JATAGÁNOVO DRUHÉ PODÁNÍ. Sepsal kupodivu Lišák, divné, že

JATAGÁNOVO

DRUHÉ PODÁNÍ

Sepsal kupodivu Lišák, divné, že. 1

© Míla Lišák Lukavec, 2011

2

Lišák

Ls

Samizdat

3

SUCHÝ ÚVODNÍK „Je krásné ráno, slunce právě vylezlo z pelechu a prodírá se mezi štíhlými věžemi Vajoletek a zahřívá mi spacák. Jak by to mohlo být krásné, kdyby…. Já Jatagán prohlašuju, že to asi bylo jinak. Sice Lišák tvrdí, že je to podle jeho pravdy, ale o tom se dá dlouze polemizovat. Důležité ale je, že to bylo, a bylo to fajn. Ono to je vlastně vždy fajn, jen to „fajn“ si uvědomím, až když je po akci. Já jsem asi tak trochu Japončík podle Lišákova hodnocení takyturistů. Teprve když akce dobře dopadne, tak si ji dodatečně v klidu prožívám. Já tomu říkám „dožít si akci“. Tak jak to s námi trampy vlastně bylo? Než jsme se dali dohromady, museli jsme se setkat na eSVéVéeŠce. A k tomu je třeba znát a pokusit se pochopit můj „stranický“ původ. Maminka byla katolík, tatínek byl komunista. Vypadá to nepochopitelně, ale je to ve skutečnosti logické. Já se totiž narodil po válce, v době úžasného budovatelského nadšení, kdy „světlé zítřky“ nebyly fikcí, ale jasným cílem. A pro tento cíl nikdo nešetřil silami. A jak se mohl komunista seznámit s katoličkou? Tatínek totiž nebyl žádný bojácný zajíc, ale ve válce odvážně a riskantně utekl z bombardovaného Německa, kde byl totálně nasazený a přes Krnov na Moravě se dostal až do Prahy. Ano, ano, k tomu je třeba něco vysvětlit. Tatínek byl ročník 1921, který Němci celý tak zvaným totálním nasazením přemístili do Říše na nucené práce pro Wermacht. A tatínek měl velmi dobré vzdělání z Obchodní akademie, mluvil čtyřmi jazyky, a proto byl vybrán jako korespondent k jedné zbrojařské firmě. Ale dlouho jim tam nesloužil, při vhodné příležitosti utekl a vrátil se do Prahy. Tam se nějak připletl k atentátu na Heydricha, ale než pro něj přišli, tak zmizel k partyzánům v lesích na Brdech. Tím se stal jedním z prvních válečných trampů na Brdech, kde ale byla německé vojenská posádka a proto se „přestěhoval“ tam, kde se cítil víc doma, tedy na 4

Turnovsko. A tam někde potkal maminku, a ta si ho až do konce války schovávala ve stodole. A šlo jim to dobře dohromady, obě jejich „náboženství“ v základě chtějí pro lidi jen dobro. Tím šťastným řízením jsem tedy přišel na svět, a tím taky jsem získal vztah k Českému Ráji, získal dvě jména František Jan a měl jsem volnou cestu do života. Ačkoli jsem nikdy nebyl žádný génius, mohl jsem si vybrat školu podle svého. Tatínek byl přeci komunista a partyzán. Díky tomu jsem přijímačky na SVVŠ bral jen jako formalitu, cestu jsem měl umetenou. Později jsem toho také využil a přihlásil se na vysokou ekonomickou, obor zahraniční obchod. Tatínek byl samozřejmě rád, on ten talent měl, ale studovat nemohl. Já spíš opačně, díky němu jsem měl možnost studovat, ale ten potřebný talent ke studiu zahraničního obchodu mi trochu chyběl. Na SVVŠce, dnes nazývané Gymnázium, jsem potkal báječné kamarády. A ty ani nenapadlo posuzovat někoho podle „třídního původu“, pro ně jsem byl kamarád Ferry a hotovo. A jako kamarád jsem s nimi zcela samozřejmě jel na jejich, tedy náš, první vandr. Kde ono rozhodnutí padlo nevím, Lišák tvrdí že na pohovce v kotelně, ale tam já určitě nebyl. My totiž všichni, tedy celý ročník studentů, jeli na brigádu na okopávání řepy na Lounsko, zatímco někteří, kteří měli vhodnou výmluvu, s námi nejeli. Lišák měl nějaké závody, Helena měla atletické soustředění. Proto zůstali doma, škola pro ně neměla náplň, a proto pomáhali školníkovi, proto měli znalosti o pohovce v kotelně a proto měli čas vymýšlet akce. Takže já se dověděl o vandru do Českého Ráje jako o hotové záležitosti a mohl jsem se vyjádřit pouze ANO, v krajním případě JO. Kamarád Lišák tvrdí, jak těžko bylo sehnat džíny a pruhovaná trika. Dodnes se za to stydím, ale bylo to jinak. Já synek bolševika jsem měl jisté výhody, takže sehnat džíny a trika bylo poměrně snadné, i když pro ostatní to byl problém. Vždy jsem byl a budu kamarádům vděčen, že mi nikdy nic v tomto směru nevyčítali. Až později to bylo horší, ale to patří jinam, k tomu se za čas vrátím. 5

Takže na vandr jsme vyrazili, jen já nemusel získávat volný den nějakým podfukem, mě to zařídil tatínek, jako ostatně spoustu jiných záležitostí, které pro mě udělal. Byl to tatínek, děkuju mu za všechno, ale později mně bylo trapné, že já vždy vše můžu, zatímco ostatní měli vždy problémy. Ale místo toho, abych všech výhod naplno využíval, tak jsem stále uvažoval, zda je to tak správně a spíš pochyboval, než bez výhrad přijímal. Jenže ten vandr nebyl první. Byl sice zakládající, ale ten úplně první byl vodní vandr. Lišák vždy na konci povídání dával nějaká ponaučení, ale já si to nemůžu dovolit. Nechám na každém, aby se z mých činů, postojů a omylů poučil, případně je i odsoudil. Manitú nám všem pomáhej!

6

MOKRÝ ZAČÁTEK …aneb Jizera, nejstrašnější bystřina Severních Čech. Jednou takhle začátkem května povídá Tatran (pozdější Skaděš a pak Lišák): „Klucí, víte že nás Helena zve na vodu?“ A Džón na to: „Vodu nepiju a koupat se budu až v sobotu.“ Jenže Tatran už nebyl k zastavení a mlel si svou: „Pozvání dámy se zaprvé neodmítá, zadruhé se koupat budeš a to v neděli, zatřetí jsme s Helenou zjistili, že naše TJ, za kterou oba konáme úctyhodné sportovní výkony, má a půjčí 3 nafukovací dvojkajaky, začtvrté už jsou zamluvené, zapáté nás je 5 kluků a Helena, to je akorát a zašesté vlak na Spálov jede v 8:28 z Hlaváku a zasedmé připomínky ani výmluvy se nepřijímají.“ Taktedajo. Co potřebujeme? „Vezměte si peníze na vlak a případně na pivo, svačinu a místo trenek plavky. Sraz před nádražím v půl osmé, vyzvedneme lodě a pojedeme.“ Dojednáno, učiněno. Vlak jel do Tanvaldu a úvratí do Žebrodu. Úvrať je když…. É ? Ano úvrať je když vlak musí zastavit, přehodit výhybku a couvat, ale pal dál jinou tratí. Což u motoráčku, který má motor vpředu i vzadu, není žádný problém. Jen někteří lidé si rychle přesedávají, protože najednou jedou na druhou stranu, někteří se dokonce děsí, že jedou zpátky. Po této kratochvíli jsme sledovali řeku Kamenici a líčili, kudy bysme to jeli, kdybysme to jeli, a to bysme to tedy jeli, protože to pro nás je hračka, že? Na Spálově štípák křičel: „Všichni vodáci vystupovat! Spálov je Mekka vodáků.“ Vystoupili jsme, počkali až vláček odjede a táhli těžké bágly s kajakama k vodě. Dlužno dodat, že voda je Kamenice, ale jen 50 m, pak už je soutok s Jizerou. Na břehu zjistila Helena, že nemá pádlo, ono nevystoupilo a odjelo si do Žebrodu. Nevadí, jedem tam po vodě a stavíme se na nádraží, snad ho štípák vyložil. A přišlo k nafukování. Pusou je to hrozné, ale jde to, jen to trvá dlouho. Mezitím jel motoráček zpátky na Tanvald a štípák křičel: 7

„Mám tu nějaké pádlo, chcete ho?“ Helena samozřejmě chtěla, dostala pádlo, štípák dostal pusu a všichni byli spokojeni. Tatran měl 3 velké igeliťáky, do každé lodi jeden, tam jsme nacpali téměř všechno oblečení, peníze a svačiny, co kdybysme se čistě náhodou koupali. Tak ke strojům! Roztočme kola revoluce! Jako první vyrazil Kápo s Fýrerem na háčku. Ujeli asi 40 m a v tom po Jizeře zleva přijíždí keňa, ale nafukovačka není ani rychlá ani dobře ovladatelná, takže ahóój… bacha… tý vole kam jedeš… bum… bác… čvach ! Dvě lodi kýlem vzhůru bratrsky po boku odjíždějí, čtyři vodníci nebratrsky v zápasnických postojích čvachtají v peřejích. „To ses nemoh vyhnout?“ „Já měl přednost zprava!“ „Já jel po hlavní, Jizera je hlavní, tak mám přednost!“ „Haha hehee, tak jo promiň.“ „Hehee haha ty promiň, vždyť je teplo, tak co.“ Lodě jsme pochytali, vodu vylili, dohodli se, že na koupání není voda dost teplá, tak už radši ne. Jenže jak bylo vidno, řeka na dohodu nepřistoupila a připravila Paraplíčko. A je známo, že Paraplíčko je nejdivočejší peřej na sever od jižního pólu. A to je důvod ukázat co umíme. Na nafukovačkách je to brnkačka. Ti dva kluci na keni už byli dávno pryč, na rychlé lodi se lehce prosmýkli a zmizeli za zatáčkou. Jedeme, žádný problém kudy, voda ví. Kudy teče, tudy jedem. Ferry a Džón hladce projeli, za nimi Helena a Tatran, Helena přitáhla u balvanu vlevo, ale Tatran neodlomil, najeli na balvan bokem, šáhli na něj, otočili se zadkem dopředu a hravě odjeli pozadu. Ale Kápo tento elegantní manévr nečekal, bodyček je hodil na sousední kámen, ale ten je převrátil a koupali se znova. Voda řvala, někdo řval nadšením, ale někdo s poněkud vzteklým podtónem. „Co je? Vždyť je teplo!“ „Jak komu, my už tam jsme podruhé!“ 8

Pomohli jsme vylít a jedeme dál. V tom vpravo koupaliště a Helena se ptá „Klucí, nechcete se vykoupat?“ Nechybělo moc a mohla se koupat hned, ale to gentleman nedělá. Pak přišel jez v Žebrodě, prostřední zdrž byla vytažená a pod ní kohout jak stěna. Fýrer na nic nečekal a přitáhl do proudu, Kápovo přitažení už přišlo pozdě, jeli to. Fýrer zalezl úplně do lodi a nechal to osudu. A řeka věděla, jeli největším kohoutem, špice se zvedla šíleně vysoko a cákla zpátky, ale Kápo držel kormidlo a voda je zalila, jeli dál a křičeli nadšením. Nutno se držet pravdy, takže nutno přiznat, že nadšením řvali dál, neboť další dvě lodi manévr opakovat nedokázaly. A studená hloubka tam teda byla, vím o čem mluvím. Kápo nás nezapomněl informovat, že je přeci teplo. Pak přišel jez ve Splzově, Tatran věděl, že když nejde voda přes jez, tak se musí řekou pěšky nebo náhonem vlevo. A voda přes jez nešla, tak jsme přetáhli do náhonu vlevo. Voda jela tiše tichounce, rychle a rovnoměrně. Na můstku stál hlídač, křičel něco, jako že se do továrny nesmí, že máme přenášet přes hřiště, ale Tatran drze tvrdil, že řeka je obecní a nás fabrika nezajímá. To byla ale jen fráze. Voda zmizela pod česly elektrárny, přistáli jsme u hrany přepadu, nyní suchého. Tatran tvrdil, že to jde slézt dolů a vyjet podél turbíny. Slezli jsme, dotáhli lodě do tunelu, kde už zase byla voda a za rohem hučela turbína. Buďto jsme měli kliku, nebo to někdo zařídil, ale ze dvou turbín jela jen jedna a to ještě ta vzdálená. Helena ale pádlovala na špatné straně, takže loď najela do vracáku a turbína je spláchla dolů. Když se vynořili, tak Tatran už neměl svůj parádní šátek a měli co dělat s lodí ve studeném proudu. Ostatní se poučili a projeli bez problémů. Pak byl jen kousek pádlovačky a další, Maloskalský jez, prý poslední. A Tatran věděl, že když je v zákrytu tenhle strom s rohem domu za ním, tak přesně trefíš šlajsnu. Najeli přesně, ale jinam, narazili, proud jim vzal zadek a už tam skoro byli. Necvakli se, jen vystoupili z lodi. 9

Lehce si vzájemně nadávali, ale Tatran nedal, táhli loď nahoru, a že to pojedou ještě jednou. Na jezu zjistili, že jeli dobře, jen je to zadní roh domu, ne ten přední. Nová jízda byla přesná a další lodi taky. To se musí oslavit, hurá do hospody. Hospodský jistě viděl naše mládí, pivo nám nedal, ale udělal grog, aby nám necvakaly zuby. Tak jsme si dali pozdní oběd. A Tatran tvrdil, že se necvakli, ale Kápo že jo. A tak pravím Tatranovi: „Máš ho mokrýho?“ „Jako co mokrýho?“ „Přeci toho, moudí, to co Helena nemá.“ „No tak to teda mám!“ „Tak ses cvaknul, když je moudí mokrý, tak to je rozhodující.“ Jo a je to jasný, o tom se nedá diskutovat. Jedem dál, teď už bude jen jedna peřej a klidná voda k Dolánkám, tam počkáme na vlak. Taky jo, teklo to, jelo to, romantika, peřej jen zašuměla, nad hlavami zahučel vlak z mostu do tunelu, cyklisté volali ahóóój, my taky ahóóój. Pak byly Dolánky a konec, vypustili a vysušili jsme lodě. A než jsme se dočkali vlaku, tak Kápo ještě vlez do Jizery, že si musí zaplavat, abychom viděli, že se celý den koupal schválně, protože to on má rád. „Tak my ti věříme, ale příště už nelži.“ Cestou domů Helena prohlásila, že jestli příště nepojedou nějaký jiný ženský, tak že nejede. Tatran pak prohlásil, že s ženskou v lodi taky nejede. Však ono se to do příště nějak vyvrbí.

10

DRUHÝ

VANDR A PRVNÍ SLAVNOSTNÍ OHEŇ.

…aneb bylo to jinak? „Víš kde jsme?“ „Jo, ve skalách nad Bělou.“ „A kam jdeme?“ „Přeci do Údolí Stínů!“ „Ale kudy?“ „Tak… to … teda… nevím. Já nic nevidím!“ Tato slova jsem opravdu slyšel. To se nám fakt stalo, ale já to pamatuju takhle. Bylo nás pět. Džón, Ferry, Fýrer, Kápo a Tatran, a chodili jsme na SVVŠku za účelem získání maturity. Byla 60. léta, a všichni si mysleli, že to pod vedením bolševiků vytrhneme. Tatínek byl na koni, to přeci všechno on už dávno věděl, a teď…. Všichni jsme tomu tak nějak věřili, i já měl dojem, že jsem na správné straně. Ve věku asi 17 let jsme věřili komunistům, že to myslí s námi dobře a já si podal přihlášku do KSČ. A plni nadšení jsme se rozhodli, že také budeme trampi. A pojedeme zapálit prví slavnostní potlachový oheň do Českého Ráje. Tatran prý ví, jak se to dělá a zná trampské kempy. Nutno Tatranovi přiznat, že se v přírodě vyznal, jeho maminka vedla Turistický oddíl mladých, což ale vlastně byli skauti a ti právě znova obnovovali svou organizaci, dosud zakázanou. Proč zakázanou? To jsem tehdy nechápal. Naší trampskou inspirací byl kamarád Jirka, co na týden utekl do lesa a bydlel v jeskyni, protože se nepohodl s vedením školy. Tvrdil, že když máme to Pražské jaro, tak se nehodlá učit ruštinu a další komunistické bláboly, ale to co mladý člověk k životu bude potřebovat. Sice ho nenašli, ale „ukončili“ mu studium. Myslím, že zrovna tohle jsem ve svém prokomunistickém nadšení potřeboval vidět, ale poučení z toho mi došlo o hodně později. Tak dál. Odsouhlasili jsme třídenní vandr a zahájili přípravu. Můj tatínek sehnal bony a já pak jel služebním autem jeho podniku do Prahy koupit džíny sobě i kamarádům. Ta zeleně pruhovaná trika 11

sehnala Džónova maminka, která prodávala ve stánku na Libereckých výstavních trzích. Kluci pak měli v pátek ve škole normální hadry a na nádraží se převlíkali do džínů. Já měl džíny na sobě už ve škole. Byl jsem premiant třídy s tím správným rozhledem a zázemím, kdo z profesorů by si něco dovolil? To bylo trapný, co? Jen se divím, že mě kamarádi neposlali někam, nebo mi rovnou nedali přes držku, když mě samotnému to nedošlo. Tatran nás vedl nádherným vandrem skalním městem a po skalních terasách Klokočských skal, naproti kvetl Kozákov a vůkol bzučelo jaro ze všech sil. V hospodě jsem si dal kofolu, to byl tehdy národní nápoj. A mě pivo nechutnalo, kluci ovšem pro pivo horovali a já to pokládal spíš za pózu. Ale asi to vliv mělo, oni byli spokojení a nadšení, zatímco mě nadšení už přecházelo a měl jsem obavy, co budeme dělat, až se setmí. Ale držel jsem zobák, aby se mi nesmáli. Když jsme konečně vyrazili, tak jsme se hned ztratili, no vlastně ne, jen jsme šli po značce na druhou stranu. Pak jsme našli Postojnou, ale tam nelze dělat oheň, nechali jsme to na Tatranovi, on už najde nějakou cestu do záhuby. Taky ji našel, i když jsme baterku neměli a měsíc nesvítil, ani když mu to Fýrer přikázal. Tak hustou tmu, co by šla krájet, jsem už nikdy neviděl. Ani tenkrát vlastně nebyla vidět. Škoda, že jsem si kousek neukrojil na památku. A Kápo prohlásil, že jsme opravdu vocasové nepoučitelní. Není pravda, co tvrdí Lišák, VOHON byla jiná, i když kamarádská skupina. My si po exhibici na Jizeře z již známého důvodu říkali MOKŘÍ VOCASOVÉ. No co, jdeme dál, Tatran to Údolí Stínů nějak najde, jen to bude chvíli trvat a my zas tak moc nepospícháme. A i když jsme nic neviděli, tak jsme se nebáli a znalí matematiky věděli, že když vyloučíme určitý počet nesprávných veličin, tak nakonec musí zbýt ta správná. Jen jsme se navzájem nesměli ztratit, to bychom se našli až ráno a kdoví jestli. 12

Nakonec Tatran zakopl o schod a bylo vyhráno. Našel nádherný převis se vším trampským, co k němu patří. Teda i s připraveným dřívím. Tomu jsem nechtěl věřit, že někdo připraví druhému dříví, kdyby přišel pozdě v noci. To jsem četl jen v knize Stopař Děrsu Uzala a nečekal jsem, že trampi se chovají podobně. Bohužel z naší party uměl na kytaru jen Fýrer, ale stejně to bylo hrozně fajn. Ráno pršelo a mně vyhovovalo, že nemusím vstávat. Já jsem spíš sůva a ranní skřivani mě svou činností nejen dusí, ale ruší a tím zvyšují stupeň nenálady. Navíc ráno nemám chuť snídat, musím počkat aspoň hodinu, než mi všechno pozvolna začne fungovat, tak se to potom snídaně dá spíš nazvat obědem. Zastavili jsme se v Jednotě a nakoupili potraviny, hlavně špekáčky a vedle v hospodě si dali tláču s cíbou a kofolu. Sice jsem vyslechl přednášku, že kofola na tláču je prasárna, ale když mě to chutná, přece se nebudu přetvařovat? Kluci koupili pivo v lahvích, to mě nějak bylo jedno, já měl svou kofolu. Zpátky jsme byli hned a hned nám taky bylo jasné, že jsme spálili všechno dříví, co tam bylo připravené. Tak jsme pokáceli asi půl lesa a nadělali tolik dříví, že tam musí být ještě teď. A pak Tatran velel postavit slavnostní oheň, a sám sebe nazval Ohniváčem. Všichni to ozkoušeli a nikomu to nechytlo, já pak našel pod převisem suché borové větvičky a tím to pak šlo krásně zapálit, a tak jsem si myslel, že bych mohl získat krásnou přezdívku Ohniváč, ale Tatran pravil, že to je čestná funkce a ne jméno. Škoda. Konečně fajroval oheň a my se slavnostně pojmenovali MOKŘÍ VOCASOVÉ a do cancáku zapsali dvoustránkové pojednání o své jedinečnosti. A byli jsme tak jedineční, že ani šeriffa jsme neměli. Nic nezabralo mé tvrzení, že TO Island taky nemá šeriffa, ale královnu. Jako bude čestná funkce Ohniváč, tak taky bude čestná funkce Hejtman, a jako první byl zvolen Kápo. 13

Poseděli jsme u ohně a Tatran vedl řeč o tom, kolik je kolem trampských kempů, že trampové udržují studánku a i indiánský hřbitůvek. A že taky budeme někde mít svůj kemp. Tak jsem taky hlasoval že jo, s mou známou nešikovností stejně většinu práce budou muset udělat kamarádi, tak jim jako jejich kamarád nesmím bránit, že ano. Ráno jsme uklidili, posbírali odpadky široko daleko a i větvičku do uklizeného ohniště dali. Pak nás navštívil hajný, nebo polesný či revírník ?, já se dodnes v lesnických hodnostech nevyznám. Ale byl to bývalý tramp, tak nás chápal a jen si přál, abychom mu nekáceli zdravé stromy a nestavěli kolové ohrady a palisády. Což jsme mu s radostí slíbili, zvláště já šikulka. Cestou domů jsme mířili na zastávku Dolánky přes hospodu Zrcadlová Koza. Kluci zase chtěli pivo, já kofolu. Vrchní se mě ptal, jestli čistou. Já nic netušil, a tak jsem odpověděl: „Jakou jinou?“ On se jen usmál a nic neřekl. Ale pak mi ta jeho kofola hrozně chutnala, prý do ní dal panáka rumu. Od té doby… . Ve vlaku byla spousta trampů, hráli a zpívali a bylo tam fajn. Tatran říkal, že trampi vždy jezdí v posledním vagóně.

14

PRVNÍ

SAMOTÁŘSKÝ MÍSTO VELKÉHO

… „Velkej“ pro mě nebyl, nehodilo se, abych já jako člen angažované a uvědomělé rodiny dělal nějaká taková alotria. Tatínek mě nepustil, maminka taky nesouhlasila, abych s nějakou „pochybnou společností cikánoval“ po Slovensku, spal v lese a tak. Tak jsem se kamarádům omluvil a začal kout plány alespoň na víkend. Doma jsem oznámil, že v sobotu jedu do Hejnic a vrátím se v neděli. Spát budu v kempu. A začal jsem se učit mlžit, neříkat pravdu naplno. Takže když jsem řekl kemp v Hejnicích, tak jsem tím ani zdaleka nemyslel autocamp, ačkoli to tak vyznělo. Myslel jsem si na Kamenáč, trampský kemp hluboko ve skalách Jizerek. Nakonec se vandr vyvinul odlišným způsobem než byl plán, doma jsem však tvrdil, že jsem spal v pohodě, a pravda to byla. Na to, že jsem bivakoval jinde a jinak nějak řeč nepřišla, já tím směrem ani povídání nevedl a rodiče snad radši ani nic vědět nechtěli, bylo to pohodlnější. Koupil jsem si lančmít, špekáčky, chleba a kofolu. Do turistické hliníkové flašky, kterou jsem dostal od babičky, se vešly 3 kofoly. Pak budu pít vodu, však na Jizerkách je vody dost. Nakonec jsem to řešil tak, že když jsem upil, doplnil jsem vodou, takže jsem kofolu stále ředil, až v neděli jen slabě voněla kofolou a silně chutnala jizerskou rašelinou. Však také potoky na Jizerkách mají barvu kofole podobnou, i když dnes bych řekl spíš fernetu, ale ten jsem tehdy neznal. Popojel jsem vlakem do Josefova Dolu a vyrazil podél Kamenice ke pramenům. Prales podél řeky byl fantastický, řeka hučela po ohromných skalách, vysoký zdravý smrkový les šuměl ze všech sil, aby ho bylo alespoň trochu v řevu peřejí slyšet. Rychlostí asi 2 kilometry za hodinu jsem se prodral do širšího údolí, kde Kamenice v meandrech vytvářela nádherná zeleno hnědá 15

zákoutí. V těch krásných místech je dnes bohužel přehrada. Šel jsem dál proti proudu, netuše, že to už není Kamenice, ale Červený potok. Taky jsem nenašel pramen, ale rozsáhlou bažinu, pak silničku a zase bažinu. Dle skvělé mapy 1:100 000, kterou jsem si půjčil od Tatrana, byla silnička jen jedna a zelená taky jen jedna, tak to bylo jednoduché, mířím asi k Černé Nise. No tak jo! Tam bude taky hezky. A bylo. Našel jsem hráz, nebylo to zas tak problematické, šla tam ta zelená a široko daleko žádná jiná nebyla. Ono na té mapě taky nebylo skoro nic. Odbočil jsem podél břehu, a že půjdu divočinou směrem k Olivetské hoře, což byla jedna z mála hor, odkud bude rozhled, všude jinde jen vysoké lesy. Na ostrohu mezi oběma přítoky stoupal kouř, zvědavost mi velela přebrodit říčku a prodat se houštím. A hle cedule: National Park Fort Adamson, welcome, vítejte. Tož jsem vstoupil a byl jsem opravdu uvítán několika trampy, a to včetně trampského zalomení palce. A u ohně seděl kluk, kterého jsem znal ze školy, tak jdu k němu a povídám „Ahoj Miloši“ a on, že tady není Miloš, ale Bubák. Nevím kdo to jméno vymyslel, bylo naprosto skvělý, protože Bubák byl báječný kamarád, kterému nic nemohlo zničit náladu a stále se spokojeně usmíval. A prý za koho jezdím a jakou přezdívkou mě může představit ostatním. Tak jsem se přestavil jako Ferry, to v této společnosti, co si libovala v angličtině, bylo dobře přijato, ale veselí způsobilo, když jsem se přihlásil k Mokrým Vocasům. Samozřejmě to nikdo neznal a tak se ptali, jak se ke mně dostalo zvadlo. Teď jsem zase „plaval“ já, nevěděl jsem, co to je zvadlo ani proč by mě mělo hledat. Od Bubáka se mi dostalo vysvětlení – jsi na půdě trampské rezervace Fort Adamson na břehu Duck Lake (Kachního jezera), přítoky se jmenují Black River a Snake River. Sešli jsme se na pozvání TO Island, večer tam jdeme na potlach a slavnostní oheň. A zvadlo je ona pozvánka, vytvořená malováním, psaním, fotografováním a opisováním a předávaná poštou či jinak mezi kamarády. Tehdy nebyly kopírovací, tiskové, emailové a další technologie, tak se užívalo pošty, osobního nebo ústního podání. 16

Musel jsem vysvětlit že Mokří Vocasové jsou na Velkým v Nízkých Tatrách a mě tu zapomněli, zvadlo nemám ani o ničem nevím, Manitou mě sem přivedl náhodou. Čas pokročil, bylo nutno vyrazit na Island. Po nezbytném úklidu Fort Adamsonu jsme vyrazili podél Snake river, průsekem a konečně i cestou. A ejhle, Island já znám pro krycím názvem Olivetská hora, pochopil jsem nutnost změny názvu až když nás uvítala Eufr, královna Země Tří Sluncí. Tak jsem se jako delegovaný zástupce, nyní už spřátelené osady Mokří Vocasové, zúčastnil svého prvního potlachu u příležitosti nevímkolikátého slavnostního ohně TO Island. Ale musím přiznat, že do plánu samotářského vandru tento dav nějak nezapadal. Hráli a zpívali pěkně, ale nějak jsem nedokázal ocenit kamarádské tlachání. Zkušenosti jsem měl minimální, z přítomných znal jen Bubáka a i když bych měl ocenit jejich proletářský původ a internacionální přístup, připadal jsem si jako cizí element. Chvíli jsem poseděl a pak se vytratil do tmy. Přespal jsem pod skálou asi kilometr dál, dnes to někteří znají jako Muhu. Vzbudil jsem se kupodivu brzo a zjistil, že nejsem sám. Kolem leželo dalších asi šest šišek a jeden kamarád dokonce už vařil na ohni. Nabídl mi ranní kafe, které já tam pil vlastně poprvé. Dokonce mě půjčil i pitítko, protože já jsem neměl ani ešus. Pak jsem se rozloučil a vyrazil k jihu. Začínal nádherný letní den, jen ohromná hejna much to poněkud kazila. Mířil jsem zpátky k Fort Adamsonu, ale obešel jsem ho obloukem, tam po noční akci dospávalo mnoho trampů. Z lesů jsem na chvíli vystoupil až za Malinovým vrchem, z Bedřichovské louky byl konečně výhled ke Krkonoším, jinak už druhý den jsem kráčel hlubokými lesy. Pak jsem spatřil kouř, stoupající odněkud ze žulových lomů. Po včerejších zkušenostech jsem tam zamířil a tak objevil FFQ. Zase ta angličtina, Fort in Fourth Quarry, ještě že na SVVeŠce jsem měl angličtinu a němčinu. Tři trampové u ohně, holka a dva kluci, mě uvítali a že odkud, kam a proč sám a tak. Slovo dalo slovo, já jim 17

daroval špekáčky, měl jsem 4 a na Islandu jsem je u slavnostního ohně péci nemohl. Pak jsme se domluvili, že jsme vlastně sousedi, ale oni studují na SEŠ, tedy ekonomickou, a maturovat budou za rok, jako my. Trampují sami a žádnou tlupu neznají, snad by tedy příště mohli jet s námi. Odkráčeli jsme k domovu, na této straně žádný vlak nejezdí, tak jsme museli na městskou dopravu. Nastoupili jsme na linku 4 a pak jsme odposlechli spolucestující, kteří si stěžovali, že „Dneska ti pracovníci odpolední směny z LIAZu hrozně smrdí.“ No tak jo. Však zítra do školy už půjdeme vykoupaní.

18

JAK JSME SI VYBUDOVALI STÁLÝ KEMP. …a jak já se snažil moc nepřekážet. Nechtěl jsem to říkat, ale musí to ven. Jinak bych nebyl pochopitelný, i když stejně nevím, jestli takhle budu. Ale já byl tak vychován, z dnešního hlediska jsem byl nesnesitelně správný. Jen se divím, že mi tenkrát neříkali Timur, protože dnešní Mirek Dušín by byl vedle mě ubohý odvar. Já byl totiž navíc v té „správné“ organizaci. Tenkrát Mirka Dušína ovšem téměř nikdo neznal, protože nejenže nebyl „správně“ organizován, ale psal o něm nepřátelský Jestřáb a napsal ho tak správného, že on nějaké komunistické berličky nepotřeboval. A ještě navíc „Jestřábi“ byl hanlivý název kapitalistů. Jo tak jsme rozhodli, že si uděláme stálý kemp. Prý rozhodnutí padlo ve sklepě na pohovce. Ale tam já přece nebyl, já nemohl do sklepa, já jsem nekouřil, nepil, studoval a vzorně se choval. Dnes bych se nakopal do zadku, proč to tenkrát nikdo neudělal? Asi to bylo tím jarem… Všichni byli nadšení a tolerantní. Tak jsem se dověděl, že jsme se rozhodli. Autobus k vlaku jede v pátek ve 14:40, pak je volná sobota. Jeli jsme jedničkou na vlak a pak vlakem do Turnova, jezdily ještě čouďafky a dřevěné vagóny, které měly otevřené plošiny. Na stranách každé plošiny nad schůdky bylo kovové skládací zábradlí a teprve z této plošiny se vcházelo do vagónu. A na plošině postávali trampi a průvodčímu se to nelíbilo. V Turnově pak šlo snadno vystoupit na obě strany, a samozřejmě ta zakázaná byla bližší. Průvodčímu se to zase nelíbilo. My jsme přeskákali koleje a šli po trati, nedbaje mého tvrzení, že po trati nelze. Kluci mi říkali, nechoď tudy s námi, někdo tě uvidí a neuděláš maturitu. Pak jel motoráček zrovna, když jsme kráčeli po železničním mostě, a prý nás houkáním jen zdravil! Jó to asi! 19

Při hlasování zda půjdem do hospody bylo skóre 1:4, hádejte, který blb nechtěl do hospody, můžete jen jednou. No dobře, příště bude hádanka těžší. Ale hospoda byla zavřená a tak jsme vrazili do lesa a asi 2x jsme se ztratili, i když někteří tvrdili, že stále vědí, kde jsme. Hádejte, kde jsme byli? Neuhodli jste, byli jsme stále ještě v Čechách, bližší upřesnění zatím nebylo dostupné, jen extrémě přesná Skaděšova mapa nám poskytla potřebnou informaci, že jsme v lese. Upřesnění: Skaděš byl až do Velkého vandru Tatranem. O mracích komárů ani mapa nic nevěděla. Pak jsme se nějak rozdělili a Kápo začal pískat SOS. Když jsme ho našli, tak si lebedil na kládě pod skálou, kam i přístup nějak chyběl, ale byl na nádherném, těžko zdola i shora přístupném plácku se šišatou jeskyní. To byla tak krásnosmutná kotlina, že nebylo třeba dalších řečí. Holt tady jsme doma, tohle bude Mokrý Vocas. Kamarádi tam udělali obrovský kus práce, a to nejen tento víkend, ale i za několik dalších. Měl jsem i dost obavu, že místo maturity …. Jó to jsem já, pořád si myslím, že vím, co by kdo měl dělat lépe, ale sám toho moc neudělám. Ale oni našli a udělali studánku, krásnou, pískem vysypanou, s přepadem křišťálově čisté a studené vody. Nádhera. Popites, dříve Fýrer, nové jméno si také přivezl z Velkého v Nízkých Tatrách, zvládl jako architekt schodiště nahoru i dolů, musím přiznat, že s mou pomocí, přičemž nejtěžší úkol zůstal na mě, totiž zatěžkávací zkouška. Ostatní kamarádi byli proti mně opravdu… Zkrátka, co unese mě, to unese i všechny ostatní. O tom netřeba diskutovat, tak to prostě je. Kemp někdo pojmenoval Žabakor, jako úlitbu bohům, aby ten žabák, nebo hejkal nebo co to bylo, už tak hrozně neřval. Nicméně pivo mi nikdo nenutil, už nebylo. Je si pamatuji, že ohniště bylo divné, takové netrampské, nehotové. Ono tam totiž na správné ohniště nebylo dost kamení a neměli jsme ani nářadí na větší zemní práce. 20

Cestou domů jsem ocenil, jak to bylo blízko, a ještě byla cestou hospoda. Měl jsem obavy, že titul „magor dne“ získám já za svoji příslovečnou šikovnost, ale dobře to dopadlo, Kápo byl lepší, když získal titul za to, že nás místo divočiny dovedl k hospodě. Paráda to byla, jen tak dál.

21

ČERTOVSKÝ VANDR …aneb zas to bylo trochu jinak. Měl jsem nápad, navštívíme v Českém Ráji místa, která mají tajemná, čertovská a podobná jména. Ale asi jsem nepřednesl návrh na správném místě, což byla pohovka v kotelně. Pravděpodobnější je, že všem kamarádům „začínalo téci do bot“, čas se krátil a hrozba maturity se blížila. Nikdo sice neřekl: ty se máš, ty to máš politicky pohlídané, ve vzduchu ovšem něco takového viselo, jen to nikdo neřekl nahlas. No ovšem Jizerky jsem taky prošel sám, tak jaký problém, a v sobotu ráno jsem vyrazil s tím, že třeba někoho potkám. Vlak mě vysadil v Borku pod Troskami, a nohy mě vedly cestou necestou, ovšem řízeny tvrdohlavou myšlenkou. Někde pod Troskami je prý jeskyně a chodba, kterou čert za duši pána hradu vyrazil z hradu až k Sobotce. A ve skalách má být ukrytý jeden z konců této tajemné chodby. Ve skalách kolem Apolény je těch jeskyněk nepočítaně, ale pohádkový dědeček (byl normálně převlečen za hajného a svého kolegu proměnil na honicího psa) mi dost podrobně vysvětlil, jak to najdu. A našel, jeskyně byla zkraje používána jako WC ovšem bez onoho W, takže exkrementy byly za vstupem dobře zachovány v suchu a bezvětří. Po překonání této obtíže, se jeskyně snížila a posléze rozvětvila. Pravá větev končila po 10 metrech, zatímco levou jsem se proplazil asi 100 m, což po překladu do réalu je necelých 50 m, a pak taky konec. Místo mě vylezl na slunce pořádně špinavý čert. Pokračuje to dobře, tak tedy dál směr Čertoryje. Nicméně Čertoryje má neromantický začátek v podobě zavřené hospody, pak hned navazuje romantické, dlouhé, temné, skalní údolí, které ústí kousek od zámku Hrubá Skála. Ten ovšem stojí za zhlédnutí a nezastíní ho ani bufet před bránou. Z nádvoří je pak nádherný výhled na Skalní město a Trosky. K dovršení romantizujícího dojmu mi zamávala 22

z věže krásná (nejspíše) princezna. Dojem trochu pokazil hrubý chlapský hlas: „Co mi tu máváš na moji holku? Táhni k čertu!“ Ano je třeba táhnout a to k Čertově ruce, nádherné vyhlídkové skále, kam je ovšem přístup poněkud zakázán. No ale nikdo tam nebyl, kdo by hlídal, tak je asi jasné jak to pokračovalo. Zase ty rozhledy, odpolední dlouhé stíny přes vysoké skalní věže, nad hlavou nějací orli a dole nějaký panáček v zeleném stoupá také pěšinou na skálu. Bylo třeba volit únikovou variantu, rychle druhou stranou dolů a tam už žlutá rázuje k Valdštejnu. Hrad byl ve stavu blízkém zřícenině, jen za branou by měl fungovat hotel s restaurací. Jo měl, ale nefunguje. Tak jsem nahlédl do jediné budovy, která odolávala nečasům století, a to do kaple. Jakýsi mnich mě přivítal „Jen pojď synu, neostýchej se,“ a uspořádal přednášku o správné cestě životem. Toto téma jsem teda zrovna potřeboval! Děkuju pěkně, ale já jsem ateista. Farář se nedal „K Bohu může každý a je vždy vítán. Až prohlédneš nebo budeš potřebovat pomoc, nezapomeň se vrátit.“ Na víc už jsem nečekal a vypadl jak zpráskaný pes. Když jsem míjel dveře restaurace, promluvil na mě nudící se nejspíše správce hradu „Vypadáte sklesle mladý muži, že k vám měl důstojný pán kázání? Jo, to se stává, pojďte na panáka, ten vždy nejlépe upraví světonázor.“ Přiznal jsem, že nepiju, jen snad kofolu s rumem, ale to správce měl a hned přinesl. Pak v družném hovoru jsme rozebrali světonázory i tzv. Pražské jaro a nezapomněli ani na pravděpodobnost úspěchu u maturity. Posílen novými názory a několika silnými kofolami jsem kráčel přes kamenný most, na kterém přibližně deset kamenných svatých vykrucovalo oči k nebi nad nerozvážným mladíkem, který ani neví, kde bude spát. „No co se mi šklebíte, půjdu po cestě a dám se první odbočkou ke skalám, a to by čert musel na koze jezdit, abych nenašel místo na spaní.“ Sochy se šklebily dál a dál vykrucovaly oči k nebi, bude je nutno přesvědčit skutkem. Krásný teplý den pomalu, no spíš rychleji, 23

končil, tak opravdu jen kousek, a první odbočkou doprava a už jsou tu skály a vlevo se černá jeskyně – jenže v jeskyni je oltářík a růženec a kytičky a tak. A nahoře nějaké tři kříže. Nádhera, skalní plošina, na hraně tři pískovcové kříže a za nimi tmavnoucí Kozákov s prvními hvězdičkami. Tak tady to bude pěkné! Jen ležení kousek dál na kraj plošiny k lesu, tam co je měkké jehličí. Ani oheň už jsem nedělal, jen schroustal tatranku a ze spacáku sledoval, jak kraj padá do tmy a nahoře rozsvěcejí Hořkomléčnou dráhu. Spoza Kozákova vylezl obrovský měsíc, a byl tak krásně kontrastní, že by tam asi i Armstrongova šlápota byla vidět. Jenže nebyla vidět, protože ta tam bude až za čtyři roky. A usnul jsem, jako když mě do vody hodí. Příšerná rána! Vytřeštil jsem oči! Pravý kříž se celý rozsvítil, blesk sjel na skálu a rozběhl se do všech stran se zvukem, jako když se sypou skleněné střepy. A najednou hrobové ticho a černočerná tma. S úlevou jsem zjistil, že jsem v pořádku a jak se mi pomalu vracel sluch, rozléhalo se šumění. Pak další blesk ozářil oblohu a spustil se hustý déšť se silným větrem. A já neměl celtu! Spacák hned začínal být mokrý. Rychle sbalit a pryč. Asi budou další blesky. Taky že byly. Za chvíli bylo všechno mokré. A schovat se nebylo kde, nahodil jsem batoh, oblékl pláštěnku a vyrazil k civilizaci. Je to asi 3 km k prvním chatám, tam počkám na konec deště a ráno pojedu domů, co tady, když mám vše mokré. Blesky a hromy, stejně jako liják ještě neměly dokončenou práci, takže ty 3 km byly docela perné. V tom uhodil blesk několik set metrů vpředu, asi bude vhodnější konec hřebenu s Hlavaticí obejít. Ale na plácku pod věží blikala baterka a někdo tam pracoval nebo co. „Jé kamaráde prosím pomoz. Já už nemůžu.“ „Jo, jak?“ „Pomoz masírovat, jsi větší, máš sílu.“ Trampové, kluk s holkou spali pod přístřeškem u věže. Taky si mysleli, že bude teplá a suchá noc. Blesk sjel z věže po kovovém schodišti, pod kterým leželi. Klukovi nic nebylo, holka v bezvědomí. 24

Masáž srdce – „Dělej, silou a krátce a zas, rychleji, přidej“. Po skoro deseti minutách už jsem měl taky dost, i když nejsem žádný drobeček. Ale ona se pohla a tep naskočil. Povídám: „Běžím pro pomoc, ale kam?“ „Tady dole, asi třetí barák vlevo je hotel, tam budou mít telefon.“ Běžel jsem dolů, hlava nehlava, hotel tam byl, samozřejmě temný, byly asi 2 hodiny v noci. Bušil jsem a zvonil, i kliku jsem málem utrhnul. Konečně se někdo přišoural. Pak už to šlo jako na drátku, telefon na pohotovost, jdi na křižovatku pod hotel, jsou na cestě, naberou tě. Pak se zastav. Přijeli asi za 5 minut, asi to měli blízko. Nasedl jsem, ale jeli jsme dolů. „Tam né, oni jsou nahoře na Hlavatici u věže.“ „Víme, jsme tady doma, jedeme tam.“ A dojeli až pod skálu, kde ti dva už nějak slezli kamenné schody a čekali. Po krátké prohlídce prohlásil doktor, že až na nějaké popáleniny to bude dobré a že jsme ji zachránili. Naložili ji, nasedli a odjeli. Zůstal jsem v dešti sám, vylezl nahoru k věži a našel svůj batoh a ještě jeden a dva promočené spacáky. Tak jsem všechny ty mokré balíky vzal a nesl dolů. Dveře do hotelu byly otevřené, vstoupil jsem. Hospodský čekal, a když mě viděl, tak hned udělal grog. Po krátkém vysvětlení, co se vlastně událo, rozhodl hospodský, že musím do rána zůstat. „Tady jde o zdraví, kam bys šel takhle mokrej?“ „ Ale já nemám peníze na hotel.“ „O žádný placení nejde, dáš si sprchu, zalezeš do postele, snad ti do rána něco uschne, a pak si jdi, kam chceš.“ Leč ráno nebylo moudřejší večera. Probudil jsem se zimou a s třesavkou a slabý jak moucha. Hospodský mi vnutil nějaký acylpirin, moc to nezabralo. 25

„Co s tebou kluku. Asi v deset přijede řezník s masem, já mu řeknu, ať tě hodí na vlak.“ Řezníkovi se to moc nelíbilo, ale po objasnění byl hned ochoten a věděl, kdy to jede a jel tak, abych nemusel čekat. Cesta domů byla jak v mlhách, kterou ke konci prořezával tatínkův hlas. „Kluku blbá, co děláš, za 14 dní maturuješ a takhle se zřídíš!“ K tomu už je jen potřeba doplnit, že jsem byl za týden v pořádku, kamarádi mě přišli zkontrolovat, jestli si nevymýšlím a místo nemoci se neučím k maturitě. Učil jsem se, samozřejmě, jak jinak? Ale nikdy už jsem nezjistil, komu jsem pomáhal zachraňovat život. Šlo by třeba zajít do nemocnice a zeptat se, ale to by vypadalo, jako že se jdu hlásit ke svým zásluhám. Tak to ne, nejsem přece žádný Timur a jeho parta. Anebo jo? Musím se nad sebou zamyslet, co vlastně jsem. Rozhodl jsem se, že to zatím nechám tak. Tatínkovi jsem ovšem musel vysvětlit, co se vlastně stalo. A on se mě pokusil pochválit a prohlásil, že jsem se zachoval jako správný komsomolec. Normální člověk by to snad neudělal? Tak se mi v mé pochybovačné duši zase přitížilo.

26

POMATURITNÍ VANDR … aneb jak jsme zapálili roční potlachový oheň. Čím víc se blížila maturita, tím víc nás opouštěl humor. Někdo si mohl myslet, že já to mám na háku, ale svoje nervy jsem tedy na háku neměl. Stejně jako všichni ostatní jsem si myslel, co myslel, já věděl, že nic neumím. Kde bylo naše trampské sebevědomí! Tak jsem neodmítl pozvání do kotelny a ochutnal nabízený rum. A zjistil, že mi to chutná. Dobrý poznatek, i když u maturity ho asi neuplatním. Domluvili jsme se, až přežijeme maturitu a pomaturitní večírek, v sobotu ráno hned v 11 hodin jedeme na vandr do Údolí stínů, výstupní stanice Dolánky. Kdo si nekoupí jízdenku, jede na černo. Pak přišly maturitní dny, já byl určen jako poslední a současně jako náhradník, kdyby někdo nepřišel. Tak jsem získal tři dny plné nervového napětí, protože profesoři si mysleli, že já premiant to snadno zvládnu. Bylo to jednoduše strašné, do zhroucení nebylo daleko. Když na mě konečně došlo, jako na posledního, protože se všichni dostavili včas, byla ze mě rozkoktaná troska. Buď to kantoři pochopili, nebo už také měli dost, bylo to brzy za mnou, ani jsem nevěděl jak, ale snad to mám. Hned potom už jsem seděl s kamarády v hospodě, oni už byli mírně unavení, já byl grogy úplně. Zkusil jsem panáka rumu, ten se ve mně rozplynul v míru a klidu, a pak jsem usnul. Vzbudili mě s trapnými poznámkami, že spát mám doma. Tak jo. V pátek ráno bylo rozdílení cen. K mému obrovskému překvapení jsem měl čtyřikrát za jedna. Zase asi pomohla moje správná organizovanost, bylo to nespravedlivé a pokrytecké. Nejchytřejší z nás Popites měl třikrát dvě a jednou tři! Využívám svého členství v KSČ, i když ho vlastně nevyužívám. Ono se to využívá nějak samo. Ono to nějak začíná samo žít můj 27

život bez mého přičinění. Začínám sám sobě být tím členstvím protivný, jakto že mě kamarádi ještě snášejí? Když jsem stále nejlepší, i když to není pravda? Mám jen pocit, že se snažím být slušný, vstřícný, pomáhající, ale nikoho to nezajímá. Když chci uspořádat akci, tak to taky nikoho nezajímá. Na dovršení všeho řekl třídní profesor přede všemi, že mám jisté přijetí na VŠE, obor zahraniční obchod, protože s takovým maturitním vysvědčením nemusím na přijímačky. Já bych se propadl. Ráno na nádraží nás bylo sedum, já pozval kamarády z jizerského vandru, ale přišli jen dva. Ten třetí prý prohlásil, že Ivě a Ivošovi už křena dělat nebude. Tak jsem se to kamarádům snažil vysvětlit, ale oni to vzali v pohodě. To mi spadl kámen! A to ještě nevěděj, jak Ivoš umí na bendžo. Nastoupili jsme do vlaku, v Turnově nemusíme přestupovat, já hned usnul. Najednou Skaděš zařval: „Vy volové, vono to jede na druhou stranu! Panika!“ Takováto překvapení pro mě nejsou překvapením, spíš by mě překvapilo, kdyby něco takového nepřišlo. Popites pravil, že se nic neděje, tak nás Skaděš povede jinudy, to je jedno kde zabloudíme, zabránit tomu stejně nejde. Skaděš se nejdřív trochu urazil, pak velel vystoupit na zastávce Město a neomylně zakufroval do siláže a kukuřice. Po tom, co jsem zažil minulý měsíc na Hlavatici mě průchod záchody, siláží a bahnem nemůžou zdolat. Navíc nejsem ani trochu mokrý, tak co. Jsem statečný, vyrovnaný a chutná mi rum. Kdo by na tom mohl být lépe? A v lese začalo i bláto z bot odpadávat. Jen Kápo to nenesl odevzdaně a pořád něco bublal o zbytečné moudrosti a maturitě. Tak jsme se motali a pak našli hospůdku, otevřenou. Pomyslel jsem si, že zkusím i pivo, když už jsem zkusil rum, nemůžu zůstat v půli cesty. Ale jaképak rozhodování, vrchní přinesl 7 piv a na nic se neptal. Zastoupila mě Iva, se slovy že prý pivo né, snad něco nealko. Já už nejsem 28

abstinent, tak potřebuju nástupce, takže jo a hned jsem jí navrhl nové jméno. Nealka. A bylo. Z hospody do Údolí Stínů bylo pár kroků, u hájovny křičeli kluci přes plot: „Dobrý den pane nadlesní!“ Já viděl jen nějakého dědka, co štípal dříví, tak jsem je hlesnul „Pomáhej pámbu!“ Teda kde se tohle ve mně bere, kdyby mě slyšel tatínek, tak z toho má stranický pohřeb. A nadlesní že se na nás přijde podívat. No potěš pámbu (už zase !), na pokutu já nemám. Skaděš se, ne jen sebe, nás všechny, zase ztratil. Zase místo po pěšině jsme horolezili, Ivoš málem rozbil benžo. Já se musel proplazit jak Šetrhend na válečné stezce a ještě mi batoh museli podat. No co přežili všichni a o čem bych povídal, kdyby to bylo po snadné a po cestě? Našli jsme to, ale Skaděš za to moc nemůže. Vytáhl jsem z báglu sekeru, aby viděli, že myslím na všechno. A co ti ostatní Vocasové? Každý vytáhl svou sekeru! Mamlasové, to nemohli říct, no já vlastně taky neřekl… . Ale Ohniváč dnešního večera jsem byl já, po loňských zásluhách to bylo jednoznačné. Tak jsem slavnostně zapálil oheň, pak jsme slavnostně přijali do SK novou členku Nealku a nového člena, co dostal jméno Hejbák, já už nevím proč. Připili jsme rumem, který Hejbák vytáhl z futrálu od benža, a nechal kolovat. Taky jsem ochutnal a pravil, že je dobrej a že rum má letos dobrej ročník. Což bylo přijato jako slovo odborníka s rozsáhlými zkušenostmi, všichni věděli, že rum znám už tři týdny. Pak jsme poseděli u ohně, Popites a Hejbák hráli na kytaru a bendžo a občas se o ně tahali. Pak přišel taky hajnej a místo pokutových bločků měl domácí slivovici. Mohutně jsem ochutnával, ale nějak mi to už nesedlo, abstinent náhlým odborníkem na pivo, rum a slivovici, a to vše podložené včerejším maturitním odpolednovečírkem málem do rána. No šel jsem obejmout břízu. Když jsem si vyřídil své a vrátil se k ohni, tak už Mokří Vocasové měli plán na Velkej vandr. Nazývali mě kdovíproč 29

Jatagánem a chtěli schválit Roháče nebo Vysoké Tatry. Já, protože jsem přející, tam jsem jim schválil obojí a oni byli kdovíproč nadšení. Opilec se snadno nadchne. Stejně si to pamatovat nebudou. Ráno jsem se časně vzbudil, ale ostatní už měli skoro zbaleno, ale hlavně měli uvařené kafe, a to já jako novopečený opilec po ránu hodně potřeboval. Hlad já ráno nemívám a po včerejšku jsem na jídlo neměl ani pomyšlení. Tak na mě dlouho čekat nemuseli. Pak se vrhli k Zelené studánce, až jsem měl strach, že na mě už vody nezbude. Dobře jim tak, taky měli celou noc žízeň. Skaděš vymyslel, že půjdeme na hlavní, dokonce ani nezabloudil. Ale kudy jsme šli, to se mě neptejte. Na nádraží měli guláš a pivo a pak cesta vlakem, to byla báseň. Na to už budu jen stále vzpomínat. Bylo tam mnoho trampů a mezi nimi Hejbák a Popites, a hráli a zpívali, až se poslední vagón nadouval. Celý vandr mi trochu spravil pohled na svět a hlavně na mě samotného. Vždyť já to vždycky myslím dobře, ale tak jako Švejkovi, se mi to vždycky nějak pokazí. A komu se to nelíbí, tak… Tak co? Není zase chyba u mě? Kruciš dejte mi panáka nebo přes hubu, ať už zas nefilozofuju. Ano, ano, byl to můj omyl. Oni si ty Tatry a Roháče, ba i toho Jatagána pamatovali. No tak jo.

30

VELKEJ CYKLOVANDR. …a už nás maj. Za 500, no. Vandr začal velmi optimisticky, jako vždy v hospodě Na Tajvanu. A přišel s tím Lišák, tehdá ještě Skaděš, kdo taky jiný by měl furt hlavu plnou nesmyslných nápadů, které se mu bůhvíjak dařilo uskutečňovat. Prohlásil, že se pojede na cyklovandr z Karlových Varů až domů. Prohlásili jsme to za blbost. Skaděš prohlásil, že to bude ale hezká blbost. Pojedeme rychlíkem do Varů, trampské oblečení trochu přizpůsobit kolu, potřebujeme jen postranní vaky na nosič, jinak vše jako obvykle, ale stan nebereme, celty stačí. Vlak jede v sobotu ráno v 6:10, kdo tam bude, ten bude vítán, ostatní ať jdou do důchodu. Předpokládaný návrat za týden, také v sobotu. Úrazy a jiné problémy plánovány nejsou a proto taky žádné nebudou. Howgh. Nebudou? Ale howgh, budou. Na nádraží se sešli (sjeli): Skaděš, Kápo, Džón, Hejbák, Popites a Jatagán. Nealka chyběla, a je nutno přiznat, že se jí nikdo nedivil. Taky chyběla kytara a bendžo, a jim se taky nikdo nedivil. Bendžo na kolo…no. Koupit šest jízdenek nebyl problém, ale šest kol, to byl pro Dráhu problém téměř neřešitelný. Kolo nešlo tehdy vozit jen tak, to se muselo „podat“ jako spoluzavazadlo. Tušili jsme potíže, tak nejdřív podat kolo, ale to nejde bez jízdenky, tak rychle koupit šest jízdenek do Varů. „A jízdenky pro kola.“ „To prosím u vedlejší pokladny.“ Hurá k vedlejšímu okénku, a ona tam přišla ta samá paní, co nám prodala jízdenky. „Tak prosím šest jízdenek pro kola do Varů.“ „A máte podací list? Nemáte, tak rychle vyplnit, ne najednou, pro každé kolo zvlášť, včetně dvou kopií. A máte visačky? Nemáte, tak tady po dvou korunách za kus rychle vyplnit! A když máte podací listy, tak zaplaťte kola a dejte je do skladu.“ 31

„Ale my nechceme do skladu, my chceme do rychlíku do Varů!“ „A to teď hned? To nestihnete!“ „Musíme!“ „No tak jo, Pepóóó, ty kola k pětsetdevadesátjedničce!“ Pepa přiběhl rychlostí 1,5 km za hodinu a nějakým sajrajtem nalepil na sedla cedulky, ani si nevšiml dvoukorunových visaček. „A dejte kola na vozíky, já je tam pak odvezu.“ „Jakýpak pak? Vlak jede za 6 minut, my si je tam dovedeme sami.“ „To nejde, už jste je předali dráze! Teď už jsou pod mým dozorem.“ „Jo? Tak si seberte papíry, my zkrátka jedeme s koly na perón, a když tam s papírama nebudete včas, tak si budeme stěžovat.“ A šli jsme. U poštovního vagónu jsme tvrdili, že nás tam poslali a že papíry někdo přinese. Jenže prý se šest kol najednou nevejde. A to už Skaděš drze tvrdil, že volal na dráhu a řekli mu, že do deseti kol není žádný problém. Pošťák brblal, ale za naší pomoci kola naložil i s brašnami, které původně chtěl sundat, ale už byl čas k odjezdu, tak už to nešlo včas sundat. A kde k tomu jsou papíry? Ale to už se důchodce Pepa svou raketovou rychlostí přišoural. Vlak odjel se zpožděním ani ne 10 minut. Všechny naše věci, jízdenky a papíry byly u pošťáků a my o vagón vedle. Ale jedeme, nějak to dopadne. Pak přišel průvodčí a přinesl naše jízdenky a část papírů od kol, na ty nám prý kola vydají. My že zas tak nutně ty papíry nepotřebujeme, on na nás pan Pošťák nezapomene. „Jo on to taky říkal.“ Jeli jsme, bohudíky vlak jel až do Chebu a tak nebylo nutno přestupovat, to bychom snad radši začali vandr někde jinde. Ale dojeli jsme, rychlík dohnal ztrátu a už před polednem jsme vystoupili v Karlových Varech na Horním nádraží. Dráha i my jsme si oddechli. 32

Vyrazili jsme na kolech do města, kdo neviděl Vřídlo, nebyl v Karlových Varech. Projeli jsme pěší zónu, kde trochu překáželi chodci s nějakými kalíšky, z nichž usrkávali nejspíš becherovku, vždyť jsme ve Varech. Vjeli jsme až pod střechu Vřídla, ale hned zas vyjeli, místní strážník nám něco povídal, ale na konec historky jsme nečekali a hurá zpátky na most přes Ohři. Tam jsme chvilku pokřikovali ahoj na vodáky, a pak vyjeli dál k horám. Do cesty se postavila rekreační oblast s rybníkem a bufetem. S potěšením jsme si dali v Karlových Varech liberecké párky. Hory se projevily jako hory, nejdřív nás upekly dusnem a horkem a pak začaly sprchovat. V Perninku se přidal ještě vítr. Paráda. Hospoda dostala šanci ukázat co umí, a předvedla se! Než stačil Kápo vytáhnout svou obvyklou žádost (Prosímváspaní, nemáte trochu vody, my máme takovej hlad, že ani nevíme, kde budeme spát!), přišel vrchní se šesti pivy a povídal, že máme dát kola do garáže, ať na ně neprší a jídelníček je prý tady na zdi a eště máme ovarový koleno a dančí guláš. Pak jsme dali guláš a pivo, a pršelo, pak jsme dali pivo, a že prý příští pivo rozhodne. Ano, rozhodlo ve prospěch ovarového kolena a pak už nějak nebylo vhodné jezdit na kole a navíc pršelo, že. Tak se Skaděš ptal, jestli je někde poblíž možnost ubytování, protože, jistě kvůli dešti, není vhodné jezdit na kole. A vrchní, že jo, o patro výš jsou i pokoje a jestli chceme dvojáky nebo lacinější šestilůžák. A my radši lacinější, ušetřený peníz radši propijem. Což jsme také učinili. Ráno jsme vyrazili chladnými a čerstvě umytými horami. Bylo to stále do kopce, chladno spíš vyhovovalo, a pořád nahoru až na Boží Dar. Tam jsme sice našli zavřenou hospodu i rozhlednu, ale otevřené okno do pekárny. Měli báječné slané rohlíky! A jedeme pro změnu nahoru, směr Klínovec. Nebylo to daleko, ale vysoko, měli jsme už zas krásnou žízeň, ale Klínovec pro to neměl pochopení. Všechno všude zavřeno. No co, jedeme dál, v Kovářské bude 33

hospoda, jinak nikde nic nekoupíme, je neděle. Jak řekli, tak udělali, Kovářská byla, hospoda taky, zavřený krám tam taky byl. Projeli jsme kolem Přísečnické přehrady a podél hranic mířili k Načetínu. Před ním jsme v lese našli rybníček s pláckem a ohništěm, a bylo to jasné. I noc byla jasná a studená. Další den byl slunečný, ale chladný a učinili jsme velký úsek cesty a jedno poznání. Přes Horu Svaté Kateřiny, Mníšek, přehradu Fláje a Moldavu není nikde živáčka prodáváčka, všechny obchody a hospody zavřené. Jen v pondělí nebo navždy? Jen Vietnamci nás zachraňovali prodejem buřtů a piva v plechovkách. Krajina hezká, ale zoufale zanedbaná, v hrozném kontrastu při pohledu za zemskou hranici do Německa! Dost jsme se styděli. A že ten binec Čechům nevadí, když přes čáru koukají na ten pořádek? Zamířili jsme na Bouřňák, že tam bude bufáč. Byl, a zavřený. Ale měl zastřešenou terasu a ohniště a vlastně vše, co vandrák k noclehu potřebuje. Jen to dříví jsme museli lámat rukama, pilu a sekeru jsme sice hledali, ale nenašli. Buďto byly dobře schované, nebo je už někdo našel před námi. Ráno bylo zase hezky a oteplovalo se, náhorní planina je jen lehce zvlněná, rychle nám to jelo, kolem holek v minisukních na Cínovci a v šortkách v Petrovicích až k Tisským skalám. Skalní oblast jsme prolezli od kempu, kde jsme nechali kola a pokladně se obratně vyhnuli. Ale nemohli jsme obec okrást, tak jsme ušetřené peníze nechali v bufetu. Ve kterém jiném bufetu mají čtyři druhy piva? Ne, všechny jsme neokusili. Děčínský Sněžník jsme obklíčili zleva a minuli i poslední hospodu, kdo mohl vědět, že byla poslední? Hned u ní Skaděš našel zkratku, jak už to u zkratek bývá, trvala podstatně déle, než oklika po silnici a ještě Popites prorazil duši. Takže jsme lepili a Kápo stačil dojít zpátky do hospody pro pivo do PETek. Hned nato jsme našli krásné koupání v lese u Vlčího jezera. Pak jsme prosvištěli mrtvé Maxičky, kde hospody nehostily, chrousti nechroustali ba ani šťovík 34

nezakyselil. V klesání po Koňské cestě jsme našli pěkný převis. A zase nám ta kytara chyběla, jinak to bylo fajné. Ráno jsme skotačili po hrozné dlažbě do Dolního Žlebu a přívozem přes Labe, zase vstříc minimálně oblečeným pracovnicím nejstaršího řemesla. Kápo pravil, že i kdyby mu pětistovku dávala, stejně by jí utekl. Dali jsme mu za pravdu, ale možná, že by z těch desítek, co jsme jich viděli, šla po částech sestavit i jedna pěkná. A když jsme vydupali kopec do Janova, začalo mrholit. Tomu ujedeme, teď do Kamenice to bude z kopce. No nebylo to tak docela pravda ani s tím kopcem a ani s deštěm. V České Kamenice jsme v sílícím dešti našli hospodu s příhodným jménem „U slunce“. Nacpali kola pod střechu a šli na oběd, nebylo jiné volby. Asi 3 hodiny pršelo, pak zas mrholilo, pochmurné počasí nelákalo k vandru. No co, ujeli jsme dost, pojedeme přes Vofartice do České Lípy a pak vlakem domů. K Lípě jsme přijížděli kolem páté hodiny a už zase se sluncem v zádech, oteplovalo se. Pospíchá snad někdo domů? Né? Tak jedeme k jihu do Holan. Tam jsme našli hezkou a ochotnou hospodu, a pak nás Skaděš zavedl na trampský kemp pod převisem. Nádhera! Nejhezčí místo za celý vandr. Doporučuju, ale nejmenuju. Ráno jsme museli do Dubé k doplnění zásob, ale na oběd půjdeme až v Oknech, tam byla pěkná zahradní hospoda. Ano byla, už není. Neva, přes les do Bělé je kousek. Na Valdštejnsku jsme potkali Valdštejnovu polní hlídku, ale neporadili kudy dál (byli dřevění), tak jsme jeli rovně. No nebýt tam ten polom, tak to mohla být dobrá cesta. V Bělé jsme během oběda sehnali a opravili dva dráty mého kola, které nevydržely průjezd polomem. Pak jsme vyslechli informaci, že silnice do Bakova je zavřená, což nás naopak donutilo tamtudy jet, že tam budeme sami. A taky jo, až do Malé Bělé krásná nová silnice ovšem bez jednoho mostu, kde jsme převedli kola po lávce, nikdo nespadl, škoda, veselé by to mohlo být. Vjeli jsme do Českého Ráje a zastavili hned zkraje v bufetu u Drhlenského autocampu. Nechtěli jsme pod převis příliš brzo, 35

počkali jsme u piva na večerní šero. Leč vyhlídnutý kemp pod převisem nebyl volný, byli tam 3 trampi a tak jsme chtěli hledat něco jiného. Ale trampi se ukázali jako kamarádi a pozvali nás, že je místa dost. To jsme s radostí přijali. Po krásné noci plné hvězd a hlasů kytar přišlo časné a nepříjemné ranní probuzení. Český Ráj přišel zachránit jakýsi uniformovaný lesník s brokovnicí a velmi důležitá stráž přírody s odznáčkem. Nejsympatičtější byl jejich pes. Strážce přírody důležitě vypočítával všechny přestupky a hned je oceňoval v korunách, až dospěl k názoru, že příroda utrpěla naším nezodpovědným jednáním škodu ve výši 6000 Kč. Pak se otočil ke mně a chtěl občanku. Řekl jsem, že nemám a on zvýšil požadavek o dalších 500 Kč. Pak bylo nějaké dlouhé řečnění a smlouvání, až nakonec jsme se složili na dvě pětistovky, jednu za oheň a druhou za tzv. táboření v první zóně. Když zachránci přírody sestupovali od převisu, vysypal za nimi jeden z trampů pytel odpadků řka: „Tohle jsme posbírali v lese, ale protože je to prý vaše práce, tak se omlouváme a už to za vás sbírat nebudeme.“ Stráž se obrátila v náhlém rozhodnutí, ale lesník ho popostrčil dolů a beze slov zmizeli. No a my taky beze slov zase to svinstvo posbírali do pytle. Zvláštní je, že když jsem ten pytel položil k popelnici ve vsi, tak z hotelu vyběhl nějaký další důležitý pán a křičel něco o tom, že si svůj bordel mám dát do své popelnice. Na další laskavosti tohoto přívětivého kraje už jsem nebyl zvědavý a odjel jsem. Nějak nám to pokazilo konec jinak nádherného vandru, dojeli jsme do Turnova na vlak a děsili se dalších problémů s dráhou. Popíjeli jsme pivo v bufetu a rozebírali situaci, a ačkoli se nikomu nechtělo na kole přes dva kopce, přece jen to možná bude jednodušší, než se zase s někým na dráze dohadovat. Skaděš dopil druhý půllitr jedenáctistupňové odvahy, a že to jde zkusit. A hned byl zpátky, měl dvě jízdenky, jednu pro šest 36

trampů a druhou pro šest kol. A prý si to máme sami naložit do motoráku a pak zase sami složit v Liberci. A průvodčí řekl kam to dát, a my si sedli k dalším trampům, a průvodčí přišel a taky si k nám sednul. A byla pohoda a všechno fungovalo, jen štípáka na každé zastávce vyrušovaly jeho pracovní povinnosti. Jak vidět, všude se najde dobrý člověk, i na dráze. Ale jsou taky na fanatické Správě CHKO? No tam asi ne, anebo…..?

37

DRUHEJ VELKEJ = ŠKOLA ŽIVOTA + ŠKOLA KAMARÁDSTVÍ …jak z velkého velký průšvih povstane Skaděš to rozpracoval a udělal plán vandru. Dostal jsem zvaldo na Tajvan, to byla hospoda, kde mělo dojít k upřesnění detailů. Sešli se všichni Mokří Vocasové, i když někteří trochu později. Někteří už měli oznámení, že byli přijati na vysokou, někdo na to ještě čekal a kluci si vyřizovali odklad vojny. Ano ano, tenkrát byla vojenská služba povinná a byla dvouletá. Tedy dva roky ztraceného času. Zato flákárny a šlendriánu se tam člověk naučil habaděj. A mnoho mých kamarádů trampů má z vojny trampské vybavení. Samozřejmě jim to armáda nedala dobrovolně. Ale armáda, to je vlastně organizované násilí, no tak ho trochu k zajištění vybavení taky použili. Skaděš vysvětlil plán, já byl jako obvykle pro, mě na nějakém kopci nezáleželo, hlavně že tam pojedeme. Tak jsme všichni složili zálohu na jízdenku, abychom mohli jet na společnou a tím levnější a snad i pohodlnější. Tehdy byly turistické oddíly ve výhodě, pro nejméně 4 turisty a cestu delší než 300 km byla cena pro první dva 75% a pro každého dalšího 50% ceny. Podmínkou byla soupiska účastníků, kterou Skaděš zajistil. Dráhy nás cestou na Slovensko vybuzerovaly a donutily zaplatit ještě jednou a plné jízdné, ale Skaděš se nedal a pak to z nich zas dodatečně získal zpět. Dráhy vůbec dělaly potíže, taky se zkratka ČSD vysvětlovala textem Člověče Seď Doma. Ono to bylo opravdu tak, člověk tam nebyl zákazník, ale obtěžující živel. Místenky jsme měli, ale místa stejně byla obsazená, dráhy nedokázaly pochopit, že někdo do Tater může jet z Pardubic. Skaděš věděl, že když nebudou místa, tak to štípák musí potvrdit a zaplatit pokutu 40 Kč za každou místenku. A když to na štípáka vybalil, tak najednou místa byla. 38

Dojeli jsme do Popradu a pršelo. Dojeli jsme do Smokovce a pršelo. Jeli jsme do Tatranské Polianky a pršelo tak, že jsem tady taky chtěl umřít jako Jiří Wolker. Pochopil jsem, proč jeho poesie je tak ponurá. Skaděš věděl o turistické stanové základně, kde jsme se schovali a vydrželi 2 dny, protože pršelo a na vrcholcích prý padal sníh. V srpnu! Třetí den vylezlo slunce, popojeli jsme na Štrbáky a čekali, jestli přece jen zas nezačne. Obešli jsme pleso, abychom vyzkoušeli počasí, jestli zas něco nezačne. Nezačalo, tak jsme poslechli Hejtmana a „Do hory junáci“. Hora nás odmítla a shodila kámen, co trefil Nealku. S pomocí horské služby jsme ji dopravili do Popradu, kde ji v nemocnici operovali a dobře to dopadlo. Dobře by to dopadlo kdyby… . Přijeli jsme do Popradu pozdě večer. Seděli na lavičce, dopili nějakou flašku a diskutovali, co dál. Zalehneme tady, ráno půjdeme do nemocnice a pak se uvidí. Za kuropění nás vzbudila Veřejná bezpečnost, tehdejší Policie. Skaděš se s nimi sice zkoušel domluvit, ale my ostatní poklidně vstali, zabalili bágly a odkráčeli, Skaděš taky přiběhl, k mléčnému baru na snídani. Ano ano, to vlastně teď už není. Mléčné bary byly v každém městě, byl to vlastně bufet s mlíkem, kakaem, pečivem a tak. Potom jsme kráčeli k nemocnici, tam našli Hejbáka a od doktora získali informace. Za 4 dny bude možno odvézt Nealku sanitkou do Čech. Chtěli jsme ji vidět, ale nepustili nás, prý nejsme příbuzní. „To teda nejsme, a to vadí?“ „Áno, veľmi.“ Tenkrát vadilo kde co. Poflakovali jsme se městem a vymýšleli, co dál. Pokračovat ve vandru nikoho ani nenapadlo. V nemocnici to zkusíme zítra, bude jiný personál, tak tam snad někoho pustí. Skaděš při svých pochůzkách po nemocnici našel v koutě areálu něco jakoby parčík. Počkáme a po setmění tam vlezem. Plot 39

byl nízký, nebyl na závadu, v koutě byla zeď, ta nás zvenku kryla, jen oheň jsme si nemohli udělat. Zalehli jsme, že se ráno uvidí. Ale v noci nás vzbudil neustávající rachot, nevím kdo se šel podívat co to je. Prý ruská armáda přepadla Československo a jede na Prahu. Střílelo se, přivezli první postřelené. Pomalu se rozednívalo a my se přesunuli k vrátnici. Nikoho nezajímalo, odkud jsme se tam vzali. Čekali jsme na informace. Popites se šel podívat ven, za chvíli byl celý zkrvavený zpátky. Slováci se snažili překážet rusákům, sundávali cedule a šipky po silnicích. Když to Popites fotil, dostal ránu bajonetem. I foťák mu rusáci sebrali. V nemocnici mu pak Slováci hlavu vylepšili několika stehy a slušivým bílým turbanem. Tohle že jsou naši milovaní východní bratři? Jejich učení jsem uznával? Proč nám to udělali? Byl jsem hodně zmaten. Pak přišel doktor, řekl ať jedem domů, jestli to půjde. Nealku přivezou, až to bude možné, Popites že má jít doma na převaz a za týden na vytahání stehů. „Majtě sa, dovi.“ Jen jsme ho ukecali, aby vzal sebou Hejbáka, jestli Nealka něco nepotřebuje a že odjedeme. Šli jsme k nádraží, to město nebylo nic moc už předtím, ale teď hotová hrůza. Po zničených silnicích stále rachotila vojenská technika, domy byly plné jizev po střelách, několik shořelých aut a jeden autobus, pár domů spadlo. Slováci stáli u silnice a hrozili rusům. Před nádražím stál tank a vojáci se samopaly. „Na vakzál něvazmóžna!“ No dobře, šli jsme stranou a vlezli tam přes nějaké skladiště. Paní v pokladně říkala, že na Štrbě je havárie, vlaky nejezdí. Jděte to čekárny nebo bufetu, rozhlas oznámí až něco pojede. Čekali jsme, trvalo to dlouho, ale pak rozhlas oznámil „Opäť chodíme.“ Bylo nám jasné, že nebudou dlouhým hlásáním dráždit hlídkující rusáky. Vlak, co stál na nástupišti, vyrazil ku Praze. Na Štrbě po nějaké havárii ani památky, oni to Slováci jen fingovali, aby rusákům zabránili používat vojenské transporty. 40

Po dlouhé době jsme celí hladoví dojeli do Pardubic, tam jsme radši vystoupili, v Praze bude zle a asi to tam ani nedojede. Čekali jsme zas několik hodin, ale stánek na nástupišti nás zásoboval pivem a párky. Pak jsme se nacpali do vlaku na Liberec, bez jízdenek. Průvodčí nepřišel, stejně by se k nám nedostal. A byli jsme doma, jen Hejbák musel k Nealčiným rodičům, nikomu se s ním nechtělo, ale říkali jsme mu, že jdeme s ním. Nechtěl, šel sám. Mně se domů taky nějak nechtělo, přestavoval jsem si zmateného tatínka a ubrečenou maminku. Taky jo, táta jen hlesnul „jsem rád, že už jsi doma“ a dál vysedával u rádia. Nebylo vlastně o čem mluvit. Škola byla za mnou, další zatím v nedohlednu, neměl jsem co dělat. S kamarády jsem coural po okolí, sundávali jsme cedule se jmény ulic a šipky po silnicích a nosili je do sklepa na radnici. Na některé cedule jsme psali „MOCKBA 3000 KM“ a „Rusové jděte do pr….“, (ale do Prahy to nebylo).

41

JAK JSME ZATÍM NIKAM NEJELI. …ale ve mně už zrálo rozhodnutí. Komoušům se podařilo rozklížit národ. V osmašedasátém byli Čechoslováci téměř jednotní a bylo jedno, kdo je Čech a kdo Slovák, ale všichni věřili, že to s Československem bude dobré. Ale to byl tragický omyl. Už zase byli rovní a rovnější. A kdo to nechápal „správně“, tak už zase měl potíže, přinejmenším byl na vedlejší koleji. Tak jsem rozeslal koresponďáky a pozval kamarády do hospody. Sešli jsme se ve složení Džón, Kápo, Hejbák, Skaděš a Jatagán. Dva chyběli, Nealka a Popites. Ano, už je ta bolševická rakovina i mezi námi. Nealka s Mokrými Vocasy nechce nic mít, z kariérních důvodů je už v „lepší“ společnosti. Hejbák to smutně potvrdil. Popites už to zabalil a skončil sebevraždou. Není třeba to rozebírat. Hejbák studuje Vysokou ekonomickou v Praze a Kápo v Plzni, mají rodiče dělnických profesí a neangažujou se. Skaděš studuje lesárnu na Vysoké zemědělské, zatím. Džón podepsal přihlášku do komunistické strany, aby se udržel na architektuře. Hrůza co? A já? Konečně jsem se rozhoupal a rozhodl. Hodil jsem komunistům svoji legitimaci pod nohy, a že s nimi končím. Prý to takhle nejde, o tom musí rozhodnout kolektiv na členské schůzi. To už na mě bylo moc, a byl jsem sprostý, řekl jsem jim, že na jejich názory se.u a ať jdou do pr…e, kam už dávno patří. A kdo mě zná, tak ví, že tato slova do mého slovníku opravdu nepatří. Výsledkem bylo, že jsem tvrdil: „Někam jedu, jedno kam, hlavně pryč, hned a daleko!“ Kápo objednal rumy, pak Džón a pak další. Ale alkohol už mé rozhodnutí nerozpustil. 42

„VELKEJ“ VANDR DO AFRIKY. …ale opravdu moc velký vandr. Do školy jsem téměř přestal chodit, úzce jsem omezil specializaci na angličtinu a němčinu. S tatínkem jsem se rozešel ve zlém, on se otřepal, obhajoval okupaci, v souladu s vládním názorem ji nazýval „soudružskou výpomocí“ a zase podporoval bolševiky. Já vím, on snad ani jinak nemohl, vždyť v tom přesvědčení prožil celý život. Když jsme se rozcházeli po hrozné hádce, maminka plakala a tatínek vykřikoval, že my oportunisté od července uvidíme, jak s námi komunisté zúčtují. A já jsem věděl, že tatínek byl vždy dobře informován. Určitě se tedy něco chystá, mám tedy čas do června. Akci jsem zahájil v Praze Na Perštýně. Tam byl pasový úřad, já sehnal židli a deku a v deset večer se postavil, posadil, do fronty. Ráno otevřeli úřad, já dostal číslo 297 a kupodivu tentýž den jsem dostal pas, ale bez výjezdní doložky do Portugalska. Proč do Portugalska? Nevím dodnes, asi mě Německo připadalo blízko, a aby se zdálo, že mám nějaký cíl, ne emigraci. Ale myslím, že těm úředníkům to stejně bylo jedno, stejně jako Němcům a Portugalcům při udělování vstupního viza, jen mi řekli, že bez výjezdní doložky mi vizum není k ničemu. Pak jsem jel vlakem do Ústí nad Labem, kde jsem si koupil další jízdenku do Plzně, a v Karlových Varech „omylem“ vlezl do rychlíku do Německa. V Chebu přišel průvodčí a voják, prý jestli jedu do emigrace. Se mnou to škublo, to jsem tedy daleko nedojel. Ale oni odešli s tím, že se ještě vrátí. A vlak se hnul. Kdo to tam zná, tak ví, že na hranice to je jen 10 km. To bylo nestrašnějších 10 km, co jsem kdy zažil, ale průvodčí přišel až v Německu a popřál mi šťastnou cestu. Pochopil jsem, že i na těchto postech sloužilo mnoho „normálních“ lidí, a jistě jsem nebyl sám, koho takhle „nestihli“ zastavit. 43

Těch pár marek, co jsem sehnal na černém trhu, jsem nehodlal utrácet zbytečně a tak jsem jel na černo. Musím taky něco jíst, zatím vystačím jen s chlebem, co si za pár feniků koupím. No co, maximálně mě vysaděj, tak pojedu dalším vlakem. Jenže oni mě nevysadili, co jsem německy uměl, to na domluvu bohatě stačilo. Průvodčí, a byli cestou asi tři, se vždy ptali, jestli jsem emigrant a kam jedu. Já po pravdě odpovídal, že ano a jedu do Frankfurtu. Tehdy Němci sympatizovali a okupovanými Čechy a tak jsem snadno dojel až do Frankfurtu, dokonce mi jeden z průvodčích poradil, že mám čekat na letišti u cestovních kanceláří, oni prý těsně před posledním voláním k odletu prodají letenku „za babku“, jen aby něco utržili. A ono to opravdu fungovalo, jen jsem tam nebyl sám. Vládla tam konkurence, takže New York pro mě byl drahý, na východ jsem nechtěl a pak najednou Salisbury přes Káhiru. A nikdo to nechtěl, skočil jsem po tom a za 100 marek měl letenku. Proběhl jsem koridorem jako poslední, batoh jsem měl minimální a nic k proclení, pas ani výjezdní doložky nikoho nezajímaly a za čtvrt hodiny jsem byl ve vzduchu. Sbohem komunisti !!! Za pár hodin jsem v Egyptě, a tam se uvidí. Za pár hodin jsem skutečně byl v Egyptě, a u schodů byla policie se samopaly. Tady už opravdu Evropa nebyla a znalosti o nějaké okupované Československé republice tu taky nikdo neměl, tady se válčilo v Izraeli. Máte letenku do Salisbury, zůstaňte v letadle. Sen o Egyptu se rychle rozplynul. Celý den jsme letěli nad Afrikou. Snažil jsem se něco vidět, ale ono to nešlo moc poznat. Ještě tak Nil a poušť, pak hory a lesy a už jsem nevěděl, kudy letíme. Ale dostal jsem dvakrát a dobře najíst. Good evening, welcome in Salisbury, Rhodesia.

44

PRVNÍ VANDR V RHODÉZII. …aneb spíš neúspěšný pokus o vandr. Ještě chvíli trvalo, než došlo k prvnímu vandru. Nejdříve jsem musel projít imigračním úřadem, ale kupodivu to nebylo nic nepříjemného. Byl jsem z Čech zvyklý na arogantní chování, ale tady byla samá laskavost a úsměvy. Policie si mě sice hlídala už od letiště a já byl vlastně vděčný, že se mě ujali. Do rána jsem dostal postel v base. Rhodézie měla jiné basy pro bílé a jiné pro černé, já měl téměř hotelový pokoj, který se lišil jen tím, že zevnitř nebyla klika. Dostal jsem pozdní večeři s omluvou, že to budu muset do rána vydržet, protože v noci se samozřejmě neúřaduje. Ráno mě policisté odvezli na imigrační úřad a tam mě posadili do čekárny a odešli se přáním mnoha štěstí. Mohl jsem odejít, ale nevěděl jsem ani kam a ani proč. Imigračnímu úředníku jsem vylíčil kdo, proč a odkud jsem přišel. Nejvíce ho zajímalo mé maturitní vysvědčení a index z vysoké a kupodivu věděl, na co se dívá. Nabídl mi možnost studovat ekonomii na Salisbury College. Má to dva háčky: budu si muset ke stipendiu přivydělávat a musím podepsat prohlášení o státním režimu. Tak jsem řekl ano a dostal dva formuláře. S přihláškou na college jsem si poradil, ale to druhé, to bylo překvápko! Mohl jsem to čekat, ale mě, bývalého komunistu, to ani nenapadlo. Bylo to prohlášení, že souhlasím a podporuji Rhodezský rasistický režim. Tak to byl tedy kotrmelec, před měsícem bolševik a nyní rasista! Jo, to se mi stalo. Nebudu zdržovat dlouhými nudnými řečmi. Na Kolej jsem byl přijat. Než jsem začal výpomocně dělat skladníka, tak jsem dostal i půjčku do začátku. Pak jsem zjistil, že mé znalosti z matematiky, statistiky, fyziky a deskriptivní geometrie v mnohém převyšují znalosti, jak se tady učily, a po několika zkouškách se stal pomocným učitelem. Ve skladu jsem se „chytil“, udělal jim pořádek v evidenci a zabránil plýtvání a učil je věci opravovat a ne vyhazovat. Zkrátka 45

začínal jsem tam být doma. Velice tomu napomáhal, nerad to přiznávám, jejich rasistický režim. Jak hrozně pohrdali černými, tak úžasně si vážili bílých a zvláště pokud ti něco uměli. A teď k tomu, co se mi nelíbilo a co posléze způsobilo, že jsem po čase zase utekl. V areálu koleje to bylo naprosto skvělé, v bělošské čtvrti to taky šlo. Ale nebylo možno jít sám někam jinam. To bylo možné jen s ozbrojeným doprovodem. Jednou jsem si „pustil hubu na špacír“ a vyprávěl, jak jsem v Čechách jezdil na vandr, pekl špekáčky na ohni, zpíval s kamarády u ohně a pak spal pod širákem. To prý je pěkné a romantické. To také uděláme. Na vandr jsme vyrazili terénními jeepy s ozbrojeným doprovodem. Pěšky jsme ušli asi 3 km, pardón, 2 míle, tady se jinak měří. Vpředu voják, za ním černoch co se vyznal v hadech, štírech a divé zvěři, pak my „trampové“, poslední zase voják. Místo k bivaku byla černošská chatrč, ovšem vevnitř vybavená se vším bělošským pohodlím. Oheň nám zapálil najatý černoch a opekl nějakou divočinu. Bylo to něco mezi kozou a antilopou. Chutnalo to skvěle. Pak zatančil a zazpíval černošský folklórní soubor. Ještě chvíli jsme poseděli a popili místní červené víno a to bylo to nejlepší, co mě za ten den potkalo. Spal jsem dobře, jen se mi při vzpomínce na Údolí Stínů v Čechách chtělo brečet. Ráno jsme dostali hotelovou snídani a pak zase odkráčeli ve stejném průvodu k autům. Tak to byl teda typický rhodézský vandr. Děkuju pěkně, ale už ne! Cítil jsem se tady nedobře a začal uvažovat o změně.

Poznámka: Rhodésie je nyní rozdělena na dva samostatné státy Zambie a Zimbabwe. 46

JAK JSEM ZASE ZDRHNUL. Ačkoli do Rhodézie jsem se dostal velmi levně, zpátky to nešlo. Tak jsem usoudil, že budu ještě šetřit a za čas se zkusím vrátit do Evropy. Naskytla se možnost navštívit sousední Německou Jihozápadní Afriku, nyní Namibii. Rhodésie je, byla, vnitrozemní stát a nejbližší přístav byl ve Velrybí zátoce - Walvis Bay – v Německé Jihozápadní Africe, kam vedla docela obstojná, i když prašná silnice. Zvláštní bylo, že na území Německé Jihozápadní Afriky byla silnice lepší, lépe značená, zkrátka německý vliv byl znát. Nebudu zdržovat dlouhými řečmi, mně se zkrátka v Africe nelíbilo, byl to můj omyl. V přístavu kotvila německá nákladní loď, ke které jsme teď jeli pro náklad, a pak měla namířeno zpátky do Hamburku. Zjistil jsem, že moje finance tak tak stačí, a že loď mě vezme do Hamburku. Rozhodl jsem se hned a snadno. Doklady jsem měl sebou, těch pět švestek z osobního majetku, co nechám v Salisbury, můžu oželet. Sbohem Afriko, bylas na mě hodná, děkuju. A za tři týdny jsem byl v Hamburku.

47

NUDNÝ ? ŽIVOT BÝVALÉHO TRAMPA. V Hamburku jsem hned sehnal práci i ubytování. Nakonec přístavní dělník mnoho nepotřebuje, snad trochu štěstí. A to jsem měl. No možná to byla trocha drzosti, možná hodně drzosti, ale ta se dnes nazývá asertivitou. Takže ten výpadek proudu byl dobrý začátek. Hospoda narvaná a najednou tma. Pivo se netočí a kuchyně nevaří. Náhradní zdroj nefunguje. Měl jsem upito zrovna tolik odvahy, že jsem se prohlásil mechanikem a elektrikářem. Nakonec o moc nešlo, přinejhorším se to nepovede. Ale ono se povedlo, nahodil jsem dieselagregát a provizorně ho elektricky spojil s nejbližší zásuvkou. A bylo, začlo vše chodit. Jen jsem se dělal důležitým a hlídal, až se zas kolem rozsvítí, abych to pak zas rozpojil. Další štěstí bylo v tom, že zmíněná putika byla součástí hotelu, a tak se mě provozní zeptala, jestli taky rozumím lednicím. Což jsem nerozuměl, ale prohlásil JA SELFSFRŠTENDLICH. Pak jsem zkontroloval vedení, vyčistil co se dalo, vymontoval a namontoval co se dalo a ono nic. Když už jsem se odhodlal přiznat porážku, tak jsem vztekle vytáhl podložení, kterým jsem měl lednici nakloněnou, abych se tam zezadu mohl dostat. Lednice si sedla, bouchla o zeď a naskočila. Bylo hotovo. Prohlásil jsem lednici za starou, a že jsem to udělal provizorně, stejně ji bude potřeba vyměnit. Nebylo, celou dobu fungovala bez závad, jen jsem jí občas se šroubovákem navštívil, abych jako udržoval chod, ale jen jsem jí vždy přišel poděkovat za dobrodiní. A dostal jsem pokojík pro služku v podkroví a stal se údržbářem. Nejspíš jsem se osvědčil, protože jsem byl pozván k majitelce hotelu. Očekával jsem padáka, ale dostal jsem nabídku. Že prý v Garmiši zahájí provoz její druhý hotel a potřebuje tam provozního. Jen formálně jsem si vzal den na rozmyšlenou a zařízení osobních povinností, protože mi to už bylo jasné. Hamburk je Hamburk, ale Garmiš je součástí Garmisch-Pertenkirchenu, nejalpštější části Německa. V Alpách pod Zugšpicí! JUPÍÍÍ do Alp. 48

To byl zase kotrmelec! Začínám být na kotrmelce specialistou. Hotel byl ruina. Místo krásného pokojíku v podkroví téměř v centru velkoměsta mě čekala dělnická buňka na stavbě. Ale majitelka měla finance a já se za čas znal se všemi řemeslníky a firmami v okolí. Navíc jsem se dokázal domluvit s auslendry (zahraničními dělníky) a věděl co a jak zorganizovat. Do roka hotel zahájil provoz a já zůstal jako provozní. Já původním povoláním nešika jsem se stal odborníkem na vše, Ferda Mravenec, práce všeho druhu. Domů jsem nemohl. Byl jsem emigrant a k tomu občan Rhodézie. Psal jsem domů, občas něco došlo, cenzura pracovala. Posílal jsem i marky, nedošly nikdy. Maminka posílala ubrečené dopisy, tatínek budoval republiku. A já se v Garmiši mám dobře, opravdu dobře? Místo v podkrovní mansardě už bydlím s dcerou mé zaměstnavatelky a vypadá to na manželský chomout. Pak jsem se oženil, rodiče na mou svatbu přijet nesměli. Místo svatební cesty, na kterou nějak nebyly peníze, jsem vymyslel „Velkej vandr“. Ono to nějak ve mně pořád je. Tak jo. Za tři dny jsme přešli Karwendelgebirge se dvěma nádhernými bivaky vysoko v horách. Krásné počasí, krásná mladá žena, krásné hory, co víc si přát. …ano něco tomu chybí, to žertování, pošťuchování, tlachání, kytary, kamarádi… Kluci kde je vás konec? Co kde je vás konec, kde mě je konec! Já si to způsobil. Napíšu zvadlo, se uvidí.

49

VELKEJ ŠUMAVSKEJ VANDR. …ano, Ftáci v létě přiletěli od severu. Vrátilo se mi zvadlo od Kápa! Prý v sobotu někdy dopoledne na nádraží v Železné Rudě. Když tam prý nebudu, moje chyba. To já tam teda budu, na to vemte jed! No tak jednoduché to zas nebylo. Především rhodézský rasista nesmí do spravedlivé komunistické země. Ale já už byl ženatý v Německu a německé občanství se na mě už usmívalo. Jaktože nikoho nezajímalo, proč už nechci být rasistou, ale Bavorákem? Neva, hlavně že to šlo a ani jsem nemusel nikam vstupovat a žádné prohlášení vymýšlet. Stačilo, že jsem se prohlásil emigrovaným Čechem. „Na nádraží v Železné Rudě jet vlakem, jsi se zbláznil, tam není spojení.“ A manželka mě vypůjčeným autem dovezla do Eisensteinu, a že si mě tam za týden zas vyzvedne. Konečně zase trampem. Nejsem v zeleném, spíš černo, zeleno, hnědém. Batoh a celta, ešus. Koupil jsem pár německých konzerv, kdoví zda v Čechách ještě existuje lančmít. Ale pívo si dám až u nás v Čechách. Přes hranici jsem přešel pěšky, to bylo pohraničníkům nápadné, dlouho mě prohlíželi a někam telefonovali. Ale co, nespěchám a nic na mě nemají. Pustili mě s doporučením, abych se ubytoval v Rudě v hotelu, že si to zkontrolují. No bóže, jak je ctěná libost. Moje jediná starost je plzeňský a počkat do rána na kamarády. Ve které hospodě či hotelu, to je úplně jedno. A konečně jsem po letech měl svíčkovou a plzeň. Vy prdlajs víte jaká je to slast po tak dlouhé době. A pak ještě borůvkové blbouny! Nikde na světě neumějí kynuté borůvkové knedlíky. Ráno jsem poklidně posnídal a k 11. hodině už byl na nádraží. Vlakem v 11:15 nikdo nepřijel. Jak tak zasněně sedím na lavičce, povídá ke mně modrá uniforma s červenou čepicí: „Prý jestli tady 50

čeká nějaký vandrák, tak prý další vandráci přijedou až ve 13:20, možná, to víte dráhy. Vzkazují to z Plzně.“ Díky za informaci, to byl dobrý nápad. Co ale tady, popojedu jim naproti na zastávku Špičák. Naproti zastávky je hospoda a mají jitrnici s bramborem a zelím, bože tady je krásně! Takže ještě jedno pívo a hurá k vlaku. Přijel skoro na čas, ale neodjel na čas. Kápo mě uviděl a zařval: „Panika, vystupujem.“ A začali se hrnout ven, snad tam nic nenechali. Zalomili jsme palce, ještě jsem to nezapomněl! 4 kluci a holka, a všichni měli klobouk. A jéžiš já klobouk nemám! „My to tak nežerem, ale bude ti pršet na hlavu.“ Za Mokrý Vocasy přijel jen Kápo, ale ani ten vlastně ne, už patří do ty osady co si říká Ftáci. Hans, Žišmankot, Bouďák a Rusalka. Ale rusalky klobouk nenosily, ani ta od Tondy Dvořáka, to spíš Cizí kněžna. „To umím bejt taky,“ pravila Rusalka. A co další Vocasové, kde že jsou? Lišák je prý nemocnej, Popites na věčným vandru, Hejbák má problémy ve škole, omlouval se, ale Džón měl přijet, čekali jsme na něj, nepřijel, nevíme kde je. Necháme v pokladně vzkaz, třeba nás najde. Hans měl plán, Hans má prý vždy plán. Žádné zdržování, dáme jedno a mažem k Čertovu jezeru. Moc jsme nemazali, on to je pěkný kopec, ale jezero nádherné a nikde nikdo. Turistické značky tady tehdy nebyly, jen občas hlídači hranic. Tak jsme jezero potichu obešli a lezli do kopce na sedlo cestou necestou. Na sedle na lavičce seděl fořt, nebo nějaký lesník, a překvapeně mrkal, když jsme se vyloupli z houští. Nejdřív se ujistil, že nejsme ani západní agenti ani nic podobného, ale obyčejní trampi. „To máte dost odvahu, když se poflakujete v pohraničním pásmu. Oni vás seberou.“ „My se nebojíme.“ „No dobře, se posaďte a počkejte. U Černýho je vojenská hlídka, ta v pět končí a odjede. Nová začíná v šest na Špičáckém sedle. Tak máte asi hodinu na to, abyste prošli kolem jezera, ale pak 51

po silnici je potkáte. Jděte asi kilometr a vylezte na skálu nad silnicí. Projedou pod vámi dvě vojenská auta a pak máte cestu volnou až do deváté večer. A na Pancíři asi 1 km dál a 50 m doprava je seník. Tak ten mi prosím nezapalte.“ Pak vytáhl láhev myslivce, dal kolovat, „A už mažte, máte to tak akorát.“ „Jo a dohodněte se, co budete říkat, stejně vás dostanou. A já vás nikdy neviděl.“ To byl řízek, pak že dobří lidé nejsou! A měl pravdu, kolem jezera naprostý klid, jen nějaké ryby vyskakovaly z vody, jak byla hrozně studená. Silnička tam byla, pak skála v zatáčce nad ní taky. Postavili jsme hlídku na vrchol a připadali si jak při přepadení poštovního vlaku. Vojenský dvouvagónkový konvoj skutečně projel ve čtvrt na sedum a nikdo nebyl přepaden. Na sedlo jsme došli nikým neobtěžováni. Hezké dobrodružstvíčko. Na Pancíř jsme vylezli a s nadějí na jedno, ale nebylo žádné, bylo jen zavříno. To jsou kšefty! Ale stejně musíme dál, dokud je vidět. Hans to odměřil nejdřív rovně kilometr a doprava 100 m a nic. Nevadí, zahodit bágly a rozptyl, někdo to najde a zapíská. Nestačil jsem ujít ani 200 m a Kápo už pískal jak přetopená lokomotiva. Tak jsme tam valili a snažili jsme ho utišit, co kdyby nás někdo slyšel. A Kápo pravil, že nás nikdo neuslyší, páč kdyby tu někdo byl, tak nám to Fořt řekl. Pravda. Věřili jsme mu na slovo. Byl tam nejen seník, byl otevřený, a bylo tam místo na spaní, a za seníkem byla lavice, a u lavice bylo ohniště, a za ohništěm polom s dřívím tak na týden. A Žišmankot pravil: „Tady pod okapem visí sekera a pila.“ Co dodat? Snad jen to, že já měl seznamovací lahev Jägermajstra, Hans měl kytaru a Rusalka krásný hlas. Možné že ještě něco dalšího krásného měla, ale to jsem nezkoumal, to byl Bouďákův obor. Ráno bylo nádherně, což bylo sice fajn, ale kdyby bylo trochu hůř, tak nás nebylo tolik vidět. 52

Hans nás vedl, kousek jsme se vrátili a vyrazili směrem na východ nejdřív po hřbítku, pak divou stepí a divočinou. Směřovali jsme k Hartmanicím, poslední 2 km jsme už jeli autem. Vojenským a s ozbrojeným doprovodem. Kápo pravil „Zavřít můžou, pustit musej.“ Tak nás vyslýchali jednoho po druhém. My samozřejmě nic nevěděli a co jsme věděli, to jsme zapomněli. Já mluvil střídavě německy a komolil češtinu. Pak něco telefonicky zjišťovali, ale moc toho zjistit nemohli a na mě už vůbec ne. Ani to, že jsem tvrdil, že moje grósmutr pochází odsud, a že mě kamarádi ukazují, kde žili mí předkové. Což byla samozřejmě blbost, ale neověřitelná. Pak nás pustili a doporučili ubytovat se v místním hotelu a ráno odjet do vnitrozemí. Do hotelu jsme šli, kam taky jinam, jiná putyka nebyla k mání. Dali jsme guláš a pívo. Jeden místní strejc se smál, že prý nás viděli a Magor Zeman nás udal. On se tak nejmenuje, ale jako pomocníkovi pohraniční stráže mu všici místní říkají Magor Zeman. A že se můžeme spolehnout, že za námi půjde šmírovat. Tady je známé místo v lomu pod Ptačím vrškem, kam trampi choděj, ať tam jako jdeme, ale pak přes Krušec vylezte na sedlo a vpravo dolů je hrad. Šeřilo se a my jsme v hotelu nesehnali ubytování. Možná to bylo tím, že jsme se ani nezeptali, ono nás to nezajímalo. Kvačili jsme ke Ptačímu vršku a Žišmankot litoval, že jako Ftáci se mu musíme vyhnout. Cestou se Kápo se Žišmankotem „opozdili“ a ejhle, mezi oběma skupinami chlapík v kšiltovce. Kápo mu povídá: „Pane Zeman nemáte oheň?“ a mával ulomeným klacíkem jakoby cigaretou, ánžto cigaretu žádnou neměl. A on že jo a odkud ho známe jménem. Ale Bouďák už měl zapálenou koudel u zadku, už se nedržel zpátky a hned mu pěkně vynadal za naše zatčení, a proč jde zase za námi? A Magor Zeman, že nám chce poradit kudy kam. To už mu Bouďák vrazil dvě facky, že to je záloha za jeho skvělý rady. Ještě jsme za ním házeli kamení, jak utíkal. 53

A Hans pravil, že asi přivede posilu a není teda vhodné jít do lomu na Ptačí vršek, jdeme dál. Vesnička tam byla, ale jako po vymření, tak jsme potichu prošli, ani pes nezaštěkal. Sedlo jsme našli a pátrali vpravo dolů. Bylo to hodně dolů, už jsme to chtěli vzdát, ale kam jinam jít? Tak jsme šli dál dolů a přece jen to našli, svítil tam oheň a byli tam trampové. Tak jsme poprosili, jestli se vejdeme. Samozřejmě bychom se vždycky vešli, ale kdyby to bylo na obtíž, tak jdeme jinam. Nebylo to na obtíž, trampové ze Sušice nás přivítali a my měli kytaru, zpěvačku a dvě krásné historky k vyprávění. Noc byla teplá a dlouhá. Jó Pusťák se ten hrad jmenoval. Jen Džón nedorazil. Jak by taky mohl, když jsme šli jinam, než jsme napsali na vzkazu na dráze a navíc, jak mohl vědět, že vzkaz bude na zastávce Špičák, když jsme se měli sejít v Rudě? Ráno jsme zjistili, že pod námi řve řeka. Prý Otava. Hezký, jdeme tam, a já chci vidět pramen Otavy. Samozřejmě jsem věděl, vždyť jsem chodil kdysi do školy, že Otava nepramení, vzniká soutokem Vydry a Křemelné. Rozloučili jsme se se Sušičáky a vzhůru dolů k řece. A pak doprava proti proudu. Nádherné údolí, nádherná řeka. Tu bych chtěl někdy jet. V Rejštějně jsme se stavili v hospodě a v koloniálu, nakoupili chleba, uzenky, rum a tak. A kvačili dál proti proudu řeky. Taky to bylo hezké, ale bohužel po silnici až na Čeňkovu Pilu. Tam jsme samozřejmě museli k elektrárně, což je zajímavý technický objekt. A pak na soutok Vydry a Křemelné. Za Vydrou, na ostrohu soutoku se na klacku třepetal papír, otrhaný přibližně do tvaru znaku lesní moudrosti. Kápo se zul a přebrodil, něco křičel, ale nebylo ho slyšet, pak brodil zpět. Na praporu bylo napsáno, že Džón čeká na Kápa a Jatagána v hospodě na Antýglu do večera. A datum byl dnešní. „Co ty na to Hansi, jakej máš plán?“ 54

„Samozřejmě, že mám plán, ale plány jsou od toho, aby se měnily. Jdeme tam.“ A pokračovali jsme proti proudu, teď už Vydry. Tady už to sjízdné nebylo, divoká řeka plná balvanů. Do cesty se nám postavila Turnerova chata, ale my odolali, na Antýgl zbývají 3 km a tam se doobčerstvíme. Dorazili jsme na Antýgl, zjistili, že hospoda je součástí autokempu, bohudík dost prázdného. Hospoda funguje vevnitř i venku a nejen točí, také vaří. Fajn, špekáčky necháme na později, posedíme, počkáme, protože Džón tu není. Ještě jsme nedopili první pivo a Džón se objevil. A neměl klobouk, potěšilo mě to. Zalamování, představování. Pak vypravoval, jakou měl anabázi. Nejdříve měl problémy doma a pak mu ujel vlak, takže do Železné Rudy dojel až večer. Poptával se po vzkazu, ale dověděl se jen, že nějaký vandrák tu ráno čekal a pak odjel na Špičák. Na zastávce Špičák našel zprávu na nástěnce, že budeme bivakovat v lomu u Svinné. Tam v noci už nemohl dojít, tak bivakoval v lese „na divoko“ před Pancířem. Ráno došel do Svinného a zjistil podle ohniště, že tam už dlouho nikdo nebyl. Tak došel nikým neobtěžován (na rozdíl od nás) na soutok, kde nechal zprávu, protože byl jistý, že soutok nemineme bez povšimnutí. Nechal to na protějším břehu, protože tam mastňáci nelezou. A protože Džón našel a obsadil v kempu plácek s ohništěm u řeky, dost daleko od hospody a jiných mastňáckých atrakcí, tak jsme usoudili, že to berem a zůstaneme do rána. Přišel správce kempu, a jestli prý chceme nocleh. Tak jsme mu řekli, že budeme spát pod širákem u dolního ohniště a on chtěl směšných 5 Kč za osobu a na koho to má napsat. Tak jsem mu dal svůj pas, aby kluci snad neměli problémy, už takhle jich bylo dost. Správce mi vracel pas a dal potvrzení za nocleh a řekl: „Danke Herr Jataghann.“ „Jak ti to říkal? Herr Jatagan? Jak to ví, že jsi Jatagán?“ 55

„No co, vždyť víte, že jsem František Jan, a když jsem žádal v Rhodézii o občanství, tak jsem napsal do formuláře Frank John Jataghann. A Němci to jen z rhodézského pasu opsali. Takže moje paní je teď frau Maria Jataghann, a vaši bolševici nikde nenajdou, kdo vlastně jsem, protože ani v Rhodézii nikde není moje původní jméno. Zná ho a v archivu ho má snad jen rektor na univerzitě v Salisbury, ale ten už na mě asi taky zapomněl.“ „Ale vždyť máš maturitu a část vysoké, a řidičák.“ „Maturitní vysvědčení a index vysoké? Na co? Kdo se spolumajitele hotelu v Garmiši ptá na vzdělání. A řidičák jsem dělal až v Německu.“ „Tak to jsem ještě neviděl, první tramp, co má přezdívku v pasu a ještě v německým!“ U ohně jsme poseděli a bylo veselo. Nakonec jsem kamarády musel prosit, aby mi neříkali Herr Jatagán, přece jen v Čechách to vypadá blbě. Pak nám Džón vyprávěl o svém politickém angažování a měli jsme z toho dost veselo. Já z komunistické rodiny legitimací praštil a utekl, Džón naopak z rodiny výrazně protirežimní k bolševikům vstoupil a je tam dodnes. Vysvětlil, že končí studium architektury, a chce si ještě udělat doktora a případně zůstat na fakultě v Praze. Takže i když je ve straně „mrtvý brouk“, být tam musí, jinak to nejde. Bere to jako úlitbu bohům. Třeba přijde čas a bude moci změnit náboženství. Poseděli jsme dlouho do noci, ne že by nás to snad bavilo, ale museli jsme spálit všechno dříví, co Džón za celý den nadělal. Ráno jsme poobědvali a hned vyrazili dál. Obdivovali Tetovský kanál, Horskou Kvildu a zhodnotili kvalitu piva na Zadově. Kamarádi plánovali ještě 2 dny vandru, ale mně se čas už krátil. Chtěl jsem ještě navštívit rodiče, už jsem je tak dlouho neviděl! Ještě než jsem zmizel, tak jsem na kamarádech loudil, až pojedou na vodu, ať mě vezmou sebou, mě se ta Otava tak líbila! 56

Seběhl jsem z kopce na autobus do Budějic a pak vlakem domů, …domů? Asi to sem nepatří, ale jako rámec vyprávění se musím alespoň zmínit. Tatínek jako komunista měl po mém útěku samozřejmě potíže, tak je teď ještě kovanější proreformní bolševik než kdykoli předtím. Maminka říkala, že na ni bolševici „nemůžou“, je katolík a důchod ji snad neseberou. Když ji hodně naštvou, tak jde do kostela, a tam si stěžuje u nejvyššího, však on jim to jednou všechno spočte. Sestra Eva byla (a pořád bude) hodně mladší než já, udělala si střední ekonomickou a pedagogické minimum. Ale nesměla učit v mateřské školce, asi by ty dětičky zkazila, když její bratr je zlý emigrant a imperialista. Teď už dokonce je i vykořisťovatel. Kdyby viděli, jaké dělnické ruce mám já Ferda Mravenec, práce všeho druhu, z toho vykořisťování! Berlička byla nalezena, Eva dělá hospodářku v mateřské školce, protože učit nesmí, ale protože je málo učitelů, tak občas musí jako učitelka vypomáhat, a protože je stálý nedostatek učitelů, musí stále vypomáhat…. A tak dál. Nakonec finančně je to takhle vlastně lepší. Nejen já jsem odborníkem na kotrmelce. Druhý den jsem se rozloučil s tím, že očekávám jejich návštěvu u mě „doma“ v Garmiši. A slíbil jsem mamince vnoučata, ale to se ještě budu muset trochu snažit, zatím o ničem nevím. A pak jsem ještě musel manželce oznámit změnu konce vandru, žádný Eisenstein, ale München. Telefonovat jsem musel jít na poštu, přestože tatínek telefon měl. Ale nenechal mě telefonovat, protože jak by on proreformní komunista zdůvodnil, že u něj bydlel Západní Němec a volal si telefonem do Bavor! Tak nevím, udělal jsem dobře, že jsem prásknul do bot? Asi jo, já bych tu nevydržel. Tatínek s maminkou žijí poměrně spokojeně a stejně chudě, jako kdykoli předtím, sestře jsem snad taky neublížil 57

a kamarádi mi zůstali. Jen jsem trochu daleko, ale co, už jsem byl i dál.

58

VELKEJ VODNÍ VANDR. …a velký vodní Pámbu mě vyslyšel a zvadlo na vodu přišlo. Za rok přišla pohlednice, na které byl velký nápis ZVADLO přes fotku velké zelené louky. Na druhé straně: Zveme tě na druhou trávu! Ottawa bude! Ano musel jsem doma vysvětlit, že druhé trávě, to je ta, co se kosí v srpnu, se česky říká otava, takže nejde o kanadskou Ottawu, i když nějaká souvislost tu je, ani o brněnskou bluegrásovou skupinu Druhá tráva, i když i tady je nějaká souvislost. A ta moje Vlčice, ano říkám ji po trampsku Vlčice, proč, to už je moje věc, tak Vlčice jestli prý zvadlo platí i pro ni, že by ráda… No tak hurá, já bych jel i sám, ale takhle to bude ještě lepší. Hned jsem zavolal Hansovi na univerzitu do Plzně a prokvákal s ním podrobnosti. Dobře, my přijedeme autem do Sušice a zbytek je na Hansovi, konec se předpokládá za týden v Písku. Zatraceně to se těším. Vlčici jsem vysvětlil, že ta parta neboli trampská osada si říká ft vt, což není kokt, ale zkratka výrazu Ftáci Vodní Trampi. Daný den jsme vyrazili brzo ráno, je to dost daleko, a byli jsme v Sušici před polednem. Na nádraží, kde jinde?, jsme našli Kápa, Hanse, Žišmankota a Bouďáka. Právě si na dráze přebírali lodě, měli 3, a my měli auto, takže OK. Na dvakrát jsme všechno odvozili do kempu v Rejštejně. Zatábořili jsme a pustili se do seznamovacích piv. Vlčici čeština moc nešla, ale nějaké základy už měla, tak se pozvolna přizpůsobovala. To na vodě pak bude hůř, tam veškeré základy chybí. Ale co, voda ví a teče dolů, že. Jenže zas tak moc vody nebylo, po prohlídce jsme zjistili, že naděje na vodu z Čeňkovy pily tu není, pojedeme jen z Rejštejna.

59

Ale ani tam nebylo mnoho vody, proto jsme usoudili, že úsek do Sušice bude lepší jet na lehko, je to trochu divočejší. Vrátíme se nějakým autobusem nebo stopem a pak se uvidí. Bylo teplo, vody bylo dost, ale ne zase moc. Na některých místech jsme i drhli. Na zbořeném jezu pod Annínem najel Kápo na několik kamenů a zůstali viset. Dost vysoko, voda je podtékala a oni seděli jak na rozhledně. Kápo jako správný admirál z výše řídil dopravu, s jeho pokyny jsme hladce projeli a u vrbiček pak čekali, co se bude dít. A ono se dělo! Kápo ani Žišmankot nedosáhli nohama na dno, a protože měli strach, že poškodí loď, tak se Kápo plazil po lodi na záď, tam se opatrně spustil do vody a loď odstrčil. Ta mu samozřejmě i se Žišmankotem ujela. Ale ne daleko, stačilo to však na důkladné brodění a zmáchání. Ale co, voda je teplá, anebo ne? Všichni se po této hlášce chechtali, jen Vlčici bylo nutno vysvětlit, že to tu už někdy někde bylo. A zase určitě bude. Navíc náš kamarád Pedro učinil kdysi tuto filosofickou úvahu: „Když je voda studená, tak z ní vzniká led. Z toho logicky odvozeno, když voda není led, tak musí být tedy teplá.“ Na oslavu první cvakačky jsme soulodili a dali kolovat flašku. Rozpoutala se diskuze, zda to byla cvakačka nebo ne. Kápo tvrdil, že ne, protože do vody vlezl dobrovolně. Zas moc dobrovolně né, nic jiného mu nezbývalo. Tak jsme dohodli, že pravidlo o mokrém moudí doplníme ještě podmínkou, že stačí, aby mokrý byl jen jeden, ale musí vypadnout oba. Což v tomto případě splněno nebylo, cvakačka tedy nebyla dokonána. Po schválení a zapití jsme rozhodli, že první cvaknutí teprve bude. A skoro bylo a skoro hned. Přes řeku vedla silnice po mostě s několika oblouky, z nichž ten správný byl na tři lodě vedle sebe dost úzký. Po výkřiku „Panika, jedem!“ se všichni snažili vecpat se pod most. Nám se to nepodařilo, Vlčice přitáhla a tak jsme jeli levým obloukem. Pod ním bylo málo vody a my zůstali viset. Dvě lodi s výkřiky „Jupííí, visííí!“ s radostí odjížděly. Došlo tedy na pěší turistiku, odtáhl jsem loď i s Vlčicí na hloubku. Kamarádi s potěšením počkali, dali nám panáka a sice byli 60

zklamaní, že jsme se necvakli, ale černý puntík jsme získali. Budeme muset něco vyvést Hansovi s Bouďákem, kteří to nějak moc uměj a koupat se nechtěj. U jezu pod Sušicí bylo vodácké tábořiště, tam jsme chtěli nechat lodě do zítra a vrátit se busem do Rejštejna. Hans najel nad jezem do tišiny a Bouďák se loď pokusil vytáhnout na břeh. Ale v blátě mu krásně ujely nohy, chytil se lodi, ale už to nešlo zastavit, dojel až dolů a Hanse krásně vyklopil. Nebylo to čisté cvaknutí, ale podle předtím schválené definice byli oba ven z lodě a oba mokří. Zabahněnost Bouďáka už byla jen perlička zážitku. Oba se museli trochu vyždímat a usušit, Bouďák i odbahnit, takhle tě autobus nevezme. No co, tak jsme v kempovním bufáči trochu poseděli, vždyť slunce je vysoko. Večer u ohně byl Bouďák jmenován do funkce, pro další den nosil čestný titul „Kamarád Magor Bouďák“. Tuto skvělou funkci Ftákům přinesl Kápo od Mokrých Vocasů a já měl možnost u ohně vyprávět, proč a kde tato tradice vznikla, Kápovi se do vysvětlování nechtělo. Ráno, no spíš před polednem, jsme se všichni narvali do auta i se všemi věcmi. Hans ležel na podlaze, prý kdyby nás stopli policajti, ať ho zarovnáme, aby nebyl vidět. Dojeli jsme a v klidu se nalodili. Řeka byla taky klidná až k Rábí. Chtěli jsme vidět hrad, ale tam se prý v trenýrkách a tričkách nesmí. Některé jiné návštěvnice byly sice daleko nahatější než my, ale historii to asi nevadilo. Šli jsme teda do hospody a tam nikomu nevadilo naše oblečení. A zvesela jsme jeli dál. Před Horažďovicemi plavala pneumatika s reklamou. Žišmankot křičel „Bouďáku přečti, to, ať zas neminem nějakej přívětivej hrad!“ A Bouďák odpověděl: „Tady píšou palačinky, pívo a fernet. A na ten fernet jsi nás právě pozval, protože já mám nárok na celé jméno, dneska jsem pro vás Kamarád Magor Bouďák.“ Žišmankot prohlásil „Šmankote, vy mě přijdete draho, ale uznávám svou chybu a zvu vás na panáka!“ 61

A měli dobrý palačinky a dobrého ferneta, takže jsem zas měl důvod ke hlášce, že „Fernet má letos dobrej ročník.“ Pak jsme jen prosvištěli Horažďovice s krátkou zastávkou k nákupu a našli krásnou loučku na kopečku nad řekou. Kempík jedna radost. Ohniště, les plný dříví, romantický západ slunce. Jen ta kytara chyběla. Ráno jsme ani nestačili uvařit kafe k snídani, když přijela vejtřaska a vyskákali z ní vojáci. Pro vysvětlení – vejtřaska je nákladní automobil Praga V3S, kterým disponovaly všechny vojenské posádky. Auto se vyznačovalo tím, že 80% benzínu spotřebovalo na hluk a 20% na pohyb. Pohyb se pak dělil na poskakování a natřásání, proto také vejtřaska, a nepatrný zbytek na pohyb převážně vpřed. Vojáček se samopalem prohlásil bez pozdravu „Jste ve vojenském výcvikovém prostoru a bude se tu střílet. Máte 30 minut na opuštění prostoru!“ Kápovi se to nelíbilo, komu taky ano, že, a už začínal rudnout. Jen Hans včas prohlásil „Tak jo pane veliteli a přeji Vám úspěšný den!“ Vojáčci tedy prozatím odjeli a Kápo tvrdil, že to za 30 minut nemůžeme stihnout. Hans teda prohlásil, že se vojáci nepo…ou. Vojáci přijeli asi za ¾ hodiny a my zrovna balili. Vojáček se samopalem vykřikoval, že už čtvrt hodiny jsme měli být pryč. Hans mu to vysvětlil slovy: „Se nep..er, a nepřekážej, nebo to bude trvat ještě dýl.“ Vojáček nám dal ještě 20 minut, snad aby neztratil důstojnost, co nikdy neměl. Hansovi pak došlo, k jakému strašnému průšvihu mohlo dojít, vždyť Vlčice a já jsme byli občany nepřátelského imperialistického státu, který bránil rozvoji míru a socialismu a přitom jsme tábořili ve vojenském prostoru. Kdyby nás sebrali, tak vojáček dostane nejmíň opušťák, nás by snad vyhostili a Hanse zavřeli na doživotí. 62

Den pak plynul již v pohodě, jen ve Strakonicích jsme kupodivu potkali sochu Moai, která tudy kráčela nejspíše směrem k Velikonočním ostrovům. Kontrolovali jsme nevalnou kvalitu protivínského piva a na jezu, tuším ve Slaníku, se koupali současně se vznikem nepatrné díry do naší lodi. Díru přelepil Hans samolepicí tapetou řka, že mu to v dílnách ve škole pak opravěj. Kemp nás tam ale nezaujal, tak jsme pokračovali až na Štěkeň. Těsně před vodáckým kempem je jez a pod ním ostrov, obtékaný z obou stran dostatečným množstvím vody. Hans sjel jez a zabočil vlevo ke kempu. Za ním Kápo udělal totéž, leč my jen první část, zabočit se už nepodařilo a vrazili jsme do ostrova. Hans zařval: „Vy mi tu loď chcete rozbít!“ No co, přebrodili jsme a Hans povídá, že pojedu znova s ním, ukáže mi, jak se to jezdí. Proč ne? Vytáhli jsme loď nad jez, rozjeli to, projeli šlajsnu, pak jsem málo přitáhl a vrazili jsme do ostrova. Hans křičel něco v tom směru, že to není možný, že jsem nepřitáhl a že mi to ukáže, pojede na háčku a uvidím! Dobře, hodlal jsem vidět. Vytáhli jsme loď nad jez za výrazné pozornosti mračna vodáků. Sedl jsem ke kormidlu, Hans na háčku zabral silou sloní a vyrazili jsme do šlajsny. Proletěli jsme jak čerti, dole Hans málo přitáhl a vrazili jsme do ostrova za pochvalného řevu přihlížejících. Vytáhli jsme potichu loď do kempu. U ohně pak Hans přiznal, že to na indiánce asi opravdu nejde a obával se, že za tuto exhibici získá putovní titul „Kamarád Magor Hans“. Dočkal se! A nás čekal poslední den na vodě, jeho klid narušily jen vosy, sídlící přímo v soše hejtmana Žižky, kterou jsme u Sudoměře obdivovali asi příliš zblízka, neboť Hans opět vzpomínal na horolezeckou minulost a pokoušel se na sochu vylézt. Bratr Žižka byl i po 550 letech dobře bráněn a museli jsme utéct. Osvěženi poklusem jsme dojeli pod Zátavský most na poslední kemp. Já dojel vlakem do Sušice pro auto a pak jsme večer dlouho hodnotili a rozebírali náš úspěšný vodovandr. 63

Ráno jsme nejdříve odvezli lodi na dráhu v Písku a po rozloučení jsme s Vlčicí vyrazili na sever k mým rodičům. O této části si dovolím pomlčet, ostatně podobná situace tu už jednou popsána byla. Jedno je ještě nutno poznamenat, a to že Vlčice se výrazně zlepšila v češtině, a to daleko víc, než za ty roky se mnou. Přitom se vůbec nezmiňuju o té neveřejné části slovníku, která je zvláště na vodě hojně používaná.

64

VZPOMÍNKY EMIGROVANÉHO TRAMPA. …jó já za mladejch let, to jsem býval tramp. Říkal elektrikář, co nám přišel zapojit nové vybavení kuchyně. Prý: „Jsem tady už víc než 10 let, když byla Olympiáda v Mnichově, tak mě tam poslali jako maséra, ale po Olympiádě se mi nějak nechtělo domů, tak jsem zakotvil tady na furt a do Čech už se nikdy nevrátil. Ale hrozně rád vzpomínám na trampování a zvlášť na Kanadskou Zlatou Horečku. Pražská trampská osada Pátrači pořádala každým rokem 9. května akci „Zlatá horečka“. Bývala to dvoudenní akce, někdy dvaapůldenní, podle toho na který den připadl státní svátek. Tehdá byl v pondělí, tak Pátrači stanovili sraz v sobotu v 16 hodin na Holčičím hradě. Předepsané vybavení bylo stanoveno na potřeby k přežití na 2 dny a učebnici zeměpisu pro 7 ročník. První rébus teda byl sehnat onu učebnici a zjistit, kde je v Praze Holčičí hrad. Z naší osady TO Méé jsme se tenkrát účastnili 3, McKey (čti Mekí), MacKy (čti Makej) a já Vilímek, psáno McWilly. Měli jsme jet čtyři, ale kamarádka Macek, psáno MacEgg, po vyluštění prvního rébusu akci zbaběle opustila. Vlastně až při druhém rébusu, protože první, to bylo určení Holčičího hradu. V Praze je Šárka, ale tam jsme o žádném hradu nevěděli, pak Baba, ale to je na holku starší model a Dívčáky. Tak jsme dojeli tramvají do Hlubáků a vylezli na kopec. Tam jsme zjistili, že to je dobře a na místě už bylo asi 15 osad, celkem kolem padesáti trampů. Šeriff akce, zvaný PraPátrač, rozdal obálky s úkolem: „Přepravte se vlakem a pěšky na neslavnější Kanadský hrad. Nápověda: vlak z Prahy-? odjezd 17:13, příjezd do nejbližší zastávky u hradu 22:09, západní roh hradeb.“ Většina trampů prchala směrem na nádraží Smíchov, Macek prohlásila, že jsme cvoci (to jsme už dávno věděli) a odešla na tramvaj a Mekí vytáhnul z báglu jízdní řád ČSD. Než našel, že jediný 65

vlak splňující podmínku 17:13 odjíždí z Vršovic, tak já našel jediný vhodný hrad – Landštejn a Mekí ověřil, že příjezd ve 22:09 souhlasí v zastávce Hůrky. A už jsme kvačili na tramvaj a do Vršovic. Některé TO očividně nevěděly a opisovaly, zatímco jiní trampové už byli napřed. Ale ve vlaku jsme byli skoro všichni, jen někteří neměli jízdenku a říkali průvodčímu, že jedou tam, co ti ostatní. A on se ptal, jak to vědí, že tamti tam taky jedou. A oni že vědí, že tam taky jedou, ale nevíme kam a oni to vědí, a teď i vy to víte, tam nám prodejte jízdenku a my to pak budeme taky vědět. A cesta s kytarami docela příjemně ubíhala, do Hůrek jsme přijeli veselí, že nám ani prvních 5 kiláků na hrad nevadilo. Jen hospodskej v Blatě se divil, když podesátý vysvětloval cestu na Landštejn. Hrad jsme našli a v Pomezí způsobili menší pozdvižení, protože západní roh je ten, co nejvíc ční nad vsí. Našli jsme hrad i potmě a západní roh taky. Tam už šplhalo několik baterek, tak my taky. Pod hradbou nic nebylo, to by taky každej našel, ale asi 3 m vysoko byla jakási terasa, a už tam nějakej tramp lezl. A povídá: „Tady pod kamenem jsou obálky, kdo ji chce?“ Byli jsme tam asi 4 skupiny, tak shodil 4 obálky a šli jsme takticky stranou. Když jsme pod lampou ve vsi přečetli rébus, tak jsme usoudili, že bez mapy jsme vedle, někde tu přenocujem a ráno půjdeme ke hradu, tam bude mapa okolí. Za hradem byl nějaký statek, tak jsme obsadili opuštěnou stodolu, ale moc jsme se nevyspali, ten nápad jsme neměli sami a pořád někdo coural. Rébus zněl: „Kde u vsi, co má stejné jméno jako nacistická věznice v severních Čechách, stávala šibenice?“ A mapa visela na ceduli u hradu. Zvůli jsme zavrhli, pak tady byl Terezín, valíme tam a poptáme se. Podle mapy jsme si obkreslili schéma cesty a hurá k severu. Nicméně mapa nějak nepasovala, nebo obkreslení nebylo ideální, nachodili jsme po silnici a lesních cestách zbytečně moc, a když už to vypadalo, že Terezín je někde vpravo, tak Makej povídá: 66

„Hele tady je rozcestí pod Šibeničním vrchem. Mě teda ten Terezín už nezajímá!“ „Ale kde je ten vrch?“ „To je jedno, jdeme pořád nahoru a až to výš nepůjde, tak jsme tam.“ Vylezli jsme na nějakej kopec, byla tam paseka a nic. Šibenice nikde, žádná cedule, asi budeme jinde. Ale pak jsem si všim, že támten strom má podepřenou větev nějakým trámkem, dyť to vypadá jako šibenice. A nahoře bylo ptačí krmítko, na co krmítko tady a v květnu! Lezeme tam, jo krmítko nemá střechu, spíš je to poštovní schránka. Bereme obálku a mizíme za houštím, ať si ostatní taky pohledaj. A za houštím leží 4 trampi a chechtají se, celou dobu nás sledovali a mezitím luštili rébus. Asi už vědí, mizí k západu a my otvíráme obálku. „Blážo jo? Jdeme k Vítkovi? (Nápověda: od koho mají místní knížecí rody ve znaku růže?).“ „No přeci od Vítka z Prčic, ale doprčic, Prčice jsou u Sedlce u Prahy, vy blázni, to je přes 100 kiláků!“ Prolistovali jsme učebnici zeměpisu, marně. Pak padl nápad, že nejbližší město se znakem růže je Jindřichův Hradec, tam v infocentru budou něco vědět, nejbližší zastávka je Kaproun, Prapátrač říkal, že budeme hodně jezdit vlakem, tak jdeme na vlak. Když jsme procházeli Kaproun, tak se Mekí zeptal na zastávku a nějakej strejda povídal, tak to makejte, do Hradce to jede za 10 minut a je to kilák. Skoro jsme běželi, ale vlak měl zpoždění, stihli jsme. A jak tak jedeme do Hradce, tak jsme si, už poněkolikáté, všimli dvojice s děckem. On byl velkej, mohutnej a s vousem, ona malá a kulatá, hubenýmu klukovi tak 10, maximálně 12. Nejeli jsme dlouho a oni se v Ratmírově začali zvedat, ale vystoupili až v Blažejově. Na poslední chvíli jsem zařval „Panika, vystupujeme tady!“ A ve zmatku jsme vyskákali. Blážo jo = Blažejov, že nás to nenapadlo, tady něco bude, jdeme na křižovatku značených cest a naši „skorokamarádi“ zmizeli někam po silnici. A na ceduli jsme 67

uviděli šipku na Vítkův hrad 1 km. No a tak je to jasný. Než jsme na hrad došli, zase jsme je potkali. Tak jsme se dověděli, že jsou rodinná TO Medvídci: Medvěd, Medvědice a Medvídě. Chtěli jsme pospíchat, ale nějak nám to moc nešlo a bylo to do kopce. Shodili jsme bágly a rozběhli se po hrádku, za chvíli volal Makej ať mu jdeme pomoct, vytáhli jsme ho z prohlubně, snad kdysi studny či co, ale hlavně měl obálku. Prý si všiml rozdupaného dna, tak tam taky skočil a našel. Teď nejdřív jdeme do vsi, byla tam hospoda a my od snídaně nejedli a bylo odpoledne. V hospodě budeme luštit. V hospodě seděli Medvídci u oběda a říkali, posaďte se, jede to až za hodinu. Sebevědomě jsem řekl, že víme, ale věděli jsme kulový. A než nám přinesli něco k jídlu, našel Mekí, že to jede na Hradec, a my přeci ještě měli jízdenky do Hradce, dobrý. Pak jsme teprve začali řešit rébus, který zněl: „Na nejvyšší hoře největšího ostrova řeckých Kyklad. (Nápověda: plavat netřeba, ale je to možné.)“ A jsme zase v háji. No co, tak se zatím zaháčkujeme za Medvídky, oni očividně vědí, asi mají lepší vzdělání v řeckých otázkách. Sedli jsme do vlaku a Medvídci si koupili jízdenku do Mnicha. Mekí z jízdního řádu zjistil, že na to v Hradci budeme mít asi půl hodiny, on tam koupí jízdenky do Mnicha, já se pokusím získat mapu okolí a informace. Tak jsem u nádraží našel otevřenou trafiku a položil trafikantovi, byl to takovej starej děda Potůček, zákeřnou otázku o řeckých ostrovech. A on, že už jsem dneska třetí, kdo se ptá a že ostrov Naxos je na Velké Holné. Jupíí, vyřešeno, nasedat. Ale Medvídci ve vlaku nebyli, co se děje? Neva, jedem do Mnicha, mizerná mapka na to stačí, pak modrá a červená k Holné. U Holné je jakési, teď v květnu opuštěné, rekreační středisko a na jediné loďce připíchnutý nápis „Nepoškodit, vrátit, děkuju, Prapátrač.“ Bágly jsme nechali na molu, kdyby je chtěl někdo ukrást, tak to můžeme z dálky akorát pohodlně sledovat. Na ostrově nebyl žádnej kopec a nejvyšší už vůbec ne. Ale u nejvyššího stromu byl 68

žebřík a nad ním posed. V posedu nic, že by vejš? Na stříšce byl rezavej hrnec s pokličkou! A máme to. Hurá pryč a na terase rekreačky luštíme. Bágly nám nikdo neukrad, naopak už je hlídala další nedočkavá skupina, tak nedočkavá, že jeden už byl v plavkách. „V písku na severním okraji nejsevernějšího pouštního přesypu. Nápověda: Nekopat, koukat!“ Schematická mapka okolí Jindřichova Hradce taktně mlčela. Tak jsme se s důvěrou obrátili na učebnici zeměpisu, kde v části o přírodních památkách byl písečný přesyp u Vlkova. A kde je Vlkov? Jo je to tady kousek, jen asi 15 kiláků, teda my už máme dost a teď ještě 15? Když máknem, jsme tam do setmění. Tak jo, co nám zbejvá? Pro někoho by to byla nádherná, ale celodenní procházka, lužní les, Nová řeka, lesní rybníky, jez Metel (hospoda zavřená), a my jen makali bezmyšlenkovitě vpřed. Našli jsme Vlkov, za ním byl písečnej převis, dost zarostlej trávou, a na jeho severním konci jakoby písečná pláž. Nekopat, koukat, zněl pokyn, v nastávajícím šeru moc vidět nebylo, ale Makej vytáh baterku a v šikmým světle byly v písku vidět rohy zahrabaných obálek. „Rovně za nosem přes most a pak 300 m zas rovně za nosem. Neplatí pro Karafiáta! Nápověda: hledej, když nenajdeš, pískej H!“ Železniční most tu není, silniční ano, ale za ním je oficiální autokemp, tak to je asi blbost, tak hledáme jinej, asi tu někde bude. Zas to nebude taková věda, ty vyježděný koleje od traktoru jistě někam vedou. A taky jo, provizorní most přes Lužnici a za ním jen louky, dobře, varianta rovně za nosem, pak případně budeme pískat H. Nebylo třeba, uviděli jsme oheň. Pátrači nás očekávali, ale i když jsme byli šestí, dostali jsme zlaté dukáty za úspěch. Hurá, dobří jsme. Ale překvapení – Medvídci byli čtvrtí a lepší o 2 hodiny než my, a to i s tím Medvídětem! Jak to udělali? Samozřejmě bylo povídání, jak kdo co našel a nenašel. Medvídci našli před nádražím v Jindřichově Hradci autobus do Veselí, a zatímco my vyluštili Naxos, oni už byli autobusem asi 1 km od Naxosu, kde jim šofér zastavil mimo zastávku co nejblíž rybníka. 69

Pak luštili na stejné terase a viděli nás odjíždět na lodi. A protože měli jízdní řád, tak věděli, že do Vlkova dojedou vlakem z Mnicha za hodinu a ujdou jen 3 km, zatímco my to měli víc než 15. Poseděli jsme u slavnostního ohně TO Pátrači, děkovali jim za krásnou akci a i během noci vítali další trampy, jak docházeli a někteří i pískali H (. . . . ). Ještě jsme pátrali, proč poslední pokyn neplatil pro Karafiáta. Když ten dorazil, a bylo to až k ránu, tak jsme hned viděli proč. Byl to bejvalej boxer a jeho nos byl trošku hodně doprava. Tak s tím by opravdu směr nenašel! Tak to byla fajn akce, rád vzpomínám a chtěl bych ještě někdy něco podobnýho zažít. Jó proč jsme se jmenovali TO Méé? To je jednoduchý, nebyli jsme jen trampi, ale měli jsme skupinu, 3 kytáry, zpěvačku a šeriff Tom hrál na basu. Když jsme začínali a získali odvahu, přihlásili jsme se na začínajícím festiválku ,Godyho memoriál‘. Tam nás šel Mekí nahlásit, a kdosi z pořadatelů, snad to byl Kapitán Kid nebo kdo, se ptal, za jakou TO jezdíme a hrajem. Mekí nevěděl, co má nahlásit, tak zavolat Toma: „Tomééé!“ A Kid na nic nečekal a napsal TO Méé. A už to zůstalo, jen jsme si přizpůsobili jména: Mc Key (čti Mekí), Mac Ky (čti Makej), Mac Egg (čti Macek), Tom, a Willy Mc (čti Vilímek). Ne se Skoty nemáme nic společnýho, ale kdyby nějaká láhev skotské toužila po seznámení….“ „A ještě ti řeknu o Hadí řece. Je v Čechách Hadí řeka, na horním toku je přehrada, pak je podél řeky železnice, pak silnice, pak turistická cesta kolem gotického hradu, pak jen pěšina a pak už jen řeka s lesními srázy kolem. A nakonec se Hadí řeka vlévá do Zlaté řeky a není cesty dál, jen pro plavce. Nááádhera, tak tam bych někdy jel.“

70

MENŠÍ VELKEJ NA HADÍ ŘECE. …s večerem vyprávění a filozofie. Jak to říkal ten bývalý tramp? Hadí Řekou ke Zlaté řece? Kde to je, co to je? Zadám to jako úkol Lišákovi, ten to určitě zná, a jestli nezná, tak bude určitě s nadšením pátrat. A taky jo! Lišák poslal zvadlo, a že na svátky začátkem července se udělá vandr po Hadí Řece, sraz ve čtvrtek večer v hospodě na návsi v Chýši. V pátek je svátek, teda jak pro koho, u nás není. Ale to mě je vlastně stejně jedno, my, co děláme ve službách, děláme o svátcích spíš víc, takže svátek, sobotu a neděli míváme nejlépe ve všední den, a to ještě takových nevhodných měsících jako je březen-duben a říjen-listopad. Se ženou jsme vyrazili autem ve čtvrtek popoledni, je to 400 km, ale většinou po dálnicích. V Chyši jsme auto nechali na dvoře Zámeckého pivovaru, však se hospodský divil, že z německého auta vylezli dva čeští trampi. A hned jsme nakoukli do hospody, a Lišák už tam popíjel. „Já tušil, že když nebudu ,U zahradníka‘, tak mě najdete ve druhý hospodě.“ „My tě ještě nehledali, jdeme rovnou sem.“ „No tak je fajn, sedejte a počkáme na kamarády, tohle je moje žena Čičolína a syn Klubák. Ještě má přijet Kápo a Hans. Vlak od Plzně přijede asi za 40 minut, do hodiny jsou tu.“ A přijeli Hans, Kápo a Žišmankot. Probrali jsme mezinárodní i místní události a životní osudy kamarádů. Tvrdili jsme, že nespěcháme, slunce zapadá pozdě a stejně nejdřív jdeme po silnici. Tak jsme teda nespěchali a dopadlo to jako obvykle. Kráčeli jsme jen pár kilometrů a už začalo šero houstnout. Když jsme obkličovali ostroh, na kterém měl být hledaný řopík a kemp, tak už bylo šero tak husté, že jsme s bídou našli řopík, ale ne kemp.

71

Co je řopík? Bunkr přeci, ten co před válkou stavělo Ředitelství Opevňovacích Prací. Ale bylo teplo, pršet nebude, tak jsme našli palouk a udělali ohniště a ležení kde se dalo. Když jsem pak ráno pootevřel oko, už křičel Kápo: „Snídaně se podává v sousední restauraci!“ Tak jsem se pomalu vyhrabal a koukám, že jen o asi 50 m výš je ohniště, sezení a i přístřešek u dalšího řopíku. A Kápo už vařil kafe, ráno nádherné, ptáci řvali a Ftáci vlastně taky. A začal druhý den, zvaný brodicí. Ano než jsme došli k Rabštejnu, tak chyběl most. Zuli jsme se a přebrodili, studené ano, ale ledové to nebylo. Prohlédli jsme si nejmenší město v Čechách, hrad se návštěvě ubránil, hospoda taky, bylo ještě brzo. My prý pospícháme dál, to mi teda povídej proč! Nikdo neodpovídal, jen jsme seskotačili ze svahu k dalšímu brodu. Pak byly ještě další čtyři brody. Stále to nebylo studené, ale přece jen už bylo brodů dost. Ve vesnici Černá Hať jsme marně hledali sámošku nebo hospodu, prý „je ve Strážišti, ale to máte blíž přes pole než kolem řeky.“ Bylo to jasné, nikomu se nechtělo dolů a zas nahoru, zvláště když bylo pravděpodobné, že na poli nebudou další brody. Taky že nebyly, hospoda však byla zavřená, zatímco sámoška hostila několik pivařů sedících na schodech. Nakoupili jsme zavináče, pivní sýr, oloumoucké tvarůžky a podobné smraďochy. Po tomto hodně pozdním obědě se pod naším silným dechem ohýbaly nejen stromy, ale i patníky podél silnice. A Kápo pravil, že musíme dojít na flek „Pod Klůčkem“, ánžto tam jsme očekáváni kamarádem Džaurem. Tak jsme po zelené spadli k Hadí Řece, a myslíte, že tam byl most? Jasně že jste uhodli, nebyl! Byl tam samozřejmě brod a na rozdíl od předchozích byl nejhlubší. Byl totiž tak hluboký, že podle dříve již zmíněného vodáckého pravidla by se dalo mluvit o cvaknutí, kdybychom jeli na lodi. Slunce již téměř zapadalo, když jsme po ždímání a sušení kráčeli dál. Kápo tvrdil, že na Klůček je, co by kamenem dohodil, a brod už nebude, jenže mu nikdo moc nevěřil. Chyba! Měl pravdu. 72

Za necelý kilometr jsme uviděli nejdříve totem, pak chatu, pak velikou a ještě nezapálenou pyramidu, a pak nějakého trampa u půllitru. Kápo pravil: „Dyk sem řek, že nás Džaur čeká!“ Tak se tam hrneme a vítáme se s Džaurem, ale on to byl Džón! Povídám: „Prý nás čeká Džaur!“ „Jó, sem já, Džón už je minulostí. Tě vítám Jatagáne na klajmu Padre Profesora.“ A začal večer, kterému jsme pak říkali „Večer vyprávění a filozofie.“

73

VEČER VYPRÁVĚNÍ A ŽIVOTNÍ FILOZOFIE NA HADÍ ŘECE. Nic jsme dlouho neodkládali a sesedli se kolem připraveného ohniště. Džaur nadělal spoustu dřeva, makal na tom od rána a teď nás pozval k ohništi, nabídl k bivaku srub, který měl vypůjčený od kolegy a kamaráda z fakulty Padre Profesora. Celý srub jsme měli k disposici, ale vypadalo to spíš na širák než postel. Za Ohniváče k slavnostnímu zapálení ohně jsem byl vybrán já, prý za mnohaleté zásluhy v tomto oboru. Vymyslel jsem si k tomu zvláštní obřad s prosbou o povolení k zapálení šeriffa Hanse a pak se zapálením ze všech světových stran s poděkováním příslušným bohům a pozdravem kamarádům do věčných lovišť. Pak si vzal slovo šeriff Ftáků Hans a kromě obvyklých romantických hodnocení prohlásil, že se chce vzdát funkce šeriffa a jako poslední šeriffský úkon připravil návrh na sloučení osad, které stejně většinou jezdí společně a jeden z nás je členem obou osad. Za Ftáky chyběl jen Bouďák, protože Rusalka své členství pozastavila pod záminkou mateřství, a za Mokré Vocasy chyběl jen Hejbák. Navíc jsme měli tři hosty s hlasem poradním, a to Vlčici, Čičolínu a Klubáka. Nechali jsme tedy hlasovat a dopadlo to 8:1 pro sloučení. Proti byl jen Klubákův poradní hlas, a Klubák to zdůvodnil tím, že mu je jasné, že jeho hlas nejen není rozhodující, dokonce není ani schopen hlasování ovlivnit, tak alespoň dává hlasování punc demokracie, protože doby, kdy museli všichni hlasovat jednotně, už bohudík minuly. Pak Hans navrhnul, aby spojenou osadu vedl jako šeriff Kápo, když je kápo, proč by nemohl být také šeriff. Schváleno za pochvalného mručení. Nevíte jak se pochvalně mručí? Já také ne, ale Lišák začal mručet řka, že takhle si představuje pochvalné mručení, tak jsme se přidali a pak padali smíchem. Od té doby se místo hlasování buď mručí nebo vykřikuje „ó!“. Poté byl schválen nový název osady „Mokří Ftáci“ v poměru sedmi mruků proti dvěma ó. 74

Do nové osady byli přijati všemi mruky tři noví členové. Klubák sice tvrdil, že spíš ne, protože asi bude členem tulácké tlupy se svými vrstevníky, ale šeriff mu objasnil, že není na závadu být členem více osad, on sám to praktikoval mnoho let. Džaur požádal šeriffa o pochválení ohně a ukončení slavnostní části. Svou žádost zdůvodnil nutností ohřát guláš, což na slavnostním ohni není přípustné. Šeriff samozřejmě milostivě svolil a Džaur přinesl překvapení v podobě hovězího guláše s chlebem a pivem. Bylo toho tolik, že to snad ani nepůjde všechno sežrat. Nicméně noc byla dlouhá a ráno se kotlík vyleštěný chlebem tak lesknul, že ho ani nebylo nutno umýt. Došlo na vyprávění životních osudů. Džaur to zahájil jako zástupce hostitele, prý kolegy z Fakulty Architektury ČVUT, zvaného Padre Profesore. On samozřejmě není ani profesor, sice učí na fakultě, je docentem a titul profesor dosud nemá, není ani padre, protože tento sroubek, který zdědil po rodičích, je jeho jediné spojení s trampingem. A proč Džaur? Toto slovo označuje v arabštině nevěřícího, a na fakultě prý všichni věděli, že ke komunistům vstoupil, protože mu nic jiného nezbývalo, pak si udělal doktoranturu a později docenturu, a to by samozřejmě bez příslušné průkazky nešlo. Ale v devětaosmdesátém s úlevou vystoupil hned, jak to šlo, a prý do žádné politické strany už nikdy. Proto si jméno Džaur už ponechal. Já jsem pak několika dosud nezasvěceným objasnil svou dosavadní životní pouť, a taky důvod, proč se po pádu bolševiků do Čech nevrátím. Já vlastně ani nemám kam, tatínek je už na pravdě Boží ….Leninově, on bolševikům stále věřil a konec roku 89 jeho slabé srdce už neuneslo. Maminku jsem si vzal k sobě do Bavor. Pravda, maminka Němce ráda neměla, však si taky s nimi užila za války v Sudetech, ale německy umí, jako holka byla na handlu v Děčíně. Neznáte „handl“? To nebylo špatně vymyšlené, děti školního věku se na jeden rok vyměnily. Z německého der Handel vznikl česky 75

handl, takže české děti rok v německých rodinách a jejich školách a opačně. I se svou tchýní můžu mluvit česky, ona byla kdysi na handlu v Plané u Mariánek, sice mluví špatně, ale češtině dobře rozumí. A s mou maminkou se dobře skamarádily, šprechtěj českoněmecky a hlídají nám děti. Lišák povídal, jak dostudoval, ale nechtěl být dál v Praze a našel si místo na Lesní správě. Aby nemusel k bolševikům, tak se angažoval v tělovýchově a nabídkám členství v KSČ se dlouho obratně vyhýbal, až ho konečně pád rudých komančů vysvobodil. Vypadalo to, že kvůli možnosti studia dětí na vysoké přece jen vstoupí, na poslední chvíli to dopadlo dobře. V zaměstnání to bylo horší, kdosi vlivný potřeboval Lišákovo místo, ke kterému se Lišák propracovával 20 let. Potom byl nucen tomu vlivnému dělat podřízeného a i šaška, což dlouho nevydržel a našel si klidné místo jinde. Kápo dostudoval ekonomiku v Plzni a dostal místo na ekonomickém odboru Krajského Národního výboru (dnes Magistrátu města Plzně), ale z platových důvodů tam dlouho nevydržel a přešel k firmě po všech stránkách lepší. Prý nějaký Gambrinus v Plzni, kdoví co to je za firmu, když to nikdo nezná! Alespoň Džaur tu firmu asi zná, když ty flašky v potoce mají tento firemní nápis na etiketách. Pak jsme ještě probrali další kamarády. Popitese, který je na věčným vandru, škoda ho, Bubáka, který je také na věčným vandru, škoda ho. Hejbáka, který se po studiích vrátil do Jablonce a založil rodinu, ale zprávy o něm nejsou. Celkem jsme usoudili, že na tom nejsme nijak špatně a i když nás bolševici a jejich přisluhovači dlouho trápili, za ztracené roky se to pokládat nedá. Vždy jsme měli dobré kamarády a potkali jsme dobré lidi. A kupodivu taky nikdo z nás není rozvedený. Naopak dva jsou ještě svobodní, Žišmankot to asi dlouho nevydrží, je to prý na spadnutí, na rozdíl od Klubáka, který pro své mládí nemá kam spěchat. 76

Tak na zdraví, kamarádi, ať nás nohy unesou a kamarádi snesou, než nás na prkně botama napřed ponesou! A hele, ptáci začínají řvát a pomalu svítá. Noc nějak rychle končí, proto taky rychle zalehnout kde to jde, další den bude dlouhý! Dobrou! Nebo dobré ráno!

77

MENŠÍ VELKEJ NA HADÍ ŘECE. …pokračování. Noc se nějak rychle proměnila v dopoledne a slunce hřálo do spacáků. Žišmankota to asi hřálo ještě víc, má na několika místech propálený spacák. Ale přesto ho to nevzbudilo! Ve srubu nespal nikdo, to je fajn, nemusíme před odchodem uklízet. Ohniště jsme použili ještě na vaření kafe a čaje, pak už jen poklidili, srovnali zbytek dříví a dali větvičku do čistého ohniště. „Já to tam dám, já jsem Ohniváč, nepleťte se mi do toho, když tomu nerozumíte! Haha!“ Ahoj Klůčku, děkujeme a jdeme dál! Za 20 minut jede motoráček do Plas, kdo jde pěšky, uvidí málo, zelená jde lesem horem, zato kdo jede a sedí vpravo, vidí vše. Jedeme nádhernou tratí, sevřené údolí, řeka a dva tunely. Za 10 minut vystupujeme v Plasích, naproti nádraží nakupujeme potřebné poživatiny a pitiny a kráčíme dál po trati. Sice rosa na kolejích už dávno není, trampská romantika funguje i bez rosy a po kilometru slézáme lesíkem zas na zelenou, s tou už máme dobré zkušenosti, jistě bude další brod. Za 2 km jsou Nebřeziny, brod zatím nebyl. Hospodu, prý poslední, bylo potřeba navštívit. Hans objednal všem panáka zelené a prohlásil, že je to poslední zelená, co vidíme. Pravda to byla jen částečně, myslel však turistickou zelenou a ta opravdu zbaběle zmizela, a my hrdinně vstoupili do řeky, pak ještě asi čtyřikrát. Po 3.5 km, které se nám zdály jako deset, stál rozcestník s informací, že jsme u Střely. Tak to je opravdu přínosná informace, podél a skrz Hadí Řeku = Střelu už jdeme asi 40 km. Modrá prchá vzhůru vpravo i vlevo a my jdeme řekou do zelené divočiny. Přes most k chatám a podle srázu po cestě to chvíli jde a zase brod k chatám na levý břeh. Kus podél chatek, přes most na pravý břeh a zase brod na levý břeh. Za chatkami je lávka na pravý břeh a po 300 metrech zase brod na levý břeh. Po levém břehu asi kilometr a pak? No co jiného než brod. Pak už pěšina k silnici a přes 78

most do kopce na Dolní Hradiště, kde se od prvního pocestného dozvídáme zdrcující zprávu, že jediná hospoda má zavřeno. Pohrdajíce zdravým rozumem skáčeme v zatáčce ze silnice na zelenou a užíváme si poslední kilometry Hadí Řeky. Po kilometru nabízí Hans odbočku podél potoka doleva na Rohatiny a Čertovu hráz, ale prý bychom asi museli brodit. Chtěli jsme ho rovnou hodit do řeky, ale jednak už nikdo neměl tu sílu a taky by to bylo zbytečné, stejně byl celý mokrý. Fták jeden Mokrej. Kolem Piplova mlýna, kde jsme hospodu nečekali a tak jsme zklamáni nebyli a ještě kilák po cestě a jsme na soutoku s hlubokou zelenou Zlatou řekou. Co dál? Na most a zpět to je 2 km, brodění jen 20 m. Přebrodíme? Když je tu alespoň metr vody? Ale Žišmankot už smlouvá s vodáky na druhé straně, že nás převezou. A oni že jo, tak jeden z nich vzal první dva (teda dvě), a my mezitím svlíkli vše, co se dalo, pak mu to naházeli do lodi a přeplavali. Hospoda byla v kempu kousek nahoru, a bylo tam teplo a zbytek sluníčka. Tak jsme za rostoucího soumraku rozpoutali grogovou smršť, u které se Hans přiznal, že věděl do čeho jde, protože kdysi to jel na lodi, jen nás nechtěl zviklat, abychom tu krásu taky zažili. A my ji teda zažili nezapomenutelně. Ještě jsme to důkladně probírali ze všech stran a hodnotili hodnotnou akci. Kam příště? Zatím nikdo nápad neměl, ale ono to přijde, a my pojedem. Značka: kamkoli, vždyť je všude tak krásně. Tak ahoj a někdy zas. Dokud nás nohy unesou, kamarádi snesou a než nás na prkně botama napřed ponesou!

79

VAJOLETKY S KLIENTY. …ano, už mě za to i platí! Teď by byla na místě úvaha, co je to vandr. Jestli stačí jít přírodou odněkud někam a cestou přespat pod širákem. A zda je podmínkou oheň, kamarádi anebo i trampské oblečení. A pak jsou další otázky, zda musí být splněny všechny podmínky, většina anebo jen některé specifické. A zda je na závadu třeba lano či cepín, čímž už to není vandr, ale vysokohorská túra. A proč by cepín měl mít jinou váhu než třeba pádlo. Ať tak, jinak či onak, já se považuju za trampa i v horách a dokonce jsem si tím směrem rozšířil živnost. Takže jsem se stal horským vůdcem, a nyní své klienty vodím po jednodenních výletech po okolních horách. Navíc k tomu mám však své specifikum, které nikdo v okolí nemá, a tím jsem jedinečným. Nabízím klientům třídenní vandr s dvěma noclehy na divoko v horách. Velmi vhodné jsou k tomu Karwendelgebirge, ale jezdím i jinam. V těchto zemích je to „exotika“, tady všichni zásadně noclehují na horských chatách, nebo se na noc vrací dolů do údolí. Já to organizuji jako „pobyt“ v horách, s večerem pod hvězdami a ránem plným rosy na sluneční louce, jdu odněkud jinam a vše si nesu sám, a co nemám, to nepotřebuju. Ale chybí k tomu ta parta kamarádů, kytary a tak. Ne že by to bylo špatné, zvlášť když mě za to i platí, ale jak praví klasik „není to ono“. Takže nyní je to krásné ráno, slunce právě vylezlo z pelechu a prodírá se mezi štíhlými věžemi Vajoletek a zahřívá mi spacák. Jak by to mohlo být krásné, kdyby…. Jak „mohlo“? Je to krásné, ale nikdy to tady nebude ono. Za tím správným, krásným, kamarádským trampingem se širákem, ohněm a kytarami musím do Čech, jinde to nikde nikdy nebude ono. No tak co, tak tam zase pojedu a budu jezdit, dokud mě nohy unesou, na věčné časy a nikdy jinak. 80

Proklatě, tenhle blbej slogan už vyšel z módy. Minulost se mi stále připomíná, ale už jen jako zážitky a nikoli problémy a strasti. Snad by bylo lépe prohlásit, že budu trampovat, pokud zdraví dovolí. Tak přeju suchou stezku pod modrou oblohou všem trampům a „ahoj“ snad někdy někde! Jatagán“

81

Doporučená cena:

buď

nebo

50 jabloneckých grešlí

3 Píva

82

83