KAPITOLA 23 – MŮJ OTEC DUŠAN Nyní jsem žena středního věku. Moje nevlastní sestra Martina, o které se matka v dopisu zmiňuje, má již dospělou dceru. Moje sestra Jana – tehdy malý despota – má dvě děti. Já mám také dvě poměrně velké děti. Do Prahy jezdím z Paříže často. Jeden večer trávím s otcem v pražské restauraci a využívám toho, abych se vyptala na jeho rodiče, protože jsem si uvědomila, že vlastně o rodinné epopeji Sedláčků nic nevím.
Táta se s elánem pouští do vyprávění o mém dědečkovi, který se narodil jako předposlední z dvanácti dětí do chudé rodiny krajánků, nádělných všeumělů, putujících s početnou rodinou od místa k místu. Několik let dědovi rodiče pracovali na jednom statku a pak zase několik roků na jiném. Starší děti se postupně od rodiny odlučovaly, zakládaly nové rodiny, ztrácely se cestou. Můj otec poznal jen některé, většina byla již mrtvá nebo se rozprchli po světě. Děda vyrůstal v blízkosti Kadaně, kde byl dán do učení za stravu, byt a pomoc do německé rodiny za byt a stravu a vyučil se tam strojním pletařem. Pak pracoval v pražské cihelně, a také jako dělník v
továrně na barvy a laky, nakonec jako šofér v rodině továrníka. Seznámil se s babičkou Anežkou, prodavačkou v parfumérii. V létě 1934 se jim narodil syn Dušan. S ním žijí v Řevnicích, v malém dělnickém domečku na periferii módního letoviska, kam se sjíždí bohatá pražská buržoasie. U teplé řeky Berounky vyrostly plovárny, kde se opalují blonďaté dcerky milionářů, kteří si zde vystavili prostorné vily s tenisovými kurty. Pražská zlatá mládež se o víkendech sjíždí do Řevnic z blízké Prahy sportovními vozy, večer navštěvují místní restaurace, někdy jdou do Lesního divadla. Představuji si svého otce, jak to vše z dálky pozoruje. Je ještě dítě, nemá třídní zášť, nezávidí, ale možná chce být stejný jako ti bohatí Pražáci. Možná. Možná se ale podobá svému otci, který je zanícený socialista a později komunista, aktivní na konci druhé světové války v Pražském povstání. Otec mi vypráví, jak zažil americké bombardování v Berouně. Při náletu měly být zničeny železárny, ale většina bomb minula cíl a dopadla na město. Otec byl právě na návštěvě v domě, který sousedil se zasaženým. Vyvázl jen s drobnými zraněními, ale považuje dodneška tuhle zkušenost za jednu z příčin negativního vztahu k původcům tohoto zásahu. Ptám se táty, co dělal děda během komunistického puče v osmačtyřicátém. Ten mi trochu neochotně vysvětluje, že bylo
spoustu práce, když se znárodňovalo, tak se majetek musel chránit před záškodníky, kteří organizovali různé provokace, podpalovali statky. A co dělal potom, vyzvídám. Po Vítězném únoru prý nastoupil jako kádrovák na ministerstvo průmyslu. Děda se mi zhmotňuje jako neohrožený komunista, postrach všech, nejspíš vyhazující staré kapitalistické struktury a přijímající dělnické kádry do funkcí, na které tihle lidi nestačí. Dědovi se prý na ministerstvu nelíbí a žádá o přeložení do Mníšku pod Brdy, nedaleko Řevnic, kde pokračuje ve své kariéře kádrováka. Ovdoví a za několik let se znovu ožení, macecha nevlastního syna nesnáší. Můj otec Dušan se po Únoru stává nejmladším členem řevnické „svazácké úderky“, kulturního souboru. Jezdí na velké Stavby mládeže, buduje přehrady. V roce 1952 složí maturitu s vyznamenáním, což musí být bráno v rodině bývalého dělníka jako vítězství, úžasná věc.
Večer v restauraci končí. Už jsem se zase nedozvěděla detaily o tom, jak to bylo dál. Můj táta o svém životě nerad mluví. Nechce mi říct, kdy nastoupil na ministerstvo vnitra. Vím nanejvýš, že tam měl na starosti kulturu, nejdřív divadla a soubory, potom výtvarné umění.
Když se seznamuje s mou maminkou, tak se jí představí jako zaměstnanec ministerstva zahraničí. Po mém narození odjedeme všichni do Západního Berlína, kde otec pracuje v Českém kulturním středisku. Máma si myslí, že táta tam byl jako špion, ale otec se jí nikdy k tomu nepřiznal. Už dlouho sním o tom, dozvědět se skutečně něco víc o jeho minulosti, o níž on zarputile mlčí. Dokonce jsem si i v archivu StB před několika lety zažádala o jeho svazek, doufajíc, že se konečně něco dozvím. Marně, svazek neexistuje. Byl skartován, zničen? Existoval někdy? Dlouhé hodiny googluji jeho jméno. Nic. Je to tak zásadní nic, až mi připadá podezřelé. Vždyť jsou všichni bývalí pracovníci vnitra zarchivováni, i s jejich daty narození a krycími jmény. Kam zmizel můj otec?
Odcházím z restaurace s pocitem, že se nikdy o otcově životě pravdu nedozvím. Připadá mi to smutné, jsem jeho jediné dítě, nejbližší člověk. Na druhou stranu ho trochu chápu. Otec ví, s jakým pohrdáním jsem se vždy na jeho minulost dívala, proto se citlivému tématu vyhýbá.
Ležím doma v posteli. A říkám si, co ještě o otci z této periody vím? Že to byl krasavec, měl spoustu přítelkyň. Nakonec se ale vášnivě zamiloval až do mé maminky, kterou potkal na svatbě její starší sestry. Sestra Olinka si bere také vnitráka, Juru, tátova kamaráda. Otec mu přijel do Ostravy za svědka. Sedmnáctiletá prsatá blondýnka se na něj směje. Dušanovi je skoro třicet. Ještě ten večer Janu políbí pod rozkvetlou jabloní. Dušan dá Janě adresu, ať mu někdy do Prahy napíše.
Za tři roky se narodím.
To, že mám otce policajta, jsem zjistila poměrně pozdě. Je mi deset a jsme spolu na odborářské dovolené na Zlatých Píscích v Bulharsku. Jsme proletáři, bydlíme v kempu a holčička z vedlejšího stanu navrhuje, že si budeme hrát na policajtky. To se mi moc nelíbí, ptám se jí popuzeně, proč zrovna na policajtky? Její maminka, vyvalená na křesílku před stanem, odpovídá, že Irenka chce být policajtka jako její maminka a tatínek. Zírám na ně. Vy jste policajti? Ano ano, smějí se a ke smíchu se přidávají další účastníci kanastové hry. Jen můj otec se směje trochu nakřivo. Večer mi vysvětlí, že není typický
policista, pracuje v archivu. To jsem věděla, že pracuje v archivu, ale nikdy jsem si nekladla otázku, čí ten archiv vlastně je. Ministerstva vnitra, potvrzuje mi o týden později maminka a hned mě informuje, že je lepší o tom nikomu neříkat, otcovo povolání nevzbuzuje mezi normálními lidmi sympatie. Ať radši tvrdím, že je „státní úředník“. Najednou rozumím tomu, proč otec vládl nadpřirozenými silami, které se projevily například ve chvíli, když projel křižovatku na červenou. Příslušníkovi VB otec ukázal pouze nějakou kartičku, ten zasalutoval a jeli jsme dál. Jednou v knihovně narazím na ukrytý revolver. Ptám se táty, proč to má doma. Nějak mě odbude. V uniformě jsem ho ale nikdy neviděla, pouze na pečlivě ukryté fotografii.
Otec mě nijak politicky neovlivňuje. Není potřeba, na základní škole probíhá úspěšně výchova k socialismu. Stává se ze mě vzorná pionýrka hlídající věčný oheň před pomníkem padlého sovětského osvoboditele Prahy. Už v první třídě se hlásím o funkci nástěnkářky. Jednou měsíčně nastupuji ráno o hodinu dřív do třídy, abych mohla v klidu z nástěnky sundat fotografii krásného Lenina z profilu, jenž bojovně vystrkuje bradku, vyvýšen nad davy, ruku v pěst. Výročí
úmrtí génia je zaměněno za oslavy Vítězného února. Špendlíčky opatrně zapíchávám do již značně opotřebovaných rohů plakátu s hrdinou našeho třídního boje, Klementa Gottwalda, který hřímá na Staroměstském náměstí. Miluji revoluce, ráda bych někdy nějakou zažila, byla její hrdinkou. Znám nazpaměť Morální kodex komunisty, desatero skutečného bolševika. Dobrovolně, dokonce nadšeně se přihlašuji do soutěže O zemi, kde zítra znamená již včera, a dostávám se až do celostátního finále, kde skončím čtvrtá. Strašně toužím poznat Sovětský svaz. Když je mi třináct, sen se splní, otec mě bere na dovolenou do Moskvy a na Krym. Do hlavního města přilétáme pozdě večer. Dostáváme se do hotelu, zářícího novotou, postaveného finskými soudruhy pro sportovce, jenž brzy přijedou soutěžit na olympiádě. Vše je nablýskané, luxusní, sametové, rozsvícené. Krásně oblečení lidé hrají bowling. Takzvané švédské stoly se propadají pod tíhou jídel, každý si může nabrat kaviáru, kolik chce. Poprvé ochutnávám křepelky. Nikdy jsem do té doby tak dobře nejedla. Druhý den ráno vyrážíme do města. Jsem hluboce zklamaná. Lidé na ulici se po nás zle a podezíravě ohlížejí, vypadáme jinak než oni. Jsou děsně postrojení, na nohách křusky, hulvátské výrazy. Na staveništích pracují vesměs ženy. V parku se po lavičkách válejí ožralí chlapi. V obchodech jsou daleko delší fronty než u nás a
člověk nemá chuť si vůbec nic koupit. Vracíme se do našeho finského útočiště, kde na nás čeká děžurnaja. V každém patře sedí u výtahu tlustá bába a zapisuje, kdo jde do kterého pokoje. Popožene nás s přísným pohledem do „kómnaty“, kde již vše připravila: rozprostřela na posteli naše oblečení, které hodlá odkoupit. Nejsme překvapeni, o tomto obyčeji jsme věděli, kvůli tomu jsem přivezla pět balíků punčocháčů. Netušila jsem však, že děžúrnaja bude chtít celý, již značně obnošený šatník. Prodáme jí jen něco a koupíme v moskevském obchoďáku GUMu červenou televizi a tranzistor. Do Soči letíme s linkou Aeroflotu. Sousedka na vedlejším sedadle drží na kolenou košík, z něhož vystrkuje hlavu živá husa. V Soči se koupeme v bazénu s ohřívanou mořskou vodou, otec objednává vyhlídkový let helikoptérou nad Kavkaz od moře až na vrcholky velehor. Navštěvujeme velkolepou botanickou zahradu. Ale v ulicích vidím chudobu, kterou z Československa neznám, lidé vypadají uboze. Vracím se do Prahy zklamaná. Vyprávím to mamince, ta se shovívavě usmívá. V té chvíli už dlouho chodí s Honzou, synem z bohaté buržoazní rodiny, který je zcela opakem mého otce.
A já to budu dělat celý život jako moje maminka, hledat opak mého otce.
A držím se matčiny rady, nikdy nikomu o povolání otce nevyprávím.
KAPITOLA 24: MAMINKA JANA Moje maminka nepochází z takových poměrů jako otec. Toto je její rodinná story, jak jí znám: Babička byla ředitelkou mateřské školky, děda učitelem matematiky a historie a posléze ředitelem školy. Děda Gemroth byl nejenom amatérský herec, vášnivý pěstitel holubů, čtenář Dostojevského, svůdce žen (poslední jeho obětí byla stokilová řeznice z Jablunkova), zahrádkář, pokoutný výrobce slivovice, kronikář, milovník života, ale také stavitel. Našetřil na pozemek v Jablunkově, beskydském městečku, který koupil v roce 1953 dva dny před měnovou reformou. Na poměry v tomhle směru vyzrál. Mé mamince je tehdy sedm let, má starší sestry Olinku a Martinku. Krásná Martinka trpí schizofrenií. Děda ji nechce dát do ústavu, protože tam zavírají pacienty do klecí. Martinka je nebezpečná, bere na lidi nůž, několikrát se pokusí dědu zabít. Moje maminka Jana neměla jednoduché dětství a vždy mi to připomene,
když si já postěžuji na to své. Na jablunkovském pozemku se začne svépomocí stavět. Svépomoc znamená děda a jeho dcera Jana, protože Olinka studuje. Navíc se narodí Toník, takže babička se věnuje především jemu. Z maminky se už v patnácti stává zdatná stavařka, na výstavbě dědova veledíla dělá všechno. A z tohoto domu chce moje maminka Jana uprchnout. Výborně studovala, přeskočila první třídu, pak i pátou, takže v šestnácti odmaturovala a přihlásila se na vysokou školu stavební v Brně. Z Jablunkova tam chce jet stopem, aby ušetřila peníze za vlak. Řidič auta, které jí zastavuje, říká, že nejede do Brna, ale do Prahy. A máma jen pokrčí rameny, tak jo, tak jedu do Prahy. Má přeci adresu toho Sedláčka, s kterým se líbala na sestřině svatbě. Leč Dušan není doma. Maminka se ocitne v hlavním městě sama s kufrem, jako ta plavovláska z filmu od Formana. Nemá kam jít, tak si ustele na chodbě před Dušanovým bytem a přespí tam. Druhý den se otec odněkud vrátí a jejich láska začíná. Za dva roky později jsou oddáni na Staroměstské radnici. Nevěsta je nádherná, podobá se Jacquelin Onassis. Na hlavě má bílý klobouk ve tvaru turbanu, vosí pás, obrovská ňadra. Krásné nožky v lasturových lodičkách. Ženich vypadá jako nějaký francouzský šansoniér. Je pohledný, vysoký, štíhlý. Dušan je terno, zázrak, výhra v loterii. Tchán s tchýní se na
něj dívají s obdivem a pýchou, dcera si bere diplomata. Nikdo z nich tenhle svět nezná, nejsou nedůvěřiví. Devět měsíců po svatbě se narodím já a rodiče odjíždějí žít do Berlína, kde otec dostal post. Otec si nepřeje, aby máma studovala, žena diplomata stejně nikdy nebude pracovat. Ale tady se prokáže tvrdohlavost mé maminky, která energicky oznámí, že se otci nepodřídí. Raději mě v Berlíně každé pondělí šoupá do týdenních jeslí, odkud mě vyzvedává v pátek večer po svém návratu z Prahy. Otec v osmašedesátém sympatizuje s Dubčekem a reformními komunisty, po invazi je pozván na vysvětlovací pohovor do Prahy a už se nesmí vrátit. Máma v Berlíně vyklízí byt. V sejfu, ke kterému jí otec musel dát heslo, objeví cestovní pas svého manžela na falešné jméno a jeho milostné dopisy s nějakou tanečnicí. Mámě je dvacet tři let. Všechno se hroutí. Otec si nakonec zachrání kůži, spáchá mea culpa, je přeřazen do archivu.
KAPITOLA 25 – KRÁTKÉ MANŽELSTVÍ, DLOUHÉ TRÁPENÍ
Moje dětství začíná ve skutečnosti na Petřinách. Táta v našem petřínském paneláku zastává funkci „důvěrníka“. Chodívám s ním po „partajích“ zvát občany na domovní schůze. Někteří sousedé mají v očích strach, většina nás ale vítá s žoviálním úsměvem. Pamatuju si také na divné pohledy nájemníků chovajících se k otci nepříjemně, ironicky. Cítím to, vyptávám se táty, ten mi vysvětluje, že jde o občany, kteří jsou proti našemu politickému systému. O víkendu táta organizuje pracovní soboty, kdy sází na sídlišti stromky, čistí pískoviště, zdobí v baráku nástěnku. Zve lidi do prvomájového průvodu, k volbám. Je aktivní v uličním výboru, miluje kolektiv.
Jeden večer, mohou mi být tak čtyři roky, sedíme s mámou v kuchyni u večeře. Táta je na služební cestě (kam on to vlastně jezdil?). Náhle slyšíme pod domem parkovat auto. Je to v té době výjimečný zvuk sám o sobě, aut je na sídlišti málo a táta má díky svému bývalému tuzexovému kontu malého Fiata, jehož motor je snadno identifikovatelný, zní odlišně od wartburgového či škodovkového. Máma vyhlédne z okna ven, je to opravdu otec.
Navrhuje, že ho překvapíme, schováme se v koupelně a vybafneme na něj. Rychle pozhasínáme, zamykáme byt, zavřeme se v koupelně. Ani nedutáme. Slyšíme, jak otec bere schody po čtyřech. Rázně odemyká dveře bytu. Jako splašený vbíhá do bytu a rozsvěcuje, otevírá dveře pokojů. My se s mámou v koupelně spiklenecky tulíme. Otec doráží ke dveřím koupelny. Cvak. Jsme v ní zamčené. Otec se zle rozkřičí: „Ihned otevřete, já vím, že tam jste!“ Neodpovídáme, potichounku se chichotáme. Otec buší na dveře koupelny jako blázen: „Otevřete, nebo ty dveře vyrazím, já vím, že tam jste.“ Už to nevypadá jako velká legrace. Máma dveře odemyká. Přede mnou se objevuje jiný otec, s výrazem v tváři, který neznám. Máma se snaží vše zachránit, klidně vysvětluje, že jsme mu chtěly udělat překvapení, ale cítím, že se mezi nimi odehrává něco divného. Teprve po letech mi dojde, že otec byl přesvědčen, že máma byla ukrytá v koupelně s milencem, že výraz v tváři byla žárlivost, vztek, touha po rvačce.
Je mi šest let, když se rodiče rozvádějí. Pouštějí se do urputného boje. Těsně před rozvodovým řízením otec odveze nábytek z bytu na neznámé místo. Nechává dvě postele a oblečení. Vracíme se s mámou z kina do bytu, který vypadá, že ho někdo vykradl. Máma se
radí s právníkem: „Nejste ještě rozvedeni, majetek je vás obou, tudíž s ním manžel může nakládat, jak chce.“ Otec oznamuje, že nábytek přiveze zpátky, jen když se s ním matka nerozvede. Ta se mu vysměje do očí.
Za rozvod se strašně stydím. Je to v té době ještě výjimečná věc, jedné mé podobně postižené kamarádce se děti ve škole vysmívají. Považuji za štěstí, že se ani jeden rodič nikam nestěhuje, nikdo se tudíž nic nedozví, mohu se tvářit, že mám rodiče jako ostatní. Úzkostlivě tajím, že se otec zamyká ve svém pokoji a my s matkou zase v našem. Rodiče se setkávají v předsíni, koupelně, vykají si, otec matku dokonce oslovuje oficiálním „inženýrko Sedláčková“.
Společná kohabitace se velmi rychle ukazuje jako nesnesitelná i pro mě. Modlím se, ať už se táta odstěhuje. Jenže panuje nedostatek bytů, není možné si někde něco pronajmout. Existují jen tři varianty – buď odejít do hrůzné ubytovny, nebo si najít nového partnera s bytem. Nebo vyhrát soudní při o mě. Kdo mě získá do své „péče“, bude mít petřínský byt.
„Andrejko, potvrď u soudu, že chceš být se mnou, maminka na tebe kašle, vždyť to vidíš.“ Maminka je mimořádně krásná, má mnoho nápadníků. Ještě jí není ani třicet, užívá si života. Otec vysedává pořád doma, hovoří se mnou vážně jako s dospělou, často se mu zamlžují brýle, za kterými cítím slzy. Tvrdí, že maminku stále upřímně miluje, rád by vše vrátil, ale ona odmítá. Nechce přijít také o mě. „Zůstaň se mnou aspoň ty, nechci být sám.“ Hladím otce po vlasech, cítím jak jsem důležitá. Hrozně ho lituju. U soudu oznámím, že chci být s tatínkem. Petřínský byt je jeho. Ale máma se proti rozsudku odvolá, nasadí emocionální ofenzívu. Stanu se milovanou dcerou, je se mnou pořád, už nikde netrajdá, pošle mě k psychologovi, aby dokázala, že jsem byla zmanipulovaná. Jsem šťastná, že máma o mě projevila zájem, věnuje se mi. A otec si trochu povolil, má novou přítelkyni, není často doma. U dalšího soudu oznamuji, že chci být s matkou. Otec má býčí povahu, oznámí, že ani na ubytovně není místo, že je v pořadníku, a tak v petřínském 2+1, čtyřicet metrů čtverečních, spolu všichni žijeme až do mých patnácti let. Devět let se zamykají pokoje, probíhají hádky o ukradené kolečko salámu, o spotřebu toaletního papíru. Nepřátelé na život a na smrt doufají, že tomu druhému rupnou nervy. Zakousli se, nechtějí prohrát, raději žijí
paralelní životy se svými milenci. Základní škola se nachází hned naproti baráku. Ukazuje se, že není potřeba doma spát, Andrejka se o sebe postará sama. „Chodíš už přeci do čtvrté třídy, jsi velká holka.“ Ráno mě máma, spící u svého milence, probudí telefonem, snídaně jsou piškoty v čaji. Nejsem dobrá žákyně, ale nepropadám. Tedy skoro, ale nakonec to nějak zachráním. Chodím třikrát týdně do Městské knihovny, kde postupně přečtu všechny knížky v dětské sekci a rychle se přihlásím do dospělé. Knížky nahradí reálný svět. Vymyslím si kamarádku Karolínu, s kterou si dopisuji, každý den jí popisuji svou samotu, ona mi mým prostřednictvím líčí báječný nevšední život, plný dobrodružství, zamilování, bratrů a sester, výletů s rodinou. Večer zalévám horkou vodou instantní polévku. Sortiment není v socialismu příliš pestrý – střídám gulášovou, slepičí s nudličkami, hrachovou, žampionovou, rajskou. Sudé víkendy trávím s mámou na chalupě u Honzy, liché s tátou v Řevnicích.
Máma přichází do jiného stavu, když je mi dvanáct. Jsem šťastná, konečně budu mít sourozence. Máma mě zapřísahá, abych to neřekla tátovi. Svěřuji se jen svému deníku. Pak máma zmizí na několik dní do nemocnice, vrátí se a rozhněvaně mi oznámí, že je to moje vina, že si na ni táta počkal a dal jí několik ran do břicha, aby
potratila. Jsem z toho strašně nešťastná. Že mám otce vraha, že jsem to dítě potažmo zabila já, protože si to táta přečetl v mém deníku, že mě máma už nebude mít ráda. Měsíce se tím trápím. Pak se rozhodnu, že si to máma vymyslela, že potratila samovolně. Také se o tom dál nikdy nemluví. Asi si to vymyslela...
Devět let po rozvodu otec konečně dostává podnikový byt. Stěhuje se a máma už se na Petřinách taky neobjevuje, protože už je dávno zcela usazená v Honzově domě. Za pár měsíců se vdá a přijde znovu do jiného stavu.
Ve třinácti letech mě ve škole vybrali, abych hrála ve filmu. Údajně natáčení kazí dětem život, mně ho naprosto vylepšilo. Konečně se o mě někdo zajímá, konečně nejsem sama. Jsem obklopena slavnými, veselými, přívětivými lidmi, kteří se vůbec nepodobají světu, v němž do té chvíle žiji. V patnácti se zapíši na večerní konzervatoř, obor herectví, a začínám tam psát své první autorské texty, v šestnácti se vrhám do pražské noci. Často se do svého panelákového, matkou těžce vybojovaného bytu, vracím až se svítáním. Trochu spím a pak běžím do gymplu, kde o přestávkách opíšu úkoly, rychle se něco
naučím. Jeden spolužák z gymplu o mě píše v básničce: „Vlastní byt, jak herečka mít, s tváří nevinnou, hraje si s peřinou...“ Dostávám kapesné s podmínkou mít jakž takž dobré známky. Máma nikdy neví, který ročník gymplu právě navštěvuji, ale mně to nevadí. Připadám si dospělá, nezávislá. Proto možná později s takovou jednoduchostí emigruju.
Rodiče zůstali tisíc kilometrů daleko. Pořád na ně ale v Paříži překvapivě myslím. Skoro každý den je o nich v deníku malá zmínka.
KAPITOLA 26: DENÍK 19. 9. – 27. 9. 1989
Paříž 19. 9. 1989 Když se mi začne zdát, že se stýská, pak je to představa Slávie, mající v sobě všechno, co jsem měla ráda – pohled na Hradčany, Malou Stranu, řeku, divadlo, vzpomínky na stovky rozhovorů, klavír, čtení Rudého Práva a vysmívání se mu, známí číšníci, první literární
pokusy, taháky na maturitu, opilosti, jak mi bylo špatně před přijímačkami na FAMU, i dvě schůzky s otcem, kdy jsme se pohádali. Trochu se mi stýská po té domovské suverenitě, s kterou jsem tam vcházela, procházela, zdravila, potkávala, měla denně několik schůzek. Fuj, už dost, nebo se rozbrečím, teď bych rychle měla vypadnout do nějaké krásné pařížské kavárny, ale žádná mě nenapadá. A ke všemu neštěstí jsem si usmyslela, že přestanu kouřit, abych ušetřila peníze a zdraví, na což bych se v tuto chvíli ráda vykašlala a pěkně si potáhla. Ale není čím, takže si jednu z dostupných slastí nedopřeji.
Možná že tady v Paříži řada Čechů nečte české knihy ne z nezájmu o literaturu, ale strachu, aby je češství nedohnalo a nezpůsobilo zbytečné bolesti.
Jen tak si žiju, myslím i zapomínám na žití tam, připadá mi neuvěřitelné, že matka likviduje můj byt, že to všechno končí, že s mým odchodem se definitivně uzavře celá ta podivná historie jejich manželství.
Letos jsem tátovi působila jen trápení – od ledna aktivity a hádky kvůli demonstracím, které jsem ráda vyvolávala, bavící se jeho zděšením, že jsem se nevyvedla a slaboduchostí argumentů, které omílal, pak jsem ani v létě v Řevnicích nezavařovala meruňky, neposlechla jeho rady před výslechem v Bartolomějské a teď zůstala v Paříži. Asi se proklíná, že kdy měl dceru. Ano, vůči němu mám opravdu největší výčitky svědomí...
Byt na Saint Paul, kde jsem teď na týden, jsem si opravdu zamilovala, v noci slyším zvukovou kulisu podobnou malostranské– pískání na psy, šourání milenců, jen mi tu chybí noční zpěv po hospodě. Klid a ticho, přitom cítím velkoměsto, něco magického a historického sálá kolem, otevírání starých dřevěných dveří, klapot rolet. Štěstí probouzet se zde. Jela jsem se zapsat na Sorbonnu, stojí to 3800 F, zítra se dozvím, zda mi na to ta nadace dá peníze. Jestli bych si neměla najít něco levnějšího, hm? Telefonát s Olegem, kterému se údajně stýská a zve mě na víkend na chalupu. Musela jsem se široce usmát tomuhle prvoplánovýmu balení, ještě že to nabídl přes telefonní přístroj – neuměla bych se
asi ovládnout a vysmála bych se mu do očí. Mě to teda vůbec neláká, nechci zpívat starý song o frigiditě, je fajn kamarád, ale víc ne. Čtu si v parku knížku o historii Osvobozeného divadla, jdu pro Itvána, potom ale přichází domů jeho otec Jacques a tím mi vzal práci. U nich si moc nevydělám, až budu schopna promluvit francouzsky, budu si muset urychleně hledat něco jinýho. Pak si kráčím k Bastille, jako bych si vykračovala po Národní, a vidím docenta R. z Prahy Chvíli váhám, zda se raději nehlásit, ale pak mi to připadá pošetilé. Takže jsem ho a jeho mladou paní pozdravila a na otázku:„Co tu děláte?“ jsem tak jako pokrčila rameny. „A budete tu ještě dlouho?“ Řekla jsem jim pravdu, že hodně dlouho, protože zůstávám, a zase jsem nemohla uvěřit, že to říkám já o mně. Tak se starostlivě vyptávali. Pak k mému překvapení docent R. prohlásí, že asi můj otec bude mít v práci problémy, vždyť je na důležitém postu, a já na to zle odpovídám, že bych mu to i přála, protože jsem s jeho „postem“ nikdy nesouhlasila, ale ať ho pozdravují a že se mám dobře, kdyby se náhodou ptal. Byli samý úsměv, ale umím si představit, co si mysleli. Nic zajímavého neřekli, jen se vyptávali a já
se rozpačitě usmívala a kývala sebou, byla nervózní a afektovaná. Trvalo to asi půl hodiny, uf. Pak jsem šla po St. Antoine a dívala se na Paříž a byla ráda, že jsem tady. Že bude záležet na mých vlastních znalostech a ne legitimaci (hned jsem si vybavila – ano, docent R. je komunista, proto je vedoucí katedry, dělá sviňárny, vyhazoval prý lidi). V poledne jsem zkoušela volat mámě do práce, nebrala to, spadla jsem do sekretariátu, mluvila se sekretářkou, která nevěděla o dálce, která nás dělí a která jakoby najednou opravdu neexistovala, ptala se mě, jak se mám. Chci psát, chci stroj. Jako vždy si umím najít výmluvu, že to bez něčeho nejde.
20. 9. 1989 Ve škole pro emigranty se už na mě tolik neusmívají, jsem pro ně záškolák, co to fláká. Odešla jsem po půl druhý na OFPRU, to je zkratka něčeho jako úřad pro uprchlíky. Pozoruji sama sebe s udiveným pocitem, jak samozřejmě vykonávám před dvěma měsíci nepředstavitelné (a neznalé) věci, jak se dovede jednoduše změnit život, návyky, změnit přátele bez velkého stesku. Na OFPŘE se mnou
jednají příjemněji než minule, dokonce snad budu mít azyl rychleji. A kdyby se mi podařilo dostat na univerzitu, mohl bych za dva roky žádat o naturalizaci. Vypadá to neuvěřitelně, že teoreticky bych mohla být za tři roky majitelkou francouzského pasu, to je přesně doba, která se dává padnutí českého režimu. V poledne jsem se stavila u Vladimíra Škody, kterého jsem nalezla opět po dlouhé době v roztoužené náladě, mazlivé a útočivé. Byli jsme spolu na klasické polívce, krásně svítilo sluníčko, pak přišel nějaký Škodův student mířící do Prahy. Obdařila jsem ho adresami kamarádů a vůbec mi to nepřipadalo tak podivné, jak by mohlo, tedy, že on tam může a jede a já nesmím. Žádná lítost. Od Vladimíra jsem telefonovala do Prahy. Dovolala jsem se konečně tátovi – byl překvapivě milý. Řekl: „Na jednu stranu jsem rád...“, vůbec neumím dešifrovat, co tím myslel, ani nepůsobil, že by si stýskal nebo litoval nebo vyčítal, jak jsem předpokládala. Zatím poslal prý jeden pohled a teprve bude psát dopis, takže pro něj nejsem nejspíš tak nepostradatelná, jak jsem myslela. Měla jsem dlouhý telefonát s Monikou – která vše samozřejmě rozhlásila – chtěli dokonce napsat za mě nějakou petici, Jiří K. mi prý vzkazuje, že jsme toho šampaňského měli naposledy vypít víc a
mohla jsem mu to říct, asi nepředpokládá, že jsem to nevěděla. Ota u Moniky prý celý večer kvůli mě plakal, dál Monika reprodukovala Mejstříkův strach, abych jim nějakým psaním ve Svědectví a podobně neublížila, čehož se obávám rovněž.
Chtěli jsme jít potom do kina, ale Vladimír byl unavený, takže jsme skončili na úžasné večeři u Vladimíry. Čím dál víc ji mám ráda a bojím se, že se pohádáme, čím dál víc mám pocit, že Jan mě nesnáší. Vladimír odešel a přišel filosof Petr, vyprávěl o emigraci, jeho otce tady ostatní emigranti nemají rádi, protože to byl v jejich očích kovaný komunista, jenž škodil v padesátých letech. Tigrid s ním například nemluví. Spousta lidí z různých českých komunit spolu vzájemně nemluví. Bavili jsme se s Petrem a Vladimírou o blízké budoucnosti Československa, shodli se, že národ jako celek spíš pasivně čeká na tlaky hroucení okolních socialistických států, destruktivní pro systém, než aby sám aktivně bojoval, což musím potvrdit. Ale pár lidí bojuje, samozřejmě. Na jednu stranu lituji, že nejsem v tom
ušlechtilém boji s nimi, na druhou jsem šťastná, že už jsem se pustila do boje za svoji samostatnost. Kolem druhé v noci začala klasicky houstnout atmosféra, filosof Petr přišel s tím hašteřivě hádavým tónem, sebelítostným, Vladimíra hudrovala a urážela, ihned jsem se chystala k úniku, takže mi bylo vyčteno, že „s tím ubožákem Olegem piju dvanáct hodin a s ní jenom čtyři hodiny, že jsem pěkná mrcha, že jenom využívám lidi,“ ale to už jsem zaklapla dveře a byla na cestě pryč.
22. 9. 1989 Ráno telefonát s mámou, byla jsem na ni nevrlá a naštvaná, hlavně za její depresivní dopisy prolezlé maloměšťáckými strachy, s nimiž jsem byla vychovávaná a ovládaná, což mě zpětně vadí. Jsem ale kráva, že to neumím překonat. Pak jsem pádila do školy. Vím, že to tady mám od začátku o mnoho snažší než mnozí jiné emigranti a trochu i trpím pocitem, že bych na tom měla být tak špatně jako oni. Protože normální emigrant nechodí po mejdanech jako já, neopíjí se skoro každý večer, není zvaný do restaurací na obědy. Normální emigrant je ponechán
svému osudu a jen doufá, že se stane zázrak a najde nějaké ubytování v noclehárně, což se v Paříži neděje. Takže musí odjet na předměstí či do menšího francouzského města, kde sice noclehárny jsou, ale plné Afričanů, Arabů, Asijců, což nám Čechům, kteří jsme v životě nanejvýš zahlédli dva Vietnamce a jednoho Mongola, není úplně blízké. Po škole pro emigranty jsem šla pro Itvána do jeho školy. I tam to vypadá jako ve škole pro malé emigranty, Božena nebydlí daleko od centra, ale populace už je tady dost neevropská.
Moje studium francouzštiny nejde tempem, jaké bych si představovala, vůbec nerozumím tomu, co mi Itván povídá. U Boženy jsem našla balík od mámy s pár důležitými věcmi, spoustou blbostí, další hrozný dopis. Pak s Vladimírem Škodou na pivu, opět jsme mluvili o jeho bývalé přítelkyni, musel si s ní prožít peklo – mlácení – je zvláštní, že téměř každý vztah v poslední fázi končí fyzickým útokem – znak zoufalství. Pobavilo mě, že ho chtěla „kopnout do koulí“, ale on ustoupil v poslední chvíli a ona kopla do sochy koule a zlomila si nohu.
Mluvili jsme s Vladimírem o komerci umění, jak dalece se přizpůsobovat danému vkusu – sním nebo doufám, že budu psát, tak jak moje duše cítí, jestliže to bude lidi zajímat, se uvidí, určitě nebudu předem kalkulovat, zda se chci přiblížit masám, či nikoliv. Potom jsme jeli s Vladimírem k Vladimíře, kde byla skvělá polívka a hezký začátek večera, ale s přibývající opilostí nastal její dvouhodinový monolog o zlých Češích, až se nenávist přenesla na mě, byla jsem obviněna, že lžu, dávám lepší salámy lidem, které chci využít (dostala jsem v balíku jeden uherák a jeden poličan, uherák jsem dala Vladimírovi a jí poličan) a jsem stejná kurva a u ní se chci jen najíst. Zase jsem od ní musela utéct. Ulehla jsem v depresi. Zkusím teď Vladimíru nějakou dobu nevidět.
23. 9. 1989 Minulý týden mi u Boženy nechala Kristýna vzkaz, ať se ozvu. Od toho prvního večera, co jsem u ní a Petra spala, jsme spolu nemluvily. Kristýna mi nabídla, jestli nechci chodit šít vesty k nějakému českému emigrantovi, co si založil módní značku. Jmenuje se Zdeněk, je to dobrosrdečný a zábavný homosexuál s odbarvenými blonďatými vlasy. Šít sice vůbec neumím, ale naštěstí
to není potřeba, jde vlastně o jakési vypentlovávání vesele barevných vest. Začala jsem dneska. Nejsem zručná, jde mi to pomaleji než ostatním. Jsem placená za dodělaný kus, za jednu vestičku 5 franků, což odpovídá ceně láhve velmi špatného vína. Za dopoledne jsem zvládla jednu vestičku, takže žádná sláva, ale lepší než nic, jsem vděčná, že se můžu naučit nové věci, a je tam legrace. A můžu si tam přijít v podstatě kdy chci a odejít taky jak chci. Kromě Kristýny s námi u stolu pentluje manekýnka Klára a právě zmíněný Zdeněk, jenž nám každé dopoledne obohacuje svými milostnými aférami s francouzskými buznami, sám používá tento termín. Holky mají také spoustu historek, už bydlí v Paříži několik let, takže toho hodně zažily. Z poslední práce u Číňanů utíkaly oknem pryč, když do ilegální dílny dorazila policejní šťára. Protože věděly, že nedostanou za uplynulý měsíc plat, tak každá vzala pod křídla dvě nedošité zimní bundy, vyskočily z okna, které bylo naštěstí v prvním patře, a běžely spolu s desítkou čínských šiček ulicí pryč. Policajti pronásledovali Asiatky, holky s evropskými tvářemi se snadno ztratily v davu. Kristýna se mě vyptává na Vladimíru, také s ní jednu dobu byla velká kamarádka, ale nyní je vyřazena z okruhu.
Ze Saint Paul jsem si odstěhovala tašku zpátky k Alexandře, kde bydlím v místnosti na půdě, kam se leze po úzkém dlouhém žebříku, ale vím, že to není na dlouho. Musím něco najít. Alexandra, kterou mi osud poslal před dvěma lety do pražské restaurace Makarské, se snaží mi ve všem pomoci, i když sama to má komplikované. Je fotografka na volné noze, fotí jen spisovatele a malíře. Rozvádí se s otcem své třináctileté dcery Fiametty a má vztah se slavným ilustrátorem Jean-Jacquem, který ale zase neumí úplně opustit svou ženu Martine. Je obdivuhodná, že si mě takhle pověsí na krk. Je to jeden z nejkrásnějších lidí, co znám – ať už fyzicky či osobností. S Alexandrou jsme odpoledne byli na návštěvě u fotografa Edouarda Bouby. Je mu přes sedmdesát a dělal spoustu slavných fotografií Paříže padesátých let. Jsem šťastná, že si je můžu prohlédnout u něj doma. Večer mě vzal Vladimír na večírek u Pavla Smetany, což je český malíř, který se sem oženil. Bydlí na lodi. Bylo to bouřlivý, lidé rozzáření a opilí, měli nepřítomné pohledy, absolutní míjející se samota, hraje africká hudba, několik jedinců si namlouvá, že se nachází v extázi, kterou jim nevěřím, zběsile tancují. Večírek měl tragický konec – jeden Holanďan se utopil, což zní tak jednoduše, že mi jde až mráz po zádech. Vladimír mě odvezl domů, ještě předtím jsme se zastavili v kavárně Bucci na Saint Germain, opět jsme do tří
hodin ráno hovořili o jeho bývalém vztahu, agresi, kterou nenaplněná láska vyvolává. Kolem šel pařížský noční rušný život a já byla šťastná. U dveří domu se Vladimír pokusil o polibek. Ráno jsem se probudila s bolehlavem po slivovici, co jsem na večírku pila, a šla pracovat – tedy pentlovat buzervesty.
25. 9. 1989 Jela jsem na Sorbonnu, kam mě nakonec zapsali jen za 2400 franků, protože jsem politický uprchlík, vše dopadlo skvěle – mám studentský průkaz, snad mi to ta Nadace proplatí. Škola začne v říjnu. Velký pocit štěstí. Takže jako studentka Sorbonny opět tkát u Zdeňka, Večer u Voskovců. Prokop reprodukoval, že Pavel Šrut mu říkal o nějaké své nabídce pracovat v Americe, ale půjde tam, až bude po vítězném boji s komunisty, až bude první fáze svobody, o tu druhou, až se lidé budou mstít a vyřizovat staré křivdy, o tu nestojí. Možná je pravda, že je záživnější o svobodu bojovat, než svobodu zažívat.
26. 9. 1989 S mámou ranní telefonát nepříliš záživný, samé praktické věci, kdy propadám vzteku, když něco nezařizuje, co bych chtěla. Šití. Odpoledne schůzka s Anne, novinářkou, kterou jsem poznala v Cannes, zavedla mě do nějaké nádherné ubytovny pro evengelíky naproti Lucemburským zahradám. Ukázali mi pokoj, je to tam jak na zámku, stojí to tisíc franků měsíčně. Doufám, že mě přijmou, lhala jsem, že jsem evangelík. Ortel se dozvím v pondělí. Se Škodou zajímavá výstava Picassových kreseb v Art Decorative – svět viděn přes ženské přirození. Jsem teď naprosto bez myšlenek na sex, až se skoro bojím frigidity, baví mě pouze flirtovat. O půlnoci mi telefonuje Škoda: „Stýská se mi, jsem smutný, starý, ty mladá.“ Začíná podzim, padají listy, Škoda je z toho v depresi, a já ne. Naopak.
27. 9. 1989 Hledám, jak se uživit. Díky hlídání Itvána a šití u Zdeňka jsem ušetřila nějaké peníze, ty ale stačí na jídlo na několik týdnů, určitě ne na nájem, který jednoho dne budu muset platit. A ten den může přijít rychle. Škála možností, jak vydělat, není příliš pestrá. Neumím francouzsky, nemám papíry, takže se nemůžu zapsat do agentury pro au-pair. A navíc se tam stejně musí složit poměrně velká vstupní finanční částka, kterou nehodlám obětovat. Alexandra mi radí, abych vyvěsila inzerát na nástěnku v Americkém kostele, že hledám práci s ubytováním. Ráno tam jedu. Takových papírků na nástěnce visí hodně, uvidíme, jestli to k něčemu bude. Pak běžím ke Zdeňkovi, celý den šití, jsem strašně unavená z téhle práce, která mě už nebaví. Odpoledne telefonát s Monikou, říká mi, že do Paříže přijede Dědeček alias Pepa Brož, který tady chce taky zůstat. Pak, že potkala Rudolfa, že je smutný – „ten tě má, Andy, moc rád“.
Večer vernisáž s Alexandrou v Palais Royal fotografie Witkin – šílenství
erotiky,
chladné,
Zacharow
–
romantické,
ruské,
sentimentální – u obou kalkulace se zájmem. Na vernisáži jsem díky
svému
československému
zjevu
za
exota,
Alexandra
mě
představuje, že jsem „refugiée politique tchécoslovaque“, lidé se usmívají, obdivují ji, že se o mě stará. Položí mi dobrosrdečně pár otázek a řeknou „bon courage“. Pozoruju ty načesané, dobře oblečené, sofistikované Pařížany s nejistotou, zdalipak budu někdy jako oni? Neskončím jako ti Češi, které jsem tady potkala na mejdanech? Češi, z kterých kouká bída. Mají popelavou pleť, žluté zuby od cigaret, ženy odrostlou barvu na vlasech, neupravené nehty, různé šedivé svetry... Pak s Alexandrou mluvíme v noci v kuchyni. Chce opustit manžela, nemůže se rozhodnout, „it's very complicated“, vypráví mi historky o svém milenci Jean-Jacquovi, jenž zase není schopen opustit manželku Martine. Zúčastnění se pohybují ve světě velmi bohaté umělecké pařížské levice, mají tak diametrálně odlišné starosti než já. Poslouchám ji a závidím.
