JAN VYHLÍDAL
KRESBY ZE SLEZSKA
Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě, příspěvková organizace 2012
Toto elektronické vydání vychází z textu Kresby ze Slezska od Jana Vyhlídala, který byl vydán v roce 1902 v Brně nákladem Fr. Slámy. ISBN 978-80-7054-153 1 (pdf pro čtečky)
Text díla není vázán autorskými právy. Elektronické vydání (typografická a grafická úprava) je poskytováno pod licencí Creative Commons.
I. Z POD LYSÉ HORY ÚVOD Knížectví Těšínské prostupuje část Moravských či Bílých Karpat, zvaná Bezkydy, jejichž hlavní hřbet zvedá se podél jižních hranic země od východu na západ. Mezi řekami Ostravicí a Olzou Bezkydy tvoří tři skupiny, totiž: Lysé Hory (1032 m.), Travného (1201 m.) a Javorového (1032 m.). V území, jemuž vévodí Lysá Hora a Travný, rozkládají se při řekách Morávce, Mohelnici a Ostravici tři údolí, jež přese všechnu nádheru přírody mohou zvána býti »slzavými údolími«, neboť tolik bídy a hladu snad ve Slezsku nikde není nahromaděno jako tam. Jest dokázaným faktem, že Čech nejraději cestuje po cizích krajích, a domácí krásy nechává si naposled — na zákusek. Nedávno mi přítel pravil, když jsem mu vytýkal, že toulá se po Italii a Moravy, Slezska, Čech nezná, »že musí napřed shlednouti Italii, o níž po osm let tolik se učil, pak teprv užší vlast, o níž jen tak zběžně se přednáší.« Jest kus pravdy v této odpovědi: pro přednášky o Italii a Řecku zapomíná se na naši krásnou vlast, jejíž minulost a přítomnost každý věrný Čech v největší míře měl by znáti. Snad nejzapomenutějším koutem v království Českém jsou Slezské Bezkydy, jimž i v odborných článcích našich slovníků věnována ta nejmenší
pozornost;
a přece
pro
svou
krásu,
slovanské
obyvatelstvo — a národní a hmotnou bídu českého lidu měli
bychom si krajanů svých lépe všímati, bychom se aspoň vyrovnali Němcům a Židům ve známosti toho kraje. Němci a Židé dokonaleji znají »slzavé údolí« než my; vždyť Těšínský »Beskidenverein« postaral se, by horám, obývaným českým lidem, vtisknut byl německý ráz. Kamkoli vkročíš, všady ti do oka padá německá orientační značka; německá smělost odvážila se již na tu největší obryni Bezkydskou – Lysou Horu, překřestivši ji na »Kahlenberg« a témě její obdařivši hotelem německým. Čarovné údolí Ostravice jest eldoradem židovstva, jež hlavně »u Šanců« našlo svou zaslíbenou zemi; z našich lidí málo komu napadne, by se nadýchal zdravého ozonu horského u Ostravice a podíval na ubohé spolubratry. Vyjímáme údolí Morávky. Na Morávku vlivem p. posl. Hrubého ubírá se dosti výletníků z Těšína, Opavy a obou Ostrav. Scházívají se v hostinci u Foldyny, společně rozletají se po horách, chytají pstruhy, baví se a někteří z nich stírají ubohým horalům slzy. Ti nejlepší stránku vyvolují. * * * SALAŠNICTVÍ Od 12–16. století rumunský živel osazoval se v různých končinách. Usadil se v Alpách dalmatských, v Pomoří, Charvatsku, Srbsku, Sibíňsku, Bukovině, v Haliči. Z Haliče nastěhoval se do Bezkyd Slezských, Moravských, kde s obyvatelstvem slovanským v jedno splynul. Valachy rumunskými zavedeno bylo v Bezkydech
salašnictví, jehož terminologie (názvosloví) jest téměř všechna rumunská. »Jako na Moravě1 tak i na Těšínsku zabývali se Valaši netoliko chováním »statku valašského«, totiž ovec, koz a baranův, nýbrž i dobytka rohatého, tudíž i vyráběním »valašského sukna«, »valašského sýru« (brynze), »valašením« dobytka. Tuto živnost napočali u nás Valaši či Vlaši rumunští, kteří ovšem své národnosti neuchovali, ač rumunská jména některým horám na Slezsku jako: Kičeře, Gahuře a Mahuře dali. Pro valašské hospodářství hodily se hory s lestnatými lučinami, kteréž knížecí komoře žádného užitku nenesly. Tyto knížecí hory na Těšínsku rozděleny na tři díly, t. j. na troje vojvodství. Na jednom tom díle vládl »valašský vojvoda«, mající sídlo na Lhotě, na druhém vládl sídle v Jablunkově, na třetím sídle na Visle. Vojvoda byl zároveň starostou »práva a ouřadu valašského«, maje k ruce devět přísežných, kteréž právo rozeznávalo všeliké rozepře mezi pastýři Valachy, pokutovalo a trestalo, hory na pasení ukazovalo jednotlivým majetníkům atd. Vojvoda nepochybně pečoval, aby Valaši platy a desátky do knížecí komory náležitě odváděli. Dle Biermanna dávali Valaši do knížecích důchodů nepovědomo kterého roku, desátky z ovec, koz a baranův (anebo na penězích za kus po 1 zl. 24 kr., z telat a krav též desátky nebo na penězích po 3 zl. a 6 zl.; od každého salaše dávalo se místo dvou valašských ovec sáhu valašského sukna, sýru a brynze). Celkem činily pastevní důchody knížecí 3037 zl.; za pastvu černého dobytka (bukvice, žaludy) docházelo 260 zl.« 1
Věstník M. Opav. II., str. 41.
»Nová doba, nepřející goralům, vytiskla vojvody ze salašů, vytiskla odtamtud — i goraly. Vojvodové zmizeli už před lety, a nynější goral neví ani, proč a jak se to stalo. Ví jen, že kdysi bylo lépe, že salaše patřívaly goralům a že na nich vládli jejich vojvodové, že ale potom přišli páni, měřili a měřili, a tak zle to vyměřili, že salašův už teď málo, všecko teď už »panské«. Komora Těšínská — léno to koruny české — dokázala totiž, že většina hor náleží jí, goralům přísluší jen služebnosti. Za tato stará práva goralská odstoupila pak goralům některé salaše úplně — v ostatních goral pozbyl práva všeho. Potom ovšem nebylo goralům třeba vojvodů, neboť salašů zůstalo jim tak málo, že hospodářství tam na salaších opatří jim báčové. Malému vojsku netřeba generálův, několika těm vojákům na salaši, jakým jsou ovčář a kravař, dostačí i kaprál báča.«2 Že při odnímání salašů goralům nešlo to vždy po spravedlnosti, možno si mysliti: na vyšší a mocnější vždy berou se ohledy. Tak naříkají si potomci Jakuba Krasule z Morávky, že jim salaše násilně vyrvány. Hrabě František z Pražmy roku 1708 dne 6. listopadu potvrdil Krasulovi listinu darovací: »Já Franc, svatořímské říše hrabě z Pražmy, svobodný pán z Biskeru, dědičný pán panství Frýdeckého, známo činím tímto listem vůbec přede všemi, a zvláště, kdyby potřeba nastala, že jest přede mne předstoupil Jakub Krasula, věrný milý ze vsi Morávky, majíc list svých předků, jenž zní takto: »Já hraběnka Marie Ludovika, hraběnka z Pražmy, známo činím tímto listem vůbec přede všemi, 2
Dr. Sláma, Vlast. putování po Slezsku, str. 347.
a zvláště kdyby toho potřeba nastala, že jest přede mne předstoupil Jakub Krasula, věrný milý ze vsi Morávky, dajíc toho zprávu, že jemu vrch řečený ,Kičera‛ nad vsí Krásnou ležící na paśu odňatý a k ruce panstva obrácený jest. Vidúc žádosť jeho, nijak mu to odepřít nemohu, nýbrž jemu naproti tomu vrch řečený ,Nižní Slanič‛ v dědičné užívání pastvin ode mne, erbu a všech držitelů panství toho bude mocen Jakub Krasula, erbové a potomci jeho ten vrch užívati, zastaviti, zaměniti, prodati i nechati a jak se svým vlastním činiti. Což pro lepší jistotu jsem se vlastní rukou podepsala a pečeť hraběcí mu přivěsiti poručila. V zámku Frýdeckém, 24. nov. 1707.« Jmenovaný vrch »Nižní Slanič« potomci Jakuba Krasule r. 1860 pozbyli. Jak se to stalo (úředních aktů nemáme po ruce), vypravují salašníci toto: K salašníku přišli arciknížecí fersteři a hajní a pravili: »Ten vrch nám musíte dáti stůj co stůj, to je naše.« Statečný goral se bránil: »Stůj co stůj, na mu dušu, nedam. Mám darovací listinu grofů z Pražmy na budoucí časy pro sebe a své potomky.« Ferster odpověděl: »Podepiš se, že nám dobrovolně vrch ten odstupuješ.« Goral: »Na mu dušu, dokud Bůh na nebi, nězrobim toho.« »Jak se nepodepíšeš, dám tě do vězení«, hrozil ferster »Dokud mi Bůh něcha dušu v těle, nězrobim toho.« »Když se nechceš podepsati«, děl ferster, »tuž na znamení, že vrch odstupuješ, pozři na zem, co na ní stojíš.« Salašník ale upřel zrak k nebi.
Ferster lstivě pravil: »Nu pozři, co to k tobě jde?« Chlop se ulekl, pozřel na zem a páni se rozesmáli: »Když jsi pohledl na zem na náš rozkaz, tak souhlasíš, že ten vrch už není tvůj.« Horal lítostí omdlel. Ferster se při tom ušklíbal: »Dyž baj za raz umře, všecko jedno.« Salašníka zajmuli a hnali do chalupy, sebrali tam darovací listiny a odešli. Goralovi slíbili 32 jiter země náhrady, ale dostal jen 11. Takové zabírání salašů, vypravují goralé, trvalo do r. 1869, fojti se přidali k pánům.
NYNÍ NĚCO O SALAŠÍCH V každé kolibě hoří oheň po celou pastvu; kdyby uhasl — stalo by se neštěstí. Uhasne-li přece někdy, bača skokem letí do sousedního salaše pro oheň, aby uchránil salaše zla. Nad »vatrou« (ohniště) na »kumháru« visí kotel, v němž se vaří žinčice a j. Staré ovce skýtaly majitelům na nejvýš 7-10 liber brynze; ty ovce, »které byly na dani«, z těch platilo se z kusů 20 kr. šajnů (8 kr.) a »které byly bez daně« 40 kr. šajnů. Kdo neměl písemné obdarování od hraběte Pražmy, tomu bylo platiti těch 40 kr. šajnů. Pasáci brali z ovec užitek – sedmý den; honákovi se vyplácelo do sv. Michala 12 rýn. šajnův a stravu.
Šťastný, spokojený život žili goralé, když valašnictví kvetlo; měli co jíst a o nějaký ten zárobek nebylo! O sv. Janě Nep. »odlučovaly se« z domova staré ovce od mladých. Staré hnali honáci, pasáci, bačové na salaše a mladé zůstaly doma; tyto vyháněly se též do hor, ale neměly přístřeší. Bača měl vrchní správu nad salašem; v salaši stálo dřevěné stavení »koliba«. Bačovi podřízen byl »pasák“ a »honák«. Bačové dojívali ovce, tužili brynzu, určovali pastvu; jim pomáhali pasáci, někde »valaši« zvaní. Honák obracel stádo, odháněl od škody atd. Bačové byli obyčejně ženatí; pasáci svobodní. Ovce přenocovaly v »košoru« (košáru), t. j. v ohradě do čtverce deskami obité. Tato ohrada se den co den posouvala, aby salaš se »pokošoroval« (pohnojil). V košáru jest malé ohraděné pole, v němž se ovce dojí; do toho malým otvorem vchází jedna ovce za druhou na mostek a dává se podojiti. Do sv. Maří Magdaleny dojí se ovce třikrát denně, pak jen ráno a na večer. Pastýři byli nebojácní a veselí. Když přišel medvěd, bača obuchem, nožem, ohněm se bránil; věrný pes byl mu dobrým pomocníkem. Bača žena celý »krdel« na polan vesele zpíval píseň ovčářskou: Ovce moje, ovce, nech vás pase, pase kdo chce. Já vás pást nebudu,
rač k muzice půjdu. Když jsem z lesa vyšel, muziku jsem slyšel, tak líbezně hrála, až poskakovala: ho, ho, ho, pu, pu, pu, na polani už su tu! Bačové měli mnoho nepřátel; i mezi sebou se hněvali a navzájem si škodili. Který bača pásl na špatnějším salaši, záviděl tomu, který měl porostlý bujnější travou, a hleděl mu uškodit kouzly. Horalé tvrdí, že nejmoudřejší lidé v horách byli bačové; co ti všecko uměli, ani se napísat nemůže, dokonce dovedli čítať i v »černé« knize. Na příklad. Závistivý bača zastavil stádu protivníka svého »měrynzu«, t. j. přežvykování, »přežuvání«, neb způsobil nadýmání střev a ochromení. Když byl bača chytrý, snadno si pomohl a nemoc vrátil na stádo škůdcovo; jak se skutečně prý stalo u Lysé v Malenovicích. * * * [Psáno slohem vypravovatelův a pokud možno i slovy.] Byl bača jménem Jan Krolík z Malenovic, ten měl stádo na salaši Muzoňce. Krolík ze msty druhému pasákovi, co pásl »jalovec« (jalové ovce) zastavil měrynzu. Jak v poledne pasák přihnal jalovec na své místo, ovce spoléhaly, a žádná nepřežívala.
Vida sebe poškozena, šel na radu k bačovi jménem — Valentinkovi, a stěžoval si mu o svém poškození. Valentinek praví: »Co se stará? Když ovečkám měrynzu zastavil, tak on ten škoditel bude do smrti přežuvat…« Sebral patřičné zeliny, dal mu je do rukou řka: »zanes je k vodě a vhoď do ní.« Stalo se. V tom okamžiku právě Jan Krolík v košáru dojil ovce. Za ráz skočil, a vyběhna zuby uhryzl trávy z trávníku. Od toho času všady přežíval, i v kostele. Protože lék byl puštěn na vodu, tak mu žádný kouzelník pomoci nemohl. To měli oni také věci mezi sebou, co věděli víc než jim patřilo. * * * Na salaši jménem Ivančena vedle Lysé byl bača skoro sto let starý — jménem Jura Ivanek. Podle něho jako majitele salaše má až posavad jméno hora — Ivančena. Bača, o kterém se mluví, postoupil svůj salaš synovi — též jmenoval se Jura Ivanek; ten zas měl syna Juru, ale ten už salaše nedrží: Naše podání jest od druhého držitele salaše, tož slyšte! Starý bača byl na pastvě s ovcemi na tom salaši letního času; tam přes ten salaš chodili a chodí až posavad pánové z Frýdku na Lysou. Jeden ráz stavili se tito pánové k tomu bačovi na žinčici. Za řeči tázali se: »Povězte nám, jak mnoho též tam na tom vzdáleném
salaši — byl 3-4 hodiny od Ivančeny — jest ovec, co jak mnoho může bača od nich mléka nadojít?« Ivanek byl v kouzlech hrubě zběhlý, tak že všecko věděl, a žáden mu nemohl kouzly poškodit. »Co se ptáte, pánové? To jest lehká věc; jak chcete, hned vám to dokážu, co se můžete na to spolehnout.« Pánové byli zvědaví. »Tak když to chcete vědět, pojdte se mnou.« Vzal obušek a geletu (hrotek), co se do ní dojí, šel do lesa pod salaš, tím obuškem ťal do smrka a z tohoto obuškového šteliska se spustilo mléko a odtud do gelety. Ti pánové se dívali, jak nadojil plnou geletu a vylil na holý trávník, a dojil zas; jak nadojil druhou plnou, odlil zas jak před tím, a dojil po třetí, té už nadojil jenom půl, a zas na ten trávník vylil. Pak vytáhl obušek ze smrka, udělal na tom místě, kam mléko vyléval, tím obuškem kříž, a tam na tom vzdáleném salaši nepoškodil nic. Jenom v tom čase, když z toho obuška dojil, na tom salaši ty ovce ztratily měrynzu. »Tak, pánové, je-li libo, jděte se podívat na ten druhý kopec, jak bača moc nadojí; přesvědčte se.« Pánové nešli, zaplatili žinčici a zadivení nad touto událostí na Lysou odešli. Když by nebyl toho mléka vylil na zem a byl ho pod střechu přines‛, tak byl tomu bačovi na druhém kopci uškodil moc! To by ten den neměl stáda zdravého, že by na doktory musil jíť, co statku pomáhali.
Za nedlouho postoupil starší Jura Ivanek salaš svému synovi Jurovi Ivankovi, který zas dlouho toho salaše užíval. Jednoho času onemocněl a zemřel. Po jeho smrti smutné následky byly viditelné, které ještě živí svědkové pamatují. V čas pohřbu, jak ho z domu z pod střechy na pole vynesli a položili na máry, objevil se nad ním v povětří černý pták ve zvýšce tři sáhy — velký jako kavka — ten tak nepříjemně vřeštěl, až zpěvákovi pohřební zpěv kazil. A tak byl dotěravý a smělý, že na hnůj ku chlévu přiletěl a vřeštěl, tak že nevěsta toho bače vzala malý stolek od chléva a praštila po něm. Pták do vrchu vyletěl a vřeštěl ještě víc, tak že lidé k tomu pohřbu sebraní se po tom ptáku ohlídali, že ani se zpěvákem nemohli zpívat. Když tu roztržitost zpěvák viděl, pravil: »Lidé, nezpíváte, jenom na hlupého ptáka hledíte, pojdte.« Ten pták ponad tu truhlu zároveň s pohřebem letěl a vřeštěl. Jak přišli na hranici toho gruntu, pták se ztratil a nikdo neviděl kam; pak teprv měli pohřebníci pokojnou cestu na Borovou. * * * V Mohelnici byl též jeden taký moudrý bačák, že měl dva palce z oběselce. A ešče mu bylo zapotřeba třetího, potom by už vliz do každého zámku, co by ho nikdo nebyl viděl. Tak ale se zdověděl, že oběselec na prajské je; a ten bačák pásl na Trovným v Mohelnici. Tak z Trovného za půl druhé hodiny dorazil na prajskou (to jest, myslím, kole 30 (?) mil.).
Ale jak přišel na prajskou, přichodil ku tomu místu právě, když chlap oběselce z vrby odťal. »Ty's mi to vyvedl«, zabručel bačák a z prajské jechal na Trovný. Hádejte, jak dlouho šel? Půl třetího dne, protože již neměl té moci, jako když z Trovnýho šel na prajskou.« * * * OBECNÍ PEČEŤ V Malenovicích měli fojta, burmistra a šest »úřadníků«; na větší dědině bylo 12 úřadníků celého »práva«. Za stara celého práva více si vážili než nyní okresních soudů. Však právo umělo si zjednati patřičného respektu. Fojt mohl trestati na penězích, robotou i bitím. Fojt a dva úřadi opatrovali obecní pečeť. Obecní pečeť, jaká to vzácnota! Pěkně rejsovaná, starobylá! Nynější pečeti či razítka, škoda o nich psáti. Že obecní pečeť byla pěkným kouskem, proto též si jí vážili. Ze samé úcty pořídili pro ni truhlu s třemi klíči, jež měli při sobě fojt a dva úřadníci. V truhle byla jenom pečeť a do truhly z těch tří jeden bez druhého se nedostal. Truhla často se neodmykala. Jenom když bylo potřeba na nějakou zvláštní listinu přiložit pečeť, tenkrát svolal fojt celou dědinu dohromady. Toť se ví, že dostavili se slavnostně též opatrovníci pečeti.
V Malenovicích před lety byla celá dědina v hromadě. Měli otiskovati pečeť na jakousi listinu pro panství. Úřadníci opatrně nesli truhelku s obecní pečetí z komory do jizby. Fojt úředně odemkl zámek, po něm oba úřadi. Hromada byla potichu jako v kostele. Mnozí z nich ponejprv měli uzříti obecní klenot — pečeť. Víko se zdvihlo — aj tu bylo nač se podívat! V truhelce plno švábů, že nebylo ani pečeti vidět. Švábové vidouce se prozrazenými, že dotýkali se obecního pokladu, strachem prchali do koutů celé jizby. Úřadníci popadše metly bili do drzých švábíků. Trvalo to chvíli, než obecní pečeť zbavena byla nedůstojné společnosti. Fojt prohlížel pečeť, zda není porušena. Shledav ji neporušenou, pořídil otisk a slavnostně zase uložil za pomoci obou úřadů do truhelky, lépe ucpané koudelí. Co myslíte, neškodilo by »úředně« pustiti se do švábíků nasazených z Němec v horách bezkydských, a vyprášiti jim fráčky, aby utekli, odkud přišli! Úřadníci, kde jste? KAPLE NA LYSÉ Jinak starší úřadové dědinští hájili mravnosti než nynější. Jak se zpozorovalo, že »svobodní« obojího pohlaví něco nešlechetného zamýšlejí, tak se na ně páslo. Úřadník s jinými prohlížel stavení. Běda, byli-li postiženi milenci!
Úřad oba dva sebral a do fojta odvedl. Tam byla do rána při nich varta, aby neutekli. Ráno je do pout spolu sepnuli na nohy a musili jít do kopce ku kostelu cestu spravovat. Ku práci dostali obecní náčiní: perlík na tlučení kamení a motyku na urovnání tohoto. Úřadník stál při nich, tak že musili svědomitě a pořádně robiť. Stravu si koupili v hospodě, a gazda doma musil býť bez nich spokojen. Tito trestanci, nemilovali-li se upřímně, pokládáli práci u kostela za velikou hanbu, ale ti, co byli jak náleží v lásce k sobě oddáni, ti si z toho nic nedělali, ba byli rádi, že »přes den jeden o druhého se otírali.« Jestliže se stalo, což bylo zřídka, že některá děvečka dopustila se skutečné hanby, tož musila dle své tělesné a majetné schopnosti cihlu na vrch Lysé vynášet. Trvalo to hodně dlouho, než na vrchu byla dostatečná zásoba cihel, aby se mohla kaple postavit. Že na Lysé kaple stála, dokazuje až posavad na vrchu rumovisko. Že tato kaple jest zbořena, byla toho příčina: Majetník salaše měl nedaleko koně na pastvě; dobře ho nestřehl, a milý kůň vlezl do kaple. Neví se jak, dveře se zavřely — a kůň tam pošel, tak že tato kaple nemohla být za posvátnou potřebována. Byla tedy zbořena.
Nyní jest na vrchu Lysé přičiněním a obětavostí dp. faráře Jana Tagliaferra z Borové postaven svatý kříž, který s velkou, slavnou procesú ze všech okolních dědin a farností přítomných obyvatelů r. 1900 vysvěcen jest. Který jako někdy s hory Kalvarie na Jerusalem patřil, tak i na naše horské krajiny svrchu vzhlédá a žehná. * * * K fojtovým trestům neslušných děveček patřila též »trlica«; to byl hrubý kládek dřeva ležící při křížové cestě upevněn na zemi. K tomuto kládku musila nezachovalá děvka kleknout, nohy pod kolenama se jí dřevěnou»lajsnou« zatáhly, aby nima nemohla hýbat. Hlava a ruce byly na té kládě řemenem připnuté, aby se nemohla nikam uhnout; »zadek měla v celé prostoře na svobodě, jednoduchou, lehunkou zástěrkou zahalený. Kdo z kterékoliv strany po té křížové cestě šel, ten měl blátem do zadku silno plaznout. To byla pro chlapce regrací!« Když už to tak půldne trvalo a šlo moc lidu, bylo to směšné podívání. Varovala by se včil děvečka takého trestu?
KONEC MASOPUSTU V neděli ostatkovou byl ustanoven »posudek« čili hromada celé obce; týž den byla v hospodě muzika pro mládež celé dědiny. V pondělí přišli muzikanti do fojta a krčmář s »trunkem«; též sousedé ubírali se k němu na posudek. Jak byli úředníci hotovi, dostali počastnou. Hospodyně nachystaly jim maso, koláče,
buchty. V malé jizbě stál velký a malý stůl. Za veliký zasedli úředníci-sedláci, a za malý pasekáři a chalupníci. Každý dostal jídla do sytosti. Na velké útraty žáden nenaříkal, neb každý něco sežil; nebyl ani jeden vynechán, který do fojta přišel, okrom který byl nemocen aneb který nepřišel. Vyrozumívá se, že gruntovní daň, když slavily se posudky, byla malá a domovní jenom dva dvacetníky, t. j. 67 kr. »Školgelt« t. j. školní plat se neplatil. Pan rektor Karel Burel měl služby 200 šajnů, t. j. 80 zl., a měl 19 dětí na živě. Synky dal všecky pořádně vyštudovat a dcery provdal, a ještě toho litoval, že jich nebylo dvacet. A jaký byl varhaník, snad takého není včil v celých horách! Dále už s p. rektorem nepůjdeme, vrátíme se na úterek konec masopustu do fojta na posudek, kdy p. fojt přijímá a rozsuzuje žaloby v té největší spravedlnosti a přísnosti. Jeden po druhém přichází a rozsudky přijímá. Přišlo též na kmotříčka, kterému fojt sloužil;3 kmotříček byl cosi žalovaný (za co nevím), tomu praví fojt: »Včile musíme kmotrovství odložiť. Dejte mu pět kyjem do zadku.« Dostal, rozumí se, že rány zasloužil. Když přichodil úterek k popelci, tak se staří pustili k muzice. To si můžete pomysliť, že všecko oživlo, když už byl masopust na konci. Tu gazdové a hospodyně tancovali; co který mohl nejvýše vyskočiť, vyskočil, aby se mu nejlepší oves urodil. 3
Stál za kmotra.
A to tak šlo k půlnoci popelcové, ale na popelec se nepřekročilo. Ráno šel každý do kostela, ale muzika jim v hlavě hučela, že ani popel na čele hluku neodstranil. Cestou z kostela pozastavili se do hospody, aby popel smyli, ale cestou domů volalo to v srdci: »Vale, marný světe, vale ti dávám...« JAK TRESTAL FOJT SVÉHO DĚDINSKÉHO POSLA Fojt chodíval každou sobotu na »stovku« (stávka) do Frýdku. Tam odebral od pana vrchního »pořádek« pro celou dědinu. Fojt zase měl dědinského posla ustanoveného, aby si v sobotu večer přišel odebrať pořádek pro občany, a v neděli aby občanům při kostele pořádek doručil, aneb je do fojta »našteloval«. Kterousi sobotu přišel Malenovský fojt ze stovky trochu unaven. Posel už na pořádek v domě čekal. Fojt vytáhl arch od vybírání daně a praví poslovi: aby všecky »rešta«, co je kdo dlužen, vypsal a na jitro všecky občany s těmi rešty do hromady na tři hodiny po poledni do něho »sešteloval«. On že si zatím na chvilku zdřímne, až bude hotov, ať ho obudí, že arch podepíše. Posel rešta vypsal a fojt velmi tvrdo usnul. Spal tak tvrdo, že poslovi bylo líto fojta obudit, že by tomu sám nebyl rád, kdyby tak jeho kdo budil. »No však vím, co mám dělať.« Sebral vypsané reštovníky a odešel domů.
V neděli šel na ranní a velké náboženství a všecky občany dohromady objednal. Byl tenkrát velmi krásný den, bylo to na svátek sv. Jana Nepomuckého a fojta Malenovského, kdy bývá pouť na Čeladné. Poslem obeslaní sousedé, též dva starší se dostavili, ale fojta nebylo; tu bylo pět až šest hodin a fojta není. »Tož co budem dělať?« radili se strykové. Úřadníci ve zlosti ani seděť nemohli, chodili ve světnici a pluli na nepořádek fojtův až odešli. Jenom posel čekal. Jak už bylo slunko zajdzené a stmívať se začalo, fojt přišel. Posel hlásil, co se stalo, že ludé cudovali na něho, že na pořádek nepřišel. »Slyšíš, kdo ty občany šteloval? Já ni.« »Vždyť jste mi pravili, ať všecky občany s rešty do hromady obešlu.« »A kdo se na ten ,štelunk‛ podepsal? Já přece ni. Když jsem se nepodpísal, neměls shánět. To bylo naposledy.« Jak se lidé dověděli, chválili moudrost fojtovu a poslovi nemohli přijít na jméno: »To by tak ještě scházelo, aby nám posel poručal.« Přehnaný posel měl včil strach. Dával na sebe co nejvíce pozor, aby se něčím neprovinil. Asi za týden fojt ve fajném papíře zabalený dopis odevzdal poslovi řka: »Jdi s tím na faru k panu farářovi, ale to ti pravím, ať mi to nepomažeš, jest to až z Brna.« Posel šťastně doručil papír na faru a prosil o podpis. Pan farář — starý, šedivý pán — hned mu ochotně žádost vyplnil a písmo do ruky poslovi oddal, který odebral se do hospody.
Hospodská byla sama doma, a právě pekla koláče. »Na, Ignácku, vezmi si a jez.« Ignácek se styděl; kolače schoval do kapsy a šel. »Až tož, pane fojt, už jsem tady, podívejte se jak je všecko v pořádku.« Ach hrozná věc. Z koláčů mastnota nasákla do dopisu, který byl jedna skvrna. Fojt i posel zbledli. »Jak jest to jenom možná,« divil se na oko posel, »vždyť s tím jdu zrovna z fary. Dostaneš pět kyjem, jinak není možná,« hrozil fojt, »ty mi děláš všecko naschvál. Lehni…« »Co bych já se nechal bit za pana faráře, možu za to, že měl na stole mastnotu a ta vpila se do papíra? Jest borásek stařičký, nemůže za to,« vysekával se posel. »Však jenom tak ušel's kyjáku, a táhni …« Po čase chlubil se Ignác, jak oplatil fojtovi za to, že ho zahanbil tenkrát o pouti čeladenské. Fojt zaslechnuv podobnou řeč, chtěl se za ni odsloužit poslovi. Tenkrát pod horami bylo tuláctví v módě; když dostal taký žebrák, tulák, tu krejcar tam druhý, mohl si zajít i do hospody na kořalku. Tito žebráci též přichodili na tu hospodu, na které fojt seděl, — on rád se zabavoval v hospodě, — fojt každého zadržel, vyptal se odkud je, napsal »šupní« pas a poslal s ním, kdo mu byl při ruce
do posla, aby odved žebráka do druhé dědiny do fojta. Když byl tulák zblízka, tož jej posel doprovázel až domů, byl-li zdaleka, tak dodal jej do nejbližší dědiny. Takových žebráků toho dne přišlo na tu hospodu sedm, ty fojt všechny zatknul, a k poslovi oddal. Chudák Ignác! Doma se nemohl ani pohnout, noha mu odbírala, měl ji od těch dědinských chůzí otlučenou a fojt ačkoli to dobře věděl, takou mu narábí. Co včil? »Už to mám.« Jak který tulák přišel, odevzdal jej do nejbližšího souseda a tak všech sedm žebráků dal rozvésti po okolních sousedech se vzkazem, že p. fojt vzkazuje, aby odevzdaného oddal do nejbližší dědiny. Sousedé se mrzeli a hubovali na fojta: »cože si myslí, jsou oni poslové?« Fojt jak se dověděl, jak si pomohl posel, smál se a na Ignáce se udobřil; též sousedé s radostí odpustili poslovi. Od té doby fojt hrubě přál poslovi. Fojt obyčejně sedával v krčmě a tam odevzdával poslovi pořádky, při čemž dal poslovi půl másu i více piva. To trvalo den po dni sedm dní. Ignác první pivo násilně pil, druhé — ledva, třetí už bylo chutné, na čtvrté byla žízeň, po pátém se oblizoval jako po medě, šestého se nemohl dočkat a sedmé ho porazilo, že u stolu usnul. Ti co byli v hospodě, udělali kříž na způsob jak bývá po velké noci v obilí, ten mu nastrčili do rukou a po obou stranách dvě svíčky, mezi nimiž líbezně spal posel. Po chvilce posla probudili a ten vskočiv zvolal: »Hola dál už
to nesmí jíť, svatému kříži, který mám v ruce musím býť věrným. S Bohem, kamarádi…« JAK BRALI NA VOJNU V horách našich též jsme kopali rudu. Který svobodník nechtěl býť vojákem, vstoupil do práce havířské, a byl osvobozen, kdežto jiní musili 14 let vojny vysloužiť. Kdo tedy vyhnul se vojně, ten nastoupil hornickou službu a postaven byl do nejhorší práce; a ti starší horníci, pod které do moci přišel, ti co jak nejvíc v robotě jej trýznili. Jestliže to všecko v trpělivosti vydržel, tak ho přestali sužovať a pozůstal v práci. Jak na sobě ukázal hněv a netrpělivost, byl z práce vyhnaný a musil na vojnu. Však se některého nahonili, než ho chytili a oblekli do vojenského kabátu. Uprchlíci skrývali se v lesích a úřadníci číhali na ně, aby je mohli na provaz chytnouť. Časem se z utečenců nasbírala banda, která se ledakoho nelekla. Jenom když vraceli se domů na stravu, tenkrát se podařilo někoho chytiť a k vrchnosti odevzdať. Trefilo se, že někdy syn utek‛ do Uher aneb někam jinam, tak že ani otec nevěděl o něm, a k tomu ubožák dostal od vrchnosti pětadvacet kyjem a musil se zaručit, že syna přivede do jistého času. Jak ho do těch časů jak »uručil« nepřived', tak se musil k vrchnosti dostaviť a dostal druhé valně rozmnožené vydání první pětadvacítky…, a několik dní vězení. Při odchodu zas ho
donutili slíbiť, že syna přivede, ne-li bude ještě hůř, Otec o synu nevěděl, tak se ukrýval též on, aby nebyl trestán. Na Bukově pod Prašivou stal se pěkný špás! Úřadníci zastali doma jednoho chalupnického synka — jmenem Jana Stříže. »Tož seberme jej«, mluvili k sobě. Synek stál uprostřed světnice s pantokem a jím se oháněl. Úřadníci neopovážili se k němu přistoupiť, aby jich nezabil. Věděli si rady; vzali žerdě a okny chtěli ho ku stěně přitlačit. Chlapík se bránil, že jim postačil žerdě pantokem zrubať. Úředníci byli neúnavní v plnění svých povinností, vzali jiné žerdě a doráželi poznovu na odbojníka. A to trvalo tak dlouho, až kolem něho dřeva bylo jako v lese a on se nemohl v tom haraburdí hýbať; tehdy jej přitiskli ku stěně, povázali a vrchnosti odevzdali a ta na vojnu. Na vojně byl 14 let jak jeden den, v těch největších francouzských bitvách, tak že neměl na hlavě ani na prst zdravého místa, co měl hlavu od šavlí porubanou, a přece přišel domů, a bylo to všecko na něm viděť. Pro druhého chlapíka zas přišlo 12 úřadníků. Toho zastihli pohodlně v jizbě sedět za stolem. Tož kam včil? Nevěda si rady, pravil: moji sousedkové, »vidím, že už to jinač není, nech se děje vůle Boží, protiviť se vám nebudu, nebylo by nic platno. Ale musíte míť poshovění, abych si též něco k jídlu připravil, a pak jak náleží z domu se odebral. Posedejte si kaj který můžete.« Dal jim tabáku, aby si zatím, co na něho budou čekat, pokouřili.
Jizba byla malá, tak si dva musili sednout na prah jizbových dveří, který byl nad podlahu 12 palců vysoký a tak si spokojeně mluvili a kouřili. V pecu bylo právě zatopeno; pec byl veliký, že se mohli baj tři na něm vyležet. Jak už bylo prohořeno dřevo na uhlí, tak chalupník vykulal oheň do čelusti, aby si mohl kobzolí napéc; na obsluhu žádného neměl, byl vdovcem. Nabral kobzolí do měrky, a vysypal je do ohně, a pak pravil: »naposledy tady pojím, potom mě už nikdy tu neuvidíte.« A tak ty kobzole na tom ohni obrácel, a očima ke dveřím mířil. Jak se najedl, pravil: »sousedkové už se budu obouvat.« Vylezl na velký pec, sbíral kopyca, a co patřilo ku obouvání. Na pecu bylo ještě jiných hábů plno. Slezl na lavku co při pecu byla, a zbíře pomalu habův tolik, co mohl oběma rukama obejmout, a když už je měl v rukou, obrátil se s tím na ty dva, co na prahu seděli a bác na ně, tu sbíraninu. Dvéře se otevřely a úřadníci na zadek se převrátili a chalupník přes ně přeskočil do síně a do pole tam ten. Byl tenkrát sníh, ale to nic nevadilo; běžel bosky po sněhu až na potok a po potoku dolů po vodě utíkal a nechytili ho. Jmenoval se Jan Kozel. Jiného zas chytli, byl na jedno oko slepý; toho odvedli a víc nepřišel. Jméno jeho bylo Jakub Urbanův. V městech verbovali a platili. O těch zlých časích verbovních smutně lkají písně:
1. Budeš milá budeš plakat jak já budu v Brně skákat. Ach budeš plakať, naříkať, ach, jak mě budou oblíkať. Do kabátku do bílého, do brunclíčka červeného, dám já klobuček za ucho: buď už tu s Bohem děvucho. U studenky šaty prala, sama sobě naříkala: »Ach Bože, Bože můj, kaj se mi poděl synek můj! Pošel mi on do krajíčka, vzal mi kluče od srdečka, ach od srdečka, od mého pošel do kraje cizého.« »Nestarej se moja milo vrátím se já za nedluho.« »Ach vrať se synečku za milu ať kratochvíle užiju.« 2. O lásko foretelná, proč's mně způsobila, v té největší veselosti na vojnu mě dala? V té největší veselosti hned na nohy puta, hned mě všickni postavili tam za stůl do kuta. Hned mě všichni verbovali, bych se na vojnu dal. Já jsem byl podkurášený, já jsem to udělal. Ráno jak jsem vystřízlivěl, to mně líto bylo.
Neplačte přátelé o mě, už jest všecko darmo. Jsou vojáci, jsou jonáci na to se dávají, aby toho Francouze — nepřítele zahnali. 3. Zahraj mi muzičko, hory, hory, hory, lesy; že mně už v Samčance nihda nic netěší. Těšívalo, už něbudě, budě mě těšiť někde, někde, jindě. Ve Frýdku truběli, až se, až se rozlihalo; mo milo plakala až ji srdce pronikalo. Truběli marš, odvedli nas. Neplač ty ma mila přindu, přindu, přindu ja zas. Už mi ten chodníček zaru-zaru-zarusta-vo, že už mě muj mily zaně-zaně-zaně-chovo. Dyž mě něcho, něch zaněcho, šak, ja nic nestojím o takého falešnika. JAK TO PÁN BŮH VŠECKO ŘÍDÍ Když se rubala drva na panském měl každý podle své polnosti, i z chaloupek, odrubať své vykázané sáhy dřeva. Po vyrubání měl každý pozvoleno to rubisko chvojím a četynou4 vypáliť a zbožím neb kobzoly zamnožiť. Rozumí se, že ten, který neměl jako chalupníci při domě pole, hleděl si včasně z vesna les vyrubať a na zamnožení vypravit. Na takových místech se hrubě kobzole neurodily.
4
Četyna = chvojí.
Takovou polnost připravil si můj otec Ignác Kozel. Byl chalupníkem majícím zahrádku o 300 sáhách. Vedle toho vydělaného pole otcova měl též hajný svůj díl lesa podle své paseky; vyrubal jej a pole otcovo mu k jeho hrubě se hodilo. Bez rozmýšlení přivlastnil si je, zamnožil — beze vší příčiny. Otec náramně se rozhněval a s pasekářem-hajným se pohádal, tak že byla hanba. Hajný stěžoval si myslivci Stárkovi a ten mu pravil: »Co by se též dal špinit sprostému chlopovi, jdi a žaluj u fojta!« Hajný šel. Fojt žalobu vyslyšel a usoudil mému otcovi dať pět žil na zadní část těla. Otec můj hned vytáhnul stolici, a na ni poslušně lehnul. Obecní posel byl mého otce kmotrem, — ten měl vypláceť. »Pro Boha kmotříčku,« pravil zticha, »řekněte jenom slovo a budete míť všechno odpuštěné, abych vás nemusel bíť.« Otec můj ani huby neotevřel, a ležel tak dlouho na té stolici, až těch pět dostal. Jak je měl odebrané, pověděl: »Pán Bůh zaplať, sousedkové za trest, buďte s Pánem Bohem« a odešel. Hajný, jménem Kliment Žídek, chodil okolo naší chalupy do kostela na Borovou a moc rázů se stavil do chalupy a prosil; »Bratře! Odpusť mi a neproklínej moji duši, jak mě okolo té chalupy na krchovo ponesou!« Otec můj zkrátka odpověděl: »Dyť já nic nemám proti tobě, pět jsem jich odebral a nic víc.«
Hajný onemocněl; dostal do zadku jakési vředy nezhojitelné, takže s tím umřel. Pán Bůh ale nezapomněl, že můj otec nemá za rubisko náhradu — — Po hajném pozůstala vdova bez dětí na výminku. Byla samotná, tak že neměla s kým ani přemluvit. Trefilo se jí děvče chudobné, které vzala, očistila a za své vlastní přijala. Děvče bylo poslušné a na její ruku přiměřené, tož si ho pořádně a ctnostně vychovala. Co se dál nestalo. Po několika letech zemřela žena fojtovi, co mého otce dal trestať žilou. Fojt vdovec vzal si vdovu po hajném; za nedlouho však zemřel. Vdova měla včil dva výminky: po fojtovi a hajném. Měly s chovanicí hrubě moc práce; chovanice kosila a mužskou práci zastávala. V neděli odpoledne přišla k nám vdova po hajném a fojtovi ptát mého otce do polní roboty. Otec pravil: »Dám vám tam syna Ignáce, nech vám pomůže, a jestliže chcete, můžete si ho tam podržeť.« Tož jsem šel, a poslední slova otcova ležela mi v hlavě. Pomáhal jsem jim opravdově; chovanice mě měla ráda. Až bylo po polní robotě šli jsme ke slubu, od slubu žil jsem na fojtovu výminku 23 let, a výminku po hajném též jsem při tom užíval. Když dobroditelka mé ženy zemřela, případ mi všecek majetek do mojich rukou.
Křivda učiněná na otci, napravena teprve na synu. Jak to Pán Bůh všecko řídí — — ŠVERCOVÁNÍ Kdo neměl doma co robiť aneb se mu nechtělo do práce dal se na švercování. Pět až třicet mužů šlo nakoupit na Uhersko tabáku vela (kolik) mohl který unést a šli s ním neúhlednými lesními chodníky do Pruska; tam ho draho prodali, a tak s tím živnost vedli. Rozumí se, že toto švercování tabáku za hranice bylo c. k. zákonem přísně zakázáno. Aby se zákon plnil, byli ustanoveni »auseři« pod komandem »oberausera«. Na každých dvou neb třech dědinách pod Lysou byla jedna kasárna. Auserům dali na pomoc 4–5 vojáků, kteří dostali kvartýr v obci. Vojáci chodívali do lesa na patrol, aby tam na přechodící šverce střehli. Jak je v cestě dopadli, tak za nimi baj střílali, jak tabák neodložili. Když bylo mnoho sněhu, šverci po karpách chodili po vrchu pohodlně a auseři v botách do sněhu hluboko se bořili; když se jim podařilo šverce pochytať, tak musili noše tobáku finančnímu úřadu donésť, a byli žalářem trestáni. Když ale šverci šťastně s tabákem za hranice do prajské přešli, a s dobrým výdělkem se domů dostali, a když byla muzika v hospodě, tak si na posměch auserům zpívali:
»Auseři leža pod jedličku a šverci kole nich přejdu při měsíčku«. Když zas šverci chtěli odchodit z domu na tabák, tak si podávali s ausery ruce na štěstí, aby se oběma stranám obchod vydařil. Neboť když auseři šverce s tabákem dostali, za to obdrželi »premium« a pochvalu. Auseři, když byla velká zima, též se jim nechtělo v zimě na mraze ve dne v noci na sněhu stáť, vyhledali sobě takové chalupy, co byli jistí, že jich žáden neprozradí a tam svůj patrol odbývali. V takové chalupě, kdo kouřil, měl tabáku dosti, a nemusil se báť »kutrabantu« (pokuty); ale když přišla cizí patrol a našli baj ve fajce »duhan«, tak musil pokutu platit jak jiný. Měli to veselý život ti šverci, a málo kdy podařil se auserům kutrabant neb naši lidé znali hory, jako svou chalupu. Auseři
pomáhali
též
fojtům
dvakrát
v roce
hledať
»hereog«5.To byla tajná noc, ve kterou v ustanovenou hodinu v celém okrese každé domovství přehlíželi. Při tomto prohlížení byl zaměstnán jeden úředník z obce, aufser s vojákem. Tito sobě rozdělili dědinu na části a nevynechali ani jedinké chalupy; kdekoho zastihli, sebrali! Cizího dal odnést fojt šupem, a když dědinského na noclehu zastali, toho též do fojta přivedli. Když byl majetný, tož pro regrací musil něco platit.
5
»Hereog«, na Opavsku »šalená vacha«.
Z BOUŘLIVÝCH DOB Byl to poslední rok — 1848 — pod těžkostí panské roboty ujařmených občanů, v kterém slitoval se nejjasnější císař pan Ferdinand I. nad otrockou poddaností, vzdal se trůna a podstoupil jej nynějšímu císaři pánu Františku Josefovi. Při čemž se velkostatkáři zbouřili, obzvláště v Uhrách započala
všeobecná
revoluce
pod
velením
Košuta,
který
shromáždil své vojsko, aby odtrhnul násilně Uherskou krajinu od říše Rakouské. Bylo s námi zle, tak že musela být požádána mocnost Ruského vojska na uspokojení Uhrů, aby byl opět pořádek zaveden. Bylo to nejhorší hnutí, co císař pán náš pamatuje. V měsíci prosinci l. 1848, když byly jasné mrazivé dni beze sněhu, všecko se na obranu při hranici Uherské, obzvláště ve Starých Hamrách připravovalo. Garda na způsob nynějších veteránů byla v každém městě po vojensku cvičena a šavlemi ozbrojena. Jednoho dne v poledne přišel rozkaz na dědiny z Frýdku, aby za ráz všeci aufseři z dědin s vojáky na uherskou hranici vyrukovali; s nimi měli se vypraviti obyvatelé z dědin na noc do Starých Hamer a na Bučkovice nepřítele zastoupiť. Juž prý Košut se svým vojskem přes Bezkyd do Starých Hamer přechodí! Byla to sháňka, než se vypravili! Obecní posel od fojta poslaný do každé chalupy s rozkazem spěchal, aby se každý ozbrojil čím může, ať je to kosa, vidle — senné nebo pecové,
pantok, obušek, píka, kůl, flinta na křemen atd. Jeden soused zajímal druhého, a na noc všickni do Starých Hamer na Bučkovice se shromáždili. Kdo nechtěl jít, tomu hrozili zabitím. Ženy měly poručeno krávy vyhnať na Lysou Horu. Takového poplachu hory naše už dávno neviděly. Někteří chlopi utíkali, roby a děti plakaly. Byl v Malenovicích též jeden slepý kovář-chalupník, pro toho též přišli dva jeho sousedé, aby se sbíral. Ten jim pravil: »Pro Boha, vždyť vidíte, že jsem slepý, co tam zvedu? Nic. Dyť nemám též co jíst.« My ti dáme jíst, jenom pojď. Koupili mu pecen chleba a nepomohlo musil s nimi. Ze starých Hamer jeden stolář předsevzal na sebe komando a za ráz nás rozesílal na posty. Rozumí se, že v krčmě jsme též postovali. Tu noc přešlo z Uherské strany na naši hranici paru mužů — rabířů. Ti vloupali se do myslivce na Barani, jeho orabovali a zas na svou stranu utekli. Když to naše vojsko vidělo a se přesvědčilo, že to není nepřítel, na úsvitě dali tři rány, a všickni se sebrali na pochod s muzikou a bubnem dolů na zpátek. Ti co stáli na stráži dolů, myslili, že se najisto valí Košut, všeci se vytratili jako pára. Náš komandant viděl, že jest od svojí armády opuštěn, ze zlosti zůstal v hospodě opilý, až statečně bojuje padl — pod stůl. * * *
Ve Vyšních Lhotách žije lidový básník Josef Chovanec, který složil pěsničku o 71 sloce a rozdělil ji na dva oddíly. Skladbou svou opěvuje události zběhší se r. 1866, kdy Klapkaleberant táhl z Pruska do Uher. Podám z národního epopeje kratičký obsah a úryvky. Na počátku nechám Chovance samého zpívať: PÍSEŇ O PANU KLAPKOVI (Může se zpívat jako: „U Betléma na salaši — tam se ovce dobře paši.“) 1. »Poslyšte mne s pozorností — zazpívám vám s ochotností — tuto písničku novou — na památku složenou.« 2. »Co se jistě, vskutku stalo — když se právě počítalo; — jeden tisíc osm set — šedesát i také šest.« Po tomto úvodu, kde jaký čtenář navnaděn jsa, ptá se, co se asi stalo r. 1866? Básník hned představuje svého hrdinu Klapku, jenž jest všudy vyhlášen jako »buntýř“ a »leberant«, jak sbírá vojsko v Prajské zemi a táhne od Berlína do Uher. 9. »Vyšel rázem od Berlína — táhla s ním armáda hodná — pomykal se na Slezsko — že přijde na Uhersko.« 10. Právě druhého augusta — věřte, že to pravda jistá — přes Slezsko mašíroval — aby něco pruboval.« 11. »Táhnul se přes Slezsko příky spůsobil nám strach veliký.«
12. »Měl na gatěch žluté pásky — kabát něco přimodrastý, — patřili jsme naň všici, — měl černou čepici.« Jak vtrhl do Slezska, nepoznali hned, že to Klapka leberant uherský. 16. »Až pak přišel na Frýdecko, — poznala ho jedna žensko, — kde ho poznala babka, — že je on ten pan Klapka.« Z Pazderné hnul se ku Dobré, kdež objednal si boty a: 19. »Táhnul zhůru k Nošovci, — utíkali šohajíci, — každý chlap se obával, — by ho Klapka nezabral.« Odtud ubíral se na Vyšní Lhoty, kdež: 21. »U kováře v dolním konci — nechal sobě koně kuti — dal kováři od kutí — prajský tolárek s chutí.« Až dorazil na Morávku, kdež u kostela vojsko jeho nocovalo a on ve faře. Až si odpočinul, dal se Mohelnicí k Bezkydu; v té dorazil k němu husar pruský se vzkazem, aby se dal do Uher. Klapka okamžitě. 32. »Odtud táhnul velmi pilně, — mašíroval tuze silně, — něco do Uher dále, — zůstal stát nenadále,« neboť vyzvědač mu přinesl »heslo, -- že bude s ním za ráz těsno, — neb vojsko zřízené, — čeká naň ozbrojené.« Nezbývalo nešťastnému jenerálovi nic jiného, než aby: 36. »Hned rázem z Uher curykal, — ku Moravě pomykal, — přes ty vrchy k Rožnovu, — přitáhnul na Moravu, — kdež
ještě bylo Prajzů mnoho, — takže měl tam cestu hotovu, — přešel do Prajska znovu.« V druhém díle úchvatně kreslí chovanec, jak na Frýdecku stal se »landšturm, — jak páni rozkaz vydali, — by se chlapi sebrali, — a 11. augusta na Klapku táhli«. 44. »Když již byli zhotoveni, — a k té válce připraveni, — měli maršála svého — pana Křížanovského«, a položili se táborem »pod Prašivou pod kopcem — na poli VyšníLhotském«. Tam vyprázdnili ponejprv »feldflaš«, a za ráz naplnili znovu, a dali se pochodem (12. augusta) na horu Prašivou, kdež: 54. »Někteří rozkaz vydali —, že jest to právě v neděli, — že by mělo slušno býť — něco se tam pomodliť.« 55. »Když modlitbu dokonali —, od chrámu se odebrali, — maršírovali dále — na ty hory zmužile.« Ale na horách bylo s nimi zle, vždyť místo kulek dopadaly na ně dešťové krůpěje; bylo jim též zima, ti pak: 60. »Kteří plnou feldflaš měli — nic si z toho nedělali —, popili sobě tuze —, neměli žádné nuze —, ale vůdce jejich smutný byl —, sám se zimou drkonil.« 64. »Vítr deštěm šlehal prudce —, nemoh' to snésti jejich vůdce —: zaráz jim zatroubil marš — všeci dolu alo marš!« 66. »Když se s těch kopců sehnali —, dohromady sebrali — u Dubčáka v Moravce, — tenkrát bylo po válce.«
71. »Ten kdo tuto píseň skládal — ten též pana Klapku hledal —, na horách študýroval —, jak by píseň zhotoval.« CO JSME ROBILI? Sedláci furmanili, vozili tovary do Vídně, do Polské, a kde bylo potřeba. Když jezdili za dobrého počasí, tak jim šlo dobře; jak byl čas zlý, museli stáť na hospodě a čekať na vyjasnění. Stalo se někdy, že některý gazda vrátil se bez vozu a koní. Když přinesl aspoň bič, nebylo tak zlé, jak ale přišel bez biče, to byla velká hanba. Chalupníci, komorníci a svobodní pacholci tkali plátno a huně. Hospodáři seli len, tak že každy měl z něho dosti svého plátna. V chalupkách kupovali »kudil«6 v městě a přadli do prodeje. Na šatstvo peněz nevydávali. Někteří živili se švercováním a havířstvím. Téměř každý goral měl kousek políčka, na němž se kobzole lépe rodily než včil. Jako včil »obilí« se neselo, jenom »jarky«, ale ty urostly jako obilí. Pohanku měl každý gazda. O rýži a kukuřici nebylo v horách ani zmínky. Žito bylo podle včilejších peněz za 2 zl.; obilí za 1 zl.; oves za 40 kr. Kobzolí7 veliká měřice stála 46 kr.; fura sena za 2 zl. ale
6 7
Kudil = koudel, len. Kobzole = zemáky.
velká fura na 14 centů těžká. Pivo jsme kupovali más za 8 kr.; nejdražšího másla funt platil 17 kr., a obyčejného 10 kr. * * * R. 1847 byla v horách neslychaná drahota. Žito vystoupilo na 16 zl.; obilí na 14 zl.; oves na 6 zl. Kmín a ščerbok na lukách neobstál, všechno chudobní lidé sebrali. Někdo měl měděných peněz — kupřokův — na čtvrti, a přece nemohl nic koupiť. Stříbro lidé přidržovali, jenom kupřoky platili. Na Moravě a v Uhrách bylo dosť ke koupení, ale kdo by to z tak daleka přivez‛? Na Uhry nejdále od nás jezdili do Byče; na Moravu do »Mezříča«, a dále žáden nejel, proto že by to s furmankou ještě dražší vyneslo. Z hladu povstal tyfus, lidé umírali jako komáři. Ach zlý to byl rok 1846-1847! Někdo neměl v karmaš8 ani kobzole na stole. Když kopal v sobotu celý den, nebylo v sobotu, co jísť. Krčmař též měl hlad. Aby něco vydělal, objednal si na každou neděli muziku, a přece se vždycky vynašli, a zebrali tací, co tancovali, ačkoliv se od hladu slabotou potáceli, ale přece tancovali. Pane Bože! Chraň nás takých hladných let!
8
Karmaš = posvícení.
UVAŽOVÁNÍ STRYKA ŠIGUTA O GOŘALCE Stará gořalka byla neškodlivá, bo byla palená ze samých kobzolí. Včilej ale není; co prve pili ludé po dva dni na hospodě a tela napitý nebyl jako včil, co pije hodinu nebo dvě. Včil je v ní brand; robju ho ve světě v palarnách židé. Včil jak se dobře napije, musí den, dva dni ležet. Prv si položil hlavu na ruku, a za chvílu byl vyspaný, a už zas mohl pít. Škoda, že včil taku nepáliju, všecko se včilej kazí. Za osmičku — kvaretku — platili jsme čtyry grajcary šajnových peněz; osm kvaretek jest más. Včil se platí šest grajcarův, a je menší míra. Nebožtík starý gazda Tkáč pil gořalku celý týdeň, a druhý týdeň zas pacholek, a jeden druhému pořádně hospodářství ved‛. Včilej se hodně pije v lese při těch robotách, na Starých Hamrech, tam jsou pijáci. Při muzice roby do jedné jizby vevalí ty malé (děti), a v druhé jizbě pije se a tancuje. Byl jsem na St. Hamrech, na slavných nešporách na odpust, bylo nás v kostele pět mužských a patnáct ženských na začátku. Ostatní všeci byly na trhovisku při hospodách a pili jako duha. Slováci poskakovali u Dužího9, roby kouřily. Tam se moc kouří. Já jsem byl roz na Bezkydě, tam přišla jedná k druhé na besedu. Zapálily si fajky, poslaly si na gořalku, sedly si na pec a klebetily.
9
Duží, jméno hostinského.
Na St. Hamrech jsou plny hospody; ve výplatu obzvlášť. Je tam dobrý žid, jmenuje se Hochveldr, dal na ofěru v katolickém kostele rýnský, co žádný jiný katolík nedal. V horách pije se gořalka, dole pivo. V Malenovicích jeden gazda vypil půl litra gořalky duškem, a seděl na chvílku a potom jím to o zem buchlo, že nevěděl o sobě. Také jsou ty nové gořalky. A když ho to na cestě potkalo, tož jak spad, to měl oči otevřené jak zajíc, neměl tolik síly oči zavřít; tak je to, když není gořalka jak se patří z kobzolí. Moc se na gořalku cuduje, ale ona je též užitečná. Jak roba hubuje, tu ůn praví: »neprav nic, pošlu ti na gořalku« a je zas dobře. Co máme u nás pít, když máme do nejbližší krčmy ai dvě hodiny? Víno, ale kaj, — kaj nabrat peněz. Pivo? To vyvětrá. Tuž nezbývá nám leda ta dobrá gořalička — — —.« DOKTORKY Bačaci pomáhati, ale ještě více doktorky. »Škoda, že jich včil tak málo«, povzdechne si mnohý goral. Dobře si pamatáme dávno pochované doktorky jako Koščočku z Morávky, Motyčkulu z Krásné, Samčinu z pod Prašivé. Včil jest známa doktora B…, která od koltuna pomáhá. Té nemoci říká se též skřítek. Obyčejně kdo má koltuna má vlasy spečené do svalků. Doktorka B… radí proti skřítku »svinské kolino«, které třeba uvařiti a odvar píti.
Též je u ludí oblíben jakýsi »dochtur« z uherské strany, který od kuzlů (kouzel) a statku (dobytka) pomáhá. Kantorka ze Ž.10 slyne v celém okolí jako nejlepší doktorka; zdaleka k ní přicházejí, též četníci, ale kantorka se nedá. — — — Že jest »graduovanou« doktorkou prozrazuje měděný prsten, který na ruce nosí jako neomylný znak své důstojnosti a jistý prostředek proti hostci. Pavel, její syn, pracoval v Ustroni při »verku«, a borák tam onemocněl. Chlapa jako buk přivezli na voze matce — doktorce. Tož co včil? Kantorka obalila nemocného »hackami« a »odivačkami« (vlňáky), — a za největší zimy vezla jej do Třince k vyhlášenému medecin doktorovi. Doktor vypeskoval Kantorku, že syna za takové zimy dovezla, a nepředpísal nemocnému ani »lékarstvo«, a poslal domu. Vida to synek obrací se k matce: »mamo, jiným pomáháte a pro mně — vašeho syna nemáte lékův?« Která matka při těch slovech zůstane ztrnulou? Hlava jí šla kolem, co včil? Mrkne okem na sníh, a nad sněhem klání se větrem rozkývané kopřivy, jako by volaly utrhni si nás na lékarstvo! Kantorka poslechne, vytrhá kopřivy i s kořením, vhodí je do kotle do vařící vody, — v níž obruby. Vodu naleje do džberu, posadí za pomoci zeťovy Pavla do džbera; až se vyhřál odnesou jej do postele. 10
Těš. Noviny č. 16 a 17 r. 1896.
Ráno odešla s mlékem do města. Prodavši »trh« vrací se rychle domů, co pak robí můj dobrý Pavel? Aj co to? Na dvoře stojí chlap v burnuse jako hora, co juž Pavel dokonal, bere mu míru na truhlu — — ——. Zrychlí krok. »Pavle! To's ty?« »Pravda, že já mamo! Děkuju vám ———.« »Nemluv a honem do jizby, ať se nemoc nevrátí.« V jizbě vykládal, že mu bylo teskno, a zdálo se mu, jakoby mu kdosi nemoc odebral, tož že šel se podívat na dvůr, neuzří-li tam koho? Pověsť o tomto náhlém uzdravení roznesla se bleskem do kraje. Byla-li prve chalupa kantorčina četně navštěvována teď zrovna obléhána. * * * Tu doktorky mimo lékařstva všelisco jiného věděly; některé měly »zemský klíč«, který odmýká všechny poklady. Zvláště na květnicu11, jak se říkají v kostele pašije, tímto klíčem možno odemýkati poklady; duchové, kteří hlídají, odcházejí do kostela pašije poslouchat, jenom ten co jich hleda, ať má při sobě hodinky podle některých hamer12 dobře zřízené. Trefí-li se, že něco neměl v pořádku, aneb poklady viděl a zmýlil se po nich hrabať, vyhodí ho duchové, co potom ledva za tři dni trefí domů.
11 12
Květnica = květná neděle. Hamer = hutí.
Nejlépe jest vždycky poradit se s doktorkou; ta prý ví též radu proti strašákům, světlíkům, bílé robě a hasyrmanům. Mnohý člověk musí vést »zopasky«13 s duchy, kteří mu hrubě škodí; tak prý světlík sedne chlopovi na pleca to má celou moc s ním co chodit a na ráno ledva se zpamatuje, jestliže nespadl někde a nezabil se. Jiný zas potká »bílou robu«, která ho napomíná i jemu vyhrožuje, by se polepšil, sice že má na krátko folgun14; hasyrman zas chce člověka utopit. Doktorky poradí jakási slova, která, když pronásledovaný řekne, neštěstí odvrátí, nebo odkáže na jiného. O HADU »JAROŠKOVI«15 Kdo má jaroška, ten všelisco ví, co druhému tajno. Jarošek jest tlustý jako ruka, a ukrývají ho ve velkém hrnci. Juž slyšte co stryk Šigut-Kubelok z Malenovic o něm vypravuje: »Ferduš a já přespolník pásli jsme ovce, Gorbalka šla do sousední dědiny a pravila Ferdušovi, že má kobzole v peci v zadku a kyšku ve sklepě. »Pojd, půjdem na kýšku do sklepa«, zval mě Ferduš. Tož jsem šel. Ve sklepě v okenku byl hrnec, na něm denko. Odemknul jsem hrnci — věčko — a uviděl jsem hada jako ruka. Já jsem se toho gyzda lekl, i Ferduš, a proto oba vypadli jsme na pole. 13
Zopasky = potyčky. Folgun = volnosť. 15 Srovnej »v Skřítku v lid. podání staročeském« od Dr. Č. Zíbrta str. 31-35. 14
Ferduš celého půl dne nejed'. Baba poznala, že kdosi se jí díval na jaroška. Ptala se Ferdy: »Byl jsi v tom ucháči?« Ferduš zapíral, co mohl. Ta baba byla čarodějnice. * * * Tři chlapci ukradli ve dvoře slepice. Šli na Mohelníci k Janku Valasovi, ten radil, kde jsou ukradené věci; — měl ve skřínce jaroška, a ten mu rady dával. Já jsem též s nimi na Mohelnici byl. Musili jsme z jizby ven. Valas sepísal všecko na papír, a od soudu došlo všecko vrácené. ——— * * * Býček tak za 16 rýnských uchýlil se před déštěm do kvaku, on ho který si »zdymnul«. Gazda šel zas do Janka Valasa, co měl hada jaroška: »Zhynulo mi bydelko, byl bys též tak dobrý, a pověděl mi, kdo mi byl též taký?« »Nenaříkej a nenadávej«, těšil jej Valas, jdi do dom, máš ho v kvakách doma.« Dal mu 30 kupřokův, a doma našel býčka. Tací chytří jsou ludé, kteří mají hada — jaroška.
HADI Já znám hady zmiju, úžovku a vřecenicu. Zmija hvízdá na stromě jako chlop na prstách. Úžovka neuščípí, neupchne; vřecenica ta též nezrobí nic. Zmija skočí za člověkem, stočí se do takého preclíka, a kolca a mik za člověkem na páru sáh, gor jak je s kopca, žáden před ní neuteče. Jak uščipne vycícat neb vyříznout v tym pádě maso v tym místě. Povídají též, když žabu — tu chřastavou — přiloží nebo jinou, že též vytáhne jedovatinu. Smok to je taky had velký, kaj se přesmyčí, tam zostane všecko vypálené. To také u nás byly také znaky na lukách — v Huťách pod Lysou. Kaj se smok přesmyčí, tam všecko vyhorá. Had má i šedesát vajec na také žilce, šnurce. A tuž, jak je snese tlamou, tak jich stočí do kolca, a ona též se stočí na ně, a sedí jako kura na vajcích. Ty mladé v tych vajcoch rostou, ledva je jich z tych šedesáti tři lebo čtyry, to by se tak zmnožili, že by ludé ani přejíst pro hady nemohli. Některý má dvě oselečky (uši) —, to je úžovka; některý má zlatou korunku, u nás takých hadův není; ale zmija ta je sivá a kudlatá (chlupatá), co je stará zmija. * * *
Hadům podobají se joštěrky, a ty jsou dvojaté: zelené, jedovaté. Tyto jak po holé noze polezou — zapuchne. Černavé joštěrky ty neudělají nic. Joštěry jsou ve vodě; dy ma být pluta odtíkají od vody, kdy má býť pohoda, jdou do vody. O hadech umím víc povidat. * * * Robotník paňský — Boháč na Karasoňce na Starých Hamrech, měl těla těch hadův, kdosi mu jich sved, že už si rady nevěděl, co by temu zrobil, ba i s dětmi v kolíbce líhali. Jeden rok podvažoval chalupu, a měl tesaře při kostě. Roba v chalupě vařit nemohla, tak šla povýš chalupy to jídlo vařit. Přinisla maso a dala na mísu, pěkně umyla a vložila do hrnca, postavila vedle, aby to někdo nepřevrátil; pak škrobala kobzole a na to tam nedala pozor, nepřikryla teho, a had přiliz, vsukal se do hrnca a masa. Roba, jak složila oheň, tož postavila hrnec s masem ku temu ohni vařit, a přikryla ho kamennou břílkou, a vařila i hada. Jak byl obid, volá: ludé, poďte jesť, je obid! Tož tesaři se sebrali, poříkali a jedli. U nás bývá maso nahotované na samém ostatku. Roba umyla mísu, a postavila mezi ty chlapy, a idě pro ten hrnec s tím masem a ,hrcla‛ to na tu mísu — a tu na spodku had. Tesaři jak to viděli, popraskali liškami, a tam ti od té míse, a celý půl dne nepracovali nic a leželi a dávali to nazpátek.
Ten had je tak vysnažil, že byli jako bez bachora; to byl zlý had. * * * Jednuc přišel vandrovný do toho stavení a pytal nocleha. Ona byla doma s dětmi, ůn byl v paňské robotě. Tu ona praví: člověče, my bysme vás přenocovali, ale tu neobstojíte pro ,hld‛.16 Ale on vandrovný praví, »ale moja, z toho já tam strachu nemám.« Tuž ho nechala na tu noc. Gazda přišel z paňské roboty do jizby a praví: »co je to za člověk?« Ona povidá: »vandrovný a pyce tu nocleha, tuž ho přenocuj nebo ni, jak chceš?« Tuž ho přenocovali, dali mu večeřu, a on povědal: »Gazdo ráno nesmíte žádný stanut skořij jako já. Já musím stanut nejprv.« Ráno vandrovný stane, vezme knížečku, říká a idě kolem chalupy — a ti hadi všeci za ním. Je tam říka, jmenuje se Řečica; tam jich přes tu říku převed, a je tam výmol takový vodou vynesený, tam do toho výmola za tu říku je sved a tam jich zapravil, že po dnešní den na Karasoňce hadů tela není. * * * Jsou též hadi, co aj krávy dojí. Ze skušenosti se ví, že skutečně had krávu dojil.
16
„ Hld“ t. j. všecko takové jako hadi, bloščky, švoby atd.
Gazděna Klementka měla krávu, která hrubě dobře dojila. Na jeden ráz jí na dobře mléka ubylo. Pyce se pastýřa: »esli neví, čemu ta kráva mléko ztratila? Či se zle pase, anebo na pasinku stojí?« On pravil, že každý den je na Rovenku17 a stojí. Jednuc ju tam šel sehnat, a uviděl jak byl had kolem nohy otočený až po vemeno, a táhnul mléko. Tuž ten milý had, jak tam pastýř přišel, z té nohy se odtočil a utekl do hromadiska18. Pastýř to ale hned pověděl gazděně-Klemence, a ta gazdovi jak přišel domů. Na druhý den gazda nedaleko toho místa, kaj ta kráva stávala, čekal. Kráva zas přišla na tu Rovenku a had též z hromadiska vyliz. Jak už byl vylezený, zas byl otočený kole nohy a krávu dojil, gazda krávu pohonil had odskočil, a gazda ho zastřelil — byl hajný. Na druhý den kráva zas šla na Rovenku na to místo a stála. Když had nepřicházel, začala hrubě tesknit, a ryčela na pasinku, a ani pást se nechtěla a to trvalo dlouhý čas, a mléko těž při dojení nedala gazděně jak se patří, tak že ju museli prodať. DRAK 1. Ve Skalici u jednoho chalupníka, — nějakého Ševčíka, — meškali černokněžní a užívali mléko od černé krávy. Černokněžní 17 18
Rovenek = rovina na pastvě. Hromadisko = hromada kamení.
za odměnu vzali chalupníka, ať jde s nimi do »Kochanice«19, že mu ukážou zemské poklady. V Kochanici udeřili v jednom místě proutkem na dvéře (štoly železné tam byly), a ty se samy otevřely. Chalupník šel za nimi; měl rozkaz ať dělá, co oni dělají. Za dveřmi překvapili draka, on se zlekl; žádný z nich ani slovko nepřemluvil. Nabrali si zlata a šli ven. Chalupník vzal si též kousek, a vystavěl si dřevěnou chalupu. * * * Pod skalickým kostelem jest drak. Lidé povídají, až bude v něm nejvíc lidí, že zapadne. Missie byly, a nejvíc lidí bylo v něm a přece nezapadl. Tož to všecko nemusí býť pravda, co staří ludé povídají —— * * * 2. Na Řečici v Starých Hamrech byl tam hajný, — jmenoval se Toman Holub. Tak ale jak přišel dom z lesa, když byl hajným, přišel pán do něho, a praví; »přítelu, já bych potřeboval nějaký nocleh po vás!« Tuž hajný vidí, že je oblečený po myslivecky, — taký ,adijonk‛ —, tuž mu nocleh dal, a pyce se, co chce na večeřu? A on praví, »já nic nechcu ani mák, žádného jídla ani pití, jenom jak ráno stanu, hřebeň a vodu, a já zaplatím všecko dobře.« Tak ráno jak stanuli, dala mu dívka hřeben, vodu a ručník. 19
Kochanice, kochunka = černý les.
Jak se umyl, počesal, oblik jak se patří, praví: »Gazdo, je tu v Řečici buk — strom — a pod tym stromem je břila kamenná a pod tou břilou idě voda hrozně zimná! Víte vy, hospodářu o tom buku a kameňu, daleko je to?« Gazda praví: »ale ja, co bych nevěděl, dyť je to v mojí stovce20«. »No tuž mě musíte zavést ku temu buku.« »Čemu ni, ene poďme.« Tuž zaplatil adijonk pěkně noclih, a za to umytí ráno, a sebrali se a šli. Když přišli k tomu buku, adijonk praví hajnému: »sedníte se k tomu javorku — byl tam javorek tenší —, a chytněte se dobře, bo by s vámi bylo zle.« Tuž hajný položil gver vedle sebe, chytne se javorka a drží. A adijonk idě pod teho buka a rozčapí nohy na tu vodu a vytáhnul knížečku a začal říkať, a jak pověděl poslední slovo — břila puk na poli. A tu vyleze drak z pod té břily, a on když byl nohami nahotovaný právě sedl na něho a horami letěl. Kdyby byl jel polami, to by škody byl narobil moc. Holub se držel javorka, a taký se větr střas, že není ani možná pověděť. A on už po tom věděl, co to byl za jeden, — to byl černokněžník. Takový nepotřebuje na noclehu ene vodu a hřeben, a když někam chce jít to ho zakludí drak, kaj potřebuje, tam ho uloží.
20
Stovka = revír.
O BASRMONECH21 »Já jsem šel na vodu se žbánkem, a tuž jsem viděl z vody chlapíka vylízt. Z vody vyliz, po pás byl od spodku suchý, a svrchu z něho voda kapala. Jak jsem s vodou přišel ku pacholkům paňským, a tuž jsem se pytal, co by to též mohlo byt?« A oni mi na to odpověděli: »člověče s těmi věcami mějte pokuj, bo to je pán, který ve vodě mešká, s tím mějte pokuj.« * * * Hlísta, — bylo mu Martin, pocházel z Malenovic —, jednuc se sebral po popoledňu, — už bylo víc jak tři hodiny —, a šel do spádu v Satině22, a v tym plese23 uviděl neohromnou rybu hroznou. Tak ale on sobě praví: »hej jak bych tě dostal?« Sebral se a šel zpátek domů, a nabil flintu a praví: »jo tě přec dostanu.« Sebral flintu a šel tam. A z té ryby juž byl synek celý nahy, a on zaměřil a synek mu přihrozil: »dej mi pokuj, ať se na tobě nepomstím.« Na teho člověka taký strach udeřil, a synek »bejch« do teho plesa a voda se rozchluštila, a Hlísta bez očí utěkal domů. Ten chlapík, to byl basrmon. * * * Basrmon se urobí, čím chce.
21
Basrmon, hasyrmon = vodník. Satina = potok pod Lysou. 23 Satina tam tvoří pleso = rybníček. 22
Já jsem ho též viděl, šel jsem z pod Lipin (hutí) do Šenova a sebral jsem v Šenově kvítko pro pána — bylo jako ruka — a nesl do Těšína. To je čtyry hodiny cesty z Frýdku. Přišel jsem na Šumbark (hospoda), tamok jsem sobě oddechnul a posnídal. Dal jsem peníze za snídaní a beru se a idu do teho Těšína. A tam idě říka od Vojkovic, a je tam most povýš teho mosta je kopec, a taký ostrý, a z teho kopca neobyčejná »grapa«24 do té říky. A já idu a hledím na ten kopec a tam jsem uviděl těla25 červené a bílé; tak bylo v té postavě, že mohlo mět tři neb čtyry týdně. Tuž tak tím ocáskem se ohánělo muchy na samém krajíčku kopce. Já jsem sobě přece myslil a hleděl na ně: ,jak ty se jenom pohneš, hneď jsi ve vodě‛. Kopali tam kopáči kapku26 vedle a já jsem hleděl na ty kopáče, a na to těla též jsem pohledl, a zas na kopáče, oni tam jakési špásy provodili, — podívám se na kopec —, a juž tam tělata není. Já se vezmu a idu na kopec, kaj též to těla je? Vyndu na kopec, ve vodě jsem neviděl nic, a na tým kopcu tělata není. Když není, tuž jsem šel. Kopáči mi povídali, že to skutečný basrmon. * * *
24
Grapa = sráz. Těla = tele. 26 Kapku = trochu dále. 25
Basrmon též šnurky suší, aby přilákal děti a utopil; též jinak škodí luďám. Přišla kmotřička na návštěvu, — jmenovala se Agneška —, k svojí kmotřičce. A jak tam pobyla, povídala: »pujděm se podívat na basrmona do spádu v potoce Satině.« Sebraly se a šly. A když tam přišly, šly po těch kameňách okolo lesa. A té zadní kmotřičce ušklihla noha, a svalila se na zem, a zrovna nohami po tom kameňu do teho plesa jela. Ta přední, když už neslyšela jít tu druhou, se obhlídla a ta už byla celá ve vodě, juž ji táhl jenom hlavu, měla na vrchu. Ta skočí a chytne ji za ruku a silno ji drží, že nemohla ji ani vytáhnout ani ruku od ní odervat. Tuž zkřikla Šigutku, která vedle byla, ať idě ji retovat. Tak ta Šigutka se s celou silou přičinila a oběma pomohla. To ji táhl basrmon, on se nedal vidět; měly mu dát pokuj, taký nerád má, jak člověk ho často vzývá. Dát mu pokuj, kaj je odsouzený, ať je, člověk nechť hledí svého. Proč je tam, kdož ví? Šak ho tam z becirku neodsoudili, jenom Svrchovaný — — — TEN CO POVĚTŘÍ VODIL »Tuž u nás u jedneho člověka v dědině Malinovské byla jedna vyminčorka, hodně stará baba.
Jeden den přišel do ní chlap o 10. hodinách dopoledne a přinis na rameně velký vrtel (½ měřice) muky, a bechnul s tym na zem. A ta roba se tak dívá, ta vyminčorka, co on též tak pere s tym měchem o zem, že je v něm muka. Ale potom on prosil té ženy staré, až by mu též pozvolila, že už má hlad, že by též muh' něco vařit. Ale ona praví: »já přítelu vám nebráním, něch tam uvařte sobě.« A praví: »tuž vám mám též nějaký oheň složit?« A on: »Ni«, jenom prosil, aby mu žber podala a hroticu. Stařenka-ženka mu to sebrala, a on nosil vody do teho žberku, a do té hrotice též. Potom vzal tu muku a vsypal do té hrotice a zadělal těsto na pučky (halečky.) A bral z té hrotice ty pučky a chybol27 do teho žbera, do té zimné vody; to vařil v té studené vodě. Roba se diví, co on to dělá za hrůzu, že chce vařit na prostřed jizby v té zimné vodě? Za malou chvílku vyšla taková pára horká z teho žbera, a za nějakou malou chvílku začalo se to vařit. Ale ta robka se dívá hrůzou obklíčena. Jak se to povařilo, sednul ku temu žberu a fuknul do něho. Přestalo se to vařit, a už byly pučky uvařené. Pak sedl si u teho žbera a bral rukama a jid. Po malé chvilce pučky zjid. Baba strachem hledí, co je to za jeden? Cuzí chlap praví stařence: »ženko, vy musíte jit se mnou«. 27
Chybol = házel.
Ona praví: »kaj bych já též s vámi šla?« A on praví: »Oto28 na pole.« Tuž ju vyved na pole, a byla tam za okny vrba, a praví: »ženko, sednite sobě ku té vrbě a chyťte se jí dobře rukami a nohami.« Roba se držela pevně. Ale on se sebral od ní, a šel do té jizby pro ten prázdný měch, a vzal ho na rameno, a už zas byl plný a vyšel do pola, a jak vyšel z pod střechy, tak ten měch rozvázal a neobyčejný větr pustil, že se hneď zdálo, že všecko schytí do povětří. Šel do Lubenské dědiny; pokud ho viděla, tak též viděla i ten větr, jak za ním šel, přece po stromách poznala, jak větr idě. Tuž ale jak ten větr utichnul, tak ta ženka se pustila té vrby, a běží s křikem do gazdy: esli mu též co nepobral ten větr? Ale ten gazda praví: »co vy též hlupněte, dyť je taký čas šumný, ani vlasem větr nehně.« Tuž ona se vzala a idě do teho svojiho výměnku a praví hospodyni: »Poď též ty se mnou se podívať.« Tuž ta hospodyně šla. Přišly do té jizby, co v ní bylo ponarosypané muky, zakel29 vařil pučky a jak přišly hospodyň s tou vyminčorkou, tu ani zbly muky nebylo po jizbě. Ten žber byl suchý a ta hrotica, jak mu to postavila a tolké pučky vařil. Co to byl za člověk? Dřeva nepotřeboval, a pučky v zimné vodě navařil?
28 29
Oto = tam, sem. Zakel = pokud.
To byl ten člověk, co povětří vodil; včil už takových není, prv to byli takoví. Kaj chtěl, tam povětří spravil, krupobití vodil, včil to není, bo je to od pána císařa zakázané. * * * Moje mamka, jak šla z Ligotky z kostela, bylo to o klekání večer, jak přišla do lesa — Hliboké, taký větr velký se strhnul, že ty hrubé jedle až k zemi přihýbal, a dotel fučel, dokel šla přes ten les. A jak ten les přešla, větr utichnul a nebylo nic. To bylo v těch místách, kaj ten Hlísta pučky vařil; Hlísta vodil větry, to byla na něho památka. ČEMU JSEM SE ZADIVIL? Martin Blinka byl bačou na Lysé v osmdesátém roku, a pás' ovce kaj říká Satina z pod Lysé vychodí. A v tom čase začínalo pršet, a on na tom místě slyšel také hučení v zemi, až by se brzo ta zem třásla. Tak on se zastrašil při tom a zadivil a odehnal ovce na další pastvu. Na druhý den přišel volný déšť s větrem a ta voda z té země vystoupila, ai z dalších břehův vystupovala, že břehy s lesem omývala na důl.
Tuž se nebyl déšť s vrchu co hýbal břehy, ale z dalša přichodil, co hýbal zemí také povodě30 nebylo před tím, jako v tym čase, choť déště bývaly větší. Martin Blinka to viděl, dyť tam pásl ovce, i to hučení v zemi slyšel. Tuž i povuď ze země může pojíst, a je temu co se zadivit. * * * My jsme lámali kamenné břily na dlužbu na Ivančeně v paňském lese. Tam jsme trefili mezi těmi břilami, které ležely jedna na druhé bez ,luftu‛, bez všeckého východu, že tam noža nestibil31 — na hlistu, tak byla ve zdélce 12 colí a ležela pokřivena mezi těma břilami, a měla už také lůžko vyležené. Nebyla kulatá ale ploská a to proto, že neměla mezi tím kamením žádného pohnutí, a přece živa byla. Tuž to mě zadivilo, jak to dluhé leta mohlo být než ta hlista to lůžko v tom kameňu vyležela podle svojiho těla. My jsme do ní kolkem žgali, je-li živa, a skutečně sebou hýbala. Škoda, že jsem ju na ukažku nepodržel, byl bych dostal premiu, a bylo by to mnohým luďám k podivení — — —.
30 31
Povuď, gen. povodě = povodeň. Nestibil = nestrčil.
ČERNOKNĚŽNÍCI A KUZLORKY »Včil už černokněžníci a kuzlorky nejsou, bo musili pryč, jest to zakázané od pána císaře, že takové věci nesmějí být. Jak to císař pán zakázal, tuž to přišlo to zakázaní na kněze na ,zaklotí‛; na kolik let jsem neslyšel. Černokněžníci chodili po ludech, a od nich si mohli ludé koupit knížečky, co v nich byla kuzla. Jak taká knížečka přišla do třetích ruk, tuž jí nepozbyl, bídně pak zahynul. Jak byla v druhých rukách, mohl si pomoct, mohl ji zahodit a neuškodilo mu to. U nás byl nějaký Buš z Malenovic, on pochodil z Prajska; ten měl tu černou knížku. Ve svátky velikonoční přišel z kostela, a po obědě sobě lehl a zapomněl, že nemá knížku zamknutou v podstolu. On usnul a chlapík po nebožtíku otevřel podstolí a porval tu knížku. Hned z kraje trefil na slova, co se přisypali jarošci (hadi). Taký větr se střepnul v těch dveřách, a ten člověk skočil z toho spaní, a letí ku temu chlapíkovi a vyrval mu knížku a pravil: ,a čemu's ji tam nenechal?‛ Ale juž bylo pozdě: rohatí se pytali, ,co potřebuje pán?‛ A on neměl práce šikovné, neměl jim dát co robit, ene měl hnoja hromadu na zoře32, tak jim poručil, ať mu ten hnůj rozvezou. A oni vpadli do teho hnoja, a nezostalo ani zbly, všecko i s tou drobnou zemí do povětří rozházeli. Takový měl užitek. 32
Zůr = pole poorané.
Chlapík vydržel— — — —. * * * U nás v Malenovicích jest jeden kopec a nazývá se ,tanečnica‛. To tam ty kuzlorky se sbíraly v půlnoční hodinu, a tuž tam tancovaly. Každý den tu hodinu. Mezi ně jinší člověk nemohl přijít, bo by byly člověka zamořily tancem. Jedenkrát ale šli šverci, co nosili tabák z Uher na Slezsko, a šlo jich dvanáct v jedné kupě. A tak právě natrefili na ty kuzlorky, jak tancovaly. Popraskali těmi nošami na zem a spolíhali všeci hlavami k sobě, a nohami do pole. Kterási kuzlorka k nim přišla, do kola je obešla a praví: ,samé nohy, žádné hlavy.‛ Tož ti ludé tak se obstáli.‛ Od té doby jmenuje se kopec – tanečnica.« JAK PŘIVÁBÍ DĚVUCHA GALANA? „Která děvucha chce galana k sobě přivábit, ať chytne zelenou žabu a vloží do hrnca, ale nesmí slyšet ji vřeštět a drápat, bo byla neščastna. Jak v hrnci zhnije, tak má kosti vybrat. Jedna kosť jest s háčkem a druhá s videlkami. Tím háčkem má galána nevědomě gabnut, a on už potom za ní musí chodit.
Jak ho chce odbýt, tuž ho videlkami nevědomě od sebe odtiskne, a je po“. MOUDRÝ CHLAP Ve Skalici zloději okradli kostel; tak byli zlí, že do ukradeného ornátu oblékli píjaného33 člověka, že ho doma nepoznal ani pes ani roba. Tuž šel do světa. Na cestě potkal dva kněze, kteří jeli do paní grofky říkať34 za ztracenou věc. Prosil jich, ať ho vezmou na kalesu. Panočci se smilovali a vzali ho. V zámku grofce ukradli tři sluhové prstenek. To bylo křiku a pláče! Oblečený za kněze těšil grofku, že ho zas dostane. Při tabuli líčil35 nahlas, kolik těch šálků s jídlem bude. Paní grofka při jídle nebyla, kajsi musila jíť. Když řekl: „To jest ten první“, lekl se první sluha. Když přemluvil: „To jest ten druhý“, strachem trnul ten druhý; a když vyřekl: „To jest ten třetí“, všeci za ráz padli na kolena a vyznali se, že ukradli prsten, aby jim odpustil. Na prosbu
33
Napitého. Modlit se 35 Líčil = čítal. 34
jejich poradil jim za kněze oblečený člověk, aby prstenek dali trusňokovi36 sežrat, že zas bude dobře, aby jenom nekradli. Až byla grofka doma, zabili trusňoka a prstenek jí odevzdali. * * * Na Lubenské dědině byla žena, co byla čarodějnice; měla též černou knížku, bez ní se žádná neobešla. A co robila? Škodila lidem, škodila. Naposledy juž ji nechali spálit pro samou její dobrotu. Zůstalo po ní děvčátko v desíti rokách; též ho spálili na hranici, aby též neškodilo. Tak byli opatrní ludé! JAK SE MAJÍ NYNÍ GORALÉ? Po zrušení větší části salašů přišlo mnoho pasákův a honákův o chléb. Ještě dobře, že tehdy páni lesy počali káceti, tu pasáci našli zaměstnání. Kdo měl jen ruce, rubal pantokom les, a o řemeslo — tkalcovství, jež před tím v zimě provozoval, se nestaral. Otcové zemřeli, pantoky zůstaly — ale na stráních místo velikých stromů rozlézá se mlází. Nové pokolení zapomnělo i za tkalcovskými „krosnami“ pracovati. Ještě šťastná domácnosť, kde pěstuje se tkalcovství; nevydělají sice mnoho, aspoň tolik, že hlady neumrou. Obyčejně dostanou dva za den 50-80 kr. 36
Trusňok = krocan.
Hrubou vlnu dodávají nyní Slováci za tkaní plátna. Z vlny pletou se kopyca do krpcův a též huně. Dříve se tkalcům dobře vedlo, proto si rádi notili píseň: »Není lepší jako tkalci, lehkým chlebem žije. Leci čerta do osnovy, leci čerta vbije. Jednu nohu vyprostí, druhou nohu skrčí. Ďurečka se mu udělá, člunek do ní strčí.« Nyní pod Lysou rozléhá se „misere“ — — — Čeho si přejí goralé, vymezili dne 5. listopadu 1899 shromáždění v obecním hostinci na Morávce za úchvaly 200 osob přítomných takto: »Vzhledem k panující bídě mezi horaly bezkydskými žádáme vysokou c. k. zemskou vládu slezskou: 1. aby se vojenské potřeby z oboru tkalcovských výrobků u nás objednávaly. 2. Žádáme nové upravení salašů pro chov ovec, abychom za velikých mrazů nemrzli v horách v židovských hadrech. 3. Žádáme upravení práce, abychom my otcové četných rodin nebyli odkázáni na milosť a nemilosť ferstrů a hajných. Ať v neshodě rozhoduje c. k. okresní soud.
4. Žádáme, aby zákonem nařízeno bylo, by les panský, který od našich pozemků toliko na metr vzdálen jest, stínem naši úrodu tenčí, byl orubán a do patřičné vzdálenosti uveden. 5. Žádáme, by poškozování dřevorubců, kteří v zimě s nebezpečím života na příkrých stráních stromy kácí a do doliny dopravují: další doprava jinými po hladké cestě přestala. Kdo nasadil život při robení dřeva, ať má právo na určené místo je dopraviti. 6. Žádáme dále, aby zákonem bylo, nařízeno srnčí boudy až do půl gruně vzdáliti, by zvěř úrody naší nehubila. 7. Každý srnec, srna, jelen, laň bez rozdílu, jak se naučí na, pole rolníků zabíhati, buďtež zastřeleny. 8. My, kteří nemáme práva na stelivo (lesní), žádáme, by patřičným dílem na odkoupené naše pozemky připadlo. 9. Žádáme rovné, přímé, tajné hlasovací právo do všech zákonodárných sborů. 10. Žádáme rovnoprávnost jazyka slovanského při soudech a všech veřejných úřadech.« Nad horami Bezkydskými vládne »Komora Těšínská,« vlastně ředitel její rodem Prušák za pomocí cizáckých ferstrův a otrockých hájných. Arcikníže o ničem bez pochyby neví a ředitel Prušák se sto padesáti úředníky necítí s lidem, protože jsou cizinci. A lid slovanský? Dlouhou porobou sevřen schyluje záda svá před holemi pánů!
Člověku kypí krev v těle, když slyší ty bolné vzdechy a nářky na násilí, jaká se páchají na našich bratřích. Panství komory jest značné. Rozprostírá se v padesáti devíti obcích, a soukromé panství arciknížecí Frýdecké rozloženo v dvaceti pěti obcích. Na statcích jest 18 železáren, osm jam a jiných ještě závodů. Komora zaměstnává přes šest set pomocných sil a dělníků do tisíců; vliv její na Těšínsku jest dalekosáhající, germanisační působnost rozsáhlá a násilná. Horalé nejsou též bez viny. Rolnické lesy jsou vyrubány; kořalka jest oblíbena; jindy scházívali se na salaších a pili žinčici, nyní otravují se u žida. Lid prodává rež a kupuje mouku; obilí nemůže na jediném mlýnu semletí atd. Socialní demokracie mámí utýranou oběť, lid plazí se před pány v prachu a kamení, odívá se cáry ze židovských »sklepů«, pomijí druhdy oblíbené domácí výrobky vlněné — — Nerádi otvíráme rány na bolavém, těle, musí tak býti, by zřejma byla situace. Co činiti? Lesy jsou vyrubány, výdělků málo; na St. Hamrech v té příčině mají se lépe, ale o mnoho ne. Salašnictví skoro vzalo za své, tlouci »za krosnami tkáčům« se nevyplácí, neupravená řeka Morávka škodí, ničí úrody, povinné stelivo fersteři vykazují až tři hodiny do dálky zvěř zžírá úrodu atd. Dobří rádcové doporučují založiti domácí průmysl. P. Šídlo z Frenštátu pokouší se na Morávce radu uskutečniti, učí děvčata plésti punčochy. Na Lhotách obnovují průmysl huňářský.
Co se steliva týče, obrátiti se na hejtmanství, by se vykázalo dle určitého plánu na tři léta; zvěř škodnou odstříleti a stříci se podvratné demokracie. Na prvém pak místě péči míti o vzdělání lidu. Tak zanedbaného kraje, jako je na St. Hamrech, málo kde mezi Čechy slezskými najdeš. Osada, rozdělující se na Dolní a Horní Hamry, rozsetá po horách na několik hodin jako rozběhnuté stádo ovec, dříve nebyla obdařena ani kostelem ani školou. Teprv 25 leta má samostatnou duchovní správu. Byl jsem tam jednou v létě v kostele; dva lidé, a to jeden můj spolucestující — toť všechen věřící lid. — — Na nynější jedné škole vyučuje krejčí, jenž kollegům, jak mi bylo od nich vypravováno, spravuje šaty. — — Na druhé škole zrovna u kostela působí (!) »deutsch gesinnt« »burmistr« Němec. — — Jest třeba dále mluviti? — Staré Hamry mají přes půl třetího tisíce katolíků, protestantů na 400, židů na 30; k nim patří pod duchovní správu Gruň, půl druhé hodiny vzdálený (na 800 katol., na 120 prot. a několik židů), Řečice půl druhé hodiny mající do farního kostela (na 350 katol., na 30 prot. a 10 židů). Školy jsou ve St. Hamrech, Gruni, Hamrovicích a excurrendo v Řečicích. A k té práci jest jediný farář! Za léta pohled na kostelík, náboženským fondem na polovici vystavený, na školu a faru zelení obrostlé jest překrásný, jen divák musí si odmysliti od té krásy, co nahoře praveno, sic požitek jest tentam. Poříčí Ostravice jest útulkem krčem; horalé vozící dříví zárobky své z většího dílu utratí v hospodách. Krčmáři chtějíce
vydělávati, pořádají velmi často muziky; čím dále k uherským hranicím, tím větší zříti úpadek. Slyšeli jsme, že na ctnost o muzikách zvláště útočí rozliční drobní úředníčkové lesní; lid pouty otroctví spjatý i v té příčině je povolný. — — Pěkná podívaná jest do krčmy o muzice. Něco málo muzikantů vyhrává obecenstvu na nejvýš pestrému. Tam u »peca« na žerdce zavěsí staré ženy kolembače, v nichž děti; samy si zapálí dýmku a pijí kořalku; mládež prohání se krčmou v prachu a ďýmu. Některé to malé dusíc se ovzduším hustým zavřiskne, ale hlas jeho ztrácí se v hlomozu a hluku. Největší
počet
žen
viděl
jsem
kouřiti
ve
farnosti
Starohamerské, tam se mi zdá, že žena má na dýmku totéž právo co muž. Zase kousek emancipace. Jinde v horách ženy mívají krásné zuby, na St. Hamrech začazené jako komíny. Rozliční ti phantatové mají se mezi tou bídou předobře. Vyzvěděl jsem, že kozle prodávají jim horalové za 80 h (40 h strží se za kožku) a za pěkné tele dostávají 8 K (za kůži kupec dostane 2 zl.) atd.; prodavači sami se živí prabídně. Kobzole a zelí (nepožere-li je panská zvěř), kobzolové placky a tak na chuť někdy chléb a časteji mléka, toť denní potrava. Že z takového jídla a způsobu života pokolení jest zakrslé, slabé — kdo by pochyboval? Na levém břehu Ostravíce poměry jsou jiné, proč? napovídá píseň:
»Bezkyde, Bezkyde, kdo po tobě idě? Holomúcký kníže, pomáhat Ti v bídě,« ale na panství komory Těšínské, darmo mluviti. Jak pomoci? Těžká rada. Zrušiti krčmy, omeziti muziku na nejmenší počet a vzdělati lid kostelem a školou. Horalové za minulých dob, ač neměli větších příjmů, přece jakž takž protloukali se, a nyní? Kořalka stráví všechno. Dáti dělníkům větší mzdu? »Co pomůže,« pravil mi jeden učitel, když ji utopí v kořalce a prokouří v tabáku? To by bylo, jako dáti dítěti ostrý nůž do ruky. »Napřed musí nastati obnova nábožensko-mravní, lid musí býti vzdělán. Kde kořalka a židé a třeba i někteří ferstři a hajní lid »popsuli«, tam by bylo třeba také lékařským nožíkem zaříznouti. Moje mínění jest, že ve farnosti Staro-Hamerské tři kněží by měli co činiti, pak mohli by častěji vyjížděti do hor na křesťanská cvičení též mše sv. mohla by se sloužiti v příliš odlehlých krajích atd. Rovněž ve školství musila by se státi důkladná náprava; obligátní němčinu zrušit, bez toho se jí týrá jen mládež a pak německy cítící učitele poslati na Němce, a českým učitelům horlivým popustiti český kraj! Kdyby kněží a učitelstvo pak se spojili a spojenými silami pracovali, jsem přesvědčen, že bychom neměli lepšího lidu, než jest náš horský.«
Z Hamer dejme se horami na Borovou. Pouť trvá dosti dlouho, ale námaha naše odměněna překrásným pohledem do kraje… Borovský kostelíček nám již vlídně kývá, jakoby nás laskavě zval k horlivému p. faráři: »Ty Borovský kostelíčku stojíš na pěkném kopečku. Kveče z něho růža bila, umřela mně moja mila. Všecky panny jdu po parach, ta moja leží na marach. A dyž leží, co mam dělać? Muśim ju smutny pochovać.«
Sušil str. 394. S Borovskou farností není tak zle, »neleží na márách«, měla hodné kněze, známo jest přece jméno Židkovo a Tagliaferrovo. Ve farnosti Borovské jsou poměry spořádanější, lid hodný, kněz a učitelé dobří pracovníci; založili raiffeisenku, hospodářské spolky; podobně v Janovicích, rodišti Ondry Šebesty či Ondráše. Ondráš narodil se r. 1680 v Janovicích, byl synem fojtovým a studoval na latinských školách v Příboře roku 1711, stal se zbojníkem daleko široko známým. Od svého spolutovaryše Juráše byl roku 1715 ve Sviadnově u Místku zavražděn. Janovice čítají v délce dvou hodin přes 300 čísel; mají trojtřídní školu. Z rodiště Ondrášova jest obecní hospoda »Ondráš«. Jako památku na Ondráše chovají stůl. Nedávno dobrodinci vystavěli jim gotický kostel asi za 60.000 zl., hlavně dp. Jos. Loryš.
Janovský pan farář musí přinésti ještě mnoho obětí, by Janovice byly uvědomělou obcí. Nadšení mu neschází. Soudní rada frýdecký Wanitschek(!) jej žaloval ve Vratislavi, že odvažil se z české obce zaslati český seznam nemanželských dítek na okresní soud. Není p. soudní rada pruským dítkem říše Rakouské, že kouká za hranice? Který úředník pruský by to učinil, aby hledal útočiště v Rakousku? S odporem se odvracíme od Wanitschka. Do Skalice již nepůjdeme, je tam mrtvo až běda. Starosta Němčour, nadučitel rovněž, a ostatní, byť i v srdci byli našimi — k vůli »svatému« pokoji zavírají oči. Než přese všechno to, přece ve Skalici svítá…
II. ŠVEC A ŽID V PODÁNÍ LIDU SLEZSKÉHO Že někdo na žida nějakým veršíkem si vyjede, není nápadno nikomu, kdo zná povahu hebrejského plemene ale že počestní řemeslníci ševci zasloužilí o lidstvo, mají tolik nepřátel, tomu se jest diviti. Co poctivé řemeslo ševcovské jest strašidlem, že rodiče nedbalé studenty jím děsí? Co nebyli mezi ševci slavní muži, jako »obuvník« Hans Sachs, zabývající se mimo řemeslo básnictvím? Ustaňme uvažovati. Úvahami svými svět nepřevrátíme a raději vyličme, co lid slezský veršuje a vypravuje o »ševcích« a židech. 1. ŠVEC Ubozí ševci od pradávných dob jsou posmíváni, že šlechetnému lidumilu až srdce krvácí! Jak koleda z Jamnice vypravuje, švec přitlačiv se k jiným řemeslníkům, chtěl Ježíškovi malému ušití botečky, ale za tuto šlechetnou snahu škaredě byl odměněn: »Malí, velcí pospíchají k Ježíškovi s darami, též švec starý uctít ho chtěl tělacíma bůtami.« »A jdi ty ševcu hlupy, nechce Ježíšek bůty,
bo hrubě smrdí«. »Švec se ráz rozhněval, od Ježíška utíkal, šídla na kusy lamal, kopyta do peca házal.« Když při narození tak se ševcovi vedlo, jak později? Tu posměšné veršíky jako uzlovité řemeny dopadají na příslušníky počestného cechu svatého Kryšpína, jichž mládež je uráží povzdechem: »Zachovej nas, Pane Bože, od takého neščesti, aby se z nas žaden nědal na řemeslo ševcovsky.«
Z Jarkovic. Jiný veršovník hroznými barvami líčí ševce pracujícího: »Rukávy ma vyhrnute jak dyby mrchu dřel, pysky má vyvalene jako by hruby vrtel. Vezme kamen na kolena, vyloži tam kuži, a až mu z huby kuři, tak silno na ni buši.«
Z Vlaštoviček. Ačkoli onen starý švec projevil svou víru v Boha, chtěje obdarovati Ježíška, přece kdosi viní celý stav ševcovský z neznabožství: »Švec, prašivec, kopytem se žehná, Pana Boha nězna.«
Ze Štěbořic.
Za takových okolností, že těžko jest ševcům se oženiti, patrno. Děvucha ze Štěpánkovic (v Pruském Slezsku) prozrazuje to jasně: »Nědaj, Pane Bože, šveca mi za muže, bo mám slabé zuby, natahovat kuže.« Aby se švec oženil slibuje hory a doly: »Jede švec po cestě, děvče pere šaty, něpovědaj děvča na mě, že sem švec takovy. Kupim ti střejice za čtyry tisíce, abys měla v čim chodivať v neděli k muzice. Kupim ti ja šatek za jeden dukatek, abys měla v čim chodivať v neděli, přes svatek. Kupim ti ja pirsteň za tu tvoji postel, aby's měla v čim chodivať v neděli přes kostel. Kupim ti ja pentlu za tvoji huběnku, aby's měla v čim chodivať v neděli do šenku.« Smiluje-li se přece některá nad ševcem, pak teprve zkusí: »Vandrovala švecova od šveca svojeho, že ji nechtěl sukně šiť z květu makoveho po jeji vuli. Dy ja ti mam suknu šiť z makového květu, ty mi muśiš niti přásť z drobneho deščiku po moji vůli. Dy ja ti mam niti přasť
z drobného deščiku, ty mi muśiš pas kupiť z volového ryku dle moji vule. Dy ja ti mam pas kupiť z volového ryku, ty ho muśiš opasať, něměje ho v ruku dle moji vule. Dy ja ho mam opasať něměje ho v ruku, ty mi mušiš lůžko stlať na modrem Dunaju po moji vuli. Dy ja ti mam lužko stlať na modrem Dunaji, ty mi muśiš připlynuť na mlynském kameni po moji vuli. Dy ja ti mám připlynuť na mlynskem kameni, ty mi ho muśiš držeť na mušim řemeni dle moji vule. Osmolil bych tě švecova i s tvojim rozumem, nělza tě přemudrovať se žadnym zpusobem dle moji vule.«
Z Chvalikovic.
Jsou však ještě horší ševcové, než vylíčená v předešlé písničce, které tak se zapomínají, že úklady strojí životu manželovu. Známou událosť ze života ševcovského vypravovala nám děvucha z Podvihova takto: »Oženil se jeden švec. Nějaký čas měl se dobře; roba dobře chystala a poslouchala. Ale netrvalo to dlouho, žena si namluvila jiného. Aby to chlap nepozoroval, tož mu hodně mastila, aby oslepl. Po čase zarmoucený švec žaloval: »Robečko, juž se mi zmrzuje svět.« »Čemu chlopečku? Co ti dobře nevařím?« »A chystáš až moc dobře, že už z toho slepnu.« »Nenaříkej, bude zas jaksi«. Po této rozprávce ještě víc jídla mastila. Borák chlap seděl u stolu na jedné straně, a ona na druhé s galánem. »Robečko, koho to tady máš?« »To je můj bratranec, chlopečku«, lhala ševcová. Faleš tato hrubě zarmoutila ševče, že chtěl se s robou rozloučit: »Robečko, zítra zaveď mě k vodě a já se utopím, bo nejsem k robotě, jsem už nevidomý.« Žena ho na oko zrazovala, ale v srdci se těšila, že si vezme galána, s nímž se slézala, za muže. — Tož šli. »Juž jsme u vody?« ptal se švec. »Ještě paru kroků a juž tam budem.« Políbali se spolu a rozloučili. »Včil mi, robečko, prokaž poslední službu. Odběhni kousek ode mě, zažeň se a vraz do zad, abych daleko do vody upadnul.«
Rozradostněná ševcová poslechla, zahnala se, ale jak vší silou chtěla buchnouť chlapa do zad, tento uskočil, a nevěrnice padla do vody, kde našla hrob. Švec nebyl tak hloupý, jak paní švecka moudrá.« Ševci mohou dělati, co chtějí, přece se nikomu nezalíbí: Ševci majstři to su pani, oni choději bosi. Šli na špacir od večero poščipali jich vosy. Jedneho uščipila on měl trochu velký nos; tomu všichni povídali: vos-vos-vos-vos-vos? Ze Skalice. Šli dva ševci do setnice, byla bida vratili se. Potkali na cestě babu, pytali ji o poradu. Poraď nom, ty ženko mila, kde by tu zdechla kobyla. Tu hned sedlok vedle plače, že mu zdechly obě klače. Počali jich stahovati, pes od hlavy, švec od ř... Tu švec na psa pohvizduje, aby mu něsepsul kuže. Šli dva šveci, šli na jermak, oba hlupi m—m, Nakupili patnact koži na kalgoty m—m. Nešil jich švec ani krajči.
To sem jak živ neviděla takych gati m—m. Ani po smrti ševci nemají od zlých hub pokoje: Šli šveci na jarmak, přišel na ně mraz, sedm se jich oběsilo za jeden provaz. Jednoho to omrzelo, šel dal oběsit se zas.
Ze Slavkova. »Něščastny švec umřel, kaj duša přijdě? Pod sviňske koryto pochovan budě. Křiže mu nědamy, bo ho nězasluži, bo dycky oblizoval prasaci kuži.«
Z Kylešovic. I ta drobotina, ačkoli ráda »šije boty«, houpána jsouc na noze dospělého, otírá se popěvky o ševce: Šije bůty švec, šla mu ženka preč: Něuměla kaše vařiť, ani chleba pec.« Jiné varianty: »Šije, šije švec, šla mu ženka preč. Skrze jake přičiny? Nědostala svačiny.« »Šije, šije švec, až ušije, pujdě preč.« Při hrách dětských slyšeti tento popěvek o ševci: »Sedi švec na cestě, šije bůtky nevěstě. Nevěsta se raduje,
že ty bůtky obuje. Bůtky spadly s kolka, zabily pacholka. Pacholkoji zvonili, kočky s peca honili, kocury na hury, a myši do ďury.« »Oženil se švec, zahnal babu preč, dohonil ju na kopečku, neodchoď mně muj kvitečku, dam ti na čepec.«
Z Borové. Na uchlácholení dětí, přejících si, aby se ještě »bajalo«, matičko nebo pěstounka praví: »Šel švec z Hradca, smyčil Ignaca, smyčil ho po desce, mám ti bajať ešče?« Z literatury ševcovské podařilo se mi získati tuto listinu: Porachunek za robotu pro stryka Manula Kaplicu od 1. Aprila 189* až do konca marca 189*.
1. Strykovi 1 paru nových butu robil
7 rynských — kr. 2. Synkoji kramfleky, špice a cungle (tahouny) — 35 3. Děvušce svojskej nové štivlety šaršove 3 15 4. Tětce nové letni střejiky a plaskačku na muchy 2 — 5. Zas synkoji gumicug do štivlet a pantofle — 90 6. Strykoji spravil bůty faldovane — 25
7. Pro tětku Maryku robil kožané bůtky 8. Zas synkoji bůty podešvoval 9. Tětce Zefě bůtky kapicoval Dohromady robi U pacholka a divky ešče pohledavam:
Uděla
3 1 1 19 rynských
on 50 ona 75 2 rynsky
50 — 20 35 kr. 1 — 25 kr.
V Jarkovicích, 30. marca 189*. František Opjatek, švec.
Že ševci sedí při robotě na stolcích o třech nohách pochází z prastarých dob: Jak šel Kristus Pán s křížem z Jerusalema na horu Kalvarii, upadl ve bráně městské a nemohl vstanouť. Když to jakýsi Jerusalemský švec uzřel, nemaje nic jiného při ruce vylomil nohu ze ševcovského stolka, a běžel též Krista Pána tlouci. Od toho času chybí ševcovskému stolku čtvrtá noha a každý jest v chůzi a nátuře divoký. Kdyby některý příslušník stavu obuvnického pozastavoval se nad vypravováním, toho odkazuji na Ignáce Kozla z Borové, jenž mi před časem zaslal »Vyznání náčiní a stavu, jmenovitě podané«, z něhož dodatek jsem vybral, a s tím se laskavě vypořádá. 2. ŽID Židům mezi českým lidem ve Slezsku lépe se líbí, než mezi Němci; nejvíce jich bydlí na Těšínsku, české Opavsko od dobroty této dosti jest ještě ušetřeno. Rovněž za hranicemi v Prusku mezi
»Moravci« jich málo; ve třech děkanstvích slušících k arcidiecési Olomucké, totiž Ketřském, Hlubčickém a Hlučínském žije jen 635 židů, po většině v městech, ačkoliv počet veškerého obyvatelstva Čechů a Němců přesahuje 138.000. Posměšků na židy u lidu českého na Slezsku není mnoho, čímž stvrzuje se známá pravda, že Čechové skytají židům velmi příjemné pohostinství, za než pak Semité odměňují se jim zuřivostí proti všemu českému. Žida ve Slezsku uzříš všudy jíti ruku v ruce s Němcem. Jména žid, židovka objevují se v tanečních popěvcích a hrách dětských. Při tanci »Zahradníku« zpívala se tato píseň: »Poslal jsem divečku na to gořalečku do žida, ani tej divečky, ani gořalečky od žida. O počkaj ty žide, jak ona něpřijdě divčina: aj budě ti treščeť na tvojim bradisku škutina.«37
Z Jarkovic. V polce o kořalce, složené J. Šostým z Pražmy, poslední verš platí vždy židovi: »Poslyšte pijáci, co vám budu zpívati, o samé gořalce chci vám povídati, jak se vám žid raduje, když gořalku šteluje. Žide, li, bo mám kyj, vyřežu ti jím!« Jiné tance:
37
Vlastivěda Slezska, str. 196.
»Šla židuvka kole kramu, nakupila marcipanu, a žid se ji ptal, kdo ti peněz dal?« Něptaj se, ty hlupy žide, bo ti z toho nic nepřijdě, něptaj se mě nic, di ode mně pryč.«
Z Chvalkovic. »Aj židi, židi, jak se mi břidi (protiví), žid vidi malo, židuvka je šuro38.«
Z Domáslovic. Že se židům u nás dobře vede, dokazuje dvouverší: »Šla židuvka kole duba, měřila se, jak je hruba.« a písnička Jana Lazeckého z Mokrých Lazec: Žid. »Kde je hloupý lid, usedne si žid, tenký jako pijavice, v brzku ale má tisíce. Dojí lid ten jako krávu, stloustne až, že roven bravu, povrhne pak lidem tím, 38
Šuro = šilhavá.
,phantatou‛ jest, pánem svým.« Kluci neuctiví na žida, kožky kupujícího, pokřikují: »Francku, ach vej! Mam kožku na prodej! Aj vaj, škutinu hef daj!«
Z Jaktaře. Jak jest zle s křesťanem, tož do žida běží o pomoc: »Jak je bida, to do žida; jak neni bidy, to smrkať na židy.«
Z Domaslovic. »Žida ,zamražiť (ošiditi) nepodaří se nejmoudřejšímu křesťanu, bo ten najhlupší žid jest nad sto křesťanu«, pravila stařenka na veselí v Turkově. Podaří se však přec Slezáku, že někdy vyzraje na schytralého žida. V Kylešovicích u Opavy jakýs bratr z mokré čtvrti rád by půlčík šedé dostal od žida zadarmo; znal jeho slabiny — jen vychvalovať, proto počal zpívať: »Žid, žid, žid je pan, židuvka je pani, žiďata su paňata, my smy jich poddani.« Žid nosil půlčík za půlčíkem. Až pití bylo dosti, spustil rozveselený host:
»Žid, žid, žid je pes, židuvka je fena, židuvčata su feňata, rota za…« Jak zaslech žid-krčmář potupnou píseň, poručil chlapa vyhodiť. Vyhozený pochvaloval si, že dostal se do vůle napíti zadarmo. Není nad chytrosť! Při hrách mládeže vystupuje také žid: 1. »Umřel nam žid, neporučil nam nic, ene stare galaty, co se nehodily na laty.« 2. »Umřel nam žid, něporučil nam nic, ene stary škrpec, hodimy ho za pec, něbuděm mu zvoniť, až nas bude honiť«
Z Jamnice. Domněnka, že křesťanům židé ssají krev, ve Slezsku jest rozšířena; z vypravování lidu sami jsme se o tom přesvědčili: »Jeden bohatý žid měl všeho dosť, jenom přál si ještě křesťanské krve. Blížilo se k jeho svátku. Sloužila u něho služka dobrého srdce a pěkného postavení a červená jak růže. Za služkou chodil galán veřejně do světnice, kde byli všichni pohromadě; ten
za ni přišel právě před svátkem židovým. Pantáta s bolestí očekával, skoro-li galán odejde. Až se tak stalo, tož pravil služce, ať jde s ním do pivnice fylovat (stáčeti) víno. Jak byli v pivnici, zamknul, vyvrátil ji na bečku vínovou a chtěl z ní dostať krev. Služka křičela, její milý to uslyšel, bo stal ešče při sklepovem okně; za ráz poslal pro vojsko. Vojáci vyvážili dveře, a v pivnici našli dívku na poly mrtvou. Dochtur děvuchu skřísil, a za dlouhý čas bylo jí lépe. »Lepší devět dědin přejit, do desatej služby vejiť, než u žida v prvši osadě byť« končí povídačka.«
Z Podvihova. Jiné znění z Kobeřic z Pruského Slezska: »U jedněch židů též měli služku křesťanskou; měla se hrubě dobře, židé nevěděli, co by jí měli dáť, jenom aby byla hodně tlustá, aby té krve užili. Tož dobře. Jak se chýlil čas, tož se u židů radili, jak s ní budou zacházeť. Dcera to všechno vyslechla a když u židův nebylo žádného doma, pověděla služce, co se má s ní stáť, ale těšila ji, že jí poví, jak ten čas přijde. Až bude poslední den, že jí poručí rodiče nosiť vodu celý den; tu že má vzíť šaty a nastrojiť jimi žerdku u studně a utéci. Též služku prosila, že ji nemá přezradiť, že by s ní bylo zle. Tož ten den přišel. Děvečka nastrojila žerdku za robu a utekla z té propasti židovské. Židovi s okna koukali, skoro-li bude voda nanošena, ale služku pořad ještě viděli u studně. Tož židovka šla ke studni, aby ji vycudovala, ale jak se poděsila, když viděla nastrojenou žerdku, a děvečka byla ta tam. Tak pěkně zacházejí židé se služkami.«
Tož stručně vše, co si vykládá Slezský lid o židech. Rád jich nemá, ale svůj groš jim zanáší. Kdy konečně prohlédne ten náš ubohý lid?
III. BESEDY »Tekla, poď hevaj, cosi ti povím«, volala na přítelkyni Veruša Šklenovská. »Juž letím, Veruško, a tuž co?« »Zítra, v nedělu, jest u nás beśeda, to pujděmy, pravda?« »Čemu ni. Ešli matička dovolu, nastrojimy se, a vje na beśedu. A kdo pak ju budě hrať?« »Kdo jinši, jako selšči synci a děvuchy; němohli nas též zazvať?« »Dobře, že nězazvali, bo ja ani pořadně nevim, co se na takej besedě robi. Až to uzřimy, pak budě jinša.« »Ja tež sem beśedy neviděla; pry paterek všecko budu komandovať, tuž to muśi byť akoratne, bo oni hrubě držu na pořadek«. »Ale di, tuž paterek su v tym? To beśeda muśi byť cosi vzacneho. Slyšela sem, že tež naš krčmař tlusty budu hrať; rada uzřim, co svedu taky nemotorny chlop.« »Tekličko, tuž šumně se nastrojimy, a na jisto zitra pozřimy na beśedu. Tuž s Bohem!« »S Bohem, Veruško. Jaky vezmeš obleček?« »Ten oblakovy.« »Ja těž.« * * * V neděli srpnovou ve Šverčině k večeru sousedé strojili se na první besedu. Někteří lámali si hlavu, co pak ta beśeda jest?
»No šak uzřimy, za hodinu jest počatek.« O půl osmé velká místnosť hostince Šverčinovského naplnila se besedníky. Hudba vesele hrála, strykové spokojeně hleděli, děvuchy netrpělivě čekaly. Až se dost načekaly, vyzdvihl policajt plátno, které zahalovalo zadek hospody, — aj nastojte, na stupni na 20 zpěváků a zpěvaček. Paterek dali rukou znamení a sbor spustil šumnou píseň. Strykové a tětky přikyvovali, děvuchy zářily. »Tuž to je ta beśeda? Ti šumně zpivaju jako v kostele! Co budě ešče dal?« Po zpěvu deklamoval Manul Chalupův a Václav Klapetkův, pak děvucha Burdova; pak zas se zpívalo, že lidé nevyšli z údivu. Poslední vystoupil tlustý krčmář Štuček; byl dobrý zpěvák i noty znal. Okrouhlé jeho bříško pokryto bylo černým kabátem, tvář lahodně oholena. Odkašlav a zapnuv černý kabát na všechny knoflíky, zanotil národní píseň tohoto znění: »Jenom ty mně, má panenko pověz, kam ty ráno na travěnku půjdeš? A já půjdu, půjdu, půjdu do hájíčka, zelená se tam pěkná trávička.« Hromový potlesk zaburácel místností; Štuček trefil všem do noty, zvučný jeho hlas a pěkný přednes písně okouzlil posluchače. S chutí ještě větší zpíval druhou sloku: »Zelenej se travěnko zelená, rozlívej se, voděnko studená!
Rozlívej se, rozlívej…« Co zpíval »Rozlívej se, rozlívej…« zamilovaně na chvilku zahleděl se na objemné, rozlité bříško. Obecenstvo okamžitě zapomenulo na počátek písně, a myslíc, že slova »Rozlívej se rozlívej« platí jako pobídka bříšku Štučkovu, vypuklo v nehorázny smích a potlesk. Štůček mysle, že zpěv se líbí, opakoval znovu druhou sloku »Rozlívej se...« Hned však poznal omyl. Nehněval se, smál se též s druhými, a slíbil, že při příští beśedě zas účinkovati bude. »A tuž stryku Ondraček, něni to pěkna legracija, ta beśeda? A muže řikať, kdo co chce, nejšumnějš zpival Štuček. To jeho »Rozlivej se« všecky nas dojalo. Hahaha.« »No toť, jak jinač.« »Veruško, jak se ti lubi ty staromodne taňce,« vyptával se Ondraček. »Čemu by se nělubily, dyť na beśedě všecko je fajne, zpěv, deklamirovani, taňce, i vaše řeč. Až při druhej, ja tež budu přednášeť a zpivať, juž to mam slubene. Ene Pambu dej, aby juž brzo byla.« * * * Do druhé besedy Šverčinské Veruška Šklenovská nevědouc ani jak zahleděla se do Manula Chalupova, ačkoliv před tím přála Josefu Uvírovi. Lidé to pozorovali a všelisjak posuzovali její nestálosť.
Žádoucí druhá beseda se blížila; děvčata měla zpívať krásný sbor »Věrné milování« zvaný. Pan učitel tentokrát je cvičil. Již všechny sbor uměly, jenom Veruška Šklenovská chybovala. Jinak trpělivý pan cvičitel maje chyb až po krk obrátil se na ni s výčitkou: »A tož, milá Veruško, tobě to »Věrné milování« ještě nejde? Dej si přece pozor!«To řeknuv odešel na čerstvý vzduch na dvůr. Děvuchy jsouce samy tajenému smíchu otevřely bránu — až prach se stěn školních sletoval: »Veruško, pan rechtur ti pravěli pravdu, že ti to věrné milovani něidě; Josef Uvira mohl by to též dokazať.« »Dybystě
něbajaly
hlupot«,
zakrývala
Veruška
svou
mrzutosť, »šak uzřitě, až budu zpivať »Černé oči, černé«, že všem se zalubim. Mějtě mě rady. S Panem Bohem«. »Aby ene tvuj zpěv nědopad huř než Štučkovi, pamataj se!« V první polovici září studenti besedou chtěli se rozloučiti se svými krajany. Pan učitel, paterek jim pomáhali, aby dopadla co nejpěkněji. Čistý výtěžek měl připadnouti knihovnám Slezským, proto nadšení a obětavosť pro besedu všeobecná. Veruška Šklenovská měla míti sólo. Však je též měla. Slyšte její zpěv: »Černé oči, černé, nekaždému věrné, a ty nejčernější sú nejfalešnější.« Josef Uvíra slyše slova písně, zatleskal mocně rukama a zvolal »výborně«. Děvuchy následovaly příkladu Uvírova.
Veruška ucítila, že všichni zvláštním pohledem ji pronásledují. Ustala ve zpěvu a jako omámena scházela se stupně. V uších ozýval se jí hlas »Černé oči, černé, nekaždému věrné.« Dva studenti hned se k ní přitočili, prosíce ji, aby dokončila píseň. Po chvílovém
žebronění uvolila se
Veruška znovu
vystoupiti. Sotva že se ukázala na stupni, nový potlesk zaslechla; okamžitě slézala, řkouc: »Já juž věc nebudu.« Uvira stál nedaleko: »Veruško, tuž věc juž něbudeš, to sem rad, že ses poznala, ja ti tež odpuščam, že věc falešnum něbudeš.« Tož, ludkové drazí, vidíte, jak besedy smiřovaly rozdvojená srdce! Co by nedokázal nikdo, ani paterek ani p. rechtur, to uskutečnilo se besedou. Veruška a Josef obnovili starou lásku, a to úterý před adventem slavili vesele. Nyní jsou stařičtí a běloučcí a mají se rádi jako dva holoubkové. Od těchto lidiček slyšel jsem příhody besedové. Stařečku Josefe a stařenko Veruško, zůstávejtě s Pánem Bohem!
IV. NA VÝMINKU »A tuž Zefa Šigutova se bude vydavat? Neslyšela's nic, Maryčko?« »Kde pak by kdo řekl co Maryce Geletově, boráska pořád sedím u pece, ani patou nehnu.« »Jenom se tak nestav, v neděli byla's u muziky, a tam přece nezavírají úst jako truhly na zámky. Povídají, že budeš družičkou?« »Já, ale jdi, Františko, to ti kdosi toho napovídal…?« »Co se červenáš, zdá se mi, že nechceš s barvou ven?« »Nepovíš nikomu?« »Ni.« »Tuž ti potichu sděluji, že za tu družičku budu. Nepovídej to děvuchám, aby mi nezáviděly. Ve čtvrtek bude jistý rok, ženich s dvěma svědky přijdou k Šigutům pro jisté slovo.« »S Bohem, Františko, spěchám mám pokluzat, nepovídej, to ti povídám!« »To tak, to mě neznáš, že umím mlčet jako hrob?« * * * Po této rozmluvě děvuch za dva dni byl čtvrtek. Fojt, ženich, pan rechtor a »starosta« (námluvčí) oblékli se svátečně a zrovna zamířili do statku Šigutova. U Šigutů všecko bylo udrhnuto; z komína valil se bělavý kouř. Netřeba vykládati, že to příprava k »jistému roku«. V domě příchozí dali pozdravení.
Starosta uchopil se slova řka: »Pochválen buď Ježíš Kristus! Vzácný pane hospodáři a hospodyně! Uctivě vás žádám, abyste toto naše vstoupení s tímto mládencem do příbytku Vašeho v dobré obrátili. Vám všem vinšujem od Pána Boha všemohoucího hojné požehnání, zdraví a při všem jeho svatou pomoc. Uctivě Vám ve známosť uvádím, že ve jménu nejsvětější Trojice státi se mají dobrovolné smlouvy mezi dvěma osobami, tímto mládencem Emanuelem Strakou, kterého Vám představuji a Josefou Šigutovou, již on dobře zná, že jsou odhodláni své živobytí pospolu tráviti a do manželského stavu vstoupiti. Tak Vám to sděluji a Vás zarovno prositi míním, těm mladým lidem tuto smlouvu napísanou včil pod svědky potvrditi. Též Vám oznamuji, co tento mládenec nastávající manželce zavede: šest tisíc rynských ochoten jest jí, to jest její věno do gruntovní knihy vložiti a v pádu smrti jeho může s nim nakládati dle libosti. Ostatní všecko má náležeti, dá-li Pán Bůh všemohoucí, dětem — z manželství zrozeným, a kdyby těch Pán Bůh nepopřál, tož rodině podle zákona. Mimo to otec ženichův Jan Straka vymiňuje si každoročně 250 rynských na penězích, každý den 3 litry mléka, za týden 3 oselka másla a 10 vajec, v lednu šumně vykrmeného bravka. Kdyby Pán Bůh všemohoucí na něj dopustil nemoc, tož dovoz lékaře a paterka. Item, aby mu vlastní syn — majitel pily nařezal, kolik chce, a on naproti tomu — majitel povětrňáku, že mu sám namele aneb dá namleti, jak mnoho bude potřebovati. Tyto smlouvy jsou učiněny dobrovolně a beze všeho přinucení, proto my nížepsaní je svým
vlastnoručním podpisem stvrzujeme, a kdyby kdo něco jiného tvrdil, za faleš prohlašujeme.« Nevěstin starosta upozorňuje, »že rodiče této nevěsty jsou s tím srozumění, že mu dceru dají, ale že pořádně napřed si musí smlouvu přečísti, vždyť stav manželský jest těžký stav.« Pan rechtor smlouvu na hlas přečetl, obě strany souhlasily, proto smlouvy podepsaly. Abychom seznali blíže svědky a osoby podáváme podpisy: Datum 12. Aprila L. P. 18** v Pasekově. Jan Straka, m.p.
Jakub Klapetek, m.r.
otec.
fojt
Francek Ondráček,
Martin Hrabec
starosta, svědek.
písař, svědek.
Valentín Šigut, m.p. otec. * * * Od veselí uběhlo zvolna, jako když 5 bocanů odlétá od nás do cizích krajů — pět let, a za tu dobu v Pasekově u Straků staly se převraty neobyčejné. Bývalá láska a úcta syna k otcovi zmizela a nastěhovala se hádka a vojna. Syn přivykl pití, kořalka z něho učinila surovce, který se nebál ani na vlastního otce sáhnouti. Lidé se křížovali, když viděli, jak mladý Straka držel otce za hrdlo a mlátil do něho holí křiče: „Však vyplňuji jenom svatební smlouvu, v níž stojí psáno, ,že já
syn — majitel pily mohu otci nařezat, kolik chci‛, pravda, stryku Ondráček, však jste to též podpísali?« »A tuž co bych lhal, nezapírám, jest to tam tak písáno, ale tak jsme tomu nerozuměli, jako ty. Manule, nech tatíčka, víš co praví čtvrté přikázaní Boží: ,Cti otce svého, a matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi!‛« »Co jste paterkem, že mi kázani robíte? Nechte si ho sám pro sebe, však ho potřebujete, starý křibe!« »No Manul, jak se nechceš polepšit, dobrá, tuž na tebe půjdeme smlouvami.« »Na mě, kdybyste nebajal?« odsekl Manul na otci klečící a hrdlo mu svírající. »Na tebe, stoďáble, abys věděl. Ve smlouvě stojí též poznačeno, že otec tvůj — majitel povětrňáku, ,tobě sám namele anebo dá namleti, jak mnoho budeš potřebovati‛ a ty toho namletí potřebuješ, jak vidím, jako lidé soli. Ludkové hef, ty Valíku, Mičko, Smijo, chopte ďáblového syna a držte ho, já se optám stařečka Straky, ešli nám dovolí mu ,namleť«. Synci nedali se dvakrát nutit, surovce odtrhli od tatíčka, a obrátili jej, aby zadní čásť těla hleděla k slunečku a pevně drželi. Stryk Francek vymáhali dovolení ku »namletí« u starého výminkaře. Napřed nechtěl, ale když mu Ondráček vyložil, jak židovský Heli byl potrestán smrtí, že nekázal trestati svých synů Ofniho a Fineesa, dal si říci…
Bylo klání, bylo porubání…! Stryk Francek býkovcem vyháněl neposlušnosť a surovosť synovskou; když již nemohl, podal medicinu proti nepoddajnosti druhému a mleli Straku až mu rozemleli galaty…! »Namleli mu, kolik potřeboval… Plnili jen obsah svatebních smluv….« * * * Stryk Francek Ondráček do dneška vykládají, jak obnovovali býkovcem smlouvy na citlivé části těla mladého Straky, a že to mají pod dekretem, kdyby co ješče jednou začal, že zas budou je podepísovat krvavým inkoustem. Bohudíky, že Straka do dneška po druhé nepopřál stryku Franckovi té radosti, on ví dobře, jak jsou stryk Francek mocný v klepetech. Výminkáři, pozor na smlouvy!
V. NA VÝSTAVĚ Byla výstava v Bravkově. Po svat. požehnání slavná komisse počala svou úlohu: chlév od chléva prohlížeť. V komissi byli rozliční páni: hrabě, baron, paterci, advokáti, úředníci, páni z kanceláře a kdo ví jací jiní? U
Šafránků
měli
šumnou
teličku,
u Hrbáčů
kozu,
u Vavrečků vykrmeného, koberatého bravka; starý Kapalka chlubil se ročkem-býčkem, a Cihlář kravou, která ročně vrhla dvě tělitka. Slavná komisse byla velmi na rozpacích, když prošla všechny stáje, koho odměniť? Všecko bylo v nejlepším pořádku. Bravový dobytek měl zvláštní odměny a hovězí též. Komu přiřknouť z bravků první cenu? Komisse rozpačitě stála na prahu chléva stryka Šolného, uvažujíc o první odměně. Stryk Šolný, pozoruje nerozhodnosť pánů, odvážil se ponuknouť je k rozsudku: »Ctní pánové! Nad mého kanečka není; to je bravek ke všemu hodlivý. A pak jak jest též povolný. Pane hrabě, prosím jich, lehnou si pod něho, že jim nic nezrobí! « Ačkoli pánové úřední tváří chlubili se obecenstvu, jak uslyšeli chválu Šolného, rozveselili se do jednoho. Pan hrabě přese všechno to, že nelehl si pod kance, přece navrhl, aby stryk Šolný odměněni byl první cenou, že vychovali takového bravka, že pod ním může odpočívať aji hrabě, aniž by mu co zrobil…
Komisse
schválila
návrh;
stryk
Šolný
byl
prvním
premiantem. * * * Po slavné prohlídce byla společná tabule. Co jenom trochu patřilo k panstvu, sedělo za stolem. Též pan okresní hejtman dlel mezi účastníky. Až se trochu najedli a napili, tož předseda hospodářského spolku »Ušlechtilosť« zdvihl sklenici ku přípitku, řka: »Velectění pánové! Radostí nelíčenou naplněn zvedám sklenici, abych připil všem, již ku zdaru dnešní výstavky přispěli. Na prvém místě díky vzdávám panu c. k. okres. hejtmanu Filáskovi, že náš podnik přízní podporoval; dále děkuji p. hraběti z Dobrákova, že náš lid neopouští, děkovati jest mi ctěným paním hospodyním, že hojnou péči měly o své chlévy. Úhrnem projevuji uznání a dík všem, kdož na dnešní významné události podíl mají. Sláva jim!« »Sláva! Sláva!« Hejtman Filásek cítě se vyzván k odpovědi, počal úřední, lámanou češtinou: »Moji phani! Sem jak se phatři rád, že dnešní dobytekauštelung tak dobže dopad. Vidhim, že roby dobže dobytek futroval, bo taký kusek málo kde vidět; též chlapi staral se, aby futro dycky bylo po ruce. Tuž zdvihám śklénku svou na Moravské sedláky a hospodyně, až…« »Až byste je utloukl«, ozval se smělý Víteček; »císařské úřady v naší zemi vždy zdvihají na nás hole, karabáče, sklenky…«
Rozhostilo se hrobové ticho. »Pane Vhiteček, vy jste aretýrován, tak se nesmí urážeť zástupce císaře phán…« »Pane hejtman a vy smíte zdvihať sklenice na nás a naše hospodyně? Co jsme otroci, psi, abychom se nechali sklenicemi ubíjeť? Nejsme občané jako Vy? Třeba více platíme daní, než ledaskdo.« »Phane Vhiteček, držet huba, bo sem celý dožraná, a vy, phane vachmajstr...« Advokát
Vysekanec
nahnuv
se
k panu
hejtmanovi,
vysvětloval mu situaci, že on vlastně zavinil výstup, že zdvihl sklenici na Moravské sedláky… Úřední osoba dala si říci a s dlouhým nosem a táhlým krokem spěla k městu, kde di »nix bemiš, olles dajč.« Myslíte, že se polepšila? Na takové lidi, kdyby dopadlo deset egyptských ran, byli by ještě zatvrzelejší než Egyptský Farao. Škoda, že nezeje před nimi Rudé moře!
VI. KLASOBRANÍ Z PR. SLEZSKA Panščarky Benešovské byly v nejplnější práci. Šel jsem o žních z Benešova do Bohuslavic; slunce hřálo, až se mi moje zápisky potily. Zastavil jsem se pod stromem a díval jsem se, jak hbitě skládají ječmen do »lohů«. Kterási z dělnic zdvihla hlavu a upřeně hleděla v tu stranu, kde jsem dlel. »Roby, slyšitě? Nesu to ten paterek, co nas voďu na svatu puť na Velehrad. Že su to? Poďmy polubiť ruku!« »Ja vám tež dam, vy shniloši, ať se mi ani něhnětě!« poroučel šafář. »Hyhy, hyhy«, a roby ty tam přes pole na silnici ku mně. »Poniženě vitamy velebneho paterka. Kaj se tu ene vzali. My jich dobře znamy ze svatej puti, baj z Opavy.« »Přišel jsem se na vás podívat, jak se tu na prajské máte. Vraťte se do práce, aby šafář se na vás nehněval.« »On tež vždycky cuduje, to on muśi. Velebny paterku, pojedemy na rok zase na puť na sv. Hostyn?« »Dá-li Pán Bůh dočkať, ano; hospodařte, ať můžeme se vypraviť. S Pánem Bohem!« »Vy staré gyzdule, letatě jako děvušiska; mohly byśtě se stydeť«, vítal robotnice šafář. »Hyhy, hyhy — — —« * * * Strykovi Paskudovi štěstí přálo. Koupil si los v Opavě o drůbežnické výstavě a — vyhrál. V B… bylo plno radosti. Stryk
Paskuda vyprávěl o své výhře a hledal soudruha, který by s ním jel. Radili se, mají-li jeti na voze či na železnici. Rozhodli se pro vůz: může býť výhra veliká, jak bychom ji dostali domů? Parou koní vezli se do Opavy. Ve městě hledali člověka, který výhry rozdává. Po dlouhém vyptávání v hospodě, dověděli se. Zapřáhli koně a s vozem jeli před dům — a tam s dychtivostí čekali výhru. Jakýsi pán jim ji dal: »šálek na kafej.« »Pambu zaplať! Něni to velké, ale šumne jest to, takeho hrnka něbudě v celých B… Pro nevěstu se ene jezdi parum koni — a pro naš hrnek tež. Kdo ma taky — — —?« * * * Jel jsem letos počátkem srpna z Ratiboře do Bolatic. Úroda na poli pěkně stála, radosť patřiti. Ve voze železničním jel se mnou voják pruský a pískal si: »Na té louce zelené — — —« »Příteli, vy jste Moravec, odkud jste?« »Velebny paterku, sem z Bolatic, jedu na ferie na deset dni, na žniva nas pušču do dom.« »Jak se máte u vojska?« »Hrubě dobře. K snidani dostavamy černu kafu, na obid maso a k večeři kafu bo vuřty, kartofle s harynky. Na 10 dni 22 českych39 fasujem. A každý večer mamy ,gesangštundy‛, to je lustig!« »Co pak to máte na řemeni napsáno?« »Gott mit uns, to jest Buh s nami.« 39
1 český = 10 fenyků, asi 6 kr.
»Rád jedete domů?« »Čemu ni, tatíčkovi pomožu robit, su juž taci staři; pozřu, to su Bolatice!« Vojáček pruského krále slušně oděný, rukavičkami ruce pokryty mající, statečně vyšlapoval si v kupé od okna k oknu. V té vlak se prudce zastavil, a statečný syn Marsův prudkým nárazem povalen byl k zemi…« »Stoďable jeden… Paterku, něpovědaju to nikomu, bo bych dostal v Ratibořu štrofu!« »Ale kaj.« * * * Přijeli jsme do Bavorova40 ráno. V hlavní ulici města bylo živo, velmi živo. Komedianti vodili bílého velblouda a opice, proto ten sběh lidí, zvláště dětí. Mne nezajímal tak velbloud jako nářečí české, jež v Bavorově odumírá; nebylo tedy divu, že jsem za komedianty chodil jako druzí. Z Bavorova šli jsme do přifařené a s Bavorovem spojené české dědiny Jarohněv, v dialektu zvané »Jarovňov« (1076 obyv.) Při chůzi psal jsem na lístky, do klobouku ukryté, co jsem slyšel; byly to samé zajímavé věci. Velblouda odvedli do Děhylova — a já hleděl se dostati do nějaké chalupy neb statku. Měl jsem šťastnou myšlenku. Z Jarohněvi pochází paterek K… Počkej, dobře. 40
Bavorov jest v Pr. Slezsku na sever od Opavy.
»Diocha, kaj tady meškaju u K…u?« »Hevaj.« »Dobře, diocha.« Vešel jsem do placu, co stryk K… vyšli z jizby. »Stryku, nejsou Vaši velebný pán doma? Slyšel jsem v H…, že vás navštíví?« »Ešče nepřijechali, něch idźum dal, velebny paterku.« Tak jsem se dostal mezi lid. Ti dobří lidé snášeli všecko, i pro »kodlužka41 a paskudy« poslali; děti přistrojili se posvátečně a já byl u nich jako doma. Diochy zpívaly, stryk vykládali, a já písal — — Jedna píseň ustavičně mi zní v uších; nevím proč ji nemohu odehnati: »Mily Bože, hody idźum, raduje se každy dudum. Jau42 ze služby na službičku, bo juž nimum mamuličku. Mamuličko, tvrdo śpiće, meho hlasu neslyšiće. Kdybyśće muj hlas slyšely, zaplakač byśće muśely. Přaućele se dobře majum, ale na mě nic nedbajum. Cudźi ludźe se starajum, že pro mě mějsca43 nemajum. 41
Kodlužka = cukroví. Dlouhé »á« vyslovuje se jako »au« (jako »a« a poloviční »u«). 43 Místa. 42
Nestarejće se ludkově, moje miejsco na kirchově; na zelenym kirchovečku, budu se spać jak v lužečku, tam mě větr nedověje, ani sluńce nedohřeje!« Nezdá se vám, že tato píseň vyličuje stav našich bratří v Bavorově a okolí? Neměli bychom uvažovati o slovích písničky: »Přaućele se dobře majum, ale na mě nic nedbajum?« Škoda té nalomené větévky na lípě slovanské! Protože má přítomnost v Jarohněvi byla nápadnou (kdosi přišel se od úřadu ptát, co jsem zač?) raději rozloučil jsem se s krajany, slíbiv, že zas brzo přijdu. V Turkově bylo »vesele« a karmaš. Pozvali mě na karmaš, abych jim sloužil ve filialním kostele mši svatou. Turkov je česká dědina, ale v kostele již pan rechtor s dětmi modlí se německy. Na hřbitově u kostelíčka jsou samé německé nápisy. Po mši svaté šel jsem do stryka Foltyse, a s ním konali jsme návštěvy, všude nás chtěli míť. Tak se stalo, že jsme se dostali na vesele. Že hudba šumně hrála a nevěsta se smála, netřeba zvláště uváděti. Posadili mě mezi stryky vedle fojta a jiné honorace a vykládali jsme o všeličem. I o Praze byla řeč, kdosi ze stryků byl tam na pouti. Týž poutník chlubil se, jak jest na česky »ščudlek«? Že jetel. Jak »šosejka«? Že silnice; to všechno že vyzkoumal v Čechách.
Abych též od druhého pohlaví starosvatek něco vyzvěděl, přestěhoval jsem se při vhodné příležitosti mezi Evino pokolení. Starosvatky mi vykládaly, že za stara vesele se slavněji konalo atd. Když jsem měl odcházeti, tu jedna ze starosvatek přednesla mi přání: »Velebny paterku, němaju nam za zle, daju nam něco na pamatku.« Nic jsem právě neměl v kapsách; obyčejně beru obrázky, růžence, knížečky. Škoda. »Nic něhledaju, my chcem ene, aby se nam podpisali do kancionálu!, o to jich poníženě prośimy.« Vyhověl jsem tak lehce splnitelnému přání. Moje sousedka — starosvatka — mi vroucně děkovala: »Děkuju jim, velebny paterku, za upřimnośt, prvši raz sem měla to ščeśti, sedět na vesele vedle paterka, to se tak honem něstane!« * * * Stryka N… z K… potkal jsem v Opavě na Jaktařském předměstí. Pěkně mě přivítal a chtěl se dáti do řeči. »Odkud stryku?« »Z prajske, velebny paterku, znam jich ze svatej puti, byli sme na sv. Hostynku. Zrobju mi tež něco?« »Co mám zrobiť? Bude-li možno, rád vyhovím.« »Jdu se mnum na fajne vino, u Vas na cisarce jest chutnejší jak u nas.«
»Mily stryku, nemám právě chuti, odpusťte mi, že pro pilnou práci nemohu.« »Velebny paterku, nerobju mi též taku, ene jdu, ja sem ešče s paterkem na vině něbyl, všecko platim.« »Stryku, zdá se mi, že jste již byl na vině, jste jaksi červený.« »Nezapiram, paterku, byl sem, ale chcu jiśť s nima, abych robě mohl povědět, s kym sem tež byl ve společnosti.« Zahýbali jsme za roh na náměstí Františka Josefa; nepozorovaně, když stryk díval se na veřejného posluhu, nosícího plakát na desce na žerdi upevněné, uchýlil jsem se do dvoru Duškova a druhou odešel. Ve zdáli slyšel jsem volať: »Velebny paterku něodbihaju mě, chcu iśť tež s nima na fajne vino — —« * * * Ve Vel. Hošticích srazil jsem se se strykem M… Rozkládali jsme o šumném čítání, o kostelích, o šumných kázáních. »Ni, že bych haněl u nas na prajské slovo Boži, to ni; u nas tež paterci hrubě šumne kazani robju ale dyž chcu slyšeť něco ,na košt‛, tak fajneho, tuž jdu na cisarsku do Opavy, tež do Komarova. To jest kazani jako vydrukovane fajne; paterci mluvju jako z knižky; u nas věc po našemu.« »A rozumíte všemu na císařské?« »Abych něrozuměl, dyž tež čitam moravske cajtunky44 z Hučina, co paterek Hlubek skladaju. Dyby u nas regirung nam 44
Katolické noviny.
dovolil ve škole děti moravsky učiť, to by bylo všecko inše. Ale tak? Co zrobimy, musi to byť.« * * * Kdo jde od Rovnin po silnici ku Vrablovci (patří k Hlučínu, městu pohraničnému), uzří veliký nápis na stěně jednoho domku: »Zdař Bůh!« Nápis půlmetrovými písmeny pořízený hlásá, že v chalupě bydlí český, katolický horník. Nápis zasluhuje zmínky, protože jest český a těch v Pruském Slezsku tolik skoro, co bílých vran. * * * V Petřetíně na jihozápad od Ratiboře vystaveném rádi se soudí. Soudy ratiborské nejraději (!) vidí petřetínské. Vtipkaři tvrdí, že obyvatelé petřetínští, jak narodí se někomu dítě, zanesou je přede křtem svatým »do advokáta«, aby si je poznačil. Nedávno obžalovali dvanáctiletého synka, že komusi splašil krávy, a jiného, že šel po louce bosou nohou. Nebude to dlouho trvati, že udají někoho u soudu, že ruší noční klid – kýcháním. Toto vše mi vykládali o Petřetíně; jest prý toho ještě více, ale kdo to všecko »pamatá«? * * * Co z Ketře pochází, jest nejlepší (!) Nejdrzejší žebráci a děcka — jsou z Ketře. Dříci, co sbírají psy na pečínky — jsou z Ketře. Velicí mluvkové — jsou z Ketře. Nejškaredší nářečí německé — jest z Ketře.
Nejškodlivější vítr, přinášející bouře a krupobití, valí se od Ketře. Co mají v Ketři dobrého? Osvědčený germanisační recept, jímž odnárodnili skoro již celé okolí. * * * Páni rektoři jsou v Pr. Slezsku přísní, nestrpí nepořádku ve škole. — U Křenovic v jedné obci přišel synek se svou sestřičkou pozdě do školy. Pan učitel se ptá chlapce, proč se opozdil? Hoch odpovídá: »Tatíček a matička se bili, a ja sem chtěl věděť, jak to vypadně.« Učitel, chtěje se přesvědčiti, mluví-li žák pravdu, šel do druhé třídy optat se, proč děvče přišlo neskoro do školy? Děvče: »Já sem chtěla íśť do školy, ale dyž se tatíček s matičkum zbili, prajil Pepik, bysmy počkali, kery z nich vyhraje.« Boráci, mluvili pravdu! * * * Volební výbor moravského a polského lidu katolického pro kraj Ratiborský vydal 19. Mája 1893 též české provolání k voličům do parlamentu berlinského, z něhož neváháme pro zajímavost některé věty uvésti: Bratří katolíci! Roztomilí krajané moravští! Ve vážnej chvíli obracíme se na Vás o k vážněj voláme Vás povinnosti. Jde o to, abysme zvolili nového poslance do
parlamentu
berlínského…
Víte
všeci,
že
parlament
byl
rozpuštěn…, protože dosavadní parlament nechtěl vládě povoliti rozmnožení vojska. Vážíme si vlády a ctíme ju — ale bohužel tím rázem — podvoliť se jí nemóžeme. Už i tak pod rozmanitými břemeny ledva oddýcháme. Už i tak platíme dávek až moc, každou lyžku stravy bez mála už oplacamy. Vybírají se poplatky ze zboží, platí se clo z dobytka, clo z dřeva zpoza hranice, oplácí se tabák, káva, petrolej, slanina zpoza hranice a omastek, clem se zdražuje rýže a maso, zdražuje se až strach cukr, ba a i sůl a sledě… Ba včil už nám i to pivo, ten náš nápoj, kterým se po těžkej posilujem práci, který jediný chrání náš kraj od moru kořalkového, dnes už nám i ten hultek piva chcú zdražiť dávkou, zdražiť alebo zhoršiť. Nikoli pivovary, ale ty, sedláku, zaplatíš tu daň. Stukáme pod břemenami, naříkáme na těžké časy, na bídu a málo kdo z nás ví, že pramenem tej bídy, tej núze jest právě ten nešťastný militarismus — — — Ptáme se: Což potřebuje stát náš opravdu tak strašně moc vojska? Odpovídáme: Nepotřebuje. A dejme tomu, že by nepřítel stanul na hranici, že by bylo potřeba moc branného lidu, tu lid moravský i polský všecek do posledního chlapa pohrne se do boje, a nebude litovati krve, aby obránil zem a monarchu. — — — Máme podvoliť se tak velikánským obětěm? Či snad vděčnosť k vládě? Věru, nemáme za co byť vděčni. Odstrkováni jsme na všech stranách. Jak bysme ani lidmi nebyli. Řeči naší moravskej, největšího to po víře od Pána Boha daru, neslýchať ani ve škole, ani v úřadech, ani u soudův. A za to, že nás nechce znáť, že nás odstrkuje a znevažuje, za to máme vládě ještě
nová na sebe břemena povolovať a dávať? Voliť budem, jak nám rozum káže, ne cizáka, ale bratra rodem, krviu a srdcem křesťana katolického po rodě i po přesvědčeňu, — — — co se zastane církve naší svatej a našeho náboženství katolického, co bude hájiť naše hospodarstvia, zaujme se malého sedláka a malého řemeslníka proti kapitálu — — — Takovým poslancem dovede býť jenom … pan Filip Robota, učitel na pensi v Prudníku. Muž ten jest Polák, vyrost a žil mezi námi, zná nás a našu bídu, má srdce cítící s nízkými a utlačovanými. — — Bratří! Krajané! — — Kdo z Vás tedy miluje Církev svatou, komu mila je staroslavná řeč otců Vašich, kdo si váží krve rodu, kdo touží ujíť bídě a nouzi, hrnoucím se na nás z nových břemen a dávek — — odevzdej hlas svůj pro pana Robotu. Probuď se lide, moravský a polský, ukaž, že ještě neusnuls na věky. Pověz veřejně, čím trpíš a hyneš, čeho si přeješ a žádáš. K volbám, bratří, ve jménu Božím za svaté naše práva!
Jan Vyhlídal KRESBY ZE SLEZSKA Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě, příspěvková organizace Ostrava, 2012 Vydáno jako elektronická verze 1.0 knižního vydání z roku 1902. ISBN 978-80-7054-153 1 (pdf pro čtečky)
