1
Karásek, Jiri josef Cstrov vyhnanou
v
'
JIRI
KARÁSEK
ZE LVOVIC
OSTROV
VYHNANC B
Á
S N É
* *
AVENTINUM-PRAHA .
tX LIBRIS >INT.
LHOTA
/
OSTROV VYHNANOU
p& 5o$8
em trosky zahání boulivých vichr shon, Kde na n vyhnanc zí zasmušilé zraky,
Od
vk kupí se zde zbytky
Loupežných korábv
a
gallion,
hrdých hexer vraky.
Za tichých nocí zní sten utopenc tmou A praskot škuner, jež vlna navždy drtí. A dávné stožáry je nkdy pod vodou Zít za dne propadlé jak hrzné kíže smrti. Za zlatem
V
potáp
hloub ke dnu
já s
chvjnou
moskému
závratí
pro poklad lodí vnikám,
Jež v dál se vydaly, by nedopluly nikam.
Vy Vy
s
cesty zbloudilí osudu kouzlem lhavým,
dobyvatelé, rouhai,
piráti,
Básnici, vyhnanci, vás, dávní brati, zdravím.
.... vadne bolestí má ple Tak jako kúra nebo pyšné vrcholy V doubrav kmen, mroucích žhavým výprahem; i
Mne
neuslyší smrtelník, než širá jen
A
nevlídná poušt na planinách skythických.
A
mysli mojí nepobaví obrazy
Snú líbezných sen ;
nezastiní
VARRO,
Žal
oí mých.
Prométhea ukovaného.
SLÁVA —
den co den trpkým rtem, Af íkáš Naposled! Otvíráš zrannou hrud zase v písních nových :
A
dáváš na pospas svou nahou duši všem ... tmavý stín jde z háj vavínových.
Básníku
!
Ponížen, potísnn, sám za noci a
Stud
cítíš
nm,
ze všeho, když prchlo kouzlo snné,
Kdy tvoje city jsou jak v chrám znectném Z obraz zázraných kameny vyloupené. Jen jedno zbývá ti, když hokost nitro Zoufalá prázdnota a trýze osamní.
To
je
ti
V dla
údlem
za vše, co dal
zmní:
jsi již.
sevi peníz ten, jímž svt tvé dílo cení Snad bude obolem, jímž pevoz zaplatíš Charonu v podsvtí do íše Zapomnní.
.
.
LASKÁ
Chceš vejít v toto srdce v chvíli snivou Snad ješt jednou? Dávno pešly již
Sny bláhové ... A nikdy nevkouzlíš Hry marné, Lásko, v duši dvivou. jsou zrazeny tvé
Se
blíží
lsti.
A bledá ruka
mn s chvním žádostným,
ke
Necítím nieho. Dnes zhrdám vším.
Mn váše Neb
nudou, rozkoší jsou muka.
když
i
drtila's,
pec' ze svých ran
Lásko, vždy, jak v troskách zase
Jsem Ožívá nopál, vichrem rozmetán. ožil,
Po zmaru toužím
v duše úkrytu bych rád jen toho v pozdním ase, by mne vraždil chladn, bez citu.
A ml Kdo
10
HLAS
MINULOSTI
Z
Tvých zrak istý kov
se zkalil pojednou.
Jsou modré, šedivé? Dnes nevím. V chmurný den Se marn po tom ptám. Jak v tni bezednou
Mn mizíš na vky,
jsi
Tvj
hlas.
hasne navždy
Snad ješt
To zbývá
linie
pouhým jménem
Tvá kouzla mrtva
jsou.
kol úst mi utkvívá.
V dáli jdou sn te mrana šedivá.
ze všeho. Je konec.
Jak máry mrtvých
Memnonv
puklý sloup, když slunce klesá v hrob,
Pro sebe zvuívám, co zbylo
V
hlubinách duše mé,
A
teskním za láskou,
Volám Volám
jen.
a jež
a
minula
dávno zhynula. hlas vždy v prázdno
ji
v poušti své,
ji
nevda, zda jsem
11
z
nevím, z jakých dob
ji
vskutku
ml.
.
.
šel.
S
Z hvzd Jichž
V
R
US
I
všech, jež plají na orloji nebe,
zá
se nocí tichou rozlije
kišálných
Mj
I
sférách,
chladný píteli,
vždy jsem hledal tebe,
mj
Sirie.
V mé zraky zel's, když znaven žití hluší, Sám, zase sám jsem hledl do výšin, Když odchod lásky vrhl smutek v duši, Jak temná vž v hloub vody vrhá stín. Jas pronikavý z tvého stíbra svítí
ar z oí zákmitu, marn kdys jsem stásal
Jak magický Jichž visi
Po Již
v
žití.
letech zí t duše zlhostejnná nevzpomínám z lásky ani jména,
Jak ty jsem chladný,
12
nmý,
bez
citu
.
.
MRTVÉ LÁSKY
Na
mrtvé lásky myslím... Z dávných dob
V žáru vášn prudkém Jsem rád ml jedny a jak betan hrob Jsem srdce druhých ovíjel svým smutkem. Se
blíži stíny.
Pak pišly lásky, muku ponurou, Žeh inferna jež v duši zprahlou vlily,
A
jiné,
Kde
Mé Mé
kterým byl jsem klausurou,
v prázdno
stn Ráj
mrtvé lásky, jimiž zhrdá svt, šílí,
se vysmíval váš vznt.
Benzoe, muškát dech
A
svých vykouzlily.
trýzn, rozkoše, v nichž duše
Vždy skutenu
Co
sn
mj
chtiv
ssál,
žíznivé rty všechny jedy pily,
démon zmaru Chimée
13
se smál.
NUDA MRTVÝCH Žár plaje nad
Ah
!
Tak
vše
Kol, dole,
Se
hlásí
A
náhle
zamlklý se vlee
nahoe
spleen, prázdno.
pipadám
Bože, Bože
Je celá
Pro
ulicí.
Zvukem lichým
myšlenka na život odešlý. si
Své touhy zhynulé,
Mj
mrtvost kídla sklání.
dlouze, neslyšn jde duší vzpomínání,
poheb
Jak
mstem, kam
vzdáleno pro duši tesknící.
je
žití
niž se
jež
mj,
hra, tak
sarkofágem tichým v hloubi duše
tlí.
nicotou beze jména
bedn
nadarmo kdys
unavená,
soužil
ader
vzdech.
A
je mi hrzno te: já nudu cítím klatou Tch, kteí v hrobech spí pod tymiánem, mátou
Za
letních
dlouhých dni na pustých hbitovech.
14
SPLEEN
Ametyst nebes chladný se rozpial beze chvní V prázdnot jasných výšin nad mstem vzdáleným.
Má
duše! dnešní
By rozzvuel
veer hrá zádumivý
tvé housle
pod tichým
není,
smycem
svým.
Je klidný vivisektor, tvou krví ruce tísní, Pinsetou oste vniká do hlubiny tvé dnes,
Tvé srdce obnažuje, jež kryje hnus svou Jak nepotebné dlo rozžírá rudá rez. Jen silou pohrdáni já pojím trosky puklou, Jak železný svor svírá
ze
Však jedno
mi, co
žiji,
plísní,
bytí, jež se ítí,
vším zhrdá chlad
rt mých.
Bezcitná lhostejnosti prostor nadsvtných,
Mlení prázdných
výšin s azuru
klamem lhavým,
Nicoto všeho, všeho, jen tebe ješt zdravím.
15
EPITAF
Živoit zchladle, truchle, bez vzntu
To
jediné
mj
—
celý život drtí.
Jak vela v opojení do kvtu V omamném spánku klesám ve klín Smrti
Snv
uschlé
Roznáší
Mé
listy
vítr v
.
.
šerou krajinou
pohbu
chvíle prchají, jak
mrtvé krásy.
odplynou
Pod vodou navždy odtržené asy.
Mj
cit, má bolest, všechno pejde Na tob, Smrti, ustálí se tiše
Má
lo na kotvách.
štvaná duše jak
A marnost má, mých Má
nicota zít
Za noci
z
v prach.
bude
sn, mých bludných
cest,
v chladné pýše
hrobu v nesmrtelnost
16
hvzd
.
.
.
SEN
Po
V
letech procitl jsem
pod náhrobkem svým
doteku msíce, v paprsku rozmlženém,
Jenž
nkdy k plnoci svým
stíbrem modravým
Probouzí zemelé, jak volal by
Na
pamti
jsou
vzdychám. Výitka
Jak jmelí
A
jménem.
uplynulé dny já myslím se smutkem,
Jež v lidské
A
je
dávno navždy zbledlé,
te proniká mým
snem,
výhonkem svým proniká v kmen
jedle.
se, kde mladost svou jsem zblené v stín ulic vleku snící. Na most plném soch jsem kroky zastavil.
v místa vracím
Své
žil,
kosti
Nad proud bez návratu svou dutou lebku schyl, Fantome, škraboško, skelete zhrdající... Rci,
kde jsou
te tvé
dny,
17
ty, jež jsi
promarnil?
CEREUS
plátk chorou bl když soumrak zastel zem, Noc kveteš jedinou, bys plaše uzavel Své zvonky navždy zas ped slunce východem
Tajemný
ceree, jenž
Jen tehdy
Má
rozvíjíš,
duše jak ty v tmách, daleko
V své žije samot K plnoci vydává Hvzdnému
lidí
.
.
všech,
pod lunou míhavou. nejprudší
vn dech,
azuru hloub odhaluje svou.
Jen v noci rozvíjí hektických plátk sníh, Jen v noci umdlévá v svých touhách neplodných,
V
truchlivém kouzlu tch, kdo
Smrt
cítí
Ped
zraky lidskými
A
mu
dá
sob
kvetou
posléze v své fiole se chvít.
te skrývá
navždy sen
zvadnouti, než vzplane
18
jitra svit
.
.
jen.
GINESTR A
Tecf navždy, duše,
A hrd
mžeš
mlet. Nesmíš
Své touhy, která vzrostla Jak g-inestry
ke
odejíti
litovat z
poušt
pustých
z lávy
Je trpká nuda vše, co srdce
žití
lad.
žije.
vzdech tvých. má poesie,
Nic není, duše, hodno Jen trosky Atria
krášlila's,
nmá v
Sel v nicotu
Jak
mrtvých Pompejích.
mé
lásky každý vzdech,
vn ginestry se v nmé
Zícených
ulic šíí, v
„Nezemu
celý", básník
na
dávný pl.
Aby zapomnl mne navždy, osude, pej duši
Chci zemít celý
Svt
hluši
puklých zdech.
19
!
POESIE
Já nechtl, duši mé bys Já chtl jen tebe mít o
vný vavín dala.
Vnu krásným snem.
Však dechem všednosti má báse pohledala Jak santal, zlato své jenž ztrácí dotekem.
V
dnech marné nicoty mne pouze žádost jala, Bys sfingou tajemnou mým touhám byla všem: Náhrobek pochmurný jen jsi jim vytesala,
Mé vznty
v mramoru
Bez
onmlou
hnutí,
Zrak
oslnila's
mn
dala's krásu zíti,
mj zrcadlem
Bych náhle spatil v
šálivým,
nm hnus bdný všeho bytí.
Svých vní omamných
Krvav
skryla studeném.
jsi
jsi
kalich velký vznesla
zroseny vstíc žíznivým
By touha vdechla
rtm mým,
jed a navždy mrtva klesla.
20
POD SVOU PODOBIZNU
Též
já
chtl
víc než
žíti
pode jhem
Nudného živoení, zprahlých cit. Též já kryl v duši v spánku magickém Neznámá zlata tajemného tpytu. Též
mj
Chtl
sen touhu svoji vznícenou
vydechnouti, než by navždy zhynul
Jen všeho zmar byl duši Plaz lhostejnosti
chladn
Dnes nechci
své
Mám
nic,
odmnou
.
.
se k ní vinul.
marn
žiji
dny.
rád hrob touhy, Sever svého bytí,
Jenž pod
snhem
spí
vn
neplodný.
Mám rád svj smutek, osamlost svou, Svou agónii, klamné toto žiti, Z vod Lethy vzrostlé v ttinu zsinalou.
21
PISEN
Jdem'
A
cizí
SAMOTY
mezi cizími,
slovo, jež
by sbližovalo,
Vždy melo nevysloveno.
A
naší duši vždy se zdálo,
Ze pohledy
též nejbližších,
dviv hledí,
Jež do ní
Najednou hasly zklamány, Ze nenalezly odpovdi. Je každá radost
Jak vtev,
A
jež se tíhou láme,
vzkveteme-li
Hned v
podata
úsmvem,
cizích duších uvadárne,
Sny oas v duši majíce, Jdem' horkým pískem život A když sny naše zemely,
V
celý,
svých hrobech tlíme osamlí.
Zelené zlato západ, Jež hasne v agonickou
Nám Jejž
o dnu zašlém vypráví,
jsme zas navždy promarnili,
A marn
chceme v
Svým duším Kol
chvíli,
oh,
umni
vrátit ráje
snné,
v poušti rozžatých,
Jak stráže bdíme zapomnné.
22
A
rzných
svt
vyhnanci,
Jsme na chvíli se sešli pouze, Vstíc srdce netrplivá
Te
bijí
Již vítr
Zrak
chimérické touze,
plachty napíná,
zpíjí
fantom Nekonena.
Vyplouti odtud! Kamkoli! Plout v nebytí neb v jara
23
vná
MEMFIS
Když všechno dohasne
ím
jak tvary
vcí
v tmách,
dne svt mé osamlé snní, Tu náhle vzpomínky se kísí v tichém chvní, Jak hvzdy procitnou v svých chladných výšinách. I
trýznil za
pes hrob
myslím na mrtvé, jimž
Sla
tisíciletí,
odlehlý
na spánek jejich skrytý,
Na hrobky Memfidy, na tajuplné svity Lamp zlatých, u nohou jež mrtvým rozžehli. Však když se odváží Ty lampy dosud žhnou Zvdavec njaký v hloub, která rakve tají, By až k nim pronikl, hned lampy zhasínají, .
Jež
vky hoely
Mne Osud
A jenom
.
.
u mrtvých na stráži.
v mlení jak ve hrob zavírá.
srdce
mé
je
krvácejíc živé
Jak lampa v podzemí.
.
.
Vše, co v
n kleslo díve,
Te v kapkách krve žhne, v nichž bolest nezmírá. A
vzpomnly, Kdo milovali mne, dlím blízko mrtvým duším Kdo byli? Nevím nic. Co chtli? Sotva tuším: Snad ani nežili, snad dávno zemeli. aby míjivé sny na
ty
.
.
V mou
Memfis nevcházej, kdo živ jsi, bezdky Bys zhasil lampu tam, jež v srdci plane dosud. Dal mému životu jen marnost v údl Osud, Však za to bolest má v hoí na vky
nm
24
.
.
..
FEN
I
X
Na
sarkofágu mladé Egypfanky Jsem v museu zel symbol fénixúv:
Pták zestárnuvší, vida smrt se
Své
A
vlastní hnízdo v
vrh' se v plamen.
ohe
blížit,
zanítil
Ale v okamžení,
Když jeho tlo mnilo
se v popel,
Zas v nové kráse vzletl, v novém mládí A vzezení ml znova nadpozemské
A mocn* rozvíral
své peruti
.
.
Ty dívko mladá, jež jsi po staletí Pod víkem pestrým lidské podoby Se zlatou tváí, tázavými zraky, Sen klidný spala v tumb posvátné, Symbolu víc, že jak fénix nkdy Zas k novému se vzbudíš životu Dnes myslím na t ... Ve splývavé íze,
—
Jež temnila se barvou granátovou,
Na
hrdle z chalcedon,
operk tajemný,
jsi
scarabae šla hrd,
palácem
Záilas krásou erných kadeí, Odechlých modrav, jichž vzpurná tíha Do ela padala a na šiji A oi tvoje, pod oboím hustým A vzrostlým do oblouk smle vzpiatých, Se mnily jak plocha zrcadlová .
Záhadným
.
svitem, v nichž se zraila
Nestálost srdce, které dojmy neslo,
Jak voda obráží
stín
25
oblak
.
.
A
bledá byla's, chladná cudnost chvla Se na tvém ele, jako na leknínu Se tese krpj vody zkanulá. A pece tlo, vlnící se pružn, Mimodk muže k lásce vyzývalo Z ramenou, ader, bok, nohou štíhlých Tryskaly jiskry, které vzncovaly Dychtivost v mužích, kudy jen jsi šla, Ze chíp se jim chvly, v šarlat vzplály Rty žádostivé. Ale chladnou pýchou .
Jsi drtila jich
.
touhy pojednou
A lhostejn pak zela's na n, loket O desku onyxovou open dlouho, Týmž pohledem jich gesta provázejíc, Jenž ke stnám se nesl, ozdobeným Malbami král z dávno mrtvých dob Lhostejn ulehala's na lehátko Ze slonoviny, neten jsi zela,
.
.
Jak svícny plápolaly na hostinách
U
zlatých mis, kde modraly se hrozny,
Neb
A
srdce
žilo jen
Den
nevdlo, komu svým vlastním
žije,
peludm
za dnem, princezno, tak v
.
.
nud
Jak dvee ve stežejích bronzových Dav tch, kdo odcházejí bez návratu, Do dáli propouštjí, duše tvoje
Tak dojmm dala míjet, lhostejn Vždy na témž míst tkvjíc .
26
.
plynul
Nebo tob
Již za živa byl
palác
sarkofágem,
S pepychem záným slavných Ptolomae, Kam msta zmizelá a vyplenné Pradávné chrámy složily své šperky,
Nádoby
sochy cizích
zlaté,
bohv
A A A
togy král, plné tyrkysv,
A
na lože
amulety z hrob, fetiše mandragory.. Vcházela jsi veer V ložnici tichou, jejíž podlaha Ržovou vodou byla navlhena, .
Nad nímž
jsi
zela ebenové,
jak štít se zachvívalo v
taji
Zrcadlo smaragdové, obrážejíc
Tvou podobu, a rty jen šeptaly, Cos o marnosti krásy neplodné
.
.
Kam
toužila tvá duše, roztkaná dojmu k dojmu, jako mladé ptáe S koviska tká na kovisko z jara?
Od
Ty's
nevdla
.
.
.
Jen
Ze štstí musilo by
jsi tušila,
pijít náhle
V
cizince podob, jak vytryskne Na cest pojednou dech z kvtu,
vn
Jenž ukrytý
je
dosud
Vytušit všechno,
...
vdomí
A
než
mžeš
mít štstí,
—
Že vni vdechuješ již aby navždy Sen dosnn byl, a koho milovala's, By zase v dáli bez návratu dlel .
27
.
Nic nepišlo, a marn tvoje touha Jak míží révoví se skuteností
V bl
Prodrati chtla ...
f ialovo
a
Ztopený obzor v prázdnot se klenul Vstíc žádosti tvé.
Nepicházel nikdo
Od
konce svta,
Kdo
hloubi
z
moe,
jak ty unavil své srdce
nikdo,
niím
A
kdo by niím chtl zas šasten být
A
zemela's tak marn, jak
Svj
. .
jsi žila.
život zavela's tak znenadání,
Jak zave se kvt pólo rozvitý, By uchadl, jak nedotená kniha
Se sponou, vzatou z královského plášt, Se zave, když ji ruce unavené Pustily k zemi, nemyslíce na ni.
A
že byl
Klam
klamem
dali vepsati
celý ten i
tvj
život,
na tvou rakev,
Na
pestré víko lidské podoby Se zlatou tváí, tázavými zraky, V symbolu fénixov .
.
Pod Spíš po
staletí, s
lží
klamným slibem
Jež rozzáí se v nové kráse kdys
28
.
vnou
mládí, .
.
A
pece, v Amenti když
sestoupila's,
Kde chmurný Osiris tvé srdce vážil, By shledal prázdným je a stébla lehím, Zda Než Jít
by lépe bylo, prázdným srdcem kráet v nicotu, radji tam, kde jsou kleté stíny, necítila's, že s
Jež na zemi své srdce promrhaly,
A
kde se zachvívají vyvrženci,
Jichž krásná neestnost se smísila
S výparem sirnatým mst vyhlazených? Zda nemyslilas na Ze's
V
mla
svj
chladnou hrzou,
mocnou
život, zapálit jej
Ne, abys prošla
ohnm
Však pro rozkoš
A
to s
jako fénix metnout plamen
ohn, pro
jen
vášní,
v nové mládí, žár samý,
proto jen, bys mohla shoeti ?
Symbole fénixv,
vnost
tu
Si vezmi zpt, nech
si
.
.
.
klamnou
všech marných slib,
Jež píšeš na hroby, že rozkvete
Z
nich znova život.
Co štstím mže
.
.
Jest jen jediné,
na zemi zde býti:
Být náhle pohlcen tak životem Jak živlem odvným a rozpoutaným, Své duše vrhnout všechny poklady
V eišt plamen, Svou
Svým
vlastní vášní
v
n klesnout náhle,
navždy býti stráven,
vlastním žárem zmniti se v popel,
Vstoupiti v
ohe
a
pak nebýti
29
.
.
.
MÉDEA Tak sama s bolestí, tak sama se svým záštím, Sny svoje trhám te jak závoj a je pouštím Do bouícího vtru. Zlým kouzlem dobyla jsem rouna pro Jasona. Já pro nj vraždila, bych jeho nžnost mla
A
nasytila srdce.
mé
Ted" Kreusa pojednou
Svým tlem Jasona mi
A úsmvem Pro
tedy,
štstí uchvátila,
odloudila tajn
svým lstivým
.
.
míhavá ty Selené, svj kahan když osvcuješ lože,
Jsi rozsvítila zas,
Kde
miluje se zrada ?
Vždy
pamatuješ snad, že
Jsem poctu vzdala Jí
bys
ti,
nesmrtelnost dala
.
kouem
sladkých bylin
bdla nad mou
láskou,
.
nžn
Já chtla milovat, jak Psyche jíti Se svtlem touhy své, jí ostražit chránit,
By nikdy neuhasla:
V tmách hlavu rozbíjím o marnou skálu z bronzu. Jak moe lastury dnes vzpomínky své navždy Ze srdce vyvrhuji.
30
Já Sfingou byla jsem, já Chimérou jsem byla, V mé zraky omámen se díval bledý Jason
Jak v temné drahokamy,
Jak v erná zrcadla, v nichž nesmírné Jež kryjí
V nž
prohlube
je ticho,
zítelnic Sibyliných,
nikdo nepronikne
.
.
.
bh z mramoru blostného. Rty nachu vonného a svžesti vod horských Byl krásný jako
Se ahvly žárem vášn.
Když
úsmv
odhalil v nich
snhy
Mn pipadalo vždy, že nebe Svj rozsvcuje poklad Pro,
Do By
nmá
.
zub,
mlelivé
.
Selené, tajemství forem krásných
tla milence bohové vzali
.
jeho
nám
je
zavírají,
rázem?
Pro mohou pohledy hloub vrýti se než stely? Pro chladnost vraždí nás, a odchod mže navždy V nicotu vrhnout duši? Ty dál jdeš, Selené, dál v spirále hvzd záných Chce srdce vniknouti do zakázaných záhad, V tajemství mimosvtná?
31
.
Pro nesmím vdti, co uchystal mi osud? Pro dali bohové dar kouzel mojí duši, Když bez moci
Pro Pro Kdo
jest nyní ?
v stopách
lidé lhostejní jen
lásku ztížil
mých jdou
vnukám jen, bych hned mne tou kletbou ?
ji
vrn?
zahubila,
V
náruí Jasona jsem vera pocítila Je mrtev pro mne te, v tu chvíli vzdaluje
se,
Jsem zase sama, sama. Jej chci
te zraniti,
neb
Však marn: šasten
A
o
mn
stále láskou
jest a
hoím.
na Kreusu se
smje
neví ani.
Já lásku mla jsem, dnes nemám jí a žiji! bez dna Mé srdce zestárlo, a jako
moe
Ds
jenom vzbudit mohu
.
.
Je záští bez zbroje a kletba beze
Netenost dívá
se do úzkostí
Jak nepohnutá maska
Zpt
.
.
mých
nm
.
si navždy kouzla svoje. pohrdám, když odešel mi Jason.
vezmi. Selené,
Já jimi
síly.
Když moci
v nich už není,
32
By zpt jej pivedly neb navždy zahubily, By z draí setby jich mu vzrostla Zkáza náhle A v podsvtí jej svrhla.
33
KLEOPATRA Sem
šum svta. Odestru své závoje. Jsem sama, navždy pemožena, kleta. Zde zemru tedy, když vše mamo je. vniká sotva znateln
Te ustal.
Dív
však chci ješt jednou kouzlo
žíti,
Jímž duše vzplane ve vášnivý nach. Af se mi v kráse, co jsem žila, vznítí,
Jak kišálem vzduch záí na vodách.
A
sama sebou, v rytmickém gest toku, Chci tla svého opojit se hrou,
Já jemné kouzlo obnažím svých bok, Bl úd, v syrské roucho vdechnutou.
Na
tlo, pístav, v kterém ztroskotalo
Herou
Kde
tolik, se
vzdechem
skleslé mužství
te zím,
Antonia spalo,
Chci omámit se klínem vonícím.
A
shledávajíc vzpomínky své
Te Rt
bdné
smutný troseník, toužila bych, aby v chvíli jedné plamen znova do mé duše vnik',
Jak zbytky
z lodi
By kdos mne
schvátil, barbar, zpola dít,
Jenž
by
rozsvítil
jiskry v zraku
svém v skryt
Jak neznámý šperk, jehož zlata Se netklo slunce ješt paprskem.
34
A
rozechvní nevyžité síly By pitiskl mne s prudkou jistotou, Bych se mu vzdala pro poslední chvíli, Bych pro nj mla vlažnou nahost svou, v
Bych v jeho dechu extasi tu žila, Ze jeho milenkou jsem první z žen, Bych v divé vášni trofejí mu byla, jsem zvykla dobývati
jen.
Však všechno marno Poušf
jen
Já, jež
!
A
prázdnost touhy
Osud
kolem samou
rozložil
.
.
.
Vše marno, mamo! Smysly mne ted klamou, Jíž život hrou vždy zlomyslnou byl. Jen ty se
blížíš,
neodvratná smrti
Já cítím zuby v bledém prsu svém.
To
plaz
mne
uštkl.
Hrza mne te drti,
Bez vášn, pod chladným mít polibkem
35
.
.
HELIOGAB ALUS Pro
zapomenout tebe nemohu, Fantome krásný, jak ses objevil, Pln bledé
vn kvt podsvtních,
Te v stínu zde, bys duši vzrušil mou Za
dní, jež
jako kapky dešové
Do nmé vody
v marnost padají?
Bez hlesu v esquilinských zahradách Jsi klesl, Caesare, když rdousil t
Dav pretorián.
V Ml's v tváích k Jak
jsi
Však
Kdo
ji
jevil
ten okamžik
smrti stejnou lhostejnost,
vždycky k
nyní, plachý
životu.
pelud nkoho,
nikdy neproniknut, tajemství
Jenž svého nikdy lidem neekl,
Snad Však
jist sfinx, tak mi se zjevuješ
V mé
obraznosti.
jinoch, žena snad, snad oboje,
Vidím elo
tvé,
Jež obtíženo vlas záplavou,
Jak korunu by neslo, v schrán své Zár mocný, zdá se, chová neesti.
A
pece tlo kehké, stvoené
Jak z prhledného vosku, chladné
Neb nepodlehlo nikdy
36
rozkoši...
jest,
Co
Caesarv?
chceš mi, dávný stíne
Pro
s
veera
se snášíš v samotu,
Kde o mrtvých sním, já, jenž od živých Jsem navždy vzdálen? Stejnou marnost vždy Tvé zraky íkají, jak vodotrysk Touž melodii šumí. Myslíš te
bh
Na život svj, kdy krásný, mladý Na voze zlatém, daky taženém,
Obklopen jinochy, jsi projíždl Jak Bakchus ímem, záe nahostí? Neb jako hetéra kdy nalíen, Své tlo maje v díví zmnno, S rty vonícími, k sob vábil jsi Vítze cirku, nabízeje jim Své pátelství? Všech úžas vzbouzeje
Neb hnus, ty byl jsi, ím jsi býti chtl, Hned císa, histrio, hned hetéra, Však básník vždycky,
af
jsi
vznešený
Neb nízký byl, a vážn hovoiTs Neb posmíval se, af jsi miloval Neb nenávidl, maje v rozmaru Pro tytéž lidi sprchy ržové
A
hned zas
Neb všemi Když
had
tajné uštknutí...
pohrdal's
...
A
za noci,
všichni odešli, a tys byl sám,
Vím, k bledému ses blížil zrcadlu A do vlastních svých tváí dlouho zel's A dlouho jsi se, dlouho tiše smál .
37
.
A A
smích tvj chodbami znl paláce, smích tvj do noci znl užaslé,
Pod sosnami znl,
A
v dáli zahrad
pistaciemi,
tiše
dozníval
.
.
To duše smála se, jež byla zlá, Ne pro rozkoš, jen pro svou lhostejnost, Jež pohrdala lidmi, osudem,
A pohrdala vlastní jsoucností, A které láska byla stejné nic, Jak
záští
.
.
Brate, brate duše mé,
Mnou žiješ znova. Jak ty zakrývám Pod úsmvy zlo duše zrazené, Jak socha pod
Své
betanem
zakrývá
trhliny. Zlo chladné, lhostejné,
Jímž za své bytí osudu se mstím, Zlo, které dává v barvách kvést,
kvtm
Co
prohnilé jsou v zemi koeny,
Jež v bledých tváích krásu vzncuje,
Co
duši otravuje zhnusení,
Jež líbajíc rty, vínem ovlhlé,
O
zrad pemýšlí
dní budoucích
.
.
Tvé oi vidím nyní, Caesare, Tvé oi, rozevené v prázdnotu, Jež v pustou sí zí z hloubi zrcadel, Tvou vidím bledost, jakou zsinalí Jsou mrtví, než se zmocní rozklad
38
jich.
A
toužím, by
Te
k
mne
láska posmrtná
tob divem náhlým
pronikla,
Jak v cévy odumelé vsakuje Toužím na Se balšám prudký .
.
.
vky
T sevít pohledem svým smrtelným, Zít tebe, který nesmrtelnost svou Jsi uvil z tmavých kvt nicoty.
A
chtl bych
míti odlesk
By každý zmaten
zrak
ped
stanul
tvých,
nimi,
Jich nechápaje náhlých zásvit,
Tvj
A
pohled toho, který drásat zná
ze zla svého nitra utvoil
Si tvrdý
pancí
proti ostatním,
Jenž bled a zhrdaje vším, kráí sám
Bez pítele a bratra, prvodce, Jenž, Prométheus, sám si supem
A
v nitro vlastní klove
39
s
jest
posmchem
.
V
AMFITHEATRU VERONSKEM Pro
zachvíváš se, duše, vstupujíc
V kruh
toho zdiva? Bloudíš chodbou šerou,
ds
Zíš v kobky, odkud
zívá vstíc,
ti
Kam
svtla paprsky se neproderou Chceš ješt dál, kde hrobov vzduch dýše ? Nevidíš ?. Kdos jde po tvém boku tiše .
.
.
.
.
.
Purpurné skvrny západ slunce vlil Na stupn zvtralé a dešti zryté.
Ty
cítíš
Te
:
leží
Však
to,
všechno, co
nkde co
jsi
žiješ nyní,
Je život, který
dosud
žil,
v dáli neurité,
kdy se stmívá,
odjakživa.
žil jsi
Ty, kdo jdeš se mnou, odkud navrací
Se
stín
Znám
tebe,
Z dob,
Mám
nm hnula?
tvj, jaká touha se v
znám
jejichž
.
.
.
Tvá žádost
krvácí
rozkoš tady zahynula
Kdys efeb tvj,
jenž
vnen
.
.
sklonn k zemi,
zvolat: „Ave, Caesar",
ciniemi ?
Byl histrio jsem nebo zápasník, Jenž vyšel za potlesku nah a jarý? Byl
kesanský jsem
Jejž tady
Pro Tvé
martyr,
zbsile štval pod
mlíš, pízraku, a zraky,
dav kik
lví
pro
spáry ?
mi hrozí
tmavjší nad skabiosy?
40
nm, že by tvj hlas Mi incest ekl, jenž tvé chmuí rysy Vím, osud spojil oba nás, A moje krev zde tekla v pdu kdysi Vím, kdybys nebyl
.
.
ním
A
.
skryl
jsi
.
tajemství své nejhloubji,
V tmách zsta,
stíne,
41
chvji se te.
. .
chvji
UND IN A
Tajemnou touhou nitro mé se chvlo Po objetí tvých sndých, silných rukou Milence zrak, v nichž plá žádost mukou, .
V
hlubinu
ernou stáhnu
tvoje tlo.
Rty pissají se náhle s nenávistí Na purpur úst tvých temné, žhavé krásy Jak lstivý had t ovinou mé vlasy, Jež zlaté jsou jak zimostráze
Neb
Mj
chladný
klín,
.
listí.
než padneš mrtev ke dnu
nžn v lokte
Nad ernou
t
se,
tebe zvednu.
milence
díve, než se bok tvj se
Na
.
usmrcuji láskou. Vášní sžehni
Pak teprv
A
.
hlavu
mj, sehni. mnou snoubí,
vzpome, utopenou
42
v hloubi...
SANTA CATERINA
SIENA
DI
Freska
Nadarmo dosud Vy svíce oltá,
mé
rty
neprosily
.
.
.
jež svatým ohnm Se v pítmí tesete, vy víte, k nebi Že šla má touha vždy, by s pokorností
Se navrátila v osamlou celu Dnes po prvé se chvji. V zlatý, táhlý Hlas seraf chci pozemský zvuk vmísit .
Bh
Jak
jej
pijme, jenž v
.
mé
.
.
.
srdce vidí?
Pro zradu Sieny byl v žalá vržen Nicola Tuldo. Signorie krutá
Jak
z
bronzu vlice,
jež jejím
znakem,
Jej uchvátila drsnou pravomoci
A
odsoudila k smrti
.
.
.
Zprvu k smíchu
Rytíi bylo celé dobrodružství.
Však vzpomenuv, Rozkoše, jimiž
navždy
že ztraceny jsou
svj
ovíjel
život
Jak thyrsus révy listovím, v své muce
Zuiv poal elem
do
zdí bíti,
Zoufale proklínal, že jeho
Zdšeni
—
Má
byli všichni
Perug-ie, ty
kikem
biicové:
rodné moje msto!
—
Lkal neustále, — ztraceny jsou navždy
Tvé ulice mým zrakm, plné slunce, Blavé domy, zpola v stromech skryté, Zvonice chrám, vlaštovky kde hnízdí,
Terasa nad údolím Trasimenským
A
obzor, tratící se v zlaté mlze
43
.
.
.
Tvé noci ztraceny jsou, nad tvé stechy Když zavsí se erný aloun temnot,
vn
Hvzd stíbrem protkaný, když zahrad Se mísí s láskou, která vábí k ženám A v srdce zanáší pal prudké trýzn Všemu konec Jak vítr v msto ohe .
Tak
.
.
Neb áblem samým
stenal ubohý.
Byl posedlý, a neest svojí stopou
píboj pnou.
Jej potísnila jako
Však že Bh velí jíti k tm, kdo trpí, Políbit malomocné, sloužit bídným, V Nicolv žalá vešla jsem. Hned ztichl A zkoumav se díval do mých zrak, S nichž ruka sala závoj Dominikv. Byl zcela mlád, jak páže
Kadeí dlouhých,
Tešových
s
útlý, bledý,
ela odsunutých,
rt, kde
vn ješt dlela
Posledních polibk, jichž vinou
zkalil
Zraky, jaké zraky Svou híšnou duši Z pomalých, chmurných víek vyzíraly, Z jich jantaru tak ztemnlého vzpurnost Hledla nyní, rouhavý tam výsmch .
.
.
Jen zvolna hasl. Povstal. V útlém tle Byl ukryt démon, jenž se lstiv zmocnil Jinošské duše. Poznala jsem toho,
S nímž
tolikrát
jsem sama zápasila,
Biujíc tlo, jehož smysly bouil,
Než
z trní
korunu mi Ježíš podal
44
.
.
.
.
.
— Co chceš mi? — zvolal Nicola, — Mne úlisností tam, kde Signorie Mne hubí navždy? Polobožské elo Nad hyacintovým ti zrakem záí,
chceš trýznit
Jak pipraveno nésti aureolu. Svatosti
By v
lilie
svém
v
nebi rozvily se
srdci živíš, .
.
Pímo
.
Já sestoupím, až popraví
mne
v peklo ráno.
Však umíraje budu klnout Bohu, Ze mládí moje zahubil tak bídn
— Mj brate, — ekla pevn
Pekelné brány
Neb
jsem mu,
.
.
.
— chci svým tlem
zatarasit.
miluji tvou duši, nechci v
zkázu
Vím te, že jsem žila proto, Bych proti áblu pavézou ti byla Z démantných jas. Tmavé tvoje nitro
Jí vydat.
Chci promítnouti láskou, jako maják
Noc svtlem
.
se,
Jak poslední
.
.
.
.
Moje slova, chtl navždy podržeti,
Nicola zamyslil
Jak zdálo
eho peje Všechno splním tob
promítá. Rci,
Si tvoje srdce
se.
svit podržují
zraky
Z hasnoucích paprsk. Pak ekl tiše: Je smutno tlu, jež má ráno zhynout, Ze nemá milenky, by zapudila
—
Chlad tchto prostor teplem svého srdce.
45
.
Je smutno duši, která jako bludný temný balvan v nicotu se ítí,
A
Ze není rukou,
jež
by zadržely
Pád její na chvíli svou bílou nhou Tvých polibk se chce mi, nežli zemru .
Mých rukou
dotkl se a okraj
.
.
.
.
prst
Žhavé jeho rety kvty máku, touhou rozlanné Jak vonné koením a ambrou, v chvatu A Se tiskly se vzdechem v má drobná ústa. Mi
V
líbal dlouze.
klín
Si k
jsem
lnu
jej
vzala, jako
Nebo
matka.
dcko
tiskne
jeho duši
Jsem byla rodikou a jeho nitro, Mlení hudebnice, petváela Jsem v nástroj poddajný, bych nešpor píse Pehrála na nm, než jej tiše vložím
V cherub
ruce
.
.
.
mém
Našli na Jej
ráno žoldnéi, když k popravišti
Jej pišli
—
klín
Již
odvést
nastává
.
.
Vzbudil se a usmál: svatba, Caterino
Tlo Pán
Pobožn
pijal
A
odvádti
dal se
.
nám
.
.
v kapli
ulicemi,
Jich spletí strmou, jak
by
šla až
k nebi,
Na námstí, kde prosted temných dav Vztyeno
bylo lešení.
46
— Kde
nevstou
s
se navždy
bok
Mé
mj
lože,
spojí,
úsmvem. A hlavu kladl nžn Na devo jako na podušku z peí.
Dl
I
s
poklekla jsem.
Oima
se díval,
Jež plny byly nezvyklého jasu,
Te stále po mn ... A jak ostí mee Mu Ji
hlavu odfalo,
do
klína.
já zachytila
Krev inula se teplá
V mé lno jako v chladný snžný V njž mystický kvt lásky mé se Mne I
rosila jak
cítila
horkou
jsem náhle
sílu
kalich. rozvil,
lázní nachu,
rsti
Jak amazona nebes ve svém tle,
A
cítila
jsem, pro ten purpur krve
Ze milosrdný
Bh
mi dává svatost.
47
DAVID MICHELANGELU V
Z dob jakých, jinochu, jsi zjevil se v mých snech S tak hrdým pozdravem své melodické síly?
í ruce zázrané t k V svt
sešlý,
žití
probudily
zbablý, jenž chadne v nemocech?
Ty, který v mramoru víc žiješ
Než my v svém šedivém
Ty v
V
bílé extasi,
extasi
linií,
jak
a
svých
ve svtle rozechvlém,
hudba plynoucích,
Tvé oi, pohledy v nichž Jak blesky ze
úd
nudném jsoucnu celém,
zlata, tak
asem
rozsvítíš
neekan, žhav,
Co touží vyprávt o dávno mrtvé sláv, O vcech minulých, jichž nezeli jsme již?
m
proud se náhle rozpustil, nejtemnjší splývá, V níž s leskem zarudlým Jež vzpurn tese se jak na lví šíji híva, Rci, jakým obrazem je probuzených sil?
Tvá
kštice, jejíž
Rty
pevn
zavené,
jež tají v
sob
dech,
Jak vlhká poupata do lístk zavírají Svou pronikavou tres, rci, jaký výkik
A jakou
My pozdn
V V
tají
odvahu v strach Filištínských všech? zrození v spleen
vk chab mdlých,
díme, tvé zraky vznícené jak v odlesk božstva zíme, Nám vzkazem s nebes je vzmach úd vztyených. jichž duších bytosti tvé okouzlení
48
A
te sníme
slabí, pobledlí,
o dobách,
Kdy nazí rekové se záícími ely Na nepátele své ze stanu vycházeli
A
praky hbitými
Neb navždy bez Svá
V
nitra
nichž
Jak
A A
bije
je
poráželi v prach
.
.
krásy a oklamáni vším,
kryjeme vždy rozpaitá, stmná,
chvje neklidem se touha rozbolnná, postelen pták kídlem zranným.
pece dychtíme
žít
city pátelství, jež
krásy neznámé nepokojem vzruší,
Chcem' šfastnou mužností svou opojovat duši, Však dále samotou a prázdnem zmíráme.
Neb By
není pítele, jenž v chvíli kouzelnou
kísil v nitru
nám svt
jasu, svtel,
Spleen padá v srdce nám jak uschlé
A
.
.
.
v tni,
mrtvých pohledy za námi všude jdou.
Neb Vždy
není pítele, jenž kryl by v lásku
dvrn,
Jen cize hovoit
A
vni
listí
jak
zem
lze cizími
nám
adrech svých v hloubi kovy.
slovy
chladem spláceti chlad duší lhostejných.
A asem umní když fantom daleký Zpt v mramor vykouzlí jak zásvit zlata v asy, My smutn zíráme na symbol hrdé krásy A marnost zíme jen snú vlastních na vky .
49
.
.
GIULIANO Hrobka v
Sem
DE'
MEDICI
S. Lorenzu ve Florencii
minulost jak žena zastená,
Jež s prstem na rtu všechno v stínu
Mé kroky
Kde dýše znehybnlou
A
míjí,
vede, íše kamenná
duše, plná
nmých
harmonií.
vzpomínek
Jak starý les pln jehlií, jež padá,
Zpt v minulost jde Pešel mnohý vk, Však navždy krása skví se kolem mladá. .
Ty sochy
.
.
mistr vztyil ve vzdoru,
Než stáím sehnula se jeho šíje, Pak dláto odhodil, když v mramoru Jas zlatý vkouzlil slunné Florencie.
Te sláva Medicejských beze zmn Zde trní všem, kde vítzství jí dáno, Kde v kamenný sen vna pohroužen, Jinošskou krásou záí Giuliano.
Kdo
myslí na
muka dnes pochyb
zlých,
Jež rvaly duši jako vichr listí?
V
poklidu nezmrném soch gigantských Kdo vzpomene vší lhavé nenávisti,
Jež napadala mistra? Vztyil pec'
Své elo hrd, které
Umní Nad
vnost
snilo:
zvítzilo na konec,
nízký úklad pozvedlo se dílo.
50
Mj
Giuliano, chabý je mj vznt, nemohoucnost úsilí mé hnte, Má touha jest jak teskný, chorý kvt, Jenž na žaláním dvoe náhle vzkvete,
A
Však když klesá ve mdlobách mj duch, Tvou sílu zdraví, nad tvým vdkem jásá Ty záíš jarem jako mladý bh, Vše podmauje kouzelná tvá krása. i
:
kam ke stásá sníh do kadeí zlat plavých,
Sniš o loggiích,
Svých
kvt
Sníš o
nádhee
nocí, krášlených
Jak šperky mihotem
hvzd
A
se
bohatýrská
adra
ti
zelenavých,
dmou,
Jak druhdy srdce pod pancíem bije Však co kdys bylo touhou smrtelnou, .
Dnes
v
mramoru
jak
vná
sláva
.
žije.
Ty unikl jsi hrobu temnotám, Na samém prahu smrti vstal jsi znova. Však
nejsi
nesmrtelný sebou sám
zmnn,
V
sen
A
básník, v duši stálé rozpory,
myšlenka
Zde
staví
Neb
slyší mluvit
jsi
kroej, naslouchaje v
vné
:
umlcova.
taji,
mramory,
Jak bohové jen spolu rozmlouvají. 51
.
BEATRICE CENCIO VA
Já bratrem zovu t, srdce íká tajn
A Ze
jsi
mj :
Bernardo,
milence
však krásný, až se
.
.
dech,
tají
A že mne touto láskou trestati Bh rozhodl se, by mne zatratil, — Já, blízka smrti,
ve zdech žaláe,
s vže za hodinou hodina temnot nenávratn propadá Jak kámen za kamenem do moe, Kdy o mé nitro bije umdlené
Kdy
Do
Ds úzkostný jak o ze netopýr, Na osud myslím svj
A nelituji,
a na tebe
že jsem vraždila
Bez bázn starce, Ne závra híchu,
jenž byl
otcem mým, hnus
ale vlastní
Mi ukazuje v zvadlé nahosti
.
.
Jen k tob, brate, šla vždy touha má, Po tob myšlenky mé bloudily Jak po klávesách ruce hráovy, Neb radost z krásy v sob nesl
jsi,
Jak azur nese zlatý paprsek.
Však otec nenávistný, posupný Mé tlo schvátiti chtl, za ukoj Svým choutkám staeckým a k potup
Té
lásky,
jíž
jsem vzplála pro tebe.
52
Mj
chtl v prázdné
život spoutati
dni,
seveny neb v beznadjnost chtl
Jež v jednotvárnost tak jsou
Jak v pruty klec,
Mou Jak
touhu po tvé duši uvrhnout
vzn
v hladomornu
.
.
Nechci však na
Již
nj
noc v
myslit, na
Na zkrvácené
lože
.
.
.
Petrelle,
Ztratila
Jsem vzpomínky jak uschlé
listy
strom,
A
jenom jedna bolest vyrstá
V
mlení všeho jako mrano v tmách:
Že nevidím
Však
již
tebe, Bernardo.
zítra, zítra
.
.
.
Srdce, nechvj se
Zas uvidím jej... Milost dali
Pro jeho mládí,
Mu
ale
.
pece
mu
v trest
uril papež, aby pítomen
Byl skonu
mému
.
.
Srdce, zajásej
Až
A V
k prahu smrti
budu
S pedtuchou stín
V
blížit se,
svtlo dne, jenž má být poslední mém život, se bude mísiti noci záhrobní,
své zraky ješt pojmu Bernarda,
Bych o
nm
Jak obraz
nesla sen pak po
behu
vky,
nese vody proud
53
.
.
!
Co mže
býti
vtší rozkoší,
Než v schránu jeho krásy zmnit
Ao Z
bledosti tváí stále snít,
nichž antimonem svítí
A
se
oí
lesk,
o kadeích stále blouzniti,
Jež plají
Když
hoc
zlatem
z Petrelly
Lid zmaten
ztemnlým?
nás vezli v okovech,
nevdl, kdo ženou
z nás,
A jej ml za mne, krásou oslnn A nhou jeho zrak zdivených A pvabem rt nžných, rudjších Nad
listy
sykomory ovlhlé
.
.
nemá hrzy pro mne mannaja. Pod ostí její klidn hlavu dám, Neb na mne budeš ty zít, Bernardo, A s jménem tvým chci život skoniti
Již
A
budeš více
mj
.
.
v ten okamžik,
Než kdybych klesla na tvou nahou hru, Budeš více mj, Tvou milenkou jsouc Než kdybys v prudké touze strhl mne, .
Jak píval
Mj
z jara
strhne
Bernardo Já !
Ti více nežli vášní
.
nmý
mlýn
.
s
tebou sblížím se
tl, jež planou žádostí.
54
.
eknu pohledem bouných slov,
Víc jedním vzdechem
Než stiskem
.
Mé bledé elo poznamenal jsi, Sám nevda, tím žhavým incestem, Bys do mé duše skanul trpící Jak myrha v ránu. Cítím vonný dech
Tvých
úst, a
v zracích jiskí štstí svit...
mj život pochmurný, osud zlomil jako kámen pluh. Stín mannaje mi kyne. Nutno jít Je dovršen Jejž
Tam svatební mé lože, v nejtmavší Tam podušky jak v erno skabios Má hlava klesne krvácející, V houš vlastních vlas klesne zcuchaných Jak v peí, potísnné purpurem.
Však v oích bude záblesk štstí Jenž nevymizí. V onen okamžik
Nebude svta
dlít,
ani života,
Jen jedno bude: láska nejistší, Jež vyprýštila kdysi
tajemn
Ze srdce sestry k bratru vlastnímu... Já pro
ni
byla kleta.
Nesmla
Jsem marné touhy ani vyslovit... Však všichni, kdo mnou proto zhrdali, Ze láska má jak jejich nebyla, Se v zapomnní navždy propadnou, Jak do Bnhu se trati milníky
Na
cestách zavátých.
55
Jen jméno mé,
Te prokleté, se bude ozývat pozdních vk. Jen mé lásky Atomy tla mého pežije, Až v beztvarost se zase rozptýlí
Do
žár
. .
Tak
Má
z
pouta
láska
Neb
údv
nebude
místo slabé
Mít bude
osvobozena,
již
zloinem,
vášn pozemské
touhy nadsvtné,
sílu
Jež všeho proniknuta poznáním
A
netlesným vzntem živena, Tím bude teprve, ím chtla být V pozemské pouti bludné, nejisté
.
Chci zemíti, bych tíhy pozbyla,
Snu svého
Neb
zachránila na
vky.
cítím: vše, co žila jsem, je smrt,
Za prahem smrti teprv život jest. Až slavnými mne rytmy opede A šumem kosmu vnost, zlata tpyt Až budu píti z jiných živých vln Než ze svtla dne, z nhož odcházím, Až nebude má duše hledati
Nieho mimo sebe, v extasi Až vznítí se v sen slavný, veliký, Jak v chorál rozchvjí se varhany, Až v srdce zavru štstí veliké, Jež z
pohled
tvých prýští, Bernardo
56
Pak pistup, brate, k tlu bídnému, Jež zahalené v modrou dykytu, Kol pasu provaz, v kletý vrhnou hrob, A prvn polib je neb v chvíli tu, Co bylo míjivé, je skoneno, :
A
jen,
co
vné
má
být, zstalo.
Týž svt je stále, totéž prokletí, Týž Bh a titíž lidé. Jenom já Jsem mimo všechno. Nezstala jsem A pece budu ve všem. Život, smrt sloueny, a láska má Jsou ve Svou vinu petrvala vítzná
mn
.
57
.
.
HEROID A Píteli za dar
Daleko
pvab
Kdy etli jsme
rži s
Rodu
ostrova
blouznivých dní
leží,
záhad. Jak chmurný Achilles sníš na pobeží Ostrova rží v dávné Helad.
Zda
v svých duší
myslíš na Patrokla svého mládí,
Jenž vešel v nicotu, stín na
líci
Zda dumná Thetis kadee tvé By ztišila tvé srdce tesknící?
Ty chtl
jsi
éter
?
hladí,
vných boh
píti,
Však v prázdnotu šlo smrtelné tvé žití, V tmách zmlkal heroických ader vzdech.
Vyhnane
A Jsi
božský, život schvátil's
mstiv
jako Hektora kdys pohrdliv
vláel
jej
ped
zraky
58
boh
všech
.
.
.
FILIPU
LORDU WHARTONOVI la
tmavé zraky chvjné když znaven jsi zel Vždy stihaly svj sen, Svou krásu jinošskou v sklech chladných zrcadel
Jak lovec plachou
Uprosted dvoan,
tvé
jich
nudy
vn
stejné.
Ped
A
mocí ostatních ses nikdy nepokoil k sláv lhostejný, jsi mimo vše moh' žít,
Být pítel Cromwellv a králv Subtilní
dandysmus
favorit.
tvé duši exil stvoil.
Z portrétu van Dycka infante bledé pleti V modravém sametu pod pláštm zlatavým, V tvých zracích pozdrav zím te tajemn se chvti:
Vším kolem pohrdat pro vyvolenou chvíli, Až v marných touhách svých se samotái schýlí Nad krásu, z dávných dob jež zjevuje se jim.
59
CHATTERTON Pobledlé dít,
jež jsi usmrtilo
Svých osmnáct let s chladnou rozvahou, Rty tvoje neekly, co nitro snilo, V hrob vzal jsi, básníku, píse svou. i
Dal arovné
ti
rytmy v srdce osud,
Když v hudbu nadzemskou byl's ponoen. Tvé oi vzplály, jak by tkvl v nich posud Jas klenby kišfálné, kde bloudil sen.
Vše zašlo navždy touha rozechvlá, I kehkost efeba, vzdor hrdiny, I myšlenky, jež mohly trysknout z ela :
Jak žhavé blesky
Ze
jsi
z
noní
hlubiny.
byl básník, bylo tvojí vinou,
A
proto zhasili tvých
A
o nichž nikdy nedoví se svt.
ader vznt, symbol jméno zbylo v tch, kdo hynou, Jen
Ze jsi byl básník, trpt tob dali, Bez nhy v mdlobách klesat, bez síly, Ze magickými ohni rty tvé hály, Kvt, stíbrem zasnlý, t zlomili.
To drama všech, jimž sen dal chmurné vno, Své elo krásou poranné mít, To drama geni, jimž odepeno, Z
života
prosted druhých 60
koistit.
Básníku,
marn
Bys lásku
nalezl
T lhostejn Hnus
zpívá v
Jen
klamm
.
.
jdeš,
jsi
po
bližší
ti
tob?
žijí,
prahneš, míjí
.
den co den.
Pramen, jenž se ítí
modravém ?
nasloucháš, a duše
nic než
pece
kteí
vyhoštn.
nmž
hloubi skryt v stínu
Ze není
A
.
ten,
ostatních
Co Do
tm
k
prázdno v
cítí,
nitru tvém.
srdcem tese.
iluse dál
Jen osamlost zbude vždy snm tvým, Noc nikdy nevzejde, jež ukoj nese,
A
jitro
nevzplá
s
lásky poselstvím.
Jen na práh zmaru posíláš své touhy, Rozkladu vanem naped odechnut, A žiješ, nejsa nežli atom pouhý, Jenž na vteinu
vností
byl tknut.
píse v chvní Jak sarkofág, v nmž pohbils mládí své, Dni, pohroužené dávno v zapomnní
Vždy mrtev neseš
svoji
Jak tesy korál, v hloub propadlé.
A
pec' bys radji chtl místo slávy Vzít od života jedné duše dar, Jež
tob
blízka, v niž
bys
vlil
sen žhavý
Jak v kadlub zvonovinu, v pevný 61
tvar.
Však samoten
A
jsi,
nmou
bloudíš
nevnímáš než vlastních
ader
tiší
vzdech.
Svou píse zpíváš, ale kdo ji slyší ? Tvá inspirace hasne v chladu všech.
A
mlení pak navždy tebe nadje skleslé síly
Žal bez
A když je
básník mrtev
Jest jedno, zabíjí-li
Neb
tlo
drtí,
rve.
sn
svých smrtí,
své.
slávou zhrdá, kterou krášlit chcete
Kout zapomnný, kde spí v mohyle, Když necítíte zoufalství, jež hnte Genie neznámé, k vám zbloudilé,
Tajemné
cizince, jichž bolest sirá
Se lhostejností vaší neztiší, A v jejichž touhu zprahlost poušt Kde jejich hlasu nikdo neslyší.
62
zírá,
NÁHROBEK KEATSÚV Ikare snu, jenž
V mod
kišálov
vzplál,
nebe chtl
jsi
vzlétnout indigovou,
Prsvitná, vosková
jsi
kídla
Rozbitá po hladin
moe
Efeb
V
Tvou urnu nich,
Jak
A
nejzánjším tpytu.
život závist náhle rozbila,
Jejž brousit
V
—
krása nahá, unylá
tvé písni vzplála v
Tvj
vzpial,
plovou.
z
chtTs
fialek
mod
obepiala.
duše antická, své kouzlo skryla's,
lásky
rt nard
pejde-li tu
Jak láska by
Hned
jak íši z chrysolithu.
voní
z
lístk jich
asem
jej
v
usedne, by
mladý Hylas, náruí své jala,
vni
63
kvt
dych'.
.
.
.
HÓLDERLIN
Za jasné plnoci, když
s
Na Dioskur zá
jsi
a snil
Než navždy, básníku,
A
pítelem
údl
se zastel
puzen úzkostí, tmám
šílenství
Tu, Hyperione, tvou ruku pítel
A
jsi
zel
stejný,
duch tvj chvjný vstíc
šel,
jal
ekl s úsmvem „Tvá duše okouzlena Zí pouhé hvzdy jen, na nebi psaná jména, ." Však Dioskurové zde v srdcích žiji dál :
.
Tvým
.
nitrem ohlas šel slov Alabandových
Však jako
.
.
.
kráel mezi všemi. Kde mluvil's o touhách, tam všichni byli nmí, Kde prahPs po lásce, tam chlad ti v tváe dych'. cizinec
Jak speden
A
bloudil
z
jsi
paprsk,
šel
v Heladu tvj sen
opoždn po olivovém
háji
.
.
.
Však zklamán vrátil se, neb vše se v prázdnu Kde boha hledal jsi, tam našefs trosky jen.
A
šel jsi
v podsvtí.
Tam
tají.
dále hlas tvj zní,
Jak chtl by vyítat, že Hades vzal tvé A nedal vášn ti, jež nitro žárem nití,
žití
Jen stínem pohrobním že zchmuoval tvé dni.
Te slyším V mé Svj
toužebn
t
volat v šílenství:
srdce, híchu, vstup,
by horekou se chvlo
vtiskni polibek na studené
mé elo,
A na nm na vky tvj rudý zážeh 64
tkví
l
Pij, híchu, opojit mne kouzlem vní svých! V mé pichyl náruí tu bytost milovanou, Jíž drahé kadee jak temnou ambrou planou, Jež mámí popelem svých oí hedvábných .
.
Af smysly vzplanou mé
A
a v požár šlehnou v
mám-li nesmrtnost zít, jak se
Chlad slávy jako
Pij, híchu,
sníh, jenž leží v
v ohnivý af
ke
tmách
snoubí,
s žitím
by padl v srdce hloubi prahorách
Již nechci toužiti,
.
.
.
se zanítí
Tvé božstvo všemocné, af sálá záí žhavou íš mou te, neesti, se vylij horkou šfavou! Tvou krvi nejsladší chci bolest zkojiti. !
V
Af
již
mne
netíží
ds
A navždy odlouím
prázdna! Bez žalu se
od minula
Af dechem rozkoše mé sny
tiše!
se vzkísí v pýše,
Jak barvy zjevují se prismem kišfálu Jen tebou, híchu, Jak
šatí
še bytí
lze
Byf teba na
lze
vky
jsme zahynuli v tmách. chci v
Kastor smrtelný, jsem
Jak araukarie své
šarlatu,
vykoupiti ztrátu,
Pij, Polydeuku mj, Já,
zastít v nach,
mochyné plod nuzný do
Jen tebou života
!
dechu tvém se
složil
vtve hynouc
Jen tebou na chvíli chci štstí
65
chvít.
všechna pání, sklání
pocítit.
.
.
.
Pro
Však volám nadarmo.
vn
Jak
z
nevrací se sen,
ukryté se stezky vrací náhle ?
Slz nikdo nevidí, sten spoutaly rty zprahlé
.
.
temnotou své
.
.
Smrt chystá
A
s
nevím jsem to :
já,
jenž
objetí mi jen
.
volám v hluchou
tiš?
i Marnost sama mnou te úpí ? V noc se ítím. Již
nejsem. Nevím
Neb všechno,
ím
nic. Jen prázdno, prázdno cítím, jsem byl, je dávno mrtvo již.
Vše navždy skoneno.
Již klesá v
nepamf,
Co snila duše má. Jen Noci kyne brána. Mé tlo stárnoucí, jež šílenství je schrána, Ne nad svým osudem, Neb zapomnlo
Mu
chladem chví se te,
že nikdy nevzešla
chvíle úkoje, že nicotu jen hostí,
A nese Jak
již,
jen
zmizelé sny v
hvzdy
sob
bez
lítosti
uhaslé noc, navždy odešlá
66
.
.
NÁHROBEK AUGUSTA HRABTE PLÁTEN A
Sonet-epigraf ke dni 24. íjna 1896
A vavín zpoždný tvj Neb zapomenutí chce
V A
sen
hmí
ti
moe
kouzlo! sám tu
Jak labu uštvaná
v Syrakusách hrob
flórem ozdobiti,
dnes, jak
jsi,
jsi
jak byl
hmí tu jsi
z
dávných dob,
vždy v svém
žití.
vysílen se vzdal
Zápasu s nepízni a s kídly rannými Jen nudu neplodnou v dny tvoje Osud dal A místo azuru še ustaviné zimy. .
Jak chladný ledovec své agónie Jsi
posléz klidn vzpial. Ty's
V studeném
.
bl
marným všechno zel
vyhnanství snu, který pýchu hostí.
Stín v dráze bez cíle, se
Své velké touhy Jsi nesl v
.
smutkem bez jména semena
jak nevzrostlá
úhoru své duše
67
s lhostejností
.
.
.
KAREL HYNEK MACHA
Pro
pišePs, básníku, v své duši plno krás,
A komu mla
znít tvá
píse v
této zemi ?
Jen tupá lhostejnost v tvé mládí vdechla mráz,
Co
vítr
severní hrál
drsn
haluzemi.
vnmi a vlažným vzduchem zmdlen, Chtl's vyžít bytost svou sny jara nejsladšími. Pelude o máji A kolem stín byl jen, Kde bloudil's vyhnanec, sám s myšlenkami svými. Šeíku
!
.
.
.
Jak vonné kalichy po vánku, srdce své Jsi touhou naklánl, však posléz zarmoucený,
Ze sotva rozvitý kvt zloba druhých rve, náhle onml v tmách vných, beze zmny.
Jsi
Zda vdl's, básníku, až nkdy pohynou Nepátel urážky, že sláva pozdní vzplane Tvé písni zhrzené a jako ssutinou Trs vniká ostružin, že z minulosti vstane?
Rty tvoje mlely, jen v zracích bledl jas. Ty's marnost všude zel a v smutném pohrdání nemyslil, dá ti co píští as, Jsi na to
—
Když
v líce propadlá šlo lampy hrobní plání.
Na sníti o
nm
se zachvje pítmí zsinavlé, Když stigma nicoty má každá nadje Jak popel kajícník na povraselém ele? máji,
když v
Jen mlhy chladná
še a
68
Neb to zde osud všech, jichž duše rozpíná Jak nad ttinami pták svou peru v svtel zídla, By vzlétli bezmocn, neb dole bažina Vždy eká
Neb
osud všech,
jichž nitro žaly rvou,
výkikem své uleviti touze, hrzách ozvnu by slyšeli jen svou,
chtjí
Již
V
to zde
posléze, by tísnila jim kídla.
skal
Jich vlastní aby hlas jim odpovídal pouze
Neb
to zde
Své
dílo vztyují,
Kde každá
A
Na hrob asu
.
osud všech, kdo v shonu nicotném by nesli všechnu trýze,
velikost jen urážkou jest
malost zásluhou,
Let
..
již
všem
ovnuje píze.
tvj, básníku, na chladnou jeho skrýš mijivý psal záblesk pozdní slávy
.
.
.
Však v spánku nmém ty a dojímavém spíš, Jak chtl bys dosníti, co vzal ti osud tmavý. Máj touhy vyzpíval
jsi
v básni tesklivé
Jak šum vrb stíbrných nad zešeelou tní,
Pak jako magický kvt zavels
Kam nedotený
sen
jsi
nitro své,
vložil se vši
Te zraky chmurnými
vni.
jak mahonii plod kouzlem vyhnancum v poušf svta nehostinou, Jimž v srdci zmateném jak mrana v hloubi vod Se smutek chvje všech, kdo marným steskem hynou Jsi
69
U
V
HROBU LUDVÍKA BAVORSKÉHO CHRÁM MICHALSKÉM V MNICHOV Já tebe nevidím v tvé kráse jinošské, Když v síních zlacených jsi bloudil paláce, Já tebe vidím dnes, jak stár a zemdlený Jsi
trnu zbaven
A záštím zem, V níž cizinec jsi Tak úkladn Ze vším
co vela
byl,
posmchem
žil,
se mstíc,
zhrdal.
jsi
A hanba zasáhla tvé
elo pobledlé Svým stínem zchmueným, když jsi byl bez moci A když jsi opuštn své srdce nadarmo Chtl uspat útchou jak dcko kolébkou, Tu nepicházel Z tch nikdo, jež ml's rád,
Sám
byl
jsi
s bolestí,
Sám, pohanný.
A sním, že poslední z tvých milc, schoulen jsa U
nohou, Králi
Ze
tob dávám
A že jsem
!
tvých, chci žal
klid,
odhodlán
když vše jít
Kde na urážky, Na zradu nejnižší Rty odpovídají Jen tím, že
mlí
.
.
.
70
v
ti
exil za
tvj
tišiti,
vyrvali,
tebou,
Tak smutn zamyšlen, pod klenbou truchlivou Prázdného kostela, nad hrobem snil jsem tvým, Kde zapomenutím a ticha tajemstvím Jsa pokryt, navždy spíš bez slávy královské, Ty,
jejž jen síla
Mé
touhy na chvíli
By mohla
oživit
Pro bolest svoji
.
.
.
Zda sen mj, Ludvíku! má tebe
hledati,
Jak touží liána se o kmen opíti?
Mám Pro
tebe vyvolat z
tch
setmlou, pro chimér davy Jen A prudké šílenství, chvíli
Jež brázdí srdce
Jak mistral
Mám
k
hlubin zatuchlých život, hostící
mé
moe ?
tob
pilnouti magií
Odleskem svtelným,
zrak tvých?
jenž prýští sirnat,
Mám jít v tvých kroejích, jichž zanecháváš v tmách Pro dálná
století jak lásky
Tm duším snivým, Jež,
nezrozeny dnes,
Kdys budou na vky Tvou vášní chory?
71
znamení
te ožíti
Zda máš
jinochm záhadným
Zítelnic subtilních, jak svtlo kišfálné
By proráželo Zda máš te
V
z nich ožíti,
svým pelem stíbrným ?
suverén nejhrdší,
tajemné íši,
Parsifal,
dotený
Posvátným oštpem, Záící vítz ?
te míti
Máš nejtpytnjší sen
v diadém,
Rty nejkrásnjšími jsa vzýván v extasi? Máš srdcí tepotem, vášní být sledován, V proud tchto magických spojení ponoen,
Máš
Co
žíti
pro
jejich
n,
srdce
ti
Kult rit neznámých
Pinášet bude?
Nadarmo toužím
Nad
slávu,
tak
.
nad lásku
.
Ty's navždy
jsi
více dosáhl.
.
onmlý.
Smrt, život, nadje, bolest a zoufalství,
Vše niím pro tebe, jen jedno zbylo Z celého žití: Vznešená lhostejnost Tch, kdo vše vidli,
Kdo všechno
žili.
72
ti
Nadarmo toužím tak Sám nyní, zcela sám, V chlad seven záhady jak v pouto ledu proud, A v spánku pochmurném zde ležíš nepohnut, .
Sn
dávno uprchlých
Ty, který
.
.
stín šerý hlídaje,
marn
Jak o vosk hoící
Svou duši vznítit chtl's duši druhou
O
.
.
.
Smrt z kvtných kalich vždy vstíc ti dýchala, Z jich fiol ssál jsi jed, a z kaditelnic všech Kou modrý halil t v dech dusn morový Tvé mládí osudných, nejkehích paprsk Hynulo spleenem .
.
.
Labutí zajatých,
V zbyteném
exilu
Jimž zmdlely
šíje.
Jen básník podšen, že nelze prchnouti Z té poušt neplodné, kde všechno drtí
jej,
Než k proudm Lethiným mdlý posléz dospje, Té volá v soumraku, pro sen, jenž klame jej, Pro srdce prázdné,
Kde
A
triumfuje
lítost za
zmar
ním,
Co nemá jména
.
.
.
73
KARMELITCE, KLÁŠTEE NA
V
VYSVCENÉ HRADANECH
Se zraky smutnými jak fialek mod zvadlá Kol sebe v posled zíš Pak ve hrob vstupuješ ... v tmu klausury ... Za tebou navždy míž. .
.
.
Kdo's byla, neptám se a nevím, co
Zda Jen
I
tvého odchodu mi úzkost zbývá v duši
kout
také neptám
zde,
Na
kam
.
víš už, že vše
zklame
.
první mají stráž.
A také neptám
se,
zda hlas tvj v prázdno vyzní
stálých modlitbách
.
.
tebe myslím jen, na zrak tvj, zhaslý v trýzni
Jak zásvit
Na
zda
se,
unikáš
stín.
tebe myslím jen, jak mrtvých vzpomínáme,
Když
Ve Na
kruší,
tíha cizích vin. z
Jak z noci v
A
t
A
hvzdy
v mhách.
tebe myslím jen, zda
ím
zemelo dnes
v noci
tvj chvl, Ci plaché vzpomínky zda držíš ješt mocí Jak vela roje vel
Vše,
se duch
.
.
.
Zda jenom v nicotu chce prázdné Tvj zbiovaný duch, Ci zda svou samotu chceš krásou Jak naplnil
ráj
Bh. 74
cely zíti
naplniti,
padla
Zda zrak tvj slábnoucí se Pec' ješt zadívá, Zda síla volila neb slabost
Do
hrobu za živa
.
.
k
nezenému mstu
tuto cestu
.
Je dole ticho te, kde minulost tvá zbyla
V
pízraku bez zmny,
Nad mostem ada soch Jak
se
tyí zasmušilá
prvod zasnný.
Však
ráno, rúžovost až nebe zfialoví
Jak v almandinu dech,
Tam novým nadjím
vstíc
pjde
život
nový
.
Ty mrtva v tchto zdech, Sníh bledý ve tváích, jen šeptat budeš slova,
V
nichž askese
Den
za
mráz,
dnem budeš
A dávno Pak
je
bys umírala znova,
žít,
zemela's.
vzpomínky nevejdou klamu zmizelém
ani
V sn
Posléze
onmíš
Když kaz
ml
v
v nitro zprahlé
pukne náhle,
jak zvon, jenž
kovu svém
.
.
.
Snad budeš svticí, a duch tvj do vnosti Se vznese záný, cist Snad jenom odpadneš od žití s lhostejnosti .
Jak
s
vtve suchý
.
list.
75
.
.
.
MLENI Píteli, vstupujícímu
do kláštera trapist.
Než navždy umlkneš, mj brate, tebe zdravím: V nicotu mníš te, ím lovk k žití lne. Pod bílým hábitem a škapulíem tmavým Tajemství osudu ty skrýváš bolestné.
Na Boha
chmurné jeho hnvy, hích v tle odbojném. Šíj skláníš pokorn. Tvá ztichlá duše neví, Kdo tvoji druzi jsou, a co je vedlo sem myslíš jen a
Flagelant, mrtvící
.
Než
Až Na
O
kající tvé rty
.
vky onmí,
na
smrt se piblíží, tvé lože rozprosteno kíži z popelu pak bude na zemi
brate, v chvíli
Dokoán
oteve,
až
té,
rci,
Bh
aspo
.
.
nebe tpyt
jedno jméno
Zda vykneš, jehož chtl's na
76
ti
.
vky
zapomnít?
EMPIROVÉMU ANDLU NA MALOSTRANSKÉM HBITOV Já nevím, nad jakým se mrtvým skláníš tich, Co nahost tvých tmou hbitova se snží,
úd
Já nevím, na
vky kdo
zamyšlen zde
S pohledem upeným do nebes Však myslím, že
to byl
Nyvého pvabu
a serafova
A oí
kdos
lhostejných,
tob podobný,
ela
tajemných, v nichž plaše obrážela
Se kídla Chiméry, kdos opojený
V
leží
sny.
ten osud, jenž zde spí, jsem vniknout zatoužil.
Já chtl bych k životu dni vzkísit navždy stmné, srdce poslouchat, mnou náhle probuzené,
A
Hlas vnímat zjemnný za rytmu zašlých
A
chtl bych
slyšeti, jak
nkdo
chvil,
v touhách svých
Byl stejné oklamán, když po rozkoši sáhl,
Jak v nocech bez konce po tob, Smrti! prahl,
Ty uspavako snv
A
nikým neslyšen
Posléze
A
oddan
a vášni zrazených,
jak s
odíkáním svým
jak se stínem stín splýval
potlauje vzdech, v svém
Jak
dtky
kajícnik
nitru trýze skrýval pod rouchem žínným .
.
.
Tak chtl bych mrtvého tecf vzbudit ze sn tch, By vzpímen pozvedl se na magická slova A hled v zraky mé, svj osud etl znova A svoje bolesti v mých tmavých pohledech. 77
Tak chtl bych vzbuditi též z hrobv ostatních Jich spáe onmlé, by hrzu toho zeli, Jenž marnost zavírá v svj život osamlý Jak aronový kvt stín noci ve svj sníh.
Vy
mrtví dvojnásob, vy bez vášní a vin,
Jichž srdce
Vy
mrtví
nesmla
ped
smrtí,
vzntem, svtem,
vzplát nikdy lásky již
marn
jste šli
Jak pejde po vodách bez stopy ptáka
stín,
Jimž nikdy polibkem ret v nachu nevzhoel, Jichž duše výtryskem se lásky nevznítily,
V
mlh stínu šednoucím den ze dne kdo jste žili, v spánek klesli jste jak soumrak v snhu bl,
Až
Na
vás
te vzpomínám,
již
Jste hrob jen hloubili, co Již
v chmurném šílenství
Z kalich
vzdechem ader svých
jiní
jste
rozkoš
smrtících a krví zrosených
78
žili,
záhubu jen .
.
pili
HOEC Mé
srdce, jako
Jak
hoec
samotáský kvt, píbytku
blízkost lidských
Jsi opustilo
dávno
.
.
Odlehlých
.
Skal ela, beze stezek propasti,
Výšiny nepístupné jsou tvá íš
Tam Z
rozvíjíš
koen
Jej živíš
A
sn
.
.
.
marných modrý kvt.
erných melancholie
hokou
šfavou, pochmurnou.
asem
slyšiš-li, jak
vzdálený
Krok chodce zbloudilého zalehne
Ozvnou
plachou v
Úzkostn chvješ
V
samotu,
tvoji
se,
by
kdos
cizí
tvé zraky nepohlédl jako v hloub
Modravých zvonc, lístku bojácných, Tch kvtu, vným tichem živených, Jež tesou se jak ústa šepotem Slov, zbylých z minulosti v
pamti
A
ty
pece, pece, srdce, také
.
.
.
bylo zrozeno, by životem
Jsi
Jsi roztavilo svoje hlubiny.
Krev tvá se mla rozplameniti Života rytmem, boun kypícím.
Tys mlo
plakat,
mlo
Jak druzí melos lásku
A
nenávidt
Do
.
.
.
jsi
se smát,
cítiti
Svt t
vypudil
chladných výšin, v chladné mleni.
Svou krásu neplodn tam
Nezeno
rozvíjíš.
nikým, kveteš pro sebe
79
.
.
.
Pro sebe, srdce
Zíš nebes,
V
!
.
.
.
V
propast azurnou
nedokav
hledajíc
nm stínu, jenž by náhle zjevil
Že pece nkdo Ze s tebou cítí. ..
sklání se v
Nebe
tvj
lhostejné
Je mrtvým zrcadlem, a slunce v Plá jako klenot jas zbytených
A
s
hrzou
ti,
sen,
nm .
.
.
hledíš v hloubi, v propasti
Jak bez dna, v ledovce a do snh, ztvrdly v pole osudná Jež
vnem
Zlých jas, bez života
:
víš to, víš,
Ze prázdno všude, mrtvo že je kol, Ze ani pízrak nepijde ti vstíc, By srdce uspal klamnou nadjí. .. Vdechuješ vnost, noíš do vna Korunu kvtnou, vní dýšící S tak cudnou rozkoší, mdlou vlažností, -
A
víš, že zvadneš kdys, že nakloní Se vysílen tvj stonek nad propast, Jsa zbaven kvtu, v lhostejnosti všech
Tch
vcí kolem,
A necítí, že
agónie tvá
Jim bude stejn
Tvj
které nežijí
cizí,
jako byl
celý život v strmých výšinách
80
.
..
Má Mé
sestro, gentiano, symbole vypuzené touhy, v exilu Jež žije siré krásy, mlících snilek, chýlím se A chladných výšin,
—
Nad ametystnou nedotenou hloub Tvých svatých plátk Rty
A
tvé,
:
závidíce
kvtm
Jež lámou ruce
lidí,
v údolích,
kroeje
Jež ve prach deptají, v
Blesk
nikdy nelhaly
svou marnost volajíce v dál
bije, jimiž
nž
osudu
zmítá vichice,
Jež krvácejí vlastní bolestí
A
hynou vzlykem ader ranných,
Muenky Jež smrt
nížin, i
ve svém kalichu
rozkoš nesou zárove
M
.
.
VINOBRANÍ BOLESTI
Hlas všech, kdo trpli,
hlas, který bolest tají,
Žalm chmurn žalobný
zní ve
V nm
když tonou,
z lodí signály,
Jak
Kde Kde
ped vky,
ožívají
krutá zoufalost, jež v našich srdcích žila?
vzdechy, slzy jsou, pád v propast, neštstí?
Cas vinobraní
tu,
všech našich bolestí
te náhle
Se sklize úrodná Byl život Tíž
tmách daleký.
všechna volání, jež zmlkla
vinicí,
piblížila.
kde v pipoždné
hrozn zahoklých
se
modrem
dob zatmívá.
Sen náš byl otráven, a trýze palivá Jak v tráv skrytý plaz vždy srdcem sykla v zlob.
Ted naše chvíle tu, v níž tvrdé hrozny zrají, Kdy Neviditelný se sklání v našich snech, Kdy mrtví žijeme, a na éterných rtech Purpurné
Ted v Jež
krpje
jak žhavé
duši svtlo jest,
hoem
klesala,
jíž
ohn
plají.
neslo tmu hned
jitro,
te letí drahou hvzd, te milována jest,
Jež lásky neznala, jako rosu mech své slzy vpila v nitro.
A
Jak v
pd zázrané
Kalich vášnivých, v
A
se stonky
nichž
kvt
vzpialy
dímá vní
mrak,
mladé radosti jak lan vlhký zrak
Se v krásu svta kol
te vdn 82
zadívaly.
Vítzi nad žitím a jeho klamy, bolem, Kde díve prázdnotou se tml nám celý svt,
My
vzbudili jsme sny, jež spaly tisíc let
Pod barvou, pod vní
a tvarem,
pod symbolem.
Zen našich myšlenek, jež byly umleny, K úrod v myšlenkách hlav píštích dozrála, A lásce, do prázdna jež marn volala, Rty dají odpov, jež dosud nezrozeny.
I
když nás od
bytí
Osud
chce
cdervati,
od skály rve ke, jenž vzrostl v ní, Životem popení a z nho vyhnaní, Tajemným zákonem jsme s celkem pece spiati.
Jak
vítr
Když hrozny na podzim dozrály v syrém ase, Af šfáva trpká je, íš na dno vypijme Af život hoký jest, jej v touze dožijme! Af smrt jest odchodem, nám návratem bud zase! .
My
znova pijdeme
Hlubina
Z
ní
vnosti
A
duše vše
te ztrácí,
ni zrcadlí,
v hodinách se
znova pijdeme, my
Však Se
af
.
vše se vynoí, jak písek propadlý
Vždy znova
My
:
vše pro
.
silní,
slzy, v
pesýpacích
sklesli
pod
bolestí,
jako hlas se vrací ze skály,
prázdnotu jež srdce stékaly,
vrátí záící jak
hvzdy 83
vrací.
v zraku štstí.
My
znova pijdeme,
jichž život byl kdys prázdný, když se osud tml. A srdce vášnivá, by v tvaru jiných tl, Vyšlehnou ve varu, jejž zhášel dech kdys mrazný.
Však kteí vili,
i
84
SMYSL MARNOSTI
Má
A
také ty
písni,
jsi
dar
knížecích,
Však básník
Na
mla
A tíží potápla lo visí opojných.
krásy slunené.
Ses
chvíle jasu
samot
v
že
poli zraje
mn
dlel
zapomnn
a tich.
v zlatém klas moi,
V nm, tísnn
krví mou, mák šarlatový hoí... Však jiní sklízeli, v em dozrával mj sen. Zn marné vzpomínal jsem sám zas, ochuzen.
Má píse
v nejzazší šla Psychy íši snovou, Se vznesla v nejvyšší dál nebes tyrkysovou, do hlubin V Gehennu vstoupila a
vk
Však
život
Jen pro
Má
pi tom
mne
cha jak
.
.
chimérický
stín.
haslo vždy, co jiné k jasu vzruší,
duše zela jen vždy štstí cizích duší,
A
jarní vonný van jak rží rozdýchlých Se v ironický hned mi mnil zmaru smích.
Však posléz pochopil jsem údl svj a
Zím Jak
na své
kvty
ledové, jež
Touh mrtvých vzpomínku, mi Vím,
pro
je
Když pohled
Pro osamlý Na
Smrti
tiše
mrazné pýše rána zimný dech,
iluse, jež tají v
kreslil
na oknech.
kdo po nejvyšším touží, se v oi druhých vhrouží,
nejchudší, tesklivý
jsem jak ostrov strmých stn,
moskou plá 85
jenž zírá
zachmuen.
Vím,
žiji
pro
jiné,
kdo ješt nezrozeni,
svt po mn vstoupí kdys a o íst budou moji zvst, již bžec
V
Jim neznám, donesu, bych
vše oloupeni z
dávných dob,
klesl zas v
svj hrob.
Vím, musím zapomnt, jak bolest v nitru hoí, Když na ty vzpomenu, kdo tonou v dn svých moi, Daleko od lidí, když vesla zlomená Již pustit musila jich ruka umdlená, Vím, chestot vlastních pout že v sluch mi nesmí Když srdce úzkostná svých bratí slyším bíti, Již
zníti,
picházejí už, jichž slyším z hloubi vzdech,
Jak krváceli by
již
naped
v bolestech.
Vím, cizí svtu jsa v dnech vlastních promarnlých, Ze bratrem musím být všech duší osamlých, Být šasten štstím jich a smuten smutkem jich, Jim lásku zpívati v sfér rytmech nadsvtných .
86
.
OSTROV VYHNANOU Sem
hlasy z
vnosti
v
tm
noci náhle zazní,
Jak na mne zavolal by dávných bratr sen: Je konec zajetí, pro zachvíváš se bázní? brzy odejdeš k
Již
nám navždy svoboden.
Stín šerý ztratí se, jenž duši Ji
krása zasype jak stromy
Co Jak
tob
kvt
stíní,
sníh.
spalo v duši tvé, to rozvije se nyní
sn
tvých modrý
kvt
v pel
plátk mystických.
Sny kouzlí tušení te v hlavách bratr spících, By ráno vyhnanství se lehí zdálo jim. Neslyšíš, okovy jak s loží zmírajících Padají s šelestem te v noci tlumeným? Neslyšíš, rozpiatá jak kídla
V
Neslyšíš,
Te lodi
po vtru jak plachty napínají pízrané v dál šerou, mrákotnou?
Svou marnost necháš 1
vzduchem vlají míí tmou?
tepotu radostném, že k svtlu
zde,
Dny tvého
exilu se v
Jak dávných
odhozenou,
tiž
narkotický dech, jímž zpíjel
pamti
jsi
tvé ztratí
západ kdes odbarvený
A
exil
Af
v prázdnu
Ty
v touze vytryskneš, jak
zrauje,
a
z
nach.
pukají rty zprahlé,
koní
Jantarem záícím
spáti,
se v snách.
se tvá cesta daleká,
pryskyice náhle
ran stromu vytéká,
87
V
kosmickém život
z ran
Do
pozemského
žití
svtla vnosti a spojen se všemi, Duch osvobozený, ty budeš míti,
vn
Co osud odepel
ti
kdysi na zemi
.
.
Spoineš v náruí, jež ped tebou se krylo Jak rží chvjný dech pít budeš rosu úst, Jež sládne
medov,
To bude zázrakem
.
.
a co zde živoilo,
te v
kráse
vné rst.
Poj, Již
lásko znavených, jak oi, v nichž se tese spánek ve mdlobách, když noní stín vše skryl,
Poj, probuzený
zrak až znova
Tvá
uzí
Poj,
lásko zranných,
Bys
ty o štstí sen nyní
i
nejdražší, jak o ní
práv
.
jsi
u vyschlých se
.
svých
ztišit
jsi
svit!
chtla
žeh
jež zkojí
žíze všech.
lásko hrdinných, jimž zraky plály
chvním,
Jak v erné víno když svit jiskry nahází, Ted navždy opoj se všech ret políbením,
Všech duší dotekem
se
tají,
.
eiš naklánla,
Poj k vodám odvným, Poj,
dn
lásko prokletých, jež dychtiv
prameni života svých vášní
A jež
.
v prsou dech se mohla snít z vosku vylévají,
hn
Poj,
snil
se,
jíž
Jak svíce ve formách se píštích Z bolestí minula
V
oteve
rozply v
extasí
Poj, lásko básník, Když v rytmech pro
jiné se plna
V
te navždy
prostoru
vnosti
jíž
radost odepena,
smutku chví rozptýlena,
Zda nkdy vzpomeneš na dávné vyhnanství?
KARÁSKA ZE LVOVIC SVAZEK SEDMÝ
SPISU JIRIHO
OSTROV VYHNANCÚ UPRAVIL FRANTIŠEK KOBLIHA
PRO
Dra
OTAKARA ŠTORCHA-MARIENA
NAKLADATELE V PRAZE VYTISKL FRANTIŠEK OBZINA
VE VYŠKOV NA MORAV V ÍJNU ROKU 1922 EDICE AVENTINUM SVAZEK
60.
3\/ f-y^ t
PLcASE
CARDS OR
SLIPS
UNIVERSITY
5038
DO NOT REMOVE FROM
THIS
OF TORONTO
2
POCKET
LIBRARY
anancu
