Jak si pořídit sad Čtení pro lidi, kteří by chtěli zkusit vypěstovat strom a zahradnické příručky se jim zdají příliš složité. (napsala Jana Fořtová) Máte rádi jablka? Zbytečná otázka. Taky si myslíte, že nejlepší jsou ta čerstvě utržená ze stromu? A co teprve padaná, ta bývají nejsladší. Bohužel nejsou naprosto schopna transportu, takže je v supermarketech neprodávají... Zkrátka mířím k tomu, že pokud to jenom trochu jde, je naprostá výhra mít vlastní sad nebo aspoň jablůňku na zahrádce. Pokud si ještě pamatujete sad u babičky, bývaly to krásné, vysoké vzrostlé stromy, poskytující tak úlevný stín v parném létě. Kam se poděly? A je možné je nahradit? Jestliže si podobné otázky kladete, čtěte dál. Možná jste to už i zkoušeli – koupili stromečky v zahradnictví, zasadili, zalili a čekali. Dost často jste se možná nedočkali – stromeček nerostl, nebo rostl špatně, napadli ho škůdci a pak uschnul docela. Možná jste ho zasadili někam na mez – kde přece stromy vždycky bývaly! - a on přesto nerostl, zarostl trávou nebo ho dokonce ohlodali zajíci nebo obrousili srnci. Potíž je v tom, že zasazením mladého stromku to všechno teprve začíná. Ovocné stromy jsou šlechtěné rostliny – jako třeba jahody nebo zelí. Sazenici jahody nebo zelí taky nezasadíte do trávníku a neomezíte se na občasnou zálivku. Zasadíte ji do pěkně zkypřené, prohnojené půdy, pravidelně ji okopáváte, přihnojujete, otrháváte šlahouny, prohlížíte, zda nemá housenky, zkrátka věnujete se jí. A to jahody zůstávají na stejném místě pouhé tři roky, zelí jenom jednu sezónu. Ovocné stromy vás mohou přežít, vlastně s tím tak trochu i počítáte, ne? Proč tedy neudělat maximum proto, aby tomu tak opravdu bylo? O čem je toto povídání V tomto příspěvku se pokusím trochu lidsky (a možná s nadsázkou) popsat a vysvětlit, co všechno je třeba, aby vám na zahradě vyrostl velký, zdravý strom. Pozor: tohle není čtení pro zahradníky! Je to pro normální lidi, kteří by prostě chtěli zkusit vypěstovat strom a zahradnické příručky se jim zdají příliš složité, takže doteď nenašli odvahu. Nebo pro ty, kteří sice zahradnické příručky četli, ale nechápali PROČ by to měli dělat přesně tak, jak jim odborník doporučuje. Sama jsem měla spoustu nejasností, když jsem první stromky sázela, a nemůžu říct, že je teď nemám, i když už jsem stromků nasázela plno a některé už dávno plodí. Příroda je příroda a na příručky a naše zbožná přání moc nedbá. Tím nechci říct, že v příručkách není pravda! Zkuste ale sešněrovat třeba výchovu dětí do nějaké brožurky, udělat „návod“. Totéž platí i o stromech – je třeba je vychovávat, ale každý z nich je jiný, za různých podmínek se chová jinak a ještě k tomu připočtěte výkyvy počasí. Chce to zkrátka hodně trpělivosti, nebát se začínat znovu, nenechat se vytočit, nechat se poučit, ale používat i zdravý rozum – to všechno jsou koneckonců obecné zásady vhodné i při výchově dětí. Málem bych zapomněla: znáte pravidlo 90 procent? Vychází z premisy, že nic nikdy neplatí na sto procent. Berte tak prosím i tohle povídání. Co sázet Všechno začíná výběrem zahradnictví a odrůdy. K tomu se ale moc šířit nebudu, máme internet a každý má své chutě. Jen až si budete stromky kupovat, zeptejte se zahradníka, jestli je vhodný i pro vaši nadmořskou výšku, mrazovou kotlinu nebo větrnou hůrku, bažinu nebo skálu a podobně. Některé jabloně potřebují dlouhou dobu zrání – a to u vás už třeba leží sníh – nebo zase kvetou tak brzo, že ve vaší mrazové kotlině zaručeně každý rok zmrznou. Zahradníci – na rozdíl od některých překupníků a prodejců – vám určitě poradí, bývají to poctiví a znalí lidé. (Nebo máte pocit, že se pěstováním stromků dá zbohatnout? Tihle lidé to opravdu dělají z lásky.)
Zákrsky, čtvrtkmeny, polokmeny, vysokokmeny, špičáky ... U ovocných stromků k tomu přistupuje také velikost – tedy výška koruny (rozvětvení) od země. Takové zákrsky mají výšku koruny 50 -70 cm. To znamená, že v této výšce začne strom větvit. Měli byste si dobře rozmyslet, jestli má pro vás takový stromek smysl – znamená to, že pod ním nebudete moci ani procházet, natož pak kosit trávu. U takového zákrsku se samozřejmě vůbec nepředpokládá, že pod ním nějaká tráva bude. Ten se opravdu pěstuje jako zelí, s pravidelným okopáváním, zalíváním a hnojením, protože je určen pro rychlé výnosy a život má vcelku krátký – většinou se uvádí 15 – 20 let. Je naprosto nutné jej velmi pravidelně prořezávat (ale ne jako vrbu!) dost často potřebuje i oporu. Nikdy nedoroste výšky jabloní vašeho dětství, na které jste tak rádi lezli, protože je naroubován na slabě rostoucí podnoži (vysvětlím později). Zákrsky jsou tedy vhodné pro malé zahrádky, kde si prostě nemůžete pořádný strom dovolit. Podnože Pokud přece jen trochu místa máte (chcete si užít i ten stín a nebude vám vadit, když na něj vaše děti – vnuci polezou), měli byste uvažovat alespoň o čtvrtkmenu (ten má výšku koruny od země 100 – 120cm), polokmenu (120-160cm) a nebo pokud chcete opravdu pořádný strom, můžete mít vysokokmen (170 -220cm), ale ty už seženete málokde. Teď se vrátím k podnoži. Ovocné stromy se musí roubovat a je velký rozdíl, jsou-li naroubovány na semenáčích (tedy na tom, co vyrostlo z jadýrka vašeho oblíbeného jablíčka) nebo na něčem, co má v názvu písmeno M, popřípadě J-TE a nějaké číslo (např. M9, M26, J-TE-E apod.) Polokmeny a vysokokmeny se skoro vždy roubují na semenáče, a je to proto, že jedině takto vám z nich vyrostou pořádné stromy. Bývají také většinou mnohem odolnější. Ještě se může stát, že vám nabídnou „špičák“. To je vlastně klacek, který může být různě vysoký. Jeho výhodou je, že si korunku zapěstujete tak vysoko, jak budete chtít. Jediná potíž je v tom, že musíte vědět jak. Tyhle špičáky totiž jsou občas dost nevychované a větvičky z nich raší, jak je napadne, takže je opravdu třeba vědět, jak je stříhat. (Bývají ovšem lacinější!) Jak daleko od sebe? Většina lidí si myslí, že na sázení stromku není nic složitého. Vykopete díru, strčíte stromek, zahrabete a je to. Trošku uvažujte, než tu díru vykopete. Nebyl na stejném místě nějaký strom? Pokud tam 50 let rostla jabloň, asi si vybrala většinu živin a půda tam nebude příliš úrodná. Je proto lepší sázet kousek jinde, nebo alespoň jiný druh – třeba švestku, která má přece jen trochu jiné nároky. Uvažujte také, jestli tam strom bude mít dost místa. Tabulky, jak daleko od sebe se mají stromky sázet, najdete všude. Měli byste však počítat s tím, že strom – polokmen na semenáči bude kolem sebe potřebovat prostor v podobě kruhu o poloměru aspoň 3 metry. Měli byste tedy stromky sázet minimálně 6 metrů od sebe. Nepodceňujte to. Až budete mít desetileté stromky naňahňané vedle sebe, nejenže nebudou plodit, protože si budou navzájem stínit, ale bude to i příhodné klima pro různé choroby a škůdce. Nebudou to prostě mít tak daleko. A vy si budete rvát vlasy, protože vám bude líto tak mladé stromy kácet. Jak velkou díru? Tak to bychom měli. Teď tu díru. Nejspíš budete kopat do trávy, což je docela namáhavá práce. Možná vás potěším, když teď řeknu, že vůbec není potřeba kopat hluboko. Prostě mrkněte na stromek – beztak má kořenový krček (vysvětlím později) tak 30 cm. Takže klidně ryjte jen do této hloubky, spodek jámy trochu „povrtejte“, ať to mají kořeny jednodušší, a pokud tam není pěkná půda, přisypte trochu kompostu. (Čím víc tím líp, samozřejmě.) Co je ale důležitější, je šířka jámy. Já vím, pokušení udělat to na šířku rýče je velké, ale vězte, že ten chudák, co jste si ho přivezli ze školky, je ve stresu a bude mu chvilku trvat, než začne růst. Pokud uděláte jámu na šířku rýče, až začne všechno zjara bujet, tráva stromek předběhne, a hbitě plochu zaroste. To znamená, že bude stromku ubírat veškerou vláhu a živiny z povrchu. Když tak budete rýt do té trávy, všimněte si, jak
vlhká je hlína pod kořeny trávy – tam, kde má kořeny váš stromeček. Je skoro suchá, i když horní vrstva má vláhy dost. Je tedy opravdu docela zásadní, udělat díru širokou – a to aspoň na poloměr 50 cm od kmínku. Ano, myslím to tak, že kolem kmínku vašeho nového svěřence bude kruh (nebo čtverec, jak chcete) mající v průměru 1 celý metr! A uvnitř tohoto prostoru – pelíšku NEPOROSTE tráva. A když začne, vysvětlíte jí, že tam nemá co dělat, a vykopete ji. Je to trochu pracné, takže někteří línější zahradníci to nahrazují mulčem. Ti nejlínější dokonce senem, které nasečou a trochu posuší kolem. Mulč má jisté nevýhody (pozor na myši), ale je praktický a může docela dobře fungovat. Zpátky ke kopání – ten metr neznamená, že musíte rýt tak daleko i do hloubky. Pokud jste slabá žena nebo vás bolí záda, můžete si to ulehčit tak, že prostě odryjete drny do této vzdálenosti. Z drnů vydrolíte hlínu, a tu nasypete ke kořenům. Není dobré dávat do jámy hnůj. Zůstaňte raději u kompostu, ten je koneckonců vhodný vždycky. Na přihnojování se pak dá použít třeba granulovaný hnůj, je to takový praktický vynález. Hnojí se vždycky mělce pod povrch, protože jinak se vám to nerozloží. Ochranka (kůly, pletivo) Díru bychom měli. Teď kůl. Ten bude váš stromeček v prvních letech potřebovat. Měl by stromek buď chránit před sluncem (takže ho zatlučte spíš z jihu) nebo před větrem (z návětrné strany), sahat – po zatlučení – pod rozvětvení a neměl by být moc sukovitý a hrbolatý, aby stromeček neodíral. Mladá kůra – stejně jako dětská pokožka – je citlivá. Takže k zatlučenému kůlu (nikdy ne naopak) přiložte stromek a zasypte hlínou. Ta nejúrodnější patří ke kořenům. Nejlepší je sázet ve dvou, jeden drží, druhý sype, občas trochu protřepte kořeny, jemně přišlápněte nohou a dávejte pozor, aby stromek byl tak hluboko jako ve školce. Dá se totiž na něm najít místo zvané kořenový krček, tedy místo, kde začínají kořeny. Ten by měl být po zasazení v úrovni půdy. Prostě není dobré jej dávat příliš hluboko, ale pokud jste nebyli tak aktivní a nevykopali příliš hlubokou jámu, ani se vám to nepodaří. Dobrou pomůckou k tomu, abyste stromek neutopili, je hůl (nebo hrábky nebo klacek), který si položíte na jámu. Tak totiž budete vědět, jak vysoko bude úroveň hlíny i uprostřed jámy (kde držíte ten stromek). O zálivkové míse už jste asi slyšeli, ta by se vlastně ale ani na podzim dělat neměla, protože se počítá s tím, že vody bude přes zimu až moc.. Jenže s tím, jak se klima mění, tohle už možná taky neplatí. Stromečky se přivazují ke kůlu, záleží na vás jak moc pevně, ale hlídejte si, aby časem provázek kmínek neškrtil. Některé stromky prostě rostou jak z vody a některé provázky, mršky, se prostě nerozkládají. Hodně důležité je stromek zavčas – nejlépe ihned ovázat pletivem. Vězte, že za nejbližším keřem číhá zajíc, který, hned jak odejdete, půjde ochutnat, cože jste mu to tam připravili. Někdy je dobré pletivo přitlouct ke kůlu, protože existují obzvlášť zákeřní srnci, kteří si zjara chodí odírat parůžky. Pletivo prostě naberou a odhodí, aby jim to líp šlo. A stromek je bez kůry. Drátěným pletivem to také trochu ztížíte – to plastové dokáží některá zvířata docela dobře rozkousat. Poznámka pro chovatele ovcí nebo koz. Mladá výsadba a tato zvířata se naprosto vylučují. Pokud nemáte superinteligentní plemeno, kterému to lze vysvětlit, vyřešte to jinak. Buď stromky oploťte do pevné zahrádky – tak aby váš dobytek ani na zadních nedosáhl na mladé větve – nebo jim tam prostě zamezte přístup. Ale možná to znáte – ovce občas prostě dostanou nápad a sežerou i staré stromy, o akrobatických schopnostech koz se ani nebudu zmiňovat. A je hotovo? Hned po výsadbě je dobré stromeček pohladit, popřát mu dlouhého žití, popřípadě mu zazpívat. Kromě toho byste ho mohli zalít – i když je třeba vlhko, to aby si půda „sedla“. (Máte-li nějakou velkou výsadbu, zkuste pozvat hasiče, ti občas musí tu vodu někam vylít.) Pokud jste sázeli na podzim, a to je vždycky lepší, máte po práci. Na podzim hned po sázení – tedy koncem října nebo v listopadu – není dobré stromky stříhat, protože je dost pravděpodobné, že bude mrznout a tenoučké větvičky namrznou od konce. Pokud už budou sestřižené a namrznou, přijdete o další kus stromku.
A to nemluvím o možnosti nákazy houbovými chorobami a tak. (Taky ale můžete mít štěstí a nezmrzne vám nic.) Pokud jste sázeli zjara, je to složitější. Jednak musíte hlídat počasí, aby dost pršelo, a jednak musíte stromek hned ostříhat. Stříhání a řezání je a není jednoduché. Pokud se vám do toho nechce, pozvěte si zahradnici nebo zahradníka. Ti jsou ovšem většinou vycvičení na zákrsky, takže vám možná odstříhají posilující obrost na špičáku nebo vyříznou terminál, aby vypěstovali dutou korunu, čímž docílí toho, že stromek nevyroste tak vysoko (tedy většinou, nic nikdy neplatí na sto procent). Pokud se toho chcete ujmout sami, trochu vám poradím – první seříznutí není zas tak složité. Výchova vašeho svěřence aneb proč je řezat Napřed ale vysvětlím, proč je to vlastně třeba. Váš nový přírůstek do rodiny rostl až doteď ve školce, kde ho okopávali, stříhali a hnojili. Teď ho ovšem brutálně vyorali nebo vyryli, čímž přišel až o dvě třetiny svých kořenů. (To není schválně, prostě to jinak nejde.) Pokud mu necháte ty dlouhé šlahouny, se kterými k vám přišel, bude se snažit ze všech sil je nějak vyživit z té třetiny kořenů, které mu zbyly, z čehož ovšem vyplývá, že pak už nebude mít silu na žádný další růst. (Pokud neuschne zcela.) Takový stromek pak vypadá tak trochu jako koště – na koncích dlouhých větviček mu (možná) vyraší malé štětičky. Ale to je tak všechno. Dalším rokem vám dokonce možná i vykvete, což ale vůbec není důvod k radosti. Je to spíš něco, jako když vám otěhotní vaše patnáctiletá dcera. K tomu věku to prostě nepatří. V tomhle věku má stromek růst, sílit, ukládat zásobní látky do dřeva a pupenů, zkrátka připravovat se na další etapu života. Rostliny mají v genech, že než zemřou, musí „zplodit potomstvo“, tedy semínka. Je tudíž možné, že se váš kvetoucí teenager chystá na smrt. (Zahradnicky se tomu říká, že stromek „zababčí“ - předčasně zestárne.) Když mu však všechny větve zastřihnete o dvě třetiny (nepřeháním: opravdu to tak myslím, i když se to může zdát drsné), mízu do nich hravě vytlačí a pak ještě bude mít sílu na přírůstky. Třešně a švestky vám můžou plodit nejdřív tak po třech letech, jabloně a hrušně většinou minimálně po pěti. (To neplatí pro zákrsky – ty naopak mají plodit co nejdřív.) Jarní střih Už jsem říkala, že čerstvě zasazený stromek se stříhá zásadně na jaře, je však rozdíl, zda šlo o jarní nebo podzimní výsadbu. U jarní výsadby je třeba ještě přitvrdit, protože na rozdíl od podzimní výsadby, kdy stromek stihl už trošku zakořenit a zvyknout si na nové místo, ten sázený zjara je v totálním šoku. Ten prostě ostříhejte, co to jde – tak, aby na každé větvičce, kterou se rozhodnete ponechat – maximálně 5 – zbudou jen dva až tři pupeny. Je dobré, dívat se, kde mají větvičky pupeny – abyste střihli těsně nad pupenem. Ne moc vysoko, aby tam nezbyl suchý čípek, a ne zase tak nízko, že by sám pupen vyčníval, nebo byste ho dokonce sestříhli taky. (Správné taky je, sestříhnout větvičku trochu našikmo tak, aby se svažovala směrem od pupenu a aby tekoucí kapky tudíž stékaly jinam než přímo do pupenu.) Korunkám se většinou nechává maximálně tak pět kosterních větví vyrůstajících z toho hlavního výhonu (pokračování kmene, kterému se říká terminál). Pokud jich stromek má víc, je odstřihněte je celé pryč. Když říkám „celé“ myslím to tak. V žádném případě nenechávejte pahýlky. Větvička se musí odstřihnout v tom místě, kde začíná. Většinou se tam nachází i cosi jako „věneček“, větevní kroužek (nebo límeček) se tomu říká. Když necháte pahýl, jednak to nevypadá dobře a jednak to stromek nezvládne sám pořádně zatáhnout (zahojit). Navíc se do toho může dát infekce, rakovina, a další nechutnosti. Sám terminál zkraťte taky – taky o dvě třetiny a pěkně nad nějakým zdravým pupenem. Postranní větve by měly být trochu nižší (třeba o 20 cm), než je on. Aby to prostě vypadalo tak trochu jako strom a ne jako živý plot. (Ve skutečnosti spíš jako věšák – tyčka se čtyřmi věšáčky, ideálně směrujícími každý jiný směrem.) Jabloně a hrušně snesou co se stříhání a řezání týče docela dost; ne tak švestky a třešně (peckoviny). Jabloně a hrušně totiž mají spoustu „spících pupenů“, pupenů, které nejsou vidět, ale v případě potřeby se probudí a začnou růst. Určitě jste už někdy viděli jabloň, kterou ořezali, protože ji chtěli pokácet, ale než se k tomu odhodlali, jabloň obrazila a mladé větvičky jí rostly přímo z
tlustého kmene. To se ovšem u švestek nebo třešní nestává. A ještě jedna poznámka: z jistých zdravotních (ne vašich!) důvodů se peckoviny dokonce stříhají, až už jsou trošku narašené – až prasknou pupeny. O řezu se vedou velké diskuse, můžete stromek v podstatě řezat, jak chcete. Záleží na tom, proč ho vlastně máte. Máte-li ho na živý plot, řežte ho do roviny a nebo do spirály, jak je libo. Máte-li ho na topení, řežte ho každý rok jako vrbu – pak mu každý rok spousta dřeva přiroste (nepočítejte však s tím, že bude plodit). Máte-li ho ale proto, aby vám plodil ovoce, je třeba řezat ho tak, aby měl vzdušnou, širokou korunu, ve které bude dost místa pro květy, včely, plody a možná i vás, až tam polezete. Není to úplně jednoduché a komplikuje to i stromek sám tím, že si v podstatě dělá, co chce. Pupeny, ze kterých jste naplánovali, že mu mají narůst nové větve, uschnou a naopak vyraší ty, co jste si jich ani nevšimli. Větvička, ze které jste chtěli mít jednu z hlavních kosterních větví, zakrní nebo zaschne (někdo ji ulomí nebo sežere). Můžu vás ale uklidnit tím, že stromky se řežou jen první tři nebo čtyři roky po výsadbě. Pak už máte klid, stromek si to reguluje sám. Pokud byste se to chtěli naučit, jako vhodný zdroj doporučuju brožurku, která je dostupná ke stažení na adrese: http://www.veronica.cz/?id=578&f=ovocne_dreviny_v_krajine.pdf Existuje také spousta kurzů a seminářů s praktickým nácvikem. Mým největším učitelem řezu byl Standa Boček, člověk, který stromkům opravdu rozumí a taky jich už stovky vypěstoval a vysázel. Mívá pravidelné kurzy na Mendelově univerzitě – jmenuje se to „Ovocný strom v krajině“ a vede i semináře v Hostětíně a jinde. Opravdu není nad praktické ukázky v terénu. Má to smysl? Sázet nebo pěstovat stromy rozhodně stojí za to. Staré moudro dokonce praví, že ten, kdo sází stromy, o nichž ví, že v jejich stínu nikdy nebude sedávat, začal alespoň trochu chápat smysl lidského života.
