Jaromír Tkadleček. Žgrgle

Jaromír Tkadleček

Žgrgle

Žgrgle … …na mapě nenajdete. Žgrgle znějí naprosto neuvěřitelně, ale zkuste si je představit asi jako sídlo, … „…v němž žije bezmála 3 000 obyvatel a je situováno v kouzelném údolí podél řeky Bečvy… Střed městečka leží v nadmořské výšce 485 m a nejvýše položeným místem je Malý Javorník (1019,2 m). Katastr zaujímá 42 km a je obklopen ze severu pohořím Vsetínské vrchy a z jihu Javorníky…“ ––– Želary na mapě také nenajdete, a přesto na stejnojmenný film chodila spousta lidí. Želary asi znějí uvěřitelně. Středoškoláci, se kterými jsem se o filmu bavil, děj a události situovali někam k Maďarsku, z Brna udělali Prahu a mám dojem, že i autentičtí moderní filmaři (o hercích ani nemluvě) neměli zcela jasno, jaké jsou skutečné reálie toho, co točí. Možná jsou to příkrá slova, ale jako autor, který vysílá příběh jako své dítě do světa, chci, aby se případným nejasnostem udělala přítrž hned na začátku. A chtěl bych dodat, že po mnoha letech strávených ve Žgrglích dobře vím, o čem píši a že všechny ty neuvěřitelné žgrgelské reálie jsem si hluboce prožil. ––– A ještě a jenom pro úplnost - postavy těchto příběhů jsou (až na osoby již zesnulé a na strašidla zcela smyšlené a jakákoliv podobnost s někým žijícím je čistě náhodná.

Příběh první:

Kapradí majora Křemenáče

Praporčík Ovčár… …znuděně listoval deníkem Právo poněkud staršího data. Po chvíli došel k článku, který ho zaujal alespoň tím, že popisoval událost jeho regionu: Zeman karikoval Unii svobody …o dvě hodiny dříve ve sklárně Žgrgle na Vsetínsku ale premiérův dialog s dělníky úplně ztroskotal. Zeman se založenýma rukama postával na nádvoří závodu před asi třemi desítkami sklářů, kteří mlčeli jak zařezaní. Rozmluvit se je nepodařilo ani vsetínskému soc. dem. poslanci a trojce na kandidátní listině Petru Šulákovi. „Ptejte se, nebo to bude jediný mítink bez dotazů, který bych v politice absolvoval. Že se zrovna Valaši budou stydět…“ kroutil hlavou premiér. Nakonec se přihlásil padesátník, který Zemanovi vysvětlil, že práce ve sklárnách sice je, ale za tak nízkou mzdu, že to ohrožuje lidskou důstojnost. Premiér ale opáčil, že mu bylo řečeno, že průměrný výdělek v závodě je 12 tisíc korun. „Není to zázrak, nemluvil bych o tom, že neumožňuje přežití“, řekl Zeman. Lidé ožili a zasmáli se, až když na závěr prohlásil: „Mimochodem tady máte vynikající slivovici, už jsem ji ochutnal.“ ––– Služební telefon na pracovní desce vytrhl Ovčára od čtení, když rezolutně zadrnčel. Na vsetínské policejní služebně se poslední dobou ozýval telefon stále častěji. Ovčár sahal po sluchátku a děsil se nepříjemného hlasu Marie Podešvové. Pokladní ze vsetínského nádraží dvakrát až třikrát do měsíce hlásila znásilnění. Tento trestný čin chápala poměrně široce a vešly se tam skutky od hlasitého pokřikování v nádražní hale, přes rozbitou pivní láhev až po pozvracené výdejní okénko. Bylo 20 hodin a Ovčár odhadoval, že součet nepodmíněných trestů „cestujících“ na vsetínském nádraží může v tuto dobu dosahovat úctyhodných sto šesti let… „Ovčár, policie Vsetín, příjem!“ Na druhém konci drátu bylo chvíli ticho, než se poněkud zastřeně ozvalo: „Tak Miru kdosi vykradl, hned sem přijeďte, já asi vim, která sviňa to byla!“ „Jméno!“ „Staňa Hrčava.“ „Bydliště…“ „Tož Laděna ho vykopla, tak teď spí u Joži…“ „Kdo?“ „Tož ta sviňa, Staňa.“ „Vaše jméno!!“ „Ja su Bohuš…“

„Příjmení, bydliště, charakter a místo trestného činu!“ „Stařica, u Doláka co zasklívá, pobrali, co unesli, Na Kani, co bývá Mira…“ „Co se ztratilo, pane Stařica?“ ptal se Ovčár už klidněji, protože u sklenáře Doláka nechal nedávno zarámovat svatební fotografii – překvapení k výročí svatby pro Milunu. Bohuš pak mluvil poměrně souvisle a Ovčár se ujistil, že klukům z výjezdovky řekne, aby to omrkli ve Žgrglích…

Služební felicie… …ostře řízla prudkou zatáčku u nákupního střediska v Halenkově a svižně si to šinula údolím Vsetínské Bečvy. Za volantem seděl zkušený řidič i polda v jedné osobě, nadporučík Tvarožek, kterému chlapi přezdívali Taubl. Říkali, že se tak jmenoval jeden slavný indiánský náčelník a Tvarožek byl na svou přezdívku patřičně hrdý. Jen ho mrzelo, že náčelník vsetínské kriminálky má přezdívku podle ještě slavnějšího indiána – Maubl. Nevěděli (a kluci jim to nikdy neřekli), že jsou to zkratková slova – „MAlej, Uplně BLbej“ a „TAky Uplně BLbej“. ––– Tvarožek projel celé Žgrgle, než se ve světle reflektorů objevila divoce mávající a poskakující postava. „Aha, oznamovatel“, řekl Tvarožkovi léty vypěstovaný instinkt starého vlčáka a služební felicie smykem zabrzdila u autobusové zastávky Horebečví. „Tys volál? Tož sadaj! De je ta chalupa?“ „Tam sa nedá, nad Zapalačem je to potok!“ „Řek sem sadaj, tož sadaj! Jedeme!“ A jeli! Tvarožek túroval motor a přední náhon felicie roztáčel kolečka jako mixér na bahno. Nad Zapalačem motor zdechl. „Si potróblé nebo blbé?“ ptal se Tvarožek, původem od Ivanovic na Hané. „Proč si neřék, že to neni cesta ale potok?“ „Já sem řikál.“ „Namlél si teho dost, ale všechno páté přes deváté! Tož stavaj a deme!“ Tvarožek před lety sloužil na čáře a po Šumavě naběhal se svou vlkošedou Britou spousty kilometrů. To bylo ale už něco let! Kádrově mu to po Listopadu nepomohlo a Šumavou vypěstovaná fyzička se nenávratně ztratila. Funěl do kopce dobrých dvacet metrů za oznamovatelem Bohušem a sám sobě nadával, že sem neposlal praporčíka Ovčára. Povolil o dvě dírky služební dohodu a rázoval si to do kopce, pohazuje hanáckým pupíkem ze strany na stranu. Když došli k chalupě, stanuli v předsíni a vysoký Tvarožek to pěkně koupil do čela o futra nízkého vchodu. Došlo mu, že vlastně není téměř nic vidět – bylo zataženo a blížila se devátá hodina večerní. Nacvičeným pohybem sáhl do kapsy saka pro baterku, samonabíjecí třívoltovou svítilnu, zároveň však i pilník na nehty, vyhazovací nůž, otvírák na konzervy, lupu, kompas a šroubovák – společný dar Tvarožkových dcer i manželky k jeho čtyřicátým narozeninám.

Kapsa byla prázdná. Tvarožek si uvědomil, že multifunkční baterka se nabíjí pod přístrojovou deskou služební felicie. Byla tma a v mihotavém světle Bohušova zapalovače vysvětloval vnitřně zklamaný policista oznamovateli, že jednou z hlavních kriminalistických zásad je ohledávat místo činu za denního světla, kdy je všechno vidět… Náhodný poutník, jenž by v místa tato zbloudil, spatřil by Bohušovým zapalovačem ozářenou podivnou dvojici mužů – odhodlaného policistu, který učinil zadost své služební povinnosti a oznamovatele, jenž nevěděl, jestli si dole v hospodě bude mít čím zapálit svoji cigaretu. Po dramatickém couvání zastavila Tvarožkova bahnem zaprasená felicie před žgrgelskou policejní služebnou. Tvarožek prohodil pár slov se službou – praporčíkem Lubošem Hambálkem – a odjel. Minutu po té zazvonil na nočním stolku poručíka Juráška telefon: „Slyšim, Jurášek!“ „Drahošu, byl tu Taubl, máme v revíru škodnou!…“

Poručík Mgr. Drahomír Jurášek… …položil sluchátko, otočil se zase k Libuně a poslouchal, jak ve spánku pravidelně oddechuje. Přemýšlel o svém životě i o velkém případu, který se možná právě teď objevil na obzoru. ––– Jurášek byl dříč. Pocházel z baťovského Zlína a vyučil se opravářem chladírenských strojů. Od doby, kdy na internátě vypátral spolužáka, který vykrádal skříňky, cítil, že jeho parketa je jinde. Měl maturitu a přišel Listopad. Staré struktury musely od válu a na policii se projevil hlad po nové krvi. Drahomír to zkusil. Udělal rozdílovky a prožil čtyři hezké roky mezi kamarády na policejní akademii. Na závěrečném výstupním soustředění v Holešově se seznámil s Libunou, všemi obletovanou brigádnicí z kantýny a promoce a svatba se vešly do jednoho týdne. Libuna pocházela ze Žgrglí, z malého sklářského městečka v srdci Valašska a Drahoš ji rád následoval nejen do jejího 2+1 v městské bytovce, ale i do nového kolektivu žgrgelské policejní služebny. Se starým harcovníkem majorem Křemenáčem, který patřil k inventáři žgrgelské policie, si však do oka nepadli. Jaroslava Křemenáče uznával jako zkušeného praktika, ale snad o to více mu vadilo, že se na něj nadřízený dívá skrze prsty. Čekal na případ, na kterém si udělá jméno. Drahomírovi cosi říkalo, že nadešla jeho chvíle, že jeho případ je tady. Libuna byla v šestém měsíci a mnohé manželovi vyčítala. Zdálo se, že teď Libuně i Křemenáčovi konečně ukáže!

Ráno bylo na služebně… …živo. Službu konající praporčík Luboš Hambálek referoval na ranní poradě o průběhu předešlého večera a noci. Major Křemenáč snad ani neposlouchal, ale Drahoš hltal každé Lubošovo slovo: „…Ve 21.20 se tu zastavil Taubl…, tedy nadporučík Tvarožek ze Vsetína… Přijal oznámení jakéhosi Bohuslava Stařici o vykradení chaty – čp. 102, majitelem je nějaký Rejdař, Pražák. Co se ztratilo Taubl nevěděl, ohledání nechal na nás. Ten Stařica tu byl taky, dal mi číslo na mobil toho Rejdařa, tak jsem to na něj hezky za tepla vypálil. „Tihle Pražáci si často sami vykradou chalupy, z nás chtějí dělat blby a pak si to všechno vyinkasují v pojišťovně. Myslím, že tohle ale není ten případ…“ „Počkej, Luboši, jak tohle můžeš říct?!“ skočil mu netrpělivě do řeči Jurášek. „Rejdař podle všeho není pojištěný, nevšímej si ho a pokračuj, Luboši! Nemám moc času!“ utrousil na půl úst Křemenáč. „Za chvíli musím vyrazit přes Javorník na Slovač a podívat se, jak se to tam na Kasárni u tej mej chalupy mele. Ze shora stále otravují a já sa se Slováky musím dohodnout na koordinaci příhraničního režimu – beru si na to naše terénní SuzukiJimny.“ Velitel před sebe na stůl bezostyšně rozložil čerstvý výtisk Nei-Reportu a pokynul rukou Hambálkovi, aby pokračoval. „…takže dál, ten Rejdař byl vykulenej i z toho, že na to přišel ten Bohuš – je to prý jeho prastrýc, prasynovec či prasestřenice – nevím, je to nějaké zmatené. Říkal, že klíče má pan Dolák, Žgrgle, Vsetínská čp. 80 – s tím jsem taky mluvil a dneska po desáté hodině se sem dostaví…“ Křemenáč, který neodtrhl oči od ňader slečny z titulní strany Nei-Reportu, jako by mimoděk oslovil Juráška: „Ten případ je tvůj, Drahoši. Ujmi se toho. Já na to čas nemám. Musím zajet ještě do Gralovic, abych si tam vyřikál ňáké kompetence s celníkama. Na teho Doláka si dej pozor – je to bývalý radní, tak ho moc nezmáčkni. Pořád může mít dlouhé prsty…“ Praporčík Hambálek pak dál referoval o své noční službě: „…ve 4.30 ohlásila znásilnění místně nepříslušná Marie Podešvová, zaměstnankyně Českých drah – stanice Vsetín…“ – to už však Drahoš neposlouchal a v duchu se připravoval na výslech bývalého radního Doláka…

Asfaltová a místy kamenitá cesta… …necesta se jako horská řeka vinula údolím Stanovnice. Major Křemenáč dal odpočinout motoru silného terénního vozu a zastavil asi dvacet metrů za konečnou autobusu. Zaparkoval v ideálním místě, kde se jeho Suzuki dokonale ukrylo v příšeří mohutného, liberálně-tržními hospodáři dosud nevytěženého lesa. Pokochal se pohledem na grapu zarostlou kapradím a lehl si do trávy. Opřel si hlavu o dlaně a zadíval se na lesklou, modrou hladinu přehrady v zelené dlani jihobeskydských hor. ––– Sám pro sebe si pak pronesl: „Je tu ale nádherně! Voda, les, vzduch. Ráj, ráj na zemi je tenhle kraj!“ Pohodlně v trávě uvelebený Křemenáč se díval na bílé beránky plynoucí po modrém blankytu. Major vypouštěl namodralé proužky cigaretového kouře a zasněně sledoval, jak stoupají vzhůru, jak se sami sobě vzdalují a zase sbližují, jak vzdorují a posléze podléhají jarnímu vánku, který je nakonec několika fouknutími kouzelného štětce přetváří v podmanivý obraz abstraktního malíře. Z myšlenek a zasnění Křemenáče vytrhl hluk motoru. To se sem údolím Stanovnice šplhal předpolední linkový autobus. Major poodešel za nízký, ale hustý smrček a počkal si, až se autobus na svém obratišti otočí a opět odjede směrem na Žgrgle. Za chvíli hvízdnul na rozložitého kolohnáta, který jako jediný ze všech tří cestujících, kteří autobusem přijeli, na zastávce zůstal a postávaje u krajnice se poněkud rozpačitě rozhlížel: „Staňo! Staňo, deme, sadaj!…“ Obr s obtížemi nasedl do vozu vedle majora a služební terénní vůz si to odvážně zamířil do lesa. Novou, na mapě neznačenou cestou, která tu od zimy zůstala jako následek nešetrného stahování dřeva, zamířil Křemenáč k hřebeni Javorníků: „Musím ťa pochválit. Docela dobrá práce, Staňo. Jen tak dál a nebudeš litovat. Ve sklárnách bys tolik nebrál. Plat, který ti dám já, rozhodně lidskou důstojnost neohrožuje,“ oslovil svého rozložitého spolujezdce uniformovaný řidič a sarkasticky se zasmál: „Víš, kdo je to kurýr?“ „Ne-vim,“ odpověděl majorovi obr, který byl zjevně pomalejší a co se úsudku týče slabší. „To je chlap, co něco někomu nese. Na chvíli tě uklidím na Slovač a v pravý čas ti ještě dám pokyny,“ řekl Křemenáč a v členitém terénu pak bedlivě naslouchal zvuku motoru, aby ve vhodné chvíli zařadil další redukci. Pravé zadní kolo služebního Suzuki jen těsně minulo trs kapradí, kterým byl obrostlý hranatý bílý kámen s nápisem „ČR“. Terénní auto se zdatně přehouplo přes kopec.

Člověk – policista míní, … … ale osud mění. Jurášek byl v 9.30 odvolán k dopravní nehodě. Přiopilý traktorista Palúch Cyril utopil svůj stroj v místním koupališti – Balatonu, když rozdováděn pronásledoval po pláži polonahou rekreantku Darku Drahorádovou, místně příslušnou do Vizovic. Výslech bývalého radního Doláka připadl na praporčíka Hambálka, který ten den přesluhoval a v době výslechu již skoro spal. A co horšího! Musel se po základním, informativním výslechu vydat s panem Dolákem i k prvnímu ohledání vykradené chalupy čp. 102. Hambálek s ohledem na biorytmy a své duševní zdraví sepsal vše tak, jak litera předpisu vyžaduje, avšak bez ohledu na soudnost – cituji: „Zloděj do chaty vnikl, aby něco odnesl. Vnikl někudy a odešel stejnou cestou. Co vzal, to se vlastně neví – vzal, co vzal. Občan Dolák řekl, že něco určitě vzal, protože jinak by se tam nevloupal. Vloupání je pravděpodobné, protože Rejdař nebyl pojištěn. Svědek Bohuš má klíč, který mu nikdo nedal – tedy si ho asi opatřil sám, aby, jak sám uvádí: „…měl Mira ještě jeden klíč, a aby mu tam moh vyvetrať…“ ––– Bylo 11.30 a Jurášek se vrátil na služebnu. Rekreantka Darka Drahorádová i traktorista Palúch Cyril se shodli na tom, že na pláži předvedli jenom nevydařenou hru na honěnou. Drahorádové se honička líbila, necítí se nijak poškozena a prohlásila, že pokutu, vylovení i vysušení traktoru její manžel zaplatí. Jurášek se ponořil do své každodenní práce. První, co ho zajímalo, byl výslech bývalého radního Doláka a ohledání vykradené chalupy čp. 102. Hambálek byl už doma, spal a Drahoš neměl odvahu jej budit. Neměl odvahu, měl však důvod – text Hambálkových protokolů věci spíše zamlžoval, než aby ukázal jasnou cestu k vyřešení celého případu. Poručík Mgr. Drahomír Jurášek pochopil, že musí začít znovu, že musí odmotávat nitky celého případu tak, aby ze zcuchaného klubka náznaků a nejasností upletl dobře padnoucí svetr vyřešeného a uzavřeného případu. ––– Drahomír věděl, že celou tajenku mu snad rozkryje až očekávaný příjezd majitele objektu Rejdaře. Chtěl však mít do té doby vyplněno co nejvíce políček této tajuplné křížovky. První na řadě byl bývalý radní Dolák… Juráškovy otázky byly strohé a jasné a Dolák v jejich síti brzy uvízl. Střelka kompasu se ale záhy vychýlila jinam.

Ve čtvrtek 30. května v 6.30 hod. zastavil… …před karolinskou policejní služebnou obstarožní vůz Škoda 120 Standard. Dveře na straně řidiče se se skřípěním otevřely a ke vchodu do služebny zamířil další svědek – Rejdař. ––– Náhoda tomu chtěla a Jurášek, pro jehož případ byl Rejdař klíčovou osobou, zrovna řešil případ zmizení vyhlášeného plemenného králíka Bivoje z kotce důchodkyně Jenovefy Kolenaté, vdovy po známém chovateli králíků Matěji Kolenatém… – nebyl tedy na služebně přítomen. ––– Praporčík Hambálek měl pramálo chuti se znovu vydat svízelnou cestou k vykradené chalupě čp. 102, a proto majitele stočtyřky Rejdaře oslovil poměrně stroze: „Můžete nahoru, ale nesmíte dovnitř a čekejte tam venku na příchod našeho orgána!“ Když takto rázně poučil celonoční jízdou unaveného a zmateného majitele objektu, usedl spokojen ke své ranní kávě a zapomenutému výtisku Nei-Reportu majora Křemenáče. Jurášek se za chvilku vracel na služebnu okolo Hambálkova okénka a přemýšlel o tom, že zloděje králíků nejlépe usvědčí podle chlupů, které se jistě najdou na šatech, na pytli a různě po těle pachatelů, když ho Luboš oslovil: „Drahošu, je tu ten Pražák z vykradené stodvojky. Jestlis to vyřídil s tym Bivojem a Kolenató, tak tam vyběhni. Přijel s babó, s divným čoklem a dvěma cérkama. Do chalupy nesmí – čakajú tam na tebe. Křemenáč říkal, že je to tvůj případ, tak sem ti do teho nechtěl zasahovat.“ Drahoš se v kanclu jen otočil, do kapsy si strčil housku zakoupenou v Gašpu, místní prodejně, a také králičí paštiku od důchodkyně Kolenaté. Z police vzal služební fotoaparát, poznámkový blok a interní brožuru majora Křemenáče: „Ohledáváme místo činu“ Služební felicie projela okolo hasičského domu, skláren, restaurace Koník a za autobusovou zastávkou Horebečví přejela železniční trať. Pod kopcem Jurášek vystoupil, brigadýrku si posunul trochu víc do čela a nahlížeje do Křemenáčovy brožury vyrazil vzhůru kopcem až k vykradené stodvojce.

Jaro je pro mnoho lidí… …nejkrásnější období roku. Ten, kdo zažil jaro na Valašsku, se nemůže divit majoru Křemenáčovi. Zastavil uprostřed kamenité lesní cesty, zařadil jedničku, zatáhl ruční brzdu a vystoupil ze služebního Suzuki, aby se opil několika doušky jara. Slunce na obloze mile hřálo a zdaleka ne tak agresivně, jako třeba v srpnu. Horská příroda se probouzí pomalu a o něco později než v údolí. Osměluje se jen zvolna a váhavě, pak ale nastane přímo exploze barev, vůní a zvuků! ––– Křemenáčovi se zdálo, že les, kapradí na jeho okraji, louka i skromná kamenitá políčka si již promnuly oči a snaží se nenasytně a o překot vstřebat to málo světla, tepla a vláhy, které valašské jaro a krátké léto poskromnu nabízí. Tady a jen tady hlína voněla, lidská bolela srdce a duše tak marně toužily! Jen tady a ne někde v jižních Čechách, jak kdysi, ještě před stavbou Temelína, psával Antonín Sova. ––– Přírodě na Valašsku naděluje Pánbůh sice skromně, ale zadarmo všechno, co potřebuje. To člověk se musí jinak otáčet! Ten zadarmo nikdy nedostane nic! S touto myšlenkou odhodil Jaroslav snítku rozkvetlého hlohu a do uprázdněné dlaně opět uchopil řadicí páku služebního Suzuki. S puntičkářskou dokonalostí hodináře řadil redukce rychlostí, citlivě se vyhýbal kamenům a výmolům. Zakrátko se terénní vůz vyhoupl na hřeben a otiskl svou stopu do javornického pomezního chodníčku.

„Som Juraj Eubonius Hron, … … podnikatel na Horehroní. Vitajte, pán major, nech sa páči, posaďte sa.“ Křemenáč, který před chvílí zaparkoval svoje Suzuki před nenápadnou valašskou dřevěnicí na slovenské straně Javorníků, usedl trochu nedůvěřivě na nabízenou židli. Poněkud podezíravě si prohlížel vysokého, šlachovitého muže, který mu trochu připomínal ústřední postavu Brožíkova obrazu „Jan Hus před koncilem Kostnickým“. Juraj Eubonius vstal, podal Křemenáčovi ruku a křivě se usmál. Složil své kostnaté paže na prsa, upřel na Jaroslava své uhrančivé oči a zastřeným hlasem začal deklamovat: „V noci, keď všetci zaspali, prišiel na pole nepriateľ a pomedzi pšenicu zasial aj kúkoľ. Keď ráno ľudia vstali, prišli ku gazdovi a povedali: Pane, v noci, keď všetci zaspali, prišiel na pole nepriateľ a pomedzi pšenicu zasial aj kúkoľ. Je potrebne, by sme teraz vyšli do polí a zbavili pšenicu kúkoľa? Nie, bratia, nechajte tak! Nechať vzíde pšenica aj kúkoľ. Pane, ako my ale nazrieme, kto je pšenica a kto je kúkoľ? Poznáte ich skŕz ich skutkov!“ Eubonius Hron zkoumavě pohlédl na Křemenáče a zeptal se: „Viete, pán major, prečo vám všetko toto povädám?“ „Tuším.“ „Tušíte správne! Podozrieval som vás, že ste ako farizejský, no nazdávam sa, že to bola iba akási ostražitosť prvých kresťanov, ktorá ma sprevádza po celý život. Veď Matúš dobre povedal a aj napísal: Nechajte mojich maličkých…“ „Promiňte, pane Hron, ale myslím si, že bychom měli přistoupit k věci. Mám zájem na stejné věci jako vy. Úspěšně jsme společně uskutečnili již čtyři akce. Chápu vaše zájmy, ale pochopte, že časy se od dob vašeho Matouše podstatně změnily. Kdyby dnes přišel do Komerční banky sám Ježíš Kristus, tak by mu nepůjčili, protože by mohl jako jistinu nabídnout jenom svoji halenu a na tu by mu velký úvěr skutečně…“ No dobre teda, pristúpme k veci. Moji chlapci zhromaždia neďaleko odtiaľto dvadsať deveť arabských klientov. Pak sa bude čakať iba na to, ako bude pekne pripravená cestička…, ako sa spieva: „Cez Javorník chodník…“ „Pane Hron, vy mi nerozumíte! Mně přece nejde tolik o práci, ale o odměnu za ni! Práci jsem v dokonalé kvalitě odvedl již několikrát. A odvedu ji znovu – ne ale nezištně! Nebylo to všechno taky zadarmo! Já potřebuji peníze! Dosud jsem od vás nedostal zaplaceno! Neviděl jsem od vás ani halíř!!“ Major Křemenáč se rozčílil jako málokdy a nervózně strnul, když se po jeho zvýšeném hlasovém projevu za jeho zády se skřípotem otevřely dveře chalupy.

Ruka mu instinktivně sklouzla ke koženému pouzdru se služební zbraní. Prudce se otočil ke dveřím, ve kterých náhle stanul nevysoký, ale dobře udělaný pořízek s odjištěným samopalem AK-47. Hlaveň zbraně sice stále směřovala k podlaze, ale pořízkův prst se nervózně vrtěl na spoušti: „Je dajaký problém, šéfko?“ „Nie, nie, ľudia, ľudia! Nechajte tak, Imre! Ja a pán major sa iste dohodneme!“ řekl Juraj Eubonius Hron a Imre Palušík uklidněn zase zmizel i se svým samopalem za dveřmi. „Neznášam násilie!“ pokračoval Eubonius. „Veď kedysi spoluzakladali Verejnosť proti násiliu! To boly časy! Imre by mohol rozprávať, ako viezol syna pána prezidenta Kováča do Rakúska… No ale teraz - darmo hovoriť! Máte moju dôveru, pán major a ja, ja mam pre vás za vašu prácu tristo tisíc dolárov. Tristo tisíc dolárov, počúvate?! Vyrovnáme to aj za to minulé. Páči sa?“ „To sa páči“, přisvědčil Křemenáč po slovensky: „To konečně odpovídá naší původní dohodě. Částku nám předáte tři kilometry za čárou u Stanovnické přehrady - ve voze mám spolehlivého kurýra Staňu – trochu zaměstnal vykrádáním chalup a krádežemi králíků ty moje neschopné trouby na služebně, tak jsem ho na chvíli uklidil do mojí chalupy na vaší straně čáry, na Kasárňa. Představím vám Staňu, seznámím ho s jeho úkolem a všechno ostatní potom zařídím já. Pojďte, zavolám ho a dohodneme podrobnosti!“ „Nech sa páči, pán major!“ řekl Eubonius a se zájmem pohlédl oknem k Jaroslavovu služebnímu Suzuki, ze kterého se na majorův pokyn jen s obtížemi vysoukávala obrovská, dvoumetrová a rozložitá postava vykradače chalup a zloděje králíků Stani Hrčavy – budoucího kurýra. V uctivém předklonu vstoupil pak dvoumetrový Staňa do nízkých dveří valašské dřevěnice, pozdravil a představil se - pro Eubonia ovšem ne moc srozumitelnými slovy: „Uuh, ha – ja su Sta-ňa.“ Juraj Eubonius na tento pozdrav odpověděl jen váhavě a teprve po chvíli: „Vitajte!“ Hned po té se ale vyčítavě podíval na Jaroslava: „Pán major, čo nám to tu robíte?! To že je váš kuriér? S takým ozrutným hebedom som sa v živote nestretol!“ „Staňa má svoje instrukce. Převezme zásilku a jako správný kurýr ji dodá tam, kde na ni nejvíce čekají – tedy do mých rukou. Vybavil jsem Staňu objemným batohem – na zádech se mu to lépe ponese. Očekávám, že vy ten batoh, pane Eubonius, naplníte.“

„Tri kilometre za hranicou si ten váš Staňa odnesie batoh naplnený tristo tisíc dolármi. Vy sa postaráte iba o to, aby ďalej všetko išlo tak, ako inokedy. Páči sa?“ „Páči!“ odpověděl Jaroslav po slovensky, „všechno zařídím k vaší i mé plné spokojenosti.“ Pak začal major vysvětlovat Staňovi jeho nelehký úkol, což byl i pro trpělivého Křemenáče víc než nelehký úkol…

Před vykradenou stodvojkou pobíhal… …a poštěkával pes divného plemene. Ve chvíli, kdy skákal na dveře, přecházel jeho štěkot do hysterické tóniny. Majitel chalupy Rejdař, který přidržoval svůj batoh na vratké lavičce, velel psovi těmito slovy: „Kikino, Kikino! Čekej! Sedni! Sem pojď… Takhle se chová zvíře…?!“ Juráškovo službou vycvičené ucho se s něčím podobným dosud nesetkalo. Uvažoval dokonce na chvíli o tom, že majitel sám shodou okolností a s pomocí svého psa pachatele vloupání zadržel. V tomto přesvědčení setrval do doby, než rázným policejním krokem předešel po cestě dvě pubescentky – děvčata vlekoucí a občas před sebou kopající bednu se sazenicemi a zeminou. „Copak je to tam za hluk, cérky?“ „Nevíme, víme jen, že Kikina takhle řve, když nemůže do baráku. Vy asi budete ten orgán, chi chi chi, he he he, na kerýho máme čekat před chalupou.“ „V pořádku, děvčata, pokračujte.“ Jurášek sundal propocenou brigadýrku a zrychlil krok. Překonal potok a dvě strouhy a už se těšil, že konečně vidí nějaká stavení. Zpoza nejbližšího – kůlny – se na něj vyřítil nevelký, ale také ne úplně malý pes. Rychlost a sveřepost útoku ostré a rychlé Rejdařovy feny Kikiny poručíka zaskočila. Doma před zrcadlem nacvičeným pohybem sáhl po služební zbrani. To už se však zpoza kůlny vyřítil i majitel a uplatnil na psa veškerou škálu své povelové techniky. Nakonec zasunul palec pravé ruky do pravého ucha, zamával zbývajícími prsty a ochraptěle zvolal: „Brr, bzz, baf, baf… hap!“ Tímto jistě nikde neodkoukaným gestem vyvolal Rejdař zájem jak ze strany své feny (které bylo určeno), tak i ze strany poručíka Juráška (který se bál, že bylo určeno jemu). Fena se rozběhla ke svému majiteli a mohutným skokem na jeho prsa ho na kluzké cestě téměř porazila. „Nebojte se, nekouše, nebojte se, nekouše!“ pokřikoval Rejdař, jehož fena pak opět zaměřila svou pozornost na poručíka. Jurášek oddálil svou dlaň od služební osmatřicítky a již nebojácně zamířil ke stavení. Před chalupou pozdravil Drahomír Rejdařovu přítelkyni Sáru a usedl na nabídnutou lavičku: „Jste asi pan Rejdař, že?“ „Jsem Miroslav Rejdař, jsem z Prahy, trvale hlášen ve Vršovické ulici č. 62. Rozvedený, třicet osm let. Jedna dcera Marieta Rejdařová, narozena dne 12. 11. 1988 v Praze na Bulovce…“ Celonoční jízdou zpitomělý Rejdař by snad uvedl i větší část svého rodokmenu a svoji lékařskou anamnézu.

Jurášek ho však rázně přerušil: „Vaše nacionále si rád vyposlechnu na okrsku, kam se po ohledání neprodleně dostavíte. Teď stručně, jasně a věcně! Kdy jste tu byl naposledy, pane Rejdaři?“ „Na Velikonoce.“ „Co se vám ztratilo?“ „Nevím.“ „Moment! Tak vy jste na služebně nahlásil vloupání a teď z vás vypadne, že ani nevíte, jestli se k vám někdo vloupal!“ „Nevím.“ „S náma orgánama si takhle pohrávat nemožete! Víte, co stojí můj výjezd?“ „Nevím. Obrátil jsem se na vás na základě telefonické informace. Nejste asi první policista, který to sem přišel ohledat. Já jsem dneska ráno přijel z Prahy, dovnitř do chalupy nesmím a všechno co vím, vím jen zprostředkovaně a po telefonu.“ „Aha. Jasné – to to vysvětluje. Provedeme ohledání! Odjistěte objekt a vstupte!“

Po těchto slovech… …připnula Sára na vodítko hystericky štěkající Kikinu, Rejdař vyšťáral z kapsy batohu klíč, odemkl dveře chaloupky a vstoupil. Drahomír ho následoval a podobně jako před několika dny Tvarožek si narazil čelo o futra nízkého vchodu… „Máte to tu nízké,“ řekl poněkud otřesený Drahomír zvedaje spadlou brigadýrku z betonové podlahy. „Je to tu takové nižší, pozor, až půjdeme na půdu.“ To už Rejdař rázoval po objektu a obhlížel, co že mu to v chaloupce vlastně chybí. Měl štěstí alespoň v tom směru, že zloději neničili a nenadělali nepořádek. „Není tu vzduchovka, chybí. Chybí i krabička diabolek. Tady za dveřmi visela. Mám to celé vyfotografované.“ Rejdař vyběhl z chaloupky, okřikl zmítající se Kikinu, která byla na infarkt, protože stále nesměla za dveře a z batohu vytáhl jakýsi obrázek. Jurášek jen zběžně pohlédl na barevnou fotografii, kde jednu z hnědočerných čmouh identifikoval Rejdař jako vzduchovku. „No, to nám moc nepomože, schovejte si to, pokračujeme v ohledání!“ Drahomír prošel s Rejdařem kuchyní a stanuli ve světnici. „Tady mi zmizel radiokazeťák. Dlouho se tu tedy neohřál, koupil jsem ho loňského roku výhodně v bazaru – Praha 8, Libeň 180 00, U Kříže. Prodavač byl střední postavy, kaštanové vlasy, modré oči. Na levém předloktí vytetována nahá žena s ploutví plejtváka-mišoka místo nohou, jinak bez zvláštního znamení. Hovořil česky s libeňským přízvukem.“ „Zatím bez podrobností, pane Rejdař, sepíšeme to venku, nerozptylujte se a prohlížejte dál. Ó em čé (= ohledání místa činu) není ňáké nezávazné chození a tlachání. Co vám tu chybí dál, pane Rejdař?“ „Dalekohled! Dalekohled! Pouzdro je prázdné! Ukradli mi dalekohled po dědovi…, to mě tedy mrzí nejvíc!“ Rejdař s protáhlým obličejem nahlížel do prázdného pouzdra od dalekohledu a skutečně vypadal dost přepadle – na Drahomíra si ale nepřišel! Ten už prokoukl různé jiné týpky s téměř dokonalými mimikry. „Tak dál, můžete přivolat svou přítelkyni a ten pes už sem může taky.“ „Sáro, pusť zvíře a pojď sem, omrknem to společně!“ Obojkem přiudušená Kikina vlétla do chalupy jako kulový blesk, očmuchala všechny kouty, zběžně i poručíka Juráška a pak se pohodlně uvelebila uprostřed prostorné dvojpostele.

„Paní Rejdařová,“ řekl orgán, „povolal jsem vás, abyste majiteli objektu pomohla při óemčé.“ „To je ohledání místa činu, je to zkratka, která znamená ohledání místa činu!“ pokřikoval k Drahomírově nelibosti Rejdař, který mu od začátku nějak neseděl a kterého již dávno zařadil mezi podezřelé. Sára vstoupila a s uspokojením si prohlédla kuchyň, kde na první pohled nic nechybělo a nic nebylo rozbito či rozházeno. Pak se zarazila a dramaticky pronesla: „Parohy! Chybí ti parohy!“ „No já nevím, nějaké snad mám…,“ hlesl Rejdař. „Stop! Moment! Věcně, stručně, jasně!“ vstoupil do jejich rozhovoru rezolutně poručík: „Co jste zjistila, paní Rejdařová?“ „Parohy! Měl parohy a už je nemá! Tady visely a už nevisí. Kuchyň jsme zařizovali spolu. Sama jsem je nasadila a už je nemá!“ „No jo, je to tak! Nemám parohy!“ přisvědčil Rejdař. „Tady visely a už nevisí. Sama mi je nasadila, kuchyň jsme zařizovali spolu. Byly po dědečkovi, lesní nadhajný, narozen 1906, Mlaka-Paseky, služba u hraběte Coloreda-Mansfelda, zámecká obora Opočno 517 32, okres Rychnov nad Kněžnou. Byl to srnec a byl na hnědé, hezky vyřezávané destičce, patrně mořená lípa.“ Z Rejdařova blábolení měl poručík Jurášek už skoro vyrážku a raději vyšel na vzduch: „Pojďte, venku to sepíšeme!“

Na čerstvém vzduchu… … si Drahomír uvědomil, že vlastně neohledal způsob, kterým zloděj do chalupy vnikl. Nalistoval příslušnou stránku v interní brožuře majora Křemenáče, pak vytáhl ze služební brašny mobil a vymáčkl číslo samotného autora brožury: „Veliteli… veliteli, jsem tu na kopci u té vykradené chalupy… Nic podezřelého tu není-zloděj si asi odemkl klíčem. Mám sem volat kluky z technické party…?“ Pak Drahomír s mobilem u ucha poodešel ke dveřím a dlouze si prohlížel vložku typu FAB: „Je tu asi padesát čtyři hřebíků, mají to tu udělané tak nějak podomácku… Moment! Majitel tvrdí, že je schopen vložku vyndat… Jistě! Rozumím! Vyndat, odeslat k expertize. Končím a zdravím, veliteli…!“ Drahomír se obrátil k majiteli Rejdařovi, který lačně potahoval z před chvílí zapálené petry: „Chlapy z technického oddělení sem volat nebudu, ale moc by nám pomohlo, kdybyste vyndal tu vložku ze dveří. Pošleme ji klukům do Ostravy. Mechanoskopická expertiza často dokáže divy a řekne spoustu informací tam, kde oko nezkušeného laika nevidí vůbec nic!“ „Jasně, vložku hned vyndám, stejně si z Prahy vezu novou. Zakoupili jsme ji v akci v OBI, sídliště Prosek, Praha 9. Původní cena 299,- Kč, aktuální cena 199,- Kč, pokladna č. 3…“ Drahomír připitomělé Rejdařovy výklady raději ani neposlouchal a opět se pohroužil do čtení Křemenáčovy brožury. Když došel ke kapitole „Dokumentujeme místo činu“, zarazil se a poněkud znervózněl. Vyndal z brašny služební fotoaparát, nastavil clonu a přistoupil ke dveřím. Hledáček přístroje zaměřil na dveře a na zámek. Už chtěl stisknout spoušť, když pořádně zaostřil a uviděl, že na místě vložky FAB ve věnci padesáti čtyř hřebíků zeje prázdná díra… „Moment, co sa tu stalo?“ „Vyňal jsem vložku pro expertizu. Řekl jste, že by se vám hodila. Použil jsem šroubovák, který jsem kdysi našel v kufru svého vozu Škoda 120 Standard po jeho opravě. Asi ho tam zanechal opravář. Vím, je to zatajení nálezu. Chtěl jsem šroubovák vrátit hned, jak přijedu do Prahy…“ „Možná toho máte na svědomí víc!“ dopálil se poručík. „O to teď ale nejde. Vložku jste vyňal správně, ale brzo. Vraťte ji tam.“ „Mohl bych tam dát tu novou z OBI?“ „Ne! Vše musí být původní - takové, jak to tu pachatel zanechal!“

„No, snad poznám, která z těch dvou to je,“ řekl Rejdař a vložku kradeným šroubovákem opět namontoval. Jurášek bleskl foťákem, aby vše řádně pro kluky z technické party zadokumentoval.

„Psací stroj tu asi nemáte,“… …řekl poručík: „Půjdeme to sepsat na ten váš stolek venku.“ Následovaly vhodně volené otázky, kterými Drahoš dostal Rejdaře tam, kam chtěl. „Pražskému bačovi“ nezbylo nic jiného, než postupně slevovat z ceny ukradených věcí. Jurášek věděl, že mu Rejdař předvádí prapodivnou hru. Okázale hraje blba a už se v duchu těší, jak si před prázdninami namastí kapsu na pojišťovacím podvodu. Věci si zřejmě „ukradl“ sám, buď je prodal, nebo je uložil někam na půdu či do stodoly. Rejdař se sice slizce kroutil jako had, ale poručík měl jasno v tom, že na jeho špinavý hře participovat nebude! Podle Rejdařovy výpovědi začal do svého policejního bloku smolit poznámky, z nichž se služebním postupem vyklubal později tento text: „Na základě oznámení bylo policejním orgánem OO PČR Žgrgle provedeno OMČ, fotodokumentace a šetření na místě činu, kterým bylo zjištěno, že pachatel v době od 10.00 hod dne 6. 5. 2002 do 16.00 hod. dne 26. 5. 2002 vnikl bez použití násilí přes vstupní dveře do rekreační chaty č. 102 ve Žgrglích, místní části zvané Kání, kde odcizil volně odloženou vzduchovou pušku, nezjištěného typu, výrobce SSSR v hodnotě 500,- Kč, vojenský dalekohled nezjištěného typu v hodnotě 700,- Kč, radiomagnetofon Grundig nezjištěného typu v hodnotě 300,- Kč, srnčí trofej se zvířecí lebkou v hodnotě 300,- Kč a krabičku s obsahem 200 ks diabolek v hodnotě 20,- Kč. Celková škoda odcizením byla na základě odborného vyjádření vyčíslena na 1 820,Kč. Na místě činu byla zajištěna mechanoskopická stopa – klíčový mechanismus typu FAB.“ Drahomír svoji práci skončil, sbalil si svoje „nádobíčko“ a chystal se k cestě do údolí: „Teď půjdete, pane Rejdař, se mnou a na oddělení to všechno sepíšeme. Mám ještě jednu otázku!“ vypálil od boku svůj trumf poručík: „Peníze od pojišťovny se vám jistě budou hodit. Je to někdy docela příjemné, člověk se zbaví starých krámů a pak na základě našeho dobrozdání inkasuje kulatou sumičku. Na kolik jste si to tu nechal pojistit?“ „Nejsem pojištěn, jsem učitel a mám dluhy. Jsem kuřák, cigarety jsou drahé a moc peněz mi nikdy nezbývá. Měsíčně platím 3 300,- Kč na dceru Marietu, přes 3 000,platím…“ Drahomír se zasmušil. Zdálo se, že jeho verze padla! Nasadil si brigadýrku a snažil se nevnímat neuvěřitelné hlasové projevy Rejdařovy feny Kikiny, která se opět zmítala na vodítku v Sářině ruce a byla na infarkt z toho, že její páníček odchází do údolí bez ní.

Rejdař následoval Juráška s několikametrovým odstupem a teprve nad první strouhou se potkali s cérkami vlekoucími bednu s důkladně prosetou zeminou a sazenicemi. Děvčata se bavila s místním zemědělcem a Rejdařovým sousedem Petrem Hrachorem a dojednávala si návštěvu jeho usedlosti – malé zoologické zahrady v srdci valašských hor. ––– Petr byl zemědělec zvláštního ražení. Měl spoustu hospodářských zvířat, měl je rád a choval je pro radost. Zvířata jeho lásku opětovala a zvláště oceňovala oprávněný pocit svobody a volnosti, který jim chovatel v hojné míře dopřával. Mezi žgrgelskými obyvateli koluje spousta neuvěřitelných, ale pravdivých historek. Petrova zvířata tak například v sestavě kravička, kobylka a ovečka vyrazila na obhlídku města. Chvíli postála na přejezdu železniční trati, na pár minut zablokovala hlavní silniční tah na Slovensko, aby pak se zájmem sledovala nezvyklé chování hysterických matek odnášejících řvoucí ratolesti z dětského hřiště. Hrázný Paliza si často stěžoval na Hrachorovy ovce, které se s oblibou chodívaly koupat do přehrady, která zásobuje pitnou vodou vsetínský a zlínský okres. Časté dohledávání zaběhnutých zvířat udržovalo Petra a jeho smečku tří dospělých a sedmi nedospělých vlčáků ve velmi dobré fyzické kondici. Jeho hospodářství příliš nevynášelo. Na jatkách Petra Hrachora vůbec neznali a všechna jeho zvířata se dožívala nebývale vysokého věku. Prosperitě farmy také neprospívaly časté návštěvy úředníků, soudní obsílky a nepříjemně zelené složenky s pokutami. Prakticky jedinými příjmovými položkami Petrova hospodářství byly peníze za prodej chlévské mrvy a státní dotace za spásání a kosení horských luk (ovce Petr nikdy nestříhal, aby zvířatům nebyla zima). ––– Pro Juráška nebyl Hrachor neznámou postavou. Proto jen nedbale odpověděl na jeho pozdrav a raději přidal do kroku. „Nashledanou, pane orgán! Nashledanou! Mirku, kup nám dole něco!“ pokřikovala za spěchající dvojicí děvčata. „Chtěla bych colu, svítícího kostlivce anebo nanuka, co píská…“

Žgrgelská policejní služebna… … byla místem, kde por. Mgr. Drahomír Jurášek vkládal s pečlivostí hnidopycha všechna slova podezřelých do protokolů. Měl svůj osvědčený systém křížových otázek, v jejichž zajetí se ocitl každý, kdo neměl čisté svědomí. Rejdař se beznadějně zmítal v Drahomírově pavučině již ve chvíli, kdy měl odpovědět na Drahomírovu jednoduchou a banální otázku: „Kde bydlíte, pane Rejdař?“ „Já, já… já…“ „Konkrétněji, věcněji!“ „Bydlím…, bydlím… Vlastně nebydlím!“ „Tak jak?! Jste tedy bezdomovec?“ „Jsem spíš polo… polodomovec. Promiňte, moc mi to teď nemyslí a nevím, jak lépe se vyjádřit…“ „Na mě ovšem, pane Rejdař, působíte občas velice vychytrale! …Tak ještě jednou adresu, bydliště!“ „Bydlím v Chabařovické ulici 1333, Praha 8 - Ďáblice. Nejvíce času trávím ale v prostorách Gymnázia Nad Kavalírkou 1/100, Praha 5 - Košíře, ředitelem školy je už mnoho let Mgr. Jiří Matějka. Jednou jsem tam i pustil omylem alarm, ale to bylo po maturitním plese. Rozhodně jsem nechtěl nic odcizit! Trvale hlášen jsem ve Vršovické ulici č. 466/62, 5. patro, Praha 10 – Vršovice, tam bydlí moje bývalá žena Radoslava s dcerou Marietou - ta si po mém odchodu začala barvit vlasy, přitom má tu vlastní barvu takovou hezkou! S bývalá ženou se příliš nestýkám, občas ale někdy zajdu…“ „Pane magistře, takhle bychom se daleko nedostali! Já vím, že jste rozrušen, že jste cestoval celou noc. Pochopte ale taky vy mě! Já tu nemám jenom vás! Mám tu spoustu případů: Kolenatá, Drahorádová versus Palůch, Podešvová…“ Drahoš se zasmušil a úkosem pohlédl na bytelný štůsek dosud rozpracovaných a vesměs neuzavřených případů. „Nevím, kde se to všechno tak najednou vyrojilo. Býval tady takový klid! Podívejte, pane Rejdaři, my to tady všechno teď v klidu sepíšeme, a to by v tom byl čert, abychom nenašli nějakou stopu. Máte na někoho podezření? Co třeba ten Bohuš. Zajímavá postava – nemyslíte?“ Rejdař se po poručíkově výzvě přece jen trošku věcněji rozpovídal a Drahomír po chvíli prozíravě rozkryl celou tajenku ještě ani ne napůl vyplněné křížovky. Později, kdy si celý postup vyšetřování případu pořádně promyslel, po pečlivě připraveném a odborně vedeném výslechu Bohuslava Stařici do protokolu zapsal:

Následným šetřením policejního orgánu OO PČR Žgrgle a typováním možných podezřelých byl jako pachatel uvedených tr. činů zjištěn Stařica Bohuslav, nar. 14. 4. 1947, byt. Žgrgle, ul. Vsetínská, který se v době od 29. 3. 2002 do 1. 4. 2002 zmocnil během návštěvy na chatě svého příbuzného – bratrance Mgr. Miroslava Rejdaře, který zde pobýval během Velikonočních svátků jednoho z klíčů zámku FAB vstupních dveří a v blíže nezjištěnou dobu vnikl do objektu. Na výzvu orgánu policie SKPV OŘ Vsetín, kteří na případu spolupracovali, podezřelý Bohuslav Stařica uvedený klíč dle § 78 odst. 1 tr. řádu dne 24. 6. 2002 dobrovolně vydal. Dále také ve svém výslechu uvedl, že je ochoten vzniklou škodu poškozenému uhradit. ––– … past zaklapla a Drahomír dostal doma od Libuny přesladkou pusu! Na služebně pak pro Křemenáče, který se ovšem netvářil nijak zvlášť nadšeně, sestavil text usnesení k celému případu.

Nastala doba prázdnin… … a Rejdař si to s Kikinou svou zrezivělou stodvacítkou zase šinul přes Vsetín, Hovězí, Huslenky a Halenkov až do Žgrglí. Jedna z jeho prvních cest pochopitelně vedla na žgrgelskou policejní služebnu, kde už na něj čekal uzavřený a vyřešený případ. Drahoš zaválel a Rejdař jenom koulil oči, když u okénka podepisoval převzetí protokolu s usnesením – bleskovým uzavřením celého případu. A Drahoš měl na všem lví podíl: Policie České republiky Obvodní oddělení Radniční náměstí čp. 42 756 05 Žgrgle čts:orvs-84/ka-tč-2002 Žgrgle 9. července 2002 Usnesení Podle § 159a odst. 2 tr. ř. odkládám věc pro podezření z trestného činu krádeže ve smyslu odst. 247 odst. 1 písm. a,b) tr. zákona o porušování domovní svobody ve smyslu § 238 odst. 1,2 tr. zákona, kterého se dopustil Stařica Bohuslav, nar. 14. 4. 1947, byt. Žgrgle, ul. Vsetínská, okr. Vsetín, zaměstnán ve Žgrglích, jako dělník ve fy. Crystalex s.r.o., tím, že v době od 10.00 hod. dne 6. 5. 2002 do 16.00 hod. dne 26. 5. 2002 vnikl za pomoci shodného klíče přes vstupní dveře do objektu chaty č. 102 ve Žgrglích – Kaní, neboť trestní stíhání je nepřípustné podle § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř. Odůvodnění Dne 26. 5. 2002 Stařica Bohuslav osobně oznámil na OO PČR Žgrgle, že má podezření na vloupání do chaty č. 102 ve Žgrglích – Kání, která patří jeho příbuznému Mgr. Miroslavu Rejdařovi, nar. 14. 9. 1963, byt. Praha 10, ul. Vršovická 62, současný pobyt Praha 8, ul. Chabařovická 1333, protože během své návštěvy chaty zjistil, že nemůže najít radiomagnetofon Grundig a vzduchovou pušku. Věc ta byla téhož dne prověřena za účasti policisty OO PČR Žgrgle, kdy Stařica Bohuslav otevřel chatu svým vlastním klíčem. Na základě telefonického dotazu Mgr. Miroslava Rejdaře, který provedl jeho příbuzný František Dolák, nar. 13. 2. 1932, byt. Žgrgle čp. 90, bylo zjištěno, že si Mgr. Miroslav Rejdař přeje, aby byl přítomen policejním úkonům od počátku, vzhledem k tomu, že přijede na svou chatu, konkrétně dne 31. 5. 2002. Tyto skutečnosti František Dolák také uvedl do protokolu o podání vysvětlení. Dne 31. 5. 2002 byly podle § 158 odst. 3 tr. řádu na základě ústního oznámení Mgr. Miroslava Rejdaře, nar. 14. 9. 1963, byt. Praha 10, ul. Vršovická 62, současný pobyt Praha 8, ul. Chabařovická 1333, zahájeny úkony trestního řízení ve věci podezření ze spáchání tr. činu krádeže ve smyslu § 247 odst. 1 písm. a,b) tr. zákona a tr. činu porušování domovní svobody dle § 238 odst. 1 tr. zákona proti neznámému pachateli.

Na základě oznámení bylo policejním orgánem OO PČR Žgrgle provedeno OMČ fotodokumentace a šetření na místě činu, kterým bylo zjištěno, že pachatel v době od 10.00 hod dne 6. 5. 2002 do 16.00 hod. dne 26. 5. 2002 vnikl bez použití násilí přes vstupní dveře do rekreační č. 102 ve Žgrglích, místní části zvané Kání, kde odcizil volně odloženou vzduchovou pušku, nezjištěného typu, výrobce SSSR v hodnotě 500,- Kč, vojenský dalekohled nezjištěného typu v hodnotě 700,- Kč, radiomagnetofon Grundig nezjištěného typu v hodnotě 300,- Kč, srnčí trofej se zvířecí lebkou v hodnotě 300,- Kč a krabičku s obsahem 200 ks diabolek v hodnotě 20,- Kč. Celková škoda odcizením byla na základě odborného vyjádření vyčíslena na 1.820,- Kč. Na místě činu byla zajištěna mechanoskopická stopa – klíčový mechanismus typu FAB. Na základě zkoumání pracoviště OKTE Ostrava nebyl zjištěn jakýkoliv násilný zásah v tělese zámku. Šetřením policejního orgánu byla také zjištěna skutečnost, že klíče od vstupního vchodu do chaty vlastní majitel chaty Mgr. Rejdař Miroslav a pouze 1 ks má k dispozici jeho příbuzný František Dolák. Následným šetřením policejního orgánu OO PČR Žgrgle a typováním možných podezřelých byl jako pachatel uvedených tr. činů zjištěn Stařica Bohuslav, nar. 14. 4. 1947, byt. Žgrgle, ul. Vsetínská čp. 80, okr. Vsetín, který se v době od 29. 3. 2002 do 1. 4. 2002 zmocnil během návštěvy na chatě svého příbuzného – bratrance Mgr. Miroslava Rejdaře, který zde pobýval během Velikonočních svátků jednoho z klíčů zámku FAB vstupních dveří a v blíže nezjištěnou dobu vnikl do objektu. Na výzvu orgánu policie SKPV OŘ Vsetín, kteří na případu spolupracovali, podezřelý Bohuslav Stařica uvedený klíč dle § 78 odst. 1 tr. řádu dne 24. 6. 2002 dobrovolně vydal. Dále také ve svém výslechu uvedl, že je ochoten vzniklou škodu poškozenému uhradit. O zjištěných skutečnostech byl informován poškozený Mgr. Miroslav Rejdař, který byl dne 4. 7. 2002 seznámen s výsledkem šetření a po poučení dle § 163 tr. řádu nedal souhlas s tr. stíháním svého bratrance Bohuslava Stařici. Na podkladě těchto skutečností jsem zde rozhodl dne 7. 7.2002 věc odložit usnesením dle ust. § 159a odst. 2 tr. řádu s odkazem na § 11 odst. 1 písm. i) tr. řádu, jelikož podezřelým je příbuzný poškozeného a ten nedal souhlas k jeho tr. stíhání. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustná stížnost, kterou může podat poškozený u policejního orgánu do tří dnů od jeho doručení. Stížnost má odkladný účinek. por. Mgr. Jurášek Drahomír policejní orgán

mjr. Jaroslav Křemenáč vedoucí oddělení

Rejdař uložil kopii tohoto usnesení do své umaštěné, ještě před několika dny dětskými školními písemkami vyplněné brašny. Podepsal protokol o jeho převzetí a opustil služebnu. Případ byl vyřešen a on najednou řešil problém, jak zabránit dalšímu vloupaní do své chalupy čp. 102. Ušel asi polovinu cesty ke svému zaparkovanému vozu, když ho navštívil spásný nápad:

„Petr! Petr Hrachor se svejma vlčákama mi to tam pohlídá!“ Rejdař zvednul páčku sytiče a otočil klíčkem v zapalování. To opakoval ještě sedmkrát, než motor jeho vozu Škoda 120 Standard konečně chrchlavě naskočil. Rejdař už měl jasno - bude mu to tam hlídat soused Petr Hrachor a ten mu dá vědět, kdyby se něco dělo!

V průběhu prázdnin Rejdař… …skutečně předal klíče od své chalupy sousedovi Petrovi Hrachorovi a také s ním dohodl, že mu Petr se svými vlčáky jeho chaloupku čas od času obhlédne. Koncem srpna pak spokojeně odjížděl do Prahy a moc si liboval, jak všechno zařídil tak, aby na minimum omezil možnost dalšího vloupání. ––– Přibližně v době Rejdařova odjezdu do Prahy vedl major Křemenáč ve své chalupě Na Kasárni na slovenské straně Javorníků hovor se Staňou Hrčavou – kurýrem: „…ze Stanovnice pak dojdeš na Kání ke Kortišom, rozbiješ okénko u té stodvojky kde jsi už jednou byl, přečkáš tam den a noc nevšímaj si helikoptér, které sa tam objeví, nevystrkuj nos z chalupy! a brzy ráno vyrazíš do údolí. Ukradni si tam co chceš! Juraj Eubonius Hron ti předá batoh – budou v něm už také nějaké věci. Rozhodně to nerozbaluj! Nebudu tě tahat za nos – chytrý jsi až dost a dobře víš, že poneseš peníze…“ „Pe-ní-ze?!“ pohlédl Staňa nechápavě na Křemenáče. „Ano, peníze, ale s nimi i obranný granát F-1. Jeho střepiny zabíjejí na 200 metrů a vybuchne vždy, dyž sa s tym neodborně manipuluje a dyž by někdo třeba lézl do igelitek! Co ty na to, Staňo?“ „Joj, joj…“ „Tak, správně – joj! Teď dál! Přesně v 8.00 dne 6. října budeš stát s batohem na stanici autobusu Horebečví. Já přijedu civilním vozem, odebéřu ti batoh a s ním i granát ef jedničku, která tě až do té doby bude ohrožovat. Ty krámy z vykradené chalupy si ponecháš a pak budeme vyrovnáni. Nebudeš se ke mně nikdy hlásit a já nad tebou budu dál držet ochrannou ruku. Pochopeno?“ „Jo“ „Tož dobre, maj sa. Poslúchaj Eubonia a daj pozor na batoh!“ Major nasedl do suzuki a vyrazil směrem k javornickému hřebeni. ––– Schylovalo se k akci…

Dřevařská, brčálově zelená… …skříňová vétřieska krokem sledovala zřetelnou, několik hodin starou stopu Křemenáčova služebního suzuki. Totalitní typ nákladního vozu, o jehož licenční výrobu projevila kdysi zájem i americká armáda, dělal i po čtyřiceti letech čest svému jménu. V ošemetných místech, kde i Křemenáčův hypermoderní terénní vůz zaváhal, projela vétřieska elegantně, poměrně tiše a jakoby s pokornou omluvou určenou stromům, kamenům, kapradí, jehličí, trávě a mechu, jejichž klid na okamžik narušila. Za volantem seděl majitel vozu - horár Valerián Volčko, na chladiči uprostřed kabiny svíral mezi stehny batoh s penězi a granátem vykulený Staňa Hrčava a vpravo vedle něj s hlavou opřenou o hlaveň samopalu stoicky klimbal Imre Palušík. Na ložné ploše vozu snilo svůj sen o lepším životě na západě dvacet devět přestrašených klientů a klientek z arabského světa. Vétřieska vyjela z lesa a v kalném svitu zapadajícího měsíce se přibližovala k lesklé hladině stanovnické přehradní nádrže. Tma byla ochráncem slovenských převaděčů. Málokdy se zvedá mlha v jižních Beskydech, ale 4. října roku 2002 bylo nezvykle jasno. Všechno šlo podle Křemenáčova plánu. Staňa seskočil ze stupátka vétřiesky, zamával Slovákům, kterým najednou bylo v kabině mnohem volněji, srovnal si batoh na zádech a dobře známou cestou zamířil k usedlosti Na Kání. Volčko mu krátce pokynul, uvolnil pedál spojky a znovu se rozjel. Náklaďák popojel jenom pár set metrů a ve chvíli, kdy míjel sypanou hráz stanovnické přehrady, zamžoural Valerián nervózně na úsek cesty před sebou: „Do frasa! Dáko sa mi zosraly dálkové svetlá, veď predo mnou je svetlo ako vo dne!“ „Valérius, čo sa porobilo?“ zeptal se Imre. „Neviem…Boha jeho! Nad nami je helikoptéra! Je to čudné. Pozdáva sa mi, že svieti priamo na nás!“ „Valerián, to je pasca! Major nás istotne podrazil. Utekajme!“ „Ideme, ponáhľaj sa a strieľaj! Na čo čakáš, veď môžu byť všade!“ Dvojice převaděčů vyskočila z vozu rozhodnuta prostřílet si i za cenu krvavého masakru cestu zpět na Slovensko. Zprvu se zdálo, že jim jejich záměr vyjde. Oba se rychle zorientovali a Imre, nedbaje oslnění silným reflektorem vrtulníku, vypálil naslepo dávku ze samopalu AK-47. Několik dýmovnic vyhozených z helikoptéry mošnovské letky ministerstva vnitra zahalilo však záhy oba narušitele neproniknutelnou mlhou. Pro pozemní, perfektně secvičený tým chlapců z ostravského útvaru rychlého nasazení, bylo jejich zneškodnění už jen dílem okamžiku…

Staňa Hrčava supěl… …do strmého kopce již bezmála deset minut a měl toho akorát tak dost. Právě si chtěl na chvíli odpočinout, když k jeho uším dolehly ne příliš vzdálené výstřely ze samopalu. Vyděšeně se rozhlédl a místo oddechu přidal do kroku. Neuběhla ani půlhodina a hromotlukovo tělo se vyčerpaně zhroutilo pod mohutným smrkem na vrcholu stanovnického srázu. Kryt větvemi Staňa pozoroval vrtulník kroužící nad údolím Stanovnice a těžce oddechoval. Po chvíli posbíral zbytky sil a s krajní opatrností začal sestupovat ke skupině chalup usedlosti U Kortišů. Ulehčeně si oddechl, když zjistil, že z žádného komína se nekouří a nikde není vidět sebemenší známka pohybu. ––– Zkušeným pohybem rozbil okénko u chalupy čp. 102, protáhl dovnitř ruku, okno si kličkou otevřel a proklouznul dovnitř. Konečně se cítil v bezpečí, a to natolik, že rozdělal v kamnech oheň a s rutinou zkušeného zloděje začal systematicky prohledávat všechny místnosti. Úlovek nebyl nijak výjimečný, do batohu strčil jen spacák, pár kousků nářadí a výstavní mufloní trofej, kterou určitě udá v hospodě nějakému Pražákovi. Přidal ještě staré kuchyňské hodiny – ty se taky budou hodit. Musel však přerovnat celý batoh. ––– Staňa byl velké dítě, které bralo smrtelně vážně Křemenáčovy báchorky o ručním obranném granátu F-1, počínal si tedy při přerovnávání batohu s největší opatrností. Muflon se do batohu celý nevešel, a tak jeho krásně kroucené rohy koukaly z batohu ven. Teprve pak se Staňa pohodlně uvelebil v cizí posteli a dbalý pokynu majora Křemenáče celý den a noc nevystrčit z chaloupky nos, prospal se tak, jako už dlouho ne. Ráno 6. října 2002 se Petr Hrachor vydal pokračovat v noci započatém a dosud marném dohledávání zaběhnutého berana. V noci se mu zdálo, že se z komína stodvojky kouří: „Tož Rejdařovi přijeli… – taky mohli dát vědět.“ pomyslel si tehdy. Ráno ho ale napadlo něco trochu jiného. Doprovázen plným počtem svých dospělých vlčáků se vydal ke stodvojce. Mohutný, v širokém okolí obávaný vlčák Bojar, frustrovaný z toho, že včera poťouchlého berana ani nezahlédli, nedočkavě pobíhal v čele průvodu. Staňa už byl také na nohou, oknem prostrčil batoh, sám pak prolezl a jen zběžně se opláchl ve studánce. Spánek i láhev koňaku, kterou v chalupě objevil, mu přišly k duhu. Bylo něco po sedmé a Staňa nechtěl, aby na něj major dlouho čekal. Rázným krokem vyrazil s objemným batohem do údolí. Nešlo se mu moc dobře – proč jen je ten muflon takový neskladný?…

…První ho zahlédl Bojar. Ovčácký pes vztekle vyštěkl a vyrazil… To se totiž v lese mihly jen na okamžik, ale pro Bojara na dobu víc než dostatečnou zakroucené beraní rohy. Teď tomu beranovi Bojar teprve ukáže – ze všech zvířat na dvoře byl beran nejdrzejší, a když byl Bojar ještě štěně, krutě ho beran na dvoře šikanoval! Staňa zaregistroval útok dost pozdě. Odhodlaně vyrazil do údolí, ale neměl nejmenší šanci. Pes byl za jeho zády a za zlomek sekundy se nemilosrdně zakousl do jejich spodní části. Hrčava ucítil nesnesitelnou bolest a strašlivě zařval. Bojar pak naštěstí vyskakoval cíleně spíše po batohu zdobeném mufloními rohy, které ho tak dráždily! To bylo Staňovo štěstí – útočící pes vypadal skutečně děsivě. Staňa byl ve své podstatě duše dost útlocitná a šok, který prožíval, se snad ani nedá slovy vyjádřit. Šok prožíval i Petr. Všiml si Bojarova ataku, ale domníval se, že Bojar objevil zaběhnutého berana a vyjel po něm. Lidí si jako pravý ovčácký pes zase příliš nevšímal. Staňův výkřik Petra vyděsil. Bojar někoho napadl! Teď mu ho místní úředníci nechají s gustem utratit – vždycky na Petrovy psy sváděli kdejaký nesmysl. Petr přešel do běhu. Z dálky zahlédl prapodivnou scénu: Mohutný chlap se držel stromu, na který se marně pokoušel vylézt. Z objemného batohu mu vyčnívaly obrovské mufloní rohy, které rozvzteklený pes tvrdě atakoval. „Zahoďte ty rohy! To ho dráždí!“ vykřikl Petr a dodal: „Lidem normálně nikdy neublíží, nesmíte to hlásit! Dohodneme se!“ Staňa zahodil batoh, na který se Bojar ihned vrhl. Hrčava pak už na nic nečekal a osvobozen od neuvěřitelné, zubaté bestie pádil do údolí. Krev z pokousaného zadku se mu jenom řinula. Nedbal Petrova volání a v nekoordinovaném běhu jen cosi zmateně vykřikoval. ––– Major Křemenáč nevěřil svým očím, když nahoře na cestě ke Kortišům spatřil běžící postavu svého kurýra. Jindy spolehlivý Staňa řve tak, že o něm musí vědět až u kostela. Běží klidně prostředkem cesty a… Ne! Ten blbec nemá batoh! „Jak tohle hochu vysvětlíš, to tedy nevím!“ pomyslil si Křemenáč… Jenže Staňa už nic nevysvětloval. Na nechráněný železniční přejezd doběhl přesně ve chvíli, kdy tam z Velkých Gralovic hezky svižně přijížděl i ranní spoj na Vsetín. Strojvedoucí vůbec nestačil nijak zareagovat. Tupý náraz – a obrovská Staňova postava proletěla vzduchem dráhu několika desítek metrů. Zkušené oko majora Křemenáče podle nepřirozené polohy ležícího těla poznalo, že Staňa majorovi už nikdy nic nevysvětlí. Major se rozhlédl – zatím si ho nikdo nevšiml!

Rychle nasedl do svého civilního auta a vyrazil. Ani ne za dvě minuty usedal se směsicí různorodých pocitů k služebnímu telefonu a čekal, až mu nahlásí dopravní nehodu.

Petr důsledně domluvil Bojarovi, … …vzal ze země ležící batoh a spěšně zamířil domů. Batoh pověsil ve stodole na hřebík, znovu vyrazil ke stodvojce, kde se přesvědčil se o tom, že jeho tušení bylo správné. Odemkl si dveře chaloupky, trochu se tam porozhlédl a provizorně, ale poměrně bytelně opravil poškozené okno. Vrátil se domů a vytočil jedno pražské číslo: „Miro, mal si tu návštěvu… ne, neboj sa, nic sa neztratilo. Byl to ten Hrčava, jak už kdysi řikál Bohuš. Ne, nechci to hlásit – Bojar ho trocha pokúsal a já mám strach… Ne, ten sem už nepřijde. On sám taky nic nenahlási… bude sa bát… Přijedete? Tak to je dobré, stav sa to pro batoh, do kerého to nandál - všechno je to tady u mne pod zámkem…“ Rejdařovi po dosti krátké době opět neplánovaně přijížděli do Žgrglí. Rejdař řídil a byl na nejvyšší míru nabroušený. Nemluvil, na Sáru byl nepříjemný a pod fousy si mlel cosi o tom, že nekrade a jako učitel-kuřák nemá na to, aby každý měsíc jezdil až skoro na Slovensko. ––– Z Prahy vyjeli ještě za tmy a do Žgrglí dojeli pozdě odpoledne. Vůz typové řady Škoda 120 Standard zjevně dosluhoval. Pomoc při výměně kola od tzv. „žlutých andělů“ komentoval Rejdař sprostě, označiv jejich firmu slovy: „Sup & Hyena“. Přitom měl být rád, že to měl jenom za 1 200,- Kč a bez papírů – to bývá levnější. Po příjezdu poděkoval Rejdař Péťovi za ostrahu a vzal si Bojarem potrhaný batoh nešťastného Stani; podivil se, jak neskladné jsou mufloní rohy a vyrazil do kopce ke svojí chaloupce. Na čele se mu perlil pot, a ač byl zkušeným nosičem břemen, měl toho nahoře právě dost… Hřmotně profuněl kuchyní a jako potápěč na okraj lodi dosedl na okraj postele, narovnávaje se opouštěl šerpovský předklon a batohem napřed se zabořil do matrací. Byl to pocit nad pocity! Dotáhnout zavazadlo do těžko přístupné chaloupky a vyvléct se z popruhů, představovalo pro Rejdaře ne tak často zažívaný pocit vítězství… ––– Rozvázal šňůru a začal z batohu vyndávat věci – mufloní rohy, rádio, staré hodiny po dědečkovi, obranný granát F-1, malý dekový spacák, soupravu nářadí a dvě nějakými papíry nadité igelitky… Obranný granát F-1…?? Rejdař jako četař – absolvent věděl, že je to bez rozbušky a bez náplně neškodný suvenýr, atrapa, a v duchu podezříval Sáru, že chaloupku zaplavuje nějakými jinde překážejícími kýčovitostmi. S pouhým tušením neurčité nesrovnalosti si prohlížel Staňův lup…

––– Jako český učitel se s americkými dolary tak často nesetkával, a tak si o obsahu dvou igelitových tašek neudělal hned zcela přesnou představu. Teprve když obsah rozpoznala a opakovaně jako dvě sta tisíc amerických dolarů správně určila přece jenom praktičtější Sára, začalo být ve vykradené stodvojce veseleji. Peníze totiž, ač jsou v podstatě k ničemu, mají minimálně jednu milou vlastnost - uklidňují.

Uběhl rok… …a nadporučík Mgr. Drahomír Jurášek se stal náčelníkem místního oddělení Policie České republiky ve Žgrglích. Nyní se služební felícií se vracel z mimořádné porady na SKPV OŘ ve Vsetíně. Řešili na ní otázky nelegální migrace a tzv. „pašování lidí“. „Drahošu, žijeme na horké čáře,“ vzpomínal Jurášek na to, co mu na poradě řekl vsetínský kolega Tvarožek: „Já to znám! Po Šumavě sem sa teho s vlkošedó Britó něco nabehal!“ Za ten poslední rok bylo skutečně na Valašsku živo. Celostátní noviny psaly o nelegálních migrantech i o tom, že kolem žgrgelské služebny byly v minulosti provezeny celé skupiny nelegálních přistěhovalců z Indie, z Číny a z arabského světa. Chytili tu sice nějaké převaděče ze Slovenska, ale to je víc jak rok. To jen novináři to nebývale nafoukli! ––– Bylo, pravda, trochu divné, že podnikavý obchodník Koňařík netradičně rozšířil svůj sortiment železářského zboží. Až z Damašku si nechal poslat několik palet perských modlitebních koberečků a čtyři stovky výtisků Koránu v arabštině. Věc byla o to záhadnější, že ve Žgrglích arabsky nikdo neuměl. Ve Žgrglích arabština nikdy nezazněla. Snad jen v roce 1956, kdy arabský šejk Ibrahim Bin-Aladin s pomocí několika tlumočníků dojednával v místních sklárnách objednávku dvaasedmdesáti broušených, zlatem zdobených sklenic na ovocné nápoje s nápisem ‫ش‬۴‫ =( !غ‬Alláh je velký!). Ze zakázky ale nakonec sešlo, protože Ibrahimův sourozenec Usána Bin-Aladin svého bratra zavraždil. Převzal jeho harém a s ním i vládu nad celým emirátem. Dvaasedmdesát broušených, zlatem zdobených sklenic na ovocné nápoje s nápisem ‫ش‬۴‫!غ‬, určených pro dvaasedmdesát Usánových souložnic, pak vyrobila a dodala jistá americká firma. Ta se pak také, jakoby mimoděk, zajímala o Bin-Aladinova ropná pole. Jen pro úplnost je nutno zmínit postavu bývalého svazáckého funcionáře Oty Drvoty, který třikrát až čtyřikrát týdně absolvovával cestu z Raťkovského šenku k panelovým krabicím na západním okraji Žgrglí, kde bydlel. Přibližně v jedenáct hodin v noci chodíval po pobřežním chodníčku Vsetínské Bečvy a tak, jako zastara, si notoval Internacionálu. Cesta to byla dlouhá a Drvota obměňoval svůj hudební projev tím, že zpíval v různých jazycích. Největší umělecké vavříny sklízel při maďarské a arabské verzi této písně. Jinak ve Žgrglích arabština skutečně nikdy nezazněla. –––

Drahomír na pomluvy připitomělých žurnalistů nedbal. Spíše vzpomínal na tragickou a asi nešťastnou smrt majora Křemenáče, který pro jeho další život zůstával stále vzorem policejní dokonalosti, chlapskosti a cti. Necelý rok staré noviny se zprávou o jeho tragickém skonu stále vozil ve svém služebním voze: Tragická smrt v horách Policistům z garlovické policejním služebny přibylo trochu nepříjemné práce. Ve spolupráci se slovenskými kolegy řeší závažný případ. Nedaleko osady Na Kasárni bylo objeveno mrtvé tělo asi padesátiletého muže. Zesnulý byl po prvotních policejních úkonech identifikován jako Jaroslav K. – major české policie a majitel ne příliš vzdálené chalupy. Mrtvé tělo nebohého nalezl ukrajinský lesní dělník Andrej S. na dně hluboké lesní strže v kapradí v průsmyku Podťaté. Ví se, že major Jaroslav K. byl vyhlášeným houbařem, který neváhal pro své houbařské „úlovky“ absolvovat mnohdy krkolomnou a neschůdnou, horolezeckou cestu. Příčinou smrti policisty byla mnohočetná, tříštivěhmoždivá poranění lebky. Míra cizího zavinění se prošetřuje. Drahoš prudce říznul ostrou zatáčku u nákupního střediska v Halenkově a zastavil při krajnici, aby si výše uvedený, pečlivě archivovaný novinový článek z „Valašských novin“ s pohnutím znovu přečetl. Sahal již pro noviny do schránky na straně spolujezdce, když se těsně kolem levých dveří jeho služebního vozu jako blesk mihla žíznivá čára stříbrného Porsche. Jurášek se na chvíli zarazil, pak ale, veden svým policejním instinktem, duchapřítomně na okamžik osvětlil záď rychle se vzdalujícího, drahého sportovního vozu dálkovými světly: 1AO 14 22! „Aha, to Rejdařovi zase jedou z Prahy na víkend na chalupu. Vůbec je divné, jak se ten učitýlek tak najednou vzmohl!“ pomyslel si Drahoš. „Říká se, že uplácí radní a lobuje za levný pronájem lyžařského vleku. Ten jeho prabratranec Bohuš dal ve sklárnách výpověď a asi půl roku má živnostenské oprávnění pro obor činnosti Folklórní a národopisné služby. Převlečen za tzv. tradičního valašského baču, v neuvěřitelných hadrech vydávaných za valašský kroj, se nechává před Rejdařovou chatrčí za velké peníze fotit bohatými Američany. Svého podvraťáka Kikinu vybavil Rejdař elektronickým obojkem v ceně asi dvou Juráškových valorizovaných platů. Obojek Kikině prý automaticky otvírá zvláštní elektronické vlezy do chalupy.“ Drahoš si vzpomněl na bouli, kterou si u nízkého vchodu do Rejdařovy chalupy kdysi na hlavě udělal. Tak nějak po chlapsku se zatnul a řekl si v duchu: „Ten Rejdař mi byl už dávno podezřelý! Budu to tam nahoře na Kaní ještě muset omrknout…“

Příběh druhý:

Zimní příběh s batohem a čepicí

Cesta do Žgrglí … … není nic moc příjemného. Je to daleko, obzvlášť tehdy, jedete-li z Prahy. Emil Hejný, skoro padesátiletý junák v nejlepších letech, cestu do Žgrglí znal. Pobýval zde v létě už po dvakráte a nyní využil sněhem těhotný únor k tomu, aby svoji partnerku Inku Tajilovou vyvezl na lyže. Z vyprávění a digitálně zasílaných fotografií věděl, že Žgrgle jsou v zimě nejkrásnější. Jeho kamarád a bývalý spolužák Mirek Rejdař, který se toho tolik nabásnil „o podmanivé kráse zasněžených náhorních planin jižních Beskyd a severních Javorníků“, mu ochotně půjčil klíče od své chalupy. Na východním okraji Žgrglí navíc konečně rozjel svůj vlek a sjezdovku vlekař Mrskoš. Inka tam tak bude mít možnost prožít cosi nového a důkladně vyzkoušet své nové lyžařské vybavení… Emilova fabie si to ostře svištěla k Rožnovu pod Radhoštěm. Emil řídil a pobrukoval si nějakou, dosud komerčně nepovědomou písničku. Inka na sedadle spolujezdce nahlížela do novin. S Emilem se poznala v práci, kde v sobě našli zalíbení. Oba měli víc než blízko ke zdravotnictví. Emil natankoval plnou ve valašském městě známém svým skanzenem a Inka si na pumpě zakoupila jakési regionální noviny. Docela se zájmem začala číst následující řádky – rozhovor s kandidátem do vsetínského zastupitelstva: „Nikdy jsem nehleděl na osobní prospěch. Vždy jsem měl blízko k lidem. Moji rodiče pocházeli ze skromných poměrů a tady na Valašsku se museli na svém hospodářství něco otáčet! S bratrem, který na pozemcích po rodičích nadále hospodaří, střežíme odkaz všech aktivních a pracovitých lidí, kteří se nenechali zašlápnout poměry nebo režimem. Za totality jsme si vytrpěli svoje, a když přišel Listopad a demogracie, našel jsem si svoje místo v oblasti petrochemie a později v realitách. Chci, aby se tady žilo dobře všem pracovitým lidem a proto kandiduji do zastupitelstva. Jsem rád, že mám v tomto podporu manželky i syna Denise…“ „Zatočíte s korupcí?“ „Jasně, je to jeden z bodu našeho volebního programu…“ „Děkujeme za rozhovor panu Pavlu Zapařákovi, kandidátovi do vsetínského zastupitelstva.“ Četba novin dnes brzy unaví i jiné nátury, než byla Inka. Výtisk se pomalu sunul k podlaze a Inčiny světlé vlasy rozestřely polštář, v němž její hlava ladně splynula s opěrkou sedadla na místě spolujezdce. Emil projel valašskou vesnici s podivným názvem Vigantice a jeho fabia se čiperně drala do kopců. Bylo trochu namrzlo a sněhu nafoukáno, ale Emil byl zkušený řidič. Pochvaloval si svoje zimní gumy, jel plynule a stálou rychlostí, aby auto nedostal do smyku. Noc kolem byla mrazivá a nezvykle jasná. Cesta lesem se hadovitě

klikatila a za každou zatáčkou na Emila vykoukl nějaký zvláštní, prapodivný a překvapivý stín. V kuželu světel jeho vozu to „něco“ bylo nezvykle ostré… Emil minul boží muka pod vrcholem kopce Sománě a překvapeně sledoval stín, který jakoby ho pronásledoval a který se zase objevil ve chvíli, kdy projel poslední, obzvlášť ostrou zatáčku. Stín vypadal jako člověk, ale člověk to snad ani nemohl být, bylo na tom stínu cosi divného, zvláštního, jakési tajemné, tajuplné cosi… Stín se pohyboval a sunul se k silnici a… Mával rukou! Nebyl to stín… Byl to stopař a Emil mu zastavil. Stopař otevřel zadní dveře na Emilově straně a zeptal se: „Jedete na Žgrgle?“ „Jedu, sedejte!“ odpověděl Emil. Přidal plyn, zvedl nohu ze spojky a zase se rozjel. Po očku si ve zpětném zrcátku pohlížel nového spolujezdce, který se mu zase zdál být divný, průhledný a tak nějak neskutečný… A tak si ho taky Emil v duchu pojmenoval. „Jedete z práce?“ zeptal se. „Nepracuji,“ odpověděl Průhledný. „A co že jste se tak vydal. Sem nahoru. Zima, snad dokonce mráz…“ „Já tu sbírám nezazimované ježky a dávám je jednomu známému z hotelu, aby je ve sklepě zazimoval.“ „Tak to je dobrý. To jste teda z nějaký stanice ochránců přírody, ne?“ „Ne,“ odpověděl Průhledný a chvíli bylo ticho. „Nemám ve zvyku někoho chránit. Možná spíš naopak. Co si každý nadrobil – to ať si taky sám sní. Ale ježek – to je něco jiného. Nikdy nevíte, co je takový ježek zač… Já nežiji, abych chytal ježky, ale chytám ježky, abych žil. Je hezké, že na mne nepůsobí reklama a žiji tak nějak bez potřeb, takže si to můžu dovolit…“ „Hm, tak to je hezký. Bydlíte ve Žgrglích?“ ptal se dál Emil. Ale Průhledný jako by neposlouchal. Neodpovídal, mlčel, mračil se, až se konečně nadechl jakoby k dlouhému hovoru a skutečně spustil: „Víte, lidé jsou dneska zvláštní, moc zvláštní. Kdyby, s odpuštěním, za sežrání vlastního lejna královsky platili, nemusí se ani rozjíždět veliká propagační kampaň a budou tu zástupy těch, kteří umí být ve správný čas na správném místě. Budou závodit v tom, kdo se dřív vytento, protože lejno už jako by bylo sežráno… Hodnota člověka spočívá v tom, co dává, nikoliv v tom, co je schopen získat. Souhlasíte s tím? To řekl Albert Einstein. Myslíte, že to názor obecně sdílený?

Znám jednu úřednici, která sotva odmaturovala a ta by s tím asi nesouhlasila. Cítí se být víc, než člověk, který dělá práci pro práci a ne pro prachy. Mohl byste mi vysvětlit, proč se hanlivě říká učitýlek, ale už se neříká uhlobaronek? Moc ne, co? Jo, jo, ekonomie a ekonomika – to je to, co dneska vládne světu, těm, co to všechno znají, těm bude patřit svět! To je mžik! Ekonomicky řádně zainteresovaný člověk sežere hovno co by dup! Peníze neznají sentiment! Účastnil jste se taky kupónové privatizace?“ Emil nestačil (a snad ani nechtěl) odpovědět. Průhledný na odpověď nečekal: „A co vy? Nepracujete v bankovnictví? Tomu by ale odpovídalo, že vaše dovolená musí být kategorie I. A, a vy přitom jedete na Žgrgle… To je divné, moc divné…“ Otázka zůstala viset ve vzduchu bez odpovědi a Emil raději nahledal knoflík a pustil rádio. Tím ale jakoby pustil vodu na Průhledného mlýn: „Posloucháte někdy Radiožurnál? Znáte Báru Tlachocí?“ Emil už litoval, že stopaře vzal, zmocnila se ho jakási touha po čistotě, ostřikovačem opláchl přední sklo a stěrače pustil na nejvyšší rychlost. Emil mlčel, ale Průhledný na odpověď ani nečekal: „V Košilově je jeden podnikatel, ten privatizoval velikou firmu na nábytek a než zkrachoval, všude vykládal, že to tam vybudoval za pět let on, on sám! V hospodě měl potom ohledně svých řečí veliký spor. Řekli mu, že kdyby ho jako parašutistu vysadili na pustý ostrov, že se za pět let přijedou podívat, co sám vybudoval. Lítal by prý v trenýrkách po pralese a honil s klackem v ruce veverku, protože by nevybudoval nic! Šíleně se tenkrát rozčílil a řekl, že kdyby tam vysadili je, hospodský povaleče a socky, že neuloví ani tu veverku, že on lidem dává práci a že je s podivem, kde se to komoušský myšlení tolik let po revoluci v lidech bere… Možná, že měl pravdu, ale neodpověděl jim…“ „Nekandidoval jste někdy do Senátu? Ne? Tak to jste jenom někomu podobný. Někdo totiž lidi politickou angažovanost berou jako výzvu. Připadají si, že drží prst na tepu světa a přitom jsou jen jeho nejhorší přiboudlinou… Myslíte si, že může fungovat děvka bez pasáka? Nemůže! Nebo ne trvale a skutečně efektivně, nebo to už pak není děvka. A tak je to i s dnešním světem. Lidem by mělo jít o to, aby svět nebyl děvka. Chodíte k volbám? Ne? Já k volbám nechodím, ani bych nemohl, i když jsem se prokazatelně vylíhnul na území České republiky …

Kousek od nás je hranice s Uherskem, vlastně se Slovenskem, a ta je jednou z nejstarších v Evropě, i když donedávna ještě ministr Huml posouval hraniční kameny – ale to bylo jenom takové šolíchání. Nedaleko odtud se narodil spisovatel Vaculák. Je prý potomkem Kuruce – uherského povstalce a nájezdníka. Tady znásilnil nějakou Valašku, našla si pak nějakého ňoumu a vlastně založila rod a my ho máme tady – sám to o sobě kdesi psal. Ale já ho mám rád, o ničem dokáže vyprávět a psát tak krásně a analyticky a s nápadem, tak nějak po lidsku, asi tak, jako já vám tady o ničem povídám. Ve druhý den příštích voleb mi už bude…, počkejte, já už to dlouho nepočítal…, ne, takhle z hlavy to nespočtu. A ani vlastně nevím, kdy nějaké příští volby budou…“ „Měl jet raději sockou,“ pomyslel si Emil, rozhlédl se a viděl, že noc kolem byla mrazivá a podivně jasná. „Mimochodem, když nepracujete v bance, nemáte vy blízko ke zdravotnictví?“ Emil už ze zásady neodpovídal. „Pro mnoho lidí je život dlouhá cesta, která nevede nikam. Mají takovou zvláštní křeč, aby jim, prý, neujel vlak. V tom vlaku jsou koberečky, klimatizace, stěny teplých barev a útulno a milo, a to ti lidé hledají a vítají! Milo a útulno! Cestu vlakem, který nikam nejede, obzvlášť dobře snášejí některé ženy. Dávají jí přednost před vším ostatním. To už psal kdysi Karel Čapek, že mezi mužem, který vydělává miliony a mužem, který tluče štěrk, je menší sociální nerovnost, než mezi jejich ženami. To je ale na dlouhé vyprávění, někdy si to najděte a přečtěte. Čapek to psal do Lidových novin v roce 1925. Dnes by mu tam takový článek, panečku, už neotiskli. Je jiná doba. Čtete Lidové noviny? Znáte jménem některého z pravidelných komentátorů Lidových novin? Já dneska už moc nečtu, vy asi tak ne – vypadáte totiž jako přemýšlivý člověk. Myslím, že na vás klidně mohu vybalit, že v registru svazků jsem byl veden pod krycím jménem Démon, ale pak se ukázalo, že závazek ke spolupráci jsem nikdy nepodepsal a že jsem veden pouze jako sledovaný objekt v kategorii D. Potom svazek skartovali, ale zůstaly prý nějaké kopie. To je taky nápad! Mě a sledovat! Nevadí vám, že jste zastavil objektovi? …No, vypadáte jako přemýšlivý člověk, a tak si myslím, že vám to nevadí…“ Stopař byl pak už jenom podivuhodně a nezvykle zamlklý, a když se Emil podíval do zpětného zrcátka, zjistil, že na zadním sedadle nikdo nesedí. Průhledný zmizel. ––– Bylo ticho, jenom motor tiše předl a noc byla mrazivá a podivně jasná…

Na večeři … … myslel Emil již někde od Valmezu. Měl analytický rozum anglických detektivů, přirozenou výbavu soudnosti i selského rozumu, dnes ani včera nepil a tušil tedy, že tady něco nehraje. Fabia se zhoupla při vjezdu na mostík přes Vsetínskou Bečvu a vpadla přímo do centra Gralovic. Emilovi se před očima vybavila reklama, kterou před cestou zahlédl a pak i nastudoval na internetu: Vyhlášená restaurace s domácí kuchyní za dobré ceny! Pokud máte chuť na výpečky se zelím a bramborovým knedlíkem, některý z gulášů, smažený květák, rizoto s kuřecím masem, smažený řízek nebo některou specialitu jako třeba primátorský kuřecí řízek nebo rychtářský závitek, případně jste dlouho nejedli slepičí polévku s nudlemi a knedlíčky za 7,- Kč, jste dobře. Otevřeno je od 9:00 do 21:00, v sobotu a v neděli do 22:00. Pivo Radegast a Plzeň. Od sjezdovky je zhruba 300 m. Nevýhoda - pokud sem chodíte na jídlo pravidelně – přiberete. Inka se začala probouzet: „Hmmm, usnula jsem a zdála se mi šílená blbost. Nezastavíme na večeři?“ Emil projel křižovatkou, proťal hlavní silniční tah na Slovensko a raději zaparkoval na parkovišti před gralovickou restaurací nedaleko hřbitova a naproti regionálnímu muzeu. Bylo načase něco dobrého povečeřet, protože do Žgrglí zbývaly už jenom dva tři kilometry. Reklamní slogan vyvěšený na Internetu nelhal! A to nakonec bylo pro Emila to nejdůležitější. Oběma, Ince i Emilovi se v gralovické hospodě líbilo. Emil si dal výpečky se zelím a s bramborovým knedlíkem a Inka jeden z gulášů – „Čagarův ostřák“. Pozřeli oba několik soust, než Inka navrhla výměnu jídel, na kterou milující Emil přistoupil, a oba si dokonale pochutnali. Jídlo nebylo ani příliš drahé a i z interiéru gralovického podniku sálalo něco, co by se hodilo pojmenovat jako klid či teplo domova… Tedy alespoň do okamžiku, kdy před okny restaurace zastavila hasičská avie dobrovolných hasičů ze Žgrglí. Do hospody „U Muzea“ zamířil celý průvod nezaměnitelných postav. Ve žgrgelské hospodě „Červenka“ se dnes malovalo a všichni štamgasti měli na devatenáctou hodinu, kdy konečně mohli odložit do zásoby nakoupené lahváče, domluvenou dopravu do Gralovic. Tuto partu ve Žgrglích jinam než do „Červenky“ nepouštěli, a tak štamgasti museli zamířit někam, kde mají dlouho otevřeno a kde je ještě neznají.

Emila ani Inku, stejně jako většinu ostatních hostů, tato návštěva nepotěšila. Emil se chystal zaplatit, ale profesionál – lékař se v něm nezapřel. Zaujala ho typologie žgrgelských štamgastů. Obrovský rosolnatý muž připomínající sousoší dvou pářících se velryb, který používal téměř výhradně sprostá slova a kterému ostatní říkali Jarin, seděl čelem k Emilovi. Hezký pohled ani poslech to tedy skutečně nebyl: „Kurňa…, šak sem ho viděl. Byl tam, jak býva Zapařák… Sviňa. Teho nám tu byl zas někdo dlužný! Je to od tej doby, co sem začal pravidelně jezdit ten Pražák…“ „Tak u Kortiša?“ zeptal se muž snad až nepatřičně kultivovaného výrazu: „Jarine, ty si hlúpý. Šak ty sa už ani vyscať nedovedeš. „P… se nedovetu, ty …., …., …! Šak sa, …., taky dočkáš! Jestli ňa, …. a …. Budeš tak dál, ….. ti …! Viděl sem ho? Charochor, jé je jej! Charochóór, p…! Bylo to tak jak o tej zimě, jak povídali staříček…“ „Všecko semeleš, všecko je to páte přes devéte, dneska, co Mrskoš spušťál vlek, sú všade lyžaři a ty by ho tam pekně vystrašáli,“ snažil se triumfovat Jarinův oponent, kterému budeme říkat Rektor. Jarin se ale nedal. Rozhlédl se a hledal někoho, kdo by byl ve sporu na jeho straně: „Ten sa ničeho nebojí! Šak tu Joža by mohl vyprávať!“ Joža, o kterém byla řeč, byl dobře udělaný pořízek, mohutné předloktí a chybějící ukazovák na levé ruce svědčily o tom, že Joža pracuje na pile. Vracel se ze záchodu a cestou, prodíraje se mezi hosty, poplácával je po ramenou, oslovoval je a zjišťoval, odkud jsou a jestli nejsou komunisté… Zaslechl ale útržek hovoru svých spolustolovníků a Rektorovi přitakal: „Ba! Dyby ten sem přišel a já…“ „Šak jsi na Kani pečený vařený. Co tam hladáš? Tu učitelku z Prahy, jak tu byla na leto, cha, cha, p…,“ odpověděl si sám a hlučně se zasmál Jarin. „Nehulákaj tolik,“ napomenul Jarina Rektor, který se zdál být mezi štamgasty intelektuální autoritou. „Ne každý je na tebe zvedavý, viďte paní!“ řekla autorita a usmála se na podmračenou Inku. Inka si poměrně nepřátelsky prohlížela celou partu, úsměv muže však opětovala. Nevěděla ani proč, ale bylo na něm něco zvláštního. Štíhlá, sportovní postava, klidný výraz, méně, ale zase ne úplně málo vlasů a taková zvláštní upravenost a dojem čistoty. Na rukou držel chlapík, kterému ostatní říkali snad Laďa, malého jorkschira a oba dohromady tvořili harmonicky nenucenou a snad i elegantní dvojici.

„Luďa ťa poslůchajů, pomyslí si, že si blbý, dyž sa ve svojem věku bojíš strašidel! Strašidla nésu!“ „Co sem viděl, to sem viděl,“ řekl dotčeně Joža. „Šak ty máš stále nameteno, ty šuhaju…,“ kontroval kdosi a ve stejném duchu hovor skupiny pokračoval i v době, kdy Emil platil a kdy společně s Inkou opouštěli restauraci „U Muzea“. Na všechno by se dalo snadno zapomenout, kdyby se Emilovu analytickému mozku stále vedle sebe nevybavovala dvě podobná slova, něco jako dva bratříčci, dvojčátka, ale v úplně jiných šatičkách… Ch…, Ch… - Charo…? Inka a Emil nakonec do Žgrglí docestovali syti a šťastni. Emil vzal dvě konve – džbery a vydal se ke studánce pro vodu. Hvězdy na obloze mu svítily na cestu a dobrou viditelnost si pojistil světlem nové čelovky, kterou mu jako dárek koupila ve specializované speleologické prodejně Inka. Ke studánce to bylo nějakých padesát metrů a dnes, kdy tu nebyli žádní sousedi, mohl si Emil pokrátit cestu přes jejich pozemek. Opatrně našlapoval, aby neuklouzl na poměrně příkrém svahu. Byl ale v dobrém rozmaru, protože si nahlas zarecitoval básničku, kterou snad slyšel od Rejdaře: „Nepij vodu z vodovodu, pij ji ze studánky. Vodovod tu stejně není, má to světlé stránky…“ Otevřel dveře studánky, kterou již tři sta let používaly celé generace pasekářů, naplnil čistou vodou oba džbery a vydal se na zpáteční cestu. Šel, opatrně a rozvážně našlapoval a najednou zjistil, že je v lese, kam tedy rozhodně namířeno neměl. Snažil se orientovat podle hvězd, siluety lesa a stavení, ale měl pocit, že ho všechno kolem tak nějak přemohlo, že se všechno nějak přemotalo a přestěhovalo. Jednu chvíli se mu zazdálo, že kolem něho dokonce cosi tiše prošlo či spíš prošubelilo. Emil už nerecitoval… Překvapivě a spíš nečekaně se po chvíli bloudění objevil u dveří chaloupky, které před několika minutami opustil. V hlavě se mu zahnízdila další podivnost. „Představ si…,“ chtěl Emil oslovit v předsíni Inku… Ale ta už se sama ze sednice ozývala: „Emile, kde jsi, Emile? Emile, vůbec to nechce hořet! Spíš to jenom čmoudí! A všude okolo je popel, který se snad z něčeho sype!“ Inka byla od dlaní po lokty ne nepodobná Popelce a divoce prošťouchávala rošt kamen klacíkem. „Jo, jo, už jsem tam“, ozval se Emil, který odložil dva džbery plné pitné vody. Bojoval s kamny a ohněm chvíli stejně marně jako Inka.

„Tady jsou snad nějaký slupky od brambor, nebo co?“ řekl si Emil spíše jenom pro sebe, ale pak se zadařilo a za prosklenými dvířky krbových kamen vesele plápolal plamen plazící se po několika políncích proschlého buku. „Emile, Emile, tady vedle ve sporáku je myš! Něco tam škrabošilo!“ ozvala se záhy vystrašená Inka a Emil nemohl vychutnávat chuť svého vítězství nad kamny. Obratně pomocí pohrabáče a plechové lopatky přenesl rozhořelé polénko z kamen do topidla v kuchyni a spolu s Inkou věřil tomu, že myšička, je-li skutečně ve sporáku, svoje sídlo opustí.

Na prahu Žgrgelské noci … … bylo zatopeno, čerstvě povlečeno a na posteli milo. Emil uvařil vodu, zalil dva čaje a zbytek vody naředil Ince i sobě na ošplíchnutí. Oba za sebou měli dlouhou cestu, a tak se brzy zhaslo. Plamen krbových kamen na smrkovém stropě a na stěně za postelí ale ještě dlouho kreslil stíny a obrazy impresionistického malíře, kterým rozhodně nechyběla akce a pohyb… ––– Emil se na veřejnosti choval jako dokonale distingovaný gentleman a Inka byla ráda, že její milý ví, kdy je vhodné odložit tuto podobu a plynule přejít do podoby zdivočelého, z pralesa vyběhnuvšího Tarzana… Emil tuto proměnu ovládal a Inka litovala ženy, jejichž partneři toto tak nějak nedovedou, nebo tyto dvě podoby inverzně a vůči atmosféře, prostředí a probíhající aktivitě nevhodně zaměňují… ––– Hodiny na stěně nade dveřmi ukazovaly za dvacet dva minut půlnoc. Inka šťastně a spokojeně spala zamilovaně objímajíc naducaný, čerstvě povlečený polštář. Emil, který ještě dopoledne v nemocnici operoval a sám pak odřídil celou cestu do Žgrglí, nespal. Byl ve stavu jakéhosi limbu, věděl, že by měl ještě přiložit do kamen, ale nemohl se pohnout. Přemohla ho až chuť na cigaretu. Vstal, zašátral v polotmě na poličce nad hlavou a našel krabičku s velbloudem. Maximálně potichu a ke spící Ince ohleduplně přiložil do kamen, prošel kuchyní a předsíní, otevřel dveře ven a stanul na prahu dřevěnice. Sluníčko už dávno zapadlo a své vnady nabízela vnímavým lidem valašská noc. Tolik hvězd na obloze snad Emil nikdy neviděl. Doma se ostatně na oblohu díval jenom zřídkakdy. Zapálil si camelku, požitkářsky potahoval kouř a nechal na sebe působit něco jako kouzlo… Neměl ale mnoho času na to, aby tento pocit vychutnal. Nebyl rozhodně žádný bázlivec, ale skoro zkameněl, když zaostřil svůj hvězdami rozmlželý zrak a zjistil, že méně než metr od něj stojí jakási prapodivná postava a střídavě kouká na něj a na teploměr na stěně… Nebylo možno se mýlit – byl to Průhledný – Charochor, ten dobře známý stopař ze Sománě… „Hezká noc, viďte,“ oslovil Emila. „No, hezká,“ odpověděl Emil, ale co vy v tuto dobu u našich dveří?“ „No, nezlobte se, ale na návštěvě jste tady vy. Valašsko je země zaostalá, nikdo tu třeba nesmí zamykat studánku no a my, domácí, jsme si už Mirka Rejdaře tak vychovali. Dalo to práci, něco jsme se ho natrápili, ale pak jsme pochopili, že je taky tak nějak z naší líhně. Měli jsme tu kdysi ve stočtyřce útulnou ruinu, kde se dalo příjemně posedět a poklábosit Objevil se tady, navážel a na zádech nanášel materiál a chystal něco jako rekonstrukci. Rekonstrukci! Dovedete si to vůbec představit?!

Taková milá, útulná ruina s čarodějnickou a těžce strašidelnou minulostí! Rejdařova prababička Jenovéfa onehdy na hrozenkovském hřbitově vykopala a do sklepa sem si přinesla čerstvě pochovanou vnučku! To byly časy! Ale už tenkrát, někdy v roce 1932 se našli škarohlídi, kteří něčemu takovému nepřáli! Jenovéfa musela pod tlakem novopečeného zetě couvnout a vymluvit se, že chtěla jenom dát vnučce do hrobu bílé punčošky. Nebožátko muselo zpátky na hřbitov a nechutné dobro tehdy zase zvítězilo nad zlem… No a pak si přijde Rejdař–pravnuk a rekonstrukce! To víte, že jsme my z lesa a z bařin Rejdaře rádi neměli a dávali jsme mu co proto! Býval tu většinou sám a nevypadal jako nezmar. Tak jsme do něj a na něj jeli a vandrovali! Dodnes s úsměvem vzpomínám, jak si betonem naložil plné kolečko a tlačil ho do kopce nahoru hned tady vedle, co stojíme. Cha! Podkopl jsem mu pravou nohu, zrovna když se o ni opřel. Ha, ha! Žuchnul na zem a to kolečko plné betonu na něj hezky plynule z kopce samovolně popojelo a přimáčklo ho jako myšáka v pastičce! Úžasný pohled, který potěší! Něco k popukání! Rejdař je takovej srdcovitej člověk – věci hodně prožívá. Ležel pod tím kolečkem, brečel a dělal takový srandovní Hůůů, hůůů… a za nehty na rukou se mu dostávala skoro rodná valašská hrouda. Řeknu vám, že jen málokdy nějaké strašidlo, který má jako primární úkol škodit lidem, prožije takový orgasmus, jako já tehdy…“ „Vážený pane, Rejdař je můj spolužák a moc se mi nelíbí, že má takový sousedy či co… Že se k němu takhle chováte…“ „To je dávno! Dnes je to všechno jinak. On už tehdy ale moji škodolibou radost vlastně i dost necitlivě utnul. Přestal po chvíli brečet a hučet a hlavou, krkem, pletencem pažním, či co já vím, čím to kolečko prostě nadzvedl. Vstal a se svou zarputile naštvanou, od slz a krve lesklou tváří ten beton prostě vyvezl sem do kuchyně nahoru. A ani mu z toho kolečka, hajzlovi, nic na zem neukáplo. Betonoval patky pod trámy v podlaze v kuchyni. Narval tam betonu a železa neuvěřitelně mnoho. S tou kuchyní jsme vždycky s klukama z branže tak rádi hejbali a dnes, dnes už to nejde… Taky jsem Rejdařovi jednou ošklivě pohmoždil prst na levý ruce, natrhl vaz na koleni, zdevastoval nehet na malíčku a…“ „Heleďte,“ řekl Emil stroze, „je půlnoc a já půjdu spát! Co vlastně chcete?“ „Přišel jsem se mrknout na Rejdařův teploměr. Jeho teploměr slouží všem, no a já jsem se přišel podívat, kolik ukazuje. Zima, mrzne a noc je nezvykle jasná…“ „No, dobře, ale snad tady existuje i právo na soukromí, za chvíli bych vás mohl mít v předsíni, třeba byste řekl, že vás zajímá, kolik je stupňů tam.“ „To mě nezajímá, ale pokud mohu radit, tak do toho batohu vedle schodů raději nic nedávejte. Myslím, že tam vaše přítelkyně dala brambory – to nebyl moc dobrej nápad… Jo, kdybyste ho otočili naruby…“ „Podívejte se, pane, pane…“ „Rejdař o mně vypráví jako o starým Charouzovi a pro lidi z městečka jsem Charochor. Českou republikou právně uznávaný akademický titul nemám, nepracuji, ale

působím tady po kotároch na pozici bosař, čaragaň, chcete-li stryguň… No a z této pozice,“ nenechal se Charochor – Charouz - Průhledný přerušit případnou Emilovou námitkou, „vám doporučuji, abyste se snažil zaspat blížící se půlnoc. Dneska je 9. února. Svátek má Apolena a tak se jmenovala jedna čiperná sousedka z vedlejšího údolí Pluskovečku. Zemřela v roce 1864. Byla to herdek baba a měla svoje zásluhy, takže dnes po půlnoci tady může a asi taky bude slavit svátek. Není na tom nic divnýho, protože…, no, nakonec poznáte sám. Přeji, pokud možno dobrou noc…“ Charouz – Charochor – Průhledný zprůhledněl a zmizel. Emil se ani ničemu nedivil. Zahodil na zem již spečený filtr camelky a byl rád, že se mu konečně zachtělo spát a že ho snad čeká klidná noc. ––– Nečekala.

První noc ve Žgrglích … … nejprve někdo třískal do čehosi kovového takovým stylem, že si Emil myslel, že se mu rozskočí hlava. Pak byl chvíli ticho, které přerušil táhlý jekot. Přidušený smích se ozval ve chvíli, kdy si Emil myslel, že bude konečně spát. Obracel se na posteli, zdálo se mu, že se v kuchyni svítí, že se na něj kdosi dívá okénkem ve dveřích. Pak měl pocit, že ho na ústa políbila jakási vrásčitá babice. Cítil ostré fousy, které lemovaly její rty, a tisknul k sobě zuby, protože se zdálo, že babice má zálusk na ne úplně obyčejný polibek… Pak mu spadla za zem peřina, kamna vyhasla a Emil se klepal zimou. Nad ránem, kdy ho Inka přikryla, Emil konečně usnul, ale bylo to jenom na okamžik… Byl už den, Inka zatopila v kamnech, udělala čaj a topinky a políbila Emila na tvář. Emil se lekl! Zaujal boxerskou polohu člověka v nejvyšší míře ohrožení, něco vykřikoval, kopal nohama a jenom trpělivost zamilované Inky s léty zažitými návyky zdravotní sestry vedla k tomu, že se Emil upokojil, posadil se na posteli a chvíli prázdným zrakem civěl na dřevěnou stěnu. Připadal si, jako kdyby celou noc proboxoval. Nevěděl, ale snad tušil, že se za noci vedle v kuchyni sešly Rejdařovy dávno zesnulé valašské prababičky a se svými sousedkami provozovaly něco, co by šlo nazvat jako čarování. Nechybělo tomu starosvětské folklórní kouzlo, ale v podstatě to byla jenom varianta současného sousedského posezení u televizních seriálů a reklam. Víru ve splnění svých tužeb a přání vkládaly sousedky-bosorky ne do reklamních letáků se slevami v hypermarketech, ne do zaručeně omlazujících pleťových krémů a zázračných diet, do racionální stravy z obilných klíčků a také ne do individuálního přístupu v rámci Feldenkraisovy rehabilitační metody, ale do kouzelné knížky kryštofky. No a už tehdy, stejně jako dnes, když se bosorky sejdou samy, tak není právě ticho. Kryštofka na rozdíl od televize nemá reproduktor a tak její čtenářky vřískají, ječí a způsobují neuvěřitelné boží dopuštění… Kryštofka je kniha obsahující návody k hledání pokladů a ke kouzlům, proto se smí číst jen v noci, při hromniční svíci a od konce. A může ji číst jen člověk, který nemá strach, odolá mámení duchů a vidinám. V kryštofce najdete zaručený návod jak uhranout sousedce kozu, jak získat lásku a hlavně peníze bohatého formana - vdovce, kdy a kde natrhat byliny na čaj, aby se nemilovanému a obtížnému manželovi přitížilo tak, že je třeba dojít pro velebného pána. Rakouské, Rakousko-uherské ani prvorepublikové soudy stejně jako katolická církev nebyly ve své době nakloněny rozvodům a genderová studia byla teprve v plenkách. Domácího násilníka nešlo na deset dní vykázat z domu, protože byl většinou jediným (občas myslícím) tvorem, jehož domluvě byl přístupný býk – skutečný a navýsost svrchovaný vládce valašských pasenků. Chudák nešťastná ženská si tak musela pomoct sama, jak nejlépe uměla. I tady pomáhala kryštofka.

Kryštofka napověděla, jak vsadit v lotynce a jak najít poklad a jak při hledání a vyzvednutí pokladu postupovat. Poklad ale nebylo možno jen tak obyčejně vykopat. Ležela totiž na něm většinou kletba a byl střežen nějakou démonickou bytostí. Hledač však také mohl přijmout informaci o místě ukrytého pokladu, což se většinou stávalo ve snu… Emil chroupal teplou topinku pomazanou máslem a česnekem a přemýšlel o svém snu. Byl to sen divočák, sen, který, jak už to sny mívají ve zvyku, postrádal logickou stavbu. Postrádal ji do té míry, že ač měl Emil z lékařské psychologie vždy výtečně a Freudův „Výklad snů“ ovládal jako málokdo, cítil, že každá vzpomínka na noc v něm vyvolává přímo fyzickou bolest. Sen – divočák se točil, naprosto nelogicky, kolem nějakých schodů. Pořád v něm někdo chodil po schodech nahoru a hned zase dolů. Někdo taky ze schodů spadnul a zaklel… Potom v tom snu byla taky princezna na hrášku a hned potom zase turista asi z roku 1956 s poctivým, hluboce totalitním batohem na zádech. Potom tam jel valník za traktorem, na kterém bylo napsáno „JZD Záře“ a hned na to střih a záběr, ve kterém se viděl Emil sám, jak sedí někde na pobřeží teplého moře, kouří doutník a poťukává si do mramorového stolečku otvírákem na ústřice… Skutečně z toho bolela hlava a poznala to i empatická Inka: „Emílku, cestovateli, já na tobě vidím, že ses moc nevyspal. Abys věděl, jakou máš kočičku, skočím dolů něco nakoupit a ty si hezky odpočiň. Akorát uvař brambory – jsou v tom batohu vedle schodů, já ti vyberu nějakou super kotletku či něco na přírodní řízeček a ještě se zastavím u prodejce Wonga. Odpoledne ale, divochu, jdeme na lyže.“ Inka políbila Emila na tvář, vzala si slušivou tašku přes rameno a odeplynula prostorem jako víla. Měla namířeno do žgrgelské masny a do krámu pana Wonga. ––– Emil osaměl a zmobilizoval se natolik, že mohutně roztopil kamna, uklidil ze stolu a skočil do studánky pro vodu na brambory. Na plotnu postavil kastrol, připravil si pracoviště se starší utěrkou a škrabkou a již dobře naladěně došel ke schodům pro brambory. Batoh byl ale nějaký splasklý a na jeho dně byla čočka nebo co a hromádečka hlíny… To „něco“ vysypal za záchod, a když se brambory tak tajuplně ztratily, chystal se Emil dělat rejži…

Pan Wong … …pocházel z Hoi An, z malého, asi osmdesátitisícového vietnamského města na břehu Jihočínského moře. Již od 15. století zde byl přístav, kde přistávaly nejdříve čínské a japonské, později i evropské lodě. Nepřízeň mocných tohoto světa a ekonomická situace jeho země ho přiměla k tomu, že před dvěma lety opustil svoji domovinu a usadil se ve Žgrglích. Jako příslušník „Organizace“ se stal nájemcem objektu bývalého žgrgelského agitačního střediska a svrchovaným správcem obchodu s konfekcí a průmyslovým zbožím. Wong měl citlivou duši a naučil se vnímat poetiku nové domoviny. Podobně jako doma na rákosové rohoži nad ránem vyhlížel východ slunce nad ostrůvkem Hoi Cha-Lu, střežícím od pradávna vjezd do přístavu, pohlížel dnes z plastové židle k vrcholu Velkého Javorníku a ke slovenským hranicím. Za dva roky ve Žgrglích zdomácněl a byl i místními považován za patriota. Své fandy a příznivce měl sympatický Wong i na radnici a jeho stánek zaujímal na tradičním žgrgelském sklářském jarmarku vždy čestné místo. ––– Inka nakoupila v masně to, co potřebovala a na chudobném Valašsku nakoupila bez fronty. Zamířila k Wongovi skoro jako domů. Měla slabost pro milého cizince už od loňska, stejně jako on měl slabost pro ni. Wong si loni jako zkušený obchodník Inku získal nenucenou konverzací o rodinných poměrech a o běžných starostech zákazníků. Ptal se, odkud paní je a když Inka odpověděla, že od Benešova, odpověděl valašský patriot Wong, původem z Hoi An, rušného přístavu na břehu Jihočínského moře, že: „To daleko, to móóc daleko…“ Inka tehdy před rokem udělala u Wonga mohutný nákup a dá se říci, že kupovala i věci zbytné. Wong, který ten den neměl právě veliký provoz a který se od východu slunce nad Javorníkem nudil, byl ochota sama. Obskakoval Inku, pomáhal, předváděl a říkal: „Suší, šuší, emko, pani pěkna!“ a sdarma mimo účet věnoval pani kytičkovanou prsenku. Když pomohl vybrat dvoudílné plavky zdobené lotosovými květy, získal si Inku natolik, že se pro ni stal jedním z nejsilnějších zážitků tehdejšího valašského pobytu. Dnes ale bylo ve Vietnamcově krámku rušno. Krámem se pohyboval asi ne moc střízlivý Joža, kterého jsme poprvé poznali v gralovické restauraci. Potácel se krámkem a v boji o rovnováhu kopal do regálů. Wong, který míval z asijských bo-

jových sportů doma vždycky výtečně, by asi přiopilého Jožu jistě hravě zpacifikoval. Byla v něm však také hluboce zakořeněna úcta k zákazníkovi, a proto se smířlivě zeptal: „Co pán přeje?“ „Do piče!“ odpověděl Joža. „Zabiju, tu sviňu zlodějsků, zabiju!“ „Jistě pane, co přejete?“ ptal se Wong suše po obchodnicku, když do jeho prodejny vstoupila Inka. „Tu sviňu podřežu, koupím si nůž, daj, davaj,“ Joža se zakuckal a chvíli bojoval o dech… Toho využil Wong, přidžel galantně Ince dveře, usmál se a řekl: „Paní doprý den, pani prosim počka, ihned budu…“ Joža, který se konečně nadechl, ukázal u železářského pultíku na veliký řeznický nůž a Wong mu ho podal. Asiat se pak nezdržoval příliš přepočítáváním Jožových zmuchlaných peněz a s nepředstíranou pozorností se začal věnovat atraktivní Ince. ––– Emil zatím postával v kuchyni Rejdařovy chalupy u elektrického vařiče a žmoulal papírovou krabici od rýže s návodem na její přípravu. Hlavou se mu honila záhady ztráty brambor a ještě jakási věta ze včerejšího večera, kterou asi pronesl Průhledný a která se asi týkala brambor, batohu a schodů na půdu. Řekl něco takového, když stál v noci u teploměru… a Emil otevřel šoupačky do předsíně, nevnímal, že voda v kastrolu začíná vřít a tak nějak automaticky se přesunul k venkovnímu teploměru na stěně vedle vchodových dveří. Podvědomě asi předpokládal, že tam bude stát Průhledný a že se ho na tu záhadu s bramborami zeptá. Průhledný tam nestál. Stál tam zavalitý, docela zvláštní chlap v montérkách, v umaštěné světle modré reklamní čepici s nápisem Rally a s igelitovou taškou v ruce. Obdařil Emila něčím, co by šlo označit jako úsměv a řekl: „Tak jaká, súsede? Ja su hen od Zapařáků, su Jura Zapařák a myslel sem, dyž vám to Rejdař pučil, že přindu na kus řeči – tak, mezi sousedama. Máte hezkou robu. Šla nakupovat, šak?“ „Dobrý den“, odpověděl Emil. Já jsem tu se svojí družkou jenom na necelý týden a myslím si, že není nezbytně nutné, abychom vycházeli vstříc všem konvencím a byli poplatní jistě hluboce lidské a upřímné valašské srdečnosti, pomyslel si Emil a než mohl pokračovat, jenom útrpně sledoval, jak Jura Zapařák celkem automaticky a bez ptaní nakročil do chalupy se slovy: „Tož slivovicu si ale dáte, ne?“

––– Nákup u pana Wonga měl pro Inku všechny atributy toho, co moderní žena dnes od nákupu očekává. Inku nezajímaly neosobní haly supermarketů a byla ráda, že je právě tady, v místě, kde se jí dostává skutečné péče a nepředstírané pozornosti. Vedle několika výhodných slev a něčeho, co dokonce bylo„sdarma“, cenila si Inka především zájmu o zákazníka. Wong opečovával Inku jako květinku a pozorně snášel z regálů možné i nemožné okvětní lístky asijského textilu a obuvi. Jeho pozornost nepramenila jenom z vrozených obchodnických genů Wongů, kteří po celé generace již od patnáctého století v rušném přístavu Jihočínského moře obchodovali s bambusem a se vším, co bylo kdy kde v kursu, ale především z toho, že se Wongovi Inka líbila. Působila na něj podmanivě a exoticky zejména tím, co doma v Hoi An obyčejné domorodé ženy neměly. Nebo možná měly, ale nebyly tím obdařeny tak nepřehlédnutelně, jako jeho oblíbená zákaznice od Benešova. Ve srovnání se svými jistě přičinlivými a snaživými předky připadal si Wong jako miliardář, protože kdyby na břehu Jihočínského moře čekal tisíc let, nemohlo by z žádné čínské, japonské a nakonec asi ani z evropské lodi vystoupit na břeh něco tak podmanivého a krásného, jako „sakaznice pani Inka“ tady v jeho novém „doma“ ve Žgrglích… ––– Emil si slivovici dal. Jako přemýšlivý člověk nebyl abstinent a neodříkal se truňku. Byl konzumentem, kterému záleží na tom, co pije, a který na jisté úrovni dovede rozlišit, co pije. Neměl rád pacienty, kteří mu nosili lahve drahého a tvrdého alkoholu, který nepil a v poslední době si už celkem otevřeně říkal o sedmičku dobrého vína. Tam někde byla jeho parketa. Slivovice ho trochu zaskočila. Doma ve své jurtě v Březové na jižním okraji Prahy při grilování kuřat a králíků ochutnal různé výtvory či zaručeně kvalitní dovozy svých sousedů pojmenovaných jménem „slivovice“, ale zalíbení v tomto nápoji nenalezl. Nevěděl ale, co je to „pravá žgrgelská“. Jura nalil, ťukli si a napili se. Kalíšky odevzdaly svůj obsah více či méně připraveným hrdlům. K Jurovi to šlo jako domů, ale Emil něco podobného dosud nepoznal. Napil se stejně jako Jura a hned na to si pomyslel si, že asi umře. Jeho oči se tvářily, jakoby chtěly odejít, sliznice v hrdle si pomyslela, že už není. V žaludku proběhla reakce ne nepodobná expanzi Hunů, ale hned v zápětí, kdy bitva utichla, rozlilo se v Emilovi jakési usmířené a spokojené teplo. Emil byl zcela zaujat pochody ve svém těle a nebránil se, když Jura kalíšky dolil a bez otálení vše zopakoval. Později se Emil se svými zkušenostmi z popíjení „pravé žgrgelské“ svěřil spolužákovi Mirku Rejdařovi. Rejdař, který v jednom okamžiku, kdy se mu vymstila jeho nemístná, v moderní době zcela nepatřičná citová zainteresovanost na jedné paní,

pil tak nějak úplně všechno. Měl pestrou možnost srovnávat a jako zkušený člověk dosvědčil, že slovácká, valašská i „pravá žgrgelská“ slivovice je svými účinky, důsledky i následky ničemu naprosto nepodobný fenomén a že děláme chybu, když neoslovujeme Brusel a nežádáme zaknihování pojmu a přísnou ochranu značky v rámci Evropské unie. Pod vlivem „pravé žgrgelské“ vypadalo kolem Emila všechno jinak. Chalupa, prý podstandardně vybavená, připadala mu najednou jako nejmilejší místo na světě. Soused Jura Zapařák působil najednou zajímavě a tak nějak starosvětsky. Vyprávěl o tom, jak tady ve Žgrglích žije a hospodaří, jak se mu daří a jak má rád svého bratra Pavla. Lidé že jsou ale zlí a že dříve, kdy na tom byli ekonomicky mnohem hůře, byli na sebe hodnější. Emil dolil oba kalíšky a sledoval Zapařákovy prsty, když jeho spolustolovník na ubruse předváděl, jak chodí kráva, jak skáče koza, co dělá s nohama kůň v klusu a co ve cvalu a jak se umí zvednout na zadní. Emil si všiml světlejšího proužku na Zapařákově prsteníčku a pomyslel si, že se asi před nedávnem rozvedl, nebo že musel dát snubní prsten do frcu, aby mohl na zimu dokoupit seno pro zvířata. Zaujalo ho také, že člověk, který pracuje s hnojem, má docela pěstěné nehty a ruce a tak se hned zeptal: „Jak se daří vaší paní?“ „Nemám robu, su sám. Nenájdě sa taká, co by tu na kotároch žila a hospodařila. Domlůvame sa s Hrachorem, že pojedeme do Rumunska a tam si z nějaké té vesnice českých či moravských kolonistů robu přivezeme. Tož, taká je doba!“ Jura sa mocně napil, sobě i Emilovi dolil a pokračoval. Vyprávěl, co vyprávjali jeho staříček a pokud měl Emil pocit, že nerozumí všem slovům soudobé Zapařákovy valašštiny, historizující vzpomínky na dávno zesnulého Zapařáka seniora prokládané autentickými citacemi, byly něčím, co i pro bystrého a vnímavého Emila představovalo nelehký rébus. Vnímal spíše intonaci a mimiku svého souseda, aby neztratil nit jistě zajímavého vyprávění. Slovy, jejichž sémantický obsah představoval pro Emila prázdnou množinu, bylo nemálo a doplňovala je i tajuplná slovní spojení, např.: kotula vyglančená, hafery, krkoška též obědina, bařina, rodle, „baran, jarka bude naša…“, lata sakramentská, „aj mě sa baďura…“, zemňák, migura, gigula a jiné… Při exaltovaném přemýšlení o významu těchto slov pomyslel Emil mimoděk na Inku, zda se jí dole ve vsi vůbec podaří nakoupit. Byla to (jak víme) obava lichá, protože u pana Wonga jazykové problémy odpadaly. Obsah slov jako ogar, hora, gazda a roba Emil přibližně chápal, význam slovního spojení stryga jasná mu ale jinak sdílný Zapařák z důvodu zachování mravopočestnosti opakovaně odmítl objasnit. Zapařák pokračoval ve svém vyprávění, a to najednou začalo vykazovat temné kontury. Ani vůně destilovaných švestek tak nějak nedokázala projasnit pochmurnost

toho, co Emil slyšel. Zapařák naléhavým hlasem projevoval obavy z toho, že se stane obětí násilného trestného činu. „Tož ide o teho Jožu,“ vysvětloval. „O teho opilca, co na ňa všade nasazuje. Je často nametené už od rána a sila a akca mu rozhodně nechybí.“ „Jaký by měl důvod? Proč by vám měl něco udělat?“ „Vyhoďá ho asi z pily a někdo mu namluvil, že sa v tem angažuji ja. Taky mu už z teho piťa asi vynechavá mozek. Že prý tu na Kani su strašidla, všade je je vidí, máva paliců a nožem, že zabije mňa a Charochora.“ „Charochora?“ polkl naprázno Emil. „Tož Charochora, ale to vy nemožete znat, to je taká história… Joža má za to, že mu dělám všade zle, že su na něho sviňa. Že na pile kradu překládky – to sú také klacíky pod desky na pile – a že on to musí platiť, že odrazuju roby, co by si namluvil a že ho pomlúvam… Idu, susede. Joža, až jednou šecko neprochlasce, kúpi si daký žabikuch a na moje slova donde. Majte sa!“ Zapařák se poroučel, nedopitou láhev slivovice nechal na stole a Emil osaměl. Trošičku mu vyschlo v krku, ale už se pro jistotu nenapil. Přátelské posezení končilo nečekaně temně. ––– Věřil, že alespoň odpoledne se vydaří.

To odpoledne … … opravdu nezačalo dobře. Inka snad ani nemohla přijít v méně vhodnou dobu. Neprostřenému kuchyňskému stolu dominovala otevřená láhev slivovice, dvě skleničky a popelník, celé kuchyni potom zápach rozvařené a následně připálené rýže. S temnou, spečenou krustou na dně hrnce bojoval Emil u nerezového dvojdřezu a ani si Inčina příchodu nevšiml. „Emile?!“ hlesla Inka, když stanula na prahu kuchyně. „Ahoj miláčku,“ odpověděl Emil a špulil ústa k polibku, kterého se mu ale nedostalo. „Miláčku, myslím, že jsme se dohodli, že uvaříš brambory a ne že připálíš rýži.“ „Jistě, jistě, brambory z batohu ale nějak zmizely, zbyl tam jenom takový hrášek, čočka, nebo co.“ „Emile, brambory jsem sama dávala do toho staršího Rejdařova batohu. Myslíš, že se tady kradou brambory?“ „Nevím, ale divný věci se tu teda dějou…“ „Aby ne, když jsi schopen nasávat už před polednem. Nikdy jsem si o tobě nemyslela, že…“ Inka pokračovala v téměř nepřetržitém monologu plném výčitek, Emil, jako moudrý muž, bránil se jenom nepatrně a už vůbec nezatěžoval Inku vyprávěním o Zapařákovi a o jeho podivné předtuše. V této atmosféře nikdo z partnerů nechtěl udělat přešlap a určité napětí oba kompenzovali činorodým šubelením se po kuchyni. Nakonec i rýžová krusta na dně hrnce povolila. Emilem naklepané přírodní řízky získaly na pánvi pod Inčiným dohledem žádoucí barvičku. Zeleninovou oblohou Inka zdobně pokryla dva talíře, Emil nakrájel několik krajíců přílohy a jedlo se. Kuchyň zútulněla, a když Emil vytřel posledním kouskem chleba svůj talíř, zazdálo se, že se dnešní odpoledne nakonec vydaří… Po kávě, která byla lahodná, Inka ještě zlehka vysmejčila kuchyň, naruby otočila batoh a vyklepala ho. No a pak se šlo na lyže. Ještě v předsíni vypadala Inka ve zcela novém lyžařském vybavení jako hvězda svahu a těšila se na to, že využije jednu z hlavních předností polohy Rejdařovy chaloupky. Od jejího prahu se totiž dalo dojet na lyžích až ke sjezdovce a šlo to samozřejmě i obráceně. Jenže jízda hlubokým sněhem není to, co by se na lyžařském kursu ve čtvrté třídě ZŠ, který Inka kdysi absolvovala, obzvláště trénovalo. I zkušenější Emil měl problémy a Inka, co chvíli ležící v závěji sněhu, neprávem mu vyčítala, že si jí málo všímá.

A na sjezdovce to nebylo lepší. Žgrgelští radní chtěli vlek a pojali to velkoryse. Provozovatel vleku, Mrskoš, byl ke všemu odhodlaný člověk. Byl moderní, nesentimentální a akční. Sjezdovka měla mít všechny I. A kvality a taky je skoro měla. Její evropské úrovni bránila jenom nepoddajná valašská krajina, tak nějak divně a ničemu nepodobně narostlé kopečky, no a v neposlední řadě i nepoddajní lidé. Na kopci hospodařili už jenom dva ortodoxní, ne zcela odcizení Valaši. Petr Hrachor a Jura Zapařák. Oba chovali ovce, krávy, koně a vůbec se chovali nevhodně, moderní globalizované době nepřiměřeně. Jako by doma ani neměli televizi, nebo jako by si za posledních dvacetpět let zapomněli pustit rádio. Motorové pily, bagr a buldozer a od jara do podzimu svah téměř neopouštěly. Jenom zarputilý Zapařák nikdy „civilizaci“ na své pozemky nepustil a nezlomily ho ani rafinované sliby, výhružky a pokuty radních. Příroda tu byla ale tak drzá, že v zimě často ani nenapadl sníh. Zasněžovalo se tedy. Škodolibý Hrachor, kterého se výhružkami, sliby a penězi podařilo poněkud zpacifikovat, říkal, že sníh je nazelenalý, jak se na něj bere voda z Bečvy… Zasněžovalo se i před příchodem Emila a Inky. Sníh sice napadl, nebylo ho zrovna málo, ale buldozerem v tváři země vysoustružené sjízdné kaňony byly brzy vymleté na hlínu. Nazelenalá barva sněhu lyžařům nevadila. Horší bylo, že se na něm nadalo moc lyžovat. Rozhodně tedy ne rekreačně. A Inka byla prototypem rekreační lyžařky, nezvyklé bojovat s namrzlými jazyky, až na trávu vyjezděnými ostrůvky, se stabilitou a rovnováhou. Odpolední lyžování ale mělo podobu boje s těmito záludnostmi. Ince to nešlo, padala na zem, její lyžařské vybavení nebylo moc vidět, bojovala chvílemi i o důstojnost a navíc se Emil choval negalantně, jezdil si sám, jak mu to jen šlo a když zvedal Inku ze země, tvářil se nepobaveně a snad i tak, že ho to otravuje. Inka se necítila na svahu dobře. Emil se choval, jak se choval a rozhodně Ince nepříjemné situace nijak neulehčoval. Jeho hulákání: „Vstávej ať jedééém,“ bylo něčím, s čím se u něj dosud nesetkala. Když pak dole u vleku na ni ani nepočkal a ona zahlédla, jak v družném rozhovoru jede na kotvě vedle bujnými tvary vyplněné oranžovo-tyrkysové kombinézy Denisy Uzgrúňové, gralovické okresní přebornice ve sjezdovém lyžování, rozhodla se pro odvážný, samostatný návrat do chaloupky. Inka má svoji hrdost a Emílek si musí uvědomit, že není jediný chlap na světě a že to dnes už podruhé přehnal… Odpíchla se a hlubokým sněhem vyrazila směrem, o kterém se domnívala, že je tím správným. Chaloupka přece není daleko… ––– Přibližně ve stejnou chvíli, kdy si Emil s Denisou otevřeli permanentkou turniket vleku, potěžkala nedaleko odtud čísi ruka topor pantoku. Potěžkala, nadzvedla a

nechala dopadnout jako ránu přesnou a velice dobře mířenou. Před chvílí ještě světle modrá (i když umaštěná) čepice s nápisem Rally spadla na zem do sněhu o něco dříve než tělo a její novou, tmavší barvu získával i sníh kolem. Nůž, který odrazil záblesk zimního slunce, vykonal práci, která už možná byla zbytečná. Byla to práce, po níž odcházely na podzim do transcendentně vzdálených, věčně svěžích pastvin ovečky z Hrachorova stáda, byla to práce, za kterou se v moderní, nenivelizované době udělovala medaile předsedy vlády… ––– Průhledný – Charouz – Charochor stál nedaleko, neviděn všechno viděl a zvažoval, díval se smutně a jenom si povzdechl: „Jak máme škodit lidem, když by při jejich činech i hejkal ztratil hlas, světlonoš vyhasnul a bludička nastoupila jako průvodkyně v cestovní agentuře…“ ––– Emil nebyl negalantní nabubřenec, pochopil, že se Inky něco dotklo a vydal se její čerstvou stopou za ní. Poznal také, že si asi popletla směr, a místo k chalupě Rejdařově zamířila k Zapařákově usedlosti. ––– Inka jako první z nezasvěcených spatřila Zapařákovu mrtvolu. Praxe zdravotní sestry ji udržela při smyslech. Na Juru totiž vůbec nebyl hezký pohled. Snad jenom úchyla či naturalistického spisovatele z konce 19. století by mohlo zajímat, jak vypadá váš hrtan zevnitř… Cesta do kopce na lyžích, která by se dříve zdála nemožná a technicky neproveditelná, ubíhala pod dojmem toho, co Inka spatřila, neuvěřitelně svižně. Nevydařené odpoledne přecházelo v nevydařený podvečer. Chvíli poté, co se Inka na zasněžené severojavornické náhorní planině setkala s Emilem, zadrnčel na žgrgelské policejní služebně telefon. Jura Zapařák si v chaloupce poměrně přesně předpověděl svůj osud a vlastně i naznačil, kde hledat vraha… Jurova dopolední předtucha se bohužel naplnila tak, jak nebohý cítil a předpokládal. ––– Po prvotním ohledání nebohého, nahlásil Emil nález mrtvého, více než zjevně úkladně zavražděného souseda, drobného zemědělce a pasekáře Jury Zapařáka. „Stryga jasná,“ povzdechl si, když zamáčkl mobil a objal svoji Inku… Policie byla na místě vzápětí a zajistila místo činu. Dá se říci, že si kriminalisté počínali akčně a šli najisto. Emilova předběžná výpověď je neomylně přivedla na stopu Joži, který ožralý spal ve stavební buňce vedle přístřešku pily. Měl zkrvavený oděv a vedle něj ležel stejně zkrvavený řeznický nůž, který dopoledne zakoupil u pana Wonga.

Vraha nadporučík Jurášek odvezl na služebnu prospat, aby mu zítra po ránu, kdy snad bude schopen vnímat, přečetl obvinění. Celá smutná historie byla v podstatě uzavřená. ––– I další valašská noc byla nezvykle jasná. Emil připravil Ince vanu s teplou vodou – snad jediný výraznější nadstandard v Rejdařově chaloupce. Inka s povděkem vklouzla do vany a v duchu Rejdařovi děkovala za tuto vymoženost. Emil zatím pořádně roztopil kamna ve světnici a po koupání chvíli Ince četl z nějaké (dost přiblblé) Rejdařovy knihy. Musel posečkat, než Inka usne. Sama by se ve světnici bála a na svoji camelku se Emil vypravil tajně…. Vyšel pak před chalupu, zapálil si, lačně natáhl a spíše jako samozřejmost než jako překvapení vzal to, že hned vedle něj za dveřmi chalupy u Rejdařova veřejného teploměru stojí Průhledný – Charouz – Charochor. A aby dal najevo, že není překvapen, řekl: „Hezký večer. Vyprávějte mi něco. Třeba o vás, o vaší službě a o Rejdařovi.“ „Hezký večer i pro vás. Vím, že toho máte za dnešek dost a nevím, jestli je Rejdař to správný, odlehčující téma…“ „To máte jedno. Na dnešku už nejde nic zkazit,“ odpověděl Emil. „No dobře, jak chcete. Rejdař je pro mne vděčná postava. Je to Jenovéfin pravnuk a má něco do sebe. Z dnešního pohledu byla jeho prababička Jenovéfa DirbováRejdařová těžká psychopatka, ale jinak čarodějnice non plus ultra! Do roku 1864 se tu lepší nevyskytla a do roku 1644 sem zabloudil pouze medvěd, rys, eventuelně z Polska zubr. Později Na Kani nebylo vždy tak mrtvo, jako nyní. Před válkou tu například vyrůstalo a kopec okupovalo na 60 děcek. To jsme dělali i šestnácky! Dnes jsme za každýho tady vděční a Rejdař je, jak už jsem řekl a i vy asi víte, vděčná postava. Bylo i pro mě těžký v mý pozici nejvyššího čaroděje od soutoku obou Bečev po Horní Uhry na zvláštních poradách v lese „Na Bařinách“ a „Na Baďuře“ prosadit pro Rejdaře zvláštní zacházení, ale nakonec to uznal i hejkal. Přestáváme mu škodit a na dobu určitou mu budeme poskytovat veškerou podporu v jeho aktivitách. Na něm je, aby vůbec něco chtěl… Ale on bude chtít, on je „tím tady“ tak nasáklej že nic jinýho nemá, než stoletý trámy ve stodvojce a důvěrnou známost se všema hřebíkama, který tu zatlouk a který prý zná jménem.

Ví, hajzl, i o nás a píše o nás různý příběhy. Má takovej projekt folklórně čistý a zároveň maximálně moderní valašský chalupy. Chtěl tady zaset spory jakéhosi trvale udržitelného života… – a to je, i když se může zdát, že my, strašidla jsme jenom destruktivní – taký náš projekt. S ženskejma, který sem Rejdař přivedl, se mu to vždycky tak nějak podkoplo o stupínek níž, ať už se jmenovala Radoslava, Dogoberta nebo Sára. Nemyslete si, my taky nevíme všechno, ale třeba ta Sára Peřinová – to bylo něco! Vytvořila ale v Rejdařově životě jakési vakuum, a to on asi nechtěl. Byla pro něj úžasnou vzpruhou do doby, než pochopil, že aby byl pro Sáru cenný, musí sedět na hrotu radlice jejích činorodých aktivit. Že jinak jaksi nemá buňky vzájemnosti a že je v partnerském vztahu s ní dokonale a vodotěsně sám. Že jí je vlastní jenom jakýsi činorodý rej, akce, že pro ni byl nejdůležitější pohyb bez ohledu na výsledky a následky. Že má strach z ulpívání. Já jsem to označil za ontologické vlání – kdy se člověk tak nějak sebepotvrzuje pohybem, kterej může sloužit leda sám sobě. Rejdař nahlédl i hluboce prožil tuto odvrácenou stránku svého miláčka… Poté, co ho Sára opustila, to s ním vypadalo dost divně. Věděl jsem, že se objeví, a těšil jsem se, že ho zase nějak poškorpím. Pouhým pohledem jsem mu trochu načal kabel u elektrický vrtačky, koncentrovaným dechem vysušil a znehodnotil pikslu speciálního I. A kvalitního lepidla na dřevo a fouknutím ohnul velice drahej korundovej vrták z OBI. Těšil jsem se jako malej kluk! Rejdař přijel, ale ani se nehnul! Koukal do stropu, ležel na válendě, kterou sem kdysi na hřbetě vynesl a ani se nehnul! Skutečně nedělal nic! Bylo to hrozný a dostalo mě to. Rejdař se tu ale jednou etabloval jako zarputilec, a to my bereme. Věčně pošlapávaný mraveneček, který se zašlápnout nenechá, má náš respekt. Nám se Rejdaře zašlápnout nepodařilo a velice těžce bychom nesli, kdyby to dokázala nějaká Sára, bytost smrtelná, navíc jaksi ontologicky rozevlátá. To vám povídám, naštvalo mě to tak, že jsem ho dal jako bod do programu výroční schůze. Rejdař bude žít s touto stoletou chalupou, s náma a my si ho k tvůrčí aktivitě sami dokopeme! Na poradě jsme to odhlasovali, všichni pro, netopýr omluven a jenom hejkal se zdržel hlasování. Bludička to zapsala. S klukama a s holkama z branže jsme přeci jenom schopni některý lidi i ocenit. To, že Rejdař má dneska nový schody a ve sklepě vodárnu, na kopci Kani dosud nevídanou, je především naše zásluha…“ Charouz domluvil, polkl naprázdno a pohledem o něco déle, než by bylo normální, ulpěl na Inkou naruby obráceném batohu hned vedle schodů… Podíval se posléze na Emila a řekl: „Jak se ale díváte na to, co se tu dneska stalo?“ „Pane Charouz, něco mě napadlo a promiňte, že vám hned neodpovím. To, co říkáte o Rejdařovi, je docela zajímavý. Jsem zvědav, jak to kluk dál povede, ale udělalo se tady toho od mý poslední návštěvy skutečně dost. Řekněte mi ještě, jak to, že vy,

nejvyšší čaroděj od soutoku obou Bečev po Horní Uhry, mluvíte tak typickou pražštinou? „Vylíhnul jsem se na Smíchově v roce 812. Když mi byly dva roky, nařídil kníže Vojen, co gazdoval na Vyšehradě, aby byl jeho odbojný oponent Ronovic dopraven přes Vltavu a aby se v lese sám oběsil. Tehdy jsme my „zlí“ duchové, měli tak velikou radost a smáli se tak silně, že se tomu místu začalo říkat Smíchov. Řeknu vám ale, že už to ale není ono. Dlouhověké začne lidská zhovadilost časem nudit…“ „A jak jste se dostal sem?“ „Na umístěnku. Jako skoro každej. Protekci jsem neměl. V roce 1308 jsem se sem musel nechat odfouknout vichřicí. Dřív tu žádný lidi moc nežili, ale pak, když už se tady objevovali, když Templáři založili Vsetín, musel sem přijít někdo, kdo jim začne smysluplně škodit. No, to už dneska málokdo pamatuje…, ale abychom to nezamluvili, jak se díváte na to, co se tu dneska stalo?“ „Věc je úplně jasná a policie půjde najisto!“ „No, když myslíte…,“ řekl smutně Charochor a ještě dodal, „jasná…, najisto…?! Stryga, stryga jasná!“ Bylo to ale jenom jako povzdech a Charochor to řekl polohlasem… Emil Charouzovu reakci už nevnímal. Jeho povzdech zanikl asi ve stejném okamžiku, kdy zprůhledněl a zmizel. Emil venku osaměl. Charochor – Charouz – Průhledný ztratil se zase nenadále a dokonale a neodpočatý Emil setkávání s ním přičítal veliké únavě, přepracování a jakési otupělosti. Jako lékař věděl, že pomůže hořčík, vitamín B 12, vhodné doplňky stravy, případně antidepresiva. Něco si ráno ještě napíše a zastaví se ve Žgrglích v lékárně – ráno bude muset na policii, aby vypovídal do protokolu… ––– Z lesa od vleku cosi houkalo, snad i zpívalo, ale hlavně byla zima. Na teploměru bylo -7° C. Svoji camelku dokuřoval Emil v předsíni, kde bylo tepleji. Popel nejprve odklepával do batohu vedle schodů, pak se ale „napravil“ a nedopalek zadusil na stěně plechového kbelíku pod schody, ve kterém se ostatně vynášel popel z kamen. Šel spát.

Emil s Inkou dlouho … … a konečně klidněji spali. Do nového dne procitali okolo desáté a snad i s ohledem na vyhaslá kamna bylo Emilovi jako lékaři jasno v tom, že Inka včerejší ne úplně vydařenou lyžovačku s úplně nevydařeným zakončením odstoná. Rýma jako hrom, zarudlo v krku a suchý kašel! Emil se ujal role pečovatele a ošetřovatele. Připravil pozdní snídani, poklidil, vynesl popel z kamen a zatopil, vařil čaj, své uplatnění našla i nedopitá Zapařákova slivovice. Bylo jasné, že Inka na policii vypovídat nepůjde. Emil to ale zastane sám a ještě dole něco nakoupí. Dlouho dole nepobude, aby se Inka sama nahoře nebála. Přiložil naposledy do kamen, políbil Inku a vyrazil do údolí. Inka osaměla, ale našla si brzy zábavu. Rejdař měl police plné velice různorodých knih. Některé tituly byly blíže nedefinovatelně podezřelé, mnoho knížek se tvářilo jako regionálně-folkorní literatura a právě z této nabídky Inku zaujal titul „Z horské chaloupky“. Naivní příběh někdy z 30. let 20. století se odehrával na Valašsku. Život na venkově byl silně idealizován. Ticho domova, klid, rytmus života spjatý s přírodou a ve večerních či zimních vyprávěních nechyběly obvyklé rekvizity upadlé literatury – strašidla… ––– Na Žgrgelské policejní služebně bylo rušno. Přeci jenom tu vraždu neměli každý den a s vraždou je vždycky hodně práce. Vyšetřovat v podstatě nebylo moc co, ale těch papírů! Nadporučík Jurášek řadil všechny již došlé náležité písemnosti do složky s velkým, lihovým fixem vyvedeným nápisem „JURA ZAPAŘÁK“. Nebylo tam málo položek. Obvinění vznesené proti podezřelému Jožovi, jeho prvotní výpověď (hodně se ráno divil, kde je, jako poslední si pamatoval nákup u Wonga, na rafinovanou Juráškovu otázku, proč tam kupoval řeznický nůž, odpověděl že proto, že mu ho někdo ukradl z obytné buňky vedle pily a že ho potřebuje v práci na srovnávání překládek a že zloděj byl ještě tak drzý, že mu nechal peníze na nový nůž na stole vedle místa, kde obvykle ležel i s dopisem, ať si koupí nový…, dopis že už nemá, že ho spálil v kamnech…, že je placený od toho, kolik palet udělá a že když nepije, pracuje jako drak a všechno si napracuje na dny, kdy pije…, kde se vzala na noži a na jeho šatech krev, samozřejmě nevěděl…, nic si nepamatoval a i na zkušeného nadporučíka působil jako nad jiné odporná kreatura). Pospíšili si i na soudním a další přílohou spisu byl pitevní protokol – žádné hezké čtení, ze kterého se stejně nic moc nového vyčíst nedalo. Smrt nastala vykrvácením…, toxikologický rozbor…, a tak dále, a tak dále… Teple a lidsky působila na Juráška výpověď bratra nebohého, Pavla Zapařáka, který se dostavil sám od sebe, aby jako svědek, který slyší, co kdo v městečku povídá, a který hluboce prožívá bratrovu smrt, dotvrdil svou výpovědí nadporučíkovo

podezření. Všechno to na neurvalce Jožu pasovalo jako ulité! Pavel měl bratra Juru rád a vzalo ho to. Byli sice od mala jako dvojčata podnes podobni vzhledem i postavou, ale jinak byli jiní. Zatímco Jura hospodařil v usedlosti po rodičích, odešel o několik desítek minut mladší Pavel zkusit štěstí na Vsetín. Po Listopadu se mu zadařilo v petrochemii, nějakou dobu se angažoval v realitách. Dnes bere, co se kde a v jaké branži namane. …Osoba úctyhodná. Kandiduje do vsetínského zastupitelstva. Ženatý, syn Denis, 42 let. Mnoho aktivit, výpověď šel podat proto, že to cítil jako svoji povinnost. Zastaví se ještě ve „Sklářském klubu“ na oběd a nadporučíkovi Juráškovi nadále bude k dispozici na svém mobilu. ––– Inka odložila knihu „Z horské chaloupky“ a došla si do kuchyně, aby si z termosky dolila čaj, který pro ni připravil Emil. Musela i na záchod, a to v zimě u Rejdaře skutečně není žádný nadstandard. Když se vracela, padl jí do oka naruby obrácený batoh hned vedle schodů na půdu. Nemohla uvěřit svým očím. V duchu Emila chválila, že dnes ráno vynesl popel z kamen, ale že ho nasype Rejdařovi do batohu, to ji tedy skutečně nenapadlo. Batoh byl plný jemného popela, a Inka zopakovala cestu k záchodu, kde se snažila napravit, co se napravit dalo. Vysypala za záchod popel, batoh jenom lehce proklepla, když si všimla, že ve sněhu za záchodem leží hromádka brambor. Pomyslela si svoje, ale raději to nedomýšlela… Batoh odnesla na půdu, aby nebyl moc vidět, protože ta věc je skutečně jenom pro zlost a Emil asi taky chvílemi blbne… Inka přiložila do kamen, napila se čaje a zabalila se do peřin. Vzala opět na milost knihu „V horské chaloupce“ a našla i místo, kde se pobavila. Strašidly se to tam jenom hemžilo, měla divné a nesmyslné charakteristiky a Ince se zachtělo spát. Kdo to taky jakživ slyšel, taková zabedněnost… Kniha se sesula po peřině k podlaze, Inka mlsala první doušky osvobozujícího spaní, ale kdosi knihu tiše zvedl a vrátil na místo. Spící Inka tak netušila, že v knize uvedení se u její postele sešli – špírek, kvasňáček, smolňáček, dva světlonozi, zahuběnče i žába hospodyně, pobaveně se usmívali a celkem netradičně, mimo běžné zvyklosti, jí přáli hluboký a klidný spánek, stejně jako brzké uzdravení… ––– Emil byl už dole v městečku, když se mu rozdrnčel mobil. Volal nadporučík: „Pane Hejný, omlůvam sa, ale dáko sa to tu protáhlo. Možete přijít až odpoledne, řekněme ve 13.30?“ „Ale ano, jistě,“ řekl ochotně Emil. Mračil se ale a přemýšlel, jak ten čas vyplnit. Naštěstí šel kolem hospody. Lehký oběd by mu přišel vhod! Neváhal tedy, vešel a posadil se k prázdnému stolu. Obsluha, pohledná slečna, nebyla právě akční a tak se Emil rozhlížel po místnosti.

Načervenalá barva na stěnách mu nijak neseděla a narušovala dojem z dřevěného stropu a vystavených valašských artefaktů. Když se podíval na několik hostů, pochopil, že kromě něj je v hospodě již známá (i když ne zcela kompletní) sestava hasičského zájezdu do gralovické restaurace z doby jejich příjezdu. Nechyběl obrovský, rosolnatý muž připomínající sousoší dvou pářících se velryb, kterému ostatní říkali Jarin. V Gralovicích používal téměř výhradně sprostá slova, dnes ale jaksi zaraženě mlčel, než si spíše jenom pro sebe povzdechl: „Sviňa, ten Pavel! Teho nám tu byl zas někdo dlužný!“ „Dnes teho tedy, chlapi moc nenamelete!“ řekl Jarinův spolustolovník, upravený chlápek s jorkšírem, kterého si pamatujeme jako Laďu Rektora. Ještě tu seděl chlapík bez předních zubů v kšiltovce kšiltem dozadu a někdo nový, jmenovaný ostatními jako Bohuš. Emil usoudil, že tu také není cizí. Chyběl jenom nešťastný Joža. „Na lyže, pane, na lyže?“ oslovil Emila usmívající se Rektor. Emilovi to nebylo milé, úsměv muže však opětoval. Nevěděl pořádně proč, ale bylo na něm něco zvláštního. Štíhlá, sportovní postava, klidný výraz, méně, ale zase ne úplně málo vlasů a taková zvláštní upravenost a dojem čistoty. Pes, kterého chlapík držel na rukou, s ním vytvářel harmonicky nenucenou a snad i elegantní dvojici. „Jo, na lyže.“ odpověděl Emil sice stručně, ale přece. „A jak sa vam lyžovalo?“ „Ale ano, šlo to. Snad přírodního sněhu mělo být víc a sjezdovka by chtěla ještě trošku rozšířit.“ „No, víc přírodního sněhu zařizuje někdo hodně vysoko, ale sjezdovka se rozšiřovat určitě bude. Teď, když starší Jura Zapařák už néni, přindou si bagry a buldozery na své…“ „Mladší Zapařák, ten zaprodanec, co býva na Vsetíně, je sviňa!“ prohlásil Jarin a mohutně si zavdal ze svého půllitru. „Joža to nebyl,“ přitakal Bohuš a taky se napil. „Šak my víme, kdo a proč to udělál a proč a tady pan doktor z Prahy na to jistě přijde taky,“ řekl Laďa Rektor, zadíval se na Emila a nenapil se. Emil se konečně dočkal pozornosti mladé krasavice, od které se dozvěděl, že k jídlu mají jenom pivo, že je v Července a že „tady sa přeca nikdy nevařilo…“

Nebylo moc na co čekat. Emil se zase zvedl, poděkoval a odcházel jinam. Něco jako by se v něm ale dralo na povrch, ale ještě ne a ne se to vylíhnout. Emilovu analytickému mozku stále vedle sebe vybavovaly dvě podobné postavy. Něco jako dva bratříčci v úplně stejných šatičkách i čepicích, ale přitom docela jiní… Emil poobědval, a když odcházel ze „Sklářského klubu“, z restaurace, kde se přeci jenom vařilo, přidržel dveře odcházejícímu muži, který asi obědval někde v salonku a který mu byl nad jiné povědomý. Podíval se mu do tváře, načež odcházející ulekaně sklopil zrak. Když se podíval odcházejícímu muži také na ruce (levý prsteník byl zdobený masivním zlatým prstenem) a promítl si několik obrazů od stolu z Rejdařovy chalupy a taky ze zasněžené a zkrvavené stráně nad Zapařákovou usedlostí… Nyní měl Emil jasno!

Nadporučík Jurášek … … byl z Emilovy výpovědi na služebně naprosto vedle. Všechno měl tak dokonale poskládané a teď mu Emil vypráví, že sice neví, kdo Juru Zapařáka zabil, ale že zcela jistě ví, že v Rejdařově chalupě naproti němu Jura neseděl. Důvodně se domnívá, že tam seděl a vydatně popíjel Pavel Zapařák. Proč přišel a vydával se za někoho jiného, ať vysvětlí sám, ale… To poslední Emilovo „ale“ se Juráškovi vůbec nelíbilo. Pitevní protokol, který uváděl, že nebohý měl 0,01 ‰ alkoholu v krvi a že před smrtí dopoledne rozhodně nic (ani slivovici) nepopíjel, dokazoval alespoň první část Emilova tvrzení. Drahomír Jurášek se mračil: „Jaký by měl pan Pavel Zapařák motiv? Zabít bratra? Proč?“ „Pozemky, sjezdovka, profit…,“ odpověděl Emil. „Jura Zapařák neefektivně blokoval majetek. To se dnes neodpouští. Nechtěl odejít, nechtěl to prodat…“ Nadporučíkovi se do toho tedy moc nechtělo. Případ jako by se sám od sebe hezky uzavíral. Jenom pro klid duše nařídil ještě domovní prohlídku ve vsetínské vile Pavla Zapařáka, mladšího bratra nebohého. Výsledek byl překvapivý. Pavel měl doma v kotelně stejné montérky a stejnou čepici, jako jeho nebohý bratr. A obojí to bylo od stejné krve… ––– Od krve Jury Zapařáka.

Nechci předbíhat, … … ale i méně vnímavý čtenář by měl pochopit, že příběh spěje ke konci. Musel jsem vypustit pasáž, ve které Emil sezve všechny zúčastněné a tedy podezřelé k velkému stolu do hasičárny, kde vhodně volenými otázkami před nadporučíkem Juráškem objasní, kde sedí skutečný vrah. Jenže to se ve Žgrglích ani u nás obecně moc neděje… Bylo by tedy alespoň hezké napsat, že Pavel Zapařák byl usvědčen z úkladné vraždy – bratrovraždy. Jenže ani to se ve Žgrglích a u nás obecně moc často nestává… ––– Pavel Zapařák byl tedy obviněn z úkladné vraždy – bratrovraždy. Měl ale dobrého advokáta a byl pro nedostatek důkazů osvobozen. Pro nedostatek důkazů byl před tím osvobozen i Joža. Oba obvinění však budou iniciovat nový proces, aby se očistili… ––– A tak jediné, co je definitivní, je to, že na žgrgelském hřbitově můžete chvíli postát u hrobu drobného zemědělce a pasekáře Jury Zapařáka.

Zajímá vás ještě možná … … osud Rejdařova batohu. Neděje se s ním nic. Rejdař ho nechává viset na půdě. Kdysi pilníkem do něj ostrouhal něco pilinek ze snubního prstenu. Do rána měl pěkný hroudy zlata a raději ještě dopoledne vyhledal zlatníka, překupníka, podvodníka, významného sponzora bohulibých aktivit a lobbistu Gabaje na Vsetíně. Ten se v duchu smál, jak při výkupu neznámého naivu pěkně natáhl. Rejdařovi ale bylo zase v duchu Gabaje líto, když si představil, jak se mu po půlnoci promění zlato v trezoru na hovno… Ví, že to, co má v životě cenu, buď je, nebo není. Nejde to zvětšovat ani zmenšovat. Buď je světlo, nebo je tma. Rejdař, který je nejen postavou, ale i myšlením tak trochu barokní člověk, to ví. Ví taky, že lidi jsou většinu života sami. Najdou-li se, je to jenom na chvíli a spíš omylem, ale i to se cení. Jediné, co člověka povznese nad malost a nicotnost je vědomí, že jste DVA. Že je to jenom chvílemi, často omylem a nemá to razítko věčnosti, může mrzet, ale nemá devastovat. Je-li lidstvo plíseň na zeměkouli, vykazuje stejně mimořádné kvality a životaschopnost. Vždyť, co by bylo špatného na tom, kdyby na Kani přijely buldozery, chalupu srovnaly se zemí a pak zase přijel bagr, vybagroval pořádný železobetonový základy, odvodnění a pak by se udělala železná konstrukce, natáhla voda a elektřina, zabetonovalo se to a zasklilo, osadilo velkoplošnými televizemi a jedním fit centrem, lékárnou a čarodějem, aby ti obyvatelé nebyli tlustí a nemocní a pak by se žilo? No co by těm lidem chybělo? Rejdař si myslí, že by to bylo odcizení. Žije tak jako jiní v pološeru dvojitých porcí, strmých kariér, akčních slev a všech těch kouzel starých i novodobých kryštofek. Mžourá v pološeru na spekulanty všech typů a kalibrů oceňované obecně jako nové akční hrdiny. Jít proti proudu se moc nedá. Nedovede to sama ani skutečně silná osobnost. Chce to hlavně známosti na dobrých až nejlepších místech… Jít sám proti proudu je takový záblesk svobody a pošetilost zároveň. Je to vzpoura, která (taky ne beztrestně) projde jenom tomu, kdo ty známosti má. A Rejdař se s klukama a s holkama z bařin už zná. ––– Tak ať je mu to k užitku. ––– Před odjezdem ze Žgrglí domů se Emil s Inkou ještě stihli ošklivě pohádat. Ne zcela podružnou roli hrál v jejich sporu Rejdařův batoh. Jako rozumní lidé se ale zase usmířili a už plánují další společnou zimní dovolenou. Do Žgrglí se ale zatím nechystají.

Vysvětlivky regionálních tajuplností … Údaje o strašidlech jsem získal empiricky jako pravidelný návštěvník Žgrglí. Encyklopedicky jsem je upřesnil na základě volně dostupných zdrojů. baďura – přeneseně místo, kde se zívá a spí, místo, kde okradení Valaši nad ránem pobili rozespalé loupeživé Slováky - drotáry s krosnami, než šli zase do práce bařina – bažina bosař, charochor, stryguň – zlý a podle okolností i dobrý čaroděj. Muž většinou středního věku nebo i mladší, který vládne nadpřirozenými schopnostmi a škodí, nebo podle okolností pomáhá lidem. Má světlé, dlouhé vlasy, hnědé oči, bílou až průhlednou pleť a jemnou, bezvrásčitou tvář. Člověka začaruje nebo uhrane, umí přivodit úraz. Když je bouřka, tak tančí a zpívá, a když do něj uhodí blesk, nezabije ho, ale dodá mu sílu. Čarodějové se nerodí, ale líhnou se ze stračích vajec… divoženka, haladryja – víla, žijící v lese, u skal, studánek nebo potůčků. Lidem příliš neubližuje, jen je občas svádí z cesty a nechá je bloudit. Divoženky mívají děti, které podstrkují k vychování neopatrným šestinedělkám. gigula – holý, porostu zbavený vrchol kopce (nejasné!) grapa – jáma nebo úvoz. hafery – borůvky húkalka, húkavka – lesní panna. Láká lidi zpěvem, hlavně však houkáním. S člověkem, kterého přiláká, tancuje a někdy ho utancuje až k smrti. Húkalkou se stane dívka, která zemře v dobách ohlášek. Podle některých pramenů má ale húkalka tělo sovy a dívčí hlavu s dlouhými vlasy, do nichž má vpleteno lesní kvítí. Netančí, ale poletuje kolem své oběti, jako by tančila. jarka – na jaře narozená ovečka do šesti měsíců věku kotula – ozdobná spona k valašské haleně na mužském kroji kotula vyglančená – přezdobená a přepentlovaná (zde kobyla) krkoška, obědina – větviček nahrubo zbavený, nejčastěji smrkový kmínek kvasňáček – druh raráška. Je bílý a kam přijde, tam všechno zkysne. Bydlí na peci a schovává se v droždí a v chlebovém kvásku. Nemá žádné vlasy a je velmi malý. Když se zlobí, tak nic nevykvasí, proto mu hospodyně nechávají misku smetany. lata – něco jako záplata lata sakramentská – hanlivé označení někoho svévolného a zlobivého, např. kobyly migura – paseka ozrutné hebedo – neskladné monstrum, obrovské hovado, obrovská obluda…

plivník, rarášek, skřet, špírek – domácí skřítek – dva sáhy vysoký hlídač pokladů s plochou černou hlavou. Vylíhne se z prvního vejce od černé slepice, které člověk nosí devět dní a devět nocí pod levou paží. (Podle jiných pramenů třikrát devět dní a devět nocí, podle dalších sice devět, ale musí je strávit sedě za pecí.) V té době se onen člověk nesmí mýt, převlíkat ani modlit a podle některých pramenů musí vylít první lžíci z každého jídla. Plivník slouží svému pánovi, Slouží člověkovi, radí mu, pomáhá mu ke zbohatnutí, říká mu o pokladech (To ale není dotyčnému nic platné, protože si z pokladu nesmí nic vzít, jinak ho rarášek zmlátí.) Pomáhá mu v léčení chorob a prozrazuje mu zloděje. Za to má nárok na první sousto každého jídla a první hlt každého nápoje svého pána. Může se proměňovat v živé tvory i ve věci. Jeho první a druhý pán se ho mohou zbavit, třetí ne, toho si rarášek odnese do pekla. popelňáček – poddruh raráška. Bydlí trvale v kamnech nebo ve sporáku, je veliký jako kousek uhlí a také je tak černý. Když v kamnech nehoří, tak tam určitě naházel slupky od brambor. Všude, kudy popelňáček projde, zůstává popel. rodle – sáně (nákladní, připřahané za koně) rugaság, rugasáček – kouzelný batoh, který není určen k tomu, aby ho lidé nosili na zádech. Kdo to udělá, tomu zčervenají prsa a naběhnou bradavky. Újma nenastane, pokud sníme připálené jídlo, nebo si oblečeme oděv naruby s knoflíky na zádech, nebo při obouvání zaměníme levou a pravou botu. Batoh má kouzelnou moc. Věci do něj uložené se přes půlnoc zmenší, až zmizí, naruby obrácený věci zvětšuje, a to až do velikosti svého objemu. Změna velikosti nebývá trvalá, často se pak změní i původní kvalita věci. smolňáček – druh raráška. Podobá se borové šišce a jeho přítomnost v domě se dá poznat podle skvrn od smoly. Má rád med, proto mu ho hospodyně dávají do hrnečku. světlonoh, světlonoš – když dobří andělé svrhli zlé anděly do pekla, část z nich spadla do vody a stali se z nich basrmani, část spadla do keřů, vrbin a bařin a stali se z nich světlonozi, kteří nemají rádi lidi a všelijak je trápí. Podle jiné hypotézy jde vlastně o duši lakomce, který nemá v hrobě klid, a proto chodí světem v podobě malého chlapce nebo bludičky a láká světlem osamělé chodce. Lidem neubližuje, ale občas je řádně vystraší. Vigantice – od osobního jména Wiegand. První zmínka o obci je z roku 1411 v listině Lacka Kravař, v níž se uvádí jako samostatná obec. zahuběnče – duše zavražděného nemluvněte. Běhá nahé v poledne nebo večer (po klekání) po polích. Potkáme-li je, máme mu hodit nějaké šaty. zemňák – brambora žába hospodyně – žába, kterou má každý dům. Kde se s ní zachází dobře, přináší do domu štěstí, ale kde špatně, tam neštěstí.

Obsah Žgrgle … Příběh první: Kapradí majora Křemenáče Praporčík Ovčár… Služební felicie… Poručík Mgr. Drahomír Jurášek… Ráno bylo na služebně… Asfaltová a místy kamenitá cesta… Člověk – policista míní, … Ve čtvrtek 30. května v 6.30 hod. zastavil… Jaro je pro mnoho lidí… „Som Juraj Eubonius Hron, … Před vykradenou stodvojkou pobíhal… Po těchto slovech… Na čerstvém vzduchu… „Psací stroj tu asi nemáte,“… Žgrgelská policejní služebna… Nastala doba prázdnin… V průběhu prázdnin Rejdař… Dřevařská, brčálově zelená… Staňa Hrčava supěl… Petr důsledně domluvil Bojarovi, … Uběhl rok… Příběh druhý: Zimní příběh s batohem a čepicí Cesta do Žgrglí … Na večeři … Na prahu Žgrgelské noci … První noc ve Žgrglích … Pan Wong … To odpoledne … Emil s Inkou dlouho … Nadporučík Jurášek … Nechci předbíhat, … Zajímá vás ještě možná …

Vysvětlivky regionálních tajuplností …