Jáchym Topol Chladnou zemí
© Jáchym Topol, 2009 © Torst, 2009 ISBN 978-80-7215-365-7
na řece citu a na svahu bez citu plechový slunce zakládá kolonii děsu P. Z., Dg 307
Hle, mám cizí jizvy, odkud se tu vzaly? Dorota Maslowska
1. Zdrhám do Prahy na letiště. No, zdrhám, spíš jdu škarpou, trošičku obestřen mrákotným mrakem, protože piju. Poslední dobou jsme se studenty terezínského Koménia pili dost. Takže teď jdu podél silnice, často se ploužím příkopem, protože nechci, aby mě viděli policajti z hlídkovýho vozu. Nechci, aby mě chytili, nechci, aby se mě ptali na požár v Terezíně. Občas sebou do toho příkopu praštím, zaklesnu se tam, zádama do hlíny, jen tak tam jsem. Takhle pomalinku jdu do Prahy na letiště. V láhvi ještě něco zbývá, Sářino víno. Maso, které mi dali, jsem snědl. Nechtěl jsem ho jíst, dlouho ne, ale pak to šlo, potřebuju sílu. Měsíc už je skoro kulatý. Terezínské valy z červených cihel mám dávno za zády, všechny ty zdi rodného města. Města, které, jak říkával můj tatínek, založila císařovna Marie Terezie, od jejíchž časů jím prošly statisíce vojáků mnoha armád, císařovna Marie Terezie měla ráda vojenské přehlídky, říkal můj tatínek, major vojenské hudby, který terezínské přehlídky s ku tálkou miloval. Teď už jdu k městu dávno otočen zády, všechny ty ohromné terezínskojosefínské baráky jsou za mnou, stejně jako sklady pro miliony nábojů, konírny pro stovky koní, kasárna pro desítky tisíc chlapů, odcházím, jako odešli všichni obránci tohoto města, které bylo postaveno pro armádu… příval vojáků do města bu dovaného pro vojáky se zastavil. A město bez armády se rozpadá. Moje kozy, které spásaly trávu v pevnostních valech, prodali. Většinu z nich. Táta se toho nedožil. Patřím k těm, kteří chtěli Terezín zachránit.
Moje maminka říkala, že jsem přišel na svět, když už mě s tatínkem nečekali, a taky často říkala, že podle ní by bylo úplně nejkrásnější, kdybych zůstal tak maličký, že bych se v případě po třeby dokázal schovat do náprstku. Živil bych se hrášky, kvůli kapkám mléka zápasil s kočkou, chodil opásaný malinkým hadříkem, byl bych maminčin Paleček. Zpočátku mi to lahodilo, to se ví. Ale nebylo zbytí, rostl jsem stejně jako ostatní. Už mne netěšilo, když tatínek s taktovkou v rudém pouzdru pomalovaném žlutými kladívky a srpy odešel do práce a maminka utěsnila okna i dveře polštáři a dekami. Dřív jsem prý tleskal ručkama, když maminka odstrkala nábytek od stěn. Mezi všemi skříněmi a skříňkami, kredencí, překocenými židlemi, křesly a parádní válendou vytvořila bezpečný úkryt, hnízdo jen pro nás dva. Radoval jsem se, když jsme se s maminkou v teplém hnízdě k sobě tiskli a objímali, dokud tatínek zase nepřišel a nevytáhl nás z bezpečí. Svět venku byl obrovský a maminka do něj odmítala vkročit. Jak to šlo, začal jsem jí zdrhat. Co já vím, jak to bylo, jednou jsem se jí vyškubnul, vyvinul z voňavého objetí, odstrčil její vztažené paže, podlezl pod válendou, přelezl křeslo, bacil do kliky, otevřel dveře a pádil ven. Přidal jsem se ale k ostatním dětem, lítali jsme po hradbách sem a tam, jako smyslu zbavení jsme padali do trávy a zas vstávali a vydávali se dál. A Lebo!, toho jsme znali všichni, v Terezíně to ani jinak nešlo. Byla tu také ta věc s mou maminkou. Lebo jediný se s ní kamarádil. No to ne, ale květiny jí nosil. A tety o moji maminku trošku pečovaly. Ani nevycházela z bytu.
Ale vždycky se mohla spolehnout, že na Den žen nebo k výročí osvobození Sovětskou armádou jí Lebo dá obrovskou kytici polního kvítí, které nasbíral pod hradbami, daleko z dosahu mých mlsných koz, nebo že jí trošičku tajně předá kytici poprášenou červeným prachem k Svátku matek, ten se za komunismu neslavil, strýc Lebo mamince vždycky dával kytice a tety se usmívaly. Kdysi si prý Lebo a maminka dokonce povídali, to já nepamatuju. Já si naopak pamatuju, že máma v posledku už ani moc ne mluvila. Pořád už se jenom chtěla schoulit, zabrat co nejmenší prostor, hledala místečko jen a jen k nadechnutí, to jí stačilo. Strýce Leba znaly v Terezíně všechny děti. Dřív jsme mysleli, že Lebo se strýcovi říká podle jeho protáhlé lebky, ze které netrčel jediný vlas, domnívali jsme se, že náš strýček se jmenuje Lebka, ale nebylo to tak, vše mi vysvětlila teta Fridrichová, která jako děvče ukrývala malinkého Leba, čerstvé miminko, v krabici od bot pod svou pryčnou, protože její pryčna byla v rohu pryčnové místnosti odsouzených žen a dívek, a s tím jménem Lebo to prý bylo takhle: Starší pryčnové místnosti byla Slovenka, shodou okolností porodní bába, a ta, když v místnosti žen dítě tajně odrodila, nahlas, i když šeptem řekla to, co si prý všechny myslely: Bude potichu, alebo ho udusíme, řekla porodní bába, a to slovenské lebo se tak stalo Lebovým jménem. Rodit a ukrývat miminka v pryčnových místnostech nebylo povolené, ženy ale doufaly, že Rudá armáda přispěchá do Terezína mílovými kroky, a měly pravdu. Teta Fridrichová ani žádná z mých tet u samotného porodu nebyly, tajný porod řídily starší zkušené ženy, které jsou už mrtvé, litoval jsem, že mé tety byly tehdy tak mladé, mohly by říct, kdo byla Lebova maminka, ale vlastně je to fuk!, dívka, která
porodila Leba, pak nejspíš zahynula ve shonu válečných dní, snad zmizela v některém z posledních transportů na východ nebo podle tet skončila nejspíš v tyfovém hrobě, za ilegální porod by stejně dostala kulku, to mi teta Fridrichová vysvětlila. Ale stejně jsme si nedávaly pozor!, řekla, když vzpomínala na staré časy v Terezíně, seděly u ní zrovna tety Holopírková i Do hnalová, teta Fridrichová klouzala pohledem po stěnách svého maličkého bytu, kam jsem přišel vyzvídat, pak se v jejím hrdle ozvalo bublání potlačovaného smíchu, nakonec smíchy vyprskla a tety Holopírková i Dohnalová, které stejně jako ona žily zamlada v Terezíně, se také smály. Lebo byl náš strýc, byl strýcem veškeré terezínské drobotiny. To pro něj jsme prohledávali chodby, teprve maličko vzrostlí vešli jsme se do každého kanálu, kde občasná náplava, prkna z ohradníků spláchlá z luk povodněmi, zvláštně vydouvala vodu, v podzemí nic nehnilo, výstražné cedule umístěné Pomníkem by ly k smíchu, šlo je odsunout dětskou dlaní a u nejzazších bastionů měly své kouzlo bunkry. Bylo ale báječné najít si nějakou tu rouru, starý chlív jen pro sebe, předprseň hradeb, kam nikdo moc nechodil, kde se válely flašky a prezervativy, vtisknout se do kouta, cítit hrany a ohyby zdí a odpočívat. Maminka mi vůbec nechtěla dovolit, abych chodil ven. Měl jsi zůstat ve mně, říkávala mi. Co ti chybělo? Sama ven vůbec nechodila. Bláznivá ženská. Takhle trochu a jen občas na maminku hudrovaly moje tety ze sousedství, teta Fridrichová, teta Dohnalová, teta Holopírková a další. To má z toho! Vona za to nemůže! Dyk trpěla jak zvíře!, povídaly. Maminka nikdy nechodila ven, musela za zády cítit hrany 10
a rohy místnosti, stačil jí maličký prostor na dýchání, do velikého prostoru už nechtěla, a přesto neumřela v blázinci, nikdy ji neodvezli, ani po aféře, kdy mě přivázala v komoře, abych nemohl do školy, ani po této a jiných aférách, kdy mě maminka nechtěla pustit do světa, ji nezavřeli, vždyť ona byla válečná hrdinka, tak si mohla dělat, skoro co chtěla, a přestože si po mém odchodu z města do učiliště vzala život, nikdo se nad tím nepozastavoval, nikdo její památku neočerňoval, neboť maminka byla oběť útrap čili válečná hrdinka, tatínkovi ovšem také nikdo neřekl ani ň, byl také válečný hrdina, takových bylo u nás v Terezíně spousta, vždyť i strýc Lebo, který jediný mamince dával obrovské kytice, byl za hrdinu považován, a to i vědátory a radními z Pomníku, přestože se v Terezíně za války pouze narodil, takže ze vší té hrůzy si nic nemohl pamatovat. Strýc Lebo nás vedl, nás poslední zatvrzelé, poslední hrstku, obránce Terezína, strýc se v Terezíně narodil, v Terezíně chodil do školy, pracoval v Pomníku a pak z něj odešel, a především v Terezíně sbíral předměty. Se strýcem Lebem a Sárou, která k nám přišla ze světa první, jsme založili komunu Koménium, naši mezinárodní školu pro studenty z celého světa. Ten název vymyslela Velká Lea, která přišla do Terezína hned po Sáře, nazvali jsme náš institut Koménium, podle učitele národů Jana Amose Komenského, který tvrdil, že škola má být hrou. Celá věc ale skončila v troskách, dokonce v plamenech, a já teď zdrhám do Prahy. To zařídil Alex, Bělorus. On mi tuhle cestu zařídil, neboť jen já mám hlavu plnou Leba, Lebových plánů, a především jeho adres a kontaktů, ze kterých jsme dojili peníze, a všechno tohle bohatství, kontakty, mám ukryté ve flešce, v malinkaté technověcičce. Říkám jí Pavouček. 11
Lebo je jediný člověk na světě, který nejenže se v Terezíně na rodil, ale také v něm prožil celý život. A vše, co souviselo s Terezínem, ne s jeho slavnou a vojenskou minulostí, ale hlavně s jeho hrůzyplnou válečnou historií, bylo Lebovou vášní, měl desítky let na to, aby shromažďoval předměty a také sbíral své kontakty, které mu měly pomoci zachránit město. Kontakty vydal mně, abychom z nich dojili peníze ve prospěch Koménia. Neboť Lebo trval na tom, aby Terezín zůstal uchovaný celý, se všemi chodbami, pryčnami, sklepy, čmáranicemi na zdech a také se svým životem, se všemi obyvateli, zelinářstvím, mandlem, vývařovnou a tak dál. Já ty lidi všechny znám. Lebo si nepřál, aby z celého Terezína zbyl jen Pomník a naučná stezka, budovaná vědátory, tohle si nepřál nikdo z nás, posledních obyvatel. Mám všechny Lebovy kontakty v Pavoučkovi, svírám ho v kapse. Protože mám Pavoučka, mám kam utéct. To zařídil Alex, chce, abych mu v jeho zemi pomohl. Chce pokračovat v Lebově plánu ve své zemi. Jdu teď nocí, je plná zvuků, hukotu aut, sviští tu po silnici na Prahu. Jdu škarpou, často sednu do příkopu, uvelebím se, záda vtisklá do hlíny, sním. V Terezíně jsem mezi valy vodil kozy, stádečko, vypásaly trávu, bylo to nutné kvůli obranyschopnosti i kráse hradeb, často jsem stádečko vodil k nejzazším valům, což byla čestná povinnost, jak říkal můj táta. Z pražské strany byly tyto hradby vždy první, které spatřily četné delegace přijíždějící uctít české vlastence umučené v Malé pevnosti i četné židovské vězně umučené a jinak pobité všude v Terezíně či vyvezené do táborů smrti na východě. Ano právě tyto hradby z červených cihel, poslední z Terezína 12
a první z Prahy, jsou vizitkou pevnostního města, říkal můj táta major, a jistě právě proto měly čestnou předprseň, totiž obrovský rudý transparent s nápisem: SE SOVĚTSKÝM SVAZEM NA VĚČNÉ ČASY A NIKDY JINAK, až sem jsem leckdy hnal své stádo koziček, tohle byla poslední hradba pevnostního města. Nejčastěji ale moje stádečko spásalo trávu hned pod hradbami, moje kozy milovaly trávu červenou prachem udroleným z cihel hradebních zdí. Můj táta major patřil k osvoboditelům Terezína, dorazil do města v posledních dnech války, potkal tu moji maminku a po sléze proslul pořádáním vojenských přehlídek na terezínském náměstí, tom obrovském apelplacu postaveném za Marie Te rezie. Tátova kutálka mi pořád zní v uších, vyhrávala, když jsem byl malý a skrýval se za koberci, gauči, zrcadly, křesly a tak dál v maminčině náručí a dýchal vůni z jejího krku a krásné tváře, i později, když jsem jí zdrhal na hradby a do bunkrů a s ostatními dětmi, když jsme pásli a hráli si v bečení kozího stáda, i tehdy jsme slýchali terezínskou kutálku, patřilo k povinnostem nás, nejmenších terezínských, vodit kozy mezi pevnostní valy, pak mi to táta zatrhnul a jel jsem do učiliště, tam mě měly ukout další vojenské pochody. Moji vrstevníci se také rozcházeli do vojenských učilišť, a kdo na to neměl, tak šel alespoň k pomocnému vojsku, holky za pradleny nebo kuchařky nebo kurvičky, hoši za vozataje a minéry, i ti úplně nejblbější se chytli jako pacholci na jatkách, ale já byl syn majora, tak pomocné vojsko nepřicházelo v úvahu. Jatka byla v Terezíně, to bych bral, mohl bych tam vodit staré kozy, od hradeb to bylo, co by kamenem dohodil, hned u hřbitova, ale musel jsem do učiliště a moje maminka umřela hned den poté, kdy jsme s tatínkem odjeli, tety mi pak řekly, jak to bylo: tatínek se vrátil ze zkoušek plukovní hudby, provedl těch pár naučených grifů, jak se dostat do bytu, kde byl nábytek narovna13
ný a stěsnaný tak, aby pro maminku vytvořil bezpečnou skulinu, vhodnou pouze k dýchání, tentokrát ale tatínek maminku stisknutím kliky oběsil, ona se uchystala vkleče zabrat co nejmenší prostor, to bylo její. Byla bláznivá!, řekla teta Fridrichová. To měla z toho šoku v jámě!, řekla teta Holopírková. Ubohé dítě!, řekla teta Dohnalová, když mě, plačícího, ukryla za svou širokou, všelijak poblemcanou zástěru, ale já už nebyl dítě, já byl dezertér z učiliště a na to byly tresty, ulička s metlama, uvázání, stovky dřepů, taky pohrdavý chechot osazenstva za svistotu lískovky a především sviňská basa, vojenská, ale na to já kašlal, já chtěl domů za kozama, na tresty já kašlal, a taky jsem měl pravdu, nic se mi za tuhle dezerci ani za ty další nestalo, vždyť můj táta byl major. A táta byl ze mě nešťastný a za dezerce mě mlátil, což se mu na konec nevyplatilo. Moje neštěstí zas pramenilo z toho, že jsem musel studovat, potácet se po odlehlých prostorách střelnic a také učeben s obrovskými okny, kudy mi na záda dopadl celý svět, zdrhal jsem tedy, kdykoli to šlo a nakonec i kdykoli to nešlo, neboť jsem se dokázal protáhnout i utěsněnými vchody, vždy jsem nějak našel průlez, i když mě zavírali, a nějak se dostal domů, pak mě vždycky na cházeli ve výklenku hradeb, kde prkna a cihly tvořily kozí chlív. Tam můj táta major chodil najisto. A šup zase do učiliště. V učilišti mě donutili studovat angličtinu, jazyk nepřátel, a ruštinu, jazyk přátel, učil jsem se tedy stále, přežíval jsem tam tíhu okolního světa tak, že jsem koukal pouze do učebnic, seshora dolů, zapřel jsem se o učebnice očima, takhle to v učebnách nakonec šlo a co víc! Snad hlavně díky vnuceným jazykům, ostatní z učiliště si stejně nepamatuju, jsem se stal Lebovou pravou rukou, byl jsem platný při budování Koménia, čímž jsem vlastně pokračoval v tatínkově odkazu, pracoval jsem pro Tere14
zín, a jak mi později vysvětlil Lebo, když mi položil na rameno svou ohromnou ruku… po svém jsem bránil tatínkovo pevnostní město, takže koneckonců třeba by na mě byl můj otec, přes naši poslední hádku, kterou nepřežil, hrdý. Je to možný. Nakonec mě z učiliště vyhodili, přestože můj táta byl major. Já se na vojnu nehodil. Vrátil jsem se pást kozy a byl jsem tehdy šťastný, protože ostatní chlapci i dívky odrostli, nová drobotina tu nebyla, zůstal jsem se stádem sám. Kozy, to nebyla v Terezíně žádná venkovská zábava či jen tak obživa, kozy jsou symbolem pevnostních měst, jsou to bojové biologické stroje. Kozy čistily od plevele a trav a křovin průchody mezi hradbami, citlivá místa opevnění, ať už byly divem vojenské techniky pruské kanóny, oblé stěny francouzských bastionů, německé Tig ry, sovětské kaťuše, zvané Stalinovy varhany, či kterékoli pozdější hlavně vykované kladivy studené války, jen kozy svými mlsnými hubami a nekonečnou spotřebou travin udržovaly hradby v čistotě. K čemu by byla celá ta rozvinutá vojenská technologie, kdyby se zapleveleným příkopem dokázal k branám města proplazit jeden jediný odhodlaný pěšák a i tou nejprimitivnější bazukou otevřít průlom? Zmizí-li kozy, každé pevnostní město padne. Tatínek mě ovšem s kozami nechtěl nechat, bylo mu to pro mne málo, on chtěl, abych se učil šéfovat a velet, proměňovat svými rozkazy lidi ve stroje a tak dál. Hádali jsme se tehdy děsivě na hradbách, pokrytých červení, tam cihly stovky let drásané studenými větry vypouštějí v mikroskopických obláčcích prachu červeň, podobně jako podmořská zvířata vypouštějí krycí barvu. Ke konci naší hádky tatínek musel pochopit, že jsem vyrostl tak, že mě už mlátit nemůže… táta se chytil za srdce a taky chytil 15
mou ruku, napadlo mě, že mě chce svrhnout z hradeb, já ale stál pevně, to on se sesmekl a padal, žuchl na záda do červené trávy, hlouček mých koz se rozprchl, slézal jsem dolů a uklidňoval je voláním, tatínka jsem oživoval přesně podle instruktáží z učiliště, ale marně. Měl obrovský vojenský pohřeb, jednotky se seřadily na hlavním terezínském náměstí a v rachotu dělostřelby pochodovaly městem až do večera, na pohřbu hrály nejslavnější vojenské hudby z okolních posádek, byl to snad nejkrásnější pohřeb v celé historii Terezína, povídaly moje tety i náš soused, zelinář Hamáček. Pohřeb se všem líbil. A samozřejmě mi blahopřála také spousta vojáků, kteří tehdy ještě žili ve městě. Pak mě ale zavřeli.
2. Za otcovu smrt jsem dostal mnohaletý trest, ale o tom se nemá cenu bavit. Po propuštění jsem šel do nejbližší hospody. Moji spoluvězňové říkali, že se to tak dělává. I spoluvězňové, které jsem vyprovázel k propadlu, říkali, že by raději šli někam do hospody, do nejbližší putyky na Pankráci. Pan Mára, technický pracovník, měl v popravčí místnosti stůl a na něm veliký, předpotopní počítač s blikající zelenou obrazovkou. Pan Mára byl kdysi zavřený a odsouzený při velikém procesu s kybernetiky, zrádci lidu. Vedení věznice ovšem vědělo o jeho mimořádné technické zručnosti a nakonec se věci vyvinuly tak, že se stal popravčím. Socialistická kybernetika zůstala jeho vášní. Staří kati ke svému uklidnění prý potřebovali vodku, celé kýble, pan Mára byl ale člověk oddaný moderní době, technik, on vynalézal hru. A to těšilo vysoké důstojníky i prosté chlapce ze stráží. Byl jsem mu k ruce. 16
