Kniha o růži. Petr Zeman

Kniha o růži

Petr Zeman

Na stránkách této knihy pro Vás skládám mozaiku. Obraz složený z kamínků moudra našich předků a nauk nám vzdálených kultur, jako je Ho’oponopono a učení starých Toltéků. Kultur, od kterých nás dělí tisíce mil oceánu a propast věků. Zasadil jsem je do středoevropské perspektivy našeho života po roce 2012 a odhalil jejich význam nejen pro osobní a duchovní růst, ale i pro běžný život, práci a podnikání. Věřím, že Vám bude kniha přínosem a inspirací.

Petr Zeman

Na tomto místě bych rád poděkoval Ivě Kolářové. Bez jejíchž poznámek, připomínek, kritiky, i inspirací by tato kniha nemohla nikdy vzniknout. Děkuji Ti, Ivo.

Pár slov úvodem

4

Ho’oponopono

6

MILUJI TĚ

8

OMLOUVÁM SE

9

PROSÍM, ODPUSŤ MI

10

DĚKUJI TI

11

Pět dohod starých Toltéků

13

První dohoda: „Miřte slovem přesně“. Nebo také „Nehřeš slovem“.

13

Třetí dohoda: „Nevytvářejte si žádné domněnky!“

17

Čtvrtá dohoda: „Vždy dělejte vše, jak nejlépe dovedete.“

21

Pátá dohoda: „Buďte skeptičtí, ale naslouchejte.“

23

Symbolika růže a kříže

26

Čtyři elementy, živly, kvality

29

Oheň

31

Voda

32

Vzduch

34

Země

35

Jak to jde dohromady? Miluji tě. – Voda. – Nevytvářím domněnky. Nesoudím.

36 36

Omlouvám se. – Země. - Neberu si cokoliv osobně. 37 Prosím, odpusť. – Vzduch. – Neubližuji. Ani slovem. 37 Děkuji. – Oheň. – Dělám vše, jak nejlépe dovedu. 38

Růže

39

Přesah do práce a podnikání

40

Neubližuji. Ani slovem.

40

Neberu cokoliv osobně.

43

Své domněnky si ověřuji. Nesoudím.

45

Jak z toho?

45

Co z tohoto rozporu vyplývá?

46

*: A co vlastně znamenají ta cizí slůvka?

47

„Dělám vše, jak nejlépe dovedu“

49

Naslouchám i srdcem a vybírám si, čemu uvěřím.“ 51 Závěr aneb „UROBOROS“

54

P

ár slov úvodem

Žijeme v době specializace. Objem poznání, myšlenek, textu, videa i audia roste geometrickou řadou. A společnost nás učí, že musíme být dobří v nějakém úzkém oboru, specializovat se. Jako by to byla téměř jediná cesta jak dosáhnout seberealizace, štěstí. A cestou zapomínáme nebo možná úmyslně vytěsňujeme některá jednoduchá moudra našich předků. Jedním z nich je „Pro stromy nevidí(me) les“. A dnes jdeme ještě dál. Pro větve, kůru, listí, nevidíme strom. Mnoho času jsem investoval do studia a osobního rozvoje. A protože mám dar nebo, chcete-li, schopnost propojovat poznání, vidět věci v širších souvislostech a v kontextu, všiml jsem si, že učení, postupy, nauky, filosofie, moudra (ať už to pojmenujeme jakkoliv) na sebe navazují, doplňují se a skládají tak mozaiku, obraz, který je samotné přesahuje. Mark Dzirasa v jednom svém videu prohlásil: „Porozumíme-li kříži, porozumíme životu“. Dovolím si tedy Marka parafrázovat: „Jestliže porozumíme Ho’oponopono, dohodám Toltéků, významu elementů, principu duality a aplikujeme 4

tohoto poznání v praxi, pak nejen porozumíme světu, ale doslova TRANSFORMUJEME náš život, VZTAHY,

PODNIKÁNÍ do úplně jiné dimenze. Posuneme jej na jinou, kvalitativně vyšší úroveň.“ V této knize si nekladu za cíl Tě milý čtenáři seznámit s něčím, co o Ho’oponopono, toltécké (šamanské) tradici nebo elementech ještě neznáš nebo snad s nějakým objevem, speciálnůstkou. Nedělám si ambice být chytřejší než specializovaní guru na jednotlivé oblasti, než stohy knih nebo internet. Naopak poodhalím mozaiku tak, jak se mi před očima skládá a její úžasné možnosti pro náš život a vše co děláme, tedy i pro práci nebo podnikání.

5

H

o’oponopono Stará havajská technika pro vytváření hojnosti, zdraví a míru.

„Ho´oponopono je cenný dar, který pomáhá člověku rozvinout funkční vztah se svou podstatou a nepřetržitě prosit o nápravu chybných myšlenek, slov a skutků. Podstata techniky tkví ve svobodě a bezpodmínečném osvobození od minulosti…“ Morrah Nalamaku Simeona, učitelka a mistr Ho´oponopono

Ho´oponopono, podobně jako některé další filosofická, náboženská nebo mystická učení (a vlastně i fyzika se svým zákonem akce a reakce) vysvětluje, že okolní svět je obrazem našeho vnitřního světa. Reakcí na naše postoje, názory, očekávání. Chceme-li žít v jiném světě, potřebujeme proto změnit, transformovat své myšlení a chování. Většina textů o ho’oponopono říká, že podstatou je návrat do „nulového stavu“, do středu. Tedy do stavu, v němž neexistují žádné vzpomínky, paradigmata a naše mysl a naše podstata jsou naprosto čisté. Nemyslím si to. Tohle by mohlo platit, možná, v nějakém hodně přeneseném významu. Vždyť kdo by stál o to, aby zapomněl? Třeba jak se jmenuje? Kde bydlí? Tvář toho, koho miluje? 6

Ne, podstata tohoto učení nespočívá ve vymazání vzpomínek. Podstata je ve vymazání schémat uvažování a východisek pro ně. Sebepotvrzovacích programů, které máme uložené někde hluboko v podvědomí, a které nás řídí jako autopilot. Jak? Například: „V téhle zemi se všichni jen mračí!“ říká program v podvědomí. Jdeme ven a rozhlížíme se po lidech. Šmahem přehlížíme ty usměvavé, ty co září… Hledáme přeci ty škarohlídy, na ně soustřeďujeme svou pozornost – aaaa támhle je nějaký. „Vidíš - mám pravdu“ říká podvědomí. Tento program, toto tvrzení, funguje! A o tom tady píši. Můžeme vymazat program „země škarohlídů“ a nahradit třeba programem „usměvavá země“. Tradááá a žijeme v nádherné zemi mezi milými lidmi. Pokud chceme ve svém životě něco změnit, pak je třeba začít u sebe. U změny, u transformace svých názorů, postojů, paradigmat. Právě k tomu slouží jednoduché mantry, čtyři věty, které vlastně vedou ke změně ve vnímání sebe sama, k prohloubení lásky k sobě (v tom nejlepším slova smyslu) a v důsledku toho i ke změně vnímání okolního světa. Vím, že žijeme tady a teď. Ale s touto změnou, s touto službou, kterou prokážeme sami sobě, měníme svět. Je to prostý zákon, který známe z fyziky základní školy a který platí obecně. Jedná se o zákon akce a reakce. Je 7

to jako potok, řeka, proud, který po tisíciletí stéká k moři. Zdánlivě se nic neděje. Ale působí na zemi, po které teče. Země na to reaguje a vznikají tak údolí, kaňony, soutěsky, krajina. Nepodceňujme sílu jednotlivce. Nepodceňujme vlastní sílu. Mnoho lavin začalo malou sněhovou koulí. Velmi inspirativní příběh na toto téma napsal Jean Giono. Jmenuje se: „Muž, který sázel stromy.” Je o jednom muži, který dokázal do pustého opuštěného kraje znovu navrátit vodu, život i obyvatele. Přečtěte si ho, stojí „za to“.

MILUJI TĚ Bůh je láska. Skrze slova "Miluji Tě." se propojíme s Bohem. S božstvím v nás. Je to schopnost přijmout se, přijmout někoho, takového, jaký je. Jaký jsem. Bez příkras. Bez podmínek. Vážit si ho, vážit si sebe, milovat. Není to jednoduché. Abychom dokázali někoho bez podmínek milovat, musíte milovat nejdříve sami sebe. Tímto není myšlena sebestřednost nebo narcismus. Udělejte něco pro sebe: Stoupněte si před zrcadlo (nejlépe jak jste přišli na tenhle svět) pohlédněte člověku, kterého v zrcadle vidíte do očí a řekněte mu, a pěkně nahlas: „MILUJI TĚ!“

8

Jak se cítíte? Skvěle? Chce se vám létat a svět je najednou hezčí? Gratuluji. Pokud ne, nezoufejte. Na lásce je potřeba zapracovat a Vy jste právě začali. A to je úžasné. V každém případě si na toho člověka v zrcadle pravidelně vzpomeňte. Říkejte mu, že ho milujete. Často. Potřebuje to slyšet. A hlavně od Vás.

OMLOUVÁM SE Omluva je vyjádřením lítosti. Lítosti nad skutky, které jste učinili, činíte nebo se je chystáte učinit. Za činy, které způsobují bolest nebo utrpení. Ať na těle nebo na duši. A nezáleží na motivaci, kterou jste pro skutek měli nebo máte. Omluva je akt přijetí odpovědnosti. Už nemusíte utíkat, schovávat se, na někoho něco shazovat nebo bagatelizovat. Omluva je vyjádřením vnitřní síly a vyzrálosti. Jste natolik silný a sebejistý jedinec, že jste schopen(na) zpříma pohlédnout svým činům do tváře a uvědomit si, připustit si, důsledky. Pamatujme na sebe! Zejména sami vůči sobě potřebujeme přijmout odpovědnost, uvědomit si ji a vyjádřit lítost. Pohlédněme si do očí a řekněme to pěkně nahlas: „Omlouvám se.“ Je potřeba to vyřknout. Ne si to myslet. Konat!

9

PROSÍM, ODPUSŤ MI Ano, všimli jste si naprosto správně. Vypustil jsem slovíčko „mi“. Slovíčkem „mi” se distancujeme od společnosti a upřímně, nikdo z nás není ostrov. Záměrně jej ale nenahrazuji slovíčkem „nám”. Jsme silné osobnosti. Nepotřebujeme se schovávat za celek. Co víc, schováváním se za společnost sami sobě škodíme. Věřím, že podstatou je odpuštění jako takové, a že je velmi důležité. Odpuštění sobě samému je vyjádření našeho uvědomění toho, že se můžeme dopustit chyby. Chyby, jíž litujeme, ale víme, že i díky ní rosteme a stáváme se lepšími lidmi. Ale pozor, nejde jen a pouze o chyby. Jedná se i o „správné věci“. Věci, o kterých víme, že je nezbytné je udělat. Abychom se posunuli na své cestě nebo umožnili se posunout někomu dalšímu. Jsou to „věci”, které v okamžiku, kdy je děláme, mohou být nepohodlné, zraňující… Nezapomínejme prosím požádat o odpuštění sami sebe. Těmito slovy prosíme o uvolnění a odstranění bloků a traumat. O očištění. Je to prosba o transformaci programů v našem podvědomí na cestě za naleznutím vlastního já.

10

DĚKUJI TI Esencí této věty je vděčnost. Výraz vděku a pokory za vše, co nás potkalo. Ať už to v daný okamžik chápeme pozitivně nebo negativně. Vždy je to pro nás nějakým způsobem přínosné, nějak nás obohatí. Je to též výraz vděčnosti vůči sobě samým. Že máme odvahu milovat, sílu přijmout odpovědnost a postavit se čelem. Že jsme natolik pokorní, že dokážeme poprosit o odpuštění. A opět nezapomínejme na sebe! Ale toto slovo není jen o vděčnosti. Je i o afirmaci. Je o tom, že si uvědomujeme, že to není jen tak. Že je za co být vděčný. Že byla vynaložena energie, odvaha, nápaditost, čas, srdce,… Že si toho ceníme. A tedy že je zač děkovat. Že je zač být vděčný. NIKDY proto neodpovídejme „NENÍ ZAČ“. Devalvujeme, popíráme tak celý smysl vykonaného činu. Také tím měníme a narušujeme vnímání hodnot toho, kdo děkuje. Vlastně mu říkáme, že to, za co děkuje, je bezcenné. A tím mu nepřímo ubližujeme. Dáváme tak najevo, že nám nestojí za to, abychom mu dali sužbu nebo věc, která má hodnotu. Téměř jako bychom jím pohrdali.

11

Devalvujeme také svou vlastní hodnotu. Jako bychom říkali: To, co jsem udělal(a), nemá hodnotu. Čas, úsilí, nemá hodnotu. A ani já nemám (nebo neznám) svou hodnotu. Jednou jsem pomohl staré paní s nákupem do schodů. Nahoře mi paní poděkovala: „Děkuji ti mladíku“. A já bez rozmyšlení vypálil obvyklé: “není zač“. Paní se na mě usmála a řekla: “Ale je, mladíku, ale je”. Zarazil jsem se a musel jsem poděkovat tentokrát já jí. Za to, že mi připomněla mou hodnotu. Za připomenutí hodnoty vděčnosti. Za moment, kdy “to zapadlo“.

Učme se říkat: “Rádo se stalo.”, “Rádo se děje.”, “Prosím.” a jiné. Je tolik možností jak to vyjádřit.

12

P

ět dohod starých Toltéků

Jedná se o esenci učení, které je připisované starobylé civilizaci jihoamerických indiánů Toltéků. Jedná se o nauku, která nám vskutku může přetvořit život. Jde o pět dohod, které můžete uzavřít sami se sebou. Ve dvou knihách je popsal Don Miguel Ruiz.

První dohoda: „Miřte slovem přesně“. Nebo také „Nehřeš slovem“. Uzavřeme-li se sebou tuto dohodu, zavazujeme se neubližovat, „nezaklínat“ slovem. A to zejména sebe. Ani s nadsázkou nebo z legrace! Což v praxi znamená, že se budeme stranit výroků, které vedou ke zraněním na duši. Tedy již žádné: „Já jsem ale debil!“, „Zase jsem to zvorala.“, „Já vůl / kráva.“ a podobné. Naše podvědomí je neuvěřitelně úrodná půda. Z důvodů zřejmě evolučních je ještě úrodnější, zasejemeli něco, pro co jsou živnou půdou naše strachy a obavy.

13

Jedná se vlastně o afirmaci a ztotožnění se. Mozek neví, že jde o nadsázku nebo legraci. Prostě slyší tvrzení. A pokud „kletbu“ opakujeme, posílí, utvrdí naše vnímání sebe sama. Až o něco půjde, vrátí nám realitu, kterou si tak „pečlivě“ vytváříme. Konečně, sami přeci s takovou péčí prezentujeme sebe jako neschopného (anglofilové prominou) lůůůůůzra. Například: „Kreslíš naprosto příšerně!“ – a už to jede. Od té chvíle „víme“, že nesmíme kreslit! „Co kdyby to někdo viděl?“ nebo se o to ani nepokusíme se slovy: „Já stejně kreslit neumím“. Co víc, můžeme „kletbu“ přenášet. Třeba na děti: „To budeš mít po mně. Já také kreslím hrozně.“ Tento postup ublížení slovem je obzvlášť rafinovaný a zhoubný. Na jednu stranu „na první pohled“ nesoudíme, ale ve skutečnosti ano. Nebo soud / nálepku minimálně potvrzujeme. A hned se od svého názoru, soudu, kletby „elegantně“ distancujeme. My vlastně „nesoudíme“ my jen „utěšujeme“. V podstatě říkáme: „Jasně, že jsi břídil, ale nemůžeš za to, je to v genech!“ Genetika je všemocná a dá se na ní svést skoro vše, co nás napadne. A jak to můžeme vnímat, pokud nám je takto ubližováno? Už se nám mnohem hůře říká: „Kašlu na tebe a na to, jestli se ti to líbí nebo ne, mě kreslení baví a užívám si ho.“ Proč hůře?! Protože jsme to dostali jaksi do vínku. Jsme takoví… Už jsme se tak narodili… Zdědili jsme to. A co jsme zdědili, nad tím přece

14

nemáme moc. To přeci dá rozum – no ne? A jen málokoho napadne: „Nebo je to možné jinak?!“ Překročit vlastní stín je obtížné. A což teprve překročit stín rodu? Překročit „genetickou“ dispozici? Slyšeli jste někdy o „prokletí rodu“? Tak o tom zde píši. Teď bych mohl skončit. Podstatné jsem napsal. Cítím ale, že obsah „Nehřeš slovem“ je širší. Ano, takové zranění od slova patří mezi nejhorší. Zapojíme představivost, brnkneme na strachy a obavy, zapojíme ego. A na zranění duše máme zaděláno. Na zranění, které není vidět, ani na některém ze supermoderních lékařských přístrojů. A přeci dokáže otočit život naruby. Dokáže zahnívat a produkovat „jed“, který pak dál šíříme. Ale nejde přeci jen o to neubližovat slovem. Jde o to neubližovat. Zranit můžeme nejen slovem. Stejně dobře můžeme zranit i obrázky, fotkami nebo videem. Vzpomenete si na kresbičky, které kolovaly o vyučovacích hodinách na tahácích na základní škole? Nabízím proto jinou formulaci:

„Neubližuji. Ani slovem.“ A to ani sám(a) sobě. 15

Druhá dohoda: „Neberte si nic osobně!“ Rozkaz. Ale on to přeci není rozkaz. Není to pokyn. Je to přeci laskavé doporučení. Říká nám, abychom se zastavili. Abychom sami na sobě nespáchali tu hanebnost, že se ocejchujeme, že si ublížíme. A to jen proto, že někdo něco prohlásil. Je přeci možné, že to dotyčný tak vůbec nemyslel. A pokud ano, proč bychom měli tuto jeho hru přijmout? Je důležité si uvědomit, že máloco z toho, co druzí dělají, dělají kvůli nám. Vezmeme-li něco osobně, předpokládáme, že ostatní vidí svět stejně jako my. Mají stejné znalosti, zkušenosti, náladu, zranění, programy… i když se situace jeví jako osobní, není to o nás. Je to projekce mysli mluvčího, jeho vidění světa, jeho potřeb, názorů… A protože se chci sám se sebou dohodnout a ne se podřídit diktátu nějakého rozkazu, tak pro mě zní dohoda následovně:

„Neberu cokoliv osobně.“

16

Třetí dohoda: „Nevytvářejte si žádné domněnky!“ Domněnka. A závěr udělaný na jejím základě. Na základě zkušenosti, možná pocitu. Soud a odsouzení. Vidíme a slyšíme to, co vidět a slyšet chceme nebo můžeme. Co zapadá do našeho obrazu světa. Jednámeli pak na základě této domněnky, můžeme být nemile překvapeni. Přijdeme o naši iluzi a zjistíme, že mnohé bylo jinak, než jsme mysleli. Domečky z karet se hroutí, cítíme se podvedeni, zraněni, ublíženě…. Tato dohoda je o odvaze. Je o odvaze ptát se, vyjádřit co chci a co si myslím. O schopnosti překročit vlastní stín a vykročení z konformní zóny a ukázat zranitelnost „já něco nevím“. V naší kultuře se totiž nenosí „nevědět“. Jsme naučeni, že ten kdo neví: „Není dost dobrý. Rozhodně to nebude žádný odborník nebo specialista. A vůbec je lepší si na něj dát pozor.“ Dohoda „Nevytvářejme si žádné domněnky.“ je také o určité moudrosti, která nám dovoluje uvědomit si, že každý disponujeme jinými znalostmi a zkušenostmi, touhami a pohnutkami, které utváří pohled na svět, jednání. Je o tom, uvědomit si, že ač hovoříme stejným jazykem, sdělovaný obsah chápeme každý jinak. Naši předkové to tak krásně vyjádřili příslovím: „Já o voze, on o koze“. 17

Vytváříme-li si domněnku, vycházíme z našeho vnímání světa. A protože každý vnímáme svět jinak, realita se bude lišit. My, ale můžeme jít ještě dál. Můžeme soudit! Soudit na základě domněnky. A na základě soudu ocejchovat. To je hrdina, padouch, slaboch, křivák, správňák… Když píši tyto řádky vzpomněl jsem si na J.R.R. Tolkiena. Ve své sáze o Hobitech napsal: …. Ani nejmoudřejší nedohlédnou všech příčin a důsledků… Nevynášej tedy příliš horlivě rozsudky… (J.R.R. Tolkien)

Je potřeba si uvědomit, že s každou domněnkou, s každým soudem, ubližujeme zejména sami sobě. V lepším případě si zavíráme vrátka příležitosti, v horším si do srdce zanášíme jed. „Nesoudím“, je podle mého natolik významné, že jsem ho zanesl do dohody:

„Nevytvářím domněnky. Nesoudím.“ Vyšší dívčí: Jednoduché, prosté, že? Jenže ono to tak jednoduché není. Nelze nevytvářet domněnky. Domněnka, předpoklad nám umožňuje žít, přežít, chovat se efektivně v častých situacích. Paul Watzslawick to nazývá přizpůsobením. Je to projekce našich znalostí,

18

zkušeností a snažení na budoucnost s určitou (věříme, že vysokou) pravděpodobností úspěchu. Schopnost plánovat, chcete-li. Zároveň nám umožňuje být pro okolí „čitelnými“. A je potřeba bedlivě sledovat, zda přizpůsobení stále opravdu pracuje pro nás, k našemu prospěchu. Nebo nás cyklí v realitě, která nám škodí. A uznávám, že to opravdu není jednoduché podívat se z odstupu. Příklady: Když na obzoru uvidím černá mračna a začne se zvedat vítr, můžu předpokládat, domnívat se, že přijde bouřka. Na základě toho udělám nějaké akce. Třeba posbírám prádlo nebo zavřu okna. Bouřka buď přijde, nebo ne. Podobné je to i ve vztazích mezi lidmi. S jedním zásadním rozdílem. Jsme schopni komunikovat. Domluvíme-li se na setkání v Praze zítra ve čtyři „u koně“ můžeme se domnívat, že je to úplně jasné, kde se sejdeme. A už může být zaděláno na omyl, nedorozumění. Přitom si stačí objasnit, upřesnit, konfirmovat: „na Václaváku?“ a je jasno. Je naprosto v pořádku vytvořit si domněnku, že Petr (nic proti Petrům, klidně to může být Láďa nebo Monika nebo jakékoliv jiné jméno) přijde pozdě. Chodit včas se mu opravdu v minulosti moc nedařilo. V 90 % případů přišel pozdě. Sraz na nádraží tedy svoláme o 10 minut dříve. A máme téměř jistotu, že vlak stihneme. Vytvořili jsme si domněnku, která nám umožnila eliminovat riziko nestihnutí vlaku. Nevytváříme si ale domněnky o 19

tom, proč se Petr tak chová a jaký tedy je. A nesoudíme podle nich. Jako například: „On to určitě dělá schválně, aby nás naštval, byl zajímavej,…“ Nejsme Petrem. Nevíme, jakou realitu žije, jak to má postavené. Třeba jen žije v jiném časoprostoru, kde čas nemá takový význam a hodinky mu v hlavě netikají. V tomto kontextu by pak dohoda mohla znít třeba takto:

„Své domněnky si ověřuji. Nesoudím.“

20

Čtvrtá dohoda: „Vždy dělejte vše, jak nejlépe dovedete.“ Ne lépe. Ne hůře. Možná trochu obtížně uchopitelné. Jak jde něco udělat lépe než nejlépe? Náš výkon, naše možnosti nejsou pořád shodné. Někdy jsme nabytí energií, vše nám jde snadno a jakoby mimochodem. Jindy se nedaří, cítíme se pod psa. Skvělá správa je, že ač se čára našich možností a schopností vlní, tak stále roste. Díky zkušenostem, znalostem, moudrosti se posouváme. Výsledek, kterého dosáhneme dnes, když se nám nedaří, může být mnohem lepší než skvělý výsledek z doby před rokem. „Ne lépe“ znamená, že sice víme, že by to možná lépe šlo. Dovedeme si to představit. Možná jsme i lepšího výsledku už dosáhli. Investujeme čas a energii a výsledek se už nezlepšuje. Případně je zlepšení tak nepatrné, kosmetické, že neodpovídá vynakládanému úsilí. Pak jsme toho nejlepšího již dosáhli. Nemá smysl se honit v kruhu za vidinou „dokonalosti“. Udělali jsme to nejlepší, co jsme mohli a můžeme sami sobě zpříma pohlédnout do očí (a poděkovat si – ocenit se). „Ne lépe“ také znamená, že výsledek má hodnotu, kterou od něj očekáváme. „Ne hůře“ znamená, že věci, činnosti vědomě neodflákneme. Znamená, že do toho vložíme to nejlepší co v nás je. Že využijeme veškeré znalosti, zkušenosti, 21

nápaditost, kreativitu. Zdá se to snadné, ale je to obtížná disciplína. Jde o určení cíle a jeho vztahu k účelu. Jinými slovy je potřeba vědět CO a PROČ. Až tehdy si můžeme určit, JAK vypadá to nejlepší pro daný účel a okamžik. Tato dohoda je o rovnováze. To je oč tu běží. Je o rovnováze mezi účelem, vizí, možnostmi a naším přesvědčením, (morálkou, etikou). Je o naší spokojenosti a sebeúctě. O lásce k sobě, chcete-li. Můj děda, kovář, který o dohodách neměl ani ponětí, mi jako malému klukovi říkal: „Dělej věci tak, abys ty sám jsi byl spokojen.“ Vlastně tak vyjádřil čtvrtou dohodu jako moudro našich předků. A protože tuto dohodu uzavírám sám se sebou tedy:

„Dělám vše, jak nejlépe dovedu.“

22

Pátá dohoda: „Buďte skeptičtí, ale naslouchejte.“ V mnohých zdrojích se píše zhruba to samé, například: „Nevěřte sami sobě, ani nikomu jinému. Pochybujte o všem, co slyšíte. Je to skutečně pravda? Naslouchejte záměru, který je ukryt za slovy. Jedině tak porozumíte skutečnému poselství. Nebo: “Naučíte se naslouchat přímo svému srdci,” říká o Páté dohodě José Ruiz, který společně se svým otcem Miguelem napsal tuto doslova příručku pro porozumění sobě samému.“ Takto formulovaná dohoda podpořená větami jako „nevěřte sami sobě, ani nikomu jinému“ Je pro mě jen těžko uchopitelná. „Buďte skeptičtí…“ Tedy pochybující, nedůvěřivý. Ale proč? Přeci není smyslem podezírat každého a stále. To by znamenalo, že žijeme ve vesmíru, ve kterém všichni (včetně mě) tak trochu lžou a podvádějí už jenom z podstaty věci. Proč bych měl neustále myslet na to, že mě někdo chce ošidit, zneužít, obelhat…?! Jde o porozumění příběhu, který slyšíme. O porozumění celému řetězci od události, „přefiltrované“ přes vidění a vnímání světa, motivaci mluvčího (proč nám to povídá), jeho schopnosti zvolit slova pro vyjádření po vypovězení příběhu. Příběhu, který s tím, co se událo, s „pravdou“ nemusí mít vůbec nic společného. Anebo vše. 23

„Pravda“ je totiž takový dost zajímavý pojem. Snad jedinými místy, kde se s ní můžeme setkat v „ryzí“ formě je matematická logika a digitální technologie (a i zde to může být problematické, ponoříme-li se hlouběji do problematiky). Jedním z měřítek může být záměr. Pokud sdělujeme informaci s tím, že si nic záměrně nedomýšlíme, nepřidáváme, neměníme nebo si dokonce nevymýšlíme… mluvíme „pravdu“. V tom opačném… V tom opačném se ještě nutně nemusí jednat o lež. Může to být třeba fantazie, literatura, podobenství,… Ve lži je záměr neříct, zamlžit nebo překroutit pravdu. Vím, je to na docela zajímavou diskusi. Dám příklad: Astronom se svou ženou večer dívají na hvězdy. A manželka povídá: „Podívej, jak támhle ta pěkně svítí“. A manžel odpoví: „Ale ne miláčku, ta už dobrých 1000 let ne“. Kdo má pravdu a kdo lže? Z hlediska ženy svítí – vidí to přeci na vlastní oči (a jak říká jedno staré pořekadlo – oko není blbec – no ne?) a z hlediska muže – astronoma? Zrovna před nedávnem dělali nějaké spektrální měření a na základě něho spočítali, že se hvězda do cca 1000 let promění v supernovu, zazáří a zhasne. A protože světlo od ní k nám letí nějakých 2000 let – nu tak v tuto chvíli již nesvítí. Jen ten poslední záblesk k nám ještě nedorazil. 24

Smyslem je snaha o pochopení sdělení. K pochopení potřebujeme jak hlavu, tak srdce. A když pochopíme poselství, ještě to neznamená, že mu musíme věřit. Jde o to přistupovat s otevřenou myslí, nepředpojatě. A až na základě pochopení se rozhodnout zda věříme, věříme části nebo nevěříme. A také jak s informací naložíme. A protože nevytváříme domněnky (nebo si je ověřujeme), tak komunikujeme, ptáme se, přemýšlíme… Pátou dohodu jsem proto přeformuloval následovně:

„Naslouchám i srdcem a vybírám si, čemu uvěřím.“

25

S

ymbolika růže a kříže

Růže je opravdu prastarý symbol, který lidstvo provádí již od antiky (a možná i déle). Tehdy se vázala k pomíjivosti života. Provází nás až do dnešních dnů, kdy jí můžeme najít nejen ve znacích států, měst, obcí, ale používají ji i firmy nebo jednotlivci. Snad největšího rozkvětu došlo ve středověku, kdy se stala důležitým křesťanským symbolem. V tomto období je růže přirovnávána k bohyni a stala se tak symbolickým ztělesněním Marie, královny nebes. Růže se stala natolik významným, čitelným a hodnotným symbolem, že se objevuje v erbech mnoha významných šlechtických rodů. A věřte, na erby se nedávalo kde co. Růže, kříž a pentagram jsou vlastně jedním a týmž symbolem viděným z rozličných hledisek. Kříž v jeho různých podobách jako symbol používalo mnoho kultur a náboženství. Vyjadřoval vlastně kvadropolární pohled na svět nebo spojení božského a lidského principu. V této symbolice jde ještě dál takzvaný keltský kříž, který zvýrazňuje střed, jakožto místo harmonie.

26

Kříž symbolizuje nejen spojení, ale i střetnutí božského a lidského, duchovního a hmotného. Je to obraz spojení, bez něhož by nic nebylo možné. Vyjadřuje tedy podstatu. „Je to kruciální.“ (od latinského slova crux – kříž) – tedy zásadní, základní. Je ale také symbolem střetů, křížení zájmů, neklidu,… Znáte to: „je s tím prostě „kříž“ nebo „jsme na křižovatce“. Po ukřižování Ježíše tento symbol převzalo křesťanství a vdechlo mu další rozměr, který rozšířil jeho původní význam. Ve středověké a starověké vědě, kterou dnes tak rádi nazýváme okultní nebo alchymií, a ze které vychází naše moderní věda, souvisí počet okvětních lístků na symbolické růži s úrovněmi studia či výuky magie čísel. Růže s pěti okvětními lístky (změna a užití pěti živlů k jejímu vytvoření) se tedy stává mikrokosmem. Růže se šesti okvětními lístky je makrokosmos. Jednadvacet lístků? Ovládnutí božského principu. Čtyřlistá růže je vlastně jiné znázornění a rozšíření symbolu kříže. Je spojena se čtyřmi živly, čtyřmi kouty světa, čtyřmi strážnými věžemi, propojením božského a lidského atd. Jinou podobou je větrná růžice čili kompas – navigační prostředek, pomůcka, která nám pomůže dorazit k cíli. Ať již fyzickému, duchovnímu nebo osobnostnímu. Středem růže (a keltského kříže) je prázdnota, ze které všechno vyrůstá: prvotní lektvar; místo možnosti, v níž 27

se uskutečňují všechny věci. Je to nigredo (první stádium esoterické alchymie), místo vypovídající o nezbytnosti změny. Je to také místo, ke kterému vše směřuje. Nelze si nevšimnout shody se záměrem a cílem Ho’oponopono nebo moudrostí Toltéků.

28

Č

tyři elementy, živly, kvality

Tyto archetypy se snad v každé kultuře objevují již od nepaměti. Snad s výjimkou Číny, která jich má rovnou pět. Když jsme si povídali o symbolice růže a keltského kříže mohli jsme si všimnout, že i naši předkové s pátou „kvalitou“ sice nepočítali, ale byli si vědomi něčeho, co bychom mohli nazvat třeba „zdrojem“ nebo „počátkem“. A umístili ho do středu. Jedná se vlastně o podstatu. O tisíce let pozorování přetavené do něčeho, co by se dalo nazvat esencí přírodních a společenských věd. Bez jakékoliv nadsázky se dá říci, že kdo rozumí elementům, může porozumět světu, životu. Přírodě i lidem. Porozuměním nyní nemyslím znalost změti vzorečků, pouček, vět a důkazů. Porozuměním chápu pochopení principů „božské mechaniky“. Proč to celé funguje tak, jak to funguje. Porozuměli bychom například tomu, že když nám tikají v hlavě hodinky, někdo to může mít úplně jinak. Bylo by nám to jasné a nepotřebovali bychom vytvářet si domněnky. Dnes jsme všichni specialisty. Jsme zahleděni na nějaký malý kousíček, na který se cítíme být mistry, a celek 29

nám uniká… Mimochodem, všimli jste si někdy, že než abychom se zamysleli, jak nové poznání zapadá, raději to staré „vyvrátíme“? Ač dnes jsme na elementy téměř zapomněli (ne na teorii, ale na význam a použití) a část společnosti na ně hledí s nedůvěrou nebo pohrdáním, jsou v nás stále hluboce zakořeněné. Dodnes v běžné řeči používáme slovní spojení například „hoří nadšením“, „má hlavu v oblacích“, „nohama pevně na zemi“ nebo „vzala to voda“. V této souvislosti je i zajímavý společný slovní základ pro živly, život, prožívání, užívání. Jen tak pro zajímavost a možné téma: „Všimli jste si, že dnes už moc neprožíváme (je to skoro hanlivé označení) ale užíváme?“ Užíváme si výlet, kino, náklonnost, milování, sex, ale neprožíváme. Cítíte ten rozdíl? Na prožívání je totiž třeba jiné rozpoložení než na užívání. K prožívání potřebujeme čas, klid, ochotu nechat se vtáhnout a pohltit. Tedy místo abychom se nechali prostupovat zážitkem, událostí, geniem loci, tak užíváme? Něco jako aspirin – ten také užíváme. Nebudu se dál pitvat v slovních základech a spojeních nebo v legendách. I když musím uznat, že je to v určitém smyslu fascinující. A ač si to často nechceme přiznat – mnohdy určující a velmi poučné.

30

Oheň Oheň v sobě nese inspiraci, jiskru, touhu, vášeň (emoce), nápady, neklid, život. Hřeje, ale i spaluje. Je veselý, živý, jiskřivý, rychlý. Oheň může pokojně plát, ohřívat, tavit, přetvářet (například železo v kovárně). Může taky stravovat a ničit. Nekontrolovaně se šířit až vyčerpá všechny zdroje. Trochu to připomíná naší západní ekonomiku a způsob života. Jednou z vlastností je svobodomyslnost a nezávislost. Je však vázán na místo, kde má palivo. S vyčerpáním paliva skomírá. Symbolizuje také pohyb zevnitř ven, tak jako létají jiskry. Člověk s ohněm v srdci pak inspiruje, srší nápady. Je ale i povrchní, roztěkaný, nesoustředěný. Je mu zatěžko dokončit co začal – časem ho to začne nudit. A tak plody často sklízí někdo jiný. Dokáže dávat naději a víru. Přinášet vize. Oheň je jako slunce ve středu všeho živého. I odtud pramení symbolika ohně „táborového“.

31

Voda „Musíme ctít vodu, vnímat ji s láskou a vděčností, a dostane se nám pozitivních vibrací a pozitivní změny. Pak se změní voda, změníte se vy, změním se já. Protože vy i já jsme voda." Massaru Emoto

Jestliže oheň symbolizoval pohyb zevnitř ven, u vody je to obráceně. Dešťové kapky padají, spojují se do potoků a řek aby se nakonec dostaly do moře. A na této pouti se neustále odpařují, aby opět v podobě deště mohly spadnout nebo vytvořit rosu. Dá se říci, že koloběh vody tak symbolizuje koloběh života, proměn. Voda omývá břehy pomalu a trpělivě. Sebevětší bariéru obteče, přelije se přes ni nebo ji prostě smete. Sebetvrdší překážku rozmělní, podemele, odplaví. Má čas. Moře času. Její působení je v dlouhodobém měřítku mocné, přestože zprvu nepostřehnutelné. Malá kapka zdánlivě nic neudělá. Miliony kapek vyhloubí díru do kamene, pod tlakem dokáží řezat. Jen voda dokáže houpat, konejšit, omývat, smývat a přinášet útěchu. Dokáže být hluboká a pokojná, trpělivá. Ale i dravá. Když ničí, je nejhorší z živlů, nedá se zastavit. Ve vodě se rozplývají hranice, prostě mizí. Voda má paměť. Massaru Emoto fotí krystaly ledu. Všiml si, že voda ze stejného zdroje, vystavená jiným 32

podmínkám, stejně zmrazená krystalizuje jinak. Někdy tehdy ho napadlo, že voda si dokáže pamatovat prostřednictvím „změny své struktury“. Tak mě tak napadá: „Co si asi pamatují ledovce?“ Ale to trochu odbíhám. Voda je nestlačitelná a má také neuvěřitelnou akumulační schopnost. Dlouho se zdánlivě nic neděje a pak… Hezky to vyjadřuje rčení „poslední kapka“. Na druhou stranu se vybouří, ale nakonec se uklidní, ustoupí. Ve vodě je přítomen i rozpor mezi povrchem a hloubkou. Voda, která nemůže utvořit hloubku tím, že vyplní nějaký prostor, se stává kluzkou na povrchu, prudkou, nevyzpytatelnou. Určitě to znáte ze silnice. Trochu naprší, silnice se pokryje vrstvičkou vody a už nebrzdíme, kloužeme a smýkáme se… Odborníci tomu říkají aquaplaning. Voda, která je hluboká má tendenci ustrnout, přestat proudit. Stejně jako neproudí voda zamrzlá. Živel vody symbolizuje schopnost člověka proplouvat flexibilně mezi povrchem a hloubkou citů a souvisí s duševním zdravím.

33

Vzduch Podstatou vzduchu je pohyb, neklid. Má tendenci se rozpínat. Je ale snadno stlačitelný. Přizpůsobivý. Je neuchopitelný a všude pronikne, dokáže se pohybovat velmi rychle a snadno. Nic jej nedrží, nepoutá. Je svobodný a svobodomyslný. Je hravý, radostný, Ale také náladový a nestálý. Hromadí-li se v něm energie, vybuchne. Roztrhá nádobu, která jej vězní, promění se ve vichřici, tornádo, které smete vše, co mu stojí v cestě. Aby se tak nestalo, potřebuje „odpustit“, transformovat, převést tuto energii jinam. Uzavřete-li jej, zatuchne. Je průzračný, nezkresluje. Spojuje a propojuje, Dává vyniknout, hranicím a obrysům. Ideálem vzdušného principu je duch, který proniká formami k základním principům. Vzduch má tendenci se šířit. Expandovat. Proto nutně potřebuje spojení s ostatními živly. Jinak hrozí že „zmizí“ Tak jako přitažlivost drží vzduch u Země. Bez ní by se rozptýlil ve vakuu vesmíru. Vzduch propojuje. Proniká formami k základním principům. Hledá a nachází souvislosti. A předávání souvislostí je tajem opravdové výuky, vzdělávání.

34

Země Země představuje pevnost, řád, stabilitu. Skálu, o kterou se můžeme opřít. Pláž, na kterou si můžeme lehnout. Pokud jí chceme přetvářet a utvářet vyžaduje to úsilí a trpělivost. Ze všech elementů má nejurčitější tvar. Země je také spojována s bohyní Gaiou, která dává vše potřebné. Živí, šatí, dává oporu, poskytuje náruč. Země podobně jako voda zůstává dlouho, dlouho stabilní. Zdá se, že se nic neděje a pod povrchem se to pne a otřásá. Prvními varovnými znaky můžou být slabé otřesy nebo kouř. Ale jakmile se jednou zemětřesení spustí nebo sopka vybuchne, nezůstává kámen na kameni. Země je v protikladu se vzduchem. Klade mu překážky, poutá ho. Vzduch naopak zemi rozrušuje, přetváří. Odnáší malé částečky a ukládá je jinam.

35

J

ak to jde dohromady? V předchozích kapitolách jsem se zmínil o návratu do středu. K podstatě. K našemu

pravému já. Ho’oponopono nabízí návrat k podstatě pomocí duchovní cesty, pomocí motlitby. Toltécká tradice říká, že mezi naším pravým já, a tím kdo jsme nyní, leží cesta „ochočování“. I toto učení nás vede zpět k nám samým. Tato tradice je více zaměřena na akci. A to hned ve dvou směrech. Tím prvním je poznání. Pochopíme-li, můžeme v procesu „ochočování“ mnohé změnit. Tím druhým je právě dodržování dohod. Dodržujeme-li dohody, aktivně přetváříme naši realitu. A každá dohoda, mantra v sobě nese vlastnosti, které ji spojují s některým z elementů.

Miluji tě. – Voda. – Nevytvářím domněnky. Nesoudím. Jak jsme si řekli, voda je spojována s city, pocity a emocemi. A již odpradávna jako lidé považujeme lásku 36

za jeden z nejušlechtilejších citů. Lásce, o které píši, nesluší přízviska a přívlastky. Není „nějaká“ a zítra „jiná“. Pokud někoho, včetně sebe, milujete touto láskou, milujete ho takovéhoá jaký je. Bez předsudků, očekávání, soudů nebo domněnek.

Omlouvám se. – Země. - Neberu si cokoliv osobně. Nebrat si nic osobně je vlastně jiným vyjádřením stability, konzistence. Postoje, kdy se „věc“, „událost“ nejprve racionálně a z odstupu prozkoumá. Bez zasahování citů a pocitů, bez horké hlavy. Tedy vlastností „rozumného“ elementu země. A jak s tím souvisí omluva? Jak jsme si již řekli. Omluva je vlastně aktem přijetí odpovědnosti. A odpovědnost je vlastně znakem vyzrálosti. Schopnosti „stát nohama na zemi“ a dívat se zpříma. A zde se také otvírá (pro mnohé možná úplně nový) prostor pro význam větného spojení: „Omlouvám se. Neber si to prosím osobně.“

Prosím, odpusť. – Vzduch. – Neubližuji. Ani slovem. Vzdušný princip. Slovo vypuštěné z úst. Všude pronikne. 37

Slovo odpusť má i jiný význam. Je to rozkazovací způsob od slova „odpustit“. Tedy snížení tlaku, hladiny. Např. „Odpusť trochu vzduchu z té pneumatiky, ať nepraskne!“. Jenže on to až tak jiný význam není. Je vlastně přenesený. I takové ublížení, zranění v nás vyvolává tlak a přetlak. Prosba o odpuštění je pak prosbou o uvolnění tlaku, pnutí, které může mít destruktivní účinky. A „neubližuji“? Toto můžu vyjádřit i tak, že nezpůsobuji tlak a pnutí. Jedná se vlastně o prevenci.

Děkuji. – Oheň. – Dělám vše, jak nejlépe dovedu. Oheň nehoří „tak trochu“, když může vesele plápolat a má k dispozici vše co potřebuje. Děláme-li něco na půl, dusíme v sobě oheň. Životní jiskru. Inspiraci. Radost. S každým „odfláknutím“, s každým odložením v nás něco umírá. Možná dětský sen, možná schopnost se pro něco nadchnout, milovat. Možná se ztrácí smysl života, poslání. „Děkuji.“ Za co být více vděčný, než za svůj život? Být vděčný sobě, za jiskru a radost, kterou svému životu dáváme. V jedné písničce se zpívá: „Jaké si to uděláš, takové to máš…“ Tak si to udělejme skvělé a buďme za to vděční. 38

Růže

39

P

řesah do práce a podnikání

Neubližuji. Ani slovem. Poměrně srozumitelná dohoda pokud jde o nás samotné. Stává se ale hůře uchopitelnou a o to hlubší a významnější v tom, co děláme, v práci, v našem podnikání. Téma by se jistě dalo zúžit na takové termíny jako fair-play, podnikatelská etika, konkurenční boj, fair-trade,… Velká slova, atraktivní témata. Mnoho velkých společností se těmito tématy zabývalo a stále zabývá. Najalo si specialisty, vytvořilo řízený dokument (směrnici – chcete -li) a proces, založilo nadace, ustanovilo výbory a vytvořilo oddělení. A ono to nefunguje. Nebo možná funguje – dost záleží na tom, co je bráno za úspěch. Je-li to odškrtnutí, že něco takového máme, protože je to momentálně „in“ a je to marketingově použitelné, protože investoři a zákazníci na to „slyší“ nebo protože se to pěkně vyjímá ve výroční správě, pak ano. Zavedení politiky má zřejmě smysl. (Ještě zbývá analýza, zda tato forma reklamy nese kýžený efekt.

40

Ano reklamy. S etikou podnikání nebo esencí dohody to má pramálo společného.) V naší kultuře je tato dohoda významem téměř shodná se známým: „Co je tobě nepříjemné, nedělej svému bližnímu (ani sám sobě).“ To je celý zákon, všechno ostatní je jeho výklad. Tedy o čem to je: Vše začíná u nás. Děláme poctivou práci, poskytujeme poctivou službu, produkt. Konečně děláme přeci vše, jak nejlépe umíme. Jsme si toho vědomi a proto se „neshazujeme“, nejsme zbytečně skromní. A to ani v nadsázce nebo v rámci „omluvy“, když se něco nezdaří. Chyby děláme všichni a jsou motorem pokroku. Omluvit se je správné, „shazovat se“ nikoliv. Toto téma se dotýká i některých z mnoha marketingových nástrojů, triků, praktik. Praktik jako „SLEVA“, „ZADARMO“, „ZDARMA“, „BONUS“ a mnohých dalších. Zamysleme se, než k nim a podobným přistoupíme. Zamysleme se, jestli jejich použití nepřinese sice krátkodobý efekt, ale v delším horizontu a v širších souvislostech nejsou náhodou „smrtelné“. Zamysleme se, jak se to srovnává s našimi hodnotami, názory, dohodami. Chceme o sobě vysílat signály, že si nejsme vědomi své hodnoty? Že jediné, čím jsme si jisti, s čím počítáme je, že jsme připraveni „SLEVIT“? Nebo že náš produkt není „dost dobrý“ nebo se necítíme moc jistě a musíme proto dát „něco navíc“?

41

A snažit se tak koupit si přízeň zákazníka za jeho peníze? Ano, žijeme, podnikáme, milujeme, bavíme se… tady a teď. Souhlasím. Je potřeba žít nyní. Ne až někdy. Až pak. Na druhou stranu to neznamená „po nás potopa“. Já chci žít, milovat, bavit se, podnikat, pracovat i zítra, příští rok nebo za 10 let. A co Vy? Tak jak se chováme k sobě, chováme se i k okolí. K zákazníkům, partnerům, společnosti, ale i ke konkurenci. Nelžeme, nepomlouváme, neshazujeme, nezlehčujeme. Dodržujeme pravidla a dohody a nepodvádíme. A to ani pod nálepkou „marketingového nástroje“. Vím, že se zde dotýkám dost citlivého tématu.

42

Neberu cokoliv osobně. Podnikání, práce se tato dohoda dotýká obzvlášť bolestivě. V této oblasti jsme se naučili věřit, že jsme tím, co máme, čeho jsme dosáhli. Že jsme tak úspěšní, jakými jsme odborníky, specialisty na svou oblast. Je pak velmi obtížné nebrat osobně nebo jako ohrožení cokoliv, co může naši pozici oslabit. Vždyť nejde konečně o nic míň, než o naši sebeúctu, postavení, příjmy, pověst,… Každé takové „ohrožení“ máme tendenci považovat za útok. Brát osobně. I zde ale platí, že je nesmírně důležité nespáchat na sobě ten „zločin“, že se ocejchuji, naježím, začnu se bránit nebo útočit. Na to je vždy času dost. I zde je možné, že to dotyčný tak vůbec nemyslel. Možná se otvírá příležitost. Třeba ke zlepšení nebo na nové partnerství. A pokud ne, není ani nutné na „hru“ přistupovat. Konečně obchod i práce není sólová nebo jednostranná záležitost. Je dobré dojít k dohodě. Ale dohodnout se není povinnost. Pro nikoho ze zúčastněných. I když se situace jeví jako osobní, není to o nás. Ne, nenabádám zde k tomu, vyhýbat se boji. Nabádám k tomu, situaci prozkoumat. Zvážit. Podívat se z odstupu. Vzít v úvahu možnost, že situace je pro nás přínosem. A pokud není, zvážit, zda má smysl bojovat. 43

Konečně, pokud někdo pocítil potřebu na nás vylít kýbl splašků, ještě se v něm nemusíme koupat. Jedno staré české přísloví k tomu říká: „Čím víc se v h..ně hrabeš, tím víc smrdí.“ Pokud už se rozhodneme bojovat, je dobré k boji přistoupit s rozvahou vojevůdce. Klidně. Bez nenávisti, bez hněvu. Pamatujme, že se jedná o náš život. O naši vizi, naše podnikání. Neváhejme. Pak se bude jednat o „dobrý“ boj. Boj, který nás posílí a na jeho konci nezůstane jen spálená země. Inspirací k tomuto tématu může být více než dva a půl tisíce let stará kniha, kterou napsal mistr Sun-c‘. Jmenuje se „Umění války“. Ač je psána o válečnických aspektech její význam a smysl pro nás je v taktice jednání s lidmi. Mistr Sun-c‘ učí člověka důkladně zhodnotit situaci i naděje na prosazení záměrů.

44

Své domněnky si ověřuji. Nesoudím. Vytváření domněnek a na nich postavených očekávání, popřípadě soudů může být docela jednoduchá cesta k tomu, jak se stát protihráčem, škodilem nebo nepřítelem sám sobě. Vemte si například následující věty: Domníval jsem se, že o tento produkt bude zájem, a on ho nikdo nechce… Tento zákazník nevypadá na to, že by něco koupil… Domníval jsem se, že jsem téměř v cíli,… stačilo jen natáhnout ruku… Přeci jsme se dohodli… Už s ní(m) nechci mít nic společného… Myslel jsem, že zadání je takové, že… Myslel jsem, že když investuji do drahého školení (technologie), a to co se naučím, tak aplikuji,… a zatím výsledky v nedohlednu…

Tyto a kolik dalších podobných soudů a domněnek jsme již slyšeli, vyslovili, udělali. A kam vedly? Do malého osobního pekla nepřicházejících výsledků? Do ohně frustrace z nesplněných očekávání? Ke zmařeným šancím a možnostem??? Jak z toho? Mohlo by se zdát, že řešení je jednoduché. Tedy opravdu důsledně nevytvářet domněnky. Domněnky, předpoklady nám ale umožňují plánovat, chovat se efektivně v opakujících se nebo podobných situacích, vytvářet vize a klást si cíle. Objevil by Kolumbus Ameriku, kdyby se nedomníval, že je možné najít cestu?!

45

Co z tohoto rozporu vyplývá? 1. Nevytvářejte si domněnky, závěry (a následně nesuďte) vycházející z předpokladu, že Váš partner, zákazník, zaměstnanec, úředník, společnost vidí, slyší, čte a rozumí věcem, událostem shodně jako Vy. Připusťte si, že v lepším případě to bude podobné. V tom horším naprosto rozdílně. Je lepší se zeptat a vyjasnit si pohledy na věc – konfrontovat, argumentovat, než později říkat: „Já myslel.“ Při jednání a vyjednávání volte pečlivě slova, buďte autentičtí. Hovořte jednoduše, ale v rámci „dialektu“ konkrétního prostředí. Zvýšíte tím svou srozumitelnost a transparentnost. Jinými slovy, pokud to jde, vyhněte se nabubřelým a „rádobychytrým“ slovům a frázím. 2. Při plánování, stanovování cílů se bez předpokladů neobejdeme. Poněkud šlamastika, že? A kudy z ní? Je mnoho návodů a postupů. Každý má něco do sebe a něco proti. Z vlastní zkušenosti doporučuji metodu „šesti klobouků“*, S.M.A.R.T.(E)*, a „EXIT strategii“. Takovou „Svatou trojici“, která umožňuje cíl, domněnku prozkoumat, zhodnotit, stanovit si kritéria úspěchu i neúspěchu a kudy z toho ven. Někdy postačí i zcela jednoduchá analýza SWOT*. A pokud si chcete exaktně stanovit cíle a priority tak vyšperkovaná třeba metodou skórování. Nyní se možná ptáte, jak to zapadá do tolika dobrých a logických rad, které mě obklopují? Rad jako: „Tady a 46

teď!“, „Vytvej!“ nebo „Nikdy se nevzdávej“. Jsou to důležité otázky a budeme se jimi zabývat v kapitole „Naslouchám i srdcem a vybírám si, čemu uvěřím.“. *: A co vlastně znamenají ta cizí slůvka? Metoda „Šest klobouků“ je metodou, kdy při posuzování plánů nebo situace selektivně zaměřujeme svou pozornost na šest klíčových oblastí. Od sběru informací, přes jejich zhodnocení a rozvedení po celkový přehled. Vychází z myšlenky, že náš mozek je schopen uvažovat několika různými způsoby a my se na tyto způsoby zaměříme. A kde je pozornost, tak tam to roste . Tato metoda vede k efektivnějšímu a kreativnějšímu posouzení. Zajišťuje, že jsme ve svých úvahách žádný podstatný směr a tedy i závěr neopomněli, ale zároveň jsme žádnou myšlenku neodmítli, aniž bychom jí věnovali pozornost. S.M.A.R.T.(E) je metoda / pomůcka pro nastavení cílů. Má široké použití od podnikání jako takového, přes projekty, po řízení lidí. Zde se schválně vyhýbám pojmu lidské zdroje. Jsem přesvědčen, že člověk, zaměstnanec, podnikatel je více než zdroj. Pokud si toto připustíme, otevřou se nám netušené možnosti v oblasti spolupráce, motivace, tvořivosti. Vlastně popisuje, jaké základní charakteristiky by měl mít cíl, úkol, aby z něj něco bylo. Většinou se v našich končinách tato metoda omezuje na S.M.A.R.T. Důrazně doporučuji ji o E rozšířit. E ve zkratce znamená (průběžně) hodnocený nebo vyhodnocený, etický, ale

47

také ohodnocený neboli odměněný. Všechny tyto hodnoty jsou podstatné a (bohužel) často opomíjené. EXIT strategie. Široký pojem a jedna z opomíjených věcí. O to významnější je. V zásadě jde o to, najít bod, ve kterém naše vůle a píle pracuje pro nás a po jehož překročení proti nám. A připravit si strategii, která nám umožní, pokud ne přímo vyjít s čistým štítem, tak alespoň „přežít“. Představíme-li si naše podnikání jako námořní loď, tak je „zatraceně“ dobré vědět, za kdy je ještě dobré o loď bojovat, a kdy už je dobré začít nastupovat do záchranného člunu. A vědět, že nějaký záchranný člun máme, že není děravý, dokážeme jej spustit a nasednou do něj. Že je vybaven vším, čím je potřeba abychom přežili. SWOT je taková velmi zjednodušená metoda klobouků. Zaměřuje se vlastně pouze na čtyři oblasti. Silné a slabé stránky, příležitosti a hrozby.

48

„Dělám vše, jak nejlépe dovedu“ Může se zdát, že se jedná o dohodu, která je do pracovní a podnikatelské praxe asi nejsnáze převeditelná. Znamená vlastně, že nešidíte zákazníka ani sebe. Zákazník tak dostává vždy to nejlepší. Vy si ceníte sami sebe a to nejlepší nabízíte a prodáváte. A jste si toho vědomi. Produkt, služba má pro zákazníka i Vás hodnotu. Pozor. Toto pravidlo neznamená, že vždy musíte vytvořit superúžasnou (a také s obrovskou hodnotou) službu nebo produkt. Znamená, že hodnotu, kterou nabízíte, neošidíte. Jako příklad bych uvedl třeba soukeníka. Když bude nabízet plátno, bude utkané nejlépe, jak umí. Z poctivého materiálu. Když bude chtít zvýšit hodnotu tak ho třeba nabarví. Nebo protká vzorem. Naučí se tktát z jiného materiálu. Nebo jiným postupem. Výsledné produkty budou různé. S různou hodnotou. A každý bude poctivý, udělaný tak, jak nejlépe dovede… Další rozměr tohoto tématu už tak jednoduchý není. Jedná se totiž o hodnotu a s ní spjatou cenu. Na toto téma bylo napsáno a publikováno mnoho článků, rad, studií. Složitých i jednodušších. Jedno je ale základní. Váš produkt musí mít hodnotu. Být hodnotný. Hodnotu musíte vnímat podobně Vy i zákazník. Když tvoříte, musíte vědět, pro koho. Jen tak je šance, že se setkáte. 49

Dalším rozměrem je řízení kvality a výkonnosti. Tyto témata jsou vlastně o sebereflexi. Z dohody by se mohlo zdát, že když švec v daný okamžik není schopen všít jazyk do boty správně, je naprosto v pořádku takovou botu prodat s čistým svědomým. Pozor není tomu tak. Zákazník musí dostat hodnotu, kvalitu, kterou očekává. Ne, horší. V tomto rozměru dohoda říká, že zákazník, ani vy z produktu nesmíte mít pocit, že je „ošizený“ nebo nekvalitní. Oba máte mít pocit spokojenosti s výrobkem. Vy z dobře odvedené práce. Zákazník, že nakoupil opravdu dobře.

50

Naslouchám i srdcem a vybírám si, čemu uvěřím.“ Královská disciplína. Vše předchozí shrnuje a posouvá na vyšší úroveň. V práci, podnikání je o vizi a misi. O tom, co děláme a proč to děláme. Máme v tomto jasno. Věříme-li ve své hodnoty, teprve tehdy můžeme do naslouchání zapojit srdce. Poslechnout si příběh zákazníka, partnera, dodavatele a vědět, jestli s námi ladí. Rezonuje. Zapadá. Důvěřujme svému srdci, žaludku. Když z „toho“ nemáme dobrý pocit, jděme od toho. Srdce, pocity se dají „logickými“ i emocionálními argumenty snadno překřičet. Pokud je to opravdu důležité, prodiskutujme to s nezávislou osobou. A zde nemám na mysli kývače, co nám vše odkývá, obchodníka s alibi a odpustky. Nebo někoho, kdo nás převálcuje a z pozice experta nám vnutí své názory. Myslím někoho, kdo má nějaké znalosti a zkušenosti a dokáže pomoci s utříděním myšlenek. (Ano, mohu to být i já. ) Dnes se těmto lidem říká koučové nebo průvodci. A nemusí se jednat jen o osobní rozvoj. Nebo použijme „klobouky“ o kterých jsme hovořili, když jsme se bavili o domněnkách.

51

Pokud naše srdce volá: „Ano! To je super!“ Je na čase se nad věcí zamyslet a domněnku prozkoumat. Třeba pomocí již zmíněné „SWOT“. Pozor! Netvrdím, že člověk má, musí, vše zvládnout sám. Pokud víme, co chceme a sami to neovládáme, neváhejme si najmout někoho, s kým si rozumíme, sedneme si, a kdo danou problematiku ovládá. Je to skvělá investice. Pokud nevíme, co a proč, nemá smysl investovat čas a prostředky. Je důležité pochopit a přijmout obsah sdělení. Jít do hloubky. Možná ještě důležitější u rad, doporučení a zaručených návodů „JAK“. Pouze tehdy budeme vědět, kdy, za jakých podmínek (a zda vůbec) „dobrá“ rada pracuje pro nás a kdy proti nám. Příkladem může být okřídlené: „Vytrvej!“ nebo „Nevzdávej se!“. Důležité vlastnosti. Vlastně jedny z nejdůležitějších. Umožní nám překonat překážky na cestě za naší vizí, být úspěšní v našem poslání, podnikání, práci, při naší misi. Na druhou stranu jsou to tytéž vlastnosti, které nás mohou dovést na samé dno. Přestává to fungovat? Nefunguje to? Vytrvej! Ještě málo se snažíš! Musíš víc! Nevzdávej se! Mě to vydělalo miliony! Pokud jsme sdělení, radu, princip nepochopili, nepřijali a nerezonuje s námi, tak tím, že se více snažíme, že jsme vytrvalí a nevzdáváme se, situaci nezlepšíme. Naopak. Čím více se budeme snažit, čím více budeme vytrvalí a nezlomní tím hůře se nám povede. Krásně 52

tyto principy popsal ve své knize „Úvod do neštěstí“ Paul Watzlawick. Zatéká-li nám do lodi je určitě skvělá strategie odčerpávat vodu. Nevzdat to a vytrvat, než doplujeme do přístavu nebo než jsme schopni díru utěsnit. Na druhou stranu, pokud nám do lodi teče více, než jsme schopni odčerpávat, tak vytrvalým pumpováním potopení nezabráníme (v lepším případě jej možná oddálíme). Výsledkem je pouze to, že jsme vyčerpaní a unavení. Sil na vlastní záchranu ubývá a voda stále stoupá. Dalším rozměrem této dohody jsou otevírající se možnosti opravdové, hluboké a smysluplné spolupráce. Spolupráce vycházející z porozumění. Tento typ spolupráce se stává hotovým zřídlem synergických efektů. Věřím v tento typ spolupráce.

53

Z

ávěr aneb „UROBOROS“

Poměrně dlouho jsem přemýšlel nad závěrem této knížky. A napadaly mě další a další témata, kterých bych se mohl dotknout. Další kamínky do skládačky. Jedním z takových témat, kamínků je naše evropská tradice. Ano, píši o křesťanství (filosofii, ne církvi). Je až neuvěřitelné jak tento kamínek zapadá do skládačky. Nakonec jsem se rozhodl knihu uzavřít zmínkou a úvahou ještě o jednom důležitém symbolu. Je jím UROBOROS

54

Ač pro někoho méně známý možná v dnešní době o to významnější symbol. Připomíná nám, že vše se děje v kruzích. Jedná se o hada (nebo draka), co požírá vlastní ocas. To, že se zakousl do vlastního ocasu, znamená, že kruh se uzavřel. Že v každém okamžiku se skrývá minulost, přítomnost i budoucnost. V každém okamžiku se skrývá věčnost. Minulost ovlivňuje přítomnost a ta zas budoucnost. Budoucnost, která se s tokem času stává přítomností a posléze minulostí. Zjednodušeným Uroborem je vlastně prsten. Ve svých názorech a postojích máme tendence ulpívat v nějakém časovém období. V minulosti: “Když jsem byl malý, tak…“ V přítomnosti: „Tady a teď! Zítřek nemusí nastat!“ V budoucnosti: „Až dodělám, vystuduji, ušetřím…“ Jestliže růže a tedy i „Kniha o růži“ je o cestě, pak UROBOROS je o smyslu. Protože minulost, naše znalosti, zkušenosti, ochočení, traumata, programy,… vytvářejí naší realitu, naší přítomnost. Tak naše činy, rozhodnutí, postoje, reakce utvářejí naši budoucnost.

55

Pro tuto knížku jsem čerpal z množství zdrojů na internetu, literatury, kurzů, cvičení, konzultací, rozhovorů, diskusí a ze své dlouholeté praxe. Všem autorům, lektorům, učitelům, konzultantům a lidem, se kterými jsem se setkal, pracoval nebo se plavil po moři - Děkuji. Pomohli jste mi utvářet názory, myšlenky a postoje, které pomohli vzniknout této knize. Zvláštní poděkování patří mým rodičům, rodině, přítelkyni a přátelům. Děkuji.

56