KATEDRA GEOGRAFIE PŘÍRODOVĚDECKÉ FAKULTY UNIVERZITY PALACKÉHO V OLOMOUCI KOMPLEXNÍ GEOGRAFICKÁ EXKURZE JIŽNÍ ČECHY

KATEDRA GEOGRAFIE PŘÍRODOVĚDECKÉ FAKULTY   UNIVERZITY PALACKÉHO V OLOMOUCI             

               

KOMPLEXNÍ GEOGRAFICKÁ EXKURZE  JIŽNÍ  ČECHY  8. 5. – 12. 5. 2010       

sborník exkurze 

ZÁKLADNÍ INFORMACE

Vedoucí exkurze: Dr. Pavel Ptáček a Doc. dr. Zdeněk Szczyrba

Místo ubytování: Motel Dlouhá Louka – Stromovka 8, České Budějovice, 370 01, www.dlouhalouka.cz, tel. 387 203 601, 774 424 265 ubytování je hrazeno díky podpoře projektu ESF OPVK „Partnerství a sítě“ – projekt „Síť Geonet“ Podmínky k udělení zápočtu: • • •

aktivní účast na exkurzi vypracování a přednesení dvou referátů deník exkurze – bude dokumentovat navštívené lokality a bude obsahovat základní informace o tématech diskutovaných během exkurze. Deník je nutno odevzdat v den ukončení exkurze – tj. 12. 5. 2010, nelze akceptovat jeho odevzdání v pozdějším termínu. Může být veden samostatně nebo může mít formu poznámek v tomto sborníku (doporučujeme).

Důležitá telefonní čísla: Policie 158 Záchranná služba 155 Požární ochrana 150 Vedení: Ptáček 775 772 313, Szczyrba 775 772 316

Vydáno pro potřeby účastníků komplexní geografické exkurze do jižních Čech v květnu 2010. Příspěvky nebyly jazykově upravovány, ve výjimečných případech ale byly zkráceny. Za obsahovou úroveň i korektnost příspěvků odpovídají autoři.

   

 

2

OBSAH:

L. Paščenko: Trasa Brno-Znojmo ....................................................................................................................... 5 T. Otřísal: Trasa Znojmo – Vranov – Slavonice ................................................................................................ 7 P. Dudková: Město Znojmo ................................................................................................................................. 8 A. Krzystková: NP Podyjí – nejdůležitější chráněné fenomény (trasa Hnánice, Šobes, Nový Hrádek, Čížov) ..................................................................................................................................................................... 9 Z. Bartošková: NP Thayatal............................................................................................................................... 11 I. Siudová: Dyje – hydrologická charakteristika s bližší charakterisitkou Vranovské přehrady ................ 12 J. Husák: Geomorfologické členění jižní části Českomoravské vrchoviny .................................................... 13 A.Jakšová: Slavonice .......................................................................................................................................... 15 H. Roubalíková: Landštejn ................................................................................................................................ 18 B. Valečková: Česká Kanada – komplexní FG charakteristika ...................................................................... 19 J. Fryčka: Úzkorozchodné tratě v ČR ............................................................................................................... 22 J. Nešvera: Nerostné suroviny v jihočeských pánvích ..................................................................................... 23 K. Mazánková: Jihočeský kraj – socioekonomická charakteristika............................................................... 24 M. Mášek: České pivovarnictví v mezinárodním srovnání ............................................................................. 28 T. Švik: Pivovarnictví v jižních Čechách – minulost a vývoj po r. 1989, současný stav ............................... 29 M. Holoušová: Průmyslové zóny v ČR a jejich vliv na ekonomický rozvoj ................................................... 32 K. Soušková: České Budějovice ......................................................................................................................... 34 B.Stráníková: Významní rodáci v jižních Čechách.......................................................................................... 35 J. Kánská: Ochrana přírody v Novohradských horách................................................................................... 37 J. Zemek: Biosférické rezervace v ČR .............................................................................................................. 38 J. Horáčková: Terčino údolí............................................................................................................................... 41 J. Fridrichová: Třeboňsko – biosférická rezervace.......................................................................................... 42 Z. Melichaříková: Rašeliniště na Třeboňsku .................................................................................................... 45 V. Koubová: Geomorfologická charakteristika Třeboňska ............................................................................ 47 I. Poláková: Hydrologická charakteristika Třeboňska (se zaměřením na vodní toky) ................................ 48 V. Moravcová: Hydrologická charakteristika Třeboňska (se zaměřením na stojaté a podzemní vody) ..... 50 D. Vlková: Vitorazsko a hraniční úpravy v jeho oblasti .................................................................................. 52 M. Tomšíčková: Třeboň ..................................................................................................................................... 54

 

3

J. Šťovíček: Údolní nádrž Lipno........................................................................................................................ 55 D.Čuřík: Výroba papíru v ČR (se zaměřením na Větřní) ............................................................................... 56 D. Vlková: Vojenské újezdy v ČR...................................................................................................................... 57 A. Krzystková: Český Krumlov - turistické a kulturní centrum, strategie rozvoje ...................................... 59 J. Zemek: Památky UNESCO v ČR: kritéria výběru (na příkladu Českého Krumlova) ............................ 61 B. Valečková: Čertova stěna .............................................................................................................................. 63 J. Šťovíček: Lipno jako centrum rekreace a cestovního ruchu ...................................................................... 64 D. Čuřík: NP Šumava, CHKO Šumava – základní údaje, součastné problémy ............................................ 66 J. Horáčková: Vltava – hydrologická charakteristika ..................................................................................... 67 H .Roubalíková: Rašeliniště a slatě Šumavy ..................................................................................................... 70 V. Moravcová: Geologický vývoj Šumavy ........................................................................................................ 73 J. Husák: Klimatické poměry Šumavy .............................................................................................................. 74 J. Nešvera: Geomorfologické členění Šumavské soustavy a významné geomorfologické lokality ............... 76 V. Koubová: Jezera ČR a šumavská jezera ...................................................................................................... 79 P. Dudková: Chráněná fauna a flóra Šumavy .................................................................................................. 81 M. Holoušová: Záchranné programy organismů v ČR: zaměřeno na Šumavu ............................................ 83 I.Poláková: Šumava – tradiční řemesla a výroba ............................................................................................. 84 T. Otřísal: Prášily ................................................................................................................................................ 86 M. Tomšíčková: Staré obchodní stezky na Šumavě ......................................................................................... 87 K. Soušková: Plavení dříví na Šumavě.............................................................................................................. 89 T. Švik: Obyvatelstvo Šumavy ........................................................................................................................... 91 Z. Bartošková: Lidová architektura na Šumavě .............................................................................................. 93 K. Mazánková: Nerostné suroviny na Šumavě a jejich těžba ......................................................................... 94 A.Jakšová: Církevní řády v českých zemích a zvláště v jižních Čechách ...................................................... 96 J. Kánská: Kláštery v jižních Čechách.............................................................................................................. 97 B.Stráníková: Rožmberkové, Eggenbergové, Švarcenbergové a jejich doména v jižních Čechách ............ 99 J. Fridrichová: CHKO Blanský les.................................................................................................................. 100 L. Paščenko: Písek – komplexní geografická charakteristika ....................................................................... 102 I.Siudová: Tábor – komplexní geografická charakteristik............................................................................ 104 Z. Melichaříková: Skladování vyhořelého jaderného paliva v ČR ............................................................... 106

 

4

L. Paščenko: Trasa Brno-Znojmo Téma cesta Olomouc - Znojmo jsem jsi rozdělil na dvě části v první části, bych Vám popsal silnice po kterých pojedeme. V druhé části bych Vás seznámil se zajímavými místy po cestě. R 46 Silnici R46 je přezdívá Hanácká dálnice neboť vede po jednom z nejúrodnějších oblastí Moravy - Hané. Silnice R46 je jednou z nejstarších rychlostních silnic na Moravě. Byla postavena proto, aby propojila Brněnskou a Olomouckou aglomeraci. Zatím však je jejím hlavním účelem nahrazení dosud chybějící dálnice D1 z Vyškova do Ostravy. Nevýhodou silnice je, že poměrně úzká a klikatá, proto moc není vhodná pro tranzitní a mezinárodní dopravu, na kterou nebyla vůbec projektována. 1 R46 začala být budována po jednotlivých úsecích tak, aby navázala na dálnici D1 končící u Vyškova a nahradila nejprve nebezpečná místa na staré silnici. Rychlostní silnice se budoval ze dvou stran od Vyškova a od Olomouce, proto na konci 80. let dvacátého století zbyl nevybudovaný úsek kolem Prostějova. Tento úsek silnice byl naplánován skrz město na dlouhých estakádách a mostech , přičemž město rozdělil na dvě strany. V dnešní době by snad dálnice vedla dále od města. 1 Silnice končí u Vyškova, kde se napojuje na dálnici D1 od Brna, která pak pokračuje směrem na Kroměříž a Ostravu. 1 Zajímavou části rychlostní silnice je úsek za Vyškovem, který v těchto místech není rozdělen zeleným pásem ani pevnými svodidly. Úsek totiž vede těsně kolem vojenského letiště a počítá se i s tím, že by široká betonová plocha rychlostní silnice mohla v nouzovém případě posloužit jako přistávací plocha letadel. Podobná plocha se nachází i na dálnici D1 u Velkého Meziříčí. D1 Dálnice D1 je nejstarší a nejdelší dálnice na území Česka (a historicky první dálnice Československa), která má po dokončení spojovat Prahu, Brno a Ostravu. Její historie sahá až do 30. let 20. století, v časech normalizace měla být hlavní osou republiky, v současnosti je její hlavní a nejvýznamnější úsek z Prahy do Brna nejvytíženější v Česku. Projektovaná délka v ose dálnice je 376,497754 km. V současné době je v provozu 260 km v úseku Praha – Kroměříž a 73 km mezi Lipníkem nad Bečvou a Bohumínem (původně dálnice D47; z toho 18 km mezi Bělotínem a Hladkými Životicemi obousměrně v půlprofilu – dokončení na plný profil se předpokládá v roce 2010). 2 R 52 První zmínka o této silnice, která má spojit Brno s Vídní je obsažena v dodatku k Mnichovské dohodě, v kterém se Československo zavázalo bezplatně poskytnout pozemky potřebné pro výstavbu, na sjezdech měly být celnice a českoslovenští občané ji mohly zdarma využívat. 3 Do dnešní doby je zprovozněn úsek Brno - Pohořelice a o trasu Pohořelice - Mikulov se vedly dlouho spory, které byli vyřešeny podepsáním mezivládní dohody o propojení české rychlostní silnice R 52 rakouskou A 5. 3 1/53 Silnice I/53 tvoří důležitou spojnici mezi mezinárodními silnicemi E59 (silnice I/38) a E461 (rychlostní silnice R52). Silnice vyčleněním úseku Znojmo Pohořelice ze silnice 1/54. V současné době jsou připravovány tři stavby na této silnici, pouze dvě stavby řeší homogenizaci tahu a jedna obchvat Lechovic. 4 Města: Olomouc: Olomouc je páté největší město v České republice ležící přímo v srdci Moravy, a proto se nazývá "perlou na zelené podušce". Toto stotisícové město položené na řece Moravě je tradiční obchodní a dopravní křižovatkou a vytváří bránu do pohoří Jeseníků. Díky svému historickému významu, starobylé univerzitě, kulturní, vojenské a církevní tradici se město oprávněně stalo centrem Olomouckého kraje. 5 Centrum Olomouce je obklopené prstencem bohatých parků a středověkých hradeb má po Praze statut druhé nejstarobylejší a největší památkové rezervace v České republice. Patrné je to na první pohled, kdy každého návštěvníka upoutají nad městem tyčící se věže novogotické katedrály sv. Václava, barokního chrámu Panny Marie Sněžné, kostela sv. Michala a radnice s orlojem. Za zhlédnutí také stojí tzv. Přemyslovský hrad, postavený v románském stylu, gotický chrám sv. Mořice se známými Englerovými varhanami či Klášter Hradisko, 5 přestavěný v 17. Století do barokní podoby. Nejvýznamnější památkou na území města je Sloup Nejsvětější Trojice na Horním náměstí, který je od roku 2000 zapsán na 5 prestižním seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Ve stručném výčtu památek nesmíme opomenout další stejně významné jako jsou například raně barokní stavba Arcibiskupského paláce, kde v roce 1848 nastoupil František Josef I. na rakouský trůn nebo soubor šesti olomouckých barokních kašen. 5 Prostějov: Město Prostějov je součástí Olomouckého kraje. Leží v severní části Hornomoravského úvalu, na úpatí Prostějovské pahorkatiny, ve východní části České republiky. První zmínka o Prostějovu, který je nazýván Hanáckým Jeruzalémem, jsou z první poloviny 12. století. Dnešní historické jádro města je vyhlášenou památkovou zónou. 6

 

5

Hlavním kulturním a společenským centrem a současně jednou z architektonických dominant Prostějova je Národní dům, významná kulturní památka České republiky. Byl postaven v letech 1905-1907 podle návrhu architekta Jana Kotěry, profesora UMPRUM v Praze a předního představitele české moderní architektury. 6 Středu města dominuje nová radnice postavená v letech 1911-1914 podle návrhu prof. K. H. Kepky ve slohu zvaném historismus. Důraz byl položen na vertikálu 66 metrů vysoké věže obohacující siluetu města v dálkových pohledech. Nad arkýřem dominuje orloj, který ukazuje kalendářní měsíce v roce, postavení měsíce a slunce na obloze. 6 K dalším pamětihodnostem patří prostějovský zámek na Pernštýnském náměstí, na jehož vstupním průčelí se nachází i známá věta: Hanák tade bode do skonání světa…, kostel Povýšení sv. Kříže, Muzeum Prostějovska (bývalá radnice), Morový sloup se sochou P. Marie, rodný dům Jiřího Wolkera, barokní kostel sv. Jana Nepomuckého, farní kostel sv. Petra a Pavla a kostel sv. Cyrila a Metoděje. 6 Prostějov je městem poetických festivalů (Wolkerův Prostějov), divadelního života, městem elegance a módy ( OP Prostějov), městem sportu (cyklotrasa „Jantarová stezka, Tennisoé turnaje). 6 Vyškov: Vyškov má rozlohu více než 5000 ha, počet obyvatel se pohybuje kolem 22 500. Centrem města je trojúhelníkové náměstí, přejmenované na Masarykovo, které se v 1. polovině 90. let dočkalo celkové rekonstrukce a vytvoření pěší zóny, jež se stala místem příjemné relaxace. 7 Město je neodmyslitelně spojen s armádou. Již od roku 1936 je sídlem vojenské posádky, díky Vysoké vojenské škole pozemního vojska se Vyškov stal na třicet let univerzitním městem. 7 Významnou událostí bylo napojení města na dálniční síť, dálnici D1 Praha - Brno - Vyškov, pokračující rychlostní komunikací severně až do Olomouce a dále do Ostravy. Do roku 2006 by měl být otevřen další úsek dálnice D 1 Vyškov-Mořice, jež bude po celkovém dokončení pokračovat přes Kroměříž a Přerov do Lipníku nad Bečvou a stane se součástí páteřního dálničního tahu České republiky. 7 Nejen výhodné dálniční spojení, ale i prozíravá politika města přitáhla významné investory, kteří se soustředili v průmyslových zónách vybudovaných na obvodu města. Dnes patří 30hektarová průmyslová zóna Sochorova na severozápadním okraji města k nejúspěšnějším v České republice. Narozdíl od těžšího výrobního průmyslu zóny Sochorova je další průmyslová zóna Nouzka v jihozápadní části města zaměřena převážně na služby a výrobní služby. 7 Slavkovské bojiště: Bitva u Slavkova známá též jako „ Bitva tří císařů“ proběhla 2. prosince 1805 poblíž Slavkova u Brna. Armáda Francouzského císařství v čele s císařem Napoleonem Bonapartem zde drtivě porazila vojsko spojenců vedené carem Alexandrem I. , M.I. Kutuzovem a císařem Františkem I. Slavkovská bitva je jedna z nejznámějších, které proběhly na Moravě. 8 Francouzský císař řídil bitvu z návrší Žuráň ( 286 m n.m. , dnes v katastru obce Podolí a František I. s carem Alexandrem měli svůj stan zřízený v Křenovicích. 8 Název se bitvy je odvozen od 9 km místa, kde nocovali den před bitvou oba spojenečtí panovníci. 8 Brno: Brno (německy Brünn, latinsky Bruna) je počtem obyvatel i rozlohou druhé největší město v České republice. Je správním střediskem Jihomoravského kraje, v jehož centrální části tvoří samostatný okres Brno-město. 9 Brno je významným administrativním střediskem, centrem české justice, sídlem orgánů s celostátní kontrolní působností a dalších důležitých institucí. Je rovněž centrem vzdělání s 26 fakultami jedenácti univerzit a vysokých škol. Ve městě sídlí biskupství brněnské diecéze. K nejvýznamnějším dominantám města patří hrad Špilberk a Katedrála svatého Petra a Pavla (známá spíše jako Petrov). Druhým dochovaným hradem na území Brna je Hrad Veveří tyčící se nad brněnskou přehradou. 9 Severovýchodně od městského jádra, tvořeného původním městem Brnem, které je a vyhlášené městskou památkovou rezervací, leží stavební památka vila Tugendhat od architekta Ludwiga Miese van der Roheho, zapsaná mezi Světové dědictví UNESCO. 9 K turistickým lákadlům patří také začátek chráněné krajinné oblasti Moravský kras. V 19. století Brno díky vysoce rozvinutému textilnímu průmyslu získalo přezdívku rakouský resp. moravský Manchester. 9 Pohořelice: Město bylo od nejstaršího období průsečíkem obchodních cest. Archeologické nálezy dokládají pravěké osídlení této oblasti. Slovanské obyvatelstvo přišlo na území Moravy v 5. století a během krátké doby vytlačilo usedlé Germány. V roce 1951 bylo objeveno v osadě Smolín pohřebiště z první čtvrtiny 5. století našeho letopočtu. 10 Historické jádro vzniklo na důležité obchodní cestě z Brna do Znojma a Vídně. První písemné záznamy uvádějí název Borlitz, pocházejí z roku 1222. V 16. století se objevuje český název Pohořelice. Název je odvozen od jména Pohořel, což jsou lidé, kteří byli pohořelí. Znamená to, že město vzniklo na místě osady zničené požárem. 10

 

6

T. Otřísal: Trasa Znojmo – Vranov – Slavonice Charakteristika oblasti Oblast mezi Znojmem a takzvanou Českou Kanadou byla odedávna pomezním územím, trojmezím Čech, Moravy a Rakouska. Probíhala zde, i když s dílčími změnami, tzv. zemská hranice, oddělující české země od Moravy. I dnes je tomu nejinak. Administrativně oblast podél rakouských hranic spadá pod okres Znojmo (východní část) a na západě okres Jindřichův Hradec. K tomu se ještě ze severu vkliňuje okres Třebíč se svou nejjižnější výspou, Jemnickem. Po vzniku vyšších územněsprávních celků jsou spádovými městy Znojmo (Jihomoravský kraj), Moravské Budějovice (kraj Vysočina) a Dačice (Jihočeský kraj). Z výše uvedeného vyplívá, že šlo dlouhodobě o okrajovou oblast, periferii různých územních celků. Tato situace byla ještě zvýrazněna skutečností, že po roce 1948 bylo pohraničí z jihu kompletně uzavřeno a stalo se tak nejen pomyslně, ale i fyzicky „konečnou“. Na to ostatně oblast v určité míře doplácí dodnes, přestože jsou hranice již volně prostupné. Co se týče přírodních charakteristik, lze povrch mezi Znojmem a Slavonicemi označit jako pahorkatinu. Vyznačuje se nižšími kopci bez větších zvratů ve výškové členitosti. Výjimku tvoří zejména poměrně hluboké a členité údolí řeky Dyje, která je hlavní vodotečí, odvodňující území. Geomorfologie tohoto údolí je odlišná do takové míry, že zavdala příčinu vzniku velmi specifické a od svého okolí odlišné vegetaci. A i z tohoto důvodu bylo údolí od Znojma po Vranov nad Dyjí roku 1991 vyhlášeno národním parkem Podyjí. Dramatické údolí sice pokračuje i dále proti proudu Dyje nad Vranovem, avšak krajina je zde od roku 1933 značně pozměněna – zatopena vodami přehradní nádrže Vranov. Ta je do současné doby stále zdaleka největší vodní plochou v této oblasti (faktografické údaje dle cs.wikipedia.org). Mimo svahy kolem Dyje a jejich okolí, vyznačující se dubobučinami, je zbytek oblasti spíše bezlesý a zemědělsky využívaný pro obilniny, pícniny či v menší míře pastvinné louky. Celé pohraničí od Znojma dále na západ je na poměry střední Evropy velmi málo zalidněné. Nenachází se zde žádná větší města a i vesnická sídla jsou malá (což zvláště vynikne oproti situaci na východ od Znojma) a nezřídka položená ve větší vzdálenosti od sebe. Největšími sídly jsou obce Slavonice (dle webu mesta.obce.cz 2701 obyvatel), Vranov nad Dyjí (860 obyvatel), severněji Dačice (7991) a Jemnice s 4280 obyvateli. I dopravně je území poněkud zanedbáno. Nepočítaje významnou spojnici Jihlavy, Znojma a Vídně v podobě silnice 38 (E59), která se dotýká oblasti spíše okrajově, silnice 3. a nižších tříd, nachází se zde již jen několik méně významných silnic II. třídy, spojujících významnější sídla. Též v železniční dopravě nelze mluvit o nějaké významnosti. Zejména politickým rozdělením střední Evropy ztratily na významu tratě Jihlava – Znojmo (jedna z dřívější spojnic Prahy a Vídně) a ještě mnohem více železnice Dolní Cerekev – Telč – Dačice – Slavonice – Rakousko. Ta byla za Slavonicemi zrušena a do Rakouska se dodnes vlakem touto tratí nepodíváme. Proto má dnes pouze lokální význam a to ještě spíše v severní části po Telč. Nezvykle je ovšem staronově v regionu k dispozici lodní doprava po vodním díle Vranov, která byla v devadesátých letech z údajných vodárenských důvodů neprovozována. Znojmo – Vranov Hned za posledními domy Znojma se proti proudu řeky Dyje rozprostírá výše zmíněné lesnaté území, přecházející v národní park. Na samotné řece je vybudována menší přehradní nádrž Znojmo, sloužící především vodárenským a energetickým účelům a též jako vyrovnávací k Vranovské přehradě. V okolí lesů se nachází několik viničních tratí sem zasahující Znojemské vinařské podoblasti. Přestože je to spíše její výspa, nachází se zde několik vysoce hodnocených viničních poloh, především nejznámější vinice Šobes na ostrohu nad Dyjí. Má dokonce poctu nosit označení „Grand Cru“, což je ve francouzské vinařské terminologii označení pro nejvýjimečnější polohy vinic. U nás sice nemá právní či jiné jasné zakotvení, avšak i tak o proslulosti Šobesu mnohé vypovídá. Stejně jako mnohé další, patří tento pozemek do hospodářství vinařství Znovín Znojmo.

Národní park Podyjí Na středoevropské poměry do značné míry unikátní říční údolí s množstvím zákrut, prudkých svahů, hustých kvalitních lesů, výjimečné teplomilné flóry. Částečně i díky hraniční 40leté uzávěře, neboť řeka je mezi Vranovem nad Dyjí a Znojmem z větší části hraniční linií, se výše zmíněné podařilo zachovat v zásadněji neporušené podobě. Z uvedených důvodů byla proto hned záhy po zrušení střeženého hraničního pásu přistoupeno k vyhlášení národního parku. Stalo se tak v létě 1991. Počátkem ledna 2000 následovala českého příkladu i rakouská strana, když vyhlásila „Nationalparkverwaltung Thayatal“. I to podtrhuje unikátnost, když se jedná o bilaterální ochranu přírody. Pomyslným centem NP Podyjí je městečko Hardegg přímo na hranicích. Není bez zajímavosti, že zdejší šlechtické sídlo v podobě výstavního hradu, je centrem rodu Hardegg, z něhož pochází manželka známého českého politika Karla Schwarzenberga, Tereza, rozená Hardegg. Na české straně leží nad městem a řekou známá vyhlídka, k níž se lze pohodlně dostat od návštěvnického centra NP Podyjí v Čížově. Celý park je dnes atraktivní jak pro pěší, tak pro cykloturisty, a to i díky tzv. signálce, asfaltové komunikaci, sloužící dříve k ochraně hranic.

Vranov nad Dyjí Jeden z nejznámějších českých zámků. To je asi to první, co se většině vybaví při vyslovení názvu tohoto malebného městyse. Pohled na výstavný zámek na vysokém skalním výběžku na řekou Dyjí je skutečně jedním z nejznámějších pohledů v našem jižním pohraničí. Místo zámku byl dříve hrad, sloužící k ochraně hranic. Rod Althannů jej pod vedením známého architekta a stavitele J. B. Fischera z Erlachu v 17. století přestavěl na monumentální barokní sídlo. Z něj je asi nejvýznamnější oválný, tzv. Sál předků. Zámek je nyní v majetku státu a je turisticky hojně navštěvován. Atraktivní je i pro výpravu filmů, točila se zde pohádka Nesmrtelná teta s Jiřinou Bohdalovou v hlavní roli. Samotný městys pochopitelně těží z mimořádně turisticky zajímavého okolí (národní park, přehrada, zámek) a žije proto především právě z cestovního ruchu (volně dle cs.wikipedia.org a zamekvranov.cz).

 

7

Vodní nádrž Vranov V letech 1930 – 1933 probíhala na Dyji výstavba vodního díla Vranov. Na svou dobu šlo o jednu z největších podobných staveb v tehdejším Československu. Přehradní hráz dosahuje výšky 60 metrů a délka vzdutí hladiny je kolem 30 kilometrů. Součástí stavby je hydroelektrárna. Přehradní nádrž je velice atraktivní pro rekreaci. Před rokem 1989 zde vyrostlo mnoho soukromých chat i velkých rekreačních objektů. Jsou zde i kempy Vranovská pláž a Bítov Horka. Na přitažlivosti vodní ploše přidává monumentální hrad Bítov na ostrohu zalité Dyje a říčky Želetavky. Podobně jako okolní opevněné stavby sloužil dříve k obraně hranic. Na původně velkomoravském hradisku se dle hradbitov.cz během staletí vystřídaly rody Přemyslovců, Lichtenburgů, Jankovských, Daunů, Haugwitzů, Haasů a dalších. Dnes je po úmrtí posledního majitele hrad státní. Lichtenburgové rovněž vystavěli na protější úzké a strmé skále hrádek Cornštejn, který je dnes romantickou zříceninou. Od Podhradí nad Dyjí po Slavonice Na tuto oblast stále platí to, co bylo uvedeno v úvodu. A sice že území doplácí na perifernost. Na rozdíl od Znojemska a Vranovska zde již nejsou příliš významné stavební památky ani přírodní zajímavosti. A zalidnění je velmi nízké. Nicméně možná právě toto přidává oblasti na populárnosti mezi cykloturistickou veřejností. Pozůstatek signálky, zapadlé vesničky, nízký provoz na komunikacích, oku i cyklistově noze lahodící pozvolná krajina a rozhraní mezi přitažlivým Vranovem a Českou Kanadou, stejně tak i blízkost renesančních perel Slavonice a Telč znamenají již řadu let pozvolné oživení kraje turisty. Samozřejmě i otevřená hranice do Rakouska je přínosná, přesto zatím stále nikoliv zásadně. Kromě krajiny patří mezi zajímavosti postupně se opravující zámek Uherčice či židovské památky v obci Písečné. P. Dudková: Město Znojmo

I. Úvod Znojmo (německy Znaim) Název je slovanského původu a je odvozeno od staroslovanského slovesa znojit tedy vypálit. Město leží v Jihomoravském kraji asi 52 km od Brna na levém břehu řeky Dyje. Má rozlohu přibližně 66 km² a téměř 35 tisíc obyvatel. Nadmořská výška je 290 m.n.m. Klimatologicky patří Znojmo do teplé podnebné oblasti, díky těmto přírodním podmínkam se zde odedávna daří vinařství a ovocnářství proslulé jsou každoroční slavnosti Znojemského vinobraní. Jedná se o městskou památkovou rezervaci s bohatou historií. Která přitahuje mnoho turistů, hodnota města turisticky značně vzrostla po vyhlášení Národního Parku Poddyjí. II. Historie města Díky příznivému klimatu bylo místo dnešního Znojma osídleno již ve 4. st. př. n. l. Archeologické nálezy objevily pozůstatky staroslovanského hradiště z desátého století. Které bylo jednou z nejdůležitějších pevností Velké Moravy. Kolem roku 1100 n. l. zde nechal český kníže Břetislav vybudovat ochranný hrad. Roku 1226 bylo Znojmo povýšeno Přemyslem Otakarem II. Nové královské město se stalo nejmohutnější pevností na jižní hranici Přemyslovského státu. Docházelo ke kolonizaci německým a židovským obyvatelstvem, usídlovalo se zde i mnoho církevních řádů. Město využívalo výhodné polohy mezi Prahou a Vídní, hostilo mnoho českých i rakouských panovníků a těžilo z jejich přízně a privilegií. Za vlády krále Jana Lucemburského byly městu uděleny mnohé výhody a výsady. Tak například roku 1324 dal městu táž práva pro obchod vínem a solí, jako užívala města Brno a Jihlava a zakázal výčep cizích vín ve městě, aby měšťanům ulehčil před cizí konkurencí. V roce 1335 se zde vdávala nejmladší Janova dcera Anna za rakouského arcivévodu Otu Habsburského. Při velkolepých oslavách vznikl požár a vyhořela téměř polovina města i s hradem. Znojmo hrálo v dějinách země důležitou roli i později, když zde v roce 1437 zemřel císaře Zikmunda a tím i dynastie Lucemburků. Další požár zasáhl město v roce 1490. Následovala velká renesanční přestavba města, pod vedením rakouských i italských mistrů, probíhala celé 16. století až do třicetileté války. Po bitvě na Bílé hoře se zde v roce 1628 konal zemský sněm, na němž bylo přijato pro Moravu Obnovené zřízení zemské, jež uzákonilo dědičnost Habsburků na českém trůně, absolutismus, rekatolizaci a germanizaci. V roce 1645 město obsadili Švédové. Početní stav obyvatelstva klesl na polovinu. Až do druhé poloviny 17. století město ohrožovali Turci. V letech 1679-80 zde řádil mor. Koncem 18. a začátkem 19. století trpělo město napoleonskými válkami. V roce 1805 procházelo pod vedením samotného Napolena francouzské vojsko, táhnoucí ke Slavkovu. Napoleon se ve městě objevil ještě jednou v roce 1809 a svedl u Suchohrdel krátkou vítěznou bitvu, kde porazil rakouského císaře Františka I. V roce 1866 město opět trpělo za rakouskopruské války. V letech 1870-71 zde byla vybudována železnice což znamenalo velký průmyslový rozvoj. Rozvíjela se hlavně dvě tradiční odvětví prvním byla zpracování zemědělských plodin (hlavně okurek, jejichž pěstování zavedl již v 16. stol opat premonstrátského kláštera v louce a vychovatel císaře Rudolfa II. Freytag z Čepihoru. Druhým odvětvím byla tradiční výroba keramiky, využívající zdejší naleziště kaolínu. Rozmachu dosahovalo v této době také ovocnářství a vinařství. Po první sv. válce bylo město začleněno do nového Československého státu, během války bylo připojeno k Velkoněmecké říši a po druhé sv. válce a odsunu Němců město trpělo a řada památek chátrala. Ačkoliv bylo město vyhlášeno městskou památkovou rezervací již v roce 1971 významější rekonstrukce se památky dočkaly až po r. 1989. V současnosti dochází k rozkvětu turistického ruchu zejména díky množství historických památek.

III. Kulturní památky Nejvýznamnější je románská rotunda P. Marie sv. Kateřiny z 11. stol., je zde unikátní hlavně bohatou původní malbou. V minulosti pak složuila rotunda jako tančírna, košikářská dílna a dokonce i chlév pro vepře. Unikátní fresky byly zachráněny během rekonstrukce v roce 1949. Hrad založený knížetem Břetislavem v 11. stol. Nejvýznamnější událostí na tomto hradě byla svatba Anny Lucemburské s arcivévodou Ottou Habsburským. V roce 1720 zde byl vybudován pivovar od r. 1920 budovu začalo využívat znojemské muzeum. Gotická radniční věž- původní věž z roku 1260 byla v roce 1447 přebudována v elegantní renesanční stavbu se dvěma ochozy.

 

8

Znojemské podzemí Labyrint sklepů a asi 30km dlouhých chodeb vznikal od 13. do 17. stol. Sklep určený ke skladování vína patřil ke každému měšťanskému domu. Prostory však nestačily a tak docházelo k jejich neustálému prohlubování, rozšiřování a propojování, plány znalo jen pár zasvěcených, podzemí je jedno z největších bludišť ve střední Evropě. Část je zpřístupněna veřejnosti. Jihomoravské muzeum Jihomoravské muzeum ve Znojmě je jedno z nejstarších muzeí na jižní Moravě. Vzniklo v roce 1878. Od roku 1910 našly sbírky, zásluhou kustoda Antona Vrbky, své umístění v prostorách znojemského hradu. Celý hrad spolu s památnou rotundou získalo muzeum do své správy roku 1920. Po druhé světové válce muzeum získalo charakter odborného ústavu a rozšířilo se. Dnes v nich uchovává na 300 000 sbírkových předmětů. Vodní nádrž Znojmo Vodní dílo vybudované na řece Dyji mezi vodní nádrží Vranov a soustavou Nové Mlýny na JZ okraji Znojma. Výstavba probíhala v letech 1962-65. Kamenitá hráz je sypaná 17m vysoká a 115 metrů dlouhá, objem nádrže je 4,3 mil m3, plocha je 53ha. Slouží jako zásobárna pitné vody pro Znojmo, jako vyrovnávací nádrž pro Vranovskou přehradu a má i funkci hydroelektrárenskou. Při povodni v roce 2002 a hladina přesáhla téměř o půl metru maximální mez. Průtok byl 379m3/s. V roce 2005 proběhla rekonstrukce a zvýšení protipovodňové ochrany. V. Průmysl TOS ZNOJMO Strojírenská výroba v TOS ZNOJMO byla zahájena v roce 1970, kdy v areálu bývalé vodní elektrárny u řeky Dyje byla zahájena výroba součástí pro obráběcí stroje, jako organizační složka tehdejšího národního podniku TOS KUŘIM. V rámci privatizace v roce 1992 pak vznikl nový právní subjekt TOS ZNOJMO, akciová společnost. Proces privatizace byl dokončen v srpnu 1997, kdy se jediným akcionářem stala společnost NOVOTOS, s.r.o. Firma TOS ZNOJMO se v současné době specializuje na sériovou výrobu převodovek. ELEKTROKOV, a. s. ZNOJMO - Závod ELEKTRO Vznik 1947 družstvo pod názvem ELEKTROKOV. Družstvo se v roce 1991 transformuje na akciovou společnost a probíhá zásadní restrukturalizace společnosti, která podniká jednak v oblasti elektrotechnické výroby (výroba transformátorů, tlumivek, vinutých dílů a svářecí techniky) – závod elektro a v oblasti služeb – závod topení (topenářství a plynoinstalace). LAUFEN sro. Keramické závody Znojmo v současné době Švýcarský zahraniční investor, výroba převážně toaletníh mís, umyvadel a van. Znojmia a.s. – vznikla v roce 1945 tradiční znojemské okurky, nyní součástí závodu Hamé Babice.

A. Krzystková: NP Podyjí – nejdůležitější chráněné fenomény (trasa Hnánice, Šobes, Nový Hrádek, Čížov) ÚVOD Národní park Podyjí je nejmenší park v České republice. Je ukázkou výjimečně zachovalého říčního údolí Dyje v zalesněné krajině. Nachází se při hranicích s Rakouskem v jihozápadní části Moravy mezi Znojmem a Vranovem. Na rakouské straně na něj navazuje Nationalpark Thayatal, se kterým vytváří přeshraniční bilaterální chráněné území. Předmětem ochrany jsou nejrůznější skalní tvary, srázy, meandry, suťová pole, strže, nivní louky podél Dyje či prosluněné lesostepi. Území je typické velkou rozmanitostí živočišných i rostlinných druhů1. STRUČNÁ CHARAKTERISTIKA ÚZEMÍ Národní park byl zřízen nařízením vlády č. 164/1991 Sb. Nachází se na území bývalé CHKO Podyjí na ploše 63 km2, ke které je připojeno ochranné pásmo o rozloze 29 km2. Celkem tedy 92 km2. Území bylo osídleno ve starší době kamenné. Jednotlivá historická období se na území podepsala různými způsoby – z mladší doby kamenné se dochovaly nálezy kultury s moravskou malovanou keramikou u Hlubokých Mašůvek a hradiště keltského původu, ze středověku pochází dnešní zříceniny hradů bránící tehdy původní zemskou hranici. Velké množství památek se nachází v městské památkové rezervaci města Znojmo. Jedinečná je rotunda Sv. Kateřiny s původními nástěnnými malbami2. Geomorfologie Z hlediska geomorfologie náleží území z větší části k provincii Česká vysočina, východní část patří ke karpatské soustavě. Celá oblast má ráz pahorkatiny, která je proříznutá kaňonovitým údolím řeky Dyje3. Od mladších prvohor bylo území denudováno. Uplatňuje se především kaolinické zvětrávání. V mladším terciéru došlo k mořské transgresi, po ústupu moře se zformovala Pradyje, která si vyhloubila až 150 m hluboké koryto. Řeka vytvořila meandry v mělkých a nezpevněných sedimentech. Po dosažení krystalického podloží se začala

                                                             1

http://www.nppodyji.cz/ Friedl K. et al., Chráněná území v České republice, 1991, s. 19 3 Ibid., s. 20 2

 

9

zahlubovat i do něj. Vznikly tak typické zaklesnuté meandry. Během terciéru a kvartéru došlo k vyzvednutí a následné denudaci. Horniny byly vystaveny působení eroze a mrazového zvětrávání. Důsledkem jsou dnes rozsáhlé sutě a kamenná moře4. Geologie Geologicky můžeme NP Podyjí rozdělit do tří hlavních částí: západní (starohorní ruly a fylity), střední (krystalické vápence a chloritické břidlice) a východní (vyvřelé žuly, z části překryty břidlicemi, drobami a pískovci karpatského flyše)5. Flóra a fauna Z hlediska vegetace jde o jedno z nejpozoruhodnějších míst střední Evropy. Významným prvkem jsou plošiny, jejichž původní vegetací jsou dubohabřiny. V některých částech jsou dnes lesy odstraněny a přeměněny na louky, pastviny či ornou půdu. Pod vlivem pastvy a vypalování se mnohé plochy změnily na vřesoviště. Luhy jsou nejlépe zachovány v úseku mezi Lesnou a Čížovem. Na skalnatých svazích kaňonovitého údolí řeky Dyje jsou časté ostrůvky primárního bezlesí6. Původní charakter lesních porostů je místy pozměněn výsadbou jehličnatých monokultur. Ve vyšších polohách se nachází jedlobučiny a bukové doubravy. Pro nižší a teplejší polohy jsou typické teplomilné doubravy přecházející v zakrslé doubravy a lesostepi7. V národním parku je velmi rozmanitá živočišná složka. Důležité je zmínit vliv člověka, a to především na ryby. Negativním vlivem bylo (a dosud je) vybudování vodních nádrží ve Vranově nad Dyjí a Znojmě. Řada ryb musí být proto uměle vysazována – pstruh, lipan apod.8 Zajímavosti Nedaleko Znojma se nachází dvě vyhlídková místa – Králův stolec a Sealsfieldův kámen. Za pozornost stojí také Havranická vřesoviště, vřesoviště Kraví hora či Hradišťské terasy. Turisté mohou navštívit lokalitu Devět mlýnů pod vinicí Šobes, která vypovídá o historii mlynářství. Hlubokým údolím řeky Dyje prochází Cesta Jaroslava Krejčího vedoucí ze Znojma do Hnanic. Vyhlídku do centrální části NP Podyjí umožňují plošiny Nového Hrádku. Mezi nejnavštěvovanější místa patří obec Čížov s ukázkou železné opony a městečko Hardegg poskytující další vyhlídky do údolí řeky. Červeně značená stezka zvaná Pašerácká protíná celý park (od Znojma po Vranov nad Dyjí) a přivádí turisty k dalším zajímavostem – Ledové sluje či Hamerské vrásy. Za zmínku stojí také barokní zámek ve Vranově nad Dyjí9. Národní park je rozdělen na tři zóny, jejichž podíl na rozloze je následující: 1. zóna (32 %), 2. zóna (45 %), 3. zóna (23 %)10. 1. zóna je tvořena zejména jádrovým územím kolem údolního zářezu řeky Dyje. Hospodářsky se toto území nevyužívá. Vstup je omezen na turisticky značené cesty. 2. zóna zahrnuje velkou část lesního komplexu, louky a vřesoviště. Nejvíce poznamenaná hospodářskou činností člověka je třetí zóna. Jde o zemědělsky využívané plochy a okrajové partie lesního porostu. Ochranné pásmo obklopuje celé území národního parku11. • • • • • • • • • • • • • • •

OCHRANA PŘÍRODY12 Býčí skála – kolmá žulová stěna na začátku vzdutí Znojemské přehrady pod vyhlídkou Sealsfieldův kámen. PP Červený rybníček – výskyt žábronožky divorohé a panonské; mělká deprese umělého úvodu. PP Cínová hora – bývalý lom; chráněné druhy suchomilných rostlin a živočichů. PP Fládnitzské vřesoviště – chráněné druhy suchomilných rostlin a živočichů. Hamerské vrásy – mohutné skalní stěny s vrásněním bítýšské ortoruly; předprvohorní stáří; velikost vrás do třiceti metrů. Havranické vřesoviště – přes 100 ha stepních lad; teplomilná flóra a fauna; traviny a keříčky. PP Horáčkův kopeček – stepní pahorek severně od obce Popice. PP Horecký kopec – skalní ostrůvek v polích nedaleko státní hranice. Hradišťské terasy – zbytky středověkých kamenných teras nad vzdutím Znojemské přehrady; zpustlé sady a zahrady. Kamenná moře – vyvinuta na více místech především na pravém břehu Dyje pod bývalým mlýnem Papírna. Kraví hora – pahorek nad Znojmem se vzácnou vřesovištní flórou a faunou. Ledové sluje – suťový svah s množstvím podzemních prostor vzniklých skalním zřícením ortoruly. V podzemí se díky specifickému mikroklimatu vytváří ledová výzdoba. Na skalních svazích hnízdí mimo jiné čáp černý, který je symbolem NP Podyjí. Svah je veřejnosti nepřístupný. PP Pustý kopec u Konic – stepní žulový kopec s výskytem chráněných druhů živočichů a rostlin. PP Skalky – stepní lokalita. Šobes – lokalita osídlena ve starší době kamenné. V době bronzové šlo o pravěké hradiště. Od středověku lokalita využívána k pěstování vinné révy. Víno bylo proslulé kvalitou. V 19. století bylo dodáváno na císařský dvůr a do vídeňských restaurací. Dnes se vinná réva pěstuje na 11 ha. Lokalita je řazena mezi 10 nejlepších vinařských poloh v Evropě. Nejčastěji pěstované odrůdy jsou: rulandské šedé a bílé, ryzlink rýnský a vlašský. ZAJÍMAVÁ MÍSTA NA TRASE HNANICE – NOVÝ HRÁDEK (- ČÍŽOV)

• • • • •

Obec Hnanice – leží na trase staré solné stezky. Významnou památkou je poutní kostel, románsko-gotický chrám sv. Wolfganga. Zachovalá je původní vesnická zástavba a areál vinných sklepů13. Fládnitzské vřesoviště – viz kapitola Ochrana přírody. Vinice Šobes – viz kapitola Ochrana přírody Devět mlýnů – na území byly mlýny již od 15. století. Dnes je známa poloha šesti z nich. Další tři byly zničeny povodněmi v 16. století. Z šesti mlýnů ale zůstaly pouze čtyři (v padesátých letech byly násilně likvidovány). Zachovaly se jezy, sklepy, zbytky náhonů a budov. Mlýny měly před 2. světovou válkou své názvy: Zemský, Pekárna, Gruberův, Hotel Gruber, Judexův a Papírna14. Opuštěný meandr Dyje – okrouhlík15.

                                                             4

Slouka L. et al., Národní parky a chráněné krajinné oblasti, 2002, s. 27 Friedl K. et al., Chráněná území v České republice, 1991, s. 20 6 Slouka L. et al., Národní parky a chráněné krajinné oblasti, 2002, s. 28 7 Friedl K. et al., Chráněná území v České republice, 1991, s. 20 8 Slouka L. et al., Národní parky a chráněné krajinné oblasti, 2002, s. 29 9 http://www.nppodyji.cz/o-turistice 10 Slouka L. et al., Národní parky a chráněné krajinné oblasti, 2002, s. 27 11 http://www.nppodyji.cz/co-znat-pred-cestou 12 http://www.nppodyji.cz/priroda 13 http://www.nppodyji.cz/mesta-a-obce 14 http://www.nppodyji.cz/hrady-a-zamky 5

 

10

• •

• •

Železné schody – vyhlídka nad opuštěným meandrem řeky Dyje. Název souvisí s železnou oponou, která zde protínala kolmo prudký svah nad Dyjí. Pro umožnění pohybu vojenské stráže zde byly vybudovány železné schody, které byly odstraněny v roce 199616. Nový Hrádek – zřícenina původního loveckého hradu postaveného v roce 1358. Areál tvoří dva hrady: starší stavba s dvojitým oválným prstencem hradebních zdí a přední hrad, který vznikl z původního předsunutého opevnění. Hrad pustnul od třicetileté války, po 1. světové válce zde byla základna KČT. Pod hradem jsou zachovány zbytky středověkých teras s chráněnými druhy rostlin, sklepy slouží jako úkryt netopýrů. Dochází zde k prolínání zájmů památkové péče s ochranou přírody. Plošina zříceniny poskytuje turistům vyhlídku na Dyji, která meandruje kolem Ostrohu a rakouského Umlaufbergu. Reliéf krajiny vytváří dojem tří řek tekoucích okolo hradu17. Odtud je možno pokračovat do Podmolí, Lukova nebo dále po Pašerácké stezce do Čížova, kde se nachází turistické informační centrum. Obec Čížov – první zmínka o obci pochází z roku 1323. Dochovaná je původní vesnická zástavba. V obci se nachází Návštěvnické středisko a Lesní zpráva – pracoviště Správy NP. U obce je zachována část linie železné opony18.

ZÁVĚR Národní park Podyjí je jednou z velmi zachovalých oblastí České republiky. Poskytuje turistům během celého roku podmínky pro pěší turistiku, cykloturistiku či putování po jezdeckých stezkách na koni.

Z. Bartošková: NP Thayatal Úvod19 Národní park Thayatal leží v rakouské spolkové zemi Dolní Rakousy (v části Waldviertel) na hranici s Českou republikou. Spolu s českým Národním parkem Podyjí tvoří bilaterální národní park. Je nejmenším národním parkem na území Rakouska. Osou národního parku je řeka Dyje, která tak tvoří část hranice mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Rakousko, délka této hranice je 25 km. NP Thayatal byl slavnostně otevřen 21.5. 2000, ale již v letech 1988 a 1991 vznikly přírodní chráněné oblasti Thayatal I a Thayatal II. Na české straně vznikl NP už v roce 1991. Roku 2001 vzniká bilaterální Národního parku Thayatal a Podyjí (je uznán i dle kriterií IUNC - Světový svaz ochrany přírody).

Obr. 1: Mapa NP Podyjí a NP Thayatal20

NP Thayatal se rozprostírá na ploše 1 330 ha, z toho připadá 1 260 ha přírodní zónu a 70 ha na přírodní zóny s managementem, kde jsou povoleny zásahy účelné k ochraně ekosystému. Vnější zóna zahrnuje méně než jeden hektar. Celková rozloha NP Thayatal je asi 4,7 krát menší než rozloha NP Podyjí, jádrové území NP Thayatal je o 110 ha menší než jádrové území NP Podyjí, vnější území rakouské části je tvořeno 1 ha a vnější území české části zaujímá 1 780 ha. Na území rakouského NP Thayatal leží jediné město, a to Hardegg (nejmenší město Rakouska). Na české straně se NP rozprostírá mezi městy Vranov a Znojmo, na území parku leží obec Čížov.

                                                                                                                                                                                           15

http://www.nppodyji.cz/priroda http://www.nppodyji.cz/vyhlidky 17 http://www.nppodyji.cz/hrady-a-zamky 18 http://www.nppodyji.cz/mesta-a-obce 19 zpracováno s pomocí [1] a [2] 20 převzato z: Národní park Thayatal [online]. 2004-2010 [cit. 2010-04-21]. Hlavní údaje. Dostupné z WWW: . 16

 

11

Národní park je ukázkou zachovalé krajiny říčního údolí s četnými meandry (délka Dyje na území NP je 25 km, ale vzdušná vzdálenost mezi krajními body činí jen 10 km). Thayatal leží na klimatické hranici, z východu je ovlivňován panonským klimatem, na plošinách Waldviertlu převládá atlantické klima. Díky těmto podmínkám se v národním parku vyskytuje kontinentální i středoevropská fauna a flóra. Fauna a flóra21 Pro Thayatal je typická velká rozmanitost na malé ploše (díky meandrům se stále mění expozice). Můžeme zde najít bučiny, světlomilné dubové lesy, lužní lesy, louky, vřesoviště a suché trávníky (ty patří mezi nejcennější biotopy). V rámci bilaterálního parku bylo zjištěno 1 288 rostlinných druhů. Jen v Thayatalu bylo zjištěno 100 ptačích druhů, více než 500 druhů lišejníků, přes 950 druhů motýlů a můr. V parku má své útočiště i 19 druhů netopýrů, kteří signalizují velmi dobré životní prostředí. Mezi typické představitele živočichů v NP Thayatal patří kočka divoká, čáp černý, ještěrka zelená, roháč obecný a rak říční. Je třeba také říci, že kočka divoká se na území NP objevila v roce 2007 po dlouhých 30 letech a její výskyt je považován za senzaci. NP dokonce zřídil o kočce divoké speciální webové stránky. Samozřejmě že zde jmenovaní živočichové nejsou jedinými ohroženými a vzácnými druhy. K charakteristickým rostlinným druhům náleží strdivka vysoká, kosatec různobarevný, střevíčník pantoflíček, lilie zlatohlavá a dřín obecný. I zde nesmíme zapomenout, že jmenované druhy nejsou jedinými chráněnými druhy. Cíle22 Hlavním cílem správy NP Thayatal je ochrana druhů, udržení genetické rozmanitosti a rekreace. Pro dosažení tohoto cíle byl tedy NP rozdělen na tři zóny, které byly zmíněny již v úvodu. Stejně jako v případě ostatních národních parků bylo i území Thayatalu hospodářsky využíváno v době než se stalo národním parkem. Původní lesy nahradily smrkové porosty. Jedním z dalších cílů NP je odstranění těchto nepůvodních společenstev. Také loukám a suchým trávníkům je věnována zvláštní péče, protože na tomto území jsou velice rozmanité. Dalším z cílů tentokrát i na české straně je snaha o přizpůsobení odtoků vody z přehradní nádrže Vranov přírodním poměrům (hlavně jde o zvýšení minimálního odtoku). Turistické cíle23 Pokud se člověk vypraví do Thayatalu, tak by měl vědět, že zde najde 6 turistických stezek s časovou náročností 30 minut až 3 hodiny a také tři stezky přeshraniční. Jako nejzajímavější se jeví turistická přeshraniční stezka s názvem Hardeggská vyhlídka. Tato vyhlídka už se nachází na české straně národního parku a poskytuje krásný pohled na Podyjí a město Hardegg. I samotné městečko Hardegg stojí za návštěvu. Žije zde 80 obyvatel a sídlí tu správa NP Thayatal. První zmínka o městě pochází z roku 1290. Z památek je možno navštívit kostel sv. Víta, hrad Hardegg (zde je umístěno muzeum Maxmiliána Mexického) a zámek Riegersburg. Žádný turista by si také neměl nechat ujít návštěvu města Retz. Jedná se o typické vinařské město. Pod celým náměstím s domy z 16.-18.století je vinný sklep, na návrší za městem stojí jediný provozuschopný větrný mlýn v Rakousku. Ve městě jsou z části zachované hradby.

I. Siudová: Dyje – hydrologická charakteristika s bližší charakterisitkou Vranovské přehrady Tato práce pojednává o řece Dyji, jejich nejdůležitějších číselných údajích, vymezení a charakteristikách. Dále je zde kapitola o Vranovské přehradě, důležitým prvkem právě této řeky, a také NP Podyjí. DYJE24,25 Povodí této řeky se nachází celkem ve třech krajích České republiky. Jedná se o nejvýchodnější část Jihočeského kraje, západní a jižní oblasti Jihomoravského kraje a nakonec i část na jihu kraje Vysočina. Hydrologicky náleží k území Černého moře. Základním zdrojem pro celé území jsou atmosférické srážky. V tomto povodí jsou ve větším rozsahu vybudovány vodní nádrže. Podzemní vody se vyskytují

                                                             21

zpracováno s pomocí [1] zpracováno s pomocí [1] 23 zpracováno s pomocí [1] a [3] 24 http://www.pmo.cz/zp/2004/O_povodi.pdf 25  Vlček, V.: Zeměpisný lexikon ČSR: Vodní toky a nádrže, 1984  22

 

12

v omezeném rozsahu a jsou soustředěny do údolní nivy. Veškeré potřeby odběrů povrchové vody jsou kryty jednak z nádrží, jednak z přirozených průtoků. Dyje vzniká soutokem Moravské a Německé Dyje u Raabsu v Rakousku ve výšce 410 m n. m. Moravská Dyje pramení ve výšce 635 m n. m. v Brtnické vrchovině a na území České republiky má délku 56 km. Německá Dyje pramení u Scheiggersu v Dolním Rakousku. Vlastní řeka Dyje pak protéká od západu směrem na východ nejprve Dyjsko – svrateckým úvalem a potom Dolnomoravským úvalem. Její délka na našem státním území je 209 km. V prostoru Pavlovských vrchů, v dnešní střední nádrži Nových Mlýnů, do řeky Dyje vtékají největší její přítoky, řeky Jihlava a Svratka. V místě soutoku Dyje s Moravou u Moravského Jánu v 148 m n. m. má celé povodí Dyje v profilu nad Moravou plochu 13 419 km2, z toho leží asi 17 % této plochy na rakouském území. Dyje je pravostranným přítokem Moravy. Průměrný průtok u ústí činí 43,89 m3/ s1. Celkově je Dyje významným vodohospodářským tokem. Také se na jejím toku nachází chráněný úsek mezi Vranovem nad Dyjí a Znojmem, NP Podyjí, a území rezervací lužního lesa Cahnov a Ranšperk na soutoku s Moravou. Významnými městy na toku Dyje jsou Vranov nad Dyjí, Znojmo a Břeclav. Významné jezy jsou Krhovice, Bulhary, Břeclav a Pohansko. Na vlastní řece Dyji jsou vodní nádrže významné pro celé povodí Dyje. Nad Vranovem nad Dyjí je to vodní nádrž Vranov s celkovým objemem 133 milionů m3 vody, dále potom nádrž Znojmo s celkovým objemem 4 miliony m3 a v místě soutoku s Jihlavou a Svratkou je soustava tří Novomlýnských nádrží s celkovým objemem 134 milionů m3 vody. VRANOVSKÁ PŘEHRADA26,27 Vranov je nádrž na řece Dyji, na jejím 175. kilometru, vzdálená přibližně 15 km severovýchodně od Znojma. Patří k Dyjsko – svratecké soustavě a provozuje ji Povodí Moravy, s. p. – závod Dyje. Nádrž se stavěla na začátku třicátých let dvacátého století. Do provozu pak byla uvedena v roce 1934. Velikost vodní plochy činí 765 ha. Maximální hloubka může dosahovat až 58 metrů. Maximální hladina může sahat až do výšky 352,01 m n. m. Celková plocha povodí Vranova má 2 221 km2. Průměrný roční průtok má hodnotu 10,6 m3/ s1. hodnota objemu (mil. m3) 31,5 80 132,6

druhy objemu stálý zásobní celkový Tab. 1 Objemy Vranova

Gravitační betonová hráz má korunu v nadmořské výšce 353,39 m, šířka dosahuje hodnoty 7 metrů. Délka hráze v koruně měří 290,45 m. Účelem nádrže je akumulace vody k nadlepšení průtoků pro trvalé zajištění minimálního průtoku vodárenský odběr pro skupinové vodovody Vranov, Moravské Budějovice, Dukovany a Znojmo zajištění průtoku v Dyjsko – mlýnském náhonu od Krhovického jezu závlahy a odběry drobných odběratelů Dále se jedná o výrobu elektrické energie, snížení povodňových průtoků či rekreaci, sportovní rybolov a plavbu. Elektrárna využívá 3 turbíny typu Francis s výkonem 18,9 MW. Provozovatelem je E.ON Česká republika, s.r.o.

J. Husák: Geomorfologické členění jižní části Českomoravské vrchoviny ÚVOD Českomoravská vrchovina, lidově řečená „Vysočina“ je rozlehlá, mírně zvlněná oblast, která se rozkládá po obou stranách historické zemské hranice Čech a Moravy (odtud je odvozen její název) prakticky na celém území kraje Vysočina. Svou rozlohou 11 750 km² je největší vrchovinnou oblastí v České republice.28 Českomoravská vrchovina se na západě zdvihá nad Jihočeskými pánvemi a Středočeskou pahorkatinou a na východě klesá u hranic Boskovické brázdy. Ve střední části má reliéf charakter vrchovinný a v okrajových částech charakter pahorkatinný (viz.Tab.1). Oblast je budována krystalickými horninami- granitoidy centrálního moldanubického plutonu (ve kterých najdeme typické žokovité balvany a viklany) a metamorfovanými horninami moldanubika. Napříč oblastí prochází hlavní evropské rozvodí. Oblast se skládá z několika celků, z nichž jsou sice nejvyšší Jihlavské vrchy (Javořice 837 m.n.m.), nicméně známější a významnější jsou Žďárské vrchy (Devět skal 836 m.n.m.). Tab.1: Morfometrické typy georeliéfu29 Název

výšková členitost v m

nadmořská výška

Roviny

Do

30

ploché pahorkatiny

30 – 75

200 - 450

členité pahorkatiny

75 – 150

450 - 600

ploché vrchoviny

150 – 200

600 - 750

členité vrchoviny

200 – 300

750 - 900

ploché hornatiny

300 – 450

900 - 1 200

                                                             26

http://www.pmo.cz/vd/vranov.htm?prehradyPage=3 Vlček, V.: Zeměpisný lexikon ČSR: Vodní toky a nádrže, 1984 28 http://cestovani.jetel.cz/vysocina.php 29 http://geologie.vsb.cz/geomorfologie/Prednasky/2_kapitola.htm 27

 

13

členité hornatiny

450 – 600

1 200 - 1 600

Velehornatiny

více než 600

nad 1 600

GEOLOGICKÝ VÝVOJ A CHARAKTERISTIKA Spolu se Šumavou patří Českomoravská vrchovina k nejstarším pohořím Českého masívu. Vznik pohoří se datuje do období devonu a karbonu (390 - 310Ma), kdy došlo k tzv. hercynskému (nebo také variskému) vrásnění, které bylo způsobeno srážkou kontinentů Euameriky a Gondwany. Došlo k mohutným příkrovovým pohybům a vyzdvihování linie táhnoucí se od Francie přes Německo, Šumavu až k Vysočině. Výsledkem variského vrásnění byl řetězec několik tisíc metrů vysokých pohoří, který se táhl napříč nově vzniklým superkontinentem Pangeou. Mohutný tektonický pohyb dal také podnět k vystoupení magmatu a vzniku plutonu, známého jako geologická jednotka moldanubikum, která tvoří převážnou část Českomoravské vrchoviny a která je tvořena převážně hlubinnými vyvřelinami, granity a krystalickými břidlicemi. V období mladších třetihor (pliocén) byl na většině území České vysočiny dokončen odnos tropických zvětralin, které vznikaly v teplém a vlhkém podnebí druhohor. Odnosem zvětralin bylo obnaženo rozhraní mezi zvětralinami a nezvětralými horninami. Tím vznikl v České vysočině nový zarovnaný povrch, tzv. etchplén. Jedná se o sečný povrch, který zarovnává různě odolné horniny, avšak současně je ve značné míře přizpůsoben nerovnostem bazální zvětrávací plochy v souvislosti s různou odolnosti hornin vůči tropickému zvětrávání čímž vznikají regionální rozdíly ve výškové členitosti reliéfu.30 V pliocénu byly položeny základy pro tvorbu současné říční sítě. Během čtvrtohor pokračuje vlivem alpinského vrásnění celkový zdvih České vysočiny, patrný především podél zlomů u okrajových pohoří.

GEOMORFOLOGICKÉ ČLENĚNÍ Geomorfologická podsoustava Českomoravská vrchovina náleží do geomorfologické provincie Česká vysočina a do Česko-moravské soustavy. Dělí se na 7 celků a 21 podcelků (viz.Tab.2). V následujících kapitolách se zaměřím na Jevišovickou pahorkatinu, Křemešnickou vrchovinu, Křižanovskou vrchovinu a Javořickou vrchovinu- oblasti, kterými budeme projíždět v rámci komplexní geografické exkurze. JEVIŠOVICKÁ PAHORKATINA Jevišovická pahorkatina je členitá pahorkatina z krystalických břidlic a žul, rozčleněná hlubokým údolím Dyje a jejích přítoků. Tvoří jihovýchodní část Českomoravské vrchoviny. Nejvyšším bodem je Zadní hora, která má výšku 633 m n.m. Její celková plocha činí 2007 km², střední výška pak 414,3 m n. m., střední sklon 3°. Na plochém povrchu místy najdeme zbytky tropických zvětralin z druhohor a třetihor. Mezi významné tvary reliéfu patří hluboká údolí vodních toků a zakleslé meandry. Člení se na Bítovskou pahorkatinu, Jaroměřickou kotlinu a Znojemskou pahorkatinu. Jemnická kotlina je mělká kotlina nepravidelného půdorysu, která vznikla v rulách s pruhy amfibolitů. Osu sníženiny tvoří údolí řeky Želetavky. Bítovská pahorkatina je členitá pahorkatina, kterou protéká tok Dyje, často zaříznuté do hlubokých údolí se zaklesnutými meandry. Oproti tomu přítoky Dyje mají na horních tocích plochá úvalovitá údolí. Jaroměřickou kotlinu charakterizujeme jako sníženinu s plochým dnem, nad kterou čnějí ojedinělé vyvýšeniny, které vznikly v důsledku menší odolnosti žul třebíčsko-meziříčského plutonu vůči tropickému zvětrávání. Současný tvar reliéfu je výrazně ovlivněn neotektonickými pohyby (západní omezení tvoří zlomový svah), v severní části jsou četné tvary zvětrávání žul (ruwary, žokovité balvany). Jaroměřická kotlina se skládá ze dvou částí: Třebíčská kotlina (severní část) a Moravskobudějovická kotlina (jižní část). Znojemská pahorkatina je členitá pahorkatina prořezaná hlubokými údolími Dyje, Jevišovky, Rokytné, Jihlavy a Oslavy. Je tvořena krystalickými horninami a vyvřelinami dyjského plutonu, ostrůvkovitě se zde vyskytují miocenní sedimenty a lokálně zbytky starých tropických zvětralin. Významné jsou dvě tektonické sníženiny: Náměšťská sníženina a Znojemská kotlina. KŘEMEŠNICKÁ VRCHOVINA Křemešnická vrchovina tvoří západní část Českomoravské vrchoviny. Jedná se o plochou vrchovinu tvořenou převážně metamorfovanými horninami moldanubika (ruly a žuly). Má rozlohu 2634 km², střední výšku 551,5 m n.m. a jejím nejvyšším bodem je Křemešník (765 m n.m.) v geomorfologickém podcelku Humpolecká vrchovina, která je typickým příkladem zdejších zalesněných vrchů. Křemešník je hrásť výrazně omezená zlomovými svahy, tvořená rulami s malými ostrůvky žul. Na vrcholu najdeme vrcholové skalisko a kryoplanační terasy. Monotónní reliéf vrchoviny je rozřezaný hlubokými údolími vodních toků. Západní omezení tvoří výrazný zlomový svah zvaný Načeradecký sráz. Člení se na pahorkatinu Jindřichohradeckou, Pasovskou, Želivskou a na Humpoleckou vrchovinu.

                                                             30

 

http://www.herber.kvalitne.cz/FG_CR/geomorfologie.html#C2

14

KŘIŽANOVSKÁ VRCHOVINA Křižanovská vrchovina zaujímá největší část Vysočiny. Je to plochá vrchovina z krystalických břidlic a vyvřelinami moldanubika, s typickými zalesněnými hřbety. Celková plocha je 2722 km², střední výška je 541m n.m. Nejvyšší hora je kuželovitý Harusův kopec (741 m n.m.) tvořený rulami. Člení se na Bítešskou a Brtnickou vrchovinu a Dačickou kotlinu. Povrch Bítešské vrchoviny je výrazně ovlivněn odolností hornin, místy se zde dochovaly hluboké tropické zvětraliny (např. v okolí Žďáru nad Sázavou). Najdeme zde výrazné sníženiny: Veselská (v neogénu zde bylo průtokové jezero, je to pramenná oblast Oslavy), Měřínská kotlina (protáhlá sníženina podél horního toku Balinky v rulách), Světnovská sníženina (pokračování Dářské brázdy, prolom vázaný na pokračování Dlouhé meze) a výrazné hřbety: Arnolecké hory, Henzlička a Pyšelský hřbet (budovaný žulou třebíčského masívu) Brtnická vrchovina je plochá vrchovina tvořená krystalickými břidlicemi s hlubinnými vyvřelinami, reliéf tvoří dlouhé hřbety poledníkového směru (S-J) v příčném profilu asymetrické (např. Zašovický hřbet). Nad zarovnaný reliéf se zvedají suky s kryogenními jevy, typická je zde mřížovitá říční síť, říční údolí jsou v pramenných úsecích plochá a na dolních tocích se hluboce zařezávají (např. údolí Jihlavy mezi Jihlavou a Okříškami). Dačická kotlina je naopak protáhlá sníženina směru SSV-JJZ v rulách a žulách, výrazně omezená svahy a po celé délce protékaná Moravskou Dyjí, na dně zbytky neogenních jezerních usazenin JAVOŘICKÁ VRCHOVINA Javořická vrchovina je nejvyšší částí Českomoravské vrchoviny- nejvyšší bod Javořice měří 837 m n.m., střední výška oblasti je 604 m n.m., plocha 624 km2. Je tvořená horninami centrálního moldanubického plutonu. Povrch je zvrásněn a v megaantiklinální části je postižen zlomy. V reliéfu se výrazně uplatňují tvary ovlivněné vlastnostmi žul (četné ruwary s mikrotvary zvětrávání- sklaní mísy, dutiny, tafone). Vrchovina se skládá ze dvou podcelků: Jihlavské vrchy a Novobystřická vrchovina. Jihlavské vrchy tvoří soustava žulových ker, které se dělí na masivní severní část mající podobu kvádru omezeného výraznými svahy s nejvyšším bodem Javořice. Ve střední části je v Z-V směru Mrákotínská sníženina, která odděluje Řasenskou vrchovinu od Pivniček (nejvyšší bod: Pivničky 760 m n.m.). Nacházejí se zde známé žulové lomy u Mrákotína. Novobystřická vrchovina je budována žulami a granodiority centrálního moldanubického plutonu, typickými tvary jsou ruwary a ve vrcholových částech kryogenní tvary (mrazové sruby, kryoplanační terasy). Najdeme zde také výrazné kotliny: Kačležská (protažená SV-JZ, na dně četné rybníky, podloží tvoří žuly, četné jsou vypreparované křemenné žíly, které vytváří křemenné valy, četná jsou také rašeliniště), Landštějnská (sníženina S-J směru v žulách centrálního moldanubického plutonu, časté jsou tvary zvětrávání a odnosu žul a exfoliační klenby), Albeřská (okolí Nové Bystřice, rybníkářská oblast, výběžek sníženiny z Rakouska), Rudolecký prolom (úzká protáhlá sníženina SSZ-JJV směru protékaná v celé délce Bolíkovským potokem, tvoří výrazný nesouměrný tektonicky podmíněný prolom). ZÁVĚR Geomorfologická podsoustava Českomoravská vrchovina je rozsáhlá oblast vrchovinného a pahorkatinného charakteru, jde o nejrozsáhleší vrchovinu v České republice. Nachází se na historickém rozhraní Čech a Moravy. Z velké části je tvořena geologickou jednotkou moldanubikum. Řadíme ji do geomorfologické provincie Česká vysočina a do Česko-moravské soustavy, která se dále dělí na 7 celků a 21 podcelků.

A.Jakšová: Slavonice Město Slavonice leží na pomezí Moravy, Čech a Rakouska. V současnosti Slavonice spadají pod okres Jindřichův Hradec, který je součástí Jihočeského kraje. Slavonie mají okolo 2 400 obyvatel (k 31. 12. 200931), a proto je lze zařadit mezi malá města.32 Historie Slavonic se začala psát někdy na začátku 12. století. Oblast byla velmi řídce osídlená, ale na strategickém místě – na hranici mezi „českým a rakouským“ prostorem. Nedaleko dnešních Slavonic vznikla ve 12. století slovanská osada s románským kostelem. V této době byly Slavonice zeměpanským majetkem, spadající pod bítovský hradní obvod. Od 13. století byly však již v držení pánů z Hradce (Vítkovců), kteří je získali za věrné služby králi. A právě zmiňovaným Vítkovům je připisována německá kolonizace Slavonic. Nedaleko slovanské osady, na křižovatce obchodních cest, vznikla v ½ 13. století německá trhová osada. První doložená písemná zmínka o Slavonicích pochází z tohoto období, přesněji z roku 1260.33 Německá trhová osada se stala zárodkem středověkého města. Centrální tržiště (dnes Dolní náměstí) dostalo trojúhelníkový (nálevkovitý) půdorys, který si zachovalo do dnešních dnů. Tržiště bylo obestavováno typickými měšťanskými domy, postavenými na dlouhých a úzkých parcelách.34 V tomto období se také začíná budovat důmyslný podzemní systém chodeb. Pod středověkými domy začaly vznikat sklepy (tzv. lochy), které byly později vzájemně propojovány spletitými chodbami. Tento podzemní systém měl primárně sloužit k ukládání věcí a pro

                                                             31 Český statistický úřad – České Budějovice. [online]. http://www2.czso.cz/xc/redakce.nsf/i/bilance_obyvatelstva_ve_mestech>. 32 Slavonice – Slavonice město [online]. [cit. 15-4-2010]. mesto.cz/vismo/dokumenty2.asp?id_org=200036&id=9184&p1=25043>.

[cit. URL:

15-4-2010].

URL:

<


33 SEDLÁŘ, Jaroslav – SEDLÁŘOVÁ, Jitka: Slavonie. Odeon, Praha 1973, str. 10– 4.; POCHE, Emanuel a kol.: Umělecké památky Čech. Sv. 3., Akademia, Praha 1980, str. 348. 34

 

SEDLÁŘ, Jaroslav – SEDLÁŘOVÁ, Jitka: Slavonic, str. 15–16.

15

odvodňování. V případě ohrožení mohl sloužit jako obranná a úniková cesta, či zdroj pitné vody. Sklepy i chodby byly vytesávány ručně a jejich tvůrci byli pravděpodobně horníci z Jihlavska. Labyrint chodeb propojuje téměř všechny sklepy na Dolním náměstí. Podobný, ale plně samostatný systém vznikl i pod Horním náměstím. S renesanční přestavbou města v 16. století je spojeno budování renesančních sklepů, které dnes tvoří nejvyšší tvz. druhé patro. Systém chodeb byl po další dvě až tři století udržován ve funkčnosti, ale poté docházelo k jeho zanášení a vzestupu spodní vody.35

Charakter stověkého města získaly Slavonie až ve 14. století. Celková zástavba města se rozšířila o nové Horní náměstí, ulicovitého tvaru a dvě postranní ulice - Dlouhá a Růžová. Celý komplex náměstí a ulic byl v polovině 14. století uzavřen kamennými hradbami, příkopem a vstup do města byl možný pouze třemi branami – Dačickou, Jemnickou a Rakouskou36. Na přelomu 15. a 16. století bylo opevnění vylepšováno, zpevňováno a rozšířeno o další obranné prvky - bašty.37 Typickým jevem středověkých měst jsou předměstí, kolem Slavonic vznikla taková předměstí tři. Prvním a nejstarším slavonickým předměstím je tzv. Špitální, pravděpodobně původní slovanská osada, nacházející se SZ směrem od města. Druhé předměstí vzniklo na JV straně města, tzv. Koželužské. Na SZ do města, na místě bažinaté a podmáčené půdy vzniklo umělé jezero, na němž bylo po vysušení vystavěno tzv. Jezerní předměstí, poslední a nejmladší.38 V období husitských válek došlo k vypálení předměstí husity, ale samotné město náporu husitů odolalo. Kdy byly Slavonice povýšeny na město, se přesně neví, ale v listině z ½ 14. století se již mluví o „civitatis Slebins“. K zformování městské správy došlo tedy již v 14. století, ale v průběhu 15. a na začátku 16. století byly Slavonicím udělovány různá městská privilegia (např. tři výročí trhy, právo vařit pivo, povinný sklad zboží), která upevňovala a rozšiřovala ekonomický význam města. Městská privilegia se přičinily o další rozvoj a rozkvět města. Slavonice nebyly již jen centrem zemědělsko-řemeslné výroby, ale i obchodu.39 Hospodářský rozvoj města se projevil jak výstavbou profánních, tak sakrálních staveb. Významnou a do dnešních dnů dochovanou stavbou, se stala trojlodní bazilika nového farního kostela Nanebevzetí Panny Marie na náměstí. Nákladnost stavby nového farního kostela dokládá také doba, po kterou byl stavěn, od ½ 14. do konce 15. století. Nejmladší a nejdominantnější součástí je kostelní věž dostavěná v 1. ½ 16. století.40 Z gotické zástavby se dodnes zachoval pouze kostel, hradby, základy městských bran, jedna stodola a segmenty v některých přestavěných renesančních domech.

Pro dokreslení celkové charakteristiky města, je potřeba ještě přiblížit národnostní složení obyvatel. Obyvatelstvo Slavonic bylo silně diferenciované. V samotném městě žili většinou Němci, naopak na předměstí Slavonic žilo převážně české obyvatelstvo. Po stránce náboženské byly Němci i Češi katolického vyznání.

                                                             35

Slavonické podzemí – O podzemí. [online]. [cit. 15-4-2010]. URL: .

K systematickému průzkumu podzemí a sanaci došlo až v r. 1993. Prozkoumaná část podzemí měří 1 375 m a nalézá se v hloubce 4–7 m pod povrchem. Systém na Dolním náměstí funguje ke stejnému účelu jako kdysi, odvodu podzemní vody. 36

Do dnes se dochovaly pouze dvě brány – východní = Jemnická a severní = Dačická. Poslední Rakouská =jižní brána byla v ½ 19. století zbořena. SEDLÁŘ, Jaroslav – SEDLÁŘOVÁ, Jitka: Slavonice, str. 19, 24-25.; POCHE, Emanuel a kol.: Umělecké památky Čech 3, str. 349. SEDLÁŘ, Jaroslav – SEDLÁŘOVÁ, Jitka: Slavonice, str. 20. 39 SEDLÁŘ, Jaroslav – SEDLÁŘOVÁ, Jitka: Slavonice, str. 20, 23-24.; POCHE, Emanuel a kol.: Umělecké památky Čech 3, str. 348. Zemědělskou výrobu reprezentují předměstí a přilehlé vesnice. Řemeslná výroba je zastoupena městskými cechy. 40 SEDLÁŘ, Jaroslav – SEDLÁŘOVÁ, Jitka: Slavonice, str. 25–27.; POCHE, Emanuel a kol.: Umělecké památky Čech 3. Akademia, Praha 1980, str. 357. 37 38

 

16

Do hospodářského, společenského a kulturního vývoje Slavonic nejvíce zasáhla renesance. Dochované stavby a umělecká výzdoba nejlépe odrážejí období největšího rozkvětu Slavonic. Půdorysná dispozice města zůstala gotická, jakož i samotné chápání prostoru. Přesto motivy, vzory a myšlenkové principy renesance otevřeli prostor, v němž mohlo dojít ke skloubení obou uměleckých epoch.41 Na samotném vzestupu Slavonic mají zásluhu dvě klíčové události. První z nich je vybudování poštovní stanice v r. 1532, spojující Prahu s Vídní. Slavonice se stávají významnou křižovatkou a centrem obchodního ruchu, což se pojí s hospodářským, společenským a kulturním rozkvětem města. Druhým mezníkem byl r. 1550, kdy se Slavonice staly majetkem Zachariáše z Hradce. Jeho dědictví bylo menší a chudší, a proto se rozhodl jej zvelebit. Mimo přestavby svého sídla – Telče, se jal upravit v duchu renesance i Slavonice – druhé významné město jeho panství. Mezi Telčí a Slavonicemi proto můžeme pozorovat jisté kulturně – umělecké propojení.42 V průběhu 16. století dochází k vylepšení opevnění, ale samotný půdorys města se nemění. Výrazně se mění optická podoba a architektonické řešení domů na Dolním a Horním náměstí. Domy byly upravovány, přestavovány a zdobeny v renesančním duchu doby. U domů zůstalo zachováno gotické řešení – parcela a charakter průjezdových domů, ale s nově řešeným obytným prostorem a se složitějším řešením vnitřní výzdoby - hvězdicovité, vějířovité aj. klenby. Fasády domů zdobí sgrafitová výmalba, ale i uvnitř některých domů se můžeme obdivovat freskové výmalbě, např. dům č. 85 (výjevy z Apokalipsy). Do ½ 16. století také spadá výstavba chudinských domů okolo hřbitovní zdi. Jedním z významných hospodářských počinů od konce 15. století, bylo zakládání rybníků, povolení vařit pivo aj.43 Renesanci do Čech přinesli většinou italští umělci, ale později se začínají rekrutovat renesanční umělci i z řad domácího obyvatelstva. Na renesanční výstavbě se ve Slavonicích zasloužila místní rodina Estereychrů (poz. autora Österreicher). Nejvýznamnějším členem této rodiny byl Leopold Estereycher. Jeho kamenická činnost se neomezovala jen na Slavonice, ale rukopis jeho práce je patrný i na stavbách v blízkém a vzdálenějším okolí - nejen na našem území, ale i v sousedním Rakousku.44 Po smrti Zachariáše z Hradce – velkého slavonického mecenáše, dochází k úpadku a stagnaci města. Změna nastala i v oblasti náboženského vyznání, kdy se slavonické měšťanstvo hlásí k protestantské víře.45 Po národnostní stránce je zřejmě zachováno rozvrstvení z předešlého období.

Začátek nové doby a nového uměleckého slohu – baroka se ve Slavonicích neslo v duchu ekonomického a kulturního úpadku. Nejen, že několikrát měnily majitele46, ale došlo také k jejich poničení, finančnímu vyčerpání a k lidským ztrátám, a to všechno v důsledku třicetileté války. Město muselo živit vojenské pluky královské i nepřátelské, což město finančně vyčerpávalo. Nejen válečné útrapy, ale i mor, který město zasáhl v druhé polovině 17. století, se podepsaly na hospodářském a kulturním úpadku města.47 Baroko patří u nás k nejplodnějšímu a nejtvořivějšímu období, co se týče stavební činnosti, ale ve Slavonicích je to spíše období ustrnutí a stagnace. V duchu baroka byly upraveny pouze interiéry a exteriéry sakrálních staveb. K výraznějším barokním zásahům do renesančního charakteru města došlo až po r. 1750, kdy byla část městských domů zničena požárem.48 Další těžkou ranou pro město bylo zrušení poštovní cesty spojující Prahou s Vídní, která vedla Slavonicemi téměř dvě stě let. Nová spojnice mezi Prahou a Vídní byla přesunuta na osu Znojmo – Jihlava. Zánik této cesty znamenal přerušení dálkového obchodu a tím se ještě více prohloubil úpadek a izolovanost města.49 Tato situace trvala až do ½ 19. století. Po tu dobu byly Slavonice sužovány nejen přírodními katastrofami (povodněmi, neúrodou, požáry), ale i zvůlí vrchnosti a vojenským plundrováním procházejících armád. Polovina 19. století je obdobím jistého přechodu, které se projevilo hospodářským oživením. Zisk politické a hospodářské svobody se podepsal na nepatrném rozrůstání města, přestože hradby obepínající historické jádro zůstaly zachovány. V r. 1850 došlo k přesunutí daňového a soudního úřadu do nedalekých Dačic.50 V ½ 19. století dochází k rozvoji průmyslu, což bylo spojeno s příchodem židovského etnika. Rok 1848 přinesl politické a hospodářské svobody také Židům51, kteří se mohli začít stěhovat z vesnických obcí do měst, v tomto případě do Slavonic. Slavonice Židům vděčí za industrializaci, vytvoření vazeb a napojení na vídeňské firmy. Místní Židé totiž pojili s těmi vídeňskými firmami úzké rodinné vazby. Hospodářské aktivity Židů směřovaly zvláště do textilního (továrna na výrobu hedvábného zboží, továrna na výrobu pleteného zboží aj.) a potravinářského (lihovar, pivovar atd.) průmyslu.52 V průběhu 2. ½ 19. století došlo k modernizaci a úpravám domů, bylo vybudováno osvětlení a zbourány městské hradby. Druhá ½ 19. století se nesla ve znamení rozvoje školství a spolkové činnosti. Ještě za Rakousko – Uherska dochází k opětnému přesunu okresního soudu a daňového úřadu z Dačic zpět do Slavonic.53 Důležitým mezníkem byla výstavba a zprovoznění železniční trati, která od r. 1902 spojovala Slavonice s Jihlavou a od r. 1903 byla prodloužena až do Rakouska.54

                                                             41

SEDLÁŘ, Jaroslav – SEDLÁŘOVÁ, Jitka: Slavonice, str. 41. SEDLÁŘ, Jaroslav – SEDLÁŘOVÁ, Jitka: Slavonice, str. 42–43. SEDLÁŘ, Jaroslav – SEDLÁŘOVÁ, Jitka: Slavonice, str. 43-44, 47, 51–53. 44 Slavonice - ESTREICHER, Leopold [online]. [cit. 15-4-2010]. URL .; SEDLÁŘ, Jaroslav – SEDLÁŘOVÁ, Jitka: Slavonice, str. 44-46. 45 SEDLÁŘ, Jaroslav – SEDLÁŘOVÁ, Jitka: Slavonice, str. 44, 72. 46 Prvním z majitelů byl Vilém Slavata, katolík, který se rozhodl pro rekatolizaci Slavonic, protestantského města. 47 SEDLÁŘ, Jaroslav – SEDLÁŘOVÁ, Jitka: Slavonice, str. 73-74. 48 SEDLÁŘ, Jaroslav – SEDLÁŘOVÁ, Jitka: Slavonice, 75-78. 49 SEDLÁŘ, Jaroslav – SEDLÁŘOVÁ, Jitka: Slavonice, str. 75.; POCHE, Emanuel a kol.: Umělecké památky Čech 3, str. 348. 50 SEDLÁŘ, Jaroslav – SEDLÁŘOVÁ, Jitka: Slavonice, str. 86-87. 51 Do této doby byli Židé omezovaní jak hospodářské tak politické – byl pevně stanovený počet židovských rodin, nemohli se stěhovat do měst (ze kterých byli za Marie Terezie vykázáni), mohli se věnovat jen některým povolání, nemohli vlastnit půdu apd. 52 Jaroslav – SEDLÁŘOVÁ, Jitka: Slavonice, str. 88.; STEHLÍK, Michal: Židé na Dačicku a Slavonicku (1670 – 1948). Městské muzeum a galerieDačicích, Dačice 2002, str. 68, 71. 53 Jaroslav – SEDLÁŘOVÁ, Jitka: Slavonice, str. 88-90. 54 Jaroslav – SEDLÁŘOVÁ, Jitka: Slavonice, str. 88.; POCHE, Emanuel a kol.: Umělecké památky Čech 3, str. 348-349. 42 43

 

17

Vznik Československa a státní hranice mezi ním a Rakouskem silně narušilo exportní orientaci města a regiónu. Vlivem úzkého napojení Slavonic na Dolní Rakousko došlo k úpadku hospodářství. Během několika let však dochází ke stabilizaci a zlepšení hospodářské situace a to díky nových podnikatelským aktivitám.55

Slavonice můžeme do ½ 20. století považovat za město německé. Podle sčítání z roku 1910 se pouze 11 občanů města přihlásilo k české národnosti a zbylých 2 571 obyvatel se hlásilo k národnosti německé. Jistý obrat nastává v době vzniku ČSR. Podle sčítání z roku 1921 stoupl počet obyvatel hlásících se k české národnosti (294 osob), přesto obyvatelstvo německé národnosti (1 832 osob) i nadále tvořilo majoritní skupinu obyvatel Slavonic. Ve 30. letech 20. století narůstalo nacionální napětí mezi českým a německým elementem. Druhá světová válka a poválečné období se velmi citelně zapsalo do dějin tohoto města. Během druhé světové války přišly Slavonice o veškeré židovské obyvatelstvo (okolo 33 osob, údaj k 20. 10. 1938). Samotný závěr války se nesl v duchu divokého odsunu Němců, tzn. většiny obyvatel města, což vedlo k téměř úplnému vylidnění města. K dosídlení Slavonic docházelo postupně. Nejprve obyvatelstvem žijícím v nejbližším okolí, a až po roce 1962, kdy je zrušeno pohraniční pásmo, dochází k přílivu obyvatel i z jiných částí republiky. Od konce 50 let 20. století došlo k restauraci renesančních domů a v r. 1961 byly Slavonice vyhlášeny městskou památkovou rezervací.56 Dnes jsou Slavonice centrem cestovního ruchu. Nejen město, ale i jeho okolní je oblíbeným cílem turistů. Slavonice se nachází v oblasti přírodního parku „Česká Kanada“. Západním směrem od města se nalézá pevnostní areál vybudovaný v letech 1935 – 1938, který se stal vojensko-technickou památkou.57 Ekonomicky významnou firmou je strojírenský podnik Heltos, vyrábějící stolní vrtačky, autodílny. Jediným textilním podnikem je pobočka třeboňské firmy Otavan, vyrábějící vycházkový a pracovní oděv. Zemědělství prezentuje firma Agrso, specializující se na pěstování obilí. Práci se dřevem a jeho zpracování se věnují Lesy Český Rudolec a firma Slavona, vyrábějící dřevěná okna a dveře. Plně specifickou firmou je Stavební huť Slavonie, specializující se na stavební práce v historických objektech a jejich rekonstrukce.58

H. Roubalíková: Landštejn 1.

Vymezení geografického pojmu Landštejn V geografickém pojetí se lze setkat se třemi významy slova Landštejn. Pojmenování Landštejn nese jedna z osmi částí obce jménem Staré město pod Landštejnem. Tato obec leží v okrese Jindřichův Hradec asi 10 km od Slavonic na česko – rakouské hranici. Stejné jméno je spojováno i s nedalekou zříceninou hradu a také s blízkou vodní nádrží. 2.

Hrad Landštejn Landštejn je původně románský hrad nacházející se mezi obcemi Nová Bystřice a Slavonice, nedaleko česko – rakouských hranic.

2.1. Historie hradu Pravděpodobně první zmínka o hradu pochází z dob panování krále Přemysla Otakara I., a to z roku 1222 (ŠPIČÁKOVÁ 2006), kdy se začalo s výstavbou hradu. Oblast dnešní České Kanady ležela již v této době na pomezí Českých zemí a Rakouska a jak napovídá název hradu, Landštejn vznikl jako strážní pevnost na zmíněné zemské hranici, přičemž celé okolí Landštejna bylo součástí Markrabství Moravského. Předpokládá se, že Landštejn měl být protiváhou hradu, který se nacházel pravděpodobně na území dnešní obce Pomezí na druhé straně údolí. Jak uvádí SPOLEK PŘÁTEL HRADU LANDŠTEJNA (2010), tento hrad nesl taktéž jméno Landštejn a patřil rakouskému rodu Zöbingenů. Ač údolím mezi dnešními obcemi Landštejn a Pomezí vedla zemská hranice, kterou stanovilo rozhodnutí Fridricha Barbarossy z roku 1179 (ŠPIČÁKOVÁ 2006), pánové ze Zöbingenu podnikali četné pokusy o kolonizaci českého pohraničí, což vedlo krále Přemysla Otakara I. právě ke stavbě Landštejna (SPOLEK PŘÁTEL HRADU LANDŠTEJNA 2010). Z původního hradu zöbingenského Landštejn v obci Pomezí se dochoval pouze kostel svatého Jana Křtitele (SPOLEK PŘÁTEL HRADU LANDŠTEJNA 2010). ŠPIČÁKOVÁ (2006) uvádí, že údolím mezi hrady vedla kupecká stezka, která spojovala české země přes Vitorazsko s Rakouskem a Itálií. První písemně doložená zmínka o hradu Landštejn pochází z roku 1231, kdy správce hradu Hartlieb z Landštejna podepisuje listinu, která upravila majetkové vztahy v této oblasti (ŠPIČÁKOVÁ 2006). Hartlieb z Landštejna byl moravský šlechtic, Landštejn tedy zůstává ve správě moravských Přemyslovců. V této době velmi blízko sebe, přes údolí, koexistovaly dva hrady nesoucí pojmenování Landštejn. ŠPIČÁKOVÁ (2006) uvádí, že rakouský Landštejn měl spíše hradištní charakter a sídlo samotné plnilo především funkci duchovního centra, o čemž svědčí i na tu dobu neobvykle velký, již výše zmiňovaný, kostel svatého Jana Křtitele. Oproti tomu moravský Landštejn byl svým charakterem v dané době moderním hradem. ŠPIČÁKOVÁ (2006) se domnívá, že jeho výstavba byla pravděpodobně spojena s nepokoji ze strany pánů ze Zöbigenu a tím pádem i se značnými finančními výdaji na vojenskou ochranu. Veškeré nepokoje v oblasti Landštejna ustoupily v druhé polovině 13. stol. za vlády Přemysla Otakara II., který ovládl rakouské země a jak uvádí SPOLEK PŘÁTEL HRADU LANDŠTEJNA (2010) sňatkem s Markétou s Babenberka trvale připojil oblast Landštejna k českým zemím. Tento stav podpořil i fakt, že v roce 1223 vymřel rod Zöbingenů (ŠPIČÁKOVÁ 2006).

                                                             55

Jaroslav – SEDLÁŘOVÁ, Jitka: Slavonice, str. 90-91.; STEHLÍK, Michal: Židé na Dačicku a Slavonicku, str. 72-73. STEHLÍK, Michal: Židé na Dačicku a Slavonicku, str. 74, 76.; Jaroslav – SEDLÁŘOVÁ, Jitka: Slavonice, str. 91-92, 96.; 56 Slavonice – Historie města. [online]. [cit. 15-42010]. URL . 57 Slavonice – Pevnostní areál Slavonice. [online]. [cit. 15-4-2010]. URL 56

58

 

Slavonice – Podniky a podnikatelé. [online]. [cit. 15-4-2010]. URL http://www.slavonice-mesto.cz/vismo/o_utvar.asp?id_org=15036&id_u=3465&p1=15280>.

18

Jak uvádí oficiální internetové stránky hradu Landštejna v polovině 13. stol. přechází hrad z rukou panovníka do vlastnictví rodu Vítkovců, který je znám také jako rod pánů z růže. Prvním doloženým majitelem z rodu Vítkovů byl Sezima z Třeboně a v držení tohoto rodu Landštejn zůstal až do poloviny 14. stol. (ŠPIČÁKOVÁ 2006). Vítkovci se velmi pozitivně podepsali na rozvoji landštejnského panství a posílili ekonomický i politický význam samotného Landštejna (SPOLEK PŘÁTEL HRADU LANDŠTEJNA 2010). Asi nejvýznamnějším Vítkovcem, který spravoval hrad, byl Vilém z Landštejna, který se na hrdě usídlil v roce 1315 (ŠPIČÁKOVÁ 2006). V této době dosáhlo landštejnské panství největšího územního rozkvětu, jak uvádí ŠPIČÁKOVÁ (2006) páni z Landštejna spravovali kromě Landštejna i Třeboň, Lomnici nad Lužnicí, Nové Hrady, Hlubokou nad Vltavou, Trhové Sviny, Lutovou a Borovany. Vzestup i pád landštejnského panství je spjat s již dříve zmiňovanou obchodní stezkou. Tato stezka přiváděla na hrad učence a umělce a výrazně tak přispívala k rozvoji místní vzdělanosti a kultury. V této době byl Landštejn intelektuálním centrem oblasti, kterému mohl konkurovat pouze nedaleký Hradec (ŠPIČÁKOVÁ 2006). A právě tato stezka způsobila rozepře mezi pány z Landštejna a pány z Hradce. Jindřich z Hradce odklonil stezku přes Bystřici do Hradce a tento fakt vyvrcholil otevřeným ozbrojeným konfliktem mezi ním a Vilémem z Landštejna, který jak uvádí ŠPIČÁKOVÁ (2006) ve vzájemném souboji umírá. Vilémova smrt znamenala konec rozkvětu panství, které bylo rozděleno mezi jeho dva syny a později přechází do rukou krále Václava IV. (ŠPIČÁKOVÁ 2006). Král Landštejnské panství svěřil do správy rakouskému rodu Krajířů, v jejichž držení hrad setrval téměř 200 let.

Zdroj:  http://patricus.info/erby.htm 

V době husitských válek stál rod Krajířů z Landštejna na straně katolíků a archeologické nálezy dokládají, že hrad byl obléhán Husity, dokonce že byl v této době vypálen (ŠPIČÁKOVÁ 2006). Rod Krajířů provedl na původně románsko gotickém hradě četné renesanční změny, hrad byl celkově rozšířen a přestavěn. Jak uvádí SPOLEK PŘÁTEL HRADU LANDŠTEJNA (2010) architektonické přestavby gotického obranného hradu v renesanční sídlo rod Krajířů natolik vyčerpaly, že byli nuceni hrad roku 1579 prodat. Od této doby hrad velmi často měnil majitele, chátral a definitivně neobyvatelným se stal v roce 1771, kdy po zásahu bleskem vyhořel (ŠPIČÁKOVÁ 2006). 2.2. Hrad Landštejn v současnosti Poté co majitelé Landštejna hrad opustili sloužil objekt především jako zdroj stavebního kamene pro místní obyvatelstvo. Po druhé světové válce hrad připadl státu a v dnešní době je kulturní památkou ve správě Národního památkového ústavu. Hrad je od roku 1972 rekonstruován a pro veřejnost byl otevřen v roce 1990 (ŠPIČÁKOVÁ 2006). Celý objekt je přístupný návštěvníkům, v rámci hradu funguje vyhlídková věž a stálá expozice místních archeologických nálezů. Archeologické práce na hradě probíhaly v letech 2003 – 2006 ve spolupráci s firmou Geo – cz. Prohlídka není komentovaná. Hrad je podle oficiálních internetových stránek přístupný od dubna do října. 3.

Vodní nádrž Landštejn Vodní dílo Landštejn je situováno na potoce Pstruhovci v údolí pod stejnojmenným hradem. Samotná přehrada byla dostavěna, jak uvádí server TURISTIKA.CZ v roce 1973 a plní funkci ochrannou a akumulační. Hráz nádrže je sypaná, 25 m vysoká a 376 m dlouhá. Vzniklá vodní plocha za hrází má plochu 40 ha a celkový objem 3,12 mil m3, maximální hloubka nádrže činní 21 m (TURISTIKA.CZ).

B. Valečková: Česká Kanada – komplexní FG charakteristika Poloha: Tento přírodní park se rozprostírá jihovýchodně od Jindřichova Hradce, ohraničený přibližně městy Kunžakem, Českým Rudolcem, Slavonicemi, Novou Bystřicí a Horní Pěnou u Jindřichova.59

                                                             59

 

Jindřichův

Hradec

a

Česká

Kanada

[online].

Dostupné z WWW: .

 

19

2003-2010

[cit.

2010-04-27].

Česká

Kanada.

Obr. 1: Vymezení území České Kanady Zdroj mapového podkladu60 Geomorfologie: Severozápadní část tvoří Jindřichohradecká pahorkatina, která na jihozápadě navazuje na třeboňskou pánev. Větší část oblasti však pokrývá kopcovitá a silně zalesněná žulová Novobystřická vrchovina, která na severu navazuje na masív Českomoravské vrchoviny. 61

Nejvyšším vrcholem České Kanady je Vysoký kámen u Kunžaku (jehož úpatím se vine úzkokolejka z roku 1897) a který dosahuje nadmořské výšky 738 m. Další krajinné dominanty tvoří Šibeník (732m), Kunějovský vrch (725m), Vysoký kámen (723m), Studnice (722m), Bukový vrch (721m), Větrov (714m) a Čihadlo u Starého Města pod Landštejnem (700m). Kopce jsou převážně ploché, s balvany a kamennými stády na vrcholech. V bizardních skalních útvarech z hrubozrnné a landštejnské žuly roztroušených po zdejších lesích vytvořilo zvětrávání kamene skalní mísy (v minulosti soudili, ze jde o díla lidských rukou sloužící rituálním účelům), například v okolí hradu Landštejna nebo Suchdola u Kunžaku) a nechybí ani viklany (Viklan Trkal byl však ze své vodorovné polohy vychýlen bývalým majitelem, který byl dotčen tím, že mu po jeho pozemku šlapou výletníci). Východní část tvoří Dačická pahorkatina, která má ráz protáhlé sníženiny. Zajímavé skalní útvary jsou u rybníka Zvůle nebo na Liščím vrchu nedaleko Terezína u Kunžaku. Po polích jsou rozesety balvanovité ostrůvky. Vyšších výšek pak dosahují související Jihlavské vrchy, které jsou však již za hranicí kraje. 62

                                                             60

 

Toulavá

kamera

[online].

1996-2010

[cit.

2010-04-27].

Mapa_02_26_10_08.

Dostupné

z

.  Rudolec [online]. 2006 [cit. 2010-04-27]. Česká Kanada. Dostupné z WWW: .

61

62

 

Rudolec [online]. 2006 [cit. 2010-04-27]. Česká Kanada. Dostupné z WWW: .

20

WWW:

Obr. 2: Viklany v PP Česká Kanada63 Vodstvo: Českou Kanadu roztíná středem evropské rozvodí mezi Severním a Černým mořem, přičemž je obepínána řekami Nežárka a Moravská Dyje. Oblast odvodňují četné potoky, které napájejí rybníky, na které je zejména západní část popisované oblasti velmi bohatá. Mezi nejdůležitější patří: Kačležský (176ha), Krvavý (127ha), Ratmírovský (78ha), Hejtman u Strmilova (68ha), Pěněnský neboli Dřevo (60ha) a Komorník (56ha). Rybníky slouží především k chovu ryb (k tomuto účelu také byly budovány), často i k závlahám a mnohé mají význam jako hnízdiště a shromaždiště vodního ptactva. V létě se některé z nich mění v oblíbená koupaliště (Komorník, Ratmírovský, Pěněnský a Zvůle). 64http://www.rudolec.cz/img/capi.jpg Podnebí: Je tu poměrně drsné, s nižšími průměrnými teplotami a vydatnými srážkami. To je také důvod, proč si oblast vysloužila právě název Česká Kanada. 65 Půdy Na území České kanady převládají podzolové půdy, které se nacházejí převážně v západní části této oblasti. Druhou nejčastější půdou jsou kambizemě a místy se zde objevují také gleje. Přírodní park Česká Kanada: Byl vyhlášen roku 2004 o současné rozloze 283 km2, sleduje zachování maxima přírodních krás a hodnot a vysoké kvality životního prostředí. Má mimořádný význam v územním systému ekologické stability a v neposlední řadě jsou důležité i jeho vodohospodářské funkce.66 Fauna a flora: Žije zde mnoho ohrožených a chráněných druhů rostlin a živočichů (jalovec obecný, plavuník, plž vrásenka pomezní, tesařík, skokan krátkonohý a ostronosý, zmije obecná, ještěrka živorodá, čečetka zimní, ořešník kropenatý, vydra říční a další).67

                                                               Cestopisy a popis zajímavých míst [online]. 2009-2010 [cit. 2010-04-27]. Česká Kanada a Jindřichův Hradec. Dostupné z

63

WWW: .  

Rudolec [online]. 2006 [cit. 2010-04-27]. Česká Kanada. Dostupné z WWW: .

64

  Novinky.cz

65

[online].

2008

[cit.

2010-04-27].

Českou

kanadou

vlakem

i

na

kole.

Dostupné

z

WWW:

.   66

 

Jindřichův

Hradec

a

Česká

Kanada

[online].

2003-2010

[cit.

2010-04-27].

Česká

Kanada.

Dostupné z WWW: .     Nová

67

Bystřice

[online].

2002-2008

[cit.

2010-04-27].

.  

 

21

Přírodní

park

Česká

Kanada.

Dostupné

z

WWW:

Významné lokality: Návštěvníky sem lákají nejen romantické rybníky, pěkná údolí řek a potoků a hluboké lesy, ale i mnohé kulturní památky. Románské umění je zastoupeno poměrně chudě - např. jádrem hradu Landštejn. Gotická jádra má řada domů v Jindřichově Hradci a Slavonicích a kostely (Např. v Lipolci, Lidéřovicích, Slavonicích, Českém Rudolci,…). Mimořádně cennými stavebními celky jsou klášterní komplexy s kostely v Jindřichově Hradci (klášter minoritů s kostelem sv. Kateřiny, proboštský kostel Nanebevzetí P. Marie, kostely sv. Trojice a sv. Václava). Pozoruhodnými pozůstatky jsou archeology odkryté a konzervované základy domů zaniklé vsi Pfaffenschlag (česky Bobovec), která existovala již v 11. století a byla zničena za husitského tažení v roce 1423. Zářným příkladem renesance je však světová památka UNESCO - nedaleká městská památková reservace Telč, jejíž měšťanské domy na náměstí u nás nemají obdoby. 68 Česká Kanada se také může pochlubit jedním technickým unikátem a tím je úzkorozchodná trať vedoucí z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice, která se jako had vine západní a střední částí České Kanady. Tato úzkokolejka o rozchodu 760 mm patří mezi technické a historické pamětihodnosti naší republiky.9

J. Fryčka: Úzkorozchodné tratě v ČR Za úzký rozchod se ve střední Evropě považuje šířka kolejí, která je menší než 1435 mm. Z jistého úhlu pohledu lze za úzkorozchodné považovat i první koněspřežnou železnici z Českých Budějovic do Lince (zprovozňována v letech 1827-1832). Protože tehdy na evropské pevnině neexistovala jiná trať ke srovnání, nemohl být její rozchod 1106 mm1 ani široký, ani úzký. Ohledně geneze „normálního“ rozchodu je třeba připomenout, že až do roku 1846 existovaly v Anglii jeden „úzký“ (1435 mm) a jeden „široký“ rozchod (2130 mm), které byly pokládány za normální tam, kde vedly jejich koleje. Spor o to, který bude do budoucna prosazen, rozhodla až tamější parlamentní komise v roce 1846.2 Chybělo tedy málo a náš „normální“ rozchod mohl být hodně úzkým… Důvody pro výstavbu Ve druhé polovině 19. století byly hlavní železniční trasy vybudovány jako normálněrozchodné za cenu velkých nákladů na mosty a tunely. Postupně se na železniční síť připojovaly chudší oblasti, takže se hledaly možnosti jak ušetřit. Východiskem se staly právě úzkorozchodné dráhy, protože se mohly lépe přimknout k terénu (menší objemy náspů, mosty a tunely nebyly třeba v takové míře jako u „normálních“ tratí). Na území českých zemí se úzkorozchodné tratě pro osobní přepravu prosadily až ke konci 19. století, takže se její síť příliš nerozvinula (po 1. světové válce už u nás nové železnice pro osobní přepravu příliš stavěny nebyly). Naproti tomu v nákladní přepravě se tyto tratě rozvíjely ve velkém měřítku – bylo u nás zjištěno celkem 43 různých úzkých rozchodů. Uplatnění nejen v průmyslu Mnohem větší význam měly úzkorozchodné železnice v průmyslu a zemědělství. V průmyslu nalezl úzký rozchod uplatnění v železárnách, dolech a lomech (největší úzkorozchodná síť u nás existovala v severních Čechách, předpokládaná délka byla 700 až 1000 km).4 Dodnes je dochována úzkorozchodka (jako muzejní dráha), která spojovala šamotovou továrnu a elektrárnu v Mladějově u Moravské Třebové s lignitovými doly na Hřebči (délka 11 km, rozchod 600 mm). Velký význam měl úzký rozchod i v zemědělství, hlavně pro přepravu cukrové řepy do cukrovarů. České země totiž na počátku 90. let 19. století vyráběly téměř 90% cukru z celé monarchie.6 Kromě toho byly úzkorozchodné drážky nezastupitelné v lesnictví při těžbě dřeva v nepřístupném terénu, hlavně při kalamitách. Docházelo i k situacím, kdy bylo třeba přesunout nepřístupným terénem těžký náklad, a proto se koleje střídavě za soupravou rozebíraly a pokládaly před lokomotivu (takto byl přepravován např. obelisk z lomu v Mrákotíně). Úzkorozchodné tratě v provozu (pro osobní dopravu) Tratě v okolí Jindřichova Hradce Dvě tratě o rozchodu 760 mm (Jindřichův Hradec – Obrataň9 a Jindřichův Hradec – Nová Bystřice10) mají dohromady délku 79 km. Na tratích je celkem třicet stanic a zastávek.¨Obě tratě jsou provozovány akciovou společností „Jindřichohradecké místní dráhy“ a jedná se tedy o první soukromě provozovanou železniční trať v České republice. V kontextu s již zmiňovaným úsilím o zrušení ztrátových železničních tratí byly jindřichohradecké úzkokolejky jako první vyhlášeny k privatizaci. Tento proces se zpočátku zadrhl, takže zmiňovaná společnost první tři roky provozovala pouze příležitostné výletní jízdy s parním vlakem. V lednu 1997 pak vyjel na trati do Nové Bystřice poslední vlak provozovaný ČD s poukazem na špatný stav trati, která měla být zrušena. Tato akce však měla velký ohlas v médiích, což opět postrčilo odkládanou privatizaci. Od 20.7.1997 zde probíhá první pravidelná osobní přeprava, neprovozovaná Českými drahami. To ukazuje, že i provoz úzkorozchodné trati může být ve správných rukách ziskový. Zajímavostí těchto tratí je stálé používání klasických lepenkových jízdenek. V roce 2000 JHMD odkoupily vybavení tiskárny těchto jízdenek od firmy, která ukončila jejich¨výrobu a dnes provozují vlastní tiskárnu lepenkových jízdenek v Kamenici nad Lipou. V roce 2009 pak byly zřízeny na trati do Obrataně tři světelně zabezpečené přejezdy. Trať Třemešná – Osoblaha Tato úzkorozchodka je v provozu od roku 1898, přičemž hlavním důvodem výstavby bylo napojení osoblažského cukrovaru na železniční síť. Z důvodů snížení plánovaných nákladů o třetinu byl zvolen úzký rozchod 760 mm. Suroviny z okolí trati tak bylo výhodnější přepravovat rovnou do Osoblahy, než překládat na normální rozchod a posílat na jih. Přestože je nejkratší vzdálenost těchto dvou obcí 15 km, trať je o celých 5 kilometrů delší. To je způsobeno tím, že trať se klikatí i v relativně rovných úsecích a má 102 oblouků. Důvod tohoto prodloužení měl být údajně předpis z dob Rakouska-Uherska, podle kterého musela být minimální délka budovaných železničních tratí minimálně 20 km (délka trati je přesně 20,218 km). Toto tvrzení se však nezakládá na pravdě, protože ve stejném roce byla postavena v regionu trať Dvorce – Ondrášov, která byla dlouhá pouze 11 km. Skutečnou příčinou „klikatosti“ osoblažské dráhy je snaha, aby její stavba byla co nejlevnější a co nejvíce kopírovala terén. Kuriozitou zůstává fakt, že nejstarší zdejší kolejové vozidlo, pivní vagón, je o tři roky starší než samotná trať. Další zajímavostí na této dráze

                                                              Rudolec [online]. 2006 [cit. 2010-04-27]. Česká Kanada. Dostupné z WWW: .

68

   

22

je nejmenší oblouk v síti ČD, který má poloměr pouhých 75 m. Pro srovnání – běžný železniční vagón je schopen projíždět oblouky minimálně o poloměru 250 m. V místě křížení tratě se silnicí I/57 byl roku 2004 vybudován kvůli nárůstu kamionové dopravy (otevření přechodu v Bartultovicích) první světelně zabezpečený přejezd na úzkorozchodné trati. Dnes je doprava na rozdíl od dráhy u Jindřichova Hradce provozovaná ČD. Maximální rychlost je 40 km/h.. Existují plány na prodloužení tratě do Polska, které počítají s tříkilometrovou spojkou do polské obce Pomorzovice (jejíž součástí by byl velký příhradový most přes řeku Osoblahu), odkud by stavba mohla využít těleso neprovozované tratě Raciborz – Raclawice Slaskie. Úzkorozchodka by se tak prodloužila o dalších 10 km a mohla by se stát jedinou mezinárodní tratí o rozchodu 760 mm v Evropě.

J. Nešvera: Nerostné suroviny v jihočeských pánvích Geneze jihočeských pánví: Jihočeské pánve českobudějovická a třeboňská jsou intramontanní tektonicky založené deprese na zlomech sz.-jv. a ssv.-jjz. směru situované prakticky v centrální části moldanubika. Obě pánve jsou dnes odděleny hrásťovou strukturou moldanubického krystalinika Lišovským prahem.69 Začínají vznikat v centru jihočeské oblasti tektonickými pohyby souvisejícími s počínající alpinsko-himálajskou orogenezí na konci křídy. V této době se zde v souvislosti s mořskou transgresí ukládají slabě zpevněné nebo nezpevněné křídové sedimenty. Mocnost těchto a terciérních sedimentů se pohybuje v nejhlubších částech pánví kolem 400 m.70 Během alpinsko-himálajské orogeneze dochází k vyzdvižení Českého masívu a k mořské regresi. Během oligocénu vzniká v předpolí Šumavy výrazná megasynklinála zalitá sladkovodními jezery s odtokem směrem k jihu. K dotvoření pánví dochází v období pliocénu, kdy dochází k dalšímu poklesu, k vyzdvižení Lišovského prahu a ke stabilizaci systém odvodňování do přibližně dnešní podoby.71 Nejstarší sedimentární výplní představuje svrchněkřídové klikovské souvrství, které pokrývá největší území a dosahuje nejvyšších mocností. Nejvýznamnější je ovšem miocenní mydlovarské souvrství. Nachází se přibližně na ¼ území a dosahuje mocností až 60 m. V tomto souvrství se můžeme setkat s uhelnými jíly, lignity, diatomitovými jíly a křemelinou, jež jsou v některých lokalitách těženy. Z kvartérních sedimentů mají největší ekonomický význam pleistocenní štěrkopískové terasy, jež jsou těženy především na Třeboňsku. Na Třeboňsku jsou také vyvinuty systémy rašelinišť.72 Českobudějovická pánev je menší, ale výraznější z obou jihočeských pánví. Má přibližně směr JV-SZ, šířku 4 – 13 km a délku 72 km. Jedná se o tektonickou sníženinu oddělenou od okolí výraznými zlomovými svahy (především na JV – oblast rudolfovského zlomu). Je tvořena dvěma podcelky – Blatskou (větší, JV) a Putimskou pánví. Třeboňská pánev je dlouhá přibližně 60 km a široká 16 – 24 km. Oproti Českobudějovické pánvi je sice větší, ale méně výrazná. Na západě je oddělena Lišovským prahem (Baba 578,7 m n.m.) od Českobudějovické pánve, na východě sousedí s Křemešnickou vrchovinou. Je tvořena třemi podcelky – Lišovským prahem, Lomnickou pánví (hlavní akumulační zóna) a Kardašořečickou pahorkatinou (asi 30 – 50 m nad úrovní Lomnické pánve).73

Těžba nerostných surovin v jihočeských pánvích: Třeboňská pánev: Třeboňsko v minulých desetiletích bylo a v současnosti stále je významným zdrojem štěrkopísků, živcových písků a rašeliny pro značnou část Čech. Proto je z hlediska ochrany přírody a krajiny na Třeboňsku významným faktorem velkoplošná těžba štěrkopísků v nivách Lužnice a Nežárky, kde je vymezeno třináct dobývacích prostorů v různém stadiu těžby a rekultivace, a řada dalších rozsáhlých výhradních i nevýhradních ložisek. Celková výše těžeb štěrkopísků klesla oproti 70.- 80. létům minulého století na zhruba 30-40% dřívějších maxim. Ročně se těží všemi těžebními společnostmi dohromady okolo 1,5 milionu tun štěrkopísku včetně živcových surovin. Díky legislativě na úseku ochrany přírody byly snad definitivně zrušeny původní záměry na pokračování těžby v nejcennějších částech Třeboňska (Horní Lužnice, Jemčina, Majdalena, Holičky) a zásoby ložisek štěrkopísku o objemu několika desítek milionů metrů krychlových byly převedeny z kategorie volných zásob mezi zásoby vázané z důvodů střetů s ochranou přírody a krajiny. Rovněž průmyslová těžba rašeliny je zhruba na čtvrtině původních objemů a její budoucnost je omezena životností dnes existujících těžeben bez perspektivy otevření dalších lokalit. Naproti tomu prakticky bez omezení je možno využívat rašelinu jako přírodní léčivý zdroj pro místní lázeňství (Třeboň), neboť těžba pro tento účel je velmi malá, a navíc rašelina může být po použití regenerována.74 Českobudějovická pánev: Těžba nerostných surovin v Českobudějovické pánvi je oproti Třeboňsku výrazně odlišná. V minulosti se zde nacházelo několik ložisek lignitu (především v severní části pánve). Ten byl však málo kvalitní a v dnešní době jsou již rentabilní ložiska vytěžena a nedochází zde k další těžbě. Spolu s lignity se vyskytují i ložiska diatomitových jílů (netěženy). Těžba štěrkopísků a stavebního kamene zde má (na rozdíl od Třeboňska) jen lokální význam. V minulosti málo významná ložiska barevných kovů (zinek, olovo) v oblasti Rudolfova byla již vytěžena.

                                                             69 Institut geologického inženýrství: Regionální geologie ČR [online]. c 2010. Dostupný z WWW:< http://geologie.vsb.cz/reg_geol_CR/8_kapitola.htm>. 70 Albrecht, J. a kol.(2003): Českobudějovicko. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, str. 13 71 Tamtéž, str. 25 72 Tamtéž, str. 16-18 73 Albrecht, J. a kol.(2003): Českobudějovicko. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, str. 25 74 CHKO Třeboňsko: Těžba nerostných surovin [online]. c 2010. Dostupný z WWW: .

 

23

Nerostné suroviny75 Lignit - v Českobudějovické pánvi, vytěžený, málo kvalitní

Kaolin - Třeboňská pánev – málo významná oblast, kde kaoliny vznikly ze žul a biotitických pararul moldanubika. Vyhodnocené jsou pouze kaoliny keramické (KK) na dvou malých ložiskách: Kolence a Klikov. Surovina se netěží, ani v budoucnosti se s ní pro nízkou kvalitu nepočítá LB Minerals a.s., Horní Bříza

Jíly - Jihočeské pánve – jíly jsou vysoce až středně žáruvzdorné zejména vhodné jako vazné (JO), dále i jako pórovinové (JP) a nežáruvzdorné (JN). Hlavními ložisky JO jsou Borovany- Ledenice (kde se zároveň těží i diatomit) a Zahájí-Blana. LB Minerals a.s., Horní Bříza

Diatomit - Největší akumulace diatomitu v Čechách se nacházejí v jihočeských pánvích. V budějovické pánvi se vyskytují spongodiatomity a diatomitové jíly (nekvalitní stavební diatomity) spolu s lignity. Ložisko Borovany-Ledenice, ležící v třeboňské pánvi, je jediným evidovaným a zároveň těženým ložiskem v ČR.. Průměrná mocnost suroviny je cca 8,5 metru (maximálně 15 m). Zvláště čisté diatomity jsou po úpravě využívány k filtračním účelům či jako plnidla v potravinářském, chemickém, farmaceutickém průmyslu aj. Diatomitů nejvyšší kvality se užívá při filtraci vín, likérů, piva, jedlých olejů či tuků. Ostatní jsou vhodné většinou jen pro výrobu stavebních a izolačních hmot, případně steliv pro domácí zvířata. LB Minerals a.s., Horní Bříza

Živec - horní tok řeky Lužnice s ložisky Halámky, Tušť, Dvory nad Lužnicí, Majdalena, kde je rozhodující těžené ložisko Halámky, zbývající ložiska nejsou těžena. Z vody těžené ložisko Halámky je jedním z nejvýznamnějších zdrojů živců v ČR. Velká část zásob těchto ložisek je vázána střety zájmů s ochranou přírody, zejména s CHKO Třeboňsko LB Minerals a.s., Horní Bříza

Štěrkopísky - Hlavní ložiskovou oblast jižních Čech představuje horní a střední tok Lužnice. Perspektivní oblastí je pravý břeh Nežárky. LB Minerals a.s., Horní Bříza Hanson ČR a.s., Veselí nad Lužnicí Budějovické štěrkopísky spol. s.r.o., Vrábče

Ložiska štěrkopísků (dobývací prostory a.s. Hanson ČR a.s.: Veselí nad Lužnicí, Cep, Cep I, Cep II, Tušť, Tušť I, Horusice, Horusice I, Novosedly nad Nežárkou, Stráž nad Nežárkou, Pístina, dobývací prostor a.s. Lasselsberger /dříve Calofrig Borovany/: Krabonoš).76

K. Mazánková: Jihočeský kraj – socioekonomická charakteristika Poloha Jihočeského kraje

                                                             75 Geofond: Surovinové zdroje České republiky. Nerostné suroviny (Stav 2007) [online]. c 2002-2009. Dostupný z WWW: . 76 CHKO Třeboňsko: Geologie [online]. c 2010. Dostupný z WWW: .

 

24

Jihočeský kraj je svojí rozlohou 10 057 km2 druhý největší kraj v České republice (po Středočeském kraji) a zaujímá 12,5 % celkové rozlohy České republiky.77 Významná část hranic kraje je tvořena státní hranicí s Německem a Rakouskem. Dále sousedí na východě s krajem Vysočina, na západě s Plzeňským a na severu se Středočeským krajem. Celé území kraje je rozděleno na 7 okresů. Největším z nich je okres Jindřichův Hradec, nejlidnatějším okresem jsou České Budějovice, ve kterém žije téměř 30 % obyvatel kraje. To je dáno především samotnou koncentrací obyvatel do města České Budějovice, ve kterém žije téměř 95 000 obyvatel. V Jihočeském kraji se nachází celkem 623 obcí, jako základních administrativních jednotek, z nichž 53 má statut města. Celkem 239 obcí spadá do velikostní kategorie pod 200 obyvatel, 204 obcí je zahrnuto do kategorie 200 – 499 obyvatel, 88 obcí je ve velikostní skupině 500 – 999 obyvatel, 15 obcí je zařazeno do skupiny 1000 – 19 999 obyvatel, 4 obce patří do kategorie 20 000 – 49 999 obyvatel a pouze 1 obec splňuje kritérium velikostní skupiny 50 000 a více obyvatel. Největšími městy jsou České Budějovice, Tábor (35,6 tis. obyv.), Písek (30 tis. obyv.), Strakonice (23,3 tis. obyv.) a Jindřichův Hradec (22,5 tis. obyv.). V těchto největších městech žije jedna třetina Jihočechů. Nejmenší obce do 200 obyvatel představují 38,4 % celkového počtu obcí, ale žije v nich pouze 4,2 % obyvatel kraje.78 V kraji bylo 1.1.2003 zřízeno 17 správních obvodů obcí s rozšířenou působností a 37 správních obvodů obce s pověřeným obecním úřadem. Správním centrem kraje jsou České Budějovice. Tato metropole jižních Čech je střediskem vzdělání a kultury s Jihočeskou univerzitou a vědeckými ústavy Akademie věd, divadly a galeriemi a může se chlubit největším čtvercovým náměstím v ČR o rozloze 1,7 ha. České Budějovice také udržují kontakty se zahraničními partnerskými městy, jako Nitra, Linec, Pasov, Suhl, Almere a Lorient. Z hlediska mezinárodní dopravy zaujímá Jihočeský kraj strategickou polohu na ose sever-jih. Krajem procházejí důležité mezinárodní silnice a severojižní železniční koridor. Problémem zůstává napojení kraje na evropskou síť. Tab.1: Okresy Jihočeského kraje Okres

Rozloha (km2)

Počet obyvatel

České Budějovice

1 638

185 584

Český Krumlov

1 615

61 516

Jindřichův Hradec

1 944

93 298

Písek

1 127

70 550

Prachatice

1 375

51 548

Strakonice

1 032

71 054

Tábor

1 326

102 778

Celkem

10 057

636 328

Zdroj: Regionální informační servis

Obyvatelstvo

                                                             77

Regionální informační servis [online] http://www.risy.cz/o_kraji_jihocesky_kraj

2 Statistická ročenka Jihočeského kraje, 2009 [online] http://czso.cz/xc/edicniplan.nsf/tab/7F004B13E1

 

 

25

K 1.1. 2009 žilo v Jihočeském kraji celkem 636 328 obyvatel. Z hlediska počtu obyvatel je Jihočeský kraj 6. nejlidnatější kraj v České republice. Zároveň je ale krajem s nejnižší hustotou zalidnění (63 obyv./km2).79 Vývoj počtu obyvatel v období 1999 – 2004 je poměrně konstantní. Od roku 2004 je zaznamenán nárůst počtu obyvatel a do roku 2009 se počet zvýšil o 11 550 obyvatel. Nejnižší hodnota byla zjištěna v roce 2002, kdy v kraji žilo 624 778 obyvatel. Věková struktura kraje je obdobná jako v celé České republice. Průměrný věk se pohybuje okolo 40,5 let. Dlouhodobě nižší je v porovnání s průměrem České republiky úmrtnost, která dosahuje hodnoty 10,0 na 1000 obyvatel, ale také porodnost (11,3 živě narozených na 1000 obyv.). Od demografické struktury kraje se výrazně liší pohraniční okres Český Krumlov, který je typický pestřejším národnostním složením. Je zde mladší věková struktura, nejvyšší hodnoty porodnosti a nejnižší úmrtnost. Okres Český Krumlov společně s okresem České Budějovice zaznamenával trvalý růst počtu obyvatel. Naproti tomu v ostatních okresech počty obyvatel spíš stagnovaly. V období 2006 – 2008 je na území Jihočeského kraje zaznamenán kladný přirozený přírustek obyvatel (+ 826 obyvatel) i kladné saldo migrace. Do oblasti Jihočeského kraje se v roce 2008 přistěhovalo 6 962 obyvatel a vystěhovalo se 4 706 obyvatel. Přírustek obyvatel migrací činil 2 265 obyvatel. Nejdynamičtějším okresem z hlediska migrace jsou České Budějovice, kde se mezi obcemi v roce 2008 stěhovalo 2 830 obyvatel. Nejméně dynamický je okres Prachatice, v rámci kterého se na úrovni obcí stěhuje pouhých 618 obyvatel. Na území Jihočeského kraje žije celkem 16 560 cizinců. Nejvíce je zastoupena národnost Ukrajinská (4 885), Slovenská (2 664), Vietnamská (2 371) a Ruská (500). 80 Ekonomika kraje Jihočeský kraj je dlouhodobě vnímán především jako zemědělská oblast s rozvinutým rybníkářstvím a lesnictvím. Teprve v průběhu minulého století se zde začal postupně rozvíjet průmysl, nejprve zaměřený na odvětví zpracovatelského průmyslu. Nejedná se o území bohaté na zásobu nerostných surovin, zcela chybí suroviny pro energetický průmysl. Největší surovinové bohatství tvoří ložiska písků a štěrkopísků, cihlářské hlíny, kameniva, sklářské písky. Z ostatních surovin je významná například rašelina, vápenec, grafit. Velké přírodní bohatství představují zejména lesy na Šumavě a v Novohradských horách. Jihočeský kraj se podílí na celkovém hrubém domácím produktu České republiky pouhými 5,3 %, v přepočtu na 1 obyvatele však dosahuje 86,9 % republikového průměru a je mezi kraji na 5. pozici (po Hl. městě Praze, Jihomoravském, Středočeském a Plzeňském kraji).81 V zemědělství dané oblasti převažuje zejména pěstování obilovin, olejnin a pícnin, významná je též produkce brambor. Živočišná výroba je zaměřena především na chov skotu a prasat. Jihočeský kraj se celkově podílí na vytváření 11 % zemědělské produkce celé republiky.82 Dlouholetou tradici má v kraji rybníkářství. Celková plocha rybníků, v nichž se chovají ryby, se pohybuje kolem 25 000 ha. Celková produkce ryb zde dosahuje poloviny celkové produkce České republiky. Největší koncentrace průmyslu je hlavně v českobudějovické aglomeraci, výraznější podíl průmyslu je rovněž v okresech Tábor a Strakonice. V rámci České republiky však tento kraj nepatří mezi rozhodující průmyslové oblasti, podíl na tržbách průmyslových podniků ČR v roce 2008 činil 5,1 %. 83 Z odvětvového hlediska převažuje zpracovatelský průmysl, zejména pak výroba potravin a nápojů. Mezi největší firmy z odvětví potravinářského průmyslu patří například FRUKO – Schulz, která se specializuje na výrobu lihovin (tuzemím, absinth, vodka) a sirupů. Firma má sídlo v Jindřichově Hradci a svojí výrobou patří mezi 5 největších producentů lihovin v České republice. Společnost navázala na tradici výrobce Moritz – Schulz, která byla největším distributorem ovocných vín v Rakousko Uhersku.84 V Malšicích má sídlo firma ZEELANDIA spol. s.r.o., která se zabývá výrobou a prodejem přípravků a směsí pro pekaře, cukráře a gastronomii, ovocných, makových a tvarohových náplní, tekutých vaječných obsahů, tuků atd. Společnost funguje na českém trhu od roku 1990 a za několik let si vybudovala pozici předního výrobce pekařských a cukrářských směsí v České republice. V roce 1993 byla výroba rozšířena také o produkty z oblasti gastronomie.85 Jihočeský kraj je také charakteristický koncentrací strojírenského průmyslu. Mezi největší podniky patří MOTOR JIKOV GROUP a.s. Tato akciová společnost je mateřskou společností skupiny podniků převážně strojírenského a slévárenského charakteru. Skupina čtyř podniků má asi 1100 pracovníků, v roce 2007 dosáhla obratu 1,5 mld. Kč. Celá společnost zahrnuje podnik Motor Jikov slévárna litiny a.s. se sídlem v Českých

                                                             79 Regionální informační servis [online] http://www.risy.cz/o_kraji_jihocesky_kraj 80 Statistická ročenka Jihočeského kraje, 2009 http://www.cbudejovice.czso.cz/xc/edicniplan.nsf/tab/7F004B13E1 81 Statistická ročenka Jihočeského kraje, 2009 http://www.cbudejovice.czso.cz/xc/edicniplan.nsf/tab/7F004B13E1 82 Oficiální portál pro podnikání a export [online] http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/jihocesky-kraj/charakteristika-jihoceskeho-kraje/1000923/40978/ 83 Oficiální portál pro podnikání a export [online] http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/jihocesky-kraj/charakteristika-jihoceskeho-kraje/1000923/40978/ 84 Oficiální stránky firmy Fruko – Schulz [online] http://www.fruko.cz/historie-firmy.htm 85 Oficiální stránky firmy Zeelandia online http://www.zeelandia.cz/about-zeelandia/profil-spolecnosti-zeelandia

 

26

Budějovicích, Motor Jikov tlaková slévárna a.s. se sídlem také v Českých Budějovicích, Motor Jikov strojírenská a.s. se sídlem v Soběslavi a Motor Jikov Dostroj a.s. se sídlem v Českých Budějovicích.86 Velkou tradici má také textilní průmysl. V roce 1949 vznikl v Písku textilní závod JITEX a.s. Jitex je tradiční český výrobce kvalitního oblečení: vrchní ošacení, župany, noční prádlo - vše také pro nadměrné velikosti.87 Stavební podniky v kraji zajišťují především práce na nové výstavbě, modernizaci a rekonstrukci. Velký význam pro Jihočeský kraj přinesla výstavba jaderné elektrárny Temelín. Před uvedením jaderné elektrárny Temelín do provozu byly Jižní Čechy závislé na dodávce elektrické energie z jiných oblastí, a to především z ekologicky zatížených severních Čech. Výstavba významného energetického zdroje umožnila řešit nedostatek elektrické energie i obtížnou ekologickou situaci v severních Čechách, neboť temelínská elektrárna napomohla nahradit již zastaralé a postupně odstavované bloky v uhelných elektrárnách.88 Jihočeský kraj je oblastí s nejnižší nezaměstnaností v České republice. Vývoj nezaměstnanosti od roku 1997 – 2010 poukazuje na rychlé zvyšování počtu nezaměstnaných v důsledku ekonomické krize. Nejnižší nezaměstnanost byla registrována v roce 2008, kdy dosáhla hodnoty 4,0 %. Od roku 2008 – 2010 je zaznamenán až dvojnásobné navýšení na hodnotu 8,9 %. Okresem s nejnižší mírou nezaměstnanosti jsou k 1.1. 2010 České Budějovice (6,2 %), naopak největší nezaměstnanost byla v roce 2008 registrována v okrese Český Krumlov (11,1 %).V roce 2010 je na území kraje evidováno 29 085 dosažitelných uchazečů o práci a počet volných pracovních míst je celkem 1 513. 89 Doprava V kraji je zaznamenávána stále se zvyšující intenzita dopravy, zejména silniční. Přes území kraje nevedou významné železniční koridory, ale přesto je zde několik významných uzlů. Velkou zajímavostí kraje jsou především zbytky koněspřežní železnice, která byla první na evropské pevnině, spojující České Budějovice a město Linz. Nalezneme zde rovněž nejvýše položenou železniční stanici v ČR (Kubova Huť), a také úzkokolejné dráhy směrované z Jindřichova Hradce do Obrataně a do Nové Bystřice. Silniční síť zajišťuje dostatečnou základní dopravní dostupnost sídel, území kraje však v současné době není napojeno na republikovou dálniční síť. Poštovní služby poskytuje kolem 230 pošt, to znamená, že poštu v místě má třetina obcí.

Služby Síť školských zařízení na území Jihočeského kraje představuje celkem 295 mateřských škol, 261 základních škol, 24 gymnázií, 63 středních odborných škol, 41 středních odborných učilišť, 16 vyšších odborných škol.Vysokoškolské vzdělání je možno získat na některé ze 7 fakult veřejných vysokých škol. Zdravotnické služby na území okresu poskytuje celkem 10 nemocnic, 7 odborných léčebných ústavů, 4 léčebny pro dlouhodobě nemocné.Ambulantní péči pak zajišťuje více než 400 ordinací praktického lékaře pro dospělé, 230 ordinací dětského lékaře a téměř 380 ordinací stomatologa. Jihočeský kraj je oblastí turisticky velmi atraktivní a jsou zde vhodné podmínky pro rozvoj cestovního ruchu. V letním období turisté míří hlavně do oblasti Lipenské přehradní nádrže, Jihočeských rybníků, na Šumavu. V zimě jsou hojně navštěvovány lyžařské areály Zadov – Churáňov a Lipno Kramolín. Turistům je v kraji k dispozici 218 hotelů, 403 penzionů, 107 kempů a dále 406 hromadných ubytovacích zařízení.

90

                                                             86

Oficiální stránky firmy Motor Jikov a.s. [online] http://www.motorjikov.cz/?utm_source=topkontakt-partner&utm_medium=topkontakt&set_lang=cs 87 Oficiální stránky firmy Jitex a.s. [online] http://jitex.cz/textil/7-O-firme 88 Skupina ČEZ. Historie a současnost elektrárny Temelín [online] http://www.cez.cz/cs/vyroba-elektriny/jaderna-energetika/jaderne-elektrarny-cez/ete/historie-a-soucasnost.html 89 Portál Ministerstva práce a sociálních věcí [online] http://portal.mpsv.cz/sz/stat/nz/uzem 90 Oficiální portál pro podnikání a export [online] http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/jihocesky-kraj/charakteristika-jihoceskeho-kraje/1000923/40978/

  

 

27

M. Mášek: České pivovarnictví v mezinárodním srovnání Vaření piva má prastarou tradici. Pivo bylo v minulosti ovšem chuťově i vzhledově poněkud jiné než dnešní, sloužilo i díky své energetické hodnotě jako běžná potravina. Díky poměrně jednoduchému postupu výroby si ve středověku značná část městského i vesnického obyvatelstva vařila pivo sama. Od 14. století se výroba piva soustřeďovala do měst, pivovarnictví se však nestalo samostatným řemeslem, ale bylo právem vázaným na měšťanský dům. Faktický velmi výnosný monopol měst na výrobu a prodej piva – „šenk“ – byl na přelomu 15. a 16. století vytlačen a omezen šlechtickým pivovarnictvím. Dalším faktorem byl vývoj městského pivovarnictví, zakládaly se společné pivovary, které rušili malé pivovárky v jednotlivých právovarečných domech. V 19. století začali vznikat akciové pivovary a zvyšovala se kvalita piva. Právo várečné a ostatní pivovary se udrželi až do roku 1948, kdy komunistická moc pivovary znárodnila, včlenila je do krajských podniků s vícero pivovary. Po sametové revoluci v důsledku špatné ekonomické situace se zavíraly další pivovary, ale začali vznikat minipivovary, které dnes svým počtem převyšují velké a střední pivovary. Vývoj pivovarnictví se dá očekávat v tendencích ostatních evropských států kde je dvacítka velkých pivovarů na tisíc malých. Čím je charakteristické české pivo od světové konkurence? České pivo se vyznačuje větším podílem zbytkového (neprokvašeného) extraktu, sytější barvou, vyšším pH a vyšším obsahem polyfenolových látek. Nižší prokvašení piva znamená i nižší obsah alkoholu v něm. Senzoricky se české pivo vyznačuje zejména vyšší plností chuti, hořkostí, delším dozníváním hořkosti a nižším výskytem cizích vůní a chutí. Silnější intenzita hořkosti podporuje proces trávení a je zdrojem podnětů k dalšímu napití. Pivovarnictví ve světě Z hlediska celkové produkce piva zaujímá ČR ve světě patnácté místo s roční produkcí cca18,0 mil. hl. Česká republika se podílí 1,2 % na světové výrobě piva a 3,4 % na výrobě piva v Evropě. Největšími světovými producenty piva v roce 2003 jsou: Čína (245,0 mil. hl), USA (235 mil. hl), Německo (105 mil. hl), Brazílie (86 mil. hl) a Rusko (79,8 mil. hl).3 Z hlediska průměrné roční spotřeby piva na obyvatele patří České republice nadále první místo na světě s téměř 162 litry vypitého piva na 1 obyvatele v roce 2003. Oblíbené je pivo i v Irsku (146 l/obyv.), v Německu (123 l/obyv.) a Rakousku (112 l/obyv.). Spotřeba piva se zvyšuje zejména v Asii, dále i v Latinské Americe a ve východní Evropě, zatímco v západní Evropě a v Severní Americe stagnuje, nebo klesá. Největšího relativního meziročního nárůstu produkce piva bylo podle předběžných údajů dosaženo v roce 2003 v Rusku (8,0 %), ve Venezuele (5,0 %) a v Číně (3,8 %) Srovnáme-li jednotlivé kontinenty ve spotřebě piva, tak dlouhodobě vede na prvním místě Asie, na druhém místě se nachází Západní Evropa. Průběhem let se objevuje progresivní tendence u států Východní Evropy. Kolem roku 2011 by se podle odhadů měla ve spotřebě vyrovnat státům Západní Evropy. Zvyšující se tendenci mají také státy Střední a jižní Ameriky. Na předposledním místě se nachází Austrálie a na posledním místě státy Afriky (viz. Přílohy, graf č. 2) Největším výrobcem piva na světě byla pivovarnická skupina Anheuser-Busch InBev s 365 miliony hektolitry piva. Za nimi následovali pivovary SABMiller s 236 miliony hektolitry a Heineken s 169 miliony hektolitry piva. Největším exportérem piva v roce 2000 bylo Nizozemsko s téměř 13 mil. hl. Podle odhadu významných světových analytiků bude největším exportérem v roce 2011 Mexiko, kdy je výše jeho exportu odhadována na více než 26 mil. hl. Druhý největší vývozce v roce 2011 se stane Německo se 17 mil. hl piva a třetí bude Nizozemsko. (viz. Přílohy, graf č. 1) 6 Česká republika byla v roce 2000 na desátém místě za USA, ale v roce 2005 svým exportem USA předstihla a předpoklady pro rok 2011 ukazují, že by toto pořadí mělo být zachováno. Za zmínku stojí, že exportní odhady výše exportu českého piva pro rok 2011 již byly v roce 2006 překonány. Hlavní exportní zemí pro české pivo je Německo, druhou nejčastější zemí je Slovensko, třetí Rusko, na čtvrtém místě se nachází Anglie a na pátém místě je Švédsko. Největším dovozcem piva byly v roce 2000 USA s 23,8 mil. hl a odhady pro rok 2011 uvažují o 37,2 mil. hl. Druhým největším importérem byla v roce 2000 Velká Británie s 5,4 mil. hl a předpoklady pro rok 2011 jsou necelých 9 mil. Hl. Třetí zemí je Francie, u které odhady uvádějí import piva v objemu téměř 7,3 mil. hl, čtvrtá Itálie s 6,8 mil. hl a na pátém místě je Německo s 4,3 mil. hl piva. České pivovarnictví pokračovalo v růstu posledních let. Pivovary v roce 2006 vyprodukovaly nejvíce piva ve své historii. Celkový výstav dosáhl objemu 19 787 405 hl piva, což je o 3,8% více než v roce 2005, a byl též překonán doposud nejvyšší výstav z roku 1992. V tuzemsku se spotřebovalo 16 252 000 hl, což je meziroční nárůst o 1,8%. Tento nárůst byl ovlivněn mimořádně příznivým počasím, ale i tím, že se na celkové domácí spotřebě piva stále více podílejí i zahraniční návštěvníci České republiky. Statistiky ukazují, že dlouhodobá stagnace konzumace piva v České republice existuje od roku 1990. Ve skutečnosti však konzumace na jednoho Čecha klesá. Je to dáno rostoucím podílem spotřeby cizinců. Tak např. v roce 2006 do České republiky přijelo nebo přijíždělo 100 466 300 lidí a mezi nimi je rostoucí skupina těch, kteří u nás pobývají v průměru vice než 4 dny. Odhady dělané Českým svazem pivovarů a sladoven a potvrzené nedávnými výzkumy v cestovním ruchu ukazují, že spotřeba piva cizinci se pohybuje kolem 12,5% celkové domácí spotřeby. Pozitivní je i fakt, že fenomén českého piva působí jako turistické lákadlo a druhý nejvýznamnější motiv, proč naši zemi navštívit. Atraktivnější jsou pouze historické památky a architektonické skvosty, které u nás máme.8 Pivo v českých zemích i ve světě má dlouhodobou tradici. Nejvíce je pití piva zakořeněno v Evropě, i když na celkový počet hektolitrů ve spotřebě je na prvním místě Asie. Z celkové produkce piva na světě na osobu je Česká republika již řadu let na první pozici. V celkové produkci piva zaujímá Česká republika až patnácté místo. Teoreticky má u nás pití piva od roku 1990 stagnující charakter, ve skutečnosti má spíše regresivní tendenci (do ČR přijíždí relativně hodně zahraničních návštěvníků).

 

28

T. Švik: Pivovarnictví v jižních Čechách – minulost a vývoj po r. 1989, současný stav „Vše podstatné lidstvo vynalezlo již v pravěku. Chléb, pivo, kolo…“ PhDr. Josef Bláha, Ph.D. (archeolog)

Seznam současných pivovarů na území jižních Čech Budějovický Budvar, n. p. Založen: 1895 (Český akciový pivovar)91 Majitel: Ministerstvo zemědělství ČR (100 %) Počet zaměstnanců: 698 (2009) Zisk: 11339, 59 tis. EURO (2009)92 Výstav: 8 765, 3 tis. hl (2008)93 Produkty: Budweiser Budvar, Budějovický Budvar, Bud Super Strong, Pardál, Pardál Echt, Carlsberg (výhradní importér pro ČR)

Budějovický měšťanský pivovar, a. s. Založen: 179594 Majitel: soukromá akciová společnost Počet zaměstnanců: 104 (2009) Zisk: -472, 95 tis. EURO (2007)95 Výstav: 148, 1 tis. hl (2008)96 Produkty: BB Budweiser Bier, 1795 Budweiser Bier, Samson Premium, Samson Černý, Samson Výčepní, Pito Budweiser Bier, Dianello Budweiser Bier

Bohemia Regent Třeboň, a. s. Založen: 137997 Majitel: soukromá a. s., člen kooperační skupiny STASEK. Počet zaměstnanců: 52 (2010) Zisk: -270, 59 tis. EURO (2006)98 Výstav: cca 70 tis. hl ročně99

                                                             91

Historie a současnost pivovaru Budvar. Dostupné z www: http://budweiser-budvar.cz/o-nas/historie-a-soucasnost.html. HBI 93 Situační a výhledová zpráva. Chmel, pivo. Ministerstvo zemědělství ČR. Praha 2009. 94 Budějovický měšťanský pivovar. Dostupní z www: http://www.budweiser1795.com/. 95 HBI. 96 Situační a výhledová zpráva. Chmel, pivo. Ministerstvo zemědělství ČR. Praha 2009. 97 Liskovský, Z.: České pivovary 1869 – 1900. Praha 2005. 98 HBI. 92

99

Pivovar Regent - Zpráva č. 11 o stavu pivovarnictví v Čechách. Dostupné z www: http://www.beers.cz/index.php?detail=10507&sekce=2

 

29

Produkty: Bohemia Regent, Bohemia Regent Premium, Bohemia Regent Prezident, Bohemia Regent pivo Petra Voka, Bohemia Regent speciální světlé kvasnicové nefiltrované pivo 16°, Bohemia Regent Renegát.

Pivovar Platan s.r.o. (Protivín) Založen: 1534100 Majitel: K Brewery Group, a.s. (100 %) Počet zaměstnanců: 100 (2009) Zisk: 226, 52 tis. EURO (2008)101 Výstav: 261, 8 tis. hl (2008)102 Produkty: Platan, Schwarnzenberg, Prácheňská perla, Protivínský granát, Platan nealko.

Pivovar Poutník Pelhřimov Založen: 1552103 Majitel: DUP Družstvo Pelhřimov104 Počet zaměstnanců: nedostupné pro samotný pivovar, pouze za celé družstvo, ostatní činnosti družstva jsou kožedělný průmysl, silniční motorová doprava, povrchová výroba a zušlechťování kovů, výroba ostatních kožedělných výrobků, architektonické a inženýrské činnosti a související technické poradenství …, což činí tento údaj pro potřeby tohoto referátu nevhodným.105 Zisk: nedostupné pro samotný pivovar, pouze za celé družstvo… Výstav: nezjištěn. Produkty: Poutník, Poutník premium, Poutník speciál.

Měšťanský pivovar Strakonice, a.s. Založen: 1649106 Majitel: Soukromá a. s. Počet zaměstnanců: 63 (2009) Zisk: 91, 34 tis. EURO (2009)107 Výstav: 76 142 hl (2006)108 Produkty: Dudák driver, Dudák Premium, Dudák nektar, Dtrakonický dudák, Strakonický Švanda, Strakonický dudák black.

PIVOVAR EGGENBERG, a. s., v insolvenčním řízení (Český Krumlov) Založen: 1560109 Majitel: soukromá a. s.

                                                             100

Liskovský, Z.: České pivovary 1869 – 1900. Praha 2005. HBI. 102 Situační a výhledová zpráva. Chmel, pivo. Ministerstvo zemědělství ČR. Praha 2009. 101

103

Liskovský, Z.: České pivovary 1869 – 1900. Praha 2005. HBI. 105 HBI. 106 Liskovský, Z.: České pivovary 1869 – 1900. Praha 2005. 107 HBI. 108 Pivní info.cz. Dostupné z www: http://pivni.info/pivovary/jihocesky-kraj/222-dudak-strakonice.html. 109 O společnosti Eggenberg. Dostupné z www: http://www.eggenberg.cz/index.php?page=spolecnost&lang=cz 104

 

30

Počet zaměstnanců: 15 (2009)110 Zisk: nezjištěn, taktéž obrat nezjištěn. Výstav: 32 889 hl (2006)111 Produkty: PETR VOK, EGGENBERG, DIA EGGENBERG, Velikonoční ležák, Vánoční ležák, Kristián, limonády, Pivní pálenka EGGENBERG.

Pivovarský dvůr Zvíkov s.r.o. Založen: 1993 Majitel: TRUSTFIN HOLDINGS LLC, Spojené státy americké- 100%. Počet zaměstnanců: 8 (2009).112 Zisk: nezjištěn. Výstav: 30 hl (2006)113 Produkty: Zlatá labuť, Zvíkovský Rarášek

Oba pivovary byly již v roce 1945 znárodněny. Měšťanský pivovar jakožto „nepřátelský majetek“ a Český akciový pivovar pro svůj předválečný výstav nad 150 tis. hl. V měšťanském pivovaru navíc probíhaly velké změny ve struktuře společnosti, neboť vedení, sládkové atd. byli převážně němečtí. Po roce 1948 byl navíc direktivně jako jediný jihočeský importní pivovar určen bývalý akciový, přes přetrvávající poptávku i po pivu z bývalého měšťanského pivovaru. Navíc celé pivovarnictví bylo během komunistické éry na okraji zájmu a jeho zisky převážně dotovaly jiná odvětví. Rekonstruováno bylo většinou jen to, co bylo nezbytně nutné. V případě budějovických pivovarů se to projevilo více na bývalém měšťanském. Pivovary byly v roce 1948 přejmenovány na První českobudějovický pivovar České Budějovice a sloučeny v jednom podniku, jako závod 01 v případě Budvaru a závod 02 v případě býv. měšťanského pivovaru. Tato struktura změněna v roce 1967, kdy byl Budvar vyčleněn jako Budějovický Budvar n. p. orientovaný na export.114

Transformace pivovarnictví Od roku 1989 došlo k pozvolnému rozpadání státních pivovarnických koncernů a samozřejmě i toto odvětví postihla privatizace. Jediným neprivatizovaným podnikem je v současnosti Budějovický Budvar n.p. (o něm viz, dále). Poměrně brzy po začátku transformace začínají do českého pivovarství vstupovat zahraniční investoři. Dvě nejvýznamnější společnosti však přicházejí mezi posledními. Společnost SAB Miller po dosti nepřehledné situaci ovládla skupinu Plzeňský Prazdroj (do ní kromě obou plzeňských pivovarů patří i pivovary Velké Popovice a Nošovice) a InBev (současná světová jednička) převzala Pivovary Staropramen (jejich součástí je kromě obou pražských pivovarů rovněž pivovar v Ostravě). Výrazným rysem transformace je koncentrace výroby do velkých podniků. Malé pivovary ovšem v některých případech také zvětšují své stavy115 a jak je patrné z úvodního přehledu, právě Jižní Čechy jsou oblastí s velkou koncentrací malých a středních pivovarů a „rozmanitost“ vyráběných piv je zde větší než ve zbytku v ČR, přičemž rozmanitost produktů pivovarského průmyslu je v ČR bohužel nižší než v ostatních tradičně „pivařských“ zemích (např. Belgie).116 Minipivovary jsou ovšem z pohledu konzumenta dosti důležité, neboť řada „pilařů“ považuje za „svatokrádež“ používání technologií CKT či dokonce HGB, což dnes velké pivovary z ekonomických důvodů dělají.117 Zanikaly pivovary především u hranic se Slovenskem. Problémy přinesla transformace českým pěstitelům chmele. Již od začátku transformace se výrazně orientovali na export. Situaci pivovary řešily importem levných chmelových produktů, které převládají do dnešní doby, byť podíl českého chmele při výrobě piva roste (viz graf). Čeští chmelaři levný chmel nejsou schopni nabídnout, protože v ČR pěstované odrůdy (zejména tradiční a kvalitní Žatecký poloraný červeňák) vyžadují energeticky a finančně nákladnější pěstování na vysoké konstrukci, oproti v zahraničí stále častějšímu levnějšímu pěstování na konstrukci nízké (samozřejmě s odpovídající nekvalitou).118 Budějovický Budvar n.p.

                                                             110

HBI. Pivní info.cz Dostupné z www: http://pivni.info/pivovary/225-eggenberg-cesky-krumlov.html. 112 HBI. 113 Pivní info.cz. Dostupné z www: http://pivni.info/pivovary/jihocesky-kraj/228-zlata-labut-zvikov.html. 114 Pletzer, K., Šeda, O.: Měšťanské a městské pivovarství a dvě stě let prvního českobudějovického pivovaru Samson. České Budějovice 1995. 115 Ulrich, M.: Pivovarský průmysl v Česku. In Geografické rozhledy 1/06-07. str. 24 – 25. 116 Ulrich, M.: Pivovarský průmysl v Česku. In Geografické rozhledy 1/06-07. str. 24 – 25. 117 Velmi svérázně, až „poeticky“ a kriticky popisuje podstatu technologií CKT a HGB Pavel Jákl. Jákl, P.: Co bylo, je a mohlo by opět být českým pivem. In České a moravské pivovary. Stavební dědictví tradičního výrobního odvětví. str. 45 – 48. Brno 2007. 118 Situační a výhledová zpráva. Chmel, pivo. Ministerstvo zemědělství ČR. Praha 2009. 111

 

31

Privatizaci jediného českého státního pivovaru zabránily především známkoprávní spory s americkým koncernem AnheuserBusch. V současné době Budějovický Budvar hájí svá historická práva ke svým ochranným známkám před soudními útoky společnosti Anheuser-Busch ve více než 40 soudních sporech a dalších více než 70 správních řízeních před patentovými úřady po celém světě. Velká většina soudních rozhodnutí potvrzuje práva Budějovického Budvaru k jeho ochranným známkám. Budějovický Budvar zaznamenal v poslední době vítězství ve známkoprávních sporech například ve Velké Británii, Austrálii, Japonsku, Jižní Koreji, Řecku, Portugalsku či Dánsku, Švédsku, Finsku a Novém Zélandu.119 Na území Severní Ameriky musí být prodáván pod značkou Czechvar. Ač státní firma, tak funguje Budvar velmi úspěšně a vykazuje největší zisk z jihočeských pivovarů.120 Privatizace Budvaru je značně politickou záležitostí, kdy největší pravděpodobnost privatizace byla do roku 1998 za vlády V. Klause. Naopak ministr zemědělství Fencl rozhodl v roce 2000 jednoznačně neprivatizovat.121 V nedávné době se otázka Budvaru stala předmětem mediálního sporu mezi M. Topolánkem a V. Tlustým, kdy Tlustý Topolánka v médiích „obviňoval“, že jeho záměrem je prodat Budvar americkému koncernu Anheuser –Busch, s kterým má Budvar soudní pře. Autor článku viděl v televizní diskuzi rozhovor P. Nešase aj. Paroubka, kde ani jeden z nich nejmenoval Budvar mezi státními podniky, jež by měly být privatizovány.

Budějovický měšťanský pivovar, a. s. Se po listopadu 1989 se závod vrací k svému původnímu označení První budějovický pivovar Samson, které nejlépe vystihuje jeho starobylou tradici. Od 1.5.1992 je součástí privatizované a.s. Jihočeské pivovary České Budějovice. V následujících letech prochází náročnou modernizací a rekonstrukcí. Sortiment výroby tvoří piva obchodního označení Samson - světlé a tmavé výčepní /Desítka a Černé/, světlý ležák /Prémium/, nealkoholické pivo /Nealko/ a konečně pivo se sníženým obsahem cukru /Dianello/. V roce 2000 došlo k odprodeji části majetku Jihočeských pivovarů a.s.. V květnu byl prodán pivovar Platan následně v srpnu pivovar Regent. V majetku Jihočeských pivovarů a.s. zůstal pouze pivovar SAMSON. V červenci 2001 došlo ke změně názvu společnosti na Budějovický měšťanský pivovar, a. s.122

M. Holoušová: Průmyslové zóny v ČR a jejich vliv na ekonomický rozvoj Definice pojmu „průmyslová zóna“

Průmyslová zóna je ucelený soubor kompaktních univerzálních objektů vhodných pro lehkou, hygienicky nezávadnou výrobu s účelně vyřešenou dopravou a velkým podílem zeleně mezi jednotlivými objekty. Provoz v zónách je kompletně situován uvnitř objektů, jež jsou zpravidla bez oplocených dvorů, s možností volného pohybu návštěvníků. Průmyslová zóna je tedy uceleným komplexem průmyslu a služeb s řadou integrovaných funkcí odborného charakteru. Takovýto komplex maximálně využívá vzájemné podpory jednotlivých firem ve výměně informací, poradenství, společné prezentace a využívání mezinárodních kontaktů. Společné působení má za úkol vést k dosažení lepších výsledků a proto bývá využíváno téměř pravidelně.

Vznik a význam průmyslových zón

Vznik průmyslových zón je současným trendem, ale především ekonomickou nutností a to nejen pro velká krajská města, ale i města s menším počtem obyvatel na území celé České republiky. Důkazem toho je tempo, jakým roste počet jednotlivých průmyslových areálů v republice. Tyto areály s sebou přináší obrovský ekonomický přínos v podobě nově vytvořených pracovních míst a dalších možností odvíjejících se z investovaného kapitálu příchozích investorů. Nově vytvořená pracovní místa mají obrovský význam a to především v regionech s vysokou mírou nezaměstnanosti. Investice a nově vzniklá pracovní místa na sebe vážou například nové pracovní příležitosti u subdodavatelů a navazující služby pro přicházející investory. Největší zájem o vznik, budování a rozvoj většiny průmyslových zón má zpravidla místní správa, jejímž cílem je právě přilákání nových investorů, kteří následně vytvoří nová pracovní místa pro obyvatele ze samotného města nebo nejbližšího okolí. V těchto zónách, které vznikají na okrajích měst se zpravidla angažují místní malé firmy nebo menší zahraniční partneři. Druhou skupinu tvoří velké zóny obsazované jedním strategickým investorem podporovaným vládou.

Vývoj od roku 1998-2009

                                                             119

Značka Budweiser Budvar. Dostupné z www: http://budweiser-budvar.cz/o-nas/znacka-budweiser-budvar.html. HBI. 121 Historie pivovaru Budvar. Dostupné z www: http://www.pivovary.info/prehled/budvar/budvar_h.htm. 122  Historie pivovaru. Dostupné z www: http://www.budweiser1795.com/index.php?s=2&a=2.  120

 

32

Stát od roku 1998 investoval do vybudování 103 průmyslových zón s celkovou plochou 3129 hektarů už bezmála 8,9 miliardy korun, přičemž investoři obsadili zhruba 70 % takto připraveného území. Do průmyslových zón zamířilo 520 investorů, kteří se v nich zavázali investovat 192 miliard korun a vytvořit 119 000 pracovních míst. Vyplývá to ze statistik agentury Czechinvest, která byla založena Ministerstvem průmyslu a obchodu České republiky a od roku 1998 působí na trhu průmyslových nemovitostí s cílem podporovat podnikání a investice v České republice. Právě v roce 1998 začal CzechInvest realizovat Program na podporu rozvoje průmyslových zón. V roce 2006 byl schválen nový Program na podporu podnikatelských nemovitostí a infrastruktury, díky kterému pokračuje podpora výstavby a rozvoje podnikatelských nemovitostí (převážně strategických průmyslových zón) a regenerace lokalit brownfieldů.

V roce 2009 evidovala agentura CzechInvest 91 průmyslových zón, kde investovalo 535 nových podniků, které zde zaměstnaly dohromady téměř 98 tisíc lidí. O úspěchu tohoto programu svědčí také skutečnost, že většina podpořených zón je již plně obsazena investory. Dle pravidelné statistiky obsazenosti zón podpořených ze státního rozpočtu jsou v průměru plochy obsazeny ze 70 %.

Tabulka č. 1: Státem podporované průmyslové zóny v letech 1998 – 2007 Rok

Průmyslové zóny

Investoři

1998

2

0

1999

20

36

2000

46

67

2001

58

131

2002

71

166

2003

79

208

2004

89

284

2005

92

360

2006

102

398

2007

103

520

zdroj: CzechInvest

V roce 2006 byl schválen nový program na podporu podnikatelských nemovitostí a infrastruktury, jehož cílem je podpořit vznik a následný rozvoj podnikatelských nemovitostí i související infrastruktury. Následkem byl vznik fungujícího trhu s nemovitostmi a zároveň pozvolna vede ke zlepšení nejen investičního, ale i životního prostředí. Tento program je však zaměřen především na podporu rozvoje strategických průmyslových zón a dále pak na projekty výstavby nebo regenerace nemovitostí pro podnikání většinou již známých a prověřených investorů.

Se vznikem průmyslových zón bývají velice často spojena tzv. Podnikatelská centra. Ta jsou zakládána především pro začínající podnikatele a menší podniky, které nejsou schopné samy si zajistit provoz investiční výstavbou. Kromě výhodných nájmů, které jsou často v prvních 2-3 letech začínajícím podnikům dotovány, poskytují především zkušenosti v oblasti marketingu, managementu nebo využívání informační databází. V neposlední řadě také pomáhají v otázce financování a to především informacemi a poradenstvím týkajícím se získáním základního kapitálu, přičemž poskytují kontakty na banky. V souvislosti s tímto jsou schopna zajistit i základní administrativní služby. Tato centra jsou zakládána převážně neziskovými organizacemi náležícími místní správě a dotovanými z místních zdrojů nebo vládou v rámci rozvoje podnikatelských aktivit ve stagnujících oblastech.

K. Soušková: České Budějovice  

33

České Budějovice – základní socioekonomické údaje o městu

Historie123 -

založeny r. 1265 Přemyslem Otakarem II. na soutoku řek Vltavy a Malše. přízeň a výhodná poloha na dálkových obchodních cestách -- rychlý hospodářský vzrůst staly se obchodním a řemeslným centrem celého kraje největší rozkvět byl dosažen v 16. století (těžba stříbra v okolních dolech, zisky z vaření piva, rybničního hospodaření či obchodu se solí) stavba koněspřežní železnice - první na evropském kontinentě (trasa České Budějovice – Linec) v 19. století - podnítila rozvoj obchodu a průmyslu - vznik významných továren, které fungují až dodnes, např. továrna Hardtmuth, světově proslulé pivovary Budvar a Samson. skutečnou hospodářskou i kulturní metropoli jižních Čech

Pamětihodnosti Náměstí Přemysla Otakara II.124 133 x 133 metrů, rozloha 1 ha, ze všech stran je lemováno barokními měšťanskými domy s loubími. V jeho středu se nachází barokní Samsonova kašna z 18. století se sochou Samsona zápasícího se lvem. Nedaleko kašny je v dlažbě zasazen tzv. bludný kámen, na jehož místě stávala ve středověku šibenice. Radnice8 postavená mezi lety 1727 - 1730 (schwarzenberský knížecí stavitel A. E. Martinelli) průčelí je bohatě zdobené, umístěny sochy čtyř cností v nadživotní velikosti : Moudrost, Opatrnost, Statečnost a Spravedlnost. 8 Černá věž 72 metrů v minulosti sloužila jako zvonice a hláska věž má celkem 5 zvonů z nichž největší má jméno Bumerin (r. 1723 – hmotnost necelé 3,5 t) a nejmladší Budvar (r.1995) V těsném sousedství se nachází barokní chrám sv. Mikuláše ze 17. století. Piaristrické náměstí125 s nejstaršími domy dominikánský klášter s kostelem Obětování Panny Marie (1265) Bílá věž zbrojnice a solnice Městské opevnění9 Rabenštejnská věž ze 14. století polokruhová bašta Otakarka Železná panna - údajně sloužila jako mučírna v tom v odvětví ekonomické činnosti: zemědělství, lesnictví a rybolov 1,2 % průmysl 23,5 % stavebnictví 9,7 % obchod, opravy motorových vozidel a spotřebního zboží 12,4 % doprava, pošty a telekomunikace 7,3 % činnosti v oblasti nemovitostí, služby pro podniky, výzkum 6,6 % veřejná správa, obrana, povinné sociální zabezpečení 7,5 % školství, zdravotnictví, veterinární a sociální činnosti 13,5 % Nezaměstnanost (31. 12. 2002) - míra nezaměstnanosti 4,7 % Z registru ekonomických subjektů vyplývá, že největší počet soukromých podnikatelů se nachází v sektoru „činnosti v oblasti nemovitostí, služby pro podniky, výzkum a vývoj“ (19,5 %).

Průmyslové podniky (převzato z publikace Infolisty126)

                                                             123

BRABEC, Milan . Město České Budějovice [online]. 2010 [cit. 2010-04-26]. Historie. Dostupné z WWW: . 124 ŠVARCOVÁ, Jana. Turistický portál Statutárního města České Budějovice [online]. 11.8.2009 [cit. 2010-04-27]. Pamětihodnosti. Dostupné z WWW: . 125 ŠVARCOVÁ, Jana. Turistický portál Statutárního města České Budějovice [online]. 11.8.2009 [cit. 2010-04-27]. Pamětihodnosti. Dostupné z WWW: .

 

34

ROBERT BOSCH, spol. s r. o. strojírenský podnik, vývoj, výrobu komponentů automobilového průmyslu - elektrických palivových čerpadel, sacích modulů, plynových pedálů, vík hlav válců aj. k 30. 6. 2002: téměř 1900 zaměstnanců

BUDĚJOVICKÝ BUDVAR výroba piva, distribuce alkoholických a nealkoholických nápojů založen v roce 1895 řadí se mezi největší exportéry v České republice k 30. 6. 2002: 660 zaměstnanců MADETA a. s. mlékárenství, koupě zboží za účelem prodeje a prodej, zprostředkovatelská činnost, ubytování, hostinská činnost, pronájem nemovitostí k 30. 6. 2002: 1 758 zaměstnanců

KOH-I-NOOR HARDTMUTH a. s. tradiční výrobce psacích a kancelářských potřeb k 30. 6. 2002: 831 zaměstnanců

B.Stráníková: Významní rodáci v jižních Čechách Mikoláš Aleš (18. 11. 1852 Mirotice (okr. Písek) – 10. 7. 1913 Praha) - český malíř, kreslíř a ilustrátor - tvořil v pozdně romantickém stylu, vycházel z odkazu Josefa Mánesa, později směřoval spíše k secesi - v popředí jeho tvůrčích snah byla především historie českého národa - v roce 1879 společně s Františkem Ženíškem zvítězil s cyklem Vlast v konkursu na výzdobu foyeru Národního divadla - cyklus Vlast se stal vrcholem, ale zároveň také mezníkem Alšovy tvorby - byl uznávaným malířem již za svého života, i když spíše jen jako knižní a časopisecký ilustrátor - kreslil pro časopis Květy, Světozor, Zlatou Prahu i humoristický Šotek, kde vytvářel hrdinské postavy národní minulosti, husitské bojovníky, ale i svérázné lidové typy - jeho olejomalba byla doceněna až o mnoho let později Jan Campanus Vodňanský (27. 12. 1572 Vodňany – 13. 12. 1622 Praha) - též Jan z Vodňan nebo pouze Campanus - český humanistický básník, profesor, děkan a rektor Karlovy univerzity - psal většinou latinsky, někdy i řecky, největší ohlas mělo jeho přebásnění starozákonních Davidových žalmů Posvátné ódy do latiny (161112). Vedle duchovní poezie skládal také básně příležitostné a historické. Ve verších napsal české dějiny (Cechias, 1616)127 - Campanus patřil ve své době k nejznámějším, nejplodnějším a všeobecně uznávaným latinsky píšícím básníkům v Čechách. - byl zastáncem kalicha, ale veřejně se zřekl víry a přestoupil na katolickou víru (snaha uchránit univerzitu – nezdařilo se) František Ladislav Čelakovský (7. 3. 1799 Strakonice – 5. 8. 1852 Praha) - básník národního obrození, kritik a překladatel - dílo vycházelo z národních a slovanských ideálů - kromě básnické tvorby přeložil do češtiny mnoho významných děl cizích autorů (Herder, Goethe, Scott, Puškin) - byl také novinářem, filologem, pedagogem, sběratelem a vydavatelem lidových písní, přísloví a pořekadel128 - Ohlasy písní ruských, Ohlasy písní českých, Slovanské národní písně

                                                                                                                                                                                           126

České Budějovice [online]. 2003 [cit. 2010-04-27]. Informační listy. Dostupné z WWW: . 127 kolektiv autorů: Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918. Prachatice, 1992, s. 47 128 kolektiv autorů: Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918. Prachatice, 1992, s. 51

 

35

Rudolf Hrušínský (17. 10. 1920 Nová Včelnice (okr. Jindřichův Hradec) – 13. 4. 1994 Praha) - český herec, vlastním jménem Rudolf Böhm - pocházel z významného hereckého rodu Červíčků a Budínských, cestoval s kočovnou společností své babičky Anny Budínské-Červíčkové - ve filmu debutoval jako 19-ti letý v roli studenta ve veselohře Cesta do hlubin študákovy duše, od té doby natočil více než 100 filmů (Spalovač mrtvol, Rozmarné léto, Dobrý voják Švejk atd.) - po 2. světové válce hrál v Městských divadlech pražských, posléze v Národním divadle - na přelomu 60. a 70. let dostal zákaz hraní v divadle – jistou dobu dělal i taxikáře - podepsal článek 2000 slov, roku 1977 Antichartu - po převratu v roce 1989 byl poslancem Federálního shromáždění Mistr Jan Hus (asi 1371 Husinec (okr. Prachatice) – 6. 7. 1415 Kostnice) - římskokatolický kněz, náboženský myslitel, reformátor, kazatel, mistr a rektor pražské univerzity (1409-1410) - autor reformy pravopisu - odstraněny spřežky a zavedena diakritika - kritizoval mravní úpadek, v němž se ocitla katolická církev, a přejal některé myšlenky Johna Viklefa - katolická církev jej označila za kacíře, jeho učení za herezi a exkomunikovala ho - na koncilu v Kostnici odsouzen za Kacíře a následně upálen na hranici, když odmítl odvolat své učení - v roce 1999 papež Jan Pavel II. uznal Husa jako reformátora církve a projevil politování nad jeho smrtí - k jeho odkazu se hlásili husité a později i další církve a společnosti vzešlé z reformace Petr Chelčický (asi 1390 Chelčice u Vodňan - asi 1460) - spisovatel, překladatel a radikální náboženský a sociální myslitel a filozof - pocházel z nižší venkovské šlechty, nebyl příliš vzdělaný (byl samouk), ale uměl latinsky a ve svých literárních dílech vedl kritický dialog s vůdčími mysliteli své doby - ovlivnilo ho především učení Jana Husa - Chelčického učení zahrnují myšlenky, které později přijala Jednota bratrská, anabapstisté, kvakeři a baptisté. Byl prvním pacifistickým spisovatelem renesance, který předběhl Erasma Rotterdamskho.129 - pro radikalitu svých názorů, které stranily prostému lidu, je označován za prvního anarchistického myslitele František Křižík (6. 7. 1847 Plánice (okr. Klatovy) - 22. 1. 1941 Stádlec u Tábora) - elektrotechnik, vynálezce a podnikatel, „český Edison“ - pocházel z chudých poměrů, nesložil ani maturitu, neboť neměl peníze na povinnou taxu - naštěstí byl díky svému talentu přijat na techniku i bez maturity - pracoval jako železniční opravář a úředník, později jako přednosta telegrafního oddělení na trati Plzeň - Chomutov - první vynález se týkal signalizace na železnici - nejvýzn. vynález - oblouková lampa se samočinnou regulací (oceněna na elektrotech. výstavě v Paříži roku 1881 první cenou) - vytvořil elektrické osvětlení Národního divadla, vynalezl světelnou fontánu, postavil první pražskou elektrickou pouliční dráhu z Letné na výstaviště, mezi Táborem a Bechyní vybudoval v roce 1903 první plně elektrifikovanou dráhu v R-U - pohřben na Slavíně Lubomír Lipský (19. 4. 1923 Pelhřimov) - mezi jeho nejznámější televizní i filmové postavy patří děda Potůček z českého televizního seriálu Tři chlapi v chalupě (seriál), nebo postava klauna ve filmu Šest medvědů s cibulkou Sv. Jan Nepomucký (asi 1345 Pomuk, dnes Nepomuk - 20. 3. 1393 Praha) - byl generální vikář pražské arcidiecéze a mučedník katolické církve, jeden z českých zemských patronů - oběť mocenského zápasu a osobní nevraživosti mezi králem Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna - zemřel během mučení na staroměstské rychtě Alfréd Radok (17. 12. 1914 Týn nad Vltavou - 22. 4. 1976 Vídeň) - zakladatel Laterny magiky, jeden z nejvýznamnějších českých a evropských režisérů 2. pol. 20. stol. - v roce 1944 byl jako „nečistý árijec“ internován ve sběrném táboře - prožil několik nucených odchodů z vlasti - Laterna magika – divadlo slučující živého herce ne scéně s filmovou projekcí (velký úspěch na Expo v Bruselu v roce 1958) Josef Skupa (16. 2. 1892 Strakonice - 8. 1. 1957 Praha) - loutkář, výtvarník a autor loutkových her, tvůrce Spejbla a Hurvínka - Spejbla vyřezal podle Skupova návrhu v roce 1919 Karel Nosek, v roce 1929 byl vytvořen Hurvínek, pak přibyli Mánička (výtvarně vytvořena J. Trnkou) a pes Žeryk - v roce 1930 založil profesionální soubor, který pořádal zájezdy po republice a začal natáčet i gramofonové desky - v roce 1933 se stal prezidentem mezinárodní unie loutkářů UNIMA Ladislav Stroupežnický (6. ledna 1850 Cerhonice – 11. 8. 1892 Praha) - dramatik a dramaturg Národního divadla, zakladatel jevištního realismu - neměl žádné literární vzdělání, absolvoval pouze dvě třídy reálky - při sebevražedném úmyslu se postřelil a zmrzačil v obličeji - významné veselohry: Paní mincmistrová, Naši furianti (realistický obraz soudobé vesnice –Cerhonic) Jan Žižka z Trocnova a Kalicha (1360, Trocnov – 11. 10. 1424 u Přibyslavi) - známý český válečník, tvůrce vojenské defenzívní taktiky, opírající se o vozovou hradbu

                                                             129

 Wikipedie [online]. © 19. 3. 2010 [cit. 2010‐04‐11]. Dostupné z URL  

 

36

- nejvíce se stal známým na samém sklonku svého života, kdy se postavil na stranu husitů a stal táboritů nebyl nikdy poražen - Žižkův vojenský řád

se jejich vojevůdcem - jako vrchní hejtman

zajímavost: Josefa a Růžena Blažkovy (20. 1. 1878 Skrýchov u Opařan (okres Tábor) - 30. 3. 1922 USA) - siamská dvojčata - Byly srostlé v krajině pánevní, měly společné orgány močové, řitní a poševní. Měly také vyvinuty oba páry nohou. Proto mohly celkem normálně chodit, i když jedna měla kratší nohu a musela chodit trochu bokem.130 - prožili významnou kariéru ve varieté, se kterým procestovaly celou Evropu a USA - v roce 1911 se Růženě narodil syn František - jedna z nich onemocněla zápalem plic – zemřely obě najednou 30. března 1922 ve věku 44 let Obr. 1 Josefa a Růžena Blažkovy

J. Kánská: Ochrana přírody v Novohradských horách Na státní hranici s Rakouskem se od Dolního Dvořiště po České Velenice rozkládají na ploše 162 km čtverečních civilizací málo dotčené Novohradské hory s několika pralesy a rašeliništi. Geologicky jsou Novohradské hory součástí Šumavského masívu. Jsou tvořeny převážně z krystalických hornin, zejména žuly, ruly a svoru. Svou rozlohou převážně zasahují do Rakouska (zde navazují na pohoří Weinsberger Wald) až k údolí Dunaje. Nejvyšších výšek dosahují na našem území v Žofínské hornatině na česko-rakouské hranici vrcholem Kamenec (1072 m). Z celkem čtrnácti vrcholů, které v Novohradských horách přesahují 1000 m, leží na našem území ještě Myslivna (1040 m n. m.) a Vysoká (1034 m n. m.). Nejvyšší vrchol celých Novohradských hor leží na rakouské straně. Jedná se o horu Viehberg (1112 m n. m.). V sousedním Rakousku se nachází také pramenné oblasti řek Lužnice (v 980 m n. m.) a Malše. Výchozími místy do Novohradských hor jsou obce Nové Hrady, Benešov nad Černou a Kaplice, více v centru hor pak leží obce Hojná Voda, Staré Hutě, Pohorská Ves a Bělá.

„CHKO“ Novohradské hory Ve většině map je sice CHKO vyznačená, ale vyhlášena zatím nebyla (v návrhu již od 60. let 20. století). Plán narazil především na odpor samospráv v Novohradských horách. Většina starostů s vyhlášením CHKO nesouhlasí. Stávající stav jim vyhovuje. Argumentují tím, že pokud by v Novohradských horách vznikla chráněná krajinná oblast, tak by to s sebou přineslo zákazy a různá omezení, jako je tomu na Šumavě. Většina obyvatel si podle ochranářů uvědomuje, že Novohradské hory představují jednu z nejméně civilizací dotčených oblastí ve střední Evropě. Řadu let byly nepřístupné, protože tudy procházelo hraniční pásmo. Po roce 1990 zde nevznikly značené turistické trasy ani cyklotrasy, které se zde zřizují až v poslední době. Vědcům to naprosto vyhovuje. Žijí zde stovky chráněných živočichů. Mimořádně čistá je například voda v horských potocích a jezerech, kterou zbarvuje dohněda rašelina. Novohradské hory leží blízko Alp a rostliny migrují z Alp přímo do Novohradských hor. CHKO se z Novohradských hor podle ochranářů v nejbližší době nestane. Zároveň tady neregistrují žádné velké projekty, které by mohly krajinu znehodnotit.

                                                             130

 Město Bechyně [online]. © 2010 [cit. 2010‐04‐11]. Dostupné z URL  

 

37

Jako celek tedy nejsou Novohradské hory chráněny. Je zde však několik přírodních rezervací a památek. Celková chráněná plocha zahrnuje necelých 238 km2. K nejznámějším chráněným územím se řadí dvě pralesní rezervace – Hojná voda a Žofínský prales, k jejichž ochraně dal pokyn osvícený hrabě Jiří Buquoy ("Rozhodl jsem se zachovati zmíněnou lesní část jako památník dávno minulých dob názornému požitku pravých přátel přírody, vzdáti se v ní veškerého lesnického těžení, aby se v této části žádné dříví nekácelo, stelivo se nebralo a drobné dříví se nevybíralo. Zkrátka vše ponecháno bylo v dnešním stavu.") již v roce 1838, a jsou tak nejstaršími rezervacemi v ČR.

NPR Žofínský prales Chráněné území leží na mírných severních svazích Stříbrného vrchu v nadmořské výšce 735 - 825 m. Původní výměry chráněného území činila 58,8 ha, ale později byla rozšířena na 97,7 ha plus 150 ha ochranné pásmo. Povrch rezervace je členěn roklinami několika drobných potůčků, které sbírají vodu v četných plošných prameništích. Geologickým podložím na ploše celé rezervace je granodiorit weinsberského typu, součást tělesa centrálního moldanubického plutonu. Prales je názornou ukázkou horských květnatých bučin a jedlobučin hercynské oblasti. Na větší části plochy je doložen nepřetržitý 18. a 19. století až do dnešní doby bez lesnických zásahů. Ve stromovém patru převažuje buk přirozený vývoj pralesa od přelomu (81 %), přimíšen je smrk (14 %) a jedle (4 %), vzácně vtroušen je javor klen a jilm drsný. Nejstaršími dřevinami jsou mohutné dožívající jedle a smrky, 300 - 400 let staré a 40 - 50 m vysoké, které většinou značně přečnívají nad úroveň převládajícího bukového porostu. Na většině plochy pralesa je dnes zajištěna nová nástupní generace převážně bukového zmlazení ve věku 10 - 40 let. V bylinném podrostu se vyskytuje většina charakteristických druhů květnatých bučin. Prales byl zejména v poválečných dobách značně poškozován přemnoženými stavy jelení zvěře. Od roku 1991 je prales oplocen a pronikání zvěře je tak zabráněno. Veřejnosti je vstup povolen pouze s doprovodem. Do roku 1975 zde rostla Žofínská královna jedlí (věk 425 let, obvod kmene 553 cm, celková výška 51 m, padla za prudkého nárazového větru 6. ledna 1975). NPP Hojná voda Národní přírodní památku Hojná Voda najdeme v těsné blízkosti hranice s Rakouskem, v Novohradských horách a jihovýchodně od rekreační osady Hojná Voda. Tato oblast byla vyhlášená chráněným územím již v roce 1838. Zaujímá rozlohu 8,5 ha a rozprostírá se na úpatí vrcholku Vysoká, v nadmořské výšce 810 - 880 m. Hojná Voda patří k nejstarším pralesům u nás a je nejstarší přírodní chráněné území v Evropě. V roce 1988 zde byla umístěna pamětní deska u příležitosti 150. výročí vyhlášení. Na území přírodní památky roste řada stromů a dřevin v různém stáří růstu. Jedná se o smíšený bukojedlový les s příměsí smrků a klenů. Po většinu času zde rostly ve větší míře jedle, které pomalu odumírají a přirozenou cestou jsou nahrazeny bukovým porostem. Kolem Národní přírodní památky byla vyznačena trasa naučné stezky Hojná Voda. Hlavním důvodem ochrany je pralesovitý porost horské smíšené bučiny a druhově bohatá fauna. Poslední medvěd zdejších hor byl zastřelen roku 1790 v lesích okolo Hojné Vody.

J. Zemek: Biosférické rezervace v ČR Biosférické rezervace UNESCO Biosférické rezervace jsou velkoplošná chráněná přírodní území, vyhlášená jako součást mezinárodní sítě územní ochrany v rámci programu Člověk a biosféra, který zaštiťuje UNESCO. Zachovává tak ekosystémy typické pro určitou biogeografickou oblast Země. Jsou určeny k řešení jak sladit ochranu biodiverzity a biologických zdrojů společně s jejich udržitelným rozvojem. UNESCO (United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization) tj. Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu se sídlem v Paříži. Základním cílem bylo vytvoření vědecké základny pro racionální využívání a ochranu přírodních zdrojů biosféry. Pro zlepšení vztahů mezi člověkem a přírodním prostředím, předpovídat důsledky našich aktivit na svět a zlepšit účinné hospodaření s přírodními zdroji biosféry. Cíl byl nejvýrazněji formulován v konceptu biosférických rezervací, tj. reprezentativních ekologických oblastí, které vedle významných rostlinných a živočišných populací obsahují i příklady vyvážených vztahů mezi člověkem a prostředím.

Trocha historie Organizace UNESCO byla založená v roce 1945 v Londýně. Dnes má sídlo v Paříži a jejím posláním je přispívat k vzájemnému porozumění mezi národy. V roce 1970 schválila konference UNESCO mezivládní program zabývající se problematikou ochrany životního prostředí. Projekt nese název Člověk a biosféra (Man and Biosphere – MAB). MAB se tak stal symbolem koncepce ochrany životního prostředí. V rámci projektu vznikla síť biosférických rezervací, kterou tvoří významné mořské, pevninské a smíšené ekosystémy. O zařazení lokality mezi biosférické rezervace rozhoduje generální ředitel UNESCO na doporučení poradního sboru. Návrhy předkládají národní komitéty programu MAB. V roce 1972 přijaly členské země UNESCO Úmluvu o světovém dědictví, která doplňuje úpravu péče o přírodní a kulturní památky jednotlivých zemí. Spolupráci České republiky s UNESCO v této oblasti má na starosti Ministerstvo kultury.

 

38

Na základě Úmluvy se vytváří Seznam světového dědictví. O zápisu do prestižního Seznamu světového dědictví rozhoduje Výbor světového dědictví. Ve svých rozhodnutích se Výbor opírá o odborná stanoviska poradních organizací. V oblasti kulturního dědictví je tímto orgánem ICOMOS (International Council of Monuments and Sites) - Mezinárodní rada pro památky a sídla. Pro ČSFR se Úmluva stala závaznou 15. 2. 1991 a na základě sukcese je platná pro ČR. Úmluva klade povinnost smluvnímu státu zabezpečit označení, ochranu, zachování a předávání kulturního a přírodního dědictví budoucím generacím. Základním principem výběru památek do Seznamu světového dědictví je jejich mimořádná hodnota, jedinečnost, autenticita a celistvost. Výběr podléhá i geopolitickým hlediskům, protože výbor usiluje o vyvážené zastoupení jednotlivých členských států úmluvy a světadílů jako celků. Pro zápis na Seznam světového dědictví je nezbytné v nominační dokumentaci a během posuzování prokázat, že vybraná památka či lokalita splňuje jedno či více z kritérií a je prokázána dostatečnost podkladů, zajišťujících uchování památky do budoucnosti.

Založení sítě biosférických rezervací V roce 1973 se ve Švýcarsku konala zvláštní komise projektu MAB č.8. Byli pozváni zástupci partnerských organizací z oboru ekologie a biologické diverzity – Světové unie pro ochranu přírody (IUCN) a Organizace pro výživu a zemědělství (FAO). Komise projednala výběr vhodných kritérií pro srovnání území. V květnu 1974 byla svolána porada, která stanovila pro výběr následující směrnice: Jako biosférické rezervace se budou vybírat suchozemské nebo pobřežní oblasti, kde lze cílevědomě provádět ochranu genofondu, vědecký výzkum sledující využívání a zneužívání přírodních zdrojů, výměnu informací v mezinárodním měřítku a výchovu odborníků i veřejnosti pro cíle ochrany přírody. Světová síť biosférických rezervací bude rozprostřena tak, aby zahrnovala všechny základní biomy Země a postihovala jejich různorodé civilizačního zatížení.

Každá biosférická rezervace bude obsahovat: 1. reprezentativní ukázky hlavního biomu, který je charakteristický pro příslušnou oblast nebo zeměpisnou zónu 2. ukázky výjimečných nebo ojedinělých ekosystémů nebo rostlinných či živočišných populací 3. ukázky harmonického využívání přírodních zdrojů místním obyvatelstvem 4. ukázky degradované přírody, vyžadující rehabilitaci

Každá biosférická rezervace musí být dostatečně velká, aby mohla zahrnovat přísné ochranářské aktivity a aktivity směřující k rehabilitaci zdevastovaných úseků biosférických rezervací. Dále pak musí mít každá biosférická rezervace přiměřenou legální ochranu. Tři hlavní úkoly biosférické rezervace UNESCO: 1. chránit na svém území biologickou a kulturní různorodost 2. být příkladem správného hospodaření v krajině a poskytovat experimentální plochy pro trvale udržitelný rozvoj 3. být oblastmi, ve kterých probíhá intenzivní výzkum, monitoring životního prostředí a vzdělávání a výchova obyvatel

Seznam biosférických rezervací UNESCO v ČR:

Křivoklátsko je nejstarší CHKO v České republice. Téměř souvisle zalesněné území se zbytky porostů přirozené skladby, častý výskyt tisu, lesní a lesostepní květena a zvířena. Křivoklátsko zahrnuje řadu maloplošných rezervací. Skryjská jezírka tvořící průrvu na Zbirožském potoce. Romantické i geomorfologicky zajímavé, údolí tvoří přírodní rezervaci o výměře 59,5 ha. Zbirožský potok zde vytvořil místy až 150 m hluboké průlomové údolí s peřejemi, vodopády a obřími hrnci. Údolí Úpoře (Úpořského potoka) je obklopeno příkrými svahy, až 200 m vysokými, na nichž vznikly mrazovým zvětráním balvanové proudy. Velkou Pleš, která je zoologicky a botanicky cenným stanovištěm. Svahy a jižní temena kopců na nichž jsou podmínky sucha a tepla tak extrémní, že se tu neudržel les, vytvořily lesostepi, jež se nazývají "pleše". Národní přírodní rezervace má rozlohu 95,7 ha. U Eremita - přírodní rezervace mezi Roztoky a Branovem. Naleziště tisu červeného. Křivoklát - rozsáhlý hradní komplex. Jeden z nejstarších hradů v ČR. První písemná zmínka o Křivoklátu pochází z roku 1110 z Kosmovy kroniky.

 

39

CHKO Pálava zahrnuje mohutné vápencové bradlo nápadně vystupující nad údolím Dyje. „Původní CHKO Pálava z r. 1976, tvořící zároveň pozdější BR Pálava, zůstává nezměněna a je nyní jednou ze tří součástí nové BR Dolní Morava. Druhou atraktivní součástí této BR je Národní kulturní památka Lednicko-valtický areál, zapsaná r. 1996 do Seznamu světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO.“131 Tou třetí je pak území při státní hranici se Slovenskem a Rakouskem. Komplex lužních lesů zahrnuje i dvě národní přírodní rezervace a to – Ranšpurk a Cahnov-Soutok. Bohatá stepní a lesostepní květena i zvířena, zbytky teplomilných doubrav, významná archeologická lokalita (Dolní Věstonice). Naleziště fosilií mořských živočichů - lokality Kienberg a Mušlov. Je zde také poměrně velké množství maloplošných chráněných území. CHKO Pálava se rozkládá od Znojma až na hranice s Rakouskem. Přírodní hranici tvoří zmíněná řeka Dyje. Vyhlášenou částí tohoto území jsou Pavlovské vrchy. Podnebí na Pálavě můžeme považovat za teplé a suché.

Šumava - velkou část území zabírá centrální moldanubický masiv, který je proterozoického stáří. Budují ho přeměněné horniny (krystalické břidlice, migmatity a pararuly) a hlubinné vyvřeliny. Charakteristickým pozůstatkem dob ledových jsou balvanité morénové akumulace při ledovcových karech. Geomorfologický vývoj Šumavy je možno rozdělit do dvou etap. Zdejší povrch byl původně zarovnaný a skalní podklad byl překryt mocným pláštěm zvětralin. Ve starších třetihorách došlo k odnosu zvětralin a postupně se během terciéru projevil tektonický neklid související s horotvornými pohyby vedoucími k vyvrásnění Alp. Díky tomu charakterizuje Šumavu mírný reliéf se zaoblenými hřbety a jednotlivé horské skupiny oddělené širokými, plochými údolími. V roce 1990 byla Šumava zapsána mezi biosférické rezervace UNESCO. „Lesy pokrývají s více než 81 % největší část plochy NP a jsou doplněny nelesními enklávami otevřené krajiny včetně zemědělské půdy charakteru luk a pastvin na zhruba 90 %.“132 Území je však zajímavé i z vodohospodářského hlediska. Tvoří hlavní evropské rozvodí mezi Severním a Černým mořem. Najdeme zde mnoho pramenišť, rašelinišť a potůčků, ale i důležitých vodních toků např. Vltavu a Otavu. Významnou součástí hydrologických poměrů Šumavy a Bavorského lesa je osm ledovcových jezer. Pět z nich se nachází na české straně Šumavy - jezero Laka, Prášilské a Plešné na území NP, Černé a Čertovo jezero v CHKO Šumava. Za nejcennější a ochrany nejvíc si zasluhující přírodní společenstva Šumavy jsou rašeliniště, někdy označované jako ostrovy severské přírody uprostřed Evropy.

Krkonoše - většina území spadá do geologického celku, zvaného krkonošsko-jizerské krystalinikum, jen okrajově sem zasahuje podkrkonošská pánev. Nejvýraznější vývoj proběhl během třetihor.. V teplejším a na srážky bohatém klimatu doby poledové vznikla na plošinách krkonošských zarovnaných povrchů rozsáhlá rašeliniště (Mumlavská, Labská louka, Úpské rašeliniště). Zahlubování řek na konci třetihor a ve čtvrtohorách umožnilo vznik krasových jevů v ostrůvcích karbonátových hornin (vápenec, dolomit), nalézajících se převážně v pásu mladšího komplexu krystalických břidlic. „Ukazuje se, že Krkonoše v minulosti fungovaly jako důležitý spojník mezi severskou tundrou a Alpami.“ 133 Povrchové jevy jsou poměrně vzácné, častější jsou jeskyně, objevené převážně při práci v lomech. Relativně nejrozsáhlejší jeskynní systémy se nacházejí v Maršově, Poniklé a Rokytnici nad Jizerou. Krkonoše přes svou malou rozlohu oplývají neobvykle bohatou flórou a v kontextu ostatních hercynských pohoří tak zaujímají mimořádně významné místo. Činnost člověka však zatlačila přirozené horské smrčiny do nevelkých lokalit a nahradila je rozsáhlými druhotnými smrkovými porosty. „Ty však od počátku 70. let 20. st. byly silně poškozeny průmyslovými imisemi z polské, německé i české strany a na hřebenech došlo k odumíraní celých porostů.“ 134

CHKO Bílé Karpaty byla biosférickou rezervací vyhlášena v dubnu 1996. Z geomorfologického hlediska Bílé Karpaty tvoří podcelky Javorinská vrchovina, Straňanská kotlina, Lopenická hornatina a Chmeľovská hornatina. Podloží je tvořeno magurským flyšovým příkrovem, střídající vrstvy jílovců a pískovců, pro který jsou typické sesuvy. Nejvyšším bodem Bílých Karpat je Velká Javořina (970 m) v Javořinském Hřbetu. „Do areálu BR Bíle Karpaty byla zahrnuta i malá část sousední Vizovické vrchoviny východně od lázní Luhačovic, podobného geologického složení.“135 Bílé Karpaty představují mimořádnou oblast mezi našimi velkoplošnými chráněnými územími díky tomu, že jsou nejvyšším pohořím jihozápadního okraje vlastního karpatského horského systému. Celá oblast byla po mnoho staletí kultivována člověkem. Přesto, nebo právě proto se zde dochovaly mimořádně cenné přírodní hodnoty a na mnoha místech lze hovořit o harmonické krajině. Došlo ke značnému kácení lesů, které dalo podnět ke vzniku rozsáhlých hektarů plochy s květnatými loukami s občasným výskytem dřevin, které mají velké zastoupení kriticky ohrožených druhů. Patří k nejcennějším lučním biotopům Evropy. Neméně cenným prvkem jsou rozsáhlé lesní komplexy s řadou typických prvků karpatské květeny i fauny. Bílé Karpaty se staly pojmem díky kvantitě vstavačovitých rostlin (orchidejí) ve střední Evropě.

                                                             131

Rubín J. a kol.: Přírodní klenoty České republiky. Praha 2006, s. 19.

132

Anděra M. a kol.: Šumava, příroda – historie – život. Praha 2003, s. 344. Rubín J. a kol.: Přírodní klenoty České republiky. Praha 2006, s. 17.

133

134 135

 

Rubín J. a kol.: Přírodní klenoty České republiky. Praha 2006, s. 18. Rubín J. a kol.: Přírodní klenoty České republiky. Praha 2006, s. 21.

40

Třeboňsko V roce 1977 byla na území o rozloze 700 km2 vyhlášena Biosférická rezervace Třeboňsko. CHKO Třeboňsko ještě neexistovala, takže bylo toto ocenění ojedinělé oblasti jižních Čech připomenutím československým institucím, že území je z přírodovědeckého hlediska důležité i v celosvětovém měřítku. Zřejmě díky tomu byla o dva roky později zřízena CHKO Třeboňsko. Krajina mezi Českými Velenicemi a Veselím nad Lužnicí leží v geomorfologickém celku Třeboňská pánev. Jde o sníženinu s jezerními usazeninami křídového a neogenního stáří. Během antiky byla krajina porostlá především jedlovými lesy. Za vlády Přemyslovců tedy ve 12.-14. st. byla krajina značně odlesněna kvůli hospodářskému využití. Dnes jsou zde nejcharakterističtější rybníky. Řada z nich byla založena už ve 13.-16. st. a je spojena s Rožmberky respektive jejich rybníkáři např. Štěpánkem Netolickým či Jakubem Krčínem z Jelčan a Sedlčan. Díky jejich úsilí tak zůstává mokřadní pánev, přeměněná v rybniční krajinu. Dnes je na území CHKO a BR Třeboňsko 465 rybníků větších než jeden hektar. Na zamokřených pozemcích jsou rozšířeny vzácné vlhkomilné rostliny, které se jinde v ČR nevyskytují. Příroda je chráněná v maloplošných chráněných územích. Z dvaceti osmi těchto území v CHKO má pět statut národní přírodní rezervace. Ze zajímavých oblastí Třeboňska bych zmínil alespoň Zlatou stoku. Zlatá stoka je kanál dlouhý 48 km, široký 2 - 4 m a hluboký 1 - 1,5 m. Odbočuje z levého břehu Lužnice. Kanál slouží k napájení velkých rybníků na Třeboňsku. V době vzniku představoval unikátní dílo. I dnes je významnou tepnou třeboňského rybničního hospodářství. Založením biosférických rezervací by vše mělo začínat a lidé by si i díky tomu měli více všímat nesmírně vzácné přírody těchto lokalit. Zakládáním nových biosférických rezervací v dnešní době by pak měla vyvrcholit nejen snaha biologů a ekologů, ale i obyčejných lidí zapojit se do projektu ochrany přírody.

J. Horáčková: Terčino údolí Terčino, též Tereziino, údolí je národní přírodní památka nacházející se jihozápadně od města Nové Hrady, v údolí říčky Stropnice. Území je chráněné od roku 1949 a zaujímá rozlohu 138,29 ha a leží v nadmořské výšce 500 - 540 m.136 Celý areál se dá charakterizovat jako přírodně krajinářský park založený roku 1756 z podnětu hraběnky Terezie Buquoyové na místě bývalé bažantnice. Park je pojmenován právě po této hraběnce. V parku roste velké množství jak tuzemských, tak cizokrajných dřevin, které zde byly vysázeny již na přelomu 18. a 19. století. Tehdy vznikla i řada romantizujících staveb s antickým prvky, sloužících lázeňským účelům.137 Terezie Buquoyová v nechala v dolní části údolní nivy postavit osově komponovaný, malý komplex lázní zvaných Venzelsbad (Václavovy lázně), s hospodářskými budovami po stranách vstupu. Lázeňský pavilon měl interiér vybavený ve stylu krápníkové jeskyně. To byla první etapa výstavby areálu. V druhé etapě došlo k přetvoření okolí v park s podtitulem „zahrada přátelství“, dnešní Tereziino údolí. 138

                                                             136 Turistik [online]. 2010 [cit. 2010-04-26]. Turistik.cz. Dostupné z WWW: . 137 Má vlast [online]. 2007 [cit. 2010-04-26]. Www.mavlast.cz. Dostupné z WWW: . 138

 Novohradské hory a Novohradské podhůří : příroda ‐ historie ‐ život. 1. vyd. Praha : Baset, 2006. 847 s. 

 

41

Obr 1 Historická mapa Tereziina údolí Dnes areál Tečina údolí slouží zejména k rekreačním účelům, pro turisty zde byla vyznačena červená turistická značka. Parkem prochází 5 km dlouhý vycházkový okruh s 12-ti naučnými informačními tabulemi a dvě naučné stezky: NS Terčino údolí a lesnická naučná stezka. Celý park přístupný zdarma bez omezení po celý rok. K dispozici jsou 2 parkoviště, v Údolí u Nových Hradů, nové před řekou Stropnicí hned za křižovatkou a starší přímo u brány. 139 Z biologického hlediska je celá dispozice parku založena na centrálním lučním prostoru a jeho kontrastu s členitými kraji obvodových lesních a porostů. Část lesních a lučních porostů má víceméně přirozenou druhovou skladbu s výskytem některých vzácnějších a chráněných druhů organismů. Např. prstnatec májový … zde početná populace dvouhrotec zelený … vzácný mech, předmět jednání v rámci NATURA 2000, směrnice o stanovištích Nachází se zde některé vzácné druhy xylofágních brouků žijících ve starých stromech a ptáci vázaní na listnaté a smíšené porosty, zejména strakapoud prostřední a lejsek bělokrký. 140

J. Fridrichová: Třeboňsko – biosférická rezervace Úvod Třeboňsko bylo zařazeno v roce 1977 jako oblast mimořádného přírodovědného a ekologického významu v rámci programu Člověk a biosféra (MAB) do sítě biosférických rezervací UNESCO. „Tyto specifické rezervace jsou členěny do tří zón podle stupně ochrany a využití území – do zóny jádrové, nárazníkové a přechodové. Biosférická rezervace Třeboňsko má svoji vnější hranici i vnitřní zonaci totožnou s chráněnou krajinnou oblastí, kterou bylo vyhlášeno v roce 1979 o rozloze 70 000 ha. Z titulu biosférické rezervace neplyne území přímý ekonomický užitek, ale tento statut mu přináší vyšší prestiž a atraktivitu pro návštěvníky, zajímavé kontakty, zapojení do mezinárodních projektů i větší šanci na úspěch v dotačních programech. To vše je v konečném důsledku výhodné i pro obyvatele.“141

Geomorfologie CHKO a biosférická rezervace Třeboňsko zaujímá část Třeboňské pánve mezi městy Veselí nad Lužnicí a České Velenice v jv. části Jihočeského kraje při hranicích s Rakouskem. Podstatná část oblasti leží na území okresu Jindřichův Hradec, okrajově zasahuje do okresů Tábor a České Budějovice. Podstatná část CHKO Třeboňsko je tvořena geomorfologickým celkem Třeboňská pánev, v západní části

                                                             139

Má vlast [online]. 2007 [cit. 2010-04-26]. Www.mavlast.cz. Dostupné z WWW: . 140

Novohradské hory a Novohradské podhůří : příroda - historie - život. 1. vyd. Praha : Baset, 2006. 847 s. 141 Ministerstvo životního prostředí. Správa CHKO Třeboňsko [online]. [cit. 2010-04-20]

 

42

především plochým akumulačním pásmem podcelku Lomnická pánev a ve východní části vyvýšeninami Kardašořečické pahorkatiny. Dno pánve má mírný sklon od jihu k severu. Spolu s pánví Českobudějovickou, od které ji odděluje Lišovský práh, tvoří systém Jihočeského masivu. Střední nadmořská výška Třeboňské pánve je 457 m. Výplň pánve tvoří druhohorní a třetihorní sedimenty, které místy dosahují mocnosti až 300 m. Z čtvrtohorních usazenin jsou nejvýznamnější a plošně nejrozsáhlejší pokryvy říčních štěrků a písků v nivách Lužnice a Nežárky o mocnosti až 30 m. Třeboňsko je v Čechách největším souvislým areálem půd ovlivňovaných trvale nebo dočasně vysokou hladinou podzemní vody. Jde o půdy písčité, jílové a rašelinné, přičemž poslední vytvářejí plošně největší souvislé celky v České republice. Vodní plochy rybníků, řek a jezer vzniklých těžbou štěrkopísků zaujímají okolo 15 % rozlohy. Přibližně 45 % plochy pokrývají lesy, necelých 30 % území tvoří zemědělský půdní fond, zbytek připadá na komunikace a lidská sídla. Hydrologie Přirozenou osou území CHKO a tokem odvodňujícím podstatnou část Třeboňské pánve je řeka Lužnice. Dalším větším tokem je Nežárka, Dračice. Vedle těchto přirozených toků je pro CHKO Třeboňsko charakteristická složitá síť umělých stok a kanálů. Slouží jak k vypouštění, tak k napájení rozsáhlých soustav rybníků. Ze 465 rybníků o celkové rozloze 7 448 ha je největším Rožmberk o rozloze 658 ha. „První rybníky na Třeboňsku jsou zmíněny v době vlády Karla IV., ale největšího rozmachu dosáhla výstavba rybníků na přelomu 15. a 16. století. Toto období je spojeno s osobností Štěpánka Netolického, který založil Zlatou stoku a vybudoval celou řadu velkých rybníků. Jeho současníkem a pokračovatelem byl Mikuláš Ruthard z Malešova, zakladatel chlumské rybniční soustavy. Jakub Krčín z Jelčan převzal už dobře a účelně uspořádané rybniční hospodářství, aby je řídil a rozšiřoval ve službách Rožmberků až do roku 1590. Rybníkářství se na rašelinných a písčitých půdách Třeboňska stalo výnosným způsobem zkulturňování krajiny. Neproběhlo zde hromadné rušení rybníků, které v 17. a 18. století postihlo ostatní rybníkářské oblasti Čech.“142 Tato oblast je od středověku intenzivně přetvářená a do značné míry přeměněná, i když určité její části (rašeliniště, mokřadní lesy, výtopy některých rybníků aj.) vykazují vysoký stupeň přirozenosti.

Rostlinstvo a živočišstvo „Nejcennější části Třeboňska jsou chráněny v 33 přírodních rezervacích a památkách. Na území CHKO je také přes 200 památných stromů chráněných státem. Z toho je např. 13 lip malolistých (dříve srdčitých) a téměř 200 buků letních, které jsou většinou na hrázích rybníků. Z ohrožených rostlin roste na území CHKO téměř 400 druhů, z nichž 104 patří mezi chráněné (34 druhů mezi kriticky, 34 silně a 35 ohrožené). Rostou zde poslední jedinci bíle kvetoucího koniklece jarního v Čechách, na vlhkých písčitých místech vzácný nehtovec přeslenitý, sítina hlavatá, s. rybniční, u zrašeliněných okrajů rybníků velké porosty žlutě kvetoucího bazanovce kytkokvětého, na vypuštěných dnech rybníků roste drobná tučnolistá bylinka masnice vodní. Na půdě rozsáhlých rašelinišť a slatin roste kapraď hřebenitá, kapradiník bažinatý, všechny druhy našich rosnatek, suchopýr štíhlý aj. Velké různorodosti biotopů Třeboňska odpovídá i bohaté druhové složení zvláště bezobratlých živočichů. Na množství starých a rozpadajících se obrovských dubů jsou vázáni tesařík obrovský, páchník hnědý a řada kovaříků a menších tesaříků. Těm se trochu podobají zeleně zbarvené mandelinky rákosníčci, kteří ve 20 druzích žijí na rákosu a jiné mokřadní vegetaci. U vod se setkáme s více než 50 druhy vážek, velkou populaci tu má u tekoucích vod s písčitým dnem celoevropsky ohrožená vážka klínatka rohatá. Zdejší populace ohrožených druhů mlžů (škeble ploché a velevruba tupého) v tocích Lužnice a Nežárky patří mezi poslední v Čechách. Úzkou vazbu na rašeliniště mají specializované skupiny chladnomilných a vlhkomilných druhů bezobratlých, jejichž další nejbližší lokality leží vysoko v horách nebo až v tundrách severní Evropy. Vyniká početná skupina drobných motýlů, z nichž lze jmenovat hojnou píďalku různorožce borůvkového. Početné populace ryby piskoře pruhovaného obývají především tůně v PR Novořecké močály. Z 12 zjištěných druhů žab patří k nejcennějším velká populace ropuchy krátkonohé. V nivách řek je běžný skokan štíhlý, v okolí rybníků na podmáčených loukách skokan ostronosý. Na Třeboňsku bylo zaznamenáno téměř 280 druhů ptáků, z nichž 182 druhů hnízdí nebo hnízdilo, z toho 79 patří mezi chráněné. Na hladinách rybníků se v době migrací, především v podzimním období, zdržuje více než 20 000 jedinců. V rámci Čech je nejcennější hnízdící populace orla mořského (5-10 párů) a hohola severního (20-50 párů). Rybáků obecných hnízdící asi 100 párů a asi 10 párů rybáka černého. Ze savců je nejvýznamnější vydra říční – asi 120-150 dospělých jedinců.“143

Sídla a ochrana přírody Do CHKO je zahrnuto 68 obcí a osad, z nichž většina leží na jejích hranicích. Největším městem je Třeboň se 7300 obyvateli, celkový počet obyvatel oblasti dosahuje 28 500 a hustota zalidnění je 41 obyvatel na 1 km2. „V souvislosti s přistoupením Československa k Ramsarské konvenci na ochranu mokřadů v roce 1990 byla část rybníků a na ně navazujících mokřadních biotopů uvnitř CHKO zapsána jako mokřad mezinárodního významu podle Ramsarské konvence pod názvem "Třeboňské rybníky". Druhým cenným mokřadním územím Třeboňska spadajícím pod Ramsarskou konvenci jsou "Třeboňská rašeliniště".

                                                             142 143

 

Albrecht, Josef, a kol.: Chráněná území ČR VIII. Českobudějovicko. Brno 2003. str. 515 Rubín, Josef, a kol.: Navštivte... Národní parky a chráněné krajinné oblasti. Praha 2003. str. 184-185

43

Třeboňsko je i mezinárodně významným územím z hlediska ornitologického Important Bird Area podle klasifikace ICBP, nyní Birdlife International), neboť představuje důležitou tahovou zastávku při migracích ptáků mezi severem a jihem Evropy. V rámci Třeboňska jsou vymezena tři nadregionální biocentra ÚSES České republiky, velká část oblasti potom představuje jádrové území evropské ekologické sítě EECONET. Třeboňsko je rovněž zařazeno do mezinárodní sítě území dlouhodobého ekologického výzkumu (Long-Term Ecological Research Site). Další významné ochranné statuty dílčích území Třeboňska představují kromě vyhlášených a navržených maloplošných chráněných území také lázeňský statut města Třeboně, ochrana jejího historického jádra formou městské památkové rezervace, šesti vesnických památkových zón (Bošilec, Ponědrážka, Pístina, Žíteč, Lutová, Kojákovice), rozsáhlý výskyt ochranných pásem přírodních léčivých zdrojů (rašeliny) a vodních zdrojů a rovněž vyhlášení západní části CHKO jako součást Chráněné oblasti přirozené akumulace vod Třeboňská pánev.“144 V souvislosti s připojením České republiky k Evropské unii je na Třeboňsku vyhlášeno 16 evropsky významných lokalit v rámci území sítě NATURA 2000 a rovněž i ptačí oblast Třeboňsko. Síť chráněných území soustavy NATURA 2000 zahrnuje značnou část území Třeboňska. V CHKO Třeboňsko se nachází 5 národních přírodních rezervací, 1 národní přírodní památka, 21 přírodních rezervací, 6 přírodních památek Dále jsou v působnosti Správy CHKO Třeboňsko národní přírodní rezervace Řežabinec a Řežabinecké tůně a národní přírodní památka Kaproun, které leží mimo území CHKO Třeboňsko. Národní přírodní rezervace: Červené blato, Ruda, Stará řeka, Velký a Malý Tisý, Žofinka Národní příprodní památka: Vizír Přírodní rezervace: Bukové kopce, Dračice, Horní Lužice, Horusická blata, Losí blato u Mirochova, Meandry Lužnice, Na Ivance, Novořecké močály, Olšina u Přeseky, Písečný přesyp u Vlkova, Rašeliniště Hovízna, Rašeliniště Pele, Rod, Ruda u Kojákovic, Rybníky u Vitmanova, Staré jezero, Široké blato, Výtopa Rožmberka, Záblatské louky, Trpnouzské blato, Krabonošská niva Přírodní památka: Hliníř, Kozí vršek, Lhota u Dynína, Slepičí vršek, Soví les, Pískovna u Dračice Naučné stezky: 6 NS Cesta kolem Světa – začíná v Třeboni – kolem rabníka Svět – 12 km, 16 zastavení NS Červené blato – okružní, začíná a končí u býv. autobusové zastávkyJiříkovo Údolí, 4 km, 9 zastávek – informuje o rašeliništích NS Okolo Třeboně – okružní cyklistická, 38 km, 22 zastavení – nejvýznamnější přírodní a historické památky v krajině NS Rožmberk – okružní cyklistická, 22 km, 8 zastavení, začíná a končí v Třeboni NS Velký Lomnický – 2,5 km, 12 zastavení, začíná v obci Lomnice nad Lužnicí NS Veselské pískovny – 7,5 km, 14 zastavení

                                                             144 Ministerstvo životního prostředí. Správa CHKO Třeboňsko [online]. [cit. 2010-04-20] < http://www.trebonsko.ochranaprirody.cz/index.php?cmd=page&id=834 >

 

44

Zdroj: Ministerstvo životního prostředí. Správa CHKO

Třeboňsko

[online].

[cit.

2010-04-28]

Z. Melichaříková: Rašeliniště na Třeboňsku Mokřadní ekosystémy – CHKO Třeboňsko Mokřady se ochrana přírody a krajiny snaží výrazně podporovat. Přestože existují různé jiné definice, pro potřeby krajinotvorných programů se za mokřad může pokládat území mělce zaplavené vodou či zřetelně zamokřené, třeba i s poměrně členitým střídáním vodní hladiny a souše. Z přírodovědeckého hlediska se jedná o jedny z nejcennějších a nejproduktivnějších biotopů. Z vodohospodářského hlediska

 

45

představují mokřady aktivní formu zadržení vody v krajině. Pro technické revitalizace jsou významné malé pořizovací a udržovací náklady mokřadů i to, že většinou mokřadní zaplavení již samo o sobě vede spolehlivě a rychle k rozvoji přírodně autentických společenstev. Mezi nejvýznamnější biotopy Třeboňské pánve patří tzv. přechodová rašeliniště, která se vyznačují vzácnými společenstvy rostlin a na ně navazujícími druhy bezobratlých živočichů. Třeboňská rašeliniště společně s vybranými rybníky a dalšími mokřadními biotopy oblasti jsou zařazena mezi mezinárodně významné mokřady v rámci Ramsarské konvence o ochraně mokřadů pod názvy Třeboňské rybníky a Třeboňská rašeliniště. Rozsáhlá sníženina Třeboňská pánev se rozprostírá v okolí Třeboně. Je plošně větší než sousední Českobudějovická pánev. Její území zasahuje na jihovýchodě až ke státní hranici ČR s Rakouskem v prostoru u Českých Velenic, nejsevernějším výběžkem zasahuje až k Soběslavi a Bechyni. Na východě hranice kopíruje tok řeky Lužnice, na západě ji od Českobudějovické pánve odděluje Lišovský práh. Třeboňská pánev leží poněkud výše než Českobudějovická pánev - její průměrná nadmořská výška se pohybuje mezi 400 a 500 metry. Podobně jako v Českobudějovické pánvi zde vznikla vlivem malého spádu řek, nedostatečného odvodňování a špatně propustného podloží rozsáhlá rašeliniště a nejvýznamnější česká rybníkářská oblast. Nejrozsáhlejší rašeliniště vznikla v prostoru mezi Třeboní a Suchdolem nad Lužnicí. Známá jsou i Borkovická blata mezi Soběslaví, Bechyní a Veselím nad Lužnicí. Kromě Lužnice odvodňuje Třeboňskou pánev ještě řeka Nežárka, která se do Lužnice vlévá ve Veselí nad Lužnicí. Červené blato (národní přírodní rezervace)145 Rašeliniště s blatkovým borem 1,5 km jihovýchodně od Šalmanovic, kousek od osady Jiříkovo Údolí, 17 km jižně od Třeboně. Jedná se o jedno z nejrozsáhlejších českých rašelinišť nižších poloh s rozlehlými porosty blatkového boru a podrostem rojovníku bahenního. Část rezervace byla v minulosti poškozena těžbou rašeliny, narušené plochy velmi dobře regenerovaly a vznikla pestrá mozaika různých rašelinných biotopů od bezlesí až po zapojený les různého složení s významnou florou a faunou často glaciálních reliktů.

Byňov, Těšínov, Hrdlořezy Katastrální území Výměra

331,43 ha

Nadmořská výška

465 - 475 m

Vyhlášeno

1953

Geologie Podloží tvoří bělošedé kaolinické pískovce a slepence, rudočervené a bělošedé jílovce, jílovité pískovce a prachovce svrchnokřídového stáří o mocnosti až 150-300 m reprezentující svrchní oddíl klikovského souvrství (turon - campan). Ty jsou lokálně překryté šedými a šedozelenými třetihorními jíly mydlovarského souvrství (neogén). Na křídové a neogenní vrstvy nasedá rozsáhlé holocenní ložisko oligotrofní rašeliny. Rašeliniště má mírně klenutý tvar a svažuje se od jihozápadu k severovýchodu. Maximální mocnost rašeliny dosahuje 7,6 m, průměrná mocnost 3 m. Celé území je protknuto množstvím kanálů, které rašeliniště odvodňují jihozápadním směrem Borskou stokou a severovýchodním směrem Podřezanskou stokou. Historie Na území rezervace se od roku 1774 těžila rašelina pro blízkou sklářskou huť. Vývoj vrchoviště je poznamenaný melioračními zásahy z let 1810-1812, které měly přispět ke zvýšení produkce lesních porostů na rašelinách. Po odvodnění byla část území ponechána píchané těžbě rašeliny, která ustala až po roce 1910, kdy byla zrušena sklárna v Jiříkově Údolí. První ochrana rašelinného komplexu Červené blato z roku 1953 se týkala území o rozloze 39,4 ha. V roce 1973 byla rezervace rozšířena na současných 331,4 ha. Narušené plochy velmi dobře regenerovaly a vznikla tu pestrá mozaika různých rašelinných biotopů s významnou florou a faunou často glaciálních reliktů. Lesnictví Celá rezervace je pokryta rozvolněnou stromovou vegetací, která je tvořena především rozsáhlými unikátními porosty borovice blatky ve stáří až okolo 200 let. V 80. a 90. letech došlo v části rezervace k postupnému hromadnému úhynu asi 20 % starších jedinců borovice blatky. Jedná se patrně o následek nevhodných odvodňovacích prací v minulosti v kombinaci se současnými nepříznivými klimatickými a dalšími vlivy, mající za následek výrazné kolísání hladiny spodní vody. Odumírání se koncem 90. let výrazně zpomalilo. Následkem odumírání došlo k pomístnému výraznému snížení zakmenění a zrychlení procesu nežádoucí sukcese. Tato sukcesní stádia jsou na vybraných místech rezervace postupně redukována a na vhodná místa je vysazována borovice blatka místní provenience. V okrajových částech porostů

                                                             1 Příroda Třeboňska [online]. duben 2010 [cit. 2010-04-26]. CHKO Třeboňsko. Dostupné z WWW: . 145 Agentura ochrany přírody a krajiny [online]. 2010 [cit. 2010-04-26]. CHKO Třeboňsko. Dostupné z WWW: . 4 Jižní Čechy a Šumava [online]. 2010 [cit. 2010-04-29]. Jižní Čechy a Šumava. Dostupné z WWW: .

 

46

ovlivněných lidskou činností probíhá šetrné lesní obhospodařování, mající za cíl postupné vytváření přirozených lesních porostů. Nejcennější části blatkových pralesů jsou ponechány přirozenému vývoji. Závěrem146 V rámci řízené péče o rezervaci dochází ke zpomalování odtoku a zaslepování starých odvodňovacích stok, které byly zřízeny před vyhlášením rezervace a dosud ovlivňují vodní režim. Lokalita je dlouhodobě monitorována z hlediska vodního režimu a jeho narušení. Územím rezervace je vedena naučná stezka informující návštěvníky o zajímavostech území. Na podmáčených a vratkých místech je stezka tvořena podvalovým chodníčkem, který dotváří působivou atmosféru severské tundry. Trasu tvoří asi tříkilometrový okruh s 9 zastaveními osazenými informačními panely. Přibližně uprostřed trasy je vybudována terasa s překrásným výhledem na rašelinné jezírko. Původní naučná stezka tu byla vybudována už v roce 1967, její trasa však byla příliš dlouhá a bylo obtížné ji udržovat. V roce 1981 se začala stavět současná zkrácená trasa, která byla v červnu 1983 slavnostně otevřena. Celková rekonstrukce stezky proběhla koncem 90. let.

V. Koubová: Geomorfologická charakteristika Třeboňska Třeboňsko se nachází v jižních Čechách, konkrétně v Českobudějovickém kraji východně od Českých Budějovic. Rozkládá se po březích řek Lužnice a Nežárky. Na celé území zasahuje CHKO a biosférická rezervace UNESCO Třeboňsko.

Z geomorfologického hlediska je možné Třeboňsko zařadit následovně:1 Provincie: Česká vysočina Subprovincie: Česko-moravská soustava Oblast: Jihočeské pánve Celek: Třeboňská pánev Podcelek: Lomnická pánev Podcelek:Kardašovořečická pahorkatina Podcelek: Lišovský práh

Třeboňská pánev je tektonicky podmíněná pánev v povodí Lužnice a na jihozápadě a západě v povodí Vltavy. Je rozsáhlejší než pánev Českobudějovická (rozloha Třeboňské pánve je 1343 km2), avšak oproti ní je méně výrazně omezená. Výrazná geomorfologická hranice je pouze na východě až jihovýchodě území podél okraje Českomoravské vrchoviny nad úvalem Nežárky a na jihu vůči vyššímu podhůří Novohradkých hor. Všude jinde je její ohraničení málo výrazné. Třeboňská pánev leží v průměrné nadmořské výšce 400 – 500 m. Nejvyšším vrcholem celku Třeboňská pánev je Baba vysoká 583 m n.m.2 Typický je plochý reliéf, který vznikl na většinou svrchnokřídových a terciérních sedimentech. Podél řek, zejména podél Lužnice jsou vyvinuty nánosy říčních štěrkopísků, zčásti vátých písků a rozsáhlých slatin. Nejníže položené části Třeboňské pánve tvoří plochý akumulační reliéf složený z terasových a nivních náplavů. Na Lužnici lze vymezit dva pleistocenní terasové stupně. Mezi Lužnicí a Nežárkou tvoří váté písky místy výrazné přesypy, pravděpodobně postglaciálního stáří. V jižní části a na severozápadním okraji Třeboňské pánve vznikla pro malý spád, nedostatečné odvodnění a nepropustné podloží rozsáhlá rašeliniště, jejichž jednotný sklon na sever a východ ukazuje na působení mladé tektoniky. Řeka Nežárka se při vstupu do Třeboňské pánve zařezává epigeneticky do žulového podkladu. Třeboňská pánev začala vznikat koncem křídy, kdy následkem tektonických poklesů vzniklo v oblasti jihočeských pánví jezero (popřípadě soustava močálů a jezer). Po zániku tohoto jezera mezi křídou a koncem paleogénu vznikla údolí směřující z okolních krystalických masivů do pánve. Nové poklesy v oligocénu vedly ke vzniku nové soustavy jezer a opětovné sedimentaci. V tomto období měla pánev spojení s alpskou předhlubní. Mladá (pliocenní) saxonská tektonika rozdělila původní sementační vývoj a vytvořila hrásť Lišovského prahu. Pliocenním výzdvihem jižních Čech byl odtok jezera k jihu přerušen a jejich vody začaly odtékat k severu. Tektonické pohyby pokračovaly v malé míře i v kvartéru. Vytvořením nynější říční sítě vznikl v hrubých rysech dnešní reliéf. Procesy periglaciálního podnebí jen drobně modely povrchové tvary.3 Charakteristika jednotlivých podcelků Třeboňské pánve

                                                             2 Agentura ochrany přírody a krajiny [online]. 2010 [cit. 2010-04-26]. CHKO Třeboňsko. Dostupné z WWW: . 3 Český rozhlas [online]. 2010 [cit. 2010-04-26]. Červené blato. Dostupné z WWW: .

 

47

Lomnická pánev se nachází ve střední části Třeboňské pánve. Nejvyšším vrcholem tohoto podcelku je 525 m vysoký Andělský kopec. Osu této pánve tvoří řeka Lužnice. Plocha Lomnické pánve je 884 km2 a střední výška 451,3 m. Jedná se opět o tektonicky podmíněnou pánev v povodí Lužnice a na jihozápadě v povodí Stropnice, která se rozkládá na neogenních sedimentech. Typický je rovinný povrch se strukturně denudačními plošinami a plochými hřbety. Výjimkou nejsou ani pleistocenní říční terasy řek Lužnice a Stropnice. Hojná jsou také rašeliniště. Reliéf Lomnické pánve byl zejména v minulosti významně ovlivněn lidskou činností. Z antropogenních tvarů reliéfu jsou nejpočetnější tvary vodohospodářské. Nejvýraznějšími z nich jsou samozřejmě rybníky (nachází se zde i náš nevětší rybník Rožmberk s rozlohou 489 ha – je protékán řekou Lužnicí) a také umělé vodní kanály, které zde byly vybudovány pro napájení rybníkářských soustav. Nejvýznamnějším umělým kanálem je Zlatá stoka. Druhý podcelek Třeboňské pánve se nazývá Kardašovořečická pahorkatina s nejvyšším bodem Chlum vysokým 514 m. Nachází se ve východní části Třeboňské pánve. Plocha tohoto podcelku je 339,3 km2 a střední výška 450,4 m. Jedná se o plochou pahorkatinu v povodí Lužnice a Nežárky na převážně moldanubických horninách, méně již na miocenních a pliocenních sedimentech. Řeky Lužnice a Nežárka zde opět vytvářejí říční terasy. Posledním podcelkem Třeboňské pánve je Lišovský práh. Jedná se o výraznou asymetrickou hrásť, která od sebe odděluje pánev Třeboňskou a Českobudějovickou. Tato hrásť je výrazně omezena proti Blatské pánvi na západě a Lomnické pánvi na východě. Můžeme zde najít nejvyšší vrchol celého celku Třeboňská pánev – a to Babu 583 m n.m. Lišovský práh zaujímá plochu 220 km2 se střední výškou 489,2 m. Jedná se o členitou pahorkatinu na rozvodí Vltavy, Malše a Lužnice. V podloží se nacházejí zejména moldanubické pararuly, ortoruly, magmatity a granitoidy, dále také pískovce, slínovce a slepence blanické brázdy a v neposlední řadě ojedinělé výskyty neogenních jílů, písků a štěrků. Celá hrásť je silně tektonicky porušená se strukturálními hřbety a suky a zbytky zarovnaných povrchů.5 Zajímavostí Lišovského prahu je přítomnost základního nivelačního bodu. Výškové sítě tvoří množina vhodně volených a stabilizovaných bodu, jejichž výšky se určují nivelací a počítají se v určitém výškovém systému. Na tuto síť poté navazují další výšková měření, které se používají pro praktické účely. Z vědeckého hlediska je síť velmi přesné nivelace spolu s gravimetrickou sítí potřebná pro určení tvaru a rozměrů Země a pro zjišťování změn zemského povrchu.6 Lišovský nivelační bod byl jedním ze sedmi základních bodů výškového měření v Rakousku-Uhersku a základní bod pro České země. Přesná měření nadmořských výšek u nás probíhalo v letech 1872 – 1886, kdy jako nulový bod byla stanovena střední hladina mořské hladiny v Terstu na Jadranském moři (jadranský výškový systém). Podle tohoto sytému je zdejší nadmořská výška přesně 565,1483 m nad mořem (podle hladiny Jaderského moře v Terstu). Značka je kryta jehlanem a je chráněn jako významná památka.

I. Poláková: Hydrologická charakteristika Třeboňska (se zaměřením na vodní toky) 1 Úvod147 Přirozenou osou území CHKO a tokem odvodňujícím podstatnou část Třeboňské pánve je řeka Lužnice. Délka toku v CHKO je 75 km, přičemž v horní části až po rybník Rožmberk bohatě meandruje. V této části se rovněž nachází přes 500 trvale zvodnělých tůní a starých meandrů. Dalším relativně větším tokem je řeka Nežárka, odvodňující v délce 34 km severovýchodní část CHKO. Průměrný průtok Lužnice nad soutokem s Nežárkou je 5,09 m3/s, Nežárky nad soutokem 6,48 m3/s. Kvalita vody kolísá dle různých parametrů a na různých úsecích toků mezi 3. a 5. třídou čistoty vody (znečištění z Rakouska, z Třeboně, ze zemědělských a rybářských provozů a z Jindřichova Hradce). Další významnější vodní toky jsou Dračice (12 km v CHKO) a Koštěnický potok (10 km). Vedle těchto přirozených toků je pro Třeboňsko charakteristická nesmírně složitá síť umělých stok a kanálů. Slouží k vypouštění a napájení rybníků, které jsou charakteristickým krajinným fenoménem oblasti a základem tradičního třeboňského rybářství založeného na chovu kaprů. Nejznámější umělé kanály jsou Nová řeka (13,5 km) a Zlatá stoka (47 km). 2 Lužnice148 Tvoří říční osu pánve, v jižních Čechách je to největší přítok Vltavy. Pramení na rakouském území v Novohradských horách, u Českých Velenic tvoří asi 2,5 km dlouhou přirozenou státní hranici, odtud se stáčí k severozápadu k Veselí nad Lužnicí, kde opouští naši oblast severním směrem přes Soběslav k Táboru, odkud se stáčí k západu a směřuje zakleslým údolím k Vltavě. Lužnice mění v průběhu toku svůj ráz. Zprvu bystřinná říčka (pramení ve výši 920 m n. m.) zklidňuje v Třeboňské pánvi svůj tok a až k Soběslavi protéká plochým údolím, zprvu lesnatým (Vitorazsko), později rybničnatým. Tok se klikatí, dno je hlinitopísčité, břehy přírodní, mnohde podemílané. Většinu přítoků zde přibírá z pravé strany. \prvním významnějším přítokem na našem území je říčka Dračice. Dalším pravostranným přítokem je Koštěnický potok. Z levé strany přijímá Lužnice vodu několika potoků po jejich průtoku rybníky prostřednictvím Zlaté stoky. Nejsilnějším přítok Lužnice je Nežárka. Ostatní potoční přítoky Lužnice i Nežárky leží mimo naši oblast. 2.1 Meandry Lužnice149 Meandry Lužnice jsou přírodní rezervací o rozloze 90,25 ha vyhlášenou v roce 1994. Chráněn je přirozeně meandrující tok řeky Lužnice v délce 2,8 km s řadou tůní a mrtvých ramen. Lokalita se vyznačuje pestrými společenstvy především bezobratlých živočichů (vážky, chrostíci, pavouci, korýši, měkkýši a další).

                                                             147

zpracováno s pomocí [3] zpracováno s pomocí [1] 149 zpracováno s pomocí [4] 148

 

48

2.2 Stará řeka150 Stará řeka byla v r. 1956 vyhlášena národní přírodní rezervací. Na rozloze 745 ha tak chrání původní tok Lužnice dlouhý asi 9,5 km od Rozvodí po rybník Rožmberk s přilehlým lužním lesem. Stará řeka si uchovala přirozený charakter s mnoha meandry, slepými rameny, tůněmi. Součástí rezervace jsou i dva chovné rybníky s cenným porostem ostřic, rákosu a orobince. Ve slepých ramenech roste mj. žebratka bahenní, zblochan vzplývavý, stulík žlutý, leknín bělostný, na březích pak kosatec žlutý, šípatka vodní, skřípina kořenující aj. U pramenišť roste známá dřípatka horská. Z fauny jmenujme především chráněnou vydru říční, hnízdí zde mj. čáp černý, orel mořský, sluka lesní, jestřáb lesní, kulíšek nejmenší, ledňáček říční, datel černý, z vodních ptáků potápka malá, husa velká, bekasína otavní, chřástal vodní, chřástal kropenatý a jiné druhy. Rezervace je přístupná po veřejných cestách. 2.3 Přírodní rezervace Dračice151 Přírodní rezervace Dračice byla vyhlášena v r. 1998 na ploše 8,12 ha s cílem chránit část toku podhorské říčky s balvanitými úseky v úzkém kaňonovitém údolí mezi státní hranicí s Rakouskem a obcí Klikov. Na březích roste kamzičník rakouský, dřípatka horská, olše zelená, kapradina papratka samičí, vzácná lněnka alpská aj. V březích hnízdí ledňáček říční, přebývá zde vydra říční, v čisté vodě pstruh potoční a vranka obecná, říčka je domovem také mihuli potoční. Směrem po proudu jsou v lese pozůstatky hamrů, hrází, náhonů a mostů. V údolí Dračice bývaly největší železárny v Čechách. Vodní energie poháněla dmychadla ke vhánění vzduchu do vysokých pecí, mlýny na mletí železné rudy a hamry v kovárnách. Zásoby železné rudy se koncem 19. stol. vyčerpaly, povodeň pak už jen urychlila zánik zdejší železářské výroby. 3 Nežárka152 Je nejsilnějším přítokem Lužnice. Vzniká spojením říček Žirovnice a Kamenice v Jarošově n. Než. Dotýká se svým středním a dolním tokem Třeboňska od Stráže n. Než. a vtéká do Lužnice ve Veselí n. Luž. Zde jí vrací část jejích vod, které přijala spojovacím kanálem Novou řekou. 3.1 Údolí Nežárky153 Nežárka se zařezává v mírných ohbích do okolní, již mírně zvlněné krajiny, břehy místy lučinaté, místy skalnaté, porostlé olšemi a vrbami. Po přijetí Nové řeky řečiště Nežárky se rozšíří, řeka vstupuje do rovinaté části. Červená se oddaluje od Nežárky a směřuje po okraji obory k zámečku Jemčina. kniha 4 Nová řeka154 Nová řeka je dalším z pozoruhodných děl rožmberského regenta Jakuba Krčína. Vybudována byla v letech 1584–86 jako umělý kanál, který odváděl povodňovou vodu z Lužnice do Nežárky a chránil tak nedávno dostavěnou hráz rybníka Rožmberk před protržením. Celá stavba v délce asi 13,5 km a šířce až 20 m byla dokončena během dvou let. Napájí také soustavu rybníků u Vitmanova (největší Ženich a Vdovec). Do Nežárky se Nová řeka vlévá mezi Stráží nad Nežárkou a Jemčinou. V minulosti po ní proplouvaly i vory. Dnes tudy splouvají lehké sportovní lodě. 4.1 Vodohospodářský význam Hlavní vodohospodářský význam Nové řeky dnes spočívá i nadále především v ochraně hráze rybníka Rožmberk a tím i v ochraně celého dolního povodí řeky Lužnice před přívalovými vodami. Plně se tu prokázaly Krčínovy zkušenosti se zakládáním rybníků a souvisejících vodních děl, protože trasa Nové řeky nebyla po celou dobu její existence upravována. 5 Zlatá stoka155 Zlatá stoka je mistrovským dílem Štěpánka Netolického. Jde o umělý kanál, vystavěný v letech 1505–1520, ve většině délky uměle vyhloubený, částečně však vedený i v uměle navršeném zemním valu a zajištěný proti unikání vody. Vedení a podoba stoky jsou neměnné už přes pět století. Byla sice opuštěna její funkce zásobování přilehlých měst pitnou vodou, a také poslední plavení dřeva proběhlo už v roce 1937, dodnes ale zabezpečuje cirkulaci vody mezi jednotlivými rybníky na Třeboňsku, okysličování vody a výměnu živin, nezbytných pro chov ryb. 5.1 Cesta Zlaté stoky Zlatá stoka odbočuje z řeky Lužnice u obce Majdalena blízko jezu Pilař, napájí a odvádí vodu ze zdejších rybníků a vrací se do Lužnice pod Veselím nad Lužnicí. Proplétá se mezi největšími rybníky (Opatovický, Svět, Káňov, Velký Tisý, Rožmberk, Koclířov, Dvořiště).

                                                             150

zpracováno s pomocí [2] zpracováno s pomocí [5] 152 zpracováno s pomocí [1] 153 zpracováno s pomocí [1] 154 zpracováno s pomocí [6] 155 zpracováno s pomocí [7] 151

 

49

5.2 Funkce Zlaté stoky Při nedostatečném množství vody v rybnících dochází ke zhoršování podmínek pro chov ryb. Tyto problémy pomáhá překonávat právě Zlatá stoka, která již téměř pět století v celé své délce 47,8 km přivádí vodu z řeky Lužnice jednotlivým rybníkům. Název „Zlatá“ dostala v průběhu staletí právě pro svůj význam a jedinečnost. Po celý rok přivádí vodu pro sádky, doplňuje vodu v rybnících, ale zároveň ji v období výlovů odvádí. Naprostou nezbytnost prokazuje Zlatá stoka v zimě, kdy okysličená voda umožňuje přežití ryb pod ledem.

V. Moravcová: Hydrologická charakteristika Třeboňska (se zaměřením na stojaté a podzemní vody)

Oblast Třeboňska náleží podle geomorfologického členění (Demek a kol. 1987) do provincie Česká vysočina a Českomoravské soustavy, na kterou při jižním okraji navazuje Šumavská soustava. Většina území potom patří do oblasti Jihočeských pánví, do celku Třeboňská pánev.V západní sedimentární části Třeboňské pánve se projevuje převážně plochý reliéf podcelku pánve Lomnické, ve východní části se projevuje zvlněný reliéf Kardašořečické pahorkatiny. Třeboňská pánev má mírný sklon od jihu k severu. (http://www.trebonsko.ochranaprirody.cz/index.php?cmd=page&id=840) Vlivem malého spádu řek, nedostatečného odvodňování a špatně propustného podloží zde vznikla rozsáhlá rašeliniště a nejvýznamnější česká rybníkářská oblast. (http://www.jiznicechy.org/cz/index.php?path=prir/trebonpa.htm) Je jich zde téměř pět set, od největšího Rožmberka s katastrální výměrou skoro 700ha a vodní plochou 500 ha přes další velikány, Horusický rybník ( 415 ha), Dvořiště (395 ha), Velký Tisý (317 ha) a Záblatský rybník (305 ha), až k malým, často nedosahující jednoho hektaru velkých rybníčků.(ŠEVČÍK, 2006) Jejich celková plocha přesahuje 7 450 ha, což je více než desetina plochy CHKO. (http://www.trebonsko.com/rybnikarstvi/) Období, kdy se rybníky začaly na Třeboňsku budovat není přesně známo. První písemné zmínky pocházejí z období Karla IV. Výstavba rybníku dosáhla svého vrcholu na přelomu 15. a 16. století. Je spojena s významnými osobnostmi. Bylo to Štěpánek Netolický, který vybudoval Zlatou stoku, což je umělý kanál o délce 48 km. Tento kanál nahání vodu řadě rybníkům na levé straně Lužnice. Mimo to založil ještě další rybníky jako Opatovický, Horusický a Koňakov. Pokračovatel byl Mikuláš Rutard z Malešovam který se zasloužil o vybudování Chlumské říční soustavy a také rybníky okolí Třeboně. Jeho unikátním dílem je Staňkovský rybník. Posledním z velkých rybníkářů byl Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan. S jeho jménem je spojována stavba rybníka Svět, Nová řeka a Rožmberk. V druhé polovině 19. stol. působil na Třeboňsku ředitel schwarzenberského velkostatku Josef Šusta, který doplnil rybniční soustavu o 36 malých rybníků. Za zmínku také stojí Novořecké močály. Toto území močálů je pestrou mozaikou mokřadních biotopů. Novořecké močály byly vytvořeny jako inundační oblast kolem uměle vybudovaného kanálu s názvem Nová řeka. Tento kanál byl vybudován Josefem Krčínem, který při stavbě rybníku Rožmberk. Krčín považoval za nutné odklonit případné velké množství vody při nadprůměrných srážkách, které by Lužnice nepojala a hrozilo by nebezpečí záplav. Novořecké močály jsou na západě ohraničeny Novořeckou hrází, na východě hrázemi rybníků Podsedek a Humenský, na severu pak přirozeným zvýšením terénu krajiny. Jsou zde rozsáhlé tůně a laguny, které musely být v poslední době z důvodu zazemňování obnoveny. (ŠEVČÍK, 2006) Z přírodovědeckého hlediska nejcennější rybníky jsou chráněny v rezervacích. Nejznámější je Národní přírodní rezervace Velký a Malý Tisý, celý komplex rybničních ekosystémů je dále chráněn především v rezervacích Staré jezero, Rybníky u Vitmanova, Rod, Ruda u Kojákovic a v Národní přírodní památce Vizír. Je potřeba také zmínit Nadějskou soustavu zbudovanou Jakubem Krčínem. Do soustavy patří rybníky s okouzlujícími názvy: Naděje, Rod, Překvapil, Měkký, Strakatý, Láska, Skutek, Víra, Dobrá vůle a další. (http://www.trebonsko.com/rybnikarstvi/)

Největší rybníky na Třeboňsku (podle velikosti):

Rybník (rozloha) 1. Rožmberk (647 ha) 2. Horusický (438 ha) 3. Dvořiště (387 ha) 4. Velký Tisý (313 ha) 5. Záblatský (310 ha) 6. Staňkovský (272 ha) 7. Svět (214 ha) 8. Koclířov (202 ha) 9. Bošilecký (200 ha) 10. Opatovický (165 ha)

 

50

(http://www.trebonsko.cz/seznam-nejvetsich-rybniku) Charakteristiky vybraných rybníků

ROŽMBERK Rybník je mnohdy nazýván „ČESKÉ MOŘE“, vskutku hlásá slávu rožmberského domu, jak o to usiloval Krčín, jeho stavitel. Byl stavěn v letech 1584 – 1590 osmi stovkami rybníkářů.Zeminu navážely selské potahy a pracovalo se bez mechanizace, jen s tesařským nářadím. Navršeno bylo zeminou o objemu 750 000 m3 a chráněno proti vlnám bylo dřevěným terasem, to bylo po r. 1661 zaměněno za kámen. Při stoletých povodních činí zátopa rybníka 2000 ha a tehdy rybník zadržuje 50 až 70 miliónů m3 vody. Stavba proti přelití byla za Krčína chráněna nejen základovými výpustmi, ale také dvěma hrazenými splavy, které byly postaveny na západním a východním konci hráze. Do dnes se zachoval přeliv na východním konci hráze, který zvládl velké vody v roce 2002. Součástí odvodu vod je také výše zmíněný umělý kanál Nová řeka, která odvádí vody do Lužnice do Nežárky. Hlavní výpust byla postavena v letech 1916 – 1918 z kvadrátového zdiva. Má dva kanály, které jsou hrazeny litinovými lopatami. V pravé přední části výpusti je odběr na vodní elektrárnu pod hrází. Ta má dvě Francoisovy turbíny a instalovaný výkon 240 kW. Postavena byla v roce 1921. (HULE, 2005) HORUSICKÝ Zvaný též Veselský, leží u obce Horusice. Byl postaven Štěpánkem během dvou let r. 1511- 1512. Jeho plocha povodí činí 68 km2, za to jeho katastrální plocha je 439 ha. Do rybníka by bylo možné dosáhnout po 7 metrech a maximální objem vody, který je schopen pojmout je 6, 28 miliónů m3. Vodu přivádí nejen Zlatá stoka, ale také výše položený Bolešický rybník a také vody ze Sedlíkovského potoka. Na tomto mělkém, velmi úrodném rybníku se tradují největší výlovy v Čechách. (HULE, 2005) DVOŘIŠTĚ Je jedním z nejstarších rybníků v Čechách, založený v roce 1363. Poslední rekonstrukce zde proběhla roku 1985, ale byly ponechány původní výpusti v podobě kamenné štoly. Původně zde bylo pravděpodobně jezero přehrazené skalním prahem. V době, kdy na něm pracoval Krčín, dočasně získal název Věrný. Rybník spadá do katastru obce Smržov a zabírá 395 ha katastrální plochy. Plocha povodí je ale jen 94 km2. Ač je maximální hloubka pouze 5, 6m, pojme 9, 62 miliónů m3 vody. (HULE, 2005) K nejznámějším rekreačním rybníkům na Třeboňsku patří HEJTMAN a STAŇKOVSKÝ. Rybník Hejtman vybudovaný v letech 1560 - 1570 o rozloze 80 ha. (http://www.trebonsko.com/rybnikarstvi/). Je koncipován jako údolní přehrada, čemž svědčí novodobá výpusť, vystavěna ing. Pohledem. (HULE, 2005) Dostatek vody zajišťuje přívod ze Staňkovského rybníka a lesní vodotečí rybníka Vydymač. (http://www.trebonsko.com/rybnikarstvi/). Staňkovský rybník vyniká celou řadou priorit. Svou plochou 349 ha se řadí u nás na 6. místo, ale za to má největší délku – 7,5km a největší a má největší objem 8 miliónů m3 při hospodářské úrovni hladiny. Povodňové objemy jsou však bohužel ve prospěch Rožmberka (70 mil.ha). Rybník má poměrně krátkou hráz - asi 170m, ale značnou výšku - 15m. Hloubka se udává 10m, což je nevětší hloubka u nás vůbec. (HULE, 2005) Značný vodohospodářský a ekologický význam mají na Třeboňsku jezera, vzniklá zatopením jam po těžbě štěrkopísků, která v této oblasti zaujímají značnou plochu. Tato jezera jsou napájena především podzemní vodou z kvarterních sedimentů. Chemismus těchto vod je do určité míry ovlivňován srážkovou vodou, v malé míře infiltrací vody z Lužnice a samozřejmě i lidskou činností. Vzhledem ke svému původu, je chemismus vod převážné většiny pískoven (s výjimkou pískovny Tušť a Františkov) podobný. Jejich vody se vyznačují poměrně nízkou mineralizací, nízkým pH, je pro ně charakteristický i nízký obsah dusičnanů (vesměs do 5 mg.l-1), což má význam pro vodárenské využití. Dlouhodobé sledování chemismu vod těchto jezer (1977-1993) ukazuje, že postupně roste mineralizace vod a stoupá hodnota pH. Roste také obsah prakticky všech iontů, zejména však Mg2+, Na1+ , K1+ , Cl1- a SO42- , zřejmě v důsledku splachů z okolí a lidské činnosti. Obsah dusičnanů se však příliš nemění, což je významné z hlediska vodárenského využití těchto vod. Pro ilustraci je v tabulce č. 1 uveden vývoj chemismu vody v pískovně Majdalena poblíž Chlumu u Třeboně. Obsahem těžkých kovů se ale vody pískoven navzájem odlišují, nebyl však nalezen vztah mezi obsahem těžkých kovů ve vodách a ostatními chemickými vlastnostmi vod. Velké rozdíly mezi jednotlivými pískovnami jsou zejména v obsahu manganu, železa a zinku. Průměrné obsahy těžkých kovů ve vodách pískoven se v letech 1978-1985 pohybovaly v rozmezích (mikroramy na litr): Zn 4-39; Cu 1,1-2,8; Mn 271135; Co 2.1-8; Fe 116-874; Cr 0.3-0.7; Ni 2.5-10.3. Dlouhodobě se obsah těžkých kovů mírně snižuje, zřejmě v důsledku přísunu srážkových a povrchových vod. Tyto změny jsou však malé, zejména v pískovnách kde dosud probíhá těžba. (http://web.zf.jcu.cz/~svehla//trebonsko/trebonsko.htm)

Podzemní vody

Režim podzemních vod je zjišťován sledováním hladin podzemní vody mělkých i hlubších zvodní a vydatností pramenů. Podzemní vody v přípovrchových kolektorech s mělkým oběhem jsou sledovány v základní pozorovací síti vybudované pro celé státní území. Podle míry ovlivnění přírodními činiteli lze celkově na území ORP Třeboň rozlišit podzemní vody , jejichž režim je ovlivněn: 1. kolísáním povrchových vod

 

51

2. atmosférickými činiteli s ročními cykly 3. dominující dlouhodobou cykličností V současné době je v celém území Třeboňské pánve vybudováno množství studní a vrtů, kterými jsou zásobeny jak soukromé RD tak i obecní vodovody. (http://www.mesto-trebon.cz/downloads/files/trebon/ORP%20T%C5%99ebon.pdf) Západní část území je od r. 1982 součástí Chráněné oblasti přirozené akumulace vod (CHOPAV) Třeboňská pánev vyhlášené za účelem ochrany bohatství podzemních vod. Ty jsou významné pro daleko větší prostor než je Třeboňsko, které se jeví z hlediska vodohospodářského jako oblast aktivní, tj. jako oblast, jejíž vodní zdroje stačí na krytí potřeb užitkové i pitné vody celé oblasti. Proud podzemní vody v sedimentech směřuje ke třem hlavním územím drenáže - k Veselským blatům v nejsevernější části území, k Horusickému a k Záblatskému rybníku. Tzv. Horusická linie je v současnosti místem nejvýznamnějších odběrů podzemních vod a infiltrační zóny jsou v této oblasti předmětem územní ochrany formou vyhlášení pásem hygienické ochrany. Na základě výsledků provedených hydrogeologických prací lze předpokládat, že množství podzemních vod, které by bylo možné využívat z pánevních sedimentů a kvartérních uloženin v Třeboňské pánvi, činí 900 až 1000 l.s-1. Vodárenské využití existuje nebo je plánováno rovněž u několika jezer po těžbě štěrkopísku, jak je zmíněno již dříve. (http://www.trebonsko.ochranaprirody.cz/index.php?cmd=page&id=1461)

D. Vlková: Vitorazsko a hraniční úpravy v jeho oblasti Vitorazsko (něm. Weitraer Gebiet) je název území rozděleného od 31. července 1920 mezi Československo a Rakousko. Původním centrem tohoto území bylo dnes dolnorakouské město Weitra, (český název Vitoraz), od něhož je odvozeno pojmenování území. Obr. 1: Vitorazsko – česká a rakouská část156

Dnešními centry jsou na české straně České Velenice, na rakouské Gmünd. České Velenice (zprvu označované Cmund v Čechách, poté Český Cmund až od 1.12.1922 České Velenice) leží přímo na hranicích a vznikly v roce 1920 spojením obcí České Celje, Dolních Velenic a západní části Gmündu. Česká část Vitorazska zabírá rozlohu 113km2. Nachází se v povodí horní Lužnice v jižní části okresu Jindřichův Hradec. Močálovitá krajina příliš nelákala k osídlení. První obce byly založeny ve 13. století. Hlavní kolonizace nastala v souvislosti se sklářskou výrobou na počátku 19.století a s výstavbou železnice a zřízením železničních dílen v Cmundu – Českých Velenicích v roce 1872. Celé Vitorazsko má i dnes nižší hustotou obyvatel než jeho okolí. Obyvatelstvo Vitorazska pracuje hlavně v zemědělství, lesnictví a turistickém ruchu.

Historie

                                                             156

  Šilhavá,  P.:  Topografické  mapy  II.  vojenského  mapování  v  oblasti  Vitorazska  (Diplomová  práce).  Katedra  matematiky  Západočeské  univerzity v Plzni, Plzeň 2006.   

 

52

Na území bylo od 6.století slovanské osídlení. V 7. století bylo součástí Sámovy říše. Název Vitorazsko pochází od knížete Vitorada, který v polovině 9. století založil hrad Vitoraz na horním toku Lužnice, ale také podle samotného místa u hradu Vitorazi, kde prý byl poražen Vitko Orsini (Vito-raz, porážka Vítova) přemyslovským knížetem Vojenem.157 V 2. polovině 9. století patřilo Vitorazsko a celé Čechy pod správu Velké Moravy. Po jejím zániku, začátkem 10. století, je součástí českého státu. V 80. letech 10. století se stalo součástí panství Slavníkovců, kteří vlastnili východní a jižní Čechy, až do jejich vyvražděni na Libici. 28. 9. 995 je dnem definitivního sjednocení Českého státu. Od konce 11. století se v lesnaté a doposud řídce osídlené oblasti Vitorazska začínají usazovat Rakušané, což způsobilo střet zájmů českých a rakouských vládců. Tyto spory byly urovnány v roce 1179 císařem Fridrichem Barbarossou tak, že bylo Vitorazsko rozděleno. Část západně od řeky Lužnice a řeky Skřemelice zůstala v Čechách, zbylá část s Líčovem byla přidělena Rakousku. Hraničními body se staly dnešní obce Krabonoš a Höhenberg. Odlehlý a málo zalidněný kraj nepřinášel českým knížatům příliš velký užitek. Kníže Bedřich dal roku 1185 Vitorazsko a přilehlý les mezi řekami Lužnicí a Stropnicí v léno rakouskému šlechtici Hadmaru II. z Kuenringu, a tak se tato oblast stala součástí území dnešního Rakouska. Přestože Vitorazsko nadále patřilo pod svrchovanost českých vládců, za panství Kuenringů docházelo k poněmčování tohoto území. Sídlo Vitorazska bylo přeneseno z Altweitra (Stará Vitoraz) do Weitra (Nová Vitoraz).158 Roku 1296 je Vitorazsko dobyto Habsburky, kteří ho odňali Kuenringům, kvůli jejich podpoře Přemyslovců, a tak je definitivně odděleno celé Vitorazsko od českého státu a stává se neoddělitelnou součástí Dolních Rakous.159 Oddělením Vitorazska byla narušena územní integrita Čech, protože vody Vitorazska tečou do nitra Čech. Vitorazsko se ještě dvakrát dostalo pod české nadvládu, a to v letech 1323-1332 za vlády Jana Lucemburského a v letech 14611467 za Jiřího z Poděbrad. Vitorazsko mělo s českým státem společné dějiny od roku 1526, kdy vzniklo habsburské soustátí. Poté už nebyly žádné územní změny až do roku 1920. V 19.století došlo u českého obyvatelstva Vitorazska k národnímu obrození a centrem bylo město Gmünd.

Připojení k Československu

Celé Dolní Rakousy, včetně Vitorazska a Valticka s Dyjským trojúhelníkem, se při rozpadu Rakouska-Uherska 21. 10. 1918 staly součástí Německého Rakouska (Deutscheösterreich), které vyhlásilo nezávislost dne 12. 11.1918 až po abdikaci posledního císaře a krále Karla I. dne 11. 11. 1918. Po vzniku Československa čeští obyvatelé Vitorazska doufali, že kraj bude připojen k Čechám. Byl vytvořen národní výbor, který se staral o záležitosti české menšiny. V době konání mírové versailleské konference vládla nejistota, komu Vitorazsko připadne. Němci chtěli zabránit odtržení, pořádali protestní schůze, kterých se účastnili stovky lidí a na kterých byly kladeny požadavky, aby Češi z Gmündu odešli. Z Rakouska se šířily poplašné zprávy, že Češi při záboru celé území vyloupí. Podle 27. článku saintgermainské mírové smlouvy uzavřené 10. srpna 1919, která nabyla platnosti 16. července 1920, kdy byl sepsán první protokol o uložení ratifikačních listin, se vzdalo Rakousko ve prospěch ČSR části Vitorazska a Valticka. Samotný úkon záboru byl učiněn 31. 7. 1920. Státní hranice byla vymezena, zaměřena a stabilizována mezinárodní komisí v letech 1920-1923. O provedeném stanovení státní hranice byl pak sjednán hraniční statut československo-rakouský, podepsaný v Praze dne 12. prosince 1928. Inkorporace Vitorazska a Valticka, kterou projednával Stálý výbor Národního shromáždění 23. 7. 1920, byla uveřejněna ve Sbírce zákonů jako nařízení č. 450. Toto opatření bylo schváleno poslaneckou sněmovnou Národního shromáždění ČSR dne 17. 12. 1920 a tím nabylo platnosti zákona.160 Německé Rakousko se transformovalo v souladu se saintgermainskou mírovou smlouvou do Rakouské republiky (Republik Österreich).

                                                             157

  Šilhavá,  P.:  Topografické  mapy  II.  vojenského  mapování  v  oblasti  Vitorazska  (Diplomová  práce).  Katedra  matematiky  Západočeské  univerzity v Plzni, Plzeň 2006.   

158

  Šilhavá,  P.:  Topografické  mapy  II.  vojenského  mapování  v  oblasti  Vitorazska  (Diplomová  práce).  Katedra  matematiky  Západočeské  univerzity v Plzni, Plzeň 2006.   

159

 Valka.cz. České Rakousy – český územní zisk ze dne 31.07.1920 [online]. Aktualizováno 2. 11. 2003 [cit. 2010‐04‐25]. 

< http://www.valka.cz/index.php/clanek_10365.html>  160

 Valka.cz. České Rakousy – český územní zisk ze dne 31.07.1920 [online]. Aktualizováno 2. 11. 2003 [cit. 2010‐04‐25]. 

< http://www.valka.cz/index.php/clanek_10365.html> 

 

53

Připojené Vitorazsko o rozloze 113 km2 bylo menší než to, o které české země přišly roku 1296. Byla to jen jeho západní část s 11 076 obyvateli (6 805 Čechů, 2 403 Němců a 1 839 cizinců) a 11 obcemi a západem města Gmünd (česky Cmund) s nádražím, důležitým železničním uzlem a významnými opravárenskými železničními dílnami.161 V Dolních Rakousích, těsně za hranicÍ zůstaly 2 české obce Lomy (Brand) a Finsterov (Finsternau), které se v následujících letech poněmčily.

Hraniční úpravy po roce 1938

Rakouská republika byla anšlusem jako Ostmark (Východní marka) obsazena německou armádou a s platností od 14. 3. 1938 anektována. Tak vznikla tzv. Velkoněmecká říše, země Dolní Rakousy byla přejmenována na župu Niederdonau (Dolní Dunaj). Jako důsledek mnichovské konference bylo začátkem října 1938 připojeno Vitorazsko, Valticko a celé Sudety k Říši. Po skončení 2. světové války byla v květnu 1945 obnovena československo-rakouská státní hranice ve stavu ke dni 28. 9. 1938, západní Vitorazsko se znovu stalo součástí Československé republiky. Koncem 40. a v 50. letech 20. století přibyly další územní zisky Československa na úkor Rakouska o rozloze 8,8 km2, převážně neobydlená území. Při zániku Československa dne 1. 1. 1993 se Vitorazsko automaticky stalo součástí České republiky.

M. Tomšíčková: Třeboň Město Třeboň se nachází v Jihočeském kraji asi 20 km východně od Českých Budějovic. Dále leží v okrese Jindřichův Hradec a je centrem správního obvodu ORP Třeboň. K 31.12.2008 mělo 8782 obyvatel.162 Toto město spadá do celku Třeboňská pánev a jeho průměrná nadmořská výška je 434 m n.m. Neleží na žádné řece, nýbrž na vodním kanálu Zlatá stoka. V jeho blízkosti jsou naše největší a nejznámější rybníky Svět a Rožmberk. Je to také město lázeňské a je střediskem CHKO Třeboňsko. Historie Počátky města sahají do poloviny 12. století, kdy v močálovité oblasti dnešního Třeboňska vznikla na obchodní stezce osada. Český název je poprvé doložen k roku 1262. Tehdy ves patřila do majetku rodu Vítkovců. Z r. 1280 je už zpráva o existenci farního kostela v Třeboni a kolem r. 1300 lze předpokládat městské opevnění, zesílené z venčí vodním příkopem. Ve 13. století je Třeboň již uváděna jako město. V roce 1341 přešlo do majetku Rožmberků.163 Těm patřila nepřetržitě až do roku 1611 a toto období bylo dobou největšího rozmachu města. Vrcholným obdobím Třeboně se stal konec 15. a 16. století v souvislosti s rozvojem rybníkářství. V jejím okolí byl vytvořen rozsáhlý rybniční a vodohospodářský systém, v těsném sousedství města byl založen rybník Svět a nedaleko i největší rybník v Čechách, Rožmberk. Ve městě působili jako správci oblasti známí rybníkáři Štěpánek Netolický a Jakub Krčín.164 Za dobu své existence město několikrát vyhořelo, těžké škody v něm zanechala třicetiletá válka, kolem roku 1640 padlo za oběť moru téměř všechno jeho obyvatelstvo. Od roku 1660 bylo město v majetku Schwarzenbergů, kteří započali s obnovou města. Vesměs barokní úpravy tak daly Třeboni její současnou tvář. Po roce 1848 se z Třeboně stalo okresní město. Ve druhé polovině 19. stol. došlo k přestavbám měšťanských domů, rušení loubí a městského opevnění K dalšímu rozvoji města přispělo vybudování železnice z Veselí nad Lužnicí do Českých Velenic, která byla otevřena roku 1871.165 Na konci 19. století zde byly založeny sezónní lázně, využívající léčivých vlastností rašeliny. Největší novodobý rozvoj města začal po druhé světové válce. Začal se vyvíjet průmysl – oděvní závod OTAVAN.. Roku 1960 byl zrušen třeboňský okres a město obdrželo lázeňský statut. Lázně byly postupně rozšiřovány a přebudovány na významné sanatorium pro léčbu chorob pohybového ústrojí. Historické jádro bylo prohlášeno v roce 1976 za městskou památkovou rezervaci166. O rok později byla v okolí města vyhlášena biosferická rezervace UNESCO167. V roce 1980 pak byla vyhlášena Chráněná krajinná oblast Třeboňsko s centrem v Třeboni. Památky Přirozeným centrem Třeboně je městská památková rezervace s protáhlým náměstím T.G.Masaryka, které je obklopené měšťanskými domy s renesančními a barokními štíty. Nejvýznamnějším objektem na náměstí je radnice. Uprostřed náměstí se tyčí Mariánský sloup z roku 1781. Poblíž náměstí se nachází třeboňský zámek, jakožto bývalé sídlo pánů z Rožmberka a Schwanzerbergů.

                                                             161

 Kol. autorů: Novohradské hory a novohradské podhůří (příroda – historie ‐ život). Praha 2006, s. 390. 

162

Http://www.czso.cz/ [online]. 2010 [cit. 2010-04-26].Český statistický úřad. Dostupné z WWW:< http://czso.cz/xc/redakce.nsf/i/home > 163

podle Psíkové 25.s

164

Http://www.trebon.cz// [online]. 2010 [cit. 2010-04-26]. Informační server Třeboň. Dostupné z WWW:< http://www.trebon.cz/new/index.php?page=o-treboni> Http://www.mesto-trebon.cz/.html [online]. 2009 [cit. 2010-04-26]. Město Třeboň. Dostupné z WWW:< http://www.trebon.cz/new/index.php?page=o-treboni> Http://www.trebon.cz// [online]. 2010 [cit. 2010-04-26]. Informační server Třeboň. Dostupné z WWW:< http://www.trebon.cz/new/index.php?page=o-treboni> 167 Http://www.ochranaprirody.cz// [online]. 2010 [cit. 2010-04-26]. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR. Dostupné z WW: 165 166

 

54

V severozápadní části města stojí pozůstatky bývalého augustiniánského kláštera ze 14. století s kostelem svatého Jiljí. Z městského opevnění jsou dochovány bašty, zbytky hradeb a čtyři brány: Hradecká brána (poslední přestavba 1875), Svinenská brána (vrcholná ukázka jihočeské renesance z let 1562-69), nedaleko ní Novohradská a v sousedství zámku brána Budějovická.168 Na jedné straně Budějovické brány je hradbami ohraničen rozsáhlý zámecký park, na opačné straně historického centra protéká Zlatá stoka. Na jižně od města se rozkládá rybník Svět, na jehož břehu jsou rekreační střediska a lázeňské komplexy. Na druhé břehu rybníka, asi 1,5 km od centra, se nalézá v přírodním parku Schwarzenberská hrobka.169 Lázně Ve městě se nachází dva hlavní lázeňské komplexy. Bertiny lázně v blízkosti historického centra a Lázeňský komplex Aurora nacházející se na břehu rybníka Svět. Oba komplexy využívají léčivé účinky přírodní rašeliny slouží k léčbě a rekonvalescenci pohybového ústrojí.170 Zemědělství a průmysl Třeboň je střediskem oblasti, která má výrazně zemědělský charakter. Proto zde působí firmy, zabývající se pěstováním zemědělských plodin, chovatelé dobytka a na to navazující zpracovatelský průmysl. Typickými hospodářskými odvětvími jsou lesnictví a rybářství, tradičními řemesly jsou sklářství a keramika. V tradici výroby třeboňského piva (r.1379) pokračuje současný vlastník třeboňského pivovaru, společnost Bohemia Regent a.s. Největším zaměstnavatelem jsou lázně Aurora. Velký význam má podnik Otavan, výrobce konfekce a pracovních oděvů. Dále zde působí i několik firem zabývající se strojírenstvím jako Agrico s.r.o. a PTR s.r.o. 171

J. Šťovíček: Údolní nádrž Lipno Údolní nádrž Lipno patří mezi nejvýznamnější přehrady na našem území. Dokonce podle plochy je největší vodní plochou v České republice. Toto platí o nádrži Lipno I, nesmíme totiž zapomínat, že Lipno tvoří stupně dva, tedy kromě Lipna I ještě Lipno II. To nepatří mezi naše velké vodní nádrže, ale jeho význam to nesnižuje. Lipenské nádrže jsou součástí tzv. Vltavské kaskády. To je u nás jedinečný soubor vodních děl na řece Vltavě, který u nás nemá obdoby. Lipno původně nebylo součástí plánů výstavby Vltavské kaskády, protože ta měla až do konce 2. světové války umožnit splavnění Vltavy z Prahy do Českých Budějovic a výrobu elektrické energie. Výstavbu kaskády zdržoval jednak nedostatek finančních prostředků, ale též velké spory mezi odborníky o tom, kterou variantu kaskády přijmout. Výstavba kaskády začala stavbou VD Kamýk roku 1930, protože o umístění a velikosti tohoto stupně panovala shoda. Do konce druhé světové války byl postaven ještě druhý stupeň – Štěchovice. Po druhé světové válce dochází ke změnám v koncepci výstavby přehrad- opouští se idea splavnění Vltavy pro větší lodě a zdůrazňuje se potřeba přehrad jako zdroje energie (elektrické). Kvůli energetickým důvodům jsou poprvé do plánů kaskády zahrnuty i přehrady na horním toku Vltavy (Myšleno od pramene k Českým Budějovicím.). Již roku 1949 se začal stavět třetí stupeň- Slapy. Definitivní forma Vltavské kaskády byla schválena v Hydroenergetickém plánu Vltavy a dolního Labe roku 1953. Jednalo se o 7 stupňů od pramene po České Budějovice (Lipno I, Český Krumlov, Rájov, Dívčí kámen a 3 vyrovnávací stupně- Dívčí kámen II, Český Krumlov II, Lipno II) a 6 stupňů mezi Českými Budějovicemi a Prahou (Hněvkovice-Kořensko, Orlík, Kamýk, Slapy, Štěchovice, Vrané). V rámci tohoto plánu se přešlo k okamžité výstavbě několika přehrad. Do roku 1963 byly vystavěny hráze a spuštěny vodní elektrárny u vodních děl Lipno I, Lipno II, Orlík a Kamýk. Výstavba přehrad byla po 2. světové válce zdůvodňována hlavně potřebou rozvoje elektrizace, zvyšováním spotřeby energie, snahou o šetření primárními energetickými zdroji- uhlí, ropa, plyn a vodohospodářskými účinky kaskády. Po tomto stavebním boomu byla výstavba kaskády přerušena. V literatuře172 je uvedena domněnka, že příčinou přerušení stavby zdymadel na Vltavě bylo soustředění se na stavbu tepelných elektráren, které daleko lépe kryly energetické požadavky než vodní elektrárny. Výstavba dalších stupňů kaskády spadá do let 1986-91. Jedná se o vodní díla Hněvkovice a Kořensko. Impulsem zbudování dalších stupňů kaskády byla výstavba jaderné elektrárny Temelín. Toto je současný stav Vltavské kaskády, která není do současnosti dostavěná. Chybí stupně Český Krumlov I, II, Rájov a Dívčí kámen I, II. Výstavba těchto stupňů není v současnosti reálná, ale tyto nádrže jsou nadále v Plánu hlavních povodí České republiky zahrnuta.173 To, že Vltava mezi pramenem a Českými Budějovicemi nebyla až do poloviny 20. století součástí Vltavské kaskády, neznamená, že nebyly předkládány návrhy na zkrocení Vltavy v této lokalitě. První návrh na zbudování několika přehrad v místě lipenské nádrže pochází z roku 1892. Hlavním důvodem výstavby byla ochrana před povodněmi. Do první světové války bylo podáno ještě několik dalších návrhů na výstavbu přehrad. K výstavbě však nedošlo hlavně kvůli odporu vlastníků půdy. Změna přišla po roce 1945 (viz předchozí odstavec). O stavbě Lipna rozhodl vodohospodářský odbor ministerstva techniky výnosem ze dne 9. dubna 1946. V témže a následném roce proběhl geologický průzkum stavby a začaly přípravné zeměměřičské práce. Původní plán počítal se čtyřmi stupni. Kvůli vysokým nárokům na výrobu elektřiny byl plán změněn na nynější podobu VD Lipno. Tedy na výstavbu hlavní nádrže- Lipno I s dvěmi svislými šachtami o průměru 4,5 m, které odvádí vodu z nádrže 160 m pod povrch, kde je umístěna hydroelektrárna a z ní vede vodorovný odpadní tunel v přímce o délce 3,5 km. Profilu je podkovovitý, široký 8,4 m a vysoký 7,5 m. Tunel ústí do nádrže Lipno II, který slouží jako vyrovnávací stupeň a je zde umístěna hydroelektrárna. Konečná podoba VD Lipno byla schválena roku 1952 a ještě téhož roku byla zahájena samotná výstavba. Obě hráze byly budovány současně a roku 1959 byla uvedena do provozu elektrárna.

                                                             168

podle Havlové, 10.s

169

Http://www.mesto-trebon.cz/.html [online]. 2009 [cit. 2010-04-26]. Město Třeboň. Dostupné z WWW:< http://www.trebon.cz/new/index.php?page=o-treboni> Http://www.lazne-trebon.info/ [online]. 2010 [cit. 2010-04-26]. Lázně Třeboň. Dostupné z WWW:< http://www.lazne-trebon.info/> Http://www.hbi.cz/ [online]. 2010 [cit. 2010-04-26]. Online databáze firem. Dostupné z WWW:< http://www.hbi.cz/> 172  BROŽA, V. a kol.: Přehrady Čech, Moravy a Slezska. Liberec 2005, str. 77.  170 171

173

 

 Informační systém EIA [online]. © CENIA, [cit. 10‐04‐20]. Dostupné z www:  

55

Na stavbě celkem pracovalo kolem 30 000 pracovníků. Kromě normálních zaměstnanců různých podniků to byli různí brigádníci, lidé určení k převýchově (bankéři, živnostníci, sedláci) nebo i aktéři demonstrací proti měnové reformě z roku 1953. Během prací zemřelo 32 dělníků.174 Před zatopením byla provedena demolice 535 objektů do kóty 720 m n. m. (max. zatopení je na kótě 725,6 m n. m.) Ve Frymburku a Dolní Vltavici došlo k exhumaci hřbitovů. Výstavba VD zasáhla celkem 17 obcí/osad/samot (úplně zaniklo 11: Dolní Borková, Horní Borková, Hrdoňov, Jenišov, Jestřábí, Lipno, Lužní závod, Nivský mlýn, Payerův mlýn, Rybářské Domky, U Řehoře; částečně : Dolní Vltavice, Frýdava, Frymburk, Hory, Hůrka, Nové Domky) Dále byly zničeny Hamerský mlýn, Mrakšov, Petrův mlýn, Řeský mlýn a Zaunmuhle.175 Pro vystěhované obyvatele byly postaveny nové domy (př. Byla nově postavena obec Lipno.). Odstraněno bylo 5 dřevěných a 3 ocelové (1 železniční) mosty. Místo přerušeného spojení mezi břehy byly zbudovány 3 přívozy a 1 most pro silniční dopravu a 1 železniční most. Lipno I:176 Hráz je postavena na 329,54 říčním km. Je z třetiny tížná betonová (při levém břehu) a ze dvou třetin sypaná. Celková délka hráze je 296 m a výška nad terénem je 28 m. Sypaná hráz je v patě široká 130 m a v koruně 10 m. Betonová část je od základů po korunu vysoká 42 m a jsou v ní umístěny dvě přelivová pole o šířce 10 m. V hrázi je zabudována malá elektrárna využívající minimální odtok 6 m3/s. Zásobní objem nádrže je 272 mil. m3 v létě a celkový objem dosahuje 306 mil. m3 (2. největší v ČR). Plocha vodní nádrže je 4 870 ha (Největší v ČR). Délka vzdutí je 45 km a nádrž má průměrnou hloubku 6 m. Hydroelektrárna je uložena v podzemí a musel být vylámán prostor 65x22x39 m. Jsou zde 2 Francisovy turbíny o výkonu 60 MW. Účelem VD Lipno je akumulace vod k nadlepšení průtoků pro energetiku, odběry pro průmysl a částečná ochrana pozemků a objektů před vlivem velkých vod. Těmto cílům je podřízeno i rekreační využívání nádrže, rybí hospodářství a plavba. Lipno II:5 Hráz o délce 224 m stojí na 319,12 říčním km. Stejně jako Lipno I je tvořena betonovou tížnou hrází s dvěmi přelivovými poli a sypanou zemní částí. Výška hráze nad dnem je 11,5 m. Pod hrází je zajišťován minimální odtok 6 m3/s. Celkový objem nádrže je 1,685 mil. m3 z toho je zásobní objem 1,463 mil. m3. Plocha nádrže je 45 ha a délka vzdutí je 2,5 km. Hydroelektrárna je osazena 1 Kaplanovou turbínou o výkonu 1,5 MW. Hlavním účelem vodního díla Lipno II je vyrovnání špičkových odtoků z elektrárny Lipno I a jejich následné energetické využití s vyrovnaným odtokem pod elektrárnou. I po výstavbě Lipna I a II vznikaly plány na zlepšení hydroenergetického potenciálu nádrží. Například po r 1970 byl podán návrh na přečerpávání vody z Dunaje a její následné využití v celé Vltavské kaskádě. Po roce 1990 se objevilo několik návrhů na výstavbu přečerpávací vodní elektrárny. Jeden dokonce počítal s přečerpávací elektrárnou mezi VD Lipno I a VD Aschach na Dunaji. Všechny tyto plány nikdy nedošly dále než k představení. O jejich realizaci se vážně nikdy neuvažovalo, pokud pomineme jejich tvůrce.

D.Čuřík: Výroba papíru v ČR (se zaměřením na Větřní) Jedna z největších českých papíren se nachází jen 5 km od historického centra Českého Krumlova. První dochovaná poznámka o jejich historii pochází z roku 1870. Tradice výroby papíru v Českém Krumlově je však ještě o tři století starší. Historii výroby papíru ve Větřní začal psát až Ignác Spiro, podnikatel v papírenství, který poté co přišel do Českého Krumlova koupil roku 1861 druhou papírnu od Theodora Pachnera (založena 1792). Kvůli rozrůstající se výrobě byl Spiro v roce 1870 nucen koupit Pečkovský mlýn poblíž Větřní. Prvotně byl Pečkovský mlýn plánován jako celulózka pro krumlovskou papírnu. O devět let později zde už byli tři papírenské stroje. Továrna se stala nositelem technického pokroku v papírenství v celém Rakousku-Uhersku a později i nezávislé republice. V roce 1883 byl zahájen provoz sulfitové celulózky. V roce 1911 pak byla postaven největší stroj na světě na výrobu papíru pro rotační tisk V roce 1926 pak Spirova rodina jako první v republice uvedla do provozu výrobu sulfátovou buničiny. K zajímavým technickým dílům patří i Spirova vodní elektrárna ve Vyšším Brodě z roku 1903, která s napětím 15.000 V zásobovala nejen papírnu, ale i přilehlé části jižních Čech. Spirova továrna ve Větřní později dala vzniknout i národnímu podniku Jihočeské papírny. Přehled nejdůležitějších dat Zahájení a prvotní rozvoj první Krumlovské papírny, kterou provozoval Vít Kašpar 1572 Založena druhá papírna v Českém Krumlově, v místech kde později podnikal Ignác Spiro 1792 Theodor Pachner prodává krumlovskou papírnu Ignáci Spirovi. 1861 Ignác Spiro kupuje Pečkovský mlýn pod obcí Větřní a buduje celulózku. 1870 Postaven první papírenský stroj na výrobu novinového papíru v Pečkovském mlýně ve Větřní. V té době se jednalo se 1911 o největší a nejmodernější papírenský stroj na světě. Další stroj na papír pro rotační tisk byl postaven ve Větřní. Jednalo se o největší stroj ve střední Evropě. 1935 Založen národní podnik Jihočeské papírny ve Větřní. 1946 Založeny výrobní jednotky národního podniku Jihočeské papírny ve Větřní, které zahrnovaly provozy ve Větřní, 1958

                                                             174

BROŽA, V. a kol.: Přehrady Čech, Moravy a Slezska. Liberec 2005, str. 79. Databáze zanikleobce.cz [online]. © Pavel Beran, [cit. 10-04-20]. Dostupné z www:  Povodí Vltavy, státní podnik [online]. © Povodí Vltavy s. p. , poslední aktualizace neuvedena [cit. 10‐04‐20]. Dostupné z www:    175

176

 

56

1990 1992 2007 1.1

Českých Budějovicích, Loučovicích, Táboře, Přibyslavicích a Červené Řečici. Založena akciová společnost Jihočeské papírny Větřní s provozy ve Větřní, Českých Budějovicích, Přibyslavicích a Červené Řečici. Transformace akciové společnosti na holding. Společnost JIP - Papírny Větřní, a.s. se stává dceřinou společností holdingu. Společnost má nového strategického majitele, Melvil a.s.

Produkty papírny Větřní

Jihočeské papírny Větřní jsou jedním z největších výrobců papíru v České republice. Specializují se na výrobu tiskových papírů, balících papírů a v neposlední řadě také krepových papírů. a) výroba tiskových papírů SC NOVOPRESS SC NOVOPRESS je určen pro náročnější tisk časopisů a katalogů a je také používán pro výrobu reklamních tiskovin. Základem pro kvalitu SC NOVOPRESS je tuzemské dřevo, ECF buničina a vysoce kvalitní kaolín. Díky těmto kvalitním surovinám je dosahováno bělostí ISO 66-70. Papír je samozřejmě plně recyklovatelný. Typické použití: magazíny, katalogy, reklamní tisky b) výroba balících papírů K nejčastěji vyráběným druhům balících papírů patří bělené papíry ALBINO. Výchozími surovinami při výrobě jednotlivých typů jsou bělené sulfátové nebo sulfitové buničiny, jež jsou u typů ALPHA a níže doplňovány druhotnými zesvětlenými vlákny. Řada ALBINO je svými kvalitami určena hlavně k výrobě tašek, sáčků, spotřebnímu balení a dalšímu zpracování. Dalším druhem jsou nepromastitelné papíry PERGACELL. Vysokým stupněm mletí buničiny 75 - 78 °SR se dosahuje nízké propustnosti pro tuky bez přídavku chemických činidel, proto je tato kvalita velmi oblíbená i mezi odběrateli, jimž záleží na použití čistě přírodních surovin. PERGACELL je hlavně určen k výrobě sáčků, balení výrobků obsahující tuk a dalšímu zpracování. Druh papíru UNIKRAFT reprezentuje řadu nebělených papírů s vysokými pevnostmi. Tato řada je primárně určena pro výrobu pytlů, tašek a sáčků. Skupina nebělených papírů ISOBAL je určena především pro přímé balení spotřebního zboží bez vyšších nároků na pevnost. Výrobková řada inSTYLE představuje zcela novou kvalitu jednostranně hlazených barevných papírů v normálním a rýhovaném provedení. Svým atraktivním vzhledem jsou tyto papíry předurčeny především pro nejrůznější druhy balení dárků a luxusního zboží ale své použití najdou i v jiných oblastech, kde zákazník klade důraz na netradiční formu prezentace.

D. Vlková: Vojenské újezdy v ČR Vojenské újezdy a výcviková zařízení

Vojenský újezd (VÚ) je „vymezená část území státu, územní správní jednotka, určená k zajišťování obrany státu a k výcviku ozbrojených sil“177. VÚ není obcí, je pouze územní správní jednotkou. VÚ byly zřízeny podle zákona číslo 169/1949 Sb., o vojenských újezdech. Ten byl parlamentem České republiky zrušen schválením zákona číslo 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky. Část šestá vymezuje 5 současných vojenských újezdů, pobyt v nich, jejich správu, úkoly újezdního úřadu, povolení ke vstupu na území VÚ apod. Státní správu na území vojenského újezdu vykonává újezdní úřad vojenského újezdu. V jeho čele stojí přednosta újezdního úřadu, který je podřízen řediteli sekce rozvoje druhů sil – operační sekce Ministerstva obrany ČR. Podle § 39 vystavuje povolení ke vstupu na území VÚ příslušný újezdní úřad. Osoby, kterým bylo povolení vydáno, jsou povinny dodržovat režimová a bezpečnostní opatření, musí dbát zásad ochrany přírody a veřejného pořádku. Kdykoli, a to i bez udání důvodů, může být újezdním úřadem povolení o vstupu na území VÚ odebráno. Pro krajinu vojenských újezdů je typický rozsáhlý lesní porost a speciální výcvikové plochy (tankové, pěchotní a dělostřelecké střelnice, cvičiště řízení bojových vozidel, vodní a ženijní cvičiště aj.). Státní podnik Vojenské lesy a statky České republiky se stará o krajinu vojenských újezdů a svou hospodářskou činností podstatně přispívá k udržování ekologické a biologické rovnováhy na území vojenského újezdu v souladu s potřebami výcviku vojsk.

                                                             177

 

Stručně o České republice, armádě a výcvikových zařízeních vojenského újezdu Boletice. Ministerstvo obrany ČR, Praha 2005, s. 78.

57

Armáda České republiky využívá těchto 5 vojenských újezdů: Boletice, Brdy, Březina, Hradiště a Libavá. VÚ Boletice (okres Český Krumlov, Jihočeský kraj), viz níže. VÚ Brdy (okres Příbram, Středočeský kraj) má cvičiště se specializovanou dělostřeleckou a leteckou střelnicí, je zde i zařízení pro výcvik řidičů, pistolová a pěchotní střelnice Ve VÚ Březina (okres Vyškov v Jihomoravském kraji) se nachází cvičiště pro výcvik žáků a posluchačů vojenských škol Ve VÚ Hradiště (v Karlovarském okrese a kraji) se nalézá vševojskové cvičiště s největším taktickým prostorem, a to i pro nácvik protivzdušné obrany Ve VÚ Libavá (okres Olomouc, Olomoucký kraj) bychom objevili vševojskové cvičiště s leteckou, tankovou, dělostřeleckou, ženijní a pěší střelnicí, vodním cvičištěm, cvičištěm pro řízení bojových vozidel a cvičištěm s ostrou municí. V 90. letech 20. století byly zrušeny v Dobré vodě (Prášilsko), Mladé (u Lysé nad Labem) a v Ralsku (na Českolipsku). Pouze v 50. letech existovaly vojenské újezdy Prameny (v Krušných horách na západ od Děčína) a Panenská (Slavkovský les).

Vojenské újezd Boletice

Leží v Českokrumlovském okrese, od okresního města je vzdálený cca 12 km. Rozloha VÚ dělá 21 953 ha, z toho 37 % plochy zaujímá plocha pro vojenský výcvik. Zahrnuje 8 katastrálních území (Arnoštov, Boletice, Jablonec, Maňávka, Ondřejov, Polná, Třebovice a Uhlíkov). K 31. 12. 2008 zde žilo 270 obyvatel, 143 mužů a 127 žen.178 90,8 % se hlásí k české národnosti, zbytek k národnosti slovenské. Před 2. světovou válkou byly ale procenta jiná, české etnikum zahrnovalo jen asi 1 % populace, většinu tvořilo německé etnikum. Ti však byli po prohrané válce odsunuti. Dnešní obyvatelstvo bylo tedy dosídleno později, proto také většina z nich žije v domech postavených v letech 1946-1980. První písemná zmínka o oblasti dnešního VÚ jsou z roku 1263, když Přemysl Otakar II. daroval tzv. korunní statek Boletický nově založenému cisterciáckému klášteru ve Zlaté Koruně. Už v této době zde stály základy románského kostela svatého Mikuláše, který byl přestavěn v 15. stol. v pozdně gotickém slohu. „Na tomto území se původně nacházelo celkem 38 vesnic, resp. osad, z nichž 35 do současnosti zaniklo: Beníkovice, Bezděkov, Bílovice, Bláto, Břevniště , Dětochov, Dolany, Dolní Brzotice, Horní Brzotice, Hořičky, Hostínov, Hvozd, Chlumany, Kovářovice, Květná, Lomek,, Lštín, Míšňany, Nová Víska, Ondřejov, Osí, Otice, Petrov, Podvoří, Polečnice, Pražačka, Sádlno, Strouhy, Střemily, Svíba, Šavlova Lhota, Vitěšovice, Vítěšovičtí Uhlíři a Vražice.“ 179 Dne 19. 5. 1947 vznikl vojenský výcvikový prostor Boletice jako nástupce vojenského tábora Boletice. VÚ byl vytvořen k 1. 12. 1950 na základě zákona č. 169/1949 Sb. Jeho dnešní hranice byly vytyčeny zákonem z roku 1999. Nyní VÚ umožňuje výcvik jednotek pozemních sil ve střelecké a taktické přípravě, v řízení vozidel vodní překážky a výcvik mírových sil. Území má výborný terén – horský a hojně zalesněný – pro přípravu jednotek, které jsou vysílány na zahraniční mise a pro speciální úkoly. Prostor pro vojenský výcvik je využíván Armádou ČR, zahraničními jednotkami, Policií ČR, Celní správou ČR, městskou policií, Integrovaným záchranným systémem a zaměstnanci podniku Vojenské lesy a statky ČR. Ubytovací zařízení mají kapacitu cca 1200 lůžek. Na území zasahuje CHKO Šumava a část je začleněna do soustavy Natura 2000 (lokalita Boletice a Polná).

Prášily

Obec leží v Plzeňském kraji, okres Klatovy, asi 11 km od Železné Rudy. Rozloha Prášil (něm. Stubenbach) je 11 228 ha. K 31. 12. 2008 zde žilo 155 obyvatel, 80 mužů a 75 žen.180 Osada Prášily vznikla koncem 18. století, kdy v okolí skelné hutě v údolí Prášilského potoka vyrostly první domky sklářů. Konec pro prášilské sklárny znamenala stavba Vchynicko - tetovského plavebního kanálu, provedená v letech 1799 až 1801 z podnětu majitele statku knížete Josefa Schwarzenberka. Kanál umožnil efektivní prodej dřeva do vnitrozemí. Počátkem 19. století prášilské sklárny i jejich doplňkové provozy zanikly. Do opuštěných domků sklářů se nastěhovali dřevorubci a lesní dělníci.

                                                             178

Český statistický úřad. Městská a obecní statistika [online]. © 2008 [cit. 2010-04-24]. 179 Vojenský újezd Boletice. Historie [online]. Aktualizováno 20. 4. 2006 [cit. 2010-04-24]. 180 Český statistický úřad. Městská a obecní statistika [online]. © 2008 [cit. 2010-04-24].

 

58

V roce 1900 v obci Prášily žilo 5947 obyvatel v 503 domech, v roce 1930 obec čítala 3490 lidí v 473 domech. Po válce v roce 1950 zbylo 250 domů a 328 obyvatel, po vzniku VÚ Dobrá Voda podle sčítání v 1960 už jen 75 domů 319 obyvatel.181 Za první republiky zde Klub českých turistů zde přestavěl bývalý Schwarzenberský pivovar v chatu, koupaliště, ve 30. letech v obci fungovalo elektrické osvětlení z elektrárny na potoce a obecní vodovod. Obec byla významným turistickým střediskem na Šumavě. Po 2. světové válce po odsunu Němců území nebylo dosídleno, pokud sem někdo přišel, tak jen kvůli tomu, aby si nakradl a vrátil se do vnitrozemí. Po Vítězném únoru v roce 1948 byly podél celé hranice s Německou demokratickou republikou postaveny zátarasy. Oblast obce Prášily bylo v roce 1952 začleněno do vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda. Zbylí obyvatelé byli odříznuti i od kontaktu s Československem. Okolní vesnice a samoty byly využity jako dělostřelecké terče. V roce 1989 zbylo v Prášilech 25 většinou opuštěných domů. Do obce se dalo dostat jen s propustkou, autobus ze Sušice sem jezdil 2x denně. Vojenský prostor byl zrušen konec roku 1991 a celá oblast je volně přístupná. Velká část území je však zamořena nevybuchlou municí, proto se v těchto místech doporučuje pohybovat po vyznačených cestách. Část oblasti patří do NP Šumava, který vznikl v roce 1991. Najdete zde 2 informační centra, řadu penzionů, restaurace, dva obchody a cukrárnu. V bezprostředním okolí jsou značené turistické cesty pro pěší, cyklisty a v zimě upravované stopy pro lyžaře. V Prášilech je botanická zahrada a archeopark (jak žili Keltové), ve středu obce nalezneme pomník se jmény zaniklých okolních osad.

A. Krzystková: Český Krumlov - turistické a kulturní centrum, strategie rozvoje Český Krumlov, město ležící v nadmořské výšce 492 m n. m. v údolí meandrující řeky Vltavy, poskytuje trvalé zázemí pro 13 650 obyvatel (údaj k 1. 1. 2009)182. Je ale také cílovou destinací pro velké množství turistů v průběhu celého roku. Český Krumlov je především město kulturního dědictví, v němž se nachází památkově chráněné historické centrum, druhý největší hradní a zámecký komplex v České republice zapsaný na seznamu památek UNESCO a nejstarší barokní divadlo na světě. Je městem umění a kultury. Během roku je zde ke zhlédnutí velký počet hudebních a divadelních festivalů, nejrůznější výstavy a představení lákající turisty, například historické slavnosti, průvody, noční prohlídky města apod. Okolí města nabízí turistům přírodu vhodnou pro pěší turistiku, cykloturistiku, vyjížďky na koních, lodích. Nedaleko města se nachází NP Šumava a CHKO Blanský les. HISTORICKÉ ZAJÍMAVOSTI183 Jméno města Krumlov je odvozováno z německého výrazu „Krumme Aue“, tzn. Křivý luh. Název souvisí s meandry řeky Vltavy. První zmínka je z roku 1253. Oblast byla osídlena od starší doby kamenné (70 000 – 50 000 let př. n. l.), větší sídelní rozvoj spadá do doby bronzové (1 500 let př. n. l.). Ve středověku byla tato oblast známá především díky obchodním stezkám. Po stezkách se dopravovala do Čech zejména sůl, plátno, kvalitní sukna, hedvábí, zbraně, víno, mořské ryby, jižní ovoce, zámořské koření a další druhy kupeckého zboží. Naopak do jiných zemí se vyváželo obilí, máslo, sýry, dobytek, sladkovodní ryby, slad, pivo, vosk, med, zemědělské produkty i řemeslnické výrobky. Mezi nejznámější patří Zlatá, Linecká, Rakouská, Vitorazská stezka. Vláda nad oblastí a později městem připadala průběžně do rukou různým rodům – Slavníkovcům, Přemyslovcům, Vítkovcům, Rožmberkům, Habsburkům, Eggenberkům i Schwarzenberkům. Rod Vítkovců založil hrad a město. Část města byla založena na „zelené louce“. Z tohoto důvodu má město typický tvar půdorysu – kvadratické náměstí v centru, z rohů náměstí vybíhají ulice směřující k městským hradbám. Největší rozkvět byl zaznamenán za vlády rodu Rožmberků (14. – 16. století). Město se stalo jejich sídlem. Rozvoj zaznamenávala různá řemesla a obchod. Město mělo mílové, várečné a trhové právo. Důležité byly především kontakty mezi českým vnitrozemím, rakouským a bavorským územím a severní Itálií, které byly zajišťovány přes město Krumlov. Město se ocitlo pod vlivem italské renesance. Za vlády Eggenberků v 17. století bylo mimo jiné postaveno barokní divadlo a přetvořena zámecká zahrada. Barokní podobu získalo město v době Schwarzenberků. Historická podobě města je velmi zachovalá. Nedochovaly se pouze městské hradby a brány, které byly zrušeny v 19. století. ČESKÝ KRUMLOV Z HLEDISKA CESTOVNÍHO RUCHU V roce 1963 bylo město Český Krumlov vyhlášeno městskou památkovou rezervací. Rok 1989 znamenal vyhlášení areálu zámku národní kulturní památkou. Od roku 1992 je celý komplex zapsán na Seznamu památek světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO184. Důvodem ochrany je jedinečná středověká zástavba (městská zástavba z 16. století, rozsáhlý areál hradu a zámku). Jde o město bohaté historie, kultury a umění. Navíc nabízí velké množství kulturních akcí během celého roku185. Státní hrad a zámek Český Krumlov Dominantou města je státní hrad a zámek Český Krumlov, druhý největší zámecký komplex v České republice. Původně gotický hrad ze 13. století byl v 16. století renesančně přestavěn. V následujících dvou stoletích byly provedeny také úpravy barokní a rokokové. Stavební vývoj je dochován186. Zahrnuje řadu zámeckých budov, zlatý kočár, maškarní sál, barokní divadlo (jedno z nejzachovalejších na světě v tomto stylu), zámeckou zahradu a letohrádek Bellarie s otáčivým hledištěm187. Mezi další zajímavé části

                                                             181 Český statistický úřad. Historický lexikon obcí ČR 1869-2001 [online]. Aktualizováno 12. 3. 2007 [cit. 2010-04-25]. 182 http://www2.czso.cz/xc/redakce.nsf/i/bilance_obyvatelstva_ve_mestech 183 http://www.ckrumlov.info/docs/cz/mesto_histor_himeck.xml 184 http://www.castle.ckrumlov.cz/docs/cz/zamek_oinf_sthrza.xml 185 http://www.unesco-czech.cz/cesky-krumlov/predstaveni/ 186 http://www.castle.ckrumlov.cz/docs/cz/atr3.xml 187 http://www.unesco-czech.cz/cesky-krumlov/predstaveni/

 

59

komplexu patří zámecká věž (symbol Českého Krumlova), Václavské sklepy (pořádány výstavy českých i zahraničních umělců) a medvědí příkop. Historie chovu medvědů sahá do 16. století188. Jiné památky V Českém Krumlově se nachází také sakrální památky a zajímavostí je velké množství kašen. Architektonicky významný je především chrám sv. Víta s osmibokou novogotickou věží. Za zmínku stojí také minoritský klášter z 15. století a synagoga189. Nejvýznamnější kašnou ve městě je kašna na náměstí. Od 15. století byl budován systém vodovodů, rezervoárů a zásobníků, které byly zřizovány na volných prostranstvích, náměstích a dvorech. Měly kromě pitné vody zajišťovat dostatek vody v případě požárů. Většina z nich je dnes nefunkční190. Mezi zajímavé technické památky patří Grafitový důl (poskytuje prohlídky podzemí dolu) či pivovar Eggenberg191. Kulturní akce a zajímavosti Český Krumlov je, jak již bylo zmíněno, městem s významným kulturním a historickým dědictvím. Návštěvníci mají v průběhu celého roku možnost shlédnout velké množství zajímavých akcí, navštívit muzea, koncerty, divadla, slavnosti, průvody apod. Některé stojí za zmínku. Muzea Pro návštěvníky je otevřeno několik muzeí s nejrůznější tématikou – fotografie (Muzeum Fotoateliér Seidel), loutky (muzeum loutek, marionet, voskových figurín), řemesla (Regionální muzeum v Českém Krumlově, Muzeum stavebních dějin a řemesel), útrpné právo apod.192 Kulturní dominantou města je Egon Schiele Art Centrum věnované rakouskému výtvarníkovi. Tato galerie navíc nabízí ateliéry pro umělce z celého světa. Agentura českého keramického designu provozuje v podzemních prostorách zámku Mezinárodní galerii keramické tvorby193. Kino a divadlo Do této kategorie spadá Kino J&K Český Krumlov a Městské divadlo Český Krumlov. Navíc je možné navštívit již zmíněné zámecké barokní divadlo a světový unikát – otáčivé hlediště v zámeckých zahradách fungující v letní sezóně. První točna vznikla už v roce 1958 a byla poháněna lidskou silou. Dnešní točna pojme více než 650 diváků. K dispozici je výběr z velmi tradičních představení – Macbeth, Sen noci svatojánské, Sluha dvou pánů, Robin Hood a další194. Významné akce roku Každoročně jsou v ulicích Českého Krumlova pořádány nejrůznější slavnosti lákající řadu turistů: • Krumlovský masopust – masopustní slavnosti s procesím masek, divadelníky, kejklíři a muzikanty • Prvomájová noc zvaná Kouzelný Krumlov – čarodějnický rej, stavění májky, lampionový průvod • Slavnosti pětilisté růže – doba Rožmberků, renesance, rytířské turnaje, řemeslné trhy, kostýmovaný průvod • Dny evropského dědictví (EHD) – pro návštěvníky možnost prohlédnout jindy nepřístupná místa, seznámit se s procesy jejich záchrany a obnovy Jinou atraktivitou města jsou koncerty a festivaly různého zaměření. Tradiční jsou koncerty Jihočeské komorní filharmonie. Významný je také Mezinárodní hudební festival či Královský hudební festival Zlatá Koruna. Je možné navštívit festival barokních umění, filmový festival EKOFILM, který se zabývá kulturou a problematikou ochrany památek, nebo divadelní festival MIRACULUM. Ze sportovního hlediska město nabízí Krumlovský vodácký maraton a automobilovou soutěž Rallye Český Krumlov. Velmi zajímavý je Den bez bariér. Při této akci je na jeden den město upraveno pro handicapované osoby195. STRATEGIE ROZVOJE Strategické plánování rozvoje města probíhá od roku 1995. Bylo mnohokrát využito. Sloužilo jako jeden z podkladů pro vytváření územního plánu nebo pro vytváření koncepce rozvoje cestovního ruchu. Strategický plán byl několikrát pozměněn (rok 2003). Usnesením rady města byl jmenován „Strategický tým“ složený ze zaměstnanců městského úřadu a členů rady města. Tento tým vytváří nové koncepce strategického rozvoje v Českém Krumlově196. Současný strategický plán rozvoje města je platný od roku 2008197. Souhrnné strategické vize spočívají i nadále v kulturním, přírodním a historickém bohatství. Mezi nejdůležitější strategické cíle patří podpora hospodářského rozvoje (podniky malého a středního rozsahu) v souladu s udržitelností, budování infrastruktury, zajištění přístupu ke vzdělání, zdravotnickým a sociálním službám, maximálně využívat turistický potenciál města, intenzivně chránit památky s ohledem na jejich zachování pro budoucí generace, udržet nabídku kulturních a společenských akcí, podporovat rozvoj kvality životního prostředí atd. Na základě těchto cílu se plán rozvoje města člení na šest základních problémových okruhů: 1. Infrastruktura 2. Cestovní ruch, kultura, ochrana kulturních a historických hodnot, vnější vztahy 3. Podpora a rozvoj podnikání 4. Sociální oblast 5. Životní prostředí 6. Vzdělávání, školství, sport a volný čas 7. Bezpečnost a ochrana obyvatel Pro každý ze 7 okruhů byly vypracovány základní průřezové charakteristiky, souhrny opatření a rozvojových aktivit. Ty jsou následně převedeny v Akčním plánu do podoby konkrétních projektů198. V současnosti se v Českém Krumlově pracuje na několika projektech, například výstavba bytových jednotek v oblasti kasáren Vyšný, rekonstrukce mostu, protipovodňová opatření na řece Vltavě (ve spolupráci s povodím Vltavy; jedná se o prohrábku a rozšíření stávajícího koryta v úseku jez Mrázkův mlýn – bývalý jez U jatek), dále pak regenerace sídlišť, sanace skal, rekonstrukce synagogy,

                                                             188

http://www.castle.ckrumlov.cz/docs/cz/atr3.xml http://www.ckrumlov.info/php/katalog/atr/select.php?lang=cz&root=2&poloha=1 190 http://www.ckrumlov.info/php/katalog/atr/select.php?lang=cz&root=1&subtyp=5&poloha=1 191 http://www.ckrumlov.info/php/katalog/atr/select.php?lang=cz&root=3&poloha=1 192 http://www.ckrumlov.info/php/katalog/atr/select.php?lang=cz&root=5&poloha=1 193 Ibid. 194 Ibid. 195 http://www.ckrumlov.info/docs/cz/atr176.xml 189

196 197

http://strategie.krumlov.cz/index.php3?page=at&rid=6a695af3c67b0835d3791135bb26435c&txt=1

http://obcan.ckrumlov.info/docs/cz/strgpl.xml 198 http://obcan.ckrumlov.info/docs/dokumenty/strategic_plan/str_final.pdf

 

60

výstavba silničního tunelu a mostu přes Vltavu a další. Jako ukázku dříve realizovaných projektů můžeme uvést rekonstrukci Lazebnického mostu či projekt 700 let města Český Krumlov199. ZÁVĚR Závěrem bych ráda citovala, jak vidí město Český Krumlov tvůrci strategického plánu rozvoje200: „Český Krumlov je město s historickým dědictvím světového významu. Všichni jsme součástí jeho velikého kulturního, přírodního a lidského bohatství, na nás závisí jeho budoucnost. Budoucnost vidíme v příznivém, především kvalitativním rozvoji města a jeho přirozeně souvisejícího okolí, který přispěje ke stabilnímu, harmonickému a sociálně spravedlivému životu obyvatel města.“

J. Zemek: Památky UNESCO v ČR: kritéria výběru (na příkladu Českého Krumlova) Úvodem si odpovězme na otázku. Co je nejdůležitějším předmětem respektive cílem organizace UNESCO? Světová organizace UNESCO především sleduje ochranu a uchování kulturního dědictví i přírodního bohatství Země. V Paříži byla 16. listopadu 1972 přijata úmluva, která si klade za cíl toto bohatství zachovat, prezentovat, ochraňovat a odevzdat dalším generacím. Výbor vede tzv. Seznam světového dědictví a pozoruje jeho stav. V prvních letech konvenci ratifikovalo jen devět států, ale následující léta ukázala, že být na seznamu světově uznávaných lokalit není vůbec špatné. Po zápisu mezi památky dochází k posílení prestiže té či oné lokality a společně s tím narůstá zájem turistů. Jde totiž o oficiální garanci kvality v oblasti turismu a motivaci k návštěvě. Naše republika přistoupila k úmluvě v roce 1990. Díky zmíněným aspektům, bylo za 25 let už na seznamu bezmála 500 míst ze 144 států. Vždy jedenkrát ročně je z mnoha návrhů vybráno několik nových lokalit, kterým se dostane ocenění ve formě zápisu do Seznamu světového dědictví UNESCO. Přestože všechna navrhovaná místa podléhají přísným kritériím výběru, rozšířil se seznam v roce 2009 na 890 položek. Kulturních památek bylo 689, přírodních 176 a 25 smíšených. Do seznamu se dostanou kulturní a přírodní památky, které díky všeobecné hodnotě a absolutní jedinečnosti jsou pokládány za společné dědictví všech národů. Po mezinárodním zhodnocení se pak těší jejich společné ochraně. Z kulturního dědictví jsou to památníky (architektonická díla, díla monumentálního sochařství a malířství, prvky archeologické povahy, nápisy, jeskynní obydlí), skupiny budov (oddělené či spojené budovy) a lokality (výtvory člověka nebo kombinovaná díla přírody a člověka). Za přírodní památky jsou považovány přírodní jevy tvořené fyzickými a biologickými útvary nebo skupinami takovýchto útvarů, geologické a fyziografické útvary a přesně vymezené oblasti, které tvoří místo přirozeného výskytu ohrožených druhů zvířat či rostlin výjimečné světové hodnoty a přírodní lokality. V České republice se může pyšnit titulem památka UNESCO celkem dvanáct hmotných pamětihodností (viz Tab. 1.). Doposud jedinou památkou nehmotného kulturního dědictví je lidový tanec Verbuňk.

Tab. 1. Seznam památek UNESCO v ČR Název památky

Zápis na seznam

Historické jádro Prahy

1992

Historické jádro Českého Krumlova

1992

Historické jádro Telče

1992

Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře

1994

Historické jádro Kutné Hory s kostelem sv. Barbory a katedrálou Panny Marie v Sedlci

1995

Lednicko-valtický areál

1996

Zámek a zahrady v Kroměříži

1998

Vesnice Holašovice

1998

                                                             199 200

 

http://obcan.ckrumlov.info/docs/cz/projekty.xml http://obcan.ckrumlov.info/docs/dokumenty/strategic_plan/str_final.pdf

61

Zámek v Litomyšli

1999

Sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci

2000

Vila Tugendhat v Brně

2001

Židovské město a basilika sv. Prokopa v Třebíči

2003

Lidový tanec Verbuňk

2005

Obecně již bylo nastíněno co mají památky splňovat, ale pro uvědomění si celkové složitosti přístupových jednání, zmíním všechna kritéria, které je potřeba splnit. Každá světová památka by měla: (1) představovat mistrovské dílo lidského tvůrčího génia, (2) vykazovat významnou vzájemnou výměnu lidských hodnot během určitého časového období nebo v určité kulturní oblasti světa, a to v oblasti rozvoje architektury nebo techniky, monumentálního umění, urbanismu nebo krajinářství; (3) být nositelem jedinečného nebo alespoň výjimečného svědectví o kulturních tradicích nebo civilizaci dosud existující nebo zaniklé; (4) být vynikajícím příkladem určitého typu budovy nebo architektonického či techno-logického souboru nebo krajiny, jež ilustruje určité významné období historie lidstva; (5) být vynikajícím příkladem tradičního lidského osídlení nebo využívání půdy, typického pro určitou kulturu či kultury, a to zvláště v případě, kdy by tyto prvky mohly být narušeny v důsledku vzniku nevratných změn;

(6) být přímo či hmatatelně spojena s událostmi nebo živými tradicemi, myšlenkami či vírou, uměleckými a literárními výtvory výjimečného celosvětového významu (Výbor zastává názor, že toto kritérium by mělo být důvodem pro začlenění do Seznamu pouze za výjimečných okolností a ve spojení s dalšími kulturními nebo přírodními kritérii)201

Při hodnocení kandidatury se zkoumají i další aspekty dané lokality například dopravní dostupnost místa, turistická vybavenost, ale i úroveň veřejné zeleně či kvalita výkonu památkové péče. Přes náročná kritéria se snaží zapsat na tento seznam z České republiky další uchazeči (viz Tab. 2.) Tab. 2. Uchazeči o zápis do seznamu UNESCO Název lokality

Obecná charakteristika

Luhačovice

lázeňské město se stavbami Dušana Jurkoviče

Mikulčice

opevněné hradiště z dob Velké Moravy

Ještěd

horský hotel a vysílač z roku 1973

Terezín

barokní pevnost s kasárnami

Žatec

památky upomínající na historii zpracování chmele

Karlštejn

gotický hrad postavený Karlem IV.

Kuks

skalní skulptury vytesané M. Braunem a zámecký areál

Kladruby nad Labem

farma s kladrubskými bělouši

Slavonice

renesanční domy

Velké Losiny

ruční papírna

Praha

zvětšení dosavadního chráněného území UNESCO

Český ráj

pískovcová skalní města

                                                             201

Národní památkový ústav - Úmluva o světovém dědictví UNESCO [online] [cit. 2010-04-23] URL:

 

62

Třeboň

rybníky – tech. památka zahrnující rybníky Rožmberk a Svět

Ostrava

důlní a průmyslové komplexy, historický areál v Dolních Vítkovicích s vysokými pecemi, Důl Hlubina s koksovnou

Plzeňský prazdroj

vstupní portál z roku 1892 a historické sklepy

Nyní zbývá ještě zmínit a doplnit opravdový architektonický skvost na jehož příkladu se pokusím objasnit i některá kritéria přijetí mezi tyto unikáty. Jde tedy o historické jádro Českého Krumlova, které bylo zapsáno na Seznam UNESCO už v r. 1992. Český Krumlov s početným souborem významných architektonických památek je reprezentantem prakticky neporušeného středověkého feudálního města. Byl založen podél meandrů řeky Vltavy v návaznosti na gotický hrad, jež byl postupně přestavěn na nádherný zámek s cennými renesančními a barokními částmi. Doba rozkvětu je spojena s rodem Rožmberků. Městská rezervace zahrnuje více než 300 gotických či renesančních budov. Kromě zámeckého komplexu je zde gotický chrám sv. Víta. „Historické jádro je jedinečně dochovaný a vývojově uzavřený městský celek, který nebyl v podstatě novějším vývojem ovlivněn. Zachoval si nejen původní gotickou a renesanční urbanistickou strukturu, ale je i dokladem vysoké úrovně stavební a umělecké činnosti 15. a 16. století.“202 Na strategicky výhodném místě byl od roku 1253 zmiňován hrad jako majetek Vítkovů, který na počátku 14. st. převzali Rožmberkové. Pod hradem vzniklo řemeslnicko-obchodnické osídlení (tzv. Latrán) s vlastními hradbami. Opevněné město je zmiňováno již před r. 1274. V průběhu 14. a 15. st. hrad rozšířen, postaven děkanský kostel sv. Víta, klášter klarisek, minoritský klášter a mnoho měšťanských domů. Během renesance byl hrad přestavěn na komfortní zámecké sídlo. Co dělá památky UNESCO unikáty? Mnohdy především to, že na místech či prostorách nedošlo během následujících staletí k zásadním úpravách či přestavbám. Architektonické bohatství města je v tomto případě nedotčené více než pět století. Baroko se sice projevilo na úpravách minoritského kláštera, na výstavbě jezuitského semináře a v rekonstrukcích zámeckých interiérů, ale přesto si památky uchovaly svůj osobitý styl. K hlavním památkám tedy patří zmíněný kostel sv. Víta (NKP 1995). Trojlodní stavba z II. pol. 14. st. jejíž prostřední loď je zaklenuta podle vzoru síťové klenby presbytáře chrámu sv. Víta v Praze. Díky barokním přestavbám vyniká kaple sv. Jana Nepomuckého z r. 1725 od A. E. Martinelliho. Koncem 19. st. byl sice kostel restaurován, ale vnitřní zařízení je ze 17. a 18. st. Z původního vybavení se pak dochoval pozdně gotický sanktuář203 a figurální malby. Při venkovním schodišti je gotický dům (kaplanka), radikálně přestavěný počátkem 16. st., s raně renesančními okny a portály (průčelí patří k nejstarším mimopražským renesančním památkám). Další památkou je bezesporu zámek (NKP 1989). Stavební vývoj rozsáhlého areálu na složitém terénu skalního ostrohu nad řekou Vltavou probíhal již od II. pol. 13. st. až do 18. st. Horní zámek byl postaven mezi léty 1319-1331. Další paláce, včetně renesančních úprav pak v průběhu 16. st. K podstatné přestavbě a rozšíření o typické součásti barokního zámku došlo v letech 1744-1767. V této době bylo vystavěno divadlo, kaple či jízdárna. Divadlo a park byly propojeny chodbami plášťového mostu nad hradním příkopem. V divadle jsou dnes původní kulisy, rekvizity a jevištní technika z 18. st. V celém komplexu může návštěvník obdivovat renesanční, barokní a rokokové interiéry s bohatými sbírkami, původní obrazárnou a nebo schwarzenberské apartmá z 19. st. Z následujících informací je zřejmé co turisty táhne. Je tím jednak „nálepka UNESCO“ a dalším impulzem, proč památky navštěvovat je pro mnohé hosty zmiňovaný osobitý styl a jedinečnost.

B. Valečková: Čertova stěna Je mohutná žulová skalní hradba tvořená dvojslídnou žulou rozpukanou do kvádru bizardních útvaru. Pod skalní hradbou leží velké balvanové moře tvořené nakupenými obrovskými lavicovitými balvany o několikatunové hmotnosti, které vznikaly mrazovým zvětráváním a samovolným rozpadem žuly, hlavně v dobách ledových, které se následně uvolnily a některé sesypaly do údolí. Pod skálou protéká Vltava balvanitým korytem, které je nazýváno Čertovy proudy. Řečiště je zaplněno mohutnými, mnohdy několikatunovými balvany, v nichž byly po staletí trvající vířivou činností vody vytvořeny obří hrnce, které mají v některých případech průměr až 1 m. Od doby vybudování Lipenské přehrady je přepadová voda odváděna podzemním kanálem a koryto je prakticky bez vody. Napouštěno bývá jen při vodáckých závodech. Velikému balvanu nad řekou se říká ďáblova kazatelna a strmé skále, plné kamenů pod ní Čertova stěna.

                                                             202

Váňa V., Fričová Y.: Národní kulturní památky a památky České republiky zapsané na seznam světového dědictví UNESCO. Zlín 2001, s. 64. 203 místo určené pro ukládání liturgických nádob s Eucharistií

 

63

Obr. 2: Čertova kazatelna a stěna5

Obr. 3: Čertovy proudy6

Ochrana přírody: NPR Čertova stěna – Luč vznikla v roce 1992 sloučením dvou rezervací. Luč, jako chráněné území byla vyhlášena již v roce 1934, Čertova stěna pak v roce 1956. V roce 2004 došlo k rozšíření rezervace na dnešních 132,6 ha. Jedná se o komplex společenstev otevřených sutí, reliktních smrkových a březových borů, fragmentů květnatých bučin, suťového lesa a acidofilních svahových jedlin v členitém terénu hluboko zaříznutého údolí Vltavy. Pověst: Tato skála se za dávných dob nazývala Strašidelník. Podle dřívějších pověstí to bylo posvátné místo, kde staří Slované uctívali boha dobra Svatoroha. Nejrozšířenější vypráví o čertovi, který chtěl zabránit výstavbě kláštera v nedalekém Vyšším Brodě tím, že postaví napříč údolím kamennou hráz a zadrženou vodou klášter zatopí. V osudné noci se však dílo nepodařilo dokončit a poté, co odbila půlnoc, se kamenná hráz zřítila a balvany zavalily koryto řeky a pokryly okolní svahy. Tato pověst se stala námětem ke Smetanově opeře Čertova stěna (1882). Útvar byl inspirací i B. Smetany, který zhudebnil libreto E. Krásnohorské ve své opeře Čertova stěna.

J. Šťovíček: Lipno jako centrum rekreace a cestovního ruchu

Když se člověk na turistické mapě podívá na „jezero“ Lipno a jeho okolí, připadá mu, že je toto místo pro rekreaci a odpočinek jako stvořené. Částečně má pravdu, protože velkou část turistických lákadel stvořil člověk. Hlavní lákadlo je samozřejmě na naše poměry zachovalá krajina Šumavy a její nejcennější části, které jsou i v blízkosti Lipna. Dalšími lákadly jsou již spojeny s činností člověkahistorické památky jako např. klášter ve Vyšším Brodě; infrastruktura zpřístupňující člověku krásy a zajímavosti regionu (turistické trasy, cyklostezky a zázemí pro turisty); a také samotné „jezero,“ které je největší vodní plochou v České republice a je vhodné pro rekreaci. V úvodu jsme si nastínili současné základní podmínky pro rozvoj cestovního ruchu. Teď bych se jen v krátkosti chtěl věnovat historickému vývoji rekreace u Lipenské nádrže. Šumava byla v zájmu turistů již od 19. století, ale rozvoj turismu v okolí Lipna nad Vltavou souvisí až s výstavbou VD Lipno. To bylo uvedeno do provozu v roce 1959. Z hlediska rekreace zde byl jeden významný problém a nemám na mysli prakticky žádnou infrastrukturu vhodnou pro rozvoj cestovního ruchu. Problémem byla blízkost Československo-rakouských hranic. Po upevnění moci se totiž komunistický režim rozhodl vybudovat nepropustné hranice s buržoazními státy. Konkrétně to znamenalo vybudování zátarasů, plotů, zřízení pravidelných hlídek pohraničních hlídek při hranicích, ale i zřízení tzv. hraničního pásma- do tohoto pásma byl zakázán vstup a bylo opětovně zabezpečeno hlídkami, zátarasy apod. (Na Šumavě se začalo s budováním „pevné hráze socialismu“ v roce 1951.204) Z hlediska rekreace byl problém, že hraniční pásmo zabíralo pravý břeh vodní nádrže a tudíž rekreace se mohla provozovat pouze na levém břehu a to samozřejmě ještě s omezeními. Z turistického průvodce z roku 1962 vyplývá, že na pravém břehu byla pouze 1 turistická cesta (Z Vyššího Brodu přes Čertovu stěnu, Loučovice, Nové Domky, Přední Výtoň k Vítkovu Hrádku a zpět) s 2 místy určenými pro kempování a cesta vedla pouze při břehu. Mezi přívozem Předmostí, Frýdava a přibližně Přední Zvonkovou byl zákaz vjezdu, kempování, rybaření a plavby při břehu (o zákazu vstupu se zde nic nepíše). Do roku 1990 byl tedy rozvoj rekreačních zařízení soustřeďován na levý břeh a rozvoj byl samozřejmě v zájmu ochrany hranic omezován i zde. Kromě toho byla hlavním využitím nádrže hydroenergetika. Rekreace byla soustředěna na letní sezónu a kromě turistiky šlo o rybaření a vodní sporty, hlavně jachtink. Mezi obce u nádrže, kde byly hlavní tábořiště a ubytovny, patří Lipno nad Vltavou, Frymburk, Černá v Pošumaví a Horní Planá.205 Tyto obce jsou samozřejmě hlavními centry cestovního ruchu i v současnosti- Částečně samozřejmě díky jejich preferování v minulosti.

                                                             204 205

 

Kol. autorů: Šumava- Lipensko, Prachaticko. Praha 2003. str. 50. MICHAL Vladimír a kol: Lipno. České Budějovice 1962. str 28.

64

Počátek 90. let minulého století znamenaly i pro Lipensko velké změny. V roce 1990 bylo zrušeno pohraniční pásmo a hranice se uvolnili což znamenalo možný příliv turistů ze zahraničí. Umožnění podnikání znamenal rozvoj aktivit na poli cestovního ruchu- vznik nových ubytovacích a stravovacích aktivit, rozvoj služeb. Rozvoji mikroreginu Lipensko napomohlo uvědomění si místních starostů a dalších lidí potřebu spolupráce v rámci celého Lipenska. Proto obce a města v okolí nádrže založily roku 1991 Svazek Lipenských obcí. Svazek má 12 členů- města Vyšší Brod a Horní Planá a 10 obcí- Černá v Pošumaví, Frymburk, Hořice na Šumavě, Lipno nad Vltavou, Loučovice, Přední Výtoň, Ktiš, Nová Pec, Strožec, Strážný. Svazek obcí má za cíl podporu rozvoje cestovního ruchu s ohledem k životnímu prostředí a zajistit kvalitní podmínky života pro místní obyvatele (Snaha o překonání nedostatečné infrastruktury a nízké hustoty zalidnění- cca 20 ob./km2 206 způsobených historickým vývojem.). Vizí svazku obcí je zvýšení atraktivity oblasti pro letní rekreaci a vytvoření kvalitních podmínek pro zimní rekreaci a tím plně využít potenciál oblasti. Rozvoj zimní sezony je důležitý pro zlepšení zaměstnanosti – sezónní výkyvy. Tato vize byla představena roku 2004 v konceptu Lipensko- dovolená bez stresu. V této koncepci je charakterizován stav v té době: cca 24 000 lůžek s nízkým standardem (pouze 5-8 tis. možno celoročně využít), absence turistické infrastruktury, turistický ruch rozvinut pouze na levém břehu, od roku 1995 stagnuje příjem z cestovního ruch a krátká letní sezona (6 týdnů) negeneruje dostatečně ekonomický potenciál umožňující investice do obnovy a rozvoje → snižující se kvalita služeb; převažují jednodenní pobyty a průměrná délka pobytu klesla z 4,5 dne na 3,5 dne. Dále vymezuje limity rozvoje: a) historické (železná opona) b) sociální (odsun Němců) c) vojenské (omezení vstupu do VP Boletice) c) ekologické (omezení vyplývající z ochrany přírody) d) komunikační (hranice, velikost nádrže). Jako potenciál je brána zachovalá příroda a vodní nádrž. Když se nad tím člověk zamyslí tak z části limitů rozvoje vychází potenciál rozvoje. Koncepce předpokládá provozování těchto sportovních aktivit: V létě tradiční pěší turistika, cykloturistika, vodní sporty jako jachtink, windsurfing (spojené s rozvojem přístavišť), koupání, vodáctví a z nových sportů rafting (v oblasti Loučovice – Vyšší Brod), kolečkové brusle (trasa z Vyššího Brodu po levém břehu až do Stožce s přemostěním Vltavy u Nové Pece). V zimě hlavně sjezdového lyžování a vybudování běžkařských tratí. Na zamrzlé ploše nádrže má být dráha pro bruslaře a prostor pro zimní jachtink. Tato koncepce mikroregionu se postupně naplňuje. V současnosti jsou aktuálními dva projekty: vznik bruslařských drahV letošním roce má dojít k zajištění provozu cca 24 km bruslařských drah: celkem 3 okruhy a největší mezi Lipnem a Frymburkem s 12 km, další 2 okruhy u Horní Plané a Nové Peci; kromě strojů na udržování drah má dojít k dobudování zázemí- půjčovny, občerstvení, nástupních ploch atd. Cílem je zatraktivnění oblasti v zimě a zlepšení zaměstnanosti regionu. Druhým projektem, který se má letos rozjet je výstavba cyklostezky na pravém břehu Lipna a dobudování dalších cyklostezek + vybudování okruhů pro in-line bruslení. Cílem je zlepšit současné propojení cyklostezek a tím je více zatraktivnit a vznikem drah pro in-line bruslení zlepšit nabídku služeb a tím zvýšit rekreační potenciál. Realizace tohoto projektu je však dlouhodobá a počítá se s rozdělením na několik etap a není tedy jasné, kdy dojde k jeho realizaci. Kromě rozvojových snah samosprávy je důležitá aktivita místních podnikatelů a v případě Lipenska hlavně velkých investorů. Příkladem investora je společnost LIPNO SERVIS s.r.o. (100% vlastněná CONDUCO a.s.- developerská společnost- stojí za velkou částí projektů v Lipně a i revitalizací koněspřežné dráhy207). Tato firma získala dotace na výstavbu skiareálu Kramolín, který je v provozu od sezony 2008/09. Kromě skiareálu společnost provozuje bikepark, vodní ráj Aquaworld Lipno a ubytovnu s kempem.208 Známou společností je také Landal Marina Lipno, která pronajímá apartmány a provozuje přístaviště. Tato společnost je ovládána nizozemskou mateřskou společností. V posledních letech zažívá Lipensko velký rozvoj. Je vidět snaha co nejrychleji vytvořit zde místo, které bude oblíbeným a celoročně vyhledávaným místem turistů. Rozvoj je úspěšný a dá se předpokládat, že přinese mikroregionu skutečný užitek. Rychlost rozvoje ovlivňuje příchod zahraničních investorů- hlavně z Nizozemí a s těmito investory mohou přijít i zahraniční turisté, protože zahraniční investoři mohou přilákat turisty ze svých zemí.

                                                             206

 Svazek Lipenských obcí [online]. © Svazek Lipenských obcí, poslední aktualizace 14. 4. 2010 [cit. 10‐04‐23]. Dostupné z www: <  http://www.lipensko.cz/cz/page/charakteristika‐uzemi/> 

  207

 CONDUCO a.s. [online]. © CONDUCO a.s., poslední aktualizace neuvedena [cit. 10‐04‐23]. Dostupné z www: <  http://www.conduco.cz/develop.html/> 

208

 LIPNO SERVIS s.r.o. [online]. © LIPNO SERVIS s.r.o., poslední aktualizace neuvedena [cit. 10‐04‐23]. Dostupné z www: <  http://www.lipnoservis.cz/> 

 

65

D. Čuřík: NP Šumava, CHKO Šumava – základní údaje, součastné problémy CHKO Šumava Oblast Šumavy s mimořádnou hodnotou přírodního prostředí, které ještě nebylo rozhodujícím způsobem negativně poznamenáno lidskou činností, byla v prosinci roku 1963 vyhlášena Chráněnou krajinnou oblastí. V době svého vzniku byla se svými 168 654 ha největším chráněným územím tehdejšího Československa. Rozkládala se na území dvou krajů - Jihočeského (1.080 km čtverečních) a Západočeského (550 km čtverečních). V roce 1975 Ministerstvo kultury ČSR upravilo podmínky ochrany přírody v tomto území. V roce 1990 byla zapsána do seznamu UNESCO v Paříži jako Biosférická rezervace Šumava. Následně roku 1991 vyhlásila vláda ČR Národní park Šumava uvnitř dosavadní CHKO, čímž se vlastně CHKO stala ochrannou zónou Národního parku a zároveň spravuje i další nejcennější partie Šumavy jako je Královský hvozd s Černým a Čertovým jezerem a Boubín, které se rozhodnutím politiků do národního parku Šumava nedostaly. Organizačně je správa CHKO začleněna do správy Národního parku, což je pro společnou provázanost činnosti výhodné. Jednotlivá pracoviště CHKO jsou v Nýrsku, Kašperských Horách, Vimperku a Horní Plané, hlavním sídlem správy CHKO je Sušice. CHKO Šumava podobně jako Přírodní park Bavorský les chrání kulturně vysoce hodnotnou krajinu, kde se ochrana přírody prolíná s lidskými aktivitami. Rozdíl je v tom, že CHKO disponuje většími, v zákonech zakotvenými pravomocemi, zatímco Bavorský přírodní park pracuje více na základě dobrovolnosti a občanského uvědomění. Rozloha CHKO Šumava nepokrytá územím národního parku je 99 624 ha. V této rozloze je zahrnuto 27,4 % zemědělské půdy (27 297 ha, z toho orná 9 tisíc ha, louky a pastviny 11 tisic ha), 57,6 % lesní půdy (57 383 ha) a 0,4 % zastavěné půdy (399 ha). Pralesovité porostní zbytky zaujímají cca 0,6 % rozlohy CHKO, ostatní plochy a sukcesní stádia cca 15% plochy. Dnes plní tato oblast především funkci ochranného pásma národního parku. Na území, které se rozkládá v nadmořské výšce od 498 m n. m. (Víteň) do 1362 m n. m. (Boubín) žije 21 000 obyvatel a je rozděleno do čtyř zón, přičemž I. zóna je přírodně nejhodnotnější. Součástí tohoto území jsou také přírodní rezervace a přírodní památky, zajišťující dlouhodobé pozorování a ochranu vzácných biotypů. Mezi nejznámější NPR v CHKO Šumava patří Boubínský prales, Bílá strž, Černé a Čertovo jezero. Z přírodních rezervací patří mezi nejvýznamnější Hamižná hora, Milešický prales. Mezi významné přírodní památky v CHKO Šumava můžeme zařadit zejména PP Lipka, Svatý Tomáš, Velké bahno, Poušť, Malý Polec a některé další.

NP Šumava Národní park Šumava, který vznikl v roce 1991 z části území původní CHKO Šumava, je jedním ze čtyř národních parků v České republice. Statut Národního parku získala část Chráněné krajinné oblasti Šumava v březnu roku 1991. Jeho posláním je uchování a zlepšení přírodního prostředí chráněného území a ochrana či obnova samořídících funkcí přírodních systémů. NP Šumava se táhne od Železnorudské kotliny na západě, zahrnuje oblast Šumavských plání v okolí Kvildy a dál sleduje jeho hranice tok Teplé Vltavy až k Nové Peci u Lipenského jezera. Zahrnuje i Trojmezenskou hornatinu s masivem Plechého. Svou rozlohou 69.030 ha je největším národním parkem nejen v ČR, ale i v celé střední Evropě. Nadmořská výška jeho území se pohybuje od 600 (údolí Otavy u Rejštejna) do 1378 m (vrchol Plechého - nejvyšší hory české části Šumavy). Pro ochranu přírody je NP rozdělen do tří zón a několika klidových území. Kromě toho je zde chráněna i řada menších lokalit formou statutu přírodní památky (PP).

 

66

První zóna zahrnuje nejcennější území. Zásahy člověka jsou zde omezeny na nejmenší míru a návštěvníci se tu mohou pohybovat pouze po vyznačených turistických okruzích. V terénu jsou její hranice vyznačeny červenými pruhy na hraničních stromech a tabulemi s nápisem I. zóna NP. Ve II. zóně jsou území s významnými přírodními hodnotami, které ovlivnil člověk svou činností. Probíhá zde hospodářská činnost, jejímž účelem je udržení přírodní rovnováhy. Tato zóna je využívána k turistice a rekreaci. Návštěvníci se zde musí řídit návštěvním řádem, jinak jejich pohyb není omezen. Třetí zóna (okrajová) zahrnuje území značně poznamenané lidskou činností. Je určena k trvalému bydlení, probíhá zde zemědělská výroba, turistika i rekreace, ovšem při dodržování zásad ochrany přírody. Klidová území zahrnují nejcennější území NP z hlediska ochrany živočichů citlivých na přítomnost člověka a ochrany přírodního rostlinného krytu před nadměrným poškozováním. Vstup do těchto území je povolen pouze po značených turistických trasách. Statutem přírodní památka jsou chráněna menší území mimořádných přírodních hodnot, především z hledisek geologických a geomorfologických. V NP Šumava mezi ně patří především Chalupská slať, Buková slať, kotlina Valné, Modravské slatě, Obří hrad, Povydří, Malá niva, Prameny Vltavy, Stožec, Trojmezná hora, Tetřevská slať a některé další. Celý NP je protkán sítí turistických tras, cyklotras i lyžařských stop, které návštěvníky zavedou do nejkrásnějších míst Šumavy. Jsou v terénu velmi dobře značené a zakreslené jsou i v turistických mapách vydaných od roku 1995. Současné problémy NP a CHKO Šumava NP a CHKO Šumava ohrožuje řada negativních činitelů, zejména přírodních, které člověk nemůže ovlivnit. Jednou z velkých hrozeb pro Šumavu představují ničivé vichřice a orkány, které působí mnohdy nenávratné škody. Orkán Kyrill, který se přes Šumavu přehnal v noci z 18. na 19. ledna 2007, který po obou stranách státní hranice úplně nebo částečně poškodil desítky km2 lesních porostů ve všech zónách NP Šumava a NP Bayerischer Wald. Největším problémem NP Šumava v současné době je přemnožení kůrovce. V šumavských lesích působí největší škody lýkožrout smrkový, ostatní druhy kůrovců takové problémy zdaleka nepůsobí. Lýkožrout smrkový patří do čeledi kůrovcovitých, která dnes obsahuje více než 5000 druhů. Na Šumavě jich žije minimálně 26 druhů. Vedle smrkového třeba menší, lesklý, či matný. Měří od dvou do devíti milimetrů. Brouci přezimují pod kůrou nebo pod napadenými stromy v hrabance. Když teplota vzduchu dosáhne kolem 15°Celsia probouzejí se, a jakmile se zvýší nad 25°, nastává rojení. Nalétávají na stromy, hlodají snubní komůrky, vypouštějí do ovzduší feromony, které lákají samičky k páření, přičemž jeden sameček má až tři. Po spáření samička naklade až 100 vajíček, z těch se po šesti až 18 dnech líhnout larvičky, jež se živí šest až 30 dnů lýkem napadeného stromu, a pak se zakuklí. Nový brouk dospívá asi 20 dnů, když nemá dostatek potravy, přelétne na nový strom. Pak nastává nový cyklus. Na jednom stromě se může vylíhnout 150 až 200.000 jedinců. V roce 2009 na Šumavě vypukla pandemie. Podle odborníků bylo šíření kůrovce způsobeno nejen jako důsledek větrného polomu Kyrill z ledna 2007, ale zejména masivním rozšiřováním bezzásahového území od roku 2006. Vedení parku je již několik let toho názoru, že uschlý les je zdrojem nového života a v nejcennějších partiích není potřeba napadené stromy kácet. Naproti tomu většina politiků tvrdí přesný opak.

J. Horáčková: Vltava – hydrologická charakteristika Vltava je nejdelší česká řeka a mnozí lidé ji považují za symbol Čech. Byla, je a bude inspirací pro mnohé umělce, nejznámějším dílem popisující celý tok Vltavy je symfonická báseň Vltava z cyklu Má vlast Bedřicha Smetany. Vltavě náleží číslo hydrologického pořadí 1-06-01-001, jedná se o tok druhého řádu. Pramení na Šumavě, přibližně 1,5 km jihovýchodně od Černé hory v nadmořské výšce 1 172 metrů 209. Nejzazší pramen se nazývá Černý potok, do kterého se zleva vlévá Vydří potok a dále zprava Malá Vltava. Setkáním těchto tří toků vzniká Teplá Vltava, která až po soutoku se Studenou Vltavou dává vzniku Vltavě. Studená Vltava pramení v Bavorsku, kde asi 8 kilometrů protéká pod názvem Altwasser. Na našem území má délku 16 km. 210 Dnes je pramenná oblast Vltavy součástí I. zóny Národního parku Šumava. Toto území je upraveno pro veřejnost a pro turisty jsou zde informační cedule. 211 Průměrný spád řeky v pramenné oblasti až po Kvildu je 26,2 0/00, v dalším úseku po soutok se Studenou Vltavou klesá spád až na 4,9 0/00, ovšem spád opět naroste v úseku mezi Lipnem nad Vltavou a Vyšším Brodem na hodnotu 20,2 0/00. 212 Vltava ústí do Labe u Mělníka ve výšce 155 m n. m. Plocha povodí je 28 090 km2 a průměrný průtok u ústí činí 149,9 km3. 1 Horní tok Vltavy, bohatý na výskyt rašelinišť, protéká Vltavickou brázdou směrem k jihovýchodu a na hranici Trojmezenské hornatiny a Českokrumlovské vrchoviny se stáčí k severu, odtud pak teče stejným směrem až k ústí. Novohradské podhůří protéká Vltava

                                                             209

 VLČEK, V., et al. Zeměpisný lexikon ČSR : Vodní toky a nádrže. 1. vyd. Praha :Academia, 1984. 315 s. 

210

ANDĚRA, Miloš, et al. ŠUMAVA : příroda - historie - život. první. Praha : BASET, 2003. 800 s. ISBN 80-7340-021-9.

211

Šumava, Český les a Lipno [online]. 2010 [cit. 2010-04-22]. www.ceskehory.cz. Dostupné z WWW: .

212

Oficiální stránky města Český Krumlov [online]. 2010 [cit. 2010-04-22]. Český Krumlov. Dostupné z WWW: .

 

67

Kaplickou brázdou a přitéká do Českobudějovické pánve, kde se její údolí značně rozšiřuje a snižuje svůj spád. U Hluboké nad Vltavou vstupuje řeka do pahorkatin Českomoravské soustavy (Táborské a Benešovské) a protéká hlubokým údolím, které vytváří vhodné podmínky pro založení vodních nádrží. Na dolním toku přetíná Vltava Pražskou plošinu a u Kralup vstupuje na území Mělnické kotliny, kde ústí do Labe. 1 Hydrologické stanice nacházející se na Vltavě: Lenora, Chlum, Vyšší Brod, České Budějovice, Český Krumlov, Hluboká nad Vltavou, Týn nad Vltavou – ústí Lužnice, Zbraslav, Modřany. Mimo to jsou pozorovány teploty vody nad a pod nádrží Orlík. 1 Celý tok je vodohospodářsky významný, pstruhová voda je od pramenů k Rožmberku mimo nádrž Lipno, mimopstruhová voda pod jezem v Rožmberku k ústí. 213 Tok je také hojně vodácky využívaný, proto byly zavedeny limity počtu vodáků za den během sezony a některé části toky byly zpoplatněny. Jedná se o úsek Vltavy nad Lipnem. Velmi oblíbeným startovním místem vodáků je Vyšší Brod, tedy Vltava pod hrází nádrže Lipno II. Na Vltavě je kaskáda vodních nádrží Lipno I, Lipno II, Orlík, Kamýk, Slapy, Štěchovice, Vrané. Vodní cesty na Vltavě jsou vybudovány v délce 92 km, od Slap po Mělník. Úsek Slapy – Praha je splavný pro 1 000 t lodě, převážně využíván pro osobní dopravu, úsek Praha – Mělník je splavný pro 700 t lodě. Splavnost je závislá na vodních stavech. 5

Obr 1 Povodí Vltavy na území České republiky 214

                                                             213

  VLČEK, V., et al. Zeměpisný lexikon ČSR : Vodní toky a nádrže. 1. vyd. Praha : Academia, 1984. 315 s. 

214

Povodí Vltavy, státní podnik [online]. 2010 [cit. 2010-04-22]. Povodí Vltavy. Dostupné z .

 

68

WWW:

Obr 2 Podélný profil toku 215 Hlavními přítoky jsou zprava Malše, Lužnice a Sázava, zleva Otava a Berounka. ¾

Soutok Berounky s Vltavou Nachází se na dnešním území hlavního města Prahy. Do povodně roku 1829 se soutok nacházel výše, pod Zbraslaví. Berounka se do Vltavy vlévá zleva a v soutoku je asi dvakrát širší než samotná Vltava, protože na Berounce byl vybudován přístav pro nákladní čluny. Zajímavostí obou řek je jejich splavnost a nepoměr šířek. Od pramene Vltavy k soutoku je délka řeky 366,3 km. 216

¾

Soutok Lužnice s Vltavou Lužnice je pravostranným přítokem Vltavy, pramení v Rakousku a soutok obou řek leží přibližně 2,5 km severozápadně od Týna nad Vltavou. Levý břeh Vltavy je na soutoku vyšší. Na špici ostrohu, blízko vodní hladiny, stojí boží muka. Vzdušnou čarou přibližně v délce 5-ti km stojí jaderná elektrárna Temelín, ze které jsou odtud vidět sloupy vodní páry. Vltava má k ústí 202,2 km , k prameni 228 km. 8

¾

Soutok Otavy s Vltavou Soutok se nachází pod hradem Zvíkov. Po roce 1960 byla zdejší krajina pozměněna výstavbou vodní nádrže Orlík. V blízkosti ostrohu zvíkovského výběžku je prý zazděn pověstný kámen Šerloch, vyzdvižený z míst původního soutoku, což ale někteří autoři popírají. Zdejší soutok je soutokem s největším vzdutím na Vltavě ... masa a proud vody jsou tak velké, že ani stékání vod nepozorujeme. Soutok se nachází v 346 m n. m. a Vltava je vzdálená od soutoku s Labem 167,5 km. 8

¾

Soutok Malše s Vltavou Soutok se nachází pár set metrů od centra Českých Budějovic a je přístupný za jakéhokoliv počasí. Z nešpičaté špice je výhled na všechny strany, nachází se zde i oplocená a stromy obrostlá hvězdárna s planetáriem. Vody obou řek jsou vzduté o půl metru kvůli blízkému jezu na Vltavě. Řádově jsou to souměřitelné toky, ale Vltava je přece jen větší. Šířka Vltavy nad soutokem činí 50 m, šířka Malše nad soutokem je jen 30 m. 8

¾

Soutok Sázavy s Vltavou Stékají se v obci Davle, 12 km jižně od Prahy. Sázava je pravostranný přítok Vltavy. Vltava je zde od Labe vzdálená 78,2 km, od pramene 352 km. Špice soutoku se nachází pouhý metr nad hladinou a je dlouhá 50 metrů. Blízko se nachází nádrž Štěchovice.V létě je voda Vltavy studena a v zimě relativně teplá, kdežto u Sázavy je to naopak. 8

¾

Soutok Vltavy a Labe. Tedy největší české řeky s evropským veletokem Soutok se nahází u Mělníka. Dnes platí, že se Vltava vlévá do Labe, ovšem podle hydrologických zásad by tomu mělo být naopak (Vltava je delší a vydatnější). Oba toky jsou splavné a u lodníků se počítá jako nultý bod pro lodní kilometrování. Pro

                                                             215 Oddělení geografických informačních systémů a kartografie [online]. 2007 [cit. 2010-04-26]. VÚV TGM. Dostupné z WWW: . 216 RYŠÁNEK, Vít. Soutoky řek na území Čech, Moravy a Slezska. první. Praha : LIBRI, 2006. 237 s. ISBN 80-7277-311-9.

 

69

plavbu byly toky upraveny a vybudovány umělé kanály. V zimě Vltava nezamrzá, na Labi se tvoří ledový krunýř. Oblast soutoku byla postižena v srpnu 2002 a v dubnu 2003 povodněmi.217

Vltavská kaskáda

Lidé se odjakživa bránili proti povodním na Vltavě. Nejprve modlitbami a stavěním soch Svatých, později začali uvažovat o umělém spoutání toku. Síla Vltavy se využívala k pohánění lopat vodních mlýnů a ke plavení dřeva. V 16. století bylo vydáno povolení o splavnění Vltavy. 1. elektrárna byla vystavěna roku 1898 u Vyššího Brodu pod Čertovou stěnou, kde byl prudký spád a energii využívaly zdejší papírny. Další návrhy, na výstavbu vltavské kaskády na sebe nenechaly dlouho čekat. 218

Rok výstavby

Říční km

Hl. funkce

Rozloha (km 2 )

Vrané

1930 - 1936

74,32

Regulace odtoku Vltavské kaskády

2,51

Štěchovice

1938 - 1944

84,44

Regulace odtoku Vltavské kaskády

1,14

Slapy

1949 - 1955

91,60

Ochrana před povodněmi, energetika, rekreace, průmyslový odběr, nalepšení průtoků

13,92

Kamýk

1957 - 1962

134,1

Vyrovnávací nádrž kolísavého odtoku z Orlíku, energetika, rekreace, vyrovnání průtoků

1,95

Orlík

1954 - 1961

160,1

Energetika, cestovní ruch

27,3

Kořensko

1986 - 1991

215,1

Homogenizace odpadních vod z jaderné elektrárny Temelín, zajištění stálé úrovně hladiny v oblasti Týna nad Vltavou

Hněvkovice

1986 - 1991

225

Zdroj technologické vody pro Temelín, energetika, rekreace, sport

2,68

318

Vyrovnávací nádrž, energetika

0,325

328

Rekreační oblast, energetika

48,7

Lipno II Lipno I

1952 - 1959

Tab 1 Vltavská kaskáda 10, 11

H .Roubalíková: Rašeliniště a slatě Šumavy 1.

Obecná charakteristika rašelinišť

Rašeliniště, v různých oblastech označované také jako slatiniště nebo blata, jsou z geologického pohledu ložiska sedimentů organického původu. Z hlediska ekologického rašeliništěm označujeme takové stanoviště mokřadního rázu, kde hladina podzemní vody

                                                             217

RYŠÁNEK, Vít. Soutoky řek na území Čech, Moravy a Slezska. první. Praha : LIBRI, 2006. 237 s. ISBN 80-7277-311-9.

218

 HAŠKOVÁ, Lenka. Vltavská kaskáda. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1961. 154 s. 

  Povodí Vltavy, státní podnik [online]. 2010 [cit. 2010-04-22]. Povodí Vltavy. Dostupné z WWW: .  

11

 

70

vystupuje na povrch nebo kde se na nepropustném podloží hromadí srážková voda (PIVNIČKOVÁ 1997). Při vzniku rašeliniště v geografických podmínkách ČR musí být splněny tyto faktory – stálý zdroj vody, terénní deprese s nepropustným podložím a specializovaná vegetace, schopná přežít v trvale zamokřených podmínkách, jejíž odumřelé části dávají vzniknout organickým sedimentům, obecně označovaným jako humolit (SPITZER, BUFKOVÁ 2008). Obecně lze tedy rašeliniště definovat jako suchozemský ekosystém na trvale nebo dlouhodobě zamokřeném biotopu, v němž převažuje primární produkce nad dekompozicí biomasy a tím pádem dochází k hromadění odumřelé organické hmoty (Správa NP a CHKO Šumava 2010).

1.1. Rozdělení rašelinišť SPITZER A BUFKOVÁ (2008) uvádějí tři základní typy rašelinišť, hlavním kriteriem dělení je vodní provoz a zásobení živinami. Prvním typem jsou slatiniště, tento typ rašeliniště je sycen minerálně bohatými podzemními prameny nebo povrchovými vodami, které jsou obohacené živinami (SPITZER, BUFKOVÁ 2008). Jedná se většinou o rašeliniště teplejších oblastí. Humolit vznikající na slatiništích označujeme názvem slatina. Slatina vzniká procesem slatinění a obsahuje zpravidla více než 2,5 % CaO, přičemž čistá slatina obsahuje v sušině více než 75 % spalitelných látek, zemitá slatina má obsah spalitelných látek v sušině v rozmezí 50 – 75 % (PIVNIČKOVÁ 1997). Podle převahy dominantního druhu dělí PIVNIČKOVÁ (1997) slatiny na mechové, ostřicové a rákosové. Slatiniště nají silnou vrstvu slatiny a setkáme se s nimi po celém světě především na březích řek a jezer (SPITZER, BUFKOVÁ 2008). Druhým typem rašelinišť jsou takzvaná přechodná rašeliniště. Tento typ je sycen jak srážkami z ovzduší, tak částečně i podzemními prameny (SPITZER, BUFKOVÁ 2008). Rašelina v těchto typech rašelinišť vznikala procesem rašelinění v oligotrofním až mezotrofním prostředí za poměrně nízkých teplot (PIVNIČKOVÁ 1997). PIVNIČKOVÁ (1997) dělí přechodná rašeliniště podle převažujícího druhu vegetace na ostřicová, blatnicová a rašeliníková, přičemž obsah CaO v sušině nepřevyšuje 2,5 %. Uvádí se, že čistá přechodná rašelina obsahuje v sušině více než 80 % spalitelných látek, zemité přechodné rašeliny mají obsah spalitelných látek v sušině v intervalu 50 – 80 % (PIVNIČKOVÁ 1997). Posledním typem rašelinišť jsou vrchoviště, která jsou často označovaná jako rašeliniště v užším slova smyslu. Vrchoviště jsou zásobena výhradně atmosférickými srážkami, především deštěm a tajícím sněhem (SPITZER, BUFKOVÁ 2008). Vrchovištní rašelina (dále jen rašelina) vzniká pochodem rašelinění v kyselém prostředí za poměrně nízkých teplot a podle převládající vegetace ji dělíme na rašeliníkovou, suchopýrovou a blatnicovou (PIVNIČKOVÁ 1997). Tato rašelina obsahuje méně než 0,5 % CaO v sušině. Čistá rašelina obsahuje více než 90 % spalitelných látek v sušině, zemitá rašelina má obsah spalitelných látek v sušině v rozmezí 50 – 90 % (PIVNIČKOVÁ 1997). Vrchoviště jsou rozšířena především ve vyšších horách s hojností srážek nebo v severských oblastech s vysokou vzdušnou vlhkostí, kde je při nízkých teplotách minimalizován výpar (SPITZER, BUFKOVÁ 2008). Dalším kriteriem dělení rašelinišť je místo jejich vzniku. PIVNIČKOVÁ (1997) rozlišuje rašeliniště vrcholová, svahová, rovinná a vázaná na prohlubně.

1.2. Vývoj a funkce rašelinišť V předchozí kapitole jsme zmínili soubor základních podmínek pro vznik rašeliniště, nyní se budeme zabývat jeho vývojem v prostoru a čase. Obecně lze říct, že vývoj jednotlivých typů rašelinišť postupuje od slatinišť přes přechodná rašeliniště k vrchovištím. K přeměně slatiniště ve vrchoviště dojde ve chvíli, kdy vrstva humolitu naroste do takové výšky, že živá vegetace na povrchu ztratí kontakt se spodní vodou, která obsahuje živiny. V této chvíli se jediným zdrojem vody stávají atmosférické srážky (SPITZER, BUFKOVÁ 2008). SPITZER, BUFKOVÁ (2008) rozlišují několik koncentrických zón, které tvoří vlastní rašeliniště a jeho pozvolný přechod v okolní krajinu. V centrální části rašeliniště se obvykle nachází středové jezírko, které je obklopeno vlastním živým ložiskem. Na ložisko pak navazuje okrajový lagg, který pozvolna přechází v zrašelinělý les. Rašeliniště netvoří stejnorodou plochu, z tohoto důvodu ani vrstva rašeliny nepřirůstá pravidelně. V rašeliništích rozlišujeme tyto povrchové tvary reliéfu – kopečky, neboli bulty, dále pak plošinky a prohlubně, neboli šlenky (SPITZER, BUFKOVÁ 2008). Na bulty jsou vázány statnější formy vegetace jako kosodřevina nebo i některé druhy stromů, plošinky jsou doménou nenáročných mechů. V šlencích se může držet otevřená vodní hladina a proto se zde daří především vodním druhům. Vývoj rašelinišť je velmi pozvolný proces, který je závislý na optimálním vyvážení mnoha již dříve zmiňovaných faktorů. Jeden metr rašeliny vzniká 500 až 1 000 let, z toho plyne, že roční přírůstek rašeliny je asi 1 -2 mm (PIVNIČKOVÁ 1997). Obecně platí, že slatina narůstá rychleji než rašelina. Při nárůstu organické hmoty v rašeliništi dochází k vyklenování jeho povrchu, stará rašeliniště tak nabývají bochníkovitého tvaru (SPITZER, BUFKOVÁ 2008). Nejstarší světová rašeliniště mají mocnost 10 m a nacházejí se v severní Evropě a Asii, šumavská rašeliniště dosahují mocnosti 6 – 7 m (SPITZER, BUFKOVÁ 2008). Při extrémním suchu nebo naopak vlhku rašeliniště zastavují svůj vývoj popřípadě přecházejí v jiné vegetační formy. Rašeliniště výrazně ovlivňuje klima a vodní režim okolní krajiny. Funguje totiž jako zásobník tepla a vody. V létě je teplo rašeliništěm akumulováno a v zimě se toto teplo pozvolna uvolňuje, proto je v létě a na podzim v okolí rašelinišť chladněji než v okolní krajině a často zde dochází v tomto ročním období k tvorbě přízemních mlh. V zimě a na jaře je pak v okolí rašelinišť o poznání tepleji, díky teplu které je vyzařováno z útrob nezmrzlého rašeliniště (SPITZER, BUFKOVÁ 2008). Bylo zjištěno, že teplota v okolí velkých rašelinišť je v celoročním průměru o 0,6 °C vyšší (PIVNIČKOVÁ 1997). Již výše jsme uvedli, že mocnost nejstaršího rašeliniště dosahuje 10 m, z tohoto faktu plyne, že první rašeliniště se začaly vyvíjet v době před 10 000 let. Tato doba koresponduje zhruba s koncem posledního glaciálu a počátkem doby poledové, čili holocénu. Rašeliniště, která sedimentují organické zbytky jsou tak ideálním místo pro výzkum vývoje krajiny a její bioty po skončení doby ledové. Jednotlivé vrstvy rašeliny lze velmi přesně datovat pomocí metody rozpadu radioaktivního uhlíku C14, pomocí pylové analýzy pak lze určit jaké druhy v dané době v širokém okolí rašeliniště rostly (PIVNIČKOVÁ 1997).

 

71

1.3. Fauna a flora rašelinišť Rašeliniště se svými pedologickými, klimatickými i hydrologickými charakteristikami výrazně odlišují od ostatních biotopů. Rozhodujícím činitelem podle PIVNIČKOVÉ (1997), který ovlivňuje složení rostlinných a živočišných společenstev, jsou fyzikálně – chemické a ekologické faktory. Jak uvádí tato autorka svrchní vrstva rašeliniště se přes den přehřívá, v noci však rašeliniště vydává jen minimum tepla. Pro rašeliništní biotop je charakteristický i nízký obsah živin. Dominantní vegetací rašelinišť jsou mechorosty, zejména rašeliníky. Na našem území se vyskytuje asi 50 druhů rašeliníků, z nichž jedna třetina se významně podílí na vzniku rašeliny (PIVNIČKOVÁ 1997). V sušších částech rašeliniště se setkáme s takovými druhy jako ploník, šichta černá, brusinka obecná, někdy i smrk ztepilý nebo bříza pýřitá. Dalšími typickými zástupci jsou například rod suchopýr, ostřice, vřes nebo rojovník. Z vzácnějších druhů je to pak blatnice bahenní, rosnatka okrouhlolistá a anglická, tučnice obecná, vstavač řídkokvětý a prstnatec pleťový (PIVNIČKOVÁ 1997). Pro rašeliniště jsou typičtí spíše bezobratlí živočichové, především hmyz. Obojživelníci a plazi žijí na rašeliništích jen vzácně (SPITZER, BUFKOVÁ 2008), setkáme se například se skokanem hnědým a rašelinným z plazů s ještěrkou živorodou nebo černou formou zmije. Z ptáků se lze setkat s linduškou horskou, bělořitem šedým nebo tetřívkem (PIVNIČKOVÁ 1997).

1.4. Ochrana rašelinišť Ochrana rašelinišť souvisí jednak se specifickou druhovou pestrostí těchto stanovišť, vrchoviště jsou místem výskytu mnohých glaciálních reliktů, slatiniště poskytují útočiště dealpinům (PIVNIČKOVÁ 1997). Druhým důvodem ochrany rašelinišť je jejich hydrologický význam. Správa NP a CHKO Šumava (2010) na svých internetových stránkách uvádí několik závažných faktorů poškozující rašeliniště. Jedná se především o změnu vodního režimu často spojenou s odvodňováním zemědělské krajiny a intenzivní zemědělství obecně, těžbu rašeliny a pravděpodobně i přímý vliv imisí. Rašeliniště v ČR jsou většinou chráněna v rámci maloplošných chráněných území podle zákona č. 114/92 Sb. Na mezinárodní úrovni jsou rašeliniště a mokřady obecně chráněny v rámci Ramsarské konvence. Na území ČR je v rámci této úmluvy zatím zapsáno 12 mokřadů mezinárodního významu, mezi nimi i šumavská rašeliniště (AOPK ČR 2010).

2.

Šumavská rašeliniště

Šumavská rašeliniště jsou spolu s rašeliništi třeboňskými nejvýznamnější a nejrozsáhlejší oblastí tohoto typu v ČR. Přičemž jako rašelinné ložisko je podle serveru správy NP a CHKO Šumava (2010) registrováno území s výměrou větší než 0,5 ha a minimální mocností 30 cm.

Tab. 1: Počet a výměra rašelinných ložisek na Šumavě Území

počet ložisek

ložiska nad 15 ha

výměra (ha)

Šumava (celek)

290

205

5 900

NP Šumava

180

70

4 600

CHKO a BR

70

25

800

Zdroj: http://www.npsumava.cz/1281/sekce/raseliniste/ Pro Šumavu jsou typická především vrchoviště, označovaná také jako ombrotrofní rašeliniště, která jsou sycena atmosférickými srážkami, nezřídka se zde také setkáváme s rašeliništi minerotrofními (slatiniště), sycenými podzemní minerálně obohacenou vodou (SPITZER, BUFKOVÁ 2008). Ombrotrofní rašeliniště na Šumavě rozdělujeme na horská vrchoviště (slatě) a údolní vrchoviště (luhy), minerotrofní pak na rašelinné louky a prameništní rašeliniště (Správa NP a CHKO Šumava 2010).

2.1. Horská vrchoviště (slatě) Vyskytují se ve vyšších polohách Šumavských plání, které představují zbytky třetihorního zarovnaného povrchu (SPITZER, BUFKOVÁ 2008). Jedná se o jedinečný vegetační komplex, jehož rozsah nemá ve střední Evropě obdoby. Správa NP a CHKO Šumava (2010) uvádí, že se jedná především o pramennou oblast Vydry mezi Mokrůvkou, Luzným, Roklanem a Poledníkem. Horská vrchoviště mají vyklenutý tvar jejich povrch je tvořen systémem jezírek, bultů, plošinek a šlenků (SPITZER, BUFKOVÁ 2008). Největším komplexem slatí na Šumavě jsou Modravské slatě, tato oblast je z velké části nepřístupná veřejnosti, neboť se nachází v první zóně národního parku. Celá oblast se skládá z několika menších slatí, patří mezi ně například Rokytská nebo Roklanská slať, dále Luzenské slatě, Blatenské slatě, Novohuťské močály, SPITZER A BUFKOVÁ (2008) sem řadí i Tříjezerní a Cikánskou slať. Obecně se jedná o

 

72

pramennou oblast řeky Vydry mezi obcí Modrava a státní hranicí (SPITZER, BUFKOVÁ 2008). Modravské slatě leží na návětrné straně Šumavy a proto zde srážky dosahují hodnot kolem 1 300 mm za rok (SPITZER, BUFKOVÁ 2008). Na oblast Modravských slatí a západě navazují Kvildské pláně, jedná se o území mezi státní hranicí a obcemi Srní, Horská Kvilda a Kvilda. Centrální část Kvildských plání je méně exponovaná a roční srážkový úhrn je zde nižší než v oblasti Modravských slatí. Obecně se jedná o komplex podmáčených rašelinných smrčin s ostrůvky horských vrchovišť. Celá oblast byla vystavena působení lidské činnosti a i v dnešní době jsou především lokality v oblasti Kvildy negativně ovlivňovány zemědělskou činností (SPITZER, BUFKOVÁ 2008). Mezi dílčí lokality Kvildských plání patří Jezerní slať, Hamerské slatě, Zhůřské slatě, Olšinka a prameny Vltavy. Okrajovou oblast, která navazuje na Kvildské pláně, tvoří slatě na Vydřím potoce mezi obcemi Borová Lada a Nové Hutě. Jedná se o slatě nižších poloh a tvoří přechod mezi horskými a údolními vrchovišti (SPITZER, BUFKOVÁ 2008). Jedná se, díky nadmořské výšce o nejvíce kultivované slatě. Největší část této oblasti zabírá Chalupská slať. Nejjižnější oblast Šumavských plání tvoří Knížecí pláně. Jedná se většinou o mozaiku slatin s roztroušenými horskými vrchovišti v oblasti Žďárecké slatě (SPITZER, BUFKOVÁ 2008). 2.2. Údolní vrchoviště (luhy) Jedná se o vrchoviště vázané na říční údolí, setkáme se s nimi tedy v nižších polohách než s vrchovišti horskými. Tento typ vrchovišť vznikal postupným zarůstáním drobných vodních ploch. Vývojově jsou tato vrchoviště starší a pochází zhruba z dob před 13 000 lety (SPITZER, BUFKOVÁ 2008), tedy z období pozdního glaciálu. Tento typ vrchovišť je obecně sušší, roční úhrny srážek se pohybují kolem 760 – 800 mm a méně členitý. Netvoří se zde jezírka ani šlenky (SPITZER, BUFKOVÁ 2008). Jako zdroj vody zde velmi často vystupují mlhy. Oblast výskytu údolních vrchovišť SPITZER A BUFKOVÁ (2008) nazývá Hornovltavský luh. Táhne se podél horního toku Vltavy mezi Lenorou a Novou Pecí na dně třetihorního údolí, které je vyplněno rašeliništi. Jedná se pouze o zbytkové území po původně rozsáhlém komplexu, který byl v 50. letech zatopen Lipenskou nádrží (SPITZER, BUFKOVÁ 2008). Nejznámější částí této oblasti je Mrtvý luh, jedná se o největší rašeliniště na Šumavě vůbec, dosahuje rozlohy 350 ha, železnicí je od této oblasti oddělena oblast Malého luhu. Dalšími luhy této oblasti je lokalita Malá a Velká niva a také těžená oblast Soumarského Mostu. 2.3. Minerotrofní typy rašelinišť (slatiniště) Tento typ rašelinišť není v krajině tak nápadný, většinou se jedná o podmáčené lesní porosty a zamokřené louky. Mocnost rašeliny není v těchto oblastech příliš velká ani zde nedochází k vyklenutí povrchu (SPITZER, BUFKOVÁ 2008). Správa NP a CHKO Šumava (2010) uvádí, že vznik těchto typů rašelinišť byl alespoň nepřímo podmíněn tradiční kultivací krajiny a přímo pak kontaktem s prameništními systémy. Minerotrofní rašeliniště si zachovávají nelesní charakter, jsou – li dostatečně sycena vodou za současného působení nízkých teplot a velké vzdušné vlhkosti (SPITZER, BUFKOVÁ 2008).

V. Moravcová: Geologický vývoj Šumavy Šumava jako jedno z nejstarších pohoří Evropy je geologicky součástí Českého masívu. Patří do prvohorního variského pásemného pohoří, táhnoucího se až ze Španělska do oblasti střední Evropy. Český masív lze rozčlenit na menší geologické celky, kde jeden je tvořen převážně silně přeměněnými horninami a hlubinnými vyvřelinami, a je nazýváno šumavské moldanubikum. Jedná se o velmi stabilní část zemské kůry, která je mocná až 4 km. Nízký tepelný tok a téměř neznatelné seizmické otřesy, jednoznačně hovoří o nemožnosti obav ze zemětřesení ani sopečné činnosti. Vertikální pohyby nejsou větší než 1 mm za rok a horizontální jsou téměř neznatelné. (BARŮBEK, 2001) V proterozoiku a starším paleozoiku (před 400 mil.lety) se území dnešní Šumavy nalézalo ve vyšších zeměpisných šířkách jižní polokoule. V moři se ukládaly jíly, písky, štěrky a někdy se také probudily vulkány a vylily se lávy a byly vyvrženy i popel a prach, které v podobě tufů pokrývaly usazeniny. Tyto sedimenty, vulkanity a tufy postihla orogeneze – horotvorná činnost. Ta proběhla v období mezi 600 a 500 mil. let. Následně její projevy byly zakryty novou orogenezí mladší, varijská, která vrcholila mezi 400 až 300 mil.lety. Z původních hornin se tak staly horniny přeměněné tedy metamorfované – z jílů svory a ruly, ze sedimentárních vápenců vápence krystalické, z žul ortoruly, z čedičů a jiných metabolických vyvřelin amfibolity. (BARŮBEK, 2001) Žulami je tvořena oblast Prášil, Třístoličník, Knížecí stolec, rulami Boubín a svory Ostrý. Šumava je tedy rájem metamorfovaných hornin. Sledujeme-li jejich vývoj od severozápadu k jihovýchodu, zjistíme, že čím dále na jihovýchod, tím byly více nataveny. Je zde přítomno mnoho znaků natavení. Mohou být přechodným článkem mezi metamorfity a vyvřelinami, tzv. migmatity. V severozápadním cípu Šumavy v oblasti u Svaté Kateřiny můžeme najít horniny, které byly naopak přeměněny při nižších teplotách, avšak vysokých tlaků a ty jsou nazývány jako rittsteigské fylity. (BARŮBEK, 2001) Později v druhohorách a třetihorách proběhlo vyvrásnění Alp a Karpat, ale Český masív byl postižen méně. Byl rozlámán na kry, z nichž některé klesaly a některé zase stoupaly. Tímto se oživila vulkanická a zemětřesná činnost. Bloky, jež byly vyzdviženy rychle erodovaly vodou. Vznikaly tak rozsáhlé náhorní plošiny v nadmořské výšce kolem 1000m, tzv. šumavské pláně. Říční eroze ještě nestihla rozbrázdit krajinu a na povrchu se objevily horniny, které před 300 mil.lety byly 2 km hluboko (např. křemenné žíly a perlové ruly). (BARŮBEK, 2001) Nejmladší období čtvrtohor začalo před dvěmi milióny lety. Ve starších čtvrtohorách, pleistocénu, několikrát postoupily ze severu kontinentální ledovce. Na Šumavě se tedy vytvořily horské ledovce. Ledovcové splazy rozrušovaly skalní masív do hloubky tvarovaly tak toto území. Zanechaly zde po sobě kary, morénové valy, která zadržují jezerní vodu, kamenná moře a jiné tvary. (BARŮBEK, 2001)

 

73

J. Husák: Klimatické poměry Šumavy Šumava je rozsáhlé pohoří na hranicích České republiky, Rakouska a Bavorska. Její nezapomenutelný charakter vznikl spolupůsobením přírodních sil. Geologické poměry ovlivnily výškovou členitost krajiny, povrch byl mnohokrát rozlámán, vyvrásněn a znovu zarovnán působením hlavních erozních činitelů- ledu a vody. Klimatické faktory se podílely i na vodních a půdních poměrech této zajímavé oblasti.

OBECNÁ CHARAKTERISTIKA KLIMATU Podnebí Šumavy má přechodný charakter mezi oceánským a kontinentálním podnebím. Podle klimatického členění řadíme Šumavu do chladné klimatické oblasti středoevropského středohorského typu podnebí. Jen některé části Šumavy (údolí Vltavy od Lenory, jižní svahy Želnavské hornatiny, části Šumavského podhůří) lze zařadit do mírně teplé oblasti.219 Oblast Šumavy můžeme v zásadě rozdělit na dvě klimaticky odlišné oblasti. Hlavní část zaujímá pohraniční pásmo s přilehlými údolími Vltavy a Otavy a jihozápadní svahy Boubínské a Želnavské hornatiny. Druhou klimatickou oblast tvoří severní a severovýchodní svahy a přilehlá část Šumavského podhůří. 220 TEPLOTA A DÉLKA SLUNEČNÍHO SVITU V oblasti Šumavy se průměrné roční teploty pohybují v závislosti na nadmořské výšce a to od 6,0 °C (750 m n.m.) do 3,0 °C (1300 m n.m.). 221 Úbytek teploty na 100m nadmořské výšky nazýváme teplotním gradientem a činí v průměru 0,7°C. Z tohoto rozdělení se výrazněji vymykají inverzní Šumavské pláně (Jezerní slať, Horská Kvilda, slati JZ od Modravy), kde vznikají silné radiační inverzní situace, při kterých dochází k tomu, že chladný vzduch v noci stéká do konkávních pánví Plání, kde se hromadí a zvyšuje nasycenost vzduchu vodní parou. Vznikají tak známé „šumavské mlhy“ (viz. níže). Šumavské pláně jsou svou rozlohou 450 km² nejrozsáhlejší souvislou plochou ve střední Evropě tak vysoko položenou. V blízkosti těchto vysoko položených Plání se nachází i meteorologická stanice Churáňov, ale leží v nadmořské výšce 1122m n.m a je tedy mimo inverzní oblast. Oblačnost je na hlavním hřebenu Šumavy vyšší, než na jeho severovýchodním svahu a v podhůří. Zimní oblačnost je však menší (vliv inverzí- viz.níže). Dlouhodobý průměr slunečního záření na stanici Churáňov je 1678 hodin, což je hodnota, srovnatelná s dobou slunečního svitu na jižní Moravě.222 V extrémních podmínkách Jezerní slati jsou letní měsíce v průměru o 2 °C, zimní až o 4 °C chladnější, než vrcholové polohy ve stejné nadmořské výšce. Sevřenější údolí, např. vltavské a otavské, jsou sice rovněž relativně studená, ale ne tak, jako výše uvedené oblasti. Nejteplejším měsícem je červenec, nejchladnějším leden. Roční teplotní amplituda je výraznější v údolních než ve vrcholových polohách. Denní chod má maximum odpoledne kolem 14. hodiny, minimum v době kolem východu slunce. Amplituda je opět největší v údolích a lesních enklávách, v extrémních polohách je v průměru o 5 °C větší, než v otevřených polohách. Absolutní teplotní maxima byla zaznamenána v červenci 1983 (např. Vyšší Brod 36,0 °C; Lenora 35,2 °C; Kašperské Hory 36,8 °C). Absolutní minima jsou v inverzních polohách podstatně nižší než na vrcholech, čili větší význam než nadmořská výška má u tohoto prvku konfigurace terénu. Tab. Klima min.: Vybrané extrémně nízké teploty z let 1961 - 1990223 Lokalita Churáňov Kašperské Hory Lenora Nová Pec Vyšší Brod Jezerní slať Horská Kvilda

min. teplota - 24,2 °C - 25,6 °C - 33,0 °C - 29,0 °C - 32,3 °C - 41,6 °C - 34,9 °C

Datum 12. 1. 1987 7. 1. 1985 7. 1. 1985 7. 1. 1985 7. 1. 1985 30.1. 1987 30.1. 1987

Hliniště

- 36,5°C

30.1. 1987

Teplotní charakteristiku dokreslují počty dnů ledových (Tmax < 0 °C), kterých je na Šumavě ročně kolem 70-ti v nadmořské výšce 1 200 m a kolem 40-ti ve výškách 700 m. Ledové dny se vyskytují převážně v zimě, pouze v nejvyšších polohách nad 1 200 m od 2. poloviny září až do začátku května.

                                                             219

http://www.risy.cz/index.php?pid=202&sid=109&mid=5007 Anděra, M. et al. Šumava: příroda, historie, život. s.37. http://www.npsumava.cz/1318/sekce/klima/ 222 Anděra, M. et al. Šumava: příroda, historie, život. s.46. 223 http://www.npsumava.cz/1318/sekce/klima/ 220 221

 

74

Mrazových dnů (Tmin < 0 °C) bývá kolem 170-ti, resp. kolem 140-ti, avšak zde se opět více uplatňuje vliv reliéfu, takže ve vysoko položených inverzních polohách je těchto dnů v průměru až 250 za rok. Mrazové dny se vyskytují na převážné části území po většinu roku kromě července a srpna, ve výše zmiňovaných inverzních polohách ale i v těchto letních měsících. Počet letních dnů (Tmax > 25 °C), závisí především na nadmořské výšce a pohybuje se kolem 5-ti dnů v 1 200 m a kolem 25-ti dnů v 700 m. Tropické dny (Tmax > 30 °C) jsou zde velice ojedinělé. Zima (Tprůměr < 0°C) začíná v horní části Šumavy obvykle koncem října a končí začátkem dubna. Doba jarní vegetace (Tprůměr > 5°C) je v centrální části Šumavy oproti nižším polohám značně opožděna. Hraje v tom výraznou roli i výška sněhové pokrývky, která spotřebuje velkou část tepla. Období plné vegetace trvá v nejchladnější části Šumavy pouze kolem 100 dní v roce. Celkové vegetační období trvá kolem 150 dní. 224 VÍTR Členitý reliéf Šumavy značně ovlivňuje směr a rychlost větru. Nejvyšší průměrné rychlosti mají nezalesněné konvexní polohy, a to od 5 do 8 m/s. Naopak v uzavřených hlubších údolích klesá tato průměrná hodnota na 1 až 2 m/s. Denní chod rychlosti větru s maximem odpoledne a minimem v noci je výraznější v nižších polohách, na vrcholcích a hřebenech je průměrná rychlost větru ve dne i v noci prakticky stejná. Roční chod rychlosti je málo výrazný, maximum připadá na zimu (hlavně v nižších polohách), minimum na druhou polovinu léta. Po celý rok převládá západní až jihozápadní směr, jeho převaha je však výraznější v zimě a v létě, kdežto na jaře jsou více zastoupeny i severní a na podzim i jižní směry. V údolních polohách je proudění usměrňováno podél hlavní osy údolí, v hřebenových polohách se mírně zvyšuje četnost směrů kolmých k ose hřebene. Podobně je směr větru deformován i v terénních sedlech. Na některých místech se projevuje při jasném počasí místní cirkulace: katabatické stékání studeného vzduchu v nočních a ranních hodinách údolím směrem dolů (nejvýrazněji ve Vltavské brázdě) a anabatické denní proudění po svazích a údolími vzhůru (nejvýrazněji na severovýchodních svazích, což je dáno celkovou orientací hlavního masivu Šumavy).225

VLHKOST VZDUCHU Roční průměr relativní vlhkosti se pohybuje kolem 80 % v převážné části oblasti. Pouze při jejím severovýchovním okraji v nižších polohách je tato hodnota poněkud nižší. Roční kolísání je poměrně malé, maximum připadá na prosinec. Minimum na květen až červenec. Denní kolísání je mnohem výraznější než roční, a to zejména v konkávních terénních útvarech. Maximum obvykle nastává ve 2. polovině noci před východem slunce, minimum kolem 14. - 15. hodiny. Absolutního vlhkostního maxima 100 % dosahuje ovzduší zejména v oblastech Plání, kde často vznikají husté „šumavské mlhy“ známé z literárních děl Karla Klostermanna. Dodnes bývají návštěvníky mnohokrát podceňovány, zvláště v zimním období, kdy viditelnost může být současně s mlhou snížena ještě sněžením. Mlha je takový stav ovzduší, kdy se v přízemní vrstvě atmosféry nahromadí takové množství vodních kapek nebo ledových jader, případně jejich směsí, že dohlednost klesne pod 1 000 m. 226 Absolutní minima klesají za zimních inverzních situací ve vyšších volných polohách až pod 10 %. SRÁŽKY V oblasti Šumavy je průměrný úhrn srážek spíše nevyrovnaný a většinou se pohybuje mezi 1 100 až 1 300 mm. Nejnižší průměrné roční srážky (800-900 mm) severovýchodní okraje hor z důvodu srážkového stínu. Směrem k hlavnímu hraničnímu hřebeni srážky rychle přibývají a nejvyšších hodnot dosahují při státní hranici. Nejvlhčími lokalitami jsou Březník, Modrava a Modravské slatě, kde roční srážkový úhrn překračuje 1 600 mm, jinde kolem 1 400 - 1 500 mm a jen mezi Strážným a Novým Údolím srážky klesají na 1 200 - 1 100 mm za rok. Toto rozdělení je způsobeno orografickými vlivy při převládajícím západním proudění, t.j. výrazným návětřím na bavorské straně a podél státní hranice a závětřím na severovýchodních svazích. Pokud se týká ročního chodu, jsou srážky v nejvlhčím návětrném pásmu rozděleny celkem rovnoměrně po celý rok, hlavní maximum připadá na červen a červenec, podružné v prosinci souvisí především se zvýšenou četností západního proudění. V níže položeném, sušším pásmu, je výrazné pouze letní maximum, kdežto období od října do března má celkem vyrovnané, relativně nízké úhrny. Tomu pak odpovídají i maximální měsíční úhrny; ty připadají v pohraničním pásmu většinou na zimu, kdežto v nižších oblastech na léto. Rekordním číslem do dlouhodobého průměru srážek se zapsal povodňový rok 2002- na stanici Churáňov byla naměřena hodnota 1549mm srážek, která překonala rekord z roku 1995 (1470mm). Dlouholetý průměr na této stanici je 1091mm srážek.227 Krátkodobé extrémní srážky je možno sledovat na maximech spadlých za 24 hodin. Tyto srážky mívají častěji bouřkový charakter a dosahují hodnot někdy i přes 100 mm. Podle statistiky lze 100 mm a větší srážku ve zkoumané oblasti očekávat 1 x za 5 let. Absolutní maximum zaznamenala stanice Srní - Schatzův les 30. 5. 1940, a to 189,1 mm. Týž den Zhůří 155,6 mm, Kašperské Hory 163,0 mm, Churáňov 132,5 mm, Javorník 145,2 mm atd. Poslední velký příval s ohniskem u okraje NP Šumava se vyskytl 1. 8. 1991 (Špičák 174,6 mm, 165,3 mm, Železná Ruda 148,5 mm).

                                                             224

Anděra, M. et al. Šumava: příroda, historie, život. s.39. http://www.npsumava.cz/1318/sekce/klima/%20&%20http://www.npsumava.cz/1268/sekce/klima/ 226 Anděra, M. et al. Šumava: příroda, historie, život. s.39. 227 Anděra, M. et al. Šumava: příroda, historie, život. s.44 225

 

75

Průměrný počet dnů se srážkami má podobné prostorové i časové rozdělení jako úhrny srážek. Pohybuje se od 170 - 180 dní v nejvlhčích a do 150 dní v nejsušších polohách. Z toho pak v nejvyšších polohách připadá 80 - 100 dní, tj. zhruba polovina, na srážky sněhové, v nejnižších polohách se průměrný počet dní se sněžením pohybuje kolem 50 za rok. Průměrný bouřkových dní v celé oblasti činí 30 až 35. Bouřky se běžně vyskytují od dubna do září, maximum je v červnu a červenci.

SNĚHOVÁ POKRÝVKA Na sníh nejbohatší jsou polohy v nejchladnějších, srážkově dobře zásobených lokalitách (pohraniční rašeliniště Šumavských plání), kde vydrží sníh až půl roku a mocnost sněhové pokrývky dosahuje až 2 m. Jedná se zejména v oblasti mezi Debrníkem a Černou horou a mezi Třístoličníkem a Smrčinou. Nejméně sněhu spadne v nejníže položených polohách na severovýchodním okraji popisované oblasti. 228 Souvislá sněhová pokrývka se vyskytuje v průměru v 90 až 100 dnech za rok v nejnižších polohách a ve více než 200 dnech v polohách nejvyšších. Toto období se souvislou sněhovou pokrývkou bývá zejména v nižších polohách přerušováno i více dny bez sněhové pokrývky. První den se sněhovou pokrývkou připadá v nejnižších polohách na konec října, v nejvyšších polohách na začátek října, zde se však sněhová pokrývka výjimečně může vytvořit i v září. Poslední den se sněhovou pokrývkou připadá v nejnižších polohách obvykle na konec dubna, v nejvyšších polohách na polovinu května, zde však ještě zůstává nesouvislá sněhová pokrývka do konce května a výjimečně až do poloviny června. Největší mohutnost sněhové pokrývky bývá v nižších polohách v únoru. Ve vrcholových partiích Šumavy v březnu. Průměrné maximum výšky sněhové pokrývky se pohybuje od 40 cm v nejnižších do 150 a více cm v nejvyšších polohách. Absolutní maxima se v nejnižších polohách pohybují kolem 80 - 100 cm, v nejvyšších polohách vzhledem k naprostému nedostatku údajů ze starší i novější doby možno maxima odhadnout na 300 - 400 cm.229 Pohybující se sníh (laviny, plazivý sníh, sněhové závalky), který má vliv na utváření vegetace, nalezneme na Šumavě pouze na karových stěnách.

ZÁVĚR Rozsáhlé pohoří Šumava patří v rámci České republiky mezi nejchladnější a nejdeštivější oblasti. Obzvláště centrální území Šumavy je díky své vysoké nadmořské výšce extrémně chladné. Tento jev je navíc zesilován i pravidelnými inverzními situacemi, které jsou typické obzvláště pro oblasti Šumavských plání. Zdejší podnebí má přechodný charakter, uplatňují se zde vlivy oceánského i kontinentálního klimatu.

J. Nešvera: Geomorfologické členění Šumavské soustavy a významné geomorfologické lokality IB-1 Šumava IB-1A Šumavské pláně IB-1B Železnorudská hornatina IB-1C Trojmezenská hornatina IB-1D Boubínská hornatina IB-1E Želnavská hornatina IB-1F Vltavická brázda

IB-2 Šumavské podhůří

                                                             228 229

 

http://www.npsumava.cz/1318/sekce/klima/%20&%20http://www.npsumava.cz/1268/sekce/klima/ http://www.npsumava.cz/1268/sekce/klima/%20&%20http://www.npsumava.cz/1268/sekce/klima/

76

IB-2A Strážovská vrchovina IB-2B Svatoborská vrchovina IB-2C Vimperská vrchovina IB-2D Prachatická hornatina IB-2E Českokrumlovská vrchovina IB-2F Bavorovská vrchovina

IB-3 Novohradské hory

IB-3A Pohořská hornatina IB-3B Jedlická vrchovina

IB-4 Novohradské podhůří

IB-4A Kaplická brázda IB-4B Stropnická pahorkatina IB-4C Soběnovská vrchovina IB-4D Hornodvořišťská sníženina IB-4E Klopanovská vrchovina

Šumavská hornatina

Šumava patří mezi nejrozsáhlejší a nejstarší pohoří střední Evropy s rozsáhlými relikty vrcholových plošin, ležících v několika úrovních v nadmořské výšce nad 1000 m n. m. Ty jsou zachovány v její centrální části a nazývají se šumavské pláně. Relikty paleoreliéfu šumavských plání jsou považovány za jedny z nejstarších na evropském kontinentu. Jedná se o megaantiklinály a megasynklinály porušené mladšími zlomy v krystalických horninách. Osu pohoří tvoří šumavské větve moldanubického plutonu. Podle geologických výzkumů je Šumava komplikovaná klenbovitá struktura varisky přepracovaných krystalických hornin moldanubika. Tato struktura je na JV lemována okrajovým dunajským zlomovým systémem, který v podstatě ohraničuje Český masív vůči molase. Na SV pošumavským zlomovým systémem.Význačným tektonickým prvkem je bavorský křemenný val, který nepřerušovaně lemuje úpatí nejvyšší Šumavy. Šumava tak leží s největší pravděpodobností na poměrně kompaktním tektonickém segmentu, zachovaném při rezistentním bavorském křemenném valu a tvoří nejrozsáhlejší středoevropský relikt paleogenního a možná až mesozoického paleoreliéfu. Současný reliéf Šumavy je intenzivně degradován procesy tropického zvětrávání a pediplanací z předcházejících denudačních cyklů. V pleistocénu převažovaly kryogenní a glaciální procesy.230 IB-1 Šumava

                                                             230 Správa Národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava: Geomorfologie [online]. c 2010. Dostupný z WWW:< http://www.npsumava.cz/1265/sekce/geomorfologie/>.

 

77

Geomorfologický celek se rozkládá na ploše 1671 km2. Nejvyšším vrcholem je Plechý o nadmořské výšce 1378 m n. m. Jedná se o plochou hornatinu se střední výškou 921,5 m n. m. Jde o tektonickou klenbu porušenou mladšími kernými pohyby. Je tvořena metamorfovanými krystalickými horninami moldanubika s průniky moldanubického plutonu. V centrální části jsou zachovány zbytky zarovnaných povrchů na náhorních plošinách a širokých hřbetech a četné tvary periglaciální a glaciální modelace. V okrajových částech hluboká údolí (Vltava, Vydra, atd.).231 IB-2 Šumavské podhůří Geomorfologický celek se rozkládá na ploše 2407 km2. Nejvyšším vrcholem je Libín o nadmořské výšce 1096 m n. m. Jedná se o členitou vrásno-zlomovou vrchovinu se střední nadmořskou výškou 634,4 m n. m. Je budováno na krystalických horninách moldanubika. Převládá selektivní eroze a denudace. Je zde patrný výrazný vliv tektonických pohybu. Charakteristické jsou široké strukturní hřebety se směrem SZ – JV, které jsou kolmé na směr odvodňování (Otava, Blanice, Volyňka).232 IB-3 Novohradské hory Geomorfologický celek se rozkládá na ploše 162 km2. Nejvyšším vrcholem je Kamenec o nadmořské výšce 1072 m n. m. Jedná se o plochou hornatinu se střední nadmořskou výškou 809,9 m n. m. Je budováno na krystalických horninách moldanubika. V severní části omezena výraznými zlomovými svahy (až 300 m vysokými). Ve střední části se nachází zbytky zarovnaných povrchů, okraje jsou rozřezány hlubokými údolími. V plochých údolích se často nachází rašeliniště. Významné jsou tvary zvětrávání granodioritů a kryogenní tvary.233

IB-4 Novohradské podhůří Geomorfologický celek se rozkládá na ploše 719 km2. Nejvyšším vrcholem je Kohout o nadmořské výšce 870 m n. m. Jedná se o sníženiny, pahorkatiny a vrchoviny v podhůří Novohradských hor se střední nadmořskou výškou 555,8 m n. m. Je budováno na krystalických horninách moldanubika. V Kaplické brázdě zbytky neogenních usazenin.234

Formy reliéfu Zarovnané povrchy: Hlavní význam má povrch paleogenního stáří. Exogenní činitelé odstranily povrchové zvětralinové pláště. Jejich zbytky se zachovaly jen výjimečně (u Horské Kvildy). Na povrchu se objevují horniny v podkladu zvětralin → etchplén. Etchlén má největší rozsah na Šumavských pláních. Dosud sem nedospěla fluviální eroze. V Šumavském podhůří se naopak hojně vyskytují tzv. pedimenty (pliocenní zarovnané povrchy). Zatím byly zmapovány v údolí Otavy, Volyňky a Blanice. Formy vzniklé zvětráváním a odnosem hornin: V celé Šumavské soustavě velmi hojné. Zbytky produktů zvětrávání hornin v tropickém klimatu (chem. zvětrávání) se zachovaly ve stěnovém lomu asi 4 km jihovýchodně od Volar. Tvary vzniklé v chladném podnebí ve starších čtvrtohorách viz. kryogenní tvary. Fluviální tvary: Nejtypičtější jsou údolí vodních toků. Často ovlivněny tektonicky. Zajímavé jsou především obří hrnce v údolí Vydry, Křemelné (u Čeňkovy Pily) a Vltavy u Čertovy stěny. Kryogenní tvary: V pleistocénu vznik ledovců, ale rozsah zalednění nebyl velký. Nejdelší ledovec pod Velkým Javorem (3 km), nejširší byl ledovec Plešného jezera (1 km), nejníže zasahoval ledovec Malého Javorského jezera (830 m n. m.) a nejvyšší morénový val se zachoval pod Plešným jezerem (30 – 40 m). V souvislosti s kvartérním zaledněním se na Šumavě zachovalo několik karů, karoidů (Stará jímka) a nivačních údolí (SV svah Třístoličnílu, V svah Černé hory, VJV svah Bobíku, SV svah Polomu). Četné jsou kryogenně modelované skalní tvary a kamenná moře. Charakteristické jsou mrazové sruby, skalní hradby, tory, kryoplanační terasy, balvanová moře, kamenné polygony ap.235 tory paleoreliéfu 1 000 - 1 300 m n. m.236 • • • •

Třístoličník (1 332 m n. m.) Stožec (1 065 m n. m. Kapraď (1 025 m n.m.) Koňský vrch (1 016 m n. m.)

                                                             231

 DEMEK, J. MACKOVČIN, P. eds. a kol. (2006): Zeměpisný lexikon ČR. Hory a nížiny. AOPAK ČR, Brno, 2. vydání, str. 447 

232

Tamtéž, str. 447 DEMEK, J. MACKOVČIN, P. eds. a kol. (2006): Zeměpisný lexikon ČR. Hory a nížiny. AOPAK ČR, Brno, 2. vydání, str. 321 234 Tamtéž, str. 321 235 ANDĚRA, M. (2003): Šumava. Příroda, historie, život. Baset, Praha, str. 120 - 122 236 Správa Národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava: Lokality [online]. c 2010. Dostupný z WWW:< Správa Národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava: Geomorfologie [online]. c 2010. Dostupný z WWW:< http://www.npsumava.cz/1265/sekce/geomorfologie/>. >. 233

 

78

kamenná moře a mrazové sruby237 • • •

údolí Vydry mezi Antýglem a Čeňkovou pilou až Rejštejnem údolní svahy Křemelné mezi přítokem Mlýnského potoka a Čeňkovou pilou údolní svahy Losenice mezi Popelnou a Buzošnou

V. Koubová: Jezera ČR a šumavská jezera Přesný počet jezer v České republice lze stanovit velmi obtížně, jelikož není určen minimální rozměr jezera. Celkově by se ale dalo řící, že se v České republice nachází málo jezer přírodního původu. Je to zejména tím, že nemáme vysoké hory se sítí glaciálních jezer, ani rozsáhlé nížiny severského typu s jezerními plošinami. Nemáme ani rozsáhlé krasové oblasti, žádné aktivní vulkanické oblasti ani mořské pobřeží.1 Jezera lze klasifikovat podle různých hledisek:1 Podle chemického složení rozlišujeme jezera sladkovodní, s brakickou vodou či jezera slaná. 1. Z biologického hlediska rozlišujeme jezera podle množství organických látek a koncentrace biomasy ve vodě, tedy na jezera oligotrofní, eutrofní a dystrofní. 2. Podle teplotních poměrů vody rozlišujeme jezera polární, temperovaná a tropická. 3. Z hlediska vertikální výměny vody v jezerní pánvi se jezera člení na holomiktní (výměna vody v celém vodním sloupci) a jezera meromiktní (s výměnou vody do určité hloubky). 4. Posledním hlediskem třídění jezer je klasifikace genetická, tedy třídění jezer podle způsobu vzniku jezerní pánve. V tomto případě převládá geomorfologické hledisko. Jednotlivé typy jezer ČR podle genetické klasifikace: Fluviální jezera: Tento typ jezer se vyskytuje v říčních nivách v úsecích především středních a dolních toků. Vznikají v místech, kde se větší sklon říčního koryta mění na velmi pozvolný ařeka tedy začíná vytvářet rozsáhlejší říční nivu. Zde často dochází k meandrování vodního toku, které může vést až k odškrcení meandru od současného koryta vodního toku a vzniku říčního jezera. Fluviální jezera jsou nejrozšířenějším typem přírodních jezer v České republice. Často se vyskytují v územích zvláštní ochrany přírody, v tomto případě bývají chráněny jako PP, ale i NPR. Mezi nejvýznamnější z nich patří Libický luh (leží u soutoku Cidliny a Labe), Křivé jezero nebo Ramena řeky Moravy (Litovelské pomoraví).1 Křivé jezero se nachází jižně od Nových Mlýnů a 2 km východně od obce Milovice. Vzniklo po odříznutí meandru Dyje, v současnosti postupně zarůstá a do budoucna lze očekávat jeho úplný zánik. Leží v nadmořské výšce 163 m a zaujímá plochu 0,5 ha. Toto jezero dalo název i NPR Křivé jezero, která ho obklopuje. Jedná se o jednu z nejzachovalejších lokalit lužního lesa u nás. Stejně jako Křivé jezero Krasová jezera: Krasová jezera vznikají akumulací srážkové či podzemní vody v dutinách či depresních polohách krasových hornin. Jejich vznik je často dán tektonickou poruchou, podél níž dochází k vývěru podzemní vody. Krasová jezírka mohou také tvořit při zúžení profilu jeskyně. Na území České republiky jsou krasová jezera vázána zejména na propasti a jeskynní prostory, popřípadě i koryta toků pod vývěry krasových vod. Pro všechna naše krasová jezera je typický specifický teplotní režim s malou amplitudou teploty vody v průběhu celého roku a značným obsahem rozpuštěných karbonátů. Mezi nejvýznamnější krasová jezera ČR patří jezero v Hranické propasti, jezírka na dně Macochy a jezera v Bozkovských jeskyních.3 Jezero v Hranické propasti je plošně málo rozlehlé, avšak unikátní svou hloubkou. Jedná se o nejhlubší jezero ČR. Potápěč M. Pauwels dosáhl 155 m (tj. 224 m celkové hloubky propasti, dne 25.7.1993) a automatická sonda Hyball 204,5 m (tj. 273,5 m celkové hloubky propasti, dne 18.9.1995), aniž by dosáhla dna.4 Největší krasové jezero v Čechách můžeme najít v Bozkovských dolomitových jeskyních (okres Semily). Jedná se o skupinu několika jezer typicky modrozelené barvy. Jednotná hladina všech podzemních jezer je v úrovni 440 m n. m. a voda zcela zaplňuje všechny níže položené dutiny. Nejhlubší dosud poznané místo je 14,5 m pod hladinou.5 Jezera hrazena sesuvem: Do této kategorie jezer spadá naše nejmladší jezero a to Mladotické (Olezelské) jezero. Nachází se v povodí řeky Střely, v Žihelské pahorkatině asi 20 km jihovýchodně od Rakovníka. Mladotické jezero je jediné jezero hrazené sesuvem na území České republiky. Vzniklo v roce 1872, kdy extrémně vydatné deště vyvolaly sesutí části západního svahu Potvorovského kopce do údolí Mladotického potoka, který byl tímto sesuvem přehrazen. Stabilita svahu, v němž se již dříve projevovaly plouživé pohyby, byla snížena těžbou pískovců i nověji výkopem zářezu pro železniční trať Plzeň-Žatec. Maldotické jezero je od roku 1975 chráněno. V roce 1999 mělo rozlohu 4,54 ha, maximální hloubka činila 6,7 m. Jezerní pánev se rychle zanáší (ještě v roce 1972 byla maximální hloubka 7,7 m), bez lidského zásahu hrozí postupný Organogenní jezera: Jezera tohoto typu vznikají nahromaděním podzemní či srážkové vody v mělkých depresích za spoluúčasti procesů rašelinní či tvorby slatin. Rozlišují se tedy jezera rašelinná a slatiništní. Rašelinná jezírka nejčastěji vznikají uvnitř vrchovišť, kde dochází k akumulaci dešťové vody. Pro tato jezírka je typický nedostatek minerálních látek a nízké pH, které se nejčastěji pohybuje v rozmezí 3-5. Rašelinná jezírka jsou obvykle menších rozměrů. Nejvíce se jich nachází v centrální části Šumavy, kde jich je kolem dvou set, např. Novohuťské močály, Rokytecká slať, Roklanská slať. Naše největší organogenní jezírko se nachází také na Šumavě (ale ne již v její centrální části), vytvořilo Chalupské slati u Borových Lad. Plocha tohoto jezera je 1,3 ha. Další významné oblasti výskytu rašelinných jezer jsou Krkonoše (Úpské rašeliniště), Orlické hory (Pod Pětirozcestím) a také Jeseníky (Mechová jezírka u Rejvízu).

                                                             237

 

Tamtéž.

79

Slatiništní jezera se oproti rašelinných vyskytují v nižší nadmořské výšce, a to na výstupech podzemních vod či v oblastech výskytu opuštěných říčních ramen v pokročilém stádiu zazemňování. Voda ve slatiništních jezerech je bohatší na minerální látky i na organické živiny. Příkladem slatiništních jezírek jsou zvolna zanikající odškrcené meandry v okolí Labe.7 Glaciální jezera: V České republice se nachází celkem šest jezer ledovcového původu, přičemž pět z nich je na Šumavě (od největšího: ČR-Černé, Čertovo, Plešné, Prášilské, Laka, Německo-Velké Javorské, Roklanské, Malé Javorské). Šumavská jezera jsou pozůstatkem würmských svahových ledovců. Všechna glaciální šumavská jezera mají stejnou modelaci: Mají jezerní stěnu, jezerní pánev a jezerní potok; jsou hrazeny morénovými valy, které uzavírají celou jezerní oblast. Hladiny těchto jezer se nacházejí v nadmořské výšce 900 – 1100 m pod nejvyššími vrcholy tohoto pohoří. Šestým a nejmenším ledovcovým jezírkem u nás je Mechové jezírko v Krkonoších o rozloze 464 m2 a maximální hloubce 1,2 m.7 Charakteristika šumavských jezer na území ČR: Černé jezero Z šumavských jezer je největší. Zaujímá plochu 18,5 ha. Leží na svahu Jezerní hory severozápadně od Železné Rudy. Jeho nadmořská výška je 1008 m, je tedy nejníže položeným glaciálním šumavským jezerem. Má poměrně pravidelný trojúhelníkový tvar, obvod hladiny měří 1800 m. V zadní části jezera se nad ním tyčí 320 m vysoká tzv. Jezerní stěna. Černé jezero drží mezi šumavskými jezery primát ještě svou hloubkou. Je hluboké 39,8 m a je tedy nejhlubším glaciálním jezerem nejen Šumavy, ale i celé České republiky. Jméno dostalo Černé jezero podle okolních lesů, které se odrážejí ve vodní hladině a jezero se tak jeví černé.8 Denní přítok vody Černého jezera činní 260 m3 vody. Voda z jezera odtéká Černým potokem do Úhlavy a dále pak do Severního moře. Černé jezero bylo v minulosti využíváno k chovu ryb. V 90. letech 19. století zde byl několikrát vysazen siven americký a siven alpský. Místní zajímavostí je také vodní elektrárna na Čertově jezeře, která je nejstarší přečerpávací elektrárnou u nás. Byla vybudována v letech 1929-1930. Současně s elektrárnou byla (přehrazením Úhlavy) vybudována i umělá spodní nádrž, sloužící jako zásobárna vody čerpané zpět do jezera. Spodní nádrž se 7 m vysokou a 64 m dlouhou hrází pojme 25000 m3 vody. Do provozu byla uvedena 6. prosince 1930. Výkon této elektrárny je 1,6 MW. V současnosti je tato elektrárna v provozu a je chráněna jako technická památka. Veřejnosti je však nepřístupna.9 Čertovo jezero: Čertovo jezero je druhým největším šumavským jezerem s rozlohou 9,7 ha. Toto jezero se nachází poblíž jezera Černého, také na svahu Jezerní hory, na území Chráněné krajinné oblasti Šumava, 2 km severozápadně od Špičáku. Leží v nadmořské výšce 1030 m. Největší hloubka tohoto jezera dosahuje 36 m. Nad jezerem se tyčí 313 m vysoká karová stěna. Voda je z jezera odváděna Jezerním potokem do Řezné (Regen) a dále pak až do Černého moře. Mezi Černým a Čertovým jezerem tedy prochází hlavní evropské rozvodí Černého a Severního moře.10 V roce 1992 vznikla NPR Černé a Čertovo jezero (rozloha 175 ha). Tato NPR vznikla z původní přírodní rezervace z roku 1933. Pro oblast jsou charakteristické suťové karové smrčiny a fragmenty subalpínských bezlesých společenstev. V Černém jezeře roste na jediné lokalitě v ČR šídlatka jezerní (Isoëtes lacustris), dále tu bylo také dosud nalezeno 205 druhů sinic a řas. Rezervace je mimořádně významným územím rovněž z hlediska bryologického a lichenologického.11 Prášilské jezero: Prášilské jezero leží v nadmořské výšce 1079 m na severním svahu Polední hory. Celá oblast je chráněna v rámci I. zóny NP. Rozloha jezera je 3,6 ha, maximální hloubka potom 36,5 m. Díky své vysoké kyselosti je od 70. let bez ryb. Z cípu jezera vytéká Jezerní potok, jehož vody se po spojení s Prášilským potokem vlévají do Křemelné. Pod Prášilským jezerem se nachází tzv. Stará jímka - bažinatá kotlina, pozůstatky dnes již zarostlého jezera.12 Jezero Laka: Jezero Laka je nejvýše položeným a zároveň také nejmenším z našich šumavských ledovcových jezer. Leží na svahu hory Plesná poblíž hranice s Německem v nadmořské výšce 1096 m asi 10 km jihovýchodně od Železné Rudy. Na některých starších mapách bývá uváděno též pod názvem Pleso. Napájeno je dvěma potoky, odvodňováno je Jezerním potokem do Křemelné. Rozloha samotného jezera je 2,78 ha, obvod měří 870 m. Největší hloubka vody je 3,9 m. Pro jezero Laka jsou charakteristickým znakem, kterým se liší od ostatních ledovcových jezer na Šumavě, plovoucí rašelinné ostrůvky.13 Plešné jezero: Toto jezero leží asi 7 km západně od obce Nová Pec v karu pod nejvyšším vrcholem Šumavy - Plechým (1378 m n.m.). Hladina jezera leží v nadmořské výšce 1090 m n.m. Název dostalo toto jezero podle hory, pod kterou leží. Mezi místními obyvateli je někdy lidově označováno jako jezero Balvanité. Povodí tohoto jezera je asi nejméně ovlivněné činností člověka a lesní porosty v okolí mají dosud přirozenou druhovou skladbu. Významný je výskyt šídlatky ostnovýtrusné (Isoëtes echinospora), která má zde jedinou lokalitu výskytu v ČR. Plešné jezero je odvodňováno Jezerním potokem, která z pravé strany ústí do Lipenské přehradní nádrže. Z regionálně geomorfologického hlediska je Plešné jezero zařazeno do celku Šumava, podcelku Trojmezká hornatina. Na dnešní tváři oblasti Plešného jezera se nejvíce podílely glaciální a kryogenní procesy. Nejvýznamnějším glaciálním tvarem je samozřejmě kar Plešného jezera, který má celkovou plochu 46,5 ha, z čehož samotné Plešné jezero zaujímá jeho necelou sedminu, konkrétně 7,6 ha. Maximální hloubka jezera je 18,5 m a byla naměřena v centrální části jezera. Naopak nejmenších hloubek jezero dosahuje v jeho jižním cípu. Dno Plešného jezera je tvořené sedimenty, jejichž mocnost úměrně klesá od nejhlubších míst v centrální části k převážně balvanitým okrajům. Plešné jezero je průtočným jezerem se třemi nepravidelnými přítoky v jižní a jihozápadní části. Odvodňované je Jezerním potokem, který byl v minulosti regulován stavidlem. Vypouštěná voda sloužila pro napájení Schwarzenberského kanálu při plavení dřeva. Co se teplot jezera týče, tak vykazuje typický teplotní režim v průběhu celého roku, obvyklý u jezer mírného pásu.Voda se uspořádává podle hustoty, takže v létě dochází k přímé teplotní stratifikaci (tedy teplejší vrstvy vody jsou uložené nad chladnějšími) a v zimě dochází k inverzní teplotní stratifikaci (kdy se studenější vrstvy vody nacházejí nad teplejšími).14 Tab. 1: Základní údaje o šumavských jezerech Jezero

Černé

Čertovo

Plešné

Prášilské

Laka

Velké Javorské

Malé Javorské

Roklanské

Plocha (ha)

18,414

9,716

6,055

3,576

2,532

4,325

2,453

3,749

Max. hloubka (m)

40

30

18,5

15,6

4

15

6

13,5

 

80

Stř. hloubka (m)

17

14,7

6,9

6

2

6,1

3

4,4

Objem (km3)

3,24

1,43

0,42

0,22

0,05

0,27

0,06

0,16

Hladina (m n.m.)

1008

1030

1090

1079

1096

934

925

1050

Výška j. stěny (m)

335

313

288

235

250

411

456

396

Délka jezera (m)

662

432

435

290

374

441

165

285

Šířka jezera (m)

465

260

176

175

86

144

135

195

Jezerní

Jezerní

Plechý

Poledník

Plesná

Velký Javor

Velký Javor

Velký Roklan

Poloha pod horou

Zdroj: Jánský, B., Šobr, M. a kol. (2003): Jezera České republiky. Současný stav geografického výzkumu.  Katedra fyzické  geografie a geoekologie PřF UK, Praha, 216 str 

P. Dudková: Chráněná fauna a flóra Šumavy Šumavská květena je unikátní v rámci České republiky z hlediska fytogeografického členění náleží do fytogeografické oblasti mezofytika, to zejména v nižších polohách, v nichž převládá zonální oblast středoevropského opadavého lesa. Ve vyšších polohách Šumava náleží do oreofytika, kde se vyskytuje chladnomilná extrazonální horská květena. Zaujímá zde vegetační stupeň montánní až supramontánní. Dle klimatického členění jde o chladnou oblast. V geomorfologické minulosti byla Šumavská květena ovlivněna zaledněním a je dodnes útočištěm glaciálních reliktů. Význam mají i mikroklimatické prvky v krajině a antropogenní vlivy. II. Vývoj vegetačního krytu Šumavy Současná flóra a vegetace se v podstatě zformovala v posledních 15 - 20 tis. letech v období pozdního glaciálu a v postglaciálu. Za toto poměrně krátké období se ve střední Evropě vystřídala řada často zásadně odlišných vegetačních formací v procesu sekulární vegetační sukcese, která je vcelku obecně známá. Odeznívání poslední doby ledové a několik dalších tisíciletí holocénu, v nichž se příroda vyvíjela zcela bez zásahu člověka, charakterizuje postupné kolísavé oteplování a zvlhčování klimatu. Na sklonku posledního glaciálu a v nejranějších fázích holocénu se také začala, v podobě pramenných močálů, tvořit většina velkých šumavských rašelinišť. Bezlesá periglaciální tundra byla postupně vystřídána lesem, rozrůzněným podle výškové členitosti pohoří a edafických poměrů. Ustálením klimatu a tím i přirozeného vegetačního krytu v podstatě skončilo období utváření původní flóry, která co do složení vznikala převážně z místních zdrojů. III. Přehled ochranářsky významných taxonů Celkový počet vyšších rostlin v rámci celé Šumavy lze odhadnout na ca 1260 taxonů. Z toho se v rámci vlastního národního parku vyskytuje více jak 500 druhů.

chráněné druhy I - kriticky ohrožené

II - silně ohrožené

III - ohrožené

Celkem

Šumava

15

36

37

88

NP ŠUMAVA

10

29

30

69

CHKOŠ + zbytek BR

11

27

29

67

Naprostá většina ochranářsky významných, ohrožených a chráněných druhů (ca 80 %) v rámci šumavského oreofytika je soustředěna v nelesních formacích, a z těch opět mají největší význam ekosystémy lučního bezlesí, v nichž je soustředěno hrubým odhadem nejméně 60 % celkové druhové diverzity Šumavy a např. 70 % kriticky ohrožených atd. Důležitou fytogeografickou charakteristikou každého území je existence či absence endemických taxonů. Pro Šumavu a Česko-německou vysočinu jsou typické endemické druhy jako například. Oměj šalamounek, hořeček mnohotvarý český, zvonečník klasnatý a v roce 1982 popsaný na Kvildě- prstnatec májový rašelinný. Další důležitou složkou Šumavské květeny tvoří glaciální relikty. Jsou zbytkem květeny severské periglaciální tundry. Těžištěm jejich výskytu montánní až supramontánní vegetační stupeň. Na Šumavě jsou to především druhy vrchovištní a některé druhy rostoucí v ledovcových karech. K nejvýznamnějším zástupcům patří: plavuníku alpinský, bříza trpasličí (Betula nana), suchopýrek trsnatý, sítina

 

81

trojklanná- roste u Černého jezera a vrcholu Ostrého. Dále vlochyně bahenní a např ještě masožravá rostlina rosnatka anglická. V rámci ČR jsou Šumavská ledovcová jezera jedinným výskytem šídlatky jezerní a š. ostnovýtrusné. Osobitým rysem šumavské květeny je relativně vysoký podíl prvků alpského původu. Dnes předpokládáme, že jejich příliv na Šumavu začal už v průběhu posledního glaciálu a pokračoval pak v několika dalších vlnách hluboko do období postglaciálu. Z časných fází této imigrace pochází zřejmě celá řada druhů, charakteristických dnes pro fragmenty subalpinských společenstev v jezerních karech, a druhů s dnešním optimem výskytu v druhotném bezlesí vyšších poloh, např. hořec panonský, vrba velkolistá, bojínek švýcarský (Phleum rhaeticum), starček podalpský a řada dalších. Pozdější vlna alpské imigrace, která proběhla v souvislosti v šířením tzv. bučinného komplexu (v atlantiku, tzv. klimatickém optimu postglaciálu, před 8 - 6 tisíci léty) z jižně položených refugií na sever, a která tentokráte směřovala na Šumavu výhradně jihovýchodní cestou přes Novohradské hory, přinesla sem řadu lesních ale i nelesních druhů; především však ale zasáhla jen jihovýchodní část pohoří a tak je dnes lesní květena této části Šumavy v mnoha ohledech příbuznější květeně Novohradských hor než květeně SZ Šumavy. Takto byla květena JV Šumavy obohacena např. o řeřišnici trojlistou a pryskyřník omějolistý. IV. Ohrožení druhové diverzity Šumavské fauny 1) Nevhodné metody lesního hospodaření, provázené často kalamitami (větrnými, kůrovcovými) mají v současné době za následek úplné obnažení lesních vrchovištních rašelinišť s následnou změnou mikroklimatu. A tím ztrátu mnoha specifických druhů 2) Vliv vzdušných imisí vegetaci není zatím do všech důsledků objasněn. Rozhodně se začíná negativně projevovat na dřevinné složce (především smrku).

3) Změna vodního režimu, zejména odvodňování. 4) Těžba rašeliny a dřeva.

FAUNA ŠUMAVY I.Úvod: Šumava je jako typická lesní oblast středohorského charakteru je dodnes domovem původní středoevropské lesní zvířeny. Chybí zde pouze větší šelmy medvěd a vlk, vyhubené zde člověkem až v 19. stol. Původně již ve středověku byli vyhubeni velcí kopytníci zubr a los, který je však již opět součástí zvířeny, byť jen v jižní části Šumavy. Z atraktivních druhů je dnes nejznámější od 80. let úspěšně reintrodukovaný rys ostrovid. Velké druhy kopytníků, především jelen lesní, jsou za absence ostatních predátorů uměle myslivecky obhospodařovány. Hlavním obsahem péče o zvěř v národním parku je ochrana původních a ohrožených druhů, jejich biotopů a optimalizace početnosti druhů. Charakteristické pro lesy vyšších poloh Šumavy je však zejména zastoupení ptáků s tzv. boreomontánním rozšířením (tj. druhů žijících v severské tajze a středoevropských horách). Z nich jsou nejznámější např. lesní kuři - tetřev hlušec v horských lesích, tetřívek na rašeliništích a otevřených mokřadech i celoplošně hojnější jeřábek lesní.

II. Vývoj fauny Šumavy Fauna Šumavy je jednak významně ovlivněna velikostí území, která poskytuje rozsáhlou stanovištní pestrost. I když převažují smrkové nebo smíšené lesy a rašeliniště, jsou zde zastoupeny vlhké i suché louky nebo specifické biotopy, jakými jsou karové stěny ledovcových jezer nebo kamenná moře. Jsou zde i unikátní vodní biotopy jako vodní nádrže, horské potoky, ledovcová jezera. V minulosti docházelo k obohacování fauny Šumavy jednak glaciálními severskými relikty, druhy náležící alpské oblasti a ojediněle druhy karpatské soustavy.

III. Přehled ochranářsky významných taxonů

chráněné druhy I - kriticky ohrožené

II - silně ohrožené

III - ohrožené

Celkem

Šumava

11

22

35

68

NP ŠUMAVA

9

23

30

62

CHKOŠ + zbytek BR

8

25

27

60

Významnou součást Šumavy představuje fauna horských smrkových lesů. Typickými druhy pro tato stanoviště jsou tetřev hlušec, datlík

 

82

tříprstý, sýc rousný nebo kos horský. Ve smíšeném lese můžeme narazit na rysa ostrovida nebo netopýra velkouchého. Poměrně dobře prozkoumána je fauna brouků. Z typických i nápadných druhů je možno jmenovat střevlíka, kovaříka. Velmi významnou složkou smíšených lesů jsou měkkýši. Vyskytuje se zde celá řada vzácných druhů jako např. alpská chlupatka bezzubá. Na horských a údolních rašeliništích se můžeme setkat s pestrou škálou bezobratlých živočichů jako např. žijí tam vzácné druhy znakoplavek (Notonecta reuteri, N. lutea), larvy vážek, nebo potápníci. Zcela specifickým stanovištěm jsou balvanité sutě a kamnenná moře. Velmi typickými a neobvyklými stanovišti jsou ledovcová jezera a jejich kary. Jezera samotná jsou druhově poměrně chudá, ovšem i zde se objevují velmi typické druhy, jako jsou perloočka, jepice, nebo klešťanka. Pro velké nádrže je zase charakteristický výskyt mnoha druhů ptáků, kteří se zde zastavují během tahu, popř. se sem vzácně zatoulají. Jsou to mimo jiné volavka bílá, racek stříbřitý, kajka mořská, orel mořský, hohol severní, kormorán velký a mnoho druhů bahňáků.Novodobým průzkumem Lipna byl zjištěn výskyt mnoha druhů vzácnějších měkkýšů, jakými jsou lištovka lesklá, velevrub nadmutý nebo velevrub malířský.

IV. Ptačí oblast Šumava Díky bohatému výskytu ptáků byla Šumava vyhlášena evropsky významnou lokalitou Natura 2000 - oblasti ochrany ptactva - Ptačí oblast Šumava. Byla vyhlášena Nařízením vlády č.681 ze dne 8.12.2004. Hlavními druhy – předměty ochrany této ptačí oblasti jsou tetřev hlušec, tetřívek obecný, jeřábek lesní, čáp černý, chřástal polní, kulíšek nejmenší, sýc rousný, datel černý a datlík tříprstý. V zákoně o ochraně přírody a krajiny je ptačí oblast definována jako zvláštní kategorie územní ochrany, zaměřená na zachování početnosti populací vyjmenovaných druhů ptáků a stavu jejich životního prostředí. Kromě uvedených klíčových druhů je na Šumavě zaznamenán výskyt dalších dvaceti druhů evropsky významných ptáků, mezi něž patří například včelojed, sokol, výr, ledňáček a jiní.

M. Holoušová: Záchranné programy organismů v ČR: zaměřeno na Šumavu

V České republice se vyskytuje mnoho rostlinných i živočišných druhů, které jsou podle červených seznamů zpracovaných pro cévnaté rostliny, bezobratlé i obratlovce ohroženy vyhynutím. Cesty k dosažení cíle mohou být různé, od pasivní (legislativní) ochrany, přes vymezování chráněných území až po zabezpečování potřebného managementu. Pro některé druhy však tyto nástroje samy o sobě nestačí a je nutné jejich pečlivé sladění a doplnění dalšími typy opatření, včetně například namnožení druhu v zajetí a jeho opětovného vypuštění (vysazení) do přírody. Pro tyto druhy se připravují záchranné programy. Programy jsou velmi oblíbeným nástrojem, který se stále častěji používá jak u nás tak i v zahraničí. Jejich využití však limituje značná finanční, organizační a personální náročnost. Příprava a realizace programu pro konkrétní druh musí splňovat mnoho konkrétních podmínek formulovaných Stálým výborem Bernské úmluvy a Mezinárodním svazem ochrany přírody – IUCN. Zanedbání těchto pravidel má většinou za následek neúspěšný výsledek programu.

Záchranné programy jsou chápány jako dočasné projekty, jejichž smyslem je kombinací různých typů opatření dosáhnout zvýšení populace dotčeného druhu nad úroveň ohrožení vyhynutím. Tato úroveň se u jednotlivých druhů liší v důsledku různého typu rozšíření zbytkových populací, ekologie druhu, druhu a síly vlivu ohrožujících faktorů apod. Záchranný program je po dosažení stanovených kvantitativních cílů ukončen. Může být ukončen ale také v případě jeho neúspěšnosti (vyhynutí druhu) nebo jeho nefunkčnosti prokázané v průběhu řešení. (zdroj: http://www.nature.cz/zachranneprogramy/index.php?docId=2223)

Ministerstvo životního prostředí pověřilo koordinací přípravy a realizací záchranných programů pro kriticky a silně ohrožené druhy rostlin a živočichů Agenturu ochrany přírody a krajiny ČR. Obě instituce mají snahu připravovat kvalitní a odborně podložené programy, které budou mít vysokou pravděpodobnost zachování druhu pro naši přírodu. O hlavních principech problematiky záchranných programů pro kriticky a silně ohrožené druhy v ČR a o konkrétních schválených a připravovaných programech včetně informací o aktuálním dění informují internetové stránky www.nature.cz.

Vybrané záchranné programy ohrožených druhů na Šumavě

Tetřev hlušec (Tetrao urogallus)

Program probíhal v letech 1998-2007. Jeho cílem bylo zvýšit a udržet populaci tetřeva v ČR, poznat lépe jeho ekologii a biologii. Hlavními opatřeními byl chov a vypouštění tetřevů a následné sledování vypuštěných jedniců. Dále pak ojedinělé úpravy biotopů a regulace predátorů. S posilováním populace se začalo již v roce 1997 ve vypouštěcí voliéře na území lesní správy Strážný. Vypouští se na podzim, ptáci ve stáří 3 měsíců , převážně z odchovny LČR, s. p. , Lesního závodu Boubín v Mlynařovicích, omezeně se vypouštěli dovezení ptáci z chovů v SRN. Tento program je financován ze Státního fondu životního prostředí.

 

83

V roce 1997 bylo vypuštěno celkem 20 ptáků, 1998 - 47, 1999 - 52, 2000 - 33, 2001 - 13 a v roce 2002 - 9 . Největším problémem je adaptace mladých odchovaných jedinců na přírodní podmínky.

Rys ostrovid (Lynx lynx)

Šíření rysa ve druhé polovině 20. století bylo podpořeno jeho migrací ze Slovenska, ale také reintrodukčními programy v Bavorském lese a na Šumavě. V letech 1996-98 dosahovala populace na našem území početnosti 100 -150 jedinců. Zároveň však stále docházelo k nezákonnému odstřelu rysů, který nepomohl zastavit ani záchranný program realizovaný v letech 1998 - 2000. Tato skutečnost vedla k opětovné redukci početnosti populace na současných 80 - 100 jedinců, kteří trvale obývají pouze dvě oblasti - Šumavu a šumavské podhůří a Moravsko-slezské Beskydy. Program v letech 1998-2000 byl pro nefunkčnost ukončen z následujících důvodů. V rámci záchranného programu rysa ostrovida bylo území ČR rozděleno do tří zón (A,B,C) s různým režimem managementu rysí populace. V zónách B a C byla dána možnost udělení výjimky povolení odchytu nebo odstřelu rysa za předem stanovených podmínek (např. pokud rys způsoboval velké škody na hospodářských zvířatech, spárkaté zvěři atd.). Smyslem výjimek bylo předejít ilegálnímu odlovu rysů. Po dobu platnosti programu ale nebyla podána ani jedna žádost o výjimku a byl zjištěn ilegální odstřel přinejmenším 15 rysů. Důvodem mohlo být pozdní zpracování programu nebo složitá administrativa při udělování výjimek.

Perlorodka říční (Margaritifera margaritifera) Perlorodka je vzácný živočich oligotrofních vod, který byl v minulosti decimován kvůli lovu sladkovodních perel a v současnosti rychle vymírá v důsledku eutrofizace vod. Perlorodka říční je živočichem s úzkými vazbami na další živočišné i rostlinné druhy, tvořící společenstvo oligotrofních vod, bez jejichž přítomnosti není schopna se úspěšně reprodukovat. Proto je nutné k posílení populací tohoto kriticky ohroženého druhu živočicha aktivně chránit a formou řízené péče optimalizovat příslušná přírodní společenstva ekosystémů jednotlivých povodí. Tento druh mlžů je mimořádně citlivý na cizorodé znečistění vody a jeho vývoj je závislý též na příznivých půdních a vegetačních poměrech i způsobech hospodaření v povodí. Podmínkou úspěchu tedy je postupné ovlivňování povodí směrem k přírodě blízkým způsobům hospodaření. Zachováním nebo obnovením původních biotopů perlorodky říční lze proto aktivně přispět k podpoře trvale udržitelného rozvoje krajiny a k záchraně širšího genofondu vybraných povodí. Záchranný program pro perlorodku říční, schválený v roce 2000 Ministerstvem životního prostředí ČR, navazuje na více jak dvacetiletou historii ochranářských aktivit Jaroslava Hrušky na Šumavě. Se svými spolupracovníky se věnoval výzkumu biologie a ekologie perlorodky říční a vývoje vhodného ochranářského managementu v modelovém území NPP Blanice. Je zároveň autorem metody polopřirozených odchovů juvenilních perlorodek. Hořeček mnohotvarý český (Gentianella praecox subsp. bohemica)

Příčinou ohrožení je absence vhodného managementu stanovišť. Na všech původně obhospodařovaných lokalitách přineslo ukončení pastvy či seče pro hořeček mnohotvarý český mnoho negativních změn vegetačních a světelných podmínek stanoviště. Po skončení extenzivní pastvy nastaly sukcesní změny na lokalitách provázené zarůstáním křovinami a konkurenčně zdatnějšími druhy bylin a trav. Tyto kompetičně zdatnější expanzivní a vitálnější druhy významně ohrožují v posledních desetiletích poslední populace hořečku, proto je pro jejich obnovu nutné zavést vhodný a pravidelný management – seč a pastvu.

I.Poláková: Šumava – tradiční řemesla a výroba Při toulkách po České republice se snažíme poznat zajímavosti a zvláštnosti jednotlivých oblastí. Můžeme narazit na suvenýry a produkty, které jsou pro navštěvovaný region typické. K nim patří i typické řemeslné výrobky regionů (např. šperky, keramika, dřevěné nebo skleněné výrobky, výrobky z textilu, z ovčí vlny). Řemeslná výroba má v České republice dlouhou tradici a zahrnuje velmi pestré spektrum produktů. V každém regionu České republiky nalezneme specifické, charakteristické výrobky ovlivněné místní kulturou, tradicemi, ale i místními přírodními podmínkami a způsobem života. Mezi tyto regiony patří neodmyslitelně i Šumava. O jejíchž tradičních řemeslech se budu zmiňovat v této práci.

2 Sklářství238

                                                             238

 

zpracováno s pomocí [1]

84

Výroba skla neodmyslitelně patří k základním atributům Šumavy. Nejstarší zmínka o sklářské huti na panství Vítků Hrádek na Krumlovsku pochází už z roku 1379. V letech 1673-1679 se podařilo objevit tajemství výroby čirého křišťálového skla – v eggenberských sklárnách ve Vimperku a na novohradském buquoyském panství. Sklárny se zakládaly u životně důležitých zdrojů vody a v těsné blízkosti lesů, které na to doplácely. Ke vzniku četných sklářských pecí a ke skutečnému rozvoji sklářského řemesla došlo ovšem na Šumavě a v Pošumaví až v 18. a 19. století. Tehdy vzniklo několik skláren v okolí obce Kvilda.

3 Sirkařství239 Do konce 18. století se používalo k založení ohně křesadlo. Novým řešením byly různé typy zapalovadel a máčecích zapalovačů, později třecí zápalky. První zápalky se nazývaly congrevské po vynálezci světelných raket generálu Congrevovi, vyrobené anglickým lékárníkem Johnem Walkerem v Londýně ve dvacátých letech 19. století. Ve třicátých letech se objevily první zápalky fosforové. V laboratoři lékárníka Römera připravovala hořlavou směs paní lékárníková a té při práci pomáhala Marie Urbancová, pocházející z Lazník u Lipníka nad Bečvou. Marie se zamilovala do truhlářského tovaryše Vojtěcha Scheinosty. Tento Sušický rodák našel práci až u lékárníka Römera, kde hobloval dřívka pro výrobu zápalek.

3.1 Solo sirkárna, a.s.240 V novodobé historii města Sušice zaujímá významné místo rok 1839, kdy truhlář Vojtěch Scheinost zahájil ruční výrobu zápalek. Ta se později, za finančního přispění sušického obchodníka Bernarda Fürtha, rozrostla do továrních rozměrů a dala základ pro vznik akciové společnosti SOLO se sídlem ve Vídni, později v Praze a nyní v Sušici. Tradice výroby zápalek v této společnosti je rozvíjena dodnes, i když během uplynulých let společnost několikrát pozměnila své jméno, majitele i sídlo společnosti. 4 Výroba papíru241 Dlouholetou tradici má na Šumavě výroba papíru. Příznivé podmínky pro její rozvoj dávaly jednak hydrologické poměry, jednak bohatství dřeva. Věrohodnými údaji z r. 1499 možno označit jako 1. českou papírnu výrobu na Zbraslavi. V jižních Čechách vznikla papírna pravděpodobně krátce nato, a sice v Českém Krumlově. Koncem 17. a 18. století vzniká na Šumavě a v Pošumaví řada drobných, ale pro rozvoj jihočeského průmyslu důležitých papíren na Otavě, Vltavě, a jejich přítocích. Nejstarší pootavské papírny byly v Kašperských Horách a Horažďovicích. Nejznámější z pootavských papíren byla v Prášilech, která byla v provozu a vyráběla ruční papír až do r. 1993. Jediným nositelem papírenské výroby na území Šumavy a Pošumaví v současné době jsou Jihočeské papírny ve Větřní a papírenský závod v Sušicí, patřící k Západočeským papírnám v Plzni. 4.1 Šumavské papírny242 Český Krumlov, Dolní Nýrsko, Kunratice, Černětice, Vatětice, Velhartice, Chlístov, Rožmberk, Těšovice, Radešov, Kvilda, Hamry, Větřní, Loučovice 5 Domácká výroba243 Domácká výroba se stala po třicetileté válce typickým zdrojem příjmů obyvatel venkove ve všech českých pohraničních oblastech. I když ještě teoretický platily středověké cechovní předpisy, zakazující obyvatelům řemeslnickou výrobu pro trh, pro řadu činností nebyla tato ustanovení respektována. Neprivilegovaným výrobcům se říkalo „fušeři“.

5.1 Textilní výroba a zpracování lnu Rozvoj manufakturního textilního podnikání vyžadoval nesmírné nasazení pracovní síly. Ruční zpracování lnu i vlny – předení a tkaní – vyžadovalo bezpočet hodin práce. Aby bylo možno zabezpečit požadovaný rozsah výrob, bylo třeba desítek tisíc přadláků a tkalců. Domáčtí výrobci dostávali obvykle od faktora – zástupce manufaktury, materiál. Po jeho zpracování odevzdávali hotové dílo, dostávali hned zaplaceno a zároveň obdrželi materiál pro další práci. Celý systém byl velice jednoduchý, pro manufakturu nevyžadoval vysoké investice, protože výroba se odehrávala přímo v okolí.

                                                             239

zpracováno s pomocí [5] zpracováno s pomocí [6] zpracováno s pomocí [3] 242 zpracováno s pomocí [1] 243 zpracováno s pomocí [1] 240 241

 

85

Pro venkovské obyvatele byl tento zdroj příjmů vítaným zdrojem obživy a pro celé 18. století platilo, že příjmy z domácké textilní výroby byly vyšší než ze zemědělství. To byla zlatá éra domácké textilní výroby. Výnosným zdrojem obživy bylo rovněž přadláctví. V menší míře se jako domácká prováděla i výroba stávkového zboží, především punčoch, rukavic a prádla. V okolí Nýrska se provozovala i domácká krajkářská výroba, jež však zanikla na konci 19. století.

5.2 Výroba ze dřeva O domácké výrobě dřevěného zboží na Šumavě se zmiňuje již v polovině 17. století berní rula. Nejdelší tradici měla na Šumavě v rámci opracování dřeva výroba hospodářského nářadí, nástrojů a nádob. Tradiční šumavskou výrobou bylo zhotovování dřevěných hrábí, nezbytných pro luční práce. Touto poměrně jednoduchou výrobou se zabývali především chudší domkáři a také výměnkáři. Jinou rozšířenou výrobou bylo zhotovování kosišťat (násad ke kosám), jež se vyráběly ze smrku. Ze dřeva se také běžně zhotovovaly dlabané necičky a koryta. Šumavští domáčtí výrobci však zvládali i složitější bednářské techniky. K další tradiční domácké výrobě patřilo zhotovování šindelů.

5.2.1 Dřeváky244 Mezi další typické šumavské produkty v minulosti na Šumavě velmi rozšířené domácké dřevovýroby patřily dřevěnky neboli dřeváky. Byly velmi rozšířenou obuví venkovské, ale i městské chudiny na obou stranách zemské hranice. A je nutno říci, že šlo o obutí velmi trvanlivé, jež se nezřídka honosilo vpravdě mistrovským řemeslným zpracováním. Ze Šumavy se pak dřeváky rychle rozšířily do celých Čech. Velice rychle se staly obuví českého venkova se všestranným využitím. Řemeslníci je vyřezávali hlavně z lipového, javorového anebo také bukového dřeva. Dříví bylo na Šumavě všude dost a bylo za babku nebo úplně zdarma. Nejhezčí Šumavské dřeváky se ale dají najít už jen v regionálních muzeích jižní a západních Čech, případně Bavor.

T. Otřísal: Prášily Prášily. To je malá obec vprostřed šumavských hvozdů, v centrální oblasti národního parku Šumava. Je součástí Plzeňského kraje a náleží území okresu Klatovy. Spádovým vyšším územněsprávním celkem je město Sušice. Nejbližšími obcemi jsou Hartmanice SV směrem, Železná Ruda na západ a Srní východně. Obec je ze všech stran obklopena rozsáhlými lesy, mnohdy spadajícími do I. zóny ochrany národního parku Šumava. V jejím bezprostředním okolí se vypíná hned několik vrcholů s nadmořskou výškou přesahující tisíc metrů. Nejvyšším bodem jsou zde hory Debrník (Plesná) s 1336 m n. m. a Poledník (1315 m). Prvně jmenovaná kóta je zároveň bodem hraničním, s Německem. Místní název vrcholu je tedy též Lackenberg. A vyplívá z toho i to, že hranice s Německem je od Prášil nedaleko, přesně 4 kilometry z centra obce, jihozápadním směrem po zpevněné značené turistické cestě. Dějiny obce lze rozdělit na 4 zásadní a zcela rozdílné epochy. Před 2. světovou válkou, těsně po 2. svět. válce, mezi léty 1948–1989 a po r. 1989. Raná historie se váže ke sklářské huti, založené v těchto místech v polovině 18. století. Huť s sebou přinesla zaměstnance, kteří se v jejím okolí usazovali. Do počátku 20. století ze byla pošta, česká a německá škola, stanoviště četnictva, lékař, hostince, pila nebo dokonce pivovar a papírna. Ta údajně dodávala za první republiky papír i do ČS prezidentské kanceláře. V okolí Prášil se rozkládalo větší množství osad a samot, nesoucích vesměs německá jména. Z toho je patrné, že obec spadala pod označení Sudety, neboli že zde žila převážná část obyvatel německé národnosti. Nicméně i česká menšina nebyla nevýznamná. Roku 1928 byl například Klubem českých turistů přestavěn původní Schwarzenberský pivovar na ubytovací zařízení. Tentýž spolek stál o osm let později i za novým koupalištěm. Těsně před vypuknutím 2. světové války bylo v obci hlášeno 1022 obyvatel. Soužití obyvatel obou národností je charakterizováno coby bezproblémové a nekonfliktní. Válečné a zejména poválečné události zanechaly obrovskou a mnohdy do dnešních dnů nesmazanou stopu na nejednom koutu tehdejších českých Sudet. Nucené vysídlení německého obyvatelstva z pohraničí způsobilo náhlé prakticky vylidnění kdysi živých měst a obcí. To je i případ Prášil a osad kolem. Po aplikaci tzv. Benešových dekretů na tomto území zůstalo jen několik málo Čechů, především hajných a lesních dělníků. Dosídlení lidmi z vnitrozemí pak, jako mnohde jinde, připomínalo spíše drancování opuštěného německého majetku. Toto osazenstvo zde nemělo dlouhého trvání – po rozkradení se navrátila většina zpět do českého vnitrozemí. Další obrovskou ranou bylo pro obec obsazení oblasti armádou. To v souvislosti nejen s postupným uzavíráním hranic se západním světem po převratu r. 1948, ale i kvůli vyhlášení vojenského výcvikového prostoru (VVP) Dobrá Voda v roce 1952. Obé dvě události znamenaly velmi ztížený, ne-li nemožný pohyb po okolí, zvláště pak během vojenských manévrů, které nebyly výjimečné. V té chvíli byl do obce přístup nemožný. Z prášilského kostela se stal kulturní dům a později tělocvična, navíc byl zčásti strhnut. Z okolních osad se staly cvičné cíle dělostřelectva, takže i proto po nich dnes mnohdy není již žádné památky. Z původně vzkvétajícího malého horského městečka se tak během

                                                             244

 

zpracováno s pomocí [2]

86

několika málo let stalo téměř mrtvé území, sloužící především armádní potřebám. Obraně-útočným zájmům tehdejšího Československa nebyl ušetřen taky vrchol Poledník, na němž vyrostly objekty výzvědné a protivzdušné služby. Po zvratu a ukončení 40letého vládnutí jedné strany nemohl zůstat kámen na kameni ani ve vojenství. Hranice s Německem se postupně začala opět otevírat, stráž vůči západnímu světu již také pozbyla na významu a ani velikost armády neodpovídala novým podmínkám. K roku 1991 tak byl VVP Dobrá Voda zrušen (dle cs.wikiperia.org) a tím mohla odstartovat nová éra i pro zbídačelou obec Prášily.

Současnost Přestože již uplynulo skoro 20 let od zrušení výcvikového prostoru, oblast střelnic v okolí je stále nebezpečná kvůli možné nevybuchlé munici, jíž se za desítky roků nashromáždilo v krajině značné množství. I z důvodu vyhlášení národního parku Šumava v dubnu 1991 (dle npsumava.cz) je tak pohybování se mimo značené cesty buďto nedoporučováno, ale často přímo zakázáno. Nicméně značených, často zpevněných cest je kolem Prášil dostatečně velké množství, což je spolu s bohatou přírodní scenérií výborným předpokladem pro turistický ruch. V podstatě se tak zčásti navazuje na rozvoj turistiky v předválečném období. V obci vznikají nové ubytovací kapacity a zároveň byly vybudovány či zpřístupněny mnohé turistické atraktivity.

Turistický areál Poledník Bývalý vojenský objekt byl zbořen, zachovala se z něj pouze radarová věž. Ta byla adaptována na rozhlednu a v jejím okolí vzniklo zázemí pro turisty. Věž, vysoká 37 metrů, nabízí od roku 1998 jeden z nejatraktivnějších pohledů na Šumavu (dle npsumava.cz).

Prášilské jezero Ledovcové jezero, ležící přímo pod vrcholem Poledníku, v nadmořské výšce 1080 m, je přístupné po turistické značce. Leží jižně od Prášil, má 3,75 ha rozlohu a hloubkou dosahuje k 15 metrům. Nad vodní hladinou se vypíná 150 metrů vysoká karová stěna s kamenným mořem. Hladina jezera byla v dřívějších dobách pro potřeby plavení dřeva uměle zvýšena.

Jezero Laka Nachází se na západ od Prášil pod horou Debrník, z nichž se k němu dá dostat taktéž po značené trase. Je nejvýše položeným (1096 m n. m.) a zároveň nejmenším (kolem 2,5 ha) šumavským jezerem. Hloubku má údajně dle retour.cz a cs.wikipedia.org jen kolem 4 metrů.

Archeopark Jednou z novodobých atraktivit pro návštěvníky Prášil je archeopark s podtitulem „Jak žili Keltové“. Uměle vytvořený soubor dřevěných staveb má spolu s bohatým doprovodným programem, praktickými ukázkami a přednáškovou činností přiblížit lidem život a dobu keltského osídlení.

M. Tomšíčková: Staré obchodní stezky na Šumavě V minulosti byly hranice České země strategicky obklopeny těžko přístupným lesem. Kompaktní pruh lesa nám zajišťoval jakousi přirozenou obranu území. Přesto pohyb obyvatel a zboží musel být přes toto území zajištěn, proto vznikaly v přístupnějších oblastech stezky, které pravděpodobně již od pravěku spojovaly Českou kotlinu s Podunajím.245 Těchto stezek se v minulosti vytvořilo a zaniklo mnoho. Na Šumavě se jednalo především o solné stezky. Nedostatek soli v Čechách byl jedním z hlavních důvodů, proč staří Čechové navazovali obchodní styky s cizinou. Zprávy o solném obchodu se objevují už od 9. století. Sůl, jak známo, byla i v minulosti nezbytnou složkou pokrmů a nejvýznamnějším konzervačním prostředkem. Sůl pocházela ze solných dolů v oblasti dnešního Reichenhallu v Bavorsku, Halleinu, Hallstadtu, Ischlu a Aussee v Rakousku. Téměř monopolní postavení v obchodu se solí zaujímalo město Pasov a to díky příznivé poloze, kde se k dopravě využívaly řeky Inn a Dunaj.246 Obchodní cesty překračovaly hranici v tzv. zemských branách, které měly funkci jak vojenskou (obrana) tak finanční (vybírání daní). Na strategicky nejvýznamnějších místech stály opevněné body, hrady nebo strážní věže. Dnes se na těchto místech setkáme s názvy jako Stráž či Hradec. O dopravním spojení v pravěku lze v současnosti jen těžko z archeologických výzkumů hovořit. Hypoteticky bylo toto území osídleno přechodně, protože by drsné klimatické podmínky nezajistily dostatečnou obživu obyvatel. V rámci jižních Čech bylo osídlení

                                                             245 246

 

podle Anděry, str. 673 Http://www.retour.cz/ [online]. 2007 [cit. 2010-04-26]. Vimperk. Dostupné z WWW:

87

chápáno jako periferní.247 Nejhustější síť sídel tehdy byla na Vimpersku a Prachaticku, kde podle posledních průzkumů bylo nalezeno velké množství pozůstatků z této doby. V průběhu dějin se stalo toto území tedy spojnicí mezi Čechami a Podunajím, proto vývoj osídlení byl pestrý. Svědčí o tom archeologické nálezy z doby kamenné, bronzové či železné. Obyvatele lákaly četné naleziště zlata, tuhy a železné rudy. Tyto důvody sem přilákaly i Kelty, kteří si zde postavili síť hradišť a hradeb, jako účinnou ochranu těchto nalezišť. Během středověku se vytvořilo na sledovaném území 12 stezek, které zajišťovaly pohyb jak materiálu, lidí, tak myšlenek a kulturních hodnot. 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12.

Nýrská (Německá) – z bavorského Chamu přes Svatou Kateřinu a Nýrsko do Klatov Železnorudská – z kláštera Rinchnach přes Zwiesel a Železnou Rudu do Klatov Vintířova - z kláštera Rinchnach přes Hartmanice do Sušice Slatinná (Česká) – z Grafenau přes Sankt Oswald a horní Kvildu do Kašperských Hor Kašperskohorská větev Zlaté stezky – z Freyungu přes Mauth a Kvildu do Kašperských Hor Vimperská větev Zlaté stezky – z Röhrnbachu přes Strážný a Solnou Lhotu do Vimperku Prachatická větev Zlaté stezky – z Waldkirchenu přes České Žleby a Volary do Prachatic Zbytinská – z Waldkirchenu přes Stižec a Zbytiny do Prachatic Hornoplánská – z Waldkirchenu přes Novou Pec či Přední Zvonkovou do Horní Plané Dolnovltavická – z Sigenu přes Dolní Vltavici a Kyjov do Českého Krumlova Frymburská – z Haslachu přes Svatý Tomáš a Frymburk do Českého Krumlova Vyšebrodská – z Bad Leonfelden přes Vyšší brod do Českého Krumlova

podle Anděry, str. 673 Vintířova stezka Nejstarší spojnice přes Šumavu se podle písemných zpráv jeví stezka Vintířova, která se spojuje se založením kláštera Rinchnach v roce 1012 na bavorské straně Šumavy a působením poustevníka sv. Vintíře na Šumavě (+ 1045). Tato stezka spojovala tedy podunajské oblasti kolem Řezna a Sušici, která ve 12. a 13. století patřila bavorských hrabatům z Bogenu.248 Cesta byla tvořena nejspíš jen z úzké stezky pro pěší nebo pro zvířata nesoucí náklad. Její hlavní význam se přisuzuje expanzi ze strany Bavorska do této oblasti jihozápadních Čech. Zlatá stezka Vznik této stezka a zároveň její hlavní význam souvisí s nedostatkem soli na našem území. První zprávy o ní pocházejí z 11. století. Římský král Jindřich II. daroval listinou z roku 1010 pasovskému ženskému klášteru Niedernburg mýtné poplatky na cestě do Čech a někdy na konci 11. století přenechal český král Vratislav II. obdobné poplatky na cestě z Prachatic do Pasova pražské vyšehradské kapitule. Obě obdarované církevní instituce spravovaly stezku v prvních stoletích její existence. Později toto právo získává světská moc především rod Rožmberků. Transport soli z alpské oblasti zapříčinil rozvoj sledovaného území. Pojmenování pochází pravděpodobně až z počátku 16. století, jako výraz mimořádné výnosnosti obchodu. Kromě soli se z Pasova do Čech vozily drahé látky, jižní plody, koření a víno. Opačným směrem hlavně obilí, chmel, med, vlna, kůže, pivo a další potravinářské produkty. Ve 14. století tvořily stezku 3 hlavní linie – Kašperskohorská, Vimperská Prachatická někdy také uváděné jako Horní, Střední a Dolní Zlatá stezka. K jejich ochraně byly postaveny hrady a hrádky Stožec, Kunžvart, Hus, Vimperk, Osule u Vitějovic a Kašperk na české a Kalkenstein a Wolfstein na pasovské straně.249 Z řady osad a měst, vzniklých na všech větvích stezky, si brzy vybudovaly rozhodující

                                                             247

podle Anděry, str. 674 podle Anděry, str. 676 249 podle Kubů, str.10 248

 

88

význam na české straně Staré Prachatice, vystřídané na počátku 14. století nově založeným městem Prachatice. Na německé straně to bylo staré biskupské město Pasov. Zvláště Prachatice se postupně domohly postavení jednoho z nejvýznamnějších českých měst. Dodnes je zde dochovaná velkolepá renesanční výstavbu, která je produktem vrcholné doby existence této obchodní komunikace.

Sláva a úpadek Největší rozkvět těchto cest se tedy datuje do 14.-16. století. Rozvoj byl zabržděn husitskými válkami a Třicetiletou válkou. Zejména pod správou Rožmberků obchod velice vzkvétal. Od počátku 18. století začal obchod polevovat a tyto stezky postupně zanikly. V nově budované silniční síti bylo spojení přes toto horské pásmo velmi skrovné. V podstatě zůstalo jediné spojení přes Šumavu a to komunikace kopírující vimperskou větev Zlaté stezky, mezinárodní silnice do Německa přes hraniční přechod ve Strážném. Soumaři Nejčastějším druhem přepravy po těchto stezkách bylo přenášení nákladu na ramennou, ve vozících, saních nebo na hřbetu zvířat. Soumaři (Säumer, Saumare, Samer) byli nazýváni muži, kteří prováděli tento transport zboží soumarským přenášením se zvířaty. Jeden soumarský kůň nesl náklad o váze kolem 180 kg.250 Solné bečky, ploché nádoby na víno, pytle nebo balíky se zbožím bývaly upevňovány na zvláštní dřevěná nosítka nebo sedla. Provoz na stezce byl tak čilý, že se musely vydávat zvláštní soumarské řády, které jej měly regulovat a řídit. Bezpečnost Průchod neprostupným lesem byl v minulosti dosti nebezpečný, ale největší nebezpečí hrozilo od lupičů, kteří přepadávali putující karavany i jednotlivce. Ochrana proto byla zajištěna i smluvně a to dohodou o vzniku systému kolektivní ochrany obchodu na všech větvích Zlaté stezky. Největší rozkvět činnosti lapků bylo po husitských válkách v době zmatku a nejednoty. Velký význam pro obranu mělo budování opevněných bodů – strážných věží, hradů a hradišť. Pozdější budování sítě vojenských pevností a střílen v 19. a 20 století se dochovalo velké množství. Z hradů, které můžeme v dnešní době navštívit a které byly současně postaveny k obraně obchodních stezek, to je Kašperk, Klenová, Velhartice a zámek Horažďovice a Vimperk. Hrady jako Vítkův kámen, Hus či Kunžvart můžeme dnes navštívit už jen jejich ruiny.

K. Soušková: Plavení dříví na Šumavě Královský hvozd251 Těžko propustný pohraniční les - Královský hvozd (Wald-hvozd). Sahal od Nýrska k Vimperku. Hvozd byl zbytek mohutného lesa na západě Čech. V 16. století začíná jeho osídlování a vznikají první vesnice. Obyvatelům hvozdu se říkalo Králováci, byly poddaní králi. Byly to královské vesnice, později se jim říkalo svobodné rychty. Původně jich bylo osm: Sv. Kateřina, Hamry, Hojsova Stráž, Kochánov, Zhůří, Zejbiš, Stodůlky (obyvatelstvo bylo převážně německé) a Stachy (české obyvatelstvo). Rozrušení Královského hvozdu začalo v 18. století, kdy se zakládaly další obce. Vzhled tehdejšího nepropustného pralesa je četně popsán v literárních románech. Popis z poloviny minulého století: „Bylo by nebezpečné pro cizince neznalého místních poměrů uhnouti mimo některou z řídkých cest. Ležící dřevo všech velikostí, navzájem propletené, znemožňující cestu vpřed. Z ležících kmenů a z jejich nahoru trčícího kořání tam, kde se udržela špetka hlíny, vyrůstající mladé smrčky. Roztodivná směs podrostu keřů, chrastí a mechu pokrývá půdu a mezi otvory kamenitých okrajů ukrývá zrádné prohlubně, plné lepkavého bahna. A podaří-li se poutníku překonati tato nebezpečí a dostane se z šera staletých, sáhových vousatým, mechem porostlých velikánů do světlejšího porostu, narazí brzy na nového nepřítele – slatinu. Běda cizinci, který zapadne v mlze neb noci do jejich obětí...“. Osady dřevařů vznikaly na Šumavě během 18. století, nejvíce pak v době výstavby plavebních kanálů. Tyto kanály umožňovaly levnější dopravu, dopravu na vzdálené trhy.

Plavební kanály1 První zprávy o plavení pocházejí již ze 16. století. Potoky byly splavné pouze za jarního tání. Užitek z lesů byl tedy nepatrný, stejně tak nevýnosný. Schwarzenberský kanál

                                                             250

Http://www.retour.cz/ [online]. 2007 [cit. 2010-04-26]. Vimperk. Dostupné z WWW: .

251 BĚL, Jiří; BARTÁK, Jiří; ETTLER, Zdeněk. Plavení dříví na Šumavě : 200 let Vchynicko - Tetovského plavebního kanálu. Plzeň : Západočeská energetika, a.s., 2001. 200 s.

 

89

Idea spojení Dunaje a Vltavy vznikla již v době Karla IV., realizována byla ovšem až na konci 18. století. Výstavba probíhala v letech 1789 – 1791, projektant byl Josef Rosenauer. Kanál měřil téměř 40 kilometrů, v 19. století byl prodloužen na 52 kilometrů. Tzv. Dunajskou plavbou bylo dřevo plaveno až do Vídně do roku 1892. Kanál měl velký přínos pro rozvoj území, bylo založeno mnoho obcí, např. Nová Pec, Huťský Dvůr, Jelení Vrchy, Stožec, Nové Údolí a další.252 Průběh a časový plán plavení dříví:253 Zpracované dříví bylo přebíráno na konci léta, protože do zahájení plavby muselo řádně vyschnout. K plavení se vybírala pouze kvalitní, rovná a zdravá polena o délce dvě a půl až tři stopy. Dříví nahnilé ani větve se neplavily. Polena bylo třeba nejprve dopravit z vysokých horských svahů na břeh kanálu. Protože ještě nebyly vybudovány pevné dopravní cesty, sváželo se připravené polenové dříví z hor v zimě pomocí ručních saní. S plavbou se začínalo na jaře, většinou na konci března nebo počátkem dubna, když tající sníh naplnil přítoky kanálu dostatkem vody. Dříví mělo být do koryta vhazováno rovnoměrně, aby nedošlo k závalům. Musela být přesně dodržena kapacita koryta kanálu, které měřilo ve dně 1,5 - 2 metry a na horní hraně 3,5 - 4 metry. Při dobrém provozu mohlo být splaveno 900 - 1000 sáhů dřeva denně. Na dobrý průběh plavby dohlíželo kolem kanálu asi 200 lidí, kteří odstraňovali z koryta nahromaděná polena a jiné překážky. Plavení bylo ukončeno, když korytem proplulo veškeré připravené dříví, nebo když nastal nedostatek vody. V takovém případě bylo třeba plavbu přerušit a pokračovat v ní znovu až po deštích. Vchynicko-Tetovský kanál254 Nápad výstavby přišel od komisaře prácheňského kraje s ideou plavení dříví až do Prahy, která pociťovala jeho nedostatek. V roce 1795 tedy předložil návrh, proběhly posudky stavu lesů i nákladů na projekt. Přestože projekt nebyl nákladný a zisky byly velké, kvůli nedostatku kapitálu nebyl projekt uskutečněn. V roce 1798 se o projektu dozvěděl Josef Rosenauer, roku 1799 koupil celé prášilské panství (13 312 ha) kníže Schwarzenberg. Rosenauer ještě téhož roku předložil podrobný plán pro plavení dřeva. V průběhu terénního průzkumu ale zjistil, že i když se toky upraví, nebude se moci na nich dřevo plavit kvůli prudkému spádu, peřejím, množství kamenů. Navrhl proto vybudovaní kanálu na Modravském a Rokytanském potoce. Na stavbě pracovalo přes 1300 lidí, výstavba stála čtvrtinu hodnoty celého prášilského panství. I přes nepřízeň počasí se na jaře 1801 plavilo dříví do Kestřan a odtud do Prahy. V září 1801 udělil císař František II. privilegium pro plavení dříví z panství Prášily přes Sušice a Horažďovice až do Prahy (před tímto privilegiem probíhalo střídání s Kašperskými Horami). Celková délka kanálu byla 17 842,9 m plus dalších 38 283,1 m řeky Otavy bylo upraveno a vyčištěno. V první polovině 19. století se panství Prášily podílelo na plavení dřeva přibližně 83 %, Kašperské Hory pak 11 %. Rozšíření těžby dřeva mělo za následek další osídlování. Původně Rosenauer plánoval stavbu domů pro 312 dřevorubců, byly rozšířeny stávající vsi. Vzrůstala životní úroveň obyvatel, vzrůstal též počet pil. V druhé polovině 19. století pak upadá zájem o dříví v Praze (nahrazeno uhlím z kladenského revíru), hospodářsky se také omezila těžba lesů, protože díky velkým odbytům se značně snížily zásoby, byl tedy položen základ k rozumnému obhospodařování lesů. Ke kanálu patří i most přes řeku Vydru, který leží u obce Vchynice-Tetov. Má dřevěná hradla, která zabraňovaly průniku dříví do kamenité Vydry. Od Čeňkovy pily, kde se nacházelo vaziště, se plavilo dříví vory. Cesta do Prahy trvala tří až čtyři dny.255 Před první světovou válkou měla velkou důležitost vodní cesta Otava – Vltava – Labe, díky vazišti u Radešova a dalších, díky nimž šlo dřevo až do Saska.

Lesní hospodářství256 Tři základní užitky od dávných dob byly těžba dřeva, získávání pryskyřice a pastva. Sklářství přineslo větší zisky z těžby lesů. V roce 1843 se projevily velké obavy o stav lesů, bylo zde mnoho holin, nebyly vysazeny školky, k výsadbě používán zejména smrk. Snižuje se radikální těžba lesů. Vliv hospodářských odvětví Šumavské lesy, zvláště Královský hvozd, byly zdrojovou oblastí sklářství v Čechách. Sklárny se zakládaly uprostřed lesů, v polovině 18. století bylo ve hvozdu na 12 skláren. Sbírání pryskyřice, smolaření, mělo svého mistra. Ten nesměl při sběru poškodit stromy, přednost v dodávce pryskyřice měl prášilský pivovar. Vyráběl se zde také javorový cukr, hudební nástroje, probíhala zde pastva.

                                                             252

Správa NP a CHKO Šumava [online]. 2010 [cit. 2010-04-24]. Schwarzenberský plavební kanál. Dostupné z WWW: . 253 Český Krumlov : Světové dědictví UNESCO [online]. 25.10.2007 [cit. 2010-04-24]. Schwarzenberský plavební kanál. Dostupné z WWW: . 254 BĚL, Jiří; BARTÁK, Jiří; ETTLER, Zdeněk. Plavení dříví na Šumavě : 200 let Vchynicko - Tetovského plavebního kanálu. Plzeň : Západočeská energetika, a.s., 2001. 200 s. 255 Geografický magazín Koktejl [online]. leden 2002 [cit. 2010-04-24]. PLAVEBNÍ KANÁL VCHYNICKO-TETOVSKÝ. Dostupné z WWW: . 256 BĚL, Jiří; BARTÁK, Jiří; ETTLER, Zdeněk. Plavení dříví na Šumavě : 200 let Vchynicko - Tetovského plavebního kanálu. Plzeň : Západočeská energetika, a.s., 2001. 200 s.

 

90

T. Švik: Obyvatelstvo Šumavy Pošumavská oblast pro své přírodní podmínky nebyla přirozeně atraktivní oblastí pro pračlověka. Historie této oblasti počíná mladší fází paleolitu (starší doby kamenné) v období cca 3000 let př. n. l., kdy tehdejší lovci mamutů založili několik menších sídlišť (Nové Dobrkovice, Třísov, Sušice). Jednalo se již o příslušníky rodu Homo Sapiens Sapiens. Hlouběji do podhůří se osídlení posunulo v období mezolitu (střední době kamenné) a neolitu (mladší doby kamenné) v souvislostí se změnou klimatu (ústup ledovce) a změnou způsobu obživy člověka (konec výskytu mamuta a mu podobných, značně rozšířen rybolov, oblasti vyšších nadmořských výšek mu příznivé). Postup obyvatelstva dále do vyšších poloh pokračoval v době bronzové (cca 1800 – 900 let př. n. l.), kdy Šumavou procházely stezky mezi hustě osídlenou oblastí Čech a ložisky mědi v Alpách. V době bronzové rovněž se rovněž započalo s rýžováním zlata v oblasti Šumavy. Archeologické nálezy se našly např. v lokalitách Stižec, Sušice, Protivín, Malenice atd.).257 Výraznou změnou v osídlení Šumavy byla v době železné Keltská expanze, která Šumavu zasáhla v 4. stol. př. n. l. Za jejich pobytu zde byla zakládána sidla značně trvalejšího charakteru než doposud, tzv. oppida (lokalita Třísov). Na přelomu letopočtu pod tlakem Germánů a římských legií Keltové mizí. Germáni nezanechali na Šumavě výraznější archeologické památky, pouze úlomky keramiky a podobné drobné věci. Jejich sídla tedy neměla trvalejší charakter, zdá se však, že obchodní ruch byl v této oblasti čilý.258 Pobytem germánského etnika zde však bylo v 19. a první polovině 20. stol. často argumentováno německou historiografií pro velmi „zavánějící“ teorii německé kolonizace, která popírala, že by kdy z českých hor germánské resp. německé etnikum odešlo, jen se mělo, dle zastánců této teorie přesunout do vyšších poloh. Je to samozřejmě čirý nesmysl.259 Slovanské etnikum se na Šumavě objevuje kolem 4. stol. n. l. Slované jakožto příslušníci civilizačně ještě zaostalejšího etnika rovněž zanechali velmi málo archeologických nálezů a zbytky slovanského osídlení můžeme na Šumavě pozorovat až v 8. – 9. stol. (např. lokality Sedlov, Vadkov, Lštění, Prachatice). V raném středověku (cca 10. stol.) v souvislostí s nástupem feudalismu a centralizací zanikly hradiště a kmenová území. Síť osad v podhůří Šumavy byla již celkem hustá, směrem k jihu skrz pomezní hvozdy vedly obchodní stezky. Nejsevernější oblastí se zaznamenaným osídlením z této doby je dnešní Sušice v Pootaví. Zemědělská kolonizace postupovala v tomto období pomalu, avšak usídlovali se vyšších polohách hledači zlata. Rozsah osídlené půdy se velmi rozšířil v období středověké kolonizace, jež v oblasti Šumavy proběhla ve 12. a 13. stol a doznívala ve 14. stol. Kolonizace probíhala nejprve podél vodních toků a teprve posléze se rozšiřovala do dalšího prostoru. Neopomenutelným kolonizátorem 12. stol. je církev, která se zde stala (po knížeti) druhým největším pozemkovým vlastníkem. Na osídlování Šumavy se, zejména jako nositelé know-how, podíleli i němečtí kolonisté, avšak tento jev není možné v oblasti Šumavy přeceňovat, což dokazuje převaha českých jmen obcí, pohraniční hvozdy byly v této době pro pronikání německého etnika stále ještě podstatnou překážkou. Jinak tomu ovšem nejjižnějším cípu Čech, kde neexistence výrazné přírodní bariéry umožnila německou kolonizaci a ve 13. stol. jsou zde již německé názvy sídel hojné. Německy byla osídlená zejména oblast kolem jižního toku Vltavy, oblast okolí Českých Budějovic, Prachatic, Sušic, Kašperských Hor a a Hartmanic. Nejmasivnější nápor germanizace oblasti Šumavy ovšem nastal až v 16. až 18. stol. v souvislostí s likvidací pohraničního hvozdu a jeho osídlováním. Ta vycházela z české strany hvozdu. České etnikum převažovalo jen v odlehlejších oblastech. Germanizována byla např. panství Bystřice, Dešenice, Sušice, Kašperské Hory, Vimperk, Prachatice, Český Krumlov, České Budějovice. Tato národnostní struktura pak byla v podstatě homogenní až do pol. 19. stol. V souvislosti problematiky obyvatelstva je třeba zmínit ještě populační úbytek v 17. stol. vyvolaný třicetiletou válkou. Případů, kdy vesnice zcela zanikla není v oblasti Šumavy příliš mnoho, ale je zmiňován úbytek gruntů, atd. Zcela zanikla např. ves Rohanov a město Husinec. Po třicetileté válce se značně změnilo vlastnictví půdy. Oblasti jižních Čech byla poměrně politicky problematická a proto zde po třicetileté válce hojně získávali půdu „cizí“ šlechtické rody (Buqoy, De Houf-Hoerta, Eggenberkové…).260 Vývoj obyvatelstva Šumavy v „době statistické“ Po roce 1848 byly zřízeny politické okresy. Na území Šumavy a Pošumaví se nacházely tyto: Nové Hrady, Kaplice, Vyšší Brod, Horní Planá, Český Krumlov, Chvalšiny, Prachatice, Vimperk, Volyně, Kašperské Hory, Sušice, Nýrsko, Klatovy. V těchto okresech žilo v roce 1850 271 273 obyvatel261, v roce 1910 313 815 obyvatel. V průběhu 19. stol. tedy sledovaná oblast populačně rostla, ovšem pomalejším tempem než v ostatních okresech dnešní České Republiky. Pohled na tabulku, kde jsou hodnoty z jednotlivých sčítání přepočítané lidu pro současné okresy ovšem odhaluje pokles již od roku 1880 v případě okresů Prachatice, Strakonice a Klatovy a stagnaci v případě okresu Český Krumlov. Je to způsobeno poměrně negativními dopady průmyslové revoluce a industrializace v oblastech Šumavy a Pošumaví, kdy zde nevznikly větší průmyslové podniky, přírodní podmínky pro zemědělství nebyly vhodné, navíc se projevila agrární krize 80. let 19. stol., a následným ekonomickým zaostáváním této oblasti.262 Zde je nutno ovšem říci, že výběr okresů jakožto administrativních jednotek nekoresponduje ideálně s geomorfologickým vymezením Šumavy: do Šumavské hornatiny částečně zasahuje ještě okres České Budějovice, který však autor referátu chápal jako výrazně odlišný od periferních, hraničních, „horských“ okresů Šumavy, naopak značná část okresů Klatovy a Strakonice leží mimo Šumavskou hornatinu, ovšem ideálního souladu mezi geomorfologickým a administrativním vymezením nelze přirozeně dosáhnout.

                                                             257 Záloha, J.: Šumava AZ. České Budějovice 1984. Vondruška, V.: Život staré Šumavy. Plzeň 1989. 258 Záloha, J.: Šumava AZ. České Budějovice 1984. Vondruška, V.: Život staré Šumavy. Plzeň 1989. 259 Přednáška D. Papajíka zaměřená na středověkou kolonizaci, Olomouc, 2007. 260 Vondruška, V.: Život staré Šumavy. Plzeň 1989. 261 Záloha, J.: Šumava AZ. České Budějovice 1984. 262 Vondruška, V.: Život staré Šumavy. Plzeň 1989. Záloha, J.: Šumava AZ. České Budějovice 1984.

 

91

Tab. 1: Počet obyvatel „šumavských“ okresů v letech 1869 – 1910. 1869

1880

1890

1900

1910

Český Krumlov

89 224

93 175

93 226

94 977

96 634

Klatovy

141 870

151 196

149 100

149 058

151 036

Prachatice

86 297

92 000

90 219

90 429

91 594

Strakonice

85 915

89 727

85 755

85 083

84 018

Zdroj: Historický lexikon obcí České Republiky 1869 – 2005. I. díl. Český statistický úřad v Praze. Praha 2006.

Tab. 2: Počet obyvatel „šumavských“ okresů v letech 1921 – 2001. 1921

1930

1950

1961

1970

1980

1991

2001

Český Krumlov

93 555

94 564

46 907

48 620

49 940

55 395

57 388

59 569

Klatovy

149 381

143 121

100 098

99 219

94 133

92 327

89 767

88 043

Prachatice

87 880

85 602

47 742

48 239

47 925

50 119

50 985

51 369

Strakonice

149 381

143 121

100 098

71 192

69 998

70 178

71 978

69 863

Zdroj: Historický lexikon obcí České Republiky 1869 – 2005. I. díl. Český statistický úřad v Praze. Praha 2006.

I v oblasti Pošumaví rostla města na úkor venkova, avšak tento růst byl pomalejší než v jiných oblastech. Pouze Klatovy dosáhly roku 1930 dvojnásobného počtu obyv. oproti roku 1850 (1850: 6000 obyv., 1930: 14 089 obyv.), dvojnásobku se blíží Nýrsko (1850: 1 618 obyv., 1930: 3230 obyv.), Sušice (1850: 2763 obyv., 1930: 1264 obyv.) a Vimperk (1850: 2763 obyv., 1930: 7163 obyv.). Ostatní města ale rostla mnohem pomaleji, Nové Hrady dokonce vykázaly ztrátu (1850: 1349 obyv., 1930: 1264 obyv.).263 Hustotou osídlení se tyto oblasti řadily k nejméně zalidněným oblastem. V roce 1930 byly Hartmanice hejřídčeji zalidněným okresem v ČSR (28 obyv./km2), dále následovaly okresy Horní Planá (42 obyv./km2), Chvalšiny (44 obyv./km2), Kaplice (50 obyv./km2), Nové Hrady (55 obyv./km2), Volary (57 obyv./km2), Vyšší Brod (57 obyv./km2), Vimperk (61 obyv./km2), Kašperské Hory (67 obyv./km2), Prachatice (72 obyv./km2), Nýrsko (76 obyv./km2), Volyně (80 obyv./km2), Český Krumlov (86 obyv./km2), Sušice (89 obyv./km2) a Klatovy (103 obyv./km2). Pokud jde o národností složení, převládala až do konce druhé světové války německá národnost. V tabulce je uveden poměr počtu obyvatelstva sledovaných tehdejších soudních okresů v přepočtu na 1000 obyv. podle toho, jako obcovací řeč, resp. od roku 1921 národnost uvedli při sčítání lidu. Poměrné zastoupení české národnosti se zvětšovalo, což byl ovšem trend typický pro všechny oblasti s německou národností, za 1. republiky uměle podporovaný politikou ČSR.

Tab. 3: Poměr národností na Šumavě v přepočtu na 1000 obyvatel. Češi

Němci

1880

430,8

569,2

1890

431,4

568,6

1900

429,6

570,4

1910

433,7

566,3

1921

453,5

545,5

1930

456,4

542,9

Zdroj: Záloha, J.: Šumava AZ. České Budějovice 1984.

                                                             263

 

Záloha, J.: Šumava AZ. České Budějovice 1984.

92

Zásadní změna osídlení Šumavy nastala po roce 1945 a odsunu Němců. Vysídlené vesnice byly osídlovány obyvatelstvem z českého vnitrozemí, Slovenska a Volyňskými Čechy. Byla snaha, přesídlovat vnitrozemské obyvatelstvo do co nejbližších pohraničních oblastí, což se v případě Pošumaví poměrně dařilo. Nejvíce se na doosídlování Šumavy podílelo obyvatelstvo z přilehlých oblastí jižních Čech, jak dokládá mapa v příloze.264 Počet obyvatel, jak je patrno z tabulky č. 2 se ovšem podstatně snížil. Nebyly již osídleny rozptýlené samoty a menší odlehlé vesnice. Velmi řídce zůstala zalidněná oblast jihozápadně a jižně od Vyššího brodu, Českého Krumlova, Prachatic, Vimperka, Kašperských Hor a Nýrska. Severně od této linie se udržela hustota zalidnění 60 obyv./km2, jižně většinou pouze kolem 20 obyv./km2. Počet obyvatel sice s výjimkou okresu Klatovy mírně rostl do roku 1991, nikde však zdaleka nedosáhl hodnot takových, jako před odsunem německého obyvatelstva. Bylo to způsobeno jednak ekonomickým zaostáváním regionu, jednak přítomností železné opony, která jednak hermetickým uzavřením státní hranice znemožnila možnost rozvoje pohraničí, jednak řadu oblastí coby vojenské prostory přímo znemožnila osídlit. Zcela novou složkou obyvatelstva Šumavy se po roce 1945 staly Romové, přesunováni sem uměle především z východoslovenské oblasti (Prešovska). Hrubé odhady mluví o 500 dospělých Romů a 2000 Romů s dětmi.265

Z. Bartošková: Lidová architektura na Šumavě Jako lidová architektura bývají označovány stavby, které v průběhu staletí vznikaly na českém venkově. Vedle funkčních vlastností se stavby vyznačují i výtvarnými prvky. Typické je také využití přírodního materiálu, který se v oblasti vyskytuje. Nejstarší stavbou v oblasti Šumavy a Pošumaví je podle posledních expertíz dům č. 14 ve Vitějovicích, který byl postaven již v roce 1491. Charakter usedlosti vždy závisel na povolání majitele – jinak vypadal dům pastevce a jinak dům zemědělce. Samozřejmě také záleží na tom, zda dům stál ve městě nebo na vesnici. Takovéto rozdíly bychom ale našli i v jiných částech naší země. Nás bude hlavně zajímat, co je v oblasti Šumavy a Pošumaví ojedinělé. Šumava a Pošumaví266 Pro Šumavu jsou nejvíce typické roubené domy – stavitelé měli dostatek materiálu. Dřevo se použilo na postavení domu a na střešní krytinu, zděné (hlavně z kamene) byly podezdívka, černá kuchyně, méně často chlévy. Stavby zděné byly stavěny jen v případech, kde hrozilo nebezpečí vzniku požáru (např. kovárny), ale i v nich bývala obytná část roubená. V Pošumaví najdeme jak roubené, tak zděné domy (z kamene i cihel). Ve městech se můžeme setkat ještě z jedním typem domu – s domem v kožichu, jedná se o roubený dům, který byl později opatřen omítkou. Domy typické pro Šumavu267 Na Šumavě vedle sebe žili Němci a Češi a to vneslo šumavským stavením osobitý ráz. Ve stavitelství jsou viditelné prvky z Bavorska. Pro tato stavení se používá název šumavský dům, má dva typy – šumavský dům lesní a šumavský dům městský. Obě varianty se vyznačují snahou shrnout všechen prostor pod jednu střechu. Charakteristická jsou také tři okna ve štítové zdi. Šumavský dům lesní bývá roubený s malým podílem zděných částí. Obývali ho většinou dřevorubci. Jedná se o trojdílný dům (skládá z obytné části, vstupní síně a účelového prostoru (komora, sýpka, chlév)). Většina těchto domů má přímé spojení chlévu a síně, proto někdy bývají označeny jako chlévní domy. Dům charakterizuje polovalbová střecha s předsunutou pavlačí ve štítě a použití šindele i k pobití stěn. Často tyto domy bývají doplněny zvoničkou. Domy tohoto typu najdeme např. ve Stachách nebo Srní. Kromě šumavského lesního domu se můžeme setkat se šumavskou zemědělskou usedlostí, která se skládá z více staveb. Pro šumavský dům městský je typická orientace štítovou stěnou s vraty do ulice. Podle typu střech dělíme městský dům na volarský se střechou alpského typu a kašperskohorský se střechou šumavského typu. Volarský dům se na české straně Šumavy vyskytuje ve Volarech a ve vsi Dobrá, s drobnými úpravami ho můžeme najít i v okolí Železné Rudy. První domy tohoto typu byly postaveny v 16. století. Tyto domy se opět vyznačují tím, že pod jednou střechou, která mívá malý sklon, se skrývá obytná i hospodářská část obydlí. Dům měl dvě podlaží, přičemž do druhého se někdy vstupovalo z pavlače. Přízemí bývá zčásti nebo zcela kamenné. Zemědělský šumavský městský dům je podobný domu volarskému, má však jiný tvar střechy, díky kterému vzniká v podkroví prostor pro uskladnění sena. Domy typické pro Pošumaví268 Pošumavský roubený dům se od šumavského liší mešními rozměry, ne vždy jdou také umístěna tři okna ve štítové zdi. Pro domy v Pošumaví je typické spojení dispozice domu špýcharového s vzhledem domu šumavského. Uspořádání domu je stejné jako u domu

                                                             264

Slezák, L.: Zemědělské osídlováni pohraničí Českých zemí po 2. světové válce. Brno 1978. Záloha, J.: Šumava AZ. České Budějovice 1984. zpracováno s pomocí [1] 267 zpracováno s pomocí [1], [2] a [3] 268 zpracováno s pomocí [1] a [2] 265 266

 

93

špýcharového (špýcharový dům se vyznačuje spojením špýcharu neboli sýpky se síní), konstrukce střechy připomíná dům šumavský. Domy tohoto typu najdeme např. v okolí Vimperku a Sušice. Postupem času se dům začal rozrůstat o komory a chlévy, pokud byl v okolí domu dostatek místa, byly tyto prostory stavěny jako samostatné a dům začal dispozičně připomínat jihočeský zděný dům. Jihočeský zděný dům se v Pošumaví rozšířil v 19. století z hlubockých blat. Typické je dvouštítové průčelí spojené zdí, v níž bývají vrata. Dvůr domu je třístranný, z jedné strany ho obklopuje vlastní dům, z druhé chlév a ze třetí špýchar. Od klasického špýcharového domu se liší samostatným umístěním sýpky, která často bývá druhou částí štítového průčelí. V 19. století se na Volyňsku a Prachaticku objevily stavby, které označujeme jako selské baroko (správnější výraz je ovšem rustikální baroko). Jedná se o jihočeské zděné domy se zdobeným štítem, který vytvořil lidový umělec. Nejznámějším z těchto stavitelů je Jakub Bursa, který působil v okolí Volyně a Vlachova Březí, typický pro jeho stavby jsou křídlové štíty s volutami, různé nápisy na štítech a štukový dekor. Bursovo dílo můžeme obdivovat např. v Bušanovicích, Vlachově Březí a ve Dvorech.

K. Mazánková: Nerostné suroviny na Šumavě a jejich těžba Šumava patří k nejstarším horninám, vzniklým pohybem zemských desek a jejich svrašťováním. Skládá se hlavně z archaických nebo palaeozoických hornin. V geologickém podloží celé oblasti převažuje především šedá rula skládající se ze živce, křemene a biotitu, na severovýchodě přecházející bez ostrého rozhraní na vápenec a grafit. Ve zlatonosné oblasti v okolí Kašperských hor je rula bohatá na křemen. V povodí šumavských řek a jejich přítoků se nacházejí štěrky obsahující zlato a místy některé druhy drahokamů, jako například korund, safír, rubín, smaragd, spinel.V pobřeží Vltavy, v diluviálních a snad i třetihorních štěrcích, se vyskytuje vltavín, drahý kámen zřejmě kosmického původu. V minulosti měla velký význam hlavně těžba zlata, grafitu, křemenného písku, vápence

Kašperské Hory – zlatonosný revír Oblast Kašperských hor patří k nejstarším zlatonosným revírům v Čechách. Mezi významná rýžoviště v této oblasti patří Rejštejn, Horská Kvilda, Hartmanice, povodí Otavy, Vydry, Křemelné, Hamerského a Zlatého potoka. Všechna tato povrchová rýžoviště byla pravděpodobně využívána již Kelty, kteří obývali místní hradiště Obří Hrádek a Sedlo. Hornická těžba zlatých rud probíhala intenzivně už v 10.- 12. století. V období 13. a 14. století za vlády Jana Lucemburského a Karla IV. horníci začali kutat v hlubokých částech ložisek zlatonosných rud. Vliv husitských válek a snižující se mocnost zlata v hlubších částech ložiska znamenal útlum těžby zlata v oblasti Šumavy. Po celé 19. století byly snahy těžbu obnovit, avšak všechny skončily nezdarem. O bývalém bohatství této oblasti se můžeme přesvědčit v expozici muzea v Kašperských Horách. Mezi nejvíce patrné a zachovalé pozůstatky důlní činnosti patří Česká šachta, Františkova šachta, štoly na Liščím vrchu, nebo hlavní tzv. dědičná štola sv. Jana. V 90. letech 20. století se v oblasti Kašperských hor provedl rozsáhlý průzkum oblasti, který potvrdil, že pod povrchem leží desítky tun zlata. Po silných protestech ekologů a místních obyvatel zakázalo těžbu přímo Ministerstvo životního prostředí. V roce 2007 začala mít zájem o zlatonosný revír na Šumavě firma Potamon GTS, která zde chce vytěžit 160 tun zlata.269 Místní obyvatelstvo se ale obává, že by těžba zlata udělala ze Šumavy průmyslový okrsek a zdevastovala by místní krajinu. Kašperské zastupitelstvo tedy žádost o těžbu zamítlo, i když firma Potamon poukazovala na to, že otevření dolu by přineslo zisk pro region i stát, zvláště když současná cena zlata láme rekordy.

Sklářství K rozsáhlejšímu osídlení Šumavy došlo v 15. a 16 století v souvislosti s těžbou dřeva pro místní sklárny. Kromě dostatku dřeva v místních lesích, se zde nacházely také další potřebné suroviny – křemenný písek a vápenec. Nejstarší hutě zde vznikly ve 14. století. V 16. století vyrostly sklárny téměř po celé Šumavě. K největšímu rozmachu šumavského sklářství došlo v 18. století. Předními středisky se stalo Vimpersko, Povydří, Prášilsko a Železnorudsko. Sklo vyráběné na Šumavě bylo významným vývozním artiklem.

                                                             269

ČT24: Těžba zlata ohrožuje kašperskou přírodu. [online] http://www.ct24.cz/regionalni/jizni-cechy/8546-tezba-zlata-ohrozuje-kasperskou-prirodu/video/1/

 

94

Od poloviny 19. století se počet skláren rychle snižoval a během půlstoletí většina zanikla. V současnosti je možné pozorovat pozůstatky po těžbě křemene. Jedná se především o pinková pole o rozloze asi 1 km2 a hluboké rokle, kde byly dobývány mocnější žíly. Na lokalitách Gerlova huť a Nový Brunst byly provedeny poslední výzkumy v 60. letech 20. století, avšak výsledek geologického průzkumu byl negativní po kvalitativní i kvantitativní stránce.

Těžba grafitu Těžba grafitu v minulosti proslavila zejména oblast Chvalovic a Českého Krumlova. Od starší doby kamenné jsou zaznamenány nálezy grafitu v keltské keramice, která byla objevena v laténském oppidu v Třísova na Českokrumlovsku. Dobývání grafitu se původně odehrávalo primitivně sběrem, hrabáním a kopáním na výchozech grafitických paralul. Zájem o grafit stoupl především koncem 18. století s rozvojem průmyslu. Šumavská tuha se tehdy vyvážela i do Anglie, kde se z ní vyráběly bloky pro vyzdívky ocelářských pecí. Ložiska na Chvalovicku byla známa od doby bronzové, ale teprve v roce 1880 zde vystavěla společnost Pierron grafitové doly a začalo se těžit důlně. Právě v této době je zaznamenán největší rozvoj těžby grafitu v Jižních Čechách V letech 1925 – 1928 Československo těžilo nejvíce tuhy na světě s roční produkcí kolem 23 000 tun. Pro srovnání: světoznámá ceylonská naleziště poskytla od roku 1880 přes 2 mil. tun grafitu. Z jižních Čech společně s těžbou na Moravě bylo získáno 2,5 mil. tun. Z oblasti Chvalovicka pocházelo až 150 000 tun grafitu.270 Poslední jihočeský grafitový důl Český Krumlov patří společnosti Koh – I- Noor Grafit Netopíce a poskytuje pouze podívanou pro turisty, kterou je projížďka podzemní trasou v důlních chodbách.

Železnorudsko V oblasti Železné Rudy byla od 16. století těžena železná ruda, která byla přímo v místě zpracovávána na železo. Jednalo se zejména o rudu zvětrávacího charakteru tvořenou limonitem a hematitem. V povodí řeky Řezné a Železného potoka vznikla v polovině 16. století malá osada, tehdy zvaná Hutní. Koncem 16. století zde byla zřízena první pec na tavení železné rudy a osada se přejmenovala na Železnou Rudu, která je v současnosti významným střediskem cestovního ruchu na Šumavě. V 50. letech 20. století probíhal poslední výzkum zásob železné rudy na katastru obce Špičák. Byla objevena nepříliš mocná žíla, která se však zdála být ekonomicky nedobyvatelnou. Na území Železné Rudy se také těžily stavební hrubozrnné písky. Jednalo se však o materiál podřadné kvality. Písčitý materiál zde vznikal silnějším zvětráváním vyvřelých hornin. V minulosti těžená eluvia granitoidů dosahují mocnosti až 12 m, což můžeme pozorovat v pískovně v severním sousedství zaniklé osady Panterova Huť. Těžba stavebních písků probíhala ve třech pískovnách, z nichž ve dvou se částečně těží dodnes.

Těžba vltavínů Nejvýznamnější lokalita s nalezišti vltavínů na území České republiky se nachází v širším okolí obce Besednice. Výjimečnost této lokality se stala předmětem diskuse, která trvá více jak 10 let a zabývá se budoucností této lokality. Prvotním záměrem bylo zahájit na této lokalitě oficiální těžbu. V roce 1990 vydal Český geologický úřad osvědčení pro výhradní těžbu firmě Geoindustria Praha. V roce 1993 Ministerstvo životního prostředí vyhlásilo tuto oblast jako chráněné ložiskové území. Na konci 90. let 20. století se do sporu dostávají ochranáři, kteří upozorňují na jedinečnost lokality a plzeňský báňský úřad, který usiluje o těžbu. Jako prostředník v této diskusi stojí referát životního prostředí bývalého Okresního úřadu v Českém Krumlově, který v roce 2001 vydal souhlas s průmyslovou těžbou v požadovaném rozsahu. Diskuse se po tomto rozhodnutí přesunula na akademickou půdu. Proti těžbě se postavila PřF Univerzity Karlovy, Agentura ochrany krajiny a přírody v Českých Budějovicích a také místní obyvatelstvo, které v roce 2001 sepsalo petici proti těžbě. Spor skončil v roce 2002, kdy Ministerstvo životního prostředí vydalo souhlas k průmyslové těžbě s platností na 7 let. S tímto rozhodnutím souhlasí také starosta obce, protože díky těžbě se do obecního rozpočtu dostane dvojnásobek ročního rozpočtu obce.

                                                             270 Těžba grafitu na Netolicku. [online] http://www.blanet.cz/?artid=138&lang=cz&mode=normal

 

95

A.Jakšová: Církevní řády v českých zemích a zvláště v jižních Čechách Nejstarší klášter na našem území vznikl v Praze asi v roce 972. Byl jim ženský benediktýnský klášter u sv. Jiří a až po něm následovaly mužské kláštery – Břevnov (993), Ostrov, Sázava atd. Ve 12. století se začínají zakládat kláštery premonstrátů a cisterciáků.271

Jedním z významných církevních řádů vrcholného středověku byli cisterciáci. Tento řád vznikl ve Francii na konci 12. století, jako reformovaná větev benediktýnského řadu. Svůj název získal řád podle prvního kláštera, který vznikl v pusté a neúrodné krajině Citeaux (lat. Cistercium). Za života jednoho z duchovních otců řádu - Bernarda z Clairvaux (†1153), významného cisterciáckého myslitele, došlo k velkému šíření řádu a k založení několika desítek dalších cisterciáckých klášterů po celé Evropě.272 Nově zbudované kláštery byly vždy v podřízeném postavení vůči mateřskému klášteru, z něhož byli vysíláni mniši do nově budovaného kláštera. Do Citeaux, centra cisterciáckého řádu, se každoročně sjížděli opati jednotlivých klášterů na zasedání generální kapituly. Ustanovení přijatá na tomto sjezdu byla závazná pro celý řád.273 Řeholní život a cisterciácká ústava kladou přísný důraz na dodržování benediktýnské řehole, na chudobu, modlitbu a zvláště na těžkou manuální práci. Mniši si museli svůj chléb dobývat vlastníma rukama, neboť stanovy jim zakazovaly mít poddané. O vzdálené pozemky kláštera se starali laičtí bratři tvz. konvrši274. 275 Cisterciáci se těšili velké oblibě u panovníků i šlechty276, kteří jim darovali rozsáhlé pozemky určené k rekultivaci. U nás zakládané cisterciácké kláštery sice vznikaly v neobydlených oblastech, ale na rozdíl od běžné praxe byly již obdarovávány několika vesnicemi. První cisterciácký klášter na našem území byl zbudován v Sedlci u Kutné Hory (r. 1143). V Čechách a na Moravě bylo založeno celkem 13 mužských a 5 ženských cisterciáckých klášterů.277 Velký přínos tohoto řádu tkví v tom, že mniši zušlechťovali a osídlovali pusté a nehostinné oblasti. Cisterciáci se stali nejen nositeli náboženských a duchovních myšlenek, ale i hospodářského, sociálního a kulturního pokroku. Cisterciáci byli výtečnými zemědělci, kteří do Čech přinesli dokonalejší nářadí, rozšiřovali zemědělské plodiny a rostliny (ovocné dřeviny). Se zaváděním nových rostlin, zaváděli i nové způsoby jejich pěstování – zelinářství, chmelařství, vinařství ad. Zakládání klášterů mělo i svůj strategický význam. Panovníci s pomocí klášterů kontrolovali vnitropolitickou situaci ve státě. Kláštery byly protiváhou šlechtického vlivu v odlehlejších částech země, viz mocensko–politické soupeření mezi Rožmberky a Přemyslovci. Cisterciáčtí opati byli také poradci českých králů a to nejen Přemyslovců, ale i Lucemburků.278 Období od 12. do 15. století a období rekatolizace českých zemí bylo obdobím největšího rozkvětu klášterů, což dokládají klášterní komplexy. Nedozírné dopady pro některé kláštery měly husitské války v 15. století. Některé kláštery poničené v tomto období nebyly již nikdy obnoveny a jiné již nikdy nedosáhly předchozí úrovně. Byly však i takové řády, pro které období rekatolizace bylo obdobím „renesance“ či dobou jejich vzniků. Výrazným mezníkem pro mnohé kláštery byly reformy Josefa II., jejichž oběťmi se staly i cisterciácké kláštery. Zanikly kláštery na Velehradě, ve Žďáru n. Sázavou aj. Zachovány zůstaly pouze dva kláštery a to v Sedlci a ve Vyšším Brodě.279 Na konci 17. století došlo ke vzniku reformované odnože cisterciáckého řádu tzv. trapistů. Dnešní sídlo cisterciáckého i trapistického řádu je v Římě. V současnosti v ČR fungují pouze dva cisterciácké kláštery a to v Sedlci a ve Vyšším Brodě. V roce 2004 byl vystavěn trapistický klášter v Novém Dvoře.280

O něco později do jižních Čech přichází další církevní řád a to premonstráti. Řád premonstrátů vznikl ve 12. století ve Francii, jako kajícnické hnutí s důrazem na kontemplativní a odříkavý způsob života. Premonstráti žili podobně jako cisterciáci odloučeni od

                                                             271

Historie české středověké církve a středověkých klášterů. [online]. [cit. 15-4-2010]. URL: < http://www.kb.se/codexgigas/cze/Vice-o-Codexu-Gigas---Mer-om-CG/Bohemian-medieval-church-history-and-medieval-monasteries/>. 272 Okolo roku 1500 bychom všude po Evropě napočítali asi 700 mužských a 900 ženských klášterů. 273 FOLTÝN, Dušan a kol.: Encyklopedie Moravských a Slezských klášterů. Libri, Praha 2005, str. 64-66.; KORUNA S. Bernard: Cisterciáci – k 850. jubileu trvání cisterciáckého řádu a k 805. výročí jeho uvedení do Českých zemí. České Budějovice 1948, str. 7-15. 274 Konvrši byli řeholní bratři, kteří měli nižší vzdělání a pracovali na vzdálenějších pozemcích kláštera. Tvořili vlastní komunitu, nežil v klauzuře a skládali pouze slib poslušnosti a věrnosti. 275 FRANZEN, August: Malé církevní dějiny. Zvon, Praha 1992, str. 143-144. KORUNA S. Bernard: Cisterciáci, str. 7-15. 276 O tom svědčí i dva jihočeské cisterciácké kláštery. Vyšší Brod založen v r. 1259 je fundací šlechtickou (Rožmberkové) a pro změnu Zlatá Koruna (r. 1263) je fundací panovnickou (Přemysl Otakar II.). 277 KORUNA S. Bernard: Cisterciáci, str. 42-44.; Klášter Porta Coeli – Cisterciáci. [online]. [cit. 15-4-2010]. URL: .; FOLTÝN, Dušan a kol.: Encyklopedie, str. 64-66. 278 KORUNA S. Bernard: Cisterciáci, str. 44-46. 279 FOLTÝN, Dušan a kol.: Encyklopedie, str. 64-66. 280 FOLTÝN, Dušan a kol.: Encyklopedie, str. 64-66.

 

96

světa a věnovali se službě bohu a fyzické práci. Od 13. století se věnují i duchovní správě.281 Premonstrátský klášter v Milevsku byl založen v roce 1187 a patřil k jednomu z nejbohatších klášterů v Čechách. Za husitských válek byl poničen a premonstrátskému řádu byl vrácen až v první polovině 17. století. Podobně jako mnoho dalších byl zrušen za Josefa II a obnoven byl po roce 1989.282

Touha po reformě církve a jejího návratu k původní křesťanským ideálům zapříčinilo vznik různých heretických skupin (ve 12. století). Ve stejné době vznikají nové církevní řády, odpovídající potřebám a požadavkům doby – františkáni (Itálie) a dominikáni (Španělsko – Francie). Společnou charakteristikou obou řádů byla doba jejich vzniku – začátek 13. století a místo jejich působení – města. Františkánský řád byl původně řádem poustevníků žijících v chudobě. Chtěli sloužit potřebným a být hlasateli Božího slova, čímž si získali důvěru prostých lidí. Ve 14. století dochází k rozdělení řádu na observanty (návrat k ideálům sv. Františka – proto františkáni) a konvertuály (volnější výklad řádových pravidel - minoriti). V 16. století dochází k ještě jednomu štěpení a ke vzniku dalšího řádu, žijícího podle sv. Františka z Assisi – kapucíni, požadavek naprosté chudoby. S kláštery těchto řádů bychom se setkali v Jindřichově Hradci (konvent františkánů, zaniklý konvent minoritů), Českém Krumlově (konvent minoritů) a v Českých Budějovicích (bývalý konvent kapucínů).283 Dominikáni jsou řádem kazatelů, řídících se augustiniánskou řeholí. Dominikáni kladou velký důraz na vzdělání, misijní a vědeckou činnost. Jejich prvotním zaměřením byl učený boj proti kacířům a později byli pověřeni výkonem inkvizice. To bylo a je důvodem proč kladou dominikáni velký důraz na vzdělání. Místem působení dominikánů v jižních Čechách byly např. České Budějovice, Jindřichův Hradec.284

Poslední dva řády, kterým bych chtěla v této práci věnovat pozornost, jsou jezuité a piaristé. Oba řády vznikly v 16. století a oba se zapsaly do dějin církve jako řády učitelské, neboť se věnovaly vzdělávání a výchově mládeže. Piaristé se starali o výuku na všech typech škol, zvláště na gymnáziích. První piaristickou školu by jsme našli v Itálii, dnes působí především v zámoří. Jezuité se věnovali a věnují mládeži na vyšších středních školách a na vysokých školách. Jezuitský řád se začal šířit ze Španělska. V jižních Čechách tyto řády působily v Jindřichově Hradci (jezuité – gymnázium a kolej), v Českém Krumlově (jezuité) a v Českých Budějovicích (piaristé).285

J. Kánská: Kláštery v jižních Čechách Velká část architektonického dědictví České republiky sestává z církevních památek a poutních míst. V oblasti jižních Čech se nachází významné kláštery se zajímavou historií a nepochybnou architektonickou krásou. Českobudějovický klášter Dominikánský klášter s chrámem Obětování Panny Marie je nejstarší památkou Českých Budějovic. Byl vystavěn při zakládání města u náměstí. V duchu řádových pravidel musel stát v těsné blízkosti hradeb, takže se stal součástí městského opevnění. Klášter byl založen kolem roku 1265. Presbytář kostela byl hotov ještě před koncem 13. století, a tak je nejstarší architektonickou památkou Českých Budějovic. Stavba trojlodního chrámu s konventem pokračovala až do druhé poloviny 14. století. Ve druhé polovině 15. století byla přistavěna věž. Klášter pak existoval až do roku 1785, kdy byl zrušen a dominikáni byli vystřídáni piaristy a redemptoristy.

Klášter v Milevsku Milevský klášter je cennou památkou románské architektury na našem území a nejstarším klášterem v jižních Čechách. Nachází se na severním okraji města Milevska, jehož založení se vznikem kláštera úzce souvisí. Premonstrátský klášter v Milevsku založil velmož Jiří z Milevska pravděpodobně roku 1184. První doložená zmínka o klášteře pochází z roku 1187, kdy byl jmenován jeho první opat Jarloch (latinsky Gerlachus). Krátce po založení vznikla v blízkosti ves, dnes město

                                                             281

iEncyklopedie.cz – Premonstráti. [online]. [cit. 15-4-2010]. URL: .; VLČEK, Pavel- SOMMERA, Petra – FOLTÝN, Dušan: Encyklopedie českých klášterů. Libri, Praha 1997, str. 151-153. 282 Premonstráti - Premonstrátský řád, plod gregoriánské reformy. [online]. [cit. 15-4-2010]. URL: .

Zdroj: www.tyden.cz  283

FOLTÝN, Dušan a kol.: Encyklopedie, str. 72-74, 79, 99-100.; FRANZEN, Augustýn: Malé církevní dějiny, str. 154-156.; VLČEK, Pavel- SOMMERA, Petra – FOLTÝN, Dušan: Encyklopedie českých klášterů. Libri, Praha 1997, str. 203, 206, 235, 236, 239,237,275. 284 FOLTÝN, Dušan a kol.: Encyklopedie, str. 6í-71.; FRANZEN, Augustýn: Malé církevní dějiny, str. 154-156.; VLČEK, PavelSOMMERA, Petra – FOLTÝN, Dušan: Encyklopedie českých, str. 198,234, 235. 285 FOLTÝN, Dušan a kol.: Encyklopedie, str. 106, 77-78.; VLČEK, Pavel- SOMMERA, Petra – FOLTÝN, Dušan: Encyklopedie českých, str. 202, 2008, 236, 277,279.

 

97

Milevsko. Stavba opevněného kláštera byla dokončena ve 14. století. V té době při něm byla založena také latinská škola. Klášter se stal na dlouhou dobu významným centrem vzdělanosti a kultury jižních Čech. V roce 1420 byl vyvrácen husity. Panství poté změnilo několikrát majitele a církvi se vrátilo až v roce 1623, kdy jej získal strahovský klášter a zřídil zde proboštství. V 17. a 18. století byl klášter barokně upravován. Jeho existence pak byla ukončena roku 1725 výnosem císaře Josefa II. Hlavní budovou kláštera, který tvoří uzavřený areál se dvěma nádvořími, je kostel bazilika Navštívení Panny Marie se dvěma věžemi, jejíž stavba byla započata před rokem 1200. Zhruba ve stejné době byl vystavěn i hřbitovní, dříve farní kostel svatého Jiljí, který je ukázkou románské církevní architektury. V současnosti slouží klášter opět církevním účelům, veřejnosti jsou přístupné kostely Navštívení Panny Marie a sv. Jiljí a oblastní muzeum. Vyšší Brod Cisterciácký klášter Vyšší Brod leží asi 30 km jižně od Českého Krumlova, na pravém břehu řeky Vltavy. Stavba kláštera trvala přes 100 let. Byla započata v polovině 13. století za Voka z Rožmberka, a skončila v 80.letech 14. století. Vok z Rožmberka byl jedním z nejváženějších šlechticů v království Přemysla Otakara II. a dosáhl významných úřadů: stal se doživotním maršálkem Českého království, od r. 1254 královským správcem Horního Rakouska a od r. 1260 zemským hejtmanem ve Štýrsku. Kolonizační aktivita Voka, a pak i dalších Rožmberků se týkala horního Povltaví, kde vzniklo jejich rodové sídlo. Až v 17. století byla postavena první kostelní věž. Další úpravy proběhly v 1. polovině 19. století, kdy byl kostel rekonstruován v gotickém slohu a byla k němu přistavěna další kostelní věžička. Prohlídka cisterciáckého kláštera zahrnuje klášterní kostel, mnišský chór, hlavní oltář, kapli sv. Benedikta, kapli sv. Bernarda, kapli Panny Marie, galerii soch, obrazovou galerii, knihovní chodbu, filosofický sál a teologický sál. Zlatá Koruna Klášter Zlatá Koruna se nachází asi 9 km severně od Českého Krumlova. Cisterciácký klášter nechal založit král Přemysl Otakar II. roku 1263, aby zabránil mocenské rozpínavosti rodu Vítkovců v jižních Čechách. Klášter Zlatá koruna zažíval největší rozkvět v 14. století, ale za husitských válek v následujícím století jeho sláva pohasla. Rožmberkové, sídlící v nedalekém Českém Krumlově, v té době uchvátili klášterní statky, které již nikdy nebyly vráceny svému původnímu majiteli. Po třicetileté válce, během níž klášter trpěl pobyty vojsk a rabováním, se však Zlatá Koruna vzchopila a dokonce se ve 2. polovině 17. století počítala mezi vzorové kláštery českomoravské cisterciácké provincie. V té době byl klášter nákladně opravován. V 18. století klášter odkoupili Schwarzenbergové, kteří jej pronajímali pro nevhodné průmyslové provozy. Zejména slévárna a strojírna, umístěné v křížové chodbě značně poškozovaly klášterní architekturu.

Ve zdejším klášteře dnes můžete navštívit malý konvent, unikátní gotickou patrovou kapli Andělů strážných, nebo velký konvent s křížovou chodbou. Prohlídka je zakončena v monumentálním kostele Nanebevzetí Panny Marie, který je největším chrámem na jihu Čech. Expozice je zaměřena nejen na působení cisterciáckého řádu v rámci českých zemí, ale umožňuje také nahlédnout do každodenního života mnichů v 18. století. Kostelní Vydří Kostelní Vydří je víska ležící asi 3,5 km severně od města Dačic v okrese Jindřichův Hradec. Klášter vznikl postupným rozšiřováním areálu kolem místní kaple, postavené po roce 1735 na náklady Matěje Jindřicha Butze z Rolsbergu. Karmelitáni zde působili od roku 1908. Klášter byl obnoven po roce 1990, kdy byl důkladně rekonstruován. Zaniklé kláštery Klášter Malá víska Klášter leží asi 10 km východně od Nové Bystřice v okrese Jindřichův Hradec. V obci stával původně klášter paulánů s kostelem, založený roku 1491 při pramenech, které byly považovány za léčivé. V roce 1533 byl komplex i s mnichy zapálen a zničen sektou tzv. novokřtěnců, byl však obnoven v roce 1626. Definitivně jej zrušil Josef II. v roce 1785. Budovy kláštera byly odstraněny v 50. letech dvacátého století, zůstala zachována jen tzv. Červená chodba přiléhající ke kostelu. Ke klášteru patřil monumentální kostel Nejsvětější Trojice, jedna z nejvýznamnějších raně barokních staveb v jižních Čechách. Byl znovu postaven v letech 1668 - 1682 na půdoryse obdélníka. Kromě kostela je veřejnosti přístupná i část původních podzemních chodeb. Kuklov Kuklov leží 3 km západně od Brlohu v Blanenském lese. Zdejší klášter byl vystavěn při hradu Kuglvaidu a kostela sv. Ondřeje ve 14. století. Roku 1495 sem Petr IV. z Rožmberka povolal mnichy řádu sv. Františka z Pauly, aby zde založili paulánský klášter. Klášter s jednolodním kostelem sv. Ondřeje nebyl nikdy dokončen a kolem roku 1530 zcela opuštěn. V době 30leté války byl kostel i s klášterem zničen. Dnes zde najdeme 5 gotických oken bývalého kostela.

 

98

B.Stráníková: Rožmberkové, Eggenbergové, Švarcenbergové a jejich doména v jižních Čechách Jižní Čechy patří k jednomu z nejnavštěvovanějších regionů v České republice. Nachází se zde velké množství kulturních i přírodních památek. Na utváření vzhledu krajiny a měst se ve velké míře podílely tři významné rody, které v průběhu několika staletí postupně vlastnili rozsáhlá jihočeská panství. Nejstarším zde sídlícím rodem byli čeští Rožmberkové. Po nich následovali Eggenbergové, kteří následně v rámci dědictví předali svá panství německým Schwarzenbergům. 1 Rožmberkové Rožmberkové byli jedním z nejstarších, nejurozenějších a nejvlivnějších českých šlechtických rodů. Jeho členové zastávali funkce u českého královského či říšského císařského dvora (místodržící v Čechách, nejvyšší komorníci, vysocí církevní hodnostáři), čímž se velmi výrazně zapsali do historie českého státu. Rožmberkové byli jednou z rodových větví Vítkovců, dalšího významného českého rodu. Za zakladatele je považován Vítek III. z Prčice a Plankenberka, který žil ve 2. polovině 12. století. Jméno získali nejspíše podle hradu Rožmberk, který kolem roku 1250 založil syn Vítka III., Vok I. z Rožmberka. Znakem tohoto rodu byla červená pětilistá růže na stříbrném poli, se kterou se dodnes setkáváme ve značné části jižních Čech. Postupem času vzrůstala moc a majetek tohoto rodu. Tomu napomohlo nejen dědictví po jiné větvi Vítkovců - rodu pánů z Krumlova v r. 1302, ale také zásada dědičnosti statku pro nejstaršího syna, čímž se zabránilo dělení majetku. Postupem času tak došlo k vytvoření tzv. dominia.286 Po převzetí krumlovského hradu a celého majetku, přesunul Jindřich I. rodové sídlo Rožmberků do (Českého) Krumlova.287 Rožmberský rod se nikdy nerozdělil do více větví. Často žil pouze jediný dospělý mužský příslušník rodu. Pokud jich žilo více, měla situace dělení majetku pouze epizodický charakter. Rodová tradice byla potvrzena listem císaře a krále Karla IV., který kolem roku 1360 potvrdil nedělitelnost rožmberského majetku (dominia) a rovněž potvrdil roli jediného pána nad celým rodem (vladaře Domu rožmberského). Tyto skutečnosti byly v roce 1493 vloženy do zemských desek. Přesto v dějinách několikrát k dělení majetku došlo.288 Soumrak rožmberského rodu byl spjat s Vilémem a Petrem Vokem. Vilém z Rožmberka byl bezesporu nejvýznamnějším představitelem rodu, který z Českého Krumlova učinil centrum kulturního i politického života. Roku 1551 se šestnáctiletý Vilém ujal vlády nad rozsáhlým dominiem, které zahrnovalo: panství krumlovské, třeboňské, novohradské, rožmberské, helfenburské, choustnické, miličínské, Prachatice, kláštery ve Vyšším Brodě, Zlaté Koruně, Třeboni, Krumlově, Borovanech a Milevsku a menší panství v Rakousích. Vilém získal za své služby od arcivévody Maxmiliána Habsburského Roudnici, koupí od císaře Rudolfa II. Habsburského Stráž, Sedlčany, Vimperk, věno Vilémovy sestry Anny Lhenice, Drslavice a Sliberberk a Reichenstein ve Slezsku. Aby Vilém zvýšil své příjmy z dominia, odhodlal se k rozsáhlé hospodářské transformaci veškerých rodových majetků. Hospodářská transformace rožmberského domia je spjata s dravou hospodářskou politikou Vilémova regenta Jakuba Krčína z Jelčan a Sedlčan. Rožmberský regent vybudoval síť pivovarů a vrchnostenských dvorů, které měly zajistit dostatek pšenice a ječmene pro jejich provoz. Zakládal nové vesnice, zahrady, chmelnice a štěpnice, podporoval i výrobu zboží, které bychom dnes nazvali zbožím průmyslovým – v roce 1567 zřídil v Krumlově první papírnu, staral se o využití lesního hospodářství a o těžbu dřeva a o intenzivní posílení a rozvoj jihočeské rybniční infrastruktury (rybníky Svět a Rožmberk). Transformace rožmberského hospodářství měla globální dopad na sociální poměry všech rožmberských panství.289 Po smrti Viléma v roce 1592 se vlády ujal jeho mladší bratr Petr Vok z Rožmberka, který byl nucen v roce 1601 prodat krumlovský zámek císaři Rudolfu II. Habsburskému. Po prodeji Krumlova přesunul svou rezidenci do Třeboně, kde roku 1611 zemřel. Za jeho vlády působil na třeboňsku jeden z nejvýznamnějších českých rybníkářů Josef Štěpánek Netolický. Mezi jeho nejznámější dílo patří Horusický, Opatovický, Velký Tisý a Kaňov. Za účelem zásobování rybníků čerstvou vodou vybudoval jedinečnou Zlatou stoku, která funguje do dnešních dnů. Uplatnil se také jako stavitel, navrhoval měšťanské domy a budoval opevnění Třeboně. Petrem Vokem se uzavřely třísetleté dějiny jednoho z nejvlivnějších českých šlechtických rodů. 2 Eggenbergové Původně byli měšťanskou a obchodnickou rodinou ze štýrského Radkesburgu. Prvním známým členem rodiny je Oldřich z Eggenbergu, který byl od roku 1432 městským soudcem ve Štýrském Hradci. Později zbohatli a byli v roce 1598 povýšeni do šlechtického a následně do stavu knížecího. Jeden z nejvýznamnějších členů rodu, kníže Jan Oldřich Eggenberg, konvertoval na počátku 17. století od luteránství ke katolicismu a zahájil diplomatickou kariéru ve službách Habsburků. Za své služby u dvora byl v roce 1621 odměněn jihočeskými panstvími Český Krumlov, Prachatice a Netolice. Roku 1623 koupil hrad Zvíkov a zámek Orlík a roku 1630 získal Vimperk. Roku 1628 bylo českokrumlovské panství povýšeno na vévodství. Nejstarší syn Jana Oldřicha, Jan Christian, se oženil s Marií Ernestinou ze Schwarzenbergu. Jelikož rod Eggenbergů vymřel Janem Christianem II. po meči (<1717), odkázala Marie Ernestina všechny jihočeské statky svému synovci Adamu Františkovi ze Schwarzenbergu čímž získal rod Schwarzenbergů rozsáhlé jihočeské statky. 2.1 Pivovar Eggenberg (Český Krumlov) Rozkvět pivovarnictví nastal v Českém Krumlově za vlády posledních Rožmberků. V roce 1560 byl vystavěn v předhradí pivovar, do kterého Jakub Krčín zavedl nezávadnou kvalitní vodu, jejíž zdroj pivovar využívá pro vaření piva dodnes.290 Po zisku českokrumlovského panství převzali Eggenberkové i pivovar. Přechodem panství do majetku Schwarzenberků v roce 1719 se pozdně barokní tendence jejich stavební aktivity projevily i v četných úpravách pivovaru. V roce 1869 byly postaveny nové sklepy s vrchní lednicí a následně také první parní a moderní strojní zařízení.

                                                             286

 Wikipedie [online]. © 28. 1. 2010 [cit. 2010‐04‐24]. Dostupné z URL   Rozšířený název Český Krumlov se užívá až od pol. 15. století. 288 NĚMEC, B.: Rožmberkové – životopisná encyklopedie panského rodu. České Budějovice, 2001, s. 8. 289  Oficiální stránky zámku Český Krumlov [online]. © 2008 [cit. 2010‐04‐24]. Dostupné z URL   290 Pivovar Eggenberg [online]. © 2010 [cit. 2010‐04‐24]. Dostupné z URL   287

 

99

3 Schwarzenbergové Rod Schwarzenbergů pochází z Německa, kde jako franský šlechtický rod jsou poprvé doloženi v roce 1172 pod jménem Seinsheim (pod tímto jménem vystupovali až do 15. století). Představitel rodu Erkinger ze Seinsheimu (<1437) zakoupil panství a hrad Schwarzenberg a začal se psát "ze Schwarzenbergu". Zúčastnil se několika válečných výprav proti husitům. Díky tomu i díky vysokým půjčkám získal od českého krále Zikmunda do zástavy několik hradů a měst (Žatec, Kadaň, Beroun). Erkingerovými syny se rod rozdělil na větev hohenlandsberskou a stefansberskou, která zůstala v jižních Čechách. V roce 1654 získali Schwarzenbergové v osobě Jana Adolfa I. inkolát291 v Čechách a rozsáhlé majetky. Prvním majetkem, který v Čechách získal do vlastnictví dědičného, bylo panství třeboňské. Následující rok k němu přikoupil panství hlubocké. Jan Adolf I. za ně zaplatil 385 tisíc zlatých. Nákupem dalších statků a dědictvím po Eggenbercích vytvořili Schwarzenbergové na počátku 18. století rozsáhlou državu v jižních Čechách. K jejich dominiu patřily vévodství krumlovské, do něhož náležela panství Netolice, Volary, Vimperk, Orlík, Zvíkov a Chýnov. Dále pak následovalo panství Hluboká nad Vltavou a Prachatice. Od té doby měli Schwarzenbergové rozhodující část majetku v jižních Čechách a to vedlo k výraznému zvýšení jejich zájmu o tuto oblast. Jan Schwarzenberg (1742 - 1789) na rozdíl od svých předků již nezastával význačnější funkce u císařského dvora. Plně se věnoval správě majetku. Například v roce 1789 započal se stavbou desítky kilometrů dlouhého vodního (Schwarzenberského) kanálu, kterým se později plavilo dříví ze Šumavy přes řeku Grosse Mühl a Dunaj až do Vídně. Josef I. Schwarzenberg (1769-1833) tento kanál dokončil. Založením lesnické školy hospodářského ústavu a celkovou péčí o vzdělanost docílil kníže zvýšení odborné úrovně svých podřízených a položil tak solidní základy k prosperitě schwarzenberského velkopodnikání.292 Roku 1802 odevzdal Josef část majetku (Orlické panství) do trvalého vlastnictví mladšímu bratru Karlovi, který se tak stal zakladatelem vedlejší rodové větve, tzv. sekundogenitury. Rod byl tak rozdělen na dvě větve – Hlubocko-krumlovskou a Orlickou. Po roce 1848, ve kterém bylo v Habsburské monarchii zrušeno poddanství, přišlo schwarzenberské panství téměř o čtvrt milionu lidí. Představitel rodu, Jan Adolf II., přišel také o dvě třetiny své půdy. Schwarzenbergové poté soustředili rostlinnou a živočišnou výrobu do nově vytvářených velkostatků, čímž byly dány předpoklady k modernizaci zemědělství. Hospodářskou problematikou se Jan Adolf intenzivně zabýval a dosáhl řady pozoruhodných výsledků. Celkově příznivý ekonomický stav umožnil již od posledních desetiletí 19. století nadprůměrně dobré sociální zabezpečení pracovníků "na knížecím".293 Před 1. světovou válkou vlastnily obě větve rodu (hlubocko-krumlovská a orlická) jen v Čechách 176 146 ha půdy s významným lesním, polním a rybničním hospodářstvím, doly, pivovary, cukrovary, vápenkami a jinými podniky. Patřili k nejbohatším v Evropě. Kromě majetku a půdy v jižních Čechách vlastnila rodina více než tucet zámků v Rakousku, Čechách a Německu, podíly v pivovarech, pilách a cihelnách. Po vzniku ČSR přišla pro Schwarzenbergy nepříznivá 20. léta, kdy probíhaly pozemkové reformy. Bylo vyvlastněno zcela šest velkostatků a většina zbývajících byla zmenšena. Představitelem poslední - desáté - generace knížecích majitelů Hluboké se v roce 1938 stal JUDr. Adolf Schwarzenberg (1890-1950), který brzy poté musel pro své politické smýšlení emigrovat, což stihl těsně před fašistickou okupací Čech. Po válce se vrátil ze zámoří do Evropy, ale Československo již nikdy nenavštívil. Německá tajná policie samozřejmě Adolfův majetek zabavila. Současně s koncem války byla na něj v osvobozeném Československu uvalena národní správa. Tím bylo znemožněno zcizování kulturních památek, ale současně se tak řešení osudů schwarzenberského majetku dostalo do kompetence československého parlamentu, ve kterém měli nejpočetnější zastoupení komunisté. Rozpoutal se "boj o čtyři miliardy", odhadované ceny majetku hlubocko krumlovské větve Schwarzenbergů. Výsledkem složitých jednání byl zákon z července roku 1947 (Lex Schwarzenberg), podle kterého tento majetek přešel do vlastnictví země České a později byl zestátněn.294 Druhá světová válka a léta po ní byly těžkým obdobím i pro Karla Schwarzenberga (1911-1986), představitele orlické rodové větve. Na jeho majetek uvalili fašisté v roce 1942 tzv. nucenou správu, která trvala do konce války. Poté převzal Karel majetek zpět, ale pozemkové reformy roku 1947 jej připravily o většinu obdělávané půdy. V roce následujícím zabrali knížecí nemovitosti komunisté a Karel s rodinou odešel v prosinci 1948 do zahraničí. V roce 1992 byly Schwarzenbergům vráceny zámek Orlík, zámeček v Čimelicích a několik méně významných nemovitostí v Praze i jinde.295

J. Fridrichová: CHKO Blanský les Chráněná krajinná oblast Blanský les byla zřízena 1989 na ploše 212, 35 km2. Blanský les je součástí Šumavského podhůří, přičemž je samostatným, dobře odděleným podcelkem. Nejvyšším bodem CHKO je vrchol Kletě s nadmořskou výškou 1084 m. Nejnižším bodem v CHKO je Vltava u Cáby s nadmořskou výškou 420 m. Tvoří jej přeměněné horniny moldanubika, především granulity. Jižní část pak tvoří převážně krystalické vápence spolu s erlány a amfibolity. Středem oblasti se táhne nepravidelné pásmo serpentinitů. „Velmi zajímavý je původ jména oblasti. Při studiu map a dalších dokumentů se ukázalo, že za jméno vděčíme rodině Plánských, která se usadila na Kleti v 16. století. Lesům v okolí se později říkalo Plánský les a zkomolením vznikl v 19. století název Blanský les.“296´

Geomorfologie „Celá oblast je rozčleněna erozí vodních toků a denudací na soustavu nižších horských hřbetů, jednotlivých tvarů kopcovitého georeliéfu a ploch kotlinových i ostře zaříznutých údolí. Území chráněné krajinné oblasti zasahuje do geomorfologického celku

Šumavské podhůří, podcelků Prachatická hornatina (převážná část území), Bavorovská vrchovina (malá část na severozápadě území patří k

                                                             291

pojem středoevropského, českého a rakouského stavovského práva - označoval příslušnost mezi plnoprávné domácí šlechtické rody  Dějiny rodu Schwarzenbegů [online]. © 2001 [cit. 2010‐04‐24]. Dostupné z URL                    293 Dějiny rodu Schwarzenbegů [online]. © 2001 [cit. 2010-04-24]. Dostupné z URL 294 viz tamtéž 295 Dějiny rodu Schwarzenbegů [online]. © 2001 [cit. 2010-04-24]. Dostupné z URL 296 Rubín, J. a kol.: Navštivte... Národní parky a chráněné krajinné oblasti. Praha 2003. str. 52 292

 

100

Sídla a využití krajiny Většina území CHKO patří do okresu Český Krumlov, menší část na severu a západě do okresů České Budějovice a Prachatice. CHKO zahrnuje zcela nebo částečně správní území 16 obcí (37 katastrálních území), ve kterých žije téměř deset tisíc stálých obyvatel v celkem 46 sídlech.

„ Z celkové rozlohy zaujímá lesní půdní fond 56,5 %, zemědělský půdní fond 32,5 %, vodní plochy 2,5 %, zastavěná území 1,2 % a ostatní plochy 7,3 %.“297 Původní lesní porosty byly tvořeny do značné míry bučinami. Přestože značná část porostů byla v rámci hospodářství převedena na kulturní porosty smrku a borovice, zachovaly se dosud na značné části území bučiny, především na severních svazích.

Hydrologie Celá oblast CHKO Blanský les náleží k povodí Vltavy, která tvoří východní hranici CHKO v délce 12 km v hlubokém údolí. Největším levostranným přítokem Vltavy je Polečnice, která svými přítoky odvodňuje jižní svahy Blanského lesa. Druhým levostranným přítokem Vltavy je Kremžský potok. Dále se zde nachází 150 menších rybníků (celkem 54 ha). Pouze čtyři mají rozlohu větší než 5 ha – v roce 1999 obnovený Podnovoveský rybník (20 ha), Kremžský (10 ha), Borský (10 ha) a Brložský rybník (5 ha).

Rostlinstvo a živočišstvo V CHKO Blanský les bylo dosud zjištěno asi 900 druhů cévnatých rostlin. „Zdejší rostlinstvo je spjato především s bučinami, jako typické druhy lze uvést kyčelnici devítilistou, lýkovec jedovatý a mařinku vonnou (nověji přejmenovanou na svízel vonný). Vzhledem k tomu, že geologický podklad tvoří místy krystalické vápence a hadce, jsou na tyto horniny vázány specifické a přírodovědecky pozoruhodné druhy. V případě vápenců je to česnek chlumní a tařinka kališní, na hadcích pak roste sleziník hadcový a vzácně dřípatka horská. Z ptáků je zastoupena silná populace holuba doupňáka. Vyskytuje se jeřábek lesní a lejsek černohlavý. Pravidelně se objevuje menší orel křiklavý. Ze savců je zde relativně hojný rejsek horský, pozoruhodný je výskyt netopýra brvitého a malého plšíka lískového. Ještě před několika desítkami let byla řada biotopů využívána k pastvě. Tímto specifickým způsobem obhospodařování byly podporovány přírodovědecky hodnotné druhy, o jejichž zachování máme zájem i v současnosti. Je to například hořec křížatý či ostřice Michelova. V současné době pastvu alespoň částečně nahrazují ochranářské zásahy, např. kosení či odstraňování nežádoucích dřevin a křovin. Komplexní zoologický průzkum chráněného území zaznamenal mj. suchomilné plže bezočku šídlovitou a údolníčka žebravého nebo vzácné motýly, např. žluťáska jižního.“298 CHKO Blanský les je poměrně malá svým rozsahem a musí se vyrovnávat s řadou negativních vlivů – např. s těžbou nerostných surovin (stavebního kamene) a turistiky.

Přírodní a kulturní památky Kromě přírodních krás je oblast bohatá i kulturně historicky. Přirozenou branou je Český Krumlov (zapsaný do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO), který v současné době patří k nejnavštěvovanějším historickým městům u nás. Mezi významné památky patří i zřícenina rožmberského hradu Dívčí kámen a keltské oppidum u Třísova. V obci Holašovice se zachoval soubor lidových staveb z 19. století, který byl zařazen do seznamu památek UNESCO. Zajímavý je objekt bývalých železáren v Holubově. Velmi navštěvovaná je nejvyšší hora oblasti Kleť se známou hvězdárnou. Na území CHKO byly zřízeny 3 naučné stezky: NS Vyšenskými kopci – začíná ve Vyšném před budovou Správy CHKO, končí na sídlišti Vyšný v Českém Krumlově. Je 2,5 km dlouhá se 14 zastávkami. Kromě přírodních pozoruhodností je věnována i těžbě grafitu. NS Brložsko je dlouhá 7,2 km délky má 16 zastávek (přírodní a kulturní zajímavosti regionu) NS Třísov – Dívčí kámen – Holubov je 3 km dlouhá a má 14 zastávek. Její náplň je obecně vlastivědná (údaje o Keltech, oppidu, lesních porostech a adolfovské železárně). Dále se zde nachází: 1 národní přírodní rezervace, 10 přírodních rezervací, 9 přírodních památe V působnosti Správy CHKO Blanský les je také národní přírodní rezervace Čertova stěna-Luč, Žofínský prales a Brouskův mlýn, národní přírodní památky Hojná voda, Terčino údolí, Rovná, a U Hajnice. NPP Pastviště u Fínů přešla od 17.2.2010 do působnosti Správy CHKO Český les.

                                                             297 298

 

Albrecht, Josef, a kol.: Chráněná území ČR VIII. Českobudějovicko. Brno 2003. str. 474 Rubín, Josef, a kol.: Navštivte... Národní parky a chráněné krajinné oblasti. Praha 2003. str. 52-53

101

Národní přírodní rezervace – Vyšenské kopce Přírodní rezervace – Bořinka, Dívčí kámen, Dobročkovské hadce, Holubovské hadce, Jaronínská bučina, Kleť, Malá skála, Ptačí stěna, Vysoká Běta, Chrášťanský vrch Přírodní památka – Horní luka, Kalamandra, Mokřad u Borského rybníka, Na stráži, Šimečkova stráň, Meandry Chvalšinského potoka, PP Provázková louka, PP Hejdlovský potok Památné stromy - 19

L. Paščenko: Písek – komplexní geografická charakteristika Písek je malebné jihočeské okresní město Písek leží na úpatí Píseckých hor a řece Otavě v nadmořské výšce 398m n.m. asi 45km severozápadně od Českých Budějovic.2 Ve městě žije 29 800 obyvatel . 1 Město je také významným kulturním, administrativním, dopravním a turistickým centrem oblasti. Po Českých Budějovicích a Táboře je to třetí největší město jižních Čech. 2 Stručná historie: Předchůdcem města byla ves s kostelem sv. Václava v místech dnešního Václavského předměstí na levém břehu řeky, pocházející snad již z 12. stol., v r. 1308 výslovně uváděná jako Starý Písek. 3 Hlavním důvodem k založení bylo zřejmě zlato, získávané rýžováním z písečných náplavů Otavy (odtud jméno), později hlubinnou těžbou v Píseckých horách. Město střežilo i provoz na Zlaté stezce a bylo rovněž významnou oporou královské moci v jižních Čechách. Od českých panovníků získalo řadu privilegií, které se staly základem jeho značného bohatství. 3 Vlastní středověké město bylo založeno na sklonku vlády Václava I. kolem poloviny 13. stol. První doklad o městě je v listině zmiňovaného krále z roku 1243. Jeho syn, král Přemysl Otakar II., věnoval výstavbě Písku zvláštní pozornost v zájmu upevnění moci rodu Přemyslovců na jihu Čech a často zde pobýval. V krátké době byl zde postaven hrad, město s farním kostelem a dominikánským klášterem a přechod přes řeku umožnil kamenný most. 3 V polovině 14. století byl povýšen na sídlo Prácheňského kraje. Za vlády Karla IV. byla v Písku založena solnice a sklad obilí, tehdy největší v Čechách. 2 V roce 1419 se Písek přidal na stranu husitů, byl volným členem husitského Táborského svazu a i později, až do r. 1452, si udržel pozici svobodné městské republiky. Stal se postupně jedním z nejbohatších českých měst.3 V roce 1509 táborské hnutí kupuje královský hrad i rozsáhlé lesy na území Píseckých hor. Toto trvalo do 30. let 16. stol. V r. 1532 však zhoubný požár zničil většinu budov. 2 V roce 1547 potrestal král Ferdinand I. Písecké za účast v nezdařeném protihabsburském odboji odebráním veškerého majetku i práv. I když většinu zabavených statků získalo město zase zpět, blížila se neodvratně vážná krize - Písek se zadlužil, r. 1611 byl za vpádu Pasovských vypleněn. Za třicetileté války utrpělo město těžké ztráty od obou válčících stran, tu nejhorší však 30. září 1620 při plenění, pálení a vraždění císařské armády hraběte Buquoye. Podle tradice přežilo kromě žen a dětí jen 13 mužů, kteří se ukryli v řece pod jezem. 3 Za nového majitele, neblaze proslulého dobrodruha Martina de Hoeff Huerty, přišel Písek o veškeré jmění a příjmy a navíc město bylo ještě zpustošeno třemi požáry v letech 1627, 1646 a 1651. 3 V r. 1744 sem byla umístěna vojenská posádka, v r. 1850 se Písek stal sídlem krajského úřadu. Od poloviny 19. stol. tu významně sílilo české vlastenecké hnutí, docházelo k rozvoji průmyslu. V roce zde 1888 zahájila provoz městská elektrárna. V 1. pol. 20. stol. se Písek stal významným centrem kulturního života i vyhledávaným letoviskem. 2 V srpnu roku 2002 níže položené části postihla ničivá povodeň. 1

Památky města: Jádro města je památkovou rezervací, která je soustředěná kolem dvou hlavních náměstí. Náměstí jdou obehnána hradbami s baštami, které byly během 15. - 17. století zvýšeny na 10 m. Na několika místech se dochovali dodnes fragmenty opevnění ( Palackého sady). Do města se vstupovali třemi branami Pražskou, Budějovickou ( Týnskou) a Putimskou. 1 HRAD Významná stavba české hradní architektury. Byl zbudován v polovině 13. století písecko-zvíkovskou stavební hutí pro českého krále Přemysla Otakara II. Během staletí přišel hrad o všechny tři věže a ze čtyř původních křídel se zachovala pouze část křídla západního nad řekou Otavou, v níž je přístupný velký gotický sál vyzdobený kopiemi fresek z roku 1479. V areálu hradu, jehož části byly v minulosti upraveny na pivovar a též na vojenská kasárna, sídlí dnes Prácheňské muzeum s rozsáhlými regionálními sbírkami. 4 RADNICE Dvoupatrová stavba s barokním průčelím a se dvěma věžemi, postavená v letech 1740 - 1767. V trojúhelníkovém tympanonu je znak města a nad ním sochy Spravedlnosti, Síly a Trpělivosti a ozdobné vázy. Ve fasádě je osazena pamětní deska místním rodákům -

 

102

humanistickým učencům Janu Kocínu z Kocínetu a Václavu Hladiči Píseckému. Při vstupu do budovy se nachází deska obětem nacismu z řad pracovníků města. Budova radnice měla původně - jako většina domů na náměstí - podloubí. Bylo zrušeno v polovině minulého století. 4 KLÁŠTERNÍ KOSTEL POVÝŠENÍ SV. KŘÍŽE Upomíná na někdejší dominikánský klášter, který stál na jih od tohoto kostela od poloviny 13. století až do 20. srpna 1419, kdy byl zničen vyznavači kalicha. V pobělohorské době došlo k obnovení kláštera, ale za Josefa II. byl zrušen. Klášterní kostel má výrazné renesanční sgrafitové průčelí, pozůstatek z doby, kdy objekt sloužil jako městská solnice. Nad levým portálem znak dominikánského řádu. Na věži visí dva zvony z let 1575 a 1673. Kostel je opačně orientován a jeho půdorys má tvar kříže. Hlavní oltář je ze 17. století, oltáře v kaplích pocházejí ze století osmnáctého. Pod dlažbou se nachází švamberská krypta ze 17. století. 4 DŮM U KOULÍ Kdysi součást jedné ze tří středověkých městských bran - Putimské. Při jejím zbourání v roce 1836 byly zasazeny do průčelí domu tam nalezené dělové koule, podle nichž dostal dům své jméno. Na fasádě budovy jsou zachovány zbytky renesančních sgrafit. Dům má bohatou kulturní historii - bydleli zde básník A. Heyduk, spisovatel J. Holeček a zejména básník Fráňa Šrámek. Zde se odehrává jeho Stříbrný vítr a Měsíc nad řekou. Nyní sídlo Základní umělecké školy. 4 DĚKANSKÝ KOSTEL NAROZENÍ PANNY MARIE Trojlodní stavba z poloviny 13. století, původně s dvojicí stejných věží. Jedna z nich byla po roce 1489 zvětšena a nyní dosahuje výšky 70 metrů. Shoda architektonických forem prozrazuje, že kostel byl dílem huti, která pracovala na píseckém hradě a na paláci hradu Zvíkova. Uvnitř kostela se nacházejí gotické nástěnné malby s náměty: "Snímání z kříže", "Kristus Trpitel", "Ukřižování" a "Madona s Kristem". Renesanční štíty severní lodi pocházejí ze 16. století. Současný mobiliář je téměř výhradně pseudogotický. V přistavěné barokní kapli sv. Jana Nepomuckého je barevná veduta města z poloviny 18. století. Na Velké věži visí čtyři zvony z dílny Marie TomáškovéDytrychové z Brodku u Přerova. 4 HOTEL OTAVA Stavba stojí na místě Budějovické městské brány. Jako jeden z nejluxusnějších hotelů na jihu Čech ho vystavěl v roce 1899 místní lékárník Dvořáček. Na jeho fasádě se nachází jedenáct sgrafit s náměty z dějin Písku podle návrhů Mikoláše Alše. Na jižním průčelí zleva doprava: "Rýžování zlata na Otavě", "Táborský hejtman Matěj Louda z Chlumčan na kamenném mostě", "Rytířský turnaj", "Dobytí města ve třicetileté válce", "Alegorie lovu". Na východním průčelí zleva doprava: "Apoteóza městského znaku", "Bitva u Čížové", "Městská slavnost", "Venkované z Písecka", "Písečtí studenti na Zvíkově", "Vory na Otavě". V první třetině 20. století sídlila v hotelu věhlasná mezinárodní houslová škola prof. Otakara Ševčíka. 4 MARIÁNSKÉ MOROVÉ SOUSOŠÍ Mariánské morové sousoší se nachází na Alšově náměstí a připomíná velký mor v roce 1713. Střed sousoší tvoří sloup na jehož hlavici stojí socha Neposkvrněné Panny Marie. Na čtvercové balustrádě jsou umístěny plastiky svatých: Josefa, Šebestiána, Rocha, Václava, Vavřince, Barbory, Františka Xaverského, Maří Magdaleny a Pia V. Pod znakem města s letopočtem 1715, který je umístěn na sloupu, se nachází ležící postava sv. Rosalie. Autorem sousoší je sochař Ch. Widemann z Plzně, který na díle spolupracoval s horažďovickým kameníkem Fr. Zeberem. K sousoší se v minulosti pravidelně každou první neděli po 8. červnu - na památku osvobození města od francouzských okupantů v roce 1742 - konávalo procesí, tzv. Městská slavnost. Tato slavnost byla obnovena v roce 2005. 4

PALACKÉHO SADY Vznikly na místě zrušeného příkopu před městskými hradbami ve čtyřicátých letech 19. století. Stojí zde Schrenkův pavilon (1841), empírová stavba skrývající uvnitř kryptogram se jménem stavebníka. Vedle se nachází pomník Františka Palackého (1886), dále pomník Adolfa Heyduka (1935) a barokní socha Neptuna (1771), která původně zdobila již neexistující kašnu na Velkém náměstí. V sadech je též hostinec "U Reinerů", kde více než 20 let bydlel básník A.Heyduk. Naproti stojí budova Divadla Fráni Šrámka. 4

OBYDLÍ ADOLFA HEYDUKA Dům vystavěný pro známého básníka (1835 - 1923), člena Májové družiny, v roce 1900 podle návrhu architekta Jana Kouly v novorenesančním slohu. V části Heydukova bytu - pracovně, jídelně a společenském pokoji - je zřízen památník s původním vybavením. Tři místnosti zůstaly zařízené tak, jak je Heyduk opustil. Jihočeský kraj investoval do rekonstrukce domu prostřednictvím Prácheňského muzea více než 6 milionů korun. Veřejnosti je sídlo přístupné od června 2007. 4 MĚSTSKÁ ELEKTRÁRNA Písek patří k prvním městům v Čechách, kde ing. Fr. Křižík instaloval veřejné elektrické osvětlení. Došlo k tomu 23. června 1887 a o rok později byla pro potřeby rozšířeného osvětlení zbudována elektrárna. Zpočátku dynamo pohánělo vodní kolo, v roce 1901 jej nahradily dvě Francisovy turbíny. V roce 1994 město po delší přestávce uvedlo stará rekonstruovaná zařízení do provozu a elektrárna opět vyrábí elektrický proud. Od roku 1997 je v elektrárně zřízeno muzeum, které je častým cílem turistů. 4 KAMENNÝ MOST Nejstarší dochovaný most v Čechách, vystavěný patrně ještě před koncem 13. století. Je dlouhý 111 metrů a na obou březích byl zakončen obrannými věžemi, které se ovšem nedochovaly. Most je vyzdoben barokními plastikami sv. Jana Nepomuckého, Kalvárie, sv. Anny a sv. Antonína Paduánského. Most je národní kulturní památkou. Přežil i povodeň v roce 2002, která jej poškodila, ale již po několika měsících byl opraven a opět upoutává pozornost a vyvolává nadšení turistů, kteří do Písku zavítají. 4 BÝVALÝ HŘBITOV S KOSTELEM NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE Hřbitov byl založen v roce 1549, kostel uprostřed vystavěn roku 1576. Na jižní straně renesanční portál s údaji o dějinách města. Po zbudování nového Lesního hřbitova ve třicátých letech 20. století byl tento areál postupně rušen a v sedmdesátých letech přeměněn v Pietní park. Zůstaly zde zachovány architektonicky zajímavé náhrobky a označena místa odpočinku významných regionálních osobností. Je

 

103

mezi nimi i historik August Sedláček a houslový pedagog Otakar Ševčík. Z mobiliáře kostela se na místě dochovala pozdně renesanční vyřezávaná kazatelna. Konají se zde výstavy, koncerty a slavnostní společenské akce. 4

Průmysl: V Písku, kromě malých soukromých firem sídlí dvě významné firmy Schneider Electric CZ, s. r. o. a Masokombinát - Žrud ,as. Schneider Electric CZ, s. r. o. Schneider Electric CZ, s. r. o. je firma, která se zajímá výrobou rozvodů pro rozvod elektrické energie, průmyslovou automatizací, zabezpečením budov a domácností, energetickým monitoringem atd. 5 V Písku sídlící její dceřiná společnost Schneider Electric, as., která vznikla privatizací Elektropřístroje Písek v roce 1993. Ve výrobním závodě v Písku se vyrábí elektromechanické přístroje pro (jištění, stykače, relé,motorové spouštěče, tlačítkové ovladače),kterou jsou určené pro domácí i zahraniční trh. 5 ŽRUD - MASOKOMBINÁT PÍSEK ČR, a.s. Firma navazuje na bohatou historii píseckých řezníků, kteří se od roku 1641 chlubí vlastní cechovou pečetí. Na tradici v polovině 50. let dvacátého století nově vybudovaný závod na zpracování masa. V roce 1993 podnik privatizoval pan Koranda za vzniku společnosti masokombinát Písek, s.r.o. . V roce 2001 dochází panem Čestmírem Motejzníkem k transformaci na současný název Žrud -Masokombinát Písek Cz, který přetrvává dodnes. Podnik úspěšně prošel opakovanými kontrolami ze strany veterinárních komisařů EU. Současný stav technologického vybavení je na vysoké úrovni a v mnoha parametrech se vyrovná špičkovým evropským podnikům. 6

K městu mají vztah mimo jiné tyto osobnosti Josef Chochol, Jana Klusáková, Dana Morávková, Iva Kubelková, Kateřina Neumannová, Fráňa Šrámek, František Ladislav Čelachovský, Antonín Sova, Karel Klostermann, Ladislav Stroupežnický a další. 1

I.Siudová: Tábor – komplexní geografická charakteristik Město Tábor se nachází v Jihočeském kraji, jehož je po Českých Budějovicích druhým největším centrem. Celkově leží Tábor 83 kilometrů jižně od Prahy a 60 kilometrů severně od Českých Budějovic299. Rozloha tohoto města je 6 221 ha, počet obyvatel ke konci roku 2008 činí 35 593 osob300. Tábor, jako centrum nejsevernější oblasti jižních Čech, tvoří spolu se Sezimovým Ústím a Planou nad Lužnicí tzv. táborskou aglomeraci. Její součástí je i čtrnáct táborských příměstských částí. Provázanost těchto tří měst dává regionu ekonomickou sílu. Okolí poskytuje trojměstí nejen pracovní sílu, ale také jej obklopuje kouzelnou přírodou a typickým venkovským životním stylem. Symbióza městského zázemí a venkovského prostředí vytváří podmínky pro ideální místo jak života každého jedince, tak odpočinku turistů České republiky i ze zahraničí301. Z geomorfologického hlediska náleží město Táborské pahorkatině. Tábor se rozkládá na ostrohu při ústí Tismenického potoka do Lužnice. Ta protíná celé město, do kterého přitéká z jihu. Nejvyšší nadmořské výšky na území města dosahuje historické centrum Žižkova náměstí s 450 m, dále je to kaplička Svaté Anny, která má 476 m. Naopak nejnižší nadmořská výška 384 m byla naměřena na toku řeky Lužnice mezi Švehlovým mostem a Harrachovkou, v místě čističky vody Na Papírně302. Podnebí Táborska je přechodného středoevropského typu, kde se střídavě uplatňují vlivy oceánu na západě a vlivy kontinentálního podnebí z východu, takže počasí má značně proměnlivý průběh. Podle klimatické klasifikace ČR patří toto území do mírně vlhké a teplé oblasti, záleží ovšem i na nadmořské výšce. Průměrné roční teploty zde dosahují 8°C, průměrná červencová teplota je 16°C, průměrné lednové teploty se pohybují kolem 4°C. Od června do srpna jsou obvyklé teploty převyšující 20°C, mnohdy vyšplhají i přes 30°C. Od prosince do ledna lze čekat teploty pohybující se od 10°C do - 10°C, výjimkou nejsou i mrazy kolem - 20°C. V zimních měsících, při dobrých sněhových podmínkách (15 – 30 cm sněhu), poskytuje Táborsko výborné podmínky pro běžecké lyžování303. HISTORIE MĚSTA TÁBOR Minulost Tábora je snad nejvíce ze všech českých měst svázaná s husitskou tradicí. Místo na ostrohu bylo osídleno již ve starší době železné, v 2. polovině 13. století zde vznikl hrad Hradiště, který se později začal nazývat Kotnov. Roku 1420 Jan Žižka z Trocnova v blízkosti hradu založil opevněné sídliště, předchůdce dnešního města, které své jméno získalo podle hory Thabor v Palestině. Město bylo určitou dobu samostatnou politickou a hospodářskou veličinou, přičemž jeho obyvatelé neuznávali autoritu českého panovníka. Aby si Tábor

                                                             299

http://www.tabor.cz/cs/turista/zakladni-informace/poloha/ http://vdb.czso.cz/vdbvo/tabdetail.jsp?cislotab=MOS+ZV01&kapitola_id=5&kontext=t&razeni=ta&pro_4382338=552046 301 HOREJSKOVÁ, Lenka; RŮŽIČKA, Roman. Vítejte na Táborsku. 2006, s. 7 302   http://www.tabor.cz/cs/turista/zakladni-informace/poloha/ 300

303

 

http://www.tabor.cz/cs/turista/zakladni-informace/podnebi/

104

naklonil na svou stranu, povýšil jej římský císař a český král Zikmund roku 1437 na královské město304. V roce 1438 se Tábor stal centrem odporu proti Zikmundovu dědici, novému králi Albrechtu V. Habsburskému, kterého čeští kališníci odmítali přijmout. Déle než měsíc Albrechtova vojska marně obléhala táborskou pevnost. Dokázala zpustošit okolní krajinu a vypálit přitom i Kozí hrádek (kde mimo jiné působil i Mistr Jan Hus), ale město se nepokořilo. Teprve roku 1452 neodolali táborští nátlaku nového zemského správce Jiřího z Poděbrad, který přebíral vládu v zemi jménem nezletilého Albrechtova syna Ladislava Pohrobka. Jiří se hlásil ke kališnické víře a nechtěl město zničit. Usiloval pouze o likvidaci táborské církve, kterou kališníci považovali za kacířskou sektu. Město se tentokrát neodhodlalo k ozbrojenému odporu. Uznalo Jiřího správcem země a vydalo své kněze. I když důsledky tohoto konfliktu nebyly pro Tábor tragické, je rok 1452 označován za konec významné kapitoly v dějinách města- Táborské republiky305. Koncem 15. a v 16. století se Tábor začal rychleji rozvíjet a získal charakter skutečného města, jehož dřevěnou zástavbu po požárech v letech 1532 a 1559 nahradily renesanční kamenné domy. Roku 1547 město odmítlo vojenskou pomoc králi Ferdinandovi I. v boji proti německým luteránům a za to mu bylo zkonfiskováno velké množství pozemků. Rovněž roku 1618 Tábor odmítl poslušnost Habsburkům. Přidal se ke stavovskému povstání a po třech letech bylo město po dlouhém obléhání vydrancováno císařskou armádou. Třicetiletá válka obyvatelům Tábora přinesla mnoho neštěstí, roku 1648 město vydrancovala švédská armáda a Tábor již nikdy nedosáhl svého původního významu. V 2. polovině 17. století a na počátku 18. století ve městě vznikla řada barokních památek. Díky svému mohutnému opevnění a charakteru pevnosti se Tábor i v dalších neklidných dobách stával cílem útoku nepřátelských armád. Roku 1745 jej obsadili Francouzi a Bavoři, o 2 roky později Prusové. Za josefinských reforem město ztratilo samosprávu a vládli v něm císařští purkmistři, což mělo za následek germanizaci obyvatel. V 19. století zde bylo založeno v habsburské monarchii první reálné gymnázium vyučující výhradně v češtině. Další prvenství získal Tábor roku 1903, kdy byl spojen s městem Bechyně první elektrifikovanou dráhou v monarchii306. Město Tábor mělo po celou druhou polovinu 19. století řemeslnicko - obchodnický charakter, jenž úzce prolínal s okolním zemědělským regionem. Táborský měšťanský pivovar byl v období let 1865-1914 postupně přebudován ze zaostalé manufaktury na moderní průmyslový podnik. V letech 1872-1873 vznikla u táborského nádraží Vývozní sladovna. V roce 1872 zahájila v Táboře výrobu státní tabáková továrna. Od roku 1883 sídlila v nové tovární budově a záhy se stala největším průmyslovým podnikem v kraji. V prvních letech 20. století byl táborský průmysl posílen dalšími závody, z nichž jmenujme alespoň mechanickou pletárnu Ješ a Wagner, městskou parní pilu, jatka Společenstva řezníků a uzenářů Tábor či akciovou továrnu na konzervy a poživatiny. Další hospodářský rozvoj města zbrzdila-stejně jako v celé zemi- první světová válka. Zatímco řada táborských mužů musela narukovat na bojiště, již v září 1914 přijel na táborské nádraží první nemocniční vlak s raněnými vojáky. Tábor se tak stal lazaretním městem. Život v Táboře probíhal v poválečných letech ve znamení práce. Byla vybudována řada nájemních domů. V místech bývalého výstaviště vznikla vilová čtvrť. Také většina podniků a živností navázala na předválečnou činnost a nadále ji rozvíjela. Mimo výše jmenované je třeba připomenout Mlékárenské družstvo Tábor, jehož počátky sahají až do roku 1901. Bylo známé pod názvem Madeta307. V kulturně-osvětové oblasti je zapotřebí zmínit Jihočeskou společnost pro zachování husitských památek, založenou v roce 1920, jež od roku 1928 vydávala Jihočeský sborník historický jako významný regionální časopis. Ve městě byl rovněž obohacen duchovní život, a to činností Církve československé, pravoslavné evangelické církve a Husova českobratrského evangelického sboru. Ve městě se po celá třicátá léta kopalo, stavělo, dláždilo, Táboru přibylo deset městských nájemních domů se 196 byty. Zásobování města pitnou vodou zajistila nová úpravna vody U Rytíře, odpad vyřešily nové kanalizační sběrače. Významnou stavbou v oblasti dopravy byl železobetonový most přes řeku Lužnici ve směru na Bechyni. Jeho zajímavostí je pětiprocentní stoupání mostovky k levému břehu Lužnice, takže při délce 167 metrů a výšce 26 metrů nad řekou činí rozdíl výšky obou předmostí téměř 8,5 metru. V Táboře rovněž vyrostla řada nových veřejných budov. Připomeňme finanční úřad na Žižkově náměstí, okresní úřad Na Parkánech, výstavný palác Národní banky československé na Novém městě, rozlehlý areál Masarykových škol na Maredově vrchu či budovu obchodní akademie v sousedství zemědělské školy. Není možné nevzpomenout na skvěle vybavenou moderní nemocnici u Klokot. Také došlo k výstavbě kasáren u písecké silnice a zajištění práce pro řadu lidí. Obec Tábor též působila jako významný podnikatelský subjekt. Táborský lesní úřad hospodařil ve čtyřech lesních revírech s celkovým počtem devíti hájoven. Město zajišťovalo provoz vodáren U Rytíře, na Zavadilce a vodárnu užitkové vody u městských lázní. Táborská obec vlastnila také městskou pilu, sklad dříví, elektrárnu a cihelnu. Německá okupace a druhá světová válka výrazně postihly i samotné město Tábor. Zformoval se zde dokonce i protifašistický odpor. Ve městě působila řada složek německého okupačního aparátu a branné moci. Na podzim 1941 se na nejvyšších nacistických místech dokonce objevil návrh, aby „stará husitská pevnost Tábor“ byla přeměněna na dočasné židovské ghetto a po „konečném řešení židovské otázky“ zde měla vzniknout vzorová německá osada. Návrh nebyl realizován, avšak táborské židovské obyvatelstvo bylo ve třech transportech v průběhu roku 1942 odvlečeno do Terezína a život většiny z nich skončil v plynových komorách vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Nejkrutějším obdobím války byla pro Tábor doba „heydrichiády“. Ve dnech od 3. června do 3. července 1942 bylo na cvičné střelnici za táborskými kasárnami popraveno zastřelením 156 českých vlastenců. Velení německé posádky v Táboře uzavřelo na jednání se zástupci národního výboru 8. května 1945 dohodu o vzájemném neútočení a v noci z 8. na 9. května opustila německá vojska Tábor308. Jednu ze základních kapitol v poválečném hospodářském vývoji města tvořila silniční doprava. Od sedmdesátých let probíhala rozsáhlá bytová výstavba ve formě panelových sídlišť v oblasti severně od města, později mezi Táborem a Sezimovým Ústím. S rostoucím počtem obyvatel byla doplňována občanská vybavenost, jako obchodní a kulturní zařízení, učňovská střediska, nový pavilon nemocnice, hotel Palcát či most přes Jordán. Složitý vývoj prodělal v poválečném období i táborský průmysl. Kdysi prosperující masné a mlékárenské provozy byly časem přestěhovány do Plané nad Lužnicí. Naopak Tábor proslavily zapalovací svíčky, jejichž výroba začala ve městě již v polovině třicátých let a od roku 1953 úspěšně pokračovala v závodě Jiskra. Další táborský závod – Elektroisola – se stal hlavním výrobcem slídových izolačních materiálů v zemích bývalého východního bloku309. Přes veškeré změny v životě města v druhé polovině 20. století se Tábor i v tomto období dokázal přihlásit ke své slavné minulosti. V roce 1961 bylo historické jádro města prohlášeno památkovou rezervací a o rok později jako celek národní kulturní památkou.

                                                             304

PODHORSKÝ, Marek. Jihočeský kraj - Táborsko. 2005, s. 2 HOREJSKOVÁ, Lenka; RŮŽIČKA, Roman. Vítejte na Táborsku. 2006, s. 47 306 PODHORSKÝ, Marek. Jihočeský kraj - Táborsko. 2005, s. 2 307 HOREJSKOVÁ, Lenka; RŮŽIČKA, Roman. Vítejte na Táborsku. 2006, s. 60 - 62 308 HOREJSKOVÁ, Lenka; RŮŽIČKA, Roman. Vítejte na Táborsku. 2006, s. 64 309 HOREJSKOVÁ, Lenka; RŮŽIČKA, Roman. Vítejte na Táborsku. 2006, s. 65 305

 

105

Po roce 1990 však tento statut působil problémy především v oblasti majetkoprávní, a proto zůstaly jako národní kulturní památky zachovány jenom nejvýznamnější stavby. Zatímco historické centrum Tábora se jako celek stalo městskou památkovou rezervací310.

Z. Melichaříková: Skladování vyhořelého jaderného paliva v ČR V současné době v České republice pracují 2 jaderné elektrárny: JE Dukovany a JE Temelín. Státní správu a dozor při využívání jaderné energie a ionizujícího záření, v oblasti radiační ochrany a v oblasti jaderné, chemické a biologické ochrany v ČR, zajišťuje Státní úřad pro jadernou bezpečnost (SÚJB). Velmi zjednodušeně řečeno, jeho hlavním úkolem je dbát na bezpečnost JE Dukovany a JE Temelín, sledovat možné negativní dopady jaderné elektrárny na okolí, resp. je maximálně snižovat, a minimalizovat rizika atomové elektrárny, jejichž následkem by mohla být havárie elektrárny. 4 Výkon státní správy a dozoru nad jadernou bezpečností spočívá jak v kontrolní činnosti, tak ve správě (Státní úřad pro jadernou bezpečnost především vydávání povolení a schvalování zákonem předepsaných dokumentů). Řídí se přitom i požadavky, které vyplývají z mezinárodních úmluv a konvencí. Státní úřad pro jadernou bezpečnost podporuje vědu a výzkum v oblasti využívání jaderné energie a spolupracuje s mezinárodně organizovanými skupinami, jako je např. WENRA (Western European Nuclear Regulators´ Association) nebo Mezinárodní agentura pro atomovou energii se sídlem ve Vídni. Účastní se také harmonizace legislativních a technických požadavků na jadernou bezpečnost v rámci Evropské unie. 4 Pokud je vyhořelé palivo odpovídajícím právním úkonem prohlášeno za jaderný odpad, je za jeho konečné uložení, které je technicky i finančně dosti náročné, odpovědná Správa úložišť radioaktivních odpadů (SÚRAO). Jde o státní organizaci, která je v souladu s atomovým zákonem zřízena Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR od 1. července 1997. Jedním z jejích nejdůležitějších úkolů je shromáždit finanční prostředky na zajištění bezpečného uložení radioaktivních odpadů, a to jak těch, které již vznikly, tak i těch, které budou vyprodukovány v budoucnosti. Na tzv. jaderný účet přitom přispívají všichni původci radioaktivních odpadů v ČR. 311 TECHNOLOGIE ČESKÝCH JADERNÝCH ELEKTRÁREN Zabezpečení reaktoru 2, 3 Při stavbě jaderné elektrárny je vždy hlavní důraz kladen na bezpečnost reaktoru. Veškerá zařízení primárního okruhu jsou vyrobena podle přísných mezinárodních norem a podléhají neustálé kontrole tak, aby byla bezpečnost jaderné elektrárny zajištěna doslova v každém okamžiku. V jaderné elektrárně Temelín je navíc primární okruh umístěn v plnotlakém železobetonovém kontejnmentu - hermetické ochranné obálce. Obě české jaderné elektrárny - JE Temelín i JE Dukovany - jsou vybaveny účinným systémem ochrany proti úniku radioaktivních látek z paliva do okolí. Ten se skládá ze tří základních bariér - z matrice paliva v keramické formě oxidu uraničitého a hermetického povlaku paliva ze speciální slitiny, dále z primárního okruh resistentního proti vysokému tlaku, teplotám chladiva, radiačnímu záření i dynamickým podmínkám provozu, a stavebně konstrukční ochrany, především tlakové ochranné obálky, tzv. kontejnmentu. Nejdůležitějšími bezpečnostními funkcemi jaderného reaktoru jsou ty, které udržují kontrolu nad jadernou reakcí a které se týkají odvodu tepla (i po odstavení reaktoru). Reaktor musí být schopen zvládnout poruchy a chybné funkce při změně normálních provozních podmínek (schopnost "vypnout reaktor" a udržet jej v tomto stavu při zachování trvalého chlazení). V případě úniku radioaktivních látek z reaktoru, resp. z primárního okruhu, musí tříbariérový systém ochrany zajistit, aby tyto látky zůstaly zadrženy v kontejnmentu. Systémy chránící bezpečnost jednotlivých bariér jsou uváděny do provozu automaticky. Palivo v jaderných elektrárnách

2

Jako palivo využívají obě jaderné elektrárny oxid uraničitý (UO2), mírně obohacený o štěpitelný izotop 235 uranu. Zatímco v přírodním uranu je tohoto izotopu asi 0,7 %, palivo ho obsahuje 2-4 %). Jaderné dodávají pro jadernou elektrárnu Dukovany ruská společnost O.A. Techsnabexport, pro jadernou elektrárnu Temelín pak americká společnost Westinghouse. V aktivní zóně reaktoru vzniká štěpením jader uranu teplo, které je ihned odváděno chladicí demineralizovanou vodou. Ta zároveň slouží jako moderátor neutronů. Příměs kyseliny borité (max. 12 g na litr vody) navíc přispívá i k regulaci výkonu reaktoru. Ohřátá voda cirkuluje v primárním okruhu jaderné elektrárny s pomocí čerpadel.

                                                             310

Ibid. Jaderný odpad [online]. 2007 [cit. 2010-04-20]. Jaderný odpad. Dostupné z WWW: . 2 JE Temelín a Dukovany [online]. 2007 [cit. 2010-04-20]. JE Temelín a Dukovany. Dostupné z WWW: . 3 Jaderná bezpečnost [online]. 2007 [cit. 2010-04-20]. Jaderná bezpečnost. Dostupné z WWW: <www.jaderna-bezpecnost.cz/>. 4 Alternativní zdroje energie [online]. 2007 [cit. 2010-04-20]. Alternativní zdroje energie. Dostupné z WWW: . 311

 

106

V průběhu celého provozu obou našich atomových elektráren se na palivo změní dohromady asi na 3 000 tun jaderného odpadu. Podle tzv. Atomového zákona přijatého Parlamentem České republiky roku 1997 musí všichni původci jaderného odpadu, tedy i provozovatel jaderných elektráren Dukovany a Temelín, společnost ČEZ, nést veškeré náklady spojené s nakládáním s radioaktivním odpadem - od vzniku jaderného odpadu až po jeho definitivní uložení.Záruky za bezpečné uložení jaderného odpadu pak nese stát, který pro tyto účely založil Správu úložišť radioaktivních odpadů (SÚRAO). Činnost SÚRAO je financována z tzv. jaderného účtu - sem přispívají všichni původci radioaktivních odpadů, včetně původců jaderného odpadu vznikajícího v atomových elektrárnách. BEZPEČNOST ULOŽENÍ JADERNÉHO ODPADU

3123, 1

Základním požadavkem každého úložiště jaderného odpadu je jeho bezpečnost ve vztahu k životnímu prostředí a ochraně zdraví obyvatel. Vychází především z konstrukce úložiště a ze způsobu jeho provozováním podle předem stanovených režimů a pravidel. Bezpečnost ukládání jaderného odpadu je dále prověřována soustavou kontrolních mechanismů. Rozhodnutím Státního úřadu pro jadernou bezpečnost o schválení tzv. Limitů a podmínek bezpečného provozu je např. omezena maximální úroveň radioaktivity, kterou lze u ukládaných materiálů připustit. Toto omezení má praktický význam pro bezpečnost jaderné elektrárny zejména v daleké budoucnosti, kdy ani náhodné vniknutí do prostor úložiště nezpůsobí vážnější újmu na zdraví. Každý projekt skladování a ukládání radioaktivních odpadů obsahuje řadu bezpečnostních analýz. Matematickým modelováním úložiště a jeho chování za všech, a to i vysoce nepravděpodobných situací, se zkoumá možnost úniku radionuklidů do okolí. Výstupem je stanovení bezpečnostních podmínek, které musí forma odpadu i samo úložiště splňovat. Bezpečnosti ukládání jaderného odpadu je dosahováno monitorováním úložiště, důsledným dodržováním limitů a podmínek provozu, dodržováním podmínek přijatelnosti ze strany původce odpadu a jejich důslednou kontrolou při předávání odpadů k uložení Správou úložišť radioaktivních odpadů. Způsoby uložení jaderného odpadu 313 Všechna v současnosti provozovaná úložiště radioaktivních odpadů (RaO) v České republice, tj. úložiště v JE Dukovany, a dále úložiště Richard u Litoměřic a Bratrství v Jáchymově, byla k od roku 2000 převedena do majetku státu a svěřena do správy státní organizace Správa úložišť radioaktivních odpadů (SÚRAO); ta převzala odpovědnost za bezpečné ukládání radioaktivního odpadu v ČR. Stát jako garant uložení radioaktivních odpadů tak do budoucna zaručil nezbytnou kontinuitu této činnosti, kterou - vzhledem k tomu, že se jedná o problematiku dlouhodobou - nemohl zaručit žádný soukromý subjekt. Způsobů uložení jaderného odpadu je celá řada. Jaderný odpad se dočasně ukládá na 40-50 let do meziskladů, dále do vodních bazénů u jaderných reaktorů nebo mimo ně, využívá se také tzv. suché skladování ve stíněných ocelových stíněných kontejnerech, popř. v betonových sklípcích nebo betonových kontejnerech. Každá z těchto metod má své výhody a nevýhody a její využití se řídí lokálními potřebami jednotlivých jaderných elektráren. Definitivní uložení jaderného odpadu umožní hlubinná úložiště. Mezisklady vyhořelého jaderného paliva 1 Umístění radioaktivních odpadů v dočasném úložišti - v meziskladu - má několik výhod. Stále klesající radioaktivita usnadní budoucí manipulaci s odpadem, odpady jsou pod stálou kontrolou a v průběhu skladování je dostatek času na rozmyšlení, co podniknout s odpady objeví-li se modernější a výhodnější metoda na jejich zpracování, popř. opakované využití v jaderných elektrárnách. V meziskladu se vyhořelé palivo postupně hromadí a do hlubinného úložiště se pak uloží najednou, což je levnější než dlouhodobé udržování provozu hlubinného úložiště a jeho zaplňování po etapách. Vyhořelé palivo se do meziskladů ukládá na dobu 40-50 let. Mezisklady se většinou budují přímo v areálech jaderných elektráren. Existují dva základní typy meziskladů - suché a mokré. A)

Mokrý způsob

Mokrý způsob skladování je dnes v atomových elektrárnách ve světě nejrozšířenější. Vyhořelé palivo se skladuje vodních bazénech buď přímo u reaktoru, nebo mimo něj. Voda zajišťuje spolehlivý odvod tepla i ochranu obsluhy elektrárny před zářením. Snadná je i vizuální kontrola vyhořelého paliva. Nevýhodou je potřeba stálého chlazení a čištění vody, přičemž vznikají kapalné radioaktivní odpady. Provozní náklady jsou vyšší než u suché metody skladování. Skladování použitých článků po dobu mnoha let provozu jaderné elektrárny není technickým problémem, tato technologie se používá po desetiletí. V posledních letech došlo téměř ve všech atomových elektrárnách ve světě k rozšíření skladovacích kapacit tím, že se palivové články začaly ukládat do skladovacích bazénů hustěji. B)

Suché skladování

                                                             1

Jaderný odpad [online]. 2007 [cit. 2010-04-20]. Jaderný odpad. Dostupné z WWW: . JE Temelín a Dukovany [online]. 2007 [cit. 2010-04-20]. JE Temelín a Dukovany. Dostupné z WWW: . 3 Jaderná bezpečnost [online]. 2007 [cit. 2010-04-20]. Jaderná bezpečnost. Dostupné z WWW: <www.jaderna-bezpecnost.cz/>. 1 Jaderný odpad [online]. 2007 [cit. 2010-04-20]. Jaderný odpad. Dostupné z WWW: . 3 Jaderná bezpečnost [online]. 2007 [cit. 2010-04-20]. Jaderná bezpečnost. Dostupné z WWW: <www.jaderna-bezpecnost.cz/>. 2

 

107

V řadě jaderných elektráren, včetně jaderných elektráren na území ČR, se používá suché skladování ve stíněných kontejnerech. Tomuto způsobu skladování se dává přednost při delších intervalech skladování. Vyhořelé palivo je ukládáno buď do betonových staveb (sklípků), nebo do betonových či kovových kontejnerů. Suché skladování má nižší provozní náklady, žádné nebo malé množství korozních produktů a umožňuje snadnou manipulaci a rozšíření skladu. Do suchých skladů se vyhořelé palivo dává po několika letech "odpočinku" a chlazení v bazénu vyhořelého paliva. Hlubinné úložiště jaderného odpadu 1 Vzhledem k požadavku dokonalé izolace vysokoaktivních odpadů - včetně vyhořelého paliva - od biosféry jsou všechny projekty budoucích dlouhodobých úložišť situovány do hlubinných geologických formací v hloubkách několika set metrů. S ohledem na geologické podmínky ČR bude hlubinné úložiště s nejvyšší pravděpodobností vybudováno v žulovém (granitovém) masivu v seizmicky stabilní oblasti. Obdobné žulové formace zkoumají vědci v podzemních laboratořích ve Švýcarsku a v Kanadě. Úložné kontejnery, jejich obložení bentonitem a řešení hlubinného úložiště odpovídá řešením přijímaným ve většině zemí. Hlubinné úložiště jaderného odpadu je uměle vyhloubený nebo pečlivě upravený podzemní prostor situovaný do hlubokých stabilních geologických vrstev. Přednost před úpravou starších důlních děl se dává zbudování úložiště nového, a to v neporušeném geologickém prostředí, v oblasti, kde nehrozí vulkanická činnost, zemětřesení, zaplavení mořem nebo zaledněním. Dlouhodobým uložením se míní časový úsek srovnatelný s geologickými časovými obdobími v měřítku delším než 10 tisíc let, spíše však 40 až 100 tisíc let. Všechny práce směřují k tomu, aby byl znemožněn jakýkoli kontakt budoucích pokolení s uloženým materiálem. Vybudování hlubinného úložiště jaderného odpadu proto předchází finančně i časově náročná a vývojová činnost a průzkumné práce. V roce 1990 vznikl v Rusku projekt ukládání jaderného odpadu - vyhořelého paliva a vysokoaktivních odpadů - do až pětikilometrových vrtů, vyplněných nízkotavitelným a ve vodě nerozpustným materiálem - nejlépe sírou. Odpad se v hermetických pouzdrech spustí do vrtu, kde vlastním teplem roztaví síru a zvýší teplotu dna vrtu asi na 500 stupňů Celsia. V důsledku tepelné roztažnosti hornin a chemického působení síry se průměr vrtného otvoru zvětší, celý sloupec nahromaděného odpadu se začne posouvat dolů. Vznikne "kapka" o teplotě až 1800 stupňů Celsia, síra vytvoří s oxidy železa z okolních hornin pyrit. Za pomalého klesání odpad ztrácí radioaktivitu a postup se zpomaluje. Samovolný pokles může postupovat až do 10 km (jeden vrt lze použít až třikrát). Nerozpustný pyrit tvoří matrici, která zabrání úniku radionuklidů nejméně po tři miliony let. Hlubinné úložiště v ČR 1314 Práce na projektu hlubinného ukládání vyhořelého paliva pokračují i v ČR. Příprava hlubinného úložiště byla zahájena již v roce 1990, úložiště by mělo být vybudováno v období 2030-2040. V případě potřeby by se vyhořelé palivo mohlo v kontejnerech ukládat do prostoru vybudovaného v neporušené skalní formaci, která je geologicky, seismicky a hydrogeologicky stabilní. Na základě hodnocení archivních geologických informací podle bezpečnostních a legislativních kritérií bylo počátkem roku 2003 doporučeno 6 lokalit. Na podzim 2003 na nich proběhla letecká geologickofyzikální měření s cílem získat podrobnější data pro budoucí zúžení území lokalit na rozlohu cca 10 km2. Zvažované lokality 315 Lokalita Březový potok (Pačejov) - se nachází na území obcí Pačejov, Kvášovice, Olšany, Maňovice, Chanovice a Velký Bor v Plzeňském kraji. Lokalita Čihadlo (Lodhéřov) - se nachází na území města Deštná a obcí Světce, Lodhéřov a Pluhův Žďár v Jihočeském kraji. Lokalita Horka (Budišov) - se nachází na území obcí Hodov, Rohy, Oslavička, Budišov, Nárameč, Vlčatín, Osové, Rudíkov a Oslavice v kraji Vysočina.

                                                             1

Jaderný odpad [online]. 2007 [cit. 2010-04-20]. Jaderný odpad. Dostupné z WWW: . SÚRAO [online]. 2010 [cit. 2010-04-20]. Správa uložišť radioaktivních odpadů. Dostupné z WWW: . 315 SÚRAO [online]. 2010 [cit. 2010-04-20]. Správa uložišť radioaktivních odpadů. Dostupné z WWW: . 5

 

108

Lokalita Čertovka (Blatno) - se nachází na území obcí Blatno, Lubenec v Severočeském kraji a na území obcí Tis u blatna a Žihle v Plzeňském kraji. Lokalita Magdaléna (Božejovice) - se nachází na území obcí Jistebnice, Nadějkov a Božetice v Jihočeském kraji. Lokalita Hrádek (Rohozná) - se nachází na území obcí Rohozná, Dolní Cerekev, Cejle, Hojkov, Milíčov a městyse Nový Rychnov v kraji Vysočina. Co se děje v původních šesti lokalitách 5 V původně vytipovaných šesti lokalitách v Jihočeském, Plzeňském, Ústeckém kraji a na Vysočině již byla dokončena etapa geologického výzkumu. Na základě negativních stanovisek dotčených obcí rozhodla vláda v roce 2004 o pozastavení dalších prací do roku 2009 s cílem využít přestávku k lepší komunikaci s obcemi a občany žijícími v uvedených lokalitách. SÚRAO v řadě obcí zřídilo informační střediska, starostové jsou pravidelně informováni o vývoji ve věci hlubinného úložiště a jsou zváni na pracovní schůzky. S obnovením prací geologického průzkumu se počítá v roce 2010-2011. Původní vytipované lokality Pačejov

Plzeňský kraj

Lubenec – Blatno

Plzeňský a Ústecký kraj

Budišov

Vysočina

Rohozná

Vysočina

Pluhův Žďár – Lodhéřov

Jihočeský kraj

Božejovice – Vlksice

Jihočeský kraj

V současné době je také zkoumána možnost horninového masivu v okolí lokality Skalka, záložní lokality pro centrální sklad vyhořelého jaderného paliva společnosti ČEZ. O osudu zkoumaných lokalit rozhodne až výsledek geologických výzkumů. Vojenské újezdy v hledáčku SÚRAO 5

 

109

Koncem roku 2008 zahájila SÚRAO na základě vládou schváleného plánu činnosti ověřování území vojenských újezdů. Výsledky první etapy těchto prací ukazují, že tyto podmínky by mohly být splněny pouze ve vojenských újezdech Boletice a Hradiště. Výzkumné geologické práce na ověřování vhodnosti vojenských újezdů pokračují dále v roce 2010. Zkoumané vojenské újezdy Boletice

Jihočeský kraj

Brdy

Středočeský kraj

Březina

Jihomoravský kraj

Hradiště

Karlovarský kraj

Libavá

Olomoucký kraj

Bariéry úložiště jaderného odpadu 316,1,3 K oddělení radioaktivních odpadů od biosféry se využívají umělé (inženýrské) i přírodní bariéry. Inženýrské bariéry jsou tvořeny vlastní konstrukcí úložiště, způsobem ukládání odpadů do úložiště a dále např. obalem nebo matricí, do nichž jsou odpady vloženy a ukládány. První je znehybnění radionuklidů v odolné a nerozpustné chemické formě. Tou může být u vysokoaktivích odpadů borosilikátové sklo nebo keramické materiály, u středněaktivních opadů hlavně cement nebo bitumen (asfaltová živice). Vyzkoušeny jsou i metody tzv. synroc (synthetical rocks), což je zabudování odpadů do umělé, chemicky vytvořené, velmi trvanlivé horniny. Druhou bariérou úložiště je obal, do kterého se jaderný odpad umístí. U vysokoaktivních odpadů to je silnostěnný ocelový kontejner nebo měděná nádoba, uvažuje se i o nádobách z titanu. Od okolí by tento kontejner měl svůj obsah izolovat po dobu minimálně tisíc let. U nízkoaktivních a středněaktivních odpadů se používají plechové sudy, popř. betonové kontejnery. Ty by měly zajistit stínění před zářením po dobu 300 až 600 let. Další bariéru úložiště mohou tvořit betonové pakety nebo přebaly, do nichž se ukládají plechové sudy nebo betonové kontejnery. Jako technická bariéra slouží í stavební konstrukce na povrchu, pod úrovní terénu nebo v geologických formacích (speciální betony, nepropustné nátěry, asfaltové nebo jílové izolace a drenážní systémy). Přírodní bariérou je geologická formace, v níž je úložiště umístěno; ta musí být seismicky stabilní. Většinou se vybírá hornina, která se prokazatelně nezměnila za posledních několik milionů let. Hodnotí se především její pevnost, nerozpustnost a tepelná stabilita. Za vhodné geologické formace pro stavbu úložiště se považují solná ložiska, jílové sedimenty, tufy, granity (žuly) a rulové horniny. Při výběru lokality jsou přitom velmi přísně posuzována zákonem stanovaná kritéria pro umístění těchto zařízení. Úložiště jaderného odpadu nemůže být umístěno např. v zátopové nebo krasové oblasti, v oblastech, kde by jeho přítomnost mohla mít znehodnocující vliv na zásoby podzemních či minerálních vod apod. Příznivými charakteristikami pro umístění jsou nepropustnost podloží, dostatečná vzdálenost od vodních toků nebo ploch a dostatečná vzdálenost od míst trvalého osídlení. Životnost inženýrských bariér se odhaduje na 300 let, životnost hmoty, ve které jsou radionuklidy znehybněny, je až 1 milion let. Stabilita geologických formací, do nichž jsou úložiště umisťována, je nejméně 70 milionů let. Bezpečné uložení jaderného odpadu předpokládá jeho úpravu 3173 Většina pevných jaderných odpadů patří mezi nízkoaktivní, popř. středněaktivní odpady, jsou předávány k uložení ve zpevněné formě nebo ve schválených obalech. Technologie bitumenace, použitá na úpravu kapalných radioaktivních odpadů v obou jaderných elektrárnách, zaručuje dlouhodobou stabilní ochranu proti účinkům radiace, vyznačuje se nízkou loužitelností a cca 2,5násobnou redukcí objemu. Jsou to například vzduchotechnické filtry, drobný odpad ze sběrných míst nebo odpad vzniklý při opravách a údržbě. Tento odpad je po vytřídění a nízkotlakém lisování uzavírán do 200 litrových sudů (po vysokotlakém lisování do 300 litrových sudů). Sudy se ukládají do úložiště v JE Dukovany. Část pevných odpadů vznikajících v reaktoru (termočlánky, neutronová čidla) nebo v jeho bezprostřední blízkosti vykazuje aktivitu, která znemožňuje jejich bezprostřední uložení. Tyto odpady se skladují v pouzdrech ve stíněných kobkách přímo na elektrárně. Časem jejich aktivita poklesne na úroveň, která je přijatelná pro konečné uložení. Technologické a odpadní vody z kontrolovaného pásma jsou jímány a čištěny odstřeďováním v dekantéru a odstředivce, odpařováním v odparce a filtrací v iontovýměnných filtrech. Zahuštěný koncentrát z odpařování, odstředěné kaly a vysycené náplně ionexových filtrů jsou fixovány do bitumenové matrice v 200litrových sudech. Odstředěná voda se vrací do odparky. Odpařená voda se ještě dočišťuje na

                                                             1

Jaderný odpad [online]. 2007 [cit. 2010-04-20]. Jaderný odpad. Dostupné z WWW: . Jaderná bezpečnost [online]. 2007 [cit. 2010-04-20]. Jaderná bezpečnost. Dostupné z WWW: <www.jaderna-bezpecnost.cz/>. SÚRAO [online]. 2010 [cit. 2010-04-20]. Správa uložišť radioaktivních odpadů. Dostupné z WWW: . 1 Jaderný odpad [online]. 2007 [cit. 2010-04-20]. Jaderný odpad. Dostupné z WWW: . 3 Jaderná bezpečnost [online]. 2007 [cit. 2010-04-20]. Jaderná bezpečnost. Dostupné z WWW: <www.jaderna-bezpecnost.cz/>. 3 5

 

110

ionexových filtrech. Část vody je vracena zpět do technologického procesu a zbytek je po radiometrické a radiochemické kontrole vypouštěn vně jaderné elektrárny. Plynné odpady vzniklé v primárním okruhu je odváděna přes čisticí filtry do ventilačního komína. Menší část plynných odpadů také vzniká uvolněním z kapalných odpadů. Plyny jsou odváděny do systému speciální vzduchotechniky, kde jsou filtrovány a zadržovány v absorpčních kolonách (filtry jsou pak zneškodňovány jako pevný radioaktivní odpad). Veškeré plynné výpusti jsou trvale komplexně monitorovány. Samostatnou kapitolu tvoří vyhořelé palivo. Vzhledem k tomu, že jde o vysokoaktivní jaderný odpad využitelný v budoucnu po přepracování jako nové palivo, je způsobům jeho bezpečného transportu, skladování a ukládání věnována zvláštní pozornost. Vyhořelé jaderné palivo 318 1,3 Samostatnou kapitolu tvoří vyhořelé palivo. Vzhledem k tomu, že jde o vysokoaktivní jaderný odpad využitelný v budoucnu po přepracování jako nové palivo, je způsobům jeho bezpečného transportu, skladování a ukládání věnována zvláštní pozornost. Vyhořelé palivo z jaderné elektrárny tvoří méně než 1 % objemu všech jaderných odpadů na světě, avšak obsahuje přes 90 % veškeré radioaktivity. Obě české jaderné elektrárny během celé doby svého provozu vyprodukují celkem cca 3 000 tun vyhořelého jaderného paliva. Od čerstvého paliva k vyhořelému 1 Kazety s vyhořelým jaderným palivem vypadají na první pohled stejně jako kazety s palivem čerstvým - jsou nepoškozené a čisté. Palivové články pro tlakovodní reaktory jsou totiž pokryty obalem ze slitiny zirkonia, která je mnohem odolnější než například nerezavějící ocel. V reaktoru palivové články musely vydržet teploty okolo 300 stupňů Celsia a tlak přes 12 MPa; snadno tedy odolají i mnohem mírnějším podmínkám při skladování a další manipulaci. Oproti palivovým článkům s čerstvým palivem se však výrazně liší v radioaktivitě látek, které obsahují. Na konci každého cyklu pro výměnu vyhořelého paliva se vyhořelé palivo z reaktoru vyjme a pod hladinou vody (slouží jako médium stínicí záření, ochrana obsluhy jaderné elektrárny i jako chladivo, které odvádí zbytkové teplo) se kanálem převeze do bazénu vyhořelého paliva; ten je v reaktorové hale vedle reaktoru. Tam jsou palivové články pod vodou uloženy asi 3 až 4 roky. Když radioaktivita klesne asi na 50 % původní hodnoty, vloží se články s vyhořelým palivem do speciálních kontejnerů a odvezou se do meziskladu vyhořelého jaderného paliva. Tam se skladují řádově několik desítek let. Účelem je snížit zbytkový tepelný výkon vyhořelého paliva na míru potřebnou pro jeho další přepracování nebo definitivní uložení v hlubinném úložišti jaderného odpadu. Z tříletého cyklu až na pětiletý 1 319 Tzv. projektová palivová vsázka v JE Dukovany původně předpokládala využití jaderného paliva v tříletém cyklu. Každý rok byla v JE Dukovany vyměněna přibližně jedna třetina palivových kazet. Základním schématem tzv. překládky paliva bylo umístění čerstvých kazet na okraj aktivní zóny. V průběhu let se pak při výměnách kazety přesouvaly směrem ke středu. Ukázalo se, že tento systém nebyl z ekonomického hlediska využití paliva ideální. Navíc čerstvé kazety mají v aktivní zóně vyšší výkon a jejich umístění na okraj zóny tak nebylo vhodné ani z hlediska radiační zátěže na reaktorovou nádobu (vysoké neutronové toky přispívají k degradaci reaktorové nádoby). Přechod na čtyřletý palivový cyklus v roce 1997 umožnily až zlepšené parametry paliva. Od roku 2003 se postupně přechází na cyklus pětiletý. JADERNÁ ELEKTRÁRNA TEMELÍN 2 Jaderná elektrárna Temelín, dnes největší energetický zdroj v České republice, leží asi 25 kilometrů od Českých Budějovic a pět kilometrů od Týna nad Vltavou. Odběr technologické vody je zajištěn z vodního díla Hněvkovice na Vltavě, jehož vybudování bylo součástí výstavby elektrárny. Požadovanou kvalitu vody zaručují čističky odpadních vod na horním toku Vltavy především ve Větřní, Českém Krumlově a Českých Budějovicích.

                                                             1 3

Jaderný odpad [online]. 2007 [cit. 2010-04-20]. Jaderný odpad. Dostupné z WWW: . Jaderná bezpečnost [online]. 2007 [cit. 2010-04-20]. Jaderná bezpečnost. Dostupné z WWW: <www.jaderna-bezpecnost.cz/>.

1

Jaderný odpad [online]. 2007 [cit. 2010-04-20]. Jaderný odpad. Dostupné z WWW: . JE Temelín a Dukovany [online]. 2007 [cit. 2010-04-20]. JE Temelín a Dukovany. Dostupné z WWW: . 2

 

111

Jaderný odpad z jaderné elektrárny Temelín 1 Aktivní zóna reaktoru VVER 1000 jaderné elektrárny Temelín obsahuje 163 palivových kazet, že nichž se každé čtyři roky vymění 41-42. Kapacita bazénu vyhořelého paliva je 680 míst pro palivové kazety a 25 míst pro hermetická pouzdra. Vyhořelé palivo je tedy možné v bazénu skladovat po dobu deseti let. V březnu 1997 česká vláda rozhodla, že nejlepší variantou pro dočasné skladování vyhořelého jaderného paliva v naší republice je výstavba suchých meziskladů v areálech JE Dukovany a JE Temelín. Jaderná elektrárna Temelín bude svůj vlastní sklad potřebovat až po roce 2010. Původně se počítalo s tím, že v roce 2005 bude v JE Dukovany rozšířeno úložiště středněaktivního a nízkoaktivního odpadu. Ukázalo se však, že vzhledem k možným způsobům minimalizace objemu odpadů (tzv. superlisování a bitumenace) a úspornějšímu ukládání sudů do jímek toto rozšíření nebude nutné. Kapacita současného úložiště středně a nízkoaktivního jaderného odpadu by měla být dostatečná na dobu, po kterou se předpokládá provoz obou českých jaderných elektráren, tj. jak JE Dukovany, tak i JE Temelín. JADERNÁ ELEKTRÁRNA DUKOVANY 1 Jaderná elektrárny Dukovany, jeden z pilířů české energetické soustavy, je umístěna asi 30 kilometrů jihovýchodně od Třebíče, v trojúhelníku, který je vymezen obcemi Dukovany, Slavětice a Rouchovany. V blízkosti elektrárny bylo na řece Jihlavě vybudováno vodní dílo Dalešice s přečerpávací vodní elektrárnou o výkonu 450 MW. Vyrovnávací nádrž této vodní elektrárny zároveň slouží jaderné elektrárně Dukovany jako zásobárna vody. Celá tato soustava tak může pružně reagovat na aktuální energetické potřeby. Jaderný odpad z JE Dukovany 1320 Vyhořelé jaderné palivo z jaderné elektrárny Dukovany bylo původně transportováno do meziskladu v areálu jaderné elektrárny Jaslovské Bohunice na Slovensku. Odtud mělo být postupně odebíráno na základě mezistátní smlouvy Sovětským svazem. Ruská federace jako jeden z nástupnických států po Sovětském svazu od těchto závazků ustoupila. Po rozdělení Československa se vyhořelé jaderné palivo z Dukovan nacházelo na území cizího státu, proto Česká republika přistoupila ke zpětnému transportu palivových článků do vlastního meziskladu vybudovaného v areálu jaderné elektrárny Dukovany. Dočasně v suchém meziskladu, trvale v hlubinném úložišti 1 Suchý mezisklad o kapacitě 600 tun vyhořelého paliva, který se také nachází v areálu JE Dukovany, tvoří 60 dvouúčelových (transportních a současně skladovacích) kontejnerů typu Castor 440/84 od německého dodavatele GNS Nukem. Kapacita jednoho kontejneru (10 tun vyhořelého jaderného paliva) odpovídá téměř roční produkci jednoho reaktoru VVER 440. Vzhledem k tomu, že tento sklad nebude stačit pro skladování veškerého vyhořelého paliva vyprodukovaného elektrárnou za dobu její životnosti, musí být zprovozněn nový sklad. V něm bude palivo uloženo po dobu maximálně 50 let. Pokud se poté nevyužije jako cenný zdroj surovin či dosud nebude průmyslově zvládnuta tzv. transmutace vyhořelého paliva, bude definitivně umístěno v hlubinném úložišti. Úložiště nízkoaktivních a středněaktivních odpadů 1 V areálu JE Dukovany se nachází i úložiště pro zneškodnění nízko a středně aktivních radioaktivních odpadů (RaO). Jde o největší a nejmodernější úložiště radioaktivního odpadu v ČR, které svou konstrukcí i bezpečností odpovídá standardům platným v západoevropských zemích. V trvalém provozu je od roku 1995. Celkový objem úložných prostor 55 000 m3 (více než 180 000 sudů) je dostatečný k uložení všech nízko a středně aktivních odpadů z obou elektráren, a to i v případě prodloužení jejich plánované životnosti o 10 let. Úložiště je tvořeno 112 železobetonovými jímkami uspořádanými do dvou dvouřadů po 56 jímkách. Po jeřábové dráze umístěné na horních hranách jímek pojíždí portálový jeřáb, obsluhovaný z kabiny stíněné proti účinkům radioaktivního záření. Jeřáb umožňuje manipulovat se sudy určenými k uložení i s betonovými panely, jimiž jsou jímky zakrývány. Poté, co sudy převezme Správa úložišť radioaktivního odpadu (SÚRAO), jsou sudy vyskládány na pojízdnou rampu, odkud jsou pomocí jeřábu odvezeny nad ukládací jímku a uloženy na určené místo. Případnému úniku radionuklidů do biosféry zabraňuje soustava bariér s dlouhodobou životností. Jsou jimi vhodná forma odpadu, stěna sudu, betonová výplň mezi jednotlivými sudy v jímce a vlastní jímka, která je po zaplnění uzavřena a chráněna před pronikáním vlhkosti. Úložiště se nachází v seismicky klidné oblasti a na vhodném geologickém podloží omezujícím pohyb vody (mj. vrstva jílových sedimentů). Provoz úložiště JE Dukovany, jeho monitorování, způsob ukládání radioaktivního odpadu a další činnosti budou zajišťovány SÚRAO na základě povolení Státního úřadu pro jadernou bezpečnost.

                                                             1

 

Jaderný odpad [online]. 2007 [cit. 2010-04-20]. Jaderný odpad. Dostupné z WWW: .

112

ZÁVĚR 5321 Ukládání radioaktivních odpadů má více než šedesátiletou historii. Během počátečního období horečného jaderného zbrojení, a především v důsledku prudkého rozvoje jaderných elektráren v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století, se radioaktivní odpady počaly hromadit a odborná veřejnost byla postavena před otázku kam je umístit, aby nemohly negativně ovlivňovat člověka a jeho životní prostředí. Zneškodňování nízko- a středněaktivních odpadů bylo brzy úspěšně vyřešeno, a to jejich ukládáním do přípovrchových úložišť; například v České republice jsou v provozu tři takováto zařízení. O vyhořelém jaderném palivu a vysoce aktivních odpadech se soudilo, že jejich okamžité odstraňování není zapotřebí a že je nejprve nutné prošetřit i jiné možnosti, jak se těchto materiálů zbavit. Nakonec se dospělo k závěru, že nejvhodnějším způsobem bude uložení vyhořelého jaderného paliva a vysokoaktivních a dlouhodobých odpadů do hlubinných horninových formací. Tato varianta by měla vyhovovat jak po stránce bezpečnosti a technické proveditelnosti, tak po stránce ekonomické. Bezpečnostní rozbory prokazují, že existující horninové formace jsou schopny zachovat celistvost úložného systému po dobu statisíců až miliónů let. Také technické prostředky pro hloubení přístupových a úložných prostor jsou k dispozici stejně jako odzkoušené technologie pro transport a uzavírání jaderných materiálů do pouzder. Vyřešeno je i dlouhodobé financování výstavby a provozu úložišť, neboť většina zemí již shromažďuje finanční prostředky k vybudování hlubinného úložiště.

 

                                                             5

 SÚRAO [online]. 2010 [cit. 2010‐04‐20]. Správa uložišť radioaktivních odpadů. Dostupné z WWW: . 

 

113