1
Janiel Kaffe
BEZPÁTEŘNÍ
2
Copyright: Autor: Janiel Kaffe Vydal: Martin Koláček – E-knihy jedou 2016
ISBN: 978-80-7512-446-3 (ePub) 978-80-7512-447-0 (mobipocket) 978-80-7512-448-7 (pdf)
3
VĚNOVÁNÍ Věnováno Skleněnému Střípku… Janiel Kaffe
4
BEZPÁTEŘNÍ „Zmrde!“ zařval jsem a vší silou praštil toho blbce, co se opovážil krást v cizím obvodu. Dostal železnou tyčí přes prsty, které měl položené na okraji stolu. „He, pochcal se!“ dodal jsem. Marťan se blbě ušklíbl a Trefa utrousil: „Tak by to měl uklidit.“ Skopl jsem židli, ke které měl mladičký a nezkušený zlodějíček přivázané nohy. Jednu ruku měl rovněž připoutanou. Vyvrátil se zrovna na tu stranu, kde měl ruku. Zařval, jak ruka pod váhou těla pokřupala. Z očí mu vytryskly slzy a z nosu sopel. „Co je? Jestli lituješ, tak je ti to hovno platné!“ křičel jsem na něj a nohou mu přišlápl obličej k zemi. „Však ty si zapamatuješ, kam smíš a kam ne!“ Snažil se něco říct, ale mumlání nikdo nerozuměl. „Mluv nahlas a srozumitelně, zmrde!“ zakřičel jsem mu z blízkosti do tváře. Narovnal jsem se a přetřel si zpocené čelo. Neutuchající chuť mě donutila kopnout 5
zlodějíčka do tváře. Dostal přímý zásah do nosu, který se po úderu zlomil. Zlodějíček omdlel. Kývl jsem na Marťana, aby mu prohledal kapsy. Na stůl vylovil nějaké peníze, zlaté řetízky a náušnice. Pak ještě grip s trávou. „Co s ním uděláme?“ zeptal se Trefa. „Někam ho odvezeme,“ rozhodl jsem, jako by se nejednalo o nic víc, než pytel s odpadky. Ze staré skříně, která tu pro tyhle případy byla, jsem vyházel stará prostěradla a igelitovou folii. Igelit jsem podal Marťanovi spolu s klíčky od auta. Šel vystlat kufr, aby tam nezůstaly stopy. Já s Trefou jsme uvolnili zlodějíčka a řádně ho zabalili do starých prostěradel. Po chvíli už byl naložen v autě a my vyrazili. Vymotali jsme se z kolonie. Doufal jsem, že nás nikdo neviděl, ale tady si člověk nikdy nebyl jistý. Lidé z obvodu drželi spolu, nedonášeli by. Ale lidé byli zároveň úplatní. Opravdoví srdcaři by si radši nechali ustřelit nos. Přistěhovalci se snažili žít v symbióze a nijak se neprojevovali. Nikdo je neznal a prakticky ani nikoho nezajímali, pokud nedělali problémy a bordel. Obyvatelé z obvodu sledovali, kdo co dělá, spíše aby věděli, jestli se jedná o místního či zoufalého zbloudilce. Vyrazili jsme na výpadovku a po chvíli se dostali na druhý konec města. Zastavili jsme v neosvětlené části sídliště a pod blízké křoví vysypali zlodějíčka. Od vchodu 6
dvouletek na nás začalo pokřikovat několik lidí: „Co tam děláte!“ „Co se staráš!“ odpověděl bez váhání Marťan. Do trávy odletěly do té chvíle kouřené cigarety. Z úplně tmavého stínu do o něco světlejšího vyšlo pět mužů. Nezdálo se, že by si chtěli povídat. Přišli až k autu a byli zvědaví více, než se komukoliv zamlouvalo. Chtěli jsme naskákat do auta a odjet. Jeden z mužů chytil Trefu za triko na hrudi a zalomcoval s ním. Marťan přispěchal na pomoc a sám se ocitl v oslabení proti dvěma mužům. Mně se podařilo z auta vytáhnout malý hasičák. Bez upozornění na své možné chování jsem jednoho z mužů praštil přes obličej tak prudce, že zůstal nehybně ležet. Druhého jsem z blízka seznámil s obsahem. Byli jsme tři na tři. Trefa využil slabší chvíle protivníka. Do tváře jej praštil rychle a tvrdě. Soupeř spadl na zem, tak jsem přiskočil a šlápl mu na krk. Muž lapal po dechu. Do otevřené pusy nasál místo vzduchu obsah hasičáku. Další z mužů vylovil z kapsy vystřelovací nůž. Začal hbitě útočit. I největší blbec by poznal, že takto nejedná poprvé. Byl přímým ohrožením a nikdo z nás z něj nechtěl spustit oči. Poslední z mužů se nepozorovaně vytratil. Všichni tři jsme se vrhli na muže s nožem. Podařilo se nám jej strhnout na zem. Marťan s Trefou do 7
něj kopali, zatímco já do něj bil hasičákem. Když jsme si byli jistí, že nepředstavuje riziko, nechali jsme bezvládně ležícího muže tak. „Kde je ten poslední?“ řekl udýchaně Trefa. Spolu s Marťanem jsme pokrčili rameny. S tyčemi nad hlavami a bojovým křikem středověkých feudálů se na nás řítila skupina dalších místních. Nebylo na výběr. Jiná možnost než rychlé, nežli zbabělé tak rozumně bleskové vyklizení pole. Zvládli jsme naskákat do auta a se skřípěním pneumatik prudkým startem jsme vystřelili, co to šlo. Ve zpětném zrcátku jsem viděl, jak po nás skupina házela kameny a vším, co jim přišlo pod ruce. „Junkie?“ řekl Trefa. „Ano?“ dal jsem najevo, že poslouchám. „Myslíš, že nás poznali?“ Pokýval jsem hlavou, protože jsem si sám nebyl jistý. „Myslím, že ne. Byla tam tma,“ vložil se do hovoru Marťan. „Zase tolik ne,“ oponoval Trefa. „No a? I kdyby? Alespoň budou všichni vědět, co se jim stane, když budou krást v našem obvodu,“ odpověděl jsem rázně a zpomalil. Pohlédl jsem do zrcátek a zastavil úplně. „Vystupte,“ řekl jsem. 8
Oba parťáci vystoupili. Nevěděli proč, ale bez řečí poslechli. „Pojďte ke mně.“ Když přišli, zeptal jsem se: „Vidíte něco?“ Oba téměř souhlasně řekli: „Jo.“ „Pak tetování viděli i tamti sráči,“ konstatoval jsem a nastoupil zpátky do auta. Když jsme se rozjeli, Trefa utrousil: „Tetování přes celý krk se jen tak nepřehlédne.“ „Právě proto ho máme, ne?“ poznamenal Marťan. „Jo, právě proto,“ dodal jsem. Vymotali jsme se z cizí čtvrti. V těchto dobách a hlavně v nočních hodinách bylo celkem riskantní pohybovat se po cizím obvodu. Zvláště, pokud máte z boku na krku napsáno: „třetí obvod.“ První, původní obvod, než se město začalo rozrůstat a dělit na jiné další čtvrti. V historii nejstarší obvod dostal při reorganizaci města číslo tři. Motiv tetování byla lebka. Na čelní kosti vytetované lebky pak byla umístěna trojka. V pozadí byl stínovaný horizont našeho obvodu. Na pravé straně byl mexickým písmem již zmíněný nápis: „třetí obvod.“ Ještě více napravo byl boxer s hroty. Na levé straně byly zkříženy dvě pistole. Za nimi pak dvě malá esa se smrtkou, která znamenala, že kdo si s námi chce zahrávat, zahrává si se smrtí. Fakt, že jsme sebou přivezli náklad v podobě řádně zřízeného mladíčka, kterého jsme vysypali jako 9
odpadky, a pro nás ničím jiným nebyl, vám na reputaci nepřidá. Což o to, reputaci nám to jistě zvedlo, ale její účinky bych si vychutnával ve větší skupině, než ve třech proti teoreticky celé čtvrti. Dostali jsme se zpátky na výpadovku a všichni tři jsme pocítili značnou úlevu. Abych odlehčil atmosféru ještě trochu, zastrčil jsem do autorádia kazetu. Po chvíli jsme se už dostali zpátky do bezpečných vod v podobě našich ulic. Projížděl jsem pomalu. Rozhlížel jsem se z okýnek a vše bylo, jak se zdálo, v pořádku. Na rozích ulic stály naše hlídky, které jsem gestem mávnutím ruky zdravil. U hladového okna, kde jsme standardně večeřeli za popíjení láhvového piva, se poflakovala místní omladina. Bez řečí nám ustoupili z cesty. Respekt je věc, kterou si nelze koupit, určitě ne penězi. V naší čtvrti, ale v podstatě v celém tom kolosu, který si stále drží status města, to bylo stejné. Tady platily činy a dodržené slovo. Zvláště, pokud to slovo bylo výhružné. Objednal jsem. Vlastně jsem jen tak máchl rukou a tak zněla celá objednávka. Když jsme čekali na svůj žvanec, přišel k nám Skica. Je to dobrý kluk, ale matka na něj sama nestačí. „Junkie?“ oslovil mě a upřímně se uklonil. „Ano?“ odpověděl jsem a chytil Skicu kolem ramen. „Chtěl bych k vám,“ řekl bez dlouhých průtahů. 10
„Už sis opravil známky ve škole?“ zeptal jsem se a omladina, která stála opodál, ale ne zase o tolik, se rozesmála. „Na školu kašlu. Chci být jako ty,“ řekl rozhodně. „To už nechci v životě slyšet! Na školu nesmíš kašlat! Už kvůli matce!“ rozkřikl jsem se. „Matka na mě kašle, tak já kašlu na ni!“ rozohnil se na oplátku Skica. V tom momentu jsem mu vrazil facku, až spadl na zem. Omladina opodál ani nepípla. Já se neomluvil a pravdou bylo, že jsem neměl za co. Skica incident nekomentoval, ale komentář ke své matce si neodpustil: „Jenom chlastá.“ „Myslí to s tebou dobře, jen toho má hodně.“ „Má jen mě, když nás fotr opustil, takže jak hodně?“ „Víš to moc dobře,“ odpověděl jsem. Skica se k argumentům nedostal. Nadechl se, ale naši konverzaci ukončil zvuk přijíždějících vytuněných aut. Zaparkovaly u protějšího patníku. Vyšlo osm mužů. Mezi nimi byl Žolík, kterého jsem okamžitě poznal. Pohled přitáhly vždy pečlivě leštěné lakýrky. Několikrát mě napadlo, jestli se nejedná o nějaký psychologický tah. Aby si zajistil, že se s nikým nesetká pohledem na více než pár vteřin a aby nikdy neuhnul. Protivník aby
11
pohledem sjel k lakýrkám. Na mě to rozhodně zabíralo, seč jsem se bránil sebevíc. Pár mužů ze skupiny mělo železné tyče a situace celkově vypadala nebezpečně. Prošli mezi omladinou a slečny, které se tam nacházely, dost nevybíravě povalili na zem. Mládenci okamžitě vzali zákon do svých rukou. Vrhli se na muže ze skupiny. Strhla se menší roztržka, spíše slovní než fyzická. I tak jeden chlapec z omladiny inkasoval tvrdý úder tyčí přes hlavu. V tom momentu bylo po potyčce. Omladina si již netroufla. Skupina mužů si je vzala pod dohled a Žolík došel až k nám. „Přišel jsem tě varovat,“ spustil okamžitě. „Před čím? Před deštěm?“ dělal jsem, že se mě nic z toho, co má na srdci, netýká. „Před nehodami, které by mohly postihnout tvou rodinu a tvé lidi,“ řekl sebejistě a odešel pryč. Poplácal jednoho ze svých mužů přes rameno a celá skupina se jako na povel odebrala zpátky k autům. Chvíli na to odjeli s hlasitým zvukem motorů. „Hajzl,“ řek Skica. „Ty se do toho nepleť,“ napomenul jsem ho. „No, zprávy se šíří rychle,“ poznamenal Marťan. „To je dobře,“ odpověděl jsem. 12
Dostali jsme své jídlo a piva. Přešli jsme k autu a posadili se dovnitř. „Měli bychom informovat ostatní lidi,“ poznamenal Trefa. Já jen přikývl a Marťan řekl: „To rozhodně. Zdá se mi, že situace začíná být čím dál horší.“ „To se ti zdá. Je to pořád stejné, jen lidi se mění.“ „Když myslíš. Tak dobře. Lidi jsou čím dále horší,“ opravil se Marťan. „Je to boj, který nikdy nezačal,“ zafilosofoval Trefa. Dojedli jsme a chvíli mlčky popíjeli pivo. Každý z nás se zaobíral vlastními myšlenkami. Pak jsem nadhodil: „Měli bychom jet domů. Každý z nás by měl obejít ještě pár lidí, ať jsou opatrní a ať řeknou dalším lidem to samé.“ „To bude nejspíše nejlepší,“ řekl Trefa. Nastartoval jsem auto. Pomalou jízdou ulicemi jsem odvezl nejprve Trefu a potom Marťana. Sám jsem domů nejel. Auto jsem zaparkoval o dvě ulice dále. Zhasl jsem světla a vypnul motor. Seděl jsem v autě zaparkovaném ve stínu. Zapálil jsem si cigaretu a pokračoval zaobíráním se svými myšlenkami. Sledoval jsem, jak podzimní studený vítr shazuje listí ze stromů a jak si pohrává s již opadaným. Díval jsem se do rozsvěcených oken, jak rodiče starostlivě 13
popohánějí děti do postýlek. Děti radostně a ke zlosti rodičů poskakují a snaží se ještě chvíli vzdorovat. Jaké krásné starosti a jak jsem se těšil, že co nevidět budu řešit zrovna takové. „Běž domů!“ přikázal jsem si. Měl jsem obavy. Nechtěl jsem na sobě nic dávat znát, ani teď, když jsem v autě seděl docela sám. Nic jsem si nepřipouštěl. Nechtěl jsem. Pravdou bylo, že strach jsem měl. O sebe? Rozhodně ne. Právoplatné obavy se týkaly Anny. Teď, když byla v požehnaném stavu, jsem nesměl dovolit, aby byla vystavena jakémukoliv riziku. Anna je zlatá žena. Divím se, že se mnou ještě pořád je. Ví, nebo alespoň tuší, že nejsem zrovna anděl. Ona by jím klidně mohla být. Snad ji ke štěstí stačí jistota, že to s ní myslím upřímně. Vsadím se, že i když je jedna hodina ráno, tak ještě nespí, protože čeká, až se objevím doma. Aby mi mohla na talíř nachystat večeři, kterou uvařila. Sebral jsem se a z auta vystoupil. Domů jsem ještě jít nemohl. Na to jsem byl v příliš špatném rozpoložení. Zamířil jsem do nedalekého non-stopu. Pivo nebo nějaký panák mě určitě spraví. Když jsem se objevil ve dveřích, rozhlédl jsem se. Hostů, jestli se tak ještě dali nazvat individua, které tady byly, mnoho nebylo. Většinou seděli sami u stolů a utápěli své chmury. Zamířil jsem k baru. Přece jen jsem nechtěl sedět a vypadat jako ten zbytek. 14
„Co si dáš?“ zeptala se Eva. Pokrčil jsem rameny a v tom přede mnou přistálo pivo a rum. „Špatný den?“ „Špatný život,“ řekl jsem. „Ale, co ty řeči?“ „Začíná mi to všechno lézt na mozek.“ „Co všechno?“ vyzvídala dále Eva. „Mám strach,“ řekl jsem vážně. Záhadnou ženskou intuicí, kterou jsem nikdy nepochopil a nedělám si iluze, že pochopím, Eva odpověděla: „Však ty Annu i to nenarozené ochráníš.“ „Děkuji,“ řekl jsem a vyklopil do sebe rum. Zapil jsem ho pivem, což se mnou pořádně zamávalo. „Tady máš ještě jeden. Ať nekulháš.“ K baru se dokymácel jeden z hostů. Před sebe položil pětistovku a velkolepým gestem ukázal, že vrátit nechce. Eva slušně poděkovala a piják odešel. „Není tě škoda do takového podniku?“ řekl jsem a slovo podnik ironicky zdůraznil. „Mám to tu ráda. Není to špatná práce. Plat mi na živobytí stačí. Hlady neumírám. Zvykla jsem si tady a 15
když to tak vezmu, je tady i docela klid. Jen se podívej,“ řekla a kývla hlavou, abych se rozhlédl. Sice jsem to stihl hned, jak jsem přišel, ale i tak jsem se otočil a podíval. „No jo,“ řekl jsem těžce. „Přes den tu nikdo není a večer už jen tihle chudáci, co se potřebují buď dorazit, nebo jen někde uklidit.“ Nalil jsem si do krku druhý rum a dopil pivo. Cítil jsem na sobě návaly a rozhodl se, že nejlepší bude, když půjdu domů. Z kapsy jsem se marně snažil vylovit peníze, abych vyrovnal útratu. „To je dobrý, to je na mě. Hodně krát jsi mi pomohl,“ řekla Eva a usmála se. V očích se ji zaleskly vzpomínky na časy dávno minulé, kdy se po nevydařeném vztahu potýkala především s otázkou sebevraždy. „Děkuji,“ odpověděl jsem bez dohadování, protože dohadovat se s Evou by bylo zbytečné. „Měj se,“ dodal jsem a vydal se domů. Na čerstvém vzduchu se mi zatočila hlava. Nohy mě přestaly poslouchat, tak jsem s obtížemi nabral směr. Chodník mi byl malý. Občas jsem sklouzl až na cestu. To, že na mě alkohol zapůsobil více, než bych čekal, nejspíše ovlivnily moje starosti. Spadl jsem na zem. V první chvíli jsem si byl jistý, že jsem pouze zakopl o vlastní nohu, ale ta by mě stěží 16
kopla do žeber. Rozkašlal jsem se. Přišel další silný kopanec do břicha. V té chvíli jsem velebil účinky alkoholu, které utlumily vnímanou bolest. I přesto jsem vykašlával krev. Silou vůle se mi podařilo opřít o lokty a dostat na kolena. Kdo mě napadl, jsem stále nebyl schopen zjistit. Pod kopancem do břicha jsem se opět svalil na bok. Následovala další silná rána do ledvin. Bolestí jsem se pomočil. Přes slzy, které mi zkreslovaly obraz, jsem viděl dva útočníky. Obcházeli mě, jako mlsní psi. Čekal jsem další kopance, ale útočníci vyčkávali. Začal jsem se ošívat, ale tomu agresoři nevěnovali pozornost. Na opasku jsem měl malý, ale dostatečně ostrý vystřelovací nůž. Z vlivu pudu sebezáchovy jsem hbitě vyskočil na kolena. To mi stačilo, abych jednoho útočníka ošklivě poranil. Nůž zajel do břicha až po rukojeť. Útočník zařval a oběma rukama si chytil postižené místo i se zaraženým nožem. Druhý útočník seřval prvního, protože řev obyčejně upoutá pozornost a o ni nestál ani jeden. Dostal jsem boxerem do obličeje. Po tváři se mi řinula krev. V poslední chvíli jsem si uvědomil, jak se k mému obličeji přibližuje těžká bota. Než jsem dostal poslední kopanec, viděl jsem vše zpomaleně. To bylo poslední, co z té noci pamatuji. Vzbudil jsem se doma v posteli. Byl jsem zmatený. Nemohl jsem si vybavit, co se stalo. Pokusil jsem se 17
dostat z pohovky, ale hlavou projela ostrá bolest, tak jsem zasténal a zůstal ležet. Z vedlejšího pokoje přišla má krásná Anna. Sedla si na okraj a pohladila mě po tváři. Musí být anděl! Jinak si nedokážu vysvětlit, proč by na mě byla tak hodná. „Co se stalo?“ zeptal jsem se s obtížemi. Anna mi položila prst na ústa. Nechtěla mi nic říct. Ne teď. Z jejího pohledu jsem cítil, jak naléhá, abych odpočíval. „Ahoj,“ pozdravil Marťan, který taky přišel z druhého pokoje. Posadil se do velkého křesla. Tázavě jsem se podíval, ale odezvy jsem se nedočkal. Anna se na Marťana podívala. Pohledem varovala, ale i prosila. Nikdy nepotřebovala slova, aby sdělila, co měla na srdci a co ji tížilo na duši. Andělská tvář ji byla požehnáním a nikdy nikoho nezatěžovala zbytečnými slovy. Mě bylo jasné, že mi neřekne nikdo nic. Snažil jsem se vzpomenout, ale nešlo to. „Jak ti je?“ zeptal se. Neurčitým způsobem jsem pohodil hlavou. „Tak hlavně odpočívej. O nic víc se teď nestarej.“ Znovu jsem pohodil hlavou, protože na nic jiného jsem se nezmohl. Sílu jsem taky měl tak akorát na odpočinek. Nikdy bych si nemyslel, jak dokáže i odpočinek vyčerpávat. 18
„Už půjdu. Chtěl jsem jen vědět, jestli ses už probral,“ konstatoval Marťan a zvedl se k odchodu. Začal jsem se zvedat z gauče. Připravil jsem se na možnou příchozí bolest, ale při důsledné koncentraci jsem celou situaci zvládl bez větších obtíží. Marťana jsem doprovodil ke dveřím. „Pořádně odpočívej,“ řekl znova. Pak dodal: „O všechno se postarám, kdyby něco, tak dám vědět. Kdybyste něco ty nebo Anna potřebovali, tak dejte vědět vy. Zkusím se zastavit později, nebo zítra. “ „Dobře, díky,“ vzal jsem na vědomí kamarádova slova a potom jsme se rozloučili. Odbelhal jsem se zpátky k pohovce. Opětné ulehnutí mi činilo problémy. Jak se mi v těle změnil tlak při klesání, celé tělo mě rozbolelo. Těžce jsem oddechl. Anna mi na konferenční stolek přinesla velký hrnek černého čaje. Nemusela mě upozorňovat, abych bez řečí pil. Bylo zvláštní, jak byla tichá a přesto řekla vše, co bylo nutné. Pohledy i řeč těla mluvily za vše. Odešla do kuchyně a hladila si při tom břicho požehnané plodem. Uvědomil jsem si, jaké v ní mám štěstí. Celkově. Lepší matku bych si pro své a vlastně naše dítě, nemohl přát. Hodně krát jsem se ptal Boha, čím jsem si ji zasloužil. Nejsem dobrý člověk! Vím to! Dělám spoustu
19
špatných věcí, ale zároveň dělám, co musím. Je to otevřený boj v ulicích a přežijí jen ti nejsilnější. Musím uznat, že pro tuhle válku jsem obklopen silnými společníky. V životě jsem měl na lidi štěstí. Alespoň na mé nejbližší a pro mě nejdůležitější. Mám Annu a mám Marťana. Zbytek lidí, na který jsem odkázán pro přežití, jsou rovněž dobří. Stejně jako já i oni chtějí přežít. Jinak než dohromady by to bylo obtížné. V Marťanovi mám velkou důvěru. Musím. Vlastníme spolu kavárnu v centru města, které prozatím zůstává celkem neutrálním územím. Původně vznikla za jediným účelem. Praním peněz z nelegální činnosti. Když jsme kavárnu Intelekt zakládali, netušili jsme, že se jí povede tak slušně. Kdybych to věděl, asi bych nikdy nedělal nic z toho původního. Co krok, to stopa a vrátit se zpět v čase nejde, kromě vzpomínek, které na skutečnosti nezmění nic. Otisk mé minulosti. Vytratit se v tichosti rovněž nejde. Marťan jednou přivedl Trefu. Věří mu a já věřím Marťanovi, tak nebyla jiná možnost, než si důvěřovat i s Trefou. Musím uznat, že je dobrý. Nemám pocit, že by chtěl dělat nějaké podrazy. Je naší spojkou s ‚klienty‘, něco jako obchodním zástupcem pro nezákonné činnosti. Nezákonné, podle lidem znalé sbírky zákonů. V prostředí, kde se pohybujeme, nic jako zákony neexistuje. Snad jediný. Přežije nejsilnější! Zavřel jsem oči a na chvíli usnul. Po otevření očí byly na stole položeny sendviče. Na čele jsem měl 20
obklad. Anna mě hladila na ruce. Když jsem na ni pohlédl, usmívala se. Idylka netrvala dlouho a ve chvíli bylo vše jinak. Oknem prolétla cihla. Ozvalo se řinčení skla, jak se sypalo na zem. Anna se reflexivně schoulila do klubíčka. Hodně krát jsem ji to učil a ještě více krát se ptala, proč na ni s tímhle naléhám. Nikdy jsem neřekl nic určitého, ale jen že pro případ, že by se něco stalo. Vyskočil jsem z pohovky a v cuku letu byl u okna. Byl jsem tak zaskočen a jednal reflexivně, že jsem vůbec nevnímal bolest. Ulice byla prázdná. Nikde nikdo. Žádné podezřelé auto. Žádný podezřelý běžec. Ticho a sváteční klid se rozprostíral do čtvrti halené podzimními barvami. Obešel jsem rozbité sklo a uvědomil si, jak jsem se mohl před chvíli nepříjemně poranit. S obtížemi jsem ze země vzal cihlu. Odmotal papírek se vzkazem: „Příště tě zabijeme!“ Anna přešla ke mně. Natáhla se mi přes rameno a chtěla přečíst vzkaz na papírku. Rychle jsem ho skrčil a skryl v dlani. Pohlédla na mě. Použila svou nejsilnější zbraň, které jsem se nedokázal ubránit. Jako malý provinilý synek jsem natáhl ruku a vzkaz odevzdal. Když si přečetla jednu, ale za to výstižnou větu, zeptala se: „Zavoláš policii?“
21
Zavrtěl jsem hlavou. „Ta by nic nezmohla. O problémech v ulicích ví až moc dobře. Prostě to přehlíží,“ řekl jsem. „A co chceš dělat!“ rozkřikla se a objala mě. Cítil jsem její opravdovou lásku. „Odvezu tě někam do bezpečí, než se situace uklidní.“ „Neopustím tě. Mám strach. Nechci o tebe přijít.“ „Jen na pár dní, slibuji,“ řekl jsem a políbil ji na čelo. „Sbal si jen nejdůležitější věci. Vyřídím si nějaké telefonáty a vyrazíme.“ Nejdříve jsem zavolal svému dlouholetému kamarádovi. Vysvětlil mu, co se děje a co potřebuji. Souhlasil, že mi rád pomůže. Tak jako souhlasil vždy, ani tentokrát mě nenechal na holičkách. Pak jsem zavolal Marťanovi. I jemu jsem vysvětlil, co se stalo a jaký mám plán. Potřeboval jsem, aby jel za námi vlastním autem a kryl nám záda. Slíbil, že do patnácti minut bude u nás. Přišel jsem do ložnice za Annou. Tvářila se nanejvýše sklesle. Měla sbaleno. Dívala se na mě a toužila, abych něco řekl. Jenže já neřekl nic. Rozhodně bych neřekl, co chtěla slyšet. Že ji ochráním a že nikam nemusí. Musela! Byla to nejlepší možnost, jak se vyhnout jejímu ohrožení. Došel jsem do obýváku a sledoval ulici. Vypadala mrtvě, ale pulsovala životem, který viděli jen ti, kteří jej 22
vidět chtěli. Před domem zaparkovalo auto. Poznal jsem přítele, který vystoupil, zapálil si cigaretu a šel směrem ke vchodu. Došel jsem do ložnice. „Pojď, pojedeme. Marťan už je tady.“ Anna ke mně vzhlédla. Po tváři jí stékaly slzy. Vzal jsem ji za ruku a pomohl vstát. Objal jsem ji tak silně, jak jsem se jen zmohl. Pohladil po zádech a řekl: „To bude dobré. Zvládneme to.“ Vzal jsem tašku s věcmi. Anna si ji chtěla vzít sama. Nechtěla mě zatěžovat ve stavu, ve kterém jsem byl. Tentokrát jsem byl neoblomný já. Vyšli jsme před vchod. Marťan akorát odhodil špačka do trávy. Tázavě kývl hlavou. „V pohodě, díky,“ odpověděl jsem. „Musíme to vzít kolem Trefy,“ dodal jsem. Ulicemi naší čtvrti jsem projížděl pomalu. Jednak protože jsem se rozhlížel, jestli nejsou někde nějaké podezřele auta či lidi. A taky protože mi současný zdravotní stav nedovolil řídit obvyklým stylem. Dojeli jsme před dům, kde bydlel Trefa. Před vchodem na lavičce seděli místní. Popíjeli kafe, někteří pivo. Drbali a rozebírali současnou politickou scénu. Když jsem vystoupil z auta, Marťan automaticky udělal to samé. Posadil se místo mě do auta na místo řidiče. „Hned jsem zpátky,“ poznamenal jsem a chvíli na to zmizel v útrobí škaredého, obitého baráku. Trefovi 23
jsem předal klíče od našeho bytu. Vysvětlil mu situaci a poprosil, aby počkal u nás doma, než se vrátím. Kvůli rozbitému oknu jsem měl strach, aby nás někdo nevykradl. Souhlasil a společně jsme vyšli ven. Marťan se s Trefovou pozdravili. Usedl jsem zpátky do auta a vyrazili jsme na cestu. Anna v autě mlčela. Chápal jsem ji. Taky jsem nic nemluvil. Neustále jsem sledoval zpětné zrcátko, jestli za námi jede Marťan. Sledoval jsem i auta, která nás předjížděla. Nejel jsem nijak rychle. V podstatě nejnižší povolenou rychlostí. Dojeli jsme k příměstské dědině. Byla malá. Na mapě byste ji hledali jen těžko. Mít kamarády na správných místech bylo vždy potřeba. Příjezdovou, téměř až polní cestou jsem dojel ke starému domu s rozlehlými pozemky. Svým štěkotem nás přivítal menší pejsek. Byl přivázán u boudy. Stavěl se na zadní. Chtěl běžet k nám, ale řetěz na obojku ho nepustil. Z domu vyšel Král. Měl na hlavě slaměný klobouk a na sobě staré, špinavé rifle. Anna i Marťan čekali v autech. Zamířil jsem Králi naproti. „Ty vypadáš,“ řekl místo pozdravu a potřásl mi rukou tak silně, až se mi na tváři udělala bolestivá grimasa. 24
„To víš, snažím se. Je to součást image,“ odpověděl jsem a plácl jej do ramene. Opět jsem udělal bolestivý obličej. Král ukázal hlavou k autu. „Jo jasně, pojď,“ řekl jsem a zamířili jsme k autům. Anna i Marťan vystoupili. Král se nejprve seznámil s Annou. Utrousil, že mám krásnou ženu. Poděkoval jsem. Potom se Král omluvil, že nás nevítá ve svátečním obleku, ale všichni jeho vtípek pochopili. Potom se seznámil i s Marťanem. Pozval nás k sobě do domu, abychom se na chvíli zdrželi. Pozvání jsme neodmítli. Král automaticky vzal Anninu tašku. Chtěl jsem ji vzít sám, ale tento krok Král razantně odmítl, že rád se o hosty postará a k tomu patří i pomoc se zavazadly. Pak utrousil, ať ho neházím do starého železa. V domě nám okamžitě nachystal domácí vychlazenou malinovku. Až jsem se napil, došlo mi, jakou jsem měl vlastně žízeň. Trochu nás provedl domem a ukázal pokoj připravený pro Annu. Byl malý, ale útulný. Měl vše, co by si mohla přát. Anně okamžitě do oka padla plná knihovnička. Král odložil tašku na postel a vydali jsme se do pokoje, který byl něčím jako jídelna, ale zároveň kulturně společenská místnost. Král odešel připravit kávu a čaj. „Bude se ti tady líbit,“ zašeptal jsem k Anně. 25
Anna nenápadně přikývla, aby potvrdila má slova. Když se Král vrátil s nápoji, v klidu jsme popíjeli a debatovali o všem možném. Situaci, která nás ke Králi zavedla, jsme nerozebírali. Když jsme odjížděli, pořádně jsem se s Annou rozloučil, jako bych ji neměl už nikdy v životě vidět. Opět jsem ji ujistil, že se jedná jen o pár dní a že budu každý večer volat. Králi jsem poděkoval nejupřímněji, jak jsem svedl. Mávl rukou, jako by nešlo o nic zvláštního. Na dálnici při zpáteční cestě se mě snažil Marťan vyprovokovat k závodění. Nechal jsem se a byl jsem rád, i když jsem se na podobné věci necítil dobře. Cesta utekla rychle a já se alespoň odreagoval. Přijeli jsme před náš dům. Pozval jsem Marťana na návštěvu, že jedno chlazené pivko, jako malé kamarádské dík nesmí odmítnout. Měl jsem pocit, že by na návštěvu šel i tak a já bych se nezlobil. Spíše by se mě dotklo, kdyby odmítl. Marťan s Trefou vedli staromládenecký život, takže pojem ‚držet se na uzdě,‘ neznali. Oba dva jsem obdivoval. Před bytem jsem hledal klíče. Zlekl jsem se, že jsem je vlastní neopatrností někde vytratil. „To je hnus,“ přecedil jsem mezi zuby, když mi došlo, že jsem je předal Trefovi. „Co?“ „Zvonit, abych se dostal domů.“ 26
Trefa otevřel okamžitě. Mile mě překvapil. Za dobu, co jsem byl pryč, stihl zařídit sklenáře. Okno bylo zaskleno a mě tak odpadla jedna z mnoha povinností. Z lednice jsem podal láhvové piva. Posadili jsme se do obýváku. V televizi běžel fotbalový přenos místního klubu. Chvíli jsme fandili. Pak jsem oznámil, že ještě pojedu do podniku. Trefa s Marťanem se rozhodli, že pojedou se mnou. Zaparkovali jsme ve dvorku, který sloužil zaměstnancům a pro zásobování. Obešli jsme budovu, abychom šli vchodem pro zákazníky. Chtěl jsem se podívat, kolik máme hostů. Málem jsem se uhodil čelem o prosklené dveře, když jsem se pokusil otevřít. Nečekal jsem, že budou zablokované. Znova jsem se pokusil otevřít. Když se mi ani na podruhé nepodařilo dostat dovnitř, trochu jsem jimi zalomcoval. Trefa pohodil hlavou. Dveře byly zevnitř podepřené židlí. Znejistěl jsem. Bez většího rozmyslu jsem se do dveří opřel vší silou. Židle povolila a my vešli dovnitř. Zamířil jsem k baru. Za barem drželi dva grázli naši servírku a třetí ji znásilňoval. Jak mě spatřili, zůstali v šoku. „Zkurvysyni!“ zařval jsem. Ten, který byl ke mně zády a držel servírce ruce, schytal první věcí, co jsem měl po ruce. Těžký skleněný popelník vydal dutý zvuk a krev z hlavy šmejda vytryskla metr daleko až na zeď. 27
Druhý bastard, co byl v zásunu, se na mě díval jako na přízrak. Kopl jsem ho někam do míst mezi bradou a krkem. S chrčením se svalil na bok a začal se třepat. Třetí parchant držící servírce nohy se dal na útěk. Narazil na Trefu, který ho hbitě poslal k zemi. Jedinou přesnou ránou na solar ho eliminoval. Marťan ve vzteku chytil židli a přerazil mu ji o hlavu. „Zasraní šmejdi!“ klel jsem. Trefa ze sebe shodil košili a podal ji Petře, naší servírce. Petra si ji přitiskla na obnažené tělo a utekla do šatny. „Mám jít za ní?“ zeptal se Marťan. „Asi ne,“ usoudil jsem. „Počkej chvíli, až se vzpamatuje z toho šoku.“ Zamkl jsem hlavní vchod. Na kus papíru jsem rychle napsal: ‚Z technických důvodů zavřeno.‘ „Pojďte mi pomoct svázat ty zmrdy.“ V zadní části kavárny, kde nešlo z ulice vidět, jsme k židlím připoutali násilníky. Podle bíločerveného oblečení jsme věděli, že to jsou hoši od Mladých psů. Pocházeli z druhého obvodu, dělnické čtvrti, která se postupně stala ghettem. Více méně to byly starší děti. Potomci tamní nižší třídy, kteří se rozhodli zajišťovat si finanční prostředky po svém. Měli ambice, ale ne studijní. Sice na školu docházeli, ale samotnému studiu příliš nedali. Podle mě to jsou hlupáci. Už jen kvůli faktu, že okrádali i vlastní. Žádný vděk, že se o ně rodiče starali 28
i přes nepřízeň osudu. Mladí psi jsou pěkně drzí. Začali se roztahovat po celém městě. Bohužel pro ně. Nevím, kde přišli na to, že by mohli ovládnout celé město. Uběhla nějaká chvíle, co jsme přišli. Poprosil jsem Trefu, aby skočil na šatnu za Petrou. Aby ji trochu uklidnil a zjistil, jak je na tom. Taky, aby ji hodil domů, i kdyby namítala. Ať ji doprovodí až k bytu a vysvětlí manželovi, co se stalo. Naléhal jsem, protože nepříjemný incident, který Petru postihl, by mohl mít za následek nepříjemnosti i v dalších směrech. „Spolehni se,“ řekl Trefa. Pak dodal: „A vy to tu zvládnete?“ „Jasně, když je máme spoutané,“ odpověděl Marťan. Trefa odešel za Petrou. „Hned jsem zpátky,“ oznámil jsem Marťanovi. Odešel jsem do kanceláře, kde jsem měl v sejfu schovaný revolver pro všechny případy. Po cestě zpátky k zajatcům jsem nabral plný kýbl studené vody. Hlaveň revolveru jsem strčil prvnímu frajerovi do pusy. Popleskal jsem ho po tváři. Částečně se probral, ale ne úplně. Poplácal jsem jej znova a silněji. Zazmítal hlavou. Zřejmě ho probral až nepříjemně studený kov v puse. Když zjistil, že nepříjemně studený kov není nic jiného, než hlaveň revolveru v rukách příšerně
29
naštvaného člověka, zlekl se. Cukl sebou a vyvrátil se dozadu. Spadl na ruce přivázané v zadu za židlí. Jak sebou prudce škubl, muška revolveru se zahákla o přední řezák. Vyrval si jej vlastní váhou. Po dopadu si částečně vyrazil dech. Rozkašlal se a krev po vyrvaném zubu prskala do všech stran. „Jak se ti to líbí, blbečku?“ zeptal jsem. Naklonil jsem se blízko k jeho tváři. I s krví mi plivl do obličeje. Narovnal jsem se a obličej si otřel. Kupodivu Marťana přístup toho grázlíka naštval více, než mě. Přišlápl mu hlavu a otřel si podrážku. Nikdy neměl rád arogantní blbce. Zvedl jsem židli s mladíkem ze země. Opět byla v přirozené poloze na všech čtyřech nohách. Postupně jsem probral i další dva Mladé psy. V částečně otupělém stavu se dívali, co se děje. Jakmile spatřili revolver, vystřízlivěli okamžitě. Byla by škoda, aby neviděli celé představení. Revolverem jsem namířil na koleno prvního. Celkem mě překvapil, že nijak nereagoval. Možná už nevnímal a možná mu bylo všechno jedno. Jestli si hrál na tvrdšího, než ve skutečnosti byl, jsem zjistil jednoduše. Když se hlaveň revolveru ocitla pět centimetrů od jeho rozkroku, začal sebou i s židlí házet. Marťan židli přidržel. Zajatec začal vzlykat. 30
Stále mířící na rozkrok Mladého psa, který měl výraz štěněte, jsem se podíval na druhé dva. Střet očí nevydrželi a pohled odvrátili. Usmál jsem se. Byl jsem přesvědčen, že v hlavě odříkávají všechny možné kouzelné slovíčka, aby zmizeli, nebo se alespoň stali neviditelní. Ozval se výstřel a pak hysterický řev. Mladému psu bez zubu jsem prostřelil nohu na nártu. Křičel a ječel. Marťan mu do pusy narval malý ubrus ze stolu. Pro hysterii, kterou prožíval, se začal dusit. „Ty vole, on se posral. Fuj, to je smrad,“ konstatoval Marťan. Druhý mladý pes, sedící vedle postřeleného, se pozvracel. Reflexivně se chtěl nahnout dopředu. Tím, že měl ruce svázané za tělem a byl připoután i kolem trupu, tekly mu zvratky po hrudi. Postřelenému jsem přidal do sbírky druhý průstřel. Znova se ozval výstřel následovaný hysterickým řevem. Střela prošla kolenem. Odchlípla kůži tak, že šlo vidět kloub, kost a všechny možné cévky. Škoda, že už pak šokem upadl do bezvědomí. „Svině!“ zařval původně násilník, ale momentálně oběť. „Nechápu, kde se to v té mládeži bere. Ta drzost a hlavně v téhle situaci,“ žasl jsem.
31
Postřeleného jsem nechal tak a přešel před další dva zajatce. „Však ona vás ta kuráž přejde. Malá lekce z dobrých mravů vás naučí,“ řekl jsem klidným tónem. Pak jsem prudce praštil jednoho psa rukojetí revolveru přes tvář. Marťan se postavil vedle mě. Vytáhl si boxera. Pomalu a důmyslně si jej nasazoval. Užíval si pocit studeného kovu na prstech. Psi Marťana sledovali s obavami ve tváři. Nedivil jsem se. Když byl Marťan hotov s nasazováním, pěst ukryl v dlani druhé ruky. Vypadal nervózně a nedočkavě. Já jsem na rozdíl od psů věděl, že to je pouze takové malé divadélko. Usmál se na mě. Prudce vystřelil rukou mířící na žebra svázaného. Skutečný úder ale nezasadil. V poslední chvíli zabrzdil. Pes čekal ránu a cukl sebou. Na riflích v rozkroku se mu udělal malý mokrý flek. Zleknutím upustil moč. „To bude dobrý. Máma tě doma přebalí,“ poznamenal Marťan a poplácal svou oběť po tváři. „Hajzlové!“ ozval se druhý. „Řekni mi, kde se to v nich bere?“ zeptal se Marťan, nad čím jsem už dříve žasnul a pokýval hlavou. „Absence mozku?“ odpověděl jsem pochybovačně.
32
Marťan opět zamířil na žebra Psa. Zasadil mu tak tvrdý úder, až ho kousek posunul i s židlí. Mladý pes se snažil prohýbat v pasu, ale spoutání mu to příliš neumožnilo. Marťan chytil za opěradlo židle a vybulil ji dopředu. Mladý pes padl přímo obličejem na dlažbu. Kolena, která byla druhým opěrným bodem při dopadu, hlasitě křupla. Marťan kopl z boku do židle. Převalil ji na stranu. Když se židle na chvíli ocitla v nehybnosti, připoutaný Pes hlasitě oddychoval. Byl jsem zaujatý Marťanovou vášní. Líbilo se mi, s jakou chutí se ujal výchovné lekce. „Vidíš,“ promluvil jsem na posledního ze tří Psů. „Hlupáci to mají v životě těžké.“ „Neubližujte mi. Nikomu neřeknu, co se stalo,“ žadonil poslední z trojice. Marťan zbystřil. Předmět své zábavy nechal na pokoji. „To je zajímavé,“ řekl. „Mohl bych pracovat pro vás,“ nadhodil. „Ksindle!“ zařval na něj Mladý pes, ležící stranou. Marťan se otočil po hlase. To stačilo, aby zajatce umlčel. „Co myslíš? Mohl by pracovat pro nás?“ zeptal jsem se Marťana. „Nevím, jestli bych mu dokázal věřit,“ konstatoval Marťan. „Že jo. Mám stejný problém.“ 33
„Slibuju. Vážně,“ přesvědčoval Pes. „Tak jo,“ řekl jsem a Mladého psa rozvázal. Bylo krásné, jak jsme s Marťanem byli sehraní. Nenapadlo by jej říct, co blázním. Na roztržky nebyl prostor. A hádat se před okolím nepřipadalo v úvahu. Zažili jsme toho spolu hodně, tak nepochyboval, že mám v hlavě plán. „Ty svině! Najdu si tě a zabiju tě!“ ozýval se opět druhý zajatec ze země. „Děkuji,“ řekl právě uvolněný Mladý pes, který se vzdal vlastní smečky. Podal mi ruku. Pevně jsem stiskl a zkroutil mu ji za zády. Mladý pes rozpoznal lest. Snažil se vymanit, ale bezpečně jsem jej udržel. Nasadil jsem tak silnou páku, až jsem chvílemi cítil křupání kostí. „Nemysli si, že je to tak jednoduché. Jestli chceš k nám, tak musíš vykonat přijímací zkoušku,“ oznámil jsem a zapáčil ruku Psa co nejvíce. V předklonu jsem ho dotáhl před druhého zajatce. Opět jsem zapáčil ruku a kopl do kolen. Ocitl se nad rozkrokem svého společníka. Marťan okamžitě poznal, co mám v plánu. Přispěchal k nám a spoutanému stáhl bílé šusťáky s červeným pruhem na boku, jak jen to šlo. „Teď mu vykuř!“ zařval jsem. Lámal jsem mu při tom ruku a dostal ho až nad přirození spoutaného. Uhýbal hlavou do strany. Spoutaný se nevěřícně díval a ošíval sebou. 34
„Tak dělej!“ křičel jsem a ruku páčil stále silněji. Nohou jsem si pomohl, abych nasměroval tvář žadatele na správné místo. Pak jsem mu přišlápl hlavu a zabořil ji tak do rozkroku. Marťan přišlápl spoutanému tvář k dlažbě. „Tak co je? Chtěli jste jebat, tak můžete!“ křičel jsem. Zalomenou rukou jsem mu pomáhal dělat správné pohyby a pro jistotu ještě napomáhal i druhou rukou na zátylku. Mladý pes se vyzvracel spoutanému do rozkroku. „Skoč pro lano,“ houkl jsem na Marťana a ten okamžitě šel. „Tak co? Ještě pořád chceš k nám!?“ ptal jsem. Pes neřekl nic. Jediné na co se zmohl, bylo plivat zvratky. Marťan se vrátil i s provazem. Významně jsem pozvedl obočí. Marťan se usmál. Připravil můj oblíbený uzel. Za chvíli už byl jeden Pes svázaný v kozelci. Zmítal sebou. Projevil jsem lidskou stránku a poradil mu, aby šetřil síly, že se mu budou ještě hodit. Potom jsme svázali i druhého Psa stejným uzlem. Umístili jsme je tvářemi dvacet centimetrů před sebe. Do vzniklého prostoru jsme položili hlavu třetího Psa, který byl stále v bezvědomí připoutaný na židli. Marťan ho polil kýblem studené vody. Pes začal pomalu přicházet k sobě. Když otevřel oči, řekl jsem: „Rozluč se s kamarády,“ a vystřelil přímo mezi oči. Krev 35
se rozstříkla na hlavy svázaných v kozelci. Začali ječet jako paviáni a já se hlasitě rozesmál. Všechny tři jsme nechali tak. Tomu s prostřelenou hlavou už to bylo jedno, ale zbylým dvěma se zřejmě situace nelíbila. Odešli jsme z podniku a nechali tam pomalu umírat dva mladé lidi. Po pravdě, neměl jsem z toho radost. Ale co jsem mohl dělat. Bohužel takový je zákon. Dostali, co si zasloužili. Chtěli soupeřit, ale podcenili soupeře. Taková fatální chyba se trestá. I jasný favorit v boxerském ringu respektuje soupeře. V téhle hře byli nováčky. Mladá dravost je dostala. Možná byli chytří, jen svůj intelekt špatně investovali. Možná si jen špatně vybrali oběť. Možná oboje a k tomu pro ně souhra nešťastných událostí. Když jsem byl ještě malý kluk, rád jsem se motal kolem otce na jeho malém políčku. Nikdy jsem nepochopil, proč je ve všem takový puntičkář. Konec konců jsem rád, že jsem po něm tuto vlastnost zdědil. Vždy jsem se se zájmem díval, jak trhá plevel od úrody. Jednou mi řekl: „Když chceš zničit plevel, musíš být důsledný. Vyrvat jej do posledního kořínku, jinak by byla tvá práce zbytečná.“ Tyto slova jsem si zapamatoval. Stala se pro mě jakýmsi mottem. Když jsem něco dělal, byl jsem důsledný až přehnaný puntičkář. Možná ještě horší, než býval můj otec. Dělal jsem věci pořádně a byl jsem na to patřičně hrdý. Už mi ani nepřijde, že důslednost někdy znamená extrém. 36
„Co chceš dělat teď?“ zeptal se Marťan. „Druhý obvod?“ nadhodil jsem. „Najednou mám chuť udělat si exkurzi po dělnické čtvrti.“ „Co tam?“ „Hádej,“ řekl jsem s úsměvem. „Chceš navštívit Mladé psy v jejich teritoriu? To je trochu o hubu, nemyslíš?“ „Ne, bude to sranda. Plevel je třeba ničit od kořínků. Když se můžou roztahovat oni, zkusím to i já. Jestli nechceš, nemusíš jezdit se mnou,“ konstatoval jsem a u toho odemykal auto. „Jo jasně. To mám sedět doma, když si můžu užít nějakou srandu. Navíc, už jsem ti kryl zadek tolikrát, že si to nenechám ujít ani teď,“ řekl a v autě seděl dříve než já. Po patnácti minutové jízdě autem jsme projeli starou budovu s obloukem. Byla to jakási hranice. Průjezd do jiného světa. Před domy posedávali důchodci. Jaký zvláštní úkaz, že se nebáli. Asi uvízli někde v čase a žili si svou vlastní realitu. Jako policie, ani oni neviděli zlo, které všude ve městě panovalo. Stáhl jsem okénko a pustil nahlas hudbu. Jezdili tady tak všichni, tak jsem se chtěl maskovat. Tetování přes půl krku nás nějakým záhadným způsobem prozrazovalo. Už dříve mě napadlo vozit sebou šátek a v nejnutnějších případech tetování schovávat. Vzhledem 37
k celé řadě drobností, kterými jsme se lišili i tak a stejně by byl proti původnímu záměru, tak jsem si ho ještě neopatřil. Jednou z nich bylo, že naše auto bylo stále složeno z původních dílů. Žádné různobarevné náhradní díly sehnané na burzách pro zvané, nebo kradené přímo z aut stejného typu. Další věc byla, že jsem neměl jednu ruku na volantu a druhou vystrčenou z okénka. Jezdil jsem s jednou rukou na řadící páce. Někdy jsem řadil tak rychle, jako když šleháte vajíčka metličkou. Další zvláštnost byla, že jsme v autě seděli jen dva. Ano dva, ne sedm a k tomu kufr plný kradených věcí. Naše tlumiče ještě stále měly prostor, aby pérovaly. Místní, když najeli na sebemenší nerovnost, od podvozku odlétaly jiskry. To všechno byly věci, kterými jsme byli nápadní. Mimo to, prostě jsme vypadali jinak. Dívali se na nás se zlobou v očích i důchodci. Jejich silné dioptrické brýle pohled ještě umocnily. Výhružné mávání berlemi jsme přehlíželi. Možná jim vadila naše hlasitá hudba v autě právě proto, že to byla naše hudba. To, že se řvoucí hudbou tady jezdil téměř každý, bylo v pořádku. To byli místní. „Ty víš, kam máš jet?“ zeptal se Marťan. „Samozřejmě,“ odpověděl jsem. Marťan uznale pokýval hlavou.
38
„Je tady opuštěná budova bývalé školky. Mladí psi si z ní udělali něco jako sídlo,“ vysvětloval jsem. „Jak to ksakru víš?“ „Tovaryšovo tajemství,“ odpověděl jsem s úsměvem. „Znám lidi, kteří znají jiné lidi. Ti zase jiné lidi. Každý ví něco, tak se stačí zeptat. Teda zeptat a zaplatit, že jo.“ „Jasně, jak jinak. Hlavně zaplatit.“ „To je ono,“ řekl jsem a pohodil hlavou, aby se Marťan podíval na své straně z okénka. Jen jsme projeli. Zastavit jsem měl v plánu až o nějakou tu ulici dále. Našel jsem vhodné místo na parkování. Jediné široko daleko. Jako by čekalo právě na nás. Vystoupili jsme. Z kufru jsem si vytáhl malé páčidlo. Jednou jsem si jej nechal vyrobit na zakázku od známého. Bylo dělané ze dvou kusů, tak se dalo složit a celkem pohodlně zastrčit do rukávu. S klasickým páčidlem bych zbytečně vzbuzoval pozornost ještě více, než doposud. K budově jsme přišli zezadu. Zadní vchod nebyl tolik na očích, což pro nás bylo jistě výhodnější. Dveře byly zamknuty na petlici s visacím zámkem. Než jsem se je rozhodl zdolat, zkušeně jsem přiložil ucho na dveře, abych se ujistil, jestli někdo nestojí přímo za dveřmi. Kdyby tam stál a hlídal jeden člověk, asi bych to nezjistil. Ale jeden člověk pro nás nemohl znamenat nebezpečí.
39
„Zámek tím páčidlem co máš, nikdy nedáš,“ konstatoval Marťan. Vyrval jsem petlici ze dveří. „Zámek ať si tam klidně visí. Chtěl bych, aby nám tihle hoši dělali zabezpečení v podniku,“ utrousil jsem s úsměvem. Marťan si užasle prohlížel petlici. „Nemělo to být zevnitř?“ zeptal se a ledabyle ťukl do petlice. „Mělo, ale dobře pro nás, že nebylo.“ Zarazil jsem tenčí konec páčidla do prostoru k zámku. Jedním zkušeným pohybem jsem dveře otevřel. Hodil jsem hlavou ve stylu ‚Jdeme dovnitř.‘ ‚Sídlo‘ Mladých psů vypadalo spíše jako skladiště všeho možného harampádí. Na jednom místě bylo snad dvacet kol od aut. Kousek dále byly na dece na zemi naházené autorádia. Byla to doslova hora rádií. Přejel jsem pohledem prostor. U zdi jsem spatřil poodkládané horské kola. Taky jich nebylo málo. Ještě jsem spatřil nějaké staré televize, hifi soustavy a jiné podobné věci. Nepochyboval jsem, že všechny byly kradené a dále určené k prodeji. „To je bordel,“ řekl Marťan. „To je,“ uznal jsem. Když jste se však zaměřili na celé místo, zjistili jste, že bylo dobře zorganizované. I když tady bylo celkem dost věcí, všechny byly opřené podél zdí. Střed místnosti 40
byl určen pro nábytek. Staré gauče, staré konferenční stolky. K jednomu stolku jsem přešel. ‚Omladina,‘ řekl jsem si v duchu, když jsem jen tak namátkou zvedl jeden z mnoha porno časopisů. Mladí psi pokud zrovna nekradli, tak se rádi bavili. U několika televizí měli připojené herní konzole. Byl tady i kulečník, biliard a stolní fotbálek. Musím uznat, že byli svým způsobem styloví. „Kde vůbec jsou všichni?“ zajímal se Marťan. „Asi někde v ulicích. Je pěkně. Trochu chladno, ale pořád pěkně.“ „Tak co tedy uděláme?“ „Počkej,“ odpověděl jsem a vydal se do vrchního patra budovy. Marťan šel za mnou. V prvním patře jsem nasál vzduch. „Cítíš to?“ zeptal jsem se a nepochyboval, že by Marťan zápach necítil. „Jasně že. Tráva,“ odpověděl. Prošli jsme dveřmi. Místnost, ve které jsme se ocitli, byla plná marihuany. Květináč vedle květináče. Na velkých rostlinách bylo znát dostatek péče. „Tohle jsem nečekal,“ řekl jsem užasle.
41
Marťan chtěl rovněž něco poznamenat, ale vrčení za našimi zády ho umlčelo. Pomalu jsme se otočili. Oba dva, jako na povel, jsme se chtěli ujistit, že jsme vrčení slyšeli a nezdálo se nám. „Tohle jsem nečekal,“ řekl Marťan a zoufale se na mě podíval. Pak se podíval před sebe a oba jsme sledovali dva zle vyhlížející stafordy. Tak jako my na psy, psi na nás a u toho vrčeli. Marťan si z ničeho nic dřepl, čímž mě překvapil. „Achoj, péjsku,“ začal mluvit na psy a natahovat k nim ruce. Já se začal děsit, že se zbláznil. Psi přestali vrčet a zřejmě nevěděli, co si myslet. Bylo jasné, že kdybychom se pokusili kolem psů protáhnout, zaútočili by na nás. To samé, kdybychom se dali na útěk. Vlivem pudové záležitosti by se dali do pronásledování. „Ňo poď sem,“ pokračoval Marťan. Jeden pes sklonil hlavu a výrazně větřil. Pak si Marťan klekl na kolena a to už se pes vydal pomalým opatrným krokem k němu. Byl jsem ohromen Marťanovým skrytým talentem. Když se pes přiblížil na půl metru, Marťan pomalu natáhl ruku. Pes čichal nejdříve s odstupem. Marťan se pohnul a pes ucukl, ale nezaútočil. Marťan setrval s nataženou rukou. Pes přišel a začal se o ruku lísat hlavou. Marťan jej začal hladit a škrábat za uchem. Pes 42
vrtěl ocasem. Přišel až k Marťanovi. Sedl si vedle něj a nechal se škrábat. Druhý pes, který byl více opatrný, rovněž přišel. Marťan začal hladit a drbat i jej a stejně jako první, i on se posadil. Marťan se na mě podíval. „To samo, asi pud sebezáchovy,“ řekl rozpačitě. „To bych nečekal,“ řekl jsem se značnou úlevou. „Já taky ne, ale co. Jak dlouho se tady chceš zdržovat?“ „Asi bychom měli vypadnout, když tady stejně nikdo není,“ řekl jsem a pak dodal: „Chvíli počkej, jen taková maličkost.“ „Jasně,“ odpověděl Marťan a věnoval se psům. Prošel jsem kolem zatemněných oken. Zkoumal jsem, jak jsou plachty upevněny. Po chvíli jsem zjistil, že jsou jen zavěšeny u stropu. Konce byly nastrkány mezi radiátory, ale nijak upevněny. Konce jsem vytáhl a nechal je volně viset. Udělal jsem to u všech. Usoudil jsem, že tak bude méně nápadné, že se závěsy někdo něco dělal. Podíval jsem se na Marťana, který si hrál se psy. Usmál jsem se. Byla to zvláštní situace, ve které jsem ho nikdy neviděl. Pak jsem pokračoval v započaté činnosti. Rukou jsem odhrnul jeden závěs a odhákl pojezd na okně. Okno 43
jsem přibouchl, ale nezamkl kličkou. To jsem udělal ještě u dalších dvou oken. „Hotovo. Jdeme?“ zeptal jsem se. Marťan se postavil a psi kolem něj poskakovali jako starší štěňata. Docela je rozdováděl. „Jestli máš všechno, tak už asi jo,“ odpověděl. Vydali jsme se zpátky, odkud jsme přišli. Psi šli s námi, respektive s Marťanem. „Mám pocit, že se jich teď nestřepu,“ poznamenal Marťan. „Tak je vezmeme sebou. Vyřešíme to pak,“ odpověděl jsem. Vypotáceli jsme se stejným vchodem, kterým jsme přišli. Petlici jsem tak na oko vrátil do původního stavu. Vyrvané vruty jsem zatlačil do původních děr. Dveře byly u zámku rozštípnuté, ale to jsem neřešil. Proč taky. Nebyl to můj problém. Došli jsme k autu. „A sakra,“ řekl jsem. „A kurva,“ řekl Marťan, když se podíval na očesané auto. Stálo na špalcích. Respektive na špalcích stálo jen torzo. Auto nemělo kola, dveře, kapotu ani světla. Nemělo nic z toho, co se dalo odmontovat. „Co teď?“ zeptal se. „Pěšky, nic jiného nám nezbývá.“ „Co zavolat Trefu?“ 44
„Než tu dojede, tak je po nás.“ „Může nám jet naproti. Někde nás přibere.“ „To zní rozumně,“ konstatoval jsem. Vydali jsme se cestou, kterou jsme přijeli. Zavolal jsem Trefovi a domluvil, aby nás čekal u oblouku. Tam to pro něj bylo bezpečné a my to neměli až tak daleko. Nešli jsme dlouho a proti nám šla skupina lidí rozevlátá po celém chodníku. Když jsme se dostali do vzdálenosti, kdy jsem viděl dobře, viděl jsem bíločervené oblečení. „Hele,“ řekl jsem. „Vidím,“ odpověděl Marťan. „Vyhneme se jim?“ „Seru na ně. Takových se nebojím. Vždyť je to jen banda blbých fakanů.“ „Dobře, jen jsem se ptal.“ Blížili jsme se k sobě. Nezdálo se, že by nám chtěli uhnout. Jejich chyba. Ve skupině mohlo být tak deset lidí. S Marťanem jsme šli po chodníku stejně jistě jako skupina. Povytáhl jsem si páčidlo z rukávu. Čouhající konec jsem měl ukrytý v dlani. Nastal okamžik, kdy někdo musel uhnout z cesty. My jsme to nebyli. Skupina taky ne. Došlo k menšímu pošťuchování. Vystrčil jsem lokty a prodral se. Marťana skupina celkem ignorovala. Zřejmě kvůli stafordům, kteří mu šli u nohy, jako by byli jeho vlastní. „Buzeranti!“ ozvalo se k nám od skupiny. 45
Zastavil jsem a otočil se. „Problém?“ zeptal jsem se a popošel ke skupině. Naproti mně vystoupil mladík. „Jo. Co s tím uděláš?“ řekl přidrzle a rozhazoval rukama. „Třeba bych tě mohl nakopat do prdele,“ odpověděl jsem a pomalu si chystal páčidlo k rychlému použití. Skupina se postavila za mladíka. Chtěli dát najevo svou přesilu, ale to na mě neplatilo. Stafordi začali zuřivě štěkat. Marťan je chytil za obojky. Mladík pohlédl za mě směrem ke stafordům, pak zpátky na mě a řekl: „To nakopu já tebe, ksindle!“ Rychle jsem vytáhl páčidlo z rukávu. „Zmrde!“ zařval jsem a ohnal se páčidlem. Zahnutý konec se ztratil v hlavě mladíka. Prošel přes ucho a mladík okamžitě padl. Skupina zůstala stát ohromená šokem. Stejně rychle, jako jsem se ohnal, jsem i páčidlo vytáhl. Na chodníku se hned udělala kaluž krve. Rovný zbroušený konec páčidla jsem zabořil do krku prvního, proti mně stojícího mladíka. Začal chroptět a v třepotu celého těla padl vedle prvního. „Co je vy sráči!“ zařval jsem a začal se ohánět páčidlem.
46
Zbytek skupiny se nerozutekl, ale jen poodstoupil do bezpečné vzdálenosti. Když jsem se ohnal, snažil se ke mně přiskočit někdo z druhé strany, než se nacházelo páčidlo. Mladí psi přiskakovali a odskakovali, jak jsem mával páčidlem. Chvíli jsem si takhle držel odstup. Další z Mladých psů skočil do dráhy páčidla. Snažil se jej zablokovat a odzbrojit mě. Dostal silnou ránu přes zápěstí. Reflexivně se chytil za místo, kde utržil zásah. Toho jsem využil a přetáhl jej přes hlavu. Krev se rozstříkla a páčidlo se odrazilo od tvrdé hlavy. Mladík spadl na zem. Začal jsem ho zuřivě bít hlava nehlava. Dva ze skupiny mě obešli. Pověsili se mi na záda a snažili se mě povalit na zem. Zkušeně jsem je přehodil a uvolnil se. Dal jsem se na útěk. Marťan pustil psy a vydal se za mnou. Psi se rozběhli ke skupině, kterou začali atakovat. Skákali jim k žebrům a na ruce. Marťan se ohlédl. Viděl, jak se stafordi poslušně dali do běhu za ním. Po pár metrech jsem se otočil já. Spatřil jsem, jak se skupina dala dohromady a dala se do našeho pronásledování. Do cesty mi vstoupili dva důchodci. Proběhl jsem mezi nimi a povalil je na zem. Dobrý pocit se tímto činem nedostavil, ale člověk udělá, co musí, že jo. Marťan běžící za mnou přišlápl ležící bábě krk. Zasténala a na rozdíl od troufalého dědka zůstala nehybně ležet. „Svině! Stůjte!“ pokřikovala banda za námi. 47
Běželi jsme, co to šlo. Oblouk už jsme viděli, tak jsme se snažili ještě více přidat. Trefa čekal na druhé straně, než jsme potřebovali. Naštěstí měl alespoň nastartováno. Když nás uviděl, otevřel dveře spolujezdce a zadní dveře na stejné straně. Skočili jsme do auta. Za námi stafordi. Trefa šlápl na plyn a vydal se po cestě, kterou jsme přiběhli. Jeli jsme přímo proti skupině Mladých psů. Dva ze skupiny vběhli do cesty, aby nás zastavili. Trefa zrychlil, až nás akcelerace zarazila do sedla. Bez emocí srazil oba mladíky. Každý odletěl na jinou stranu. U nás to odneslo jen čelní sklo, ale nijak dramaticky. Menší pavučiny se udělaly v jednom horním a v jednom dolním rohu. Trefa nezpomalil ani do zatáčky. Vzal to driftem přes ručku. Projel delší rovinku, driftem další zatáčku a my se dostali z téhle proklaté čtvrti. Teprve pak Trefa ubral na plynu. „Jste celí?“ zeptal se. „Myslím, že jo,“ odpověděl jsem. Trefa se podíval do zpětného zrcátka. „Pěkní psi,“ řekl. Zadýchaný Marťan jen pohodil hlavou. „Co jste tady vyváděli?“ „Vyrazili jsme na přátelský pokec. Chtěli jsme si vyjasnit nějaké věci.“ 48
„A vyjasnili?“ „Spíše ne, řekl bych,“ konstatoval Marťan. „To jste šli pěšky?“ „Jen nazpátek.“ „Co se stalo?“ „Tak trochu nám auto očesali.“ „Hm. Kam mám jet?“ „To je jedno, ale potřebuju sprchu,“ řekl jsem a utřel si pot z čela. Trefa nás přivezl k sobě. Automaticky a bez ptaní jsme se posadili v kuchyni. Každému otevřel láhvové pivo. Pak odešel a po chvíli se vrátil s ručníky. „Tady máte. Sprcha víte kde je,“ řekl a každému podal čistý ručník. Do sprchy šel jako první Marťan a já si tak mohl v klidu dopít pivo. Trefa nalil do misky vodu pro stafordy. I oni se s chutí napili. Když jsem na sebe ve sprše pustil vlažnou vodu, doslova jsem cítil, jak ze mě spadly problémy dne. Byla to očista jak pro tělo, tak pro duši. To však neznamenalo, že by problémy zmizely. Osprchovaný jsem se cítil svěže. Tělo už mě tolik nebolelo. Řádně jsem ho, i když proti své vůli, rozhýbal. Bylo pro mě nepříjemné oblékat se opět do zpoceného 49
oblečení, ale i tak to bylo lepší, než před sprchou. Promyslel jsem si, co podniknout dále. Přišel jsem do kuchyně. Marťan s Trefou na mě pohlédli. Posadil jsem se. „Viděl bych to asi tak,“ začal jsem. „Co Petra?“ odbočil jsem od původní myšlenky. „Udělal jsem, cos mi řekl. Manžel slíbil, že se o ni postará.“ „To je dobře. No. Viděl bych to tak. Zajedeme do kavárny. Myslím, že tam je trochu nepořádek, tak bychom to měli uklidit. Vezmeme to kolem mě, protože potřebuju na sebe něco čistého.“ „Jo klidně. Já mám čas,“ řekl Trefa a Marťan jako vždy souhlasil, aniž by cokoliv řekl. Přijeli jsme ke mně před dům. Kamarádi čekali v autě. Když jsem vešel do bytu, zmocnila se mě úzkost. Ucítil jsem Annin parfém. Prakticky jsme se neviděli jedno odpoledne. Možná za to mohl strach, který jsem o ni a nenarozené dítě měl. Rychle jsem ze skříně vytáhl čisté oblečení a převlíkl se. Nechtělo se mi doma příliš zdržovat. Byt působil až nepřirozeně prázdně. Vyšel jsem do podzimního podvečera. Vítr ustál, tak bylo příjemně teplo. Jen padající mlha dávala znát, že brzy přijde zima.
50
Sedl jsem si do auta a byl rád, když jsme po chvíli vyrazili. Trefa projížděl čtvrtí pomalu. Měl jsem tak čas, abych zdravil místní. „Počkej, zastav,“ řekl jsem. Blížili jsme se ke konzumu, před kterým tradičně postávalo a popíjelo pivo několik místních mužů. Jeden vyrazil směrem k cestě, jakmile nás uviděl. Trefa zastavil přímo před konzumem. „Pěkný den, mistři,“ pozdravil Josef a naklonil se do okénka. Pohodil jsem hlavou, aby nám sdělil, co měl na srdci. „Půl města už mluví o vaší dnešní akci,“ sdělil nám. „To je dobře, ale nebylo to nic velkého. Po dnešní noci se budou mít lidi o čem bavit,“ nadhodil jsem. „Dělejte, jak umíte, ale spíše jsem vás chtěl upozornit, že kluci tady dnes viděli popojíždět nějaké cizí auta.“ „Dobře díky za informaci.“ „Maličkost, ale měli byste být opatrní. Tady snad nikomu žádné nebezpečí nehrozí. Hlídky se střídají v pravidelných intervalech, tak ví o všem, co se kde šustne. Teď ještě vyrážíte na nějakou akci?“ „Ne, jen do podniku.“ 51
„Dobře, mějte se,“ rozloučil se s námi Josef a my se dali znovu do jízdy. U kavárny jsme jako obvykle zastavili ve dvorku. Šli jsme zadním vchodem. Před vchodem do podniku postávali nějací lidé. Zřejmě hosté. Nahlíželi přes prosklené dveře a snažili se zjistit, co se vevnitř děje. Měl jsem trochu obavy, aby nezahlédli naše oběti. Jestli jsme je nechali dostatečně daleko, aby nebyly vidět. Vevnitř jsem se uklidnil. Puntičkářská povaha po otci mě naučila dělat věci precizně na poprvé, tak jsem už nad maličkostmi kolikrát ani nepřemýšlel a dělal je automaticky. Stafordi se okamžitě rozběhli ke svázaným členům Mladých psů. Marťan znejistěl a vyčkával, co se bude dít. Stafordi těla očuchali. Jeden se vymočil mrtvému na hlavu. „No jistě. I ten pes poznal, že za nic víc nestál,“ pronesl Marťan. Nohou jsem žduchl do jednoho těla. Naši zajatci byli mrtví. Tělo se vybulilo na bok. Podal jsem si nůž a přeřezal lana. Na krku zůstal po lanu krásny otisk. „Co s nima uděláme?“ zeptal se Trefa. „Řezník?“ řekl jsem tázavě. „Jo, ale v tom případě budeme uklízet až pak, ne?“ poznamenal Marťan. 52
„Jak jinak. Vždyť ho znáš, jaký nadělá bordel.“ „No právě.“ „Můžeme stáhnout i Řezníkovu matku, ta je na úklid všeho druhu expert,“ řekl jsem s úsměvem. „To je dobrý nápad. My bychom se s tím drhli celý den.“ „No, ale co teda uděláme s těly?“ zeptal se Trefa. „Odvezeme je zpátky. Ať si s nimi dělají jejich kamarádi, co chtějí.“ Přeřezal jsem lano i na druhé oběti a poprosil kamarády, aby mi pomohli odtáhnout mrtvoly dozadu. Každý jsme chytili jedno tělo a za nohy je dotáhli do zázemí kavárny. „Tak myslím, že bychom mohli vyrazit?“ zeptal se Marťan. „Pro Řezníka zajedete sami. Jeho matku máte taky po cestě. Mě hodíte do autobazaru u mostu,“ řekl jsem. „U mostu? Jsi si jistý?“ „Jasně že jsem si jistý. Jestli narážíš na to, že patří Žolíkovi, tak o tom vím. Možná je, dá se říct, náš nepřítel, ale auta má dobré. Tohle je čistě věc dobré koupě.“ „Jak myslíš. Rozmlouvat ti to nebudu, ale pamatuj, že nepřítele nesmíš nikdy podcenit.“ 53
„Vím, sám jsem tě to učil. Ale myslíš, že mi to auto bude prodávat osobně? Nebude. A jeho prodejci budou asi těžko vědět, kdo jsem. Takže klid.“ „Dobře, už mlčím. Sejdeme se tady?“ „Jo, to bude nejrozumnější,“ řekl jsem a pak jsme společně vyšli k autu. Stafordi chtěli jít automaticky s Marťanem. Nejprve se je snažil slovně přesvědčit, aby zůstali v podniku. Zkoušel všechny možné povely, ale ty byly stafordům ukradené. Marťan ztratil nervy. Zatlačil rukou neúnavně se do dveří deroucí stafordí hlavu. To se však ukázalo jako chyba a staford Marťana dost ošklivě kousl. Prokousl mu dlaň a na ruce z obou stran zanechal otisk čelisti. Marťan zařval. Stafordi zůstali stát. Toho Marťan využil a dveře zabouchl. „Zasrané psiska,“ zaklel. „Seš dobrej?“ zeptal jsem se. Marťan si držel prokousnuté místo. „Jo, nic to není,“ odpověděl. Trefa i přesto vytáhl autolékárničku a Marťana jsme alespoň prozatímně ošetřili. Pak jsme vyrazili. Během cesty jsme se domluvili, že mě vyhodí dříve, než přímo u autobazaru. Chtěl jsem mít jistotu, že si nezapamatují auto. Když jsem pak vystoupil, přemýšlel jsem, jaké auto si vlastně chci pořídit. V celku jsem přišel pouze na to, že mi postačí něco levného, ale spolehlivého.
54
V bazaru jsem chvíli mezi auty bloudil sám, než z kukaně přišel prodavač. Prohlížel jsem si vystavené vozidla a promýšlel, kolik jsem ochoten utratit. Ceny byly skoro stejné, takže šlo spíše o to, vybrat vhodný model. „Dobrý den,“ pozdravil prodavač a nápadně si mě prohlížel. „Zdravím,“ odpověděl jsem jednoslovně. „Máte nějakou představu, co byste si přál?“ zeptal se prodavač. „Něco spolehlivého.“ „Všechny naše vozy jsou spolehlivé a prověřené.“ „Chci velký kufr, často něco převážím.“ „Takže kombíka nebo hatchback. Přikývl jsem hlavou a prodavač mě zavedl před vozy, které by se mi mohly zamlouvat. Ceny byly opět skoro stejné. „Co tohle?“ řekl prodavač a do auta klepl rukou. „Bude se k vám hodit,“ dodal. „Vypadá slušně, tak asi jo, ať tady netrčím celý den,“ odpověděl jsem. Veškeré náležitosti jsme vyřídili během necelé půlhodiny. Během této doby si mě prodavač několikrát prohlídl. Čekal jsem otázku typu, že mě odněkud zná, nebo nějakou podobnou, ale nepadla. 55
„Tak chviličku, hned to bude,“ řekl mi a někam zmizel. Zapálil jsem si cigaretu a bez většího smyslu si prohlížel vozy. Sem tam jsem se podíval na nedalekou cestu. Myslel jsem na Annu, jak se asi má. Slíbil jsem, že ji večer zavolám a už jsem se těšil, až uslyším její hlas. Z myšlenek mě vytrhla náhlá prodavačova přítomnost. „Tak tady jsou klíče a samozřejmě auto. Mechanik zkontroloval, jestli je vše v pořádku.“ „A je?“ vypadla ze mě nesmyslná otázka. „Ano, samozřejmě. Je to jen taková formalita pro stoprocentní jistotu.“ Nastoupil jsem do nového auta. Porovnal si zrcátka, sedačku a vše, co jsem si momentálně mohl přizpůsobit dle svých představ. „Tak děkuji, mějte se,“ rozloučil jsem se a vyjel z bazaru. Prodavač jen mávl rukou. Směrem ke kavárně jsem jel pomalu. Potřeboval jsem se s autem pořádně seznámit, tak jsem nedivočil. Stál jsem na křižovatce. Rozhodl jsem se zapnout autorádio, abych zjistil, jak má kvalitní zvuk. Hrála zrovna má oblíbená skladba, tak jsem kolečkem hlasitosti otočil na maximum. Kýval jsem hlavou a ťukal do volantu melodii.
56
Do vedlejšího pruhu se zařadilo auto plně obsazené mladými kluky. Ti, co seděli na straně směrem ke mně, mě začali pozorovat. Ztlumil jsem hudbu a stáhl okénko. „Co je, že tak blbě čumíte!“ vyjel jsem na ně. Řidič zatůroval. Takže kluci si chtějí hrát, pomyslel jsem si. Alespoň vyzkouším, co moje nová hračka dovede. Rovněž jsem zatůroval. Byl jsem překvapen, jak krásně silný zvuk motor vydal. Znova jsem se podíval na kluky a usmál se. Poslal jsem myšlenku, že to mají marné. K červené na semaforu se přidala oranžová. Pak blikla zelená a obě auta bleskurychle vystřelila z místa. U semaforu se vznášel kouř od spálených pneumatik. Zařadil jsem trojku, čtyřku, pětku. Dostal jsem se do malého náskoku. Podřadil jsem na čtverku a auto se zvýšením otáček odpíchlo do popředí. Před námi se objevila další křižovatka, která měla být cílem sprintu. Dal jsem pětku a nohu až na podlahu. Křižovatku jsem projel na oranžovou, kdežto druhé auto jsem ve zpětném zrcátku viděl, jak zastavilo. Usmál jsem se radostí z výhry. Pak jsem nabral směr do podniku. Stál jsem na posledním semaforu, který jsem měl na trati do kavárny. V protisměru stálo auto s mladými kluky, které jsem porazil. Na obou stranách se rozsvítil signál ‚volno.‘ Při míjení jsme se na sebe dívali. Řidič i 57
pasažér za ním na mě ukázali dost výmluvné gesto. Palcem ruky si přejeli po krku. Takových gest jsem viděl dost a celkem častěji, než by se někomu mohlo zdát obvyklé. Nerozhodilo mě, ani mi nenahnalo strach. Byl jsem ale zaražen z té podivné náhody, že jsme se potkali na jiné křižovatce. Začalo mi to vrtat hlavou. Projel jsem křižovatkou a ztratil se v bočních uličkách. Do kavárny jsem přijel naokolo, než jsem měl původně v plánu. Zadním vchodem jsem vešel do podniku. Mrtvá těla už nebyla tam, co jsme je odklidili. Byla uložená v menší zadní místnosti, kde bylo lépe vidět a taky větší prostor pro pohyb. Nakoukl jsem, ale kluky ani hosty jsem neviděl. Přešel jsem do prostoru samotné kavárny, tedy do prostoru pro zákazníky. „Ahoj,“ pozdravil jsem kamarády, Řezníka i jeho matku, které jsme říkali teta. Sborovým zahučením se mi pozdrav vrátil. Kluci spolu s tetou popíjeli kávu a společně luštili osmisměrku. Řezník měl na jiném stole rozloženo své náčiní, které před použitím dobrušoval ocilkou. Zkušeně přejel prstem po ostří a kývl hlavou, že může začít. Odebral se směrem k mrtvolám. Dvě ze tří odsunul stranou, aby mu nepřekážely. Vzal do ruky velkou sekeru na porcování. Jedním sekem oddělil ruku u lokte od 58
zbytku těla. Ruka odletěla kus stranou. Pomalým krokem pro ni došel a zvedl ji ze země. Zaujatě si ji prohlížel. Pak ji po mě hodil. Reflexivně jsem ruku chytil, jako by se jednalo o bombu, která nesmí přijít ke kontaktu se zemí. Pohodil jsem si s ní v rukách, jako s horkým bramborem a odhodil na zem. Tělem mi projel nepříjemný pocit. Nebylo mnoho věcí, které by mi vadily, ale tohle jsem nemusel. Řezník se na mě škodolibě zazubil. Měl jsem ho rád i pro jeho vtípky. Nikdy toho moc nenamluvil. Mnohokrát jsem uvažoval, jestli vůbec dokáže něco cítit nebo prožívat. Někdy jsem byl pobaven myšlenkou, jak by asi vypadala jeho žena, kdyby nějakou měl. Řezník se dal dále do porcování. Sekl k ramenu, ale zbytek pahýlu zůstal držet na ramenním kloubu. Chytil pahýl do ruky a zakroutil s ním. Malou místnost protnul zvuk křupání kloubu. Vzedmul se mi žaludek a musel jsem odejít zpátky do prostoru pro zákazníky, abych nevrhnul. Bylo fajn, že Řezník dokázal zpacifikovat dospělého člověka do přepravky na maso. V autě to ušetřilo dost místa. „Co je?“ zeptal se Marťan, když viděl, jak jsem zelený. „Nemusím být u všeho,“ poznamenal jsem. „Ach tak,“ řekl soucitně. „Co auto? Jak jsi pořídil?“ 59
„Docela dobře, řekl bych. Uvidíš sám.“ „Co v bazaru? Dobré?“ zeptal se pro změnu Trefa. „Prodavač si mě trochu, teda dost prohlížel, ale myslím, že v pohodě.“ „A jak se ti v novém autě jelo? Spokojený?“ „Jo, jede pěkně. Měl jsem možnost si ho pořádně vyzkoušet,“ poznamenal jsem s úsměvem. „Určitě jsi jel jako prase,“ řekl Marťan upřímně, protože věděl, že mě jeho poznámka neurazí. „Nejel bych, ale na křižovatce mě vyprovokovali nějací smradi.“ „Nemyslím si, že by to pro ně mohl být problém,“ utrousil Marťan. Zasnil jsem se, když jsem se rozpomenul na podivné střetnutí na další křižovatce. „Junkie?“ volal Trefa, který si všiml mého výrazu. „No,“ odpověděl jsem, když jsem se vrátil do přítomnosti. Nechtěl jsem kluky zbytečně znervózňovat a uznal, že se jednalo pouze o blbou náhodu. Marťan s Trefou se podívali za mě a otřepalo je. Otočil jsem se. Za mnou stál Řezník. V ruce držel přepravku s naporcovanou mrtvolou jednoho z mladíků z Mladých psů. Řezník provokativně mrtvole vydloubl 60
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
