Milan Maršálek, Facír, Balstská 42, 46014 Liberec XIV, tel: 603903238,fax: 485124394, Mail:
[email protected] iČ: 13788914, text a foto
Klempířství
Obsah: Podstávky a klempíři Plech na střeše 1. Krytiny A materiály B spojování plechů 2. Úžlabí a hrany 3. Prostupy Žlaby a odvod vody Klempířské prvky na domě 1. Parapety a římsy 2. Podezdívka podstávky 3. Ozdoby
Podstávky a klempíři Purističtí ochránci podstávkových domů jsou názoru, že klempíř a klempířské práce na čistý, původní a historický podstávkový dům nepatří. Mají pravdu. Střechu je možné pokrýt přírodní břidlicí nebo dřevěným šindelem bez použití plechu. Pak ale musíme také připustit, že se podstávkové domy nesmí zateplovat, musí být bez hromosvodu, televize, komínu, který se vymetá a vůbec nesmí stárnout.
Dům upravený k trvalému bydlení vyžadoval nutně určité přestavby. Zde to byla například výstavba komínu, změny krytiny, osvětlení, instalací. U domu již zmizelo přízemní roubení, přesto si zachovává zásadní charakter.
V jádru zachovalé podstávkové stavení i přes snahu majitelů trpí změnou krytiny, úpravou vikýřů i oplechováním sloupů podstávky.
Na památkově chráněném domě ve Frýdlantě byly použity téměř všechny moderní klempířské prvky. Přesto je výsledek velmi přívětivý. Najdeme zde plechový kryt komínu, hřeben a závětrnou lištu, ukotvení hromosvodu, sněhové háky, žlaby i okapové svody. Podezdívka pod roubením je oplechována. Stavba je příkladem, jak může vypadat podstávkový dům v 21. století.
Válcovaný plech se na stavbách začal obecně používat až po roce 1754 a teprve kolem roku 1880 se začal v širším měřítku používat zinkový plech a pozinkovaný plech ocelový. Na střechách se plech objevil nejprve u kostelů a panských sídel. Později se dostává na lidové stavby. Na podstávkových domech je plech věcí vcelku novodobou. Majitelé domů brzy postřehli, že právě tyto materiály mohou zbrzdit neúprosný tlak času, živlů a škůdců na jejich stavby. Plech nejprve vstupoval tam, kde tradiční materiály selhávaly, nebo prostě byly nepoužitelné. V průběhu času nastupoval do míst, která byla nejvíce namáhána, nebo práce pokrývače byla nekvalitní a bylo třeba ji rychle opravit. U doškových střech se plech objevil v úžlabí, kolem komínů, případně na parapetu vikýřů. Podobné využití měl z počátku také u šindelových střech. Z panských a církevních staveb se do lidového stavitelství dostaly i některé ozdobné klempířské prvky. Na podstávkových domech jsou ojedinělé. Pravděpodobně nejstarší klempířskou prací na podstávkových domech je oplechování základového soklu pod sloupy podstávky. Používal se většinou olověný plech a dnes jej najdeme jen u nejstarších památek. Zinkovým plechem pak byly běžně plechovány od 80. let 19. století litinové vikýře, hojně se používal na parapetech oken, když dříví začínalo stárnout. Hliníkové plechy se objevují třeba jako okapničky na dveřích, někdy dokonce i na oknech. Klempíři byli přizváváni tam, kde si majitel nevěděl rady. Zkoušeli třeba oplechování spodního trámu roubení, spodní část vrat u stodoly a chléva, zakrývali namáhané části štítů. Při změně krytiny býval klempíř přizván k úpravě či nahrazení dosavadních vikýřů a světlíků. Postupem času se tak klempíř stal pro podstávkový domů nepostradatelnou profesí. Zde bychom od něj kromě dobrého zvládnutí řemesla ale měli očekávat i dostatek citu pro zvláštnosti této stavby a dostatečnou míru improvizace. Připisuji proto tyto řádky panu Aleši Ježkovi, který vychoval řadu dobrých klempířů na Liberecku a dodnes se stará o čest svého řemesla, přičemž nikdy nezapomíná, že se vyvíjí nejen materiál a technologie, ale i člověk. Od čtenáře pak očekávám, že zvládnul alespoň základy profese.
Plech na střeše
Plech na střeše je kouzelný materiál. Především dokáže bezpečně zakrýt jakoukoli plochu, tvar i sklon. Má bezpočet dalších výhod. Je velice lehký, takže jej můžeme použít i tam, kde je únosnost střešní konstrukce snížena, nebo přímo nedostatečná pro jinou krytinu. Je to vlastně nejlehčí současná krytina. Neulpívá na něm sníh, což jeho statické vlastnosti zvyšuje. Nevyžaduje zvláštní úpravu podkladu. Můžeme jej použít na plné bednění i na latě. V některých případech může být i samonosný. Je s ním poměrně jednoduchá manipulace. Na plechovou střechu je možné vstupovat, opravovat ji, vytvářet prostupy. Cenově vychází velmi dobře. Nevýhodou plechu je někdy nutnost údržby. Nemá tepelně izolační schopnost a tedy do prostoru podstřeší přenáší chlad i teplo. S tím souvisí i přenos zvuku, což se někomu při dešti může jevit jako nedostatek. Všechny tradiční způsoby použití plechu v současné době prožívají svoji renesanci. Výrobci přinášejí inovace, které odstraňují nedostatky a zvyšují pozitiva. 1. Krytiny
Plech můžeme rozlišovat podle tvaru a podle převládajícího materiálu. Podle tvaru hovoříme o plechu hladkém, který je tabulový nebo svitkový, a o plechu tvarovaném.
Vedle plechových tabulí dosahují stále větší obliby plechy svitkové. Plechy tvarované se v minulosti označovaly jako trapézové. Trapézových plechů je dlouhá řada daná výrobci i způsobem použití. Mezi tvarované plechy patří i různé plechové šablony, které napodobují často historické a přírodní materiály, nebo přinášejí i vlastní řešení. Ta umožňují pokládat i jediný kus plechu v celé výšce střechy, takže jsou zcela odstraněny, nebo alespoň minimalizovány, vodorovné spoje.
A Materiály Podle převládajícího materiálu se historicky na střechách podstávkových domů uplatnil plech ocelový, zinkový, hliníkový a měděný. Dříve, než se zastavíme u jednotlivých druhů, se musíme zmínit o významné zkušenosti klempířů. Z dlouholeté praxe vyplynulo, že některé materiály na střeše se spolu nesnášejí. Staří řemeslníci upozorňovali na nevhodnost spojení došků se zinkovým plechem. (Při opravách a podkládání úžlabí.) Podobně se nesnášejí i některé kovy. Nejde přitom pouze o spojení ve smyslu pokrývání velkých ploch, ale třeba jen o kombinace materiálů. Například připevnění měděného plechu železnými hřebíky. Ocelový hřebík má pochopitelně nižší životnost než měď, a proto snižuje i celkovou životnost střech. Ale i měď působí negativně na ocel. Tomuto jevu, způsobeným vlhkostí a vztahem materiálů, se říká kontaktní koroze nebo též elektrolytická koroze. Vznikají chemické procesy obdobné galvanickému článku. Tak se uvádí, že má měď výrazný vliv na železo, stejně jako železo na zinek. Za nevhodný vliv se považuje i působení hliníku na železo, mědi na hliník, hliníku na zinek a mědi na zinek. To by měl klempíř zvažovat, když volí kombinaci krytiny, okapů, ale i jednotlivých upevňovacích prvků.
Příklad elektrolytické koroze u okapového plechu. Příčinou může být příponka nebo sponka použitá na základní vrstvě krytiny.
Na druhé straně je nutné připustit, že ani tato zkušenost neplatí stoprocentně. Především elektrolytické korozi je možné předcházet nátěry, vkládáním izolačních vrstev, zabráněním pronikání vlhkosti. Přestože víme, že železo působí na zinek velmi negativně, známe litinové průlezy oplechované zinkovým plechem, které jsou zcela funkční i po 100 letech. Obdobný jev vzniká mezi bitumenem a plechem, je-li bitumenový materiál vyplachován na plech. Bývá označován jako bitumenová koroze. Ocelový plech, označovaný jako černý, je na střechy nevhodný. Na podstávkových domech se objevil po 1. světové válce v podobě plechů z rozstřižených sudů z různých chemických provozů. Rozstřižením sudu vznikly tabule o délce 2 – 3 metry a šíři zhruba metr (daná výškou sudu). Sudy bývaly většinou na vnitřní straně ošetřeny proti korozi, a tak byly relativně trvanlivé. Dnes se ocelový plech dostává úspěšně na střechy domů pokrytý zinkem, polyesterovými a dalšími plasty. Materiály dovážené např. z Finska jsou schopny nejen plnit účel, ale vytvářet i dokonalou iluzi tlačených keramických tašek. Zinkový plech se v minulosti používal s ohledem na svoji cenu jen jako doplňující prvek (lemování, podklady, okapy), dnes je na střechách podstávkových domů opět především v podobně titanzinku. Ve skutečnosti je to materiál ještě s příměsí mědi. Je určen pro klempířské práce na střechách. Má vynikající vlastnosti. Současně vyžaduje respektování technologie. Neměl by se zpracovávat při teplotách pod 10 stupňů Celsia. (Při poklesu pod tuto hranici se musí nahřívat teplým vzduchem.) Jinak totiž křehne a dochází k praskání. Je také náchylný k působení kondenzační (rosné) vody na spodní straně střechy. Nezajistíme-li dostatečné odvětrání, může docházet k bodové korozi, která vede až k proděravění střechy.
Při stárnutí na střeše vzniká na tomto materiálu ochranná vrstva, která zabraňuje korozi. „Za jeden rok ubude ze zinkové plochy vrstva cca jeden mikrometr. Tedy v běžných klimatických podmínkách běžného znečištění ovzduší je životnost tohoto materiálu do 200 let.“ Ježek str.15 Hliníkový plech nebyl na podstávkových domech příliš častý. Objevíme jej například jako náhradu poškozených šablon, nebo podklad u průniků na střeše z vláknocementových tašek, dělaly se z něj drobné doplňky. Někdy se používal na parapetech oken, když už dřevo začínalo stárnout. Na Frýdlantsku bývaly hliníkové plechy jako okeničky na spodním okraji dveří, někdy se objevily i na oknech. Při náročnějším zpracování se však hliník trhá. Dnes se stal běžnou krytinou v podobě šablon s povrchovou úpravou. Kromě laků a tepelného zpracování se využívají i plasty. Konečný výrobek pak může mít podobu hladkých šablon spojovaných na drážku, nebo různě tvarovaných desek napodobujících historické materiály. Královnou mezi těmito materiály je měď. Měděný plech má nejlepší vlastnosti pro zpracování, nejvyšší trvanlivost a s ohledem na dobu užívání i obecně přijaté estetické hodnoty. Pro současné klempířské účely se využívá v různých slitinách, které zvyšují jeho pevnost při formování, nebo podporují svařování a pájení. Podobně jako zinek působením atmosféry se na povrchu vytváří okysličenou vrstvu, které zabraňuje dalšímu stárnutí materiálu. Měděnka, patina, zbarvuje původně červený materiál do hněda až do zelena, ale vytvoří odolnou vrstvu. Měď je dražším materiálem při realizaci, ale do budoucna nevyžaduje žádné další náklady na údržbu. Problematické je její užití z důvodů, že nejsme schopni zabránit krádežím a ničení vandalismem. Ve starší literatuře jsou zmiňovány střechy bedněné z fošen a pokryté olověným plechem. Na Liberecku takovou střechu nenajdeme. B Spojování plechů Při instalaci plechové krytiny řešíme dva problémy. Připevnění plechu ke střeše, k podkladu a spojování jednotlivých tabulí či šablon mezi sebou. V létě se plechová střecha zahřívá, v zimě ochlazuje. Rozdíl teplot přesahuje i sto stupňů. V důsledku toho dochází na střeše k roztahování a smršťování krytiny. Proto není zpravidla možné plechovou krytinu pevně přibíjet nebo šroubovat k podložce. Docházelo by buď k roztržení krytiny a vytahování hřebíků, nebo k jejímu vlnění. Kromě zatékání by krytina se střechy odlétla. Přímé upevnění je možné jen u dílů kratších než 3 metry za pomocí těsnících podložek. Můžeme tak upevňovat i krátké parapety. Proto na plechových střechách volíme nepřímé upevnění. Střešní plech je k podkladu připojen tak, aby byl umožněn jeho pohyb daný roztažností, ale současně spojení bylo dostatečně pevné a plech nesklouzl a neodlétl. K takovému připevnění slouží příponky, podkladní pásy, pásové příponky a další způsoby.
Příponky mají různé tvary, jsou to kusy plechu, připevněné k bednění tak, aby pod ně bylo možné zasunout plechovou krytinu. Ohýbají se a tvarují, aby krytina co nejpevněji přilnula k bednění. Jedna strana plechu se někdy přehýbá přes šrouby nebo hřeby, aby chránila vrchní krytinu před protlačením. Jako příponka se používá i drát, nebo kombinace drátu a plechu.
Jednotlivé tabule k sobě navzájem můžeme spojovat nýtováním, svářením, letováním. Pro plochu střechy je však zásadní spojení na drážku. (Lidově falc.) Pomocí drážky spojíme plech jak ve směru spádu, tak napříč. U malých ploch můžeme vytvářet drážku přímo na střeše, obvyklejším způsobem je
příprava drážky na ohýbačce, nebo pomocí nástrojů na zemi. (Kladivo, ohýbač, přeložník, ohýbací kleště, drážkovník.) Podle tvaru rozlišujeme různé druhy drážek. Jejich užití se řídí sklonem střechy a zda jde o drážku ve směru spádu střechy, nebo o příčný spoj. Odpovědné posouzení spádu je u podstávkových staveb důležité zejména kolem vikýřů. Zatímco základní plocha má sklon kolem 45°, dodatečně zabudovaný ne zcela vhodný vikýř může mít sklon i třeba jen 7°. Při chybném osazení okapové lišty je možné dokonce vytvořit nulový sklon. U podélných spojů se jednoduchá stojatá drážka považuje za nevhodnou, dvojjitá stojatá drážka se může použití u sklonů větších než 7°. Pro příčné spoje je jednoduchá ležatá drážka použitelná u sklonů nad 30°, s přídavnou drážkou u sklonů nad 10°. Menší sklony je možné řešit tzv. spádovým stupněm. V místech, kde nejsou vyloučeny přívalové deště, nebo kde by mohlo dojít k nahromadění vody na střeše, je nutné počítat vždy s dostatečnou reservou. Schéma drážkového (falcovaného) spoje. Jednoduchá ležatá drážka, jednoduchá stojatá drážka, dvojitá drážka a dvojitá ležatá drážka.
Kotvení plechové krytiny k bednění za pomocí příponky a s dvojitou stojatou drážkou.
U všech drážkových spojů je nutné počítat s diletací. Ta je určena roztažností materiálu. Nejnižší je u nerezu a pozinku, největší u titanzinku a hliníku. V zásadě platí, že by dilatační prvky měly být nejméně po 6-8 metrech. Jestliže je jeden okraj střechy pevný (například atika, úžlabí, vikýř) musí být dilatační spoj alespoň ve vzdálenosti 3-4 metrů. Jeden dilatační spoj tak vyrovnává změny do rozsahu asi 1,5 cm.(Podrobněji viz: Základní pravidla, str. 69)
Ruční zhotovování drážkové krytiny na mědi.
Trapézové plechy a šablony spojujeme podle pokynů výrobce. Skládají se do sebe tak, aby voda nemohla zatékat pod plech, a upevňují se v horní hraně vlny, u šablon podobně jako klasická krytina.
Toto pravidlo ale zcela popírají někteří výrobci. Zásadně trvají na tom, aby trapézový plech byl upevňován ve spodní vlně, tak aby spojení plechu a dřeva bylo co nejtěsnější. Pronikání vody zabraňují vložením gumové nebo plastové podložky pod připevňovací šroub. Taková volby jistě
splňuje podmínky záruky, ale po čase nutně dochází k zestárnutí podložek a zatékání. Proto tento způsob použití je u klempířů dost neoblíbený.
1. Úžlabí a hrany Dvě střešní plochy se sbíhají formou úžlabí. Vznikají u vikýřů, křížové světničky nebo přístavby podstávkového domu. Sklon úžlabí určujeme podle plochy, která má sklon menší. V úžlabí dochází k silnému hromadění vody, a proto zde vzniká možnost zatékání. Důležitá je také celková délka úžlabí. U malého vikýře v horní třetině střechy většinou nevznikají problémy, u dlouhého úžlabí, které je delší, než spádnice jsou problémy téměř vždy. Při menším sklonu než 15 stupňů je nutné zhotovit vodotěsné úžlabí. Různé údaje určující šířku úžlabí, překryv krytiny a překryv jednotlivých dílů jsou jen velmi orientační. Podle sklonu se udává rozmezí od 10 – 20 cm. Ale i tato vzdálenost může být malá, například pro úžlabí s menším sklonem a vrchními, nástřešními žlaby. Pak je možné použít i úžlabí o šířce třeba 1 metr. Různé tvarování plechů v úžlabí zvyšuje jeho tuhost a zabraňuje stoupání vody mimo úžlabí.
Základní profily se ohýbají v dílně v potřebných tvarech a délkách.
Opakem úžlabí je hřeben. Při použití břidlice nebo dřevěných šindelů, různých hřebenáčů, se nemusí používat hřebenový plech. U celoplechové střechy je hřeben samozřejmostí. Vytváří se drážkovým spojem z levé a pravé strany střechy. Drážka může být dvojitá stojatá, běžnější je hřebenová drážka. Může se použít samostatný hřebenový plech, který se připevňuje podobně jako hřebenáč. Skládá se postupně, aby následující plech zakryl šroub předchozí, používají se příponky a krytky. Na drážkované krytině hřeben vznikne ohnutím plechu nad okraj střechy a vytvořením drážky spojením plechu z pravé a levé strany domu. Je možné použít i tzv. hřebenovou drážku, což je ohnutí dvou plechů od sebe a jejich zakrytí a upevnění přehnutím hřebenového plechu. Odvětrávaný hřeben umožňuje přirozený odvod par z podstřeší. Konstruuje se tak, aby nedocházelo pronikání vody a především zavátí sněhu pod krytinu. Odvětrání se vytvoří nadzvednutím a prohnutím krytiny, nebo za použití prefabrikovaných dílů. Štítová hrana bývá dnes nejčastěji zakončována plechovou závětrnou lištou. U bobrovek, břidlice, rákosu, šindele se závětrná lišta nepoužívala, nebo to byla skutečně jen úzká dřevěná lišta. Ve větší míře se začala používat u přesazených krokví a novějších druhů krytin. Odkapávací hrana by měla být od svislé konstrukce nejméně 3 cm, u mědi by měla být kolem 5 cm. Závětrná lišta musí svým tvarem odpovídat použitému druhu krytiny. Je možné ji vytvořit velmi citlivě a současně s ní spojit například uzemnění blesku.
Závětrná lišta je vytvořena tak citlivým způsobem, že vlastně ani není vidět. Přesto i zde je plechová.
Chyby na závětrné liště: Poškození a kus odpadl. Voda neodtéká po střeše do žlabu, ale stéká na římsu, kterou poškozuje. Lišta je přibita hřebíkem, bez ošetření a zakrytí. Vzniká koroze. Lišta byla zakryta krytkami, ale ty byly přilepeny nevhodným tmelem. Zahříváním dochází k jejich posunu a po čase odpadnutí. Nastává situace jako u předchozího případu.
Závětrná lišta a okapový plech na střeše kryté břidlicí.
Vodorovným zakončením krytiny je okapová hrana. Není nezbytně nutné, aby byla zakončena plechovou lištou. U taškové krytiny se nemusí užívat. Okapový plech svádí dešťovou vodu do žlabu, vyrovnává nerovnosti například u bobrovek. Spodním okrajem okapového plechu musí být vždy okapnice (okapnička), tedy přehnutí plechu do protisměru, které zabraňuje vzlínání vody do podstřeší. Šíře a tvar okapního plechu jsou dány sklonem střechy, způsobem pokrytí, umístěním žlabu i estetikou a zvykem pokrývače. I při různém způsobu provedení platí pravidlo, že okapový plech se připevňuje na spodní, odkapové, hraně. Běžně se k tomu používá podkladní plech, příponky i další prvky. U dostatečně velkých sklonů podstávkových střech a krátkém vysunutí plechu z krytiny stačí okapové plechy přes sebe přeložit (zasunout). Při menším sklonu a větším přesahu se díly spojují na ležatou případně stojatou drážku. Se změnou teplotního režimu podstávkových domů v zimě může docházet na okapové hraně střechy k namrzání. Je způsobeno ohřevem střechy v centru budovy a jejím promrzáním na okapové hraně, na špercích. Led pak trhá krytinu, vytváří přehradu, kde se může hromadit voda, která se dostává mezi krytinu. Proto je někdy při opravách okapový plech rozšířen třeba na jeden metr. Ale ani taková oprava nemusí být řešením. Řešením může být dobrá mezikrokevní a podstřešní izolace. Nebude docházet k tání působením tepla z budovy, nebo naopak přihřívání střechy pod okapnicí.
1. Prostupy
Za prostupy označujeme jakékoli konstrukce, které svojí podstatou narušují celistvost střešní krytiny. Jsou to tedy například zachytávače sněhu, antény, lávky, odvětrávání pachů ale třeba i střešní okna, komínové průlezy a další zařízení. Platí o nich to, co bylo řečeno výše. Především musí být osazeny a konstruovány tak, aby nedocházelo k zatékání vody. Musí být z takového materiálu, aby nedocházelo ke korozi. Prostupem zvláštní konstrukce je komín.
Opravený komín na historické stavbě osazený novodobým průlezem k jeho ošetřování.
Střešní průlez, světlík, osazený ve střeše a jeho díly pro montáž.
Princip prostupů nejlépe zobrazuje litinový střešní vikýř (průlez), které se jako novinka používaly od poloviny 19. století a jsou funkční na řadě domů dodnes. Cílem je vytvořit otvor ve střeše, který bude
kryt tak dobře, že nikudy nebude vnikat dešťová voda. Samotný litinový průlez má tvar jakéhosi hrnce, na němž pokličky vždy dokonale zakrývají základnu. Okno (poklička) z vrchu přisedá na litinovou základnu. Skla jsou zakytována, ale na dolním okraji mřížky mají přerušenou hranu, aby voda mohla plynule odtékat na spodní okraj. Litinový základ je bodci ukotven do bednění střechy a šupinovitě obložen zinkovým plechem. Pokud nedojde k nahromadění nečistot kolem okna, nebo prorůstání mechů, tento průlez nevyžaduje, kromě občasných nátěrů, žádnou další údržbu.
Chybné oplechování sdruženého vikýře. Voda je sice odváděna do stran, takže nedochází k zatékání u parapetu okna, ale současně je na střeše vytvořena přehrada způsobující zatékání vody pod krytinu. Trvalé zadržování vody podporuje růst mechů a ty způsobují další pronikání vlhkosti.
Méně obvyklý vikýř a větrák zhotovoval s oblibou jeden jihočeský klempíř.
Podobným způsobem se oplechovávají stožáry, tyče. Prostup je pevně zakotven ve střeše, nebo přímo na konstrukci krovu. Na krytině je stojatý límec přesahující nad krytinu. Z vrchu na objímce je upevněn kryt přesahující přes límec, který zabrání i malému pronikání vody do prostupu. Slabým místem takové konstrukce je právě jen těsnění mezi tyčí a objímkou.
Princip oplechování tyčí a podobných prostupů je zřejmý z obrázku. Horní objímka musí být co nejtěsnější, podkládá se izolací a tmelí. Utahuje se pomocí šroubů.
Sněhové háky se podkládají plechem a přibíjejí do bednění v místě, kde již nehrozí vzestup vody. Zakrývají se krytinou, nebo plechem. Za doklad kvalitní klempířské práce se považovalo oplechování komínů. Platí o něm, co bylo řečeno o litinovém vikýři. Problémem je dokonalé přilnutí plechu k tělesu komínu. Toho se dosáhne ohnutím plechu a jeho opřením do omítky, jako se používá u parapetů. Historicky bývalo běžné, že na takto oplechovaný komín bývala umístěna ještě další objímka, která vytvářela druhou přehradu. Problémem u komínů bývá vytvoření kapsy, pokud je komín pod úrovní štítu. Plechování by mělo být nakloněno tak, aby se zde za komínem nezdržovala voda a pokud možno ani nečistoty. Klempíř při plechování musí být obeznámen s prací pokrývače, nebo s ním pracovat současně. Na odtokové straně komínu se nejprve pokládá krytina a pak plechuje, na bočních stranách a na horní straně se pracuje současně a tak, aby byl pod krytinou, ale voda odtékala navrch. Pokud obnovujeme komín od základů, a není-li čtvercového půdorysu, měl by být umístěn delší stranou ve směru spádu střechy. U obnovovaných komínů je možné zakoupit lemování jako stavebnici, kterou se nový komín poměrně snadno osazuje.
Lemování komínů: Tašková krytina na husté laťování
Tašková krytina na korunové krytí (řídké latě) Tvrdá krytina se sedlem při horní hraně rozhánějícím vodu do stran Lepenková střecha Komín na hřebeni střechy Úprava plechu po prejzy a vlnité krytiny
U komínů, které se během roku málo využívají, nebo jsou v provozu jen v určité části roku, je nutné jejich zakrytí. Pokud nemáme to štěstí, abychom byli vlastníky pískovcového krytu, nebo si nechceme za pomocí zdvihací techniky pořídit kryt betonový, je zde opět práce pro klempíře. Takový kryt musí být funkční a dostatečně pevný. Musí být i správně volená kombinace materiálů.
Neošetřená ocel způsobuje na nerezu korozi.
Žlaby a odvod vody Historické stavby byly uzpůsobeny ta, že nebylo nutné zřizovat žlaby. Okapová hrana staveb měla dostatečný přesah, který byl na zemi ukončen dlažbou, po které voda odtékala mimo dům. Svůj ochranný význam mělo i zimní obkládání stěn roubenky klestím, nebo palivem. Okapy nesloužily původně především k odvodu vody, ale naopak k jejímu shromažďování a využití pro potřeby hospodářství. Nejstarší žlaby jsou dřevěné, většinou tesané. Ve vzdálenosti až dva metry přesahují zakončení střechy a voda odpadává většinou do koryta. Okapové háky bývaly z vidlic větví, později kované.
Okapový systém jako základ devastace celého domu.
Zavěšené žlaby Nejčastějším žlabem podstávkových domů jsou půlkruhové zavěšené do háků.
Kované okapové háky, 19. století.
Musí mít dostatečný průměr, aby dokázaly odvádět vodu i při větších deštích. Velikost žlabů se přesně určuje podle kapacity střechy a dalších veličin za pomocí vzorců. Nejčastěji se používají žlaby s rozvinutou šíří (tedy šířka plechu) : 250, 330, 400 a 500 milimetrů.
Malý okap je nedostatečný a často přetéká, zbytečně veliký zatěžuje a vylamuje dřevěnou konstrukci. Do háků se upevňují mírně nakloněné od domu, aby při extrémních deštích (nebo při ucpání svodu) mohla voda přetékat směrem ven od budovy. Velikost okapů ( tzv. rozvinutá šíře) je pochopitelně dána i s ohledem na ekonomiku, aby dodávané šíře byly dělitelné bez zbytku. Zavěšují se s minimálním spádem 0,5%, tedy 5 mm sklonu na metr délky. Za optimální se považuje sklon 1 %, tedy poměr v rozsahu 1:100 – 1:200. Posunutí žlabu proti svislé hraně okapu je dáno spádem střechy, a tedy odstupem okapu od žlabu, sklonem střechy a její velikostí. Vliv má i druh krytiny. Udává se, že žlab by měl být zhruba jednu
třetinu pod okapovou hranou. Při velkém přesahu dochází k nabalování sněhu na žlab a jeho prolomení. Při malém přesahu sníh sice ze střechy sklouzne, ale současně přetéká i voda, která pak zamokřuje fasádu. Klempíři udávají, že prodloužená přímka plochy střechy by měla mířit na vnější návalku žlabu. Vhodným způsobem je ověření dostatečnosti sklonu (odsazení) žlabu pokusem, nalitím kbelíku vody.
Žlab je oproti střeše skloněn opačně. Při velkém dešti bude přetékat směrem pod střechu a poškozovat dřevěnou konstrukci.
Pro zpevnění plechu se žlaby podélně upravují ohnutím. Rozeznáváme ohyb, půlnávalku a návalku. Nejběžnějším současným způsobem je návalka na vnější straně žlabu a ohyb na straně vnitřní. Do vnější návalky se nasazuje okapový hák a příchytkou se ohne proti vysunutí. Na vnitřní straně ke zpevnění a připevnění háku slouží ohyb. Tak jako v některých dalších případech tento nejčastější způsob bývá i nejlepší. Takový žlab je dostatečně pevný při zachování pružnosti. Umožňuje i podélnou dilataci. Při rozměrech do 8 metrů lze jako dilataci využít volné upevnění kotlíku na jedné straně a posuv žlabu na straně opačné. U větších délek je nutná dilatační spára. V podstatě jde o přerušení žlabu a jeho zakončení vedle sebe dvěma čely. Na ta se pak svrchu vloží vložka, které svádí vodu na jednu a druhou stranu. Diletací se tak vytváří rozvodí. Průmyslově se dnes dodávají okapy v délce do 8 metrů, a proto většinou není nutné díly nastavovat. Tam kde je to nutné, sesazujeme žlab do sebe po směru spádu a spoj přeletujeme na obou stranách.
U větších délek a průměrů je vhodné spoj i přenýtovat. Někteří dodavatelé doporučují na místo letování rychlejší lepení polyuretanem. V každém případě je naprosto nevhodné k lepení používat silikony. Přestože na první okamžik úkol splní, po čase se rozpadají, vypadávají a chřadnou.
Vnější a vnitřní roh ke spojování žlabů. Na vnější straně žlabu je návalka, uvnitř je jen ohyb. Návalka se opírá o čelo háku.
Žlabové háky se připevňují žlabovými hřeby nebo vruty ke krokvi nebo okapní fošně. Použijí se nejméně dva hřeby.
Různé způsoby montáže žlabových háků: Přetočený hák kotvený do krokve. Přetočený hák zadlabaný přes okapovou fošnu a kotvený do krokve. Rovný hák přišroubovaný na okapovou fošnu – takový způsob upevnění je nejméně stabilní.
Vzhledem k tomu, že se okapové háky dodávají většinou strojově vyráběné, je při větším průměru žlabu vhodné zabránit průhybům a deformacím. Toho lze dosáhnout navařením příčné podložky u háku, nebo zdvojením háku na obou stranách krokve. Nadokapní žlaby Nástřešní, neboli nadokapní žlaby, se umísťují na bednění střechy. Jejich výhodou je, že jsou s opatrností pochozí, dají se dobře udržovat i čistit. Slouží současně jako sněhová zábrana. Pokládají se ve spádu a podle sklonu střechy. Takový žlab se opatřuje vodní drážkou. Ta není nutná u celoplošného plechového pokrytí.
Nástřešní žlaby se dodávají v průmyslové podobě dle velikosti i druhu materiálu. Na horní straně se připevňují příponkami. Na spodní se často používají zesílené háky s příčkou. Šíře žlabu je odvislá od sklonu střechy. Používají se tyto rozvinuté šíře:
Při minimálním sklonu 45°
Méně než
500 mm
25°
650 mm
20°
800 mm
15°
1000 mm a více
Prostřednictvím odpadního potrubí je voda ze žlabů odváděna do vodoteče. Odpadní potrubí je ke žlabu napojeno žlabovým hrdlem nebo žlabovým kotlíkem. Hrdlo je naletovaný otvor, který ústí do potrubí. Z hlediska pohybu žlabu je to spojení pevné, které neumožňuje dilataci. Vhodnějším způsobem je volné napojení kotlíkem. Rozdíl délky žlabu daný tepelnou roztažností je odstraněn kotlíkem, který je širší, než potřebná dilatace.
Žlab se svodem se spojuje pomocí kotlíku, nebo s použitím manžety. Manžeta se letuje, kotlík může být jen nasazený s využitím dilatace.
V současné době jsou běžně dodávány okapní a svodové systémy, které je možné sestavovat jako lego bez použití pájení a klempířské práce. Mají určitá omezení, která vyplývají z faktu, že jde o stavebnice, a tedy neřeší specifické problémy. Ale jsou použitelné i pro podstávkové domy. Například žlabové víčko se usazuje na těsnění, žlaby se do sebe jen sesazují a sepnou spolu s těsněním.
Na trhu jsou k disposici nejrůznější doplňky pro svody. Například vypouštěcí odbočka pro shromažďování vody do sudů a nádrží. Může být upravena tak, že po naplnění nádrže voda už nepřitéká, ale je odváděna do dešťové kanalizace. Lisované odtokové koleno má hladké stěny a tím snižuje možnost ucpávání. Sítko se umísťuje na vrchol dešťového odpadu a zabraňuje ucpávání listím.
Čím méně má odpadní potrubí změn směru, tím méně je namáháno. Nedochází k jeho ucpávání, poškozování. Zmenšuje se i možnost zamrzání, zvláště když svody neumísťujeme na severní a severovýchodní stranu budovy.
Za pomocí kolen a odboček je možné odvodnit jakýkoli žlab. Čím je systém jednodušší a s menšími hranami, tím je i účinnější.
Svody se upevňují do okapových objímek a měly by být nejméně 2 cm od stěny domu. Objímku dáváme vždy, když dochází k zásadní změně směru odpadů, jinak stačí jedna zhruba na tři metry délky. V současnosti dodávaná lisovaná kolena mají plynulé přechody směrů a méně se zanášejí.
Dešťová voda by neměla být svedena do septiků a fekální kanalizace. Kromě toho, že to odporuje předpisům o nakládání s dešťovou vodou, dochází při přímém napojení k silné korozi působením dusičnanů.
Různé zakončení svodu.
Svod by měl být nejméně dva centimetry od zdiva či jiné stěny, měl by být i co nejkratší. V praxi se musí vždy volit určitý kompromis, který vychází nejen z účelnosti, ale i vzhledu stavby.
Historická kovaná objímka na dešťový svod.
A její moderní obdoby s ukázkou možností prodloužení a především kotvením ve správném sklonu.
Přetočeny a rovný okapový hák, mezi nimi svodová objímka. Pozinkovaná ocel.
Zesílený hák pro nástřešní okap.
U náročnějších střech je nutné často vytvořit kompletní svodový systém. Na prvním snímku je zřejmé, že byla odvedena kvalitní klempířská práce, ale mohla být více promyšlena projekční příprava. Na této střeše jsou použity snad všechny možné klempířské prvky. Kryt komínu, vrchní i spodní žlaby, plechové úžlabí, drážková krytina, napojování svodů, rozrážka na vodu (po napojení do svodu již nemá funkci), kolena apod. Na druhém obrázku je zřejmé, že i zde k úpravám docházelo postupně. Svod z pravého žlabu je veden do protisměru a může způsobovat ucpávání. Také výtok vody na poměrně rovnou střechu může způsobovat zamokřování stěn a průsak krytinou.
Klempířské prvky na domě Různé drobnější klempířské práce, které se objevují na podstávkových domech většinou souvisejí s jejich stárnutím, degradací. Patří mezi ně oplechování parapetů a říms, různé způsoby zakrývání základů pod sloupy podstávky, oplechování dalších částí domu. Svým způsobem sem patří i drobné klempířské ozdoby, které jsou výrazem novodobého vkusu majitelů. 1. Parapety a římsy
Okapnička a plechový parapet ve štítu okna obloženého břidlicí na domě z poloviny 19. století.
Okenní parapety podstávkových domů byly z masivního modřínového dřeva. Přesahovaly na obou stranách okraje oken a byly přitesány do sklonu, který odváděl vodu od okna před budovu. Vnitřní parapety byly rovněž dřevěné, s poněkud menším sklonem, většinou s drážkou z levé i pravé strany okna, která v podobě písmena V byla zakončena otvorem. Pod ním, ve zdi byl malý výklenek, kam se vkládala nádobka, do které odkapávala voda kondenzovaná na oknech a svedená právě pomocí oné drážky do otvoru. Když vnější parapet začal uhnívat, nebo byl jinak poškozen, býval většinou pobit tenkým zinkovým (výjimečně i hliníkovým) plechem. Současně s tím, jak postupně na domě mizely spodní vrstvy roubení, a dům byl podezdíván, mizely i dřevěné parapety. Často byly nahrazeny kamenem. Na Liberecku žulou, jinde pískovcem. Tento kamenný parapet býval někdy opět zakryt plechem.
Novodobá oprava okna respektuje všechny použitelné prvky, včetně historického oplechování dřevěného parapetu.
Kamenný parapet osazený pod oknem plechovou okapničkou.
Moderní plechový parapet z natíraného plechu osazený do zdiva.
Na stavbách, kde již roubení není zachováno, je možné použít běžné plechové parapety. Měly by v dostatečné míře přesahovat stěnu a měly by mít potřebný sklon. Parapet by měl být hranou k domu zasazen pod rám okna. Přibíjení na okno a utěsňování silikonem je nevhodné, protože zde působením klimatu dojde k porušení a voda se dostává do zdiva. Na bočních stranách je parapet profilován k zasazení do zdi, tak, aby voda stékající po ostění okna stékala na plech parapetu. Tato část profilu se neomítá, neboť pak dochází k jejímu nasáknutí vodou a v zimě se mrazem rozpadne i s kusem ostění. Čelní hrana má okapničkový lem a podle sklonu parapetu by měla přesahovat alespoň 3 cm. Krátké parapety historických domů se upevňují jen zasunutím pod okenní rám a do kapes v omítce na stranách. U delších parapetů je možné použít přímé upevnění do parapetního zdiva. Dříve se používal dřevěný špalík se šroubem, který se přeletoval. Dnes je běžná hmoždinka s přilepenou krytkou. Plech je možné také v ploše přilepit polyuretanovým lepidlem. Je možné použít parapety vyrobené průmyslově, stejně jako parapety z upravovaného plechu. Kvůli krádežím se na některých rekreačních stavbách používá i keramika. Vzhledem k tomu, že k tomu určené parapety jsou poměrně drahé, obvykle se použije mrazuvzdorná dlažba. Tam je potom nutné zvětšit sklon i přesah, neboť voda ze spár znečišťuje omítku. Při použití tašek bobrovek je nutná korunová skladba.
Parapetní římsa jako řešení přechodu mezi hrázděním a zdivem. Plech je přibit hřebíky bez dodatečného ošetření, spoje jsou jen na přesah.
Podobným způsobem je možné ošetřit i hranu, která se objevuje na domech v okamžiku, kdy už zmizí nejen roubení, ale i přízemní část podstávky. V takové situaci základový trám věnce 1. patra bývá oplechován. Je to vlastně prodloužený parapet. Hrana směrem k domu, by měla být proto vsazena pod trám věnce. Při délce nad 3 metry nesmíme zapomenout na dilataci. Ve zbytku podstávkového sloupu (štěníře) by měla být vytvořena drážka, jako je okenička pod oknem. I tak zůstává problém v prasklinách trámů, kterými se stékající voda dostává do zdiva a je základem působení plísní a dřevokazného hmyzu.
I přes oplechování a omazání střešním tmelem tesařík smrkový konzumuje od spoda opěrný sloup hrázdění. Voda totiž zatéká prasklinami ve dřevě.
Okapnička z hliníkového plechu na vchodových dveřích památkově chráněného domu ve Větrově.
Oplechování spodku vrat u domu z 18. století.
2.Podezdívka podstávky
Sloup podstávky zazděný do podezdívky, která je překryta jednou vrstvou bobrovky. Kromě toho, že tašky budou prosakovat (měla být alespoň korunová skladba), základna trámu je trvale zamokřována a bude uhnívat. Majitel domu věnoval údržbě nemalé prostředky a úsilí, ale výsledek je chybný.
Základová podezdívka podstávky má být konstruována tak, aby se na ni nedržela voda a dřevo nepřicházelo do styku s vodou. U našich starších domů však po poškození základového trámu roubení dochází k omazávání dřeva maltou a k různým přizdívkám. Tak se stává, že i sloupy podstávky, které by měly stát na kameni s jednoznačným odvodněním, jsou obezdívány a posléze ošetřeny plechovým límcem. V historii bývala tato místa zakrývána olověným plechem, ale i tehdy byla snaha nejprve odvést vodu bez plechu. Platí zde to, co bylo řečeno o parapetech. Když už zde musí být plech, tedy pod hranou nejnižšího trámu, s dostatečným sklonem a přesahem.
Vzorové oplechování základů podstávkového domu s využitím plechového parapetu. Je zasazen pod hranu dřeva a dostatečně přesahuje přes zdivo.
3.Ozdoby
Historické plechové ozdoby na podstávkových domech jsou velmi řídké. Můžeme za ně považovat cibule na vrcholu štítů, které však jsou věcí poměrně nedávnou a přišly sem z měšťanských domů projektovaných architekty. Objevují se ale v podobě domovních znamení, slunečních hodin, větrných růžic a dalších ozdob.
Zakončení makovice před osazením na střeše. Typ ozdoby je běžný na západě Ukrajiny. V Čechách není původní, objevuje se zde s příchodem těchto pracovníků.
Pokud jsou umístěny na střeše, platí pro jejich instalaci a ošetření to, co jsme řekli o prostupech. Jsou-li na stěně budovy, měly by být upevněny tak, aby voda z konzoly nezatékala na stěnu domu, ale odkapávala mimo ni. To je možné dosáhnout příslušným sklonem tohoto upevnění, nebo vyprofilováním závěsu, z nouze může pomoci i vytvoření odkapávací hrany třeba izolační páskou.
Dveřní úchyty a kryty běžné na Frýdlantsku od 17. Století.
Klempířskou prací na domě mohou být i kryty zámků dveří, přístřešky na zobrazení světce, poštovní schránky. Zde by měl provádějící řemeslník kromě dovednosti osvědčit i potřebnou míru vkusu.
Ani pravidelná údržba nedokáže během staletí zabránit postupnému zániku podstávkového domu. Řešením může být částečná rekonstrukce.
poděkování: Firmě Salvator střechy sro., Liberec - Ružodol, za možnost fotografování v její provozovně.
