UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta Ústav pedagogických a sociálních studií
HELENA GALBAVÁ kombinované studium Obor : pedagogické asistentství
ŢIVOT A DÍLO UČITELKY A VÝTVARNICE JANY ULLRICHOVÉ Bakalářská práce
Vedoucí práce: Doc. PhDr. DRAHOMÍRA HOLOUŠOVÁ, CSc.
Olomouc 2011
Prohlašuji, ţe jsem svou bakalářskou práci vypracovala samostatně a pouţila jen uvedených pramenů a literatury.
Ve Valašském Meziříčí, dne 30.3.2011 ____________________
Poděkování Děkuji zejména doc. PhDr. Drahomíře Holoušové, CSc. za laskavou konzultaci tématu mé bakalářské práce, operativní a zároveň shovívavé poskytování rad. Zvláště malířce Janě Ullrichové za čas, který mi byla ochotna věnovat během našich rozhovorů, jichţ jsem pouţila jako jeden z fundamentů mé práce. Děkuji za rozhovory Marii Chlebovské, sestře a bývalé kolegyni Jany Ullrichové. Jiřímu Dorňákovi, a Veronice Koléškové, kteří byli ţáky a později kolegy Jany Ullrichové.
Obsah: Úvod ………………………………………………………………………….6 1
Ţivotopis Jany Ullrichové…………………………………………………....7
1.1
Narození, dětství a rodina …………………………………………………….7
1.2
Škola ………………………………………………………………………….8
1.3
Zaměstnání …………………………………………………………………....9
1.4
Naděje na akademická studia ………………………………………………...10
1.5
Stěţejní události ţivota ……………………………………………………....11
2
Vlastní tvorba Jany Ullrichové …………………………………………….13
2.1
Vlivy, které se odrazily v tvorbě a učitelské činnosti Jany Ulrichové ….........13
2.1.1
Vliv partnera ………………………………………………………………....13
2.1.2
Základní linie a vjemy, kterých se tvorba Jany Ullrichové drţí …………......13
2.1.3
Výstavní činnost………………………………………………………….25 - 26
3
Pedagogická činnost Jany Ullrichové ……………………………………. 27
3.1
Počátky pedagogické činnosti ……………………………………………… 27
3.2
Zkušenosti a znalosti praktikované ve výuce ………………………………. 29
3.2.1
Stavba lekce ………………………………………………………………... 30
3.2.2
Experimenty s výukou ……………………………………………………... 31
3.2.3
Časem prověřené metody ve výuce ………………………………………... 33
3.2.4
Technologické zkušenosti předané ţákům ………………………………… 35
3.2.5
Lidský přístup k ţákům ……………………………………………………. 35
3.3
Jiné činnosti a funkce v pedagogickém oboru ……………………………... 37
4
Návrh ŠVP pro výtvarný obor základní umělecké školy......................... 41
4.1
Identifikační údaje.......................................................................................... 42
4.2
Charakteristika školy...................................................................................... 43
4.3
Zaměření školy a její vize.............................................................................. 44
4.4
Výchovné a vzdělávací strategie.................................................................... 45
4.5
Vzdělávací obsah uměleckých oborů............................................................. 45
4.5.1
Návrh ŠVP pro výtvarný obor ZUŠ............................................................... 45
4.6
Vzdělávání ţáků mimořádně nadaných................................................................ 50
4.7
Zabezpečení výuky ţáků se speciálními vzdělávacími potřebami....................... 50
4.8
Hodnocení ţáků.................................................................................................... 50 Závěr ................................................................................................................. 52 Seznam pouţitých pramenů a literatury Seznam přiloţených fotografií a fotoreprodukcí Přílohy Seznam příloh Anotace
Úvod V bakalářské práci jsem se snaţila o postiţení a zaznamenání způsobů práce učitelky a výtvarnice Jany Ullrichové. Jde o osobnost více neţ regionálního dosahu, která ovlivnila několik generací významných výtvarníků a pedagogů. Můj pohled je poněkud osobní, protoţe Jana Ullrichová zásadně ovlivnila i mne, můj výtvarný projev a pedagogickou činnost. I tak je autorka z pohledu nezaujatých a odbornou veřejností uznávaných znalců pokládána za fundovanou výtvarnici, citlivou vyučující a charismatickou bytost. V textu mi šlo zejména o nástin jejího osobního ţivota, o její výtvarný projev a praktické názory na výtvarnou výuku, zároveň o zjištění stěţejních linií vlivu na výtvarnou a pedagogickou činnost jejích ţáků a kolegů. Nejsem historik umění ani výtvarný teoretik, proto se pasáţe, týkající se tvorby Jany Ullrichové, omezují na názory autorky. Pedagogickou činnost posuzuji ze svého pohledu bývalé ţákyně, nyní učitelky výtvarného oboru. Zároveň ji konfrontuji s názory a zkušenostmi svých kolegů, kteří prošli formujícím výtvarným vzděláním Jany Ullrichové. Přestoţe o učitelské a výtvarné práci vypovídá ponejvíce její dílo samotné, umělkyně si zaslouţí monografické zachycení svého tvůrčího a pedagogického úsilí. Má práce by se tedy mohla stát základem, či impulzem pro tento počin. Cílem práce bylo seznámení se s dílem Jany Ullrichové a s jejími způsoby výuky. Praxí prověřené metody byly podílem Jany Ullrichové na vypracování návrhu Školního vzdělávacího programu pro výtvarný obor ZUŠ. Práci jsem členila do čtyř hlavních kapitol v nichţ se věnuji ţivotopisu, vlastní tvorbě a pedagogické činnosti Jany Ullrichové, ve čtvrté kapitole je návrh Školního vzdělávacího programu pro výtvarný obor základní umělecké školy, který byl zpracován ve spolupráci autorky bakalářské práce s Janou Ullrichovou.
6
1 ŢIVOTOPIS Jany Ullrichové 1.1 Narození, dětství a rodina Jana Ullrichová se narodila 18. ledna 1938 na Solanci pod Soláněm (v Beskydech) jako nejstarší z devíti sourozenců rodičům Janu Valovi a Bedřišce Valové, rozené Matyščákové. Rodiče vlastnili a provozovali hospodu, kterou navštěvovali kromě běţných hostí i malíři z okolí. Patřili k nim například Alois Schneiderka, František Podešva, Jaroslav Frydrych, Luděk Majer a řada dalších. Ţivě se tu hovořilo o umění a právě tyto rozpravy představovaly první kontakt Jany se světem výtvarného umění. Maminka měla velký cit pro pěkné a výtvarné věci. Toto nadání vnukala přirozeně Janě uţ od narození – ať uţ tím, ţe vyuţila kaţdé příleţitosti k vytvoření kresbičky tuţkou, prstem na zapařené okno v kuchyni či zdobení dortů a perníčků které často pékávala. Byla skutečnou mistryní ve vytváření cukrářských ornamentů. Své přirozené nadání uplatňovala při vytváření textilních aplikací, nebo jiných rukodělných prací. Výtvarně se vyjadřovala ve všem, co se jí dostalo do ruky. Od ozdob ve vlasech z přírodních materiálů, po květinové záhonky upravené s velkým smyslem pro kompozici a barevnost. To vše odráţelo její velké estetické cítění. Maminka podněcovala Janinu představivost sdělováním vlastních výtvarných představ, inspirovaných obyčejnými tvary a věcmi doma i v okolní přírodě. Tatínek, který byl taktéţ nesmírně citlivý člověk, měl veliký vliv na Janino vnímání přírody a dějů v ní. Krátce po druhé světové válce se z totálního nasazení v Berlíně vrátil maminčin přítel Jaroslav Vašek. V berlínských hotelích pracoval jako malíř a natěrač a krom toho i dovedně maloval obrazy. Jaroslav Vašek při výzdobě hotelových pokojů pouţíval i šablony, jejichţ pomocí vytvářel ornamenty dokonalé jak tvarem, tak i provedením a celkovou kompozicí. Malou Janu to fascinovalo. Zdraví Jaroslava Vaška bylo válečnými útrapami nenapravitelně podlomeno a v krátké době po návratu zemřel. Zanechal však ještě před svou smrtí Janě dřevěný kufřík, obsahující kvalitní barvy, pastely a Alšův „Špalíček“, podle kterého postupně perem a tuší obkreslila všechny ilustrace.1) Jana Ullrichová dodnes chová na ono obkreslování ţivou vzpomínku rozporného dosahu: jednak v ní evokuje pocit zvládnutí kresebného lineárního projevu, na druhou stranu však je pro ni spojena s definitivně vymezujícím výtvarným projevem. 1) Z rozhovoru autorky s Janou Ullrichovou.
7
Je pozoruhodné, ţe výtvarný ţivot a projev Jany Ullrichové byl určován společností a názory dospělých. Sama si nevzpomíná, ţe by kdy byla nositelkou prvotně dětského výtvarného projevu. („čmáranice“, „hlavonoţci“ apod.) Od počátku se u ní projevoval sklon ke studijnímu – portrétnímu a figurálnímu vyjádření. Hostinské zařízení rodičů prosperovalo a mezi hosty se vţdy našlo mnoho zajímavých tváří či figur, muţů i ţen. Objevovali se tam také hudebníci, především s harmonikou, kteří byli atraktivním námětem pro Janino výtvarné zpracování. Se skicákem a tuţkou v ruce pro ně byla exotickým zpestřením a ozvláštněním všednosti dní jejich ţivotů, kdyţ procházela mezi stoly a snaţila se zachytit výrazy obličejů, charaktery, případně atmosféru místa. Rodiče ubytovávali několik let vţdy o prázdninách rodinu přátel z Prahy, od nichţ kaţdoročně o vánocích dostávali mnoho hodnotných knih. V nich se dostávala na Hutisko inspirace z „ velkého světa“. Knihy a zejména ty s výtvarnou tématikou byly a jsou v celém ţivotě Jany Ullrichové jednou ze stěţejních komodit, ovlivňujících její uměleckou činnost a estetické cítění, jak v pedago gické praxi, tak v osobní tvorbě.2) 1.2 Škola Obecnou školu navštěvovala Jana Ullrichová na Solanci a devítiletku v Roţnově pod Radhoštěm. V tomto období pracovala bez odborného výtvarného vedení, avšak docházela na občasné konzultace k malířům – především Františku Podešvovi a Aloisi Schneiderkovi. Její touha po aktivním umění byla silná, avšak neměla celkem ţádné informace o středních školách s výtvarným zaměřením. Proto se podřídila velkému přání svých rodičů a nastoupila studium na jedenáctileté střední škole, dnešní gymnázium ve Valašském Meziříčí. Ve Valašském Meziříčí bydlela na privátě u rodiny Jemelíkových, díky jimţ učinila mnohé důleţité poznatky společenského charakteru. Jemelíkovi se přátelsky stýkali s umělci nejrůznějšího významu a zaměření, tam se také Jana Ullrichová seznámila s malířem Josefem Hapkou. Josef Hapka přijíţděl z Prahy kaţdoročně na Valašsko malovat. Jeho doménou byla především krajinomalba, portrétní tvorba a ţánrové výjevy. Janě Ullrichové udělil během setkání mnoho cenných rad.3) Na tzv. jedenáctiletce vypozoroval profesor Kučera její výtvarné nadání. V té době nebylo výtvarné výchově věnováno příliš mnoho pozornosti. 2) Z rozhovoru autorky s Janou Ullrichovou. 3) Z rozhovoru Kamily Králové- Valouškové s Janou Ullrichovou. In Jana Ullrichová, ţivot a dílo- malé ohlédnutí u příleţitosti autorské výstavy v zámku Kinských ve Valašském Meziříčí. Katalog. Valašské Meziříčí: Colora, 2003.
8
Profesor Kučera však umoţnil Janě Ullrichové v hodinách kreslení a deskriptivy studium knih souvisejících s výtvarným uměním a studijní kresbu.4) Po maturitě se pokusila sloţit talentovou přijímací zkoušku na Akademii výtvarných umění v Praze do grafického ateliéru. Na Akademii ani na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kam se hlásila na textilní obor k profesoru Kybalovi, nebyla přijata, coţ pro ni bylo velkým zklamáním. Útěchou pro ni byl příslib pomoci jejího strýce, známého praţského architekta Jaroslava Vančury, který ji zavedl na střední uměleckoprůmyslovou
školu v Hellichově ulici v Praze, kde byla po
konzultaci s profesory a posouzení jejích domácích prací přijata. Návrat domů na Valašsko, však znamenal opět zklamání. Rodiče Janě vymlouvali druhou střední školu a tak se nakonec přihlásila na Pedagogickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně k profesoru Bohdanu Lacinovi na obor čeština – výtvarná výchova, kde studovala dva roky. Stále však touţila po studiu na vysoké umělecké škole. Na brněnské fakultě přednášel dějiny umění profesor František Kubišta. Navštěvoval spolu se svými studenty v hojné míře galerie a učil je tak přímo mezi uměleckými díly teorii výtvarného umění. Způsob výkladu a přítomnost mezi originály výtvarných děl měl na Janu Ullrichovou velký vliv. Tuto metodu posléze sama aplikovala ve své učitelské praxi.5) 1.3 Zaměstnání V době, kdy ukončila studium na pedagogické fakultě (1959) existovaly tzv. umístěnky, které určovaly zaměstnání a působiště absolventů. Jana dostala umístěnku na základní školu v Zašové u Valašského Meziříčí. Učila třídu dětí přicházejících do puberty, mladých lidí ve věku citlivého vnímání všech vnějších podnětů a pro mnohé tím pádem znamenala ovlivnění jejich ţivotů. Sama na tu dobu a místo, kde udělala dobrou i špatnou zkušenost, často vzpomíná.6) Poté nastoupila na základní školu v Roţnově pod Radhoštěm.
4) Z rozhovoru autorky s Janou Ullrichovou. 5) Muzejní pedagogika je důleţitá z toho důvodu, ţe ţák má moţnost vnímat přímo mezi výtvarnými díly vyjadřování umělců. Tato metoda vyţaduje pečlivou přípravu pedagoga. 6) Čerstvá absolventka pedagogické fakulty neměla ještě dostatek pedagogických zkušeností, nedokázala si udrţet od studentů potřebný . To vedlo ke ztrácení autority. Poţádala o přeloţení na jinou školu.
9
1.4 Naděje na akademická studia Během Janina působení v roţnovské škole ji vyhledala paní, vyslaná profesorem Strnadelem, který přednášel na Akademii výtvarných umění v Praze. Chtěl vidět Janiny domácí práce, aby ji případně umoţnil studium na akademii. Jeho rozhodnutí bylo kladné a ona mohla i bez talentových zkoušek nastoupit ke studiu. Finanční situace ve velké rodině Jany Ullrichové byla však taková, ţe si další studia nemohla dovolit. Rodina chtěla umoţnit studia i svým ostatním dětem. Jana Ullrichová nebyla vzpurná dcera a tak se podvolila rozhodnutí rodičů. Vzhledem k tomu, ţe učitelství bylo maminčiným velkým snem, který sama neuskutečnila, Jana ke studiu na Akademii nenastoupila, ale dál působila coby učitelka ve škole. Velký vliv na tuto její cestu měla okolnost, ţe se ve Valašském Meziříčí otevíral při Lidové škole umění i výtvarný obor a s Janou Ullrichovou se počítalo, ţe jej povede. Výtvarný teoretik a pedagog Pavel Ondračka o ní napsal: „Kdyţ Jana Ullrichová nastoupila někdy roku 1963 do valmezské lidušky, byla určitě nejkrásnější učitelkou, jakou jsem v té době a tuším i dlouho potom neviděl. „ Z brněnské pedagogické fakulty přinesla jako východisko i limit étos pozdní avantgardy. Tehdy jsem ještě nemohl vědět, ţe jejím prostřednictvím jsem poznal jeden z mnoha otisků osobnosti Igora Zhoře, s nímţ jsem měl nakonec tu čest spolupracovat. V pojetí Jany Ullrichové na sebe krásně navazovaly ismy od impresionismu aţ po pop artu se začalo dít cosi, co vše dobré obrátilo ve zmatek, do kterého lépe nevstupovat. Moţná je to zmatek, který se týká velkoměst a nikoliv do sebe obráceného regionu, jehoţ výtvarný profil dodnes normují Albín Polášek, Dušan Jurkovič, bratři Jaroňkové, jehoţ rebelem je dodnes František Podešva a jehoţ tradici dotvořila bruselstylově dekorativizující generace 60. let. Tato „valašská moderna“ se stala Janě Ullrichové osudem, a kdyţ si vzpomenu na „výtvarná šedesátá léta ve Valmezu“, spojují se mi s tehdy supermoderní prodejnou Díla, jeho artefakty a paní učitelkou coby „galeristkou“. Aţ do 90. let se progres v regionu soustředil jen na mladou hudbu, výtvarného vlivu se nedostalo ani „neoficiální scéně“, ani konjunkturálním
exhibicím ve stylu
inovované sorely. V této souvislosti byla výchova mladých lidí v duchu modernismu „od Maneta po Pollocka“ nečasově důstojná a Jana Ullrichová v ní hraje roli, jakou zaujímali v regionu a ve šťastnějších dobách, neznajících pedagogických fakult, gymnaziální páni profesoři kreslení. Zatímco v názoru na světové i naše umění se Jana Ullrichová nepohla ani o píď, ve vedení výtvarného oboru lidušky prošla vývojem od dobového okouzlení a glorifikace neumělého dětského projevu aţ k přesvědčení, ţe tento projev se vyvíjí k „nehezkému“ ale racionálnějšímu chápání reality. Poznáním, ţe kaţdý věk má své, umoţnilo Janě Ullrichové i jejím následníkům připravovat uchazeče pro vysoké umělecké školy. V tomto smyslu je její procento úspěšnosti na úrovni středních uměleckých škol. Do 10
světa odešlí studenti se většinou na Valašsko vrátili jako absolventi a aţ na výjimku s regionem k nepoznání splynuli.“7)
1.5 Stěţejní události ţivota Rok 1965 byl pro Janu bohatý mnohými událostmi. Vdala se za fotografa Herberta Ullricha, nastoupila v lidové škole umění jako vedoucí výtvarného oboru a posléze porodila prvního syna Herberta. V roce 1968 se Janě Ullrichové narodil druhý syn Jan. Jana Ullrichová pracovala jako učitelka lidové školy umění plných třicet let, v roce 1996 odchází definitivně do výsluţby. Vedle své aktivní pedagogické práce působila mj. taky v metodických sekcích v rámci kraje, později byla členkou Ústřední umělecké rady, organizovala semináře pro pedagogy a podílela se na přípravě výstav a osnov pro výtvarný obor základních uměleckých škol. Zároveň však toto období pro ni znamenalo výraznější časové vytíţení, neboť přijala nabídku práce vedoucí a kurátorky Díla ve Valašském Meziříčí. Zabývala se shromaţďováním výtvarných děl umělců, jejich oceňováním, samotným prodejem, organizováním vernisáţi a všemi formalitami spojenými s provozem prodejny. Pracovní zatíţení bylo tak veliké, ţe se musela rozhodnout jen pro jedno zaměstnání – rozhodla se pro lidovou školu umění – dnešní základní uměleckou školu. I přes intenzivní pracovní nasazení pokládá Jana Ullrichová toto období za jedno z nejhodnotnějších a ráda na něj vzpomíná – byla to pro ni doba setkávání s výtvarníky a tvůrčími osobnostmi, naučila se vést obchod s obrazy. Asi před sedmnácti lety Jana Ullrichová získala prostory vhodné pro zřízení atelieru, shodou okolností v budově výrobce likérů, dávného dodavatele pálenek do tatínkovy hospody. Její ateliér se nachází blízko samotného bydliště. Je to takový prodlouţený byt, prostor, zároveň místo, kde není rozptylována prací v domácnosti a jejím chodem. Jak sama prohlásila, dostupnost nahrává vyuţití téměř kaţdé chvíle, kdy přijde inspirace, nebo kdy tvůrčí puzení vyústí v promyšlenou práci na konkrétním díle. 7)
ONDRAČKA, P. In Jana Ullrichová, ţivot a dílo-malé ohlédnutí u příleţitosti autorské výstavy v zámku Kinských ve Valašském Meziříčí. Katalog. Valašské Meziříčí: Colora, 2003.
11
Existence vlastního atelieru představuje v tvůrčím ţivotě autorky kladný předěl, vytvořila si tak vlastní útulné království, kde dosud tvoří. Uspokojuje ji fakt, ţe můţe práci, barvy i štětce zanechat rozprostřeny po celém ateliéru kdykoli se jí zachce. Následně se k nim můţe taktéţ kdykoli vrátit, coţ si v malém bytě nemohla z praktických důvodů dovolit. Kromě výtvarné práce se intenzivně věnuje své rodině. Tři vnoučata, děti jejího staršího syna Herberta a mladšího Jana, jsou díky svým rodičům a prarodičům velmi senzitivně zaloţená. Jana Ullrichová se snaţí tuto vlastnost u svých vnoučat podporovat. Vyuţívá kaţdé příleţitosti být s nimi, lidsky a výtvarně na ně působit. Osobně velmi silně cítím její aţ posvátnou radost z existence a pří tomnosti vnoučat, jejich pokroků v jakékoli činnosti a podněcování imaginace. Starší ze synů Jany Ullrichové Herbert, povoláním počítačový odborník, má blízko jak k výtvarnému umění tak k hudbě. Před časem hrál s – dnes mediálně slavnou – skupinou Mňága a Ţďorp z Valašského Meziříčí, v současné době jiţ pro svou profesionální vytíţenost nemá na aktivní vykonávání hudební činnost čas. Jana Ullrichová se s velkým nasazením pouští i do výstavní činnosti (
viz Kapitola – Výstavní
činnost). Výstavní aktivity jsou snad pro kaţdého výtvarníka důleţitým bodem jeho tvorby. Při takových příleţitostech dochází ke kladné či záporné odezvě publika na vytvořené práce. S obdobím abstrahujícího postkubismu, přichází i kritika obdivovatelů Janina dřívějšího poetického realismu pomocí něhoţ zobrazovala lidem známé pohledy na město, krajinu a figury. Je tudíţ moţná reflexe posouvající projev umělce mnoha směry. Potřeba se výtvarně vyjadřovat není u Jany Ullrichové na takové reflexi přímo závislá. Kaţdoročně se však výstavních aktivit účastní s velkým ohlasem své rodiny i umění nakloněné veřejnosti. Organizace výstav je velmi náročná a autorku na nějaký čas duševně i fyzicky vyčerpá. Zároveň však skýtá jistý druh energie potřebné pro další tvůrčí činy. S Janou Ullrichovou jsme se shodly na existenci stimulujícího a burcujícího elementu v tvorbě, při vědomí konkrétního termínu výstavy.8)
8) Z rozhovoru autorky s Janou Ullrichovou. 12
2
VLASTNÍ TVORBA JANY ULLRICHOVÉ
2.1 Vlivy, které se odrazily v tvorbě a učitelské činnosti Jany Ullrichové 2.1.1 Vliv partnera Dlouhodobé souţití s muţem Herbertem, profesionálním fotografem představuje svým způsobem oboustranný invenční zisk. Často spolu diskutují o různých výtvarných otázkách a jejich ţivotní spojení je patrné ve výtvarném vyjádření kaţdého z nich.Autorka taky zdůrazňuje, ţe tyto diskuze a tato ţivotně – umělecká koincidence pozitivně ovlivnila i její pedagogickou praxi. Přes procházená úskalí ve vztahu, vyskytující se snad v kaţdém souţití lidí, se jeví Janin partner jako obrovská opora a podpora v její výtvarné práci. 2.1.2 Základní linie a vjemy, kterých se tvorba Jany Ullrichové drţí Stěţejními body v tvorbě kaţdého umělce je námět, obsah, kompozice, barevnost, technika aj. Pro kaţdého výtvarníka je charakteristická určitá barevnost, nejinak je tomu u Jany Ullrichové. Na jejích obrazech se vyskytují temné barevné škály, které mají svůj původ v jejím zvláštním zalíbení pro šerosvit starých mistrů,9) ale také jisté kořeny v dětství na Solanci. V tvorbě ji vţdycky lákalo tajemství a právě v šerosvitu starých mistrů (zejm. Rembrandta van Rijn) je objevovala. Co do solanecké atmosféry: místo dětství Jany Ullrichové je vklíněno do sevřeného údolí, kde pozdě vychází slunce a brzo se protahují stíny vrţené horou. I v rodném domě bývalo poměrně málo světla a Jana si tudíţ simuluje i ve svém současném bytě tuto potemnělou atmosféru tmavými závěsy na oknech, nemá v oblibě velké otevřené prostory a asi by nemohla ţít v rovinaté krajině. Špatně snáší přímé denní světlo a světelně naddimenzovanou krajinu. V barevném výrazivu Jany Ullrichové dominují temné, zemité barevné tóny, které úzce souvisejí s jejími dětskými vizuálními vjemy na Solanci – v hoře (resp.lese), na roli, mezi zvířaty, valy, těly koní, kameny, skalními útvary. Shrnuto: v jejích obrazech se zračí vše, na co se dívala a co vnímala v mládí. Obraz dříve většinou začala budovat od temných barevných škál a postupně jej prosvětlovala aţ k nasazení jasných zářivých akcentů – pouţívání světlých nebo výhradně světlých barev se jí nedařilo.10) 9) Šerosvit je způsob malby, při které obklopuje tvary měkký polostín. 10) Z rozhovoru autorky s Janou Ullrichovou.
13
Tento způsob jí zůstal vlastní aţ do současnosti, i kdyţ v posledních letech je patrná ještě jiná, dříve u Jany Ullrichové sotva postiţitelná metoda, totiţ ve smyslu rozjasnění palety. Škála se však více a více posouvá od temné barevnosti ke světlým tónům. Jak sama poznamenává aţ vybledlým. Nabízí se jakási podobnost proměny barevnosti a postoji k ní s Oskarem Kokoschkou. „Barva impresionistů ho neuchvátila, protoţe slouţila jen k přesnému opisu osvětlení a skvostných okamţiků přírody. … Barvu Kokoschka vţdy chápal jako vystupňování, měla dodat obrazové ploše hloubku, kompozici, dynamiku, vizi, umělecký obsah. Barva pro něj byla vţdy důleţitá, povaţuje ji za prostředek oţivení… V průběhu desetiletí se Kokoschkovy barvy staly světlejšími a – při veškeré jejich nelomené intenzitě – ještě více diferencovanými. …Zavládla jakási euforie stáří a zmoudřelosti, vedoucí k uvolněnosti, chuti a jistotě první čáry, občas i radosti ze hry světel, z opakovaného překrývání stále světlejšími barvami.“11) Dostala se totiţ do fáze, kdy si uvědomila přibývající léta a najednou pocítila strach, ţe si pestré barvy nebude mít čas uţít.V časové souvislosti zmiňuje i nutkavou potřebu pracovat na nových tématech, na která si dříve netroufala, ţe ještě nepřišel jejich čas pro zobrazení, nemá je dostatečně proţitá a usazena sama v sobě, aby s nimi mohla vyjít ze svého nitra. Nyní však stále častěji dostává v tomto směru jistotu. Tmavé zemité období v barevnosti obrazů ustoupilo, zatouţila po barvě, po barvě v intenzivní zářivosti. Uţ jí nestačilo pouze kolorovat detaily světlými barvami, byla hnána touhou po poznání, jak se chovají jednotlivé barvy pospolu v různých skupinách a přestala vidět krásu v tajemství temných uliček, které doposud malovala. Po roce 1989 podniká Jana Ullrichová rozsáhlé cesty po Evropě – Itálie, Holandsko, Vídeň, Řecko, Pompeje, Kréta, Santorini. Teprve nyní měla autorka a učitelka moţnost shlédnout místa a artefakty, o kterých léta svým ţákům přednášela, na vlastní oči a v mnohém také své názory a postoje revidovala. A teprve nyní objevila nesmírnou důleţitost cestování a poznávání světa, shledávajíc v něm celou škálu impulsů a námětů pro výtvarnou i pedagogickou práci. Začala tvořit v cyklech, kde se objevily slunce, moře, přímořská krajina ve své vrstevnatosti, skály, co na Janu Ullrichovou působilo vzrušujícím a dynamickým dojmem. Pocit z pobytů u moře je pro ni sebe vyjadřujícím momentem. Tato změna se ovšem neobešla bez jistých rozpaků jejího tradičního publika. Jana Ullrichová se domnívá, ţe lidé nejsou ve většině případů schopni vnímat pocity zprostředkovávané jejími obrazy a táţí se „co to je?“.12) 11) KOKOSCHKA, O. Můj ţivot. Brno: Atlantis, 2000, s.22. 12) Z rozhovoru autorky s Janou Ullrichovou.
14
Přesto nechce malovat zjevně v duchu realismu a podřizovat se poţadavku diváků a pozorovatelů po „čitelnosti“ výtvarného sdělení. Pokud by se vyjadřovala s myšlenkou na reakci vnějšího okolí, bylo by to na díle znát, „nešlo by od srdce“.Věnuje se tedy monumentalitě krajiny vně i uvnitř sebe, v její zdánlivé syrovosti a zároveň pravdivosti. „To je k zbláznění, ještě, ţe tam nejsem.“13) říká s úsměvem Jana. Monumentální námět pro malbu, představují pro Janu Ullrichovou písečné pláně. Fascinují ji dálky, prolínání paprsků slunce a barevná čistota velkých ploch, skalnaté útvary, které se zachovaly z dob přítomnosti moře v dnešních pouštích, zvláštní charakter obyvatel oáz a pouštní krajiny. Nejsilnější je pro Janu působení prošlé minulosti, struktury vnímá coby vrstevnatost času, plasticitní nánosy pouţívá ve svých obrazech právě pro zobrazení času. Na tomto místě musíme nutně a organicky přejít od barevnosti k námětové šíři v díle Jany Ullrichové. Celý ţivot vytvářela témata pro ţáky, program výuky, domácí práce týkající se výtvarných problémů a připravovala studenty k talentovým zkouškám na střední a vysoké umělecké školy s výtvarným zaměřením. Měla poměrně hodně ţáků, navíc některým dávala večerní konzultace, byla nucena se zabývat pořizováním pomůcek do výuky, večer a v noci si dělala přípravu na další lekci a samozřejmě byla také matkou a manţelkou. Rozdávala se tedy ostatním lidem, hlavně doma a ve škole. Malovala spíše jako ozvěna ţáků i vzhledem k tomu, ţe náměty se studenty probírala ze všech moţných stran. Aby vytvářela svůj vlastní program tvorby, na to uţ jí nezbýval téměř ţádný čas a energie. Částečně se jí to dařilo pouze v oblasti voskové batiky14), jeţ byla dostatečně nosná i pro jednoduché téma, jehoţ zpracování jí nezabralo tolik času. Technika voskové batiky ji tak ovlivnila, ţe podvědomě i v olejomalbě pouţívala vyjádření, které bylo barevně a způsobem pouţívání světlých a tmavých ploch téměř totoţné s voskovou batikou – nikoli technikou, ale celkovým vyzněním díla. Svou světelností, kontrastem a kladením kontrastních ploch vedle sebe, nebo pouţitím některých obrysových linií v bílé barvě, to bylo jako vykrývání a rezervace světlých ploch voskem a následné postupné pouţití tmavších a tmavších barevných tónů. 13) Z rozhovoru autorky s Janou Ullrichovou. 14) Vosková batika je jednou z textilních technik, která vyuţívá rezervování vybraných ploch zahřátým voskem, kam se při barvení plátna jiţ barva nedostane, nebo pronikne pouze do puklin ve vosku, coţ způsobuje zajímavé efekty krakeláţe. Technika se dá pouţít pro zobrazení ţánrových výjevů, ornamentálních kompozic, nebo abstraktních motivů.
15
Námětová šíře v díle Jany Ullrichové je v kaţdém ohledu úctyhodná. Prvotním impulsem pro uchopení jakéhokoli námětu je pro Janu silný vnitřní záţitek. Přestoţe ve svém ţivotě neměla o silné emotivní náboje nouzi, měla pocit, ţe na sebepoznání, které je taky velmi důleţité pro moţnost výtvarně se vyjádřit, neměla téměř ţádný čas a pokud vůbec, tak mnohem kratší období oproti volně tvořícím malířům. Dříve její tvorba vycházela jaksi náhodně právě z práce s ţáky. Nechala se unášet momentální inspirací. Postupem času si však s touto tvůrčí praxí nevystačila a teprve po opuštění učitelského řemesla se mohla začít zaměřovat sama na sebe, na svou vlastní tvorbu. Během krátkého časového období si tak začala procházet úsek znamenající sebepoznání skrze své vlastní dílo. Na tento úsek měli jiní umělci oproti Janě Ullrichové mnohem delší čas, coţ pociťuje jako velký handicap a má dojem, ţe je to na jejím díle poznat, zároveň podotýká, jak je nutné si tímto obdobím projít. A tak se o to pokouší alespoň po ukončení své pedagogické činnosti. Chce si vyjasnit kdo je. Najednou není její tvorba charakterizována náhodou ve výběru námětů a technik, ale snaţí se o vystiţení hlubší podstaty veškerého dění a lidského bytí vůbec. Stavy duše a postoje k okolnímu světu se snaţí vyjádřit zobrazením figur. Vnitřní pocity lidí jsou transformovány na povrch, otvírají se vnějším pohledům a posouzení druhými lidmi. Jana Ullrichová je malovala na menší formáty zvící knihy a pokoušela se osvětlit vnitřní hnutí a ţivot figur. Reprodukce obrazů postav na malých formátech působí velkolepě i z toho důvodu, ţe autorka nebyla zaměřena na vypracování detailů, postavy pojala monumentálně a většinou v sedící pozici. Velmi si přála zhostit se tohoto tématu i na velkých monumentálních formátech, coţ vyzkoušela asi dvakrát. Téma bylo nosné, ale zřejmě potřebovalo dozrát do určitého stádia v autorčině cítění, aby se ho mohla s uspokojením zmocnit, protoţe ve figuře a portrétu se výtvarník nejvíce uchopí sám sebe, poznání svého nitra. Jedna z figurálních maleb na velkém plátně, byla drţena v barevnosti lidových valašských krojů: modré bílé zemité a trochu červené. Jana z ní měla pocit zdařilosti některých pasáţí, avšak jako s celkem, s ní absolutně spokojena nebyla. Tyto dalo by se říct zábrany v pojednávání velkých pláten, pramení z obrovského respektu před velkými díly, malovanými starými mistry a také ze strachu z čistého bílého plátna. Kdyţ Jana Ullrichová začínala učit, byla nucená si obstarávat materiál sama, nebylo ho mnoho tedy byla naučená neplýtvat, nekazit. Z těchto vstupů se u ní vyvinul fenomén respektu, či strachu před čistým nepomalovaným plátnem. Menší formáty pláten nejsou zdaleka tak finančně náročné jako velké. 16
Ptala jsem se tedy Jany Ullrichové, zdali by se v tomto směru uvolnila v projevu, kdyby měla k dispozici neomezené mnoţství materiálu. Potvrdila mi, ţe by jí tento faktor velmi uvolnil ruce v pojednávání velkých formátů, pokud by ji ovšem neparalyzovala absence pravdivosti v malířské výpovědi, nebo pocit, ţe ona sama má v této oblasti nedostatky.15) Sporným bodem v tvorbě kaţdého člověka, který se zabývá výtvarným projevem, tedy i učitele výtvarného oboru, je míra dohotovení kaţdé práce. Názory na tento aspekt se různí člověk od člověka. Jana Ullrichová má v tomto směru poměrně jasně vyhraněný postoj. Zaujímá stanovisko, ţe je třeba kaţdou práci důsledně dotáhnout, dohotovit. Toto přetrvává i v současné tvorbě. Kdyţ jí někdo řekne nad rozmalovaným obrazem: „Uţ to nechej, je to hotové“16). Poslechne ho jedině, je-li o tom sama bytostně přesvědčena. Ovšem, kdyţ kreslí a maluje její nejmladší vnučka a prohlásí svůj obrázek za hotový, babička na ni nenaléhá a přemýšlí o pohledu dítěte. Ještě za dob své pedagogické praxe, zkoušela Jana Ullrichová u ţáků, kteří podle jejího mínění práci takzvaně „ucpali“, jak se později ukázalo, poměrně agresivní metodu, spláchnout pod vodovodním kohoutkem vrchní vrstvu malby. Vznikl rozmazaný vodnatý povrch a na takovém podkladu měl ţák znovu začít tvořit, oproštěn od přílišně vypracovaných detailů na celém obrázku. Děti však tento přístup ve většině případů přijímaly velmi špatně nebo vůbec. Smytí jejich díla nebraly jako oproštění se od neţádoucího zatíţení, ale jako zničení celé jejich práce a zbytečně vynaloţené úsilí. Někdy tuto metodu praktikuje Jana Ullrichová sama na sobě, avšak v jiné technologické podobě. Při auto korekci mluví o jakémsi rozdvojení vlastní osoby, jednou je malířka Jana Ullrichová a druhou je paní učitelka Ullrichová, která přihlíţí postupu v tvorbě malířky a někdy si dovolí říci: „Jano, Jano, co to děláš?“17). Čas od času se paní učitelka vůbec nedostaví a před malířkou vyvstane několik moţností. Sama včas rozpozná pravý okamţik dohotovení díla. Stává se však někdy, ţe tzv. obraz „ucpe“ a později přemaluje, nebo jej úplně zničí. Tento fenomén s léty nepominul a stále trvá. V současnosti se Jana přiznala, ţe
obrazů, se kterými nebyla spokojena a zničila je, v mnohých
případech litovala. Já osobně si z mé bývalé paní učitelky a přítelkyně mírně utahuji, kdyţ se jí ptám, zdali uţ obraz přejela „flexou“. Je bezpochyby jasné, ţe sebe kvalitnější plátno, by spojení s rozbrušovacím kotoučem nepřeţilo. 15) Z rozhovoru autorky s Janou Ullrichovou. 16) Tuto větu nejčastěji říkají synové, nebo partner Jany Ullrichové. 17) Jana Ullrichová někdy slyší svůj vnitřní hlas.
17
Je to řečeno velmi obrazně, avšak vyjadřuje to postoj, který autorka vůči svému výtvoru ve chvíli nespokojenosti přechovává. Mohli bychom nabýt dojmu, ţe malířka přepracovává svá díla na počkání, chová se k nim brutálně, ale není tomu docela tak. Přeci jen existuje vztah velmi podobný tomu mateřskému, který chováme ke svým vlastním dětem, nebo k dětem všeobecně. Stále s nimi počítáme nemůţeme je vyškrtnout, zrušit, ale svým výchovným působením korigovat podle svých představ. I na obrazech, které Jana Ullrichová přemaluje, zachovává motiv, prosvítající detail, či pouze plastickou strukturu, pečlivě připraveného podkladu. Autorka sice zruší původní vzezření obrazu, ale dále jsou přítomny autentické tóny barev, které skrytě pracují a do nové malby prostupují – někde pouze v mysli, čiv ve vzpomínkách. Někde hmatatelně zasahují do obsahu i formy obrazu. Dalším způsobem korekce je moţnost .přemalování lehkou lazurou, nebo drsnější, setření barev hadrem namočeným v terpentýnovém oleji, aby narušila původní rukopis, nebo staţení nezaschlé vrstvy obrazu, coţ se rovná výše popsanému způsobu, který Jana Ullrichová praktikovala v počátcích svého učitelského působení v lidové škole umění. Vyhraněnost názoru Jany Ullrichové na dokončení práce se, myslím, nijak citelně s postupem času a nabýváním zkušeností nezměnila. Vţdy zastávala názor, ţe formát má být zpracován precizně a celý. Dokonce ve své vlastní tvorbě vyuţívala moţnost pojednat barevně a kompozičně také rám obrazu. Výtvarné sdělení se tak mohlo na diváky a do prostoru místností přenášet nejenom svou obsahovou výpovědí, ale prostupovat a prolínat se v okolní prostor metamorficky přes rám obrazu.18) Ještě se vrátím k námětovému spektru Jany Ullrichové. Zátiší jako klasická disciplína v malbě trvale prostupuje malířské dílo Jany Ullrichové, vyloţeně tento námět miluje, avšak v současné době jí nestačí k tomu, aby svým rozsahem bylo schopno pojmout autorčinu snahu po vyjádření hloubavých myšlenek. Čas od času se k zátiší vrací, protoţe je to způsob, jak relaxovat od náročných témat, nebo prostě proto, ţe je maluje na zakázku. Květiny jsou námětem, který Janu velmi fascinuje. Jejich stylizované pojetí a propojení s bytostmi je přirozenou inspirací a lákadlem. Vţdy na konci školního roku dostávala od svých ţáků obrovské mnoţství květin při rozdávání vysvědčení. Snaţila se toho vyuţít a zachytit je v jejich rozmanitosti a mnohosti. Spanilost květů zapůsobí snad na kaţdého výtvarníka, nejvíce však Janu Ullrichovou uchvátily růţe. Svou barevnou škálou, sametovým povrchem a ostřím trnů jí asociují ţeny. Od realistického pojetí přešla postupně během let aţ ke kubizující stylizaci, vyjadřující spíše vnitřní ţivot ţeny-růţe, neţ vnější vzhled a upravenost. 18) Z rozhovoru autorky s Janou Ullrichovou. 18
V dnešní době, kdy autorka prochází údobím zobrazení vnitřního země, kamenů, vody, vzduchu, slunce, času, vesmíru, makro- a mikrosvěta a taky sebe sama, se vţdy ke květině, coby námětu vrací, avšak je patrný velmi citelný posun do hloubi námětu, k jádru podstaty bytí a existence všeho kolem nás a v nás a vzájemné propojenosti. Květinu dovedla do maximálního znaku či geometrizující ikony. Nyní se k nám zobrazované květy přibliţují jakoby ze samotného vesmíru, stále se však nechávají tušit ve své přirozené spanilosti, ale i rafinovanosti. Mladší syn Jany Ullrichové Jan se soustavně a dlouhodobě zabývá jazykem a kulturou severoamerických indiánských kmenů, zejm. Lakotů. Je autorem několika zásadních publikací, anglicko-lakotského slovníku, lakotsko- anglického a výkladového slovníku.19) Tato neobyčejná angaţovanost pro svět a ţivot indiánů výrazně inspirovala Janu Ulrichovou ve výtvarné práci, a to poměrně dlouhou dobu. Jan Ullrich kolem sebe soustředil skupinu podobně nadšených, především mladých lidí, kteří se fyzicky i duchovně vţívali do tradičního světa Lakotů. Jana Ullrichová se s touto skupinou úzce sţila. Takto niterně proţívaný ţivot se logicky přenášel v malbu s indiánskou tématikou. Velmi intenzivně se zabývala výtvarným vyjádřením pomocí znaku, propadla opravdovosti mladých lidí, kteří pochopili z indiánského ţivota podstatu bytí. Kdyţ Jana Ullrichová malovala obrazy inspirované indiánskou tématikou, velmi ctila a respektovala symboly, které dobře znala, snaţila se nepřestoupit jejich posvátnost, nevyuţívala je pouze jako dekorativní prvek doplňující kompozici.20) Na obrazech najdeme nejčastěji kruh, který ve svých dílech zpracovává trvale – lépe hledání kruhu i v souvislosti s indiánským symbolem luny. Respekt a pokora – to je fenomén prostupující Janinou tvorbou od počátku jejích výtvarných pokusů. Přítomnost zkušených malířů, prostředí zemitého ţivota v čisté přírodě mezi pracovitými lidmi a především vliv citlivých rodičů zřejmě přispěli k vybudování intenzivně proţitého, avšak pokorného projevu. Pochybnosti a zároveň touha po správné cestě, opravdovosti sdělení, otevřenosti a osvětlení pochodů a stavů mysli a citů, ruku v ruce s tajemstvím hlubiny duše jsou kamenným základem onoho respektu v duši malířsky. Kmen, stejně jako kruh se objevuje na obrazech Jany Ullrichové v různých abstrahovaných formách. Současně zobrazovaný kmen stromu je obrazem vnitřního vrstevnatého extraktu. 19) Slovníky, jeţ vytvořil mladší syn Jany Ullrichové Jan Ullrich, jsou napsány v lakotských nářečích. 20) Z rozhovoru autorky s Janou Ullrichovou.
19
Fundament pro tento námět se započal ukládat při společných pochůzkách s tatínkem v lesích, na lukách a v polích. Sbírali kůru na podpálku. Jana objevovala výtvarný půvab v kůrách stromů, v její roztodivné kresbě viděla krajinu, postavy lidí i zvířat a známé předměty. Měla ráda období, kdy tatínek chodíval sušit sena na paseky. Pobýval v opuštěném domku, aby neměl na pole daleko a malá Jana za ním docházela z vesnice a donášela mu zásoby jídla a pití.21) Tuto zdánlivě lyrickou idylu musíme chápat v souvislosti s výtvarnými, pro budoucí malířku zcela zásadními impulsy a co do estetického zření určujícími vjemy. Stejnou měrou inspiruje Janu Ullrichovou vodní ţivel. Hledání vody, hlubinná řeka, to jsou jedny z mnoha názvů a zároveň tématických námětů jejích obrazů. Proplétají se její tvorbou stejně, jako koryto řeky krajinou. Co se týče zobrazení krajiny, zastává názor, ţe výtvarník můţe pracovat v plenéru, avšak v ateliéru mohou vzniknout daleko intenzivnější a niternější díla díky vnitřním nánosům ukládaným po celý ţivot otevřeným viděním, následným vnímáním a nerozptýleností krajinou. Významným impulsem pro výtvarné vyjádření je záţitek, proţitek vjemový, co vidí, taktéţ citový, ať dobrý či zlý. Člověk musí sbírat, načítat a pak ve vhodném okamţiku je moţné vyjádření toho všeho některou z výtvarných technik. Fantazie hraje významnou a neodmyslitelnou roli v tomto celku. Jedno je neoddělitelně spojeno s druhým. Fantazii však nelze spojovat s výtvarnou pamětí. Jana Ullrichová přesně a citlivě vidí, ale přiznává jistý deficit výtvarné paměti. Tvrdí, ţe je moţné její procvičování. Trénink je zaloţen na pokusu, nakreslit jednoduchou věc po chvíli soustředěného pohledu na ni, avšak bez moţnosti se opětně dívat na model.22) Této metodě se přiučila při návštěvách u malíře Františka Podešvy, který jí dával občasné výtvarné konzultace. Výtvarný projev a cokoli, co se jej týká, bude u Jany Ullrichové vţdy poznamenán myšlenkou na Vysokou uměleckou školu. Absenci akademického školení mnohokrát pocítila v různých ţivotních situacích. Kdyţ se lidé, interesující se o obrazy Jany Ullrichové dozvěděli, ţe nemá akademický titul, jejich zájem opadnul.Velká touha po akademickém vzdělání podněcuje dodnes u autorky mnoho paprskovitě se rozvíjejících úvah o umělcích, kteří absolvovali Akademii a ta se jich jakoby ani nedotkla. Druzí proţili šest let mezi spoluţáky, profesory, diskutovali a tvořili v určitém druhu prostředí, uměleckém mikroklimatu, které bylo velmi prospěšné pro jejich tvůrčí vývoj a konečně i pro práci, kterou dělají nyní po letech. 21) Z rozhovoru autorky s Janou Ullrichovou. 22) Pomocí metody můţeme procvičovat vizuální paměť.
20
Mnozí se zase nemohli dlouho vymanit nebo se vůbec nedostali z vlivu svých profesorů, coţ výrazně ovlivnilo nebo dosud ovlivňuje jejich umělecký tvůrčí ţivot. Někteří měli pouze pár semestrů nebo ţádné akademické vzdělání a svou vnitřní genialitou předčili v projevu vysokoškolsky vzdělané lidi. Otázka, zda by pro Janu byla akademie přínosem, je u ní stále otevřená a asi nebude nikdy zodpovězena. Historie totiţ nezná „kdyby“. Významní tvůrci např. Jan Zrzavý, Vincent van Gogh a jiní akademicky vzdělaní nebyli, trpěli tím, a přesto vstoupili do učebnic.23) Jana Ullrichová zastává názor, ţe uţ od raného dětství na kaţdého člověka působí mnoho záţitků, atmosféra prostředí, ve kterém vyrůstá a mnoho dalších okolností, které, kdyţ dokáţe citlivě a hlavně intenzivně vnímat a jsou vstřebávány, je schopen uměleckého projevu, přestoţe není akademicky vzdělán. Jsou to vstupy, imprintující člověku - umělci výchozí platformu pro jeho tvorbu. Ona sama měla bohaté spektrum záţitků a dojmů v hospodě rodičů, kde byl vesnický střed světa, potkávaly se tam radosti, vášně, smutky, osudy a lásky v podobě svateb, pohřbů, obřadů, rvaček, doznívání emocí, vše se pak prolnulo do rodiny Jany Ullrichové a do jejího ţivota. Vzhledem k tomu, ţe se ţánrových výjevů dotkla pouze v technice voskové batiky, zamýšlí se nad tím, zdali je schopna všechny proţitky a zkušenosti zobrazit ve svých abstraktnějších obrazech, které nejsou věcně konkrétní, ale mají snad schopnost vyzařovat záţitky, myšlenky a atmosféry prošlé srdcem, myslí a pamětí samotné autorky. Přestoţe nemaluje ţánrové obrazy, zpětně si uvědomila vhodnost ţánrových námětů pro dětskou tvorbu ve škole, avšak sama ve své tvorbě tuto moţnost dostatečně nevyuţila. Jana Ullrichová přiznává, ţe pro to nebyl prostor ani čas. Sama by ráda pobyla na tomto světě ještě po nějakou dobu, aby byla schopna podle svých představ zobrazit svůj, na silné vzněty bohatý ţivot. Od realistických zobrazení se postupem času dostala k mnohem abstraktnějšímu geometrizujícímu vyjádření. Pouţití geometrických prvků je pro Janu Ullrichovou synonymem oproštění se od nedůleţitých sdělení, vyjevením pravdy v její čistotě. V určitém období se snaţila malovat expresivně, ale vadila jí vlastní neukázněnost. Opět pocítila prolínání fenoménu „respektu“, ten se asi ponejvíc vyvinul, jak sama udává, z „venkovanství“. Fenomén Janina „respektu“ jsem se snaţila porovnat s názorem její sestry Marie,24) která je taky výtvarnice a pedagoţka. Zmínila se o začátcích Janiny učitelské a umělecké dráhy jako o velmi disciplinovaném a umírněném období, kdy byla věrná daným výtvarným postupům. 23) Z rozhovoru autorky s Janou Ullrichovou. 24) Marie Chlebovská je sestra Jany Ullrichové. Vyučuje výtvarný obor na základní umělecké škole v Roţnově pod Radhoštěm. Ve své výtvarné tvorbě uplatňuje staromistrovské provedení malby. Zabývá se také restaurováním uměleckých předmětů.
21
Zatímco u sebe vidí a cítí sestra Marie postup od volnosti a svobody k umírněnosti, aţ striktnímu respektování technologií. Jana Ullrichová uplatňuje s přibývajícím věkem a zkušenostmi čím dál větší svobodu v projevu. Obě sestry se však shodují na pedagogických platformách, naučit dobře základům jednotlivých technik, výtvarnému řemeslu a co je velmi důleţité, pozornému vidění a vnímání. Citu pro pohledy a okamţiky, vhodné k zachycení v uměleckém vyjádření.25) Pojem „venkovanství“ by se dal vysvětlit jako stálý pocit absence monumentálnosti. Od dětství byla obklopena dospělými a zkušenými umělci, kteří byli podle jejího mínění vyzrálí, předčasně si tedy vybudovala respekt a pocit své vlastní nedostatečnosti ve výtvarném projevu. Tento pocit se objevuje chronicky, v čase, kdy tvoří. Daří se jí ho zdolávat někdy úspěšně, jindy nikoli. Další posílení respektu nastalo při nástupu na Pedagogickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, kde měli spoluţáci mnohem obsáhlejší vědomosti, nebo lépe řečeno, větší přehled v dějinách výtvarné kultury. Respekt a pokora je v tvorbě kaţdého výtvarníka důleţitým momentem, avšak v příliš velké míře má záporný efekt brzdy, z toho důvodu má snad autorka potřebu tvořit, i kdyţ se jí nedaří. Několik vrstev na svém plátně třeba setře nebo obrousí, ale posléze nastane katarze, dílo Janu Ullrichovou pohltí a je schopna tvořit s uspokojením a přesvědčením, ţe tím směrem, kam se ubírá, jde správně. Pocity neúspěchu a marnosti zaţívá Jana Ullrichová v několika rovinách. Zná to snad kaţdý člověk. Jedna poloha je v rovině psychického rozpoloţení, odvislého od fyzické kondice. Pokud se takzvaně necítí, nemá
ten správný impuls k započetí tvorby a většinou nemaluje. Jinak je to však při
neuspokojení z vlastní malby. Jana Ullrichová je pokorná, ale zároveň má touhu pokořit výtvarný problém a po intenzivním boji s podkladem, barvou, kompozicí, námětem, či pravdivosti sdělení, zvítězit na celé čáře. Mnohdy je to dlouhotrvající zápas, s fázemi „na lopatkách“, či opačně „obkročmo na nepříteli“, který však vrcholí triumfálním vítězstvím. Nepřítelem však nemyslím umění a výtvarný projev sám, ale autorkou vnímané neuspokojení z něj.26) Výtvarný teoretik Pavel Ondračka27) Janě Ullrichové kdysi radil: „Kdyţ ti to nejde, tak toho nechej“,28) ale ona toho neumí nechat, pokračuje tvrdošíjně dál. 25) Z rozhovoru autorky s Marií Chlebovskou. 26) Z rozhovoru autorky s Janou Ullrichovou. 27) Pavel Ondračka je bývalým ţákem Jany Ullrichové. Je teoretikem výtvarného umění. 28) Z rozhovoru autorky s Janou Ullrichovou.
22
Je si vědoma faktu, ţe existují dny, které jsou určité činnosti nakloněny, a pokud instinktivně rozeznáme, kdy takový okamţik nastal nebo se do něj náhodou trefíme, jsme schopni mít úţasný výkon v tom, co děláme, ale Jana Ullrichová je do jisté míry neústupná a snaţí se porazit na kolena neúspěchy velkou pílí, potřebuje si sáhnout na dřeň, případně dno, aby byla schopna následně vzlétnout do výšin a dotknout se alespoň konečkem prstu „boţské záře“.29) Tyto pocity má asi kaţdý tvůrčí člověk, ale záleţí na jedinci, jak se s nimi vyrovná a jakým způsobem se k práci postaví. „…energii a to přímo raketovou energii k tvůrčí práci získává z jakéhosi sebeponiţujícího sebedestrukčního aţ flagelantského rituálu, kterým zpochybní kaţdý svůj projekt. Její vysněný a dlouho promýšlený cíl se stane vzápětí předmětem soustředěné autokritiky. A tato ţena, tato vášnivě zaujatá ţena, tato tvůrčí bytost, která učila více jak tři desetiletí děti, studenty a dospělé malovat, kreslit, batikovat a sochařit, tato ţena, která ví jak a co vytváří, která iniciovala všechno to co se vytvářelo, pochybuje, díky své hloubavé a ponorné povaze o všem, nakonec i o smyslu a oprávněnosti vlastní práce. Kdyţ takto sama sebou uničena a zrazena ocitá se na dně propasti pochyb s hlavou schýlenou k zemi, na které se jen jakoby slabým dechem prochvíván třepetá troud spáleniště, v této pro ni těţké chvíli nastane zlom. Znovu začne věřit v sebe a uzdraví se. Z vlastního popela opět vzlétá omlazený krásný pták Fénix. Nejistota je nahrazena jistotou a obrazy začnou vznikat a „stávat se“. Rodí se nové dílo.“30) Jana Ullrichová si „protrpí“ malbu při hledání. Musí fungovat spojení „srdce – ruka“. Poznamenává k tomu toto: „Pokud se jen máchá rukama, pomaluje se metry plátna a nic, v tom je utrpení kaţdého tvůrce, ale kdo si tím neprojde, nikam se nedostane“.31) Jana Ullrichová bojuje, máloco ji zlomí tak, aby nebyla schopna tvořit. Mnohdy se rozhodovala, zda bude den trávit v ateliéru nebo pojede s rodinou na Solanec. Zvítězil ateliér, tam se jí nedařilo, nezoufala však a navzdory myšlenkám, ţe mohla být na příjemném výletě s rodinou, touţila pokračovat dál v tvorbě. Dospěla tak aţ k fázi, kdy nastalo náhlé uvolnění a v malbě se jí začalo dařit.32) 29) Z rozhovoru autorky s Alenou Podzemnou. 30) Z osobního archivu Aleny Podzemné. Alena Podzemná je historičkou umění. Svými úvodními slovy zahajuje většinu výstav obrazů Jany Ullrichové. 31) Z rozhovoru autorky s Janou Ullrichovou. 32) Z rozhovoru autorky s Janou Ullrichovou.
23
Uvolnění a uvolňování je velmi důleţitým momentem v kaţdé tvůrčí práci, i té s ţáky. Pokud je člověk staţen v psychické křeči, nebude schopen ţádných velkých výkonů. Jana Ullrichová uvádí jako příklad povídku. „Malíř z Paříţe, který velice usilovně maloval moderní obrazy, se kterými chtěl prorazit na výtvarný salón, jenţ byl chápán coby vstupní brána do oficiálního světa umění. Léta obesílal svými obrazy salón, ale nikdy neměl úspěch. Po mnoha neúspěších zjistil, ţe potřebuje relaxovat malbou odlišného charakteru, neţ kterým se doposud zabýval. Začal tedy zobrazovat zátiší s květinami a zeleninou. Nezatíţen náročnou, promyšlenou tvorbou maloval zeleninu, kterou mu půjčovala paní zelinářka z blízkého obchodu. Posléze někam odcestoval. Jeho bratr vzal namalovaná zátiší bez jeho vědomí a obeslal jimi paříţský salón. Porota obrazy přijala s nadšením a malíř byl šťasten. Jakmile se však dověděl, které obrazy bratr na salón poslal, byl znechucen a díla zničil.“33) Reakce veřejnosti na obrazy Jany Ullrichové by se daly přirovnat k postoji komise salónu. Ta díla, která jsou autorkou nejvíce ceněna, jeţ vyjadřují její záţitky a pocity v abstraktní formě, jsou veřejností přijímána s respektem a podivem, někdy s nepochopením.34) Je patrná jakási lenost diváků vnímat vstřícně věci nerealisticky zobrazované, donutit vlastní fantazii k činnosti, přetavit abstraktní zobrazení do svých představ a nechat sebou procházet pramen tryskající z autorčiny mysli a srdce. Neochota diváků dnešní uspěchané doby a jejich pasivní přijímání vzruchů, nebo dokonce názory, ţe nástěnný obraz je přeţitý a „mrtvý“, způsobuje sloţitější postavení výtvarníků, nepodléhajících podbízivosti. Přestoţe se hlasy diváků či zákazníků, volající po čitelnosti obrazů ozývají silně, výtvarnice Jana Ullrichová se nepoddává a ve své práci uplatňuje především své umělecké záměry. Osvobozuje se, přijímá hlavně výzvy svého nitra. Jakákoli neupřímnost vůči dílu, či účelovost, by se vyjevila v kvalitě výsledného uměleckého produktu.
33) LANGER, F. Malířské povídky. Praha: Kovalan, 1996, s. 49. 34) Z rozhovoru autorky s Janou Ullrichovou.
24
2.1.3 Výstavní činnost Samostatné výstavy 1963 Klub Tesla Valašské Meziříčí 1978 Batiky, M-Klub Valašské Meziříčí 1979 JKZ Valašské Meziříčí (společně s J. F. Kovářem) 1982 JKZ Valašské Meziříčí (společně s M. Chlebovskou a K. Hauserem) 1984 Obrazy a batiky, JKZ ( v dobách reálného socialismu Jednotné kulturní zařízení, v roce 1990 přejmenováno na KZ – Kulturní zařízení) Valašské Meziříčí 1993 KZ Valašské Meziříčí 1993 Knihovna Havířov 1995 Učitel a jeho ţáci, OVM ( Okresní vlastivědné muzeum) Vsetín, muzeum ve Valašském Meziříčí 1995 SPŠS (střední průmyslová škola strojní) Vsetín 1996 Obrazy a malby, KZ Valašské Meziříčí 1997 Malba, Galerie Ametyst, Ostrava-Poruba 1997 Malba, Galerie Malíček, Jeseník 1999 Malba Cyklus Hlubina, Galerie Panacea, Valašské Meziříčí 2000 Obrazy, Prodejna Nábytek (p. Kramoliš) 2001 Příběh růţe, galerie U sovy, Uherské Hradiště (společně s J. Křiţanovou) 2003 Obrazy z let 2001 – 2002, SPŠS (střední průmyslová škola stavební) ve Valašském Meziříčí Malba Jany Ullrichové – Tesla Seznam Průřez dílem – zámek Kinských ve Valašském Meziříčí – jubilejní výstava 2004 Obrazy, prodejna Nábytek (p. Kramoliš) 2004 Obrazy, Vsetín, Galerie Zedníkovi 2006
Obrazy, Galerie kina Svět ve Valašském Meziříčí
2007
Obrazy, Galerie Stará radnice, Vsetín
25
Účast na společných výstavách 1964
Výstava učitelů výtvarníků, Frýdek-Místek
1972
Výstava učitelů výtvarníků, OVM Vsetín
1973
Výtvarné Valašsko, OVM Vsetín
1992
Výstava meziříčských výtvarníků, Bussum-Nizozemí
1994
Hledání kruhu, ZUŠ Roţnov pod Radhoštěm
1995
Valaši v Praze
1997
Indiáni na Valašsku, Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně
2000
Meziříčský salon, zámek Kinských ve Valašském Meziříčí
2002
Výstava výtvarníků zlínského kraje, OVM Vsetín
2003
Obrazy, Galerie Šagal, Brušperk, společná výstava s PhDr. Alenou Podzemnou
2004
Obrazy, Galerie Růţe, Vizovice, společná výstava s Fotisem Delistatisem
2005
Rajnochovická škola
2009
Zvonice- informační centrum Soláň, společná výstava s Jitkou Vahalíkovou, sklářskou výtvarnicí
2010
Galerie Fara ve Fryčovicích, společná výstava se synovcem, grafickým designérem Martinem Janem Valou
Díla Jany Ullrichové jsou zastoupena ve sbírkách OVM Vsetín a v četných soukromých sbírkách v Evropě i americkém zámoří.
26
3 PEDAGOGICKÁ ČINNOST JANY ULLRICHOVÉ 3.1 Počátky pedagogické činnosti Pedagogické začátky v lidové škole umění nebyly vůbec jednoduché. Jana učila v jedné místnosti vyhrazené pro tento účel v budově hudebního oboru lidové školy umění. Třída, kterou měla pro výuku k dispozici, byla bez vody, mytí štětců a rukou se odbývalo ve dvou kbelících s vodou. V nynějším ateliéru nemá tekoucí vodu, tak si vzpomíná na své začátky i nyní, kdykoli jde vyměnit vodu v kbelíku na umývání o patro níţ na toalety.35) Jana Ullrichová neměla k dispozici kabinet a tak si alespoň závěsem, pověšeným nad stupínkem vytvořila místo, kde se mohla převléci do pracovního oděvu a odloţit osobní věci.Jana učinila zkušenost, ţe ve ztíţených podmínkách dosahovala se ţáky mnohdy lepších výsledků, neţ v ideálním prostředí, ale nebylo to zákonité. Přes „bojové“ podmínky panovalo v jejím učení i tvorbě ţáků velké nadšení a umělecké nasazení. Náročné bylo v té době i pořizování pomůcek a tak se naučila operativní improvizaci, kdy se během chvíle rozhodla, jakým směrem se bude lekce ubírat. Kdyţ jsem ve svých pěti letech nastoupila k Janě Ullrichové do „výtvarky“,
měl výtvarný obor
podstatně komfortnější zázemí, neţ jaké bylo k dispozici při jeho zaloţení. Výuka probíhala ve dvou učebnách a učitelé pouţívali svůj kabinet. Jana Ullrichová tu měla příleţitost rozšířit a prohloubit výuku o četné výtvarné techniky, coţ se jí dařilo.36)
35) Z rozhovoru autorky s Janou Ullrichovou. 36) Kromě kresby a malby, přišla na řadu grafika, keramika, dekorativní činnosti. Při těchto technikách děti získávaly řemeslné a designérské dovednosti.
27
Mne samotnou Jana Ullrichová zasvětila odborně do mnohých výtvarných technik – kresba, malba, grafika, modelování, enkaustika, koláţ, tkaní gobelínů, kombinované techniky a vosková i vyvazovaná batika.37) Ve své osobní výtvarné činnosti se věnuji nejvíce olejomalbě, dříve voskové batice. Batika je vţdy plná překvapení a zároveň jisté nevratnosti v kaţdé fázi práce, skýtá dostatečný prostor pro nová řešení rozličných námětů. Znalostí technik vyuţívám jednak ve své vlastní tvorbě, dále pak i při práci ve škole a snaţím se proto ţáky naučit co nejširšímu spektru výtvarných technologií. Pedagogická praxe Jany Ullrichové je pro mě v tomto směru nesmírně inspirativní. Prošla jsem pod jejím výtvarným vedením časový úsek od předškolního věku aţ po přípravu na talentové zkoušky střední uměleckoprůmyslové školy a Vysoké školy umělecko-průmyslové. Intenzivní vzpomínku ve mně zanechala exkurze vedená Janou Ullrichovou po muzeích a galeriích města Prahy. Dodnes ji obdivuji, zvláště při získávání vlastních pedagogických zkušeností, jak byla schopna vše tak úţasně zvládnout.
37) Z grafických technik Jana Ullrichová ve výuce vyuţívala „suchou jehlu“, kdy se obraz vyrývá do pevné kovové, nebo umělohmotné destičky - štočku. Do vrypů se vetře barva a v tiskařském lisu se matrice projede spolu s navlhčeným papírem. Další technikou byl linoryt. Podle návrhu se rydly vyryjí části, které mají zůstat světlé. Na zbylé plochy se válečkem nanese barva a matrice s papírem se projede lisem. Podobně probíhá tisk z koláţe, ale matrice je tvořena papírovou, nebo textilní koláţí. Další pouţívanou technikou bylo modelování z keramické hlíny a kašírování z papírmaše (navlhčený, rozmělněný papír spojený tapetovacím lepidlem). Enkaustika obnáší malbu barvami, do kterých je přimícháván rozehřátý vosk, nebo se vosk nanáší na textilní koláţ a ještě se na povrchu domaluje olejovými barvami. Koláţe jsou buď papírové, nebo textilní. Původní materiál se rozstříhá, nebo natrhá a vytvoří se z něj nový celek lepením a v případě pouţití látek, sešíváním. S touto technikou souvisí textilní aplikace, kdy se na sebe vrství kousky látek, různé velikosti a barvy. Vrstvy se fixují prošitím, nebo lepením. Tkaní gobelínů je textilní technika, při které vzniká tkanina provlékáním útku osnovními nitěmi. Většinou se pouţívá plátnová vazba. Další technikou je batika vosková, nebo vyvazovaná, kde se poskládaná látka v některých místech pevně sváţe provázkem, místa se neprobarví a po rozvázání provázků se na látce objeví vzory.
28
3.2 Zkušenosti a znalosti praktikované ve výuce V pedagogické praxi se vţdy odráţí osobnost učitele, jeho typové zaměření i s veškerým mnoţstvím zkušeností a záţitků, které si sebou nese od narození aţ po dospělost. Nejinak je tomu i u studentů. Osobnost ţáků byla pro Janu Ullrichovou velmi důleţitá pro stanovení směru výuky. Zaměřovala se na individuální přístup ke kaţdému z nich a přestoţe zadání bylo většinou pro všechny ţáky stejné, způsob provedení se uţ mohl poněkud lišit. Technika bývala také stejná, ale během lekce mohla být přizpůsobena dovednostem studentů. Práce ve skupinách, kde byla zastoupena širší věková škála ţáků, byla náročnější, neţ ve sjednocené skupině a musela být více zaměřena na individuální dovednosti, odvíjející se mimo jiné i od stáří ţáka. Široké věkové rozpětí ţáků skupin ve výtvarných oborech základního uměleckého školství stále přetrvává. Citlivost v této problematice byla jednou z největších pedagogických kvalit Jany Ullrichové. Byla si vědoma rizika odpadnutí ţáka od „víry“ ve své schopnosti, talent, moţnost zdárně provést učitelčino zadání, pakliţe by nesprávně zhodnotila inklinace ţáků k technikám, námětům, k potřebě času na provedení úkolu.38) Sloţitost v citlivém přístupu k ţákům se násobila mnoţstvím typů a jejich kombinací psychickými stavy a momentálním rozpoloţením jak studentů, tak jejich učitele. Základním stavebním kamenem pro řízení výuky, byly pro Janu pedagogické zásady a osnovy výtvarného oboru, které posléze pomáhala tvořit,39) dále vlastní výtvarný názor a zkušenost. S Janou Ullrichovou i ostatními kolegy jsme se shodli na důleţitosti jasného programu výuky a poctivosti v pedagogických přístupech.40)
29
38) Z rozhovoru autorky s Janou Ullrichovou. 39) Společně s Věrou Roeselovou se podílela na tvorbě osnov výtvarného oboru lidové školy umění. 40) Shrnutí rozhovoru autorky na téma učitelských postupů a zásad s Jiřím Dorňákem a Veronikou Koléškovou, kteří byli ţáky a kolegy Jany Ullrichové.
3.2.1 Stavba lekce Jana Ullrichová zdůrazňuje důleţitost stavby lekce. Hodina musí být dobře uvedena, zadání má být jasné, aby všichni ţáci věděli, co se bude po nich chtít a jakým způsobem se mohou úkolu zhostit. Dalším a snad nejdůleţitějším momentem je motivace, nastartování tvůrčí energie a zároveň dostatečné uvolnění, aby do tvorby byli schopni dát co nejvíce a cítili uspokojení z vlastní práce. Moment „uvolnění“ je v této souvislosti kardinální dvojím způsobem: jednak z hlediska tvůrčího obecně, jednak z hlediska praktického, protoţe ţáci přicházejí do výuky základní umělecké školy v odpoledních hodinách a mají za sebou jiţ jednu „šichtu“ ve vyučování na základních a středních školách. Je potřeba je odpoutat od dopolední studijní zátěţe a uvolnit jim takříkajíc ruce pro výtvarné vyjádření. Následuje vlastní provedení úkolu ţáky. Posledním krokem je hodnocení. Není tím myšleno přímo známkování, ale rozprava s ţáky nad jejich díly. Je důleţité říci, co se jim povedlo, co se dá dělat jinak, co se v lekci naučili nebo měli naučit a zdali budou schopni nové poznatky uplatnit při jiné příleţitosti. Hodnocení ze strany vyučujícího musí být senzitivní a hlavně povzbudivé, samozřejmé je osvětlení chyb v práci. Ţákům je třeba sdělit, kde je udělali, jak k tomu došlo a jakým způsobem je napraví, případně pouţít metodu „chytré chyby“.41) Jana Ullrichová vedla hodnocení sama, ale později přistoupila k hodnocení společně se ţáky. Mladší ţáci měli hovořit o původním zadání a hodnotili, jak se co komu povedlo, nebo kdo se od zadání odchýlil a proč. Se staršími hodnotila řemeslné zpracování, zdařilost kompozice a v posledních letech se společně dostávali do roviny disputací o umění. Studenti hovořili jiţ velmi fundovaně při obhajobě své vlastní práce. O to sloţitější bylo hodnocení pro paní učitelku, poté, co vyjevili své záměry, úspěchy, či neúspěchy. Citlivě dětem sdělovala, kdo se úkolu zhostil nejlépe a proč. Neslo to sebou samozřejmě rizika jistého zklamání, zvláště u malých ţáčků. O to povzbudivější byla pochvala v příští lekci.42) Bylo důleţité nespoutávat hodnocením invenci ţáků.43) Hodnocení nebylo snadné vzhledem k různosti a originalitě projevů. Specifika výtvarného vyjádření ocenila, protoţe netrvala na tom, aby ţáci pracovali přesně podle jejích pokynů.
30
41) Metoda spočívá v nalezení chyby ţákem s případnou nápovědou učitele. Ţák se pokusí samostatně navrhnout její opravu. 42) Z rozhovoru autorky s Janou Ullrichovou. 43) HELUS, Z. Dítě v osobnostním pojetí. Praha: Portál, 2004, s.160.
3.2.2 Experimenty s výukou Vyhodnocení dělala i sama pro sebe, zvláště, kdyţ experimentovala s výukou. Musela zváţit, zda bylo přínosem, odchýlení se od tradičních metod práce se ţáky a případná chybná cesta z experimentu vyplývající, nebo jistější ověřený způsob výuky. I chybami se člověk učí a ona zjistila, které metody pouţívat nebude. Musela zvaţovat i vhodnost experimentů pro různé věkové skupiny ţáků. Netradiční metody, které fungovaly u mladších dětí, nemusely působit vhodně u starších a naopak. V těchto chvílích rozhodování o netradičních metodách, nastupoval její vytříbený pedagogicko-psychologický přístup. Experimentu se zastávala i na metodických setkáních ve Štiříně, kde se pravidelně střetávala s ostatními kolegy z výtvarných oborů.44) Tam se mluvilo o chybě v tom smyslu, ţe není vhodné poukazovat na nesprávnost provedení a uţ vůbec mluvit o nějaké chybě, ţe existuje. Starší ţáci připravující se na školy s uměleckým zaměřením však musí zvládnout studijní kresbu.45) Úspěch v této disciplíně je dán povědomím o chybách a jejich odstranění. Například v kompozici, perspektivě, stínování a technice. Chyba je tedy zkušenost, která nás dostává vpřed. V roli učitele je skryt nezávislý pozorovatel, který má mít nadhled. Z toho vyplývá, ţe by měl u ţáků spíše neţ sám u sebe připustit lehkost v konečné fázi díla. Pokud si ale vzpomínám, vyţadovala Jana Ullrichová ve svých lekcích dotaţení díla a zároveň určitou hotovost v kaţdé fázi vývoje práce. Věděla, ţe studenti mají sklon odbývat práci a nepropra covávat některé detaily s odůvodněním, ţe se jim to tak líbí. Chtěla po nich, aby si zobrazovanou věc proţili, vnořili se do ní a promeditovali si proces tvorby. K uvolnění byl dostatek prostoru v modelování, při volné kresbě a grafice. Práce ţáků, na pravidelných krajských a celostátních přehlídkách výtvarných oborů, které se Janě Ullrichové líbily, byly vţdy pořádně dokončené a propracované. Jednou ji velmi zaujala kolekce indických dětí. Na větších formátech byly úţasně provedeny mytologické výjevy z indického ţivota. Byly to figurální výjevy, které malovali jedenácti aţ třináctiletí ţáci. 44) Školící středisko ve Štiříně, pro pedagogy různých uměleckých oborů, kde se konalo mnoţství přednášek, performancí, setkání předních českých pedagogů s odborníky uměleckých odvětví, místních i
31
cizinců. Štiřínská setkání bývala po všech stránkách nábojem a inspirací. Jana Ullrichová, jediná výtvarnice v tehdejší lidové škole umění ve Valašském Meziříčí, neměla s kým probírat výtvarná témata a postupy výuky. Při setkáních ve Štiříně, měla kolem sebe najednou třicet lidí, se kterýma mohla probírat odborné problémy. Tato setkání působila preventivně proti profesní únavě přítomných učitelů. 45) Z rozhovoru autorky s Janou Ullrichovou.
Pubertální věk se v teorii oborové didaktiky označuje za kritický a nejsloţitější. Ţák uţ nemá naivní dětský projev, ale zároveň se ještě není schopen vyjádřit takovým způsobem, jak by chtěl. Výtvarný projev ţáků většinou čtvrtého a pátého ročníku prvního cyklu, je ve stádiu přerodu dětské naivní představivosti, která se transformuje do vyjadřování konkrétnějšího, reflektujícího více a více realitu kolem nás. U mnohých ţáků však vyvstává rozpor mezi tím, co chtějí zobrazit a tím, jak se jim to daří prakticky uskutečnit. Při práci s ţáky této věkové skupiny je třeba vyuţívat takových metod, které je uspokojí samotným procesem tvorby, s vědomím, ţe se výsledná podoba jejich díla nemusí zrovna shodovat s jejich představou o něm. Poutavost práce je tedy velmi důleţitým motivačním faktorem. „Do výuky je třeba zařazovat aktivně tvořivé činnosti, které vedou k seberealizaci na základech vnímání, pozorování, smyslové zkušenosti.“46) Pojetí výtvarné výchovy v duchu atraktivnosti, pomáhá překlenout období, které je pro mnohé ţáky sloţité. Rozhodují se, zda budou pokračovat v docházce do výtvarného oboru. Program výuky musí být postaven na činnostech, které uţ ţáci zvládnou a pomocí nichţ vytvoří nějaký nový celek – výtvarné dílo. Ţáci jiţ většinou jsou schopni studijní kresby.47) Tohoto faktu lze vyuţít ve výtvarných řadách o několika krocích.48) Přičemţ kresba podle skutečnosti bude výchozím bodem pro další navazující části. Práce můţe být pojata jako skupinová. Studijní kresbu provede kaţdý ţák samostatně, ale další krok v podobě stylizované malby uţ můţe být podřízen společné myšlence a představě. Učitel zadá téma tak, aby si ţáci mohli promýšlet různé varianty a společně se domlouvat na postupech práce, kompozičním řešení a barevnosti. V průběhu práce by měli diskutovat o svých nápadech společně s pedagogem, aby mohl provádět případnou korekci. Při průběţném a závěrečném hodnocení je potřeba přihlíţet k výtvarnému typu ţáka a k jeho zaměření.49) Někteří ţáci zpracovávají precizně detaily, je jim vlastní pečlivá kresba, někdo je naopak v projevu velkorysý, nedělá mu problém pojednat velký formát. Rozdíl mezi ţáky můţe být i v přístupu k barevnému provedení. Barvy, které vyhovují ve své jásavosti a teplé škále palety jedněm ţákům, mohou být pro druhé příliš agresivní. Je na učiteli, jak citlivě bude reagovat na typovou danost ţáků při motivaci, samotné práci i při konečném hodnocení.50)
46) ROESELOVÁ, V. Metodická příručka pro učitele VO LŠU. Strojopis. Praha: Výzkumný ústav pedagogický, 1980.
32
47) Kresba, při níţ je pozornost a práce zaměřena na co nejvýstiţnější zobrazení skutečnosti. 48) Výtvarná řada je soubor několika na sebe navazujících prací. 49) ADOLF, M. Některé kapitoly z didaktiky VV. Olomouc: Pedagogická fakulta UP, 2002. 50) ROESELOVÁ, V. Metodická příručka pro výtvarné obory 5.-6. ročník. Strojopis. Praha: Výzkumný ústav pedagogický, 1980.
Jana Ullrichová si vyvodila pro svou práci stanovisko, ţe je třeba maximálně podpořit ţáky v jejich výtvarném úsilí. Děti, které jsou v pubertě, nabírají zkušenosti, jiţ ví něco o ţivotě, dávají do projevu svůj postoj, ať uţ se vyjadřují lépe či hůře. Zásadní je taky vliv okolí. Působení rodin ţáků a vrstevnických skupin. Čím se zabývají, k čemu inklinují. Bylo pro ni tedy důleţité nadchnout své ţáky pro výtvarný obor, vše krásné a vzbudit nadšení pro umění všeobecně.
3.2.3 Časem prověřené metody ve výuce Lekce zpestřovala Jana Ullrichová pouštěním hudby, která ji připadala vhodná k navození tvůrčí atmosféry. Vybírala takovou hudbu, která oslovila velmi intenzivně i ji samotnou. Velkým objevem byl pro ni například autor současné hudby, patřící mezi minimalistické hudební skladatele – Philip Glass. Mnozí ţáci se tak naučili vnímat hudbu jako součást tvůrčího procesu. Těm ţákům, kteří si doposud neměli moţnost ţádnou hudbu pouštět, dala návod, ţe to lze, ţe je to součástí proţitků, důleţitých pro pozdější sebevyjádření. Dodnes se mi vybavují některé takty skladeb, které nám Jana Ullrichová ve vyučování pouštěla. Kdyţ zaslechnu určitý motiv nebo celou skladbu z rádia či audiotechniky, řeknu si: „No to je ono, to jsme poslouchali ve výtvarce“, asociuji si náladu a někdy ve výjimečných případech i téma práce. Některým ţákům mohla hudba uvolnit ruce, osvobodit je od přílišných zábran, vyjádřit se výtvarně. U někoho mohla způsobit barevné a kompoziční asociace, rozšíření inspiračního území nebo odpoutání se od hlučných zahlcujících a rušivých zvuků kolem nás a navodit jednotné téma, pročištění od „špinivých“ zvuků. Jana přiznává, ţe by byla v současnosti zdrţenlivější ve výběru hudby i frekvenci její distribuce. U některých ţáků totiţ mohla být hudba příliš intenzivním rušivým elementem pro jejich výtvarnou práci.51) Další inspirativní záleţitostí, bylo promítání diapozitivů, v pozdější době videokazet. Jana Ullrichová promítání neomezila pouze na samotné prohlíţení obrázků nebo filmů, ale krom oficiálního komentáře vše doplňovala svým vlastním výkladem, na který vţdy navazovala diskuze s ţáky na právě zhlédnuté téma.52)
33
Diskuze byly důleţitou součástí výuky vzhledem k tomu, ţe učily ţáky vyjadřovat vlastní názory, pocity a postoje k dané věci. Zprostředkovaně jim dávaly návod, jak se vyjadřovat a reagovat, na jakékoli téma ve vlastním ţivotě. 51) Z rozhovoru autorky s Janou Ullrichovou. 52) Fotografie vesmíru a Země, převedl manţel Jany Ullrichové Herbert Ullrich na diapozitivy. Materiály tohoto typu a dokumenty o umělcích nebyly v té době tak snadno dostupné jako nyní.
V prvopočátcích Jana Ullrichová zjistila, ţe se studenti téměř neumějí svobodně vyjadřovat, nebo mají obavy ze svého vlastního hlasového projevu. Postupem času se jí podařilo je vyprovokovat jednoduchými otázkami k přemýšlení nad daným tématem nebo výtvarným dílem a k vyjádření se k němu. Ptala se jich, co vidí, zdali znají autora, název, případně jaký název by obrázku dali oni sami a proč. Rozebírali také, jak na ně zobrazené dílo působí, co cítí, který obraz by si vybrali domů a proč. Jaký je námět práce, jaké se tam vyskytují barvy a se staršími ţáky rozebrala kompozici.53) Systém, jakým nám osvětlovala teorii výtvarné kultury, si patrně vštípila na Pedagogické fakultě v Brně. Do galerií se stálými expozicemi i krátkodobě trvajícími výstavami, se snaţila se ţáky chodit pravidelně. Výpravy se neomezovaly pouze na region, ale jezdilo se i do větších měst, včetně Prahy. Program byl přínosem jak po výtvarné, tak po sociabilní stránce. Ţáci spolu trávili mnohem více času a v jiných situacích neţ ve škole, z čehoţ vyplývala větší soudrţnost kolektivu a další potřeba těchto obohacujících střetávání. Na většině výstav měli ţáci skicáky a dělali si poznámky k dílům, případně malé skici, ze kterých mohli vycházet při vlastním studiu. Vědění o výtvarných umělcích Jana Ullrichová ţákům zprostředkovávala skrze své vlastní studium ţivotopisů výtvarníků. Zastávala názor, ţe student, který se blíţe seznámí i s obyčejnými úseky či pikantériemi ţivota umělce, si ho později tolik neadoruje, je mnohem více schopen porozumět jeho dílu a samostatně se výtvarně vyjadřovat na jakékoli téma. Důleţitý pilíř ve výtvarné výuce představuje krajinomalba a v této souvislosti pořádání skupinových plenérových kurzů. Zlatou dobou těchto „plenérů“ byla pro Janu Ullrichovou devadesátá léta. Na jednom z nich – v Zákopčí, Jana Ullrichová realizovala zvláštní projekt, vedoucí ţáky k sebeuvědomování člověka v přírodě. Ţáci si v dané lokalitě vyhledali místo, tiše a nehnutě seděli a vnořovali se do sebe. Děti se takto niterně přiblíţili Přírodě a tento kontakt promítali do výtvarné práce i do svého chování. Výsledky byly podle Jany Ullrichové naprosto úţasné, děti byly otevřenější vůči vjemům i samy k sobě, coţ se promítlo samozřejmě do celkového vyznění krajinářského kurzu i
34
další výuky ve škole. Došlo tam však ke kolizi: jednoho ţáka (z problematických poměrů) tato metoda dovedla téměř k sebezničení. Váţně uvaţoval o sebevraţdě skokem z vysokého stromu.
53) Z rozhovoru autorky s Janou Ullrichovou.
Psychologická závaţnost tohoto projektu vedla Janu Ullrichovou k hlubokým reflexím dvojsečnosti této metody otevírání dětských niter a posléze o ní také často přednášela na metodických setkáních 54) zdůrazňovala důleţitost spolupráce psychologa při organizování projektů tohoto druhu. V základní umělecké škole probíhá vyučování v lekci s mnohem menším počtem ţáků neţ na běţných školách, tak měla Jana Ullrichová moţnost věnovat uměleckému rozvoji, problémům i pokrokům ţáků mnohem více času a pozornosti. Ţák musí být zákonitě přesvědčen o zájmu učitele, to do jisté míry motivuje jeho aktivní přístup k získávání znalostí a dovedností v oboru. 3.2.4 Technologické zkušenosti předávané ţákům Jana Ullrichová ovládá a ctí mnoho výtvarných technik a nikdy si technologické zkušenosti nenechávala pro sebe, ale snaţila se je předávat v co největší míře svým ţákům. Měla radost, kdyţ co nejvíce studentů mohla zasvětit do tajů malby, kresby, grafiky, modelování, batiky voskové i vázané, enkaustiky a různých kombinovaných technik. Nesnášela ale „ technikaření“, kdyţ si pedagog vybral atraktivní techniku, aniţ by uvaţoval o její estetické vhodnosti. Pokud technika nepodpořila obsah výtvarné práce, byla nevhodná. 3.2.5 Lidský přístup k ţákům Neodmítala ţáky, kteří byli takzvaně „zlobiví“ a snaţila se v hodinách najít něco, čím by upoutala jejich pozornost a oni by začali pracovat. Mnohdy právě s problematickými ţáky měla výborné výsledky. Problematické typy ţáků mnohdy odradí učitele od jakýchkoli pokusů je motivovat k práci.
35
54) Metodická setkání se konala v těch školách, kde měli učitelé co nabídnout po stránce tvůrčí výtvarné inspirace. Olomoucká lidová škola umění byla výborně vybavena. Ţáci mohli během školního roku procházet specializovanými ateliéry. V Opavě a v Roţnově pod Radhoštěm byli mimo jiné úspěšní ve výuce grafiky. Učitelé výtvarného oboru lidové školy umění organizovali metodické setkání, na kterém prezentovali dlouhodobý projekt „ Stvoření světa“. Výsledné práce byly prezentovány na výstavách. Metodická setkání se konala pod záštitou Ústřední umělecké rady a krajské metodičky.
Specifické zaměření výtvarného oboru však zajišťuje mnohaprocentní zájem o studium. Je to aktivita, probíhající mimo povinnou školní docházku, ve většině případů ji navštěvují ţáci s velkým zájmem a ti, kteří mají rušivé tendence, jsou usměrněni výběrem vhodné práce. Povaha ţáků je natolik individuální, ţe neexistuje zadání, či řešení zadání, které by vţdy vyhovělo všem ţákům ve skupině. Jana Ullrichová pracovala ve velmi náročném prostředí se skupinami čítajícími v průměru deset ţáků. Ráda vzpomíná na výuku v provizoriu, kdy se škola musela přesunout do jedné základní školy. Se svou kolegyní Kateřinou Jakešovou měly dostatek prostoru. Kaţdá ve své třídě, na konci vyučování rozloţily práce na zem a hodnotily, co se komu povedlo, co je zajímavé a progresivní v řešení úkolu. Nejzdařilejšími výtvory zdobily učebny, vytvářely spolu inspirativní prostředí a dlouho do večera rozebíraly, za jakých okolností vzniká dětský výtvarný projev.55) Jana Ullrichová respektovala individualitu, částečně ji formovala, ale nedá se mluvit o jejím potlačení. Individuální přístup, který je povaţován v pedagogice za novum současných let, praktikovala mnohem dříve, neţ se o něm začalo oficiálně hovořit. V zásadě rozlišovala ţáky na dva typy. Řemeslně zručný a rozjímavě hloubavý. Toto dělení je samozřejmě v rámci textu velmi zjednodušené, ale potřebné. Řemeslný typ ţáků nenutila do práce příliš introvertně zaměřené, při níţ by neuplatnili své manuální dovednosti. Naopak rozjímavé typy potřebovaly její citlivý přístup, aby se jakýmkoli způsobem nezablokovala komunikační cesta k nim a následně i výtvarný projev. Věděla, ţe ve výuce hraje roli mnoho faktorů jak ze strany učitele, tak i ţáka, které mají vliv na celkový prospěch ve výuce, na radost z tvorby a následně vyuţití všech zkušeností a dovedností v dalším ţivotě. Necitlivým přístupem učitele se můţe stát, ţe zaviní odklon ţáka od vyučované disciplíny částečně nebo dokonce na celý ţivot. Pro Janu Ullrichovou bylo tedy důleţité získat si ţáky na svou stranu, nadchnout je pro umění a po-
36
moci jim získat mnoţství a dovedností informací v tomto oboru. Celý ţivot přemýšlela nad způsobem, jak zvládnout svůj obor, následně o přístupu k ţákům a nepoddání se ustálené metodě, kterou by pouţívala po celou dobu své pedagogické činnosti. V přístupu k ţákům reagovala poměrně flexibilně na typová specifika ţáků a postupnou změnu osnov pro základní umělecké školství.
55) Z rozhovoru autorky s Janou Ullrichovou.
3.3 Jiné činnosti a funkce v pedagogickém oboru Kromě výuky ve výtvarném oboru lidové školy umění ve Valašském Meziříčí působila Jana Ullrichová jako jeho vedoucí. Pracovala v metodických sekcích v rámci kraje. Pravidelně jezdila na několikadenní setkání s kolegy ve Štiříně. Posléze byla členkou Ústřední umělecké rady, organizovala semináře pro pedagogy a podílela se také na přípravě osnov pro výtvarné obory základních uměleckých škol. Významnou měrou se po roce 1989 zasadila o zachování výtvarných oborů na základních uměleckých školách.
„Paní Janu Ullrichovou jsem potkala před více neţ dvaceti lety. Její hlavní zájem se tehdy soustředil na práci s dětmi a mladými lidmi a dovedl ji do úzkého kruhu nejlepších výtvarných pedagogů z lidových uměleckých škol. V osmdesátých letech se tito lidé pravidelně setkávali, uvaţovali o vývoji oboru a vzájemně se seznamovali se svými názory a s praktickými výsledky, k nimţ osobité pojetí výuky vedlo. Jana jiţ tehdy překvapila svým zájmem o dětskou malbu, kterou povaţuji za nejobtíţnější disciplínu výtvarné výchovy. V době, kdy se začal rodit zcela nový přístup k výtvarné výchově, se Jana ujala experimentů a neobyčejně tvořivě dovedla své ţáky k systematické celoroční práci. Tak vznikly myšlenkově bohaté celky věnované vesmíru, pravěkým a starověkým kulturám nebo člověku.“56) Výňatek z metodického listu k projektu „Stvoření světa“ Velká invence Jany Ullrichové se projevila v realizování myšlenky projektu „Stvoření světa“ Metodický list koncipovala r. 1993, po konzultacích s kolegy-výtvarníky – PaedDr. Yvonou Wojaczkovou, PaedDr. Leszkem Wojaczkem, a akademickým sochařem Jiřím Dorňákem.57)
37
Na začátku byl nápad. Vznikl v době velkých změn. Já i moji kolegové jsme měli pocit, ţe je to v té chvíli velmi vzrušující a osvobozující téma. V té době ještě na pultech knihkupectví zdaleka nebylo tolik poutavé literatury, ani v televizi naučné populárně vědecké filmy o posledních výzkumech vesmíru a vývojových etapách naší planety Země. 56) ROESELOVÁ, V. In Jana Ullrichová, ţivot a dílo- malé ohlédnutí u příleţitosti autorské výstavy v zámku Kinských ve Valašském Meziříčí. Katalog. Valašské Meziříčí: Colora, 2003. 57) Na škole, která byla vybrána, aby organizovala metodické setkání, byl vytvořen metodický list, jako výstup pro další vyuţití ve výuce.
To vše se objevovalo průběţně, spíše později a nás to jen utvrzovalo v tom, jak aktuální otázky si klademe. Měli jsme pocit, jako bychom byli jemnými vibracemi napojeni na myšlenkové proudy této doby. Zvolený dlouhodobý program ovšem předpokládal, ţe bude zapotřebí mimořádné spolupráce a kolegiální vstřícnosti. Řekla bych, ţe to byl první cenný poznatek. Spolupráce, společné téma, které se stalo také motivací našich soukromých rozhovorů. Vznikaly další a další podněty u pedagogů, ţáků a studentů, ale i širší veřejnosti. Jsou li mladí lidé vyprovokováni a podníceni, nikdo by nevěřil, jaký zájem o věci mají. Uspokojuje to jejich potřebu po vzrušujících záţitcích, jejich zvědavost a zvídavost, ověřují si to, co uţ znají a dostávají se do souvislosti s prostorem a časem a to je velmi podnětné. Vyvstávají zajímavé otázky. „Odkud jsme přišli a kam se ubíráme? Proč jsme?“ Vtažení do tématu. Shodou šťastných událostí, kterých bylo v průběhu více, jakoby do sebe vzájemně zapadaly, se mi podařilo získat diapozitivy Planeta Země, autentické pohledy z vesmíru na naši planetu, pořízené kosmonauty USA, Ruska a jiných států i s autentickými výpověďmi. Tyto diapozitivy jsme promítali v úvodních lekcích s hudbou Philipa Glasse. Uţ v průběhu promítání vznikala atmosféra plná vzrušujícího obdivu nad naší zázračnou planetou, kterou je třeba chránit a sklánět se nad boţským dílem. I po výtvarné stránce zde byl úchvatný pohled na jedinečné abstraktní kompozice, vlastně jsme si společně uvědomovali, ţe není valného rozdílu mezi realitou a abstrakcí. Je to pouze úhel pohledu. Obrovské toky řek zde svítily červeně, ţlutě, rozvětvovaly se do krajiny jako ţilný systém, byly paralelami srovnatelnými s detaily přírody nám dobře známými a my jsme si uvědomovali jednotu makro a mikrosvěta. Vyvstávaly opět otázky. „Proč vlastně vznikl vesmír? Stačí sjednocená teorie, či snad potřebuje stvořitele, pokud ano má on nějaký vliv na vesmír a kdo stvořil jej?“
38
Následovalo více podnětných akcí. Další promítání, mnoţství literatury, návštěva muzea, kde nás vedoucí přírodovědeckých sbírek provedl sbírkami a poutavě vyprávěl o výzkumech a geologických nálezech. Vznikaly sbírky kamenů, kosterních částí, různých přírodnin. Kolegyně Yvona Wojáczková odjela se svým muţem na několik měsíců do Austrálie, kde se seznámila s kulturou domorodých obyvatel Austrálie (Aborigines), přivezla spoustu podnětů, které se odrazily v její práci. Později také s kolegou Jiřím Dorňákem poznali Bretaň geologicky nejstarší evropské území s bohatou historií (menhiry, dolmeny). Ţáci shromaţďovali spoustu literatury, shodou okolností, jako by nám vše nahrávalo, vycházela spousta krásných knih (Atlas světových dějin, Kronika lidstva, Ilustrované dějiny světa), kterými se obklopují ţáci doma i ve škole a zvykají si pracovat s knihou. Vlastní program probíhal ve dvou rovinách. Historie – časová linka a duchovní oblasti, umění, odraz myšlení atd. V této druhé rovině jsme se zaměřili hlavně na dílo Hieronyma Bosche, praotce surrealismu, které jsme chápali jako zcela nadčasové dílo plné skryté symboliky, učili jsme se číst v jeho „Zahradě rajských rozkoší“, v jeho „Pekle“, „Posledním soudu“ atd. Celému „Peklu“ dominuje muţ – strom, aristokratická hlava s účesem dvořana, s povrţlivým poloúsměvem na bledé tváři – rafinovaný ďábel ….. jak aktuální. Všechno je převráceno, vzájemné poměry i stabilita, jsou převráceny vztahy mezi člověkem a jeho světem. Apokalypsa. Lidé vydáni na pospas krásným zábavám v divukrásné zahradě. A coţ křehké korálové útvary, tolik se blíţící naší představě vesmírných civilizací, skrytých tajemství a znovu a znovu a znovu zeměkoule s bledými postavami. Kromě všeobecného zaujetí zde bylo důleţité, ţe se vyvolal upřímný zájem o výtvarné dílo, v tomto případě o dílo Hieronyma Bosche. Ţáci si vybírali výřezy z jeho kompozic, které nějak korespondovaly s jejich myšlením, ty pak studovali, nebo parafrázovali. V průběhu celého programu je mimořádně důleţitá práce s knihou, dějinami umění a domácí přípravou. Mohu říct, ţe toto se dařilo nadmíru dobře a je to jedna z nejpříjemnějších zkušeností. Své úvahy a poznatky si průběţně ţáci zapisovali a později se staly součástí výstavy. V některých lekcích ani nevznikaly výkresy či jiné práce. Zůstalo u rozhovorů, prohlíţení, případně náčrtků. Samotné výtvarné práce byly mnohdy kolektivního rázu, na větších formátech. Pravda je, ţe se mnohdy setřela osobnost jednotlivého ţáka. Zato ovšem vytvořili společné dílo, které si museli rozvrhnout a nějak se shodnout. Pokud jde o techniku, byla většinou kombinovaná, vycházeli jsme z materiálů, které jsme měli. V podstatě z mála. Fantastický realismus – tak bych nazvala způsob vyjádření, který vystihuje práci nejčastěji. Nutno podotknout, ţe projekt naprosto
neomezoval ani nesvazoval ruce. Poskytoval dostatek
prostoru pro všechny činnosti, i pro přípravu na studia. Hodně jsme vyuţívali pec, jednak pro to, ţe
39
jsme ji zrovna získali, ale taky proto, ţe hrubý střep z cihlářské hlíny splňoval naše momentální představy. Poslech hudby byl neodmyslitelnou součástí naší práce. V současné době uţ ustupuje trochu do pozadí, ale v počátečních etapách hrál významnou roli. Nejvíce jsme poslouchali autory: Philiph Glass, Peter Gabriel, David Byrne, meditativní hudbu a hudbu přírodních kmenů (severoameričtí indiáni), hudbu australských domorodců, velrybí zpěvy a modlitby tibetských mnichů. S poslechem hudby, která je vhodně zvolená, máme nejlepší zkušenosti, je inspirací, dotváří atmosféru, ale v ţádném případě by neměla být pouze kulisou. Uţ tak je kolem nás spousta rušivých zvuků. Nezbytné také je aby ţáci věděli, co poslouchají a abychom jim hudbu dokázali přiblíţit. Nakonec shrnu zkušenosti, nejdříve pozitivní. Učitel má program. Tento program se rozvíjí, nabaluje na sebe další nápady. V našem případě je velmi dlouhodobý. Uţ se těšíme na umění našeho regionu, mýty, legendy, tradice aţ k současnosti. Je zde veliká návaznost mezipředmětová, coţ se odrazilo i na základních školách, kde se učitelé inspirovali naší výstavou natolik, ţe bez problémů vycházeli ze své vlastní činnosti. Do širokých souvislostí se dostávají filosofie, historie, dějiny umění, archeologie, věda náboţenství, orientace v čase. Došlo k posunu myšlení našich svěřenců. Touţí vlastnit a poslouchat jinou hudbu neţli tu, která se jim běţně nabízí. Touţí vlastnit knihy. Nyní ke zkušenostem varujícím. Je nutné, aby měl učitel dostatek zkušeností. Aby nerealizoval sebe přes ţáky. Je potřebná kvalitní a náročná příprava. Bez ní to není moţné. Nebezpečí diletantismu. V našem případě choulostivé otázky: „Čemu věříte vy?“ Různé pavědy a pověry. Dbali jsme na to, abychom ţáka jednoznačně neovlivňovali. Projekt jsme chápali z mnoha pohledů, nejen z jednoho úhlu. Věda, evoluční vývoj, náboţenství, sci-fi. Některé pasáţe se nám zdají být povrchní, vše se vyvíjí a my se k nim znovu vracíme, také k nim přistupujeme z jiného pohledu. Také můţe dojít k únavě z projektu a je to učitel, kdo to musí včas odhadnout. Přestoţe se čas od času odkloníme od tématu, vracíme se k němu znovu a znovu a zatím si jiný program nedokáţeme představit. Jsme v něm ponořeni my učitelé i ţáci. Vţdyť skutečnost je tak úţasná, ţe převyšuje sebevětší fantazii. A to je v podstatě vznik a vývoj ţivota na této Zemi.“ 58) Tento projekt byl přelomovým momentem v učitelské práci Jany Ullrichové. Stala se metodičkou a posléze působila v Ústřední umělecké radě. V projektové výuce, byl inspirativním impulzem pro další postup výtvarných oborů, od jednotlivých prací, k větším a co do spektra obsaţnějším celkům.59)
40
58) Výstava prací, které vznikly v rámci projektu „Stvoření světa“ se konala ve všech prostorách školy, kde sídlí nehudební obory základní umělecké školy i na školní zahradě, kde byly vystaveny rozměrné objekty a plastiky. Obrazy a výrobky byly na chodbách i v učebnách. Další část prací byla vystavena v Galerii kina Svět ve Valašském Meziříčí. Projekt byl velmi úspěšný a proto část prací a dokumentace putovala také do Prahy na Karlovu Univerzitu, kde se konal celostátní seminář pro učitele a metodiky výtvarných oborů lidových škol umění. 59) Z rozhovoru autorky s Janou Ullrichovou.
4
Návrh Školního vzdělávacího programu
Cílem této kapitoly bylo zpracování návrhu Školního vzdělávacího programu základního uměleckého vzdělávání pro výtvarný obor autorkou, ve spolupráci s Janou Ullrichovou. Samotné práci předcházelo prostudování dokumentů závazných pro tvorbu ŠVP a materiálů se zkušenostmi z pilotních škol. Práce je členěna na část s všeobecnými informacemi, samotný návrh školního vzdělávacího programu a Školní vzdělávací plán pro čtvrtý a pátý ročník prvního stupně výtvarného oboru na první pololetí. V červnu roku 2010 ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy České republiky schválilo Rámcový vzdělávací program základního umělecké vzdělávání – RVP ZUV. RVP ZUV představují v systému kurikulárních dokumentů státní úroveň následující po Národním programu vzdělávání. Školní úroveň zastupují Školní vzdělávací programy - ŠVP, podle nichţ se bude uskutečňovat vzdělávání v jednotlivých školách. Všechny státní umělecké školy v naší republice začínají na základě tohoto dokumentu tvořit své vlastní školní vzdělávací programy. Tomuto kroku předcházely pilotní programy vybraných základních uměleckých škol, ve všech krajích české republiky. ŠVP bude vznikat průběţně po dobu dvou let a do jeho tvorby se zapojí kompletní pedagogický sbor spolu s koordinátorem a ředitelkou školy. Bude zastřešen projektem “Zlínart”, v rámci něhoţ proběhnou školení učitelů. Konečná podoba ŠVP by měla být připravena ke schválení ředitelkou v červnu roku 2012. Od následujícího školního roku 2012 – 2013 se v ZUŠ Valašské Meziříčí začne vyučovat podle nově utvořeného ŠVP. Školní vzdělávací program pro výtvarný obor, jsme s Janou Ullrichovou koncipovaly jako návrh, který můţe slouţit jako výchozí podklad pro tvorbu jeho finální podoby. Úvodní část je platná pro všechny obory ZUŠ a následné části jsou specifikovány pro výtvarný obor. 41
Zpracování návrhu Školního vzdělávacího programu je členěno do osmi podkapitol. 4.1 Identifikační údaje 4.2 Charakteristika školy 4.3 Zaměření školy a její vize 4.4 Výchovné a vzdělávací strategie 4.5 Vzdělávací obsah uměleckých oborů 4.6 Vzdělávání ţáků mimořádně nadaných 4.7 Zabezbečení výuky ţáků se speciálními vzdělávacími potřebami 4.8 Hodnocení ţáků a vlastní hodnocení školy 4.1 Identifikační údaje Název ŠVP: Školní vzdělávací program Základní umělecké školy, Valašské Meziříčí, Komenského 67 Motivační název: Paměť historie slouţí budoucím generacím” Předkladatel: Název školy: Základní umělecká škola Valašské Meziříčí Adresa školy: Komenského 67, 757 01 Valašské Meziříčí IČO: 00851914 Jméno a příjmení ředitele: PaeDr. Yvona Wojaczková Kontakty: telefon: 571 622 547 mobil: 731 651 362 mail:
[email protected] www.zus-vm.cz Facebook: ZUŠ Valašské Meziříčí
Zřizovatel: Krajský úřad Zlínského kraje třída Tomáše Bati 21 760 01 Zlín IČ 70891320 42
Platnost dokumentu od: 1. 9. 2012
Podpis ředitele školy a razítko:
4.2 Charakteristika školy 4.2.1 Obory: Ve škole se vyučuje čtyři obory: hudební, literárně dramatický, taneční, výtvarný. Hudební obor společně s ředitelstvím školy sídlí na ulici Komenského 67. Obory výtvarný, taneční a literárně dramatický působí na ulici Svěrákova 105. Výuka bicích nástrojů a orchestru JazzZušák probíhá ve Středním odborném učilišti stavebním Komenského 2. Taneční obor a dětské pěvecké sbory (miniDIZO, MIBIDIZO a přípravný sbor) jsou umístěny v bývalém Středním odborném učilišti potravinářském na Sokolské ulici. Výuka dechových nástrojů učitele J. Kuţely probíhá v budově Zvláštní ZŠ na Křiţné. Detašovaná pracoviště ZUŠ Valašské Meziříčí byla zřízena v obcích Zašová, Vidče a Kelč. 4.2.2 Historie: Počátek vzniku naší školy sahá aţ do roku 1939, kdy byla zaloţena jako „městská hudební klavírní a houslová škola“ pod vedením hudebního pedagoga Josefa Brabce. Výuka byla zahájena ve dvou pronajatých místnostech v bývalé měšťanské škole na Komenského ulici č. 2 (nyní SOU stavební) s vypůjčenými klavíry. V prvním školním roce 1939/40 ji navštěvovalo 91 ţáků a o výuku se starali 3 pedagogové. V dalším školním roce se počet ţáků zvýšil uţ na 171. Začalo se vyučovat hudební nauce, intonaci a orchestrální hře. Byly pořízeny hudební nástroje a současně byl zaloţen 22členný dětský pěvecký sbor. Škola prokázala svůj přínos pro kulturní ţivot města, proto byla v roce 1942 převzata do městské správy. Přestoţe počátky její činnosti sahají do válečného období, počet ţáků i vyučujících se zvětšoval. V letech 1944/45 evidovala škola 336 ţáků a 8 vyučujících. Nějakou dobu působila v budově gymnázia a v 43
učitelském ústavu. Vlastní budovu v Komenského ulici č. 67 (současné sídlo školy) získala v roce 1948. Škola se postupně rozšířila o oddělení dechových a lidových nástrojů a byla změněna na „Základní hudební školu“. Zájem veřejnosti o návštěvu školy se stále zvyšoval. V roce 1960 došlo na základě zákona ke změně jejího názvu na „Lidovou školu umění“, která mohla rozšířit svou specializaci o další obory. V roce 1966 byl zřízen výtvarný obor, jeţ vedla Jana Ullrichová a v roce 1967 taneční obor, jeţ zaloţila Jitka Valachová. Výuka těchto oborů probíhala v budově Domu sluţeb na Křiţné ulici. V roce 1969/70 školu navštěvovalo celkem 443 ţáků. V roce1982 musela škola prostory v Domě sluţeb opustit. Po dobu šesti let byly nehudební obory vyučovány v tělocvičně a třech pronajatých místnostech v ZŠ Šafaříkova. V roce 1988 škola získala do uţívání budovu na Svěrákově ulici, kde jsou dosud vyučovány obory výtvarný, taneční a od roku 1985 také literárně dramatický, zaloţený Bohumilou Plesníkovou. Ve školním roce 1988/89 evidovala škola celkem 606 ţáků. Od roku 1990 uţívá název „Základní umělecká škola.“ Za dobu své činnosti, během níţ zde působilo 8 ředitelů, dala ZUŠ základy uměleckého vzdělání několika generacím dětí města Valašské Meziříčí a jeho okolí. Vychovala i mnoho významných osobností našeho kulturního a společenského ţivot. 4.2.3 Současnost ZUŠ Valašské Meziříčí je příspěvkovou organizací, která je od roku 2001 zřizována Zlínským krajem. V tomto školním roce se v kraji stala pátou největší Základní uměleckou školou, kterou ve všech oborech navštěvuje celkem 1040 dětí. Je to téměř jedenáctkrát větší počet ţáků, neţ se kterým před 70 lety zahajovala svou činnost. 4.2.4 Pedagogové: Škola nabízí výuku pod vedením kvalifikovaných a zkušených učitelů. Škola nově umoţňuje také výuku handicapovaných děti, se kterými pracuje odborný pedagog. 4.2.5 Vybavení školy Naše škola je postupně vybavována novými hudebními nástroji a moderními výukovými pomůckami. Vyučování vychází z učebních plánů a osnov pro Základní umělecké školy a je vedeno podle nejnovějších metod a trendů s důrazem na solidní klasické základy a zvládnutí podstaty řemesla v daném oboru. 4.3 Zaměření školy a její vize 44
Naše škola chce vychovávat ţáky: - citlivě vnímající umělecké a kulturní hodnoty; - schopné reflektovat svět uvnitř a vně sebe; - samostatně volící umělecké prostředky uměleckého vyjadřování; - utvářející si dobré morálně volní vlastnosti a hodnotovou orientaci prostřednictvím; umělecké činnosti; - zapojující se do společných uměleckých aktivit; - zodpovědné za vytvořené dílo. 4.4 Výchovné a vzdělávací strategie Klíčové kompetence základního uměleckého školství Kompetence k umělecké komunikaci Ţák: ení; - pr
leckého díla a je schopen rozeznat jeho kvalitu.
Kompetence osobnostně sociální Ţák: volní vlastnosti a hodnotovou orientaci; né dílo. Kompetence kulturní Ţák:_ -
ást lidské existence;
-
edávání dalším generacím.
45
4.5 Vzdělávací obsah uměleckých oborů Návrh Školního vzdělávacího programu Studijní zaměření - Výtvarná tvorba - Recepce a reflexe výtvarného umění
Předmět: Plošná tvorba – oblast Výtvarná tvorba I. stupeň 1.a 2. ročník ţák: - rozlišuje základní výtvarné techniky a pokouší se je uplatňovat při provádění zadaných úkolů; - seznamuje se, se základními výtvarnými prostředky a osvojuje si zákonitosti v jejich pouţívání – linie, barva, tvar; - zpracovává témata především s uplatněním fantazie, s přihlédnutím k reálným podnětům; - seznamuje se s pojmem „grafika“ a s jednoduššími grafickými technikami – monotyp, tisk z koláţe. 3.aţ 5. ročník ţák: - prohlubuje si dovednosti v uţívání výtvarných technik, spektrum si rozšiřuje o kombinaci různých technik a jejich doplňování netradičními metodami práce; - osvojené výtvarné prostředky dovede pojmenovat, objevuje prostřednictvím učitele vhodnost jejich pouţití; - při realizaci témat, vychází z reálného pozorování, avšak vyváţeného podílem představivosti; - je obeznámen se škálou grafických technik, schopen navrhnout a provést linoryt. 6. a 7. ročník ţák: - samostatně volí výtvarné techniky vhodné pro jednotlivé úkoly, umí zdůvodnit jejich uţití; 46
- snaţí se o nejvhodnější aplikaci výtvarných prostředků; - zpracovává témata kreativně, uplatňuje zkušenosti nabyté předešlým studiem; - dovede pojmenovat, rozlišit grafické techniky a jejich princip, realizuje své návrhy v linorytu a suché jehle. II. stupeň 1.aţ 4. ročník ţák: -
samostatně a aktivně řeší výtvarné problémy, volí adekvátní techniky a postupy vhodné pro
jednotlivé úkoly, obhajuje svá řešení, dovede argumentovat, respektuje různé názory, umí se poučit a vyvodit východiska pro svou práci; - zvládá sloţitější techniky uţívané v plošné tvorbě. Předmět: Prostorová tvorba – oblast výtvarná tvorba I. stupeň 1.a 2. ročník ţák: - je obeznámen se základními výrazovými prostředky prostorové tvorby – objem, tvar, světlo a stín, modelace a s materiály pouţívanými v prostorové tvorbě; - je schopen vytvořit podle jednoduchého kresebného návrhu prostorovou věc – uţitou keramiku, reliéf, dokáţe rozlišovat různé plastické povrchy; - pozoruje tvary různých objemů, umí je pojmenovat, poznává je v předmětech okolního světa. 3. aţ 5. ročník ţák: - dokáţe prostorově, pomocí různých materiálů, vyjádřit své představy a výtvarně je pojednat; - ovládne několik způsobů výroby keramických nádob a jejich výtvarnou dekoraci, bude tvůrčím způsobem pouţívat netradiční materiály k prostorovému vyjádření myšlenky; - snaţí se vnímat a uplatňovat působení světla a stínu v plastické modelaci, vymyslí objekty s výrazným působením světla a stínu; - kreativně postupuje při vytváření objektů, samostatně, či ve skupině, promýšlí působení a pouţití ornamentu, uvědomuje si jeho původ a význam. 6. a 7. ročník ţák: - dokáţe vymodelovat kopii předmětu, nebo parafrázi uměleckého díla v určeném měřítku; 47
- dokáţe promyslet a realizovat výtvarnou řadu, která bude obsahovat i prostorové provedení, jednotlivé kroky mohou být realizovány z různých i netradičních materiálů; - rozumí pojmu „stylizace“ a je schopen vytvořit objekt podle realistické předlohy, ale stylizovaný; - je schopen promyslet a realizovat objekt, který bude součástí skupinové práce s pouţitím klasických i netradičních materiálů. II. stupeň 1. aţ 4. ročník ţák: - aktivně a samostatně řeší zadané úkoly, snaţí se uvaţovat v prostorových dimenzích, zná prvky prostorového vyjádření a včleňuje je do svých prací; - zvládá realizaci sloţitější kompozice v prostorovém provedení. Předmět: Objektová a akční tvorba – oblast: Výtvarná tvorba, Recepce a reflexe výtvarného umění I. stupeň 1. a 2. ročník ţák: - hovoří o svých proţitcích v různých souvislostech, snaţí se je s pomocí učitele výtvarně vyjádřit; - přemýšlí o pojmech: gesta, pohyb, hudba, rytmus, identita, zvaţuje jejich význam; - zkoumá různé předměty, materiály a objekty, pokouší se je slovně popsat a určit jejich původ; - naučí se vyjmenovat své smysly, co mu zprostředkují a podle vlastní fantazie vytvoří výtvarnou práci v návaznosti na své vjemy. 3. aţ 5. ročník ţák: - své pocity a záţitky dovede popsat, je ochoten se o ně podělit s ostatními, čímţ si pocity více ujasňuje, dovede je pojmenovat a pouţít pro výtvarné provedení, volí pouţití různých materiálů, aby co nejvíce vystihl svou představu; - je ochoten vyjádřit své záţitky a pocity pomocí gest, pohybů, rytmiky a změny identity; - zkoumá předměty, objekty, materiály, popíše jejich tvar, povrch, účel, původ a navrhne jejich začlenění do výtvarné práce, kterou posléze bude realizovat; -
naučí se popsat, co vnímá svými smysly a následně se o popis pokusí pomocí výtvarných
vyjadřovacích prostředků. 6. a 7. ročník 48
ţák: - je ochoten hovořit o svých pocitech a záţitcích, které je schopen výtvarně vyjádřit a obhájit pouţité techniky, materiály, kompoziční řešení; - je schopen přemýšlet o mezipředmětových vztazích a jejich pouţití pro vyjádření uměleckého záměru; - při zkoumání předmětů a materiálů se pokouší objevit výtvarný jazyk, kterým k nám tyto věci promlouvají, vnímá, jak na jeho osobu působí; -
samostatně si vybere pro něj zajímavý smyslový vjem, který se pokusí pomocí libovolných
výtvarných technik zachytit v plošném, nebo prostorovém provedení.
II. stupeň 1. aţ 4. ročník ţák: - je schopen reflexe, uplatňuje výstupy z ní, zamýšlí se nad širšími souvislostmi svého bytí a okolního světa, tyto vztahy je ochoten a schopen vkomponovat do své tvorby. Předmět: Výtvarná kultura – oblast: Recepce a reflexe výtvarného umění I. stupeň 1. a 2. ročník ţák: - všímá si souvislostí výtvarných zobrazení, ornamentů s okolím, roční dobou, účelem; - umí vyjádřit, popsat, co je v jeho okolí charakteristické pro umělecký projev; - hodnotí kladně, nebo záporně různé umělecké předměty a výtvarná díla nacházející se kolem něj; - poznává předměty, postavy v uměleckých dílech, rozpozná barevnost, dokáţe se jednoduše vyjádřit; - snaţí se zapamatovat si výrazy a jejich významy, uţívané ve výtvarné terminologii. 3. aţ 5. ročník ţák: - dokáţe zařadit tématicky, nebo do historického období umělecká díla, inspiruje se jimi pro své parafrázované kopie; - poznává kulturní projevy oblasti, ve které se narodil a kde ţije, porovnává je s výtvarnými projevy jiných kultur; - je ochoten hodnotit práce své a svých spoluţáků a vysvětlit postoje, kritiky, jaké k nim zaujímá; 49
- dokáţe popsat, co vidí na uměleckém díle, odhadne, případně určí pouţitou techniku, navrhne původní účel vyuţití práce; - pouţívá výrazů výtvarné terminologie, pamatuje si nejvýznamnější umělce a jejich díla. 6. a 7. ročník ţák: - všímá si výtvarných prvků kolem sebe, vnímá jejich souvislosti, snaţí se o jejich uplatnění ve své výtvarné práci, vnímá jejich proměnu v souvislosti s historickými etapami vývoje lidstva; -
pozoruje charakteristické rysy uměleckého vyjadřování ve vlastním regionu a je schopen ho
porovnávat s uměleckými projevy jiných oblastí, zemí, kultur a etnik; - názory a hodnocení formuluje na úrovni odpovídající jeho věku a myšlenkovým schopnostem; - dokáţe popsat umělecké dílo, jeho kompozici, případně symboliku v něm vyjádřenou, dokáţe práci zařadit do uměleckého slohu, stylu, nebo časového období; - je schopen připravit referát o vybraném umělci, samostatně o něm pohovořit a předvést ukázky jeho díla. II. stupeň 1. aţ 4. ročník ţák: - je schopen popsat umělecké dílo a jeho charakteristické rysy, kompozici, časově ho zařadit, uvést do historického kontextu, hodnotit a obhájit svůj názor; - všímá si výtvarných prvků, vyskytujících se v umění, je chopen je analyzovat a znovu slučovat do nových celků, rozlišuje a propojuje formu a obsah díla, je schopen ho parafrázovat; vnímá charakteristické rysy výtvarného vyjadřování v různých oblastech světa, je schopen kreativně uplatňovat ve své výtvarné práci získané poznatky. 4.6 Vzdělávání ţáků mimořádně nadaných Pro ţáky s mimořádným nadáním je nutná příprava individuálního vzdělávacího plánu, který bude zahrnovat výraznější motivaci a bohatou náplň učiva, reflektující temperament, typ a míru jeho nadání. Nabízí se také rozšířené studium s větší hodinovou dotací. Pro tento typ studia jsou vhodní ţáci, kteří mají vynikající studijní výsledky. 4.7 Zabezpečení výuky ţáků se speciálními vzdělávacími potřebami Do výuky v naší škole jsou zařazováni také ţáci se speciálními vzdělávacími potřebami, kteří prokáţí dostatečnou míru nadání a zájmu pro zvolený obor. Na základě doporučení rodičů, ředitele, nebo 50
odborného posudku z pedagogicko – psychologické poradny, či speciálně pedagogického centra, bude vypracován individuální studijní plán, který se přizpůsobí specifickým potřebám ţáka. Individuální plán musí být zanesen v třídní knize, navrţen učitelem a schválen ředitelem. 4.8 Hodnocení ţáků Klasifikace a slovní hodnocení probíhá v pozitivním duchu. Učitel posuzuje skutečné dovednosti a znalosti ţáka a nevyhledává mezery v jeho výkonech. „Cílem vzdělávání není klasifikace, ale získání uměleckého vzdělání a rozvoj osobnosti člověka, který bude vybaven poznávacími způsobilostmi, mravními a duchovními hodnotami pro osobní a občanský ţivot, získávání informací a učení se v průběhu celého ţivota.“60) 60)
Manuál pro tvorbu školních vzdělávacích programů v základním uměleckém vzdělávání. Praha: VÚPP,
2010.
Kritéria hodnocení jsou nastavena podle míry zvládnutí výstupů jednotlivých předmětů v rámci individuálních moţností a schopností ţáků. Zda-li jsou úkoly řešeny tvůrčím a smysluplným způsobem.61)
51
61)
HELUS, Z. Dítě v osobnostním pojetí. Praha: Portál, 2004, s. 160.
52
Závěr Nyní, s odstupem času, který uběhl od zformování, realizace projektu a aktivní výuky Jany Ullrichové, je moţné učinit jakousi bilanci, zda se její postoje a názory nějakým způsobem změnily, či nikoliv. Hlavní proudy nesoucí výuku, které prosazovala, jsou stále platné. Je toho názoru, ţe je třeba celý ţivot k výuce přistupovat tvůrčím způsobem, umět si udrţet ţáky a zaujmout je vlastním příkladem. Zvát rodiče do školy, prezentovat jim práce ţáků, mluvit s nimi o specifikách individuality jejich dětí. V mnohých případech si Jana Ullrichová ţáky získala svou osobností a způsobem vedení lekce. V úvodu se zaměřila na intenzivní motivaci, která je nábojem, či palivem, z kterého se dá čerpat při práci. Pak následovala práce ţáků a v závěru hodnocení prací a diskuze se ţáky. Vybavuji-li si lekce s ní, chtěla ţákům zprostředkovat svůj pohled na svět a navést je na jejich vlastní cestu vnímání, coţ bylo moţné i vzhledem k tomu, ţe se sama zajímá o nové poznatky vědy o přírodě a člověku, jako neoddělitelném celku. Příroda, nebo lépe řečeno prostředí kolem nás se u ní neomezovalo pouze na modrou planetu, ale šla dál a vkročila, ač zprostředkovaně, i do vesmíru, jiných galaxií a světů. Spektrum jejího záběru je opravdu pestré, od mikrosvěta po makrokosmos a universum. Myslím si, ţe mnohé své ţáky včetně mě, tímto vnímavým a citlivým přístupem, ovlivnila na celý ţivot. V jejich uvaţování, estetickém cítění, nazírání na důleţité věci ţivota i ţebříček hodnot. Jana Ullrichová svými myšlenkami inspirativně přispěla k nástinu koncepce Školního vzdělávacího programu pro výtvarný obor základní umělecké školy. Přestoţe Jana Ullrichová jiţ není pedagogicky činná, vyjma vlastních vnoučat, lze říci, ţe zprostředkovaně a obrazně řečeno geometrickou řadou co do počtu, zásadně ovlivňuje další generace tvůrčích lidí. Bakalářská práce bude pro mne východiskem a inspirací pro budoucí koncepci Školního vzdělávacího programu výtvarného oboru základní umělecké školy. Významným prvkem, prostupujícím celým návrhem Školního vzdělávacího programu, je důraz na řemeslné, znalostní a správné postojové směrování ţáků. V těchto bodech spatřuji jistotu, tak potřebnou pro současnost i budoucnost pedagogiky.
53
Seznam pouţitých pramenů a literatury Prameny Archiv základní umělecké školy ve Valašském Meziříčí. Jana Ullrichová, ţivot a dílo – malé ohlédnutí u příleţitosti autorské výstavy v zámku Kinských ve Valašském Meziříčí. Katalog Valašské Meziříčí: Colora, 2003. Manuál pro tvorbu školních vzdělávacích programů v základním uměleckém vzdělávání. Praha: VÚPP, 2010. Osobní archiv Jany Ullrichové. Osobní archiv zpracovatelky bakalářské práce. Osobní archiv PhDr. Aleny Podzemné. Rozhovory autorky bakalářské práce s Janou Ullrichovou. Rozhovory autorky bakalářské práce s přáteli, bývalými ţáky a kolegy: s Veronikou Koléškovou, Jiřím Dorňákem a sestrou Jany Ullrichové Marií Chlebovskou. ULLRICHOVÁ, J. Metodický list k projektu „Stvoření světa“. Valašské Meziříčí, archiv ZUŠ, 1993. Literatura ADOLF, M. Některé kapitoly z didaktiky VV. Olomouc: Pedagogická fakulta UP, 2002. HELUS, Z. Dítě v osobnostním pojetí. Praha: Portál, 2004. ROESELOVÁ,V. Metodická příručka pro učitele VO LŠU I. Díl. Strojopis. Praha: Výzkumný ústav pedagogický, 1980. ROESELOVÁ, V. Metodická příručka pro výtvarné obory 5.-6. ročník. Díl. Strojopis. Praha: Výzkumný ústav pedagogický, 1980.
Přílohy – Seznam příloh 1. Fotografie Jany Ullrichové ze zahájení výstavy ve Fryčovicích 2010. Převzato z osobního archivu Heleny Galbavé. 2. Fotografie Jany Ullrichové ve vlastním atelieru. Převzato z osobního archivu Heleny Galbavé. 3. Jana Ullrichová před vystavenou skupinovou prací ţáků. Převzato z osobního archivu Jany Ullrichové. 4. Jana Ullrichová s rodinou. Převzato z osobního archivu Jany Ullrichové. 5. Reprodukce obrazu Jany Ullrichové z cyklu „Příběh růţe“. Převzato z osobního archivu Jany Ullrichové. 6. Reprodukce obrazu Jany Ullrichové „Dvě figury“. Převzato z osobního archivu Jany Ullrichové. 7. Pozvánka na výstavu Jany Ullrichové v Galerii Stará radnice ve Vsetíně. Převzato z osobního archivu Jany Ullrichové. 8. Pozvánka na společnou výstavu Jany Ullrichové a Jitky Vahalíkové v Informačním centru Zvonice na Soláni. 9. Reprodukce obrazu Jany Ullrichové z výstavy ve Fryčovicích. Převzato z osobního archivu Heleny Galbavé. 10. Reprodukce obrazu Jany Ullrichové z výstavy ve Fryčovicích. Převzato z osobního archivu Heleny Galbavé. 11. Jana Ullrichová ve výuce. Převzato z archivu základní umělecké školy ve Valašském Meziříčí. 12. Jana Ullrichová s kolegyní Yvonou Wojaczkovou na zahájení výstavy projektu „Stvoření světa“ v Galerii kina Svět ve Valašském Meziříčí. Převzato z archivu základní umělecké školy ve Valašském Meziříčí. 13. Skupinová práce ţáků druhého cyklu na výstavě projektu „Stvoření světa“ v Galerii kina Svět ve Valašském Meziříčí. Převzato z archivu základní umělecké školy ve Valašském Meziříčí. 14. Potisky textilií s indiánskou tématikou. Práce ţáků. Převzato z archivu základní umělecké školy ve Valašském Meziříčí. 15. Textilní objekt. Práce autorky Heleny Galbavé. Převzato z archivu základní umělecké školy ve Valašském Meziříčí.
16. Reprodukce obrazu Jany Ullrichové z cyklu „Tanec koní“. Převzato z osobního archivu Jany Ullrichové. 17. Ukázka tématického plánu učiva 5. a 6. ročníku prvního cyklu výtvarného oboru, pro předmět Plošná tvorba na první pololetí školního roku 2011/2012
1. Fotografie Jany Ullrichové ze zahájení výstavy ve Fryčovicích 2010. Převzato z osobního archivu Heleny Galbavé.
2. Fotografie Jany Ullrichové ve vlastním atelieru. Převzato z osobního archivu Heleny Galbavé.
3. Jana Ullrichová před vystavenou skupinovou prací ţáků. Převzato z osobního archivu Jany Ullrichové.
4. Jana Ullrichová s rodinou. Převzato z osobního archivu Jany Ullrichové.
5. Reprodukce obrazu Jany Ullrichové z cyklu „Příběh růţe“. Převzato z osobního archivu Jany Ullrichové.
6. Reprodukce obrazu Jany Ullrichové „Dvě figury“. Převzato z osobního archivu Jany Ullrichové.
7. Pozvánka na výstavu Jany Ullrichové v Galerii Stará radnice ve Vsetíně. Převzato z osobního archivu Jany Ullrichové.
8. Pozvánka na společnou výstavu Jany Ullrichové a Jitky Vahalíkové v Informačním centru Zvonice na Soláni.
9. Reprodukce obrazu Jany Ullrichové z výstavy ve Fryčovicích. Převzato z osobního archivu Heleny Galbavé.
10. Reprodukce obrazů Jany Ullrichové z výstavy ve Fryčovicích. Převzato z osobního archivu Heleny Galbavé.
11. Jana Ullrichová ve výuce. Převzato z archivu základní umělecké školy ve Valašském Meziříčí.
12. Jana Ullrichová s kolegyní Yvonou Wojaczkovou na zahájení výstavy projektu „Stvoření světa“ v Galerii kina Svět ve Valašském Meziříčí. Převzato z archivu základní umělecké školy ve Valašském Meziříčí.
13. Skupinová práce ţáků druhého cyklu na výstavě projektu „Stvoření světa“ v Galerii kina Svět ve Valašském Meziříčí. Převzato z archivu základní umělecké školy ve Valašském Meziříčí.
14. Potisky textilií s indiánskou tématikou. Práce ţáků. Převzato z archivu základní umělecké školy ve Valašském Meziříčí.
15. Textilní objekt. Práce autorky Heleny Galbavé. Převzato z archivu základní umělecké školy ve Valašském Meziříčí.
16. Reprodukce obrazu Jany Ullrichové z cyklu „Tanec koní“. Převzato z osobního archivu Jany Ullrichové.
I.pololetí 2011/2012 Vyučující: Helena Galbavá měsíc září
říjen
předmět téma Plošná Stromy – celek, tvorba koruna, kmen, kořeny, listy, letokruhy, struktury Plošná Stromy – příroda, tvorba podobnost s člověkem
listopad Plošná tvorba, výt.kult ura prosinec Objektová a akční tvorba výt. kultura leden Prostorová tvorba
týden/ celková dotace: 3 hodiny cíl lekcí pozorné vnímání přírodnin, zvládnutí studijní kresby
malba vycházející ze studijních kreseb s uplatněním vědomostí o kompozici a barevnosti Letokruhy stromů stud. kresba – - mandaly příprava na grafiku (linoryt) rozlišení světlých a tmavých ploch Listy stromů, porozumět přírodní motivy v stylizaci a její umění uplatnění ve výtvarném projevu
technika kresba tuţkou, rudkou, uhlem
malba vodovými a tempero-vými barvani
kresba tuší nebo fixem, na lino - tuš, rytí a tisk prostorové objekty z papíru, propichované a prořezávané
Letokruhy stromů rozlišit nízký a sádrový vysoký reliéf a proškrabávaný jeho uplatnění pro kachel dané téma
17. Ukázka tématického plánu učiva 5. a 6. ročníku prvního cyklu výtvarného oboru, pro předmět Plošná tvorba na první pololetí školního roku 2011/2012
ANOTACE Jméno a příjmení:
Helena Galbavá
Katedra:
Ústav pedagogiky a sociálních studií
Vedoucí práce:
Doc. PhDr. Drahomíra Holoušová, Csc.
Rok obhajoby:
2011
Název práce: Ţivot a dílo učitelky a výtvarnice Jany Ullrichové. Název v angličtině: Life and Work of the Teacher and Painter Jana Ullrichová. Anotace práce: Bakalářská práce pojednává o učitelce a výtvarnici Janě Ullrichové. O jejím ţivotě a práci. Obsahuje návrh Školního vzdělávacího programu vytvořený autorkou ve spolupráci s Janou Ullrichovou. Návrh Školního vzdělávacího programu je určen pro výtvarný obor základní umělecké školy. Klíčová slova: Ţivotopis, pedagogická činnost, tvorba, výstavní činnost Jany Ullrichové. ŠVP pro VO ZUŠ Anotace v angličtině: The Thesis deals with Teacher and Artists Jana Ullrichova. About her Life and Work. It contains a proposal on The education program created by author with Jana Ullrichova. Proposal school curriculum is designed for art to elementary art school. Klíčová slova v angličtině: Přílohy vázané v práci:
Biography, Teaching activities, Creation, Exhibition activiti, Jana Ullrichova. Education program. Fotografie. Pozvánky na výstavy Jany Ullrichové. Ukázka tématického plánu učiva pro 5. a 6. ročník prvního stupně na první pololetí školního roku 2011/2012.
Rozsah práce:
55 stran.
Jazyk práce:
Český jazyk
