K počátkům minoritského konventu v Plzni

K počátkům minoritského konventu v Plzni

Karel Nováček – Petr Kočár

On the beginnings of the Monastery of Friars Minor in Plzeň The paper takes a stand on the assumptions that the Monastery of Friars Minor in Plzeň would be established prior to the generally accepted town foundation in 1288–1300. Based on archaeological excavation it outlines an image of the earliest development of natural and building environment at the southern border of the monastic area near the town walls. Klíčová slova/keywords

stavební archeologie/building archaeology – minorité/Friars Minor – stratigrafická analýza/stratigraphic analysis – archeobotanika/archaeobotany – Plzeň Nová Plzeň založená Václavem II. mezi léty 1288–1300 je pokládána za vzorovou ukázku uplatnění vrcholně středověkých urbanistických představ v praxi. V racionálně rozvrženém městském jádru našly místo dva mendikantské kláštery – dominikánský a minoritský, jejichž společná role v pastorační péči o měšťany byla zřejmě klíčová, vzhledem k problémům farní správy v prvních padesáti letech města. Zatímco velkoryse budovaný dominikánský klášter s kostely sv. Ducha a sv. Markéty byl postupně v letech 1793 až 1902 zbořen, františkánský (dříve minoritský) konvent přečkal industriální rozvoj i magistrátní okrašlovací snahy a patří k obdivuhodným gotickým památkám Plzeňského kraje. Konvent však není jen významným architektonickým celkem, nýbrž také průsečíkem několika problematických témat středověkých dějin Plzně. Dvěma propojeným okruhům problémů je věnován náš příspěvek. Prvním je otázka předlokačního původu kláštera, resp. osídlení na jeho místě, druhou pak otázka vývoje stavebního prostředí a využití příhradebního prostoru, kde se klášter nacházel. Východiskem našich úvah budou výsledky předstihových a záchranných výzkumů prováděných v letech 1996 a 1999-2002 v jižní a západní části klášterního areálu.

Obr. 1 Plzeň na mapě Stabilního katastru se zvýrazněnými církevními stavbami (1 – minoritský konvent, 2 – dominikánský konvent) a osou mezi nimi (tečkovaně), šipkami naznačena poloha středověkých městských bran, světle šedým rastrem hlavní komunikační koridor.

64

06 F-Novacek-Kocar.indd 64

27.8.2014 9:55:09


Obr. 2 Půdorys minoritského konventu při kostele Nanebevzetí Panny Marie v Plzni, šrafovaně vyznačeny gotické fáze stavby (podle Líbal 1995; Anderle 2001, aktualizováno), průběh hradební linie podle stavu v roce 1897 (světle šedě: podle Šimůnek a kol. 2009, mapa č. 16) a sondy a řezy archeologického výzkumu (1996, 1999–2002).


Přestože konventu je věnována archeologická pozornost průběžně už po více než čtyři desetiletí (klášter byl v letech 1960–1994 sídlem archeologických oddělení muzea a expozitury Archeologického ústavu v Praze), stav jeho poznání nelze pokládat za uspokojivý. První sondáže vyvolala příprava statického zajištění budov a prováděl je F. Frýda v roce 1970 v rajském dvoře (Rožmberský 1988), v roce 1972 pak v ambitové chodbě a v kapitulní kapli sv. Barbory (Nechvátal 1972; Frýda 1972; týž 1973). V roce 1975 navázala malá zjišťovací sondáž (2 × 1 m) na dvoře západně od kláštera (Frýda 1975). Klášter byl počátkem 90. let minulého století vrácen v restituci řádu františkánů a muzeum ho postupně vyklidilo. Následná rekonstrukce budovy na Diecézní muzeum a později Muzeum křesťanského umění vyvolala v letech 1996–2011 celou řadu zásahů do archeologických souvrství, které byly v různém rozsahu dokumentovány. Práce probíhaly zejména v přízemí západního a jihozápadního křídla kláštera, též v budově noviciátu. Zásahy ve značné míře postihly také západní dvůr a plochu mezi jižním křídlem konventu a budovou muzea. Rozsah a postup výzkumných akcí byl plně podřízen vyvíjejícímu se stavebnímu záměru. To a postupné, málo koordinované angažmá řady archeologů (výzkumy vedli postupně tito pracovníci Západočeského muzea v Plzni: K. Nováček, R. Široký, M. Hus, M. Čechura, A. Kordíková a J. Orna) činí výsledky výzkumů těžko zpracovatelnými. Archeologickou sondáž se jen epizodicky podařilo propojit s prohloubeným stavebně historickým průzkumem (roku 2000 v jihozápadním křídle: Anderle 2000 a 2001). Z jednotlivých výzkumných akcí byly dosud publikovány výsledky sondáže na místě zaniklé kaple sv. Anny při severním obvodu kostela Nanebevzetí Panny Marie (Čechura 2009). Náš příspěvek představuje další drobnou splátku dluhu, který v poznání plzeňského františkánského kláštera pociťujeme. Pojednávané terénní výzkumy byly vyvolány dvěma stavebními projekty: obnovou inženýrských sítí v západním křídle konventu a úpravou noviciátu v roce 1996 a projektovou přípravou sociálního zázemí nového muzea v jihozápadním křídle konventu v letech 1999–2002. První archeologická akce – k jejímž výsledkům zde pouze přihlédneme – měla charakter rychlé, záchranné dokumentace vertikálních řezů (na výzkumu spolupracoval R. Široký a J. Richterová). Druhá se realizovala v předstihu malými sondami (1–3/99, 4 a 5/00, 6–8/01), které měly ověřit statické poměry stavby, charakter a mocnost archeologických situací pod současnými podlahami (část prováděna ve spolupráci s techniky ze společnosti Archaia Praha, M. Vyšohlídem a Š. Víznerovou). Sondy 9 a 10/02 provedla stavební firma bez oznámení a jejich výzkum se omezil na dokumentaci profilů.

65


27.8.2014 9:55:28

K počátkům minoritského konventu v Plzni Předlokační osídlení v areálu kláštera a jeho souvislost s Novou Plzní


Založení nového královského města v intenzivně využívané zemědělské krajině zcela přirozeně vyvolává otázku, zda byl vznik nového útvaru „ostrým řezem“ v lokálních dějinách osídlení, nebo zda byli zakladatelé konfrontováni s nějakými staršími sídlištními areály či stavbami a museli jim svůj lokační záměr přizpůsobit. Tuto otázku si evidentně kladli plzeňští obyvatelé už v pozdním středověku. Ve své výjimečné řeči, pronesené v Plzni 10. května 1467, uvedl katolický kazatel a politik Hilarius Litoměřický, že nejstarší rody se na ploše nynějšího městiště usadily nejdříve na místě, kde nyní stojí dům Andrlíkův („tamen habitacione dignum, prima in domo, que nunc dicitur Andrlikonis…“: Hejnic – Polívka 1987, 115, 157). Andrlíkův dům byl místopisným bádáním na konci 19. století ztotožněn s tzv. Tepelským domem v severním sousedství minoritského klášterního kostela (Zbrojnická ul. čp. 114). V jeho jádře se nachází místnost, zaklenutá křížovou klenbou s žebry hranolové profilace, která zřejmě připadala archaická už Plzeňanům v 15. století. Jan Anderle, který se průzkumu domu věnoval nejpodrobněji, prokázal druhotné sestavení klenby (Anderle 1993, 272). V pozdější práci však zdůrazňuje archaické tvarosloví žeber a současně rozvíjí domněnku o původu článků na stavbě v nejbližším okolí, nejspíše v klášteře menších bratří. Klášter tak podle něj vznikl jako částečně zděný objekt během 2. poloviny 13. století, tedy před „oficiálním“ datem založení Nové Plzně, jehož revizi je podle něj nutné rovněž zvažovat (Anderle 2001, 9–11). Pro podporu této hypotézy autor využil ještě pěti dalších argumentů, z nichž dva mají svůj původ v předběžných, autorem nezávisle interpretovaných výsledcích archeologického výzkumu: 1. zpráva Bartoloměje Paprockého z Hlohol a barokní řádové analistiky o vzniku minoritského kláštera v Plzni před rokem 1288, 2. odchylka v orientaci kláštera od orientace městského uličního rastru, 3. nález středověkého zdiva v sondě 4/00A s orientací odlišnou od gotické jižní obvodové zdi místnosti, která stojí na jeho koruně, 4. neznámé středověké zdivo zachycené v prostoru suterénní chodby pro obsluhu středověkého horkovzdušného topení, 5. nález zdi v sondě 3/99, stratigraficky předcházející gotické hradební zdi. Než přikročíme k diskusi o jednotlivých prvcích této myšlenkové konstrukce, je třeba předeslat dvě poznámky. O konzervativním charakteru části architektury 13. a 14. století a nespolehlivosti jejího datování na základě jednoduchých formálních prvků se s rozvojem dendrochronologické verifikace přesvědčujeme stále častěji (naposledy k tomuto tématu v odlišných souvislostech Kibic – Vaněk 2012, 26; Kypta a kol. 2012, 90). Jsme si jisti, že J. Anderle si je tohoto problému vědom ještě lépe než my, v tomto konkrétním případě však pod dojmem zdánlivé souhry několika indicií setrval na rigidním stanovisku o archaickém, „raně gotickém“ původu hranolových žeber. Dále je třeba zdůraznit, že dějiny urbanizace v Plzeňské kotlině prošly v posledním desetiletí zásadní revizí, na jejímž počátku stálo archeologické prokázání zaniklé lokace plnoprávného města v levobřežní části Starého Plzence (Široký a kol. 2004). Zakladatelem tohoto města byl v letech 1265–1266 Přemysl Otakar II., v zásadě stejně se vyjádřil už V. Vojtíšek (Vojtíšek 1920, 1–3). Založení Nové Plzně bylo výsledkem změny politické koncepce a zakladatelských ambicí Přemyslova syna, krále Václava II. Konfrontace údajů chotěšovské konfirmace z roku 1288 a listiny Jana Lucemburského z roku 1325 vedla už Josefa Strnada k logickému a zatím nezpochybněnému závěru, že ke vzniku Nové Plzně nemohlo dojít před rokem 1288 (RBM II, č. 1439, 619–620; Strnad ed. 1891, č. 21, 16–17; Strnad 1904). S tímto závěrem, stejně jako s faktem existence městského centra ve 3. třetině 13. století ve Staré Plzni, se musí každý další pokus o revizi datování vzniku Nové Plzně vyrovnat.

Obr. 3 Sonda 4/00, půdorys nejnižší dosažené úrovně s horkovzdušnou pecí (4023), rozšířeným základem 4056 a raně středověkým zahloubeným objektem (4057).

66


27.8.2014 9:55:40


K počátkům minoritského konventu v Plzni V kontextu právě řečeného je třeba zmatené zprávy o založení minoritského konventu v Plzni ve 40.–60. letech 13. století opětovně odmítnout (již Strnad 1894). Např. Bartoloměj Paprocký z Hlohol uvádí doslova, že klášter minoritů v Plzni založil roku 1246 panovník Václav toho jména třetí, šestý český král (sic!), a zasvětil ho Nanebevzetí Panny Marie. Podle kroniky Gondisalva Richtera a Samuela Emericha (která je jinak neocenitelným pramenem pro poznání barokního vývoje konventu) uvedl minority do Plzně „král Václav, třetí toho jména“ („…rex Wenceslaus III, hujus nominis…Fratres Minores introduxit…“: míněn tedy Václav II. nebo III.?), ale pro změnu roku 1263. Formulace Paprockého zprávy naznačuje, že omyl nemusel vzniknout u něj, ale v nějaké předloze řádové provenience, která v zápětí referovala o nahrazení plzeňských minoritů – konventuálů observanty roku 1460 (Paprocký 1602, 376; Richter – Emerich 1745, 1). Nedůvěryhodné letopočty nemohou být uvedeny do souladu s realitou ani tak, že bychom přepokládali jejich souvislost nikoli s Novou, ale se Starou Plzní. Mendikantský klášter nemohl vzniknout u žádného ze sedmi kostelů, které roku 1266 Přemysl Otakar II. podřídil královské kapli sv. Vavřince a předal chotěšovskému klášteru (CDB V/1, č. 475, 703–705; Široký – Nováček, v tisku). Pokud by vznikl u jiného, neznámého kostela, v lokálním povědomí i v řádové tradici by se o tom jistě zachovala stopa, navíc by tento kostel asi neměl mariánský titulus, jestliže ve Staré Plzni už kostel mariánského zasvěcení existoval pod chotěšovským patronátem. Zprávy o minoritech (a rovněž tak dominikánech) v Plzni před rokem 1288 bychom tedy měli z našich úvah s konečnou platností vyloučit.

Obr. 4 Sonda 4/00, středové řezy: východozápadní řez v pohledu k jihu (1), severojižní řez v pohledu k západu (2).

K nápadnému rozdílu v orientaci kláštera oproti osám městského půdorysu (obr. 1; poprvé Hauserová 1995) již bylo publikováno odlišné, a jak se domníváme, správnější vysvětlení (Nováček – Široký 2004, 14). Náš závěr, že tato diskrepance nenasvědčuje většímu stáří konventu vůči městu, ale právě naopak, lze ještě podložit méně známou zprávou kronikáře Beneše Minority o založení konventu v Nové Plzni roku 1297 („Anno 1297 domus Pilsnensis fratrum Minorum in Nova Pilsna fundatur“: Benedicti Minoritae…, 372). Jestliže založení města spadá do hypotetického intervalu 1291–1295, který M. Bělohlávek určil podle tří na sobě nezávislých přípisků v rukopisech 15. století (Bělohlávek 1967), pak by se byť jen

67


27.8.2014 9:55:48



několikaleté zpoždění v příchodu minoritů do města mohlo projevit tím, že se tvar parcely a orientace kláštera musely přizpůsobit už zahájené výstavbě, konkrétně rozestavěnému oblouku městského opevnění nebo domovním parcelám v severním sousedství. V sondě 4/00 byla jako vůbec nejstarší stratigrafická jednotka v celém zkoumaném prostoru zjištěna mírně zahloubená jáma 4057 o rozměrech 100 × >90 × 30 cm, vyplněná tmavě šedou tuhou prachovou hlínou, obsahující ojedinělé atypické zlomky raně středověké keramiky (12. století?). Doklady mladohradištního osídlení byly z areálu kláštera a jeho jižního sousedství získány už dříve, což umožňuje rekonstruovat zde malý sídlištní areál, podobný, jaký je doloženo 400 m severněji v okolí křižovatky ul. Perlové a Veleslavínovy (Nováček 1996). Pro úvahy o kontinuitě tohoto osídlení do „městského“ období je ale klíčový fakt, že objekt byl jednoznačně překryt neporušeným půdním typem (4040; obr. 4). Stejně jako zmíněný areál ve Veleslavínově ulici, nepochází ani tento objekt a sídlištní areál z těsně předlokačního období a nemá s městem žádnou souvislost. Expanze stavebního prostředí do jižní části konventu

Obr. 5 Sonda 5/00, řezy: sektor A, východní řez (1), jižní řez (2), sektor B, severní řez (3), sektor A, pomocný jižní řez na práh vstupu (4).

Pro ověření navržené interpretace některých zdiv nalezených v jižní části kláštera jako pozůstatků předlokačních staveb je třeba blíže rozebrat stratigrafickou situaci v jihozápadním křídle konventu. Křídlo vystupuje z jižního obvodu klášterního areálu a vyplňuje prostor mezi jižním křídlem (obsahujícím v přízemí barokní letní refektář a schodišťovou síň) a hradební zdí, která je dodnes v krátkém úseku dochována a dnes oddělena od budovy zaklenutým zbytkem uličky. Ještě roku 1897, během stavby sousední budovy muzea, bylo téměř v úplnosti dokumentováno oblé nároží hlavní hradby s dvěma hranolovitými věžemi, obklopené dvěma parkány (obr. 2; Šimůnek a kol. 2009, mapa č. 16). Křídlo je trojdílné, patrové. Východní přízemní místnost sloužila v barokním stavu jako kuchyně (detaily vnitřního vybavení uvádějí plány z konce 18. století). Západní místnost je v plánu na přestavbu z roku 1793 popsána jako repositorium pro coco, ubi subtus celarium est (tj. kuchyňský sklad, pod nímž je sklep; Šimůnek a kol. 2009, mapa č. 7). Střední místnost je v popisech z 18. století uváděna jako pustá, na zmíněném plánu (stejně jako na jiném schematickém plánku přiloženém k historické kronice Jana Tannera z r. 1752) je znázorněna jako z jihu úplně otevřený prostor určený pouze ke komunikaci z jižního křídla do obou místností a do příhradebního areálu. Jan Anderle potvrdil a podstatně prohloubil základní poznatek staršího stavebně‑historického průzkumu (Lancinger a kol. 1965), že křídlo obsahuje gotické jádro tvořené dvěma samostatnými místnostmi (východní kuchyně a západní rezidenční místnost), jejichž propojení středním traktem zůstává nejasné (Anderle 2001, obr. 2). Sondy 1–3/99, 6–8/01 a 9–10/02 byly plošně velmi omezené (kolem 1 m2) nebo nebyly zkoumány standardním způsobem, a jejich informační přínos tedy nelze přeceňovat (to se týká i zmíněného kamenného zdiva v sondě 3/99, které zůstalo nedatované, nebyl zachycen žádný jeho líc a nebylo možné jednoznačně určit, zda bylo porušeno stavbou hradební zdi). Oproti tomu sondy 4 a 5/00 o celkové ploše cca 19,7 m2 umožnily poněkud reprezentativnější vhled do komplikovaného vývoje jižní periferie kláštera. Sonda 4/00 byla položena v západní, valeně zaklenuté místnosti a byla rozdělena do dvou diagonálně umístěných sektorů. Sondou 5/00 byl pak prozkoumán pruh uprostřed střední místnosti, rozdělený 50 cm silným kontrolním blokem na dva sektory o rozměrech 240 × 240 cm (obr. 2). Východní prostor kuchyně byl zkoumán jen bodovými sondami 6–8/01 (její výzkum pokračoval až v roce 2011 pod vedením J. Orny).

68


27.8.2014 9:55:55


Obr. 6 Sonda 4 a 5/00 – zjednodušený a interpretovaný stratigrafický diagram.


Prakticky ve všech dostatečně hlubokých dokumentačních bodech v této části kláštera byla na plochém povrchu akumulační terasy VI (kazínská) zachycena vrstva půdního typu, obsahující rozptýlené zlomky atypické pravěké keramiky a keramiky raného středověku či 13. století (bez možnosti přesného určení). Je zřejmé, že před založením města a výstavbou klášterních budov nebyla na parcele provedena žádná plošná skrývka (podobně jako v ostatních částech města). Ve vyšších partiích už se projevoval mezi stratifikací v sondách 4 a 5/00 zásadní rozdíl, přičemž západní sektor (A) sondy 5/00 poskytl stratigrafický záznam celistvější (obr. 5, 6). Povrch půdy zde byl pokryt písčitým posypem, poté rozšlapán a znovu posypán. Díky vzniklému kontrastu ve struktuře a barvě uloženin bylo možné vypreparovat jednotlivé otisky bot v blátivém povrchu (obr. 7). Plocha sondy tedy v nejstarším doloženém horizontu sloužila jako neupravená cesta přibližně severojižního průběhu (podél hrany terasy), která byla poté zasypávána svažitými vrstvami písků a písčitoprachových hlín s minimální antropogenní kontaminací. Ještě před jejich uložením zasáhl do sondy okraj větší, neupravené propálené plochy. Postupnou intenzifikaci ve využití areálu a blízkou stavební činnost signalizovala trojice tenkých vrstev maltoviny a drcené arkózy (nejběžnější místní stavební kámen), povrch souvrství nesl opět stopy propálení. Následovaly dvě silné vrstvy sutě, převážně tvořené nevypálenými nebo slabě vypálenými fragmenty omazů, svědčící o destrukci či opravě nějakých dřevěných staveb v okolí. Z celého dosud popsaného souvrství byly získány výlučně keramické soubory zařaditelné podle plzeňské chronologie do 1. poloviny 14. století (zboží keramických tříd 101, 109, 212, v malé míře už i 203, objevila se i červeně malovaná keramika). Do této úrovně se zahloubil široký základový vkop pro suterénní chodbu (5035 a 36), která v jedné fázi sloužila k obsluze pece středověkého horkovzdušného vytápění v sousední západní místnosti (viz níže). Chodba měla složitější vývoj a rozhodně není časově jednotným objektem. V její jižní části zůstalo po destruktivním prolongačním pokusu z roku 1970 odtrženo a silně poškozeno čelo z arkózových kamenů na jíl s dochovaným koutovým klenebním výběhem (?). Toto čelo má odlišnou šířku (cca 85 cm) od šířky chodby severně od porušení (109–123 cm; obr. 8). Tento detail a rozdíl v niveletách

69


27.8.2014 9:56:07


Karel Nováček – Petr Kočár základových spár zdí po obou stranách výkopu vedl J. Anderleho ke ztotožnění tohoto torza s neznámým objektem předcházejícím vzniku chodby (Anderle 2000, 15; týž 2001, 10, obr. 2:2). Rozdíl v šířce chodby a šířce jižního čela již nebude nikdy možné vysvětlit – klíčová partie zdiva byla zničena. Východní konec čela se však (stejně jako celá chodba v tomto úseku) na spáru připojoval k základu severojižní dělicí zdi mezi střední místností a východní kuchyní (obr. 8:a). Do této 120 cm silné zdi byl v roce 1970 také proražen otvor v celé její tloušťce, který odhalil jak základovou spáru zdi, tak středověké souvrství za jejím východním lícem (v rozmezí 310,26–86 m, báze dochovaného půdního typu je na 310,02 m). Středověká zeď toto souvrství v celé výši porušovala. Asi 80 cm rozdíl v úrovni základových spár jižního zdiva a zdí chodby je snadno vysvětlitelný. Chodba byla při sanaci v roce 1970 výrazně snížena a všechny zdi severně od porušení byly souvisle podezdívány. Naproti tomu jižnímu čelu a navazujícím fragmentům zdí byla ponechána původní základová spára na úrovni 309,85 m. Jižní, dnes destruktivně oddělené zdivo tak tvořilo součást středověké chodby a jeho domnělý starší původ je třeba odmítnout.

Obr. 7 Sonda 5/00, sektor A, foto povrchu vrstvy 5066.

Konstrukce chodby a rub její segmentové klenby (v němž bylo druhotně použito gotické klínové žebro) byl poté zasypán navážkou 5051, která zvýšila terén v sondě 5/00 jednorázově o 30–70 cm (jistě se jednalo o přebytečný materiál z výkopu pro chodbu). Do navážky byl zahozen cenný architektonický segment – patka klenební přípory s dvěma hruškovcovými profily v čele a po oblounu po stranách; pod profilací se nacházejí dekorativní diamantové vpadliny (obr. 9). Podle pozorování J. Anderleho je prvek tvarově blízký, nikoli však identický s patkami ve východním rameni ambitové chodby, segment lze snad pokládat za zkušební a nepoužitý kus (Anderle 2000, 8). Povrch navážky byl pečlivě zarovnán a z následujícího intenzivního využití plochy (udusané a ušlapané podlahové vrstvy se stopami přemístěného (?) spáleného materiálu) je zřejmé, že se v této fázi už zkoumaná plocha stala součástí interiéru, i když poměrně dlouhou dobu ještě nebyla opatřena pevnou podlahou. Západní zeď místnosti a nadzemní část východní zdi vznikly až o několik stratigrafických fází později, délku tohoto odstupu nedokážeme určit. Absolutní datování zdí komplikoval jednak nedostatek datačních opor (nálezových souborů), jednak obtížná orientace v těsném sledu podlahových úrovní, které nebylo možné nesporně spojit s nejstaršími fázemi užívání obou zdí a vstupů do nich. Podle několika stop lze rekonstruovat nejstarší podlahu patřící k oběma zdem v niveletě 311,40 m. Místnost zřejmě až do 18. století sloužila pouze ke komunikaci, a to nejen mezi prostorami kláštera, ale patrně i se středověkou hradební věží (obr. 2). V sousední západní místnosti dokládala stratigrafická situace odlišný vzorec extenzivního využití plochy v nejstarším období. První doložitelnou stratigrafickou událostí (nepočítáme-li zmíněnou předlokační jámu a půdní typ) byla velká planýrka, při níž byl terén snížen na povrch půdního typu (310,25–42 m). Na takto vytvořený, nezarovnaný povrch byla uložena až 30 cm silná vrstva 3047 obsahující podíl suti (nevypálených omazů). Spolu se stavebním odpadem byl zahozen také fragment kamenného panelu s částí výdušného otvoru horkovzdušného topení. Otvor nesl jasné stopy očazení a nález tak dokládá existenci místnosti s horkovzdušnou pecí někde v blízkém okolí (obr. 10). Do navážky se v sektoru A zahloubila nepravidelná jáma (4054) nejasného účelu, jejíž dno zasahovalo až pod povrch terasy. Jámu a navážku překryl neregulovaně rostoucí sled venkovních sedimentů, které byly (na rozdíl od počáteční fáze v sondě 5/00) výrazně synantropní a obsahovaly ve velké míře hliněnou suť, odpad po zdění (maltovina, arkóza) a také organický odpad. Informačně nejbohatší z nich byla vrstva zuhelnatělých makrozbytků (4036), která poskytla poměrně komplexní enviromentální data (viz níže).

Obr. 8 Půdorys východní části středověké suterénní chodby k horkovzdušné peci: neasanované zdi vyznačeny křížovým šrafováním, asanované zdi silnou čárou, a – základ východní zdi střední místnosti.

Obr. 9 Sonda 5/00, sektor A, patka přípory zahozená do navážky 5051.

Takto terén narostl od povrchu půdního typu o plných 75–100 cm, poté byl na úrovni vrstev 4025, 4030, 4019 (311,1 8 m) zarovnán a z této výšky byly vyhloubeny základové vkopy pro obvodové zdi západní gotické místnosti křídla. Dvě výzkumu přístupné obvodové zdi místnosti (jižní a západní) byly založeny rozdílně. Jižní zeď 4046 spočívala na dvakrát odstupňovaném rozšířeném základu, jehož spodní stupeň (4056) byl oproti líci vyššího stupně v odkrytém úseku širší o 40–55 cm. Jeho základová řádka byla zapuštěna do půdního typu a do výplně jámy 4045 z 1. poloviny 14. století (obr. 3, 4). Rozhodně se nejedná o druhotně využitý zbytek předlokační zdi, odporuje tomu v první řadě jeho stratigrafická pozice. S různoběžností líců základu a nadzemního zdiva se lze setkat u středověkých staveb zcela běžně. Výrazné rozšíření základu může být vysvětleno buď chybou či úpravou projektu (např. ve snaze srovnat průběh zdi s průběhem sousední hradby), nebo statickým jištěním konstrukce v místě průchodu sypkou, písčitou výplní jámy 4045. Západní zeď byla založena bez širokého vkopu a rozšířeného základu, její základová řádka spočívala na koruně základu 4056 a obě zdi (jižní a západní) byly provázány teprve ve vyšších partiích. V témže stratigrafickém horizontu jako obvod místnosti byla stavěna také západní zeď západního ramene suterénní chodby pro obsluhu vyhřívací pece (4032). Vkop pro vlastní pec připojenou k severní zdi místnosti byl hlouben až z úrovně vyšší navážky 4020, prakticky ale zřejmě se zanedbatelným časovým odstupem. Pec obdélného půdorysu se dochovala až po korunu kamenné vyhřívací šachty, původně zasypané akumulační vrstvou valounů. Ve svrchním kamenném kvádru byly vytesány kapsy pro osazení nízkých cihlových pasů roznášejících podlahu místnosti umístěnou ve výšce cca 311,60–70 m. Vrstva valounů byla oddělena od cihlami dlážděného topeniště pece rovnoběžnými, půlkruhovými cihlovými pasy. Pec byla vytápěna od východu ze zmíněné chodby, topeništní otvor se však nedochoval, neboť pec byla po zániku převrstvena schodištěm do chodby (ta pak sloužila jako sklep, jak uváděl zmíněný barokní pramen). Fakt komplikované obsluhy pece úzkou, rozvětvenou, čtyřikrát zalomenou suterénní chodbou o celkové délce 12 m jen o to důrazněji upozorňuje, jak málo víme o stavebním a provozním kontextu zkoumané místnosti. Otázkou zůstává umístění komína – logicky ho předpokládáme v severní (výzkumu nepřístupné) zdi místnosti.

70


27.8.2014 9:56:08

Karel Nováček – Petr Kočár Obr. 10 Sonda 4/00, dokončený výzkum sektoru A v pohledu od severu, s dvojicí rozšířených základů jižní obvodové zdi (4046, 4056 – vlevo), zahloubeným objektem 4057 (v popředí), shlukem kůlových jamek 4053 a panelem s částí výdušného otvoru z horkovzdušné pece (z vrstvy 4037).

Soubor makrozbytků z vrstvy 4036

K počátkům minoritského konventu v Plzni Datace místnosti s pecí zůstává zatím předběžná. Podle malého keramického souboru z výplně pece předpokládáme, že ve 2. polovině 15. století už bylo vytápění nefunkční. Pro vznik celého stavebního komplexu obsahujícího velkou místnost s topeništěm lze za termín post quem pokládat dokončení ambitové chodby ve druhé polovině 14. století, která teprve propojila už existující jádro konventu (kostel a východní křídlo) se zbývající částí areálu. Nutno ovšem zdůraznit, že o prostorovém vývoji kláštera zatím víme naprosté minimum. Pro určení funkce místnosti nejsou nálezy dostatečné a nelze dospět k výsledku ani per analogiam, neboť kromě kostelů je architektura minoritů stále poměrně málo známa. Minorité a mendikanti obecně také zacházeli při projektování řádových domů s tzv. benediktýnskou klášterní dispozicí poměrně volně a kromě kvadratury (claustrum) z ní obvykle pokládali za polohopisně závaznou jen kapitulní síň ve východním křídle. Námi zkoumaný objekt nebyl přímo napojen na jižní rameno ambitové chodby, což ho, spolu s menšími rozměry, odlišuje od podobného objektu s horkovzdušným vytápěním u minoritů v Mostě, který byl interpretován jako refektář, event. kombinovaný s kalefaktoriem (Klápště a kol. 2010, obr. 3). Komunitní účel objektu (refektář, ohřívárna, ale např. také škola nebo dílna) je zřejmě mimo pochybnost. Můžeme zatím jen neurčitě poukázat na existenci podobných, velkých, horkým vzduchem vytápěných prostor v jižních okrajových částech některých dalších minoritských domů (Brno: Procházka 2000, 68–71; Jihlava: Zatloukal – Zimola 2002, 260). Vzorek měl před plavením podobu šedého až šedohnědého, popelovitého sedimentu s četnými zlomky uhlíků a mazanice. Z proplavené organické složky vzorku bylo separováno 655 rostlinných makrozbytků, naprostá většina ve zuhelnatělém stavu. Bylo zjištěno cca 45 druhů vyšších rostlin (tab. 1). Možnost rekonstrukce lokálního vegetačního krytu je velmi omezena nízkou reprezentativností souboru (pochází z jediného vzorku) a nízkým zastoupením lokální autochtonní složky tanatocenózy (tedy druhů, jejichž makrozbytky se do archeologické situace dostávají přímo z mateřských rostlin bez selekce člověkem): tato složka tvořila v souboru jen 8 %. Naproti tomu převládající alochtonní složka souboru prokazatelně prošla manipulací a selekcí, při níž se druhy ekonomicky nevyužívané do souboru dostávají s nižší pravděpodobností než druhy „užitkové“ v širokém slova smyslu. Odrazem lokálních ruderálních cenóz tak může být jen cca 20 nalezených diaspor merlíku bílého Chenopodium album a jediná diaspora druhu měrnice černé Ballota nigra. Posledně jmenovaný druh je jako jediný možno označit za typický rumištní taxon. Měrnice roste na Plzeňsku především v člověkem ovlivněných lemových a ruderálních společenstvech. Všechny ostatní druhy, které mohou být přítomny ve společenstvech lokální ruderální flóry, mají výrazný přesah do ostatních typů rostlinných společenstev (nejčastěji plevelných či travnatých společenstev). Již při odběru vzorku v terénu byly zaznamenány pouhým okem patrné makrozbytky obilnin, nicméně ty nakonec tvořily jen malou část ze studovaného souboru (cca 14 %) a lze je na základě mladších etnografických paralel označit za druhy používané zejména pro krmení hospodářských zvířat. V souboru byly zjištěny tyto kulturní obilniny: žito seté Secale cereale, ječmen setý Hordeum vulgare a oves Avena sativa/fatua. Jde o plodiny potvrzované v poslední době v celé řadě pozdně středověkých a raně novověkých lokalit Plzeňska. S obilninami úzce souvisí další složka souboru studovaných makrozbytků a to obilné plevele (cca 6 % identifikovaných diaspor). Jde většinou o druhy úzce vázané na obilné kultury neschopné růst v jiných ekosystémech (např. Lolium temulentum, Agrostemma githago, Bromus secalinus). Méně typickými představiteli jsou druhy Acetosella vulgaris, Anthemis arvensis, Fallopia convolvulus a Vicia tetrasperma s výrazným přesahem do ruderálních a travinných společenstev. Společenstva plevelů byla patrně blízká recentnímu svazu Aphanion (samozřejmě ve stavu před kolektivizací), se kterým sdílí celou řadu diagnostických druhů. Jde o společenstva polních plevelů na silikátových půdách středních a vyšších poloh. Existence podobných společenstev plevelů již byla prokázána při předchozích archeobotanických analýzách z odpadních jímek. Převládající složku souboru nalezených diaspor tvořily druhy travnatých ekosystémů (cca 73 %). Vysoký podíl druhů mokrých luk a bažin by mohl potvrzovat hypotézu, že vrstva, z níž vzorek pochází, byla vrstvou zuhelnatělého hnoje. Zjištěné mokřadní druhy jsou zastoupeny z větší části těmi, které se vyskytují v hraničních společenstvech mezi lučními a rašelinnými loukami. S určitou dávkou opatrnosti je možno uvažovat např. o společenstvech blízkých dnešnímu svazu Caricion fuscae. Jde o soubor ostřicových luk zamokřených nebo trvale mokrých stanovišť na minerálních podkladech nehromadících rašelinu, na místech původních olšových a vrbových porostů. Ze zjištěných druhů jsou typickými představiteli Carex echinata a Carex nigra, dalšími druhy tohoto společenstva jsou Ranunculus acer, Ranunculus repens, Potentilla erecta, jen okrajově do těchto společenstev zasahují Ranunculus auricomus, Leontodon hispidus, Acetosa pratensis, Luzula campestris agg. V minulosti tato společenstva tvořila páteř tzv. kyselých luk, které byly pravidelně koseny pro méně kvalitní píci a stelivo. V současnosti jsou v okolí Plzně jejich poslední zbytky známy z Koterova a Bručné.

71


27.8.2014 9:56:09



Tab. 1 Výsledky archeobotanické makrozbytkové analýzy z Plzně, minoritského kláštera (vrstva 4036).

Acetosa pratensis Acetosella vulgaris Agrostemma githago Anthemis arvensis Avena sativa/fatua Ballota nigra Bromus secalinus Bromus ssp. Carex echinata (stelluata) Carex leporina Carex nigra (fusca, vulgaris) Carex pallescens Carex vulpina Carex spicata (muricata) Carex ssp. Centaurea jacea Cerealia Chenopodium album Chenopodium ficifolium Cirsium/Carduus Eleocharis mamillata Eleocharis palustris agg. Eleocharis ssp. Fallopia convolvulus Galium cf. verum cf. Galium palustre Hordeum vulgare sl. Hypericum perforatum Leontodon autumnalis/hispidus Lolium temulentum Luzula campestris/multiflora Persicaria vulgaris Plantago lanceolata Poa ssp. Poaceae Potentilla erecta Prunella vulgaris Ranunculus acer Raqnunculus auricomus sl. Ranunculus flammula Ranunculus repens Ranunculus sp. Rhinanthus minor/major Scirpus sylvaticus Secale cereale Secale/Hordeum Stachys sp. Stellaria graminea Trifolium pratense Trifolium repens Veronica hederifolia Vicia tetrasperma Vicia ssp. Vicia sativa/Pisum sativum

n n s n o t o o n n moš n n n moš moš n n o n n n n n n n n n o s n o n n n o o n t n n n n n s n o o t s s s s s s s

1 1 6 1 18 1 14 4 zl 5 14 3 1 4 32 5 1 46 1 21 + 17 zl 15 + 10/2 1 3 6 15 20 + 10 1 1 1 7 1 11 + 8/2 4 1 3 2 2 170 1 1 18 4 5 7 2 11 1 27 26 1 1 40 52 1 4 2 1

šťovík kyselý šťovík menší koukol polní rmen rolní oves setý/hluchý měrnice černá sveřep stoklasa sveřep ostřice ježatá ostřice zaječí ostřice obecná + D32 ostřice bledavá ostřice liščí ostřice klasnatá ostřice chrpa luční obilniny merlík bílý merlík fíkolistý pcháč/bodlák bahnička bradavkatá bahnička obecná bahnička opletka křovištní svízel siřišťový ? svízel bahenní ? ječmen obecný třezalka tečkovaná pampeliška podzimní/srstnatá jílek mámivý bika ladní/mnohokvětá rdesno červivec jitrocel kopinatý lipnice trávy mochna nátržník černohlávek obecný pryskyřník prudký pryskyřník zlatožlutý pryskyřník plamének pryskyřník plazivý pryskyřník kokrhel menší/větší skřípina lesní žito seté žito/ječmen čistec ptačinec trávolistý jetel luční jetel plazivý rozrazil břečťanolistý vikev čtyřsemenná vikev vikev setá/hrách setý

Vysvětlivky zkratek: moš - mošnička, n - nažka, o - obilka, s - semeno, t - tvrdka. Na živinami bohatších stanovištích je třeba dále předpokládat společenstva blízká dnešnímu svazu Calthion. Tento svaz je možno charakterizovat jako travinná až vysokobylinná společenstva mokrých až čerstvě vlhkých stanovišť. Výrazným představitelem těchto společenstev je Scirpus silvaticus, méně typickými představiteli jsou Ranunculus auricomus, Ranunculus repens. Ze zjištěných druhů se v těchto společenstvech dále vyskytují Ranunculus acer, Potentilla erecta, Luzula campestris, Prunella vulgaris, Trifolium pratense, Geranium palustre, Acetosa pratense, Poa ssp.

72


27.8.2014 9:56:09


K počátkům minoritského konventu v Plzni Významný podíl jetele plazivého Trifolium repens a přítomnost některých dalších druhů (Prunella vulgaris, Leontodon autumnalis/hispidus, Plantago lanceolata, Luzula campestris/multiflora, Potentilla erecta, Poa ssp., Poaceae – graminae, Hypericum perforatum) umožňuje uvažovat o existenci krátkostébelných luk a pastvin. Jejich bližší charakteristika je však problematická. Recentně jsou na Plzeňsku krátkostébelné louky a pastviny zastoupeny především společenstvy ze svazu Cynosurion, což jsou krátkostébelné mezofilní travinné porosty ovlivněné pastvou, častým kosením či sešlapem.

Obr. 11 Zastoupení jednotlivých ekologických skupin rostlin ve vzorku z vrstvy 4036.

Existenci luk mezofilních stanovišť (průměrných stanovištních poměrů) je třeba předpokládat především díky velkému množství diaspor trav, vysokému zastoupení semen jetele lučního Trifolium pratense a přítomnosti některých dalších taxonů např. Ranunculus acer, Ranunculus auricomus, Rhinanthus minor/major, Stellaria graminea, Poa ssp., Poaceae – graminae, Hypericum perforatum. Bližší charakteristika těchto společenstev však není možná, především díky nedokonalé determinaci trav. Podíl jednotlivých složek v souboru travinných ekosystémů, zejména podíl druhů pastvin a kosených luk, je poměrně obtížně stanovitelný vzhledem k častému výskytu nalézaných druhů v obou typech těchto společenstev. Poměr uvedený na grafu (obr. 11) je třeba chápat jen jako orientační. Lze konstatovat, že výrazně nepřevládá žádná z obou těchto složek. Naopak druhy mokrých luk jsou dobře identifikovatelnou ekologickou skupinou z celého souboru. Jejich vysoký podíl (cca 23 %) je tedy poměrně přesně stanovený. Získaný soubor makrozbytků je možno pokládat za zbytek krmiva, steliva či hnoje. Soubor obsahuje především taxony charakteristické pro travinné ekosystémy. Toto složení je u souborů zuhelnatělých makrozbytků vzácné, neboť tyto soubory v naprosté většině případů obsahují jen kulturní plodiny (obilniny, luštěniny) a příměs plevelů. Nelze tedy vyloučit, že hospodářský odpad druhotně posloužil jako topivo. Zastoupené kulturní obilniny (žito seté, ječmen obecný a oves setý/hluchý) v této souvislosti interpretujeme jako zbytek jadrné složky krmiva pro hospodářská zvířata. Závěr

1) Vznik tohoto článku byl podpořen projektem OP VK Archeologické strategie, č. CZ.1.07/2.3.00/20.0036, který je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.

Oproti názorům, které se snažily prokázat předlokační původ osídlení v areálu minoritského kláštera v Plzni, či posunout celý proces založení Nové Plzně před rok 1288, je možné zdůraznit současný, možná spíše mírně opožděný vznik konventu vzhledem k lokaci města. O vzniku města za Václava II. v letech 1288–1300 přitom nelze pochybovat. Minoritský klášter plně zapadá do urbanistického projektu nového centra západních Čech, který byl do detailů promyšlen. Je zřejmé, že při spontánním vývoji města s využitím staršího osídlení nebo při jakési postupné lokaci by nebylo možno dosáhnout tak vysokého stupně urbanistické čistoty a provozního uspořádání města. Lze jen připomenout, že oba mendikantské konventy byly umístěny v nárožích města na diagonální ose, kolmé na osu komunikací procházejících městem. Řeholním domům tak byly vyhrazeny parcely v nejméně rušných částech města a současně zřejmě i parcely nejlevnější (obr. 1; podrobněji Nováček a kol. v tisku). Konvent menších bratří i přes poměrně bohatou donátorskou aktivitu měšťanů (mecenát ve prospěch dominikánů byl ovšem nesrovnatelně lukrativnější) rostl pozvolna a jižní okraj jeho pozemku podél hradeb byl minimálně ještě po dvě generace od založení města využíván hlavně jako extenzivní odpadní a komunikační areál zarůstající ruderální vegetací. Ukládaný odpad zahrnoval suť z dřevohliněných staveb, odpad z domácnosti a chovu hospodářských zvířat, později i odpad po zděné výstavbě. Ta začala do oblasti jižního křídla konventu expandovat zejména po dokončení ambitové chodby a jejím výsledkem byla (ještě v předhusitském období) trojdílná, patrně přízemní stavba s nepřímo vytápěnou místností v západní části. Účel této místnosti není možné – s ohledem na variabilitu minoritské observance a poměrně nižší závaznost dispozice mendikantských řádových domů – přesně určit, ale kloníme se jednoznačně k jejímu komunitnímu využití. 1)

73


27.8.2014 9:56:09

K počátkům minoritského konventu v Plzni Literatura a prameny

ANDERLE, J. 1993 Některé otázky vývoje Tepelského domu v Plzni, Archaeologia historica 18, 263–273. ANDERLE, J. 2000 Františkánský (bývalý minoritský) konvent u kostela Nanebevzetí Panny Marie v Plzni. Dílčí stavebně historický výzkum. Rkp. v archivu NKP ÚOP Plzeň. ANDERLE, J. 2001 Opevnění Plzně v nálezech z poslední doby, Dějiny staveb 2001, 9–20. BĚLOHLÁVEK, M. 1967 Nová zpráva o založení Plzně, Minulostí Západočeského kraje 4, 230. CDB V/1 Codex diplomaticus et epistolarius regni Bohemiae V/1. Šebánek, J. – Dušková, S. (edd.), Pragae, 1974. ČECHURA, M. 2009 Zaniklá kaple sv. Anny u kostela Nanebevzetí Panny Marie v Plzni, Minulostí západočeského kraje 44, 355–362. BENEDICTI MINORITAE… Benedicti Minoritae dicti Chronica et eius continuatio (Franciszkanie w Polsce średniowiecznej, Tom I/2–3, ed. J. Kłoczowski). Dušek, L. (ed.), Lublin, 1989. FRÝDA, F. 1972 Plzeň, okr. Plzeň‑město, františkánský klášter, NZ: archiv odd. starších dějin ZČM v Plzni, č. HA 1/72. FRÝDA, F. 1973 Plzeň, okr. Plzeň město, Výzkumy v Čechách 1973, 114–115. FRÝDA, F. 1975 Plzeň, okr. Plzeň město, Výzkumy v Čechách 1975, 63. HAUSEROVÁ, M. 1995 Urbanismus, In: Fajt, J. a kol. (ed.): Gotika v západních Čechách (1230–1530) I, Praha, 138–171. HEJNIC, J. – POLÍVKA, M. 1987 Plzeň v husitské revoluci, Praha: Ústav československých a světových dějin ČSAV. KLÁPŠTĚ, J. – MUK, J. – BUBENÍK, J. 2010 Klášter minoritů v Mostě, Archeologické rozhledy 62, 429–468.

Karel Nováček – Petr Kočár KIBIC, K. – VANĚK, V. 2012 Středověká venkovská sakrální architektura na Kutnohorsku. Praha. KYPTA, J. – ŠIMŮNEK, R. – VESELÝ, J. – NEUSTUPNÝ, Z. 2012 Farní kostel sv. Petra a Pavla v Načeradci ve 12.–14. století, Architektura jako odraz sociálních proměn, Průzkumy památek 19/2, 53–94. LANCINGER, L. – LÍBAL, D. – PELZLBAUER, V. – CHARVÁTOVÁ, A. 1965 Plzeň – Františkánský klášter, stavebně historický průzkum. Rkp. SÚRPMO Praha, kopie v archivu NPÚ ÚOP v Plzni. LÍBAL, D. 1995 Církevní architektura, Plzeň – kostel Nanebevzetí P. Marie s klášterem františkánů. In: Fajt, J. a kol. (ed.), Gotika v západních Čechách (1230–1530) I, Praha, 331–338. NECHVÁTAL, B. 1972 Plzeň, okr. Plzeň město, Výzkumy v Čechách 1972, 131. NOVÁČEK, K. 1996 Raně středověké osídlení v areálu Nové Plzně. Sborník Západočeského muzea v Plzni – Historie 13, 75–78. NOVÁČEK, K. – STOČES, J. – ŠIROKÝ, R. – WASKOVÁ, M. v tisku Počátky Nové Plzně a její vývoj do husitství. In: Skála, A. (ed.), Dějiny města Plzně I. Do roku 1788, Plzeň. NOVÁČEK, K. – ŠIROKÝ, R. 2004 Prvních sto let: Počátky Nové Plzně z pohledu archeologie, Minulostí Západočeského kraje 39, 7–51 PAPROCKÝ Z HLOHOL, B. 1602 Diadochus id est successio, jinak poslaupnost knížat a králův českých, biskupův y arcybiskupův pražských a wssech třech stawův slawného Králowstwí Czeského, díl 1, kn. 1, Praha.

RICHTER, G. – EMERICH, S. 1745 Protocollum Conventus Plsnensis…, strojopisný opis v pozůstalosti J. Strnada, Archiv Města Plzně. ROŽMBERSKÝ, P. 1988 Plzeň, františkánský klášter, hlášení o nálezu: archiv odd. starších dějin ZČM v Plzni, čj. 294. STRNAD, J. (ed.) 1891 Listář královského města Plzně a druhdy poddaných osad 1 (1300–1450), Plzeň. STRNAD, J. 1894 O založení královského města Plzně. Plzeň. STRNAD, J. 1904 Spor o farní kostel v Plzni (řádu německého s farářem Zachariášem) od r. 1330 do 1342, Výroční zpráva čes. stát. vyššího gymnasia v Plzni za školní rok 1903–4, Plzeň, 3–18. ŠIMŮNEK, R. a kol. 2009 Historický atlas měst České republiky 21, Plzeň. Plzeň–Praha. ŠIROKÝ, R. – NOVÁČEK, K. – KAISER, L. 2004 Zapomenutá Plzeň. Počátky města pod přemyslovským hradem, Archeologické rozhledy 56, 798–827. ŠIROKÝ, R. – NOVÁČEK, K. V TISKU Transformace Staré Plzně ve 13. století. In: Skála, A. (ed.), Dějiny města Plzně I. Do roku 1788, Plzeň. VOJTÍŠEK, V. 1920 Z nejstarších právních dějin města Plzně, Sborník Městského historického musea v Plzni 5, 1–84. ZATLOUKAL, R. – ZIMOLA, M. 2002 Výzkum mendikantských klášterů v Jihlavě. In: Jan, L. – Obšusta, P. (edd.), Ve stopách sv. Benedikta, Brno, 255–274.

PROCHÁZKA, R. 2000 Zrod středověkého města na příkladu Brna, K otázce odrazu společenské změny v archeologických pramenech, Mediaevalia archaeologica 2, 7–158. RBM II Regesta diplomatica nec noc epistolaria Bohemiae et Moraviae II (1253–1310). Emler, J. (ed.), Pragae, 1882.

74


27.8.2014 9:56:10



Zu den Anfängen des Minoritenkonvents in Pilsen

In Neu‑Pilsen, dem Zentrum Westböhmens, das vom König Wenzel II. zwischen den Jahren 1288–1300 gegründet wurde, fanden von Anfang an ihren festen Platz zwei Mendikanteninstitutionen – der Dominikanerkonvent in der nordwestlichen Ecke (stufenweise niedergerissen in den Jahren 1793–1902) und Konvent der Minderen Brüder (Minoriten, seit dem Jahre 1460 Observanten – Franziskaner). Der Artikel bildet einen Beitrag zur frühesten Entwicklung des Minoritenkonvents und beruht auf archäologischen Ausgrabungen, die von dem Westböhmischen Museum in Pilsen unter der Leitung des ersteren Autors in den Jahren 1996 und 1999–2002 durchgeführt wurden. Der Text reagiert kritisch auf die Hypothese über die Entstehung des Klosters vor der allgemein angenommenen Stadtgründung, die indirekt zur Revision der Anfänge der Stadt als solcher auffordert. Die Hypothese stützt sich auf die Datierung des Rippengewölbes im Haus Nr. 114, das angeblich aus dem Minoritenkloster hergebracht wurde, und auf einige selbständig interpretierte Befunde von den obengenannten Ausgrabungen im Konvent (Anderle 2001). Die Analyse der stratigraphischen Entwicklung im untersuchten südlichen Teil des Klosterareals lieferte tatsächlich Indizien für ein präurbanes Siedlungsareal (vielleicht aus dem 12. Jahrhundert), das jedoch von der Schichtenfolge aus der Anfangsphase der Stadt und des Klosters durch einen deutlichen Hiatus abgetrennt ist. Diese Schichtenfolge hatte den Charakter einer unverfestigten Begehungsfläche und eines ausgedehnten Abfallareals bewachsen mit Ruderalvegetation, wo man den Schutt von Holz‑Erde‑Bauten, Hausmüll und Abfall von der Viehhaltung, später auch Abfall von gemauerten Bauten deponiert hat. Erst in der 2. Hälfte des 14. Jahrhunderts entstand in diesem Peripherraum in der Nähe der Stadtmauern ein gemauertes Dreiraumgebäude. Sein großer westlicher Raum war mit Heißluftheizung ausgestattet, die von einem langen Souterraingang bedient wurde. Dieses Gebäude war indirekt mit dem Kreuzgang des Konvents verbunden, der zu derselben Zeit entstanden ist. Der Zweck des Raums kann nicht genau identifiziert werden, es bieten sich mehrere Möglichkeiten (Refektorium, Kalefaktorium, Schule, Werkstatt). Bemerkenswert ist das Vorkommen von ähnlichen Räumen in südlichen Randteilen anderer Minoritenkonvente (Brno, Jihlava). Die Argumente für eine vermutlich ältere Herkunft des Konvents, als diejenige aus den Jahren 1288–1300, halten wir für unglaubwürdig.

Bildbeschreibungen

Abb. 1 Pilsen auf der Karte des Stabilen Katasters mit hervorgehobenen Sakralbauten (1 – Minoritenkonvent, 2 – Dominikanerkonvent) und einer Achse dazwischen (gepunktet), Pfeile bezeichnen die Lage mittelalterlicher Stadttore, mit hellgrauem Raster ist der wichtigste Kommunikations‑ ‑korridor markiert. Abb. 2 Grundriss des Minoritenkonvents bei der Kirche Mariä Himmelfahrt in Pilsen, mit Schraffierung sind die gotischen Bauphasen (nach Líbal 1995; Anderle 2001, aktualisiert), der Verlauf der Mauerlinie gemäß dem Zustand im Jahre 1897 (hellgrau: nach Šimůnek a kol. 2009, Karte Nr. 16) und die Grabungsschnitte und Profile der archäologischen Ausgrabung (1996, 1999–2002) bezeichnet. Abb. 3 Grabungsschnitt 4/00, Grundriss der tiefsten erreichten Ebene mit einem Heißluftofen (4023), einem erweiterten Fundament (4056) und einem frühmittelalterlichen eingetieften Objekt (4057).

Tabellebeschreibungen

Abb. 4 Grabungsschnitt 4/00, mittlere Teilschnitte: ost‑westlicher Schnitt im Blick nach Süden (1), nord‑südlicher Schnitt im Blick nach Westen (2). Abb. 5 Grabungsschnitt 5/00, Teilschnitte: Sektor A, Ostschnitt (1), Südschnitt (2), Sektor B, Nordschnitt (3), Sektor A, südlicher Hilfsschnitt zur Schwelle des Eingangs (4). Abb. 6 Grabungsschnitte 4 und 5/00 – vereinfachtes und interpretiertes stratigraphisches Diagramm. Abb. 7 Grabungsschnitt 5/00, Sektor A, Photo der Oberfläche von Schicht 5066.

Abb. 9 Grabungsschnitt 5/00, Sektor A, der Fuß eines Stützpfeilers verworfen in Aufschüttung 5051. Abb. 10 Grabungsschnitt 4/00, beendete Ausgrabung im Sektor A in Nordansicht, mit einem Paar erweiterter Fundamente der südlichen Umfassungswand (4046, 4056 – links), einem eingetieften Objekt 4057 (vorne), einer Kumulation von Pfostengruben 4053 und einer Platte mit einem Teil der Abluftöffnung des Heißluftofens (aus Schicht 4037). Abb. 11 Vertretung einzelner ökologischer Pflanzengruppen in einer Probe aus Schicht 4036.

Abb. 8 Grundriss des Ostteils des mittelalterlichen Souterraingangs zum Heißluftofen: nichtsanierte Wände sind mit Kreuzschraffierung, sanierte mit dicker Linie markiert, a – Fundament der Ostwand des zentralen Raumes.

Tab. 1 Ergebnisse der archäobotanischen Analyse der Makroreste aus dem Minoritenkloster in Pilsen (Schicht 4036).

75


27.8.2014 9:56:10

K počátkům minoritského konventu v Plzni

Recommend Documents