Katoličtí kněží rodáci z Ostravy - Svinova
Jan Larisch
Vydala Římskokatolická farnost Ostrava – Svinov Ostrava – Svinov 2010
1
Obsah: Úvodní slovo .............................................................................................................................. 3 Seznam kněží pocházejících ze Svinova podle data narození: .................................................. 5 P. Antonín HRNČÍŘ .................................................................................................................. 6 P. František HRNČÍŘ................................................................................................................. 7 P. Leopold HAMPL ................................................................................................................... 8 P. Stanislav HONKA SDB....................................................................................................... 11 P. Jan HONKA SDB ................................................................................................................ 13 P. Josef HONKA SDB ............................................................................................................. 15 P. Miloslav FRANK SDB ........................................................................................................ 16 P. Miroslav PILCH................................................................................................................... 18 P. Bohumír VITÁSEK ............................................................................................................. 21 P. Mgr. Miroslav STRNAD ..................................................................................................... 24 Prameny a literatura: ................................................................................................................ 26
2
Úvodní slovo Touto publikací chci doplnit sérii textů, které byly vydány při příležitosti 80. výročí posvěcení našeho kostela v roce 2009. Tehdy se dostaly čtenářům do ruky životopisy čtyř svinovských farářů s fotografiemi a vzpomínkami farníků. Tato publikace chce připomenout mladé muže, kteří mezi námi ve Svinově vyrůstali a jednoho dne zaslechli někde uvnitř svého srdce hlas, který je vybídl, aby svůj život zasvětili službě Bohu jako katoličtí kněží. Musím přiznat, že i pro mne – svinovského faráře – to byla zajímavá a objevná cesta. Nejprve jsem měl dojem, že není až tolik co řešit. Obecně jsou v povědomí svinovských známi tři svinovští kněží: Leopold Hampl, Miroslav Pilch a Bohumír Vitásek. Stačilo se tedy obrátit na příslušné fary – místa jejich působení či na státní, popř. církevní archivy, a z takto získaných informací vytvořit základní text – jejich životní příběh. Když jsem ale začal vážněji promýšlet, jak by připravovaný materiál mohl vypadat a když jsem o tom začal hovořit s farníky, byl jsem překvapen. Vynořila se nová jména. Když jsem se více začetl do historických materiálů, i tam jsem objevil jména další. A přítomnost měla pro mne svým způsobem skutečné překvapení. Nejprve se v souvislosti s P. Miloslavem Pilchem vynořili dva jeho spolužáci ze základní (obecné) školy, a to Stanislav Honka a Milan Frank. Ke jménu Stanislava Honky se automaticky připojila jména jeho rodných bratří Jana a Josefa, kteří jsou sice dle místa narození svinovští rodáci, ale ve Svinově prožili jen kratičký úsek života. Všichni čtyři jmenovaní se jako chlapci setkali s dynamicky se rozvíjejícím řeholním společenstvím ostravských salesiánů, věnujícím se především práci s mládeží, rozhodli se do tohoto společenství vstoupit a stát se kněžími. Při pohledu do hlubší minulosti se objevila na přelomu 17. a 18. století další jména dvou rodných bratří, staršího Antonína a mladšího Františka Hrnčíře. V době, kdy se ukazují tragické důsledky císařských osvíceneckých reforem v životě katolické církve v Rakousku (a tedy i v opavském Slezsku), se dva mladí muži rozhodují ke kněžské službě. Nakonec se vynořili i další, v současnosti aktivně působící kněží, jako MUDr. Jan Palacký, který se jako člen jezuitského řádu angažuje v misijních oblastech Bolívie, Ing. Radomír Kuchař, pracující jako člen salesiánské kongregace mezi mládeží v Brně, a také P. Miroslav Strnad, který působí jako duchovní správce ve farnosti Slavičín na Valašsku. To bylo ono výše zmiňované překvapení, neboť v souvislosti s posledně jmenovanými se vynořila otázka, koho je možno vlastně považovat za „svinovského rodáka“. Při přemýšlení nad touto skutečností se ukázalo, že se skládá z mnoha různých vrstev, které se prolínají a které jsou dnes výrazně relativizovány. V době porodnic ztrácí místo narození svůj jednoznačně určující význam, dojíždění za prací nebo do školy mimo obec je dnes běžnou samozřejmosti, administrativní přihlášení se k trvalému pobytu bývá často jen formální záležitostí. Být „rodákem“ je pocit, který se v každém z nás vytváří v raném věku skrze množství nejrůznějších zážitků a prožitků provázaných s lidmi a institucemi konkrétní obce, s některými více, s některými méně. A právě tato úvaha mi pomohla rozřešit otázku, koho mezi „kněze – svinovské rodáky“ zařadit. I když ne všichni jsou dle místa narození „svinovští“, podle vytvářených různorodých vazeb v raném věku v rámci obce, jejíž součástí je i naše farnost, bylo možno bez větších problémů rozlišit „svinovské rodáky“ od ostatních. Především u posledních tří jmenovaných bylo kritérium raného věku tím nejsilnějším. MUDr. Jan Palacký a Ing. Radomír Kuchař, i když zde mezi námi ve Svinově nějakou dobu z různých důvodů pobývali, a jak vyplývá ze vzpomínek farníků, bylo jim i nám spolu dobře, období raného věku svého života zde neprožili. P. Miroslava Strnada, který se ve Svinově ani nenarodil, ani zde formálně nikdy nebydlel, ani zde nechodil do základní školy, zase naopak zařadilo mezi „svinovské rodáky“
3
to, že – jak uvidíme dále v jeho životním příběhu – prožil ve svinovském kostele kus svého dětství a dospívání. K formálnímu uspořádání publikace chci dodat, že jednotliví kněží – svinovští rodáci jsou řazeni chronologicky podle data narození s jedinou výjimkou, kterou tvoří bratři Honkovi. Vzhledem k tomu, že jejich životní osudy jsou provázány rodinnými pouty, je pro srozumitelnost lepší, aby byli přiřazeni k sobě. V případě doposud žijících kněží je jejich životní příběh doplněn kratičkým rozhovorem. Všem čtenářům a zvláště svinovským přeji, aby si připomenutím životních příběhů svých rodáků – katolických kněží, a vzhledem k tomu, čím byli, i zvláštního Božího povolání a vedení, uvědomili v sobě své kořeny vytvořené životem našich předků, neboť platí: Bez silného vědomí minulosti je prožívání přítomnosti výrazně obtížnější a budoucnost se zdá být neskutečně nejistá.
P. Jan Larisch, Th.D., farář Řím. kat. farnosti Ostrava – Svinov
V Ostravě – Svinově dne 26. června 2010 v den památky sv. Jana a Pavla, mučedníků a patronů zaniklé svinovské kaple
4
Seznam kněží pocházejících z Ostravy - Svinova podle data narození: HRNČÍŘ Antonín, nar. 21. května 1771 ve Svinově, vysvěcen 23. srpna 1795 v Olomouci, zemřel 20. dubna 1804, pochován na hřbitově v Plesné (hrob zrušen).
HRNČÍŘ František, nar. 3. května 1783 ve Svinově, vysvěcen 6. září 1807 v Olomouci, zemřel 13. srpna 1831, pochován na hřbitově ve Fryštáku.
HAMPL Leopold, nar. 14. listopadu 1916 ve Svinově, vysvěcen 24. prosince 1939 ve Vratislavi, zemřel 9. ledna 1995, pochován na hřbitově v Blatničce.
HONKA Stanislav, nar. 13. listopadu 1922 ve Svinově, vysvěcen 19. června 1949 v Oseku u Duchcova, zemřel 18. ledna 2010, pochován na hřbitově ve Slezské Ostravě.
PILCH Miloslav, nar. 19. června 1924 ve Svinově, vysvěcen 5. července 1949 v Olomouci, zemřel 27. června 2007, pochován na hřbitově v Ostravě – Svinově.
FRANK MILOSLAV, nar. 27. června 1924 v Bánovích nad Bebravou na Slovensku, vysvěcen 25. března 1968 v Praze, bydlí v salesiánském domě v Praze – Kobylisích, zpracovává archiv české provincie salesiánů a vypomáhá jako kněz v duchovní správě.
HONKA JAN, nar. 11. července 1924 ve Svinově, vysvěcen 8. dubna 1950 v Litoměřicích, zemřel 16. července 1956, pochován na městském hřbitově v Opavě.
HONKA Josef, nar. 8. března 1929 ve Svinově, vysvěcen 8. března 1967 v Praze, zemřel 23. června 2004 v Jalubí, pochován na městském hřbitově v Opavě.
VITÁSEK Bohumír, nar. 9. října 1947 v Opavě, vysvěcen 28. června 1980 v Olomouci, od 1. července 1991 působí jako farář u katedrály sv. Václava v Olomouci.
STRNAD Miroslav, nar. 2. července 1968 v Ostravě, vysvěcen 18. června 1994 v Olomouci, od 1. července 2003 působí jako farář ve farnosti Slavičín.
5
P. Antonín HRNČÍŘ Antonín Hrnčíř, jehož příjmení se objevuje i ve tvaru Hirnszirs nebo Hrntschirs, se narodil 21. května 1771. Jeho otec František Hrnčíř byl mlynářem ve Svinově v osadě Dubí. Jeho matka se jmenovala Apolonie, roz. Činglerová (Czinglar), a také pocházela ze Svinova č. p. 58. V roce 1791 nastoupil do obnoveného kněžského semináře v Olomouci (potom co naprostým fiaskem skončil pokus se zavedením tzv. generálního semináře, nařízeného a řízeného státními úředníky v letech 1778 – 1790). Patřil k té generaci bohoslovců – kněží, která byla ve své době konfrontována s osvíceneckou, tedy prakticko-úřednickou představou státní církve, jež jí byla trvale vnucována tehdejším josefínským zákonodárstvím. Obnovený kněžský seminář – tedy seminář, kde rozhodující autoritou byl místní biskup – usiloval vychovávat kandidáty kněžství v duchu katolicko-církevním. Absolutistický stát, byť „katolický“, tomu všemi dostupnými prostředky bránil. Antonín byl vysvěcen na kněze v roce 1795 v Olomouci. Jak bylo v oné době obvyklé, přijal všechna vyšší svěcení během jediného měsíce z ruky olomouckého světícího biskupa Karla Gottfrieda rytíře z Rosenthalu: podjáhenské 2. srpna, jáhenské 15. srpna a kněžské 23. srpna 1795. V neděli 20. září 1795 slavil za velké účasti lidu i kněží svou první – primiční mši svatou ve farním kostele sv. Mikuláše v Porubě. (Obec Svinov byla do roku 1931 součástí porubské farnosti.) Slavnostní kázání při této mši svaté měl porubský farář Ignác Lusar. Novokněz se stal kaplanem ve farnosti Plesná. Tato farnost v důsledku katolickoevangelických napětí v 16. století zanikla a byla obnovena až v roce 1780, kdy byl jmenován jejím administrátorem a později farářem P. Karel Buček. Novokněz P. Antonín Hrnčíř byl do této obnovené farnosti jmenován jako kooperátor – kaplan. Pracoval zde necelých devět let. Onemocněl náhle na „Leibesverhärtung“ – „zatvrdnutí v životě“, jak se tehdy označovala náhlá příhoda břišní, i dnes velmi nebezpečná. Zaopatřen svátostmi zemřel na faře 20. dubna 1804. Měl jen 33 let. Porubským farářem Ignácem Lusarem byl pochován na hřbitově v Plesné.
6
P. František HRNČÍŘ František Hrnčíř (Hrntschirs) se narodil 3. května 1783 ve Svinově. Měl o dvanáct let staršího bratra Antonína, který působil jako kaplan ve farnosti Plesná. Také František se rozhodl pro studium teologie, v roce 1802 vstoupil do kněžského semináře v Olomouci. Po ukončení studia byl olomouckým světícím biskupem Aloisem Josefem hrabětem z Kolovratu vysvěcen 23. srpna 1807 na podjáhna, 30. srpna 1807 na jáhna a 6. září 1807 na kněze. Jako novokněz nastoupil ve funkci kaplana do farnosti Kralice na Hané. Od roku 1812 působil šest let jako tzv. lokální kaplan v obci Žeranovice. V roce 1818 rozhodli církevní představení o změně místa jeho působení, a tak v červnu tohoto roku nastoupil na nové místo do Fryštáku u Holešova. Zde působil třináct let jako farář a první děkan vizovský se sídlem ve Fryštáku až do své smrti. Do doby působení P. Františka Hrnčíře ve Fryštáku spadá generální přestavba farního kostela sv. Mikuláše. Důvodem přestavby byla malá kapacita farního kostela, který tehdy už nedostačoval potřebám farnosti. Patron kostela hrabě Josef Jan Seilern-Aspang se po dohodě s farářem a s místními farníky rozhodl, že poskytne příslušnou finanční částku k tomu, aby se kostel rozšířil. Byla přistavěna nová širší část lodi (od zadních oltářů sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého směrem ke vchodu) a také nová věž. Střecha kostela i nová věž byly pokryty plechem. Stavební práce byly dokončeny roku 1820 a kostel po přestavbě získal podobu, jakou má až do dnešních dnů. Také hřbitov, který se nacházel původně kolem kostela, byl v době působení Františka Hrnčíře v roce 1820 přemístěn na dnešní místo. Obě tyto rozsahem významné budovatelské činnosti ležely samozřejmě na bedrech faráře Františka Hrnčíře. Další významnou událostí v době působení P. Františka Hrnčíře bylo zřízení nadace pro vydržování druhého kaplana ve fryštácké farnosti v roce 1829 a v roce 1831 další nadace pro kostel, ze které se financoval nákup mešních rouch a kostelního nádobí. P. František Hrnčíř zemřel dne 13. srpna 1831 ve Fryštáku ve věku 48 let. Na místním hřbitově je také pochován. Pedagog a výtvarník profesor Ludvík Jadrníček ve své knize Městečko Fryšták zachoval tyto vzpomínky na faráře Hrnčíře: Str. 108 – 110: Věž byla vystavěna za děkana Hrnčíře. Můj otec často vykládal, jakého zklamání zažil při této stavbě. Byl tehda chlapcem (nar. 1812), ale až do smrti nezapomněl, co se mu přihodilo, a jak místo pochvaly utržil bití. Zedníci dokončovali právě věž, kolem stálo ještě vysoké lešení. Otec vyčkal jednou poledního klidu zedníků, vylezl nepozorovaně na vrch lešení a na konci jednoho trámu lešení postavil „suchú vrbu“ (udělal „stoj o rukou“, jak říkal Tyrš). S hrůzou to pozoroval od fary pan děkan, šel si pro palašku (rákosku) a čekal, až Valentínek slezl dolů, a tam mu za tento hrdinný kousek vyklepal jak se patří kalhoty. Str. 140 – 141: Panská hospoda mnoho nevynášela, proto se páni rozhodli prodati ji. Koupil ji v licitaci roku 1775 Václav Fischer, … ale ne celou, nýbrž jen nálevnu piva a vína v levé části budovy, kdežto pravou spodní část pronajali lukovští páni židovi Knopfelmacherovi, měl tam kořalnu. První poschodí ponechali si páni pro sebe pro případné ubytování. Při hospodaření tří majitelů byla budova brzy ve velkém nepořádku. … I stalo se prý toto: Bylo Boží Tělo. Hrabě Josef Seilern se zúčastnil procesí okolo náměstí, jako obyčejně v kroji fryštáckém, maje také příslušný odznak své vysoké hodnosti jako císařský komoří, klíče, „kerýma při chůzi břáňál“. Průvod se ubíral okolo náměstí, domy byly ozdobeny věnci a mladými stromky, veškerá okna byla osvětlená – jen vrch hospody a židárna zůstaly ve svém všedním, ne právě krásném hávu. To zpozoroval sám pan hrabě a nelibě se ho to dotklo. Po průvodu byla hostina na faře a tu se ptal faráře Hrnčíře, komu ten „spustlý statek“ náleží. Farář klidně odvětil, že „pánům“. Tu se hrabě zastyděl a nařídil svým úředníkům, aby i vrch hospody byl prodán Fischerovi, což se také stalo.
7
P. Leopold HAMPL Narodil se 14. listopadu 1916 ve Svinově v domě č. p. 151 v ulici Nad Porubkou (po válce Fučíkova). Pokřtěn byl 25. listopadu 1916 v kostele sv. Mikuláše v Porubě, kam obec Svinov po linii církevní správy tehdy příslušela. Otec František měl ve Svinově řeznictví, maminka Josefa, roz. Kleinová, pocházela z Jezdkovic na Opavsku. Leopold měl tři sourozence, bratry Františka, Josefa a Ferdinanda. On sám byl nejmladší. Chlapci byli od malička vedeni k pracovitosti. Slavnost prvního svatého přijímání prožil se svými vrstevníky taktéž v porubském kostele. Svátost biřmování přijal podle tehdejších pastoračních pravidel již v jedenácti letech v kostele Panny Marie v Ostravě-Přívoze 4. října 1927. Po absolvování obecné školy a měšťanky ve Svinově studoval na Státním reálném gymnáziu v Moravské Ostravě, kde 13. června 1935 s vyznamenáním maturoval. Teologická studia začal ve školním roce 1935 – 1936 v Olomouci na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě a vše směřovalo k tomu, že je tam také úspěšně završí. Avšak po podpisu mnichovské dohody a odstoupení pohraničí nemohl – vzhledem k tomu, že místo jeho trvalého pobytu Svinov se stalo součástí Německé říše – teologická studia v Olomouci dokončit. Po dohodě mezi olomouckým arcibiskupem Prečanem a vratislavským arcibiskupem Bertramem mohl pokračovat ve studiích na teologickém učilišti ve Vidnavě. Zde nastoupil v listopadu 1938 do čtvrtého ročníku. Ten sice úspěšně dokončil, ale na počátku nového školního roku se nacistické úřady rozhodly toto bohoslovecké učiliště zrušit. Církevní představení podnikali nejrůznější kroky, aby tomuto zrušení zabránili, což se jim nakonec podařilo. Ale protože situace byla nejistá, rozhodl se kardinál Bertram udělit jáhenské a kněžské svěcení bohoslovcům 5. ročníku předčasně, a to bezprostředně před odjezdem na vánoční prázdniny: nejprve v sobotu 23. prosince jáhenské a v neděli 24. prosince 1939 kněžské svěcení. Mezi takto vysvěcenými ve Vratislavi byl i Leopold Hampl. Světitelem byl sám kardinál Bertram. V rodné obci a teď už i ve vlastní svinovské farnosti se následně na svátek sv. Štěpána 26. prosince 1939 v 10 h konala slavná mše sv. novokněze, tzv. primice. Průvod vyšel z rodného domu a směřoval do svinovského kostela Krista Krále na náměstí. Slavnostní kázání měl místní farář ThDr. Ladislav Kubíček. Po primici a po zimních prázdninách se novokněz vrátil zpátky do Vidnavy, aby dokončil studium teologie. Složitost poměrů vedla generálního vikáře pro sudetskou část olomoucké arcidiecéze Josefa Martina Nathana, aby již 1. dubna 1940 ustanovil novokněze Leopolda Hampla jako kooperátora (pomocného kněze) do duchovní správy. Jeho prvním pastoračním místem se stala farnost Dubicko u Mohelnice. Závěr teologického studia dokončil na dálku za plného nasazení v pastoraci. V Dubicku prožil v nelehké době války své kněžské začátky. Nejprve byl krátce (od 1. dubna do 12. srpna 1940) kooperátorem, ale potom, co dubický farář Josef Henek rezignoval z národnostně-politických důvodů na svoji farnost, byl v této farnosti 13. srpna ustanoven (od 13. srpna do 31. prosince 1940) administrátorem. V Dubicku tedy pobyl jen krátce – prakticky devět měsíců. K 1. lednu 1941 dostal nové ustanovení, byl jmenován administrátorem farnosti Šubířov nedaleko Konice. Obec, i když byla po podpisu mnichovské dohody součástí Německé říše, čítala v té době asi 850 obyvatel české národnosti, v naprosté většině katolického vyznání. Duchovní správce tváří v tvář problémům spojeným jak s obdobím války, tak s poválečnými událostmi, se s nadšením mladého kněze věnuje pastoraci, křtí, oddává, připravuje děti k prvnímu svatému přijímání, vyučuje ve škole náboženství, pohřbívá. Jako začínající duchovní správce je ale také vázán povinností další formace a studia. Postupně skládá tzv. trienální zkoušky. Jejich složení bylo tehdy mimo jiné také podmínkou pro eventuální možné jmenování farářem, což se v případě Leopolda Hampla stalo. Po zdárném
8
završení poslední trienální zkoušky byl 27. června 1944 jmenován farářem. V Šubířově působil až do 31. října 1948, tedy osm let. Kromě pastorační činnosti v Šubířově mu po skončení války a po odsunu německého obyvatelstva ze sousední německé obce Skřípov přibyla ještě další povinnost. Stal se k 1. listopadu 1945 exkurendo1 (tedy dojíždějícím) provizorem2 farnosti v této nově osidlované obci. Místní duchovní správce Josef Kadlíček byl sice formálně farářem, ale pro svůj vysoký věk (*1866) duchovní správu prakticky nevykonával. Sem tedy Leopold Hampl pravidelně docházel a působil tu tři roky. K 1. listopadu 1948 olomoucký arcibiskup Josef Karel Matocha mění mladému knězi místo působení a ten odchází z Prostějovska na Moravské Slovácko. Zde prožil Leopold Hampl největší část svého kněžského života. Nejprve byl od 1. listopadu 1948 do 31. října 1949 administrátorem v Březové u Uherského Brodu a tamtéž byl po roce potvrzen jako farář. Působil zde šest let, do 31. května 1954. K 1. červnu 1954 byl jmenován duchovním správcem farnosti Velký Ořechov a zde působil až do 30. října 1977. Do obvodu této teritoriálně rozsáhlé farnosti kromě centrální obce Velký Ořechov s farním kostelem sv. Václava patřilo ještě dalších sedm obcí čítajících každá 300 – 700 obyvatel, většinou s vlastní kaplí či menším kostelem. Farnost čítala skoro 4200 duší. Působení kněze v živé moravsko-slovácké farnosti v době komunistické totality pod stálým dozorem jak oficiálně ustanovených státních úředníků, tzv. církevních tajemníků, tak i všudy přítomné Státní tajné bezpečnosti nebylo jednoduché. Zdá se, že se P. Leopoldovi dařilo proplouvat těmito úskalími a že překonával i další obtíže, které jsou v životě kněze – faráře přítomné. Jeho život vytvářely jak standardní úkony pastoračního působení jako mše sv., křty, svatby, pohřby, tak i materiální a technické starosti související s opravami kostelů a kaplí a také společný život s jeho farní rodinou v rámci společenských událostí farnosti i obce. Jak je zaznamenáno ve farní kronice velkoořechovské farnosti: …Jeho předchůdce P. Kovář u nás působil od r. 1934 a odešel do domova pro důchodce, sám o to požádal. Byl už značně stár, na pokraji sil. Do této doby u nás sloužili i dva kaplani (v době války) a poslední byl P. Dr. Šuránek v r. 1950 – 1951. Po 2. světové válce bylo nutno obsadit i uvolněné fary v pohraničí, takže zdejší duchovní správcové a tedy i P. Hampl zůstávali na všechny (kněžské) práce ve farnosti osamoceni. Naše farnost už měla v té době sedm obcí. Navíc P. Hampl trpěl nemocí hlasivek, proto byl velmi často nemocný a byl i operován. Musel proto hledat náhradu, což bylo obtížné… …Byl však velkým bojovníkem… …Pomáhali mu i místní hasiči i jiné složky a ostatní občané. Jeho snaha byla proto výrazně podporována. V roce 1956 byl založen i farní pěvecký sbor. Vzhledem k tomu, že farní kostel sv. Václava byl u nás postaven v r. 1690, bylo potřeba stále něco opravovat a udržovat, stejně tak je tomu do dnešní doby. To vyžadovalo také hodně starostí a úsilí P. Hampla. Je možno však říci, že i když byly těžké podmínky, své úkoly vždy zvládl…. V roce 1977 vstoupil do jeho života nový pokyn „shora“. Biskup Josef Vrana, administrátor olomoucké arcidiecéze, rozhodl o jeho novém působišti. V 61 letech byl P. Leopold jmenován duchovním správcem farnosti Blatnice pod sv. Antonínem. Nastoupil zde 1. února 1977. Tato farnost je sice jak počtem obyvatel (skoro 3000), tak počtem přifařených obci menší (pouze obec Blatnička), ale na území farnosti se nachází významné slovácké poutní místo: kaple zasvěcená sv. Antonínu Paduánskému na Blatnické hoře. K obecným povinnostem a úkolům duchovního správce nyní ještě přibyly pastorační úkoly, spojené s péčí o toto poutní místo, kam i přes všechna restriktivní opatření komunistických 1
Exkurendo z lat. excurrendo = péče z vnějšku. Prakticky to znamenalo, že kněz do farnosti dojížděl. Dle zápisu v kronice skřipovské farnosti byl zde od roku 1894 až do své smrti 29. listopadu 1951 ustanoveným farářem P. Josef Kadlíček. Není tedy jednoznačně zřejmé, zda P. Leopold Hampl úplně převzal vedení duchovní správy ve Skřipově nebo se jednalo jen o dlouhodobou výpomoc stařičkému faráři v sousední farnosti.
2
9
úřadů přicházeli poutníci. V té době působil nejprve jako místoděkan (1977 – 1981) a později jako děkan (1982 – 1986) děkanství Veselí nad Moravou. Zde působil až do 1. srpna 1986, kdy v 70 letech i vzhledem ke zdravotním obtížím odešel z aktivní pastorační služby. Přestěhoval se do sousední obce Blatnička, tam vypomáhal v místním kostele a také podle svých sil a zdravotních dispozic byl ku pomoci kněžím v okolí. Podstoupil operaci kyčelního kloubu. Po zlepšení zdravotního stavu byl vybídnut biskupem Vranou, aby se vzhledem k akutnímu nedostatku kněží opět zapojil do duchovní služby. Na toto vybídnutí reagoval kladně s tím, že do nedaleké farnosti Nová Lhota bude dojíždět z Blatničky, kde měl zařízené bydliště. Jmenování dostal k 1. dubnu 1987. Na svou rodnou farnost nejen vzpomínal, ale zůstával s ní v rámci časových možností v kontaktu. Při kulatých výročích kněžského svěcení navštěvoval Svinov a míval ve farním kostele vždy na svátek sv. Štěpána (den jeho primice) večer mši svatou. V roce 1989 si připomněl 50 let kněžského svěcení. Na svátek sv. Štěpána 26. prosince slavil v kostele v Blatničce slavnou mši svatou, tzv. sekundici. Plánoval také malou oslavu ve svinovském kostele, ale zdravotní komplikace mu zmožnily do jeho „rodného“ kostela přicestovat. Zemřel v pondělí 9. ledna 1995. Pohřeb se konal v pondělí 16. ledna. Pohřební obřady vedl olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Svinovští farníci na svého rodáka nezapomněli a pohřbu v Blatničce se v hojném počtu zúčastnili. Svinovský farář P. Miroslav Straka se za všechny svinovské krátkou řečí se svinovským rodákem rozloučil. P. Leopold Hampl je pochován v Blatničce.
10
P. Stanislav HONKA SDB Narodil se 13. listopadu 1922 v Ostravě – Svinově. Otec Karel pocházel z Opavy. Maminka Marie, roz. Benešová, pocházela z Kolína. Po svatbě se manželé přestěhovali do Svinova, kde získali byt v dnes už neexistujícím činžovním domě v prostoru dnešních svinovských mostů. Tatínek si našel zaměstnání jako úředník v drožďárně v Třebovicích, maminka byla v domácnosti. Měli pět dětí: Stanislava, Jana (*1924), Evu (*1925), Dagmar (*1927) a Josefa (*1929). Všichni tři synové se stali salesiány.3 Stanislav byl pokřtěn 26. listopadu 1922 v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Třebovicích. Dětství až do svých devíti let prožil ve Svinově. Zde také navštěvoval 1. – 3. třídu obecné školy. Když otec získal v roce 1931 služební byt ve mlýně v Třebovicích, celá rodina se tam přestěhovala. Ke svátosti biřmování přistoupil – jak tehdy bylo pastoračním pravidlem – ve svých jedenácti letech a díky rodinným kořenům sahajícím do Čech ji přijal v Hradci Králové 19. června 1933. Po ukončení školní docházky se vyučil elektrikářem u SME Ostrava. Teprve potom spolu s bratrem Janem začal středoškolská studia na gymnáziu v Opavě. Po odstoupení pohraničí (včetně Svinova a Třebovic) Německé říši se otec rozhodl optovat pro Československou republiku, a tak se rodina přestěhovala do Ostravy. Stanislav a Jan už tehdy uvažovali o svém kněžství, a proto odešli studovat do Prahy. Zde byli v kontaktu se společenstvím salesiánů v Praze – Kobylisích. Jak Stanislav, tak jeho bratr Jan studium přerušili, absolvovali salesiánský noviciát v Ořechově a 16. srpna 1941 složili první řeholní sliby. Pokračovali v salesiánském studentátu ve Fryštáku u Holešova a v roce 1942 oba ukončili středoškolská studia maturitní zkouškou na gymnáziu v Holešově. Hned od 13. listopadu 1942 do 17. června 1943 musel Stanislav v rámci „totaleinsatzu“ pracovat na šachtě Hlubina v Ostravě. Po propuštění z pracovní povinnosti zahájil teologická studia ve Fryštáku, po skončení války v nich pokračoval nejprve na řádovém teologickém učilišti v Mníšku pod Brdy (1945 – 1946) a po jeho přeložení v Oseku u Duchova. V roce 1949 toto studium ukončil a 19. června 1949 byl v Oseku vysvěcen na kněze biskupem Štěpánem Trochtou SDB. V neděli 26. června měl slavnou primici v kostele sv. Josefa (Don Bosco) v Ostravě, které se zúčastnilo i mnoho lidí ze Svinova, zvláště mladých. Následující neděli 3. července měl mši sv. v rodném Svinově a po ní uděloval přítomným novokněžské požehnání. Při obou těchto slavnostech ho doprovázel P. František Hadamčík, který ho nejprve jako farář v Třebovicích (1937 – 1939) podporoval v jeho rozhodování pro kněžství, a který ho jako farář ve Svinově (1946 – 1950) také vedl k oltáři. Pro oslavence, rodinu a hosty byla na svinovské faře připravena hostina. Jako novokněz působil P. Stanislav v salesiánském středisku v Praze – Kobylisích. Tady ho v noci ze 13. na 14. dubna 1950 zastihla „Bartolomějská noc“ (Akce K). Tehdy komunisty ovládaná Státní bezpečnost přepadla všechny mužské kláštery a jejich řeholníky odvezla do koncentračních táborů. V nich byli řeholníci protiprávně zadržováni a nuceni k otrockým pracím. Stanislav byl nejprve do 9. srpna 1950 internován v bývalém cisterciáckém klášteře v Oseku a pak do 28. března 1955 v bývalém premonstrátském klášteře v Želivu. Po propuštění pracoval nejprve od 1. dubna 1955 jako dělník ve Státních lesích v Želivě. Od 1. ledna 1962 byl zaměstnán jako samostatný elektromechanik u Komunálních služeb v Ludgeřovicích.
3
Societas Don Bosco = Společnost Dona Boska (zkratka SDB). Tuto řeholní společnost založil v Turíně v roce 1859 katolický kněz Jan Bosco. Společnost se zaměřuje na výchovu mládeže, především té, která se pohybuje tzv. na okraji společnosti.
11
Bydlel v Ostravě a byl ve stálém v kontaktu se svým řeholním společenstvím. Přes riziko nového zatčení se obětavě věnoval mladším řeholním spolubratřím a také novicům. V období „pražského jara“ mu bylo umožněno (po skoro 20 letech) nastoupit opět do duchovní služby. K 1. lednu 1969 dostal „státní souhlas“ a mohl nastoupit jako 2. kaplan v Ostravě – Porubě. V té době byl v porubské farnosti farářem P. Alois Gillíg a 1. kaplanem P. Karel Vlček. Jejich spolupráce v pastoraci byla příkladná. Díky svým dovednostem i kontaktům byl P. Stanislav hybnou pákou všech oprav farního kostela sv. Mikuláše i kaple Andělů strážných v Ostravě – Pustkovci, při kterých se realizovaly pokoncilní změny prostoru presbytáře podle návrhů výtvarníka Jana Obšila a architekta Josef Kupky. Jako kaplan působil ve farnosti Poruba až do konce roku 1973. Pak byl kvůli zdravotním problémům rok v pracovní neschopnosti a následně mu byl přiznán invalidní důchod. Působil jako tajný zpovědník sester boromejek v Městě Albrechticích, kterým vypomáhal i jako údržbář. Znal množství řemesel. Byl dobrým elektromechanikem, instalatérem, malířem, svářečem, zámečníkem, tiskařem. Tyto své technické dovednosti zúročil, když v době komunistického církevního útlaku salesiáni v osmdesátých letech 20. století zakoupili v obci Stará Voda na Bruntálsku na jméno soukromé osoby chalupu. Právě P. Stanislav se s nesmírnou chutí pustil do práce a dům postupně přebudovával tak, aby mohl sloužit pro prázdninové pobyty katolické mládeže, které salesiáni tajně organizovali i v době komunismu. O tento dům se staral i po roce 1989, kdy došlo i k jeho právní legalizaci, a dům dodnes slouží salesiánskému dílu. Postupně s věkem přicházely i další zdravotní obtíže, od roku 1993 žil P. Stanislav se svými sourozenci Evou, Dagmarou a P. Josefem v Nezamyslicích, kde byl P. Josef ustanoven duchovním správcem. Když se bratr ujal v roce 1993 duchovní správy ve Fryštáku, přišel s ním i Stanislav a společnými silami se starali nejen o farnost, ale vybudovali zde zázemí pro obnovení zdejšího salesiánského díla. V roce 1996 byl i díky jejich neúnavné snaze uveden do provozu Dům Ignáce Stuchlého (DIS). V roce 2000 se všichni tři (sestra Dagmar zemřela v roce 1998) přestěhovali do Jalubí, bratr Josef byl ustanoven duchovním správcem a oba sourozenci – bratr kněz Stanislav a sestra Eva – mu vypomáhali. Po smrti bratra Josefa oba zbylí sourozenci v rámci svých sil a možností v práci ve farnosti Jalubí pokračovali, ale když se Stanislavův zdravotní stav zhoršil, přestěhovali se v září 2005 do bytu v Ostravě – Zábřehu. Zde Stanislav v obětavé a laskavé péči své sestry Evy dál aktivně rozmnožoval salesiánské materiály. O Hodu Božím vánočním (25. prosince 2009) musel být umístěn do Hospice sv. Lukáše v Ostravě – Výškovicích, kde naposledy vydechl 18. ledna 2010 ve věku 87 let. Rozloučení se zesnulým se konalo v úterý 26. ledna v kostele sv. Josefa (Don Bosco) v Ostravě a jeho tělesné pozůstatky byly uloženy do hrobu salesiánské řeholní rodiny na hřbitově ve Slezské Ostravě.
12
P. Jan HONKA SDB Narodil se 11. července 1924 ve Svinově. Měl čtyři sourozence – dva bratry, kteří se stali salesiány (dříve zmiňovaný Stanislav a nejmladší ze sourozenců Josef), a dvě sestry Evu a Dagmar. První část svého dětství podobně jako jeho starší bratr prožíval ve Svinově. V roce 1930 – 1931 byl žákem první třídy obecné školy ve Svinově v budově měšťanské školy, kde v té době byla paralelní třída obecné školy pro děti „od nádraží“. Jeho spolužákem byl jeho pozdější řeholní spolubratr Milan Frank. V roce 1931 se rodina přestěhovala do Třebovic a tam nalezl Jan nový okruh kamarádů a přátel. Byl horlivým ministrantem a už odmalička se chtěl stát knězem. Středoškolská studia začal na gymnáziu v Opavě, kam denně vlakem se svým bratrem Stanislavem dojížděl. Po obsazení pohraničí odešli oba bratři do Prahy, kde pokračovali ve studiu a kde se více seznámili s řeholní komunitou salesiánů v Praze – Kobylisích. Když žádali Dona Trochtu (pozdějšího litoměřického biskupa a kardinála) o přijetí do salesiánského internátu, reagoval slovy: „Ostraváci? A hned dva. Ty já znám, ti by mi to tady zvedli“. Ale pak je bez dalších námitek přijal. Po ročním pobytu oba odešli do noviciátu v Ořechově u Polešovic. Jan zde na sebe upozornil v rámci oprav a údržby domu svojí manuální zručností a technickým talentem. Byl velmi schopný, podnikavý, poslušný, nesmírně obětavý a zbožný. Jeho pokora byla hluboká a přesvědčující. V době války složil 16. srpna 1941 první řeholní sliby a o rok později (v roce 1942) také maturitní zkoušku na gymnáziu v Holešově. Po osvobození začal svou přípravu na kněžství. Nejprve dva roky studia filosofie, pak povinná pastorační praxe a studium teologie. Studijní dům salesiánů tehdy sídlil v Oseku u Duchcova. Kromě studia se také podílel spolu s ostatními bohoslovci na pastoraci v okolí Oseku, které bylo sužováno odsunem původního a migrací nového obyvatelstva. Uplatnil se zvláště v oratoři a v divadle. Zajišťoval jeho technickou stránku, osvětlení, kulisy apod. Byl neúnavný pracovník. Jakoby pospíchal naplnit svá mladá léta dobrými skutky. Toužil přivést k Pánu Ježíši co nejvíce mladých duší. Na kněze byl vysvěcen za mimořádných okolností. Od 15. března 1950 byli do všech významnějších církevních institucí a ústavů, a tedy i do řeholního domu v Oseku, nasazeni státní zmocněnci, kteří měli za úkol sledovat vše, co se v domě děje. Církevní představení chtěli v nejisté situaci chystané kněžské svěcení posledního ročníku urychlit. Proto se mimořádně už ve svatém týdnu před Velikonocemi konaly v řeholním domě v Oseku exercicie (duchovní cvičení), po kterých se mělo někdy po Velikonocích konat kněžské svěcení. Biskup Trochta ale nečekaně povolal svěcence na Bílou sobotu (8. dubna 1950) do své rezidence v Litoměřicích. Vzhledem k přítomnosti státního zmocněnce museli doslova utéci z objektu kláštera přes plot, aby se k biskupovi dostali. Ve své soukromé kapli je posvětil na kněze. Bylo to opravdu v hodině dvanácté. V následujícím týdnu po Velikonocích 13. dubna 1950 byl klášter přepaden bezpečnostními složkami komunistického státu. Řeholníci byli uvězněni a protiprávně drženi na otrockých pracích v rámci „budovatelského úsilí“ socialistického totalitního státu, osecký klášter byl proměněn v koncentrační tábor pro řeholníky a kněze. Z chystané a plánované primiční mše svaté novokněze sešlo. Státní zmocněnec, který měl na starosti hospodářské záležitosti, využíval Jana jako řidiče nákladního vozu. Později byl P. Jan přeložen do internačního tábora v Želivu, kde opět pracoval jako řidič. Po propuštění z internace v roce 1955 odešel do Ostravy, bydlel u rodičů a jezdil s dodávkovým autem. Rozvážel po trafikách cigarety, tabák a kuřácké potřeby. Využíval každé příležitosti k návštěvě řeholních spolubratří, zvláště mladých. Uměl jedinečným způsobem povzbudit k vytrvalosti. V roce 1956 onemocněl. Neměl příliš pevné zdraví. Musel do nemocnice. Byl to zřejmě virový zápal plic, na který antibiotika nezabírala. P. Jan mu
13
podlehl v ranních hodinách 16. července 1956. Pohřben byl za velké účasti lidí na městském hřbitově v Opavě do rodinného hrobu. Shodou okolností začalo zanedlouho po jeho smrti zatýkání salesiánů působících v utajení a jejich spolupracovníků. Zesnulý P. Jan Honka byl vhodnou osobou, na kterou se vyslýchaní odvolávali, když se Státní bezpečnost pokoušela vyzvědět, kdo to či ono organizoval. Věříme, že jeho čistá a horlivá duše odešla k Pánu, a že vyslýchaným pomáhal i svou přímluvou a přispěl nemalým dílem k přežití salesiánského díla v naší vlasti.
14
P. Josef HONKA SDB Josef Honka se narodil 8. března 1929 ve Svinově jako nejmladší z pěti sourozenců. Pobyl ve Svinově jen krátce, neboť v roce 1931 se celá rodina odstěhovala do Třebovic. Dětství, dospívání i mládí prožil se svými vrstevníky v Třebovicích. Zde byl pokřtěn, zde přistoupil k 1. svatému přijímání, zde přijal 11. září 1938 svátost biřmování. V době od 1. září 1943 do 31. srpna 1946 se vyučil elektrikářem pro Vítkovické železárny. V té době navštěvoval jako učeň prakticky denně salesiánskou oratoř v Don Bosku v Ostravě. Dobře tak poznal salesiánské řeholní společenství a podobně jako jeho starší bratři se i on rozhodl do něj vstoupit a stát se knězem. Prožil základní formaci v noviciátu v Hodoňovicích a 16. srpna 1948 složil první řeholní sliby. Pak pokračoval ve středoškolských studiích. Při proticírkevní akci likvidace klášterů a internaci řeholníků (Akci K) nebyl jako středoškolský student internován s ostatními řeholníky. Byl propuštěn domů. Poslední rok středoškolských studií dokončil v Olomouci na Slovanském gymnáziu, kde 19. června 1951 maturoval. V letech 1951 – 1956 vystudoval v Ostravě konzervatoř. Svým řeholním slibům zůstal věrný a se salesiány byl stále ve spojení. Před aprobačním koncertem byl 2. ledna 1957 zatčen. Spolu s dalšími salesiány (mimo jiné i s Milanem Frankem) byl 2. dubna 1957 odsouzen za podvracení republiky a nepovolenou náboženskou činnost na dva roky vězení, ale po odvolání prokurátora mu byl trest zvýšen na čtyři roky. Ve vězení strávil více než dva a půl roku, mimo jiné v jáchymovských dolech. V roce 1960 byl na amnestii propuštěn z vězení a až do roku 1969 pracoval v dělnických profesích na Ostravsku, v Praze a také při stavbě vodní přehrady Fláje u Českého Jiřetína v severních Čechách, vždy však tak, aby mohl být v kontaktu se svým v ilegalitě žijícím řeholním společenstvím. V té době absolvoval soukromě teologické studium. Na kněze ho tajně vysvětil litoměřický biskup Štěpán Trochta SDB 8. března 1967 v Praze. Od roku 1969 byl P. Josef zaměstnancem farního úřadu v Napajedlech, kde pracoval oficiálně jako kancelářská síla u svého řeholního spolubratra P. Oldřicha Vinklárka, kde však spolu neoficiálně vytvářeli sice malou, ale přece jen fakticky existující řeholní komunitu. Dělal na faře údržbáře, kuchaře, hrával také v kostele na varhany. Na jaře 1969 na základě pokynu svého světitele zveřejnil své kněžské svěcení a v Napajedlech pak působil jako výpomocný duchovní na tzv. § 16 až do 30. dubna 1974. Od 1. května 1974 byl ustanoven farářem v Nezamyslicích, kde působil až do roku 1993. Navíc byl po smrti faráře Josefa Řiháka v blízkém Tištíně ustanoven od 1. července 1987 také exkurendo farářem této farnosti. Za svého působení v obou farnostech provedl řadu oprav kostelů i far. Z nejvýznamnějších je možno jmenovat úpravu prostoru presbytáře podle pokynů liturgické reformy 2. vatikánského koncilu. Obstaral nové varhany a nové zvony. V roce 1993 odešel na nové působiště do Fryštáku. Zde byla jeho úkolem nejen práce pro farnost, ale měl také připravit zázemí pro znovuuvedení salesiánů do této farnosti. Fryšták byl totiž místem, kde v roce 1927 salesiáni začali poprvé působit v českých zemích. Spolu s bratrem P. Stanislavem a sestrami Evou a Dagmarou (†1998) zde prožili sedm let života. V roce 2000 přišla další změna. P. Josef byl ustanoven duchovním správcem v Jalubí na Uherskohradišťsku. Spolu s ním na toto nové místo přišli jako spolupracovníci i jeho dva sourozenci. Zde zemřel v plném pracovním nasazení 23. června 2004 na následky mozkové příhody ve věku 74 let. Poslední rozloučení se uskutečnilo 1. července 2004 v Jalubí, které bylo jeho posledním působištěm. Tentýž den byl pochován do rodinného hrobu na městském hřbitově v Opavě.
15
P. Miloslav FRANK SDB Narodil se 27. června 1924 v Bánovcích nad Bebravou na Slovensku. Tatínek se jmenoval František, pocházel z Ostravy a byl povoláním pekař. Protože ale nemohl v místě bydliště dostat živnostenský list, odstěhoval po svatbě v roce 1923 se svou manželkou Alžbětou, r. Bobkovou na Slovensko. Maminka byla povoláním učitelka. V roce 1928 se rodina stěhuje do Svinova. Nový domov nacházejí u maminčina bratra, na dnešní ulici Makarenkově, dříve Komenského. Manželům se postupně narodily čtyři děti, dvě však v dětském věku zemřely. Miloslav tak vyrůstal se svou o devět let mladší sestrou Marií. Ve Svinově Miloslav vychodil v letech 1930 – 35 obecnou školu a do roku 1938 také tři ročníky měšťanské školy. Mezi jeho spolužáky z paralelní třídy téže základní školy patřil Miroslav Pilch, který se také stal knězem. Krátce (jeden školní rok), byl ve stejné první třídě jeden z jeho pozdějších salesiánských spolubratří Jan Honka. Po zabrání Sudet se rodina přestěhovala do Ostravy – Vítkovic. V letech 1940 – 1943 se Miloslav vyučil automechanikem. V době učení docházel do ostravské oratoře salesiánů u kostela sv. Josefa, rozhodl se vstoupit do kongregace salesiánů Dona Boska a stát se knězem. Po vyučení byl jeho ročník 1924 povolán na práci do Německé říše, podařilo se však vyjednat jeho nástup na šachtu Ignác do Ostravy. V letech 1944 – 1950 absolvoval jak noviciát, tak středoškolská studia na řádových školách a zakončil je – již ale pod policejním dozorem v situaci likvidace řeholních řádů – maturitní zkouškou v červnu 1950 na gymnáziu v Holešově. Jako student nebyl internován v některém z koncentračních táborů pro řeholníky, a tak se vrátil k rodičům do Ostravy. Formálně zahájil studium na Vysoké škole báňské, ale většinu času věnoval tajné práci pro salesiánskou kongregaci a fungoval jako spojka mezi salesiány a ukrývajícím se P. Václavem Filipcem, který tehdy mladé salesiány organizoval. Zatčen byl 2. ledna 1957 a 2. dubna odsouzen u Krajského soudu v Olomouci na dva roky vězení nepodmíněně. Svůj trest si odpykával ve věznicích v Ilavě na Slovensku a později ve Valdicích. Po propuštění se vrátil do Ostravy a pracoval jako elektrikář v autoopravnách. V 60. letech tajně pokračoval ve studiích teologie a 25. března 1968 byl vysvěcen biskupem Trochtou v soukromém bytě kdesi v Praze na kněze. Teprve v roce 1969 se mohl ke svému kněžskému svěcení veřejně přiznat. V září 1969 měl primici v kostele sv. Josefa (Don Bosco) v Ostravě. Mezitím již od 1. srpna 1969 nastoupil do farnosti Bílina v severních Čechách a po dvou letech do Verneřic v okrese Děčín. Zde se věnoval především mladým, kteří za ním v hojném počtu přijížděli. Pod záminkou oprav kostela se na faře scházeli mladí lidé a po práci probíhala náboženská formace. Po roce 1984 odešel do důchodu, ale nadále pracoval pro salesiánskou kongregaci. Byl blízkým spolupracovníkem tehdejšího inspektora salesiánské province P. Ladislava Vika, pomáhal ve formaci sester salesiánek a spoluvytvářel dílo prázdninových pobytů pro mládež, tzv. chaloupky. Vše probíhalo samozřejmě v přísných konspiračních podmínkách. Dnes žije v salesiánském domě v Praze – Kobylisích, věnuje se salesiánskému archivu a jako kněz ještě vypomáhá podle potřeb farnosti.
16
Na období prožité ve Svinově P. Miloslav Frank vzpomíná: Byl jsem ministrantem. Bylo nás tehdy asi deset kluků. Pamatuji si na náboženství. Učil mně P. Kubíček. Tehdy jsme mluvili o mši sv. a on se ptal, zda by někdo byl schopen popsat průběh mše svaté. Už si nepamatuji, jestli mne vyvolal nebo jestli jsem se sám přihlásil, ale měl jsem slovo a průběh mše jsem mu popsal. Podíval se na mne tak nějak „zvláštně“ – tak mi to alespoň zůstalo ve vzpomínkách a myslím, že měl i slzy v očích. Později mne náboženství učil P. František Krist. Vzpomínám si také na den, kdy byl jmenován prvním svinovským farářem. Tehdy se večer před farou sešli nadšení farníci a novému panu faráři provolávali: Ať žije náš pan farář!!! Později, již jako kněz, navštěvoval jsem ho na všech místech, kde jako kněz působil. Byl jsem stále jeho „Milánek“. Když jsem ho navštívil v Olomouci – Chválkovicích, dva roky před jeho smrtí, nabídl mi, ať se vezmu „třeba celou jeho knihovnu“. Tehdy jsem si vzal na památku jednu knihu. Když zemřel ThDr. Kubíček v roce 1985, byl jsem na jeho pohřbu v Olomouci. Byl pohřben ve svém rodišti Jakubovicích.
Krátký rozhovor s P. Milanem Frankem: Mohl byste popsat, jak vznikala Vaše vazba na svinovskou farnost? Prožil jsem zde celé mládí až do čtrnácti let, do záboru Sudet. Jak tuto vazbu v současnosti aktuálně prožíváte? Pouze ve vzpomínkách. Navštěvujete někdy svinovskou farnost? Mám to poněkud daleko z Prahy. Máte nějakou hezkou vzpomínku na svinovskou farnost? Jak se měli lidé tehdy více rádi, jak byli poctiví a vážili si jeden druhého. Veliký zážitek pro mne i pro ostatní ministranty bylo nedělní zvonění na věži. Často jsem se na zvonech i zhoupli a hned pilně zvonili. Rádi jsme se dívali z okna věže na celý Svinov shora – to bylo skvělé! Co Vám svinovská farnost dala? Skromnost, náboženskou výchovu, kladný vztah k lidem. Kdyby Vám nabídli možnost působit jako kněz ve Svinově, přijal byste tuto nabídku? V mých 85 letech by to již nešlo. Kde nyní působíte a jak se Vám daří? Působím v Praze jako salesián a jsem tam spokojen se svým věkem i s nemocemi, které patří k mému věku! Máte nějaký zážitek z kněžského života, který by mohl být pro nás povzbuzením? Vězení i život v severním pohraničí mně naučily, že všude jsou dobří lidé, věřící i nevěřící. Ale třeba je vidět! A ocenit!
17
P. Miroslav PILCH Rodiče Miroslava Pilcha se do Svinova přistěhovali krátce po své svatbě v roce 1919. Otec Jiří Pilch pocházel z města Wisły v Těšínském Slezsku, které bylo do roku 1918 součástí Rakousko-Uherska (dnes Polsko). Ve Svinově získal jak bydlení v podnájmu v domě na Bílovecké ulici (dříve ulice Dr. Eduarda Beneše) č. p. 4, tak i práci jako dělník v rourovně Mannesmann u svinovského nádraží. Matka Žofie, roz. Paskrová, pocházela z Polanky nad Odrou. Byla vdova, z prvního manželství měla tři dcery: Hedviku, Jarmilu a Žofii. Ve druhém manželství se jí narodily dvě děti: dcera Vlasta a syn Miroslav. Ten se narodil 19. června 1924 v Ostravě – Svinově. Byl pokřtěn 29. června 1924 v kostele sv. Mikuláše v Porubě, kam tehdy Svinov jako část porubské farnosti patřil. Další svátosti už ale přijal v nově postaveném svinovském kostele. Nejprve v neděli 7. května 1933 prožil slavnost prvního svatého přijímání. Svátost biřmování dle tehdejší pastorační praxe přijal ještě v dětském věku v pátek 12. května 1933 ve svinovském kostele. Tehdy v rámci generální vizitace (pastorační návštěvy) navštívil Svinov olomoucký světící biskup Jan Stavěl a uděloval svátost biřmování. Biřmoval celkem 265 biřmovanců ze Svinova a z okolních farností. Miroslav si zvolil biřmovací jméno Jiří (Georgius ). Obecnou školu v letech 1930 – 1935 a také měšťanskou (1935 – 1939) navštěvoval ve Svinově. Středoškolské vzdělání získal na Reformním reálném gymnáziu v Ostravě – Přívoze v letech 1939 – 1944, kam nastoupil po úspěšném složení přestupových zkoušek. Problémem v jeho studiu byla nemožnost vracet se domů do Svinova, který tehdy patřil do Německé říše. Musel bydlet u příbuzných v Moravské Ostravě. Navíc musel v oktávě ve 2. pololetí na jaře roku 1944 studium přerušit a v rámci „totaleinsatzu“ pracovat v ostravských dolech. Maturitní zkouška mu byla uznána na základě známek z předcházejícího pololetí 7. června 1944. Následně se přihlásil na bohoslovecké učiliště do Olomouce. Tamní Cyrilometodějská teologická fakulta byla nacisty zrušena stejně jako ostatní české vysoké školy. Arcibiskup Prečan si ale vymohl zřízení provizorního teologického učiliště, které mělo soukromý ráz a bylo nacisty tolerováno jako přípravka na kněžské povolání. Nemělo tudíž v jejich očích charakter vysoké školy. Po osvobození a po znovuobnovení olomoucké univerzity v roce 1946 se stalo studium teologie součástí této univerzity jako teologická fakulta. Významnou postavou, která budoucího kněze formovala ke kněžskému způsobu života, byl tehdejší spirituál kněžského semináře P. ThDr. Antonín Šuránek. V různých životních situacích pozdějšího kněžského života z úst P. Miroslava Pilcha často zaznívala věta: „Jak nám páter Šuránek říkal.“ Jáhenské svěcení přijal Miroslav v březnu 1949 na Velehradě, dokončil studium a kněžské svěcení přijal na svátek sv. Cyrila a Metoděje 5. července 1949 v Olomouci z rukou arcibiskupa Josefa Karla Matochy. V neděli 10. července slavil v kostele Krista Krále ve Svinově za veliké účasti kněží i věřících z města i širokého okolí slavnou primici. Primiční kázání měl ThDr. Ladislav Kubíček, v té době již probošt v Dubu nad Moravou. Po primici novokněz nastoupil do duchovní správy. Nejprve jako kaplan sbíral první zkušenosti, později jako zkušený farář zápasil nejen o spásu duší jemu svěřených ale také s obtížemi doby. Byl na místech svého působení téměř neustále konfrontován jak s obtížnou situací změny společenského prostředí odsunem původního německého a příchodem nového českého obyvatelstva, tak s celkovým totalitně komunistickým směřováním společnosti, které cíleně a dlouhodobě umenšovalo, ba přímo likvidovalo veškerý náboženský život. Jako první působiště mu arcibiskup Matocha určil farnost Březovou nad Svitavou, kam nastoupil 15. července 1949 jako kaplan a kde působil téměř šest let. K 1. únoru 1955 byl přeložen do Ivanovic na Hané. Zde ale pobyl ve funkci kooperátora jen necelých pět měsíců (do 14. června) a byl opět přeložen, tentokrát už na samostatné místo jako administrátor do Třebařova u Moravské Třebové. Později mu 1. února 1957 církevní představení z důvodu
18
nedostatku kněží svěřili také správu sousední farnosti Staré Město u Moravské Třebové. Obě obce byly svou velikostí i charakterem podobné. Každá měla asi 1000 obyvatel a obě se vyrovnávaly s následky poválečné výměny obyvatelstva. Zde působil až do 31. ledna 1958. K 1. únoru 1958 nastoupil na nové pastorační místo, tentokrát blíže svému rodišti, a to do farnosti Olbramice u Klimkovic s tím, že vykonával i duchovní správu v neobsazené sousední farnosti Bravantice podobně, jako na předcházejícím místě v případě Starého Města u Moravské Třebové. Po čtyřech letech (1. února 1962) byl přeložen do farnosti Kopřivnice. V této farnosti průmyslového města působil ale jen krátce. Na vlastní žádost byl přeložen do farnosti Klimkovice, kde se uvolnilo místo odchodem dosavadního duchovního správce P. Leopolda Štěpána do pense. Již 1. července 1963 byl P. Miroslav ustanoven farářem v Klimkovicích. Zde prožil 43 let svého kněžského života, Klimkovice se staly jeho druhým domovem. Toto město i s obcemi patřícími do obvodu farnosti čítalo v té době necelých 3500 obyvatel. Vyznání většiny obyvatel města Klimkovice bylo katolické. Pastorační práce v této farnosti bylo hodně a duchovní správce vykonával pastorační úkoly s velikou pečlivostí. Rád křtil, rád své farníky sezdával, jako duchovní správce se svými farníky při pohřbech loučil. Staral se o náboženskou výchovu dětí, neúnavně vybízel rodiče, aby své pokřtěné děti přihlašovali na výuku náboženství. Sám pak dětem v hodinách náboženství o Pánu Bohu vyprávěl. Výuka i za doby komunismu probíhala vždy na základní škole jako nepovinný předmět. Ve vzorném pořádku byly vedeny matriky, vzorně se staral o stav, výzdobu a úklid farního kostela sv. Kateřiny Alexandrijské v Klimkovicích. Zasloužil se také o obnovu kaple sv. Josefa v přifařených Josefovicích. Byl obětavý, pracovitý, měl své klimkovické farníky moc rád, ke všem se snažil být přátelský. Nebyl typem bojovníka, nebyl ani typem člověka, který by farnost „někam táhl“, byl spíše přiměřeně konzervativní, ale rád každému dle svých možností vyhověl a pomohl. Ku pomoci P. Miroslavu Pilchovi byl dlouholetý klimkovický kaplan P. Bohuslav Rodryč, který v Klimkovicích působil od roku 1929 až do své smrti v roce 1986. O domácnost na faře se starala paní Marie Hniličková. Soukolí komunistické totality se různými způsoby pokoušelo do svých koleček vtáhnout i katolické kněze. Od roku 1971 existovala kněžská organizace Sdružení katolických duchovních Pacem in terris, která byla komunistickým režimem cíleně udržována při životě ve snaze lépe ovládat a kontrolovat život církve. P. Miroslav se stal v roce 1972 jejím členem. Důvody, proč tak učinil, neznáme. Nejspíše příslušnost k tomuto sdružení souvisela s možností intenzivněji pastoračně působit mezi svými farníky a také i s jeho „nehrdinnou“ povahou. Podobně jako v předcházejících farnostech i zde byl pro nedostatek kněží P. Miroslav Pilch od 1. května 1965 pověřen duchovní správou sousední farnosti Jistebník nad Odrou. Ten v té době čítal asi 1500 obyvatel. Později přibyly i další úkoly. Od roku 1982 do roku 1990 zastával funkci děkana bíloveckého děkanátu. Vedle pastorační práce ve svěřených farnostech se P. Miroslav angažoval při sbírání dokumentů pro chystaný proces blahořečení služebníka Božího Antonína Cyrila Stojana. S přicházejícím věkem se ozývají i nemoci a P. Miroslav po několikerém odložení svého rozhodnutí nakonec na farnost v Jistebníku ke 30. červnu 2000 rezignoval. O pět let později jako 81letý se rozloučil i s farností Klímkovice a odešel do ústraní. Podle svých sil a možností vypomáhal v duchovní službě především ve svém rodišti v kostele Krista Krále ve Svinově. Bylo víc a více zřejmé, že jeho zdravotní stav podlamuje zákeřné onemocnění. V červnu 2007 byl hospitalizován v nemocnici na Fifejdách a podrobil se operaci, ale jeho zdravotní stav byl již natolik vážný, že ani operace postupující nemoc nezastavila. P. Miroslav zemřel ve středu 27. června 2007 v městské nemocnici na Fifejdách.
19
Pohřeb vykonal v pondělí 2. července v kostele sv. Kateřiny v Klimkovicích ostravskoopavský biskup František Václav Lobkowicz. Tělo zemřelého kněze bylo dle jeho vlastního přání uloženo do hrobu jeho rodičů na hřbitově v rodném Svinově.
20
P. Bohumír VITÁSEK Narodil se 9. října 1947 v Opavě. Otec Jan pocházel ze Závady u Hlučína a byl povoláním učitel. Toto povolání v letech 1958 – 1968 nesměl z náboženských důvodů vykonávat. Po „pražském jaru“ mu sice bylo umožněno učit, ale nesměl vyučovat své předměty češtinu a dějepis a nesměl být činný v místě bydliště. Matka Adéla, roz. Koblovská pocházela z Opavy a povoláním byla také učitelka. Po svatbě v roce 1942 se manželé přestěhovali do Svinova, kde nejprve bydleli v podnájmu a po válce získali služební učitelský byt na dnešní Polanecké ulici. Měli tři děti: nejstarší dceru Miroslavu (zemřela ve dvou letech) a dva syny staršího Jana (*1944) a mladšího Bohumíra. Základní školu od 1. do 9. třídy absolvoval ve Svinově, středoškolská studia absolvoval v letech 1962 – 1966 na Střední průmyslové škole elektroenergetické v Ostravě – Vítkovicích, kde v roce 1966 úspěšně složil maturitní zkoušku. Život z víry byl přirozenou součástí života rodiny, účast na hodinách náboženství samozřejmá. Oba bratři byli ministranti. Po maturitě nastoupil Bohumír dvouletou základní vojenskou službu v Lipníku nad Bečvou. Po jejím ukončení začal v roce 1966 pracovat u Čistíren a prádelen města Ostravy jako praktikant a později jako mistr pověřený vedením rychločistírny v Ostravě – Porubě. V roce 1972 změnil zaměstnavatele a nastoupil jako mechanik pro měření a regulaci v Ostramo. Postupně v něm dozrávalo rozhodnutí stát se knězem. O svém rozhodování napsal toto: Nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl nebo měl být knězem. Babička mně to sice občas navrhovala a také náš „pan profesor“ (P. Jan Němec, místní duchovní správce), ale já jsem nikdy nezapochyboval, měl jsem jasno – to není cesta pro mne. Rodiče, oba učitelé, kteří nás s bratrem vychovali ve víře, to neměli v životě lehké. Maminku propustili ze školství za 2. světové války kvůli účasti jejího bratra v odboji, tatínek byl propuštěn za totality v osmapadesátém, protože nepřestal vyznávat svou víru m. j. účastí na mši sv. Celá rodina jsme měli blízko ke kněžím ve farnosti a dění v ní. V rodině jsou bezesporu kořeny mého kněžství. Ministroval jsem, spolu s několika málo spolužáky chodil do náboženství. V osmnácti jsem byl pozván do křesťanské party, kterou vedli, jak jsem se až později dozvěděl, salesiánští spolupracovníci. Tam jsem s věřícími vrstevníky, chlapci i děvčaty prožíval krásné společenství – lidské i duchovní, tam jsem našel přátele i radost z víry. Jezdili jsme do Tater, na poutě na Sv. Hostýn, scházeli se po domech. Bylo to v osmašedesátém, za „pražského jara“, kdy mi při mých prvních exerciciích v oratoři ostravského kostela sv. Václava P. Jan Vícha zprostředkoval hluboké poznání, že Bůh, stopy jehož moudrosti a krásy jsem od malička obdivoval v přírodě, se mnou osobně počítá ve svém moudrém plánu, který má s každým z nás i se všemi lidmi. Toužil jsem se zapojit do obrodného dění v církvi osloven myšlenkami II. vatikánského koncilu. Poznal jsem bohoslovce a jejich práci s mládeží a dětmi, mladé ostravské kněze P. Josefa Hrdličku, P. Milána Koubu, P. Jaromíra Plachého. V OstravěVítkovicích jsem ve zpovědnici objevil svého budoucího duchovního otce a rádce ThDr. Antonína Němečka. Vždy, když se takto ohlížím zpět, s úžasem si uvědomuji, jak mne Bůh postupně vedl až do chvíle, kdy jsem se jako lektor při nedělní sv. modlil od ambonu přímluvy. Byla tam m. j. jedna, ve které stálo, aby se mladí muži nebáli dát svůj život naplno do služby Bohu v kněžství. Byl jsem přesvědčen, že je potřeba kněží, kteří by cele sloužili Bohu a svěřeným lidem. Dal jsem se do té prosby úplně. V tom mne napadlo: „A co ty? Druhé bys posílal a sám bys nešel?“ Projelo to mnou jako blesk, nikdy předtím, ani nikdy potom jsem tak silný impuls nezažil. Polekal jsem se a okamžitě jsem tu myšlenku zahnal. Já a knězem? To je nesmysl! Na kněžství nemám! ..... Jenže ta myšlenka na kněžství se vracela. ..... Jistotu, že mne opravdu volá Bůh, schopnost rozhodnout se toto volání přijmout a z toho pramenící pokoj v duši jsem dostal v kapli na faře ve Verneřicích v litoměřické diecézi, kde jsme s partou
21
ostravaků opravovali kostel patřící pod farní okruh salesiána P. Milana Franka (svinovského rodáka). V roce 1975 si Bohumír podal přihlášku do kněžského semináře v Litoměřicích. Byl přijat, úspěšně absolvoval pětileté teologické studium a byl vysvěcen v sobotu 28. června 1980 v Olomouci. Primiční mši svatou slavil v kostele Krista Krále ve Svinově v sobotu 5. července. Primiční mši svaté byl přítomen ze svinovských rodáků P. Leopold Hampl a z kněží – svinovských farářů P. František Gavlas. K oltáři vedl novokněze svinovský farář P. Jan Němec, který v ten slavil své 70. narozeniny. Slavnostní kázání měl ThDr. Antonín Němeček z Drahan. Jako novokněz nastoupil P. Bohumír v Uherském Brodě a po roce byl přeložen do Valašského Meziříčí. V letech 1984 – 1986 působil v Opavě u sv. Ducha, od r. 1986 do července 1988 jako kaplan v Hranicích na Moravě a exkurendo administrátor v Paršovicích. Jeho prvním samostatným působištěm byla Červená Voda s farnostmi Mlýnický Dvůr a Cotkytle. Od 1. července 1991 dosud je farářem u katedrály sv. Václava v Olomouci, stal se také místoděkanem děkanátu Olomouc, sídelním kanovníkem a proboštem Metropolitní kapituly u sv. Václava v Olomouci. Od roku 1998 působí také jako duchovní pro oblastní Charitu Olomouc. Dočasně také v rámci okamžité výpomoci spravoval některou neobsazenou farnost v okolí Olomouce: v roce 2002 Velký Újezd, v roce 2005 Velkou Bystřici a Hlubočky (vždy půl roku). Od roku 2006 je exkurendo administrátorem v Olomouci – Hodolanech.
Krátký rozhovor s P. Bohumírem Vitáskem: Mohl byste popsat, jak vznikala Vaše vazba na svinovskou farnost? Ve Svinově jsem se sice nenarodil, ale od narození jsem v něm bydlel a vyrůstal, žil s rodiči a bratrem, chodil do školy, do kostela, poprvé se zamiloval, u ambonu v kostele přišla myšlenka na kněžství.... Jak tuto vazbu v současnosti aktuálně prožíváte? Mám v mobilu fotku sochy Krista Krále z našeho kostela. Navštěvujete někdy svinovskou farnost? Jezdívám cca co 2 měsíce za bratrem, slavím mši svatou v kostele. Máte nějakou hezkou vzpomínku na svinovskou farnost? Mimo jiné rád vzpomínám na smaženicu o Seslání Ducha sv., kdy jsme s rodiči a několika jejich přáteli z farnosti vyrazili do lesa a tam na ohníčku vaječinu usmažili a pojedli. Přenesl jsem ten zvyk ze Slezska do Olomouce, kde sice už nechodíme do lesa, ale na farní zahrádce si děti zahrají i nějaké hry. Co Vám svinovská farnost dala? Kamarádství s ministranty, prohloubené společnou angažovaností pro farnost v dospělosti, blízké vztahy ke kněžím, kteří zde působili, možnost zapojit se v ministrování, lektorské službě, zajištění teplovzdušného topení, projektu na liturgickou úpravu prostoru. Kdyby Vám nabídli možnost působit jako kněz ve Svinově, přijal byste tuto nabídku? Ne. Nikdo není doma prorokem. Kde nyní působíte a jak se Vám daří? V katedrále sv. Václava v Olomouci a daří se mi lépe, než si zasloužím.
22
Máte nějaký zážitek z kněžského života, který by mohl být pro nás povzbuzením? Bylo to v Červené Vodě, kterousi neděli na podzim, po čtyřech mších sv. a jednom křtu, když jsem se po páté hodině odpoledne vrátil z návštěv nemocných v tamější nemocnici. Už se stmívalo, bylo pošmourno, vlhko. Přišel jsem na faru, do velké, jednopatrové budovy, ve které jsem bydlel sám. Topilo se jen v kuchyni v přízemí a v mém pokoji v 1. patře. Zavřel jsem za sebou dveře, a v tu chvíli to na mne padlo. Nevlídno, zima, únava, samota, V té době jsem si už trochu navykl nejdřív se pomodlit něco z breviáře, když se naskytne volná chvíle. Teď bych se měl pomodlit, napadlo mne. Vůbec se mi nechtělo. Ale nějak jsem to přece jen dokázal, že jsem sáhl po breviáři a začal se modlit. A vtom jsem byl náhle zaplaven velkým poznáním a obrovskou radostí. Vždyť já nejsem sám, Pán Ježíš je se mnou. Byl to jeden z nejkrásnějších večerů v mém životě, za který jsem dodnes vděčný.
23
P. Mgr. Miroslav STRNAD Otec Jaroslav Strnad se přistěhoval za prací na Ostravsko z Valašska, maminka Alena, roz. Konečná, pocházela z Ostravy. V roce 1961 se v dnešní katedrále Božského Spasitele v Moravské Ostravě vzali. Svůj nový domov nalezli manželé v nově budovaném sídlišti v Ostravě – Porubě na Alžírské ulici. Spolu měli tři děti – Jiřího, Jaroslava a nejmladšího Miroslava. Miroslav se narodil 2. července 1968 v Ostravě – Vítkovicích. 14. července 1968 byl pokřtěn v kostele Krista Krále ve Svinově. Křest mu udělil dlouholetý svinovský farář P. Jan Němec. Základní školu navštěvoval v letech 1974 – 1982 v Ostravě – Porubě, nejprve od 1. do 6. třídy ZDŠ na Polské ulici a po jejím zrušení 7. a 8. třídu ZDŠ na ulici Čkalovově. Středoškolské vzdělání získal v letech 1982 – 1986 na gymnáziu v Ostravě – Porubě na Thälmannově ulici (dnes Wichterleho gymnázium), kde na jaře 1986 úspěšně složil maturitní zkoušku. K prvnímu svatému přijímání přistoupil v roce 1976 v kostele v Třebovicích. Svátost biřmování přijal v kostele Božského Spasitele v Moravské Ostravě v roce 1982. Od svých deseti let ministroval ve svinovském kostele. Zde se také od třinácti let učil hrát na varhany a občasně vypomáhal ve varhanické službě. Posléze však hrával na varhany především ve farnosti Ostrava – Třebovice. V roce 1986 se přihlásil ke studiu teologie na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích. Ke studiu bylo potřebné doporučení duchovního správce farnosti, kde dotyčný zájemce vyrůstal. Tehdy bezprostředně po smrti svinovského faráře P. Jana Němce řešil Miroslav otázku požadovaného doporučení ke studiu. Obrátil se na duchovního správce třebovické farnosti P. Metoděje Hasilíka. Ten žadatele o studium teologie vzhledem k jeho varhanickým a hudebním aktivitám také dobře znal, a tak toto doporučení vypracoval. Miroslav byl přijat. Stal se tak bohoslovcem, který studoval za třebovickou farnost. V září 1986 nastoupil do kněžského semináře v Litoměřicích. Po dvou letech musel studium přerušit, neboť studentům teologie nebylo komunistickými úřady umožněno v rámci vysokoškolského studia absolvovat tzv. vojenskou katedru. Museli tudíž povinnou dvouletou vojenskou službu absolvovat během studia v plném rozsahu jako vojáci základní služby. Na podzim roku 1988 oblékl vojenskou uniformu a necelé dva roky prožil jako skladník na vojenském útvaru v Rakovníku. Zde prožil také události listopadu roku 1989. Celá společenská atmosféra se změnila. V Olomouci se obnovila jak Cyrilometodějská teologická fakulta jako součást Palackého univerzity, tak instituce pro formaci budoucích kněží, tzv. kněžský seminář. Miroslav po skončení základní vojenské služby pokračoval na své cestě ke kněžství v Olomouci. Studium dokončil v červnu 1993. V sobotu 26. června 1993 byl vysvěcen na jáhna. Po absolvování jáhenského pastoračního roku v Mistříně přijal 18. června 1994 v katedrále sv. Václava v Olomouci kněžské svěcení z rukou olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera. V sobotu 2. července 1994 měl primiční mši svatou v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Třebovicích. K oltáři vedl novokněze nástupce P. Metoděje Hasilíka († 28. října 1991) nový duchovní správce P. Václav Altrichter, slavnostní primiční kázání měl spirituál olomouckého kněžského semináře P. Jan Pavlík. Ve svinovském kostele měl P. Miroslav podle zápisu ve farní kronice slavnostní mši svatou 26. června v rámci pravidelných nedělních bohoslužeb. Jeho prvním kaplanským místem se stala farnost Zábřeh na Moravě. Již po roce kaplanování se stal administrátorem farnosti v nedalekém Klášterci, kde pracoval dva roky. Od roku 1997 byl rok administrátorem ve farnosti Napajedla a od roku 1998 až do června 2002 spravoval farnost Dolní Němčí. Poté strávil studijně – duchovní rok v benediktinském klášteře v Praze – Břevnově. Od 1. července 2003 je farářem ve Slavičíně na Valašsku, kde působí dosud.
24
Krátký rozhovor s P. Miroslavem Strnadem: Mohl byste popsat, jak vznikala Vaše vazba na svinovskou farnost? Naše rodina přicházela slavit bohoslužby do svinovského kostela, tudíž jsem zde byl i já „doma“. Od svých deseti let jsem se zapojil do ministrantské služby, později v 8. třídě základní školy jsem se zde začal učit hrát na varhany (zpočátku se mi věnoval svinovský varhaník pan Vlastimil Grobař). Jako varhaník jsem od svých gymnaziálních studií však našel uplatnění v třebovické farnosti. Nějakou dobu jsem „sloužil dvěma pánům“, ale dle Ježíšových slov to není příliš možné (i když Ježíš o tomto mluví v úplně jiné situaci), proto se postupem času těžiště mé služby začínalo přesunovat do Třebovic (kde jsem mimochodem ve 2. třídě přistoupil i k 1. svatému přijímání, protože naše bydliště teritoriálně spadalo pod třebovickou farnost). Z toho důvodu jsem i v r. 1986 podával za Třebovice přihlášku do kněžského semináře v Litoměřicích (v té době zemřel ve Svinově P. Jan Němec a já v Třebovicích kromě služby varhaníka také vedl sbor). Co Vám svinovská farnost dala? Se svinovskou farností jsou spojeny mé mnohé začátky. Byl jsem zde pokřtěn, začal jsem zde ministrovat, začala zde má lektorská služba při bohoslužbách a také zde začaly mé první varhanické počiny. Věřím, že zde se také začalo probouzet i mé kněžské povolání. Kde nyní působíte a jak se Vám daří? Od roku 2003 působím jako farář ve farnosti Slavičín, což je okraj Valašska (děkanát Valašské Klobouky, arcidiecéze olomoucká). Město Slavičín má cca 7000 obyvatel, leží na úpatí Bílých Karpat, asi 12 km od Luhačovic. Samotná farnost Slavičín však zahrnuje kromě samotného města Slavičín ještě také 8 okolních vesnic. K dispozici kromě laických spolupracovníků mám také dva kněze, kteří mně pomáhají v pastoraci některých vesnic. Je zde však nádherným zavedeným zvykem, že na nedělní bohoslužby lidé přijíždějí i z vesnic do farního kostela ve Slavičíně (auty či autobusy), kde se během tří dopoledních bohoslužeb vystřídá cca 1000 lidí. Slavičínský kostel je zasvěcen sv. Vojtěchovi, který dle místní pověsti tímto krajem nejen procházel, ale také zde blahodárně zapůsobil. Kromě jiného je mi sv. Vojtěch hodně blízký také svou vazbou na benediktiny a pražský Břevnov (k nimž mám blízký vztah), a proto jsem vděčný za toto místo s ním spojené.
25
Prameny a literatura: Prameny: Catalogus venerabilis cleri archidioecesis olomucensis pro anno 1817 Catalogus venerabilis cleri archidioecesis olomucensis pro anno 1831 Katalog kněžstva arcidiecése olomoucké 1949. Olomouc: 1949. Katalog kněžstva olomoucké arcidiecéze. Díl I. Olomouc: 1973. Kronika farnosti Jistebník nad Odrou od roku 1945. Kronika římskokatolické farnosti Velký Ořechov. Kronika římskokatolické farnosti Skřípov. Pamětní kniha farnosti Klimkovské od roku 1900 [do roku 2004]. Pamětní kniha farnosti Kopřivnice [?] – 2001. Pamětní kniha farnosti Svinov 1931 – 2005. Pamětní kniha farnosti v Ostravě – Porubě 1950 – 1990. Soukromá pamětní kniha farnosti Porubské sestavená dle pořadí duchovních správců od roku 1661. Soupis křížů a soch (v Římskokatolické farnosti Svinov). Literatura: BYSTŘIČAN, Josef. Dějiny farnosti Porubské ve Slezsku. Polská Ostrava: 1903. JADRNÍČEK, Ludvík. Městečko Fryšták. Brno: 1933. CINEK, František. K národnímu probuzení moravského dorostu kněžského 1778 – 1870. Olomouc: 1934. FRANK, Miloslav. Stručný salesiánský nekrolog 1924 – 2008. Praha: 2008. HUB, Antonín. Klímkovice. Klimkovice: 1994. KUDELA, Jan. Paměti Svinova. Svinov: 1926. KŘÍŽKOVÁ, Marie Rút. Kniha víry, naděje a lásky. 70 let působení salesiánů v Čechách a na Moravě. Praha: n. Portál. 1996. NĚMEC, Vít. Kněží, kteří působili ve Fryštáku č. 10. In Farníček. Měsíčník farnosti Fryšták. Září 2008, roč. 6, č. 64. NĚMEC, Vít. Kněží, kteří působili ve Fryštáku č. 11. In Farníček. Měsíčník farnosti Fryšták. Říjen 2008, roč. 6, č. 65. OUTRATA, Bohumil. Staletí života. Historie farního kostela sv. Václava v Nezamyslicích. Nezamyslice: 2001. Plesná 1255 – 2005. Pohledy do minulosti a přítomnosti. Ostrava – Plesná: 2005. ŠVEJDA, Bohumil. Svinov ve znamení kříže. [s. l.]: 1996. TEICHMANN Bořivoj. Opomíjené klenoty. Drobné sakrální stavby v Poodří. Ostrava: Společnost přátel Poodří. 2004. TEŤHAL, Vladimír. Svatý Antonínek. Blatnice pod Svatým Antonínem: 2008. VLČEK, Vojtěch. Kříž jsem hlásal, kříž jsem snášel. Rozhovory s kněžími a řeholníky pronásledovanými za komunismu v letech 1948 – 1989. Kostelní Vydří. KNA, 2006, s. 88 – 111.
26
Katoličtí kněží rodáci z Ostravy – Svinova Jan Larisch Vydala Římskokatolická farnost Ostrava – Svinov jako mimořádnou přílohu č. 1 farního časopisu Svinovníček č. 2 / 2010 MK ČR E 15012 Fotografie na titulní a zadní straně: Socha Krista Krále v presbytáři kostela od olomouckého sochaře Julia Pelikána a kostel Krista Krále po opravě v roce 2010 Ostrava – Svinov 2010 Náklad: Grafická úprava: Tisk:
27
