Jakub Němeček
Kdo příliš mnoho sní
Ze stránek románu se vytřepetal malý zelený lísteček a padl Mirandě k nohám. Když letmo přelétla pohledem jeho poselství, málem se rozplakala. TAKÉ VÁM DOMA VYČÍTAJÍ, ŽE PŘÍLIŠ MNOHO SNÍTE? Miranda Bláhová, osamělá knihovnice v nejlepších letech, toho snědla opravdu dost. V obličeji byla sice pořád hezká, ale tělo jí v poslední době začínalo poněkud… kypět. Nijak ji neutěšovalo, že se to snad některým mužům líbí. Ona se s těmi špeky cítila čím dál tím hůř. Druhou bolavou ránu představoval fakt, že „vyčítat jí něco doma“ opravdu nikdo nemohl, protože žádný z náhodných milenců, kteří se bytem v poslední době mihli, u Mirandy domov nenašel. Byl snad lístek šprýmem zlého antikváře? Jenže… pak si vzpomněla, že knihu sama vyhrabala z krabice před výlohou a v obchodě ji vůbec nepustila z ruky, jen položila na pult minci a odešla. Lístek už tam tedy musel být. Text pokračoval: NEOMEZUJTE SE! STAČÍ ZMĚNIT PŘÍSTUP, STAČÍ TROCHA CVIKU A VŠE SE VYŘEŠÍ! (1)
Cha, to určitě! pomyslela si Miranda vztekle. To už jsem slyšela tolikrát! Jíst jenom ovoce nebo jenom maso, jíst jenom v určitou hodinu nebo jen se sluncem v duši, nic z toho nefungovalo. Pod tím stála ještě taková podivnost: – okuste božskou manu – – praktická ukázka – Nějaká nová dieta? Budou jí nabízet sušené červy, protože hmyz je výživný? Divné bylo i to, že datum konání „osvětového kurzu“, uvedené drobnými literami pod hlavním sdělením, bylo stanoveno právě na tuto sobotu. Někdo musel roznášet reklamy a vstrčit pozvánku do staré knihy přímo na ulici. To jsou ale nápady! Nevrle vyhostila lísteček na stůl a popadla knihu. Usedla do křesla, rozsvítila lampičku a začetla se. Byla to Hospoda Jamaica od Daphne du Maurier, nádherné staré vydání, které tam za pět korun prostě nemohla nechat. Venku v houstnoucím soumraku zvonily tramvaje, což by Mirandu za normálních okolností uklidňovalo. Přesto po nějaké chvíli román odložila a pohlédla na stůl. Uvědomila si, že by si chtěla uvařit čaj a k tomu rozbalit krabici sušenek nebo možná čokoládu, aby si vychutnala kontrast mezi svým městským pohodlím a nevlídnou slotou bodminských blat. Jenže lístek trůnil na stole jako placatý zelený policajt. A co mám teda jako dělat? optala se ho Miranda v duchu nakvašeně. Snažím se jíst tak málo, jak to jde. Nemůžu za to, že mi přes den přijde do cesty tolik dortíků a čokolád. Ale zelené poselství vlastně vůbec nebylo proti, naopak ji velkoryse povzbuzovalo: NEOMEZUJTE SE! Tebe mi skutečně přinesla sama nebesa, pomyslela si uštěpačně Miranda a odešla do špajzu pro sušenky. * * * (2)
Byl chladný šedivý den na sklonku listopadu. Konkrétně sobota. Miranda vystoupila z vlaku v malém městečku za Prahou a jala se hledat místní sokolovnu. Zmačkaný zelený lístek žmoulala v levé kapse kabátu, v druhé ruce držela brašnu s ručníkem, tepláky a cvičkami. (Na pozvánce sice o ničem takovém řeč nebyla, ale Mirandu na poslední chvíli poplašila ta zmínka STAČÍ TROCHA CVIKU, a ona rozhodně nehodlala cvičit v normálním oblečení tam, kde by ostatní měli cvičební úbory. To poslední, co by se jí hodilo, bylo stát se středem pozornosti.) Samozřejmě, připravena byla na všechno – na americké pilulky, které nebudou fungovat, na sušené červy, na předražené DVD se sestavou nepochopitelných čínských cviků, nebo dokonce na obligátní kartičku s nápisem „NEŽER!“, podstrčenou se zlým úsměškem nějakým šmejdem… ano, na to všechno byla Miranda Bláhová připravena, protože nebyla až tak bláhová, jak se jmenovala. Ve skutečnosti pro ni byla tahle cesta hlavně formální záminkou k výletu. O víkendech na ni padala samota. Sokolovna byla od nádraží jenom kousek, ovšem na prahu sálu Miranda zkoprněla. Uvnitř se necvičilo a nebyli tam ani žádní obézní lidé. Koneckonců (uvědomila si), stálo tam: „kdo příliš mnoho sní“ a ne: „kdo příliš mnoho ztloustnul“. Lidé s poruchou metabolismu mohou být i hubení. Akce už začala, a tak po špičkách přešla sálem k nejbližší prázdné židli a opatrně na ni usedla. Na pódiu někdo přednášel (mluvil vlastně docela tiše) a každé zavrzání staré podlahy děsně rušilo. Teprve když se Miranda uvelebila, prohlédla si zvadlé květiny na parapetech a odřené parkety, teprve když se po ní všichni přestali ohlížet a konečně se za ní zavřela tichá voda davu, odvážila se vzhlédnout. Zkoprněla podruhé. Přednášející byl docela určitě Indián, nebo tak přinejmenším vypadal. A vůbec nemluvil česky. Tak jí to aspoň připadalo. Zpočátku. Po chvíli mu ale rozumět začala, takže to čeština být musela, i když s velmi svérázným přízvukem. (3)
Jakmile se trochu zaposlouchala do lektorových slov, okamžitě pochopila svůj omyl. Vteřinku měla pocit, že se hystericky rozesměje nebo lítostivě rozpláče. Tématem kurzu vůbec nebylo obžerství. Takový trapas! A ta hloupá kabela se cvičebním úborem, která jí ležela pod židlí! Stejně jako nebohá Mary, našla i Miranda ve své hospodě Jamajka cosi úplně jiného, než za čím sem z takové dálky přijela. * * * A stejně jako Mary zatoužila i Miranda v první chvíli okamžitě prchnout! Jenomže si představila, jak se k ní znovu obrátí všechny ty zvědavé oči. Jak s hlukem odstrčí židli a povalí se ke dveřím a všechno bude zase tak hrozně praskat a vrzat! Potom si uvědomila, že může stejně tak dobře předstírat, že se zajímá o snění, nebo oč tu vlastně šlo; koneckonců, takového Castanedu měla načteného od á do zet. Se svým posledním přítelem se seznámila právě díky tomu. Kdyby ji byl Ladislav loni nepustil k vodě kvůli nějaké o deset let mladší Marii… Miranda okamžik chmurně přemýšlela o nebetyčné tragédii svého života, potom si asi trochu zdřímla, a zrovna když si řekla, že už by měla začít dávat pozor na to, co přednášející vlastně říká… …začala mít radost. To bylo nepochopitelné. Z čeho by se měla radovat, když je přece tlustá, je sama, sedí tu mezi cizími lidmi a… Miranda si uvědomila, že to nemá žádnou rozumnou příčinu. Prostě z ní všechno spadlo a na ničem jí nezáleželo. Proč taky hledat příčinu, když… božství je ukryto v člověku tak, jako vůně v květině, jako stín v mraku. Tu metaforu si nevymyslela, musela ji někde slyšet. Pohlédla na pódium. Chlapík měl mírný, příjemný hlas. Miranda seděla a poslouchala jeho přednášku a snažila se pochopit, co to vlastně povídá o snění, životě a osudu. Celé to samo bylo napůl jako sen, ale Mirandě to nevadilo, měla pocit, (4)
že všemu rozumí a nechala se unášet na vlnách toho hlasu. A pak najednou tvrdě přistála na zemi. Bylo ticho. Přednášející se zvedl, usmál se na ně na všechny a pomalu a tiše vyšel ze sálu zadními dveřmi. * * * Kdosi jako první vstal a vrznul židlí, a jako by se za to zastyděl, rychle si sebral věci a mlčky odešel. Pár dalších lidí se postavilo a rozpačitě zevlovalo před pódiem, jiní zůstávali na místech a pokoušeli se zprvu šeptem, potom polohlasem navázat konverzaci se svými sousedy. Z útržků hovorů Miranda pochopila, že ti lidé se navzájem neznají; že nikdo ani neví, jak se přednášející jmenuje. Všichni prostě jen kdesi našli zelený lísteček, ve schránce, v čekárně na nádraží, kdekoli, a z různých důvodů sem přijeli. Bylo to trochu jako špatný vtip. „Já vám říkám, že je to Číňan!“ rezolutně tvrdila paní vedle Mirandy mladíkovi po svém druhém boku. „Mistr tai-či! Viděla jsem ho na plakátu!“ „To se pletete, madam,“ odporoval s přepjatou zdvořilostí mladík. „Nevypadal jako Číňan ani zdaleka.“ „Poslyšte, a měl klobouk, nebo ne? Schválně!“ popichoval kdosi za nimi sarkasticky. Ukázalo se, že se nemohou shodnout ani na tom. „Vypadal tak jihoamericky,“ špitla Miranda. „Nemohl mít nějaký ten jejich divný klóbrc? Nějakou tu indiánskou hučku?“ „Šátek! Měl na hlavě šátek jako motorkář!“ tvrdil postarší obrýlený hromotluk. „Měl holou hlavu jako dalajláma. Byl to mnich. Z Tibetu,“ hlásil někdo další. „Omámil nás něčím! Přece není možné, abychom si to nepamatovali.“ „Já nevím, já jsem stejně skoro spal.“ (5)
„Byl to nějaký hypnotizér. Zavolejte ho, ať nám to celé vysvětlí.“ Pomalu se všichni začínali zvedat. „A vlastně… je to konec, nebo jenom přestávka?“ zeptal se kdosi. Nevěděli ani to. Jakýsi odvážlivec vylezl na pódium, vyšel zadními dveřmi ze sálu a hlásil, že „on“ tam nikde není. „To je ale bordel!“ rozčiloval se kdosi. „Tohleto se může stát jenom v Čechách, fakt!“ * * * Miranda Bláhová si nikdy předtím neuvědomila, že je vlastně snílek. Pravda, jisté problémy s realitou měla, ale to byla takříkajíc realita sociální, realita dnešní doby, jak se tomu říkalo. Život se s tebou mazlit nebude, říkali lidé, ale mínili tím, že ti při nejbližší příležitosti vrazí kudlu do zad. Miranda lidem nerozuměla. Nechápala jejich neustálou řevnivost a boj o žvanec a nikdy neuměla chtít to, co chtěli ostatní. Jinak byla ovšem velmi praktická. Proto se považovala spíš za sociálně nepřizpůsobivou než za nějakého fantastu. Ostatně, dokud jí bylo pod třicet, bylo to jedno. Vždycky se našel někdo, kdo s jejím vzdorem sympatizoval. Později se však kamarádky začaly jedna po druhé usazovat, rodit děti a měnit životní styl, až se začal nápadně podobat právě boji o žvanec. Miranda nechtěla být divnou tetou, která chodí na návštěvy k matkám s batolaty a ani neví, kolik stojí plíny, a tak, aniž si to přála, byly její kontakty s kamarádkami stále zřídkavější. Vdala by se taky, ale vztahy se jí najednou nedařily. Příliš mnoho jedla, aby se zachránila před samotou – aby ji hmota potravy připoutala k hmotě ostatních lidí? – a příliš mnoho četla, aby unikla z vězení vlastního života, v němž ovšem žila sama a ostatní lidé na ni kašlali. A tak se z ní (uvědomila si) stal skutečný snílek, kuřák literárního opia, eskapista neschopný nalodit se na žádnou (6)
skutečnou loď a nestíhající žádný opravdový vlak. Neměla cíl a neměla tedy ani cestu. Teď, v pošmournou listopadovou neděli, ani ne čtyřiadvacet hodin po kurzu, ležela na posteli a uvědomovala si to všechno zpětně, promítala si dlouhý a pomalý flashback svého života, jako kdyby měla co nevidět umřít. Za zavřenými okny jemně cinkaly tramvaje, z kuchyňky tiše tikaly hodiny a Miranda ležela a po tvářích jí stékaly slzy lítosti. „Já jsem takovej chudák, takovej chudák…“ opakovala si šeptem. Potom usnula. Kráčela nádhernou krajinou v plném rozpuku jara; v zahradním altánku obrostlém popínavými rostlinami na ni čekal Indián. A nějak mlčky jí řekl, ať se nebojí snít. * * * Včera odpoledne, krátce po skončení té divné přednášky, si Miranda uvědomila naprosto jasně jednu věc: že se jí po „Indiánovi“ stýská. Že ho chce vidět znovu. To, co říkal, nebo snad způsob, jak to říkal, ji ohromně uklidňoval a uváděl do velice příjemného stavu. Zdálo se jí, že také rozčarování ostatních lidí v sále pramení z této jediné skutečnosti: že přednášející odešel a tím jim upřel další dávku té nové a neznámé, ale velice silné drogy. Jinak si totiž neměli na co stěžovat – vstup na přednášku byl zdarma a skutečně se na ní mluvilo o snění. Snad jen – jak podotkla ta rázná paní vedle Mirandy – že pod pojmem „kurz“ si člověk představí „nějaké ty praktické cviky“. Její soused z druhé strany, ten mladík, co mluvil tak pinktlich, jí však opět odporoval: „Jak to? Vždyť jsme sny měli. Jak praktičtěji chcete cvičit snění, než zase sněním? Mně se zdálo o voňavé dřevěné lodi, která plula po čistých mořských vlnách. Vám se nezdálo nic?“ (7)
„To ano,“ přiznala paní váhavě, „ale já jsem tu přece proto, abych se snít odnaučila, vy ne? Mám velmi praktické povolání a tyhlety denní fantazie mě dost obtěžují v práci.“ Mladík se jen ironicky pousmál: „Na tom lístečku ovšem nestálo, že vás to odnaučí. Pravda, psali tam, že je to pro ty, kdo příliš mnoho sní, ale neřekli, co tu s nimi provedou.“ * * * Když Miranda onu sobotu dorazila zpátky do Prahy, v noci se jí nezdálo nic. Probudila se s neurčitě sladkobolným pocitem, jaký už celou věčnost nezažila: jakási zamilovanost? – a po snídani si prostě lehla na kanape a zůstala ležet. Před oči jí vyplouvaly stále nové a nové vzpomínky z jejího života, zasuté zážitky a zapomenuté souvislosti, jako kdyby ležela na kanapi u psychoanalytika – – – ne, tenhle stav rozhodně nebyl normální. Ale Miranda se mu nebránila a prožívala si to všechno dál, tiše plakala a pak tedy usnula, bylo tam to jaro a ten altánek a ona stanula „Indiánovi“ tváří v tvář. Jejich konverzace probíhala beze slov a jak už to ve snu bývá, obsahovala mnohem víc, než se vůbec slovy dalo vyjádřit; takže když se Miranda opět probudila, nepamatovala si vůbec nic. Zůstal jí jenom pocit, ale velmi jasný a zřetelný, a najednou jakoby věděla, co má dělat. Ležela na kanapi se zavřenýma očima, v pyžámku a župánku, a zvažovala situaci. No, tak ten chlapík z přednášky se s ní normálně potkal ve snu a normálně jí dal instrukce, ale ne takové ty instrukce, jako mimozemšťani v tom filmu od Spielberga, něco konkrétního (hledej tabulovou horu), ne, on jí jenom nabídl perspektivu, ze které se může dívat na svůj život a závěry si z toho má zřejmě vyvodit sama. Miranda dumala, co s tím udělá, protože ta perspektiva byla šílená, ale v tu chvíli pro ni zcela reálná: život je sen. (8)
* * * Jestliže je život sen, jakou má všechno vůbec cenu? Proč vlastně žijeme? Proč tu jsme? Miranda se cítila poněkud trapně, že uvažuje jako nějaký filozof, jenže pro ni to teď nebyla žádná filozofie, nýbrž nemilosrdný problém. Ten chlapík jí ve snu suše ukázal, že realita je opravdu sen, a dokázal jí to prostředky, které existovaly jen ve snu, a Miranda nemohla jeho argumenty převézt přes temný proud Léthé zpět. Jenomže na ní zůstala ležet tíha důkazů. Nemohla se jí zbavit. Před chvíli měla zcela reálný prožitek, že bdění není skutečné, že je to jenom cár mlhy, že bdění je ve skutečnosti spánek. A dokud v ní tenhle prožitek zůstával, nemohla než dávat svému neznámému lektorovi za pravdu. Což nebyla důkazem ona sama, která zaměnila snědení za snění jen proto, že to tak chtěla? Nebyli živými důkazy všichni v sále, když uviděli v přednášejícím právě toho, koho podvědomě čekali, a domalovali si jej ve svých představách, protože s ním to jaksi šlo? On byl tak výjimečně mírný, výjimečně neosobní – jako prázdná omalovánka, jako průsvitný duch… Realitu si malujeme sami, táhlo Mirandě hlavou v řadě trýznivých bleskových vhledů, což ale znamená, že pravda neexistuje, že skutečnost je naše dílo, že my sami jsme obaleni tolika vrstvami iluzí, až přes ně nevidíme a tedy se nikdy nemůžeme shodnout s druhými… Jediným řešením by bylo sdílet s ostatními tutéž iluzi, a to ovšem znamená – cinkající klíče, hulákající davy, ale možná taky rozbité výlohy, mrtví na ulicích, zkrátka nástup další tsunami šílenství, která všechno smete a přelije svou jednotou… Mirandě začínalo být jasné, proč je pro jednoho rájem týrat lidi a pro druhého očistcem pouhá cesta do práce; to všechno byly jen soukromé reality, soukromé studnice představ, na jejichž dnech žili všichni hluboce sami, aniž to tušili, opředeni lepkavými vlákny svých přání, tvoříce své „osobnosti“ z tvárné (9)
materie vesmíru… Jenomže s tímhle vědomím se přece nedalo žít… Nakonec zafuněla, pomaličku se zvedla a odešla do špajzu. Vzala si něco k jídlu a sousto po soustu se vracela k dobře známým smyslovým vjemům, zpět k tomu, co každý (právem!) považuje za tu nejzákladnější pravdu všech pravd. * * * Miranda žila dál. Žila jako každý a dělala to, co každý, a nesnažila se v noci snít. Tím méně pak ve dne. Zjistila, že když si to takhle řekne, budou se jí zdát jen úplně obyčejné sny a žádný chlapík podobný Indiánovi ji v nich obtěžovat nebude. A život šel dál a odehrávaly se v něm úplně obyčejné věci, dokud začátkem února nepotkala toho postaršího chlapíka v brýlích, který byl tehdy také na přednášce a po skončení prohlásil, že přednášející vypadal jako motorkář. Potkali se na Andělu, na prostranství před tou velkou administrativní budovou, co má na oknech napsané básně, sněžilo a všude byly davy lidí, a ten hromotluk šel proti ní, najednou se na ni podíval a rozzářil se, jako že ji poznává, a už tiskl Mirandě ruku a něco jí povídal. „Dobrý den,“ blekotal. „Tak co, taky spíte? Že je On úžasný?“ „Cože? Prosím?“ ptala se Miranda. „Viděli jsme se přece tehdy v sokolovně. No přece On, vždyť víte, musela jste ho taky vidět potom, toho starýho chlapa v tom šátku… Je tak… Tak jinej…“ Mirandě konečně došlo, o čem je řeč. „Vy jste ho taky viděl ve snu?“ zeptala se přímo. „Samozřejmě… Vídám ho každý den… A je to… Je to…“ Muž nenacházel ta správná slova. Ještě chvíli jen tak stál a šťastně se na Mirandu zubil. „Promiňte,“ řekl potom. „Já jsem vás tak přepadl. Jste fajn ženská. Mějte se.“ ( 10 )
A zmizel v davu. Mirandiny nohy se pomalu rozešly a její tělo si začalo znovu hledat cestu mezi lidmi. Až do téhle chvíle ji vůbec nenapadlo ptát se, jak celou tu věc prožívali ostatní. Ale čím víc o tom přemýšlela, tím víc si uvědomovala, že před pár měsíci v té sokolovně seděla vlastně ve třídě. Ve třídě plné nejspíš pečlivě vybraných žáků, kterým byla nabídnuta možnost… snít? * * * Když přišla domů, pořád ještě hluboce přemýšlela. Co to má všechno znamenat? Spiknutí iluminátů? Učení dona Juana? Blízká setkání třetího druhu? Neměla nejmenší ponětí, s čím si to tady zahrává, ale když se spolehla čistě na své pocity, neměla dojem, že by jí hrozilo nějaké nebezpečí. Jediné, co v ní vyvolávalo hrůzu, bylo poznání. To poznání, které nabízel On. Uvědomila si, že chlápek na Andělu to slovo zřetelně vyslovoval s velkým O. Vlastně s ním souhlasila. On určitě nebyl jen tak někdo. Vypadal tak všedně, obyčejně a neurčitě, ale Miranda si byla celkem jistá, že On není docela obyčejný člověk. Možná to není člověk vůbec. Navzdory tomu, co si právě pomyslela, udělala to, co ve skutečnosti právě chtěla. Lehla si na kanape a zavřela oči. Okamžitě se propadla do snu. * * * Během následujících dnů, týdnů a měsíců se odehrálo mnoho zvláštních i obyčejných věcí, ale Miranda žila dál. Kdybych vám řekl, že pro Mirandu kameny začaly zpívat a růže hovořit, jistě byste chtěli nějaký důkaz a řádné vysvětlení. Ale kdybych vám odpověděl, že se takto chovají už dávno a že problém není ( 11 )
v kamenech ani v růžích, ale jen ve vašich uších, cítili byste se uraženi a prohlásili mě za blázna… A tak vám nemohu říci, jak přesně žila a co přesně dělala, ale věřte mi, že v tomto vesmíru je možné prakticky cokoli. To jen my si jmény, pravidly a definicemi budujeme skrýše před děsivou a životadárnou smrští čehosi, co jméno nemá a nikdy je mít nemůže. Flaubert přirovnal lidský jazyk k prasklému kotli, na nějž bubnujeme k tanci medvědům, a přitom chceme dojmout hvězdy k slzám. Obávám se, že oblouk této paraboly zdaleka nezahrnuje jenom naši řeč. * * * Jednoho dne – – – o pět let později – – – procitla Miranda Bláhová z dlouhého, krásného a barvitého snu, v němž putovala lukami plnými orchidejí. Zpočátku jen koutkem oka zahlédla vedle postele zářivě bělostný, nádherně rudě tygrovaný okvětní plátek. Pak otočila hlavu, otevřela oči dokořán a podívala se. Ano, na koberci se válela metrová orchidej, ještě posetá perlami rosy. V těch perlách se jako písmena světelné abecedy odrážela okna jejího malého pražského bytu. Miranda se posadila a nechala oči, ať se tiše a klidně zalijí slzami. Později vstala, napustila vodu do vázy, postavila vázu na stůl, vzala orchidej. Všechno bylo úplně normální, venku se skvělo krásné letní ráno a na ulici cinkaly tramvaje. Mirandě vytanul citát z Coleridge, který byl dotěrně, matematicky přesný: „Co kdybys usnul, a co kdybys též snil, a co kdybys ve snu vešel do nebes, a utrhl tam podivný a krásný květ, a co kdybys, až by ses probudil, jej stále držel v ruce své… Ach, co pak?“ Miranda Bláhová, štíhlá knihovnice v nejlepších letech (oblíbená u dětí svých kamarádek, hezká, ale jinak nenápadná jako ( 12 )
myš), seděla u stolu, podpírala si bradu dlaní a s nepatrným úsměvem hleděla na orchidej ve váze. Pokud šlo o ni, věděla, co bude dál. Dnes složila zkoušku. Nebo snad zkouška složila ji. Ale to ještě nebyl ani konec její cesty, ani konec všeho života. Jelikož byla právě sobota, mohla si dovolit pomalou snídani, po které spustila neméně pomalý notebook a začala na klávesnici zkusmo vyťukávat text, který v brzké budoucnosti namnoží, vytiskne a roznese na zcela konkrétní místa: MÁTE PROBLÉMY S REALITOU? SNÍTE PŘÍLIŠ? Kriticky nakrčila nos a všechno smazala. Pak zkusila: CHCETE ŽÍT JINAK? HODNĚ SNÍTE? a ještě pár dalších věcí, ale nakonec, po delší pauze, s povzdechem a jistou pověrčivostí usoudila, že nejlepší formulace bude ta klasická, od velmi osvědčeného autora, a tak všechno opět smazala a napsala: TAKÉ VÁM DOMA VYČÍTAJÍ, ŽE PŘÍLIŠ MNOHO SNÍTE?
( 13 )
