Jan Cimický: Dvířka do neznáma Vydání první Copyright 2014 Jan Cimický All rights reserved

Jan Cimický: Dvířka do neznáma Vydání první Copyright © 2014 Jan Cimický All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4 www.baronet.cz v roce 2014 jako svou 1877. publikaci Přebal a vazba © 2014 Ricardo a Baronet Ilustrace na přebalu © 2014 Emil Křižka Odpovědná redaktorka Stanislava Moravcová Korektorka Zdeňka Grigarová Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-7384-962-7 (Formát ePub) ISBN 978-80-7384-963-4 (Formát MobiPocket) BARONET Praha 2014

Jan Cimický

Dvířka do neznáma

Poznámka Děj knihy i veškeré postavy jsou smyšlené a podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná.

1 Odjakživa snil o velkém a romantickém domě se zahradou, dokonce se mu o tom někdy zdálo, a měl docela jasnou představu, jak by měla taková vilka vypadat. Kdyby to uměl, namaloval by si ji se všemi detaily. Takhle vše nosil v hlavě a představa byla stále přesnější. Vlastně ani sám nevěděl, kde se v něm vzala taková touha. Vyrostl a celé dětství prožil v centru města, v klasickém měšťanském bytě, dost velkém, ale studeném, kam se slunce podívalo jen v létě brzy po ránu. Když se oženil, pořídili si družstevní byt na sídlišti, třípokojový s lodžií. Ta byla naopak obrácená na jihozápad, a tak si užíval slunce dost. Pěstoval tam petúnie a pelargonie a jejich košaté truhlíky byly chloubou, které si každý musel všimnout. Docela obyčejný život, nezajímavý, říkal o sobě. Od promoce na Vysoké škole ekonomické pracoval ve spořitelně a zvolna stoupal v kariérním žebříčku až na pozici specialisty. V létě s dětmi na dovolenou k moři… Neměl žádné jiné vášně ani koníčky. A jak se mu v éře počítačů začal horšit zrak, rezignoval i na čtení. Ale zajímavých knížek měl celou hromádku. Tak ten čas plynul. Obě děti odrostly, odešly, mají svůj život, vlastní rodiny, vlastní děti. Zůstal v tom třípokojovém bytě jen s manželkou a plánoval si, že se konečně naplní všechno, o čem snil: koupí si za životní úspory takový dům a všechen volný čas věnuje opravě a údržbě, aby to bylo přesně takové, jak si vysnil. Jen takový dům najít. Nesmí být velký, měl by mít aspoň malou zahradu, kde by pěstoval růže a několik ovocných stromů. Ctižádostí úředníka bylo vlastníma rukama něco zbudovat. Něco konkrétního, co měl v hlavě. Už dva roky sledoval nabídky, realitní časopisy, inzeráty. A teprve před měsícem padl na dům, který přesně naplňoval jeho představy, až se mu zastavil dech. Dům ve všech detailech naplňoval jeho letité sny. Byl možná ve špatném stavu, ale to mu nevadilo. Byl přece finančně dostupný! Věděl, že je to osud! „Co je s tebou?!“ „Co?“ „Ptám se, co je s tebou! Stalo se ti něco?“ Manželka se za čtyřicet roků společného soužití naučila přesně vnímat jeho nálady, věděla, kdy se něco stalo v práci, kdy měl starosti, kdy ho něco trápilo. „Ale ne, nic se nestalo… jen… no tak se podívej!“ Podal jí poslední vydání Realityinfo, které si přinesl z kanceláře a celý večer nad ním seděl. „Ukaž!“ řekla jeho žena a natáhla ruku. Podal jí časopis a upřeně sledoval, jak zareaguje. „Kde to je?“

6/20

„Na druhé stránce nahoře…“ Na druhé stránce nahoře byl snímek dvoupatrové vily z první republiky. „Ta vypadá pěkně,“ konstatovala. „Ano, už jsem se na ni informoval.“ „A co ses dověděl?“ Pokrčil rameny. „Vila v lázeňské čtvrti, v níž až do druhé světové války bydlela rodina bohatého a úspěšného židovského obchodníka. Ale nikdo se prý z koncentračního tábora nevrátil.“ „A co s tím domem bylo pak?“ „Získal jej podnik bytového hospodářství, byly tam nějaké kanceláře, po roce ’89 se měla vila privatizovat, koupil ji nějaký člověk, co žil v Jižní Americe, ale nikdo ho tu neviděl, nakonec ani nezaplatil, všechno se vleklo, dům zchátral…,“ vysvětloval manželce překotně. „A cena?“ zeptala se prakticky. „Dva a půl!“ Sklopila hlavu a mlčela. „To je přece skoro zadarmo,“ přesvědčoval ji. „Až se to pomalu opraví, bude mít cenu nejmíň dvanáct milionů. A já spoustu věcí udělám sám!“ Mlčela. Zchátralá budova by spolkla všechny jejich dosavadní úspory na stáří. Bylo to těžké rozhodování. Věděla moc dobře, že její manžel po něčem takovém celý život touží. Často o tom mluvil, někdy i jen tak dával nenápadně najevo, jak by si to přál. „Víš, co je zvláštní? Někdy se mi o takovém domě zdálo a ve snu jsem si jej představoval právě takhle! Sám tomu nemůžu uvěřit…“ Pochopila, že by bylo zbytečné mu vymlouvat krátce před penzí takové náročné finanční dobrodružství. Jakékoli racionální úvahy neměly smysl. „Už ses tam byl podívat?“ zeptala se nejistě. Ještě zbývala malá naděje, že ve skutečnosti dům nebude takový jako na fotografii. Jen přikývl. „A kdy?“ „Dneska odpoledne. Vzal jsem si volno,“ přiznal se ochotně. „Maruško, já tomu ještě pořád nemohu věřit. Jen jsem tam dojel, prošel kolem, ještě jsem nic neřekl, jen jsem projevil zájem, víš? Pro jistotu, kdyby bylo víc potenciálních kupců…“ „A jak by sis to představoval?“ Manžel se rozzářil. „Já jsem věděl, že nebudeš naštvaná! Ty mi přece rozumíš!“ Co mohla dělat? Spolkla vše, co měla na jazyku. Neměla chuť stěhovat se pryč z bytu, kde si zvykla, vychovala dvě děti, kde znala všechny sousedy, z pohodlí a klidu někam do nejistoty, prachu a všelijakých nekonečných úprav. Jako by četl její myšlenky.

7/20

„Uvidíš, vypadá to jako zakletý zámek z pohádky, celá zahrada je zarostlá trním, fasáda opadává, střecha taky nestojí za nic,“ vysvětloval ochotně a jeho manželce se začaly dělat mžitky před očima. Na rozdíl od muže romantika byla realistka. Musela říct, co ji pálilo na jazyku. „Ale zůstaneme bydlet tady!“ „Samozřejmě,“ uklidnil ji, „to mám taky promyšlené. Budu tam chodit po večerech a o víkendech a pomalu to budu dávat dohromady, sem tam mi někdo pomůže… Bude to pro mne odpočinek, víš?“ Viděl to docela jednoduše. „Odpočinek,“ povzdychla. Nebyla to výčitka ani otázka. Věděla, že by se mohla pokusit, aby ho zviklala. Rozmluvit mu to, dokud je ještě všechno teprve v rovině přání a touhy, ale nebyla si jistá, jestli by to bylo rozumné. Možná by její argumenty přijal, že jsou rozumné, ale co pak? Asi by měl pocit zmaření životního cíle. Splnilo by to svůj účel? Možná by zachránila jejich úspory – ale k čemu vlastně? Její manžel byl odjakživa jasný introvert, nedával na sobě nikdy nic najevo, potlačoval radost i smutek, a jestli jí snad dvakrát v životě jen tak mimochodem řekl, že ji má rád, víckrát určitě ne, musel se přemáhat. Tedy ne proto, že by ji neměl rád, to ne, naopak! Byla si jistá, že je na něho spoleh a že by pro ni a pro rodinu udělal doslova všechno na světě, ale v tomhle případě se obávala, že je to za hranicí možného. Poznala to na něm. Jindy si byl nejistý, raději by nechal rozhodnutí na ní, nerad jednal přímo a on sám. Ale tentokrát mu svítily oči, touha ho docela pohltila. „Poslouchej, Vlastíku,“ řekla mírně, „jestli myslíš, že to je osud, udělej, jak chceš. Já se jen bojím, aby v téhle nejisté době nakonec neřekli, že už není na důchody a že se má každý živit tím, co si naspořil. A my žádnou jinou rezervu nemáme… A podle toho, co říkáš, spolkne to všechno, co teď vyděláme!“ „Uskrovníme se,“ řekl potichu. „Spousta lidí tak žije. A mám docela slušný plat, ne?“ „Jen aby nebyla nějaká reorganizace a nepropustili tě. To víš, v tomhle věku se jiné místo špatně hledá.“ Vždycky byla tak trochu katastrofion, který ve všem hledal něco nepříznivého. Vlastimil Maroušek mlčel. Věděl, že člověk nikdy neví, do podniku nastoupila nová, mladá generace, a on patřil k starým vykopávkám. Byl odborník, pravda, zatím ho potřebovali, ale žádnou jistotu neměl. „Musíš věřit a doufat. Proč stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko,“ prohlásil jako obvykle v podobné situaci. Věděla, že to řekne, a kupodivu ji to trochu uklidnilo. Dokonce se usmála. „A ty bys všechny ty peníze klidně investoval?“ zeptala se pro jistotu. Vždycky byl spíše hodně opatrný, šetrný, nikdy zbytečně nevyhazoval – i v tomhle si rozuměli –, ale najednou by všechny peníze, co měli, vložil do nějakého snového dobrodružství.

8/20

„Nic se nemůže stát, ten dům bude mít pořád svoji hodnotu, ale kdyby se s námi něco přihodilo, nedej bože, tak ho můžeme zase prodat! Je to nemovitost!“ „Nemovitost! Ale v jakém stavu? Spíš zřícenina!“ „Budu se snažit, aby se zhodnotila!“ „A jak, prosím tě?“ „Prací! Budu tam trávit všechen čas, jako někdo chodí do hospody nebo hraje squash, já budu chodit vylepšovat náš dům! Tebe se to nijak nedotkne, budeš přece pořád bydlet ve svém!“ „A když budeme potřebovat nějaké peníze?“ „Na co? Jaké?“ „Třeba půjčku na zařízení, na materiál, hypotéku?“ „Tu mi v práci dají!“ „Já vím, ale budeš muset něčím ručit! A čímpak asi? Máme jen tenhle byt!“ Byla realistka a uměla si představit, co všechno bude náročná rekonstrukce takového domu vyžadovat. „Abychom nakonec na stará kolena nepřišli o střechu nad hlavou!“ „Neboj se, Mařenko,“ prohlásil přesvědčivě, „všechno jsem promyslel. Kdybys jen věděla, jak mi to v posledních dnech vrtá v hlavě!“ Podívala se na něho zkoumavě. Bylo jí už jasné, že tentokrát by nějaké přemlouvání a naléhání neuspělo. Znala ho. Možná by jí nakonec i vyhověl, couvl, kdyby na tom trvala, ale vnitřně by se užíral, že by toho nakonec nejvíc litovala ona sama. Snad by to nějak vydrželi… „Tak co, co tomu říkáš?“ Pokrčila rameny. „Udělej, jak myslíš, Vlastíku!“ Viděla na něm, jak se mu okamžitě ulevilo. Posadil se na židli, opřel se a zaklonil hlavu. „Bál jsem se, co tomu řekneš. Co si budeš myslet … že jsem se zbláznil!“ „Upřímně řečeno… abych pravdu řekla, trochu jsi mě zaskočil…,“ přiznala paní Maroušková, „…vždycky jsem měla pocit, že jsi takový, jak bych to nejlíp vyjádřila… opatrný, rozvážný…“ „A nejsem?“ „Jsi, jenže tohle mi k tobě nějak nesedí. Vždycky jsi to byl přece ty, kdo tvrdil, že musíme myslet na stáří a nemůžeme se vydat ze všech úspor, protože kdovíjak to nakonec bude… A najednou tak z ničeho nic…“ „Chovám se nerozumně jako kluk?“ skočil jí do řeči. Věděl, co si myslí, a nechtěl jí to vymlouvat, sám byl možná překvapen tím, co v sobě prožíval, možná i tou touhou, a neuměl zakrývat, jak by si přál, aby ten sen, který v sobě pěstoval, měl konečně příležitost se rozvinout. „To jsem neřekla! Jen si na to musím zvyknout.“ „A nezlobíš se?!“

9/20

„Proč bych se měla zlobit? Žijeme ten poslední kousek života, a kdo ví, jak bude dlouhý. Michal je v Seattlu a už se sem nevrátí, získal tam přece docela dobrou práci a má se mnohem líp, než by se měl tady, a Jiřina je taky spokojená, prostě děti vylétly z hnízda.“ Mluvila rozvážně a klidně, ale věděl, že ji někde uvnitř trápí, že nemůže být blízko, starat se o vnoučata, hrát roli té hodné a starostlivé babičky. Snad měla takhle pocit, že o ni už nikdo nestojí. Nikdy to ovšem nedávalo najevo, užírala se v sobě. „Je to tak, já vím. Chtěl bych si prostě ještě něco splnit.“ „Klukovský sen?“ „Jo, něco takového. Chtěla by ses tam podívat?“ Malinko zaváhala. „A kde to přesně je?“ „Pět minut od konečné trolejbusu, jen se vyjde kousek do kopce, jako k jezírku u observatoře…“ „Dobrá, tak mi to ukážeš! Ale asi jen zvenčí? Dovnitř se nedostaneme?“ Přikývl. Netroufal si něco zařizovat dřív, než se o tom poradí s ní. Nevěděl ani, jestli s tím bude žena souhlasit. Její bezvýhradná, byť váhavá vstřícná reakce ho upřímně překvapila. Zalila ho vlna vděčnosti. „Tak se tam pojedeme podívat hned!“ Proč na něco čekat a odkládat to! Není to přece na konci světa. Naopak, v docela hezké okrajové čtvrti. V podvečerním šeru se dvoupatrová vilka z první republiky tyčila uprostřed zahrady, která ji kolem dokola obklopovala. Z ulice vedla dovnitř zadrátovaná vrátka, ze sloupku u nich trčely vytrhané drátky od zvonků, vedle byl ještě stejně zadrátovaný vjezd ke garáži. Okna, která asi postupně děti a bezdomovci vymlátili, byla provizorně zatlučená prkny a překližkou. Nevypadalo to moc přitažlivě. Nad vchodem se ze strany na stranu kýval zrezatělý kus plechu, do kterého se za dnů slávy a o státních svátcích věšel prapor. I hromosvod se vydrolil ze zdi a visel několik metrů bezmocně na fasádě. „Obejdeme to kolem,“ navrhl. Vydali se okolo zarostlé zahrady, kde podél kovového plotu rostly vysoké kopřivy a šípkové trní, že místy nebylo dovnitř ani vidět. Jen na jednom místě u sloupku bylo možné vylézt na podsadu zídky, zachytit se vratkých železných a rezavějících tyček a nahlédnout kousek dál. V šeru se rýsovala docela rozlehlá zahrada. Několik ovocných stromů, třešeň, hrušky a jabloně. Kousek dál nejspíš trávník a povalené uhnilé sloupky, na nichž se obvykle zavěšují šňůry s prádlem, několik řádek zplanělých rybízů a angreštů a mezi nimi dva polosuché kmínky meruněk, někde úplně vzadu u plotu nízký zděný domeček s poničenou střechou a vlajícími zbytky dehtových papírů, možná králíkárna anebo kurník… a pak uprostřed dva velké záhony, zřejmě květinové nebo s jahodami, odhadoval nahlas a ukazoval. Rychle se stmívalo a bylo stále obtížnější prohlédnout padající tmu.

10/20

„Co tomu říkáš?“ zeptal se nadšeně. Nechtěla mu kazit radost, ale vyděsilo ji to. Dům a zpustlá zahrada jí spíš naháněly hrůzu. Neuměla si představit, že by to někdo mohl dát do pořádku, navíc sám, nezkušený. Raději mlčela. „Je to nádhera, viď?“ dorážel. „Chce to jen trochu práce, údržbu, a bude to jako palác s královskou zahradou!“ Takovou fantazii ovšem neměla. Viděla jen zarostlou zahradu a totálně zchátralou stavbu, kde určitě nic nefunguje, je vybydlená a vykradená, nejspíš tam nezbyly ani vypínače, ani kohoutky na vodu, možná ani dveře, nemluvě o skleněných tabulkách v oknech, a tušila podvědomě, že to uvnitř bude ještě horší, než si dokázala představit. A nevěřila, že by její muž tohle všechno dokázat opravit, třeba i pozvolna, pomalu. To by musel žít ještě sto let. A peníze na nějaké pomocníky mít nebudou, to je naopak jisté. „Vlastíku, ty si na to troufáš?“ zeptala se nejistě. „Ano, proč ne?“ Věděla za ty roky společného života cosi o mužském sebevědomí a přehnané sebevíře, jenže tady to fanfarónství a hravost už hraničily s bláznovstvím! „Uštveš se! Zničíš!“ „Neboj se, mám přece rozum!“ Tím si právě nebyla tak jistá. Proč si mužský o sobě vždycky myslí, že všechno dokáže? Copak ti chlapi nemají v sobě kousek sebekritičnosti? Proč si nepřiznají, že něco bude nad jejich síly a možnosti? „A jak si to tedy představuješ?“ Stáli u drolící se zídky, za nimi opuštěný dům se zahradou. Bylo chvíli ticho, asi hledal správnou odpověď. „Chci to aspoň zkusit…“ Copak by mu dokázala zkazit tenhle sen? Tenhle nesmyslný bláznovský sen, který možná nenávratně spolkne všechny jistoty na stáří? „No jo, když musíš, tak musíš…“ V tu chvíli ji objal s takovou vroucí vděčností jako dítě, kterému se splnilo jeho největší přání. „Neblázni, vždyť mě zadusíš!“ snažila se vymanit z jeho objetí, ale svíral ji jako v kleštích. „No tak, pusť, ty blázne!“ Posadili se na chladnou podestu. „Zítra zavolám do té realitky a potvrdím, že mám zájem podívat se dovnitř. Půjdeš tam se mnou?“ Neměla tolik odvahy! „Ne, stačí, když se podíváš sám.“ Tušila, že je rozhodnuto a nic by nemohlo manželovo rozhodnutí zvrátit. Co by se muselo stát, aby couvl? Smířila se s tím rychle.

11/20

„Víš, bude to něco docela nového, muž má přece zasadit strom, zplodit syna a postavit dům. Já ten dům aspoň vlastníma rukama probudím k životu! Jen si to představ! Až to všechno dám do pořádku, přestěhujeme se ze sídliště do vily se zahradou, budeš si pěstovat na tom záhonu uprostřed zahrady nádherně vonící růže a jahody a třeba i zeleninu! Biozeleninu!“ Psychiatři mají pravdu, rozdíl mezi dospělým mužem a malým klukem je jen v ceně jeho hraček, uvědomila si. Dokážou se naivně nadchnout pro jakýkoli nesmysl a jdou za tím hlava nehlava. Copak se s nimi dá jednat jako s dospělými? „Místo těch truhlíků za oknem budeš mít celé plantáže,“ pokračoval ve své fantazii. „A prádlo budeš sušit na čerstvém vzduchu, na zahradě!“ Rozdíl mezi mužem a ženou je obvykle v praktickém nazírání na svět. Paní Maroušková viděla spíš tu nekonečnou práci s úklidem, vyhovoval jí jen panelákový družstevní byt, a i to ji už někdy zmáhalo. Přijala však realitu situace. Stačil jí letmý pohled, aby věděla, že pomalá údržba a rekonstrukce jen tak neskončí, bude trvat možná pět, možná i deset let. Ale kdo si hraje, nezlobí. Ať si manžel hraje! Vraceli se domů a zářící Vlastimil Maroušek si dokonce chvílemi pohvizdoval. Jeho žena se sice usmívala, ale uvnitř ji užírala obava. Jak tohle všechno skončí? Kde končí rozum a začíná trestuhodná lehkomyslnost?

2 Ten den asi nezačínal dobře. Vlastimil Maroušek si to uvědomoval, aniž by jasně a přesně věděl proč. Měl prostě stísněný, nepříjemný pocit, i když se mu nic nestalo a mohl být naopak docela v pohodě. Vytratil se z bytu a vydal se do práce jako obvykle. Uvnitř však bojoval s podivným pocitem nejisté předtuchy. Snažil se na to nemyslet, nepřipouštět si něco tak nejasného a efemérního. V těch podivných myšlenkách, které nebylo snadné zahnat, došel až na stanici trolejbusu, kde už stálo několik lidí. Zastavil se. Mimo jednoho jediného muže, opírajícího se o hůl, všichni, co tam postávali, měli v uších sluchátka nebo si pohrávali s mobilem a psali zprávy, nikdo si nikoho nevšímal. Jako by okolí ani neexistovalo, všichni byli ponořeni buď do sluchátkového světa oblíbené hudby, která pronikala rytmickými záchvěvy do okolí, anebo se jejich prsty zručně dotýkaly dotykové klávesnice mobilu. Všichni zahleděni a soustředěni do svého světa. Nikdo se ani neusmál, nedal najevo, že zaregistroval ty druhé. Naprostá izolace a atomizace, každý ve své ulitě. A úplně stejně to pokračovalo i uvnitř. „Patřím do tohoto světa?“ napadlo Vlastimila. Rozhlížel se, jestli najde aspoň jednoho člověka, se kterým se může setkat pohledem, najít komplicitu očima. Protivná otázka se mu vtíravě vracela a nedokázal se jí zbavit. Připadal si hloupě a nechápavě. Pamatoval přece dobu, kdy si lidé v dopravním prostředku četli knížku nebo noviny. Nikdo takový v trolejbusu nebyl. Vnitřní tíseň nepominula, ani když vstupoval do budovy. Pracoval tam dvacet let, hodně pamatoval, patřil k těm nejstarším a nejzasloužilejším zaměstnancům. Aniž by však žehral na osud, uvědomoval si stále víc, že pracovní zkušenost není rozhodující a že mnohem častěji se dává přednost jediné kvalitě – mládí. Nepřipouštěl si to, nechtěl se děsit představy, že bude vyhozen pár let před důchodem pro nadbytečnost. Podvědomě se snažil být nenápadný, neupozorňovat na sebe, ale asi ani tohle nebyl ten nejsprávnější způsob, jak se udržet. Říkal si přesto občas, že každý starý blbec byl kdysi mladý… Nový vedoucí mu vytýkal nedostatek iniciativy a inovace. Co a jak inovovat, když dělá stále stejnou úřednickou práci? Dávat razítko místo nalevo napravo? Všechny ty podivné kampaně v něm vyvolávaly zmatek a někdy i pocit trapnosti. Ale mlčel a snažil se přizpůsobit. Poctivě prošel moderními píchačkami, které zaznamenaly přesný čas jeho příchodu do práce. Prostor, kde pracoval, nešlo označit za pracovnu: byl to open space! Celé patro, kde se vybouraly příčky mezi jednotlivými kancelářemi a vznikl obrovský, téměř zrakem nepřehlédnutelný prostor s kancelářskými stoly a židlemi, v němž se tísnilo dvacet úředníků, přijímaly se tam návštěvy klientů a každou chvíli

13/20

zvonil telefon u některého z vedlejších stolů. Rozhodně žádné soukromí, žádná intimita. Bylo slyšet všechno, co říká kolega nebo kolegyně, co telefonuje, a Vlastimilovi trvalo dost dlouho, než se naučil vnitřně vypínat vnímání, aby ho nerušilo každé slovo od vedle a dokázal se naopak zaměřit na svoji práci. Snažil se kolem sebe vytvořit jakousi neviditelnou bublinu, která ho chránila před okolím a umožňovala mu, aby se dokázal aspoň krátkodobě soustředit. Zpočátku mu vadilo, že někdo jiný poslouchá každé jeho slovo, ale i to, že vidí na jeho monitor u počítače. Nikdy ho nenapadlo, že by si třeba z nedostatku práce hrál hry nebo rejdil po internetu. Ani mu nevadilo, že z těchto důvodů jim zaměstnavatel do jisté míry přístup na internet zablokoval. Když tentokrát vešel do pracovní místnosti, spatřil překvapivě několik kolegů a kolegyň, kteří pobíhali po open spacu se třemi barvami papírových nálepek. „Co se děje?“ zeptal se nechápavě. „Už jsi zapomněl? Máme přece úkol z posledního teambuildingu!“ Zamračil se a pátral v paměti. Poslední teambuilding… před čtrnácti dny trávili společný víkend v chatě Pyramida na Malé Jizerce, aby se lépe sžili a vzájemně si víc porozuměli. A protože celou dobu lilo a lilo, nemohli ani vyjít ven, tak hráli s nějakým přednášejícím terapeutem psychologické hry… „Aha, už vím!“ Dostali za úkol, aby v práci polepili všechno kolem podle důležitosti. Červené nálepky na věci a nábytek, který je tam zbytečný, překáží a není zapotřebí a je možné se bez něj obejít. Modrými nálepkami to, co je nutně potřeba a bez čeho se v práci neobejdou, a konečně žlutými nálepkami označit to, co jim zpříjemňuje pracovní prostředí, není to nutné, ale je to součást běžného pracovního dne. Zběsilé pobíhání kolegů po open spacu Vlastimilovi připadalo směšné. Z nábytku a věcí na stolech při lehkém závanu průvanu povlávaly barevné nálepky. Odložil kabát na věšák u dveří. I na něm byla už nalepená barevná cedulka. Žlutá. Tedy něco, co není nezbytně nutné. Ale kde by pak odkládali svršky, kdyby někdo přistoupil na tu absurdní hru a rozhodl, že věšák dají pryč, když není nezbytně nutný? Zdálo se mu stále víc, že někdo zlomyslně vymýšlí absurdní příkazy, aby nikoho nenapadlo, že je to blbost, aby neměl čas kriticky a racionálně přemýšlet, a tak ten někdo v pozadí všechny udržel v naprosté poslušnosti. Opravdu, když si někdo troufl a kritizoval, tak jen potichu a před někým, o němž věděl, že to na něj nedonese výš! Strach o práci jako by zablokoval běžné normální uvažování. Pobíhali tak po místnosti a nalepovali barevné papírky! Dospělí a rozumní lidé, a chovali se jako v blázinci. Když dosedl na svou židli a otevřel přihrádku ve stole, hned navrchu ležely ty nešťastné nálepky. Připadal si ponížený, ale vstal a s povzdechnutím jich několik nalepil. Nechtěl zbytečně provokovat. Může to někdo myslet vážně? Nebo to prosazuje jen proto, aby ukázal svoje inovátorské řídicí metody, třeba jako když v padesátých letech hráli ve stájích

14/20

kravám hudbu, aby lépe dojily? Není to jen proto, aby podřízení ztratili svou vlastní vůli a podřídili se bez jakéhokoliv uvažování té aktuální autoritě? O tomhle všem jen přemýšlel, ale nedával nic najevo. Měl v hlavě úplně jiné plány a k nim potřeboval, aby měl v práci klid, žádné rozčilování. Věděl, že už žádnou pracovní kariéru neudělá, ani po tom netoužil! Chtěl se jen udržet. Vzal si hrníček, nasypal do něj trochu nescafé a sušené smetany a vydal se do kuchyňky, která byla zřízena pro zaměstnance centrálně, aby snad neměli každý svou varnou konvici… Stáli ve frontě na horkou vodu a mlčeli. „Přátelé, posaďte se, řekneme si několik slov!“ ozvalo se z open spacu. „Jé, to přišel Správný hoch…,“ zašeptal kdosi ve frontě, a aniž by vyčkal, až na něj dojde dávka horké vody, zamířil rychle zpátky. Asi dva nebo tři další s ním. Vlastimil se ocitl najednou druhý. Nalil si vřelou tekutinu a vydal se místností vážným krokem a za naprostého ticha ke svému stolu. „Nevadí, máme čas.“ Správný hoch byl jejich nový vedoucí. Již čtvrt roku se tvrdošíjně snažil vnést nové pohledy a směry do jejich monotónní práce. Říkali mu tak od prvního okamžiku, kdy se objevil ve slušivém obleku a s kravatou. Bylo mu osmadvacet a vystudoval dvě soukromé školy, ověšen několika tituly. „Zhodnotíme si vaše úkoly,“ pokračoval dál, když i Vlastimil dosedl a postavil si hrnek s kávou na podložku. „Nezapomínejte, že to vše, co tady děláme, je ve prospěch naší společné práce! Je to týmová práce a vyžaduje, abychom byli opravdový tým, abychom se poznali lépe a měli na sebe spolehnutí. Jeden za všechny a všichni za jednoho, to je přece velice slavné heslo… kdopak ví koho?“ Odmlčel se a tázavě se rozhlédl kolem sebe. „Nikdo to neví? No přece Tří mušketýrů! Aha! A my jsme tady také tým mušketýrů a každý sám za sebe a všichni dohromady máme před sebou nelehký úkol! Jakýpak?“ Zase se odmlčel. Když se Vlastimil podíval kolem sebe, spatřil jen hlavy, které se dívaly dolů, jen aby se náhodou nestřetly pohledem se Správným hochem. „Přece být stále lepší! A teď si projdeme, co jste a jak označili. Třeba… tamhle… paní Machová.“ Machová seděla hned u vedlejšího stolu napravo od Vlastimila. Byla to tělnatá, vyděšená a udýchaná čtyřicátnice, která se marně snažila různými metodami zbavit svých sta kilogramů živé váhy. Nedařilo se jí to, ač se trápila a skoro nejedla. Před Správným hochem měla trému, zrudla a koktala. „Tak copak jste nám označila, paní Machová?“ Správný hoch došel až k ní. Někteří lidé zpanikaří, když je pouze oslovíte, a mezi ně paní Machová patřila. Vyskočila a začala zmateně někam ukazovat, zatímco Správný hoch na ni pobaveně a poněkud zlomyslně hleděl. Snad ho těšilo, že někomu nahání strach. Pásl se očividně na jejích rozpacích. Možná i proto mluvil hodně nahlas, aby ho bylo zřetelně slyšet. „Ukažte nám třeba, co je tu zbytečné a co vám v práci překáží,“ pobídl ji. Vlastimil sledoval její ruce, které se docela zřetelně roztřásly.

15/20

„Jenom klid, jsme přece profesionálové,“ pobízel ji Správný hoch, „hezky se soustřeďte a vysvětlete nám to!“ Machová zmateně ukázala na tři plastové přihrádky, které ležely na rohu stolu a kam ukládala vyřízené spisy. Každá přihrádka byla zřetelně popsaná. „Tak tohle pokládáte, paní Machová, za zbytečné?“ zeptal se a ještě zdůraznil její jméno, aby všichni dobře slyšeli. „Tohle bychom mohli klidně odstranit?“ „A… ano…,“ blekotala Machová celá rudá. „Počkejte, abychom si to ujasnili: takže vy byste se obešla bez těchto přihrádek, kam ukládáte hotovou práci, co tady máme, nevyřízená pošta, vyřízená pošta k podpisu a tady pošta k odeslání… hm…“ Popásal se na její zmatenosti. „A kam tedy budete dávat spisy, až tyhle přihrádky odstraníme?“ zeptal se jakoby lhostejně. „Já… já myslím… tady do šuplíku…“ „Dáte je do šuplíku, protože jsou přihrádky zbytečné… A v zásuvce se vám všechno pomíchá!“ Dívala se na něho vytřeštěně a nešťastně, jako malý králíček, který čeká, až ho nějaký had spolkne. Správný hoch mlčel a jen si vychutnával její nervozitu. Mohla by být jeho matkou, možná právě proto se vyžíval v jejím trápení. „Dejme tomu. A co si myslí ostatní? Má někdo jiný názor?“ Všichni tvrdošíjně hleděli jinam, jako by se jich to netýkalo. „Dobrá. A co tohle, to byste na stole nechala?“ Ukázal na hrnek, v němž chladla nedopitá ranní káva. Nechápala, zda se ptá, nebo jí to vytýká. Rozhlédla se bezmocně kolem, jako by čekala nápovědu. Jenže čekala marně, nikdo se nechtěl do téhle jasné exhibice Správného hocha míchat. Proto dál jen tiše seděli jako dobře vychovaná třída šprtů, která se bojí, aby na ně nepadlo nějaké zkoušení u tabule. Hlavně na sebe neupozornit. „Ale přátelé, jsme přece přátelé, copak je to s vámi! Musíme pracovat jako tým! Opravdový tým! Chci vidět iniciativu, abychom rozhýbali to zkostnatělé vnímání. Když chceme zlepšit svou práci, musíme se o to přičinit, a ne jen takhle pasivně sedět. To by nešlo, to bychom si nerozuměli!“ Obešel za hlubokého ticha celý open space a zastavil se u okna. „Snažím se vytvořit pro vás ty nejlepší pracovní podmínky, abychom byli jako tým úspěšní. Ale jestli jsou mezi vámi někteří, co se na takovou práci necítí, klidně můžete jít…“ Znělo to zčásti zklamaně a zároveň tvrdě. Kdo nebude nalepovat barevné papírky, nepatří do týmu a může jít! Vlastimil si stále víc připadal jako někdo, kdo nepatří do tohoto světa. Začalo to ráno, v trolejbuse, a o to víc to cítil nyní. A ke všemu Správný hoch ještě zamířil k němu. „A co vy, pane Maroušku? Označil jste něco zbytečného?“ Vlastimil k němu zvedl oči a naprosto klidně pokrčil rameny. „Nenašel jsem tady nic, co bych mohl postrádat!“

16/20

Správný hoch se nenechal rozhodit, byl si svou pravdou naprosto jistý. „Tak co byste tady změnil, aby naše práce byla ještě efektivnější. Co vám tady vadí?“ dorážel dál. Maroušek se na něho upřeně podíval. „Nejvíc tady vadí tahle nádražní hala, kde někdy není ani slyšet, když na vás někdo promluví, a jeden rušíme druhého.“ Řekl to tiše a rozhodně. „Myslíte náš moderní open space? To je přece ideální pro týmovou práci!“ „Nevím, kdo to vymyslel, ale četl jsem nedávno studii, kterou vedl profesor Benoit ze Sorbonny. Uvádí tam, že na rozdíl od tradičních kanceláří se v open spacu ztrácí třicet procent produktivity a naopak je třeba vynaložit větší energii!“ Asi tím Správného hocha zaskočil. Nebyl připraven na to, že by někdo chtěl polemizovat s jeho jedině správným názorem. „No… jistě, to všechno je věc týmové diskuse. Na příštím teambuildingu si o tom můžeme popovídat, a teď už vás nebudu zdržovat.“ Zmizel za dveřmi a open space se rozezvučel. Začal běžný pracovní den. Teprve po chvíli zvedla kolegyně Machová hlavu a šeptem se zeptala. „Nenaštval se?“ „Myslíte jako kvůli mně?“ „Ne, kdepak, myslela jsem… kvůli mně?“ Vlastimil pokrčil rameny. „Nevím. To je konečně jeho problém.“ „Já vám závidím, že jste vždycky takový klidný a rozvážný! Můj bože, já se vždycky celá roztřesu. Já mu někdy asi nerozumím, vůbec nechápu, co chce!“ „Přece týmovou spolupráci,“ řekl poněkud ironicky, ale kolegyně jeho sarkasmus nepostřehla. „Já vím, snažím se… věřte mi!“ Vlastimil Maroušek byl ale v tu chvíli už duchem někde daleko. Měl před očima dům, který ho tak přitahoval, zchátralou vilu se zahradou na kraji Starých lázní. Stačilo přivřít oči a viděl ji detailně jako na citlivé fotografii. Možná to bylo jeho štěstí, dokázal se tak snadno odpoutat a povznést nad všechny ty nesmyslné pokyny. Rozlévala se v něm spokojenost a vyrovnaná harmonie, nemyslel na nálepky a týmovou práci, neslyšel zvonící telefony a jednání s klienty od vedlejších stolů, byl někde úplně jinde. Míchal rozvážně stydnoucí kávu a přemýšlel o tom, jak se jeho svět promění, až bude každý den spěchat na to podivuhodné staveniště a kousek po kousku bude vracet tajemné staré vile její podobu. Těšil se jako dítě na Štědrý den, kdy čeká na vytoužený dárek, a dokud se stromek nerozsvítí a ono nemůže vybalit, co je skryto pod ozdobenými větvičkami, prožívá vzrušující napětí. Pociťoval stejnou dychtivost, stejnou nedočkavost. Útěk do snové fantazie byl toho dne mnohem intenzivnější a častější, vracel se k představě opuštěné vily rád a snadno. V duchu vstupoval na schodiště a stoupal

17/20

vzhůru až k půdě a k mansardě, jejíž okno osaměle vévodilo podkrovní fasádě. V těch chvílích si představoval někdejší obyvatele domu. Jací asi byli? A kdo? Cítil potřebu je poznat aspoň vzdáleně, vědět, co dělali, jak byli staří… Prý rodina úspěšného židovského obchodníka a všichni skončili někde v koncentračním táboře, nevrátil se nikdo. Stačilo se jen víc zasnít a viděl kokosový červený koberec na schodišti, mosazné spony, jimiž byl přichycen, zdobené zábradlí a v každém bytě velkou vstupní halu, hned vpravo „pánský“ pokoj, s knihovnou, kde mužská část manželského páru mohla zasednout k masivnímu dubovému stolu a zapálit si kubánský doutník nebo dýmku. Jídelna se sedmiramenným svícnem na příborníku, stříbrné příbory a malované talíře, někde na stěně obrazy předků a v rohu možná i klavír. Pak nejspíš pokoj dětí s výhledem ven, do zahrady. A samozřejmě ložnice s velkými bílými skříněmi, kde je úhledně srovnáno nejen oblečení, ale i rozvěšené kožichy a sváteční róby milostivé paní… A na každém křídle skříně velké zrcadlo, v rohu toaletka se šperkovnicí a šminkami. A pochopitelně dvě koupelny. Kuchyň a za ní špajzka a vedle pokojík pro služku, aby byla vždycky po ruce, když bylo potřeba. A hala ukončená balkonem… Kdopak asi mohl bydlet nahoře, v mansardě? Také služka? Nebo mladý pán, aby měl své soukromí? Nejspíš studoval práva nebo medicínu, jak se sluší a patří k dobré tradici a k situované měšťanské rodině. Kdo asi bydlel v prvním patře? Nějaký vhodný nájemník? Nebo někdo z rodiny? A co bylo dole v suterénu? Nejspíš prádelna, sušárna, jistě i kotelna a garáž, možná i malá dílna, kde by domovník spravoval, co je zapotřebí. A samozřejmě suterénní domovnický byt, asi trochu vlhký a maximálně dvoupokojový, nebo jen kuchyň a pokoj. Vlastimil Maroušek měl představu tak jasnou a přesnou, jako by se všechno odehrávalo ve filmu, který mnohokrát viděl a zapamatoval si do každého detailu. „Taky vám spadl program?“ Zvedl hlavu a snažil se rychle orientovat. Na monitoru něco blikalo. „Ne, asi to nejde,“ přisvědčil a rychle přešel na lištu. „Tenhle program je hrozně poruchový, měli by s tím ajťáci konečně něco udělat…“ Sousedka od vedlejšího stolu se uklidnila. „Bála jsem se, že je to moje vina… jsem z toho našeho nového šéfa úplně zpitomělá… mám strach, aby mě nakonec nevyhodili, máme hypotéku a splátky nepočkají…,“ začala se mu svěřovat, jako by potřebovala někomu všechno říct, aby se zbavila vnitřní úzkosti a napětí. „Nemusíte se strachovat, paní Machová, budou potřebovat vždycky především tahouny, co něco znají. Mládí do třiceti roků je sice zajímavé, ale chybí mu vaše zkušenost!“ Jistý si tím ovšem nebyl. „Kéž byste měl pravdu!“

18/20

Telefony zvonily přímo zběsile, nebyl ani čas na oběd. Když se v šestnáct hodin všichni začali vytrácet a open space prořídl, Vlastimil Maroušek vzal aktovku a vydal se k domovu. Tedy, k domovu? Upřímně řečeno, skoro po celý den se přistihoval, že myslí na svůj vytoužený sen. Stihl jen zavolat z chodby, když vyšel odpoledne na záchod. Ujistil majitele realitky, že má vážný zájem a že to do konce týdne mohou podepsat. Foukal studený vítr, po obloze se honily nadýchané mraky a mezi nimi již probleskávaly první hvězdy, vypadalo to, že v noci bude mrznout. Nedokázal však jít rovnou domů! Vtíravá potřeba ho nasměrovala do staré lázeňské čtvrti, chtěl se aspoň projít okolo, zastavit se, podívat. Jen malinké zdržení, možná půl hodiny! Trolejbus vrzal a pomalu se ploužil ke konečné u budovy Starých lázní. Lázeňský dům tu postavil před sto lety slavný architekt a již dlouho a stále se jednalo o zařazení budovy do památek UNESCO. Když zastavili, těch několik mlčících a do sebe schoulených postav se zvedlo a vystoupilo zadními dveřmi. Trolejbus popojel na točnu, aby se obrátil na zpáteční cestu. Vlastimil zvedl límec u kabátu a přivřel oči, protože vítr mu foukal přímo do tváře a metal drobná zrníčka písku, lístky a prach do očí. Pomalu se vydal kolem budovy na konec ulice, kde by jako obvykle zahnul doprava a kráčel pár desítek metrů vzhůru, až k opuštěnému domu na rohu. Ve chvíli, kdy přicházel před hlavní vchod lázeňského domu, vyběhla ven nějaká žena ve zdravotnickém úboru, možná sestra, možná rehabilitační pracovnice, a hnala se přímo k němu. Poznal ji, teprve když byla až u něho. Byla to sousedka z jejich domu na sídlišti. Znal ji tak trochu od vidění. „Pane Maroušku, vás mi posílá samo nebe!“ Vypadala hodně vyděšeně a poulila na něj úpěnlivě oči. „Co se vám stalo?“ zeptal se. „Pojďte se mnou, prosím vás, je to něco hrozného, hrozného…“ Chytila ho za ruku a vlekla ho dovnitř. Lázeňský dům byl ponořen do ticha a jen sporé osvětlení na chodbě vrhalo tajemné stíny. Asi tu nebylo mnoho pacientů, a ti, co zde byli ubytovaní, zřejmě seděli na večeři nebo byli zalezlí ve svých pokojích. Maroušek se nebránil. Vlál za rozběhnutou ženou jako prapor, ze strany na stranu, sotva jí stačil. Vedla ho po schodišti do suterénu, kde byly vodní léčebné procedury, tedy bazén, masáže, subakvální a perličkové koupele, skotské střiky, přísadové lázně a vířivky. Vtáhla ho do dveří, na nichž četl velkými písmeny vyvedené na emailové tabulce, že cizím je vstup zakázán, a nad tím většími písmeny VODOLÉČBA a VSTUP POUZE NA VYZVÁNÍ.

19/20

Když rozsvítila, konečně pustila jeho rukáv, který až do té chvíle úzkostně svírala, a ukázala směrem k velké celotělové vířivce. „Tam je!“ „Co tam je?“

@Created by PDF to ePub