny nikdy neodehrály, a podívejme se, jaké změny by z toho vyplynuly pro kulturní dějiny v Evropě a tím i pro vztah kultur na obou stranách Atlantiku.

4. Papeţská církev a falšování dějin „Město Řím se očividně nepodílelo ani na románském umění, ani na gotice, ba ani na raných fázích renesance. Jako kulturní centrum se objevuje aţ s velkolepou stavbou dómu svatého Petra… město Řím (je) hluboce zakotveno jako centrum katolické církve. V důsledku toho by i dějiny středověku ztratily základy ve chvíli, kdyby se kulturní centrum ,město Řím' ukázalo být fikcí,“ píše profesor dr. Wolfram Zarnack (1999, s. 399) výstiţně. Řím proto nemohl být aţ do 15. století městem papeţů. Podle Kammeiera (1935) byla katolická církev zaloţena teprve v roce 1409 na koncilu v Pise.

Mniši falšovali listiny 11. ledna 2002 se v Německu objevila tato zpráva DPA: „Bezskrupulózní mniši falšovali ve středověku listiny, aby se zmocnili pozemků a majetku, a neprávem si tak osobovali zvláštní práva. Většina padělků byla vyrobena ve 12. a 13. století a má vypadat, jako by pocházela z doby Merovejců (5. aţ 7. století)“ (RP, 11. 1. 2002 podle zprávy DPA). Za dvacet let detektivní práce přezkoumal profesor Theo Kölzer z univerzity v Bonnu podle vlastních údajů bezmála 200 textů, a z toho 30 listin odhalil jako podvrhy. V pramenech jde většinou o donace, zvláštní práva nebo právní tituly propůjčené klášterům, říká profesor historie. Kdyţ si nějaký klášter nárokoval nějaké právo a neměl na ně doklad, sáhli dotyční sami po brku a pergamenu (RP, 11.1. 2002). Jistá vlastnická listina z jednoho trevírského kláštera uvádí jako vystavitele krále Dagoberta I. a rok 646. Údajný mecenáš však byl tehdy jiţ sedm let po smrti. Profesor Kolzer opouští směr svých starších tvrzení (i tak dobře!) a spolu s Konstantinem Faussnerem se domnívá, ţe právní postavení mnoha církevních majetků po wormském konkordátu roku 1122 bylo moţno po řadu generací zpětně opřít jen o ověřené podvrhy. Faussner (1997) nezná z doby před rokem 1122 ţádnou pravou královskou listinu, zatímco Kólzer zatím asi 60 merovejským listinám poţehnal jako pravým. „Asi roku 1139 se pustil spolu s biskupem Ottou z Friesingu do díla opat Wibald ze Stablo, aby prokázali své vlastnictví 43 starými královskými listinami, které sestavili a zhotovili“ (Faussner, 1997, s. 46). Podobně jako v provincii, padělalo se i v Římě. Jedním z dokladů 2000 let trvajících dějin katolické církve mají být papeţské registry. Ve vatikánském archivu leţí 2016 svazků papeţ-ských registrů, které obsahují v téměř nepřerušené řadě od dob Inocence III. (1198-1216) dopisy, listiny, příkazy, instrukce dvora i listiny úředníků a dalších mocností. Zdánlivě působivý důkaz.

Nápadné však je, ţe z bohatého obsahu starších papeţských registrů do roku 1198 se dochovaly jen ţalostné zbytky. „Kdy se tyto originální registry ztratily, o tom nemáme ţádné zprávy… Ještě v 9. století byly k dispozici papyrové svazky registrů Řehoře I…., v první polovině 13. století byly v Římě ještě k dispozici registry Urbana II. a většiny papeţů 12. století…, ve 14. století se ztratily…“ (Bresslau: „Urkundenlehre“, 1931, sv. I, s. 109). Jako oko v hlavě střeţené drahocenné poklady papeţského archivu se tajuplně beze stopy ztratily? Existovaly vůbec někdy? Také doklady z pozdějších dob jsou mezerovité a jejich datování přinejmenším pruţné. A některé významné doklady chybějí docela. V „Řehořově registru – který podle Perze a Caspara máme pokládat za originální hlavní registr, tedy nikoli za vybranou sbírku – chybí například… u několika autorů opakovaně citovaný dopis se zdůvodněním, který Řehoř poslal do Německa poté, co Jindřicha na postní synodě 1076 uvrhl do klatby“ (Kammeier, 2000, s. 198). Důleţité dokumenty chybějí také v registru Jana VIII., jsou však dochovány u příjemců. Chronologický stav papeţských registrů připravil mnoha badatelům bolení hlavy. V chronologii mnoha částí panuje babylónský zmatek. Kromě toho registry mají nejen mezery, ale originální data a adresy byly svévolně měněny – originály a opisy (vlastně opisy opisů) se jen málokdy shodují (Kammeier, 2000). V kaţdém případě se zdá, ţe kolem roku 1200, kdy údajně vládl Inocenc III. (1198-1216) se cosi zásadního změnilo. Nebo to byl úplný začátek, jemuţ nic nepředcházelo? Je římskokatolická církev teprve 800 let stará?

Papeţi v exilu nebo nový začátek? Oficiální dějepisectví konstatuje, ţe francouzští králové zbavili papeţe moci: ti museli opustit Řím a v letech 1309 aţ 1376 oficiálně sídlit ve francouzském Avignonu: šlo o takzvané babylonské zajetí církve. Velké západní schizma, rozštěpení západní církve (1378-1417), kdy proti sobě po jistou dobu stáli aţ tři soupeřící papeţové, podle oficiálního názoru naprosto otřáslo papeţskou autoritou. Podle Wilhelma Kammeiera (2000) představuje tento okamţik divoký začátek papeţské církve vůbec, po němţ následuje skvělý vzestup středoevropské kultury ze suti a popela – současně s naprostou změnou společenského řádu. Aţ teprve na kostnickém koncilu (1414-1418) se zvolenému Martinovi V. a jeho nástupci Evţenu IV. podařilo zahájit historický vývoj, jenţ nakonec vyvrcholil dogmatem o papeţské neomylnosti (1870). Po údajném vyhnanství církve v Avignonu (Francie) byl Řím poprvé – a nikoli znovu – zvolen jako sídlo papeţů, neboť papeţ Martin V. dal od roku

1417 (vládl do roku 1431) provádět vykopávky, aby bylo starověký Řím vůbec vidět, neboť skutečně pravé etruské starověké budovy leţely pod několika metry suti. Zpráva z roku 1420 dosvědčuje: „Hlavní město světa bylo zcela obráceno v trosky; naskýtal se nevýslovně smutný pohled: trosky, rozpad a chudoba, kamkoli oko zabloudilo…Všeobecná bída byla tak veliká, ţe v roce 1414 nebylo na svátek Petra a Pavla moţno zapálit svíce u oltáře apoštolů…“ Jiná zpráva z doby Evţena IV.: „Město bylo… jako vesnice plné stád dobytka…“ I dnes je v Římě hodně suti. V průběhu času se tu navršilo šest metrů suti, na níţ vedou dnešní ulice a pod níţ jsou ukryty klasické a raně křesťanské stavby. Jinými slovy, kaţdý návštěvník Říma zjistí, ţe existující antické stavby nejsou nijak zvlášť staré. Stavby vydávané dnes za staré byly většinou nově postaveny z trosek a z pravé suti z pravých antických staveb vypálené ve vápenkách – nikoli rekonstruovány, ale nově vyprojektovány a nově postaveny (petrský dóm), ba některé byly postaveny přímo na suti. Pokud jde o Konstantinův oblouk, praví se. „K výzdobě oblouku byly uloupeny reliéfy ze starších památek, neboť kameníci jiţ nebyli na výši svého umění“ (Marco Polo, s. 20). Jinými slovy, do údajně rekonstruovaných novostaveb byly jednoduše zazděny staré úlomky ze zřícenin, a to se nestalo před 15. stoletím. Proto nemůţe ani historik umění profesor H. E. Kulbach (1968) v Dějinách světové architektury: doba románská ukázat z velkých římských románských staveb nic. Shrneme: Řím prezentovaný dnes v celé své nádheře byl od 15. století nově budován z antických trosek a podle řeckého vzoru dostal patinu nově definované římské antiky. Více neţ tisíc let staré římské stavby v italském Římě nejsou, na druhé straně však existují antické stavby neřímských kultur.

Mladý církevní stát Existoval vůbec před rokem 1400 nějaký církevní stát? Údajně pochází z donace. Po úspěšném boji proti Langobardům (údajně roku 756) daroval prý Pippin Krátký papeţi Štěpánu III. pentapoli (oblast okolopěti měst: Ancona, Rimini, Pesara, Senigallie a Fano) a Řím, kdyţ poloţil klíče od dobytých měst i s darovací listinou na hrob svatého Petra. Dojímavá historka. Avšak tato donace znamenala vlastně střetnutí, neboť darovaná území patřila původně východořímskému (byzantskému) císaři. V 6. století do nich vpadli Langobardi. Jejich vliv na Itálii se všeobecně podceňuje. Tento germánský kmen opustil Skandinávii prý ve 2. století. Téměř bez povšimnutí Římany vpadli tito severní Ger-máni pod

vedením krále Alboina údajně roku 568 do Itálie (Lombardsko). Podrobili si téměř celou severní Itálii aţ na několik málo území, například kolem Říma a Ravenny. Teprve kolem roku 774 si je podrobil středoevropský vládce, Karel Veliký, kdyţ ho údajně zavolal na pomoc papeţ. Itálie tak byla v rukou severních Germánů, kteří během svého údajného putování vytvořili pestrou směsici národů. To je samozřejmé, protoţe jinak bychom museli Itálii pokládat za germánskou (keltskou) zemi. Kraje ovládané ještě Langobardy v jiţní Itálii převzali v 11. století Normané (Vikingové), tedy opět severní Germáni. V souvislosti s darováním langobardských území středoevropskými vládci papeţi se ani nebere v úvahu, ţe papeţové měli v tu dobu nad sebou stále ještě byzantské císaře jako panovníky byzantské říše. Papeţské listiny byly proto datovány podle let vlády byzantského basi-lea (srv. Illig, 1994, s. 136). Byzantská říše vznikla po zasvěcení města Byzance jako nového hlavního římského města Konstantinopole v Řecku. Nebyla snad východořím-ská říše vůbec ovládána z Říma v Itálii? Nebyl východní Řím, tedy Byzanc, snad vůbec stále řeckým na řeckém území, abychom tak řekli prařeckým s řeckými tradicemi a doplněný řeckými koloniemi v Itálii? Nebyl východní Řím skutečný Řím a nebyl západní Řím jen jeho přívěskem? Nebyla byzantská říše vybudována jakoby na starších zříceninách, tedy na starých řeckých stavbách zničených přírodními katastrofami – tak jako v Německu vznikl na troskách druhé světové války nový německý stát s novými stavbami a docela jinou architekturou, ale i kulturou a státním uspořádáním? Stejně tak byly takzvané pozdně antické a raně křesťanské (podle mého názoru pohansko-křesťanské a vůbec ne římskokatolické) tradice spojeny s novými stavebními technikami Byzantinců, jak dokumentují kopulové stavby a kopulová bazilika (příklad: Hagia Sofia). Římská území okolo Ravenny a Říma byla prý jiţ od langobardských časů (744) spojena silnicí a kontrolovaným úzkým koridorem, jímţ byla langobardská teritoria rozdělena na dvě části. Karel Veliký prý v letech 781a 787 donaci svého otce výrazně rozšířil. Avšak tyto drahocen – né právní podklady se bohuţel ztratily: neexistují ţádné darovací listiny, navzdory údajně dobře střeţeným církevním archivům. Není divu, vţdyť území pod cizí svrchovaností lze těţko darovat. Německý král Ot-to Veliký prý při své císařské korunovaci v Římě roku 962 tyto donace beze škrtů potvrdil. Ani v tomto případě neexistuje ţádná potvrzená originální listina – taky se ztratila. To se můţe stát kaţdému, i kdyţ normálně nebylo pro existenci papeţského státu nic důleţitějšího neţ tyto dva dokumenty!

V roce 1201 udeřila papeţskému státu nová hodina zrodu, opět díky německému panovníkovi Ottovi IV. Proč dávali římské papeţské církvi půdu v Itálii vţdy římští císařové pocházející ze střední Evropy, a nikoli z Itálie? Protoţe Itálie byla vţdy v rukou národů pocházejících ze severu (a z Řecka)? Ostatně do roku 1194 vládli v Apulii, Kalábrii a na Sicílii, tedy v bezprostředním sousedství Říma, stále ještě Normani (Vikingové), které pak přímo v roce 1194 vystřídali Štaufové. Papeţ Inocenc III. na sebe prý nechal převést poručnictví za Friedricha II. Tento Štauf byl roku 1196 zvolen ve věku dvou let římsko-ně-meckým králem, ale nebyl korunován, a roku 1197 získal sicilskou korunu. Friedrich II. nakonec roku 1208 uvolnil několik italských měst a dalších území ze svazku se svým královstvím a uznal je formálně –údajně ještě jednou v roce 1215 – jako církevní léna. Inocenc III. se tak stal teprve ve 13. století vlastním zakladatelem církevního státu: „Apoštolská stolice získala vytouţený volný prostor, široký pás napříč poloostrovem, jenţ sahal od pobřeţí k pobřeţí a který Inocenc hned začal zabezpečovat hrady a řádnou státní správou“ (Goez, 1988, s. I46nn.). Proč se vlastně hrady stavěly aţ ve 13. století? Nebylo těchto pevností předtím zapotřebí? Nepotřebovala římská papeţská církev předtím ţádnou ochranu? Kdo nic nemá, nemusí to také chránit. Inocence III. můţeme pokládat za tvůrce církevního státu. Za těchto okolností se ukazuje, ţe raně středověký církevní stát je pouhou fikcí, protoţe také všechny podklady – konstantinovská i pippinovská donace – jsou podvrhy. Vzhledem k tomu není náhoda, ţe originální písemnosti tohoto druhu chybějí a pro církevní stát nelze prokázat ţádné historicky zdokumentované teritorium. Ze je „konstantinovská donace padělek“, se dočteme nejen v Meyers Lexikonu. Konstantinovská donace, listina z doby kolem roku 750, v níţ Konstantin I. (Veliký) údajně uznal primát Říma nade všemi církvemi a přiznal papeţi vládu nad Římem a všemi západními provinciemi, slouţila ve středověku papeţům jako zdůvodnění jejich politických a vlastnických práv. Protoţe tato listina je prokazatelně padělek, neexistuje ţádný primát římské papeţské církve, ani ţádná historicky oprávněnápolitická nebo vlastnická práva. Něco, co bylo původně vymyšleno, nemohli ani pozdější vládci potvrdit – vţdyť předpokladem by zde byla pravost původní listiny. Jak a kde pak vlastně doopravdy katolická církev vznikla?

Francouzská papeţská církev Nadregionální francouzská církev se stala národní církví, jejíţ hlavou se roku 1305 stal arcibiskup z Bordeaux, kdyţ byl jako Klement V. (13051314) zvolen papeţem. Sídlil v jednom dominikánském klášteře. Během

takzvaného exilu katolických papeţů, který oficiálně začal aţ čtyři roky po volbě Klementa V. papeţem, byla ve francouzském Avignonu vybudována mohutná pevnost palácového typu, která byla postavena jiţ po pěti letech exilu. Ale taková rozlehlá stavba se buduje pouze tehdy, očekává-li se dlouhodobý, časově nijak neomezený pobyt. „Díky světské nádheře dvora se Avignon ve 14. století stal kulturním centrem v jiţní Francii“ a oplodňoval odtud „kníţecí dvory v celé Evropě nově klíčícím duchem italské rané renesance“ (Hofstätter, 1967, s. 38). Proti vzmáhajícímu se mocenskému centru v Avignonu byli stavěni němečtí, italští a další vzdoropapeţové. Západní schizma ukončil teprve kostnický koncil, kdyţ – po sesazení resp. rezignaci tří papeţů –byla s Martinem V., jak se oficiálně uvádělo, nikoli obnovena, ale naopak poprvé nastolena církevní jednota. Nikoli z Itálie, ale z Francie vzešel první papeţ s nároky na absolutní moc, a ten sídlil v Avignonu. Ke zdůvodnění mocenského a politického nároku byla mezitím mnichy vyrobena konstantinovská donace církvi, dnes jiţ prokázaný podvrh. Kromě nároku na světskou vládu měla tato listina z 8. století dokládat dlouhou existenci jednotné církve, která do sjednocení na novou společnou francouzsko-německo-italskou církev se společným nejvyšším církevním představitelem vůbec neexistovala. Sídlo katolické církve bylo přeneseno do téměř neobývaného města starověkých zřícenin, jeţ bylo v době zaloţení církve poměrně nevýznamným antickým městem v Itálii a teprve nyní dostalo jméno Řím. Název římskokatolická je pak zase uţ jen podvod s nálepkami, neboť měl v souladu s vyrobenou konstantinovskou donací vytvořit iluzi o historické kontinuitě Říma – bluf, který se zdařil. Římská církev vyvinula veškeré úsilí, aby křesťanské bylo ztotoţněno s katolickým resp. římskokatolickým a pokoušela se věřící o tomto zdánlivém faktu důvěryhodně přesvědčit, a k tomu slouţily právě padělky listin a dodatečné ustálení konstantinovské donace do 8. století. Takové počínání mělo dobrý důvod: v prvním tisíciletí existoval jiţ i jiný křesťanský věroučný směr, jenţ měl jako přirozené pohansko-křesťanské náboţenství hluboké kořeny nejen v keltském obyvatelstvu. Posunutím mocenského nároku katolické církve zhruba o 500 let do minulosti byl podloţen i údajně starodávný univerzální a neomezený mocenský nárok. Historicky zdůvodněný univerzální nárok byl nezbytný i proto, ţe v Evropě patrně jiţ po staletí existovalo původní křesťanství, jehoţ kořeny tkvěly v jiţ zmíněné evropské prapůvodní víře. Ta hrála důleţitou roli i v předindoevropském středomořském světě a v Orientu, jak dokazují

archeologické nálezy (odraz matriarchátu?) a pochází přinejmenším z doby bronzové. Z této víry se vyvinulo (uţ popsané) křesťanské přírodní náboţenství a v různé podobě se rozšířilo po celé Evropě, kde hluboce zakořenilo mezi obyvatelstvem. Tato křesťanská víra existovala době zaloţení katolické církve jiţ celá staletí. Existovali ovšem ještě i pohané, kteří se přidrţovali původní víry. K ţádné konfrontaci nedocházelo, protoţe pohansko-křesťanská víra se opírala o původní mateřskou víru a neodmítala ji. V jedné rodině se tak současně sešli přívrţenci staré i nové víry, kteří ţili v míru vedle sebe.

Boţská harmonie proti chaosu Aby se římskokatolická církev vůbec mohla etablovat a přesídlit do Říma, muselo předtím dojít k rozhodujícím událostem. Představují silné vrstvy suti v Římě, ale i v mnoha dalších starověkých městech kolem Středozemního moře suť staletí, nebo jsou skutečnou příčinou mohutných destrukcí, a to nejen v Římě, přírodní pohromy? Jak jsme jiţ vyloţili, vyškrtnutím temných staletí se antika výrazně přiblíţí moderní době. Skončila snad antika přírodní katastrofou? Pozdější papeţ Pius II. (Silvio Piccolomini) při své cestě na basilejský koncil (1432) zjistil, ţe město bylo zničeno opakujícím se zemětřesením. Nově postavené, údajně kdysi římské, město Basilej muselo vypadat nově, bez starých památek! V městském příkopě se válely trosky a stavební suť. Dnes se má za to, ţe 18. října 1356 postihlo severní Švýcarsko rozsáhlé zemětřesení. K další závaţné katastrofě došlo kolem roku 1362 (datum není zcela bezpečně prokázáno) na pobřeţí Severního moře. Došlo zde k pustošivé bouři a záplavové vlně zvané grote Mandrank (Kuß, 1825), v níţ zmizely četné kostely v severním Frísku a velké části písečných pláţí ostrovů odneslo moře (Glaser, 2001, s. 89). Zdá se, ţe v polovině14. století se takových mimořádných událostí odehrálo více. Hydrolo-gicky katastrofický byl rok 1342, kdy došlo k rozsáhlým, historicky do-loţitelným záplavám ve střední Evropě. V letech 1338 aţ 1340 se k tomu přidaly rány biblických rozměrů: Evropu zaplavila strašlivá hejna kobylek, které přišly od východu a seţraly celou úrodu (Glaser, 2001, s. 65n.). V polovině 14. století došlo k velkým přírodním katastrofám a v Evropě řádila černá smrt. Teprve díky těmto katastrofám můţeme pochopit umělé prodluţování předcházejících časových epoch, vţdyť v troskách neleţela jen města. Nezbývalo nic jiného neţ si nový začátek vynutit: staré historické události byly v důsledku organizovaného falšování dějin z paměti lidstva téměř

vymazány. Toto vymývání mozků mělo jednoduchý účel: soustředit peníze, moc a půdu do rukou nemnoha. Proto se společenské uspořádání od základu změnilo – středem myšlení a snah všech se stalo soukromé vlastnictví. Byly vytvořeny dokumenty, které údajně vystavili dříve vládnoucí císaři a králové, a nároky byly takto náhle a navíc ještě úředně legitimovány. Obyvatelstvo bylo zdecimované a zbídačelé – staré struktury byly zničeny. Bezprostřední důsledek kosmické katastrofy spatřuje ve vypuknutí moru roku 1348 nejen kulturní historik Egon Friedell (1878-1938). Rozsáhlé katastrofy, sucho, záplavy, bortící se města a ruku v ruce s tím kráčející mor jsou články uzavřeného myšlenkového řetězu. Na druhé straně světa, na západě Ameriky, opustili prehistoričtí indiáni-pueblané po čtyřiadvacet let trvajícím suchu (údajně) koncem 13. století svá města, přestoţe předtím kaňony oplývaly hojností vody. Pády meteoritů, výbuchy sopek a jimi vyvolané scénáře pustošivých katastrof, a spolu s tím mor, sucho, záplavy a kobylky; proti tomu bylo moţné postavit jen boha s otcovskými vlastnostmi (pro útěchu?). Katastrofické události byly pak systematicky vytěsňovány z kolektivního Obr. 19: Bouře a záplavy Ztráty pevniny po roce 1362 (světlešedé plochy) způsobené záplavovými vlnami na příkladu ostrova Strand (Německo). Podle Glasera, 2001.

vědomí. Proto lpěli nejrůznější představitelé katolické církve mimořádně tvrdošíjně a úspěšně na dogmatu o stabilních drahách planet, přestoţe nejen v tradici Egypťanů, Řeků a starých Evropanů, ale také ve vzpomínkách bezprostředních předků byl chaos planetárních drah hluboce zakořeněn. Neboť nejen severské národy vyprávěly, ţe nebe dosahovalo aţ na hlavy lidí. To byl moţná důvod, proč se na celém světě stavěla několikaposchoďová podzemní města a systémy tunelů jako v Turecku. Lidé, kteří hlásali chaos místo řádu a/nebo nestabilní dráhy planet, byli jako italský univerzální učenec Giordano Bruno (1548-1600), jenţ věřil na nekonečnost vesmíru, upáleni.

Bohuţel přírodovědné poznatky, které bylo moţno z katastrof vytěţit, proto působením inkvizice zanikly. Středověk byl ve vývoji lidstva závaţným krokem zpět, a to nejen z uvedených příčin, jeţ způsobily tak hluboké změny, ale i proto, ţe papeţská římská církev se snaţila zničit vše, co ohroţovalo její mocenské nároky. Bohuţel, ještě i dnes vycházejí všechny vědecké úvahy z křesťanského principu harmonie. O teoriích chaosu ve vesmíru nebo globálních katastrofách v novějších dějinách Země se v oficiálním dějepisectví navzdory závaţným rozporům dosud ani váţně nediskutuje. Avšak čas pro změnu paradigmat uţ nazrál.

5. Kacíři a keltské křesťanství Jev adekvátní doloţenému věšteckému daru druidů je z indické náboţenské praxe znám jiţ dávno před změnou letopočtu a oba mají společné kořeny. Pokračuje v keltském křesťanství, které podle všeho ovlivnilo koptské, arménské a byzantské myšlení. Proto nebylo keltské křesťanství pevně zakořeněné v druidských názorech a víře odnoţí latinské církve, nýbrţ samostatnou mnišskou církví, kterou papeţská církev po počáteční spolupráci zničila. Evropa byla tehdy po mírovém působení iroskotských misionářů papeţskou církví podruhé, tentokrát však násilně christianizována. Proto je bezpochyby zásahem do černého, kdyţ se v pracovním výsledku keltolo-gického sympozia v Dublinu praví: „Křesťanskou tradici v její anglosasko--irské podobě… lze pokládat za rovnocennou se středomořským řecko-řím-ským dědictvím Evropy.“

Svobodní křesťané ve středověku Rané křesťanství u Gótů je doloţeno jednou z nejslavnějších, nejstarších a nejdrahocennějších knih světa: Wulfilovou biblí (Codex argen-teus), nazvanou podle prvního biskupa Gótů (kolem 311-383). Je uloţena ve švédské Uppsale, zemi původu Gótů, a říká se jí Stříbrná bible, neboť Nový zákon je psán stříbrným inkoustem – některé stránky dokonce zlatým – na purpurovém pergamenu. Nesmírně drahocenný dokument – však lze také v originálu spatřit jen jednu stránku, říká se, ţe všechny ostatní jsou uloţeny na utajovaném místě. Zajímavé je, ţe Wul-fila speciálně vyvinul svoje gótské písmo pro bibli z germánských run a řeckých písmen. Oficiálně má vzniknout dojem, ţe byla pro barbary přeloţena latinská katolická bible, a to z pověření papeţské církve. Jako vedlejší produkt prý vznikla spisovná gótština. Ve skutečnosti tomu však bylo docela jinak. Vţdyť učení Wulfilovy bible se od Vulgaty, latinské katolické bible, podstatně liší. Vlastně to není ţádný div, protoţe Wulfila byl ariá-nec a zastával přírodní křesťanskou víru. Wulfilova bible je tak konkurenční produkt latinské katolické bible a gótské písmo má starší kořeny. Starosaská Heliandova bible – anonymně tradovaný starosaský epos, jenţ v téměř 6000 aliteračních rýmech vypráví příběh Kristova ţivota –byla napsána v 9. století a spojením podnětů z Byzance a keltogermán-ských věroučných představ znamená originální biblický výtvor. „Pozitivní hodnotové představy germánského světa (myšlenka mravnosti, věrnosti) zde nejsou jednoduše odstraněny, ale spíše vyuţity ke zvýraznění nových myšlenek a rozšířeny ve smyslu křesťanské zvěsti (víra jako

nevypověditelná osobní věrnost)“ (Rathofer, 1962, s. 18). Základem textu nebyla čtyři biblická evangelia, ale evangelická harmonie syrského teologa Tatiana z 2. století známá jako Diatessaron, nejstarší arménský text vztahující se k bibli. Vlastně je pozoruhodné, ţe se nelatinské a nekatolické bible pouţívaly ještě staletí po údajném zaloţení katolické církve v 5. století a dokonce nově vycházely. Heliand proto dokládá přetrvávání křesťanských, ale nekatolických věroučných představ aţ hluboko do středověku – dokazuje tak také neexistenci papeţské církve v tu dobu? V 11. století byl na nádherný zlatý oltářní nástavec v Basileji napsán velkými latinskými písmeny nápis (Zarnack, 2000, s. 371n.): QVIS SICVT HEL FORTIS MEDICUS SOTER BENEDICTUS / PROSPI-CE TERRIGENAS CLEMENS MEDIATOR USIAS „Kdos jak Hel silný, kdo umíš tak léčit, zachraňovat a prospívat, ochraňuj pozemšťany, mírný zprostředkovateli (mírná zprostředkovatelko) bytí.“ Hel bylo jméno pramatky nebo, jak jsme o tom diskutovali hned úvodem: bůh jako boţský princip, a nikoli jako osoba, přičemţ jde spíše o mateřská boţstva. Toto evropské myšlenkové bohatství z doby bronzové lze v různých formách prokázat aţ do vrcholného středověku. Patří k němu nejen biskupská berla, jeţ byla jako zakroucená hůl převzata přímo od druidů resp. iroskotských mnichů. „Zavádí nás to ke keltskému bohu Sucellovi (Seitz, 1962) se symbolem dvojité zakřivené hole, na níţ aţ do 15. století visí Kristus, například v nástěnném oltáři z roku 1402 ve svatém Jakubu v Göttingen nebo dvakrát na gotickém západním oltáři v kostele svatého Vavřince v Norimberku“ (Zarnack, 2000, s. 370n.). Vezmeme-li v úvahu obrovské území, jemuţ Gótové vládli a tedy i daleké rozšíření Wulfilovy bible a dalších spisů (literatury), můţeme předpokládat systematické ničení literatury pocházející z nekatolických zdrojů. Vţdyť z několika staletí uniklo ničení jen deset rukopisů (kodexů). Existence gótského kalendáře a dvou latinsky psaných listin o prodeji s gótskými podpisy „svědčí současně o širokém rozšíření gótského písemnictví“ (Zarnack, 2000, s. 360). Existují rozsáhlé lingvistické doklady, ţe starohornoněmecké vyznání víry svědčí o nekatolickém křesťanství. Chtěl bych zde odkázat na publikace Wolframa Zarnacka (1999, 2000), který uvádí: „Z hlediska historie jazyka a symbolů vyvozuji, ţe starohornoněmecké, údajně katolické vyznání víry není překladem z latiny. Volba slov starohornoně – meckého textu svědčí o velice pokročilé přechodné formě pohanského kultu ohně, světla, plodnosti a sekyry měnící se na křesťanský rituál plodnosti a světla, jemuţ se dostalo jiné jazykové podoby a jenţ se obrací k

mučenému, poniţovanému, bičovanému, zabitému a znovu oţivlému boţstvu světla, Kristovi“ (Zarnack, 2000, s. 369). Jak dalece byla pohansko-křesťanská víra rozšířena ukazuje moţné území rozšíření Wulfilovy bible, neboť Gótové ovládali ve 4. a 5. století Evropu od Karpat aţ po atlantické pobřeţí Iberského poloostrova –v době, kdy měla vznikat katolická církev. Gótové – největší kmen z takzvaných východních Germánů, jimţ Řekové říkali i Skytové – dobývali za Alaricha evropské metropole (Athény) a v roce 410 se zmocnili Říma. Západogótskou říši měli v roce 711 zničit Arabové. Historik F. Lot předkládá k úvaze: „Lze říci, ţe vývoj antiky pokračoval na západě pod vedením nejcivilizovanějšího ze všech národů, velkého národa Gótů“ (citováno v: Sede, 1980). Moţná tomu bylo i jinak a Gótové patřili jednoduše k antice, neboť byli se starými Řeky, kteří se přistěhovali do Řecka, přinejmenším příbuzní.

Zničení staré literatury V Irsku existovaly knihy a knihovny jiţ v pohanské době, přestoţe katolická církev vytvářela karikovaný obraz barbarských národů. Lecanova Ţlutá kniha (Leabhar Buidhe Lecain), kterou kolem roku 1400 sestavil Giolla Iosa Mór Mac Firbis, obsahuje kromě mnoha jiných starších textů Knihu práv {Leabhar na gCeart) – politické pojednání o ústavě irských království. Podle tohoto díla spálil Patrick v misionářském nadšení 180 druidských knih. Podle Mac Firbise „se obrácení křesťané všude pouštěli do díla, dokud nakonec všechny pozůstatky druidské pověry úplně nezničili“. Runové písmo, jehoţ znaky připomínají starořecké, pouţívaly germánsky hovořící kmeny jako nejstarší písmo od 2. či 3. století. Muselo se odlišovat od latinského písma. Má se za to, ţe runy se škrabaly do kamene, kovu nebo dřeva, ale nepsaly na papír. Avšak skutečnost, ţe se nenacházejí ţádné staré písemnosti s runovým písmem, neznamená, ţe takové listiny a písemnosti neexistovaly. Po nástupu křesťanství byly runové dokumenty pravděpodobně shromáţděny a přeloţeny do nového úředního jazyka církve, do latiny, a přitom zfalšovány. Rytí run bylo aţ do 18. století pronásledováno a právně trestáno, neboť starou kulturu i starou víru spojenou s runovým písmem bylo třeba do kořene a všemi prostředky, jeţ byly k dispozici, vyhubit. V runovém

písmu se dochoval jediný dokument: státní smlouva ze švédského Schonenu psaná na papíru. Tento Codex Runicus pochází ze 14. století a je to prý unikát, údajně jediná písemnost, která kdy byla napsaná runami… O umění našich předků psát – mimo jiné vikingské milostné dopisy – svědčí novější výzkumy: ,Archeologové a badatelé v oboru run novějšími vykopávkami rozptýlili mýtickou mlhu okolo germánských rytých písmen: runy byly normální písemný systém pro obchodní poštu, milostné dopisy i obscénní čmáranice“ {Spiegel, 28. 9. 1998,40/1998, s. 254n.). Některá stěţí zničitelná svědectví o runovém písmu unikla systematickému ničení římskou papeţskou církví: kameny, na nichţ byly runové texty vyryty. Staré nápisy v runách jsem fotografoval i v Americe. Ve svém mocenském okruhu katolická církev systematicky ničila písemnosti a svědectví jiných kultur. Kultury byly zbaveny své minulosti a často skvělé historie. Písemné zprávy o transatlantických kontaktech, a to nejen Keltů, byly likvidovány. Proto se reálné objevitelské a obchodní cesty z předkřesťanské éry posunuly do oblasti mytologie. Katolická církev takto postupovala ve všech částech světa, v nichţ mohla ohněm a mečem prosadit své mocenské nároky.Vysoce vyspělé kulturní národy střední Ameriky byly o své rozsáhlé písemnictví téměř úplně oloupeny. Zaslepené ničitelské vášni uniklo jen pár záznamů. Jinak by – chom věděkli jiţ dávno, ţe Vikingové a další národy navštěvovaly jiţ Maye, kteří měli ovšem jiţ předtím kulturu s bohatými tradicemi, která pocházela z mnoha a také (nebo dokonce zejména) z asijských zdrojů.

Pogromy na Ţidy Trnem v oku byla katolické církvi také ţidovská literatura, neboť mohla prozradit, ţe vývoj křesťanství probíhal docela jinak, neţ jak katolická církev oficiálně tvrdí. Jednoznačný důkaz o likvidační akci k zabez – pečení vlastní existence podává císařské privilegium vystavené roku 1509 pro Johannese Pfefferkorna, ţe smí ničit všechny ţidovské knihy s

výjimkou bible. Z jakého důvodu se to mělo dít? Určitý smysl by to mělo, kdyby bylo cílem zničit náboţenskou ţidovskou literaturu, ale proč i nenáboţenskou? Není to jasný doklad o tom, ţe dějiny předešlého období probíhaly docela jinak, neţ jak to dnes učí staří historikové na základě dochovaných, ale většinou padělaných spisů? Avšak ničena byla nejen písemná ţidovská svědectví, ale pronásledováni byli a se zaváděním křesťanství masově vraţděni i samotní Ţidé. Pod praporem první kříţové výpravy (1096-1099) byly rozpoutány strašlivé protiţidovské pogromy. „Po proudu Rýna (tedy nikoli přímou cestou na východ) křiţáci postupně oloupili a povraţdili Ţidy ve Špý-ru, Wormsu, Mohuči, Trevíru a Kolíně, poté zaútočili na Hebrejce v Neussu a Xantenu a dokonce i v Praze, o čemţ se ze ţidovské strany dodnes dochovala hrůzyplná líčení“ (Mayer, 2000, s. 43). Nikoli nadarmo se první kříţové výpravě, jejíţ počátky jsou příznačně a neoddělitelně spjaty s pronásledováním Ţidů v Porýní, říká výprava lidová (Meyers Lexikon). Svádět odpovědnost za masové vraţděni na pár fanatických kazatelů není proto správné (srv. Meyer, 2000, s. 42). Krkolomné pokusy zbavit papeţskou církev historické odpovědnosti za pogromy a za to, ţe to ona z pozadí tahala za drátky, jsou však relativizovány: „Kromě toho je nutno se v duchu Rileyho-Smitha (1984) vskutku zamýšlet nad tím, ţe křiţákům chyběl mobilizující obraz nepřítele a ţe ho nalezli právě v Ţidech…“ (Meyer, 2000, s. 43). S tím lze souhlasit, vţdyť v Evropě ţádný dosaţitelnější obraz nepřítele neţ kacíři nebyl, a k nim v Evropě patřili právě křesťanští volnomyšlenkáři a s nimi duchovně spříznění Ţidé, jejichţ duchovní hnutí muselo být ve prospěch univerzálních nároků katolické církve vyhlazeno. Kříţové výpravy byly náboţenské jen vnějškově, v jádru však jejich motivace byla politická, sociální a ekonomická. Pronásledování Ţidů pokračovalo. Od 13. století byli stigmatizová-ni a vyčleňováni nucením nosit ţidovské klobouky a speciální označení jako ţidovskou skvrnu. Katastrofy včetně moru rozpoutaly v polovině 14. století další pronásledování a pogromy. S počátkem reformace zesílilo pronásledování motivované náboţensky (srv. Lexikon německých dějin, s. 255). Koho se vlastně katolická církev tolik obávala? Proč musela církev ve středověku hlásat a vyzbrojovat kříţové výpravy a podporovat války proti nevěřícím či kacířům? „Ţádné náboţenství na zemi… se nemůţe pochlubit tolika dogmatickými zápasy a náboţenskými válkamijako křesťanství,“ napsal náboţenský historik Helmuth von Glasenapp (1993, s. 316). Pokud byla katolická církev jako taková formálně vymezena a zaloţena teprve po

prvních kříţových výpravách v Avignonu, musíme se na první kříţové výpravy dívat jako na dobyvačná taţení nových feudálních pánů touţících se obohatit. Na začátku převratné fáze byli totiţ světští páni často v personální unií s církevními hodnostáři. Vzestup katolické církve na počátku babylónského zajetí církve v Avignonu roku 1309 časově koresponduje s pozatýkáním francouzských templářů v roce 1307 a zrušením templářského řádu papeţem Klementem V. v roce 1312. Zdá se, ţe rozbití templářského řádu ve Francii souvisí s rozmachem katolické církve – nebo můţeme na katolickou církev dokonce nahlíţet jako na hospodářského dědice templářského řádu? Byla infrastruktura templářů vybudovaná jako rovnoměrná síť komturií vyuţita církví k mocenskému rozmachu, kdy ji její radikální mnišské řády přeměnily na kláštery? Lze tak vysvětlit razantní nástup papeţské církve ve střední Evropě po období relativní bezvý-znamnosti a vnitřních sporů (západní schizma)? Rafael Alarcón Herrera předkládá obsáhlý seznam templářských světců, kteří unikli písemné likvidaci, a názorně popisuje, jak byli postupně změněni na svaté katolické církve (Herrera, 2002). Podvod s označováním a zničení starých písemností bylo pro katolickou církev, pomalu se ve 12. století etablující, ţivotně důleţitým aktem. Jinak by vyšlo najevo, ţe Evropa byla jiţ dávno christianizovaná, mj. iroskotskými mnichy.

Irská christianizace Iroskotští potulní mniši poznamenali naši západní kulturu jako šiřitelé křesťansko-keltské svobodomyslné víry a učenci. Přesto je překvapivé, jak málo pronikly jejich mnohostranné aktivity do všeobecného povědomí. Do 12. století byli pod označením Skotové míněni obecně Irové, kteří ţili jednak na irském ostrově {Scotia major = Velké Skotsko) a jednak na protilehlém britském pobřeţí (později County Argyll) (Scotia minor = Malé Skotsko). Teprve kdyţ se roku 846 Skotové a Piktové sjednotili a vytvořili velkou skotskou říši, omezilo se označení Skotové na nový státní národ, který zahrnoval i Pikty. Na jednom sympoziu v Dublinu shrnuli keltologové výsledky své práce takto:

Obr. 21: Křesťanské symboly Obr. 1: Nosič pochodně v Copánu (Honduras). Obr. 2: Pochodeň údajně se symbolem blesku (= egyptský kříţ?). Obr. 3: Koptský kříţ ve tvaru písmene T (tau) na ostrově Tory v Irsku jako pozůstatek irské klášterní fundace. Obr. 4: Mastková forma na kříţe a Thorovo kladivo z 10. století nalezené v Trend-gärden v Jutsku (dánské Národní muzeum, Kodaň).

„Ţádný evropský národ nedominoval kulturnímu vývoji Západu převahou ducha a bez hegemonických nároků tolik jako Irové… V době rozkvětu sahal vliv irského ducha od Islandu po Tarent, od Kyjeva aţ k pověstmi opředenému ostrovu svatého Brendana“ (citováno v: MeyerSickediek, 2000, s. 328). Jak daleko se iroskotští misionáři dostali, poznáme ze zaloţení kláštera aţ daleko v Kyjevě na Ukrajině. Bylo všechno docela jinak? Křesťanství se šířilo Evropou snadz Etiopie (koptské křesťanství), přicházejíc přes Alexandrii a Konstantinopol. „Ještě neţ tam vznikla nezávislá mnišská církev, musel se do Irska dostat koptský kříţ, jenţ se vyvinul z faraónského kříţe, znaku uzdravení a ţivota, zvaného anch. Tento podivný tvar kříţe, který překonal i cestu přes Atlantik, vyrostl i na Tory, dnes neobývaném ostrově u severního pobřeţí hrabství Donegal…“ (Meyer-Sickendiek, 2000, s. 54). Vliv a rozšíření ţidovské a koptské víry, jeţ se duchovním postojem velmi podobají keltskému křesťanství resp. ariánství a později konkurovaly nově zavedené katolické víře, nesmíme podceňovat. Strašlivé protiţidovské pogromy při první kříţové výpravě tedy nebyly ţádnými akcemi na odpovědnost osamocených fanatiků, ale součástí cílevědomé strategie.

V celé Evropě i mimo ni existovala před římskokatolickou vírou celářada pozdně antických náboţenských hnutí, které lze shrnout pod označením gnosticismus. Gnostikové interpretují lidskou existenci v rámci mýticky nahlíţené, přísně dualistické kosmologie: člověk i kosmos obsahují části (dobré) říše světla mimo tento svět, a ty je nutno osvobodit od bohu nepřátelské (zlé) hmoty. Toto vykoupení uskutečňují poslové světla (mimo jiné Kristus). Vykoupení je odstupňované, takţe k plnému poznání (gnozi) dospívá jen ten, kdo má ducha. Ostatní zůstanou na niţším stupni víry. Znovu poznáváme uctívání boha jako (přírodního) principu. Druidové (moudří muţové) jako duchovní horní vrstva Keltů přejímali ochotně křesťanské myšlenky a druidismus „s nimi uzavřel symbiózu. Mučedníci v Irsku nebyli. Byly převzaty prastaré kulty, například uctívání vody a obcházení kamenných kruhů procesím ve směru dráhy slunce. V přizpůsobené formě zůstal zachován druidský heliocentrický systém“ (Meyer-Sickendiek, 2000, s. 51). Lze vyslovit domněnku, ţe četné vztyčené Ogham Stones (gallans) jsou první připomínkou křesťanských vlivů ještě předtím, neţ křesťanstvím připojené kříţe zcela neutralizovaly jejich pohanský charakter. Og-hamské písmo nazvané podle keltského boha písma – ogmia – dosvědčuje spolu s kříţi pokojnou koexistenci a souţití staré pohanské a nové křesťanské – nekatolické – víry. Poté, co gnosticismus dorazil koncem 3. století aţ do Persie a Indie a počátkem 4. století aţ na britské ostrovy, hlásali křesťanskou víru na evropském kontinentu od 6. století (oficiálního datování) potulní iros-kotští mniši. Okruh působnosti iroskotských misií v Evropě krystalizoval kolem starých území osídlených Kelty, nezakládal je však. Mniši vybudovali řadu středisek náboţenství a vědy v celé Evropě. V 6. a 7. století byly postaveny kláštery: ve Švýcarsku (Sankt Gallen), v jiţní Itálii (San Ca-taldo), v Rakousku (Sankt Koloman) a ve Francích (Sankt Kilián). Stala

Obr. 22: Tance První vědecká zpráva z roku 1590 pochází od Thomase Harriota a popisuje průvody severoamerických indiánů okolo kůlů zastrčených do kruhu v zemi a tvarovaných jako hlavy jeptišek. Mědirytina od Theodora de Bryse podle originálu Johna Whitese.

se z nich duchovní, filozofická a kulturní střediska, jichţ si cenili i králové. Jeden francký pozorovatel měl dojem, „jako by do naší země přišlo celé Irsko se zástupem filozofů“. Jak odpovídalo keltské praxi, Willibrord s potulnými biskupy šířil víru kolem roku 700 u Frísů a Dánů. Misionáři působili také ve Švédsku a Norsku, čímţ lze vysvětlit úzkou spojitost s křesťanstvím v Anglii. Ještě ve 12. století vznikly skotské kláštery ve Würzburgu (1134), v Norimberku (1140), Vídni (1155), Eichstättu (1160) a další odnoţe řezenského mateřského kláštera v Memmingenu, Kostnici, Kehlheimu a Erfurtu. Skotský klášter ve Vídni, osazený po dobu 250 let iroskot-skými mnichy, stojí na místě zvaném Fryung, jehoţ název připomíná privilegia přiznávaná klášteru aţ do roku 1775, mimo jiné právo azylu. Ve skotském kostele svatého Jakuba v Řezně je náhrobní deska ze 13. století, na níţ vidíme poutníka s plnovousem a zahnutou holí (cam-butta), kterou iroskotští mniši převzali od druidů. Stěna s plastikami na severní straně kostela svatého Jakuba postaveného v letech 1150-1195 na místě starší stavby zvaná lidově Skotský portál je dodnes hádankou, protoţe smysl plastik se dodnes nepodařilo rozluštit. Zajímavé je, ţe nejen tento kostel charakterizují ve věţích a vedlejších apsidách normanské a lombardské stavební formy. V této souvislosti je třeba upozornit na to, ţe současně s templářským řádem se náhle objevily gotické kostely, které byly stavěny po románských. Tento románský sloh dovezli ze Středomoří do střední Evropy v 11. aţ 13. století Normani. Jaké dodnes neodhalené souvislosti mezi Normany (Nor-mani, muţi ze severu, byli jen jiným názvem pro Vikingy) a templáři vůbec ještě existují? Roku 1066 se stal normanský vévoda Vilém II. anglickým králem a normanské Sicilské království (i s jiţní Itálií) zdědili roku 1194 Štau-fové. Řecká kolonie Velké Řecko v jiţní Itálii byla tak nejpozději brzy po přelomu tisíciletí v severských rukou. Čerpal templářský řád zaloţený roku 1119 své znalosti o mořeplavbě a své mapy moří i pevniny z tradičních normanských pramenů, které se zase obohatily, pokud jde o architekturu a mořeplavbu, z arabských (fénických?) a byzantských zdrojů? Nerozpustila se část Normanů, zejména námořníci znalí plavby na otevřeném moři, v templářském řádu? Obě skupiny se přidrţovaly křes-ťansko-pohanského volnomyšlenkářství, a nikoli římskokatolické víry. Je to čirá náhoda, ţe

zakládající členové templářského řádu pocházeli z Normandie? A právě tomuto území vládli od roku 911 Vikingové. Zdá se, ţe Evropa vděčí templářům za gotický stavební sloh, který se náhle vynořil v naprosto rozvinutém a dokonalém stavu. Ve prospěch této domněnky hovoří vedle skutečnosti, ţe se v Římě v tu dobu ţád-né gotické kostely nestavěly, také časová návaznost na zaloţení řádu a poté budovaných gotických kostelů. Ústřední slohový prvek, lomený oblouk, se objevil poprvé ve východní Francii kolem roku 1130. Pouze mezi lety 1140 a 1277 templáři zorganizovali a hlavně financovali více neţ dva tucty velkých staveb (srv. Charpentier, 1986, s. 192). Podivuhodné gotické opatské kostely 12. století, jako například Saint-Denis (1137-1144), Bourges kolem 1195, Chartres po roce 1194, Remeš od roku 1211 a Amiens od roku 1120 dokončily rozpuštění stěn v dynamicky k nebi vzepjatých pilířích, jeţ vyjadřují aţ téměř mystické obrácení k bohu. Pozatýkání francouzských templářů v roce 1307 a zrušení řádu papeţem Klementem V. v roce 1312 je podle mého názoru třeba chápat v souvislosti s počínajícím rozmachem katolické církve, jeţ přece v tu dobu ve Francii dokonce sídlila, neboť templářský řád byl bohatý a jeho moc sahala i mimo Evropu. Nelze vyloučit, ţe templářské loďstvo připlouvalo k břehům Severní i Jiţní Ameriky a ţe zlato a stříbro, které odtamtud přiváţelo, slouţilo k financování jejich smělých plánů a gotických kostelů.

Normanský stavební sloh Poté, co do dolní Itálie přišli roku 1016 Normané (Vikingové) a za Roberta Guiscarda dobyli v letech 1057-1085 zbytky byzantských a langobardských (= germánských) drţav v jiţní Itálii, vyhnal Robertův bratr Roger I. (1061-1091) Saracény ze Sicílie a zaloţil jihoitalsko-sicilský normanský stát. Roger II. (1095-1154) sjednotil v roce 1130 jiţní Itálii (Neapolské království, Kalábrii, Apulii) a Sicílii a vytvořil Sicilské království, které zhruba odpovídalo rozsahu moci někdejší řecké kolonie Velké Řecko. Byl zaloţen normanský stát jako dědičná monarchie s autokraticko-byrokratickou státní správou. Roger II. získal právo plné investitury a učinil ze svého státu hospodářské, duchovně kulturní a politické centrum Středozemí. Vikingové vyhnali Byzantince nejen z jiţní Itálie, ale normanské loďstvo dokázalo úspěšně vzďorovat i byzantskému a roku 1147 se obrátilo proti Byzanci. Normané ďobyli Dalmácii, zpustošili celé Řecko a obsadili Korfu. V letech 1147-1154 rozšířil Roger II. normanské panství na severní Afriku – od Maroka po Libyi. Roku 1194 přešel tento stát korunovací císaře Friedricha II. sicilským

králem na Štaufovce, neboť císař se roku 1186 oţenil s Konstancií, dcerou a normanskou dědičkou Rogera II. Vliv Normanů na evropské dějiny se obecně podceňuje, a ti se přitom roku 911 pevně usadili v Normandii a roku 1066 dobyli Anglii. Kdyţ Normané přišli na Sicílii, musely na ně zapůsobit mocným dojmem četné nádherné muslimské stavby s oslňující nádherou svatostánků a vil napodobujících orientální, zejména egyptské mešity a paláce, ale i řecké stavby. Neméně „pozoruhodný neţ působení těchto vzorů je vliv germánského slohu, ačkoli ten se koncem 12. století, které je dobou rozkvětu normanské architektury – byť ve svých prvních počátcích –, začal… projevovat ve Francii a zejména v Normanďii… Hrotitý oblouk se sice vyskytuje i u některých kaplí a kostelů té doby na Sicílii. Tady se ovšem zdá, ţe byl arabského původu. Avšak hrotitý oblouk není na germánské architektuře to nejpodstatnější; jeho charakteristika spočívá především v lehkosti klenby, která se vznáší vysoko ve vzduchu a přece je nesena sloupy, jeţ ve srovnání s těţkými a masivními sloupy předgermánské architektury jsou jen tenké, ale tuto charakteristiku nenacházíme u ţádného z normanských kostelů na jiţním ostrově“ (Schack, 1889, s. 244). V germánsko-normanském slohu musíme nejspíš hledat počátky gotiky. Je třeba rozpoznat dosud nepozorované paralely či lépe řečeno kontinuální vývoj od Normanů aţ k zákazu templářského řádu? Tento přelom ve střeďoevropských ďějinách byl příznačně spojen s pruďkým vzestupem katolické církve v Avignonu. Normané stavěli na Sicílii kostely, jejichţ normanská architektura oďpovíďá starokřesťanské bazilice: nad sloupy se klenou hrotité oblouky, nad stropem byzantská kopule; hlavní kopule (nebo několik kopulí) se tyčí nad kříţením střední a příčné lodi. V mocenské sféře Normanů se vyvíjelo stavitelství románských kostelů, jeţ předcházelo gotické architektuře ve Francii (opatský kostel v Ju-mieges, 1040-167, dnes zřícenina, Saint-Étinne, 1065-1081 a Sainte--Trinité, 1059 a později, v Caen), dále v Anglii (opatský kostel v Saint Albans, 10771088, katedrály v Ely, od roku 1090, v Durhamu, od roku 1093, a v Petersboroughu, oď roku 1118), ale také v normanské mocenské sféře v jiţní Itálii a na Sicílii (dóm v Cefalu, od roku 1131). Normanský sloh pěstovaný Normany rovněţ v Itálii, a to v podobě od Řeků převzaté a dále rozvíjené architektury, předchůdce gotického slohu, nyní jiţ vypadá jako nenahraditelný článek v řetězci vývoje a nikoli jako izolovaný jev. V tu dobu římskokatolická církev k vývoji architektury ničím nepřispěla a ţádné kostely nestavěla, neboť z Říma se z té doby ţádné

významné románské nebo gotické stavby nedochovaly. Moje teze proto zní, ţe římské (= řecké a etruské) stavební slohy byly do střední Evropy dovezeny, a to po zaplavení savany v oblasti Sever-ního moře, jeţ si vynutilo konec takzvané doby bronzové. Další přírodní katastrofy pak ukončily čas antiky a zemětřesení zničilo antické stavby okolo Středozemního moře. Poté začal nový začátek s románským slohem dále rozvíjeným z římského (= řeckého) slohu: ve střední Evropě byl románský sloh pěstován od 11. do 13. století. Románský sloh můţeme označit za normanský, protoţe Vikingové ho do střední Evropy přinesli z původně řeckých oblastí jako je Sicílie, jiţní Itálie a Řecko. Především templáři z něho bez časového přeryvu vytvořili gotický sloh. Tento vývoj stavebních slohů nemá v tu dobu nic, ale vůbec nic společného s Římany nebo s římskokatolickou církví. Při stavbě tehdejších dómů poskytovali rady většinou iroskotští mniši. Zřetelně patrné normanské tzv. templářské stavební prvky na starých středoevropských kostelích a jiných významných stavbách proto nepředstavují ţádnou kuriozitu. Podívejme se pro příklad na Trondheim v Norsku, zaloţený Vikingy teprve roku 997: je tam norská národní svatyně, Nidarův dóm, postavený nad hrobem svatého Olafa. Se stavbou se mělo začít v roce 1070. Kdyţ jsem dóm navštívil, zjistil jsem, ţe nejstarší dosud pocházející části pocházejí však teprve ze 12. století, tedy z doby, kdy oblasti okolo Středozemního moře ovládali Normané. Dóm byl z největší části postaven v gotickém slohu, zatímco nejstarší části okolo příčné lodi jsou románské. Na výsostném severogermánském území je tak doloţen důsledně postupující rozvoj normansko-templářského stavebního slohu od románské po gotickou formu. Templáři, kteří ve Francii následovali bezprostředně po Normanech, vybudovali od 12. století řadu gotických katedrál, a velké znalosti řádových rytířů se projevují rovněţ ve stavebním slohu jejich templářských kaplí a v řadě komturství, jejichţ symbolické půdorysy jsou tvořeny symbolickými čtyř– a osmiúhelníky. Navzdory násilnému konci templářského řádu se jeho poznatky rozšířily po celé Evropě a nakonec vytvořily základy vědomostí pozdějších stavebních hutí. Proto lze dodnes na mnoha středověkých stavbách vysledovat očividné stopy vynikajícího vědění templářských stavebních hutí. Nesdílím názor Uwe Toppera (2001, s. 128), ţe gotické stavby nemají s křesťanstvím vůbec nic společného. Správné je, ţe v nich bůh neměl být uctíván jako osoba. Avšak stavba vzpínající se k nebesům měla dokumentovat (keltský) boţský princip; je zde jakoby symbolizováno

spojení vesmíru s Matkou zemí jako jednotou přírody. Architektura hrotitých oblouků uvnitř kostela má symbolizovat přírodu (les!). Kdo vůbec financoval stavbu katedrál? Je známo více případů, kdy katedrála nepatřila biskupovi. Stavbu katedrály financovala kapitula (například templářský řád), jeţ měla nad stavbou také dozor. Ve středověku byla kapitula shromáţděním kanovníků, kteří se těšili značným privilegiím. V mnoha případech spadala pod biskupskou jurisdikci. „Vztah mezi kapitulou a biskupem byl upraven teprve v 16. století na koncilu v Tridentu. V Anglii se kapitula těší stále týmţ privilegiím jako ve středověku“ (Gimpel, 1996, s 41). Jak se křesťanský řád, jenţ se vůbec nehlásil k římskokatolické víře, mohl stát největší mocností v Evropě? Převládala snad kolem roku 1000 stále ještě pohansko-křesťanská víra, k níţ se hlásili templáři a jeţ později poslouţila jako záminka k obvinění z modlosluţebnictví, a nikoli víra římskokatolická?

Předkatolické misie Pokud tradice nelţe a irský misionář Kolumban (543-615) zaloţil ve Francích řadu klášterů, musíme se na iroskotskou misii dívat ve zcela odlišném světle. Duchovní postoje křesťanských volnomyšlenkářů, Ţidů a koptů bujely a jako síť prorůstaly svět víry keltogermánského praobyvatelstva. Ţádné náboţenské války nebyly. Křesťanské vzory udělaly na obyvatelstvo dojem. Tato regionálně velice odlišně utvářená síť předkřesťanské víry se rozšířila na všech územích od Indie přes Per-sii po atlantické pobřeţí Iberského poloostrova. V tu dobu aţ do konce 11. století není patrná ţádná viditelná stopa katolické církve. S rozšířením mocenského boje a univerzálního nároku papeţské církve na víru byla Evropa nejpozději od konce 12. století podruhé christianizována. Tentokrát však christianizace neprobíhala pokojně a mírumilovně, ale strašnými válkami, mečem a ohněm. Klerikové vystupující se světskou pompou nemohli vyhnat iroskotské mnichy – či mnichy jiných křesťanských směrů –, kteří byli mezi obyvatelstvem tak pevně zakořeněni. V první době byli tito zboţní lidé vyuţíváni k zaloţení benediktinského řádu, jenţ podrýval autoritu iroskotských klášterů a poté zakládal kláštery vlastní, vybavené jako osamělé opěrné body v nepřátelské zemi. Byly to opevněné kláštery, malé pevnosti, kterých misionáři vyuţívali k ochraně proti obyvatelstvu a Normanům (Vikingům). Vikingové normálně neútočili bez rozdílu na obyvatelstvo či na spřízněné Kelty, ale cílevědomě vylupovali kláštery s radikálními mnichy (benediktiny) římské papeţské církve.

Za pomoci těchto opevněných klášterů (nezaměňovat s otevřenými kláštery irské církve) došlo k podvodu s označením, takţe i dnes jsoustále ještě vydávány za útočiště pro obyvatelstvo. V tu dobu se totiţ odehrávaly někdy i krvavé spory mezi jednotlivými rody (klany), národy mezi sebou však neválčily. Keltogermáni ţili relativně pokojně tradičním způsobem ţivota – navzdory občasným loupeţivým nájezdům a soukromé mstě – rozptýleni po celé Evropě, jak o tom svědčí i systém keltských mincí fungující v dálkovém obchodě – dokud nezačala christianizace katolickou církví a keltogermánský systém nezničila. Christianizace musela probíhat násilně, neboť nikdo by se k nové víře nepřidal dobrovolně, zejména kdyţ katolická církev na rozdíl od iroskotských mnichů poţadovala od obyvatelstva odvádění desátku (desátého dílu) z dobytka i obilí k obţivě kléru. Opevněné kláštery a kostely slouţily ve skutečnosti k ochraně šiřitelů víry, a nikoli lidu! Nejen klášter Corvey byl vybudován „v pohraničním území podle benediktinských předpisů, jeţ téměř kopírovaly zařízení římských vojenských kastelů, jeţ tehdy vešly ve známost. (Mniši) vyměřovali terén jako (údajně, HJZ) římští agrimensores (zeměměřiči)“ (vysvětlení v Muzeu dějin Hamburku, místnost 204). Jak se vlastně pozná originál od kopie? Mohlo by se stát, ţe by údajné kopie vlastně neměly vůbec ţádné vzory, ale ţe by samy představovaly originál římských kastelů, které právě tehdy lidé poznali? Jiný pohled moţná vyţaduje i smysl a účel nově budovaných hradů. Loupeţiví rytíři byli v nejvlastnějším smyslu slova lupiči v zemi keltogermánského praobyvatelstva. Mně bylo nápadné, ţe hrady na středním Rýnu jsou vţdycky postaveny tak, aby bylo vidět z jednoho do druhého. Čirá náhoda nebo bylo účelem si při ohroţení předávat signály dál, vzájemně si pomáhat a současně zajišťovat důleţitou dopravní tepnu? Poté, co benediktini pouţívali zprvu v míru evropskou síť a propojení iroskotských misií a vyuţívali ji k budování vlastních klášterů, a to dokonce i v Irsku, docházelo k napětí mezi benediktiny a Iry pokládanými oficiálně stále více za vetřelce. Ve skutečnosti však v pozadí bylo úsilí eliminovat ostrovní zdroj iroskotského mnišství, a tedy i keltského křesťanství ve prospěch benediktinského řádu jako místodrţitele papeţství. Dvojí misie je zvlášť patrná při christianizaci Vikingů. Při svých cestách do Irska a Skotska přišli Vikingové s iroskotskými mnichy velmi záhy do kontaktu. O náboţenství Vikingů je navzdory výzkumům známo jen málo. „Počátkem 13. století podal islandský učenec a politik Snorri Sturluson v prózou psané Eddě první systematický výklad pohanského náboţenství“ (Simek, 2000, s. 114). Otázkou je, co můţeme opravdu pokládat za pravé

dědictví 10. století, kdyţ k zápisu došlo aţ o dvě staletí později: dějiny vţdycky píší vítězové! Vikingové, označovaní téţ jako severní Germáni, vyznávali podle mého soudu stejnou víru jako příbuzní Keltové. Díky mnohostranným kontaktům s Irskem a Skotskem přijali Vikingové křesťanskou víru tolerantně. Z Grónska máme doloţeno, ţe členové jedné rodiny byli často přívrţenci původní křesťanské i pohanské víry. Kanovník Adam z Brém (narozený kolem roku 1040) v Dějinách hamburské církve dokonce uvádí, ţe misionáři z Hamburku a Brém se ve Skandinávii jiţ setkali s biskupy, kteří byli vysvěceni jinde. V Muzeu dějin Hamburku (místnost 204) jsou zdokumentovány počátky (sporného) zaloţení Hamburku. Kdyţ arcibiskup Ansgar, apoštol severu (801-865) dostal Hammaburg – název zmíněný poprvé v pramenech k roku 831 znamenal ve staré saštině: opevněné sídliště na břehu řeky – „v dnešním Hamburku jako biskupské sídlo, nalezl tam jiţ opevněnou lokalitu a malý kostelík, kde postavil mariánský dóm a klášter“ (vysvětlující text v muzeu). Obyvatelstvo tohoto katolického opěrného bodu čítalo jen dvě stě osob a bylo v obleţení nepřátelskou zemí. Kromě toho není jasné, zda Hammaburg, jenţ tu byl jiţ před Ansgaro-vým příchodem, byl saským okrouhlým hradištěm nebo franckým věţovitým návrším. Na druhé straně se v literatuře uvádí, ţe novější zkoumání slovanské keramiky naznačuje, ţe současně s Ansgarem uváděný Hammaburg mohl být zaloţen aţ po jeho smrti. Nesouhlasí prameny či datování nebo obojí? Vedle papeţského privilegia získal Ansgar od císaře zakládací listinu (Adam z Brém, I, 18). „Dodnes dochovaná císařova listina z 15. května je podvrh; z buly máme k dispozici jeden pravý a jeden padělaný exemplář“ (Adam z Brém, 1986, s. 44). Všude padělky! Co se nestalo: Ansgar přišel mezi pohany hlásat slovo boţí a nalezl tam kostel! V pramenech se potvrzuje, ţe na pohanském území byly původní křesťané a kostely. Rudolf Simek popisuje v knize Vikingové čtyři fáze přechodu od víry v germánské bohy ke křesťanství (Simek, 2000, s. 124n.). Správně popisuje, jak po fázi pohanství nastoupilo v polovině 9. století míšení jednotlivých náboţenství a vyznání, ale i filozofických nauk bez vnitřní jednoty – říká se tomu synkretismus. Ve třetí fázi došlo k obrácení na víru, jeţ se však netýkalo všech pohanů. „Teprve koncem vikingské éry nastala vlastní křesťanská fáze“ (Simek, 2000, s. 125). Fázový vývoj je příznačný pro celý proces christianizace v severní, střední i západní Evropě. Protoţe oficiálně je řeč jen o jednom jednotném zdroji a vychází se z několika vln christianizace, dostáváme obraz pomalu, ale neustále se prosazující myšlenky. Přesný opak je pravdou. Fázi dvě a tři

musíme spojit, neboť odpovídají šíření pohansko-křesťanskévíry putujícími mnichy. Tato křesťanská víra nebyla s pohanstvím v rozporu, a tak vznikla celkem pokojná směs víry, která vypadala jako koberec různě utvářených evropských náboţenství utkaný z věroučných představ podobné podstaty – například z judaismu. Čtvrtá fáze proto nepředstavuje definitivní prosazení poslední vlny katolické víry, ale naprosto novou vlnu christianizace římsko-papeţského raţení, vyznačující se násilím, válkami a boji: „Teprve norská invaze svatého Olafa roku 1015 vedla k obnovení misijní činnosti,… on… prosazoval obracení (na víru) rovněţ v rámci vytváření jednotné říše, a to zčásti i s pouţitím násilí, protoţe chtěl své královské ideologii vydobýt uznání“ (Simek, 2000, s. 129). Je zcela evidentní, o co ve skutečnosti šlo: o moc, zahalenou do pláštíku nového, duchovně feudálního systému, a o sjednocení říše. To neznamenalo nic jiného, neţ vyvlastnění starých náčelníků a celých kmenů. V souladu s tím spočívala čtvrtá a podle všeobecného chápání vlastní christianizační fáze „v podstatě v organizování biskupství, v budování far, v hlásání křesťanské doktríny, ve vzdělávání domácích kněţí a v zakládání klášterů, které zároveň do Skandinávie přinesly latinské písemnictví a učenost“ (Simek, 2000, s. 125). Po fázi dvě a tři synkre-tismu následoval prudký zlom s násilnou christianizací a prosazením centrálně spravovaného feudálního systému. Z finančních a mocenskopolitických důvodů vedla latinská církev krvavou válku proti tomu keltogermánskému obyvatelstvu organizovanému decentralizované v klanech, které nenásledovalo nové hnutí. Proti pohanům byly organizovány kříţové výpravy, pogromy a opravdové štvanice, především však byli systematicky vyvraţďováni druido-vé jako horní duchovní vrstva Keltů, aby byl lid bez učitelů zbaven orientace a vedení. Vyuţívaný a vykořisťovaný lid chřadl. Všechny dosaţitelné tradice, zvyklosti a obyčeje Keltogermánů byly uzurpovány, eliminovány nebo byla změněna jejich funkce. „Na popud Ludvíka Poboţného byl na koncilu v Mohuči roku 813 svátek svatého Michaela přesunut na začátek podzimu. Avšak tato část roku byla předtím zasvěcena germánskému bohu Wodanovi. Wodan byl ,christianizován' a nahrazen archandělem Michaelem“ (Kaminski, 1995. s. 63). Ze 7. století máme z Říma dosvědčen 13. květen jako svátek Všech svatých. Papeţ Řehoř IV. přesunul údajně v roce 837 svátek na keltský začátek roku, který Keltové slavili jako svátek Samhain (Sjednocení) v noci z 31. října na 1. listopad. Na toto datum připadá – čistě náhodou? –Den reformace evangelické církve. Papeţská církev dala keltskému svátku nový

význam, aby mohlo obyvatelstvo zůstat datu se staletou tradi – cí oslav věrné alespoň v časovém ohledu. V průběhu let vzpomínka na christianizovaných územích vybledla, na svobodných keltských územích však nikoli. S irskými vystěhovalá se však keltský svátek Samhain dostal do Ameriky a pod jménem Halloween (= All Hallows Evening) se tam slaví jako druhý největší svátek. V poslední době se tento keltský zvyk vrací zpátky do Evropy, odkud kdysi vzešel. Papeţská církev rozbořila i keltské svatyně a na jejich místech budovala nové kostely. Na druhé straně byly keltské signální věţe se svými přístavbami přeměněny na kostely, ovsem ploché střechy s ochozem nahradily špičaté dřevěné střechy. Do spodní části kostelních věţí byly probourány vchody, coţ je i dnes u mnoha starých kostelů dobře patrné, protoţe k vyzdění ostění dveří bylo pouţito jiného materiálu. Zachování pohansko-křesťanských lokalit bylo geniálním tahem, protoţe obyvatelstvo muselo přijít k novému kostelu papeţské římské církve, i kdyţ se chtělo klanět svým starým bohům či Matce bohů. Staré kostely stojí (téměř) vţdy na starých posvátných místech Keltogermánů. Jak ještě vysvětlíme, za indikátor megalitických (keltských) kultovních staveb a orientačních sítí v západní a střední Evropě lze pokládat zvěrokruh. Heinz Kaminski (1988 a 1995, s. 60nn., 190) poukazuje na to, ţe teprve roku 1956 ukázalo objevení a následné odkrytí úplného zvěrokruhu na klenbě raně křesťanského kostela ve Wormbachu na kultovní tradici sahající hluboko před druhou christianizaci. Pravidlo kontinuity kultovních míst potvrzuje nejen pouţívání této sluneční pozorovatelny. V této souvislosti je zajímavý poznatek, ţe „christianizace zastihla tuto cestu přes Alpy uţívanou dávno před změnou letopočtu i s pohanskými kultovními jmény a nahradila je křesťanskými“ (Kaminski, 1995, s. 340). Z tohoto pohledu představovalo vedle likvidace templářského řádu a dalších věroučných uskupení organizování kříţových výprav proti katarům nutný následek nebo teprve dokonce vlastní začátek christianizace. Kataři nepředstavovali jednotně strukturovanou církev s pevně vymezeným učením. Tato pospolitost zahrnovala spíše mnoţství různě zaměřených věroučných uskupení (sekt), jeţ byly sice spojeny určitými společnými principy, v podrobnostech se však lišily. Šířily čistě apoštolské křesťanství (pocházející přímo od apoštolů) a vedly prostý, mravný a zdrţenlivý ţivot. Kataři tvořili křesťanskou náboţenskou pospolitost, která se od10. do poloviny 15. století pod různými jmény rozšířila do většiny zemí jiţní a

západní Evropy. Jméno kataři si dali sami, protoţe chtěli obnovit původní čisté Jeţíšovo učení. Byli osočováni jako kacíři, protoţe se při jiţ uvedeném přechodu od pohanské ke křesťanské víře přidrţovali pradávných principů víry, jako například znovuzrození nebo rovnoprávnosti muţského a ţenského principu v náboţenství. Proto byli také učitelé a kazatelé katarské víry (parfaits) obojího pohlaví. Z popudu latinské církve byla postavena vojska a proti katarům vedena válka – oficiálně zvaná kříţové taţení. V roce 1209 vpadlo ze severní Francie do Languedoku vojsko o síle 30 000 muţů. Jen ve městě Béziers bylo povraţděno 15 000 muţů, ţen a dětí. Poslední odpor byl zlomen teprve v roce 1244, kdy padla pevnost Mont Ségur. Malé skupinky se udrţely v jiţní Francii (do roku 1330) a především na Sicílii a v jiţní Itálii (do počátku 15. století). Mnoho autorů nalezlo v heretických učeních, která se poté v Evropě vynořila, stopy katarských myšlenek. Šlo například o valdenské, husity, adamity či bratry volného ducha, anabaptisty a podivuhodné ka-misardy. Zajímavé je, ţe templáři poskytovali během katolických kříţových výprav katarům pomoc a umoţňovali jim prchat do Aragonie.

6. Přelom a nový začátek Svatý Aurelius Augustinus (354-430) radil (Epistula XL-VII Publicilovi): „Nebudeme ničit chrámy, nebudeme ničit sochy model, nebudeme kácet posvátné háje. Uděláme něco lepšího: věnujeme a zasvětíme je Jeţíši Kristovi!“ Na pokyn papeţů byly kostely, kláštery a kaple stavěny přesně na místech starých svatyní a kultovních míst.

Konec matriarchátu Prehistorický věk dávného západního společenství byl dobou matriarchátu. Pravidla a mravy společnosti se opíraly o přirozené právo (Wirth, 1980, s. 24). Kultovní matriarchát byl svatý řád ţivota v rodině, z něhoţ vyrostlo kmenové právo. Se změnou společnosti z volného společenství rodů a národů byl díky feudalismu klíčícímu okolo přelomu tisíciletí a s ním souvisejícímu zabírání země jako přesně definovaného vlastnictví – a s ním spojenému nevolnictví – nastolen mocenský stát podle muţského práva jako dobyvatelský stát. Jako nevyhnutelný důsledek ztratila ţena vedoucí roli. Kultovní matriarchát původní společnosti nerozdělené do tříd byl nahrazen patriarchátem nových králů dychtivých majetku působících v souhře s katolickou církví, jejíţ mocenské nároky se neomezovaly jen na náboţenskou sféru. Současně s tím byla odstraněna staroevropská víra v matku veškerenstva a zavedeno státní náboţenství s univerzálním nárokem a personifikovaným státním bohem (srv. Wirth, 1980, s. 19). Gert Meier má asi pravdu: „Nejvýraznějším zástupcem světského věku… věku muţů byl Karel Veliký. Říšské anály jsou údajnou kodifikací, jeţ – k věčné Karlově slávě – zfalšovaly dějiny jeho společnosti, která byla tak rozpolcená. Karel a jeho úsilí však nedokázali zastřít věk matek“ (Meier, 1999, s. 419). Víra staroevropského matriarchátu zahrnovala trojici boţských postav ţenského rodu, jejichţ německá jména jsou Ambeth, Wilbeth a Bor-beth, a v jiných kulturách jsou známé jako Norny, Parky a Moiry. Křesťanství jejich kult částečně převzalo: ze tří postav se staly křesťanské Marie, Markéta, Magdaléna atd. Na křesťanských vyobrazeních se tři ţeny objevují především jako tři ţeny oplakávající Jeţíšovu smrt. „Ohlasy mateřských boţstev najdeme v katolickém mariánském kultu“ (Irmscher, 1984, s. 370). Nelze se tedy divit, ţe mariánský kult

je Obr. 23: Skupiny Tři svaté ţeny ve Wormsu a neidentifikované vyobrazení tří jedinců na kamenné sekeře z Manaosu (Brazílie). U obou vyobrazení upoutají dlouhé vlasy a roucha, ale i knihy, které jsou dokonce neseny shodné vodorovné (A) a svisle (B).

mezi obyvatelstvem (i v Americe) velice oblíbený a ţe madona se všude těší velké úctě. Ve staré Evropě se pramáti původně jmenovala Ana. Ţivou vzpomínku na ni udrţuje v křesťanském náboţenství Anna, Mariina matka. Víra v Matku zemi byla pevně zakořeněna také v Severní Americe, stejně jako v Peru u předinckých kultur i u Inků (Mama-Pacha, Pachamama). V letech 1932 aţ 1934 poukázal dr. Maso Oka v několika přednáškách na univerzitním ústavu kulturních dějin na skutečnost, ţe ve starém Japonsku existovala víra v pramáti (Slawick, 1936, s. 684nn.).

Pronásledování čarodějnic Kruté války proti katarům a valdenským byly namířeny proti velkým náboţenským komunitám, které bylo moţno cílevědomým pronásledováním a kříţovými výpravami relativně snadno a účinně potírat. Skutečný nepřítel římskokatolické církve, představovaný druidy a moudrými ţenami, se však ukrýval přímo uprostřed všech nepřátelsky heretických keltogermánských rodů. Vymýcení druidů bylo relativně

snadné. Horší to bylo s moudrými ţenami, neboť oficiálně byly christianizované z donucení, avšak praktikovaly i nadále prastaré rituály. Kdo byly tyto moudré ţeny? Šlo o ţeny známé od raného středověku jako bylinkářky, které byly obeznámeny se starými vědomostmi o přírodě a dovedly přesně dávkovat byliny tak, ţe mohly zabít nebo léčit. Lidé se na ně obraceli pro uzdravení či při porodech nebo jen o radu i po christianizaci. Jejich činnost porodních bab byla v rozporu s katolickým učením, neboť dovedly vyprovokovat porod přírodními prostředky, podávaly omamné prostředky a dávaly praktické rady, jak ţeny mohou bezbolestně rodit. Dnes jsme naopak přesvědčeni, ţe začátky kontroly porodnosti se objevily teprve koncem 18. století. Je však skutečností, ţe jiţ v antice vedle zabíjení dětí, coitus interruptus či styku v neplodné fázi ţenského cyklu „byla velice rozšířena medikamentózní kultura zabránění početí…“ (Heinsohn/Steiger, 1985, s. 43). Tím je dána souvislost s vyhubením katarů, neboť vyhlazovací válka proti katarům a zabránění početí postavené naroveň vraţdě umoţnily, aby po moru kolem roku 1360 začalo a roku 1484 se po celé Evropě rozšířilo koordinované pronásledování čarodějnic, jeţ můţeme pokládat za prosté pokračování potírání katarů, neboť inkvizice potřebovala nové pole působnosti (Heinsohn/Steiger, 1985, s. 112n.). Po začátku malé doby ledové po roce 1348 vedla černá smrt spolu se záplavami na celém pobřeţí Severního moře k dramatickému poklesu počtu obyvatelstva. Co to má společného s církví? Kolem roku 1430 vlastnily kláštery a církev v Anglii 25 procent a ve Švédsku 21 procent pozemků a půdy (Cipolla, 1981, s. 55nn.). K tomu je nutno připočíst majetky velkých feudálních pánů (koruny). Pokles obyvatelstva vyvolaný pohromami v polovině 14. století vedl k dramatickému nedostatku pracovních sil, které církev naléhavě potřebovala k obdělávání svých pozemků. Regulace početí praktikovaná moudrými ţenami byla neţádoucí! Spolu s řáděním přírodních katastrof zdecimoval značnou část obyvatelstva v Evropě, přední Asii a severní Africe i mor. Léčitelnému hlízovému a téměř vţdy smrtícímu plicnímu moru padly v katastrofických letech 1348-1352 za oběť miliony lidí. Podle odhadů postihla černá smrt zhruba 25 milionů lidí, tedy asi třetinu obyvatelstva {Lexikon německých dějin, s. 382). V Anglii se demografická ztráta odhaduje dokonce na 60 procent (Hatcher, 1977, s. 71). Z pověření papeţe Řehoře V. byly v letech 1230 aţ 1234 sestaveny tzv. Decretales, coţ byl kánon proti zabránění početí. V knize V, kapitole 12 čteme: „Kdo provozuje čarodějnictví nebo podává jedy vedoucí k

neplodnosti, je vrah. Jestliţe někdo k uspokojení chtíče nebo z vědomé nenávisti podá něco muţi či ţeně anebo jim dá napít něco, po čem on nemůţe plodit či ona počít anebo nemohou mít děti, je

třeba Obr. 24: Ztráty Úbytek obyvatelstva v Anglii od roku 1086 do roku 1525 byl zvlášť výrazný počátkem malé doby ledové ve 14. století. Jen v důsledku velkého moru ubylo 25-30 procent obyvatelstva (Nordberg, 1984, s. 32). Obr. z Heinsohn/ ISteiger (1985), podle Hatchera (1977).

ho pokládat za vraha“ (Noonan, 1969, s. 215). „Ukazuje se, ţe ,škody způsobené porodními bábami katolické víře' {Kladivo na čarodějnice, Štrasburk 1487) jsou vlastně poškozením největšího pozemkového vlastníka Evropy přímo u zdroje jeho bohatství, neboť zasahují jeho nevolnické pracovní síly“ (Heinsohn/Steiger, 1985, s. 112). Za zájmem církve se skrývala snaha zajistit si nové pracovní síly, nikoli náhlý záchvat extrémního zanícení pro víru. Kdyţ nedostatek pracovních sil dosáhl kolem roku 1360 vrcholu, začalo v některých regionech, ovšem zatím ještě ne po celé Evropě, zabíjení čarodějnic ve velkém. Inkvizitor Paramo v roce 1404 hrdě konstatoval, ţe jiţ bylo upáleno více neţ 30 000 čarodějnic a „kdyby tyto čarodějnice byly beztrestné, přivodily by zkázu celému světu“ (Poljakov, 1978, s. 43). Procesy s čarodějnicemi vrcholily v letech 1590 aţ 1630. Poslední popravy, coţ bylo většinou upálení zaţiva, se odehrály v Glarusu (1782) a v Poznani (1793). Rozhodující podíl na rozšíření a excesech procesů s čarodějnicemi měl spis Kladivo na čarodějnice (Malleus maleficarum, Štrasburk, 1487) dvou dominikánů Heinricha Institorise a Jakoba Sprengera; stal se aţ do 17. století trestním kodexem soudní praxe ve střední Evropě a vedl k denunciacím místo obţaloby, k pouţívání mučení a zkoušek čarodějnic. Jinými slovy, nově zformulovaným cílem inkvizice byla státem kontrolovaná produkce lidí.

Řehoř IX. centralizoval v letech 1231/32 inkvizici v papeţském úřadě, který spravovali inkvizitoři (většinou dominikáni). Pronásledování kacířů (například i templářského řádu) bylo od začátku nedílně spjato s politickými a hospodářskými zájmy. Pronásledování čarodějnic a s ním spojené řízení obţaloby a obhajoby bylo rozhodnutím čtvrtého lateránského koncilu roku 1215 převedeno do jiného trestního řízení, jemuţ se říkalo inkviziční. Od této chvíle bylo moţné zahájit proces bez obţaloby. Stačila k němu denun – ciace na základě pomluv, odměňovaná i penězi. Pokud si to udavač přál, jeho jméno nebylo uvedeno. Tyto procesy bylo moţno vést bez obhajoby a právní pomoci a obţalovaný ani nevěděl, kteří svědkové mu při-tíţili. Po vynesení rozsudku nebylo moţno se odvolat k ţádné vyšší instanci. K dosaţení přiznání zavedl roku 1252 Inocenc IV. mučení (torturu) jako regulérní postup. Tím bylo jasné, ţe kaţdý, kdo byl obviněn z kacířství a postaven před inkviziční soud, byl automaticky pokládán za viníka. Zavedením nového procesního postupu získali inkvizitoři volnou ruku. Na základě anonymního udání bylo moţno zabavit veškerý majetek oběti – i jejích rodinných příslušníků. Tak se stává patrným i další, hospodářské pozadí inkvizice. Papeţ Inocenc IV. totiţ roku 1252 zaručil inkvizitorům třetinu konfiskovaného majetku a ponechal jim i další třetinu pro potřeby inkvizice. Zbývající třetinou se obohatila katolická církev. S inkvizicí nastalo přerozdělování půdy a pozemků a dalšího bohatství ve prospěch církve, koruny a dalších feudálních pánů. Tito feudální pánové pocházeli z keltogermánských kmenových náčelníků a jejich pokrevných příbuzných obrácených na víru. Dosud svobodně ţijící evropské národy byly oloupeny nejen o své ideály a víru, ale brutálním, krvavým způsobem ztratily i svůj majetek. Rodinní příslušníci osob obviněných inkvizicí se ocitli náhle bez prostředků a upadali do závislosti. Museli nyní pracovat na statcích kléru a koruny nebo odcházeli jako ţebráci do nově zakládaných měst. Copak předtím ţádná města nebyla?

Zakládání měst Běţné představy předpokládají pomalý evoluční vývoj, kdy se původní sídliště zvětšovalo o trţiště, aţ nakonec vyrostlo v město. Takový názor by byl v souladu s oficiálním obrazem historického vývoje za posledních 2000 let. Moje pozorování odporuje tomuto pohledu zcela zásadně, neboť města byla zakládána teprve v souvislosti se zabráním půdy centralisticky vládnoucími, násilím a zbraněmi se uplatňujícími feudálními pány (králi a klérem). Dokládá zakládání měst kontinuální vývoj nebo nový start z ničeho, zásadní kulturní přeryv?

Keltogermáni sídlili decentralizované v kmenových a rodových společenstvích. Sídliště byla malá a relativně rovnoměrně rozptýlená po krajině. Existovala však ojedinělá obchodní střediska spojená keltskými silnicemi, například Trevír nebo Augsburg. Celkem známe v Německu 100 aţ 120 raně středověkých obchodních středisek (Humpert/Schenk,2001, s. 60). Vznikla takzvaná civilizace oppid, zvaná podle označení oppidum pouţívaného Caesarem pro galská města. Keltská oppida na německé půdě měla strukturu připomínající města. Například v Ingolstadtu se setkáváme s prvními ulicemi se zástavbou po obou stranách a s kruhovým valem o průměru asi 850 metrů. Prvními kamennými stavbami v Germánii prý byla města zakládaná Římany, ovšem podle dosavadního výkladu šlo o keltogermánské resp. dále upravované řecké resp. v normanském slohu postavené stavby. Počet takových plánovitě postavených měst dosahuje na německé půdě asi čtyřiceti. Etruskové byli i podle oficiálního pojetí učiteli Římanů, pokud jde o stavbu měst, přičemţ půdorys roštu pouţívaný Řeky zůstal zachován. Do Pompejí přinesli tento řecký způsob stavění nikoli Římané, ale Řekové a Etruskové. Jak jsme jiţ vyloţili, pěstovali Etruskové kvetoucí obchod s Kelty jiţ před 2500 lety. Keltové znali etrusko-řeckou stavební techniku a akvadukty se stavěly i mimo Itálii (jiţní Francie, Malá Asie). Podle oficiálního pojetí ve 3. století náhle skončila fáze zakládání měst. V následujících sedmi staletích nebyla pak zakládána ţádná města! Taková časová mezera, pokud k ní vůbec došlo, je zvláštní! Zdá se, ţe i Řím leţel několik staletí v prachu a popelu, dokud nedal papeţ počátkem 15. století suť odstranit a nezačal znovu stavět. Pokud existovala římskokatolická církev v Římě v prvním tisíciletí, musela přebývat v troskách s pastvinami pro kozy. V Německu to bylo podobné: „Ve více či méně zničených římských rozvalinách sídlili biskupové v opevněných okrscích dómů“ (Humpert/Schenk, 2001, s. 57). Zvláštní paralely! Sídlili biskupové ve zničených keltských stavbách? Podle Davide Keyse nastaly v 6. století (oficiálního datování) po gigantickém výbuchu vulkánu v dnešní Indonésii celosvětové klimatické změny. Jejich následkem byla údobí extrémního chladu a sucha, záplavy, hlad, epidemie, stěhování národů a politické změny ve velkém měřítku (Keys, 2001). Keys datuje tuto celosvětovou katastrofu k roku 535 a navrhuje historické panorama od Tasmánie přes Asii a Evropu aţ do Jiţní Ameriky. Ţe by jediný výbuch vulkánu mohl vyvolat tak váţné následné katastrofy, pokládáme spíše za nepravděpodobné. V kaţdém případě muselo počátkem středověku dojít k nějaké přírodní

katastrofě, jejíţ důsledky byly patrné na celém světě. To vyvozuje i anglický paleontolog Mike Baillie z Queen's University of Belfast v Severním Irsku z letokruhů ( BdW, 13. 9. 2000). Christian Blöss a HansUlrich Niemitz dokazují ovšem v knize C14-crash nespolehlivost určování stáří archeologických nálezů pomocí analýzy letokruhů příslušných nálezů dřeva (dendrochronologie). K přírodním pohromám s těţkými následky bezpochyby došlo, jen se musí přesně určit kdy. S přihlédnutím ke zkrácení středověku podle Illiga se tato událost posouvá z 6. do 9. století středoevropské historie. Zemětřesení a záplavy doprovázející tyto katastrofy v 6./9. století zničily řadu měst (Řím) a to by bylo vysvětlením, proč se rozpadlo tolik budov a proč na druhé straně došlo ke stěhování národů. Ovšem pro biskupy, kteří setrvali následující období chaosu v opevněných dóm-ských okrscích mezi troskami téměř sami, jako malé ostrůvky v oceánu, neexistuje ţádné oficiální vysvětlení. Je to náhoda, kdyţ iroskotská církev ze 7. století zmizela v důsledku pokračující romanizace a její oficiální konec byl oznámen roku 664 na synodu ve Whitby; ale na druhé straně se skotská misijní činnost objevila znovu zhruba o 300 let později – v 9. století –, jako kdyţ Fénix povstane z popela? Tyto aktivity na velkých územích pak (teprve?) v 11. století vedly k vlně zakládání skotských klášterů, a to nejen v Německu. Nejde i v tomto případě o tři temná staletí (dark ages)? Bez těchto tří staletí je totiţ doloţena nepřerušená kontinuita činností velice aktivní keltské mnišské církve. Podobně patrně zmizí několik staletí, během nichţ se nepozorovaně rozpadaly trosky starých měst, a řetězec událostí: katastrofa – stěhování národů – nový začátek se časově zkrátí – podobně jako se stáhne předtím libovolně nataţený gumový pásek. Z tohoto hlediska pochopíme i přibliţně 700 let trvající fázi, během níţ nebyla v Německu budována ţádná města: ve skutečnosti bylo toto období podstatně kratší. Výzkumná práce profesora Klause Hum-perta a dr. Martina Schenka (2001) vydaná v říjnu 2001 pod titulem Objev plánování mést ve středověku ohlašuje konec mýtu o pozvolna rostoucích městech. „Po sedmi staletích stagnace dochází v letech 1030 aţ 1348 k explozi budování měst, jakou si dnes ani neumíme představit. Kolem roku 1000 existovalo asi 150 měst, kolem roku 1200 jich bylo jiţ 1000, do roku 1350 stoupl jejich počet na cca 3000. Období zakládání měst nakonec ukončila morová rána. V tu dobu se také neustále zvyšoval počet obyvatelstva… ve střední Evropě“ (Humpert/Schenk, 2001, s. 58). Po období zakládání měst zakončeném velkým morem a přírodními

pohromami, v němţ bylo za období o málo delší neţ 300 let zaloţeno bezmála 3000 měst, bylo od baroka do novověku zaloţeno jen ještě asi 20 aţ 30 měst. V době industrializace vyrostlo ještě asi 20 aţ 40 měst v průmyslová centra. Po roce 1350 vznikala města jako Wolfs-burg, Mannheim, Karlsruhe, Ludwigsburg, Postupim, Ratzeburg nebo Neuwied na Rýně.Velká vlna hugenotských uprchlíků z Francie v 16. století přinesla mocný popud k budování měst, většinou však vedla jen k rozšiřování stávajících měst.

Karlovy vzdušné zámky Jiţ počátkem 20. století tvrdil známý odborník na hospodářské dějiny W. Sombart, „ţe v rozlehlé říši franckého císaře (Karla Velikého) ţádná města nebyla“ (Dopsch, 1938, s. 38). Dříve popsané nové výzkumy o plánování středověkých měst toto tvrzení potvrzují. V době ţivota Karla Velikého (747-818) existovaly tedy nanejvýš předstupně a rané formy evropských měst, města však nikoli. Také označení hlavní město pro Cáchy je zavádějící, neboť Cáchy dostaly městská práva ve dvou krocích teprve po roce 1166 za Friedricha I. Neúnavný Karel ţádné hlavní město neměl, ale měl i říši bez ekonomiky, neboť v ní bylo pouze naturální hospodářství s minimálním obchodem na výměnné bázi, a to ještě na neolitické (z mladší doby kamenné) úrovni (Illig, 1996, s. 140). S tímto zjištěním se shoduje jinak udivující zjištění, „ţe právě v tu dobu se zřetelně rýsovaly počátky nových poměrů, jeţ uvedly do chodu urbanizaci té části Evropy, kde se dosud města nevyskytovala'' (Pitz, 1991, s. 130). Během vlády skvělého zakladatele říše Karla bylo dosaţeno absolutně nejniţšího bodu; rozpad antických měst a úpadek dopravního systému dosáhly vrcholu a jedinou bází hospodářského ţivota bylo téměř výlučně zemědělství. Nadějně vylíčené začátky rýsující se po nejhlubším bodu středoevropských dějin však přicházejí o 300 let dříve. To vše se shoduje s časovým bodem, jenţ označuje začátek vlny zakládání měst na konci prvního tisíciletí, nikoli však dříve. V tu dobu začalo také kruté feudální vykořis-tování s klíčícím třídním bojem mezi sedláky a duchovními i světskými feudály, k němuţ podle středověkých kronik docházelo všude. Tehdy začal podle J. M. Ţukova (1963) „vývoj soukromého vlastnictví“. Keltogermáni ţijící v rodových společenstvech a kmenových svazech neznali vlastnické právo na půdu a pozemky. Se zavedením feudálního systému přišli političtí a duchovní feudální vládci, kteří se prosazovali strašlivým násilím, zbraněmi a krutými krveprolitími, zvanými téţ války proti kacířům.

Za pomoci inkvizice byly vyvlastněny celé rodové svazy. Půda a pozemky připadly zejména katolické církvi, jeţ se nyní stala velkým pozemkovým vlastníkem. Metody regulace porodnosti známé moudrým ţenám byly zakázány pod trestem smrti, protoţe děti byly zapotřebí jako budoucí pracovní síly. Zároveň byly poprvé stanoveny pevné hranice, které předtím vůbec neexistovaly. K nově ustaveným (zavedeným) zemím s pevnými státními hranicemi patřily i nové jazyky, jeţ byly vyvinuty v klášterech a na nově zakládaných univerzitách. Musela být vymyšlena nová řeč, které by původní obyvatelstvo nerozumělo. Tuto akci podvodu realizovala řada klášterů leţících často daleko od sebe. Pak bylo moţné posílat pozemní cestou pokyny, které si nezasvěcení nemohli přečíst. Nově vynalezeným jazykem církve a humanistů byla latina. Byla odvozena ze staré řečtiny a tedy z keltských a germánských kořenů. Papeţská církev zničila nebo konfiskovala všechna písemná svědectví, která byla v jejím dosahu, aby připravila o identitu evropské národy, které se do té doby dokázaly mezi sebou dorozumět – od Iberské-ho poloostrova po Anatolii. Co však bylo ještě horší: benediktinský řád vymýšlel pro kaţdou nově vytvořenou zemi pomocí existujícího matematického jazykového vzoru nový jazyk, mj. literární jazyky němčinu, angličtinu, francouzštinu, italštinu a španělštinu. Evropa byla tak rozdělena mezi několik feudálních pánů a kaţdý z těchto monarchů (králů) měl náhle svůj vlastní lid, respektive část evropského praobyvatel-stva, jemuţ byl náhle vnucen nový jazyk. Všechno to připomíná babylonské zmatení jazyků při stavbě babylonské věţe v biblické historii. Místo věţe se ovšem budoval nový systém evropských států. Jak stavba (vytváření států) pokračovala, vznikaly různé jazyky a původní obyvatelstvo se nedokázalo mezi sebou domluvit. Přesně v této době zlomu a násilné christianizace vstupuje do dějin Carolus Magnus (latinsky vyhlíţející jména byla nyní novou módou), pardon, Karel Veliký – nikoli ovšem jako císař nad císaři, ale jako kat Sasů a krvavý šiřitel křesťanství. A díky násilnému zabírání půdy nese titul zakladatele říše alespoň zčásti právem. Od Karla, jenţ neuměl psát ani číst, prý pochází německý biskupský řád, především však řada nařízení a zákonů: „Na Karlových utopických výnosech je pozoruhodné, ţe chtěl lidu, který nedovedl číst ani psát, předepisovat latinskými zákony i ty nejmenší podrobnosti“ (Braun-fels, 1991, s. 79).

Obracení na víru však Karel nesvěřoval potulným mnichům, ale učinil z ní vlastní úkol své vlády (Kalckhoff, 1990, s. 184). „Ruku v ruce s likvidací samostatných vévodství a kmenových států šlo zavádění systému hrabství“ (Meyers Lexikon). Jinými slovy, iroskotští potulní mniši byli vyhnáni a keltogermánská kmenová společenství bez odškodné-ní vyvlastněna (zavedení hrabství), přesně tak, jak přišli o svou zem severoameričtí indiáni.

Paralely se Severní Amerikou Stejně jako v Evropě byli i v Severní Americe praobyvatelé systematicky vyvlastňováni zabíráním půdy, přistěhovalci přinášeli soukromé vlastnictví a zakládali státy s pevně stanovenými hranicemi. Situaci v Evropě let 1000 aţ 1300 lze srovnávat se situací v Severní Americe mezi léty 1600 a 1900. Centrální mocenské struktury neexistovaly ani v Evropě před rokem 1000, ani v Severní Americe před rokem 1600. Naopak, situace byla na obou kontinentech stejná: existovaly samostatné kmeny a rody, jeţ byly mezi sebou v neustálém kontaktu, a kmenové svazy usazené na velkých plochách vytvářely struktury, jeţ si byly na obou březích Atlantiku aţ zaráţejícím způsobem podobné. V obou případech šlo dodnes jen o nedostatečně známé kultury, které provozovaly dálkový obchod, zde od Indie po Evropu, tam od Kanady do střední nebo dokonce aţ do Jiţní Ameriky. V Evropě i v Severní Americe byly se systematickým osídlováním nejprve zakládány opěrné body na nepřátelském území: zde opevněné kostely a hrady, tam pevnosti. Jejich úkolem nebylo chránit obyvatelstvo před útoky Vikingů, ale naopak nové feudální pány před nespokojeností obyvatelstva. Funkce opevněných klášterů, opevněných kostelů a hradů byla v důsledku toho v minulosti chybně interpretována. V následující době pak byla krok za krokem oficiálně osídlována a strukturována rozsáhlá území, byla plánována a zakládána města a současně s tím násilně zaváděno vlastnické právo na půdu a pozemky. Pokud jsou tato tvrzení pravdivá, ţe totiţ všechna města v Německu i jinde nevyrůstala divoce po staletí, nýbrţ ţe jsou výsledkem zhruba od roku 1030 explozivně probíhajícího zakládání nových měst na zelené louce nebo přestavby existujících – většinou vesnických – struktur, musela by v nich být rozpoznatelná jednotná idea plánování, podobně jako v Severní Americe probíhala výstavba měst na zelené louce podle řeckého vzoru na pravoúhlém (ortogonálním) půdorysu.

Plánování výstavby měst ve středověku Na rozdíl od přirozeně vyrůstajícího města, u něhoţ se podle skutečných potřeb řadí dům vedle domu a jeţ mohou zprvu nabývat podobu vesnice rozrůstající se jako skvrna okolo ústřední návsi či typu Újezdu rostoucího podél silnic, není u nově zakládaného města základním předpokladem pro zřizování staveb samotná stavební činnost, ale přesné plánování se stanovením rámcových podmínek. Plánování měst ve středověku muselo začít zaměřováním, přičemţ byl na půdě plánovaného města vyznačen v měřítku 1:1 zakládací půdorys. Byl tak nastálo určen půdorysný vzor nově zakládaného města, podle něhoţ bylo moţno město kdykoli obnovit, třeba po velkém poţáru nebo po zemětřesení. Za základní strukturální prvek musíme pokládat vzor rozvrţení veřejných komunikací k zajištění přístupu ke všem jednotlivým parcelám: dnes by se ostatně nová města neplánovala jinak. Kromě toho byly určeny lokality pro speciální stavby, veřejné budovy a náměstí i kostely. Součástí bylo také plánování infrastruktury, jako například plán rozmístění kašen. Architekti a urbanisté Klaus Humpert a Martin Schenck (2001) definitivně dokázali, ţe při svém zakládání byla středověká města kompletně zaměřena a postavena na zelené louce. Středověcí urbanisté si přitom pomáhali různými zaměřovacími konstrukcemi jako třeba šablonami tvaru pásů, geometrickými kruhovými a trojúhelníkovými konstrukcemi, křivkami tvaru „s“ a vějířovitými vzory. V malých bavorských městech, na rozdíl od urbanizace na východě, virtuózně zvládali geometrii oblouku jako prostorový, esteticky vysoce vyspělý prvek, jehoţ pouţívání je připisováno Wittelsbachům (Humpert/Schenk, 2001, s. 36). Při plánování měst lze rozpoznat i vývoj na základě konkrétních zkušeností a dokonce se dá identifikovat osobitý rukopis příslušného týmu urbanistů, podobně jako osobní styl rozvíjejí moderní architekti. Se středověkými městy se obvykle nepojí představy o zaloţení na zelené louce. Oficiálně se tento pohled ani neuznává, přestoţe je často známo datum zaloţení města, jeţ bývá také oslavováno. Pojem „organicky se vyvíjejícího se města“ se přitom uţívá stále vzácněji – ovšem v budoucnu bude pouţíván pro některá města se skutečně přirozeným vývojem (např. Soest, Paderborn). Nejpozději potom je třeba, s přihlédnutím k realizovaným urbanistickým koncepcím, najít cestu k jiným historickým řešením a odstranit zejména fatu morganu kontinuálního vývoje od antiky přes středověk do moderní doby podsouvanou padělanými doklady. Toto jiné řešení musí ukázat kvalitativní skok od antiky ke středověku.

Takový skok je moţno pochopit jen tehdy, jestliţe uznáme, ze doba Karla Velikého je dobou imaginární, tedy dodatečně vymyšlenou a promítnutou zpět v čase. Antika nejspíš skončila katastrofou, aby se

Oficiální letopočty Obr. 25: Zakládání měst Po katastrofách s celosvětovými důsledky vedlo začínající klimatické optimum k explozi zakládání měst. Před 9. stoletím bylo podle odhadů 100 aţ 120 obchodních lokalit (oppida) a 30 aţ 40 měst nově vybudovaných na starých půdorysech. Po začátku malé doby ledové a působení záplav a v důsledku černé smrti zakládání měst opět ustalo (srv. Humpert/Schenk, 2001, s. 58nn.).

pak v 10. století vynořila po období stěhování národů a nestabilní fázi z trosek jako fénix z popela a přešla do středověku. Z toho plyne logický závěr, ţe po katastrofě 6./9. století (oficiálního/experimentálního datování) byla země osídlena velice málo. V tu dobu muselo dojít ke zvýšení produktivity v zemědělství. Ernst Bromme (1978) nově vysvětlil smysl trojpolního hospodaření: přechod na trojpolní z úhorového hospodaření, kdy se pole nechávala zarůst travou (nesprávně: dvojpolní hospodaření) neumoţnil pluh nebo jiné zemědělské nářadí, nýbrţ jedině systematické hnojení polí. Technická inovace byla sekundární. Převrat v zemědělství charakterizoval pluh obracející pudu na kolech a první pouţití koně jako taţného zvířete s pomocí nově vyvinutého udidla a podkov.

Odkud se hnojivo bralo, není jasné. Avšak po mém soudu šlo o přirozený důsledek záplav 6./9. století, neboť vysoce úrodné bahno obsahující řadu minerálů (srovnej závislost egyptské kultury na nilských záplavách) se mohlo dokonce prodávat i jako zboţí. Bez přírodních katastrof by moţná ke kulturnímu rozmachu ani nedošlo. To, co zbylo po přírodních katastrofách, bylo vyuţíváno ke hnojení polí, umoţnilo pěstování potravin a růst bujné vegetace. K tomu je nutno připočíst hladinu spodní vody, která se po přírodní katastrofě zvýšila, a vyšší teploty během středověkého klimatického optima. Kelty praktikované úhorové hospodářství přetrvalo na skotské vysočině do roku 1746, kdy kulminovala vzpoura za slavného povstání Bonnieho Prince Charlese, po němţ byla vysočina definitivně vojensky obsazena a klanové hospodaření zničeno. Tradiční keltský způsob ţivota byl zničen represáliemi: „Sesazením některých vůdců klanů a poangličtěním jiných se starý společenský řád zhroutil: autokraticky naladění náčelníci přestali pociťovat za svůj klan odpovědnost. Bojová síla gaelsky hovořících klanů byla zlomena tak, ţe tisíce muţů byly odvedeny do horských pluků britské armády. Během jednoho století byla kultura mrtvá“ (James, 1998, s. 179). Stejný proces se odehrál na evropské pevnině počínaje zhruba rokem 1000 s keltogermánskou kulturou. Úhorově hospodařící rolníci sídlili před rokem 1746 na očividně málo zalidněných územích, jako byla skotská vysočina, protoţe bez hnojiva mohli pěstovat obilí jen na několika málo úrodných pozemcích, které bylo po dvou sklizních nutno nechat leţet úhorem, aby si odpočinuly. Teprve pouţívání hnojiva dalo smysl mýcení lesů za účelem rozšiřování orné půdy. Aţ pak mohli feudální páni systematicky zakládat vesnice. „Teprve díky trojpolnímu hospodaření vznikla krajina, jak ji známe. A ta vlastně umoţňuje, resp. vynucuje si vznik národů, protoţe zmizí oddělující lesy a další ,zábrany' krajinné struktury. Umělé hranice je nutno vymezit,“ píše výstiţně profesor Hans-Ulrich Niemitz (2001, s. 714). Pouţitím hnojiv se výnosy zněkolikanásobily, především však proto, ţe nyní bylo moţno výnosně hospodařit i na málo úrodných plochách. Zatímco dosud se pěstovalo jen pro vlastní potřebu, vznikaly nyní přebytky, s nimiţ se muselo na trh. Za tím účelem bylo nutno nově plánovat a budovat trţní sídliště.

Síť trhů podle šablony Jako typ sídliště se trhy aţ na několik málo výjimek odlišují od měst tím, ţe postrádají jakékoli vedlejší a souběţné ulice, takţe topograficky

musel být rozdíl mezi místem trhu a městem nápadný i ve středověku. Z příslušné literatury vyplývá, ţe (v německy mluvících zemích, kde se odlišovaly trţní lokality – Markt – a město – Stadt – pozn. překl.) označování sídlišť nebylo jednotné. Například Neufelden v Rakouskuse k roku 1272 označuje jako civitas a v roce 1426 (coţ bylo velice zajímavé) jako oppidum, jinak se však téměř vţdy pouţívalo označení forum, tedy trţiště. Také formulace „veškerá práva a svobody, které mají jiná města a trhy v Rakousích“ (Keutgen, dokument 498, n. 399, anno 1332) se vztahuje jen ke stanoveným dnům trhů. „Jinak se však rozlišuje mezi městem, trhem a vesnicí,“ zjišťuje dr. Willibald Katzinger (op. cit., s. 141). Povinné pouţívání některých komunikací, právo mílové a povinnost nabídnout zboţí (vlastně se říkalo: sloţit zboţí), to byla privilegia nejen měst, ale Michael Mitterauer nalézá tatáţ přednostní práva i u trţních lokalit, jak doloţil ve své studii o Dolním Rakousku (Mitterauer, 1969, s. 348nn.). Protoţe bylo povinné pouţívat některé cesty, byly jiné pro vozy a do –

Obr. 26: Silniční síť Na Dolní Mühlviertel (kraj v Rakousku) lze poloţit

schéma sítě cest jako mříţku. Vzdálenosti jednotlivých trţních lokalit činí cca osm kilometrů. Trhy jsou mezi sebou spojeny přímo, bez oklik. Zakreslené šestiúhelníky vyznačují optimální mílové právo. Průsečíky bez zakreslených trhů lze chápat jako plánovaná a neobsazená místa nebo na nich byl zřízen trh aţ ve 14. století (např. St. Oswald, Weitersfelden, St. Leonhard). Podle dr. Willibalda Katzingera.

pravu zboţí zakázány: pak bylo moţné vybírat na určitých místech mýtné. Na druhé straně musely být vzhledem ke změně systému a zvyšování produkce plánovány a stavěny nové trhy, kde bylo moţno zajistit odbyt přebytků vyrobeného zboţí. Jistě, vţdy byly k dispozici komunikace a tedy i určitá infrastruktura v podobě míst vhodných k odpočinku a trţišť. Ale například v Horním Rakousku mělo sotva deset míst městský charakter, zatímco ve 13. století došlo k prudkému vzestupu a nově je uváděno více neţ 40 míst (Katzinger, op. cit., s. 100). To svádí k závěru, ţe trhy – povýšené rovněţ na města – vyrůstaly dlouhou dobu, a velkoplošně tudíţ vykazují nepravidelnou geografickou strukturu, Zdá se však, ţe tomu bylo právě naopak. Zavedení trţních lokalit s určitým polem působnosti má výhodu zjednodušené místní správy, na jedné straně chráněné před útoky nespokojeného obyvatelstva (selské války), na druhé straně schopné systematicky a jednoduše vybírat daně, dávky a mýtné (mj. na údrţbu cest). V určitých dnech soudil v trţních lokalitách zemský soudce, takţe návštěvu trhu bylo moţno optimálně spojovat s vyřizováním na úřadech a na druhé straně bylo fungování trhu zajištěno zákonem. Zájmy vše ovládajících feudálních pánů, a to i biskupů jako vládců duchovních statků, by nyní ideálně naplňovalo, kdyby kaţdá trţní lokalita dostala geograficky pevně vymezenou spádovou oblast. Předpokládejme, ţe na takovém území zatím není ţádná infrastruktura, zařízení ani města. Potom by bylo moţno trţními teritorii – a s nimi spojenou státní správou a soudy – pokrýt ovládané území jako rozvrţenou mříţkou s pevně stanovenými body. Tyto body je pak ještě nutno propojit cestami (z nichţ některé by byly povinné) – a jiţ tu máme snadno spravovatelný a kontrolovatelný systém, který lze pohodlně centrálně řídit z jednoho hlavního města. Předpokladem plánování a realizace takového schématu je, ţe ještě neexistuje centrálně organizovaný systém, a ţe kraj není pokryt městy, a pokud zde byla předtím, ze byla zničena. Dr. Willibald Katzinger v jedné studii dokazuje, ţe Horní Rakousko bylo pokryto rovnoměrnou sítí trhů tak, ţe vzdálenost mezi nimi činila vţdy osm kilometrů! Jak jiţ lze očekávat, trhy jsou mezi sebou spojeny přímými cestami bez oklik. Díky těmto opatřením měl kaţdý trh spádové území charakteristického tvaru šestiúhelníku, jenţ představuje optimální soudní obvod města o průměru

osmi kilometrů. Soudní obvod města a právo mílové tak plošně tvoří v očích obyvatelstva pevně definované spádové území jako podle šablony. Zavedení trţních obvodů má výhodu zjednodušené správy podle míst. Rolník musí své produkty prodávat na trhu v obvodu mílového práva a k dopravě svého zboţí smí pouţívat jen určité komunikace a cesty. Útlak obyvatelstva byl komplex-ní, protoţe „ţádný rolník nemohl prodat pole či krávu, pokud o tom nebyl pořízen latinský zápis a soudce nedostal svůj díl“ (Egenolff, 1735, díl III, s. 277). Povinné uţívání latinského jazyka slouţilo ke kontrole a útlaku obyvatelstva. Nezbytné zkoumání systematicky plánovaných infrastruktur na jiných územích nás teprve čeká, neboť oficiálně se vycházelo a ještě vychází ze středověké sítě měst a infrastruktury vznikající pozvolna a pomalu. V západní a střední Evropě se ovšem mohly plány na zaměření a rozdělení země realizovat vzhledem ke konkrétním podmínkám vládnutí rozdílně. Nový objev středověkého plánování měst na zelené louce a s ním souvisejícího naplánování geograficky rovnoměrně rozloţených trţních lokalit poskytuje jednoznačný důkaz rozhodujícího převratu, který začal nejdříve koncem 10. století. V důsledku budování popsané struktury bylo nezbytné v malém (právo mílové) i ve velkém (země) definovat a/nebo poprvé zřizovat hranice. Dějiny střední Evropy tak musely probíhat jinak, neţ jak se píše v dějepisných knihách. Klimatické optimum ve středověku vytvořilo po období katastrof rámec a základ pro nebývalý hospodářský a kulturní rozmach. Neţ si poloţíme otázku, kdy vlastně došlo k velkoplošnému zaměření evropské krajiny, chtěl bych se ještě jednou zabývat dosud neujasněnou rolí templářského řádu v Evropě.

Systém templářských poboček Jakou roli rytířský řád templářů zaloţený v roce 1119 skutečně sehrál, je podle mého názoru naprosto nejasné, protoţe příslušné podklady neexistují resp. byly zničeny. Nejdříve nás napadnou templářští rytíři v bílých pláštích (s červeným kříţem), kteří se marně pokoušeli dobýt a poté bránit Jeruzalém. Úloha templářských domů na Západě přitom zůstává stále neobjasněná. Historici se dodnes nedohodli, kolik správních obvodů (komturií) řád vlastně měl: „V celé Evropě jich bylo určitě několik tisíc – nic bliţšího o tom při dnešním stavu znalostí nelze říci“ (Bauer, 2002, s. 106). Komturie (opevněné jen na územích, na nichţ se dosud bojovalo) produkovaly efektivními metodami zemědělské přebytky, které byly ihned

prodávány na místních trzích. Výtěţek byl zasílán provinční správě. Tento systém naléhavě vyţadoval plánování a budování fungujících trhů i s příslušnými obchodními komunikacemi. Nejvýznamnější templářské domy byly zajištěny silnými hradbami a jednotkou rytířů. Anglická koruna měla například ve 13. století polovinu svého zlata uloţenou v londýnském templu. Jiní panovníci následovali jejího příkladu. Chudí bratři však nejen peníze ukládali, ale také je na úrok půjčovali. Vynálezem akreditivu vnesli revoluci do mezinárodního finančnictví. Akreditiv bylo moţno dostat na kaţdé pobočce řádu a dát si ho vyplatit na kterékoli jiné. Výhodou bylo, ţe uţ nebylo třeba vozit s sebou na cesty hotové peníze. Byl vytvořen předpoklad pro fungující bankovní obchod: mniši v brnění měli obrovskou síť řádových poboček, od Edinburku aţ po Jeruzalém. Jaký vliv měl vojensky organizovaný templářský řád doopravdy? Restrukturalizace Evropy na centrálně řízené feudální systémy probíhala současně s rozmachem tohoto řádu. V polovině 12. století nastoupil náhle gotický sloh. Původní impuls moţná vedle praktických technických stavebních zkušeností Normanů na Sicílii a v jiţní Itálii poskytl nesmírný poklad vědomostí na arabských universitách ve Španělsku v 11. a 12. století, které byly zprostředkovány muslimským, křesťanským a ţidovským studentům. „Řecká a arabská věda tak byla zpřístupněna západoevropským učencům. Přínos Arabů pro rozvoj naší civilizace bývá často podceňován. Bez něho by nikdy nedošlo k rozkvětu středověké kultury a renesance by se rozvíjela jen pomalu“ (Gimpel, 1996, s. 80nn.). Tyto zkušenosti vnesly revoluci do germánského (normanského) stavebního slohu a přispěly k jeho skokovému dalšímu vývoji. Po pozatýkání francouzských templářů resp. zrušení templářského řádu roku 1312 papeţem Klementem V. mohli po celé Evropě rozvětvený systém templářských poboček převzít a rozdělit si nově se etablující feudální páni. Plány na sloučení templářského a johanitského řádu existovaly jiţ v roce 1294, kdy církev svolala do Lyonu koncil, který se měl touto otázkou zabývat. Převrat mocenskopolitických poměrů v Evropě ve 14. století ve prospěch papeţské církve však příznačně souvisí s působením přírodních katastrof.

Kulturní řez V polovině 14. století zpustošilo zemi několik morových epidemií a začala malá doba ledová, o níţ budeme ještě hovořit (Russel, 1972, s. 51n.).

Záplavy v tu dobu připravily země u Severního moře o rozsáhlá území a druhé straně zaplavily celé kraje –, zanechaly přitom za sebou rozsáh-lé baţiny. Měli bychom snad uvaţovat o římských (podle mého názoru keltských) stavbách na dolním Rýně, jeţ se ocitly pod metr hlubokou vrstvou bahna, právě z tohoto úhlu pohledu? Zatímco po přírodní pohromě z 6./9. století vzrostl mezi lety 1000 a 1300 počet evropského obyvatelstva z přibliţně 40 asi na 73 milionů, způsobily přírodní katastrofy kolem roku 1350 pokles na původní úroveň. Jiţ předtím řídce osídlená území byla od poloviny 14. století prakticky liduprázdná. K tomu přistoupilo očividné zhoršení podnebí, které s výkyvy vydrţelo do 19. století. Po pohromě v 6./9. století nastoupilo v severní Evropě aţ k severnímu pólu klimatické optimum, které aţ do začátku 14. století zajišťovalo nejteplejší a tedy i nejúrodnější podnebí (srv. Lamb, 1977, s. 435nn.) a nastartovalo nebývalou dynamiku rozvoje. S katastrofami a zhoršením podnebí došlo ve 14. století k naprostému přeryvu: vlna zakládání nových měst ustala, přívalové deště na podzim v době sklizně a následující hlad a bída pustošily tehdy bezmála celou Evropu. Spolu s tím nastoupil drastický nedostatek pracovních sil, jenţ způsobil krizi tehdejšího feudalismu. Podle mikrohistorického průzkumu malé oblasti kolem Cluny nastoupil feudalismus náhle kolem roku 1000 (Bois, 1993). Muţi schopní práce odcházeli za snazším výdělkem do měst. Katastrofy kolem roku 1350 znamenaly rozhodující kulturní převrat, jehoţ v 15. století humanisté vyuţili k padělání dokumentů a ke smělým novým výtvorům vydávaným za antické. Prudký úder přírodních katastrof umoţnil koncem 14. století úplný převrat původních společenských i náboţenských poměrů, k jakému došlo ve 20. století po skončení druhé světové války. Jedině tak mohla být keltogermánská kultura odloţena na smetiště dějin. Humanismus (téţ renesanční humanismus) jako označení období představuje literární a filozofické hnutí vzdělanců, které vzniklo kolem roku 1350 v Itálii a zaměřovalo se na římskou antiku. Po zničení Konstantinopole (1453) se díky přílivu řeckých učenců, kteří s sebou přinášeli mnoho antických textů, prosadilo téţ studium řecké literatury. Humanismus nabyl velký význam svými úspěšnými snahami o pátrání po spisech antických autorů, které byly překládány a doprovázeny vědeckými komentáři. Humanistické hnutí v Itálii podporovali kníţecí dvory a církev. Díky koncilům v Kostnici (1414-18) a v Basileji (1431-49) se nový proud rozšířil – s Erasmem jako vedoucí osobností – i v ostatních evropských zemích. Dnes je jasné, ţe humanisté nejen hledali antické spisovatele, ale také

falšovali antická umělecká díla. Drzost, s jakou se tito falšovatelé pouštěli do díla a vymýšleli si a šířili antické i středověké dějiny, moh – la fungovat jen díky tomu, ţe jejich práce nemohly být usvědčeny a zesměšněny jinými spisy či důkazy. Nelze se proto vyhnout předpokladu, ţe došlo k totálnímu řezu mimořádné ostrosti. Nanovo nezačaly jen dějiny, ale bylo nově vyvíjeno také technické poznání, protoţe téměř všechny technické znalosti, jeţ antika kdysi ovládala, byly ztraceny. Zůstalo například jen pár starých map, které byly vypracovány na vysoké úrovni a ukazovaly jako kontinent i Ameriku, pevninský most mezi Sibiří a Aljaškou (Beringovu úţinu), ale i bezledá území Grónska a Antarktidy, zatímco nové mapy po katastrofě byly velice nepřesné, protoţe lidé uţ nedovedli určovat zeměpisnou délku. Tento ostrý řez byl pravděpodobně vyvolán dvěma katastrofami. Všeobecná katastrofa v 6. století – počítáme-li s imaginárním časem, v 9. století – znamenala konec antiky a obrátila dosud existující antická města v trosky. V 10. století začínají dějiny, které z té doby známe jen ve fragmentech, protoţe kolem roku 1350 učinila přírodní pohroma a následující mor další ostrý, moţná ještě ostřejší řez. Je moţné, ţe antické dějiny byly ještě známy z vyprávění; nicméně byly více méně nově pojaty, podle vlastních zájmů přepsány a z největší části nově vymyšleny, jen aby uspokojily mocenské nároky. V extrémním případě by to znamenalo, a tak to asi vidí Kammeier, ţe evropské, a zejména německé dějiny z let 1350-1450 jsou zfalšované a ţe smyslem tohoto zfalšování bylo v rámci velké akce prospět katolické církvi, ale i světským vládcům. Kammeier (2000) cituje německé královské listiny z 10. a 11. století z archivu pro zkoumání pramenů: „V případě královských donací podle krajů a hrabství, nazvaných jménem hraběte, bývala často v místě jména hraběte ponechána mezera…, která byla vyplněna dodatečně.“ Herwig Wolfram (1987) zjišťuje jasně: „Před koncem 10. století… se o rakouských dějinách nedá mluvit… Ţádné raně středověké dějiny Rakouska neexistovaly… Tento problém není ovšem ţádná rakouská zvláštnost.“ Jinými slovy, dějiny střední Evropy před rokem 1000 jsou nepoznány v temné minulosti a v matném světle zahlédneme nanejvýš jejich střípky. Ale vţdyť se počítají roky od Kristova narození, a letopočet snad sedí, nebo ne?

Pozdní počítání roků po Kristu Počítání let po Kristově narození zavedl v roce 525 opat Dionysius Exi-

guus. Je sporné, kdy bylo přesně zavedeno počítání roků po narozeníKrista (letopočet AD), neboť první písemné datování se objevuje (aţ) v rané císařské době. Víme s jistotou, ţe v mnoha pramenech 10. století byly řádky s datovými údaji přepsány, jak konstatuje Harry Bres-slau (1968/69, II, s. 393-174) v Handbuch für Urkundenlehre (Příručka nauky o pramenech). Ať uţ se s datováním podle Kristova narození začalo kdykoli, v prvním tisíciletí podle tohoto letopočtu nepočítal a nedatoval nikdo, ani Karel Veliký! Nelze vyloučit, ţe po první přírodní katastrofě nastoupila první vlna padělání, byť spíše špatně neţ dobře koordinovaná, a ţe v 11. století se jí vyuţívalo i bez počítání let po Kristově narození. Poté následovala fáze, v níţ se pouţívalo různého datování podle několika časových proudů – jako například podle let vlády vystavitele –, jejichţ přepočet na léta po Kristově narození však dává různé výsledky. Z tohoto hlediska je pochopitelné, kdyţ se u jednoho krále objeví aţ pět různých údajů o začátku jeho vlády, jako například u krále Roberta ve Francii v 10. století. Po této první padělatelské vlně následovala ve druhé polovině 14. století přinejmenším druhá (nebo moţná i další), lépe koordinovaná, při níţ byly i listiny opatřovány novými daty. Po roce 1450 byly sice písemnosti také padělány, nám známý obraz dějin však jiţ podstatně nezměnily. Podle mého názoru je moţno teprve pozdě vynalezené počítání let podle Kristova narození – ať jiţ v 10. nebo 12. století (oficiálního datování) – uvést velmi dobře do souladu s důsledky přírodních katastrof v 6./9. století (oficiálního/experimentálního datování) a z toho vyplývající amnézií týkající se evropských dějin v antice; vţdyť kdyby dějiny probíhaly kontinuálně, bez přerušení, nebyla by taková koncentrovaná akce falšování moţná. Nemůţe proto udivit, ţe v Anglii nelze na ţádném místě doloţit kontinuitu od Římanů k Normanům a ţe na východě se rozkládala „rozlehlá východoevropská území bez měst“ (Pitz, 1991, s. 118). Jiţ popsaná Ansgarova katolická misie v Hamburku, jeţ začala v letech 831/832, ztroskotala po zničení sídliště jiţ v roce 845. „To se změnilo teprve o sto let později: se zaloţením tří skandinávských říší Dánska, Norska a Švédska. Za křesťanských králů se křesťanství rychle zdařil definitivní průlom“ (vysvětlivky v Muzeu dějin Hamburku, místnost 204). Vytváření prvních centralizovaných států s pevně určenými hranicemi vyţadovalo, aby na státním území byl i jednotný jazyk. Nové spisovné jazyky (španělština, němčina, italština atd.) byly – vedle latiny –od 10. století vyvíjeny v klášterech se svévolně vnesenými nepravidel – nostmi podle určitého, jednotného schématu. Proto se slovní zásoba i

zčásti shoduje nebo je identická – coţ jazykovědci mylně vykládají jako kontinuálně probíhající jazykový vývoj se zavlečenými vypůjčenými slovy. Spolu se zavedením latiny v evropských zemích došlo k tak hlubokým změnám, píše roku 1735 Egenolff (díl I, s. 62), „ţe dnes si Francouz se Španělem ani Italem nerozumí.“

Nové jazyky „Přeměna lidového jazyka ve spisovný a vznik německé literatury, jeţ je více neţ jen náhodnou sbírkou jednotlivých, vzájemně izolovaných textů, byl dlouhodobý proces s mnoha zákrutami, navíc v rané fázi často přerušovaný. Lidové písemnictví sice po svém vzniku v 8. století (na kontinentu) nikdy docela nezaniklo, ale nepřerušovaná literární produkce začala aţ ve druhé polovině 11. století“ (Kartschoke, 1990, s. 52) a teprve „od roku 1060 se konečně začala téměř současně objevovat literatura v lidovém jazyce v navzájem značně vzdálených oblastech,… poté se jiţ proud (stále ještě duchovní) německé literatury nepřerušil“ (Kartschoke, 1990, s. 53n., srv. Zeller, 1991, s. 63n.). Souběţně se záborem půdy a vznikem států vyvíjela duchovní strana v klášterech nové jazyky, mj. hornoněmčinu. Po přírodní katastrofě 6./9. století bylo vzdělaných lidí jako šafránu, těch několik málo bylo soustředěno v určitých centrech a procházelo ideologickým drilem. Normální obyvatelstvo mělo na traumata přírodních katastrof nanejvýš vzpomínky, vzdělání však ţádné, zejména proto, ţe duchovní elita drui-dů byla pronásledována a zabíjena. Hornoněmecký jazyk vznikl stejně jako písemnictví relativně náhle: německý jazyk, písmo a literatura se definitivně objevily kolem roku 1060 spolu s vlnou překotně zakládaných měst. Nyní je pochopitelné konstatování: „Dialektické rozdíly nebyly na severu aţ do doby Vikingů, jeţ začala kolem roku 800, tak výrazné, jak je můţeme shledávat… Do 5. století byl jazyk tak starobylý, ţe ho můţeme nazvat praseverský. Silnější stopy všeobecné přeměny jazyka lze pozorovat teprve v 7. století: její počátky moţná sahají hlouběji zpět, avšak v písmu se neprojevily…“ (Gutenbrunner, 1951, s. 5). Mnich z Otfried Weißenburgu měl v polovině 9. století velké těţkosti, kdyţ měl převést německý jazyk do písemné formy. Mnich Notker III. ze Sankt Gallenu, pracující vlastně bez předlohy a učitele prý koncem 10. a začátkem 11. století pociťoval převod latinské vzdělanosti do němčinyjako neslýchaný úkol (Kartschoke, 1990, s. 25). To také byl, vţdyť latina byla vynalezena teprve nedávno. Ale lidem mělo být vsugerováno, ţe latinsky se mluvilo uţ odpradávna: mniši mluvili tímto jazykem údajně jiţ celá staletí.

Bylo jen divné, ţe s Wulfilovou gótskou biblí v germánském jazyce se mělo začít jiţ 750 let před Notkerovým dílem (Zeller, 1991, s. 64). Nemělo by tedy udivit, co napsal Johann August Egenolff (1735, díl III, s. 282n.): „Dosud se němčina nejen psala latinskými písmeny, ale naše mateřská řeč byla masově doplňována i latinskými slovy. Tomuto nešvaru hleděl nyní odpomoci… Maximilianus… a dal nyní gótská písmena, která Němci běţně pouţívali aţ do Wastbaldovy a Hunibaldovy doby, znovu vyhledávat ve starých spisech. Mniši nepěstovali latinu a další jazyky odpradávna, ale vyvinuli je v několika speciálních klášterech v nových variantách. Egenolff psal v roce 1735 „o důkazech, ţe kaţdý evropský jazyk obzvláště, jako švédština, irština, islandština… ilyrština, tatarština… řečtina, latina, francouzština, španělština, italština etc, etc. jsou dcerami jafetické řeči, které říkají téţ jazyk Kimbrů a v určitém smyslu jazyk německý“ (Egeloff, 1735, díl I, s. 13). V roce 1730 potvrdil tento názor Johann Boedecker a ukázal, jak „řecká a latinská slova vzešla ze starého německého jazyka“ (Egenolff, 1735, díl I, s. 13). Nikoli němčina si vypůjčuje slova z latiny a řečtiny, ale naopak. Společný jazyk by byl také předpokladem evropské směsice kmenů pocházejících ze společného kořene, jejíţ existenci obhajuji. Egenolff roku 1735 konstatoval: „Jiné prastaré jméno evropských národů je, ţe byli nazýváni Scythy (Skyty, HJZ), tedy střelci (neboť zatímco Horno-sasové říkají schiessen, Dolnosasové schueten)“ (Egenolff, 1735, díl I, s. 101) a dále, ţe „někteří z potomků Jafetových si dali pouze jméno Scythové, zatímco jejich bratři, bydlící dále k půlnoci, se nazývají Kelty, moţná proto, ţe obývají chladné (kalt – pozn. překl.) kraje, neboť vlastní Scythové naopak přebývali v Asii…“ (Egenolff, 1735, díl I, s. 126). Kruh se tak uzavírá, neboť staroněmecký jazyk byl v Evropě nejstarší nejen podle Johanna Augusta Egenolffa. Hlavním zdrojem evropských jazyků byl podle něho scythský (skytský), „z něhoţ nejprve vznikla stará němčina a gótština, jeţ si byly více neţ blízké a daly řečtině a latině část své základní slovní zásoby (Egenolff, 1735, díl I, s. 120n.). Skytové (podle Egenolffa bychom měli místo Keltogermánů raději psát Keltoskytové) byli domovem i v jiţní Indii (viz foto 8 a 10) a jako maloasijští Keltové (Galatové) byli rozšířeni aţ po britské ostrovy (Keltové, Piktové) a v severní Africe (Vandalové), coţ byl důsledek osídlovací vlny, která se v Evropě šířila z východu na západ a v Asii ze západu na východ. Došlo k tomu poté, co byla evropská území přírodními katastrofami a trvajícím suchem téměř zbavena obyvatelstva? Národy se totiţ usídlily

kolem Černého moře, posledního velkého rezervoáru sladké vody. Slaná voda pronikající do Černého moře připravila národy o ţivotní prostor a začalo stěhování národů. Skytské národy se stěhovaly do Evropy, severní Afriky, Mezpotámie a Asie (srv. Pitman/Ryan, 1999, s. 247 a 254). S těmito národy se na všech těchto územích šířil také jednotný jazyk, takzvaná protoindoevropština. V kaţdém případě nevypadají v tomto světle pozdější misijní cesty iroskotských mnichů uţ tak fantasticky, neboť mniši se mohli více či méně – podle místního převládajícího nářečí – dorozumět ještě po celé Evropě, takţe pro svou (samozřejmě nelatinskou) bibli nepotřebovali zhotovovat ţádné překlady! Zainteresovanému čtenáři je nyní jasné Egenolffovo konstatování z roku 1735 (díl I, s. 123), ţe „mnoho hor, řek, zemí, měst, a to nejen v Evropě, ale také v Asii má jména podle německých slov…“. Já doplňuji: dokonce i v Americe. V nahuatlu, jazyce Aztéků, začíná mnoho slov slabikou „te“. Přitom jde o staroněmecký člen. Hora se v nahuatlu řekne tepec. Slovo nyní jednoduše rozdělíme na te a pec. Ve starohornoněmčině se hora mj. řekne perc. Ztratilo se tedy jen r. Aztécké tepec a starohornoněmecké te perc mají tedy stejný význam: hora. Je to jen náhoda? Jazykovědec Eduard Seler píše, ţe po válce mezi Aztéky a Huaxtéky byly na znamení poráţky pokládány na zem vlajky ze sukna s výsostný-mi znaky (Seler, 1960-1966). Náhodná paralela s válečnými zvyklostmi v Evropě? Místo, kde byly v Mexiku vlajky skládány, se nazývá Tuch-tepec. Z toho není nesnadné vyčíst Tuchberg (německy tuch = sukno, šátek, pozn. překl.) a podle Selera bylo toto místo opravdu známé výrobou sukna. Seler stále publikoval dvě vyobrazení, na nichţ zřetelně vidíme německou říšskou orlici a takzvaný liktorský svazek – známe ho jako symbol italského fašismu, fasces. Liktorský svazek byl původně odznakem římské senátorské hodnosti a ve městě se nosil bez sekery, mimo město s ní. Liktorský svazek je ovšem znám jiţ od Etrusků. Je překvapivé, ţe na Selerově obrázku vidíme i dvě zkříţené sekery, které Aztékové označovali jako te polli– středohornoněmecky te bil (das Beil) a starohornoněmecky mj. pial. Jde o čistě náhodné paralely? Podívejme se na liktorský svazek ještě jednou. Na mnoha mayských vyobrazeních (stéla 20 z Cobá) nese panovník v obou paţích svazek, z něhoţ někdy vyčnívají zvláštní tyče. Tyto svazky mi způsobily dlouhé bolení hlavy, protoţe pro ně neexistuje ţádné rozumné oficiální vysvětlení. V Římě to byl starý symbol pro sílu pospolitosti vytvořenoupevnou soudrţností. Tedy případný symbol i pro indiánské vládce. Byl snad

liktorský svazek pocházející od Etrusků vyvezen ze Starého do Nového světa jiţ před Kolumbem? Občas se zdá, ţe z liktorskýcb svazků na středoamerických vyobrazeních stoupá dým, takţe by bylo moţno spekulovat o pouţití střelného prachu – a zdá se, ţe některé aztécké tradice a texty na ně ukazují. Ve 12. století bylo pouţití střelného prachu docela dobře moţné, protoţe jiţ před tisíci lety bylo známo v Číně. Jiný symbol moci uţívali mayští vládci: ţezlo (mj. dveřní překlad 53 na Yucatánu s datem 766). „Podle pramenů tvořili horní vrstvu mays-ké společnosti… rytíři“ (Die Mayas, 2002, s. 18). Obrázky přileb s hledím jsou docela časté…

Závěry Zdá se, ţe kruh se pomalu uzavírá. Staří Řekové (Dórové) byli keltogermánští (skytští vystěhovalá), kteří v důsledku přírodních katastrofa záplav na severu a ve středu Evropy opustili s ostatními mořskými národy své kmenové území, ba odstěhovali se aţ do Ameriky a mluvili starogermánským (staroněmeckým) dialektem. Baţinatá a zaplavená území v jejich domovině potom pomalu zase vyschla a nyní vylidněná severoevrop-ská a středoevropská území byla znovu osídlena, nové osídlení však zároveň znamenalo kulturní posun, zejména po vzniku byzantské říše. V souladu s dosavadním výkladem představovala vlastní světovládnou římskou říši východořímská říše, přesněji řečeno řecká světová říše v prostoru Středomoří. Západořímská říše však nebyla v Itálii, ale ve střední Evropě. V učebnicích se tato říše označuje jako galská říše. Údajně však šlo o separátní římskou (= galskou) říši oddělenou od Říma s římským císařem na galském území. „.Imperium Romanum' se ve vší své sloţitosti muselo vyvinout na území Galie/Germánie“ (Geise, 1997, s. 218). Vzpomínám si na římskou minci popsanou v první kapitole, která byla nalezena v Americe a na níţ vidíme římského vzdorocísaře Tetri-ka, jenţ vládl galskému císařství a údajně byl poraţen svými římskými krajany za císaře Aureliana, coţ znamenalo konec údajného galského císařství. Zvláštní historka. Historicky bude Tetrikova historie oprávněná, pokud nebyl Římanem, ale Keltem, tedy keltským králem keltské (galské) říše. Jestliţe byla (západo-) římská říše ve střední Evropě, pocházel první papeţ (téměř nevyhnutně) z Francie (Galie), a nikoli z Říma. A stejně samozřejmě udrţovali západořímská říše v Galii a východořímská říše v Řecku obchodní spojení, vyuţívajíce keltských silnic Obr. 27: Přejmenování Separátní galské říši na keltské půdě údajné vládli odpadlí Římané jako nezávislé římské říši. Nejde spíše o keltskou (galskou) říši s

keltskými občany a keltským císařem? Mapa ukazuje území ovládané Tetrikem v roce 271. Za vzdorocísaře Postuma (260-269) zahrnovala keltská evropská říše ještě rozsáhlá území Španělska a jiţního Německa (Raetie) a původně řecké území na Rhóně u Marseille.

(jantarové stezky) přes Alpy i po mořské trase podél atlantického pobřeţí Evropy. Překročení Alp a několikeré dobytí Říma Kelty, Germány ne – bo Galy lze chápat jako normální expanzi, a nikoli jako válku proti Římu, kdyţ byly alpské průsmyky bez ledu a tedy průchodné. V Itálii pak tyto kmeny narazily na keltské, etruské a další příbuzné kmeny, s nimiţ se ke svému údivu dokázaly dorozumět. Byly však vedeny i války. Nejen v jiţní Itálii narazily na řecké kolonisty, kterým se říkalo Římané a i sami se tak označovali; speciálně na jihu Itálie (velkého Řecka) byli označováni téţ jako Italioté (Lexikon antiky). Středoevropské a severské národy se tak v Itálii skutečně setkaly s Římany, ale byli to řečtí kolonisté. Pokud budeme na Tetrika nahlíţet jako na keltského krále na keltském území a nikoli jako na římského vládce na nepřátelském barbarském území, bude z Tetrikovy mince nalezené na americké půdě, kterou někteří pokládají za doklad římské přítomnosti v Americe, rázem důkaz o keltské přítomnosti v Severní Americe, o níţ svědčí i hroby, mohyly, dolmeny a nápisy popsané v této knize. A z římské mince slouţící údajně jako vzor pro keltské raţby bude náhle pravá keltská. Římský stavební sloh pak nepochází z Říma, ale jde jen o další vývojový stupeň řeckého stavebního slohu s podstatným zjednodušením konstrukčních a slohových prvků. S římskými stavbami se proto těţko setkáme v Římě, zato ve velkém počtu ve střední Evropě a na Řeky ovládaných územích (v Levantě). Pro srovnání se můţeme podívat na předválečné monumentální budovy a účelově střízlivý sloh staveb z doby po druhé světové válce. Jsou to dva architektonické světy, a přece mezi nimi leţí jen pár let, nikoli staletí, a nevytvořil je jiný národ.

Například dva zdánlivě rozdílné (německé) národy před druhou světovou válkou a po ní se silně se lišícím stylem kultury, naprosto rozdílnou architekturou a jiným státním uspořádáním dělí jen jedna jediná katastrofa (druhá světová válka), která můţe neznalého budoucího historika vést k domněnce, ţe tu bylo více národů, a zároveň přimět k prodlouţení kulturních dějin, jako kdyţ se natáhne gumový prouţek (časová inflace), v našem prostoru. Budoucí historikové by také mohli naše německé dějiny posledních sta let nakrájet na tenké plátky a přiřadit je různým národům. Aţ v budoucnu vykopají německé vývozní zboţí nebo objeví podobný stavební styl (příklad: Hundertwasser), mohli by případně usuzovat na stěhování národů. Jenţe v posledních staletích, i déle, zde ţili pořád Němci, navzdory různým architektonickým a konstrukčním slohům. Nerad rovněţ hovořím o různých národech, například o lidu páskované keramiky. Jen proto, ţe bylo hrnčířské zboţí zdobeno určitým způsobem, nejde ještě o jednoznačný důkaz o existenci určitého kulturního národa, ale spíše o vývoz určité ideje nebo vývozního artiklu. V tomto směru mohou být příkladem různé řemeslnické výrobky indiánů ze západní části Severní Ameriky. Někdy je některý stavební sloh označován a klasifikován jako římský. Kdyţ ho archeolog provádějící vykopávky označí za římský, nezkoumá jiţ jeho přesný původ, ale zařadí stavby podle druhu konstrukce a stavebního slohu jako podle katalogu.

Jednu otázku si musíme ujasnit: proč musíme cestovat pojízdným křeslem do římské doby? Kdy se tyto římské stavby na dolním Rýně obrátily v sutiny? Dovolme si konstatovat: trosky římských staveb většinou leţí v zemi hlouběji neţ pozůstatky dinosaurů. Římské (= keltské stavby) byly definitivně zničeny a zaneseny zemětřesením a/nebo záplavami v 6.19. století. Teď je také jasné, ţe údajné římské napodobeniny v řeckém stylu jsou originální řecké, etruské nebo keltogermánské objekty. Proto jiţ nemusíme všechny vázy, jeţ vypadají jako řecké originály a jeţ se masově ve střední Evropě nacházejí, unisono prohlašovat za dovozy z Řecka. Nikoli, často byly vyrobeny tam, kde se také nalezly! Dvojím nebo několikanásobným doloţením různých historických dob vznikla v raně středověkých vrstvách „archeologicky sterilní“ místa. Temná údobí středověku neexistovala nebo jen v jiné, jednodušší formě a kratší dobu, a nelze na ně proto vhrnout světlo, neboť jsou imaginární. Toto datování musí být revidováno a údobí bez událostí musí být bez náhrady vyškrtnuta.

7. Předkolumbovské vyměřování Profesor pensylvánské univerzity německého původu, Hermann V. Hilprecht, jenţ přednášel asyriologii, byl v letech 1885 aţ 1914 ředitelem vykopávek v Nippuru v dnešním Iráku. Na kamenných vázách z Nippuru ho upoutal jeden znak. Sumerský ideog-ram vyslovovaný MU, znázorněný šípem s dvojitým diagonálním kříţem, měl význam jméno, osobnost (Delitzsch, 1897, s. 114 nn.). Tento ideogram pouţívali se stejným významem i pueblanští indiáni Zuniové v Americe. Na druhé straně přicházela z Evropy podle vědeckých výzkumů Alice Kehoeové keramika s textilní dekorací, a to námořní cestou přes Atlantik. Nebot jedině tak lze podle ní vysvětlit existenci tohoto nejstaršího zboţí v trychtýři St. Lorenz ve státě New York (Kehoe, 1964).

Evropský geodetický systém K plánování výstavby měst na zelené louce potřebujete vyměřovací systém a vhodné měřící přístroje. Jiţ Etruskové pouţívali vyměřovací zařízení k určení severojiţní linie, ke stanovení linie východ-západ a ke zřízení rovnoběţek k oběma těmto liniím. Od Etrusků získali tento přístroj zvaný groma – jeho označení má být latinsko-řeckého původu – údajně také Římané (Irnscher, 1984, s. 212). Uţ kdyţ jsem studoval, pouţívali jsme při prvních vyměřovacích pracích vedle nivelačního přístroje také výtyčky a měřické tyče. Také naši předkové potřebovali zaměřovací a vytyčovací tyče. Sedmasedmdesát metrů dlouhý, do země vyškrábaný obraz skutečně představuje prehistorického zeměměřiče, jenţ drţí v rukou dvě výtyčky. Tento Dlouhý muţ z Wilmingtonu v East Sussexu (Anglie) hledí k severu. Dále potřebujete záměrné zařízení, abyste mohli prodluţovat vlastní základnici. K tomu slouţil děrovaný prut, jehoţ pouţití lze sledovat aţ do doby kamenné (magdalénienu). Otvory v takové tyči či prutu nebyly ničím jiným neţ průzorem, jenţ byl moţná vybaven ještě nitkovým kříţem pro přesnější zaměření. U heroldské hole (caduceus), kterou nosil bůh Merkur (Mercurius) a která odpovídá řecké heroldské holi (kerykeion) boha Herma a okřídlené poselkyně bohů Iris, se setkáváme s dalším vývojovým stupněm děrovaného prutu. Zdobení hole symbolem hada a její ztotoţnění s Merkurovou holí není jednoznačně vysvětleno (Irmscher, 1983, s. 234). U Herma existuje souvislost s řeckým hermax nebo hermaion, tedy hromadou kamení (cairns), jeţ slouţí orientaci. Protoţe navršené kameny vyznačovaly cesty, byl Hermes, bůh cest, ochráncem poutníků a

sám

Obr. 28: Zeměměřičské přístroje Obr. 1: Etruské geodetické zařízení groma. Obr. 3 (zmenšeno): Člověk s vytyčovací tyčí z Val Fontanalba (Francie), na níţ jsou uzlovité značky k měření vzdáleností. Obr. 4: Děrovaná tyč z magadalénienu z Evropy, z doby zhruba před 15 000 lety. Obr. 2: Heroldova hůl, další vývojový stupeň děrovaného prutu či tyče. Obr. 5: Neidentifikovatený kostěný nástroj (= děrovaná tyč) z doby clo-viských lovců, nalezená roku 1967 spolu s mamutími kostmi u Murray Springs v Arizoně (Amerika). Otvory průzoru slouţily k zaměřování, vytyčování a měření.

byl zobrazován s poutnickým kloboukem a okřídlenými střevíci. Takové navršené kameny nacházíme často i ve státech Nové Anglie, přestoţe zůstávají téměř nepovšimnuty. V Kanadě a v Grónsku slouţily narovnané kameny ( inukshooks) k orientaci Eskymákům. Mnoho dokladů o prehistorických měřických pracích se dochovalo v místních a pomístních jménech. V Německu se vyznačení pevných bodů odráţí v místních jménech, jeţ končí na –stock, –stein, –eck, –kreuz nebo – horn anebo obsahují pojmy z měřické činnosti, jako počáteční slabiky maas-, maß– nebo meß v názvech Meßhorn, Maßberg nebo Mes-sberg. Kdyţ Goslar Carstens (1982) dokazoval, ţe staré kostely byly vyměřovány a stavěny na místech pohanských svatyní, poznamenal, ţe při vyměřování přes lesy a hory byla pouţívána matematická myšlenka Pythagorovy věty. Rakušan dr. Hubert Stolla se jiţ několik desetiletí věnuje studiu prehistorických vyměřovacích vztahů mezi kaplemi, kostely, červenými kříţi a pohanskými obětními kameny ve Štýrsku. Výsledkem je více neţ 1000 pravoúhlých nebo rovnoramenných trojúhelníků s délkou strany od 1050 metrů a velké konstrukce s délkou strany aţ 31 410 metrů. Protoţe se v těchto konfiguracích vyskytují i neolitické kamenné oltáře a kultovní místa, domnívá se Stolla, ţe jejich vyměření musí pocházet aţ z mladší doby kamenné.

Karl Bedal (1995) objevil v oblasti Smrčin geodetické sítě stanove – né podle Polárky, související rovnostranné trojúhelníky s délkou strany 13,5 kilometru, ale i poloviční (6,75 kilometru) nebo jedenapůlnásob-ku (20,25 kilometru – viz Meier/Zschweigert, 1997, s. 259). Vyměřování trojúhelníkových konstrukcí v krajině, jeţ se nezastaví ani před horami, předpokládá přinejmenším znalost a pouţití pythagorejských číselných poměrů (Bischoff, 1994). Alfred Watkins (1980) objevil kolem roku 1920 v Anglii ley-lines (posvátné linie), jeţ spojují několik prehistorických památek mezi sebou, a to často i přes velké vzdálenosti. Také v Německu se jiţ několik desetiletí pátrá po zaměřovačích liniích (Teudt, 1931). Proben Hansen náhodou rozpoznal, ţe kruhové valy označované nesprávně jako vikingské hrady v Aggersborgu (Lumneta) u Lögstöru, Fyrkat u Hobro, Eskeholm (Rethra) u Samsö a Trelleborg mezi Korsorem a Slagelse v Dánsku jsou seřazeny rovně za sebou na jedné ose a na zeměkouli leţí na takzvané velké kruţnici – nejkratší cestě od bodu k bodu na zakřiveném zemském povrchu – spolu se světově proslulou řeckou svatyní, věštírnou v Delfách (Hansen, 1990, s. 169). Toto zdánlivě náhodné spojení však pak nevypadá tak svévolně, protoţe pohanská jména těchto kruhových valů a jejich topografii lze přeloţit do řečtiny, přičemţ všechna jména mají co dělat s ohněm či světlem, například Lumneta (Město světla). Dánský král Svend Estrison vyprávěl Adamovi z Brém o Iumne (Lumnetě, Iumnetě): „Určitě je to největší ze všech evropských měst a obývají je Slované i jiní lidé – Re –

Obr. 29: Vytyčovací hole Jeden z řady prehistorických krajinných obrazů ukazuje dlouhého muţe z anglického Wilmingtonu, jenţ drţí v rukou dvě výtyčky, podobně jako jednooký „ Wotan-Odin z Torslundy“ (prostřední obrázek). Na

koncích rohů přílby by mohly být průzory. Znázorňuje oko nějaký druh čočky? Na výřezu z obrázku vpravo „Dva Odinovi havrani“ (Wendel v Uplandu) má Odin před přilbou jakési brýle. Spodní obrázek: V Peru bylo objeveno nejstarší znázornění boţstva v Americe – z nedostatku indicií dostalo název „ bůh s holí“ (Archaeology, květen/červen 2003).

Obr. 30: Geodetická síť Rovnostranné trojúhelníky ve Smrčinách okolo Herrgottstei-nu (z Meiera, 1999, podle Bedala, 1995). Herrgottstein jako geodetický bod je tvořen bludným balvanem, pod nimţ je navršen umělý základ z kamenu (Meier/Zsch-weigert, 1997, s. 260). Bod, který chybí k doplnění geodetického systému na pravidelný šestiúhelník, najdeme na hoře s příznačným názvem Kreuzstein (Kříţový kámen).

kove i barbaři… Je tam Vulkánův kotel, jemuţ obyvatelé říkají řecký oheň, o němţ píše také Solinus“ (Adam z Brém, kniha 2, XXII). Astronom Heinz Kaminski, zakladatel hvězdárny v Bochumi, nalezl geodetický systém prvního a druhého řádu, síťovou strukturu, kterou nazval hvězdné cesty. Hvězdné cesty prvního řádu jsou označovány jako záměrné linie západovýchodního a severojiţního směru podél zeměpisných rovnoběţek a poledníků. Kultovní či hvězdné cesty druhého řádu jsou záměrné linie k hlavním bodům východu a západu slunce, měsíce, planet a nejjasnějších stálic v průběhu roku, jeţ vycházejí z jednoho určitého pozorovacího bodu (Kaminski, 1995, s. 24).

Promovaný matematik a řecký brigádní generál Theofanis N. Ma-nias (1969) prozkoumal za pomoci vojenské kartografické a geodetické sluţby polohu starých prehistorických lokalit v Řecku. Jeho výzkumy zveřejněné v roce 1969 dokazují, ţe starší řecké lokality, chrámy a věštírny jsou přes velké vzdálenosti vzájemně propojeny rovnými ces – tami a harmonickými trojúhelníky, jejichţ délka a rozdělení odpovídá harmonickým proporcím (zlatý řez). Působí aţ bezmála strašidelně, ţe v takzvané (nesprávně interpretované) době kamenné byla krajina přesně vyměřena a chrámy přesně zaměřeny. V Písni o Grimnirovi (Maskovaném, coţ bylo krycí jméno Odi-novo) se ve verši 22 o Walhalle píše (Stange, 1995, s. 25): „Walgrind zove se mříţ, jeţ na zemi leţí posvátná před posvátnými dveřmi. Stará je ta mříţ, přec jen málokteří tuší, kterak se zámek k ní zavírá.“ Walgrind (Wallgitter, světová mříţ) je stará mříţová síť, jeţ pokrývá svět (Walhallu). Klíč (zámek) k tomuto tajemství má jen pár zasvěcených. Je svatý Petr zobrazován s tímto klíčem, jak vidíme na řadě erbů? Protoţe města byla nově naplánována ve středověku, odkazují erby na sta-roevropský geodetický systém. Slovo walgrind najdeme i dnes v anglickém označení grid, jeţ mj. označuje mříţku resp. síť geografických souřadnic na mapách.

Kosmická architektura krajiny Zatím se barbarům příslušné matematické a geodetické schopnosti oficiálně nepřiznávaly, neboť jsme slepě věřili římským historikům a zavírali jsme oči před nálezy, jeţ volně leţely před námi a jednoznačně dokládaly plánovací a vyměřovací činnost. Velkoprostorové orientační sítě v krajině, jeţ lidem pomáhaly vyznat se na zemi a zároveň plnily funkci kalendáře, neboť naši předkové neměli hodiny, zakládali jiţ budovatelé megalitických staveb a lidé nesprávně interpretované doby kamenné. První král Atlantů (Atlanťanů) Úranos učil lid „určovat rok podle pohybu slunce a měsíce…“ (Diodóros Sicilský, 3. kniha). Podle Diodó-ra Sicilského obývali Atlanťané úrodný kraj při oceánu. Moderní astronomové pouţívají k změření poloh hvězd poledníkový kruh. Lidé megalitu a Keltové pouţívali jiný velký kruh, a to horizont. Východy a západy na něm zaměřovali pomocí bludných kamenů, kůlů a vrcholků hor. Kalendářní aktivity raného lidstva se řídily podle pohybu slunce, měsíce a hvězd. Jinými slovy, sledovalo se světlo nebeských těles na obzoru. Díky gigantické práci Alexandera Thomse (1967), jenţ přeměřil 500 z původně odhadem 10 000 kamenných kruhů ve Velké Británii, padá i na megalitické kamenné kruhy podezření, ţe slouţily kalendářním účelům,

přičemţ to nebyly jen sluneční, ale i měsíční observatoře. Megalitické kamenné kruhy představují horizontální kalendář, stejného principu a funkce jako severoamerické observatoře a medicínskákola. Rok je kruh okolo okraje světa. Velkou kruţnici opsanou na povrchu země přes obzor můţeme rozdělit spojnicemi hlavních světových stran sever-jih a východ-západ na čtyři díly. Při pozorování bodů na obzoru, na nichţ slunce vychází a zapadá při rovnodennostech (aequinoc-tiuni) a zimním a letním slunovratu (solstitium), dostaneme kříţ, jímţ je kruh rozdělen na osm dílů. K tomu přistoupí další časové linie, kdyţ přihlédneme například k obzvlášť jasným hvězdám a/nebo k východu a západu slunce. Hlavní body roku na obzoru nejsou vţdy stejné, ale liší se podle zeměpisné šířky místa. S klesající šířkou se kříţ stále více svírá. Na rovníku klesne úhel na 47 stupňů šířky obzoru. Jinými slovy, body na okraji země (obzoru), kde slunce vychází například v nejdelším a nejkratším dni, jsou od sebe různě daleko. Čím dále od sebe jsou, tím jsme více na severu nebo na jihu. Nesmíme však zapomínat ani na obzor krajiny, neboť v hornaté krajině jsou u bodů východu a západu podstatné rozdíly. Zdá se, ţe se slunovratem souvisejí hrobky s přístupem chodbou {dromos, pozn. překl.) přisuzované mladší době kamenné. Hrobka v irském Newgrange skýtá 21. prosince (a o něco slaběji týden předtím a týden potom) 17 minut trvající světelné divadlo, kdyţ se štěrbinou nade dveřmi rychle rozlije po podlaze světlo a jeho odraz ozáří celou komoru a zejména tři ornamenty tvaru spirály, které jsou osvětleny jen jednou za rok. Architektura spojená se slunovratem přeţila do středověku. Působivá svědectví pohanských představení se světlem najdeme v Jiiterbogu (Braniborská marka), Drüggelte (Vestfálsko) a Belsenu (Württember-sko). V malém románském kostele v Belsenu se o jarní a podzimní rovnodennosti objeví na vnitřní straně překladu dveří světelný kříţ, přesně identický s kříţem vytesaným na vnější straně – to je megalitická a keltská praxe. Kdo kostel postavil? Určitě ne zástupci římskokatolické církve. Rok se tedy jeví jako kruţnice opsaná okolo okraje světa. Obzor přitom slouţí jako ciferník. Protoţe je tento ciferník podle zeměpisné šířky a krajiny vţdy jinak rozdělen, musí být stanoviště v krajině označeno vţdy pevně a neomylně. Pouţívalo se k tomu kamene, pahýlu stromu, kůlu apod., jeţ označovaly střed krajinných hodin. Čísla na ciferníku, odečítaná za různých světelných poměrů, byla zvěčněna pomocí holí, latí, vrcholků hor, skalních útesů, bludných kamenů a jiných význačných bodů v krajině. Body na okraji obzoru tvořily s vlastním stanovištěm linii, jako kdyţ spojíme označení určitých hodin na hodinkách s bodem, kde jsou

připevněny ručičky, tedy jejich středem. Tyto linie se setkávají ve středu (v pozorovacím bodě). Pevné pozorovací body jsou vzájemně spojeny hvězdnými cestami. Tyto pozorovací body a záměrné linie byly určeny v přírodě tak, ţe jednak byly v krajině zvoleny pevné význačné body a jednak byly další vytvořeny uměle. Tímto způsobem vznikl na obrovských územích síťovitě a paprskovitě vyměřený terén s kalendářními hodinami zapracovanými do krajiny. Uvidíme, ţe naši předkové pouţívali i přenosné sluneční kompasy slouţící k orientaci na zemi a ţe dokonce zhotovovali mapy. Archeoastronomie zkoumá jiţ několik let souvislost mezi uspořádáním starých staveb a světovými stranami resp. magnetickými póly, ale téţ s nebeskými liniemi, jeţ mohou určovat, jak budou jednotlivé části staveb orientovány. Na druhé straně se zdá, ţe uspořádání posvátných míst či staveb respektovalo souhvězdí, ba ţe jde o skutečný plánovací princip. Promítnutí polohy souhvězdí na zemský povrch umoţňovalo rovněţ respektovat jednotu člověka s přírodou (zemí) i kosmem (boţský princip), coţ bylo v souladu s pohanskou i pohansko-křesťanskou vírou. Jako známý příklad je moţno uvést tři velké pyramidy v egyptské Gize, jejichţ uspořádání se velice podobá hvězdám pásu v souhvězdí Orionu, zatímco jejich půdorysy jsou orientovány podle světových stran (Bauval/Hancock, 1996). Filolog Xavier Guichard (1994) se prostřednictvím studia starých jazyků a místních jmen dostal aţ k fenoménu prehistorického zeměměřičství. Zjistil, ţe určité typy místních jmen jsou rozšířeny v celé Evropě a lze je spojovat systémem čar, z něhoţ lze rekonstruovat staroevrop-skou geodetickou síť. Zhruba 500 místních jmen, v nichţ nalezneme slova a kmeny Alesia/Calais, leţí v Evropě na systému délek, jenţ je tvořen poledníky (meridiány), které se shodují s našimi poledníky ve střední Evropě. Jiţ roku 1786 na základě srovnání Strabónovy a Ptolemaiovy geografie ukázal francouzský autor Gosselin, vyznamenaný za svou vědeckou práci, ţe existovala prastará tradice umění vyměřování, v níţ lze dnes objevovat zbytky bezmála dokonalých astronomických znalostí.

Horizontální kalendáře v Americe Všude v severní Americe se vyskytovaly horizontální kalendáře, které zůstaly podobně jako v Evropě z (vědomé?) nevědomosti nepoznány, a byly proto ničeny. Werner Muller píše o starém pahýlu kmene jako pozorovacím stanovišti nedaleko Zuni v Mexiku. K významným bo-dům zaměřovací linie patřila svatyně Matsakya, tvořená podkovovitou zdí otevřenou k východu (Fewkes, 1891, srv. 1898), jeţ leţí asi půl hodiny od

Zuni jihovýchodním směrem. Odtud byla zaměřována místa východu a západu slunce, posunující se v první polovině roku k severu (Cushing, 1882/3, s. 38n.). James Teit se zabýval kalendářem vnitrozemských Sališů na kanadské Thompson River: „Indiáni dokáţou určovat slunovraty aţ na den podle polohy slunce vůči určitým stromům nebo dalším výrazným znakům v krajině. V blízkosti je řada míst, kde se mohou sesednout. Tam se často odebírají, kdyţ mají zato, ţe se blíţí slunovrat“ (Teit, 1900, s. 239). Na úzké římse Fajada Butte v Chaco Canyon (Nové Mexiko), zhruba deset metrů pod vrcholem, bylo vystaveno několik kamenných desek oddělených škvírami. Dopadající světlo poledního slunce bylo uměle omezeno a směrováno. Ve dnech slunovratu a rovnodennosti vykouzlilo na dvou spirálách vytesaných ve skále nepřehlédnutelné hry světla a stínu. V době slunovratu putuje svazek slunečních paprsků 18 minut svisle shora dolů středem velké spirály. Při zimním slunovratu se dva takové svazky dotknou obrázku ve skalách na obou okrajích. Při rovnodennosti nastává chvíle pro menší spirálu: svazek paprsků prot-kne jako šíp její střed (Sofaer a kol. in Science, 206, 1979, s. 283-291). Nejznámější kamenný kalendář v Americe je Medicínské kolo (Mediáne Wheel) ve Wyomingu. V blízkosti tohoto zařízení tvaru kola se tyčí malý kruhový val, zaměřovací centrum, v němţ můţe člověk stát a z něhoţ vystřeluje 28 kamenných linií. Tuto hvězdici obklopuje oválný prstenec tvořený kameny. Na hlavních světových stranách je prstenec přerušen. Jako první pochopil kalendářní účel kola John Eddy z National Center of Atmosphere Research v Boulderu (Eddy in: Science, 184/1974, s. 10351043). Angmassalikové objevení Gustavem Hol-mem na východním pobřeţí Grónska teprve roku 1884 dokáţou z polohy slunce odečítat víc neţ jen nejkratší den v roce (Holm, 1914). Jestliţe se v Evropě i v Americe vyskytují horizontální kalendáře, potom vypadají kamenné kruhy popsané v první kapitole nikoli jako náhodný výplod fantazie, ale jako článek nějakého řetězce. Nejznámější americký kruh byl objeven ve středu Miami (Florida) a má průměr 11,40 metru. Tvoří ho dvacet velkých a mnoho malých otvorů, které jsou zahrabány v podloţí z vápence {Archaeology Online, 28. 9. 1999). Podle Carra je kruh 2000 let starý a jeho osa je astronomicky orientována podle dráhy slunce (mj. i rovnodenností) – to je typické pro megalitické a keltské památky. Stáří podobných konstrukcí ve Starém světě se odhaduje na více neţ Obr. 31: Kamenné kruhy Nahoře: (Keltský) kruh v Miami (letecký snímek). Vpravo: Na jedné ze soch Moai objevených Thorem Heyerdahlem (Velikonoční

ostrov) je vyryta veliká loď se stoţáry, pro jiţní moře atypická. Je zde i kamenný kruh.

3000 let. Je zřejmé, ţe mezi podobnými časovými konstrukcemi v Americe a v Evropě je časová bariéra více neţ jednoho tisíce let. Není to náhodou důsledek nadbytečného, imaginárního času v západní a střední Evro-pp. Kdyţ jsou v Americe horizontální kalendáře a kamenné kruhy, měly by tam být i sluneční dráhy. Na existenci amerických hvězdných cest jsem byl poprvé upozorněn během svých rešerší o kdysi téměř po celé ploše rozloţených, dnes vsak z velké části zničených earthworks (zemních dílech) a mounds (mohylových hrobech) v Ohiu (USA), ekvivalentu podobných děl z evropské doby

bronzové.

Obr. 32: Hvězdné cesty Dvě americká keltská opevnění jsou na konci přímé, sto kilometrů dlouhé prehistorické silnice v americkém státě Ohio. Kresba podle Archaeology (listopad/prosinec 1995).

Ephraim Squier a Edwin Davis zdokumentovali ve svém standardním díle Ancient Monuments of the Mississippi Valley (z roku 1848) mnoho zemních děl, která dnes uţ neexistují, mj. dvě zemní díla v Newar-ku (v Ohiu). Zakreslili z nich vybíhající rovnoběţné zemní valy a všimli si, ţe tato silnice ubíhá více neţ 2,5 míle jiţním směrem. Jiţ před 28 lety upozornil Caleb Atwater v Descriptions of the Antiquities Discovered in the State of Ohio na silnice dlouhé pravděpodobně 30 mil. Archeologové nebrali aţ do nedávné doby nic podobného v potaz. Musíme konstatovat, ţe stavby připisované hopewellské kultuře (-100 aţ +400) byly zkoumány málokdy a kdyţ uţ, tak jen v náznacích, jak jsem měl moţnost zjistit přímo na místě. To lze pochopit, kdyţ pojmenujeme kulturu, z níţ však známe jen pár artefaktů, ba ani nevíme, odkud ti lidé přišli, jak si sami říkali, odkud měli své znalosti a proč takové stavby budovali. Podle mého názoru odkazují

americké mohylové hroby a zemní díla na transatlantické spojení s Evro – pou, neboť mohylové hroby byly v Evropě budovány nejen v době bronzové, ale aţ do středověku je stavěli také severní Germáni (Vikingové). Své nejnovější objevy zveřejnil v listopadovém a prosincovém čísle roku 1995 amerického magazínu Archaeology Bradley T. Lepper (kurátor pro archeologii při Ohio Historical Society). Sledoval cestu Great Hopewell Road vymezenou kamennými valy. Ta začíná v Newarku a vystřeluje rovně jako šipka přibliţně 100 kilometrů jiţním směrem aţ k městu Chillicothe (Ohio). Do dnešních dnů se z cesty zachovaly jen malé zbytky. Ale za pomoci infračervené kamery je moţno sledovat celý její průběh. V Octagon State Memorial v Newarku (Ohio) jsou zbytky geometricky konstruovaného zařízení (Newark Works) ze zemních valů, které tvoří kruh, jenţ je spojený s osmiúhelníkem. Cesty vroubené zemními valy odtud vycházejí několika směry. Na konci několik set kilometrů dlouhé cesty je několik hopewellských mounds a earthworks. Jedno z těchto zařízení je stejné jako zařízení v Newarku, vzdálené 100 kilometrů. Kruh je stejný, ale osmiúhelník v Newarku je, přestoţe má stejnou konstrukci, větší. Orientace obou zařízení je však vzájemně pootočena přesně o 90 stupňů. Archeoastronomové Ray Hively a Robert Horn z Earlham College v Richmondu jsou toho názoru, ţe tato zařízení slouţila k pozorování nebe. Jedna hlavní osa zařízení (nebeská linie) ukazuje k nejsevernějšímu bodu, kde měsíc zapadá za obzor. Tento scénář se odehrává jen jednou za 18,6 let. U příleţitosti otevření výstavy Ancient Mysteries ve Vídni v roce 2001 mi profesor James P. Scherz z Wisconsinské univerzity v Madisonu předal svou dokumentaci z přeměřování Newark Works. Jeho tým za pomoci nejmodernějších přístrojů před několika lety zjistil, ţe v symetrickém osmiúhelníku lze zkonstruovat přesný čtverec o délce strany 606 stop. Newark Works leţí přibliţně na 40. stupni severní šířky, u něhoţ činí délka příslušné námořní míle 6070,8 stop (Scherz, 2001, s. 15). Tato námořní míle odpovídá jedné obloukové minutě obvodu země a na druhé straně desetinásobku starořecké délkové míry stadia. 600 stadií (60 krát 10) zase přesně odpovídá jednomu obloukovému stupni obvodu země, tedy 60 obloukovým minutám. Přesně vzato, přesná délka stadia závisí na zeměpisné šířce. Zajímavé je, ţe stará délková míra provaz pouţívaná v mořeplavbě má šest anglických stop a odpovídá přibliţně 1/1000 námořní míle. Bradley T. Lepper dává k úvaze, ţe více méně jiţ prokázaná Great Hopewell Road nepředstavuje jedinou cestu v Americe (podle překladu

HJZ): „Protoţe existují shody mezi různými prostorově oddělenými kulturami, měli bychom se zaměřit na otázku, zda tyto cesty v Americe netvořily velkoplošnou síť. Great Ohio Road by pak nebyla ţádnou zvláštností“ (Archaeology, listopad/prosinec 1995, s. 56). Arizonská hohokamská kultura budovala v klasickém období (1150 aţ 1450) několikapatrové hliněné domy (Casa Grande), více neţ sto kilometrů dlouhé zavlaţovací kanály [Journal of Field Archaeology, 20/1993, s. 77909) a spojovací komunikace (Journal of Filed Archaeology, 25/1998, s. 89-96).

Transatlantické systémy mér Zdá se, ţe starořeckou délkovou míru stadion znali na obou stranách Atlantiku. Zajímavé je, ţe pyramidový loket odpovídá 1/400 stadia a pouţíval se jako „neolitická míra v Odrách (západní Prusko) a jako antická míra v Řecku (Pechys)“ (Meier, 1999, s. 511). Základem uspořádání (hvězdných cest) ve střední a západní Evropě je pouţití stadia. Goslar Carstens zjistil, ţe pohanské svatyně a šlesvicko-holštýnské a skandinávské kostely budované s první irskou christianizací vzájemně dělí posvátná vzdálenost, vycházející na 30, 60 a 120 stadií (Carstens, 1982, s. 20). Ţe nositelé megalitické kultury pouţívali při svých stavbách megalitický yard a megalitický loket, je od doby výzkumů Alexandra Thoma (1967) nepopiratelné. Albrecht Kottmann (1988, s. 7) zkoumal jednotky měr u Egypťanů, Reků, Féničanů, na Maltě a na Krétě, a kdyţ se zbavil všech pochybností o obvyklých standardizovaných mírách pouţívaných ve Středomoří, porovnával je s mírami indiánských staveb v Americe. K velkému překvapení se tamější délkové míry shodovaly s mírami pouţívanými ve středomoř-ském prostoru. Srovnávání starých systémů délkových měr, jeţ jsou také základem starých staveb a hvězdných cest, jsou zajímavými úkoly, které přesahují moţnosti této knihy. „Moţnost, ţe budou na dvou místech země vyvinuty stejné jednotky míry, musíme vyloučit jako nanejvýš nepravděpodobnou“ (Kottmann, 1988, s. 229). Pouze příleţitostné návštěvy námořníků nemohly vést k trvalému přenášení měrných jednotek. Muselo existovat spojení přes Atlantik, jeţ přenos usnadňovalo – například Grónský most jako pevninský most mezi Severní Amerikou a Evropou. Středověké mapy, které byly nakresleny v čase objevných cest konce 15. a v 16. století, jsou velice nepřesné a velice zkreslené, protoţe zeměpisné šířky se sice určují snadno, nikoli však jiţ zeměpisné délky. Existují však starší mapy, takzvané portolánské, na nichţ jsou úhly na zemském povrchu zakresleny věrně.

Nevíme, jak byly tyto portolánské mapy ve starověku zhotoveny, ale mezi 13. a 16. stoletím jich existovalo ještě 130. Zdá se, ţe byly sestaveny na základě změření zeměpisných souřadnic, a to dlouho před Kolumbem, neboť na nich byly přesně zaměřeny a zobrazeny i Ameriky a bezledá Antarktida, jeţ nebyly ještě zdaleka objeveny. Tato absolutně nepopiratelná skutečnost a překvapivá přesnost portolánských map se nehodí do tradovaného obrazu dějin – náš oficiální obraz světa neodpovídá pravdě. Jak dokázali vyrobit ve starověku tak přesné mapy? Oficiálně se o tomto tématu nediskutuje, ale řešením by mohlo být pouţití horizontálního zaměřování, o němţ jsme se jiţ zmiňovali. Zaprvé je velice málo známo, ţe na pobřeţí okolo Středozemního moře stály stovky starověkých majáků, jeţ slouţily i předávání zpráv. Podle zprávy Josepha Flavia měl být „oheň z Faru u Alexandrie“ vidět na vzdálenost asi 57 kilometrů. Orientaci dále slouţily výrazné stavby v krajině nebo určité znaky. Na druhé straně byl zemský povrch rozměřen horizontálními kalendáři, které jako kompasy slouţily určování pohybu slunce a měsíce. Tyto horizontální kalendáře vytvářejí jakýsi druh větrné růţice, kdyţ se spojí jednotlivé body na obzoru s bodem pozorovatele. Na portolánských mapách jsou zakresleny takzvané systémy větrných liní, jako na mapě Pi-riho Reise. Tyto systémy spojují vzájemně paprsky. Námořník se můţe pomocí větrné růţice na portolánské mapě dozvědět kurs tak, ţe spojí obě místa, najde si rovnoběţnou větrnou linii, která mu určí směr a na větrné růţici odečte kurs (Minow, 1994). Zdánlivě kuriózní větrné linie představují očividně sítě udávající směr, jeţ souvisejí také s prastarou zaměřovací sítí (horizontální kalendáře) nebo se z nich dokonce vyvinuly. Systémy větrných čar však nebyly u nám známých portolánských map převzaty a přeneseny z měření krajiny, ale napřed byl systém nakreslen na mapu a teprve pak byly přeneseny geodetické body získané na místě. Takové velkoprostorové zaměřování předpokládá centrálně řízenou organizaci, geodetické přístroje a speciální vědecké, především ovšem matematické znalosti. Tyto kultury věděly, ţe je Země kulatá. Římanům se tyto výkony oficiálně nepřisuzují. Původ leţí dále v minulosti, pravděpodobně v době megalitu, pokud ne uţ v chybně interpretované době kamenné. Templáři v La Rochelle (Francie) na pobřeţí Atlantiku prý měli archiv starých map. Kolem roku 1300 se portolánské mapy vynořily na Mallorce a v dalších středomořských přístavech.

Mayské silnice Přesná měření se prováděla a přímé a rovné silnice, vybíhající hvězdi-

covitě z jednoho centra, se budovaly i v Americe. V 16. století se španělští dobyvatelé ptali na smysl dlouhých přímých silnic, které spojovaly mayská města na Yucatánu v Mexiku. Mayové jim stejně jako naší Mléčné dráze říkali sacbe (bílá cesta), protoţe povrch silnic z drobného štěrku i kamenné bloky zpevňující silnici po stranách {sacbe-ob) byly většinou tvořeny směsí bílého páleného vápna a sádry z jeskyní Yucatánu. Tato směs odpuzuje vodu, není tedy hygroskopická (vodu přitahující) a za druhé je tvrdá jako beton. Krycí vrstvu tvoří ploché, světlé vápencové kameny, jejichţ spáry a škvíry jsou zality kaší z vápenné malty, jeţ ztuhla jako cement a díky níţ dílo odolává rozmarům počasí. Taková konstrukce má v tropech ještě jednu téměř neocenitelnou výhodu: povrch silnice se totiţ nezahřeje tak rychle jako u dnes obvyklých asfaltových silnic. Proto tyto mayské silnice nevyţadují na rozdíl od moderních silnic téměř ţádné opravy. „Byly zakládány na zčásti baţinatých proláklinách zvlněné krasové krajiny na vysokých kamenných hrázích. Nejdelší z nich směřuje přímo jako podle provázku téměř bez zatáček z Cobá při východním pobřeţí Yucatánu, jiţně od Chichén Itzá, a dosahuje délky asi 100 kilometrů. Ještě dnes je v terénu dobře rozpoznatelná“ (Prem/Dyckerhoff, 1986, s. 288). Lze se domnívat, ţe 100 kilometrů dlouhá silnice směřovala z Cobá přes Chichén Itzá dále na Mayapan a Uxmal. Jen to by bylo 300 kilometrů. Mexické Cobá bylo uzlem rozvětveného systému silnic. Zde začínaly dálkové silnice, z jejichţ zbytků lze usuzovat na další průběh směrem na Cozumel a Tulum. Pomocí infračervených a leteckých snímků aj. NASA {National Geographic, listopad 1992, s. 104n.) je dokázáno, ţe mayská města byla vzájemně propojena rozsáhlou sítí silnic. Tyto mimořádné inţenýrské výkony si nijak nezadají s našimi dnešními. Silniční systém, jenţ mi připomíná keltské silnice, nemůţe být dílem lidu údajně na úrovni doby kamenné. Učebnice zmiňují – pokud vůbec – mayské silnice jen na okraji, jak se zainteresovaní čtenáři mohou sami přesvědčit. Zamlčuje se snad existence silnic na hrázích ze studu? Nebo jsou za tím skryty jiné důvody? Podle knih Chilam Balam (mays-kých rukopisů) spojovaly sacbe-ob jako pásy vedoucí do nebe také symbolicky lidi s bohy – vlastně keltský princip. Nejde o dosud neidentifikované hvězdné cesty? Oficiálně jsou tyto silnice charakterizovány jako ceremoniální cesty, protoţe američtí indiáni prý neznali kolo, přestoţe se několikrát našly hračky s kolečky. Kdyţ šlo o čistě ceremoniální cesty, naskýtá se otázka, proč je nejširší silnice v Cobá široká dvacet metrů, zatímco dálkové komunikace se zpravidla stavěly v šířce 3,60 aţ 10 metrů. Proč byla kvalita konstruk – ce natolik solidní, ţe silnice dokázaly vzdorovat nečasu po dobu tisíce

let? Proč Mayové vyrovnávali i tu nejmenší nerovnost a pečlivě povrch silnic válcovali? V Cobá jsem viděl pět tun těţký silniční válec, k jehoţ obsluze bylo zapotřebí 15 lidí (taţná a nákladní zvířata prý neznali). Proč vedou dálkové cesty přes řeky a jezera, ba dokonce překračují údolí ve výšce třiceti metrů a protínají vyšší polohy, takţe sacbe-ob nevykazuje téměř ţádné stoupání? Proč se silnice opírají v baţinatém terénu o tak solidní základy, ţe dodnes neklesly? Proháněla se po těchto silnicích taţná a nákladní zvířata, jezdilo se po nich? Podle oficiálního názoru Mayové taţná ani nákladní zvířata neznali. Čím těţší náklad chcete přepravovat, tím pevnější musí být základy, musejí být perfektně inţenýrsky provedeny a především rovné. Dnes existuje pro tento účel celý katalog norem. Poutníci by mohli klidně putovat po silnici sledující profil přirozeného terénu., jejíţ spodní stavba by mohla být daleko méně dimenzovaná. Sacbe-ob Mayů byly jednoznačně určeny pro přepravu těţkých nákladů: ve prospěch tohoto tvrzení hovoří také zarovnaný a hladce uvál-covaný povrch. Dopravovalo se po těchto silnicích těţké zboţí či ve velkém mnoţství (kameny, stavební hmoty, potraviny, zboţí pro zásobování), ba moţná celé kompletně postavené lodě? Avšak Mayové přece nebyli námořní mocností? V tu dobu byli dominantní mocností v Atlantiku Vikingové (Normani). V tu dobu se však po světových mořích plavily i lodě z Číny a Indie a udrţovaly s Amerikou obchodní styky (foto 5 a 6).

8. Světoběţníci Vikingové Středoamerické a jihoamerické kultury středověku byly ovlivněny asijskými, ale i bílými přistěhovalci a zčásti je s nimi spjat i jejich původ. Staří Evropané zakládali nové říše – například incké impérium. Jejich vůdci byli bílí bohové, v keltské víře vychovaní válečníci a nositelé kultury, kteří přinesli do Ameriky křesťanství dávno před Kolumbem.

Vikingové ve střední Americe Přímé, široké, zarovnané mayské silnice na hrázích (sacbe-ob) s pevnými základy se ideálně hodí k přepravě těţkých nákladů na kolech, moţná i plochých a širokých dračích lodí Vikingů: Podle Joachima Rittsteiga (2001) objevili Vikingové střední Ameriku jíţ roku 754. Tito Vikingové byli asi Anglové z Jutska – a ne Vikingové z Grónska – a přišli přes Irsko nebo Španělsko. Britský král Alfréd Veliký píše kolem roku 1000 ve svých análech, ţe Viking Ottar z Halogalandu potřeboval k cestě na Sárkland při dobrém větru třicet dní. Särkland (= země za mořem čili země na druhé straně) se všeobecně pokládá za území ovládané Saracény (okolo Bagdádu). Aţ tam však Vikingové potřebovali podstatně méně času. Hrabě Eric Oxenstierna ve své knize Vikingové (1979, s. 91) píše: „Švédské runové kameny zmiňují osoby, které byly v ,Sárklandu'. Sotva označují zemi Saracénů, ale zemi hedvábí.“ Zemí hedvábí mínil Oxenstierna Cínu, neboť čínské hedvábí se našlo ve vikingském hrobě v Birce. Ať uţ byl Särkland kdekoli, byl v zámoří, ale určitě bychom ho neměli hledat ve Středomoří, neboť do něho vedla dlouhá cesta po moři. V kaţdém případě existuje několik indicií poukazujících na přítomnost Vikingů u Mayů, Aztéků a Toltéků. Charakteristická jsou vyobrazení válečníků s kulatým štítem a mečem, typickou výzbrojí Normanů. Sto let bídy, válek, zotročování a plenění bylo asi pro severní Ger-mány (Vikingy) příliš. Šíření římsko-papeţského křesťanství ohněm a mečem znamenalo pro všechny poraţené, ţe ztratili ve prospěch šiřitelů víry nejen všechno jmění, ale často přišli i o ţivot. Důsledkem bylo, ţe v letech 1000 aţ 1040 tajně, bez vědomí církve, prchali na svých dlouhých lodích. Pohané odjíţděli z města Haithabu na Baltu, k němuţ podle starých pramenů patřilo aţ 3500 lodí. Poslední vystěhovala město vypálili, takţe po roce 1047 pronajímalo dómské město Šlesvig Hait-Obr. 33: Mayská dračí loď Graffito v Rio Bec B prý představuje nosítka. Na mayském obraze je nezvyklé vyobrazení přídě jako draci hlavy (vloţený obrázek vlevo) a trojúhelníková

plachta. Podobný tvar plachty nalezneme na římském reliéfu z Leptis Magna (obrázek vloţený vpravo: kresba W. Wernera). Trojúhelníková plachta by měla znázorňovat latinskou plachtu, nejstarší a moţná nejautentičtější, nejčistší známý tvar plachty – moţná pochází z arabsko--indického prostoru. Tato plachta usnadňuje manévrování především při bočním větru. Vloţený obrázek vpravo dole ukazuje antickou obchodní loď v přístavu Classe, podle mozaiky z 6. století (Apollinare Nuovo, Ravenna). Zajímavá je plachta sešitá z více kusů, jak ji vidíme i na mayském obraze. Znázorňuje středoamerické graffito fénickou loď s latinskou plachtou, jak ji posádka přenáší?

habu jako ornou plochu. Přesídlení a vysídlení tak početné populace do jiných evropských zemí historické prameny nezaznamenaly… Na jedné stěně zřícenin opevněného přístavního města Tulum na východním pobřeţí Yucatánu (Mexiko), údajném opěrném bodě Vikingů, je ze štuku vymodelovaný býček. Zříceniny jsou datovány do 10. století. Hovězí dobytek prý přitom přivezli do Mexika teprve Spa-nělé v 16. století. V mayském chrámu Válečníků v Chichén Itzá našli archeologové realistické nástěnné malby bílých muţů s dlouhými, bílými vlasy, které při pokusu vystoupit na pevninu zajali a svázali tmavší lidé (potomci Olméků?). Vzpomínka na bílé a vousaté cizince, kteří přinesli jejich předkům nové poznatky, techniky a zboţí, je ţivá stejně u Mayů na Yucatánu jako u Aztéků na mexické vysočině. Kolem roku 1730 vyšla kniha s názvem Historia de la Provincia de San Vicento de Chiapas y Goathemala. Páter Ximenez v ní vypráví, ţe aztécké kmeny s sebou při svém putování nosily stejně jako ţidovské jakousi schránku úmluvy. Nosiči se museli čas od času vyměnit. Dále se píše, ţe

nosiči, kdyţ zdvihali schránku, volali: Neo manni. Tento výraz zní jako zvolání nene Männer (noví muţi). Ale ve starohornoněm-čině je neo záporné časové příslovce (= nikdy) a stejně tak i ve středo-hornoněmčině se pouţívalo jen při minulé dokončené činnosti. Jak jinak se dostalo německé slovo, popřípadě přes výpůjčku, do starých indiánských líčení neţ prostřednictvím starých transatlantických kontaktů před Kolumbem? Nepřivezli s sebou tito námořníci do střední Ameriky jiţ předtím vyprávění o schránce úmluvy a nedovezli si oplátkou do Evropy krocany? Po zřícení dvou věţí a několika částí dómu svatého Petra ve Šlesvi-ku v roce 1275 vznikl do roku 1300 vrcholně gotický halový chór s figurálními malbami. Raně gotické nástěnné malby ve šlesvickém dómu ukazují výjevy z Kristova ţivota s červenými obrysy. Pod výjevem Vraţ-déní neviňátek jsou namalováni krocani. S těmito zvířaty se však poprvé setkali Španělé v Mexiku roku 1530. Podle oficiálního názoru nemohli gotičtí umělci ve 13. století znát krocany z vlastní zkušenosti, anebo přinesli jejich znalost či dokonce ţivá zvířata do Evropy z Ameriky Vikingové. Poprvé restauroval tato umělecká díla kolem roku 1890 malíř August Olbers. Chybějící místa v silně poškozených vlysových medailonech se zvířaty prý nahradil podle vlastního návrhu střídavě krocany a liškami, vţdyť jinak by Ameriku neobjevil Kolumbus jako první! V roce 1940 zveřejnil monografii o šlesvickém dómu a jeho nástěnných malbách historik umění Stange. V jedné poznámce vysvětlil, ţe restaurátor August Olbers podle vlastního tvrzení zvířecí vlys v roce 1890 připojil ke středověkým malbám, tedy ţe ho vytvořil. Podle Stangeho se však Olbersovy doplňky dobře poznají podle způsobu provedení, coţ není případ uvedeného vlysu, a navíc byli krocani namalováni rovnou na středověkou omítku. Olbers však naproti tomu maloval prý jen na moderní (dodatečnou) vrstvu nanesenou při bílení. Kritika dále nešla, vţdyť takové popření by ohrozilo vládnoucí obraz světa. Historik architektury Meyer poukázal na moţný padělek, protoţe na šlesvických vlysech jsou jinak zobrazena vţdy střídavě zvířata dvě, např. zajíc a orel. Výjimku tvoří jen vlys s krocany, kde se jedno zvíře opakuje osmkrát. Malby však byly znovu restaurovány čtyřicet let po Olber-sovi, tentokrát pod vedením akademického malíře profesora Ernsta Feye z Berlína. Kdyţ restaurování skončilo, stali se ze čtyř lišek střídajících se s krocany rovněţ krocani. Meyerova kritika tak padla, protoţe dvě zvířata byla ve stylu šlesvického zvířecího slohu střídavě zobrazena přinejmenším od roku 1890, ne-li jiţ předtím. Přihlédneme-li ke stanovisku Stangeho, je věc jednoznačná: krocana znali v Evropě jiţ ve 13. století.

Podle R. Henniga přišli Vikingům v Severní Americe velice rozšíření krocani vhod jako zásobárna čerstvého masa i jako prostředek proti nemoci skorbutu. Do Evropy byli však dováţeni jen samečkové, protoţe krůty byly na dlouhou cestu údajně příliš citlivé. Proto také v Evropě nebyla ţádná krůtí a krocaní populace, která by tu přeţívala delší dobu. Ve stejném duchu se nese zpráva německé tiskové kanceláře DPAz 16. července 1999: „Britové vykopali slupky od banánů staré 500 let… Nalezeny byly mezi jiným odpadem v nádrţi z doby tudorovských králů. Odpad přeţil vzduchotěsně uzavřen ve vyslouţilé nádrţi na břehu Temţe, v níţ kdysi drţeli čerstvé ryby… Nález staví před vědu velké hádanky, neboť dosud jsme byli přesvědčeni, ţe banán se dostal do Anglie aţ v 19. století.“ Asi budeme muset přepsat dějiny nejen banánů…

Staroevropské jazykové kořeny v Americe Jestliţe Vikingové jezdili do střední Ameriky delší dobu, pak by se tu měla z jazyka Vikingů zachovat nějaká slova. Skutečně existují slova, která jsou v mateřštině severoevropských osídlenců a v mayských dialektech stejná. Zčásti pocházejí ze západní germánštiny. Profesor na reálce Joachim Rittstieg (2001, s. 255nn.) ţil ve střední Americe šest let a tyto senzační shody nalezl pouhou náhodou. Ovládal totiţ angelnský platt, západogermánské nářečí, kterým dnes mluví jiţ jen pár lidí na malém území Angeln, v části dánského Jutska. Tuto souvislost by nevzal v úvahu ani jediný jazykovědec zkoumající mayské jazyky, a ani by nemohl, protoţe ţádný vědec působící na tomto území neovládá zároveň starogermánské jazyky a mayské dialekty. Podle vlastního tvrzení se Rittstieg dokázal pomocí angelnského plattu dorozumět se třemi mayskými kmenovými stařešiny! „První španělští kronikáři zapsali latinkou ve španělské fonetice ,písně bohů' (jsou v archivu Museo del Prado) a vysvětlili, ţe se nezpívaly lidovým jazykem, ale v ,zuyua than' (jazyce zuyua, HJZ)… Tímto jazykem hovořili aztéčtí a mayští kněţí a také mnoho šlechticů na obou jazykových územích. Kdyţ chtěl některý šlechtic převzít vysoký úřad, musel sloţit zkoušku z tohoto jazyka… (srv. Roys, 1933; HJZ). Tento jazyk ,zuyua than' tvoří z velké části, jak lze ověřit, západogermdnská slova“ (Rittstieg, 2001, s. 255). Jazyk Zuyua je jako řada hádanek doloţen v mayském kodexu Chi-lam Balam z Chumayelu (Roys, 1933). Brian Ross (1983) o tomto jazyce Mayů, pokládaném za přísně tajný, diskutuje v magazínu American Ethnologist (10/1983, s. 150-164). Existují jazykové posuny, změny a nejrůznější cizí vlivy. Ale zdá se, ţe angelnský platt se staré tajné řeči podobá. Mnoho z těchto slov se patrně dostalo do jazyků maya a na-huatl a zdomácnělo tam.

Některá slova tajné řeči zuyua than Mayové správně vyslovovali jen s obtíţemi, protoţe některé pro nás běţné hlásky neznali. Místo d pouţívali například y, místo f s, místo r 1 atd. Aniţ bychom dále zabíhali do podrobností převodu ze španělské –v níţ byla mayská slova zapsána – do německé fonetiky, uvedl bych Semitsky

Maysky

(výsl.)

(výsl.)

yam mokeš malel matah takah tael alah avak eitsah

yom mok malel mate takah, tak talel, tal elah abak isťat

tsar tso'ah arok sakel samal yalel šael chatan

tsiri tsa'a rok zakol sama yahil čaol ahatan

Česky

moře, vlna uzel vadnout roztáhnout upevnit jít, přicházet vystupovat saze, prach rada, moudrý nepřítel, zlý lejno dlouhý opatrný sever stěžovat si radit manžel/ka

Obr. 34: Semitsky Na jednom předkolumbovském obrázku z Yucatdnu vidíme náušnici s „Davidovou hvězdou „ (vloţeno). Leesbergova (1903) a Schildmannova (1980 a 1981) tabulka slov (výsl. = výslovnost).

rád alespoň několik příkladů z Rittsteigova rozsáhlého pojednání (2001, s. 259nn.): zajíc se řekne maysky tochtl, přesně stejně jako v angelnském plattu, nebo pizmicl, výraz pro mravence, se nápadně podobá pismichl v angelnském platt. Pro srovnání německá nářečí: ve východní dolnoněmčině se mravenec (spisovně Ameise) řekne Pißmiere a sasky Pißämse (Knoop, 1997, s. 46). Mayská slova byla převzata ze „Spanělsko-mayského“ slovníku. Zvlášť názorně vypadají výrazy jako „drţ hubu“, coţ se v mayštině (zuyua than) řekne stejně jako angelnském plattu „Hol Mul“. Podobně „Uţ musím“ se angelnském plattu řekne „ik mut mal“ a v mayštině-zuyua than „ik mut mol“. Jsou to fantazie outsidera? Pokud ne, jde o senzaci. Tajná řeč zuyua than doloţená ze střední Ameriky by se měla konečně dočkat oficiálního prozkoumání. I kdyţ si i západogermánský slovník mohl najít cestu přes tajnou řeč

zuyua than i do běţného jazyka Mayů, jazykovědci Arnold Leesberg (1903) a Kurt Schildmann (1980 a 1981) sestavili dlouhý seznam slovních analogií mezi semitskými a mayskými jazyky. U semitských výrazů se srovnání těchto jazyků opírá o slovník Starého zákona (Fürst, 1876) a u mayských jazyků o sbírku slov z 18. a 19. století, jeţ obsahují méně evropských jazykových prvků (Brasseur de Boubourg, 1872). Jsouto náhodné paralely, kdyţ najdeme na Yucatánu stará mexická zobrazení Davidovy hvězdy, například jako ozdobu náušnice? I kdyţ návštěvníci z levantského pobřeţí (Féničané) ve střední Americe byli, nechci v ţádném případě tvrdit, ţe byl jazyk Mayů semitský. Původ Mayů zde ovšem zkoumat nebudeme. Měli bychom si také uvědomit, ţe kultura Olméků, kteří jsou pokládáni za předky Mayů, byla silně ovlivněna čínskou kulturou dynastie Šang. Dokazují to artefakty z jadeitu, kamene i hlíny, které byly nalezeny ve střední Americe a na jihozápadě USA. Nápisy na předmětech se podobají 3000 let starým čínským nápisům. Mike Xu z Texas Christian University přivezl americké artefakty do Číny. Tamější odborníci si mysleli, ţe před sebou mají jen nové exempláře z doby čínské dynastie Šang, z doby mezi lety 1600 a 1100 př. n. 1. (in: Quarterly Journal of Shanghai Academy of Social Sciences, 1999). Symboly pro zemědělství, astronomii, déšť, náboţenství, oběť, slunce, nebe, strom a vodu byly v obou kulturách bezmála totoţné (BdW, 9. 9. 1999). Zdá se, ţe střední Amerika byla tavicím kotlíkem kultur. Vraťme se ke germánským jazykům. Před Joachimem Rittsteigem poukázal jiţ Brasseur de Bourbourg na značný počet árijských kořenů, zejména ve dvou jazycích Nového světa: v mayštině (mj. dialekt quiché) a v jazyce Inků (kečuánština, téţ quechua, quichua). Ale stejně jako ve střední Americe měli Inkové jako příslušníci bílé aristokracie soukromý jazyk, jemuţ se učit bylo prostému lidu zakázáno. To můţe vlastně znamenat jen to, ţe vládci – nikoli lid – přišli z ciziny. Pokusy o úplnou rekonstrukci tohoto jazyka, který zmizel jiţ v době conquisty, ztroskotaly. Stejně jako Alcide ďOrbigny (1944) se různí jazykovědci pokoušeli najít souvislosti s některými jazyky jihoamerických domorodců, například s řečí Aymarů, kteří sídlí okolo Tiahuanaka. Těch několik slov ze soukromého jazyka Inků však určitě nepochází z aymarštiny. S ohledem na systematiku historických procesů lze v kaţdém případě vidět souvislost mezi jazykem zuyua ve střední Americe a soukromým jazykem Inkův jiţní Americe. Byly tyto soukromé jazyky domácími jazyky dobyvatelů? Původ incké panovnické dynastie se v kaţdém případě ztrácí v šeru dějin. Nikdo neví, odkud přišli. Inkové nebyli – i podle oficiálního názoru – vlastně ţádný národ, ale jen šlechtická a vládnoucí vrstva, jeţ

ovládala domorodé obyvatelstvo. Kdo teď čeká bílé nebo světlovlasé Inky, nebude zklamán. V peruánských prehistorických hrobech se našlo bezpočtu mumií, jeţ patří ke dvojímu typu lidí. Jedni jsou nepopiratelně mongoloidní a podobají se dnešním indiánům: mají černé vlasy, jsou nízkého vzrůs – 86 Ilustrace z 19. století ukazuje cairn (mohylu z navršených kamenů) se dvěma komorami v Mount Carbon (západní Virginie). Tým ze Smithsonian Institution pod vedením profesora Cyruse Thomase lokalizoval několik takových hrobů a staré kamenné valy, které se táhly několik mil krajinou. 87 Cairn na golfovém hřišti poblíţ Hopkintonu (Massachusetts). 88 Kameny z Clary (vidíme jeden ze dvou velkých cairns) z 2. století leţí východně od Ivernessu (Skotsko) poblíţ Cullodenu, kde Keltové (Highlanders) pod Dobrým princem Charliem utrpěli roku 1746 definitivní poráţku. 89 Kuţelovité cairns objevila Thomasova expedice pod jedním mound u Pattersonu v Severní Karolíně spolu s leţícími a sedícími kostrami (Smithsonian Institution, „Twelfih Annual Report“).

90 Tvář vytesaná do kamene s evropskými rysy z Plainville (Vermont). Pro srovnání jeden z mnoha kamenných obličejů z Tiahua.na.ka (horní vloţený snímek) v Peru a dva kamenné obličeje ze 3. nebo 2. století, jez byly nalezeny na keltském hřbitove v Entremontu (Francie) (spodní vloţený snímek). 91 Mnoho skal a kamenných bloků v Severní Americe je popsáno ogamským písmem. Na snímku vidíme kamenný blok v americkém státě Vermont.

Obr. 35: Runy Neidentifikovaný runový nápis (výpis ve vloţeném obrázku) z La Rioja (Argentina).

tu s krátkou hlavou. Na rozdíl od nich jsou jiné mumie vysoké postavy s úzkým obličejem, dlouhou lebkou a světlými vlasy všech odstínů od hnědé po slámově ţlutou. Liší se i povaha vlasů, neboť vlasy příslušníků bílé rasy jsou jemnější a

lehčí neţ vlasy indiánů. Kromě toho mají oválný průřez proti kulatému příslušníků domorodých amerindiánských ras. Světlovlasé mumie v Jiţní Americe tedy nesvědčí o vyblednutí vlasů, jeţ nebylo ani u dnešních domorodců v jakékoli podobě pozorováno. Jméno inckého panovníka Atahualpa by mohlo být odvozeno ze starohornoněmčiny (sthn), neboť (f)ata(r) = otec – ale podle Wackerna-gela (1861, s. 324) téţ: titul duchovního z kláštera– doplněno výrazem alpa. Ve sthn. to znamená bílý lněný plášť slouţícího mši (Wackernagel, 1861, s. 7). Alpa má ve sthn. stejný význam jako alba, a to i v latině znamená bílé roucho nebo slavnostní oděv. Byl incký panovník Atahualpa křesťanským sluţebníkem boţím? Jiţ zmiňovaný opat Etienne Brasseur de Bourbourg přišel roku 1853 jako farář do Guatemaly na území, kde se mluví mayským jazykem quiché. Analyzoval Manuscrito de Chichicastenango známé jako Popol Vuh a vydal francouzský překlad. V této souvislosti je zajímavá jeho Grammaire de la langue quiché vydaná roku 1862 (Bourbourg, 1862) o gramatice jazyka quiché, jeţ kromě filologických poznámek zahrnuje obsáhlý slovník s více neţ třemi stovkami slov s uvedením jejich dánských, vlámských, anglických, francouzských nebo latinských kořenů.Galské (keltské) kořeny mnoha slov, jeţ jsou podobná germánským tvarům nebo jsou s nimi identická, však zmiňoval jen na okraj. Jazyk světlovlasých indinánů Mandanů, kteří měli bílou pleť a vymřeli roku 1838 na epidemii, vykazoval několik zaráţejících podobností s waleštinou, např. koorig s corwyg (člun), bara s barra (chléb), her s hen (starý)…

Ogamské písmo na obřích hlavách Přestoţe soukromý jazyk bílých bohů (jazyk zuyua) byl ovlivněn starogermánskými obraty, neznamená to, ţe jazyk byl nutně evropského původu. Co kdyţ pocházel odjinud: třeba ze západní Afriky? Někteří američtí vědci, například Constantine Rafinesque (1827/1828) hledali původ jazyka zuyua v západní a severní Africe a spatřovali tento vliv jiţ kolem roku 1000 př. n. 1. u Olméků, na coţ ukazují výrazy obličeje s negroidními nosy, ztluštělými rty a patrnými asijskými tvary očí obřích olméckých kamenných soch. Podobné indicie však poskytují jazyky dodnes ţivé v západní Africe (srv. Hau, 1978 a Winters, 1979). Preklasická kultura Olméků, označovaná jako kultura La Venta, je na druhé straně údajně nejstarší vyspělou kulturou na americkém kontinentě. Začala asi kolem roku 1200 př. n. 1. a trvala do roku 400 n. 1. Tato předkolumbovská kultura „nenapodobitelného stylu, jejíţ kořeny nelze

nikde nalézt… protoţe pocházejí z druhého břehu oceánu…“ (Soustelle, 1979) vynikala řemeslnými technikami, uměleckými, rukodělnými a architektonickými dovednostmi, ale také jeskynními malbami (zdánlivě připomínajícími dobu kamennou) (Juxtlahuaca v Guer-reru) a megalitickými hroby. Kultura La Venta inspirovala další mezoamerické národy zejména v aritmetice a ve výpočtech kalendáře – o tuto číselnou nauku se opíraly mayské stavby. Neil Steede mě při diskusi ve Vídni upozornil na ogamská písmena, která mají být vyryta na obrovských hlavách o velikosti 1,50 aţ 3,40 metru: pro mě to byl impuls, abych blíţe prozkoumal ka – Obr. 36: Humboldtova sekera Na Humboldtové sekeře je vyobrazena dračí loď (na pojízdném podvozku?) a keltský kříţ, (Olmécká kultura z doby –500, Mexiko). Podle H. Fischera (1875) je z nefritu, jenţ se vyskytuje na Novém Zélandu, v Číně, Barmě a v Rusku.

menné kolosy v mexické Villahermose přímo na místě. Hluboké škrábance na hlavách opravdu vypadají jako ogamské texty (foto 80). Byly připojeny později? Nikoli, vţdyť na starých fotografiích, které byly pořízeny při vykopávkách, jsou runy zřetelně vidět. Jen nikdo nepočítal s tím, ţe by se ve střední Americe mohly vyskytovat ogamské nápisy ze Starého světa. Druhým významným aspektem je, ţe ogamský nápis z La Venty je starý minimálně 1600 a maximálně 3200 let. To znamená, ţe ogamské písmo v Americe je starší neţ v Evropě, kde se mu oficiálně přisuzuje stáří cca 1600 let. Byly dějiny starověku a tedy i ogamského písma ve Starém světě zfalšovány, aby byli naši předkové degradováni na opovr-ţeníhodné barbary? S touto úmyslnou padělatelskou akcí souhlasí i motivace krvavé christianizace, neboť tak bylo moţno tyto údajně strašlivé barbarské pohany civilizovat bez výčitek svědomí všemi dostupnými prostředky a „s ospravedlněním před dějinami a bohem“. Misionáři měli dokonce sami za

to, ţe tak činí pro blaho pohanů. Velice zajímavá je hliněná hlava nalezená v Tres Zapotes v Mexiku, jeţ pochází z olmécké kultury a je datována kolem roku 800 př. n. 1. Pokrývka hlavy a plnovous připomínají spíše fénického námořníka neţ indiána. Přivezli Féničané na svých lodích hračky s kolečky jako zboţí na prodej? Zajímavý je také výzkum afrického vlivu na indiánské zemědělství (Winters, 1981). Byla vyslovena i domněnka, ţe Afričané se dostali do Ameriky na fénických lodích jako otroci. Staré spisy totiţ dokládají, ţe Féničané obepluli Afriku a měli opěrné body i na západoafrickém pobřeţí. Avšak pořizují se pro otroky obrovské hlavy? Já myslím, ţe spíše ne. Olmékové patřili snad spíše k praobyvatelstvu, které ţilo od severní Afriky přes Španělsko aţ do střední Evropy, ba dokonce aţ do Grónska a Kanady. V této souvislosti mě upoutala příbuznost jazyka japonských Ainuů s prabaskičtinou a také s jazyky Drávidů tmavé pleti v Indii (malajálámština, kannadština, telugu, tamilština). Podle dr. Lahovaryho (1963), jenţ sestavil obsáhlou tabulku slov, odpovídá například drávid-ské slovo ola (v, uvnitř) baskickému ola (chatrč) nebo biho odpovídá bi-hotz (srdce). Na druhé straně „existují v porovnání s indoevropskými jazyky hluboké rozdíly v gramatické stavbě“ (Jensen, 1936, s. I45nn.) Baskičtina má podobné verbální konstrukce jako jazyky uralsko-altaj-ské skupiny – finština, estonština, maďarština a turečtina – a podobá se indiánským jazykům jako kečuánštině, správnímu jazyku Inků. Zajímavá však je také příbuznost s gruzínskými a kavkazskými jazyky, takţe se oficiálně hovoří o „euskaro-kavkazské jazykové skupině“ (Bouda, 1949, s. 9), coţ jen

zdůrazňuje široké prostorové vazby. Obr. 37: Féničané Sošky nalezené v Americe mají rysy obličejů ze Starého světa, vousy a starověké pokrývky hlavy, jez připomínají námořníky ze Starého světa. Nahoře vlevo: figurka z Monte Albánu I (Oaxaca, Mexiko). Nahoře vpravo:

pirát z Jiţní Ameriky (Státní muzeum v Ice, Peru). Dole vpravo: hlava z Mexika (200 aţ 800 n. 1.) s rysy ze Starého světa. Vpravo dole: fénicky vyhlíţející námořník, olmécké naleziště v Tres Zapotes.

Baskičtina je vysoce zajímavý relikt, jakási ţivoucí fosílie staroevropsko-severoafrického jazyka megalitických obyvatel, jejíţ příbuznost lze prokázat jakoby po celém světě. Proto neudiví, kdyţ jsem ve vlasti Drávidů v Indii nalezl megalitické kamenné objekty, jaké jsou také v Japonsku a u Olméků v Americe. Jak jsem se dozvěděl, japonský velvyslanec se před pár roky dokázal k údivu pozorovatelů domluvit se středoame-rickými indiány starou japonštinou! Starojaponský jazyk národa Ainu – etnika patřícího k Paleosibiřanům – však vykazuje i mnoho shod s bas-kičtinou. Například sklonit se se v ainu řekne hotkutu a v baskičtině ku-kutu, nebo spát se v ainu řekne mokor a baskicky makar. Vezměme si jména bohů z nejstarší japonské kroniky Nihongi, přeloţené roku 1896 W. G. Ashtonem do angličtiny: text se jimi jen hemţí. Končí často výrazem no Mikoto. Bůh se řekne ve starohornoněmči-ně kot (cot, god), a tak bychom mohli no mi(a) kot(o) přeloţit jako nun mein Gott {nyní můj bůh). Také starohornoněmecké hoho (=vznešený, vysoký, do výšky– stv. Schützelzeichel, 1974, s. 85) se vyskytuje například nejen v Hoho-demi no Mikoto. Baskičtina je pozůstatek, který dokázal přeţít bouři christianizace a inkvizice – na rozdíl od keltských a germánských jazyků. Staré jazyky byly zničeny a nahrazeny nově vytvořenými literárními jazyky vznikajících států s cílem vykořenit pocit existující keltogermánské sounáleţitosti. Při bliţším studiu se však ukazuje, ţe stará baskičtina není organicky vzniklým jazykem, neboť má jakoby matematicky konstruovanou strukturu, formální kód vhodný pro programování počítačů – udivujícím způsobem stejně konstruovaný jako aymarský jazyk v okolí Tiahuanaka (Peru). Podle Eda Nylanda (2001) lze tento kód dekódovat, pouţijeme-li vzorec VKV a normální baskicko-anglický slovník. Vzorec VKV (vokál – konsonant-vokál) znamená, ţe slova našich údajně starých evropských spisovných jazyků, jako je němčina, italština, angličtina, španělština nebo latina, rozloţíme na části vykazující vzorec VKV. Vezměme si jako příklad slovo Genesis, abychom si ukázali, jak systém funguje. Rozdělíme je na systém VKV a před a za souhláskami doplníme chybějící samohlásky. Z genesis dostaneme.ge– ene– esi– is (tečky zastupují chybějící samohlásky) a po doplnění chybějících samohlásek age– ene – esi – isa. Baskicky to znamená: ageri – ene – ezingehiagoko – izadi, coţ si s pomocí slovníku přeloţíme do angličtiny: revelation –my– supreme –creation, tedy Supreme revelation of creation – a česky: zjevení stvoření.

Zdá se, ţe slovní útvary nahrazují celé věty. Nyní jiţ chápeme, co napsal Charles Berlitz: „Baskičtina se však podobá polysyntetickému typu jazyků, k němuţ patří i jazyky amerických indiánů, Eskymáků (grón-ština, HJZ – srv. Jensen, 1937, s. 151nn.) atd. a jehoţ lingvistickou zvláštností je vytváření slovních útvarů, jeţ jsou ve skutečnosti kompletními větami“ (Berlitz, 1978, s. 147). U polysyntetických, tedy mnohonásobně skládaných jazyků se části věty spojují ve velký slovní útvar plnící funkci věty, mj. například v jazyce Inků (kečuánštině) nebo v uralsko-altajské jazykové skupině – finštině, estonštině, maďarštině a turečtině. Kdyţ si uvědomíme odraz mnoha baskických slov v drávid-ských jazycích a v ainu, bude celá věc vypadat aţ hrozivě. Existovala snad v megalitu celosvětová kultura s jednotným jazykem? Shody dokonce existují i se starohornoněmčinou. Z mnoha příkladů uvádíme pro názornost dva: markt (trh) se řekne v baskičtině merkatu a ve sta-rohornoněmčině merkat (také: market, markit) nebo tanz (tanec) se baskicky řekne dantza a starohornoněmecky dantz (tantz, tanz). Protoţe také dávné písemné systémy, například ogamský, jsou tvořeny jen souhláskami, je stanovení správných příslušných samohlásek často spojeno se zkoušením a hledáním. Dr. Anthony Jackson z edin-burghské university studoval staré nápisy ve Skotsku a napsal: „Je jasné, ţe ogamské písmo nevzniklo na lingvistické, ale numerické bázi“ (Jackson, 1984, s. 153). Kdyţ přiřadil písmenům numerický význam jako v latině, nalezl fascinující kombinace. Jinými slovy, existuje systém, tedy umělý matematický produkt, z něhoţ byl vytvořen latinský jazyk, ale také baskičtina a ogamské písmo. Jestliţe text bible opravdu obsahuje kód, jak je často publikováno, byl vytvořen na matematické bázi nejdříve počátkem středověku a je tedy starý nanejvýš tisíc let. Často se připouští praevropský substrát existující před Kelty, tvořený Berbery, Ibery, Basky, Ligury a Raety. „Přitom by nešlo ani tak o přistěhovalce z Maroka, Iberského poloostrova či jiţní Francie, jako o společný staroevropský substrát“ (Friedrich, 1995, s. 64). Zavlekli africkyvyhlíţející Olméky z Afriky Féničané, nebo pocházeli spíše z právě načrtnutého staroevropského substrátu a po překonání Atlantiku (vyšli ze severní Afriky nebo Iberského poloostrova) zaloţili ve střední Americe kolonii? Pak není záhadou, ţe Olmékové zanechali ve střední Americe megalitická díla. Nejsou nyní zdánlivě cize působící ogamské nápisy na obrovských negroidních hlavách Olméků nejen pochopitelné, ale nevypadají teď namísto kurióza jako samozřejmý, přímo jednoznačně charakteristický rys? Neuzavírá se nyní kruh? Tento praevropský substrát doby megalitu s těţištěm na atlantickém

pobřeţí od západní Afriky po střední Evropu byl, jak si myslím, zničen velkými přírodními pohromami, jeţ souvisejí se zaplavením stepi v místech Severního moře a protrţením gibraltarského prahu ve 4. století př. n. 1. (experimentálního datování). Podle oficiálního konce olmécké kultury kolem roku 400 n. 1. by mohlo vypadat průchodně i další drastické zkrácení evropských dějin, kdyby byli Olmékové totoţní s megalitickými obyvateli v Evropě. Teprve po těchto nesmírných přírodních katastrofách se ve střední Evropě objevila keltská (= původně skytská kultura), která vzešla z oblastí kolem Černého moře, jehoţ sladká voda se stala v důsledku pronikání slané vody ze Středozemního moře nepoţivatelnou. Národy tam usazené byly přinuceny k útěku a rozprášilo je to aţ do Japonska, Indie, Evropy a do Středomoří, jeţ bylo tehdy v důsledku strašlivého sucha téměř neobydlené. Tak lze vysvětlit doklady o tom, ţe se severoskytská říše dostala aţ k Odře a Nise resp. do Braniborské marky (Rostowtzeff, 1931, sv. I, s. 270; srv. Seger, 1928) a o existenci skytského osídlení na půdě Braniborska i výzkumy prokazující „silný skytský vliv v halstat-tské kultuře“ (Koppers, 1936, s. 621) během starší doby ledové ve střední Evropě (Mararenko: Les Scythes et Hallstatt, Helsinky 1930). Vzhledem k existenci druidů charakteristických pro keltskou kulturu se zdá, ţe se tato kultura rozšířila právě z Britských ostrovů podstatně později, inspirována mediteránní kulturou, především však šířením původního křesťanství a raně křesťanského stavebního slohu putujícími mnichy. Tato kultura překryla jako tenký substrát kulturní a architektonické statky exportované jako nová móda loděmi ze starého Řecka a Etrurie, dále přes Pád, alpské průsmyky a prostřednictvím řeckých kolonií v jiţní Galii (mj. Massilia/Marseille a Emporion) přímo do střední Evropy. Tak se objevila protorománskd kultura zakrývající keltskou a germánskou, jeţ však měla jen podobu módy zasahující stavitelství, spotřební předměty a módní kulturu, nikoli však kulturu v podobě Římanů dobývajících z Říma svět – podobně jako kdyţ po válce americké vývozní artikly (Coca Cola) zdánlivě dobyly Evropu. Tuto protorománskou kulturu ve střední a severní Evropě oplodnily kulturní impulsy, které byly díky Normanům akceptovány ve Středomoří a nově vyvinuty na Sicílii, především však dovoz normansko-románské architektury Vikingy. Toto kulturní období končící nástupem gotiky je označováno jako románské (v Německu oficiálně 1050-1230). Existenci praobyvatelstva pocházejícího ze západní Evropy a severní Afriky, které zde bylo jiţ před příchodem Keltoskytů (= východních Germánů) dosvědčují berberská místní jména ve starém Bavorsku

(Friedrich, 1990/a) a zdánlivě nevysvětlitelná existence Berberů v Německu (Wirth, 1928). Tu lze chápat jako pozůstatek doby před katastrofami krátce před změnou letopočtu. Tato prastará vrstva místních jmen ukazuje, jak se zdá, na hamito-semitské jazyky či dialekty. „Musíme si tuto populaci obývající kdysi velké části Evropy – také Německo včetně alpského prostoru – etnicky představit asi jako blízké příbuzné Raetů, Ligurů, Basků, Iberů a berberských kmenů dodnes ţijících v Maroku. Právě u nich kaţdého návštěvníka Maroka zarazí, jak velice se tamější lidé podobají vzhledem typu, s nímţ se často setkáváme v Německu a v alpském prostoru“ (Friedrich, 1995, s. 28). Patří k této jazykové skupině i dodnes nerozluštěná etruština? K hamito-semitské jazykové skupině patří z hamitské větve (jméno po Hamovi, biblickém Semově bratru) mj. stará egyptština, koptština, čadské jazyky, houssa, kúšitské a berberské jazyky, ze semitských lze kromě jiných uvést arabštinu, aramejštinu, hebrejštinu, féničtinu, kanaanej-štinu, ugaritštinu, akkadštinu a maltštinu. „Třebaţe se semitská a hamit-ská skupina vzájemně výrazně liší, lze zjistit shodu. Mají více společných slovních kořenových slov, neţ je moţné vysvětlit výpůjčkami a také gramaticky vykazují řadu společných rysů“ (Bodmer, 1997, s. 226). Podstatná jména v semitských jazycích mají sice posesivní afixy (slovotvor-né prostředky) jako substantiva v ugrofinských jazycích, ale na druhé straně má jejich gramatika řadu rysů připomínajících indoevropské jazyky (Bodmer, 1997, s. 231). Protoţe baskičtina zná podobné konstrukce jako uraloaltajská skupina jazyků, např. finština, a podle Conta de Charencyho vykazuje berberština, baskičtina a určitá slova staré galšti-ny nepopiratelnou příbuznost s indiánskými dialekty Severní a Jiţní Ameriky, jsou berberská místní jména ve střední Evropě svědky starobylé a rozlehlé, ba přímo interkontinentální kulturní přítomnosti. Z baskičtiny se při bliţším ohledání vyklube pozůstatek ještě staršího jazyka, kterému Edo Nyland (2001) říkal Old Saharan Language, jeţ přeţila v mnoha jazycích jako dosud zřejmé baskické (severoiberské) jazykové prvky. I kdyţ jsem jiţ dříve psal o tom, ţe naši předkové uţívali řečtinu, pakse zdá zřejmější, ţe etruština nepochází ze staré řečtiny, ale ţe je tomu právě naopak. A tvrzení, ţe etruština je nějak spřízněna s baskičtinou vypadá méně tajuplně, protoţe zejména ogamština a baskičtina – podobně jako aymarština v Peru – jsou sestaveny podle jednoho matematického vzoru. Benediktinští mniši vyuţili staré ogamské písmo, které se kolem roku 350 dostalo do Irska spolu s křesťanstvím a původně se psalo zprava doleva (a někdy na kamenných kolech zezdola nahoru a na druhé straně shora dolů).

Toto písmo pozměnili, psali ho zleva doprava a připojili samohlásky, které se dříve nepsaly. Ogamské písmo existující v různých variantách tak musíme zařadit alespoň do dvou časových rovin – před christianizací a po ní. Stará řečtina přišla do střední a severní Evropy jako jazyk modifikovaný z praevropských jazyků Keltů a Skytů – spolu se zpětným osídlením zvaným romanizace. Benediktinští mniši z toho jako variaci vyvinuli latinu, proto se zdá, ţe – zejména starší – latinské nápisy (vulgární latina) vlastně představují starořecké texty. Staroněmecké kořeny ve staré řečtině dokazují, ţe němčina nemá výpůjčky z latiny, ale ţe jde o slova, která pocházejí z doby před vytvořením starohornoněmčiny, kdy bylo ještě moţné se po celé Evropě domluvit dialekty pocházejícími ze skytštiny (keltskými, staroněmeckými). Existuje kniha, Auraicept Na nEces (The Scholar's Primer), obsahující podrobné a detailní diskuse k irské gramatice, pravopisu a větné stavbě. Matematická pravidla obsaţená v této knize vyuţívali benediktinští mniši v různých variantách k sestavování nových jazyků, kdyţ do nich vědomě zabudovávali různé nepravidelnosti či zaměňovali a nahrazovali různá písmena – coţ jazykovědci chybně interpretovali jako posouvání hlásek. Podobnost či stejnost mnoha slov v různých evropských spisovných jazycích proto vypadá jako uměle vynucený jev na rozdíl od organicky vznikajících evropských prajazyků (skytštiny resp. staré němčiny, keltštiny, gótštiny). Starý ogam – na rozdíl od novějšího ogamu – je díky práci benediktinů téměř ztracen. Doklad podává několik opracovaných kamenů v Anglii a na ostrově Manu, především však kameny popsané jazykem Pik-tů ve Skotsku. Piktské nápisy mají stejný styl jako ogamské nápisy, ale protoţe o jazyce Piktů bohuţel nevíme nic, všechny pokusy o jejich přeloţení zatím selhaly.

Latina a řečtina ve staré Americe V blízkosti Quita v Ekvádoru jsem náhodou narazil na starou knihu od Hectora Burgose Stona (b.r.), která vyšla v Ekvádoru. Autor v ní vypočítává přibliţně sto shod různých slov v kečuánštině se slovy v řečtině, sanskrtu a latině. Co mají tyto evropské jazyky společného se správním jazykem Inků? Podle dosud předloţených faktů se zdá, ţe bílí bohové ve střední a Jiţní Americe i jinde byli Vikingové či Keltové (Keltiberové), kteří jiţ měli svou pohansko-křesťanskou víru. Říše Inků v Jiţní Americe existovala od roku 1438 do svého zničení (Španěly roku 1533 sotva sto let.

Ať jiţ byla latina vynalezena kdykoli, v tu dobu jiţ existoval tento umělý jazyk, z něhoţ se později dostaly výpůjčky do severského jazyka Vikingů a také do kečuánštiny, asi jako se dnes objevují americké výrazy v evropských jazycích. Je zajímavé, ţe Inkové se vynořili s koncem normanské vlády v Sicilském království resp. bezprostředně po něm, čímţ lze snadno vysvětlit řecké výrazy v kečuánštině, kdy zároveň sílila moc templářů. Staré výzkumy potvrzují, ţe biblické příběhy a evropské výpůjčky v kečuánštině byly známé jiţ před příchodem conquistadorů. Protoţe Brasseur de Bourbourg nalezl latinské kořeny také v mays-kém jazyce quiché, zdá se, ţe na jedné straně docházelo k paralelnímu vývoji jako v incké kečuánštině a na druhé straně ţe snad existují ve skutečnosti skryté starořecké resp. keltské, germánské nebo gótské kořeny. Sir William Jones, jenţ ovládal 28 jazyků, zkoumal jiţ v roce 1786 „moţná jiţ neexistující společný původ“, jenţ vysvětloval výraznou shodu kořenů slov i gramatických forem mezi sanskrtem a jazyky Reků, Peršanů, Římanů, Keltů a Germánů (Jones, přetisk 1967, s. 15). Roku 1816 srovnával systém konjugace v latině, řečtině, perštině a němčině Franz Bopp. Ukazuje přítomnost Skytů v Indii, jejichţ jazyk byl podle Egenolffa (1735) základem keltštiny, gótštiny a rovněţ řečtiny, na společný jazykový kořen, jazyk Skytů? Tak by bylo moţno vysvětlit zdánlivě promíchaná staroevropská nebo i indická jazyková rezidua ve staroameric-kých jazycích, jejichţ podmínkou nejsou fáze vpádu různých kultur. Cistě informativně bychom měli upozornit na 44stránkový, ovšem nedokončený „árijsko-kečuánský slovník“ (Vocabulario ario-quichua) kontroverzního argentinského historika Fidela Lópeze (srv. Mahieu, 1972, s. 172nn.). Roku 1871 vyšlo v Paříţi jiné dílo tohoto vědce (Ló-pez, 1871), jeţ doloţilo 1300 slov se sanskrtskými kořeny. Dosavadní výklad se vztahoval ke dvěma hlavním významným politickým jazykům. Podobné výzkumy by měly smysl i pro nahuatla aymarštinu. Lingyistické práce z prvních staletí conquisty umoţnily odhalit germánské a latinské kořeny. Hermann Leicht (1962) vyloţil některé z nich ve slovníku jazyka Močiků, sestaveném v 17. století Fer-nandem de Carrera (1644). Jestliţe mají dva jazyky stovky sloţitých –nikoli zvukomalebných spontánních zvuků novorozenců – společných slabik, pak lze při vší ţádoucí opatrnosti dospět k závěru, ţe mezi národy, které tyto jazyky pouţívají, existoval nějaký kontakt. Jde o náhodu, kdyţ peruánská kultura močika stavěla na jedné straně římsky vypadající akvadukty a na druhé straně jsou v jejím jazyce germánské (staroněmecké) kořeny? Také ve střední Americe je např. (aztécké) slovo v jazyce nahuatl lan

(tlan) – ve významu místa – nejen totoţné se starohornoněmeckým lan (srv. Schůtzeichel, 1974, s. 106) a gótským (pouţívaným však i ve sthn.) land (Wrede, 1930, s. 449), ale znamená i to samé: země, kraj, území. Tlan (slabika vytvářející místní jména – srv. Karttunen, 1983, s. 282) by mohlo být interpretováno po rozdělení tohoto slova na dvě slabiky jako starohornoněmecké te lan (srv. tepec. s. 186) ve významu das Land. V Jiţní Americe lze poukázat nejen na podobnost aymarského slova huta (dům) se starphornoněmeckým hutta a dánským hytte. Při své návštěvě Peru mi připadla nápadná indiánská jména čtyř obydlených lokalit, které začínají Sacsa a jsou nedaleko Limy, Cuska, Arequipy a Ansashu. Toto místní jméno připomíná etnický název Sachse (také sthn. Sahso nebo Sazze), jenţ se pouţíval i ve starohornoněmčině. Toto etnické označení je odvozeno od sthn. sahs (také: sachs, sax, saxs), coţ byl název dýky nebo krátkého mečíku. Moţná náhoda, ale existují i místní jména jako Sacsahuite u Cuzka. Huite připomíná opět dům resp. boudu, chatrč (Hütte). Ale z hui se ve sthn. stává také wi (Wackerna-gel, 1861, s. 141), a tak máme z huite wite, coţ v souvislosti se dřeven znamená zapřáhnout do společného jha či spojit (sthn. weten). Dvě další místa v Peru – u Ayacucha a Juninu – se nazývají Sacsamarca. Marca však znamená ve sthn. hranice, pohraničí nebo vymezená část země resp. marka, například Braniborská marka. Šlo by indiánský místní název Sacsamarca přeloţit jako pohraniční území Sasů? Existují i další starohornoněmecky resp. germánsky znějící místní jména jako Marcahuisa (dům marky čili provinční hlavní město). V peruánském Cuzku je pevnost Sacsahuaman, známá kyklópským zdivem, tvořeným obrovskými kameny spojovanými bez malty. Sacsahuaman můţeme sthn. číst jako sacsa wae(r) man, přičemţ wa (= waa) je zkratka z war, opravdový, skutečný, čili wahr (Wackermann, 1861, s. 360) a man znamená muţ (mann) resp. člověk (mensch) anebo lidé. Mohl by Sacsahuaman znamenat: Sasové, skuteční lidé? Pevnost se ne – správně přičítá Inkům. Ale ani Vikingové nestavěli ţádné budovy v tomto jedinečném stylu, s nímţ se setkáme na celém světě včetně Egypta. V Písni o Nibelunzích (strofa 362) se daleká země nazývá Zazamanc – podle Wackernagela (sloka 362) románová země v Africe. Protoţe se ve starohornoněmčině psalo místo cz i prostě z, dostali bychom analogicky k místním jménům v Peru Zacsamanc, a protoţe manc znamenalo ve sthn. mnoţství [mengen] nebo z manec pocházející pojem rozmanitý, znamenal by (v severní Africe leţící) Zazamanc zemi, kde ţije mnoho Sasů. Rád bych v této souvislosti připomněl skutečnost, ţe Geise-richovi Vandalové údajně vpadli do severní Afriky roku 429 a zaloţili tam říši. Máme v tomto

případě co dělat s čistě jazykovými paralelami mezi zeměpisnými označeními v Peru a ve starých německých textech? V Peru existují i další lokality jako Sacsacancha a Sacsacoto. Cot (také: kot, god) je starohornoněmecké označení boha. Adekvátně se označuje i Quetzalcóatl, bílý bůh ve střední Americe, jehoţ jméno prý znamená zelený péřový ocas. V Popol Vuh v jazyce maya quiché je na jeho místě jméno Quetzalcut. Aztécké „coatl“ je zde ztotoţněno s mayským slovem „cut“ pro boha, coţ má stejný význam jako cot (= Gott) ve starohorno – němčině.

Římská cihlová architektura u Mayů Mayové měli učiliště, na nichţ vyučovali veleknězi a podle názoru řady autorů od roku 600 psali také knihy (Landa/Gates, 1987). Materiál a provedení těchto indiánských knih přesně popsal jiţ italský humanista Petrus Martyr. Jedna z těchto mayských universit byla patrně v Comalcalku. Tato lokalita leţí na sever od Villahermosy a je téměř neznámá, avšak jedinečná. Kdyţ jsem na ta místa vkročil, připadal jsem si, jako by mě přenesli do římských vykopávek ve Starém světě: jako stavebního materiálu se zde uţívalo pálených cihel, jeţ nahradily jinak u Mayů obvyklý vápenec. Z pálených cihel se kromě Comalcalka stavělo také v blízkých městech Bellote a Jonuta a i v Balankanu a Tenosique, jeţ jsou vzdáleny 100 a 130 mil jihovýchodním směrem a leţí v mexickém spolkovém státě Chiapas. Jediná zveřejněná archeologická studie pochází z vykopávek probíhajících v roce 1966 pod vedením George F. Andrewse (Oregon University). Ta vyšla v roce 1967 a byla doplněna na dokument se 160 stranami textu a 13 stranami mapového materiálu. Tento vědec zjistil (Andrews, 1989, s. 151; překlad podle HJZ): „Tato absence publiko-

Obr. 38: Libyjci Nahoře: tuto destičku s libyjskou kartusí (nahoře vlevo) vykopal Mexický národní antropologický ústav v Comalcalku v Mexiku. Překlad textu zní: „Jeţíš, ochránce“ a odkazuje napunské (fénické) námořníky, kteří byli jiţ pohansko-křesťanské víry. Dole: na tomto fragmentu z Colamalcalka jsou zřetelné vidět staroindické písemné symboly v tzv. mušlovém písmu, jeţ byly předtím známé jen z Indie.

vaných dat představuje závaţné vakuum, pokud jde o specifickou chronologii mnohotvárných komponent Comalcalka a povahu vnějších vztahů.“ Ponciano Sálazar, ředitel Instituo Nacional de Antropologia Historica de México (INAH) podnikl vykopávky v letech 1972 aţ 1981, ale publikováno nebylo nic. Proč takové utajení? Jsou důvodem neobvyklé nálezy nehodící se do tradičního obrazu historie? Barry Fell nalezl na pálených cihlách v Comalcalku arabské, libyjské, římsko-křesťanské, etruské a starořecké symboly a runy (Fell, 1989, s. 3l6nn. a Fell, 1990; Steede, 2001 a Eccott, 1998). Libyjský nápis zní: „Jeţíš, ochránce“ (Fell, 1989, s. 318). Byly objeveny i symboly pocházející z údolí Indu v Indii (Rudgley, 1999, s. 77). Jiným vzrušujícím objevem je punský kalendář, který je rozdělen na dvanáct měsíců po čtyřech týdnech, a představuje tedy měsíční kalendář. Punské písmo odvozené z fénického se v Kartágu pouţívalo v prvních třech staletích po změně letopočtu. V roce 1972 byly punské amfory vyloveny u karibského pobřeţí

Hondurasu. Honduraská vláda další výzkumy zakázala, aby nepoškodila ima-ge Kolumba (Fell, 1989, s. 318). Ačkoliv se ve střední Americe stavělo z pálených cihel, proti (ortodoxnímu) římskému vlivu hovoří to, ţe konstrukce pravých oblouků se svorníkem v Comalcalku chybí. Pravé oblouky, klenby a kupole představují pokročilejší konstrukční prvky, které se na druhé straně vyskytují ve starořeckém stavebním umění jen ojediněle (terasa gymnasia v Pergamonu) a v Comalcalku nebyly podle všeho známy vůbec. Zaprvé se musí rozlišovat mezi způsobem stavební konstrukce a pouţitou architekturou. Některé z pouţitých konstrukčních prvků se vyskytují pouze zde v Americe a také ve Starém světě. Máme na mysli uspořádání předloh pilířů v místnostech, jeţ propůjčují stěnám větší stabilitu, takţe je moţno je stavět slabší. Všechny ostatní místnosti v ji – ných mayských lokalitách mají pravoúhlý, nečleněný půdorys se silnějšími stěnami. Jinde Mayové rovněţ nepouţívali silné základy, které jsou silnější neţ zdi samotné. Na spojení se Starým světem ukazuje rovněţ konstrukce pilířů, neboť je tvořil vnější cihlový plášť, jenţ byl po vrstvách propojen prostupujícími řadami cihel, čímţ byla zvýšena jeho stabilita. Dutiny byly vyplněny kamennou sutí. Na rozdíl od stavební konstrukce se architektura podobá stavebnímu stylu jiných mayských lokalit. Identické je zejména uspořádání sloupů v palácích Palenque a Comalcalco. Nicméně pouţitým cihlovým zdivem s pálenými cihlami se Comalcalco výrazně odlišuje od všech ostatních mayských lokalit. O době vzniku staveb se můţeme jen dohadovat. Vápenná malta ze schránek mušlí z Cube Tomb (Krychlové hrobky) z oblasti Velké akro-pole byla roku 1994 analyzována v Geochron Laboratories v Cambridge (Massachusetts). Z výsledku radiokarbonové metody vyplynul rok 380. Taková datování jsou ovšem velice zatíţena chybami. Kromě toho datování mušle ještě neurčuje stáří malty, vţdyť v době pouţití mohly být mušle přece jiţ desítiletí mrtvé. V kaţdém případě nelze u staveb z pálených cihel v Comalcalku zjistit ţádnou předchozí vývojovou fázi. Stavební styl a způsob konstrukce byly prostě najednou tady. Byla tato stavební technika nějak dovezena ze Starého světa? Britský odborník na archeologii David J. Eccott potvrzuje, ţe „Comalcalco opravdu skýtá doklad pro přítomnost Starého světa v Novém před Kolumbem“ (Eccott, 1998, s. 16). Podle některých názorů byly pálené cihly v Comalcalku pouţívány od roku 400, podle jiných však aţ od roku 800 či 1000 (mj. Peréz Campos a Silva 1992, Peniche Rivero 1973). Na druhé straně Atlantiku se podle

Lexikonu antiky „staroorientální technika vypalování cihel kolem roku 1000 př. n. 1. ztratila; poté se ve velkém rozsahu údajně stavělo jen z cihel sušených na slunci. Teprve kolem poloviny 4. století př. n. 1. nastal u některých velkých staveb návrat k vypalovaným cihlám“ (Irmscher, 1984, s. 621). Bylo pouţívání vypalovaných cihel na více neţ šest staletí přerušeno? Nedošlo zde k časovému rozdělení jednotné fáze stavební techniky prokazatelné v různých oblastech Starého světa a k jejímu svévolnému posunutí do dvou odlišných časových fází? Srovnání časových údobí, v nichţ se stavělo srovnatelnými stavebními slohy, nemusí postupovat ze Starého do Nového světa, ale právě naopak. Techniku pálených cihel znali Féničané i Etruskové. Římané údajně Kartágo ve třetí punské válce v roce 146 př. n. 1. dobyli, zničili a jeho obyvatele uvrhli do otroctví. Pokud je to pravda, pak bychom si doved-

Obr. 39: Odvodnění Návštěvníci si ani nevšimnou odvodnění pyramidy Jitřenky v Tule. Nejvyšší plošina je spojena ţlabem (R) a odvodňovací trubkou (E) s kanalizačním systémem v zemi. (L) je nedávno zazděný odvodňovací otvor. Maloasijští Chetité vyráběli kónicky sbíhavé, do sebe zasouvací trubky s revizními otvory (spodní obrázek) jiţ dávno před naším letopočtem. Podobné trubky z pálené hlíny byly nalezeny v mexickém Comalcalku.

li představit, ţe Punové na svých lodích schopných plavby na širém

moři uprchli do Ameriky. Kdyţ si teď uvědomíme, ţe je třeba z evropské předhistorie vyškrtnout temná staletí, pak se tato doba posune o několik staletí směrem k dnešku a tedy do období, které, zdá se, dokládá (stále pochybná) radiokarbonová analýza mušlí nalezených v hrobce v Comalcalku. Zvlášť nápadné jsou podle mě odvodňovací trubky v Comalcalku, rovněţ vyrobené z pálené hlíny. To je v Americe něco unikátního, přestoţe pozorný návštěvník si všimne kanalizačního systému z odvod-ňovacích trubek i v mexické Tule a rovněţ Mayové měli promyšlený zavlaţovací systém, svědčící o vysoké úrovni vodního stavitelství. V Americe je rovněţ unikátní, ţe odvodňovací trubky měly kónický tvar, takţe je bylo moţno zasouvat jednu do druhé. Takové trubky pouţívali kromě Chetitů jiţ Řekové v Pergamonu (dnešní Turecko), takţe dokázali sestavit stoupačky aţ o délce 160 metrů. Systém znali Etruskové a Féničané. Tento zdánlivě nevýznamný konstrukční detail dokládá další paralelu mezi Starým a Novým světem. Zůstává hádanka: Slouţily odvodňovací trubky opravdu jen k odvádění dešťové vody, jak se předpokládá? Proč by měla být plošina kamenné pyramidy odvodňována pomocí systému trubek jako v mexické Tule? Copak dešťová voda neodtéká z kamenných bočních ploch pyramidy sama? Na plošině pyramidy stojí kamenné postavy, atlanti z Tuly. V rukou drţí podivnou kamennou pistoli, jeţ připomíná spíše nějaký nástroj. Slouţil snad mohutný a masivní nástroj v rukou atlantů k rozbíjení kamenů obsahujících rudu a zlato? Na průmyslový provoz ukazuje podle mého názoru také vedení systému trubek, neboť v Tule a Teotihuacánu se údajně provozovala metalurgie jiţ v rané fázi, např. za dob Mixtéků (Rivet/Arsandaux, 1946).

Bílí bohové Kdyţ španělský conquistador Hernán Cortés přistál roku 1519 v Mexiku, dostal starou rytířskou přílbu naplněnou zlatým prachem. Odkud měli indiáni rytířskou přílbu? Kolumbus na pevninu nevkročil. Pocházela přílba od Vikingů? Jakými jazyky se vlastně Španělé při dobývání Mexika a Jiţní Ameriky dorozumívali? Staroevropskými jazyky? Vţdyť jakým jazykem se doňa Maria, otrokyně Malintzin, kterou roku 1519 Cortésovi darovali Tabaskové na znamení podrobení, mohla zhostit svých „sluţeb tlumočnice“ (Rackewitz, 1986, s. 97)? Ať uţ tomu bylo jakkoli, pátým vládcem Toltéků byl Quetzalcóatl, jenţ vládl v polovině 10. století. Toltékové ho pokládali za boha, za syna slunce. Vděčili mu za svou vyspělou kulturu, za zákony, za kalendář, ba dokonce i

za techniku obdělávání polí a zpracování kovů. Zvláštní bylo, ţe Quetzalcóatl byl bílý a vousatý. Ale indiáni vlastně vousy nemají – znak, který sdílejí spolu s Asiaty, z nichţ určitě mnoho indiánských národů pochází. Navíc bývá Quetzalcóatl zobrazován s kříţem a zakroucenou holí – jakou pouţívali irští mnichové a druidové. Quetzalcóatl prý přistál v Pánuku, v Mexickém zálivu. V popisu bílého boha se všichni kronikáři shodují, ţe byl vysoké postavy, měl bílou pleť a dlouhé vousy. Co se však týče jeho oblečení, to se jiţ texty rozcházejí. Podle některých nosil dlouhé vlnící se roucho, připomínající keltské druidy, a přes něj přehoz zdobený červenými kříţi, jenţ připomíná spíše templáře – ti se ovšem objevili později. Nosil sandály, na hlavě cosi na způsob mitry a v ruce hůl. Jiní ho zobrazují s halenou z hrubého černého plátna s krátkými širokými rukávy a s přílbou zdobenou hadovitými ornamenty. Co kdyţ mají pravdu oba názory? Také bílé roucho připomíná stráţce keltské víry, zatímco řasnatý černý plášť muţský oděv Vikingů (Normanů) ve 14. století. Kromě toho nosili takzvané kapuce s copy a burgundské čapky, které lze ojediněle najít také na středoamerických vyobrazeních – náhoda? Ve střední Americe jsou – někdy zobrazeni s bílou pletí – k vidění indiáni, kteří mají jakési brnění a na hlavě přílbici. To zavdalo podnět ke spekulacím, zda nejde o vyobrazení vesmírných přileb mimozemských návštěvníků. Moţná mají pravdu oba názory. Kdyby byli ve střední Americe Vikingové, pak by tu však znali také rytíře s kruhovými štíty, brněním a přílbami. Vţdyť Vikingové byli také rytíři a nosili krouţkové brnění, jak dokládá nález rytířského meče z rašeliniště ve Vimose na Fünenu (Oxenstierna, 1962, obr. 20). Nebo také nález ve Valsgärde (hrob 8) s přílbou, krouţkovou košilí, pancířem a okrouhlým štítem. Historikové popisují rovněţ římské rytíře, ale ty by-

Obr. 40: Biskupská Quetzalcóatl s kříţem a biskupskou berlu (Helgö, vousatého Quetzalcóat-la přílbou na hlavě (vpravo).

berla Ve „Florentském kodexu „ je vyobrazen bůh zakroucenou holí. Na obrázku vpravo vidíme irskou Švédsko). Doplnění ozdob autor. Obr. dole: srovnání (vlevo) s vyobrazeném severského Odina s rytířskou

chom měli podle mých dosavadních výkladů pokládat za keltské nebo severogermánské rytíře (Vikingy). Oficiální historická verze praví, ţe Vikingové byli římskou papeţskou církví christianizováni relativně pozdě. To souhlasí s tím, co jsem také popsal. Také Keltové a Vikingové byli jiţ dříve (nikoli však všichni) christianizováni iroskotskými mnichy. Jestliţe je Quetzalcóatl zobrazován se zakroucenou holí a na druhé straně se popisuje jeho bílý oděv s kříţi, pak tento dosud téměř nepovšimnutý detail jen podporuje můj výklad. V souladu s tím je i chování bílého boha: kněz přísných mravů, oddávající se asketickým cvičením. Zakázal lidské oběti, na druhé straně však byl i obávaným válečníkem. Nyní s tím souhlasí i obojí oděv: na jedné straně vysoký, bojovný Viking, jenţ nosil tmavý muţský plášť, a na druhé straně v pohanské

i křesťanské víře vzdělaný kněz v řasnatém bílém rouchu: vůdcové Keltů a severských národů byli stejně vzděláni v duchovních i světských věcech. Quetzalcóatl, bílý král a bůh Toltéků, je pravděpodobně totoţný s Kukulkánem, jenţ přišel k Mayům od západu. Ale i Mayové si vzpomínali na invazi bílých a vousatých muţů před Kukulkánem, kteří přišli od východu přes Atlantik vedeni knězem, jenţ se jmenoval Itzanmá. Měl všechny Quetzalcóatlovy fyzické i morální vlastnosti a dal Mayům písmo, učení, zákony a kalendář. Ve shodě s Franciskem Nufiezem de la Vega (1702) píše Ramon de Ordofiez y Aguiar ve svém rukopisu Historia del cielo y de la tierra, ţe se (údajně roku 955) jakýsi cizinec, jenţ přinesl kulturu, plavil se svými lidmi z Kuby podél pobřeţí Yucatánu a poté proti proudu řeky Usu-macinta aţ do blízkosti Palenque. O této historii vyprávějí Tzendalové z Chiapasu, etnikum pouţívající mayského jazyka. Jméno, které dali svému Kukulkánovi, je věru nápadné: Votán nebo Uotán. Byl germánský pán bohů Wotan (Wuoton, Vodan nebo Voden), jemuţ říkali také Odin, znám i ve střední Americe? Francisco Nufiez de la Vega (1702) kladl tento okamţik na dobu kolem roku 600 př. n. 1. a tedy do období osídlování mayského regionu. S bílými a vousatými bohy se setkáváme v téměř všech zemích střední Ameriky. V Guatemale mu indiáni Quiché říkají Cucumatz (zkomolenina z Kukulkán) a Xbalanque. Bůh jménem Bóchica se dostal aţ do dnešní Kolumbie, kdyţ přešel přes venezuelské roviny, kde naráţíme na vzpomínku na něj stejně jako u řady kmenů skupiny Tupí-Guará-ní aţ do Paraguaye, kde mu říkají Zumé (Tsuma, Tamú a Turné). Kam Bóchica zmizel? Do andské vysočiny? Vousatí, bílí muţi od jezera Titicaca, kteří podle kronikáře Velaska přišli přes moře, se klaněli slunci (Inti) a měsíci (Quilla). Jejich vůdce Huiracochu (Huirakochu), coţ Španělé přepisovali Viracocha, popisovali fantasticky. Vzpomínám si, ţe slabika hui se ve starohornoněmči – Obr. 41: Rytíř Erik Rudý ve středověkém rytířském brnění s přílbou, mečem a štítem (obr. vlevo: Arngrimur Jonsson, 1688). Pravý obrázek z 15. století ukazuje Nezahualcoyotla (1402-1472), krále Texcoka v Mexiku, oblečeného jako Viking.

ně někdy nahrazovala slabikou wi. A skutečně se pro inckého boha stvořitele Huirakochu v literatuře pouţívá i jméno Wirakoča. Jak je moţné, ţe se zvláštnost starohornoněmčiny projevuje v jihoamerickém jméně boha stvořitele? Pochází cocha od starohornoněmeckého cot (cot = bůh)? Všichni se shodují, ţe Huiracocha vyšel z vody: byl velký, světlovlasý a měl bílou pleť. Kronikář Betantzos, který si vzal indiánku, ho moţná popisuje trefněji jako kněze s bílou pletí, tonzurou a plnovousem, oblečeného do bílé sutany, která mu spadala aţ k nohám, nesoucího patrně v rukou knihu. Proč staví aymarští indiáni na jezeře Titicaca v Bolívii dodnes tradiční čluny totora, jeţ vyhovují dokonce vysokým nárokům na plavbu po širém moři? V gigantických megalitických zříceninách Tiahuanaka (Tiwanaku) stojí dva metry vysoký monolit. V Bolívii ho neznají jinak neţ jako Mnicha (El Fraile). V pravé ruce drţí podlouhlý válcovitý předmět a v levé cosi obdélníkovitého, co vypadá úplně jako středověká kniha se sponami. Není to kovový uzávěr breviáře nebo knihy? Dokonce i klouby je vidět ve všech podrobnostech. Jako by uţ tato skutečnost nebyla sama o sobě pozoruhodná, vypadá mnich jako kopie sochy neznámého apoštola z katedrály v Amiensu. Umělecký styl je jiný, ale zdá se, ţe jde o jednu a tutéţ postavu (Mahieu, 1972, s. 219). Představuje válcová tyč v obou případech něco ke psaní? Hodně se spekulovalo o sluneční observatoři čili Kalasasaya, v níţ je Mnich umístěn. Kalasasaya znamená Stojící kameny a její jméno potvrzuje skutečnost, ţe zde byly nalezeny postavené kameny, které nyní archeologové podepřeli vyzdívkou. Má se za to, ţe jde o observatoř megalitického typu. Bývalý profesor university v Buenos Aires, Hector Greslebin, specialista na dějiny architektury, se domníval (1957/58), ţe v případě slavné Sluneční brány, vytesané z jediného bloku kamene o rozměrech 2,80 x 3,60 x 1,40 metru, se jedná o bránu v pravém slova smyslu. Alcide ďOrbigny viděl ještě počátkem 19. století na kameni stopy měděnky po

dotyku bronzových závěsů dveří. Význam nízkého reliéfu se snaţila vysvětlit řada odborníků. Arthur Posnansky (1932) byl první, kdo na sluneční bránu pohlíţel jako na kalendář. Roku 1937 publikoval E.D. Dieseldorff studii, která poukazovala na některé souvislosti s mayským kalendářem. Greslebin (1957/1958) spatřuje ve Sluneční bráně na rozdíl od všech ostatních studií hlavní portál kostela. Podle legendy prý nalezli budovatelé Kalasasayi ve 13. století smrt v bitvě anebo uprchli. Zajímavé je, ţe hlavní portál katedrály v Amiensu byl postaven mezi lety 1225 a 1236. Vicente Fidel López (1871) zjistil shody mezi zvěrokruhem Inků

Obr. 42: Mnich Apoštol z katedrály v Amiensu (Francie) a mnich z Tiahuanaka. Oba drţí v pravé ruce podélný předmět a v levé ruce knihu opatřenou zavíracími sponami.

a zvěrokruhem pocházejícím ze Starého světa. Sedm, z deseti dochovaných inckých znamení zvěrokruhu je prakticky stejných jako v Evropě. Dvě mají stejný význam, byť jiné symboly, zatímco desáté má stejný význam a přinejmenším podobný smysl. Jsou tyto shody čistě náhodné? Papeţská katolická církev se omezovala na to, ţe náboţenským svátkům pohanského i křesťanského původu dala nový význam. To však není případ zvěrokruhu. Ten se dochoval v původní formě. Tak se vynořuje otázka, kdo zvěrokruh do Ameriky přinesl. Ale souhvězdí znali i severoameričtí algonkinští indiáni, například Velkého medvěda, jemuţ tak přesně také říkali. Copak můţe dostat souhvězdí, které se medvědovi ani v nejmenším nepodobá, čistě náhodou na obou stranách

Atlantiku stejné jméno? A je také náhoda, ţe ranní američtí badatelé nestačili ţasnout nad podobností kamenných hrobů algonkin-ských indiánů podél řeky Delaware (Du Chaillu, 1889) a hrobkami s kamennými komorami téţe konstrukce v Dánsku? Ale stejné jako hroby v Evropě jsou i kamenné hroby podél Mill Creek v Illinois (Smith-sonian Institution, Twelfth Annual Report). Vikingové přišli patrně teprve později, neboť podle všeobecného názoru znamení zvěrokruhu znali, ale nezdokumentovali je. Přišel zvěrokruh do Ameriky s Kelty, přesněji řečeno s Iry a iroskotskými mnichy? K této skupině by asi patřil i bílý vousatý bůh Viracocha. Z megalitické stavby Kalasasaya pak rázem máme keltské nebo ještě starší stavební dílo. Pokud by tomu tak nebylo, museli bychom hledat jinou, přímější cestu, jakou se křesťanství dostalo do střední a jiţní Ameriky. Museli bychom zkoumat také fénický vliv v Jiţní Americe, neboť nositelem kultury u předinckých Močiků byl podle typických portrétů na keramice často vousatý muţ s kolíčky v uších a někdy s turbanem (srv. obr. 37). Před Inky, jejichţ sluneční bůh vyšel jako pěna na moři od pobřeţí na vysočinu a usadil se ve městě Tiahuanaco, zanechaly v Peru výraz-

né stopy desítky generací vládců Viracochů. Zní to jako pohádka, ale Inkové Španělům vyprávěli, ţe Viracochové dovedli zkracovat vzdálenosti a měnit krajinu, kdyţ zaváděli řeky do pouští a stavěli hory na rovinách (= mounds, mohylové hrobky?). Je zvláštní, ţe můţeme tyto vlastnosti nazývat keltské (nebo megalitické?), neboť v Evropě byly se zdánlivou samozřejmostí měněny toky řek, jak se prokazatelně stalo s Igelsbachem u Manchingu (Rieckhoff/Biel, 2001, s. 149), s Aaressch-laufe u Bernu (Pfister, 2001) a dalšími toky řek. V předincké době stavěli inţenýři od Tiahuanaka v Jiţní Americe rovněţ římské silnice, takţe se doba potřebná k cestování zkrátila na zlomek původní doby, kdy se muselo jít cestou necestou přes kamení a

srázy. Systém andských silnic v délce 40 000 kilometrů se dvěma hlavními trasami v severojiţním směru byl zčásti vydláţděn nebo vybaven kamennými obrubníky. Z Tiahuanaka vycházely cesty do všech částí starého království: na východ do amazonské pánve, na jih do severozápadní Argentiny, na západ do oblasti Nazca na peruánském pobřeţí nebo dolů k severnímu pobřeţí, na němţ leţí Tucume. Inkové většinu z těchto silnic převzali a prodlouţili. Tvrzení, ţe Viracochové dovedli zkracovat vzdálenost, odpovídá pravdě. Budování podivuhodných teras na horských svazích v Peru, slouţících k zavlaţování, začalo hlavně za vlády Inků. Kolosální – římsky vyhlíţející – akvadukt v peruánském Ascope, postavený z kamenů adobe (cihel sušených na vzduchu) je vysoký patnáct metrů a má délku 1,5 kilometru. Kanál v La Cumbre je dlouhý 84 kilometrů a nádrţe – jako třeba v San Jos – zadrţí několik set tisíc kubických metrů vody. V Evropě by byla tato – oficiálně přisuzovaná kultuře Močiků – vodní díla Obr. 43: Přílba Nahoře: V Tucsonu autor objevil popis tohoto nálezu z hrobu – podle dr. Emila Houryho (University of Arizona) jde o nástavec na přílbu – objeveného roku 1926poblíţ Casa Grande NM (Arizona). Uprostřed: Jezdec s nástavcem na přílbě na stříbrném kotli z Gundestrupu v severním Jutsku (Dánsko). Dole: Válečník močické kultury stavějící také velké pyramidy se sekyrou (B) a nástavcem na přílbě (A = zvětšený detail) na váze z Trujilla (Peru).

nejspíše přisouzena tvůrčí síle Římanů. Oficiálně se o peruánských akvaduktech nedočteme nic – z rozpaků? Dlouhý seznam virakočských vládců skončil, kdyţ byl za císaře dosazen první Inka, jen dvanáct generací před příchodem Spanělů. Kolem roku 1290 prý Viracochu a jeho lidi porazila a vyhnala skupina nových příchozích, vetřelců s bílou pletí. Byli to nejspíš Vikingové, kteří byli vyhnáni válkami v souvislosti s christianizací. Dřívější kronikáři Sarmiente a Betanzos Viracochův odchod podrobně popsali. Indiáni Canové mu na místě, kde k nim promluvil, vystavěli velký chrám a v něm vztyčili čtyři metry vysokou sochu, v níţ Španělé později viděli svatého Bartoloměje (Heyerdahl, 1997, s. 230). Dosud jen zčásti rozluštěný incký systém znaků (uzlové písmo) kipu je pokládán za specifický staroperuánský vynález. Podobný systém byl však znám nejen ve Skandinávii. Zvláštní druh uzlového písma se v jiţním Německu pouţíval v podobě tzv. mlynářských uzlů ještě počátkem 20. století. Určité uzly uvázané na šňůře pytle, smyčky a copánky označovaly druh a mnoţství mouky (Anders/Jansen, 1988, s. 12). Kombinace čísel a barev lze vyuţívat ke statistickým účelům. Díky podobným systémům mohli zasvěcenci recitovat

i náboţenské texty. Lao-c' připomínal jiţ v 6. století: „Navazuj opět uzly z pramenů a uţívej je jako písmo…“ Kdyţ něco neznáme, nedovedeme rozluštit nebo přeloţit, vznikají chybné představy. Například kronikář Garcilaso de la Vega nám zanechal vyprávění o jednom vykladači uzlového písma, který tajemství trojjedinosti – trojjediný a jeden Bůh – četl takto: „Tři bohové a jeden jsou čtyři.“ Trojjedinost boţí byla tedy v Jiţní Americe známá jiţ před příchodem Španělů. Vikingové, a jiţ před nimi keltští Irové a mniši, přinesli do Ameriky křesťanskou víru. O této mnou předloţené variantě se zatím nikdy nediskutovalo, protoţe Vikingové a další bílí dobrodruzi ze Starého svě-ta byli pokládáni za pohanské barbary, kteří se dlouho vzpírali christianizaci ze strany římského papeţe. Ti z bílých, kteří bitvu u Tiahuanaka přeţili, byli rozprášeni do několika stran. Přišli pravděpodobně také na Velikonoční ostrov a osídlili Polynésii, kam uţ patrně jezdili indiáni z předinckých dob. Jak vypráví Petrus Martyr, Španělé v době conquisty nestačili ţasnout, ţe Peruánci měli lodě, které velikostí nijak nezaostávaly za špa – Obr. 44: Nápis z Nazky Je tato ozdoba nádoby z Nazky (Peru) runové písmo? (z: Wagner/Duncan, 1934).

nělskými karavelami. A Balboa vypráví, ţe Inka Yupanqui dal vyplenit dva ostrovy leţící v Tichém oceánu (Mitteilung der Vorderasiatisch-Aegyptischen Gesellschaft, 1926, s. 3). Předkolumbovské styky mezi Oceánií a Amerikou jsou tak definitivně historicky doloţeny. Jak jsem mohl zjistit při své návštěvě Galapáţských ostrovů, byla na souostroví, kde téměř není pitná voda, na několika místech nalezena keramika z Peru a Ekvádoru a červená hliněná dýmka močického typu, která se po vyčištění dala ještě pouţívat. Kromě toho byly však také objeveny primitivní řezací nástroje z obsidiánu a pazourku, tedy z materiálu, který se na Galapágách nevyskytuje, a musí tudíţ, stejně jako hliněné nádoby, pocházet z pevniny (srv. Heyerdahl, 1975, s. 232n.). Thor Heyerdahl datoval příchod cizinců do doby kolem roku 500 př. n. 1., ale zdá se, ţe to bylo příliš brzy, neboť sám říká, ţe potomci bělochů, Arjové, představovali polynéskou aristokracii a ţe jejich předkové byli uctíváni jako bozi. V 17. a 18. století se tam Evropané opakovaně setkávali s domorodci s bílou pletí a rusými vlasy. Bylo by absolutně nemoţné, aby

se nordický lidský typ, byť i jen v několika málo rodinách, na oceánských archipelech udrţel tak dlouho. Muselo jít o výrazně kratší dobu. Kdyţ koncem 17. století Alvaro Mendana objevil souostroví Mar-kézy, psal Antonio de Murga (1609) o více jak „čtyř stech indiánů (z Salomounových ostrovů), bílých a velice příjemného vzhledu… (s) velice krásnými, kadeřavými vlasy, z nichţ mnoho bylo světlovlasých“. K podobným setkáním docházelo na cestě stále častěji. Holanďan Carl Frederick Behrens (1793) píše o obyvatelích Velikonočního ostrova, ţe „obecně jsou asi tak tmaví jako Spanělé; přesto je mezi nimi dost černých i jiných, kteří jsou bílí.“

Všechny cesty vedou do Tiahuanaka Nález váčku na peníze z kůţe indické ještěrky, čínského hedvábí a figurky Buddhy ve vikingských hrobech by mohl ukazovat na daleké cesty Vikingů. Pokud je to pravda, o čemţ nepochybuji, naskýtá se otázka, jakou cestou se Vikingové do Indie a Číny dostali. Kdyţ vyloučíme obeplutí Afriky, zůstávají jako přímé námořní trasy – dnes zaledněná – severozápadní cesta přes kanadské mořské úţiny a/nebo podél severního pobřeţí Ruska aţ k Beringově úţině. Zásadně jinou – další– moţnost by představovala expediční trasa sledující Brazilský proud podél východního pobřeţí Jiţní Ameriky. Oficiálně teprve později objevenou Magel-lanovou úţinou se lze dostat do Tichého oceánu a s pomocí Rovníko – Obr. 45: Skalní nápisy A: Libyjský nápis v Chile, in: „Journal Anthropologique du Canada“, sv. 13, c. 2, 1975, srv. obr. 7, s. 26; B: v Idahu, „Indian Rock Writing in Idaho „, Twelfth Biennial Report of the State Historical Society of Idaho, 1929-1930, s. 35-111; C: v Kalifornii, „University of California Publications in American Archaeology and Ethnology „, sv. 24, 2/1929, s. 62-159; D: v Argentině, in: „Impresa de la Universidad“, Quiroga (1931); E: v Peru, in: Hutchinson, 1873; F: Ke srovnání iberské písemné znaky (jiţní varianta z 3. století př. n. 1), jeţ dokazují vztahy k fénickým, etruským a starořeckým písmům (Haarmann, 1991, s. 42In.).

vého proudu směrem k Indonésii a Indii. Přitom mohly být eventuálně vyuţívány opěrné body na pacifickém pobřeţí, jeţ jsou spojeny tiahuanackými silnicemi. Tyto přístavy samozřejmě mohly slouţit i přímo jako výchozí bod moţné spojovací trasy do Indie a dále na Blízky východ. Eduard Stucken pokazuje Polynéské jazykové prvky v Americe i v Sumeru (1926, sešit 2). Uvědomíme-li si existenci megalitických staveb na pacifických ostrovech, postavených Kelty jiţ před Vikingy resp. budovateli megalitů, pak nás to ani neudiví. Jak jsme jiţ vyloţili, z Tiahuanaka vedly cesty do všech částí starého království. Silnice vedoucí do amazonské pánve a směrem k Rio Paraná vlastně jiţ předznamenaly cestu evropských dobyvatelů do jihoamerické vysočiny: rozvětveným říčním systémem Amazonky v Brazílii a po řekách Paraguay a Paraná vlévajících se do Rio de la Plata, tedy z Peru přes Bolvii a Paraguay aţ k argentinskému pobřeţí na Atlantiku. Francouzský profesor Jacques de Mahieu prokázal při své pionýrské expedici opěrné body Vikingů (a Keltů?) v Paraguayi. V paraguayské divočině nalezl 71 runových mezi bezpočtem jiných nápisů ve skalách, které byly téměř smazané vlivy povětrnosti. V Jiţní Americe existují i svědkové megalitu, coţ dokazují nejen argentinské menhiry (Mahieu,

1982).Pro nedostatek místa se zde těmito zajímavými nálezy zabývat nemohu. Budeme zde hovořit pouze o dopravních cestách, po nichţ vousatí a světlovlasí Vikingové přišli do snad jiţ organizované veleříše evropského původu, jeţ se zhroutila teprve roku 1532 pod údery španělských conquistadorů. Kronikáři dosvědčují, ţe říše, kterou rozbili, byla vedena lidmi, kteří byli „bělejší neţ Španělé“ a mnoho z nich mělo světlé vlasy a modré oči. Teď jiţ není ţádný div, ţe na slavné mapě Piriho Reise z roku 1513 je uţ zakreslen pramen Amazonky, přestoţe oficiálně byl objeven mnohem později. Falklandské ostrovy byly oficiálně objeveny roku 1592, avšak zakresleny jsou jiţ na mapách z roku 1513, tedy 79 let před oficiálním objevením, a to dokonce na správném stupni zeměpisné šířky. Všechny tyto země objevili dávno před Kolumbovými plavbami nejpozději Vikingové, nebo dokonce před nimi Keltové a lidé období me-galitu. Vikingové však přišli i severní cestou, takzvanou severozápadní, přes tehdy bezledé Severní moře, podél pobřeţí severní Kanady (nebo Sibiře), poté přepluli Beringovu úţinu, ostatně zalitou aţ v době velkých sněhů, a pokračovali k jihu podél západního pobřeţí Ameriky nebo východního pobřeţí Asie. To je důvod, proč později nejen Angličané zoufale hledali tuto cestu na severu Kanady vedoucí koneckonců do Pacifiku, ale nenašli ji. Britský mořeplavec a objevitel James Cook neúspěšně hledal severerozápadní cestu po devět měsíců. Pověsti o existenci severozápadní cesty však nebyly pohádkou, vţdyť existuje. Jen je tato vodní cesta dnes blokovaná ledem a projedou jí jen ledoborce. Pravdou je, ţe bezledou severozápadní cestu pouţívali před rokem 1350 Vikingové, kteří se pak přes Beringovu úţinu dostávali do Pacifiku. Později tudy uţ nemohli ani oni, protoţe počátkem malé doby ledové pokryl led zelený ostrov Grónsko i severozápadní průchod, jak si ještě vysvětlíme podrobněji. Vikingové rovněţ obepluli Jiţní Ameriku, a to dávno předtím, neţ portugalský mořeplavec Fernando Magellan (1480-1521) objevil jihozápadní cestu. Magellan sám neváhal při hledání této vodní cesty ani okamţik a nedal se zlákat, aby veplul do širokého ústí Rio de la Plata, ale plul rovnou dál a cílevědomě směřoval do později po něm pojmenovaného – podstatně uţšího – Magellanova průlivu, jak ho viděl zakreslený podstatně jiţněji na mapách, které měl k dispozici. Oficiálně ho nakonec objevil 21. října 1520. Magellan nebyl objevitelem jihozápadní cesty a mapa oficiálně dosud neobjevených území existovala? Ano, neboť jiţ roku 1515, tedy pět let předtím, neţ Magellan proplul Magellanovým průlivem, zakreslil tu –

to úţinu na svém slavném globusu Johann Schöner. Jde však jen o plagiát mapy světa Martina Waldseemüllera z roku 1507. Na této mapě byla Amerika, hlavně Jiţní, zakreslena jako samostatný kontinent mezi Evropou, Afrikou a Asií. Informace, která nebyla před podstatně později uskutečněnou Magellanovou cestou dosud oficiálně k dispozici! Pomyslíme-li, ţe v době zveřejnění Waldseemullerovy mapy Pizarro ještě ani nepřistál v Peru, je obrysová linie Jiţní Ameriky neuvěřitelně přesná – na rozdíl od pobřeţí Severní Ameriky, jeţ je znázorněno bez Grónska, Labradoru a Nového Foundlandu, ačkoliv tyto severoamerické kraje byly oficiálně prozkoumány jiţ v průběhu předešlých deseti let. Jiţní Amerika je však na sever od Magellanova průlivu odříznuta – úmyslně. Tajné informace pro kartografické znázornění Jiţní Ameriky totiţ pocházely z Francie, přesněji řečeno z normanských pramenů. Dánští Vikingové pluli do Jiţní Ameriky jiţ v 10. století. Normani z vévod-ství Normandie (Francie) nikdy zcela neztratili spojení s Dánskem, zemí svého původu, a neustále pěstovali námořní styky (Mollat, 1952). Dováţeli brazilské dřevo, které se vykládalo v přístavech francouzské Normandie. Nejprve byl do Evropy dováţen výtaţek z červenavého dřeva, zvaný bakkam, a ne celé kmeny. Italové nazývali tento produkt bre-sill nebo brasilly, Katalánci brazil. Ve 13. století se situace změnila, kdyţ se přes normandské přístavy začaly do Francie dostávat celé kmeny. To je jednoznačně doloţeno, protoţe pouţívání brazilského dřeva truhláři a bednáři je popsáno v knize, kterou za vlády francouzského krále Ludvíka IX. (1214-1270) vydal Etienne Boileau. Transatlantický obchod byl prokazatelně provozován jiţ několik staletí před Kolumbovou cestou. Dieppe je přirozený přístav asi 100 kilometrů vzdáleného Amiensu, kde u hlavního vchodu do Katedrály stojí originál předincké sochy z Tiahuanaka známé jako Mnich. Nyní také chápeme, proč je kromě jiného v Atlantiku západně od Evropy zakreslen v různých atlasech vţdy na jiném místě záhadný ostrov. Medicejský atlas z roku 1351 ho nazývá Brail, Biankova mapa z roku 1436 Berzil a Benincasova mapa z roku 1482 Bracill. Poloha Brazílie byla z hospodářských důvodů dobře střeţený poznatek. Písemná zpráva kapitána Paulmiera de Gonneville z roku 1503 zmiňuje „zemi západní Indie, kam se jiţ několik let vydávají námořníci z Dieppe a Saint-Malo a další Normani, aby odtamtud dováţeli červenavě zbarvené dřevo“. Je znalost záhadných zámořských území příčinou počínání francouzského krále, který jiţ před oficiálním rozhodnutím o rozdělení světa mezi Portugalskem a Španělskem věděl, jak papeţ Alexandr VI. (1431aţ 1503) ve své slavné bule z roku 1493 určí? Francouzský král totiţ

věděl, ţe iberské mocnosti, Španělsko a Portugalsko, do té doby z Ameriky ještě příliš mnoho neobjevily. Zapojil svého vzdáleného bratrance, lotrinského vévodu, jenţ dal zkomolit dochované mapy templářů a Normanů a – v 1000 kusech, v nákladu na tu dobu neobvyklém – znovu vydat. Později vydal Schöner roku 1513 původní mapu s Magellano-vým průlivem a Magellan později plul cílevědomě do mořské úţiny, kterou objevil. Francouzský král, vyzbrojený znalostmi Normanů a templářů, a tedy i dánských Vikingů a pravděpodobně i Féničanů, měl počátkem 16. století vysloveně zájem dokázat mořeplaveckým národům a papeţi, ţe země, které hodlali objevovat, jsou jiţ známé. Papeţ Klement VII. poté musel roku 1533 prohlásit, ţe dotyčná bula z roku 1493 „se týká jen známých kontinentů, a nikoli zemí, které jiţ dříve objevily jiné koruny“. Bylo tak oficiálně připuštěno, ţe střední a Jiţní Ameriky byly jiţ bezprostředně po první Kolumbově cestě známé země! Důsledkem bylo, ţe španělsko-portugalské privilegium ve vztahu ke střední a Jiţní Americe bylo zachováno, ale na Severní Ameriku se jiţ nevztahovalo. Francie proto mohla bez zábran kolonizovat Kanadu. Teď je také pochopitelné, proč Waldseemůller znázornil Jiţní Ameriku aţ po 40. stupeň jiţní šířky tak přesně – ze strategických důvodů bez Magellanova průlivu –, avšak jiţ objevené země Grónsko, Labrador a Nový Foundland naprosto vynechal a celou Severní Ameriku zkreslil k nepoznání, jakoby úmyslně na nevýznamný pruh země. Francie si schovávala tajemství nově objevených a na objevení dosud čekajících zemí jako trumf v rukávu a vytáhla je vítězně a cílevědomě teprve po vydání buly. Mezi Normandií (Francie) a Brazílií kvetla pravidelná lodní doprava poté, co kapitán Paulmier de Gonneville zaloţil roku 1503 se skupinou Normanů na pobřeţí Santa Catariny opěrný bod. Portugalci je vyhnali aţ roku 1585.

Vikingové v Severní Americe Kolumbus neobjevil Ameriku v ţádném případě jako první, neboť dnes se pokládá za prokázané, ţe na nejsevernějším výběţku Nového Foundlandu byly objeveny a mezitím i rekonstruovány tři pro Vikingy typické podélné domy, kovárna a další menší budovy. Podle ság objevil Viking Leif Eriksson při svých cestách nejprve Baffinův ostrov, jemuţ dal jméno Helluland. Poté loď doplula k Marklan – du a nakonec do země divokého vína, zvané Vinland. Stále se vedou prudké spory, kde tyto země zakreslené i na starých mapách – tehdy ještě

často spojené dnes jiţ neexistujícími pevninskými mosty – v Americe skutečně leţely, neboť ságy tvrdí, ţe cesta do nich trvala dlouho a ţe ve Vinlandu rostlo divoké víno. Je to velice sporné tvrzení, neboť kdyby bylo pravdivé, museli by se grónští a islandští Vikingové dostat podél amerického východního pobřeţí dál na jih, moţná aţ k Bostonu nebo ještě dál aţ na Floridu. Zdá se, ţe toto na první pohled scestné tvrzení potvrzuje archeologický nález dřeva butternut tree– amerického druhu lískového oříšku – na sídlišti L'Anse aux Medows (severní Kanada), protoţe ten dnes roste jen v jiţnějších krajích – tam, kde se také skutečně vyskytuje divoké víno. Jiná, dosud neprostudovaná moţnost je, ţe klima v dnes arktických krajích bylo výrazně mírnější. O cestách Vikingů, jak jsou popsané v ságách, se hodně diskutovalo, a údajně byla lokalizována řada míst podél severoamerického pobřeţí i ve vnitrozemí Severní Ameriky, například v oblasti Velkých jezer. Ságy však nejsou očitým svědectvím. Pravděpodobně jsou směsicí záţitků různých objevných cest z několika staletí. Slavná Edda vyšla teprve v 17. a bible v islandském překladu teprve roku 1584. Proč ne dříve? Island byl údajně christianizován jiţ v roce 999 nebo 1000. Proč ale iroskotskými, a nikoli katolickými mnichy. Ve vědeckém časopise Naturebyly zveřejněny zoologické a geologické výzkumy, které, zdá se, potvrzují cesty Vikingů do Vinlandu existencí americké mušle Mya arenaria ţijící nepřisedle na písčinách. Tato mušle vymřela v Evropě údajně jiţ v pleistocénu. Před 700 lety ji prý lodě Vikingů znovu zavlekly přinejmenším do severního Jutska u Skage-nu (Nature, sv. 359, s. 679). Prokazatelně pravý nález z Ameriky, jenţ pochází z Norska, byl spolu s nesčetnými aţ 5000 let starými prehistorickými indiánskými artefakty učiněn v oblasti Blue Hill v americkém státě Maine. Jde o silně zkorodovanou minci, o níţ se zpočátku mělo za to, ţe pochází z Anglie. Kdyţ jsem Maine State Museum v Augustě (Maine) navštívil, byl tento unikát právě vypůjčen, a tak jsem mohl posoudit jen kopii. Na mou prosbu mi dali několik odborných podkladů. Z nich vyplývá, ţe přesnější výzkumy, zejména dr. Kolbjorna Skaara (univerzita v Oslo) jednoznačně prokázaly, ţe jde o vikingskou minci z let 1065 aţ 1080. Pravost mince i okolnosti nálezu jsou v tomto případě nesporné. Jde tedy o důkaz přítomnosti seveřanů v Maine? Naštěstí pro historiky je L'Anse aux Medows oficiálně uznáváno jako severské sídliště v Kanadě. Jen kaţdý další krok na americkém kontinentu dál na jih je jiţ psychickými (dogmatickými) hranicemi zaká-zán. Oficiální řešení tohoto problému zní: Tato mince pochází z Grónska nebo z L'Anse

aux Medows a 1600 kilometrů na jih (vzdušnou čarou), a to i přes velké vodní roky, přeputovala díky obchodní činnosti indiánů a eventuálně Eskymáků. Jednou z nejstarších staveb ve Spojených státech je Old Stone Mill v Newportu (Rhode Island). Na přesný vznik kruhové stavby nesené sloupy existují různé názory. Podle oficiálního chápání jde o starý kamenný mlýn, který byl v době prvních osídlenců postaven na zbytcích starší, neznámé budovy. Někteří historikové připisují stavbu Vikingům (Normanům), kteří zde údajně přistáli kolem roku 1040. Je zajímavé, ţe dánští archeologové objevili roku 1930 v troskách grónského vikingského sídliště Ameralikfjord lesklý kousek antracitu, jenţ se v Grónsku nevyskytuje a nemůţe pocházet ani z Islandu či Norska. Na druhé straně existují jen dvě odpovídající naleziště tohoto uhlí v Severní Americe – a obě v Rhode Islandu. V tomto americkém státě stojí také stará kruhová budova. Na pečeti města Konghelle (dnes Kungälv ve Švédsku), jeţ tehdy patřilo Norsku, je vyobrazena věţ na opěrách, jejíţ stavební sloh se velice podobá věţi v Newportu. Podrobné výzkumy kruhové věţe v Newportu roku 1942 prováděné známým badatelem Philipem A. Meansem a roku 1946 Hjalmarem R. Hollandem ukázaly, ţe by mělo jít o středověký křesťanský kostel, jenţ mohl zároveň slouţit v době obléhání jako pevnost. Profesor dr. R. Hennig poukázal na silnou podobnost exteriéru i interiéru s katedrálou svatého Olafa v norském Tonsbergu a s kostelem Boţího hrobu v Cambridge. Srovnání se starošvédskými kruhovými kostely prováděl Francouz Enlart jiţ roku 1910. Věţ na Narragansett Bay v Newportu mohla vzniknout ve 14. století, protoţe ohniště a komíny v té podobě, jaké zde jsou, nebyly v Evropě před 14. stoletím známé. Typ kruhových kostelů se naproti tomu v Evropě vyskytoval ve 12. a 13. století, toţ nevylučuje, ţe se v Americe nemohli ve 14. století pokoušet o napodobeniny na základě starých vzpomínek, anebo zde máme co dělat se dvěma různými časovými proudy, které by musely být uvedeny ve shodu? Na starém pohledu na Newport z roku 1731 vidíme tři větrné mlýny, ale také kamennou věţ, která jiţ tehdy byla v troskách. Toto vyobrazení dokládá, ţe tvrzení guvernéra Benedicta Arnolda, kdyţ mluvil o „mém větrném mlýnu postaveném z kamene“, bylo špatně interpretováno. Na Mercatorově mapě světa z roku 1569 jsou v Jiţní, ale i v Severní Americe na územích v době vydání mapy ještě neobjevených zakresleny poměrně četné budovy. Ve Rhode Islandu na Narragansett Bay vi –

Obr. 46: Pečetě Vlevo: Na pečeti templářských rytířů z roku 1167 (Bavorský státní archiv, Mnichov) vidíme na zadní straně stavbu věţe (srv. obr. 47) a na přední straně rytíře (templáře) s podobnou přílbou, jakou mají normanstí Vikingové na koberci z Bayeux (kolem roku 107). Vpravo: Pečeť templářského řádu z Francouzského státního archivu, zabavená roku 1307, ukazuje amerického indiána s bederní zástěrkou, péřovou ozdobou na hlavě a lukem. Nápis zní „Secretum Templi“ (Tajemství chrámu). Před rokem 1307 muselo být objevení Ameriky skutečně z hospodářských důvodů přísně střeţeným tajemstvím.

díme stavbu se dvěma věţemi. Pomocí radaru se skutečně zjistilo, ţe v zemi jsou s kruhovou kamennou stavbou spojeny další struktury, ukazující na rozsáhlé staré kamenné konstrukce. Co kdyţ se najdou zbytky starých stavebních konstrukcí na místech s vyznačenými stavbami i v Jiţní Americe? Víme, ţe první osídlenci vystoupili z lodi Mayflower a usídlili se na jih od Bostonu oficiálně 21. prosince 1620, teprve 41 let po zveřejnění Mercatorovy mapy. Označení Norombega (Norumbega) na Mercatorově mapě bylo běţným označením pro severní končiny východního pobřeţí Severní Ameriky. Stará místní označení v regionu potvrzují dojem objevitelů z 16. století. Kapitán Jean Parmentier z Dieppe uvádí ve své zprávě o Floren-tanovi ve francouzských sluţbách Verazzanovi, ţe tato země „byla kvůli svým obyvatelům nazývána Norsko“ (Ramusio, 1550-1559). Na Vul-piově globusu (tabule XII) z roku 1542 je jiţně od Labradoru zakresleno jméno Normanvilla. Odkaz na přítomnost Normanů v nových zemích? Severovýchodně od New Yorku je od roku 1930 ve staré obchodní stanici v Massachusetts, Aptucxet Trading Post, zajímavý kámen s runami; při mé návštěvě byla stanice bohuţel zavřená. Dříve byl tento kámen v základech domu indiánů Wampanoagů v Komassakumkanitu (Cape Cod) a později ho uţívali jako práh dveří v jednom kostele. Na Bournově kameni jsou dvě řady vyrytých znaků, zčásti připomínajících runy, jeţ lze interpretovat různě. Podle Barryho Fella je písmo iberské (Fell, 1989, s. 162). Ale první tři znaky druhé řádky by mohly být i la-

Obr. 47: Normanská věž Autor před Old Tone Tower v Newportu (Rhode Island), kterou moţná postavili irští mniši nebo Normani. Zvétšenina Mercatorovy mapy světa z roku 1569 (obrázek vpravo nahoře) ukazuje věţovitou budovu (zvětšenina A) na Naragansett Bay, v miste, kde stojí Old Stone Tower.

tinskými písmeny AVM – Ave Virgo Maria – a ukazovat na doby raného křesťanství ve Starém světě. Latinská písmena AVM vidíme i na sporném runovém kameni z Kensingtonu, který lze spatřit v Alexandrii (Minnesota). Kámen objevil roku 1898 švédský přistěhovalec a farmář Olof Ohman v Kensingtonu (Minnesota) pod kořeny sedmdesát let starého stromu. První bílý osadník přišel do kraje teprve roku 1858. Na univerzitě v Minnesotě se podařilo specialistovi na skandinávskou kulturu, prof. O. J. Bredovi, text bez větších potíţí úplně rozšifrovat. Nesrozumitelné zůstaly jen některé znaky, ale později se ukázalo, ţe jde o číslice (text viz foto 94). Badatel v oboru run dr. Richard Nielsen a další odborníci z Dánské univerzity nyní v nedávno publikovaných výzkumech dokázali, ţe nápis na kameni je skutečně stará švédština ze 14. století {Epigraphic Society Occasional Papers, sv. 16, 1987 a Scandinavian Studies, sv. 72, 1/2001). Všechna starošvédská slova by – la identifikována teprve v průběhu 20. století, takţe v roce 1898 musela

být ještě neznámá. Jeden znak byl přeloţen v roce 1914 a další dva teprve v roce 1962. Pokud byl nápis padělán, musel být padělatelem jasnovidec. Původně ukazovala přítomnost osmi slov z moderní švédštiny na padělek. V tu dobu se však ještě nevědělo, ţe tyto pouţité symboly byly jiţ ve 14. století známé v Dánsku, západním Švédsku a kuriózně v Tyrolských Alpách, jak dokládají staré dokumenty. V říjnu 2000 byl kensingtonský runový kámen testován skenovacím elektronickým mikroskopem (SEM) v Laboratory of American Petrographic Services (APS). Geologové potvrzují, ţe kámen leţel velice dlouhou dobu v zemi, protoţe krystaly droby na hranách zlomů i plochách jsou úplně zerodované, a to i ve vysekaných rýhách pro písmena. Za povšimnutí rovněţ stojí, ţe Irokézové budovali typické dlouhé domy, jako to dělali Vikingové v L'Anse aux Medows a také Keltové. Na staré rytině vidíme, jak Francouzi s pomocnými indiánskými jednotkami obkličují dřevěnými palisádami chráněnou vesnici s dlouhými domy, postavenou na pravidelném obdélníkovém půdorysu, jaký známe od starých Řeků. Zvlášť mě fascinovalo, ţe Irokézové patrně odvedli řeku, aby malé městečko obtékala. Toky řek překládali rovněţ Řekové. Podobně jako u Keltů stála i u Irokézů v čele rodiny (dlouhého domu) nejstarší ţena. Dlouhý dům Irokézů odpovídá aţ do detailu severoevropskému typu budovanému zhruba do roku 1200: mj. bez oken, jednopatrový, velmi dlouhý a málokdy širší neţ šest metrů. Zatímco Irokézové zůstali věrní této konstrukci aţ do doby kolem roku 1800, Jacques Cartier na svých objevných cestách zjistil, ţe mj. hurónští indiáni stavěli dlouhé domy, jeţ odpovídají novějšímu, širšímu islandské-mu typu z 13. století s vnitřním členěním. Došlo ke dvěma invazním vlnám? Adekvátně tomu se v jazyce Irokézů [Archaelogia Americana, sv. 2, 1836) dochovala řada staroseverských slov (Cleasby/Vigfusson, 1874; srv. Mallery/Harrison, 1979, s. 239-241). Několik málo příkladů z jazyka kmene Mohawků (Bruyas, 1700): směr znamená ati a ve staré sever-štině (ss.) att, jíst se řekne at nebo ate a v ss. eta, vstoupit je innion a ss. inni…

Irští mniši v Americe Proč nazývali conquistadoři kněze domorodých indiánů Nahua papas? Také papeţi se láskyplně říká papa. Kdyby byl titul arcipastýře křesťanů dáván modlosluţebníkům, byla by to svatokrádeţ. Důvod je, ţe šlo

Obr. 48: Biskup Vlevo vidíme středověké znázornění z Islandu (po 1300) a vpravo téměř stejné, které bylo vědecky zdokumentováno spolu s prehistorickými skalními kresbami (petroglyfy) v Coloradu (Renauld, 1938).

o následovníky knězů, jimţ se říkalo papas – jako iroskotským mnichům v Evropě. Potvrzení najdeme v první zeměpisné knize (De mensura orbis terrae) z 9. století, v níţ irský mnich Dicuil popisuje severní Atlantik a ptá se dalších papas, kteří se pravidelně kaţdý rok plavili do Thule. O raných námořních aktivitách irských mnichů podávali zprávy sami Vikingové. V Landnamabook se vypráví, ţe po příchodu na Island zde potkali „muţe, kterým seveřané říkali ,papar'. Byli to křesťané a předpokládá se, ţe přišli přes moře ze západu, neboť měli knihy, zvony a kříţe“. Dále se vypráví o jistém Arim Marssonovi, jehoţ loď při cestě do Grónska zahnal mořský proud a tak se dostal do Země bílých muţů, zvané téţ Huitramannaland čili Velké Irsko. Tam prý byl pokřtěn. Šlo o východní pobřeţí Severní Ameriky? Expedice Tima Severina dokázala, ţe irští mniši mohli na svých koţených lodích bez kýlu, takzvaných curraghs, doplout do Ameriky. Na raně křesťanské dějiny severní Evropy vrhl v 9. století ostré světlo svatý Brendan, jenţ v 6. století (= 9. století experimentálního datování) vyplul z nejzápadnější části Irska přes Faerské ostrovy na Island, potom přes Grónsko do Kanady, a moţná dokonce na Azory a do Karibiku, kde nalezl jiţní ovoce, drahé kameny a mírné podnebí. Tato cesta prý byla trestem za to, ţe spálil knihu, v níţ se pravilo, „ţe na zemi jsou dva světy, a kdyţ je v jednom den, ve druhém panuje noc“, coţ je jasný důkaz znalosti kulového tvaru země. Brendanovy objevy byly na základě ústní tradice zapsány jako směs hagiografické legendy, zprávy vizionáře, pohádky a dobrodruţného příběhu. Od 12. století se odrazily na středověkých mapách, na nichţ vidíme Brendanův ostrov (Insula Sancti Brendani). Na slavném norimberském globu Martina Behaima z roku 1492, tedy ještě neţ se

Kolumbus vydal na moře a objevil Ameriku, je Brendanův ostrov zakreslen před brazilským pobřeţím na úrovni ústí Amazonky. Nyní vyvstává otázka, zda Keltové osídlili Ameriku pomocí lodí ne – bo zda jiţ dávno neţili po obou stranách Atlantiku a povědomí o tom nezaniklo třeba v důsledku nějaké přírodní katastrofy. Je třeba ještě diskutovat o tom, zda napřed nebylo zaplaveno pevninské spojení – jiţ v mých prvních knihách uváděný grónský most –, coţ izolovalo kultury, které byly dosud v kontaktu. Teprve poté Ameriku znovu objevily lodě irských mnichů. Nesmíme zapomínat, ţe v této pozdější, nové osíd-lovací fázi šlo o irské křesťanské mořeplavce. Transatlantickými kontakty se křesťanské myšlenky a příběhy Starého zákona dostaly do Ameriky dávno před Kolumbem. Kdyţ do země přišli se Spaněly první představitelé římské papeţské církve, divili se, ţe domorodci jiţ příběhy z bible znají. Francouzský profesor antropologie Etienne B. Renaud (1880-1973) z univerzity v Denveru podnikl řadu expedic na jihozápad Spojených států a zdokumentoval, co po sobě zanechali prehistoričtí indiáni. V jedenácté zprávě Archaeological Survey Series: Petroglyphs of North Central New Mexico zdokumentoval roku 1938 několik skalních kreseb, které ukazují válečníky s kamennými sekyrami a dokonce dvojbřitou sekyru, ve staré Evropě známou jako labrys. Impozantní je shoda vyobrazení biskupa se zakroucenou holí (Renaud, 1938, N.M., 224, tab. 6) v Coloradu, jeţ bylo vědecky zdokumentováno spolu s dalšími prehistorickými skalními kresbami, s obrazem z islandského rukopisu z doby po roce 1300 (Královská knihovna v Kodani). Podle dosavadního výkladu vládla v Grónsku i na Islandu nejprve pohansko-křesťanská a nikoli římská papeţská víra, neboť „vlastní křesťanská fáze se prosadila teprve koncem doby Vikingů“ (Simek, 2000, s. 125), čímţ je míněna práce papeţských misionářů. V důsledku toho přišel jako první biskup do Grónska Erik Gnup-son teprve roku 1112, ačkoliv křesťanská víra tam byla zavedena jiţ kolem roku 1000. V roce 1121 doplul biskup Gnupson do Vinlandu (= Amerika?), aby pečoval o Vikingy (a Kelty?), kteří tam byli usazeni. Zdá se, ţe tam zůstal –, snad se ztratil, podle jiných zpráv se vrátil zpátky. Teprve v roce 1200 odcestoval grónský biskup do Říma a v zápalu christianizace se Grónsko připojilo v roce 1261 k norské koruně, neboť Grónsko – zelený ostrov – nebylo kolonií, ale nezávislým vikingským státem, jenţ exportoval do Evropy ţádané zboţí. Severské ságy vyprávějí o irských koloniích, které v Huitramanna-landu (Zemi bílých muţů), zvané někdy téţ Velké Irsko, existovaly jiţ v 10. století, a někteří autoři je lokalizovali do Vinlandu situovaného jiţněji na

východoamerickém pobřeţí. U 1700 osob na Islandu, ve Velké Británii, ve Skandinávii a v dalších regionech se zkoumala DNA mitochondrií, jeţ se dědí pouze z bu-něk mateřského vajíčka. Ukázalo se, ţe 60 procent ţenských obyvatel Islandu nejsou Skandinávci, ale Keltové ( American Journal of Human Genetics, sv. 68, s. 723). Výklad, ţe tyto ţeny byly uloupeny, zvyk, který bývá námořním lupičům často přisuzován, musíme v duchu své dosavadní argumentace odmítnout jako chybnou interpretaci. Vikingové totiţ nepodnikali daleké cesty z toho důvodu, ţe jejich země byla neúrodná a nenacházeli v ní výţivu. Opak byl pravdou, v tu dobu aţ do poloviny 14. století vládlo takzvané středověké klimatické optimum: země, odkud Vikingové pocházeli, byla vysoce úrodná. Počet severského obyvatelstva explozivně narůstal a důsledkem bylo, ţe mladí muţové z velkorodin museli opouštět zemi a hledat si nový domov daleko odsud. V Landnamebook se potvrzuje, ţe první ţeny na Islandu se nevydaly na cestu společně se skandinávskými muţi. Pak je také pochopitelnější otázka, kterou zkoumá Herbert Penzi (1996, s. 137-145), zda severskozápadogermánský jazyk psaný runami nebyl praangličtinou.

Americké tavicí pece Američtí indiáni ţili údajně aţ do svého objevení v době kamenné a v době měděné či bronzové, nikoli však v době ţelezné. Jen v americkém státě Ohio bylo náhodou objeveno asi 130 starých tavicích pecí – další ve Virginii (16), Georgii, Kentucky a Novém Mexiku. Ty prý slouţily k tavení mědi. Ve Starém světě je hutnické zpracování ţeleza, jeho produkce a opracování dosvědčeno z mnoha keltogermánských sídlišť v podobě zkujňo-vacích výhní, pecí, kováren a milířů. Zdrojem bylo především ţelezo z mokřadel a baţinatých terénů, nalézané volně ve vlhkých prohlubních. Ţelezo leţící v zemi je ještě i dnes uvolňováno spodní vodou, poté se blízko povrchu vysráţí s kyslíkem za pomoci mikroorganismů a ukládá se aţ ve dvoumetrových vrstvách jako takzvaná bahenní ţelezná ruda. Bod tání ţeleza je 1539 stupňů Celsia. V tehdy pouţívaných zařízeních se však dosahovalo jen asi 1200 stupňů. Ruda se neroztavila, ale stávala se kujnou, odtud zkujňovací výhně. Severoamerickým indiánům opravdu nelze přisoudit skutečnou výrobu ţeleza v tomto smyslu, třebaţe se stejně v Americe nálezy ze ţeleza objevily. Zajímavé však je, ţe v zemních mohylách (mounds) bylo objeveno i několik tavicích pecí, v nichţ bylo získáváno ţelezo, jako

například v Ohiu v Turner Mound Group nedaleko Milfordu nebo v Edwards Farm Group u Readingu. Arlington Mallery tyto tavicí pece identifikoval a prozkoumal (Mallery/Harrison, 1951). Jak se do – stala tato více neţ 2500 let stará technologie do Ameriky? Oficiální verze zní, ţe se evropští osídlenci před 200 lety rozpomněli na starověkou technologii a vyráběli ţelezo ukuté v Americe. Amatérský archeolog William Conner, jenţ zkoumá tavicí pece v Ohiu jiţ léta, bohuţel na poslední chvíli odřekl schůzku, kterou si se mnou v Ohiu sjednal, a to jen proto, ţe jsem přesvědčený o transatlantických kontaktech před Kolumbem a v existenci tavicích pecí pro to vidím další důkaz. Conner publikoval dvoje datování vzorků, z něhoţ vychází stáří 160 let. Nebyl však schopen definitivně dokázat, ţe nálezy pocházejí z doby, kdy se tavici pece pouţívaly (viz internet www.iway-net.net). U Glacial Kame Furnace (Ross County, Ohio) byla spolu se ţeleznými tyčemi, bahenní ţeleznou rudou, dřevěným uhlím a struskou nalezena 18 cm dlouhá kamenná sekyra, kterou archeologové nade vsí pochybnost určili jako prehistorickou. Takové nálezy jako směs předmětů z různých epoch vsak nejsou ţádnou výjimkou, ale spíše pravidlem. Moţná byli američtí osídlenci docela jednoduše uctívači prehistorických kultur, pouţívali jejich technologie a zanechali po sobě prehistorické kousky do sbírky, jen aby zmátli naše pojetí dějin… Jak tyto tavici pece vypadaly? Z Evropy známe normálně zhruba metr vysoké šachtové pece, které byl plněny střídavě rozdrcenou ţeleznou rudou a dřevěným uhlím. Uţívaly se však také zhutňovací jámy. Tato speciální konstrukce tavicích pecí je však zdokumentována i z Ameriky! Mallery objevil několik tavi – cích pecí v mounds i pod nimi, tedy v záhadných zemních mohylách, jimiţ byla například poseta krajina okolo Mississippi. Z mnoha tisíc takových mohyl, jichţ jen v Ohiu bylo 500, se jich však dochovalo jen pár. Kdyţ nacházíme zkujňovací pece pod prehistorickými mounds, lze z toho vyvodit, ţe pec je při – Obr. 49: Tavici pec Kresba prehistorické tavici pece v Arledge Mound (Ohio), kterou vykopal Arlington Mallery (1979, s. 17). Kolem roku 1900 byl mound o tři metry vyšší neţ v době vykopávek roku 1948.

nejmenším stejně stará jako mound, pod nímţ se nachází… ale kdepak, pece prý byly do mounds zahrabány dodatečně, aţ o několik staletí později. Stavěly mohyly jen indiánské kultury v Severní Americe? Nikoliv, najdeme je i ve střední Americe, nikdo je však nezkoumal. Klasickými budovateli mohyl byli Keltové. Avšak i Vikingové stavěli mounds, pod něţ kupodivu zahrabávali i lodě, například v Osebergu nebo Gokstadu, a s nimi dřevěné komory tvaru stanu a další artefakty, například sáně.

Earthworks a obdélníkové valy Na obou stranách Atlantiku se v mohylách dochovaly dřevěné a kamenné konstrukce a také hrobky s bednami, kamennými komorami a chodbami, jak je známe ze střední a severní Evropy. Očividné paralely na obou březích Atlantiku jsou vlastně nepřehlédnutelné. Málo známou a archeology špatně chápanou stavební konstrukci představují obdélníkové valy (keltské valy), jedno z nejčastěji stavěných zařízení na světě (Geise, 2002). Jejich hlavním rysem je většinou čtvercový nebo jen málo se od čtverce lišící obdélníkový tvar, často alespoň s jedním pravým úhlem. Někdy je půdorys také oválný, tvaru vejce nebo trojúhelníku. Obdélníkový komplex obklopuje val, před nímţ je příkop přerušený vchodem na úrovni terénu. Délka strany činí často osmdesát aţ sto metrů. Stejné konstrukce byly budovány ve východní části Ameriky, a to po

tisících. Ohio je například těmito earthworks, připomínajícími obdélníkové valy v Evropě, poseto. Tyto komplexy jsou v Americe i v Evropě obklopeny příkopem a zemním valem navršeným z vytěţeného materiálu. Cistě náhodné paralely? V Evropě byly zkujňovací pece a keltské valy budovány zčásti ve stejné době. Uvnitř amerických earthworks byly tavici pece, jako Turner Mound Group u Milfordu nebo Edwards Farm Group u Readingu, obojí v Ohiu. Lze z toho usuzovat, ţe i v Americe se budovaly současně? Oficiálně není tento pohled dovolen, neboť tavíci pece objevené v amerických mohylách a keltských valech zřizovali v zemních dílech aţ evropští osídlenci, kteří je nacházeli hotové, a zaváděli tak před 200 lety technologii ţeleza starou 2000 let… Téměř samozřejmě pak vypadá skutečnost, ţe k vybudování zemních děl obklopených zemním valem a příkopem bylo nutno snést celé hory, aby bylo docíleno ploché roviny, jak jsem měl příleţitost přesvědčit se při návštěvě velkého komplexu Fort Ancient v Ohiu. Také v Evropě existují analogické zemní valy, které byly vybudovány na místě sneseného kopce, například na Hoher Dórnberg na západním okra – Obr. 50: Zemní díla Vlevo: Earthworks u Winchesteru v americkém státě Indiana. Vpravo: Pravoúhlé valy (keltské valy) u Starnbergu v Bavorsku (Německo).

ji Hessenské prolákliny. Okolo plošiny je kruhový val a zčásti se ještě dochoval i příkop. Ve střední Americe byla pro zřízení monumentálního komplexu v Mitle u Oaxaky (Mexiko) snesena na velké ploše hora. Teprve na místě mi bylo jasné, kolik nesmírné práce si to toto dílo, jeţ nijak nezaostává za pyramidou v Mitle, vyţádalo.

Posunutý čas Indiánské kultury, zejména severoamerické, jsou navzdory existujícím

artefaktům ze ţeleza, zařazovány do doby bronzové. Ještě nedávno se věřilo, ţe indiáni zpracovávali bronz pouze zastudena, tedy kladivem. Jak potvrdil Gregory Perino – v Central State Archaeological Journal, sv. 33, leden 1986 –, byly při vykopávkách v místě ceremoniálního centra Cahokia v oblasti dnešního Cahokia State Historie Park, poblíţ St. Louis, nalezeny artefakty, které byly vyrobeny z roztavené mědi. Také jiné indiánské kultury tavily měď, i v Jiţní Americe. To představuje dříve popíranou paralelu mezi Starým a Novým světem. Jestliţe však tyto kultury ţily v době bronzové a pochovávaly mrtvé v zemních mohylách (zejména kultury Adena a Hopewell), proč pro odpovídající časové období v Evropě volíme dobu kolem roku 1500 př. n. 1. (střední doba bronzová), zatímco například Grave Creek Mound v Moundsville (Západní Virgínie) byl údajně vybudován kulturou Adena v období 250 aţ 150 př. n. 1. – tedy o více neţ tisíc let později neţ srovnatelné stavby v Evropě? Stejně je tomu se zemními díly (earthworks) hopewellské kultury v Ohiu, jeţ byla údajně vybudována v letech-100 aţ+ 400. Tyto časové roviny je však nutno nově promyslet. Po návštěvě Serpent Mounds v Ohiu mě cedulka v Ohio Historical Center v Columbusu (Ohio) upozornila na to, ţe v roce 1991 archeologové vykopali úzký hrob zavrtaný do země. Přitom vyzdvihli z hloubky zemního tělesa dřevěné uhlí. Datování poskytlo k údivu vědců stáří pouhých 1070 let. Po-dle toho to vypadá, ţe tento Serpent Mound, jehoţ stáří se dosud odhadovalo na 2000 let a jenţ byl přisuzován epoše Adena, je o více neţ tisíc let mladší, takţe přinejmenším časově spadá do doby Vikingů, a nikoli kultury Adena. Musí podobnou revoluční omlazující kúrou projít i datování dalších amerických kultur? Ve stejném muzeu lze totiţ vidět snímek z vykopávek, na kterém vidíme, ţe mezi relikty údajně asi 2000 let staré hopewellské kultury byla vykopána sekyra z doby kamenné, která však podle názoru archeologů musí být stará několik tisíc let! Experti se ptají, jak se taková prastará sekyra dostane do této mladší kulturní vrstvy. Protoţe takové údajně prastaré nástroje a zbraně byly v Americe zdokumentovány i v souvislosti se starými tavícími pecemi, musíme se ptát, zda se zde svévolně nepřesouvají nálezy do umělých, tisíciletími oddělených kulturních stupňů, místo abychom v nich viděli nálezy ze smíšených vrstev několika různých kultur – vţdyť přece leţely společně v jedné geologické vrstvě. Nutně by pak následovala redukce počtu i trvání údajných kulturních stupňů. Proto je třeba rozhodně zamítnout argument o časovém posunu kultur v Evropě a v Americe, jenţ vědcům slouţí jako nejpádnější argument proti transatlantickým kontaktům. Profesor Stephen Williams (1995), kurátor

Peabodyho muzea známé Harvardské univerzity, napsal knihu Phantastic Archaelogy, v níţ mj. diskriminoval svého kolegu Barryho Fella, jenţ učil na stejné univerzitě, a to jen proto, ţe napsal několik knih, v nichţ dokazoval předkolumbovské kontakty (Fell, 1976, 1980, 1982). Diskvalifikovat argumenty a nesčetné nálezy sice profesor Stephan Williams nemůţe, a tak místo toho stále znovu odkazuje na zásadní časový rozdíl odpovídajících kulturních stupňů na obou březích Atlantiku. Williamsova kniha mě přiměla postavit tento projekt zcela nově, neboť i kdybych snesl deset knih plných popisů nálezů, důkazů a teorií, stejně by znovu pouţil argument o časovém posunu, jímţ se zasazuje smrtící rána předkolumbovským kontaktům. V Americe vymazala dějiny indiánských kultur církev, stejně jako –a to je málo zdokumentováno – dějiny Keltogermánů v Evropě. Rozdíl je však v tom, ţe v Evropě sepsali v klášterech nově vymyšlené dějiny a staré události dostaly nový háv přizpůsobený účelu. Proto byly zkušenosti lidstva s přírodními katastrofami popsány celkem správně a staly se součástí i Nového zákona. Bible proto můţe být podstatně mladší, neţ se dosud připouští. Přesto jsou v ní popsány reálné události, jak jsem vyloţil v Darwinově omylu. Z toho vyplývá, ţe časové určení amerických kultur je bliţší realitě neţ v Evropě. Proto by musela být časová osa Starého světa posunuta a zkrácena. Snad uţ teď čtenář chápe, proč jsem napjal tak daleký časový oblouk přes Kelty, křesťanství a Vikingy. Římská papeţská církev si k odůvodnění svého mocenského nároku vymyslela velmi případnou historii, a teprve jí sama sebe legitimizovala. Za tím účelem musela některé dokumenty přepsat, jiné napsat zcela nově. V době vlády katolické církve byly staré dokumenty eliminovány nebo nahrazeny pozměněnou kopií a vzniklé časové mezery naplněny vymyšlenými příběhy (např. o Karlu Velikém). Protoţe se nedostávalo fantazie, příběhy se vzájemně podobají, jak působivě vyloţil např. Francesco Carotta v knize Byl Jeţíš Caesar? Ţivotní příběhy římského vládce Caesara a Jeţíše Nazaretského totiţ probíhají souběţně a jsou spojeny nejen srovnatelnými strukturami a sekvencemi, ale i podobností jmen, zejména kdyţ porovnáme řecké texty. Caesar (Jeţíš) například začíná vystupovat v Galii (Galileji), stejně jako Jeţíš překročí pohraniční řeku a táhne do Corfinia (Kafarnea) (Carotta, 1999, s. 36). Pochází Caesarův ţivotopis a evangelia ze stejného zdroje? Pro nedostatek místa se nemůţeme věnovat této argumentaci podrobněji. Absurdní? Asi ne, neboť matematik Anatolij Fomenko z Moskevské univerzity zkoumal datování dějin pomocí statistických metod (Fomenko, 1994). Zkoumal, zda kroniky vznikaly na sobě nezávisle či nikoli.

Historické sekvence byly srovnávány s časovou osou, aby se zjistilo, jestli se v jiných časech a/nebo v jiných kulturách opakují podobné struktury. Po této hrubé matici byla u jednotlivých historických událostí zkoumána jejich identita, zatímco jména míst, osob a událostí byla zredukována na řady souhlásek a rovněţ srovnávána. Podle Fomenka se evropské dějiny mezi roky 900 a 1600 s jinými jmény a daty s určitým časovým odstupem v jiných regionech opakují, přičemţ mluví o shifts – posunech celých bloků historie či událostí. Zajímavé je, ţe období druhé římské říše (-82 aţ 235), třetí římské říše (184-553), karolinské říše (681-888), království v Judeji (-928 aţ –640), části Geneze a jiné epochy tvoří jedno jediné údobí (srv. foto 71). Ve Fomenkových výsledcích bychom neměli spatřovat nic více a nic méně neţ iterační krok k revizi dějin, jehoţ bylo dosaţeno čistě matematicky a statisticky, neboť se zde nepřihlíţelo ani k antickým mincím, ani k archeologickým nálezům. Podle výkladů této knihy by to však vzhledem k neutrálnímu hodnocení mělo představovat spíše výhodu. Mohlo by se ukázat, ţe mnoho dílčích systémů vlády a tedy i kulturních období – u Peršanů, Řeků, Franků nebo Římanů – je fikcí, neboť různé starověké dějiny jsou podle všeho jen variacemi více či méně reálných událostí, které byly zapsány z různé perspektivy v různých jazycích a doplněny fantastickými ozdobami.Z těchto výzkumů bychom mohli vyvodit překvapivý závěr, ţe i dějiny před rokem 1618 bychom mohli pokládat za masivně padělané. Mně se zdá pravděpodobnější, ţe přibliţně reálné úseky dějin byly podle určitých katastrofických scénářů – s příslušným dramatickým úbytkem obyvatelstva – několikrát pouţity k vyplnění temné minulosti, tedy rozmnoţeny. Podle toho by bylo období středověkého klimatického optima po roce 900, v Evropě od poloviny 10. století, relativně reálné, ale dodatečně nataţené a nově datované. Dějiny jsou skutečně uchopitelné a mají pevné obrysy teprve po novějších katastrofách na začátku malé doby ledové. Starší dějiny sklouznou, pokud nebyly uměle reprodukovány a zmnoţeny, vymazáním temných staletí ke katastrofickým událostem 9. století. Vraťme se ke srovnávání kultur ve Starém a Novém světě. Kdyţ vyškrtneme diskutovaná temná staletí římských dějin, posune se střední doba bronzová (kdy bylo prokazatelně zpracováváno i ţelezo), ale také v mých knihách probíraná koexistence dinosaurů (draků) a lidí a takzvaná (po mém soudu špatně vyloţená) doba kamenná jako doba po potopě, o několik staletí směrem k dnešku. V neposlední řadě musíme i globální potopu, kterou jsme v Omylech v dějinách země datovali do doby asi 3500 př. n. 1., posunout o několik tisíciletí nebo i více směrem k dnešku.

Neolitický kulturní stupeň, magdalénien – k němuţ patří mnoho jeskyní s malbami, např. v Altamiře, Niaux, Lascaux – se tak posune o řadu tisíc let do mladší minulosti, podle dr. Heriberta Illiga do 2. tisíciletí př. n. 1. (Illig, 1988, s. 154). Jeskynní malby, které vypadají, jako by byly nedávno namalované, tak získají správnější místo v čase. Předpokládejme jako pracovní hypotézu, ţe doba bronzová v Americe i v Evropě s budováním mohylových hrobek začala přibliţně ve stejnou dobu, pak se střední doba bronzová v Evropě dostane zhruba do 4. století př. n. 1., kdy údajně vrcholila světová moc Římanů –, já jsem ji však popsal jako keltsko-řecké slohové období –, čímţ se odstraní rozpory způsobené časovým posunem. Kdyţ si zredukování evropské historie představíme jako předtím nataţený gumový pásek a ten po vyškrtnutí temných staletí necháme,

Obr. 51: Srovnání Kamenné sekyry z Wisconsinu (A) a Poznaně v Polsku (B) vypadají téměř stejně, podobně jako ozdoby z hnědého jaspisu v Severní Americe (C) a jantaru z Dánska (D). in: Much, 1907.

aby se stáhl, budou kulturní stupně v Americe a v Evropě před dobou ţeleznou časově srovnatelné. Kulturní stupeň doby bronzové trval v Americe bezpochyby déle neţ v Evropě, téměř do našich časů. Vţdyť vlastní zpracování kovů ve velkém přišlo do Ameriky, jeţ byla tehdy znovu objevena, jak se to později stalo ještě Kolumbovi, asi teprve s irskými mnichy a Vikingy a moţná téţ s templáři a Basky nejdříve v 9. století. Protoţe se zdá, ţe transatlantické kontakty byly po skončení doby bronzové přerušeny, připadají jako spouštěcí mechanismus pro dočasné přerušení kulturní výměny v úvahu důsledky přírodní katastrofy. Doklad o raném osídlení Ameriky lidmi evropského, a nikoli asijského typu byl nalezen 28. července 1996 na západním pobřeţí amerického státu Washington: kde byl objeven kennewický člověk. Jeho původně uváděné stáří –9300 let bylo nověji revidováno na –7200 roků. Na Yaleské univerzitě zkoumali jeho DNA. Ta se podobá DNA Evropanů a praobyvatel Japonska, Ainuů. Vlivu Keltogermánů (Skytů, Pragótů) lze vedle starokorejské kultury přisoudit i vznik čínské kultury. Jejich sídliště se před 3500 lety nacházela převáţně podél Hedvábné cesty. Zdá se, ţe člověk z Kennewicku dokazuje, ţe tito praobyvatelé překročili Pacifik do Ameriky – a přitom po sobě zanechali megalitické památky od Evropy přes Asii aţ do

Polynésie. Dnes je kennewický člověk pokládán za praotce americké civilizace. Některé indiánské kmeny jako třeba Yakamové mají být jeho přímými potomky.

9. Budovatelé megalitů a Keltové v Americe V období christianizace a zavádění feudalismu byl náš obraz dějin přepracován, zčásti zcela nově vytvořen a zčásti zfalšován. Toto tvrzení musí být nepravdivé, pokud od všeobecné potopy neexistovaly ţádné další přírodní katastrofy, jeţ vedly ke skutečné amnéziipostiţených kultur a zachovaly mlhavé vzpomínky na zčásti zlatou minulost. Několik přírodních katastrof a klimatických zvratů v historické době způsobilo ostrý kulturní zlom a ztráty paměti kolektivního vědomí.

Konec doby bronzové Ammianus Marcellinus (kolem roku 391) napsal, ţe Dórové – pozdější staří Rekové – byli vyhnáni obrovskými záplavami rozbouřeného moře z dalekých ostrovů a z oblastí na druhé (tedy východní) straně Rýna a ţe se proto museli ze své domoviny vystěhovat do Řecka (Ammmia-nus Marcellinus, lib. XV, 9). Geolog F. Forchhammer, který učil na kodaňské univerzitě, snesl jiţ roku 1837 četné doklady o strašlivých katastrofálních záplavách. Pole z doby bronzové nacházel ještě 15 metrů nad dnešní mořskou hladinou pod naplavenými mořskými usazeninami (pískem, mušlemi, bahnem). Pod takovými usazeninami leţí ukryty i mohyly na ostrovech Sylt a Am-run. Protoţe travnaté pahorky z doby ţelezné byly nalezeny v blízkosti dnešní mořské hladiny a nejsou na nich ţádné mořské usazeniny ani patrná mořská eroze, dospěl Forchhammer k závěru, ţe na konci doby bronzové a počátkem doby ţelezné došlo k velikým záplavám (Forchhammer, 1837). Tato zjištění potvrdil kielský geolog K. Maack (1869, 63nn.), jenţ na základě řady pozorování dospěl k závěru, ţe na konci doby bronzové musela pobřeţí zasáhnout velká vlna vysoká 18,8 metru. Nejhorší vlny za mořských bouří mohou v Severním moři dosahovat nanejvýš výšky pět aţ šest metrů nad průměrným vzdutím. Trojnásobku mohou vlny dosáhnout jen v podobě tsunami za velkých podmořských zemětřesení. Katastrofální záplavy na západním pobřeţí Šlesvicka-Holštýnska na konci doby bronzové potvrdily i další geologické výzkumy (Heinrichs, 1925). Přitom bylo „na přelomu doby bronzové a ţelezné“ zaplaveno a zničeno úrodné ploché území sahající daleko za dnešní ostrovy (Becksmann, 1933, 53n.). Deset metrů vysoké příbojové vlny se přitom vršily jako nové „morény“.Jak prokázal O. Pratje, nachází se na příbojových terasách na západě a severu Helgolandu asi 300 metrů na západ od dnešního pobřeţí deset metrů vysoký strmý zlom, jenţ mohl vzniknout pouze náhlým poklesem skalního masivu (Pratje, 1923). Jak těţké následky můţe

zemětřesení a výbuchy vulkánů mít, to se ukázalo 21. května 1960 v Chile: „V několika oblastech poklesla země o několik metrů, v délce 40 kilometrů dokonce o 300 metrů. Země úplně změnila svou tvář“ (Die Zeit, 21. 5. 1960). Soudobé texty z Medínit Habu (Egypt) zachycují výpovědi zajatých válečníků z řad mořských národů: „…jejich ostrovy byly rozervány a odplaveny zároveň“ nebo „síla Nun (světového moře) se rozběsnila a velkou vlnou spolykala jejich města a vesnice“. Jiné egyptské texty líčí putování mořských národů Evropou a Malou Asií aţ k hranicím Egypta. Podle archeologa dr. Oskara Pareta měla tato katastrofa „celosvětový účinek“ (Paret, 1948, s. 212) a „uvedla do pohybu národy střední a jiţní Evropy i přední Asie, otřásla Starým světem a vytvořila základy pro nový svět“. K velkým záplavám se záhy přidruţily další přírodní katastrofy, „mimořádné sucho a hlad, jeţ přinutily obyvatele euroasij-ských níţin, ba dokonce i kočovníky arabských a afrických stepí, k opuštění domovské půdy“ (Paret, 1948, s. 144 a kapitola 5). V textech z Medínit Habu Ramesse III. píše: „Libye se stala pouští, strašlivá pochodeň metala oheň z nebe… Jejich (Libyjců) kosti hořely a pekly se jim na údech.“ V papyru 1116B se dočteme: „Řeka Egypta je prázdná, lze ji přejít suchou nohou. Budeme hledat vodu (Nil, HJZ), po níţ by se mohly plavit lodě. Podle Oskara Pareta spadá období sucha, během něhoţ vyschly evropské baţiny, do pozdní doby bronzové: „Díky průběţnému archeologickému horizontu je nyní moţné uvést pozdní dobu bronzovou ve střední Evropě a tedy i sídliště v baţinách a na březích jezer té doby do přímé souvislosti s orientálními dějinami a reliéfy chrámu v Medínit Habu. Podle nich postihlo sucho kolem roku 1250 př. Kr. i střední Evropu. Příchod lidu popelnicových polí a nejhlubší stav hladiny jezer, díky němuţ bylo moţno osídlit jejich břehy, spadá do doby… kolem roku 1200 př. Kr.“ (Paret, 1948, s. 144). Jiirgen Spannuth spatřuje spouštěcí mechanismus katastrof v kometě Phaeton, jeţ se zřítila do Severního moře nedaleko Helgolandu (Spannuth, 1965, s. 160nn.), a opravdu zde dodnes můţeme vidět velkou prohlubeň. Jak jsme o tom hovořili jiţ dříve, tento časový horizont se, pokud byl Ramesse III. totoţný s Nachtnebefem I. (380-362), posouvá do 4. století př. n. 1. Tím se však dostanou do srovnatelných časových období i údajně časově posunuté kulturní stupně na obou březích Atlantiku a transatlantické kontakty budou teoreticky moţné. Odpadne tak jedind námitka profesora Stephena Williamse (1991) proti kulturní výměně. Různí autoři jsou plně přesvědčeni o katastrofě na konci doby bronzové

ve 13. století př. n. 1. (Spannuth, 1980), jiní ji kladou do roku –850 (prof. Kenneth J. Hsu, 2000), do –8./7. století (Velikovsky, 1956), kolem –700 (Friedrich, 1990) a do 4. století př. n. 1. (Heinsohn a Illig, 1990). Co tomu říkají geologové a geofyzikové? Oficiálně se ţádná katastrofa na konci doby bronzové neodehrála (ani tehdy, ani nikdy jindy v historické době), přestoţe odborníci prokázali takovou událost – jak jsme uvedli – výzkumem v terénu. V kaţdém případě však můţeme v 1. století př. n. 1. pozorovat klimatickou změnu, pro kterou vlastně není s výjimkou ţivelných pohrom ţádný důvod: z teplého a suchého klimatu došlo k rychlému přechodu na studené a chladné. Nové výzkumy, zveřejněné ve vědeckém časopise Science, prokázaly rychlý pokles teplot v centrálním Grónsku aţ o 16 stupňů. Tato změna klimatu, kterou vědci kladou do doby před 70 000 lety, se měla odehrát v průběhu – z geologického hlediska – pouhých 1090 let {Science, 29. 10. 1999, sv. 286, s. 934-937). Neţ budeme takovou klimatickou změnu probírat v souvislosti s děním po potopě, chtěl byl tvrzení o přírodní katastrofě a prudké změně klimatu na konci doby bronzové podepřít solidním vědeckým rozborem.

Náhlá klimatická změna před 2000 lety Zajímavá a výbušná zároveň je kniha Postglaciální změny klimatu a pohyby zemské kůry ve střední Evropě od Heknuta Gamse a Rolfa Nordhagena z roku 1923. Oficiálně přešel odborný svět tento puntičkářsky provedený terénní výzkum bez povšimnutí. To má svůj důvod, neboť podle Gamse a Nordhagena nemělo tisíciletí po době ledové rozhodně jednotvárný a stejnoměrný, ale vyloţeně katastrofický průběh. Ve shrnutí výsledků svého bádání (Gams/Nordhagen, 1923, s. 129 a 283n.) poukazují jednoznačně na důvody, proč geologové, biologové, archeologové a zeměpisci raději spoléhají na předem vytvořená schémata a nepromýšlejí věci dál. Přání Gamse a Nordhagena, aby se jejich výzkumy a pravdy „staly i na tomto poli mocným podnětem k hledání nových metod a nové síly“, nebylo vyslyšeno ani v náznaku (Gams/Nordhagen, 1923, s. 17).Ani katastrofy popsané v mé knize se nehodí do obrazu světa vytvořeného zhruba před 150 lety Charlesem Lyellem (geologie) a Charlesem Darwinem (biologie) s jeho principem jediného působení nepatrných dlouhodobých sil na změny zemského povrchu, jenţ tvoří základ téměř všech teorií a dogmat týkajících se minulosti země a člověka. Věda nechce vědět nic o tom, ţe naše klima dělalo od konce doby

ledové – já jí říkám doba sněhová jakoţto krátkodobé události hned po potopě (Zillmer, 2001, s. 227nn.) – opravdové skoky. Nové výzkumy potvrzují náhlou změnu klimatu na konci doby ledové (Severinghaus/ /Brook v Science, 1999, sv. 286, s. 930-934). Zároveň panuje přesvědčení, ţe po skončení doby ledové se podnebí začalo zlepšovat, aţ bylo dosaţeno zhruba dnešních klimatických podmínek. Teploty i sráţky prý od té doby kolísaly jen nepatrně – toto tvrzení je zásadně špatné. Jistě, výkyvy podnebí nepostihují celou zeměkouli rovnoměrně, vţdyť v tropech ani podle oficiálního chápání nedošlo k době ledové jiţ stamiliony let. Proto se výkyvy klimatu projevují v oblastech daleko od rovníku výrazněji a zřetelněji, neboť ochlazení o pár stupňů nemůţe mít v tropických oblastech s průměrnou teplotou 25 stupňů na faunu a floru výraznější vliv. Helmut Gams a Rolf Nordhagen předloţili pozorování, jeţ se neomezovala jen na Evropu. Prováděli vlastní terénní studie v severním předhůří Alp, přihlíţeli ke studiu změn klimatu v Rusku, v zemích východního Středomoří, na Předním východě a dokonce v Severní Americe. Zjistili, ţe došlo k rychlým změnám podnebí v souvislosti s prudkými tektonickými pohyby v historické době, a to kolem roku –850 (= – 350 experimentálního datování) a 800 (= 9. století experimentálního datování). Protoţe Gams a Nordhagen respektovali konvenční časovou osu, došlo by s přihlédnutím k probraným imaginárním časům k posunu směrem k dnešku. Všimněte si, ţe po zkrácení časové škály nastoupí klimatická změna v době kolem roku –850 (= –350 experimentálního datování) nikoli plíţivě a pomalu, ale prudce a náhle. To je důleţité hledisko! Očitým svědkem náhlého zlomu teplot je Otzi, neolitický muţ z ledovce z ötztálských Alp. Tato mrtvola z ledu je naprosto atypická, neboť její tuk téměř vůbec nezvoskovatěl a vrchní vrstva kůţe se zcela oddělila. Jde spíše o mumii vysušenou na vzduchu, jak je známe z pouště Sahary. Jinými slovy, Otzi nemohl zahynout přímo v ledu. Byl napřed vystaven vysokým, a nikoli nízkým teplotám. Můţe překvapit nový názor, ţe muţ se teprve později dostal do vody z tajícího sněhu, která ho zanesla tam, kde později nalezl na skalním bloku v nadmořské výšce 3145 metrů hrob (SpW, červenec 2003, s. 39). V jeho tlustém střevě byla objevena zrnka pylu habrovce. Ale habrovec dnes roste do výšky maximálně 1200 m n. m. Byl v době Ótziho smrti vůbec ve výškách okolo 3000 metrů led? Ve střevech se dále našly stopy sourubky, jeţ v takových výškách neroste, ale dnes se často vyskytuje dole v údolí Schnalstal (SpW, červenec 2003, s. 35). Těsně u mrtvoly leţely sušené trnky (Prunus

spinosa), ukazující na vyšší teploty nebo, jak se má za to, na několik měsíců starý proviant, jenţ vyschl podobně jako trnky? Pokud však měl Otzi přijít z údolí do ledu rychle, jak moţná dokazují zbytky sourubky ve střevech, pak se musíme zeptat, proč vystoupal do velehor s trnkami několik měsíců starými a proč si nevzal čerstvě usušené? Uschly trnky současně s mrtvolou Otziho? Dále vědce překvapilo, ţe zrnka pylu habrovce byla v době smrti Otziho čerstvá. Tento scénář připomíná mamuty, kteří na Sibiři zmrzli, aniţ stačili upadnout, kteří ţili v kvetoucí krajině a byli ještě s čerstvě rozţvýkanou potravou v tlamě a v ţaludku v krátkém čase vystaveni náhlému zlomu teploty a pohřbeni podobně jako Otzi v rychle se tvořícím se ledu. Patří obě události do stejné časové roviny – totoţné s dobou sněhovou, kterou prosazuji? Ať jiţ tomu bylo jakkoli, v postglaciálním teplém údobí po začátku doby sněhové (= podle vědy: konci doby ledové) začala nová klimatická perioda: subatlantické období. „Ta začala podle Rutgera Sernande-ra přibliţně na přechodu od severské doby bronzové k době ţelezné (srv. Montelius, 1912) náhlým zhoršením klimatu, jeţ vyvolalo zvýšení hladiny spodní vody a rozrůstání rašelinišť, rozšíření jedle a buku „ a výrazný pokles severní a výškové hranice pro rozšíření mnoha rostlin a ţivočichů“ (Gams/Nordhagen, 1923, s. 303). „Paleobotanické výzkumy severoněmecké flory ukazují, ţe teplé a suché klima bylo začátkem takzvaného subatlantického období vystřídáno vlhkým a mokrým. Změna je patrná v řadě rašelinišť v severní a západní Evropě jako hranice mezi vrstvou ,bílé' a černé rašeliny. V ,bílé rašelině' se zachovaly nástroje doby bronzové, nástroje v černé vrstvě jiţ patří době ţelezné. Změna klimatu je datována rokem 850 př. n. 1. a měla dramatické následky…,“ píše Kenneth J. Hsů, profesor geologie na různých univerzitách (Hsů, 2000, s. 174). Souvisí vzestup spodní vody a rozrůstání rašelinišť, jak je doloţili Gams a Nordhagen, s obrovskými záplavovými vlnami, které se převalily přes mohyly doby bronzové a vyhnaly mořské národy do Středomoří? Mohly záplavy na pobřeţí Severní Evropy za to, ţe dolmeny pod mohylami byly v níţinách vyplaveny, zatímco jiné, hlavně ve vyšších polohách střední Evropy, snad ještě čekají na objevení?

Obydlené Severní moře V Hamburger Echo z 15. září 1951 je zpráva o kuriózních nálezech: „Výzkumné lodi Meta se při poslední plavbě u ostrova Helgoland podařil

nález neocenitelné hodnoty. V hloubce 30 metrů byly na přirozené podmořské lavici ztuhlých naplavenin objeveny dva mohylové hroby. Kromě toho se podařilo zjistit zbytky obydlí, dary mrtvým, dávné nářadí a další předměty denní potřeby z mladší doby kamenné a doby bronzové“ (citováno in: Meier, 1999, s. 490). Rybáři z Norfolku vytáhli 70 kilometrů daleko od pobřeţí na palubu z hloubky 36 metrů kus rašeliny, v níţ vězel hrot oštěpu vyřezaný z jeleního paroţí pocházející z mladší doby kamenné (Janssens, 1946). Podél skotských a anglických pláţí a rovněţ v Doggerbank byly uprostřed moře nalézány pařezy stromů s kořeny dosud tkvícími v zemi. Bouřlivé severní moře je velmi mladá pánev. Geologové předpokládají, ţe toto území vyplnila v raném stádiu suť z hornin ze Skotska a Skandinávie, takţe se stalo pevninou. Protékal tudy Rýn, jehoţ ústí leţelo blízko skotského Aberdeenu (srv. Overeem a kol., 2001). Temţe byla tehdy přítokem Rýna. V době bronzové ţili naši předkové v oblasti dnešního Severního moře. Celá severní Evropa a také suché Severní moře byly ideálním sídelním územím a v době bronzové vládlo optimální klima, trvající oficiálně v období –3500 aţ –850. Věda hovoří o subboreálu. Předpokládalo se rovněţ, ţe k vytvoření rozsáhlých ploch Severního moře v subboreálu došlo v důsledku poklesu pevniny. Tento proces kladou někteří autoři do doby kolem roku –1500, tedy do doby, kdy záplavy zničily ve střední Evropě kolová sídliště. V kaţdém případě se moře nešířilo pozvolna, ale vtrhlo na pevninu a hledalo nové břehy často v podobě obrovských vln tsunami. Doggerbank moţná nějakou dobu vyčnívala nad hladinu, nakonec ji však zalila voda. Profesor geografie David Smith z univerzity Coventry předloţil na odborném zasedání v Glasgowě (Skotsko) teorii, opírající se o usazeniny v síle 25 centimetrů: Velkou Británii oddělily po konci doby ledové obrovské vlny od evropského kontinentu a stala se ostrovem (BdW, 14. 9. 2001). Potopené lesy byly nalezeny na mnoha místech, například v Grónsku a na východním pobřeţí Ameriky. Stále znovu se objevují zprávy o zdech potopených měst objevených pod hladinou: ve Středomoří, okolo Evropy, v Severním moři, v Karibiku, kolem Japonska a na pobřeţí Indie.

Obr. 52: Záplavy Geologické výzkumy prokázaly katastrofální záplavy, k nimţ došlo koncem doby bronzové na západním pobřeţí Šlesvicka-Holštýnska (Heinrichs, 1925). Ty způsobily velké ztráty pevniny. (Podle Spanutha, 1965).

U jihovýchodního pobřeţí Indie objevili potápěči pod vodou zříceniny pokrývající plochu několika čtverečních mil. Tým pod vedením Montyho Hallse se při hledání zmizelého města, jeţ se mělo nacházet poblíţ přístavního města Mahábalipuram, opíral o vyprávění místních rybářů a starou indickou legendu, která popisuje zatopení velkého města {BdW, 16. 4. 2002). Náhodou jsem navštívil Mahábalipuram s kolegou spoluautorem Thomasem Ritterem a dcerou Larissou jen několik dní předtím: v okolí města jsou podivuhodné megalitické konstrukce a také viklan (balancující monolit) nesmírné velikosti, který váţí asi dvě stě tun. Nedaleko od něho je ţulový blok, z něhoţ byla jako z másla vyříznuta vana o průměru více neţ dva metry. Zula je velice tvrdá. Jaké nástroje se pouţívaly? Vany vyříznuté ze ţuly stejnou metodou známe také z Japonska a z peruánské vysočiny. Zvláštní paralely. Jiné, údajně 9000 let staré město, které se přisuzuje kultuře Harap-pa, objevili na mořském dně v západoindickém zálivu Cambay oceáno-logové z National Institute of Ocean Technology {BdW, 21. 1. 2002). Japonský profesor dr. Masaaki Kimura, mořský badatel z Rjúkjúské univerzity na Okinawě, s nímţ jsem diskutoval ve Vídni a po své přednášce v San Marinu, objevil pod hladinou Pacifiku obrovský megalitický stavební komplex, hotovou pacifickou Atlantidu: rovné linie, hotové stupně a díry, jeţ podle Kimurova tvrzení nemohou být ničím jiným neţ základy sloupů a

musely být vytvořeny lidskou rukou. Na jedné straně byly pod dnešní mořskou hladinou objeveny megalitické kamenné kruhy a prehistorické stavby egyptského vzhledu. Na druhé straně však leţí některá přístavní města pozdějších kultur daleko od dnešního pobřeţí ve vnitrozemí, jako třeba některá antická města v Turecku, která jsem navštívil. Proč leţí časově později vybudovaná města tak daleko od pobřeţí a starší pod mořskou hladinou?

Pokles moří Má se za to, ţe mořská hladina leţela za poslední doby ledové 100 a 150 metrů, podle Blackweldera (a kol., in: Science, 1979, 204, s. 6l8nn.) 130 metrů pod dnešní hladinou. Důvodem má být masa vody vázaná v ledu. Je to omyl, přestoţe hladina moře skutečně leţela níţe. Rozpuštění ledu leţícího dnes v Norsku by podle výpočtů vedlo ke zvýšení mořské hladiny jen o 6,40 metru (Severinghaus/Brook in: Science, 29. 10. 1999, 286, s. 930-934). Jak jsem podrobně vysvětlil v Omylech v dějinách země, o vzniku doby ledové existuje sice několik teorií, ale ţádná ji nedovede spolehlivě vysvětlit ani jako takovou, ani poté opakující se střídání glaciálních a interglaciálních cyklů. Faktem je, ţe „dosud rozvíjené hypotézy autocyk-lů neuspokojují“ (Schwarzbach, 1993, s. 312). Pokud přihlédneme ke globální potopě před několika málo tisíci let, vyjde logický řetězec událostí. Martin Schwarzbach v „Prehistorickém klimatu“ správně konstatuje: „K zalednění je – zprvu překvapivý předpoklad! – zapotřebí moře bez ledu; jen takové moře můţe dodat dostatek sráţek pro rozsáhlou tvorbu ledovců“ (Schwarzbach, 1993, s. 309). Platí zásada: Beze sráţek nejsou ledovce\ Sráţky v podobě sněhu nebo deště mrznoucího v led vznikají pouze tehdy, jsou-li někde například bezledá, ba teplá moře, jinde zase se studenou vodou nebo chladným povrchem pevnin. Čím teplejší jsou moře, tím je více sráţek, díky nimţ můţe u pólů přibývat sněhu a ledu. Proto můţe jen skalní přívrţence doby ledové překvapit, ţe některé ledovce, jako například ledovec Františka Josefa na Novém Zélandu, během globálního ochlazení v letech 1940-1970 tály a poté, souběţně se stupněm oteplení, opět rostou. Jestliţe se naopak alpské ledovce v posledních desetiletích zmenšují, zatímco většina norských ledovců vyrostla, je to definitivně otázka teplotního spádu. Nechci opakovat řetězec argumentů podrobně probraný v Omylech v

dějinách země, ale hodlám se blíţe zabývat časovou posloupností. Potopa následuje po dopadu asteroidů na zemský povrch takto (podrobně v Darwinově omylu): po celém světě mohutná zemětřesení a uvolnění vulkanismu, záplavové vlny, noc po dopadu (tmavá oblaka), zima po dopadu a poté přílivové deště, které ve vyšších šířkách a polohách dopadají na zem v podobě sněhových bouří. Skleníkový efekt, který po potopě nutně následuje, odráţí v kvalitativní rovině ideálně postglaciální třístupňové teplé období popsané Hel-mutem Gamsem a Rolfem Nordhagenem (1923, s. 293-303): – suché a teplé (kontinentální) klima (boreální období),

Obr. 53: Zelené Grónsko V důsledku velkého rozdílu teplot a tlaku (údaje ve stupních Celsia) mezi studeným povrchem souše a teplým povrchem moří docházelo po skončení potopy k mocným bouřím směřujícím podél východního pobřeţí Severní Ameriky k severnímu pólu, jeţ hnaly vlhký vzduch nad Grónsko a přes Severní ledový oceán (podle Oarda, 1990). – vlhké a teplé (přímořské) klima (atlantické období), – sušší a teplé klima, ke konci přecházející v klimatické optimum (subboreální období), končí –850 (-350 experimentálního datování). Výrazný teplotní spád v poměru k povrchu pevnin je v neposlední řadě

důsledkem velké absorpční schopnosti a ohřátí moře po katastrofických událostech (celosvětové poţáry, zahřátí moře ţhavým magmatem vytékajícím z puklin země). Povrchové teploty kontinentů totiţ mezitím v zimě následující po dopadu klesly za čtyři aţ pět měsíců aţ o dvacet stupňů Celsia – v arktických a antarktických oblastech půda zmrzla natrvalo. Je přirozené, ţe tato první vrstva ledu byla relativně tenká, v záplavových oblastech také o něco silnější, protoţe vodní masy zahnané na pevninu obrovskými tsunami okamţitě zmrzly a vytvořily opravdová moře ledu. Mamuti umrzali po tisících šokem. Mořská hladina v tu dobu jiţ poklesla. Pokles dosud pokračoval, neboť v důsledku prudkého rozdílu teplot mezi povrchem kontinentů

Obr. 54: Fáze 1. Vnitrozemí Severní Ameriky a vysoké hory Grónska, Alp a Norska (označeno trojúhelníky) pokryl led, zatímco současné na pobřeţí panovalo tropické klima: začala doba snéhová, jeţ pokryla vnitrozemí Ameriky tenkou vrstvou sněhu. Na začátku doby snéhové rostli v dnes arktických mořích ještě koráli a na Aljašce se dařilo mamutům, kteří měli rádi vlhké a teplé podnebí. Grónsko bylo zelené (N=Norsko).

Obr. 55: Fáze 2 doby sněhové. Protoţe se nad chladnou pevninu dostávalo více vlhkosti, rozsáhlé plochy a hory (symbolizované trojúhelníčky) a Grónsko (G) a Norsko pokryl sníh, zatímco Island (IsL), severní strana Grónska a Beringova úţina (B) zůstaly bez ledu. Klima ve střední Evropě bylo teplé a vlhké aţ tropické, zatímco Alpy a Pyreneje se současně pokryly ledem. Anglie (E) zůstala bez ledu.

Obr. 56: Fáze 3 doby sněhové. Doba sněhová dosáhla vrcholu. Teplota vzduchu větrných proudů stagnovala a s ní i příliv vlhkosti na sever. Zalednění dosáhlo vrcholu. Led pokryl Island a sever Anglie, ale Beringova úţina zůstala volná. Jak se stále více ochlazovalo a rozdíl v teplotě a tlaku mezi pevninou a mořskou hladinou klesal, tvorba nového sněhu navzdory velmi nízkým arktickým teplotám (nebo spíše právě kvůli nim) ustávala a teprve nyní zamrzlo moře. Led ve vodě Severního ledového oceánu se začal tvořit koncem doby sněhové, a nikoli na začátku! Led se současně zredukoval na ledovce a povrch pevniny, protoţe přísun vlhkosti byl příliš malý.

a moře vznikaly teplotními a tlakovými rozdíly prudké bouře, jeţ vířily podél izoterm (spojnic míst se stejnou teplotou), v tomto případě podél pobřeţních linií, v Atlantiku podél východoamerického pobřeţí na sever, zanechávajíce po levé straně (na západ) studené a zmrzlé plochy pevniny. Protoţe se severní pól nacházel v tu dobu trochu na jih od Grónska (viz Omyly v dějinách země, s. 232nn.), vzniklo v severních šířkách severoamerického kontinentu zalednění, které však bylo o něco méně silné, neţ jak rádi uvádějí odborníci na dobu ledovou. Profesor Kurt M. Cuffey potvrzuje v odborném magazínu Nature, ţe ledový štít byl během teplého období před 130 000 lety podstatně menší, neţ se dosud předpokládalo {BdW, 6. 4. 2000). Proto nemůţe být pokles mořské hladiny nikdy ani přibliţně způsoben mořskou vodou vázanou v ledu. Protoţe mořská voda, a to i na severním i jiţním pólu, musela být nejen bez ledu, ale během vytváření ledovců dokonce velmi teplá, odpařovala se obrovská mnoţství teplé vody. Teplý vzduch mohl pojmout obrovské mnoţství vlhkosti, kterou pak bouře hnaly směrem k pólům. Tyto vodní masy se v polárních šířkách usazovaly na pevnině jako na sebe se vršící sníh, pár kilometrů od teplých moří vsak padaly v podobě deště. Cirkulace teplých bouří okolo Severní Ameriky a Grónska proti směru hodinových ručiček způsobila, ţe Beringova úţina nikdy docela nezamrzla. Tento jev představuje nevysvětlitelnou záhadu pro teorii doby ledové a tedy i pro její teoretiky. S mým obdobím po potopě nazvaným doba sněhová, tedy vlastně dobou ledovou zkrácenou na nezbytně dlouhou dobu, lze tento jev v Beringově úţině logicky a bez rozporů vysvětlit. Protoţe hladina moře poklesla, vznikl také nezaledněný pevninský most s tropickým vlhkým podnebím mezi Asií a Severní Amerikou, zatímco ve stejné době vznikaly ve vnitrozemí Aljašky ledovce. Jak protikladné podnebí ve vzdálenosti pouhých několika kilometrů! Ačkoli Kanadu a Grónsko začaly ve vnitrozemí pokrývat ledovce, Severní polární moře, dnes pokryté krami, bylo stále ještě bez ledu, protoţe moře ohřívaly teplé větry. Takto lze snadno vysvětlit, proč v pobřeţních vodách Grónska, Spicberků a také Antarktidy prokazatelně rostli korali. Problém je jen v tom, ţe korali vyţadují k přeţití minimální teplotu vody 20 °C – přestoţe se Grónsko zároveň měnilo v ledovou pustinu. Teď lze vysvětlit, proč nejsevernější končiny Grónska, leţící nejblíţe Severnímu pólu, nebyly nikdy zaledněny, neboť teplá voda a vlhký a teplý vzduch se postaraly, aby na pobřeţí vládlo tropické vlhké podnebí. Tak lze také vysvětlit, jak je moţné, ţe mamutí stromy rostoucí dnes v Kalifornii rostly před pár tisíci lety také na Aljašce, tedy v arktických krajích, coţ je pro geology

a geofyziky dodnes nevyřešený problém, o němţ se neradi baví. Feng Sheng Hu z University of Illinois a jeho kolegové prokázali v průběhu uplynulých 2000 let další období nezvykle vysokých teplot v severozápadních regionech Aljašky. Pomocí sedimentačních jader z Farewell Lake se podařilo badatelům ukázat, ţe během 300 let po změně letopočtu (= 300-600 experimentálního datování) a v období 850 aţ 1200 (zde se obojí datování shoduje) bylo nadprůměrně teplo. V této části středověku lze prokázat klimatické optimum v mnoha částech světa. V malé době ledové, která začala ve 14. století, bylo v tomto kraji navíc velice sucho, coţ se odrazilo ve velkém počtu lesních poţárů (SpW, 21. 8.2001). K poklesu hladiny světových moří došlo na jedné straně v důsledku nahrnutí vody přílivovými vlnami na pevninu a po potopě vypařováním oceánů, moří, ale i jezer. Jestliţe věda pokládá v době ledové (i v takzvaném paleolitu) za moţnou hladinu moří a oceánů, jeţ by leţela o 180 metrů níţe neţ hladina dnešní, vyplývá z toho na celém světě dramaticky odlišný průběh pobřeţí. Z pozvolna klesajícího, dnes pod vodní hladinou leţícího kontinentálního šelfu se stane úrodná souš –nejen v oblasti dnešního Severního moře, jeţ jako suchý kontinentální šelf bylo osídleno ještě v době bronzové. Pod vodou leţí také kdysi osídlené pobřeţí Islandu, proto nelze na ostrově nalézt stopy předirského osídlení. Odpovídající pokles mořské hladiny ve Středozemním moři způsobil uzavření Bospo-ru i Dardanel: spojení mezi Středozemním a Černým mořem vyschlo. Na druhé straně je velký záliv Atlantiku na zá – Obr. 57: Pevninský most. Během maximálního zalednění nebyly břehy Beringovy úţiny pokryty ledem. Protoţe se sníţila hladina oceánu, vznikl pevninský most mezi Sibiří a Aljaškou. Obrázek ukazuje plochu suché země za doby ledové (=sněhové), která je dnes 100 metrů pod hladinou moře. Nejzazsí sever Grónska zůstal dodnes bez ledu.

pad od Gibraltaru velice mělký. Volná zůstala pouze strouha hluboká dnes 200 metrů, v době ledové snad jen 70 metrů, pokud ovšem nedošlo od té doby k ţádným tektonickým pohybům. Kdyţ však vezmeme v úvahu mnoţství usazenin v sousedních pobřeţních oblastech, např. na sever od Cádizu nebo v Biskajském zálivu, lze si pak představit, ţe v době poslední doby ledové uzavřela přístup do Středozemního moře jako zátka kompaktní bariéra sedimentů. O tomto pozemním mostě mezi Evropou a Afrikou jsem jiţ psal v Omylech v dějinách Země a poukázal jsem na to, ţe opice mohly tehdy přejít z Afriky na gibraltarskou skálu suchou nohou. Odříznuty na své skále od afrických druţek byly teprve poté, co se Středozemní moře opět rozlilo (srv.: de Sarre, 1999). Dnes má Středozemní moře deficitní bilanci. Kaţdou sekundu do něj proudí nesmírná mnoţství vody z Atlantiku, aby nahradila mnoţství odpařené z povrchu tohoto vnitrozemského moře, jeţ voda z říčních přítoků nedokáţe vyrovnat. Po potopě, kdyţ byl Gibraltarský průliv uzavřen, začala hladina Středozemního moře nepřetrţitě klesat, čemuţ napomáhal skleníkový efekt, který po globální potopě nevyhnutně následoval, coţ odpovídá třístupňové teplé fázi podle Helmuta Gamse a Rolfa Nordhagena (1923), která skončila někdy kolem roku –850 (-350 experimentálního datování). Význační američtí geofyzikové Walter Pitman a William Ryan (1998)

dokázali vrty do dna Středozemního moře, ţe jiţ bylo dokonce pouští. Současně potvrdili, ţe se Středozemní moře opět rychle zaplnilo, snad za dobu kratší neţ sto let (Pitman/Ryan, 1998, s. 127). Podle Pitmana a Ryana vznikla středozemní poušť před pěti miliony lety; na druhé straně Pitman navrhuje „pátrat po podstatně mladším suchém období: Jak by to vypadalo brzy po roztátí posledního pevninského ledovce?“ (Pitman/Ryan, 1923, s. 126). V tomto bodě s Pitmanem souhlasím, ale protoţe ţádná doba ledová nebyla, leţel by tento časový moment v teplé fázi po potopě, kdy ve stejném čase a relativně rychle vznikly asijské pouště a Sahara. Přeměna Sahary ze subtropické stepi s hrochy, krokodýly a slony v převáţně ţivotu nepřátelskou písečnou poušť se odehrála nanejvýš před 5000 aţ 6000 lety, jak vyplývá z rozboru rostlinného pylu a kostí. V roce 1998 rekonstruoval klimatické podmínky Po-stupimský ústav pro klimatologii. Vznik této největší pouštní oblasti na Zemi byl simulován počítačovým modelem CLIMBER (CLIMate ans biospERe – BdW, 12. 7. 1999 a 16. 9. 1000). Za příčinu byla označena série výkyvů zemské osy. Kdyţ se kraj s lesy, jezery a stepmi přeměnil po potopě v důsledku skleníkového efektu a výkyvů zemské osy před několika málo tisíci lety v písečnou poušť, vypařila se také voda ze Středozemního moře (Zillmer, 2001, s. 24lnn.). Kauzální souvislost je zřejmá. Existují indicie a důkazy svědčící ve prospěch mého nového, revolučně vypadajícího myšlenkového modelu? Na dnešním ostrově Malta byly vedle mamutích kostí nalezeny le-beční kosti neandrtálce. Pokud tam lidé doby kamenné nedoplavali nebo nedopluli na člunech, museli tam dojít suchou nohou. Několikrát uváděné celkové sníţení hladiny světových moří o 130 metrů by sice vedlo k tomu, ţe by se ostrov Malta zvětšil, ale byl by to pořád ještě ostrov. Široký pevninský most mezi Tuniskem, Sicílií a Itálii s Maltou jako význačnou horskou vysočinou vytvoří teprve pokles o 350 metrů. Ostrovy Korsika a Sardinie se zároveň nejen zvětší, ale vytvoří s italskou pevninou poloostrov. Totéţ platí o Baleárech, které tak byly spojeny s Iberským poloostrovem. Nyní lze relativně snadno vysvětlit přítomnost tolika tisíc megalitických staveb, nuraghů, talayotů a dolmenů na Maltě, Korsice, Sardinii či Baleárech. Dnešní ostrovy byly tehdy spojeny s pevninou. Pravděpodobně sotva tisíc let po potopě stoupla hladina Atlantiku natolik, ţe se voda nahrnula do Středozemního moře přes trafalgarsko-tangerskou hráz jako hrdlem láhve. Dr. Hubert Zeitlmair (2001, s. 104nn.) objevil u pobřeţí Malty megalitické struktury chrámu leţícího pod vodou a tyto struktury odpovídají megalitickým komplexům nacházejícím se na ostrově. Jiţ Charles Lyell, obhájce a průkopník našich geologů, v 19. století

napsal, ţe se na některých středomořských ostrovech náhle objevilo mnoţství nových savců – jakoby z ničeho (Azzaroli, 1981). Mám za to, ţe zvířata i lidé se uchýlili na vrcholky hor, coţ jsou dnešní ostrovy. Tak lze také vysvětlit, ţe na ostrovech jako Malta, Kréta nebo Kypr byli hroši: doplavat tam přece nemohli. Nakonec na těchto místech, jeţ nepatřila k jejich původnímu ţivotnímu prostředí, také vymřeli. Kdyţ se středomořská pánev zaplnila, protrhl se Bospor a sladkovod-ní rezervoár Černého moře, jehoţ hladina leţela o 120 metrů níţe neţ dnešní, se naplnil slanou vodou ze Středozemního moře. Následovalo stěhování národů: obyvatelé pobřeţí byli připraveni o zdroje sladké vody a rychle stoupající hladina je rozehnala všemi směry do Evropy, Asie, Indie, Mezopotámie a na Přední východ (srv. Pitman/Ryan, 1998, s. 245nn.). Není právě v tom třeba hledat existující společný původ jazyků Peršanů, Řeků, Keltů a Germánů, ale i sanskrtu (Jones, 1786), resp. skytštiny? Pitman a Ryan však mezi naplněním Středozemního moře, protrţením Bosporu a následujícím naplněním Černého moře nevidí ţádnou časovou souvislost, ale dělí tyto události podle geologické časové škály,

Obr. 58: Vysychání Středozemní moře vysychalo. Kdyţ byla hladina moře o 350 metrů níţe neţ dnes, bylo prehistorické osídlení ostrovů v Egejském moři a na Baleá-rech moţné. Středozemní moře bylo rozděleno na dvě části a existovalpevninský most z Itálie do Afriky. Také hroši ţijící ve střední Evropě se teď mohli dostat na Maltu a Kypr, kde byli po zaplavení Středozemního moře izolováni a vymřeli.

kterou jako vědci respektují, do nezávislých, vzájemně vzdálených časových horizontů. Avšak co kdyţ hladina Středozemního moře leţela v rozporu s vědeckými názory podstatně níţe neţ dnes nikoli před miliony let, ale před několika tisíciletími? Zajímavou zeměpisnou mapou je Carta Nautica di Iehudi Ben Zara z

roku 1497, která ovšem vychází ze starších originálů. Na jedné straně ukazuje překvapivé podrobnosti ostrovů u francouzského atlantického pobřeţí, na druhé straně je však úplně vypuštěna severní část Británie, jako by tato země leţela pod ledem (srv. obr. 56). Je však pozoruhodné, ţe v Egejském moři je zakresleno podstatně více ostrovů, neţ kolik jich dnes známe. Můţeme z toho usuzovat, ţe v době sestavení mapy leţela vodní hladina níţe. Kupodivu se také zdá, ţe severní magnetický pól leţel v tu dobu na východ, a ne jako dnes na západ od zeměpisného severního pólu (Hapgood, 1966, s. 172), pokud jsou ovšem údaje na mapě správné. Podívejme se nyní zblízka na poměry v Atlantiku po potopě během teplého období do –850 (= –350 experimentálního datování). Při poklesu mořské hladiny po potopě o 130 metrů přestalo existovat spojení Atlantiku se Středozemním mořem. Zároveň se po potopě podstatně zmenšila vzájemná vzdálenost mezi pobřeţím severního Norska, Špicberků a Grónska (viz obr. 62). Kromě toho leţí mezi evropským pevninským šelfem (s Británií a Severním mořem) a ostrovem (= pohořím) Islandem hřbet Faerských ostrovů a mezi Islandem a jiţním Grónskem grónskoislandský práh: ty tvoří jako podmořská horstva společně závoru proti evropskému Severnímu moři (okrajové moře severního Atlantiku mezi Islandem, Grónskem, Špicberky a Skandinávským poloostrovem). Toto evropské Severní moře je zase odděleno od Severního polárního moře (Severního ledového oceánu) a od Barentsova moře vysokým podmořským prahem, jenţ je přerušen jen asi 100 kilometrů širokou průrvou. Tyto při niţší hladině světových moří relativně izolované pánve dosahují hloubky více neţ čtyři kilometry a v důsledku relativně teplých mas vody a díky schopnosti udrţet teplo ledovou pokrývku zpravidla nepřipouštějí. Jestliţe však začátkem doby sněhové klesne vysoká teplota polárních moří na hodnotu těsně nad bodem mrazu, zvýší se podle modelového výpočtu R. L. Newsona (Nature, 1973, vol. 241, s. 39n.) teplota vzduchu na bezledém severním pólu díky výměně tepla aţ na 40 stupňů Celsia. V důsledku toho lze nad Kanadou, Grónskem a Sibiří zaznamenat teplotu vzduchu mezi 10 a 30 stupni (Warshaw/Rapp, 1973; srv. Oard, 1990, s. 75). Dnes pozorované zamrznutí Severního ledového oceánu nastalo aţ v pozdní fázi doby sněhové. Dnešní klimatické poměry, kdyby ledová čepička náhle roztála, by jiţ nové zalednění arktického oceánu nedovolily (Donn/Ewing, 1968, s. 102n.; Fletcher, 1968, s. 98n.). Zcela jiné rozdělení pevnin a moře a tedy i klimatických zón v severním Atlantiku v důsledku poklesu hladiny světového moře má překvapivý efekt.

Protoţe byla voda Atlantiku po potopě od severního po jiţní pól velice teplá, Golfský proud znčítkem doby sněhové ještě neexistoval. Nebyl ani v opačném případě, kdyţ byla po skončení doby ledové voda oceánů chladná a potom „se jakoby jedním rázem“ dostala do pohybu (Nature, sv. 424, 31. 7. 2003, s. 532-536). Podle mého modelu doby sněhové začal být Golfský proud aktivní teprve s postupujícím ochlazováním teploty vody, protoţe aţ pak ho hnaly obrovské bouře podél jihoamerického pobřeţí a v důsledku zemské rotace se začal stáčet. Golfský proud narazil na výše popsaný, mělký práh mezi Skotskem, Irskem a Grónskem, leţící zčásti pod mořem a zčásti na souši. Jedna větev Golfského proudu tekla mezi Grónskem a Kanadou Davisovým průlivem do Baffinova moře a pak dál do Severního ledového oceánu. Vyschl i kanál La Manche mezi Francií a Anglií, takţe Golfský proud byl veden jiţním směrem podél kontinentálního šelfu u Britských ostrovů do Biskajského zálivu a k pobřeţí Iberského poloostrova. Teplá voda Golfského proudu vytlačená z Biskajského zálivu produkovala zde a v sousedních územích mezi Pyrenejemi a Alpami aţ po Skotsko tak teplé klima, ţe zde ţili hroši, lvi, nosoroţci, sloni a další tropická zvířata, protoţe podnebí Středomoří bylo tehdy tropické, zatímco Grónsko, Skandinávie, Alpy a Pyreneje se začínaly pokrývat ledem. Proto masově nacházíme pozůstatky hrochů nikoli snad v Africe, ale v Německu a v Anglii – coţ je záhada pro paleontology, protoţe podle všech geofyzikálních modelů vládla za ţivota těchto teplomilných zvířat v Evropě velká doba ledová. Protoţe existovaly pevninské mosty z Afriky na Iberský poloostrov a do Itálie, mohli hroši, sloni a ţirafy bez klimatických bariér jednoduše přecházet z Afriky do Evropy a ţít ve stejném tropickém podnebí. Nyní lze také pochopit, proč se v blízkosti Biskajského zálivu setkáváme s nádhernými, moderně vypadajícími jeskynními malbami v Niaux, Lascaux, Rouffignaku, Altamiře nebo Bedeilhaku, na nichţ vidíme tropickou faunu jako dnes v Africe a lidi, jak se vydávají nazí na lov, přestoţe údajně ţili za mrazů ledové doby. Podobně jako v Beringově úţině, panovalo i v jiţní Francii tropické klima, zatímco vysoké evropské hory se v důsledku trvající doby sněhové začaly pokrývat sněhem. Zdánlivě nepřekonatelné rozpory zmizí a paleontologové uţ nepotřebují prezentovat tropickou floru a faunu dolního Rýna, na jejíţ zbytky narazí i jen několik málo metrů hluboký vrt, jako údajný důkaz desítky milionů let staré minulosti. Neboť bez prudkého zlomu podnebí má odborný svět za to, ţe musí střední Evropu i s Německem (jako abstraktním myšlenkovým

modelem) posouvat na rovník, coţ prý vyţaduje nad jakoukoli pochybnost prokázané tropické podnebí, které kdysi vládlo nejen na dolním Rýně. V neposlední řadě jde také o přidělování peněz na výzkum z veřejných fondů. Pak lze pochopit, kdyţ prof. dr. Hans-Georg Herbig, vedoucí katedry paleontologie a historické geologie na kolínské univerzitě se v dopise čtenářům v Kölner Stadtanzeiger 11.2. 2000 vyjádřil, ţe v mých výkladech „se snoubí ignorance s odmítáním a výzkumné vrty Zemského geologického ústavu v Refrathu financované z nemalých veřejných prostředků odmítá (Zillmer) pokrčením ramen –, a přitom jde o nejnákladnější geologický velký projekt v kraji za dlouhou dobu“. Vrty jsem rozhodně pokrčením ramen neodbyl, jen jsem údajně senzační vědecké výsledky označil v delším článku v těchto novinách za samozřejmost, která se dala čekat, kdyby se vyšlo z mého modelu doby sněhové. Vţdyť na dolním Rýně vládlo tropické klima jen před několika tisíciletími, a nikoli před dlouhými desítkami milionů let, a vrty tak odhalují podle mé interpretace dějin Země jen to, co je samozřejmé, a nic překvapivého. Naproti tomu je nutno odmítnout za vlasy přitaţené vědecké interpretace zemské tektoniky a historie, neboť Německo neleţelo nikdy na rovníku, jak nám věda předkládá k věření – a prý to dokazují

Obr. 59: Tropické klima Mapa ukazuje, jak by vypadalo pobřeţí Evropy,

kdyby hladina moří poklesla o 100 metrů. V době bronzové ţili naši předkové i v oblasti dnešního Severního moře (N) a Baltu. Toto území tvořilo spolu s Anglií (E) a Irskem (I) jednolitou pevninskou masu, zatímco Iberský poloostrov byl spojen pevninským mostem s Afrikou, Itálie se Sicílií a Malá Asie s Evropou. Podmořské hřbety tvořily bariéru pro Golfiký proud, jenţ byl veden podle pobřeţí Irska, Anglie a jiţní Francie a vytvářel zde tropicky teplé klima. Ve stejnou dobu, zatímco ve střední Evropě ţili hroši, se pokrývaly ledem vrcholky Alp, Pyrenejí, Skandinávie a Grónska – symbolizováno trojúhelníčky.

nálezy tropické fauny v našich šířkách. Je to křiklavý případ chybného vědeckého výkladu, do něhoţ se také pumpují nepředstavitelné sumy z veřejných prostředků na výzkum. Nikoli, řešení zní: před krátkou dobou, tedy před scénáři potopy a klimatickým zlomem panovalo ve střední Evropě tropické horko, a Německo leţelo tady, kde ostatně leţelo víceméně vţdycky – jen klima se (a nejen v Evropě) radikálně změnilo. Dnes patrná tendence ke globálnímu oteplování bude ovšem pokračovat – i bez přispění člověka. Nejpozději za 5000 let uţ na pólech led nebude, stejně jako tam, jak věda uznává, nebyl v dobách dinosaurů. Co všechno můţe teplo Golfského proudu způsobit, to jsem měl příleţitost poznat ve Skotsku. Málokdo totiţ ví, ţe se ve fjordech drsnéhozápadního pobřeţí Skotska dodnes daří krásným velkým palmám. A to na stejné zeměpisné šířce, na jaké leţí např. poloostrov Alaska Peninsu-la na jiţním pobřeţí Aljašky. Výzkumy v souladu s tím ukazují {Science, 7. list. 2003, sv. 302, s. 1027-1030), ţe pustošivé sucho v Africe bylo ve 20. století způsobeno ohříváním Indického oceánu (stv. obr. 54-56). Za doby sněhové byla však voda v Pacifiku podstatně teplejší a pouště se tvořily nejen v Africe podstatně rychleji…

Světoví tuláci Sníţení hladiny moře nutně vedlo ke vzniku zeleného mostu přes Grónsko k americkému kontinentu. První lidé se prý přistěhovali do Severní Ameriky před 11 000 lety ze Sibiře přes tehdejší pevninský most v dnešní Beringově úţině. Mohlo tomu tak být, ale cesta z Evropy přes grónský most (obr. 62) je v kaţdém případě o 3000 kilometrů kratší a zároveň přímější neţ přes celou Sibiř, kde je nutno překonat široké řeky, nesmírné tundry a Beringovu úţinu. Transatlantický kontakt přes zelený (nezaledněný) grónský most můţe vysvětlit jednu zdánlivou hádanku, neboť keramika ze severozápadního Ruska je blíţe příbuzná severoamerické neţ keramice z východní Sibiře nebo zboţí z okolí Bajkalu. Je to opak toho, co bychom vlastně čekali

(Ridley, 1960, s. 46nn.). Roku 1878 byla v Cernay u Remeše objevena bohatá, velice diferencovaná savčí fauna (Lemoine, 1878) a „brzy poté byla nalezena úplně stejná fauna ve vrstvách Puerco v Novém Mexiku. Pozdější nálezy ze Sedmihradska, Švábska, Švýcarska, Anglie, Utahu a Wyomingu dokázaly, jak velice byla rozšířena. Deset rodů se vyskytovalo v Evropě i v Americe…“ A dále píše Johannes Walther, profesor geologie a paleontologie na univerzitě v Halle: „Člověk by uvěřil, ţe eocénní (před 55 aţ 36 miliony let) fauna Cuvierových katastrof byla propastí času oddělena od křídové doby“ (Walther, 1908, s. 481). Jinými slovy, na obou stranách Atlantiku došlo ke shodnému vývoji vysoce specializovaných savců. A to v době, kdy byly kontinenty údajně jiţ miliony let vzdáleny jeden od druhého. Bez pevninského spojení (grónského mostu) by nebyla identická savci fauna na dvou kontinentech oddělených od sebe širokým oceánem myslitelná. Na doplnění bych chtěl upozornit, ţe existenci pevninského mostu, nejspíše přes Grónsko, naznačují rovněţ nálezy allosaura v Severní Americe a v Evropě (podrobný rozbor Dinosauři od A do Z). Také písemné znaky geometricky lineárního tvaru v různých částech světa se vzájemně podobají, například v Glozelu (Francie), Portugalsku, na Maltě, v Peru, v Illinois, na Kanárských ostrovech (Fuerteventura) nebo v Jiţní Americe. Jak uvedl a poté mi ve společném rozhovoru vysvětlil předseda Studijního sdruţení německých lingvistů Kurt Schild-mann (1999), rozluštil za pomoci stejného klíče texty z Glozelu ve Francii a podobné texty z Jiţní Ameriky a Severní Ameriky (Burrows Cave). Zatím bylo otázkou, zda jde vůbec o opravdové písmo nebo jen o fantastické padělky. Na obou stranách Atlantiku se mluvilo stejnou řečí a dokonce se pouţívalo stejné písmo! Variantu stejného písemného systému představuje i písmo z údolí Indu (Harappa, Mohendţodaro), jeţ Schildmann (1995) rozluštil jako sanskrt. Předárijská, drávidská kulutura údolí Indu, v níţ se jiţ pouţíval (indoevropský) sanskrt, by moţná mohla představovat významnou paralelu k objevu M. Ventrise a J. Chadwicka z roku 1952: znamenalo by to, ţe krétsko-mykénské lineární písmo B, jeţ bylo přiřazeno k před-árijské mínójské kultuře, bychom mohli zařadit do doby (ze skytsko--keltské kultury pocházející?) indoevropské řečtiny. John Dayton (1978, s. 132 a 425-433) ţádal jiţ v roce 1978 uznání existence předárijské civilizace sahající od Kréty po Indus, kterou později překryla primitivní, válečnická árijská kultura. Ale podívejme se na paralely mezi Starým a Novým světem: kdo by neznal (keltské) obětiny v pramenech, například v obrovském prameni v

českém Duchcově, v němţ bylo kromě mnoha náramků nalezeno více neţ tisíc bronzových spon z laténské doby? Jiţ v roce 1906 vyšla v Gartenlaube zpráva o zlatých idolech, očividně znázorňujících bohy a démony, které byly ve velkém mnoţství házeny do vodou naplněných kráterů v jihoamerických Kordillerách. Na obou stranách Atlantiku se setkáváme se stejnými praktikami. Stejně jako na mnoha místech Evropy se i v různých oblastech Ameriky prováděla trepanace (otvírání) lebky – dokonce i na ţijících lidech, kteří takovou operaci nezřídka přeţili, jak se v poslední době zjistilo. Mumifikování mrtvol dosáhlo nejvyšší dokonalosti u starých Egypťanů, avšak toto umění ovládali i staří Peruánci. Na nápadnou shodu Obr. 6.0: Znaky Vzájemně podobné lineární znaky z Glozelu (Francie) a z Patagonie v Argentině (vpravo).

Obr. 61: Srovnání džbánů Spirálovité motivy osobitého druhu najdeme například na dţbánu z Mondsee (vlevo) v Rakousku a z amerického státu Severní Karolina (vpravo).

mezi oběma zeměmi navíc ukazují některé jednotlivé aspekty: například těsné zavinutí do plátna, přidávání předmětů denní potřeby, vystavování těl v jeskyních a ještě další. Mumifikování lze ostatně prokázat nejen v Egyptě a v Peru, ale i v Asii. I při prostých pohřbech bylo v Americe často zvykem uloţit tělo do veliké hliněné nádoby a tu pak přikrýt druhou nádobou nebo schránou (Bransford, 1881, s. 7, tam: obr. 1-10) a teprve poté svěřit zemi. S tímto zvykem se setkáváme od Přední Asie (u Tróje) přes Egypt a Španělsko a i na druhé straně Atlantiku v Severní Americe, Brazílii a Argentině (srv. Much, 1907, s. 28). Keramická rakev bývá často zdobena lidskými tvářemi, a proto se jí někdy říká urna s lidskou tváří. Podobné nálezy se často nacházejí poblíţ megalitických památek (menhirů, dol-menů, tumulů a kromlechů).

Senzační objev se podařil profesoru Marcelu F. Hometovi, jenţ objevil v severní Amazonii dvojité pohřební urny, o jejichţ existenci se dosud v Jiţní Americe vůbec nevědělo, ba byla vědecky nemyslitelná. Podobné dvojité urny byly nalezeny i ve střední Evropě a na ostrově Kréta (Homet, 1958, s. 240). Ţe jde o podobnost nikoli čistě náhodnou, dokazuje objev červeně pomalovaných koster kromaňonského typu v pohřebních a dvojitých urnách v severní Amazonii (Homet, 1958, s. 94). Lze z těchto pohřebních zvyklostí přesahujících hranice kontinentů usuzovat na stejně rozšířený a hluboce zakořeněný kult předků a na společenské uspořádání, náboţenské názory a mravní předpisy ve Starém a Novém světě, které z něho vyplývají? Herbert Wendt (1954) napsal z odborně antropologického hlediska, ţe „všude na americkém kontinentě, od Minnesoty po Magellanův průliv, bylo objeveno mnoho lidských koster a kulturních pozůstatků. Tito dávní Američané… spojují rysy kromaňonských lidí s mongolskými a indiánskými rysy.“

Pokles grónského mostu V Evropě se lidé prý dostali aţ k polárnímu kruhu jiţ před 40 000 lety, jak potvrzují výzkumy Johna Inge Svendsena (Univerzita v Bergenu). Podnětem k tomuto názoru se staly nálezy kamenných nástrojů a opracovaného mamutího klu v arktické části pohoří Uralu. „Nálezy naznačují, ţe led pokrýval menší plochy pevniny, neţ někteří vědci připouštěli. Výskyt mamuta totiţ hovoří pro krajinu stepního typu s volnými porosty trávy“ (BdW, 6. 9. 2001). Po oblastech permafrostu na Sibiři a, jak dokládají podobné nálezy, na Špicberkách ani stopa. Protoţe nám však geofyzici jiţ 150 let systematicky vymývají mozky a vnutili nám představu velké doby ledové trvající dva miliony let, popisuje Richard Ferster ve své knize Doba ledová probíhala jinak (1973) teorii Bílého mostu, který byl podle něho z ledu a vedl ze severního Norska přes Špicberky a severní Grónsko aţ do Kanady. Naši předkové prý tento ledový most přes Atlantik pouţívali. Ale led se dostavil teprve podstatně později, po potopě, a proto byly Grónsko, Špicberky a další arktické ostrovy bez ledu a existoval zelený, a nikoli bílý grónský most. Helmut Gams a Rolf Nordhagen (1923, s. 260) potvrzují, ţe postgla-ciální doba ledová zanechala výrazné stopy aţ v Arktidě (srv. A. Jensen, P. Harder a G. Andersson v Geol. Stockholm 1910). Gunar Holmsen (1912/1913, s. 139) dokládá v odborné publikaci, ţe pevninský led se na Špicberkách utvořil aţ po skončení teplého období (!). Toto zjištění plně potvrzuje náš výklad.

Třífázové teplé období se vyznačovalo i klimatickými změnami jako obdobími sucha nebo katastrofickými přírodními událostmi. Jinými slovy, podnebí a náhle nastupující klimatické změny ovlivnily také a právě v tuto dobu podstatně běh kulturních dějin. Tak lze vidět rozšiřování megalitických hrobů od španělského a francouzského atlantického aţ po pobřeţí Severního moře a Baltu v souvislosti s tím, jak se podnebí stále více vysušovalo. Teplé období skončilo klimatickým (takzvaným postglaciálním) zlomem po potopě od roku –850 (=-350 experimentálního datování) a ustoupilo vlhkému, ba tentokrát přímo mokrému podnebí subatlan-tického období. Náhlé zhoršení klimatu (Gams/Nordhagen, 1923, s. 303) vedlo k prudkému vzestupu spodní vody a k nárůstu rašeliny a mladších vápenných tufů, zároveň ke zvýšení eroze potoků a řek, k nahromadění materiálu odnášeného proudem a ke vzniku naplavenin z říčního bahna. Existuj ící jezera, například Bodamské, Ammersee, Federsee nebo Švýcarská jezera – stoupala, na březích se tvořily valy a terasy a zároveň zanikala všechna sídliště z kolových staveb i další pobřeţní osídlení. Jak se zhoršovalo klima, dosahovaly pohyby zemské kůry nebývalé intenzity a vedly ke vzniku nových jezer u Mnichova, Tolzu a Memmingenu. Přestala se tvořit spraš i písečné přesypy a duny na Bodamském jezeře,horním Rýnu a v dalších oblastech postupně pokryly lesy (Gams/Nord-hagen, 1923, s. 304n.). „Rudné a solné doly byly v důsledku katastrof opuštěny. Skromné zbytky osídlení se v následujících staletích koncentrovaly v nejteplejších údolích, kde se všude vytvářely osobité typy, obchodem a vzájemným stykem sotva dotčené“ (Gams/Nordhagen, 1923, s. 224). Hranice sněhu klesala a Alpy pokryl led, stejně jako ve stejnou dobu pohoří Grónska. V tu dobu ustal alpský obchod a oţil znovu aţ tři nebo čtyři staletí před změnou letopočtu (=cca 300 experimentálního datování), kdyţ keltogermánské kmeny znovu táhly přes Alpy do Itálie, kde k svému překvapení nalezly příbuzné kmeny a údajně pak dobyly Řím… Dramatické scénáře se musely odehrávat v oblasti Severního moře, neboť někdejší step nyní zaplavovaly přílivové vlny a neustále stoupající mořská hladina, a to i Doggerbank. „Divocí koně, jaké lidé malovali na stěny jeskyň v Niaux a Lascaux, táhli přes step na místě dnešního Severního moře pryč do západního Norska a museli tam zůstat, protoţe moře se vrátilo“ (Fester, 1973, s. 32). Jde vlastně o menší, odolné koně (poníky), kteří dokáţou vytrvale běţet. Horská údolí fjordů ovšem nejsou jejich přirozeným prostředím. Zaplavením savany na místě Severního moře byli po staletí izolováni, a tak v nich dnes spatřujeme samostatnou koňskou

rasu. Vikingové přivezli tato zvířata na Island, a tak se jim také říkalo islandští koně. Moţná je důvod i ve zjištění Fridjofa Nansena, ţe došlo k poklesu dna severního Atlantiku s těţištěm v oblasti evropského Severního moře. Geologové a geofyzikové to (s dovolením) chybně vykládají jako důkaz existence aţ tři kilometry vysokých ledovců, pod jejichţ vahou prý dno severního Atlantiku kleslo. Podle mě je tato interpretace mylná. Ţe někdy existovaly tak vysoké ledovce, je pouhá domněnka, jeţ je na jedné straně (jako induktivní závěr, jenţ neznamená ţádný důkaz) zdůvodňována mimořádným poklesem atlantického dna okolo Islandu (nepřímý důkaz) a na druhé straně představuje čistě teoretický přepočet vodních mas pokleslé mořské hladiny v poměru k hypoteticky postulovaným ledovým masám. Čtyři kilometry vysoké ledovce na moři nejsou a ani nikdy nebyly. To ovšem nemění nic na skutečnosti, ţe několik kilometrů vysoké horské vrcholky se mohou pokrýt ledem, a to i za podmínek, jaké nastaly po potopě! Jako třetí důvod existence těchto mohutných kolosů se uvádí skutečnost, ţe pevninské masy okolo severního Atlantiku – údajně poté, kdy byly zbaveny obrovské hmotnosti ledovců, jeţ roztály – se pomalu a stále zdvíhaly, dokud nedosáhly dnešní úrovně. Pozorování je správné, ale zdůvodnění chybné. Obr. 62: Zelený most Grónský most byl nejkratším spojením mezi Evropou, Grónskem a Kanadou, jenţ byl za niţší hladiny moře do konce doby sněhové přerušen jen úzkými koryty. Jak ukazují výzkumy Fridjofa Nansena, poklesla pánev severního Atlantiku s Islandem uprostřed isostaticky v důsledku poklesu hladiny magmatu. Island, pilíř zeleného grónského mostu, byl kdysi větší, jak ukazuje i Zenova mapa ze 14. století. Nálezy z doby kamenné na Špicberkách a na severním pobřeţí Sibiře ukazují, ţe arktické oblasti bývaly kdysi obydlené, stejně jako velké části Barentsova moře. Horní mapa ukazuje dnešní hloubku moří. Spodní mapa ukazuje dnešní rozdělení pevnin, kdyby se hladina moře sníţila o 1500 metrů resp. grónský most, který v „poslední době“ právě o tolik klesl.

Otto Muck správně konstatuje: „Malé kry se v důsledku poklesu hladiny magmatu isostaticky ponořily, utopily se“ (Muck, 1978, s. 164). A profesor Johannes Walther dává k úvaze, „ţe velké pohyby zemské kůry a s nimi spojené zásadní změny rozloţení vodstev a pevnin, mořských proudů a barometrických koridorů způsobily v pobřeţních oblastech severního Atlantiku svým náhodným setkáváním spolu s posunutím zemských pólů zvýšenou tvorbu sněhu. V současné době je, jak víme od odváţné Nansenovy plavby (polární expedice s lodí Fram v letech 1893 aţ 1896), největší část oblasti severního pólu tvořena hlu-bokomořským dnem, a přece nás četné skořápky Yoldia arctica (druh polární mušle)… a mnoţství

pozůstatků ryb mělkého moře, jeţ byly nalezeny mezi ostrovem Jan Mayen a Islandem v hloubce 1000 aţ 2500 metrů učí, ţe tato část Severního ledového oceánu zcela nedávno klesla o 2000 metrů (srv. obr. 62, HJZ). Pokud zde došlo k tak zásadním změnám v litosféře, pak se nabízí myšlenka, ţe ruku v ruce s tím muselo dojít k novému rozdělení hmot, jeţ nemohlo zůstat bez vlivu na póly zemské osy“ (Walther, 1908, s. 516). Před touto velkou změnou měl Island snad čtyřikrát větší rozlohu

neţ dnes, a tvořil tak velký suchý kámen zeleného grónského mostu. Stejně jako v Norsku existují i na Islandu charakteristické fjordy jako úzké strouhy, vlastně zatopená údolí. Proto vypadá Island i na dávných mapách jako podstatně větší ostrov. Jiné ostrovy zakreslené na mapách jsou dnes zality vodou nebo jsou teprve nově objevovány, jako nedávno ostrovy 70 kilometrů od Grónska, dosud pokládané za ledovce (BdW, 17. 6. 1998). Izostatický pokles Atlantiku u Islandu vedl rovněţ k částečnému posunu zemské kůry (litosféry), a to nejen v oblasti Grónska a severního Atlantiku. Tento proces probíhal přirozeně rychle, a nikoli nekonečně pomalu. Staré pevninské mosty tak byly roztrţeny, vznikaly zničující tsunami a teprve se vůbec tvořily nové vodní cesty. Topografie zemských mas sousedních oblastí se v důsledku poklesu zemské kůry náhle změnila a nové břehy se

vytvořily hlouběji ve vnitrozemí. Stará sídliště byla zatopena a dějiny kultur, které ani neznáme, zmizely ve vlnách. Souvisí tato událost s dopadem dva kilometry velkého meteoritu do Barentsova moře před norským pobřeţím? Jak napsal vědecký časopis Gemini, nalezli tam geologové z IKU Petroleum Research gigantický kráter o průměru 40 kilometrů. Vědci se domnívají, ţe dopad vedl krátkodobě k obrovským teplotám aţ 10 000 stupňů Celsia – coţ je ideální předpoklad pro vznik nové doby sněhové, pokud souhlasíte s mým výkladem a škrtnete pár nul. Následné přílivové vlny se valily aţ do Kanady. V nesmírném infernu byly z mořského dna vyvrţeny bahno a horniny aţ do atmosféry {BdW, 10. 2. 1999). Staré portolánské mapy, např. mapa Giovanniho Carignana z roku 1310, byly zkoumány za pomoci deformačních mříţek. Pole těchto mříţek ve Středomoří jsou pravidelná a odpovídají často dnešním proporcím. Na pobřeţí Severního moře byly naopak zjištěny velké deformace. Je to doklad hlubokých změn v zemské kůře nebo dokonce dopadu meteoritu v severním Atlantiku v historické době?

Národy prchají Po prudké klimatické změně táhly velké etnické skupiny ze severní a střední Evropy na jihozápad do Španělska a vytvořily tam kulturu, jejíţ keramické střepy jsou příbuzné s halštatskou kulturou v Německu. Katastrofy a hlad přinutily obyvatele vystěhovat se. Následovala velká stěhování Keltů, perské války, rozkvět Athén za Perikla, vpád Galů (= Keltů) do Itálie a stěhování Galatů do Malé Asie. Vzestup hladiny světových moří uzavřel jiţ nějakou dobu před za – plavením savany Severního moře také Gibraltarskou úţinu a voda naplnila Středozemní moře. Vzhledem k velikému tlakovému spádu dosáhlo Středozemní moře za méně neţ sto let úrovně Atlantiku. Nyní však byla volná i cesta do Středozemního moře, především pro národy opouštějící přelidněná severní území. To, ţe se alpské průsmyky staly v důsledku pokračujícího zalednění neschůdnými, je na jedné straně jednoduchým vysvětlením tamějších archeologických nálezů, a na druhé straně také zjištění, ţe kolem roku –200 (oficiálního datování) byl transkontinentální obchod moţný jen po lodích. Protoţe hladina neustále stoupala, hledaly severské národy na lodích nový domov, a to i s dětmi a veškerým majetkem. Na lodích schopných plavby na širém moři dosáhli nejen Ameriku, ale také Tichý oceán. Jakmile bylo moţno opět proplout Gibraltarskou úţinou, rozlil se proud uprchlíků do Středozemního moře a vyvolal bitvu národů mezi Rames-sem III. a –

pro historiky tak záhadnými – mořskými národy. Pokud má Immanuel Velikovsky pravdu a Nachtnebef (380-362) je totoţný s Ramessem III., odehrál se zápas s mořskými národy logicky aţ po klimatické změně, a nikoli před ní, jak učí oficiální datování. Ale před ní se sotva mohl odehrát, neboť v oficiální době vlády Ramesse III. (-1187 aţ –1156) nebyla Gibraltarská úţina v důsledku poklesu hladiny Středozemního moře před více neţ 3000 lety splavná, coţ dokazují i (nejen) egyptské stavby nacházející se pod mořskou hladinou. Na řeckou kolonizaci 8. a 7. století př. n. 1. lze nahlíţet pod zorným úhlem znovuosídlení mořskými národy, jeţ byly vyhnány hladem způsobeným suchem (vyschl Nil). Takovými hladovými územími byla právě jiţní Itálie a Sicílie. Zdánlivá záhada nového osídlení Itálie Etrusky a Řeky z moře a teprve podstatně později přes opět průchodné alpské průsmyky se nám nyní jeví jako téměř přirozený následek klimatické katastrofy a přestává být hádankou. Vznikla halštatská kultura doby ţelezné ve střední Evropě po klimatické katastrofě smíšením autochtonní kultury doby bronzové s kulturou přistěhovalců, například ilyrských, z hornatého území na severozápadě Balkánského poloostrova? Postup ledovců, jenţ pravděpodobně způsobil vznik morén, vedl nepřímo i k přerušení dolování v Alpách; rudné a solné doly byly prokazatelně opuštěny za katastrofických podmínek. Teprve nyní vznikli Keltové, ţádní Prakeltové doby bronzové totiţ neexistovali. Keltské stěhování a pověsti o něm vyţadují nové prozkoumání, a stejně tak i mocná expanze Keltů přes Iberský poloostrov. Keltské stěhování představuje nejzávaţnější událost dějin severní a střední Evropy. Zdá se, jako by mnohé, co dosud bylo hádankou, a proto byloodmítáno, dávalo z hlediska představ o náhlých změnách podnebí nový smysl. „Tradice řecko-římského starověku neměla o historickém dosahu tohoto stěhování ani tušení a dospěla k naprosto chybným závěrům: nejen podivná pověst o stěhování Galů, o níţ se dočítáme z neznámého pramene u Livia V, 34n. a Troga-Justina XXIV 4, ale také Caesar VI 25 s předpokladem (který zopakoval Tacitus v Germanii 28), ţe Volcae usedlí ve středním Německu se vystěhovali z Galie, svědčí o chybné orientaci na osu východzápad“ (Norden, 1920, s. 258). Uzavřeme tuto fázi naprostého převratu slovy profesora Kennetha J. Hsüa: „Po zhroucení civilizací rané doby bronzové se Indoíránci dostali na Střední východ. ,Indoevropané' přišli na počátku doby ţelezné do zemí Středního východu postiţených suchem“ (Hsii, 2000, s. 183). Vidí

souvislosti mezi pomalu postupující fází globálního ochlazení, kterou musíme ztotoţnit s dobou sněhovou po potopě a „vystěhováním uprchlíků ze zmrzlého severu“ – konečnou fází doby sněhové.

Konec doby sněhové Zhruba od roku –120 (cca +350 experimentálního datování) začaly ledovce v galořímské době ustupovat a obchod přes Alpy se obnovil, ovšem jen přes průsmyky s niţší nadmořskou výškou. Jiţ popsaný obchod z Řecka přes Pád a obchodními stezkami do střední Evropy se začal rozvíjet jednak přes pozemní cesty, na druhé straně se však obchodovalo i přes moře se střední a severní Evropou a dokonce přes Atlantik aţ s Amerikou, o čemţ svědčí mnoho etruských nálezů a nápisů. V následujících staletích ledovce výrazně ustoupily a mořská hladina opět silně stoupla. Hodně se rozrostla holandská, severoněmecká a dánská rašeliniště (Gams/Nordhagen, 1923, s. 306). Ledový krunýř Grónska a Severní Ameriky aţ na nepatrné zbytky roztál. Doba sněhová spěla ke konci, protoţe vzestupem hladiny světových moří se Golfský proud rozprostřel do šířky, čímţ nutně ztratil na síle a naráţel čelně na mezitím podstatně ochlazené vodní masy evropského Severního moře. Globální pokles teplot v důsledku skleníkového efektu vedl také ke sníţení teploty vody. To však přerušilo přívod vlhkého vzduchu do arktických území, neboť čím je vzduch chladnější, tím méně vodní páry můţe nést. při poklesu teploty vzduchu z 10 na –2 stupně Celsia poklesne obsah vodní páry na pouhých 40 procent (při stoprocentní vlhkosti vzduchu). To nevyhnutelně vede k rychlému ústupu ledovců, protoţe vázne přísun sněhu – přestoţe je chladněji! Výsledek je překvapivý: „Polární moře zůstane bez ledu, dokud se nevytvoří velká zaledněná území ve vnitrozemí; teprve poté dojde k zalednění Arktidy… podporovanému tím, ţe práh mezi Faerskými ostrovy a Islandem se stane mělčinou. Avšak se zaledněním polárního moře přichází konec glaciálu; ledovce uţ nemají dostatečný přísun a mizí. (Schwarzbach, 1993, s. 309). V zásadě lze souhlasit, ale na rozdíl od Martina Schwarzbacha si nemyslím, ţe se tento scénář během velké doby ledové v uplynulých dvou milionech let odehrál několikrát, nýbrţ jako rozhodující událost definitivně aţ na konci třífázového teplého období. Mám také jiný názor na ledový krunýř Grónska, ten totiţ roztál na konci doby sněhové. Za-ledněny zůstaly jen vrcholky vysokých hor Grónska a také Alpy – alpské ledovce ustoupily

před 2000 lety (Gams/Nordhagen, 1923, s. 305). O důkazech pro nízké stáří grónského ledového krunýře jsme diskutovali v Omylech v dějinách Země: vyjdeme-li ze síly ledu, který se vytvořil nad letadly, jeţ se zde zřítila před 47 lety, vyjde nám po výpočtu, předpokládáme-li konstantní míru nárůstu ledu, pro ledový krunýř o síle 3028 metrů stáří 1818 let. Pokud po klimatické katastrofě došlo ke zvýšenému spadu sněhu a tedy i intenzivnější tvorbě ledu – coţ je normální průběh –, pak se tato doba výrazně zkrátí. V takovém případě jen na méně neţ tisíc let. Vznikl tedy dnešní led z velké části aţ po začátku malé doby ledové po roce 1350, poté, co opakovaně roztál po skončení doby sněhové za římského klimatického optima a pak znovu za středověkého oteplení? Jak rychle můţe ledovec tát, ukazuje tato úvaha: normální pokles teploty směrem vzhůru představuje 0,1 stupně Celsia na kaţdých 15 metrů nadmořské výšky. Jestliţe má svah ledovcového jazyka sklon 20 procent (tj. výškový rozdíl dva metry na deset metrů délky ledovce), stačí zvýšení teploty o 0,1 stupně Celsia, aby se ledovcový jazyk zkrátil o 75 metrů (při rozdílu 15 metrů nadmořské výšky). Při sklonu pouhých pěti procent nám vyjde dokonce zkrácení o 300 metrů. Vezmeme-li v úvahu zvýšení jen o jeden stupeň Celsia, dříve vypočtené hodnoty se, pokud nebude zajištěna dodávka nového sněhu, zdesateronásobí. V kaţdém případě můţe mít malá příčina (nepatrné oteplení) dramatický účinek.

Další změna klimatu Druhá vlna stěhování národů vedla v Evropě k novému neklidu, neboť rodiny s dětmi a vším majetkem nehnala na jih kočovnická povaha Gótů a Germánů (Keltogermánů), ale nejspíš nastávající chlad. Severní Afri-ka byla stále ještě obilnicí Vandalů a dalších přistěhovalců. Spodní voda a hladina moří kolem roku 800 opět stoupla. Kdyţ škrtneme temná staletí středověku, vyjde nám nikoli plíţivě postupující, ale náhlá změna podnebí, ba přímo klimatická katastrofa. Prameny, které popisují události v tomto fiktivním období, jeţ musíme vyškrtnout, musíme chápat jako zpětné projekce z doby po roce 1000 nebo dokonce 1350. Ačkoli se o tom v dějepisných knihách nedočteme, muselo dojít začátkem středověku k přírodní katastrofě, jejíţ následky byly patrné na celé zeměkouli. K tomuto závěru dospívá na základě analýzy letokruhů anglický paleoekolog Mike Baillie z Queen's University of Belfast v Severním Irsku: kolem roku 540 „došlo ke katastrofické události, kterou lze prokázat na stromech po celém světě“ {BdW, 13. 9. 2000). „Způsobil chladné období v 6. století mohutný výbuch nějaké sopky? Nebo uvedl stěhování národů do chodu dopad komety?“ Zatímco Mike Baillie spatřuje

příčinu poklesu teplot v 6. století v dopadu komety, má vul-kanolog Ken Wohletz z Los Alamos National Laboratory za to, ţe chladné období po roce 535 (=9. století experimentálního datování) způsobil výbuch obrovské sopky v oblasti dnešní Indonésie (BdW, 9. 1. 2001). David Keys věnoval přírodním katastrofám 6. století celou knihu (1999) a jako dobu jejich nástupu uvádí rok 535, k němuţ dospěl na základě vrtných jader z ledu a analýzy letokruhů. Pokud jde o problematiků datování vrtných jader z ledu a metody datování, odkazuji i v tomto případě na Omyly v dějinách země a pokud jde o analýzu letokruhů a radiokarbonovou metodu, na knihu Cl4Crash (Bloss/ /Niemitz, 1997). Při určování stáří radiokarbonovou metodou se vychází z konstantní koncentrace radiokativního uhlíku C14 ve všech rezervoárech na Zemi, jeţ přicházejí v úvahu: v atmosféře, biosféře i v půdě. Pokud vezmeme v úvahu mocné a prudké změny podnebí v uplynulých staletích po potopě, popsané v této knize, musí datování radiokarbonovou metodou dávat nutně chybné výsledky. Ve vodě oceánů je totiţ rozpuštěno a vázáno veliké mnoţství oxidu uhličitého (CO2). Kdyţ se oceány byt jen trochu ohřejí, uvolní se nesmírné mnoţství oxidu uhličitého. Zároveň stoupne podíl vodních par v atmosféře (předpoklad pro nástup doby sněhové), coţ se také po potopě v důsledku skleníkového efektu stalo. Jiţ jen takzvaný El Niňo (klimatický fenomén v Pacifiku) uvolňuje před pobřeţím Jiţní Ameriky stejné mnoţství oxidu uhličitého jako jeho produkce lidstvem za celý rok. Abychom si znovu názorně ukázali vzájemné působení, zopakujme si: • Bezprostředně po potopě se voda v oceánech ohřála a uvolnila velké mnoţství oxidu uhličitého. • Po ochlazení oceánů za doby sněhové bylo ve vodě oceánů opět vázáno velké mnoţství oxidu uhličitého. Koncentrace C14 v atmosféře se sniţuje jiţ pouhým výrazným rozptýlením oxidu uhličitého z oceánů do atmosféry. „Jednoduchý výpočet ukazuje, ţe stačí změna koncentrace C14 v oceánech o pouhá dvě procenta za tisíc let, aby se rychlost hodin na bázi C14 za toto období stoprocentně změnila“ (Bloss/Niemitz, 1997, s. 37). Kdyţ se obsah oxidu uhličitého v atmosféře zdvojnásobí nebo klesne na polovinu, nastoupí změna teploty zhruba o tři stupně (Plass, 1956). Jinými slovy, protoţe po potopě vládly v Severním ledovém oceánu vysoké povrchové teploty s následným ochlazením aţ pod bod mrazu, změnil se prudce obsah oxidu uhličitého v atmosféře a ručičky radiokarbonových (C14) hodin se začaly řítit vpřed: jiţ mírné zvýšení koncentrace C14 v atmosféře vede k tomu, ţe se naměřené stáří Cl4 zvětší o 100 procent – ručičky hodin historie se (v tomto příkladě) řítí dvakrát rychleji a kultury

vypadají podstatně starší, neţ jsou. Lze shrnout, ţe chladné a vlhké období (globální ochlazení) trvající po třech fázích teplé doby jen pár staletí dosáhlo příznačného vrcholu v 6./9. století prudkým nástupem chladného a suchého podnebí. Důsledkem bylo stěhování národů {BdW, 9. 1. 2001). Poté začalo teplé údobí středověku. Profesor Brian Fagan (University of California) píše podle oficiálního datování, v podstatě správně, ţe změna klimatu „přinesla delší teplé období, které začalo kolem roku 800 a vrcholu dosáhlo mezi roky 1150 a 1300“ (Fagan, 2001, s. 195), tedy v době objevů Vikingů a irských mnichů. Severně od Trondheimu, na 64. stupni zeměpisné šířky blízko polárního kruhu, se v tomto teplém středověkém období pěstovala pšenice, coţ nebylo nikdy předtím moţné. V západní Anglii se aţ do nadmořské výšky 200 metrů pěstovala vinná réva na Lammermuir Hills v jihozápadním Skotsku se do výšky 425 metrů pěstovalo obilí. Průměrné teploty na Britských ostrovech byly mezi lety 1140 aţ 1300 o 0,8 stupně Celsia vyšší neţ mezi roky 1900 a 1950. Dnes rozhodně nedosahujeme letních teplot jako v teplém období středověku. Z toho plyne, ţe údajný skleníkový efekt, o němţ se dnes tolik mluví, je v porovnání s poměry ve 13. století jen návratem k normálu, jak se podnebí vzpamatovává. Následující období relativního blahobytu v teplém středověkém období vedlo po změně tisíciletí k podrobně popsané vlně zakládání měst umoţněné teprve změnou podnebí a s ní související intenzifikací polního hospodářství. Ve 12. století se v Evropě náhle rozšířilo stavění katedrál. Chartres a další katedrály se staly apoteózou úrodnosti půdy a bohatství několika generací.Ve stejnou dobu dospěla k vrcholu kultura Inků, zatímco mayská civilizace se kolem roku 900 (oficiální datování = experimentální datování) se zhroutila v období sucha a Asanaziové trpěli velkým suchem 13. století. Lze velice dobře rozpoznat vliv globálního klimatu na kultury celého světa; téma, které v této knize lze jen naznačit. Ale nás zajímají objevy Ameriky před Kolumbem. Co se stalo v Grónsku?

Zelené Grónsko Poté co Vikingové, následujíce Kelty, osídlili koncem 9. století Island, jehoţ staré pobřeţí leţí pod hladinou moře, kolonizovali od roku 982 Grónsko, jemuţ příznačně říkali Zelená země (anglicky Greenland). Grónští Vikingové byli farmáři, pěstovali v Grónsku určité mnoţství obilí, provozovali úhořové hospodaření na polích a chovali krávy na mléko. Jen biskup v Gardaru (sídliště na východě) měl v chlévě značný počet sta krav (Lechler, 1939, s. 22). Královské zrcadlo nás informuje, ţe v Grónsku je

„mnoho másla a sýra“, ale málo zrní. Z jam na odpad víme, ţe vedle krav byly chovány ještě ovce, prasata však vzácněji. Napadá nás otázka, jak vůbec mohli sedláci se svými kravami v Grónsku přeţít? Vţdyť přece celou zimu vládla tma. Museli sklidit dost píce pro zvířata a po celou dlouhou zimu ji uchovávat. A to vše na okraji věčného ledu? Bylo Grónsko vůbec (nebo ještě) zaledněné? Ostrovu se právem říkalo Zelený, neboť led z doby sněhové z větší části odtál, v údolích ţádný nebyl a ledovou pokrývku měly jen vrcholky vysokých hor, podobně jako v dnešních Alpách. Klimatické optimum a oxid uhličitý, který se právě v té době uvolnil, urychlovaly růst rostlin, coţ zase podporovalo rozvoj ţivočichů. Rostoucí výnosy dopomohly k blahobytu nejen grónským Vikingům. Klimatické podmínky v Grónsku se během klimatického optima aţ do začátku 14. století od dnešních výrazně lišily. V této době podnikali islandští a grónští Vikingové – jak jsme jiţ uvedli – plavby aţ k Velkým jezerům ve vnitrozemí Severní Ameriky a podél amerického východního pobřeţí, moţná aţ na Floridu. Za středověkého klimatického optima existovala ještě jiná cesta, a to ne jen pro grónské a islandské Vikingy. Buď vedla kolem Špicberků a okolo severního výběţku Grónska, nebo Davisovým průlivem mezi Kanadou a Grónskem, anebo také podél severního pobřeţí Sibiře k Beringovu průlivu. Po překonání této mořské úţiny se otvírala cesta do střední a Jiţní Ameriky, ale také do Číny, Indie a moţná aţ do Afriky. Roku 1956 byla na švédském ostrově Lillon k velkému překvapení archeologů nalezena bronzová soška Buddhy (Oxenstierna, 1962, s. 130), zařazená do 7. století a pocházející z Kašmíru. Ve vikingském hrobě ve švédské Birce bylo nalezeno čínské hedvábí (Oxenstierna, 1962, s. 91). Koloniální mocnosti v 15. století zoufale hledaly bezledou severozápadní cestu, kterou Vikingové pouţívali před začátkem malé doby ledové, neboť povědomí o někdejší severní námořní cestě do Cíny a Indie přeţívalo. V důsledku malé doby ledové ve 14. století zamrzly do té doby splavné vodní cesty. Runový kámen byl nalezen vysoko na severu, aţ na 72. stupni severní šířky. Daleký akční rádius Vikingů dokládá výzkum A.W. Greelyho (National Geographic Magazíne, vol. XXIII, č. 12, prosinec 1912) o rozšíření plavovlasých Eskymáků v Grónsku a Kanadě podél severozápadní cesty (obr. 64). Dva regiony leţí v blízkosti starého vikingského sídliště na západním pobřeţí Grónska. Na východním pobřeţí prý Vikingové kvůli mořským proudům se studenou, arktickou mořskou vodou nesídlili. Před začátkem malé doby ledové byla mořská voda teplejší a na východním pobřeţí nebyl ţádný led. Třeba se někdy v budoucnu najdou pod dnešním

ledem selské usedlosti Vikingů – popřípadě blízko oblastí, kde ţijí plavovlasí Eskymáci. Thulská kultura v arktické Kanadě zaţila rozkvět koncem prvního tisíciletí. Zatímco dřívější inuitští obyvatelé arktického severu ţili víceméně samostatně, existují indicie, ţe thulskou kulturu ve východní Kanadě zaloţili přistěhovalci ze severní Aljašky. Co kdyţ tato kultura, zvaná téţ Thule-Inuit, nevznikla, jak se dosud oficiálně tvrdí, zatlačením dorsetské kultury, jeţ byla ve východní Kanadě domovem jiţ dříve (asi –600 aţ 1000), ale spíše smíšením tamější kultury s Kelty a Vikingy, přicházejícími od východu a sledujícími klimatické změny? Či jinak: Nebyla dorsetská kultura, podobně jako německá kultura po válce, k nepoznání transformována převzetím cizích prvků, a nedala tak vznik thulské kultuře? Lidé dorsetské kultury budovali jiţ mezi léty 600 a 900 tajuplné dlouhé domy – jako Keltové a Vikingové. Obr. 63: Paralela V Akureyi (Island) byla nalezena bronzová soška, jeţ údajné představuje severského boha Thora (vlevo). V Jiţní Americe stojí tři metry vysoká stéla, jeţ byla vystavena vedle megalitických artefaktů v San Augustinu (Kolumbie).

Obr. 64: Světlovlasí Eskymáci Podél severozápadní cesty, jeţ byla do malé doby ledové prostá ledu, byli objeveni světlovlasí Vikingové (Greely in: „National Geo-graphic Magazíne“, sv. XXIII, c. 12, 1912) a také artefakty Vikingů (Fitzhugb/Ward, 2000, in: „Vikings“, Smithsonian Insitution). V tu dobu se Vikingové mohli plavit do Kanady a bezledou Beringovou úţinou do Pacifiku.

Na ostrově Pamioku, na sever od Québeku (Kanada), byly objeveny záhadné struktury dlouhých domů o délce aţ 44 metrů, jeţ byly původně přičítány Vikingům (Lee, 1972; Mowat, 1998). Údajně však byly nalezeny jen artefakty dorsetské kultury (Plumet, 1982). Ţelezná vi-kingská sekyra nalezená na tomto ostrově – jak potvrdil Smithsonian Institution – se ovšem údajně ztratila… (Fitzhugh/Ward, 2000). V kaţdém případě existují fascinující zprávy etnologů o světlovlasých Eskymácích (Inuitech) a indiánech se světlou pletí, světlými vlasy a severskými rysy ve tváři, kteří bydleli jako Irokézové a Vikingové v

dřevěných domech skandinávského typu, „jejichţ mytologie vyprávěla o přátelském bohu, jenţ se narodil z panny a zemřel, aby sňal hříchy, a kteří uţ celé generace ţili na Středozápadě, kdyţ tam přes Apalačské pohoří dorazili první osídlenci. A jediné uspokojivé vysvětlení přítomnosti těchto takzvaných ,bílých indiánů' je, ţe to byli poslední asimilovaní potomci vikingských (a/nebo keltských, HJZ) kolonistů“ (Came-ron, 1968, s. 119nn.). Jiţ v Omylech v dějinách Země jsem před vytištěním knihy předpovídal, ţe se jednou pod údajně třicet milionů let starým ledovým pří-krovem Antarktidy a domněle 250 000 let starým ledovým krunýřem Grónska najdou stopy lidské činnosti. Pouhý měsíc poté, co kniha vyšla, se objevila senzační zpráva: „K opuštění grónských farem přinutila Vikingy malá doba ledová. 600 let leţel vikingský statek u Nipaatsoqu v Grónsku pohřben pod pískem, který tam nahrnul ledovec. Celá staletí se vědci nemohli dohodnout, co vlastně Vikingy přinutilo, aby opustili své grónské kolonie. Archeologické výzkumy podnikané s pomocí moderní techniky nyní spatřují hlavního viníka v klimatické změně 14. století“ {BdW, 10. 5. 2001). „Výzkumy půdy ukázaly, ţe malá doba ledová, jeţ nastala v polovině 14. století, znemoţnila ţivot na severnějších částech pobřeţí Grónska,“ říká Charles Schweger, profesor archeologie na University of Alberta. Byli sedláci touto událostí překvapeni? Nikoli, vykopávky pod vedením Jette Arneborga vynesly na denní světlo asi 2000 artefaktů, které ukazují na to, ţe si Vikingové v klidu zabalili a své sídliště opustili. Z archeologických výzkumů a vzorků půdy a pylových analýz vyplynulo, ţe k opuštění sídliště došlo nikoli v důsledku válečných událostí, jak se dlouho věřilo, ale v důsledku změny klimatu. Jeho dopady jsou v archeologických nálezech jasně patrné. Rostoucí podíl ryb (namísto hovězích a ovčích kostí) ukazuje, ţe obhospodařovat pastviny jiţ nebylo moţné. Tkalci rovněţ museli mísit ovčí vlnu s rounem karibú, polárního medvěda, lišky a vlka. Statek byl součástí západního sídliště, které Vikingové vybudovali kolem roku 1000 a cca roku 1350 opustili (BdW, 10. 5. 2001). Jednotná vikingská říše nikdy neexistovala; Gisle Oddson, biskup ve Skalholtu na Islandu, ve svých Islandských letopisech zapsal: „Obyvatelé Grónska se vydali k národům západu.“ Bezprostředně na západ od Grónska leţí Amerika… Panuje přesvědčení, ţe Vikingové opustili Grónsko kolem roku 1350 v důsledku ohroţení Eskymáky dříve, neţ přišli pozdější osídlenci. Důvodem však byla začínající malá doba ledová s dramatickým zhoršením klimatu a tvořením nového ledu v Grónsku. Existují však ještě další důkazy, ţe

Grónsko bylo za středověkého klimatického optima bez ledu?

Mapy dokládají póly bez ledu Ţe u východogrónského pobřeţí nebyla vţdy pole ledových ker ani volně plovoucí ledovce hnané proudem, ukazuje také zpráva norského kněze Ivara Bardarssona ze 14. století, jenţ popsal topografii Grónska poté, co ostrov navštívil. Ve svém vyprávění popsal cestu po moři z Islandu do Grónska a poznamenal, ţe existoval starý kurz, který vede z Islandu přímo na západ, aţ do Grónska. Avšak „dnes zahradil cestu led od severozápadu“, takţe nikdo se nemůţe „plavit starou cestou a doufat, ţe o něm kdy ještě někdo uslyší“ (citováno v: Steinert, 1982, s. 230). Toto zhoršení podnebí potvrdil dr. Lauge Koch (provázel polárníka Alfreda Wegenera), jenţ v roce 1945 shromáţdil údaje týkající se Islandu. Podle jeho údajů nebyl v letech 860 aţ 1200 na Severním moři kolem Islandu ţádný led, coţ odpovídá údajům v norském Královském zrcadle. Od roku 1200 se moře začalo jako předzvěst malé doby ledové pokrývat ledem a v letech 1260 aţ 1400 dosáhlo maxima. Takto shromáţděná data se kryjí s údaji Vikingů v Královském zrcadle a se zprávou Ivara Bardarssona. Vikingové se podle všeho přeplavili přes Atlantik bezpečně k cíli, i kdyţ se odchýlili od plánovaného kurzu. Ve starších zprávách se nepíše ani o potíţích cesty, ani o bloudění v nekonečném ledu. Přitom se má za to, ţe barbarští Vikingové neměli ani přístroje, ani kompas. Avšak kdo kreslil mapy, musel se přece vyznat v navigaci. Archeolog C. L. Veback nalezl při vykopávkách v Grónsku ulomenou polovinu asi deset centimetrů velkého dřevěného terčíku se zvláštními škrábanci a zářezy a identifikoval ho jako součást kompasu. Tento kapesní kompas fungoval na stejném principu jako sluneční hodiny. Dánský odborník na mořeplavbu Sören Thierslund v něm spatřuje klíč k navigačnímu umění Vikingů. Překvapivý je rovněţ poznatek, ţe Vikingové jiţ znali optické čočky, jeţ se dokonce hodily pro teleskop. Vědci z týmu Bernda Lingelbacha z Ústavu oční optiky Odborné vysoké školy v Aalenu zkoumali čočky z vikingského sídliště na Gotlandu. Dosud byly pokládány výhradně za šperky nebo ozdoby (SpW, 12. 4. 2000). Oficiální názor, podle něhoţ tehdy byla moţná jen plavba podél pobřeţí, tak ztrácí půdu pod nohama. Nemusí nás proto také udivovat existence vikingských map, jeţ byly dosud předmětem sporů. V říjnu 1965 oznámili vědci z Yaleské university v New Havenu uţaslému světu, ţe mají středověkou mapu, na níţ byla nakreslena část Severní Ameriky v době, kdy se Kryštof Kolumbus ještě zdaleka nevydal na svou objevnou cestu. Okolo mapy se rozhořel

spor. Z puntičkářsky provedeného datování pergamenu pomocí radiokarbonové metody vyplynulo datum 1434. Aby byla pravost mapy prokázána, muselo by se datovat i stáří inkoustu, to však zatím s ohledem na nepatrné mnoţství zkušebního vzorku nebylo provedeno. Bylo však zjištěno, ţe část s Vinlandem byla zakreslena jiným inkoustem. Zda byla jen načata nová lahvička inkoustu nebo zda došlo k zakreslení Vinlandu aţ za pár dnů nebo týdnů, anebo dokonce aţ po několika staletích, to dosud nelze říci. Podle výzkumů v roce 1972 prý inkoust obsahuje značný podíl minerálu anatázu. Tento oxid titanu byl ve velkém syntetizován teprve počátkem 20. století. Vypadalo to tedy, ţe Vinland byl na mapu zakreslen teprve dodatečně. Teprve o 15 let později se však jiným badatelům podařilo najít anatáz jen v nepatrných stopách, jak se vyskytují i ve středověkém inkoustu z duběnek {SpW, 31. 7. 2002). Co z toho plyne: mapa je snad pravá a dokazovala by, ţe Vikingové podnikali do Ameriky delší cesty, neţ se dosud předpokládalo. K sestavení mapy dnes kromě uvedeného kompasu potřebujeme zaměřit i magnetický sever. Erich Neumann rekonstruoval lodní kompas s otočným nástavcem s runovými znaky. Objevil záhadné zaměřovací metody pravěku a ranné doby dějinné, jeţ se liší od dnešní metody magnetického kompasu. Vikingové pouţívali kompas s kamenným kyva-délkem bez magnetické střelky, a právě ten Erich Neumann rekonstruoval (1992, s. 88nn.). Princip mechaniky jemné hmoty, jenţ je základem této techniky, naše západně orientovaná (pokřesťanštěná) věda dosud naprosto ignorovala, a vykázala ho proto na samé hranice věd, v tomto případě do geomantie. Naši předkové, od budovatelů megalitů po Kelty, dovedli ke svým účelům vyuţívat určité energie, jeţ byly součástí jejich boţského principu. Dnes se staré poznatky vkrádají opět zadními vrátky do našeho ţivota. Akupunktura (řízení tělesných energií), sledování toků energie v utváření interiérů, uspořádání obytných domů nebo formování krajiny (keltské praktiky), všude dovoluje respektování techniky jemných sil (feng-šuej) dosahovat lepších výsledků. Není náhodou, ţe se k nám tyto poznatky vracejí znovu z východu (z Číny), neboť v oblasti působnosti římské papeţské církve bylo dávné vědění téměř do kořenů vymýceno, dochovalo se však naštěstí v jiných částech světa. Naši předkové tak před christianizací dovedli kreslit přesnější (portolánské) mapy neţ primitivní a zkreslené mapy mořeplavců 15. a 16. století. Ve svých prvních knihách jsem se opíral o existenci několika starověkých map, které nad jakoukoli pochybnost a autenticky ukazují Antarktidu zbavenou ledu. Ukazují dokonce topografii tohoto kontinentu, jeţ je dnes skryta pod ledovým krunýřem. Pevnina byla pod ledem na

jiţním pólu skutečně objevena k velkému překvapení vědců teprve během geofyzikálního roku 1958: na severním pólu totiţ pod le-

Obr. 65: Kompas Nahoře: K určení severního zeměpisného pólu pouţívali kompas jiţ Vikingové: ten pracoval na principu slunečních hodin Vlevo: vikingský kompas s kruhem a kyvadlem a nasazenou větrnou růţicí k magnetickému určování severu.

dovými masami ţádná pevnina není (s výjimkou Grónska, Špicberků a menších ostrovů). Profesor Charles H. Hapgood zjistil, ţe mapa Pi-riho Reise nakreslená roku 1513 podle starších předloh zachycuje skutečný průběh pobřeţí pod dnešním ledem, avšak s pevninským mostem do Jiţní Ameriky – to svědčí o niţší hladině oceánů po globální potopě (Hapgood, 1966). Mapa sestavená roku 1737 Philippem Buachem ukazuje pevninské masy Antarktidy, jak měly vypadat před zaledněním – a to 81 let před oficiálním objevením Antarktidy v roce 1818. Dnes však panuje přesvědčení, ţe věčný led Antarktidy se vytvořil jiţ před 30 miliony lety. Ţádný vědec nebo zástupce oficiálního učení nedovede vysvětlit, jak mohl někdo namalovat mapu Antarktidy bez ledu, kdyţ tam led má být podle oficiálního názoru jiţ 30 milionů let. To, ţe náš obraz světa je definitivně překroucený a ţe pokud jde o doby ledové a změny výšky mořské hladiny, muselo všechno probíhat jinak, dokazuje nejen Buacheho a Piri Reisova mapa. Je totiţ zajímavé, ţe Buacheho mapa zachycuje nejen Antarktidu bez ledu, ale také části průběhu pobřeţí Austrálie a Tasmánie. Z toho plyne, ţe objevování Jiţní

Ameriky a bezledé Antarktidy jiţ bylo dokončeno, ale pobřeţí Austrálie bylo známo jen částečně. Existují však i mapy Grónska, které by zachycovaly velký ostrov bez ledu? Jedna z nejneobvyklejších a nejspornějších map v historii kartografie vychází z cesty, kterou v roce 1380 podnikl benátský šlechtic Nic – colo Zeno. Zprávu o cestě vydal roku 1558 v Benátkách Francesco Marcolino. Byla k ní přiloţena mapa – carta da navagar –, která byla s velkou pečlivostí zhotovena podle starého originálu. Dílo přeloţené do angličtiny vyšlo roku 1600 v rámci práce Richarda Hakluyta Voyages, Navi-gations, Traffiques and Discoveries of the English Nation. Zenova mapa ukazuje mnoho topografických podrobností, zakreslených na Engronelantu (Grónsko). Především upoutají zakreslená podhůří, označená jmenovitě; „nejsevernější z nich – 540 mil severně za polárním kruhem – je předhůří Devět. Na ostrově Frieslandu nalezneme 40 geografických označení, z toho sedm jmen měst“ (Johnson, 1999, s. 111). Hapgood zjistil, ţe Zenova mapa byla vyrobena v polární projekci, a nikoli v naší obvyklé projekci Mercatorově, a ţe řada míst je zakreslena na správném stupni zeměpisné šířky a délky (Hapgood, 1966). Oficiálně se dařilo určovat délkové stupně alespoň přibliţně teprve počátkem 18. století a přesně aţ od roku 1761. Kdo tedy zhotovil tyto přesné mapy jiţ před několika staletími? Napadají mě jen Keltové nebo jejich předchůdci, kteří jiţ znali zaměřovací systém. Při likvidačních akcích římské papeţské církve bylo pravděpodobně zničeno mnoho starých map, které byly velice přesné. Nově sestavované mapy pokřesťanštěné vědy byly mnohem horší neţ portolánské, neboť staré techniky zaměřování byly zničeny spolu s pohany. Přesné starověké, prokazatelně autentické mapy jiţního pólu bez ledu dokazují definitivně a neodvolatelně, ţe náš v současné době rozšířený obraz světa Země je špatný – bez jakéhokoli kdyţ a ale! Přestoţe leckterý vědec o tom není ochoten přemýšlet ani v náznacích. Jiţní pól a na druhé straně Grónsko byly definitivně bez jakékoli diskuse znázorněny bez ledu a s topografickými podrobnostmi, jeţ dnes leţí pod věčným ledem, stejně jako Sibiř na Mercatorově mapě. Dokoce i rok 1380 jako údajný rok cesty Nicola Zena do severního Atlantiku se právě ještě hodí do doby, jeţ znamenala konec teplého období středověku a nástup zalednění. Bylo to tedy ještě dostatečně brzy, aby bylo moţno zachytit Grónsko bez ledu. Proč však začala, po teplém údobí středověku na severní polokouli (nikoli na jiţní) nová doba sněhová, zvaná téţ malá doba ledová?

Co spustilo malou dobu ledovou O tomto vzácně, leč kontroverzně diskutovaném tématu bych chtěl v této knize pojednat jen krátce a jinak bych chtěl odkázat na plánovanou budoucí knihu na tento námět.Vyšší teploty během středověkého teplého období pravděpodobně způsobily studenou sprchu, která se snesla do Labradorského moře mezi Grónskem a Severní Amerikou: tehdy se vyprázdnila velká jezera vytvořená během první doby sněhové z vody z rozpuštěného ledového pří-krovu nad Severní Amerikou a náhle se vylila do Labradorského moře mezi Grónskem a Severní Amerikou. Tuto událost vědecky prozkoumal a uznal Donald Barber (Colorad-ská universita v Boulderu), posunul ji však v časovém horizontu do doby před 10 000 lety, kdy údajně končila všeobecně uznávaná doba ledová. Podle výpočtů vědců nateklo do Labradorského jezera katastroficky náhle více neţ deset tisíc kubických kilometrů čerstvé ledové vody. To vedlo k tomu, ţe severní Atlantik – oblast hrající důleţitou roli v utváření klimatu – odevzdával do atmosféry méně tepla neţ dříve, coţ způsobilo pozorovaný klimatický zlom (BdW, 22. 7. 1999). Vědci okolo Davida Rinda z Goddardova institutu NASA zveřejnili v magazínu Journal of Geophysical Research – Atmospheres odhady, kolik čerstvé vody se koncem doby ledové z tajících ledovců uvolnilo. V simulaci se Golfský proud po zhruba 300 letech téměř zastavil (SpW, 21. 11.2001). Na druhé straně z nového výzkumu vyplynulo, ţe malá doba ledová začala kolísáním intenzity slunečního záření. Na zemské klima mají velký vliv jiţ relativně malé změny jeho intenzity. Mezinárodní tým badatelů, mimo jiné Bernd Kromer z Heidelberské akademie věd, prokázal pro posledních 12 000 let souvislost mezi sílou slunečního záření a klimatickými změnami na Zemi, jeţ vykazují cyklus 1500 let. „Poslední minimum této periody se kryje s malou dobou ledovou, která trvala od roku 1350 do roku 1880 n.l. Poslední maximum se shoduje s teplým obdobím středověku (zhruba mezi roky 950 a 1250 n.l.)“ (BdW, 16. 11. 2001 podle Science, sv. 294, s. 2130-2136). Důleţitější však je vliv záplav, geologií dosud neuznaný, jeţ před několika tisíciletími tvář Země výrazně změnily. Tato moje teorie přírodního betonu představená v prvních knihách o rychlém vzniku sedimen-tovaných hornin a vrstev nepředpokládá jen přinejmenším jednu velkou katastrofu, ale také celou řadu následných katastrof, jeţ vedly k zásadním změnám vrstev zemské kůry. Těmito procesy vznikaly prakticky z jednoho dne na druhý nové vrstvy sedimentů, a to se závaţnými důsledky

pro celosvětové klima. Kdyţ se údajně na konci doby ledové protrhla 600 metrů vysoká ledová hráz, jeţ byla hranicí 270 kilometrů dlouhého jezera Mis-soula v dnešním americkém státě Idaho, rozlila se voda jezera po severoamerickém kontinentě během pouhých dvou dní. Divoký proud nesl dvakrát více vody neţ všechny řeky na zemi dohromady (BdW, 4. 4. 2002). Ve vědeckém časopise Science (29. 3. 2002, sv. 295, s. 2379n.) Victor R. Baker (Department of Hydrology and Water Resources, Arizon-ská univerzita v Tucsonu) potvrzuje, ţe geologové ignorují působení záplav, neboť „vycházejí z předpokladu, ţe rokle a údolí byla formována celá tisíciletí pomalu působícími silami větru a vody. Ţe by celá krajina tichomořského severozápadu byla naprosto nově přetvořena jednou jedinou událostí, to si vědci donedávna nedovedli ani představit“ (BdW, 4. 4. 2002). K záplavám docházelo i na dalších kontinentech: například v Asii, kde jezera doby ledové vyhloubila obrovské pánve na Sibiři, v nichţ dnes leţí Kaspické a Aralské moře. Záplavová vlna z tajícího ledového štítu, jenţ pokrýval velké plochy šelfových moří severní Asie, cestou na jih moţná zaplavila dokonce i stovky kilometrů široké vysočiny. Gigantická záplava si razila cestu od východu na západ horskými hřbety, jak to zřetelně vidíme na satelitních snímcích střední Asie. Záplavy měly mimořádný význam i pro podnebí. Náhlý odtok obrovského mnoţství roztáté vody v Americe pravděpodobně způsobil návrat k ledovému klimatu: mimořádné mnoţství sladké vody zastavilo v severním Atlantiku cirkulaci mořských proudů poháněnou těţkou vodou bohatou na sůl. Na zhruba tisíc let tak ochromilo transport tepla z tropů do Grónska a severozápadní Evropy (BdW, 4. 4. 2002). Avšak: čirý pokles teplot vede sice k chladnějšímu podnebí, nicméně ledovce se ještě dlouho netvoří. Kdyţ se vylije chladná voda například do Labradorského moře, narazí pak relativně teplá voda – tehdy o dva stupně Celsia teplejší neţ o 700 let dříve a o 600 let později (Lloyd D. Keigwin v Science, 29. 11. 1996, sv. 274, s. 1503-1508) – na ledově studenou vody z tajícího ledovcového štítu. Vzniká více vodní páry a v důsledku toho déšť, který se podle zásad termiky – popsaných jiţ v souvislosti s první dobou sněhovou – po vysráţení uloţí v Kanadě a Grónsku v podobě ledu a na rozdíl od doby sněhové způsobí nyní na silně ochlazené hladině Severního ledového oceánu tvorbu ledu. Zda však tyto příčiny stačily na vytváření mnoţství ledu ve 14. a 15. století, to musejí ukázat budoucí výzkumy. Ţe mohlo během 250 let dojít v severním Atlantiku k rychlému poklesu teplot o tři aţ pět stupňů, ukazuje ve vědeckém magazínu Science výzkum

Juliana P. Sachse a Scotta J. Lehmana z Insititute of Arctic and Alpine Research Coloradské univerzity v Boulderu, zveřejněný (Science, sv. 286, s. 756-759).

Pozměněné kulturní dějiny Po globální potopě, která se odehrála před 5500 – moţná jen před 4500 lety, – došlo minimálně ke dvěma velkým přírodním katastrofám. Předpotopní svět, kdy na pólech nebyl ţádný led a lidé ţili současně s dinosaury, byl ukončen kolísáním zemské osy. Následující nevyhnutelné přírodní katastrofy jako důsledek potopy způsobily alespoň dvakrát cosi jako kolektivní ztrátu paměti. Na zaniklé kultury zůstaly jiţ jen vzpomínky. Jinými slovy, podnebí změnilo průběh dějin. V Americe pozorujeme alespoň dvě osídlovací vlny. Kultury následující po kaţdé katastrofě si na jiţ objevený kontinent Ameriku zachovaly leda vzpomínky a objevovali ho opět a znovu, jako Keltové a Vikingové. Zhoršení podnebí po středověkém teplém období mělo na evropské zemědělství okamţitý vliv. Řada nezvykle vlhkých a chladných roků způsobila na velkých územích výpadky úrody. Následoval hlad, který postihl miliony. Lidé museli opakovaně čelit přímo biblickým ranám: z východu se snesly na Evropu kobylky (1322 aţ 1338 a 1350 aţ 1364) a seţraly veškerou úrodu. Celé vesnice byly opuštěny a obyvatelstvo zdecimováno. V polovině 14. století hubila hladem zesláblé lidi černá smrt. K velké katastrofě došlo v roce 1362, kdy se přihnala ničivá přílivová vlna, „grote Mandrank“ (Kuss, 1825): ta postihla velkou část severního Fríska, vedla k zániku řady farností a značnou část pevniny pohltilo moře. V Norsku, kde studené počasí a mor zdecimovaly dvě třetiny obyvatelstva, leţely usedlosti na vysočině ladem. Gróňané opouštěli svůj ostrov a plavili se do Ameriky, neboť ve starých islandských a norských pramenech se nikde nedočteme, ţe by se Vikingové vraceli do Evropy. Vysvětlit náhlý přechod k feudalismu a vytvoření velkého pozemkového vlastnictví je moţné jen tímto způsobem. Jedině tak lze vysvětlit, ţe christianizace řízená z papeţského Říma mohla působit v prostoru, který jakoby neměl dějiny. Historické vakuum zaplněné téměř výhradně ústní tradicí bylo moţno vyplnit podle vlastní potřeby. Byly psány a zpětně datovány dokumenty. Případné staré dokumenty byly pozměňovány, kompletně falšovány nebo dokonce ničeny. Bezpochyby bohatá historie starých evropských národů, zejména Keltů a Etrusků, byla zcela vymazána, dochovaly se jen kamenné památky, staré umělecké a řemeslné předměty a šperky, ale také mince, jeţ byly vydávány

za římské nebo Kelty napodobené artefakty: vysoce vyspělé kultury střední a severní Evropy byly náhle zaměněny za příběh barbarských národů bez vlastní historie – nastoupil věk papeţské církve. Pře –

Obr. 66. Průběh V „Science“ (sv. 299, s. 1731-1735) byla v březnu 2003 zveřejněna řada klimatických dat (viz křivka) opírající se o obsah titanu v říčních sedimentech jiţního Karibiku. Podle vědeckého magazínu způsobila opuštění mayských měst čtyři období strašného sucha v letech 760, 810, 860 a 910. Ačkoliv má klimatická řada odráţet situaci ve střední Americe, odráţí podle „Science“ také oficiálně ověřené klimatické fáze ve Starém světě: malou dobu ledovou a středověké klimatické optimum. Tato klimatická řada posledních 2000 let se však shoduje se zkrácenou datací podle této knihy a odráţí i prudkou změnu klimatu v 9. století. Po tomto závaţném zásahu do kulturních dějin následoval ve Starém světě v nastupujícím klimatickém optimu kulturní rozkvět se zakládáním středověkých měst na zelené louce, jenţ skončil nástupem malé doby ledové novým zaledněním Grónska. Řada přírodních katastrof kladená mnoha autory do 6. století (K) není těmito klimatickými daty potvrzena a je nutno ji posunout asi o 300 let později do 9. století (Ka). Mohla by způsobit konec antiky a skytsko-gótsko-keltské expanze. V 10. století podnikali Keltové (iros-kotští mniši) a Vikingové daleké objevné cesty jako novou, samostatnou fázi své expanze. So = suché období. Zt = dosud trvající fáze zvyšování teploty vzduchu, jeţ začala v 19. století (– přirozená normalizační fáze nového teplého období).

pisování dějin, nebo lépe řečeno jejich nový začátek, byly moţné jen díky tomu, ţe střední Evropa, ale v určitém smyslu také země Středomoří, byly zbaveny obyvatelstva. Na zelené louce byla zakládána nová města,

někdy vedle trosek starých opevněných obchodních středisek, jeţ nyní slouţily jako kamenolomy. V tu dobu ještě existovaly – zčásti jako kopie – staré mapy, na nichţ byla zakreslena Amerika a dokonce i suchá Beringova úţina a póly bez ledu, a to dlouho před objevením Ameriky Kolumbem. Teprve koncem 15. století se lidé začali opět plavit přes oceány a znovu objevovatdaleké země. Kolumbus je oficiálně oslavován jako objevitel Ameriky –na jedné straně právem, neboť posunul Ameriku znovu a především poprvé oficiálně do středu zorného pole západního světa, ačkoli se ještě nedávno i ve vzdálenější minulosti do Ameriky nejen plavily lodě, ale kromaňonští lidé se ještě mohli dostat do Ameriky suchou nohou: přes Beringovu úţinu nebo přes grónský pevninský most. Ameriku však také objevily a osídlily od západu přes Pacifik asijské národy, tentokrát na lodích. Tato potvrzená skutečnost nebyla předmětem tohoto pojednání, jeţ tudíţ osvětluje jen jeden aspekt osídlení Ameriky. Ať jiţ Ameriku jako první objevil kdokoli, v historii přepsané ve středověku se jako první jeví Kolumbus, přestoţe přišel jako poslední…

Dodatek Na rozdíl od oficiálně upřednostňované představy o spíše regionálně rozšířeném keltském jazyce ve střední Evropě zastáváme názor, ţe jde o jazykový relikt evropského prajazyka. Tento názor byl potvrzen: keltský jazyk vychází „z jediného společného prajazyka“ a tedy kultury, „která osídlila velké části Evropy a Asie a rozptýlila se do všech světových stran… Kdysi jednotný prajazyk se rozštěpil na několik dílčích jazyků“ (Procee-dings of the National Academy of Sciences, 22. července 2003, sv. 100, s. 15, s. 9079-9084), jak jiţ roku 1735 vyloţil Johann August Egenolff v Historie der Teutschen Sprache. Podle něho není keltský jazyk odumřelou větví takzvaného – ale chybně vykládaného – indoevropského jazykového stromu, nýbrţ patří ke kmeni staroevropských jazyků. Podle Ege-nolffa jsou tohoto původu stará řečtina, gótština i stará němčina. Profesor Theo Venemann však pokládá na základě lingvistických studií za „prajazyk starých Evropanů“ baskičtinu resp. předchůdce tohoto jazyka nazývaného vaskonstina (SpW, květen 2002, s. 32-44). Na druhé straně ze zkoumání místních jmen vyplynulo: „V mnoha názvech evropských řek a míst se skrývají slova příbuzná s baskičtinou… Lidé v celé Evropě jsou dodnes spřízněni… s Basky“ (SpW, květen 2002, s. 32). Jak jsme načrtli v této knize, staří Evropané netvořili směs různých ras nebo znepřátelených národů, ale kulturně různě rozvinutý substrát jako směs kmenů. Darwinistické rozdělení lidstva na různé rasy odmítl jiţ rakouský etnolog Felix von Luschan (1854-1924). Pokud jsou staří Evropané vzájemně spříznění, měli by mít jeden, a nikoli třeba dva jazyky. Proto by mohla být prabaskičtina úzce spřízněna s keltštinou (skytštinou) a z ní odvozenou praněmčinou. Podle Vennemanna je z bas-kičtiny odvozena např. první slabika místního názvu Ebersperch resp. Eparesberg (dnes: Ebersberg). Na doplnění ještě poznamenávám, ţe druhá slabika odpovídá starohornoněmeckému výrazu berch a perc, coţznamená hora a jako označení hory se pouţívá také v nahuatlu, jazyce Aztéků, v podobě tepec (analogicky starohornoněmeckému: te perc) (srv. výše). Stejně jako vaskonští Staroevropané počítají i dnešní Baskové ve dvacítkovém, a nikoli v desítkovém systému. Stejným způsobem počítali i Keltové a Galové (vigesimální systém), coţ dodnes dokládá francouzština (např. quatre-vingt = čtyři krát dvacet = osmdesát) a dánština. Na druhé straně Atlantiku tvoří číslo dvacet základ početního systému Mayů. Náhodné paralely?

Jiné paralely byly zdokumentovány v roce 2003 {Science, sv. 301, s. 1710-1713). Na jih od Amazonky (v Brazílii) byla objevena kdysi ve velkém stylu urbanizovaná oblast s několika městy, spojenými mezi sebou silnicemi. Po okrajích náměstí a hlavních spojovacích silnic této předkolumbovské kultury byly navršeny zemní valy – stejný systém jsem zdokumentoval u earthworks v Severní Americe, ale i u keltských cest v Irsku. Neznámá předkolumbovská kultura budovala od 13. století v brazilské dţungli – na konci období Vikingů a v době rozkvětu templářů – mounds, hráze, mosty a jezy; podobně jako Keltové a Vikingové.

Epilog Čtenář se vydal na zajímavou cestu, která začala po globální potopě před několika málo tisíci lety a skončila katastrofickými událostmi na začátku malé doby ledové ve 14. století, kdy došlo k prudké změně podnebí. Přináší si z ní nové pohledy, klasifikaci a letopočty, jeţ zpochybňují navyklý obraz historie. Experimentální popis dějin však zároveň nepřináší ţádnou novou pravdu. Profesor dr. Bazon Brock výstiţně napsal: „Ale to jsou jen svůdně očividné obrazy, s nimiţ podle Zillmerova názoru smíme experimentovat. Pokládat je za pravdivé, to by znamenalo nahradit staré dogma novým.“ V souladu s tím byl jako obraz světa vytvořen z evidentních skutečností nový empiricky získaný vzorec dějin Země a lidstva. Evidentní znamená: bezprostředně zjevný, nedokazatelný, ale také nepopiratelný. Předloţená argumentace by měla představovat jistý druh prvního kroku iterace, jenţ má naše vědomí, řízené jakoby s klapkami na očích, vést prostřednictvím interdisciplinárních úvah a vzorců myšlení k novým horizontům. V kaţdém případě se nám dějiny lidstva jeví jako odraz klimatických změn. Od konce doby ledové neprobíhaly v pevných kolejích, tedy ne pozvolna a rovnoměrně. Od potopy se na severní polokouli vyskytovaly doby sněhové a prudké klimatické zvraty, jeţ rozhodným způsobem měnily ţivot našich předků. „Paradigmatem je teorie masového exodu z krajin, kde zemědělská produkce hrála jen marginální úlohu, vţdy, kdyţ došlo ke globálnímu ochlazení. Takovým krajem byla severní Evropa. Přicházely neúrody a lidé ve všech malých dobách ledových opouštěli své domovy,“ napsal správně profesor Kenneth J. Hsii (2000, s. 315), přestoţe s jeho časovým rozdělením nesouhlasím. Nejen odborníci jako Hsu (2000) potvrzují, ţe celosvětově působící klimatický stroj a změny podnebí na zeměkouli rozhodným způsobem ovlivnily dějiny lidskýchspolečenství a jejich vývoj. Záplavy, vlny veder či chladu nutily kultury a společnosti, aby se přizpůsobily nebo zanikly. Přitom byly zcela nově zamíchány karty, jako po světových válkách ve 20. století. Římskokatolická církev vyuţila zmatků po přírodních katastrofách a začala hned novou karetní hru s poznačenými kartami. Naše počítání času je nesprávné. Vyškrtneme-li všechna temná období, budeme spíše na začátku druhého neţ třetího tisíciletí. Geologické scénáře a události se tak přiblíţí našemu časovému horizontu. Smršťující se gumový pás dějin zkracuje, podobně jako jsem to v „Omylech v dějinách Země“ udělal pro pravěk a dávnověk, i kulturní dějiny prehistorických

národů. Vezměme si například turínský rubáš, v němţ prý leţel ukřiţovaný Jeţíš a jehoţ obraz jako by byl do plátna vypálen. Plátno by muselo být bezmála 2000 let staré. Katolická církev dala provést vědecké výzkumy, s jejichţ pomocí bylo plátno datováno do 13. století. Pro církev to bylo důleţité, ba ţivotně nezbytné, neboť ke zděšení papeţské církve bylo dokázáno, ţe ukřiţovaný uloţený v plátně přeţil. Jeţíš však můţe hrát svou roli vykupitele pouze tehdy, kdyţ na kříţi definitivně zemřel a nepřeţil. Církev mohla tiše vydechnout úlevou, neboť z uvedených důvodů chtěla dokázat, ţe nejde o plátno Jeţíše Krista! Připusťme, ţe datování turin-ského plátna je zhruba správné: ukřiţovaný pak neexistoval před 2000, ale sotva před 1000 lety, a své mučení přeţil. Nebyla v tu dobu napsána také bible? Kdo teď pomyslí na to, ţe první ukřiţování, pro mě nepochopitelně, začalo teprve roku 1096, uvidí snad paralely. Kamínky mozaiky snesené v této knize jsou nutně neúplné, zapadají však do sebe a dávají nový obraz, jen zasutý historickým odpadem a pokřivený chybnými interpretacemi. Úkolem této knihy nemůţe být reprodukovat úplný obraz, kdyţ je mnoho částí ztraceno. Naším záměrem bylo podat co nejširší obraz v podobě pracovní hypotézy a předloţit k diskusi alternativní aspekty. Jiní kolegové a autoři pracují cílevědomě na různých důkazních pramenech a doplní chybějící kamínky nebo je jednou vymění. Díky námi předestřenému obrazu světa nabývají znovu na důvěryhodnosti údajně padělané, nepravděpodobně vyhlíţející nálezy. Kdyţ jsem po vydání knihy Darwinův omyl navštívil v peruánské Ice dnes jiţ zemřelého profesora Javiera Cabreru Darqueu, ukázal mi svou tajnou komoru, kterou smělo navštívit jen pár lidí. Cabrera nám tehdy řekl, ţe by lidé tyto nálezy ještě nepochopili a ţe je na ně příliš brzy. Měl pravdu. Vţdyť kdyţ jsou spolu zobrazeni lidé a dinosauři, je to podle našeho aktuálního obrazu světa nevěrohodné, ačkoliv to podporuje moje teorie. V tajné komoře však leţí kameny, které navíc zobrazují křesťan – ské výjevy. Dinosauři, lidé a Kristus umoţnili triumf televiznímu týmu a dalším kritikům, kteří v těchto vyobrazeních spatřovali jasný důkaz, ţe těchto více neţ 12 000 kamenů jsou padělky, vţdyť křesťanství přišlo do Ameriky teprve v 16. století. Podívejme se nyní na můj výklad, připusťme, ţe křesťanství přinesli do Ameriky Keltové a ţe dinosauři a lidé opravdu ţili současně aţ do potopy a částečně i potom; obrázky na kamenech z Iky budou realitou, ačkoliv jistě v muzeu leţí vedle pravých i pár padělaných kamenů. Jiný případ je nález humanoidních končetin, které jsem objevil u

soukromého sběratele profesora Jaime Gutierreze Legy v Bogotě (Kolumbie). Také tento nález, který jsem poprvé na světě prezentoval v Omylech v dějinách Země, byl ke shlédnutí na výstavě ve Vídni. Geologové tvrdí, ţe tato skála obsahuje typické fosilie, jeţ dovolují určit její stáří na minimálně 65 milionů let. Nález tedy pochází z doby dinosaurů. Různé výzkumy objektu vedou k rozdílným výsledkům: dvorní rada dr. Reinhard Fous (vedoucí lékař spolkového policejního ředitelství ve Vídni) a profesor dr. Friedrich Windisch z Anatomického ústavu Vídeňské univerzity dospěli k výsledku, ţe jde o humanoidní pravou nohu a ruku. Tito odborníci se odvolávají na kůstku, která se vyskytuje jen v lidských končetinách. Profesor dr. Gerhard Forstenpointer z Vídeňské univerzity se domnívá, ţe u nálezu můţe jít o kosti plaza nebo ještěra, neboť na základě geologického datování musí uznat vysoké stáří nálezu. To je výraz čirého zoufalství a bezradnosti! Dokázat svůj názor Forstenpointer samozřejmě nemůţe, vţdyť nálezy chybějí. Vyčkejme tedy, dokud nebudou někdy nalezeny lidské kosti s dinosauřími ze středověku Země. Do té doby můţeme pokládat za dokázané, ţe humanoidi a dinosauři ţili společně. Otázka je kdy, zda před 65 miliony let nebo jen před několika tisíci lety – byli naši draci pravěkými ještěry či dinosaury? Figurky dinosaurů, jeţ byly po stovkách nalézány v mexickém Acambaru, jsou nyní zčásti vystaveny v novém muzeu. Dr. Robert Rainey z laboratoře Pennsylvánské univerzity datoval odpovídající vzorky jako 4500 aţ 6500 let staré. Přestoţe byly výsledky výzkumu dodatečně revidovány, kdyţ se zjistilo, ţe byla datována hliněná figurka dinosaura, dospěl ústav Teledynes Isotopes Laboratories k obdobnému stáří vzorků. Tím je potvrzeno zjištění o koexistenci lidí a dinosaurů, o němţ se diskutuje v Darwinově omylu a v Omylech v dějinách země. Protoţe se s rekonstruováním dinosaurů začalo teprve před sto lety, dokazují něko-lik let stará zobrazení dinosaurů, ţe je umělec sám viděl nebo mu někdo o těchto pravěkých zvířatech vyprávěl. V rozporu s evoluční teorií se jiţ dnes koexistence primátů a dino-saurů pokládá za moţnou (Nature, 18. 4. 2002, sv. 4l6, s. 726-729). S mými argumenty se doba trvání pravěku scvrkne a prehistorie, která i sama projde zkrácením, je nám náhle časově blíţe. Nejen ţe se pravěk odehrál včera, ale spolu s prehistorií se kryje s časovým horizontem, který, poměřeno absolutními časovými údaji, můţeme označit za historický. Pro nás jako pro lidstvo je ţivotně nezbytné oprostit se od starých představ a v zásadě poprvé pochopit souvislosti ve větším prostoru a v delších časových periodách, neţ se pustíme do poznávání jemných detailů. Právě proto bylo nutné napsat tuto knihu, právě proto budou následovat

další… Zajímavé otázky zůstávají bez odpovědi. Existoval historický Praje-ţíš a pokud ano, kdy ţil? Jeţíš není ţádným výjimečně autentickým vynálezem římskokatolické církve, neboť má různou závaţnost i v jiných křesťanských věroučných směrech existujících před papeţskou církví. Jiný problém představuje matematická stavba staroevropských jazyků (a v důsledku toho snad i bible). Kdo vyvinul na úsvitu lidských dějin systém jazykových modulů budovaných systematicky matematicky tak, aby se hodily k programování počítačem, jenţ poslouţil středověké římskokatolické církvi jako návod – jako počítačový program –k vynálezu našich vyspělých jazyků?

Naleziště nápisů psaných neznámými nebo ze Starého světa pocházejícími písemnými znaky v západní části Severní Ameriky.

Naleziště kamenných komor ze zdiva nasucho, krytých megalitickými) kamennými deskami v západní části Severní Ameriky.

Lokalizace kamenných mohyl na základech (malé cairns) v západní části Severní Ameriky.

Lokalizace vztyčených kamenů (menhirů) a „viklanů“ v západní části Severní Ameriky.

Řím zaloţili na starších zříceninách nikoli Římané, ale Etruskové. V době největšího rozšíření moci Etrusků patřily pod jejich vládu i Milán, Řím, Pompeje a části Korsiky. Od Poseidónie (Posidonia) na jih aţ na Sicílii sídlili Řekové. Zaloţili Poseidónii, stejné jako v 8. století Neapol a Cumae (Kýmé).

Na keltských územích byly římské silnice jiţ v dobé zaloţení Říma. Silnice byly objeveny i na neřímských územích, například v Dánsku, Irsku nebo Mezopotámii. Území na východ i na sever od limitu byla kvůli močálům a rašeliništím v dobé změny letopočtu částečné neschůdná. Oblasti u Černého moře byly propojeny s Anatolií a střední Evropou.

Hans-Joachim Zillmer KOLUMBUS PŘIŠEL JAKO POSLEDNÍ Z německého originálu Kolumbus kam als Letzter (Laangen Miiller in der F.A. Herbig Verlagsbuchhandlung GmbH, Munchen 2004) přeloţil Vladimír Cadský Redigoval Milan Soška Odpovědná redaktorka Ivana Parkmanová Obálku navrhl Miloslav Disman Technická redaktorka Martina Adlová Vydala Euromedia Group, k. s. – Kniţní klub v Praze 2005 jako svou 3191. publikaci Vydání první Počet stran 280 + 32 stran přílohy Sazbu zhotovil Vladimír Fára Vytiskly Tlačiarne BB, spol. s r. o., Banská Bystrica