Kalendáře Kalendář je způsob (systém) pro členění času a orientaci v čase v periodách dnů a delších. V odvozeném smyslu také roční rozvrh dní, týdnů a měsíců, tištěný nebo elektronický - například nástěnný nebo stolní kalendář – anebo rozvrh událostí vůbec či svátků a jmenin. Protože v tištěných kalendářích bývala i četba pro široké vrstvy, označuje se jako kalendář také žánr lidového čtení (hlavně tzv. lidové kalendáře – např. Katolický kalendář).
Kalendářní systém Kalendář slouží především k rozvržení roku pro orientaci v jeho průběhu a pro určování data. Jednotkou kalendářového členění je vždy den, každý kalendářní systém tedy stanovuje: počátek a konec dne pravidelné členění roku na menší části – měsíce a týdny, počátek roku (Nový rok) a konečně počátek letopočtu (éry). Moderní kalendář pokládá za počátek dne půlnoc, kombinuje sedmidenní týdny a různě dlouhé měsíce, za počátek roku klade 1. leden (10 dní po zimním slunovratu) a za počátek letopočtu domnělý rok narození Ježíše Krista. Každý rok, jehož poslední dvojčíslí (nebo pokud se rovná nule, pak první dvojčíslí) je dělitelné čtyřmi, je přestupný, to jest má druhý měsíc o jeden den delší (29. únor). V této podobě byl poprvé vyhlášen papežem Řehořem XIII. roku 1582 a proto se někdy nazývá gregoriánský (Řehoř = Gregorius). Kalendářní členění roku se zakládá na počítání astronomických cyklů, které se pravidelně opakují: zdánlivého denního pohybu Slunce čili rotace Země kolem své osy (dny), střídání fází Měsíce (týdny a měsíce) a zdánlivého ročního pohybu Slunce čili střídání ročních období při oběhu Země kolem Slunce (roky). Nejnápadnější z nich je ovšem denní pohyb Slunce, který používají shodně všechny známé kalendáře. Také střídání měsíčních fází lze snadno pozorovat přímo na obloze a přinejmenším novoluní a úplněk určit s přesností lepší než jednoho dne. Zejména pro zemědělský život je však důležitější roční pohyb Slunce, který se stanovuje mnohem obtížněji a jeho perioda není s periodou Měsíce soudělná. Z toho plynou nesnáze s kalendáři i množství různých kompromisních systémů.
Typy kalendářů Podle toho, kterému z hlavních výše uvedených cyklických pohybů dává přednost, se obvykle rozlišuje: Lunární kalendář, patrně nejstarší, založený na pozorování měsíčních fází. Jeho hlavní výhoda spočívá právě v tom, že měsíční fáze je zřetelně vidět. Rozdělením měsíčního cyklu na čtvrti vznikne (přibližně) sedmidenní týden, v němž se jednotlivé dny daly přiřadit hlavním nebeským tělesům a božstvům, jak o tom dodnes svědčí např. anglické názvy. Jiné zdůvodnění pro sedmidenní týden podává Bible (Gn 1). Den v lunárním kalendáři začíná obvykle večer (za soumraku) a protože 12 měsíčních cyklů je jen asi 354 dnů, vkládá se čas od času jeden přestupný měsíc, aby rozdíl mezi kalendářem a roční dobou nebyl příliš nápadný. Krajním příkladem je islámský kalendář, který na sluneční rok úplně resignoval a každých asi 32 let se o rok „předběhne“, ovšem stopy lunárního kalendáře se zachovaly i jinde. Vyspělejší zemědělské kultury potřebují přesnější celoroční plánování a užívají sluneční čili solární kalendář, jehož základem je tropický rok, doba oběhu Země okolo Slunce (365,25 dne). Rok se dělí na čtyři roční období, oddělená rovnodennostmi a slunovraty, jejichž přesné určení však už vyžaduje jisté znalosti. Den začínal obvykle na úsvitu a jednou za čtyři roky se vkládal přestupný den. Čistě sluneční kalendář však není praktický a téměř vždy se kombinuje s prvky kalendáře měsíčního. Tak vzniká smíšený, lunisolární kalendář. Základem je sluneční rok, je však rozdělen na kalendářní měsíce, které bývají různě dlouhé a mají se skutečným oběhem Měsíce málo společného. Jiné řešení spočívá v tom, že se 11 dnů na konci roku do žádného měsíce nepočítá. Nezávisle na ročním a měsíčním cyklu probíhá cyklus týdnů, další prvek, pocházející z lunárního kalendáře. Do kategorie lunisolárních kalendářů patří současný občanský čili gregoriánský kalendář, jeho předchůdce juliánský kalendář i staré kalendáře čínský, egyptský, Indický, makedonský, perský, japonský a do jisté míry i židovský kalendář.
Počátek roku a letopočet Přesný počátek roku a letopočet nabývají na významu ve vyspělejších civilizacích s kněžskou či písařskou vrstvou, kde se vedou záznamy a účty, platí daně a podobně. Počátkem roku bývaly buď jarní svátky (snad hlavně u pastevců), anebo dožínky, slavnost ukončení sklizně a poděkování za úrodu. Odtud pochází i dnešní začátek školního roku, kdežto náš začátek občanského roku je o 4 měsíce odložen a původně znamenal lhůtu pro zaplacení daní.
Letopočet se ve starých říších počítal od nastoupení současného panovníka na trůn (jako dodnes v Japonsku), ale ještě ve starém Římě se roky nečíslovaly, nýbrž jmenovaly podle konsulů. Mezi nejstarší letopočty patří počítání Olympiád (od 776 př. n. l.) a letopočet ab urbe condita, „od založení města“ Říma (753 př. n. l.). Křesťanský letopočet od narození Krista, který se dnes všeobecně užívá, vypočetl jinak málo známý mnich Dionysius Exiguus kolem roku 500, prosadil se však až od 9. století a papežská kancelář jej začala užívat až po roce 1000. Přesné datum narození Kristova sice není známo, velmi pravděpodobně to však bylo o čtyři až sedm let dříve.
Dionysius Exiguus (http://www.louisg.net/Images/millenaire/jean_1.jpg)
Islámský letopočet (Mohamedův útěk z Mekky do Mediny, hidžra, 622) vznikl v 7. století, židovský letopočet „od stvoření světa“ výpočtem z údajů v Bibli až ve středověku.
Reformy kalendáře Rok se původně členil svátky a slavnostmi, takže kalendář úzce souvisel s náboženstvím a byl vždy konservativní: gregoriánskou reformu kalendáře z roku 1582 přijala Velká Británie až o dvě století později a Rusko teprve po revoluci 1918. Základem současných kalendářů je pravidelné členění roku na měsíce a týdny, přes něž se překládají „pohyblivé svátky“ (Velikonoce, Svatodušní svátky, Roš ha-šana, Ramadán a pod.), tradičně odvozované od Měsíce, ale v křesťanském i židovském kalendáři zároveň synchronizované se slunečním rokem. Tradiční kalendářní systémy jsou tedy poměrně složité a od 18. století se objevují pokusy o zásadní racionalizaci a zjednodušení kalendáře. Jedním z prvních byl francouzský revoluční kalendář (viz níže), který se však neprosadil a brzy zanikl, podobně jako sovětský pokus ze 30. let. Různé návrhy na racionální reformu kalendáře mají společné jádro a chtějí dosáhnout hlavně následující: aby Nový rok připadal vždy na stejný den v týdnu a kalendářové schéma týdnů tak bylo každý rok stejné; aby se délka měsíců určovala jednodušším pravidlem; aby všechna čtvrtletí byla stejně dlouhá.
Obvykle se navrhuje, aby se na konci roku zařazoval jeden den (v přestupném roce dva), který by nebyl součástí týdne ani měsíce. Zbývající počet 364 je dělitelný sedmi, takže rok může souhlasit s cyklem týdnů, a v každém čtvrtletí by pak byl jeden měsíc o 31 dnech, ostatní o 30 dnech. Jiný, radikálnější systém počítal se 13 stejnými měsíci po 28 dnech a jedním nebo dvěma "přestupnými dny". Ač se takové návrhy pravidelně znovu objevují a v 60. letech 20. století se dokonce zdálo, že je mezinárodní organizace schválí, nakonec vždy převládl až nečekaný konservatismus a z reformy nic nebylo. Egyptský kalendář Jeden z nejstarších kalendářů vznikl pro účely účetnictví a daňové evidence ve starověkém Egyptě. Rok měl 365 dní a 12 měsíců po 30 dnech s vloženým „malým měsícem“ - 5 dní navíc na konci roku. To způsobilo, že po sto letech se například letní slunovrat posunul o 25 dní (proto se mluví o Toulavém roce - Annus Vagus). Měsíce byly rozděleny na 3 desetidenní „týdny“. Právě kvůli „toulavosti“ svého kalendáře používali Egypťané k určení ročních sezón heliaktický východ hvězdy Sirius. Ten připadl na stejný kalendářní den vždy po 1 460 Juliánských letech (1 481 egyptských letech) a tato perioda (1 481 × 365 = 533 265 dní) se nazývá Sothickým cyklem. Egypťané si také byli vědomi, že 309 lunací odpovídá zhruba 9 125 dnům nebo 25 egyptským rokům. Roku 266 př. n. l. zavedl Ptolemaios III. přestupné roky. Ptolemaiův kalendář byl základem kalendáře juliánského. Egyptský kalendář byl jeden z prvních solárních kalendářů. Egypťané zpozorovali, že letní slunovrat přichází v době heliaktického východu hvězdy Sirius (tu nazývali Sopdet nebo Anibus, ve starověku byla nazývána Sóthis). Současně s jejím východem se začínal rozvodňovat Nil, aby přinesl úrodné bahno. Vítání Siria proto provázely velké slavnosti a zvláštní obřady. Záplavy Nilu měly pro Egypt obrovský význam, závisela na nich úroda hlavních egyptských plodin. Proto čekání na první objevení Sopdet vedlo k počítání dnů od jedné povodně k další a následně ke vzniku kalendáře. Původně měl kalendář dvanáct měsíců po 30 dnech. Rok měl tři roční období po čtyřech měsících - dobu rozvodnění Nilu, dobu setí a dobu sklizně. V pátém století př. n. l dostaly tyto měsíce jména. Jména vycházela ze jmen bohů, kterým byly tyto měsíce zasvěceny. Thóth patřil bohu Měsíce a moudrosti, athyr bohyni Hathór, phamenóth zbožnělému králi Amenhotepovi, měsíc pharmuthi se spojoval s bohyní Ermutou, pachón s bohem Chonsu. Měsíc payni byl zasvěcen Svátku údolí a mesoré Narození Slunce.
Každý měsíc se dělil na tři velké týdny po deseti dnech nebo na šest malých týdnů po pěti dnech. Řekové tyto týdny nazývali dekády a centády. Řecký kalendář Řecký den začínal východem Slunce. Roky měly 12 nebo 13 měsíců po 29 nebo 30 dnech. Měsíc u starých Řeků se dělil na 3 dekády po 10 dnech, v měsících s 29 dny měla druhá dekáda jen 9 dní. Počátkem letopočtu byl první den první olympiády (8. červenec r. 776 př. n. l..) Olympiáda znamenala čtyřleté období a označovala se pořadovým číslem. Od 87. olympiády se pro vkládání přestupného dne užíval tzv. Metonův 19letý cyklus a od 3. roku 112. olympiády 76letý Kalipův cyklus, který se rovnal čtyřem Metonovým; čtvrtý byl zkrácen o 1 den. Mayský kalendář
Mayský znak pro den „muluk“ (http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/c5/MAYA-g-log-cal-D09-Muluk.png)
Mayský kalendář je kalendář, pomocí kterého staří Mayové předpovídali zatmění Slunce. Pravděpodobně vznikl jako výsledek precizních a dlouhodobých astronomických pozorování. Přesnost, které dosáhli při výpočtech dob oběhu různých nebeských těles, je porovnatelná s údaji, které získali dnešní astronomové pomocí nejmodernějších přístrojů. Nejvýznamnější skutečností, která mayský kalendář charakterizuje a dělá ho natolik odlišným od našeho chápání času a světa, je cykličnost. Jednotlivé časové úseky měly periodický charakter. V pohledu Mayů na vnější svět bylo typické stálé opakování. Stále přicházely ty samé periody a s nimi stejné události, božstva a jejich rozhodnutí. Takové vnímání světa vlastně znamená dokonalou znalost budoucnosti. Lineární pohled na svět typický pro naši křesťanskou kulturu, kde čas a události jdou stále dopředu a nic se nikdy nemůže opakovat, je na světě poměrně výjimečný. I staří Řekové a Římané chápali čas jako sled neustále se opakujících cyklů. Všechna časová období, všechny dny, měsíce a roky měli své bohy. Božský protějšek měly i všechny číslice a některá důležitá čísla. Každý den nejenže měl svého boha, ale i sám bohem byl, či spíše několika bohy. Samozřejmě, že při takových složitých kalendářních a
náboženských soustavách a způsobech jejich zápisu se v nich nemohl orientovat každý. Tato schopnost byla vlastní výhradně kněžím, které ostatní členové společnosti živili, podobně, jako dnešní společnosti živí své vědce a umělce. Složitá soustava s mnohými pro lid tajemnými znalostmi zabezpečovala kněžskému stavu značnou moc. Mayové používali vícero paralelních kalendářních systémů, přičemž data se zpravidla psala ve více systémech najednou. Informace o čase je tedy (úmyslně) taková předimenzovaná, že i po tisíciletích - po zničení části nápisů - je/bude možné přečíst datum. Kalendáře vznikly před 1. stoletím př. n. l. a asi pocházejí od Olméků. Byly to: haab (neboli občanský kalendář) = období 365 dní sestávající z 19 měsíců, ze kterých 18 mělo po 20 dní a poslední měsíc jen 5 dní. Dny v měsíci byly číslované, přičemž se uplatnilo i číslo nula. tzolkin (neboli posvátný kalendář) = období 260 dní. Tzolkin byl více používaný mezi obyčejnými lidmi, určoval plán obřadního života. Den narození každého člověka se také posuzoval podle tzolkinu. dlouhý počet = jednoduše celkový počet dní, který uplynul od mayského dne "nula" narození Venuše a začátku aktuálního, tedy v pořadí pátého mayského cyklu (=5125.37 let). Zapisoval se ve tvaru #.#.#.#.#.#.#.#.#., kde tečky oddělují určité jednotky dvacítkové soustavy (u nás by to odpovídalo zhruba zápisu tisíciletí.století.roky.měsíce.dny.), přičemž první položka odpovídá našim 63 081 429 rokům a poslední našim dnům. Běžně se však používalo jen posledních pět položek (např 9.15.9.0.1 znamená 1407201 dní ode dne "nula"). Výchozí den aktuálního cyklu mayského dlouhého počtu (0.0.0.0.0.) odpovídá(*podle starého datování) 11. srpnu 3114 př. n. l. a konečný den (13.0.0.0.0. = nové 0.0.0.0.0.) odpovídá (*podle starého datování) 21. prosinci 2012. V tento den má podle Mayů nastat konec aktuálního, pátho světa, nějakou katastrofou tak, jak skončily i předchozí světy. Není nám známo ale ani to, zda se počátek mayského kalendáře vztahuje na nějakou konkrétní historickou událost (protože ani nevíme, zda Mayové tehdy už existovali). K označení data v tomto cyklu se používají následující jednotky: Kin = den; Uinal = 20 kin; Tun = 18 uinal = 360 kin ≈ 1 rok; Katun = 20 tun = 7200 kin ≈ 20 let Baktun = 20 katun = 144000 kin ≈ 394 let. Piktun = 20 baktun ≈ 7 885 let Calabtun = 20 piktun ≈ 157 704 let.
Kinchiltun = 20 calabtun ≈ 3 154 071 let. Alautun = 20 kinchiltun ≈ 63 081 429 let. Juliánský kalendář Juliánský kalendář je kalendář, který v roce 45 př. n. l. zavedl Julius Caesar. Tento kalendář byl reformou starořímského kalendáře a byl koncipován jako sluneční kalendář. Juliánský kalendář respektoval větší část římských zvyklostí (jako je počet dní jednotlivých měsíců), které tak vlastně přešly i do Gregoriánského kalendáře. Starořímský kalendář v době republiky měl dvanáct měsíců tvořících dohromady 355 dnů. Pro vyrovnání s tropickým rokem se přibližně každý druhý rok vkládal pomocný měsíc Mercedonius o 28–29 dnech, a to „dovnitř“ měsíce Februaria – 5 dnů před jeho konec. Neexistovalo pravidlo pro vkládání Mercedonia ani pro jeho délku, stanovovali je určení kněží (pontifikové) podle svého uvážení a libovůle. Tak se stalo, že v době občanských válek na sklonku republiky, došlo k vynechání měsíců a rok se zcela rozešel s tropickým. Julius Caesar využil znalostí alexandrijských astronomů, kteří určili délku roku na 365,25 dne a navrhli i schéma vyrovnávání kalendáře – obyčejný rok měl mít 365 dnů a každý 4. rok měl být o 1 den delší (přestupný rok). Tento návrh je znám jako Kánobský kalendář nebo kalendář Kánobského dekretu. Pravděpodobně alexandrijský učenec Sosigenés pak provedl syntézu římského a alexandrijského kalendáře. Jména měsíců zůstala stejná, délky se změnily, Mercednius byl vypuštěn zcela a na jeho místo v měsíci Februariu měl být vkládán přestupný den. Podle římského dopředného počítání dnů následoval po 6. dnu před březnovými Kalendami – a tak ho nazvali dnem dvojšestým (dies bissextus Cal. Martiae). Odtud označení v ruštině visokos a visokosnyj god, ve francouzštině bisextile. Problémem tohoto kalendáře bylo, že tropický rok netrvá přesně 365,25 dne, ale 365,24220 dne, což způsobilo nepřesnost, která znamenala, že se juliánský kalendář oproti realitě opozdil o jeden den za 128 let. V 16. století začalo být opoždění výrazně patrné, což se projevovalo především na dnech rovnodennosti. Proto roku 1582 vyhlásil papež Řehoř XIII. reformu kalendáře. Takto reformovaný kalendář získal název Gregoriánský kalendář. V roce 1582 se namísto Juliánského kalendáře začal používat kalendář Gregoriánský. Prosazení tohoto kalendáře bylo vcelku bezproblémové, neboť ho používala Římská říše pro svoji správu, což vedlo k tomu, že se tento kalendář prosadil jako jediný používaný kalendář. Po reformě roku 1582 došlo k jeho postupnému přijetí v římskokatolických zemích, nekatolické země sice přijímaly nový kalendář pomaleji, ale přesto se poměrně rychle prosadil i zde (Čechy 6. ledna 1584 – viz objekt Zavádění Gregoriánského kalendáře v českých zemích , Slezsko 12. ledna 1584 a Morava 3. října 1584). Největší odpor vyvolalo zrušení juliánského kalendáře u pravoslavné církve, která již v roce 1583 vydala Dokument Sigillion, což je odmítnutí změn v kalendáři. Pravoslavné země tedy používaly dlouhodobě juliánský kalendář. Některé z těchto zemí od jeho využívání upustily až ve 20. století (např. Rusko až v roce 1918).
Do dnešní doby je Juliánský kalendář využíván jako církevní kalendář některých pravoslavných církví. Juliánský kalendář má přísné řazení obyčejných a přestupních let, což způsobuje jednak jeho nepřesnost, ale zároveň vede k jistým zákonitostem, které mají své výhody. Díky pravidelnosti je stejný počet přestupných let v průběhu všech století. Proto v něm platí, že po dvaceti osmi letech dochází k opakování vztahu mezi dnem v týdnu a datem. Dále se po devatenácti letech opakuje vztah mezi dny v měsíci a lunárním cyklem. Z náboženského hlediska má význam i to, že se Velikonoce stávají periodickými s periodou 532 let. Židovský kalendář Židovský kalendář (hebrejsky לוח השנה, luach ha-šana, zkráceně luach dosl. „deska“, „tabule“) je lunisolární, tzn. měsíce jsou počítány podle Měsíce a roky podle Slunce. Letopočet se datuje od stvoření světa, latinská zkratka je AM (anno mundi). Všechny měsíce židovského kalendáře začínají novem, respektive objevením prvního srpku nového měsíce, rok a letopočet se pak mění prvního dne měsíce tišri. Od starověku bylo novoluní vyhlašováno na základě pozorování. Kalendář založený na přesných výpočtech se začal používat od poloviny 4. století a dnes platný židovský kalendář zůstal nezměněný od 10. století. Běžný rok má 12 měsíců. Měsíc trvají buď 30 dní (tzv. plné, מלאmale) nebo 29 dní (tzv. „umenšené“, חסרchaser). Měsíce nisan, sivan, av, tišri, ševat a během přestupného roku adar I. jsou vžy „plné“; ijar, tamuz, elul, tevet a adar II. vždy „umenšené“. Počet dní u měsíců chešvan a kislev se mění. Roky tak mohou mít 353 dny, případně 354 nebo 355 dnů. Období mezi 1. nisanem a 1. tišri trvá vždy 177 dní. Den začíná a končí západem Slunce. Den se dělí na hodiny (שעה, ša'a, ša'ot), které nejsou hodinami ale dvanáctinami denní nebo noční části dne. Hodina se pak dále dělí na díly (חלק, chelek, chalkim) a díly na „okamžiky“ ( רגעrega, rega'ot). Týden se skládá ze sedmi dnů, jež jsou označovány řadovými číslovkami (první, druhý atd.); pouze sedmý den má samostatné jméno: šabat. Gregoriánský kalendář (více v samostatném objektu – Zavádění Gregoriánského kalendáře v českých zemích) Gregoriánský kalendář vznikl reformou papeže Řehoře (Gregor) XIII. v r. 1582, když rozdíl mezi kalendářním a slunečním počátkem roku dosáhl 10 dní. Počet přestupných let byl zredukován tak, že roky dělitelné stem jsou přestupné pouze jsou-li zároveň dělitelné čtyřmi sty. Na hvězdný rok se nebere zřetel a odchylka kalendáře od tropického roku je zcela zanedbatelná. Snahy o vytvoření tzv. věčného kalendáře, kde by odchylka neexistovala, mají tedy spíše akademickou povahu.
Islámský kalendář Islámský kalendář byl zaveden chalífou Umarem roku 637. Jeho počátek byl stanoven na rok 622 - Mohamedův útěk z Mekky do Mediny (hidžra). Islámský kalendář je lunárním kalendářem. Má 12 měsíců, o délce střídavě 30 a 29 dnů, první měsíc muhharam má tedy dnů 30. Jeho rok má 354 dnů a je o 11 dnů kratší než rok Gregoriánského kalendáře. Oba kalendáře se tak vůči sobě pohybují. Přibližně jednou za 33 let se rozdíl mezi letopočty sníží o jeden rok. K základní orientaci (přepočtu obou kalendářů) lze použít následující vzorce:
G – gregoriánský kalendář, I – islámský kalendář Pozor! Roky obou kalendářů si vzhledem k rozdílné délce nikdy přesně neodpovídají. Liturgické kalendáře Pro účely svých svátků a bohoslužeb užívají různé církve vlastní kalendáře či kalendaria, zvláštní význam měl až do 20. století římský kalendář se jmény světců. Je zobrazen mimo jiné i na dolním ciferníku Staroměstského orloje. Tyto kalendáře se zpravidla od Gregoriánského takřka neliší, pouze mají svůj vlastní systém svátků a slavností. Zásadní výjimku tvoří snad pouze neděle a slavnosti, které nezačínají půlnocí, ale již západem Slunce předchozího dne (tedy neděle liturgicky začíná v sobotu večer). Francouzský revoluční kalendář Francouzský revoluční kalendář byl zaveden ve Francii 24. listopadu 1793 během tzv. jakobínské diktatury, tedy ve 3. fázi Velké francouzské revoluce. Nový letopočet začínal vyhlášením první francouzské republiky (1792), rok začínal zpravidla podzimní rovnodenností a skládal se z těchto měsíců: Podzim: vendémiaire (měsíc vinobraní), brumaire (měsíc mlh), frimaire (měsíc jinovatky), Zima: nivôse (měsíc sněhu), pluviôse (měsíc dešťů), ventôse (měsíc větrů), Jaro: germinal (měsíc rašení), floréal (měsíc květů), prairial (měsíc luk), Léto: messidor (měsíc žní), thermidor (měsíc horka, koupelí), fructidor (měsíc plodů). Tyto měsíce měly tři týdny po deseti dnech (dekády). Dny se jmenovaly podle praktických věcí, potřebných k životu (den ovoce, lilku, …). Nejvýznamnější svátek „Nejvyšší bytosti“, tj. Rozumu se slavil v červnu. Zavedení kalendáře vyvolalo ve Francii vlnu odporu a obrovské zmatky, nikdy se úplně neprosadil a postupem času zmizel úplně. Oficiálně byl zrušen Napoleonem už v roce 1804.
Hypotetický keltský kalendář Roku 1897 byly v blízkosti Lyonu ve Francii nalezeny zbytky bronzové desky, tak zvaný kalendář z Coligny. Podle některých badatelů by to mohl být běžný lidový kalendář pozdní antiky, podle jiných gallský (keltský) kalendář, o němž se zmiňují latinští autoři (César, Plinius mladší). Patrně kombinoval lunární měsíce a solární roky ve 30letých cyklech, kdy se pravidelně vkládaly přestupné měsíce. Den začínal večer, měsíc patrně novoluním a rok buďto letním slunovratem nebo podzimní rovnodenností. Kalendář patrně neznal týdny a počítal se 14denními „půlměsíci“ (srv. anglické fortnight). S oživením zájmu o Kelty vzniklo kolem "keltského kalendáře" (a Stonehenge atd.) množství spekulací, které se však vesměs nedají věrohodně podložit.
