1997 - ITÁLIE – TOSKÁNSKO -Florencie, CALABRIE -Copanello , SICILIE – Taormina- Syralkusy, ETN A - SAN MARINO -Účastníci: paní Anička Marešová, Zdena s přítelem (Standou Huškem) a já .
Vyjeli jsme autobusem z Florence 3O. srpna v 18.3O. Letos nenašla Zdena žádnou cestovku, která by pořádala zájezd do Briatica, kde se nám tak líbilo, že bychom tam rádi jeli znovu. Tak našla aspoň cestovku se zájezdem do jižní Itálie, do Calabrie, ale na druhou stranu poloostrova, nikoliv k Tyrhenskému , ale Jónskému moři. Cesta autobusem se nedala srovnat s tou loňskou, letošní autobus byl úplně plný, takže každý měl jen jedno sedadlo a cesta byla stále úmornější, i když ta první noc ještě ušla. Asi v půl desáté dopoledne jsme přijeli do Florencie. Autobus nás vyvezl na kopec, na Michelangelovu vyhlídku, nádherný pohled do údolí, kde se prostírá – rozdělené řekou Arno a na pozadí Apeninských hor- to proslavené město. Zmíněná vyhlídka je rozlehlé prostranství, jemuž vévodí bronzová kopie Michelangelova Davida / jak nám řekl průvodce, takových kopií a v různých velikostech je prý ve Florencii mnoho/., kolem něj je pak spousta krámků a také turistů.. Když jsme se vynadívali, pomalu jsme scházeli dolů, teplo bylo ještě snesitelné, Na nábřeží jsme se zastavili nad téměř vyschlou řekou, bylo v ní vody pramálo,přestože byla kalná, bylo vidět kamenité dno a sposta malých rybek. Na druhém břehu před palácem Ufizzi se táhla nesmírně dlouhá fronta lidí čekajících na vstupenky do světoznámé galerie. Při pohledu na ni nám bylo jasné, že bychom se sotva dostali na řadu.. Pokračovali jsme podél řeky až na Ponte di Vecchio, prohlíželi si výklady jeden vedle druhého, většinou samozřejmě tu jsou obchody zlatníků , před nimi sedí a pracují malíři a nabízejí turistům svá díla. Už téměř na konci mostu je po levé straně bronzová.busta Benvenuta Celliniho, také původně zlatníka.. Tady jsme se od naší výpravy oddělili a šli jsme dále Florencií sami. .A začalo být pěkné vedro a také se začala projevovat únava s noční cesty.. Došli jsme k nádhernému paláci Medicejských na náměstí Signoria, Michelangelův David a plastiky Donatellovy tam byly, ale na místě, kde měl stát Celliniho Perseus, kterého jsem doufala uvidět. byla jen jakási drátěná kostrukce s anglickým a italským nápisem, ze kterého Zdena vyrozuměla, že socha se snad restauruje, nebo že je na nějaké výstavě. Už nás zmáhalo značné vedro a únava, posadili jsme na nízké schodiště před jakými palácem, natáhli unavené nohy, krmili holuby a rozhlíželi se po náměstí .Připomínalo pražské Staroměstské , většina procházejících lidí byli asi turisté jako my, mnoho dalších pojídalo a popíjelo u bíle prostřených stolů před jedním palácem, Odolali jsme pokušení také si tam sednout a něco si dát, protože jsme předpokládali, že to tu bude všechno mnohem dražší než třeba v přilehlých ulicích. Jako v Praze na Staromáku projížděl tudy bílý kůň, zapřažený do kočáru s turisty. Zapomněla jsem vyhledat označené místo, kde byl upálen mnich Savonarola..Koupila jsem si zde nějaké pohledy..
1
No, a pak jsme bloumali městem nazdařbůh úzkými uličkami mezi chrámy různých slohů a mezi vysokými šedivými , snad renesančními paláci. Nevzbuzovaly ve mně nějaké příjemné pocity, spíš naopak, prý byly stavěny skoro jako pevnosti, protože tehdejší vládnoucí a také rádoby vládnoucí rody, mezi sebou krvavě soupeřily.Jak se lišila zdejší urbanistika od té římské s volnými a zelenými prostory, tady jsem neviděla jediný strom.. A pak už nám bylo strašlivé vedro, měli jsme žízen, bolely nás nohy, potřebovali jsme WC., Začínalo naše martýrium, nacházeli jsme sice tratorie a picerie, ale nikde neměli WC. Když jsme konečně na jednu pizzerii natrefili, požádali jsme o capuccino a vodu, ale když jsme odmítli nabízenou pizzu, tak nám nedali nic. Ploužili jsme se dále poledním žárem a měli jsme – je to smutné - proslavené Florencie právě dost.. Nakonec jsme přece jen našli malou tratorii s vlídnou, blonďatou, mírně baculatou majitelkou. Napili jsme se vody, capuccina, pojedli zákusek a použili toaletu..ale byli jsme už tak tím vedrem a tou přestálou noci zdecimovaní, že bychom tam byli nejraději zůstali až do odjezdu autobusu. Jak rozdílné dojmy od dojmů ze Říma si odtud odnášíme!.. No, ploužili jsme se dále popoledním žárem rozpálenou Florencií už bez jakéhokoliv zájmu a asi ve 14 hodin jsme se kolem národní knihovny a staré mincovny / v které se kdysi razily slavné floreny/ dotáhli na nábřeží téměř vyschlého Arna k malému parčíku, pod jehož stromy jsme nacházeli úplně spálenou trávu. Na zbytcích zeleně se už povalovalo několik našich spolucestujících a my jsme se rozplácli na čtyřech lavičkách.. Konečně stín a úleva nohám i hlavě! Příjemné bylo, že vedle parčíku byla restaurace s WC. Parkem chodili černoši, nabízeli hodinky, pásky, tašky a různé tretky, my jsme je odmítali ale bylo nám jich líto, že musí chodit v takovém vedru.. A seděly v parku také dvě Florenťanky a s nimi pán s dovádivým štěňátkem , hladili jsme je, lítalo parkem za míčkem a pak cosi s velikou chutí začalo do sebe cpát, pán mu to vyndaval z tlamičky, možná to byl nějaký exkrement, však to známe!. Před šestou jsme už všichni zájezdníci stáli poblíž mincovny na náměstí Piave a toužebně vyhlíželi autobus. Přijel až v půl sedmé.Čekalo nás dalších tisíc kilometrů a noc plná útrap. Už z předešlé noci jsme měli oteklé nohy..Někteří si teď dali na podlahu autobusu nějaké deky a na ty si lehli. Udělala to také paní Marešová. Ulevilo se mi , měla jsem teď dvě sedadla a měla jsem za to, že i ona si libuje pohodlí, že si může natáhnout kostru . Chudinka, byla ráno úplně vyřízená ze smradu z nafty a četných nohou ! Ráno - už v Calabrii - jsme měli zastávku v Lamecii, tam jsme stavěli i loni, odtud pak zabočili vpravo k Tyrhenskémiu moři a do Briatica, letos vlevo k moři Jónskému, na Catanzaro a do Copanella. di Baio Cesta vedla velice bizarní krajinou, mnohem drsnější a vyprahlejší než na opačné straně poloostrova, neviděli jsme žádné olivové háje, ale zato plantáže opuncií. Copanellem jsme byli rozčarováni ! Řada penzionů nalepených na skály, některé penziony nedostavěné, mezi nimi jen úzká ulička, taktak že autobus projel. Vše sice v nádherné zeleni, květech, ale ranním sluncem do stříbrna rozzářené moře hluboko pod námi! Ubytování samozřejmě až v deset hodin. Tady se nedalo chodit jako v Briaticu přívětivým parkem, tady jsme seděli ve stále vzrůstajícm vedru na jakési zídce a očekávali věcí příštích, Konečně přišla delegátka a sdělila nám, kam se máme vrtnout. Jenže tam jsme zjistili, že apartmá je již obsazeno ! Další nabídka - že budeme ubytováni po dvou, každá dvojice v jiném penzionu, no budiž, ale když jsme přišli do pokojíku, byly jsme šokováni jeho vybavením a
2
hlavně jeho výhledem. Od francouzského okna asi půl metru se tyčila rozeklaná skala, tak to tedy ne, řekla jsem asi dost důrazně! Nakonec nám přidělili společný apartmán v prvním poschodí jednoho z penzionů / možná rezervovaný pro někoho jiného /, opravdu nádherný, rohový s obrovským, rovněž rohovým balkonem, z něj výhled buď na moře, nebo s druhé strany do zahrad.a další výhoda, mohli jsme sedět na sluníčku nebo ve stínu. Bylo pondělí l. září. Když jsme se konečně ubytovali a náležitě odpočinuli, šli jsme k večeru k moři. Hrozně strmá, točitá kamenitá cesta vedla přes balvany k maličké plážičce, nad níž se tyčil vysoký kamenný masiv, navozující pocit stísněnosti. Moře ale čisté a teplé. Nahoru zpět k penzionu jsme se nechali vyvézt malou dodávkou, bez sedadel. Scéna použitelná pro některý italský film: kupa turistů sedících na podlaze, namačkaných jeden vedle druhého, při každé zatáčce se kymácejících a nechtěně se objímajících a aby toho nebylo dost, na poslední chvíli vlezli si do zadního kufru dva mladí Italové. Byl to horor, pomyšlení, že se zřítíme do stále se prohlubující propasti probouzelo pochopitelné obavy. Italský řidič ale vedl přetížený vehikl bravurně. Byla to poslední jízda, sezóna skončila, přestože kemp byl plný turistů, ale ti byli „ posezonní “ a na ty se zřejmě už tato výhoda nevztahovala. Tak jsme se každý den, někdy dvakrát, trmáceli dolů i nahoru pěšky. Hned ten první večer šla Zdena s kamarádem Standou do Copanella, na pláž, kterou jsme viděli z výše a která byla značně rozlehlá, Byla ale vzdálená asi čtyři kilometry od našeho „orlího hnízda“.Já s paní Marešovou jsme krátce prošly kemp, obdivovaly jsme zde nádhernou flóru a pak jsme si sedly na balkon. Večer byl nádherný, ze tmy k nám odkudsi zdola přilétaly hlasy mladých Italů, smáli se, brebentili a chvílemi zpívali a hráli na kytaru. Bylo to milé, ale přesto jsme šly poměrně brzy spát, asi ve 23 hodin. .. Konečně po dvou hororových nocích p o s t e l . V ú t e r ý se šli všichni koupat „ pod skálu“ už dopoledne. Já jsem doma čekala až nám přivezou potraviny. To jsme udělali moc dobře, že jsme si je objednali. Nejen proto, že jsme se s nimi nemusili vláčet z Prahy, ale hlavně proto, že obchůdek v kempu byl špatně zásobený, ke všemu věčně zavřený a jakýsi supermarket byl vzdálený několik kilometrů a musilo se tam pěšky! Přivezly nám, pokud si vzpomínám dvě kuřata, ryby, vepřové maso, brambory, olej , sůl, těstoviny, rýži a také pětilitrový skleněný demižón červeného, výborného vína a nebylo to vůbec drahé.. K obědu jsme si udělali rychlovku – špagety a okurkový salát a po siestě jsme se vydali do dolního, nebo vlastního Copanella, na pláž, kterou už obhlédli v pondělí večer Zdena se Standou. A to jsme teprve viděli v jaké výšce se náš kemp nachází..Scházeli jsme dolů podél nebetyčného skalního masivu po kroutící se staré nezpevněné silnici, kterou pak vystřídala silnice nová, pak následoval krátký ale krkolomný sešup piniovým a platanovým hájkem k picerii, za kterou se konečně při pobřeží objevila řada řada vilek v rozkvetlých zahradách. Před nimi se táhla do dáli pláž se zlatým pískem, ale – ouvej – v moři byly kamínky. To bylo pro mne velice nepříjemné kvůli kotníku, který se mi zvrkává, do písku nohu zabořím, v kamení to jde moc těžko. Naštěstí jsem měla oporu v paní Marešové, ale stejně
3
jsem se rozhodla, že budu chodit na tu mrňavou pláž pod skálou, cesta k ní je sice krkolomná, ale ne tak vzdálená a hlavně písek je i v moři. Odtud zpět do kempu jsme do kopce šli přes hodinu.! Večer přišla na kafe delegátka s nabídkou výletů : Ve čtvrtek - huráá – výlet do Briatica !! Pátek na trh do Soverata, což je něco jako u nás okresní město. A v neděli - v n e d ě l i Sicílie, Taormína, Etna, Syrakusy, tak se máme na co těšit. Ve s t ř e d u dopoledne jsme se s paní Marešovou zabývaly vařením, hlavně smažením kotlet na zítřejší výlet do Briatica . Jak jsem se tam já a Zdena těšily, nadšeně jsem paní Marešové vyprávěla, jaké to tam bylo všechno nádherné, přímo ideální . Už nevím kdy jsme se dozvěděly čí zásluhou se tam znovu podíváme, no byly to dvě manželské dvojice, bavívaly jsme se s nimi na plážičce pod skálou. Jedni manželé se jmenovali Březinovi a stejně jako my,. byli loni v Briaticu a dokonce měli jakési kontakty s majiteli kempu i pak, během roku. Celá středa proběhla tedy ve velikém těšení se. V poledne přišla Zdena se Standou k obědu /smažené filé , k večeři vepřové maso na paprice /, Standovi natekla do ucha voda, bylo mu to moc nepříjemné, neslyšel, tak ho se Zdenou delegátka odvezla do nemocnice v Soveratu, aby mu ucho propláchli. Nepropláchli, protože v tu dobu tam nebyl ušní specialista! Č t v r t e k 4. 9. – Hurá do Briatica ! Jen my tři paní Marešová, Zdena a já. Jelo se autobusem, s kterým přijeli Brňáci. Část zájezdu chtěla do Tropey, do akvaparku., část pak do Briatica. Vyjeli jsme v 7,45 a předpokládalo se, že v Briaticu budeme cca za hodinu a půl, odtud, že bude pokračovat autobus do Tropey. Dojeli jsme tam až ve dvanáct hodin, protože řidič zabloudil. Cestu zřejmě neznal. Místo, aby zamířil na Lamezii a pak po dálnici přejel napříč poloostrovem k Tyrhenskému moři, vzal to na CHIAREVALLE, SIMBARIO, SAN BRUNO. Pohoří nebo hora SERRA SAN BRUNO, svatý Bruno – pocházel z Francie, založil zde v r. 1053 kartuziánský klášter, kolem něj pak vyrůstalo město nachází se téměř 900 m/n.m / napadlo mě, že ve stejné době žil v Praze kronikář Kosmas a na Levém Hradci Ostoj /. Jeli jsme možná ještě výš přes hory doly, mnohdy silničkami neudržovanými, až snad na hřebeny Apennin, což je výška cca 1300 m..n.m.Přestože jsem se do Briatica těšila, tohle bloudění se mi moc líbilo, protože jsme nečekaně mohli poznat také kousek vnitrozemské Calabrie, nejen pobřeží. Nahoru to kupodivu šlo, dolů to byl chvílemi téměř horor po těch uzoučkých, strmých silnicích, na nich snad každých 15O metrů
4
ostrá zatáčka 18O stupňů, nehledě k tomu, že nám připadalo, že dolů snad nikdy nedojedeme, protože místy se mohlo jet jen třicítkou . Krajina je to bizarní, většinou kopce s trávou sluncem sežehnutou, ale místy také stromy, jedlé kaštany, olivovníky , také opuncie. Městečka na strmých úbočích. nebo osamělá, možná opuštěná, kamenná stavení. Asi do dvou třetin výše ale hluboké listnaté lesy a ještě v kopcích mozaika políček se světlou půdou a tu a tam také vinice. Při sjezdu dolů jsme v jakémsi městečku způsobili zácpu, když zdola proti nám přijížděl jiný autobus a za ním kolona osobních aut. K velikému povyražení zdejších obyvatel manévrovali řidiči hodnou chvíli než se jim podařilo projet, aniž by nabourali do některého z četných balkónků vystrčených z průčelí domů do ulice. Řidič byl z toho nešťastný, omlouval se, my ho ale ujišťovali, že situaci zvládl bravurně a že jsme rádi poznali kousek vnitrozemí nejjižnějšího cípu Itálie, všude jak jsme jeli byly už ukazatelé na Reggio di Calabria. Před polednem jsme tedy vystoupily v Briaticu, byl čtvrtek, konal se trh, který jsme prošly. Byl stejný jako vloni. Připadaly jsme si tu se Zdenou už jako doma. Na trhu jsme si koupily sýr, já kapary, které miluju a také tvrdé kroužky v cukrové polevě, ochucené kořením a citronem. Ty mi moc chutnají, koupila jsem jich cca dvoukilový pytlík domů na obdarovávání, namáčejí se do capuccina.. Před polední siestou jsme si stačily v obchodě než zavřou koupit chleba ke kotletám a pak jsme se vydaly tou krásnou, svažitou, známou cestou podél pobřeží, k pláži u kempu Green Garden.. A moře nás objalo a laskalo a nám bylo v jeho náruči nebesky blaze.... A snědly jame kotlety, zapily minerálkou, poležely na slunci a pak jsme se vydaly až na pláž u restaurace před kempem Green garden, tam kde jsem loni sedávala pod slunečníkem a pak jsme pokračovaly po pláži dál , až tam kde se loni opalovala Zdena s Helou, tam jsme se rozplácly a opalovaly a zastavili se u nás dva mladí fešní Italové. Mluvili německy a anglicky, jak nám řekli, oba byli také v Československu, jeden z nich myslím studoval na Slovensku, uměl říci „ miluki ke“ a slovní hříčku „jelenovuvodunelej“ což čteno od konce zní stejně. Pěkně jsme si popovídali a zasmáli se. Také nám sdělili, že minulý týden zde bylo zemětřesení! Byli to vysokoškolsky vzdělaní Siciliáni vybraného chování. Když jsme jim daly najevo, že už chceme odejít, rozloučili se a my se vracely k restauraci na pláži.
5
Cestou jsme potkaly Březinovy a kam prý jsme se poděly, že nás hledají a byli celí dojatí, jak je přijali oba majitelé kempu, že jim dali zadarmo oběd a my že si, stejně jako oni, můžeme půjčit zdarma lehátka se slunečníkem. V doprovodu Březinových šly jsme do kempu a byly jsme přijaty stejně srdečně. Provedli nás, majitelé, kempem a ukázali nám i pěkně zařízené nové bungalovy., ty neobydlené. Bohužel, neviděly jsme tam žádné turisty, snad že byli všichni u moře, ale stejně mi to tam připadalo až moc tiché ve srovnání s loňským rokem. Rozhodně tam nebyli žádní Češi a také restauraci nevedli. Špatně prý se majitelům odvděčili, zůstali jim dlužni vysokou částku a tak se zařekli navázat další spolupráci s jakoukouliv českou cestovkou..S nostalgií jsme se zastavili před bungalovem, který nám byl loni krátce domovem. Přes špatné zkušenosti s Čechy, k nám se zachovali vskutku kavalírsky, dokonce, když jsme si stěžovali jak se nám nelíbí v Copanellu, nabídli nám , abychom se sbalili a odjeli vlakem do Briatica a oni že pro nás přijedou autem a můžeme bydlit v kempu týden zadarmo.To se zdá až neuvěřitelné! No nabídku jsme nezneužili, zůstaly jsme, stejně jako Březinovi, v Copanellu. Autobus pro nás přijel v l9 hodin a za půl druhé hodiny jsme - přes Lamecii – dojeli v 2O.3O do Copanella.. Tyrhenské moře a také nebe nad ním mi připadá krásnější, má krásnější a rozmanitější barvy. P a t e k - dopoledne zase na výlet tentokrát na trh do SOVERATA, od naší miniplážičky dohlédneme na něj kamerou, rozkládá se po pravé straně skalního masivu a ještě vzdálenější je město Catanzaro. Copanello má vzhled něco jako nedávno založený městys, připomíná mi vilkami Roztoky, Briatico, s nejvýše jednopatrovými domky, seřazenými do ulic, se dvěma kostelíky , - jedním z nich je rotunda - mi zase připomíná staré Velvary, snad to bylo kdysi město, k teré časem ztratilo na důležitosti / ani v jedné z těchto lokalit jsem neviděla nějaký panelák Soverato s činžáky, širokými ulicemi má charakter možná srovnatelný s některým z našich okresních měst. Ani zde jsem neviděla paneláky, možná byly někde na jiné straně nebo na okraji, kde jsme nebyly. Tržiště bylo nekonečně dlouhé, ani jsme je celé nepřešly. Bylo tam ke koupi vše nač si jen člověk může pomyslit, nás nejvíce zaujaly stánky se zeleninou a ovocem,/ kupř.plody opuncií, nějaké jsme si koupily/, které jsme ani mnohdy neznaly, ve stáncích s rybami jsme viděli že se také prodávají jakési kosti, byly jich tam hromady. Mrzí mne, že jsem si nekoupila med, dozvěděla jsem se později, že je vynikající. Poseděly jsme před cukrárnou, popili
6
capuccino a v půl jedné jsme už zase byli v Copanellu, snědli instantní polévku a po siestě jsme s paní Marešovou k moři nešly, protože Zdenka se Standou se vrátili, nedalo se koupat pro obrovské vlny.. A je s o b o t a. Po snídani jsem na zítřejší výlet na Sicílii nasmažila jakési placky fantazie ! Vejce , ovčí sýr, rýže, hladká mouka, strouhanka, vegeta. Mořský příboj byl i dnes dost bouřlivý, včera vyhloubil hlubokou jámu, tak dnes se k pláži brodíme po kolena vodou.K moři jsem šla už ráno. Plavali jen odvážlivci, já jsem si sedla do jakéhosi kamenného křesla.a nechala se oblévat přicházejícími, někdy velice prudkými, zpěněnými vlnami, byla to velice příjemná masáž. Má to jednu nevýhodu, plavky plné písku.. V poledne, i když vanul od moře vlahý větřík, bylo už pěkné vedro, šla jsem domů sama. Strmou cestu lemují bizarní skály, v tom kamení se ale daří některým kvetoucím rostlinám. Dojalo mě, když jsem mezi nimi objevila slzičky, které jsem už dávno neviděla ani u nás. Už skoro pod penzionem jsem se posadila na lavičku do stínu pinií, nádherně dnes voněly a zvláštní je, že v jejich stínu je výrazně chladněji než o kousek dále. Odpoledne jsem už k moři nešla, musím si šetřit nohy na zítřejší výlet. Budeme vstávat asi v půl třetí, tedy s ranním kuropěním, snad se vzbudíme.. N e d ě l e - ale jo, vzbudili jsme s e ve tři a jako mátohy jsme se oblékli, kafe jsme stačili vypít a pak už pro nás ve 3.35 šli. Autobus nebyl úplně plný, takže ti co přišli dřív měli dvě sedadla. A vyjelo se, vloni vlakem nyní autobusem ale vůbec nevím, jestli jsme přijeli do San Giovanina či do Reggia, zkrátka na trajekt jsme nasedli jinde než minule. A také jsme jinudy pluli. Zbytečně jsme si připravovali foťáky a kameru, socha orodujícího Krista byla příliš daleko, stejně jako MESINA, na ní jsme marně vyhlíželi jakousi věž s hodinami, loni ukazovaly osm hodin. dnes jsme na vlastních hodinkách viděli, že jsme připluli do Mesiny již v sedm hodin. Nemusili jsme hnát na nádraží, náš autobus nás vyvezl asi do tříčtvrtin kopce na němž leží TAORMINA, odtamtud nás vyvezly tamní mikrobusy. Je to zvláštní, příjemný pocit, když se znovu octne člověk na mstě kde už byl a na něž má příjemné vzpomínky.. Letos byla ale na Taorminu jen hodina času, tak jsme se nedrápali k řeckému amfiteátru, abychom shlédli majestátní Etnu, vždyť máme namíříno přímo k ní, a stejně, jak jsme se dozvěděli, brána a pokladna k divadlu byly ještě zavřeny. My jsme se usadili před známou kavárnou, popili capuccino.s croisanem - já se tak hrnula na místo, kde jsem seděla minule, že jsem kabelkou shodila cukřenku, rozbila se, no problém, řekl majitel, usmál se , střepy byly uklizeny a na stole nová cukřenka. – Pak jsme se prošli uličkou se suvenýry, uličkami a náměstíčky s malebnými zákoutími a hodina byla vtahu.
7
Byla jsem jako vždy velice zvědava na krajinu, kterou budeme projíždět, to já se s nikým nebavím, jen koukám a koukám. A koukala jsem ,jak jsme ujížděli krajinou čím dále k jihu,že hory, kopce se měnily v kopečky, až k táhlé rovině vyprahlé a fádní, jeli jsme dlouho a dlouho a já v marném očekávání změny jsem nakonec usnula… Do S Y R A K U S jsme přijeli asi ve dvanáct třicet.- a všechno je jinak, než si člověk myslí.Třebaže jsme stále jeli rovinou překvapilo mně, že toto starověké město se rozkládá se rozkládá v horách. Některý z Brňáků přečetl cosi z průvodce ale nedozvěděli jsme se kde hledat nějaké památky , které bychom rádi shlédli. Velkým překvapením byla žena, která k nám přišla , když slyšela, že mluvíme česky Moravanka provdaná za Itala a žijící právě zde. Nabídla se že nás městem provede, jenže nasadila takové tempo, že jsme se rozhodli chodit sami. Zabloudit jsme nemohli, protože staré město je na ostrůvku spojeným se Sicílií mostem. Bylo založeno ve 3. stol.př.n.l., založili je Řekové, soupeřilo s Athénami. U mostu je rybářský přístav, pobřeží po němž jsme šli je dlouhé, lemované alejí nádherných, mně neznámých stromů, je tam spousta laviček i stánky, také kolotoč pro děti, je to zřejmě korzo zdejších obyvatel. Byla neděle, byla tu spousta rodin s dětmi na procházce, bylo to pěkné. Koupila jsem si v jednom stánku prospekt o Syrakusích a od dvou černochů suvenýr „viollocencello“, tedy zapalovač s hracím strojkem za 15.000 ITL. Na korzu je také antická kašna , u ní je jediné místo kde v Evropě roste papyrus. Korzo končilo jakýmsi snad parkem s mohutnými stromy, pod jejich hustými korunami byla skoro tma, jejich kmeny byly jakoby spleteny z mnoha kořenů a některé větve se rozpřahovaly téměř vodorovně. Nevím, co to bylo za stromy, možná byly tisícileté, uchvátily mně, Vešli jsme do starého města a shodli se, že nám zde bylo mnohem příjemněji než ve Florencii .Procházeli jsme náměstíčky se starými paláci i úzkými uličkami svažujícími se k moři, které jakoby nás vítaly prádlem rozvěšeným nad našimi hlavami. Došli jsme na náměstí Duomo, ale kostely byly zavřeny. Před jakýmsi domem bylo venkovní posezení, koupili jsme si zmrzlý jed s cukrem a citronem, Standa si dal pivo. Na zpáteční cestě korzem paní Marešová neodolala a u jednoho stánku si koupila „ oříšky“ Byly tak tvrdé, že je nemohla téměř rozkousat, nakonec poznala že to jsou o sušené boby, vyhodila je. V 16 hodin jsme odjížděli směrem k Etně. „Byl to horor , nemám dnes sílu o tom psát “ čtu ve svých poznámkách. Když jsme vyjížděli na horu, oblaka byla stále níže pod námi a viděla jsem vysoko na úbočích téměř kolmé meandrovité silničky, doufala že po nich nepojedeme. No, jeli jsme po nich. Autobus nás vyvezl cca do výše 1900 km na širokou plošinu.Vrchol byl nad námi ještě skoro tak vysoko jako měří naše Sněžka. Byly zde vidět některé z vedlejších kráterů a lanovka, která - protože bylo už k večeru - nejezdila. Byly zde
8
také nějaké krámky se suvenýry, koupila jsem si pár pohlednic. Bylo tu značné chladno. Přišla k nám Italka s malým chlapečkem, dala mi obrázek Krista a prosila něco „per bambino“, shledávali jsme drobné, abychom ji obdarovali. Dávali jsme 100, 200 ITL a pod. Byli zde samozřejmě i jiní turisté a dokonce přijel autobus plný mladých jeptišek. Už od úpatí ETNY, /až k němu se rozkládají vilky města Catanie/ jsme jeli po ztuhlé černé lávě, všude kolem nás také černo, černo, V dosti značné výšce jsme viděli rozměrný patrový dům, snad nějaký hotel, byl téměř po střechu utopený v lávě, jen pár oken pod střechou jakoby koukalo. Samozřejmě jsme si jako „správní“ turisté nějakou lávu sebraly, dyť jí tady je.! V 19.2O jsme začali sjíždět dolů, já se celou cestu modlila, už abychom dole byli! Chvílemi jsem zavírala oči. Byl to možná větší horor než když jsme jeli nahoru. Řidič měl celou cestu zapnutou brzdu, možná se také modlil! Jeli jsme dolů přes hodinu a už byla téměř tma když jsme byli dole, Etna se už nejasně rýsovala proti nebi jako temná hrozba, z hlavního jejího kráteru, v jednom místě rozžhaveného, vybuchoval chvílemi plamen. Schůzka s ďáblem byla za námi… Bylo půl deváté, když jsme vyjížděli z Catanie a nastal další nervák pro řidiče a pro nás všechny, ve 22 hodin vyplouval z Mesiny poslední trajekt, další až ve čtyři hodiny ráno. Nevím kolik je to kilometrů od Tgetny do Mesiny, ale nastala vskutku zběsilá jízda, stejně riskantní jako výjezd či sjezd z Etny. Řidič to řezal do zatáček a do tunelů se spíš nastřeloval. Trajekt jsme stihli a za tmy jsme přejížděli mesinskou úžinu. Moře námi pohupovalo a my se nostalgicky ohlíželi na náhrdelník světel, od nějž jsme se vzdalovali: Adio, Messina, Adio Sicilia. V Calabrii jsme byli cca ve 23 hodin a řidič to zase řezal a nastřeloval do zatáček a tunelů. Všichni jsme byli hladoví a unavení a nejhůř na tom musil být řidič.. Připadalo mi že už má zpomalené reakce, protože někdy se do tunelu trefil v posledním zlomku vteřiny. Sledovala jsem jízdu se smíšenými pocity po celou dobu./ Ostatní buď spali neb sledovali už po několikáté nějaký připitomělý film./ a když jsem uviděla ukazatel San Bruno, hrklo ve mně, aby to zase nevzal tamtudy a pořád jsem se dívala až uvidím na ukazateli CakatKaganráto- nebo Caran – no tak jsem si to pořád opakovala až jsem pořádně nevěděla, jak se město vlastně jmenuje. No, Catanzaro, konečně jsem je viděla na ukazateli, ale oddechli jsme si teprve když jsme před půl druhou vjížděli do kempu. Měli jsme tam být už v osm hodin. Ještě na nás pak chtěli připlatit, výlet stál 750 korun, všichni se zašprajcovali, že nic nebudou doplácet, ale nepamatuju se, jestli jsme nakonec dopláceli či ne. V p o n d ě l i jsem dopoledne upekla to druhé kuře, uvařila brambory, polévku s knedlíčky, připravila mísu salátu z rajčat, okurky a hlávkového zelí. Já se tu starám jen
9
o vaření, to mě baví, nádobí a úklid nechávám ostatním. Ti byli od rána na pláži, Zdena se Standou se vrátili k obědu, paní Marešová tam zůstala až do večera, přestože kolem poledne je u vody nesnesitelné vedro, nechtělo se jí šlapat tu strašnou cestu vzhůru. Večer šla Zdena se Standou do Copanella, ta dálka – hlavně pro známky, abychom konečně mohli odeslat pohledy, tady v kempu známky nebyly. Pak si oba dali v baru Rosso před kempem capuccino. Já byla u moře odpoledne a večer jsme s paní Marešovou seděly na balkoně, dívaly se na nebe plné hvězd, na souhvězdí Orion a poslouchaly jsme rozhlasovou stanici Catanzaro. Hráli moc pěkné italské písničky, ale také naši ŠKODA LÁSKY a Nad řekou je chata malá ,stará písnička, zpívávala jsem ji když mi bylo cca třináct let. Vlny byly dnes obrovské. Je ú t e r ý domu přijedeme až v pátek a já už jsem dnes dopoledne zhruba zabalila některé věci. K obědu jsem uvařila špagety a také jsme dojedli kuře od včerejška. Těch potravin jsme měli opravdu hodně. Odpoledne jsem byla u moře a „ teď je devatenáct hodin, sedím na balkoně a dívám se jak moře růžoví v odlesku zapadajícího slunce“. A zítra večer jedeme domů!. Měli jsme hrůzu, co tu budeme celý den dělat, když musíme opustit apartmány už v deset hodin dopoledne a odjezd je až v devatenáct hodin, Tahat se s bágly k moři a zase nahoru nebo sedět na betonové zídce, také záchody tu žádné mimo v ubytování nejsou. No, dopadlo to ale nečekaně dobře. Mohli jsme zůstat apartmánech. Dnes tedy poslední večer a poslední noc v Baio di Copanello, zítra ještě naposledy moře, pak noc v autobusu a další den prohlídka SAN MARINA. Odvážíme si různé přírodní suvenýry, kameny a z Etny lávu, plody opuncií kroužky v cukrové polevě něco rozdáme, něco sníme sami. A taky si vezu stříbrnou rybičku, vyplavilo ji moře už mrtvou, Standa ji vykuchal a usušil na sluníčku. Později večer jsme se všichni sešli, tedy já s paní Marešovou, Zdenou a Standou v už zmíněném baru ROSSI před kempem. Prodávají tam kupř. také housky, sendviče,
zapalovače, různé suvenýry, koupili jsme si reklamní pohled baru s vyobrazením terásky, na niž jsme seděli. Z a S šli dříve. My se s paní Marešovou „hodily do gala“. Paní Marešová si oblékla bílé šaty s velkými květy, drdol sepnula černou mašlí, já měla tmavomodré šaty s bílým pruhem po celé délce, po straně, bílé korále i sandály, také jsme se obě načesaly , na rty hodily růž, no prý nás nemohli poznat, možná nepřeháněli, vždyť se tu ani moc nečesáme, zkrátka poslední večer jsme byly „za dámy“! Když už jsme se s těmi hadry takovou dálku táhly, tak jsme je aspoň jednou provětraly!
10
Seděli jsme na zmíněné terásce a byl to nadmíru krásný večer, dokonce s přibývajícím půlměsícem, cvrkotem cikád a vůněmi subtropické flóry. Od protějšího stolu se na nás usmíval / a my na něj/ krásný asi třicetiletý Ital, majitel/ nebo spolumajitel se starším ale také dosud fešným cca padesátníkem, který ale občas odcházel do baru obsloužit hosty /, nakonec jsme se dali do řeči, on italsky, my česky ale s příměsí slov pocházejících z latiny a kupodivu jsme si pěkně popovídali a porozuměli. Vyprávěl nám o různých zajímavostech zdejší oblasti, známých už z Homéra, ale také o nedaleké hrobce Cassiodora, středověkého vzdělance, zakladatele kláštera, v kterém se jeho zásluhou uchovávaly a překládaly antické texty. Hrobka, v níž byl pohřben se prý nachází velice blízko kempu, litovali jsme, že jsem to nevěděli. A blízko kempu je prý v moři skála, v kterou podle Homéra proměnil Poseidon loď. Potěšilo nás, že byl v Československu, Polsku a Litevsku. A jaká tam byla strašná zima, že s sebou vezl ve skle víno a to mrazem pukalo. My mu zase vyprávěli o naší anabázi do Briatica a on žasl, když jsme řekli, že jsme to brali přes San Bruno, přicházeli štamgasti , vyprávěl jim to a oni také žasli…..byl to moc pěkný, družný večer. Se Zdenou jsme se shodly, že mladý Ital je velice podobný herci, který hrál v italském televizním seriálu Chobotnice komisaře Cataniho, bojovníka proti sicilské mafii, kdoví na čí straně byl tenhle příjemný vzdělaný a fešný Ital. Ve s t ř e d u ráno jsme dobalili já přišla k moři v půl jedenácté, naše trojka tam byla už dříve.. Slunce dnes pražilo, písek a kamínky byly tak rozpálené, že se po nich bosou nohou nedalo chodit., Moře bylo nádherné, u mého kamenného křesla se vlny tříštily o balvany. Ve stánku na pláži jsme si dali zmrzlinu, a já tam seděla asi hodinu pod plachtou ve stínu, bylo opravdu veliké vedro, ale moře jsme si dnes pěkně užili, já s paní Marešovou jsme nešly ani na oběd. Tentokrát oběd připravili Z a S a když jsme s paní Marešovou došly asi v l5 hodin na rajskou se špagetami a hovězí konzervou, oni dva šli zase k moři.Vrátili se v půl páté na to už šlo vše „do finále“ V 18 hodin jsme apartmán opouštěli s taškami jako vždy nepochopitelně těžšími než při příjezdu. Odjížděli jsme v 19 hodin. Adio Baio di Copanelo, nakonec to tu bylo celkem dobré. Zdena cestou natáčela moře, krajinu hory apeninské, tunely, pak už byla tma a ta noc v autobusu nebyla tak strašná, protože jsme do uličky rozložily všechny naše pokrývky a střídavě jsme si na nich s paní Marešovou natahovaly kostru. Ve čtvrtek v půl deváté dopoledne v S A N MA R I N..U Město vystavěné na hoře TITANO . Udělala jsems i poznámky, ale většina z nich je naprosto nečitelná,.ono na tom stejně tak moc nezáleží, protože vše o tomto pohříchu turismem se živící město-stát, se dá najít na internetu a Zdena natočila místa, která jsme zde navštívili Lákadel se suvenýry tu bylo taková spousta, že jsme zde utratili všechny italské liry, stejně už je nebudeme potřebovat Zdena si koupila stříbrné náramky, já AMORETO, alkohol vyráběný právě zde tátovi, Mařence malou panenku do vitríny, Markétce hračku- dalmatina a p. Sympatické bylo, že jsme se zde domluvili česky a dalo se zde dohovořit i rusky, polsky. V 11.3O jsme odjížděli. V autobuse poobědvali ze zásob – vajíčko natvrdo, chleba, sýr, tatranku a nějakou vodu. Zbylý sýr během odpolední jízdy úplně žlukl neskonalým vedrem v autobuse.
11
Když jsme projížděli Pádskou nížinou, připadala mi tentokrát nekonečná, připomínala mi Maďarsko, obrovské lány už uschlé kukuřice, obrovské plochy vinic. Piavu jsme nenatočili, protože až podle ukazatele za mostem jsme poznali, že jsme ji právě přejeli! Upoutal nás další ukazatel BENÁTKY - 1 km a krajina nás vůbec nenadchla a vůbec jsme letos nezahlédli ukazatel na Florencii. – a pak už se v dálce objevily temné siluety Alp, přijeli jsme k nim už za tmy. Když jsme v noci zastavili, byli jsme už v Rakousku. V marketu jsem viděla muže pojídajícího sekanou s hořčicí, přepadla mne nepřekonatelná chuť, jenže jsem nevěděla, jak se řekne sekaná, znělo to jako „Libenkese“. Dala jsem si porci. Ve dvě hodiny ráno jsme zastavili v Dolním Dvořišti, hned jsme hnali do restaurace, jenže peněz nebylo, měla jsem jen stovku na pražské taxi, tak jen kafe a Standa měl 10 korun, utratil za pivo s tím, že pojede v Praze metrem načerno. V pět ráno jsme byli na Florenci a taxikář byl velice slušný, chtěl jen 7O korun a tak jsem jela domů jen s třiceti korunami. Ale nelituji. Zdena neměla doma ani korunu, jela si však do práce pro výplatu. Tak a - f i n i t o !
-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-
12
13
14
15
16
17
18
19
20
