Khmérská dobrodružství Část třetí V Kambodže je teď horko. Ne jen tak nějaké horko. Děsné horko! Za tři týdny bude Khmersky nový rok a teploty asi překročí čtyřicítky, ke kterým se ukazatele teploměru poslední dny nebezpečně blíží. Už teď objem vypitých a vypocených tekutin dosahuje astronomických výšin a moc si nedokážu představit, co budu dělat v dubnu. Konečně jsem si koupila krásné červené kolo a můžu brázdit ulice Phnom Penhu s větrem ve vlasech. Je nové ale už pěkne vrže. Počasí, vlhkost a precizni výroba holt v Kambodže vytváří mix nepříznivý pro jakékoliv stroje. Kolo jsem si koupila hned poté, co jsem strávila den na vypůjčeném bambusovem kole z Vietnamu, které sice vypadalo nádherně, ale vzhledem k nemožnosti přizpůsobit převod jsem si celý den připadala jako večerníček a málem se ušlapala k smrti. Hedvábný ostrov Jen pár kilometrů od Phnom Penhu, cestou přes mosty a přívozy, se nacházi hedvábný ostrov. Není to ostrov v moři, ale na řece Mekongu, která je prostě obrovská. Rozhodli jsme se cestu absolvovat kolmo,což se vzhledem k vzdálenosti, teplotě, síle slunce a dopravní situaci neukázalo jako nejlepší rozhodnutí. Jen prejet na kole Japonský most bylo o život. Most je postavený do oblouku, takže nejdřív musí člověk šlapat jako blázen do kopce, aby se pak šílenou rychlostí vezl dolů mezi kolonami aut a jeste šíleněji jedoucích motorek, které míjí asi zhruba s pěticentimetrovým odstupem od řidítek. Takže pohoda.
Po kamikadze mostě nas čekalo par kilometrů k přívozu. Cestu lemovaly obludné pseudomoderní stavby, male domečky s plechovými střechami, i náhderné chramy- waty- domovy holohlavych mnichu v oranzovych habitech. U jednoho jsme se zastavili. V Kambodže mají lide mnohem větší smysl pro krásu veřejného prostoru. Rozkvetlé stromy zdobí téměř každou ulici a chrámy září mnoha barvami a jejich sochy, stěny, sloupy i fasády jsou zdobeny překrásnými rytinami roztodivných druhů a podob. Člověk má pocit, že všudypřítomné odkvetlé květy na zemi tam byly poházeny na jeho počest a vůně květin a vonných tyčinek se line vzduchem u každého chrámu.
Ani přeplavení přívozem není úplně bez dobrodružství. Před odjezdem si koupím u stánku čerství kokosák a pak už jen v tichém úžasu pozoruji zástupy linoucí se z lodě. Spousta lidí, motorek,aut...splašených býků... člověka už přestávají tyhle věci pomalu překvapovat.
A pak konečně: hedvábný ostrov. Pětiminutová jízda lodí a najednou jsme se ocitli jakoby stovky kilometrů daleko. Červené suché prašné cestičky, polední žár v šustící trávě, vzduch tetelici se horkem a nic než pole kam člověk dohlédne. Projížděli jsme malými vesničkami s pár domečky, děti na nás všude křičeli HELLOOOOUUU. Z domů se ozývá klepání tkalcovských stavů. Většina obyvatel ostrova se živí výrobou hedvábných šátků a dalších výrobků. Bource ale na ostrově neuvidíte. Během nadvlády rudých khmérů většina farem zanikla a výroba hedvábí zůstala zapomenuta. I přes snahy znovu vyrábět hedvábí v Kambodže se většina nezpracovaného hedvábí dováží z Vietnamu. Po několika horkých kilometrech dorazíme do naší cílové destinace. Na pláž!
Ale koupat se rozhodně nechystáme. Řeka Mekong je prý známá nejen svou velikostí, ale také množstvím života, který ji obývá. Rozhodneme se tedy předejít infikací všemi možnými existujícími parazity a usídlíme se v jedné z malých huček postavených přímo ve vodě a vychutnáme si oběd a trochu stínu. Ano, v tento moment už moje kůže připomíná zpařené prasátko. Ach asijské slunce!! Čeká nás ještě cesta zpátky a tak než se slunce schýlí k obzoru, nasedneme zase na kola, nemůžu říct, že se to obejde bez bolesti, a vyrážíme zpět do Phnom Penhu. Samozřejmě obohaceni hedvábnými šátky, které nám prodal John, šesnáctiletý Khmér, který vypadá tak na dvanáct, chodí na střední školu a chce být doktorem. Sihanoukville – tropický ráj Už jsem skoro zapoměla, jak moc miluju moře. O víkendu jsme se vydali do Sihanoukvillu, města na jihu země pojmenovaného podle bývalého krále Sihanouka. V pátek večer po práci se nás osm nalodilo do dodávky a vydalo se na jih. Čekalo nás 240 kilometrů, což ale v téhle zemi znamená asi čtyři hodiny cesty. Nakonec jsme jeli hodin šest a do našich domečků na pláži jsme dorazili přesně o půlnoci. Po cestě jsme míjeli náklaďáky převážející pracovníky z města zpátky na venkov. Korby plné lidí stojících namačkaní na sobě, s podivem, že někdo z nich v tom bláznivém provozu nevypadne. Kromě náklaďáků naplněných lidmi, kokosy nebo bambusy a tisíců motorek nás taky míjí neskutečné množství lexusů a land roverů, hlavní znak cizinců a zbohatlíků v téhle zemi. Dorazíme za úplné tmy a musíme vzbudit majitele ubytování spolu s celou jeho khmérskou rodinnou, aby nás uvedli do našich slaměných budek, slavnostně nazvaných bungalovy :D. Naše budka s Ruth (novozélanďankou, která tady pracuje v místních mezinárodních novinách), je asi deset metrů od moře. Nejde odolat. Odhodit batoh a obléct plavky. A pak konečně pochopím, proč se říká voda jako kafe. A tady to kafe rozhodně není studené
na krásu. Je půlnoc, takže z pláže nevidíme nic kromě světel lodí v dáli a lehátek osvětlených lampióny v posledním otevřeném baru. O to je ale hezčí ranní probuzení těsně před východem slunce, kdy se po otevření naší budky otevře neuvěřitelný pohled na krásnou pláž a nekonečné moře s pár loďkami a ostrovy na obzoru.
Sihanoukville je známý díky svému nočnímu životu, což bohužel tady v Kambodže znamená kromě klubů pulzujících hlasitou hudbu taky hlavně prostituci a drogy, které jsou obojí k nalezení za směšnou cenu doslova na každém rohu. My ale zůstali mimo centrum města na naší klidné pláži lemované restauracemi se slunečními postelemi, papasany a čerstvými kokosáky a nehodlali jsme odsud vytáhnout paty. Vyjímkou byl výlet lodí po okolních ostrovech a pár hodin šnorchlování. Ráj na zemi.
Z poklidnosti víkend vytrhne jen vystoupení Malgažských bubenic. A pak už nic.
Tak to vypadá, že o kambodžském králi budu vyprávět až příště. Spolu s vyprávěním o Khmérském novém roce, který bude zanedlouho a jak jsem dnes zjistila, k jeho tradicí se váže spoustu opravdu divných legend. Z jiných dalších zpráv: po měsíci a půl mám své jméno na dveřích kanceláře . A už jsem říkala, že Kambodža je krásná? ;)
Zítra se plánuju vypravit do Killing Fields. Člověk přes všechnu tu krásu a přívětivost lidí pomalu zapomíná na to, čím vším si tahle země prošla. Pro otrlé doporučuju shlédnout dokument o kambodžské historii: https://www.youtube.com/watch?v=SIYLD5iAJOE. Opravdu působivé a děsivé zároveň. Hlavně proto, že i dnes je více než třetina kambodžských dětí stále podvyživená a trpí nedostatečným vývojem. Je hodně bežné, že tady děti vypadají mnohem mladší než doopravdy jsou. Kvůli nedostatečné výživě totiž nemají dost živit k tomu aby rostli. Bohužel ale to, že jsou tu lidi mrňaví není jediný důsledek. Pořád se tady ještě velké procento dětí nedožije ani pěti let věku a spousta z těch, co se dožije má podváhu. No tak zase příště. Abychom nezkončili na smutnou notu: Prý jsou u nás Velikonoce. Bohužel se české zvyky lidem v zahraničí těžko vysvětlují. „To jako u vás chlapi mlátí ženský větvema?“ Haha. Kulturní šok může probíhat oboustranně. Li Hawi! V.
Moje nová závislost: kokosáky!!!
