JINÝMA OÈIMA PØEVZATO

JINÝMA OÈIMA PØEVZATO

Nazrál èas k vyvá¾enému hodnocení èeské privatizace? Patnáct let od pádu komunismu a zahájení transformace ekonomiky by mohla být pøíle¾itostí ke klidné a vyvá¾ené analýze èeské privatizace. Zatímco první polovina 90. let byla ve znamení jejího nad¹eného pøijímání a nekritického obdivu, pøevládl ve druhé polovinì 90. let v odborných i mediálních kruzích opaèný extrém: jednostranný, pesimistický pohled na tento zajímavý privatizaèní experiment. Autor vìøí, ¾e po tìchto výkyvech v hodnocení nastává dnes pøíznivìj¹í klima pro ménì emocionální analýzu. Cílem stati je uchopit èeskou privatizaci v jejím historickém, ekonomickém a politickém kontextu. Struktura stati je následující: první èást pøiná¹í pøehled západní literatury o privatizaci. Druhá èást se vypoøádává s èeskou literaturou o privatizaci. Tøetí èást nabízí teoretickou úvahu nad rychlou versus pomalou privatizací. Ètvrtá èást zkoumá privatizaèní metody v ÈR. Pátá èást provádí zahranièní srovnání. ©está èást odpovídá na nejèastìj¹í námitky proti kupónové privatizaci. Sedmá èást pøiná¹í závìr. Existuje ekonomická teorie privatizace? Navzdory dlouhé debatì nikdy netvoøila otázka vlastnictví tì¾i¹tì standardní ekonomické teorie. Aèkoli se vlastnictvím zabývala øada autorù mimo hlavní proud - a» u¾ neorakouského, institucionálního èi neomarxistického ra¾ení - mainstreamová ekonomie jej hloubìji nikdy nezkoumala, nebo» vlastnictví pokládala v tr¾ní ekonomice za dané a v podstatì exogenní.

Není proto pøekvapivé, ¾e bezprostøednì po roce 1989 neexistovala ¾ádná ucelená teorie privatizace. Patrnì nejznámìj¹í práce o privatizaci z konce 80. let 20. století od Vickerse a Yarrowa (1988) se z vìt¹í èásti zabývá analýzou britského privatizaèního programu a kromì pouèky, ¾e podniky v soukromém vlastnictví fungují efektivnìji ne¾ ve veøejném vlastnictví, z n nelze vyvodit ¾ádná doporuèení ani závìry pro transformaèní privatizaci. Pouze první tøi kapitoly knihy Vickerse a Yarrowa tvoøí teoretické perspektivy privatizace, z toho jedna je v¹ak o konkurenci a druhá o regulaci, co¾ jsou témata, která - jak autoøi správnì zdùrazòují - s privatizací pøímo nesouvisejí. Cíl vlastníkù v soukromých firmách je maximalizace zisku, který vyplývá ze souèasných a budoucích finanèních tokù. Privatizace by mìla motivovat mana¾ery klást vìt¹í váhu na dosahování zisku.

Autoøi se zabývají i problémem principala a agenta - tj. rozdílných zájmù vlastníkù a mana¾erù: principal chce motivovat agenta, aby jednal v zájmu principala, nemá v¹ak plné informace o okolnostech a chování agenta. Objev" transformaèních kritikù, ¾e vlastníci a mana¾eøi mìli v prùbìhu privatizace a po jejím skonèení odli¹né zájmy, tedy není pøevratn Zajímavý a stále aktuální je závìr autorù, ¾e privatizace nepøinese ký¾ené ovoce bez deregulace. Proto¾e vlastnictví, konkurence a regulace jsou natolik propojené, je prakticky nemo¾né jejich vlivy separovat. Privatizace je vhodná na trzích, které jsou efektivní a kde pøevládá konkurence. Kde existuje monopol, nebudou efekty privatizace pøíli¹ blahodárné. Ani konkurenèní práce Jonese, Tandona a Vogelsanga (1990) nenaznaèuje, ¾e by existovala univerzální teorie privatizace. Jde spí¹e o pokus o vìdecký" pøístup. Aèkoli se kniha vyznaèuje vìt¹í exaktností ne¾ pøede¹lá práce, její analytický pøístup budí spí¹e nedùvìru. Snaha autorù seèítat social welfare" spotøebitelù, firem a vlády plynoucí z prodeje veøejných podnikù je dosti spekulativní.

Kdy¾ veøejný podnik vydìlává, vláda jej neprodá. Kdy¾ prodìlává, soukromý sektor jej nekoupí. Autoøi polemizují s tímto rèením a kritizují jej jako zásadní nepochopení ekonomické logiky. Kdy¾ jsou firmy na soukromém trhu prodány, znamená to, ¾e kupující hodnotí budoucí tok výnosù firmy více ne¾ souèasný vlastník. Neznamená to, ¾e by podnik musel nutn prosperovat.

A» u¾ je firma zisková èi nezisková, jde o rozdíl v hodnocení, který umo¾òuje obchod, nikoli úroveò tohoto hodnocení. Kdy¾ kupující a prodávající hodnotí firmu identicky, potom nemù¾e dojít k ¾ádnému obchodu s kapitálovými podíly, proto¾e nevzniká ¾ádný zisk a jakákoli transakce znamená hru se záporným souètem. Autoøi se ptají, kdy, komu a za jakou cenu by mìl být veøejný podnik prodán. Ti, kdo se domnívají, ¾e prodej veøejného podniku je zásadnì stejný jako soukromého podniku, nalézají hodnotu podniku pro potenciální kupce, ale ignorují zájmy spotøebitelù, zamìstnancù èi vlády. Kniha je plná pojmù jako spoleèenské bohatství" a hodnota firmy pro spoleènost", které pro standardního ekonoma nedávají pøíli¹ velký smysl. Nosné knihy o privatizaci, které by se daly pou¾ít pro transformaci po pádu komunismu, neexistovaly na Západì ¾ádné. Pokud ano, zabývaly se pouze standardní privatizací jednoho èi nìkolika státních podnikù, nikoli transformaèní privatizací, kdy bylo najednou tøeba privatizovat tisíce podnikù. To byl jeden z dùvodù, proè znalosti západních poradcù zde byly pou¾itelné jen èásteènì. Dokonce ani následné analýzy privatizace z 90. let nelze pova¾ovat za teorii privatizace, nebo» vìt¹inou pøedstavují pouze http://parat.webzdarma.cz - parat.webzdarma.cz

Powered by Mambo

Generated: 22 December, 2016, 04:05

pøípadové studie na jednotlivé zemì. Napø. Ramandham (1993) nabízí relativnì ucelený pokus zmapovat privatizaci, ale jedná se opìt o case studies, kterou pí¹í autoøi sice znalí národních prostøedí, jsou v¹ak více èi ménì zaanga¾ováni do místních politických diskusí. Zcela chybí ¹ir¹í zarámování do transformaèních strategií. Podobnì na case studies se orientují Clarke a Pitelis (1993). Název objemné publikace Politická ekonomie privatizace" je spí¹e reklamním trikem, který má nalákat ètenáøe. Vzhledem k pestrosti národních prostøedí i pøispìvatelù kniha nenabízí ¾ádnou teorii ani doporuèení, jak pøi privatizacích postupovat. Stavìní privatizací v Británii, Kanadì, Novém Zélandu, Maïarsku, Polsku, Tanzánii a Malajsii vedle sebe vyvolává urèité rozpaky. Kromì knih existuje o privatizaci øada èlánkù - napø. Bos (1985), Kolderie (1986) èi Kay a Thompson (1996). Úvaha Aktana (1995), ¾e vedle úzkého pojetí privatizace jako denacionalizace lze chápat privatizaci i v ¹ir¹ím pojetí (kontraktace soukromých slu¾eb vládou, deregulace, u¾ivatelské poplatky a mana¾erské kontrakty), je zajímavá, ani z jeho èlánku v¹ak nevyplývají ¾ádná doporuèení pro transformaèní privatizaci. Aèkoli Stark (1996) svùj pøístup vnímá jako kritiku neoliberální strategie, je pozoruhodné, ¾e hlavní ilustraci rekombinovaného vlastnictví jako institucionální patologie" èerpá z Maïarska, které je jinak dáváno za vzor gradualistického pøístupu. To naznaèuje, ¾e institucionální defekty v tranzitivních zemích nemusí pøímo souviset se zvolenou transformaèní strategií. Názor Nellise (1999), ¾e masová a rychlá privatizace vlo¾ila aktiva a zdroje do rukou lidí, kteøí postrádali podnìty, znalosti a zdroje, aby je øídili, je jednostranný. Lze v¹ak souhlasit s jeho názorem, ¾e pohled na privatizaci v zemích jako Rusko èi ÈR, byl ve 2. polovinì 90. let pøehnanì negativní a kritický. I podle nìj neexistuje jiná alternativa - dokonce i v institucionálnì slabých tranzitivních zemích - ne¾ pokraèovat v privatizaci.

Popularita privatizace má rùzné zdroje (viz Megginson - Netter, 2001). Nìkteøí zdùrazòují efektivnost, kdy¾ vidí privatizaci jako prostøedek ke zvý¹ení výstupu, zdokonalení kvality a omezení jednotkových nákladù. Jiní vìøí, ¾e privatizace pomù¾e zast rùst veøejných výdajù a vytvoøit prostøedky k omezení vládních dluhù. Dal¹í kladou dùraz na soukromou iniciativu a soukromé trhy jako nejúspì¹nìj¹í cestu k hospodáøskému rùstu a rozvoji. Hanke (1987) tvrdí, ¾e soukromé vlastnictví je zalo¾ené na soukromých vlastnických právech má sklon být efektivnìj¹í ne¾ veøejné vlastnictví. Autor cituje rozsáhlou empirickou evidenci pro tuto tezi z Evropy a Spojených státù, kdy¾ srovnává hospodaøení soukromých a veøejných podnikù v aerolinkách, bankovnictví, energetice, lesnictví, nemocnicích, armádì, po¹tách èi dopravì. Soukromí vlastníci mají podnìty, které je motivují monitorovat chování mana¾erù a zamìstnancù ve svých podnicích, tak¾e spotøebitelská poptávka je uspokojována efektivnìj¹ím zpùsobem. Naopak nominální vlastníci veøejných podnikù - daòoví poplatníci - nemohou koupit nebo prodat aktiva a nemají takovou motivaci dohlí¾et na chování veøejných mana¾erù a zamìstnancù.

Smith a Trebilcock (2001) uvádìjí dva argumenty, proè jsou státem vlastnìné podniky ménì efektivní ne¾ soukromé: vlastnický efekt a konkurenèní efekt. Vlastnický efekt znamená lep¹í motivace soukromých vlastníkù dohlí¾et nad hospodaøením firmy. Konkurenèní efekt znamená vytlaèení neefektivních podnikù z trhu, které je snaz¹í u soukromých podnikù ne¾ státních. I kdyby nebylo jisté, ¾e soukromý vlastník hospodaøí a priori lépe ne¾ státní, nic to nemìní na tom, ¾e neefektivní soukromý podnik se na trhu udr¾í hùøe ne¾ neefektivní státní podnik. Kdy¾ soukromý podnik udìlá chybu, zkrachuje. Kdy¾ chybu udìlá státní podnik, dostane pravdìpodobnì dotaci. Privatizace je zpùsobem, jak tento morální hazard odstranit, nebo alespoò omezit. 2. Èeská literatura o privatizaci

Pøi vìdomí, ¾e v roce 1989 neexistovala ¾ádná teorie privatizace, z ní¾ by bylo mo¾né vyjít, je tì¾ké souhlasit s vlnou kritik èe privatizace, je¾ v èeské literatuøe reprezentují napø. Mlèoch (1997), Mertlík (1996) èi Havel (1997). Naopak je tøeba znovu zvá¾it argumenty Klause (1995), Holmana (2000), Tøísky (2001) a ocenit relativnì neutrálního Mejstøíka (1997). V jistém smyslu paradigmatická se pro mnoho lidí u nás stala práce Mlèocha (1997). Autor zaèíná od nové institucionální ekonomie, vykládá realitu socialistického podniku a posléze kritizuje èeskou transformaci. Zapomíná pøitom, ¾e koncept path-dependency je sám o sobì neutrální a ¹ikovný interpret by jej dokázal vyu¾ít i pøi obhajobì èeské transformace a privatizace. Na otázku, kdo v první polovinì 90. let vykonával vlastnická práva, by napø. mlèochovec" odpovìdìl, ¾e konkrétní výkon vlastnických práv pøipadal ve skuteènosti managementùm podnikù - a to ji¾ za komunismu (hra na plán). Platí-li závislost na minulém vývoji, nemohla být tato situace silného vlivu mana¾erù na fungování podnikù zmìnìna ¾ádným skokem. Nová institucionální ekonomie je v mnohém inspirativní, zneu¾ívat ji pro politické úèely je v¹ak laciné. Nìkteré èlánky Mlèocha (napø. z 2001) pøipomínají spí¹e politický program ne¾ vìdeckou analýzu. Obvinìní o podcenìní institucí èi opomíjení http://parat.webzdarma.cz - parat.webzdarma.cz

Powered by Mambo


morální dimenze transformace jsou politická kli¹é. Pøi pouèení z transformace autor také zapomíná, ¾e se po pádu komunismu v ÈR vystøídalo ¹est vlád rùzné politické orientace. Konstatování Havla (1997), ¾e vìt¹ina podnikù v období od poèátku 90. let nejménì do roku 1993 pøe¾ila bez aktivního vykonávání jakýchkoli konkrétnìj¹ích vlastnických práv, je s mlèochovským pozorováním v souladu. Dokonce i on v¹ak poznamenává, ¾e ¾ádný kolaps ekonomiky se nedostavil, stejnì jako v ekonomicky iracionálním reálném socialismu.

Lze souhlasit s autorem, ¾e první kupónový vlastník kupoval podnik provizornì. Teprve pozdìji se objevil realizaèní vlastník, který realizoval skuteènou restrukturalizaci. Aèkoli je Havel kritiètìj¹í k postprivatizaèní fázi a usazování kapitálových trhù, v zásadì je mo¾né jeho studii pøivítat jako seriózní pøíspìvek k debatì o privatizaci, který nechce být èernobílý. Zji¹tìní, ¾e privatizované podniky jsou v ÈR vlastnìny IPF, které dr¾í polostátní banky vlastnìné FNM alias státem, pøivedlo Mertlíka (1996) k závìru, ¾e èeská privatizace byla pìtiletou cestou od veøejného vlastnictví k veøejnému vlastnictví. Ironie v¹ak není na místì, nebo» není jasné, zda by alternativní formy privatizace nevedly k podobnému, nebo dokonce hor¹ímu výsledku. Nelze souhlasit s názorem Bohaté (1998), ¾e jedna z hlavních slabin èeské ekonomické legislativy a etické ne¹tìstí" kupónové privatizace byla nedostateèná ochrana men¹inových akcionáøù. Silnìj¹í ochrana men¹inových akcionáøù by zpomalila proces koncentrace vlastnictví a vytvoøila dal¹í náklady pro vìt¹inové vlastníky, kteøí by byli je¹tì více motivováni podniky vysávat. I v této oblasti existují trade-off. Pochybnosti lze vyslovit nad nedávnou pseudovìdeckou prací Cviklové (2002). Pojem pøechodu k politickému kapitalismu" ve tøech fázích (1984-89, 1990-93, 1993-96) je zavádìjící, nebo» podceòuje systémový zlom v roce 1990. Její hypotézy jsou mlhavé a jejich testování je prakticky nemo¾né. Je nepochopitelné, jak autorka mù¾e doporuèovat privatizaci zdola" místo privatizace shora", kdy¾ jí zále¾í na dodr¾ování etiky v prùbìhu transformace. Ze star¹ích autorù nelze ignorovat Turka (1993) a Klusonì (1992), kteøí uva¾ovali o privatizaci èeských podnikù na úvìr. Turkovo upozornìní na rizika úøednického rozhodování o privatizaci je prorocké: vyjednávání o prodeji podniku se na soukromém trhu odehrává mezi osobami A (vlastníkem) a B (soukromým nabyvatelem). Pøi privatizaci v¹ak neprobíhá vyjednávání mezi osobami A a B, nýbr¾ mezi osobami B (nabyvatelem) a C (státním úøedníkem). Pokud pøi soukromém prodeji by byla cena napø. 100, pak osoby B a C se rádi dohodnou na cenì ni¾¹í, napø. 20, pøi èem¾ osoba C tajnì poskytne osobì B úplatek ve vý¹i 40. Touto tajnou smlouvou se zmocní státního majetku a o koøist se rozdìlí. Turek výbornì ilustroval rizika gradualistické metody privatizace, kdy se státní majetek postupnì rozprodává pomocí veøejných prodejù. Proto ponìkud pøekvapuje autorova nedùvìra vùèi hromadné privatizaci pomocí rozdání majetku zdarma, aèkoli právì masová privatizace, napø. kupónová, eliminuje mo¾nost jakékoli korupce na minimum. Turka a Klusonì by si mìli pøeèíst zejména ti, kdo ve druhé polovinì 90. let v ÈR kritizovali privatizaci na úvìr jako nejhor¹í metodu privatizace, proto¾e údajnì bere podnikùm zdroje. Jiné reálné privatizaèní alternativy vìt¹ího rozsahu kromì rozdání majetku zadarmo èi dlouhodobé pøedprivatizaèní agónie na poèátku 90. let nebyly. Lze souhlasit s Turkem, ¾e arbitrární rozhodování byrokrata o kvalitì" podnikatelského zámìru èi privatizaèního projektu je v zásadì nesystémové, a ¾e klíèovým kritériem pøi pøímém prodeji by mìla být nabídnutá cena. Pro pøipomenutí historického kontextu je u¾iteèné èíst Janáèkovou s Janáèkem (1991), kteøí pøipomínají roz¹íøený názor (a jemnì s ním polemizují), ¾e zahranièní kapitál nemù¾e v obnovì ekonomiky sehrát významnìj¹í roli, proto¾e k nám buï nepùjde, nebo pùjde tam, kde je to výhodné pro nìj a ne tam kde bychom ho potøebovali". O tom, ¾e ochota vyprodat národní majetek" do zahranièních rukou se na poèátku 90. let 20. století v ÈR rovnala témìø nule, se rádo zapomíná. Je ¹koda, kdy¾ v 90. letech èeská literatura o privatizaci sklouzávala do dvou extrémù, tj. zdùrazòovala buï jenom pozitivní, nebo pouze negativní stránky. V této souvislosti je tøeba ocenit Kapièku (2000), který se ve více èi ménì politicky zabarvených diskusích o èeské privatizaci neanga¾uje, a místo toho nabízí neutrální analýzu nákladù a výnosù z privatizace pøi explicitním modelování neúplných kontraktù. Transformaèní dilema: rychlá nebo pomalá privatizace? Jeden ze základních krokù pøechodu od centrálnì plánované k tr¾ní ekonomice vedle makroekonomické stabilizace, liberalizace cen a zahranièního obchodu byla privatizace. Diskuse se vedly o tom, jak rychle a jakou formou privatizaci provést (Husain - Sahay, 1992). Podobnì jako u ostatních transformaèních krokù existovaly i k privatizaci dva základní pøístupy: rychlá (nìkdy nazývaná ¹oková") terapie anebo gradualismus (Feltenstein - Nsouli, 2003). Transformaèní privatizace se li¹í od klasické" privatizace tím, ¾e je tøeba najednou privatizovat obrovské mno¾ství podnikù. Nelze souhlasit s Feigenbaumem a Henigem (1997), kteøí dìlí privatizaci na systémovou, pragmatickou a taktickou, pøi èem¾ do systémové øadí jak transformaèní privatizaci po pádu komunismu, tak britskou privatizaci v 80. letech. Takové dìlení podceòuje rozdíly mezi transformaèní a klasickou situací. Transformaèní privatizace provádìná standardními http://parat.webzdarma.cz - parat.webzdarma.cz

Powered by Mambo


metodami - prodejem domácím èi zahranièním investorùm - by trvala mo¾ná i nìkolik desetiletí (viz Berg - Berg, 1997). Alternativou je proto zvolit relativnì rychlou privatizaci provádìnou alespoò zèásti nestandardními metodami. Tabulka 1: Výhody a nevýhody rychlé a pomalé privatizace

Rychlá privatizace

Pomalá privatizace

Výhody

Brzké odstátnìní, odøíznutí podnikù od státních rozpoètu. Podniky jsou hozeny do studené vody", uèí se tr¾ním podnìtùm.

Mo¾nost uvá¾livého hledání strategického, vhodného" vlastníka.

Nevýhody

Komplikované usazování vlastnických práv po privatizaci.

Pøedprivatizaèní agónie. Posílení pozic nomenklaturních mana¾erù. Hrozba divoké" privatizace. Jak rychlá tak pomalá privatizace mají své výhody i nevýhody (tabulka 1). Výhodou rychlé privatizace je brzké odstátnìní a odøíznutí podnikù od státního rozpoètu. Mana¾eøi se ji¾ nemohou spoléhat na pohodlnou pomoc státu, ale musí se dokázat orientovat v tr¾ním prostøedí. Nevýhodou je, ¾e podniky patøí ji¾ sice vlastníkùm, nikoli v¹ak koneèným vlastníkùm, tzv strategickým. Moc vlastníkù nad podnikem je mnohdy omezená. Usazování vlastnických práv trvá urèitou dobu a neobejde se bez nákladù.

Výhodou pomalé privatizace je, ¾e stát mù¾e uvá¾livì hledat vhodného, strategického vlastníka, a kdy¾ jej najde, obdr¾í od nì kladnou cenu. Nevýhodou je, ¾e tato cena nemusí pøevý¹it náklady, které s udr¾ováním podniku dosud mìl, zejména s tím, ¾e podnik se nacházel v pøedprivatizaèní agónii", mana¾eøi vyu¾ívali své silné pozice k odprodeji aktiv a nátlaku na stát, aby hradil ztráty. Hrozí, ¾e ne¾ stát najde strategického vlastníka, dojde mezitím k divoké" privatizaci, kdy si mana¾eøi vytunelují firmu a aktiva pøevedou do spøíznìných spoleèností. Rychlá a pomalá privatizace se li¹í také v èasové kumulaci politických nákladù a výnosù. U rychlé privatizace se politické náklady a výnosy koncentrují do relativnì krát¹ího období (kyvadlový pohyb od bezmezného obdivu k mohutnému odsuzování), zatímco u pomalé privatizace se náklady i výnosy rozlo¾í" do del¹ího období, tak¾e nejsou tak viditelné. To umo¾òuje vysvìtlit, proè byla èeská privatizace v první polovinì 90. let tolik obdivována, zatímco ve druhé polovinì spí¹e odsuzována. Iluzorní je volání Labana a Wolfa (1993) po optimálním stupni gradualismu", který by vyøe¹il nevyhnutelný trade-off mezi na ztrátami efektivnosti plynoucími z pomalé reformy na jedné stranì a ziskem politické stability v gradualistickém pøístupu na stranì druhé. Upadnutí do kvazistátnì øízeného kapitalismu" nehrozí pøi rychlé privatizaci, nýbr¾ spí¹e pøi prodlu¾ování pøedprivatizaèní agónie. Pravdu mají Sachs a Lipton (1990), ¾e pøi pomalej¹ím tempu privatizace by politická opozice tì¾ila z nákladù privatizace, tak¾e by se celý proces zastavil. Rychlá privatizace podobnou opozici rozptýlí, a to jak sní¾ením nákladù (napø. omezením mo¾nosti podnikù zbavovat se aktiv), tak tím, ¾e budou okam¾itì viditelné nìkteré pøínosy, zejména právo vlastnit majetek.

Dùvodem pro rychlou privatizaci je zajistit nezvratitelnost reformního programu a obava pøed výprodejem státního majetku v pøedprivatizaèní agónii. Lze souhlasit s Havrilovou (2000), ¾e proto¾e tradièní metody privatizace je jen obtí¾né implementov nezbývá ne¾ vyu¾ít nìjaké formy masové privatizace. Privatizace samozøejmì neznamená pøechod od centrálního plánování k idealistickému modelu tr¾ní ekonomiky, nýbr¾ zaèátek dlouhého, evoluèního procesu tvorby institucí. Privatizaèní metody v ÈR Aèkoli lze privatizaci ideálnì rozli¹it na rychlou (¹okovou), nebo na pomalou (graduální), byla fakticky provádìná privatizace ve v¹ech zemích smí¹ená. I v ÈR proto bylo kombinováno více privatizaèních metod: vedle kupónové privatizace http://parat.webzdarma.cz - parat.webzdarma.cz

Powered by Mambo


to byly restituce do rukou fyzických osob, transformace dru¾stev, malá privatizace (dra¾by) a prodeje podnikù domácím i zahranièním investorùm (viz Je¾ek, 1997). Pøedpokladem privatizace byla existence obchodních spoleèností. Na jaøe 1990 byly vypracován zákon o akciových spoleènostech a zákon o soukromém podnikání obèanù, jen¾ v podstatì konstatoval, ¾e soukromì podnikat není trestným èinem. Ve stejné dobì byly zahájeny práce na obchodním zákoníku, který nabyl úèinnosti poèátkem roku 1992. Mezitím byl pøijat transformaèní zákon o pøevodu majetku státu na jiné osoby, který vytvoøil pojem tzv. privatizaèního projektu. Tabulka 2 ukazuje, ¾e aèkoli dominantní metodou privatizace byla kupónová privatizace, netvoøila rozhodnì vìt¹inu. Dokonce i u vìt¹iny kupónových" podnikù ¹la men¹í èást podniku na kupóny a vìt¹í èást si podr¾el stát v rukou a prodával je standardními metodami. Nezanedbatelné byly pøímé prodeje domácím i zahranièním investorùm a dal¹í metody. Tabulka 2.: Majetek ve velké privatizaci (úèetní hodnota)

Typ privatizace

Úèetní hodnota (Kè)

%

Kupónová privatizace

333 mld

42,7

Pøímé prodeje

237 mld.

30,4

Bezúplatný pøevod na mìsta a obce

121 mld.

15,5

Bezúplatný pøevod do rezervních fondù akciových spoleèností

64 mld.

8,2

Bezúplatné restituèní pøevody

25 mld. http://parat.webzdarma.cz - parat.webzdarma.cz

Powered by Mambo


3,2

CELKEM

780 mld.

100 Pramen: FNM Pro hodnocení èeské privatizace lze v zásadì pou¾ít dvì kritéria: 1. vlastnosti samotného procesu (èistota, transparentnost apod.), 2. následný dopad privatizace na efektivnost privatizovaných podnikù èi ekonomiky jako celku.

Z hlediska prvního není pochyb o tom, ¾e èeská transformaèní privatizace - proto¾e byla rychlej¹í ne¾ v jiných tranzitivních zemích - byla i procesnì èist¹í. Aèkoli privatizaci v Èesku doprovázelo nìkolik skandálù, nebylo jich pøíli¹ mnoho. Lze souhlasit s Tøískou (2001), ¾e pøítomnost privatizaèních skandálù k privatizaci neodluèitelnì patøí. Ka¾dý skandál sice ohro¾u individuální aktéry, je v¹ak mimoøádnì pozitivním signálem toho, ¾e se proces rozbìhl.

Pokud jde o druhé kritérium, je obtí¾né odli¹it vliv privatizace od jiných vlivù, napø. minulého hospodaøení. Nìkteré studie srovnávaly hospodaøení èeských podnikù zprivatizovaných kupónovou metodou s ostatními firmami a ukazovaly, ¾e kupónové" podniky mají relativnì nejhor¹í hospodáøské výsledky. Aèkoli je takové srovnání legitimní, nelze z nìj vyvozovat unáhlené závìry. Hospodaøení èi perspektivnost podnikù byl toti¾ jeden z faktorù zájmu investorù o podnik. Korelaci tedy ovlivòuje selekèní zkreslení (viz Andreff, 2000): byla to privatizace, co pøispìlo k vy¹¹í výkonnosti podnikù, nebo to byla vy¹¹í výkonnost, která vedla k tomu, ¾e o podnik projevili zájem investoøi? Vìt¹ina studií tento problém kauzality neøe¹í. Podniky, které slibovaly vynikající ziskové pøíle¾itosti, koupili zahranièní investoøi (mnohdy je v¹ak musela vláda oèistit, jako u automobilky ©koda). Prùmìrnì atraktivní firmy pøevzali strategiètí investoøi z Èech - na úvìr. Do kupónovky se pak dostal zbytek, o který by - s jistou nadsázkou - nikdo nestál. Co by se stalo s podniky v pøedprivatizaèní agónii, není jasné. Kdyby podniky prùmìrné a podprùmìrné nadále zùstaly v rukou státu, ¾ádaly by od nìj vìt¹í dotace na sanaci èi oddlu¾ení.

Pokud jde o privatizaci velkých bank, jejich prodej byl delikátní, proto¾e na svých bedrech nesly náklady transformace. Bøemeno ¹patných úvìrù - a» u¾ vznikly za komunismu nebo v prùbìhu transformace - byly navíc zostøeny (v porovnání s jinými zemìmi) relativnì pøísnou makroekonomickou politikou. Není divu, ¾e prodej bank trval relativnì nejdéle a náklady byly pomìrnì vysoké (viz Havel, 2004). Potí¾e bankovního sektoru jsou citlivé ve v¹ech zemích. Francouzská Credit Lyonais vytvoøila na konci 90. let pøes dvacet miliard dolarù ¹patných úvìrù. Nejen ve Francii ale i ve ©védsku bylo diskutováno, nakolik chyby pøedstavují mana¾erské omyly, a nakolik jde o velký tunel. Zcela mimo na¹e mìøítka jsou odhadované ztráty japonského finanèního sektoru (250 mld. dolarù). A» se to komu líbí nebo ne, privatizace není pro své aktéry nic jiného ne¾ finanèní spekulací. A» u¾ kupónový vlastník, nebo restituent, nebo zahranièní èi domácí zájemce - v¾dy oèekává, ¾e na investici vydìlá. Zpùsoby vydírání státu, jak toho dosáhnout, mohou být nìkdy dosti brutální (napø. IPB). Nejen normální ale ani transformaèní privatizace nejsou procházka rù¾ovým sadem. Zahranièní srovnání Zahranièní zku¹enosti ukazují, ¾e ¾ádné zázraèné privatizaèní metody neexistují. Andreff (2000), který zkoumal privatizaèní procesy v tranzitivních zemích støední a východní Evropy, potvrzuje, ¾e výsledky privatizace nepøispìly ke spokojenosti témìø v ¾ádné sociální skupinì. Privatizaci ve v¹ech zemích postihly dva nedostatky: zbytkové státní vlastnictví a nevyøe¹ená otázka správy a øízení spoleèností. Kouba (1997) správnì postøehl, ¾e v porovnání s Polskem a Maïarskem byla èeská privatizace jako redistribuce vlastnických oprávnìní patrnì nejrychlej¹í. Nìkdy zapomínáme, ¾e je¹tì v roce 1999 bylo v Polsku 3 600 podnikù v rukou státu a privatizaci se nikdy nepodaøilo dokonèit. Pùsobily tøi hlavní privatizaèní brzdy: nevyøe¹ené restituce, nejasnost o roli zahranièního kapitálu pøi privatizaci a kombinace právních a institucionálních pravidel, které urèují strukturu vlastnických práv v podnicích. Pol¹tí ekonomové hovoøí o syndromu bermudského trojúhelníku: firmy byly zdr¾enlivé k privatizaci a restrukturalizaci, http://parat.webzdarma.cz - parat.webzdarma.cz

Powered by Mambo


nebo» pøe¾íval podivný propletenec zájmù zamìstnaneckých rad, odborù a øeditelù podnikù. Èasto docházelo k pololegálním èi neformálním postupùm, kdy se spojilo staré nomenklaturní vedení s øediteli bank, kteøí byli jmenováni exkomunisty. Management se obvykle bránil zahraniènímu pøevzetí a místo toho odprodával podnikový majetek.

Polská vláda si byla v polovinì 90. let dobøe vìdoma syndromu bermudského trojúhelníku, a proto se rozhodla pro zvý¹ení poètu privatizaèních metod, vèetnì rozdání majetku pomocí kupónù. Bylo schváleno, ¾e investièní fondy dostanou 60 % akcií podnikù a ¾e ka¾dá skupina bude dr¾et 33 % nìjakého podniku, za nì¾ bude vystupovat jako hlavní akcionáø plus men¹í podíly ostatních podnikù. Kupónová" metoda se v Polsku uplatnila asi u 500 podnikù.

Pøedstava, ¾e západní odborníci doká¾í tyto investièní fondy efektivnì øídit, tak¾e se hospodaøení kupónových" podnikù vidite zlep¹í, se v¹ak ukázala jako iluzorní. Podniky zùstaly v de facto polostátním vlastnictví a dodnes vyvíjejí úèinný tlak na vládu, aby je sanovala. Lze souhlasit s Hashi (2000), ¾e nejdùle¾itìj¹í pouèení z polského privatizaèního programu je, ¾e masová privatizace musí být provedena rychle, aby se zemì vyhnula nejistotì a zabránila oportunistickému chování mana¾erù. Specifická tranzitivní zemì, kde ji¾ pøed rokem 1989 existoval pomìrnì silný soukromý sektor, je Maïarsko (viz Kornai, 1997). Maïaøi odmítli rozdání státního majetku zadarmo - a» u¾ obèanùm nebo zamìstnancùm firem. Stát si podr¾el podniky ve vlastnictví a¾ do doby, ne¾ se na¹el vhodný strategický investor - domácí nebo zahranièní. To v¹ak neznamená, ¾e by celý proces probíhal pod plnou kontrolou vlády. Maïarská "spontánní" privatizace, která probíhala ji¾ od konce 80. let, byla plná improvizací. Experimentování vytváøelo právní nejistoty a zpo¾dìní, na druhé stranì to umo¾òovalo vèasné pouèení se z chyb a zavádìní pru¾ných korekcí. Státní podniky byly za úèelem privatizace rozdrobeny. Podnik se právní cestou zru¹il, prodala se jeho hmotný majetek, goodwill, výrobní i obchodní know-how. Aktiva se legálním nebo nelegálním zpùsobem odèerpala do soukromých firem. Dùsledkem bylo, ¾e Maïaøi pravdìpodobnì na¹li "ideálnìj¹í" vlastníky, ne¾ byli "první vlastníci" v ÈR èi v Polsku, av¹ak za cenu bolestnìj¹í pøedprivatizaèní agónie. Motivem pro pomalej¹í privatizaci byla i snaha vlády vyu¾ívat pøíjmù z privatizace pro zmíròování schodku státního rozpoètu. Slovinsko muselo øe¹it podobné institucionální problémy jako ÈR. Probìhl boj o kontrolu mezi velkými bloky dr¾itelù zamìstnaneckých akcií a velkými bloky vnìj¹ích akcionáøù - investièních fondù. Pøi vnitøním boji o kontrolu se pou¾ívaly peníze k vytlaèení druhé skupiny a odèerpávaly se tak prostøedky potøebné pro investice. Nezdá se, ¾e by èeská (post)privatizaèní zku¹enost byla v kontextu jiných tranzitivních zemí ojedinìlá. Pøevod státního èi polostátního majetku do soukromých rukou probíhá komplikovanì v¹ude a ¾ádná varianta není bez nákladù. V totálnì zestátnìné ekonomice, jakou Èeskoslovensko bylo pøed listopadem 1989, bohu¾el pøíli¹ privatizaèních alternativ nebylo. Odli¹né míry ekonomického rùstu v rùzných tranzitivních ekonomikách, které bývají brány jako doklad o úspì¹né èi neúspì¹né privatizaci, jsou výsledkem odli¹né makroekonomické politiky, zejména mìnové a kurzové. Byla to pøíli¹ tvrdá mìnová politika v II. polovinì 90. let, nepøimìøené køehké transformaèní situaci, která vedla v ÈR ke zpomalení hospodáøského rùstu. Privatizace hrála roli podru¾nou, pokud vùbec nìjakou. Námitky proti kupónové privatizaci V závìreèné kapitole bychom se rádi vìnovali nìkterým námitkám proti kupónové privatizaci, která byla v Èesku zejména ve druhé polovinì 90. let zbyteènì démonizována. Proti kupónové privatizaci (KP) bývá vzná¹eno ¹est kritických argumentù: 1. KP nepøinesla nový management ani nový kapitál, 2. KP nenapomohla k restrukturalizaci podnikù, 3. KP byla èistì formální, nebo» nena¹la nové strategické vlastníky, 4. KP byla provádìna bez právního rámce, co¾ umo¾nilo pozdìj¹í tunelování, 5. KP vytvoøila rozptýlené vlastnictví, co¾ neumo¾nilo efektivnì vykonávat vlastnická práva, 6. KP nepøinesla ¾ádný fiskální efekt. Lze øíci, ¾e na ka¾dé z tìchto stí¾ností nìco je", neberou se v¹ak v úvahu reálné alternativy. Klíèové je, zda jiné privatizaèní metody by vyvolaly lep¹í výsledek v tom kterém kritériu, a zda by jiná privatizace probìhla s men¹ími transformaèními náklady. Lze o tom vá¾nì pochybovat. Ad 1. Námitka, ¾e KP nepøinesla nový management ani nový kapitál, patøí k nejèastìj¹ím a souèasnì nejslab¹ím argumentùm. Zamìstnanecké spoluvlastnictví, které doporuèovali na poèátku 90. let levicoví ekonomové, by nepøineslo ani nový management ani nový kapitál. Jen s velkými výhradami jej mohli pøinést domácí èi zahranièní investoøi (Gray, 1996). Domácí investoøi kupovali podniky pøevá¾nì na úvìr. Noví majitelé, aby dostáli svým závazkùm vùèi státu, museli podniky vysávat", nebo vyrá¾et klín klínem v podobì drahých provozních úvìrù. Domácí investoøi tedy mo¾ná dodali podnikùm nový management, ale kapitál jim spí¹e ubrali. Zahranièní investoøi se netlaèili v¹ude. A i tam, kde se tlaèili, po¾adovali od státu oèi¹tìní podniku a rùzné daòové èi jiné výhody. Zahranièní investoøi nejsou jen Volkswagen, ale napø. i AIR FRANCE, jeho¾ vstup do ÈSA se nevydaøil. Nomura se v http://parat.webzdarma.cz - parat.webzdarma.cz

Powered by Mambo


IPB také nechovala dobroèinnì, a tomu, ¾e by dodala IPB více kapitálu, ne¾ jí ubrala, vìøí málokdo. Kupónová privatizace právì proto, ¾e byla zadarmo", nemotivovala nové vlastníky podniky vysávat" tolik, ne¾ tomu bylo u pøímých prodejù.

Ad 2. Èastou námitkou proti KP je, ¾e nenapomohla restrukturalizaci podnikù (napø. Spicer - McDermott - Kogut, 2000). To je v¹ak sporné. Privatizace toti¾ znamenala výrazný restrukturalizaèní impulz, kdy¾ se v jejím prùbìhu podniky rozdìlovaly do men¹ích. Po liberalizaci cen a zahranièního obchodu do¹lo k pøeorientování podnikù na západní trhy a výraznému poklesu poètu zamìstnancù v podnicích. Tabulka 3: Restrukturalizace èeského prùmyslu v prùbìhu privatizac

1991

1992

1993

1994

Poèty vìt¹ích podnikù%

1245

2416

3109

4024

Poèty zamìstnancù

1724.000

1522.000

1409.000

1342.000

Pramen: ÈSÚ, %podniky s více ne¾ 25 pracovníky V letech 1991-94 do¹lo k poklesu zamìstnancù prùmyslových podnikù o 23 % a poèet vìt¹ích podnikù se díky organizaèní restrukturalizaci zvý¹il na více ne¾ trojnásobek. Obava, ¾e by bìhem kupónové privatizace neprobíhala restrukturalizace, je tedy neoprávnìná. Restrukturalizace je permanentní proces, který provádìjí pøedev¹ím konkrétní jedinci na mikroúrovni. Vláda jej ze své podstaty nemù¾e ani pøíli¹ urychlit, ani pøíli¹ zbrzdit. K restrukturalizaci docházelo bìhem privatizace i po ní. První èeská vláda se netajila zámìrem, ¾e nechce provádìt restrukturalizaci podnikù, ale chce ji nechat a¾ novým vlastníkùm. Bylo to rozhodnutí správné, nebo» není jasné, jakým zpùsobem by chytøí úøedníci z ministerstva prùmyslu, Fondu národního majetku èi Úøadu vlády restrukturalizaci provádìli. http://parat.webzdarma.cz - parat.webzdarma.cz

Powered by Mambo


Restrukturalizace je vìcí soukromých vlastníkù, nikoli státu. Ad 3. KP prý byla spí¹e formální. Je to pravda, nebo» jejím úèelem nebylo nalézt koneèné, strategické vlastníky, nýbr¾ odstátnit podniky a umo¾nit, aby si soukromí investoøi koupili podíly na kapitálovém trhu. K tomu také skuteènì docházelo, v rámci tzv. tøetí vlny", která znamenala koncentraci vlastnictví do rukou koneèných, tj. strategických vlastníkù. Proces koncentrace vlastnických práv, tj. nalézání strategických vlastníkù", byl bolestivý, ale nutný. Kdyby kupónová privatizace neprobìhla, podniky by zùstaly v pøedprivatizaèní agónii, mana¾eøi by je vysávali a privatizovali spontánnì. Koncentrace vlastnických práv by probìhla neménì komplikovanì. KP tak byla sice formální", ale není jasné, zda by pomalá privatizace nebyla je¹tì formálnìj¹í". Neprùhledné vlastnické struktury, køí¾ové vlastnictví a rozlièné institucionální propletence najdeme ve v¹ech tranzitivních ale i vyspìlých ekonomikách. Problém nastává ve chvíli, kdy se vláda rozhodne tuto køehkou situaci nerespektovat a chce na transformaèní realitu "naordinovat" normy a pravidla umìle pøenesené z vyspìlých ekonomik. Náklady takového pøizpùsobení dokládá bývalé východní Nìmecko. Ad 4. Nìkteøí pøipou¹tìjí, ¾e jistá "tolerance" na poèátku postprivatizaèní fáze byla oprávnìná, nemìla v¹ak trvat tak dlouho a mìlo dojít døíve k dotvoøení právního rámce, zejména regulace kapitálového trhu. V této argumentaci se smì¹ují dvì vìci: budování právního rámce a regulace trhu. Právní rámec pro privatizaci existovala schválenými privatizaèními zákony a vyhlá¹kami. Nìco jiného je regulace kapitálového trhu. Regulace kapitálového trhu není jednoduchá zále¾itost a probíhají o ní diskuse v¹ude na svìtì. Rozmanitost systémù dohledu a regulace finanèních trhù, je¾ se na Západì vynoøily, odrá¾ejí nejen specifický hospodáøský vývoj, nýbr¾ i odli¹né politické pøedstavy jednotlivých zemí o optimální míøe ingerence státní moci. Obhájci regulace argumentují nejèastìji asymetrií informací mezi investory a emitenty, to v¹ak není pøesvìdèivý argument. Asymetrie informací existuje pøi prodeji jakéhokoli zbo¾í, tøeba i salámù èi televize. Zavedení regulace kapitálového trhu nemotivuje investory k ostra¾itosti, spí¹e vybízí k morálnímu hazardu: pøi rozhodování, kam vlo¾í peníze, se pak investoøi tolik nezajímají o kvalitu cenného papíru, proto¾e vìøí, ¾e stát jejich investice "ochrání". Náklady regulace se navíc promítnou do vy¹¹ích cen pro klienty.

Proto¾e kapitálové trhy v tranzitivních zemích jsou nevyzrálé, mìly by být ménì, a nikoli více, regulovány ne¾ trhy vyspìlé. Západní investoøi jdou do tranzitivních zemí proto, ¾e si slibují vy¹¹í výnos, pøirozenì s vy¹¹ím rizikem. Dal¹í regulace by odradila ty poslední zbytky investorù, kteøí zde dosud pùsobili, a likvidita trhù by spadla na minimum. Ad 5. Èastým argumentem je, ¾e KP vytvoøila rozptýlené" vlastnictví. To v¹ak není pøesné. Je pravda, ¾e KP okam¾itì nevygenerovala silné majoritní vlastníky. Ve skuteènosti v¹ak majiteli privatizovaných podnikù se staly investièní privatizaèní fondy (IPF). V první vlnì IPF kontrolovaly 72 % v¹ech vydaných kupónù, ve druhé vlnì a¾ 60 % v¹ech kupónù. To signalizuje ne úplnì rozptýlené vlastnictví. Rozptýlené vlastnictví není defektem, nýbr¾ normální strukturální komponenta ekonomik (vèetnì západních). Podniky, kde existuje rozptýlené vlastnictví, poskytují nadprùmìrný vliv mana¾erùm, zatímco ve firmách, které jsou ovládány silnými vìt¹inovými vlastníky, jsou mana¾eøi silnì závislí na zájmech akcionáøù. To je v souladu s teorií principala a agenta (viz ©vejnar, Koèenda, 2003). V USA a Velké Británii, kde najdeme relativnì rozptýlené vlastnictví, le¾í rozhodovací pravomoci v rukou mana¾erù. Pomìrnì vysoká likvidita trhù cenných papírù existuje za cenu atomizovaného vlastnìní akcií, tak¾e vzniká model "silní mana¾eøi, slabí vlastníci". V kontinentální Evropì, kde se rozhodovací pravomoci koncentrují do rukou nìkolika málo akcionáøù, ustupuje likvidita kapitálového trhu do pozadí, zato se prohlubuje kontrola a øízení korporací. Správu spoleèností lze tedy popsat modelem "silní dr¾itelé kontrolního balíku, slabí mana¾eøi".

Èeská postprivatizaèní zku¹enost toto teoretické nahlédnutí potvrzuje. Po ukonèení kupónové privatizace byl v první fázi èeský akciový trh pomìrnì likvidní, vlastnictví podnikù relativnì rozptýlené (nikoli v¹ak zcela), co¾ posilovalo vliv mana¾erù. Kdy¾ podíly ve firmách postupnì skoupili majoritní vlastníci, likvidita akciového trhu poklesla, vliv men¹inových akcionáøù se smrskl a mana¾eøi se stali závislými na zájmech vìt¹inových vlastníkù. Vlastnická práva se pomalu ale jistì usazovala. Co je na takovém procesu ¹patného èi nenormálního? Nic. Pokud rùzné modely pozic vlastníkù a mana¾erù znají západní zemì, bylo by divné, kdyby se s nimi nesetkaly zemì tranzitivní. Míra rozptýlenosti vlastnictví je neutrální charakteristika ekonomiky a neimplikuje ¾ádná kladná èi záporná hodnocení. Ad 6. Poslední námitkou proti KP je, ¾e na rozdíl od standardních metod privatizace nepøinesla ¾ádný fiskální efekt. To v¹ak není jisté. Pokud by nebyla KP realizována, øada podnikù by je¹tì byla v rukou státu. Vzhledem k tomu, ¾e kupónová shromá¾dila spí¹e podniky prùmìrné a podprùmìrné, vyvíjely by tyto státní formy soustavný tlak na vládu, aby je sanovala (jako je tomu u v¹ech státních èi polostátních podnikù). http://parat.webzdarma.cz - parat.webzdarma.cz

Powered by Mambo


Odøíznutí podnikù od pupeèní ¹òùry státu bylo formální, souèasnì v¹ak významné a symbolické. Vyjadøovalo, ¾e ji¾ nejde o státní podniky, tak¾e jejich mana¾eøi nemají právo ¾ádat vládu, aby jim proplatila" ¹patné hospodaøení. Málokdo si uvìdomuje, jak ohromnì se tím ulehèil ¾ivot v¹em následujícím vládám, které se ji¾ o masovou privatizaci nemusely starat (viz Perotti, 1995). Závìr Konstatování, ¾e dìdictví komunismu hrálo v 90. letech 20. století silnou roli, neznamená fatalismus ani lacinou obhajobu. Vycházíme-li z konceptu path-dependency, mìli bychom být trpìliví a nekritizovat institucionální defekty, které se zvolenou metodou privatizace pøímo nesouvisejí. Objevují-li se problémy zmocnitel - zmocnìnec v korporacích ve vyspìlých ekonomikách, bylo by divné, kdyby se jim vyhnuly zemì tranzitivní. Transformaèní privatizace nebyla idylkou" britského typu, kde vláda podniky vyèistila a nejlákavìj¹í kusy prodala soukromým zájemcùm. Byla radikální systémovou zmìnou, jejím¾ cílem bylo najít první vlastníky a nastartovat proces usazování vlastnických práv. Není pøekvapivé, ¾e usazování vlastnických práv trvá léta, mo¾ná i desetiletí.

Èeská republika u¾ na¹tìstí není transformaèní zemí, dokonce není u¾ ani ve fázi postransformaèní. Smysluplnìj¹í ne¾ se pøít o minulost je diskutovat o dokonèení privatizace dnes. Zde jsou západní práce o standardní privatizaci inspirativnìj¹í ne¾ pøed deseti lety. Napø. nahlédnutí, ¾e jedinì privatizace souèasnì spojená s deregulací, pøinese ký¾ené ovoce, nebo ¾e neexistuje lep¹í kritérium pro posouzení kvality privatizaèního zámìru ne¾ nabídnutá cena, jsou stále naléhavá. Transformaèní privatizace byl unikátní proces, který se ji¾ nikdy nebude opakovat. Proto bychom na ni mìli být hrdí. Transformaèní privatizace v ÈR zahájená v první polovinì 90. let zajisté nebyla dokonalá. Otázka pouze zní, zda existovaly alternativy lep¹í. Ze v¹ech indicií se zdá, ¾e tomu tak nebylo.

Navazující èlánky: Lži o transformaci - měli jsme si od Němců poradit? DISKUZNÍ FÓRUM: parat.webzdarma.cz

http://parat.webzdarma.cz - parat.webzdarma.cz

Powered by Mambo


JINÝMA OÈIMA PØEVZATO

Recommend Documents