ÚLOHA AFRICKÉ UNIE Pavlína Fulnečková, Stanislav Rojík Klíčová slova: Africká unie, Organizace africké jednoty, regionalismus, REC´s, spolupráce Key words: African Union, Organisation of African Unity, regionalism, REC´s, cooperation Abstrakt Článek se zabývá pohledem na působnost Africké unie (AU) a její předchůdkyně Organizace africké jednoty (OAJ) na africkém kontinentu. Mapuje strukturu AU, spolupráci s regionálními integračními uskupeními (Regional Economic Communities – RECs) a úlohu AU a OAJ v řešení konfliktů v Africe. Abstract This article is focused on activity of the African Union (AU) and its predecessor the Organization of African Unity (OAU) on the african continent. It points on the structure of AU, cooperation with regional integration communities (RECs) and the role of the AU and OAU in conflict resolution in Africa.
Úvod AU je jedinou organizací v Africe, která zastřešuje všechny státy kontinentu kromě Maroka. Vznikla transformací z neúspěšné OAJ, jež byla kritizována za laxní přístup k řešení konfliktů, svéráznému pojetí státní suverenity bez ohledu na ochranu občanů jednotlivých států a s vrcholným orgánem (Shromáždění hlav států a vlád – Shromáždění) s nedemokratickými lídry v čele (Idi Amin,1 Mobutu Sese Seko,2 Francisco Macías Nguema,3 Jean-Bédel Bokassa4 nebo Ali Soilih5). AU si však při svém vzniku předsevzala vystoupení ze stínu své neúspěšné předchůdkyně, a tak ve své ustavující listině vtiskla velmi silné sankční pravomoci ve smyslu možnosti intervence.[6] Tato intervenční možnost činí z Ustavující listiny AU první mezinárodní smlouvu, která připisuje mezinárodní organizaci právo intervence. Předkládaný článek pojednává o vzniku AU a jejím přetransformování z OAJ, proměnách členské základny OAJ a AU, orgánech AU, roli AU při řešení konfliktů, sankční pravomoci AU či kvalitativních proměnách AU vůči OAJ.
1
V letech 1971–1979 působil ve funkci prezidenta Ugandy. Pro své praktiky byl přezdíván „řezníkem Kampaly“. 2 Vládce Konga, kterého bylo možno rozeznat dle leopardí čepice (proto byl všeobecně přezdíván „leopard“). K moci se dostal po odstranění Patrice Lumumby v 60. letech. V 70. letech započal velkou vlnu znárodňování podniků a půdy. Proslul megalomanskými projekty a tisknutím peněz dle vlastní potřeby. 3 První prezident nezávislé Rovníkové Guiney, který proslul rušením všech zákonů (včetně ústavy), masovým vyvražďováním a vydrancováním národní ekonomiky. Říkalo se mu „Pol Pot Afriky“. 4 V roce 1965 se dostal ve Středoafrické republice k moci pučem. V roce 1976 nechal rozpustit vládu a v roce 1977 byl korunován císařem Bokassou I. 5 Komorský vládce vládnoucí v letech 1976 – 1978, který vyostřoval vztahy Komorského souostroví s Francií a hodlal zavést revoluci po čínském vzoru spolu s vyznáním jediné víry – islámu.
78
1. Vznik a zánik OAJ Pro zformování OAJ byla událostí zásadního významu dekolonizace, konkrétně Rok Afriky (1960).6 Šárka Waisová k tomu poznamenává, že dekolonizace, která ve velkém rozsahu nastala po roce 1960, znamenala i vytvoření jistých předpokladů „…pro vznik afrických regionálních organizací…“[8] a to hned z několika důvodů „Africké státy…sdílely některé problémy (nízká úroveň rozvoje, nerozvinuté ekonomiky orientované na těžbu a vývoz surovin, monokulturní zemědělství, zadluženost, slabé postavení v mezinárodní politice), které mohly odstranit…vytvořením společných mezinárodních organizací.“[8] Dalším významným momentem pro vznik OAJ bylo zformování tří uskupení: tzv. brazzavillská skupina7 (prosinec 1960), tzv. casablanská skupina8 (leden 1961) a tzv. monrovijská skupina9 (květen 1961). Samotné založení OAJ proběhlo na konferenci v etiopské Addis Abebě (květen 1963). OAJ byla jednou z prvních organizací, která vznikla na africkém kontinentu a které se zároveň podařilo množstvím členských států zahrnout takřka celý kontinent.[2] První část konference (15. – 23. 5.) proběhla na úrovni ministrů zahraničních věcí. Další část (23. – 28. 5.) pokračovala jednáními vrcholných představitelů států. Charta Organizace africké jednoty byla podepsána 25. 5. 1963. Tento den se stal každoročně slaveným svátkem – Dnem africké svobody. Chartu OAJ podepsalo 25. 5. 1963 30 států,10 za zakládající členy je však považováno i Maroko a Togo, byť se vrcholní představitelé těchto dvou států nemohli jednání zúčastnit.11 Jedním z hlavních problémů OAJ vedoucím až k zániku OAJ byl fakt, že Charta OAJ, jakožto základní právní dokument společenství, se soustředila pouze a jen na ochranu členských států, nikoliv však na ochranu obyvatel těchto států. Šárka Waisová k důvodu zániku OAJ přidává fakt, že se členské státy OAJ rozdělily na státy podporující Východ – SSSR a Západ – USA. „Toto ideologické dělítko a orientace na západní, resp. východní podporu omezila akceschopnost OAJ a schopnost afrických států vystupovat na mezinárodních fórech společným hlasem.“[8] Regionální ekonomické organizace oproti organizacím politickým a bezpečnostním, netrpěly ideologickým bojem, a proto je mohl čekat další slibně vypadající vývoj.[8]
6
Státy, které získaly nezávislost (17 bývalých afrických kolonií): Kamerun (první ze všech 17 zemí – leden 1960), Togo, Mali, Senegal, Madagaskar, Kongo, Demokratická republika Kongo, Somálsko, Dahome (Benin), Niger, Horní Volta (Burkina Faso), Côte d’Ivoire, Čad, Středoafrická republika, Gabon, Nigérie a Mauretánie. Ze 17 států získalo 14 nezávislost na Francii. Niger byl kolonií britskou, Kongo belgickou a Somálsko britskoitalskou. 7 V roce 1963 z této skupiny vznikla OAJ. 8 Založení předcházela konference v Casablance, která přijala Africkou chartu (základní dokument OAJ), bylo rozhodnuto o přípravách na vytvoření Afrického vojenského velení a Afrického společného trhu.[2] 9 Monrovijskou skupinou byly formovány základní teze, jež se staly základem pro Lagoskou chartu, přičemž pět těchto tezí obsažených v Lagoské chartě se stalo základem k sepsání Charty OAJ. Jedná se o tyto principy: „absolutní rovnost a svrchovanost afrických států, právo každého státu na svou vlastní existenci a nebýt anektován, (vytvoření) dobrovolná unie státu s jinými státy, nezasahování do vnitřních záležitostí států, neposkytování zázemí disidentům z jiného státu.“[4] 10 Představitelé Alžírska, Burundi, Čadu, Dahome, Egypta, Etiopie, Gabunu, Ghany, Guineje, Horní Volty, Kamerunu, Keni, Konga (Brazzaville), Konga (Léopoldville), Libérie, Madagaskaru, Mali, Mauretánie, Nigeru, Nigérie, Côte d’Ivoire, Rwandy, Senegalu, Sierry Leone, Somálska, SAR, Súdánu, Tanganiky, Tuniska a Ugandy. 11 Konference se nezúčastnili ani představitelé JAR z důvodu příklonu k apartheidu.
79
OAJ je přisuzovaná též neakceschopnost v době rwandské genocidy (1994), byť v roce 1993 na summitu v Káhiře nechala OAJ vzniknout Mechanismus prevence a řešení konfliktů (Mechanism for Conflict Prevention, Management and Resolution – MCPMR).
2. Vznik AU Na rozdíl od OAJ, u které je zcela jasné datum vzniku – 25. 5. 1963 (podepsání Charty OAJ), v případě AU to již tak jednoznačné není. Běžně se uvádí tři data vzniku AU. Rok 1999, kdy na Sirtském summitu vzešel, na popud Muammara Kaddáfího, podnět k založení AU. Zároveň bylo ustanoveno, že Ustavující listina vejde v platnost poté, co ji podepíší 2/3 členských států OAJ. Tato situace fakticky nastala v roce 2001 (26. 5.), kdy Ustavující listinu podepsala Nigérie, jakožto 36. členský stát OAJ. Tento rok je pro vznik AU významný dále proto, že na Lusackém summitu byla přijata podoba institucí AU a bylo rozhodnuto, že OAJ se bude transformovat v AU, proto i tento rok bývá považován za rok vzniku AU. Většina autorů12 (včetně autorů článku) se však přiklání až k roku 2002 (formální vznik 9. 6. 2002), kdy proběhl vůbec první summit AU – Durbanský summit.
3. Členská základna OAJ versus AU Zakládajícími členy OAJ bylo v roce 1963 32 států: Alžírsko, Benin, Burkina Faso, Burundi, Středoafrická republika, Čad, Demokratická republika Kongo, Kongo, Côte d’Ivoire, Tunisko, Libye, Egypt, Etiopie, Gabon, Ghana, Guinea, Keňa, Libérie, Madagaskar, Mauritánie, Togo, Maroko, Mali, Niger, Nigérie, Rwanda, Senegal, Sierra Leone, Somálsko, Súdán, Tanzanie a Uganda. O rok později přistoupily pouze dvě země: Malawi se Zambií. V roce 1965 byl seznam členských států doplněn o Gambii. V roce 1966 přistoupily dvě země: Botswana a jí vzdáleností blízké Lesotho. V roce 1967 nedošlo k přistoupení žádného afrického státu. Až v roce 1968 přistoupilo království Svazijsko spolu s ostrovním Mauritiusem a Rovníkovou Guineou. Po pětiletém hiátu přistoupila v roce 1973 Guinea-Bissau. Největší vlna přistoupení od vzniku OAJ byla zaznamenána až v roce 1975, kdy přistoupilo celkem pět států: Angola, Kapverdy, Komory, Mozambik a Svatý Tomáš a Princův ostrov. Od roku 1975 se již jednalo o dílčí přistoupení. V roce 1976 přistoupily Seychely a o rok později Džibutsko. V 80. letech přistoupilo Zimbabwe (1980) a Západní Sahara (1982), kvůli jejímuž začlenění z OAJ vystoupilo Maroko. V roce 1990 vstoupila Namibie následována v roce 1993 tehdy nejmladším africkým státem Eritreou a posledním přistoupivším státem byla v roce 1994 již bez apartheidní vlády JAR. AU sdružuje kromě Maroka13 všechny státy afrického kontinentu. Po vzniku Jižního Súdánu v roce 2011 se jedná o 54 členských států (Západní Saharu považuje AU za samostatný suverénní stát). Jižní Súdán byl tedy prvním a zatím též posledním vstoupivším členským státem AU.
4. Orgány AU Ustavující listina uvádí devět základních orgánů AU. Jsou jimi: Shromáždění, jakožto vrcholný orgán, Výkonná rada, Komise (sekretariát AU), Soudní dvůr, Panafrický parlament,
12
Např. Murithi, T.; Makinda, S. M.; Okumu, F. W. Maroka není členským státem z důvodu přijetí Západní Sahary mezi členské státy (1982) a jejího uznání OAJ státem suverénním.
13
80
Výbor stálých zástupců, Specializované technické komise; Ekonomická, sociální a kulturní rada (ECOSOCC) a finanční orgány. Dle Ustavující listiny může AU rozhodnout o založení dalšího orgánu. Tato pravomoc je svěřena Shromáždění. Takto byla v roce 2003 zřízená Mírová a bezpečnostní rada (Peace and Security Council – PSC). Orgánem s nejrozšířenějším polem pravomocí je Shromáždění, jež může 2/3 většinou rozhodnout o intervenci do členského státu AU.[7] Zatím nejvíce kritizovaným orgánem je Parlament,[5] který prozatím plní jen poradní funkci a potýká se se značnými finančními problémy, jež ohrožují samotný chod této instituce. Poslanci Parlamentu jsou placeni ne z rozpočtu AU, ale z rozpočtu jednotlivých států, a tak není neobvyklé, že vyslanci (každý stát může vyslat maximálně 5 zástupců) z méně rozvinutých států vzhledem k finančním okolnostem nepošlou na jednání žádného svého zástupce.
5. Úloha AU při řešení konfliktů Od 60. let 20. století postihlo africký kontinent cca 30 konfliktů (ve většině případů vnitrostátních), které stály život více než 10 miliónů obyvatel a bylo na ně vynaloženo více než 250 biliónu USD.[5] AU přišla s vizí “Integrované, prosperující, mírové Afriky, řízené vlastními občany a reprezentující dynamickou sílu na globálním poli názorů.”[7] Pro implementaci této dobře znějící vize (nejen) v africkém kontextu byl na Lusackém summitu v roce 2001 schválen program Nové partnerství pro rozvoj Afriky (New Partnership for Africa's Development – NEPAD). Dále byl přijat Strategický plán AU pro období 2009–2012, jehož cílem je mj. snížení množství konfliktů na celém kontinentu a vytvořena patnáctičlenná PSC. Protokol o zřízení PSC byl schválen v roce 2002 (v platnost vstoupil v prosinci 2003) na Durbanském summitu a volba zástupců do tohoto orgánu AU proběhla v roce 2004.14 Na rozdíl od MCPMR založeného OAJ v roce 1993 je PSC vybavena dostatečným mandátem k zásahu AU v případě hrozících konfliktů. Disponuje intervenčním právem v případě doporučení 2/3 většinou vrcholným orgánem AU – Shromáždění. Zároveň se v organizační struktuře PSC nachází orgány, které umožňují včasný zásah: 1) Kontinentální systém včasného varování, který spolupracuje s OSN; 2) Panel specialistů, jež je tvořen pěti vysoce respektovanými osobnostmi, které se zasadily o zajištění bezpečnosti na africkém kontinentu; 3) Africkou armádou rychlého zásahu zahrnující jak civilní, tak policejní složku; 4) Vojenským štábem a 5) Mírovým fondem. PSC se ovšem musí potýkat s personálními i finančními problémy, a proto se stále více diskutuje o spolupráci AU a PSC s tzv. RECs (viz dále). 5.1 Účast PSC v konfliktech v subsaharské Africe Zatímco MCPMR nečinně přihlížel rwandské genocidě či občanské válce v Nigérii a kladné hodnocení alespoň některé z jeho akcí je více než sporné, v případě PSC pozitivní příklady působení tohoto orgánu můžeme najít.[6] Za jednu z nejúspěšnějších akcí PSC je považováno 14
Volba zástupců (z pěti afrických regionů) do PSC proběhla na 4. řádném zasedání Výkonné rady. Z Centrálního regionu byly zvoleny tři země: Gabon (na 3 roky), Kamerun a Kongo (na 2 roky); z Východního tři země: Etiopie (3 roky), Keňa a Súdán (2 roky); ze Severního dvě země: Alžírsko (3 roky), Libye (2 roky); z Jižního tři země: JAR (3 roky), Lesotho a Mozambik (2 roky) a Západního čtyři země: Nigérie (3 roky), Ghana, Senegal a Togo (2 roky). Při výběru členů se zohledňuje regionální vyváženost včetně dalších kritérií (financování příspěvků do společného rozpočtu). 10 zemí je voleno na dva roky, zbývajících pět členů na tři roky.
81
vyjednání mírové dohody15 mezi vládou Burundi a rebely.16[1] Jakožto další příklady, kdy PSC využila své sankční pravomoci, lze uvést Mauretánii a Togo v roce 2005. Mauretánie byla vyloučena z možnosti podílet se na chodu AU, do doby než uskuteční nové volby. V případě Toga AU neuznala prezidentem syna 38 let vládnoucího Gnassingbé Eyadéma17 – Faure Essozimna Gnassingbé a zadala podnět k uskutečnění nových prezidentských voleb v zemi pod pohrůžkou možných sankcí.
6. Spolupráce AU s RECs Mezi tyto integrační uskupení v Africe náleží 1418 primárně ekonomických integračních uskupení tvořících páteř subregionální úrovně integrace. Již smlouva z Abuji z roku 1991 zakládající Africké hospodářské společenství zdůrazňuje význam RECs a označuje je za „konstitutivní prvek panafrických integračních snah“.[7] AU i PSC si vzaly spolupráci s RECs za svůj prioritní cíl a to hned z několika důvodů. RECc disponují vlastními mechanismy řešení konfliktů (tzv. regionální bezpečnostními mechanismy). Např. sdružení ECOWAS disponuje monitorovací skupinou ECOMOG (v současné době zasahující při konfliktu na severu Mali). RECs mnohem lépe znají konfliktní oblast a konflikt samotný (jsou konfliktu nejblíže). Mají mnohem větší přehled o celkové situaci. Nasazení RECs při konfliktu je finančně výhodnější, než zajištění mise prostřednictvím ústředí PSC. Nevýhodou při spolupráci s RECs jsou však jejich nedostatečné personální i finanční kapacity. V tomto ohledu je též nutné zdůraznit tzv. efekt špagetové mísy postihující africký kontinent a všechny úrovně africké integrace (regionální, subregionální i mikroregionální). Jedná se o překrývání členství v jednotlivých organizacích a dílčích cílů, čímž se snižuje jejich efektivita.[3]
7. Kvalitativní změny proměny OAJ v AU AU učinila oproti OAJ významné pokroky. AU má nyní k dispozici PSC s orgány umožňujícími rychlý zásah při vzniku konfliktu. Dále disponuje možností intervence do členského státu zakotvené v Ustavující listině. Jinak vnímá pojem nedotknutelnosti státních hranic a státní suverenity (nejen z pohledu států, ale i jednotlivců). Od svého založení se AU snaží spolupracovat s RECs. Do rozhodovacího procesu se snaží zapojit občanskou společnost (největší naděje jsou v tomto ohledu dávány ECOSOCC).[3] Disponuje řadou nových orgánů 15
K podepsání mírové dohody zaručující mír, stabilitu a bezpečnost v Burundi došlo v roce 2008. Rebelové působí ve skupině označované National Forces of Liberation (FNL). 17 Prezidentskou funkci si udržel 38 let (do své smrti v roce 2005), poté do situace zasáhla armáda a prezidentem vyhlásila syna zemřelého prezidenta. Po protestech AU Gnassingbé ml. odstoupil. Ve volbách konaných v dubnu 2005 zvítězil a vrátil se na prezidentský post. 18 Svaz arabského Maghrebu – Arab Maghreb Union (UMA), Hospodářské a měnové společenství střední Afriky – Central Economic and Monetary Comunity (CEMAC), Společný trh Východní a Jižní Afriky – Common Market for Eastern and Southern Africa (COMESA), Společenství sahelských a saharských států – Community of Sahel-Saharan States (CEN-SAD), Východoafrické společenství – East African Community (EAC), Hospodářské společenství států střední Afriky – Economic Community of Central African States (ECCAS), Hospodářské společenství států velkých jezer – Economic Community of Great Lakes Countries (CEPGL), Hospodářské společenství států Západní Afriky – Economic Community of West African States (ECOWAS), Komise Indického oceánu – Indian Ocean Comission (IOC), Mezivládní orgán pro rozvoj – Inter-Governmental Authority on Development (IGAD), Unie řeky Mano – Mano River Union (MRU), Jihoafrická celní unie – Southern African Customs Union (SACU), Jihoafrické rozvojové společenství – Southern African Development Community (SADC) a Západoafrická ekonomická a měnová unie – West African Economic and Monetary Union (UEMOA). 16
82
(finanční instituce, parlament), které by však většího významu měly získat v budoucnu. Finanční instituce se mají stát základními kameny pro vytvoření měnové unie19 celého afrického kontinentu s plánovanou měnou „Zlatý Mandela“ a vytvořením unie do roku 2024. Nejmenší pravomoci má v současné době PAP, který má jen informační a poradní funkci. V budoucnu se však uvažuje o zřízení parlamentu „podle evropského vzoru“ včetně volby představitelů parlamentu (zařazených dle jednotlivých politických frakcí dle programu) občany. S čím se ovšem AU skutečně nevyrovnala, jsou finanční problémy a celková financovatelnost rozpočtu AU z afrických zdrojů. Nedostatek financí pramení z nesolventnosti některých členských států v placení členských příspěvků.20[2] AU, stejně jako OAJ, však nebyla prozatím schopna odstranit nedemokraticky dosazené hlavy státu a zabránit tak porušování lidských práv (Súdán, Somálsko, Zimbabwe), což byl jeden z důvodů nerespektování OAJ v mezinárodním prostředí a současně jeden z hlavních důvodů pro zánik OAJ.
Závěr AU disponuje jednou miliardou lidských zdrojů na rozloze bezmála 30 mil. km2, mandátem 54 heterogenních států (všech afrických států kromě Maroka) a průměrným rozpočtem 250 mil. USD. Pro porovnání, Evropská unie (EU) s takřka poloviční členskou základnou, sedmkrát menší rozlohou, polovičním počtem obyvatel, disponuje průměrným rozpočtem 200 mld. USD. Není tak divu, že rozpočet je pro AU limitujícím faktorem. O to více v případě, kdy členské státy odmítají platit členské příspěvky, povinnost, ke které se zavázaly podpisem Ustavující listiny (viz dále). Co se týče jednotlivých orgánů AU, PSC, jež nahradila MCPMR, je pro africký kontinent obrovskou příležitostí (zásah v Mali, Burundi či v Togu), stejně jako existence AU, jež nahradila neefektivní OAJ. Příležitostí v tomto ohledu je spolupráce s vybranými RECs, jež mají v případě záležitostí lokálního charakteru k řešení problému nejblíže. Pro upevnění postavení by AU a PSC (prostřednictvím svého vrcholného orgánu – Shromáždění) měla důsledně využívat možnosti, které má jakožto pevní mezinárodní organizace na světě – možnost intervenčního práva a sankcionování členských zemí (i v případě neplacení členských příspěvků). AU se potýká s nedostatkem finančních prostředků z důvodu neplacení členských příspěvků členskými státy. Neplatící země jsou každoročně zveřejňovány na zasedání Výkonné rady. Sankce jsou však jednotlivým zemím často odpouštěn poté, co přislíbí své dluhy vůči AU splatit. AU se tak ocitá v začarovaném kruhu. Odpouštěním členských příspěvků se potýká s podfinancováním. Tím, že důrazně neuplatňuje vůči členským zemím sankce (byť je ji to umožněno Ustavující listinou, kterou podepsaly všechny členské země), ztrácí kredit, jakožto organizace s určitým možným sankčním mandátem a ztrácí též i kredit v mezinárodním prostředí, neb je stále brána jakožto mezinárodní organizace, která se neustále spoléhá na financování zvenčí (převážně od EU).
19
V současné době se na africkém kontinentu nacházejí dvě fungující měnové unie, jakožto pozůstatek francouzského kolonialismu – dvě zóny CFA franku – západoafrická (UEMOA/WAEMU) a středoafrická (CEMAC). Zajímavostí je tzv. de facto měnová unie – zóna jihoafrického randu, který obíhá v JAR, Namibii, Botswaně, Lesothu, Svazijsku a po zavedení amerického dolaru za oficiální měnu i v Zimbabwe. Jihoafrická měnová unie funguje tak, že měny členských států jsou pevně navázány na rand v poměru 1:1. Navíc je možné platit v těchto zemích jak místní měnou, tak i randem. Ovšem v JAR měny ostatních států použít nelze. 20 Nedoplatky členských příspěvků států OAJ tvořily k 1. 2. 1996 částku 37 543 267 USD. [7]
83
Literatura: [1] ENGEL, U. a J. G. PORTO. Africa's New Peace and Security Architecture. Promoting Norms, Instutitionalizing Solutions. Burlington: Ashgate, 2010, 179 s. ISBN 978-0-75467606-5. [2] FULNEČKOVÁ, P. Africká unie a možnosti jejího dalšího rozvoje. Diplomová práce. Opava, 2011. [3] FULNEČKOVÁ, P. Úloha Africké unie při řešení konfliktů v subsaharské Africe. Mezinárodní politika 7/12, roč. XXXVI, 7–9 s. ISSN 0543-7962. [4] MAKINDA, S. M. a F. W. OKUMU. The African Union: Challenges of globalization, security, and governance. New York: Routledge, 2008, 209 s. ISBN 978-0415403498. [5] MURITHI, T. The African Union: Pan–Africanism, Peacebuilding and Development. Londýn: Ashgate, 2005, 174 s. ISBN 978-0754639534. [6] POWELL, K. The African Union´s Emerging Peace and Security Regime: Opportunities and Challenges for Delivering on the Responsibility to Protect [online]. Working Paper, The North-South Institut, 2005, 67 s. Dostupné na:
. [7] THE AFRICAN UNION. [online] . [8] WAISOVÁ, Š. Mezinárodní organizace a režimy. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, 255 s. ISBN 8073801094.
Mgr. Pavlína Fulnečková Interní doktorand Katedra politologie Filozofická fakulta Univerzita Hradec Králové Rokitanského 62, 500 03 Hradec Králové [email protected] Ing. Stanislav Rojík Externí doktorand Obchodně podnikatelská fakulta Slezská univerzita v Opavě Univerzitní nám. 1934/3, 733 40 Karviná [email protected]
84
