Mgr. Bc. Jakub Michálek elektronicky podepsáno
Nejvyšší správní soud Moravské náměstí 611/6 602 00 Brno do datové schránky wwjaa4f
Odpověď na Váš dopis
ze dne
Naše značka
č. j. 11A 3/2014-32
22. 9. 2014
JM 1/2013
Praha 6. 10. 2014
Kasační stížnost ve věci poskytování technických norem ve stavebnictví Žalobce:
Mgr. Bc. Jakub Michálek, nar. 6. 2. 1989 Zenklova 841/193, Praha 8 doručovat do datové schránky 4memzkm
Žalovaný:
Ministerstvo průmyslu a obchodu Na Františku 1039/32, Praha 1 doručovat do datové schránky 4bxtaaw4
Napadená rozhodnutí:
Rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 4. 11. 2013, č.j. 43873/13/42110, o zamítnutí odvolání, doručené dne 5. 11. 2013 (dále jen „rozhodnutí o odvolání“) Rozhodnutí Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebniství ze dne 13. 9. 2013, č.j. 09971/1200/2013-003, o odmítnutí žádosti o informace (dále jen „rozhodnutí o odmítnutí žádosti“) Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2014, č. j. 11A 3/2014-32, o zamítnutí žaloby, doručené dne 22. 9. 2014 (dále jen „rozhodnutí nalézacího soudu“)
Soudní poplatek ve výši 5000 Kč bude uhrazen převodem na bankovní účet soudu č. 3703-46127621/ 0710 vedený u ČNB, pod variabilním symbolem č. 9110100314. Přílohy − Napadená rozhodnutí − Odvolání, správní žaloba
Mgr. Bc. Jakub Michálek • narozen 6. 2. 1989 • Zenklova 193, 182 00 Praha 8 Tel. +420 775 978 550 • E-mail
[email protected] • Doručovat do datové schránky 4memzkm
I. Dosavadní průběh řízení Žalobce požádal dne 3. 9. 2013 Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví jakožto povinný subjekt podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „InfZ“), o následující informaci specifikovanou v bodě 3 žádosti: Plné znění všech technických norem (ČSN, ČSN EN), podle nichž stanoví povinnost postupovat zákon č. 183/2006 Sb., stavební zákon a právní předpisy vydané k jeho provedení (dále jen „technické normy ve stavebnictví“). Podle § 196 odst. 2 stavebního zákona platí, že pokud stavební zákon nebo jiný právní předpis vydaný k jeho provedení stanoví povinnost postupovat podle technické normy (ČSN, ČSN EN), musí být tato technická norma bezplatně veřejně přístupná. („Přístupem“ je třeba s ohledem na terminologickou jednotu právního řádu třeba rozumět též přístup ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím.) Tyto informace povinný subjekt i žalovaný, který je jeho nadřízeným správním orgánem ve věci odpírání informací, žalobci odepřel. Povinný subjekt odmítl poskytnout technické normy ve stavebnictví s následujícím zdůvodněním: stávající právní úprava daná zákonem č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, ve znění pozdějších předpisů, a prováděcí vyhláška č. 486/2008 Sb., kterou se stanoví odborné činnosti související se zabezpečením vydávání a řádné distribuce českých technických norem a úplata za jejich poskytování, neumožňuje udělit výjimku v případě vznesení požadavku, který by vedl k bezplatnému zajištění přístupu k technickým normám. Povinný subjekt dále uvádí, že do norem lze bezplatně nahlédnout u určitých veřejných institucí. Žalovaný odepření informací zdůvodnil tím, že žalobce obchází režim zvláštního zákona o požadavcích na výrobky, ve kterém je stanovena povinnost úhrady za poskytnutí technické normy. Proti těmto správním rozhodnutím podal žalobce žalobu, kde podrobně vyložil, proč jde uvažování správních orgánů zcela proti zákonnému požadavku na bezplatný přístup k technickým normám ve stavebnictví. Na žalobní body žaloby žalobce pro stručnost odkazuje. Nalézací soud žalobu zamítl s tím, že poskytování technických norem je tzv. komplexní právní úpravou, která vylučuje použití zákona o svobodném přístupu k informacím (str. 6 rozhodnutí nalézacího soudu). Zákon č. 106/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se podle § 2 odst. 3 nevztahuje na poskytování informací, které jsou předmětem průmyslového vlastnictví, a dalších informací, pokud zvláštní zákon upravuje jejich poskytování, zejména vyřízení žádosti včetně náležitostí a způsobu podání žádosti, lhůt, opravných prostředků a způsobu poskytnutí informací. Tato v podstatě jediná argumentace je shrnuta v uvedeném odstavci, zbytek rozhodnutí nalézacího soudu odpovídá standardizované obecné šabloně. II. Kasační důvody Napadená rozhodnutí neuvádějí žádné přesvědčivé právní důvody, proč by poskytnutí informace v podobě technických norem ve stavebnictví bylo vyloučeno z režimu zákona č. 106/1999 Sb., 2
o svobodném přístupu k informacím, a čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Nalézací soud uvedl jako důvod výše uvedenou teorii komplexní právní úpravy upravenou v § 2 odst. 3 InfZ. Jde o právní názor nový, který nebyl uplatněn v žádném z napadených správních rozhodnutí, neboť mezi stranami sporu nebylo sporu o tom, že zákon o svobodném přístupu k informacím je jako procesní předpis použitelný, pouze správní orgány a žadatel měli odlišný názor na hmotné právo. Žadatel se s nesprávným právním názorem, že zákon o technických požadavcích na výrobky, je komplexní právní úpravou ve smyslu § 2 odst. 3 InfZ, plně vypořádal již v odvolání ze dne 10. 10. 2013 proti rozhodnutí správního orgánu, kde uvedl: Je třeba učinit poznámku k otázce, zda se má zákon o svobodném přístupu k informacím vůbec použít. Kolizní pravidla stanoví § 2 odst. 3 InfZ. Zákon o svobodném přístupu k informacím se nevztahuje na poskytování informací, pokud zvláštní zákon upravuje jejich poskytování, zejména vyřízení žádosti včetně náležitostí a způsobu podání žádosti, lhůt, opravných prostředků a způsobu poskytnutí informací. Jde o tzv. teorii komplexní právní úpravy. Zvláštní zákon neupravuje poskytování norem, včetně náležitostí a způsobu podání žádosti, lhůt a opravných prostředků, tedy zákon o svobodném přístupu k informacím se použije. To ani povinný subjekt ostatně nezpochybňuje. Teorie komplexní úpravy tedy zakládá u určitých druhů informací procesní (nikoliv hmotněprávní) odklon. Žádosti o některé typy informací jsou upraveny zvláštním zákonem, nicméně tento zákon musí obsahovat komplexní procesněprávní úpravu včetně náležitostí a způsobu podání žádosti, lhůt, opravných prostředků a způsobu poskytnutí informací. Faktem je, že zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, na rozdíl od správního řádu, zákona o právu na informace o životním prostředí, katastrálního zákona a dalších zákonů takovou komplexní úpravu neobsahuje. Jmenovitě neobsahuje žádnou úpravu náležitostí, způsobu podání žádosti, lhůt ani opravných prostředků. Připomeňme, že ani úprava poskytování informací podstatně rozsáhlejší než obsahuje zákon o technických požadavcích na výrobky (např. trestní řád, stavební zákon, zákon o obcích apod.) často není komplexní ve smyslu informačního zákona. Proto se proces poskytování informací i v právě projednávaném případě řídí informačním zákonem jako subsidiárním právním předpisem. Pokud soud považoval úpravu obsaženou v zákoně o technických požadavcích na výrobky bez dalšího za komplexní právní úpravu, jde o závěr nepřezkoumatelný, který nadto vůbec neodpovídá znění zákona a v projednávaném případě má dokonce účinek v rozporu s jasným úmyslem zákonodárce. Smyslem teorie komplexní úpravy je, aby nebyl zákon o svobodném přístupu k informacím použit v případě, kdy zvláštní zákon obsahuje dostatečné procesní záruky práva na informace (srovnej shodně Furek, Rothanzl: Komentář: Zákon o svobodném přístupu k informacím, 2. aktualizované a rozšířené vydání, Praha: Linde, 2014, str. 64.). Je příznačné, že zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, žádné procesní právo neupravuje, a neskýtá záruky, které by dostatečně ochránily ústavně zaručené právo na svobodný přístup k informacím, a tedy nemůže jít o komplexní úpravu ve smyslu § 2 odst. 3 InfZ. Pokud žalovaný namítá, že umožňuje bezplatný přístup podle stavebního zákona v několika knihovnách, nezbývá než oponovat, že jde o podobný poměr jako u správního řádu, který rovněž umožňuje nahlížení do spisu, což však nijak nevylučuje použitelnost procesu podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Nesprávný právní názor nalézacího soudu je důvodem pro zrušení jeho nezákonného rozhodnutí. Žalobce dále stručně rekapituluje, proč je možné podle platného hmotného práva žádosti vyho3
vět, a tedy jsou splněny podmínky podle § 16 odst. 4 InfZ, aby soudní řízení nebylo zbytečně prodlužováno a soudní soustava zatěžována. Žalobce se ve svém citovaném odvolání věnuje situaci hmotněprávních modifikací, mezi které patří důvod odepření uvedený v § 5 odst. 8 zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, ve znění pozdějších předpisů: České technické normy nebo jejich části vydané na jakémkoliv nosiči smějí být, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak, rozmnožovány a rozšiřovány jen se souhlasem pověřené právnické osoby nebo za podmínek stanovených v odstavci 6 se souhlasem Úřadu. K tomuto však přistupuje již citovaný § 196 odst. 2 stavebního zákona, který je vůči tomuto ustanovení zvláštním ustanovením. Technická norma ve stavebnictví má být ze zákona bezplatně veřejně přístupná, to je jednoznačná vůle zákonodárce. Správní orgány i soud v tomto případě postupovaly ve flagrantním rozporu s demokraticky legitimovanou vůlí zákonodárce a právo na informace svým restriktivním výkladem nepřiměřeně a protiústavně zúžili, namísto toho, aby mu poskytly ochranu. Žalobce v tomto ohledu na okraj dodává, že kandiduje do zastupitelstva hl. m. Prahy, která schválila nové stavební předpisy. Požadované informace jsou vitální pro posouzení projednávané právní úpravy v kontextu a je nepřijatelné, že požadované informace jsou v rozporu s výslovným zněním zákona zpoplatňovány, když vybrané z nich žalovaný sám zveřejňuje, přičemž tak činí podle své libovůle. Rozhodnutí nalézacího soudu je nadto právně absurdní, neboť soud patrně vůbec nedohlédl důsledky svého rozhodnutí. Pokud by nebylo možné poskytovat ji v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím, nemohl by povinný subjekt a odvolací orgán vůbec rozhodovat podle zákona o svobodném přístupu k informacím (srovnej shodně Furek, Rothanzl, op. cit., str. 74.). V takovém případě měl nalézací soud vyslovit nicotnost správních rozhodnutí z úřední povinnosti (§ 76 odst. 2 soudního řádu správního). Nalézací soud pak pochybil, neboť měl napadená správní rozhodnutí zrušit jako bez dalšího nicotná, neboť byla vydána mimo kompetenci správních orgánů. S premisami tohoto závěru se žalobce neztotožňuje, nicméně ho uvádí jako doklad vnitřní rozpornosti napadeného rozhodnutí nalézacího soudu. Z výše uvedených kasačních důvodů se podává, že nalézací soud nesprávně právně hodnotil otázku, zda je zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, komplexní právní úpravou ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Tento jeho závěr je právně neopodstatněný a nepřezkoumatelný. Nalézací soud nesprávně právně posoudil i otázku vzájemného vztahu § 5 odst. 8 zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, a § 196 odst. 2 stavebního zákona, neboť druhé zmíněné ustanovení je vůči prvnímu zvláštním ustanovením a mělo být upřednostněno podle právní zásady Lex specialis derogat lex generalis a podle výslovné výhrady zvláštního zákona. Dokonce i kdyby byly právní závěry nalézacího soudu o nepoužitelnosti zákona č. 106/1999 Sb. správné – což zcela jistě nejsou – postupoval nalézací soud nesprávně a porušil svou povinnost zrušit napadená rozhodnutí pro nicotnost.
4
III. Návrh výroku rozsudku Z výše uvedených důvodů mám za to, že technické normy ve stavebnictví musí být v souladu s výslovnou vůlí zákonodárce, veřejným zájmem a ústavně zaručeným právem na informace poskytnuty, a navrhuji, aby soud vydal následující rozsudek:
1. Rozhodnutí o odmítnutí žádosti o informace se ruší. 2. Rozhodnutí o odvolání se ruší v rozsahu bodu I. jeho výroku. 3. Rozhodnutí nalézacího soudu se ruší. 4. Soud nařizuje povinnému subjektu, aby žalobci poskytl plné znění všech technických norem (ČSN, ČSN EN), podle nichž stanoví povinnost postupovat zákon č. 183/2006 Sb., stavební zákon, a právní předpisy vydané k jeho provedení, do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. 5. Žalovaný je povinen nahradit náklady řízení žalobci do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Podle § 110 odst. 2 písm. a) soudního řádu správního, zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu. Výrok o nařízení povinnému subjektu poskytnout informaci se opírá o § 16 odst. 4 InfZ. Žalobce oznamuje v souladu s § 34 odst. 2 soudního řádu správního, že jako osoba zúčastněná připadá v úvahu povinný subjekt, kterému má být podle navrhovaného výroku uložena povinnost. Žalobce má procesní způsobilost, neboť má vysokoškolské právnické vzdělání vyžadované pro výkon advokacie, jak vyplývá ze seznamu vedeného ČAK pod. č. 39446. S úctou Mgr. Bc. Jakub Michálek
5
