Životopis Plzeňské brány Narodila jsem se v první polovině 14. století v Berouně. Mám kamenného manžela, jmenuje se hradba. Vždy jsme drželi spolu, dokud nás nerozdělili. Měla jsem také mnoho otců a matek, kteří mě budovali, bohužel už nežijí. Také mám sestru. Jmenuje se Pražská brána a pracuje spolu se mnou jako ochranka. Nejvyššího vzdělání jsem dosáhla na střední hodinářské a vyšší odborné škole. Zatím je mým jediným zaměstnáním ochranka města Berouna a tak to dlouho zůstane. Mezi mé zájmy a schopnosti patří ukazovat lidem přesný čas a hlídat je před okolím. Můj zdravotní stav je zatím dobrý, ale v minulosti jsem utrpěla jeden požár, podstoupila výměnu ciferníků a také přestavbu z gotického šatu na barokní. Nadále bych ještě chtěla mít titul magistra a dále dělat tuto práci, která mě velice baví.
30. dubna Mgr. Plzeňská brána
Adéla Cihelková, 7. A 2. ZŠ a MŠ Beroun
Životopis Horní brány Jsem Horní brána v Berouně, ale někdo mi také říká Plzeňská, takže vlastně nevím, jak se správně jmenuji. Stojím tu už poměrně dlouho, asi od 13 . století. Za dobu, co tu stojím, se tu udála už hromada věcí. Projížděly pode mnou kočáry, chodily pode mnou davy lidí, loupala se mi omítka a padaly ze mě tašky. Jednou si vedle mě postavil jeden městský pekař pekárnu, ze které to každé ráno krásně vonělo. Pokaždé tu stálo frontu plno lidí a já musela poslouchat, kdo toho kolik vypěstoval a kdo se s kým oženil. Neustále mi drobili na chodník a dělali nepořádek. Začali se tu slétávat holubi, a ne jenom že všechno snědli, ale sedali si na mě a „bombardovali“ můj krásně čistý chodník. Přála jsem si, aby vedle mne prodávali něco jiného než pečivo, například zmrzlinu. Čas plynul, nic zvláštního se nedělo, obchodů a lidí tu bylo čím dál víc, až do roku 2002. Jednoho deštivého rána jsem jako obvykle stála na svém místě a hleděla na náměstí. Byla mi zima, slyšela jsem divné zvuky. Najednou jsem uviděla, jak se z dolní brány valí spousta vody a zaplavuje celé náměstí. Já jsem byla v suchu, protože mě postavili na kopec a voda se nemohla ke mně dostat. Nezáviděla jsem ostatním, že byli promočeni až na cihlu, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Když to všechno skončilo, všechno se začalo rekonstruovat, až na mě. Sice se mi nic nestalo, ale už mě nebavilo být pořád „ve starém“. Ale přece jenom jsem se té rekonstrukce dočkala, a to díky 750. výročí od založení Berouna. Fíha, to už to tu všechno stojí tak dlouho?
Ema Reitermanová, 7. A 2. ZŠ a MŠ Beroun
Berounská pověst V jedné berounské pověsti se píše o bohaté rodině. Jednoho dne k jejich domu přijde stará cikánka. Matka dvou dětí je varuje, že pokud na ně nebude dávat pozor, do roka budou v domě nešťastni. Matka tedy děti střeží jako oko v hlavě. Když nastal poslední den v roce, služka při oslavách zajde do sklepa pro pivo, nechá za sebou otevřené dveře a nevšimne si, že děti vběhnou za ní. Jejich rodiny je brzy pohřešují. Nikde je nemohou nelézt, až po dlouhém pátrání je objevují mrtvé ve sklepě. Tam spadly do studny a utopily se, a tak se naplnilo cikánčino proroctví. Služka je popravena a od té doby se její přízrak zjevuje v domě s klíči v ruce a pláče. Naposledy byl spatřen roku 2002 před velkou povodní. Podle mě její přízrak doplul až k 2. základní škole, kde pořád pláče a odemyká různé třídy. Za posledních třináct let se jí nepovedlo nalákat žádného žáka do otevřené třídy, kde by ho zabila stejně jako děti bohaté rodiny. Ano, nebyla to nehoda, to ta žena děti utopila. A teď kvílí v odemčených třídách, aby chytila další nevinnou oběť.
Tereza Růžičková, 7. A 2. ZŠ a MŠ Beroun
750 let berounského medvěda Před 750 lety, kdy v našich lesích ještě žili medvědi a pili ze studánek, objevila se jedna studánka se zázračnou vodou. Když se z ní napil člověk, porozuměl zvířatům, a když se z ní napilo zvíře, umělo chodit po dvou jako člověk a umělo mluvit lidskou řečí. No, a říká se, že jeden medvěd, když se z té studánky napil, uměl mluvit a chodil po dvou a vůbec se mu nelíbilo, že medvědi žijí v lese. A tak shromáždil všechny medvědy žijící ve Středočeském kraji. Když se všichni sešli na hoře, po dlouhém rozhodování se usnesli, že si postaví město jménem Verona. Město ohraničili pevnými hradbami, které měly uchránit město před nájezdy lidí. Avšak jeden člověk se převlékl za medvěda, přišel do města a všechny medvědy vyhnal. Pak přejmenoval město Veronu na Beroun. Před patnácti lety sem do bývalé Verony přišel medvěd s medvědicí. Byli to potomci zakladatelů Berouna. Medvědice porodila tři syny: Vojtu, Kubu a Matěje. Ti však ztratili možnost mluvit, takže jsou to úplně normální medvědi. Lidé je zajali i s rodiči. Medvědici s medvědem odvezli na Brtník a medvídky dali do výběhu na berounské Městské hoře. Teď je jim patnáct let. V Brtníku už medvědi zemřeli. Dnes už to je 750 let od založení města Berouna.
Nikola Horká, 6. B 2. ZŠ a MŠ Beroun
750 let berounského medvěda „Jsi v pořádku?“ zeptal se mě někdo. Kývla jsem na souhlas, jenže jsem lhala. Musela to na mně poznat, protože našpulila rty a začala dělat uraženou. „Fajn, nemusíš mi to říkat!“ Povzdechla jsem si a odvyprávěla jsem své kamarádce celý můj dnešní podivný sen. „Nejhorší na tom je, že když jsem šla do školy, měla jsem pocit, jako bych zahlédla medvěda.“ „Hm… Má diagnóza zní: Jsi praštěná, myslíš na blbosti a měli by tě začít léčit.“ „Moc vtipný.“ „Že? Půjdeš se mnou dnes po škole koupit si sešit na máťu?“ „Co jiného mi zbývá?“
Prošly jsme úzkou uličkou. Pohlédla jsem na kamarádku a divila se, jak může mít radost z toho, že si koupila sešit. Najednou mě vytrhlo jíknutí. Lekla jsem se a spěšně šťouchla do paže vedle sebe. „Co je?“ „Me-me-medvěd…“ vykoktla. „Co?“ usmála jsem se a pokrčila obočí. „Asi si mě nakazila. To ne! Medvěd, hele!!!“ Ohlédla jsem se tím směrem, kterým ukazovala. Medvěď?! Super! Hromadná halucinace, možná máme úpal. „Někam jde!!! Pojď!“ chňapla mě za ruku a táhla k medvědovi. „To ho chceš sledovat?“ po chvilce jsem to nevydržela a zeptala se. „A proč ho chceš sledovat?“ po chvíli jsem to nevydržela a zeptala se. „A proč ne? V tvém snu byla na konci nějaká truhla, ne?“ „No… Je, ale tohle není sen. Nebudu stopovat medvěda, kterýho patrně
vidíme jen my!“ Roztáhla jsem ruce a zase si je složila zpět do kapsy. Kamarádka si začala uvědomovat skutečnost, avšak i tak to zkusila. „Pojď… Pojď, prosím!“ Nasupeně jsem si odfrkla a přikývla. Vážně jdeme za medvědem.
Sledovaly jsme ho asi půl hodiny, když vtom se otočil a rozběhl se k nám. „Hej! Hola! Vzbuď se!“ řvala na mě. „Co?“ trochu zmatená jsem na ni koukla. „V-Z-B-U-Ď! S-E!“
Zvedla jsem hlavu a vrazila ji přímo spolužákovi do nosu. „Jau!“ „Děvčata, co se děje?“ zeptala se profesorka. „J-já… medvěd.“ vykoktla jsem. „Ano, medvěd hnědý. Ty zrovna probíráme.“ změřila si mě a zase pronesla: „Jsi v pořádku?“ „Jo, jo, jo, jo…“ „Asi ne, když pořád říkáš 'jo'!“ uculila se na mě kamarádka. „Dobrá, budeme pokračovat. Medvěd…“ UŽ NIKDY neusnu o hodině! Nikdy!
Vendula Králová, 9. B 2. ZŠ a MŠ Beroun
