Jiřímu s poděkováním, že mi umožnil spatřit krásy východní Afriky.
aneb Ženu ani slonem neutaháš JOTA/2012
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována, uchovávána v rešeršních systémech nebo jakkoliv elektronicky, fotograficky či jinak přenášena bez předchozího písemného souhlasu majitele práv a nakladatele knihy. © Ludmila Vítovcová, 2012 Illustrations © Jaroslav Kerles, 2012 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2012 ISBN 978-80-7462-200-7 ISBN ePub 978-80-7462-273-1 ISBN mobi 978-80-7462-294-6
ÚVOD Tam, kde vybíhá Afrika v roh, leží Somálsko. Pevnina je od východu otloukána vlnami Indického oceánu a vnitrozemí sužováno vedrem, horkým větrem a naprostým nedostatkem vody. Přežít lze jen na pobřeží ochlazovaném brízou od oceánu. Tři roky jsem žila s rodinou v rovníkové Africe v hlavním městě Somálska, v Mogadišu. Můj manžel, veterinární lékař, zde pracoval jako expert Světové organizace pro zemědělství a výživu. Život se mi zúžil na pobíhání mezi mužem, dětmi a kuchyní. Žila jsem den za dnem starostmi o vodu, které byl nedostatek, péčí o nakrmení rodiny a obavami ze zdravotních potíží. Společnost mi dělaly tlupy opic, divoké kočky a gekoni. Žádné knihy, rádio či televize. Můj málomluvný manžel byl tak pohlcen prací a vyčerpán tenisovými zápasy, že moje pokusy o konverzaci ignoroval. Naše dvě dcerky v předškolním věku měly své představy o hrách i způsobu života a raději než mě přibíraly do party Musu. To byl domorodý chlapec určený ke hlídání a posluze, ale spíš se stavěl do role mého třetího dítěte. Nehlídal, neuklízel, někdy zmizel na celé dny, ale muže obdivoval, děti miloval a mě toleroval. A nikdy nás nikdo neobtěžoval. Dům byl prostorný nízký bungalov s obývákem velikosti jízdárny, ložnicemi, pracovnou, koupelnami a tmavou kuchyní, ale horký, dusný a neobyvatelný. A plný prapodivné havěti. Pobyt na terase o rozměru pětadvacet metrů čtverečních byl díky slabému vánku přijatelný, ale mě neuspokojoval. Jako malé dítě jsem se pak těšila na procházku po pláži. Jediným volným dnem byl pátek a místem odpočinku pláž vzdálená osm kilometrů. Pokud se oceán vzdouval v přílivu nebo měl muž pracovní povinnosti, což bylo často, seděla jsem na terase, krotila děti a marně přemýšlela, co jsem si od pobytu v tropech slibovala. Protože Somálsko je světem muže, měla jsem své možnosti jasně vymezené, a i když jsem toužila spatřit zázraky africké přírody, o nějaké cestě do terénu se mi mohlo jen zdát. Já měla vystačit se zážitky v kuchyni plné hmyzu, která se pro mě stala mučírnou. Trpělivost není zrovna mojí silnou stránkou, a tak Somálci nemohli pochopit, co poutá mého klidného, statného muže k tomu malému, prchlivému stvoření. Jasně mu naznačovali, že takový krásný muž si zaslouží ženu vysokou, silnou a poslušnou. Šlachovití Somálci přezíravě shlíželi na moji drobnou postavu z dvoumetrové výše neproniknutelným pohledem černých očí a hodnotili mě jak na aukci. Na rozdíl od našeho nelichotivého pojetí nadváhy považovali tloušťku za průvodní znak bohatství a obdivuhodný projev krásy. Pokud neměla žena řádně vytvarované boky, ta pověstná „madla lásky“, nenašli v ní Somálci zalíbení. Já byla bez šance na obdiv. Navíc je znepokojoval můj zdravotní stav, protože mít jen dvě děti, a ještě k tomu dcery, to není normální. Aspoň z úhlu jejich pohledu. A tak mému muži důrazně doporučovali, ať mě vymění. Vztekala jsem se a obdivovala veselé Somálky, vysoké krasavice zahalené do vlajících závojů a přátelských úsměvů, které byly úplným protikladem odměřených, nepřístupných mužů. Jejich partnerské vztahy mě udivovaly, poklidné soužití v mnohoženství fascinovalo a popadla mě touha objevit tajemství harmonického manželství. Sedávala jsem v rohu terasy pod třásnitými listy palmy, sledovala hry dětí a snila o divoké africké přírodě. Moje dosavadní setkání se zvířaty měla spíše nádech hororu. Nájezdy vřeštících tlup opic, nálety lišajů a netopýrů, pronikavé řvaní velbloudů nebo tajemná zjevení hadí hlavy v tmavém kuchyňském oknu mě zrovna nenadchly. Po třech letech pobytu v tropech
mě vzal muž do Keni na safari. Tam se mi splnily všechny sny o divoké Africe. Ludmila Vítovcová
Když jsme se naučili létat ve vzduchu jako ptáci a potápět se do vody jako ryby, zbývá nám naučit se žít na zemi jako lidé. G. B. SHAW
