KalamityJane Opojení-Vystřízlivění-Absťák. Opojení

KalamityJane – Opojení-Vystřízlivění-Absťák

Opojení Ne, že by v Severusově životě nebyly chvíle, kdy by si přál být neviditelný, list vzpomínek, kterých by se raději nezúčastnil, by byl poměrně dlouhý. Přesto by se to nemuselo stát ve chvíli, kdy něco takového rozhodně nechtěl, nepotřeboval a hlavně nezapříčinil. Nestávalo se mu příliš často, že by něco nedokázal pochopit, přesto teď nebyl schopný ničeho jiného než jen tupě nechápavě zírat na studenty před sebou, kteří se zmateně rozhlíželi, a podle toho, co si mezi sebou šeptali, ho hledali. „Tak dost!“ zvýšil hlas, protože šepot už přešel ve zmatený křik a panické rozhlížení se všech zúčastněných. Jenomže se nic nestalo. Jako vůbec nic. Nikdo ho neposlechl. „Ještě jedno jediné slovo a ten, kdo ho vypustí z úst, si odslouží deset školních trestů se školníkem,“ pronesl pečlivě vybraným tónem hlasu, ale ta banda ignorantů si dál dělala, co chtěla. Tohle se mu ještě nestalo. Byl na svou autoritu pyšný a užíval si ji, proto ano, byl právě teď velmi zmatený. „Co se to s vámi, u Merlina, děje?“ zaburácel, ale jako by ho nikdo neslyšel. Rozhodil rukama, ale znovu – něco bylo pořád špatně. Hodně moc špatně, protože svoje ruce neviděl. Automaticky sklopil hlavu, ale neviděl ani svoje tělo a pomalu ho začínala zachvacovat panika. Protože ksakru neměl tělo a zcela zjevně ho nikdo neslyšel! Neměl tělo. Nesmysl! Okřikl sám sebe v duchu a rukama se přesvědčil. Cítil se na dotek. Takže tělo měl, jen prostě nebylo vidět. No, s tím už se dalo alespoň částečně pracovat. Praštil dlaní sevřenou v pěst do stolu a dočkal se mizerné reakce. Studenti sice upřeli pohled na učitelský stůl, protože zaslechli jakýsi nepatřičný zvuk, ale vzápětí jen potřásli hlavami. Jistě… vidina volného pátečního odpoledne byla mnohem silnější než chladná logika, s jejíž pomocí, kdyby se namáhali ji do svého uvažování zapojit, by pochopili, že podivná rána a zmizení profesora Lektvarů spolu nepochybně souvisí. Severus zatnul zuby a sledoval, jak se Draco ujal pokusu o organizaci zbytku hodiny a byl vypískán nebelvírskými ignoranty. Měl alespoň dostatek rozumu na to, aby z Potterova kotlíku s nejvyšší opatrností odebral vzorek toho lektv… čehokoliv, co to mělo být. Výbuch právě Potterova kotlíku byl tím posledním, co se událo, než se po jejich profesorovi slehla zem. Pak nechal Draco všechny kotlíky vyčistit, než se studenti rozprchli opojeni vidinou volného zbytku odpoledne. Draco se ještě chvíli rozhlížel, ale pak prostě pokrčil rameny, položil vzorek na stůl, znovu pohledem překontroloval učebnu a zmizel taky. Příštích několik minut strávil Severus kontrolováním svého vlastního stavu. Zdálo se, že prostě jen dočasně získal neviditelnost, avšak to nevysvětlovalo fakt, že ho nikdo neslyšel. Jako by byl uzavřený v nějaké bublině, ale kouzlit mohl normálně. Nedávalo mu to žádný smysl, a tak se s povzdechem obrátil k lahvičce na stole. Horší už to být nemůže, napadlo ho, když lahvičku odzátkoval. Přivoněl. Rozpoznal několik běžných přísad, ale máta byla zhořklá, neklamný příznak příliš dlouhého vaření a v kombinaci s drcenou žabošnečí ulitou takřka smrtící kombinace, přesto nic z toho nemohlo způsobovat jakoukoliv neviditelnost, a už

1


vůbec ne celkovou, když se ho dotklo sotva pár kapek. Zcela zbytečně si připomněl složení a postup zneviditelňujícího lektvaru, který dokázal na pár minut zneviditelnit ta místa, na která byl nanesen, ale tohle… tohle byla záhada. Jak ho to mohlo zneviditelnit celého včetně oblečení? Ani záhada s tím, že ho nikdo neslyšel, mu do karet taky zrovna nenahrávala. Ačkoliv ho to přivedlo na novou myšlenku. Možná by k tomu měl přistupovat víc jako ke štítovým nebo bublinovým kouzlům. Povzdechl si a pustil se do práce. Proč se vlastně vracel na místo učitele? Měl z toho zcela zjevně jenom problémy a momentálně si kvůli svému rozhodnutí sypal popel na hlavu a ignoroval ten tichounký hlásek, který se mu snažil nakukat, že moc dobře ví, proč se do Bradavic vrátil. Zašlapal ho na dno svých myšlenek a zabral se do práce. Do večeře na nic nepřišel a prošel si několika stavy – od fáze nepříčetného vzteku na Pottera až po absurdní záchvěv touhy vyzkoušet, jaké možnosti mu tahle nově nabytá schopnost přináší. Konečně by mohl odhalit, co Potter dělá po nocích, protože Severus si byl jistý, že se toulá po hradě, ale vždycky se před ním někam vypařil, utekl, když se Severus objevil na stejné chodbě, a za dalším rohem už ho nikdy nenašel. Rozčilovalo ho to, protože si z něj Potter dělal dobrý den, a teď měl možnost nad ním zvítězit – samozřejmě, že byl rozhodnutý toho využít, než zjistí, jak se svého malého problému zbavit! ***** Bylo před půlnocí, když procházel chodbami, které osvětlovalo na noc utlumené světlo pochodní, a hledal, kde na Pottera narazí. Možná byl tím klukem, který se stejně jako on vrátil po válce do školy, jen s rozdílem, že toužil pouze dokončit svá studia, posedlý. A možná si to dokonce i uvědomoval, ale pokaždé ve své zvrácené mysli našel nějaké ospravedlnění. Nesnášel Pottera a byl si jistý, že jen zneužívá svého postavení Chlapce-který-zachránil-svět. A on mu to na rozdíl od svých kolegů nehodlal tolerovat. Potter byl stále studentem školy a musel brát v potaz pravidla školního řádu, a ne je ohýbat k obrazu svému. A tak vzal Severus za svou povinnost sledovat to pitomé děcko na každém kroku a dát mu pocítit, že ne všichni jsou z něj na větvi. Zrovna procházel kratší chodbou v pátém patře, když u balkonu zaslechl tichý šramot, jako když někdo rychle vstává a jeho hábit přitom šustí. Zrychlil a zjistil, že má pravdu – po pár krocích skutečně Pottera zahlédl, ale to už mu opět mizel za rohem. Jak o něm mohl vědět?! Severus ho kvapně následoval a zahnul stejným směrem jako před okamžikem Potter a skutečně ho znovu uviděl, jak na konci chodby čeká a mžourá do šera ve snaze ho zahlédnout, to ale zkrátka nemohl a Severus natáhl krok, aby se k němu přiblížil. „Lumos,“ slyšel a Potterova hůlka se rozzářila. V ruce držel kus pergamenu a zíral střídavě do něj a před sebe. „Sakra. Nox,“ vyhrkl procítěně a dal se zcela regulérně na útěk. Severus ho ještě kousek sledoval, ale bylo jasné, že Potter míří do své věže, tak to pro tuto noc vzdal. Celou sobotu strávil zkoumáním Potterova vzorku lektvaru, a protože neobjevil vůbec nic, byl ještě vzteklejší než předchozího dne a byl rozhodnutý si to vybít na původci toho

2


všeho – Harrym Potterovi. Pro jistotu ho sledoval už od večeře a čekal u nebelvírské věže dlouho do noci. Chtěl záminku a doufal, že mu ji Potter dá. Trvalo tři hodiny, než se portrét chránící vstup do nebelvírské věže odklonil a skutečně jím Potter prošel a z hlavního schodiště se uchýlil na stejné místo jako předchozího večera – k balkonu v pátém patře. Severus opilý touhou po odhalení jeho tajemství netrpělivě čekal pár metrů od něj a nespouštěl z něj oči ani na jediný okamžik. Jenomže Potter tam prostě jen seděl a zíral z okna, případně do zdi. Občas utrousil povzdech nebo si promnul spánky či unavené oči. Severus tuhle pozici znal velice dobře. Potter přemýšlel, byl naplněný výčitkami svědomí až po okraj své duše, toužil po tom, aby mu někdo ukázal směr, jakým se vydat, potřeboval stabilní bod a ujištění tak moc, že by pro to obětoval vlastní hůlku, a přitom se mu ničeho z toho nedostávalo. Zíral uhranutě na napjatý obličej mladíka, který takhle vypadal starší než on sám; naplněný bolestí, když po dlouhé době otevřel oči a znovu je zabodl do protější zdi. Zvedl se, několikrát se zhluboka nadechl a kolem Severuse prošel opačným směrem, než jakým byla jeho ložnice. Severus se držel pár kroků za ním. Potter se náhle zarazil a rozhlédl se po chodbě a pak k Severusově šoku promluvil: „Profesore? Vím, že tady jste a trochu mě to děsí. Nevím, proč jste si vybral mě, abyste mě sledoval, ale můžete mi, prosím, dát nějak najevo, že tu vážně jste? Možná jsem prostě jenom paranoidní, nebo už blouzním, ale pokud tu jste, tak se, prosím, nějak ozvěte. Jakkoliv, ano? Ne? Nejste? Nebo se jen nechcete přiznat? Jste na mě nalepený už pěknou chvíli, ale já se vážně chystám jen do koupelny, takže pokud tam nechcete jít se mnou, rozloučím se s vámi.“ Potter se ještě chvíli rozhlížel a pak s povzdechem zamumlal heslo a vklouzl do koupelny prefektů. Severus pár vteřin počkal a pak dveřmi neslyšně proklouzl také. „Jste tady. A teď už je to fakt divný. Takže se mě prostě dotkněte, jasné? Nikomu to vykládat nebudu, protože by mi stejně nikdo nevěřil.“ Váhal, ale tohle byla jeho šance, jak Pottera donutit s křikem utíkat, jak se mu pomstít za to všechno. Neviditelnost jako by ho k tomu sama sváděla, byla omamná a stejně jako alkoholové opojení jej zbavovala zábran. Neviděn a neslyšen se přiblížil k Harrymu Potterovi, chtěl něco nového, chtěl provokovat, chtěl znát reakci, chtěl Pottera dohnat k šílenství tak, jako to často dělal Potter jemu. Stál teď za ním, sotva pár desítek centimetrů, možná mohl Harry cítit jeho dech na zátylku. Pomalu zvedl ruku a položil ji na Harryho pravé rameno. Mladík sebou cukl, ale vzápětí se samolibě usmál, což Severus viděl jen v náznaku z profilu. Nechal svou ruku sklouznout přes vypracovanou paži až k zápěstí, kde ho nečekaně překryly prsty, které rozhodně nebyly jeho a přidržely jeho ruku na místě. Zíral na dlaň, která jako by visela ve vzduchu, a nedokázal pochopit, co se to dělo. Mladík na sobě měl jen kalhoty, jak se začal svlékat, než si znovu uvědomil Severusovu přítomnost, a Severus si teď užíval pohled na mladé silné tělo s nepříliš širokými rameny. Mohl si bezostyšně prohlížet tu dokonalou postavu, mohl zírat na zadek, který v tmavých mudlovských riflích prostě byl přitažlivý, a bylo mu úplně jedno, jestli to je vhodné, nebo ne. Přestal přemýšlet a dál se beztrestně opájel novým pocitem a nechal i druhou ruku dosednout na rameno, aby vzápětí znovu sjel níž, tentokrát ale ne přes paži, nýbrž podél páteře, mezi

3


lopatkami a k boku. Pohladil ho a Harry se pod jeho dotekem prohnul jako kočka a slastně vydechl. Severus byl z té reakce v šoku, ale sotva své rozčarování vnímal. Mladíkova odezva byla nečekaná a náhle vzrušující. Za normálních okolností by už jen tenhle prostý dotek byl nemyslitelný, pokud by Severus nebyl skrytý pod falešným pocitem nedotknutelnosti. Byl si jistý, že smí cokoliv, protože bude moct všechno kdykoliv popřít a nikdo mu nedokáže, že tady kdy byl. Prostě udělá z Pottera hlupáka. Levou rukou, kterou stále držel u Harryho pasu, nechal teď sklouznout až na zadek. Mohl by…? Neřešil to a levou půlku stiskl. Odpovědí mu bylo pevnější sevření prstů kolem pravé ruky. Usmál se pro sebe a obě ruce přesunul na mladíkovy boky tam, kde rifle končily, a pomalu podél pásku kalhot putoval až na břicho. Když tam dosáhl, rozepnul pásek, a když nebyl zadržen, pokračoval v rozepínání s knoflíkem kalhot, zároveň se natiskl na odhalená záda. Pocítit pevnost mladého těla před sebou naplno mu sice znemožňovalo několik vrstev jeho vlastního oblečení, i tak byl ten pocit nepopsatelný. Prsty jedné ruky přesunul výš a fascinovaně si pohrával s jemnými černými chloupky, které se v úzkém pruhu ztrácely za lemem boxerek, a zamířil ještě výš, hladil teď Harryho po celém břiše a hrudníku a víc se k němu přitiskl, takže Potter zcela jistě mohl cítit, že ho to nenechává chladným. To měl být ten okamžik, kdy Potter začne s křikem utíkat, ale ten mu místo toho přitiskl svůj zadek přímo do klína. Nejenže Harry neutekl nebo svého profesora neproklel, on dokonce nic nenamítal, naopak. Jestli tohle nebylo pozvání, tak už nic. V tu chvíli měl být Severus tím, kdo projeví dostatek rozumu za ně oba, měl od sebe Pottera odstrčit, vysmát se mu, utéct… Neudělal to, možná proto, že byl Zmijozel každým coulem a prostě jen využíval situace. Nebo proto, že chtěl Pottera ponížit tím nejhorším možným způsobem. Jako obvykle i v tu chvíli by pro své činy dokázal vymyslet deset různých ospravedlnění, které by jeho vnitřní vinu mírnily, kdyby se jimi v tom okamžiku chtěl zabývat. To ale nechtěl… Severus, aniž by přerušil hlazení všude tam, kam dosáhl, přitiskl své rty na Harryho krk a bezostyšně jej políbil. Poootevřel rty a zakmital na tom místě, kde krk přechází v ramena, jazykem. Reakcí byl slastný výdech, který jeho samotného přiváděl k úžasu a probouzel v něm zapomenutou touhu. Touhu, které se bránil poslední měsíce, možná roky. Stupňoval intenzitu doteků i polibků, neostýchal se rukou přejet přes naběhlou erekci stále ještě ukrytou v boxerkách. Ne na dlouho. Zajel rukou pod látku a obemkl po slasti toužící penis důrazným stiskem. Potter měl zavřené oči a Severus to uvítal, i přesto, že nemohl být viděn. Rty se vrátil ke krku a ramenům, která líbal, zatímco rukou postupně se zrychlujícími pohyby vedl Pottera k vrcholu a druhou rukou ho dál hladil po břiše, prsou a bocích. Nemusel se snažit dlouho a ještě pár minut poté Harryho hladil. Teď už ale klidně, konejšivě a nechal v něm ten pocit doznít. Místnost opustil dřív, než stačil Potter říct cokoliv pitomého.

4


Vystřízlivění Vystřízlivění Severus Snape nenáviděl Harryho Pottera tak moc, že už to víc možné nebylo. Byl jeho největší žijící Nemesis, provokoval ho každým svým slovem, pohybem, vyzývavým úsměvem i smíchem, po kterém měl Severus vždy chuť vrazit mu nůž do břicha. Líbat někoho je přímo ukázkový příklad nenávistných citů, předhodilo mu drze jeho podvědomí a ani se nezačervenalo. Zatnul zuby a nechal se znovu prostoupit všemi těmi doznívajícími pocity z nedávného setkání. Jenomže teď už se to nezdálo jako tak dobrý nápad. Sledoval Pottera, našel Pottera, ale rozhodně ne při něčem nekalém. Moment. Fyzický kontakt s učitelem by se dal považovat za něco nekalého, pokud by tím učitelem nebyl on sám. V podstatě svedl svého studenta. Uvědomění ho praštilo přes obličej jako zápach z výluhu líních žáber. Zneužil své autority a k tomu ještě faktu, že byl nějakým záhadným způsobem neviditelný a svedl studenta. Žaludek se mu zhoupl. Udělal. Naprostou. Pitomost. U Merlina, jak mohl být tak hloupý! To, že Potter tvrdil, že nikomu nic neřekne, neznamená, že skutečně nic neřekne, a jak asi Minervě vysvětlí, proč to udělal? Severus se zamračil nad tím náhlým záchvěvem paniky. Potter přece neměl žádný důkaz, že by s ním skutečně byl jeho učitel lektvarů, nikdo by mu neuvěřil. Nicméně s odstupem těch několika hodin si uvědomoval, že se zachoval jako idiot. Večer se mu ale jeho chování zdálo jako dobrý nápad – toužil Pottera pokořit, zničit a přivést k šílenství, vrátit mu něco z toho, čím si kvůli němu Severus roky procházel, ale Potter nereagoval tak, jak měl. Neutekl, nekřičel na něj, neproklel jej. On místo toho přivřel oči a vzdychal, jako by to snad bylo vrcholem slasti, nechat se osahávat od svého učitele! Nebuď hlupák, Severusi! okřikl se procítěně. Potter si nejspíš představoval někoho ze svých vrstevníků a to, že byl Snape neviditelný a neslyšitelný mu hrálo do noty. Možná dokonce věřil, že je s ním někdo jiný. Po dvou hodinách útrpných myšlenek a dalšího zkoumání toho zpropadeného vzorku bylo jasné, že se nehne, pokud nebude vědět alespoň přibližný postup, který tuhle katastrofu způsobil. A k tomu bezpodmínečně potřeboval Pottera. Narážel ovšem na další problém v podobě včerejšího večera, po němž rozhodně neměl v plánu s Potterem jakkoliv komunikovat. Nakonec napsal dva dopisy, jeden odeslal ředitelce, aby ji stručně informoval o svém stavu a neschopnosti vyučovat, a v druhém Potterovi nakázal sepsat vše, na co si vzpomene. První odpověď přišla takřka obratem v podobě ředitelky samotné, která, když ho konečně našla, vyzkoušela několik kouzel, ale žádné zcela samozřejmě nezafungovalo. Snažila se s ním mluvit, takže většinu času zírala mimo nebo skrze něj a odpovídat psaním na pergamen nebo hůlkou do vzduchu ho rychle omrzelo, protože to bylo pomalé. Považoval to za ztrátu času, tak ji informoval, že už je řešení na stopě a potřebuje v klidu pracovat. Mnohem znepokojivější bylo, že od Pottera žádná odpověď nepřišla.

5


A to ani během celého dne. Severus ho vyhledal už v poledne a snažil se na sebe upozornit, jenomže Potter byl buď úplně tupý, nebo ho záměrně ignoroval, a Severus si nebyl jistý, která varianta je horší. Stát se něco podobného komukoliv z jeho kolegů, nejspíš by se umlátil smíchy a škodolibě by to vytahoval na každé poradě příštích dvacet let. Jenomže tohle zatraceně vůbec vtipné nebylo. Během oběda se odhodlal a poklepal Potterovi na rameno. A vyhrál – Potter se na něj otočil a našel jeho neviditelné oči s děsivou přesností, aby do nich vzápětí vyslal jeden vražedný pohled. Severus se zarazil a nevěřícně sledoval, jak se Potter vrátil ke svému jídlu. Severus byt tak šokovaný mladíkovou drzostí, že se nezmohl na další interakci. Teď nervózně sledoval hodinu lektvarů, kterou učil jeden vysloužilý bystrozor – nyní učitel Obrany. Celou dobu stál vedle Potterovy lavice a občas do něj strčil, šlápl mu na nohu, nebo ho tahal za vlasy. Nutno říct, že mu velmi rychle docházela trpělivost a poslední kapkou bylo, když ten idiot chtěl do kotlíku nalít sekret plísňáčka ještě před vhozením kořene anděliky. Severus chňapl po jeho zápěstí a pevně mu ruku stáhl zpátky do bezpečné vzdálenosti od obsahu kotlíku. Potter na něj teď zíral trochu vyjeveně, pak ale jako by rezignoval a pokýval hlavou. „Po hodině za vámi přijdu,“ procedil Harry tiše skrze zuby a dál se věnoval svému lektvaru, který pro jednou nedopadl tak katastroficky, jak mohl, protože ho Severus už nespustil z očí. Slovo dodržel, těžko říct, jestli proto, že skutečně chtěl, nebo proto, že se od něj Severus nehnul ani na krok. „Proč sakra pronásledujete zrovna mě? Nemůžete mě jednou v životě nechat na pokoji, profesore?“ vyplivl titul jako nadávku a zlostně zahlížel na muže, který mu zase jednou ze života dělal peklo. Možná byl rád, že nemůže vidět profesorův výraz, a dovolil si tak víc, než by si dovolil za normálních okolností. Severus by mu nejspíš i odpověděl, kdyby toho byl schopný. Místo toho mu do ruky nechal levitovat předem připravený lístek. Harry si vzkaz přečetl a rozesmál se. „Ne!“ vyplivl pak nenávistně. Je to nutné, objevila se ve vzduchu slova. „Najděte si jinou oběť svých šílených pokusů.“ Vím, jak vaše mysl funguje, vy zase víte, že ovládám nitrozpyt, snažil se Severus nastínit, že příliš možností už nemá. Musím vědět, co můj stav způsobilo. Jediný zkažený lektvar byl ten váš. Pokusil se v něm vzbudit vinu. To u Nebelvírů obvykle fungovalo. „Fajn!“ vyštěkl Harry. „Nebudete slídit,“ varoval ještě svého profesora, „a vysvětlíte mi, co to mělo včera znamenat,“ dodal podmínku, přičemž jeho hlas zakolísal, jako by tušil, že přešlápl určitou hranici, zároveň se ale tvářil odhodlaně, dobře si vědomý pozice, ze které si mohl klást podmínky. Severus nijak viditelně nereagoval, rovnou k muži před sebou

6


přistoupil a prsty se dotkl jeho spánků. Potter sebou cukl z nečekaného doteku, ale pak pochopil, že Severus nějaké spojení potřebuje, nejistý si možnostmi očního kontaktu. Severus vstoupil do Potterovy mysli a přímočaře přivolal vzpomínku na vaření lektvaru. Sledoval jednotlivé kroky, nevěřícně kroutil hlavou, když viděl, čeho všeho je mladík schopný, a jak je nepozorný, ale ve výsledku nenašel nic, co by mělo způsobit takové škody. Nic, co by mohlo vyvolat jakoukoliv formu neviditelnosti. Vskutku záhada. Sotva vzpomínka skončila, byl z Potterovy hlavy nevybíravě vypuzen, a když se vzpamatoval, viděl jen, jak se za mladíkem zavřely dveře. Zvláštní. Celý další týden se zabavil neustálou četbou starobylých svazků hledaje alespoň náznak o čemkoliv, co by jej mohlo z jeho stavu dostat. Nikde nic. Když vyškrtl neviditelné pláště, lektvary neviditelnosti a zastírací kouzla, nezbylo mu mnoho střípků, ze kterých by mohl poskládat obraz. Noci i nadále trávil sledováním Pottera, ale každou noc se opakovala stejná situace. Potter seděl v okně a zíral. Trpěl nezdravou nespavostí, kolem půlnoci se vytrácel ven a do věže se vracel kolem třetí ráno, občas se zastávkou v prefektské koupelně, aby jej o půl sedmé už Severus viděl u snídaně. Nevěděl, jestli o něm Potter v noci ví, ale přes den se mu zjevně snažil vyhýbat. Kdykoliv se Severus pokusil navázat s ním kontakt, utekl před ním do věže. Po zmíněném týdnu začal Severus ztrácet trpělivost. Nebyl rozřešení záhady o nic blíž a být neviditelným už nebylo tak skvělé, jak se zprvu zdálo. Nepodařilo se mu Pottera nachytat při čemkoliv zvláštním a strhávat mu body za porušování večerky jej přestalo bavit už ve středu. Nemohl si s nikým promluvit, všichni jej ignorovali, když už narazil na potulující se dvojici, nemohl víc, než jim mlčky strhnout body. Děsit je způsobem, který by přiřkli školním duchům, bylo pod jeho úroveň. Brzy se začal nudit a byl nevrlý a popudlivý. Pro své emoce ale neměl žádný hromosvod, a tak se dusil vlastním hněvem. A navíc na povrch jeho mysli znovu vypluly vzpomínky na noc v koupelně. Potter se dožadoval vysvětlení, ale nakonec jej ze své hlavy vyhodil a utekl a na žádných odpovědích netrval, což mu nebylo podobné. I nadále se v koupelně nezamykal, jako by Severusovi dával možnost se k němu znovu připojit. Severuse jeho chování mátlo, nerozuměl tomu pitomému Nebelvírovi ještě o něco víc, než kdy dřív. A to bylo na pováženou. V neděli večer stál uprostřed místnosti, která v jeho soukromých komnatách nahrazovala obývací pokoj, pracovnu i kuchyň. Ruce měl zatnuté v pěsti a sledoval spoušť, kterou způsobila jeho svévolně uvolněná magie. Jeho magie byla posledním důkazem, že je ještě živou bytostí, že není jen prachsprostým duchem nebo třeba nemrtvým. Začalo to nevinně, když zdvihl ruce dlaněmi vzhůru a nechal se prostoupit opojným pocitem moci ve svých rukou. Konečky prstů jemně brněly, jak se magické proudy tetelily pod kůží. Po chvíli mu to přestalo stačit a potřeboval hmotnější důkaz. Magickým impulsem si stínově přivolal knihu. Spokojeně ji chytil a odložil na stůl. Přidal další dvě knihy a ještě další, až byla velká část jeho knihovny přestěhovaná na stole. Uvědomil si absurdnost svého jednání a povolil uzdu fantazii i magii, přičemž obě nechal živit svým potlačovaným hněvem a frustrací. Vybuchl a s ním i všechno kolem. Jako masivní expulso vrhnuté na celou místnost. Ruce svěsil podél těla a bradu na prsa.

7


Ze všeho nejvíc se cítil nepostrádaný. „Profesore,“ ozvalo se tiše za Severusem. Ten sebou trhl a zůstal zírat do tváře Harryho Pottera, který ho z nějakého zvráceného způsobu zábavy Osudu dokázal rozpoznat, i když jej neviděl. Potter nebyl ve své kůži (oproti Severusovi ne tak doslovně), byl nervózní. Běžně by Severus takovou zjevnou slabost ihned využil, ale ten den byl prostě jen vyčerpaný. „Co se tu stalo?“ poukázal Harry na zjevný nedostatek pořádku v profesorových pokojích, když se rozhlédl. Po předchozím výbuchu to byl nedostatek zcela pochopitelný. Odpověď nepřicházela, a tak se mladík ošil zjevným nepohodlím a opět přesně vyhledal Severusův pohled. „Musím vám něco říct. Mohl byste?“ poklepal si prstem na spánky a Severus váhal. Necítil se dostatečně při smyslech na cokoliv, co mu Potter mohl chtít říct, respektive ukázat. „Myslím, že je to důležité,“ dodal Harry odhodlaně. Severus k němu přistoupil, po cestě posbíral zbytky své příčetnosti, zkoncentroval se na míru nezbytnou pro mentální spojení a prsty se dotkl Potterových spánků. Do mladíkovy mysli vklouzl bez sebemenších potíží a nesnažil se z Harryho vytáhnout nic konkrétního, čekal, co mu bude chtít ukázat on sám. Šedavé pustoprázdno se zachvělo a Severus se propadl do vzpomínky na den, kdy tohle všechno začalo. Viděl sám sebe postávat u katedry a sledovat ty neschopné idioty při práci s lektvarem. Znovu se soustředil na Potterův lektvar, když mu ten, zhmotnělý ve své vlastní vzpomínce, řekl: „Nesoustřeďte se na lektvar, ale na mě.“ Severus ho poslechl a všechny své smysly upřel na vzpomínkového Pottera, který kromě nesoustředěné přípravy lektvaru zuřil. Rukojeť dýky držel se zarputilým vztekem, mračil se jako tisíc čertů a vzpomínkový Severus v tom okamžiku došel k Harrymu a posměšným pohledem přejel nejen lektvar, ale i studenta samotného. „Jako obvykle neschopný, že Pottere?“ utrousil jedovatě a v další vteřině se v Harryho očích nebezpečně zablesklo, vhodil do kotlíku přísady, které před okamžikem tak zuřivě drtil, a došlo k výbuchu, po kterém Severus náhle zmizel. Vzpomínku opustili a Severus nebyl o moc moudřejší. Mohl se jen dohadovat, co přesně Potter považoval za důležité. Nerozumím, vykouzlil ve vzduchu pobídku k osvětlení vzpomínky. „Byl jsem vzteklý. Já… Měl jsem špatný den, což výjimečně nebyla vaše chyba, to přiznávám.“ Harry ignoroval ve vzduchu visící Nebuďte drzý! a pokračoval: „Nicméně vaše jedovatá poznámka byla poslední kapkou. V tom okamžiku jsem chtěl… Ne, to není přesné,“ mlaskl nespokojeně a okamžik hledal lépe vystihující slova. „V tom okamžiku jsem si bytostně přál, veškerou svou vůlí, abyste mi přestal otravovat život. Myslím, že nejpřesnější myšlenkou toho okamžiku bylo ‚Zmizte mi ze života‘,“ vydechl Harry ztěžka. Severus zamrkal. To přece nemohlo… Nemohl jen tak myšlenkou… Neexistovala možnost, že… Rozesmál by se, vážně by se rozesmál nad Potterovou pošetilostí, kdyby nepocítil osten pochyby. Stál proti muži, o kterém si mohl myslet to nejhorší, ale pravdou zůstávalo, že dokázal porazit Pána zla, a nezpochybnitelně byl mocným čarodějem. Zíral před sebe. Hlavou neuspořádaně vířily myšlenky. Severus odmítal uvěřit, že jej Potter mohl proklít

8


jen pouhou silou vůle. Na druhé straně, pokud by takovou možnost připustil, bylo řešení nasnadě. Pokud je to pravda, stačí jen, abyste si přál, abych se znovu objevil, vyčaroval ve vzduchu. „To je právě ten problém. Já to zkusil a zjevně to nefunguje,“ vydechl Harry zkroušeně a několik minut se jen měřili pohledy. První to nevydržel Severus a vyhodil Pottera ze svých komnat. Vrhl se na prozkoumávání dalších knih na základě nových poznatků. Po pěti hodinách byla odpověď stále stejná. Když jej Potter silou vůle proklel, musí jej také silou vůle odeklít. Jednoduché jako facka. Okamžitě poslal Potterovi dopis, ve kterém si vyžádal jeho přítomnost, a zakázal sově odletět, dokud dopis nepředá do rukou přímo Potterovi. Mladík ale nepřicházel. Po půl hodině už Severus přecházel po pokoji značně nevrlý. Po hodině vyloženě vzteklý. Jak si dovoluje ignorovat jeho vzkaz? Tušil, že Potter vážně nepřijde, a tak se před půlnocí vydal do pátého patra, kde podle předpokladů chlapce také našel. Potter seděl v okně, kousal si ret a vlasy měl rozdrbané neuvěřitelným způsobem, jak do nich co dvě minuty zajel prsty. Trvalo několik minut, než si Potter uvědomil Severusovu přítomnost, a když se tak stalo, seskočil z okna a dal se na útěk. Severus za ním nechápavě hleděl a začínal tušit, že mu něco uniká. Na stejné místo se vrátil o den později, ale Potter nebyl v dohledu a neukázal se ani během dalších dvou hodin, které Severus strávil sezením na jeho místě. Další dva dny Severusovi trvalo, než si skutečně připustil, že se mu Harry Potter vyhýbá, a tak se vrátil k osvědčenému receptu z prvního dne. Začal Harryho otravovat při hodině. Ten to vydržel asi deset minut, pak se přihlásil a z hodiny se omluvil. Vyšel na chodbu a zuřivě rázoval dál od učebny. „Tak co je?“ udeřil pak na Snapea, který jej následoval, potěšený, že dosáhl svého. Musíš mi pomoct. „Možná tě to překvapí, ale nemusím vůbec nic,“ odsekl Potter a nevesele se zasmál. Nikdo jiný nemůže. „Po všech těch letech… Já prostě nemám jediný důvod, proč bych se měl snažit ti pomoct.“ Severus na něj pár vteřin konsternovaně zíral, a měl-li být upřímný, do tohoto okamžiku jej ani nenapadlo, že by mu snad Potter mohl pomoc odmítnout. Byl to přece Harry Potter. Zlatý chlapec. Zachránce světa. A notoricky pomáhal všem kolem sebe. Nerozumím. „U Merlina, čemu nerozumíš? Myslel jsem své přání upřímně, zmizel jsi a nemám žádný důvod pomáhat ti zpět. Můj život je zase o něco jednodušší bez tvých jedovatých komentářů a znechucených pohledů.“

9


Nedám ti pokoj. „Výhružky? Vážně, Snape?“ zašklebil se Potter a rozhodil rukama, jako by se královsky bavil nad Severusovou nedůvtipností. Pokud Severusovi něco unikalo, ani se Potterově reakci nedivil. Připadal si podivně mimo a skutečně neměl rád, když něčemu nerozuměl. Tak co chceš? „Chci vysvětlení.“ Severus čekal, ale Potter zřejmě řekl vše, co říct chtěl. Pár minut zíral do prázdna, kde tušil Severuse, pak s despektem zavrtěl hlavou, povzdechl si a vrátil se do třídy. Severus zůstal na místě až do zvonění a snažil se pochopit, co po něm Potter chce vysvětlit. Samozřejmě věděl, že se jeho žádost týká onoho večera v koupelně, ale to nebylo všechno. Potterův postoj, jednání, vyjadřování, to vše Severusovi napovídalo, že za jeho žádostí je víc. A jasně pochopil, že dokud tuhle hádanku nerozluští, Potter s ním čas ztrácet nebude. ***** Severus se s trhnutím probudil z noční můry. Zdálo se mu, že se stal neviditelným. Prudce oddechoval a snažil se uklidnit. Zvedl ruku, aby si ji pro ujištění prohlédl, ale ke svému šoku viděl jen zmačkané prostěradlo. Panika obemkla jeho mysl a Severus vyletěl z postele do koupelny. Zíral do zrcadla, které odráželo pouze kachličky na protější stěně. Ke klidu mu to nepřidalo. Jen silou pečlivě trénované vůle se uklidnil a dal prostor mozku, aby se předvedl a připomněl mu, jak se do téhle situace dostal. „Potter, ovšem,“ vyplivl o pár vteřin později, když se mu začaly vracet vzpomínky. Vzhlédl do zrcadla připravený spatřit svou nepříjemnou tvář, ale zrcadlo si svůj mlčenlivý postoj nerozmyslelo a dál tvrdohlavě odráželo protější zeď. Severus do něj udeřil pěstí, aby mu ukázal, že skutečně existuje. Severus se nudil. Nesnášel nicnedělání. Vyrazil do ředitelny, kde se sice Minerva pokusila o dialog, ale o její lítost Severus nestál, a tak se zase vymluvil na pokračující výzkum a odporoučel se pryč. Bloumal po chodbách, sledoval dvě hodiny Lektvarů, které učila Prýtová, a nevybíravým způsobem ji u toho kritizoval. Mohl si to dovolit. Bez reakce to ale nebylo to pravé ořechové. Vyrazil hledat Pottera. Pak si to rozmyslel a zamířil do sklepení. Ale tam neměl co dělat. A tak vyrazil hledat Pottera. Našel ho ve Velké síni na obědě, a protože Potter výjimečně nebyl obklopený tou svou bandou, sedl si drze naproti němu a pozoroval ho u jídla. Potter o něm musel vědět, Severus si byl jistý, přesto jeho přítomnost okázale ignoroval. Severus se natáhl přes stůl ukazováčky a prostředníčky na obou rukách přitiskl na Potterovy spánky a zašeptal „Legillimens“. Potter

10


útok nečekal a nedokázal mu zabránit a Severus se opět ocitl v té nicneříkající šedi. Když se nad tím zamyslel, musela to být Potterova představa nitrobrany. „Vypadněte,“ zavrčela na něj mentální podoba Harryho nevraživě. „Vyhýbáte se mi, nedáváte mi na vybranou,“ kontroval Severus a rozhlížel se ve snaze zachytit nějakou Potterovu myšlenku. „Nenapadlo vás, že bych mohl mít důvod se vám vyhýbat?“ vysmál se mu Potter. „Vaše důvody mě nezajímají. Buď mi pomůžete vrátit se zpátky, nebo-“ „Nebo co, Snape? Nemůžete nic. Nemáte ani důkaz, že vy jste vy.“ Severus se nenechal zastrašit, ačkoliv opět pocítil osten pochyb – Potter má pravdu, je bezmocný. „Co to mělo v té koupelně znamenat?“ zatlačil na něj mladík. „Nevím, o čem to mluvíte,“ odsekl a ucítil tlak, kterým se ho Harry pokusil dostat ze své hlavy. Zapřel se proti tomu puzení, ale neuspěl. Potter nakvašeně vstal od nedojedeného jídla a vypochodoval z Velké síně. Severus si poprvé připustil, že Potter vážně není ochotný mu pomoct, pokud za to nedostane něco na oplátku. Kdyby byl Potter Zmijozel, dávalo by jeho chování smysl, ale on byl Nebelvír a s Nebelvíry to Severus moc neuměl. Nechápal jeho pohnutky, nechápal, co by měl nabídnout. Zpětně procházel jejich vzájemné konfrontace a pak měl chuť praštit hlavou o stůl. Potter mu dával jasné indicie. Chtěl vysvětlení, tak ho dostane. Už pochopil, že když na Pottera čeká u „jeho“ okna, ten nikdy nepřijde, jako by věděl, že tam už Severus je. Proto počkal až po půlnoci a doufal, že bude dostatečně neviditelný i pro Pottera, aby dostal příležitost s ním promluvit. Počkej, nechal ve vzduchu viset nápis, když se Harry s povzdechem zvedl z parapetu se zjevným úmyslem vyklidit pole. Váhavě se zastavil a vyčkával. Vysvětlím ti to. Harry kývl a nechal Severuse vstoupit do své mysli. „Chtěl jsem tě ponížit, zahnat do kouta a ublížit ti. Chtěl jsem, abys s křikem utíkal, aby ti ze mě bylo zle, aby ses na mě už nikdy nepodíval.“ Prostorem proběhlo zemětřesení. Fyzické zemětřesení, sotva se udrželi na nohách. Severus poznal příčinu – byla to nějaká silná emoce, která otřásla Potterovým vědomím. „To je všechno?“ zeptal se Potter dutě, když se jim šedá zem přestala chvět pod nohama.

11


„Cos čekal?“ vysmál se mu Severus krákavým smíchem. Místo odpovědi jej Harry opět vyhodil ze své hlavy. Někdo by mu měl říct, že takové rázné přerušení mentálního spojení by je oba dva mohlo poškodit, napadlo Severuse, když zahnal třeštění hlavy. Nakvašeně zakroutil hlavou a prsty se zažloutlými nehty si urovnal hábit. Tak moment. Se zažloutlými nehty? zarazil se. Zvedl dlaně před obličej. Buď ho šálil zrak, nebo se opět dokázal vidět. Euforie mu zastřela jasný úsudek a jako ve snu zamířil k nejbližšímu zrcadlu. Viděl svůj odraz! Upřímně řečeno, nikdy v životě si neužíval pohled do zrcadla, nikdy neměl rád svou tvář, nerad se na sebe díval. Ale pokud je někdo skoro tři týdny neviditelný pro své okolí, ale i sám pro sebe, docela uvítá změnu, i když jediné, co spatří, je nepříjemný člověk s nepříjemným vzezřením a úšklebkem, který by nejednomu studentovi způsobil doživotní noční můry. Zasmál se drsným smíchem, který ze všeho nejvíc připomínal skřípání brnění, které se při tom zvuku bezděčně otřáslo a rachotivě odpochodovalo do boční chodby. Hodlal si týdny absence na hodinách řádně vynahradit… Cestou do sklepení se v myšlenkách vrátil k rozhovoru s Potterem a dal si dvě a dvě dohromady. Neexistovala jiná možnost, než že jej Potter zbavil kletby, kterou na něj uvalil. A učinil tak zničehonic, což znamenalo, že už nějakou dobu musel vědět, jak na to, a přesto nechal Severuse trpět. To mu tolerovat nebude. Potter bude litovat.

12


Absťák Severus se neslyšně plížil chodbou, hodiny v průčelí nad Vstupní síní odbily půlnoc teprve před několika minutami. S neochvějnou jistotou zamířil do pátého patra v jižní části hradu a se stejnou jistotou konfrontoval Pottera sedícího na obvyklém místě. „Ale, Potter,“ zanotoval s hranou sladkostí, „opět po večerce mimo svou společenskou místnost.“ „Baví vás to?“ zatřepal Harry hlavou a jeho tón nebyl rozladěný, prostě jen unavený. „Jestli mě baví dělat vám ze života peklo, potom co jste mě proklel? Ano, baví. Velmi.“ „Víte, proč jsem to udělal, a přesto se znovu dopouštíte stejné chyby.“ Pokud by Severus jednal se Zmijozelem, přísahal by, že tohle Potterovo prohlášení bylo jasnou výhružkou. Ale copak jsou Nebelvíři něčeho takového schopní? „Nechci od vás nic, než abyste mě nechal na pokoji, proč mi musíte neustále komplikovat život, profesore? Nemáte nic lepšího na práci? Jsem vhodným terčem? Řekněte mi to, protože mě už to nebaví. Vzdávám se, jasné? Vyhrál jste tuhle stupidní soutěž, dostal jste mě.“ S těmi slovy, která Severusovi nedávala smysl, se zvedl a volným krokem zamířil směrem k nebelvírské věži. ***** Severus dosáhl svého – ublížil Harrymu, znechutil jej, ponížil ho. I Harry došel svého konce, když si uvědomil prostý fakt. Severusovi na něm nikdy záležet nebude a jeho jediným životním cílem vždycky bude znepříjemňovat Harrymu život. Jejich vztah-nevztah se zkrátka dostal do bodu, kdy muselo dojít k radikální změně. K revoluci. A ta přišla v podobě výbuchu, jenž smetl zažité pořádky mezi nimi. Mohli se s novým rozložením sil vyrovnat klidnou diskuzí a třeba by přišli na řešení o mnoho dní dříve. Klidná diskuze ale nikdy nebyla jejich silnou stránkou a oba se jen utvrdili v tom, co už dávno věděli – nedokážou se vystát. A pak zde bylo něco, co ani jednomu z nich tu noc nedalo spát. Severus přemítal nad Harryho reakcí v prefektské koupelně. Proč jen ten pitomý Nebelvír neutekl? Bylo by to o moc jednodušší. Takhle si totiž Severus musel přiznat, že Potter se jeho dotekům nebránil. Naopak si je užíval a to nedávalo pražádný smysl. Co když si Harry nepředstavoval nikoho jiného a prostě mu jen byly příjemné Severusovy doteky? Co když mu Severus svým výsměchem skutečně ublížil? Nesmysl, nenáviděl přece Harryho Pottera! Nenáviděl! … Nenáviděl ho, protože to bylo o tolik jednodušší a pochopitelnější než skutečné emoce. Kdyby se někdy odvážil jít do hloubky, zjistil by, že na začátku to byla skutečná nenávist pramenící z faktu, že Harry prostě byl syn Jamese Pottera. A čím víc v něm v pozdějších letech ten kluk probouzel zakázané pocity, tím víc ho nenáviděl, protože s nenávistí se uměl vyrovnat. Nenávist byla jeho oddanou přítelkyní. Ani u Harryho nebyl zbytek noci naplněný klidným spánkem. Ležel v posteli v nebelvírské věži a zíral do stropu. To nebylo ničím novým ani zajímavým. Zvláštní byly

13


jeho oči, které vyzařovaly nekonečnou únavu a hlubokou bolest. Celé léto strávil opravami na zničeném domě a mučivými vzpomínkami na konec války. Když se dozvěděl, na čí straně Snape skutečně stojí a zjistil okolnosti Brumbálovy smrti, začal na profesora, který mu ztrpčoval život, pohlížet trochu s odstupem. Zkrátka mu dal šanci ukázat, že není tak nesnesitelný bastard, jakým se tvářil být celé ty roky. Snape šance nevyužil a dál Harryho trápil, snad s ještě větším zápalem než kdy dřív. Harry z nějakého zvláštního sebemrskačského sklonu ale neztrácel naději, respektive víru ve špetku dobra v tom muži. Chtěl v něm najít cokoliv, čeho by si mohl vážit, cokoliv, co by mu dávalo právo toho muže milovat. Protože právě to byl cit, který jej k němu nemilosrdně připoutal a Harry nechápal, proč právě Snape. Nechápal, co mu na něm tolik imponovalo, proč právě v jeho blízkosti cítil vzrušení, touhu, chuť… Ať už to bylo jakkoliv, i Harry měl své hranice a svou hrdost. Pochopil, že takhle dál žít nemůže a ještě tu noc sbalil své věci. ***** Dalšího dne ráno se Potter neukázal na snídani, ba co víc, odvážil se nedorazit na hodinu Lektvarů, což Severuse popudilo. U oběda se proto posadil neobvykle vedle ředitelky školy. „Co je s Potterem? Bez omluvy se nedostavil na hodinu,“ začal odtažitě a dával si záležet, aby zněl prostě jen podrážděně mladíkovým nevychováním. „Ach, novinky se k tobě ještě nedonesly?“ povzdechla si Minerva a získala si tak Severusovu plnou pozornost. „Pan Potter předčasně ukončil svá studia.“ „Ukončil? Přeskočilo mu? Dva měsíce před OVCEmi?“ „Podle jeho slov jej k tomuto rozhodnutí dovedly velmi vážné osobní důvody.“ Severus prudce vstal, praštil vidličkou o talíř a s nerozpoznatelným mumláním bočním vchodem opustil Velkou síň nechávaje za sebou zmatenou Minervu i nedojedený oběd. „Co si o sobě ten spratek vůbec myslí?“ Severus přecházel ode dveří vedoucích na chodbu ke dveřím vedoucím do ložnice ve svých soukromých komnatách a mračil se. Od jisté chvíle rád přemýšlel nahlas a vůbec si užíval fakt, že je slyšet. „Myslí si, že se může jen tak sebrat a skončit s výukou v půlce roku? Škola není holubník!“ Svému výrazu neadekvátně ladně se otočil u ložnice a dlouhými kroky dál rázoval pokojem. Bylo zřejmé, že v něm Potter chtěl vzbudit vinu. Chtěl, aby si Severus uvědomil, že to kvůli němu školu opustil, kvůli jeho teroru se vzdal dokončení vzdělání, což mohlo mít vliv na celou jeho budoucnost. A přesně to Severus chtěl, nebo ne? Ano, chtěl. Tak proč, u Salazara, nebyl spokojený? *****

14


„Dvacet bodů z Nebelvíru za Potterovu neschopnost namíchat triviální lektvar nutný ke složení zkoušek OVCE!“ vyštěkl Severus a vyzývavým pohledem přejel celou třídu studentů, kteří se po válce vrátili dokončit sedmý ročník. Připomenout mu, že Potter ve třídě není, se pokoušeli jen první tři dny. Po týdnu už je to jen štvalo a po čtrnácti dnech se braní bodů jejich spolužákovi, který školu opustil, stalo jen nudnou rutinou. Každou noc se Severus vypravoval do chodby v pátém patře, aby se každou noc znovu a znovu ujistil, že Pottera na obvyklém místě skutečně nenajde. Jeho chování těch dnů odráželo prostou posedlost tím Potterovic klukem a jedinou záhadou mu byla otázka, proč mu vadí, že Potter na svém místě nebývá? Mělo mu to být jedno, měl cítit úlevu a konečně pokoj, který od Harryho toužil mít celé roky. Jak se blížily zkoušky OVCE obou sedmých ročníků toho roku, byl Severus neklidnější, nevrlejší a značně popudlivý. Cítil vinu, ale nebyl ochotný přijmout odpovědnost. Nikdy by chybu nepřiznal. ***** A pak tu byl den zkoušek. Severus seděl v komisi hodnotící Obranu proti černé magii, vše, co se dělo kolem, vnímal jen tak, aby dokázal dotyčného ohodnotit. „… Ach pan Potter,“ byla slova, která Severuse vytrhla z jeho utápění se ve vlastních myšlenkách. Neobvykle prudce na svou pověstnou přezíravost trhl hlavou směrem, kam jeho kolegové s nepokrytým zaujetím hraničícím až se zbožnou úctou hleděli. Vskutku. Potter měl tu drzost, že předstoupil před komisi, jako by snad měl v plánu skládat zkoušky. „Pan Potter není studentem této školy,“ zamručel Severus na předsedkyni komise. „Ach ano, ovšem. Kolegové a kolegyně, pan Potter požádal o možnost složit zkoušky OVCE ve Škole čar a kouzel v Bradavicích jakožto student s individuálním studijním plánem. Jeho žádost byla přijata a kladně vyřízena. Nyní prosím přistupme ke zkoušce samotné.“ Severus pukal vzteky. Vidět Pottera po tolika týdnech bez jakéhokoliv varování a vidět jeho samolibý škleb- Moment. Samolibý? Kdepak. Potter na Severuse zahlížel s neutrálním výrazem, který se ale pozvolna nakláněl spíš do lítosti. Litoval snad, že nechal Severuse celé dva měsíce užírat se vědomím, že to kvůli němu Potter nedokončí studia? Tak na tento druh lítosti bylo pozdě. Severuse ale trápila jiná lítost, a to, že byl v komisi Obrany proti černé magii, nikoliv Lektvarů. Tam by si Pottera podal. Co se Obrany týkalo, věděl, že je fraška zkoušet Chlapce-který-zabil-Pána-Zla… Věděli to i všichni ostatní, přesto Potter musel předvést kouzla a zaklínadla potřebná pro danou úroveň. Že mu nečinila sebemenší problém, byla věc druhá. Kromě vzteku, který Severuse užíral snad už jen z principu, se Mistr Lektvarů zachvěl při vzpomínce na onu noc v prefektské koupelně, kam za Potterem tak nesmyslně proklouzl. Před očima se mu míhaly všechny noci, které strávil v pátém patře. Nejdříve ty, za kterých pozoroval Harryho, případně s ním i mluvil, potom ty z pozdějších dní, kdy Pottera marně

15


očekával. Ty druhé se takto s odstupem jevily jako horší, Severus v nich totiž byl sám. Stejně neviditelný a nepostrádaný, jako když byl skutečně neviditelný. Zaplašil otravné vzpomínky a soustředil se na Harryho zkoušku. Musel by být slepý, aby si nevšiml, že se mu Potter záměrně vyhýbá pohledem, nicméně jeho zkouška byla… bezchybná a ostatní zkoušející z jeho výkonu byli na větvi. Severus hodnotil pouze svým patentovaným nepřívětivým pohledem a byl vážně rád, když Potter z jeho zorného pole zmizel. Po zbytek dne už Harryho nepotkal, což ale neznamenalo, že by na něj nemyslel. Spíš naopak. Potter si uzurpoval veškeré jeho myšlenky a soustředění pro sebe a Severus byl bezmocný se ubránit. Nebo se zas tak moc nesnažil. Nechápal, co je na tom klukovi tak zvláštního, že se nemůže zbavit pomyšlení na něj. Stále jím byl posedlý. Potter jej dráždil už jen svou existencí, a když nebyl poblíž, tak to bylo ještě horší, než když jej měl Severus na očích ve škole, protože si uvědomil, že ho pořád chce. Teď už jej ale nechtěl ponížit a zranit, chtěl jej sobecky zcela pro sebe. Už ho dál nedokázal nenávidět za to, že existuje. Toužil mít jeho existenci pod kontrolou, vídat ho po svém boku, už nikdy nebýt sám. A do třetice už Pottera nedokázal nesnášet za to, že v něm všechny tyhle pocity probouzí, chtěl je konečně všechny nechat volně vyplout na povrch. Jen nevěděl, jak dosáhnout svého. ***** Plouživě procházel nočním hradem, jehož živí i ne tak úplně živí obyvatelé už dávno ulehli ke spánku. Vlastně ho nepřekvapilo, když se ocitl v chodbě v pátém patře u výklenku, na němž už znal každý hrbol. Nějakou dobu jen vyhlížel z okna, ale pozorování noční oblohy ho nikdy nezajímalo, tak proč by se něco mělo změnit právě teď… Severus se zamračil a znuděný, unavený, pobouřený svými pošetilými úvahami o Potterovi se posadil do okna. Teplá letní noc takovému jednání nijak nebránila, a tak prostě jen seděl a zíral do protější zdi nezměřitelně dlouhou dobu, když měl najednou neodbytný pocit, že je pozorován. Okamžitě vstal a nechal hůlku vklouznout do ruky. Obezřetně se rozhlížel, ale nikoho neviděl. Což tak úplně neznamená, že v chodbě nikdo není, pomyslel si vteřinu předtím, než svěřil prohlídku prostoru své magii namísto nedokonalým očím. Poznal přítomnost druhého kouzelníka, ale než stačil adekvátně zareagovat, ovanul mu krk horký dech. Chloupky na zátylku se mu naježily, když mu k uchu pronikl tichý, hlubokým hlasem pronesený šepot: „Nerad nechávám nevyřízené účty.“ Severus se ocitl natištěný ke zdi a chladné kameny se mu drsně tiskly do zad, podobně jako se mu horké rty neviditelného mladíka tiskly na jeho vlastní. Vzrušení se do něj zabodlo stejně jako ostré kameny mezi lopatkami a projelo celým jeho tělem, dokud se nesoustředilo do jediného místa. Byl vzrušený jako ještě nikdy a zřejmě nebyl při smyslech, protože jinak by rozhodně neudělal, co se chystal udělat. „Takhle ne,“ zamručel a neomylným pohybem stáhl Harrymu kápi neviditelného pláště z hlavy, aby mu jej vzápětí nechal sklouznout i z ramen a dopadnout na podlahu. V Harryho

16


pohledu zachytil stopu zaváhání, ale to si ten kluk měl rozmyslet dřív. Teď už ho nehodlal ze svých spárů jen tak propustit. Přesto mu dal ještě šanci uniknout, když své rty přitiskl místo na rty na krk a užíval si horkost mladíkovy kůže, která kolem tepny divoce pulzovala. Dravými polibky se přesunul pod ucho, a když z Harryho rtů vyklouzlo hlasité zasténání, už neváhal. Přitáhl si chlapce do objetí ze zoufalé potřeby cítit jej co nejblíže, co nejvíce a jeho rtům se už nevyhýbal. Když Harryho vlhký jazyk pronikl do Severusových úst, byl to on, kdo se neubránil zasténání. A proč by se taky k čertu bránil, když o téhle chvíli snil už… no, dlouho. Mohl by to být další z řady snů, ale v jeho snech mu Harry laskání nikdy neoplácel. Byl vstřícný k Severusovým dotekům, užíval si je, ale neoplácel je. Severus se zadrhnutím zasténal, když ucítil vlhký dotek jazyka na krku a ruku na zátylku pokoušející se pročísnout vlasy ostýchavými prsty, a připustil si, že skutečně nesní. Druhou rukou přejel Harry podél řady knoflíků na Severusově hábitu, zanechávaje je za sebou rozepnuté. Stejným pohybem v opačném směru se Harry zbavil i otravných knoflíků košile a nic mu už nebránilo, aby oběma rukama zajel pod košili. Z jeho rtů unikl mučivý sten, když se dotkl Severusovy bradavky, a starší muž si jej přitáhl k sobě a umlčel ho dalším ze série hlubokých polibků, které kradly dech a mámily smysly. „Chci tě,“ vydechl Harry a Severusovým tělem projela nová vlna vzrušení, ještě silnější. Kam až tohle může zajít? problesklo mu hlavou, ale na přemýšlení nad odpovědí neměl dostatečnou mozkovou kapacitu. Většina jeho myšlenek se omezila na různě hlasité Harry, Harry. Jako by se ho Nebelvír dotýkal na všech místech zároveň. Teď pohladil paže, přejel po bedrech, políbil krk a už Severus ucítil dotek na ramenou, na břiše, na rtech. Ten pocit byl nepopsatelný. Severus si ze všeho nejvíc připadal živý. Přímou výzvu nehodlal odmítnout a nechal Harryho sklouznout do kleku. Rukou mu pročísl jemné vlasy, nechal prsty sklouznout přes tvář, kterou Harry vzápětí mazlivě přitiskl Severusovi ke klínu. Neskutečné. Když kalhoty rozepnul a i s trenýrkami stáhl, aby měl pohodlný přístup, Severus přestal myslet souvisle a omezil se jen na jakési z kontextu vytržené výkřiky v soukromí své mysli. Harry, Harry… Dokonalé… Tak krásný… Harry se ve svém projevu náklonnosti nijak neomezoval a slastiplné vzdechy a steny Severuse přiváděly na pokraj příčetnosti. Prosím… Harry jeho prosbu vyslyšel. Severus ztěžka vydechoval, zeď teď byla vítanou oporou, a znovu přemýšlel, jestli vážně nespí. Skuhravé: „Pomoc,“ jej přesvědčilo o opaku. Shlédl dolů, kde k němu mladík vztahoval ruku, a pomohl mu na nohy. „Hrozně to tlačí,“ postěžoval si Harry, ale ve tváři se mu usadil samolibý úsměv. Severus jej sledoval se směsicí nevíry a odhodlání nenechat ho jen tak zmizet. Harry mu pohled opětoval se stejným překvapením a naprosto identickým odhodláním nenechat se odehnat. Sotva se stačili upravit, když zaslechli tiché, ale rychle se blížící kroky.

17


„Harry! Tady jsi!“ vydechla úlevně Hermiona Grangerová a pak se lehce začervenala, když si všimla, jak je Harry rozcuchaný, a že není sám. „Ehm… Uhm,“ odkašlala si rozpačitě, „hádám tedy, že projekt Zkažený lektvar dopadl nad očekávání,“ vyhrkla stále vyvedená z míry. Teď to byl Harry, kdo ohnivě zrudl a Severusovo: „Pottere!“ nenechalo nikoho na pochybách. Harry bude mít co vysvětlovat.

18

KalamityJane Opojení-Vystřízlivění-Absťák. Opojení

Recommend Documents